1. Byl to prostorný zámek v zapadlé vsi, kam se jeho sestra v zimě provdala, šťastně, jak říkali. Do tichého, panského, města vzdáleného hospodářství. Ale až v létě konečně rozhodl se její bratr Ivan po dlouhých vytáčkách a po dlouhém přemýšlení navštívit svou sestru. Byla za svobodna chudičká a krásná a vdala se takto z čistá jasna, že vše to ani nestačil pochopit při svých obyčejných starostech, jak dny šly, jak míjely, dny chudého a staršího již studenta, který teprve nedávno po svízelných bojích zakončil studia právnická. Pak byl pln plánů, velikých plánů, v nichž obrážel se celý budoucí vysněný život, chvějivý, hřející, světlých barev a neobyčejného pestření. Jednou tak snil zamyšlen za krásného květnového odpoledne ve své malé komnatce, nevím již o čem, když z nenadání přišla sestra Hana. Otevřela ze široka dvéře, jak to bylo jejím zvykem, zasmála se zvučně a tak dětinsky, jako za dávného dětství, že i on se zasmál a jizba nabyla náhle jiné nálady, stromy před otevřeným oknem průvanem jinak zavoněly a hřbety knih na stole blyskly setřeným zlatem. Celá Praha dole ležela v jasném slunci po včerejším dešti. »Přijela jsem, Ivo,« pravila, »a jsem ráda, že tě zas vidím.« Ivo se na ni zadíval a zdálo se mu, že příliš rozkvétá tam na venku, ale že je stejně krásná, jako tehdy, když se vdávala. »Ivo, jak se máš, milý Ivo?« ptá se li- chotně a zhluboka. Bratr ji vezme iza ruku a políbí ji na rty. Je tak krásná ta její aristokratická hlava s jemným zahnutým nosem a zlatohnědými kadeřemi, se rty barvy odkrytých jahod pod ohnutými listy na žhavém slunci. Ivo ji bere zase za ruku a znovu ji políbí, a pak zase ona jeho, chvatně a radostně. Pak se sveze sedajíc na vyrudlou pohovku a nad záhyby stříbrošedých šatů spočinou její drobné, maličké ruce. Ivo chce promluvit, ale ona mu ani nedá; zpozorovala něco v jeho oku, přeletnou, dotěrnou otázku, či co. »Jsem šťastna, Ivo,« řekla trochu příliš živě, aby se vyhnula té otázce. Dívá se mu do tváří poněkud pobledlých a předčasně jemně vrásčitých, pak ho znovu zve a zve. Vypráví o všem, o dvorci, o svém muži, o hostech, kteří pobudou vždy několik dní na zámku, kde není mnohdy klidu od rána do večera, ale kde je zase mnišské, svaté ticho, když nastanou dny osamocení, tichých procházek, četby a snění pod vysokými kaštany. »Co dělat,« odpovídá Ivo, »ty jsi vskutku dobrá a hezounká. Přijedu, přijedu jistě. Mám tolik plánů a všecky jsou krásné a nad všemi nutno se zamyslit a nerozptylovat jich.« Pak po dlouhém a živém rozhovoru sestru vyprovází, dlouho se s ní loučí, dlouho spolu žvatlají, a město kolem vesele víří. Hle, jaro tedy přišlo a je tu s bílými akáty a s modrým bezem. Jde se tak lehce. U mnohých obchodů se zastavují, smějí se, radí se, prohlížejí. Dýchá se tak volně. Sestra kupuje, on stále radí, ale ona přece nikdy nedbá jeho rad. Starožitník v zastrčeném krámku se uklá- ní až k zemi a jeho čepička z korálků láká na slunci. Stoleté vázy, sošky z bronzu, miniaturní obrazy, staré české sklo, míšeňský a holandský porculán, bibeloty všeho druhu, podivuhodné kropenky a věci z oltářů, vše to putuje z ruky sestřiny do ruky bratra a něco z toho po dlouhém smlouvání oba odnášejí spolu v řadě balíků. Je ráda, že ¡vzpomněla si ještě v čas; nutno vyzdobit tu a tam salonky. A prudká vášeň pro krásné, staré věci se v ní náhle vzbouzí. Sestra konečně odjíždí s jeho slibem a on odchází domů. Přemýšlí o tom a o sestřině smíchu. Ale sotva odešla, zmizelo její kouzlo. Úsměv a jasná nálada slov nepozměnila v něm shovívavý pocit paria, citlivého k novému ovzduší, na něž si dosud nemohl zvyknout a jemuž tak vzdáleno bylo jejich společné dětství. Několik dnů potom zářilo slunce a vnikalo do všech pórů země. Bylo to tak, jako v jeden čas, kdy po všech chrámech světa doznívá píseň »o matce, jež pláče«, aby začínala potom píseň o znovuzrození. Miliony úst to vždy burácí. Ale když bílé květy, prostřené do široka, rozhazuje příznivé jaro, je to tak slavnostní, ano mnohem slavnostnější, než kterákoli píseň o novém zrození. Ivo sebral konečně několik- knih, které zaujaly jeho srdce a rozum, těch, které měly své .zvláštní hlasy, kouzlo nově viděných světů, přísnou trpkost zdravého, dokvaše- ného vína. Uzamkl svou malou komnatku rozpomenuv se konečně na sestru Hanu, na svůj slib a na kouzelné jaro, jež poprvé po dlouhém čase ztráví na venku. Potom, když seděl ve vlaku, bylo mu ne- klidno jako před dobrodružstvím, jež může se komukoliv každou chvíli přihoditi. Vlak ubíhal k jihu a zanechával za sebou pruhy lesů, zamlklé vesnice, zadýmané kouřem a vonící zapařeným hnojem. Sedláci s čepicemi na uších nebo s černými kloboučky a v dřevácích šli za potahy v brázdách, pokuřujíce, pasoucí se dobytek bučel, a dorostlé pasačky na mezích zpívaly při západu staré známé písně. Vonělo všecko hlinou, zavlaženou sluncem, mechem střídajících se lesů, alejemi modřínů, píchalo vše do očí rudými taškami zájezdních hostinců na rozcestí, šedými došky drobných chalup, lesklými hroty baňatých kostelů. Vyhřátá bída měla svůj klidný úsměv, široce padající do všech koutů vlaku, kde Ivo seděl. A to bylo tak příjemné, jako společník, který mlčí a přece vypravuje, jenž se nehýbá, ale přec se dotýká a sám za člověka myslí. Byl kouzelný večer. Za horou kdesi doznívaly zvony, V tom sešeření Ivo myslí jen na sebe a na Hanu, kterak rostla s ním v malé jizbě na nádraží venkovského města. Jako by to bylo dnes. Tatíček, dozorce u dráhy, přichází v uniformě pozdě z večera. A někdy přichází až ráno. Rozbaluje zamilované své jídlo, studený zákusek, sekanou pečeni, koupenou ráno kdesi v krčmě, a dává okusit něžně po kouscích sestře a jemu, probudivším se jeho příchodem. Matka vždycky po práci tvrdě spí. A je čas vstáti a učiti se, -úlohy dokončit. Co otec uléhá, Ivo vstává, učí se a roste a roste, až je pojednou z něho velký student, má široká ramena a smělé oči. Hodiny plné snivosti daly se prožiti při otevřených oknech, kdy zářily noci při jeho studiu a četbě pohádek. Vlaky přijížděly a odjížděly... Viděl mnoho vlaků a tolik cizinců a věcí. Vlaky zapadaly do kotliny a pískot rozrážel se jako loupežnické hvizdy uprostřed lesů. Ivo byl jen málokdy duchem doma, stále projezdil mnoho času ve snách na dalekých cestách, které nikdy nekončily. Jezdil krajinami zalidněnými bujnou fantasií a dálkami, kde byla veliká podívaná. Ano, to bylo vskutku něco jiného, myslíval si, když on a celá jeho družina octla se někde u lodí v přístavech, nebo vystupovala přímo z vozů na ostrovech, kde oranže a fíky visely těsně nad hlavami a s kořistí dobyvatelů šlo se dále a dále. A každý knoflík bylo možno vyměniti za ryzí zlato a každý hrášek za rudý vstavač, který zářil jako oheň. Pak byly jiné sny; pouhá láska, pouhá něžnost. Za velikou řekou ve stínu košatých stromů stál domek u jezírka a u toho přivázána byla loďka. Přijel sem, protože slíbil sestře Haně do plavých vlasů velkou perlu, o níž se dozvěděl, že v té krajině leží na tom a na tom místě u toho a u toho kamene pod hladinou jezera. Ale obrovská, mechem pokrytá ryba držela ji v hubě, nehýbala se a spala. K tomu bylo třeba všech králů z okolních jezer, aby se zmocnili té ryby, leč na jednom jen místě pod ploutví byla zranitelná, a to nebylo tak snadno. Nikdo tz králů se neodvážil a každý po perle toužil, neboť měla tu cenu, že kdo si ji vetkne do vlasů, nabude moci, učiniti sebe a všechen kraj na dohled nejšfastnějším v celém světě. Ale Ivo nevylovil perly; to všecko bylo brzy zapomenuto životem, který přišel. Otec stal se dozorcem v pražském hlučném předměstí a nové dojmy zatlačovaly do pozadí všecko bývalé. Tak míjí rok za rokem, tatíček zemřel i matka, i bratr Ivův, Karel. Student se pak protlouká, prožívá všecky stupnice života, politická a myšlenková víření, literární bouře, vědecká vření a pociťuje všecky krise. Je atomem hnaným jimi a v nich. Dlouho nevidí sestry, protože Hana žije od nějakého času u zámožné příbuzné jejich matky, která má pro něho také vždy úsměv a nějakou malou podporu. Dává ji nehlučně a bez napomenutí. To mu dělá dobře, naplňuje velkou úctou k stařence, bezmála osmdesátileté. Vídá se čas od času se sestrou a pozoruje, jaká to zvláštní krasavice mezi staromodním nábytkem usměvavé příbuzné a mezi tolika památnými, dosud uchovanými věcmi, které mají své setřené kouzlo, a k nimž sestra lne neuvěřitelnou láskou, jako k příbuzné, již jmenuje drahou svou tetičkou. Potom za málo roků přišlo to vše nevysvětlitelně. Našel se člověk nemladý, který se opojil její krásou a chtěl ji mít. A ona se ani nikoho neptala. Bylo to od ní tak oddané a klidné, vyslovené, že to nemohlo vzbuditi podezření o její přítulné obětavosti a Ivo to bystře pochopil. Oba měli tím boj za sebou. To bylo tak jasné, jasné ... Šero přinášelo a odnášelo nové sny, vlny jich klesaly a se vzdouvaly. Bylo to příjemné zášeří... Veselá společnost jede v kupé vedle, zpívá a hvízdá. Při tom se dobře sní.,. Ivo vidí zas Hanu a vzpomíná loňského podzimu. Co že je to? Co je to? napadá Ivovi celá rozmluva se sestrou onehdy na podzim. Sněžilo již a před Národním divadlem kupilo se mnoho posněžených vozů. »Dobrý večer, Hano.« Potkávají se tak náhodou. A již vyzdvihuje ji do vozu. »Smím-li?« řekl a byl rád, že ji opět vidí po dlouhém čase. »Oh, ty jistě nastydneš, Ivo. Tvůj svrch- ník je tenoučký. Ale ne, nechoď ještě domů, pojď se mnou, — ne, pojď s námi.« Tu se začervenala a celá popletla. »Jdu z procházky,« odpovídá lhostejně Ivo. Tu si teprve všímá, že nejde sama. Šla s usměvavým, nemladým, silným pánem prostřední postavy, mohutných knírů a vousů po francouzsku střižených. Byl elegantní a zároveň těžkopádný. Cylindr jeho smekl se vyčkávavě, zdvořile, a jasné černé oči v snědém, bujně zarostlém obličeji s klidným, přímým ohněm na něm spočinuly. »Můj bratr Ivo,« představovala Hana celá ruměnná, »a zde pan Dvořák, velkostatkář, o němž jsem ti již povídala.« Nepovídala však o něm dosud ničeho, a Ivo byl poněkud rozmrzen onou ženskou roz- marností, s níž — zdálo' se mu, — že kladla zvláštní důraz na slůvko velkostatkář. Ci se mu to jen zdálo? Nastalo delší pomlčení. Usednou v elektrické dráze. Sníh padá vločkami v osvětlených ulicích, je vskutku již zima. Sestra zahalena je v kožešinu, kterou Ivo na ní nevidíval. Malý černý klobouk »bolero« sluší jí neobyčejně i rukavice na malých ručkách i útlý a přiléhavý žaket. ■Pan Dvořák se usmívá a září štěstím. »Je daleko k vám, izajisté,« táže se chladně Ivo. »Daleko,« praví on, »na jihu, ale cesty příjemné. Tecf jsem jiiž několik týdnů v Praze, chvíli zde, chvíli tam.« Jeho hlas byl mohutně zvučný jako u horských, zdravých lidí, trochu drtící slova a cholerický úsečný. »Statek leží tedy v horách, někde na jihu,« řekl Ivo lhostejně a prosaicky. »Znám ty krajiny,« dodal, »krásné lesy a pastviny, mnoho hovězího dobytka, velké úrody zemáků, množství rybníků, dobří lidé, zkrátka ...« »Nu, záleží na úrodném roku,« odpověděl bez ironie. Tak se seznamovali víc a více. Vyšlo na jevo, že sestru Hanu poznal u stařičké jich příbuzné. Po jedné návštěvě asi před půl rokem opakoval častěji a častěji své návštěvy. To bylo tuze nepochopitelné všem jeho známým a přátelům. Každý z nich žil život zámožného parvenue — a zde jeden z nich, jeden z jejich středu snižoval se k pouhému občanstvu z ovzduší statkářských choutek, zvyků a honitby po nejbohatších dědičkách. Bylo to podivno, podivno, kterak se sestra Hana provdala ... II. Bylo již šero, když dojížděl do stanice. Kolem dokola svah tonul v setmělé zeleni a dlouhou jabloňovou alejí sestupovalo se ku vsi. Za ní pod kopcem stál prostorný, jednopatrový zámek staré podivné stavby s příkopem kolem, přes který jen při vchodu stál klenutý kamenný most. Na jiných pak stranách zámku sestupovalo se s valů po schodech do příkopu a odtud do postranních dveří zámku. Ves byla tichá, jen několik psů vyřítilo se a pak vracelo se v kruzích s chraptivým štěkotem. Hrnčíři od rybníka zdravili sáhnutím na čapku; vypalovali tu v pecích kamna, a to bylo zajímavé. K tomu všemu s polí vály jarní tiché větry. Donášely skřipot kol povozu jedoucího nahoře na svahu po polní cestě. Konečně Ivo vstoupil vysokým pískovcovým vchodem, zdobeným po stranách zčernalými rokokovými ornamenty. Chodba dlouhá, vysoká, studená, pomyslil si, má tolik společného s tichem klášterů. To bylo jistě feudální zbožné hnízdo svého času, dokazuje to kaple, přilepená k zámku a spojená krytou chodbou, kam chodívalo se asi na oratoř. Je-li pak to skutečně spustlé všecko? — Ne, nikoli, klika není zrezivělá, a (Jkna kaple i to nové s katedrálním sklem, nejsou ani dost málo vytlučena, jak to už někdy bývá. Chodba je dlouhá. Na jejím konci zavání to kuchyňskými vůněmi. Dveře jsou dokořán otevřeny. Viděti je obrovskou kuchyni, bílou, vydrhnutou, s lesklým kuchyňským náčiním, s měděnými kotly a cínovými konvicemi. Ivo vstoupí na práh a zeptá se hospodyně, zaměstnané u kuchyňského krbu. »Zda by s panstvem mohl promluviti?« A. SOVA: IVŮV RÍLMÁM. Stará a nevrlá hospodyně dívá se úkosem na jeho zaprášené boty a učiní pohyb rukou. Že panstvo je nahoře, v parku. Ivo jde dále, vychází dveřmi do příkopu a odtud po kamenných schodech nahoru na valy. Tam začíná park; divoký, vlhký a chladný. Na terase nahoře je obrovský stůl pokrytý ubrusem. Na něm plno talířů, misek % vyprázdněných šálků. Zpola naplněné mísy se zákusky a nepřikryté konvice kávové, nedbale po stole tu a tam rozhozené, ukazují na společnost, která tu seděla a právě odešla. Lawn-tennisové pálky leží na hromadě pod dřevěnou lavicí v levo. Několik stejných zelených lavic stojí v kruhu na místě posypaném pískem a obtočeném hustými, vysokými šesti javory, tvořícími pravidelný šestihran. Nikdo nepřichází. Odtud vinou se cesty parkem nahoru do kopce. A cesty jsou příkré, jenom jedna širší a upravená točí se nahoru serpentinově, jako divoce rozvlněná stuha, nahoru a nahoru, ztrácí se v dubovém háji na vrcholu a v černých sosnových lesích, jež stojí už vysoko na kopci a šíří se po celém pohoří. Divoký park hned se zalíbil Ivovi. Sňal příruční brašnu a odložil vak postaviv obé na písek, zcela uprostřed místa, kde stál. Pak pustil se nejpříkřejší cestou nahoru do kopce. Stezka protínala již na několika místech onu širokou, klikatě táhnoucí se cestu. Kopec byl vysoký. Kolem stezky bujně kvetly tu a tam trnky a šípkové keře krčící se pod lískami a břízami). Ivo zachytával se křů a prsty jeho krvácely, když na příkré stěně dotknul se šípkových křů neb trnky. Ostružiny vbodávaly se ostrými háčky v jeho šat, a Ivo unaven a udýchán stanul na kraji dubového háje. Bylo ticho a podivný vlažný večer světle sešeřený ještě, ale vrhající dlouhé, temné stíny. Po společnosti nebylo potuchy a nebylo slyšet ani kročeje, ani hlasů. Bůh sám ví, jak je prostorný ten park, háj a lesy. Rozevřel oči a zadíval se nasiou- chavě a zbystřeně do tiché krajiny. Ale dlouho netrvalo, když slyšel zcela zřetelně zaštěkati lovčího psa kdesi ve vysokém lese. Tam vedla široká cesta a odtud za chvíli ozvala se celá směsice hlasů. Byl to veselý křik, volání a hledání něčeho, bujný smích s echem několikanásobně v skalách se tratícím. Společnost objevila se na široké cestě. Byla již na sestupu. Bílé dámské šaty a slaměné klobouky prosvitaly skrze nízký dubový háj. Dívky se zarazily uviděvše cizince. Pak pohlížely naň tázavě a volaly kohosi. »Hle, to je Ivo, to je náš Ivo,« vykřikla pojednou Hana. Vyřítila se skorém k němu z těsného kruhu dam a bez dechu stanula u něho objímajíc jej prudce. »Je to náš Ivo. Proč se ho bojíte? Je tak hodný, vždyt ne- zapomněl na mé dnešní narozeniny. Ne, ne. Viď, Ivo, drahý Ivo.« Ivo je velice překvapen, a ač je to pouhá náhoda, že přijíždí právě o jejích narozeninách, nabývá duchapřítomnosti, políbí ji a přeje, jako to dělával v předešlých rocích. Za nimi kráčela společnost opatrně sestupujíc, jen obrovský lovecký pes několika velikými skoky octl se u cizince a očmu- chával jej mrskaje ocasem. Bylo tu několik pánů a několik dívek. V čele šel směle a vyzývavě asi 181etý, útlý jinoch v bílých šatech, šitých zvlášť k lawn- tennisu, s čapkou a vestou modře pruhovanou. Pod vysokým špičatým1 límcem, v kterém se brada docela utápěla, měl uvázánu sportovní kravatu, v níž zatknuta byla jehlice v podobě rakety. Když se zastavil, smeknul uctivě čapku. »Ivo, můj bratr,« představuje znovu Hana. »Konečně nás přichází navštívit, když pánové chystají se právě k odjezdu.« Představila jej všem dámám a pánům. Byl tu syn pražského advokáta Štole, student, onen mladý jinoch se svým přítelem Kunzem, právníkem o mnoho starším. Pak soudní adjunkt Zeman ze známé bohaté rodiny, Pavlík, mladý medik a dva synové ze sousedního statku. Všichni páni měli sportovní čapky a jeden po druhém je smekali jaksi s obřadnou zdvořilostí, zaprášeni a upocení na opálených krcích. Dámy se lehce uklonily a pokračovaly \e své původní zábavě, jakoby ničeho nebyly zpozorovaly. Smály se přidušeně. Měly s sebou veliký modrorudý míč, jejž držela slečna Lula, sestra bratří ze sousedního statku. S Lulou se Ivo znal ze sestřiny svatby. Poklonil se jí jako své staré známé, s níž se výborně bavil, tenkrát když byla družičkou a seděli vedle sebe. Není-li pravda? »Oh my se již známe, vicíte,« opakovala živě a podala mu opálenou ruku. Pak když seznal ještě dvě, tři dívky, vážnou paní ve smutku s krásným malým hošíkem a její mladičkou, asi osmnáctiletou štíhlou sestru, obě dcery známého virtuosa na čelo, slaveného asi před patnácti roky, připojil se na konec k Lule. Společnost sestupovala za neustálého křiku. Muž Hany nebyl přítomen; a to bylo konečně lhostejno. »Zda jezdíte na koni?« ptá se Ivo Luly, oblečené v jezdecké šaty, s únavou a prázdnotou v duši. »Ano, jezdím ráda. Mám teď siváka, loni měla jsem hnědku. Dnes bude tak měsíčno jako včera, jen deset minut a jsme po lukách doma.« »Jaká je to veselá společnost,« poznamenal mimochodem. »Zdá se, že se výborně bavíte.« Lula byla neveselá, hubená, asi pětadva- cítiletá dívka, rozhýčkaná jměním. Ivovi zdálo se býti nepochopitelno, že se baví s touto mládeží. Sestoupili na terasu nad zámkem, počali uklízeti své věci a loučiti se. V tom přichází muž Hany v obleku polo módním a polo mysliveckém. Starý myslivecký klobouk, vyrudlý letním sluncem a podzimními dešti, seděl mu na velké hlavě poněkud do čela a tetřeví péro činilo divočejším jeho široký, osmahlý obličej. Kromě toho měl brilantovou jehlici, vetknutou do obnošené kravaty, která píchala do očí svou tmavou zelení. Uvítá Ivana, stiskne mu dobrácky ruku a usmívá se do černých, jenom vzadu za čelistmi šedivících vousů. Upozornil ho vyčítavě, že nebylo třeba přicházet pěšky z nádraží, koně stojí ve stájích a zbytečně tloustnou. »Af přijde Jakub a očistí pánovi šatstvo a boty,« nařídil služebné poklíizející stůl. Společnost se rozcházela do svých pokojů, aby se převlékla a uchystala k večernímu vlaku, kromě Luly a dvou jejích bratří, pak vdovy s hošíkem a její sestry, jíž říkali Štěpánka. Tyto poslednější dámy odcházely nejdříve. Ivo si jich dobře všiml. Starší obléká chlapce v teplejší kabátek za nastalého chladu. Obě jsou tak zvláštní svou nepravidelnou krásou. Ale tá, již nazývají Štěpánkou, měla zamlklou snivost dítěte, brunety, jejíž bujné, černé, kroužící se vlasy a jejíž husté brvy se skoro mračily, že dodávaly tolik tajemného její orientální bledosti. Štěpánka — byla příliš zajímavá ta dcera starého virtuosa, — Štěpánka — hleděla zamlkle, upiatě a hrdě. A jemu se zdálo, že jaksi lhostejně přijímá pozornost mladých floutků a celé té společnosti, do které byla přizvána, a že to dobře cítí. Měla zlatý křížek na černé stuze okolo bílého krku, makově červené, přiléhavé šaty. Ivo se jim hluboce uklání, když odcházejí. Všímá si Štěpánčina oka, velikého, temně modrého v dlouhých, černých brvách, působícího divně nad rozpuklými, drobnými rty barvy dozrálého šípku, vskutku divně, až pohádkově, při úžasné bělosti drobných zubů a při té trochu smělé linii nosu, nevelkého sice, ale jemně zahnutého se zvláštním, růžovým, prodlouženým chřípím. Ano, má vykrouženější nosní dírky, než mají obyčejní lidé. Domnívá se, že se usmály důlky v jejích tvářích? Lula nečekala na bratry a chystala se již k odjezdu. Kůň čekal již přivázán ku stromu. Byla tma a ve vsi tu a tam se svítilo. Jiskry lítaly pod kopyty koně, jehož cval stejnoměrně ozýval se do tmy. Nikdy se mu nezdálo ráno opojnějším než druhý den, kdy vstal již časně ráno. Tušil slunce tonoucí v mlhách zpod záclon, v komnatě, která mu byla vykázána. Pokoj ten byl veliký, odloučený od hostinských pokojů a sousedil s prostornou předsíní, v níž umístěn byl billard s tágy, stojany na pušky a skříně nějaké, na nichž stál vycpaný krahujec, výr a lasička. Všude jelení parohy, staré pušky a ;zbraně. Odtud vycházelo se po širokém schodišti dolů do dvora a do parku. Chladné ráno rozvěšovalo své mlhy po vysokém kopci. Ivo chodí po terase naslouchaje odevšad bezměrnému tomu tichu a prohlíží si růže, celé porosené a nerozvité ještě. Vkročil do několika altanů nově postavených i do oněch starých, polo pobořených, ztracených v hustých křovinách. Všude bylo zvětralé dřevo, zšedlé a trouchnivé dešti a sluncem, se jmény, vyrytými ostrými nožíky a zčernalé léty. Zvonky oplé- tavé rostliny vinuly se po latích — psí víno nebo břečtan, který zvláště došplhal se širokým prstenovým obalem do prostřed dvou obrovských topolů, stojících jako brána na prázdném, travnatém místě. Kos poskakoval si po široké cestě vážně a mlčky. Ale to, čím zněla slunečná dálka, byly oživené výšky. V nesmírné výšce jásalo to množstvím drob- ných, neutuchávajících hlasů sem tam kroužících skřivanů, spouštějících se nad pole, jemně zelená a zadýchaná mlhou. Vlaštovky padaly smělými oblouky až k vlnám rybníka a rozstříknutý pruh vody blýskal jeden po druhém vlnivě a jako věčná hra opakující se do nekonečna. Člověk je netečný a dlouho uzavřen všemu. Nevíme, jak vyplniti horečný život, abychom ukončili přípravu k němu. Věznila nás ta příprava a držela v kleštích naši hlavu, obrácenou ku knize a k velkým věcem. Přiblížili jsme se k velkým věcem, ale ony staly se za tu dobu malými. Ivo cítil, že přišla zvláštní chvíle s dnešním ránem; bylo to lehké a jednoduché; chvíle, kterou snad nikdy neprocítil: že všecky na oko malé a drobné věci byly mu novými, významnými, plnily mu duši, stačily k jeho obdivu a upokojení. Prostorný, bílý zámek se zelenými žalusiemi, s těmi příkopy kolem, s těmi deseti až dvaceti borovicemi u mostu, tichý, pokojný, rozlehlý, se starými štíty, zdmi ovocné zahrady zakrytými vínem, domek zahradníkův, zářící rybník, park na kopci a černý les za ním, ptáci, růže, besídky, křivé cesty, laťové lávky, korové stoly, všecko, i divoký horský potok, ubíhající loukou do točícího se údolí! Všecko, všecko bylo klidno. A na všem leželo prostoduché slunce koutů, vzdálených od města. Všecko, všecko! Odtud bylo viděti vlnivé kopce k vý- chodu, bílý pruh silnice v modrající se dálce a chatrče* blízké vsi. Jen několik větších domků — a málo, asi tři, čtyři jednopatrové — tísnilo se pod lesem a jich přídy obráceny byly na různé strany. Toulal se tak celé ráno, několik hodin. Ve zvláštní lehké náladě pak usedl k snídani, celý urousán, rozcuchán a potřísněn vonící, tekutou pryskyřicí. Hana sedí tu polo v nedbalkách, usměvavá, pak jen její muž a on. Hostů nebylo. Usedli kolem malého stolku v jejím salonku, upraveném ještě chudě a poněkud těžkopádně, jak se Ivovi zdálo. Zářily mu oči, popíjel s chutí svůj čaj, zajídal k němu studené zákusky, pečeni a vejce na měkko. Vyprávěl s humorem o své ranní cestě a zmínil se o veverce i kukačce, která mu zmizela kdesi na kopci v lese. »Půjčím vám flobertku, je jich zde celý výběr a všecky dobré,« nabídl se Hanin muž. »Jak mne tím potěšíte, střelím si časem velice rád.« »Hle, ta zde je nejlepší,« přinesl mu Dvořák dobrou, krátkou zbraň se stříbrnými ozdobami na pažbě. Ivo se červená. Neumí sice střílet, ale zachtělo se mu toho všeho. A když pochvaluje pušky všeobecnými frasemi, Dvořák nedůvěřivě se ke všemu usmívá. Snídaně byla krátká, všichni jedli s chutí a rychle. Pak, když Hanin muž za chvíli odešel do kontoáru ke správci, Ivo s Hanou,* osaměl. »Obléknu se, Ivo,« pravila Hana, »a ty zatím prohlédni si můj salonek.« Byla pyšná, jak se zdálo, na své nenadálé bohatství. Nevěděla však, co by měla ještě dáti sem nebo tam. Hle, tu schází ještě tolik, je tu prázdno, v těch koutech. Blouizní o něčem, co by bylo krásné a zvláštní. Ivo ironicky mlčí. Dívá se však jasně a naivně jako dítě. »Obraizů za několik tisíc snad schází, jako v každém jiném zámku,« praví důvěrně a mimochodem. »Nějaké krajiny, hezky slunečné a měkce hozené, vybrané. Pak příruční knihovna, nějaké květiny, hodně zelené, palmy k osvěžení, hodně mnoho květin.« Hana zdála se býti cele zabrána v úpravu vlasů před vysokým toaletním zrcadlem. Neříkala dlouho ničeho. »Drahý Ivo,« řekla potom. »Nevymohu na muži ničeho, co není důkladné, masivní, pevné a užitečné. Ale on je takový dobrák. Dá si snad jistě časem říci, uvidíš, Ivo.« Když byla s účesem hotova, chytla Ivana za ruku. Procházela s ním všecky komnaty, příliš pohodlně a jednoduše zařízené, dosti vkusné, veliké a vysoké, tak že vyhlížely aristokraticky, s vysokými okny a s tolika světlem na tmavém, elegantním, ale obvyklém nábytku, na garniturách křesel, tu temně rudých, tu jemně jahodových, tu zelenavě fialových. Došli dlouhou chodbou k hostinským pokojům. »Hosté odjeli?« zeptal se Ivo. Znal některé. Byla to samá mládež, která má mnoho času, synové bohatých nebo »velikých« otců. Hana poznamenala, že to jsou známí Luly, s nimiž seznámila se u ní na dvorci. Nyní jsou často jejími hosty. Oh, je tak ráda veselá! Když je tu k smrti nudno, musí bud na několik dní do města, anebo mít hosty, pobavit se a zvědět to neb ono. Pak vzala Ivana důvěrně pod paží a vyprávěla mu zcela tichounce o dobrém děvčeti Lule, o niž ucházejí se mladší, než je ona sama. »Dobré děvče? Ano, může být zcela dobrým děvčetem. — Má vskutku krásnou hnědku a skvostně jeizdí,« řekl v myšlenkách. »Ale ona se nemůže zamilovat do nikoho!« »Proč by nemohla?« »Protože se jí každý zprotivuje, jakmile na něm poznává, že jen peníze v celé věci hrají tak velikou úlohu.« »Je to patrně smutné a nervosní dšvče,« dí Ivo. »Nikoliv nervosní, vážné, rozumné!« Hosté jsou ostatně roztomilí a nezáleží na tom, proč se sem sešli. Shledává to docela přirozeným, že Hana zve dcery starého virtuosa; jsou vskutku zvláštní. Ale je inu záhadné, proč ti lidé žijí zde na vsi? Proč žijí na vsi? Jsou zde po celé léto, jako by žili snad jinde, levněji, a mnohem lip. Ostatně, starý virtuos je churav. S jeho dcerami seznámila se náhodou. Procházívají se. často parkem nebo hájem na kopci. »Drahá Hano, jsi hodná, že's nezapomněla na růže.« Dívá se na záhony růží za terasou a zachce se mu utrhnout jednu z nejkrásnějších a vonět k ní v tom vlažném ránu^ »Vím, že jsi samotář, a nechceš-li právě, nemusíš se nudit, přijdou-li hosté.« Byla by sice ráda, kdyby za Ivem přišel i hudebník, malíř nebo literát. Nechť baví se však podle své chuti a najde si zábavu kdekoli. »Vím, že to dovedeš,« řekla. A odešla po své práci. IV. Tak uplynul den, uplynuly dva. K večeru trochu sprchlo a byl potom vonný vzduch, chladivý po teplém dni. Mlhy valily se přes hřbety kopců. Údolí dýmala parami. Ivo zamiloval si za parkem hodně vzdálenou louku, ukrytou mezi sukovatými stromy a kři. Louku tui měl rád, byla celá ve stínu, jen kolo uprostřed bylo celé ve slunci, hořelo a blyštělo se po dešti. Toho dne staia se mu ta příhoda, že jde podél potoka, přeskakuje jeho okliky a dívá se do tůní, mají-li pod břehy raci své skrýše. Kolem stojí olše, tu a tam staré vykotlané vrby, a přes jejich černé kořeny bublavými skoky padá rozvodněný potok. Samota je nádherná a je lhostejno, že daleko kdes je svět a lidé. Jemu by se ¡zachtělo chodit plíživě s udicí v ruce a každou chvíli vymršfovat drobné ostnaté okouny, které viděl vyhřívat se na mělčině pod lávkou v zlatožlutém písku, anebo sbírat houby s venkovskou ženou tam na kraji, kde se stýká louka s lesem, anebo brouzdat se po kolena v potoce a sbírat kytice z květin a sítin, potopených napolo ve vodě. Stala se mu taková příhoda, že zpívá hlasitě. Pak zkouší přeskakovati potok u širšího místa, rozběhne >se, zastaví se však a znovu se vrací. Tak přeskočí několikráte. V tom zaslechne na kraji lesa smích, ženský, zadržovaný smích, nespoutaný a bujný. Ivo skočí ještě jednou a pak ještě jednou, schválně. Celý rudý pokračuje ve své cestě, jakoby ničeho nebyl slyšel, až konečně se odváží pohleděti v místa, kde dozníval smích. Taková příhoda se mu stala. Nikoho tam nebylo. A Ivo myslí na víly a lesní ženy, které se tak smály v oněch dobách, kdy čítal snad pohádky. Ale dále na modřínové aleji za lesíkem v parku uviděl Štěpánku. Šla zvolna s makovým svým slunečníkem, íak zvolna, jakoby v chůzi čtla, anebo jakoby o něčem přemýšlela. Ivo kouisl se do rtů. Tedy ona jej viděla, jak skáče tam dole přes rozvodněný potok desetkrát po sobě; a to bylo velice hloupé, vskutku. Desetkrát po sobě. Byla to sázka, řekne jí, až se s ní setká, nic víc. Chce odbočit stezkou v právo, ale dřív než se rozhodne, Štěpánka se obrací a kráčí alejí zpět. Ivo činí poklonu až při samém setkání a Štěpánka plaše děkuje zdvihajíc jen málo oči od rozevřené knihy. Je vážná a zabrána do své četby, jakoby nikoho nebyla potkala. Ivo míjí kolem a kráčí dále do háje, aniž se ohlédne. Je velice zvědav: smála-li se to Štěpánka? Ale nezdá se mu to příhodným zastaviti se s ní, promluvit o tom a o jiných věcech. Po dlouhé chvíli pak zase se vrací. Ona jde před ním, vzdaluje se a hle, zastavuje se vskutku na okraji lesa, odkud zazněl smích. Potom se hned obrací a jde mu opět'vstříc. Ivo cítí, že je celý nachem polit a ani neví, jak se stalo, že kráčí vedle ní a vysvětluje jí onu příhodu. »Stalo se to tím, že se cítil úplně osamělým a děcká, bujná žádost divokého po- hybu zabouřila mu srdcem, že se neudržel bujné veselosti. Zda i ona pociťuje takovou touhu?« »Oh, často,« řekla ona. »Nu, viďte,« řekl Ivo, »a zvláště, cítíme-li se svobodnými.« »To je však něco jiného. Já už zvykla lesům i vzduchu,« děla přimhuřujíc veliké oči. »Nemožno, abych se tak příliš tím opojila. Naopak, přicházejí chvíle, kdy saháme ke knize a vyhledáváme lidi častěji a častěji. Mám ráda lidi, všecky, všecky lidi.« Příliš moudrá na svůj věk, myslí si Ivo, a je mu příjemno, že má ráda knihy i lidi. »Kterak jen zabloudila do té vesnické samoty?« »Kterak? Otec je zdejším rodákem,« odpověděla, »a hle, tam stojí jednopatrový domek. Je trochu vzdálen vsi, na druhém konci, až u samého lesnatého kopce.« Ukazuje tam dlouhým, štíhlým prstem na okna, zalitá sluncem. »Tam bydlíme!« »A co otec? Koncertuje dosud?« ptá se naivně Ivo. »0, churav je,« dí ztišeně Štěpánka, jako když bojíme se dřímajícího probudit — »velice churav. Což, vy nevíte?« řekla s prudkou výčitkou podrážděné umělecké krve, — »je tak slavný. Celý svět znal a projel... A po tolika vavřínech, jež sklidil, dřímá teď v malém pokojíku.« Bylo to trochu theatrálně umělecké, ta poznámka, pocítil s nevrlostí Ivo. Rozhovořili se o stárnoucím umělci a Štěpánka jevila vřelou lásku k němu, k hudbě a ku vzpomínkám, které znal vypravovat o uměleckých cestách, o mládí, o krajinách, o městech, o neznámých mořích. »Zda také ona je virtuoskou z povolání?« »Oh ne, nikoli. Také ona hraje časem na .klavír. Někdy. A zda i on miluje hudbu?« »Zajisté, že miluje hudbu. Je však diletant a proto tím více ji miluje. Rád naslouchá někdy, tak při příležitosti. Snad i ji uslyší, bude-li tak laskava, snad na zámku, snad někde jinde ...« »Oh ne,« odmítá zdvořile, »nenávidí zdejší klavíry, vskutku nenávidí.« Uplynula nějaká chvíle. Kniha, již čtla, octla se již dávno v malé vyšívané kabelce. Písek chrupal příjemně pod dvojími kroky a vonný, parný vzduch izavlnil se časem. Byl dlouhý, jasný den. »V takové dlouhé dny bude přinucen najiti si zábavu. Je-li pravda? Ničeho neumí a hudby nezná; doufá, že se s ní sejde některé odpoledne tu a tam na procházce, jen tak mimochodem a čas jim uběhne.« »Chtěl byste snad čisti?« zeptala se. »Ne, nikoliv, na ten čas nikoliv.« Pak zakývla vesele hlavou a řekla zpívavě: »Jsem dnes tak dobře naladěna a nevím A. SOVA : IVŮV ROMÁN. proč. Mají-li dnes hodně hostů tam nahoře v zámku?« dodala lhostejněji. Ivo neviděl nikoho. »Možno však, možno. Ostatně 1%) nezajímá velká společnost. Zda ji zajímá velká společnost?« Neodpověděla přemýšlejíc o něčem. »Oh ano,« řekla později. »Hle, čím jsme se bavili po celý čas. Sotva přišlo jaro, odjížděli jsme z Prahy. Pociťujeme náhle tolik volného času, tolik prázdnoty najednou, že nám přichází všecko vhod, rozhovor s cha- lupníkem, posezení na lavici v koutě světnice u souseda. Nebo čekám, že mne pohostí moučnými brambory a mlékem. Umím být za dobře se všemi lidmi ze vsi, věříte-li? Hle, není nudno ani smutno.« Ivo podíval se na ni s naivním obdivem. »A chcéte-Ii,« pokračovala živě, »přijďte někdy večer na náves, na loutkové divadlo, přijďte jistě. Je to vzadu za kašnou u těch čtyř obrovských kaštanů — vizte tam, tam na konci vsi. Přijďte tedy jistě na Meluzinu, Fausta, nebo uhlíře v Černých lesích, kdykoliv, vše jedno. Ale teď jsem se vskutku zpozdila,« ulekla se. Dívá se na zámecké hodiny a chvatně se loučí. Odešla již několik kroků, když se náhle obrátila. Opravujíc si levou rukou velký vrkoč rozkroužených, jako noc černých ivlasů, naklonila se trochu ku předu. »Zahraju vám někdy na klavír, až někdy,« pravila altovým, zostřeným hlasem a odběhla alejí. Ivo vracel se ještě do háje dlouhými kroky a polohlasitě zpíval. Bylo mu náhle veselo, příjemno: celá krajina měla intimnější vztah k němu. Jde a myslí na Štěpánku, kterak ási k vůli němu bude cvičit škály a jednu etudu, kterou nejlépe ze všeho umí. On vloudí se nečekaně zahradou do jednopatrového domku, tak, aby neslyšela jeho kroků. A růže budou vonět a okna budou otevřena dokořán. Starý virtuos bude sedět v lenošce a unaveně naslouchat všemu. Jak bezy šumí a jak hmyz bzučí a jak potok hučí. Zná z podobizen tu rozcuchanou, prošedivělou hřívu nad vpadlým, žhoucím okem, zná levou, ušlechtilou ruku na strunníku, věru; zná jeho vous do špičky střižený, bílý jako sníh. Je to znamenitá, rázovitá hlava. Ale především vzpomíná jeho velikého tónu. Dovede-li si představit ten zvuk? Stařec se zeptá: »Kdo pak to přišel, Štěpánko?« »Oh, přišel kdosi, jenž vás slyšel před tolika a tolika roky, mistře,« odpoví sám. »Před tolika roky?« řekne a usměje se, neboť mu to lichotí. »Ano, pamatuji, co pak jsem to tehdy hrál? Hrál jsem koncert Raffův a to a to jsem ještě hrál.« Podá mu ruku a pak pokyne Štěpánce, aby jen hostu zahrála cokoliv, cokoliv. A v komnatce budou zase růže ve váze a všude, všude na okně, všude v květináčích a jedna zvláštní na jejích ňadrech. A tu růži on dostane ... V. Byla slunná neděle na vsi. Včera na večer, když Ivo již odpočíval, slyšel na lůžku, že přihrčel kočár a že stanul na dvoře zámku. Hosté prošli billardovou předsíní a pak nastalo zas ticho jako jindy. Dnes v neděli setkal se s hosty v kapli na mši. Hana, její muž, dva hosté, jakýsi starý profesor a mladý architekt zasedli v oratoři před začátkem mše, když kaple se již plnila venkovským lidem. Dole vlnil se na právo zástup žen, na levo mužů a v prvních lavicích, izdálo se, že sedí několik městsky oděných žen a mužů. Ivo stojí však raději před vchodem kostela u kříže mezi lidmi a rozmlouvá živě se starým, hovorným varhaníkem, jenž sám se představil, když uzřel nového, neznámého, mladého a záhadného mu člověka. V malé chvíli, hravým, venkovským způsobem poznává místního mladšího učitele, universitního studenta Hloha, zarostlého, opáleného lesníka ze sousedního knížecího velkostatku a šviháckého inženýra, jenž prováděl a řídil práce při stavbě silnice, jdoucí nedaleko vsi. Starý varhaník pouštěl po točitých schodech nahoru na malý chór všecky své známé, bral od nich šňupce a nabízel svou taba- těrku. Přišlo jen několik málo sousedů. Konečně řada malých hochů a dívek rozestavila se kolem varhan. Mše již počala za- cinknutím ministrantův, za nimiž kráčel stařičký farář důstojným, vážným, poněkud již klesavým krokem. Drobné varhany staré práce vřeštivě vpadly a tenké hlasy hochů a dívek zpívaly stejně hlasitě sloku za slokou Ivovi neznámé písně. Stál u zábradlí chóru, viděl dolů na ztišené hlavy. Pozoroval v přestávkách okny modré nebe, nebo tam ve dvou oknech při- zděné oratoře povědomé mu profily: starého, pedantického profesora i sportovnicky přihlouplého architekta. Vrabci poskakují na římsách oken. Vzduch voní zápachem pivoněk, růží a spálených svíček. A co sní a co prohlíží si vše kolem, prostý oltář s řemeslně malovaným svatým Václavem na koni, svatou patinu Marii oblečenou v šatečky z tylu a dracounů, skleněný lustr, tlusté rokokové andělíčky po stranách oltáře, cechovní prapory zatknuté řadou na počátcích lavic: uzří dole v jedné z prvních lavic Štěpánku. Myslí na ni a na včerejší rozhovor. Má dnes šaty žemlové barvy, široký, slaměný klobouk. Sedí na právo v lavici vedle sakristie a vedle ní její sestra s hošíkem a jiné ještě ženy. Dívá se na ni a přeje si, aby také ona pohlédla nahoru, dívá se na ni upřeně, aby ani jednu chvíli nepromeškal, až pozdvihne brvy od svých modliteb. Sbor dětí zpívá a varhany neustávají tónem hlučivým, pozounově zaléhavým, vůně stává se zhuštěnější a mučivější, — a hle, teď pozdvihla brvy, ano, dívá se okamžik nahoru a jistě jej uviděla. Pozdvihl zlehka hlavu a upřel na ni v tu chvíli zjiskřený zrak jako starý známý, jako by to bylo slůvko, jež promluvil jen pro ni a k nikomu jinému. Ve vížce zvonili a průvan zavál dole dveřmi. Bylo skorém po mši. Stařičký kněz rozhoupával těžkou, příliš těžkou kaditelnici, houpal dvakrát, třikrát se zřejmou námahou a pak nevrle dával ji v ruce ministrantů. Na chóře mnozí se obřadně poroučeli po Ite missa est potřásajíce si rukama. Dole v kapli ženy, čistě oděné, staré i mladé, nesoucí si v levých rukou modlitby s šátečky, vše to přitisknuté skorém k ňadrům, vyhrnuly se v jednom chumlu ze dveří. Stařenky šly jedna s druhou ve skupinách; za mladicemi v povzdálí chasníci, a přespolní staříci s holemi zavěšenými na loktech ubírali se klesavými kroky. Štěpánka také vyšla zbystřeným krokem a neohlížejíc se ani na právo ani na levo zahnula kolem košaté lípy směrem ke vsi. Ivo ji stopoval zrychlenou chůzí, aniž si uvědomil proč. Skákala přes vlhká, dosud neodvodněná travnatá místa a žemlová barva jejích šatů měnila se sluncem do stříbro- hněda. Šla příliš rychle, ohlédla se jednou, jakoby náhodou a zdálo se, že dobře uzřela Iva. V tom zastoupil jí cestu inženýr s hlubokou poklonou. Ivovi veběhla všecka krev do hlavy — skutečně, jde s ním, směje se a inženýr zdá se býti velice zábavný. Jde po jejím boku. S černým, nejmodernějším kloboukem, s kytičkou v dírce kostkovaného saka a masivním, zlatým řetězem u hodinek může se dobře měřiti s kterýmkoli dandym. Pěkné, plavé kotlety, pravidelně ve středu roizčísnuté vlasy a zlatý skřipec dodávají mu něco bezpečně pravidelného. Hleďme tedy, pomyslí si Ivo, — dívá se v kapli vzhůru na chór, — ale ne na mne, — na tohoto člověka, — vychází z kaple, obrací se, — nu, je to docela prosté a jednoduché. \ Něco jej hluboce zamrzelo, avšak nebylo možno se vraceti. Staví se lhostejným, vytahuje dopisy iz kapsy. Jde, rozvírá dopisy, předstírá, jako by je četl a jakoby byly velmi důležitý. Přechází okolo nich, neboť každou chvíli se zastavují, jde dále a nevidí, nepozoruje jich, zabrán docela v čtení svých dopisů. Nezpozoruje jich zúmyslně a nezdraví, stáčí se pak dolů do luk s pocitem úlevy a zadost- učinění. Na zpáteční cestě potkává studenta Hloha. Je to vyrostlý, osmahlý a vážný hoch s trpkým a zamlklým úsměvem u rtů. »Těší mne,« praví Ivo, »uvidíme se častěji a promluvíme si trochu. Zdržíme se snad oba a vyhledáme se čaSem.« Pak se ptá, zda hraje trochu billard a zda si rád vyjde do háje, do parku? Odpověděl, že studuje své klasiky a míní se zdržet přes celé léto. Toulá se celé dny v lesích a vysedává celé hodiny na mezích. Bude mu velikou ctí zahrát si někdy pro osvěžení billard a promluviti si s ním o různých věcech. Neboť má mnohé pochybnosti o všeličems, dlouho nebyl v Praze a nežil ve středu duševního ruchu, nemaje k tomu času. Ostatně, nemýlí-li se, zná Iva z jedne přednášky před třemi léty. Byla to kritická přednáška »O úkolech moderního umění«, a tu, zdá se mu, v mnohém že se s ním tehdy rozcházel. »Je možno,« odpověděl Ivo trochu ner- vosně. »Nechci přísahat na své staré hříchy, ale mohlo to být dosti pošetilé. Hle, udice vám čouhá z kapsy. Možno někdy jiti s vámi?« »Ovšem že možno, s radostí.« S tím se rozloučili. Ivo byl rierad, že ho zná někdo z přednášky konané před třemi roky. Nálada ta provázela ho po celou cestu až do zámku. Přišel již hodně pozdě. Panstvo chystalo se již k obědu a hosté byli v jídelně. Ivo byl představen. Zasedalo se ku stolu s obvyklými ceremoniemi a Hana se zlatými, zcuchanými vlasy, půvabna jako vždy, rozsazovala hosty a improvizovala spíše zábavu, než ji zavedla několika otázkami a roztomi- lostmi. Ivo nechápal, za jakým účelem octl se zde profesor i nudný architekt. Seděli a pojídali s obřadnou vážností, ubrousky pod bradami. Nechápal oné zábavy, která byla zdlouhavá i nucená. Seznal ze všeho, že jsou to asi známosti spíše náhodné a příležitostné, jako mnoho jiných. Znali se snad z pražského nějakého restaurantu, kde Dvořák s Hanou obědvali, anebo z nějakého soirée, pořádaného jich iznámými, z divadla, z koncertu, zkrátka nahodilým setkáním kdesi kdysi. Smál se v duchu té zvací mánii. Jaké to šosáctví, takové pohostinství! Hana postřehla na něm, že se nudí. Teprve před desertem, skorém již ku třetí hodině odpoledne, zábava se rozproudila. Ač mluvili skorém všichni, žertovali škrobeně a přecházeli na všelijaká themata; nejvíce přece rozmluvil se profesor. Ani přátelství, ani roztomilost, ani účel, — pouhý avací sport, pomyslil si Ivo, a ironicky o tom šeptal cosi Haně, když odcházelo se po obědě do kuřáckého salonku. Hana se však nenudí; potřebuje podobných návštěv ve své samotě a pohoršuje ji mínění Ivovo. Nemá však času k odpovědi. Architekt mnoho kouřil, mlčel a mnoho pil vína. Za to profesor mnoho a mnoho mluvil. »Oh, ano. Poměry jisou takové, že nutno již počítati se sociálními převraty, které se staly od dob Napoleonových a hlavně od let osmačtyřicátých,« řekl profesor s povážlivou vážností, bez gest a potřásal dlouhými, rovnými a řídkými vlasy. Dvořák kýval a zatvrzele mlčel. Pak také dodal: »Ano, čím dále, tím jsou zvláštnější poměry.« Poměry byly tím ¡zvláštnější, jak z rozhovoru se poznávalo, že dle tvrzení praděda Dvořákova za zlatku šajnů koupilo se před padesáti léty mnoho a mnoho věcí. Tím byly zvláštnější, že ¡za mládí profesorova bylo žactvo rozumnější, věda brala se ku předu vážněji, soustavněji a vychovávala pevnější charaktery. Ivo namítal, že je sice pravda, že dříve vypěstovali vědu velicí duchové, že byla jejich aristokratickým majetkem a výsledkem jejich badání. Ale teprve nyní že věda populární, vniká do širších vrstev, třebas byla samými vědci brána poněkud na lehčí váhu, třebas bylo z ní těženo jako z dojné krávy a třebas by se v posledních létech jevil zcela patrný úbytek geniálních, všestranně vzdělaných vědců. Profesor považoval to za jakousi štipku pro svou osobu a pro své kolegy, výpad na rozvoj vědy v posledních létech vůbec. Bylo to znáti z jeho dalších vývodů o stále zvláštnějších poměrech mezi mládeží, jejím vztahu k sociálnímu životu, ku třídám majetným, k obcím a k státu. Nenáviděl nynější mládež příliš zvědavou, sebevědomou a ješitnou na negativní prý svou práci. Mluvil od té chvíle s Ivem přímo. Jako s representantem takové mládeže. A Ivovi činilo to zvláštní potěšení ztotožňovat! se s proudy, jež profesor nenáviděl a dráždili jej k prudkým výpadům. Dráždil jej tím, že chválil staré vědce se širokými obzory, jichž duše byla celým kosmem. Chválil takové Purkyně, Šafaříky, Celakovské. Dokázal, že obor takového Šafaříka obsazen teď pěti, šesti specialisty s obzorem a vědomostmi, jež nejsou setmeleny v obrovský, velkolepý celek těžkými studiemi a zkušenostmi. Nastal pravý úbytek velikých, světových duchů, he, he. Ivo znal ostatně jeho slabou stránku, jeho vědeckou minulost, a neustal v narážkách na pouhou vědeckou systematiku mnohých pilných, méně talentovaných lidí. Věděl dobře, že tento starý pán napsal kdysi v mládí veliké dílo o Bosenské Floře po dvouměsíčních prázdninách, jež ztrávil v Bosně, a že obdržel za to značný honorář i cenu Akademie. Profesor rozmlouvaje o daném thematě dále nikterak nešetřil Iva. Nikdy prý tak nebylo smýkáno autoritami. A nikdy tak nechtěla se domoci vrchu všeobecná anarchie myšlenek a citu ve smýšlení mládeže. Cizí vlivy patrně vpadly na žatvu jako hejno kobylek. Nietzsche, Masaryk, individualism, ha, ha, hesla sociální reakce. Ano, ano, negace. To je teď typické pro českou mládež. Neodpovídá to však slovanské, klidné naší tradici. Ivo soudil naopak, že je-li anarchie ve smýšleni mládeže, zavinila to okolnost: že nemožno najiti skutečných, silných autorit. Jestliže kobylky padají na žatvu, jsou to snad politické poměry, jež mládež nezavinila, ale spíše generace jemu blízká. Tíží-li co mládež, jsou to snad nepoctivá vědecká nebo umělecká díla, jichž se mládež dovede zříci z hrdosti národní a pro hlubší své snahy. Ostatně je třeba rozbiti okna, je-li dusný vzduch u nás a blabolí-li se tolik do větru. Berem-li n cizího to, co náis činí moudřejšími, šťastnějšími a způsobilejšími k obraně na všecky strany, činíme zajisté dobře, dovedem to zajisté ztráviti a přizpůsobiti českým poměrům. Profesor byl velice rozčilen. Architekt přišel mu na pomoc a hleděl zamluviti nehorázné ty narážky smírnějším tónem. »Zvláštní, zvláštní! Octl se již několikráte ve společnosti, kde se řešily takové otázky.« Řekl to zvlášť výrazným, zpola káravým tónem. »Takové otázky, jimiž je naplněno ovzduší a které se tak snadno nerozřeší.« »Jsou rozřešeny,« tvrdil Ivo. »Jsou jasny. Snad proto, že v mládeži přestává proudit otrocká krev? Není jí třeba nihilismu ani nedůvěry. Pan profesor zmínil se o vztahu mládeže k životu a k jeho otázkám. Sebevědomí, povzlet mládeže, naděje v sebe a v lepší budoucnost národa, to je přec krásná věc, není-li pravda? To je přec něco, co nevylučuje ani slovanství, ani lidství? A hle, pan profesor myslí a řekl to již během rozmluvy: že snahy mládeže neodpovídají slovanské povaze; že je příliš tvrdé, co mládež podnikla, že více skácela než vystavěla. Pravda, že je tvrdé kácet, ale není možno zdržet se při mnohých věcech. Můžeme za to, že mnoho otázek dozrálo k pádu? Že nutno hledat času a sil ke stavění velkolepějších?« Hostitelé, zdálo se, byli nezvyklou tou rozmluvou celí stísněni; namáhali ^se několikrát hovor obrátit v jiné koleje. Architekt usedl konečně ke klavíru a vyžádal si na okamžik ticho. Když přehrál bezvýznamnou introdukci k jakési italské opeře, nastala chvíli pomlčka. Ivo pocítil svou svěží podrážděnost z odpolední nudy, z něčeho, co potkával denně v Praze, a nepromluvil již toho večera. VI. Přešlo několik dnů v samých toulkách v lesích a samou podivnou touhou opojiti se tichem a smutnou osamělostí cest, meizí a potoků pod vysokými sosnami. Potok plou- žil se tu dolů do travnatých luk, cele žlutých pryskyřníky, bažinatých a rozlehlých. Chřá- stal věčně křičel někde v daleku a voda stříbřila se za hustým rákosím. Bylo k večeru. Ivo se vrací z toulky a kráčí mezi vesnickými chatrčemi, v ruce s novou, dosud nerozřezanou knihou. Děvčata váží vodu v okovech, nad cestou zdvihá se prach, dobytek bučí a ozývá se praskot bičů. Kniha byla nerozřezána. Nechtěl být přenášen, odváděn do jiného světa. Hlouček dětí sedí na stráni, s křikem kutálejí se dolů po zprahlé a zdupané trávě, dítě za dítětem, až šatečky drobných dívčinek vlají a odhrnují se s bílých tělíček. A hle, zase slyší ten smích, Štěpánčin hrdelní smích. To ho tak okouzluje uprostřed těchto chatrčí. Naproti stráni na prahu hliněného domku stojí Štěpánka, dívá se na to a směje se hlasitě. Směje se hlasitě a popíjí z malého, bílého hrnéčku, držíc jej za ucho dvěma prsty. Ivo jde kolem, pozdravuje hlasitě a usmívá se rozpačitě. Na okamžik zastaví kroky před plotem zahrádky. »Dobrý den, slečno Štěpánko. Podle smíchu poznal jsem vás již z daleka. Poznal jsem vás, ale neviděl, slunečnice jsou již tak vysoky.« Omlouvá se skorém a vzpomíná pak nedělního dopoledne. Byl tehdy na mši. »Také jsem byla v kostele,« řekla. »Ano, viděl jsem vás. Dobře jste se asi bavili? Jak?« Zajisté, celkem se dobře bavili. Inženýr je hovorný člověk. Ale škoda, že tak mnoho lže a to je takové pošetilé a sousedské od něho. Konečně bylo by to i zábavné, kdyby se neomlouval tak často. »A co jste dělala zde, slečno Štěpánko?« »Co jsem zde dělala? Piju mléko, jak vidíte. Je to kozí mléko... vidíte ... vidíte ... Chodím sem; někdy i sestra s Ríšou. To je její malý hošík.« Chvíli mlčeli. Štěpánka dopila svůj koflík. »Chcete se podívat dovnitř?« Ivo přikývnul a Štěpánka jej zavedla nízkými dveřmi do předsíně. Tam válely se otýpky chrastí a vedle žebříku vedoucího na půdu stála nůše naplněná čerstvou travou. Několik housat splašeně vyběhlo a kocour, černý kocour vyskočil na plot a odtud na rozštěpenou zakrsalou slívu, obalenou hojným, zeleným ještě ovocem. Síňka, kam vstoupili, byla malá, celá sroubená ize dřeva. Mezi dřevem vplácána byla seschlá hlína. Strop uprostřed podložen byl silným, níizkým začernalým trámem. V koutě jizby stálo ohrazené pažení pro kozu, asi tak do polovice lidské výše. Ta neustále mečela, tloukla do pažení a chrupala křehkou trávu. Její nozdry čenichavě se zdvihaly a klesaly. V zažloutlém světle večerním seděla u okna stará babka a dřímala unavena. Přihnala před chvílí housata z trávníku, na němž pásla celé odpoledne se žlutým vrbovým proutkem v ruce. »To je naše babka. Je jí osmdesát devět let. Neslyší dobře a kdybyste s ní chtěl mluvit, musíte tak učinit jako já.« Šla k babičce, naklonila se téměř až k uchu a zeptala se jí: »Přišel-li už Jeník?« " Jeník byl její syn. Už také starý. Bylo mu více než padesát a pracoval na panských polích. »Kluk se ještě toulá,« stěžovala si, »Nepřišel mi domů.« »Navštívil vás bratr zámecké paní,« řekla Štěpánka. »Přišel vás schválně navštívit,« dodala s humorem. Zachtělo se jí patrně ztropit si z ní nevinný dobrý den. »1 to je dobře. Jen ať si sedne, když přišel,« řekla prostě a srdečně. Přišourala se k jediné židlici, stírala ji koncem sukní, zachycených do hrsti, a upřela na cizince dobrosrdečný, vodově modrý ¡zrak. Pak si usedla se Štěpánkou naproti Ivovi na lavici, obepínající se tří stran starou pec. Ivo promluvil také s babičkou, ale babička mu nerozuměla. Lépe rozuměla Štěpánce. Ale to, co měla babička na srdci, musila Ivovi říci. Neviděl-li v Praze France Marka, který najednou ze vsi izmiizel, když všecko propil? Ne, neviděl France Marka. On tedy také nezná France Marka. Nikdo ho nezná. To už se asi o něm nikdy ničeho nedozví. Inu, to jsou nějaká léta! Jaká pak léta? Nu, padesát. Přes padesát let to býti může. A kdo to byl Franc Marek? »Toho už nikdo nezná,« řekla babička a vodově modrý zrak zdál se býti zakaleným. »A to by bylo dlouhé povídání.« A při tom konci zůstalo vždycky, když byla řeč o Franci Markovi. »Byl to snad její milenec,« řekla Štěpánka náhle romantisujíc při odchodu ¡z domku. »Její milenec?« opakoval posměšně Ivo. Venku bylo šero a měsíc obetkával všecko měkce zamlženou modří. Vzduch stál průsvitně modravý nad žitnými lány; obrysy A. SOVA: IVŮV ROMÁN. stromů, chalup a křů kreslily se v dálce i matné stíny postav a věcí. Cesta bělela se před nimi. »Doprovodím vás,« nabídl se Ivo. Šli kolem plotů zahrádek a šli mlčky kolem rybníka. Za rybníkem na místě osamělém stály vysoko dva keře bílého a modrého bezu. »Vše na dosah ruky je serváno, hleďte,« vzdychla Štěpánka. »A přece bych tak ráda jen docela malou kytičku, jen docela malinkou.« »Vidíte-li dobře?« zašeptala, když Ivo vedral se skorém násilně mezi keře. Větve praskaly křehkým svistem. Přinesl po delší chvíli nepatrnou kytičku. Bílý a modrý bez. Již uvadal a šířil zvláštní, snivou vůni. »Hle, máte na prstu krev,« ulekla se. »Řízl jsem se trochu, ale to nestojí ani za řeč. Možná, že Bezová královna mne uviděla a potrestala mne za ostatní, kteří všecko již odnesli.« »Bezová královna?« zasmála se. »Četla jste o ní, o Bezové královně, o milencích, kteří se milovali, kteří se tolik milovali a pak, když byli staří, slavili zlatou svatbu?« »Jak pak bych nečetla,« děla s úsměvem. »Bylo to tehdy, jedenkráte, kdy pročtla jsem celé noci. Není tomu dávno. Mně nestačilo však jen to, co jsem četla. Rozpředla jsem si všecko do nekonečna. Zalidnila jsem si svoje krajiny, hrady, města, louky a podzemní zahrady, že nezbylo z toho čteného příliš mnoho. Bylo všecko jiné s osobami a věcmi, které jsem tenkrát mě!a bud ráda nebo nerada.« »Na příklad?« »Na příklad svou učitelku na klavír. Vídala jsem ji častokrát v pohádce, která se jmenovala Sněhurka. Nebo jednoho mladého virtuosa, žáka mého otce, kterému jsme všichni říkali Richard, toho jsem viděla a představovala jsem si ho jasně v pohádce »Přítel z cest«. Nebo svého profesora na klavír z konservatoře...« »To je interesantní,« řekl Ivo. »Co že je interesantní?« »Míti drahé i nenáviděné osoby a věci v pohádkách, ve snech. S jedněmi možno jezdit mezi vodními růžemi na člunech, jíst s nimi na prostřených stolcích, cestovat s nimi daleko, do nekonečna, na perutích a v mílových botách čarodějů. Druhé možno uvrhnout do věží, vyhladovět je, dát je snísti Ježibabě a nechat je dohonit izlým čarodějem. A bože můj, to všecko dělal jsem také; myslím, že zcela jistě. A co se stalo s mladým virtuosem?« »Co?« A tu zasmála se prudce a vesele. »Co by se stalo? Nevím o něm dávno ničeho. Zmizel snad někde v pohádce a nevrátil se z ní.« Na blízku ve tmě dozníval táhlý a melancholický pískot vlaku v jejich tlumenou rozmluvu. »Necítila-li pocitu,« ptal se, »takového pocitu, odjeti daleko, daleko odjeti, když večer na venkovském nádraží přejíždí rychlovlak, aniž zastaví, vrhne do tváře hrst světel, zmizí a dohtičí ve chvíli a není po něm již ani stopy?« Ona živě přikyvuje. Pak ji žádá, aby šli poněkud pomaleji. Sem a tam rozsvěcovala se světla v chatrčích a sem a tam zabělely se štíty za korunami stromů. »Což on,« zvážní ona. Je ticho. »Což on,« dí a pronáší to jako stížnost nebo jako zatiknutí ptáka. »Jemu je možno kdykoli zmizet, do světa se pustiti, je svým pánem, je volný. Ale ona má mnohá tajemství, jež ji poutají k stárnoucímu otci a která by mnohý nepochopil. Jinak by jí neudržel nikdo, nikdo, pranikdo, ano, daleko, daleko odjeti!« Byla jako u vytržení. Pak o tom dlouhou chvíli nemluvili. A po- divno, že zbloudili pootevřenými vraty na širokou cestu parku. Na právo, pod dusným šerem stříbřil se trochu rybník a opožděná kachna, teď intensivně bílá, vedle břehu ryla svůj krk do husté trávy. »Proč mu něco nepovídá?« Šla vedle zkrotle, se svěšenou hlavou. Tížila ji snad hrdost, spojená s chudobou. Tížila ji snad zdravá krev, zděděná po uměleckém kočovníku a zadržovaná jeho chorobou v tiché vsi. Ivo jde mlčky po jejím boku a čichá v jejím zjevu od prvního poznání sympatickou mu pýchu spojenou s chudobou. Byl často svědkem, jak to obojí spojeno vyburcovalo tak mnohé z duševní temnoty na konci toho století. A to vše jen sílilo několik pěkných duší, jež znal. Náhle si přál, aby v ní zdřímta její smutná inteligence. To zachtělo se mu broditi se jejími mělčinami. Toužil uiž dávno po nějakém horkém citu, který se rodí v podvědomí v temnu, a teď cítil něco sladkého, zněžněný a zbystřený cit v její přítomnosti. Její půvab jej vskutku zaměstnával již po několik dnů a to jej mučilo, jak se mu zdálo. Aniž si uvědomil, začal mluvit horečně a nesouvisle, jako fantasta visionář, který chce se tknouti mlh, kam se podívá, a jemuž soumrak je milejší k náladě doby. Navázal na dřívější rozhovor. On není nikterak bohat, jak se ona domnívá. Proto také není volný jako pták. A pochází z hor, tam daleko z hor, z jednoho nádraží na úbočí lesů, kde tak rychlovlaky přejížděly, aniž ho vzaly někdy s sebou. A tu je. Tu je. Ráda-li s ním hovoří několik těch minut? Kdyby ne, může kdykoli odejít, jak bude jí libo. On že cítí jakousi nutnost odhalit jí to všecko ve chvíli, v níž se jen tak letmo poznávají, Dívá se na něho jaksi vděčně a přítul- něji než jindy, důvěřivě přihmuřuje obě oči. Jsou smutné ty oči a příliš mladé rty. »Ne, jste přece volným,« stojí na svém tvrdohlavě, a říká to přesvědčujícím, těkavým a naivním svým způsobem, jakoby pták ptáku, když se náhodou slétnou na jednom polí. »Ano, ano, volno je mi nějak. Jsem i vesel, vesel a je mi volno. Nejinak, než jako bychom se najednou sešli a odjížděli někam spolu prohlédnout si nenavštěvovaný nikým kout, staré hradní trosky v prostřed lesů a pak se zase vraceli ruku v ruce za noci a nikomu, nikomu o tom ničeho neřekli.« Dlouhá pomlčka. Ze školy, bělající se mezi chalupami poblíž parku, zazněly náhle housle, neuměle a táhle, diletantsky směšně! Ale bolelo to nějak v tom večeru plném prozrazené intimnosti, zarosených trav a vůně s modřínové aleje. Ivo uchopil ji za ruku, pevně tiskl a pak najednou pustil po prvním stisku, dříve než mohla se brániti. Vykřikla mimovolně. Stála celá nachem politá v studeném měsíčním světle, co Ivo ji chlácholil. Větřík čechral jí vlasy. Oddychovala rychle a srdce bušilo jí tak prudce, že Ivo slyšel rychlý ten tepot dlouho ještě, dlouho a dlouho ještě tehdy, když blížili se k domku, kde Štěpánka bydlila. Housle slyšeti bylo však po celé cestě a stále a stále vzdáleněji. Ivo mluví o tom a o mnohém jiném. »Ano, ano, byl také kdysi vášnivým diletantem. Pro sebe tak, jenom tak trochu. Tak něco nedokončeného je v něm, pravda. Míváte-li někdy nástroj v ruce za doby dětství, takhle housle, na něž jste si zvykli, pochopíte. Zdálo se mu častokrát, ještě na venkově, když byly dlouhé večery a byl sám, zabrán do toho, nikým neposlouchán (a tak se mu hrálo nejlépe), že přišel na takové objevy a na taková ložiska radosti ;z něčeho nového, že se celý chvěl touhou býti virtuosem, ano, virtuosem, — ale nebylo to snad pranic nového,- jako zde ta hra učitelova, he, he.« A housle bylo slyšeti dlouho do noci po rozloučení se Ivově se Štěpánkou. Vše utichlo, všecko sešeřelo pod měsícem. Je dobře vyložit se s okna, vyvýšeného nad stromy, kře, chatrče, nad mrtvé cesty parku, nad šumícím vodopádem a nad terasou, bělící se pískem. Listí jemně šumí u hlavy a prudkými vůněmi pozdvihá se neznámý život rostlin a stromů. »Zapomněl jsem, izapomněl zeptati se jí na něco,« přemýšlel Ivo. »Zapomněl jsem vyzvědět, je-li přece šťastna? A trápí-li se, proč se trápí? Může-li ji potěšit někdo, aby se netrápila?« Z rána přijela na okamžik Lula. Jela alejí v plném slunci lehce nakloněna na své hnědce. Bylo parno, všecko umdlévalo, zaprášená nať zdála se chřadnout. Kůň volně cválal a po každém zahoupnutí leskly se knoflíky její blůzy a zarudlé vlasy plály jako čerstvá borová kůra. Ivo stojí s Hanou dole u květináčů, slyší cval koně a Hana vítá Lulu z daleka. Lula na ně pohlíží »veselenými, černými a pichlavými zraky. Povídá cosi Haně s laskavým a přec napolo ironickým úsměvem. Zapomněla v neděli přijeti, jak slíbila, jede tedy dnes. Přináší nejnovější čísla Módních listů. Pojede do Ženevy, na Rivieru. »Na Rivieru?« diví se Hana. »Ničeho jí o tom neřekla.« Ivo se chce poroučeti. Lula jej sama zadržuje a mezitím co rozvinuje módní list a rozprostírá zelené, obrovské archy střihů, žádá ho laskavě, aby se jen posadil vedle. Ivo dokuřuje zvolna papirosu a usedá vedle nich. Lula mluví pouize o jedné věci: o několika známých osobách, s nimiž odjede. Mluví o tom, jaké šaty vezme s sebou ta neb ona dáma, kolik půltuctů jednotlivého prádla nutno vzíti. Je něco vznešeného a směšně upiatého mezi Lulou, sestrou a jím. Odjede do Alp, do Ženevy, na Rivieru; proto je tu. Radí se s Hanou, jaké tedy šaty bylo by třeba si opatřit!. Nastaly dlouhé spory o barvě, střihu a cenách látek. Na sestře poznává Ivo s uspokojením týž plebejský původ, jaký nedá se tak snadno ani generacemi smýt. Vybrala látky poměrně laciné. Lula jen jen hýřila v nejvyšších cenách, o jakých kdy se komu zdálo v protzovských snech. Konečně vybráno všecko, ceny, barvy, střihy. Lula byla tak rozradostněna, že jí tváře plály nachem, ale Hana zamlkla jaksi, stala se netrpělivou. Závidí Lule, nedá se popříti. »To je vaše první cesta?« zeptal se Ivo. »První nikoliv,« řekla nevrle natahujíc si rukavice a chystajíc se k odjezdu. »Viděla jsem již kousek Itálie, Benátky, Milán, Florencii, Turin. A ještě snad něco málo.« Tenké její nozdry se zachvěly a vyskočily jemné vrásky u koutků rtů. Na terase nastalo tiché parno, hmyz bzučel a slunce vrhalo nejmenší stíny před polednem. Ivo pocitová! vedle Luly zvláštní tíseň a jeho zdvořilosti zněly neohrabanou, bázlivou střízlivostí. Podráždilo jej už tenkrát, když ji poznal, proč celé ty legie mladých, jež viděl a kteří ji obklopují, dosud ji nenalezly za těmi hromadami peněz, o kterých vyprávěly se zrovna legendy. Nemohl nikdo ji nalézti a k jejímu srdci se přiblížit. Bylo jisto, že každý vzbudil v ní podezření, že se koří jejím penězům, jejímu statku, polím, lukám, lesům, o něž měla se poděliti stejným dílem s bratry. Vyhlížela nedůvěřivě a otráveně, starší než skutečně byla, nespokojenější než mohla být. Cím byla starší, tím více cítila svůj neskrývaný odpor k mladé společnosti, v které se pohybovala již po několik roků. Bylo mu líto jejích pětadvaceti let, obklíčených každoročně skoro jinou mládeží již od nějakých osmi roků. Lula chystala se právě odjeti, když vešel Dvořák s inženýrem. Bylo pravé poledne. Nastal odpočinek tam nahoře za lesem, kde zástupy lidí stavěly náspy k silnici někde u vsi. Tam inženýr setkal se náhodou s Dvořákem. Byl pozván k obědu a tím zábava nabyla nenuceného chodu. Lehká, bezstarostná nálada pobavila dámy tak, že Lula nechala se přemluvit a zůstala také na oběd. Inženýr luskal prsty na znamení radosti a bral černou svou bradu při vypravování do štipce levé ruky, vždycky s úsměvem, jímž zaleskly se všecky jeho bílé zuby. Byl patrně velice iznám, že svoje důvěrnosti provázel hlasitým smíchem, zaklínal se, dušoval, mluvil zdvořilé hlouposti, pomlouval tu a tam iznámé i neznámé osobnosti a bral Iva a Dvořáka neustále za svědka frásí: »Nu viďte, že je to pravda?« Chválil srnčí ragout s brusinkami a pravil o sobě: »je materia- lištou, naskrze reelním člověkem. Chtěl by užívat světa, neustále a mnoho, ještě více, ještě více. Ale až se rozloučí jednou se svým mládenecťvím, bude na rozpacích, udělá-li to více ze zdvořilosti k jemnému pohlaví nebo z úcty k umění kuchařskému.« Nebylo to podařené a dámy mlčely. Pocítil dobře, že Ivo se ironicky usmívá. Jedl ragout s živými gesty břichopáska a prosil při tom slečnu Lulu, aby ho vzala s sebou na Rivieru. Chtěl by jí dělat zábavného společníka. Skromného, schovaného na způsob automatu ve vaku; když by se jí za- stesklO', zazpíval by jí nejkrásnějším tenorem »Kde domov můj«, když by se nudila, vyprávěl by jí nejnovější, zcela sensační pražský román. Litoval konečně, že slečna Lula jede na Rivieru. Netuší, jak jedno srdce bude toužit a trápit se po ní. On není však nijak literárně vzdělán a pan Ivo se prý čtverácky usmívá, mluví-li o tom. Omlouvá se tedy jednou pro vždy, co nejzdvořileji. »Nač se omlouvat?« odmítá Ivo. »Roztomile umí bavit sebe i dámy, zajisté.« Lula poslouchala inženýra, smála se mu hlasitě a on stejně dobrácky přijímal všecko, co řekla o jeho náhledech. Inženýr mluvil mnoho o lásce ženské a o ženách. »Nechápe lásku, jak ji chápou mladí milenci,« pokračoval inženýr. »Kdyby on se ženil? Rád by se oženil s dívkou, především bohatou; tak bohatou, aby zaplatila zlatem svobodu, kterou on ztratí.« »Jakou pak svobodu?« zeptala se Lula stále v intimnější náladě. Nebo to byl jediný člověk, s nímž se setkala, který nepředstíral a nelhal lásku. Byl to vyložený animal; drsné žerty lítaly sem a tam, jako by sám chtěl, aby se s ním zacházelo hodně zkrátka. »Jakou pak svobodu?« opakoval inženýr. »Takovou svobodu, že je možno ráno vstát, být zde, večer tam, v noci pohostit společnost kterak se člověku líbí, spáti kdekoliv a kdekoliv se probudit. Hle, takovou svobodu: milovat na chvíli, na okamžik něco apart- ního. Něco, co budí okamžitou sensaci. Ohňostroj na chvíli, ale něco skutečně nádherného. Krasavici třebas, která si volí z mnoha přátel a která odejde tak, jako přišla.« »Velkolepé. Proti tomu je skutečně nepatrnou svoboda břichopásků nebo alkoholiků,« zašklebil se Ivo. »Jděte,« pohněval se trochu inženýr, »nedovedete si představit to všecko, co já cítím: ten soubor všech svobod, jimiž se člověk representuje a užívá. Jimiž se vymyká tomu každodennímu střízlivému životu, do něhož nás (odpusťte, milostivá) přinutilo manželství. Ale bavit se, bavit příjemně, dnes zde a zítra jinde, dnes v malém městě, kde chodí vojsko a kde se oblékají dámy s chicem, kterého jinde neuvidíš. Dnes vyjít z hotelu přímo na promenádu, odtud navštívit koho jen libo, kde jaké známé, a večer sedět třeba na banketu k oslavě kohokoliv. Zítra zapomenout na známost z města a setkat se v odlehlém místě s krasavicí jinou a ještě krásnější. Pak si vyjet na cesty. Třebas na Rivieru, nebo k moři na sever. Ovšem, že bohatému možno jezdit, užívat, za peníze možno si získat svobody.« Lula se tvářila vesele jako dříve a poslouchala ho s nepatrným interesem. Pak pravila: »Hle, to je credo mužů; poznala jsem jich již tolik. Ale pan inženýr je nej- upřímnější z nich.« »Ano, říkám to ostatně upřímněji, než snad myslím,« zasmál se inženýr a jeho zuby se zaleskly. »Vždyť sotva jsem se rozhlédl zde po vsi: uizřel jsem vám krasavici. Je hodna největšího obdivu, — málo kde byste ji pohledali.« Ivo se temně začervenal a inženýr se tvářil, jakoby toho nepostřehl. Díval se v tom okamžiku k dámám. »Ah, povídala jsem ti to,« vykřikla Hana zvědavě obrátivši se k Lule. »0 ta slečna Štěpánka! Slečna Štěpánka!« chytal se inženýr v údivu za hlavu, »je hodná i krásná. Je, zdá se mi, okouzlující, plná ducha, není-li pravda, pane Ivo?« »Jiná však otázka, má-li také peníze?« přerušil jej posměšně Ivo. »V tom případu bylo by zajímavo vážně se zamilovat. Dlužno však vás politovat jako cizince. Ten spí, bohužel, dnes zde a ¡zítra, možno, vstává jinde.« Podívali se na sebe krátkým pohledem, plným vyšlehlé nenávisti. Ale všecko bylo zas na oko uspořádáno, když inženýr ignoroval poznámku tím, že začal Lule vyprávěti o své poslední lásce. Bůh ví, proč to dělal. Snad z ješitnosti, či proto, aby v Lule vzbudil žárlivost, zmínil se dříve o Štěpánce a teď zas o nešťastné dívce, »která vedla teď hrozný život, od těch dob, co ji přestal milovat. Milovali se kdysi tolik, že jim to bylo zakázáno jejím otcem i matkou. Konečně nesměli se scházeti. Naposled sešli se kdesi na hřbitově, jakoby náhodou, a tu jí řekl, že ji nemůže milovat. Jejich povahy se nehodily k sobě, samou bolest si způsobovaly. Dlouho trval rozhovor, dlouho seděli v koutě hřbitova na kameni pokrývajícím hrobku. Byl teplý večer, slunce zapadalo a ona plakala. Plakala a přesvědčovala jej, že ho tolik miluje, a že povahy se později najdou a sobě přizpůsobí. On však nemohl ji už milovat tak jako dříve. Stalo se to tak: Viděl ji jednou v neděli. Byla nedbale oblečena, měla zašpiněné šaty, když svlékla na jedné procházce žaket, a neměla vyčištěných nehtů. On sedí na náhrobním kameni a říká jí: »Hle, jaké by to bylo štěstí, nemohu si vás vzíti. Měla jste zašpiněné šaty a viděl jsem vám za konečky nehtů. Nechtějte na mně, abych vás miloval, je to vskutku nemožno.« Ona pláče usedavě a on jí nemůže dlouho uchlácholit. Chodí s ní chvíli v končině hřbitova, kde je ticho, ona však stále více pláče a nemůže se upokojit. Nemůže dlouho pochopit, že my, muži, najednou rozhodném závažné otázky. A když se uchlácholí, vede ji k dveřím hřbitova za úplného šera a pozná k svému úžasu, že vrata jsou zavřena. ,Vrata jsou zavřena,' zaplakala a chvěla se bázní a srdce jí tlouklo. .Máš mne ještě rád,' říká a znovu nevěří a chce na mně naposled vynutit lásku. ,Kde pak je láska!' myslím si stále a hledím mimoděk na její nečisté nehty. Nastala chvíle dlouhého pláče, chvěla se a omdlévala. .Dojdu pro hrobníka, upokojte se,' řekl jsem. .Bydlí asi deset kroků zde za hřbitovem.' Usadil jsem ji na trávník polo mrtvou a přelezl jsem v rychlosti vrata. Pak když nám hrobník otevřel a když jsme odcházeli, když jsem ji naposled doprovodil, neřekla již slůvka, jen plakala a ruky mi nepodala. Od těch dob jsem ji neviděl. Co tomu říkáte?« Lula tvářila se napiatě se zřejmým odporem a mlčela zarytě. Ivo pak řekl: »Proč pak ne. Věřím na vlas všemu, co jste řekl o nečistých šatech a špíně za nehty. Najdou se tak lehce příčiny k ukončení lásky, která se nebrala na velkou váhu a které snad ani nebylo. Ale ten hřbitov je poněkud ošumělá dekorace, he, he.« Inženýr zamluvil tu poznámku. Když se později poroučel, uklonil se naposledy Ivovi, ironicky a mnohem hlouběji. VIII. Vypravování inženýrovo a zájem jeho o Štěpánku způsobily mu nepříjemné chvíle. Bloudil parkem s knihou v ruce a myslil na Štěpánku, zda přijde dnes, hledal ji po stezkách, naslouchal krokům, šelestům, zvukům. Rezavá veverka šustla přes stezku kolem, rozhoupala tenké pruty lísek a zmizela v koruně vysokého buku. Dal se modřínovou alejí dolů na luka. Tam potkal studenta Hloha, jdoucího s vysokým, osmahlým, as třicetiletým mužem, oděným polo městsky, polo selsky. Byl ošumělý, páchl po tabáku a pivu a límec jeho kabátu leskl se mastnotou. Neznámý se při setkání na Iva chvíli usmíval, jako na starého známého. »Myslím, že se iznáme,« pravil. »Jsem sice tři roky na vsi na statku, ale takto po celá léta v Praze byl jsem starým právníkem. Znám tam všecko skrz na skrz. Na vás se dobře pamatuji, pane kolego. Nosil jste delší vlasy. Hnědý havelok. V akademickém spolku sedávali jsme v čítárně u jednoho stolu.« Ivo se upamatoval na rysy obličeje, na jeho zvyk, mrkati očima, na jeho hrčivé r a posléze na jeho náhlé zmizení po nešťastné reprobaci před několika léty. Podali si ruce a Josef Donát, bývalý student a nyní zaučující se mladý hospodář při otci na statku a ve mlýně, šel rozpačitě vedle Iva. Zdálo se, že pil před chvílí. Měl tváře zarudlé, plny podlitin a pih. Ze slaměného klobouku, příliš naraženého do čela, odchlipovala se ušpiněná střecha. Jeho vousy, rozbujené, plavé do ruda, nebyly již dávno přistřiženy. »Mohlo by se říci: zahrabal jsem se tu již dávno, pane kolego. Jaká pomoc, nebylo jinak možno. Ale — na mou čest, žiju po- vznešen nad všecko, a to mne ještě sílí. Jsem-li ctěn a vážen od sousedů, po tom mi zhola ničeho není. Rekl jsem to jednou v místní školní radě a od té doby se mnou nemluvili, dali mi pokoj. Mohu jim každou chvíli dokázat, že se nevážu ani na statek, ani na ves, ani na tuhle krajinu. Svět je široký, široký...« Hloh mrknul na Iva, a ten již vycítil, že Donát mnoho pil, včera i dnes. Ivo jej ubezpečoval, že mu byl vždy velice milý, že však nemusí litovat žiti na venku. Je tu příjemno, hodní lidé a konečně může býti člověk pláten všude. Statek a mlýn, můj bože, to je pravým bohatstvím pro člověka! Tak rozmlouvali a Donátovy žaloby a A všecko postará. Brzy z té zvláštní a svítivé nálady znenáhla jej vypudili příliš lehce naladění posluchači. Vzpamatoval se za nedlouho z rozhozených narážek a poznámek a zvěděl, že všichni mnoho již vědí o jeho lásce k Štěpánce a že všichni se o to neskonale zajímají. Proč se tak o to zajímají? Hledí napiatě na Hanu, pak na inženýra a dlouho pozoruje. Všichni jsou mu náhle odporní. Všichni se zajímají o> záležitosti, po nichž jim naprosto ničeho není. Ostatně neměl čeho hledati v té společnosti a nebylo třeba vypravovat uličnické historky z mládí. Takové historky svádějí k důvěrnostem. Arci, v pusté vsi, kde ničeho se neděje, jeho událost má veliký význam. Jistě, ani netušil, jaký význam to může mít. Neptali se ho sice na nic určitého. Ale kusé, sarkastické jich narážky jakoby čekaly odpovědi. Ivo neodpovídal a tak je nechal v nerozhodnosti, toho sladce zdvořilého, materialist- ního inženýra, se zvědavou, ztrápenou Lulou i nespokojenou Hanu, udivenou nad tím. Tušil, jak se všichni mučili touhou, zvěděti jen něco nepatrného o jeho lásce, ba zdálo se mu v tu chvíli, kdy pozoroval podlouhlý, ustaraný obličej Lulin, zdloužený jakoby ze zvědavosti, co se bude asi dále díti s ním a se Štěpánkou, až konečně odhodlá se odjeti na Rivieru — ha, ha, ha! že skutečně nejela proto, jen proto. Byl to komický nápad, rozesmál jej cele a smích ten zněl všem velmi škodolibě. Ale aby se nezdálo, že je skoupý na další zábavné příhody a na nějaké novinky, nedbal panující nálady a sděloval jim s velice vážným obličejem, »že dle zprávy časopisu »Patriote« z Brusselu dal včera tamní král za rozmluvy s předsedou obchodní komory na jevo, že vládní předloha v příčině státu konžského odpovídá naprosto jeho osobním názorům. Novinka ta dokazuje, že králové mají své osobní názory. Dokazuje to také epigram jeho kolegy poety o jednom středověkém králi, který takto zní.« Tu Ivo začal hledati v kapsách, přehrabával dopisy a papíry, až konečně v kapse u vesty našel malý papírek. Rozbalil jej a četl: Šprýmovný žil jednou raonarch v časech předvěkých. Lid když hladov, bezprávný, naň chystal oprátku, daroval mu stý díl z odevzdaných desátků, ku zjemnění myslí surových. Tím ovšem nechce říci, že by nebyly aktuálnější novinky, které by lépe pobavily slečnu Lulu nebo pana inženýra. Zajisté, že si podruhé nenechá ujiti příležitost, bude vyprávět o všem, o čem si kdo bude přáti, pobaví každého a nikoho nezarmoutí. Teď se však musí poroučet.« Bere hnědý klobouk, poroučí se zběžně, uklání se a odchází. Lula vrhá naň nevraživý po'hled. Odchází, neboť si vzpomíná, že nadejde chvíle schůzky se Štěpánkou v chatrči u stařenky. Jde dlouhou pěšinou ... Vroubí ji drobné křoviny, lísky, bezy, rnalé doubky a opodál obrovské kaštany. Je mrtvé ticho. Malé stromky blízkých modřínů vydechují mrtvou vůni, partie lučních míst v oslnivém slunci tonou v ipýří odkvetlých pampelišek. Když se Ivo zatáčel na zamilované své místo u rybníka, uviděl Kamišu, sedící pod vodopádem, kam sestupovalo se po příkré stezce, vroubené zábradlím, přerývané stupňovitými balvany, po nichž se kráčelo, a tlustými, mechovitými kořeny. Dole nad zakrslými, řídce rostlými sosnami byl mrtvý polostín, způsobený slezovým světlem oné části nebe, prostřeného nad koutem lesa. Všf umdlívalo šířením teplých vůní a neproniklého ticha, parný den, ospalý ještě a pln mdloby potácel se lesem, blouznivou náladou polosnění naplněn byl údol. A tam nepronikly zvuky ani obrysy ani barvy ani světla, upozorňující na existenci vzdálených vsí a krajů okolního světa. Ohtěl se jí vyhnouti, ale chřestící listí jej prozradilo. Kamiša četla, sedíc na prostřeném plášti, opřena zády o balvan, slunečník s leskem šedého hedvábí stál na jiném balvane roztažen proti slunci a její nohy, osvětlené plným sluncem, bořily se zablácenými střevíci do vyschlé trávy. Šaty rozhozeny nedbale nad kotníky a linie příliš mužské rýsovaly se odtud až k boikům. Kynula Ivovi a zdravila jej už z dálky. Ale Ivo sestupoval hlučně, jako by ji byl neviděl; vzkřikla tedy lehce, napiala proti němu ruku- a rychle vstala. Ivo stavěl se překvapeným, pozdravil ji s úsměvem a všiml si, že i ona podržela po celou dobu otazníkový, napolo nevlídný úsměv, jenž nemusil a mohl býti vykládán ironicky a jímž provázela včera všecky rozmluvy. Byla dnes ve výborném rozmaru. Požádala ho, aby si usedl naproti ní a svolila, aby nahlédl do knihy, již četla. Byla to jedna z nejmodernějších knih: »Mysteriemi věků« od Clauda d Orsage s několika čerstvě rozříznutými listy. Údiv Ivův a jakési malé podráždění přešlo i do jejích očí, přeplněných soumrakem, který osvětlila jeho nedůvěra a zamlklost. »Dráždíte mne,« řekla. »Knihy kupuji společně se studentem Hrubým a posílá mi je na cizí adresu. Knihy leží jinde než doma a jinde jsou čteny. Nemějte strachu, ha, ha, o mého otce. Ostatně, co on, Ivo, o tom soudí, je jí poněkud lhostejno. Ona vidí něco skvělého, neskonale uměleckého a zářivého v každé myšlence, která jí pomáhá potlačit hnus, nudu života, k níž jsou lidé na zemi odsouzeni. V takové knize je samota, vzdálená od triumfálního tahu lidských blbostí.« Dávala nni přečíst stránku 18., 24. a 50., kde zatrhla červenou tužkou několik myšlenek. »V tom jsou odstíny smytých, sešeřených barev, ticha tisíciletých smutků. Není-li pravda?« Ivo se po přečtení usmál a zdvořile uklonil. »To jsou jen známé fráse,« řekl. »Vzhledem k tomu, co o tom soudí, má jisté pochybnosti. Také prý ti, kteří říkají umění pro umění, neustále s masou polemisují, dráždíce měšťácké mozky. Tím prý dekadence vnikla do měšfáctva a záhy přišla jaksi do módy, což bylo také počátkem jejího úpadku. Jemu že také odpovídalo to jitření a bouření, v kterém je tolik uschlého rozumu a uvadlého srdce, to umění uzavírané do starých, středověkých flakonů, umění konstruktérské historie zúrodňované kulhavou fantasií. Chápal vždycky to umění. Je ciselérské, nebo chodí- vysoko nad pevnou zemí. Ty nadnormální bolesti a šílené útrapy, jež byly dosud uměním netknuty, nu dobře: zná dobře toto umění. Ale nelze říci, že by nemohlo ještě existovat jiné, geniálnější, životnější umění. Umění této a podobných knih vzniklo nenáA. SOVA: IVŮV ROMÁN. visti k normálnímu rozumu. Ten byl dlouho zcela zatracen a odevšad vypovězen. Ale teď nabývá opět své původní cti. Na to se zapomnělo, že ku kontrole rozumu je potřebí ještě zbystřenějšího rozumu, který brzy seznal, že duši naší je rovněž záslužno zpracovat přirozené nuance života, íikce, snu, neboť zem je krásná a k člověku laskavá.« Nastala delší pomlčka. Kamiša přemýšlela, upiavši zrak do vysokých korun sosen. »Nu, pánu Bohu dík za všecko, co nás upoutalo, když nás přesytili každodenním zbožím. Je jí lhostejno,« opakovala s důrazem, »co on o tom soudí. Stačí, že jsme už syti způsobnými povídačkami a rýmy, opakujícími se po třicet let. Nestačí nám jejich myšlenkový obsah. Česká prósa je nesnesitelná a nemá příkladu svou prázdnotou. Můj bože, není také možno na ní chtít nějakých zázraků. Odrůstáme všemu a obdivujeme se tomu, co je nám nové i smělé.« »Ale je-li to dobré,« pokoušel ji Ivo, »povážlivě zakroutí hlavou nastupující generace. Ani vy ani já. Pozdější generace prozkoumá a přehází vždycky, co je dobré, he, he, na svých vypůjčených řešetech. Pozor tedy na řešeta. A co mne se týče,« řekl vážně a s neočekávaným obratem: »miluji aspoň jednoho našeho obávaného kdysi politika Havlíčka i jako spisovatele, měšťáka-ironika Nerudu, konečně vážím si ještě několika žijících men- šícli básníků a povídkářů jako vyčnívajících pahorků. Pro jedinou věc: mladí by si mohli vzíti vzor z jich dobré vůle říci něco lidem, i z jich díla, aniž by jich následovali, neboť překonávaná stanoviska jsou přece cenná, krásná a zůstávají stále vrcholky.« Kamiša se ušklíbla, zklamána jako všichni, kteří přepínavše vytýkali mu vždy odlišný soud. Ale on pociťoval bezmeznou radost ze svého upřímného soudu: zdál se mu v té chvíli také poněkud cenný, krásný la lidský. Rozmluva pokračovala v tom tónu. Stávala se zdlouhavou a pro Iva již nesnesitelnou. Utekl z jedné společnosti, aby uvázl v druhé. Rozhovor zmlkal a odlehčilo se mu, když octl se o samotě. Nebyl ještě večer, hodiny pomalu ubíhaly a chvíle se vlekly do nekonečna. Zapálil zatím doutník a čekal, až počnou pasáci hnáti z pastvy dobytek; to byla vždy chvíle, kdy Štěpánka vcházela do chalupy nad strání. Pasáci se už trousili a dobytek vracel se pomalu s návrší kolem vsi po klikatých, travnatých cestách. Oheň u lesa udušen v kouři dohasínal na ohništi a rybníky v dálce leskly se pod západem jako tři zlaté ztracené peníze, v zeleni zakutálené. Velký pták s chocholkou a s dlouhými nohami vyrazil — šedá volavka táhla nad údolím, nízko nad lukami, k těm velkým rybníkům a ztrácela se rozlehlými žitništi. Štěpánka seděla již v chatrči n stařeny. Byla bledá a usmívala se při příchodu Ivově. Tak jako v polosnu a tak jako včera při loučení. Ve hbitých prstech leskne se jí nožík, jímž ořezává haluzku a dívá se při tom upřeně 11a vstupujícího Iva. Jakoby byla v očekávání něčeho zvláštního, rty se jí chvějí, ale to za chvíli přechází. Nemluví Ivo ani ona, jsou oba opojeni tím, co si včera vyznali a v plachých pohledech obou je vidět stud. Nikdy to víc nepocítili, že jsou úplně sami. Až dnes to cítí oba. Stařenka stojí venku před chatrčí a sbírá nsušené houby s rozestřených prken na plotech drobné zahrádky. Ivo nsedá na lavici podél staré peci, Štěpánka je zrovna naproti oknu, kde poslední ostré světlo dne míhá se v střence jejího nože a blýská se křižujícími blesky. Kočka jako zhypnotisována tichem a západem slunce, sedí nahoře na peci a stejnoměrně vrčí. Nepromluvili oba. Na severu, kam je viděti oknem, bělá se úplněk; je mdlý, jako průsvitný papír, napiatý na kotouči, za nímž jakoby hořelo bělomodré světlo. Večer je dosud světlý, ale chlad s mlhou z blízkých potoků a vůně trav a rákosí vniká otevřeným oknem. Chvílemi Štěpánka se ohlíží a zachvívá se chladem. Tu Ivo se zdvihá a přivírá drobné okno. Okno je přivřeno, tak přivřeno, že zdá se tu být ještě větší ticho, takové ticho, jaké nastává, když zacpeme si jedno ucho a všecky zvuky z věnčí pozbývají své ostrosti. Ale tím nabývají síly všecky zvuky v drobné síni. Toho se Štěpánka obává. »Myslíš na mne trochu?« ptá se, aby zapudila ty obavy. »Celou noc jsem myslil a celý den,« doznává vroucně Ivo. »Celý den až do této chvíle a jenom na tebe. Snad, že to na mně pozorují? Hle, tam v zámku tušili již všecko a byli tak zvědavi. Nuž, ať to také vědí, jsem tomu rád. Není-li pravda?« »Ze tuší všecko?« podivila se Štěpánka a ruce svezly se jí při tom na klín. Ruměnec vyvstal jí na líci. Nechápala v první chvíli, že by již někdo věděl o těch dvou, třech schůzkách. »Viděl je snad někdo? Ne, nikdo jich nemohl vidět. Vždyť se vždy sešli jen tak náhodou, jen tak pouhou náhodou. A hle, můj bože, nemá to snad být? Ty schůzky zde v chatrči, nemají být ty schůzky v parku? Není-li pravda? Neví, sluší-li se to. Ale myslí, že to nemá být, že to nemá být, že to přece jen nemá být. Jak je to nehezké. Co on o tom soudí? Lidé si myslí hned tolik nejhorších věcí. A kdyby o tom docela zvěděli! Jejich lásce nikdo by nepřál, je o tom přesvědčena. Lidé přijdou a budou rozmlouvat jim tuto lásku.« Taková sklíčenost se jí zmocnila po včerejším doznání. »Ona ho má tak ráda. Ale ví, že by nemohla ničeho namítat, kdyby zas odjel, zapomněl na ni a kdyby sešla mu s mysli. Proto neřekne ještě ničeho otci ani sestře. Věří mu zcela, tolik mu věří. Ale 'mohlo by se přece jen přihodit něco, co nikdo nepředvídá. A tak je třeba pomlčet ještě a nutno uchovávat svoje tajemství.« »Není žádného tajemství,« přerušil ji vášnivě Ivo. Pohlédl na ni vyčítavě a pohněvaná, zvláštní vroucnost ležela v jeho hlase. »Jeho láska je přece taková, že nikdo z lidí nemůže na ní ničeho měnit. Mrzí ho její pochyby. Prosil ji za to, aby byla jenom jeho, jenom jeho. Svolila; a proto půjde s ním, až ji požádá a stane se jeho ženou. K čemu ty pochyby? Ci nemá ho snad přece tak ráda, jak by jej měla míti? Ne, má ho tak ráda. A nesešli se jen tak náhodou. On se neschází jen tak náhodou. Okouzlila jej a od té doby ji vyhledává a nemá pokoje. Miluje ji tak vroucně, že nemůže již býti bez ní. Není žádným pošetilcem, a nepředstírá lásku, aby jen okouzljl a oklamal. Není přece žádným radikálním blouznílkem, který trpěl za politickou hloupost a vrátil se vítězoslavně z vězení, aby budil obdiv dam, he, he. Nemiluje stádných hesel, aby jimi omračoval nezkušené dívky, aby jim lhal o volné lásce, aby je naposled svedl a pak tu a tam je navštívil a těšil.« Štěpánka se na něho dívá s údivem a nechápe jeho posledních, ironisujících slov. Je však upokojena poněkud a poslouchá. Je spokojena. Jenom to ji mrzí, že je porušena intimita jich schůzek, že to tajemné kouzlo, prostřené nad vším, zmizelo a nevrátí se více. Než i tak' se rozhodla: nebude o tom ničeho říkati otci ani sestře. Hle, léto pomalu zmizí a nastane podzim. A otec churaví teď více než jindy a nehýbe se z lenošky. Je ráda, že vše zůstane při starém, je ráda, že léto klidně uběhne a nenastanou doma žádné změny. Dny ubíhají jednotvárně, beze změny a to je otci prospěšno. Nesmí zvětřit, že by se mělo- něco změnit. Až na podzim však, až se odstěhují zase do Prahy, pak nastane nový život. A s ním více volnosti, více volnosti! Mluví dlouho o podzimu. Blouzní o Praze a o starostech, které jí nastávají. Nuž tedy, že jí Ivo slibuje: aby především doma nikdo ne- zvětřil, že by se mohlo něco změnit? Prosí jen za to, prosí za to. Ivo o tom dlouho a vážně přemýšlí. Konečně jí to slibuje. »Musí však starého virtuosa navštívit. Zcela jistě. Ne, k němu ani snad nepůjde, k ní přijde, najisto zítra přijde. Ale ne, zítra ještě ne, za několik dnů najisto přijde.« »Oh ne, za několik dnů nebude již přítomna. Ale zase se vrátí. Což neví, že je nutno vyhledati byt? Nemají v Praze dosud bytu a otec naléhá. Pro otce a pro ně je třeba vhodného, příjemného bytu.« »Nuž přijde tedy později. Nemají dosud bytu?« Ivo se tomu diví, že nemají dosud bytu. Tím vzpomíná 11a Prahu a na blízký podzim a je mu divno okolo srdce. Je mu tak, jakoby podzim měl všecko přervati a jakoby její cesta do Prahy měla zvláštní účel odcizit se s ním, nechat jej uprostřed touhy a blouznění, hledícího do dálky, do nekonečné roviny. Přichází podzim a rovina je nějak pustá. Zahnědlé plody oříšků vypadávají se svých lůžek, šípky houpají se na mezích, jsou červené, a jeřabiny začínají také vadnout. Pomalu všecko vychládá, rákosí na rybníku je pokoseno, koupelna civí opuštěna. Smrky a jedle jsou vychladly a pavučiny visí na větvích. Park tone v odstínech žluti a zámek je jedna pustina. »Nemají dosud bytu? Oh, půjde a bude hledati byt. Půjde s ní, co na tom, půjde tak diskrétně, že nikdo se o tom nedozví.« Štěpánka kroutí zamítavě hlavou a ue- svoluje. »Ne, ne, nechce, aby Ivo jezdil.« Ivo je smuten. Nastává večer s mlhami nad potoky a zde v chatrči dosud se nesvítí. Štěpánka sedí zamyšleně a Ivo usedá na lavici u okna vedle ní. Sedá vedle ní a drží její ruku ve své. Jak je měkká ta ruka! »Je moje, ta ruka, je moje?« táže se v tichém chvění a dotýká se hlavou jejích vlasů. Nastalo pomlčení. »Ano, jednou jistě, chceš-li.« »O čem právě přemýšlíš?« »Viděla jsem ráno v zámku inženýra, pozdravil, dlouho se díval a přišel pak ke mně. Zmínil se o zítřejším výletě na Trosky a znovu a znovu mne zval.« »Ano, zapomněl jsem na všecko. Pojedem, jak ti libo. Pojedem,« opakoval, ač byl jaksi na rozpacích. Bylo to tušit z jeho náhlé za- mlklosti. Jede nerad, je mu nemilo jeti se Štěpánkou v přítomnosti zvědavé společnosti. »Nemám rád takových vyžraných zubů, jak tomu říkal Chittussi. Den bude však krásný a je lhostejno, kam pojedeme.« »Ano, Zcela lhostejno. Je ti něco? Jsi sklíčen a trápí tě cosi, pozoruji to.« »Ne, nejsem sklíčen. Ale zda jí také nenapadá, že zítřejší výlet je na ně nastražen inženýrem? Stane se pro ně zdlouhavým a budou od sebe daleko, daleko vzdáleni. Ojja půjde veselá a opojená lesy a polní vůní. Ona půjde a stane se k němu takovou jako k jiným, nic více a nic méně. To bude velmi protivné. ,Co se to jen stalo?' pomyslí si. Všichni zvědí, že budou k sobě zdvořilí, neboť samo sebou se to bude rozumět před tolika cizími lidmi.« Štěpánka se zasmála tomu nápadu. »Ano, to bude zábavné, oklamat jejich zvědavost.« Ivo se zachmuřuje a tiskne mlčky její ruku. »Ah, to bolí, tiskneš mi příliš ruku. Neboj se ničeho, mám tě tolik, tolik ráda. Oklamat jejich zvědavost — máš pravdu. Lidé si skutečně myslí hned tolik nejhorších věcí. A máš mne skutečně tolik rád?« ptá se opět a tiskne vášnivě jeho skloněné rámě. Otázka ta jej opět usmiřuje. Dívá se mu do očí nehnutě, tázavě, oči její jsou hluboké, lesklé, skorém strnuly v tom lesku. Iva to usmiřuje, ale zároveň se jí bojí. Připadá mu, že uhodl něco záhadného. »Trápí tě něco doma? Nakládají s tebou někdy nehezky, viď? Či myslíš zase, že tě nikdo nemá rád? Vím, virtuos je churav a zlý, a má své špatné chvilky. Řekni aspoň, zda se ho bojíš? zda chceš zamlčet před ním naši lásku?« Překvapila ji ta otázka, pravda. Jenom na chvilku byla zmatena. Po chvíli nabyla opět své rovnováhy. »Ne, nikdo s ní špatně nenakládá, je zcela spokojena. Nikdo jí nebrání.« Proč vyznělo to zase jako vytáčka, jako neupřímná zpověď? A stále a stále mu připadá začarovanou do kruhu svých dobrodružných snů, které klade asi výše lásky. Dnes ovšem. Ale zda zítra a jindy? Ivo sedí vedle Štěpánky bez pohnutí a čas ubíhá. Je nějak daleko od ní a ona také jakoby cítila to oddálení. »Ty se hněváš?« táže se hlubokým hlasem. »Ty sníš o jiných věcech, viď, drahá?« »Ne, myslím na tebe, zcela jen na tebe. Myslím na to, jak bych se s tebou setkala o samotě ještě jednou, než odjedu. Viď, že přijdeš na nádraží, až pojedu do Prahy, viď, že přijdeš; a nehněvej se, vždyť tě mám tak ráda.« Objala jej a on zlíbal rameno prosvítající tenkou letní látkou. »Oh, řekni ještě jednou: máš-li mne ráda?« »Ano, mám tě tolik, tolik ráda.« XVI. Kočáry vyjely prašnou silnicí a zatočily se dlouhou modřínovou alejí k lesu. Brzy vyjížděly ipo točitém svahu, odkud viděti bylo zámek i ves hned na počátku údolí. V prvém kočáře jela Hana s hostem. Byl to mladý literát s oholeným, Baudelairov- ským obličejem. Přijel právě před jich výjezdem a bylo zdvořilo vyzvati jej, aby se také zúčastnil. Bavili se spolu výborně. Pohyblivý, subtilní mužíček mluvil neustále a nejvíce o mladé literatuře, o nových záměrech a reformách. Byl uchystán na rychlo třetí kočár. Roz- jařený literát se smál, hovořil hlasitě a snažil se, aby dal o sobě tušiti, jak je zábavný a duchaplný. Hana se smála a jeho mládí okouzlilo ji podivnou směsicí naivních i vážných úsudků. Muž Hanin se nezúčastnil jako vždycky, jednalo-li se o zábavu nebo tanec. Obcházel raději celé dny s flobertkou po bažantnicí a pozoroval polním dalekohledem čeleď, roztroušenou v polích a na lukách. Kočáry vyjely divoce, bystře, ale po chvíli koně zmírnili svůj poklus cestou po točitém svahu. Ivo seděl sám. Místo vedle něho určeno bylo Hanou pro Lulu. Za ním jel inženýr se Štěpánkou. Sama Hana určila žertem tyto páry a byla s tím zcela spokojena. Ivo přemýšlel o tom hloupém výletě, byl mrzut a pohlížel apaticky do tratícího se údolí přes vrcholy míjejících stromů. Koně cválali rytmicky. Boltce jich uší souměrně se vyhupo- valy. Jízda netrvala dlouho, když kočáry zastavily u sousedního dvorce. Všichni sestoupili na Chvíli. Lula uchystala tu v zahradním a 1 tanu malé pohoštění, sestávající ze studených zákusků, sýrů a vína. Byla již oblečena v lehké letní bleděmodré šaty a vítala všechny s povýšenou svou přívětivostí. Inženýr zářil roztomilostí, byl ve svém živlu a obsluhoval dámy se zkušenou protřelostí dobrodružného záletníka, že veselé, všetečné slovo budilo zase slovo a připravovalo bezstarostnou, lehkou náladu. S ním závodil literát. Dámy se smály, světle a vzdušně oblečeny, a panamský klo- bouk inženýrův každou chvíli houpal stí zdvořile ve vzduchu. Štěpánka brala skromný podíl na všeobecné veselosti. Zpod svítivého, bílého širáku dívala se klidným, spokojeným zrakem a ohlédla se několikrát na Iva, jenž seděl poblíž na březové lavici. Promluvila s ním několik slov a přijala od něho s významným úsměvem kytici macešek, natrhaných na záhoně. Zatkla si je za batistovou, růžově bělavou bluzu. Byla nemluvná jako on v této nezvyklé společnosti. Odpovídala k inženýrovým a Haniným žertům altovým, nevzrušeným hlasem, co všichni svačili a chystali se znova vyjeti. Literát byl naladěn k výskotu. Kočáry znova rozjely se dlouhou, rovnou silnicí mezi dvěma starými lesy. Ticho, chlad a úplná samota bez paprsku slunce provázela výletníky. Vše bylo dobře uchystáno. Láhve v ledu a studené zákusky poslány v malém vozíku napřed. Jízda trvala již hodinu a končila v městysi ležícím pod vrchem, na němž bělaly se Trosky. Odtud nutno bylo jiti pěšky. Sem zajely kočáry do zájezdního hostince, položeného na vyvýšené rampě, a celým tím koutem bylo cítit prudkou vůni vyhřátých sosen, jež stály vzadu za hostincem. Nálada byla sitále veselejší. Ivo si všiml, že tu a tam v městysi zbyly stopy po deko- raci a že na balkoně obecního domu na náměstí stálo dosud sádrové poprsí Husovo. Náměstí bylo skorém liduprázdné. Rada kachen šplouchala se v loužích a tu a tam nějaký košiláě pohlížel na cizince s prahu domovních dveří. »Hle, oslavovali včera Husa,« poznamenal inženýr a zapaloval si papirosu. »Je to pěkná věc od tak maličké obce,« podotknul. Pak kráčel napřed s dámami bezlidnou ulicí. Brzy vyšli na travnatou stráň, po níž točila se stezka mezi nízkými křovinami. Ivo s literátem poněkud se zpozdili. A tu rozpředla se taková rozmluva. »Jaké to žalostné zklamání pro člověka, který přečetl Husovu Postillu! Chápal jste vůbec někdy ty jihočeské, pedantické a zpá- tečnické kazatele?« tázal se literát. »Ne, vskutku, nechápal docela.« »Nejsou ani původními ani reformátory. A přece udržují se na pět set let jako apoštolé v chudobě vychovávaného našeho lidu. Neostýchám se tak mluviti. Proč? Nenávidím vůbec slovanských kazatelů až k Tolstojovi, nenávidím jich, visionářských humanistů, ale beze vší geniálnosti. Schází jim klid,« pravil literát rozhorleně. »Ano, Chelčioký, čeští bratří a jiní ti pošetilci hledají pravdu s obličejem vtisknutým k zemi, jejich odevzdanost a pokora pomohla budovat příslovečný trpný slovanský typ. Proč nehledají pravdu s obličejem hrdě obráceným a vztyčeným vzhůru? Řeknou vám, že je to dobrá politika malých národu křičet neustále po pravdě a přednášet o humanismu. Hus tak činil a přece byl nevýznačný duch. A že byl při tom mravně silný, plnil příkazy evangelia a naváděl k mravnosti, ničeho na tom nemění. Čtyři věky jsme odstonali to zbožnění. Ctnostný muž byl, pravda, a tím vykonal dosti slovanského násilí na so"bě samém. Ale kristovsky pasivní ten ideál mohl by přestat již strašit. Aspoň všude, kde skutečně víme, co chceme.« »Tedy víme, co chceme? Míníte nějakou výpravu za novým českým posláním? Dosuij lidé nevědí o ničem. Lidé dosud nevědí, že je jejich vlastní povinností stvořiti si svůj vlastní život a býti jeho vládcem. Ale nechrne toho! Nerozčilujme se zbytečně Husem! Nikdo z něho již ničeho nevydupá pro politiku svých stran, pro náboženství ani pro lepší budoucnost národa. Skoro souhlasím. Musíme jít o mnoho kroků dále. Musíme obrodit duše novými českými ideály. Říkají konečně, že Hus dal popud ruchu reformačnímu, že se stal zakladatelem protestantismu. To nás nerozohňuje. Ale něco vám řeknu, příteli.« Ivo se nervosně třásl a ač mluvil dříve o klidu, hrozivě postavil se prQti překvapenému literátovi a zlostně, až se mu slzy nahrnuly do očí, řekl: »Ten nešťastný člověk, jejž jmenujeme Husem, který nosil svou prostou kutnu, neuznával papeže, kan- loroval dcerky a zvrhlé kněze, nevěděl přece pranic o budoucích Husitech, mladočešícli, realistech ani radikálech, kteří mají stádná čela, poslouchající na komando a do poslední čárky. Nevěděl ani o vás, nevěděl ani o hum- bugu, který se s ním jednou bude provádět. Abyste věděl: vážím si velice Husa jako mučedníka za všecko, co zdálo se mu velkou pravdou. Vím dobře. Byl jste jedním z těch, kteří mu hlavně vytýkali negenialitu a že zdržel v nás krásu. Hrozné řráse. Ale co přece chcete na jihočeském ubožákovi, jemuž byla již suchá pravda vnitřní krásou? Nebylo by lépe uchovat si chytrácké paradoxy spíše pro Luthera? A přejte již pokoje nešťastnému tomu člověku!« Rozmluva byla vášnivá a živá. Přehnala se jako vichřice. Oba páni zůstali pozadu, zastavovali se po chvílích a míjeli sotva poslední domky, co ostatní společnost stoupala již holou strání k olesněnému kopci. Hana marně kývá bílým slunečníkem. Společnost nahoře zatím čeká před vchodem na kopec, zarostlý houští buků. Ivo s literátem, uklidněni již, posléze jich dohonili. V řadě napřed šli premovaní kočí s nádobami, naplněnými lahvemi. Inženýr stále poučuje dámy, kterak stoupati po napadaném bukovém listí, jež, skluzké, leželo a vrstvilo se tu po mnoho již zim. Stezka byla poněkud příkrá a tak šlo to pomalu ku předu. Výkřiky dam přerušovány energickými a spolu rozto- milými pobídkami pánů, smích rozezníval se několikanásobnými echy. Inženýr vykládal celý udýchán o tom, jak v houštích toho kopce nemožno dosud vyhubiti lišek. A tak ubíhaly vteřiny. Zábava nijak nevázla stoupáním do kopce. Ivo byl šťasten, že octl se na stezce za Štěpánkou. Schválně tak učinil. Pomáhal jí na přechodech z roklí, přes visuté lávky a po úzkých stezkách nad srázy. Brzy shledali, že vzdálili se od společnosti čtyřicet, padesát kroků; tu odpočívali poněkud a pak zase pouštěli se divočeji ku předu, on proto, aby ji pevně uchopil za ruku nebo za rámě, ona, aby mu pohlédla vděčně do očí. Brzy pronikla Štěpánku veselost a Ivo baví se tak jako málokdy. Je zcela spokojen, jde se tak lehce a zbytečná starost člověka opouští. Je si jist Štěpánky více než kdy jindy. Chápe ji opět zcela dobře. »Jsi unavena?« táže se jí na vrcholku kopce pod Troskami. Vane tam ostřejší větřík. Dává jí plaid přes ramínka a při tom ji políbí, aniž to kdo pozoruje. Ano, je dobře skrývati se ještě s láskou, myslí si. Má to zvláštní kouzlo, dovedeme-li mystifikovati pozorovatele. Mystifikace dráždí, protože tajemství je každému známo. Milenec má býti vždy takový, zdá se mu. Má milence vyprávět o zvláštních, třebas lživých, krásných věcech, jež učiní pravdě podobnými, ale zvědavce kolem má obloudit, má je mystifikovat A. SOVA: IVĎV KOMÁN. střízlivým chováním. Atio, tak ťo bývá v životě. »Jsi unavena?« táže se jí ještě jednou šeptem, aby nikdo nezvěděl o tom tajemství. Mezitím je již společnost zde. Ano, jen z lásky k ní dovede se zapříti. Nálada byla svěží a veselá. Dámy a pánové dospěli téměř vrcholu kopce. Únava seděla v rozpálených obličejích. Než nebylo možno vzdáti se poslední námahy, vstupu na bělošedé trosky, nastavené a rozsypané po vrcholu mezi bujným lískovím. Tu a tam čněly veliké jich balvany, tu a tam prášivý, roz- drolený štěrk sesouval se pod nepevně vzepřenou nohou. Nahoře tvořily trosky prostornou, polosesutou klikatinu zdí a tam k východu samou přírodou nakupeno bylo několik balvanovitých kamenů, po nichž mohlo se jako po schodech dostoupit! na strmé, široké, travnaté místo, vroubené dokola nízkými, sesutými zdmi. To bylo místo, kam zatoužila společnost. Seschlá tráva vzdouvala se příjemným vanern, táhnoucím s vrcholů sosen níže položených lesů. Nad lesy dole oddychujícími kolem do kola zříti bylo panorámu krajiny, rozevřené na všecky strany do dálky, do nekonečné dálky, lemované šumavskými ho- molovitými vrchy. Blízká údolí, vsi a města ležely klidně a pokojně jako na dosah pod tichou, travnatou výspou. Všichni býli unaveni, ale nikdo neodpo- číval. Všichni zdáli se opilými sluncem a šíř- kou rozloh, které bylo zříti žíhané přeíetnýmí, obrovskými stíny a lemované tratící se jemnou mlhou. Celý kruh obzoru byl jí stejnoměrně zavát jako šedivým, jemným popraškem, který v nedohlednu se ztrácel a stával se neproniknutelným. Stáli tu roztroušeně, s výkřiky a s vysvětlivkami. Ivo stál vedle Štěpánky; přehlíželi spolu se zatajeným dechem hloubky, jež se jim jevily nepoměrně hlubšími. Ale brzy shledali se a semkli se jednotliví výletníci, které upoutaly s počátku různé pohledy, ve skupinu. A přec, aí Štěpánka rozmlouvala s inženýrem, af s literátem, Hanou, nebo s Lulou, vždycky vracela se k němu pohledem, anebo přišla se ptáti, jak se mu líbí ten neb onen rozhled a jakou že shledává legendu o studánce dole pod troskami, vypravovanou právě vševědoucím inženýrem. Skupina výletníků se rozvinovala a svinovala, rozestupovala při pohledech, kde bylo obtížněji vše viděti. Dlouho to trvalo, než obešli dokola všecka místa s pohledy neznámými a nově viděnými. Slunce leželo veselé v blízku i dálkách a loukám v údolí dalo vyzářiti tmavěji. V lískách, uchycených na troskách, šuměl lehce van nejprudšího léta a ve stínech, jež vrhaly křoviny a nízké jeřáby a doubky, přelévala se vůně kolem hlav, schýlených nad němou a bezehlasnou údo- linou. Konečně byli již všichni unaveni výhledy do dálek a sluncem, jež oslnivě žhnulo a vzpíralo se do rozepiatých slunečníků. Na nej- krásnějším místě, vh-loubeném uprostřed travnaté loučky, tam, kde stálo několik nejvyš- ších buků, usedl do chladivého stínu nejprve inženýr s Lulou. V trávě nastláno bylo něco sežloutlého listí a tu a tam veliký balvan tvořil rovnější plochu. Za nimi přišla za nedlouho celá společnost. Všichni se snažili obsadit nejtravnatější a nejstinnější místa; inženýr usedl pak do středu společnosti. Vyhlížel jako bílá, pohyblivá skvrna ve svých nanky- nových šatech. »Nuž ano. Chcete to tedy vědět? Tam dole na místě ¡kaple sv. Jana stávala prý poustevna. Bydlel tam starý poustevník před dávnými věky. Stávaly se tam zázraky, jak se povídá. Se zázračnou vodou a bůh ví, s čím ještě.« »Jaké pak zázraky?« tázala se Lula. »Oh — ooh — to není pravda,« dodala suše a unaveně, s podepřenou na zad hlavou. »A proč by nebyli poustevníci?« namítnul literát. »Nevěřím sice v poustevníky, ale byli a jsou. A to bylo velice hezké. Měli své laňky, králíky a měli každodenně k obědu jistý počet svých kořínků. Nic nedělali, jen se modlili. To bylo zábavné. Mne nezlobí zázraky, ani pověra. Jsem sám pověrčivý, až hrůza pověrčivý.« Mezitím bouchaly zátky lahví a nejmladší z kočí nosil podnosy se sklenicemi a zákusky. »Celkem řečeno,« pokračuje literát: »Všichni tak zvaní velicí slovanští duchové nemají k poustevničení daleko. Odříkají se světa, kážou milovat své nepřátele, lezou zkrátka druhými dveřmi tam, odkud byli před tím vyhozeni. Poustevnictví vynašli jistě staří Slované, na mou věru. Na činy schází síla. A zdá se mi, že starý Tolstoj věří také v zázraky. Anebo je sám chce dělat. To je pravá liška-prorok, což o to. I se svou Kreutzerovou sonátou i s Chopinovým preludiem svého syna, ... pardon! Mohlo by se namítat, že nemůže lišák za nápady svého syna; však to víme, však to známe. Ti dva si dobře rozumějí a my jim také, he, he, he! A tak s poustevníků padají žíněné řízy, tvrdé řízy.« »Ano, tvrdé řízy s nich padají,« chechtal se inženýr, aniž vlastně věděl, oč se jedná. Ivo zatím se Štěpánkou a s Hanou za- předli se v tichý rozhovor. Štěpánka byla unavena výhledem do širokého obzoru. Jakoby touhy po dálkách, po cizích krajích a po něčem neznámém se v ní hnuly, tak zářilo jí v očích. Ivo to cítil a vyhýbal se udeřit na tu strunu, a Štěpánka o tom sama nepromluvila. Hana bavila se s ní o všeobecných věcech, tázala se na jejího otce, na zahradu a domek, jejž pronajali, a na sestřina chlapečka Ríšu. takového vskutku roztomilého. Při tom háčkuje cosi, jako vždy a všude, trávíc čas tak polo v rozprávce a napolo v smíchu, jenž zvonivě roztěká se kolem zdravé a silné té krasavice, vonící zvláštní vůní smíšenou z levandulí a fialek, vůní zlatovlasých blondýnek, znatelnější vždy po úpravě bohatých, zakroužených vlasů. Baví se neustále se Štěpánkou, co Ivo odchází opodál do slunného prostranství. Rád by natrhal ostružin, jež spatřil na místě, kde před chvílí slézal. Literát zatím byl v nejskvostnější náladě. »Jak sympatičtější a silnější jsou názory Němců,« pokračoval. »A jak byli ti chla- píčkové vždy na zdravé cestě. Goethe sice geniálně resignoval na všecko, co nám příroda a osud odepřely, neodříkal se však plného života. A to je tuze chytré. Inu, ten utekl daleko od středověkých můnstrů a od toho křesťanského ducha, který chtěl stůj co stůj přemoci hmotu. Utíkal tolik, až se mu za patami prášilo. Proto' zaklepal u antiky, která tak uměla užívat světa. Také bezzubý Voltaire naučil ho mnohému pěknému, jako: nenávidět pověru. A proto právě tu a tam se mi zdá trochu suchopárným. Ale ...« »Vskutku, je trochu suchopárný,« vpadl souhlasně inženýr. »Ale přece jen ve Faustovi jsou hezké kousky středověkého čarodějnictví, hezký skok od Werthera, kde nakupily se silné a geniální hody, na plných stolech každodenního života!« »Jakže? Čarodějnictví?« »Snad to neberete doslovně? Nutno vystihnout jednotu přírody. Nepohrdat poetickými zjevy. Konečně na tom nezáleží, každý ví, že u něho hlasy zemských, podzemských a nebeských duchů jsou jenom hlasy života. Nic víc a nic míň. A Faust sám je Don- kychotiadou duše. Věříte-li, člověče, ještě vy v duchy?« zeptal se literát náhle kočího, jenž mu nabízel právě podnos se zákusky. »Ne. Já nevěřím v duchy.« »Proč pak ne?« ozval se nevrle druhý, starý kočí s šedivými licousy, stojící opodál v uctivé vzdálenosti. »Já věřím. Duchové jsou. O tom by mohl vypravovat náš dědík, jaké se mu staly zvláštní příhody. Já to vím. Proč to tedy kolikrát večer, když byla tma, na něho číhalo, nebo když šel z práce z cihelen? Jednou viděl ohnivého kance, jak se valil tamhle u lesa křešínskou vozovou cestou; ale to by se musilo mnoho vyprávět.« »Ale, člověče, nemluvte takových pošetilostí, vždyť duchové nejsou,« vykládá s důrazem inženýr. »Oh, já bych také nešla okolo hřbitova v noci,« vzdychla Lula. »Což, když člověk potká člověka,« pokračuje kočí, »není čeho se bát. Ale když takhle přijde duch ...« »Duchové přec žádní nejsou,« posmívá se mu opět inženýr. »Duchové že nejsou? Jen kdybych si takhle stoupnul v podvečer na práh chalupy a třjkrát zahejkal: hej, hej, hej, ale takhle, před ústa dlaně, aby to bylo slyšet až do lesa, přivalil by se hejkač, co ve dne spi a leží v houští, že ho nikdo nevidí, a seď by mně na záda a byl by pořád těžší a těžší, jako cent, jako olovo, až by mne ztrhal a já bych musil, panečku, chtěj nechtěj, umřít.« Pohnutí... »Nebo bílá paní, ano, co přechází o půlnoci přes potok mezi Hůrkou a Lomem, mezi dvěma lesy a zastaví se na tom velikém kamenu, položeném přes potok, aby se mohlo přecházet. Ty chceš přejít a nemůžeš, ona tam stojí. A ty se přiblížíš, a ona pořád stojí. A ty ji chceš odstrčit a ona nepovolí. Potom, když už pot teče s člověka, a člověk neví, co strachem dělat, chytíš ji vejpůl a praštíš s ní o zem, ale — ono to zašustí jako papír, jako tenounký papír to převěje a zase to stojí naproti. Nic to neříká, až hrůza ...« Nové pohnutí... »A což jednou. Šla jedna babička, už je to mnoho a mnoho let, cestou v lese okolo kapličky a trhala jahody a houby a vzadu u cesty sedí najednou člověk. Jaký je to člověk? Byl malinký a huňatý a myl si nohy a utíral sítím. Pak na ni něco zakřičel a ona se ho náramně bála. A když chtěla utíkat, za- mžilo se jí v očích, a když se ohlédla, on jakoby ji měl dohonit. Dřív byl malinký a najednou rostl a rostl, až měl hlavu někde v oblacích nad sosnami a nad lesem, nad ho- rou, a ruce a nohy měl blízko až u ní, — ala to nebyl člověk, byl to duch, rostl a nebylo ho slyšet a jako mlha vznášel se nad lesem, až se rozplynul. A babička už bála se podruhé ohlédnout; pak stonala, dlouho stonala.« Dámy se ohlížely a jevily stále silnější pohnutí. »Ale to jsou povídačky, he, he, he,« zasmál se teď upřímně inženýr. »Inu, af jsou duchové nebo nejsou,« tvrdil opět kočí, »něco takového snad je. Včera, když jsem seděl na lavici u stonavého dědíka, natáhl jsem hodiny a pokrmil kozu. Dědík dal mi kousek koláče, že ho dostal z fary a že mu nechutná. Pil pak mléko a chtěl si zakouřit. Potom najednou odložil dýmku a přišly na něho mdloby. Vypoulil oči — takhle — dívá se otevřeným oknem do červánků, nic neříká, až za hodnou chvíli začne se modlit, když se ozvalo klekání.« »Co to bylo?« ptá se literát. »Pán bůh ví, co to bylo. Něco na něho sáhlo.« »A jak to víte, že sáhlo?« »Inu, už sáhlo.« »Tak to'ho všeho již nechrne,« navrhnul konečně inženýr. Dámy jevily úzkostlivost z toho vypravováni a kočí odstoupil do pozadí se skloněnou hlavou a s pravou rukou položenou na červené své vestě. Literát jal se zpívat. Snažil se zapudit po- divnou náladu a dal zvučně zníti svému bary- tonu. Unášen volností a širokou prostorou, vzpomínal na různé popěvky. Střídaly se tu iníchanice ze studentských dob, zažitých svého času jeden dva semestry v quartigr latin, s písněmi moravských Slováků, na ten čas módních. Odpoledne ubíhalo rychle a slunce nížilo se k lesům za nimi. Ještě jednou nesl se jeho hlas přes vrcholy sosen a ztratil se dozvuky mnohonásobné, tiché ozvěny. »Má krásný hlas,« děla Štěpánka, sedící opodál a tleskla dvakrát, třikrát v dlaně, když skončil. »Nu viďte, bavili jsme se skvostně,« křičel hlučně inženýr. »Bude brzy večer. A hle, vás jakoby tam ani nebylo. Ano, slečny Štěpánky jakoby tu nebylo. Oh, prosím, také mezi nás blíže, slečno Štěpánko, i vy, pane Ivo. Je nám veselo, veselo! Tajnůstkáři tam! Zda i vy se bavíte?« »Oh, buďte bez starosti,« odpovídá z daleka Ivo. »Bereme nejen účast na všem, čím se bavíte, ale máme i jinou zábavu, zde vizte. Vizte,« ukazoval Ivo z blízka veliký kornout ostružin. »Jak jsou zamilovaní,« pošeptal inženýr literátovi. »Pozoroval jste? Jsou velice zamilovaní. Ale nebylo by diskrétní...« »Aj, tof ostružiny,« zajásala Lula, když dostala podíl z toho dárku z rukou Ivových. »A jaké jsou černé, omžené a jak sladké. Můj bože, jak sladké,« zajásala. Ivo poděloval dámy ostružinami a pociťoval radost, že nadchází večer. Den, jehož se tak obával, uběhl rychle a jeho domněnky o zvědavé společnosti dosud se nevyplňovaly. Nikdo se ani slovem nezmínil o jeho lásce, nikdo si nedovolil posud nejapného vtipu. A Ivo tvářil se hrdě a nepřístupně, aniž zavdal příležitost k důvěrnějším řečem. Nastal večer. Chlad jakoby převál přes vrcholy sosen a na západě hořelo slunce v krvavých červáncích. Ivo snímá klobouk, je mu lehce, vítr hraje se zcuchanými vlasy. S hlasitým křikem a smíchem chystá se společnost k sestupu. Nádobí a plaidy již dávno odnesli kočí, ale společnosti se dosud odtud nechce. Právě teď nejkrásněji se dýše v chladu, pronikajícím zvolna pryskyřičný vzduch. Ivo stojí opodál, rozmlouvá se Štěpánkou, několik slov jen přeletí, a tiskne jí ruce. Připravují se k odchodu. »Byl jsi zamlklý. Pozorovala jsem to.« »Pozorovala jsi to?« »Nemáš rád společnost?« »Míval jsem ji rád, ipřed tím ještě, než jsem tě poznal. A budu, budu ji mít zase rád.« »A teď?« »Teď se mi zdá zbytečným, tížícím břemenem. Překáží mně i tobě. Tobě i mně. Ne- ní-li pravda? Byl jsem ti na krok blízko a přece tak daleko. Hle, zdali pak víš: moje matička byla tak prostoduchá jako ten kočí.« »Vzpomněl jsi si při tom na ni?« »Vzpomněl jsem na ni, na otce, na domov. Jak daleko jsme já a sestra od nich, jak daleko životem a vším?« »A na mne, na mne jsi nemyslil?« »Oh také, stále; neustále jsem myslil.« »Nuž vzhůru, pojďme! Pojďme!« zvolal inženýr. »Vzhůru, vzhůru,« chechtal se literát a přetančil travnaté kolo valčíkovými kroky. Držel svůj širák vzhůru nad hlavou a hvízdal si do taktu divoký, valčíkový rytmus. »Mé dámy,« zvolal, »ještě před odchodem měli bychom si zatančit, na chvíli jen zatančit! Tančím k smrti rád. Kdo z vás tančí k smrti rád?« A šel a poklonil se před Štěpánkou, jež se v rozpacích usmívala a s Iva nespouštěla zraky. Ale vše to stalo se mžiknutírn. Něco jako vášeň strhlo je oba. Zatočila se v kole, ona, také vášnivá, bujná tanečnice; vlavými, elegantními pohyby sukní rozčeřil se chladivý vzduch. Inženýr vyzval Hanu a za chvíli křepčili také ve zrosené trávě. Lula usmívá se ironicky. Ivo se jí omlouvá, lituje tolik. Omlouvá se: »nikdy netančil, musí již odpustit.« Je jaksi bled a poprvé upřímně lituje, že neumí tančit. Nikdy to necítil na plesích nebo na výletech nebo při domácích zábavách. Vidí ještě dlouho Štěpánku v kole. Byl to divoký tanec v náručí literáta, stále ji vidí, a slyší rytmus valčíku v jednotvárném lirčení kočáru, a když se dnes rozloučili již za pozdního večera, podíval se na ni.vyčítavě, tak dlouze ... XVII. Ráno o deváté hodině vychází Ivo před zámek a kouří cigaretu. Ves je jako po vyhoření a Ivo neví, kam by měl zrakem zabloudit. Rosa svítí na trávě a do ní sprchávají první žloutnoucí listy se skupin stromů roz- šuměných před zámkem. Cítí dnes únavu z ticha, jež se rozkládá kolem. Jaká to nálada, skorém podzimní! Ostatně měl by dnes navštívit virtuosa, přeptati se na jeho zdraví. Jak pak je s jeho zdravím? A co tak přemýšlí, vidí Donáta jdoucího kolem. Jde za povozem,, drží koně na oprati, pokřikuje naň a pobízí jpo chvíli ztišení — rázem začíná klavír, zvuk cella vpadá a vplétá se do melodie, zádumčivý jeho zpěv roste a mohutní, šíří se a zase umdlévá ... Ivo neslyšel nikdy této sonáty, ale nepřinášela klidu a nesmiřovala ho s počátku s virtuosem. Nervosní rytmika allegra agitata, tiché vlny andante tranquilla a vířící allegro molto, vše zdálo se inu na Griega tak dělaným, jakoby hledal něco ztraceného a nemohl, nemohl dlouho nalézti, čeho hledal. Pochopil jej ohnivě, brutálně, živelně, chtěl mu nepochybně dodati více vzletu; zdálo se, že se snažil jej nově pochopiti, pochopení to však v sobě již překonal a proto znělo všecko přesně a jasně, plynně, s neomylnou jistotou. Podivínství a bizarnosti hemžily se v této práci. Než Richardova skloněná hříva, jeho býčí šíje, prosvitající pod měkkým límcem a mezi vlasy, jeho obdivuhodná technika s nesmyslnými dvojhmaty a flažolety strhla záhy všecky posluchače. Byl to veliký omyl, falešný svátek srdce, které unášeno bylo divočeji a divočeji tím, jak bylo hráno, a ne již tím, co bylo hráno. Ivo přemýšlel o tom všem ještě mezi allegrem. ale v sladkém adagiu začal dýchat pokojněji a bezpečněji, v allegru moltu chvěly se mu nozdry dojmem síly a bujnosti. Také potlesk zahučel bouřlivě, neboť všecka vášeň hořela v tomto allegru. Byla v tom vskutku nezvyklá vášeň, hořela bílým, vysokým plamenem a ztrávena v posledním akordu dohasla okamžitě. Štěpánka tleskala jako opojena. Její drobné ruce zčervenaly, oči zářily velikým vzrušením. Ivo tleská a, bůh ví, nedovede se vymanit tomu kouzlu. Tleská, ač dobře ví, že to nejsou již ty první Qriegovy dvě sonáty pro housle a klavír, jež znal, ty rozkvetlé, vzletné a ohnivé, že, toto třicáté šesté opus je podivné a nevděčné, ponechané rukám umělcovým jako dítě, vyhozené na ulici bez ko- šilky a botiček. Ale jak on je ošatil, tento Richard, tento divoce vyhlížející, ramenatý člověk, uvádějící se podivínským vzezřením polo umělce a zpola prostoduchého měšťáka. Ošatil je, zdálo se, vším, co měl krásného, dal mu šperky a květiny do vlasů, vyzvedl je do náruče a dlouze, dlouze líbal... Tak několikrát odchází a přichází bouřlivě volán, znovu a znovu. Nadšení ochabuje, Richard se posledně ukláni a Ivo si zvolna oddychuje. Oči jeho setkávají se s očima Štěpánky. »Co tedy soudíš o Richardovi?« ptá se konečně, ovívajíc si rozpálené čelo vějířem. »Co že soudí? Je po čertech chytrý — a snad i nadaný,« odpovídá závistivě Ivo. »Nemyslil jsem, že je tak smělý. Ostatně jeho temperament chytá se dobrých i špatných věcí. A to je asi to všecko.« Štěpánka neodpovídá a kousá se do spodního rtu. Oba vycifují, že je mezi nimi nějaké nedorozumění. Než oba se nezmiňují o tom a Ivo se stydí za svůj střízlivý, příliš skoupý úsudek. »Zkrátka,« míní po chvíli, »je to zcela dobrý virtuos. A jeho nástroj je vskutku neobyčejný. Všimla jsi si, drahá, jak to zpívalo v andante? Myslím, že jest v něm nějaká lidová píseň, zcela jistě. A onen tichý stesk slušel té jemné písni.« Štěpánka vyslechne jej mlčky a koutky rtů ironicky jí pohrávají. V koncertu pokračováno, ale nic význačného se nepřihodilo. Střídala se pak již drobná čísla: Vystoupil pianista, zpěvačka a zase Richard, jenž hrál již sama krátká, čistě vir- tuosní čísla. Bouře potlesku následuje po každém, a konečně odnáší si dva jemu jen patřící, obrovské, vavřínové věnce. Tiskne pravici k srdci a ukláni se, jako to činí obdivovaní, přílišnou vděčností naplnění umělci. Bylo to neobyčejně komické, ta oddaná, uklánějící se kostnatá hlava; Ivo aspoň tak cítí, směje se tomu a šeptá snad o tom cosi Štěpánce. Než ta v husté směsi obecenstva, ubírajícího se po koncertě uličkami mezi sedadly, ještě a ještě tleská. Tleská nenasycena dosud jako ti ostatní, kteří se rozestavili všude po hledišti a čekají, co se ještě stane. Co se stane? Tato nálada všeobecného nadšení byla více než přáním. Richard se vrací. Usedá znovu s pianistou jej doprovázejícím a ¡přidává mnohem rozvášněnější, divočejší číslo, plné staccat. dvojtónů, bizarností. Tof zajisté jeho skladba, poznamenává si v duchu Ivo ironicky. A myslí na to, jak bývají neúprosní, zvláště takoví pianisté. Musí přidati aspoň jednu svou skladbu. A tato, ne- mýlí-li se, má jistě takové kvality. Nu budiž, he, he, he ... Když se Štěpánka obléká, vskutku je nějak roztržitá, spěšně si upravuje šaty a plášť. Pak prosí ještě spěšněji Iva: »Zda by s ní na okamžik nechtěl se podívat a nesešel k podjezdu? Ráda prý vídá toalety cizích zpěvaček — a ráda by ještě také uviděla Richarda, zpěvačku a ostatní virtuosy, kterak vystupují tam dole k povozům, stojícím u podjezdu.« Jdou. A skutečně tam stojí již zástup zvědavých pánů i dam. Štěpánka, zachumelena v shawlu, zavěšena v rámě Ivovo doblouznila několika slovy obdivu o dnešní hře a zpěvu umělců; přestala se Iva na to a ono tázat, a oba stojí tu mlčky za čekajícími skupinami. Je podzimní noc, vítr duje čerstvě a prudce, a zčeřuje osvětlené kaluže, zbylé po včerejším dešti. Několik virtuosů vychází v hlasitém rozhovoru. Pak vše umlká. A hle, teď dělají místo dámě, velice tělnaté na pohled. Je to ona cizí zpěvačka; po boku jejím kráčí Richard v rozepiatém, elegantním hnědém svrchníku, snímá cylindr a hluboce se uklání herečce při loučení. A vedle něho nese sluha konservatoře dva obrovské věnce, jeho věnce, ukládá je do druhého vozu, jedoucího hned za vozem tělnaté dámy. »Saský dvůr,« nařizuje Richard kočímu zvučným, všude slyšitelným hlasem. Nesedá ještě. Rozhlíží se po mlčícím zástupu chladným, sebevědomým zrakem a navléká si několik vteřin žluté rukavice. Konečně kočár odhrčel a zástup se rozchází. Ivo se Štěpánkou jdou vedle sebe, vítr skučí přese střechy vysokých domů a stáčí se ulicemi a nábřežím. Zvučí v drátech a Ivovi je pusto a bolestno, jde beze slova a myslí na to všecko. Bojí se promluvit na ni. Tuší, že je mu dnes vzdálenější než jindy, že ji uchopil jakýsi mocný, neviditelný vír, který se vzduje časem v jejím srdci a mohutnou, tajnou, podmořskou silou ji unáší, za jejími vidinami, daleko a daleko, kam nepronikne jeho hlas, ani bolestný výkřik. Jde napohled lhostejně vedle ní a vypravuje o rovněž lhostejných věcech. Docházejí skorém domů. Štěpánka se náhle hlasitě rozesměje a praví: »Ale je přece jen směšný, velice směšný.« »Kdo že je směšný?« táže se udiven Ivo, vypravující až dosud o nějaké obyčejné příhodě z Vraných Hor. »Všiml jsi si Richarda, s jakou směšnou vážností přijímal potlesk, a jak se rozhlížel po obecenstvu, když si zapínal rukavice? Vždy si rád hrává na vysoké panstvo. A dostával za to výprask, mnoho výprasku,« směje se znovu Štěpánka. Ivo se však nesměje. Vezme ji prudce za ruku a táže se jí náhle: »Má-li ho přec ráda. má-li ho jen trochu ráda, aby přestala myslit na Richarda. Aby ho nemučila a nestavěla Richarda stále mezi sebe a jeho. Je jí směšný Richard? Budiž. Ano, jeimu je také směšný, ale to jsou podřízené, spíše společenské věci.« Štěpánka zbledla překvapena. Zprvu Iva chlácholí bojíc se vášnivého výbuchu, ale pak sama upadá v horečný žal. »Vždyť jí již pranic na něm nezáleží, na Richardovi. Vždyť je jí docela cizí člověk. Vždyť jej sotva poznává po tolika rocích. A zajímá-li se o něho a jeho hru, je to ta okolnost —« Tu se začervená prudce a slzy vhrkávají do jejích velikých očí, hlas je jako přelomen, zní měkce a štkavě. »Je to ta okolnost — že v něm nevidí osobu, ale celý svět. po němž toužila v mládí a touží dosud. Ne, neviděla v něm arci ničeho, byl snad hloupý, drzý, zlomyslný, a přece byla s ním spiata jedním kouzlem snu, který prosnili často spolu. Hleďme: jemu se sen vyplnil. A ona musí toužit, musí dále toužit. Ne, tomu Ivo nerozumí, nerozumí tomu, nerozumí, je hodný hoch, který jí dal svou lásku, svou velikou lásku.« A nevědouc, co činí, vzala jeho ruku, políbila ji a veliké slzy zůstaly na ní. Stkala hlasitě, co Ivo jí domlouval jako nerozumnému dítěti a tišil její vášnivý záchvat. Tolik ji prosil, aby neplakala, že jí rozumí, zcela rozumí. Takto se s ní loučí a utišuje zas, že jí rozumí a že už dávno, hned když ji poznal, jí rozuměl a bude toho pamětliv, bude vždy šetrný a pamětliv. »Tedy na shledanou,« praví ona a stírá poslední slzy s řas. »Na shledanou,« šeptá Ivo a líbá ji lehce na cíp shawlu. Noc je zimavá, chodníky vlhky a v temných ulicích provívá ostrý vítr. Ivo myslí na dnešní koncert, na výjev právě předcházející a bloudí po ulicích v upnutém převlečníku. Ne, nepůjde dnes dlouho domů, nepůjde, on musí o tom snít, musí dospět někam, odkud vane ticho, klid. Bylo mu tak, jako zbloudilému plavci: proti vlnám, vyhupuijícím se nad malou bárku, nastavoval své veslo, pátral v dálce, toužil k ostrovu, kde se zakmitlo světlo. Chodí po velkém, prostorném Václavském náměstí, sem a tam, světla elektrická roztroušeně svítí A. SOVA: IVĎV ROMÁN. 257 17 a kromě toho všecko zabedněno, pusto, bez ruchu a života. Dnes je pusto ve větrné noci. Chodí tu a sní, a bolest zavádí ho daleko a upřádá sentimentální sny. A sní se mu tak 0 mnohých zvláštních věcech. Jakoby se ocitl náhle v polosnění v příjemném, útulném salonu; je to salon v zámku na Vraných Horách a mnoho lidí je přítomno. Neví, proč je tu mnoho lidí. Než je přirozeno, že Hana sezvala řadu lidí jen pro zábavu. Je tam inženýr, je tam plavovlasý, mladý malíř s modrýma očima, od něhož koupila onen krásný obraz s alejí platanů; je tam básník, s nímž se poznal na výletě a pak Štěpánka, 1 on, Richard. Všechny zajala bujná, živá zábava. Neboť básník, ve svých verších sladký a nudný, je ve společnosti prostořeký a po- vídavý. Štěpánka sedí úplně sama, zcela sama a dívá se jen na Richarda, sedícího s Hanou vedle sebe. Ivo jde k ní a praví: »Studí mne dosud slzy na ruce, tvoje slzy. Byly to slzy prolité pro mne anebo pro Richarda?« »Nevím, pro koho,« řekla, »snad pro oba, snad pro nikoho. Pro tvou lásku, již mám, a pro umění, které jsem ztratila. V tom je ta záhada; proto buď kliden, slzy sice studí, ale brzy budou pálit, brzy budou žhavé!« Sedá si vedle Štěpánky, mluví k ní nejsladší slova, vymýšlí si to všecko, co jí ještě nikdy neřekl a nemohl říci. Mnoho jí toho povídá, o své lásce, o svém utrpení a pr.aví jí znovu a zno- vu, aby se již, pro bfnh, nedívala na Richarda, život že ubíhá jako sen a její oči že jsou sladké a také on je jich žádostiv, tolik žádostiví Je to možno, že se stále dívá na Richarda? Ne, to není přec možno. Vždyť Ivo je jediný její vyvolený, jeho jedině má ráda. Lampy v salonku vrhají lesklé pruhy po podlaze, květiny v rozích na podstavcích jsou tmavý a dýchají čerstvou vůni v teplý vzduch. Richard se baví s Hanou, směje se, vypravuje o cizích městech a o neklidném, veselém životě. Oba se ¡baví, smějí, tak se smějí, že přilákali již celou společnost, jež se kolem nich sesedává ve velkém kruhu. Jenom Štěpánka zůstává sedět, zadržuje Iva a praví: »Nikdy bych neměla ráda muže s takovou býčí šíjí a s tak divokým výrazem, jako má Richard. On a Hanin muž jsou mi z duše protivní. Nyní to víš, Ivo, je to pravda, je to pravda.« A směje se tak prudce, tak zvláštně, že společnost přestala se smát, všecko utichlo a jenom ji poslouchají. A když umlkne, přichází básník a ptá se, co se přihodilo? Přichází také Richard a všichni zvou Štěpánku a Iva do svého kruhu. Štěpánka se konečně zdvihá, zasměje se na Iva, jdou zavěšeni k společnosti, ale nesedají. Neboť Štěpánka praví obřadně: »Zapomněla jsem vám říci, že Ivo je můj snoubenec. Zapomněla jsem vám to říci, pane Kolmane.« Všichni se dívají na Iva, všichni mu gratulují. Ivo cítí, že slzy na jeho ruce jsou jako žhavý kov a když mu tiskne Richard ruku, chvěje se Štěpánka. Praví: »Hledala jsem také umělce, zvláštního člověka, ale našla jsem hodné, hluboké, oddané srdce.« Je jí při tom do pláče, neboť je to všecko málo. Slzy kanou na Ivovu ruku, jsou zase jako led studeny, jako výčitka trpký. O takových, podivných, neskutečných věcech se mu zdá. Duše jeho je horečná nepokojem z těchto vysněných a tklivých okamžiků, které si upřádá, a jimiž se množí jeho smutky. Ty zatahují se nad ním jako tmavá oblaka, stále houstnou, přibývá jich, níží se. Ó, jak je všude dusný vzduch, kudy jde. Známá postava se mihla kolem. Chytí jej kdosi za rameno a Ivo poznává, že to je pouze dobrý hoch, novinář. Přítel, jenž je přesvědčen o sobě, že najisto a třebas i po čase zvítězí, a že všecko, co hází do obrovské tlamy každodennosti, přinese záhy užitek, a že jeho slova bohatě zkvetou na místech, kam byla roztroušena. A ted právě je před volbami do zemského sněmu. Kvetou kompromisy, bezcharakternost, dávná politiaká zchátralost. Všecky strany rvou se o mandáty. A přítel novinář je tolik rád, že právě ted potkává Iva. On jako člověk, jenž svým rozhledem váží a povoláním již stará se o národní a národohospodářské záležitosti, mohl by mu leccos dobrého poradit, skutečně by mohl. Rozbaluje veliký manifest pod jednou z elektrických svítilen. Zajisté byl již několi- krát dnes rozbalen. Jeho bledý obličej nabývá živosti a svaly pod očima tu a tam zacukají. Jedná se mu jen prý o větší vyzdvižení jistých myšlenek, a sice: »Klásti větší důraz na sesílení významu sněmu království Českého: .na hájení státoprávního programu proti centralismu; jedná se mu o vybudování samostatnosti, jíž nutno dosáhnout cestou positivní práce, rozvojem všech sil národa, pokrokem ve všech oborech. Záchranou zemědělství: nikoli však politikou pokusů, ale jen spravedlností, rozvahou a klidným posuzováním věcí. Těm, kdož sepsali provolání, činily mnohé strany výtky ze sobectví a výlučnosti. Nu dobře. Ale složení sněmu království musí být svědectvím, že český lid venkovský je odhodlán bránit svou půdu před sázením, svou výrobu před znehodnocením.« »Zcela dobře, ty poslední dva řádky,« praví poněkud posměšně Ivo. »Ale těch požadavků je vskutku tolik, he, he, že manifest zní, s odpuštěním, jako dávno známé, všem skoro stranám společné fráse.« Přítel novinář se rozčiluje a hájí jednotlivé oddíly manifestu. »Nechť je však úplně spokojen se svým manifestem. Každý manifest mluví za určité vrstvy, aby podrazil nohy předchůdcům a tady jsou to nepochybně ty dva poslední řádky. A každý manifest musí chřestit velkými fráscmi, aby se na ně chytlo a jimi upozornilo co nejvíce stejně utiskovaných lidí. Veřejnost nutno probouzet velikými slovy, velké činy ovšem zrají potichu. Nu, tedy mnoho štěstí sdruženým zemědělcům,« dí vážně, bez ironie, »ovšem že inteligentním zemědělcům, existují-li a jsou-li na to dosti zralí, znají-li hluboké příčiny svých mnohaletých nezdarů a prostředky k jich nápravě. A mnoho štěstí budoucímu složení sněmu. On však v takových pracích stran nemívá osobní účasti. To bývá čistě stranická politika a každá má svou fraseologii. Proto nemůže a nesmí ničeho přičinit, nemůže a nechce. A ostatně jej bolí hlava již po delší dobu. Prochází se právě v noci, je nervosní, nespí. Je-li libo: půjdou spolu raději do kavárny, promluví třebas ještě o tom, řekne mu svá odchylná mínění.« Jdou do kavárny; ale tam je nabito u všech stolů, že jenom s nouzí dostávají místo v koutě, kde sedí nějaká úzká společnost náhle umlknuvší, jakmile přisedli. Mnohé z nich novinář, rozumí se, zná. Na příklad tam toho literáta, sotva dvacetiletého. Přijel právě, jak dí, z venkova, ze severních Cech, kde studoval po celé prázdniny materiál k syntetickému románu z doby rakousko- pruské války. Novinář zná rovněž několik odstěpenců katolické moderny, kážících návrat k životu v časopise »Touha po krbu«, pak několik mediků a několik jiných studentů. A tato smíchaná společnost vysvobozuje Iva. Naskýtá se příležitost za chvíli poroučet se zase, 'když novinář uchytil se v nové společnosti, bavil se bujně a žertovně o zcela jiných věcech a zapomněl na manifest, na jeho zdokonalení a na úspěchy své strany. Proč by na to Ivo myslil? Proč by pozastavoval se nad vybrakovanými zbrojnicemi slov? To byly překonané periody jeho prvního mládí. Chtěl se jenom rozptýlit, he, he, ano. Viděl lidi dvojího druhu: Jedni poli- tisovali z hloupého nadšení, druzí z výděl- kářství. Z rozumu málokdo. Neviděl však nikde politických talentů, pevných, přesvědčených, silných. A tak byl odhodlán, až se dá znovu do práce, že podnikne vše zamýšlené na svou pěst, jen na svou pěst. Něco silnějšího, živelnějšího, lidštějšího jím zmítalo. Všecko to časové nemělo smyslu v rámci jeho nazírání na život, jeho bolesti a radosti. Bylo sic sladko rozptýlit se na chvíli, na čas, na malou jen hodinu, arci. Ale přestal mít smysl pro okamžiky, myslí teď na lidský život vůbec. Stojí před ním jako strom obalený květem, jeho vrcholy jsou jím celé růžové, voní prudce, až hlava starostmi bolí. Myslí na lidský život, jeho plnost, jeho krásné květy. Jen aby přešel šťastně bez bouře večer, přešla noc, několik večerů a nocí. A strom stojí stále rozkvetlý, aby mohl kvésti dále až do těch dob, kdy květy samy vadnou, vadnou proto, že není jich již třeba. Přihlásí se zárodky ovoce, pohody jsou krásné, trávy šumí, dlouhé a chladné, a očekávají, až budou k podzimu schnout, až budou stařecky klímat v podzimním větru, že je probudí zahnívající vůně, zapadlý do nich plod, jejž budou hýčkat, než přijdou sadaři. A jeho strom stojí v chudém, ale slunném1 sadě. Je ¡pln 'květů, tisíce včel v nich bzučí. Jde-li kdo okolo, chomáče jich se zdvihají, bojí se o svůj strom a o jeho květy. Jde Štěpánka okolo a říká: »Ty květy podivuhodně voní. Nikdy jsem nepocítila takovou sladkou vůni. Směla-li bych si na chvíli usednout dolů na drnovou lavičku?« Tisíce včel umlkne, tisíce včel zmizí ve květech a jejich žahadla se stáhnou naztpět. Usedá na lavičku, slyší, že to šumí všude v listech a že to k ní mluví z koruny. »Nejsem ostatně žádný strom; to je staré, ošumělé přirovnání. Jsem skutečně Ivův život a mám-li květy a voním-li, všedko to jen pro tebe, pro tebe. Chceš, abych ti květy setřásl do klína, anebo počkáš až na první ovoce, zamžené a jíním chladivé? Ani nevím, co bych pro tebe mohl udělat. Mám ještě více vonět, anebo mám nachytati ranní van a ovívat tě jím, nebo, můj Bože, co mám udělat? Pověz jen jedním slovem!« štěpáríka neodpovídá. Nebof pocítila v nastalém bezvětří jinou vůni, táhnoucí odněkud z dállky, a ta ji činí téměř šílenou. Ob, to je opojná vůně, po níž blouznila od svého mládí, to je právě ta kouzelná chvíle, na niž čekala. Zdvihne se, odbíhá. Její bílé šaty mizí v zeleni — ted stojí, hledá, hledá neustále, až pák se vrací s pláčem. Vůně se ztratila. Není možno nachytat ji do dlaní, do vlasů, ztratila se, zcela ztratila. A tak sedí pod jeho stromem a myslí stále na vůni, na jinou, jinou vůni. XXVII. Se zítřkem nastaly klidnější chvíle. Pobouřená duše se poněkud utišila. Přizpůsobila se přemítavé bolesti, jejíž vůně byly těžko- myslné i sladké. Je šeré odpoledne. Ivo přichází zticha jako vždy a klepá. Přichází příliš brzy, než touhou nemůže déle otálet. Svléká sotva pře- vleěník, odkládá klobouk a hůl a přisedá k Štěpánce. V pološerém pokoji- upřádá se pomalu tma, květiny voní zhoustlou, příliš těžkou vůní. Překvapil poněkud Štěpánku, začervenala se něco málo, nezavřela však desek, na nichž cosi psala. Pohrávala dosud perem v rozpacích a kousala špičku násadky, vysoustruhované z kosti. »Poslyš, Ivo,« praví, »jsem ráda, žes přišel. Jsem tak ráda. Viď, že mi poradíš? Otec si přeje promluvit s Richardem. Nic víc, než jako se svým bývalým žákem,« dodává. »A nařídil mně, ano, nařídil... Nuž, zde chce poslat lístek: aby jej na jisto navštívil.« Ivo bere lístek chvějící se rukou a diví se tomu. »Vždyť nikdo neví nic bližšího o Richardovi? Kde se zdržuje, kde bydlí?« »Můj bože, což nevíš, kam po koncertě dal si dovézti věnce? K .Saskému dvoru',« zasměje se Štěpánka. Na lístku není nic napsáno. Je prázdný a Ivo v duchu si přeje, aby zůstal již prázdný. Tváří se všák chladnokrevně, usmívá se také a dí: »Jaká to snadná, vskutku snadná pomoc! Je to krásná věc od mistra, pozve-li svého žáka. Vskutku, »Saský dvůr«. Bylo to jasně vysloveno. Dovolí-li Štěpánka, napíše sám Richardovi několik řádek, jako když oznamujem úmrtí psíčka nebo křtiny nebo pozvání na večírek.« Štěpánka se zachmuřuje. Zdají se jí nejapnými tyto poznámky, nemají smyslu. »Ne, napíše raději sama, mluví-li taíkto.« Než Ivo prosí, aby mu odpustila, že nezná někdy míry a hlavně vkusu, líbá jí ruku. položenou na mřížku psacího stolu, a jemně z ní bere pero. Napíše několik řádek obvýk- lého, zdvořilého pozvání; zní to trochu kupecky, jak soudí Štěpánka, leč je dobře, styll- sace je odbyta, Richard pozván do toho a toho čísla k starému mistru. Jen obálka schází. A tu ještě sama dopíše Štěpánka. Pak je lístek připraven, pak je vše v pořádku. Ostatně večer nelišil se nijak od jiných večerů; lampa je roízžata, rudé stínidlo tlumí její světlo. Štěpánka sedí jako jindy blízko Iva a tentokráte vypravuje, nevím jakou shodou okolností, drobné a malicherné věci z těch dob, kdy chodila do školy, takové roz- pustilé a dětinské příhody, které pozlobily její přísné učitelky a které měly zvláštní kouzlo svými nevinnými vinami. Jaká to nevyčerpatelná řada roztomilých příhod — a hle, nutno ukončit; již ije tolik a tolik hodin. Ivo konečně odchází. »Nebyl-li by ještě tak laskav a dal venku dopis do schránky?« »Oh, zajisté! Dá lístek do schránky. Dobrou noc, drahá, na shledanou!« Jde ulicemi, drží lístek v ruce mezi dvěma prsty, čte znovu a znovu pod lucernami adresu. A stále se mu ještě nechce přilepit známky. Než pouhá pošetilost je to; váhání nemá žádného smyslu. Jde a kupuje si napřed cigara a potom k tomu teprve dodatečně poštovní známku. Ovšem, k zaslání lístku je dosti času, možno jej zatím pone- chati v kapse. Nutno vše znovu uvážiti. Přemýšlí, nebylo-li by přec lépe, neode- vzdati lístku. Rékne se: »Lístek nedošel.« Nebof někdy leccos sě přihází na poště. Ano, bude to nejlépe: lístek se ztratí, docela ztratí. Vždyť se mu zdá přinášet tolik bolesti a proč? Ne pro tu okolnost, že to starý virtuos chce, že si toho přeje, že tak touží po svém proslulém žáku. Ne. Vždyť to dobře zná, ty čisté radosti mistrů a žáků, jejich žárlivosti a nevraživosti. Bývá-li to jinde často, v hudbě to bývá vždycky. Co na tom, že starý misir dávno je u konce kariéry, na tom nezáleží. To jsou dvě vrčící, kočkovité šelmy, které mají pro sebe leda několik společenských slov, uhlazených, líbezných, několik neupřímných poklon a tak dále a tak dále. Všichni umělci, zvláště konkurující umělci jsou sobci, jich drápy jsou ostré a silné, všichni šplhají lehce a vesele, dívají se pasivně na umělce nižšího druhu, ale s vášnivou a bezohlednou škodolibostí na neúspěchy sobě rovných, nebo takových, přes něž nemohli se dostati dále. A hle, starý mistr dlouho ohrožoval mladé své nástupce. Byl stále na vrcholu, stále odhazoval všecky, kdož se drali za ním, lehce a hravě, byl vytrvalý, na výši doby a stále vzorem nejmladších. Konečně jej stáří podťalo. Počalo se o něm mluvit jako o osobě dávných uměleckých mythů, jako když se mluví o starém stavovském divadle, o aréně a o podobných přežitcích. Ale to všecko jsou snad lživé předpoklady. Což když starý mistr skutečně po tom touží, promluvit se svým nejlepším žákem? To je jisto. Kolik věnců dostal v Berlíně? kolik v Petrohradu? kolík not padlo mu pod stůl v Drážďanech a jak je spokojen s italskou nebo ruskou kuchyní? Nuž ať tedy lístek jde, kam je určen. Nemá práva podkládat mu jiného účelu. Vezme lístek, prohlédne jej naposled, vhodí do schránky hned v sousedství hotelu »U saského dvora«. Neboť se mu zdá, že lístek dojde tak dříve a trapná episoda se tím dříve ukončí. Jeho nitro je nepokoj no; vidí stále Ště- pánku a do hloubi duše je přesvědčen, že ona si toho přeje, pouze ona, ví to dobře a přec si lže, že nemá práva podkládat tomu jiného účelu. Ostatně — jsou všichni patrně pošetilci. Takový Richard se včera dobře vyspal, pohovořil ráno se zpěvačkou a pak se rozjeli: jeden na sever, druhý na jih. Nebof Praha je fádní, fádní pro takové lidi. Nenajde se tu příliš mnoho obdivovatelů, kteří by se k nim drali s památníky a podobiznami, jako v jiných veleměstech. Ci přece ano? Když pak večer druhého dne s tlukoucírn srdcem stoupal do bytu virtuosova, tušil již přede dveřmi, že se nepochybně stalo něco neobyčejného. Zdá se mu, že slyší zcela zřetelně cizí nějaký hlas, zvučný hlas veselého vyprávěče tam ze zadního Stěpánčina pokoje. Hlas ten — myslí zcela určitě — mísí se ve hru klavíru, hřímajícího náhle fořtem, a ono forte zní tak nějak bez touhy, bez vzletu, surově. To až závratí působilo na jeho hlavu. Nikdy nezdál se mu klavír protivnější než dnes, opravdu, vulgární, hloupý nástroj, nešťastný, nekonečný v trýznění. Sestupuje rychle opět po schodech, jako spráskaný pes plouží se ulicí, chodí sem a tam. Vyčkává hodně do- večera. Ceká, kdy klavír konečně umlkne. Snad uzří Richarda odcházeti? Zná dobře jeho siluetu, siluetu střiženou do šera ulice jeho podivným pře- vlecníkem, sahajícím až na paty. Ale klavír dávno již mlčí, Richard však nevychází. Srdce zachvátila prudká touha, bije zase hlasitě a všecka krev stoupá ku spánkům. Není jinak možno, než zastavit se ještě u Štěpánky. Jiti až nahoru do její komnaty, promluvit k ní několik slov. Dívá se na hodinky — teprve půl osmé. Vskutku směšně málo hodin a jemu se to zdálo věčností. Přichází nahoru, zaklepe a vidí Štěpánku samotnu, jako jindy samotnu. »Proč pak nepřicházíš tak dlouho?« táže se se smutným a vyčítavým úsměvem. »Tak dlouho? — Jistě nepřicházím tak dlouho?« Bere ji za ruku a líbá ji za odměnu těch slov, vroucně líbá; obličej rozjasněný a zcela již klidný tiskne se k bílé dlani. »Nebyl tu tedy před chvílí Richard? Nebyl tu zcela jistě?« táže se pak později, jakoby se probouzel z těžkého, mučivého snu. »Vždyť myslil dávno, že je již tady, že se s ním baví, že hrá s ním na čtyři ruce a že nemá konce jeho vyprávění. Ostatně je mu líto, že nemohl dnes dříve přijít, že nebyl při tom všem, bylo mu toho líto: měl sezení komory, dlouhé sezení a tím se vskutku velice opozdil. Oh, Richard tedy nepřišel. Zajisté že snad odejel? Bůh ví, kam zase odejel, jak to je již zvykem umělců. Přijedou a ihned zmizí,« směje se Ivo, rozradován a zcela spokojen, že se tolik mýlil a že jeho podrážděnost ustoupila klidnější, spokojenější náladě. »Jaká škoda,« mluví mezi jiným, »rád by viděl toho, s nímž prožila své mládí. Leč odjel patrně a lístku neobdržel.« A odcházeje od Štěpánky, hvízdá si, episoda je zažehnána, vzduch, jenž zavanul na Štěpánku, náhle je obratem odvanut; dále budou vonět růže, on bude v nich kralovat, budou vonět růže a nic nebude překážet jejich lásce . . . Zaplať bůh, ano, zaplať bůh! Štěpánka bude zase taková, taková milá, spokojená, bude se jí dobře dýchat v tom ovzduší, které pro ni uchystá. Nebude se už cítit spoutána mezi přáteli svobodně cítícími a myslícími, ano, to bude ta pravá svoboda, svoboda srdcí a duchů mezi čtyřmi stěnami. Třebas mezi čtyřmi stěnami a mezi čtyřmi městskými branami, do čtyř úhlů světa se dívajícími, ano . . . Následujícího dne shledává, že se neúřaduje. Ivo však zapomněl na to docela. Úřad je pustý. Starý, nepatrný oíiciál s modrými brejlemi, jemuž právě svěřena dozorčí služba, diví se takové roztržitosti a mimoděk spráskne nad tím ruce. A tak vychází opět ven a venku je všecko sluncem zalito. Oh, slunce, slunce, jasný, modrý, hýřící podzim nad střechami a lomenicemi! Něco se připravuje ve vzduchu, že je tak jasné a modré nebe, něco hraje dětinsky kupami kroužících, uschlých listí. Větry jsou vlažné a laškovné, jak táhnou přes park; táhnou a všeho se dotýkají, všírn zatřesou, všecko zváží při svém odletu. Hle, jak se vzdouvají cípy kabátů, jak vlají sukně a šustí po větru jako prapory v lesku slunce! S takovou náladou skorern vběhne k Štěpánce. Sotva zaklepe. Tak rychle, jako velká, jasná voda. Nikdy se však neulekl více než v tu chvíli. Tentokráte skutečně je představen Richardovi, jenž se zdvihl se židle vedle klavíru a ukláněl se lhostejně a obřadně, nikterak se nevyrušuje ve své řeči. Je vskutku mladý, ruměnný v obličeji, má pevnou, tlustou, svírající ruku. Hříva spadala mu po obou stranách uší, potřásal jí, když vstal se židle neb když něco promluvil a zasmál se náhle. Vyhlížel bezstarostně a choval se nenucené. Ivo je roízmrzen. Chtěl právě Štěpánku vylákat na slunce podivuhodného, podzimního dopoledne; dívá se na ni rozpačitě a neod- kládá ani převlečníku ani klobouku. Štěpánka to cítí. »Hle, to je doktor Ivo Dolanský,« opakuje znovu Štěpánka Richardovi s rozjasněným, plachým zrakem — »můj snoubenec« — dodává jaksi okázale, napolo šeptem. »Ah, váš snoubenec,« praví rychle s jakýmsi podivem a s tajenou účastí. A tak sedí vedle klavíru a zajímá se po celou tu dobu o Štěpánku a o starého virtuosa. »Neboť dlouho již jich nespatřil, dlouho jich neviděl a o starém mistru nebylo ani slechu. Jak jej překvapil onen malý lístek, to pozvání! Jak se neradovat z toho; to zase si promluví se starým mistrem, jak se z toho neradovat! Je-li mistr ještě zdráv? A vzpomene-li někdy na něho? Co se jeho týče, musí často vzpomínat: setkává se s tím a s oním a všichni pamatují na mistrovy koncerty v těch neb oněch městech. A hle, v jakou krasavici vyrostla Štěpánka!« Dívá se na ni. Štěpánka se červená, je vskutku rozechvěna. Z úst Richardových ji překvapuje tato chvála, pronesená jako roztomilá zdvořilost. Do nedávná, pokud byl otcovým žákem, jednal prý s ní jako s nerozumnou, hloupou holčičkou, a hle, jak naučil se v cizině mluvit a jednat; o.h ne, nepoznala by jej, nepoznala, nepoznala. To nechť je mu všecko odpuštěno. Richard sedí a nehne se od klavíru. Štěpánka jej dráždí. 18 A. SOVA: IVŮV ROMÁN. 273 Ano, tentýž klavír jako před léty. Dívá se na jeho klaviaturu, na pedály, směje se, je hovornější a hovornější. K jeho vzpomínkám na drobné události Štěpánka odpovídá oním vřelým tónem starých známých, kteří znali svoje nepatrné poklesky, svoje zvyky i divokost svého mládí. Rozhovor jich stává se živým podrobnostmi, které se vynořují jedna za druhou jako nově odkryté malé zázraky. Řítí se to jako blesky, jako modré vyšlehující plameny, při nichž pociťují oba kouzlo- svého mládí a tu velikou touhu, která se drala z prsou. Drala se z prsou při každém odložení cella a při každém úhozu na klavír: ctižádostivé mládeži patřil celý svět, ano, celý svět. Štěpánka je jaiko hypnotisována. Praví smějíc se: »Když jste od nás odešel, Richarde, ani jsem na vás první dny nevzpomněla.« »Oh, to není krásné . . .« »Pamatujete? Rozešli jsme se zcela obyčejně, nepohodli jsme se několik dnů před tím, nevím již proč, nevím proč. Pak jsem vám záviděla, když otec přinesl první zprávy o vás, hrozně záviděla. Byly to zprávy v cizích novinách. Našli ve vás tolik nového, co jsem nikdy před tím ve vás neviděla. Odpusťte! A to uplynuly od těch dob právě tři roky.« Ivo sedí mlčky ve své lenošce. Je mu jen v duchu líto, že nazývá Richarda prostě Richardem, jako za dětských dob. »Hleď, milý Ivo,« obrací se k němu Štěpánka rozmarně, »nikdy jsem dobře nepochopila, jak z Richarda motil se státi tak proslulý člověk. O něm se brzy mluvilo všude již ve dvaceti létech, právě tak jako o tatínkovi. A já si jej představovala stále tak, jak byl před léty, když mne škádlil a vymýšlel si to nejhorší.« Richard se směje, trochu samolibě; divokost temperamentu v něm vybuchla a nedá se spoutati. Konečně se utiší. Ptá se pak Štěpánky, aby oplatil její upřímnost: zda i ona pokročila ve hře na klavír od těch krásných dob, ztrávených na konservatoři? Sedá blíže ke klavíru a listuje v hudebninách, nakupených nahoře na pultě. Štěpánka odpovídá jaksi rozpačitě, jako za dob, kdy ji dráždíval otázkami, kdy se jí smával, a lehký ruměnec přechází po její tváři. »Zanedbala asi mnoho,« soudí. »Nebyla tak pilná, jak bylo potřebí.« Richard se divně pousmívá a dodává polo ironicky: »Také nebylo toho potřebí. Neboť pan snoubenec zajisté přimhouří jedno oko.« Richard nedbale dolistoval a rychlým pohybem vzchopil se od klavíru, jakoby nic nečekal od tohoto klavíru a od jeho paní. Ano, to byl jeho starý, ponižující zvyk. Štěpánka mlčí a kousá se do spodního rtu. »Je však čas, promluvit s mistrem. Samými vzpomínkami zapomněl by na to hlavní, na to, proč vlastně přišel. Ostatně zdrží se přes celý podzim až do polovice prosince. Chce si odpočinout a nastudovat tolik a tolik nových věcí. Příliš lumpačil poslední čas a už mu soukromě vytknuli starý, obnošený repertoár. Co příležitosti bude za ten čas promluviti si o těchto věcech. Někdy zase přijde a řeknou si pak více podrobností o starých, dobrých časech.« A na odchodu k starému mistrovi poroučí se Ivovi, jenž také chystá se odejiti, nechtěje překážet, docela ne. Myslil si pouze, že navštíví Štěpánku, když má celý volný den a když slunce svítí tak mocně a zdravě. Možno tedy vskutku odejiti. Podzim přituhnul a zpropadeně se dloužily večery. Ivo prožil v nich muka své smutné lásky. Prodlévá každým dalším dnem u Štěpánky, vysedává u ní a bavívá se jako jindy. Ale rozhovor vázne uprostřed vět a smích nezní již tak bezstarostně. S Richardem se již nesetkal, až za několik dnů. Bylo to jednoho deštivého odpoledne. Sedá tak se Štěpánkou, Ivo sám, a vyptává se jí na mnohé, co ho až do hloubi duše bolelo. »Proč hraje tak zimničně? Proč vysedí celá odpňldne za klavírem?« Štěpánka je bledá, usmívá se unaveně, prsty její jsou vzdušné, bílé jako z bezové duše a zdají se chvět cvikem a únavou. »Proč neustále hraje?« Usmívá se a neví co odpovědět. »Můj bože,« praví Ivo, »vždyť je tak lačný ruchu, života, podzimní Prahy. Je třeba žiti, bouřit, a ona se tak umdlívá, tak na jednu vášeň se připíná — to vysiluje, zcela vyčerpává.« Jak se Ivovi zprotivil klavír za těch několik dnů! Sedí, poslouchá a uznává, že to duchaprázdný, hnusný nástroj, s těmi pianovými tóny jako crkot kapek a s těmi třaskavými, beztvárně hřmícími fortisimy, jež přivádějí člověka k šílenství. »Ne, drahá,« říká jí často, když takto o tom přemýšlí, »drahá, nejdražší! Zanech všeho, prosím. Dnes je překrásné odpůldiie a chladivý, ve světlech to- noucí večer!« Ale ona stále ještě převrací list, odbíhá pak od klavíru, shledává šat a chce se obléknout. Je zamyšlena, roztržitá, nemyslí na nic, než na svou vášeň. A kolikrát již oblečena, usedá jenom na chvíli, aby přehrála ještě jednu, dvě stránky. Jednou uprostřed hry praví k Ivovi s úsměvem: »Ubozí milenci, kteří jsou přinuceni k takovýmto obětem. Domnívá se však, že toho nesnese, aby Richard mluvil o ní s ironií jako posledně, aby si, pošetilec, nemyslil, že ,pan snoubenec, zajisté přimhouří jedno oko'. Nechce toho, nežádá toho, ha, ha, ha, ostatně není jí ničeho po Richardových slovech. Ji to těší, že je tak pilná, v tom spočívá všecko — všecko, v tom spočívá klíč k umění.« Oči jí zimničně hoří, zdá se, že často lituje Iva, jenž přestává chválit její hru, aby ji zúmyslně odpoutal od démonického kouzla, jímž na ni působí myšlenka, státi se také takovou: Aby dovedla očarovat, uchvátit a kde koho si podmanit. Takové jsou Ivovy večery. Jednoho deštivého odpůldne setkává se tu opět s Richardem. Zašel sem poprvé od své poslední návštěvy. Mezitím zdomácněl jaksi v pražském ovzduší: nebo zná mnoho nových věcí, které jsou zajímavý a hraničí skoro na drobné skandálky. Jaké intimní hlouposti! Vypráví bezstarostně. Jeho hlučivý hlas zní dobromyslně, tak bodře, že je možno se mnohému smáti a mnohého litovati. Tak to při- padá, jakoby nebyl připoután k ničemu, zcela k ničemu. Dlouho již tu sedí. Také Štěpánka se směje. Vždyť vypravuje o takových osobách, které oba znají a jež jim byly za dob dětství blízky. Nu dobře, zcela dobře. Minuty ubíhají, je skorém večer. Štěpánka stává se netrpělivou. Tu znovu připíná jehlici u hrdla, tu zachřestí náramkem, tu zasměje se falešně. Bloudí zase kdesi v myšlenkách. Nu, dobře, zcela dobře. Iva zamrzí v tu chvíli stará, ošklivá poznámka, ta poznámka pronesená Richardem o Štěpánčině hře. Cítí už dávno, že to vlastně urážka a zachce se mu odškodnění. Jde k Štěpánce a prosí právě ve chvíli, kdy Richard domluvil o něčem rovněž směšném jako naivním, aby zahrála, aby zahrála — zahrála cokoliv, cokoliv, jen aby zahrála. Ano, ano! Tím zároveň chce dokázat, že je mu milejší prostřední, ničemná hra ženy, kterou miluje, než zajímavé, pošetilé řeči člověka, jehož nenávidí. Cítí-li to ten člověk? Uhodl-li pravý smysl? Štěpánka se chvěje jakýmsi divným, prudkým rozčilením. Pod pravým okem zacuká jemný sval. »Smím? Tedy ano?« táže se zdlouha, vstává a usedá ke klavíru. Je sladce rozčilena, ale na oko již klidná. Vyzvání přijato se shovívavou vážností. Bylo jako polouspání mes- merismem. Již po prvých tónech zvučel klid a odvaha. Nebylo již rozčilení. Richard sedí velkomyslně. Opřen je loktem o malý stolek naproti klavíru, drží hlavu du- mavě v dlani. Ivo myslí: Hle, ipósa hlupáka, poloboha, soudce, he, he. Přeje si, přeje si tak z celého srdce, aby jeho chladná pochvala nebo jeho zdrženlivý úsudek zanechal v jejím srdci takovou ránu, aby přišla k němu omráčena zpět a řekla: »Hle, jaká to hluboká rána! Nevyhodí se, nevyhojí. Ty však máš tolik moci, udělat mne zase šťastnou.« Co asi řekne ten hlupec? Jakou frási nalíčí, aby ji tak nezranil? či bude tak bezohledný, jako za dětství, kdy se jí prostě vysmál, sebral pedály, založil noty? Nu, celá ta historie zdála se mu již fádní a to napětí .několika dnů přec neustávalo. Připadal si tak jako svobody zbavený samovládce, změněný v otroka; plazil se teď neustále na zemi u ovruby Štěpánčiných šatů a na vše, na vše zapomínal, na svět a hlavně na vše, nač upínala se dříve jeho duše, dokud nepoznala sžíravé bolesti těchto okamžiků. Neposlouchá Štěpánky. Přemýšlí jen o jejím probuzení, o jejím brzkém, trapném probuzení. Teď dohrála. — Chvíle ticha. Štěpánka sedí tiše, bledá, ruce na klíně, a ňadra se jí ani nepohnou. Smutná chvíle zvědavého očekávání dává srdci biti rychle, prudce; a nepoměrně se ty okamžiky dlouží, až k úzkostlivé bázni, čekáme-li jisté slovo. To byla chvíle, pouhý okamžik neukojené nedočkavosti. Richard se zdvihá se židle. A hle, tleská, tleská několikráte velkými prsty pravé ruky do levé dlaně. Jeví upřímný zájem o její hru. A nejen zájem, ale i malý obdiv: v jeho obyčejných a nevybraných slovech pochvaly je mnoho upřímného a samo- rostlého uznání. Neumí to říci lépe. V několika zcela obyčejných slovech pochvaly dřímá celý svět. Štěpánka oživuje, zdá se býti jako probuzena ze spánku po dlouhé době. Jaká živost v jejích elegantních pohybech a jaká svěží, zdravá síla v jejím smíchu! »Bylo to vskutku tak dobré?« ptá se několikráte, stále a stále nevěříc, že to bylo tak docela dobré. Soudí naopak, že by se dalo přece tu a tam leccos jinak zahráti a výklad svůj provází ihned příklady. Richard se nenudí: stojí již vedle ní u klavíru, naslouchá bez omrzení těmto poutavým variacím; při- poutší leccos, ledačemu se posmívá. Výsměch jeho však není škodolibý ani shovívavý, bůh sám ví, jaký je to výsměch, bůh sám ví; ale tak se smějeme, chce.me-li míti uznanou věc dokonalejší po svém vlastním způsobu. Zpřevracel tak mnohá místa, jež Štěpánka sama vysnila, a bavilo ho to, že vtiskoval tomu svůj ráz, svůj rytmický spád. Zapomněli na Iva v těchto okamžicích. Sedí blízko klavíru s druhé strany a cítí tu směšnou tragiku. Neví, v čem spočívá ta směšná tragika, přiházející se tak často milujícím, ta bolestná tragika. Hle, zdá se mu, jako by byl oním mladým mužem, jenž jde s dívkou na výlet. Daleko ira výlet podél řeky, rozkvetlými alejemi. Je jaro, všude vůně; všude život lákal, zněl výskat a naděje klíčily v srdci. Láska k jednoduchému a prostému, ku zcela samozřejmému vyrůstá v dlouhé té aleji, kterou jde mnoho milenců se zpěvem a hlasitým výskotem. Tak jdou. A když přicházejí na místo zdupaných trav a nastává tanec, když ve stínu stromů tančí se lehce, bez únavy — když nevymýšlejí se slova, a úsměvy jsou jedinými slovy, onen mladý muž, pošetilý a důvěřivý, poznává, že nastala pojednou směšná tragika. Dříve než počíná tančit, přichází někdo, zcela neznámý, jenž neprodělal sladkou cestu dlouhou alejí, neprožil sladkých muk a nestavěl se na křižovatkách s otázkami nezodpověděnými za stálého žvatlání. Přichází nečekaně, zmocňuje se dívky, tančí s ní až do noci a pak večer je spěch a obrovská tlačenice na zpáteční cestě. Ubohý člověk zůstává sám. Sedí sám na přídě parníku, jímž se za noci a za rytmického šplou- nání vln jede zase domů, zpět; je temná, jarní noc, s břehů to voní a všecko, stromy, světla, tmavé lesy obrážejí se na hladině smutně a významně. Sedí na přídě parníku, v rukou má velikou kytici lesních květin a trav, sesbíraných podél řeky, kam sešel před chvílí mezi tancem a kde hořce plakal. Teď však již nepláče. Sedí vedle jiných mladých lidí na parníku se svou kyticí, do níž napadly před chvílí jeho slzy. Ale ted je už vše v pořádku. Je veselí kolem. Dívky se smějí a v párech sedící milenci na sedátkách na okrajích lodi, na zavazadlech, vypravují si mnoho zajímavých, smíchem provázených věcí. Skupiny postav se vlní. Mnoho lidí přechází kolem, odchází a zase se vrací. Pozoruje roztržitě všecky kolem jdoucí. A hle, vyvolená jeho dívka, kterou provázel na výlet dlouhou, rozkvetlou alejí, přichází zavěšena v rámě toho, jenž s ní tančil po celý večer až do noci. Všimne si ho, přistupuje k iněmu a vypráví mu, kterak se bavila, kterak tančila, stále v jednom víru, v divokém víru. Směje se významně a její průvodce s ní; je krásná, je to dítě, pouhé ještě dítě. Diví se mu, že je tak smuten. A k posledu vyžádá si na něm trochu krásných květin, jen trochu květin z té velké, pestré kytice. »Ne, to jsou jen prosté lesní květiny, obyčejné, bez vůně. Ty vám nemohu dát. Nemohu, nemohu.« A nedá. Nedá je ten zatvrzelý člověk, sedící na přídi lodi, a pociťuje malé odškodnění, příjemný pocit se ho zmocňuje: vždyť vidí, kterak dívka stala se plachou, zaraženou, kterak se začervenala a vzdorně pohodila hlavou. Než nežádá již po druhé oněch květin. Uklání se mu jen a poroučí se. A s ní poroučí se její průvodce. Tak odcházejí a ztrácejí se kdesi na druhém konci velikého, přeplněného parníku. Dobře, dobře, zcela dobře. Jak to bolí pojednou mladého muže; snad se to dalo jinak zprostředkovati. A rozeběhne se, tlačí se uličkami lidí, staví se na zádi, uprostřed, slézá do kajuty, snaží se proniknouti temnou nocí. Všude jsou zástupy; dívky však nikde nenachází, a květy, kterých si přála, švadle leží v jeho dlani, vadnou a vadnou, nemají pro něho ceny, nemají žádné ceny. Jsou bez ceny, cítí to a jak stojí u kraje parníku, hází je do zčeřených vln, vařících se pod lopatami kola. Je mu bolestno a přece lehce; zbavil se něčeho, čeho si tak přála ta, jež toužila jinam, jinam. Proč to chtěla právě od něho, když toužila jinam? Hle, ted, když jich nehledá, jsou opět zde. Tady stojí. »Kde máte kytici?« táže se dívka, jdouc právě kolem, koketně, nahýbajíc se k němu se strany a neustávajíc ve své chůzi. »Hodil jsem ji do řeky,« dí mladý muž drsně a ironicky. »Myslila jsem si to,« odpovídá s nuceným smíchem. »Vy se na mne snad hněváte? Rcete, zda se na mne hněváte pro dnešek, pro celý dnešek?« »Oh ne, ne. Ani mne nenapadlo. Co pak myslíte, ctěná slečno?« »Je to směšná tragika,« probouzí se Ivo ze sna a v tom snu, zdá se mu, může býti obsažen i jeho celý případ. Štěpánka se konečně nasytila hrou. Je veselá, povzbuzena a rozhovor plyne laškovně a tak dětinsky, jako by byl pokračováním dávných let a jakoby neuplynulo od těch dob tolik času je zcizujícího. Zapředli také Iva v rozhovor. A Ivo probudiv se ze svého snu, vidí, že Richard chodí zrychleně po pokoji a «nazdvi- huje pravou rukou černou hřívu. Je poněkud rozčilen a v podivné jakési náladě. »Jak se zanedbával poslední dobou,« praví, »vskutku zanedbával. Myslí to docela upřímně, že jeho repertoár je již starý a obnošený: nemá ani času, ani místa k hlubšímu studiu. A v hotelích je to tak nedomácké. Jezdí nepřetržitě dvě, tři léta. Jaký to má účel? Dvě, tři léta je mnoho, tak mnoho pro člověka. Zisk i ztráta, malý zisk a velká ztráta. On jen když tuší takovou úmornou píli, vždy tolik závidí a něco se v něm hne: ,Proč pak nestuduješ? lenochu! lenochu! Proč pak jsi zůstal státi?'« A obrátiv se k Ivovi, děl vyčítavě: »Ano, lidé si arci myslí, že není třeba k umění ničeho, než hbitých prstů a talentu, talentu. Snad si to myslíte také, milý pane? To je vskutku možno. Energickým být však třeba, pilným, viďte, drahá Štěpánko? Ostatně na čas to někdy stačí, obecenstvu předkládati stejná sousta. Ale přejí se to a především samotnému člověku. Těší se již na nové experimenty. Chce znáti mnoho a pořád více. Už je nespokojen a mrzí ho to v Praze. Nebo Praha je podivné město. Lidé ho tak trochu otravují, jsou podezřívaví a mají citlivé vážky. Je v Praze ovšem jako doma, mezi přáteli je veselo. Ale mezi veselím se hloupne a tu a tam proklouzne ošklivý vtip. A on ¡poznává, že jsou to vlastně kruté poznámky a narážky.« Chodí po komnatě, je vzrušen. Zapomněl zcela své hrdé pósy, té, kterou se pyšnil po koncertě anebo před chvílí, než Štěpánka počala, hráti. Jak mu Ivo přeje v duchu nečekanou a náhle dolehnuvší tu tíseň, která vznikala již mezi štěpánčinou hrou! Přeje mu to a raduje se v duchu z jeho slabošské zpovědi: byla proti všem jeho uměleckým tradicím. Ale to, že byla proti všem uměleckým tradicím, znepokojuje zároveň Iva. Bylo to příliš domácké a upřímné. A přec Ivo cítí, že se v jedné věci mýlil. Ten člověk není bez citové inteligence, naprosto není. Ale tací bývají všichni hudebníci: drsní a ihned měkcí, náchylni k frivol- ním žertům i k vážné zpovědi. »Něco mi však napadá,« překvapí je pojednou Richard. »Byla-li by Štěpánka tak dobrá, nastudovat s ním dvě, tři nová čísla, která již dávno toužil hráti? Co se všecko nastuduje za dvě, tři hodiny! Mnoho, velmi mnoho. Dá sem vždy dopravit z hotelu cello, bude to v okamžiku. Je zvyklý studovat s průvodem. Jen tak zní vše plně a jen tak možno vystihnout nuance a vyvarovat se zlozvukům a chybám. Přinese některý den cellové sonáty, jež by rád zahrál. Smí-li? Mezi tou spoustou je Beethoven, Rubinstein, Godard, Massenet, Saint Saens a bůh ví, kdo ještě. Vesměs cellové sonáty, k jichž nastudování neměl dosud Času. Co by tomu tedy říkala Štěpánka? Smí-li?« Ivo čeká v napětí, ani nedýchá. Žádnou poznámkou nepředchází její rozhodnutí. Tak mnoho ji miluije, tak mnoho. Ale zde, v přítomnosti Richarda její odcizování naplňuje ho neustále jakousi ironickou resignací, činí ho na oko lhostejným, hrdě upokojeným. Cítí však, jak ho to užírá a krutě bolí: je jí zcela obyčejným člověkem, to je jisto. Myslí o něm, že ji chtěl slepě milovat pro pouhou lásku. On ji chtěl míti celou, bez výhrady, a vše, co ona činí a co ji zajímá, aby patřilo rovněž jemu, pouze jemu. Či je přec obyčejný člověk, který ji nechápe, jenž ji chce strhnout násilím dolů do každodenního, obyčejného života? Tak se často tázal. Štěpánka mezitím odloučila od něho svou velikou vášeň. Stojí tu úlně osamocen v druhé, v poslední řadě. Cítí, jak to krutě bolí. Je pozdní večer a je třeba připravit se k odchodu. Vskutku, neměla žádného taktu tato ubohá Štěpánka, jednalo-li se o její su- verenní sny, o její vášně. Jak jen možno tak zapomenout? Je trapno, trapno. Ivo čeká v napětí, mlčí. A hle, jak se zaradovala z nabídky! Řekla prostě: »ano«. Těšila se však již tolik, tolik na zítřek, to bylo jisto, těšila se celým svým bláznovským mládím. Uchopila Iva, připraveného již k odchodu, za obě ruce a zatočila jím několika tanečními obraty. Pustivši jej, až se zapotácel, smála se radostí, smála, tolik smála... XXIX. Poprvé sněží. Mlhy jsou rozvěšeny nad řekou a na ní dole pod mostem stojí stavební lodi s rudými svítilnami. Je sotva tušit druhý břeh s vížkami, štíty, lomenicemi a se zubatými obrysy hradu a velechrámu, trůnícího nade vším. Vše tone ve tmě, sníh taje na chodnících a vítr prudce zadouvá černou gotickou branou. Ivo vyšel ven a toulal se dlouho v sadech, popadaných listím. Vše zahnívalo pod zubatými zdmi a chlad čišel z vlhkých spoust na- stlaného lupení a haluzí. Přemýšlí dosud o tom, jak sám člověk pracuje do rukou osudu. Proč pak sám psal? Proč zaslal sám dopis? Proč vyzýval Štěpánku, aby hrála? Mohlo se to vše státi bez jeho přičinění a bylo by se to snad stalo. Bez takové směšné tragiky. A měl by pokoj, měl by navždy pokoj. Jeho hlava je horká a bolest v srdci neustává. Divné to bylo kdysi okouzlení. V jeho lásce nepřestalo to však dosud vonět jarem, lukami, parkem, březovými háji, vůně ta obklopovala stále Štěpánku a činila jeho strádání bolestnějším a těžším. Milovala jej tedy skutečně? Milovala tak, jak o tom tenkrát snil? U ní nebylo snad žádných takových zvláštních kouzel, připínajících se k jeho osobě. Ne, nemilovala jej, nemohla jej milovat. Zdálo se jí to pouze. Ostatně mu nelhala: mluvila častokrát o tom, jak ji zachvátila vášeň vzdálit se někam obyčejnému životu. A teď přišly zase takové chvíle. Neví snad, jak se mu vzdálila, neví snad, neví, neví a až to uvidí, zalekne se všeho, ohlédne se po něm, ohlédne se a zavolá. Přichází domů rozechvěn. Hlava bolí, bolí a všecko v ,něm je podrážděno až do nej- vyšší míry. Otvírá okno do temného, mlži- vého dvora, listí padá a šumí na záhonech malé zahrady, v řídkých korunách stromů to sténá. V srdci je veliká láska. Ale ne, ne, nechá ji spáti, nechá ji vyčkati konce všech věcí. Oh, jak to lahodí, ten konejšivý pocit: tvářit se lhostejným, zcela lhostejným, hrdým a zcela jinými záležitostmi zaměstnávaným! Neboť jsou důležitější, daleko důležitější věci, jimž třeba dáti přednost. Jak je to lehké, zcela jednoduché, odpláceti lhostejnost ještě větší lhostejností! Důležitější je jí vášeň, která ji schvátila, než láska. Ona ji vyčerpává, ukradla mu všecko, každý okamžik, a odcizila mu ji, zcela odcizila. Teď je mu vzdálena. Vzdálila se a cítí se tam šťastnou. A Ivo přechází po komnatě, přemýšlí o tom, jak se mu vzdálila a jak jeho výkřik uvázl v hrdle a nedolétá k ní. Je tak dobře, že nedolétá. Bylo by to jako prosba, jako upozornění k návratu — a toho nechce, toho nikdy nechce. Je hrdý a není příčiny, něco jí vytýkat. Člověk jde za touhami svého srdce a ostatně každou bolest přežije. Ale ta bolest! Je to vždy větší bolest, uzavřená pod lhostejnou hrdostí. Hlava chce se rozskočit a srdce puknout: nemožno zprvu zvyknout na to, co našeptává chladný rozum. Rozum však mluví, poprvé dnes mluví, spíná všecky jeho síly duše k odvetě. Ostatně počal na štěstí nenávidět již vše to, co ona tak milovala. Kus neupřímnosti v tom bylo, obdivoval-li se tomu ubohému nástroji, nástroji bez duše, ano, bez duše, tomu zcela primitivnímu nástroji, který Chtěl pohltit všecky solidní nástroje a zatím jen falešně papouškuje, napodobí a koktá, ano, koktá, he, he. Je to jako s universálním geniem. Takový chlapík pohltil všecky předchůdce, delikátní, jednostranné, silné autory, všecko se v něm ozývá, všecky věky, všecky tóniny a všecka naladění oněch zhuštěných, poctivých, nově hledajících duchů... A hle, tato geniální továrna na výrobky všeho druhu všecko předčí, každý se jí obdivuje už z pouhé módy a pak proto, poněvadž možno každému vybrat si pohodlně dle libosti. Drzý a nenasytný klavír také ukradl mnoho flétnám, zvonkům, bubnům, houslím, kontrabasu, cymbálům a jiným a jiným nástrojům, papouškuje — a nerovná se plně žádnému z nich, pražádnému ... A přece: bylo to zpozdilé od něho, vždyť nikdy neměl rád klavíru, nikdy — nikdy — A SOVA; lvův ROMAN. 289 19 jen snad tehdy, kdy hrála Štěpánka, kdy hrála jemu, pouze jemu ... Jen tehdy, jen tehdy. Oh. jaká to bolest! Nedá se odbýt a přehlušit těmito myšlenkami. Ví, že tolik miluje hudbu, cítěnou, krásnou hudbu, a že vše to není tak doslova pravda, není a není... Co na to myslí, aby se hleděl vymanit silnému rozčarování lásky, aby se učil zapomínat, s tím větším okouzlením lpí na každé podrobnosti prožitého jara. Štěpánka je mu stále nezbytnější, nenahraditelnější. Ne, ne, to nebude upřímné, hrdé to odříkání. Ale bude-li snad přece jen nutné? A co bylo lživě vymyšleno, stane-li se pravdou? Nikdy! Stejné jsou myšlenky mučivého zítřka. Uběhla noc a Ivo myslí na jaro své lásky, jež tím neztratila ničeho na svém kouzlu. Všecko to viděné z dálky a v první svěžesti dojmů zdálo se mu tím dražší, čím stala se mu teď přítomnost mučivější. Vše jako poslední dny. Kráčí zrychleně ulicí, je čas, kdy nemůže již býti bez Štěpánky. Cítí to, že nemůže býti bez ní, že musí vidět její hladké čelo, její tmavé, záhadné oči, její bílé, štíhlé ruce a že musí uslyšet, co mu poví její hlas. Jde, opojen bolestí lásky, starý cit táhne ho k Štěpánce. Ale nechuť ke všemu, co jej tam u ni % očekává, zastavuje jeho kroky. Přechází jako ve snu po délce ulice, přechází a večer se pomalu sešeřívá; slunce dávno zapadlo a zmizel jeho odlesk na stře- chách. Můj bože, myslí, jak směšné a zbytečné je vejiti k ní dnes nebo zítra, nebo jindy. A přecházeje okolo domu. naslouchá celou duší: zda uslyší tedy zadušené zvuky klavíru? cella? Stalo-li se již skutkem Richardovo přání, je-li to přec pravda, je-li to pravda? Ale neslyší ničeho, nemůže slyšeti. Okna vedou jinam, někam do dvora, do malých zahrádek. Viděl to tehdy z chodby, když poprvé si prohlíželi se Štěpánkou byt. Je šero. Lampy vrhají žluté skvrny do modře tmavého, zamlženého vzduchu. Touha jej zavedla do dvora tichého, rozlehlého domu. Naslouchá jako ve snu. Je bezlidno, zahrádky jsou prázdny, holé trsy slunečnic přelámány nahýbají se přes železné ploty. Záhony rozryty, a všude, na drobných stezkách, na záhonech hnije svadlá tráva a prudce voní podzimem. Vlhký chlad čiší ze zdí a z rozryté země. A což kdyby přece snad Štěpánka byla netrpělivá a plna neklidné touhy po jeho kročejích, které se dosud neozvaly v předsíni? Oh, jak jen mohl pochybovat o tom, že spolu hrají? Hrají spolu, ano, ano. Bůh sám ví, jak již dlouho, slyší přec ten zadušený, dunivý zvuk cella přicházející s výšek, roze- zvoněný průvod, perlivý, sotva slyšný. Zajisté, okno tam nahoře, silně osvětlené, lišící se od okolních. Zajisté to zářící okno, po němž tu a tam přesunou se stíny a jímž vi- děti je kus stropu s černým, přelétavým stínem, rytmicky skákajícím podle pohybů ruky a podle taktu pomalého nápěvu, který sotva dolétá dolů k jeho uším. Sžíravá bolest mu zalívá srdce a do očí mu vstoupají slzy, ale jen 11a okamžik, nepatrný okamžik, nic více. Ne, nemůže to déle poslouchati, nemůže to poslouchati. Tiskne šátek na oči, ale jen chvíli. Pak vrací se chodbou a staví se okamžik u schodů. Ne, nepůjde nahoru, nemůže; je příliš pobouřen a srdce bolí. Nemůže býti bez ní, ale nemůže také býti již s ní. Jaká to bolest k zoufání, jaká to tíže, jaké to slepé zákoutí! Chodí dlouho, dlouho a v zimničném spěchu toulá se ulicemi, bůh ví kde. A v jeho hlavě je jako po obrovském požáru, dotlívající plaménky se plazivě a šplhavě zdvihají a vše je plno kouře a noci. Nikde nesvítá; požár minul a nelze dohlédnout spoust. Pak u jedné vzpomínky se zastavuje a pociťuje znovu velký smutek. Vzpomíná: onoho hostince, přepažené klece, kde nahoře tančí opička a dole čmuchavě, jako vyděšeně od jednoho drátu k druhému, bez pomoci pohybuje se neforemná, hloupá hlava jezevce. Jak se dalo, hloupé zvíře, jak se dalo chytit, jak se dalo vykouřit ze své teplé díry, kde to vonělo rostlinnou a zemní vůní? Pobíhej, hloupý je- zevče, pobíhej!... Stojí kdesi v úzké uličce pod svítilnou. Zastavuje se, aniž o tom ví, a chvíli civí do prázdné tmy. Jako černý stín objevuje se - z nenadání vedle něho štíhlá, vysoká žena. Voní pačulim, zdvihá závoj a celý její úsměv se náhle rozžhavěl v očích. »Pojď, pojď se mnou,« šeptá mu a zastavuje se podle něho. Je lehce oděná, je jí vskutku zima, tolik zima. A pod svítilnou je světlé šero, do něhož schválně nastavuje svůj bílý, pudrovaný obličej, jemný a podlouhlý. »Pojď, chci si něco vydělat, mám hlad. Nebo aspoň sklínku punše, nu, nu, uhoď se trochu přes kapsu. Stojí to za to, uvidíš.« Ivo se dívá na jemnou, ubohou tvář, ruce se mu chvějí. Nepromluví ani. Dává jí pak pětikorunu a usmívá se na ni soustrastně a neskonale zdvořile, tak nezvykle, nezvykle ... Cítí jakési ulehčení. Srdce přestalo tak mocně bušit, spánky tak nepálí, nepálí, vskutku lak nepálí... Odchází zprvu, ruce v kapsách, pomalým krokem. Mladá žena propuká v tichý, veselý smích. Drží lesklou pětikorunu v ruce, volá za ním, děkuje mu. »Ah, počkej, blázínku,« volá. »Užijem to přec spolu, spolu. Nechtěla jsem ani tolik, pán bůh ví. Nu tak přec počkej! Tys mi nějaký podivín. Počkej, snad nejsi zamilovaný? Líbíš se mi. Jsi takový kudrnatý, blond, jsi takový hodný, blond pán. Blond páni jsou nejhodnější.« »S bohem,« obrátil se prudce Ivo. »Mějte se dobře. Buďte zdráva a mějte se dobře!« A pádí rychle ulicí, mizí za rohem a mladá žena se diví a volá za ním: »Vidíš, vidíš... Utíkáš k jiné a teď to nemám s kým užít. To se mi nestalo, to se mi ještě nestalo.« Ivo zrychleným krokem přebíhá ulice, cítí, jak se mu polevilo a jak na chvíli sestoupil klid v rozptýlené jeho myšlenky. Ale byla to krátká, příliš krátká chvíle. Jeho touha, velká jeho touha vzepiala se na okamžik znovu. Bylo to hrozné. Nemohl býti bez ní, vždyť byla už tak příliš jeho, každým snem, každým hnutím. Zda i ona si vzpomíná? Zda i ona teď odpočívá a přemýšlí: proč nepřišel dnes? Je churav? Co se stalo? A přece, je to dětinství. Žádný požár nebyl v jeho hlavě. Vše je tam srovnáno a v pořádku. Sám je vinen; chodí jako lakomec s kahanem v ruce a sám, sám v nočním tichu vše zapaluje. Shasí raději kahan a půjde si odpočinout. Shasí kahan, narovnané poklady mu nikdo neodcizí. Vždyť je tak dlouho snášel, vždyť je tak neskonale miloval. XXX. Tentýž krutý boj druhého i třetího dne. Bylo to hrozné, trapné a dlouhé. Ale cítil, že nemůže, naprosto nemůže teď jiti k Štěpánce v takovém stavu. Musí vyčkat jenom trochu klidu. Musí se něco stát, co by zhojilo bolavé a uražené srdce, musí se něco stát. A stane se. Jenom odloučením možno přesvědčit se o její lásce. Nepůjde tak den, nepůjde tak dva. Kdo miluje, ten trpí, vždy velice trpí. A mi- luje-li, zda bude moci Štěpánka tak pokojně a klidně prodlívat u klavíru, aniž bude postrádat při tom za nějaký čas jeho? na obvyklém místě? aniž se tu a tam ohlédne s výslovnou prosbou: »je to tak dobře, drahý?« Nuž, něco se zajisté stane. Nepřišel již den, nepřišel dva. Jaká to divná láska, pomyslí si. Nepřišel. To bude bolet, jistě to bude bolet, i když mne nemá již ráda. Chci, aby to hodně bolelo. Aby se pak něco stalo. Nepřišel. Myslila-li si to včera, dnes a po- myslí-li si to i zítra, stane se zajisté něco. A on bude pak hrd, bude lhostejný, jakoby se bylo mezitím pranic nestalo: nebude na něm pranic znáti, že trpí. Naopak, bude to pro něho veliká úleva. Nepůjde k ní, ne, nepůjde. A ona se dovtípí, proč: pro to a pro ono. Nemůže ji míti již tak rád jako dříve; je mu cizí, docela cizí. Na to se zvyká den ze dne, hodinu za hodinou. Přemýšlí o tom doma, ve své komnatce. Je již večer, právě rozsvítil, v kamnech to praská a jemně kvílí, neboť vítr protahuje ulicemi a zaléhá do komína. Malá komnatka je cele ozářena žlutavým světlem. Je nějak útulnější, nebo po dlouhé době Ivo zase vše dnes uspořádal, urovnal, jak to činíváme, pře- vanou-li duší nějaké měnivé vlivy. Urovnal vše zběžně, vyňal ze zásuvky dávno začatou svou práci. Rozestřel jednotlivé listy po stole a přehlížel vše s nuceným jakýmsi interesem. Sedí tak pobledlý, s nevyspalýma očima nad svou prací. Dívá se do ní, ale nelze najiti smyslu, nelze vzbuditi interesu. Skládá potom zase mechanicky listy do stolku; až jindy, dnes ne. O mnohem důležitější věci se jedná. Až jindy, dnes ne. A poprvé po dlouhé době sedí doma, nechce se mu ani na chvíli vyjiti, je třeba klidně seděti a znovu a znovu přemýšleli. A stokrát a stokrát se v myšlenkách loučí a rozžehnává, neboť mu již neschází ničeho, praničaho. Je spokojen, všecko je v pořádku. Nelze jinak. Loučí se v myšlenkách co nejzdvořileji: »Děkuji vám za krásné to jaro a léto, děkuji vám, a vy to víte, srdce mi usedalo pláčem. Tenkrát jste nechtěla být slavná: byla jste pouze má a to málo komu stačí. Dobře vím, že vám to také nestačilo, dobře to vím a nechci vám proto překážet. Mnoho jsem plakal, ale teď jsem kliden. Děkuji vám ještě jednou za všecko ...« Chodí po pokoji bled, samovar kypí a jeho bzučení zdvihá se do vysoké, stále vyšší tóniny. Je tu také příjemno, teplo, útulno. Venku je vítr a protahuje ulicemi. Kdosi klepá na dvéře a Ivo se rychle vzpřimuje. Je to plaché, lehké zaklepání, jako když drobný pták v kleci rychle zatřepe křídly. Ivo otevře. A hle, je to ona. Je to sama Štěpánka. Zázrak. Stane u dveří. Je poněkud udýchána, temně ruměnná, s rozcuchanými větrem vlasy. Podává mu prudce ruku. Ivo ji tiskne a diví se, tolik se diví. Je bled, usmívá se a nepromluví ani Slova. »Ty jsi tedy přišla?« praví pak jako u vidění. »Co pak je ti, Ivo? Tys nepřišel, celé tři dny jsi nepřišel. A jsi tak bled. Co je ti, Ivo?« »Jsem churav, trochu jen churav. Nic to není, to pranic není.« »Churav? Tedy vskutku churav? A ne- vzkázal jsi, ani nenapsal. Myslila jsem si: snad je jistě churav? přihodilo se něco? Nu, bohudík, není to vskutku tak zlé? Rci, Ivo?« »Ne, není to ani tak zlé.« »Bylo to však podivné od tebe, nepřijít tolik dnů. Měla jsem takový strach. A dnes jsem skončila lekci s Richardem o mnohem dříve, jen abych věděla, co se stalo s tebou? Nechtěla a nechtěla jsem však, vzpírala jsem se tomu. Nevzkázal jsi, ani nenapsal několik řádek. Richard mne proto stále zlobil: ,co pak dělá dnes pan Ivo?' Ale to všecko nic není. Ne, neměla jsem- k tobě jít a nesmím se mnoho zdržet. Nijak se to nesluší. Ostatně jen tak, jen tak jsgm přišla ...« Je taková jako jindy, roztomilá, usmívavá a Ivo v její přítomnosti je jako u vytržení. A tile. teď navléká opět rychle bílé rukavice, ani nedá Ivovi se vzpamatovat. Oh ne. nesmí odejít, je-li už jednou zde. Nesmí tak rychle odejít, aniž uslyšela o jeho tolikaden- riím utrpení. A v touze, říci jí vše, vyzpovídat se znovu a znovu, nabízí jí třesoucí se rukou malý šálek čaje, jejž zajisté neodmítne, od- mítnouti ani nemůže. »Nechť usedne jen na malou chvíli, na vteřinu a všimne si jeho malých šálků. Jsou to tytéž šálky, z nichž pívala u stařeny na vsi mléko, hle, tatáž ouška mají a jsou rovněž tak zlacené. Dlouho musil po všech obchodech hledat takových šálků. A teď je má a nechť tedy vypije z toho šálečku trochu jeho čaje.« »Vskutku tytéž šálečky,« směje se Štěpánka — »jak jsem ráda ... A jak hezké je to zde, Ivo,« žvatlá dále. Sedá na roh židle, drží šálek ukazováčkem a palcem, srká a srká. Všecko si prohlíží, drobného gladiatora, urovnané knihy, zelenou skříň. A svěží vzduch, promíšený zvláštní vůní, protahuje malou komnatkou tu a tam dle pružných pohybů. »Srovnal jsem všecko a uspořádal,« praví Ivo stísněným hlasem a domnívá se, že to je pravý tón, pravý úvod do těch všech stesků, jež vypoví Štěpánce. Řekne jí ovšem všecko a uvidí, jak ji to chytne u srdce: dnes nebo nikdy, zde v jeho komnatce, neboť nikde, nikde již není na jeho zpověď tolik místa a času. Ale to nebyl ten pravý tón, pravý úvod. Ještě chvíli sečkat, jen malou chvíli. »Takto nemožno ani piti,« říká, »lépe bude odložit kožešinu, odložit žaket, odložit klobouk. Zde je ztracená ulice. Není třeba se obávat a on je diskrétní.« Hle, políbí jí diskrétně ruku, políbí jí ruku a neodvažuje se políbit ji na rty jako jindy. To ho naplňuje zmatkem a plachostí. Kožešina je již dole, žaket a klobouk nikoli: »Nelze,« říká Štěpánka a popíjí ze svého šálku. Ivovy rty se chvějí, je rozčilen, bled, má se vyzpovídat z takových mnoha mučivých věcí. Nic vhodného mu však nenapadá. Dívá se na ni, mlčí a jeho bolest je převeliká. »Kdybys věděl,« praví náhle živě Štěpánka, »kdybys věděl, milý Ivo, jak mnoho se stalo za ty tři dny, co jsi u nás nebyl! Víš-li pak, že pilně studujem, docela vážně studujem. Nejtěžší a nejkrásnější věci jsme hráli. Oh, ty jsi mnoho zameškal, že jsi nepřišel. Netušila jsem ani, že je to tak lehké, tak snadné.« »Tedy jste studovali? docela vážně studovali?« opakuje Ivo s hroznou obavou a jeho zpověď uvázla mu v hrdle. »Škoda, že nemohl také poslechnout,« praví. »Byl ohurav.« Cítí při tom zatrpklou a hroznou svou neupřímnost. Malomoc, říci jí vše několika slovy. Zabíjí ho to všecko, ale tváří se opět lhostejně a klidně. Jaký hlupák, hlupák jsem a bez pomoci: skončiti to náhle a krátce! Buď já nebo to ostatní, jedno z obojího. Ne, ne, není však takový despota. Svobodnou vůli každého člověka nutno respektovati. Neohf jde, kam ji vedou silnější touhy! Není despota, nevynucuje poddanství. Tak jest. Není šosák, není despota. Je tím přec ohromen zbledl, ač ví, že celé dny tam hráli, že bez usitání studovali. Sbírá a ukládá šálečky, tváří se hrdě, lhostejně a staví samovar na odlehlejší místo. »A víš, co mi Richard dnes povídal, víš, Ivo, co mi sliboval? Bude prý to velice zajímavé, říkal. To bude veliké překvapení pro , veřejnost. On chce, milý Ivo, poslyš — chce, abych s ním také vystoupila. Ale nejen abych ho doprovázela, to by bylo tuze málo. Také samostatná čísla abych zahrála. Oh, jak jsem šťastna, Ivo, šťastna jsem, což to pranic nechápeš? Divíš se, viď, Ivo, viď, že se divíš?« »Ne, praničemu se již nediví,« odporuje zdrceným, ostřejším hlasem. »Věděl to. Její hra je vskutku zajímavá, vždyť to sama dobře ví. Má k tomu plné právo. Je to spra- vedlivo. Nechť se dostane veřejnosti překvapení a jí mnoho a mnoho štěstí. Tolik, kolik ho jen na světě může být.« Štěpánka je u vytržení. »On to tedy věděl. Vždyť k němu přišla, aby ho nejen viděla, ale aby mu to všecko řekla, o čem ještě neví. Byla dávno přesvědčena, že svolí s radostí. Svolí, aby co nejdříve vystoupila. Že Ivo svolí? A že s ní bude spokojen?« »Bude se vším spokojen. Nemá však práva svolovat. Je to čistě jen její věcí.« zasměje se tentokráte trpce Ivo a Štěpánka pozoruje ten neupřímný tón. »Je ti něco?« ptá se. Konečně zdá se, že vycítila jeho bolest. »Jsem churav, nic víc,« odmítá zatvrzele. »Ostatně« — dívá se při tom zúmyslně na hodinky — »bylo by mu líto, zmešká-li přerušenou lekci: uběhla hodina, celá hodina. A té je tolik, tolik škoda! Nechť je zcela přesvědčena o jeho štěstí. Přijde někdy na chvíli, dovolí-li...« Štěpánka pohlíží na něho s výčitkou, vážně a slzy jí vběhnou do očí. »Ne, tak to nemyslila, tak to jistě nemyslila. Má ho stejně ráda jako jindy. Ba více ještě ho má ráda. Vždyť je jiný než ostatní, pochopil ji zcela a ona ví, jak mnoho nutno mu za to děkovat. Teď musí však přicházeti každého dne, musí přicházet. Bojí se o něho: je bled a jistě churav.« »Oh ne, byl snad churav, teď je již úplně zdráv.« Říká to chladně, zdvořile a odměřeně. Štěpánku bolí ta chladnost a chce odplatit stejně. Nevybízí ho již podruhé, aby zítra přišel. Zdvihá se se židle a přehodivši si kožešinu. podává mu zběžně dva prsty levé ruky. Ale ve dveřích vběhnou jí do očí slzy, vrací se přece a praví: »S bohem, Ivo, a přijď zítra, zítra přijď jistě. Mám ti toho ještě tolik, tolik mnoho povídat. Nemohu se však déle již zdržet, však to víš. Mezi námi je nedorozumění. Já to cítím, nějaké veliké nedorozumění. A ty mlčíš a ničelio o tom nemluvíš. Kéž bych se ti mohla vyzpovídat a ty mně. Bude nám potom lépe. A teď s bohem, Ivo: jsem nedočkává. A přijď jistě!« Odchází váhavě se slzami v očích a Ivo ji nechá odcházet, vyprovází ji odměřeně a chladně. Pražádná lítost se v něm nevzbouzí. Komedie, myslí si pakt pouhá komedie. Dávná komedie v krvi, ve všech nervech, v každém kroku. Ani rád ji už tak nemá, nemůže mít. Jak přišla tanečním krokem a mluvila mu o svém štěstí, které není štěstím jeho. Jak to bolí! A divno je, že o tom praničeho neví. Tak slepá býti nemůže, tak úžasně slepá. Lépe bude ukončit tu komedii, ukončit, rázem ukončit. Vždyť nemůže býti jiný, než jiní milující; nemůže jinak chápat lásku. A všecko ostatní jsou pošetilé fráse, pouhé íráse. Cítí spoustu zodpovědných výčitek, výčitek vlastní viny: nedostávalo sc mu od začátku schopnosti zasáhnout zcela egoisticky do té záležitosti. Jiný by nebral na lehkou váhu jejích vzpomínek z mládí, vysmál by se jejímu sklonu a romantickým touhám k dobrodružnějšímu a zvláštnějšímu životu. Jiný byl by naprostým egoistou a tím by konflikt jen uspíšil. Jen on to všecko, probůh, dlouho nechtěl, to nebylo delikátní, protože násilné; a tak věřil do posledka ve vítězství lásky, věřil, že je silnější než vše ostatní. Ale láska byla mnohem slabší a jinde, jinde, jinde bylo Štěpánčino jásavé štěstí... Taková bolest, zdrcující a těžká ho uchvátila, že poprvé od svého dětství usedl na pelest lůžka, zaryl hlavu do podušek a plakal, tiše a vzlyfkavě plakal, zatínal prsty bezmocně a vztekle do měkkých podušek. Hodina tak míjela za hodinou. V kamnech dohořelo a světlá noc házela bledé světlo měsíce po podlaze i stěnách. Urndlel v trpkém pláči a zcela vysílen usnul. Usnul, a když se za nedlouho probudil a lampa když zasvítila vychladlým pokojem, cítil hlubokou lítost z útrap smutné své lásky. Uvažoval: není možno déle takto trpěti. Uvažoval: vše bylo marno, všemu je konec. A nemá ji tak rád, cítí to. Ostatně začíná vskutku nový život vymaněním ze smutných pout. Práce čeká. A zcela nový život čeká. A nemá ji už tak rád. Řekne jí to jednoduše, ať to ví, ať je tím zcela ujištěna. Nemůže od něho žádat ani toho nejmenšího. Je upiat. Zcela v rovnováze. Nelákají ho nemožnosti. Nemiluje, není okouzlen, přestal býti trpícím. Vyléčí se, vyléčí, zcela snadno se vyléčí... XXXI. Přestal už skorém býti trpícím. Jen tu a tam něco zabolí. Bude míti odvahu říci perná, vážná slova. Uvážil všecko zcela dobře a musí se již jednou 11a vždycky rozloučit. Ale všecko není, není čistá pravda. Trpí ještě mnoho, přestane však býti trpícím. Je už tam, kde možno jasně vidět. Štěpánka se k němu nikdy nevrátí, unikla mu nadobro, to je zcela jisto. Zcela zřejmo. Tak touží celé ráno, přemýšlí celé dopůl- dne se znovu a znovu rozdmýchávanou vášní ubohé své lásky. Jak by ji do krvava, hrozně zranil, jak by vyburcoval a naposled na sebe upozornil její ztracenou duši. Chce ji zranit, vyimrskat ji, vysmát se jí, snížit. To uleví a utiší. Oh, jak dětinské, jak malomocné! Všecko tak dětinské! Nezraní, nevymrská do krvava. Dosti bude, řekne-li jen pouhou pravdu, řekne-li, co teď cítí. A to bude poslední rozloučení. A po krátkém rozmýšlení usedá ku stolu a píše. Píše hbitě, vše plyne lehce, je to dávno promyšleno, přibývá řádek a každá obsahuje tajemný smysl dávného již ukončení lásky, která dohořívala vlastně již tehdy, kdy začala. O své vznikající lásce psal, o kouzelném jaru a o tom, jak uběhly dny v témže okouzlení a jak pro něho mnoho, mnoho znamenaly. Měl ji vskutku tolik, tolik rád první a vášnivou láskou, vždyť patřila jemu, pouze jemu. Ale to je všecko zbytečné a pošetilé povídání. Teď, když všecko vyvětralo, trávy švadly, květy opadaly, vůně ze vzduchu vyvála, okouzlení také zmizelo; objevuje se tolik střízlivého, tolik tížícího prsa a vázajícího křídla. On se ještě včas probouzí a cítí, jak je prudkou, bolestnou láskou podveden, zaveden tou silnou a sžírající láskou daleko a daleko. Dokud byla láska snem a dokud myslil, že mu Štěpánka náleží, tenkrát věřil, že nelze žiti bez ní. Ale teď! Teď je to zcela něco jiného. Nepatří již pouze jemu, ode dáv- ¡na toužila výše: po nějaké neznámé slávě, zatoužila mnohem výše, kam ji nemohl následovat a jeho láska nebyla již snem, stala se mukou. Vzdalovala se od něho znenáhla a vytrpěl čím dále tím více. Je pozdě, aby se vracela k němu a nežádá na ní takové oběti. A kdyby se mohla vrátit, okouzlení již zmizelo, bůh sám ví, co to je: všemu je konec. Bojí se jí teď skorém, bojí se a nedůvěřuje, má soucit, hlubokou soustrast a ovšem že úctu, úctu, a ta úcta k jejím novým touhám je větší než stará jeho láska k ní. Nechť si myslí cokoliv, pošetile a zběžně se snad vyjadřuje. Než cítí to dobře. Je to hrozný rozpor: mimosa touží jen po krátkém životě, pohyblivém, plném změn, plném sensací, vzruchu; a krtek, hloupý krtek, jenž neopouští svou teplou díru, toužil ji připoutat na celý život k sobě. Také jezevci jsou stejní, není-li pravda? To by mohly být však hloupé žerty. Ale konkrétně mluveno: Je jisto, že v srdci již dávno není okouzlení, není a není, není toho živelného egoismu lás'ky. Učí se zvykat. Dokázaly to poslední dny. Takové a podobné řádky píše, celé čtyři A. SOVA: IVŮV ROMÁN. strany popíše, loučí se a děkuje za všecko. Za krásné jaro a léto. Děkuje za všecko. »A vy to víte. Srdce tni usedalo pláčem. Ano, ano. Tenkrát jste nechtěla být slavná: byla jste pouze má, a to málo komu stačí. Vám to nestačilo a nechci Vám proto překážet. Mnoho jsem plakal, ale teď jsem už kliden. Nemohu za to : kouzlo zmizelo ...« Pečetí list s jakousi vnitřní rozkoší, ulevil si tolik a je rád, tak rád. Je přesvědčen, že je vše úplná pravda, zběžně a pošetile to sice napsal, ale nic lživého: kouzlo vyvanulo, nastává klidné účtování. O Richardovi se zúmyslně ani nezmínil. Nic také neznamená, jedná se zde o vyšší princip. A kdož pak ještě ví! Je zcela dobře, zcela v pořádku, že se o něm nezmínil. To zraní, do krve zraní, až jenom zví: kouzlo vyvanulo. Sprošfuje mne slibu, nemá mne naprosto rád. To bude hrozná novinka. Udeří ji přímo do hlavy i do srdce — a ona se musí vzpamatovat. Ne- lhala-li, musí se vrátit. Musí uznat: »hle, tolik jsi trpěl a já tě nechala tak dlouho trpět! Jak jsem to jen mohla udělat? Viď, že to není všecko pravda, viď, že to je hrozná lež, to vše, co's mi psal, viď, že mohu býti zase tvá? Nebof my dva nemůžeme žiti bez sebe, já bez tebe, já bez tebe a ty beze mne. Uvědomila jsem si to, přečtla jsem a vytrpěla jsem při tom tolik, že nelze, než se vrátit. Co je to všecko, ty pošetilé, lákavé sny o domnělé slávě, o maličké slávě ubohého virtuosa, proti velké lásce žhavého, cítícího srdce? Tvoje láska byla veliká, převeliká a já ji nesmím, nesmím nikdy ztratit. Rozumíš? Řekni, řekni, drahý Ivo: miluješ mne zase tak jako dávno, jako kdysi? Nemohla bych žít bez toho, ne, nemohla, to by byla moje smrt!« V exaltovaných těch slovech, v šíleném pláči cítit je její ponížení, její návrat, nezbytnost jeho lásky. Přitiskne ji k sobě, vášnivě, prudce, zasměje se z celé duše a slzy radosti potekou z jeho očí po obličeji, po vlasech té nejdražší, jež bude celá jeho. »Nepochybuj, nikdy jsi pochybovat neměla! Vždycky a na věky, nikdy jsem tě nepřestal mít rád a nikdy nepřestanu. Byla to lež, byla to zkouška.« »Oh, jaká hrozná zkouška,« šeptá Štěpánka, hlavu 11a jeho prsou, tulí se tak jako nikdy, těžce leží její hlava na prsou, Ivo ji líbá a ona se usmívá v slzách. »Utrpení skončeno, krátká episoda vyčerpána. Až do dna.« Usmívá se nepokojem a vzrušením, nedočkavě a rozechvěn klade dopis do náprsní kapsy. Rychlými kroky donáší jej do nej- bližší ulice, aby jej s nepokojným tlukotem srdce vhodil do schránky, rychlými kroky ubíhá kamsi daleko, za město, aby nerušen lidmi o tom snil, dlouho do večera přemýšlel a snil... A tak jako nyní, je i následující dny v deliriu, v horečném deliriu očekávání. Chodí jako náměsíčník doma i v úřadě, po ulicích, po odlehlých místech. Každý okamžik čeká. Čeká vysvětlení, dopis, čeká nějakou návštěvu, čeká její příchod, česká proudy jejích slz, mnoho slz, ujišťování, a mnoho důkazů lásky. A hle, týden minul a jeho odbojné, sentimentální, smutné řádky, jež měly míti tolik ostnů odbojné vzpoury, začínají blednout v jeho duši, jsou malicherným dětinským vzdorem a hrozná ta lež nabývá tolik zodpovědné a kruté tvářnosti a trapných, hrozných rozměrů. Jak pitomé to všecko, průhledné, sentimentální a jak neupřímné! Nezmizelo ojtfMizlení — nezhynula žíznící touha roste. nWmizela láska - tíží, a probouzí neskonalou lítost — a roste tím, že Štěpánce ublížil, hrozně ublížil... V neúpravném obleku, bez kravaty, celý zarostlý, s kajícným, sivě bledým obličejem stanul již za několik dnů se spěchem stíhaného v bytě virtuosově. Nedočkal se dosud pražádné odpovědi, ani slova; bylo ticho a pusto, jakoby se vlny uzavřely nad vším a to působilo na jeho hrdost, na celý, ohromný převrat v jeho duši. Už jen veliká, nezbytná touha hnala ho sem, všeho zapomněl, zapomněl minulých dnů, svých muk a přišel jedině proto, aby odprosil, aby odvolal vše, a odprosil. Všecko jásalo venku toho dne ve vločcích, v slunečném jasu a on byl tak ubohý člověk, zbloudilý, který smutnou lží lásky — tolik a tolik sám se zranil. Byl rozjásaný den, a ona neodpověděla dosud a neodpoví, nikdy již neodpoví, nikdy již neodpoví. Byl takový den a Ivovi připadá, že už naň docela zapomněla, že je všemu ráda, a že Richard jásá. A dnes právě chystají se asi na operu do divadla. Dnes je Dalibor — a ona jistě jde — jen on nesmí s ní nikdy, nikdy — na vždy konec — všemu konec. To nesmí, nemůže být. Půjde a od- prosí, spokojí se vším. Vším se na konec spokojí — bude pouhým stínem, jenž se smí plížiti za ní, spokojí se s jedním úsměvem, ponese jí vlečku, posluhovat jí bude. A musí aspoň dovolit, aby ji měl rád, aby se plazil před ní v prachu. Od ní nebude chtít nikdy již ničeho, někdy jen vzpomínku, někdy jen několik slov, napsaných odkudkoli, kde bude dlít. Ví, že nemůže ho již mít ráda po tom všem, žádá proto již mnohem méně. A to jí bude možno, zajisté, zajisté ... Přišel v takovém podivném stavu. A prudce, bez zaklepání, malou, známou předsíní vstoupil přímo do Štěpánčina pokoje, vstoupil se zoufalou odvahou kajícně se vyznat i od- prosit za všecko. Není tu náhodou Štěpánky. Pouze sestra její sedí pohodlně v oné lenošce, kde také 011 sedával, sedí za stolem, vskutku příliš pohodlně, a píše cosi, bůh ví co, do svého Mod- ního listu. Není tu náhodou Štěpánky a to mate jeho předsevzetí. Její sestra zadívala se na něho se strany ostrým skřipcem přísně a zdála se na okamžik tak nevrlá jako často, když byla z práce vyrušována. Než nebylo tomu tak dnes. Zprvu s chladným obdivem, za chvíli pak odměřeně a výsměšně dívala se na Iva, jenž cítil v tom pohledu vše, i opovržení i soustrast i lhostejnost k němu a k jeho hroznému stavu. Několik pouze vteřin. »Plakala tolik, mnoho plakala,« děla po chvíli, »a jen to mohu vám vyřídit. Plakala a list váš roztrhala na kusy. Jen o tom mi řekla, více nic.« »Jen to?« sotva vzlykavě hlesnul. »Ostatně odjela proti mé vůli a snad již dnes nebo zítra koncertují v Lipsku. A pak jedou dále. Nic více není mi o tom známo.« »List můj že roztrhala na kusy?« zaúpěl bezmocně. »A zítra, zítra koncertují v Lipsku? Ne, to není pravda, není pravda, není pravda.« opakoval několikrát lkavě, a drkotavými výkřiky tázal se na cosi, naprosto nesrozumitelně. A nohy se mu tak chvěly, že musil usednout na židli. Položiv hlavu do dlaní plakal, jako dítě plakal. A zapomenuv okolí a všeho, plakal, dlouho a usedavě plakal. Když se po nějaké chvíli vzpamatoval, uviděl poprvé u sebe Ríšu, malého Ríšu s koníkem v ruce, jak stojí vedle něho a objímá jeho kolena, jak pláče s ním a jak ho prosí a jak ho hladí a láská, aby jen neplakal, aby neplakal, hodný, milý strejčínek. Oh, již nepláče. Zdvihá Ríšu k sobě , na kolena, líbá ho, líbá a vidí skrze slzy lhostejný a posměšný pohled jeho matky. A ten pohled mu říká zřetelně: »vidíš, vidíš, jak isi 3111 se choval ke mně zdrženlivě, ironicky a jak jsi podceňoval moje namáhavé řemeslo. Hle, teď tě to mohlo spasit, jen býti mi Štěpánka podobna, jen trochu podobna; jak tě to mohlo docela spasit, byl bys tomu teď rád a smál by ses dnes, tolik by ses smál!« Ale to všecko přec není možno, myslí si znovu, to jsou nevraživé žerty. Můj bože, to jsou nelítostné žerty. Nevěří. A musí mluvit se starým virtuosem. Ríša chytá se ho jako klíště, drží se ho a nespouští. »Pojď, Ríšo. pojď.« Jdou spolu a již stanuli před virtuosem. »Ta tam, ta tam,« křičí starý kokrhavě, se zvláštním přízvukem teatrální radosti v oživlém obličeji. »Af jen jde, co tady. Ta tam, ta tam,« chechtá se a křičí několikrát, jakmile jen spatřuje Iva a jeho křik působí příšerně, jako skřehot vrány nad opuštěným bojištěm. A Ivo nevidí již ničeho. Odstrkuje nejemně Ríšu, až se malý udiven zapotácí, pádí odtud, probíhá ulicemi, ocitá se za městem a nelze, nelze se vzpamatovat. Bůh sám ví, kde všude byl. kde postál, kde prodlel! Šel daleko, pustou, sluncem zalitou silnicí, šel tak přes několik vesnic, lesů, luk, šel tak přes několik praskajících, dřevěných mostů. A to jej vždy vyrušilo. Slunce zaniklo, nastalo šero. Bolest je hrozná, neobsáhlá, nemá konce, je hluboká a strašná. Bolest zavádí. Šeří se a člověk jde unaven, jakoby šel po bahně houpavém a plném par, kroky umdlévají, je noc a silnice se bělavě šeří do dálky — a teď už nelze přemýšlet — únava nás vzpamatuje. Přespal toho dne v jedné vsi při silnici, v nepatrném, prvním domku, v nejbližším domku při silnici. Plno psů se sběhlo. Prozřetelní lidé se ho báli, chtěli na něm dokument, knížku; starosta je jinak přísný a nedovolí přechovávat. I ukazuje v úzkosti papír, nějaký nahodilý papír. Vedou ho na obecní úřad a domlouvá se tam. Vyšlo na jevo, že byl bez krejcaru. A bůh sám ví, jak se domluvili se starostou. Spal v té chatrči? Či nespal? Oh, neví již dodnes, co se dělo. XXXII. Vzpomínal pak na vše později, kdy již byl kliden a v rovnováze a kdy jen teskný smutek ustálil se v srdci. Mnoho krásy bylo v lásce a příliš naivních útrap. Ale taková je láska: věřil až do poslední chvíle v návrat a Štěpán- čino zklamání. Stalo se, co tak otupuje: okouzlení vskutku vytrácelo se den ze dne. den ze dne. Trapné dny vlekly se jeden jako druhý a ač neřekl nikomu ani slova, všichni již byli zpraveni o tom, co se vlastně dělo. Chodil dlouho sám a konečně šepoty unikaly. Pak měl již Ivo dosti síly odjeti na vánoce k Haně, vyzpovídat se jí z toho všeho a uči- nit ji svou důvěrnicí. Byla milou a veselou důvěrnicí, taktní, plnou rozmarů a velmi něžnou sestrou. Zaručila mu ticho, klid, oiio beze- zvučné, na širých dálkách celých krajů spočívající ticho. Na zámku v ten čas oiebylo hostí. Jaká tu zima, zima...! Všudy spousty lesklého, umrzlého sněhu, chrupajícího pod nohama a prostřeného do veliké dálky na západní stranu. Zámek leží dole v zasněžené kotlině. A Ivo se toulá, v parku ne>ní pražádných cest, možno po celé šíři kráčeti a noha se neproboří. Svah je příkrý a tam nahoru k háji není přístupu, tvrdý příkrov všecko změnil. Nová a zasněná tvářnost krajiny probouzí v jeho srdci staré vzpomínky. Jakoby slyšel hlasy letních hostí, tu a tam ozve se v dálce chrupavý nějaký zvuk, zvonivý smích a hlas. Kde pak je luh, kde basin, kde jsou známé skupiny stromů, kde asi vězí ony stezky, po nichž se Štěpánkou chodívali? Zde si řekli to a zde ono. Tam slyšeli hru houslí a zde asi trhal bílý a modrý bez. Bolest nebyla už tak hrozná — myslíval si doma nad svou prací. Ale na to nepomyslil, jaká bolest zase se tu provalí novými a novými horoucími prameny. Dolehla naň tak silně jako poslední dny utrpení a za těch několik dnů pobytu na vsi rostla a rostla ... Dny od rána k večeru jdou slunné a tiché a jeho stálým průvodcem stal se překrásný chrt, kterému se asi nějak zalichotil, že se ho již nespouští. Ješitný, marnivý chrt, s elegantním tělem; jeho žlutočervenavá srst hezky se hladí rukou, vězící v teplých jelenicích. Každý pískot a zalichocení přivádí jej v podivné vytržení. přináší mu chvění a divočejší tlukot srdce. A sedí-li na netknutém, čistě bílém, umrzlém sněhu, jeho široký, vypiatý hrudník, jeho krásná hlava a zdvižený ohon upoutá na chvíli a čas tak lépe ubíhá, ubíhá ... Elegantní chrt nehne se již od Iva. jsou tak veselejší, útulnější dlouhé sněžné pláně, v nichž trčí skrze holé stromy posnčžené besídky, věž kostelíka, zámek a několik chatrčí, a pak onen jednopatrový dům, kde bydlela kdysi Štěpánka... Všude se vrací bolest. Je to jako rána a zas rána do hlavy, ale přechází všecko, všecko přechází... Jde už zcela klidně kolem staře- niny chatrče. Plno rampouchů visí dolů. Ted jeden spadl s kovovým skoro zvukem, chrt slyší a stojí vzpřímen před chatrčí. Chrt slyší. A podobá se, že ho láká na to známé Ivovi zápraží. Ten váhá. Nepřekročí, nepřekročí prahu, marno promluvit se stařenkou, marno promluvit s Jeníkem. Tak minulo několik svátečních dnů. Pak odjíždí do města pln obnovené, zjitřené bolesti a všecko, co procítil za jara a za léta, je mu novou záhadou. Byla to' divná záhada; přemýšlel o ní v zimních nocech, když um dlela hlava nad prací, nad studií, která byla skorém ik konce. •3 H ! Z celého bohatství té práce a z celé potěchy dobře promyšlených argumentů dostavila se na konec vždy ona záhada, dosud nevysvětlená. Měla ho přec jen ráda? Měla ho dosud ráda? Byly zimní, zlé noci, plny vichru a metelic. Tenkrát dostal od sestry Hany psíka, malého chrtíka, s veselou, komickou a zvědavou hlavou. Psíci jsou někdy neskonale dobří, psíci. Nechají si přitisknout hlavu až k hlavě člověka, je-li teplo a v kamnech to praská; ubíhají rychleji zimní večery. Dívají se tak moudře! Psíci kňučí radostí a kňučí, abych tak řekl, přílišnou, zněžnělou ješitností. Nu, a snad nejsou příliš věrni, takoví chrtíci. Leč práce je pomalu hotova, hrdost a klid zase přicházejí do srdce. Generacemi táhnou nové naděje. A Ivo přináší všemu dobrému svou sílu i lásku. Ještě takovou opravdovou sílu a naivní lásku jako dříve; dovede vše chápat, má všeho plné srdce. Lampa mnohdy již dohořívá. Chrtík dávno leží v nohách jeho postele schoulen na pokrývce. A hlavou ještě táhnou pošetilé sny o tom, co mi/nulo s jarem a létem; a v srdci je plno nových nadějí a bolestného napětí tvůrčích i snivých okamžiků.