Ráznými kroky, bodně podnikavě generál Trocha oháněl silnicí z Klenové k Sirotčímu Drorn. Prosím však, abyste se nemýlili. Náš generál Trocho oháněl jenom per pedes ve vysokých botách s ostrohami, kromě těch ostrah nehyl ani za mák znalý kumštu rejtharského.
To jest jedna věc A drahá: vlastně nebyl ani žádným opravdovým generálem a také se nejmenoval Trocho. Byl toliko poštmistrem v Klenové a slul poctivě Jakob Oblak Avšak jak ož lidé jsoo oštěpační a posměvační, v Klenové a v okolí nazývali pana poštmistra Oblaka všade jenom jménem onoho francouzského generála, jen že je vyslovovali po česku. Tak před lety pokřtil pana Oblaka mnž, jenž zejména má býti strážcem míro a spravedlnosti, totiž soudní adjunkt Rokos, když byl v Klenové na nějaké komisi.
Aby pak to nebylo pana poštmistrovi líto, vyhlédl si za terč dalšího vtipu též poštovského poslíčka Sobka, jenž při té komisi pánům přisluhoval ,. ., , -, ♦, ■-, 6.-.
. Sobek byl obstárlý, nepatrný človíček vzezření zamlklého, tváří oholených a scvrklých, k tomu pak noBil už po drahné časy velikoo, nezničitelnoo čepici, roku 1866 některým Prasákem v jeho domku ztracenon nebo zapomenutou, krátce, jak pan adjunkt tvrdil, byl to učiněný Moltke. Klenová od onoho dne měla tedy francouzského generála Trocha a hned vedle něho tichého, skromného německého Moltka.
Generál Trocho z počátku se dardil pro to jméno, kdežto generála Moltka nikdy ani nenapadlo sa horšit a nosil bvojí prušáckou čepici klidně dále.
Tedy generál Trochu uháněl k Sirotčíma Dvora, a ač mu nescházelo mnoho do šedesátky, vykračoval si ještě bystře a pružně jako mladík nějaký. Přece jen byla v něm vojenská krev, to se nedalo upřít.
Hubené, vychrtlé tělo držel hezky zpříma a vždy hleděl spíše do oblak než do země- Tím arci značně mu vystupoval na krku jeho pověstně veliký ohryzek, kterého ani prořidlá, našedivělá kozí brada nedovedla zakryti. Ale poštmistr se tím pyšnil, říkaje, že takový mohutně vyvinntý ohryzek vždycky jest aeklamnoo známkou mužné statečnosti.
Byl obličeje velmi výrazného, ale přece nebylo snadno z rytů tváří jeho uhodnouti také rysy jeho povaby. Kdo poprvé viděl jeho šišatou hlavu s vlasy krátce přistřiženýmí, jeho černé, pronikavé zraky, úzký, dlouhý nos, poněkud na levo zahnutý, a zapadlé tváře, žlutavě snědé, i jeho černé, našpičatělé kníry nad úzkýma, bezbarvýma rtoma, a kdo ještě si všiml jeho vysokých bot s ostruhami, každý se domníval, že poštmistr Oblak jest Bůh ví jak tvrdý, nevlídný člověk. — 7 — Avšak zatím byl tvorem od kosti dobrým a bez příčiny nezašlápl ani mravence. Ovšem někdy působilo mu požitek, když si mohl zahobovat, ale to huboval vždy jenom pro sebe, aby se slyšel, jaký jest kos přísný a srdnatý, neboť nadmíru rád byl by se tvářil rázným, ba až urputným mužem. Než když došlo k činům, přec jen stále zůstával svým starým, dobrosrdečným Oblakem, jenž nedovedl nbližovat a hněvat.
Chodil si vždycky po pansko a strojil se též podle toho. Oděv jeho byl ladnou směsicí vojenskoo, úřednickou a mysliveckou. Kdežto boty jeho podobaly se obuvi husarského nebo dragonského rytmistra, hlava bývala pokryta šviháckým mysliveckým kloboukem, úzké plece pak halily se v roucho, jež bylo amělým křížencem úřednické blasy s mysliveckým kabátcem.
Sousedé znali velmi dobře povaha poštmistrova a často si tropili z něho nešetrný žert. Kdyby prý všichni generálové byli takoví hrdinové, ach, co ran by padlo na slepo a na prázdno, nepříteli bylo by hej!
Byly však také chvíle, kdy omírněnost Oblaková překypovala a kdy zlotý obličej jeho radí skutečným rozhorlením. Jako na příklad nyní na té cestě z Klenové do Sirotčího Dvora. Kráčeje mimo pole přítele svého Těšitele, poštmistr uzřel na něm veliké hejno hus, slídících po zrnkách obilí nedávno zasetého, a hned byl samá výčitka a nevole.
„Mrchy hasí," odlehčoval hněvá svému, „všechno zpustoší a vyžerou. Kolikráte tady jda, tolikráte jsou v osení, a ze Sirotčího Dvora si toho oevšímají, jakoby to ani nebylo jejich obilí. Pěkný pořádek!"
mmm - 8 Zastavil se na silnici a pokoušel se pronikavým hvízdáním zshnati hu9y s pole. Avšak tyto veliké, živé chudobky zelených lok, jak je Božena Kunětická nazývá ve své mistrné povídce, sotva zvedly hlavy a pak nernšeně se pásly dále.
Oblak se dopaloval. Byl by rád, aby na volání jeho se třásl celý svět, ale nyní nechvěly se ani ty husy.
,Hajha, hajha, zatrolená čeládko!" volal s největším vykřičníkem a bral si na pomoc jména několika známých psův, ale husy pořade jakoby nic, b klidem závidění hodným hleděly si lákavého zrní.
Nezbývalo nic jiného, než aby pan poštmistr útrpně se podíval na svoje vyleštěné boty a pak odhodlaně se postil uvlácenými sypkými líchami za husami. Y té chvíli pachtě se polem a tlače po husách hrudami, věru vypadal tuze málo g?nerálsky. Konečně přece dovedl, že neodbytní bílí ptáci se sebrali a s nespokojeným křikem odtáhli na vedlejší strniště.
„Pronárod, rota!" Oblak huboval vraceje sena cestu. „Člověk se s ní zbytečně pozlobí, málem bych byl zabil některou, a pak by to hned vidělo celé městečko, a přišli by na mne, abych platil, odnesl bych to za Těšitele. Ale ať, měly by se pobiti všechny za trest lidem, proč je všude pouštějí!"
Ještě na silnici si u^voval hubováním a dosti úsečně poděkoval na pozdrav manželů Janovských vlekoncích se s nákladem z Ie3a: muž tlačil před sebou vrchovatý trakař borové chvoje, a žena div nepadala pod obrovskou otepí.
„Pan generál Trochu dnes láteří, vylévá si zlost na husách, žena jistě ho dohřála," smál se domkář, zastavuje se u několika kamenných hrauolův, vroibicích násep silnice, a pomáhaje manželce složiti na jeden z nich těžké b*ímě.
„Proč je bláhový, kdybych byla na jeho místě, nabila bych babě, co by se do ní vešlo," horlila Janovská, mladá, tělaatá ženština, která nikterak neuznávala za potřebné býti na straně svého slabého pohlaví.
„Ty máš vždycky nějaké kuráže!" smál se zase manžel. „Snadno se řekne, nedat se takové dračici.
Generál sice dovede poroučet thícům vojáků, všichni ho poslouchají jako Pána Boha, ale často jedna ženská jím zatáčí hůř, než on nejprostším vojákem.
Míti kuráž na muže je něco jiného než kuráž na takovou ž nskou."
Žena však vedla svou.
„Bodejž bych neměla! Než bych se dala tak týrati jako poštmistr, raději bych se prala s celým světem. Podívala bych se, jestli by neskrotla!"
Dobře; že g"nerál Trochu byl už daleko, jinak byl by bezděčné zaslechl ještě jiná, ostřejší slova, jako že jest h'upak a baba, když se nedovede opříti zlé ženě, a že ta žena již dávno zasluhovala, aby ji vzali všickni rohatí.
Pospíchal do Sirotčího Dvora si postěžovat.
T<»m byli jeho nejlepší přátelé. Všude jinde, kdekoliv začal o protivenstvích, které mu jest zkoušeti od něžné polcice manželské, smáli se mu a vtipkovali, kdežto v Sirotčím Dvoře pan Bohuslav T si tel i jeho choť paní Marta měli pro něj vždycky donšek upřímné soustrasti, útěchy a vyražení. Odtamtud náš trpitel s ostruhami pokaždé odcházel nikoli posílen a podnícen k hněvu a odpora, nýbrž osvěžen a upokojen zase na některý čas.
- 10 — Ba trpěl mnoho, ubohý pan generál Trocha 1 Jeho cesta životem byla lemována jenom planými růžemi, které odkvětají za několik dní, avšak trní jejich píchá po celý rok. O a však byl andělsky trpěli v. Požaloval si, ale pak brzo bývalo po zlosti, a pan poštmistr sršel vtipem. V něm utápěl všechny svoje životní svízele, všechno bouřlivé vlnobití, které na něho doráželo v přistává manželském.
Vždycky, když prvý nával hněvu jeho poněkud minul, usmíval se a pokoušel se o svých manželských různicích žertovat. Říkal, že každé chvíle vstupuje se svou milovanou Chotí v jiné znamení nebeské.
Nejčastěji byl s ní na štíra, načež hned se štíra přecházel na některou doba ve znamení ryb, to jest mlčení. Zřídka, zřídka kdy ocitli se ve znamení blížencův, ale ani to nikdy netrvalo dlonho, obyčejně den, dva dny. Štír a ryby byly jejich panujícími planetami už po třicet pět let, a nešťastný pan Oblak nadarmo přemítal, jak by bylo možno výhodněji změniti ten prožlnklý zvěrokrah.
Jen jednoa, před třicíti pěti lety vstoupil ve znamení panny, ale prý mu všickni čerti byli dlužní tu lehkomyslnost. Tenkráte byl na vojně a ve vznešené službě vlasti dostal se až do německé Mohuče čili do Mainzu, jak důsledně říkávala jeho manželka.
Byl o pluku hudebníkem, uznávaným umělcem na fagot, a když jedaoho podvečera zvuky jeho hudebního nástroje dojemněji než obyčejně zaznívaly a rozlévaly se s nábřeží nad tichými vodami Mohučskými, jedné panně německé srdce div se neutrhlo milostnou roztoožeností, a nevědouc si jiné rady, panna vydala je statečnému vojínovi na milost a nemilost.
— 11 — Oblak tedy si oblíbil Němkyni a domníval se, že mnsil přijíti až do vzdálené Moháče, aby nalezl svoje štěstí životní.
Panna Alžběta nemálo se mu zamlouvala. Byla to kyprá, růžolící, věru hezká i způsobná osůbka, a zamilovanému hudebníkovi ani na mysl nepřipadlo uvažovati, že jeho vyvolená právě překročovala odstrašující třicítku. Ostatně panna Alžběta vypadala ještě velmi mladě, každý by hádal, že jí jest málo přes dvacet let, a plápolajícíma srdci Oblaková tenkráte pranic by nebylo překáželo, kdyby jeho milence bylo třebas už padesát, jen když byla tak hezká a svůdná.
Od té doby měl se v Mohuči velmi dobře, neboť dívka srdce jeho byla panskou v bohatém domě a všemožně přilepšovala svému rytíři. Mela ho upřímné ráda, jak se podobalo. Sám Oblak byl jednou svědkem, jak odhodlaně zamítala raka starého zámožného lichváře a jak ten lichvář ji prosil, sliboval a zaklínal, avšak nic naplat Ona jen vrtěla hlavou a svatě trvala na svém, že nechce žádného ženicha ani vidět a že stále zůstane věrna jenom Jakubovi, blaženému.
Potom přišel den loučení, a Oblak i panna Alžběta tuze plakali. Zaslíbili si navzájem svá srdce i své ruce, přísahali si věčnoo věrnost, a mladému hudebníkovi bylo po rozchodu skutečně některou doba nadmíra teskno a smutno. Jako opravdový milenec věřil, že vnadná Němkyně jest nejkrásnější ženou pod sluncem, byl přesvědčen, že vždy bude tak roztomilá i dobra a že s ní bude šťasten. Tenkráte rozvitý květ plané růže zakrýval ještě ostny a voněl rozkošně.
— VI — Ustavičně vzpomínal jenom na ni, na sličnou, kulatou, třebas už třicetiletoo Mohučskou krasavici a na všechny ony dobré věci, kterými mu projevovala vždy svoji vroocí láska. Častý pamlsek z výtečné panské kuchyně, sklenice dobrého rýnského moko a občasný německý tolar také znamenitou měrou přispíval k jeho dokonalé blaženosti.
Ty zlatč, slastné časy nevrátily se Oblakoví již nikdy. Za krátko rozloučil se s vojaočením a jsa synem nčitelovým, rozhodl se také pro otcovo povolání a stal se v Klenové učitelským pomocníkem.
Pak teprve, maje sto dvacet zlatých ročního platu, věděl, co jest zle. Labožnické časy Mohučské zdály se mo líbezným snem, ani se neodvážil doufati, že ještě někdy bude se míti tak dobře, litoval, že nezůstal v Mohuči až do smrti vojákem. Jakoby tam jeho Alžběta také mohla býti stále mlada a utužovati jeho lásku občasnými tolary a pamlsky.
Avšak ku podiva. Netrvalo dloubo, a milý pan učitelský mládenec při všech svých vzpomínkách na dobré časy znenáhla zapomínal na panno Alžbětu.
Napadlo ho, že by snad přece bylo bývalo lépe, kdyby si nebyl s ní sliboval manželství. Ona měla jenom nepatrné věno, kdežto on v Klenové mohl nyní dostati žínko o polovina mladší a ještě k tomu zámožnější. Už také vyskytovali se starostliví sousedé s několikerým vnadidlem vdavekchtivých nevěst.
„Snad Líži také časem zapomene a ožpIí mne," pomyslil si a aby nabyl brzké jistoty o té choulostivé věci, zkusil osvědčený prostředek a přestal jí psáti.
Ale ona z čistá jasná přijela za ním do Klenové. Objevila se jednoho odpoledne ve vší slávě a — 13 — kráse, vyšňořena jako hraběnka, až pobouřila městečko. Vždyť obklopena rozmanitými krabicemi přijela v městském kočáře a mluvila jen německy!
Oblakoví jakoby přišli přečíst ortel smrti, když náhle, záříc štěstím, před ním stanula a líčila svoji milostnou roztooženost.
Ach, jak prý chvátala z Moháče do Čech! Že prý umírala úzkosti, proč Oblak nepíše a jestli snad se nerozstonal. A hned k torna stydlivě dodala, když už není vojákem, že tedy mohou se vzít.
On dobrák ani se neodvážil namítati slovíčko a ochotně svoloval ke všemu. Měl ji už na krku a dobře věděl, že by bylo marno pokoušeti se o odpor. Za několik neděl německá panna byla jeho ženou, a pak — s Bohem, krásná svobodo, s Bohem, luzné sny o hodné žínce a o ráji manželském i Květ záhy opadal, a pak trny až stále jenom bolestně píchaly.
Jenom několik dní Oblak trval se svou choti ve zoamení blížencův, ale pak už vstoupil s ní ve znamení raka a za nedlouho ani už nevycházeli se štíra a ryb. Z opřímné, kulaté Němkyně vyklubala se dračice, a ubohý manžel hořce pykal za svoji mladickou nerozvážnost.
Měli spolu hodně bídy, ještě štěstí, že neměli dětí. Teprve asi za patnácte dlouhých, krušných let k ohromnému překvapení celé Klenové učitelováni narodila se holčička, která však po několika letech umřela. V tom čase Oblak přestal býti učitelským mládencem a stal se v Klenové, kteráž právě domohla se úřada poštovního, poštmistrem.
Od té doby vedlo se ma již mnohem lépe, aspoň netřel se ženou svou bídy a nemusel za mi~^™^^"™ — 14 žerný groš vyočovati kluky hudbě, ani choditi po posvíceních a po Třech Králích vyhrávat a dožebrávat se příspěvků na snesitelnější živobytí. Vše se mu zlepšilo, jenom žena jeho zůstávala saní zlou, nepolepšitelnou, a žádná naděje mu nesvítila jako Bpasná hvězda, že také ona někdy, třebas jen na krátko se mu polepší.
Často veliká míra Oblakový trpělivosti už přetékala, už málem také vztahoval ruka, aby udeřil svoji zuřivoo družku, přece však nikdy se toho nsodvážil. Byl tuze mírný, citlivý člověk, a bíti ženo svoji zdálo se mu vždycky podlostí, rozumného muže nedůstojnou. Raději sklonil šíji svou, vydychal a trpěl. Vzdychal a prosil Boha, aby mu " ; % útrob žluč, která ho stále zalévala hořkostí, A o učinil otrlým, lhostejným člověkem, od něhož každé zlé slovo by se odráželo jako hrách od tvrdé stěny.
Jakkoliv kdysi v Moháči zažil nejkrásnějších časů ve svém životě, přece měl odtamtod ve své ženě přehořkoo památka, jež ma otravovala žití.
Kromě paní Lízy měl z vojny ještě jenom fagot, na který kdysi tak uměle a dojemně hrával. Nešťastný hudební nástroj stál za postelí v kontě světnice jako obrovský vykřičník jeho někdejšího milostného přenáhlení, a když pan učitel Oblak býval nejvíce dopálen, kopal do něho a tloukl jím o zeď říkaje, že fagot beztoho jest vinen jeho neštěstím. Byl by se ho rád takto zbavil, avšak fagot byl jako železný a živou mocí nedal se rozbit. Oblak hrál skoro na všechny nástroje hudební, ale od té doby, co svedl s chotí svou první šarvátka, za nic na světě nebyl by se pohnal a zahrál na ten památný hrozný fagot.
— 15 — Pani Oblaková opanovala maže svého jako nejhorší tyran a nikdy ani na minutko nepostila z rukou svých otěží manželské vlády. Co dobrý muž od ní zknsil pokořujících výčitek! Domnívala se, že si bére pána s dobrým živobytím, a zatím se má hůře než příštipkář. Vytýkala mu téměř denně jeho nepatrné složné, ale když se plahočil po vesnicích, vyhrávaje tam o posvíceních, svatbách a zábavách, paní Líži všnde byla za nim bedlivě ho pozorujíc, aby se jí neeakonkal do některé čiperné mladice.
Byla si velmi dobře vědoma rozdílu svých i jeho let a od té chvíle, kdy poprvé se pohádali, vstoupila v srdce její také nedobytná žárlivost. Neměla k torno sice příčiny; pan učitel byl tak schlíplý a skrotlý, že ho nikdy ani ve snách nenapadlo podnikati nějaké milostné dobrodružství, ale ona nevěřila, že jest možno, aby jí mohl vždycky býti věren.
Na každé cestě jeho spatřovala mladou ženn, ovšem mnohem mladší sebe, a už jí v duchu byla úhlavní nepřítelkyní, utkvělá myšlénka na tajnou milenku Oblaková pronásledovala ji stále a všode, proto súčastňovala se s mazem svým všech posvícení, slavností a zábav, na kterých hrával, a všade ho střehla svýma slídivýma, nedůvěřivýma zrakoma.
Před lidmi byla k Oblakoví něžná jako milias.
Usmívala se na něj, byla k němá samá sladká pozornost, každé slovíčko její bylo jako máslo a med, a div se nerozplynnla úsložností a přívětivostí k ostatním hostům. Nemajíc v Klenové nikoho, s kým by si mohla pohovořiti po němečku, v brzku se přiučila jazyka českéma a vždycky nalézala dosti lidí, kteří nemohli vynadiviti se její roztomilosti a kte^ — 16 — rým působilo zvláštní požitek poslouchati její komolenou češtinu, proplétanou slovy německými.
„Můj drahej slečinek, on je hezkej jako Kristkindl, mfij zlatej frau mlynář, když ho vidím, hned jako bych v Mainzo viděl baronka von Laughammer, majn Gott, taky takovej krásnej obrázek, erlaubns, ať se na ně ještě podívám," říkala hláskem hebkým jako hedvábí, a té drahé slečince nebo zlaté paní mlynářce pak alonho znělo v aších, jak to oslovení bylo hezké a že se vyjímalo mnohem lépe než správná, jadrná mateřština. Poněvadž pak říkala ,slečinko' každé děvečce, není divu, že ji měli všude velmi rádi.
Vůbec, kdo pani Oblakovou neznal z té stránky jako její choť, každý by byl tvrdil, že jest závidění hodným vzorem roztomilosti a manželské laskavosti a snášelivosti.
V prvých letech svého manželství paní Líži zůstávala pořade stejně buclatou a růžovou, zdálo se, že nestárne a že jest mladší mnže svého. Ale když na stárnoucí kolena obdařena byla radostmi mateřskými, stala se s ní hrozná změna. Za krátko po porodu zhubla a ztratila svoji svěži rfižovost, najednou byl z ní věchýtek, a ač jí nebylo více než čtyřicet pět let, zdála se ve všem všudy seschlou šedesátnicí.
Jindy vždycky zdravá a čilá, paní Oblaková od té doby ustavičně churavěla, a tím arci přibývalo i její mrzutosti a manželských potyček. To bylo právě v době, když Oblak se loučil se svým úřadem učitelským. Několikráte stonala táze těžce, byla na umření. Ležela jako Lazar, už ani hádati se nemohla, a trpce zkoušený manžel nadobro smířen od— 17 — pooštěl jí všechno příkoří a kudy chodil, tady se modlil za ni.
Za den několikráte vycházel ze třídy podívat se domů, jak se jí daří. Už omírala, chuděrka. Se slzami v očích rozlítostněný nčitel vracel se do školní světnice a nanejvýš pohnut, prosil dětí, aby se s ním pomodlily za lehké skonání paní učitelové.
Děti klekly mezi lavice a hlasitě se modlily s panem učitelem tři otčenáše a zdrávasy, a některá zvláště citlivá děvčátka provázela svoji modlitba slzami.
Lidé se torna však usmívali.
„Modlí se, aby mu už umřela," říkali, dobře znajíce jeho porobn manželskou.
Ale paní učitelová ještě přežila ten den, do opravdy umírala až nazejtří. Děti tedy modlily se znova a pozejtří opět a zase, což se opakovalo ještě plných čtrnácte dní.
Když pak paní Líži oslovila chotě svého zase nějakon narážkon nebo výčitkou, až věděl, že se pozdravuje, a přestal se s dětmi za ni modlit.
Uzdravila se, a ještě za dvacet let potkávajíce ji, Klenovští sousedé s úsměvem vzpomínali, jak kdysi ve škole jako útlocitní žáci se modlívali k její poslední hodince.
Svému muži vždycky říkala tatínka, až tehdy, když ještě neměli dítěte. Ale jinak byla nadmíra, ba až chorobně mravopočestna, a běda tomu, kdo by se byl sebe méně prohřešil proti jejím přísným požadavkům mravnosti. Gudnosti jí přibývalo s lety, a když se stala matkou, rmoutila se z toho jako z hříchu smrtelného a byla stydlivější než šestnáctiletá panenka. Několik měsíců ani nevyšla ze staIdBUŠJB: Druhá Uakft. 2 ■■■ - 18 — vení, zdálo se jí, že by každý jenom s úšklebkem se díval na ni. A hubovala velice na svého manžela, že to zavinil, a myslila, že hanbou by se propadla do země.
Zapomněl-li se Oblak někdy a objevil-li se před ní nedokonale oblečen, byl oheň na střeše, počestná drožka jeho vynadala mu nestydatců, bezbožníků, hanebníkův a jiných všelijakých ještě horších, jakých ani pověstný Babinský blahé paměti v družině své netrpěl. Vůbec k stáří svému paní poštmistrová viděla na všech mnžích jenom šamoa nečistota i hřích a posléze nemluvila s nikým jiným, než se ženami a se svým chotěm, kterému však dávala příliš zřejmě na jevo, jak opovrhuje jeho pohlavím.
Takovou zůstala vždycky, ba byla čím dále choulostivější. K torno se stávala podivínkou. Vedle její pozdní ctnosti byly ještě jiné věci, na pohled nepatrné, které stařenu nanejvýše rozčilovaly, div někdy nevyletěla z kůže. Jako strašně na ni působilo každé slovo jen trochu bujné a rozpustilé, tak hrozně účinkovalo na ni také vrznutí dveří nějakých.
Raději poliček než slyšeti skřípající dvéře. Odpor proti tomn byl její vášní a sáhal až do sousedstva.
A běda jí, neboť důmyslná mládež záhy poznala její slabost a všelijak se přičiňovala, aby dvéře na blízku pošty hodně pronikavě skřípaly.
Stávalo se nejednoo, že paní poštmistrová z nenadáni se objevovala v tom nebo onom stavení a držíc v rukou sklenička s olejem a peroutkou, obracela se k překvapené hospodyni: „Frao Držmíšek, Frao Nenadal, jsou tak dohřej a dovolej, abych jim namazala ten eklhaft L - 19 — dvéře. Dělá to takový rámus, náš tatínku to tuze moc štéruje."
Pak pracně se chápala křičících dveří, nadzdvihovala je a bedlivě vymazávala jejich kování.
Dobrácká, sváděla to na svého tatínka, jenž ani neměl nší pro nějaké skřípnutí. Sluch pana generála Trochu již dávno byl jako skála, a snesl-li hašteření manželčino, pak vrzající dvéře zajisté mu byly hudbou líbeznou.
„Prosím vás," říkal útrpně sousedům, když s ním o tom začínali rozmarnou řeč, „jen jí nemějte za zlé a nechtě ji, ať vám namaže ty dvéře, to jim přec nemůže škodit. Kdybyste jí toho nedovolili, schladila by si žábu na mně a měl bych s ní zase několik dní očistec. Vždyť už jí bude bezmála sedmdesát let, nedivte se, že je trochu dětinská.
Až nám bude tolik jako jí, budeme také takoví."
Ještě ji omlouval, kde mohl, než přece byly chvíle, kdy sám nebyl s to, aby spolkl všechna hořkost a kdy cítil neodolatelnou potřebu, někomu se vyzpovídati ze svého utrpení. V takových dobách vždy na večer po šesté hodině, když zavřel svoji úřadovnu, tiše vyklouzl ze stavení a chvátal k Sirotčímu Dvora. Tam paní Alžběta ještě jakž takž ho pouštěla, tam ho neprovázela její žárlivost, zvláště když odtamtud občas nepřicházel s prázdnem a s úsměvem odevzdával příspěvek do její kuchyně.
Nebylo tam daleko, onen osamělý dvorec byl od Klenové vzdálen pouze asi deset minut, a pan poštmistr ani nemusel ohlížeti se někdy na nepříznivé počasí. Ohrnul si jen límec svého pozoruhodného kabátu, sklonil proti zvyku svému vzty2* — 20 cenou blavu a za chvíli s libým úsměvem vstupoval do hostinné jizby Těšitelovy.
Tak také onoho mdlého, smutného podvečera ke konci měsíce září spěchal si postěžovat na svoji drahou polovici. Toho dne pohádala se s ním velmi.
Po polednách napadlo ji vyhlédnouti oknem na dvoreček souseda pekaře a k ustrnutí svému uzřela tam čtrnáctiletého nčeníka, od hlavy až k bokům obnaženého.
Hrůza! Hfůza! Paní Oblakovou z té hanby málem ranila mrtvice. Nanejvýše rozdrážděna, bledá a chvějící se, vrhli se k muži svému a velitelsky ho posílala, aby tu chvíli běžel k pekařovi a zikázal pro vždy takovou mravní spoustu a neřest.
Šla prý by tam sama, ale obava, že by se tam snad setkala tváří v tvář s tím obnažencem, zdržela ji doma. Zatím však chtěla býti hodnou před sousedy, a ubohý poštmistr měl býti hromosvodem.
Marně jí ubobý manžel domlouval, že to nebylo nic zlého, nadarmo vykládal, že u pekařů jest obyčejem, choditi tak pohodlně, nadarmo se utíkal k její osvědčené citli'Osti uváděje, jak by té ubohé pekařské chase bylo pekelné horko, kdyby ještě měla býti kdo ví jak důkladně oděna, nic naplat, uražená paní poštmistrová stála na svém, že to nemůže a nebude trpět, a když zase jednou po dlouhé době jí vypověděl poslušnost, vypeskovala ho jako kluka, změřila ho pohledem nanejvýše opovržlivým a pak s poznámkou, že neví, co je počestnost a stud a je taky takový jako ten nemravný hoch, zakryli zrádné okno tmavým papírem.
Pan generál Trochu ani se nemohl dočkati, až zavře poštu a vyjde na vzduch, pokud možno s do— 21 — sahá manželčiných klevetivých úst a pronikavých očí.
Sedě nad hromadou balíčkův a psaní, dobře pociťoval ostří ženiných zrahův, daráže,ících z vedlejší světnice zasklenými dveřmi k jeho hnědožlutémo úřednímu stolu, potřísněnému inkoustem. Avšak neměl odvahy podívati se na ni, jakoby sám byl Bůh ví jakým provinilcem.
Ještě cestou do Sirotčího Dvora byl z horka nakvašen, k tomu pak slídné husy na Těšitelově osení také ho pohněvaly. Chystal se, že si na to ve statku notně požaluje, avšak sotva že se ocitl v oblasti klidného, pohostinného doma Těšitelova, nevrlost rychle ho oponštěla, hned mu bylo v nitro volněji a tepleji.
„Kozel vezmi husy, proč bych je tím zlobil?
Ba právě, ať něčeho ožijí, ubožky, beztoho brzo tak jako tak jim podříznou krk," myslil si, vcházeje kuchyní k povědomým dveřím přívětivého pokoje.
V kuchyni ho vítala hovorná děvečka: „Á, dobrý večer, pane poštmistr! Milostpán bude mít radost, že pan poštmistr už je tady. Před chvilkou vyhlížel, jestli přichází. Máme tu dnes hosta, a taky hodně veselého."
Generál Trocha byl poněkud překvipen. Nebylo mu příjemno, že ho někdo bude zkracovati o pozornobt Těšitelových. V té příčině byl sobíkem.
Zastavil se rozpačitě před služkou, přejel si pravicí po uchu a vážně se otázal: „Tedy to máte hosta, koukejme! A koho pak, ť* Kačenko?"
„Nějakého mladého pána z Prahy. Je takový drobný, kudrnatý, ale pořád se směje a žertuje, je — 22 — ho slyšet až sem. Milostpán pravil, že to bude něco pro pana poštmistra. Je to nějaká kopa podšívaná."
„Tak, tak! Jak to víte, osůbko? Vy jste si ho už nějak prokoukla."
„Inu, hned to bylo na něm vidět. Když vcházel s milostpánem do dvora, lezla jsem právě s půdy, a on hned přiběhl, že prý mi podrží žebřík, abych nespadla."
„Tak, tak, to ovšem bylo tuze křesťanské, Kačenko. Každý by nebyl tak úslužný. Viděti, že se má k světu, ten mladý, kudrnatý pán. Kde pak jsou páni? Tady v pokoji?"
„Ano, jen račte dál."
„Tedy s Pánem Bohem," pravil Oblak, odkašlal si zlehka a zaklepal na dvéře.
II.
„Tu jest!" volal Těšitel rozjařeně, uzřev vcházejícího poštmistra, a spěl mu od stolu vstříc. „To jste hodný, že jste přišel. Právě jsme mluvili o vlka, a vlk za humny. Vítám vás, milý příteli 1" Podával příchozímu ruku, a než generál Trochu se rozhlédl šeřícím se pokojem, už také cítil studenou pravici toho drobného, kudrnatého človíčka, o kterém se mu zmínila Kačenka.
„Karel Livora," host se mu sám představoval s úsměvem.
„Můj bratraoec," dodával k torno Těšitel, „a tuto pan Jakub Oblak, zasloužilý poštmistr z Klenové, jinak řečeno, náš statečný generál Trochu, přítel doma tohoto nejmilejší, opověděný ctitel všeho krás— 23 — ného a tudíž i své spanilé paní poštmistrové slnžebník nejoddanější a člověk od hlavy až k patě výborný.
Porončím ho do tvé lásky, Karle, važ si té známosti, zde vidíš téměř šest stop vysoký kus ryzího zlata."
„Ach, to jest mnoho, zalknete se!" volal poštmistr sahaje si po svém zvyku k uchu. Ociťoval se až v nesnázích.
„A není snad vše pravda?"
„Ano, ovšem," nutil se poštmistr do vtipu, „výborný a ve všem všudy znamenitý od svého klobouku až po své ostruhy. Teď mě znáte, pane Livoro. A chcete-li mě znáti dokonale, vězte ještě, že tato hruda zlata váží sedmdesát šest kilogramů. Počítejte, kolik by ze mne bylo dukátů!"
Při tom poněkud se vzpamatoval z prvého překvapení.
Nikterak mu nevadilo, že statkář tak nepokrytě ho jmenoval generálem a vzpomínal jeho kříže manželského. Od něho vždycky blahosklonně snesl tu přezdívka a jakýkoliv žert, kdežto podobné poznámky od jiného bouřily by v něm brzo krev, třebas pan farář Raupach o té krvi tvrdil, že jest jako u ryb studená. Ano i narážky na jho manželské přijímal od Těšitele jenom jako nevinný žert.
Pak přihlásil se ke slovu také Livora: „Něžné pohlaví a ostruhy, to zní hodně po rytířsko, pokládám si za velikou čest, že jsem byl panu poštmistrovi Oblakoví představen. Ano, to zní vždycky hodně vesele, a i já ochotně se přihlašuji ke každému veselému cechu."
Usmívaje se, poštmistr odvětil poklonou a opět se rozhlédl po pokoji.
— 24 — -' „A kde pak máme milostivou paní?" tázal se hostitele.
„Snad ve špiži, v kuchyni nebo ve sklepě. Tam, kde jest místo každé pečlivé hospodyně. Patrně starost o dobrou večeři ji volala do její říše. Ale bude tady zajisté co nevidět, dobře víte, jak vždycky jest nerada, mnsí-li na chvíli pohřešovati vaší společnosti. Všímá si vás vždycky více, než mne, příteli, jste-li krátkozraký, musím vám to prozradit. Jako byste jí učaroval. Pořád jen pamatuje na vás, ve všem chce se spíše s vámi nežli se mnou radit. A hleďme, neviňátko, však vy si asi rozumíte, jak hned se sháníte po ní!"
„Ach, co jsem tady, moje velectěná paní švakrová stále si hraje na schovávanou," poznamenal Livora a obrativ se přistoupil k oknu, na němž si prohlížel hustou směsici květin. „Kdybych nebyl přesvědčen o její veliké laskavosti, skorém bych se mohl domnívati, že nejsem v Sirotčím Dvoře hostem vítaným. To však mimoděk podotýkám jako mylné zdání a potvrzuji, jak se mi v tomto libém českém zákoutí hrozně libí. Co na srdci, to na jazyku. Závidím vám, pane poštmistře, že můžete býti v Sirotčím Dvoře častým hostem, a jak se přesvědčuji, jste vždy hostem nadmíra vítaným.
Přivoněl si ke krásnému kveta čajovky a zanotoval nějaký rozmarný popěvek, čekal, že Těšitel na zmínka o paní Martě připojí nějakou třebas sebe všednější omluva nebo zdvořilost, ale statkář nebyl z těch, kteří kladou každé slovo na zlaté vážky.
Zvláště byl-li mrznt anebo spokojen jako snad tentokráte, nejméně dbal dvornosti a šetrnosti.
— 25 — Za to Oblak odpověděl zdvojenou zdvořilostí a po očko se díval na hostě Těšitelova.
Livora zů.tal a okna, i bylo na něho ještě dosti dobře viděti.
Byl to skutečně malý, útlý člověk, na pohled teprve asi dvacítišestiletý, knlatého, nepříliš zajímavého obličeje oné barvy, která nikdy se nedovede" červenat, a krátkých bezbarvých vooskův. V jeho neurčité, jako uvadlé pleti byly zřejmě patrný stopy někdejšího nestřídmého života, plného výstředností a neskroceného hýření. Oči měl velké, bleděmodré, také se zdálo, že nejsou schopny žádného ohně a lesku. Nejnápadnější byly jeho plavé kučery padající mu do velikého oblého čela a do očí, že ustavičně byl nucen vjížděti si do nich bílými prsty a krotiti je k podajnosti.
Avšak jakkoli všecek obličej a vůbec vzezření jeho bylo zastřeno zvláštním zmrtvělým a jako utkvělým stínem bývalého světáctví, přece chování jeho bylo stále velmi čilé a na všechny strany pozorné, tolikéž i oděv ukazoval šviháka.
„Prosím vás, pane Těšiteli," otázal se stranou tiše poštmistr, „čím jest váš pan bratranec?"
„Proč se ptáte?"
„Rád bych věděl, jak ho mám oslovovat."
Statkář se usmál.
„Na mou věru," odpovídal ve veselých nesnázích, „ani sám nevím, čím nyní jest, odknd přišel a co páše nebo tropí, ten dobrodruh. Setkali jsme se náhodou teprve před půl hodinou, a on pro samou chvála Sirotčího Dvora neměl ani kdy mi pověděti, čím právě v těchto dnech se obírá. Neboť, abyste totiž věděl, můj milý bratranec jest nadmíru přelé- 26 — tavý pták, tuze nestálý všudy byl — nechci říci větroplach, nikde delší doby nevydrží. Zknsil to už asi na dvacíti místech a pořade nemůže trefiti na své životní povolání. Jest to všehochuť, vrhá se do všeho nového jako lev, ale za kratičký čas jest už nespokojen, proklíná a jde ochutnávat jinam. Krátce řečeno: živá, neposedná otázka, na kteron svět nemá vhodné odpovědi. Marně bychom se pokonšeli ji rozřešit."
„Tedy ustavičný kandidát existence?" dovolil si poznamenati poštmistr.
„Ba bnde do nejdelší smrti takovou nestálou, vrtkavou bytostí. Jest to toulavá, nespokojená, nevytrvalá povaha. Áž poznáte, jak jest vzdělán a obratný, podivíte se, že si už nenašel stálého, přiměřeného místa v lidské společnosti. Ale musím se ho zeptati, koho nyní oblažuje svými vratkými službami. Slyš, Karle," volal hlasitě k mladému mužovi, „hovoříme právě o tobě, lámeme si hlavy hádankou, jak ti říkati? Pane doktore, pane rado, pane řediteli nebo jak?"
Livora přestal prozpěvovati a obrátil se. Bezbarvým obličejem jeho kmitl lhostejný úsměv.
„Bohužel, nemohu se honositi ani úctyhodným titulem zámožného statkáře ani oslňující hodností generála pyšné Francie," pravil host a při těchto slovech šelmovsky mrkl po poštmistrovi. „Jsem jenom kočujícím inspektorem pojišťovací společnosti."
Těšitel byl nemálo překvapen.
„Hledme, hleďme I Tedy odborníkem novodobého blahodárného zařízení, které, jak jsem nedávno někde četl, za nedlouho se stane buď z mravního přesvěd— 27 — cení, buď z ponuknutí zákona největší spásou lidské společnosti?"
„Tak jest, vážený pane bratrance. Víš-li to tak dobře, musíš se dát taky pojistit. Nekrut se, nic plátno, už jsi se mi dostal do klepet. Pan poštmistr se při tom podepíše za svědka."
„U které společnosti?"
„U Labe."
„U Labe? Ttť přece ústav německý. Domníval jsem se, že pan Livora při vší své vrtkavosti aspoň v jedné věci zůstane pevný a neoblomný jako žnla.
V otázce národnostní, vlastenecké totiž. A hle, on ani v tom dlouho nevydržel a nyní věnuje cizáckému ústavu své vzácné slnžby. Dovol mi skromnou otázku.
Koho mám při tom více litovat: tebe anebo tn nešťastnou společnost?"
„Chyba lávky," smál se host. „U naší pojišťovny národnost a vlastenectví už docela jest vedlejší věcí.
Jen tam jdi a řekni, že jsi německý vlastenec, dokaž to třebas skutky a uvidíš, kolik takový peníz platí.
Nic. Tam jenom dvě věci panují tyransky: obchod a zisk. Z jakých rukou peníze přicházejí a do jakých odcházejí, na to se nehledí, jen když jich přijde mnoho a odejde málo. V Čechách pak opatrně mlčíme, že jsme německým ústavem. Obchod, obchod, to jest hlavní věc, ale mně se to tuze nelíbí."
„Jak vidím, přestává tě blahodárné zařízení pojišťovací těšit, jako vše, co jsi dříve podnikal. Rád bych znal povolání, ve kterém bys byl přece spokojen a kterým bys za krátko nepovrhoval. Jak dlonho už jsi o Labe? Týden? Čtrnácte dní?" žertoval Těšitel.
„Už celé tři měsíce, milý bratrance. Soudě podle mých někdejších služeb můžeš si hravě vypo— 28 čítati, že tam vydržím ještě nejméně čtvrt léta, ne-li déle, neboť nemám se zle, a s lety přibývá člověku vytrvalosti. Jsme královsky placeni, totiž my inspektoři, potulující se světem. Jak krásný, blažený, závidění hodný, nebeský úřadt Plné kapsy peněz a v každém měsíci alespoň dvacet pět dní dovolené, někdy i třicet. Žádné úřední hodiny, žádná podřízenost. Jest to výtečný vynález, tito assekurační inspektoři. Ani sám nevím, jak jsem k tomu přišel.
Jeden den byl jsem ničemným darmošlapem bez groše v kapse a bez nadějí na sousto chleba, nikde mne nechtěli ani za posledního praktikanta za patnáct zlatých měsíčně, a tu máš, nazejtří už jsem byl u Labe inspektorem. Inspektorem, a k tomu vrchním inspektorem, až jsem se zhrozil toho slova. Krásné, zlaté časy! Dali mi peněz hojnost a poslali mě po žírných krajích českých dobývat pojištění. Neptali se mne na studia, nedělali si nic z mých krásných vysvědčení, nelekli se, když jsem jim řekl, jak jsem nikde nevydržel déle než šest měsícův a že jsem poběhlík. To prý jest právě nejlepší důkaz, že se hodím výtečně pro jejich služby. Chválili si nesmírně moji výmluvnost a neohroženost, o které kdysi, když jsem se jí přiučoval, klamně jsem se domníval, že jest ničím, ó přátelé, naučte se jen důkladně tlonci hubon, jděte s ní k Labi a budete šťastnil" Oblak i Těšitel se dali do smíchu.
„Taktak, milý pane inspektore," pravil dobrácky poštmistr, „jen nám hezky zlehčujte svůj úřad.
Kdyby vás slyšeli vaši páni kolegové, poděkovali by se vám za tu chválu. Ostatně se vám nedivím, vždyť to známe. Každý haní a tupí své, každý se domnívá, že není na světě horšího povolání, než kterému — 29 — právě on slouží. Když jsem byl na vojně, nadává jsem, jaké to otročení. Když jsem byl očitelskými pomocníkem, žaloval jsem, že nemůže býti bídnějšího žebráctva. A nyní horlím na poštu. To už tak jest na světě a vždycky bude. Ale to J3on všechno jenom vedlejší věci, maličkosti. Největší spokojenost nebo nespokojenost spočívá mnohem blíže, ta jest doma, víte, jak se říká, u vlastního krbu. Jste, milý příteli, také ženat?"
„Nejsem, bohužel. Kdež já, chlap lehkomyslná, vrtkavá a světem práskaná mohl bych pomýšleti na ženitbu? Pro mne na světě nekvete blahá rodinná spokojenost."
„Bohužel! Že tak hříšně mluvíte! Vy tedy jste svoboden a stýskáte si ještě na něco? Já bych vám mohl povídat! Ani nevíte, co máte, nemaje zlé ženy, neboť vězte, že jest stokráte lepší býti svoboden a sloužiti ďáblu než míti na krku zlou ženu. To víte ještě málo, to nevíte zhola nic, kamaráde bratrský!
Pohrdáte svým štěstím, svým bohatstvím, kterého vám mohou miliony mužá závidět."
Pan generál Trochu se rozpaloval. Představoval si nepochybně zase svoji paní Líži hodně rozvzteklenou, a již hubené tváře se mu zardívaly' mužným vzrušením. Vzchopil se a rychlými kroky rozbíhal se po pokoji.
„Tedy jste ráčil zapadnouti do naší krajiny, jsa na cestách za svým povoláním?" pravil po chvilce zase mírně, už značně ntišen. Zdálo se mu nešetrným, tak hned na poprvé odkrývati přjd mladým mužem důvěrné stránky nitra svého.
Livora přikývl.
„Ano, a náhodou utkal jsem se a samého Sirot— 30 — čího Dvora se svým panem bratrancem. Nezbývalo mi tedy než vetříti mu svou omrzující návštěva a roztrpčovati po jeden celý večer jeho osvědčenou trpělivost neustálými žalobami na sebe a na malichernost, nicotu tohoto slzavého údolí i všeho světa.
Jsem totiž už dávno zapřisáhlý nepřítel všech měkkých citův, omrzelec, špatný chlap, jenž má pro všechno toliko posměch nebo opovržení, a heslem mým jest duchaplná věta: Všechno jest marnost. Proto se vysmívám celémn světa a, pokud možno, žiju hodně vesele a snad i hodně sobecky."
„To jsou samé tuze smutné věci," podotýkal Oblak, zamyšleně vrtě hlavou, „ani tomu všemu dobře nerozumím."
„Arciť je to všechno trochu zmotané, ale pravdivé. Ale byl jste mi představen tak důkladně, žo nezbývá, než abych se zachoval k vám rovněž tak.
Musíte mne poznat. Aspoň vidíte, jaký jsem také pod kabátem a že při všem svém sobectví dovedu býti npřímným."
„Poslechni," vmísil se do hovoru Těšitel, „je li u nás pan poštmistr Oblak, je to pro každého svatým přikázáním, že musí zábava býti vždycky veselá, těch stesků si nech na podruhé. Zde v Sirotčím Dvoře není místa pro takové věci, není-li pravda, příteli?"
„Ano," dotvrzoval Oblak povzneseným hlasem, „zde vládne jenom radost a blaho. Kde přebývá tak rozšafný muž, jako jest pan Těšitel, a tak roztomilá paní, jako jest jeho milostivá choť, tam opravdu není místa pro nic jiného než pro štěstí a potěšení. Doporučuji vám, milý pane, abyste se z něho také blažil."
— 31 — Livora se nsmál.
„Vždyť vím," pravil, „akám občas zavítá upřímný pan poštmistr Oblak, odtamtud vari smutku a pohoršení. Děkuji za upozornění, už jsem zase v dobré míře."
V té chvíli vstoupila do pokoje paní Marta.
Přivítala srdečně Oblaka a postavila na stůl rozsvícenou lampu s velikým stínítkem.
„Proč pak dnes to?" divil se statkář a vztáhnuv ruku sundal stínítko. „Ani by nebylo vidět na řeč, viďte, přátelé."
Mladá paní odpověděla na to malým zarděním Podobalo se, že jest tuze zaměstnána přípravami k večeři a starým přítelem poštmistrem a že úplně zapomněla hosté, jenž stoje stranou zvědavě upíral na ni mdlé, bezvýrazné oči.
Choť statkářova stála za podívanou. Byla vysoké urostlé postavy, oněch plných, svůdných údův, které často vítězi nad duševními přednostmi a podmaňují si mužský rozum. Nebylo jí více než dvacet tři léta, a pel jejích svěžích, růžových tváří i mladistvý výraz temnomodrých zraků dodával jí ještě vzezření děvčete.
Se svým vysokým, bílým čelem, dlouhým rovným nosíkem, se svýma zdravýma rtoma, poněkud sice dlouhýma, než přece tím půvabnějšíma, a se šperkem svých temnohnědých vlasů paní Marta směle mohla býti nazvána rozkošnou krasavicí.
Všechny způsoby a klidné chování její ukazovaly k tomu, že choť Těšitelova není nakloněna vášním, že jest tichou povahou a zajisté dobrácká. Měla nepochybně velmi měkké, citlivé srdce, vrozená upřímnost a krotkost vy zírala jí z vnadyplných očí.
- 32 — Bohuslav Těšitel, jenž také byl prosté, poněkud pohodlné a klidné povahy, nečinil u své ženy žádných nároků na veliké duševní schopnosti nebo vzdělaní, jeho tužbou ode dávna byla pouze tělesná spanilost a prostá upřímnost srdce, nic více. O takové ženě vždycky dychtivě sníval a takové také Štěstěna mn dopřála. Byl netoliko úplně spokojen, byl dokonale šťasten.
Oblak často v duchu si pravil, že se nemohly najíti dvě shodnější povahy, než v manželích Těšitelových. Též pán Sirotčího Dvora byl z oné třídy lidí, která příliš pevně lne k požitkům hrndy zemské, která tiše, vděčně, takměř labužnicky si hoví ve své spokojenosti a blaženě užívá štěstí svého. Byl šťasten, že žije v hmotném přebytku a že má sličnou ženu, jiných snah, tužeb a cílův neznal.
Už ze všeho zevnějšku jeho bylo viděti klidného, dobromyslného venkovana, kterému dobré bydlo a svatý pokoj byl nade všecko. Bohuslav Těšitel byl prostředního, zavalitého vzrůstu, obličeje do hnědá osmahlého, toliko nízké, široké čelo od místa, kam sahal klobouk, bylo bílé a vždy ovlhlé drobounkými krůpějemi potn. Nosil kníry a krátký plnovous, jehož barva, trochu plavá a trochu nazrzlá, jenom málo se lišila od barvy opálených tváří. Jeho modré oči tuze se podobaly očím jeho choti, paní Marty.
Jinak však neměl nic podobného její přitažlivé kráse. Byl to docela obyčejný, klidný, třicítipětiletý mnž, ani krásný ani škaredý, s utkvělým rysem dobráctví v obličeji a s tuhými hnědými vlasy, které se s obou stran hlavy sbíhaly a tvořily od čela až po témě ostrý hřebínek.
— 33 Jakob Oblak byl jeho přítelem nejmilejším.
K Oblakoví Bohuslav Těšitel chodil šest let do školy, k němu také docházel s houslemi v klamné domněnce rodičův, že má zázračný sluch a že z něho bude slavený virtuos, a později, když už byl na stndiích, neopominul o žádných prázdninách navštíviti stárnoucího přítele a ubezpečiti ho o své vytrvalé úctě a lásce.
Když Těšitel despěl v muže, přátelství jejich ještě více se utužilo, a generál Trochu býval v Sirotčím Dvoře stále častějším a vždycky srdečně zvaným a vítaným hostem.
Měl také paní Martu velmi rád. Mladá paní vždy zachovávala k němu neobmezenon úctu, a třebas někdy v rozjaření Těšitel si dobíral poštmistra pro jeho zlou ženu až tuze důvěrně a kamarádsky, ona měla k tomu jenom nevinný, přívětivý úsměv a nikdy se neodvážila prohoditi také nějaký žert. Naopak, vznikl-li někdy mezi oběma muži žertovný spor, byla vždy na straně poštmistrově a bojovala s ním proti muži, až se jim podařilo nad ním zvítěziti.
Ctil ji jako vlastní dceru, do ohně byl by pro ni skočil. Z úcty té prodlením času povstala mezi nimi zvláštní, skorém až rodinná důvěrnost, a šedivějící poštmistr mazlil se někdy s paní Těšitelovou jako nejněžnější milenec.
„Má zlatá kočičko, má milostivá holubičko, to jsou velevýtečné kotletky," říkával někdy, když ho v Sirotčím Dvoře pozvali na večeři, „já ubohý manžel paní Lízy nesmím doma ani pomýšleti na něco podobného, dovolte, abych vám za ně vtiskl vroucí polibek."
LIBU8> : Drah* lásk*. 3 — 34 — A než mladá paní mohla zabrániti, mladicky jí políbil vnadnou ruku.
Smávali se tomu oba i Těšitel, a poštmistr říkával, že raději desetkrát políbí roka paní Martinu než jednou ústa své drahé manželské polovice.
„Mflj miláčku, ani nevíte, jak vás mám rád.
Denně se matu ve svém úřadě a píši vaše sladké jméno na nejeden recepis. Jak vás mám o své lásce přesvědčit? Mám vám přicést modré s nebe? Mám snad sprovoditi se světa vašeho manžela? Jen slovíčko, a uvidíte, co pro vás dokáže váš ctitel Jakub Oblak."
Byl pro choť Těšitelovu samá pozornost a údužnost. Také nyní, když vešla se světlem do pokoje, měl oči už skorém jenom pro ni a dobře postřehl její zamlklost a tajené nesnáze.
Sličná žena, prostírajíc na stůl, nevěděla, kam obrátiti plaché zraky, a po tvářích jejích ustavičně pobíhal neobvyklý ruměnec.
Mluvila velmi málo, jenom když někdy odpovídala, a každý pobyb její, každý posuněk prozrazoval rozpaky a roztržitos1;. Zdálo se, že jest jí onoho dne trapno dlíti ve společnosti a že by nejraději opět ee vzdálila.
Muž její toho ani nepozoroval. Byl zabrán v hovor s Livorou o hospodářství i o sklizni, a jako každý rolník stěžoval si na starosti, které mu nastávají s dobýváním cukrovky, huboval na cukrovary, že čím dále méně platí za řepu, a na lid pracovní, že rok od roku žádá za menší práci větší mzdy a že takto pomalu už ani nebudí možno hospodařiti. Mluvil-li o takovýchto věcech, nevyjadřoval se nikdy tuze květnatě, a to také byla jediná věc, — 35 která ho dovedla poněkud vzrušiti. Pro vše jiné zůstával až ku podivu kliden.
„Tak, tak, moje zlato," liboval si Oblak, když paní Marta v průvodu služky Ee objevila před ním a sama mu vybírala nejlepší sousta, „děkuji vám vroucně, právě dnes jsem snil o zadělávaných kuřátkách. Totiž ani ne tak o těch ubohých ptácích, jako spíše o nedostižitelné omáčce, kterou oplývají.
A už, prosím, dost, až příliš mne zahrnujete dobrotou.
Avšsk, prosím snažně, má-li moje blaho býti úplné, račte si laskavě přendati svůj talíř a posaďte se ke mně. Mám-li míti nebe, ať mám po boku svém také anděla."
Paní Tčšitelová vděčně se usmála a ochotně vyhověla jeho žádosti. Vzala svůj talíř s obvyklého místa na protější straně stolu a přenesla jej k Oblakoví.
„Dobře, dobře," chválil ji poštmistr, „odloudil jsem vás ze sousedství pana inspektora Livory, dobře, proč jest tak nevšímavý. Doufám, že se nehněváte na mne za to?"
„Ach, Bůh chraň," pravila paní Marta, „vždyť víte, že vás mám ráda."
„Jen tiše," žertovně napomínal Oblak, „ať pan Těšitel neRlyší to sladké vyznání. Jaká to blahost, jísti tak skvostnon pochoutku a při tom slyšeti ještě vaše líbezné přiznání, že mne milujete."
Statkář teprve nyní si jich povšiml.
„Mně se zdá, že vy dva tam máte za c nějaké tajnosti," prohodil čtverácky, „dejte si na mne pozor, pane generále!"
Pak chutě se chápal talíře.
Některou chvíli pan generál Trochu neměl kdy na hovor, neboť byl bedliv důležitého pravidla, že 8* — 36 při jídle se nemá mluvit. Ale přece ostražitě střílel po své spanilé sousedce pronikavýma očima, a neušlo mn její rozechvění. Při každém soustu mladá paní zavadila jediným mžiknutím o kadeřavého hostě, zdálo se, jakoby ji Livora, sedící naproti, proti její vůli přitahoval. Právě vypravoval bratranci svému něco hodně zajímavého, a statkář až se zakuckával smíchem.
„Máte veselého pana švakra," počal Oblak, nakláněje se k paní Těšitelově a drobě si chleba do chutné omáčky.
Mladá paní zvedla k němu zraky, ale neodpověděla, snad ani nevěděla, co pravil. Jakoby ji při něčem přistihl, tak se tvářila.
„Pan Livora jest v Sirotčím Dvoře patrně poprvé," hovořil zase poštmistr.
„Pokud vím, poprvé."
„A milostivá paní snad ho do dnešního dne ještě ani neznala?"
„Ach ano, ne, ne," zahlesla paní Marta úzkostlivě ani nevědouc, co mluví.
Obličej její náhle se polil nachovým ruměncem, ruce se zachvěly, málem až upustila vidličku.
Oblak k ní vzhlédl ndiveně.
Rychle se vzchopila a tichými kroky zmizela z pokoje.
„Co pak to?" mudroval poštmistr, a až se mu zdálo, že zamilovaná omáčka mu mnohem méně chutná. „Proč pak tak ntíkalo to dobré dítě? Co se mu přihodilo tak nenadále?"
Dlouhou chvíli byl také velmi nespokojen a roztržit. A když po večeři paní Těšitelova opět se objevila se služkou, aby sklidila se stolu, a když — 37 se na něho mile, důvěrně usmála, sbíral zase rozptýlenou přítomnost ducha.
.Ulekl jsem se, že vám není dobře," pravil k ní starostlivě tichým hlasem. „Po prvém soustu jste nás opustila, podívejte se, holoubku, ani mně bez vás už nechtělo chutnat."
„ó nikoli, nebylo to nic, je mi zase úplně dobře," odtušila paní, ale přeslechla některou Livorovu zdvořilost a pak hned op?t odešla se služkou.
Od té chvíte pik už se neobjevila, až když Oblak pozdě na noc odcházel ze Sirotčího Dvora.
Poštmistr za nedlouho také byl upoután hovorem Livorovým, že zapomněl na panino nesmělé, záhadné chování. Na vybídnutí Těšitelovo mladý hest líčil Oblakoví svůj pestrý, zajímavý životopis a nepokrytě, ano i zúmyslné vzpomínal dob a příčin, které učinily z něho odstrašující příklad životní přesycenosti a mravní zbědovanosti.
Karel Livora byl synem berního úředníka, ale Otec mu zemřel tuze záhy, hochovi byla sotva čtyři léta. Vdova patrně neměla ani pnnětí o vážných, velikých mateřských starostech, a z malého kloučka za krátko se stal veliký uličník. Paní měla největší snahu zase brzo podrobiti se jhu manželskému, ale jakkoliv jejích několik tisíc bylo dosti mocným lákadlem, přece ten rozpustilý, po všem městě rozhlášený kluk byl jí v tom velikon překážkou. Těšila se sice obvyklou omluvou, že kluk má býti vždycky hodně živý a že jest přirozená taková rozpust lost, věřila, že později se uklidni a bude tak vážný a způsobný, jako nebožtík muž, ale sklamala se v té naději.
- 38 Po několika letech dostala ho do vojenské školy, ale ani tam nevydržel dlouho; vojenská neoblomná přísnost už nedovedla zkrotiti mladého, vzdorovitého chovance. Poslali jí ho domů, načež milý Karlíček se protloukal několika školami. Vystudoval nižší střední školu, a ačkoliv jeho vynikající nadáni mu pomohlo k skvělým vysvědčením, přece ta doba značila v životě jeho veliký mravní úpadek.
V tom městě, kde šestnáctiletý hoch studoval, byla veliká továrna, a každého večera ulice se hemžily rozpuitilým rojem fabriček. To byl vítaný živel pro mladého Livoru. Brzo dovedl rozeznati, které z f .briček jsou nejhezčí a nejkrotčí, za kratičký čas byl už mezi nimi podnikavým Donem Juanem, a večer co večer, když se zavírala toiárna, byl nektare ochotným rytířem a průvodčím k odlehlému domova.
Nebylo mu jeitě ani sedmnácte lat, a nž byl zpustlý, zkažený, zbídačelý. Měl rozum dospělého muže, ale při tom neznal vyššího dychtění než jenom nízkou, světáckou rozkoš. Potom natká ho poslala ještě na hospodářskou školu menšího řádu, kdež už měl docela všechnu volnost a rychle se utvrzoval ve své zkáze.
Když mu bylo dvacet let, byl přemožen vášněmi, otráven zhoubnými ipolečnostmi, byl to mladý stařec, sytý všech požitkův i života. Ve dvacátém roce!
Ale přece byl z oněch silných povah, které opovrhují sebevraždou a v nejhorším přípidé rychle se přizpůsobují jakýmkoliv poměrům. Véděl, že světský život nemá pro něho už žádné ceny, rozhodl se tedy a šel do kláštera. Nepndilo ho tam pokání, nýbrž toliko bezděčné odříkání. Stal se u milosrdných - 39 bratří služebníkem v kutně, úkolem jeho bylo obsluhovati v nemocnici churavé a modliti se za spásu své hříšné dnše.
Některý čas s obrozenou pílí vrhal se na svou novou povinnost, za tři měsíce dovedl citovati všechny evandělisty a žalmy, a běda starému fraterovi Ubaldovi, jenž také byl velikým milovníkem nábožných citátův, jestli někdy se zmátl. Livora byl už v něm jako řehtačka a hravě porážel každého svon obrovskou pamětí a ostrovtipem. V té době také se utvrzoval v latině a řečtině.
„Mladíku," říkal mu zmíněný frater Ubald, „kdyby měl některý pořádný člověk tvoji mozkovici, přivedl by to za krátko na mudrce, ale ty to přivedeš leda na šibenici. Neumíš si vážiti dara božího, kterého ti tak štědře nadělil. Nikoli, z tebe nebude nic pořádného, nezasluhuješ, než aby žernov osličí a tak dále, ty to znáš. Jsi sice dobrý chlap, ale já vím, žes býval od maličkosti darebákem a také nž darebákem zůstaneš. Klášter tě nenapraví. Darmo nám tu kazíš ostatní. Čím dřív budeš- odtud, tím lip bude pro tebe i pro nás."
Měl pravda ten dobrý, upřímný frater Ubald.
Za pět měsíců Karel Livora otekl z kláštera, a aby to stálo za to, svedl k tomu ještě jednoho mladšího kamaráda, který od té doby nechtěl o životě řeholnickém ani slyšet.
Hýřil zase některou dobu a pak se vracel k svému původnímu povolání, k hospodářství totiž. Stal se příručím na šlechtickém velkostatku v jižních Čechách, avšak za půl léta ho vypověděli z chleba, pouč vadí obtěžoval všechna služebná děvčata. Opouštěl však — 40 své místo zase s lehkým srdcem, nic se mu nezastesklo.
Od té chvíle každého čtvrt, pfil léta byl jinde.
Hned v některé továrně, hned zase u hospodářství, hned v pivovaře, a když mu bylo dvacet pět let, vzpomněl si, že se bude učit kotlářem. To důkladné řemeslo nadmíru se mu zalíbilo, jen že měl na to tuze vetché, slabé paže. Ale přece u mistra kotláře vydržel bezmála osm měsícův, načež vstoupil opět na drábn drobných úředníkův.
Mezi tím pobíháním s místa na místo prostudoval všechny možné knihy lékařské a vrhl se na filosofii, kdež zvláště důkladně probíral Kanta. Jeho neobyčejné nadání hravě přemáhalo všechny obtíže, které těžké studium sebou přinášelo. Obzor jeho vědomostí byl velmi široký, nikdo by v něm netušil člověka s tak malým školním vzděláním. Snadně a pronikavě dovedl hovořiti o všem, vždy měl bystrý a správný úsudek, vždy z tvrdé skořápky vyloupl dobré jádro.
Ale nž nic ho nedovedlo spasiti, již se vžil do svého pohrdavého pohlížení na život, opovrhoval vším, nejvíce ženami.
Ženy byly jeho zhoubou, v nich už stále spatřoval jenom hřích a všelikou neřest. Jemu všechny ženy byly stejně špatné, ze své nenávisti nevyjímal ani matky, o kteréž nž několik let nevěděl, kde jest a zdali ještě žije. Ona byla ráda, byl-li pryč, hodně daleko, a on necítil k ní ani trochy lásky, aby se k ní ještě hlásil. Odpadla mu od srdce, jako on jí.
Později byl účetním ve venkovské továrně, pak vystřídal své služby u dráhy, v cukrovaru, o advo- 41 kata a zase při hospodářství. Naposledy, zdánlivě teprve asi dvacítišestilatý, ve skutečnosti však až třicátník, ocítil se u pojišťovny, avšak i tu všechna budoncnost byla mu ještě záhadou.
Ale při vší té zpustlosti a mravní bídě zastal v užším smyslu poctivcem. Nikdy neusiloval o něčí škodu, nikdy nekradl, neklamal, nepodváděl nikoho kromě žen. Z těch si nečinil žádného svědomí, žádného hříchu.
I v nejkrutějších chvílích byl dbalý svého zevnějšku a zůstával švhákem, ano, byly i časy, kdy spořil a zahospodařil si několik desítek. Nikdy nestal se opilcem, nikdy neklesl tak hluboko, aby se musila po něm ohlížeti světská spravedlnost. Naopak, ve všem byl pamětliv střídmosti a rozumné míry, pouze v milostných debrodružitrích, v okamžicích, kdy třebas právě klnnl ženám, neznal žádných mezí, žádného jiného skrocení své vášně, než lehkomyslný, odvážný skok do oné propasti, plné hnusu a mravního bahna. Takový byl ten dobrodruh Karel Lwora.
Tak přijda do Sirotčího Dvora, žaloval na sebe Těšitelovi a Oblakoví. To bylo jeho vlastností, že nikdy netajil svých chyb a byl vůči sobě až krutě pravdomluvný. Pro sebe neznal žádného slitování a jako nerad slýchal omluva svých hříchův. Takořka zúmyslně odhaloval své zpnstlé, odstrašující nitro, a marno bylo všechno napomínání poštmistrovo, že časem vše opět se napraví a bohdá že stane se člověkem s lepšími, ušlechtilejšími tužbami a snahami, jen bude-li míti pevnou vůli k torno.
Livora jenom vrtěl hlavou.
„Marnost, všechno marnost, torno vy nerozomíte, drahý pane. Musil byste býti na mém miste, abyste - 42 viděl, že to již není možno. Štěstí pro vás, že ještě pořade vidíte svět v jiném světle, než v jakém skutečně jest, ale já jsem tuze záhy prohlédl, a veta, veta!"
A zasmál se divně, prapodivně, skorém až příšerně, jako ďábel nějaký.
Jaknb Oblak se otřásl.
„Zaplať Pán Bůh, že nejsem takový," pravil si v duchu, slyše Livorovu zpověď a nevida naděje v jeho pokání a polepšení, „jak jsem přece jen šťasten i se svou zlou manželkou proti tomuto mladému, otrávenému člověku!"
Livora se napil, zvedl se a přešel dvakráte nebo třikráte pokojem.
Pak se zastavil u Oblaka: „Milý příteli," pravil významně, hledě do jeho dobráckých očí, „to ještě nevíte všechno, kam jsem to až přivedl, co všechno mám na svědomí. Nejlepší kousek zná tuto můj předobrý bratranec, ale nepřejte si toho zfědět."
„Nech toho!" zvolal Těšitel, a osmahlý jeho obličej jevil značný nepokoj. Rázem bylo po jeho bezstarostné, veselé spokojenosti.
„Bojíš se mé prostořeko3ti?"
„Ďáble!" vykřikl statkář hněvivě a vyskočil se sedadla.
Mladý mnž se nenucené zasmál. Rozpaky a nesnáze statkářovy jakoby mu lahodily. Směle pohlédl na svého bratrance, luskl několikráte prsty a pak přistoupil k starému, zanedbanému klavíru. Levicí jej otevřel a drže jí nadzvednuté víko, pravicí se dotekl klávesů, jen jako hravě, ledabylo.
— 43 — Něžná, dojemná melodie zachvěla vzduchem ztichlého pokoje.
„Aj, hleďme, hleďme, pan inspektor Livora také hudebník?* volal překvapený poštnistr a již chvátal k záhadnému hosti.
„Poněkud," pravil mladý muž, zavíraje klavír.
„Hudba jest jediná věc, jež mi dává na chvíli zapomenouti té ohromné nicoty a bídy, která jest ve mně a která mě obklopuje se všech strad. Jenom v mohutné, hřímavé hudbě zapomínám někdy na všecko, ale musí to býti hudba varhan, když vykřikne na člověka plným přívalem svých píšíal. Jenom to mě dovede pohnout, ale z toho vzniká tonha umřít, umřít!"
A zamlčel se, měkčí city se v něm ozvaly.
Generál Trochu už se chápal jeho pravice.
„Kamaráde bratrský," volal nadšeně, „co jste nám prve vypravoval, všechno jest lež! Kdo tak miluje hudbu a kdo sám je hudebníkem, ten musí býti od srdce dobrý člověk. Marné řeči, příteli, vítám vás, muzikante — pojďte na moje prsa!"
IIL Rozcházeli se už hezky pozdě, a pan generál Trochu byl neobyčejně rozveselen. Byl by v Sirotčím Dvoře zůstal třebas do rána, jak znamenitě se mu tam dařilo.
Teprve venku v studeném, mlhavém nočním vzduchu trochu se vzpamatovával ze svého opojení a vzpomněl si na paní poštmistrovoo.
— 44 — Rozjařeni jeho hnedle schladlo. Očekával, že drahá polovice vyřítí se na něj s výčitkami a Bůh ví jak smělými domněnkami, kde tak dlouho se omeškával. Byloť její nejostřejší zbraní podezření, že pan Oblak ještě rád se potuluje po záletech.
Nechtěla viděti jeho šedesáti let, myslila jenom na to, že jest skorém o deset let mladší než ona, a to bylo o ní vždycky dostatečnou příčinou k nedůvěřivosti.
Avšak tentokráte pan generál byl na omyle.
Paní Líži, která ještě před večerem kolísala se mezi znamením lva a štíra, vstoupila zatím ve znamení ryb. Ani nehlesla, když po špičkách vkročil do společné ložnice. Vzdorovala, hněvala se. Otázka jeho, přibyla-li večerní pošta v pořádku, vyzněla na prázdno.
. Byl tedy rád a spokojeně ulehl, vzpomínaje až do usnutí na toho dívaého, mladého člověka, kterého právě o Těšitelů poznal.
Karel Livora zajímal jej tuze. Jednak to, že byl také dobrým hudebníkem, a jednak jeho rozháraný, dobrodružný život a otevřenost, s jakou se ke všemu přiznával, vzbudila k němu v Oblakoví upřímnou náklonnost.
Ještě před rozchodem Livora musel poštmistrovi slíbiti, že ho hned nazejtří navštíví a že si budou spolu hodně mnoho povídati o hudbě, o politice, ó všelijakých dobrodružstvích, kterých pan ispektor prý již hojně zažil.
Skutečně přišel už brzo po ránu, poštmistr právě vstoupil do své úřadovny. Srdečně a jako dávní přátele se pozdravili.
— 45 — „Jak vidíte, jsem nevzdělanec, ani nedbám hodiny, kdy se mají vykonávati návštěvy," pravil Livora, „ale donfám, že mezi muži a přáteli není potřebí takové škrobenosti. Byl jsem pozván, i přišel jsem hned, neboť vyhověti pozvání páně poŠtmistrovu jest mi dnes nade všecko.
„Toť se rozumí, toť se rozumí," přisvědčoval poštmistr, „to by bylo hezké, aby kamarádi ještě se ohlíželi na takové malichernosti. Buďte mi srdečně vítán, pane inspektore. Těší mne velice, že jste pamatoval, tak, prosím, račte si vyhlédnouti pohodlné místečko v mé zasmušilé svatyni. Tak, sedněte, ještě jednou vás vítám."
Host nennceně se uvelebil na postranní lavici a natáhl tenké nohy v před. Usmíval se spokojeně, byl v dobré míře.
Začali o včerejším večeru, jak jim bylo blaze a jak byli veselí. Poštmistr prý už dlouho se tak nepobavil, jako tentokráte.
„Jenom Těšitel málem by se byl rozdnrdil," usmál se mladý muž a utkvěl na Oblakoví zkoumavým pohledem.
„Prosím vás, příteli, tomu jsem ani nerozuměl, co jste to měli spolu?"
„To json staré věci — a toze krásné věci! Zajímaly by vás velice, víc než ta hudba. Nikdy se vám ještě bratranec nesvěřil?"
„O čem?"
„O mně."
„Nikdy sni slova. Ani jsem netušil, že má bratrance pana Karla Livora."
„Vlastně jeho se to ani tak netýká, jako jeho choti, Marty."
— 46 — Poštmistr tázavě vytáhl husté obočí.
„Milostpaní? Hleďme na to! Aha, pozoroval jsem včera, že byla trochu roztržitá. Snad jste tobo nebyl příčinou?"
„Ovšem, všiml jsem si toho také dobře, spo lečnost moje byla jí trapnou, a také, věřte mi, ani bratranec nebyl tak do opravdy spokojen a vesel, jak se nám tvářil."
„V tom vězí nějaké tajemství," prohodil Oblak a přízvukem a s pohledem, v němž byla zřejmá žádost, aby host jen už hodně brzo mu pověděl všecko.
„ó, ano, ovšem, tajemství, milostná událost, vyvalujte oči, příteli! Vyvalujte je až na ulici, až na náměstí, vyvalujte je až do Sirotčího-Dvora, a ještě to bude málo na ten div."
Poštmistr skutečně už rozvíral své velké zřítelnice.
„Milostná událost! Trnu nedočkavostí a překvapením. Vy, pane Livoro! A milostivá paní Těšitelova? Skutečně, to zní velmi zajímavě. To jest neuvěřitelné!"
„Proč pak neuvěřitelné," odvětil mladý muž nedbale. „Kde jest žena, tam jest všechno uvěřitelné, a pak, už tomu jest dávno. Už jsou to jenom tiché vzpomínky."
Zamlčeli se oba. Oblak sice hořel zvědavostí, ale bytost Martina byla mu tak čistou a vážnou, že se obával dále vyptávati, aby ji Livora v řeči své nějak nezlehčil nebo neurazil.
Nicméně zraky jeho hovořily, jak rád by znal její tajemství.
— 47 — „Proč bych vám toho nepověděl," začal po chvíli zase Livora, jakoby četl přání jeho duše, „aspoň mě poznáte úplně a jste zajisté dosti rozšafný muž, než aby vám ubylo úcty a vážnosti k mé mladé švakrové. Vůbec se divím Těšitelovi, že s tím dělá takové tajnosti. Co ni tom, proč to nemá svět vědět? To jsou jenom předsudky, společenské ohledy, zbytečné zakrývání něčeho, co už mu nemůže ublížit.
Pravda náleží světlu, tajemství tmě. A nikdo nemůže býti úplně spokojen nebo šťasten, kdo v sobě skrývá nějaké trpké tajemství. Já zase neskrývám o sobě nikdy ničeho, zdál bych se sám sobě zbabělcem, kdybych se před lidmi tvářil lepším, než skutečně J3em. Ale dovedu-li chybovat a hřešit, dovedu se z toho také každému vyznat."
Poštmistr nerozuměl dobře, vrtěl jenom hlavou.
„Ale co vlastně to jest, příteli, prosím vás?"
tázal se.
„Ach tak, ano, máte pravdu, počkejte, bndu vám to vypravovati od začátku, jako nějakou pohádku, abyste lépe chápal."
Nabídl Oblakoví cigaretu, zapálil pak sobě, odfoukl kouř a s úsměvem se dívaje na poštmistra, tichým, výmluvným hlasem dal se do dalšího hovoru.
Líčil mu dobu, jak před čtyřmi lety přičiněním některého přítele měl se státi účetním ve venkovské továrně, ale bylo potřebí, aby si dříve osvojil vědo mosti v účetnictví, neboť znalost tohoto předmětn z hospodářské školy mu nepostačovala. Šel tedy do Prahy, aby v některé soukromé obchodní škole za dobrý peníz a za čtvrt léta se přiučil jednoduchému i dvojitému účetnictví.
- 48 V Praze si našel byt ve Vojtěšské ulici u paní Heřmánky, obstárlé vdovy, která se živila posluhováním a praním, byt pak jí platili její podnájemníci.
Měla totiž kromě Karla Livery, jenž obýval malý pokojík, ještě jednoho podnájemníka, totiž mladou, sličnou dívku Martu Rojtovou, která bydlila s Heřmankou v kuchyni.
Heřmanka byla Martinou tetou, a kromě dívky měla u sebe ještě dvě vnoučata, pětiletého Zdeňka a tříletého Toníčka. Oba hošíci jí zůstali po zemřelé dceři, a nemajíce nikoho kromě své chudé pražské babičky, přišli jí na krk. Ale ona si nestěžovala, živila se s nimi, jak mohla, a jakkoliv stokrát denně je jmenovala nenasytnými žrouty, na něž nestačí vydělávat, přece měla nesmírnou radost, když jim hodně chutnalo a když se rvali o své naplněné talířky.
Marta byla také chudým sirotkem. Otec její byl polesným s malým služným někde až na moravských hranicích a když umřel, nezbývalo dívce nic jiného, než jíti sloužit.
Rozhodovala se, kam má se obrátiti. Někdo jí vychvaloval Vídeň, avšak tam se bála, hrozila se myšlénky, že by mravně utonula v tom velikém městě. Vždyť už tolik odstrašujících věcí slyšela o tom mraveništi. Znala dvě nebo tři jiné dívky z okolí svého domova, které přišly z Vídně sice s krásnými šaty, ale s porušenou počestností.
Rozhodla se tedy pro Praho, kde aspoň měla starou tetu Heřmánku. K té se obrátila s prosbou, aby ji přijala do bytu a by jí pomohla vyhledati nějaký výdělek.
— 49 — Bylo to dosti nesnadné hledání. Ačkoliv nezámožná, rodina polesného vždy si hrála na váženou rodinu úřednickou a žila i strojila se podle toho.
Matka a jedna dcera umřely v jednom roce, když bylo Martě čtrnácte let, a od té doby nezbývalo sirotkovi ani chvíie na další vzdělání, děvčátko muselo se starati o domácnost, jak právě nejlépe dovedlo, a o sebe, aby bylo při tom hezkou slečinkou.
Když ztratila otce, Marta mohla býti tedy dobrou hospodyní nebo ženou, ale sama nedovedla by se obstojně obživiti jinak než službou. Služba však se Heřmance nelíbila, a s tím stařena přišla i dívce velmi vhod.
„Kam pak do služby, má panenko," rozmlouvala Martě prvotní odhodlaný úmysl, „co by z tebe bylo ? Nadřela bys se, každý by si na tebe otevřel ústa, ba ne, to není nic pro tvoje vychování, to bys se nasoužila a naplakala! Takhle kdyby se nahodilo někam do bohatého doma místo za hospodyni, to by tak ještě bylo, ale jít někam za děvečku, to bys to popadla! No, vždyť se něco najde. Snad přece něco vyštracháme. Kdybys aspoň uměla lépe šít, no, nekoukalo by z toho mnoho, ale bylo by to aspoň něco. Švadleny si sice mnoho nevydělají, ale mohou při tom přece dělati slečinky, a jinak se s nimi mluví než s děvečkami."
Posléze paní Heřmanka našla Martě zaměstnání u škatuláře. Dívka tedy chodila do práce, kdež byla ještě jiná dvě děvčata, a dostávala týdně čtyři, pět.
zlatých. Za krátko se nančila lepiti Škatule na klobouky, na rukávníky a ještě jiné všelijaké, a dosti ji to těšilo. Byla ráda, že se sama poctivě živí, a že teta ji nemusí podporovati. Větší díl svého výLIBUSK: Diuh4 láikj. 4.
— 50 — dělku odevzdávala Heřmance a poněvadž měla ještě malou zásobu šatův, pomýšlela již také na úspory.
V pokojíku Heřmančině té doby zůstávala stará, mrzutá slečna, učitelka. Trochu postonávala a přála bí jen léta a zdravého vzduchu. Když přišly prázdniny, odstěhovala se na venek, a po dva měsíce bylo v bytě ještě smutněji, než doknd tam zůstávala ta churava slečna. Heřmanka už si stýskala na škodu, jakou má z bytu, ále s přicházejícím školním rokem přišia také její spása. Byt učitelčin stal se bytem pro svobodného pána. Nějaká hokyně dohodila Heřmance jiného podnájemníka, Karla Livora.
Hned také se přistěhoval a zaplatil vdově nájemné předem na tří měsíce, čin to, pro který babka nemohla míti dosti chvály a úcty. Všude se chlubila, jak hodného, pořádného pána dostala a Livoru div neudusila samou ochotou a úslnžností.
Některý čas Livora se zdržoval výhradně ve svém pokojíku a Btndoval pilně. Stolek jeho byl stále pokryt papíry s rozmanitými počty, až si Heřmanka z toho nekonečného „dal" a „má dáti" tropila žert.
Obča3 také si zahýřil a přišel domů až k ránu, avšak to byly jenom nevinné věci. Dobrá paní Heřmanka byla takovým nočním výletům svých mužských podnájemníkův už ode dávna uvyklá a nespatřovala v nich nic nechvalného.
Jednoa večer Livora zdržel se chvíli v kuchyni a v jasné záři svítilny si všiml, jak Heřmančina mladá příbuzná jest hezká. Marta přicházela domů večer asi k osmé hodině, a poněvadž už bylo chladno, byla vždy čilá, svěží a pěkně červená. Livorovi se zalíbila na prvý pohled, toto milé, nevinné stvoření - 51 bylo přec něco mnohem lepšího a lákavějšího, než ji ho všechny dosavadní milenky a přítelkyně. V té věci měl už vytříbený vkus a zkušenost.
Od té doby býval v kuchyni Heřmančině denním hostem. Z počátku přicházel pod rozmanitými záminkami, buď pro sklenici čerstvé vody, nebo podívat se na hodiny, když jeho hodinky se zastavily, později se vymlouval, že mu jest v pokojíku chladno a že by bylo hříchem topiti, když nemá co dělat. Tomu, co měl věděti, nž prý se naučil, má prý v hlavě té suchopárné účetnické vědy více, než kdy bude potřebovati. Aspoň prý mu ve společnosti večer nběhne veseleji. Vypravoval babce a dívce zajímavé příhody ze svého života a ani tuze nezapíral, že míval vždycky hezké holky rád a co už od mládí svého užil světa.
Marta takovým řečem ani dobře nerozuměla, a Heřmance se to zdálo býti úplně přirozeno, vždyť to byl veselý, bezstarostný mladý pán, a takový každý má se ve svém mládí vybouřit.
Hrával si také se Zdeňkem a Toníčkem, vypravoval jim někdy pohádky, lepil jim koníčky a vojáky, nosil jim laciné pamlsky a byl vždy ochoten začíti s nimi nějakou taškařici.
Babička jejich byla nadšena a často volala na Martu, aby se podívala, jak hodný bude někdy z pana Livory tatínek.
Mladá dívka odpovídala na takové vtipy zarděním a často také se zadívala po očku na Livora, jak ma ta mládež sluší. Líbil se jí opravdu, ten malý, kučeravý muž. Líbil se jí, ačkoliv na něm * nebylo nijaké zvláštní krásy. Ale když hovořil, to hned hlas jakoby vycházel z jiného člověka, o jakém někdy snívala, a když se na ni podíval, bezděčně 4* - 52 §é zachvívala pod jeho divným, neodolatelným, jako prolínavým zrakem. Brzo potom těšívala se už po celý den na večer, až mezi OBmou a desátou sesednou se v teplé kuchyňce, až Livora bude vypravovati a čtveračiti a až ji zase jako obyčejné bude chváliti, že jest jako růžička roztomilá a že žádná pražská slečna by nemohla závoditi se sličností tohoto venkovského anděla.
Livora si mezi nimi počínal až úplně nenucené, jako mezi svými. Nebyl-li mimo dům, zdržoval se nž skorém výhradně jenom v kuchyni.
Přicházel tam i brzo po ránu, než odcházel do ústavu, ke snídaní. Nač prý mu má paní Heřmanka nositi hrneček s kávou do pokojíka, bude prý snídávati s ní a s Martou, aspoň mu bude v tak příjemné společnosti lépe chutnati.
„Teď ani nemusíte kávu sladit, paní Hermanová," pravil jednou vdově, „dívám-li se při snídaní na slečnu Martičku, mám sladkosti dost a dost."
Babka neměla nouze o odpověď.
„Tedy si ji vezměte," střelila hned po něm veselým vtipem, „počítejte, co byste uspořili spolu jenom na cukru 1" Těšila se, že uvede Livoru do nesnází, avšak on na to radostně kýval hlavou. Kdež pak by mu taková zmínka působila rozpaky!
„Třebas hned," volal, rozpřahuje k dívce ruce, „a ostatně kdož ví, co se nestane, jen až budu tím slíbeným účetním."
Slyšíc ta žertovná slova, Marta se zachvěla zvláštním, nepovědomým citem. Hlava se jí až zatočila, obestíraly ji mrákoty, ale v ňadrech bylo jí blaze, blaze.
- 53 „Můj Bože, kdyby tak chtěl, kdyby tak chtěl!"
šeptala si jako omámena a bála se pohlédnouti na toho mladého člověka, aby se mu neprozradila se svými vzrušenými city.
Toho dne přihodilo se ještě něco jiného velmi zajímavého.
Obě vnoučata Heřmančina naučila se brzo vstávati a súčastňovala se již společného snídaní. Mladý muž pak bned vycházel, někdy zároveň s Martou, a před odchodem loučil se s dětmi, kterými si dal rozmarně říkati strýčku, obvyklou hubičkou.
„Taky babičce!" volal tenkráte pětiletý Zdeněk, když dostal svůj polibek.
Mladý muž ani vteřiny nebyl v rozpacích.
Ochotně se sklonil k rozveselené babce a políbil ji na tvář. Všem se to tnze líbilo.
„A taky tetičce!" opomínal tříletý Toníček.
Než Marta se nadálá, Livora byl u ní a svitě bledýma očima, zvučně přitiskl své rty na její ústa.
Utírajíc si uslzené oči, Heřmsnka mohla se smíchy potrhati, a Livora znova líbal Toníčka za tu skvostnou myšlénku. Hned mu také za to slíbil kornont cukrotí.
A krásná dívka v duchu plesala. Točil se s ní celý svět. Pcd jejím nachovým pýřením plála radost, láska prá\č se probouzející, mladé, milostné toužení ji obléralo.
Ani nevěděla, jak toho rána se dostala na ulici.
Byla stále jako oslněna, prsa měla zúžena, ale něco jakoby ji povznášelo a oblévalo krásnou září jitřních červánků. Něco jakoby se bylo před ní otevřelo, o čem dosud nevěděla a co jen ve svém dívčím přemítání tušila.
— 54 — On také vycházel a vyprovodil ji přes dvě ulice, cestou stále hovoře o tom sladkém polibku, na který nikdy nezapomene.
„Snad se proto na mne nehněváte, slečno Martičko?" tázal se, když se rozcházeli na oživeném nároží.
Ona na něho pohlédla zmateně, zraky se jí trochu zamžívaly.
„Řekněte mi přece něco!" nutil ji mladý muž, a zraky jebo upíraly se na ni prosebně.
„Proč bych sé hněvala," odvětila pak tichým, jako stísněným hlasem, „vždyť vím, že to byl jenom žert."
„A co byste říkala, kdyby to nebyl žert?"
Pohlédla na něho zase, usmála se líbezně, a slzy jí vhrkly do modrých očí.
„Povězte mi to," prosil.
Zavrtěla hlavou.
„S Bohem, pane Livoro," zahlesla a kvapila pak plna rozpsků do vedlejší ulice. Bála se ohlédnouti, dobře tušfc, že i on dívá se za ní, d kud mu nezmizela.
„Sláva, už ji mám!" jásal mladý zbýralec, a aby utvrdil svoji dobrou míru, zahodil oharek krátkého a mrštně se otočiv na podpatku, šel si koupit lepší doutníky.
Ten den ustavičně jenom myilil na Martu, vzpomínky ty rozpalovaly jeho dávnou, pustou vášeň.
Nemohl se dočkati chvíle, až krásná, nevinná dívka bnde docela jeho. Miloval ji, nikoli však onou čistou láskou, která zušlechťuje a povznáší zachovalého mladíka. Nikoli onou láskoo, která zveličuje ctnost, ale to o, která rozplameňoje smyslné vášně.
■■ — 55 — Večer si přinesla domů práci, u škatuláře právě robili pro cukráře množství ozdobných pouzder a krabiček. Livora jí pomáhal, a ona mu byla za to přispění vděčnější, než kdyby jí dal Bůh ví jaký šperk.
Počítala, že za jeho přičinění dostane několik krejcarů, slibovala si, že si je schová jako nejvzácnější památku, ale on nenamáhal se zadarmo. Když Heřmanka na minutu vešla do jeho pokojíka, aby mu odestlala lůžko, přitočil se k dívce a zaškemral lahodným, sladkým hlasem: „Když jsem vám tak pomohl lepit ty hezké krabičky, slečno Martičko, dovolíte, abych si vzal hubičku?"
Neodpověděla nic, ale pýříc se usmála se a sklopila zraky.
Jemu to postačilo. Rychle ovinul pravici kolem jejího krku, políbil ji dvakráte, třikráte a významně stiskl její rámě.
„Dobrou noc," šeptal rozechvěle, „dobrou noc, dítě drahé, dnes budu spát sladce. Jistě se mi bude zdát o těch polibcích, a že už jste moje."
Nazejtří už samy děti byly pamětlivy, aby Livora nezapomněl na polibek, a od té chvíle mladý mnž přicházeje odcházeje líbal starou i mladou, jakoby se to rozumělo samo sebou a jakoby bylo nepozorností, kdyby toho neučinil. Také byl věrnější svému bytu, než dříve. Od prvého polibku nedbal nočních toulek, a teplá, útulrá kuchyňka Heřmančina byla mu milejší, než vyšperkované místnosti, planoucí v množství světel, a než sebe zábavnější společnost.
Heřmánku to těšilo.
„Ani bych si nebyla pomyslila," pravila si v duchu, „že ta holka najde v Praze tak záhy mi— 56 — leme. Ale tušila jsem hned, jak se k nám Btěhoval, že se to takhle skončí."
Před dívkou byla o něm samá chvála, připomínala jí, aby se ho jen držela, teď prý jest těžko dívce najíti ženicha, zejména nemá-li věna. Takové štěstí by už sotva našla, jaké teď v Livorovi na ni čekalo.
„Jen se ho drž, Martičko, dělej s ním jako s máslem, abys ho zas neodpudila Ten už není jako student, který nemůže pomýšlet na ženění, tenhle jak dostane nějakou službu, může si tě hned vzít, a budeš paní. Jen se tedy k němu hezky míj."
A Marta byla blažena. Dávala se oddaně unášeti proudem své lásky, své slasti. V Livorovi nespatřovala žádných vad a chyb, žádných nedokonalostí, viděla v něm jediném krásného, ovládajícího člověka, s kterým mohla býti nanejvýše šťastna.
Jemu nebylo nesnadno dobývati její milostné přízcě. Líbal ji pak nž při každé příležitosti a i bez příležitosti, nejvíce tehdy, když Heřmanka někam odešla. Směle, sebevědomě vztahoval po ní ruce a tiskl ji na svá nešlechetná, vyprahlá, vybouřená prsa, a ona byla příliš opojena láskou a jeho sliby, aby se dovedla brániti. Přála mu těch polibkův, přál* mu těch objetí, třebas ji někdy tiskl tak horoucuě, že se zdálo, jakoby nsiloval rozdrtiti její rozechvělé, půvabné údy. Bylo v tom i její blaho.
Nával práce u škatuláře trval až do vánoc a pak bylo po výdělku, cukrářské krámy byly zásobeny ozdobnými krabicemi. Jedné soboty Marta přišla domů dříve než obyčejně a byla nadmíru zaražena, zamlkla.
— 57 — Heřmanka byli před tím odešla s prádlem, děti hrály si u sousedů, jenom Livora byl doma. Ještě ani nebylo v bytě rozsvíceno.
Když klepala, přišel dívce otevřít a hned se tázal, co se jí stalo, že přichází tak brzo a že promluvila tak smutně.
Dala se do pláče a přiznala se, že ji škatulář propustil z práce.
„Ach, já myslil, kdo ví co hrozného se vám stalo, pro takovou maličkost pláčete, to stojí za to!"
zasmál se mladý muž a sahal ve tmě po ní. Uchopil ji za ruku a přitáhl dívku k sobě, směle, odhodlaně.
Chtěla se mu vyvinoati z náručí, něco jako hrůza ji obcházelo.
„Co chcete?" tázal se, drže ji pevně, a hlas se mu třásl.
„Rozsvítit," pravila tiše, stísněně a pokoušela se o obranu, než bylo to marno. Namáhala se odejíti ke skříni, kde stávala lampa, avšak on ji mocně svíral pažema.
„N»č pak to? Jen toho nechtě," řekl zase týmž divokým, chvějícím se hlasem, a málem byl by se zajikl. Hrdlo jeho sotva stačilo horkému a prudkému dechu, který ovíval její ustrašený obličej.
Zděsila se toho.
„Pusťte mne!" volala polekaně a snažila se oběma rukama rozevříti jeho svírající náruč.
Avšak on ji držel jako báječná medusa svými chapadly a neochabl. Hledaje ústy její obličej, žebronil v polibcích: „Pojďte si sednout, Martičko, nebojte se, nedělejte si nic z toho škatuláře, jen pojďce. prosím - 58 — vá?, něco vám povím a jistě se utišíte. Což vás nemiluji, že se mne tak bojíte?"
Táhl ji na starou, oprýskanou pohovku a mocí ji posadil vedle sebe, avšak nepouštěl jí z rukou, neboť se bál, aby mu neunikla.
Konejšil ji, osušoval vřelými polibky její slzy, a když chtěla odporovati, umlčoval ji svýma žíznivýma rtoma.
Ať jen pustí z hlavy starost, že ztratila práci.
Což mohla zapomenouti na něho a na svoji lásku ?
Čeho jí jest ještě potřebí, když on jí má od srdce rád? Už prý také přemýšlel o tom, aby přestala chodit k tomu škatuláři, už prý ji chtěl říci, jak potom, až za nedlouho odejde z Prahy, bnde mu na tichém venkově hrozně pusto a smutno, jak se mu bude v prázdném bytu stýskati a jestli by snad nechtěla učiniti, aby mu tam bylo tepleji a veseleji?
„Jak to? Jak to?" zeptala se ho dychtivě a pokoušela se tmou upříti na ní ho zraky. Odpor její lámal se o ta jeho slova.
„Jak to, dušinko moje? Toť tuze snadné, pojďte tam se mnou. Tetičce se tu nezasteskne po vás, má tu ještě Zdeňka a Toníčka, ale mně by tam samotnému bylo nadmíra smatno. Viďte, že se nade mnou ustrnete, pošeptejte mi, že půjdete."
Ona byla chvíli zmatena, nerozuměla dobře této žádosti. Třesouc se, odhodlala se otázky: „Hned s vámi?"
„Třebas hned se mnou."
„Vždyť víte, že to není možné. Prosím vá*, povězte mi, jak to myslíte?"
Chtěla slyšeti, aby jí řekl něco o svatbě, a on ji to tedy řekl tak sladkými, svůdnými slovy, že až - 59 blahem se jí zavíraly oči. Líčil jí lásku, kterou ji bude zahrnovati, a štěstí, které bude naplňovati jeho nitro, až ji bude moci nazývati úplně svou. Líčil nedočkavost a chvat, s kterým bnde pak pospíchati vždy domů ke své sličné a dobré ženušce, kouzlil jí výmluvnými 8'ovy ve vznícené mysli představa oněch nevýslovně blažených časův, které jim nastanou po svatbě.
Dívka opojena těmi sliby poslouchala a jenom chfcbě fc- bránila útoku jeho rukou a jeho polibkňv.
Pak bylo-mu hračkou zlomiti její poslední odpor.
Za chvíli přicházela Heřmanka.
Marta sebou trhla.
„Teď to také řeknu tetičce," pravil Livora, vstávaje s pohovky.
„Ne, ne, prosím vás pro Boha, mlčte ještě," bránila dívka plna bázně a studu a strkala ho směrem, kde byly dvéře do jeho pokojíka.
Odešel tedy rychle a dlouho, dlouho se procházel po svém úzkém příbytku, a nikdy mu nebylo tak veselo, jako toho večera. Ani si nerozsvítil své lampy, neboť tak v šeru pokojíka, kam dopadala z ulice toliko mdlá záře plynové svítilny, mnohem lépe se mu snilo o rozkošných půvabech mladé dívky, než za jasného světla. Ustavičně jen si pohvizdoval a prozpěvoval.
Za to Marta byla toho večera neobyčejně zamlklá a pobledlá. Ustavičně zvedala k Heřmance vlahé oči, jakoby zkoumala, zdali stařena nepoznává, co mezi ní a Livorou se udalo. Dříve než jindy odcházela na lůžko, ale ani neusnula a proplakala celou noc;.
— 60 — Teta dobře ji slyšela, ale nepozastavovala se nad tím, domnívala se, že dívka pláče nad ztrátou výdělku.
V následujících dnech dívka byla doma, a Livorovi nebylo ani potřebí čekati až na večer, zachtělo-li se mu jejích polibkův. Po polednách, když přicházel z ústavu, vybízel ji k procházkám po Praze a ustavičně jí opakoval svoje sliby o brzkých vdavkách.
Chodila s ním oddaně jako ovečka, představovala si, že už se vodí se svým chotěm a pokaždé cítila slast a hrdost ve svém nitra.
Bylo viděti, že Livora se pyšní její společností.
Měl-li s ní potkati někoho známého, přivinul ji úžeji k sobě, vypnul hlavu a hrději si vykračoval, jakoby chtěl říci: „Aha, divíš se, že mám tak krásnon milenku.
Ó, kdybys věděl, jak mě má ráda! Jak bys mi záviděl, kdybys věděl všecko!"
Opravdu známí se divili, a každé chvíle někdo z mimojdoucích na olici překvapeně se ohlížel za nimi.
„Hleďme, takový střízlík a namluví si tak hezkou slečnu," mohl slyšeti nejednoho.
Marta dobře pozorovala, že Livora rád se s ní ukazuje na hlučných prochátkách a že se jí pyšní, i byla mu za to vděčná, shledávala v tom důkaz jeho opřimné lásky. Oa však se chodil chlubit svým vítězstvím a budit žehravoo závist známých i neznámých.
Jednoho večera ji vedl také do divadla. Dávali „Hamleta", a on pravil, to že jest kus podle jeho vkusu. Oa prý jest také tak jako Hamlet někdy — 61 — podivínský a potřešténý a vždycky okřeje, vidí-li něco takového.
Avšak ona na zpáteční cc-tě vzpomínala, že to bylo velmi smutné.
„Proč pak, Ofelie?" otázal se jí žertovně.
„Protože se to končilo tak nešťastně. Žádné divadlo, žádný román se mi nelíbí, má-li smutný konec. Přeji si vždycky, aby se měli rádi a by se na konec vzali."
Livora se zasmál hlasitě.
„To jest vlastností každé dívky, která čte román nebo jest v divadle: jen aby to bylo milostné a aby to dopadlo dobře. Jste všechny stejné."
Dívka se pokusila odporovati.
„Vždyť je to tak dobře, jak krásně by bylo na světě, kdyby se jenom tak dělo!"
On opět se zasmál.
„Bylo by to příliš jednotvárné, má zlatá, my muži zase raději máme trochu nesnází a změny, kdyby se dělo jenom po vašem přání, ta láska i to štěstí by nám Eevšednělo, ani by nám nebylo dosti milé."
Pojednou se k ní naklonil: „A co bys ty, kočičko, činila, kdyby náš román se skončil také nešťastně?"
Tehdy si už tykali.
Dívka sebou prudce pohnula, zachvěla se a obrátila k němu překvapené oči.
Pro Boha, Karle, snad nemyslíš na něco takového?" zvolala a tiskla k sobě jeho ruku. Div nevypukla v pláč.
„Co tě napadá, vždyť víš, že se nemohu ani dočkat, až budeš a mně. Ale zajímá mě to, rád - 62 bych věděl, co by si moje drahá, rozkošná Ofelie beze mne počala. Zajímá mne to, poněvadž pak z jejího nářku nejlépe bych viděl, jak mě má ráda a jestli by se ještě vdala."
ňŠla bych do kláštera — ach ne, ne," pravila rychle se rozpomínajíc a významně tisknouc jeho rámě, „teď už bych nešla do kláštera, teď nž bych tam nesměla — šla bych rovnou se utopit. Co jiného by mi ještě zbývalo?"
Mluvila rozechvěně, nescházelo mnoho a byla by se už zase dala do pláče. Ty řeči působily na ni nadmíra kormutlivě.
Mladý maž jí stiskl ruka.
jjNeboj se," pravil přesvědčivě tónem, který ji vždycky utišoval,, kdykoliv byla v pochybnostech, „jak jsi bláhová, snad bys tomu věřila? Pro klášter by tě bylo škoda, co by si tam počali s tvojí krásou? Ta je pro život a pro světlo a nikoli pro šero klášterních zdí. A utopit, to teprve nepřipustím, to studí, má zlatá panenko, zvláště nyní v zimě, a pak jest to už tuze všední a zastaralé. Když už umřít, tedy raději v mém náručí, na mém srdci, tak by to bylo lepší, nežli v té smutné, studené vodě."
Ona to pokládala za vhodnou příležitost, aby se ho zase jednou otázala, kdy už hodlá starati se o sňatek.
Nebyl ani vteřinu v rozpacích. Brzo, hned, jak v novém bydlišti se porozhlédne. Služné má prý až zabezpičené, a to jim oběma stačí. Jen ještě jaký dostane byt a pak, až prý si ošetří na svatbo trochu peněz. Jeho malé úspory právě docházely s jeho studiemi, musí tedy začíti znova, aby se neženil bez groše jako nějaký podruh.
— 63 Marta litovala, že nemá víc než několik zlatých, a z těch musela žíti nemajíc výdělku. Byla tedy ochotna počkat, ale jen aby to netrvalo dlouho, jen ne dlouho, on prý dobře ví, proč se obává dlouhých odkladů.
Livora jí tedy navrhl, aby šla hned s ním, že to tak bude lepší. Pomůže mu hospodařit, oba jistě neutratí více, než on by utratil sám, když by se musel stravovati po hostincích.
Z počátku se zhrozila té myšlénky, co prý by tomu řekla tetička.
Dal se do smíchu.
„Nic, uvidíš, že nic, jí se to nebnde zdát tak hrozné, jako tobě. Chceš^li, ještě dnes jí to řeknu."
Dívka však měla ještě námitku: Co by si o ní pomyslili lidé, až by se tam s ním, svobodným, objevila?
Avšak on zase měl tisíc výmluv, vše hravě dovedl zaplašiti a urovnati. A opět obracel hovor k dívčině tetě.
Heřmance prý to beztoho musí říci, aby věděla, co a jak. A řekne-li jí svatou pravdu, tetu zajisté ani nenapadne, aby jí činila nějaké překážky. Řekne jí třebas, že si Marty nevezme, nepustí-li jí hned, ale o to jest nejmenší starost, babka ji pustí ráda.
A lidem v novém sídle řekne, že Marta jest jeho sestrou nebo třebas sestřenieí, a konečně, co jest jim po lidských pomluvách, co jest jim do jejich hloupých předsudků, když se mají upřímně rádi?
Jak řekl, tak také učinil. Když následujícího dopoledne dívka vyšla tetě něčeho nakoupit, Karel Livora a rozmarným úsměvem pověděl Heřmance všechno. Nezapomněl ani zmíniti se o onom pohnat£=a*l — 64 — livém večeru, kdy Marta přišla plačíc, že byla ška* tulářem vypovězena z práce a jak od té doby neschází jim už nic i,ež cesta k oltáři, aby byli mužem a ženou.
Heřmanka se zděsila té noviny. Věděla sice, že oba mladí lidé se mají rádi, přemýšlela o nich jako o milencích, ale že by mezi nimi už k tomu dospělo, ne, ne, to jí nechtělo do staré lebky.
Avšak dívala se na to svýma očima. Nehrozila se dívčina poklesku, nýbrž lekala se jeho následkův, což pak jí, staré Pražce, bylo o panenskou počestnost!
„A co si Marta počne, jestli si jí nevezmete?"
volala třesouc se rozčilením, ale ani jí nepadlo na mysl vzpomínati na klášter nebo na utopení.
Měla hned na paměti jinou cestu, po které putují takové hezké, opuštěné, svedené a sklamané dívky. Znala mnoho takových případů, znala mnoho takových nešťastných dívek, a ještě nyní každé chvíle měla příležitost o tom se přesvědčovat. Prala pro dům, kde se prodávala láska. Paní Kotoučová, u které ona děvčata měla své útočiště, vypravovala Heřmance o každém dlouhou historii. Kolik dívek, dříve nevinných a počestných, dostalo se tam z oklamané, zhrzené lásky!
Heřmanka se domnívala, že svedené hezké dívky nemohou již ani vésti jioý život než v takových tajných, opovržených domech.
Kdysi Kotoučová přišla k ní s prádlem a spatřila Martu.
„To by tak bylo něco pro nás," polibovala si drze, „to by se k nám hrnuli páni, jenom kdyby slečinka chtěla."
- 65 — Ale babka zhurta ji odbyla, aby jí nepřicházela s takovými návrhy. Marta jest její neteř a dosud úplně dobré, počestné dítě. K těm koncům prý má ještě daleko.
„Inu, inu," namítla Kotoučová, „přišly ke maě nevinnější a krásnější, pro takové lepší děvče je to vždycky snesitelnější, nežli jít sloužit."
To vše nyní při hovoru s mladým mužem náhle padlo Heřmance na mysl, a k prvé otázce své ještě dodala: „Prosím vás, když tak mluvíte, co chcete, aby se z Marty stalo?"
„Co by se z ní mohlo stát, když chci, aby šla se mnoo? Co pak jsem až neřekl, že si ji chci vzít?"
odpovídal Livora a zůstával stejně usměvavý a kliden.
„Jenom jestli to jest pravda!" pochybovala Heřmanka, ale ta pochybnost až byla důkazem, že se nakloňuje jeho myšlenkám.
Livora tomu porozuměl, i dodávalo mu to hned více odvahy.
„Má drahá paní, pravda nepravda, teď už jest na výčitky pozdě. Více vám nemohu slíbit, a jest toho dosti, chci-li si vzít Martu hned s sebou. Co ještě chcete?"
Musila uznati, že má pravdu. Ále přece ještě důkladně ho vypeskovala, a když se vrátila dívka, také ona dostala svůj díl, že toho dne nevycházela ani z pláče.
Na konec Heřmanka opět se obměkčila a přicházela naříkající dívku těšit. Byla z těch žen, které nemohou viděti slzy.
„Teď už jen nech všeho nářku a připravuj se na cestu. Snad nebude tak zle. Jsi-li u něho, je LIBUŠE: Druhá láska. c 1 — 66 — vždycky rozumný a krotký dost. Dá Pán Bůh, že snad už nebude horší."
„Tedy, tetičko, myslíte, abych přece s Livorou jela?" tázala se překvapená Marta, a srdce krotě se jí sevřelo bolem.
„Ovšem, jak jinak? Jen se ho t(ď drž, jak můžeš, to bode nejlepší. Budeš-1-' o něho, aspcň ti neoteče tak snadno a muiis ho častěji natít, aby si pospíšil se svatbou. Teď všecko záleží na tobě, jak si ho dovedeš udržet."
Dívka až ani slovem nevzdorovala. Co chtěl Livora a s čím souhlasila teta, s tím i ona byla bez námitek srozuměna. Vůle její už byla ta tam s jejím panenstvím.
Ale místo potěšení duše její plnila se trpkým citem, něčím jako žalostným sklamáním. Milovala Livora stále, ale vnitřní hlas ji přesvědčoval, že už je veta od té chvíle, kdy k ní poprvé hovořil o svatbě.
Tenkráte, když slýchala jeho příjemný hlas, v oněch šerých, podzimních večerech, kdy s nimi sedával v kuchyni a laškoval s hrajícími si dětmi, tenkráte, kdy ještě neměla od něho vyznání, že ji miluje a kdy vroucně toužila po tom vyznání — ano, tenkráte byla přece jen blaženější, mnohem šťastnější než nyní.
A pomýšlejíc na to, že ho má provázeti do jeho nového působiště, že mu má býti ženou, ačkoliv s ním nebyla oddána, že má vymýšleti způsoby, jak by si ho nakloňovala a udržela na Živě jeho lásko, pomýšlejíc na to vše poznávala svou velikou, nevýslovnou zonfalost.
— 67 — Avšak nebylo "už možno^opříti se tomu, nezbývalo než poslechnout.
Za několik dní, ke konci měsíce ledna, smutná, nešťastná a beznadějná, ale trpělivá a oddaná odjížděla s Karlem Livoroa do Rozkoše.
IV.
Mladá dívka žila s Livoroa kratičký čas, a až s hrůzoa nabývala vědomí o svém sklamání. Brzo prohledla. Děsivé tušení její, které ji skličovalo, měnilo se v skutečnost.
Ten mladý muž, kterému tolik důvěřovala, nebyl žádný upřímný milenec, byl to necitelný svůdník.
Již za týdei se jí objevoval ve vší své skleslosti a pustotě, ano, on ještě se přičiňoval, aby ho poznala ve vší jeho kráse a slávě. Působilo mu potěšení a uspokojení, viděl-li, jak se ho čím dále více děsí, smál se, chvěla-li se pod jeho polibky.
„Jde to tak dobře," myslil si, „až jí budu míti dost, odejde sama."
Přiznával se jí nepokrytě k svým někdejším milostným dobrodružstvím a co bylo příčinou, že opovrhuje všemi ženami. U něho všechny byly špatné a ničemné táze, tuze, a nejhorší byly ty, které se honosily krásou. U něho nebylo žádným hříchem oklamati počestnou dívko, naopak, pokládal za zásluhu, že se může mstíti tomu nenáviděnému ženskému pokolení, čím víc, tím lip, čím více ženských slz, nářku a hoře, tím větší v tom nalézal zadostučinění své mravní spousty.
5* — 68 A ona přece nezmiňovala se o odchodu, a nejen to, ona osmělila se ho dokonce i otázat, pomýšlí-li na slíbený sňatek?
Zasmál se torno jízlivě, sobecky.
„Má zlatá," pravil ledabylo, „nač pospíchat?
Čím nám může sňatek ještě prospět? Ničím, leda že bychom se třebas dříve nenáviděli. Co pak tím obřadem se nám něco může zlepšit? Nesmysl, holý předsudek! Škoda peněz za oddavky, věř mi, takto jest to lepší, tak aspoň bndeš moci svobodně odejít, až se ti zlíbí. Přemýšlej o tom a uznáš, že je to tak lepší. A zlatá volnost, svoboda je nade všecko, divím se ti, že si jí nedovedeš vážit."
„Co myslíš?" zvolala všecka nžaslá. „Chceš mě snad už vyhánět?"
„Jaký to nápad! Vždyť víš, že jsem byl rád, když jsi sem šla se mnou."
„Ano, ale teď jsi se mne nasytil, teď ož bys 86 mne nejraději zbavil!"
Zaplakala hořce, avšak jeho otrlým, bezcitným srdcem to nepohnulo.
„Ještě ne, má drahá," pravil lehkomyslně a pohladil ji po líci, „ještě to může některý čas trvat, ještě jsi velmi hezká."
Už tedy věděla, že ji lhal a že si jí nevezme za ženu, ale přece neodcházela od něho, přece pořade zůstávala mu věrna a byla ho poslušná jako nejlepší manželka.
Ovšem, kam by nyní šla? A pak, ačkoliv všemožně se přičiňoval, aby se jí zprotivil a zhnusil, ona ho stále ještě milovala. Věděla dobře, že jest zkažený, ztracený, zbídačelý člověk, avšak přece nebyla s to, aby v sobě udusila láska k němá, stále — 69 — ještě vzhlížela k němo s oněmi velikými city lásky, kterých on nikdy nepoznal a pro které ovšem nemohl míti porozumění.
Žili spolu v Rozkoši už asi pět měsícův, pět dlouhých, trapných měsícův, když Livora dostal návštěva. Bylo to právě v době, kdy mladý muž ani již nestál o Martiny polibky a kdy se ohlížel občas po jiných děvčatech, nic nehledě na to, jak bolestně rozdírá Martino srdce. Ještě přicházeje domů se jí posměšně chlubil, kde co milostného podnikal a které z děvčat jest hezké a krotké. Jea že jako obyčejně i tentokráte lovil mezi dělnicemi a děvečkami, a nepocítil ani záchvěvu studu, když jí vyličoval své vášně.
V tom čase náhodou zavítal do Rozkoše jeho bratranec Těšitel a střetnuv se s Livoroa, přijal jeho pozvání, aby u něho byl přes noc.
U něho poznal Martu, krásnou dívka, jejíž jediný pohled výmluvně mn pověděl, čím byla a čím nyní jest, pověděl mu o jejím sklamání i jak je jí nešťastna a jak trpí.
Celý večer, kdy si vyprávěli s Livorou, hleděl jenom na ni. Vábila ho k sobě svýma spanilým?
tvářema i svým utrpením a svýma vnadyplaýma zrakoma, které pořade ještě jako nevinná hvězda svítily nad Livorovým bludištěm a tmou. Ale bratranec jek už nechtěl viděti těch hvězd, které tak oddaně v jasně mu chtěly svítiti na cestě dobrodružným životem Host nemohl a nemohl se odvrátiti ol tě :h krásných dívčích zraků v. Co v nich bylo stáda a něhy, co v nich bylo cudnosti, ačkoliv dívka již byla matkou!
Bohuslav Těšitel nebyl ducha zvláště pronikavého ani příliš zkušen čísti v lidských obličejích, — 70 — než to hned oznamenal, jak Marta jest ušlechtilá a dobrá, jak jest i nešťastná a zoufala.
Když odešla na lůžko, Livora mu vypravoval o ní, jak ji našel, jak v duchu jásal, poznávaje její něžnou náklonnost, a jak mu bylo snadno dobyti její lásky. Co rozkoše užil v prošlých pěti měsících, ale jak až i toho se nabažil, jak ho přece posléze omrzela jako všechny někdejší milenky a jak již očekává chvíle, až se spolu rozejdou a až zase bude volným záletným ptákem.
Těšitel mu činil za to hořké výčitky, jeho bratranec však neměl pro ně než úsměch. Podobalo se, jakoby ho těšilo každé takové pokárání, odbýval :še vtipem a žertem, že „všechny ženské jsoo potvory špatné táze moc" a že proto všechny šmahem zasluhují jakéhokoliv pokoření. Každá taková oběť působí mu rozkoš, a jest rád, slyší-li často výčitky, poněvadž mn to jest důkazem, že si vůči ženám počíná správně.
Bratranec mu i proto domlouval. Vino Livorovy rozhořčenosti proti ženám spatřoval v tom, že mladý maž příliš záhy zapadl mezi ženský vyvrhel, podlomil mezi ním svoji síla tělesnou a otrávil i ducha svého, a že jest tudíž nanejvýše nespravedlivo obviňovati a nenáviděti všechno ženské pohlaví vůbec, neboť jediný veliký úkol matek zasluhuje, abychom měli k ženám úctu dokonalou.
Ale tu kosa ťala na kámen. Zmínka o důstojném povolání mateřském vyvolala v Livorovi jenom posměch. Hned se Těšitelovi vytasil s nejbližším odstrašujícím příkladem — se svou vlastní matkou.
Kde byl její vznešený úkol mateřský, když on pustnul a hynul v nemravném, nepočetném moři zkázy, kde - 71 bylo její laskavé a varovné volání, kde její ochranná ruka, která by ho vyvedla z toho bludiště v bezpečí?
A kde je teď proč ani se neozývá, vždyť už nejednou slyšela jeho volání.
Vida neúspěch těchto domluv, Těšitel přešel na Marto a tvrdil, že jest zajisté velmi hodná, dobrá dívka a že nezaslahoje takového pohrdání.
„Ano," odvětil Livora, „byla by dobrá a hodná, jen kdyby nebyla ženoo."
„Jak živ jsem neviděl tak zatvrzelého hříšníka!"
hněval se Těšitel, a mrak v jeho obličeji svědčil, že skutečně se rozhorluje.
„Můžeš mi tedy poděkovati za to potěšení," Livora ho odrážel žertem a lhostejně protáhl své mdlé údy.
„Jen se směj, Karle," napomínal rozšafný, poctivý bratranec, „ale věř, přijdou chvíle, kdy se přestaneš smáti a kdy jasně budeš viděti, jakýs na sobě a na lidech páchal hřích. Nebylo by šlechetné, kdybys podváděl a klamal tvora v citech sobě rovného, ale že ničíš tuto hodnou dívko, za to máš hřích smrtelný. To není hezké, jak dlouho to může ještě takto trvat?"
Livora mrzutě vzhlédl k hostí svému.
„Co tím myslíš, milý hochu? Hovoříš jako zpovědník, chceš mi připomínati smrť? S takovou na mne nepřicházej!"
„Ach nikoli, vím, tací zločinci, jako jsi ty, nelekají se smrti, naopak, vyhledávají jí, chechtají se jí posměšně do očí. Na to jsem nemyslil, vím, že by to nebylo a tebe platné."
„No, no, mluvíš, jako bych byl nejlépe zralý pro samovraždu, ne-li dokonce pro oprátka tak zvané — 72 — spravedlnosti. V tom bloudíš, milý Bohuši. Těch trocha oklamaných žen nestojí za to, abych se střílel nebo aby se nad tím zděšeně zastavovala spravedlnost. Chyba lávkyl" „Dobře, dobře, věřím, že v tom není pro tebe polepšení. Měl jsem o tobě dosud lepší ponětí, domníval jsem se, že s léty ti přibylo čito a rozšafnosti, a tvoje výstřednosti že minuly s nerozumnými mladickými lety. Klamal jsem se však. Pro tebe není jiné odplaty ani pomsty než opět žena. Ano, žena, rozumíš? Nesměj se, ještě jsem nedomluvil. Přeji ti, aby na tebe udeřila opravdová láska. Kéž bys si zamiloval ženo, která by tě přivedla až k milostnému šílenství a která by tebou povrhla právě tak, jako ty pohrdáš všemi ženami vůbec! Zasloužil bys si toho plnou měrou. Ano, přeji ti, abys si někdy tak zoufal, abys někdy tak lásce podlehl a tak byl oklamán, jako tvoje nebohé milenky. Není to žert, před takovou šílenou láskou není žádný mnž bezpečen, a zvláště ty, člověk vášnivý a podnikavý, můžeš se té odplaty za svoje skutky dočkat. To by byla na tebe nejspravedlivější pomsta. A nesměj se, nemysli si, ještě nemáš vyhráno, ještě není tak pozdě, aby to nemohlo přijít."
Livora se však vysmál tomuto lyrickému kázání, jak nazval Těšitelovy výčitky. Bouři lásky prý až prožil, když ma bylo čtrnácte let. Tenkráte si zamiloval osmnáctiletou dcerku papírníka, u kterého kupoval své školní potřeby. Ona ho arci zamítla, avšak on ji zbožňoval až do svého šestnáctého roku. i To byla jeho láska prvá a opravdová, ano, tehdy se , domníval, že musí zahynouti, jestli ho nevyslyší, ví tedy, co jest takové milostné zoufalství, ale ví také, - 73 — že přichází jen jednou a že už se ho nemusí obávati.
Tenkráte ta bolest brzo pominula. Poznal bída ženského pohlaví a brzo měl pro sličnou papírnici právě takový posměch jako pro každou jinou.
To byly samé smutné věci, a Těšitel nadarmo se snažil přesvědčiti svého bratrance o správnosti svých šlechetných důvodů. Livora snadně ho přemáhal, zejména když mu byla ještě na pomoc neobyčejná výmluvnost. Naposled Těšitel sám vyzval mladého necita, aby nž raději mlčeli o těch věcech.
„Máš pravdu," přisvědčil Livora, „mne již neprodělá nic na světě, mamo by bylo všechno tvoje horlení."
Ráno host odcházel a louče se odhodlal se přistoupiti také k Martě. Zastavil se před ní zúmyslně s hlubokou poklonou, skorém až pokorně, a podával jí ruku.
„Poroučím se vám, slečno," pravil trocha nesouvisle a také s úmyslem, aby zahanbil Livora, „nemoha odtad odejíti, abych vám nevyslovil svoji nejhlubší oddanost a úcta. Promiňte, jestli moje návštěva vám způsobila nepříjemnou chvíli. Potěš vás Pán Bůh! Věřte, vážím si vás tak mnoho, že bych vám s radostí políbil ruku. Dovolíte?"
Ale ona zarděla se jako krev, přikryla si rukama oči a dala se do pláče. Milá teplota ji ovanula ve slovech toho srdečného člověka.
„Dokonalý venkovan, sedlák!" smál se Livora, když Těšitel odešel. „Vidět, že málo přichází mezi lidi a že nezná světa. Všechno přijímá příliš citlivě a vážně, z toho měl být plačtivý velebník. To bylo nějakého kázání, jako hvch byl kdo ví jaký zločinec a neznaboh! Když nepořídil o mne, začal teď a tebe, - 74 — věděl, že o ženských je mnohem blíže k slzavému údolí. Nezkušený, pošetilý člověk I Na, co koukáš tak mrzatě? Zasměj se taky, jaký to byl bláhovec!"
„Proč? Protože se mnou mluvil tak soustrastně?
Aspoň vím, že přece ještě nejsem tak bídná a ničemná, za jakou ty mne pokládáš On jest jistě rozumný člověk."
Poprvé od té doby, co ho poznala, ozval se v ní vzdor. Bezděčně cítila právo svých námitek a povinnost je vyřknouti. Nepomýšlela p?i tom, aby sebe omlouvala, ale chtěla tak bájiti toho dobrosrdečného člověka, který k ní mluvil tak laskavě a který se nerozpakoval políbiti jí ruku na znamení, jak ji ctí a že si jí váží. Tedy snad přece ještě není tak docela ztracena, jak v poslední době stále myslila. A myšlénka ta nemálo ji posilňovala.
Livora po její námitce pohrdavě hodil kučeravou hlavou.
„Ovšem že je rozumný člověk, proto ho ani nenapadá se ženit. Škoda, že nevidíš skutečného rozdílu mezi mnou a ostatními lidmi. Já ti vždy řeknu nahou pravda přímo do očí, kdežto jiní se obrňují lacinými škraboškami. Proč by tě nepotěšil, když ho to nic nestojí? Aspoň se o něm řekne, že jest dobrý, soucitný člověk. Vidíš, má zlatá, kdyby Bohuš tak opravdově cítil se ženami a pro ženy, jak před tebou se tvářil, už dávno by si byl uvázal některou na krk. Ale on jest příliš rozumný, v tom máš úplnou pravda. Nač by se ženil, když má doma ženských vic než dost? Víš saad, jak to chodí na venku mezi svobodnými pány a mladoň ženskou chasou Mám o tom dobrou zkušenost z doby, když jsem býval hospodářským příracím, sám mám na - 75 — svědomí nejedno hezkou děvečka, a byl jsem jenom služebník, což pak on, pán, ten si teprv může vybírat. Bohuš už tři léta jest v Sirotčím Dvoře samostatným pánem, jest zámožný, proto může si dovoliti y nějakou drahou výstřednost. A byl by bláhový, aby si nedovolil. Ale nač o tom ještě se hádat, to už je tuze stará, známá historie. A teď už, prosím tě, mlčme o tom fňukavém sedláku!"
Za krátko oba zapomněli na Těšitele, v Martě zůstal po něm toliko dojem tichého, milého člověka a cit vděčnosti za jeho soustrastná slova při loučení.
Ale on, Těšitel, myslil na dívku ustavičně. Kudy chodil, tudy zjevoval se mu její světlý, půvabný obraz s těma krásnýma modrýma zrakoma, které v o vlhl é záři své měly napsánu zřetelnon věto: „Jsem nevinna a trpím."
Škoda, že nepoznal té dívky před Livoroa, pomyslil si. Všechno by byl vynaložil, aby si ji naklonil, Y~ a jak nyní mohl býti blažen a šťasten! A ona také mohla býti nanejméně spokojena. Co jí zbývá nyní ještě a toho dobrodruha? Trochu ostrých ran do srdce a pak zoufalství a kdož ví co ještě, jaký konec.
Jak jen bylo možno, že ta sličná, jistě počestná dívka mohla si zalíbiti toho necitelného netvora? A jaká to trpělivá mučednice, že od něho ještě neodešla?
To zoufalství už na ni přišlo. Byla s Livoroa v Rozkoši již sedmý měsíc a chvěla se před každým novým dnem dobře vědouc, co ji očekává. Vždyť to tušila ož půl léta, od té doby, kdy tam přišla. Jenom kratičkou dobu trvaly její nadějné milostné červánky, kdy pošetile věřila, že se stane L;vorovou chotí. Pak J' : — 76 — už pořade so stahovala mračna nad její ubohou, zbloudilou hlavou.
Jednoho večera Livora přišel domů hodně pozdě, a zdálo se, že jest napilý, čehož jindy n něho nebývalo. Hřmotil po bytě, kopal do všeho a hnboval.
Byl notně podrážděn, také u něho vzácný případ, neboť on ničím nedal se snadno vyrušiti ze své lehkomyslné, posměšné a opovrhující lhostejnosti.
Marta ani nedutala, bála se ho otázati, co se mu přihodilo.
On ji to brzo řekl.
„Tak, ještě dnes a zítra naposledy," pravil s ledovým úsměškem, když se vrhal na svoje lůžko.
„VíŠ-li pak, má drahá, co nového, že pozejtří máme po Rozkoši?"
Marta dobře nerozuměla poslednímu slovu. Myslila si, že mezi nimi ož dávno není žádné rozkoše, ale neřekla nic, bála se, aby ho ještě více nepodráždila.
„Otročil" odlehčoval hněvu svému. „To jest cavyků pro jeden nadutý fraucimor! Aby pak hned nebyli uraženi! Nu ať, vždyť je to velký div, že jsem v této prokleté Sibiři vydržel sedm měsícův.
Pěkná Rozkoš! Sibiř, galeje!"
Už uhodla, co asi se přihodilo. Srdce jí v prsou prudce bušilo. Teď, teď to přichází, pomyslila si a vztyčila 8e na své posteli.
„Jsi propnštěn ze služby, viď?" odvážila se hlesnouti a sotva dýchala.
Nečekala dlouho na odpověď.
„Ano, a k tomu hned,* přisvědčoval mladý muž.
„Ostatně jest to vždycky lepší než sloužit a výpovědí v kapse. U mne to chodí vždycky tak. Když jít, tak jít, jaké pak dlouhé otálení a mazleni. Dosluhovat — 77 — na vypověděném místě, to není žádný med. Ať! Našel jsem až deset slažeb, najdu i jedenáctou, je dobré občas změnit stravu, aby se nám jedno nepřejedlo.
Tak, ta výpověď by mne ani tuze nermoutila. Ale mám vztek, že jest to pro tu strakatou ředitelova slečnu. Fena! Sešli jsme se s ředitelovou rodinou před továrnou. Ona hned dorážela na mne, že prý o mně slyšela hezké věci. Že prý mám nějakou pestrou minulost. Kdesi cosi, že prý mám po českých vlastech pošramocenou pověst. A že prý mám nějakou podezřelou domácnost. Jaké prý je příjmení mé sestřičky, co mi doma hospodaří? A kolik jí bylo let, když jsem se jí stal bratrem? A tak dále, samý kousavý ženský tlach, ale na mne si nepřišla. Má zlatá, odsekl jsem jí, nebylo by moudřejší, abyste místo péče o moji minulost a o moji sestra raději se starala o své pihy? Měla's vidět ten poprask! Ěeditelka až omdlévala nad tou urážkou, a ředitel se rozzuřil jako křeček. Dostali jsme se hezky do sebe, douíám, že na to bude pamatovati déle než já."
Marta chvíli mlčela. Posléze se odvážila skromné otázky: „A co hodláš nyní počít?"
Zasmál se nucené: „Což pak ještě vím? Jisto jest, že pozejtří se budu stěhovat z Rozkoše. Myslím, že toho jest prozatím dost. Anebo chceš ještě něco víc?"
„Bože na nebi, a co já si počnu!" vzkřikla dívka a zalomila rukama.
Avšak Livoru ten výkřik ještě více rozčilil. Vyskočil, posadil se na posteli a s divadelním posuňkem vztáhl k Martě pravici.
- 78 —.
„Ofelie, jdi do K<Stera!" zvolal posměšně a najednou vybuchl v pustý, pronikavý si jh. Smál se chvíli, ani se nemohl utišiti, jak mu to připadlo veselé.
Ona se chytila za zoufalou hlavu a naříkala jako raněná vlčice.
Ráno Livora byl mnohem mírnější. Ani až nešel do továrny a skládal své věci.
Dívka chvíli hleděla na nělio úzkostlivě, nevěděla, jak se má při tom chovati.
„Má milá," pravil jí vlažně, klidně, jakoby se ' jby-i r úa nimi nic přihodilo, „jest nž svrchovaný ;as, abys také se přichystala. Nehněvej se na mne, že to přišlo tak náhle. Ale poznala jsi mne zatím dost, uznáš, že se to mohlo čekat."
„A kam já mám jít?" otázala se ho, přemáhajíc chvění. „Nebylo by lépe ještě některý čas tu zůstat, než bys našel nějaké zaměstnání? A kam ty půjdeš?"
„Zůstat v Rozkoši? Co tě napadá! Jak jsem pravil, zde jest Sibiř učiněná. Zde jsou jenom tři drahý lidí: bad hloapí, buď zlí, anebo hloupí i zlí.
O mne se nestarej, já se neztratím, mne nikdo neuslyší naříkat. Ještě není zle, a pak kuráž se nesmí ztratit ani před šibenicí. Tak tak, má roztomilá holubičko. Pojedu nejspíše k inspektorovi Dlaskovi, ten už mi dvakráte pomohl, když bylo zle, snad také tentokráte bude mít pro mne na některém panství kousek místa. Jakáž pomoc, nepochybně zase se stana hospodářským otrokem."
„A já nesmím s tebou, viď?"
„Co pak bys tam se mnou dělala, drahouška?
Tam mě přijmou do služby jenom svobodného, a ty přec nž nevypadáš jako sestra nebo sestřenice, jako — 79 — tady ze začátku, víš, co nejlépe uděláš? Vrať se do Prahy k tetě Heřmance," Pod Martou jakoby podlaha se propadávala.
„Jak pak jí mohu přijít na oči?" zaúpěla bolestně.
„Jen se toho nelekej, vždyť teta není tak tuze Choulostivá. Možná, že to tušila dřív než ty, jak se to s námi skončí, takové staré baby mívají v těch věcech dobrou prozíravost. No, jen nenabírej. Dám ti Bvoje úspory, všechno, co mám. Není toho sice mnoho, ale aspoň to trochu uchlácholí tetk " „Nechci ničeho od tebe!" Marti jttíiena odmítla jeho nabídnutí a odvracela se, jakoby ho nechtěla už ani vidět.
Livora ji však přemluvil, že konečně přece si dala říci a přijala peníze.
„Jsou beztoho tvoje," pravil jí, „dávám ti jen to, cos mi tady uspořila. Jak pak bys byla v Praze živa bez krejcaru? Teta taky nemá nazbyt, abys tím pohrdala, aspeú tě vlídněji přijme, uvidí-li, že nepřicházíš s prázdnem. Jen si je vezmi, dávám ti je upřímně. Teď přece už nemůžeš chodit za výdělkem, jako před rokem. A o dítě také neměj starosti.
Rozdělím se o ně s tebou na polovic, totiž o ty starosti, a budu-li časem větším pánem, než jsem nyní, bodá se o ně starat třeba sám, zvláště bode-li to kluk. V těch věcech znám svoji povinnost a chci ji konati jako poctivec. Jsem sice divný chlap, ale co se toho dítěte týče, nechci, aby mi mohl někdo příliš vytýkat. Tak tak, kočičko, jen spokojeně jeď.
Jen žádné vzdychání a žádnou slabost, jinak to nemůže být. Až si najdu zaměstnání, badá ti psát."
— 80 — „Proč pak bys mi psal ?" pravila Marta zúmyslně lhostejně, tvrdě a vyhýbala se jeho zrakům. „Nebude třeba."
„Domníváš se, že na tebe zapomenu?"
„Vždyť už teď jest to zrovna tak, jakobys na mne zapomněl. Bude lépe, když docela zapomeneš a když nám o sobě nedáš ani vědět, aspoň i my snáze zapomeneme a nebudeme v sobě probouzet marnou lítost. To, co dnes mi dáváš, ještě vezmu, ale více od tebe nechci ani vidět ani slyšet. A o dítěti se mi ani nezmiňuj. Tvoje přispění by mu přineslo malé požehnání, bude šťastnější, nebude li o tobě ani vědět. A já také, já také —" Myslila, Že pohrdnutím pomoci Livoiu pokoří, avšak on dobře postřehl ten úmysl.
„Máš pravdu," pravil nanejvýš klidně. „Netušil jsem, že se rozejdeme tak lehce."
Pak už po celý den spolu skorém ani nemluvili, J ačkoliv stále byli spolu. Každý si hleděl svého sklá- ^ dání a svých příprav k odchodu z Rozkoše.
Marta v noci ani neulehla. Honem ještě spravovala a došívala některé věci, aby nepřišla k tetě v nepořádku. Jako většina žen i ona ve svém neskonalém hoři a neštěstí měla ještě paměť pro takové nepatrné předměty, a ráno, když naposledy strojila snídaní, činila to tak pečlivě jako vždycky a odměřovala zrnka kávy tak šetrně, jakoby měla Livorovi hospodařiti ještě po dlouhá léta.
Uklidila a umetla vyprázdněný byt, aby v něm nezůstalo ani stopy po nepořádku. Také ještě zalila několik květin, postavených na okně. Nemohla je vzíti s sebou, a Livora [také nestál o ně, zanechávali jich tam torna, kdo po nich přijde. Jejich pestrými — 81 — květy a svěžími lupeny dralo se do smutného pokoje krásné jitřní slunce, ale nedovedlo prozářiti šeré nitro obou stěhujících se, nedovedlo otepliti jejich srdce, vyprahlá u mladého muže mnohaletým pustým životem a u mladé ženy hrozným utrpením.
Venku zpívali ptáci, pod okny ozýval se lahodný ševel dětí, jdoucích do školy, s nedaleké louky vanula do pokoje vůně pokoseného sena, bzučící včelky dole tály až na květiny na oknech a ssály z nich med.
Avšak v nitru obou těchto lidí, kteří ještě před nedávném planuli po sobě touhou a něžností, rozlévala se hořkost, v duších jejich rozhostila se nálada otrlé otupělosti, která neměla pro ten všechen okolní radostný ruch a život nijakého porozumění.
Po snídaní nastala chvíle louče aí. Lhostejná otrlost jejich měkla. Mladý maž ztichl jako pěna a mladé dívky pojednou se zmocňovalo zimničné chvění.
Už si dala odnésti svůj kufr na stanici, už si dala na hlavu klobouk, už si oblékla laciné vlněné rukavičky, už také se chápala vybledlého slunečníku.
Vzhlédla k Livorovi, a srdce jí mocně zabušilo.
On stál u otevřeného okna a netečně se díval na protější střechu za chomáčem hašteřících se vrabcův. Podobalo se, že ani nepozoroval, jak Marta se připravovala a jak už byla na odchodu.
Chvilku stála za ním čekajíc, zlali se obrátí.
„Už jdu," řekla konečně dívka i tónem výčitky (a otřásla se, „což už ani nepohlédneš na mne?"
Mladý muž rychle se obrátil a spěchal k ní.
Byl trochu rozechvělý a zbledlý, avšak jenom nepatrně. Zastavil se na krok před ní, usmál se a řekl přívětivě: LI BUŠ li : Drahá látka. (J — 82 — „Tak, tak, dítě — buď zdráva."
Zachvěla se, brvy na vlhkých očích rychle se zakmitaly.
„A nic víc?"
„Co ještě?" tázal se roztržitě a podával jí útlou, studenou ruka.
Dívka sebou živě pohnala. Náhlý proud citů jí zalomcoval, veliká lítosť a stesk se jí zmocňoval.
Už už se jí kalily zraky, už se jí z nich prýštily slzy a rychle kanuly po bledých tvářích.
„Dovol ještě, abych tě na rozloučenou políbila, přijmi mě ještě naposledy na svoje srdce! Ach Bože můj, Bože můj, jak jsem tě, Karle, milovala!" zvolala prosebně a vztáhla k němn ruce.
Livora bezděčně se zachvěl.
„Mé zlaté dítě," pravil smutným, temným hlasem, „moje prsa jsou prázdná a pustá jako noc. Vždyť víš, že nemám srdce. Kdybych je měl, nemohl bych tě takto opustit, kdybych je měl, musil bych tě milovat, nemohl bych tebou opovrhovat. Prosím tě, nedívej se na mne tak sladce — ne, ne, nikdy jsem se neloučil tak těžce jako dnes!"
Uchopil ji do náročí, přitiskl ji bouřlivě k sobě a vtiskl na její rty a tváře několik vášnivých polibkův.
Pak ji pustil a jako bez vlády svěsil ruce.
„S Bohémi" zahlesl a rychle se obrátil.
Marta nemohla pro pohnutí říci ani slova.
Ohlédla se ještě dvakráte po něm a pak tiše vyšla ž bytu.
Hlavu měla plnou mrákot, kolena jí klesala, avšak přece se jí zdálo, že od té chvíle co překro— 83 — čila jeho práh, valně se jí v prsou ulehčilo. Už ani se neodvážila pohlédnouti vzhůru do oken prázdného bytu, kde zanechala své milé květiny a člověka, kteiý jí byl vším, kterého milovala jako Boha, kterému obětovala vše, co krásná, milující žena může dát;', kterému věnovala i svoje všechny tužby a naděje a zanechávala je nyní u něho, dobře vědonc, že jí jich už nikdy nevrátí a že nenalezne jiných pro svůj budoucí život.
A on, ten hrozný muž bez srdce, přistoupil zase k oknu a upřeně se díval za ní, jak odcházela tichou venkovskou ulicí ve stínu laťového plotu a černajících se bezinek.
Za dvě minuty Marta zmizela, a Livora z hluboká vzdychl.
„Tedy konec!" pravil hlasitě, a zdálo se mu, že slyší cizí hlas v pustnoucím bytě.
Nutil se do smíchu, avšak přervaný zvuk vyšel na prázdno.
Nikoli, nemohl se smáti tak jízlivě, tak uštěpačně a škodolibě jako jindy. Tentokráte necítil v nitru svém upokojnjícího vítězství, tentokráte byl mdlý jako po porážce, tentokráte vědomí něčeho příliš ohavného jej uchvátilo.
Sáhl si rychle na hlavu a několikráte si zamnul chladné, ovlhlé čelo.
„No no," řekl pak a potřásaje kučerami, mermomocí se nntil do klidu, „snad se mi nechce stýskat?
A snad jsem ji dokonce, starý bloud, nemiloval ? To by byl div, Karle, nestyděl bys se za tu zpozdilost?"
6* — 84 V.
Marta se vrátila k tetě Heřmanové a krom nadání byla dosti vlídně přijata.
„Vždyť jsem si to myslila," řekla babka, „kde pak, takový větroplach!"
Už byl v očích jejích úplně jiný než tenkráte, když si hrával s jejími vnoučaty. Už jeho někdejší dobrodružství, ke kterým loni se přiznával, nezdála se jí mladistvým bouřením, jakému každý maž jest podroben. Teprve teď viděla, že to byl hladký zhýralec. A zapomínajíc na loňskou chválu jeho vlastností, líčila Martě, jak ho hned prohlédla a že od prvé chvíle, kdy vstoupil do jejího bytu, měla neklamné tušení, že jim nepřinese nic dobrého. Ona měla na bytě už tolik všelijakých mladých pánův, měla už tolik let příležitost poznat, co v takových úlisných lidech věži. Ještě dobře, že Marta neměla žádného bohatství, byl by jí je rozházel a kdo ví s jakými děvkami, a teď by jí to bylo teprve bolestné.
To ovšem byla malá útěcha.
Vyptala se dívky, kolik jí dal peněz a dychtivě vyzvídala, jestli mimo to ještě slíbil něco.
Dívka odevzdala Heřmance Livorovy peníze. To prý jest všechno, víc už nemůže od něho očekávati.
Nepřiznala se, že hrdě zamítla každou další slibovanou pomoc.
„To jest málo," rozumovala teta, „ale jakáž pomoc! Kdyby měl jmění nebo kdyby měl dobrou službu, jinak bych se podívala, jestli by nechtěl platit! Musil by!"
— 85 — Marta jenom hořce sevřela rty a mlčela. Nic jí nebylo tak trapno jako řeči o těchto věcech. Jak ta stará žena byla sobecká, bezohledná, necitelná, mohla-li takto mluviti o tom, co nejhlouběji se dotýkalo jejího čito!
Ovšem až si nehledala žádného zaměstnání, pomáhala doma tetě a s chvěním čekala své bolestné hodiny.
Za některý čas odešla pak do onoho rudého doma s tenkoa vysokoa věží, odkad vychází dvakráte více lidí, než kolik jich tam vchází.
Narodilo se jí dítě, dcera, a ona nad ní žalostně zaplakala, neboť si vzpomněla, že ten ubohý, slaboučký tvor náleží k onomu pohlaví, kterého otec jeho tolik nenáviděl, a že snad i jeho očekává týž krutý osad, jako mladou matka.
Modlila se, aby dítě její raději umřelo, neboť co je mohlo na světě očekávati?
Přání její brzy bylo vyplněno. Holčička umřela za tři neděle, a Marta se vrátila ke své tetě s pevným předsevzetím, že nyní, kdy peníze Livorovy byly vyčerpány, vrhne se do práce jako lev a začne nový počestný, bezúhonný život, aby aspoň částečně smyla vinu, tísnící její duši.
Až do té doby nosila v ňadrech svých proti Livorovi tichou hořkost Ustavičně ji tížilo vědomí, že jí tuze ublížil, že takměř nevinně musí pro něho trpěti. Od té chvíle však, co zaplakala nad růvkem svého dítěte, i ten hněv rozplynul se v jejích slzách, odpustila mu všechno.
Ale přece už si nepřála s ním se sejíti, nechtěla ho už viděti, neboť byla neomylně přesvědčena, že pro toho mladého muže není na světě polepšení, a — 86 kdyby se znova shledali, že by se brzo opět masili rozlcačiti, a že by to zanechalo v srdci jejím ještě větší pustotu a bolest. Raději chtěla hledati v klopotr.ó práci uklidnění a zapomenutí.
Ale její horoucí úmysl pilně pracovati a vydělávati byl ještě dalek skutkův. Zase se ocítila na rozpucích, kam vlastně má jíti, co má začíti, když nic celého neuměla?
Aspoň kdyby našla zase práci uškatuláře! Nepodán li se Heřmance opět něco obstojného obstarati, nezbr.de jí na konec nic jiného než obávaná služba.
Náhodou na zimu škatulář měl zase plno práce i přijal Martu, jen že s podmínkou, spokojí-li se menším platem než loni, a že práce bude trvati zas jen do vánoc.
lWíka arci přijala kažaou podmínku, byla vděčná tomu chladnému, lhostejnému škatuláři za to. Pustila se do práce s velikou chutí, s obrozenou nadějí v lepší život a posléze snad i v trvalou spokojenost.
Doufal;.', že do vánoc Heřmanka opět něco vyhledá, vždyť to bylo i v prospěchu tety, aby Marta, nemajíc groše, nespoléhala úplně jenom na její staré, praním zkroucené ruce.
Brzo však dívku i u škatuláře opouštěla vytrvalost. Pracovala tam s ní ještě dvě děvčata a mladý chasník, a ti všickni záhy se dozvěděli, co se s n.
před ti,ti udalo. Dobírali si ji jak mohli, a zvláště chaBnik metal po ní ustavičně hranaté, nestydaté vtipy. Ona myslila, že se nesmí ani slovem brániti, doma však mnohdy se trápila a plakávala dlouho přes půlnoc.
Jednou si také požalovala tetě na to. Doufala, že ji i: řmanka potěší nebo že aspoň si za ni odlehčí — 87 — nějakým kázáním na ta posměvačnoa chasu, ale zmýlila se; babka mrzutě pokrčila ramenoma a ani skorém neměla chuti obírati se tou malicherností.
U ní to nestálo ani za řeč.
„Prosím tě," pravila krátce, „huby lidem zavřít nemůžeš. A řekni jim, aby tě neškádlili, darmo tě budou ještě více zlobit, zapověz si to, když přece jenom jsi taková."
Taková! To slovo vniklo do srdce dívčina jako meč. Až se otřásla hrůzou. Taková! Bože, co všechno jest obsaženo v tom jediném nepatrném slově!
Spatřovala v něm všechnu nízkost a potupu, všechen hnus i kal, do kterého ji už i vlastni teta strkala. Taková! To zrovna tak, jako že jest vyvrhelem slušné společnosti.
A ona přec se kála, chtěla býti ctnostná jako dříve, ba ještě ctnostnější. Za svůj hřích už trpěla příliš mnoho, avšak lidé neměli pro ni rozhřešeni.
Pro ně byla padlá, mravně ztracená na vždy. Lidé desetkrát nemravnější a hříšnější, dívali se na ni 8 posměchem, s úšklebkem a často i se zřejmým opovržením, lidé desetkrát pustější brousili si na ni svůj neomalený žert.
V té době přicházeli ještě jiní ďáblové, aby ji pokoušeli. Den co den nějaký letitý pán se skřipcem na očích a s cylindrem na hlavě, všecek zarudlý v obličeji, čekával na ni večer na blízka škatoláře a vnucoval jí svůj průvod. Nabízel jí skvostné kytičky, zval ji k cukráři na pamlsky, sliboval opatřiti jí mnohem pohodlnější a výnosnější zaměstnání. Taková hrubá, nečistá práce prý není pro její hezké racky.
Viděti prý na ní, že jest z lepší rodiny a že má mnohem pečlivější vychování, než které by se hodilo - 88 — do společnosti škatulářovy chasy. A když se chvěla chladnem, byl k ní samá pozornost, sám ji pomáhal npnouti se lépe do úzkého kabátku a při tom obratně so vytasil s návrhem, že by ji opatřil krásným zimním úborem od paty až k hlavě, ve kterém by bylo tak teplounko jako v jeho měkkém kožichu — co torno říká, souhlasí-li?
Jen jednou, netušíc jeho úskokův, odvážila se mu několika slovy odpověděti, od té doby pak nemohla se ho zbaviti. V brzká ho prohlédla a zděsila se jeho úmyslův, chtěla mu uniknouti opačným směrem od dílny škatulářovy, ale než se nadálá, dohonil ji a jakoby nic připojil se k jejímu bokn. Ulekla se, vykřikla a úprkem od něho utíkala.
Mimo to jako zlý démon objevila se o Heřmánky zase Kotoučová. Jak jinak tentokráte se chovala k Martě! Jakoby už dívka byla jednou z těch tvorů beze studu, kterým Kotoučová říkala „naše slečny" a které všechny měly nějaká zvláštní, panská jména.
„Přijďte nás taky jednou navštívit, slečinko," nutila Marto.
„Vždyť ani nemám kdy," namítala dívka a otřásla se hrůzou.
„Proč pak? Přijďte třebas večer nebo v neděli," a nás jsme pořade doma, uvidíte, jak je u nás veselo. Slečna Elsa má ariston, ach je, to je smíchu, tance a skákání, když začne hrát! Slečnu Irmu včera od smíchu už všechno bolelo. Jen se neostýchejte a přijďte, pobavíte se u nás, budeme vás všichni rádi vidět Nemyslete si, a nás to není tak zlé, jak si představujete."
- 89 — Za několik dní Kotoučová zase potkala Marto na olici, když večer se vracela z práce.
„No tak, slečinko, kdy pak se k nám přece přijdete podívat?" tázala se jí měkce, jako když másla okrajuje. „Víte co, pojďte se mnou třebas hned."
„Pospíchám, paní Kotoučová, tetička by měla třebas o mne starost, proč nejda —" „Jenom na chvilka, abyste přece viděla, jak to o nás vypadá. Vždyť jsme tam hned, je to až v této olici. Už jsem našim slečnám vypravovala o vás, ani nevíte, jakoo mají radost, že přijdete. Půjdete?"
„Až podruhé, paní Kotcučová," řekla rychle Marta a pospíchala domů.
„Ale jistě 1" volala za ní svůdnice. „Přijďte brzo, bndeme se těšit na vás."
Martě se zdálo, že by bylo pro ni nejlépe, kdyby se šla utopit. Už stykem a hovorem s tou ženou sestupovala na nejnižší hranici ženské důstojnosti.
Avšak čekaly na ni ještě horší, mnohem více ponižující věci.
Jednoho večera, právě když Marta přišla domů, Heřmanka se dostala na chodbě do hádky se sousedkou Hladíkovou. Hladíce byla vdova, a Heřmanka o ní řekla, že prý to vdovství asi není docela opravdové a počestné.
Byl z toho hrozný boj. Nejvydatnější zbraní uražené vdovy byla Marta. Ona, Hladíce, prý to přece ještě nikdy nepřivedla tak daleko, aby přechovávala takové holky jako Heřmanka. Dům prý jest pln té hanby, všude to dělá pohoršení. Pořádná ženská prý nesmí vejíti do doma, aby se o ní nemyslilo, že jest také taková.
— 90 A na konec statečná sousedka slíbila, že dojde k panu domácímu, aby netrpěl v domě takových nájemníků, a že se na to s ostatními nájemníky podívá, ncbude-li se Heřmanka s tou čistou slečnou stěhovat.
Dívka stála za dveřmi a slyšela každé slovo.
Ještě ke všemu to, myslila si, a sotva dýchala, jen aby vyslechla tu všechnu potupu, ty všechny ohromné urážky.
Čekala, že Heřmanka vřítí se do bytu s rozkazem, aby se od ní stěhovala, avšak babka patrně už byla uvyklá podobné šarvátce. Když přišla domů, byla sice trochu rozechvělá a přibledlá, ale Martě se nezmínila o boji s Hladicí ani slovem.
Než dívku přece to mrzelo nevýslovně. Věděla, že už jest veta po spokojenosti, po duševním klidu.
Kam jen vkročila, všude se na ni řítily ty strašné výčitky, v dílně, doma, na ulici, všude, nechť to bylo ústy neomaleného chasníka, rozdrážděných sousedek nebo úlisné paní Kotoučové.
„Už mi nezbývá, než abych k ní šla," pravila si, myslíc na Kotoučku. Vzpomněla si, že jí slíbila návštěvu, třebas jenom to řekla proto, aby se jí zbavila, ale nyní už znenáhla se smiřovala s tím pozváním, z nezbytnosti, ze zoufalství.
Věděla, co taková návštěva by značila.
„To už jakobych chtěla a ní zůstat," myslila si.
„Bože nebeský, což opravdu jsem tak špatná a bídná, Že mi zbývá jenom to, jen to? Ne, ne, nepůjdu!"
Po vánocích zase pozbyla práce, nejkrušnější doba jejího života se přiblížila.
Právě před rokem pro stejnou příčina také plakala, a jak tenkráte byla ještě šťastna! Ano, v těch dnech bylo torna právě rok, co se začalo její ne- 91 — štěstí. V těch dnech podlehla svůdnému hlasu svého milence, má nyní zase zapříti stud svůj a podlehnouti ?
„Prosím vás, tetičko, pomozte mi najiti nějakou službu," pravila jednou po probdělé noci, plné zoufalství a vnitřních zápasů v. „Ať je to co je to, jen když nebudu zahálet, vždyť vás nemohu pořade vyjídat." Jak těžce vyslovovala ta slova!
„Tedy přece chceš sloužit?" otázala se Heřmanka a překvapena zvedla k ní hlavu.
„Co mám dělat?"
Heřmanka chvíli neříkala nic, patrně byla tou zmínkou zaražena.
„Poslechni," ozvala se pak tiše, nesměle a hrabala se v plotně, „včera jsem mluvila s Kotoučovou.
Zmínila se mi o tobě. Proč prý k ni nepřijdeš, když jsi jí to slíbila."
V Martě se zatajil dech.
„Myslíte tedy, tetičko, abych k ni šla?" otázala se úpěnlivě.
„Jak to, k ní šla? Já tě nevyháním, ale proč bys ji nemohla navštívit?"
„Tedy tam půjdu, když myslíte," řekla dívka odhodlaně, a něco studeného jako led projelo jejím tělem, i zdálo se jí, že střemhlav letí někam do závratné hloubky, kde jest pusto i tma a odkud není navrácení.
Ani se nemohla podívati na tetu. Ta žena od té chvíle zdála se jí už docela cizí a nepřátelská jako všichni ostatní lidé. Jak mnohem lépe jí bylo s Karlem Livorou, ačkoliv i u něho se mořila a trápila! Kde jsou ty časy, když se vysmíval jejímu — 92 útlocitu a když jí nešetrně vypravoval o zástupu někdejších milenek!
Avšak ke Kotoučové ten den přece ještě nešla, nemohla a nemohla so odhodlati.
„Půjdu tam zítra," pravila k sobě, a nazejtří odložila návštěva opět o den.
Mezi tím bloudila po Praze, doma neměla co dělati. Bylo ji mnohem volněji, mohla-li se vzdáliti z toho nešťastného doma, kde měla tolik nepřátel.
Od zmíněné hádky Heřmánky s Hladicí každý v domě hleděl na ni skrze prsty, mnozí na její uctivý pozdrav dokonce se tvářili, jakoby jí ani neslyšeli.
Byla tam jako na trní.
Jen pryč, jen pryč, hodně daleko nebo někam, kde jí lidé neznají.
Chodíc bez účelu ulicemi, mimovolně vzpomínala na osoby, které kdysi milovala nebo jen znala. Na svoji matka a sestra, které jí zemřely, když byla na počátku svého panenství. Na svého otce, jenž byl příliš zaměstnán, aby mohl se starati o zaopatření své dcery. Na družky ze svého rodiště, na mladého, vychrtlého mysliveckého mládence, podřízeného jejímu otci, jenž počínal se jí kořiti a jenž hned přestal, jakmile osiřela. Před jejím duchovním zrakem sunuly se určité obrazy všeho toho jako v mysli člověka, loučícího se s životem.
Potom si vzpomněla také na Karla Livora, a opět nemohla se obrániti veliké lítosti. Ano, zdálo se jí, že tak vzpomínajíc řadou na všechny, lončí se s nimi, dává jim ještě jednou s Bohem. Zejtra, pozejtří nž snad nebude náležeti do jejich společnosti, zejtra už nebude náležeti nikomu, zejtra zmizí na vždy všemu, co dosud měla ráda, co ctila nebo na - 93 co s vroucností vzpomínala, zejtra až nebade ani hodná vzpomínek těch, kteří ji znali, naopak místo všeho zbude jí toliko posměch a opovržení.
Na Livoru myslila zvláště dlouho. Zkoumala srdce své, ale ono neodpovídalo. Nikoli, už ho nemilovala ani dost málo, toho necitelného muže. Nehněvala se ani na něho, odpustila mu, směle mohla mu říci, že jí jest lhostejný. Myslila, že na něho rychle zapomíná a nespatři-li ho už, že jistě v brzku zapomene.
Psal jí brzo potom, když se vrátila k Heřmance.
Ale psaní jeho bylo docela všední, nad očekávání chladné. Zmiňoval se o tom, že hnedle po rozchodu jejich se stal hospodářským příručím na velkostatku někde v Táborsku, že jest to Sibiř právě taková jako byla Rozkoš, a ženské prý jsou tam zrovna tak protivné jako všude jinde.
Nepolitoval jí, nepotěšil, v celém dvoustranném dopise měl pro ni pouze čtyři laskavá slova, vše ostatní obsahovalo jeho lehkomyslné a posměvačné vtipy, které ji spíše bolely, než aby jí mohly přinésti krůpěj útěchy a vnitřního osvěžení.
Ke konci poznamenal, kdyby snad něčeho potřebovala, aby jen psala.
Ona však mn ani neodpověděla. Ten všechen dopis a zejména zmínka o ženách zdála se jí posměvačnoo urážkou, hodnou toliko mlčení, četla dopis několikráte, nosila jej den, dva dny v kapse a pak jej hodila do ohně. Bylo jí trochu trpko při tom, ale cítila, že učinila dobře, že nezasluhoje ničeho jiného.
Myslila celý týden na to psaní. Jak asi mladý muž čeká na odpověď a jak ho hněte, že mu neod— 94 — povídá. Jak píše znova, aby mu přec odepsala, anebo jak netrpěliv a pohněván jede do Prahy se podívat, jak bc jí daří. Ať jen se hněvá, ať taky trochu na sobě pozná, jak taková nevšímavost boli a hněte, ať se rozpomene, jak jí bylo, když její nejněžnější oddanost a lásku odměňoval jenom lhostejností nebo dokonce i urážlivým výsměchem.
Ale on už nepsal, nepřijel za ní. Teprve asi za tři měsíce opět se ozval. Přišlo od něho psaní s patnácti zlatými, ona však ho nepřijala.
„Nechci, nechci, vezměte si to zpátky," pravila listonošovi a stále vrtěla hlavou. „Ne, to snad ani mně nenáleží," dodala, když se překvapen usmál, že nechce peněz. Takových lidí bylo hrozuě málo, kteří mu vraceli peněžní zásilky.
Řekl, aby to tedy napsala na obálku a by se k tomu podepsala.
Byla na rozpacích, a žádala ho za radu, jak to má napsati.
„Jen napište krátce ,Nepřijímám( a podepište se," radil listonoš.
Učinila tak, s povzdechem vrátila mu psaní, a on rychle odcházel.
Marta byla ráda, že Heřmanka v té chvíli nebyla doma. Teta jistě ani za živý svět by nepřipustila, aby vrátila peníze, to, to! Snad ještě by ji nutila do psaní, aby Livora poslal víc, dobře si pamatovala Heřmančinu vyhrůžku, že by již přinutila Livoru, aby platil, jakmile jen by měl lepší příjmy.
Za chvilku však přece litovala, že ani neví, co jí Livora napsal, jestli snad byl měkčí a šetrnější než předešle, A zase myslila, bude-li honem znova — 95 — psáti. Byly by ji těšily jeho výčitky, že na něho zapomněla.
On však již se neohlásil ani slůvkem. Od té doby jako když utne, zapadl jí úplně s očí, zmizel.
Zapomněl na ni nepochybně dříve, než doufala, a zajisté mu bylo vhod, když mu vrátila jeho zásilka, která jí nestála ani za to, aby ji otevřela.
A přece nyní myslila zase na něho, přece necítila proti němá hořkosti. Vzpomínala zvláště na chvíle, kdy byl vlídnější a rozumnější než obyčejně, jak se vodili spolu v Praze po procházkách, jak jim bylo blaze, když se přistěhovali do Rozkoše. Po dlouhém čase opět také si vzpomněla na jeho bratrance Těšitele.
To byl jiný muž než Livora. Jak k ní mluvil laskavě i srdečně a jak vůbec hovořil rozšafně a moudře! Bylo jí v té chvíli, jakoby ho měla právě potkati.
Á jako se stává mnohým lidem, že se setkají s člověkem, na kterého právě vzpomínali, tak stalo se i Martě.
Přecházela ulici všecka zmatena dojmy a ohlušena ruchem, který ji obklopoval, zaujata vzpomínkami, jež jí zakalovaly oči.
Spatřila proti sobě přicházeti Těšitele. Ulekla se, trhla sebou, byla v nesnázích, co má činiti, aby se s ní nezastavil.
Honem hledala nějakého krámu, k němuž by se mohla obrátiti, rychle pátrala, kam s očima, aby myslil, že ho nevidí.
Těšitel ji však už spatřil, usmál se radostně a pospíchal k ní.
- 96 — „Má úcta, slečno!" zdvořile pozdravoval a skláněl klobouk až k zemi. Málem byl by zapomněl dáti si jej zase na hlavu. Byl velmi překvapen, ale zajisté tuze příjemně.
Ptal se, kam dívka jde a jak se jí daří.
Nevěděla, co říci. Nechtěla se přiznati, že chodí po ulicích bez cíle, jen z dlouhé chvíle. Řekla tedy, že si vyšla něčeho koupit a již kráčí domů.
Nesměle, ostýchavě jí žádal za dovolení, aby ji směl doprovoditi. Dobrácké oči jeho pohlížely na ni tak prosebně a krotce, že by nemohla odmítnouti, ani kdyby si ho tolik nevážila.
„Prosím," odvětila na jeho žádost, avšak hlava se jí točila, bylo jí úzko, hrozně úzko po boku toho dobrého člověka, který ji i v hanbě její ubezpečoval o své oddanosti a úctě.
Co mu odpoví, až se jí bode tázati na Livora?
A kdo ví, co všechno bode chtíti vědět. Nejraději byla by se propadla do země v to chvíli, ale přece ozývala se v ní taková radost z toho setkání, přece by se neodvážila jej zapuditi.
Statkář však byl mnohem šetrnější, než se domnívala. Ani slova nepromluvil o tom, čeho se tolik obávala. Vůbec byl málomluvný, také trochu na rozpacích. Jako mnozí nepříliš zkušeni společníci začal o počasí, o sněhu, který padal předešlý týden, jak se potom oteplilo a že teď nejspíše bude pršeti.
„Ano, ano," odpovídala, aby také něco řekla, „to budoo zase špatné, smutné časy. Ale na venkově přece nebývá v zimní době za deště tak smutno a tma, jako v Pra36."
Pověděl jí, že na venkově nemají kdy všímati si takových věcí. Déšť jest jim smutný jen tehdy, — 97 — škodí-li na polích osení, jinak, zvláště na jaře, bývá z něho vždycky veselo, a svěží májový deštík, jenož hustými kapkami prozařuje mocné ohrožující slunce, jest rolníkovi vítanější nad zlato. Což pak ve velikém městě mohou věděti o tom přečistém venkovském dešti, pod nímž v okamžiku oživuje příroda se svými barvami, což pak, když se tvoří duha, mohou porozuměti té stkvoucí poesii lesknoucích se dešťových krůpějí, krásnějších a cennějších než démanty, neboť v těch řine se k zemi požehnání, jakého nepřinášejí žádné drahokamy!
Pak vypravoval o Sirotčím Dvoře, co tam pořade mají práce, co starostí s čeledí a že mu tam bývá mnohdy opravdově teskno, samotnému.
Než se nadali, byli ve Vojtěšské olici o dívčina bytu. Zastavili se.
„Bože," zatoužil Těšitel dobrácky, „škoda, že nezůstáváte aspoň na jiném díla světa?" i „Proč?"
„Byl bych vás mohl vyprovázeti déle."
„Obtěžoval jste se již dosti až sem do té vzdálené, zastrčené ulice."
„Ani nevíte, jaké mi to působilo potěšeni Ne, ne, slečno, bylo to táze krátké, nenadal jsem se, že jste už doma, vždyť jsme spolu kráčeli sotva minutku, a já myslil, kdo ví, jak zůstáváte daleko.
Kdybych to byl tasil, byl bych vám až nčco řekl."
Marta se zarazila a trochu zbledla.
„Teď se bude ptáti," pomyslila si. Mlčela.
Těšitel díval se na ni nadmíra něžně, prosebně.
Chvěl se a ustavičně odkašlával.
Některá sousedka, plandatá a rozcuchaná, vyběhla rychle z domu a míjejíc Marta, změřila si jí významným, opovržlivým pohledem, L1BUSK: Druhá laik .. J - 98 — „Děkuji vám, pane Těšiteli, poroučím se," řekla dívka a chtěla odejíti.
„Ach ne, ještě ne," prosil statkář, „anebo, což bychom se až nemohli vidět?"
„Jsem táze zaměstnána," vymlouvala se, ačkoliv nikdy neměla tak málo co dělati.
„Tedy ještě aspoň počkejte minutku," nntil Těšitel, „až vám to řeknu. Prosím vás, ale nehněvejte se, vzpomínám-li těch hořkých věcí, a dovolte, abych se vás směl na něco tázat. Jest už mezi vámi a mým bratrancem konec?"
Marta zbledla, zachvěla se, brvy rychle se jí zakmitaly na vlhnoucích očích.
„Ano," řekla krátce, a už se obracela, půda hořela jí pod nohama, zdálo se jí, že někdo opět se vyřítí z domu a vmete jí ve tvář nějakou urážku.
Že ta před domem stála s cizím mazem, to byla krásná látka pro jizlivé sousedské klepy.
„Počkejte ještě, prosím vás. Hleďte, slečno, když jste se rozešli a když jsem vám vypravoval, jak jest mi v Sirotčím Dvoře samotnému smutno, a když nás tak šťastná náhoda svedla, byl bych šťasten — kdybyste chtěla —" Dívka dobře mu nerozuměla. Snad nechce, aby šla k němu jenom tak, jako byla u Li vory? Což i on by ji pokládal za tak bídnou, prodajnoo bytoBt?
„Ano," začínal zase Těšitel a díval se na ni ustavičné tak nesměle a něžně, „myslil jsem na vás stále od té chvíle, co jsem vás poznal o bratrance, ano, abyste věděla, toužil jsem, abyste se tak brzo rozešli a abych vás mohl najít a nabídnout vám svoji raka. Teď jsem vás tedy přece šťastně našel, — 99 — vy jste opět svobodna, chcete? Do konce masopustu by mohla býti svatba."
Tváře dívčiny živě zaplanuly. Co se to s ní děje? Co jí to říká ten dobrý člověk?
„Ne, ne," zvolala najednou a otřásla se, „není možná, vy nevíte všechno!"
„A co mám ještě vědět?" řekl klidně Těšitel a vroucně hleděl na ni.
„Pro Boba, nechtějte, nevím, jak bych vám to řekla," bránila se, ale v nitru svém cítila touhu, aby mu pověděla všecko. „Co pak jste tehdy nepozoroval ?"
„A co, prosím vás?"
„Jaká jsem byla."
„Byla jste krásná a dobrá, jako jste nyní. Jiného jsem tehdy nepozoroval. Á proto jsem nemohl od té chvíle na vás zapomenout."
„O ne, o ne, chvěla jsem se před vámi hanbou, co si o mně pomyslíte. Vy jste toho tedy nepozoroval — ach, kdybyste si byl lépe všiml, nebyl byBte mi dnes nabízel svoji ruku — děkuji vám vroucně, pane Těšiteli, poroučím se —" Oa ahodl příčina jejích velikých nesnází a uchopil ji za roka.
„My8líte-li to," pravil tichým, pohnatým hlasem, „myslíte-li jenom to, Bože, jabá to maličkost!
Nebojte se, bodá je mít tak rád jako vás."
„Tedy přece víte? A nestydíte se za mne?
Ale — ono nž zemřelo —" „Nu tedy, proč ještě váháte?" pravil opřímně a pří zvuk soustrasti zachvěl se jeho hlasem. „Chcete?"
„Až ee mi točí hlava," řekla.
Ještě chvíli hartasil, a ač nebyl pranic výmluvný, přece brzo se usmála a řekla: 1* — 100 — „Auo."
To se stalo při tom prvém setkání na olici, bez dlouhého seznamování, bez návštěv a bez oné hry slov a pohledův, které obyčejně předcházejí milostné vyznání. Nyní už Marty nenapadlo, aby se chvěla, kdykoliv kroky zazněly chodbou domu, ve kterém bydlila. Nechť ji nyní s Těšitelem vidí každý, nechť uzří jeho obličej, planoucí uctivostí a láskou, nechť se přesvědčí, že to není žádný záletník, nýbrž hodný, poctivý člověk, který ji přišel zachránit z toho potupného bahna, do kterého ji všichni strkali.
Za několik neděl Těšitel si odvezl Marta na Sirotčí Dvůr. V tom krátkém čase stal se z něho nejvášnivější milenec. Vida svoji nevěstn spanilou, zrůžovělou, oděnou ve vkusných svatebních šatech, a stápěje se při tom v jejím vděčném, blaženém pohledá, byl by ji ta chvíli snad snědl šamoa láskou.
Nemohl se dočkati, až uniknou svatebnímo veselí, s očí hostí.
Sňatek svůj slavili v Praze v kostele svatého Vojtěcha, a ze Sirotčího Dvora ani z Klenové nebyl na oďdavkách nikdo než jediný poštmistr Oblak.
Toho Těšitel požádal, aby mu byl při slavnostním obřadě svědkem, druhým svědkem byl obstárlý lesní úředník a vzdálený příbuzný Martin, jenž po úmrtí jejího otce se stal jejím poručníkem. Kromě toho bylo v hotelu na svatebním veselí ještě asi pět jiných hostí a dost.
Od té chvíle generál Trochu se stal Martiným nejlepším přítelem. Neznal její nedávně minulosti a také nestaral se o to. Už před svatbou Těšitel se mu svěřil, že nevěsta jeho jest chudým sirotkem a — 101 — že chce vykonati vše v největší tichosti, aby to nepůsobilo v Klenové mnoho zvědavého poplachu a řeči.
Neboť že chudá nevěsta by vzbudila všade plno pomluv, to bylo nepochybno.
Poštmistr byl. příliš šetrný, aby chtěl věděti více, než do čeho jej Těšitel zasvětil. Když poznal jeho nevěstn, byl hned přesvědčen, že mladý přítel nemohl si zvoliti lepší družky na klopotné pouti života. Byl z těch nemnohých lidí, kteří požadavek věna pokládají za zištuý předsudek. Ačkoliv v manželství svém neužil mnohé radosti, ačkoliv také nevyženil žádného bohatství, přece vždy za hlavní podmínku shody a spokojenosti manželské pokládal vzájemné zalíbení, lásku. A že manželé Těšitelovi se milují, to bylo jasno jako slunce.
Jinak páni Sirotčího Dvora neměli mnoho přátel.
Klenová a blízké okolí nemohlo jim dlouho odpustit7, že se brali tak tajemně a rychle. Někdo také brzo přivezl z Prahy domněnku, že prý paní Těšitelova měla trochu zvláštní minulost, a ač se nevědělo nic určitého, přece to stačilo, aby honorace venkovského městečka pohlížela na mladou paní tím upejpavěji a cizeji. Ovšem stačilo jen Těšitelovům přijíti do té společnosti, usmáti se na ni, hoditi mezi ni deet zdvořilých slov, poctíti toho nebo onoho sdílným slovíčkem důvěry, a bylo by rázem po uzavřeností, hned by Sirotčí Dvůr měl přátel dost a dost.
Avšak mladí manželé tajili se netoliko po čas svých libánek, nýbrž i vždycky později v Sirotčím Dvoře nevyhledávali přátel ani zábav. Bylo jim tak úplně blaze, a generál Trochu jim vynahradil všecky sousedy a přátele. Navštěvoval je dvakráte neb třikráte za týden a přinášel jim z městečka novinky.
— 102 Někdy také žertovně prohodil, že klenovšti občané přicházejí k němu na výzvědy, jak se daří v Sirotčím Dvoře, ale on prý vždycky jenom se usmívá a odpovídá: „Můj zlatý, moje zlatá, kde jest tak krásná a líbezná hospodyňka, jest možno, aby se tam nevedlo dobře? Tam jest ráj a nebo učiněné."
Paní Těšitelova byla starému příteli vděčná za taková slova, neboť při nich pozorovala manželova radost a hrdost.
„Ba, ba," říkal k torno Těšitel rozmarně, „ti dobří lidé by si přáli, abychom se měli trocha méně rádi a trocha méně dobře, ale toho my neučiníme, viď, Martičko? Nám jest hej, pokud si jiní lámou za nás hlavy."
Marta byla úplně spokojena, ano, mohlo se směle říci, že jest šťastna. Nebylo již pranic, co by ji znepokojovalo nebo po čem by mohla ještě bažit.
O takovém tichém, spokojeném živobytí vždycky snívala, ještě když byla doma u tatínka. Představujíc se někdy v duchu nevěston a manželkou, nikdy nespatřovala se po boku chudého muže, vždycky viděla jen hodného, zámožného člověka, oplývajícího vezdejším blahobytem.
Nyní sen panenského mládí se vyplnil až na to, že ti vzdušní milenci a manželé bývali vždycky podobní hrdinům z básní a povídek, všichni krásnější, než byl Bohnslav Těšitel, ale to jí ani dost málo nepřekáželo. Jsouc od dětinství nakloněna pohodlí a bezstarostnému hmotnému přebytku, ráda se oddávala požitkům, které jí zabezpečoval sňatek se zámožným Těšitelem. Jiných větších cílův neměla, než býti neskonale vděčná za vše svému mužovi, přesvědčovat i — 103 ho o své lásce, býti mu vzornou hospodyní, zachovávati mu svoji krásu, nanovo se rozvíjející, a míti se při tom dobře. Ale při tom všem měla přece také povznášející ženskou vlastnost — nadmíru měkké, citlivé srdce.
VI.
Po všechnu tu dlouhou chvíli, co Karel Livora vypravoval poštmistrovi o své známosti, žití a rozchodu b Martou, překvapený Oblak nemohl se z úžasu svého ani vzpamatovati. Seděl proti hosti svému a upřeně pozoroval jeho veliké bledé oči i pohybující se ústa, jakoby se chtěl přesvědčiti, zdali snad nelže.
To vše, co právě slyšel, skutečně bylo víře nepodobno, a dobromyslný generál Trochu několikráte musel si říci, že to není sen a že Livora opravdu mu to vše vypravuje. Pocítil v nitru svém nemalou trpkost, sklamání.
„Kdo by to byl řekl," pomyslil si, „tak krásná, dobrá paní, a před tím byla milenkou tohoto rozmrzelého, těkavého, lehkomyslného člověka! Tak cudná, nevinná, a už jako dívka byla matkou!
Hrozno, hrozno!"
Za hovoru Livora vypálil asi deset cigaret a skončiv, zapálil si opět viržinku. Pochutnával si na ni labužnicky a s úsměvem se díval na Oblaka, jak jest překvapen a jak se diví. Pociťoval v tom vždycky trochu hrdosti a upokojení, mohl-li se pásti pohledem na obdivovatele svých činův, třebas ty činy žalobně ukazovaly na řadu srdcí zlomených, na pošlapanou dívčí počestnost.
— ,104 — - Chvilka bylo mezi nimi mlčení, až pak generál Trocha zvedl hlava: „Poslechněte, člověče, jest to všechno pravda?"
„Svatá," zněla odpověď.
„Jest tedy možno, že vy, ctitel hudebního umění, byste byl schopen takového skutku, nebo, lépe řečeno, takového zločinu?"
„Domnívám se, že bych byl schopen ještě desíti takových záslužných zloČinův."
„Prosím vás, povězte mi, jaký jste člověk?"
Livora se dal do smíchu.
„Vždvť už jsem vám to pověděl včera. Anebo, jak bych vám to řekl ještě jinak, kratčeji a srozumitelněji? Jsem mstitelem svého praotce Adama.
On byl sveden ženou, žena vložila na jeho bedra prvý hřích. Ten hřích dosahuje od Adama až na nás, podrobuje si nás, mne zničil, když mi bylo teprve šestnácte let. Proč ženy nepřinášejí mužovi jenom stálou blaženost? Nic nemůže muže tak duchovně ani tělesně zničit, jako ženy. Kde ony vkročí mezi muže, tam už bují svár, vášeň, nešlechetnost a jedním slovem neřest. Proto jsem si umínil, že budu ženám všude odplácet, že je budu ničit, a také tak, jako ony ničí nás, na duchu i na těle. Jen hodně, jen směle a statečně! Umrtvil jsem v sobě onen nepokojný sval, kterému se říká srdce, a od té chvíle neznám se ženami slitování, každá oběť Ženská působí mi vítěznou rozkoš."
„Víte-li pab, milý příteli, že mám z vás notný strach?* pravil poštmistr.
„Toť zbytečno," odvětil mladý muž, „vy jste muž, a já mám úcta před svým pohlavím."
„Podivno, podivno," Oblak vrtěl hlavou, „a není nic, co by vás se ženami smířilo?"
— 105 — „Nic, pranic," na to Livora, a zpola vážné, zpola žertovně dodával: „Neboť vězte, že žádná věc, nechť jméno má jakékoliv, není s to, aby vyhladila z duše mé záští a nepřátelství proti ženám, ani život ani smrt, ani hlubokost nebo vysokost, ani dále nebo blízkost, ani dobré bydlo, ni nedostatek ni práce usilovná toho nedokáže. Vizte, kamaráde bratrský, stará vojno ve světě zkušená, co ze mne učinily? Jaký pak teď jsem? V hlavě ohavnost spuštění, zmatek, nepořádek, Babylon hotový. Jen začnu o nich, a hned všude protivenství, už i to viržinko mi zhasíná."
Zmačkl oharek a několikráte notně zabafal.
„Tak, nž to kouří, potvora cikánská, a teď honem mluvme o něčem jiném."
„Jen ještě bych rád věděl," začal poštmistr; „jak jste se mohl nyní odvážiti k Těšitelovům ?"
„Abych vám upřímně řekl, nestál jsem tuze o ta návštěva. Dostal jsem se do Sirotčího Dvora jenom náhodou. Jel jsem tudy Klenovou do Závrší, a to hezky po pansku, v kočáře. My assekurační inspektoři totiž můžeme jezditi v kočáře, a pak, to nějak láká, to dělá oko, zvláště na venkově! Z kočáru jsem si pohodlně obhlédal Sirotčí Dvůr a myslil jsem si: ,Šlaka, teď bys tak mohl spatřiti Martu!1 Jen jsem to domyslil, a spatřil jsem bratrance. Stál v úvoze nad převrženým vozem, plným cukrovky, a můj kočár nemohl dále. ,U čerta, Bohuši,' volám na něho, ,snad mne nechceš zajmouti ve svém státě?'' ,Proč pak ne,' pravil bratranec kyselé, ,máš nejlepší příležitost, abys se podíval do Sirotčího Dvora. Beztoho jsi u nás ještě nikdy nebyl. Slez a pojď!' Věděl jsem, že to není od srdce, a že si ničeho tak nepřeje, jako abych až zase táhl, avšak mám — 106 — někdy rád takové neupřímné přátelství, přináší to moje nynější povolání. Slezl jsem s kočáru a šel s Bohušem. Rozpaky jeho působily mi požitek. Už jsem viděl, že ho mrzí jeho přílišná zdvořilost, byl by nejraději řekl, abych si jen jel dále, ale přece slaboch říkal, že mě rád vidí a že na mne často vzpomíná. Bodejž by nevzpomínal, vždyť má jenom mně děkovati, že dostal ženu po své chuti! Kdyby nebylo mne, nebyl by Marty ani nikdy poznal. Ale on toho neuznává, ani slůvkem se nezmínil o vděčnosti, a to není hezké. Ostatně — co na tom, bratranci se leccos odpouští. Schválně se tvářil hodně vesele, a já také.
Těšil jsem se, snad až trochu zlomyslně, jak Marta bude překvapena, až mě z čistá jasná uzří ve svém domě. Ale on, chytrák, dříve ji připravil na mne.
Přišla' po dlouhé chvíli jakoby nic, přijala podávanou ruku a dokonce řekla .Vítám vás'. Inu byla to zajímavá komedie. Já a Bohuš jsme se předstihovali v srdečnosti, jen že na něho to bylo příliš mnoho a byl rád, když jste se objevil, neboť již bředl v rozpacích. Ani jste snad nezpozoroval, jak horlivě se chápal každé příležitosti, jen aby zakryl nesnáze.
Marta už se nedovedla tak přetvařovat."
„Ano, pozoroval jsem to také," přisvědčoval Oblak. „Ale od vás to nebylo hezké."
„Co?"
„Že jste se odhodlal znepokojovat ty dobré lidi.
Čím pak vám ublížili?"
„Marta jest žena, to jest dosti. A Bohuš se po trestal sám za svoji neupřímnost. Proč pak mě zval do Sirotčího Dvora? Kdyby mi byl hned řekl, aby mě čert nesl dále, byl bych jel spokojeně svou cestou a byl bych si vážil jeho mužné přímosti. Mám tisíc — 107 chotí choditi mu do Sirotčího Dvora tak dlouho, dokud nepřestane se přetvařovat."
„To byste mohl!"
„Myslíte, že žertuji?"
„lnu, a vás jest už všechno možné. Ale já si budu dávati na vás pozor."
„Budete přede mnou bratrance varovat?"
„Arci, a ještě více milostivou paní."
„Máte ji rád?"
„Jest mi až bezmála šedesát let, proto nemusím zapírat, že ji mám upřímně rád. To, co jste mi o ní vypravoval, neubírá jí ani o vlas mé vážnosti.
Minuta se mi zdálo, že jste ji trochu očernil, ale ne, ne, jest to vzorná, šlechetná žena; od nynějška ji ctím ještě více, neboť vím, jak trpěla, co zkoušela a že při tom zůstala hodnou."
Livora neodpověděl. Zahoopal se na stolici a postiv ke stropu několik kotoučků kouře, tiše zazpíval některý lehkomyslný popěvek. Pak se vzchopil.
„Kam pak?" tázal se ho Oblak.
„Do práce, dělat zase chvíli inspektora. Pokračovati ve své kraBojízdě do Závrší, bohdá, že převržená cukrovka už jest vyklizena z úvozu. Na shledanou, pane poštmistře! Pozdravujte ode mne ještě Sirotčí Dvůr, až tam přijdete."
Oblak vyprovodil Livora před dům.
„To vám povídám," napomínal mladého muže, „až zase k nám zavítáte, ať mluvíte rozumněji! Tak ne, jako dnes, kamaráde bratrský 1" Livora pohodil vesele hlavou a kráčel do nedalekého hostince, aby si tam znovu objednal povoz.
Za hodinu ujížděl mimo poštovní úřad k Závrší.
Poštmistr Oblak byl a okna a kýval na něho hlavo a.
— Wfr — „Zpropadený člověk," pravil si pak, odcházeje k svému potřísněnému štolo, „je-li všechno pravda, co mi vypravoval, jest už skoro zralý pro káznici nebo pro blázinec. Ale milý společník, na mou věru!
Poslouchal bych ho až do večera, a nebýti těch nepolepši telnýeh hříchů, měl bych ho upřímně rád."
Někdo mu přišel s psaním a někdo pro známky a pro lístky. Poštmistr se pořade pletl a mátl, ani nedovedl spočítati osmnácte krejcarů.
„To má člověk z těch střeštěných řečí," bručel si, „ani pak neví, čí jest a co tropí. Jen ať mi ten chlap zase někdy začne takovou písničku!"
Chtěl něco psáti, avšak byl stále tuze roztržit.
Musil mysliti na Livoru, na Těšitele a na paní Martu. Ano, na mladou choť statkářovu vzpomínal nejvíce.
„Jest to rozervanec, ten Livora, ale přece nemluví jako lháři," přemítal zase, „snad jest to přece pravda, co mi vypravoval o té ubohé paní. K neuvěření! Takový cvrček, takové vyžle nepatrné, a ona tak krásná, rozumná ženal Jak jen jest možno, aby ji mohl tak splésti a omámit? Já bych takové krásné dámě ani se neodvážil říci, že ji mám rád!"
Z rozjímání svého byl vytržen paní manželkou.
Pohod Livora byl o poštmistra, ustavičně se zjevovala v okénka nedalekých dveří, zvědavost její valiuou rostla a zapuzovala hněv. Ze znamení ryb vstupovala ve znamení blížencův. Nyní už paní Líži nemohla zdržeti netrpělivost.
„Prosím tě, tatínku, kdo byl ten člověk?" tázala se nedočkavě poštmistra.
„Byl to pan inspektor od pojišťovny, se'mámil jsem se b ním včera u Těšitelů."
„Co ta chtěl?"
»' — '109 — , Žádal mne o trochu adres z Klenové a okolí.
Rád by znal zvláště zámožné občany, aby jim mohl nabídnouti pojištění. Vždyť víš, chodf jich Bern proto víc."
Paní Líži napjala krk a rozevřela nozdry svého suchého nosíku. I v hustém tabákovém dýmu dobře postřehla pronikavý zbytek pižmové voňavky, kterou švihácký pan inspektor Livora byl napuštěn.
„Fuj!" zvolala paní poštmistrová, a v obličeji jejím se zračila ošklivost. „To byl pěkný pán, fuj, takový zápach, taková sprostá voňavka!"
„Máš pravdu," přisvědčil Oblak a šel otevřít okno'své úřadovny.
Mělo to ještě jiný účel. Paní Líži totiž jenom málokdy se spřátelila s otevřeným oknem, neboť každý otvor v bytě ji děsil předtuchou hrozného průvanu. Také tentokráte rychle se obrátila a zmizela za svým okénkem.
Na večer generál Trochu uháněl opět k Sirotčímu Dvoru. Ale do stavení vstupoval velmi ostražitě.
Musí říci, že a něho byl Livora, i budou se ho zajisté tázati, co zase po svém zvyká hovořil podivného.
Třeba tudíž míti se na pozora, aby se nějak nepodřekl, že ví o tajemství manžela Těšitelových.
Avšak a Těšitelů o Livorovi jenom málo se mluvilo, paní Marta pak docela nic. Toliko statkář jako mimochodem se otázal, dostál-li bratranec slibu svému a zastavil-li se o Oblaka, a když poštmistr přisvědčil, zeptal se, je-li ještě v Klenové. Zdálo se, že slyšel rád Oblaková zpráva o jeho odjezda.
Livora měl dobré oči, tvrdil-li, že přívětivost Těšitelova byla jenom strojená. Statkář z počátku Se skorém až ulekl, když spatřil svého bratrance, a v líčené srdečností poněkud neopatrně přeskočil - 110 — až k pozváni, aby Livora se zastavil ve statku.
Ostatně bezpečně se domníval, že bratranec nepřijme pozváni, a hle, on už s drzou ochotou sestupoval s kočáru, a poněvadž to bylo na večer, sám poznamenal, že má tisíc chutí požádati v Sirotčím Dvoře o nocleh.
Bohuslav Těšitel nebyl mu nepřítelem od té chvíle, co Marta se stala jeho nevěstou, i poslední troška nevole proti Livorovi zmizela z jeho poctivé hrudi. Prominul mu všechno právě tak, jako mu odpustila Marta, a někdy po dlouhý čas již ani nevzpomněl na dobrodružného bratrance. Nestaral se o něho, nepátral po něm, byl přesvědčen, že Livora sám bude o to dbáti, aby se jim už neobjevoval.
A on zatím nyní houževnatě se chopil prvé příležitosti, aby mohl vejíti do jeho doma. Těšitel byl tuze veliký dobrák, aby mu mohl říci nějaké nepřátelské slovo. V těch věcech byl slabochem jako ostýchavé, nesmělé dítě. Spiše byl ještě hovornější a šetrnější než vždy jindy, kdy nejednou se neostýchal promluviti svému bratrauci hodně zostra do duše.
Největší starost mu působila Marta. Jak asi jí návštěva Li vorová bude vhod? Byl tomu po vděčen, že právě nebyla v pokoji, kam uvedl bratrance. Vyhledal jí hned po té a pustě se do žertu pověděl, jakého jí přivedl hostě.
Mladá paní velmi se ulekla.
„Ježíš, Maria í" zvolala a zbledla. „Prosím tě, co tu chce ten člověk?"
Vypravoval jí krátce, jak je náhoda svedla.
„Ne, ne, prosím tě, nenuť mne, abych tam šla, nemoha mu na oči!"
„Bode myslit, kdo ví jak se horšíš na něho a bode ho to ještě těšit."
- 111 — „Ať ho to jen těší."
„A co si pomyslí o naší lásce a svornosti?
Snad dokonce na to ještě čeká, abys se před ním schovávala. Nemáš proč. Raději bych viděl, kdybys šla, mám k torna příčinu."
„Jakou?"
„Nechť vidí naši lásku. Ať vidí, že v našem štěstí není místa pro jakékoliv nepřátelství nebo hněv.
Ano, jen pojď a pochlub se mu, jak jsi se mnou šťastna! Ukážeš-li mu klidný, spokojený obličej, bode to nejlepší odplata, aspoň se přesvědčí, že jsi na něj zapomněla a že nelituješ jeho věrolomnosti a klamání. A mimo to, ženuško moje, pojď, ať také já se pochlubím, jak jsi u mne stále krásnější."
Odpor Martin povoloval, avšak přece ještě stále byla ve velikých rozpacích..
„Bože, Bože, jak se mám k němu chovat?"
„Jako ke každému jinému člověku. Směj se třebas, buď hodně veselá."
„Kdyby to bylo možno 1" „Přemoz se trochu a bude to možno. Což cítíš k němu ještě nepřátelství?"
„Ach, nikoli, vždyť víš, že nž dávno jsem mu odpustila všechno."
„Na, tedy můžeš klidně jít. Neboj se, nebude to tak zlé, vždyť tam budu také, copak se ti může stát? Dnes mimo to přijde poštmistr, bude tady co nevidět, a ostatně nemusíš tam býti pořade, jen když na chvilku se ukážeš."
Marta tedy si dala říci a šla. Přemáhala se tak velice, že i přivítala Livoru a promluvila s ním několik zdvořilých slov. Usmívala se při tom jako na starého dobrého známého, který vždy býval milým přítelem.
— 112 — Avšak v nitru svém se třásla, aby Livora nezavadil o jejich dřívější známost. Společnost Livorova byla jí trapná, nesnesitelná, i užila nejbližší vhodné příležitosti a v brzku zase odešla z pokoje.
Ale venku ji stále něco lákalo, aby jen se vrátila a poslechla, co mladý muž bude všechno vypravovati, nezmíní-li se Těšitelovi zase o ní a je-li ještě tak divným, necitelným a posměvačným člověkem jako dříve.
Avšak Livora si počínal dosti opatrně a teprve pozdě večer byl by málem vypudil statkáře ze strojeného klidu. Bavilo ho, "vidél-li, že pod pokojným, veselým obličejem Těšitelovým vře nepokoj a rozechvělost, měl rád cizí rozpaky.
Když tehdy Oblak opouštěl Sirotčí Dvůr, Livora také odcházel na lůžko.
Těšitel si oddychl.
„Zaplať Pán Bůh!" pravil své ženě. „Už jsem toho měl zrovna dost."
„Já také," připojovala mladá paní.
„Na, ještě mějme chvíli strpení, slíbil, že zejtra dopoledne odjede."
„Ach, muži, maži," volala paní Marta a padla choti svému kolem krku, „teprve teď, když ten Člověk opět se objevil, vidím, co by se bylo ze mne stalo bez tebe a jak tě mám tuze, tuze ráda!"
Dala se do štbavého pláče, náhlá bouře zaburácela v jejích prsou. Tiskla muže svého k sobě, jakoby si ho brala za záštita před tím člověkem, kterého se bála více než kdy jindy, ačkoliv duše její byla už bez nenávisti a beze hněvu. Zjev Livorův učinil na ni dojem démona, kterému se nedovedla brániti.
— 113 — Ještě všecek následující den chodila zamlklá a jako vyděšena. Lekala se každého šelestu, každého otevření dveří, pohlížela na vše plachýma zrakoma.
Mysl její byla příliš pobouřena, aby mohla býti v obvyklé míře.
Teprve večer, když zase přišel generál Trochu, poněkud se rozveselila. Poštmistr brzo začal o svých manželských radostech, vypravoval, proč minulý den se rozhněval s paní poštmistrovou — neboť včera neměl na tu zpráva kdy — a schválně byl hodně hovorný a veselý, jen aby manželé Těšitelovi a zvláště paní Marta nemohli vzpomínati na Livoru.
Ale na konec, když už chtěl dávati s Bohem a když mladá paní na minutu vyšla, Těšitel trochu se zamlčel a pak řekl prochvělým hlasem: „Livora vám toho dnes asi zase napovídal!"
„Musím přisvědčiti, že váš pan bratranec má nadmíru dobrou výřečnost."
„Co vám všechno vypravoval, prosím vás?"
„Všelicos. Nejvíce opět si stýskal na svoji nicotu, jako včera."
„O nás vám nevypravoval?"
„Jak to, prosím?" tázal se Oblak co možná klidně, ale už zatím tonul v nesnázích.
„O mně nic zajímavého?"
„Skutečně se nepamatuji."
„Tedy aspoň o Martě, viďte? Vždyť jsem to na vás poznal, pane poštmistře, hned jak jste k nám vstoupil. Nikdy jste se nedíval na moji žena takovýma očima jako dnes. Jsem přesvědčen, že vám Livora o ní prozradil veliké věci."
Teď už také dobráckého generála malé chvění se zmocňovalo. Marně se snažil zachovati chladnokrevnost Rozpačitě si sáhal k pravému uchu a zaL1BU8X: Druhá láikk. 8 — 114 — jižděl prsty do prošedivělé kozí brady, cítil, že mu krev vstupuje do hubených, zažloutlých tváří.
„A ať vypravoval co vypravoval, pane Těšiteli," řekl pak břmotným, přesvědčivým hlasem, „přece jste nemohl pozorovati, že jsem pohlížel k milostivé paní se zmenšenon úctoo. Díval-li jsem se na ni jinýma očima, bylo v nich zajisté jenom více podivu a vážnosti. Bolelo by mě velice, kdybyste o tom pochyboval."
„Ach ne, nepochybuji, děkuji vám za vaše oddané přátelství. Vím, že jste naším jediným opravdovým přítelem, ale odpusťte, nemohl jsem se zdržeti, abych se vám o tom nezmínil. Pociťoval jsem touhu trochu si odlehčit!"
„Jen tedy si odlehčete, příteli."
„Řekněte mi upřímně: nebyla to drzost, že ten člověk se odvážil vstoupiti do tohoto doma?"
„Už jsem ma to také řekl, ale hned měl výmluvu, že prý jste ho pozval."
„Ano, byl jsem blázen, nenadal jsem se, že bode tak smělý a přijme pozvání. Co mi pak zbývalo než bráti úlohu potěšeného hostitele ? Ale ať se ukáže podruhé!"
Generál Oblak se nntil do smíchu.
„Tak, tak, jen hezky z ostrá, pane Těšiteli, vždyť vás známe, dobře víme, že nejste nezdvořák.
Zdaleka se kasáte, ale zblízka nedovedete okřiknout ani nejurputnějšího nepřítele. Rád bych viděl, kdyby pan inspektor Livora teď se objevil. Hned by bylo po kuráži, už byste ho vítal jako včera srdečně."
„Kdož ví?" prohodil statkář mírněji.
„Inu, krátce řečeno, vy nejste pro žádné přísné, rozčilující výstupy. Jste už taková povaha, že raději trpíte příkoří, než byste se nespokojeně ozval. A pak, — 115 — co jste si měl vlastně počíti, byl-li už pan Livora pod vaší střechou? Ostatně o příkoří s jeho strany dosud nemůže býti ani řeči. Choval se k milostivé paní docela slušně a budoucně už si budeme dávati pozor. Vystrčí-li ďábel růžky, nu, pane Těšiteli, nebude vám ani potřebí se rozčilovat. Máte tu starého, dobrého přítele, jenž na milostivou paní pranic nedopustí. Ať jen se opováží! V té příčině buďte bez starosti a přenechte to mně, já všecko spravím!"
„To by bylo hezké," namítal Těšitel, „abyste pro nás měl s tím člověkem nějakou nepříjemnost."
„Jakou pak nepříjemnost? Už jsem řekl, ať jen B6 opováží! Jsem jinak dobrý chlap, bez příčiny ani kuřeti neublížím, ale to vám pravím: napadne-li pana Livora milostivé paní nějak ublížit, odvážím se všeho a nic bych se nerozpakoval, kdybych ho měl třebas i zabit. Ale donfejme, že nebude tak zle."
VIL Některý den ganerál Trochu měl na Livora opravdovou zlost, a kdyby ma byl mladý maž přišel do rány, byl by se snad i pustil do něho. Avšak brzo opět se utišoval, přemítal o tom klidněji a poznal, že takové rozčilování jest zbytečné.
„Proč pak jen se durdím na toho větroplacha, když ani mně ani Těšitelovům ničeho neučinil ? Řekl Biče, že mu rozpaky statkářovy působily potěšení, a to jest všechno, proč bych se mohl na něj horšit.
Ostatně kdo ví, nebyl-li to jalový tlach?"
Pomalu zapomínal na Livoru. Chodil zase pravidelně do Sirotčího Dvora, a tam také již o dobrodružném příbuzném se nemluvilo, také už za po a ''jali.
8* — 116 — A tu asi po třech nedělích Karel Livora opět se objevil v Klenové. Bylo právě nedělní dopoledne a hodně pošmnrno i sychravo, podobalo se, že již v brzbu přijde sníh. I v rozkošné, veselé krajině vůkol Klenové bylo pnsto a smutno, nic nepomohlo trochu hudby a křiku několika blízkých posvícení.
Generál Trochu seděl ve své úřadovně a klidně si pokuřoval z ohromně dlouhé dýmky, tak dlouhé, že ji mohl jenom pomocí zvláštní násadky zapalovat.
Měl-li špičku v ústech, ani jeho dlouhá ruka k tabáku nedosáhla. Právě si ji zapálil a oddával se příjemnému lenošení. Toho dne poprvé dosáhl toho, že mu panovnice domu jehe, paní Líži, dovolila zatopiti v kanceláři, a pak v neděli nikdy nebývalo tuze mnoho práce, čekal jen na poštu, která po jedenácté hodině přicházela vlakem z Prahy, poslíček Sobek, jinak generál Moltke zvaný, vypravil se již na stanici pro ni.
V tom ozvalo se na dveřích rychlé zaklepání, a Karel Livora vpadl do světnice.
„Dobrý den!" pozdravoval poštmistra. „Zdali pak mě ještě znáte, kamaráde bratrský?"
„Ovšem, ovšem," odpovídal Oblak a pokoušel se vložiti do svého chování vážnou důstojnost a odměřenost. „Co pak nám pan inspektor přináší dobrého?"
„Přicházím do Klenové na posvícení."
„Chyba lávky, měli jsme je tu před týdnem."
„Neškodí, neškodí, aspoň tedy jsem přijel na mladé. A já vždycky mám rád něco mladého."
„To vím," zabručel Oblak a dodal hlasitěji: „Jak pak jste se pořád měl, příteli?"
„Špatně."
„Nedařily se obchody?"
- 117 „Ďas vezmi obchody! Ale, jak můžete na mně pozorovat, byl jsem nemocen."
„Hleďme na to! Vždycky jsem věřil, že mráz kopřivy nespálí. Tedy přece?"
„Tak jest."
„Bohudíky, jak vidím, nebylo to smrtelné."
„Bylo toho dosti pro moji vetchou tělesnou schránku. Málem bych už nebyl přišel do Klenové, byl bych zbaven velikého potěšení pozdraviti pana poštmistra Oblaka."
Řekl to s žertovným přízvukem, usmíval se, jistě se mu dobře dařilo.
„Co pak se vám stalo?" tázal se poštmistr.
„Klopýtl jsem přes písmo, neboť aj! Pamětliv jsa slov: .Bratři! Každý dar dobrý a každé dání dokonalé,' užíval jsem daru nebes, jemuž tabák obecný říkáme, mnohá léta i všelijakým způsobem, maje za to, že ty věci k spasení a blaženosti napomáhají. To pak vše zajisté stalo se proto, že jsem neměl daru rozeznávání dobrého od zlého. Krátce řečeno, trpěl jsem tabákovou otravou."
.Příteli," pravil Oblak, „oerad slyším vtipkovati 0 takových vážných věcech. Písmo svaté jest příliš veliké, aby si z něho směl každý tropiti žert."
„Vždyť jsem to nemyslel zle, a pak, vždyť víte, že jsem nepolepšitelný hříšník."
„Když jsem vás poznal, doufal jsem, že jste lepší."
„Dobrá, to rád slyším, jen hezky od plic, to jest upřímné- A co nového v Klenové?"
„Nic, co by stálo za povšimnutí."
„Jak se daří v Sirotčím Dvoře?"
„Nepochybně dobře, jako vždy. Nebyl jsem tam až tři dny."
— 118 — „Mohu vám tedy posloužiti určitějšími zprávami.
Můj milý pan bratranec ráno odjel do cukrovaru a moje milá paní švagrová jest právě v kostele."
„Jak to víte? Snad jste už nebyl u Těšitelů?"
„I Bůh uchovej! Ale před slavným poštovním úřadem jsem se sešel s tou hezkou děvečkou ze Sirotčího Dvora, i měl jsem dosti troufalosti, že jsem se jí otázal."
„Ale jako poctivý mládenec jste se před tou holkou červenal, není-li pravda?"
„Arci že, zvláště když mě vzala za bradu."
„A jak pak jste se měl kromě své nemoci?"
otáčel poštmistr choulostivý hovor.
„Prabídně."
„Proč prabídně? Peněz máte nyní dost, jaká pak tedy bída, inspektore?"
„V tem právě jest ta bída, že takový inspektor nesmí stonat. Psal jsem svým chlebodárcům, že nemoc mě poutá na dvě nebo na tři neděle k nečinnosti, a tn máš, místo soustrasti mi snížili hned příjmy o polovičku. To věru nebylo hezké. Zhrublo zajisté srdce jejich tak, že podobni učiněni byli modlám, které oči mají a nevidí, uši mají a neslyší a tak dále. Nezbývalo mi tedy než brzo se uzdraviti a nastoupiti zase okružní cestu po svém území."
Oblakoví nebylo volno ve společnosti toho člověka. Proto viděl rád, když Sobek se přištrachal s poštou a když Livora se chápal klobouku.
„Zatím se mějte dobře, pane poštmistře," pravil Oblakoví, podávaje mu ruku, „tentokráte se zdržím v Klenové několik dní i doufám, že se budeme často Tiiět.' „Bude mě těšit," řekl Oblak, avšak v duchu si přál, aby Livora zůstal tam, odkud přišel.
— 119 — Mladý maž zastavil se na náměstí a chvilka se rozhlížel. Zdálo se, že se rozmýšlí, kam má zapadnout. K obědu bylo ještě brzo, loviti pojištění bylo pozdě.
„Půjdu se podívat ke kostelu," pomyslil si.
„Bylo by velmi zábavné, kdybych byl na chvíli své spanilé paní švakrové vítaným rytířem. Nebo třebas nevítaným."
Šel tedy zvolna ke kostela- Když tam dospěl, s věže zahlaholilo poledne a brzo po té proud lidí vyhrnul se z chrámových dveří. Nejdříve vyrojily se děti, za nimi dospělí.
„čekám tu jako Faust na Markétu," smál se v duchu Livora, „jen že tentokráte nepotřebuji k tomu ďábla, není to tak vášnivé."
Nakroutil si nepatrné plavé kníry, vypjal se trocha švihácky a čekal.
Paní Marta za nedlooho také vycházela. Před kostelem zastavila se na miuutu u dvou ohnutých babiček a podělovala je malými stříbrňáky.
„Pomodlete se za to za mne," řekla jim zdvihajíc rnce, když jí je chtěly líbati.
Pak děkujíc na některé pozdravy, kráčela dále.
„Má úcta, služebník!" ozvalo se vedle ní povědomým zvučným hlasem.
Trhla sebou a obrátila se. A už také obličej její se polil nachovým ruměncem.
„To jest lepší znameuí, než kdyby byla zbledla," pomyslil si mladý muž.
Mladá paní ani si nebyla vědoma, jak obratně se k ní přitočil.
„Vy zde?" zahlesla rozpačitě.
„Jak vidíte. Šťastná náhoda přivedla mne sem právě ve chvíli, kdy jest mou povinností, abych své — 120 — velevážené pani švakrové nabídl ochotné služby. Nevida po vašem boko Bohuše prosím, abyste mi dovolila vás vyprovodit."
Neodpověděla mu, ale on až kráčel vedle ní; co mu mohla jiného říci, než aspoň mlčky svolit?
To však už v duchu si umiňovala, že ho nepozve do statku.
Livora byl samý hovor. Nejdříve se zmínil, jak už byl u Oblaka a jak pan generál Trochu jest nějak nevrlý a rozbručen.
„Nejspíše paní poštmistrová ho zase pohněvala, toho dobrého muže," pravil žertovně a po očku si prohlížel paní Těšitelovou.
Líbila se mu znamenitě, musil se přiznati, že od té doby, co se spolu rozešli, nemálo jí přibylo sličnosti a mladých ženských vděkův. Kromě toho velevkusný, drahý oděv značně napomáhal zvyšovati její půvaby a spanilost Za chvíli prošli městečkem a kráčeli po silnici ke statku.
Mladý muž najednou se zamlčel.
„Ach," řekl pak tichým, pohnutým hlasem, „nepomyslil jsem si, že budu moci ještě někdy takto jíti vedle vás a hovořiti s vámi."
„Nevěděl jste, že někdy také zabloudíte do naší krajiny," odvětila paní Marta.
i ~'r „To ne. Ale nemohl jsem doufati, že dovolíte, abych se k vám přiblížil."
Ona mlčela. Ňadra se jí zúžila, srdce v nich prudčeji zatepalo.
„Viď^e, že se hněváte na mne," začal opět Livora.
„Ach ne," odpovídala stísněně, „nehněvám se na nikoho a tedy ani na vás."
— 121 — „Vždyť jsem vám tuze, tuze ublížil."
„Nevím už o ničem, zapomněla jsem na všecko nemám kdy na to myslit."
„Vím, nemáte čeho litovat, viďte ? Máte pravdu; nestojím ani za vzpomínko!"
Pravil to smotným, žalobným hlasem a vzdychl.
Marta až se zachvěla, měkké srdce její se ozvalo, cit soustrasti s trpícím člověkem se v ní probouzel.
„Vždyť vy také o ni nestojíte, vždyť vám vždycky byly lhostejný jakékoliv city," pravila s přitrpklou výčitkou; ale jemu to stačilo, jen když mu neodpovídala mlčením.
„Myslíte, že jsem stále takový, jaký jsem býval před třemi, čtyřmi lety?"
„Nevím, nemyslím na to."
„To jest právě tak, jakobyste řekla, že mnou opovrhojete, zrovna tak, zrovna tak."
„Nikoli, to jsem neřekla."
„Ale máte to v srdci, cítíte to, co jest to jiného, nemáte-li kdy na mne vzpomenout?"
Paní Marta zase neodpověděla. Avšak chvěla se, div se nezalkla trapnými nesnázemi.
„Ale jest to tak dobře," pravil mladý muž, „jest to tak úplně dobře, jest to pro mne až příliš milosrdné a velkomyslné, že na mne nechcete myslit.
Nezasloužil jsem si ničeho lepšího, než vašeho největšího opovržení. Nemyslete však, že žádám od vás více, jsem vám vděčen za všecko, i za to."
Minutu kráčeli vedle sebe mlčky, odbočili už se silnice a přicházeli k Sirotčímu Dvoru. Paní Marta zrychlila kroky, ale přece ještě se odvážila a úkosem pohlédla na svého průvodce.
Karel Livora kráčel vedle ni s hlavou sklopenou, smuten, zadumán. Vzezření jeho zdálo se — 122 — vážnější i opravdovější, obličej bledší a přepadlejší než jindy.
Před vchodem do statku se zastavili.
„Pozdravujte laskavě Bohuše," pravil Livora, chystaje se k návratu a jakoby věděl, že ho mladá paní nepozve dále. „Anebo," dodal s nahořklým úsměvem, „třebas mu ani nepovídejte, že jste se mnou mluvila, mohlo by ho to mrzet —" Marto to překvapilo.
„Viděti, že dobře neznáte Bohuše," řekla.
„Ale za to znám sebe. Co mohu kde způsobiti ještě jiného, než nelibost? Moje minnlost, můj všechen život musí vzbuzovati všude jenom odpor, hrůzu."
„Viďte, že nyní jste hodnější," pravila Marta ani nevědouc, jak se odhodlala k té otázce.
„Nikoli, jsem bídný, tuze bídný, bídnější než kdy jindy. Svoji ohromnou nicotu a bídu poznal jsem od té doby, kdy jsem vás opustil. To mi, bohužel pozdě, otevřelo zaslepené oči. Vždycky, do nejdelší smrti mne to bode bolet."
Stáhl bledé rty, oči jeho několikráte rychle zamrkaly. Jakoby měl ještě něco na jazyku, ale jakoby to byl spolkl. Náhle smekl před Martou hluboko klobouk.
„Poroučím se uctivě!" pravil rychle, hlasem poněkud změněným. Zavadil o ni plachým pohledem, ani jí nepodal ruky a svěsiv hlavu pospíchal zpět do Klenové.
Paní Těšitelova chvatně vešla do statku a rovnou přistoupila k oknu. Dívala se za ním, jak se vzdaluje rozjezděnou cestou podle řady opadávajících topolů. Zdálo se ji, že se ohlédl k Sirotčímu Dvora, — 123 — ale nevěděla to určitě, oči její tentokráte nějak málo viděly. Za chvilku zmizel na blízké silnici.
„Tedy přece vzpomíná a lituje, svědomí ho hněte," pomyslila si mladá žena a zamyšleně se odstrojovala. Karel Livora nechtěl jí z hlavy. Ale to už nebyl ten mladý, veselý, posměvačný, necitelný člověk, jak až do té chvíle ho znala a jak si ho představovala, to byl pokořený, litující kajicník, kterého kdysi milovala.
Blaho někdejší krátké lásky zahnčelo ji krásnou hlavou.
„Myslí, že se hněvám," šeptala si, „ani nevím, jestli jsem se někdy hněvala. Nyní lituje a poznává se — proč pak už dříve nebyl takový?
Vešla do kucbyně, avšak ještě chvíli byla jako opilá. Něžný, dojímavý zvuk Livorova hlasu zněl jí ustavičně v hlavě, lákal ji, sváděl ji, aby na něj vzpomínala a opakovala si jeho některá významná slova.
„Do nejdelší smrti mne to bude bolet," šeptala si už mnohokráte po Livorovi, a ta výčitka všude ji pronásledovala. Když pak byla sama, řekla si to také nahlas, avšak nedovedla to tak měkce a smutně, jako on.
Celý den byla zamyšlena a navečer, když se vrátil Těšitel, skorém nž se rozmýšlela, má-li se mu zmíniti o Livorovi. Přece však mu to řekla.
„Byl zase zde, u nás?" podivil se překvapený statkář.
„Nikoli. Setkala jsem se s ním, když jsem šla z kostela. Vyprovodil mne až ke statku a pak opět Sel. Byl tentokráte zamlklý, vypadal chorobně."
— 124 — „Nejspíše opět následek nějakého hýření, o něho nž to jiné nebude," zasmál se drsně Těšitel, a paní Marta cítila, jak ji trocha bodlo a srdce. Mlčela.
„Jen aby k nám zase nelezli" dodal její mož.
„Byl by k torno smělý dost."
„Kdož ví," namítala mladá paní a myslila, že jest její povinností, aby se Livory proti té domněnce ujala. „Nezvala jsem ho, a on nikterak se nevtíral.
Snad v tom není nic zlého, když jsem šla sama, že mne vyprovodil?"
„Inu," odvětil statkář, nevěda jiné vhodnější odpovědi, „jest tu jenom o lidské řeči. Karel vymete všechnu Klenovou, bude se nepochybně dovolávati našeho přátelství, a nerad bych, aby vypravoval více, než co lidé mohou vědět."
Paní Marta zbledla.
„Máš strach, aby nepovídal o mně, viď? Bojíš se, aby si lidé nevypravovali, jakou jsi si vzal ženu ?
Bože, Bože, myslila jsem, se tvoje láska a spokojenost jest mnohem větší, než abys mohl vzpomínati na ty minulé věci."
Bylo jí do pláče. Poprvé ve svém manželství ucítila lítost pro slova mužova.
„Jdi, jdi," konej šil ji Těšitel, „kdo pak hned bude mysliti na takové věci! Pro mne a za mne eť lidé si vyprávějí co vyprávějí, mne nemůže nic strašit.
My Blil jsem více na tebe než na sebe — ale nač o tom mluvit, nechme toho!"
Tím semínko prvé manželské mrzutosti bylo zažehnáno, avšak paní Martě dlouho se nevracela dřívější spokojenost. Vzpomínala na ona slova Těšitelova, zkoumala a měřila je na vážkách citu svého, až se jí zdálo, že nemůže býti dokonale šťastna — 125 neboť choť její styděl se za její minulost. Láska jeho tedy nebyla dosti veliká, aby zastínila její odpykaný poklesek a zřetel k pomluvám sousedů.
Při tom často vzpomínala na Karla Livora.
„Kdyby věděl, že ještě dnes mnsím trpěti pro něho," myslila si, „zdali pak i to by ho zabolelo, zdali pak by mě politoval?"
Nepochybovala o tom, ustavičně ještě ho viděla pohnutého, když se loučil před statkem. Domnívala se, že aspoň kus srdce obživlo v tom mladém, tvrdém člověku.
„Vždyť by byl nemohl se mnou takto mluvit," přemlouvala se.
Avšak Karlu Livorovi po rozchodu s paní Těšitelovou bylo nadmíra veselo.
„Pořade jest touž slabou třtinou, jakou vždycky bývala. Divná žena! Ublížil jsem jí na smrt, ale ona místo žluči má v těle jenom nekonečné odpouštění.
Připravoval jsem se, že bude hrdější a nepřístupnější, a ona zatím sálá dobrotou. Ale krásná jest, jen co jest pravda, desetkráte krásnější a rozvitější než bývala za svobodna! Každý by mi nadal bláznů, že jsem jí mohl pohrdat."
Zahvízdal si, zazpíval si potichu a ohlédl se k Sirotčímu Dvoru.
„Na mou věru, skoro až závidím Bohušovi, že ji má," myslil si zase. „Ale hloupí mívají největší štěstí. Já jsem byl až příliš chytrý, abych si je dovedl zachovat. Ne — jaký to nerozum, jaké to šílenství, zamítat tak krásnou ženu! Do smrti už nenajdu hezčí a oddanější. Byl jsem bloud!"
Vyňal krabičko s cigaretami a zapálil si.
„Ať se třebas otrávím docela — jakživ mne svět nemrzel tak, jako dnes!"
— 126 ** Za chvilka však odhodil nedokouřenou cigareta do přikopá a zachechtal se.
„Opravdu, to není špatná myšlénka Bylo by tnze zajímavé, kdybych poznovu zkoušel u Marty štěstí. Zdali pak by se mi opět podařilo? Podruhé by to asi nebylo tak snadné, schází mi zlatý, pře dobrý škatulář, který by ji vypověděl z práce. Nu — budeme vidět, budeme vidět, stojí to za pokus. Jest to velmi lákavé, na mou čest, a jaká sláva, kdyby se mi to podařilo!"
Obědval s velkou chutí a po polednách si vyšel na procházku. Nemohl zapuditi dotěrnou myšlénku na sličnou paní Těšitelovou. Čím více vzpomínal, tím více dávná vášnivá touha se v něm rozněcovala.
Ještě téhož dne dospěl k přesvědčení, že není na světě ženy, která by ho více zajímala než ona.
Ale smál se tomu, shledával to tuze zábavné a výborné. Jenom něco takového dovedlo ho ještě trocha vyrušiti z jeho paste lhostejnosti.
Ani nevěděl, jak zabloudil v ona stranu, kde byl Sirotčí Dvůr. Zahleděl se tam na minuta, ale ve statku bylo ticho a pasto. Nikdo se ma neukázal.
Rychle se obrátil a pospíchal zpět do Klenové.
Bylo mu najednou smutno, zatoužil po společnosti.
Už se rozmýšlel, nemá-li zase zaklepati u poštmistra.
Pak si to rozmyslil.
„Nazlobím se ho ještě dost," pomyslil si, „nebylo by dobře, kdyby ten výtečník se mne záhy nasytil. Beztoho dnes byl chladný a upjatý."
Seděl tedy v hostinci, dal se do hovoru s několika hosty a na konec rozvinul svoji inspektorskoa působnost i pojistil mladého učitele a velebníčka.
„To jest vydatnější, než klábositi s tím mravokárným generálem," smál se v duchu- „Kdybych se — 127 — činil tak každý den, mohl bych si za rok koupiti statek — aspoň mnoho by mi nescházelo. Ale jinde bych se neusadil, než tady někde na blízku Klenové, tady opravdu nalézám neobyčejné zalíbení.
Takhle něco takového, jako jest Sirotčí Dvůr, a Martu k tomu — ne, Sirotčí Dvůr bych nechtěl, to není hezké, veselé jméno. Koupil bych si nedaleké Peklo, to jest veselejší, Peklo a pan Karel Livora, to by znělo čiperně, pak bych si troufal na svět, že by mi až všichni čerti záviděli!"
Potěšen odcházel Ha lůžko, už bylo po smutku.
Ve svém pokoji ještě přistoupil k oknu a chvilku se díval do chladné, šeré noci.
Na klenovském náměstí mrkaly dvě mdlé petrolejové svítilny, jedna u radnice a drnhá přeď poštovním úřadem. V malém, žlutavém obzoru této druhé záře mihl se dlouhý stín a zastavil se u domovních dveří.
„Aha, generál Trochu se vrací od Těšitelů," hádal Livora, „jak mu závidím, tomu šťastnému rytíři všech ctností! Může choditi do Sirotčího Dvora, kdykoliv se ma zlíbí, může dosyta dívati se na ni — eh, fuj, blouzním, jako když mi bylo patnáct let! Karle, Karle, dnes tě nepoznávám!"
Vrátil se od okna k malému stolu, na nějž před tím vyklopil svoje neveliká zavazadla. Mezi těmi vzal malé elipsovité zrcádko, postavil je ke svícnu a zadíval se do jeho lesklé, křišťálové plochy.
„Tak, abych viděl toho nového, střeštěnéVo člověka," pravil, dívaje se na svůj obraz, „nu, jen co je pravda, nevypadá pranic svůdně ani bohatýrsky a jest až div, že mohl tak vítězně pustošiti v ženských hlavách a srdcích. Jen aby na konec sám ne- 128 — šťastně se nezamiloval, to by bylo směšné! To by tak scházelo! Aby se vyplnilo proroctví nebo přání mého rozšafného pana bratrance Těšitele a abych po všech bouřích podlehl lásce, kterou on nazýval opravdovou, abych byl zasažen ton nejlepší pomstou.
Snad by to ostatně stálo za to. Tou opravdovou láskou by mobla býti třebas moje někdejší milenka, jeho žena. Jenom kdo by nejvíce cítil tu sladkou pomstu? Doufám, že by mne má láska neodkopla, jak si Bohuš vroucně žádal."
Sklonil se až k samému zrcádku a nsmál se do něho šibalsky.
„A teď, Karle, pověz upřímně, máš Martu rád?"
Zrcádko, jak na ně dechl, povleklo se hned mlhavým oparem.
„Ba ne," odpovídal si Livora, „moje nitro není už takové hlouposti schopno."
Avšak opět musil vzpomínati na ni, na svoji sličnou, tichou švakrovou.
vín.
Několik následujících dní Livora se potuloval po okolí za svým zaměstnáním. Dosti dobře ze ma dařilo, téměř denně mohl odeslati svým představeným přihlášku k pojištění, a tentokráte nebylo mu potřebí žalovati na panský nevděk. Dostal do Klenové peněz více, než při svých střízlivých požadavcích mohl spotřebovati.
„Člověče, co si počnete s tolika penězi?" ptal se ho Oblak, když si přišel na poštu s poukázkou.
„Položím základ k svému bohatství a budu spořit. Nemáte-li nic proti torna, začnu a vás s po— 129 — štovní spořitelnou. Bohdá, že počátek, posvěcený moudrou rukou pana poštmistra Oblaka, bode míti v zápětí ještě větší a časté úspory a že mi přinese štěstí. Dám ma za podkladek padesát zlatých, ale napište mi to hezky."
„To jest jenom chvalitebné," .liboval si Oblak.
„Nebyl bych si pomyslil, že také dovedete spořit.
Gratuluji vám k tomu začátku, jen houšť!"
Za čtrnácte dní mladý inspektor pojišťovny opět si oložil padesátka, a hned ma přibylo a Oblaka o stupeň vážnosti a úcty. V té době spolu sice často hovořili, ale vždy jenom na krátko. Livora docházel na pošto pro svoje dopisy nebo aby tam odevzdal zásilky, a při tom vyměnil s poštmistrem vždy jen málo slov.
Teprve poslední den, kdy Livora už se chystal odejeti na delší čas jinam, Oblak ho vybídl, aby si přece zase jednou s ním trocha pobesedoval. Pozvání to však vzniklo jenom ze sobectví. Paní Lizi totiž na něco se rozďardila a ustavičně vnikala do úřadovny manželovy s nesnesitelnými stížnostmi a žalobami. Ani tam jí nebylo nic vhod. Hned se křižovala, že mnoho zatápí, hned zas dělalo se jí zle z jeho dýmky nebo poslíček Sobek byl jí až hrůza odporný.
Proto pan generál Trocha s povděkem vítal Livoru, před nímž paní poštmistrová vždy utíkala jako před pohoršením. Útlý nos její totiž nemohl ani minuty vydržeti v Livorově pižmovém ovzduší, a mladý muž páchl na dvacet krokův!
Za to Oblakoví pižmová vůně byla nad růže a karafiáty. Už také o tom přemýšlel, nebylo-li by LIBUŠE : Druhá laika. * A — 180 — prospěšno trvale spojiti pižmovou voňavku s jeho kanceláří, aby byl chráněn před útoky své choti, ale nechal toho, uznal, že by to bylo tuze zlomyslné.
Začal hovořiti s Livorou o cenných papírech, dobíral si ho pro jeho sto zlatých, uložených v poštovní spořitelně. Také jeho knírky zdály se mu příliš malicherné.
Mladý muž byl v dobré míře a hned mu vše oplácel měrou dvojnásobnou. Chtěl na příklad vědět, proč Oblak nosí na holínkových botách ostruhy, když přece jakživ ani nesedl na koně, a rovněž mu vrtalo mozkem, co má jeho kamarád bratrský na pravém uchu, že si je stále přitiskuje k hlavě?
Ta zmínka nebyla Oblakoví docela vhod. Měl totiž pravé ucho notně odchlípené a nerad viděl, vzbudilo-li to něčí pozornost.
To prý má tak z vojny, vysvětloval Livorovi.
Když poprvé přišel jako nováček do kasáren, bylo tam děsně nečisto, a zvláště večer vylézalo ze všech stran množství černých nájemníků. Lehaje měl vždycky strach, aby mu nic nevlezlo do nší, neboť slýchal, že takové nehody bývají nebezpečné sluchovému bubínku. Proto si přikrýval levé ucho čepicí, pravé pak si ohrnoval přes ušní otvor a spával na něm. Od té doby pak je má poněkud odchlípené a zkřivené.
Livora ho chlácholil.
„Nedělejte si z toho nic, příteli, bylo by horší, kdybyste byl zkřivil slavnému eráru čepici."
„Vy si ze všeho musíte u Mni ti posměšek," vytýkal Oblak a nutil se do smíchá. „Myslil jsem, že - 181 — se dovedete jenom posmívati ženám, a vy zatím také starým, zasloužilým vojákům."
„ó ne," odporoval mladý muž, „než bych do opravdy ublížil jednomu statečnému vojákovi, raději bych potřel eelý pluk žen."
„Zpiváte pořade tu písničku?"
„O ženách? Ovšem. Jest to moje písnička nejzamilovanější. V tom se nepolepším."
Oblakoví naskytla se tak příležitost, aby hlásal svoje stará, lidumilná pravidla o důstojnosti i úctyhodnosti ženského pohlaví, ale u Livory zdárně nepochodil. Uprchlík z kláštera vyvracel jeho myšlénky a porážel ho dokonce i doklady z písma. Hned se vyrojilo proti generálovi množství nezvratných citátův, z nichž často nevěděl kudy kam. Vždyť v písmě jest napsáno nad slunce jasněji, že skrze ženy vydáni budeme v žádosti ohavné, a jinde zase svatý Pavel káže: „Která že jest žena bez viny, vezmi první kámen a hoď."
Než přece poštmistr setrval při odporu, třebas v duchu nejednou se přiklonil ke straně Livorově.
Vždyť ještě před chvílí vysvětloval Sobkovi, co vlastně jest stav manželský. Nic jiného než mužova zkáza, neštěstí. Kdo se žení, ten prý sahá do pytle, v němž jest devadesát devět hadů a jeden úhoř. Kolikráte ubohý muž sáhne po hadovi, než se mu poštěstí lapit úhoře!
Nyní však měl docela jiný rozum. Ve své chvalořeči dospěl tak daleko, že až Livora na něj upřel překvapené oči. To když pronesl slavnou větu, že na světě všechny ženy jsou dobré a toliko jedaa t jediná zlá. Ta zlá byla právě pani poštmistrová.
9* \ —' ■ --■ — 132 — „Právě naopak," odporoval ma mladý muž.
„Všechny ženy na světě jsou špatné, toliko jedna jediná jest dobral" „Rád bych věděl, která. Kamaráde bratrský, snad nemyslíte moji ženu?"
„Nikoli, nežertuji. Ale myslím svoji hezkou paní švafarovou ze Sirotčího Dvora."
Teď zase poštmistr si ho změřil překvapeným, nedůvěřivým pohledem.
„Víte co, milý příteli," řekl pak vážně, „nechme paní Těšitelovou na pokoji."
„Domníváte se, že to jest zase nějaký pošklebek?"
„Ať je to co je, mně se nelibí takové řeči Až potud a dost! Umínil jsem si, že na pani Těšitelovou ničeho nedopustím, a řekněte ještě slovo o uí, chcete-li si mne na vždy rozhněvat. A já se umím hněvat až důkladně!"
Bylo to pravda. S kým pan generál Trocha jednoa se rozhněval, 8 tím už se neudobřil nikdy.
Nikdy sice nezavdal příčiny k nepřátelství, ale byl-li k němá donucen, byl v něm vytrvalý a pevný jako skála.
Livora přijal tn výstraha svým lehkým, rozmarným způsobem. Usmál se, prohodil některý vtip a dodal, že vždycky ctí taková možná předsevzetí.
A aby poštmistra dokonale usmířil, začal o hudbě, kde se učil, co orní a kdy a kde slyšel až nějakou hudební památnost. Znal každou mši, zvláště ze staré hudební školy, těšil se již na Praha, jak tam bode choditi k svatému Petro na staročeské roráty.
— 133 — „A uspořím-li si šťastně několik stovek," pravil ke konci, „praštím vším a půjdu se dotvrdit do konservatoře. Beztoho n pojišťovny se mi nelíbí."
„Ale ty příjmy, kamaráde, ty příjmy!" upozorňoval jej poštmistr.
„Ale to Štěstí, kamaráde, býti u pojišťovny běhounem! Každý na mne pohlíží, jakobych ho přicházel podvést, ošidit. Neznám protivnějšího povolání nad úřad svědomitého, poctivého pojišťujícího inspektora! Z počátku Biče každý jest oslepen penězi, které za sveu služba dostane, ale kdo má trochu studu v těle, nikdo u toho dlouho nevydrží.
Zůstati při tom nadobro jest už hotovým hrdinstvím. A škoda přebohožel, kolik hodných, schopných a přičinlivých lidí mchlo by si zabezpečiti u takového ústavu skvělý život a čestnou budoucnost!
Pojišťování samo v sobě jest dobrou, ano i snad lidumilnou věcí, ale obecenstvo pohlíží na ně s nedůvěrou, vidí v něm jenom uskok, podvod, švindl a samé takové ušlechtilé vlastnosti. Musí na ně přijíti právě takoví nesvědomití cvakonni, aby je utloukli svou hroznou výmluvností nebo neodbytaostí, a pak teprve dává se pojistit. Nikoli s rozumem, ale sochorem. Z toho následuje, že pro poctivého pracovníka jest v tom tuze tvrdý oříšek, nepořídí snadno u obecenstva. A obecenstvo pak hubuje, že mnohdy bylo oklamáno, a pojišťovny lomí rukama, že nelze najíti řádných, dokonalých zástupců a že chtěj nechtěj musí sahati k všelijakým záhadným existencím.
Jako a nás na příklad. Jest nás asi deset inspektorův, ale jakého původu: bývalí krejčí, droJkáři, zkrachovaní kupci a lidé, kteří vůbec nikdy nebyli ničím. Jenom dva tři zasluhují, abych před nimi — 134 — smekl. Ti pochopili svůj úkol a svědomitě jej vykonávají. Poznali, že pojišťování není vyděračstvim, že jest postaveno na vážných, úctyhodných základech. Ale jak mají těžkou práci a obecenstva! Jest povinností pojišťovacích ústavů, aby brzo vymýtily z řady svých zástupců všechny pochybné, nesvédomité existence, aby houževnatě vyhledávaly nových, dobrých, ve všem všudy správných sil. Jenom pak obecenstvo naučí se pohlížeti na pojišťování příznivýma očima. Nejdříve musí vzbuditi všestrannou úctu zástupce, a důvěra i úcta k ústavu přijde pak už sama. Bohužel, k těm pěkným koncům jest ještě daleko!"
„Jak jste se rozhorlil!" smál se Oblak. „Při tom všem kázání zapomněl jste mi pověděti, k jakým inspektorům sebe počítáte. Jistě k dobrým?"
„Klátím se mezi tou i .onou třídou, jako nepravidelné časoslovo; víte ještě, co to jest, někdejší pane učiteli? Někdy se skloňuji podle ,nesmim' a někdy podle ,musím', záleží na tom, koho usiluji pojistit. Naleznu-li rozumného, poctivého člověka, pak jsem nejšlechetnějším inspektorem a nic si z toho nedělám, odcházím-li za hodinu s nepořízenou. Mezi desíti, dvacíti přece najdu jednoho, jenž uzná rozumné výhody pojištění, a to mi stačí. Ale jsou lidé, kteří bázlivě zavírají přede mnou dvéře a neznají jiné odpovědi než hrnbost, nemají jiné otázky než podezřívání, nedůvěru. Oplácím jim stejnou měrou. Na takové ptáky chodí se s cepem, a věřte, odnáším si jich pak v kapse více než těch rozšafných a zdvořilých."
V té chvíli někdo vstonpil do světnice, a v hovoru obou mužů na i tála přestávka. Oblak obsluhoval — 135 — příchozího, a Livora zatím si prohlížel podrobnosti úřadovny.
Vypadalo to tam dosti pustě. Veliký nevkusný stůl, dvě stolice, neohrabaný stojan s přihradami, pak skříů, plná starých papírů, malá pokladna, neúhledná litá k»mna, žluté dřevěné přepažení, na okně hrnec se zimomřivou palmou, na stěně některý železniční rozvrh jízdy a konečně dva zašlé obrazy, představující Mohuč před padesáti lety. To bylo snad všechno v té venkovské, kancelářské svatyni, nepočítáme-li k tomu Oblaka.
Avšak všetečný host objevil ještě něco, a to nad samým stolem pošt mistrovým. Jen na to mrkl, už honem sáhl po skřipci, aby lépe viděl.
Na stěně byl přibit zažloutlý proužek papíru, a na uem význačným rukopisem, jakým zvláště uměli vládnouti staří faráři, nap-áu byl žaím: .Trápen jsem celý den a trestání mé na úsvitě " „Hleďme," divil se mladý muž, když za-*e byli sami, „pan poštmistr Oblak také pésť<je žalmy."
„To jest památka po mém bratranci františkánovi," odpovídal Oblak, „jest to velmi zajímavé, chcete, abych vám o něm vypravoval?"
To byla voda na Livorův mýn. Vždycky nadmíru rád poslouchal historky, které vycházely z klášterů; vždyť také kdysi býval klášternikem.
Oblak tedy vypravoval o svém bratranci pátera Benjaminovi, jak před lety přišel do Klenové ho navšrívit Od té doby, co páter Beajamin od bázel až do Uber do kláštera františkánského ona bratranci se neviděli, až zase po letech vzdálený klášteruik se rozhodl podívati se na vlast a na svoje příbuzné.
- -■ -- — — 136 Právě před tou návštěvou žena Oblaková dlouho stonala, proto byla o poštmistrů mladá, vzdálená příbuzná Apolenka a zůstala tam i přes návštěvu páterova.
Slyšíc, že přijde strýček Benjamin z kláštera, dívka těšila se na něho tuze, neznala ještě toho zvláštního, vzácného příbuzného. Představovala si ho mladičkého, útlého vzezření i způsobův, nevinně mládeneckého, jako byl Benjamin v pismě. Její Benjamin františkán byl na vlas podoben onomu Benjaminovi, který jí až do té doby tanul na mysli z obrázkové biblické dějepravy.
Ale zatím do domu poštmistrová vstoupil čtyřicítiletý, kulatý, červený Benjamin, tak veliký, až se z něho zatmělo. Byl velmi veselý, rád žertoval, žádného nezarmoutil, vůbec byl to výborný společník.
Oblak nemohl si ho dosti vynachválit a litoval, že už pořade nezůstane v Klenové.
Apolenka však byla sklamána, vidouc na místo vybájeného útlého mládence velikého, plnokrevného muže. Ale připadalo jí to velmi veselé. Kdykoliv pohlédla i a pátera Benjamina, vždy jí bylo do smíchá, a někdy až mosila utíkat, aby toho host nepozoroval.
Jak jen prý jest možno, aby takový hřmotný, zdravím zářící, hovorný člověk mohl se jmenovati Benjamin?
Benjamin s Apolenkou žertoval, vypravoval jí o svých krušných studiích, o dobrých časech v klášteře, o Uhrách a o všem, o čem myslil, že by mohlo dvacítiletou m adici zajímat. Někdy také napadlo ho trochu ji postrašit. Dal se do kázání, jak jest hrozným hříchem, když mladá děvčata se vdávají, a pak Se ji vysmál, jak prý Apolenka hned z toho měla plnou hlavu starostí.
— 137 — Jednou také, hově si po obědě v zahradě na dlouhé lavici, okazoval jí, jak bude vypadat, až ho budou pochovávat. Natáhl se na lavici jako šňůra, hodil si kápi přes hlavu, roce skřížil na prsou a ani se nehýbal.
Mladá dívka až se otřásla, bylo jí to táze příšerné, a od té doby měla ze strýčka Benjamina trocha strach. Stále si ho až jenom představovala, jak nehybně leží ve veliké rakvi a jak má kápi přehozenou přes hlavu.
Klášterníh zdržel se v Klenové asi čtyři neděle, ale ke konci pojednou přestával se smáti a žertovati, zamýšlel se a byl plachý jako holoubě. Manželé Oblakoví se domnívali, že se mu zastesklo po klášteře a po duchovních bratřích, a zvláště poštmistr všemožně se příčino val bratrance vyrážet.
Avšak nedařilo se mu. Benjamin už ani dlouho se neomeškával v domě, hned po ráno odcházel do kostela a pak rovnou šel na procházka. Po obědě ani si neodpočinul a už zase šel, třebas parné Blance jen pražilo.
Mél vždy stejnou procházka. Den co dea, dopoledne i po polednách chodil jednou cestou do vrchu k Svojeticům, a Oblak Často se díval za ním, jak se batolí mezi dvěma zrajícími žity k malému lesíka. Ještě po letech, vida na kopci dvě sousedící žita, poštmistr nemohl si představiti ono cesta jinak, než že na ní pracně se pohybuje šerý klášternický háv, přepásaný sněhobílými šňůrami.
Ty sněhobílé šňůry měly děkovati Apolence za svoji ustavičnou čistotu. Dívka dbala o ně a právala je panu strýčkovi, aby vždy byly jako led. On po— 138 — každé, hledě na šňůry, vzpomínal jejích dobrých služeb, sliboval, že jich nikdy nezapomene a že se hodné dívce za to odmění.
čím dále děkovával dívce pohnutěji, čím dále utkvíval na jejím veselém obličeji měkčím, zavlhlejšim pohledem. Aha, už se poštmistrovi v hlavě rozbřesklo! Uhodl, že bratranec Benjamin se nebezpečně zahleděl do Apolenčiných laškovných, někdy také postrašených zrakův.
Za nedlouho již o tom ani nepochyboval. Benjamin pilně dbal toho, aby nikdy se nezdržel dlouho v dívčině společnosti, raději tedy odcházel ze stavení a zabloobával se do četby svého věrného breviře.
Pak dříve, než původně měl určeno, chystal se na cesta k dalekému kláštera.
A nápadně mnoho hovořil o potřebě dlouhého pokání, o slabosti lidské a o tom, že ani světec nedovede se ubrániti pokosení. Také hří.-hy jeho prý jsou veliké a pohodlný život v uherském klášteře prý sotva bude s to, aby mu přinesl brzké odpuštění.
Až se vrátí domů, až bnde moci klidně zpytovati svoje svědomí, pak prý se rozhodne, má-li zůstati a františkánů anebo má-li přestoupiti k přísnějšímu řádu, kde pokání jeho bylo by dokonalé.
Nejvíce se mu zamlouval krutý řád Trapistův, to prý jest nejlepší útočiště pro zbloudilého člověka, který touží káti se a strádati. Jen mukou, utrpením zaplane litujícímu kajicníkovi svatá záře na očištěném Čele, jenom z ohně vychází čisté, ryzí, ušlechtilé zlato.
Potom se rozloučil a. plakal na odchodu.
„Ty slzy jsou moje poslední slabost," pravil _____ ■■iMMBMi^^MMi MMl^M —:ts9 — rozechvělému Oblakoví, „teď pláču jenom za sebe, nad tíží svého svědomí. Doufám, že brzo bude lépe."
Za několik neděl psal. Byla to jeho poslední zpráva. Apolence poslal svoje úspory, asi pět set starých, stříbrných dvacetníků, oněch hezkých, bílých penízů, na jejichž jedné straně jest Panna Maria s Ježíškem. Patrně tajně, proti pravidlům svého řádu, spořil, hromadil pro sebe jmění, jinak nebyl by mohl dívku tak obdařiti. Vzkazoval jí, aby za každý dvacetník pomodlila se otčenáš za svého trpicíno strýce, pátera Benjamina, on prý navzájem bude se vroucně modliti za její blaho a spása její duše.
Pak navždy 86 loučil se svým bratrancem Oblakem a jeho chotí. Zpytoval prý svoje svědomí a shledal, že jenom stálé pokání a odříkání může mu vrátiti klid spravedlivého člověka a vymoci mu věčnou blaženost. Odchází prý tam, kde přestává spojení s přátely a se vším ostatním světem, zasvěcuje neúnavné klopotné práci, postům a modlitbám svůj život. Dává jim poslední s Bobem a prosí, aby po něm nepátrali.
Odešel tedy nejspíše k Trapistům, do odlehlého, osamoceného kláštera v Bosně, o kterém několikráte bratranci svému se zmiňoval.
Brzo potom paní Líži poklízejíc volala na Oblaka, aby se šel podívat, jaký našla nad lůžkem, kde páter Benjamin spával, lístek. Překvapená poštmistrová nemyslila na nic jiného, než že jest to poslední vůle nebo odkaz nějaký, kterým klášterník jim odevzdává veliké, vytušené bohatství.
Byl to zatím úryvek z knihy žalmův: „Trápen jsem celý den a trestání mé na úsvitě."
To nepochybně bratranec Oblakův si napsal a — 140 — opevnil nad svoji postel tehdy, když pocítil výčitku svědomí, že měl usměvavou Apolenku snad více . ád, než se srovnáva'o s jeho klášternickým povoláním.
Kolikráte asi upíral nábožné zraky na ten proužek papíru, kolikráte jeho chvějící se rty šeptaly ten hluboký verš! A kolik vzdechů otřáslo při tom jeho prsoma!
Jakob Oblak sňal žalm jako nejdražší památka, obával se, aby ho sklamaná manželka nezničila. Oa mu rozuměl tuze dobře, tomu žalmu. On přece věřil, že jest to vzácný odkaz dobrého, bohabojného kněze.
On také byl trápen celý den a trestáni jeho počínalo se každým úsvitem, a ton veškerou mukou, tím trápením a trestáním byla také žena, paní Líži.
Odnesl proužek papíru s pobožnou úctou do své úřadovny a tam si jej přibil nad psací stůl, aby jej měl ustavičně na očích. Díval se na žalm den co den, šeptá val si jej, utíkal se k němá jako k ochraně, když svárlivá choť nejvíce bouřila a usilovala zlomiti jeho trpělivost.
To tedy jest historka o tom žalmu, který Livora spatřil v Klenové, ve smutné poštovní Oblakově úřadovně.
Když poštmistr skončil, oba nmžové se zahleděli na žloutnoucí, stárnoucí proužek papíru. Zdálo se jim, že výrazné písmo na něm se chvěje a že ztichlou světnicí ozval se hluboký vzdech pátera Benjamina.
I poBměvačný, světácký Livora byl pohnut.
„Na mou čest" pravil po chvíli mlčení, „váš bratranec hlášternik byl veliký muž. Jaká to sila povahy, jaká odevzdanost do vůle boží! Pro pochybené zabušení svého Brdce odchází na vždy pykat mmmim^mmmmmmmm - 141 k Tra pistům! Mám před ním obrovskou úcta, klaním se tomuto nepatrnému kousku papíra."
Poštmistr mlčel a jenom několikráte zamyšleně zakýval hlavoo.
„A od té doby se neozval?" otázal se ho mladý host.
„Neozval. Jak napsal, zmizel, zapadl, už jsme o něm nedoslechli ani slova. Kdo ví, zdali ož nezemřel."
Livora se zvedal k odchodu. Přejel si útlou rukou bezbarvý obličej a vzdychl.
„Věřte mi, milý příteli," obrátil se k Oblakoví, „osad vašeho pátera Benjamina hrozně se mi libí.
Hned bych šel také k Trapistům činit pokání."
Oblak se pokoušel o úsměv.
„Měl byste proč, měl byste proč," řekl, dívaje se významně na Livoru.
„Kdož ví," na to host, „možná, že tam, někde ve smutném, ztraceném klášteře, v potu tváří a v strádání jest moje opravdové životní povoláni."
Podával poštmistrovi na rozloučenou raka, a v tom někdo zaklepal.
Vstoupil Těšitel s několika psaními. Zarazil se, vida Livoru, ale až zapuzoval zřejmé rozpaky a jakoby nic podával bratranci pravici.
„Ještě v Klenové anebo zase?" prohodil.
„Ještě," odpovídal Livora, „však jsem na odchodu a právě jsem chtěl žádati pana poštmistra Oblaka, aby vyřídil Sirotčíma Dvora moje nejuctivější poračeaí. Těší mne, že mohu složiti svou úcta do rukou pana statkáře Těšitele. Připojuji ještě hlubokou poklona pro velectěnou paní švakrovou."
' — 14* — „Copak, že jsi se a nás tentokráte ani neukázal?" namítal Těšitel, nadobro zapomínaje své nedávné obavy, aby k nim bratranec nepřišel.
„Jednak jsem byl příliš zaměstnán a jednak jsem nechtěl vyrušovat. Ale přijdu podruhé, nestarej se, milý Bohuši. Zaklepá a vás nikoli jako tvůj neposedný bratranec, nýbrž jako inspektor pojišťovací společnosti Labe. Pokládej za zvláštní šetrnost, že jsem tě dosud v tvém útulném brlohu nepřepadl.
Ale předem tě upozorňuji, že nebudu dbáti tvých vytáček a výmluv. Bylo by pro mne pokořující, abych si od tebe neodnášel pojištění."
„Jen přijď," pravil Těšitel po svém starém dobráckém zvykn, „snad něco učiním. Ale připrav se na hodně odporu a námitek."
Po té Karel Livora se poroučel.
„Vidíte," pravil poštmistr vyčítavě statkářovi, „neříkal jsem to? Předešle chtěl jste tasiti na svého pana bratrance meč, hrozil jste se jeho neslýchané smělosti, že vstoupil do vašeho domu, a tu máš, teď ho zase zvete, aby jen přišel! To jste si shladil žáhu, pane Těšiteli, haha!"
„Co jsem si měl jiného počít — u čerta!41 zlobil se statkář.
„Vždyť vám to nemám za zlé," chlácholil ho Oblak. „Ovšem, co jste měl jiného říci, zvláště když ukázal, že není nijak dotěrný? Avšak, upřímně řečeno, vašemu pana bratranci pořade nerozumím.
Dnes se mi zdál lepším, mnohem lepším, než jindy.
Byl přístupný rozumnému hovora a byl oemálo dojat, když jsem ma vypravoval o svém bratranci pátera Benjaminovi. Kajícný život Benjaminův nesmírně se ma zalíbil, hned prý by Sel také do kláštera."
— 143 — „Nevěřte ma, otekl by odtamtud zase brzo jako kdysi od milosrdných."
„No, jsem zvědav, jakou bode zpívat, až zase přijede. Zatrolený člověk!"
Tonž chvílí Livora skládal v hostinci své věci a strojil se k odchodu na stanici. Avšak myšlénky jeho dlely ještě v úřadovně poštmistra Oblaka a zalétaly občas daleko až na pusté, divoké bosenské planiny za páterem Benjaminem.
„A přece to byl nesmysl!" náhle zvolal a hodil rukou, jakoby zapuzoval ty vzpomínky. „Jaké pak vtom jest hrdinství, jíti se vyvzdychat do kláštera?
Odříkání, odříkání, co to jest pro řádného muže?
Nicl Odříkání jest pro staré panny, když se nemohou vdát. Pro muže jsou činy, vítězství, svět Já bych si byl vůči té panně Apolence jinak počínal.
Byl bych hnal na ni smělým útokem a nebyl bych se tak poeticky vzdal boje. Ne, přece ne! Ten páter Benjamin nebyl žáiným velikánem, v jeho ú ěku před slabou dívkou nebyla žádná síla — že jsem se mohl tak zapomenout!"
Zahvízdal si, podíval se na hodinky a několikráte prošel pokojem.
„Ani jsem už nespatřil Marty," hovořil zase polohlasně, „rád bych věděl, jaký dojem učinila naše poslední schůzka na ni. Myslím, že na mne vzpomíná, znám dobře její tklivou, útlocitnou povahu. Ta také snadno by mohla býti páterem Benjaminem, hlava její jest jako stvořena pro kajícné vzdechy a žalmy. Nu, počkej, holubičko, až zase zavítám do Klenové, promluvíme si spolu důkladněji."
i JDX1L, JDDRTTSarST.
;■* 2W* 3FWk 2W* ^£ IX.
Larel Livora po svém odjezdu z Klenové nedával o sobě ani slyšeti, jakoby byl úplně zapomněl na toto tiché venkovské městečko. Slíbil sice poštmistrovi, že mu brzo oznámí svoji adresu, aby mohl za ním poslati některé dopisy, které dojdou za jeho nepřítomnosti, ale Oblak čekal nadarmo a nevěda si jiné rady, poslal dopisy ředitelstvu Livorovy pojišťovny.
Domníval se, že vrtkavému inspektoru zatím někde více se zalíbilo a že snad už ani do Klenové se navrátí.
„Nu, ať, může tam s Pánem Bohem zůstat, to nám nemůže škodit," pomyslil si a pomalu byl by už zapomínal na svého kamaráda bratrského.
Ale když nejméně vzpomínal, Karel Livora se objevil v Klenové.
Přijel opět před samými vánocemi, ale počínal si velmi opatrně. Navštívil hned Oblaka, o Sirotčím Dvoře pak ani se nezmínil, jakoby na své příbuzné 10* ^™ — 148 — zapomněl. Věděl, že by snadno mohl vzbuditi podezření, co ho tam v nitru pudí a vábí.
Chodil a jezdil zase po okolí, až jednou poštmistr sám se otázal: „Což, pane inspektore, zdali pak jste již byl n pana Těšitele?"
„Ach," zvolal Livora, „dobře, že mi na to vzpomínáte, děkuji vám srdečně. Stále jsem se rozpomínal, že mám ještě někde slíbené pojištění, a živou mocí nemohl jsem se rozpomenout Ano, máte pravdu, tam musím, Bohuš to udělá. Některý den půjdu na něho, jen co si odbudu největší pochůzky. Zatím, drahý pane, byste mi mohl trochu prospět. Mohl byste býti tak tuze laskav a vyříditi Bohušovi, že přijdu, aby si to rozmyslil, bychom o to neměli dlouhého tahání a smlouvání. Promluvte také trochu do něho, vždyť to je dobrá věc."
O paní Martu zúmyslně ani slovem nezavadil, dobře věda, že by to nebylo tomu starému kocourovi vhod.
Ale zatím už kol plány, jak užije nejbližší příležitosti, aby s ní mohl mluviti, co jí všechno řekne, jak se bude chovati a tvářiti, aby na ni učinil co možná příznivý dojem.
„Opět kus pěkné komedie," myslil si a usmál se, „jen jestli se zdaří?"
Do Sirotčího Dvora se vypravil schválně na štědrý den po polednách. Byl nejčinnější v této Bváteční, slavnostní chvíli, kdy každý už se oddával blahému odpočinku a oné krásné, vznešené míře, kteroa šebon přináší posvátná a radostná atmosféra vánoc.
— 149 „V těchto dnech jest dobře choditi na pojištění, zvláště kde mají malé děti," smál se v duchu. „U Těšitelů sice jich dosud nemají, ale doufám, že štědrovečerní míra vstoupí i v srdce jejich a nedá jim viděti ve mně nic jiného, než nejlepšího přítele.
Kdybych byl pověrčivý, vykročil bych na to pravou nohou, ale naschvál ne, pryč s pověrami! Jakživ jsem nedbal takových titěrností, a vždycky šlo všecko dobře. Trochu odvahy nebo smělosti a trochu opatrnosti, toť všechno."
Manželé Těšitelovi byli už poštmistrem připraveni na návštěvu Livorovu, a tentokráte nebyli ani dosti málo překvapeni, když přišel. Ano ani mladá choť statkářova neukazovala takových nesnází, jako za prvé návštěvy.
Vítala mladého muže s úsměvem zkušené hostitelky a za chvíli přinesla některé občerstvení s roztomilou omluvou, že přísný půst ji káže, aby počastovala hostě co nejskromněji. Pak se omluvila, že přípravy k svátkům, kterých každá hospodyně má v ten den plné ruce, volají ji do kuchyně, a vzdálila se. Také skutečně od té chvíle už ani se neobjevila, za to až do pokoje bylo slyšeti její a služčinu zvětšenou činnost.
Statkář měl taky na starosti zajímavou práci.
V koutě velké jídelny stál krásný vánoční stromek, a Těšitel jej ověšoval rozličnými pestrými ozdobami.
Strojil ten stromek více pro svoji ženu než pro sebe, dobře věděl, že něžné ženské mysli vánoce za třpytu svíčiček, za lesku okras a za vůně svěžího jehličí budou mnohem poetičtější, dobře se pamatoval na svá dětská léta, kdy bez stromečku vánoce nebyly by mu ani polovic tak blaženými.
— 150 — Livora jenom málo požil a pak hned začal s Těšitelem o účelu své návštěvy. Připojil se k malému táboru šlechetných, svědomitých pojišťujících inspektorův a rozšafně vykládal bratranci svému rub i líc pojišťování životního. Netrvalo dlonho, a statkář, stále ještě se obíraje stromečkem, rozhodl se pro jeden z nejlepších druhův.
Už se šeřilo, když Livora se chystal k odchodu.
Děkoval bratranci za důvěru, vyřizoval paní Martě uctivý pozdrav podotýkaje, že si netronfá ji v jejím zaměstnání, jistě pilném, vytrhovati, a na konec svým lahodným, hebkým hlasem přál oběma manželům šťastných a veselých svátkův, tak milých a rozkošných, jakých zajisté bývá dopřáno všem dobrým lidem.
Při jeho posledních slovech choť statkářova opět vstoupila do pokoje s otázkou, zdali snad už nepotřebují světla.
„A kde ty budeš tráviti vánoce?" Těšitel otázal se bratrance, a stoje na špičkách, snažil se ozdobiti vršek stromku lesknoucí se papírovou hvězdou a andělem.
„Já?" usmál se poněkud trpce Livora. „Kde jinde, než ve svém tichém hostinci? Kam pak bych jinam šel? Domova nemám, kdež pak jsou moje štědré večery!"
Těšitel tázavě pohlédl na paní Martu, jakoby se jí ptal, co ona říká tomu povzdechu.
Zraky její zdály se mu posvědčovati.
„Kdybys chtěl," pravil statkář Livorovi, „víš, kdyby ti bylo libo, mohl bys dnes zůstati u nás.
Bylo by ti veseleji."
— 151 — Oddychl si, jakoby byl skončil Bůh ví jak dlouhé a umělé řečnění.
Mladý maž byl překvapen. Nemohl utajiti radost, jakou měl z toho pozvání.
Před tím už nejednou o tom přemýšlel, jak by ma bylo vítáno, kdyby mohl stráviti štědrý večer ve společnosti této malé příbuzné rodiny. Avšak jako střízlivý člověk nedodával si mnoho naděje, že se mu vyplní toto tajné přání. A nyní, hle, jest až pozván, stačí jen ochotně přijati Těšitelův návrh a zůstati. Věděl, co takový štědrý večer znamená.
V té pohnatlivé, něžné chvili měknou city, zapomíná se na všeliké nesnáze, uzavírá a utužuje se mnohé přátelství. Jest to chvíle lásky. Na pohled však přece odporoval.
„ó, děkuji tisíckráte," pravil, usmívaje se rozpačitě, než z úsměvu jeho bylo znáti zřejmoo touhu přijati pozvání, „ale já nejsem pro takovou něžnou, srdečnou společnost. Pro mne v takových památných chvílích jest nejlepší samota a opuštěnost, nezasloužil jsem si, abych rušil pokoj lidem dobré vůle. Ne, ještě jednou tisíckráte děkuji, jsem táze potěšen vaší laskavostí, odpusťte, odpusťte!"
A už jakoby se obracel ke dveřím.
„Prosím tě," divil se dobrosrdečoý statkář, „snad nechceš dělati milosti? Copak bys dělal sám v hostinci, vždyť tam dnes ani živá duše nepáchne!
Bylo by ti tam dnes smutněji, než kdykoli jindy.
Na náš stůl se neohlížej, nemysli, že moje pečlivá Marta by měla s večeří nesnáze, připravila toho jistě víc, než pro dvě hladová hrdla stačí. A bode-li snad naše večeře pro tvůj mlsný jazýček trocha chudá a venkovská, může tě usmířit pomyšlení, že bys právě — 152 ták pochodil v našem venkovském hostinci. Rád bych věděl, jak by ti tam samotnému bylo veselo."
Livora smutně přikývl hlavou.
„Budo si říkati: Dobře ti tak, Karle! A bodá přemítat rozjímat" Poslední slova vyřkl zvláště měkce, pohnutě.
Nepokojné oči se mu kalily.
„To by bylo hezké!" vybuchl Těšitel, jenž nedovedl odolati žádné něžnosti „Zůsuneš dnes u nás a dost! V»š, pro dnešek nesmí býti žádného odporu, nemysleme na nic bývalého, odpusťme si co jsme si — zůstaneš?"
Livora byl na vahách. Těkal očima po bratranci i po jeho choti, usmíval se zpola radostně a zpola smutně, podobalo se, že si nemůže pomoci z nesnází. , Pak přece zase zavrtěl hlavou a pomáhal si nuceným žertem.
„Počítejte, kolik by nás bylo — tři, není-li pravda, a lichý počet o štědrém večeru nesmí být.
Kdybych přijal pozvání, jistě bych vám přinesl neštěstí."
„Snadná pomoc," rozhodoval statkář, „počkáme chvíli s večeří a pozveme si Oblaka. Doví-li se o tvých nesnázích, náš ýborný generál Trochu se dostaví dozajista a vysvobodí nás ze všech obav zajisté rytířsky."
Tím byl i poslední zdánlivý odpor Livorův nadobro zlomen. Ještě se nabídl, že sám dojde pro poštmistra, a za několik minut po té vesele si vykračoval k městečku.
„Vyhráno!" jásal a div to nevykřikl ,hlasitě.
„Mohlo li to pro mne lépe dopadnout?"
■^^^M — 153 — Dobře si všiml mlčící ženy statkářovy, jak při pozvání manželové podnikala v nitru svém krátký boj.
Ale už to nebyla ta plachá, roztržitá, až úzkostlivá žena, která všemožně se mu vyhýbala, když se poprvé objevil ve statku. Už zase podléhala nevysvětlitelnému kouzlu Livorovy dobrodružné bytosti, hlas a zrak jeho si ji bezděčně podmaňoval.
Na malou neshodu, kterou před nedávném měla pro Livorn se svým manželem, ani nevzpomněla, a Těšitel rovněž v té chvíli nevěděl už o ničem.
Mladý muž nejdříve zašel do hostince lépe se ustrojit a povědět, aby pro něho nepřipravovali večeře, a pak se vydal na poštu pro nevyhnutelného společníka štědrovečerní hostiny.
Generál Trochu právě dojídal svojí skrovnou večeři. Nemaje nž nic jiného, pouštěl se po jikrové polévce a po rybě na černo do kynutých knedlíkův, paní Líži pak po svém chvatném obyčeji chystala se odejíti na lůžko. Jí štědrovečerní nálada nikdy nepřivedla z přísného pořádku. S celodenním postem sice souhlasila ochotně, avšak za to s hojnější večeří nikdy nechtěla se spřáteliti, a poštmistrovi dávalo mnoho práce, nežli ji pohnul, aby koupila také nějakého kapříka.
Na štěstí v posledních letech starost ta mu spadla se srdce. Těšitel měl svůj rybníček a pamatoval na něho dílem ze svého rybolovu. Zvláště pak letos, kdy paní Marta posílala do Prahy tetě Heřmance dva kapry a obrovskou vánočku, Oblak byl odměněn za svoji poštmistrovskou práci hojněji. Než paní Lizi pamatovala také na ostatní sváteční dny a předložila mu jen tolik, aby se nepřejedl.
— 154 — Pozvání statkářovo bylo poštmistrovi velmi vhod.
Jen ještě připravil poštu, šetrným způsobem uvědomil o svém odchodu paní poštmistrovoo, a pak šel.
Ani nž ho nenapadlo, aby si všiml svých bilýcb, kyprých knedlikův.
V Sirotčím Dvoře bylo tentokráte mnohem veseleji a srdečněji, než za předešlé návštěvy Livorovy.
Štědrý večer svou dávnou, mocnou působností spojoval všechny čtyři osoby v souzvučnou a upřímnou společnost. Z počátku sice jenom málo se hovořilo, zejména mladý muž byl méně hovorný než kdykoliv jindy, choť Těšitelova pak jenom to a tam prohodila některé tiché slovíčko, a statkář s poštmistrem neměli na řeč kdy, masili si všímati talířův.
Zvláště Oblakoví ani dost málo nepřekáželo, že již doma večeřel. Hned při polévce až do nebe vynášel kuchařské omění paní Téšitelové. Jak prý jest možno, aby z téže ryby, z těchže jiker, z jakých vařila paní Líži, mohla se upraviti dvojí tak rozdílná polévka? Ta doma byla jen jako obyčejná, všední praženka, ale tato má tisíc chutí, a všechny výtečné. Hodně si také dopřál kapra na modro a křehounké ryby smažené, poněvadž doma neměl této pochoutky. A což když přišel na stůl znamenitý jablečný závin, to pan generál Trochu zejména byl nadšen v dlouhou chvalořeč.
Později přičiněním poštmistrovým zábava čile ji se rozproudila. Při lákavém samovaru jakoby byl všem jazyk obživl. Vzpomínalo se minulých štědrých večerů, myšlénky zalétaly do dětských let, stolovníci nanovo plesali nad někdejšími dárky, kterými byli štědrým Ježíškem překvapeni.
— 155 — „Teď to děláme mnohem kratčeji," pravil vesele Těšitel, „teď si nenadělujeme nic, ale máme se za to stejně rádi, viď, Martičko."
Oblakoví to bylo vhodnou příležitostí, aby si začtveračil. To prý jest jenom planá výmluva, tvrdil, obraceje se k Livorovi, mladí manželé prý tentokráte zúmyslně zatajují si vzájemné dárky, aby také svým hostům nemusili nic naděliti.
Ale zmýlil se, veselý pan generál. V té chvíli Těšitel už vstával a šel rozsvítit stromeček, a když svíčičky krásně planuly, najednou pod ním se objevily přichystané krabičky a balíčky. Každý byl opatřen důkladnou adressou a upraven tak, jakoby byl přišel poštou; i nějaká zvláštní poštovní známka, zobrazující okřídlenou hlavičku andělíčkova, červenala se na něm, ovšem už přetištěná kruhovitým razítkem pošty s nápisem „NEBE."
To bylo smíchu, když překvapený pan Oblak zvědavě zkoumal záhady té nebeské pošty a ve své zásilce nalezl pěknou dýmku se zásobou libovonného kuřlavého tabáku! Kdo prý by se byl nadál, že v nebi taky mají trafiky!
Pro paní poštmistrovou byl tam balíček čokolády a pestrobarevná láhev s punčovinou, pro Livoru krabička cigaret.
Oblak však ještě pátral pod stromečkem a mermomocí chtěl něco najíti.
„A kde je něco pro milostivou paní a pro vás ?"
divil se, hledě na statkáře a ničeho již nenalézaje.
„Vždyť jsem vám pravil, že si nenadělujeme," smál se statkář, avšak poštmistr byl příliš rozjařen, aby torna věřil.
— 156 — „Však vy na sebe nezapomenete," smál se a ovíjeje pravici kolem krku Těšitelova, zašeptal mu do ucha nějakou tajemnost „Počkejte, však já vám co nevidět oplatím tu prostořekost," statkář sliboval poštmistrovi. „Jakmile přijdu na pošto, zavolám si na pomoc paní poštmistr ovou."
Oblak na to, že prý Těšitel měl přijíti předevčírem na večer, to u nich zase bylo boží dopuštění.
Hubatý senař Skobla prý to způsobil. Přišel s něčím na poštu, když v úřadovně tbké meškala paní Oblaková. Skobla hned se přitočil k ní, chválil ji, jak pořade je hezká a že vypadá mladě jako panenka.
Kdyby Pán Bůh dal a pan poštmistr brzo odešel k Abrahamu, že by se v tu chvíli ucházel o její ruku. A jé, jak paní Lizi ještě prý by se vdávala!
Jen to řekl, a paní Líži už byla ve znamení Iva. Ubohý dědek Skobla, ten bude dlouho na její lekci pamatovat!
Potom dostal také pan poštmistr, že při té urážce jenom chabě bránil své roztomile polovice, a by mu dokázala, že se hněvá do opravdy, ráno nechtěla mu vstávati, a pan Oblak sám si musil vařiti snídaní.
To bývala její nejobvyklejší pomsta, kdykoliv se jí nezachoval nebo když se mu někdy zachtělo trochu si zavzdorovat Vypověděla mu služby kuchařské, a poněvadž neměli služky, pan poštmistr do poledne byl už zase krotký a ohebný i podajný jako vosk.
Těšitel připomínal, že se pamatuje na takové manželské války, ještě když chodil k Oblakoví do školy. Kdykoliv pan učitel nedostal snídaní, vždy —■157 — byl velmi mrzut a rozdával na všechny strany výprasky. On, Těšitel, také prý nejednou citelně se dozvěděl, že paní učitelová jest na rybách nebo na štíru.
Statkář dostal se tak na svého oblíbeného koníčka. Bylo jeho největší radostí, mohl li vzpomínati někdejšího učitelování Oblaková. Šťastná mládež, která uzrávala pod jeho moudrostí i pod jeho rákoskou! Také nyní, o štědrém večeru, nemohl se odříci svého zamilovaného požitku, musil tedy zase vypravovati.
Společnost znenáhla se rozveselovala. Na počátku večeře každá osoba zaujímala jednu stranu mohutného stolu, avšak při čaji a při rozjařeném líčení Těšitelově mezery mezi společností se úžily, brzo všichni byli na oné straně, kde pohodlně, syt a spokojen trůnil Těšitel. Po levici přisedl mu poštmistr, po pravici paní Marta a hned vedle ní zamyšlený, toho dne málomlavný Livora.
„Ach ano, zlaté časy, když jsme chodili k panu Oblakoví do školy," prozrazoval statkář, a poštmistr jenom rozmarně se usmíval, „jak snadno, hravě jsme se naučili písmenkům! Za každou písmenku nám pan učitel slíbil nějakoo pohádka nebo historka z vojny; jak jsme litovali, že abeceda neměla aspoň sto písmenek ! Jeden den nás naučil ,i' a za to vypravoval, jak vojákoval v Mohuči, jak nevýslovně líbezně hrával na fagot a jak jedna mladičká krásná princezna, dojata hrou, přišla a nabízela mu za to srdce, ruku a půl království. Ale on nechtěl, protože neuměla česky! Kdo pak z nás dětí tehdy tušil, že paní Lizi byla tou bohatou princeznou? Následující den za písmenku ,u' jsme se dozvěděli, jak pan — 158 Oblak byl na stráži v Rothschildově paláci. Tam všechny pokoje jsou vykládány penězi, a každý jinými. Jeden po stěnách a po stropě jest polepen samými tisícovkami, jiný stovkami, třetí desítkami, čtvrtý zlatkami, ostatní pak jsou posázeny dukáty, tolary, dvacetníky, desetníky, čtyráky a krejcary, ano i trojníky. Každý voják, který byi u Rothschilda na stráži, dostal za odměnu tisícovka a pečené holoubátko. Jen že on, pan Oblak, hned zase ztratil tu tisícovku."
„Jen stovku," bránil se poštmistr, „nikdy jsem neřekl víc, než stovku, zpropadený školáku! Hleďte, tak mi teď odplácí za moje mnohaleté vychování!
Paděláte peníze, příteli, ze stovek děláte hned tisícovky, a k tomu na štědrý večer, to je dvojnásobný zločin, toho mu nesmíte, milostpaní, odpustit 1 A jestli si mne budete ještě dobírat, udám vás za tu hanebnost Milostivá pani, váš pan manžel mi tou lží způsobil nesmírnou hořkost, dovolte, abych ji poněkud zahladil tím slaďoučkým zákuskem. Usmívá se tu na mne s talíře, že je těžko odolat Pořade jakoby na mne křičel: .člověče nevšimavý, nevíš, kdo mne zadělával, hnětl, pekl a krájel, copak si mne nevezmeš?' Tak, díky tisíceré, to jest nejlepší zbraň, když mne chce pan Těšitel škádlit!"
A chutě si vzal s talíře čtverec vonného marcipánu a labužnicky rozmílal v ústech kyprá sousta, zapíjeje čajem.
„Tak, jen si povídejte," pravil už spokojeně, bledě k statkářovi, a ten se nedal natíti. Daes byl velmi vesel a již opět se vracel k svým mladým vzpomínkám.
— 159 — „Jindy jsme slyšeli," vypravoval, „jak pan Oblak byl v bitvě a kolik nepřátelských mužů potlouk' svým fagotem, nebo nám líčil, jak jednou v Moháči chytili velryba tak důkladnou, že by sáhala z Klenové až do Svojetic, a jak ta velryba jednou usnula, a když se prohodila za třicet let, měla na hřbetě ostrov, plný zvěři a stromoví, ano i vesnici. Ale velryba se vším vjela hluboko do moře."
„Dobře, dobře," kýval poštmistr, „ale když jste to tak všechno pověděl, řekněte ještě, naačil-li jste se a mne taky číst, psát a počítat?"
„Ba právě, a jak jste byl dbalý naší pozornosti!
Zvláště na jaře, když po polednách tak rádo ve škole se usíná! V oné době začal jste něco o nerostopisu, a za dva dny kluci nanesli plná okna rozmanitého kamení.
Nikdo netušil, jak nám budou ty nerosty osudné.
Běda torno, kdo podléhal dřímotě. Pan učitel dal ma notný nerost na hlavo, a teď tlač špačky, ospalý školáka! Stávalo se, že bylo půl školy takto korunováno, a každé chvíle některá domnělá zlatá ruda nebo tušený diamant zahřímal o podlahu nebo o školní lavici. Pak pan učitel jen klidně přišel s rákoskou a citelně vyháněl nepozornou ospalost."
„Bylo to výtečné," poznamenal Oblak, „kdybych dnes učil, dělal bych to ještě tak. Měl jsem kdysi v úmyslu postarati se o patent na ten vynález, ale slavná školní rada neměla pro to dosti porozumění.
Že prý to není paedagogické, bylo mi řečeno. No, tedy, když kluci ve škole spí jako dudkové, to jest paedagogické, to se už může trpět! Ale já bych to zavedl do škol ještě dnes. Jenom tím způsobem učitel může míti v ustavičném zřeteli největší ospalce, — 160 — však vy, panečku, máte o tom taky zkušenost. Nevíte až oic?"
„Vím ještě jioé krásné věci. Na příklad, jak názorně jste nám přednášel biblickou dějepravu. Do nejdelší smrti nezapomena na článek o Holofernovi a Juditě. Tenkráte jste si mě vyvolal na výstupek a za mnou Julinku Pěnkavovou. Já jsem byl nešťastným Holofernem a Julinba Juditou. Musila si vzíti vaši rákosku, a pak jste jí poručil, aby mi utla hlava. Ale ona nemela ani ponětí o dramatickém umění a za živý svět nechtěla spáchat ten krvavý skutek. Nutil jste ji po dobrém, hrozil ji, že sama dostane tou rákoskou, ona však se dala najednou do hlasitého pláče, upustila rákosku a utekla vám do lavic. Já jsem přece svému osudu neušel. Nechtěla li Julinka, ujal jste se vy opuštěné Juditiny ú'ohy a usekl mi hlavu na třikrát někde až pod lopatkami, ale důkladně, jakobych to cítil ještě dnes."
„Ano, ano," přisvědčoval Oblak, nedávaje se vyrušiti z příjemného klidu, „pamatuji se na to tuze dobře. Od té doby Julinka Pěnkavová dívala se jenom na vás, dívala se ještě, když už jste byl veliký a když jste přijížděl z Prahy na prázdniny. Škoda toho děvčátka 1 Umřelo, když mu bylo šestnáct let.
Vy jste byl tehdy velmi smuten, pane Těšiteli, pamatujete se, jak se vám po něm stýskalo?"
A usmívaje se čtverácky, významně zamrkal na paní Těšitelovou.
„Co vás napadá 1" bránil se statkář, střelil také rozpačitýma očima po své ženě a začervenal se jako krev. „Co myslíte, vždyť mi bylo tenkráte teprve osmnácte letí" — 161 — „Ovšem, teprve osmnáct let, za mých mladých let se takoví osmnáctiletí chlapci už ženili, a zeptejte se tuto pana bratrance, může-li jinoch osmnáctiUtý už milovat?"
Těšitel však si nevšímal Livory a hájil se svým hlučným způsobem dále.
V tom okamžiku zraky paní Marty a Livorovy se setkaly.
Mladá paní také se zarděla.
„Ne, ne, nevěřte," mladý muž pravil tiše, „není to pravda, já jsem poznal lásku teprve, když mi bylo už třicet let."
Paní Marta se zachvěla, krev stoupala jí od hrdla až k čelu, srdce zatlouklo. Zdálo se jí, že oči všech jsou na ni obráceny. Ale upíral je na ni toliko mladší host.
„Co tím myslí?" pravila si v duchu a honem odvracela od něho těkavé oči.
A již počítala, kolik jest Livorovi let. jestli snad se nemýlila. Bylo mu pravé asi třicet, tedy teprve v této poslední době poznal svoji prvou lásku.
Kde pak?
Pak opět se dívala na Těšitele, jak byl ještě červený. O tom, že kdysi míval Jalinku Pěnkavovou rád, do té doby ješté nikdy neslyšela.
Trochn ji zamrzelo, že to tajil před ní, ucítila nepatrnou žehravost. Ani jí nenapadlo, vzpomenouti při tom na svůj vlastní pokle-iek.
Chopila se rychle ořechu a chtěla jej rozlousknonti. Ale ořech byl příliš pevný a vytrvale vzdoroval jeiím bílým zubům, odložila jej tedy na hromádku skořepin.
LIBUŠE : Druhá láska. 11 — 162 — Z nenadání kmitla se před ní hubená ruka, Livora sáhal pro tvrdošíjný ořech.
„Dovolte laskavě, abych si jej vzal," pravil, upíraje na ni prosebné oči.
A už nesl ořech k ústům, lačně, dychtivě, jakoby to bylo sousto pokrmu, na který už velmi dlouho čekal.
„Ne!" zvolala Marta a ulekla se. Vzala mu ořech z ruky a sáhla po plném talíři.
„Prosím," dodala, podávajíc mu, aby si vybral z talíře.
On však smutně, sklamaně zavrtěl hlavou.
„Děkuji. Proč jste mi nedopřála toho, co jste chtěla odhodit? Zde není žádný tak sladký a chutný, jako by byl ten, kterého se dotkly vaše krásné rty, děkuji, děkuji."
Složil si hlavu do dlaní a zamyslil se. Chvíli tak trval bez pohnutí.
A jí, krásné ženě, bylo ho velmi líto. Kam se zadumal tak lítostivě? Už se rozmýšlela, co má učiniti. Nutíc se do veselého, laškovného smíchu, položila před něho osudný ořech.
„Tu máte tedy," pravila, „myslíte-li, že jest dobrý. Ale vezměte si na něj nůž, jinak bylo by zle s vašimi zuby."
„Díky, díky!" odpovídal Livora a rázem rozlouskl ořech. „Nikdy jsem nejedl tak vzácný pamlsek," dodal chroupaje jádro. „A i tvrdá skořápka stojí za to, abych si ji schoval na památku."
Strčil skořápku opatrně do kapsy a podíval se vděčně na mladou paní.
— 163 Ona opět jen se zardívala.
„Jen se červenej," myslil si mladý muž, „ani nevíš, cos mi dala s tím ořechem. Také své srdce — ale to bude míti měkčí skořápku."
Schválně se tvářil zamyšleně a pohnutě. Znal tuto ženu příliš dobře a věděl tudíž, co nejvíce účinkuje na její útlé city. Byla z těch, které nedovedou zůstati chladnými, vidí-li někoho strádati.
Za nic na světě nemohla by se na někoho hněvati, kdyby při tom viděla jeho slzy. Koho viděla trpěti, k tomu bezděčně hned se nakloňovalo její měkké srdce.
Tak také nyní nž měla účastenství s Livorovým strojeným steskem.
„Hleďte, jak pan poštmistr a Bohuš jsou veselí," ozvala se.
Prohodil několik zdvořilostí, vmísil se také některou poznámkou do hovoru Těšitelova s Oblakem, a pak opět se naklonil k paní Martě.
„Jestli pak jste si vzpomněla na štědrý večer před čtyřmi lety?* otázal se a nesponštěl s ní zpytavých zrakův.
Mladá paní sebou prudce pohnnla, vír myšlének projel jí překvapenou hlavou. Chtěla vstáti, ale bála se, aby nikdo nepozoroval jejího rozechvění.
Chvíli nepromluvila, avšak Livora neustále jen díval se na ni svým prosebným, neodolatelným pohledem.
„Nikoli," řekla pak se strojeným klidem, „vždyť už víte, že jsem zapomněla."
Vzdychl jako bolestně.
„Jste šťastna, tuze šťastna! Kéž i já bych to mohl říci! Ale mně čím dále přibývá vzpomínek, a 11* ^mm — 164 — v tom jest moje neštěstí, že nemohu zapomenout.
Všechna moje minulost stojí přede mnou jako veliká, nezahladitelná výčitka, a stále mne burcuje z klidu a hrozí. Vám naopak přibývá krásy, spokojenosti, blaha. Každý má to, čeho si zasloužil. Jest to tak úplně spravedlivo, ať tedy trpím."
V té chvíli statkář navrhoval, aby se po štědrovečerním zvyká pobavili kartami.
Všichni projevili souhlas, a již mladá paní odběhla pro ně.
Za minutu se hrálo, ovšem zase jenom o ořechy, a působilo to malé společnosti mnoho zábavy.
Ale Karel Livora prohrával napořád.
„Ne a ne!" volal mrzutě a skládal karty. „Až mne to rozčiluje, nebudu si kazit tak krásný Štědrý večer prožluklými kartami! Dovolte, abych se vzdal hry. Uvidim-li zase někoho jiného prohrávat, bude mne to tím více těšit."
Rychle se zvedl a několikráte prošel pokojem, jakoby v tom hledal utišení.
„Inu," poznamenal žertovně Oblak, ozbrojuje si křivý nos velikými brejlemi a zvedaje k Livorovi husté obrví, „nedivte se. Kdo má štěstí v lásce, nemůže ho míti v kartách."
Avšak už starý muž vzpomněl si na láska Martina i Livorovu, a nažloutlé, tuhé tváře jeho se zbarvily rudými nesnázemi. Honem to zamlouval a chápal se odložených karet, honem sháněl některý jiný vděčnější vtip.
Livora k němu přistoupil a položil mu pravici na rameno.
„Mýlíte se, milý příteli," pravil tiše, s truchlivým přízvokem, jakoby to měl slyšeti pouie poštmistr, — 165 — „já jsem měl v lásce jenom veliké neštěstí. Těžko vzpomínati na to, co minulo. Dnes raději mluvte o veselejších věcech. Tak, a teď rychle míchejte a dávejte!"
Podíval se výmluvně na paní Martu a zavadil očima o Těšitele.
Ale statkářovi bylo v té chvíli příliš blaze, aby se staral o to, co se povídá. S úsměvem počítal vyhrané ořechy, jakoby to byla hromada lesknoucích se dukátův, to ho zajímalo více než hovor o lásce a štěstí nebo neštěstí.
Mladý muž poodešel pak ke klavíru. Stoje u něho hrál tiše, tichounce úryvky z „Dona Juana" a z „Normy", připojil některou dojímavou píseň a skončil hlubokon, tesklivou sonátou.
Potom vzdychl a odstoupil od klavíru.
„Jen hřejte, hřejte," pobízel ho Oblak, „prohrávám sice, když vás poslouchám, ale vezmi nešť trochu ořechů, beztoho jsou tvrdé pro moje kotlavé zoby! Bylo to velmi hezké, příteli!"
Livora vrátil se ke společnosti a pohlížel chvíli tomu, chvíli onomu do karet. Posléze se zastavil za paní Martou.
Zůstal už jenom u ní. Radil jí, jak má hráti, a smál se s ní, když se jí podařilo někoho ochuditi o ořech.
Mladá choť Těšitelova ani si nebyla vědoma, jak jí ty rádcovské služby jsou příjemný. Držela jenom karty ve svých dlouhých, bílých prstech, a v ostatním úplně se řídila Livorovým návodem. Často vyhrávala.
- 166 — Když jednou se loučila se srdcovým esem, Livora jí šeptal o samé hlavy: „Škoda nastokrát toho vašeho krásného srdce!
Kdybych je nyní měl, dovedl bych si ho jinak vážit!
Jakáž pomoc, ať padne za kořisť šťastnému Bohušovi."
Všiml si, že se při té poznámce paní Marty opět zmocňovalo malé chvění. Ruka, ve kteréž držela karty, se třásla.
Odstoupil tedy na minutu, aby měla kdy si oddychnouti. Na začátku nové hry však už zase byl a ní a skláněl k ní kučeravou hlava.
„Dovolte, dovolte," pravil, když měla dáti svoo karto, a vztáhl ruku k barevnému vějíři jejích karet.
Držel jej chvilka s ní a při tom slabě tiskl její tři chvějící se prsty. Pani Těšitelovou to dotknutí omamovalo. Už, už chtěla vstáti a odejiti z pokoje.
Livora to zpozoroval a stiskl její prsty ještě citelněji.
„Nebojte se," dodával, „jen zmažilost, a vyhrajeme všecko!"
Jí až se točila hlava, nevěděla ani, jak kdo hraje a jaké má karty.
A ostražitý generál Trochu, který sliboval bdíti nad paní Martou a ostříhati ji před znepokojujícími spáry dobrodružného jestřába, neviděl pranic. Byl v té chvíli nadmíru nadšen, neboť držel v levici dvě vydatná esa.
„Teď vám dám všem, rozsekám vás na padrť," kasal se, „teď na vás poženu útokem a nebudu litovat ani mužů ani žen, vzdejte se jen na milost oba, pan Těšitel i milostivá paní!"
— 167 — X.
Nechali karet hodně pozdě, nescházelo již mnoho do půlnoci, a Oblak s Livorou se chystali k odchodu.
Livora jakoby se probouzel ze sna. Oči jeho se leskly blaženě, ústa se usmívala.
„To byl krásný štědrý večer," liboval si, „do smrti vděčně budu vzpomínati na něj."
„ Kamaráde bratrský, to je moudré bIovo," pravil poštmistr, obraceje se k Livorovi, „a mám návrh: pojďme na půlnoční. Mluvil jsem dnes s řídicím učitelem, bude to prý slavné. Pak budete teprve s dneškem jak náleží spokojen."
Livora ochotně přijímal vyzvání, beztoho prý je člověk sevšednělý a bezbožný, už léta nebyl na půlnoční mši.
„Martičko," vzpomínal Těšitel, „co říkáš, abychom taky šli ? Loni jsi se tuze těšila, ie spolu půjdeme, ale nemohli jsme pro špatné počasí. Mohli bychom tedy letos, abys viděla, jak to v Klenové o půlnoční vypadá. Chceš?"
Také mladá paní hned byla srozuměna, a za půl hodiny čtyřčlenná společnost vydala se ze Sirotčího Dvora suchou, umrzlou cestou ke Klenovskému kostelu.
Cestou všichni se bavili. Oblak už věděl několik zajímavých vzpomínek z doby, kdy jako učitel účinková val také na chrámové kruchtě, Těšitel pak vypravoval, jak jednou, vraceje se jako desítiletý hoch s půlnoční, vyděšen byl na silnici před Klenovou, právě u starého hřbitova, zbloudilou slepou žebráckou.
mmmmtmm^^a — 168 — A jak prý potom celou noc blouznil o tom, nebožka maminka už se obávala, že to odstůně.
V chrámových dveřích se rozešli. Poštmistr tam uchopil Livoru za rámě a vlekl ho davem lidí po úzkých schodech na kůr, kdežto statkář s chotí svou vstoupili postranním vchodem na oratorium.
Když pak kostel se ozářil množstvím drobných světel, zdálo se jim, jakoby se i ve vzduchu oteplilo.
Těšitel se usmíval spokojeně, paní Marta byla jako u vytržení. A když na kůru se ozvala slavnostní, jásavá hudba a zpěv půlnoční, bylo jí pojednou tak divně měkce a blaze, div neupadala v blouznění.
V smě-dci zpívajících hlajů jakoby poznávala hlas Livorův. I to zdání ji už opojovalo.
Zpívá-li to skutečně on? Zeptá se ho, až opět se sejdou po půlnoční. Může mu říci, že v tom přívalu zpívajících hlasů hledala a poznávala i hlas jebo? A lituje-li, trpí-li skutečně ten zvláštní člověk, jak ji večer tiše vypravoval?
Za hodino vraceli se z kostela, a Livora s poštmistrem vyprovázeli ještě dvojici mladých manželů až před Sirotčí Dvůr. Cestou družina jejich byla roztržena, přihnalo se totiž několik rychlých povozův, a statkář s poštmistrem ocitl se na pravé, paní Marta s mladým mužem pak na levé straně silnice.
Na Livoru málem byl by se vřítil prudce rozjetý kočár.
Mladá paní hrozně se ulekla a chvatně uchopila souseda svého za rámě.
„Bože, dejte pozor, sic vás zajedou!"
On chladně, pohrdavě se usmál.
— 169 — „Co by bylo?" řekl. „Věřte, že by to nestálo ani za vaše uleknutí."
„Nemluvte tak a raději se vyhněte."
„Přejete-li si toho, ano. Ale kdybyste řekla jenom slovíčko, kdybyste jenom prstem kynula, ochotně bych se vrhl pod ty povozy. Bylo by to pro mne vítanější."
„Co to zas mluvíte? Proč jste tak smuten?"
„Pověděl bych vám, proč, ale jsem přesvědčen, že by vás to bolelo. Raději smrt, než bych vám mohl způsobiti ještě jednou bolest Kdybyste byla mstivá, zlomyslná, nepřátelská, řekl bych vám to směle, neboť by vás to mohlo těšit, měla byste snad radost, kdybych se vám přiznával ke svéma neštěstí.
Ale vy jste anděl a nemáte v nitru svém než soucit, lítost a stálé odpouštění."
„Ne," řekla zn.ateně, „prosím vás snažně, nemluvme už o těch věcech."
Mladý muž něžně se dotekl její raky.
„Máte pravdu, má drahá, jest zpozdilé, že o tom ještě mluvím. Promiňte mi taky to, neboť nemohu za to. Zoufám si a téměř šílím, jsem-li u vás."
„Proč? Bojíte se mne?"
„Ano, skorém. Jak já, hříšník, jak já, ďábel, neměl bych se chvěti na blízku anděla?"
„Umíte stále ještě lichotit — to však vám nepřinese upokojení."
„Vím, vím, pro mne už neroste ta vzácná květina."
„Vypuďte to jen z hlavy a budete zase kliden."
„Kliden! Mohu být kliden, když každý pohled na vás, každé slůvko vaše volá mi do duše pronikavou výčitkou, co jsem ve vás navždy a lehko— 170 — myslně ztratil? Pozdě, hrozně pozdě se mi otevřely nevidomé oči! Mohl jsem být nyní nejšťastnějším člověkem na světě, ale jsem největším bídákem.
Ani nesmím říci, že bídákem politování hodným.
Celý svět může mnou opovrhovat, a musím mu býti ještě vděčen za to. Už je veta po všem, ale je to pro mne nejspravedlivější trest. Viďte, že by bylo pro mne nejlepší, kdybych se byl vrhl pod ty vozy."
Paní Marta neodpovídala. Ani dobře nerozuměla jeho slovům Zvuk hlasu jeho, zaznívající tak něžně, dojemně a truchlivě, opět ji omamoval. Zrak jakoby se jí zakaloval před duševním vichrem dojmů, které v ní probouzel jeho tichý hovor.
„Mlčíte," připomínal jí Livora, „to jest právě tolik, jako byste přisvědčovala. Anebo řekněte, co si právě myslíte : že by vám to bylo úplně lhostejno."
Teprve nyní poněkud se vzpamatovala. Oči jakoby prohlédly, před ní mihla se bělavá silnice s tmavými pruhy vyjetých kolejí, do sluchu zalehl hovor Oblabův s Těšitelem.
„Jaké to zase nápady 1" namítla, obracejíc k němu hlavu. „Jak by mi něco takového mohlo býti lhostejno?"
„Tedy opravdu byste přece ještě mohla pro mne trochu cítit?"
„Prve jste mluvil o mém soucitu, a nyní už byste o něm pochyboval?"
„A politovala byste mne?"
„Lituji vás už nyní, protože mluvíte o svém neštěstí. Přeji vám, abyste byl spokojenější."
„To už není možno, už se nedostanu z té propasti, ve které se mořím a hynu. Mne by mohlo vysvobodit pouze opravdové milosrdenství, vroucí __^^»—i — 171 — přízeň a láska, jakou jsem ztratil. Jenom v té by zhynul bídný Livora a povstal by jiný, nový a zajisté i lepší člověk."
„Proč tedy nedoufáte? Chtějte jen, a jistě najdete přízeň a lásku, po které bažíte."
„Ach ne, tomu už je konec. Na světě byla jenom jedna žena, která mě mohla milovat a s kterou jsem mohl býti šťasten. Ach, drahá paní švakrová, vy dobře víte, že jsem ztracen. Máte pro mne sice odpuštění, ale nemáte ani krůpěje lásky."
„Nemluvte tak, pro Boha, co myslíte? Což jste zapomněl, že jsem vdána?"
„Čím v tom může býti Bohuš? Kdybyste byla svobodna, bylo by to právě tak."
Mladá paní neodpověděla. Třesouc se rychle přecházela silnici, aby se přidružila k mužovi a Oblakoví, kteří se hlučně bavili.
Avšak Livora byl v patách za ní a úzce se přidržoval jejího boku.
„Viďte, viďte," dotíral na ni truchlivým, rozechvělým hlasem, „jen mi to řekněte, že ani pak už byste mne nemohla milovat. Nelitujte mne, nešetřte mne, jen mi to řekněte!"
„Což já vím?" odpovídala plna úzkosti a ucítila v srdci svíravou bolest. Štěstí a spokojenost, kterou v sobě ještě před čtvrt hodinou cítila na chrámovém kůru, když tušila jeho hlas mezi zpívajícími, jakoby od ní prchalo a ztrácelo se v té studené, šeré vánoční noci. Neměla teď odvahy otázati se ho, zdali též zpíval. Byla omámena, ani skorém nevěděla, co mluví a činí.
Zavěsila se na Těšitelovo rámě a pobízela ho k rychlejší chůzi.
— 172 — „Prosím tě, pospěšme si, jest mi až táze, táze zima."
A málem se dala do pláče.
„Co pak?" divil se statkář. „Snad jsi se mi nenastydla ?"
A tiskna ruku její k své hrudi, starostlivě sáhal po jejích tvářích a pečlivě jí zahaloval omdlelou, klesající hlavo.
Ona již ani nepromluvila.
Za malou chvilku všichni se zastavili před Sirotčím Dvorem.
„Co myslíš," nahnul se Těšitel důvěrně ke své choti, „neměli bychom pozvat Karla, aby na svátky zůstal u nás? Aby nebyl tak v hostinci sám. Vyhlíželo by to trochu divně, když jsme přátelé. Mám ho pozvat?"
Vnitřní hlas ji nutil, aby se tomu opřela. Věděla, že s návštěvou Livorovou jí hrozí veliké nebezpečí, že jí snad nastanou dnové plní bouří a duchovních útrap, ale přece neměla dosti zmužilosti, aby odmítla svůdné lákadlo.
„Jak chceš," řekla muži svému na pohled chladně, nanejvýš lhostejně.
Těšitel tedy svým prostým způsobem zval Livoru, aby u nich zůstal na svátky.
Ale on odepřel rozhodně. Prosil bratrance, aby nechtěl zvěděti, proč chce býti sám. Na konec však přece povolil a slíbil, že aspoň na koledu bude v Sirotčím Dvoře hostem a že přijde už na oběd.
Po té přál s poštmistrem dobrou noc, a oba rychle odcházeli do Klenové.
■Mi ^^^~^—^m^^^m —. 173 „A co zítra budete robit, příteli?" tázal se cestou Oblak Livory a zastavoval se, aby snáze mohl zapáliti zvlhlý doutníkový oharek.
„Abych vám upřímně řekl, nic kloudného. Snad trocha se obírati svými papíry, ale nejspíše ještě více se nudit. Víte, jak zimní neděle na venkově jsou smutné."
Poštmistr chvíli bafal, až rozdýmal malý ohníček. Teprve pak byl zase schopen mluvy.
„Myslil jsem, kdo ví co máte na práci, že jste nechtěl zůstat u Těšitelů."
„Co tam, prosím vás, se mnou? Nikdy nezapomínám, že jsem v Sirotčím Dvoře tuze zvláštní host, i musím dříve odvažovat každé slovíčko, abych nevzbudil Bohušovy nelibosti nebo abych tím nepřivedl paní švakrové do nepříjemných nesnází. Mnsil bych být zaslepený člověk, kdybych byl už několikráte nepostřehl jejích rozpakův."
„Dnes mluvíte jako rozumný muž," chválil si Oblak, „minule jste nebyl takový. Cizí rozpaky a nesnáze působily vám potěšení a rozkoš, jak jste tvrdil."
„Prosím vás, což ani o vánocích nesmím býti poněkud lepším člověkem?"
„To je přece slovo! Mluvte tak vždycky a na konec nemusíte ani k Trapistům."
Před poštou se rozloučili se slibem, že nazejtří se uvidí. Poštmistr už pospíchal do teplého lůžka, byl notně ospalý, neboť po celá léta chodíval den co den spát před desátou hodinou, nyní pak už bylo půl druhé přes půlnoc. Také tím zatvrzelým oharkem udeřil o tvrdou silnici.
— 174 — Livora však ještě dlouhou chvíli svítil a chodil po svém pokojíku.
Byl rozčilen, ale rozčilení to bylo mu příjemné.
Ani se nepohoršil, že mu zapomněli v pokojíku zatopiti. Přinesl si z chodby dříví a zatopil si sám.
Pak, když trochu se ohřál, vrhl se oblečen na postel a přivřel oči.
Nechtělo se mu spáti, za to táhlo mu hlavou lahodné snění. Oddával se mu úplně, vykonzloval si opět v duchu krásnou mladou ženu, která té chvíle také marně se snažila utišiti nepokojný tlukot svého uděšeného, malomocného Brdce.
Avšak tentokráte rty Livorovy nekřivily se vítězným lehkomyslným posměškem, teď už si nepředstavoval paní Marty jako vetché, kolísané třtiny, kterou bude moci hravě zlomiti nebo utrhnouti.
Něco mnohem většího a světlejšího, než byla jeho dosavadní žádost a touha po ženách, zachvívalo mu vyburcovanou duší, otřásalo jeho obživlým, užaslým srdcem, naplňovalo jeho pustou, temnou mysl.
„Jest to hrozné!" najednou zvolal skorém až hněvivě. „Chtěl jsem sobecky křísit její uhaslou lásko, a sám jsem uvázl v té léčce. Pomsta už jest zde a nepřestane mne močit. Nadarmo jsem se jí vysmíval, nadarmo jsem se klamal a těšil, jak si ji podmaňuji, teď se hrozím, že bode pro mne zase trpět Mám ji nyní tak rád, že jí nepřeji nic bolestného, zabil bych každého, kdo by jí ublížil! Ano, teď už jí nesmím podvádět a klamat, pomyslím li na ni, přestávám býti ďáblem, už mi není krásnou hračkou pro zábava, až jest mi ženoa zbožňovanou !"
m—m—m—m — 175 — Neusnul ani do rána a ustavičně musil mysliti jenom na ni.
Dopoledne číhal u okna čekaje, až paní Marta půjde do kostela. Objevila se brzo v průvodu svého manžela, a Livora je viděl také, když se pak vraceli. Chtěl vyjíti a doprovoditi je, aie přece se zdržel.
„Ticho, ticho, bláznivé srdce," konejšil se, „darmo bys se ještě více pobouřilo. Bylo by vůbec lépe, abych složil své věci a chvatně ujížděl z této krajiny. Ještě snad je čas, abych se vzpamatoval.
Ale ne, načpak to, jaký nesmysl! Proč bych ji nemohl míti rád? A proč bych si neměl přáti, aby i ona mě milovala? Nanejvýše to může býti velmi zajímavé, a pak, jaké hlahol" Zůstal o okna a jako mladík, cítící prvou láska ve svém srdci, dychtivě pohlížel za mladoo paní, dokud nezmizela.
Po polednách se vysypal z kalných nebes sníh.
Padal tak hnstě, že protější strana náměstí ztrácela se skorém úplně ve spoustě padajících studených pápěrek.
Livora upustil od své schůzky s Oblakem a nevyšel ani z hostince. Lehl si, osnul brzo a spal tvrdě až do následujícího rána. Po všechnu tu dobu hustě sněžilo, a zvláště v noci byla důkladná vánice.
Když mladý muž vstal a přistoupil k oknu, celá Klenová byla pod sněhem. Ještě bylo dosti časně, teprve se rozednilo, ale po náměstí už přebíhali dům od domu malí čilí kolcdníci a držíce ve zkřehlých ručkách uzlíčky, vyzpěvovali si skrovné dárky.
— 176 — Zachvívaje se citelným chladnem, Livora chvíli se díval na náměstí a pozoroval spousty napadlého sněhu, jednotlivé časné chodce, křižující neposkvrněnou sněhovou plochu křivolakými řadami pěšinek, i ty malé zpívající koledníky.
Mrzntě sebou otřásl.
„Všechno mi jest strašně protivné," zlobil se, „všechno jakoby mě řezalo a šlehalo do duše, a není utišení. Nic plátno, přece jen jsem bídný, ztracený chlapi" Umyl se a oblékl co možná švibácky. Při tom poněkud se vzpamatoval, a bylo mu tepleji. Pak se pohrdavě usmál své mrzutosti a když hleděl do zrcadla, byl už zase vesel.
Zaluskl prsty, zabručel si nějaký popěvek a volal o snídani.
Měl hlad, i těšil se z toho, že to jest dobré znamení. Dokud prý člověku chutná jíst, dotud také jest schopen činův. Chuť k jídlu jde ruku v ruce s odvahou a srdnatostí. A on, Livora, měl vždycky více odvahy než hladu. Dal se statně do jídla a brzo volal hostinskou, aby mu přinesla ke kávě ještě jeden zákusek. Chválil její výbornou vánočku a lichotivě prohodil, že si vyžádá od ní receptu na to chutné pečivo, jen co se ožení.
Hostinská hned se chápala toho slibu. Jistě pan inspektor prý už má nevěstu, když se stará o kuchařské recepty.
Dal se do smíchu té domněnce řka, že nemá žádné milenky a kdo ví, jestli kdy jakou bude mít „To by bylo hezké," na to hostinská, žena červených lící a širokých bokúv, „to by bylo pěkné, takový mladý pán, má se tak k světu, ženu by mohl — 177 — snadno uživit, a snad by nechtěl zůstat starým mládencem?"
A už mu jmenovala dvě nebo tři kleuovski děvě »ta, hezká a s pomocí, u těch by mohl zkusiti štěstí a zaklepat. Co pak prý jest do mužikého, když se nechce oženit, k čemu jsou na světě vdavekchtivá děvčata?
Ale Livora jen se smál těm nabídkám.
Po snídaní opět se díval z okna, jak na náměstí umetají pěšinky. Čekal, jakoby to kleaovští občané dělali jenom pro něuo. Když udělali cestička od hostince k poště, vzchopil se a šel navštívit přítele Oblaka.
Poštmistr ho přivítal výčitkou, proč nepřišel už včera. Žena mu churaví, byla mu prý neslýchané dlouhá chvíle, tím delší, protože čekal na něho.
Po celé dopoledne, pokud Oolak mél kdy, vypravovali si většinou o hudbě- Poštmistr byl by rád zkusil zase jednou některý hudební nástroj, ale ohled k churavé ženě nedovoloval nic takového.
Pokořovali si tedy v kanceláři, moli se dobře.
Livora už zase byl Oblakoví kamarádem bratrským nad jiné milým a vítaným, poštmistr se přiznával, že přes všechny nechvalné vlastnosti má toho kudrnatého človíčka velmi rád.
Až na konec poněkud se nepohodli, ale bylo to přátelské. Poštmistr totiž vychvaloval dýmka jako nejlepší kuřácký požitek, kdežto Livora dával přednost dobrým doutníkům. Z toho hned přešel na zeny, a až zpíval starou písničku.
„Ženy jsou jako doutníky," vykládal Oblakoví, „zrovna, na vlas takové. Jsou také jenom proto, aby muže na krátko opojily, aby ma připravily chvilLIBUŠE t Druhá láska. 12 — 178 — kovy požitek. Usmíváš se labužnicky, kocháš se takovým úhledným dontníkem, ale za nedlouho jej odhodíš a třebas i zašlápneš, má-li se ještě k životu, doutná-li v něm ještě jiskřička. A největší požitek máme z doutníku jako z ženy, když jej můžeme spáliti, stráviti docela. To blaží, pak jsme spokojeni, to jsme si pochutnali! A jako jsou rozmanité druhy doutníhův, tak i ženy. Dlouhé a krátké, to jsou vesnické venkovanky a děvečky, portorika a kuba jsou měšťanské dívky, havanna, britanika a trabuka sluší srovnávati se zámožnými a vznešenými slečnami.
Viržínka jsou silná kuřba — to jsou mladé vdovy, a cigarety jsou baletky. Vše ostatní už jest šlechta.
Ovšem, někdy takové sprosté dlouhé nebo krátké chutná lip než leckteré trabuko, ale to jen vysvětluje zajímavý úkaz, že mnohdy největší páni kouří nejlacinější doutníky."
„Dobře jste si to vymyslil," pravil Oblak a kysele přikyvoval hlavou, „to jest asi ovoce vaší včerejší nudy, není-li pravda? Proto jste nemohl přijít, že jste si as vymýšlel takové taškářské věci. A když až to všechno tak důkladně víte, kamaráde bratrský, prosím vás, jaký to jest doutník, když maž se ožeuí?"
„To až není žádný doutník, drahý příteli, to jest nanejvýše knřlavý tabák, ale nejčastěji to jest špička, hodně odporná, páchnoucí, štiplavá špička, ze které už pranic nechutná kouřit."
Pan generál Trochu maně si vzpomněl při tom na svoji manželskou polovici a opět zakýval hlavou, než tentokráte spokojeně, souhlasně. V tom mu mladý maž trefil do noty.
1"" — 179 — „Máte pravdu, příteli, jest od vás sice ničemnost, že mluvíte tak potupně o vdaných ženách, měl byste k nim mít přece trochu více úcty a respektu, ale dávám vám pardon, dobře jste to řekl."
Za chvíli, už před samým polednem, Livora odcházel do Sirotčího Dvora. Mysl jeho byla zase lehká, obličej se usmíval. Včerejší pobouření bylo ututláno, nepokládal ho nž za nic jiného než za chvilkové vzplanutí citúv.
Věděl sice, že má paní Martu nevýslovně rád, ale už nevzpomínal krátkého předsevzetí, aby se vystříhal způsobiti jí bolest. Zůstávala mu dále ženou zbožňovanou, ale on nehleděl k ní jako k světici, prahl a hořel po ní lačněji než po kterékoliv jiné ženě. Představuje si v duchu její krásu a vnady jejích rozkošných údův, nemohl v sobě potlačiti smyslného rozechvění. Nade všechny city jeho vynikala nyní prudká žádost, aby se jí opět mohl zmocniti, aby zase byla jeho, jako kdysi bývala, avšak domníval se při tom, že nyní nemohl by se jí už nikdy nabažiti, že číši rozkoše, které by s ní dosáhl, nikdy by nemohl dopiti až na dno.
Domníval se, že bude na mladé paní znáti účinek poslední rozmluvy, ale zmýlil se. Paní Těšitelova nedávala na jevo ani nejmenší známky nějakého vzrušení.
Byla úplně klidná, usměvavá, důstojná. Jen to pozoroval, že spíše si všímá svého muže, než jindy, a dobře uhodl, že zúmyslně.
Od štědrovečerní rozmluvy zajisté také se potýkala se svými city a se svým svědomím. Přemýšlela o důvěrných útocích Livorových, uvažovala, co i ona jemu řekla. Zhrozila se, že odpovídala více, 12* — 180 — než směla, ulekla se pomyšlení, kam by takto dospěla? Oddanost manželská ji kázala, aby se snažila vypuditi z mysli každou vzpomínku na Livoru, aby ustavičná myšlénka na muže jí byla nepřekročitelnou hradbou proti tomu mladému, svůdnému démonu.
Tak v duchu připravena na opětné setkání vítala hostě a přivolávajic muže svého tázala se, jak Livora strávil boží hod.
„Jak jinak, než nadmíru smutně ? Jak živ jsem nebyl tak teskliv, jako včera."
„Proč pak jste nechtěl u nás zůstat?"
Neřekla to jako otázku, byla to spíše šetrná výčitka, ale Livora již odpovídal: „Však by vám to řekl cit, kdybyste chtěla jen trochu hádat Ale vy víte!"
„Ano," odvětila na to rychle, „tedy vím a věřím, že to bylo tak dobře."
Po těch slovech se obrátila h nějakou lhostejnou otázkou k přicházejícímu mužovi.
, Livora se vítal s bratrancem, než při tom upíral na Martu překvapené oči.
„Jak pak to dnes mluví?" divil se v duchu.
„Ale známe to, pouhá maska, přirozená přetvářka.
Nedělej si z toho nic, brachu! Mohťs očekávat, že ti hned nepadne do náručí, počkej. Za chvíli bude ještě přístopnější než předevčírem."
Ale nebylo to tak snadné, jak se těšil. Paní Marta byla vytrvalejší, než jindy, a bedlivě se vyhýbala každé příležitosti, kdy by mladý maž mohl zase zabočiti na své žaloby a city. Byla toho dne zvláště utvrzena ve svém předsevzetí, že se bode brániti jeho nebezpečným útokům. Dostala totiž od tety Heřmánky psaní, a kromě diků za vánoční dary — 181 — jí i oběma vnoučatům jejím zaslané psaní obsahovalo také dlouhé kázáníčko. Tři plné stránky kostrbatého písma vyjadřovaly stařenino napomenutí a stměnou ale rozhodnou radu, aby toho zlého, spustlého mladého člověka, který teď se neostýchá využitkovati jejich pohostinství, krátce klidila z domu.
Ve své upřímnosti choť Těšitelova totiž nezamlčela své tetě, jaký neočekávaný host k nim na podzim zavítal a že nepochybně zase brzo navštíví Sirotčí Dvůr.
Bystrozraká babka v tom hned viděla Martino nové neštěstí, a psaní její bylo podle toho, že šije mladá žínka ani netroufala ukázati Těšitelovi.
Ostatně toho dne nebylo možno spoléhati na důvěrnosti. Nemaje vedle sebe Oblaka, Těšitel věnoval jak bratranci, tak i své choti ustavičnou pozornost a byl také vnímavější pro jejich hovor.
Teprve když se na chvíli vzdálil, Karel Livora nedočkavě se odvažoval dalších milostných podnikův.
Už zase vypravoval paní Martě o své duchovní trýzni, o své lítosti i hoři a na konec o lásce, před nedávném nešťastně nalezené. Už zase vpíjel do ní omamující oči, vztahoval studenou pravici po její ruce.
Zaplesal v nitro svém pozoruje, jak krásná žena opět se chvěje, rdí se a bledne. Ona však přece byla silnější, než se domníval. Odtáhla svou ruku, odstoupila od něho a pravila ma mírným, prosebným, než i rozhodným hlasem: „Máte-li mě trocha rád, prosím vás pro Boha, nechtě mne a nemluvte už oikdy, nikdy o těch věcech."
— 182 — „Vždyť jest to můj život, každým takovým slovem vyjádřena jest má nynější bytost. Ale vy, vtělená dobrota a milosrdenství, poroučíte, abych mlčel."
„Neporoučím, nýbrž prosím vás za to. Poroučí-li něco, jest to myšlénka na mého muže."
„Nešťastný muž!" vzdychl Livora.
Avšak mladá paní k němu přistoupila a plna důvěry mu podávala rubu.
„Hleďte, podejte mi ruku na to, že vypudíte z hlavy ty nešťastné myšlénky. Nemohu, nesmím s vámi takto mluvit, ani kdybych chtěla. Rozumím vám velmi dobře, cítím s vámi, ale čest a povinnost jest mocnější než všechny city. Sotva si troufám říci, jak mě těší, že na mne přece vzpomínáte a že jste nyní jiný člověk. Ale už jest pozdě, zapomeňte zase — viďte, příteli, že mi to slibujete?"
Podal jí ruku, zvolna, jako z přinucení, a smutně k ní zvedl oči.
„Ano," pravil tiše, „slibuji. Nedotknu se vás už ani slůvkem, ale aspoň mi dovolte, abych se mohl kochati svými vzpomínkami. Lhal bych a spáchal bych na vás i na sobě veliký hřích, kdybych slíbil, že mohu zapomenout."
Sklonil se před ní a přitiskl na její ruka uctivý, dlouhý polibek.
O ta mu jen stiskla ruku a pak nadmíru vzrušena odběhla z pokoje.
Mladý muž nemohl se ubrániti smutku a pohnutí. Třel si chvíli pravicí chladné čelo, hryzl bledé rty, z hluboká si oddychoval.
„Tedy mi selhalo," pravil si tiše, „škoda, tolik jsem se těšil! Jest příliš věrna svému mužovi, abych — 183 — se mohl ještě dále odvažovat. Dobře, dobře, ať jest hodně ctnostná! Jen když mne miluje — to mi zatím stačí."
Od té chvíle paní Marta neslyšela od něho již ani jediné důvěrnosti. Livora byl sice kliden, avšak přece pátravé zraky její postřehly na něm zakrývané sklamání. Byl k Těšitelovi samá ochota a pozornost, k ní pak samá pokora i uctivost, a mluvil o tom, že snad už do Klenové ani nikdy nepřijede, nepokojný život zanese ho kdo ví kam. Ale odnese si z Klenové aspoň krásnou vzpomínko na nezapomenutelný štědrý večer, který u Těšitelů tak utěšeně strávil a který mu bude oslazovati budoucí štědré večery, které zajisté budou již zase tak smutné a všední, jako bývaly pro něho v posledních letech.
Těšitel zvedl hlavu a nedůvěřivě upjal najněho modré oči.
„Co zase do tebe vlezlo? Snad už nemáš inspektorování u pojišťovny dost?"
„Jsem teď všeho syt, i toho klopotného tuláctví, jistě při tom dlouho nevydržím. Ale co pak, eo pak, aby to už bylo poslední a veliké? Nevím sice dosud určitě, co podniknu, ale předem mohu bezpečně slíbit, že to už nebnde veselé."
A když pak večer opouštěl Sirotčí Dvůr, nastavil tváře proti sněhové vánici, sáhl si na oči a mrtvě, malomyslně zahučel do větru: „Ba přece snad by bylo nejlépe, abych se stal Trapistou. Půjdu do kláštera utopit svůj bídný, ničemný život!"
Zoufale se vrhl na lůžko, ale zase nespal po celou noc, jako předevčírem. Vír střídajících se — 184 — plánův a úmyslů probíhal jeho mozkem. Podnikal v nitra svém těžký, odvážný boj, a ráoo vstal vysílen sice, ale rozhodnut.
Byl bledší než obyčejně, chladnější, avšak nechvěl se.
„Ano, tak to udělám, abych si jí zase dobyl!"
šeptal si, hladě si vlasy a malé kníry. „Zničil-li jsem bez zachvění už několik žen, proč bych nemohl utratiti také jednoho maže?"
A jakoby se chtěl opevniti ve svém předsevzetí, dodal důrazněji: „Ano, ano, to bude nejlepší. To bode nejbezbečnější prostředek, abych ji zase nabyl. Zabija svého bratrance Těšitele !"
XI.
Ani neopustil hostince. Po snídani opět se natáhl na pohovku a přemýšlel o svém vražedném plánu. Jako úkladaý pavouk zvolna, důmyslně tkal svoji zločinnou pavučina. Byl vždycky důmyslný, nikdy neměl noaze o rada, nikdy nelekal se překážek a protivenství.
Ve svém dosavadním těkavém kočovném životě nabyl mnohých zkušeností, ostřílel se proti rozmanitým nehodám, které jiného člověka snadno by mohly zvrtkati nebo zvrátiti. U něho žádná překážka nebyla nepřemožitelná. Obyčejně jenom chvíli byl na vahách, avšak vrátila se mu vrozená chladnokrevnost, a Livora dovedl o nejdůležitějších životních otázkách rozhodovati tak klidně, jakoby se rozmýšlel, co by si měl vybrati lepšího k oběda. ' — 185 — Po celý den bodoval svoje hříšné plány, zkoumal, uvažoval příznivé i nepříznivé okolnosti, a při tom se utvrzoval ve svém černám úmyslu.
Venku opét skoro po celý den chumelil se sníh, někdy se sypal v hustých kouscích, někdy poletovala v tichém vzduchu pouze jeho lehoučká, prořidlá vlákna. Nebe bylo zachmuřeno, městečko po svátcích jakoby oněmělo a odpočívalo, vše tak se hodilo k Li vorově zachmuřené mysli. Jeho duchovní míře nyní by neodpovídalo jasné modro oblohy ani zářící slunce, ani hlučné, veselé hlasy mimojdoucich.
Na večer ani nevyšel se projít, ačkoliv bylo jeho zvykem denně, třebas i v nevlídném počasí podnikati větší nebo menší procházku. Ba ani do hostinské místnosti nesešel a dal si přinésti večeři do svého pokojíka. Jedl málo, ale pil za to více než obyčejně, než přece ne tolik, aby to bylo na úkor jeho chladnému, hroznému uvažování. Při tom kouřil po celý den a několikráte mnsil otevříti okno a vyvétrati pokojík, neboť až se dusil v těžkém cigaretovém dýmu.
H.ava ho až brněla, když dosti pozdě odešel na lůíko. Avšak nebyl rozčilen ani přemýšlením, ani pitím, ani kouřením, a usnul brzo i spal až do svítání.
Nazejtří opět si vyšel, a byl už zase jako obyčejně čilý, usměvavý, všímavý ke všemu, co viděl a potkával. Nezapomněl zůstati dokonalým švihákem.
Na náměstí se zastavil a hloačka dětí a s potěšením se díval na jejich střelba sněhovými kulemi.
Podněcoval slabší k statečnosti a na konec poděloval vítěze několika krejcary. Za ty byly by se mu děti sepraly třebas až do krve.
— 186 — „To je hodný pán!" chválila si ho veselá, chudá žena, vidouc, jak rozdává krejcary. „Skoč, Frantíku, a polib za to milostpánovi ruku!"
Potom milostpán Livora zamířil k Sirotčímu Dvoru. Když přišel na cestu s topolovým stromořadím, zrychlil kroky a vpadl do statku trochu udýchán.
„Prosím tě, Bohuši," oslovoval bratrance, „jda do Sliveoce, ale zapomněl jsem si v hostinci něco napsat, potřeboval bych také nějaký arch papíru.
Spěchám, nemoha se až vraceti do Klenové, bud tak laskav a dovol, abych si to napsal a tebe a poskytni mi laskavě kus papíru."
Těšitel s největší ochotou uvedl Livora do svého pokojíka a nabídl ma tam psací stůl. Zotvíral některé zásuvky a vyložil před bratrance hromadu rozličného papíru, vyhledal i několik per, neopomenul všimnouti si inkoustu a při tom se omlouval, že v pokojíku není zatopeno.
„Jen si napiš, co ti libo, a posluž si papírem, je ho dost," řekl dobrácky a vzdálil se, aby se postaral ještě o pohoštění.
Za chvíli 86 vrátil v průvodu Kačenky, přinášející láhev vína a talíř zákaskův.
„Tak, teď jez a pij i piš, nebudeme tě už vytrhovat," řekl zase a odešel.
Mladý muž nejdříve vypil malý doušek vína a pak přistoupil ke dveřím. Otevřel je a podíval se do vedlejšího pokoje. Nebyl tam nikdo, dvéře jeho byly zavřeny.
Přivřel tedy dvéře pokojíka a tiše, opatrně, dávaje pozor na každý šelest v domě, vrátil se k psacímu štolo. Byl patrně spokojen. • — 187 — Ale neusedl a nepsal, měl na mysli jiné úklady.
Rychle se přehrabával papíry Těšitelovými, vyhledával zvláště listy a poznámky s bratrancovým rukopisem. Po těch nejdříve pátral, po těch prahl tak chvatně a nedočkavě.
Vybral si několik popsaných listův i několik čistých papírů s vytištěným jménem a obydlím statkářovým, složil vše pozorně a schoval do náprsní kapsy spodního kabátu. Oddychl si, podařilo se mu, čeho si přál.
Potom znova, žíznivěji se napil a posadil se ke stolu. Pomalu, spíše jen jako z dlouhé chvíle nebo ze zvědavosti prohlížel si papíry a předměty, téměř úplně zakrývající bratrancův dosti zanedbaný psací stůl. Bylo tam několik všedních, obchodních psaní, několik knih a cenníkův, a mezi tím spousta rozmanitých celých i polámaných drobností, jaké obyčejně bývají nezbytnou okrasou zvláště takového stolu, na kterém se nepíše každý den. Těšitel málokdy sedával u tohoto stolu. Svoji korrespondenci vyřizoval obyčejně v jídelně, neboť tam, kde také nejvíce prodlévala Marta, bylo mu mnohem veseleji, než v odlehlém tichém pokojíka, který byl určen býti jeho pracovnou.
Livora s pohrdavým úsměvem bral do rukou a zase hned odkládal všechna ta těžítka, vytěráčky,krabičky a figurky, z nichž některé zajisté nž byly ozdobou psacího stolu otce Těšitelova a dosud byly trpěny na svém místě toliko jako milá, jinak bezcenná památka.
Posléze vstal a oblékal zimník, který odložil, ačkoliv tam bylo citelně chladno. Byl už téměř na odchodu, když si všiml ještě pootevřené zásuvky.
— 188 — Jindy vždycky byl dosti šetrným k takovým věcem, které mohl pokládati za cizí tajemství, zvláště nedotýkaly-li se jeho zájmů v. Avšak nyní, zmocňuje .se tajně několika popsaných listů Těšitelových, stával se již zločincem, jemuž vnikání do cizích důvěrností zdálo se maličkostí.
Obezřele povytáhl zásuvku a probíral se jejím obsahem. Byla celá vyplněna starými výkresy z dob, kdy statkář byl na studiích, rozlámanými kružidly, pravítky a prkénky v sousedství zrezovatělé, zanedbané lupenky.
A mezi tím ruka Livorova nalezla a na světlo vynesla těžký revolver.
Mladý muž se zachvěl, vybledlé oči se mu zaleskly, dech na okamžik se zatajil.
„To jest výtečný nález," šeptal si, „jak krásně se mi hodí! Nic lepšího jsem nemohl najíti než to.
Kdybych neměl nic, ten revolver by mi stačil."
Rychle se vrhl ještě k zásuvce a honem znova prohledával. Štěstí mu zase přálo. Nalezl krabička s náboji, určenými pro tu osudnou zbraň. Přesvědčil se ještě, hodí-li se dobře do revolveru, načež několik nábojův zabalil do kousku papíru a zastrčil i s revolverem do hluboké kapsy svého zimníku.
Ostatní náboje položil zase mezi kružidla i výkresy a zavřel zásuvku.
Potom naposledy se napil, zapálil si cigaretu a s úsměvem opouštěl pokoj.
„Pospícháš tnze?" tázal se ho bratranec, když mu Livora dával s Bohem.
„Arci že pospíchám."
„Mohl-li bys se chvíli zdržet, zdrž se, Marta si pospíší s obědem."
mm — 189 — Mladý mnž však děkoval za pozvání. Zlobil prý už dost o svátcích, ani kdyby měl kdy, neodvážil by se opět obtěžovati. Ale má prý opravdu naspěch, svátky ho zdržely, trochu si o nich zalenošil, a nyní musí zase doháuěti, aby nevzbudil nespokojenosti u svých představených.
Podal Těšitelovi ruku a zaskočil ještě do kuchyně, aby se poroučel mladé paní.
„A kdybychom se snad už neviděli," pravil, zastavuje se ve dveřích, „buďte tu hodně zdrávi a šťastně vstnpte do novéno roku. Do té doby budu zatím v matičce Praze, hodlám odejeti z Klenové zejtra, nejdéle pozejtří. Porončím se!"
Statkář vyprovodil ho až na dvůr.
„A zastav se opět u nás," zval dobrácky Livoru, „až zavítáš do naší krajiny. To víš, přijď bez ostycbu, jako domů."
„Kdož ví, přijdu-li sem ještě někdy," usmál se odcházející host.
Téšitel hleděl za ním, dokud nevyšel ze vrat, a pak zvolna se vracel do domu.
Paní Marta také stála u okna a upjatě zírala za vzdalujícím se mladým mužem. Ucítila v nitru svém zvláštní tesklivost.
„Kdož ví, přijdu-li sem ještě někdy," šeptali rtové její právě tak, jak to zaslechla ze dvora.
Snad tedy ho vidí naposledy, pomyslila si, dívajíc se za ním, snad jí mizí navždy. Dobře, že odchází a nebude-li ho už nikdy anebo aspoň dlouho, hodně dlouho viděti.
Vidouc ho odcházeti zasněženým dvorem a zanikati za zdí, obrostlou uschlým točiplotem a starým břečtanem, cítila, jakoby ji lítost stoupala k hrdla, — 190 — jakoby se zraky zalévaly teplou rosoa, málem byla by se dala do pláče.
„Proč jen musím na něho ustavičně vzpomínat, když mi tolik ublížil?" žalovala si vyčítavě a rychle se shýbala do skříně, aby vracející se Těšitel nepostřehl jejího pohnutí.
Ale přece v srdci a duši bylo jí mnohem volněji a světleji než jindy. Stesk po odcházejícím démonu byl potlačován vnitřním ušlechtilým uspokojením. Poznávala s hrdostí, že už není tou slabou, vratkou bytostí, jakou byla včera, nyní ženská důstojnost zase v ní se hlásila a volala k ni napomenutí o povinnostech počestné ženy.
Livora nešel do Slivence, obloukem se vracel do Klenové. Schválně si zašel hodně daleko, aby ho nikdo ze Sirotčího Dvora nepostřehl, ale přece pospíchal, až se všecek uhřál, jen aby už byl doma.
KdyŽ se vrátil do hostince, zamkl se na klíč ve svém pokojíku a znova prohlížel svoji kořist Srovnal uloupené dopisy a papíry pečlivě asi tak, jak se srovnávají veliké bankovky a potom si také prohlédl revolver.
Byl ještě nový, nepochybně bylo z něho teprve několikráte vystřeleno. Bylo viděti, že už asi dlouho ležel v statkářově psacím stole. Na hladkém, lesklém povrchu tkvěly dvě tři malé stopy rezavého nádechu, jinak však byl bez poskvrny.
Livora vyňal šátek a cípem jeho snadně setřel rez. Chvíli si pohrával zbraní, pevnou rukou zkoušel její bezvadnou spoušť a ob čas namířil do některého předmětu v pokoji.
„Dovedu to ještě velmi dobře, ačkoliv jsem už nestřílel několik let," mluvil sám k sobě polohlasně, i I . — 191 — jak míval ve zvyku, neboť vždycky rád se slyšel.
„Takové věci snadno se nezapomínají, a ostatně to dříve ještě několikráte zkusím."
Pak se zvláštní pečlivostí zaobalil revolver i náboje do čistého šátku a schoval do svého tlumoku.
Zavřel jej ostražitě, ale hned opět otevřel a nkryl tam také Těšitelova psaní.
Po té se rozhlédl po pokoji,' minutu se zastavil o něčem přemýšleje, načež vzal klobouk a sestupoval k obědu.
„Ta práce mě notně vy trávila," smál se v duchu.
„Ale není divu, byla těžká, jak živ jsem nekonal nic podobného, vždyť jsem loupil a kradl, fuj, to jest šeredné slovo. Raději vražditi než krásti, to jistě není tak hanebné. No, už se stalo, už to nebudu napravovat. Jen klid a kuráž, pane Livoro, přijdou ještě jiné, těžší věci. Nelekej se však, jen směle, a zdaří se všechno, odvážnému štěstí přeje."
Při obědě sršel vtipem. Byl samý žert, samá anekdota, samá kratochvíle, nikdo neviděl ho ještě tak veselého. Udržoval v ustavičném smíchu všechny hosty, a ani otrlý hostinský nemohl se obrániti, aby ho nepochválil, jaký je čtverák a jak orní baviti jeho hosty — hned prý by ho přijal za sklepníka.
Páni cestující prý jsou většinou veselí hovorkové, ale pan Livora jest zvláště povedený a člověka nikdy nezarmoutí. K tomu pak platí správně a dobře.
A houkl do kuchyně na svoji tělnatou manželku, že pan inspektor už dojídá, aby tedy honem ještě připravila černou kávu, ale ať je tentokráte zvláště výborná.
Slyše to Livora, honem dojedl a už chvátal do kuchyně. Musí prý pomoci paní hostinské ta vý— 192 boraou káva uvařit, aspoň prý se zase něčemu přiučí, čeho bude potřebovati, až si založí domácnost A až se chápal mlýnku a sám mlel kávu a dobýval se k plotně tak sméle a neústupně, až služka Faninka všecka se červenala a ustupujíc před jeho rukama bázlivě pískala.
„Jen se mne nebojte," konejšil ji Livora, „a raději ukažte u plotny, co umíte, až se ožením, vzal bych si vás za kukařku, Faninko."
Dívčina však zůstávala pořade od plotny v náležité vzdálenosti.
„To bych si dala," odsekla mu dosti příkře, „ani bych k vám nešla — k takovému!"
Po poledaách mladý muž se vydal do doma, hde úřadoval generál Trocho.
„Zdaři-li se to ještě tam," myslil si cestou, „budu míti vyhráno."
Seděl u poštmistra až do soumraku, ale tam plány jeho nechtěly se dařiti. Livora měl zvláště namířeno na poštovní razítko, rád by se ho byl na několik vteřin zmocnil, avšak Oblak toho dne byl v kanceláři jako přikován. Ochotně sice okazoval Livorovi krabičko s kovovými číslicemi a vysvětloval, jak denně mění datum na poštovním razítku, ale to nebylo mladému možovi nic plátno, nemohl-li si sám opraviti razítko s určitým datem a přitisknouti je na šedou poštovní zálepku, připravenou v kapse.
Při tom hovořili o rozmanitých všedních věcech, až se dostali zase na Sirotčí Dvůr. Oblak vychvaloval, jak dobrý jest to statek a že manželé Těšitelovi se tam mají jako v ráji. V nich prý možno spatřiti vzor dokonalého pozemského štěstí.
— 193 Mladý muž se usmál. Naklonil se důvěrně k poštmistrovi a otázal se: „A myslíte, milý příteli, že v tomto jejich ráji není hada?"
Poštmistr otevřel na něho dokořán překvapené, nedůvěřivé oči. Nerozuměl tomu dobře.
„Co jste pravil?"
„Inu, myslím, že v Sirotčím Dvoře není tolik spokojenosti a štěstí, jak se nám zdá. Jest to sice hezká klec, ale kdo ví, co v ní ptáka hněte?"
„Co pak by mohlo Téšitelům scházet? Mají všeho dost, mají se rádi."
Livora s úsměvem pohodil hlavou.
„Ano, a jsou mladí, zdraví, svět se na ně usmívá.
A přece bratranec vzdychá."
Poštmistr se tomu dal do smíchu.
„Co vás napadá! Vzdychá leda štěstím a blahobytem, to je to!"
„Nevěříte? Nevíte tedy nic? Škoda, doufal jsem, že mi budete moci něco povědět."
„Co vím, to jsem už pověděl; že se jim daří blaze. Kdyby tak bylo nám, brachu!"
Livora však zamyšleně zavrtěl hlavou.
„Prosím vás," pravil s vážným, starostlivým přízvukem, „nepozoroval jste dosud nic, že by snad byl bratranec v hmotných nesnázích? Nebo něco podobného?"
„Nesmysl!" odvětil úsečně Oblak. „To může být jenom pomluva, klep."
„Ku podivu, co by to tedy mohlo být? Aby pí«ce pro Martu, to mi nejde na rozum."
LlBUSK : Druhá Uik». 13 - 194 — „Ale co vlastně myslíte, člověče, prosím vás?"
dorážel Oblak na Livora, a snědý, vrásčitý obličej jeho již okazoval starostlivost.
„Co myslím! Že Bohuš není spokojen. Tváří se sice klidně, natí se do vzezření šťastného člověka, ale uvnitř kypí a vře nespokojeností, rozčilením.
Pozoroval jsem to hned na podzim, když jsem poprvé přišel do Sirotčího Dvora. Pamatujte se také trocha. Smál se, žertoval, ale bylo potřebí jen slova, aby se podráždil."
„Ano," přisvědčoval Oblak, „ale tím jste byl jenom vy vinen. Mluvil jste tak divně, tak střeštěuě, víte, ož i mne to dopalovalo."
„Snad pro ta chvíli, ale nespokojenost byla t něm dozajista dříve. Už tenkráte jsem to uhodl % ptal jsem se ho na to. Odbyl mne tuze zhurta, že prý nemám porozuměoí pro to, co ho může znepokojovat a tížit, abych se jen staral o své věci.
Za chvíli se smál a omlouval se, že jest mrzat, protože nevýhodně prodal obilí, ale abych prý jeho popudlivé chování nepokládal za urážku. Potom při nějaké zmínce o Martě nanovo se rozčepýřil. ,Ne, ne, ne, nechme toho, bojím se při každém slově, abys mi nezačal o těch hloupých, bláznivých věcech!' zakřikoval mě, a těmi hloupými, bláznivými věcmi nepochybně myslil sňatek svůj s Martou. Ala snad ho hnětou ještě jiné věci. Ani prý nevím, jaké má starostí a že jich má stále plnou hlavu, pravil mi ▼ těchto dnech, když jsem ho důvěrně žádal, aby podal vysvětlení k dopisu, který mi poslal před několika nedělemi. A to jest nejdůležitější, nejpodezřelejší ze všeho. Snad se ještě pamatujete, bylo to někdy ke konci října, poslal mi do Prahy zálepku," — 195 — „Jak pak bych se mohl pamatovat," pravil poštmistr, „kampak bych přišel, kdybych měl prohlížet a studovat každou adresu? Co pak jsem nějaká zvědavá panna expeditorka a on svobodný muž? Stačí mi úplně, všimnu-li si bydliště, a dost Řádný poštmistr ani si nemá ničeho jiného všímat. A co vlastně pan Těšitel psal v té zálepce?"
„Před tím jsem ho vybídl, aby se dal pojistit pro případ brzkého úmrtí."
„Ano, pamatuji se, mluvil jste o tom zde s panem Těšitelem," dosvědčoval Oblak.
„Aha, ovšem, nu, aspoň vidíte, že vám nelbu.
A po té v brzká mi psal, jestli prý pojištěné kapitály se vyplácejí také po samovrazích? Nechce prý sice skončiti ani brzo ani násilně, ale jsou mnohé věci, které ho časem dohánějí až k zoufalství a snad by se mohl v takové těžké chvíli zapomenout.
Tak mi to psal, až jsem se podivil, že se neostýchá svěřiti papíru takové důvěrnosti."
„Jděte, jděte, to není možná," hrozil se poštmistr a starostlivě si mnul svoje odchlípené ucho.
Ale Livora pospíšil to potvrditi.
„Mám ještě tu zálepbu, při příležitosti vám ji třebas ukáži. Prosím vás, co jsem mu měl na to odpovídat? Nepsal jsem mu nic, až teprve o štědrý den jsem přišel k němu. Tázal jsem se ho, co si mám vybrati z toho dopisu? Dal se zase do smíchu.
,1 zahoď to,' pravil, ,kdo pak by se staral o štědrém dno o takové hlouposti I' Tvrdil jsem, že to nebyla žádná hloupost a myslil-li to do opravdy? Opět se smál. Ví prý, kdyby myslil na samovraždu, že bychom ho nepojistili. Chtěl mne prý poškádlit, abych litoval, že z jeho pojištěni nebude nic. Pak mne žádal, 13* — 196 — abych s ním uzavřel to pojištění. Pojistil se na deset tisíc na prospěch Marty, aby prý měla po něm památku, kdyby přece záhy zemřel. Z toho jsem soudil, že jeho hmotné poměry přece snad nejsou skvělé, musila-li by vdova spoléhati ni těch pojištěných deset tisíc. A nyní, kamaráde bratrský, mi povězte, co vy o tom soudíte?"
Poštmistr byl všecek zaražen a jenom rozpačitě krčil ramenoma. Jeho starostlivý rozum se potácel v těžkých záhadách.
„To jsou krásné zprávy," pravil po chvíli, „to jste mě, příteli, pěkně potěšil! Ani nemohu věřit, že by ten člověk byl schopen myslit na takové věci.
Jistě si z vás tropil žert, byl to nějaký jeho vrtoch, a vy hned z toho vyvozujete kdo ví co. Kdybych to byl já, no, to by bylo spíše pravděpodobné, ale chraň Bůh, jsem toho taky hodně dalek."
Když pak poněkud se vzpamatoval, lámal si hlavu hádankami, co může Těšitele tížit, že by ho až omrzoval život?
Nemohl a nemohl uhodnouti. Hmotné nesnáze to zajisté nejsou, a paní Marta také ne, vždyť už tolikráte byl svědkem jejich nejněžnější lásky a Těšitelových nadšených výrokův, jak jest blažen.
Ani ve snách ho nenapadlo, že se stal obětí Livorových lživých výmyslův. To již byl kus té úkladné pavučiny, do které mladý zločinec obratně zamotával i nejlepšího přítele Těšitelova. To bylo ovoce jeho dlouhého přemýšlení v hostinském pokojíku, které uzrálo v dýmu nespočetných cigaret, když venku s kalných nebes se sypal sníh a pokrýval vše čistým, nevinným povlakem. Tak po— 197 — málu už zapřádal ve své děsné úmysly i nevidomého Oblaka, připravoval ho na bludnon víru, že Těšitel se zabývá myšlénkami o samovraždě. Tento klam podařil se mu dokonale.
Ještě jednou se pokusil vzdáliti Oblaka z úřadovny, zdálo se mu totiž, že paní Lfzi volá, avšak poštmistr zavrtěl hlavou.
Choť jeho prý od svátků jest pořade ještě ve znamení ryb, a chce-li ho přivolati, tluče paličkou do velikého plecháče. A když k ní vejde, jest také němá, jenom zlostně ukazuje. Dosud pak ten plecháč se neohlásil.
Pak přišel poslíček Sobek, a i jiní lidé si podávali na poště dvéře. Nezbývalo tudíž Livorovi než pro tentokráte upustiti od vykonání svého úmyslu.
Vždyť za ten den vykonal už dosti, stal se lhářem a lupičem, obelstil svým klamem i důvěřivého Oblaka, to byl veliký úspěch, směle si mohl odpočinouti.
Vzchopil se a rozloučil se s Oblakem. Nazejtří prý opustí Klenovou. Přijede však za některý čas opět, ale pak už to nejspíše bude naposledy.
Generál Trochu byl zase spleten, nevěděl, co mluví a činí. Chvíli hledal péro, nevzpomněl, že podávaje Livorovi na rozloučenou pravici, vzal péro do zubův. Měl je tam ještě a dlouho trvalo, než je našel, ačkoliv ma překáželo, že skoro ani nemohl mluviti.
„Jsem z toho až vrtohlavý," hučel si nad hromadou psaní a balíčkův, a myslil ustavičně jenom na Těšitele, co ho tísní, že si chce zoufati? Výmyslům Livorovým věřil svatě, ačkoliv důmysl jeho jim nemohl porozuměti.
— 198 — Rozpomínal se na chvíle, kdy viděl Těšitele nevrlého, přiváděl si na paměť jeho někdejší rozčilená slova, avšak toho všeho nebylo mnoho. Jenom o jedné věci se pozastavil.
To když si vzpomněl, jak statkář poprvé se durdil, že Livora se osmělil překročiti práh Sirotčího Dvora, a jak ho mrzelo, že poštmistr se dověděl o Martině tajemství. Ano, to snad by mohl býti červ, jenž hlodá na jeho duši. Svědomí stále mu vyčítá, že si vzal Martu, kleslou, zhrzenou dívku, za ženu. Minulost její brání mu vyhledávati vážných přátel a společností, lá=ska jeho, třeba sebe upřímnější, časem přece snad podlehla tíži tvrdých předsuďkův, původní vášnivá láska mladého manžela došla nasycení a nyní snad už zvolna vychládala, a místo její zaujímala nespokojenost. Snad pozoruje svoje sousedství, jak pohlíží na jeho sňatek, jak posuzuje jeho choť, možná, že již se ma zaechutilo to ustavičné utajování a skrývání se před lidskými pomluvami, možná dost, že nyní, kdy žár lásky jeho se vybouřil, místo šťastného uklidnění dostavila se výčitka, že se oženil tak chudě — Bože na nebi, poštmistr Oblak už sám nalézal několik příčin, pro které muž mohl by se vůči ženě své znepokojovat, ale která jest to příčina, to pořade byla záhada, kterou jeho rozum nemohl proniknouti, nemohl rozřešiti.
Několik dní ani nešel do Sirotčího Dvora, a když pak přece se tam odhodlal, divil se, jak ti dva mladí manželé na pohled jsou spokojeni a šťastni, a jak zejména dobrý, ubohý statkář se dovede přetvařovati. Pohlížel na něho jako na domnělou občt nedaleké sebevraždy, ale přece nemohl k němá zmírniti svoa úcta.
*: - 199 — Touž dobou Karel Livora byl už v Praze a den co den chvíli se očil napodobovati rukopis Těšitelův.
Uloupené dopisy statkářovy byly ma k torna vděčným vzorem. Začínal důkladně jako žáček od jednotlivých písmen, a když si bezpečné osvojil všechny způsoby i zvláštnosti bratrancova písma, pomalá skládal slova a věty.
Za nedlooho dovedl napodobiti rukopis tak obratné, ba až uměle, že ani Těšitel by nebyl poznal rozdílu svého a Livorova písma.
Potom vzal šedou zálepku a vyplnil její vnitřní stranu následujícími slovy: Milý Karle!
Právě jsem přemýšlel o pojištění, o kterém jsi se mi předešle zmínil. Líbí se mi to, mám v úmyslu překvapí ti tím Martu, proto by mi bylo vítáno, kdvby bylo možno do vánoc nebo do Nového roka to uskutečnit. Ale na jadau věc chci se Té dříve otázat, nebude-li mémn pojištění na překážku Prosím Té, oznam mi, vyplatila li by Vaše pojišťovna pojištěný kapitál také v tom případě, kiyb>ch se dopustil samovraždy ? Bůh chr»ň, abych snad už nyní pon.ýšlel na takové konce, ale rozumný člověk má býti připraven na každou možnou budoucnost, při mých rozličných starostech a nesnázích pak nikdy není zle o trochu malomyslnosti nebo zoufalství, a i chladný čiověk v takové těžké chvíli snad by se mohl zapomenout Rád bych to věděl dříve, než zase přijedei, abych si to mohl zatím klidně a řáduě promysliti, víš, o takovém předměte nelze ústné mnoho mluviti.
— 200 Přijmi můj pozdrav, a abych nezapomněl: znič tento lístek, a před Martou ani slova o tom!
Jsem se srdečným pozdravem a s důvěrou v Tvoje složby Tvůj upřímný bratranec Bohuslav.
V Sirotčím Dvoře, dne 29. listopadu 1890.
Líc zálepky opatřil Livora ještě adresou: Ctěnému pánu, panu Karlu Livorovi, inspektora pojišťovacího ústavu Labe v Praze.
„Tak, jedna věc už jest hotova, a povedla se skvostně 1" liboval si padělatel. „Teď ještě druhé psaníčko, to už bude vděčnější a snazší."
Vyňal čistý aršík dopisního papíru, opatřený vytištěným jménem a bydlištěm Těšitelovým, a psal zase týmž napodobeným rukopisem: Drahá Marto!
Nesnesitelné příčiny, které jsem až dosud všemožně tajil před Tebou, nutí mne učiniti života svému konec. Bránil jsem se torna dloaho, ale nebylo možno učiniti jinak. Nehněvej se na mne, že Ti činím takový zármutek a hanbu. Víš, že jsem Tě vždycky miloval a těžko se loučím, třebas jsem dobře pozoroval, že jsi ke mně nepřilnula tak vroucně, jako já k Tobě. Přeji Ti, abys vždycky byla hodně šťastna. Neohlížej se v ničem na mne.
Co budoucnosti Tvé se týče, odkazuji Ti všechen svůj majetek a ponechávám Ti úplnoa vůli. Řiď se jen hlasem srdce svého, v tom člověk nejčastěji nalézá štěstí. Uhodl jsem, že ti nelze zapomenouti na mého bratrance Karla Livora, snad jest v tom vůle - 201 — osndu, že náležíte k sobě. Já jsem snad byl ponze překážkou Vašeho opětného trvalého i šťastnějšího spojení, nnže, nyní sám vlastní rukou odstraňuji tu překážku.
Nediv se, že to píši vše tak krátce, tak suše.
činím tak zúmyslně, chráně se před změknutím citův. Znám se a vím, kdykoliv podléhám svým citům, vždy mne opouští odvaha, a já k tomuto čina mám veškeré své mužné odvahy třeba.
Chtěl jsem o tom psáti také Karlovi, ale nečiním toho, co pak se stane, o tom mi už nenáleží rozhodovati. Věřím, že se stane, co státi se má a co bude nejlepší pro Tvoje štěstí, kterého zasluhuješ.
Buď zdráva, a až mne nebude, vzpomeň si ještě někdy na mne. Jsem přesvědčen, že nedovedeš vzpomínati jinak než s upřímností a láskou. S Bohem, s Bohem!
Tvůj Bohuslav.
K dopisu tomuto zatím nepřipojil data, ještě nevěděl toho osndného dne a měsíce, kdy Bohuslav Těšitel měl přinésti za obéť jeho vášnivé lásce svůj nevinný život Když písmo uschlo, složil dopis do čisté obálky a zastrčil do kapsy k prvému výrobku své zločinné ruky.
„Tak, ještě poštovní razítko, a půl práce bude hotovo," řekl si spokojeně. „Dosud pracoval mozek a péro, pak nž přijde na řada jen revolver — no, to už bude mnohem kratší a snazší."
Nebylo dne, nebylo hodiny, kdy by se nebyl obíral svým zločinným plánem. Ta myšlénka vryla — 202 — se do jeho mozku a zaujala tam přední místo. Lehaje vstávaje podléhal jen jí. AC byl ve svém bytě, ať kráčel oživenou ulicí, ať seděl v hostinci u oběda nebo u večeře, ať ožíval zábavy velkého města, ať se smál a žertoval ve společnosti veselých známých, nikdy ani na minutu se nezhosťoval svých zločinných úmyslův. Zejména pak v dloohých zimních nocech čas'o nemoha usnouti, nebo se probouzeje stále jenom hloubavě uvažoval, kombinoval, počít-.1, navykal si chladnokrevnosti, takměř studoval k tomu strašnému povolání, státi se vrahem. Přemýšlel o tom úplně klidně, vžil se do toho jako do néčeho, co jest neodvolatelné a co se rozumí samo sebou, neobával se následkův.
Toliko jednou se viklal ve svém hrozném předsevzetí. Z nenadání totiž ho došla zpráva o úmrtí jeho matky. Zahynula dosti bídně, opuštěna, nikým nedbána, v nedostatku a ve výčitkách svědomí, jak si byla zasloužila. Nebyl to její skon, který otřásl jejím synem, ale byl to jeií vzkaz, který mu vylíčila na archu papíru nějaká neznámá žena, svědkyně jejího posledního trápení a umírání v nemocnici.
Tentokráte matka po moobých letech našla v sobě ještě zřídlo lásky k svému dítěti a nyní ho zapřísáhla, nyní bo zaklínala, aby nenásledoval příkladu lehkomyslné matky, ale aby se ještě vrátil s cestí a stal se řádným člověkem, aby aspoň ta smrt, která nyní ji naplňovala všemi hrůzami výčitek, učinil si lehkon a nemusil v posledních svých hodinách býti trýzněn svědomím tak jako ona.
To úpěnlivé volání vyburcovalo mladého muže ze zločinného snění.
Náhle ho přepadla slabá chvíle, potlačená ušlechtilost lidského tvora v něm zavolala, naplnila nitro — 203 — jeho citem ošklivosti, strachu a hrůzy. Opouštěla ho zmužilost, již přemítal, nemá-li upustiti od svého úmyslu, vhodným způsobem vrátiti nebo zahoditi, zničiti revolver i dopisy.
Ale to trvalo pouze na krátko, záhy se vzpamatoval, láska byla mocnější než všechny ty probuzené, omládající lepši city.
Byl už příliš daleko, aby se chtěl vrátiti. Zasmál se svým obavám, shledával, že jsou přirozené a že jest dobře, když se dostavují. Musí prý jim uvykati, neboť po činu přijdou ještě horší, těžší chvíle.
Mezitím byl v Praze a jenom málokdy vyjížděl na kratší cesty za svým povoláním. Myšlénky jeho nebyly dosti způsobile, aby se mohl zcela věnovati svému úřadu u pojišťovny. Pracoval jen tolik, kolik nevyhnutelně musel, aby mu opět nebyly zmenšeny jeho příjmy. Byl už nedočkav, aby mohl skončiti svůj plán.
Ke konci ledna, za jasného, mrazivého dne se vydal opět do Klenové. Dva dny navštěvoval domy, kde od dřívějška měl slíbené pojištění, avšak hlavní účel jeho příjezdu týkal se úřadovny poštmistra Oblaka.
Šel k němu třetího dne po ránu, když vyčíhal, že poslíček Sobek se svou poštovní torbou odešel na stanici pro dopolední poštu. V té době vůbec pak přicházelo na poštu jenom velmi málo lidí, největší přiliv psaní a zásilek býval až po polednách.
Generál Trochu toho dne byl velmi zadumán a smuten. Spatřiv Livora, nucené se usmál a podával ma pravici.
— 204 „Vítám vás," pravil, „už jsem myslil, že nejste a pojišťovny inspektorem. Jak se daří?"
„Špatně, příteli, mrzí mne všechno. Teď již co nejdříve praštím tím inspektorstvím. Jest to bídné zaměstnáni, kdybyste penězi oplýval, přece jenom stále jste otrok. Každý otrapa se utrhne na vás.
Raději u rasa chytati psy do ok!"
„To jsou pěkné zprávy!" na to poštmistr a povážlivě pokyvoval hlavou. „Prosím vás, kamaráde, kdy pak přece jednou budete trochu spokojen? Co pak nž na světě není pro vás nic, co by vás mohlo těšit?"
„Ba nic. Mám už takovou bídnou, zlořečenou povaho. Nemoha za to!"
„To by bylo hezké, abyste nemohl, jen kdybyste do opravdy chtěl! Ale v tom jen to vězí: mnoho jste ožíval, všeho jste chtěl okosit a teď už jste všeho syt" „Ano, takové to asi bode."
Jako důvěrný přítel poštmistrův mladý muž posadil se o mřížky, sousedící s Oblakovým úřednickým stolem. Na pravé straně stolu, kam ještě mohl rukou dosáhnouti, byla krabička s razítkem a kovovými číslicemi. Obhlédl ji slídivýma, žádostivýma zrakoma a pak klidně čekal, až se mu naskytne vhodná příležitost uskutečniti další podnik svého piána.
A dobrý, důvěřivý generál Trocha zatím seděl proti němá a dával ma mravní naučení. Takových mladý větroplach slyšel a četl už tisíc, ba ještě lepších, a nikdy ho neobrátily. Tvářil se však, jakoby byl aspoň poněkud dojat a jakoby byl šlechetnému mazoví vděčen za jeho přátelské rady.
. — 205 — Oblak onoho dne zejména byl nakloněn citlivosti a dojmům. Potkala ho velmi bolestná nehoda, nejútlejší struny srdce jeho byly rozechvěny.
V okně jeho kanceláře už po několik let zelenala se zakrnělá palma. Tuhý šustící vějíř jejích listův, žloutnoucích v šerém a chladném ovzduší úřadovny, dodával nyní oknu spíše zasmušilého vzezření, než aby je rozjasňoval svěží zelení. Podobalo se, že ta rostlina dýše nevlídnou a nezdravou atmosféru poštmistrovy domácnosti, že i na ni působí neblahý vliv podivínské vlády paní Oblakové, a že proto je tak zamlklá a chřadnoucí, jako sivá, vyschlá pleť Oblaková.
Poštmistr bedlivě, až úzkostlivě ji ošetřoval, - činil vše, aby jen prospívala a rostla. V celém domě neměl tklivější památky nad ta cizokrajnon rostlinu.
Byla to něžná, mlčelivá vzpomínka na jeho jediné dítě, mrtvou dcerušku.
To dítě stonalo mu dlouho, krutá, nemilosrdná nemoc vlekla se několik měsícův a vůčihledě, neúprosně stravovala život desítiletého děvčátka. Po všechnu tu dobu nebohý otec žil jenom v zoufalých obavách a utrpeních. Nemaje jiné rodinné radosti, přilnul k dcerušce nejhlubší, nejvášnivější láskou, byl by pro dítě své snesl modro s nebe, ale láska jeho nebyla lékem, ono přece umíralo.
Jednou, před samou smrtí dítěte byl v Praze.
Vzpomínaje, čím by je při návratu svém potěšil, koupil mu kornont pamlskův. Mezi směsí rozmanitého cukroví, fíků v a mandlí bylo také několik datlí.
Ty chorému děvčátku působily největší radost.
Do té doby ještě nikdy nemělo takového zvláštního, — 206 — hezkého ovoce. Hrálo si chvíli s datlemi, usmívalo se, říkalo, jak tatíček jest za ten dárek hodný.
On, hodný tatíček, plakal s ním radostí, jak byl šťasten, že mu způsobil potěšení!
Pak dítě si dalo říci a požilo tři datle. Ach, jak krásné, hladké, dlouhé pecky byly v nich! Podobalo se, že ty pecky jsou mu milejší než sladký, dužnatý obal. Dlouho je mělo v ústech, opět si s nimi hrálo a opět je dávalo do úst.
Až pak, pozdě večer bylo unaveno a podávalo Oblakoví pecky s prosbou, aby mu je schoval, že prý si je zasadí, až se ozdraví a bode zase choditi.
Ještě se dívalo za ním, jak ma je ukládá na skříň do malé barevné skleničky, načež zavřelo lesknoucí se očka a usnulo.
Byl to jeho poslední spánek, ty tři datle byly jeho posledním pokrmem, ty tři datlové pecky byly jeho poslední radostí. Už ani se neprobudilo ze snův a mrákot, o půlnoci přepadl je smrtelný záchvat a za chvíli zhaslo.
Poštmistrovi tedy zůstaly ty tři datlové pecky, a on v nich viděl jediný odkaz svého zemřelého dítěte. Zdálo se mu, že dceruška, držíc pecky v ústech, vdechla do nich poslední zbytek svého krátkého, strastiplného žití.
Zasadil je do tří hrnkův a ošetřoval je tak starostlivě, jako kdysi ošetřoval svoje dítko. Vyšly ma všechny tři, ale dvě záhy zahynuly, jenom jedna vydržela a pomaloučku rostla a rozkládala se do malých, tuhých vějířův.
Měl tu palmička několik let, byla dosti svěží a zelená, dobře se jí dařilo na výsluní v jeho kan^™ — 207 — celářském okně. Byla to jeho dražba, jeho nové dítě, s kterým se piplal a mazlil.
Když pod útokem manželčiny vády se stával nejmrzutějším a nejtvrdším, o své malé palmy vždycky zase brzy se utišil a změkl. Vstávaje ráno konal prvé kroky k ní, ubíraje se na lůžko, nikdy neopominul podívati se ještě do úřadovny, co jeho palmička dělá. Jakoby to byla živá bytost, tak k ní hovořil, tak ji laskal, tak si a ní často postěžoval, byl-li v nesnázích, tak se ji zpovídal ze svého potěšení, působilo-li mu něco radost. Jako někdo dovede celé hodiny rozprávěti k zamilovanému dítěti nebo k ptákovi, psu, kočce, tak i poštmistr Oblak mluvil ke své palmě s takovou něžností a vroucností, jakoby mu nejlépe rozuměla. Hladil její tuhé listy, pečlivě s nich stíral dotěrný kancelářský prach, a někdy také se stalo, že po útoku manželčiných neoprávněných výčitek tajně ji zaléval svými slzami.
Před každým byl by se styděl za ten důkaz své nemožnosti, ale u své palmy nemusel se přemáhati, ona byla jeho důvěrnicí v radosti i hoři, z ni jakoby k němu vzhlížela chápající, rozumějící bytost jeho drahého, nezapomenutelného dítěte.
A nyní ta tichá památka také umírala. Od podzimku skomírala, její lesklé vějíře žloutly, usychaly.
Nepomáhalo žádné zalévání, žádné přidávání vydatné prsti. Zdálo se, že se menší, že zvolna zapadává do země, ze které vyrostla.
V těch dnech, když Livora opět zavítal do Klenové, poštmistr Oblak nabýval smutného přesvědčení, že až své drahé rostliny si nezachová. Zastesklo se mu nadmíru, bylo mu, jakoby opět se skláněl nad lůžkem umírajícího dítěte, povědomé bolestné city - 208 z tehdejší truchlivé doby znova se v něm probouzely. Zase to byla táž tesknota, týž smutek, táž lítost oddaná a malomocná, srdce jímající.
Učinil ještě poslední pokuB a přenesl nádoba s vadnoucí palmou do vedlejšího pokoje. V zimní době bylo tam světleji, paní Líži také více tam topila než v šeré úřadovně, vzduch tam byl čistší.
A takovým rostlinným neduživcftm změna vzduchu prospívá prý právě tak prospěšně, jako lidem, řekl někdo poštmistrovi, a on hned k torna přilnul nadějí, že snad přece zachrání palmu.
Když hosti svému domluvil, vzchopil se a po krátké omluvě odešel do pokoje podívat se, jak palmě se daří. Zrovna jakoby šel pozeptat se milého nemocného na-zdraví.
Dopolední slunce právě tam svítilo, a ačkoliv to bylo slunce lednové, přece skly dvojitých oken sálalo milé, ohrožující teplo na vetchou rostlinu, postavenou na malém stolečku.
Livora čekal na tu chvíli jako šelma připravená na skok.
Jen Oblak zavřel za sebou dvéře, až vyskočil a sáhl přes zábradlí po skřínce s razítkem a literkami. Otevřel ji obratně, vyňal z razítka datum toho dne a rychle vsadil a opevnil datum 29. listopadu 1890. Pak sáhl do kapsy, vyňal odtamtud připravenou zálepku s padělaným dopisem a svou adresou, přitiskl poštovní razítko k vlhkému polštářku s tmavomodrým barvivem a přetiskl známka zálepky.
Sotva schoval zálepku do kapsy, a již vracel se Oblak. Livorovi zbylo pouze několik vteřin, aby vyňal z razítka nepravé číslice, nahraditi je správ— 209 — nými už nebylo kdy. Chvatně ještě zavřel krabička a odstrčil ji na místo, kde před tím ležela.
Oblak nepozoroval pranic. Přišel, usedl opět a.
hlasem zarmouceným vypravoval mladému mužovi o své palmě a že změna místa a vzduchu asi nebude platná. Chtél učiniti přirovnání o synu z palmové vlasti, o černochovi, jak také jenom živoří a brzy umírá, zavede-li ho osud do vzdálených krajů našeho studeného severu, ale nezdálo se mu to dosti vhodné. Přirovnal raduji svoji pilmu k slavíkovi, uvězněnému v kleci. Tam ubohý sivý pták, třebas jest sebe pečlivěji ošetřován, přece přestává zpívati a za krátko hyne také tesknotou.
Myslil, že vzbudí Livorovu pozornost pro to neobvyklé krasořečnění, ale host už byl jako na trní a čekal, aby jen se mohl poroučeti.
Byl rád, když někdo vešel s poukázkou a žádal poštovní potvrzenky. Vstal a bral klobouk, přece však ještě byl zvědav, pozná-li Oblak změnu ve svém razítku. Byl již také připraven na omluvu, že si pohrával s razítkem a že číslice vypadly v té hře jeho neobratných prstův.
Avšak poštmistra ani nenapadlo, že md tam hospodařila cizí ruka. Poznal sice na prvý pohled, že číslice scházejí, ale zabručel něco na svou roztržitost a bez nejmenšího podezření upravil si opět datum razítka.
„Tedy již odcházíte?" ptal se pak, vzhlédnuv k Livorovi.
„Rád bych odejel do Prahy možno-li ještě poledním vlakem."
„Proč tentokráte tak brzy? Jest vám na Venkově v sněhu a mrazu smutno, viďte! V Praze jest LIBUŠE : Druhá láska. 14 — 210 — veseleji, zábava stihá zábavu, tam jest život pro vás. A což, prosím, ani jste se nezastavil v Sirotčím Dvoře?"
„Nikoli, nikdy mi tam nebylo dosti volno. Předešle jsem vám vypravoval, proč."
„Kdož ví," pravil Oblak, když opět byli sami, „snad jste se mýlil. Všímal jsem si od té doby pana Těšitele bedlivě a nikdy jsem neshledal, že zakrývá nějaké starosti nebo nespokojenost Myslím, že mám teď stokrát větší starost než on."
„Přál bych jemu více než sobě, abych se mýlil," odvětil Livora, „ostatně byl jsem v posledním čase příliš zaneprázdněn, ani jsem neměl kdy na to myslit Buďte tak laskav, pane poštmistře, až opět zavítáte do Sirotčího Dvora, vzkažte tam můj uctivý a upřímný pozdrav. Omluvte mne mým spěchem, že jsem nemohl přijíti osobně."
„Prosím, prosím. Všechno vyřídím, jen o těch vašich černých domněnkách se panu Těšitelovi nezmíním. A rozumí se, že také ne milostpaní Těšitelově " Livora souhlasně přikývl.
„A ještě něco, skoro bych byl zapomněl. Obtěžoval jsem už jednou zdejší poštovní spořitelní úřad, dovolte, abych jej obtěžoval i podruhé. Vypovídám svoje bohatství. Zde jest má knížka a zde moje nynější bydliště."
„Hle, hle, panu inspektorovi se již znechutilo spořit?" divil se poštmistr, zapisuje si Livorovu výpověď „Stopadesát zlatých — je toho škoda, kamaráde! Kdybyste tak šetřil několik let, byl by z vás zámožný člověk, v Klenové bychom všichni před vámi — 211 uctivě smekali, a co nevěst byste pak měl na vybranou. No, tedy to vypovíme, když si přejete."
„Vždyť jsem vám už řekl, že co nevidět přestanu býti inspektorem u pojišťovny, musím si hledat jiného zaměstnání, potřebuji peněz do nového začátku," vysvětloval Livora.
„Nu, požehnej vám toho Pán Bůh! Přeji vám, abyste se usadil konečně pořádně. Když už budete hledat, najděte si něco stálého, trvalejšího. A pište taky někdy, abychom v Klenové věděli, jak se vám daří. Upřímně řečeno, kamaráde bratrský, jste sice šelma veliká velmi, ale přece vždycky jsem vás měl rád."
Livora slíbil, že bude psáti, jen jestli jeho budoucí zaměstnání bude státi za několik řádků chlouby.
Zval také Oblaka, aby ho navštívil v Praze.
„Ale musíte si pospíšit," žertoval, „neboť měním byty ještě častěji než slnžby a milenky, a v nynějším bytě jsem už pět měsíců 1" Potom jako staří, dobří přátelé si stiskli ruce a dali si po hubičce.
„Tak, tak, kamaráde," říkal ještě srdečný generál Trocha, popleskávaje Livorovi na rameno a vyprovázeje ho až do dveří. Byl poněkud pohnat tím loačeaím.
Z Klenové mladý muž odjížděl velmi spokojen.
Věc, za kterou se tam vydal, zdařila se úplně, teď měl nevývratný důkaz, že bratranec jeho Těšitel už před 29. listopadem minulého roku se obíral samovražednými myšlénkami. Nerozeznatelný rukopis a poštovní razítko z oné doby neklamně to dosvědčovalo.
14* < 4 — 212 — Litoval, že opatrnost mu kázala vyhnouti se tentokráte Sirotčímu Dvoru. Byl by přece tuze rád spatřil paní Martu, aby ve vzrušeném obličeji jejím mohl čísti, je-li mu stále ještě nakloněna.
Arci nepochyboval o tom. Byl velmi zkušeným čtenářem v mladých ženských ruměncích a očích.
Také u sličné choti bratrancovy hned postřehl zmatek a rozpaky, hned uhodl její myšlénky. Pozoroval její slabost pod svým vlivem, viděl, jak zvuk libého hlasu jeho otvírá jí srdce, vyvolává z něho potlačené city, upomíná ji na někdejší blahé chvíle. Představoval si, jak paní Marta vzpomíná na svou a jeho lásku. Nemyslila na bídu, bolest, hoře a hanbu, vzpomínala toliko na opojnou slast, na svůdné blaho.
Přemýšleje o tom Karel Livora se rozpaloval touhou a netrpělivostí, aby nž co nejdříve ji zase měl, to tichou, krásnou, neodolatelnou ženu. Žízeň po její lásce, dychtivost po jejích okouzlujících vnadách poháněla ho stále rychleji, aby už vykonal zločinný skutek. Kéž by to již bylo vykonáno, kéž by jí už znova dosáhl, té spanilé bytosti, kterou kdysi opovrhoval, kterou téměř posměšně odkopával, nepoznávaje a nerozuměje jejím vděkům!
Tedy na vlas se vyplnilo přání Těšitelovo, aby na zhýralého bratrance udeřila opravdová láska a by si oblíbil ženu, která by ho přivedla až k milostnému šílenství. Pomsta jím předpovídaná jest tedy zde, ale ten, který jí přivolával, nebude se smáti, nebude spokojeně pohlížeti na jeho zdrcení a poníženi.
Nyní Karel Livora už měl vše promyšleno, už měl ukončené svoje plány, už nezbývalo nic než závěrek jeho strašného předsevzetí. K tomu teď upí— 213 — nal všechnu mysl, teď jen číhal po vhodné příležitosti, jabo lstivý tigr po kořisti, tomu nyní věnov&l všechen svůj čas a pozornost.
Od té chvíle bylo viděti Livoru den co den na nádraží. Přicházel ke každému vlaku, přijíždějícímu od Klenové, a z ústraní pronikavým, liščím zrakem prohlížel si ruch osob, opouštějících vlak.
Ty ustavičné cesty byly v jeho vražedném rozvrhu, musil je vytrvale konati tak dlouho, dokud se nedočká mezi přijíždějícími svého bratrance Těšitele.
Zatím už opustil úřad u pojišťovny a pomalu stravoval svoje úspory. Nežil pro nic jiného, než pro nskutečnění svého plánu, necítil nic jiného, než žádost, co možná brzo zahubiti muže Martina a zmocniti se sličné ženy.
Ačkoliv netrpěliv, přece vytrvale čekal, číhal na svoji oběť.
Konečně se dočkal.
Jednoho vlažného večera na počátku dubna spatřil mezi přibylými lidmi také Bohuslava Těšitele.
Zaradoval se, srdce chvatněji se mu rozběhlo v sevřených prsou, bezděčně se přikrčil jako zrádná krvelačná šelma.
Statkář prošel nádražím, a teprve pak Livora se pustil za ním. Sledoval ho v záři svítilen několika pražskými ulicemi až k známému hotelu, ve kterém Těšitel zmizel.
Ale ne na dlouho. Odložil tam jen malé zavazadlo a již opět se objevil, ubíraje se k divadla.
Pospíchal, neboť byl svrchovaný čas, nerad by se byl omeškal.
Livora už chtěl ho dohoniti a osloviti j jj, ale ještě se zdržel. Počkal si na blízka divadla, až bra— 214 — tranec bude vycházeti. Mezitím přemýšlel. Jak se bude tvářiti potěšen, až se shledá s Bohušem, co mu řekne, bude-li se ho tázati na nynější zaměstnání a jak na něm vyzví, kdy opět se bude vraceti domů?
Uvažoval, má-li také se poptati na paní Martu, a uznal, že jest požadavkem slušnosti, aby tak učinil, vždyť Těšitel, který ho zval do Sirotčího Dvora, nemůže v takovém dotaze spatřovati nic jiného, než povinnou zdvořilost.
Ploužil se z divadla zase za Těšitelem, a již chtěl k němu se přidružiti, když statkář vešel ve Ferdinandově třídě do oblíbeného hostince.
„Dobře," myslil si Livora, „tam budeme nejlépe moci spolu si pohovořit."
Asi čtvrt hodiny obcházel hostinec a pak rychle, jakoby měl naspěch, vpadl do vnitř. Proběhl dvěma, třemi hostinskými místnostmi, na všechny strany pátravě stříleje očima, až v jednom rohu jizby uzřel bratrance.
Těšitel seděl u stolu sám a skloněn horlivě si hleděl talíře. Teprve večeřel, nepochybně měl notný hlad.
Vypadal znamenitě, zdravě, vesele, spokojeně.
Ačkoliv jarní slunce hřálo teprve několik dní, byl už všecek opálen, a čelo jeho opět se skvělo dvěma barvami,': nahoře, pokud dosahoval klobouk, čistě bílou, a dole, pokud mohlo sáhati slunce, temně hnědou.
Mladý maž již minul jeho stůl a najednou se zarazil, jakoby ho byl teprve uviděl. Usmál se upřímně, snažil se napodobiti překvapení.
„I na zdar, Bohuši, vítám tě srdečně v naší stověžaté matičce Praze!" volal a napřahoval k němu pravici.
— 215 — Maje právě sousto v ústech, Těšitel zvedl od talíře hlavu a otevřel na Livoru udivené zraky, jakoby se nemohl vzpamatovati.
„Kde jsi se tu vzal?" předbíhal ho Livora, než bratranec mohl spolknouti sousto a promluviti.
„Na mou věru," promluvil konečně statkář, „až jsem se tě, Karle, ulekl."
„Což vypadám tak hrozně?"
„Nikoli, jsi stále stejný švihák, ale ozval jsi se tak náhle, z nenadání. Přepadťs mne jako loupežník v pustém lese, málem jsem se udávil. A kampak ty, sem nebo odtud? Odtud by bylo na tebe brzo, viď, pojď si tedy sednout ke mně a povídej mi něco, víš vždycky všelijakých novin dost."
Sáhl po stolici, odtáhl ji od stolu a nutil bratrance, aby si přisedl. A jako dobrý přítel z venkova už také volal na sklepníka, aby mu přinesl pivo a jídelní lístek. Byl potěšen z toho setkáni, jak se podobalo.
„Jak pak se máš pořade? Zdráv? Kdy jsi přijel do Prahy?" zahrnoval Livora statkáře otázkami a přisedal důvěrně k němu.
„Zaplať Pánbůh, ještě to uchází. To víš, práce máme nyní až po krk, ale aspoň když trochu se daří.
Jsem v Praze jen na skok, přijel jsem dnes večer."
„A jak se daří velectěné paní švakrové? Jistě dobře."
„Děkuji, je taky zdráva."
„A což pan poštmistr Oblak? Náš výborný generál Trochu?"
„Pan generál Trochu? Ten churavěl, chudák, celé tři neděle nebyl v Sirotčím Dvoře, málem už by byl musel ulehnout a psáti o zástupce. Nastydl - 216 — se v chladné kanceláři, nic mu nepomohly jeho vysoké boty s ostrahami. Pani poštmistrová mu tam už nechtěla topit, ale nyní lituje, jest za to k němu hodnější."
„Ubohý pan generál, jak ho lituji 1" vzdychl Livora a snažil se napodobiti smutek.
„Jest to dobrá duše," na to Těšitel, „měli jsme o něho starost, jakoby byl náš. Zvláště Marta chtěla se dáti do pláče, když slyšela, že pan poštmistr bude maset ulehnout. Chodili jsme ho navštěvovat, ale nyní jest až zase úplně dobře a oplácí nám denně návštěvy."
„Na, jen když to nebylo horší," utěšoval se mladý muž. „Kdož ví, k čemu ta nemoc nebude dobra. Kdyby mu jen polepšila ženu, stála by za tp.
Prosím tě, Bohuši, až přijedeš domů, nezapomeň pana Oblaka ode mne pozdravovat."
„Ano, s největší radostí, jistě ho to bude těšit.
Pozejtří, ne-li už zítra mu to vyřídím."
„Snad nechceš tak brzo utíkati z Prahy?" domlouval Livora a zbystřil sluch, aby mu ani hláska z odpovědi bratrancovy neušla.
„Což myslíš, že jsem přijel do Prahy z dlouhé chvíle, pro zábavu? Anebo že snad na venku nemáme teď co dělat?"
„Ale v Praze je blaze, má-li člověk kdy a peníze, měl by jí užit. A nemáš-li právě kdy, máš za to jistě peněz dost."
„Každý má jiný vkus. Ty jsi šťasten v Praze, a já zase tíhnu k svému venkovu."
„Ovšem, ovšem, takový příjemný, přitažlivý venkov by vzbudil závist nejednoho velkoměštáka, vždyť ti rozumím. Tedy už pozejtří odjedeš ?"
— 217 — „Už zejtra, hochu. Večer zase budu doma. Nic mi není tak protivno, jako noclehy v hostincích.
A pak, čím člověk je starší, tím je i pohodlnější a tím dříve zatouží po domově. Přijel jsem do Prahy teprve před čtyřmi hodinami, ale už jí mám až po krk a hned bych už zase jel domů."
„To jest málo," litoval Livora. „Těšil jsem se, že si pohovoříme a trochu pochodíme Prahou, a takto snad už ani se nebudeme vidět. Kterým vlakem zítra chceš odejet?"
„Až posledním, který odjíždí z Prahy, tuším, po deváté hodině."
„Nu, možná, že bych tě ještě do té doby vyhledal — ale ne, přece ne, nevím určitě, vrátím-li se zatím do Prahy. Mám, milý brachu, opět políčeno na úřad a zejtra si mám jeti pro rozhodnutí — osobně vždycky lépe pochodím, než mnohými písemními žádostmi. Chci se vrátiti k hospodářství, n kterého jsem už zkusil tolik psot a protivenství. Vzdělávati rodnou půdu jest snad přece mým životním povoláním. Jen abych se nedostal do žádné ztracené Sibiře."
Těšitel se usmál.
„Nu, nedělej si z toho nic, doufej, že to jako obyčejně nebude dlouho trvat," zažertoval.
Zasmáli se, prohodili některý vtip, pohovořili a asi k půlnoci opouštěli hostinec.
Livora doprovázel bratrance svého až k jeho hoteln, a ještě jednou důkladně se vyptal na dobu jeho zítřejšího odjezdu.
Nedal si říci, aby raději se nezdržoval a šel už také domů. Pravil, že jest osvědčený noční pták, — 218 — a toniky po pražských ulicích o půlnoci prý jsou mu milejší než procházky o polednách.
Když se pak před hotelem loučili, bylo už všude pusto a prázdno. Jenom tu a tam hořela svítilna, pouze z větších ulic ozývaly se ojedinělé kroky.
„Mohlo by to býti také dne3," pomyslil si Livora na rozchodu, „stačilo by přemluviti Bohuše, aby si zašel některou pustou, odlehlou ulicí, není k tomu více potřebí, než několika vteřin času, ale nebylo by to přece dosti opatrné. Mám jiné místo ve svém rozvrhu, než Prahu, plnou tajných očí a čenichův. Nesmím se uchýliti od svého plánu ani na krok, ani o vlas, sice snadno mohl by se nejlepší konec zhatit. Má drahá Marto, jak zítra touto dobou budeš vyděšena a zarmoucena! Ale nebude to dlouhé, nelekej se smutného vdovství. Přijdu brzo a všecko ti vynahradím svojí horoncí láskou, mnohem větší a trvalejší, než byla moje prvá láska. Co prvá láska ti způsobila zármutku a hoře, to vše smyje naše láska (druhá, všechno rázem odčiní, všechno tisíckráte vynahradí, všechno napraví. Kdo by byl řekl, že jest možno zamilovati si podruhé jednu ženu, a že ta drubá láska jest vášnivější, než prvé mladistvé zanícení?"
„Co jsi se tak zamlčel — povídej ještě něco," ozval se Těšitel.
„Tedy s Bohem, milý Bohuši!" vytrhuje se z černého dumání, podával Livora bratranci malou, studenou pravici, stísněnou v hladké rukavičce.
Těšitel se zastavil a utřel si levicí vousy, chystaje se na příbuzenský polibek. Políbili se na obě tváře, přáli si zdraví a zdaru.
— 219 — „Tak, buď zdráv," pravil ještě statkář, „přeji ti štěstí, abys zítra dobře pochodil na své výpravě za novým úřadem — a ať je to už trvalé."
„A moji nejuctivější poklonu paní švakrové!"
dodával Livora již na odchodu.
„Díky, buď zdráv! Dobrou noc!"
„Dobrou noc!" opětoval mladý muž a obrátil se směrem, kde bylo jeho obydlí.
Strčil ruce do kapes svého nového, pěkného svrchníku, přitiskl bradu k prsům a zvolna se loudal stichlými, ovlhlými ulicemi.
Doma vyňal z náprsní kapsy balíček papírů, vyhledal v nich padělaný list, nadepsaný Martě, a připsal na jeho konec datum: Dne 7. dubna 1891.
Pak si šel lehnout.
„Musím se vyspat na to," zašeptal si s nucenou veselostí, „zítra asi nebude kdy, možná, že mi ani nezbude chvíle ke spaní."
xm.
Nazejtří po celý den Karel Livora ani neopustil svého bytu a teprve k večeru vycházel z Prahy.
Pokud byl v ulicích, vykračoval si zvolna, jakoby byl na procházce. Byl rád, že se mohl zastaviti s dvěma známými a promluviti s nimi několik slov.
Smál se, byl samý kousavý vtip, ale hlas jeho občas se zachvíval, oči těkaly nepokojně.
Za Prahou však značně zrychlil kroky a pospíchal směrem, kudy probíhala dráha, vedoucí z hlavního města do Klenové, - 220 To byla důležitá část jeho vražedného plánu.
S vlakem, který vyjížděl z Prahy o sedmé hodině večer, chtěl po osmé hodině dostati se do Klenové, avšak aby snad na nádraží se nesetkal s někým známým z klenovské krajiny, šel pěšky až do nejbližší venkovské stanice a teprve tam, skrýván večerním šerem, vsedl do vlaku.
Úmyslem jeho bylo předejeti Těšitele a čekati na něho u Sirotčího Dvora, až přijede pozdějším vlakem. Měl už všecko vypočítáno na vlas. Zbude mu ještě dosti času, aby mohl vystoupiti na stanici před Klenovou, aby za pět čtvrtí hodiny došel postranními cestami k Sirotčímu Dvoru, vykonal tam zločin a zase pohodlně mohl se vrátiti oklikami do oné stanice a počkati na vlak, jenž projížděl Klenovou po dvanácté hodině v noci a přijížděl do Prahy o čtvrt na druhou.
Ostražitost mu kázala, aby se vyhýbal netoliko pražskému nádraží, nýbrž i stanici klenovské, kde snadno mohl by se střetnouti s povědomým obličejem. A aby na této odvážné cestě co možná vyhnul se jakémukoliv styku s lidmi, koupil si zpáteční lístek do prvé třídy. V té snad bude sám, a setká-li se tam přece se společností, nebude zajisté z onoho venkovského kraje, kde skorém všem lidem jízda i ve druhé třídě zdá se zbytečným mrháním peněz.
Skutečně na této prvé cestě neměl v železničním voze žádného společníka, byl tam úplně sám, jak si přál. S nedbalým klidem, jakoby jezdil v prvé třídě každý den, podal uctivému konduktorovi jízdní lístek a podaroval ho několika desetníky a dobrým doutníkem.
— 221 — „Snad myslí, že jsem nějaké zámožné hrabátko," usmál se, když konduktor b díky opouštěl vůz.
„Donfám, že brzo častěji si budu moci zahráti na opravdového pána, jak se na chytrého a podnikavého člověka sluší. Jezdí v prvé třídě pro nic za nic všelijaký darmošlap, proč pak bych to nemohl činiti já, když vykonám takový veliký čin?"
Usadil se pohodlně na rudé plyšové pohovce a ještě jednou obezřele sáhal po kapsách svého dlouhého, teplého svrchníku.
V pravé hluboké kapse měl vraždu, v levé podvod: tam revolver, naplněný šesti náboji, zde padělaný dopis pro svoji krásnou švakrovou. Obé bylo tak přichystáno, že stačil jediný pohyb ruky, aby je Livora vyňal.
Byl tmavý, zakalený večer. Z okének železničního vozu tma zdála se ještě černější a pustší, než byla ve skutečnosti.
I ve voze bylo matné šero. Hned jak vstoupil, mladý muž opatrně stáhl přes vypuklou svítilnu malou záclonku, zakryl i okna svého kupé, pak se schoulil do kouta sedadla a drže ruce ua kapsách, sílil k odvaze svého ducha.
Vlak rychle ujížděl a třikráte nebo čtyřikráte se zastavil na stanicích, při čemž Livora vždy se zatajeným dechem naslouchal vyvolávání konduktorovu a krokům jeho, nepřivádi-li ke kupé nového cestujícího. Ale štěstí mu stále přálo, zůstal sám.
Asi za hodinu vlak se zastavil na stanici před Klenovou v Rovné.
Nečekaje na posloužení konduktorovo, mladý muž hbitě sám si otevřel dvéře a vyskočil z vozu.
Na jiné straně vystupovalo také asi deset lidí z ji— 222 ných vozův. Počkal tedy v tmavém pozadí, až odešli, a pak, krče hlavu do ohrnutého límce svrchníku, chvatně prošel stanicí.
Odtamtud znal dobře hlavní i postranní polní cestu do Klenové a Sirotčího Dvora, i pustil se čile po cestě poboční. Kráčel co možná tiše a každé chvíle na několik vteřin se zastavil pozoruje, nejde-li nikdo za nim nebo proti němu.
Toliko jednou potkal rachotící vůz s plachtou a družinu tři venkovanův, hlasitě spolu rozprávějících.
Vyhnul se jim kus cesty stranou a skryt pod nedalekou vysokou mezí v černavém houští šípku a trnek, ještě několik minut tiše čekal, když ho minuli a zanikli ve tmě a vyrůstající mlze.
Za hodinu přecházel návrším, pod kterým byla Klenová. Městečko již většinou spalo, jenom asi n?
pěti místech jevil se život tichými, nažloutlými světélky, která mdle prorážela tmu a mlhu.
Livora se zastavil a chvilku se díval směrem k městečku. Tam, kde vytušil veliké osvětlené okno, byl poštovní úřad Oblakův. Vysoká stárnoucí postava poštmistrová mihla se před Livorovým duševním zrakem. Generál Trochu nepochybně ještě se probíral večerní poštou, ale nebude asi dlouho trvati, světlo zhasne, poštmistr si půjde lehnont.
Na jiném místě podle mdlé, rozplizlé záře mladý muž poznal hostinec, ve kterém za pobyta svého v Klenové bydlíval. Zdálo se mu, že i pokojík v prvém patře, který vždy si najímal, byl osvětlen.
„Snad je tam zase některý assekuračnťinspektor," pomyslil si, a při těch slovech táhl nitrem jeho cit pohrdání s lidmi, k jejichž společnosti do nedávná náležel.
— 223 — Potom se vzchopil a zabodávaje zraky do noční mlhy, uhnul se na levo a sestupoval k nedalekému Sirotčímu Dvoru.
Již po několika minutách obešel po zelenajícím se žitném poli návrší a měl před sebou tiché sídlo svého bratrance.
Opět se zarazil a pohlížel k tomu místu.
Srdce chvatněji v něm zabušilo, hruď trochu se sevřela, cítil, jakoby mu něco uvázlo v hrdle, co nemohl ani vydechnouti ani spolknouti. Zachvěl se bezděčně.
Ale už zase šel dále, krok za krokem se rozhlížeje a napínaje slnch jako liška.
Za chvíli sestoupil na cestu, lemovanou topoly, ještě dvě stě, tři sta krokův a byl u vrat Sirotčího Dvora.
Nevysoká zeď, ohraničojící s té strany dvůr, bělala se před ním.
Tam Livora se zastavil, otřel si šátkem zpocené čelo a rozčilením zamžené oči, rozhlížel se u naslouchal.
S kostelní věže z Klenové zazněly dva zvučné nárazy a zřetelně se rozléhaly vlhkým vzduchem.
„Půl desáté," kmitlo hlavou Livorovou, „tou dobou Bohuš ujíždí už z Prahy. Mám času ještě dost a dost, abych zatím schladl a přivykl tmě, mé vítané pomocnici v dnešním díle. Och tma, jaký to dar pro takový podnik!"
Přikradl se až k samým vratům, jejichž vrchní polovice byla utvořena z hustého mřížoví. Bylo jím málo viděti na tmavý dvůr, a oči mladého muže, — 224 ~ zvykající tmě, rozeznávaly též neurčité obrysy obytného stavení, podobného zámečku s titěrnou vížkou, a několik hospodářských budov, jako mrtvých v té tiché noci.
V domě toliko čtyři okna byla osvětlena. Dvě označovala kuchyň a dvě jiná náležela pokoji, v němž tou dobou krásná žena asi čekala na muže svého.
Než po chvíli oznamoval se ze dvora ještě i jinak život. Ze stáje zazníval lomoz řetfzkův a pokřik děveček, bavících se při dojení. Tentokráte se opozdily, proto téď chvátaly, než přijde hospodář. Jejich veselý, zdravý smích řinnl se otevřenými dveřmi stáje na dvůr a s malým ohlasem se ztrácel mezi staveními.
Za chvíli dvě děvčata, svíticí si na cestu velikou lucernou, odnášela nadojenó mléko do velkého domu a několikráte přeměřila cestu mezi ním a chlévem. Stale ještě se smála, před tím zajisté si vypravovala něco hodně rozmarného.
Pak b jiné strany, kde byly konírny, ozvaly se těžké, líné kroky mladého čeledína. Londal se se dvěma puténkami k pumpě, načerpal vody a zase tak pomalu se vracel. Při tom si hvízdal nějaký pochod, ale tuze, tuze truchlivý. V konírně zhurta okřikl nepokojné koně a pak si hvízdal dále svoji smutnou, dojemnou píseň.
Livora odstoupil na krok od vrat a díval se zase zpět do tmavé, tiché krajiny. Neviděl nic, než kus šeré země před sebou a proti zachmuřenému nebi počátek topolového stromořadí, zanikajícího v temnotě a mlze. Chladivá vlhkost dotýkala se jeho tváří a srážela se mu na malých knírech. Mlha vystupovala zvolna, i stíny topolů se v ní ztrácely.
— 225 — Otřásl se trochu, bylo ma zima.
Strčil roce do kapes svrchníku a učinil několik rychlých neslyšitelných pohybův, aby se poněkud zahřál. Pak ještě si vzpomněl na něco.
Přistoupil ke zdi a pozorné prohledával všechny kapsy. Ještě jednou se přesvědčoval, nemá-li s sebou nic, co by mohl na tomto místě ztratiti. Nechal sice doma všechno, čeho na cestě nutně nepotřeboval, ale opatrnosti nikdy nezbývá. Kromě revolveru a psaní měl při sobě pouze tobolka s penězi a zpátečním lístkem na dráhu, pak kapesní šátek a pouzdro s doutníky. Tento poslední předmět ho zamrzel, také se mohl pamatovati a nechati toho doma.
Vše, tobolku i pouzdro s dontníky zastrčil do vnitřní náprsní kapsy spodního kabátu, ucpal to šátkem a upnul se, aby nic nemohlo vypadnouti. Pak ještě jednou sáhl do všech prázdných kapes, ohledával i na povrchu svůj oděv, zvláště knoflíky, a zkoušel, nechce-li se snad některý ntrhnonti. Ale vše bylo pevné, nic takového mu nehrozilo.
Zatím na klenovské věži odbíjely tři čtvrti a pak desátá.
Život ve statku znenáhla se utišoval, už i čeledín se nab-žil svého smutného pochodu a přestal hvízdati. Jenom ta čtyři osvětlená okna stále ještě vyzařovala do noční temnoty.
Z dáli ozval se ztišenou, chladnou krajinou hluboký hukot přijíždějícího vlaku. Na chvilku hukot ten zanikl úplně v některém průkopu železniční trati, ale pak ozval se zřetelněii, blíže. Bylo dobře znáti, i jak se blíží ke klenovské stanici.
Najednou zapískl a drsně skřípaje brzdou, za minutu se zastavoval. , ,■ LIBUSB: Druhá látka. 15 - 226 — V městečka adeřilo čtvrt na jedenáctou.
Za dvě minuty vlak opět zapiskl a s těžkým, zdlouhavým hukotem hnul se dále.
„UŽ jde, až jde!" šeptal si Livora. „Ještě jeoom deset minut, a bode tady. Už jenom deset minut, a všemu bode konec. Teď jen dosti odvahy, jen kuráž, nic jiného, než kuráž, hochu!"
Rychle přešlapoval, aby zapudil vzmáhající se rozechvění.
V tom ještě ho napadlo, že by mohlo býti znáti na tomto místě jeho stopy. Sehnal se a sahal po zemi.
Ale půda byla poslední sluneční pohodou vyschlá, na povrchu nepříliš ovlhlá a nebylo možno, aby na ní utkvěly znatelné otisky bot. Ostatně tam, kde Livora stál, totiž a zdi na kraji cesty, byla malá, zelenající se tráva, tuhý pučící drn s bílými kvítky sedmikrás.
Pak se ztišil a znova napínal sluch na všecky strany. Ještě jednou přistoupil ke vratům a nahlédl do dvora.
Jediná obava ještě ho znepokojovala: aby totiž nikdo nešel ze Sirotčího Dvora naproti Těšitelovi.
To by nadobro zhatilo všechny Livorovy plány a uskutečnění kdo ví na jak dlouho by se mu oddálilo.
Avšak ve statku už bylo blidao, ten malý kousek cesty ze stanice neBtál za to, aby statkáři bylo potřebí ochranného společníka.
Livorovi nastávala nejhroznější chvíle v životě.
Ještě několik minut, a stane se vrahem, ještě několik okamžiků, a ruka Martina bude uvolněna-----------Sáhl ke zdi a vzal do levé ruky kámen, který si tam byl před tím položil. Potom přistoupil k le- 227 — vémo vyčnívajícíma pilíři vrat, přitiskl se do úhlu, povstalého mezi zdí a pilířem, a pravicí vyňal nabitý revolver.
Tak stoje nepohnutě čekal.
Za nedlouho ozvaly se na blízka rychlé kroky.
Těšitel se přibližoval.
Livorovi se zdálo, že přichází velmi brzo, aie nebylo kdy o tom ovažovati. Už také postřehl jeho postava, která ve tmě a mlze zdála se mnohem větší než ve skutečnosti. Vynořila se před čekajícím zločincem už sotva deset kroků vzdálena, a Livora upjal proti ní nepokojné oči, aby jen dobře viděl.
Těžce oddychuje ve volném, rozepjatém svrchníku, příchozí vstoupil s postranní stezky na cestu a přistupoval ke vratům.
Právě se zastavoval u vrat a chtěl na ně sáhnouti, když dva kroky za ním něco udeřilo. To Livora hodil připraveným kamenem. Byl tak zaujat vraždou, že nepostřehl v domě otvírajících se dveří ani tichých blížících se kročejův.
Statkář trochu se ulekl a zarazil se nepohnutě naslouchaje, co to asi bylo.
Na tento tichý, nehybný okamžik, kdy statkář bude nejlepším terčem střelné ráně, bratranec jeho čekal. Odměřeně, nehýbaje zbytečně ani svalem, učinil krok v před proti Těšitelovi, a už také natáhl útlou, ozbrojenou ruku.
Zablesklo se, neveliká rána zatře skla studeným vzduchem. Její zmenšený zvuk zazněl ještě odrazem o blízké návrší a táhle se rozplynul ve tmách.
Těšitel vyrazil z hrdla výkřik jako hlasité vzdychnutí a pustil z ruky nějaký baliček. Rychle si sáhl IR* — 228 — k hlavě, druhou rukou snažil se zadržeti vrat, ale už zavrávoral a klesal na chladnou, zvlhlou půdu.
Livora sáhl do levé kapsy, vyňal padělané psaní a shýbl se ke své oběti. Chvatně rozhrnul na ní kabát a zastrčil psaní do jeho kapsy.
Obě ruce přepadeného člověka při tom se vzchopily, uchvátily prudce ruku Livorovou, ale nedržely jí, hned zase jí odstrčily, jakoby se bránily dalšímu útoku.
A vrah nic se nelekal činu svého, nic se netřásl před chrapotem a sténáním příbuzného člověka. Ještě znovu se shýbl a kladl revolver na zemi tak, aby se zdálo, že vypadl z pravice záhadného sebevraha.
V tom znenadání vrzla vrata, a Livora překvapen zvedl hlavu.
Zděsil se. Nad ním nepohnutě stá<a vysoká ženská postava v bělavém domácím šatě, stála tu jako sloup a beze slova — — — Marta stála nad ním, poznávala ho, strnulá hrůzou viděla jeho zločin. A Livora, všecek zdrcen a zničen, byl jako přikován k zemi a vytřešťoval na ni ulekané zraky.
Najednou bílá postava vztáhla pravici a ukázala k polím.
On tomn porozuměl. Jakoby ho někdo šlehl do omámené lebky. Vzchopil se a již utíkal s toho hrozného místa jako divoké, pronásledované zvíře.
Prchaje s cesty stranou do polí postřehl, jak opět někdo blíží se od Klenové ke statku, ale to ještě více zrychlilo jeho útěk.
Teprve po dlouhé chvíli, když už byl dosti daleko od Sirotčího Dvora a když únavou nemohl ani dýchati, zastavil se, aby se nalokal vzduchu.
— 229 — Obrátil se k místu, kde spáchal zločin, a viděl u vrat míhající se světlo, tušil tam také směsici výkřikův a poděšených hlasův, ale neslyšel ničeho, prudký tepot jeho rozbouřené krve, tlukot srdce a těžké, sípající dýchání ohlušovalo všecko.
Trvalo značnou chvíli, než zase poněkud ochladí a se utišil.
Strach a hrůza, která ho poháněla od Těšitelových vrat, změnila se nyní, když byl vzdálen nebezpečí, v zlobný úsměšek.
Ušklíbl se ohyzdně. Tedy vše vykonáno, hotovo.
Vzpomněl si, jak klidně páchal tu vraždu, mnohem chladněji, než s počátku o ní přemýšlel. Když čekal na bratrance a vztahoval k děsnému zločinu pravici, byl tak chladnokrevný, ale jaká změna, když spatřil jeho ženu!
Co to bylo? Byl to jenom přízrak omámené mysli, byla to vidina jeho posledních častých snňv, anebo byla to skutečnost?
Nepochyboval o tom, že skutečně viděl Martu, ale ta vysoká, nepohnutá žena, jak se nad ním zjevila v nejhroznějším okamžiku jako svědek jeho vražedného skutku, tkvěla mu nyní na mysli jako veliká, nerozřešitelná hádanka, Nemýlil se, viděl dobře, že mu pravicí naznačovala smér, aby tamtudy unikl?
Nebyla to snad výhrůžka, nebyl to projev hněvu, nezvedala snad proto ruku, aby ho zadržela, nebyl to bezděčný posnnek jejího zděšení ?
Ne, ne, všechno mu pravilo, že se nemýlí a že viděl dobře, třebas bylo tak temno a zraky jeho zašeřeny mžitkami — ona ho chtěla tedy zachrániti.
Ona ho neprozradí, o tom byl přesvědčen, sic nebyla by mu kynula, aby unikl. Avšak co asi se — 230 — děje v jejím srdci? Zůstává mu stále ještě tak nakloněno, jak tušil před zločinem, anebo zabil s Těšitelem také probouzející se lásku Martinu?
Dal se do smíchu, že vykonal svůj plán přec jen neobratně, nešťastně. Možná, že vědomí Martino o jeho zločinu navždy zapudí každou náklonnost k némn, že jest veta po všem, nač tolik se těšil, pro co se odvážil i vraždy.
Nešťastná žena, a nešťastná láska, že konečně přece opravdově se mu zrodila v srdci! Nešťastná jebo druhá láska! V ní se teď vyplnila předpověď Těšitelova, že ho někdy uchvátí ve své spáry a odplatí mu za jeho všechny dosavadní hříchy, které na ženách páchal. Ano, nyní se vyplnilo, Že by se Bvíjel před Martou, kterou kdysi zavrhl, jako lačný, ale oddaný pes, stal se z té lásky zločincem, ale za to vše démon pomsty vycenil na něho ostré, nemilosrdné zuby, které až až se zatínají do jeho malomocného týla.
A už smál se zase, přesvědčoval se, že se boji zbytečně, že se netřese a že zase bude • dobře.
Kdyby mu hrozilo něco horšího, než ztráta přízně Martiny, jistě byli by ho už nyní stihali.
Vzchopil se a teď už pomaleji kráčel směrem k stanici, ve které prve vystoupil z vlaku. Chvílemi se ohlédl a ostražitě pozoroval vše vůkol vystříhaje se, aby se s nikým nepotkal.
Mnul si cestou prudce ruce, které i nyní po divém útěku zůstávaly studené, a sábl si na vlhký obličej, aby se přesvědčil, že už neplane horečným rozechvěním.
Nikoli, byl úplně kliden; čeho pak by se měl děsiti? Nikdo mu nebude moci dokázati zločin, nikdo — 231 — ho ani nenařkne, nebude příčiny k podezřeni, neboť najdou u statkáře neklamný důkaz, že sám a dobrovolně si vzal život.
A Marta, která jediná ví všecko, nepůjde ho udat, nepoví — — — Naopak, propouštějíc ho, manželka Těšitelova byla mu i nadále zavázána mlčením. Kynouc ma, aby prchl a zatajujíc jeho vražedný skutek, paní Marta stávala se tak jeho důvěrnicí a spolovinnici.
Nyní zajisté i před těmi lidmi, kteří se Bběbli k oběti jeho zločinu, zachovává svoje tajemství a bojí se vysloviti jméno pachatelovo. To úplně stačí, aby ji mohl dále uchvacovati ve své pevné sítě, z nichž nebude vyproštění. Čím později, tím méně bude míti odvahy jej vyzraditi, tím více padalo by také na ni podezření, že souhlasila s vraždou, že snad dokonce byla s ním i srozuměna.
Ano, poněvadž nepochybně nepromluvila v prvém okamžiku, nesmí už vůbec promluviti, on ji pak už dovede ovládati, dovede ji přesvědčiti, že nese s nim společnou vinu, nebude moci odolati, až jí bude žádati, aby nyní po tom všem stala se jeho ženou.
Musí se jí státi, kdyby se zdráhala, pohrozí jí, že sám sebe i ji vyzradí — — — Ale ostatně snad ani nemusí býti tak zle — což jest Marta nezvratně přesvědčena, že on vraždil ?
Překvapila ho sice, když se skláněl nad umírajícím tělem přepadeného, ale neviděla, nemůže mu dokázati, že on zvedl osudný revolver proti jejímu choti a že střelil.
A kdož ví, nepodaří-li se ma přesvědčiti také ji, že není vrahem? Ta myšlénka náhle mu bleskla hlavou.
— 232 Bláhovec, že tak ntikal, když se objevila nad ním! Proč buje svůj plán nepřipravil se na případ, že bude takto překvapen? Osnovu plánu svého mohl doplniti drzou lží, že Těšitel se mu svěřil se samovražedným úmyslem už v Praze, že ho tudíž provázel až do Sirotčího Dvora, aby úmyslu toho neuskutečnil, ale u samých vrat nemohl už zabrániti, když bratranec náhle vytáhl z kapsy smrtící zbraň a před zrakoma jeho přiložil ji k hlavě své a střelil.
Jak by to bylo pěkné, jak záslužné před Martou! Škoda, škoda! Ale aspoň se pokusí, aby to ještě spravil. Hned, jak dospěje na stanici, napíše Martě list a objasní jí všecko. Svůj útěk omluví nesmírným rozčilením ze skutku Těšitelova, překvapením, když ji znenadání spatřil, a konečně v té vážné, strašné chvíli milující srdce jeho kázalo mu bez odmluvy a hned uposlechnouti, když velela, aby šel.
P8 Svědomí jeho bylo tou chvílí potlačeno, neozývalo se.
Ach svědomí, kde už bylo pochováno!
Nitro Livorovo plnilo se nspokojením a radostí, že vše dobře se zdaří, už nepochyboval o zdaru své zločinné výpravy. Už nic nemátlo jeho počtu. Obava před Martou ustoupila naději v obratnou lež, a to bylo vše, co ho mohlo trochu děsiti. Zbraň, kterou střelil svého bratrance, byla dobrá, přesvědčil se, že může nadobro usmrtiti silného člověka ze vzdálenosti mnohem větší, než byla píď, na kterou on střelil.
Minul už návrší nad Klenovou a všiml si, jak mlha se ztrácela před vzrůstajícím chladem. Nyní bylo mnohem lépe viděti k městečku, než dříve.
T — 233 — Bylo tam nž tma, toliko v hostinci a na místě, kde tušil poštovní úřad, vyskočilo náhle světlo.
Hodiny odbíjely jedenáctou. Zbývala mu tedy dobrá hodina, než vlak pojede ku Praze. Za tu dobu, nebnde-li se už nikde omeškávati, dospěje na ttanici, kde po osmé hodině vystoupil, a zbnde mu ještě chvíle, aby napsal Martě dopis.
Vstoupil už zase na cestu a hbitě pospíchal.
Už se nezastavoval a nenaslouchal. Všechno vůkol spalo, toliko p3i štěkali v některé vesnici, a cesta byla úplně pusta.
Za malou hodinu přicházel na stanici a bned vstoupil do čekárny, nepatrně osvětlené.
Nějaký sluha v huňaté čepici a velikých botách, natažen jsa na lavici, spal hlasitě chrápaje. Kromě mladé ženy, tulící se s dítkem na klíně do jiného kouta čekárny, nebylo tam žádných cestujících. Malým okénkem bylo viděti do sousedící osvětlenější úřadovny, kdež mladý úředník s červenou čapkou měl službu, seděl u stolu a pokuřuje z dlouhé dýmky, četl.
Livora zaklepal na okénko.
Úředník nepříliš ochotně obrátil hlavu v tu stranu, ale vida Člověka pěkně oděného vstal a vyzvedl okénko. Tázal se příchozího, čeho si přeje.
Na lístek prý jest ještě času dost. A zvedl tázavě veliké modré oči, ozbrojené brejlemi.
Livora ho zdvořile žádal za kns papíru, za péro a inkoust a za dovolení, aby si směl napsati psaní, než přijede vlak.
„Prosím, jen račte," nyní už ochotně svoloval úředník, otvíral dvéře do úřadovny a zval Livoru, aby jen vstoupil.
— 234 Za několik vteřin pak Livora již seděl za stolem a rychle črtal na arch papíru vylhaoé líčení Těšitelovy samovraždy.
Podařilo se mu napsati dosti dlouhý dopis, než přijel vlak, a ještě mu zbyla chvilka pohovořiti si s úředníkem o nepříjemnosti a obtížnosti železniční služby, zvláště v noci, a uložiti sluhovi, zatím už probuzenému, aby za dobré propitoé odevzdal psaní nejbližšímu poštovníma vlaku, který tamtudy pojede ke Klenové.
Do té chvíle obava před tím, ověří-li Marta jeho lži čili nic, mnohem více ho tížila nežli zločin.
Nyní však, když plvnuě a, jak věřil, přesvědčivě očistil se před mladou ženou z podezření, a když pro případ, že by mu neuvěřila, zavazovala se mu svým mlčením, bylo mu zase volněji a sebevědomě vstupoval do prvé třídy přijíždějícího vlaku. Ani si nevšiml, jak úředník ještě ho pozdravoval.
Vlak zapískal a zadýchal, a Livora se rozhlédl po šerém kupé.
Byl tam kromě něho jen jeden cestující. Seděl skrčen u protějšího okna, a podobalo se, že dřime, Livora ani si ho nevšiml. Usedl hned na kraji, kde vstoupil, a upravoval na sobě svrchník, aby si hověl pohodlněji a by mu bylo tepleji. Také ještě uznával za opatrné skrývati se před lidmi, ačkoliv ostražitost ta byla už zbytečná, když se nezatajoval na stanici.
V tom droby cestující živě sebou pohnal a až se nachyloval k přibylému sousedovi: „I pozdrav tě Bůh! Prosím tě, člověče, kde jsi se ta vzal?"
— 235 A raka, ochotná k přátelskému stisknutí, natáhla se k Livorovi.
Mladý muž sebou trhl, jako kdyby ho bodnul.
Obrátil se prudce, kdo to mluví tím důvěrným, povědomým hlasem.
Byl to jeho bratranec Bohuslav Těšitel.
XIV.
Livora až tonul v mrákotách.
Zděsil se hrozně, krev mu stydla v žilách. Rázem se vymrštil se sedadla a několik vteřin stál jako sloup. Ústa jeho pokoušela se něco říci, ale nedovedla toho, jen nesrozumitelně zajektal.
„Nu, což mne nepoznáváš?" usmál se statkář a podával mu stále ještě ruku, které společník jeho v zděšení svém nepozoroval.
Jako nucené a nesměle mladý muž sáhl po napřažené pravici bratrancově.
„Služebník," zahlesl konečně, „to je náhoda!
Jak se daří?"
Už se přemáhal a sbíral rozptýlenou přítomnost ducha, chtěl se také jako obyčejně rozmarně usmáti, avšak byl to nepodařený pokus. Zdálo se, že mu smích stydne na bledých rtech.
Těšitel nic nedbal jeho velikého rozechvění, ani ho nenapadlo, aby se pozastavoval nad tím, že výmluvný jeho bratranec tentokráte marně lapá po slovecb. Přisedl proti Livorovi a pravil tichým, prochvělým hlasem: — 236 — „Kdybys věděl, co se u nás dnes přihodilo!"
„Co pak?" otázal se mladý muž, a hrdlo se mu BVÍralo úzkostí.
„Neštěstí, hrozné neštěstí, týká se to také Sirotčího Dvora." Mladý mnž neměl dosti zmužilosti, aby tváří v tvář statkářovi vyslechl hroznou zvěst a bezděčně odvracel zmatenon hlavu. „Náš i tvůj nejlepší přítel, poštmistr Oblak jest postřelen," chvějícím se hlasem oznamoval dále Těšitel.
„Probůh — Oblak l" zvolal Livora, a hlava se mu zatočila. Ulekl se té zprávy jako prve statkáře.
Nevěděl, co se s ním děje, zdálo se mu, že se propadává pod hučící vlak, a přál si, aby tomu tak bylo. Bída a zoufalství nevýslovné bo uchvátilo a chvělo jeho hubenými údy.
„Tedy Oblak, tedy Oblak!" úzkostlivě šeptali rtové jeho, a málem byl by se při tom .prozradil Těšitelovi.
„Co jsi pravil o poštmistrovi?" dodal pak hlasitě a utkvěl na bratranci dychtivýma zrakoma. „Jest zastřelen, nebo jen postřelen?"
„Bohudíky, že jen postřelen."
„A prosím tě, nebezpečně?"
„Těžko říci. Dost možná, že to bude špatné.
Prosím tě, je to už letný člověk, jenom skrovně krmený, takový mnoho nevydrží."
„A jak se to stalo, prosím tě?" chvěje se vyzvídal Livora.
Těšitel pokrčil ramenoma.
„To právě jest divné. Dokud Oblak sám nepromluví, dotud nám to bude záhadou. Jsme tím jako zmateni, těžko hádat Neměl sice na světě žádný med, ale v těchto letech a zvláště od té doby, — 237 — ' co churavěl, žilo se mu již mnohem snesitelněji s paní Oblakovou, než před tím. Byl také podle toho veselejší a ještě naposledy, když byl u nás, byl samý žert a vtip. A tu máš, teď z čistá jasná leží střelen před našimi vraty! Ani nemohu uvěřit, že by byl schopen to udělat. Kdyby tak měl nepřátele nebo kdyby nosil ve svých kapsách nějaké bohatství, skorém bych uvěřil, že mu to někdo udělal. Naši chasu to také tak hned napadlo."
A stručně vypravoval, jak vraceje se z Prahy domů nalezl u vrat svého statku dobrého generála Trochu ležícího v krvi, a paní Marta, volajíc po pomoci, skláněla se nad ním. Vyšla z domu podívat se, zdali už choť její přichází, a v tom zaslechla střelnou ránu u vrat. Ulekla se, ale pak přemohla bázeň a pospíchala tam. Našla poštmistra na zemi, a právě se sháněla po přispění, když on, Těšitel, přicházel.
Jak prý se zděsila, chuděrka, a jak si pak oddychla, když přišel. Domnívala se totiž, že spatřuje na zemi umírajícího muže svého, a teprve později, když přinesli ze statku světlo, poznali k ustrnutí svému přítele poštmistra. Byl ve mdlobách, krev zalévala mu hlavu, a co bylo při tom největší záhadou : vedle něho na zemi ležel Těšitelův revolver.
To byla nejtěžší otázka, a kéž už Oblak by mohl nabyti vědomí a promluviti, aby ji zodpověděl!
Mladý muž na chvíli se zadnmal. Viděl pod sebou hlubokou propast a cítil, jak střemhlav se řítí do ní. Už nic, už nic nemohlo zastaviti jeho pád, nic nemohlo jej spasiti. A nad tou nesmírnou prohlubni už aui postava Martina mu nesvítila jako hvězda naděje, ta krásná, svůdná vidina byla pro — 238 něho nadobro ztracena a mamo by bylo všechno jeho další dychtění a doufání. Vždyť muž její žije, toť jest jiná propast mezi ní a jím. A kromě toho dopisem svým, před čtvrt hodinou jí napsaným, potvrdil nade vši pochybnost, že on jest vrahem poštmistrovým. Stroje úklady jejímu podezření, sám hrozně se do nich lapil.
V té chvíli litoval, že až nemá revolveru bratrancova, jak by se mu hodila ta osudná zbraň!
Při Bvé veškeré podlosti spatřoval, jak veliký rozdíl jest mezi zoufalým samovrahem a bídným zločincem, jakým nyní byl.
Ale jak zhusta bývá u takových zvrhlých bytostí, záviděníhodná odvaha se mu vracela, ještě v letu do záhubné propasti neztrácel naděje ve své zachránění. Když se poněkud vzpamatoval z největšího dojmu, rychle obhlédal nebezpečí, které ho obkličovalo.
Co se ma může státi, bude-li dosti kliden?
Nic. Marta ho neprozradí, tu bezpečnou jistotu přinesl mu již Těšitel, neboť nepověděla-li mu žena, koho spatřila nad klesajícím Oblakem, jistě také nepoví nikomu jinému.
Zbývala toliko zápletka s podvrženým dopisem, Livora však nepochyboval, že se mu podaří příznivě ji rozřešiti. Jen vůli, jen odvaha, a všecko se zdaří, pravil si v duchu, a všechna ta spletitá zločinná událost nezdála se mu pojednou ničím jiným, než nezdařeným pokusem, při němž mohl nabyti něčeho velikého, ale naproti tomu nemohl ničeho ztratiti.
A s tou myšlénkou Livora pokosil se dokonce i zažertovati: — 239 „Ubohý pan generál Trocha! Jaká to chlouba pro něho, padnouti střelnou zbraní. Chodě se svými ostruhami jisté nepomýšlel na takové násilné konce.
A nelze, milý Bohuši, vyvozovati z té záhady přece některé určitější domněnky?"
„Jaké pak?" odvětil Těšitel a tázavě zvedl k mluvčímu oči.
„Nemyslíš, že Oblak si to přece jen učinil sám?"
„Tuze o tom pochybuji, jak už prve jsem řekl.
Nevěděl bych, proč."
„Myslím, že svárlivá poštmistrová sama by byla dostatečnou příčinou."
„Nikoli, neznáš poštmistra Oblaka, opět v té věci musím odporovat. Jest vzorným příkladem manželské snášenlivosti a trpělivosti a zvláště nyní, opakuji, žena jeho jest mnohem vlídnější. U takových lidí nikdy nevzniká myšlénka na samovraždo, leda snad kdyby kázala čest, a s tou náš přítel nikdy nepřijde do sporo."
„To bylo asi leknutí pro paní švakrovoa!" vzdychl Livora strojeným hlasem.
„Ba právě, ulekli jsme se všichni hrozně.
A zrovna před našimi vraty se to moselo státi!
Nikoli, není možná, aby si to Oblak učinil sám!
Přece ne! Každá myšlénka na to hned opět se vyvrací. Vždyť chvátal schválně k nám, nesa mi objednaný vzorek setby, na který jsem netrpělivě čekal a který přišel do Klenové večerní poštou. Zásilka ležela mu u nohoo. Nepochybně jeho veliká přátelská ochota byla příčinou toho neštěstí. Kdyby byl klidní seděl doma, jistě nebylo by se mu to přihodilo. Dost možná, že ta rána byla připravena na mne, měl bych zajisté spíše nějakého nepřítele —- 240 — než on. Kdo ví, jestli někdo nečíhal na mne v domněnce, že přináším z Prahy Bůh ví kolik peněz.
Ale ten můj revolver, kde ten se tam vzal? To je právě největší záhada, teď jen aby Oblak šťastně vyvázl a se uzdravil, aby mohl mluvit. No, doufejme.
Snad se to ještě všecko vysvětlí."
Mladý muž se ulekl.
„I jdi, kdo pak by mohl usilovati o tvoji smrt ?"
řekl a usmál se nucené.
„A kdo by mohl usilovati o smrt poštmistrovu?
Těžká odpověď, ještě těžší než na tvoji otázku.
A přece se to stalo. Mám s tím velikou starost.
Jedu teď do Rídonic pro lékaře. Není mizernějšího hnízda nad Klenovou, ani lékaře tam nemají. Nejbližší lékař jest ve Slivenci, ale to už je chatrný dědeček, nic nevidí a neslyší, jedu tedy do Rmíodíc.
Jen abych tam nž byl! Radonický lékař má koně, bude-li doma, pojede hned jako vítr, za půldruhé hodiny budeme doma."
Zamlčel se na několik vteřin a pak dodal: „Měl jsi viděti, hochu, poštmistrovou, jak činila, když jsme jí přinesli Oblaka! Nejprve se domnívala, že snad jsme si ztropili nějaký hospodský žert, že muž její trochu přebral a chce ji strašit. Ale jakmile postřehla krev, vykřikla a dala se do kvílení.
Vrhla se na poštmistra a volala, přišila, aby neumíral, aby otevřel oči a promluvil, slibovala, že už vždycky bude hodná, že už nikdy nebude hubovat.
Jindy takové sliby zdály by se mi směšné, ale tentokráte viděl jsem její opravdový bol a byl jsem velice pohnut. A listonos Sobek, jenž také hned přichvátal, dokonce až se dul do pláče, když zazněl nad poštmistrem ten neslýchaný nářek."
- 241 — „Jen aby poranění nebylo nebezpečné," začínal Livora opětné výzvědy. „Kde pak Oblak jest raněn ?"
„Já tomu nerozumím a nemohu říci, je-li to lehké nebo smrtelné. Rána šla krkem pod samou pravou dásní, ubožák má ústa plná krve, pořade se dusí. Ani nemůže dýchat pořádně, jen to píská a chrčí. Až co řekne lékař, už aby tam byl!"
„Tys špatně mířil, hochu," pravil si v duchu Livora, a ani neposlouchal rozumování Těšitelova, co prý -je člověk, co život lidský? Co od maličkosti stojí piplání, co nákladů a starostí, co někdy zkusí, než vyroste, a tu máš, když by mohl ještě dlouho býti prospěšným členem lidské společností, napadne některému bídnému vyvrheli, aby učinil životu jeho konec. To přece by nemělo být.
Vlak mezi tímto hovorem minul jednu stanici a nyní pronikavě zapískal před stanicí radonickou.
Statkář se vytrhl ze svých úvah.
„Ale — jedeš do Prahy, není-li pravda?"
„Ovšem."
„To jest dobře, to se právě hodí. Bud tak laskav a zajdi ráoo na poštovní ředitelství oznámit, co se poštmistrovi stalo, a požádej, aby poslali do Klenové výpomoc. Jsem tuze rád, že jsme se setkali.
Budeš tak laskav?"
„Toť se rozumí. A prosím tě, piš mi, co řekne lékař a jak se poštmistrovi daří. Nemoha věřit, že by se to mohlo skončit špatně. Jsem tuze zvědav, jak se vysvětlí ta divná hádanka. Vyřiď laskavě můj pozdrav a nejhlubší úctu paní švakrové. Ano, málem byl bych zapomněl, zde jest má nynější adressa."
LIBU&B < Drahá láska. IQ — 242 — Rychle vyňal lístek papíru a připsal tužkou několik slov a podal Těšitelovi.
Ten už ťukal na okno, aby mu konduktor šel otevřít.
„A prosím tě," obrátil se ještě k Livorovi, „kde pak ty jsi se toulal? Máš se dobře, jak pozoruji.
Jezdi-li někdo v prvé třídě, to už něco znamená."
„To si myslím," usmál se mladý muž a rychle přemáhal nesnáze. „Byl jsem na honbě za štěstím, jak jsem ti včera pravil, ale ne ve vaší krajině, mnohem dále, daleko. Byl jsem se představit ústřednímu hospodářskému řediteli, u kterého chci býti otrokem. Na zpáteční cestě jsem vyskočil v Rovné z vlaku ohlédnout se po nějakém doušku, a vlak mi ujel před nosem, musel jsem čekat až na tento půlnoční. Nu, stálo to za to, shledal jsem se s tebou a slyšel tu smutnou novinu."
„A pořídil jsi dobře?" tázal se statkář už na odchodu. „Jak dopadlo představení?"
Mladý maž honem ještě vymýšlel novoa lež.
„Kozel ví, prý mi badoa psát. Ale cítím v tom čertovinu, zdá se mi, že pochodím jako Mikeš s prasaty. Jízda v prvé třídě mě as vyplatila. Nechal jsem si schválně za kloboukem lístek, aby ředitel hned <viděl, jakého bude míti ve službě kavalíra, ale jemu to nevonělo. Jestli prý vždycky jezdím v první třídě, ptal se. Řekl jsem, že obyčejně, neboť jsem zvyklý jenom vznešeným společnostem. Ředitel se ušklíbl, až mi bylo zle. Jeho vrchnost, pan baron, prý není tak ostýchavý, ten vždycky jezdí ve třetí.
Poroučím se," — 248 — „S Bohem, měj se dobře. A tedy nezapomeň dojit na poštovní ředitelství."
„Buď jen bez starosti, a ty mi nezapomeň bned psát," volal Livora za odcházejícím Těšitelem.
Ale sotva dvéře se zavřely, mladý maž jako zničen vrhl se zpět na pražné sedadlo.
„Tak, Karle, tys to pěkně vyvedl!" vzdychl po chvíli. „Proč jsi se nedíval pozorněji a proč jsi nestřelil ještě jednoo, dvakráte? Máš to nyní, bracha, hodně zmotané."
Svěsil malomocně hlavu a zase chvíli setrval bez pohnati. Výčitky a obavy, které prve ho děsily, nyní, když osaměl, opět se vracely a hrozily.
Avšak tentokráte mnohem dříve podařilo ze ma je zapuditi.
„Eh co, mohoo mi něco dokázat?" pravil si a hodil před sebe rukou. „To psaní mne neprozradí, žádný znalec písma na světě nedokáže, že jsem je psal. A kdyby i někdo dokazoval — Marta mě spasí.
Ona řekne, že zahlédla vraha a že jsem to nebyl já. Musím Bito tom mluvit. Bude to sice těžká rozmluva, ale jakáž pomoc, musí to být. Jen smělost, kuráž, jako vždycky, a bode zase dobře!"
Ale v tom až zase udeřila mu do hlavy jiná děsivá myšlénka: „Prokletý Bohuš, že mě tady viděl! Jak dokáži, kde jsem byl dnešního večera? U kterého ústředního ředitele? Shledají, že viechno to je lež."
Po chvíli opět se utišoval, naděje se mu vracela, bylo ma volněji.
„Nač pak až tolik strachu?" myslil si. „Třebas Oblak umře dříve, než bude moci něco vypravovat.
16* — 244 — Jestli pak mi bode Bohoš hned psát, jak se mu daří?"
Přemítal o těch věcech a mezitím dojížděl před Prahou stanice, kde večer vsedl do vlaku. Zavolal kondoktora a žádal ho, aby mu obstaral dodatečný lístek do Prahy.
„Teď až je to lhostejno," bručel si mrzutě, „viděl-li mě ten osudný Bohuš, jest už čerta plátno před někým se skrývat. Ba, ba, první třída mě skutečně notně vyplatila!"
S hlavou plnou střídajících se nadějných i děsivých předtuch přijel do Prahy a hned pospíchal do svého bytu. Potřeboval úplného ticha a klidu, aby mohl uvažovati, jak nejsnáze by vyvázl z kličky, která ho zadrhovala. Snad přece ještě není vše ztraceno.
Měnil se každé chvíle. Hned v nitra jeho zvítězila naděje a hned zase zoafalost, sklamáoí. Teprve doma, když ulehl, pocítil svoji neskonalou nicota a bído, viděl, jak špatnou, ničemnou jest bytosti a že by bylo nejlépe, kdyby nežil.
Ale při tom všem se ma zdálo, že potřebuje něčí důvěry a soustrastí, že zasluhuje, aby se někdo zastavil a jeho lůžka, řekl vlídné slovo a aspoň trocha ho politoval. Viděl světle svůj ohromný zločin, avšak rozeznával v sobě dvě rozdílné, různící se duše: jednu dobrou, ušlechtilou, ale tuze slaboo, křehkou i utlačenou, a drahou zloa, dábelskoo, silnou. Ta slabá byla jeho vlastní, s níž se narodil, ale drahá dostala se do něho a opanovala jej nerozumným vychováním, nepříznivými okolnostmi. Nemohl za to, že ho přemohla, osvojila si jeho vůli, — 245 udusila jeho svědomí. Než ji mohl poznati, už ho měla úplně ve své moci.
A hned zase mu bylo do smíchu, starý, spustlý, světácký, posměvačný Livora v něm se ozýval. Teď se smál sám sobě, jak jest v úzkých, pokoušel se i o šibeničné vtipy. Teď také, sahaje si na čelo cítil, jak jest rozpálené, horké.
„Mlč," chlácholil se, „až ti předepíšou oprátka, schladneš. Jen ne žádný dlouhý žalář, stokráte raději provaz. Fuj, už teď cítím, jak to škrtí!"
Pak mu bylo chvíli do pláče, myslil, že se musí usmrtiti. Litoval znova, že přece nevzal revolver 8 sebou, nyní aspoň by měl čím se zastřelit. Kdyby mířil na sebe, byla by rána zajisté mnohem šťastnější, rázem bylo by všemu konec.
K ránu také vzpomínal na Marta, a v té chvíli se ho zmocňoval vztek. Vášeň jeho ke krásné ženě stále ještě v něm žila, ani úzkost a divoký rej myšlének jí úplně nezahladil z jeho hlavy a srdce. .
Něco podobného žárlivosti ozývalo se v jeho rozbouřené hrudi, ale žárlivost jeho týkala se všeho, všeho, celého světa. Nemohl-li dosáhnouti Marty, ať tedy jí nemá nikdo, ani ten svět, bylo by nejlépe, aby také nežila, nejmoudřejší by bylo zabiti teď ji i sebe. Tak nejspíše by se vymstil všemu, co kdysi pomáhalo jej ničit a co mn nyní ještě tak tvrdošíjně vzdorovalo.
Nemyslil už na to, jak mladá choť statkářova byla vyděšena jednak zločinem a jednak poznáním, že on jest hrozným jeho pachatelem, jak asi ubožka se chvěje, jak trpí v této hrozné, osudné noci. Ne— 246 — pocítil již ani záchvěvu lítosti nebo účastenství s jejím hořem, její utrpení bylo mu vedlejší věcí.
Taková byla jeho šílená láska, takové zbožňování té spanilé paní.
Ona ovšem trpěla tuze. Vzpamatovala se teprve tehdy, když Těšitel s čeledí svou odnesl Oblaka do jeho bytu v Klenové. Teprve pak, když poplach a ruch kolem ní ochabl, mohla přemýšleti o hrozné příhodě.
Poznávala, že veliká část spáchaného zločinu spočívá také na jejích bedrách, cítila, že i ona jest velmi vinna. Hned jak spatřila Livoru, ženský důvtip rázem osvětlil jí všecko, jako blesk kmitlo jí hlavou porozumění, co se děje.
Livora vraždí jejího muže, aby byla zase svobodna, aby mohl sáhnouti po její uvolněné ruce!
Teď také uhodla, že zločinec se zmýlil, že náhoda poslala mu o minutu dříve do rány poštmistra než Těšitele.
A cítíc se také vinnou, chvěla se jen jediným velikým přáním a touhou: Kéž Oblak brzy se pozdraví! Jenom tak vina její bude opět smyta, jenom pak nabude zase uprchlé spokojenosti.
Na Livoru už tak nemyslila, čin jeho vystupoval před ni vždy určitěji a zastiňoval vždy víc a více příznivé vzpomínky na osudného mladého muže.
Přála si, aby byl pryč, aby zmizel nadobro a nikdy už se nevrátil rašit jejího klida a páchat dalších hříchů.
Jako Livora netrpělivě čekal na zprávu Těšitelovu, jak poštmistrovi se daří, tak toužebně i paní — 247 — Marta prahla po tom. Jen že Livora přál si smrti Oblakový, kdežto mladá žena horoucně dychtila po jeho ozdravení.
Lékař přijel tryskem s Těšitelem a zdržel se v Klenové do rána. Když pak opouštěl poštmistra, byl veselý, spokojený a šel se podívat také na místo, kde Oblak si utržil to záhadné poranění.
Na pozvání statkářovo vstoupil též do Sirotčího Dvora a pobyl tam přes snídaní.
Paní Těšitelova hned byla u něho s otázkou, jak nemocnému se daří. Neopominula připojiti, že poštmistr jest jejím i jejího muže nejmilejším přítelem a že příhoda ta dotýká se jí bolestně, jakoby byla potkala její vlastní rodinu.
„Jen doufejte, milostivá paní," pravil lékař úzkostlivé, smrtelné Martě, „není to smrtelné ani tuze nebezpečné, bude zase brzy dobře. Bude to sice některou dobu trvat, ale ať! Paní poštmistrová pilně dbá jeho ošetření, ani bych nebyl řekl, že dovede tak vzorně nemocného obsluhovat."
Mladá paní utkvěla oa něm vděčnýma zrakoma; jak ho ctila, jak si ho vážila, toho dobrého lékaře 1 Obrátila se k němá s prosebnou otázkou: Kdy prý by mohla už Oblaka navštíviti?
Lékař slíbil, že za dva, za tři dny to bude možno. Poštmistr jest sice při úplném vědomí a může také až mlaviti, ale bude lépe počkati s návštěvou některý čas a přáti mu zatím ticha a zotavení.
„A neráčíte věděti docela nic, jak se to mohlo státi?" dodal na konec.
— 248 — Choť statkářova opět upadla do lítostivého pohnutí, nebyla slova schopna. Krčila jen rozpačitě ramenoma a vrtěla hlavou, že neví.
„Ku podiva," na to lékař, „ku podivu, jest to tuze zajímavé. Ani nemoha věřiti, že si to mohl pan poštmistr sám udělat, jak někdo řekl. Kdo se chce usmrtit, ten se nestřeli do krku a k tomu tak divně; jak pravím, jest to zajímavý případ. Nejspíše zločin, snad loupežné přepadení, které jste, milostivá paní, překazila svým příchodem — no, to jest věcí soudního vyšetřování, poroučím se, služebník, milostivá paní!"
Martě bylo při těch slovech nevýslovně úzko, ale přece byla také velmi potěšena. Oblak tedy se uzdraví, největší nepokoj její duše, nejtěžší obava a hrůza jest zažehnána!
Jak ho měla ráda, toho starého, hodného přítele, jak si ho nyní bude vždy vážiti a laskavostí mu nahrazovati jeho utrpení!
Když pak dostala dopis Livorův, zřejmě viděla, že ubohý poštmistr trpí nevinně místo jejího muže.
Nyní také, vidouc manželovu péči o poštmistra, s vděčností a obrozenou láskou pohlížela k jeho starostem, i zdálo se jí, že nikdy nemilovala Těšitele tak vroucně a upřímně, jako v této krušné chvíli vnitřních zápasův a vyčítajícího svědomí.
Již několik dní před tím duše Martina byla oslněna blaženým tušením mateřství. Ach, jaká změna v poslední době s ní se udala! Ohlasy vzpomínek na Livoru zanikaly, pomyšlení na toho dobrodruha teprve nyní zdálo se jí velikým hříchem, teprve — 249 — nyní viděla mo/.i ním a sebou hlubokou, nepřekročitelnou propast.
Ne, ne, byl to klam, nikdy už ho nemohla milovati! A přece, co to bylo, jaké city v ní zvítězily, když přistihla vraha při činu a kynula mu, aby se spasil útěkem? Jaká to byla moc, která jí ještě nyní kázala, aby ho neprozrazovala?
Byla to obava, aby čest její objevením vraha neutrpěla pohromy, anebo byla to přece jenom neuvědomělá láska k mladému mužovi?
Ano, snad to bylo ještě poslední kmitnutí, poslední jiskřička její milostné přízně, avšak od toho hrozného okamžiku bylo po všem veta. Kdyby byla měla kdy uvažovati o tom, jak se má zachovati, jistě nebyla by se stala bezděčnou pomocnicí Li vorová útěku, ale ona pozdě nabyla vědomí toho, co učinila, a marně pátrala, jaké vnuknutí ji k tomu přimělo.
Kdyby nyní se objevil před ní, jediným slovem, hrdým, velitelským posuňkem, právě takovým, jakým mu kázala utíkat, ale docela jiného výzaamo, zapudila by ho navždy od sebe, také nyní by vztáhla pravici a zvolala by „jdi!", a on by poznal, jak ho zamítá a jak jím opovrhuje!
Teď byla již docela jinou bytostí než za svých svobodných, dívčích let, sňatek její s Těšitelem vyvedl ji ze světa hanby a nečistoty, a nyní mateřství její dokonale ji očistilo a smylo s ní všechen zbylý rmut Ano, ano, její poslední poklesek, její včerejší spoluvina se skutkem Livorovým teprve ji přesvědčila, že po její náklonnosti k někdejší lásce už nadobro je veta.
- 250 —.
V posledních dnech několikráte se rozhodovala, že v zanícené chvíli svěří se muži svému se slastným tajemstvím. Představovala si jeho radost, jeho nadšení, jeho osmahlý obličej, planoucí štěstím. Vždyť už tolikráte v nejdůvěrnějších chvílích třesoucím se hlasem šeptával, jak jen to ještě schází k jeho svrchovanému štěstí, jak by jásal a plesal, kdyby mu to již pověděla!
V ten den, když meškal v Praze, pani Marta tedy se rozhodla, že mu to řekne. Tušení její stalo se již určitým vědomím, neměla práva, aby mu to déle zatajovala. Jen co muž její večer přijede domů, přistoupí k němu poutána nejněžnější milostí, ovine roce kolem jeho krku a přivitá ho s usměvavým, zardívajícím se dodatkem, aby tedy jen jásal a plesal, neboť tužby jeho jsou vyplněny.
A zatím přišla ta strašná událost, místo radostného nadšení zmocňovala se jí v prvé chvíli úzkost nevýslovná a zoufalství.
Teprve lékař opět ji potěšil a vrátil jí silu k obnovenému doufání. Už se chtěla vzchopiti a přistoupiti k muži svému a s andělskou oddaností vyjeviti mu své tajemství, chtěla se ma vyzpovídati ze všeho, čím ještě se chvělo její sklíčené srdce: jak blízkost Livorova opět ji omamovala, jaké boje bouřily v nitře jejím a jak byla svědkem čino a pak pomocnicí útěku zločincova. Chtěla na sebe žalovati, a novina o jejím mateřství měla jí býti při tom šťastným obhájcem.
Než v poslední chvíli se zarazila.
„Nikoli — počkám ještě, dříve musím k Oblakoví. Torna povím všechao, a jestli on mi odpustí, — 251 — pak teprve budu moci přistoupiti k muži svému a prositi i jeho za prominutí. Ano, k torna dobréma příteli nejdříve se acbýlím se svoa zpovědí, k němá si půjda pro odpoštění aebo pro odsouzení."
Čekala tedy, až poštmistr poněknd se zotaví, aby mohl přijatí její návštěvo a bez pohromy vyslechnouti její překvapující novina.
Zatím vše vůkol dostalo se zase do obvyklých kolejí. Těšitel i chasa v Sirotčím Dvoře přestávali hovořiti o tajemné události, a obnovený klid byl rozčeřen toliko úředním vyšetřováním.
V té trapné hodině paní Marta prožila zase spoustu nevýslovných bojův a muk. Zase musela lháti, že našla poštmistra před vraty statku samotného, opět musela tajiti a zapříti pachatele.
Zdálo se jí v této chvíli, že umře úzkostí nebo Ze se propadne před zrakoma vyšetřujícího soudního úředníka. Byla příliš rozechvělá a spletená, a bedlivý pozorovatel jejích trapných nesnází byl by snad uhodl příčinu tohoto zmatku.
Avšak nikdo si toho nepovšiml, nepokoj paní Těšitelové zdál se každému přirozeným následkem neobyčejného rozechvění ze zločinné události, která byla příliš pohnotlivá, aby nepoboořila nezkušené a slabé ženské duše.
XV.
Poštmistrovi zatím stále dařilo se lépe, až mohl klidně uvažovati o příhodě, která ho potkala. Ale nemohl dáti žádného světla oa temnou, záhadnou cestu tím bludištěm. Nevěděl nic více, než že chvátal — 252 — do Sirotčího Dvora s poštovní zásilkou, že už byl před samým statkem — a pak najednou přišlo bezvědomí, a když pak se prohodil z mrákot, divil se poznávaje, že jest raněn. Všechen jeho důvtip, všechno přemítání, kterým mořil chorou hlava, neposkytlo ma odpovědi na tu tajemnou otázku, než Oblak neshledával v té příhodě žádného citelného neštěstí.
Naopak, v těch dnech, kdy ležel doma v pokojíku vedle úřadovny, maje ovázanou hlavu, bylo mu zase po dlouhém, nepamčtném čase nadmíru volno.
Všude vůkol byl příjemný klid, každý kout té jizby, ze které jindy generál Trocha hned vždy unikal, jakoby se vyjasnil, v této pozdní době poznával jenom málo povědomou útulnost vlastního domácího krbu.
Paní Líži totiž nebručela, nehubovala, nehněvala se. Veliký strach o život manželův ji pronikl a učinil z ní tichou, oddanou, trpělivou, milosrdnou sestro. Obsluhovala Oblaka se vší možnou péčí, měla pozorné oči jenom pro něj, a ruce byla by líbala lékaři, když jí řekl, že poštmistr zase brzy bude zdráv.
A tak, sedávajíc u Oblaka, hladila ma roce a slibovala, že nž nikdy ho nezarmoatí a že teprve teď ví, jak tuze, tuze má dobrého tatínka ráda, a jak by byla opuštěna a nešťastna, kdyby ji umřel.
On díval se na ni přimhouřenýma očima, které se leskly vděčností a uspokojením. Bylo mu tak blaze, ani nemohl věřiti, že jest to ta stará, jedovatá Líži, která ho tolik trápila.
- 263 „Kéž by mi tak už zůstala," pomyslil si nejednou, pozoruje její oddanost a něžnost, „jak bych si oddychl na stará kolena!"
Bylo mu velmi příjemno takto stonati. Rád snášel trochu bolesti z poranění, jen když mysl a srdce bylo zdrávo. Jindy mnohem více ho bolela ustavičná ženina nevraživost a nepokoj duše, nyní, jsa opravdu nemocen, vlastně si odpočíval.
Zdálo se mu, že vše jest veselejší a milejší než jindy: každý hus nábytku v pokoji, kde ležel, křik vrabců nad oknem i občasný klepot telegrafního přístroje v úřadovně, kterým vládl mladý, tichý poštovní výpravčí, tlumící šetrně hlas a každý krok, jen aby nemocného poštmistra nevyrošoval.
Po několika dnech, když už Oblakoví bylo značně lépe, paní Lizi dala se do práce a očistila jeho oděv, který naposledy měl na sobě a na němž při pádu na zem utkvělo několik hlinitých skvrn.
Zejména svrchník vyžadoval též malé opravy jehlou, a jak paní Líži byla nž ve všem důkladná, zpřevracela každý rukáv i cíp a konečně prohlédla též všechny kapsy, jsoo-li v pořádka.
Při tom vyňala z náprsní kapsy Livorovo podvržené psaní a podávala je poštmistrovi s poznámkou, jestli snad nezapomněl je odeslat, poněvadž na něm nebylo ještě ani adresy.
Oblak rozevřel udiveně oči a několik vteřin upřeně se díval na čistou, nezalepenou obálku, jakoby se rozpomínal. Ale marně se namáhal, nemohl nic ze své tvrdé lebky vykřesati. Zvolna, jakoby ještě se rozmýšlel, vyňal z obálky psaní, rozevřel je a nadmíru jsa překvapen, četl: — 254 — „Drahá Marto!
Nesnesitelné příčiny, které jsem až dosud všemožně tajil před Tebou, nutí mne učiniti životu svému konec..."
Zachvěl se, v očích se mu zatmělo. Hned poznal rukopis přítele svého Těšitele, na konci spatřil jeho podpis — co to jest, co se to s ním děje?
Chvíli musel si odpočinouti, aby se vzpamatoval a přečetl si celé psaní. Zase nová záhada, mnohem těžší, než bylo jeho poranění, padla mu na užaslou hlavo. Mnul si čelo a žilnaté roce, aby se přesvědčil, že bdí, že to není sen. A opět díval se na dopis a četl třesoucím se zrakem jeho řádky.
Jak ten dopis se ocitl v jeho kabátě, kdo jej tam dal? A jest pravda, že Těšitel má v úmyslu se usmrtiti a že by mohl odkázati svoji ženu tomu zpustlému dobrodružnému Livorovi?
V té chvíli paní Líži rozevřela nozdry svého nosíku a hned jej zase skrčila.
„To jest psaní od toho mladého, hubatého člověka, viď, tatínku?" řekla.
„Od kterého člověka?" vytrhl se poštmistr.
„Od toho, co sem v zimě každé chvíle lezl za tebou. Od toho inspektora Li vory."
„Co tě napadá — proč pak?"
„Cítím z toho psaní jeho protivnou vůni, ten eklhaft mošus — viď, že on to psal?"
Generál Trochu se zarazil a opřel na pani Líži vyjevené zraky. Pak také protáhl zahnutý nos a vpil do sebe několik doušků podezřelého vzduchu.
- 255 — Ano, až také cítil pronikavou vůni pižma, která vždy provázela Karla Livoru, kamkoli vkročil. Nikdy nezdál se mu dech Livorovy voňavky tak silný a význačný jako teď.
Náhle sebou trhl. Do mozku jeho jakoby vjel blesk, a ten dobrý muž pojednou se otřásl nevýslovným zděšením a hrůzou.
„Aby tak Livora!" kmitlo hlavou jeho. „Pro rány boží, pro rány boží!"
„Ano," řekl obrátiv se k své choti, „jest to psaní od toho člověka."
Po těch slovech hlava mu klesla tížeji do podušek, a poštmistr jako přemožen a všecek zemdlen zamhouřil oči. Chvíli nebyl klidné myšlénky schopen, ale když se utišil, srovnávalo se v mozku jeho zamotané tkánivo domněnek, a Oblak za krátko nabyl nezvratného přesvědčení, že záhadná událost jest osvětlena a že Karel Livora jest zločincem. A jakkoliv dopis paní Martě psán byl Těšitelovým rukopisem, poštmistr už ani dosti málo nepochyboval, že jest též dílem Livorovým; ten člověk byl všeho schopen. Oblak už také uvažoval o jeho nedávné jízdě touto končinou, o níž mu Těšitel vypravoval líče, jak se s ním setkal neočekávaně ve vlaku, ano, není pochybnosti.
Obličej nemocného potáhl se chmurou, zračil se na něm veliký zármutek a utrpení. Paní Líži už se netázala po dopise, nenapadlo jí, že ten kus páchnoucího papíru jest příčinou jeho zkrušení. Pozorovala sice změnu na obličeji mužově a soucitně se tázala, zdali ho snad rána více bolí. Ale poštmistr něžným, srdečným hlasem jí děkoval za starostlivost — 256 — řka, že jest jenom umdlenější, a znova zavřel oči, aby prý si zdříml.
Než spánek byl dalek jeho těžkých víček. Ten den a valný díl noci bděl a neustále jenom přemítal, už ani ne tak o Livorovi, jako o paní Martě, jejíž vnadná vysoká postava vystoupila mu bezděčně před zrakoma, a o niž nevěděl, je-li pořade ještě tak nevinna a čistá, za jakou ji až do poslední chvíle Dokládal.
Teprve pozdě po půlnoci bdění a slabost ho přemohla. Oblak usnul tvrdým spánkem a probudil se až pozdě ráno, když posel Sobek v úřadovně poněkud neobratně bouchl dveřmi. Jakmile procitl, hned mysl jeho pokračovala v posledním přemítání.
Nyní poštmistr už viděl vše jasnýma očima, nic ho nemátlo, toliko paní Těšitelova zůstávala mu dále nerozřešitelnou hádankou.
Přemýšlel zase o mladé paní, a hle, ozývá se klepání na dvéře, které tiše, jako nesměle se otvírají, a paní Těšitelova jako vidina stála před ním.
Až se jí ulekl, jak náhle, jakoby ji myšlénkou zavolal, se objevila v pokoji. Za nemoci jeho už dvakráte ho navštívila, avšak vždy vítal ji s klidným potěšením, a když po malé chvíli odcházela laskavě připomínajíc, že ráda by se zdržela déle, ale že zřetel k jeho churavosti jí káže co nejméně ho vyrušovati svou přítomností, vždy jen se usmíval a tvrdil, že návštěva její jest mu útěchou a posilněním.
Teď hlas ma i selhal, když děkoval na její pozdrav. Upřel na ni tázavě oči, jakoby chtěl jimi pro■■■ — 257 — niknonti tu krásnou bytost až na dno duše. A skutečně tentokráte pozoroval, že paní Těšitelova jest smutnější a přepadlejší než jindy, a tušil, co asi hlodá v jejím sklíčeném nitře.
Posadila se na jeho pobídnutí a chvíli tak prodlévala zaražena a zamyšlena. Jenom krátce a roztržitě odpovídala na hovor paní Lízy, tentokráte málo dovedla zakrývati vnitřní rozechvění, ačkoliv byla mladou ženou.
Po chvíli choť poštmistrová s omluvou se vzdálila, a paní Marta hned obrátila k nemocnému veliké, nepokojné oči. Zřejmá bledost přelétla jí po obličeji.
„Kdybych věděla, že už jste dosti silen, něco bych vám řekla," začala zajíbavým hlasem, a zraky jakoby se jí pokrývaly mlhavým bělmem.
Oblak mlčel, jen upřeně se díval na ni.
„Co asi chce?" myslil si, a zvláštní chování mladé ženy ihned v hlavě jeho se spojovalo v souvislost s pižmovou vůní Livorovou.
Neřekl nic, a ona přece pokračovala.
„Už několik dní čekám a tonžím, abych vám to mohla říci, ale dosud jsem se obávala, abych vám neublížila, jest to těžká zpráva, pane Oblaku — můžete .mě vyslechnout?"
„Jen mluvte, milostivá paní," odvětil poštmistr a nespouštěl s ní zraků.
Paní Marta ostražitě se rozhlédla po světnici a po dveřích.
„Vím, kdo po vás tehdy střelil před Sirotčím Dvorem."
LIBUŠE: Drahá láiká. 17 — 258 — Poštmistr jen přimhouřil udivené oči. Zdálo se mu, že mrákoty ho obestírají, tentokráte byl více překvapen, než když včera vytasil Livorův zločin.
„Chcete, abych vám to řekla?" pokračovala paní po malé pomlčce.
On zavrtěl hlavou, až se byl z překvapení svého vzpamatoval.
„Proč?" zvolala paní Těšitelova úzkostlivě. „Mne to hrozně tíží, pálí to na duši jako oheň! Prahla jsem po chvíli, kdy vám bodá moci pověděti všecko, třásla jsem se netrpělivostí, co vy torno řeknete."
„Už to také vím," odtušil skoro šeptem poštmistr. „Proč vy byste mi to povídala — nechme toho, milostivá paní, nemluvme o tom."
„A já musím s vámi o tom mluvit, musím se vám vyzpovídat ze všeho, musím slyšeti váš soud.
prosím vás pro Boha, příteli, mluvme o tom! Jistě nevíte tolik, jako já, možná, že se mýlíte, snad nevíte dobře, kdo to byl, ale já vím všecko, já jsem ho poznala, když se skláněl nad vámi, já jediná jsem viděla, jak utíkal. A to mám také důkaz," dodala podávajíc ma poslední Livorovo psaní.
Poštmistr zavrtěl hlavou, a po obličeji táhlo ma néco podobného trpkéma úsměvu.
„Ba nemýlím," pravil a vztáhl za sebe pravici.
Vynořil pod poduškou několik papírův a vyňal z nich páchnoucí dopis.
„Přivoňte si, milostivá paní," pravil a podával jí psaní.
Paní Marta si přivoněla a pak překvapeně zvedla k Oblakoví hlavo.
— 259 — „Znáte ta voňavka?" tázal se poštmistr.
„Ach ano," pravila sklíčeně a otřásla se. „Už věřím, že to také víte."
0A chcete ještě o něm mluvit?"
„ó ano, chci věděti, proč myslíte, že to učinil, ráda bych věděla, co si myslíte o mně, zdali se nehněváte, zdali se nedomníváte —" „Ano," pravil Oblak, jakoby se byl k něčemu rozhodl, „nemohu popříti, Že mě to také tuze tíží a že toužím, aby bylo vše zase jasné."
„Bože, Bože," zvolala krásná žena a zakryla si obličej rukama, „jaké to neštěstí pro nás, jaká to hrozná chvíle!"
Nyní zaražený generál Trocha zase zvedl černé, zkoumavé zraky.
„Nuže," pomyslil si, „ať už je vše jasné, já jí to řeknu!"
A hlasem přemáhajícím se a změněným náhle se jí otázal: „Milujete ho dosud, milostivá paní?"
Mladá pani se vztyčila. Rázem jakoby byla vyrostla o hlavo, oči se ji zaleskly.
„Zdali ho dosud miluji? Probůh, kam až myslíte? Nikoli, nemiluji ho, miluji toliko Bohuše, Livora nechci už ani vidět! Nevěříte? Naze dobře, nevéříte-li a chcete-li mne ještě nyní podezřívat, prosím vás, řekněte, mám ho prozradit, mám ho udat?"
Už neslyšela, co jí poštmistr odpovídal Přikrývajíc si obličej oběma rukama, klesala na sedadlo a vypukla v bolestný, srdcervoucí pláč. Nemohla, pro17* — 260 mluviti, ani nevěděla, co Oblak mluví a jak mu odpovídá, zdali kývá nebo vrtí hlavou.
Vzpamatovala se poněkud, když prudce se vyplakala a když poštmistr už na nic se netázal. Stále ještě plačíc zvedla k němu krotké, oddané očí.
„Snad jste mi dobře nerozuměla," pravil Oblak, „nechtěl jsem vám ublížit, a vy jste tolik plakala!
Proč pak to? Chtěla jste o tom vyprávěti, mluvme tedy klidně. Jsem vám stále nejlepším přítelem a ani minuta jsem nepochyboval o vaší počestnosti.
Když jste se tak bránila, zdálo se mi, že jste se odcizila mé důvěře a oddanosti. Jen mluvte, milostivá paní, povězte mi směle vše, a uvidíte, že jsem stále týž starý, upřímný a věrný Oblak."
A ona, utírajíc slzy, tichým hlasem vypravovala mu o své někdejší lásce a nepokoji, když Karel Livora z nenadání se objevil na zimu v Sirotčím Dvoře, zpovídala se kajícně, jak z počátku se dávala ovládati jeho mocným čarodějným vlivem, ačkoliv jí tolik ublížil, ačkoliv byla přesvědčena o jeho ničemnosti, přece nemohla ho nenáviděti ani jím opovrhovati, ba ani nedovedla vůči němu zachovati lhostejnost.
Ale v poslední době cítění její valně se změnilo. Když poznala Livorovy úmysly, zhrozila se jich, ještě v čas se vzpamatovala a přivolala na pomoc důstojnost manželskou. Pak poznala, že nemůže milovati Livoru, ale že srdce její nerozlučně se přimknulo k Bohušovi, kterého teprve nyní si zamilovala vášnivou láskou, teprve teď, když nabyla vědomí, že jest otcem jejího očekávaného dítěte. u< — 261 — Doufala a těšila se, že s Karlem Livoroa již se nesetká, i nabývala znenáhla dřívějšího klidu a spokojenosti i blaha, jakého dosud nepoznala. Až tu osudného večera, když vyšla vracejícímu se mužovi vstříc, náhle střetla se s tím hrozným démonem. V děsném tom okamžiku, nemajíc kdy souditi a uvažovati, zvedla raku, mlčky mu dávajíc na jevo svou vůli, aby se vzdálil. Nevěděla, jaký pud ji k tomu přiměl: byl-li to pud hněvu jejího, jenž ho odtud vyháněl, anebo byl-li to pud lítosti a zbytek dřívější přízně, který jí šeptal, aby se zachránil?
Ani nyní nedovedla to rozeznati, ani nyní nedovedla přesně odlišiti příčinu toho, proč až dosud Livoru tajila. Nad všechny úvahy o tom nejvíce teď vynikala myšlénka hanby a bázně, jak by se zodpovídala z toho, že až dosud zločince zamlčovala i tajila, a jak by se omluvila, kdyby vypravoval, že ona sama rukou mu označovala směr útěku?
Teď však se odhodlala a vypověděla vše svému příteli a důvěrníku Oblakoví. Před chvílí otázka jeho, zdali ještě Livora miluje, dotkla se jí bolestně.
Ucítila v tom palčivý osten výčitky, bylo jí v té minutě, jakoby měla umřít, ale nyní už uznává jeho nezištné, veliké přátelství, už zpovídá se s největší důvěrou i pokorou a očekává jeho soud, neboť nepochybuje o rozhřešení.
Když domluvila, poštmistr chvíli ještě nepohnutě dumal. Žtutosivá barva jeho podvázaného obličeje znenáhla se ztrácela, a po bledých tvářích rozléval se nádech spokojenosti a zdraví. Pak zvedl k pani Těšitelově vyjasněné oči.
— 262 — „To jsem rád," pravil, „že jste mi vše pověděla, jest mi, jako bych se byl znova zrodil. Ta věc tuze mi ležela na srdci, ale teď už mi jest zase lehko."
Mladá žena vděčně podívala se na něho a dychtivě se otázala: „Prosím vás, paoe Oblaka, pro Boba vás prosím, příteli, co nyní hodláte učinit?"
„Co pak bych měl ještě činiti?" odvětil poštmistr a usmál se.
„Co s ním chcete udělat?"
„S tím nešťastným člověkem? Ani ještě jsem o tom nepřemýšlel. Přemítal jsem dosud jenom o vás, toliko o vás jsem měl starost. Ale když jste mi tak upřímně řekla, že vám už nehrozí svou láskou a že milujete pouze pana Těšitele, a když vám vidím na očích, jak slova vaše jsou opravdová, jsem zase úplně spokojen."
„Avšak on vám velice ublížil."
„Kdož ví. Způsobil mi sice tělesnou bolest, ale za to duše jakoby se mi uzdravila, dávné, dávné jaro života a sny o půvabné, útulné domácnosti jakoby se mi vracely a docházely uskutečněni. Vy ani nemůžete ověřiti, jak moje manželka nyní jest hodná, jak o mne pečuje a přesvědčuje mne, že přece jen mě má ráda. A to jest znamenitá náhrada za všechnu moji bolest."
„Chcete mu tedy odpustit?"
„Učiním vše, čeho vy si přejete. Udám ho, chcete-li ho udat, odpustím mu, chcete-li mu i vy prominout, obejmu a zlíbám ho třeba za jeho skutek, ale od jedné podmínky při tom nemohu ustoupit" — 263 — >« „Jaká jest ta podmínka?"
„Aby se vám již nikdy nepřiblížil. Věřím vám sice, že jste nyní už dosti obrněna a silná proti jeho úkladům, avšak přece od nynějška nemohu dopustit, aby vás ještě někdy znepokojoval. Řeknu vám proč, milostivá paní. Hned při prvé své návštěvě v Sirotčím Dvoře a v Klenové byl tak smělý, že mi vypravoval o vaší lásce, ale já jsem nepřestával vás ctíti a vás si vážiti, i umínil jsem si, že budu nad vámi bdíti jako otec, aby vám snad neublížil. Ale brzy zapomněl jsem na tento slib, nyní poznávám, že také já jsem byl dosti vinen, aby se vám mohl přibližovat, a rána, která mě stihla, jest jenom zaslouženým trestem za moji neprozřetelnost Nyní za to budu ostražitější."
„Ach, vy jste zlatý člověk, čím jsem si zasloužila této vaší dobroty?"
„Mám vás rád, toť všecko. Miluji netoliko vás a pana Těšitele, nýbrž celý Sirotčí Dvůr s jeho chasou, s jeho zdmi a stromy, s jeho koni, kravami a drůbeží a se vším všady, poněvadž po mnohá léta jen tam jsem hledal a vždycky bezpečně nalézal jediné přátelství, jedinou nelíčenou upřímnost a srdečnost. Činím-li něco pro vás, jest to jenom povinná vděčnost a splátka na velký, starý dluh."
V tom vešla paní Líži, a poštmistr obrátil hovor na jiné, všednější věci. Když však po několika poklonách a lichotivých poznámkách o pani Martě opět se vzdálila, obratně pokračoval ve svém dřívějším řečněoí.
„Nože," dodal na konec, „jak si přejete, milostivá paní, abych se v té věci zachoval? Mám ho udat, mám mu odpustit, mám ho líbat a objímat?"
— 264 — Pokusil se usmáti tomuto žertovnému závěrko své řeči, a byl šťasten, že postřehl i na obličeji svého hostě nepatrný úsměv. Hned potom tváře krásné paní však opět zvážněly a sesmutněly.
„Kdybyste znal zápasy srdce mého, jak byste mě politoval ? Jak jenom vám mám říci, jak mi jest úzko a jak trpím?" řekla a zachvěla se.
Zamlčela se na několik vteřin, vzdychla zhluboka a pokračovala pak hlasem plným smutku a hořkosti: „Neujimám se ho, ale snad nepáši hřích, pokouším-li se ho omlouvat. Nyní, když bezpečně vím, že už mi nemůže ublížit a že jest nesmírná překážka mezi ním a mým srdcem, nyní snad mu moha odpustit, poněvadž i vy mu chcete prominouti a protože se odvážil toho činu pro mne. Snad mne tuze miloval, láska ho dohnala až k vraždě. My ženy dovedeme odpouštěti i vraždu, spáchanou z lásky.
Vy mužové v tom spatřujete jen černý zločin, ale my ženy spatřujeme nejdřív jenom veliké, trpící srdce, a už jsme blízky odpuštění. A pak také víte, že jsem ho kdysi milovala, on byl příčinou, že mne poznal Bohuš, čím mi tehdy ublížil, to jest vrchovatě vyváženo mým nynějším štěstím. Prosím vás, příteli, když už jste tak šlechetný a chcete velikomysluě odpouštěti, prosím vás snažně, utajte to také před Bohušem. Nedejme, aby on, nejnevinnější z nás všech, snad také proto trpěl, a kromě toho láska moje k němu chvěje se o jeho lásku, aby jí neztratila, kdyby se dověděl všeho. Prosím vás, jest to tak dobře, jak to pravím? Anebo myslíte, že jsem snad povinna, abych i jemn se svěřila se všim? Po— 265 — vězte, raďte mi, vše učiním, co za dobré uznáte, budu třeba znova mnoho trpět, jenom neztratím-li až Bohušovy úcty a lásky. Suďte, co mám činit, já sama nejsem klidné myšlénky schopna. Viďte, že bude lépe, nedovili se Bohuš ničeho, a za tajemství naše oplatím mu láskou, budu míti proč více ho milovati, budu mu po celý život neskonale vděčná za jebo lásku i dobrotu, a vám také, drahý, jediný příteli, vám také!"
Zamlčela se, obličej její zardíval se rozčilením.
Prosebně a skorém až úzkostlivě zvedla zraky k žloutnoucímu obličeji svého přítele. Poštmistrovi už také bylo nevolno, dřívější dobrá míra a veselost z něho se vytrácela. Několik minut uvažoval, ale bylo ma ustavičně odvraceti oči své od pohledu spanilé paní, z něhož dojemnými, vlhkými paprsky volala k němu prosba, aby jen přisvědčil, že skutečně bude nejlépe zamlčeti vše před Bohuslavem Těšitelem.
Avšak upřímný generál Trochu ukázal se tu celým mužem. Na konec vzhlédl k ní rozhodně i pevně a zavrtěl hlavou.
„Nikoli, milostivá paní," pravil svým tvrdým, ale upřímným hlasem, „pokud to bode tajemstvím, potud budete také hrozně trpět. To není nic pro vás, masité pověděti pana Těšitelovi všecko. Rozumíte, všecko, zrovna tak srdečně a s takovou důvěrou, jako mně. Teprve pak bude zase dobře mezi vámi a teprve pak se vám úplně odlehčí, i budete moci býti opravdově spokojena a šťastna. Mezi nim a vámi nesmí býti žádného tajemství, sic ustavičné budete pronásledována výčitkou, že jste také vinna, a obavou, aby se toho přece nedověděl. Máte-li ho — 266 — tak ráda, jak tvrdíte, jest povinností netoliko manželky, nýbrž i vaší lásky, abyste mu to také tak upřímně pověděla. Tak, tak, srdéčko moje, nic naplat, tak to musí být. Nebojte se toho, znám vašeho pana manžela už od dětinství, i mohu vás předem ubezpečiti, že vše zase dobře bode."
Paní Marta seděla mlčky se skloněnou hlavou, a poštmistr upíral na ni zkoumavě černé zraky.
Pojednou opět se vztyčila. Rázem jakoby byla vyrostla o hlavu, oči se jí zaleskly, ale jiným svitem, než prve, když se ji tázal, milaje-li ještě Livora.
„Máte pravda," pravila odhodlaně, „musím mu to pověděti, ať už se staoe, co stane! Neměla bych ani na okamžik pokoje, kdybych mu to tajila, stále by mě to tlačilo a pálilo na doši. Kdybych ma toho nepověděla, nemohla bych ma ani říci, jak ho mám nyní ráda a jak jsem mu věrna. Děkoji vám, příteli, za to radu."
„Tak, tak," liboval si poštmistr a zvedal se na svém lůžka, neboť i paní Těšitelova vstávala. „Už jdete, milostivá paní, nehoda vás zdržovat. Jen jděte a povězte hned panu Těšitelovi všecko. To psaní si vezměte, ať si je také přečte. A nezapomeňte mu vyřídit, aby mě dnes laskavě navštívil, že ho budu netrpělivě očekávat. Rád bych s ním o tom tabé mluvil, a buďte upokojena, kdyby snad z počátku trochu se škaredil; nebude to dlouho trvati, a bude zase váš celý život blažený a šťastný, a strašidlo, které vás teď ještě děsí, nadobro bude zažehnáno. Tedy ať jen ke mně přijde a to psaní ať mi přinese s sebou!"
■■ — 267 — Rozloučil se s ní velmi srdečně. Když odcházela, bylo ji zase do pláče, ale přece přemohla rozechvění a opanovala se, aby ma okázala, že není vrtkavá ve svém rozhodnutí. Pokusila se také o úsměv, ale pro dobrosrdečného pana generála bylo trapno dívati se, jak se přemáhá, a těžko bylo vyváznouti z nesnázi. Ustavičně jen kýval hlavoo, že jí úplně rozumí a s ní souhlasí.
„Nehněvejte se na mne, že snad vám radím proti mysli," pravil, když už byla na odchodu, „vždyť víte o mně, že nejsem zlý člověk. Zítra nebudete ani dosti málo pochybovat, že rada moje byla dobrá. Kdybyste věděla, jak vás ctím a jak pochopuji vše, co se zde děje ve vašem nitře, ani okamžik byste neváhala svěřiti se se vším pana Těšitelovi, neboť on vás bode také tak ctíti jabo já, až bode věděti všecko. Hledte, vím o vás všecko, a přece bych třeba do ohně skočil, kdybyste poručila, Tak, tak, moje zlatá paní, mějte se zatím dobře a hoďte klidná. Ruku líbám, poroučím se!"
Od té chvíle cítil v těle svém malé chvění a ustavičně musel jenom mysliti na Sirotčí Dvůr. Představoval si paní Marto, jak se oddaoě zpovídá svému mazoví, viděl v dacha jeho překvapeni a jak asi na novinu manželčinu udiveně otvírá dobrácké modré oči. Kreslil si také v mysli Těšitelův zachmuřený obličej, ale hle, zamračenost jeho valiaoo se rozplývala a mizela, a za krátko pohnutý statkář nemohl se již přemoci a rád přesvědčoval svoji sličnou ženu, že jí všechno odpouští, že se nehněvá a že ji nemá ani o vlas méně rád, než dříve.
— 268 — „Už aby to raději byl, abych věděl, jak to dopadlo," myslil si poštmistr a několikráte se díval na hodiny, aby se přesvědčil, zdali Těšitel snad, zúmyslně neodkládá návštěvy.
A zase se konejšil, že snad statkář právě nebyl doma, když paní Marta se vrátila a vůbec že nemohla mu snad pověděti vše hned v té chvili, když přišla. Jen trochu trpělivosti, však se dočká.
Ať paní Těšitelova pochodí a muže svého dobře nebo špatně, statkář přijde k poštmistrovi jistě, o tom nepochyboval, neboť bude žádostiv s nim si o tom pohovořiti.
A přišel, nedal na sebe dlouho čekati. Hned po polednách bystrý sluch Oblakův postřehl jeho kroky nž v předsíni, ještě než vstoupil do poštovní úřadovny a odtamtud do světnice, kde nemocný ležel.
Žádostivý pohled Oblakův střetl se s pohnutýma, než přece lesknoucíma se a veselýma zrakoma statkářovýma. Podali si ruce, a poštmistr už ze stisknutí pravice Těšitelovy, které bylo mocnější a delší než obyčejně, dobře rozuměl neslyšitelné mluvě jeho srdce. Statkář usedl tam, kde dopoledne seděla jeho žena, podíval se zase na poštmistra, ale oči se mu zamžily, když chtěl promluviti.
„Jsou to divné věci, pane Těšiteli, viďte," zaklesl Oblak.
„Ba divné," na to statkář, „ani nevím, je-li to všechno sen nebo skutečnost."
„Co na tom, ať jest to sen nebo skutečnost," rozumoval poštmistr, „jen když srdce a duše zňstá— 269 vají klidný. Věděl jsem hned, že to budete soudit rozšafně, ale milostivá paní měla z toho z počátku notný strach. Nu, chvála Bohu, už jest to ukončeno, a vy zajisté mi chcete přisvědčiti, že dobře."
„Ano, ano," ozval se Těšitel nepřestávaje se usmívati, „jsem nadmíru šťasten, že se mi tak upřímně svěřila, co ji hněte. Bála se, že snad se budu hněvat, ale já jí děkuji z plna srdce za její důvěru a oddanost, neboť teprve nyní bezpečně cítím, že jest všecka moje a že mě miluje opravdově. Byl jsem sice dosud spokojen, než přece hlodala mi na duši domněnka, že mne Marta nemiluje tou vroucí láskou, které jsem od ni žádal. Ale dnes dokonale se rozednilo mezi námi, dnes jsme si úplně porozuměli a máme se radši než jindy."
„Hle, hle," usmíval se také Oblak, „to jsou krásné zprávy, hned bych vás, příteli zlatý, objal za to," a přemožen city vztahoval k statkářovi hubenou raka.
A osmahlý Těšitel, který obyčejně míval smysly jenom pro své hospodářství a býval téměř netečný k jakýmkoliv oitovým vznětům, pojednou se zvedal se sedadla, přistupoval k samému Oblakoví a skláněje se nad ním objímal jeho tvrdé, kostnaté údy.
Obličej jeho rychle se změnil, zavzlykl, několik slz odtrhlo se od jeho očí a skropilo poštmistrovi ruce, ale za minutu nž zase seděl na svém místě a usmívaje se díval se mokrýma zrakoma na svého starého přítele, shrašeného blaženým pohnutím.
Pak oba si vypravovali jako děti o Martě, o té krásné ženě, kterou oba zbožňovali, ačkoliv byli — 270 — Čistší a nevinnější než ona. Avšak vina její byla už zase úplně smyta jejím pokáním a jejich odpuštěním.
A když posléze statkář chtěl také zmíniti se o Karlu Livorovi, poštmistr mávl proti němu zamítavě rukou.
„Nechme toho, nemluvme o tom v této krásné chvíli. Vy i milostivá pani jste s ním už vyrovnáni, zbývám ještě jenom já, a to bude také krátký počet.
Oznamte mi laskavě jeho adresso, a až se ještě více zotavím, sám si s ním vše zpravím."
Těšitel napsal poštmistrovi Livorovu adressu a pak se sbíral k odchodu.
„Tak, jen si jděte ke své krásné paní a povězte jí, jak jsem potěšen z vaši návštěvy," loučil se b ním Oblak. „Nemohu se dočkati, abych už mohl vstáti a vyjíti z domu. Prvá moje procházka bude do Sirotčího Dvora, ach, to budou blažené hodiny, až k vám budu zase chodit!"
A za několik dní, když lékař dovolil poštmistrovi opustiti lůžko, starý muž chystal se na eestu k svým milým sousedům. Sliboval si, že ae tam vydá až zejtra nebo pozejtří, že si tam pohoví hodinu nebo dvě, představoval si, jak ho pak statkář s paní Martou půjdou vyprovodit až na kraj Klenové, ale pak přece se rozhodl počkati.
„Dříve to musím ukončiti s tím bláznivým člověkem," pravil si v duchu a hned po té velel do úřadovny a přistoupil tam k telegrafnímu stroji.
Vyňal adressu Livorovu a sám si odklepal na stroji stručnou depeši: „Přijeďte hned do Klenové ke mně. Oblak."
■■ — 271 — XVI.
Karel Livora v tom čase už zase byl dosti kliden. Ze Sirotčího Dvora přišla toliko jedna zvěst, byla to vyžádaná zpráva Těšitelova, Že poštmistrovi se dobře daří a že není pochybnosti o jeho brzkém uzdravení.
Dále však bylo ticho. V prvých dnech mladý muž ustavičně byl zmítán strachem a pochybnostmi, zdali snad paní Marta přece ho neprozradila a nepřichází-li pro něho trestající spravedlnost. Každý krok na chodbě domu, každé vrznutí dveří ho děsilo.
Ale když nic nepřicházelo, upokoj oval se a uvažoval, jak asi soudí o něm Marta. Cit jeho dobře mu pravil, že asi jest o ní po všem veta, a cítil v prsoa svých velikou zoufalou prázdnota a sklamání. Než přece už zase přemítal, jakého se má chopiti zaměstnání, aby v obnovené činnosti nalezl trochu zapomenutí a zároveň i chleba, neboť úspory jeho byly už vyčerpány skorém až na dno. Několikráte také byl na vahách, má-li snad se vydati do Klenové a pokusiti se u poštmistra zmocniti se opět svého podvrženého psaní, které snad mohlo by bedlivého pátratele přivésti na stopu skutečného zločince, ale nikdy neměl k torna dosti odvahy, pokaždé zmocnila se ho malomyslnost, ať už se s ním děje co děje. Ztratil-li vše u Marty, nebylo už nic, po čem by měl ještě bažit — 272 — Právě se oblékal a napouštěl svůj oděv pižmovou voňavkou, když ho došel telegram Oblakův.
Krátká zpráva ta bezděčně jím otřásla.
„Co asi chce?" šeptal si chvějícíma se rtoma.
„Snad už ví, že já —" V očích se ma až zatmělo, když chtěl na to pomysliti. Sedl si a chvíli setrval tak bez pohnati, ale pak se vzpamatoval a vydal se na cestu.
„Jest to nebezpečné," pravil si, kráčeje tupě ulicemi, „ale už nemohu couvat, už je pozdě, padni oko nebo zub. Teď poznávám, jak asi jest zločincovi, když kráčí k popravě. A mně se zdá, že bych volněji a spokojeněji kráčel na šibenici, než tam, kam až do nedávná mne táhla vášeň neodolatelnou silou. Jak mi jest úzko a hrozno — kéž už by bylo po všem!"
Přijel do Klenové poledním vlakem a ze stanice hned se vydal k Oblakoví. Počítal, že ho zastihne v neúředních hodinách, tak aspoň nebudou nikým vyrušováni.
Vstupoval na poštu s vynucenou chladnokrevností, se zakrývanými obavami. Chvěl se, když bral za kliku poštmistrových dveří, prsa se mu sůžila, dech se v něm zatajoval. Zdálo se, že i jeho bezbarvou pletí proráží bledost.
Prvý jeho pohled po úřadovně Oblakově měl za účel přesvědčiti se, nečeká-li tam někde člověk, jenž by ho chtěl zatknonti. Ale byl tam toliko mladý málomluvný výpravčí a vážný poštmistr, značně přepadlý po nemoci. Seděl u postranního stolu s hlavou potopenou v kopa starých novin, a poprvé zase s omládlou zálibou si pochutnával na své dýmce.
— 273 — Když Karel Livora vstoupil, hned se vzchopil a napomenul svého pomocníka, že už minula úřední hodina, aby si šel raději odpočinout. Potom ještě zavřel na klíč dvéře, vedoucí z úřada na náměstí, aby nebyl nikým vyrušován, a obrátil se k příchozímu, upíraje na něho nepozorovaně zkoumavý, pronikavý pohled.
„Tak, už jste tady, pojďte si sednout," pravil a nabízel mu stolici.
Livora podával Oblakoví roka, a ten jenom ledabylo se jí dotkl. Přitáhl si také zvolna svoji stolici a mlčky si přisedl blíže k mladému mužovi.
„Už jsem tedy zde," ozval se Livora a oddychl si. „Slyšel jsem od svého bratrance o vás hrozné věci, velectěný příteli, ale jsem šťasten, vidím-li, že jste zase zdráv. Spojuji projev své soustrasti zároveň s přáním brzkého úplného ozdraveni" Odmlčel se čekaje, že poštmistr na to odpoví, ale ten také mlčel.
Po malé přestávce Livora opět přerušoval trapné ticho.
„Prosím vás, a posod se nevysvětlila ta záhadná příhoda?" zeptal se.
Poštmistr zvedl klidné, přísné oči.
„Ó, ano, nž jest vše vysvětleno. Nechtě té hry, nešťastný člověče, vždyť vím všecko, a nevolal jsem vás sem, abychom si spolu hráli na schovávanou.
Jsem na takové žerty už příliš stár. Ale chci to také slyšeti z vašich úst — přiznejte se!"
Mladý muž byl v prvých okamžicích jako bleskem zasažen, div neupadl. Ale již se ma vracela LiBUSB: Drahá láak*. 18 — 274 — zoufalá odvaha, už obličejem jeho kmitala zločinná smělost Vypjal hrdě prsa a tvářil se více překvapen než uražen.
„Prosím vás, pane poštmistře, co jste to řekl?"
„Načpak ty přetvářky," odvětil Oblak s tichým, rozhodným přízvnkem, „jest vám to marné, máme důkazy — přiznejte se!"
A až vyňal padělaný dopis, který paní Líži objevila v jeho kapse, jakož i psaní, které Livora v osudné noci napsal a poslal ze sousední stanice paní Těšitelově. Drže oba listy pevně v rukou, pozvedl je před obličej Livorův.
Livora byl v hrozných nesnázích. Ještě malá naděje mu kmitala prve hlavou, jestli ho totiž neprozradila paní Marta. Nyní však vida dopis jí zaslaný v rukou poštmistrových, poznával, že jest po všem veta. Ale přece ještě beznadějná zoufalost a urputný vzdor nutily ho aspoň chvíli brániti se a zapírati.
„Kdož ví, kdo psal to všecko," pravil drze, „a to jsou všechny důkazy?"
„Ještě jich jest málo? Zapřete i to, že vás odháněla paní Těšitelova, když jste po mně střelil?
Chcete zapříti, že jste psal oba tyto dopisy? Přivoňte si k těm psaním. Kdo pak dříve je měl u sebe, že tak páchnou pižmem?"
„To není žádný důkaz," řekl Livora vzdorně.
„Toť nerozum; což na světě jenom já se napouštím tou voňavkoo? Co mi po tom, že to psaní tak voní?
Z té trosky vůně mi nikdo nesmi pranic dokázat" Zadíval se na okamžik na starší dopis a nutil m do úsměvu.
-- 276 — „Toť přece psal můj bratranec Těšitel," řekl téměř až opovržlivě.
„Mlčte a nelžete, to jste psal vy! Kdež pak pan Těšitel by pomýšlel na samo vraždu! Jest zdráv jako ryba, spokojen a šťasten, vše byla jen vaše léčka, jest vám to marné, pravím, přiznejte se!"
„Ne a ne! Já mám také důkaz, že na sebevražda pomýšlel, mám od něho zálepku, už jsem vám o ní vypravoval — ta jest, přesvědčte se!"
Vyňal zálepku a lhostejně ji podával poštmistrovi.
Byl přesvědčen, že to bude aspoň jeden výstřel, který Oblaka poněkud zarazí v jeho útocích.
Avšak odhodlaný generál Trochu se nemátl.
„A proč mi to všecko povídáte, co mi jest do sebevražedných úmyslů páně Těšitelových? Vy jste měl úmysl vraždit, toť dokázáno, o tom tedy spolu mluvme, o tom chci slyšet abyste se přiznal."
Zadíval se na zálepku a bezděčně ji pozvedl k nosu.
„Ta také tak voní," mladý muž prohodil s pohrdavým úsměškem.
„Ano, protože jste si ji také sám psal. A nyní dost 1 Teď už se vám nedám déle přelhávat a klamat.
Touto zálepkou jste se lapil nadobro! Nuže tedy, řekněte mi, kdy jste ji dostal?"
„Podívejte se na ni. Byla dána v Klenové na poštu dvacátého devátého listopadu minulého roka, kdy jsem ji mohl dostat jindy, než nejdéle třicátého listopadu?"
„To je lež!" zahřímal poštmistr a zvedal zálepku, jakoby ji chtěl vmetnouti lháři do oči. Obličej 18* — 276 — jeho se zarděl, neboť rána neúplně zhojená mu působila za velkého hovora bolest Livora bezděčně se uhnul.
„Lež, lež," opakoval si na pohled udiveně, „co to zase mluvíte?"
„Hned vám povím a jistě vám zajde choť joště lhát a zapírat. Pojďte sem, podívejte se dobře na zálepku, tak, hleďte pozorně, jaké má poštovní razítko. Všiml jste si dobře? Čtěte? Klenová ff 90.
A nyní se třeste. Tohoto razítka užívám teprve od prvého ledna roku 1891, dostal jsem je z Prahy dva dny před Novým rokem. Až do Nového roku měli jsme zde staré, německé razítko, mnohem menší, než jest toto, vizte, takové: Klenowa. A teď už nezvratně jsem přesvědčen, kdo jest lhář, kdo jest vrah, kdo jest podvodný padělatel dopisů. Teď nž mne neošulíte! Psal jste také tnto zálepku, zneužil jste mého přátelství a mé důvěry, a když jste posledně byl v Klenové, vykonal jste mým razítkem podvodný skutek."
Nyní Livora opravdu již se chvěl. Pohlížel vytřeštěným zrakem na obě razítka, nemohl ani promluviti. Věděl, že jest dokonale usvědčen, přemožen, zničen.
„Vidíte, že jste to udělal," začal zase poštmistr mírnějším tónem.
Mladý muž zvedl k němu skleněné, nepokojné oči, avšak neodpovídal.
„Bože," pokračoval Oblak, kývaje hlavou, „takový hřích, takový zločin! Jak jen jste se mohl od— 277 — vážit, dospělý, rozumný, vzdělaný člověk! Nebál jste se?"
„Netrapte mne!" Livora konečně zvolal v mocném pohnutí. „Dejte mě odvést, zatknout, učiňte se mnou, cokoli chcete, jenom mne netrapte těmi hroznými otázkami a výčitkami! Proč mi to vše povídáte ? Víte přec, že jest to marné, že jsem už dávno bídný, ztracený, zničený člověk."
„Pojďte a posaďte se," odvětil poštmistr chladně s obvyklou přátelskou mírností, „nerad bych se dočkal chvíle, abych vás viděl před soudem jako zločince. Kdybyste chtěl býti aspoň trochu upřímný a chvilku mě poslechl, věděl bych snad ještě dobrou radu, která by vás zachránila před tou hroznou hanbou. Pro vás by to bylo nejlepší."
Livora upřel na poštmistra zkoumavý, nedůvěřivý pohled.
„Rozumím," pravil po chvíli, „vím, co myslíte, že by pro mne bylo nejlepší. Přemýšlel jsem pro nejhorší případ také o tom."
„Nože?"
„Smrt, viďte? Za úmysl vraždy potrestati se samovraždoa, ovšem, co zbývá jiného, lepšího?"
Poštmistr honem vrtěl hlavou.
„To by dovedl každý zbabělec, nevíte nic moudřejšího?"
„Co jiného by mě mohlo v mém zoufalství ještě spasit, než to? A co jiného bych zasluhoval, nechcete-li na mne volati spravedlnost?"
Teď Oblak vstal a zvedl hubenou pravici, ukazuje prstem nad svůj všední úřední stůl.
— 278 — Tam na zažloutlém proužku papíru lpěla a nyní jakoby se chvěla slova, psaná rázovitou kněžskou rukou: „Trápen jsem celý den a trestání mé na úsvitě."
Pak poštmistr se obrátil k Livorovi: „Pamatujete se ještě, kdo psal tento oddaný, nábožný verš?"
„Ano, vím, váš bratranec, páter Benjamin. Vypravoval jste mi až o něm. Ale to byl docela jiný, tuze spravedlivý, táze prostý, ale také tuze blouznivý člověk."
„Tuze spravedlivý, máte pravda. A přece, shledávaje na sobě provinění, šel se kat a pykat do vzdáleného kláštera Trapistův. On vám nejlépe označuje, co by vás v tom zoufalství ještě mohlo spasit" Nyní mladý maž zavrtěl hlavou.
„Jíti do kláštera — jaké to pokání! Ano, máte pravda, klášter ráda sebe přísaějšiho jest jenom pro spravedlivé a svaté lidi, jakým byl páter Benjamin.
Ale pro nás hříšníky není. Klášter jest odměnou, nebem, jest vrchovatým mírem a rájem, kdežto pykat lze jenom ve víra klopotných životních nesnází a běd, jejichž vlna nedoléhá za zdi klášterní. Jaké to pokání, tráviti dlouhá a dlouhá léta v teple a suchu v některém klášteře, nestarati se o nic než o služba boží, která přece jest slastí a blahem, nevěděti nic o denních zápasech za chlebem, nechvěti se starostmi o rodino, nelkati a nervati si vlasů nad umírajícím dítětem ? To není žádné pokání, to jest milý, závidění hodný život, ne, ne, páter Benjamín jest snad světcem pro vás, ale já ho neuznávám, já ho - 279 nemohu následovat, mně nemůže býti pro pykání žádným vzorem a příkladem."
Oblak byl poněkud spleten ve svém rozjímání.
Zarazil se a po chvilce opět začal jinak: „Hleďte, příteli, věděl jsem o vás, že jste hříšný, ničemný člověk, všechny lidské city byly vám pro posměch, všechna ženská bolest pro potěšení, a přece jsem vás měl rád, neboť jsem se domníval, že jinak jste poctivcem. Nevěděl jsem, že můžete býti také lhářem, lupičem, zločincem. Tedy tak hluboko jste klesl, že až jste až na dně lidské zvrhlosti a zloby, co jste myslil, pro Boha?"
Mladý maž se achopil levicí za čelo a minutu je pevně tiskl.
„Nedivte se mi," řekl pak studeným, skleslým hlasem, „láska mě omámila."
„Milujete dosud paní Těšitelovou?"
„Miluju ji vášnivě, šíleně. Je to již drahá láska k té ženě, ale jak mocná, kolikráte jest větší a ohnivější, než byla prvá! Zatoužil jsem podruhé po Martě, a už jsem se nelekal ničeho, ani největšího zločinu, abych ji jen zase dostal. Není divá, že jsem se stal z lásky vrahem, to se děje velmi často, ale jest větší div, že ji moha ještě podruhé milovat a že vůbec mohu milovat šíleně a opravdově."
„Což jste mohl doufati v její opětnou lásko?"
„Věřil jsem, nepochyboval jsem ani, že by se mi zase naklonila, kdyby byla vdovou. Mysle na blaho Bvé drahé lásky, byl jsem slep pro všechna práva a spravedlnost. Pro lásko neznal jsem žádných povinností, žádných ohledů ani překážek, minuta — 280 — milostné touhy potlačila všechny obavy a zákony.
Pane Oblaku, proč bych vám to zapíral? S nadějí na Martinu druhou lásku byl bych schopen všeho, chtěl bych opět odhodlaně páchat další zločiny a třebas i znova vraždit. Za její objetí bych dal celý život."
„Ale ona vás už nikdy nemůže milovat! Nenávidí vás, třese se při pomyšlení na vás ošklivostí a strachem. Nechce vás až ani viděti" „Ach ano, teď už vím, že nemoha od ní nic lepšího očekávat" „Ano, a nepřejte si vědět, jak ji to bolí. To byla krásná láska, když jste jí chtěl zavražditi manžela, kterého vroucně miluje!"
„Tedy konec všemu!" vzdychl Livora. „Ještě do nedávná mohl jsem se těšiti z její přízně, a teď mne nenávidí, teď mnou opovrhuje, odkopla by mne, kdybych se jí přiblížil! Bohuš mi kdysi předpovídal takový konec, volal na mne pomstu lásky. Prorokoval, že mě láska přivede až k šílenství. Už tenkráte mi pravil, že přijde chvíle, kdy budu viděti, jaký hřích jsem páchal na lidech i na sobě. Nyní ta chvíle přišla, vidím to určitě. Řekl, že jsem zločinec, který pohrdá i smrtí. V tom se zmýlil.
Nikomu smrt nebyla tak vítána, jako nyní mně.
Přece snad nejsem takový bídák, když v ní hledám útočiště a ochrany, spásy. Ano, pane poštmistře, tak to bode nejlepší."
Za těch slov stala se s mladým mužem patrná změna. Hlas jeho až nezněl tak ledově chladně a vzdorně, rychle měkl a na konec byl ohebný i vřelý sálala z něho nepovědomá upřímnost a opravdovost — 281 — „Jestli pak byste ještě dovedl litovat?" otázal se ho Oblak.
„Litovat — co to jest? Ani skoro nevím, jaké to jest slovo. Mne nikdy nikdo nelitoval, než snad ona, Marta. Ale to už bylo veta po mně! Kde jsem měl poznati lítost? Když jako malý hoch jsem plakával lítosti, že jsem odstrkován, nenáviděn vlastní matkou, smávali se mi, posmívali se mému pláči.
To snad byla moje poslední lítost, utonula v lidském posměchu. Pak už jsem se s ní neshledal nikdy.
Když jako šestnáctiletý mladík jsem zapadával do tělesné i duševní záhuby, nikdo nepřišel se slůvkem soucitu, nikdo nechtěl mne politovat, nikdo nepospíchal mne zadržet. Žádný přítel, ani vlastní matka mi nebyla strážným andělem. Nevšímali si mne, a když jsem byl už příliš hluboko, opovrhovali mnou. Vy, drahý příteli, jistě nevíte, co jest osiřet, býti slab a zblonditi do svůdné společnosti, kde se pěstnje jen mravní zkáza. Vy aspoň v dětských letech jste měl někoho, kdo vás ostříhal a vedl.
Já neměl nikoho takového, a co se ze mne stalo ?
Ztratil jsem srdce dříve, než jsem si byl vědom, že je mám. Proč jsem raději neztratil život, neboť co jest život bez srdce? Přešla na mne něčí kletba, byl jsem osudem vyvolen ze sta lidí, abych se stal ničemou, z tisíce lidí, abych se stal zločincem. Zde jsem, jak mě od dětství chtěla míti a vychovávala osvícená lidská společnost Ale nežaluji na ni, svádím vše na svoji ničemnou vůli a povahu. Nikoli, nevím, dovedl-li bych ještě litovat. Sotva, u mne už není možno obrácení a polepšení. Co chcete míti z člověka, který nemá v sobě kouska citu? Nic, nic! Ano, — 282 — ztratil jsem Brdce, ale hlava mi zůstala, bohužel!
V tom jest všechno neštěstí, všechna nicota života.
Tak nyní svět vychovává. Hlavu přeplňuje, ale srdce otupuje. Kolik mladých, nadaných lidí kráčí touž beznadějnou, pustou cestou jako já, kolik dvacetiletých vzdělaných jinochů už pohrdavě pošlapává city, kterým se říká nejsvětější, kolik chlapců hledá čest a slávo v přemožené dívčí počestnosti! Jen že většina z nich k torna ještě jsou pokrytci a licoměrníci, kdežto já až do poslední doby jsem každému hlásal svoji bídu.
Arci jenom málo jich dospěje k takovému konci jako já, ale za to skorém všichni v brzbu budou proklínat svět jako já, v nejkrásnějších letech budou nudnými, nespokojenými omrzelci, a pak vítám tě, spasná samovraždo! Nyní právě tak upřímně a nepokrytě, jak vždycky jsem se přiznával k své zhýralosti, přiznávám se i k tomu, že z planoucí vášně k Martě jsem chtěl usmrtiti svého bratrance, a opakuji, že neznám milosrdnějšího cíle svého než smrt, neboť má pasta bytost nemůže ani slibovat ani doufat v polepšení."
Zamlčel se, složil hlava do dlaní a tak seděl nepohnutě jako sklíčený kajicník. Nebylo v něm už strachu ani odporu, ve všem jevila se chladná lhostejnost a beznadějnost, avšak v očích, které si malomocně zakrýval, kmitala se už také známka lítosti, kterou tolik zapíral.
„Příteli," ozval se pak zase Jakob Oblak a položil raku na Livorovo rameno, „kdo takto může mluvit, ten ještě není úplně ztracen. Mějte zase aspoň tolik odvahy k životu, kolik jste jí měl k té vraždě, a budete spasen."
— 288 — Livora jen zavrtěl hlavou, avšak ani jí z rukou svých nepozvedl.
„Zamluvili jsme tuto památku po mém bratranci patero Benjaminovi," pokračoval poštmistr, vstával a snímal se zdi verš z knihy žalmův, „to máte, příteli, vezměte si ji, rád se s ní rozloučím, jen když vám bude moci prospět. Nežádám vás o nic jiného, než abyste opravdově přijal tento žalm a den, dva dny si jej vážně odříkával. Pevně a navždy vám utkví v duši. Ani nebudete vědět, a srdce vám poroste v těle, najdete je tak snadno a takořka nevědomky, jak jste je ztratil. Se srdcem vrátí se vám lítost, ucítíte bolest a budete plakat, ale z daleka budete viděti mnohem šťastnější konec, než jaký by na vás čekal za hranicí samovraždy.
Buďte zas jednou hrdinou, litujte, trpte, plačte!
Volejte za každým krokem z hloubi duše: Trápen jsem celý den a trestání mé na úsvitě! a uvidíte zázrak, prsa se vám sevřou, ani se nenadějete, a budete trpět a plakat Pak bude zase dobře. Utrpením člověk se zušlechťuje, bolest a slzy jsou jeho údělem a vykoupením. Kdo dovede plakat, ten dovede také být dobrým člověkem. A až ucítíte na svých tvářích prvé slzy, vzpomeňte si na mne a na paní Těšitelovou. V té chvíli vám odpustíme všecko a také u vašeho bratrance se přimluvíme, aby vám prominul. Jděte s Bohem, přiteli, jděte, kamaráde — nevím už o ničem, čím jste se provinil — potěš vás Pánbůh na vaší cestě — jděte si, jděte."
A dobrý generál Trocha najednou zavzlykal, slzy vyhrkly mu z třesoucích se očí a splývaly po — 284 — sivožlatých tvářích. Byl nadmíra pohnat lítostí a milosrdenstvím nad kleslým, hříšným člověkem.
V tom i Livoroa zalomcovala krutá bolest.
Podobalo se, že se o něho pokouší mrtvice. Třásl se po celém těle jako list, a třesení jeho přecházelo žáby v křečovité škubání obličeje i rukou. Podléhal mohutnému citovému záchvatu. Prsa bouřlivě oddychovala, divné kvílivé, štkavé zvuky vyrážely mu z hrdla. Oči měl sice ještě suché, ale již se kalily, již se potýkal s pláčem, již vstával, zapotácel se a vrhal se na Oblaková prsa.
Teprve tam, na srdci starého, šlechetného přítele vrátily se mu po dávném, snad po nepamětném čase vyschlé, vyprahlé slzy.
Trvalo dlouhou chvíli, než opět poněkud se utišil a vzpamatoval.
„Pláčete?" ozval se měkce poštmistr. „Nože, teď jsme vám prominuli všecko. Děkujte těm slzám, neboť teď už nebudete souzen necitelnými zákony, také zákony bez srdce, nýbrž vlastním svědomím.
Se srdcem vraci se i svědomí, v tom budiž váš trest a vaše pokání. Viďte, že nyní se obrátíte, napravíte ?"
„Ach, příteli," volal mladý muž, jektaje zuby, „proč jste mi neřekl všechno to dříve, před půl letem, dokud jsem ještě neměl na svědomí ten zločin?"
„Byl byste se mi vysmál, nebyl jste ještě dospělý pro polepšení. Musilo přijíti toto neštěstí, abyste mi porozuměl. Buďte rád a děkujte, že ještě dovedete plakat Tak, tak, kamaráde!"
— 285 — Mladý muž se vzchopil a přešel pokojem. Pak si utřel slzy, pečlivě schoval žalm a přikročil k poštmistrovi, aby se s ním rozloučil. Podíval se na něho oddaně zarudlýma zrakoma, byl tuze dojat, ani skoro nemohl promluvit.
„Děkuji vám za vaše odpuštění. Tedy dovolíte, abych odešel?"
Řekl to nesměle, bojácně, zajíkavě.
Oblak mu podal pravici. Minutu jí držel jeho ruku a o něčem přemýšlel. Pak pátravě se zahleděl do Livorova bledého obličeje.
„Slibte mi ještě něco," řekl téměř prosebně, „slíbíte-li mi to, budu bezpečně vědět, že to pak také splníte. Nuže, milý příteli, rozlučme se dnes navždy, řekněte mi, že už nikdy se nevrátíte, slibte mi to svatosvatě. Víte, proč toho od vás žádám.
Bojím se o její mír — jenom tak ona zase může býti šťastna."
„Nedůvěřojete mi?"
„Až mi to slíbíte, nebudu již pranic pochybovat."
„Ano, slibuji. Teď odejdu a zmizím navždy.
Nebojte se, neuslyšíte o mně už ani slova, budu pro vás a pro ostatní svět zapadlý, ztracen, mrtev.
Chcete li míti záruku, že už nikdy se nevrátím, schovejte si tyto osudné, zločinné dopisy, a kdybych přece někdy se objevil, vezměte je a v ta minata volejte na mne lidskou spravedlnost. Ale nepřijdu, slibuji vám to svatě. Dovedl jsem sice lhát, podvádět a vraždit, ale nyní také dovedu zachovati a splniti daný slib. S Bohem, dobrý příteli 1 Neptejte se mne, kam nyní se obrátím, kam půjdu. Nevím — 286 dosud ani sám, ale zajisté prchnu odtud někam hodně daleko, nejspíše do ciziny, kdož ještě ví, kdož ví! Bodu vyhledávati největších svízelů a běd, bodá plahočit své slabé, vetché tělo nejtvrdšími cestami, a svede-li mě osad někdy také s vaším bratrancem páterem Benjaminem, vypovím ma dopodrobna všechna svoje utrpení i hříchy a otáži se ho, kdo dovede opravdověji kát se a pykat Ano, ano, do boje s těžkým, krušným životem, do nesnází a útrap! Kéž bych byl zdráv, pustil bych se do toho a bojoval bych jako lev! Děkuji vám ještě jednou za vie, drahý příteli, buďte zdráv! S nikým jiným se nemoha loučit. Nesmím vzkázati ani Martě ani svému bratranci pozdrav, neboť tuším, že by ho nepřijali. Ano, opovržení, hněv, bázeň přede mnou jako před jedovatým netvorem, toť nejlepší odměna pro mne, toť nejkrásnější pokání, a nikoli klášter!
A budete-li přece někdy o mně mluviti s Martou, nepovězte ji, jak ji ctím, jak pykám a jak jsem plakal, neboť ona by mi odpustila. Řekněte jí, že jsem nepolepšitelný, hrozný a bídný, ať jenom s hrůzou vzpomíná na mne."
Zavrtěl prudce hlavou a podával Oblakoví raka.
Políbili se po přátelsko a pak navždy si dali a Bohem.
Generál Trochu vyprovodil Livora až před dům, a kdykoliv odcházející se ohlédl, stále ještě hleděl za ním a kynul ma na rozloučenou rukou.
A mladý muž za chvíli zmizel. Za ním zanikla i každá jeho stopa, ničím se neohlašoval, ničím se neprozrazoval, kam se uchýlil. ..- * *^s — 287 — Až pak konečně přec, po půldruhém létě. Bylo to cizí, neohlédne psaní prostého českého dělníka za oceánem, oznamující, že vedle něho v nemocnici ležel krajan, jménem Karel Livora, jenž umíraje ho prosil, aby zpravil o jeho úmrtí poštmistra Oblaka v Klenové a poslal mu starý, popsaný proužek papíru.
A z dopisu neznámého vypadl žalm pátera Benjamina.