I.
Dva rytíři, vysocí, hranatí, letním sluncem jako ženci opálení, sedící na ohromných válečných koních, ponenáhlým klusem blížili se ku Praze. Jeli, živě spolu rozmlouvajíce; prach na koňských postrojích i na pláštících z dobrého sukna zhořelického usazený svědčil, že rytíři mají za sebou hodný kus cesty, proto už asi koní k pospěchu nepobízeli. Byl teplý den, obloha bezoblačná. vzduch jakoby jisker byl plný.
Starší z obou jezdců, šlechtickými erby ozdobených, pan Cestka z Myčic, starý vojenský jestřáb, dobrý padesátník, vysoký, jako louč suchý, ale neobyčejně svalnatý, ohromných, žilnatých rukou, narodil se na tvrzce nedaleko hradu Plumlova na Moravě, než domácího vzduchu a chleba mnoho neužil, v prostějovském bílém pivě často rtů neokoupal; starý jestřáb, tváře okoralé a mnohými jizvami rozbrázděné, vousaté, zohyzděné ohromným, supímu zobáku podobným nosem s rudou bradavicí na špičce, od jinošských let potloukal se po světě, hned byl tu, hned onde, nikde dlouho; bojoval v Itálii, v Němcích, v Uhrách a napo- sledy v Polsku, s bratry Poláky pod korouhví, ve které také statečný Jan Žižka z Trocnova sloužil, táhl na Křižáky a v proslulé bitvě u Grunevaldu nejednoho pruského rytíře v bílý plášť oděného poslal na onen svět.
Pan Cestka z Myčic vracel se do Cech, jel ku králi, nové služby hledat.
Mladší, panic Bavor z Pernštýna, ještě výrostek, holobradý, ale pěkně urostlý a smělého vzezření, orlík, jenž nedočkavě křídly potře- pává, tmavooký, tmavohnědých vlasů, v mocných prstencích z pod nádherného, bílého, rudou páskou ovroubeného birýtu s volavčím peřím splývajících na aksamitový pestrý kabátec, pod ochranným křídlem starého jestřába pana Cest- ky z Myčic poprvé do světa vyjížděl a cestování se mu velmi zamlouvalo, veseleji bylo v nových, dosud nepoznaných krajinách, na zámcích, ve městech i v klášteřích, oplývajících bohatstvím, nežli na rodném hradě Pernštýně, nebo na poplužním dvorci v Nedvědicích, kdež panic Bavor spolu s bratrem Janem ztrávil několik let v krušném cvičení těla i ducha. Bavorův otec, pan Vilém z Pernštýna, komorník moravského zemského soudu, chtěl syna Bavora vychovat v muže. v každém ohledu vynikajícího a proto mladistvé zvůli na mžik úzdy nepopouštěl; teprve když usoudil, že jinošík zná vše, co možno v zapadlém světa koutku poznat, poslal jej se vzdáleným příbuzným, panem Cest- kou z Myčic, do Prahy, doufal, že panic bude přijat v počet králových panošů a u dvora, mezi předními českými rytíři, v dokonalého muže vyroste.
Bavor byl by jako pták z těsné klece vypuštěný zajásal, bouřil a letěl kamsi do daleka, než zkušený pan Cestka, jestřáb starý, také úzdu přitahoval víc, než mladému bylo milo, nejednou broukl mrzutě, nejednou zahromoval, když panic po vlastním rozumu chtěl jednat, ale Bavor i hromujícího miloval: pan Cestka, byl-li v dobré náladě, tak neodolatelně dovedl vyprávět o světě, o všelijakých velkých rytířských činech a o vojnách, jichž se kdysi súčastnil. Neznámé krajiny, pyšné zámky, život v táborech na uherské puzstě, v Karpatech, kde medvědů bylo víc nežli horalů, ve Furlandsku, nebo v li- tevských močálech a pralesích, zubry a losy obývaných, veliké lovy, zápasy s vlky a divokými kanci, slavné turnaje, obrazy proslulých rytířů, to vše vyvstávalo jako z mlhy před Bavorovýma očima, když pan Cestka se rozpovídal. Mnoho viděl, přemnoho zažil, nejednou smrti už hleděl tváří v tvář a nikdy strachu nepoznal.
Večer, když rytíři obvyklou denní pout ukončili, někde na dvorku, na lukách za hospodou, pan Cestka cvičil Bavora v zacházení se šaršounem a burdířem, kopím i miserikordií, učil jej, kterak štít je nutno držet v levici, aby rameno příliš se neunavilo a nepokleslo, kterak jím v pravý čas zatočit, pohnout zpět nebo vpřed, když protivník ostře dotírá.
Tyto lekce se Bavorovi zamlouvaly, v duchu toužil po vavřínech, jež krásné paní kladou na skráně nejproslulejších rytířů. Doma nejednou slyšel vyprávět o proslaveném panu Plich- tovi z Zirotína, koruně českého rytířstva, vítězi v nespočetných turnajích a bitvách. Pan Cestka z Myčic, jestřáb starý, opět velmi chválil Závise Černého z Qarbova, nejproslulejšího rytíře polské země, strašného Grunevalcfana. A panic Bavor poslouchával s utajeným dechem, očí se rtů Cestkových nespouštěje: což, je možno někdy podobné slávy dosáhnout?
Snad ano. ' Snad ... Ale pouze bezmeznou vytrvalostí, pilným cvičením těla a vytrvalým odříkáním se všech sladkých požitků, jež ducha i tělo sesla- bují. A proto cvičil rád, nedbal únavy, potu, skráně a líc zalévajícího. Učil se bojovat pěšky i na koni. pan Cestka z Myčic byl dokonalým rytířem a během několika dnů chápavého jinocha naučil všemu, co sám znal, nebof Bavor měl z domu dobrou školu, šermování na Pernštýně neučil jej ledakdo.
S rytíři na vysoké, odřené kobylce úctyhodného stáří, popelavé barvy, na herce, jež jakoby zázrakem ještě držela se na kostnatých, dlouhých nohách, táhl žák pražské universí Mikeš Pletenec, jehož kdesi na cestě sebrali, osmáhlý, asi dvaadvacetiletý jinoch ohnivého pohledu, širokých výmluvných úst. Mikeš Pletenec byl oděn škorněmi polovysokými, starou, zvetše- lou suknicí barvy nerozeznatelné, kuklicí a — ■ 11 tmavým, na sedlo splývajícím klokem, přepásaným řemenem, s něhož visela dost hrubá kožená mošna, vedle mošny houpal se tesáček na řemeni, měděnými ozdobami pobitém.
Scnolár navštívil přítele bydlícího nedaleko města Přibyslavi a když se přes Brod vracel do Prahy, páni rytíři jej rádi k sobě přijali, neboť hovorný žák mnoho o poměrech ve městě i na královském hradě pověděl, hodně znal, slov na zlatých vážkách neodvažoval.
Opodál za rytíři hrčely dva veliké, do vrchovata naložené kotčí vozy se šperlochy a při vozech jela panská čeleď, Mikeš Puška a Janek Zaječí pysk z družiny pernštýnské a Tomeš Lomihnát, pavézník pana Cestky z Myčic, všichni na dobrých koních.
— Tam za oním pahrbkem už Praha, caput regni, jen vyjedeme na kopec a pražské věže uvidíme, všechny, co je jich — hovořil žák Ple- tenec.
— Však už bych raději seděl u korbelíku pražského — zabručel pan Cestka z Myčic.
Bavor mlčel, toužebně pohlížel na pahrbek, zakrývající Prahu, o které tolik už byl slyšel doma, i cestou, od žáka. Tam život. A ruch. A král s dvořany, s proslavenými rytíři. Králová Žofie, slynoucí krásou i zbožností. Tam cíl, tam radost a vše, po čem touží. Bavor na koni poskočil a ryšavého komoně ostruhou pobídl, úzdou trhl, kůň skokem z řady vyrazil a Cest- kúv hřebec tryskem za ním. Pojednou ryzáka 12 .. - , . —i u— panic zadržel a pravicí ukázal na mez, lemující silnici: — Hle, tamto člověk. A vzdychá. Slyšíš?
— Mh ... slyším — zabručel pan Cestka.
— Snad chorý.
— Snad. Nu a co víc? Pouhý sedlák.
— At sedlák, přece člověk — opáčil Bavor a popohnal koně k mezi. Viděl před sebou sedláčka, prostovlasého, dlouhovousého, svíjejícího se v žloutnoucí trávě. Dusot kopyt upozornil sedláka, že se někdo blíží. Okrvavělou tvář obrátil k silnici, ale jakmile shlédl rytíře, hned se k zemi přikrčil, hlavu do trávy schoulil, utichl.
— Co se ti přihodilo, dobrý muži? — ptal se Bavor, když blíže přijel.
Sedláček neodpovídal. Krčil se a krčil jako ptáče, jež zlý kluk polapil.
— Neboj se, my ti neublížíme.
Sedlák pohnul hlavou, jakoby chtěl říci: a kdo ví, co jste zač... Než mlčel, uvažoval, zdali by nebylo na čase vyskočit, poradit se s Vánkem. Ale už pozdě na útěk, ti na koních brzo by jej dohonili a pak, jsou-li zlí, byli by ještě horší. Proto po chvilce sedlák zabručel: — Nechte mne, milostiví páni, ječíte svou cestou.
— Někdo ti ublížil? Krev ti po čele hrne.
— Vím, vím. Takoví, jako vy, také seděli na koních. Hle, oko mi vyrazili.
Ale proč?
— Což já vím? Snad jsem jim dost rychle nevyhnul, člověk je starý a utrmácený, ej, běda! A skočili na mne, gryci, bili, takhle mne doraso- vali, oko vyšlehli, ruku přerazili, čelo kordu- lářem pošimrali. Jeďte svou cestou, milostiví páni!
— Tys jim tedy nedal příčiny?
— Ne. Af mne Pánbůh v té chvíli potrestá — — A na koních seděli? Tedy rytíři, nebo vojíni?
— Rytíři, ano, prý...
— Je-li důstojno šlechtice takto ztýrat pocestného? — rozhorlil se Bavor.
— Och, tam ti nedbají věru, je-li důstojno. Je to chasa nevázaná, sodomská. Henzlin Ha- benic tamhle z té tvrzky na právo, pod hájem, jeho otec má kupecký krám v kotcích, v Praze. A toho druhého neznám, ale také Němec sršatý, po německu spolu mluvili, když mne prali. A to oni často dělají, často lidi perou, urozený pane rytíři. Qryci nekolní, viselci nedověšení.
— Ale proč? Jaký v tom smysl?
— Nevím. Ouvé, bolest! Neumím povědět, proč bijí. Zdá se mi, z pouhé svévole, aby nám ukázali, že moc mají, že kordy mají, kdo silný, pane, obyčejně je necitelný.
— Ne vždy, sedláče. U nás takto lidí neperou.
— Tedy u vás Němců není?
— Není.
— A zde, hle, kamkoli zrak upřeš, kde tvrzku uvidíš, všechno jejich. Zbohatlí pražští kupčíci, Roti, Kusfenici, Níshekové, Moli, liabe- nici, Hufnágli a kdo ví, jak se všichni jmenují, skoupili tvrzky zadlužených českých zemanů a nyní selským lidem jako dobytkem orají, bičů nešetří. Och, zlý život.
—■ A což si nestěžujete?
— Stěžovat? Ne. Kde? U koho? Vrána vráně očí nevykline. Ale jednou, až naše utrpení zahořkne do nesnesitelná, až nádoba trpělivosti bude přeplněna, počneme s nimi účtovat bez krále, bez učených soudců, člověk proti človčku. cep a kosa proti meči. Za všechno to naše utrpení odměníme se jednou pateronásobně. Zdá se mi, na odplatu dlouho čekat nebudou ...
Sedlák setřel krev s tváře a příšerně zasvítil zdravým okem, pozvedl se, zahrozil směrem ku Praze. Ale hned zas bolestí zasykl, uchopil se za poraněnou ruku, v níž bolelo, jakoby ji kdosi pilou rozřezával. Žák Pletenec seskočil s popelavé kobylky a počal sedlákovy rány -ohledávat.
— Zle tě, brachu, pomordovali, ale přečkáš to, snad i té pomsty se dočkáš. Také my v Praze Rollů ani cítit nemůžeme, i nás dusí, však bohdá neudusí... A žák Mikeš Pletenec. když sedlákovy rány jakž takž ošetřil, vyskočil na dlouhonohou kobylku a počal rytířům vyprávět o pražských Rollech, jaký to lid mstivý, tvrdý, Cechům záhubu slibující.
II.
Ani se nenadáli, octli se na temeni holého pahrbku a pod nimi rozprostřelo se divukrásné panorama.
— Hle, Praha! — zvolal žák Pietenec.
— Praha! Praha! — zajásal Bavor.
— Ano, Praha, tam král, tam dvůr — bručel Cestka z Myčic.
A všichni tři koně zadrželi, oči dlaněmi před sluncem zastírajíce hleděli na Prahu dlouko a dlouho, pozvolna hlavy otáčeli, aby všechno dokonale uzřeli. Pohled na Prahu rozradostnil žáka, jenž připomenul si pěkných dnů ve městě ztrávených, a nadchl mladistvého panice z Pern- štýna, který Prahu dnes uzřel poprvé. S pahrbku hleděl na město, rozložené na pravém i levém břehu řeky Vltavy, opásané pevnou hradbou, na staroslavný Vyšehrad, na královský zámek na Hradčanech, na množství bání, kostelních věžiček a věží podivuhodných tvarů, nejčastěji štíhlých, jako ruka rovně k nebi vy- piatá. Viděl spoustu domů s vysokými štíty a roztodivnými arkýři a žák prstem ukazoval mu ty v městě nejpřednější budovy, jednu po druhé jmenuje a vykládaje její význam. A Praha, sluncem ozářená, skýtala pohled úchvatný, nepřekonatelný. V Bavorovi české srdce se pohnulo hrdostí: to město, jež prostřed hradebních zdí leží jako nejpěknějšími barvami namalo- vané, vybudovali Cechové, každý t»n kámein byl zaplacen českou krví, každý vyprávěli o slavné i trudné české minulosti. A národ, který/ takové město podivuhodné dovedl vybudovat,, není malý, není slabý, takový národ nelekne se; cizácké zvůle — přemítal v duchu Bavor, jenže připomenul si právě Pletencovy výklady o pražských Němcích.
Také pan Cestka hleděl na Prahu s pocity smíšenými. Nebyl zde již kolik let, po světě se plahočil, sloužil tomu i onomu po rytířsku, s mečem a burdířem v hrsti a nyní jel do Prahy, hledat stálé služby při dvoře královském, v hradních rotách. Mluvilo se v Brně, že brzo vypukne válka v Němcích a král Václav že se v třenici zamíchá, že bude potřebovat statečné vojáky. Rytíř těšil se na Prahu, ale nevěděl, kterak bude přijat, cestou zaslechl, že král Václav nemá rád oněch rytířů, kteří u Grune- valdu Polákům proti Němcům pomáhali. I Janu Žižkovi, když se z Polska vrátil, ukázal hněv- nou tvář. To vyprávěl znamenitý dvořan pan Půta z Castolovic, s nímž se rytíř Cestka náhodou sešel v Německém Brodě.
Pan Cestka tvářil se dost starostlivě; neměl majetku, »omnia mea' mecum porto« směle o sobě mohl říci s jedním starověkým filosofem, kdyby se v mudretví byl vyznal. Vše, co bylo jeho majetkem, opravdu měl na sobě, v kapsáři a u sedla, v kožené torbě, řetízky opásané. Pak dvě truhly na voze. Mnoho nebylo toho, u Gru- nevaldu sice nabral hojné kořisti, ale na slez- skýcli hranicích přepadl jej loupežný rytíř Klaus Maas z Ratibořska a vozy pobral, pan Cestka ujel, zachránil jen to, co bylo na koni a v kapsáři. A na Moravě musel vůz i truhly koupit, aby do Prahy nepřijel jako žebrák. Ves Myčice na Plumlovsku před lety spálil nepokojný soused. i zemanský dvorec lehl popelem a poddaní sc rozběhli do světa, ves byla do gruntu zpustošena, pole, neorána, zanikla a kde před časy ves byla. nyní už bujel mladý hvozd. Jen predikát zůstal — a za titul nikdo sobě dosud chleba nekoupil. Pan Cestka mohl sice zůstat u příbuzného, pana Viléma z Pernštýna, správcovat na některém jeho statku, ale taková služba se příliš nezamlouvala starému vojenskému jestřábu, raději byl by hetmanem nad některým sborem královských trabantů, anebo purkrabím na jednom z četných Václavových zámků. Než přání proslulého válečníka pro ten Grunevald lehce mohlo vyznět na hlucho. Proto hleděl pan Cestka z Myčic na Prahu, kdež snad v několika dnech bude rozhodnuto o jeho osudu, jako Oidi- pus na síingu, nežli podařilo se mu rozluštit její tajemství. A Praha byla krásná, zdálo se, že stověžatá se tajemně usmívá.
Žhavé sluneční paprsky rozběhly se dokola- kolem jako rozstřiknutá vlna, prostor vyplnily nádherným, oslnivým jiskřením, zemi prudkým žárem zalévaly. Obilí na polích již místy dozrávalo, sedláci chystali kosy a srpy. Slunce žhnulo již po několik dnů, nepršelo, ani vzduch se dechem vánku nerozčeřil. Tráva již tu a tam J. F. Karas: Do čtyř artikulfi.
vadla, listí na stromech, cesty lemujících, schlíple viselo.
Po chvíli mlčení žák Pletenec prohodil: — Nuže, to je Praha!
— Je úchvatná — svědčil Bavor.
— Jest! Jest! Město nad města!
— A ty dvě věžice tam, skorém prostřed města, ty vznosné, sličně štíhlé, jež se lesknou, jakoby byly zlatem či stříbrem pokryté?
— Toť přece týnský kostel, Matky Boží, o němž jsi jistě slyšel, panici, nedaleko, hle, je Ungelt, dům kupců, tam zboží schraňují a vykládají, hlavně cizí, Ungelt poznáš po rozloze a po červeném arkýři, pod nímž jsou vytesány váhy, tamhle dům krále Václava s novou střechou a s ptáky ledňáčky ve věnci, toť oblíbený znak zboží králova, a tamhle o kus dál, ta hranatá, věž staroměstské radnice, tam vzácný orloj, dílo jednoho brabantského mistra. Pod ní, tamhle zas, je naše universita a tam dole, nedaleko vody, stojí nová kaple bethlemská, v níž lidu zbožnému káže mistr Jan Hus. Jen špičku včžice vidět za domem, jenž před ní. Tamo kaplice sv. Kříže. A hle, Vltava jak se leskne! Jako roztopené stříbro v kadlubu. A pozoruješ tamhle v zákrutu, za domem Křížovníků? Od vody slunce se odráží, jiskříc, jakoby kovář perlíkem bušil tam v žhavé železo.
— A za Vltavou — — Menší město a královský hrad. Vidíš honosný kostel svatého Víta? Tamf též kaple svatováclavská a největší, trvám, zvon v Ce- chách. Žel, Němci u sv. Víta vrch drží, proti nám šibalstva snují. A hle, v dálce leží Strahov, proslulý klášter. Tamhle dole opět Vyšehrad, kdysi hlava české země, a pod ním Emauzy s rovnou věží. Za půl dne bych nevyjmenoval všechny kostely a čelnější domy.
— Jak veliká je ta Praha!
— A ty jsi myslil, panici, že uzříš nějakou ves? — usmál se žák.
-- Město Brno je také dost veliké. V Brně jsem občas pobyl s otcem i bratrem Janem.
Žák Pletenec se pohrdavě zatvářil, rukou mávl: — Co je tvé Brno proti naší Praze! Kapka vody vedle potoka, potok vedle hlučivé řeky. Pravil mistr Jeroným, jenž velký světa kus už byl uzřel, že Praha je z největších měst na zemi a div Paříž a Rím že nepředčí. Vídeň je ves proti Praze, Krakov také ves. Jen hletf, co tu domů, paláců, kaplí, soch! Co všelijakých vě- žic, krakorců, co různých střech, příkrých i nízkých, kovových, kamenných i z pálené země, co arkýřů, pavlačí, přístavků, jež jak by, ničím nepodpírány, v povětří tkvěly. A jak živo na ulicích, v kotcích, na tržištích! Až poznáš, užasneš!
— Ze rušno? Myslím, ano.
— Mnoho lidí uzříš a hrubě mnoho národů.
— Aj! Opravdu?
— Němce, Poláky, Uhry i Rakušany, úlisné Vlachy, kteří tu apotékářstvím se nejčastěji zabývají, Francouze, snad i Engliše, z té země, 20 ..■■„■- . z níž proslulý kněz Viklií pošel. A bývalo jich ještě více, dokud němečtí studenti z Prahy neodtáhli do Lipska a ďábel ví, kam ještě. Hrubě mnoho jich tu bylo, sršatců škůdných.
— Tolik národů že tu? Divno.
— Za chlebem jdou. za lehčím živobytíčkem, kde omastek, tam i myši. Stavitelé, malíři, latinských knih opisovači, kupci všelijací a zbrojnoši, doktoři medicinae, apotékáři, mastičkáři dryáční a bradýři, věnečníci, tu a tam nějaký zbrojíř, jenž v řemesle zdokonaloval se až v Miláně, kdež prý mistři proslulí robí zbroje, na světě nejdokonalejší, nu, všelijaká chasa, panici. Ale i s cizími bakaláři a mistry ve vědách zběhlými a s posly cizích vladařů možno setkat se v Praze, zvláště když král Václav zde mešká dvorem. 1 pruské Křižáky tu uzříš i jižní Šváby i uhlazené brabantské rytíře, v turnajích proslulé. Nedávno dleli tu vyslanci slavné republiky benátské, přinesli české královně Žofii vzácné perly a korály, plody svého moře. A co škeblí všelijakých, potvorných, rohatých, hřebena- tých, lastur azurových, růžových, kropenatých, velmi podivných tvarů, ani věřit jsme nechtěli, že takové zázračné věci v moři rostou.
— Aj, chtěl bych vidět — — Snad někdy i ty poklady uvidíš, při- jmou-li tě mezi dvorní panoše.
— A proč by nepřijali?
2ák odmítavě potřásl hlavou: — Není to tak snadné, jak se ti zdá, milý panici. Somnia non cures. Bude vše záviset na rozmaru králově. Bude-li dobře naladěn — — A kdyby nepřijal, co na tom! Z Prahy bych se nehnul, jíst mám co, naše statky nejsou z nejhorších, z nejmenších — broukl Bavor z Pernštýna. A pohleděl na žáka, jakoby chtěl říci: snad mne nepovažuješ za nějakého hlado- mřivce?
— Nu, uvidíme, jak bude. snad král se tobě nakloní, pravili, že by Moravu rád pevnějším svazkem k sobě připoutal, nebof se bojí, aby mu ji král Zikmund jednou nesebral. Zikmund, tof bratr králův, ale pudivítr a velmi nehodný.
III.
Také zbrojnoši pánu hleděli na Prahu, kapalíny zvedli, pot s čela řinoucí dlaněmi stírali a Janek Zaječí pysk, ze všech nejhovornější, hlasitě mlaskl rty a potichu zahořoval: — Och, kdyby tak byl pořádný doušek climelného! V hrdle, bratr milá, prahne jako v peci.
Mikeš Puška, starší a vážnější, pohladil dlouhou bradu, po očku pohlédl na pražské brány.
— Tam dole je asi dost piva — řekl.
— Ano, je, dost bílého pšeničného, dost těžkého červeného, vím o znamenitém, braši. Jako vyleželá malvaz táhne se po rtech, přihneš si a nádobu od úst nemůžeš odtrhnout. Nu, ano, takový je samec.
— A povíš o něm, Janku?
— Povím! Povím! Jen jakmile budeme dole. Naši páni nespěchají, hledí na město, jakoby na něm bylo kdo ví co. A přece je lépe ve městě, nežli na pahrbku, před branou, zvláště za takového vedra.
— Je mi, jako bych se najedl slaných ryb — zabručel pavézník páně Cestkův.
— Nu, snad už se páni hnou. Ale ten žák, hle, má jazyk nabroušený. Mlčet nedovede.
— A ty, Janku, také ne, hadr onuci tresce — smál se Mikeš Puška.
— Nezlob! Už se hnuli!
Skutečně, rytíř Cestka probral se z myšlenek a popohnal koně. Bavor z Pernštýna pak, ač nerad se loučil se vzácným divadlem, jeho příkladu následoval. Také žák Pletenec škorní udeřil šedou kobylku v bok a průvod ubíral se zvolna ku bráně, k níž též hojně venkovanů s uzlíky a nůšemi pospíchalo. Po chvíli už pocestní projeli Horskou bránou, již hlídal starý, šedobradý fortnýř s dvěma dráby v kapalínech, ozbrojenými sudlicemi na dlouhých ratlštích a meči v kožených pochvách. Za branou bylo živo jako v úle, po malé chvíli rytíři, zahnuvše za roh velkého, věžičkami zdobeného domu, octli se v proudu hlučícího, kamsi pospíchajícího lidstva. Jakoby se náhle octli v prostřed masopustního mumraje, divokého, bezuzdně hlučícího svoji vzdouvavou píseň. Bylo vidět změí hlav a rukou ve vzduchu mávajících a množství různo- tvárných klobouků, pestrobarevných točenic, zdobených úzkými stříbrnými prýmky a šňůrami, birýtů s peřím, kuklí, šišáků, tu a tam i mihl se kolčí helm s velikým rytířským chocholem.
Bavor z Pernštýna jaktěživ neviděl takový ruch a rej. Ze všech domů vybíhali na ulici lidé, staří i mladí, muži i ženy v domácí strůji, z pod omšelých podloubí vynořovali se ramenatí, vousatí platnéři, brníři s kladivy, mečíři s kusem díla v ruce, řezníci s noži či širočinami, sladov- níci. ševci od smoly umazaní, koželuhové, na hon cesty páchnoucí jirchou, krejčí a truhláři nechávali práce, ten s kusem látky v ruce, onen s nástrojem, kterým právě byl pracoval, vybíhali na ulici, ohlíželi se, jeden na druhého pokřikujíce, ponenáhlu ztráceli se v davu sobě podobných a zástup valem vzrůstal, naplnil ulici neslýchaným hlukem a vřením: v předu kdos troubil na roh a bubnoval na buben, hlučně, trhaně, jakoby se teprve učil a mnozí hlučeli, pískali, bekali, vykřikovali hanlivá slova. Všichni ubíhali jedním směrem, jakoby spěchali na jakési vzácné divadlo. Zde belhal se chromý stařík o holi, onde šel vážný, vousatý měšťan, vždy po chvilkách krok zrychlující, tamo spěchala zelenářka s obrovskou nůší na zádech, kus dál utíkal mladý žáček, mendik či beán, div kožených velkých škorní neztratil. I biřicové v kapalínech, přední plech s městským erbem na prsou, spěchali hurtem, čeleď pánů, v Praze náhodou meškajících, ba i jakýsi vážný mistr uni- versí v černém plášti, černý birýt na vlasaté hlavě, spěchal s davem. A chvílemi z daleka doléhal ukrutný křik, nesrozumitelný, z něhož trochu srozumitelněji vyráželo pouze jediné slovo: bulla, bulla.
Pan Cestka mrzutě trhl úzdou a mimoděčně sáhl po rukojeti dlouhého jízdeckého meče, zacukal vousy, zasvítil očima.
— Co se tu, u čerta, děje? — ptal se Pletence.
Scholár hlavou vrtěl: — Nevím.
— A Prahu prý znáš?
— Znám. Ovšem, znám. Ale tomuhle hrubě nerozumím. Je to něco jistě podivuhodného a nevídaného, trvám. Jindy podobného shonu na ulicích nebývalo, ani v masopustě. To asi něco velkého se událo — hovořil studios.
— Také si myslím. Snad vojna?
— As kým? — opáčil žák.
— Snad někoho k pranéři vlekou — prohodil Bavor z Pernštýna.
— Nezdá se mi, panici, nebof pranéř není Pražanům novinkou. Leda že by někoho velmi vzácného trestali pardusem, to by všechen městský lid šel pohlédnout, jak mu pardus chutná. Ani pořádná poprava tolik lidí na ulici ne- vyvábí! A to by se obraceli k Šibeničnímu vrchu, nikoli k Starému Městu. To jistě je něco znamenitějšího.
— Zeptej se tedy.
Mikuláš Pletenec vypial se na kobylce, rukama pohazoval, volal na chodce, co se děje, kam lid běží — ale ten, onen, cosi vzkřikl, něco, čemuž nebylo dobře rozumět v směsi hlasů a v hluku mnohých kročejů.
— Co praví? — broukl rytíř Cestka.
— Nevím, nerozeznávám, zdá se mi, že v jedno pletou nějaké bully, mistra Jeronýma s Voksou z Waldštejna, jenž je královým dvo- řenínem, ale nevím, proč obě jména spojují. Či by na Jeronýma sáhli? Či pan Voksa provedl některou ze svých oblíbených svévolí?
— Pojďme pozřít!
— Pojďmež! — přisvědčil žák a chutě škorní udeřil šedou kobylku v žebro.
Rytířům vlastně nic jiného nezbývalo, nežli jít s davem, neboť proud lidí je zatím obklopil, s boků i ze zadu na ně doléhal jako mocná vlna orkánem zdvižená a cloumal jimi, nebylo možno vymknout se z tlačenice, uhnout na právo, nebo na levo, někam pod podloubí. I tam valil se proud hlav a ramen, i tam hlaholil křik a bez- uzdný smích, odrážený masivním klenutím a vysokými zdmi.
Proud unášel jezdce s sebou, jako rozvodněná řeka unáší vše, co s břehů urvala, nesl je k bráně sv. Ambrože, protlačil je fortnou nikým nehlídanou a Caletnou ulicí po chvíli vynesl je na Staroměstský rynk. obklopený domy podivuhodných tvarů, vysokých, úzkých, s arkýři či krakorci, s pavlány či bez nich, s pestrými znaky nad vchody, s dveřmi, pobitými bronzem neb železem uměle tepaným.
Jakmile stanuli na Staroměstském rynku, ihned postřehli příčinu obrovského sběhu lidí, 26 " ' = ruchu a křiku, jenž mrtvého snad byl by z hrobu vyhnal. Sedíce na koních, rytíři viděli přes hlavy davu: kolem staroměstské radnice, nic biřiců v bráně stojících nedbaje, právě obcházel podivný průvod: v čele ubíral se na dlouhých čapích nohách herold jako louč suchý, pitvorně ustrojený, každý rukáv nabíraného kabátce i každá úzká, přilehlá nohavice jiné barvy, suknička sešitá z červených, modrých, žlutých, černých i zelených proužků sukna, jakoby měla být duhy obrazem, pláštík roztřepený, peřím poprášený a na hlavě slaměný věnec, u úst dlouhou troubu mosaznou, pozoun, v nějž herold pozounéř mocně dul, noty nedbaje. Za ním klusali čtyři pištci stejně směšno odění, pištící, jakoby všechny myši chtěli z Prahy na ráz vyhnat. Za pištci kráčeli mladíci s kovovými talíři a plechy, v něž tepali velmi nemilosrdně ocelí nožíků a vidlic, pak šli hranatí muži s kotly a bubínky, bubnující, aniž taktu dbali a pak valil se zástup všelijakých šašků, pitvorně se ušklíbajících, jedni s nestvůrnými hrby, jiní s břichem, otepí sena vycpaným, někteří s podivnými točenicemi na hlavách, jedni nesli obrovské klíče, jiní desky s namalovanými erby, jež lid ihned poznal: byly to erby Husových odpůrců. Šaškové obklopovali vůz, na němž mezi dvěma mladíky v šarlat oděnými, s klíči v rukou, seděl kdos za nevěstku přistrojený, roztrhaným šlojířem zastřený, na krku jakési bully s pečetěmi zvící malého talíře. A za vozem hra- chovinou, koudelí a cucky sukna ověnčeným táhl průvod všelijakých směšných oděnců, než všichni nesli v rukou a po boku dobré zbraně, meče, oštipy, řemdihy a burdíře ostře nabroušené.
A průvod valil se rynkem hodnou chvíli; hudebníci provozovali muziku, jež trhala ušní bubínky, všichni psi, co jich v Praze bylo, jim pomáhali, vyli až strach poslouchat. Šaškové křičeli, mňoukali po kočkách, krákali po krkavcích, bekali a kozelce občas metali, městským biřicům láli a dlouhé nosy ukazovali. Ale pancéřníci mlčeli, ponuře pohlíželi na zástupy, kroužící kolem radnice: purkmistr Kussenpfennig nařídil, aby nyní mlčeli, aby zástupu nedráždili, však že brzy přijde chvíle odplaty... A průvod se valil jako voda po průtrži mračen od radnice, kolem náměstí, štulci sobě cestu zástupem prorážeje, k Caletné ulici a ke královu dvoru, odtud k bráně sv. Ambrože. Měšfané křičeli, smáli se, tleskali a jakmile průvod minul, biřicové městští, dosud strachem před ozbrojenými výtržníky na úzdě držení, vyběhli z průjezdu radnice a ostřím oštěpů i mečů vztekle počali rozhánět bezbranný křičící a posunkující dav.
t, ; .
IV.
Jako fúrie udeřili na lid biřicové německých pánů konšelů, rychtář Roli, v tváři červený jako uvařený rak, hněvný, palcátkem ve vzduchu mával, pobízel pancéřníky, aby jen lid hodně tepali, do krve, aby zkrotla ta nenáviděná česká čeládka. A pancéřníky, většinou v Němcích najaté, nebylo nutno dvakrát pobízet, mezi Čechy a Němci už po delší dobu panovalo napětí, dnes stará nevraživost vybíjela se násilnými činy.
Měšfané uskakovali před biřici, ale nikoli tiše, z prostřed davu ozývaly se výkřiky a steny raněných, ještě více Cechy dráždící k odporu. Tu a tam padl posmišek, někdo zazpíval hanlivou písničku o konšelích Němcích, onde zas padla hrubá nadávka a reptání lidu ještě více městské holomky, Šváby, dráždilo ke zvůli. Z vrat radnice vyrazil v čele tlupy žlutých pan- céřníků nějaký hejtman tlustý, rudobradý, škaredého pohledu, hlasitě po německu cosi na biřice zavolal a sám vrhl se mezi lid. v největší tlačenici, koněm jedny -porážeje, palcátkem jiné v lebky pera, hnal se dál a dál, »marš, marš« křičel, za ním pancéřníci širokou řadou. A všichni stejně nelidsky počínali si vůči bezbrannému lidu.
— To špatně skončí — zabručel rytíř z My- čic, jenž z povzdálí přihlížel k řádění městských trabantu, vous naježený, ruku na jilci šaršounu.
— Ba, špatně! Ti holomci! Pohleď, jak řádí — křičel panic Bavor.
— Vidím.
— Já se neovládnu, skočím na ně a — — Nic, hochu, ticho! Neplef se do toho, však Pražané se, doufám, s dráby sami vypořádají — hlučel Cestka, ale bylo vidět, že neupřímno, že sám by hrubě rád na Němce skočil a počal je prát, jednoho po druhém, Němce sršaté, jako pral jejich konnacionály v Průších, u Grune- valdu.
Pojednou nedaleko panice Bavora ozval se pronikavý výkřik. Ohlédl se a uviděl rudobra- dého hejtmana, jenž právě koněm porazil dívčinu asi třinácti, nejvýš čtrnáctiletou; děvče úzkostlivě vykřiklo, když octlo se pod kopyty koně, vyskočilo se země jako srna, než hejtman, k nepříčetnosti rozzuřený, už zvedal palcát, aby je v hlavu uhodil, už koněm k němu bočil.
V Bavorovi vzpěnila se krev. Nedovedl klidně přihlížet k nerovnému boji, v němž ozbrojenci neozbrojcnč potírali, žen a dětí nešetříce. Krev náhle vzkypěla, panic strašlivě zablýskl očima, vykřikl jako dravý pták, ostruhou po- bodl koně a proraziv řadou pancéřníků, bleskem octl se vedle rudobradého hejtmana. Vzmach mladé, ale svalovité pravice křepče uchopil rudobradého za ruku palcát svírající a houkl: — Zadrž!
— Coo? Kdo jsi, chlapíku? Z cesty, vari z cesty, holopichu!
— Dětí před mými zraky prát nebudeš! — hřměl mladý Pernštýn.
— A co ty ... Budu prát!
— Nebudeš!
Hejtman zakoulel očima, vysykl cosi po německu, napial veškeru sílu, snažil se vyprostit z železného sevření, ale Bavor, ač teprve výrostek, držel hrubě pevně, jakoby kleštěmi tiskl páži hejtmanovu. A již byl tu pan Cestka, starý jestřáb, jenž viděl, že je zle, že mladík provedl čin sice pochvaly zasluhující, ale podle práva trestný.
Zkušený rytíř pochopil, že nyní už nic jiného nezbývá, nežli boj dobojovat. Proto obořil se, napřed slovy, na rudobradého Němce hejtmana, jemuž pancéřníci spěchali na pomoc. Ale též Janek Zaječí pysk, Mikeš Puška a ostatní zbrojnoši pánů, vidouce, co se děje, po starém zvyku s tasenou ocelí v hrsti stavěli se po bok pánům, nevraživě na Němce pohlížejíce. A z nejbližších domů už vybíhali měšťané, každý nesl zbraň, jež mu právě padla pod ruku, ten bradatici, ten podávky, jiný kladivo, nebo palici, někteří i meče a sudlice přinášeli. Hejtman konečně se vykroutil z Bavorova objetí a sáhl po meči, ale již zablýskly se mu před očima šaršouny moravských rytířů. Pan Cestka, starý, zkušený bitec, bleskem tasil ocel a knírem hněvně pocu- kávaje postavil se mezi hejtmana a Bavora.
Bylo by jistě došlo ku krveprolévání, kdyby na rynku pojednou neobjevil se vysoký, ale věkem už značně schýlený kněz, dle zlatého řetězu 11a prsou a velkého sekretu s karneolem, v němž jakýsi znak byl vryt, jistě vysokého důstojenství. Kněz vpadlýma očima pohlédl na soupeře, vztáhl suchou, žlutou ruku a zvolal: — Zadržte! Ve jménu krále! Pax! Pax!
Rudobradý hejtman se ohlédl, mimoděk sklonil meč a schýlil hlavu, obrněnou železnou, — — — ■ - »i 31 lesklou helmicí. A Mikeš Pletenec, jenž se nebojácně přitočil k Bavorovi, zašeptal: — Sám vyšehradský probošt Václav Králík z Buřenic, patriarcha antiochijský, nejpředněji důvěrník našeho krále Václava. Muže vzácného poznáváš, kněz, ale z těch nemnoha dobrých, pán, ale spravedlivý, Cech nad mnohé, v jeho ruce slož svoji při s Němcem a neprohloupíš. I rychtář se ho bojí i purkmistr, neboř vědí, že co Králík, to král.
— Co by se mi mohlo stát? — podivil se Bavor.
— A nevíš?
— Nevím. Hloupost. Co tedy?
— Ej, nevyšel bys lehko z kaše, panici, tenhle rudobradý, tof nejpřednějši rameno německých konšelů, Hans Frysauer z Frysaueru, muž svárlivý, bojovný. Němci na něho mnoho dají a na uvítanou měl bys nemilé opletání, že's na hejtmana meč tasil, v jeho úřední činnosti mu bránil. Šatlavě bys neutekl. A ještě, brachu, štěstí, kdyby tě nic horšího nepotkalo. Naši Němečkové hrubě nerozumějí žertům. Otoč se kolem nich a už po zubech bijí.
— Oho! Nebojím se — řekl Bavor. Ale dvakrát volno přece mu nebylo, chápal, že se octnul v rozbroji s právem, byf špatným, tož přece uznávaným a že král... Nedomyslil, pokrčil rameny a hleděl, co pan Cestka z Myčic a co druzí.
Antiochijský patriarcha zatím přísnýma očima oba houfy měřil.
— Co se zde událo? Proč tasíte?
32 = i Pan Cestka, jako starší a zkušenější, chtěl odpovědít, ale již vmísila se v řeč vysoká, štíhlá paní, po šleehticku oděná, jež právě směrem od Týna piikvapila k houfu.
— Promiň, nejdůstojnější otče. Mne znáš?
— Ach ano, paní z Lichtemburka.
— A zajisté mi uvěříš? Vyšla jsem s dcerkou Svatavou do chrámu páně, sem do Týna, ale nedošly jsme, najednou valil se nám v cestu jakýsi průvod směšný a dcerka, to víš, jaké jsou děti, šprýmů chtivé i hrubě zvědavé na každou novotu, uskočila mi do zástupu, marně jsem se po ní ohlížela, marně volala, až najednou zaslechla jsem její hlas a uviděla ji pod kopyty koně tohoto hejtmana. Chtěl ji ořem podupat — — Městský hejtman že by — — Ano. Když z pod kopyt unikla, chtěl ji ubít palcátkem a tenhle mladý muž přiskočil, aby násilí zabránil. Zůstala jsem, jako kdyby někdo do mne nůž vrazil, nemohla jsem dechu popadnout od leku a smrtelné úzkosti o dítě milované, ale všichni, kdož viděli, dosvědčí, že dím svatou pravdu.
— Věřím ti. urozená paní z Lichtemburka — řekl patriarcha.
— Nevím ani, neublížil-li děvčeti. Smí takový člověk děti týrat a ubíjet? Krále se optáme, ne- odpoví-li za hejtmana městský rychtář.
Patriarcha obrátil se k Frysauerovi: — Slyšels, pane hejtmane?
— Slyšel.
— A co ty namítáš?
Rudobradý sklonil hlavu. Nemohl popřít, všichni, kdož kolem stáli, svědčili by proti němu, ale nechtěl též sebe obvinit. Mlčel, jen po očku nepřátelsky hleděl na Bavora z Pernštýna a na rytíře Cestku z Myčic vrhal pohledy ještě zlobnější. Jako vlk zuby cenil, knírem pocukával. Antiochijský patriarcha obrátil se k mladíku: — Jsi hodný, že jsi se dítěte ujal, je povinností rytířů, hájit nevinnost a pomáhat slabým, jimž se křivda děje. Vidím, že jsi rytířského rodu, ale tvůj erb nemohu rozeznat.
— Je to erb Zubří hlava s kruhem slavného rodu Pernštýnského. důstojný patriarcho — řekl pan Cestka z Myčic. A hlavu zvedl, jakoby chtěl dodat: my, pane, nejsme lidé všelijací.
— Moravan! Ach, tys tedy, mladíku, synem proslulého pana Viléma z Pernštýna?
— Ano — řekl panic. A lehce se zapýřil.
— Poznal jsem tvého otce na Moravě, řádný to muž. A co tě vede, panici, do Prahy?
— Rád by ke dvoru — opět řekl Cestka, jenž věděl, že antiochijský patriarcha je muž mocný a chtěl železo zájmu, dokud žhavé, kout.
— Ke dvoru? Hm, to není věc snadná, ale nechť mladík zítra mne navštíví na Vyšehradě, pohovoříme si o tom. A jak se vede tvojí dcerušce, paní z Lichtemburka?
— Je zdráva, nejdůstojnější otče, strach přešel, už se nechvěje.
— Děkuj tedy milému Pánubohu, dcero. A vy, rytířové, svárů nechte a v pokoji se rozejděte, rádi, že vše takto skončilo. Zvláště J. F. Karas: Do čtyř nrtikulů. " 3 ■■-^-r—a-^t. -■ •■■■•:■■■:■ ty, hejtmane, pomni, že jest psáno: nezapadejž slunce nad hněvem tvým.
— Však nezapadne — zabručel ťrysauer. A divno při tom pohlédl na Bavora i jeho průvodce. Jako vlk, jenž krev čije. Člověk méně odvážný byl by se zachvěl úzkostí, než Bavor jen se do hrsti ušklíbl.
Antiochijský patriarcha udělal nad jezdci znamení kříže a odcházel volným krokem k domu Olbramoviců. Také paní z Lichtemburka odešla s dcerkou, když byla hrubě laskavě poděkovala Bavorovi i panu Cestkovi za pomoc v nouzi. Na místě zbyl jen hlouček zvědavců a dva na smrt znepřátelené tábory. Bavor hleděl zvědavě na hejtmana, co řekne, co učiní, strachu nepocítil, ale pan Cestka stále jedním okem pošilhával po meči. Je Němec, čert mu věř, myslil si. Najednou na člověka udeří, ne jako rytíř, jako pavezník. Je rozzuřený, býk sršatý, nutno mu ukázat broušenou ocel.
Hejtman, obočí staženo, z pod hustého obrví prohlížel si oba protivníky, jednoho po druhém. Dlouho hleděl na Bavora, jakoby odhadoval sílu jeho svalů, pevnost jeho kostry i obratnost ve zbrani a pak rovněž zkoumavě hleděl na pana Cestku. Mlčel. A rytíři mlčeli též, upiatě na hejtmana pohlížejíce, v sedlech vzpřímení, čapky vyzývavě na stranu posunuté. Teprve po hodné chvíli Frysauer procedil skrze široké, řídké zuby: — Tenhle chlapec ještě není pasován?
— Není pasován, ale chlapcem ho nezvi už, pane hejtmane!
— A ty jsi pasován?
— Jsem. Dávno. Jsem Cestka z Myčic, erbu Koizí noha, pán na Myčicích — vypjal se hrdě starý válečník. A hleděl na hejtmana, jakoby chtěl říci: nyní mluv ty — ačkoliv už ze zkušenosti věděl, co bude následovat.
— Já jsem Hans Frysauer z Frysaueru, erbu Vraní zobák ve čtverci, pán na Helmichštejnu a Diirnrosenu. A mám synovce, jenž rovněž není pasován, jako tvůj průvodce. Je-li tobě a tvému soudruhu libo jet na chvíli za bránu — — Děkujeme za pozvání.
— A přijímáte?
— Ano, pane Frysaueře, a hrubě chutně, než přijíždíme z daleka a rádi bychom tuto záležitost odložili na příští den.
— Což je nemožno, pane z Myčic.
— A proč? — udiveně ptal se rytíř Cestka.
— Jsem vázán slibem.
— Slibem? Divno mi — — Ano. Což jsi neslyšel, pane, co jsem odpověděl antiochijskému patriarchovi? Neza- padejž slunce nad hněvem tvým... řekl mi a já jemu: nezapadne. Musíme tedy věc skončit do západu slunce a bohdá skončíme ji.
Cestkovi bylo celkem lhostejno, kdy se utká s Němcem, nebál se ho, dva takové pozval by si k tanci, při němž meče do skoku hudou, ale za- zdálo se mu, že není třeba popřát Němci vrchu v tomto punktu. Pan Cestka byl časem hodně tvrdohlavý a právě ve chvíli, kdy Frysauer mu nenávistně v oči hleděl, tvrdohlavost nabyla vrchu. Rekl: — Slib je slib, to pravda, než také já učinil slib, dříve, nežli ty.
— Nuže?
— Já jsem sobě dnes přislíbil, že se s nikým před západem slunce nebudu potýkat.
— Žertuješ. Ale, buďsi. Tedy zítra, asi touto dobou, spíše nemohu, služba věc přednější — řekl Frysauer, to poslední proto, aby Moravany hodně ponížil: vy mi ani za to nestojíte, abych vám dal přednost před všelijakou chasou zbujnou, na niž ve službě musím přemýšlet.
— A kde, pane Hansi Frysauere?
— Znáš kostel sv. Klimenta?
— Který?
— Ten za vodou.
— Majetek Zderazských? Znám.
— Za kostelem pěkný hájek, tam bychom si mohli chvilku nerušeně pohovořit. Jelikož jste v Praze cizími, já opatřím i medika, jistě žádného neznáte. A užitečný vám bude, milí páni — bodl rudobradý.
— A zbraně, pane hejtmane?
— Je-li libo pěší zápas, mečem, až do úplné neschopnosti k dalšímu boji?
— Souhlasím za sebe i za Bavora. Ale nyní promiň, musíme hledat hospodu.
— Tu nedaleko je proslulá hostěnice u růže.
-— 3 7 — Ovoníme tedy růži... A pan Cestka polou ironicky, polou dvorně pozdravil hejtmana městských pancéřníků, jenž otočil vraného uherského koně a prudce odjížděl.
V.
Když Hans Frysauer zmizel za rohem, pan Cestka, vousem mocně pocukávaje, obrátil se k Bavorovi z Pernštýna, chvilku hleděl na panice skorém vesele, posléze řekl: — Nu, co o tom soudíš?
— Nic — řekl panic.
— Docela nic? — podivil se starý válečník. V Bavorovi hrála každá žilka skočnou, ale stavěl se klidným. Opáčil: — A co bych měl říkat?
— Nu, tolik jsi toužil po dobrodružství — — Tohle hrubě za mnoho nestálo.
— A proč ne! Rebelie, slušný rytířský čin, prokázaný dcerce jednoho z nejpřednějších českých rytířů a na konec známost s patriarchou antiochijským, jíž za dobré paměti využijeme. A k tomu pěkný souboj na meče. To nic není? Ale, jen se mi, hochu, drž, af hned na poprvé v Praze neuženeme si ostudu!
— Však já se nedám!
— A kde je hostěnice 11 růže? Vzpomenout si nemohu. Žáku, ty nevíš?
Kterak bych mohl nevědět! Za mnou jeďte, hned budeme před vraty — řekl Pletenec. A opět škorní kobylku v bok udeřil.
Jezdci zahnuli za roh. Téměř před vraty hospody u růže, kdež často noclehem bývaly osoby vzácnější, div nesrazili se s vysokým, štíhlým člověkem výrazné tváře, lemované dlouhým, hustým plnovousem, hebkým, jakoby nakadeřeným. 2ák překvapeně rameny trh! a zarážeje bědnou kobylku uzdou, zvolal: — Ajhle, mistr Jeroným!
Chodec se zastavil, bystřeji popatřil na žáka a hned opáčil: — Ajhle, Pletenec! Účastni! jsi se také dnešního tumlu. Mikši?
— Nikoli. Právě jsem tu s rytíři Moravany přijel do Prahy, mistře.
— Ale viděl jsi aspoň část průvodu?
— Viděl, viděl, než nechápal, mistře. Často slyšel isem z houfu tvoje jméno a Voksovo.
— Aha, páni Pražané už vědí, kdo spískal dnešní potupný murnraj? Nu, neškodí. A co znamenala ta komedie? I to ti povím několika slovy. Zajisté slyšel jsi o hlasatelích odpustků?
— Zapomenul jsi, mistře, že jsem týdny meškal mimo Prahu? Nic nevím dokonale.
Mistr Jeroným popošel do středu ulice a zkoumavě pohlédl na oblohu.
— Mám chvilku volnou, tedy počnu od počátku. Bononský papež sporuje s neapolským králem Ladislavem, prý o kus země běží a papež rád by krále potrápil pořádnou vojnou, než nerad by válečné útraty platil ze svého. Pa- pežtk je na kapsář velmi opatrný, přítel Hus dí. že zlatý florén mu jest pánembohem. Ale hlava chytrá je, vzpomenul svého ovčince a napadlo mu, že by ovce mohly zaplatit útraty vojny s neapolským králem. I rozeslal hned po světě kněze sobě věrné s bullami, aby prodávajíce lidu plnomocné odpustky shrabovali mamon a jemu posílali.
— Vida! Hloupý není!
— Není, opakuji. Také k nám poslal, tlustého děkana Thiema z Pašova, aby Thiem kříž proti neapolskému králi kázal a grošíky pobíral, než Hus hned počal kázat proti odpustkům, to že vojna na křesťanského krále a že nikdo nemá práva svátostmi kupčit. I bylo tuho sporováno v Praze o těch odpustcích, než, protože někteří mistři přiklonili se k papeži a k arcibiskupovi, jenž prodávání odpustků schvaluje, dnes vystrojili jsme s panem Voksou z Valdštejna průvod. Abychom odpustkáře a mistry, kteří s nimi proti pravdě drží, učinili směšnými. To dobrá věc, na kejkle kejkly odpovídat.
— Ba, pravda!
— Kdo neporozuměl našim vážným argumentům, jichž přítel Hus do nesipočítatelna snesl, porozumí našemu smíchu. Vedeme boj, abydíom v lidech rozum vzkřísili. Bodejť, krčit se budeme stále a ustupovat? Však už jsme dosti dlouho a trpělivě snášeli zvůli našich odpůrců! Za láji nás považovali, dokud jsme mlčky trpěli. Jakmile jsem řekl slovo, žáci i měšťané byli hned k činu ochotni a viděls, Pletenče. jak jim to slušelo. A jak Němci sršatěli. Hoj, ti budou dnes trunkem hněv ulévat!
— A co řekne arcibiskup?
— Af řekne co chce. Nás už z vytčené cesty neodvrátí ni prosby, ni hrozby.
— A král?
— Ve hře má prsty jeho milec, pan Voksa. Král se zasměje a rukou mávne: dělejte si, co chcete, jen lidu neškoďte a můj trůn, braši, nechte na pokoji. Král Václav není zlý a ti. kdož jsou kolem něho, nám přejí.
— I antiochijský patriarcha?
— I ten v mnohém jde s námi, i jemu jde o očistu církve a český lid miluje, Němce viděl jen křivdu páchat, hrubě nepravdivé žaloby vymýšlet. Než čas můj uplynul...
Mistr Jeroným pohodil hlavou, pokynem ruky pozdravil rytíře i žáka a spěšno odcházel. Rytíři zajeli do vrat hostince, velkého, dvoupatrového domu, označeného dvěma arkýři a mezi nimi vyvstávající velikou, v kameni vytesanou růží, spleteným trním ovroubenou.
Rytíři vjeli na dvůr, kdež koně odevzdali čeledínu nad stájemi, a Pletencem vedeni odešli do hostěnice. Vystoupili po třech širokých, kamenných schodech a stanuli v ohromné, klenuté místnosti, plné lidí, domácích i přespolních, domácí nezvyklý mumraj z domů vylákal na ulici a z ulice do šenku pouze krok. Mnozí toužili pohovořit si o událostech, proč to všecko a co z toho pojde, hledali známé, stavili se na po- hářík chmelného. Kolem všech stolů v prostorné hostěnici seděli vousatí měšťané, holobradí studenti, řemeslníci velikých, mozolnatých dlaní, zbrojnoši, písaři, kupci a všichni hlasitě hovořili o událostech, jeden přes druhého, neboť dobrý nápoj všem rozvázal jazyky; mluveno hlavně o studentském průvodu, o bullách papežových, o Husovi a o Němcích, kteří ve všem jdou arcibiskupovi na ruku. Naposledy přišel potulný hudec s kobziěkou, struněný instrument se ozval v známé notě a měšťané i studenti popěvovali s ním, napřed potichu, jako když moucha bzučí, po chvíli už hlaholněji a hlaholněji, na konec zazpívali sobě jadrnou píseň o pražských Němcích.
Rytíři nezůstali v přední, rozlehlé hostěnici, šenkýř Marek, zdvořile se ukláněje, vedl je do menši jizby, do níž se vcházelo v zadu pod klenutým obloukem po čtyřech kamenných schodech. Žáku Pletenci Bavor pokynul, aby šel s nimi, popít, pojíst, nežli se rozejdou, každý za svým cílem. V menší jizbě, úpravnější, bylo dosud prázdno, seděl tam pouze jediný host, nějaký obstarožný rytíř ve strůji nepříliš úpravné, zavalitý, šedovousý, s křižáckým šaršounem po boku.
VI.
Po chvíli rozhrnula se opona, menši pokojík od velké hostěnice oddělující, do vnitř nahlédl nový host, vysoký, silný, červenolící, v nejlep- ších letech; nahlédl a hned vešel, usedl vedle staršího, po tichu s ním rozprávěl, ale očí po panu Cestkovi z Myčic nepřestával obracet, dlaní v čelo poklepával, jako člověk, jenž ási- lovně vzpomíná, než přece vzpomenout nemůže. Pan Cestka popíjel dobré uherské, nevšímal si pánů sousedů. Teprve hlavu otočil, když čer- venolící vstal a zvolal: — Ať mne hrom, neznánie-li se. Ty jsi, pane, rytíř Cestka, dobrý voják. Af mne býk trkne v tu chvíli, nejsi-li — — Ano. A ty?
— Hertvík z Rušlnova. Spolu jsme Zoula potírali. Pamatuješ? A zde dobrý soused Kro- měšín z Březovic. Kdo Ky se nadál. Nu, pane Cestko. libo-li. přisedneme k tobě, pohovoříme si. A kde }si byl. že o tobě ani slechu nebylo?
— V Polsku jsem byl.
— Na vilkum! Na vilkum! — křičel červeno- lící rytíř z Rušfnova, pohárem o páně Cestkův pohár ťukaje. — A v Polsku jsi tedy byl? Vida! V Polsku! Kdo by to byl řekl. Hodně daleko jsi zapadl. A co tam?
— Což jsi neslyšel, pane Hertvíku, o voině s Řádem? U Qrunevaldu — — A to jsi tedy pral Křižáky?
— A koho jiného měl by prát poctivý křesťan? Což jsi neslyšel o proroctví svaté Brigity panny? V Rádu už dávno není křesťanské poctivosti, jen pýcha a lakomství a zášti. Ničemnost veliká.
— Díš pravdu — řekl Hertvík.
— Pravdu pravdoucí — zabručel málomluvný rytíř Kroměšín.
A žák Pletenec, jenž s rytíři seděl, od stolu vyskočil a živě rukama v povětří šermuje křičel: — Pravda, pravda, jako že je slunce na nebi! Z duše mi hovoříš, pane rytíři, Křižáci již daleko odběhli od pravého Kristova učení, to Hus dí. lásky nemají ani pokory, poctivosti necení, sice kříž nosí na pláštích, ale nás Cechů a Slovanů ukrutně nenávidí a kdyby nás mohli zahubit, na lžíci vody by nás utopili. Af rytíř, af kupčík, af mistr, af voják v těžkém šalíři, vše jedno. Co Křižák, to sršatý nepřítel našeho rodu.
— Ty rovněž máš tam ty v žaludku? Vidět, že nejsi hloupý, scholáre. Mikuláš Pletenec ti říkají? Nu, bude z tebe něco, Mikši, nebof máš rozum jasný — řekl Hertvík z Rušínova.
— Tak, tak, dobře — pochvaloval rytíř Cestka, jenž velmi zanevřel na Němce od těch časů. kdy mu jeden uhlazený německý panoš, Henzlin Millfras, milenku odloudil. Panně se hladké líčko Němcovo ovšem daleko více líbilo, nežli vousatá tvář vojákova a mohutná, rudá bradavice na nose, jako supí zobák z pod hustého obočí vypiatém. Němci přednost dala a pan Cestka sršatěl, kdykoli zaslechl o Němcích.
— Kdo by u nás Rolly miloval! Jsme rádi, že jsme universí od nich očistili. A ty jsi tedy u Orunevaldu byl, pane? Mnoho se vyprávělo o proslulé bitvě grunevaldské, ale dosud ne- slyšel jsem očitého svědka. Byla prý to práce ukrutná.
— Ba, byla — svědčil rytíř.
— Povíš-li o ní — — A proč ne? Však stojí za poslechnutí i za slovo. Tož tak to bylo: pan Sokol z Lamberka, válečník široko daleko proslulý, však jsi o něm snad slyšel — — Kdo by neslyšel o panu Sokolovi, jenž celou rakouskou moc podstoupil? — zvolal pan z Rušínova.
— Nuže, pan z Lamberka najímal v Čechách i na Moravě vojenský lid, mluvilo se, že propukne velká vojna mezi polským králem Ja- gielem a mezi Křižáky, kteří se usadili v Marien- burgu a odtud podrobili si celou ¡pruskou zemi, i kus litevské. Proslulý rytíř Ulryk von .lungingen poroučel tehda řádu a Jagielo spojil se s litevským Vitoldem, zvaným Severní bouře. To tedy bylo jisté, že pokoje nebude a já rád přidal se k panu Sokolovi, neboť mám s Němci vyrovnat nějaký starý dluh. Mnoho nás do Polska spěchalo, ani ne z touhy po žoldu a po kořisti, jako spíše z přirozené k Němcům nenávisti. A kudy jsme táhli, všude viděli jsme ozbrojené polské houfy, Krakovjany, Mazury, Kurpy, lid četný a na vojnu připravený a všude jsme slyšeli velké nářky na Křižáky. Divný je to lid. tihle Křižáci, nikomu pokoje nedají, po kořisti nad jiné národy lační, myslí, že Pánbůh celou zemi jen pro ně stvořil a pohltili by všecka slavná království, jen kdyby stačila ústa, — Pravdu díš, pane! — vykřikl student.
— Ano. Poláci a Litvíni, sousedé Němců, užili mnohých a mnohých protivenství, dlouho Uhýbali marienburskérnu ježi, ale když pchal příliš směle, nádoba trpělivosti praskla a trpělivost se vylila do Visly. Však nebylo málo těch křivd, nebof opatrný Jagielo, král polský, stále válce s řádem vyhýbal, věděl, že v takovém utkání jedna moc musí úplně podlehnout a bál se, aby vojna s pruským řádem nebyla pro Polsko pohromou. Rytíři nebáli se křižáckých mečů, ale báli se ostatků svatých, jimiž řád proslul; snad ani v Čechách za císaře Karla nebylo tolik ostatků, jako v Prusku, mocní komturové řádu věděli, čeho se Poláci bojí a shromažďovali ostatky s toutéž houževnatostí, jako zlatý poklad v Marienburgu. Ale velkokníže Vitold naléhal na válku, celá široká Litva po válce toužila a Jagielo dal si konečně říci. Když jsme vtáhli do Polska, bylo již tažení zahájeno, královo vojsko, padesát praporů, spěchalo vstříc Vitoldovi, jenž vedl s sebou čtyřicet litevských a ruských korouhví, nepočítaje ani hrubě silné čambuly tatarské jízdy.
— Jaká to moc!
— I my jsme se divili. Neviděl jsem dosud podobného vojska a přece už leccos viděl jsem na světě. Země se chvěla pod kopyty těžkých, obrněných koní a když se obě vojska střetla a spojila, tvořila zástup opravdu nepřehledný. Kníže litevské Vitold vyjel vstříc Jagielovi značný kus cesty s dary v pravdě královskými 46 1 ■■ a poctami, jež svědčily o chytrosti tohoto obzvláštního panovníka; potřeboval Jagiela, aby jej ochránil před řádem a proto by mu modro s nebe snesl. Jagielo však byl stále zádumčivý a byly obavy, že sám začne s Křižáky vyjednávat o mír. Na vojnu naléhal Vitold a hrabě Zyndram z Maškovic, nejvyšší nad polským vojskem. Se Zyndramem drželi všichni pasovaní rytíři, jimž bylo stydno ustoupit před velmistrem a jeho rotou. Jak by se ještě mohli někdy ukázat ve světě, kdyby s pole ustoupili, aniž se s Němci zpeřili? Zvláště proslulý polský rytíř Záviie Černý z Qarbova, ještě slavnější nežli náš Sokol, stál věrně při Zyndramovi z Maškovic a naléhal na krále, jen aby spěchal do Pruska, nežli se Křižáci na vojnu připraví. Slyšeli jsme, že mnoho cizích rytířů spěchá jim na pomoc, až z daleké Englie, z Lotharinska, z Burgund, z Francie a kdo ví, odkud ještě.
— A proč ti rytíři pomáhali Křižákům?
— Nu, ejhle, tu máš opět jednu tu potměšilou křižáckou lest: namlouvali světu, že válčí s pohany, s bisurmany a zatím Poláci dávno přijali křest a také větší část Litvy už byla pokřtěna. Němci lhali, než jejich lež přinesla jim užitek. Mnozí šlechticové, kteří byli by netasili meč na spolubratry křesťany, rádi šli pobíjet bisurmany, pohany, jak se domnívali o našich lidech. A řád získal vojsko velmi laciné, leč ani to mu nepomohlo. Už byly spočteny dny řádu. Na polích mezi Grunevaldem a Tannenbergem setkala se obě vojska, polskolitevské, jemuž vedle krále a velkoknižete velel proslulý Zyndratn z MaSko- vic a křižácké, které vedl sám velmistr Ulryk von Jungingen. Byla to dvě vojska ohromná, nepřehledná, německé bylo na pohled strašnější, nebof se rozestoupilo pod svými korouhvemi nu otevřené rovině, kdežto velká část našeho lidu ukryla se v lesích a za pahrbky nad Gruneval- dem. My Cechové sloužili v devětačtyřicáté korouhvi, byl s námi rytíř Žižka z Trocnova, starý známý Sokolův a mnoho jiných zemanů. Korouhev stála na mírném svahu a viděl jsem jako na dlani všecky německé prapory, vyjíždějící jeden po druhém, ohromný lid na ohromných koních, od hlavy k patě obrněný i koně obrněné.
— Aj, byl to pohled! — vzdychl rytíř Hertvík.
— Byl. Byl. Ale srdce se v těle na okamžik zastavilo. Taková moc valila se na nás, letěla jako bouře, nesla se blíž a blíž, už bylo možno rozeznat jednotlivé korouhve a znaky. Ale teprve k poledni počala bitva; napřed udeřila odvážná Litva, samým velkým vévodou řízená. Zástup Litvínů, Rusů, Tatarů, Besarabců vrhl se na ohromnou jízdu komtura Fridricha von Wallenrode. Vitold udeřil na šik německý jako blýs- kavice, litevské řady zpeřily se mocně s křižáckými, jako když dva vzrostlí býci se rohy počastují, obě vojska stála na chvíli nehnutě, jen oštěpy, sekery a meče obou předních řad pracovaly a houkala křižácká hrubá střelba. Než Litvíni nevydrželi, počali se viklat, jako zápasník, jemuž dech dochází, počali ustupovat a Němci komtura Wallenroda s hrozným křik&m Gott init uns vrhli se na Litvíny, jako poraněný medvěd se vrhá na lovce. Němci doráželi, tlačili Vitoldův lid tíhou svých ohromných koní, poráželi jej dlouhými kopími, pole bylo poseto mrtvolami tak husto, jakoby to ležely hrsti obilí na žitništi právě pokoseném. A po nějaké chvíli bylo vojsko, jež velkokníže Vitold přivedl, rozraženo ve dví, rozbito jediným mohutným nárazem křižácké rukavice a co jedna polovice Litvy prchala z boje, druhá zoufale se bránila obklíčení. Krev zalila veškeré prostranství, bojiště skýtalo hrůzný pohled. Zatím už také utkalo se polské vojsko s jádrem křižácké moci a dlouho, urputně bylo bojováno, aniž ta či ona strana jen o píď uhnula.
— Ach, to vše vidět!
— Já viděl všecko jako na dlani, hrubě jasně, neboť náš prapor stál na kopečku a dosud do hoje nezasáhl. Hleděl jsem na bojiště a cosi mne stále pobízelo: vyskoč, meč vytas a dej se do Němců, nač tu nečinně stát! Dole hořel zápas přeukrutný, najednou událo se něco, co bitvu naráz mohlo rozhodnout ve prospěch Němců: velmistr Ulryk von Jungingen se šestnácti vybranými korouhvemi napadl naše vojsko s boku. Již zdálo se, že je všecko ztraceno: země chvěla se pod tíhou koní i jezdců, kteří jako bouře udeřili na zmatený polský roj. Sám král byl jednu chvíli v nebezpečí, že bude zabit nebo zajat, ale již byl tu prozíravý Zyndram z Maškovic a hnal nás v boj. Nevím už, co se kolem mne dělo, neboť najednou octnul jsem se v chumelenici bílýcli křižáckých plášťů a skvělé zbroje franckých i hispánských rytířů, slyšel jsem volání před tím nikdy neslýchané a hlučný třesk mečů, rány seker, dopadajících na štíty a rytířské šišáky. A protože šlo o kůži, oháněl jsem se dlouhým šaršounem a nejednoho křižáka poslal jsem na onen svět. Jeden, veliký, ramenatý, obzvlášť krutě řádil, jako kanec se smečkou zápasící potíral jednoho rytíře po druhém, najednou stanuli jsme proti sobě — — Nu a — — Student očima ulpěl na Cest- kových rtech.
4 J. F. Kara-í : Do čtyř artHculft.
— Nu, utkali jsme se a položil jsem jej k druhým, ale nebyla to malá námaha, neboť onen Němec byl pravý obr a rytíř dokonalý. Bojovali jsme dále, jako vlci, kteří se octnuli prostřed houfu divokých kanců, hryzli jsme bílé pláště a roztínali přeskvostné pancíře, než v srdci tkvěla posupná obava, že všichni do jednoho tu zhynem pod německou přemoci. Již počali Němci zpívat Christ ist erbarinen, svoji píseň vítěznou, již jásali, že položena k jejich nohám staroslavná říše, veliké, mocné království že je zdeptáno, v tom zaslechl jsem veliký křik a pocítil jakousi úlevu. Teprve později jsem se dověděl, neboť pro Křižáky, nás obstupující, nebylo vidět, co se děje, že Litva s Vitoldem vrátila se na bojiště. A po chvíli už Němci byli poraženi na hlavu, velmistr padl a my sehnali Křižáky v kupu, obstoupili je a dobíjeli jednoho po druhém s ukrutnou zarputilostí. Už nikdo nikoho nešanoval, křesťanská srdce ovládla veliká zlost na původce všeho toho krveprolití, každý z nás želel buď příbuzného či přítele, jenž dodýchal na polích mezi Grunevaldem a Tannenbergem, a hubil Němce, aby tu bolest ulil jejich krví. Mnozí a mnozí proslulí rytíři tehda zhynuli pod neúprosnými údery dřevců, seker a cepů, šlechtici v celém světě proslavení padali napořád jako tráva pod kosou sekáče, nic nemohlo zadržet úplnou zhoubu. Jen něco málo křižáckého lidu zachránilo se útěkem, ostatní, a bylo jich přes čtyřicet tisíc, zhynuli, zhasli jako louč, větrem sfouknutá, na třicet tisíc lidu bylo námi zajato, vyprávěl mi později přítel Jan Žižka, jenž se tehda velmi proslavil a byl počítán mezi nejpřednější hrdiny grunevaldské. Neviděl jsem dosud nikdy takové řeže a tak strašné porážky. Jako polní tráva, již mráz popálil, švadla a pohynula všecka ta sláva křižácká, pyšný řád ležel u nohou polského krále, na smrt raněný.
— Aj a dobře tak!
— Nebylo ukrutnějšího nepřítele Slovanstva, zavilejšího červa rytířské poctivosti. Co Křižák, to škůdce a slova rušitel, falešný peníz mezi dobrými. Šalba a klam a lež byly jejich pavezou tak dlouho, dokud nenaplnil se čas jejich tyranie. Bezmeznou pýchou dmula se jejich prsa, než stačil jeden den a jedno pole, aby pýcha klesla v prach a srdnatost vystěhovala se z Marien- burgu, jejich nádherného sídla a zbrojnice. Jedno pole stačilo, ale co dobrých vojínů padlo, co krve prolito! Na Grunevald, kde po tisících hynuli, Němci tak brzo nezapomenou!
, -. . , v , ■ •---,;•,•. 61 — Ba, pravdu díš, rytíři, nezapomenou! 1 v Praze a u nás na tvrzkách mnoho se hovořilo o tom přeslavném vítězství a naši Němečkové hrubě žalně bědovali nad porážkou řádu. Mnozí potajmu i veřejně podpichovali krále Václava, aby začal vojnu s Polskem a pomstil řád, než s vojny, Bohu dík, nadobro sešlo — řekl pan z Rušínova.
— Tak? O tom nevím, že by český král — — Ano, král málem byl by sedl Němcům na lep. Než my brzo postřehli, oč běží a posléze král Václav nám uvěřil, hnal Rolly.
— i mistr Hus tehda před královnou kázal proti vojně s Poláky — zvolal žák Pletenec.
— Ano, i Hus — přisvědčil Rušinovský.
— Královna pak za mír se přimlouvala.
— A Němci Husovi pomstu přisáhli. Onf se přičinil, aby naše universí od nich konečně byla očištěna, proto hněvy a pohrůžky, proto kněžstvo, jenž s bohatými Němci drží, Husa očer- ňuje a ničí.
— Ten Hus Prahu naplňuje, každý o něm hovoří, každý, s kým se potkáš. A přece jen pouhý mistr.
— Ano, pane Cestko, Hus Praze drahý. Nikoli konšelům a rozkošníkům, ale poctivým Cechům, pánům i měšťanům, je Hus vzácný, onť dobrý kazatel a dobré věci slouží, vinici Páně očišťuje.
— O universitě jsem cosi už slyšel, tuším v Polsku, od Žižky, ale konce tomu nevím. Než škodnou prát a prát. Kyjem, dokud čas, neboť oni, majíce /lato a vysoké hodnosti duchovní i světské a purkrechty, jsou nepřítelem velmi nebezpečným. Prát je a konec! hlučel pan Cestka a šaršounem o zem udeřil, jakoby i podlaha byla Němcem sršatým.
VII.
Pan Cestka z Myčic rád přijal souboj na meče, neboť naskytovala se příležitost vyznamenat se před tváří Prahy: o bitce jistě bude hovořeno. A panu Cestkovi pochvala byla nutná jako denní chléb. O sebe se neobával, neboť, ač věkem starší, přece silou i (doufal) uměním šer- ínířským nad hejtmana Hanse Frysauera vynikal a byl jist vítězstvím, ale o Bavora, jejž si velmi oblíbil, přece se chvílemi trochu obával. Ve mně se zmýlil hejtman — myslil pan Cestka v duchu, když korbelíkem se obíral — sou- dil-li, že má před sebou dva ubohé, ve zbrani hrubě nevycvičené zemánky, se mnou nepochodí, já si rytířských ostruh i pásu dobyl na rytířích daleko proslulejších, než rád bych věděl, koho postaví proti Bavorovi. Hoch je silný a odvážný, i ve zbrani jsem jej cvičil a oko má bystré, než přece je to jeho první vystoupení na kolbiště a octne-li se před protivníkem schopnějším, chladnějším, pak nevím, nevím, co si počne. A kdyby padl: co by řekl pan Vilém? Prožluklá věc: jistě proti chlapci postaví do- brého rváče, ti Rollové poctivosti nedbají, běží-Ii o Slovana. Ej, kdyby už byl zítřek za námi... Ale starost spánku nezahnala, pan Cestka, když pořádně byl pojedl, odebral se do vykázané ko- mořice a po chvíli chrápal, jakoby prkna řezal. Také Bavor z Pernštýna byl klidný, starostí si do hlavy vůbec nepřipustil a spal až do bílého dne hlubokým, nepřerušovaným spánkem.
Kolem času nešporního oba rytíři, provázeni žákem, jenž chtěl je doprovodit nejkratší cestou k přívozu, a Jankem, nazvaným Zaječí pysk. jenž nesl dva těžké rytířské štíty a kolčí helmy s chocholy, vyšli z hostěnice, již v brnění odění, ale na hlavách lehké birýty soukenné, červené a bílé.
Na ulicích bylo živo, kolem poledne došlo k třenici mezi Pražany a biřici, lid o událostech hovořil, ale nejvíce o včerejším průvodu. Žák Pletenec znal Prahu dokonale, daleko lépe nežli pan Cestka a vedl rytíře cestou opravdu nejkratší, spletí úzkých, klikatých uliček a průchodů, jichž by si cizinec zajisté nepovšiml. Panic Bavor ohlížel se kolem, Praha se mu líbila, nejvíce jej překvapoval nevídaný ruch na ulicích.
Po chvíli stanuli na břehu Vltavy. Reka, ošlehávaná paprsky slunce, leskla se jako veliká, jemně broušená kovová deska. Za řekou, na levo, zvedala se Letná, pokrytá vinicemi, křovisky a hájky. Stranou bylo vidět věže a cimbuří hradeb, obkličujících hradčanský královský zámek.
5-! b ■ . . ■■ ■ ' —— Tamo je svatý Kliment — řekl žák.
— Půjdeš s námi přes řeku?
— Rád bych, nebof jsem zvědav, jak boj skončí.
— Můžeš, proč bys nemohl, pan Hans Fry- sauer jistě nic namítat nebude.
Zakývali na převozníka a po chvíli již stanuli na malé mýtině v hájku za sv. Klimentem. Hejtman Frysauer již je očekával, s ním nalézal se na mýtině neveliký, hranatý mladík býčí šíje a ohromně širokých ramen, nohou, podobných dvěma pilířům, do země vbitým. Pan Cestka. když uhlédl tohoto protivníka, ulekl se a polohlasně řekl Bavorovi: — Hle, jaký kolos! Nevysoký, ale ta ramena! S tím člověkem budeš mít tuhou práci a nevím, zííú:í mu odoláš. Je-li tak obratný v meči. jak je silný, rozetne tě jako heryňka. Jen pozor na štít, prosím tě, chlapče, pozor na štít! Není to maličkost, rvát se s takovým obrem, Leviatha- nem. Hle. takového chlapa ti vybrali, synáčku, a já, hloupý, vedu tě na popravu. Vždyf jsem druhou dvojici snadno mohl odmítnout, mohlo mi napadnout, že tobě vyberou nějakého halamu Cyklopa. O mne nejde, já si hejtmana položím za chvilku, povím mu, jak jsme bojovali u Orune- valdu, ale ty, chlapče, pros Boha. aby na chvíli aspoň na tvoje hříchy pozapomenul a netrestal tě rukou tam toho hranáče.
— Však se ho nebojím!
— Nemluv, nemluv, panici, pyšné Pánbůh ponižuje, pýcha předchází pád. A štít, štít měj, chlapče, v dobré paměti. Když uhodí, rukou lehce uhni, tím ránu seslabíš. Takhle rukou zatoč: pamatuješ si? Ukazoval jsem ti to nejednou. Takhle. A pozor, oči na jeho hledí. To je důležité! A dbej, aby ti meč z ruky nevyrazil! Takový silák udeří jako cepem!
Bavora ty rady už mrzely, mladý hoch, jenž dnes ponejprv měl se utkat v opravdovém souboji s člověkem rodu rytířského, už se těšil na boj, člověk proti člověku, štít proti štítu, meč proti meči. Než přece si protivníka pozorlivě prohlížel. Leviathan, ale nemotora, myslil si panic Bavor a spěchal k boji jako k tanci.
Za okamžik ®bě dvojice se pozdravily po rytířském mravu a stanuly proti sobě. Rytíři dobyli mečů a uchopili se těžkých, uměle tepaných štítů. Pan Cestka shledal, že břichatého hejtmana převyšuje postavou i šíří ramen. Rozkročil se a plivl do dlaní, sevřel dlouhý, těžký meč, v duchu odhodlán hrubě dlouho se hejtmanem nezabývat. Padne-li jeden, druhý ztratí část odvahy a snad se dokonce poddá na rytířské slovo. Je podmínkou bojovat do úplné neschopnosti, ale kdyby se Němec chtěl poddat, budiž! Ostatně též Bavor Leviathana výškou a pružností převyšuje.
Nežli zvedli meče, hejtman prohodil: — Nebylo by hodno, aby napřed oba mladí se utkali? Můj synovec Arnulf z Gerštorfu, vítěz v mnoha pěších soubojích, už touží spatřit barvu krve mladíka, jenž odvážil se vztáhnout ruku na jeho strýce.
— Je-li pan Arnulf z Qerštorfu opravdu tak nedočkavý, nuže, af zápasí obě dvojice na ráz. Ale nevím, čí krev dnes poteče zde. A nepadniž ta krev 11a hlavy naše!
— Budiž! Začneme tedy na ráz! Jsi připraven, pane rytíři?
— Ano!
Hejtman pozvedl meč. Rytíř Cestka opřel se pevně nohama, mávl štítem, aby zkusil pružnost levice. Starostlivě pohlédl na Bavora, očekávajícího výpad Arnulfův. Bavor rovněž rozkročil se a zvedl meč. V mžiku začaly pršet rány. Starý více nežli na hejtmana hleděl na Arnulfa a zpozoroval k nemalé potěše zkormouceného srdce, že Bavor čile si počíná. Po první ráně uskočil stranou a postavil se tak obratně, že zapadající slunce nesvítilo mu do očí. Mladý je chytrý — pomyslil si pan Cestka a s větší kuráží udeřil na hejtmana. Shledal, že náčelník nad městskými pancéřníky není rytířem, jehož šer- mířské umění bylo by možno podceňovat. Hejtman Frysauer dorážel s jistou elegancí, pozoruhodnou při jeho tělesném objemu. Sluhové, žák a medik, suchý, malý človíček, jejž hejtman přivedl, postavili se stranou a přihlíželi k vzácnému divadlu. Frysauer dorážel, Cestka jen lehce štítem a mečem pohyboval, letmými pohyby rány odrážel, chtěl napřed vyzkoušet protivníkovu obratnost a seznat jeho slabiny. A Frysauer po několika úhozech uhádl ze způsobu držení štítu, že nemá před sebou ubohého jakéhos venkovského zemánka, jenž lip cepem vládne, nežli mečem, človíčka, jenž dosáhl rytířského pásu spíše milostí, nežli udatenstvím. Seznal, že Cestka drží se dokonale, že si jenom pohrává s odpůrcem a zatvrdil se v srdci, chtěl jej napadnout uskokem, najednou rozmáchl se, tnul, ale v půl dráhy stočil meč a vší silou bodnul rovno před sebe, v ona místa, kde zela Uzoučká mezera mezi Cestkovým pancířem a helmem. Nákrčníky nedoléhaly a rána byla by jistě smrtelná, ale starý lev od Grunevaldu povšiml si záblesku, jenž vyšlehl z pod hledí, a již věděl, oč jde. Meč nedoletěl, zazvonil o meč a hejtmanova ruka div neklesla. Pan Cestka se na ráz vypjal a udeřil, meč jako hrom udeřil na štít a udeřil opět. Hejtman, zasypávaný prudkými údery, začal ustupovat, Cestkův meč svištěl ve vzduchu, kmital se tak rychle, že oko z pod helmu vždy nedovedlo sledovat jeho dráhu. Rámě, štít svírající, klesalo a trnulo pod tíhou úderů a naráz kleslo: meč páně Cestkův v okamžiku, kdy hejtman špatně se kryl, dopadl na jeho levé rameno, profal nárameník a zaryl se hluboko do masa. Krev vysoko vystříkla a tlustý hejtman, upustiv meč i štít, zapotácel se jako raněné zvíře. Hned k němu přiskočil medik se sluhou, odepiali těžký pancíř. Pan Cestka otřel zkrvá- cený meč a počal sledovat zápas mladých. Žák mu zašeptal: meč se zastavil na kosti a div, pakli kost nepochroumal — ale pan Cestka neposlouchal. Nachyluje hlavu, aby lépe viděl, o meč opřen, rozšířenýma očima hleděl na boj druhé dvojice.
68 ; ■ ■ ===== A nebyl to zápas ledabylý. Arnulf z Gerš- torfu, bojovník v soubojích už vycvičený, stál na palouku, ozářeném paprsky zapadajícího slunce, široko rozkročený, jakoby se chystal medvěda obejmout a mával velikým, dvojostrým mečem sice nepříliš čiperně, ale za to s ukrutnou silou, jíž panic Bavor jen s největší námahou vzdoroval. Pan Cestka z Myčic počal znovu zkoumat oba protivníky; Arnulf byl starší a usazenější, rytíř hádal mu na třicet let. V šermu byl mladý Pernštýn obratnější, hladší a čilejší, jakoby úhoř s kaprem zápasil, ale Qerštorf všechny jeho údery zachycoval svým štítem, od něhož meč jako od křemene odskakoval. Občas zvedl nohu, obrněnou železem, a vypadl, meče se střetly jako dvě kladiva, zazvonily a jiskry sršely nad hlavami zápasících, štít třeskl o štít, ale celkem Arnulf se neukvapoval, soudil, že mladík brzo musí se unavit a pak že snadno jejj skolí. Občas udeřil štítem o štít Bavorův, aby znavil a ochromil jeho rámě. A panic Bavor už těžce dýchal, z pod brnění vyrážel dech, podobný sípění větru v rozeklaných skalách. Nejednou se rozmáchl a fal vší silou, ale meč bucf na meč narazil, nebo na štít a odskočil, jakoby byl čísi rukou odhozen. Teprve když hejtman padl. Arnulf počal ostřeji dorážet, porážka strýcova jej velmi rozhněvala. Z pod hledí vyšlehly dva ostré blesky, se rtů splynulo německé zaklení. Udeřil a opět udeřil a Pernštýn, zdolat nemoha tyto nárazy, počal zvolna ustupovat. Pan Cestka úzkostlivě pohlížel na jeho nohy — tak snadno mohl se zaplést do trávy a padnout — pak byl by jistě ztracen. A Bavor cítil, že ohromné síle protivníkově neodolá, že padne na místě, pakli jej nezachrání šťastná náhoda. V rozechvění zavřela v něm krev ohromným hněvem, vzplanul, vzchopil se, neočekávaně vypadl jak pardál na protivníka, štítem mocně uhodil v štít. A hle, Němec, snad jen mimodačně, ustoupil; Bavor udeřil znovu, stejně zuřivě a Němec opět o krok uhnul. Nic jiného nebylo slyšet, nežli supění dvou těles na sebe krutě dorážejících, zvonění rytířských mečů a ukrutný třeskot štítů. A pan Cestka hleděl a zapomenul dýchat. Och, kdyby nyní byl na místě mladého! Udeřil by takhle... Ne, mladé hlavě nic nenapadne, třeba bodnout ze spodu proti protivníkovu hrdlu. A napovědít nesmí, to se příčí rytířskému řádu! Meč pana Cestku svrběl v dlani, v duchu si sliboval, že s mladým Němcem zkusí štěstí, bude-li Bavor zabit, nebo raněn. A hleděl. Najednou Bavorův meč vyletěl do výše, bleskem se kmitl, zasvištěl a dopadl ukrutnou ranou na pravé rámě Arnulfovo. Rána byla tak prudká. že rameno odletělo, jakoby je byl někdo břitvou odřízl. Meč přeťal kovový plát, rameno chránící, proťal kabátec, svaly, kost i spodní plát. Ruka s mečem upadla do trávy a Němec pustiv štít levicí uchopil se za pahýl pravice, 7 něhož krev jako z píšťaly daleko šplíchala. Rudobradý Jiejtman vida, co se stalo, zařval nelidským hlasem.
Pan Cestka obejmul Bavora.
— Znamenitě jsi se držel — řekl.
— Hm, chlapík byl dost tuhý.
Myslil jsem, že si na něm zuby vylomíš. Už jsem chystal groše na rekvie.
— Eh, tak zle nebylo. A co nyní?
— Po rytířsku jsme se vyrovnali, půjdeme domů. Co jiného dělat? Však si odpočinku dnes plně zasluhujeme. Viděl jsi. jak jsem Němce udeřil? A tvá rána o nic nebyla horší!
Také žák obdivoval se dvojnásobnému vítězství, i Janek Zaječí pysk ústa otvíral dokořán. Moravští rytíři pokynuli Němcům v pozdrav a odcházeli k přívozu. Ptáci v křoví právě počali cvrlikat svoji něžnou večerní píseň.
VIII.
Rytíři dokončili snídani, když jim sluha oznamoval pana Krušinu z Lichtemburka, jednoho z předních rytířů české země. Pán na Kumburce vešel téměř současně se sluhou, vysoký, stepilý a křepký, oděný v šat zlatem a drahým kamením zdobený; dlouhá brada splývala na sněhobílý límec kmentový, jiskrné oko svědčilo o odvaze i otevřenosti; orlí nos, ret silný, vroubený mohutným, svislým knírem a bujný vlas dodávaly Krušinově tváři čehosi ze lvího výrazu. Snad i to, že v mužném těle bušilo srdce lví. Pan Hynek Krušina z Lichtemburka hned na prahu počal se uklánět a zahovořil: — Promiňte, že vytrhuji. Přicházím poděkovat, urození pánové, za vzácnou službu, již jste mi prokázali.
— Jen svoji povinnost jsme konali.
— Jsi příliš skromný, pane rytíři.
— Vše vykonal tenhle chlapec, Bavor z Pern- štýna a na Helfenštejně.
— Dík tobě, panici. Věz, že tvojí laskavosti nikdy nezapomenu.
— Jen svoji povinnost jsem konal.
— Nikoli každý by ji vykonal, neboť leckdo vyhne sporu s pražskými pancéřníky. Je to chasa nevázaná a vzpwpná. Slyšel jsem, že jim velel Hans Frysauer. Myslím, že s ním budete mít nějaké jednání.
— Och, pochybuji.
— Frysauer tak zhola neuhne.
— Už uhnul. Zatím si léčí rozťaté rameno a tenhle hoch rozsekal jeho příbuzného.
— Vy jste se tedy už bili?
— Už! Už!
— A hrome, vy jste křepčí chlapíci! Jako dvě jiskry. Ty jsi tedy, pane — Rytíř Cestka z Myčic.
— Ty jsi tedy, pane Cestko, přepral Fry- sauera? A panic se též už bil?
— Ano. Rozťal Arnulfa z Qerštorfu.
Pan Krušina plácl se do stehen.
— Nastojte! Toho známého rváče?
— Nevím, je-li známý, ale rval se udatně.
— A tenhle chlapec jej posekal? K neuvěření, — Co je na tom divného, pane Krušino? My Moravané také umíme se mečem ohnat — řekl trochu pohněvaně Bavor z Pernštýna.
— Aj, i v řeči jsi pevný jako v meči, panici, lak se mi líbíš. Tedy: už jste se bili? A kdy?
— Včera podvečer.
— To jste si pospíšili! Také já si chtěl s Fry- sauerem promluvit slovíčko.
— Musíš počkat, až se mu rána zahojí.
— A Gerštorf že je zabit?
— Nikoli jen raněn, ale pravicí už nikdy nebude moci uchopit meč, nebo číši, tenhle mladík mu ji na ráz ufal i s železem.
— Divní vy jste lidé! Jako dva draci! Takové odpůrce posekáte jakoby nic. Aj, něco mi napadá: nebyl jsi, pane Cestko, v Polště?
— Byl jsem.
— U Grunevaldu?
— I tam, pane Krušino.
— Aj, tedy vidím vojáka nad vojáky! Žižka mi o tobě mnoho vyprávěl.
— Je v Praze Žižka?
— Nikoli. Nevím, kam odjel, ani kdy se vrátí. A ty jsi tedy, bratře, Grunevaldan?
Panu Cestkovi velmi zalichotila pochvala muže tak slovutného a rytíře vynikajícího. Hned zval pana Krušinu na číši a po chvíli páni hovořili, jakoby se znali kolik desítek let. Pan z Lich- temburka vyptával se na bitvu u Grunevaldu, velmi se zajímal o způsob bojování Křižáků, vyptával se na rozličné podrobnosti a pan Cest- ka, pokud věděl, rád pověděl.
— I Jan Žižka mi sdfelil mnohé, ale já rád všechno z gruntu zvídám. A o Němcích nikdy dost nevíš, možno, že s nimi brzo se porveme.
— Ty myslíš? \ — Hm, ano. Snad. To jest, nemohu říci nic určitého, jen se dohaduji. Král Václav onehdy cosi prohodil. Zdá se mi, že pomýšlí na nějaké dobrodružství. Že se v něm, aspoň na okamžik, probouzí krev děda Jana Lucemburského.
— Aj! To byohom tedy přijeli v dobu obzvlášť příhodnou? — zvolal pan Cestka.
— Pohnutá je velmi, to jsi včera sám pozoroval. Věru, nebylo u nás takového ruchu.
— A oč jde, pane Krušino?
— Oč Jde? Jak ti to říci? O Husa a o arcibiskupa, o Cechy a Němce. Arcibiskup Albík z Uničova, poštíván několika německými mistry, kteří u nás zbyli, nebo rádi by se vrátili, nadržuje Němcům a vystupuje proti Husovi. Mnohým přátelům Husovým jde o ty Němce, ale Husovi jde o víc. Znáš jej, pane z Myčic?
— Osobně neznám.
— Však jej poznáš, neboť on naplňuje Prahu.
— Jeden kněz? — prohodil Bavor.
— Ale jehož jméno žije ve všech ústech. A nikdo nemá tolik přátel i nepřátel, jako právě Hus. Než právě Hus přátel se nedoprošuje a z nepřátel si nic nedělá, byť jich bylo sebe více. Husovi tedy jde o víc, potírá autoritářství Říma a simonii a všechno to, co ducha lidského dusí. Jeť on pravým následovníkem kněze Mi- liče z Kroměříže a Matěje z Janova. Viděls předvčerejší průvod, bylo to trochu divoké, ale obraz poměrů.
— Viděl jsem, než dobře nerozuměl. Hus že by stál za tou kratochvílí?
— Hus nikoli, ani o ní nevěděl a horšil se, že mladý lid pohoršuje, místo co by bojoval duchem proti duchu. Studenti pod pranéřem novoměstským bully pálili na hranici, ale Hus je žhavým slovem pálí. To víš asi, že papež Jan XXIII. proklel neapolského krále Ladislava a že proti němu křížovou válku hlásá. 1 k nám přijeli papežovi legáti s bullami a náš arcibiskup, Němec, hned papežovy listy schválil, i krále Václava k tomu přiměl. Na to kazatelově všude v koste- lích bully četli a lid zvali, aby penězi na papežovu vojnu přispěl. Ale co je nám do Neapoli- tánska, je to daleko, mnohý ani neví, kde ta země leží, řekli si někteří posluchači a když Hus proti odpustkům vystoupil, měl hned za sebou četnou obec. Arcibiskup zakázal Husovi konat veřejnou disputaci o odpustcích, ale zákazem jen přilíval oleje do ohně. Lid nemá rád arcibiskupa a co on zakazuje, to dělá. Hus, a to se mi líbilo, ani o chlup neustoupil. Nevím, má-li ve všem pravdu, víc meči rozumím, nežli Písmu, ale to musím uznat, smělost má i zdravý rozum. A našim kněžím theologům se nelíbí, že Hus příliš na rozum apeluje a spoléhá.
— Nu, já, pane Krušino, také nerozumím theologii, ale pokud voják, jenž kus světa viděl, může říci, není všecko v pořádku v křesťanském světě. Třeba ti Křižáci. Byl jsem v Polsku i na Litvě, na Zmujdži a slyšel jsem hrozné žaloby. Prý ani Tataři si hůře nepočínali, nežli křesťanští rytířové. Kříž nosili na pláštích, ale čerta v těle, skládali slib tělesné čistoty, než milenky přece vyhledávali, křesťanské dívky unášeli, poddaný lid vyssávali, pohraniční zámky pálili. Mnoho žalob jsem přeslechl a nejednou jsem se sama sebe ptal, jaký je to křesťan, jenž Kristových příkazů neplní.
— U nás a v Němcích to není lepší. Je nepořádek, ano, je, to nikdo neupře a Hus dobře činí, že na něj upozorňuje. Král Václav má z toho těžkou hlavu, jedni k němu chodí i druzí, žalují a král, aby měl pokoj, ujel na hrad Žebrák, v lesích se potuluje a o učených lidech nechce ani slyšet. Hus má dost přívrženců i mezi šlechtou, ba sama královna Zoíie stojí při Husovi.
— Král Václav je na Zebráce?
— Je, ano, je tam.
— Škoda. Myslil jsem, že jej v Praze natrefím. Tedy musím putovat za ním.
— S poselstvím?
— Nikoli, jen s prosbou. Tenhle panic rád by vstoupil v královo komonstvo a já, přiznám se ti, též bych rád něco ulovil, nějaké velitelství nebo purkrabství, dost jsem se tím světem už naplahočil, ale moje ramena ještě nejsou k zahození. Tož kdyby byl nějaký úřádek a trocha práce, zahálka by se mi zhnusila — — Věřím ti a smím-li bratrsky r adit — — Prosím o to, pane z Lichtemburka.
J. F. Karas: Do <*(yř artikulů. 6 — Zůstaň v Praze, vyčkej; až nepokoje pominou, král se vrátí a zajisté bude v lepší náladě. Nyní by tě odbyl, nechce o ničem slyšet, leč o zvěři a o číši. Já sám s ním promluvím i moji přátelé. Nezapomenu služby, kterou jste mi prokázali.
— Prosím, nemluv o tom, pane Krušino.
— Promiň, pane z Myčic, že tobě a panici nenabízím pohostinství ve svém pražském obydlí. Právě mešká u nás příbuzenstvo, ale o častou návštěvu prosím a ke každé službě se zavazuji.
— Och, děkuji. A zneužijeme tvojí laskavosti brzo, neboť rádi bychom se poučili o poměrech u dvora. Pochopíš asi, proč. Nerad bych se octnul na náledí. Vím, jaké vlivy uplatňovaly se u dvora Jageilova i Vitoldova, ale o českých dvorských poměrech nemám potuchy.
— Již jste se uvedli.
— Jak to myslíš, pane z Lichtemburka?
— Takhle: soubojem s Němci poštvali jste na sebe stranu německou, ale nejde o hlavy. Česká strana u dvora musí se vás ujmout a Čechové dnes Němce vlivem převažují. Musíte nyní držet s Čechy.
— A rádi, neboť oba Rolly dávno máme v žaludku. Och, něco jim provést!
— Už jste provedli a jistě dlouho se bude o tom mluvit. Němci právem na vás dostupovat nemohou, ale sáhnou k intrice. Než my také jsme nepřiběhli pozdě, když dobrý Pánbůh rozum rozdával a na Němce stačíme.
— Jsou tu tedy dvě strany?
— Několik stran. Napřed panská na jedné a zemanská na druhé, panská víc s arcibiskupem a s Němci drží, zemanská opět hledá oporu v lidu a v Husovi. Jiná formace: česká a německá strana. Jde-li o národní zájmy, shluknou se nejednou páni i zemané proti Němcům. Pak strany papežská a Husova a ty opět od případu k případu získávají stoupence v té či oné straně. Král nemá rád pánů, však víš, proč: dvakrát jej zajali, věznili, div jej neubili. Vláčeli jej od hradu k hradu, potupili, kterak by mohl na to zapomenout? Páni chtěli opanovat království, osvojit si vládu, hospodařit proti zemanstvu. A zeman- stvo nezapomíná, neustále se bojí nového výbuchu panské zvůle, připravuje se potichu k odboji. A králi připomíná: bud opatrný, hled, aby tě opět nezavlekli někam do Rakous. Jsou tu dva ozbrojené tábory, v jednom Rožmberk, v druhém my všichni a jeden druhému stále nedůvěřuje. Jakmile se pohne Rožmberský, my o tom víme, ale také Rožmberk zná každé naše hnutí. Myslím, že ti nebude těžko volit.
— Ba ne. Jsem chuďas a držím s chudšími.
— V druhé formaci už máš svoje místo předem určené. S Cechy proti Němcům. A jak se zachováš ku třetí?
Pan Cestka se zadrbal na nose.
— Jak? Těžká řeč. Arcibiskup je arcibiskup, a papež je papež. Ale Hus, ačkoliv o něm nevím příliš mnoho, se mi líbí a je těžko volit. Vždyť člověk není theologem, rád byl by spasen, až naplní se dny jeho, ale neví, která cesta je lepší.
Než, pomyslí-li si člověk na takové Křižáky, raději by držel s Husem.
— Však máš čas vše poznat. A přijďte brzo ke mně, ipoznáte se s bratry šlechtici, leccos prospěšného zaslechnete. Žel, musím už jít, ale zvu ještě jednou. Slibte na rytířské slovo, že přijdete.
— Na slovo!
Páni stiskli si ruce, Krušina se zvedl a odešel. Cestka hodnou chvíli přecházel jizbou a cosi bručel. Nelíbilo se mu, že musí čekat na rozhodnutí, bál se intrik. Mečem se dovedl ohánět, ale pikle se mu příčily.
IX.
O Janu Husovi mluvilo se na všech místech. Mluvil o něm ráno proslulý mistr Šimon z Tišnova, a pochvalná slova Šimonova putovala od úst k ústům. Pražané vzpomínali stále na předvčerejší průvod, připomínali si německého vzplanutí, zlosti odpustkářů, smáli se, kdykoli v mysli zatanula některá směšná figura mumraje. O Husovi mluvili též v piterně u Zlatého hroznu na Menším Městě pražském — v piternu zabloudil Janek Zaječí pysk s Mikšem Puškou a oba zbrojnoši po chvíli, rozohněni řadou poháříků medo- viny, vmísili se v řeč. Hostěnice byla nízká a dlouhá, s jediným oknem na ulici, hodně šerá, neboť jen málo slunečního světla pronikalo žlu- tými. olejem napuštěnými mázdrami. Šenkéř Michal, veliký, otylý chlap s kapsářem velmi velikým, upevněným na řetěze ozdobně krouceném, popocházel se džbánem a naléval hostům do konvic i poháříků. Ač den všední, hostěnice byla téměř plna a hosté hlučeli jako řeka po velikém lijavci.
Janek Zaječí pysk usedl nedaleko okna, po chvíli přisedl malý, hrbatý mužík ve fialovém, rudou látkou podšitém kloku a hned počal se zbrojnošů vyptávat, odkud a kam.
— Z Moravy — broukl Janek.
— Z Moravy? Aj, pěkná země, vím, jel jsem tudy. A náš mistr Šimon z Tišnova je synem země moravské. Bystrý to mistr, příteli!
— Vivat Morava! — zařval od sousedního stolu široký, ramenatý řezník v košili s rukávy ohrnutými, v tváři zarudlý.
— Co řveš, Klepeto?
— A proč bych nekřičel vivat? Dva udatní moravští rytíři včera v souboji ukrutně posekali dva proslulé němeoké rváče Frysauera a Gerš- torfa. Na padrť je rozbili i s oružím. Pneš je toho plná Praha. A co vy, dva Moravané, nic jste o tom neslyšeli?
— Co bychom slyšeli — broukl Janek Zaječí pysk a úkosem pohlédl na řezníka.
— Tedy vám to povím, neboť věc stojí za vyprávění — řekl mistr Klepeto. A již, konvici v ruce. přisedal a konvici zbrojnošům na přivítanou podával. Napili se jeden po druhém a Janek, vraceje poloprázdnou konvici, už veseleji řekl: — Přisednout proč ne, zdá se, že jsi dobrý člověk, ale vyprávět nemusíš, neboť my věc jistě lépe známe, nežli ty.
— Oho, vždyť jsi pravil — — Že jsem o tom neslyšel? Ano, proč bych měl slyšet, když jsem u toho byl?
— Ty? Ty že jsi — — Ano. My dva jsme totiž zbrojnoši oněch dvou proslulých moravských rytířů, kteří včera Němce posekali — řekl Janek Zaječí pysk a vítězoslavně se rozhlédl po ostatních, poslou- chají-li. Janek byl nemálo hrd na to, že se může pochlubit službou u populárních vítězů.
— Aj! A jsou to?
— Pan Bavor z Pernštýna a pan Cestka z Myčic, vítěz od Qrunevaldu.
— Tedy takoví jsou to rytíři? To se nedivím, že Němci před nimi padli v prach. Pověz o tom!
— Proč ne. Ale v hrdle vyschlo.
Řezník hned volal šenkéře a kázal naplnit poháříky žoldnéřů. Janek se napil a počal vyprávět o včerejším souboji. Kolem stolu nakupilo se lidí a všichni naslouchali s utajeným dechem. Janek se rozhovořil hezky ze široka, začal o cestě z Moravy do Čech, o průvodu na Staroměstském rynku, o dcerce pana Krušiny z Lichtemburka a pak teprve přešel na souboj. Napětí dostoupilo vrcholu: všichni už věděli, jak souboj skončil, ale přece jen všichni lpěli očima na zbrojnošových rtech a Janek, vida tuto r netrpělivost, podával si je velmi chutě, napínal jejich netrpělivost ještě více, odbočoval, široce a dlouze popisoval zbroj obou rytířských dvojic. A když ukončil chvalozpěvem udatnosti moravské šlechty, všichni si oddychli, jakoby jim kámen spadl se srdce, neboť právě boj s oběma rytíři prožívali a vítězství českého ramene nad německou pěstí každého upřímného Čecha potěšilo. A tucet rukou vztahoval se hned k žoldnéřům, v každé ruce konvice, nebo pohár. Žoldnéři poctu rádi přijímali, upíjeli z podávaných číší, zvláště Janek Zaječí pysk si popřál tekutého štěstí tak statečně, že později hrubě ani jazykem nemohl hýbat.
Po chvíli řeč opět otočila se na Husa a Janek, ač o Husovi málo věděl, jen to, co poohytl od žáka Pletence, velmi Husa chválil a Němcům i mistrům, přidržujícím se Husových nepřátel, lál, pěstí v ohromný, dubový stůl bušil, až číše poskakovaly. Pražané mu ochotně přísvědčo- vali, prostý lid vesměs s Husem držel.
— Nepotřebujeme odpustků.
— Za peníze, co po nich.
— Pán peníz všude jest, však pekla neote- vírá, kázal onehdy mistr Jan Hus.
— Nekoupí si za groš ukradený nikdo věčného blahoslavenství. Co pláten papír a pergamen, když peklo zůstane?
— Nemají práva soudit vůli boží.
— Jen peníze z lidu mámí. O statky jim jde: o zlato, nikoli o spasení křesťanstva,.
-.- To Hus je jinačí.
— Mamonu neshání mrzkého.
— S chudinou drží.
— Pánům do svědomí ostře mluví.
— Nás Cechy velmi miluje.
— Dobrý to otéci — Není, jako ti tuční Beliatisté, gryci ne- kolní.
— Jako ti mamonáfi zapeklití!
Tak vofeli Pražané, jakmile zaslechli o Husovi. A Janek Zaječí pysk ochotně volal s nimi, a že víno volalo, ostatní překřikoval.
Po chvíli však cítil, že má trunku již tak dost. Janek Zaječí pysk velmi na čest držel a- třeba napitý, pomyslil si, že nesmí teď Moravě a svému pánu zrobit ostudu, padnout pod stůl. Co by si o něm ostatní pomyslili! Ani by se už nesměl na ulici nikde ukázat, ne, půjde domů, prospí se trochu a bude zase dobře. Ani by člověk neřekl, že v Praze mají tak říznou medovinu a pivo tak výtečné. Och, už pomalu zapomenul a nyní je má v nohou i v hlavě. Ale domů se dostane, na tolik ještě síly stačí. Mikše Pušku měl by vzít s sebou, aby něco neprovedl, ale af se, mudrc, sám o sebe postará, zrobí-li ostudu, aspoň Janek stoupne v ceně. A Janek Zaječí pysk vymotal se z šenku, ani si nepovšiml, že dva holobradí mladíci vyšli za ním. Neviděl jich, neboť prve seděli v koutě a nemluvili, jen očima svítili.
Mladíci na sebe mrkli, v síni předběhli Janka a zastavili se na ulici, jakoby teprve mínili do šenku vejít. Janek po mnohém tápání vymotal se z tmavé síně, jakmile se octnul na světle, svět se s ním zatočil, domy, červnovým sluncem ozářené, poskakovaly, jakoby tančily kalamajku. Janek stál chvilku o zecl opřen a mudroval, co se to s Prahou diíje. Najednou jeden z mladíku přešel ulici a stanul před Jankem.
— Aj, dobře-li vidím?
Janek mhouřil očima jako ospalý kocour, nevodil. kdo mluví a ke komu.
— Janku, Janku, ty-li jsi to?
Janek Zaječí pysk cosi zabručel.
— Ty-li jsi opravdu ten slavný zbrojnoš přeslavného pana Pernštýna, jenž rozfal- včera v souboji proslulého Arnulfa Qerštorfa?
— Mhin ... jsem — vzdychl Janek.
— Opravdu, jsi to ty, neboť tato důmyslná a poctivá tvář nemůže klamat. Ty jsi onen slavný zbrojnoš, jenž pánu k souboji helm a pavezu nesl.
— Aáno, přilbu s chocholem.
— S velikým, rytířským chocholem.
— Mhm aáno, hošku.
— Viděl jsem tě tuhle s kamarádem a přáli bychom si uzavřít přátelství se zbrojnošem tak proslulým. Och, milý Janku — Janek se trochu sebral. Pohlédl Ikalnýma očima na jednoho i na druhého a broukl: — A -kdo jste vy, vy holobrádcí.
— Máš pravdu, vousy nás dobrý Pánbůh dosud nepožehnal, čehož věčně litujeme, ale snad se i vousů konečně přece dočkáme, neboť denně zapalujeme svatému Jiří na pra/Sk : vn hrade yg* likou voskovici v ten dobrý úmysl, aby nám vousy narostly.
— Pálit vosk, to věc dobrá.
— Ale my i trunkem si vousy podlíváme, neboť soudíme, že sv. Jiří tohoto pomocníka neodsoudí, neboť byl to veliký rytíř — — To byl — svědčil Janek.
— A rytíř douškem nikdy nepohrdl. Ale my, třeba dosud vousů nemáme, nejsme lid všelijaký, já jsem písařem pana z Wartemberka, o němž jsi jistě slyšel. A že jsme se tak sešli, Janku, měli bychom to oslavit. Ale nikoli zde, zde trunk ledajaký, nedůstojný tak slovutného muže, jako jsi ty. My na hradě víme o šenku, kde čepují březové víno i malvazi čakanovou, že se jen oblízneš.
— Mhm, hm, o tom jsem dosud neslyšel.
— Tož pojd, poznáš, platit nemusíš, my sami ti za zábavu a čest skvěle zaplatíme.
— Mhmh... já už pil.
— Ale což pak, u ďasa, takový slavný chlapík, jako ty, Janku, bojí se korbílku?
— Mh, nebojím se, ale — — U rohatého, pojď a nebudeš toho moci tak snadno zapomenout, uvidíš i ucítíš.
— Já, páni, už — Ale mladíci už neposlouchali, uchopili Janka každý za jednu páži a vlekli jej Menším Městem dál a dál, kamsi do kopečka a Janek byl trunkem tak zmámený, že jiin ani mnoho nevzdo- roval. Ten. jenž vydával se za písaře pana ž Wartemberka, po chvilce prohodil; — Tak ty tedy, Janku, držíš s Husem?
— Ba, neboť dobrý to kněz.
— A nebojíš se, že tě budou míti za kacíře?
— Ať mají. Hus dobrý.
— Nu, poznáš Husa, poznáš.
— A což vy... vy s Husem ?
— My Husity velmi milujeme. Hrubě lahodně. Sárri poznáš.
Již stanuli před jakousi brankou.
— To krčma? — podivil se Janek, úkosem hledě na vysokou, zubatou zeď.
— Tudy bližší cesta. Jen pojď.
A vstrčili jej do velké zahrady, plné hustého stromoví. Jeden (přirazil dvířka, druhý pronikavě zahvízdl, dva prsty vstrčiv do úst.
— Proč hvízdáš? — podivil se Janek a v hlavě, trunkem zatížené, probleskla na mžik jakási předtucha. Či neupadl mezi lotry?
— Jen pojď, Janku, pojď. Snad bys se nebál? My dobří lidé, žádní Kostečkové a Kmínci.
— Já a bát se? Já Janek ... ne ... při sám ...
— Pojď tedy.
V loubí objevil se třetí člověk, také mladík holobradý, za ním čtvrtý s hůlkami.
— Máte húsku, húse húsaté? — volal.
— Máme. Hr, sem! Dáme ti Husa, lotříku zvyjedený, húsko nedověšená ... A všichni čtyři mladíci jako na povel pověsili se na Janka a začali jím cloumat. Janek byl silný chlap, ale tolika lidem nedovedl odolat, přespřílišný nápoj dosud vězel mu v údech. Chtěl volat, ale již jakási kuklice z hrubého sukna padla mu na h!íi- vu a jeden z mladíků stáhl ji a držel. Janek stá! tu jako sokol, jemuž hodili kápi na hlavu, jen rukama na prázdno mával. A hoši jej povalili, když mu jeden podrazil nohy, jeden držel za hlavu, jeden lehl na nohy. Janek ještě nechápal, co se s ním děje. Ten, jenž prve s Jankem hovořil, ozval se: — Tys tedy neslyšel ještě o březovém víně? Zatím ti posloužíme čakanovou malvazí, i tvému Husovi, až jej chytneme. Řežte ho!
A dva kyje zašvihly vzduchem, dopadly na Jankův hřbet. Zbrojnoš zařval, ale tlustá kukle dusila hlas. Mladík se posmíval: — Aha, chutná? Počkej, dáme ti, abys mohl být koštéřem klackové malvazi. Jen ho. Husa!
A klacky opět dopadly a opět. Janek na ráz vystřízlivěl, bolest přemohla únavu a hněv zdvojnásobil síly. Počal sebou cloumat, rukama snažil se uchopit některého z protivníků, ale marně, rány pršely dále a snad více, nežli rány, bolel hrubý výsměch. Najednou za zdí ozval se hluk.
X.
Mikuláš Puška nepřihýbal si tolik, jako soudruh; pil též, ale opatrně, chtěl trunku užít a proto zachoval si rozum jasnější. Než pro křik a vyptávání teprve po chvíli zpozoroval, že Jariek Zaječí pysk zmizel; už se nezdržoval, šel ho hledat. Soused řezník, nápojem hodně rozjařený, vyšel za Mikšem, oba se lidi vyptávali, nevi- děli-li takového a takového zbrojnoše. Mnozí neviděli, ale jeden tovaryš hrnčířský viděl; šel prý nahoru k hradu s dvěma žáky zpěváky od svatého Víta. A řezník hned vzkřikl: — To jsou ti, co neprozřetelné lidi bijí. To jsou úhlavní nepřátelé Husovi a pravé víry škůdci. Nastojte, jistě cos nekalého tvému druhovi provedou. Bit bude jako žito.
— Janek?
— Bit bude od lotříků.
— A tohle si Janek nedá líbit.
— Co medle s nimi pořídí? Bude-li jich mnoho, nebudou se ptát, zda se mu rány líbí, či nelíbí. Už nejednoho k úmoru ztýrali.
— A vy tohle snesete?
— Hm, já bych jim palicí hlavu rozbil!
— A já! Hle, kolik nás tu, pojďme na ně. Či dovolíte, aby bratra Moravana potupili?
— To nejde. Vždyf jsme s ním na bratrství pili. Pojďme na žáky!
A řezník skočil domů pro palici, kdosi odběhl do hospody, za okamžik stál tu houfec kurážných lidí, každý v hrsti, co právě popadl, ten kyj, ten sekeru, ten meč.
Kudy?
— Tuhle nahoru a za roh — pobízel hrnčířský tovaryš. A vedl hlouček ke zdi, za níž Janek Zaječí pysk zmizel s žáky.
— Tu vešli!
Kdosi uchopil za kruh.
— Zamkli se!
— Vyrazte branku!
V tom okamžiku Mikeš Puška zaslechl údery holí a přidušený křik Jankův.
— Bijí ho! Hr na branku!
Řezník udeřil palicí, kdosi pomohl mu sekerou. Branka začala praskat pod mohutnými údery, jež se na ni sypaly jako krupobití. Žáci se polekali. Cosi vykřikli, pustili Janka a co nohy stačily, upalovali k velkému domu, zmizeli za těžkými, dubovými vraty. Zatím Janek Zaječí pysk shodil kuklici, sebral se a pelášil k vrátkům, pod tíhou úhozů již povolujícím. Odstrčil závoru a octl se v náruči soudruha Mikše Pušky.
— Ty jsi to, Janku? A celý?
— Celý — broukl Janek, poškozené části těla starostlivě ohmatávaje.
— Bili tě?
— Mh... chtěli bít... Hned mu napadlo, že si nesmí zadat, nesmí se přiznat, že dostal kyjem, nestálo by to za smích. Co dostal, to má, to už mu nikdo nevezme. Svět je špatný, dnes polituje a zítra se pořádně vysměje, kdo jsi upadl v neštěstí, dbej, aby o tom nikdo nezvěděl. Trunk pod vlivem ran už se vykouřil Jankovi z hlavy.
— Slyšeli jsme křik.
— To já... Já jsem se bránil. Oho, snad se nechám tlouci! To tak! Zbrojnoš pernštýnský raději duši vypustí, nežli by se nechal práskat.
— A jak to bylo? Pověz.
— Lákali mne na hrad, prý tain mají víno březové a malvazí klackovou — — Chacha! Užils toho?
— Už vím, jakou to malvazí chtěli mne hrubě sprostě vyčastovat, ale nepochodili. Jeden mi přehodil černou kukli přes hlavu a pět se jich na mne vrhlo jako pět dravých jestřábů — — Jak víš, že jich bylo pět, když jsi měl kukli na hlavě? He, Janku?
— Však já hned kukli strhl a už jsem se dal do nich, do mrch viseleckých. Ještě dva jim z domu přiběhli na pomoc, ale já se nedal, i kdyby jich tisíc bylo, pernštýnský zbrojnoš ne- couvne. Hoho! Jednomu jsem vyrazil všechny zuby, jednoho jsem praštil do hlavy, až mozek vystříkl.
— Oho! Zdá se, že prášíš!
— Blázníš? Slyšel jsi mne někdy lhát, chlubit se? Ať visnu, pakli všechno není pravdou do písmeny. Však ta oprátka, na které by se po- houpal Janek, ještě není hotova! Sám jsem všechny ty lotříky zahnal na útěk a teď jsem rozvažoval, neměl-li bych, třeba sám jediný, udeřit na dům.
— A pročs tedy neudeřil, he? — škádlil Mikeš Puška, poťouchle se do vousů usmívaje.
— Budu já se s nějakou lotrovinou ostouzet! A čí je to dům?
— Jednoho Němce, Martina, ďas ví, jak se jmenuje... aha, Keckevieser mu říkají. Kouzelník jakýsi a mastičkář — řekl řezníK.
— Čarodějník? To raději pojďme pryč, aby na nás nevyletěl. S lidmi se rád rvu a kdo mne zná, ví, že nepovolím, ale s čarodějníky nic nechci mít, ne, pojďme raději kus dál.
— A bits tedy nebyl?
— Nebyl, Mikši, nebyl.
— Proč se tedy stále chytáš za kamizolu i za nohavice? Aha, Janku, selhals!
— A ne! Af mne — Ale Janek nedopověděl. V zahradě objevil se vysoký, šedobradý, ošklivý dědek vpadlých lící a vpadlých očí, v černém hávu, na prsou skří- ženy kostnaté, drápům dravce podobné ruce. Za ním hnali se sluhové a žáci zpěváci od sv. Víta, v rukou meče a sudlice. Ale pohled na ozbrojence tak lid nepolekal, jako je polekalo objevení se hubeného staříka.
— Keokevieser, Keckevieser! Utecme! — volali. A hned někteří vzali nohy na ramena, metli, jakoby je rarach honil. A Keckevieser křičel za nimi cosi ošklivého. Také Janek Zaječí pysk, ačkoliv mu při pohledu na žáky v pěstech škubalo, přemohl chuf dobýt meče a začít boj. Žáků se nebál, ale starého, rohatý ví, zdali by na něho nevypustil nějakého sedmi nebo devíti- hlavého draka. Páni černokněžníci všelicos dovedou.
Ani nevěděli, kterak se opět octli před Zlatým hroznem. Řezník navrhl stavit se na pohářík a ostatní souhlasili. I Janek, jemuž po výprasku notně vyprahlo.
—_ , ■. — gl V hostěnici zastali několik nových lidí. Jednoho v tmavohnědém taláru, přepásaném cin- gulem, na nohách mnišské sandály, přepásané řemínky. Byl neveliký, ale tlustý, oholený, v tváři brunátný, smeklá kápě odkrývala rezatý, řídký vlas, objímající lysinu už dost značnou, z pod hustého obočí hleděly slídivé oči. Na lavici vedle něho ležela veliká, těžká, mosazí kovaná kabela na řemenech z hnědé kůže a dlouhá, poutnická hůl, vykládaná všelijakými korálky a mušlemi. Vedle člověka po mnišsku oděného seděl nějaký soukeník a proti němu drobný, čiperný bradýř. I šenkýř byl na chvíli přisedl a všichni naslouchali řeči, již poutník do nekonečna předl. Když nová společnost vrazila do krčmy, řečník na chvíli umlkl a bystrýma očima začal si prohlížet jednoho po druhém. Krčmář naléval do pint a poháříků a bradýř dloubl poutníka: — Vyprávěj dál. Ty jsi tedy putoval skrze Uhry, zemi krále Zikmunda?
Poutník si pořádně přihnul.
— Ano, per pedes.
— A jaká to země?
— Všelijaká, kus hory, větší, nežli u vás a kus roviny, že je nepřehlédneš, zde vinice, jež rodí dokonalé víno, eh — A poutník si opět pořádně přihnul, tentokráte, jakoby nevědomky, z cizího korbílku.
— A pak je mnoho písku a kobylky takhle veliké — ukazoval na prstech.
— To jsou jako menší okoun.
J. F. Karas: Do ítyř artikulů. 6 — Jako bělice. A větší. Jako parma — žasli posluchači nad velikostí kobylek.
— A myslíte, že Pánbůh nemá kobylky ještě větší? Nečetli jste, že jednou poslal kobylky na zemi egyptskou? A myslíte, že by se faraóni byli polekali nějakých maloučkých kobylek? To tak! Já trvám, každá musela být velká aspoň jako husa.
— Nu, spusť, brachu!
— Ne-li husa, tož od kachny už neupustím.
— Ty jsi Cech? — zeptal se kdosi.
— Ne, Slezan. Od Vratislavi — řekl poutník.
— A že tak dobře po našemu hovoříš.
— I ve Slezsku mnozí umějí.
— A dál mluv, nenech se vyrušovat. Byl jsi tedy v Uhřích. A kde dál?
— Daleko, sousede, tak daleko, že mi při vzpomínce v hrdle vyprahlo.
Jeden z mužů mlčky podal mu korbel. Napil se, otřel odulé rty a pokračoval: — Byl jsem ve Valachii, v Multansku, v bývalém carství bulharském, v němž nyní pohan Turek sedí, byl jsem v zemi řecké, v Athénách, proslulých pohanskými filosofy, kteříž oproti našim křesťanským přece jen byli jako červivé jablko vedle zdravého, neboť veškerá moudrost vytéká proudem z církve svaté. Z Athén jsem putoval do Théb, kde jsem proslulou thébskou sfingu uviděl a pak jsem jel do města Polapito- polis — — Ani takového města na světě není — zabručel kdosi v koutě. Ale poutník nemlčel: — Co by nebylo, když je, když já tam byl? Komu více mám věřit, svým očím, nebo tobě, nedouku jakýs? Z Polapitopolu šel jsem s velbloudy do staroslavné Konstantinopole, kde sídlí řecký císař Kronopototapopulos Sedmadvacátý a je to obr, daleko větší, nežli všichni znární lidé, na posezení hrubé vědro piva zmůže — — Nelži — — Jakože tu sedím! Na vlastní oči jsem jej viděl, i to vědro. A že o trunku mluvím, napil bych se, kdyby náhodou bylo čeho. A jel jsem z Konstantinopole po suché zemi do císařství Trapezuntského, založeného svatým Janem Apoštolem, a odtud po moři do země Mauretanské, kdež lidé proto jsou tak černí, že neustále pepř žvýkají — — A žvýkals také? — ptal se kdosi.
— Musel jsem, jet psáno: cum lupis ululan- dum est. Ale v ústech pálilo a podnes pálí... Poutník opět si přihnul z cizí číše.
— Z Mauretanské země, odkud pocházel jeden ze svatých tří králů, putoval jsem do Palestiny, otčiny našeho Pána Ježíše Krista, příjmím Nazaretského, že z Nazaretu pocházel, ačkoliv se v Betlemě narodil. A ten Betlem stojí na takovém ohromném kopci, čnícím skorém až do nebe, a nahoru na kopec, kde je stáj, v níž se Kristus pán světu narodil, vedou sedmasedm- desátery schody, jedny vždy nad druhými, každé ty schody o sedmasedmdesáti stupních a každý stupeň vysoký sedm stop a sedm palců.
— Nemluv. Jak by lidé mohli po takových schodech kráčet? Selhals pořádně!
— Ať se hned propadnu! Ale pravdu máte v tom, že lidé po těchto schodech nechodí, jako my chodíme. Každý, kdo chce nahoru, přinese si žebříček nebo malé schůdky a vylezl-li na jeden stupeň po tom, zvedne je za sebou a leze na druhý a tak dál. Už rozumíte?
— Jen to nechápeme, proč lidé budovali tak ohromné schody, když po nich nemohou chodit? To já bych neučinil, nic po tom.
— Nu, snad byli dříve lidé větší. A slyšel jsem, že ony schody v kámen vytesali andělé, nu a andělé, my víme, mají větší rozkrok a nohy sedmkrát našich delší, budovali-li dle svého kroku, pak ovšem lidé po schodech mohli jen, pomáhali-li si vzpomenutými žebříčky. A já také nahoru takto lezl. Uviděl jsem vám tain nejednu věc k neuvěření. Mám tuhle hrubě vzácný kus bláta, jež zanechal v Betlemě jeden ze svatých tří králů v šlépěji, a chcete-li, kousek prodám, abych si opatřil groš na další pouť.
— Jen je-li pravé — broukl soukeník.
— Je, učený jeden mnich v latině obeznalý sepsal testimonium a papež v Římě je potvrdil, když jsem mu kousek svatého bláta daroval.
— Ten v Římě není pravý.
— My máme papeže jiného — volali měšťané.
— A Hus je proti takovým ostatkům. Kdo ví, kdes bláto sebral!
— Hus? Kdo je to? Jakýs nedouk asi, hnidopich nickalý, jenž o svatých věcech malým rozumem chce bádat.
— Mlčiž, ohavný! Nám Husa nekárej!
— No, aby neubylo! A kdo je to, Hus?
— Mistr a moudrý. Písma znalec.
— Nějaký heretik. Je jich dnes všude na kopy a takových Husů patnáct do mandele. Ano, myslím, nejspíš kacíř, jenž se v ohni pekelném bude škvířit, jako ti Albigenští. Tak!
— Mlč. hubo zlolajná!
— Lhář jakýsi a nickalec. Nám bulíky na nos věšel. Kdo ví, jaké má bláto!
— Namočte ho, af má vzpomínku na Prahu!
— Dejte mu, pijanovi nenasytnému, žákovského vína! — nad všecky vyšvihl se skřípavý hlas Janka se zaječím pyskem. A někteří porozuměli. Ohlíželi se po lískovicích, než poutník už popadl hůl a mošnu a vyjel ze dveří jako had. Ale Janek přece mu nějakou vrazil v týl. A hned mu ulevilo, neboť buše v poutníka představoval si, že buší v protivné ony žáky mrskáče.
XI.
Na mazhause prostorného paláce, obývaného nyní panem Krušinou z Lichtemburka a jeho rodinou, nalézalo se již několik hostů, když vešel pan Cestka s Bavorem Pernštýnským. Byl tu pan Jindřich Lefl z Lažan. dobrý čtyřicátník upřímného pohledu, vysoký, dlouhobradý, celý šedivý pan Jan Sezima od Sezimova Ústí, pan Václav z Dubé, synovec kdysi proslulého Ondřeje z Dubé, pak vysoký, hranatý Jindřich z Chlumu, řečený Lacembok, znamenitý rytíř, silou po Cechách proslulý. Jakmile Moravané vešli, pan Krušina hned jim vstříc běžel, srdečně vítal a českým pánům představoval. Všichni již slyšeli o souboji a vřele moravské bratry uvítali. Bavor zvědavě prohlížel si palác, veliké, pestře, ale vkusně malovaná truhly a skříně s roztodivným kováním stříbrným, ocelovým a mosazným, jemně ciselo- vaným, veliká okna, obrácená k sadům na Petříně, opatřená množstvím skleněných koleček v olově upevněných a především zajímaly jej pěkné obrazy, malované živými barvami, sošky ze dřeva řezané a různé pěkné zbraně. Také polici s knihami v kůži vázanými zahlédl, ale že bez dovolení prohlížet cizí knihovnu bylo tehda neslušností, nesáhl po deskách, třeba rád by seznal obsah nejednoho tlustého, stříbrnou sponou spiatého svazku. Starší zatím hovořili de politicis. Rytíř Lacembok hned se hlásil k panu Cestkovi z Myčic jako starý známý, neviděl ho nikdy, ale mnoho o něm slyšel od strýce Jana z Chlumu, jenž s Cestkou kdysi před lety účastnil se pod Zbyňkem Zajícem Abecedou výpravy proti loupežnému rytíři Zoulovi, proslulému odpovědníku a Škůdci Pražanů. Jak pan Lacembok se o vojně zmínil, dva mladší rytíři Žatecka, kteří o Zoulovi dosud mnoho nesly- šeli, hned žádali, aby vyprávěl. A pan Cestka nedal se dvakráte pobízet, lichotilo mu, že tolik panských a rytířských očí na něho s obdivem hledí.
Pan Cestka se načepýřil jako tetřev, když uvidí tetřevici, hbitě knír protáhl a natočil a rukou pohodil, nohou šoupl jako dvacetiletý mladík, neboť právě spočinuly na jeho tváři i krásné, ženské zraky. Paní Kunhuta, choť Krušiny z Lichtemburka, vešla na palác se šlechtičnou asi pět až sedmadvacetiletou, nevysokou, plavovlasou, mírně otylou, oděnou blankytným šatem s četnými pestrobarevnými lemúvkami. Dáma, krásná jako obrázek Vlacha, jenž pod sv. Vítem kontrfeje svatých i světic pobožným lidem prodával, vzbudila pozornost. Šlechtici dvorně pozdravili a jeden z mladších druhému šeptl: — Slyš, kdo je to?
— A ty ji neznáš? Aj!
— Neznám.
— Ofka z Tulechova, vdova po rytíři Ispa- hánu z Tulechova na Březí. Starý to byl kocour a dlouho netěšil se s mladou, hezkou myškou.
— Ispahán? Jaké to divné jméno?
— Cert ví, jaké, tatarské či kumánské a snad přezdisko nějaké, neboť i u Tulechovského bylo přezdiskem. Kdesi od mnicha to slovo asi chytl a už mu zůstalo na věčnou paměť.
— Ale paní je kůstka!
— A srdce veselého, milá bratr.
gg - ■■ ■ Zatím dámy prosily rytíře, aby se nenechali vytrhovat jejich příchodem a pokračovali v hovoru přerušeném. Starší rytíři, u nichž galantnost už byla věkem a občasnou dnou překonána, žádali pana Cestku, aby tedy vyprávěl o Zou- lovi. A Cestka, odkašlav jako arcibiskup, nežli zanotuje slavné Te deum, počal: — Na slavnou korunovaci královny Žoíie, myslím, každý z vás, urození pánové i paní, se pamatuje, vždyť tomu není tak dávno, nějakých jedenáct, počkejme; ano, už dvanáct let. Hned po korunovaci vypukla válka jednotníků proti markrabí Prokopovi, dobrému příteli a rádci našeho krále Václava. Jednotníci pochopili, že musí přemoci Prokopa, má-li padnout Václav a proto v Jihlavě spřisáhli se Riesenburský a Rožmberk, král Zikmund, markrabí Jošt, litomyšlský biskup Jan a kdož ví, kteří ještě, proti markrabí Prokopovi a hned zahájili vojnu. Jim pomáhali mnozí moravští pánové, nejvíc Kravařští, ale také Prokop měl silné přívržence. Ješka Sokola z Lam- berka a proslulého Hynka z Kunštátu Jevišov- ského, řečeného Suchý Cert. A rozpoutala se válka velmi krutá, já bojoval na straně Prokopově proti Uhřatům, ale nikoli dlouho. V bitce u Hukvaldů byl jsem raněn a zajat, ale vyprostil jsem se na rok, když Míšňané táhli na Prahu a jel jsem s panem Bočkem z Kunštátu na Míš- ňany. Za krátko po vypuzení vetřelců z Cech spojil se král Zikmund s pány, zajal krále Václava v Praze a odvlekl do Rakous. Také Prokopa zajal pod Bezdězem i propukly, jak víte, kruté i '-— ■ ■■ ■ - 89 spory. Za takových časů rozmnožili se i v Čechách po vzoru německém loupeživí rytíři, stateční, ale nesvědomití lidé, kteří ze svých hradů ohrožovali okolní silnice, přepadali kupce, vesnice, ba i města. Když celá země byla v rozbroji, když i na královský majestát páni ruku vztáhli, kdo mohl by se divit, že našli se lidé, kteří hodlali ze zmatků těžit? A jedním z nej- proslulejších byl rytíř Mikeš Zoul z Ostředka. Tento rytíř napadl se svými pacholky hrad Dubou nad Sázavou, opanoval jej, zmocnil se též Cajchanova Hrádku a odtud po měsíce vyjížděl na kupce, nejvíc pražským škodil. Široko daleko znali Zoula a chvěli se, kdykoli zahlédli jeho velikého černého koně, jeho černé brnění a pacholky. Zoul s kupci jednal bez okolků, chudší pobíjel jako hmyz, bohatší jímal a na řetěz vázal, propouštěl jen za veliké výkupné. Mnohý dlouho u něho skučel na řetěze, nežli příbuzní sehnali požadovanou sumu. Ostředský znal Prahu a věděl, na kolik může kupčíka cenit. Než i na bratry šlechtice doléhal, posléze vůbec nečinil rozdílu mezi urozenými a plebsem, chlubil se, že i samého arcibiskupa by jal, kdyby jej uviděl, i krále a toho že by třeba ani za dobrý výkup nepustil. Velmi rouhavě mluvil o majestátu, ale nebylo nikoho, kdo by Zoula dovedl potrestat, bylf tento rytíř strašný v boji a měl množství pacholků otužilých, zbroji uvyklých. Jeden rytíř, Hynce Ptáčník z Únanova, jenž ve Francii na turnajích dobyl sobě a českému rytířstvu veliké cti, vyzval Ostředského na souboj, ale Mikeš přepadl Únanovského, když se stavěl k boji se svými pacholky, a pobiv čeleď rytíře odvlekl na Cajchanův Hrádek, kdež jej ve vzteku ubil, když mu vyčítal jednání, šlechtice nedůstojné. A to pobouřilo okolní rytířstvo. Když král Václav odjel do Vratislavi, smluvila se šlechta s Pražany i arcibiskupem Zbyňkem Abecedou, řečeným Zajíc, ale nikoli zajícem, co se tkne srdce. Já tehda potuloval se po světě a právě jsem přijel do Prahy, když arcibiskup chystal se na výpravu proti řoulovi. Neměl jsem rád Abecedu, ale Kunštátský mne přemluvil, abych šel s jeho lidem a velel houfu. Nemaje co na práci, šel jsem a nebyla to ledajaká výprava.
— Ba, nebyla! — svědčil pan Lacembok.
— Arcibiskup Zbyněk, víc voják, nežli kněz, sebral hojně lidu a přitrhl pod Dubou. Mne s lidem Bočkovým a trochou Pražanů poslal pod Cajchanův Hrádek, kdež právě sám Zoul meškal a s ním na dvě stě ozbrojenců. Tolik lidu měl ten loupežník! A směle si počínal, vyšel mi vstříc, pod hradem, v hlubokém úvozu svedli jsme bitvu, mnoho mých Pražanů padlo, neboť Pražané stáli v první řadě, když Zoul útočil. Byli mezi nimi hejskové, kteří myslili, že k tanci jdou, lid mladý, nezkušený, zbroji neuvyklý a ti tlačili se stále do předu, dokud nepoznali, že kanec, jehož tu honíme, má dlouhé kly a umí škubat honce. Zoul udeřil na Pražany jako bouře a rozehnal ml je, nežli by se člověk očenáš pomodlil, mnohé zabil, některé zjímal a celá ko- horta utíkala pryč do polí, než já už zastavil cestu Zoulovi s Bočkovými oděnci a tecf nastala horší seč! Našioh bylo méně, ale srazili se v čtverec, opřeli plecemi o plece a nastavili oštipy. Zoul narazil na les kopí, ať se hnul na právo, nebo na levo, všude trčely blýsknavé hroty, všude svítily odhodlané zraky. Pokoušel se nás obejet, ale Bočkův lid byl výborně vycvičen a já s nečetnou jízdou spěchal vždy na místo nejohroženější a nejednoho loupežnického pana hajduka jsem při tom poslal na onen svět. Zoul už zuřil, vrhal se na nás jako rozběsněný kanec, věděl, kdyby porazil můj oddíl, že by stížil posici arcibiskupovu. Dotíral tedy velmi ukrutně, na obou stranách už řady povážlivě řídly. Třesk mečů a sudlic, narážejících na železné kyrysy a helmy, rozléhal se do daleka a snad připomenul uprchlé Praze její povinnost, neboť Praha počala se vracet, člověk po člověku a s boku udeřila na prořídlé šiky Zoulovy. Dvojitému útoku lupič neodolal, když jsem mu palcátem rozbil helm, zkrvácený, dal povel k ústupu. A my za lupiči hřměli v plném trysku. Arcibiskup, když doslechl o rvačce, poslal mi ještě něco lidu a já oblehl Cajchanův Hrádek. Zoul pokoušel se mařit obléhací práce nočními výpady, ale trefil na nepravého. Já bděl a vždycky s krvavými lebkami jsem odehnal noční výtržníky. Než na dobývání hradu leccos mi chybělo, hlavně těžké obléhací stroje a velké pušky, bez nichž těžko proti zdem co pořídit.
— Ba pravda!
— A na konec přišel Zbyněk Zajíc Abeceda 92 ~~ : -L.. - = s puškami a obléhacími stroji. Totachy začaly chrlit spousty velikých šípů na zámek, hrubé pušky zasypávaly zdi kamennými koulemi, pod západní vížkou podařilo se nám umístit těžké bořidío. Zoul bránil se jako medvěd v brlohu překvapený, odrážel naše útoky velmi statečně, ale posléze na lid jeho dolehl nepřítel nejstraš- nější: hlad. Jeden sběh, jenž v noci spustil se po provaze s hradeb, vyprávěl nám, že pacholci už snědli kdejakého koně, ba i kočky a psy že už pojedli a nemají ani jediného sousta. Sám dva dny hladověl, nežli odhodlal se přeběhnout. A hlad je zlá věc, v obleženém zámku host nejhroznější. Arcibiskup o den odložil hlavní útok, soudil, že škoda lid ničit, když hlad nám tak jako tak hrad vydá do rukou. Den utekl v naprostém klidu, naše pušky umlkly, vojáci odpočívali. A lid Zoulův pak vycházel na hradby, žádostivě pohlížel na naše ležení, na ohně a kotly, v nichž naši vařili si potravu. Vím, mnohý deset let života dal by za to, kdyby jen jednou do syta mohl se najíst, ale arcibiskup nechtěl vyjednávat: lupiči před nedávnem umučili dva svaté poustevníky, Zoul nám sice vzkázal, že to byli dva lotři šibeniční, kteří v lesích vesničanky k hříchu sváděli, než Abeceda lupičovi neuvěřil, ačkoliv je možno, že v tomto punktu Zoul měl pravdu, sám znal jsem svatého poustevníka, jenž v lese vedl docela nesvatý život. Abeceda žádal hlavy všech lupičů a hlavy nechtěli dát, rozhodli se, že se v noci probijí k řece a uprchnou do lesů. Nevím, zdali arcibiskup byl zpraven 0 tomto úmyslu, nebo zdali jej pouze uhádl, než, jakmile nastala noc, poslal mne se čtyřiceti muži k bráně, měl jsem se jí zmocnit, až lupiči vyjdou. A s ostatním lidem provedl jakýsi manévr: naše ohně hořely opodál a zdálo se, že u nich stojí ozbrojenci, ale nalézali se u nich pouze z dědin sehnaní sedláci a skutečné vojsko posouvalo se co nejblíže hradu.
— Aj, chytrák byl Abeceda — řekl pan La- cembok. A spokojeně pohladil bradu. Také La- cembok vyznal se ve vojenském řemesle.
— Ano, byl obmyslný, víc voják, nežli kněz. A u Cajchanova Hrádku ukázal, co v něm vězí. Kolem půlnoci uhasly naše ohně. Po chvíli zaslechl jsem lehké kroky, brána zaskřípěla, most spadl a ke stu ozbrojenců kvapem hnalo se z hradu ven. Jak mi nařídili, nechal jsem je být, ačkoliv meč v dlaň svrběl. Jakmile přešli, vrhl jsem se k bráně, vtrhl na spuštěný most, bránu jen čtyři žoldnéři hlídali, těm Zoul nepověděl, co zamýšlí, jinak byli by utekli též. A lupič počítal 1 s možným nezdarem, chtěl se vrátit, pakli náhodou bude poražen. Ty pacholky kázal jsem pobít. Zatím dole zazněly rohy, třesk mečů, svistot šípů. Naši Zoula uvítali pořádně a rytíř kvapem vracel se k hradu, než my už obsadili bránu a Zoul octl se ve dvojím ohni. Byla to krutá seč, bránil se jako dábel, než nec Hercules contra plures, kdosi mu podrazil nohy ratištěm oštlpu a hned vrhli se na něho Pražané, arcibiskup měl co dělat, aby jej vyprostil. Se Zoulem bylo zajato na padesát lupičů a všechen ten zbojnický lid vedli jsme v triumfu k Praze. A soud byl krátký. Na Šibeničném vrchu postavena ohromná šibenice o dvou patrech, nahoře pověšen samojediný Zoul za žebro a kolik dní se trápil, nežli ducha vypustil. A dole pověšeni všichni jeho druhové, byli mezi nimi lidé mladí a krásní, než všichni zarputilci a náš arcibiskup nikoho neušetřil, už proto, že všem za ty dva svaté či nesvaté poustevníky krutou pomstu slíbil. Mnoho lidí se tehda sešlo na hoře Šibeničné, za Mořskou branou, pohledět na vzácné divadlo, neboí jednotlivé popravy nebyly Praze vzácností, ale padesát lidí najednou snad už kolik set let nepopravovali. Tak tedy skončila výprava proti Zoulovi.
XII.
Když umlkl, pan Cestka z Myčic počal opět kroutit svůj mohutný knír a po očku pohlížel na přítomné rytíře a dámy, jako mlsný kocour na vábnou krmi. Pan Cestka byl rytíř přeudatný, ale jednu chybu měl, potrpěl si na lidskou pochvalu. A přítomní ovšem pana Cestku pochválili, zvláště pak rytíř Lacembok velebil Cest- kovy zásluhy o dobytí Zoulových zámků. A pak mluvilo se o Grunevaldu, o přeslavném boji Slovanstva s bohopustou rotou severských Křižáků, o světodějném zápase, o němž hovořilo se neustále nejen v Čechách, ale i ve Francii, v íirabantsku, v Itálii a kdo ví, kde ještě, nebof iu Grunevaldu bojovali rytířové všech křesťanských národu a který unikl, mnoho vyprávěl (O strašlivé porážce německého řádu. Pan Krušina z Lichternburka se nejvíce na Tatary knížete Vitolda vyptával, neboť leccos o nich slyšel, ;a paní Ofka z Tulechova chtěla vědět, zda opravdu přední Tataříni smějí až deset žen pojmout. A rytíř z Myčic se zapřísahal, že o těch tatarských ženách nic povědět nemůže, neboť sám jich neuzřel a s žádným Tatarem po kře- sťansku domluvit se nemohl, každý jen ruce na prsa a na čelo kladl a salám říkal, což v jazyku těch kozlů řídkobradýcň pozdrav znamená, ale bojovníci jsou dobří, lehcí, na lehoučkých koních. Jeden obrněný rytíř i desíti a patnácti Tatarům by se ubránil, kdyby byl od zadu kryt, ale dostane-li se mu Tatar v týl, je zle. Oni tak bojují, že rytíře předstíraným útokem k boji povzbudí, pak začnou kvapem utíkat a rytíře za sebou v pole vyvábí, až rytíři se rozjedou, Tataři kvapem se vracejí a jako mrak vrhají se na jednotlivé rytíře, v kruhu je objíždějí a těžký obrněný kůň lehkému tatarskému nikdy neunikne. A je prý těch psú pohanských všude jako much na zdechlině, neboť i ženy a dívky křesťanské do zajetí berou a s nimi děti plodí. Jsou malí, oškliví, křivonozí, beznosí jako opice a jejich vous je řídký jako protrhaný len či konopí. Na Křižáky vrhali se jako vzteklí, ale teprve tehda, když křesťanští rytířové korouhev rozbili.
Pan Lacembok připomenul veliké porážky uherského krále Zikmunda u Nikopole, kdež král s Turky se utkal a tak důkladně byl potřen, že sám stěží život zachoval a teprve po mnoha měsících do svého sídla se vrátil. Rytíři rozhovořili se o bitvě nikopolské a o Turcích, novém národu, jenž od jihovýchodu blíží se k uherským hranicím. Pan Krušina prohodil, že nyní bude nějaký čas pokojno, neboť Křižáci tak brzo se nevzpamatují z hrůz Qrunevaldu a Turci mají ukrutnou práci s řeckým císařem, ale pan Lacembok hned opravoval jej: — Pokojno nebude, věř mi.
— A kdo by tedy zvedl vojnu?
— Či nevíš, že papež Jan dotírá na neapol- ského krále? Toho použili Benátčané, spojenci Ladislavovi a velcí nepřátelé uherského Zikmunda, který s papežem Janem peče, k útoku na Zikmunda a král uherský opět pole sbírá.
— 2e by?
— Ano, mně o tom pověděl onehdy Buřenic, patriarcha antiochijský.
— To chce jistě Nikopol vymazat z lidské paměti? Král Zikmund se do jisté míry podědil, jako Jan Lucemburský je velikým slávy rytířské milovníkem — — Jenže král Jan nikdy z boje neprchal — A Zikmund už utíkal, co kůň stačil a nejednou. Rád by tedy nějakým velkým úspěchem smazal odium starých porážek.
— Hm, s Benátčany. Jaká sláva, porazí-li obr trpaslíka, král ohromné země zemi malič- lkou? — prohodil pan Cestka z Myčic. Ale rytíř J,acembok hned odporoval: — Nemluv, nemluv, benátská moc nezaslu- huje opovrhování. Také řád Křižácký neměl mnoho zemí a přece se ho veliké Polsko stále obávalo. Benátčané jsou mocní, neboř rnají hojně zlata. Je to národ kupecký, jenž ve svých rukách soustředil veškerý obchod s východem a bohatne úžasně. Byl jsem jednou v Benátkách s poselstvím a viděl jsem jejich bohatství. Nevím, nevím, zdali s nimi král Zikmund pořídí, ne- připraví-li mu chytrý Benátčan druhou Nikopol. Oni totiž mají ve svých službách nejpřednější condottiery a kapitány, nejen Vlachy, ale i Němce a Francouze, Normany i Angličany. Vlach je chytrý a Němec má mohutná ramena; spoj chytrost se silou, kdo ti odolá?
— Pravda, nejednou jsem se přesvědčil, že špetka chytrosti převáží mnohou ránu mečem — řekl pan Cestka.
— Rozumíš mi, neboť jsi udatný i hrubě chytrý.
Pan z Myčic se zálibně pousmál. Rekl: — Zikmund tedy sbírá vojsko?
— Ano, poslal též ku králi Václavovi a jistě nejeden Čech půjde na Benátčany, i já půjdu, i tuhle pan Václav z Dubé. A půjde i náš strýc Jan z Chlumu, neboť mu kdysi Benátčané velmi ublížili. Což, nešel bys také, pane z Myčic? Rytíř tvého významu byl by Zikmundovi vítán.
— Nepůjdu.
— A proč bys nešel? I kořist bude!
J. F, Karas: Do čtyř artfkulA.
— Nemám rád Zikmunda.
— Já též nemám ho rád a přece pujdu. Aspoň nové krajiny uvidím a užiji nových dobrodružství. Co jsou nám platna silná ramena, helmy a štíty, když nikde není nepřítele? Rytíř byl proto stvořen rytířem, aby podnikal daleké výpravy a šířil po světě slávu svého jména. Jako pan Plichta z Zirotína, jenž byl nejslavnějším rytířem svojí doby.
— A já přece nepůjdu. Raději bych v Čechách za pluhem chodil, nežli bych sloužil povedenému Uhrovi. Co je mi do Benátčanů.
— Ale kořist?
— Nejsem boháčem, chudoba se mnou jde světem, ale je mi černý chléb milejší, nežli uherské zlato a benátské ílorény. Nemám rád Zikmunda a nedovedu se přetvařovat.
— Našemu králi se zalíbíš jistě, neboť on také nemá rád Zikmunda, ví, že uherský král o jeho kůži strojí. Ale já půjdu, neboť jsem slíbil a zkusím světa, na škodu mi to nebude. Leda že bych padl někde v souboji nebo v bitvě a co slavnějšího nad rytířskou smrt?
— As Němci nic nebude?
— Nevím. Král Václav rád by něco začal, než bojí se, aby toho nevyužitkovali korouhevní páni, jeho nepřátelé. Dobrého máme krále a přece poslední sedláček na svém gruntě je spokojenější i šťastnější, nežli Václav na trůně Karla čtvrtého! Takový je běh věcí na světě.
— Václava i ty náboženské rozmíšky velmi hnětou — prohodil pan z Dubé.
— Legáti jej obtěžují.
— Arcibiskup na něho doléhá.
— 1 Hus.
— Ale Hus má pravdu a tam ti pravdy nemají — řekl pan Sezima ze Sezimova Ústí a šedou bradou zatřásl, rukou mávl.
— i tys Husův?
— Starý jsem, do hrobu nedaleko, ale přece jsem rád, že pravda nepřešla mimo, aniž bych ji poznal. Hus náš apoštol, dobrých lidí hledatel a dobrá čáka věků. Onf pravdivý v životě i v učení, stejný v obojím a tam ti jinak učí a jinak žijí.
— Pravdu díš — přisvědčila paní Kunhuta z Lichtemburka.
— Mnoho let už žiji, mnoho jsem viděl, mnoho slyšel. A nešlo mi na rozum, jaká je to pravda, jež má dvojí tvář, jednu pro sebe a druhou pro jiné. Což by byl člověk rytířský, jenž by rytířství nedbal, dané slovo rušil, sirotků utiskoval? Pohrdli byste takovým jako prašivou ovcí, již vyvrhneme ze stáda. A což jest kněz, jenž lásku hlásá a nemiluje? Milosrdenství velí a sám není milosrdný? A je zajisté mnoho těch, kteří Kristovo učení kážou, ale sami Krista nenásledují, kteří velí: učiňte, ale sami neučiní?
— Jako Hus mluvíš.
— Však mluvím téměř jeho slovy. A on činí, co káže, on milosrdenství koná, nikoli pro chválu zástupů, ale že je poručeno konat je. Ano, je spravedlivý mezi nespravedlivými a jen dobro chce. Kterak mu neuvěřit?
— A co Viklif?
Neviní, milí bratři.
— Co theologové?
— Nerozumím jim hrubě. Ale rozumím Husovi. Mohl by dobrý chtít zlé, spravedlivý kázat kacířství? Tam ti říkají, že Hus bloudí, ale jejich skutky ukazují, že sami bloudí daleko od Krista a Husův život je viděn všemi a svědčí o pravdě. Aí učení praví co chtějí, moje oči a uši jsou nej- lepším svědkem ve při o mé svědomí. Jsem starý a nad hrobem a přece jdu s Husem. At mu nepřátelé do Viklifů lají, aí nám hrozí interdiktem. Budu-li dobrý, proč by mne dobrý Pánbůh zatracoval?
Starý rytíř domluvil. Mnozí souhlasili, ale ten onen bál se tak na ráz projevit souhlas. Moc kněží byla přece jen příliš veliká, hněv jejich strašný. 1 král Václav jej poznal, což, nepoznal by popskou mstivost i člověk menší? A papež ... Poklesla sice autorita papežů od těch časů, kdy dva i tři vládli najednou a proti sobě a nepěkně se ctili navzájem. Dobře jednou v hádce s rytíři pověděl učený mistr Šimon z Tišnova: »Kdybych já zámek měl a tři syny a nejstaršímu poručil zámek, co byste řekli o druhých, kdyby na toho nejstaršího naléhali a mocí chtěli mu hrad vzíti? 2e nectili otce svého a hrad že je jim nad vůli otcovu. Kdybych měl zámek a tři syny a zámek synům odkázal s tou podmínkou, aby sobě jednoho zvolili, jenž by jim vládl a oni nezvolili, ale všichni chtěli hrad pro sebe opanovat a druhé zkrátit... byli by to hodni synové?« Tak mluvil jadnou mistr Šimon z Tišnova a mnozí mu rozuměli. Než přece tu a tam panoval ostych.
Teprve po chvíli prohodil pan Hynce Krušina z Lichtemburka: — 1 já si Husa chválím. Aspoň na Němečky poberty dolehl. A tvrdě, hrubě tvrdě.
— Ano, už tak troufale nevystupují. V universitě měli pevnou oporu a už nemají. I král je proti nim, však je také poznal, sršatce.
— Jen v Praze ještě pevně sedí.
— Pan Voksa na ně, však by je brzo vykouřil jako lišku z díry!
— Ano, Voksa a Jeroným, ti by s nimi točili. A víš-li, pane Cestko, že byli u krále, stěžovat si na tebe a tuhle na Pernštýnského?
Rytíř Cestka už dlouhou chvíli neúčastnil se hovoru; jeho mysl plně zaujala paní Ofka, vdova po Ispahánovi z Tulechova, paní velmi pěkná a veselá. Rytíř poposedával, hleděl, oči chvílemi jako mlsný kocour mhouřil a pysky žmoulal, opět hleděl na paní Ofku a čím déle hleděl, tím vábivější, milejší zdála se mu. Jaké pěkné, buclaté ruce měla, jaké milé oči. Z počtu prstenů a drahého kamení pan Cestka soudil, že Tule- chov je daleko lepším zbožím, nežli nějaké My' čice, které již neexistují, leda v erbovním listě pana z Myčic. A přeslechl i otázku. Teprve když pan Krušina se podruhé optal, zvedl hlavu.
— Stěžovat že si byli?
Ano!
Nic nevím. A proč?
— Němec je Němec. Proč si vždycky najde, i kdyby o chlup šlo, křičí, že mu berou hlavu. Němec o důvod k žalobě nikdy nouze nemá. Však i zvláštního prokurátora sobě vydržují, aby proti nám z komárů dělal velbloudy. Hrubě chytrého chlapíka mají.
— A král? — optal se pan Cestka.
— Máte štěstí, král položil v žebráckých lesích dva statné čtrnácteráky a byl ve výborném rozmaru. Zasmál se Němcům, řekl jim, že věc je soubojem vyřízena a že af jsou rádi tomu, že vy nyní pokoj dáte. Ovšem připomínám, že antiochijský patriarcha už krále o věci zpravil. A tož Němci zasmušili se a s dlouhými nosy odcházeli. Hejtman Frysauer už se pozdravuje, ale druhý nadosmrti bude mrzákem. Lip bylo by mu, kdyby na místě vypustil duši, nebof nyní o posměch starat se nemusí.
XIII.
Nebylo veselo na staroměstské radnici; poslední události hrubě případně zvěstovaly konšelům, že pražský lid se probouzí z mnohaletého omámení a že dnů německé vlády už na mále. I lid proti Němcům, i zemanstvo. i král. Proud zvedl loď a žene ji v před, kormidlo přestalo poslouchat unaveného kormidelníka; před ním šklebí se Scylla i Charybda a jedna či druhá jistě bezvládnou loď pohltí. Purkmistr Kussenpfennig, vysoký, suchý Němec šedých, jakoby ztrnulých očí, dlouhého, plavého vousu, tu a tam stříbrnou nitkou protkaného, kormidelník německého korábu, českou vlnou zmítaného, seděl za velikým, ořechovým stolem umělé stolařské práce; na stole škartice, kterou byl před chvílí purkmistrovi a radě poslal Albík z Uni- čova. pražský arcibiskup. Kussenpfennig, hlavu dlaní podepřenou, seděl, nehybně pohlížel v levý kout prostorné radní síně, kde velká, okovaná truhla se vzácnými privilegiemi. Z vedlejší jizby slyšet neustávající skřípot brků a tlumený hovor.
Někdo rozhrnul damaškovou, těžkou koltru, vešel, jakoby se valil, pyšný Roli, městský rychtář, neveliký, velmi tlustý muž holé, šišaté lebky, velkých, odulých lící, brunátných, pokrytých sporým vouskem; za pyšným Rollem šel Purkart z Altemburka, ze staropražské rodiny kupecké, jeden z nejpřednějších konšelů, velký, ramenatý, v sukni karmínové barvy, žlutě lemované, přepásané drahvm, bitým pásem s přezkou, zdobenou dvěma velikými amethysty, po hoku lehkou špádu milánskou v zlacené pochvě.
— Purkmistře — j Kussenpfennig zvedl hlavu a bezvýrazně pohlédl na příctíozí. Roli se lehce usmál, odhodil birýt na stůl a prohodil: — Opět v myšlenkách? Tys věčně starost- liv, milý purkmistře.
— Ano. ano, však trudné nadešly nám dny — řekl Kussenpfennig, polohlasem, jakoby sám se 10 4 ' ■ ' ■ . . — .
sebou mluvil. A rukou pohnul, shrnul kadeř, po čele splývající.
— A co opět, milý purkmistře?
— Pohleď, rychtáři, list arcibiskupův.
— Uničovský nám píše?
— Uničovský. Ano. Stěžuje si na pražský lid. Děkan Thiem z Pašova, jenž s odpustky do Prahy přijel, je prý předmětem bezuzdných útoků, mnohých posmišků, na ulici prý se nesmí ukázat, nepěkně za ním volají, v oči se mu posmívají, na Veselí div jej nezbili, beáni jej onehdy až na hrad blátem vyprovázeli.
— Ano, vím, vím — rychle promluvil rychtář.
— Ale on prý sám vinen? A ti mrskáči od sv. Víta, na ty mnoho stížností, Čechy přepadají a Čechové dnes oplátkou Thiema a mnichy honí — prohodil Purkart z Altemburka.
— Ty bys je chtěl hájit? — křikl Roli.
— Nechci. Jen jsem připomenul.
— Ne Thiem vinen, ale Hus. Jen poslyš druhý díl arcibiskupovy žaloby: do truhel v kostelích postavených, v něž kněží peníze za odpustky schraňují, lid metá potupné škartice, v nichž hrubě nevraživě papeže a preláty snižuje, arcibiskupa a děkana Thiema tupí a Husa okatě vynáší.
— To je navedeno, smahám, že obmyslný. zlý v tom návod a Hus v tom jistě — vybuchl Roli a malýma očkama zablýskal.
— Arcibiskup Albík nám píše, že posílá králi stížný list a žádá, abychom také my poslali, abychom žalovali, křičeli, doráželi.
— Pošleme! Pošleme!
— V tom jsem jedno s Rollem. stížnost se- ipíšeme a pošleme — dodal konšel Purkart Altemburk. A prošedivělý vous prohrábl, usmál :se, dodal: — Ale pouhá stížnost nestačí.
— Myslíš?
— Kolik jsme jich už poslali! Na kopy. A co se stalo, přátelé?
— Nic. Pravda. Nic.
— Král zaklne, houkne na psy, odejde s kuší někam do lesa, za zvěří — — A Husa dál nechá v Praze řádit, i Voksu Valdštejnského, i toho divocha Jeronýma, studenty.
— Což Voksa, to starý pudivítr. Ale Hus a Jeroným jsou nám nebezpečni, ty nutno trefit a ne špatně. Na ty dobrá kuše, dobrý šíp.
— Tak, tak, rychtáři!
— A co kněz Michal? To naše střela na Husa.
— Ještě je v Itálii, v Římě byl, teď ve Florencii sedí, o peníze psal, hrubě pilně prý jich potřebuje, třikrát opakoval.
— Michal vždycky potřebuje, šenkéřík.
— A frejíř je to, nickalec, než my ho potřebujeme proti Husovi.
— Mně se Michal vždycky hnusil a váš krok in hoc puncto jsem neschvaloval — řekl Purkart z Altemburka.
— Já mám lepšího.
— Ty, rychtáři? - podivil se purkmistr 106 _■■ ■ Kussenpfennig. A hlavou hnul, jakoby naznačoval, že těžko uvěřit.
— Mám! A Čecha!
— Ti přece k sobě drží — — Což i kněz Michal říkal. Ale ten můj tři Michaly převáží.
— Nuže, pověz, rychtáři.
— Štěpán Páleč.
— Ten mistr z Karolina, Husův nejlepší přítel, obhájce knih Viklifových? Neuvěřím, není možná, šizuňk v tom nějaký.
— Já nešidím — vybuchl Roli.
— Ty ne, ty ne, ale tebe mohli omámit.
— Nikoli. Páleč je náš, neboť jde proti Husovi. Poškorpili se, mistr Štěpán byl jmenován kanovníkem a Hus mu vytkl, že hodnost od nehodného kněze přijal a ještě za ni poděkoval. To kanovnictví mezi oba meč položilo. Páleč se urazil a nyní potichu hledá argumenty proti Husovi. A to dobré, pakli Čechy rozdvojíme, navzájem se požerou a nám pokoj dají. Rozdělit je. na sebe popudit, had nechť hada spolkne.
— To velká novina! Proslulý mistr Páleč nyní bude Husa tepat.
— As chutí, my jej proti Husovi ještě pod- píchneme. I Uničovský. Ale tomu knězi Michalovi pošlete opět několik kop, i Michal bude dobrý. Michal pijan, kostkář a moudrý Páleč, hle, jak se tu s.ešli, jak pěkný pár — smál se rychtář Roli. Purkmistr Kussenpfennig vstal a počal po paláci sem a tam přecházet, hlavou kroutil, rukou pohazoval, teprve po chvíli řekl: — A Páleč vf — — Co, purkmistře?
— Že jde s námi, v náš prospěch.
— Neví. On jde proti Husovi, ale neví, že nám z kaše pomáhá. Ti Češi jsou paličatí, ale kdyby poznal, že nám slouží, nás že zachraňuje, snad by obrátil. Nic neví a vědět nemusí, jen af Husa bije, af vojuje za nás, až přijde čas, my sejmeme ovoce se stromu.
— Hm. ano, tak ... To možno — řekl purkmistr. Rychtář hlavou pokývl a něco Kussen- pfennigovi do ucha zašeptal. Oba se krátce, drsně zasmáli...
XIV.
Rytíř Ispahán z Tulechova a na Březí byl divný pavouk. Od mlada žil ve světě, již jako hoch táhl s Dětřichem, biskupem z Minden, proti Ludvíku Bavorskému a na této výpravě nabyl první slávy, ale pozbyl též jednoho oka i s obočím, hranatý Šváb Ulrych z Fernhajdy fal jej mečem přes hlavu a profal kost. oko vyrazil a meče zpět dobývaje, k tomu i obočí strhl. Na čele zůstal ohromný, ošklivý šrám. Za tři léta iel Tulechovský do Němec s proslulým panem Zbyňkem Zajícem z Hasmburka, vojsko táhlo proti hraběti Virtemberskému, jehož po delším hledání pan Zbyněk Hasmburský porazil na hlavu u Šorndorfu. Panic z Tulechova se opět velmi vyznamenal, rozfav jednoho po druhém pět švábských rytířů bratranců, dobyl si rytířského pásu, ale v té bitvě pozbyl tří předních zubů s kusem rtu a od té chvíle šišlal velmi směšno. Ve chvíli, kdy nazvedl hledí, aby setřel pot s tváře, přiletěl kámen prakem vymrštěný a udeřil jej prudce v ústa. Když císař Karel IV. poslal do Cách v Němcích poselstvo, jež mělo v kathe- drále cášské děkovat za narození kralevice Václava a odevzdat německým kněžím dar císařův 16 zlatých hřiven, rytíř z Tulechova byl v poselstvu. Pověst o ohromném daru brzo roznesla se po světě a loupežníci sbíhali se k silnici jako mouchy na med. Jednou pan z Tulechova se třemi pacholky jel napřed vyhledat nocleh a byl v lese přepaden zbojníky; bojoval s nimi udatně a několik jich pobil, nežli přikvapila pomoc, hlukem přivábená. Ale pan z Tulechova ztratil při tom ucho s kusem líce; loupežnický šaršoun zajel tak nešťastně v maso, že pan z Tulechova byl na ráz podoben největšímu ošklivci. Ale v Cáchách, v souboji s anglickými rytíři Raleighy opět dobyl veliké slávy. Po roce vrátil se do Prahy — tehda mladistvé srdce, dosud ždající si pouze slávy rytířské, najednou seznalo, že je na světě ještě něco sladšího, po čem možno toužit, že existuje cosi, co je snad vzácnější nad svatý Grál Artušových rytířů. Uviděl krásnou pannu z domu Wartemberků a velmi se do ni zamiloval, byl-li doma, sladké jméno Kedruše tisíckrát opakoval a ve všech tóninách, byl-li ii ní, pro nic jiného neměl zraku, ani sluchu. Jen ■ ■J • . r- , i = 109 spanilou Kedruši Wartemberkovnu viděl i slyšel, Amor načisto přemohl slavného rytíře a dovedl, že ani rytířský pás není ochranou před srdce pošetilostí. Pan z Tulechova velmi se trápil milostí, velmi vzdychal, také verše po vzoru burgundských truvérů skládal a s pano- šíky paní svého srdce večer serenády pořádal, s městskými biřici, neuvyklými na takový mrav, se rval velmi statečně, šatlavě vzdoroval, jídla a spánku si nepopřál, blouznil, až blouznění pomalu po Praze stávalo se příslovečným, ale spanilá panna Kedruše všem svodům odolala, nebylo v toni ostatně hrdinství, neboť kdo by se byl mohl zamilovat do jednookého, jednouchého a šišlavého rytíře, jenž sice silou a slávou proslul a byl strašný v souboji, ale velmi směšný prostřed ladného íraucimoru, od něhož se jeho ošklivost odrážela, jakoby byla vypouklým zrcadlem zmnožena. Snažil se dvorně klanět dulcinei svého srdce, točil se po vzoru dvor- ností proslulých francouzských rytířů, s nimiž mnoho obcoval v Cáchách, ale to nemohlo za- •krýti tří ošklivých šrámů, které pana z Tulechova činily starším aspoň o dvacet let; snažil se poeticky obrazně vrkat, vždyť též prostudoval slovník trubadurů, ale vrkání vyvolávalo ohromný smích, neboť šišlavými ústy pronášena, všecka ta vznešená, oslňující, vznětlivá slova zněla tak neodolatelně směšně! A jako nepochodil u panny, jež víc hladkého líčka dbala, nežli rytířského srdce, tak i u pana Wartem- berka tehda nepochodil. Pan Wartemberk, pyš- ný a sebevědomý velmož, zeptal se Tulechov- ského: A kdo ty jsi, odkud a na čem? Tam byla druhá slabina Tulechovského, neboť nepatrný hrádek Tuleehov se vsí Březí držel dobrým právem dědickým jeho starší bratr Matěj a mladšímu bylo spokojit se s nepatrným celkem odbytným, jež nestačovalo na vystavění nepatrné tvrze někde v borech, kde je půda za pac. Mohl ovšem ulovit nějaké purkrabství, vladařství na některém zámku, ale to nebylo podle jeho chuti. A pyšný Wartemberk ukázal Tule- chovskému bezzemkovi dvéře, sice zdvořile, ale přece jen příliš určitě. Zamilovaný chtěl napřed vyzvat Wartemberka na rytířský souboj, ale pak si věc jaksi rozmyslil, nebo Wartemberk odjel, kdo už ví, kterak se úplně rozešli, aniž se šaršouny posekali. Jednoho dne Tulechovský zmizel z Prahy, s nikým se nerozloučiv a dlouho vůbec nebylo o něm slechu vidu; posléze jeden rytíř, vracející se z Uher, vyprávěl, že se s Tu- lechovským sešel na uherském dvoře, nešťastný zamilovaný prý velmi zhubeněl, zvážněl, vous si nechal růst i vlas a na těle nosí ustavičně' černé brnění, černý chochol na přilbici. Ale sílu prý má dosud medvědí, na uherském dvoře odbyl si již několik rytířských soubojů a také v turnaji se velmi proslavil a maďarskými dámami byl všeobecně obdivován, dokud neodkryl hledí. Pak rytíř zmizel i z Budína a jakoby se do vody propadl, plných deset let nebylo o něm slyšet. Panna Kedruše Wartemberkovna se zatím provdala a mnoho dětí porodila, na směš- ného nápadníka dávno zapomenula, ale jednou, po desíti či jedenácti letech, když náhodou meškala v Praze, byla překvapena neočekávaným darem: sluha jako noc černý v tváři i na rukou, ošklivých, tlustých retů a očí s nevídaně velikým bělmem, přinesl jí pletenec pravých orien- tálských perel vzácné velikosti a ceny. Šlechtična odepřela dar přijmout, probudila se v ni Wartemberkovská hrdost, ale černého sluhy se na jeho pána vyptávala. Mnoho povědít nemohl, nebof neuměl česky, žvatlal cosi jakýmsi naprosto nesrozumitelným jazykem, ale paní War- temberkovna brzo se doptala jiných, nebof černoch byl v Praze takovou vzácností, že každý za ním běžel. A mouřenín se neskrýval, brzo vypátrali, že je sluhou či panošem přeudatného pana Janka z Tulechova, jenž prý se právě vrátil ze svaté země a kdo ví, odkud ještě. Vyprávěl o tom druhý sluha Tulechovského, malý, hovorný stařec, jenž s rytířem přijel z daleka. Pan Tulechovský prý z Uher jel do Srbska, Turky opanovaného, odtud přes hory do Caři- hradu a po moři do Jaffy v Palestině, kdež mnoho měsíců se zdržoval a do jednoho kláštera chtěl vstoupit, ale pak s jedním francouzským rytířem, jenž rovněž nešťastnou láskou soužen, odjel do Damašku. Tam právě strojila se veliká karavana do východních zemí, do končin, v nichž bydleli staří Asyrové a Babylonci, k Ninive a jiným proslulým osadám a k národům, v jejichž zemi šafrán roste. Kupci v kara- vanseraji mnoho vyprávěli o oněch podivuhod- ných krajinách, které prý až na druhém konci světa leží, i o dobrodružstvích, jež cestou prožívají, o zápasech se lvy i pardály i s arabskými loupežníky, s Beduiny, Kurdy a jak se všichni ti bojovní kočovníci jmenují — rytíři poslouchali a posléze nabídli se kupcům, že by s nimi jeli do oněch krajů. Kupci dlouho se radili a posléze nabídku přijali, jen někteří bručeli, že budou muset cestovat ve společnosti nevěřících, ale náčelník karavany ukazoval, že hosté mají silná ramena, zbroj výbornou a v boji vydají za padesát najatých kavasů tureckých nebo škipetárských. A tak rytíři putovali skrze rozlehlé roviny mesopotamské, podél Eufratu a Tygridu až k národům, kteří ďábla uctívají a kupcům prodávají vonný šafrán. Odtud pan z Tulechova dostal se samojediný do Persie, zatoulal se jednou podvečer od tábora a nemohl už najít zpáteční cestu, samojediný zůstal v pustině, nebof ostatní myslili, že jej sežral lev, nebo unesli Kurdové. Teprve po pěti letech vrátil se s jinou karavanou do Damašku, přestrojený za Musulmana a přivezl s sebou množství perel, safírů, smaragdů i rubínů velmi vzácných, i zlata hojnost, než nikomu nepověděl, kterak tohoto bohatství nabyl. Z Damašku odejel opět do Jeruzaléma, hledat onoho francouzského rytíře, jenž zatím nabyl rozumu a vrátil se do Francie, kdež se dobře oženil s jinou. Z Jeruzaléma pan z Tulechova putoval do Egypta, kdež mnohá dobrodružství prožil a z otroctví vysvobodil onoho černocha, jenž praví o sobě, že je synem velmi slavného mouřenínského krále, snad dokonce potomka onoho, jenž před staletími do Betlema přišel. Z Egypta pan Ispahán z Tulechova, Ispahánem proto nazvaný, že toto slovo nyní často měl na jazyku, putoval do Francie a teprve odtud, když byl navštívil onoho rytíře, s nímž žil v Jeruzalémě i v Damašku a na pouti do žerní šafránu, vrátil se do Prahy. A přišel právě v čas, jeho starší bratr Matěj zemřel, nezanechav dědiců. Pan Ispahán tedy zdědil Tulechov i Březí, ale tvrdil, že toho ani nepotřebuje, že za svoje poklady mohl by si koupit deset takových hrádků a deset vsí, ještě větších, nežli Březí. Ze známých už mnohý nežil, ale bohatý pan Ispahán brzo nalezl společnost, k bohatému se každý tlačí, chuďasovi leckdo vyhne. Pan Ispahán velmi sestárl, byl ošklivý, směšný, ale dosud ramen širokých a pevných a zdraví opravdu výtečného. A což divno, že na stará kolena opět začal bláznit po děvčeti. Kdesi uhlédl pannu Ofku a opět velmi se do ní zamiloval, chudé šlechtické děvče sice v duchu smálo se takovému nápadníkovi, ale přízeň ukazovala na jeho bohatství a velmi na Ofku naléhala, aby řekla před knězem »ano«. Však je starý, brzo umře, majetek vdově zanechá a pak si může teprve podle hlasu srdce vybrat, pěkného, svěžího mlá- denečka. A panna Ofka dlouho v srdci svém bojovala, mnoho nocí proplakala, 11a konec uposlechla příbuzných, vzala si hubeného starce Ispahána. Nádherná byla svatba, dlouho v Praze podobné nikdo neviděl, nevěsta i starý ženich ). F. Karas: Do čtyř artikulí. 8 - 1J 4- ■ - " 1 " 1 -- -•- ■ 1 —^ v rouších z Brabantu přivezených, sám klenot, každý se divil, ale nevěstě nebylo veselo. A po svatbě s rytířem na Tulechov odjela, ale dlouho spolu nežili, Ispahán jednou o lovech s koně spadl a tak se potloukl, že ani nejlepší pražský medik mu nemohl pomoci na nohy. Odkázav krásné choti všechen majetek, opustil tento svět, aby poznal, jak je v onom druhém, prý lepším. Paní Ofka dlouho netruchlila, brzo statek správcem opatřila a odjela do Prahy, než v nový sňatek nevstupovala, ačkoliv nápadníků bylo mnoho. Snad jim nevěřila, snad myslila, že pouze její statek hledají. Ale smutná ve vdovském stavu nebyla, ráda poslechla veselý hovor, dvorný šprým, sama na šprým trefně odpovědít uměla, veselila se i světa užívala a při tom cti své erbovní nezadala. Všude ji rádi viděli, neboí veselí s sebou v dům vnášela, jako slunce radost vnáší, kam jeho paprsky proniknou.
XV.
Všelijaké myšlenky vrtaly v hlavě páně Cestkově, když odcházel z domu Lichtembur- kova. Bavor s mladistvým zápalem počal vyprávět o všem, co viděl i slyšel a zasypával rytíře z Myčic všelijakými všetečnými otázkami, ale Cestka poslouchal jen tak na půl ucha a odpovídal na půl úst. Měl v hlavě paní Ofku z Tu- lechova, její pěknou postavu, milou, zvučnou řeč i její statek, na nějž neopomenul se pečlivě vyptat pana Krušiny z Lichtemburka.
Také pana Cestku na stará kolena postřelil Amor. A rytíř sám nevěděl, zda mocněji v jeho srdce uhodila krása paní, či její statek. Líbila se mu a šotek jakýsi mu stále našeptával, že na Tuleehově by nebylo zlé posezení, v hojnosti pozemské a po boku takové vábné, vonící květinky. Pan Cestka zálibně nakroutil vous a začal hlavou honosilo pohazovat, jakoby mu už Tulechovské zboží i s pani Ofkou spadlo do klínu.
Pernštýnský neustále dorážel otázkami a pan z iMyčic toužil po samotě, aby celou záležitost mohl řádně promyslit. Na štěstí žák Ple- tenec, kde se vzal, tu se vzal, stanul před nimi.
— Vítej, žáče. Kde se tu béřeš?
— Tak na zdař Bůh Prahou chodím.
— A škola?
— Zavřena; žáci spustili ryčnou, když měli být v examen bráni pro nedávné výtržnosti a stulili kabelky. Je taková doba, inter arma silent musae, praví starý latinský mistr. A je nyní doba krutých bojů.
— Já vím! Zikmund se chystá na Benátské!
— Ty nemyslím, panici. Niterných bojů doba je, žijeme, tuším to, na rozhraní dvou vele- památných dob. Ale snad ani tento převrat neobejde se bez řinčení mečů a proto dnes mistři přátelí se s rytíři, duch po meči se ohlíží.
— Nu, mne už dlaně svrbí.
116"'' ■ ■ -r-r~ -■ =-••-•• Za této řeči zahnuli k hradu a šli, nepozorujíce, že pan Cestka jim zmizel. Zák horlivě rozmlouval, posléze vešli nahoru na hrad a stanuli na ochoze, k Praze obráceném. Hleděli dolů na Vltavu a na stověžaté město.
— Hle, jak je ta Praha krásná — řekl najednou kdosi vedle nich.
Zák hlavou trhl, ale hned přívětivě zdravil: — Ach, mistře Marku: opět se kocháš pohledem na stověžatou?
— A je krásnější pohled na světě? Pověz — opáčil mistr Marek, hlavou pokyvuje.
— Nevím. Snad není.
— Rozhodně není, ani za Borysthenem, ani na Tibeře, ani na Rýně. Jen pohleď, jak je rozložena. A tam to malebné zákoutí za královým dvorem. A tamhle Zderaz. Tamhle ty uličky. Nu, Pletenče, není, není to krásné? A pravá slova přece ne a ne se rtů splynout...
Bavor Pernštýnský zahleděl se na mistra, černého, nevelikého, již ustaraného. Vysoké čelo bylo vroubeno tmavým, velice řídkým vlasem, na temeni úplně olyslém seděl mistrovský birýt, lesklé oči a nos mírně ohnutý prozrazoval jemného, ušlechtilého ducha. Nedlouhý vous byl do špičky zastřižen, na prstě leskl se veliký sekret s rytým znakem. Také mistr letmo prohlédl si Bavora a opět hleděl na Prahu. Zák ze zdvořilosti odstoupil, Bavora za rukáv popotáhl. Když byli kus cesty od mistra, panic se optal: — Kdo je to?
— Mistr. Jeden z nejzajímavějších, jež jsem poznal; mistr Marek Pražský, ale říkají mu všichni mistr Tempi passati. neboť toto rčení si velmi oblíbil a neustále je pronáší, jakoby na důkaz, že ty staré časy byly krásnější, lepší a že už minuly, nevrátí se již. Mistr Tempi passati historií zabývá se i poesií a nejednu pěknou píseň i oraci zdobnou složil, též jednu kratochvilnou hru, kterou však rektor nedovolil provozovat, dokud byl Němec a co Němci odešli, máme jiné hry na starosti. Mistr Tempi passati velmi Prahu miluje a celé dny vydrží stát někde na ochoze a hledět dolů na Prahu, již velikou básní hymnickou chce zvěčnit, jako Homér proslulou Tróju zvěčnil.
— Aj! A proč?
— Chce lásku vyslovit a slávy dobýt.
— Mh. Slávy dobýt. To ať raději kance v lesích poráží, nebo krásným dámám službou se zaváže, chce-li získat na proslulosti.
— Och, milý panici, mnoho je cest, o kterých ty nevíš. Nejen meč rytířský, i péro člověku slávu zjednává. Jen považ, naši mistři a zvláště Hus v celém vzdělaném světě jsou známi.
— O Husovi mluvíte? — ozval se za nimi Tempi passati. jenž právě opustil ochoz.
— O Husovi — kývl Pletenec.
— Bystrá hlava, ale duch nepokojný. Mnohé nám z něho vzešly rozbroje a universita trpí. Ej, to nebývalo, věru, nebývalo. Byl pokoj, tempi passati. Už nebude, už na dlouho a dlouho zle.
— A co naopravíš, mistře Marku? Či hole- dbavých Němců lituješ?
— A kdo by mohl Němců želet? Čech nikoli!
— Dobře pravíš. Tedy s nepřáteli svobody výkladu slova božího stavíš se v jedno?
— Nepru se s nikým o tyto věci.
— Či lituješ, že naši prodavače odpustků z kostelů i kaplí honí?
— Nemám rád odpustkářů a v tom Husovi se po bok stavím, že z odpustků zisk duši lidské nekyne, než pouze z pokání opravdového. Jen to mne zaráží, že při všem tolik hluku a ryku. Aurea prima sata est aetas, volali jsme s básníkem, když Karel nadal bohatě naši universitu; po uměnách prahl lidský duch a hle, poesie ustoupila theologii, krasořečnictví znešvařeno je nezpůsoby tržních křiklounů a věk zlatý, zdá se, mění se v železný, neboť, ačkoliv v těch starých dobách duchem žiji, neušlo mi, že dnes žáci více rapfru si hledí, nežli knihy a brku. A bývalo iinak. Tempi passati. tempi passati!
A mistr, starostlivě hlavou kývaje, sestupoval s Hradčan. Mladíci ještě kolem hradu chodili, Bavor s údivem prohlížel starobylé uličky, znaky domů, arkýře, pavláčky, tu a tam zahlédl svěží ženskou tvář. A horlivě se na vše vyptával. Praha mu byla novinkou, velikým a krásným obrazem, na nějž hleděl bez ustání a podívané nasytit se nemohl. Dojem byl dojmem vystřídán a všechny byly svěží, bezprostřední.
Nedaleko mosteckých věží malostranských, gotických a velmi uměle soškami ozdobených, se na chvíli zastavili a pohlíželi dolů na vodu, na rybáře, kteří na malých loďkách jeden po druhém odráželi od břehu a plouli k ostrovům, kdež v závětří a stínu ryby lépe braly.
— Mnoho tu ryb? — ptal se Bavor.
— Mnoho. A všelijakých. Kaprů, štik, can- dátů hojnost i lososů. Rybáři mnoho uloví.
— U nás ve Svratce jen malé rybičky jsou, tu a tam pořádnější štika, ale tu spíš sedláci chytí, nežli panský porybný. Za to kaprů v rybníce máme dost, však rybničný tak chutný není, blátem páchne.
— Tu proud, tu ryby dobré.
— A tamo v dálce, pod Vyšehradem?
— Vor pluje. To Rožmberští asi dřevo po vodě posílají.
— Jak je pěkná Vltava! A jak se voda leskne! Čarokrásná podívaná!
— Ajhle, tamo potácí se tvůj služebník, ten se zaječím pyskem. Někde přebral!
Panic pozvedl hlavu a skutečně uzřel Janka řečeného Zaječí pysk a za ním kus dál Mikše Pušku s několika veselými kumpány. I zbrojnoši pána uzřeli a zarazili se, hleděli zmizet za rohem, ale Bavor přísně jim pokynul, aby přišli k němu. Šli neveselo, jako ohaři pro slíbený výprask. A Bavor zahromoval: — Pěknou čest v Praze děláte Moravě a domu Pernštýnskému. Ejhle, jak se nakorbelili!
Janek Zaječí pysk zadrbal se za uchem: — To my z radosti, urozený panici.
— Z radosti? Pověz, uvidím!
— Tož věc byla taková: dva žáci nebo jacís nickalci vyvlekli mne ošemetnou řečí nahoru, k hradu, do jedné zahrady, já měl trochu pod čepicí a tož jsem jejich fortely neprohlédl, dokud se nechopili klacků.
— Aj, mrskáči od sv. Víta! — řekl Pletenec. A lehýnce se usmál, věděl už, co bude následovat, jakoby to z knih četl. Bití.
Zbrojnoš pokračoval: — Uchopili mne. bylo jich najednou kolem asi deset a povalili na zem, ale já se nedal.
— A bili tě?
— Nebili. Což pak Pernštýnský zbrojnoš nechá se tlouci?
— I bili, panici, bili, slyšeli jsme údery.
— Nebili! Nelži, Puško pyskatá.
— A přece. Proč jsi se neustále za stehna a za hřbet chytal? Svlékni nohavice a uvidíme pořádné modřiny po březové malvazi.
— Ano, zde ti nohavice budu svlékat! — broukl Janek Zaječí pysk. A úkosem pohlédl na panice, co on tomu říká. Bavor nemohl přemoci nával smíchu; ti hašteřící se zbrojnoši jakoby byli utekli z některé divoké komedie, jimiž dvořané oslazovali si život. Vousy rozježené, ruce proti sobě vztažené, div si oči nevyškrábali.
— A co dál? — prohodil panic Bavor, smích násilně přemáhaje.
— Co dál? Uchopil jsem meč a dal se do chlapů, už jich bylo asi dvacet nebo třicet, ale Pernštýnský zbrojnoš nepočítá svoje protivníky. Pak mi přišla pomoc a na konec chytli jsme nějakého falešných odpustků šiřitele, pravil, že byl v Palestině a prodával bláto ze šlépějí svatých tři králů. Tomu jsme nabili, aby podruhé z poctivých křesťan šašky sobě nerobil. Hrubě upřímně jsem mu v týl solil.
— A dobře jste udělali, na takové hůl patří, ale nyní jděte domů a hleďte, ať něco neprovedete. Nerozuměl bych žertu!
Žoldnéři pozdravili a hrnuli se na most, rádi, že tak lehce vyvázli z pánových tenat. A žák Pletenec vyprávěl o mrskáčích od sv. Víta, chasa prý to byla velmi nevázaná, zpupná a krutě lidi. o nichž věděla, že k Husovi drží, týrala, nejeden člověk ušel jim s rozbitou lebkou nebo zpřeráženými údy. A dřív troufalejší byli, než jednou přepadli a zbili mocného šlechtice, příbuzného Wartemberků. Šlechtic, jemuž oko a několik zubů vyrazili, jakmile se vyprostil z žákovských rukou, svolal čeleď svoji i War- temberskou a hurtem na žáky udeřil, mnoho jich bylo raněno, dva duši vypustili; od těch čas mrskáči byli opatrnější a nejraději vypláceli chudší lid, jehož pomsty se neobávali. Ze sv. Vít je živí, jsou velikými odpůrci Husovými a sváry vyhledávají.
Tou dobou seděl rytíř Cestka na břehu vltavském, daleko za Prahou; ušel z města, aby svobodněji mohl pomýšlet na hezkou paní Ofku. Učarovala mu, neboť několikrát na něho pohlédla tak .., tak ... slov neměl pro to a usmála se na něho... Pravda, paní Ofka prohlížela si pana Cestku velmi zvědavě, nebof slyšela, že je to rytíř proslulý, jenž u Qrunevaldu mnoho Křižáků pobil a v Praze v souboji hejtmana pancéř- níků Frysauera posekal. Ještě nepominul čas. kdy paní velmi si vážily ramen rytířských a proto i paní Ofka se obdivovala odvážnému šlechtici. A smála se — smála jeho bradavici na nose. Ani ve snách by jí nenapadlo, že obstárlý rytíř milostí zahoří.
Pan Cestka náhodou pohlédl na Vltavu, jeho hlava sblížila se s hladinou, na níž obrážela sc věrná jeho podoba. Zahlédl hlavu již osivělou, mohutný vous, tu a tam protkaný šedivým vláknem, mohutný nos s mohutnou, rudou bradavicí — ne, nevypadal jako ženich, jenž krásou a dvorností opanoval srdce mladé krasavice, bojarky veselé. Ačkoliv sama sebe pati Cestka nikdy nepohanil, tentokráte musel si doznat, že jeho zjev není právě z nejluznějších. Spíše za strašáka do máku. nežli na námluvy, řekl by mu nestranný rádce. Ale nestranného tu nebylo, rytíř namlouval si, že defekt na kráse proslulost nahradí, vždyf nestalo se zřídka, že krásná panna zamilovala se do ošklivého, ale proslulého rytíře. Proč by se i paní Ofka do něho nemohla zamilovat? A dobře by mu bylo na Tulechově, ani po královské službě už by neza- toužil. Hned zítra prudkým šturmem navštíví srdce krásné paní. Proto Cestka odešel v samotu, za Prahu, aby vhodnou oraci mohl si nerušeně složit, než marně hlavu lámal a vtipné obraty hledal, myšlenky tekly jedna za druhou jako voda v řece, ani jedna však to nenesla, po čem pan z Myčic toužil, pěkný obrat, rčení, jež by zapalovalo jako jiskra; snadněji bylo by starému sekáči potýkat se v turnaji s desíti pasovanými rytíři, nežli najít onu jiskru, od níž by vdovské srdce chytilo.
XVI.
Byla neděle, den Páně, a pražský lid, svátečně ustrojený, vyrojil se téměř do jednoho v ulice, jež vypadaly hned slušněji a honosněji, nežli dne všedního. V sobotu večer lid služebný a dělný zametal před domy, čistil ulice, konšelé dbali, aby Pražané aspoň jednou týdně zametali před svými domy a rychtář třeba i pokutou nebo žilou popoháněl všechny liknavé, čistoty nedbající. Před nedělí zmizelo z oken a pavlačí prádlo, jež pradleny s nemalou otevřeností věšely i na místa, jež chodcům nejčastěji padla do oka. V neděli umlkl hluk perlíků a kladívek, zpěv tovaryšů, pracujících v dílnách. Za to od kuropění pražské zvony se ozývaly, jeden kostel umlkl a druhý začal a zvoník jakoby zvoníka chtěl svým výkonem přebít. V předních koste- lích žáci prali se o čest: smět rozhoupat chrámové zvony. A zvoník sobě z nejsilnějších vybíral, ramena jim ohmatával, jsou-li svaly dost tuhé. aby mu zvony neklinkaly jako za umrlého 124 ■ ~ n špitálníka. Zvoník od sv. Apolináře jednou zvony chabým žáčkům beánům svěřil a pak rok nesměl se v krčmě ukázat, apolinářské zvony tehda divno zněly a sousedé rok zvoníka pokoušeli, div od zoufalství na oprátku se nedal. Zvonění není věcí tak snadnou, ledabylou, v Týně byli opravdoví mistři, kteří zvonit uměli jako nikdo druhý v Čechách a hned týnské zvonění od jiného člověk po dvou, třech rážích rozeznal. A když zvonili v osmi, devíti kostelích najednou, byla to symfonie nezapomenutelná! Než lidé měli nervy ocelové a snesli i ohromující, vzdouvavý hlahol nedělních zvonů, aniž okem mrkli.
V neděli pan Bavor probudil se spíše, nežli jindy, zvonění jej vyhnalo z lůžka. I pan Cestka již se oblékal, tomu zase láska nedala spáti. My- čický se drhl jakýmsi hrubým mýdlem, nevzhledným, plným pisku a páchnoucím po dehtu. Drhl se vytrvale, jakoby chtěl s kůže smýt stopy aspoň dvacíti, pětadvacíti let, jakoby chtěl omládnout, než mýdlo nic společného nemělo se zázračnou, omlazující mastí krále Kaulikandyse, zvěčněnou v jedné ze šprýmovných komedií oné doby. Kůže sice o poznání zbělela, ale vrásky a šrámy ocelí způsobené zůstaly a bradavice na nose ještě více zrudla. A pak rytíř v tlumoku hledal sváteční kroj, černý, aksamitový kabátec s krajkami brabantskými a bílé aksamitové spodky, hedvábnou suknici blankytnou s drobnými zlatými a stříbrnými, ozdobně vetkanými hvězdicemi, pláštík lehounký, šarlatový na rubu a jasné žlutý na líci a bílý aksamitový birýt s agrafou z drahých kamenu. Tento šat pan Cestka koupil si na polích u Qrunevaldu za dobrou ránu sekerou. Když polské vojsko opanovalo křižácké ležení, pan Cestka dostihl rytíře odkudsi z daleka, snad až z Paříže; rytíř tasil na obranu, ale Myčický, bojem rozvášněný, vypjal se v sedle a fal sekerou onoho rytíře tak strašně, že ostří teprve na zubech se zadrželo. Majetek rytířův, jak tehda bylo zvykem, sobě přivlastnil, něco prodal, ale nejpěknější věci uschoval v městě Krakově a dnes chtěl jejich kouzlo vyzkoušet na očích paní Ofky. Dnes chtěl na tamto srdce hnát šturmem, neboť včera nalezl žáka, který mu za hrst grošů vypracoval pěknou oraci, líbeznou i vznešenou, jež se Cest- kovi nad pomyšlení zalíbila. Kdyby jej podobnóu orací oslovila dáma třeba jako noc škaredá, byl jist, že by jí, ohledu na ošklivost nepobíraje, padl kolem krku.
Pernštýnovi bylo divno, že se rytíř tak pečlivě češe a strojí.
— Kam se chystáš? — řekl.
Myčický se drobet začervenal.
— Kam? Nu, do kostela.
— Ah tak! Já myslil, že král se náhle vrátil do Prahy a že se ke dvoru chystáš.
— Je přece dnes den Páně. Nevíš? A musíme Pražanům ukázat, že nejsme lid ledajaký, nějací běžci, kteří co do úst nemají strčit. A ty ovšem tu výhodu máš, že jsi z rodu bohatého i slavného, Pernštýn i v Cechách znám, ale já, jenž léta se plahočil a mečem chleba dobýval — Nenaříkej. 1 tebe v Praze už znají.
— Nu, ano, trochu pomohl ten souboj. Ale necht i šat pomůže. Uvidíš, jinak si nás budou hledět.
— A kam půjdeme?
— Snad na hrad. Tam prý chodívají nejuro- zenější, slyšel jsem.
— Já bych raději do Betlema.
— A proč?
— Hus dnes káže a tolik se o něm hovoří.
— Pravda. Mluví se všude, v palácích i v chyškách pod Vyšehradem. Snad nikdy lolik se o jednom člověku nemluvilo! Ten Hus je slavnější než nejslavnější rytíř, Hus Prahou hýbe. A já tomu ani dobře nerozumím. Než Hus je dobrý a chceš-li, půjdeme do Betlema, a( husa konečně poznáme.
— Praví se, že je kazatel ohnivý a světlo že jde od něho jako od svíce.
— Nu, slyšel jsem už kazatele proslulé, jednoho v Polsku, v Krakově; když počal mluvit, všechen lid v pláč usedavý propukl.
— 1 ty?
— Nu já... víš, já mu ani nerozuměl, nebof příliš rychle mluvil, ale když plakali druzí, také jsem pár slz uronil, aby lidé neřekli.
— A hleďme, hleďme! Ty jsi politikus!
— A co by ne? Však mne slzy nic nestály a tamten mnich měl radost, když lid plakal. Než pojďme raději do té kaple.
I šli. Též panic Bavor ustrojil se v nejlepší šat, když Myčický řekl, že nutno Praze ukázat, kdo jsou. Po boku lehké meče s jílci bohatě zdobenými, vykračovali k Betlemu. Před kaplí již se tísnil veliký zástup lidu, očekávajícího mistra Jana. Tu a tam zakrnitl se i šlechtický birýt, klobouk nebo kalpak, jaké uherští kupci do Prahy vozili. Pan Cestka poznal rytíře Lacemboka po mohutné, hranaté postavě a pana Sezimu ze Sezimova Ostí po dlouhé, šedivé bradě, splývající hluboko pod pás a hned se k oběma přidružil. Po chvilce přišel pan Krušina z Lichtem- burka s chotí a dcerkou Svatavou, mladistvá děvuška byla jako andílek krásná a jak uhlédla Pernštýnského, hned k němu běžela, drobnou ručku podávala a znovu za službu děkovala. Bavor v rozpacích hleděl na sličné děvčátko, v duchu si myslil, že za pár měsíců z něho vyroste krasavice neodolatelná. Pan Krušina s údivem pozoroval strůj páně Cestkovu.
— Ty jsi se vyšňořil, jako bys na zálety mínil, nebo na svatbu — řekl.
Cestka maloučko obočím potrhl.
— Jsem starý na zálety.
— Ej, nemluv, i starý někdy hoří více, nežli mladík. A proti Amorovi nikdo není dost velkým rytířem, onf nejtvrdší pancíř prostřelí, nižádné srdce mu neujde.
— Hin, praví se ...
— A Husa jdete poslechnout? Ano? To vám chválím. Však tamto už jde.
— Hus?
128 : i =1=.— Ano. Vidíš?
Pan Cestka pohleděl, uzřel kněze nevysoké, silné postavy, tak asi v letech čtyřicátých, ale mnoho si ho nevšiml, neboť nedaleko Husa objevila se paní Ofka, krásná růže v nádherné kytici šatu vkusného i bohatého; plavným krokem spěchala ke kapli — pan Cestka odtrhl se od společnosti a hnal se rovněž do kaple; u kro- penky se setkali a když paní ke kropence ruku vztáhla, obstárlý rytíř už jí dvorně na prstech vodu podával. Lehce se usmála, přijala, hlavou v dík pokývla. Zatím panic Bavor hleděl upřeně na Husa, zvolna blížícího se ke kapli. Hus byl oděn v černý talár, skorém až na zem splývající, na hlavě seděl černý kvadrátek. Z pod silného obočí vystupoval nos jemně řezaný a svítily zraky, jež upoutávaly, podmaňovaly, strhovaly. Byly to oči veliké, jasné, pronikavé a při tom dobrácké, oči člověka, jenž dovedl jít na smrt, aby pravdy obhájil, ale nedovedl nikomu ublížit. Celá Husova povaha obrážela se v těch očích jako v zrcadle. Bylo zřejmo, že jejich nositel nikdy je k zemi neklopii v rozpacích a nikdy se nečervenal jako člověk, v hříchu postižený. Hleděla z nich cudnost i síla, již cudnost vtiskuje člověku. A dav klopil hlavy, zdravil Husa, tu a tam zazněl výkřik obzvlášť horlivého ctitele.
— Toť Hus? — řekl panic.
— Ano. Líbí se ti, pane Bavore?
— Milý člověk.
— Milý, dobře díš, hrubě milý...
— A ten že vojnu vede s arcibiskupem, ba i se samotným papežem Janem?
— Musí, neboť jde o pravdu. Divný člověk, ale zlé mu nemůže být vyčteno. Tuhle má dcerka je velikou jeho přívrženkyní, na Husa nedá dopustit, všude jej horlivě brání. Žertem jí naši praví Husitka.
— Aj! Nevěděl jsem...
— A zdaž všichni rozumní nepraví, že Hus nic zlého nečiní, naopak mnohé dobrodiní koná a chudému lidu rozdává, co kde získal? — řekla Svatava a hlavinkou pohodila, jakoby chtěla dodat: zdaž vůbec nutno o Husovi dobře mluvit, když sám je tak dobrý, tak ušlechtilý, že ani nejhorši nepřátelé neodvažují se jej podezírat?
Zatím Hus vešel do kaple a za ním valil se zástup lidu, jako velká voda vpadl v kapli, než pro tolik lidí zde místa nebylo a mnozí museli zůstat venku. A pan Krušina z Lichtemburka, nežli vtlačili se do kaple, řekl Pernštýnovi: — Pozoruješ nával?
— Ano a divím se velmi.
— Toť Husův vliv. Jinde nadarmo hrubě dlouho zvony vyzvánějí, kostely jsou z půl prázdné, ale zde by mohl stát chrám jako město veliký a nebyl by prázdný. Je tu šlechta, i měšťanstvo, i lid. Hleď, sprostý vedle učeného, žebrák vedle boháče. A to Hus chválí.
Vtlačili se v kout, Bavor vypial se na špičkách a rozhlížel se po Betlemě. Byl překvapen velmi, neboť nikde neuzřel oné nádhery, již vídal J. F. Karas: Do ityt artikuli. 9 130 == — 11 — v brněnských i v některých pražských koste- lích. Betlem byl prostičký, uvnitř neúhledný, nebylo tu zlata, drahokamů, skvělých obrazů a soch. Prostota Betlemu překvapovala, byla v odporu s duchem doby. Bavor chtěl něco říci, ale již Hus objevil se na kazatelně, maličko pohleděl na zástupy, stísněné hlava na hlavě, rukou přetřel čelo, jakoby vzpomínal, hledal myšlenku. Zavřel oči. Nastalo ticho, že by člověk slyšel, kdyby někomu jehla na zem upadla. A najednou Hus promluvil. Pomalu a skorém tiše. Jako člověk, který duchem vrací se z veliké dálky.
— Aj, dva slepí, sedící u cesty, uslyševše, že by Ježíš tudy šel, zvolali: Smiluj se nad námi Pane, synu Davidův... A nejsme-li, milí, jako oni dva slepci, zdaliž všichni, nevidomí, u cesty života nesedíme? A všichni čekáme na světlo. Smiluj se nad námi, Pane, synu Davidův! Po čem lačníme, po čem vzdycháme, po čem voláme? Po světle pravé víry. Neboť oko naše je zalepeno mázdrou a nejistota sedí v srdci. Mnohé se zajisté dějí věci i u nás v Praze. Přišli k nám cizinci s bullami a truhlami nemalými" na peníze a úklady činí našim duším, řkouce: dávejte na odpustky, abyste byli spaseni. Ale zdaliž neřekl Ježíš kněžím: darmo jste vzali, darmo dávejte? I všel jednou Ježíš do chrámu Šalomounova a vyháněl všechny prodavače, vymítal penězoměnce a převracel jejich stoly. I řekl jim: Dům můj dům modlitby slouti bude, ale vy učinili jste jei peleší lotrovskou. Medle ^ .... —^ t ■ J 3J co by řekl Ježíš těm bullám a truhlicím, s nimiž cizí kněží od chrámu k chrámu jezdí? Co řekl Ježíš bohatému mládenci? Chceš-li dokonalým býti, jdi a prodej statek svůj a rozdej chudým a budeš míti poklad v nebi. A ejhle, tito poklady schraňují, ne ty, jež rez nekazí a zloděj sebrat nemůže, ale zlato i stříbro naše a když jim bráníme, církevní klatbou nám hrozí! Interdiktem ve jménu toho, jenž pravil: Milujte nepřátele své, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávidějícím vás a modlete se za ty, kteří vás utiskují a vám se protiví, abyste byli synové otce svého, kterýž jest v nebesích; nebo slunci svému velí vzejiti na dobré i na zlé a déšf dává na spravedlivé i nespravedlivé... Toto jest slovo pravé víry a ne klatba, ne vyobcování, ne interdikt, ne vojna. Zdaž na ty, kteří duchu Písma se protiví a zlé činí pro zlé, k pohoršení křesťanské obce, nehodí se slova Ježíšova: Běda vám, zákonníci a fariseové pokrytci, že zavíráte království nebeské před lidmi; nebo sami tam nevcházíte a těm, kteříž by vjíti chtěli, vcházeti nedopouštíte. Běda vám, zákonníci a fariseové, že sžíráte domy vdovské, a to pod zámyslem dlouhého modlení. Běda vám, zákonníci a fariseové pokrytci, že dáváte desátky z máty a kopru a z kmínu a opouštíte to, co jest těžšího v zákoně, soud a milosrdenství a věrnost. Běda vám, zákonníci a fariseové pokrytci, že jste se připodobnili hrobům obíleným, kteříž sic zdají se zevnitř krásní, ale vnitř isou plni kostí umrlčích a vší nečistoty ...
Husův hlas, na počátku slabý, tichý, jakoby smutkem zastřený, zvedal se pojednou jako vlna na jezeře, nad nímž zatočil se vichr, rozlehl se a zabouřil prostorou chrámovou, plný, sytý, hlaholný jako hlas proroka, varujícího před zkázou. Byl prosycen opravdovým mravním rozhořčením, nestrojený, ohlas toho, co naplňovalo nitro. A lid nedýchal ani, lid hleděl na mistra Jana, očima ulpíval na jeho rtech. A Hus opět už mluvil tiše, jakoby po velké únavě, ale přece dost zřetelně: kladl slovo k slovu, podobenství k podobenství, citát k citátu, vše přesné, jako chod velkého orloje na radnici. A poutal, neboí s kazatelny mluvilo opravdové přesvědčení, jistota, že je pravdou to, co v duši vyrůstá v ohromných obrysech. Přesvědčení, že pravdě průchod musí proklestit veliká duchovní revoluce a snad i smrt mnohého z posluchačů, snad i veliké, úžasné oběti. Nebof není vítězství bez ztrát.
XVII.
Rytíř Cestka byl jedním z prvních, kteří se protlačili z kaple. Nevyhnala jej dusná atmosféra, starost, zdali mu paní Ofka z Tulechova neunikne, byla vzpruhou silným, hranatým loktům. Rytíře sice dojalo kázání Husovo, ale ne úplně, příliš nerozuměl těm věcem, o nichž mistr mluvil, a trochu se divil, že se lidé tak o ty kněž- ské desátky a daně na vojnu s Neapolským králem rozčilují. Když Hus mluvil o odpustcích, v duchu mu přisvědčoval, ale když o věci chvíli rozvažoval, pomyslil si: je to věc špatná, ale af si! Kdo nechceš dát, nedej, vždyť nikomu nesmějí sami o svojí vůli sáhnout v kapsář, kdo nechceš dát, nedej, a je po řečech. Ostatně vojny se vedou, aby rytířstvo nezahálelo a že na vojnu je peněz zapotřebí, i malé dítě poví. Mniši žebrají, nu, buďsi, však já jim nedám, je-li ten Neapolský král proti Zikmundovi, jen af mu pořádně, Uhrovi ledajakému, sršatému vyčepčí. čím víc, tím lip. Ale rozčilovat se pro to? Pravda, i ti Křižáci byli havět všelijaká, třeba ostatky svatých na prsou a na pancířích nosili a není všecko zlato, co se třpytí, v tom má Hus opět pravdu, než především je to věc theologů a rytířů teprve pak. propukne-li z toho pořádná vojna. Pak bude čas, přidat se na tu, či na onu stranu a sekat v pancíře i helmy těch protivných. Pan Cestka v kapli pozoroval tváře kolemstojících žáků. řemeslníků i šlechty i žen a divil se té zaujatosti, již na všech tvářích spatřoval. Než bylo lze lehko pochopit, proč My- čického kázání úplně nepodmanilo: měl, i když poslouchal a modlil se, neustále paní Ofku v hlavě, hledal ji očima, spatřil, že je snad ještě krásnější, nežli dřív a o Tulechovském zboží slyšel také mnoho pochvalného.
Nedaleko východu pan Cestka se postavil jako sloup, rozkročil, ruce v bok opřel a bystře ku kapli hleděl, jakoby střežil obléhanou pev- nost. Tu a tam někdo vrazil rytíři v týl, ale Cestka jen cosi nechvalného zamručel, zraků s vrat nespouštěje. A valil se ven zástup roztodivný, dvořanstvo pěkně ustrojené i prosté iněšfky, tu a tam ojedinělá panna městská, šlechtičny strůjí překonávající, ale bylo takových málo, Hus nenáviděl zbytečnou nádheru a v kázáních ji ostře káral. 2e je nádhera dcerou ďáblovou a v peklo zavádí. Nastrojené raději chodily k těm jiným kněžím, kteří nekárali. Tu a tam mihl se rytíř a panu Cestkovi opět v oči udeřilo, že nejeden ten rytíř s měštěnínem rozmlouvá jako se sobě rovným. To snad opět ten Hus, pomyslil si, nebof jinde, hlavně v Polsku, šlechta nerada s lidem se stýkala, nanejvýš rytíř s některým bohatším Němcem promluvil. A v Němcích teprve šlechta se nad nešlechtíce vypínala a neurozenými okatě a krutě opovrhovala. Než mnoho přemýšlet neměl času, najednou uhlédl paní Ofku a hned k ní spěchal, dvorně zdravil a na zdraví se vyptával, vedle ní kráčeje dolů, k vodě.
Pan Krušina z Lichtemburka, jenž za okamžik vyšel s Bavorem, uhlédl nerovný párek a polohlasitě se zasmál: — Hle, panici, tamo jde tvůj strýc.
- Není mi strýcem, ačkoliv je z příbuzenstva.
— A pohled, jak se má k paní z Tulechova Opravdu, jakoby na štolu myslil — Pan Cestka?
Nu ano.
— Vždyť pravil, že je nepřítelem žen.
— Ti, kdož se za nepřítele žen prohlašují, bývají často největšími žádostivci — prohodila paní Kunhuta z Lichtemburka.
— A v řeč se pouští! Rukama šermuje! To si věru pěknou našel zábavu — opět řekl pan Krušina. A usmál se podivným, přidušeným smíchem. , Zábava páně Cestkova za nic nestála, za pac drahá, neboť rytíř, jakmile se octnul vedle krásné paní, na ráz celou zdobnou oraci zapomenul a nyní nevěděl, kudy kam; usmyslil si, že se paní uchopí jako klíště, že s ní půjde, ať jde kamkoli a po cestě vyznání lásky učiní, neboť třeba kout železo, dokud je žhavé. Dokud se mluví o slavném jeho vítězství nad hejtmanem Frysauerem. A latet anguis in herba, řekl by s latiníkem, kdyby se v latině lip vyznal, když hleděl na pěknou, oválnou tvář paní Oíky a na pěkně řezané, karmínové rty: Každý den mohl mu někdo paní Ofku odloudit a rytíř se trochu divil, že už dávno neupadla v mužská osidla tato bohatá a svěží vdovička. Začátek se mu podařil, nalezl paní Ofku a zavěsil se na ni, ale dál nemohl, zapomenul naučenou řeč a nadarmo si hlavu lámal, prvního slova nedovedl a nedovedl sobě připamatovat. Bylo to jako díže, ale nebyla to díže, bodejť by v lásce o pečení chleba mluvil k paní! Ale tak nějak podobně to znělo a kdyby aspoň to první slovo nalezl, ostatní už by jistě šla jedno po druhém, jako husy z pastvy. A bodejť co najít, pamět jako za- klínovaná a v hlavě cosi hučí, šumí, přehání se a vrní, jakoby tam poletoval roj včel. Nešťastný žák! Jakým to divným slovem začínal zdobnou oraci?
Jednou, dvakrát paní po očku pohlédla na pana Cestku. Bylo jí nápadno, proč ji zastavil, proč s ní jde, v prvé chvíli ani nepomyslila, že by obstarožný rytíř na frej či na ženitbu pomýšlel.
Vltava na blízku zašplouchala.
Na kalenici domu, řečeného u jelita, zavrkali holubi, bílé holubice obletující.
Pan Cestka dosud hlavu si lámal. Aby nevypadal jako nějaký budižkničemu, vytlačil z úst několik slov o počasí. Ze je pěkně, inu jako v létě, že slunce praží a že snad k večeru přižene se bouře, div nediv po takovém parnu. Ale že bouře, možná, zdrží se. Tak si pomáhali nesmělí seladonové snad už v dobách, kdy moudrá Ruth sbírala klasy na polích Boozových. Paní Ofka dosud nerozuměla, tu a tam prohodila slůvko, ro»mluva vázla velmi povážlivě. A rytíř počal se zlobit, bradavice na nose naběhla a zrudla, jakoby v ni klackem někdo uhodil. Než zlost nepomáhala, orace ne a ne napadnout. A tož pan Cestka, když hodně povy- kládal o počasí, počal o vojnách, kterak se Suchým Čertem jezdíval na Rakušany a kterak s ním pral Němčíky hlava nehlava, zboží jim pobíral, zámky pálil; kterak sám Habsburk bál se Čerta Suchého a stálý poplatek prý mu za šetření nabízel, značný peníz, než proslulý Suchý Cert prý rriu vzkázal, že ani za císařskou korunu nevzdal by se zábavy: honit rakouské Němce. A pak mluvil o vojně na Červené Rusi, o vojně s Křižáky na Zmujdži a u Qrunevaldu, mnoho pověděl paní Ofce o vojnách, vojskách, zbraních, fortelech vojevůdců, ale o svém roz- kochaném srdci kalého slůvka říci nedovedl. A najednou, jakoby prudký blesk ducha osvítil, v prostřed líčení, kterak rozfal u Tannenberga onoho proslulého rytíře von Pforzheim, vzpomenul sobě na první slova orace, žákem vtipně sestavené: Díš srdci svému, nemluv, Diana jde v lesy, luk vezmi Zéve, lunookou postřel — pan Cestka ani jedinému slovu z toho nerozuměl, ale žák prohlásil, že je to prostě velkolepé, nepřed- stižitelné a že takovým skvělým slohem svojí dámě ještě nikdo lásku nevyznával od těch čas, co otec Čech vystoupil na vrchol Řípu. A pan z Myčic nechal Pforzheima nedobitého, odkašlal a paní lehce za rukáv zadržev, počal odříkávat, jakoby odříkával naučené pensum: Díš srdci svému, nemluv, Diana jde v lesy, luk vezmi Zéve, lunookou Dále se pan Cestka nedostal. Paní hleděla velmi překvapeně, ale to ho nezarazilo, ještě nezavřel úst — než najednou ze sousední uličky vpadl do Zlaté zástup studentů pokřikujících česky i německy a v patách prvním hnali druzí, každý nějaký větší kyj v hrsti. A pan z Myčic neměl už času postřelit lunookou, sám byl střelen klackem za ucho a nějaký Němec blekl mu vztekle do tváře. Pět nebo šest vtlačilo se mezi něj a paní Ofku, jež vidouc, že z nenadání octla se prostřed žákovské pranice, uskočila do blízkého domu. Arcibiskupovi žáci posmívali se přívržencům Husovým, někdo hodil kamenem a už pranice byla v proudu, Češi hnali Němce a jejich české soudruhy od sv. Víta k Vltavě a na Malou Stranu, bušíce v ně pěstmi i holemi a pan Cestka octnul se prostřed utíkajících Němců; že mluvil česky, jeden jej uhodil a již rytíř rval se také, dobyl kordu a vztekle začal kolem sebe mávat lesklou ocelí. Jeho vztek rostl, pomyslil-li, že jeho vyznání citů bylo náhle přerušeno v nejlepším a že byl kyjem pohaněn před očima dámy. Rytíř rozdal pár ran, ale proud jej strhl a unášel, několik žáků skočilo na něho s opičí křepkostí, viseli na rukou i na šíji, velcí i malí, bradatí scho- lárové z university i drobnější beáni, tloukli jej v hlavu i ve tvář, kopali, smýkali jím sem a tam a starý, v bitvách proslulý rytíř poznal, že nec Hercules contra plures. Teprve po hodné chvíli podařilo se mu vyprostit se z chumlu, jenž hnal se k mostu a přes most k věžím, než po paní Ofce marně se ohlížel. Zmizela mu, jakoby se v zem propadla. Pan Cestka upřímně zaklel a šat zle pocuchaný urovnávaje, zaklel i po druhé a že do třetice všeho dobrého, i po třetí. Kletby zlost odplavovaly jako voda písek, hned mu bylo volněji. Chvíli ještě chodil sem a tam, ale když paní Ofky nikde neuhlédl, vrátil se do hospody a hrubě zlostně kázal přinést konvici vína.
Sedl a pil dlouhými doušky.
Malvazí na hněv chutnalo Po chvíli přišel Bavor, jenž doprovázel rodinu páně Lichtemburkovu. S ním přišel žák Pletenec, jehož panic na ulici sebral. A Pletenec na plná ústa vyprávěl o srážce, v níž odpůrci Husovi dostali, co chtěli. A vyprávěl též, že v kostelích bouřili se lidé proti kněžím, vychvalujícím římské odpustky, a že arcibiskup i legát odeslali poselstvo ku králi, aby stavil práci přívrženců Husových. Než to marno, Praha že je proti odpustkům velmi pobouřena a už ani král Václav, i kdyby chtěl kněží poslechnout, lidské mínění by na rub neobrátil. Také panic Bavor vpletl se v rozhovor, škádlil starého rytíře paní Ofkou, než starý se nedal, ránu ranou oplácel. A že bylo k poledni, nechali hádky, počali se shánět po lžících, nebof z kuchyně už stoupala libá vůně nedělních pokrmů. Za chvíli stůl téměř prohýbal se pod tíží okřínů a velikých cínových mis, naplněných rybami, drůbeží a pečeněmi se šalší vinnou i mandlovou, i bez ní. A nastal turnaj ve třech, vítěz, kdo nejspíš mísu vyprázdní.
XVIII.
Krušina z Lichtemburka hned po neděli jel za králem na Žebrák, aby se přimluvil za panice Bavora a za pana Cestku; myslil, že je doba příhodná, aby jednomu opatřil přijetí v počet panošů králových či královniných a druhému nějaké purkrabství, Než nebyla. Nedaleko Žebráku, na silnici v lesích hlubokých a skorém neprostupných, v nichž král Václav nejraději lovil, potkal pana Voksu z Valdštejna, jednoho z předních králových milců. Pan Voksa seděl na rusém koni s dlouhou hřívou a pomalu klusal po silnici ke Karlštejnu. Jakmile zahlédl Lichtem- burského, už zdaleka volal: — Kam, pane Krušino, kam?
— Ke králi.
— Aj! Aj! Ty?
Nu ano. Divíš se?
— Obraf koně, pane Krušino.
— A proč medle? Či král odejel zase někam jinam?
— Neodjel, tamhle sedí za lesem.
— A proč tedy — — Nu, protože ani čert s ním nevyjde. Je rozmrzelý na celý svět a proklíná, hromy svolává, div konvicemi po hlavách nebije.
— Král?
— A což ho neznáš? Něco mu vlezlo do hlavy. A já vím co. Stále na něj arcibiskupští dolézají, konšelé opět byli žalovat, král se rozzlobil, nebof mu řekli, že husitskými rozmíš- kami království ve světě na pověsti trpí a že trpí i on. Na pověsti i na měšci. Cizí kupci prý do Čech nejdou ze strachu před kacíři, jež k pohanům přirovnávají. Takovou hudli králi a Václav ohněm zahořel.
— Aj, aj, to je mrzuté.
— Když jsem k němu přišel, osopil se na mne jako na psa a div mne psem nevyštval. Ale já ■ 1 1 1 —■—141 jsem ho ťal: otočil jsem se a ráz dva, už jsem byl venku a hned na koně a hned z hrádku! Václav z okna hleděl a jistě ho to mrzelo, ale af! Voksa Valdštejnský nemusí být právě tam, kde se na něho sápou.
— Ti konšelé pokoje nedají.
— A kněží rovněž jsou takoví. Arcibiskup má tu dobré špehouny i popichovače.
— Že má? U krále?
— Chceš říci, že král arcibiskupské nemá v lásce? Však se dovedou zakuklit. Je tam nějaký cizí rytíř Odoaker z Miihlrosen a ten dvořany pro arcibiskupa měšcem získává. Chtěl jsem Němci dát po nose, ale král nedovolí. A co ty chceš na hradě?
Pan Krušina z Lichtemburka pověděl a Voksa hlavou vrtěl: — Z toho nic nebude, s králem není řeči. Ale jeď tedy dál, chceš-li, snad za nějaký den bude přece v lepším rozmaru.
— Do uvidění!
— V Praze, neboť jedu do Prahy!
A Voksa pobodl koně, pan Krušina jel k zámku. Po chvíli uviděl hrad, zvedající se nad hvozdy věčně zelenými a vjel do brány v okamžiku, kdy král Václav strojil se vyjet s Putou z Častolovic a s Odoakrem Miihlrosenem z hradu, na lov. Král Václav, prostřední, nepříliš silné postavy, líce vráskami rozrytého, vousu již hodně šedivějícího, právě sedal na vraníka uherského plemene. Na Krušinův pozdrav odpověděl mrzutým pokynem hlavy, na níž seděla lehká čapka, proužkem soboliny lemovaná. Na čapce houpalo se volavčí péro, připevněné přaz- kou, pokrytou rubíny a démanty. Král vyjel z brány a pan Krušina, s koně neslézaje, hleděl za ním. Václav nedávno překročil padesátku, ale vypadal stařeji, v jeho tváři, kdysi krásné, bylo zřetelně vepsáno utrpení minulých let, starost a nedůvěra. Nebylo do té doby v Cechách krále, který byl by dožil se většího nevděku a ohavnějšího ponížení. I jedu prý mu dali, aby dlouho ne- zatarasoval jinému cestu na trůn.
— Stárneš ... Stárneš ... smutně zašeptal pan Krušina. A hlavou pokývl, jako člověk, jenž poddává se návalu resignace... Nebudeš dlouho, pane králi... A kdo po tobě? Dětí nemáš ... Kdo po tobě? Uher? Zikmund? Před Zikmundem rač nás, pane Bože, ochránit... Pan Krušina neměl rád druhého syna Karlova, uherského krále Zikmunda, už proto, že s drobnou šlechtou držel a Uher opět mocné pány podporoval. A byly takové časy, že bratrství šlechty v nich pominulo jako sníh na slunci, že rytíř požíral rytíře jako ryba rybu. A požíral jej s dvory, hrady i poddanými. Bylo několik mocných, kteří snažili se ovládnout ostatní šlechtu a seslužebnit ji. Jako kdysi nejbohatší římští aristokraté klienty z chudších domů, obklopovali se Rožmberkové, Hradečtí, Šternberkové, Riesembur- kové a jiní dvorem zchudlého rytířstva, obláčeli se pýchou i zpupností, nedbali spravedlnosti a lásky křesfanské, nedbali ani dávného přátelství. Pan Krušina brzo poznal, že panské snahy jsou nad jed a dýku nebezpečnější ostatní šlechtě a dlouho nerozmýšlel, na kterou stranu se postavit. Šel s králem, proti Rožmberkům, proti Joštovi, dokud žil a proti Zikmundovi.
— Na moutě, myslil jsem, že na hrad přijel Bileam na oslici a zatím je to Lichtemburský na svojí šedé kobyle. Ale pravda, koňský zadek se od oslího mnoho neliší. Zdar tobě, pane Krušino. A kam hledíš tak zpytavě?
Lichtemburk se ohlédl. Uzřel nevelkého, ale statného rytíře prostředních let, veselého pohledu. To pan Racek, zvaný Kobyla, proslulý dvořan Václavův, vyšel sobě na zápraží, pohlédnout, jaké bude zítra počasí.
— Kobyla kobyle oslem? — zažertoval pan Krušina Lichtemburský.
Rytíř Kobyla se zasmál: — Má tvoje klisna lví zuby, Krušino? Aj, pohleď, tato (pan Racek na sebe prstem ukázal) má lví zuby a už pokousala arcibiskupa i kně- žíky neposluchy. Za králem hledíš?
— Za králem.
— Je v pramizerném rozmaru. Chybí mu zdravý humor. Vtip je ten tam, to je to.
— Jak se vede králi?
— Jako obilnému zrnu mezi dvěma žernovy. Víš, jak se takovému zrnu vede? Nevíš-li, zajdi do nejbližší mlýnice a požádej mlynáře, aby tě trochu omlel. Ale žert stranou: králi je čím dál hůř. Dolézají na něj ti i ti a jitří jeho ducha. To mu neslouží, bojím se. že hněv a starost jej udolají.
144 ' ' — 1 1 11 — Také Valdštýnský na to naříkal.
— Král Václav pana Voksu vyhnal. Ale vím, zítra po něm začne tesknit a pozítří někoho pošle, aby Voksu přivedl. Takový je Václav: náladový, hned prudký a udeří, hned by člověka líbal a objímal, i nějakým úřadem podaruje. Není zlý, ale náturný. A co Praha? Pověz!
— Co o ní říci? Je stále nepokojná, stále zmítána rozbroji. Nyní tam prodavači odpustku krev lidskou velmi zle jitří. Hrubě se roztahují.
— Slyšeli jsme tu o nich a radil jsem králi, aby je vyhnal ze země. Thiema, i ty ostatní.
Pan z Lichtemburka spěšně pohlédl na rytíře: — Tak jsi radil? A král?
— Nu, Václav je Václav. Že jim vstup do země dovolil, že proti ním vystoupit nesmí už z ohledu na papeže, který je posílá — řekl rytíř Kobyla a rameny pokrčil, rukou mávl, jakoby neposednou mouchu odháněl.
— Král tedy nepokoje — — Nezastaví, brachu milá, nezastaví.
— Škoda, škoda.
— Aj, ty také? Ty, Krušino, už také voláš po pořádku? Hleďme, hleďme.
— A zdaliž už všichni pokoje nepotřebujeme? Já se bojím, že tyhle rozmíšky jednu, či druhou stranu zavedou tam, kam nechtěla. Ať se však děje co děje, já držím s našimi.
Pan Krušina zatím sestoupil s koně, jejž odevzdal jednomu z hradních štolbů a vešel, rytířem Kobylou doprovázen, do síně dvořanů, kdež právě při číších a kostkách sedělo několik milců • 1 -1 — ' ■ -145 králových, zemanů, jimž doma na dvorech a tvrzích nebylo tak veselo, jako při osobě králově. Ihned pana z Lichtemburka ve svůj střed zvali, číší uherského vítali a po novinkách z Prahy volali. A pan Krušina bodře se usmál na všecky, připil si hlubokým douškem, aby prach spláchl a živě vyprávěl o posledních událostech. Dvořané poslouchali, tu a tam někdo poznámku přičinil, otázku nadhodil a čas v zábavě spěšno prchal.
Na večer vrátil se král Václav z lesa, ale nikoho nechtěl přijmout, byl rozmrzelý, prudce kuši i tesák s rukojetí uměle řezanou odhodil do kouta a poručil, aby mu vína podali. Dlouho do noci seděl král se svým trunksasem Šimkem Králíčkem a mlčky pil a pil. O ničem nechtěl slyšet, i loutnistu Hřebička vyhnal, ba i nejmilej- šího chrta odkopl, když se k němu lísal. A dvořané si šeptali, ruku na ústech, aby hlas daleko nebylo slyšet: už králi zas vrtá nešťastná politika v hlavě; to bude několik parných dnů, nežli trochu pozapomene ...
Ráno král ptal se po panu Voksovi Valdštejnském, ale řekli mu, že šprýmovný rytíř odjel do Prahy; za to přijel pan z Lichtemburka. A král Václav pohodil hlavou, teprve po chvíli řekl, že by Lichtemburského rád spatřil. Pan Krušina již čekal za dveřmi a hned vešel, dvorně se klonil, po oku na krále pohlížeje. Václav byl přepadlý, jako člověk, jenž špatně spal, vypadal zas o několik let starší, nežli byl, oči nepokojně těkaly s místa na místo.
J. F. Karas; Do čtyř artikulů. 10 — Chceš něco, Lichtemburče?
— Tentokrát ano, jasný pane. Skutečně přicházím s prosbou — řekl rytíř.
— Nic nedostaneš. Špatnou chvíli sis vybral. Nejsem v náladě udílet milosti, když ke mně nikdo není milostiv. Nic, milá brachu, mám vás všech už dost, ano, takhle. Aby sám čert vám, braši, vladařil.
— Nechci pro sebe.
— Tím hůř.
— Pro hodného člověka.
— Aha! Protektor! Chyba lávky, Lichtemburče, na protektory už nic nedám. Což pak jste se mne všichni málo naždímali? He?
Pan Krušina směle pohlédl na krále.
— Chtěl jsem něco pro dva statečné rytíře, ale když nic, tož nic.
— Durdí se! Vida! Rožmberk se vždycky taky tak nafoukl. A za koho tedy oroduješ?
— Panic Bavor z Pernštýna prokázal mi znamenitou službu; zachránil moje dítě, když se náhodou octlo pod kopyty pražského biřice.
— Aha! Vzpomínám! Slyšel jsem něco. To je ten, který se bil s Qerštorfem?
— Ano.
— Hm. Hm. A co chce?
— Rád by ke dvoru.
— To tak! Ne! Měl jsem už dost mrzutostí. Ať panic zůstane, kde je. Nechci ho. Řekni mu to, pane Krušino. Mám tu už dost rváčů a pova- lečů — hlučel král Václav. A pan Krušina umlkl, jen vousem cukal. Věděl, že zatím bylo by mar- no mluvit. Však Václav dnes nebo zítra sám o věci začne. Než král tentokráte nezačal. Uteklo několik dní, král jezdil po lesích jako zběsilý, zvěř ubíjel, večer při číši stěžoval si na Pražany, na konšely Němce i na Husa, na kněze, na arcibiskupa Albíka i na odpustkáře, na vše, nač právě vzpomenul, ale o Pemštýnovi nezačal. A pan z Lichtemburka také mlčel a čekal, až krále zlý rozmar opustí.
Než rozmar krále neopouštěl, aby potrval, starali se poslové měst pražských. A najednou přišla nečekaná, pobuřující novina...
XIX.
Jan Hus neustával v Betlemě kázat proti odpustkům a s Husem šla téměř celá Praha, až na konšely Němce a několik mistrů z university, k nimž i dávný Husův přítel Štěpán Páleč se připojil ve chvíli nejpohnutější. Jakmile Hus vystoupil přímo proti autoritě papežově, proti duchu Říma, mistři se velmi polekali a nejvíce ze všech polekal se mistr Páleč. To už nebyl theologický spor, jenž mohl být řešen a vyřešen rozpravou, af už ve prospěch té, či oné strany — to už byl přímý odboj proti mocnosti svět ovládající, proti duchu, jenž nesnesl odporu. Už neběželo o výklad Písma, o slova bez závazku nutné konsekvence, už útok hřměl na baštu, žár- 148 1 1 ■■■ ~ livě střeženou rukou, jež třímala blesky interdiktů. Husův krok byl přímým důsledkem všech dřívějších, Hus pevně šel k jádru zla, hotov potýkat se s drakem, jenž Pravdu věznil, ale mistři, kteří dřív betlemskému kazateli přáli, až na několik nejvěrnějších, nemínili zajít tak daleko, polekali se nutných důsledků Husova odboje a jeden po druhém utíkali do protivného tábora, pod záštitu arcibiskupovy a papežovy autority. Měli na mysli i hmotný prospěch i možnou škodu na jmění i důchodech. Znali povahu moci, proti níž vzepial se Hus a věděli, že se nezastaví v půli cesty, bude-li jí boj vnucen, že nevezme ohledu na jmění i život protivníka. Polovičatost ozvala se v těch, kteří souhlasili s Husem, dokud boj byl méně nebezpečný. »Což pak já musím se plést do všeho« — stalo se heslem dne. A opatrní stavěli se opodál, nechtělo se jim zůstat, kde, možno, už brzo rány začnou padat. U mistra Pálče ku strachu připojila se i mrzká závist. Jan Hus čím dále byl u lidu oblíbenějším, přímý, ne- bojázlivý kněz čistých mravů získával srdce a tato obliba velmi pálila mistra Štěpána. Počal závidět a závist zplodila v srdci několik nových neřestí. Najednou ostatní počal proti Husovi popuzovat. Mistři, Husovi nepřející, žalovali arcibiskupovi a obstarožný kněz Albík z Uničova, jenž po smrti Zbyňka Abecedy na arcibiskupském stolci seděl, neviděl jiné pomoci, nežli požalovat si na Husa i Jeronýma v Římě, u kurie. Albík z Uničova dbal více o statky pozemské a dobré bydlo, nežli o věci duchovní, víc, nežli theologických hádek si hleděl svojí truhlice, zlatem a stříbrem naplněné, ale když množily se žaloby, také počal ostřeji proti Husovi a jeho přátelům vystupovat. I král Václav, z důvodů politických, šlo mu o získání papeže, aby v Německu o něm kněžstvo dobře mluvilo, stavěl se nyní proti Husovi, třeba v mnohém s ním v duši souhlasil. Sám Páleč, zrádce, poradil, kterak Husa trestat za odboj. Nechf je uštván prohnaným prokurátorem a takovým byl Michal de Causis, najatec pražských konšelů, sršatých Němců a kněží nehodných, příkladu apoštolů zapomínajících. Žil před časem v Praze kněz Michal, jenž byl farářem u sv. Vojtěcha v Jirchářích. kdež kůže hnětli a tříslem zpracovávali; farář Michal v době, kdy Hus počal kázat o čistotě mravů, vedl s lehkými ženštinami život velmi nemravný, pohoršlivý a sám v louži po uši věze, všechna slova Husova o kněžích na sebe potahoval a hněvem hrubě planul, že nemravnost Hus káře i odkrývá. Michal tak se na faře zapomínal, že osadníci sami proti němu povstali se žalobami. A knězek nedočkal vyřízení: kdes v krčmě poznal krále Václava a pojal smělý plán; jednou navštívil krále ve Dvoře a pověděl, že je synem horníka, jenž v Kutných Horách dlouho pracoval a že se výborně vyzná v hornictví, v slojí zakládání, hloubení, v kovů šmel- cování a že by králi, kdyby jej učinil správcem pustnoucích dolů v Jílovém, značný zisk opatřil svojí dovedností. Král Václav rád měl statek a hned svolil, aby Michal farář dolů v Jílovém se ujal. A ovšem knězka i královskými penězi hojně opatřil, než Michal dobře jedl a pil, o sloje se mnoho nestaral a slíbeného zisku neposílal, stále krále na lepší časy odkazuje, jako bába hadač- ská. Však prý hory v Jílovém věru mnoho ponesou, až prý ještě to či ono pořídí — a stále na nové výdaje peníze mámil, hýřil a v duchu smál se hloupému králi. Než posléze ucho se přece utrhlo, král Václav slyšel o Michalových orgiích a volal nehodného kněze na soud, pana Lefla z Lažan pro něj poslal s trabanty; než kněz ošidil rytíře a se zbytkem peněz upláchl ze země. toulal se v Němcích, ve Švábsku, posléze přes hory alpské a kolem hornoitalských jezer odešel do města Říma, kdež, duchem nehloupý, všelijakých lestných fortelů znalý, brzo stal se prokurátorem papežovým ve věcech víry. Ale Michal de Causis v Římě na Cechy zapomenout nemohl, leckdy se mu po nich stýskalo, leckoho si s hněvem připomínal a nejvíce hněval se na mistra Husa, jemuž už dávno pomstu sliboval. Tohoto prokurátora poznal Štěpán Páleč, věděl o jeho nenávisti k Husovi a mistr Páleč kněžstvu navrhl, aby byl Michal proti Husovi za plat zjednán. I sbíralo kněžstvo Husovi nepřátelské, to, proti němuž v Betlemě horlil, peníze a posílalo je do Říma, také arcibiskup přispěl nějakou hrstí zlafákú. Nenávist a lesklý kov počaly konat svoje dílo v Římě. de Causis na Husa podával žalobu za žalobou a nejvíce papeže Jana i kardinály hněvalo, že Hus proti odpustkům káže a že kněze odpustkáře z chrámů -1fi1 vyhání. Šlo papežovi především o peníze na vojnu proti Ladislavovi, králi neapolskému, a proto ochotně Michalovi sluchu popřál. Mistr Jan též poslal do Říma mistra v právích zběhlého a učeného Jana z Jesenice spolu s jinými, než těm zle se v Římě vedlo, někteří byli zjímáni a jako přívrženci českého kacíře do vězení uvrženi, mistr z Jesenice s bídou zajetí ušel a oklikou do Cech se navrátil, s trudnou předtuchou v duši. A zprávy z Říma, o vyslechnutí' Husových prokurátorů kardinálem Petrem a o pronásledování všechněch, kdož ve prospěch Husa mluvili, pobouřily Prahu. Tisícové se jitřili, neboť mocí Říma, vlivem zlata byl potírán jejich Hus, čistý muž jako Milič z Kroměříže, jenž před ním nepravosti káral ostrým slovem a vinici Páně od červů i ropuch očišťoval, učený jako mistr Matěj z Janova, jenž mnoho nad Písmem bádal a dnešek s dřívějškem srovnával. Byl napaden Hus, jenž kuřeti neublížil. Hus dobrý, laskavý, spravedlivý, pravdy hledající, pravdu nalézající v Písmě. Hus, přítel drobného lidu, ochránce vdov a sirotků, paveza chudých. Všichni, jimž křivda se děla na zemi, hleděli na Husova ústa, jako těžce nemocný hledí na ústa proslulého lékaře, jenž slovem bud naděj vznítí, nebo naděj přetrhne. Všem šlo o potření běd, o nápravu společenského řádu, o obrodu církve. Všichni neuměli jasně vyjádřit, co chtějí, po čem touží, ale všichni toužili a Hus byl jejich ústy, výrazem a plamenným hlasatelem jejich neujasněné touhy, byl svící vysoko hořící v temnotách věku a tuto svíci chtěl kdosi v Římě shasnout, jako vítr plamen louče dusí a shasíná. Ten »kdosi« opíral se o moc, už valně podlomenou schismatem. rozporem mezi papeži, vzájemným proklínáním hlav světa. Ten »kdosi« ztratil mnoho, neboř lid viděl, že nejen neopravuje statek svěřený, ale ještě více jej ničí zlostí i lakomstvím. A Hus opřel se o pravdu, o Písmo, jehož výklad lahodil chudým, poníženým, stíhaným bědou i zžíraným lítostí. Nadcházel vrcholný bod zápasu dvou mocností: neoděné Pravdy s krutým oděncem Lží. A téměř celá Praha stála na straně Pravdy i toho, jenž ji držel slabou rukou, ale pevným srdcem. A Praha nejen že stála po boku Husově: Praha bojovala tento těžký boj také, po svém způsobu, nevybírala si ve zbraních, neboř v kvapu a rozhořčení, jež se zmocňovalo všech myslí, nebylo času na přemýšlení. Nebojovala-li Praha tento boj zbraní vždy aristokratickou. bojovala aspoň zbraní poctivou a čelem proti čelu.
XX.
Pan Cestka z Myčic po celý týden zkoušel, zdali je pravdivé pořekadlo, že ve hře mívá štěstí, kdo nemá štěstí v lásce, ale pořekadlo se neosvědčilo, neměl štěstí ani v kostkách, ani v milování. V kostkách prohrál za tři míšeňské kopy grošů i hrubě vzácný zlatý prsten, jehož u Tannenbergu dobyl na kterémsi slavném bra- bantském rytíři a v lásce prohrával také všechno, neboť ačkoliv týden uplynul, nepodařilo se mu zastihnout paní Ofku z Tulechova a přednést ji oraci, již si nyní pevně v pamět vštípil. Paní v úterý odjela na Tulechov a pan Cestka hned podezíral, že tam v okolí je nějaký hejsek, pěkného líčka že se vdově zachtělo. Byl by jel za ní, ale včas ještě rozpomenul se, že společenská slušnost vylučuje takový čin. Mohl by jet pouze tehda, kdyby našel nějakou vhodnou záminku, ale pan Cestka, ať hlavu lámal jak chtěl, záminky nemohl najít. Och, bylo by něco jiného, kdyby jej vdova, třeba jediným slovem a třeba neupřímno pozvala na Tulechov — v tom případě nemusel by se ohlížet na mrav a mohl by letět za lepou vdovou bojarkou.
Pan Cestka z Myčic po celý týden hrál, ovšem opatrně, na groš byl skoupý a sázel na vrh málo, aby mnoho neprohrál, a žárlil, jelikož pak žárlení pranic nestálo, v něm sobě nekladl mezí. Obstarožný rytíř žárlil velmi mocně, neboť den po dni na paní Ofku vzpomínal a den po dni nacházel na ní nové, milováníhodné vlastnosti. Viděl v ní soubor všech dokonalostí a obával se, aby o tento soubor náhodou nebyl ošizen.
Člověk žárlivý není veselým společníkem. Je lépe s neuvázaným medvědem sedět v jámě, nežli se žárlivcem u stolu, neboť každé sousto i každý doušek otravuje. A pan Cestka nemrzel se pouze proto, že vdovička odjela, mrzel se též velmi, že pan Krušina dosud se nevrátil z Ze- bráku, ani psaní neposílal. Pan Cestka denně očekával s listem pacholka, oděného v barvách Lichtemburků, ale posel nešel, za to přijel pan Voksa z Valdštejna do Prahy a všude rozhlašoval, že král Václav je v rozmaru nebývale špatném. Pan Cestka tušil, že Lichtemburk nepochodil a zlobil se velmi, nešlo mu o živobytí, ale o úřad, o titul, aby se před vdovou mohl znovu blýsknout. Nešlo mu o živobytí, nebot v duchu věřil, že vdovy dobude a bude-li jednou pánem Tulechova, hej, tož jiného chleba nepotřebuje, ale titul je přece jen titul. Muž s titulem je muž bohatý, i když grešle neměl. A muž bohatý je vzácný.
Týden, jejž mrzutý pan Cestka hře v kostky zasvětil, panic Bavor Pernštýnský věnoval poznávání Prahy, kterou mu žák Pletenec ukazoval. A líbila se mu stále více.
V neděli ráno panic Bavor prohodil, že by dnes chtěl do chrámu sv. Víta.
— A proč tam právě? — mrzutě zabručel pan Cestka z Myčic, ještě rozespalý.
— Nu, tak. Slyšel jsem, že tam bude kázat sám Václav Thiem, děkan pasovský.
— A kdo je to? Neznám Thiema. Němec?
— Ano, Němec.
— A to by mi stálo za řeč, jít se dívat na sršatého Němce.
— Ale páter Thiem bude kázat o odpustcích, on ty odpustky prodává a my, slyševše první, měli bychom slyšet i druhou stranu, to dobré, to učení lidé radí.
— Hm a proč?
— Nu, abychom o tom hovořit mohli, až se na Moravu vrátíme. Budou se nás vyptávat mnozí, to víš, lidé jsou zvědaví.
— Nu, půjdeme tedy.
U sv. Víta bylo již hodně lidí, neboť pronikla zvěst, že sám Thiem děkan o odpustcích bude kázat a mnohé zvědavost hnala do kostela. Než děkan Thiem, vida takový sběh lidu ze všech vrstev, neodvážil se vyjít na kazatelnu, slyšel mnohé peprné poznámky a bál se lidu, nevěřil mu ani v kostele. Mnoho mu Němci napovídali o pražských hlaváčích. Kázal tedy kněz Jakub, ale jakmile zmínil se o odpustcích, že je to věc dobrá a v peklo patří, kdo jí odpírají, ozval se repot mnohých hlasů a jeden hlas nad všecky jasnější zabouřil chrámem: — Ty lžeš, kněže!
Kazatel Jakub zbledl jako stěna, rty počaly se chvět, ruce sklesly.
— Kdo mluvil? Kdo slovo boží ruší?
— Já. Já — ozval se opět onen jasný, mladistvý hlas a steré oči ulpívaly na tváři mladíka studenta, jenž promluvil z prostřed zástupu.
— Já odpírám, neboť o věc nedobrou jde. o dílo Belialovo — ozval se znovu.
— Rozumu netrus — zahřměl kazatel.
— A ty pravdu lží netup!
Dav zatrnul. Co kostel stál. dosud nebylo v něm takového sporu. Ani nejstarší nepamatovali, že by byl někdo proti kazateli tak ostře vystoupil, výtkou lži jej ve tvář trefil. Než mnozí v duchu s žákem souhlasili. Tu a tam ozval se šepot: To žák Martin, hlava bystrá. A mnozí vystupovali na špičky, aby lépe viděli. Již také ozvaly se venku těžké kroky, ozbrojenci vpadli do chrámu a rovnou razili si halapartnami cestu k mladíku, na něhož kněz prstem ukazoval. Nikdo neodvážil se městským trabantům zastoupit cestu, lid uhýbal, ne tak ze strachu před ocelí, jako z ohledu na posvátnost místa. A za okamžik již biřicové drželi žáka, jenž se nevzpouzel a odváděli jej z kostela. Za nimi valil se zástup, teprve venku před chrámem propukla bouře hněvu. Mnozí hrozili biřicům, volali, aby žáka propustili, než biřicové obstoupili zajatce a lid byl neozbrojen, bezmocný v té chvíli. A ozývali se hlasové, že Martinovi nic se nestane.
— Jen pravdu hájil.
— Faleš trestal.
— Neodváží se na něho sáhnout!
— Nesmějí, Praha by nemlčela.
— Němci jsou, ale rozumu ještě nepropili, — Pojďme k Husovi, ať Hus radí!
— K Betlemu!
A dav hrubým krokem pospíchal dolů k Vltavě a ke kapli, v níž Hus právě dokončil svoje kázání. Hned jej vyvolali a řekli, co se událo u sv. Víta. Ještě jedni nedomluvili, už tu byli druzí a vyprávěli, že v kostele Matky Boží zatčen tovaryš Stašek, jenž na odpustkáře posměšně volal, a třetí přiběhli od sv. Jakuba, že tam spoután byl mládenec Jan, známý hudec a v Praze oblíbený.
Hus hlavou vrtěl, čelo chmuřil; a mistr Jeroným hned mistry svolával, všichni s Husem v čele, provázeni zástupem lidu, ubírali se na staroměstskou radnici, ale purkmistr Kussen- pfennig mistrů nepřijal, vzkázal jim, aby obav neměli, že jen právu bude dán průchod a msty že konšelé v prsou nechovají.
— Je Němec, nevěřme mu.
— Lže Němec hrdý — volali mnozí. Než Jan Hus, všech prozíravější, varoval před násilím. Že se mládencům stát mnoho nemůže, zvláště když konšelé vidí, že lid za mládenci stojí. Ale někdo aby jel ke králi na Žebrák.
Panic Bavor, jenž stál nedaleko mistrů a v domnění, že dojde k šturmu na radnici, v popředí se dotřel, hned zvolal: — Já pojedu!
Hus otočil se po hlasu.
— Ty bys chtěl? A kdo jsi?
— Bavor z Pernštýna.
— Aj, ano, slyšel jsem. Tys Gerštorfa přemohl? Chceš-li dobré věci sloužit, jeď, ale pomni, že král snad se rozhněvá. Prudký bývá král.
— Nebojím se.
— Jeď tedy, koně nešetř, neboť též oni (ukázal na radnici) posla pošlou a ten v náš neprospěch bude mluvit. Jen pravdu pověz, nic víc. A Bůh tě provázej k cíli.
Panic Bavor odkvapil. Nedaleko hospody natrefil pana Cestku, jemuž hned vyprávěl, že s Husem mluvil a jaký úkol vzal na se. Myčický bručel, hlavou kroutil, nosem pohazoval: — Pěknou věc jsi vzal na sebe. Nemáme štěstí v Praze, ba věru, nemáme.
— Nemluv.
— A co myslíš, že se král na tebe neosopí? Neradostnou novinu zvěstuješ a poslové, mrzuté zprávy přinášející, nebývají vítáni.
— Jet musím.
— Když jsi slíbil, musíš, slib nesplnit, nebylo by jednání rytířské, jeď, ale jazyk drž na uzdě, ať sobě mnoho neuškodíš. Napřed pana Krušinu vyhledej, ať s tebou jde ke králi, je rozumnější, pověz mu co a jak a ať on mluví. Nechválím ti. že jsi vlezl do věci, po které ti nic nebylo, nyní však hleď, abys se ctí vytáhl se z kličky, až budeš stát před králem.
Bavor se lehce usmál. Nechápal, proč pan Cestka bručí, vždyť nic tak strašného, přijet s novinou. Proč by se král hněval? Pokývl hlavou a již volal na Janka, Zaječí pysk zvaného, aby dva koně sedlal, že na Žebrák pojedou. Sám vešel na palác a po jídle volal, chtěl se posilnit na cestu. Po chvilce přiběhl žák Pletenec, jenž také byl na rynku a hned pobízel Bavora, aby si pospíšil, jde o věc vážnější, nežli se zdá a konšelé pospíší si, vylíčí vše králi v nejčerněj- ších barvách. To by mohlo být pro ony mládence osudné, purkmistr Kussenpfennig sice slíbil, že mstě průchodu nedá, leč tomu čert věř. Proto mnoho záleží na tom, aby posel Pražanů předhonil posly purkmistra a kněží. Panic řekl, že je ochoten hned vyrazit, právě byl hotov s pečení; slíbil, že nikde se nezdrží a koně do úpadu požene, jen aby na Žebrák dojel první.
Po malé chvilce Bavor, provázený svým zbrojnošem, vyjížděl z Prahy. Bylo parno k zalknutí a v dálce ukazovala se podivná, sivá oblaka. Janek Zaječí pysk, starostlivě pohlížeje na oblohu, zabručel: — Panici, bouře se blíží.
— Af! Nedbej.
— Hm, ano, ale kdo ví — — Trocha deště neuškodí. Bojíš-li se vody. nuže. vrať se domů, strašpytle.
— Ouha, panici! Starý pernštýnský zbrojnoš nebojí se ani čerta, natož vody. Ale lahvice jsou prázdné, na hlt vína jsme zapomenuli a v tom parnu hlt by opravdu neškodil.
— Hlt březového? — usmál se panic.
— Hoho, s tím nic, není dobré.
Tedy jsi ho přece tehda okusil?
— Já? Ani mi nenapadlo.
— Jak tedy víš, že nic po něm? Nabili ti tehda žáci Němci, nezapírej.
— Však i my jim naklofali a ještě naklofeme. Onehdy v tom ruchu, když došlo k pranici mezi našimi žáky a těmi svatovítskými kůrníky, nejednu nebernou jsem jim vsolil a chutě jsem přikládal. až pěsti trnuly. Já jim povím, zvát na březové víno a klackovou malvaz!
— A dobře jedeme k Žebráku?
— Ano, Slivenec je tu před námi, odtud pojedeme dolinou k Loděnici a na Beroun. Vyptal jsem se na cestu, zbloudit nemůžeme ani za Berounem. Ale koně uženeme, je to dálka. Rád bych věděl, proč král Václav tak daleko zajíždí. Prý městský ruch ho omrzel. No, vida. A hrome! Silnice tu není nejpěknější, sám kámen, koně nohy zlámou. Hahoj! A pan z Myčic v Praze zůstal?
— Vždyť vidíš, že sami jedeme.
— Nu ano, je-li člověk zamilován — — Kdo je zamilován? — podivil se panic.
— Kdo?
— Snad ty, šeredo? Hahou, to bych rád viděl vyvolenou srdce tvého — zasmál se Bavor.
— Já? Ne. A kdyby, nebylo by to nic k smíchu, panici. Já jsem veselý hoch a měl bych ženských, na každý prst jednu, ale říkal jeden mnich, že co ženskou voní, peklem voní.
— Nu a kdo je tedy zamilován?
— Pan Cestka! Kdo jiný?
— Myčický? Haha! Myčický! Kde jsi, Janku, páleného přebral? Myčický! Jdi na kolo!
Janek Zaječí pysk se rozdurdil, že mu panic nevěří, začal vousem stříhat.
— A přece je to pravda.
— Něco se ti zdálo, ze sna mluvíš.
— Já nelžu. Viděl jsem žáka, jenž mu škar- tici donesl a pan z Myčic, když jej nikdo nepozoruje, pilně v ni nahlíží a jakási divná slova brebentí, jakoby se po latině modlil. To páchne čertem, zaslechl jsem, že nějakou Ofku časem volá a takhle při tom rukama šermuje. Už je v osidlech ďábla ženitby.
— On že by se — na stará kolena — Hra, ďáblu nikdo není dost stár a na bláznovství i mudrce možno chytit. U nás v Ned- vědici Kudrna Tuří oko se po třetí ženil, když mu bylo osmdesát let a mladici dvacetiletou si vzal, blázen. Tak co?
— Nevěřím. Pan Cestka je rozumný rytíř.
— Amor je nad rytíře!
— A pohleď na nebe, Janku. Oblak se blíží víc, už je tamhle nad horou, nad lesíkem, to musíme koně pohnat ostruhou.
— Musíme, abychom bouři ujeli. Jde se strany a snad nás přece mine. Já nemám rád bouřku, jednou v Rakousích byl by mne málem hrom zabil. To jsem tehda jel s družinou Suchého Čerta na Rohy a cestou nás zastihla taková bouře, jaké opravdu nepamatuji. Hrom udeřil vedle mne do lípy, co by rukou dosáhl a hned jsem sletěl s koně a Bože uchraň, jazyk mi zdřevěněl od leknutí. Na štěstí za tři dny na to nás napadli Rakušáci a když mi jeden dal toporem do hlavy, dar řeči se vrátil, s ním i síla. Ustlal jsem tam tomu Rakušákovi pod dubem.
— Tys znal Suchého Čerta? — řekl panic.
— Ano, ano, i Mikeš Puška jej znal, ale dlouho jsme u něho nevydrželi, brzo jsme mu utekli a když se pan Vilém, otec, ženil, vstoupili jsme v družinu Pernštýnskou. Ten Suchý Čert byl kurážný rytíř, jakých málo, ale při tom divný pavouk. Masa na něm nebylo, ale sílu měl přes to ohromnou a jak se na člověka podíval, hned bylo úzko. Němce rád neměl a často je přepadal, J. F. Karas: Do čtyř artikulu. 11 hubil a dodnes jeho jménem děti strašivají, takovou jim prokazoval pozornost. Hm, ano, byl to smělý pán, ale valného rozdílu mezi mým a tvým nečinil, to je pravda. A ti Němci! Jak se někde objevil, hned pelášili jako zajíci. Hoho! Běhali před námi, jen když jich bylo hodně a našich málo, postavili se, ale nevydrželi. Takový měli strach ze Suchého Čerta, že pan Hynek jednou sám projel jejich vojskem, aniž kdo na něj ruku položil. Aj! Zahřmělo?
— Ano.
— Ale ještě kdesi daleko. Musíme koně pobídnout. A v hrdle prahne jako v peci — bručel Janek Zaječí pysk. A koně strakoše ostruhou pobodl. Jezdci letěli po silnici jako s vichrem o závod, po chvíli zmizeli v lesích.
XXI.
Bouře se přihnala. Napřed prudký vítr přeletěl kolem jezdců, písku a prachu jim nasypal do očí i na šat sváteční. Zalehl v koruny stromů, ohýbal snítky, rval listí a úpěl v údolinách, jakoby někdo dul v ohromnou píšťalu sípavého zvuku. Zatočil se a opět udeřil jezdce, div je s koní nesrazil a za okamžik mrak zavalil obzor, kalný, zlověstný a spadlo několik velikých, studených krůpějí.
— Už je to tu! — vzdychl Janek Zaječí pysk.
— Ano. A kde jsme?
— Karlštejn jsme na levo nechali, Beroun je za námi, jsme už v Žebráckých lesích, ale jak daleko k zámku, nevím. Už abychom tam raději byli, panici. Zmokneme.
— Zmokneme. Nu což, o trochu vody — — O vodu není, ale — — Ah tak, ty se hromu bojíš?
A panic Bavor uhádl. Janek Zaječí pysk bál se velmi bouřky, v bitvách stál pevně, ale jak se ozval hrom, hned se tetelil strachem.
Hrom tentokráte nenechal na sebe dlouho čekat. Zablesklo se nad lesy, jakoby někdo nad nimi prudce mávl ohromnou, hořící pochodní a za okamžik zahlaholil táhlý rachot, jejž hora hoře vracela. Bouře se stočila jinam, nežli původně směřovala, přihnala se úžasnou rychlostí, nebof prudký vítr mračna nesl. Opět se zablesklo a Janek Zaječí pysk škubl tělem, jakoby chtěl skočit s koně a uskočit někam pod strom, než panic povelel: — Ku předu! Bodni koně! Žebrák snad už nebude tak daleko.
— Htn, kdo ví. Mohli bychom raděj počkat v lese, až se to přežene.
— A co potom? Začíná se už hrubě neveselo stmívat, v noci neznámým lesem nepojedu. A já musím být na hradě spíš, nežli posel Pražanů.
— Toho af čert sebere.
V tom okamžiku opět se silně zablesklo a blesk, zdálo se, přeletěl těsně kolem huby Jankova strakoše. Hrom zabouřil a kůň, polekaný bleskem i děsivým rachotem, vypial se a skočil a již válel se i s jezdcem na zemi, zapackal o kámen, ležící v prostřed cesty.
— Co je, Janku? — ptal se panic.
— Nic, nic, zdá se mi, jen bok jsem si trochu narazil — bručel zbrojnoš a již sbíral se se země, boky pečlivě ohmatávaje.
— Neublížil sis?
— Jen málo, to neškodí, to přejde. Ale valach, zdá se mi, má dost pro dnešek.
A skutečně, strakoš vstal, když jej zbrojnoš uchopil u huby, ale stál na třech, na čtvrtou nemohl se postavit, zvedal ji, jakoby chtěl říci: bolí. Vymkl si ji pádem.
— Co nyní?
— Hm, hm, já nevím — bručel Janek.
— Kůň nepůjde?
— Jaká pak s ním chůze? Kulhá a bude kulhat. Cert nám byl... pane Bože, nech čerta čertem — vyhrkl Janek, když se opět zablesklo.
— Nic plátno, musíme se rozdělit.
— Že by? A hrome!
— Nic jiného nezbývá, Janku.
— A kdyby na tebe, panici, vypadli někde loupežníci? Kdo tě bude bránit?
— Mám tuhle kuši a meč. O mne se neboj. A ty prý se nikoho nebojíš.
— To je pravda! Kdyby jich na nme sto přišlo, postavím se takhle, ke koni zády, aby na mne tudy nemohli a povím jim, co dovede Janek Zaječí pysk. Sto kdyby jich přišlo ...
— Snad desíti bylo by dost?
— S desíti bych ani nemluvil. Ani bych se na ně nepodíval. To by mi stálo za to!
— Je dobře, že se nebojíš. Já se nemohu meškat. Jdi pomalu na Žebrák!
A panic pobodl koně, hnal se lesem jako vítr. Z oblak lilo se jako z konve, padaly veliké a husté, studené krápěje; několikráte ještě se zablýsklo, ale hrom už ozýval se v dálce, bouře mizela tak prudce, jak přišla. Panic nedbal deště a vichru, bodal koně, chtěl nahradit, co zameškal. Bál se jen jednoho: aby cesty se někde nedělily a aby nezabočil na nepravou. Co by tomu řekl Hus, kdyby jej posel Pražských předhonil? Dosud o něm nikdo neslyšel, ptali se cestou. Jen nezabloudit — říkal si Bavor a s očí déšť vytíraje bystře hleděl před sebe, neuvidí-li náhodou Žebrák. Než nikde nic, jen kopce a les.
Pojednou panic zbystřil sluch; déšť ustal; otočil hlavu na právo, k příčnému údolí; zaslechl slabý dusot kopyt. Zastavil koně a kuši v rukou čekal; po chvíli dusot stával se zřetelnějším a zřetelnějším, panic rozeznal, že přijíždí pouze jeden člověk. Ještě několik okamžiků čekání a již se vynořil obstarožný jezdec, sedící na vraném koni, jemuž po boku běžel velký, tmavý chrt. Jezdec byl na nit promoklý, hleděl po- supně, panic Bavor hned si pomyslil, že má před sebou některého z královských myslivců, jehož bouře v lese zastihla. Také jezdec několik okamžiků nedůvěřivě hleděl na Bavora, ale ni po kuši, ani po tesáku nesáhl. Chrt zavrčel, než Jezdec ho okřjkl, ještě jednou zkoumavě pohlédl na panice a popojel blíže. Též Bavor koně popohnal, sjeli se pod vysokým, hustým smrkem, převyšujícím všechny okolní stromy.
— Kdo jsi? — zeptal se jezdec.
— Bavor z Pernštýna.
— Pernštýn. Aha, to je na Moravě. A jedeš na Žebrák? Hm. Hm.
— Na Žebrák.
Ještě jednou ostře pohlédl na panice. Jakoby mu chtěl do duše nahlédnout.
— Tedy pojedeme spolu. A to ty jsi tedy v Praze položil Qerštorfa?
Panic se podivil. Což, i zde vědí o onom souboji? Ani netušil, že jediným tnutím ocele tak se proslavil. Kývl hlavou a řekl: — Nebylo možno jinak, dal jsem mu jednu, pro druhou si nebude moci přijít. Ale netušil jsem, že by se o tom tolik mluvilo. Ty jsi zajisté z družiny královy? Snad králův osobní myslivec?
Jezdec se lehýnce pousmál.
— Ano, díš pravdu. Osobní myslivec.
— A to snad o tom souboji i král mluvil?
— I král. Ale proč jedeš na hrad? Ucházíš se o nějakou službu?
— Rád bych, nezapírám, ale tentokráte nejedu s prosbou. Jedu jako posel ke králi.
— Aj, aj! Ke králi? A čí posel?
— Husův a pražského lidu.
— Aj, aj, aj! Husův posel! Ty rychle stoupáš v hodnostech! Nu, vida!
Panic nevěděl, jak rozumět poznámce. Zakabonil tvář, udeřil na jílec dlouhého meče a zabručel, úkosem na cizince pohlížeje: — Hohoho, panáčku, zdá se mi, že se ti to jaksi nelíbí. Což? Pověz!
— A proč by se mi líbilo, proč by se mi nelíbilo? Věz, já se málo o Pražany starám.
— Aha, ty jen v lesích?
— Nejraději v lesích.
— A daleko na Žebrák ještě?
— Za půl hodiny jsme tam. Tenhle vršek objedeme a pak už vidět Žebrák. A co Hus králi vzkazuje? Snad bys mohl povědět, není-li to státní tajemství.
— Myslím, že není. Dnes ráno stalo se cosi v Praze. Tři mládenci byli zjímáni rychtářovými pacholky, jelikož v kostelích odmlouvali kně- žím odpustkářům.
— Blesky boží! Odmlouvali?
— Sám jsem jednoho slyšel. Ale proč král dovoluje těm kněžím odpustkářům zemi zaplavovat a pravdu šlapat? Kdyby nebylo jedněch, nebylo by druhých. Já být králem — — Jsi ještě mladý, hochu. Velmi mladý. Co ty tomu rozumíš! Král! Král! Co si má král počít, když jsou tu dvě strany, jdeš s jednou, druhá tě bije? Král! Není medem být králem. Ba, při sám Jehan de Compostella, patron rytířů: není to med být v Cechách králem. A víš-li, že ten Hus nemusel tak daleko zacházet, že na Cechy Němce poštve a s Němci svět celý? Jako bych to viděl! Co ho napadlo, opřít se papeži? Je-li co nezdravého v tom ohromném těle, jež sahá od Sicilie až v Skandinavii, zdaliž to odstraní jediný doktor a jediným řezem? Já neříkám, že není nezdravoty, sám o ní leccos vím, ti kněžíci jsou lid všelijaký, ej, škoda mluvit. Ale co chce Iius? Co chce Praha? Jak nerozumní jsou ti lidé! Jeď po celých Čechách, a uslyšíš Husa chválit, než taková řeč planá řeč. Tamti, proti kterým Jan brojí, mají v rukou moc, mají blesky interdiktů ... což těmi blesky ještě nám Čechům nehrozili? A s tou mocí chce se dnes potýkat? Kde najde vojsko?
— Najde je!
— Nemluv, Pernštýne, Qerštoría jsi položil, pěst máš silnou, ale v hlavě ještě prázdno. Já jsem starý muž a znám Čechy, hoj, znám je! Takový je to lid: s Husem smýšlí, ale jak papež udeří, všichni odpadnou, nebof se polekají následků hněvu. Ani jeden s Husem nepůjde. A kdyby jich sto šlo, co to je? Plivnutí do vody. Není ten Hus hloupý, ale není politik. Blesky boží! Pomalu jít, získávat, deset, patnáct let * počkat, až by lid se trochu upevnil, pak, ano, pak bylo by možno snad čelit i samému papeži. Najít vhodnou chvíli. A je tu dnes ta chvíle? Není. Koncily začínají svou práci. Dobrou? Špatnou? Nechat je zatím. Moudrý čeká, hus na klas. A tihle ti jako slepí ženou se do záhuby. Mládenci nerozumní odpírají kněžím. Co z toho povstane? A co může učinit král? Myslíš, že může se postavit zřejmě na stranu slabšího? Ale pak padne sám, ta moc i krále smete. Dnes ano. Snad za deset, patnáct let už by nesmetla. Dnes porazí i krále. A co by se stalo, kdyby dnes dosedl na český trůn špatný král? Horší, nežli je Václav? Tak ... Mlčíš ... A vidíš, panici, Hus toho uznat nechce. On hlavou zeď by nejraději prorazil. Špatný politik.
— Král tedy — — Král má právě tak dost všech těch tahanic. Král chce mít svatý pokoj. Blesky boží! Tomu běda, kdo pokoj poruší. Běda, byf by to sám Hus byl!
— Nu, brachu, ty ještě nejsi všecko — řekl Bavor, řečí tou pohněvaný.
— A ty myslíš, že král jinak na to hledí? Nu, zkus jej přesvědčit! Ale to jisté: kdo pokoj poruší, hlavou pykne, byf by to byl nejpřednější rytíř, kněz. nebo měšfan! To jim vyřiď.
— Od krále? Napřed s ním mluvit musím.
— Ah tak, pravda — usmál se cizinec.
— Ti mládenci jsou nevinni.
— Myslíš, panici?
— Ano, ručím za to.
— Tamhle už Žebrák! Tam buď rukojmím.
— A setmělo se. Hrad nedaleko a sotva jeho obrysy možno rozeznat. Je velký?
— Tak právě králi stačí. Ajhle, jezdcové!
Skutečně. Z brány vyrazila tlupa jezdců; blížili se tryskem a panic Bavor po chvíli už poznal pana Krušinu z Lichtemburka, jenž v čele tlupy klusal na svém šedouši. Také jezdci postřehli příchozí a hned zmírnili klus. Za nějakou chvíli střetli se. Cizinec jim pokynul mlčky, obrátili se » a provázeli jej k hradu. Pari Krušina zadržel Bavora Pernštýnského: — Tys tu? Nenadál jsem se, panici.
— Ke králi jedu. S poselstvím.
— Ke králi? — podivil se Krušina.
— Nu ano.
— A vždyť jsi s králem přijel.
— Ten starý... To že byl český král? Nemožno ... Snad nějaký myslivec.
— Já přece znám krále Václava?
— Tož to byl tedy král... Ba, divný je ten český král... To musím říci, jako vladař nevypadá ... Divný je to pavouk, pane Krušino.
— Byl v lese a bouře jej chytla. A co v Praze nového? Co universita? Co Hus?
Panic Bavor počal vyprávět události posledních dnů, nejvíc o dnešních srážkách v kostelích, a též pan Krušina čelo krabatil a pysky kousal. Patrně i jemu se nelíbilo, co právě slyšel.
XXII.
— Vstávej! Čas na koně sedat!
Bavor vyskočil z lůžka a protíral oběma dlaněmi rozespalé oči.
— Ty, pane Krušino?
— Ano! Nejvyšší čas na koně!
— Vždyť ještě slunce nevyšlo.
— Nevadí, však na cestu budeme vidět.
— A musím mluvit s králem. Slíbil jsem to ltlusovi, slibu musím dostát.
— Už jsi přece s králem hovořil. Víš, co ti iřekl. A mám obavu, že se dnes v Praze nčco íudá, musíme tam být, bude-li možno něčemu ipředejít, předejdeme. Král je neúprosný, včera večer řekl, af prý si konšelé se zajatci dělají co chtějí, do ničeho se nebude míchat.
— To řekl?
— Ano. A tedy do Prahy! Snad ještě přijedeme v čas. Bojím se následků, znám ty Němce.
Bavorovi se nechtělo na koně, ale pan z Lich- temburka nepovolil. Po chvíli tedy vyjeli z hradu. Slunce ještě bylo ukryto za lesy, na obloze, jakoby zasněné, objevil se první červánek, drobný, lehýnce nadýchnutý na šedavou plochu, růžový, na okrajích jakoby pokrytý mléčným flórem. Les po dešti voněl všemi vůněmi, v křoví jako o překot ozývali se ptáci, jeden druhého překřikoval, crkot a tikot a klokot zazníval do daleka, slíval se v jednu podivuhodnou melodii, podmaňující smysly. Vzduch byl vlhký a chladný, z lesů se kouřilo, jakoby pod korunami stromů dýmaly steré milíře. Na nebi objevil se druhý červánek a třetí, již živější, červenější, dlouhý, jakoby odněkud z poza obzoru dlouhý jazyk vytrčel a zvolna sem a tam se kýval. Občas větřík zavál a zčeřil kadeře bříz, deštěm omytých. Bavor, jakmile vyjeli z brány, setřásl s víček ospalost. Zahleděl se na lesy, po kopcích rozložené, na mohutné smrky, vytyčující se na právo, i na dubový les, rozkládající se po levé straně silnice, i na bělokoré břízy, rozhled uzavírající, útlé, se svislými, tenkými větvicemi, ne- nepodobnými rozpuštěným ženským vlasům.
— Pěkně je tu — prohodil.
— Ano. Král rád zde mešká.
— A je mi divno, že jsem včera jel s králem a nic jsem nepoznal, ani po zevnějšku, ani po řeči.
— Král Václav rád se toulá, často dvořanům ujede a pak lesy křižuje sám a sám se svými myšlenkami. My jej chápeme, těžko je mu, jinak bylo jeho otci. A nejvíc kněžstvo jej žere. Ty pány v ornátech a kutnách jeho otec rozhýčkal.
— Císař Karel?
— To ti každé dítě poví. Zbožný to byl panovník a kněžstvu nadržoval, kostely stavěl, klášterům přál a říká se: prst čertu podej, chce hned celou ruku. Ti páni také chtěli víc, nežli bylo rozumno. A na Václava zanevřeli, že počal šetřit. Och, dlouhý je ten řetězec sporů! A trud- no o všem hovořit i myslit. Pravils mi, že jsi sluhu nechal v lesích?
— Ano, Janka.
— Divno mi, že se ještě neukázal. Vždyť pohodlně mohl dojiti na hrad. A nepřišel, jedeme prudce a dosud jsme ho nepotkali.
— Také jsem na to myslil, ale Janek je chlapík světa znalý a neztratí se! Kdy budeme v Praze?
— V5rdrží-li koně, po poledni.
— I novinu vím! Pan Cestka z Myčic podlehl prý svodům Amorovým a velmi po nějaké pražské krasavici vzdychá.
— Tak? Nu, možno. I starší člověk někdy ženou bývá okouzlen — zabručel pan z Lichtem- burka. A že cesta s kopce spadala, koně popohnal.
Jezdcové letěli jako vichor a po poledni, ačkoliv už koně únavou padali, dorazili do Prahy. Město skýtalo neobvyklý pohled; ačkoliv byl pondělek, den všední, kdy jen některá řemesla sobě popřávala trochu volnosti, na ulicích bylo plno lidstva; tu a tam zastavil se hlouček a horlivě o čemsi rokoval, bylo slyšet divoké výkřiky a kletby, lidé mávali rukama a komusi hrozili pěstí, někteří vykračovali po ulicích v plné zbroji, jakoby nějaký nepřítel blížil se k městu.
— Pozoruješ ten ruch? Něco se událo — řekl pan z Lichtemburka. — Pohleď, nejde tamto pan z Myčic? Zdá se mi, že je to on.
Bavor bystře pohlédl v dav a řekl: — Je to Cestka.
Hned oba rytíři počali rukama kývat na My- čického, jenž po chvilce si jich povšiml a přispěchal, zástup lokty rozrážeje. Pan Cestka vítal Krušinu z Lichtemburk^ a hned počal vyprávět, co se v Praze událo. Ráno purkmistr Kussen- pfennig a městský rychtář Roli shromáždili konšely a vyslechli mládence, v neděli zajaté. Mládenci jednohlasně se přiznávali k Činu, žádný nezapíral, žádný nelitoval, tvrdili, že pravda na jejich straně a povinností každého člověka že je vydat svědectví pravdě na kterémkoli místě. Purkmistr Kussenpfennig, Němec hubatý, zle se na ně osopil a hrozil, že hlavou pyknou, pakli kněží hned a veřejně neodprosí, než mládenci řekli, že jen zlého činu by litovali a odprošovali tehda, kdyby někomu zlovolně ublížili. Rychtář Osvald Roli jim kyji hrozil, než ani to neprospělo. V tom dověděl se Hus, co se děje na radnici a hned s mistry, scholáry i mnohým lidem řemeslným táhl k radnici, vešel v radní síň a konšely napomínal, aby se proti Čechům nezatvrzovali. Jelikož bylo venku mnoho lidu, purkmistr, v tváři až zelený, sliboval Husovi, že přísnosti neužije, aby jen s lidem opět poodešel a důvěřil právu, jež nic zlého jatcům nepřeje. Hus uvěřil, když se mu purkmistr Kussenpfennig i rychtář svojí ctí zavázali a odešel s mistry i žáky, venku zůstalo jen něco málo lidu. A tu konšelé na rychlo povolali kata a nad mládenci vynesli krvavý ortel, slibů nedbajíce. Kat s pacholky vyvedl mládence před radnici, poodvedl je až k Železné ulici a tarn kat na veřejném prostranství jednoho po druhém sfal. Ale pokoje nebylo, hned mnozí spěchali ke katanům a volali, že také odpustky odsuzují, jako sfatí mládenci, aby tedy s nimi naložili jako s oněmi sfatými. A jiní na kata i na jeho holomky pěstmi počali dotírat. Již schylovalo se k všeobecné řeži, než rozvážnější občané lid upokojili, na radnici vyslána deputace, žádající konšely, aby se zodpovídali z nedodržení slibu a z ukrutnosti. Konšelé řekli, že jednali jen dle přání králova.
— Král nic podobného nenařídil, to vím.
— A oni se na krále vymlouvali.
— Pak asi králi špatně rozuměli. Či spíše chtěli špatně rozumět, neboť Roli v nenávidění Čechů neukládá si míry. Nás holotou zo- vou, i na pasované rytíře hledí němečtí jako na lid menší ceny. Pokud mi známo, král nařídil pražským konšelům, aby náboženské rozmíšky stavili, ale neporučil jim hned stínat.
— A oni stínali. Mně samému bylo srdečně líto oněch mládenců. Nezasloužili tak ukrutné smrti. A co řekne král Václav?
— Nyní už nic, už se stalo, má zlost na všecko. Ostatně, mrtvých by nevzkřísil.
— Praha je velmi pobouřena. Od rána nikdo nepracuje, všechen lid je v ulicích a stačilo by říci slůvko, aby vzpoura propukla. Než Hus lid zdržuje.
— A právem. Ještě neudeřila hodina.
— Lid volá o pomstu za krev nevinně prolitou a před radnicí dochází k šarvátkám s rychtářovými trabanty. Nevím, zdali ještě před večerem bouře nepropukne. Hleď, jak se rojí.
Skutečně, lid byl stále nepokojnější. Tu a taní pohnul se některý hlouček a »hrr na Němce« bylo slyšet stále častěji. Mnozí ubírali se k radnici, zvědět, co se děje a zda snad konšelé nechystají novou exekuci. Vyprávělo se, že už biřici zjímali na sto měšťanů i žáků. I mistr Tempi passati, jehož pan Krušina z Lichtem- burka znal a zastavil, když ubíral se kolem, potvrzoval, že hnutí je nebezpečné. Studenti místo 17b . ~ knih rapírů se chápou a kuší a jsou prý duší všeho toho ruchu a shonu. I mistr Tempi passati jednání konšelů příkře odsuzoval, třeba byl dalek volání po odvetě. Neschvaloval, že mladíci kázání rušili, kněžím odporovali, ale trest neměl být takový, když purkmistr a rychtář mistrům slovo dali. A že přicházejí na Prahu i na českou zemi časové divní, povzdychl si mistr Tempi passati, nežli odešel.
Pan Krušina, tu a tam lidmi pozdravován, prodíral se k obydlí Husovu, za ním Pernštýn a Myčický tvořil zadní voj. K Husovi dostali se nesnadno, nebof Husův byt byl v pravém slova smyslu obležen zástupy. Mluvilo se, že konšelé s biřici podniknou útok na Husův dům a Husa zajmou jako původce všeho a snad i také popraví. Nejdobrodružnější pověsti rojily se v ulicích, přeletaly z jedné do druhé a jitřily krev. Lid Husa miloval, stavěl se se zbraní kolem jeho obydlí a cizích nepropouštěl. Pana Krušinu ovšem znali Pražané a pokud mohli, z cesty mu ustupovali, než mnozí vůbec nemohli uhnout pro směstnanost heryňků v bečce. Pan Krušina radil takovým, aby netrčeli na místě, kde vůbec rukou i nohou nemohli by hnout, kde nikomu nejsou k užitku, spíš na překážku. Bojí-li se útoku, nechť se položí zálohou v ulicích, kterými konšelé mohou přitrhnout.
Hus byl obklopen věrnými mistry, s nimiž se radil, co nyní; jakmile doslechl, že je tu pan Krušina z Lichtemburka s včerejším poslem, hned jim v ústret vyšel, přívětivě oba vítal, jen se divil, že Bavor se tak brzo vrátil. Ale nad zprávami ze Žebráka povážlivě vrtěl hlavou. Panic Bavor doslovně opakoval řeč s králem, jehož za krále nepovažoval, a Jan Hus na okamžik líc zachmuřil.
— Tajit pravdu a zapírat ji, jako lichvář majetek zapírá? To nikoli, král se mýlí. Cekat? A zdali neporoste i nepravost, zdali kdo zlu nebrání, špatnost nepodporuje? Sám šerha, kdo šerhu přechovává a špatný křesťan, jenž lží chce spravedlnost volat. Ne, ustat nemůžeme, i kdyby šlo o zřejmý prospěch království. Svědomí nad infuli i nad trůn! Já beztak věrné zdržuji, až horkokrevný Jeroným se hněvá. Věřil jsem, že král Václav přejde na naši stranu, vidím, že jsem se mýlil. Musíme si pomoci sami.
— Ale jak?
— Ten, který liliím polním dává krásu a ptáčatům zrno živné, i nám dá radu. Nebojme se a čekejme. Nestačila zajisté na ukojení konšelské nenávisti krev tří spravedlivých, ale nyní po nové nesáhnou, velkého pohnutí lidu bojí se. Čas dají pokoj. Nebojme se a neukazujme starostlivosti. I kdyby nám bylo usouzeno více vytrpět pro pravdu, vytrpíme to. Zdaž nebylo psáno: nebojte se těch, kteří tělo zabíjejí?
A Hus měl pravdu. Na radnici konšelé Němci strkali hlavy dohromady a mnozí okřikovali purkmistra i rychtáře, kteříž radili k útoku na lid. Sám Kussenpfennig ovšem měl duši v těle malou a velkými slovy o útoku na lid chtěl vlastní strach zažehnat. Konšelé teprve po činu J. F. Karas: Do čtyř artikulů. 12 poznali, jak neprozřetelný kousek rychtář s purkmistrem provedli. Na radnici měli trochu biřiců i oděnců, ale co to bylo proti nesčíslnému počtu Pražanů? Sice lid arcibiskupův přispěchal by konšelům na pomoc, ale už na lid královský nebylo spolehnutí, i na Vyšehradě, i na Hradčanech měl už Hus dosti stoupenců. Byla tedy německá radnice ostrůvkem v moři a to moře zlověstně hlučelo. Schylovalo se k bouři. Moře za bouře už nejeden ostrov pohltilo se stavbami i stády, s městy i zámky a žaláři.
XXIII.
V čase, kdy pan Cestka v Praze vzdychal těžce po paní snů a v desperaci všelijakým nechutným způsobem dny mařil, paní Ofce vedlo se na Tulechově znamenitě; počasí bylo překrásné a tvrz ležela v rozkošné krajině na horní Jizeře, kolem dokola hory a lesy, vonící pryskyřicí. Paní Ofka jela do Tulechova, jen aby vyřídila nějakou neodkladnou záležitost, týkající se správy statku, ale zdržela se, neboť práce se nahromadilo. Žně byly na krku a úrody hojné. To, ono bylo nutno zařídit, správce sice byl by vše zařídil sám, ale paní se přece zdálo, že její rozum jiné převáží a že jejího prospěchu nikdo dost bedliv není. Po hodinách ztrávených prohlížením zásob a nářadí, udílením rozkazů a vyjednáváním s různými obchodníky paní Ofka sedala na kůň a podnikala daleké vyjížďky do kraje, nebo s kuší v ruce a tesákem po boku vpadala do lesů, v nichž lidé nejednoho vlka i divokého kance zahlédli. Paní z Tulechova hon milovala velmi a nebála se žádného dravce, znala zacházet s kuší jako dobrý lučištník, její střela zřídka kdy minula se cíle. A lesy kolem Tulechova byly hluboké, tmavé, přímo vábily k pohroužení se v ticho a ve vlhké, pryskyřicí prosycené ovzduší.
Časem paní Ofka, když bloudila podrostem nebo s šípem na tětivě' v lesní rokli číhala na zvěř, vzpomenula nebožtíka pana Ispahána a vždycky se otřásla, jakoby ji někdo studenou vodou polil. Paní Ofka Ispahána nemilovala, protivil se jí stařík, hořko jí bylo po jeho boku. Ispahán byl by jí modro s nebe snesl, ale přece někdy zlý rozmar vehnal na rty ostřejší slovo. Ispahán zasypával ji klenoty, ale raději by chodila polonahá, nežli v drahém kmentu i atlasu; raději by se zdobila polním kvítím, nežli safíry a rubíny. Nic, co pošlo ze štědré ruky Tulechov- ského Ispahána, ji netěšilo a ještě nyní lehce se otřásla, sáhla-li na nějaký vzácný šperk, Ispa- hánem z daleka přivezený, než divno, Tulechov- ské lesy a lány v ní nebudily tohoto niterného odporu. Je milovala srdcem, vzníceným veškerou tou krásou krajiny, a toužívala často pohřbít se v nich úplně, nemyslit na Prahu, na okolní svět. Nejednou již si umínila, že v Tulechově zůstane, že sama bude hospodařit, ale kdykoli udeřilo deštivé počasí, prchala opět do Prahy, k přátelům, neboť ve tvrzi vše jí připomínalo hrozný život po boku starce Ispahána. Dokud mohla v pole a do lesů, bylo srdce klidné. Li- javce přinášely smutek a vzpomínky.
V takových chvílích paní Ofka těžce nesla svoji samotu. Mladé srdce se ozývalo touhou po soudruhu, po muži, jenž by je dovedl vznítit, podmanit, upoutat. Než dosud takového muže nepoznala. Nejeden už se jí dvořil, mladý, starý, hezký, proslulý, ale srdce dosud nezabuchalo v prsou, nepromluvilo. Přijímala dvorné holdy, smála se se smějícími, žert žertem oplatila, ale byly chvíle, kdy sama sebe ptala se: co dál?
Proč se srdce nebudí?
Ponese věčně svoji samotu?
Takové otázky nedovedla si zodpovědět. Někdy se jí zdálo, že její srdce není stvořeno jako jiná; znala mladé dívky, jež náhle vzplanuly milostí, jež by za miláčka život položily — tento pocit byl jí dosud cizí, vídala jej sice u jiných, slýchala o něm, než sama ho nepoznala, jen si v duchu představovala, jak příjemný musí být takový pocit, jak hřeje sladkým, rozrušujícím teplem jarního slunce. A jí chyběl ku štěstí. Měla statek, zlato, šperky, měla vše, po čem člověk toužívá, jen to jedno, jež prý blaží nad všecky statky pozemské, se nedostavovalo.
Až jednoho slunného dne ...
Paní Ofka jako obyčejně vzala kuši a vyšla si do lesa. Přeběhla luka, na nichž už rašila Otava, a zmizela v houštině; na mezi kvetly drobné, krvavé slzičky, utrhla jich několik a zapletla v bohatý vlas. Jako bohyně Diana těkala hvozdem s kuší v ruce, než nikde ani zajíčka nezahlédla, jen křiklavou sojku, jež postřehla nebezpečí a ulétla a na okraji mýtiny několik strak, které nestály za šíp. Jeleni a srnci zapadli někam do odlehlých úvalů, pátrala po nich. než marně oči na pravo i na levo obracela. Po dvou hodinách přišla na silnici, jež klikatila se mezi lesy. Za silnicí už rozkládal se les jejího souseda, pana Fikuše z Hvozdce. Paní Ofka rozhlédla se po silnici a chtěla se vracet, najednou její zrak cosi upoutalo. Na mohutné větvi borovice, přes cestu se vychylující, leželo cosi. Nevypadalo to jako zvíře, barvou se to valně od kůry haluze nelišilo. Vypouklina, nic víc, řekl by povrchní pozorovatel, ale paní Ofka přece postřehla pár ostrých, přimhouřených oček a dvě špičky se štětkami, patrně boltce.
Je, je to zvíře — pomyslila si. A hned chystala šíp. K větvi nebylo dál od místa, na němž stála, než třicet pětatřicet kroků. Paní z Tule- chova ještě jednou popatřila na zvíře, napiala tětivu a přiložila střelu, opatřenou břitkým hrotem. Pohlédla zpytavě ještě jednou na cíl, tětiva zadrnčela a šíp zabodl se do hroudy masa. Ozval se krátký, zlobivý, nepopsatelný zvuk; jako když velká kočka vztekle zaprská. Tělo, dosud nehybně k větvi přitisknuté, se vypialo, vymrštilo velikým obloukem a dopadlo asi tak v polovici cesty mezi haluzí a lovkyní. Bleskem se vymrštilo znovu a ještě jednou, nežli paní 182 ■ ■ Ofka mohla z toulce vyjmout druhý šíp, již vrhlo se na ni pružné, rezaté, jako vzrostlý pes veliké zvíře na krátkých kočičích nohách. Zlostně prskalo, očima svítilo, paní Ofka se polekala, nebot myslila, že samého satanáše střelila, než přece úplně neztratila ducha. Mžikem obrátila kuši a zvíře, které se na ni skokem vrhalo, v letu vší silou udeřila hlavicí mezi oči. Uskočilo po ráně, ale neodběhlo, vyprsklo a skočilo, drápy zaťalo paní v rámě. Mžikem dobyla tesák z pochvy a vrazila jej zvířeti mezi žebra, prudce, v zoufalství, silou netušenou. Útočník zachroptěl, převalil se, ještě jednou zaprskl a pustil vzteklého ducha. Paní Ofka stála nad ním, dosud celá se chvějíc jako osika, srdce na okamžik ustalo tlouci. Teprve nyní představila si nebezpečí v pravém jeho dosahu. Poznala, že má před sebou vzrostlého rysa, zvěř v krajině velmi vzácnou, již dosud neulovila. Slýchala, že rys, je-li poraněn, vrhá se na lovce a i silného myslivce udolá, a divila se, že tak snadno se ho zbavila.
Och, kdyby se byl tesák po žebrech smekl, už by tu nestála, ta potvora by ji byla rozdrásala zuby a drápy. Ostré, zakřivené zuby trčely z huby, vousaté a ošklivé. Krev barvila zem. Paní mimoděčně pohlédla na levici — šelma rozervala rukáv a roztrhla bílé rameno, z něhož vytékala krev crčkem. S počátku nepocítila bolesti, teprve nyní, při pohledu na krev si bolest uvědomila a lehce vykřikla. Lekla se, že nebude moci snad zastavit krvácení.
V té chvíli zaslechla lehký krok a z protějšího lesa vynořil se mladý, ztepilý muž. Hbitě přeskočil silnici a stanul vedle paní Ofky.
— Aj, rys! — zvolal. A podiv prochvěl jeho hlas.
— Střelila jsem ho a napadl mne.
— Jak vidím, paní, rameno je spárem rozdrásané. Je nutno ránu čistě vymýt a pevně obvázat. Zde nedaleko, v našem lese, je studánka, pojď, paní, ránu vyčistíme, aby nepočala hnisat. Neboj se, paní, já jsem Václav z Hvozdce, syn starého rytíře.
— A já Oíka z Tulechova, jsme tedy sousedy, leč neznáme se, pane.
^— Já dlouho žil u Rožmberků, jsem purkrabím na Příběnicích, teprve před několika dny jsem přijel otce navštívit. Neviděli jsme se dosud, paní, a já toho velmi lituji.
— Proč?
— Protože radostno na tebe hledět, jako na Madonnu na oltáři v Krumlově kterýmsi dokonalým Vlachem malovanou.
— Aj! Spíš pomoci nežli poklon jsem potřebná — lehce fala dvorného mládence paní Ofka.
— Pravda, zapomínám. Pojdme k studánce, je tu nedaleko, ránu vyčistíme, zelinami ucpeme a šatem ovážeme. Ještě štěstí, že tak lacino jsi vyvázla, paní vzácná. Je rys kočka velmi nebezpečná, myslivci říkají, že v každém prý sídlí satanáš. Ajhle, tento byl střelen mistrně, přímo k srdci. Tys, paní, jistě druhou Artemidou.
Tak hovořil mladý muž; obdiv lovecké zručnosti paní Ofce zalichotil a když jí purkrabí rámě nabídl, aby se opřela, s díkem nabídku přijala. Neobvyklé teplo projelo jeho tělem, zachvěl se jako v deliriu, ale hned se vzpamatoval, duch rytířský přemohl nával afektů. Zavedl paní ke studánce a pečlivě ránu ošetřil. Ačkoliv bolest po každém dotyku rostla, paní Ofka zaťala zuby, ani nevzdychla, ani slzičky neuronila. Když šatem ránu utahoval, ještě pobízela, jen aby táhl silněji, že se bolesti nepoddá. A pan purkrabí opět s velikým obdivem pohlédl na paní Ofku. Zašeptal: — Paní, tys měla býti rytířem.
— A proč? — lehce se usmála, bolest usilovně přemáhajíc.
— Nu, takový heroism... Když muž bolest snese, což divného, ale žena... A tvoje rána, milá paní, jistě pálí velmi příšerně.
— Trochu. Co na tom?
— Nyní domů a v lůžko ulehnout. Dostaví se nejspíš horká nemoc a závrať. — — Nevím. Rána přece není hluboká.
— Dost těžká. Uvidíme. A domů daleko. K nám je blíže. Pojď k nám na Hvozdec, máme nosítka a naše čeleď tě zanese na Tulechov. Ci lépe, rač zůstati zde v lese a já lidi s nosidly hned pošlu. Ano, přímo hvozdem pospíším, běžet umím, nebudeš tu, paní, dlouho sama a bez pomoci.
— Ne... Ne ...
— Pojíš se? Čeho?
— Ničeho — usmála se.
— Proč tedy nechceš — — Protože svět by se mi smál. Což pak jsem rozmazlené děcko, nebo stará bába? Nač no- sidla? Na Tulechov lehce dojdu.
— Paní — — Nuže co, milý purkrabí?
— Neodmítej. Či je ti náš rod tak nízký, že nechceš přijmout nejmenší úsluhy? I od žebráka pomoc přijmeme, jsme-li v nouzi postaveni. Ty ovšem jsi velmi bohatá a my jako ty horské myši chudí.
— Ne. Ne. Co tě to napadlo, purkrabí! Ne z takové pýchy, jen proto, aby svět nevyprávěl, že Ofku z Tulechova nosili v nosidlech jako perníkovou princeznu. Ale chceš-li mne doprovodit na Tulechov, budu ti vděčna.
— A co s rysem?
— Hm, ano. Co s rysem?
— Pověsím jej na větev a myslivce pro něj pošlu, jakmile se vrátím.
— Ano. Ano. Ale ...
— Nuže?
— Přece bych jej ráda měla na očích. Hle, jaká trofej, zajisté ne každá šlechtična může se takovou pochlubit. Není pravda?
— Ano, ano, myslím, že málokterý muž. Ale co tedy s rysem? Nenecháme-li jej zde — — Musíme jej nést. Každý chvilku.
— Aj, to je pravda, ale ponesu jej sám, neboť tys, paní, churava — řekl purkrabí a již lýčím rysovi nohy svazoval a zvíře přes rameno pře- hodil. Bylo veliké, tčžké a protivně páchlo, než nikdo nedbal. Vykročili, kus cesty šli po silnici, posléze zahnuli do lesa. Pani Oika prohodila: — Tudy k nám blíž.
— Rána pálí?
— Co bych zapírala. Trochu.
— Několik dnů bude pálit.
— A já chtěla do Prahy. Nu, nepojedu. A tys, pane, tedy u Rožmberků? Tak mladý a již purkrabím? Slyšela jsem, že Příběnice jsou znamenitý hrad?
— Velmi znamenitý, snad nejsilnější ze všech hradů, jež náleží proslulému rodu pánů z Růže. Na Příběnicích několik let mohl bych se celému vojsku bránit. Než ty se, vzácná paní, divíš, že tak mlád, už vládnu na nejlepším hradě Rožmberkově? Prokázal jsem panu Oldřichovi znamenitou službu, když jej na Šumavě jednou přepadli pohraniční Bavoři. Na zámku nedaleko města Kouby seděl jeden takový německý lotřík, jenž s lotříky až k Reznu zajížděl a někdy pro změnu zase do Čech, ale jeden zájezd se mu nepovedl. To tehda, když Oldřicha Rožmberka zákeřně v lesích napadl. Ale ty bledneš, paní?
— Ne. Ne ...
— Jsi unavena. Odpočiň si. Zde je, pohleď, mech jako samet kyprý.
Paní Ofka nechtěla, ale na konec přece usedla na mech. Stromy příjemně šuměly, jakoby si vypravovaly nějakou pohádku a pan purkrabí hovořil a hovořil, hlas příjemný, melodický, jako jasné tóny strahovských varhan.
XXIV.
Ačkoliv pani Oika zdravím a silou vynikala, rána rysem způsobená hojila se velmi pomalu, nebof se zanítila a medika nebylo nikde na blízku. Byl sice jeden v okolí, ale ten měl pověst nechvalnou, špinavý a drsný, víc kořenář, jenž po lesích kořínky a listy, pro výrobu medikamentů potřebné, sbíral, nežli lékař. Paní Ofka tohoto nevolala, pacholek spěchal do Prahy, když pan purkrabí nad ranou povážlivě začal hlavou vrtět a přivezl chirurga proslulého, mistra Martina od Hnátu. Mistr Martin ránu ohledal, krev pouštěl, všelijaké lektvary pít kázal, paní velmi seslábla, ale rána počala se hojit. Snad na konec přece více působila nátura, nežli mistrovy nožíky a pijavice a lektvary.
Pan purkrabí byl o zdraví paní z Tulechova nemálo starostliv a denně putoval mezi hrádkem Hvozdcem a Tulechovem, někdy i dvakráte denně, nebof paní Ofka na ráz upoutala jeho srdce i mysl. Mladý rytíř zahořel milostnou touhou, srdce se rozezpívalo, kudy chodil, všude na svou dámu myslil a nemohl-li jí pomoci jinak, aspoň dvorným hovorem jí čas ukracoval. Nejčastěji mluvili o lovech i o hospodářství, někdy také in politicis brousili svůj vtip, paní Ofka hovořila o Praze a o svých známých, purkrabí opět o Rožmbercích a o šlechtě, jež se časem sjížděla na Krumlově. Někdy pan purkrabí o svých citech začal a paní Ofka se drobet rděla, 188 — ----- -oči klopila, purkrabímu mluvit zakazovala, ale pakli neposlechl, přece ráda poslouchala jeho pěknou a podmaňující řeč.
I v srdci paní Oiky začalo se cosi hýbat.
Po dlouhých měsících ustrnutí, podobného bezhlesému spánku, srdce začalo prudčeji tlouci, chvělo se nepokojně, kdykoli purkrabí přicházel a odcházel. Och, vždyť byl mladý, byl hezký jako jarní den, ztepilý, mužný, při tom hladkého líčka, hnědého oka, z něhož občas blesky vyšle- hávaly. A mluvit uměl, jakoby od malička žil na nejpřednějších dvorech evropských.
Proč by ho neměla Ne, ještě nechtěla vyslovit ono závažné slovo, ještě uvažovala o podstatě lásky, zkoumala svoje pocity. Ano, ráda vidí purkrabího, je jí prostě příjemno, přijde-li a hovoří, neboť je vtipný, ale to snad jen proto jej ráda vidí, že je tu tak sama, prst od těla uříznutý, nikoho tu nemá, s kým by si mohla pohovořit a do lesů ještě nemůže. Snad jen ta samota jí namlouvá, že pan z Hvozdce je jí něčím víc, nežli je. Kdyby mohla do lesa, do pole, s kuší v ruce, snad by se jí po něm ani nezastesklo.
Než kdo ví.
Možno, že by se zastesklo.
Ať ano, ať ne, v úsudku netřeba se ukva- povat — říkala si v duchu paní Ofka.
Jednou či dvakrát přišel ji navštívit soused, rytíř Fikuš z Hvozdce, synovi v ničem nepodobný. Mladý byl vysoký, ztepilý jako jedle, starý neveliký, ustaraný, v bedrech jakoby pod- lomený, zdálo se, že mu hrb roste, hlavu klopil, usmíval se levým koutkem úst, jako lidé, kteří se stále něčeho bojí. Ale měl takové dobrácké, české oči, hleděla z nich poctivost a utajovaná něha. Pan Fikuš byl do nedávná jen podle jména pánem statku, nevelkého, zadluženého; dokud nezemřela, všechno řídila jeho resolutnější polovice, paní Regina a Fikuš musel poslouchat, bez svolení ženy téměř ani hnout se nesměl. Dobrých třicet let žil jakoby v kumánské nevoli, paní Reginu, dokud pannou byla, velmi si oblíbil a proto ochotně v chomout hlavu strčil a jak jednou uvázl, už se vysvobodit nedovedl, neboť nemiloval hádek a křiků. Pan Fikuš přišel, poseděl, pohovořil hlasem, jenž ani na mužský nevypadal, hlasem, jakým se hovořívá v lazaretech, přitlumeným a opatrně volenými výrazy. Mluvil, jakoby mu někdo s ferulí ustavičně za krkern seděl. Paní Ofka, když poprvé přišel, v duchu velmi se zasmála, vzpomenula si, jak nebožtík Ispahán bojázlivého souseda proháněl, kdykoli se u mezníků potkali a jak jednou nebožtík Ispahán před nebožkou Reginou mentem utíkal, jakoby mu za patama hořelo.
Pan Fikuš poseděl, povyptával se na zdraví, o čeledi pohovořil a když vypil kalíšek staré me- doviny, již velmi chválil, jakoby podobné dosud neměl v ústech, rozloučil se a spěchal domů. Syn mu již řekl, že na paní Ofku myslí a starý, jenž si dříve paní Ofky mnoho nevšiml, poznával, že hoch nevolil právě hloupě. Nejvíc ovšem starému to proslulé bohatství imponovalo. Tam na horách byli všichni chudí, i lid, i zemani, nad- jizerský zeman mnohdy nerovnal se majetkem středočeskému sedláku. Měl sice dost půdy, ale víc kamení, nežli chleba, nebof i poddaných na kamenité půdě bylo málo. A rytíř, jemuž zlatý peníz byl dost velkou vzácností, s úžasem hleděl na bohatství v Tulechově i na paní, jež vším tím statkem po libosti mohla vládnout. Kdo v nouzi, nejlíp cenu peněz pochopí, pan Fikuš ji dovedl ocenit a synek už v jeho očích rostl na rytíře, jemuž široko daleko budou závidět. Sobě prospěje a rod povznese, bude-li z toho mračna déšť.
Podruhé přišel na zvědy, začal ze široka a daleka, o Praze, kdež paní Ofka často pobývala, o dvořanech — ale k jádru se nemohl dostat, netroufal si, bylo mu nevolno účinem toho bohatství, jež měl stále před očima. Za to mladý, když paní Ofka počala zdraví nabývat, postupoval výbojněji.
Zatím nadešly žně; od časného jitra bylo slyšet zvonění kos na klepadlech narovnávaných a crnkot brousků, přejíždějících ostří; byly krásné, parné dny, slunce svítilo neustále, mraky, jež žence děsí, neukazovaly se, větry ulehly.
Paní Ofka již chodila, občas vyšla do polí, dohlédnout na lid, purkrabí ji doprovázel, vtipnou řečí bavil. A paní Ofka znovu počala přemítat o svých citech...
První lehké vznícení nepominulo.
Co je to?
Je to láska? — ptávala se sama sebe, když purkrabí večer odcházel hvozdem k Hvozdci. A srdce jí odpovídalo: Možná, že je to láska.
Možná, že je to ono sladké jaro, jehož dosud nepoznala. V žilách cítila jakousi sladkou po- kleslost, v hlavě občas závrať. A jednou podvečer, když ženci vraceli se s polí, doprovázela purkrabího po cestě, vinoucí se mezi lukami a lesy. Cítila touhu po pohybu, síla se vracela, šla plavným krokem, lehce jako laň k napajedlu. A posléze lidé jim zmizeli s očí, kolem dokola hluboký les, mírně rozšuměný a jedna píseň, jeden cvrkot a tlukot drobných, okřídlených poetů.
Purkrabí lehce stiskl jí ručku.
— Paní...
Pohlédla naň, jakoby chtěla říci: Nuže?
Sklopil oči a opakoval: — Paní má...
Zastavili se. Mimoděký. Oba klopili hlavy, oba si myslili: nyní padne rozhodné slovo.
A padlo. Náhle ji přivinul k sobě a začal vzlykat jako malé dítě. Nemohla odolat, krev v ní zašuměla, ztracená mladost se ozvala, počala volat po štěstí, po lásce, po všem, čeho neužila.
Srdce zabouřilo.
Purkrabí lehce přitiskl svoje rty na její tvář. Žhnuly jak výheň, ale tento žár ji rozčiloval a opájel. Opětovala jeho polibky, prudce se přimkla k purkrabímu a visela na jeho silných ramenech jako zralý plod na haluzi.
A on ji v ucho šeptal sladká slova a knírem čechral její vlas.
Po chvíli vracela se paní Ofka sama na Tu- lechov. Šla volným krokem, často se ohlížela do tmy, v níž její miláček byl zmizel.
Vzpomínala.
Bylo jí tak divno, tak veselo — dosud neprožila podobného dne. Na mezích cvrčeli cvrčkové jednotvárnými, neumdlévajícími hlasy a pokosené, v hrstech schnoucí obilí vonělo na polích, podle nichž se ubírala. Mezi hrstmi a snopy crčely koroptve a kdesi daleko, velmi daleko, hlubokým hlasem ozýval se nějaký pták, jehož neznala. Na nebi vynořovala se hvězda za hvězdou, tetelivá světélka vyskakovala a na okamžik mizela, aby se vynořila z mlžiny ještě skvělejší. Než paní Ofka dostihla Tulechova, nebe se lesklo, jakoby bylo poseto nejkrásněj- šími drahokamy. A paní Ofka před brankou se zastavila, pohlédla na oblohu dlouhým, zpyta- vým pohledem, jakoby tam pátrala, která hvězda její je a která Václavova...
Miluje...
Konečně miluje!
Och, jaké to líbezné světlo rozzářilo se v její duši! Jak svítí! Jak hřeje!
Celý dosavadní život zdál se paní Ofce hloupým, prázdným snem; potřásla hlavou, jako potřásá člověk, jenž by rád na něco neveselého na ráz pozapomenul. Odešla do tvrze, kolem podřimujícího fortnýře Ješka Stopky, po tmě se svlekla a ulehla na vdovské lůžko, ale dlouho, dlouho nemohla usnout. K půlnoci ukázal se na nebi srpek měsíce, všechny hlasy noční utichly, posléze umlklo i pobouřené srdce.
XXV.
Na TuLechově bylo nyní příjemno jako v ráji, nežli z něho Adam s Evou odešli. Paní Ofka, třeba pozdě usnula, vyspala se do růžová, ráno zářila jako květina sluncem líbaná a rosou napojená. Vzpomínala na krásný večer, jenž zdál se pohádkou, na slova, jež jí v ouško šeptal švižný purkrabí, na polibky, jež jí zahořely na rtech. A kudy chodila, pobroukávala si veselou písničku. Doma zdál se jí svět tak úzký, jako klec ptákovi, musela se svým štěstím ven, do polí, do lesů, pod širou klenbu nebes a pod hustou, neproniknutelnou klenbu staletých tule- chovských hvozdů. S kuší v ruce a toulcem na bedrech klusala pěšinou, táhnoucí se pod Mračný vrch. A lid v poli pracující hleděl za ní a říkal: — Aha, paní je již zdráva.
— Paní jde na lov.
— Jen aby ji opět něco nepotkalo, něco ještě horšího, nežli onehdy.
— Nu, snad Pánbůh nedá.
— Snad ji, duši vzácnou, ochrání.
Poddaní tulechovští velmi paní Ofku milovali, neboť jim byla dobrou paní. Zdála se jim I. F. Karas; Do čtyř artikulů 13 194 1 ■■■J-n. --^a—' ■ ——.
být andělem, s nebes seslaným. Pan Ispahán. když se vrátil z dalekých zemí, přinesl si i mnohé škaredé zvyky, často pro nic a za nic se rozhorlil a pak rád sahal po karabáči. Prostí vesničané neměli rádi pana Ispahána, o jehož dobrodružných poutích se mnoho šeptalo, soudili, že mu sám čert ve světě pomáhal, peněz nanosil a když jednou uviděli jeho černocha, jenž za Ispahánem později přijel z Prahy s najatou čeledí, křižovali se velmi bojázlivě a leckterý po kolik dní neodvážil se vystrčit hlavu z chalupy, aby jej ten černý kudrnatý rarach nechytl za pačesy. Že je mouřenín čertem, říkali i psi, nebof ukrutně vyli, kdykoli černoch hopsal dědinou. A psi vyli tak pouze tehda, když prý nečistý dědinu obcházel. Nadarmo jim plebán Milota, ostatně o nic méně pověrčivý, vyprávěl, co mu řekl pan Ispahán: že ten černý není pekelníkem. že je z masa a kostí jako jiní lidé a že jeho kůže jen od příliš parného slunce na černo osmahla. Lidé nevěřili, stále viděli ty strašné mouřenínovy oči s velikými bělmy a odulé rty, za nimiž postřehli zuby, jakých v celé krajině někdo neměl. Černoch, když se okoukal, začal dědinou prolézat, i do chalup vbíhal, zvláště na ženské měl spadeno, velmi se v něm pud bouřil, kdykoli sukně uhlédl a nejednou jej selka z chalupy hnala sekerou či vidlemi. To mu nevadilo, po chvíli přilezl zas a skučel jako lesní zvěř, při pohledu na ženskou na celém těle se třásl, ruce vztahoval a kdyby nebylo po ruce kopáče nebo aspoň kopisti, kdo ví, co by byl -.■■■■■sasrígS provedl. Sedláci, když slyšeli od žen a dcerek, co se děje, strkali hlavy dohromady a jednou pan lspahán marně čekal svého mouřenína. Nepřišel večer, ani druhého, ani třetího dne, zmizel jako kámen ve vodě. Pan lspahán velmi proklínal, čul čertovinu, podrobil přísnému výslechu celou ves, než nikdo černoška neviděl, nikdo se nepřiznal, že by na něj ruku byl vztáhl. Ale lspahán od té doby zanevřel na vesničany a dvojnásob je trestal, zvláště ty, o nichž věděl, že mu nemohou nikam utéci. Strašná byla vláda Ispahánova a lid si oddychl, když nad ním plebán s okolními kněžími odzpíval miserere a rekviem. Paní Oíka jako den od noci lišila se. protože přišla po krutém Ispahánovi. A lid v duchu se bál oněch časů, kdy dobrá paní po muži zatouží. Dovede-li na hrad opět nějakého tyrana, kara- báčníka, pak běda všem, konec spokojenosti!
Paní Ofka pohroužila se v les, vesele pobíhala sem a tam jako veveřice.
Zatím, hned po ránu, dojel na Tulechov starý zeman hvozdecký; syn, když domů přišel, vyprávěl mu, že už paní Ofce vyznal citů vzplanutí a že nic se neprotivila, věc jistá, že svatba tu bude. A starý uším nechtěl věřit, ačkoliv už dlouho kojil se nadějí, že synek dobude srdce i jmění bohaté sousedky. Nechtěl věřit, neboř v duchu stále hlodala obava, aby mocná paní na konec přece nepovrhla chudobným nápadníkem. Syn purkrabí zvěstoval mu, po čem srdce dlouho toužilo, než chtěl se o pravdě na vlastní oči přesvědčit a proto spěchal na Tulechov, jak- mile na lukách rosa oschla. Nezastal paní, mrzutě přešlapoval na paláci, z okna vyhlížel, posléze spěchal domů, dohlédnout na čelecf, ale odpoledne opět přijel, se synem. A viděl, jak paní Oíka, jež zatím z lesa přišla, má se k purkrabímu. Staré srdce zaplesalo v těle, vladyka div nepo- skakoval před paní jako biblický král David před archou.
A bylo nyní veselo na Hvozdci i na Tule- chově. Purkrabí zářil i paní Ofka zářila, nebot láska jako jarní slunce oběma svítila. Již nikoho nebylo tajno, že pěkná vdova přeje mladému purkrabímu a lid přál jí trochu radosti, Hvozde- ckého se nebál, mladík nevypadal jako ras a na Hvozdci zle se poddaným nevedlo.
Dny byly stále pěkné, obilí pomaloučku sklizeno, spokojenost zasedala ke stolu pod Mračným a pod lesy, obklopujícími tulechovskou kotlinu. Paní Ofka ještě lovila, ale už nechodila v hvozd sama, purkrabí ji doprovázel a jako oko v hlavě střehl.
Jednoho dne zastavil se v Tulechově host z daleka, z Prahy; učený mistr Tempi passati, poeta zasněné Prahy, jel k příbuzným a když jel kolem Tulechova, vzpomenul sobě, že zná majitelku, s níž se několikráte sešel v předních pražských domech. Nespěchal, napadlo ho zastavit se a popřát odpočinu stárnoucím údům. Paní hned mistra poznala a běžela mu v ústret, vítala a zvala na palác.
— Co nového v Praze? — ptala se, když vínem hosta uctila.
— Ej, nic, paní, co by za řeč stálo. Nepokoje usitavičné a zmatky veliké.
— Že nepokoje? — zadivila se.
— Ba právě.
— K nám na hory nic nepronikne. Co Hus?
— O Husa právě jde. Proti odpustkům vystoupil, ostře o nich kázal, samého papeže se dotkl a z toho Praze těžko, velmi těžko, milá patní — řekl mistr Tempi passati a když seznal, že' paní nedočkavě na něho hledí, počal vyprávět o mládencích, kteří kněžím odpírali v koste- lích, o hněvu konšelů, o obojakém stanovisku krále Václava i o stínání tří mládenců a bouřích, z toho vzešlých.
— Není hrubě klidu u nás a inter arma silent miusae. Studentstvo více na meč myslí, nežli na lihrář a více o anglickém knězi Viklifovi disputuje, nežli o hexametrech a pentametrech starých mistrů hellenských. theologie nyní prim hraje, umění tempi passati. Nikdo krásného nedbá. zmatek naplnil všecky mysli a jen o toho Engliše se prou, div krev neteče. I měšťané v hádky zasahují, kdo zámožnější, bibli pečlivě opsanou chová v libráři, i postillu nějakou či žaltář a pilně čte a sentence venku cituje, o smysl se hádá, ba i řezník přestal mluvit o hovadech a sladovník o sladu, všecko toho Viklifa má v ústech a Husa i arcibiskupa. Však Štěpán Páleč proti Husovi jde a u sv. Havla škaredě mm zatápí, než zdá se. pravdy nemá, již to odráží. že dřív Husův býval.
A mistr Tempi passati obšírně vyprávěl, jak Václav král, aby zmatky stavil, mistrům o knihách Vikliiových disputovat zakázal, než uni- versí že králova rozkazu nedbá, mistři dále se potírají a že Hus má za sebou stranu, silnější nepřátelské, jíž v čele falešný Páleč je a Stanislav ze Znojma. S těmi, kteří proti Husovi jdou. i Němcové školáci, kteří v Praze zbyli po exodu, fortelně běží, než ani to Husa nepřemůže, čím více nepřátel, tím větší troufalost jeví a svou přímostí fortely protivníků ruší. Tak když mistři Husovi protivní před králem křičeli, že by upálen být měl, kdo jako Hus blud káže, hned jim Betlemský v tvář hodil: ano, upalte si innc. pakli mi z Písma blud dokážete, ale protože ohněm hrozíte, volte stejnou pokutu, pakli nedokážete. Nechat jsem upálen, v duchu Kristo- vě-li neučím, nechať jste vy, mistři, upáleni, pakli učím po pravdě a dobře. Tak směle mluvil Hus a mistři se polekali, hlavy dohromady strčili a po dlouhém rokování, aby smíchu ušli, s malou duší prohlásili, že by tedy jednoho ze sebe vybrali, kdo by životem stál proti životu Husovu, ale že žádný dobrovolně se nehlásí. Z toho povstal po Cechách veliký smích, že hříšná těla více milují, nežli pravdu. A Hus velmi získal svou neohrožeností, ba i s proslulým Scaevolou Muciem byl srovnáván a ve cti vrátil se do Prahy z toho neplodného s mistry hádání. Nepodařilo se králi pokoj zjednat, ale Hus v očích lidu získal, že tak směle sebe a svoji věc obhajoval. I patriarcha antiochijský o Husovi pověděl, že odvahou Gideona převyšuje.
■ ■ . ■ ■ =rr^199 Mistr Tempi passati se trochu rozehřál, bylo vidět, že má radost z Husova mužného jednání, třeba v theologických otázkách s ním vždy nesouhlasil a vyvyšování theologie nad ostatní vědy odsuzoval.
Paní Oíka se velmi smála, když slyšela, jak mistrům, Husovi nepřejícím, voda do bot vtekla a když mistr Tempi passati umlkl, horlivě počala se vyptávat na podrobnosti té slavné slovní šarvátky. A mistr pověděl vše, co věděl. I to, že v Římě přímo zběsile proti Husovi pracuje Michal <le Causis, bývalý farář ve Smradařích a kovkop přesmutně proslulý. Ten že po prelátech i kardinálích jako s treperendou běhá, žalobně listy na Husa po kostelích lípá a křičí, Hus že musí býti zničen, jako osení bědné a viníce, ovoce nevydávající. A že nikdo neví, jak tato pře skončí. Aby už nějaký pokoj byl, že by sobě ze srdce přál. universí aby se k obvyklému životu vrátila i k umění, jehož nyní, žel, nikdo nedbá.
Mistr vzdychl. Jeho obor byl nyní úplně zanedbán, scholárové jinačí věci měli v hlavě a mistr o krásnu mohl kázat hluchým zdem.
Pani Ofka porozuměla jeho bolesti a řeč jinam otočila. Ze se míní vdávat, pověděla a Templ passati se drobet podivil, když řekla, že v této krajině našla ženicha, věděl, že v Praze ženichy odpuzovala. Ale přestal se divit, když po chvíli purkrabího uviděl. Ano. takový muž dovede získat srdce ženy!
Mistr Tempi passati zdržel se na Tulechově den a když se vracel, opět se zastavil. V horách se mu zalíbilo, než povinnost volala jej do Prahy. Po několika dnech mistr Tempi passati sešel se s panem Krušinou z Lichtemburka a při řeči pověděl, že paní Ofka Tulechovská na vdavky myslí, rožmberského purkrabí že si velmi oblíbila. Pan Krušina pověděl o tom Bavorovi z Pernštýna a Bavor panu Cestkovi z My- čic. Obstarožný rytíř se velmi pohněval, myslil, že jej mrtvice raní, zpráva byla příliš ukrutná. Pěstí v dubový stůl bil, div že jej neroztřískal a klnul velmi hlasitě na veškerý ženský rod, zapřísahal se nebem i peklem, že už více na frau- cimor nepohlédne, nebof všecky ženské prý jsou od prvopočátku lidského pokolení stejné, všecky ošemetné, janua diaboli, jak pověděl jeden starý, učený mistr křesťanský. A když se pořádně vy- zuřil, pan Cestka prohlásil, že déle v Praze nezůstane, že uteče někam daleko do světa, pryč, v širý kraj, kde na ženskou faleš možno zapomenout. Že raději s Tatary nebo s Turky do krve se bude rvát, nežli by se opět nějaké milostné oraci na paměť učil. A jelikož se mluvilo v Praze, že litevský velkokníže Vitold chystá se na novou vojnu s Tatary, pan Cestka kázal sedlat koně, vytřásl pražský prach z obuvi své a opustil město, jel na Litvu.
Panice Bavora nadarmo přemlouval, aby jel také. Pernštýn zavrtěl hlavou, nechtěl poslechnout ani za všechny slibované hory a doly.
XXVI.
Panic Bavor z Pernštýna, ač po válečných dobrodružstvích velmi toužil, nemohl odjet na Litvu, měl vážnou příčinu, zůstat v Praze. Měl vlastně dvě příčiny, neboť pan Krušina z Lich- temburka seznámil jej s proslulým rytířem Čeňkem z Wartemberka a pan Čeněk slíbil, že se u královny Žofie přimluví, aby přijala Bavora v komonstvo. A druhá příčina: panic, když slyšel páně Ccstkovo bezuzdné proklínáni žen, smál se pod kůží, pranic nevěřil, že femina scor- pionis percussio, neboť též miloval a po způsobu západních rytířů věčnou službu přisáhl paní svých snů a slib mínil poctivě dodržet, nic nevadilo, že paní jeho snů dosud byla žabkou, teprve dětským sukénkám odrůstající.
Svatava, dceruška pana Krušiny z Lichtem- burka, během těch několika neděl, jež Bavor ztrávil v Praze, prožila metamorfosu housenky, měnící se v kuklu a v skvělého motýla. Ve chvíli, kdy ji pod kopyty biřicova koně panic Bavor poprvé uzřel, octla se právě na rozhraní dvou věků, dětského, království pohádek i loutek a ženského, kdy děvčátko místo o loutkách lidskou rukou vyrobených počíná snít o jiných hračkách, o živých, lidských loutkách, jež možno ovládat jediným oka mrknutím, jediným zkřivením rtů.
Událost, jejíž hrdinkou mimoděčně stala se, uspíšila probuzení ženskosti. Na okamžik ozvala se v ní marnivost: ona byla příčinou sporu čtyř rytířů a slavného souboje, o němž se po kolik neděl v Praze mluvilo. Pro ni utkali se Čechové s Němci v krutém boji. Pro ni tekla už rytířská krev! A Frysauer i Gerštorf byli muži v Praze nemálo proslulými; jejich porážka naplnila česká srdce radostí a její obdivem k těm. kteříž nad Němci zvítězili. K panu Cestkovi z Myčic nemohla úplně přilnout, ne proto, že byl ošklivý jak dědek, střežící zlatovlasou princeznu, než proto, že často ji zle škádlil a jako s rozverým děckem s ní jednal. Ale Bavor!
Och, to byl jinačí rytíř!
Dvorný!
Úslužný! Hrubě milý!!
Krásný!!!
Zálibně se usmívala, kdykoli na panice vzpomenula. Takový rytíř se pro ni bil a protivníka zle pošvihal šaršounem. Hledívala nu něj s obdivem a s přilnutím, jež může vzpučet jen v srdci polodítěte, s přilnutím, jež jako vzácná palma talipotová jen jednou v celém životě rozkvete a zavoní, až lidé umdlévají.
Panic Bavor povšiml si Svataviných pohledů a lichotily mu. Nebylo možno jinak, musel si iich povšimnout, nebof ačkoliv uvedl se v pražskou společnost skvělým rytířským činem, přece byl staršími rytíři považován za poloviční dítě. nemluvili s ním mnoho o politice, o událostech, jež Prahou hýbaly, dokud nestal se Husovým poslem ke králi. V té době právě byl odkázán hlavně na společnost pana Cestky z Myčic, na společnost žáka Pletence, jenž občas přicházel porozprávět o důležitých událostech a na společnost žen domu páně Lichtemburkova. Tam nejčastěji se Svatavou se stýkal, povšiml si. když celé hodiny s ní nad šachovnicí seděl, že krásní, že nápadně rychle ze zeleného poupěte vonná růžička počíná vykukovat. Nejednou, když se na Svatavu znenadání podíval, zpozoroval. že dvě veliké, tmavomodré, krásné oči na něho zpytavě hledí. Svatava, jakmile postřehla, že pohled zpozoroval, hned plavovlasou hlavinku sklopila, tvářila se, jakoby nic nebylo, než Bavor počínal chápat. Někdy ještě laškoval se Svatavou jako dítě s dítětem, ale vždycky na něho nějak tak divně, odmítavě pohlédla a odběhla, jako rozzlobená, ale kdykoli s ní mluvil vážně a o záležitostech závažných, jako dospělý s dospělou osobou, vždycky jej zdržovala a každý pohled radost a dík jevil, dík za to, že ji už nepovažuje za děcko. Nejčastěji mluvívali o mistru Janu Husovi, nebof Svatava byla horlivou návštěvnicí kaple Betlemské a přivrženkyní velikého mravokárce. I Bavor už Husa poznal a vážil si ho, nebof mnoho dobrého o něm slyšel a tak Hus mimo nadání stal se pojidleni mezi dvěma srdci mladými, rozesněnýnii. Hovořívali o mistru den co den a společná záliba v těchto hovorech je sbližovala ještě více.
Bavor se leckdy v Praze nudil. Město už poznal, život v krčmách iej nepoutal. v době, kdy pan Cestka ztrácel se v ústraní se Škarticí a horlivě vzdychal po paní Ofce, panic Bavor je- dinou zábavu nacházel v domě páně Krušinově; stýkaje se denně se Svatavou, pozoroval, jak rychle vyspívá tělem i duchem, jak jí krásy přibývá i soudnosti a těšil se z toho.
Uvykli sobě.
Obdivovali se navzájem.
Ve dvou mladistvých srdcích počínala rašit láska, květ ze všech květů nejčarovnější.
Panic Bavor sliboval Svatavě po způsobu francouzských rytířů věčnou službu. Kterak mohl nyní následovat pana Cestku do nehostinných plání litevských? Bylo panicovi sice všelijak, když starý sekáč odjel, ale v domě pana Krušiny brzo na soudruha pozapomenul. A v Praze událo se tolik nových příhod, že lidé pomalu nevěděli, o čem napřed mluvit. Vrátil se do Prahy z Říma mistr Jan z Jesenice a vyprávěl mnoho o protivenství, jež následkem bez- uzdných štvanic Husova zavilého nepřítele Michala de Causis dolehlo na všecky členy Husova poselství; vyprávěl, jak jednotliví členové poselstva byli chytáni a do žalářů sázeni, jakoby ani nebyli posly, ale zločinci, rybníčkáři. Jak sám s námahou uprchl papežským trabantům a skrývat se musel po domech, nežli se našla příležitost k útěku do vlasti. Mnoho vyprávěl o městě, jež před časem Colu de Rienziho vyneslo k slávě nejvyšší, aby jej za krátko svrhlo do bezedné hlubiny ponížení. A Čechové naslouchali. z toho, co mistr z Jesenice pověděl, nic dobrého pro sebe nepředpovídali. Za krátko došla jiná zvěst, stejně pochmurná: Kardinál Petr od Anděla, jemuž Husova pře svěřena, zle se na Cechy rozhněval a vynesl krutý ortel v té při: proklel Husa, nařídil věřícím, aby »Husovi ani jídla, ani pití nepodávali, s ním nemluvili, do příbytku ho nepřijímali, ohně nebo vody mu neposkytli, jeho a jeho čeledi k službám božím nepřipouštěli«. A kardinál hrozil královské Praze zastavením služeb božích, těžkým interdiktem. Všecky hrůzy prokletí měly být rozpoutány ... Zvěst rozletěla se po Praze spíš, nežli kněží o ní počali kázat. Němcům ji přinesli kupci hansovní a od Němců rozletěla se po městě, jako pýří, vichrem roznášené, konšelé Němci měli radost velikou, že trhne soužení na Čechy, že tvrdá římská dlaň ohne či zlomí Husa. A událo se něco ještě divnějšího; o posvícení sebral jistý Bernart Chotek houf lidu, Husovi nepřejícího, žáků mrskáčů a chátry, kněžími podplacené; rota, po zuby ozbrojená, podnikla útok na Betlem, právě když Hus kázal; jako litice přihnal se zástup, zbraněmi nad hlavou mávajíce rušitelé míru drali se ku kapli, aby Husa zabili, nebo zajali. Než z kaple vyvalil se zástup neozbrojený, mužové, ženy i děti a všecko jedním proudem spělo v ústret Němcům a zvrhlíkům.
— Betlem chtějí bořit!
— Husa zabít — letělo od úst k ústům a nežli by člověk otčenáš se pomodlil, už střetly se zástupy. Husovi přívrženci, třeba až na několik rytířů bezbranní, vrhli se na lid Chotkův a po krátké šarvátce zahnali jej s hanbou na útěk. V boji se vedle pana Krušiny Bavor z Pernštýna velmi vyznamenal a pro svoji udatnost' rázem stal se miláčkem lidu i šlechty, Husovi nakloněné.
Přepadení Betlemské kaple pobouřilo Prahu a znepokojilo ji.
— To ti němečtí konšelé spískali.
Kussenpíennig s Rollem rychtářem.
— Všichni Němci jsou stejní.
— Mor na nepřátele pravdy!
Už nesmíme do chrámu Páně chodit beze zbraní. Vždyť by nás povraždili!
— Aspoň širočinu vzít s sebou!
Tak o podobně hovořili pražští měšťané. A pobouření dostoupilo vrcholu, když purkmistr Kussenpíennig spískal svolání velké obce; pánům šlo o shoření Betlemské kaple a nevěděli, jak do toho, žádali tedy lid o radu; Němci se domnívali, že valná obec zalekne se papežovy klatby, listů kardinála Petra a rozumu Stanislava ze Znojma i Štěpána Pálče, než prostý lid odpověděl: Betlem nesmí být sbořen. A prostý lid odpověděl hlasem hromovým. Konšelé se zalekli a honem slibovali, že nic neučiní proti vůli pražského lidu. Než zástup nevěřil a ozbrojení měšťané ve dne v noci hlídali Betlem. Pan Voksa z Valdštejna sám dohlížel, aby stráže svého místa neopouštěly. Hus dlouho nevěděl, že Betlem je hlídán, starostmi přetížen ani si ozbrojenců nepovšiml. A nebylo Husovi lehko, neboť nyní nešlo jen o něho, šlo i o Prahu. V mnohých a mnohých kostelích četli kněží ostrou klatbu, poslední polemiku s Husem. Což, jeho by nerozdrtila, kdo má pravdu na své straně, klatby se nelekne. Ale co tomu lid řekne? Hus porozuměl taktice Říma: divide et impera, to bylo heslo tam těch prelátů, kanovníků a požíračů bohatých prebend, veletučných sinekur. Chtěli rozdělit pražský lid, aby mohli Betlem opanovat. Interdiktem zastraší mnohé, ne-li hned, aspoň po týdnech. A Hus slyšel, že kněží vyhánějí lid z kostelů, že nechtějí svátosti udílet, odvolávajíce se na papežskou klatbu, že mrtvé nedovolí pochovávat a narozené křtít. Rím udeřil Prahu v nejchoulostivější místo.
Lid vyslal ke králi posly, aby hleděl Prahu zbavit interdiktu. Král Václav pokrčil rameny.
—- Já nemohu, ale Hus může.
— Hus?
— Af se poddá a bude pokoj. To je moje poslední slovo v této věci — řekl král.
A poslové šli se smutnou domů. Věděli, že Hus neodvolá, co řekl, že se nepodrobí zjevnému násilí. Ale Praha velmi trpěla.
Tu a tam ozvalo se reptání.
Němci je podporovali.
Němci měli zlato, kdo má zlato, lecjakou stvůru si koupí. A koupená stvůra sila všude rozbroj, zvídala, špehovala, donášela na radnici, popouzela sršatce takové, jež netřeba mnoho popouzet.
Sršatci odírali český lid. Kupci i řemeslníci zbohatli z lidu a tím bohatstvím lid obratně rozdvojovali, aby si vládu zachovali, Prahu v drápech udrželi.
V té době přibyl do Prahy Jan z Chlumu, proslulý český pán a Husův dávný přítel. Hned mistra Jana vyhledal a začal, že snad bylo by nejlepším rozřešením sporu, kdyby Hus na čas z Prahy odešel. Pomine interdikt, pominou hněvy, ustanou žaloby.
Hus se zamyslil.
— Rada tvoje není zlá, pane z Chlumu, ale nemohu jí uposlechnout — řekl po chvíli.
— A proč, mistře?
— Aby lid neřekl, že ho opouštím. 2e pravdu opouštím. Nemohu a nesmím opustit pravdu.
— Ale pomni následků!
— Myslil jsem na vše. Vytrvám!
Pan Jan z Chlumu toho dne už mistra nepře- mlouval. Začal o jiných věcech, o králi Václavovi, jak je mu v duši neveselo, o Zikmundovi, jenž s Benátčany vojnu začal. A když posléze pan z Chlumu odešel, Hus u okna usedl a hlavu v dlaních, dlouho a dlouho přemýšlel. Když vstal, v očích zaperlily se slzy. V duchu viděl zástup lidu, mrskaného neúprosnou římskou rukou, a slyšel to osudné: divide et impera... A když následujícího dne shromáždili se nejvěr- nější přátelé Husovi a pan Jan z Chlumu opět začal, že by bylo nejlíp opustit Prahu, Hus zvedl hlavu a smutně zahovořil: — Poslechnu." Mé srdce je prosto bázně o sebe, ale o ten dobrý lid se bojím. Dlouho jsem včera přemýšlel a mnoho v duchu bojoval. Nikoli s pýchou, té u mne není, ale s hlasem povinnosti. Já dlouho pravdu hledal a když jsem ji našel, měl bych ji opustit? Taková byla otázka, ale našel jsem odpověď: což tam venku, za Prahou, nežije rovněž český lid po pravdě toužící? A nečeká, aby mu někdo oči otevřel, pravdu řekl, naučil jej pravdu bránit v duchu Písma? Neuprchnu z obavy před mocí nepřátel pravdy boží, ale půjdu kázat, získávat nová a nová srdce. Těžký boj bojujeme a Praha sama by jej nevybojovala, bez pomoci venkova nic není. Což jest jedno město před Římem a jeho zvůlí! Má-li naše pravda zvítězit, musí se za ni postavit veškerý národ, zeman, řemeslník i prostý sedláček. A praví mi jakési tušení, že ti nejmenší budou mi nejvěrnější. Ale, což jsem já, o mne nejde, ale o tli mou pravdu a té byste věrni zůstali, prosím! Půjdu z Prahy, půjdu. Ven, hledat srdce lásce otevřená, hledat poctivé české povahy. Půjdu, jako rozsévač zrní na počátku jara v pole vychází...
XXVII.
Jan Hus odešel z Prahy na začátku prosince. V té době vrátil se král Václav do Prahy a proslulý pan Čeněk z Wartemberka hned počal starat se, jak splnit slib, daný panici Bavorovi. Náhoda mu přála, jeden z panošů královny Žofie, na loďce Vltavu přejížděje, upadl do vody a utopil se. Wartemberk hned královně připomenul Pernštýnského a královna svolila,, aby J. F. Karss Do čtyř artikulů. 14 byl přijat na místě utopeného. Panic Bavor, když uslyšel, že královna svolila, velmi se zaradoval, neboť stále se obával, že otec jej z Prahy odvolá, pakli nebude přijat v komonstvo královo či královnino. A z Prahy by s těžkým srdcem odjížděl.
Královna 2ofie přijala Bavora velmi vlídně, než přece Bavorovi po několika dnech se dvorský život znelíbil. Královna, krásná paní v nej- lepších letech, byla neustále smutná, neboť král Václav byl rozhněván na celý svět a v pobouření mysli nejednou i králové dotkl se nešetrným slovem. Teprve když se stal členem dvoru vznešené paní, Bavor poznával různé ty nitky intrik. Dosud byl zvyklý jednat s lidmi přímých povah, bezelstných myslí: takovým byl pan Cestka, pa-n Krušina, Hus, Jeroným a jiní. Ale na hradě panoval jiný mrav, tam, zvláště v komonstvu královnině, zahnízdila se neupřímnost, pochlebenství do očí a pomluva za zády. Bavor poznal, že nikomu nesmí věřit a prozradit hnutí mysli, že každý číhá tu na neprozřetelné slovo, aby je za tepla dále donesl, z původce ztropil si po- smišek, nebo mu uškodil. Než přece našel tu druha: Říha z Jablonného, syn po zemanu, jenž zahynul v králových službách, výrostek býčí šíje, ohromné síly, ale nedosti bystré mysli, hned se přidal k Bavorovi.
— Tobě křivdí, jako mně křivdili.
— A už ti neubližuji?
-—Ne — řekl ramenatý Říha.
— Aj, pomohl sis? Pověz!
— Takhle ukázal Říha; zvedl svá mohutná ramena i naznačil vyplácení.
— Nabils jim?
— Ano. Nešlo to jinak, pokoje nedali.
— A královna?
— Žalovali a zasmála se. Ukřivdí-li ti někdo, nabij mu také. Prát a prát!
— A pak dali pokoj?
— Už mlčí. Nezlobí.
V duchu si Bavor pomyslil, že výrostek má pravdu. Kdo uhýbá, tím více protivenství má v patách, je to jako se psem: utíkej před ním a žene tě, zuby vyceněné, zacupej a stáhne ocas mezi nohy, pryč upaluje. Člověk nesmí se dát. Fortuna favet fatuis. Tak nějak říkal to mnich, jenž jej moudrosti učil. Panic Bavor usmyslil si vystupovat hodně sebevědomě a jelikož historie o jeho souboji s Gerštorfem byla dosud v živé paměti, přímých odpůrců mentem ubývalo, za to však přibylo skrytých. A panošíci i to vyšťárali, že Bavor je přívržencem Husovým. Přišli s tím královně: Žofie se usmála a řekla, že to žádný hřích, že i ona přes klatbu ctít Husa nepřestala. Ano, nepřestala vážit si proklínaného mistra .lana a měla proto nejednu mrzutost s králem, jehož kněží Husovi nepřející a konšelé stále dráždili, že je ve světě nazýván rex haereti- corutn, král a pán kacířů. Václav se zlobil veltni a přál si dokázat skutkem, že ani sám není kacířem, ani v království není kacířství. Na Husa. že od svého uhnout nechtěl a království v bědu tlačil, velmi zanevřel a teprve po mnohých 212 — — 1 ' ' _— dnech opět o něm začal mluvit příznivěji, když vliv pana Wartemberka, Lichteinburského u Voksy z Valdštejna převážil vliv různých těch nepřátel Husových.
Jednou kolem vánoc, když Bavor chystal se navštívit Svatavu Lichtemburkovnu, potkal na Menším Městě paní Ofku, nyní již manželku Václava, rytíře z Hvozdce; přijela s manželem do Prahy, manžel ubíral se za ní, provázený jakýmsi nevelikým, zavalitým zemanem, s nímž velmi živě hovořil.
Bavor pozdravil paní a lehce se pousmál, neboř vzpomenul na pana Cestku z Myčic a na jeho pekelné proklínání. Paní Oika lmed zastavila se s Bavorem, seznámila jej s chotěm a se zemanem, jenž jedním okem nějak posupně za- lilížel dolů na Prahu.
— Tof rytíř Jan Žižka, o němž jsi jistě slyšel.
— Trocnovský? — vydychl Bavor.
— Trocnovský — pokývl hlavou zeman.
— Ba, to čest velká pro mne, poznávám dokonalého vojáka. Mnoho jsem o tobě, pane Žižko, slyšel od příbuzného Cestky z Myčic.
Jan Žižka překvapeně pohlédl na mladíka: — Ty znáš Myčického? Dvakrát nebo třikrát jsme spolu sloužili.
— A naposledy u Grunevaldu, kde jsi se, pane Trocnovský, nesmírně proslavil.
Žižka mohutnou pravicí prohrábl hustou, tmavou bradu, nepříliš dlouhou, lehce zkadeře- nou. Cosi jako pousmání trhlo pravým koutkem úst.
■ 1 213 — A kde je Cestka? Rád bych pozdravil starého druha z vojny s Křižáky.
— Snad se s nimi už opět pere. Anebo s chánovými Tatary.
— Jel na Litvu?
— Ano, jel.
— Divno. divno. Slyšel jsem, že tam na východě k vojně nedojde.
— Nešťastná láska jej z vlasti vyhnala.
Paní Ofka se hlaholně zasmála. Až se kolemjdoucí po ní ohlíželi. .
— Nešťastná láska! Hahaha! To je — Bavor neposlouchal. Okosem prohlížel si Jana Žižku, o němž skutečně mnoho chvályhodného slyšel i od Cestky i u dvora. Trocnov- ský činil dojem člověka rozumného, klidného, uvážlivého, ale při tom dost umíněného, jednoho z těch, kteří vynikají rozumem i silou a dovedou obé spojit. Byl jednooký, asi čtyřicetiletý a jediné jeho oko bystře hledělo na svět. Jeho výraz se ustavičně měnil, hned hledělo na svět jako oko starostlivého děda hospodáře, hned z něho šlehaly blesky mladistvého odboje. Toto na Žižkovi bylo každému nápadno, ale snad nikdo nechápal, že ta dvojí tvář je nutným důsledkem touhy po velikých činech, po všem, čeho v stísněných českých poměrech nebylo možno dosáhnout. Bujný, mladý kůň také chodívá krokem, ale pakli mu jen trochu úzdu popustíme, hned letí jako divý.
Jan Žižka vyměnil s Bavorem několik slov. vyptal se na zdraví krále i královny Žofie a po chvilce šel dál, nový hovor s panem z Hvozdce zapřádaje. A Bavor následoval s paní Ofkou. neboť kus cesty měli společné. Ptal se: — Paní, kde jsi se s Trocnovským seznámila?
— Och, já jej znám dlouho, vždyť i dvoře- nínem býval, ale zná jej lépe můj muž, neboť z jižních Čech pochází a s Rožmberskými často nějaké účty vyřizoval. Je chuďas a dnes, myslím, ani vlastní tvrze nemá, ale za to má rozumu za tři jiné.
— Také se mi zdá. Jeho oko hledí tak moudře.
— A i.řece časem div člověka neprovrtá. Nu a pan Cestka odjel?
— Slyšela jsi, paní.
— Ráda bych věděla, do koho se zamiloval.
Panic Bavor už chtěl říci, ale pomyslil si, že je lépe mlčet a mlčel tedy. Po chvíli rozloučil se s paní Oíkou a zabočil k paláci Lichtemburků.
Po několika dnech sešel se Bavor z Pern- štýna opět s Žižkou, zeman tentokráte navštívil pana Krušinu z Lichtemburka a když Bavor vešel na p"'Ac, hovořili právě o Husovi, Žižka vyprávěl, ¿e Hus na Kozím Hrádku pobývá a pilně lidu káže, všude veliké obliby i vážnosti pro svoji upřímnost požívá. Tam dole. na Lužnici, že je pro dobrý osetek půda připravena, lid má už dost panského pychu, útisku nesvě- domitých vrchností a kněží. přitakávajících velkým pánům. Nejvíc Rožmberkové proti sobě lid popudili, neboť v utiskování poddaných míry ne- :znají. Hus postřehl, kde lid střevíc tlačí a proto jako mesiáš je vítán zástupy. A má Hus pravdu, vždyf to ani nemůže se s boží vůlí srovnávat, aby jeden měl všecko a druhý nic, aby jeden směl pobrat, co kde uvidí a druhý aby utlučen byl nebo oběšen, když někde panského zajíčka do oka chytí. Takový Rožmberk v zlatě se topí a lid pomalu div hladem nemře, hrubě utisknutý.
A Žižka rozhořčeně vyprávěl, kterak nedávno rožmberští drábi na Třeboni umučili tři sedláčky, které popadli, když v panský rybník vhodili udice. Krádež je věc škaredá, nikdo ji neschvaluje, ale zdaž hned nutno pro rybku, pro dvě zabíjet? Zdaliž by nestačil trest mírnější, lidštější? Však v rybnících dost ryb a sedláky jistě víc hlad k vodě hnal, nežli rozverost.
Po chvilce řeč se otočila na arcibiskupa, jenž arcibiskupství Konrádu z Vechty postupuje a na mistry, kteří stále proti Husovi pakty shánějí. Žižkovi bylo novinkou, že papež také některé milce královy proklel, především pana Voksu z Valdštejna a Lefla z Lažan, ale že arcibiskup neodvážil se číst papežovo prokletí, proto též milci svobodně do kostelů vcházejí a s lidmi, ba i s králem a s patriarchou antiochijským se v Praze stýkají. Žižka mávl žilnatou, svalnatou rukou: — Cím více proklíná, tím strach menší. A což i sami papežové navzájem se neposílali k čertu? Kdo by co dal na takové interdikty. Je to kámen z praku, k pevnosti vržený. Časem ani nedoletí, časem o zeď se kámen roztříští.
XXVIII.
Panic Bavor byl by málem zapomenul, že v jeho službách byl kdysi nějaký zbrojnoš Janek Zaječí pysk, kdyby jednoho dne, bylo to na počátku března, sníh kolem Prahy počínal tát, ne- rozběhl se za ním nějaký muž v ošumělé kukli a sprosté sukni, co bylo pod sukní, nepodobalo se kalhotám a co bylo nad sukní, nepodobalo se kabátci. Vousatý otrapa, za nímž městští trabanti se ohlíželi, spěchal, co nohy v jakýchsi ohromných škorních obuté stačily, za panicem a volal z plna hrdla: — Pane Bavore! Pane z Pernštýna!
Bavor se ohlédl, muže nepoznával. Nos připadal mu nějak známý, ale nemohl se upamato- vat, kde jej viděl. Než zbrojnoš Puška, jenž kráčel za panicem, udeřil se v čelo a zvolal: — Af visím! Janek je to!
— Janek? — zadivil se Bavor.
— Ano, Zaječí pysk, šelma šelmovská, toulavá.
Bavor se zastavil. Muž doběhl a padl před panicem na kolena.
— Je to Janek — broukl Bavor.
— Ano, jsem, jsem!
— A kdes meškal tak dlouho? Kde jsi se toulal? Nevím, jakou sis našel službu, ale pozoruji, že ti valně k duhu nešla. Vypadáš jako ne- dověšenec, jenž od šibenice utekl.
— Však jsem skorém utekl.
— Ty? — podivil se rytíř.
— Ano, ano. Smiluj se, panici, já za nic nemohu, všechno povím, ale hladem div neumírám, tři dny jsem neměl v ústech sousta.
— Zaveď jej, Puško, do bytu a dej mu jíst.
Puška poslechl, Janek Zaječí pysk, škorněmi v zem dupaje, následoval. Po chvíli přišel i Pernštýn, našel zatoulaného zbrojnoše nad mísou a ohromným krajícem chleba.
— Byls přes půl roku někde v sakrech. Kde i«í. "se potuloval? — řekl panic.
— Och, ano, kde jsem se potuloval! Sám bych to rád věděl, panici.
— Jakže? Ty nevíš?
— Nevím kale, nevím. Divnou jsem prožil v těch zlých dnech příhodu. Och, velmi divnou, hrubě k neuvěření.
— Pověz tedy.
— A proč bych nepověděl, všecko povím. Když jsme tehda jeli na Žebrák, můj kůň klopýtl a nohu vyvrtl, musel jsem potvoru vést.
— A kde máš koně? — náhle optal se Bavor.
— Pryč. V sakrech ... Sebrali mi ho.
— Kdo?
— Zbojníci. Lapkové. Ničemové ničemní.
— Nemluv!
— Ano, sebrali!
— Nebo jsi koně v šenku propil.
— Af se hned propadnu. Af se tímhle soustem zadusím. Což pak tam někde byla krčma? Les a les, jen stromy a kaluže.
— Pravda, krčmy jsem neviděl. A marně jsem se po tobě druhý den ohlížel.
— Och, kde já už byl!
— Tak pověz pěkně po pořádku.
— Vždyf povídám. Což pak to není po pořádku? Tedy kůň pochrumával a já jej za uzdu vedl, měl jsem hlad a žízeň a stále jsem hlavu na právo i na levo otáčel, neuzřím-li někde zámku, nebo aspoň chalupy, ale kde nic, tu nic, jen les a voda na cestě zbylá a já v nových škorních musel se brodit kalužemi. Najednou pod lesetr uvidím člověka, volám na něho, daleko-li Žebrák a on, chlap, aby jej čert tisíc let na viéj žhavějším uhlí smažil, povídá, že na Žebrák po silnici ještě dvě hodiny, ale kdybych šel lesem, že jsem tam za hodinu. A já: že cesty lesem neznám. On: že by mne dovedl, sám jde tam v tu stranu. Kývl jsem ... Kdyby mi byla raději hlava uletěla!
— Nebylo by jí škoda — prohodil Puška.
— Tvé makovice taky ne — broukl Zaječí pysk.
— A co dál? Napálil tě?
— Och a jak! Byl jsem hloupý, tak hloupý, jako náš nejhloupější vůl. Muž mne zavedl na jakousi stezku, tudy prý k Žebráku jako po másle dojdeme. A vyprávěl, že je zbrojnošem na .hradě a jmenuje se Nečesaný, ale byla to hromská lež, chlap mluvil, co mu slina přinesla na jazyk, při tom po očku na mne hleděl, vyptával se, kdo jsem a proč jedu na Žebrák. Napadlo mi zažertovat si, och, já dobytek, vícekrát s nezná- ■ ■ = —- o 19 mými žertovat nechci. Rekl jsem inu, že jsem zeman a ve službách pražských konšelů, že s poselstvím jedu ke králi.
— Vždyť šat tě prozrazoval.
— A což pak někdo od Křivoklátských lesu rozumí moravským barvám!
— Nu a dál?
— Dál? Ej, zle bylo! Tamten člověk začal nadhazovat, jsem-li bohat a já... čert mi tyhle žerty našeptával... povídal, že mám v Praze dům a venku tvrz a že sloužím jen pro zábavu, nikoli pro zisk. A ten muž byl velmi uctivý, na- hídl se, že mi koně povede a vedl. cestou všelijaké veselé historky vyprávěl, o rytířích, paních, ba i o zbojnících a mně ani ve snách nenapadlo, že mám taky jednoho takového ničemu lapku po boku. Šli jsme asi hodinu, najednou uviděli jsme ohník... v lese už bylo hodně temno... a při ohníku seděli tři lidé, zvíře na rožni pekli, z baňky si přihýbali. Zatoužil jsem po doušku a když chlap prohodil, že bychom se ii ohně mohli osušit, já hlupák souhlasil. Přišli jsme, hned jsem si povšiml, že ti tři na mého průvodce jaksi divně hledí, ale nic mi nenapadlo, měl jsem hlad a žízeň, ulakomil jsem se na baňku a to byla má smrt.
— Co pleteš — — Chtěl jsem říci. že to mohla být má smrt. Když jsem si spokojeně z baňky přihýbal, a měli ti chlapi hromské pálené, už z daleka vonělo ... jeden mne praštil kyjem v lebku, hned jsem se svalil jako pařez. A když jsem se probral z mrárkoty, viděl jsem, že mám na rukou i na nohou provazy.
— Tedy byli to lapkové?
— Ty jsi řekl, panici. Lapkové, ničemové ničemní, aby je rarach.
— A v takové blízkosti krále a jeho dvora? To je opravdu k neuvěření.
— Však počkej, uslyšíš věci ještě neuvěřitelnější! Když jsem se probral, už jich kolem ohně sedělo šest a všichni hned na mne, abych jim podepsal výkupný list, ne-li, že s životem se rozloučím. Nebylo mi do smíchu, neboř každý nuž držel v hrsti a tak na mne hleděli... nu, hrůza. A já začal, že nic nemám, že jsem pouhým zbrojnošem; že jsem si pouze žert ztropil, ale tam ti věřit nechtěli, stále mi noži před očima šermovali a abych se přiznal, mnoho-li dám. Bylo mi úzko, už jsem myslil, že se přiblížila poslední hodinka, že už jen otčenáš se pomodlit a odejít na onen svět, k otcům, kteří by se nad synkem, jenž v tak hloupou léčku padl, mnoho nezaradovali. Mluvil jsem k lotrům andělsky, prosil je, aby se nad mojí bídou ustrnuli, ale kdež pak! Jen hartusili, abych list napsal, posla že si najdou. Vymlouval jsem se, že psát neumím, což je pravda, ale oni hned, že je mezi nimi jeden, jenž brkem vládne, jen abych diktoval. Když jinak nedali, diktoval jsem psaní, aby pražská obec za mne poslu třicet kop českých vydala a podpis přičinili Jan Zaječí pysk, rytíř z Hasen- steinu.
— Haha, pěkný rytíř!
— A jak posel pochodil?
1 to povím. Napadlo mi, že bych si život o nějaký den mohl prodloužit, nežli posel do Prahy dojde a zpět se vrátí, jistě tři dny se ztratí a kdo ví, zdali během té doby zbojníky někdo nenapadne, nebo zdali se nějak z jejich klepet nevyprostím. A to musím přiznat, špatně se mnou nezacházeli, jíst mi dali i pít, ale jakmile jsem se najedl, opět mi ruce svázali. A ležel jsem u ohně a stavěl se, jako bych spal, než úzkost mi spánek s víček odháněla... A tam ti chlapi cosi šeptali, po chvíli začali hlasitěji, kořalka hrdla rozvázala i jazyky, po chvíli div si do vlasů ne- vjeli. A já, oči zavřeny, uši napínal, slyšel jsem věci, div mi vlasy na hlavě nevstávaly. Ti lotříci mířili na samého krále.
— Na Václava? — podivil se Bavor.
— Ano, na krále Václava.
— A nelžeš?
— Jako že tu sedím nad krajícem. A dlouho jsem takového chleba neměl v ústech. Na krále měli spadeno, vedl je nějaký Chřtán z krajiny od Plzně, chlap troufalý. Po lesích se potloukali, pocestné obírali a zabíjeli, až tomu Chřtánovi napadlo zatrhnout pod Žebrák a počíhat si na samého krále. Slyšeli, že často po lesích se potuluje, někdy s malým houfem, někdy sám a sám — — A toho večera jsem se s králem v lesích sešel, byl opravdu sám.
— Nápad nebyl špatný. Nechtěli krále zabít, ale zajmout a požádat ohromné výkupné, pak pr\ s penězi někam daleko ujdou a budou žít juko zámožní rytíři.
— Hle, lile! Lotři zvyjedení!
— A já poslouchal a trnul. Taková chasa je všeho schopna, slyšel jsem, že zabili už mnoho lidí, chlubili se vraždami, jako našinec se chlubí číšemi, jež vyprázdnil. Och, kdyby tetf, když o poháru mluvím, byla trocha něčeho tekutého.
— Vody? — řekl Puška.
— Jdi ini na kolo s vodou! Dost jsem se jí v lesích napolykal. Ale medovina či pivo, to by bylo něco jiného. Ach, pražské pivo!
— Nalej mu — poručil Bavor. A Puška donesl vyleželé, narudlé medoviny. Janek Zaječí pysk se napil z hluboká.
— Tohle je nápoj! Oheň v žilách vykřesávú!
— Takovélios neměl tam, kdes byl.
— Ba, neměl, Puško.
— A co dále? Číhali na krále Václava? — ptal se Bavor.
— Číhali, ale nedočíhali. Po tři dny král se neoddělil od své družiny a lotříci velmi kluuli, neboť lehce je mohl zpozorovat nějaký lesník, nebo uhlíř, v lesích milíře zakládající. Skrývali se sice velmi ostražitě a já musel stále s nimi, ani na okamih páni lapkové mne neopustili, snoval jsem v duchu všelijaké plány na útěk, než všecko nadarmo a úzkost moje rostla jako potok po lijavci. S bázní očekával jsem den, kdy lupič, za sedláka přestrojený, vrátí se z Prahy. A ko- nečné se vrátil. Vyprávěl, že nadarmo šel takový svět, v Praze prý se mu vysmáli, že nějakého Janka z Hasensteinu vůbec neznají. A když na svém trval, drábi jej vystrčili před radnici, na cestu inu nějakou nebernou vlepili, chlap se děsně zlobil a již mi nožem před očima svítil, než vůdce ho zadržel: Když jsem si z nich kepy robil, zasluhuji prý větší trest, citelnější. A hned hlavy dohromady sestrčili, radili se, jaký. Jeden: aby prý mne upálili na mírném ohni, pěkně šlapky začít opékat, až maso od kostí se odloupne, to prý je bolest velmi chutná. Ostatní hned souhlasili a roští počali snášet. Leželi jsme v malé kotlince, v hlubokém lese, už se stmívalo. Prosil jsem na běda reta chlapy, aby se nade mnou ustrnuli, když smrt, aby mne tedy zapíchli, že jsem člověk a křesían jako oni, ale chlapi nic, jen se mým úzkostem posmívali. Najednou v křoví, kotlinku obklopujícím, cosi za- šustělo a asi dvacet myslivců hnalo se prudkým skokem dolů. Zbojníci vzkřikli, napiali kuše. Slyšel jsem křik, svistot šípů i oštěpů, pak mne někdo chopil za nohy a vlekl přes kořání, hlava po zemi poskakovala jako dýně, smysly jsem ztratil. Byla tmavá noc, když jsem se opět probral z mrákot. Napřed jsem myslil, že jsem již na onom světě, nic jsem neviděl, nic neslyšel. Ale na rukou i na nohou tkvěla dosud pouta.
— Tedy tě lotříci odvlekli?
— Lotříci! Aby jim čert za to všechny hnáty /přerážel! Ráno se nade mnou opět počali radit. Vůdce navrhoval, aby mi život darovali, při- hlásím-li se do cechu. Jednoho jiin v půtce myslivci zabili, jednoho zajali a vůdce soudil, že bych mohl být náhradou za ztracené druhy, sílu prý mám za dva chlapy. Co jsem tedy měl dělat?
— Přísahals?
— Nu, ano.
— Fi! Tys byl tedy loupežníkem?
— A měl jsem se nechat ponenáhlu upéci? Nic jiného nezbývalo, přísahal jsem, ale v duchu jsem si myslil, že uprchnu, jakmile se mi naskytne příležitost a prvního kněze, kterého potkám, požádám za rozhřešení. Tak tedy stal jsem se členem roty. Na večer sedlák, jehož k špehům užívali, zvěstoval, že byl na hradě. Zajatý byl prý veden do mučirny a na skřipci zpíval pravdivou, když mu kat hořící pochodní na žebra posvítil. Prozradil všechno, co věděl. Náš vůdce Chřtán pochopil, že plán s králem selhal, že nyní, chceme-li vlastní chřtány zachovat, musíme pryč, někam velmi daleko a vedl nás v kraj, kde jsem jakživ nebyl. Ve dne skrývali jsme se v lesích, v noci jsme táhli dál, až jsme se octli v krajině velmi hornaté, jsou tam hory nad pomyšlení, ty naše kolem Pernštýna a Nedvědice a Doubravníku jsou zrnkem písku proti tam těm. A hvozd, kam oko dohlédlo, stromy staleté, kolik lidi by jeden kmen obejmout nedovedlo. A vítr tam foukal hanebný. Nalej, Puško, mráz mne drobí, vzpomenu-li na onen vítr.
. 1 , 225 — Ďasa drobí, ne tebe.
— Nebruč a nalej, brachu.
— Medovina ti zachutnala. Zvykl jsi slopat s loupežníky po krčmách a zapomenout nemůžeš. Zkusíme, nežlLz tebe opět uděláme člověka.
— Ba, nikde jsme neslopali dobrou medo- vinu, věř, nebylo co slopat, všude hlad a bída, Chřtán proto nás tak daleko do hor a pustých lesů zavedl, že velmi bál se stíhání. A lidem nesměli j§me se ukazovat, ostatně, nebylo komu, všude jen stromy a divoká zvěř, tu jsme lovili a pojídali s lesními plodinami. Žili jsme jako medvědi, i med ze stromů jsme vybírali. Nelíbilo se mi takové živobytí a stále jsem na útěk pomýšlel, ale nikdy jsem nebyl sám, stále dva zbojníci nade mnou bděli, přece mi nedůvěřovali, mizerové. Tak jsme žili dva měsíce; později Chřtán s některými soudruhy odvážil se dolů do kraje, provedli několik menších loupeží, mne však s sebou nevzali. Zimu přežili jsme v jakési chatrči dřevorubci opuštěné a velmi zle nám bylo, napadlo sněhu nad chlapa, všecky cesty byly sněhem zaváty a my jídla neměli. Někdy podařilo se nám skolit medvěda nebo srnce, ale často několik dní jsme hladověli, ani liška se neukázala, ani vrána. Až na počátku března vedl nás Chřtán dolů do kraje, prý musíme něco většího provést, už prý té bídy máme dost a dost. Přepadli jsme menší dvorec někde u Strakonic, já při útoku nepozorovaně dostal se za plot a zatím co se lupiči s domácími potýkali, J. F. Karas: Do čtyř artikulů. 15 vzal jsem kuši do hrsti a nohy na ramena, upaloval jsem, kam mne oči nesly. Celou noc jsem utíkal, bál jsem se, aby mne zbojníci nedohonili, teprve k ránu skryl jsem se pod mostem nad kterousi řekou. A uvažoval jsem o svojí situaci. Nebyla veselá, zbyl jsem se sice pánů lapků, ničemů ničemných, aby jim kat zahrál, ale vypadal jsem tak, že nebylo možno ukázat se lidem. Co bych jim řekl? Že jsem zbrojnoš? Takhle se zbrojnoši neobláčejí, každý by se mi vysmál a kdyby na mne někde právo padlo, šatlavě a snad i mučírně bych neušel. V nuzném šatu nikde na hradě nemohl jsem se ucházet o službu a selské nebo řemeslné práci nerozumím. Nezbývalo, nežli o hladu putovat do Prahy, směr udal mi jeden žebrák písničkář a já šel a šel, v té naději, že v Praze nejspíš chleba najdu a hned na bývalý kvaltýr, než tam mi řekli, že pan Cestka z Myčic odjel do Polska před drahným časem a pan z Pernštýna že také poděl se pryč. I chodil jsem smutně po Praze, nikde jsem přítelíčka neuhlédl. Už mi napadlo hledat žáka Pletence, v tom poznal jsem starého Pušku i panice a bylo mi, jakoby na mne někdo krajícem chleba kývl. Jsem nyní zachráněn, pakli mne, urozený panici, nezavrhneš.
— Nu, budeš-li věrně sloužit — — Budu! Stokrát budu! Věrnějšího služebníka ve zlém i v dobrém nebude nade mne, ve všech časích budeš na mne vzpomínat — slavnostně volal Janek Zaječí pysk. A bylo vidět, že mu radost nejde jen od plic, ale i od srdce.
XXIX.
Rok jakoby voda v řece utekl a plynul, míjel druhý. Panic Bavor stále sloužil královně a v prázdných chvílích bud s Lichtembur- kovnou, jež vyrůstala v překrásnou pannu, se obíral, nebo když s královnou meškal mimo Prahu, s Říhou z Jablonného se ve zbroji a zápolení cvičil. S panošem Říhou Bavor velmi rád se scházel, bylf Říha prosfáček, ale druh upřímný a tělem vyrostl v pravého obra, na dvoře královském scházeli se znamenití rytířové, ale Říha všecky o hlavu převyšoval, jeho šíje byla podobna býčí šíji, nohy chrámovým sloupům a ramena ohromným, sukatým větvím staletého dubu. Říhově síle nikdo nemohl odolat, ani člověk, ani zvíře a za pravého obra Herkula byl považován každým, kdo jej uzřel. Nebylo rytíře, který by sobě nepřál Říhovy síly. Kamení v ruce drtil a nejsilnějšího koně či býka povalil jediným trhnutím svalnaté pravice. Rozumem nevynikal, učeností se neskvěl, nadarmo jej přesvědčovali o vzácném dobrodiní písma, číst a psát se nenaučil, ale měl trochu přirozeného nadání, ne mnoho, právě tolik, kolik při své olbřímí síle potřeboval.
Dávno již nikdo Říhovi z Jablonného se nevysmíval, dávno mu nikdo balvanů v cestu neválel, každý obával se jeho síly, mohutné pěsti, jež lehýnce šlehala, jak hůlečkou, obrovským šaršounem, který jiní rytířové v obou ru- kou museli nosit. Bavor v silném prosfáčkovi od počátku zalíbení nalezl a oba tvořili při dvoře královnině jakýsi duumvirát, nepřemožitelný a vzájemně se doplňující. Také Bavor pilným cvičením ve zbrani ještě sesílil, v šermu se zdokonalil a nad jiné rytíře vynikal. Při dvoře i moudrosti nabyl. Mladý Pernštýn byl ducha bystrého, vnímavého a všeho, co se kolem dělo, si všímal.
Stýkal se s proslulými rytíři, kteří mnoho zemí a národu poznali, i s učeností proslulými mistry, nejčastěji s mistrem Tempi passati, který někdy byl hostem královny Žofie, jíž verše libě znějící nosil. Hovořívali o politice, o dějinách i o umění a Bavor získal si pověst chápavého i vtipného jinocha, kterého i rytířové i mistři rádi viděli.
Neušla Bavorovi ani změna, již bylo možno od nějakého času pozorovati na králi Václavovi. Král opět se k Husovi přiklonil, mistry, kteří proti Husovi v kostelích i na vysokém učení bouřili, vypověděl z Prahy, aby šli ke všem čertům, řekl v radě. A na pražské konšely dorostl. Staroměstští po drahná léta dovedli Cechy utlačovat, cizí kupci, třeba i Cechům zboží prodávali, neměli pro ně spravedlivého slova, jakmile šlo o vládu v obci, o politickou moc. Naopak, oni kde mohli, právem všelijak pokrouceným na Cechy naléhali a šatlavou i pranýřem je ctili pro sebe menší přestupek, Rollům rváčům i škůd- níkům nadržovali a nejvíc proti stoupencům Husovým bouřili a poštívali. Němci v Čechách ob- chodem zbohatli, mnozí i šlechtický predikát získali a vedle národnostní nevraživosti byla tu i nevraživost, která se od pravěků mezi bohatými a chudými jeví. Městu Starému vládli po drahně let a teprve král Václav IV. jako před lety na universitě, i v obci pražské udělal pořádek, nařídil, aby polovice konšelských míst byla vydána Čechům. Z toho povstaly nové prudké rozbroje, hádky, křiky, ba i souboje Němců, králův spravedlivý čin odsuzujících, s Čechy a v těchto soubojích nemálo proslavili se Bavor z Pernštýna i silný Říha z Jablonného, jenž německého obra, strašného rytíře Ulryka ze Svajnfurtu, za bradu uchopil a všecek vous mu vyrval, když Němec krále Václava šeredným slovem pohaněl. Byl z toho souboj, v němž Říha Němce Ulryka slavně přemohl. Na čas Teuti dali pokoj, neboí se velmi báli silných českých rytířů. A pražský lid hlučno chválil krále Václava, že jedná spravedlivě.
Jan Hus meškal mimo Prahu, napřed na Kozím a když pan Sezima z Ústí Sezimova zemřel, odstěhoval se na hrad Krakovec u Rakovníka, k příteli rytíři Leflovi. V Praze Hus pouze na několik hodin se zastavil, porozprávěl s přáteli a opět sedl na koně. Pražané teprve druhého dne zvěděli, že často vzpomínaný mistr v Praze meškal a velmi se mrzeli, že mu svoji lásku nemohli skutkem projevit. Ač tělem nepřítomen, byl Hus duchem stále v Praze a Praha k Husovi lnula víc a více, toužila opět po oněch nedělích, kdy mistr Jan tak prostě a přesvědčivě s ka- zatelny k lidu mluvíval. Ani na Krakovci Hus nezahálel, pilně kázal i spisoval a lidé, kteří z Rakovnicka do Prahy přicházeli, jako o zázraku o něm hovořili.
Jednoho dne objevil se v Praze jako s nebe spadlý pan Cestka z Myčic. A hned vyhledal panice Bavora. Rozpřáhl svalnaté ruce, objal panice a hlučel: — Už se mi velmi po tobě stýskalo.
— Aj! Tedy jsi nezapomenul?
— Ne. Myčický nezapomíná. Nu a jak se ti vede, chlapče milá?
— Práce a starostí dost, ale zle mi není.
— Meč ti v pochvě také nerezaví.
— Už jsi slyšel? — podivil se Bavor.
— Jak by ne! I za Prahou se o soubojích mluvilo. A král? Co král?
— Je stále stejný. O politických věcech časem nerad slyší. Opět jel na Žebrák.
— A to purkrabství, jež mi slíbil pan Krušina i Wartemberk, stále visí někde ve vzduchu. Už se ho, myslím, ani nedočkám a sám cfas ví, kde, v které zemi, svoje staré kosti složím.
— Opět někam spěcháš?
— Ano. Takový je můj osud, věčně toulat se z království do království.
— A daleko jedeš?
— Do Bavor. S poselstvím jednoho proslulého bavorského rytíře, jenž upadl do rukou tatarských. Křivooký chán vzkázal, aby poslali výkupné, i bylo třeba jet až do Bavor. V Polsku nikdo takového poselství nechtěl převzít, jel jsem tedy já, však v Krakově ani na Litvě nebylo práce. Křižáci leží kolem zámku Marien- burku jako pes hafan s vyraženými zuby, ani neštěknou, bojí se těžké polské sekery a Tataři nyní též vojny s králem nevedou. Jen tu a tam nějaký smělejší čambul podnikne nájezd, pobere, co se kde dá, ale před vojskem uhne do stepi. Není práce pro rytíře, abys pěsti hryzl a cti planými komplimenty dobýval. Och, rád bych si na stará kolena sedl někde ve vlasti, ale není kde. Dost jsem se napracoval a ejhle, nemám, kde bych v klidu hlavu mohl složit.
— Nu, snad se přece dočkáš — — Čeho?
— Slíbeného purkrabství.
Pan Cestka mrzutě rukou mávl: — Už nečekám na ně. Bohu poručeno.
— Ožeň se tedy — pousmál se Bavor.
— Já? Ani mi nenapadá! Apage satanas, říkal jeden svatý mnich v Rakousích, kdykoli v pátek uviděl pořádný kus uzené kýty. Mlč, chlapče, nic po ženách, nic, nic, docela nic.
— Ale? Ale?
— Mulier scorpionis percussio. Nevíš?
— Vždycky jsi, pane Cestko, takto nemluvil. Byly doby, kdy jsi — — Co bylo, není. Ostatně, kdož ví, zdali ml opět některá do oka nepadne. Já v předsevzetích nebývám tak pevný, jako třeba Hus. A co Hus dělá? Ještě sedlákům v polích káže? V Polsku sešel jsem se s mistrem Jeronýmem, s tím bradatým, co je polovičním knězem a polo- vičním rytířem, čile si v Polsku počínal, s předními domy styky navazoval. Ten Jeroným, zdá se mi, na něco pomýšlí. Nadarmo do Polska nejel, cosi má za lubem, ale co, nepověděl, jen se do vousů usmíval. Že strojí nějaký spolek proti Němcům, hned bych chtěl odpřisáhnout.
— Je to možné.
— Myslil jsem, že jej sám král Václav poslal do Polska, zkoumat půdu.
— I to je možné.
— A novinku ti povím. V Krakově sešel jsem se s rytířem dvořanem uherského krále. Vyhledal mne a řekl, že se jmenuje Qerštorí, bratr onoho, jejž ty jsi v Praze posekal, pamatuješ?
— Jak bych nepamatoval! A co, znal tě?
— Nu, já před časem u pana Záviše z Gar- bova o tom vyprávěl a někdo asi Gerštoríovi onu historku donesl. Takové to bude.
— A on? Co řekl?
— Ze prý brzo do Prahy pojede a pak prý si, chlapče, s tebou promluví slovíčko.
Bavor ledabyle pohodil hlavou: — Af přijde, chce-li.
— V Krakově mi tvrdili, že je jedním z nej- proslulejších šermířú.
— Jeho bratr nebyl nejhorším a přece jsem ho položil — řekl Pernštýnský.
— Tam ten je hrubě nebezpečnější, to věř.
Bavor ohrnul pysky: — Nějaký hromotluk asi.
— Není veliký, ani obzvlášť silný, ale me- čem umí švihat, ruku má ohebnou a slyšel jsem, že mnoho proslulých rytířů už přemohl.
— Ať! Já se nedám!
— A cvičíš se?
— Ovšem! Denně! A mnoho! Měl bys radost! Nepoddal bych se ledakomus. Jen ať Gerš- torf přijde, uvidíme, kdo s koho.
— 2e přijde, na to můžeš vzít jed. Gerštor- fové jsou mstiví i úskoční. Jelikož myslí, že v rytířství nad tebe vyniká, přijde a napadne tě čelem proti čelu. Ale jsi-li nad něho, pak nešanuj, pak zabij, neboť hada bys živil.
— Neboj se, však já si Gerštorfa prohlédnu.
— A do Bavor bys se mnou nejel?
— Proč ne? Však mne královna na nějaký týden propustí. Pojedu, aspoň zase uvidím kousek světa. A Říha z Jablonného pojede též, žaloval, že ještě nikde nebyl.
— Říha? Kdo je to? Nějaký peciválek?
— Ale jaký! Skály v rukách drobí! Obr!
— Takových není mnoho na světě a je-li k čemu, hodil by se nám, slyšel jsem, že na hranicích opět přepadají. Ale nyní bych se rád trochu prospal na zítřek, staré tělo již tolik nevydrží.
— Na stáří žaluješ? Myslím, že ještě s lec- kým dovedl by sis poradit.
— Nu, když by bylo potřeba, zatočil bych mečem ještě dost křepče. V bitce člověk vždycky omládne, ale plahočení po světě už není pro mne. A co ty? Pannu jsi sobě už nalezl? Mulier, janua — pamatuj, chlapče a nic tu, nic tam, ženským vyhni aspoň na hon cesty.
Bavor se lehce usmál, pohodil rukou a nic neříkaje, odešel do sousední jizby. Pan Cestka, když osaměl, odložil meč a kabátec a ulehl na polní lůžko. Po chvíli chrápal, jako když mlynáři duby řežou.
XXX.
Když se vraceli z bavorské země, v Plzni sjeli se rytíři s panem Jindřichem Leflem z La- žan a Lefl hned je na Krakovec zval, jakmile zvěděl, že Husa znají. Cestou jim vyprávěl, že Hus v poslední době mnoho na žaloby, které proti němu protivníci v Římě vznesli, myslí, že se velmi znepokojuje, celé noci nespí, ani jídla si nevšímá, ve dne po lesích bloudí, nebo se sedláky rozpráví, často i na bolesti v hlavě si stěžuje. Pan Lefl, jenž si Husa velmi zamiloval, mrzel se a pozýval rytíře, aby Husa trochu povyrazili řečí o světě a na jiné myšlenky uvedli.
— Samota mu neslouží, po Praze se mu asi mnoho stýská, po práci, po ruchu zápasu, na dědině a na hrádku všecko den po dni stejnaké a Hus na činnost uvykl, rád by konal více, nežli koná. Takovému duchu náš obzor úzký — hovořil pan Lefl a hlavou pohazoval, měl už takový zvyk přisvědčovat si nápadným pokyvováním.
— Nu, ano.
— Praha. Universita. Betlem. Komu by se nestýskalo? Tam ruch a tu — — A vrátit se Hus nemůže? — řekl pan z Myčic.
— To by zase platily interdikty. A bouře by vypukla dozajista ... Pan Lefl opět několikráte rychle po sobě pohodil hlavou na dotvrzenou svých slov. Ano, bouře by znova propukly a jistě prudší, nežli dřív.
I Jan Hus, když dojeli na Krakovec, začal o tom. Jan Hus nápadně sestárl, zhubeněl, rysy ve tváři se přiostřily, jen oči ještě planuly odvahou a sebedůvěrou, ale přicházely už chvíle, kdy jejich oheň zasypáván byl popelem. Nad rtem zahnízdil se jakýsi hořký rys, vrásek přibylo. Bavor překvapeně hleděl na Husa a Hus postřehnuv jeho pohled, truchle se pousmál a řekl: — Změnil jsem se, milý panici?
— Pravda, málem bych tě byl, mistře, nepoznal. Bych děl pravdu, sestárl jsi.
— To od studia a trampotění.
— Mistr dlouho do noci nad knihami a skripty vysedává, až jej kářu, ale poslechnout nechce — prohodil pan Lefl z Lažan.
Pachole přineslo občerstvení a Hus pilně se rytířů vyptával, co ve světě nového, co v Praze, co v Polsku a na Litvě. A Cestka z Myčic horlivě rozpovídal se o Polácích, věděl mnoho, ale nevěděl, po čem se Hus tázal, rytíř hleděl si jen rytířského zaměstnání a nevšímal si věcí, jež by zajímaly filosofa a theologa. Než i to, co pověděl.
nebylo bezvýznamné. 1 na Bavorsko se Hus vyptával, na města, hrady a silnice. Až to bylo nápadné. Pan Cestka prohodil: — Chceš do Bavorské země. mistře Jene?
— Snad. A snad i dál.
— Aj! A kam?
— Do Konstancie.
— Kam? Jakživ jsem o ní neslyšel. Či je to město, či je to hrad nějaký?
— Ty jsi neslyšel o Konstancii? Aj, aj — podivil se Hus — vždyť dnes o onom městě celý křesťanský svět mluví. Do Kostnice svolává král Zikmund valný sjezd církevních otců a také papež Jan se chtě nechtě k pozvání připojil. Myslím, že papežovi se nechce sněmovat, je rád. že na trůně sedí a bylo-li by na koho žalovat, na papeže Jana muselo by se v křesťanstvu žalovat nejhlasitěji, neboť zlý to člověk, nenávistný, lakotný, simonista, mnoho má hříchů na duši a přece v čelo křesťanské obce staví se a jí chce hejtmanit. Došlo mi k uším, že papež Jan dlouho se opíral svolání koncilu, než na konec musel se podvolit a podepsal akt.
— Nu a ty bys chtěl na sněm, kamsi mezi Němce, mistře Jene?
— Byl u mne Mikeš Divůček se vzkazem krále Zikmunda. Abych jel do Kostnice a svoje učení obhájil, kardinálům a učeným mistrům předložil punkty, jež Michal de Causis kacířskými nazývá; Zikmund chce, abych před otci svoji při provedl, velmi naléhá, předvčírem opět pana Václava z Dubé poslal.
— A já také mistrovi radím, aby jel — řekl pan Lefl z Lažan.
— Mezi cizince? Ti jen o naši kuži smýšlejí — broukl rytíř z Myčic.
— Mistr Jan by nejel bez dostatečného průvodu. Dovedeme jej uhájit.
— 1 proti církevníkům?
— Proti těm lidem jej zase autorita králova obhájí. Král Zikmund Janovi glejt nabízí a glejt králův přece budou respektovat.
— Nevím.
— Ty na všecko černě hledíš, pane Myčický. 1 Křižákům byl glejt svatým.
— Ba i Tatarům!
— Nu, hle, tam ti v Konstancii přece nebudou horší Křižáků, nebo Tatarů. Mistr bez obav může mezi ně, neodváží se pohanit krále.
— Pojedu, i kdybych glejtu neměl — řekl Hus.
— Já bych ještě rozvažoval.
— A já již rozvážil. Oč mi jde, milý rytíři? O život pozemský? O blahobyt? Pohleď, vždyť ho nemám, neměl jsem a po něm netoužím, omnia mea mecum porto, mohl bych říci s jedním starověkým mudrcem, pohleď, tento zvet- šelý talár, toť vše, co jsem si po dvacetileté práci na vinici Páně vysloužil. Nebral jsem prebend a co jsem vzal, za groš půjčený jsem považoval. Co bych mohl ztratit? Snad život. Nu, budiž, zda není dobré život položit za věc dobrou? A o tu věc mi jde, o moji pravdu, jak já ji chápu, jak ji chutnám, o to, co miluji, co je mi vzpruhou v zápase s protivníky. Já věřím, že má věc je dobrá, kdybych nevěřil, už dávno bych složil zbraň, vždyf, bratři, ten zápas unavuje, ubíjí. Našel bych si někde koutek, kde bych v klidu a zapomenut žil, ale já věřím, že mám pravdu a svoji pravdu musí každý skutkem vyznávat, skutkem obhájit. Zvou-li mne, co by si o mně pomyslili, kdybych nešel? Ale nejde 0 mne, jde o tu moji věc, jde o křesťanství, co by řekli o mojí pravdě, kdybych se bál obhájit ji třeba i životem?
— Co ti na kom záleží? My ti věříme a tam ti ať věří, nebo nevěří. Ty je nepřevrátíš, lepšími ti prebendníci nebudou.
Hus se lehce pousmál: — Nesuď, pane Cestko. Kdo ví, zdali i jim jednou pravda moje nebude samozřejmou a dobrou, zdali moje pravda nestane se jejich pravdou? Nejsem snílkem, vím, že nestane se to přes noc, ale věřím, že nejsou všichni špatní, jen oči mají hříchem zamlžené. Či nebyl celý svět pohanský, když učedníci Páně vyšli učit národy? A daleko větší protivenství byla jim souzena, vězení, smrt mučednická, zvěř v circích, nu, co bys o tom řekl? A přece šli v širý svět, v ústret protivenstvím a děvečka chudá zvítězila nad obrněnými zástupy caesarových sluhů. Zdaž 1 dnes není čas, aby vyšel rozsévač na pole a rozhodil osivo? Obhájím-li svoji pravdu, stane se svobodnou, stane se majetkem národů. Sbor v Konstancii mně nic dát nemůže, neboť jsem od nikoho nic nechtěl a nevzal, ale vše může učinit pro moji věc, pro to, co zastávám. Chci vrátit pokoj tomuto království a vrátím jej, do- budu-li uznání svojí pravdě.
— A když nedobudeš?
— Je-li v otcích jen špetka smyslu pro právo, dobudu úspěchu, neboť Písmo je na mojí straně, pravda je v Písmě a tím je porazím. Nikoli pýchou, nikoli tvrdostí, nikoli vtipnou dialektikou, ale důvody, které jsou obsaženy v knize, již za pravou uznávají. Jak je možno nezvítězit?
— Nevím, v tom se nevyznám, umím zatočit štítem a mečem nebo sekerou mávnout, kdybys ptal se mne na věci rytířské, pověděl bych, ale tomu, o čem hovoříš, dobře nerozumím. Než dobyl-li jsem nějakých úspěchů ve světě, dobyl jsem jich nejen silou ramene, ale i opatrností hlavy. Tuhle Bavor mne zná a ví, že se nechlubím. Opatrnost věc vždycky dobrá. A já ti radím, učený mistře, buď opatrný, aby snad místo prospěchu nevzešla škoda věci, jíž prospíváš.
— Už nelze jinak. Rozhodl jsem se. Pojedu s vámi do Prahy, abych peníz na cestu potřebný sehnal a pak do Němec. Kdo řekl slovo, musí říci i druhé a důsledky unesu. Pán dobré věci nedá zahynouti. V to věřím a v to skládám svou naději. Mne nechrání král, ale vůle, jež nad všemi králi a královstvími.
V tom postoupil v před silný Říha z Jablon- ného, jenž dosud držel se stranou a poslouchal, rozpřáhl ohromná ramena a zvolal: — Jsem prosfáček, vím to, neboť všichni mi to říkají, ale 11a síle mi Pánbůh požehnal. Já ti včříin, mistře, já s tebou pojedu, proti všem tě ubráním, běda, kdo by ti vlas na hlavě zkřivil. A povelíš-li, abych na celou Konstancii šturmem udeřil, sám jediný udeřím a přisáni Bůh, málo který z tam těch lidí svoje hnáty celé odnese.
Hus mírně, laskavě pohlédl na Říhu.
— Tvá řeč milá je mi, hodný jsi, ale netřeba mi ocele. Zůstaň při královně, mne jiná moc obhájí. A ne-li, ani ty bys neobhájil.
— Oho! Nikoho se nebojím!
— Nu, počkej, Řího, nemluv. Záviše Černý z Garbova by tě přemohl — řekl Cestka.
— Jakživ jsem neviděl Černého, ale nebál bych se ho, kdyby škodil. A s mistrem pojedu, ať chce, nebo nechce.
Rozprávka zabočila na pole jiné, politické. Páni hovořili o Zikmundovi a hádali, proč asi koncil svolává a Husa do Konstancie zve; shodovali se, že na český trůn po bezdětném Václavovi pomýšlí a proto rád by v Čechách pořádek zavedl, ale dál neviděli. Ani pan Lefl, jenž Zikmunda velmi dobře znal a byl bystrým člověkem, nemohl vysvětlit pohnutky Zikmundovy horečné činnosti. Dosud uherský král více o turnaje a o krásné paní staral se, nežli o církev a spory theologické. Byl Zikmund celému světu znám jako král rytíř a král ženkyl, pravilo se, že v něm koluje krev starých trubadurů, mnozí nepovažovali jej ani za syna uvážlivého a klidného císaře Karla.
Rytíři hovořili dlouho do noci. Následujícího dne s Husem vyjeli ku Praze. Byl neveselý srpnový den, kalné mraky převalovaly se na obloze, na bezlesklé šedé ploše veliké, hnědé nestvůry.
XXXI.
V Praze čekala panice Bavora neveselá zpráva; přijel zbrojnoš, jenž vyprávěl, že pan Vilém z Pernštýna v Brně nemocen leží, Rajhradští klášterníci pozvali jej na hon a s koně spadl, zle se potloukl, vzkazuje, aby panic nemeškal a co kůň stačí jel do Brna, snad že ještě dojede, nežli ducha vypustí. Bavora zpráva ohromila; hned kázal koně sedlat a rozloučiv se s Husem, s Říhou i s panem Cestkou, jenž do Polska spěchal, ujížděl na Moravu, jakoby se Suchým Čertem nebo se Sokolem na Němce jel, tvrdil zbrojnoš Janek Zaječí pysk. Jeli, až z koní se kouřilo, nikde dlouho nekrmili, málo spali, Bavor družinu stále pobízel k pospěchu, měl otce rád a poděšen zprávami z Brna chtěl jej ještě naposled uzřít, ruku mu stisknout. Jel přes Německý Brod a přes Jihlavu — posléze uzřel známé kopce a brněnský hrad Špilberk, na holém pahrbku z dobrého kamene vystavěný, a věžice brněnských hradeb i cimbuří, na němž za mlada nejednou dováděl. A koně ostruhou pobízel; ačkoliv dobrý kůň únavou již byl schvácen, klusat musel rychleji a rychleji, průvod zůstal daleko pozadu. Než J. F. Karas : Do čtyř artikulů. 16 nebylo nutno spěchat, pan Vilém sice potloukl se důkladně, ale jak učený mnich Anselm tvrdil, neutrpěl vnitřního zranění a již byl mimo nebezpečí. 1 jíst mu chutnalo a Bavor jej nalezl skloněného nad mísou husí pečeně, v níž si velmi liboval.
— Otče!
— Ach, již jsi přijel? Nu, to jsi asi nemilosrdně koně hnal. A potem jsi zalitý.
— Spěchal jsem, pravda. A je venku dusr.o.
— Dusno, dusno, hochu. Nu, jsem rád, že jsi přijel, stýskalo se mi po lidech. Nikoho tu nemám, jen ten mnich Anselm, veliká latir.a, denně přichází, ale já jej v duchu k čertu posílám. Je to medikus veliký, ale nerozumí rytířské nátuře, chtěl mne hladem léčit, když mi byl několikrát žilou krev pustil. Hladem! A já na štěstí měl tu věrného sluhu, jenž mi vína donesl i slaniny, to, hochu, byla medicína na moje rány! Až když mnich poznal, že jím bez dovolení a že mi to neškodí, dovolil jíst a už mísu před ním nemusím schovávat. Ale hnáty bolí a nevím, bj- du-li moci za měsíc na koně. Rád bych jel do Rakous, mám tam řízení, ale nevím, půjde-li to.
— A kde bratr Jan?
— Sám nevím. Jel do Vídně, než tam jej posel nezastihl, vrátil se s nepořízenou; prý odjel s jakýmisi cizími rytíři. Byl jsem tu sán, jen někdy Boskovický za mnou přijel a trochu porozprávěl, ale znáš Vaňka, je neposeda a stáe na svoje procesy myslí. Na Černé Hoře málo posedí a přijel-li do Brna, nahučel mi toho plncu hlavu o světě a najednou že musí jít, že ještě na něco zapomenul a nežli mu můžeš říci sousedské slovo, už je za dveřmi. A jak tobě se vedlo?
— Dobře. Nemohu naříkat.
— Málo jsem o tobě zvěděl. S Cestkou jsem asi před dvěma lety mluvil, jel do Polska a velmi na Prahu bručel, nejvíc na frauchnor.
— Jak by nebručel. Chtěl se ženit, pěknou vdovu si vyhlédl a jiný mu ji přebral..
— Boj se Boha! Cestka že by — — Nu ano. Odtud ten křik o ženských.
— Hahaha! Partyka starý! Ženit se chtěl, vida. A mladou dozajista?
Mladou.
— Už dávno jsem se tak upřímně nezasmál. Ten Cestka je dobrý rytíř a moudrý člověk, dokud nezavadí o ženskou sukni. Ale jak mu krasavice hlavu poplete, je popleta k nepoznání. A co král?
Trochu divný, ale není zlý. Mnozí jej nemají rádi, než nezasluhuje nenávisti. Mnoho vytrpěl, hrubě mnoho. A trpí stále.
— Ba, mnoho. Páni mu nejednou hořkou chvilku způsobili. Náš nebožtík markrabí též mu v týl vpadal, kde mohl a za dobré zlým se odměňoval. A co Hus? Mnoho se i u nás o něm hovoří, ale nikdo nic neví, mnozí jej odsuzují, sám myslím, že nemá rozum v pořádku. S církví vo- juje. Co z toho pojde?
— A přece Hus dobrý člověk a muž velmi učený, jeden z nejprvnějších v království, jinde by kancléřem takového zvolili.
— Ty jej tedy znáš?
— Dobře. Nejednou jsem s ním hovořil.
— Náš medikus Anselm mnoho na něho laje. Však hle, zdá se mi, že slyším jeho kroky. Pověz mu něco o Husovi, af se zlobí, ale pozor, aby ti oči nevydrápal, je prudký.
Minorita Anselm vešel, pozdravil pana Viléma, po očku pohlédl na Bavora a řekl: — Jak se daří, urozený pane?
— Dobře, dobře, učený otče. Chuť mám, vlka bych snědl, kdyby byl.
— To snad přece ne. Taková bestie ani by se nehodila za pokrm pro šlechtice, vlčí maso ohavně páchne divočinou. Lepší je mladá hu- sička, podle kostí vidím, že jsi sobě na jedné už pochutnal.
— Ano a nebyla k zahození. Tuhle syn z Prahy přijel navštívit starého.
— Z Prahy? To daleko.
— Nu, člověk se na koni protřese.
— A co Praha? Co učení mistři? Ještě v exilu?
— Ještě, neboť nechtějí ustat v rozbrojích a království v potupu uvádějí. Dobře se stalo nevěrnému Pálčovi, Znojemskému i těm druhým.
— Jakže? Jakže? Dobře slyším? Zdá se mi. že schvaluješ, panici, královo násilí?
— A zdaliž tam ti nevtrhli násilně na Husa?
— Hus kacíř, Hus špatné věci slouží.
— Mýlíš se, důstojný otče, Hus dobrý člověk, prebend nepobírá, získá-li groš, rozdá jej chudým, domů a zlata a stříbra nemá, skrovně žije jako nějaký poustevník, chléb a voda jsou jeho pokrmem. A jen srovnej s ním ostatní, bohaté, rozmařilé.
— Proč nechce býti jako ostatní? Proč se nad jiné vypíná? Chléb, voda, což je to strava kněze důstojná? Kdo kněžské důstojnosti v tomto nedbá, zdaliž jí dbá v jiném? A ten Hus kněžstvu ostudu tropí, ačkoliv ho mnozí vynášejí. Skromný je, ale což pak taková skromnost je dovolena? Neslouží-li mu žaludek, ať peníze ukládá, ale af ostatní nemistruje, že mají žít o chlebě a vodě, jako on žije. To by mohl kde jaký lesní poustevník mistrovat preláty a kardinály, že jako on žít nechtějí, že se v les jako krtek nezahrabou. A pacholek mohl by rytíře mistrovat, že sobě více popřeje, nežli čeledi?
— Hus tvrdí, že kněžstvo žije velmi nezřízeně a viděl jsem v Praze — — Jsi ještě příliš mladý, hošku, abys mohl něco vidět, mléko ti ještě s brady nesteklo.
— A což váš klášter, nehrabe zlato a stříbro?
— Náš klášter tě v oko píchá? Nu ano, něco dali dobří lidé, něco dají, ještě neumřela dobročinnost, ale my na horší časy musíme pamatovat. Blázen, kdo nepamatuje.
— A nepojídáte trojí maso, nepijete drahé uherské a neprosí mnozí hladovci u vrat vašeho kláštera o suchou kůrku chleba? Sobě sousto utrhněte a tam těm dejte, — Ej s bláznem nemluv, od kokota vajec nenabudeš — rozkřikl se mnich Anselm. A utekl z jizby, dveřmi za sebou uhodiv, až se dům otřásl.
Pan Vilém se smál, div si bránic nevylomil; tleskal v dlaně a volal: — Dobře jsi mu řekl, ani jsem nemyslil, že máš jazyk tak na ostro nabroušený. Viděls, jak se ošíval? Takoví jsou všichni. Ale — pan Vilém najednou zvážněl a přitlumil hlas — s tím Husem nevím, jak věc skončí a příliš se mu neoddávej, pokud knězky šlehá, je dobrý, ale jde-li na samého papeže, nevím, zdali to peklem ne- smrdí. A nám rytířům nesluší starat se o theologii. Kněžátka můžeme pozlobit, však se opět smíří, když jim ukážeme plný měšec, ale s církví si nic nezačínejme. Je to orel, který bije přímo do hlavy.
Bavor chtěl něco říci, ale kousl se ve rty a mlčel. Pan Vilém začal o hospodářství, o dobytku, o koních, o dvorech a těšil se, že sýpky letos budou plny, rok byl dobrý, obilí pěkně sype. Na Pernštýně chytalo od blesku, ale čeledi podařilo se oheň ulít, v Nedvědici hrom dva sedláky na poli zabil, škoda jich, byli to dobří pracovníci a tiší lidé, syn jednoho v čeledi slouží, bude z něho zbrojnoš výborný... Pan Vilém z Pernštýna velmi se staral o hospodářství, přikupoval dvory a tvrze, chtěl, aby rod jednou zaskvěl se bohatstvím, přední mezi předními. A dařilo se mu toto dílo, drobné bouře, jež Moravou zmítaly, umlkly, záškodníci byli zemskou hotovostí vyhnáni ze země a jejich zámky spáleny. Pan Vilém súčastnil se všech výprav s landfrídem, nikoli z touhy po vojenských dobrodružstvích, ale z pocitu solidarity s ostatními šlechtickými rody. Největší dobrodruhové, kteří po léta na Moravě zmatky vyvolávali, odešli do Polska, na Křižáky, někteří zahynuli u Grunevaldu, jiní dosáhli hodností na polském či litevském dvoře... Pan Vilém hovořil o poměrech, jako hovoří hospodář o úrodě a o ceně obilí, klidně, uvážlivě. A jen jednoho litoval, že spolu s mírem přibývá na Moravě valem Němců, zvláště kupců a klášterníků. Dokud bylo nepo- kojno, nešli, leč do měst už německých, jak přestaly meče zvonit, rozlezli se téměř po celé Moravě a kde co lepšího, všechno sezobou, tu statek získají, tam zámek postaví, onde klášteřík zřídí a jeden Němec hned jiných deset vleče za sebou.
Panic Bavor poslouchal a hlavou kýval. V duchu si myslil, že Hus měl zajet i na Moravu a trochu vyčistit Brno, povzbudit národ. Už v Jihlavě pozoroval, že Němci tlačí se na Moravu jako mouchy na med a mrzelo ho to, nebof Němce měl v žaludku, jako pan Cestka z Myčic.
První dny v Brně plynuly Bavorovi líně, jako Svratka pod Červeným kopcem. Brno bylo jako po vymření, šlechta seděla na svých statcích a dohlížela na mlatce, s kupci Němci nebylo kloudného pohovoru. Asi za týden pan Vilém začal naléhat na Bavora, aby jej odvezl na Pernštýn. Naložili jej tedy na vůz vystlaný peřinami a 24 8—— 1 ==■ ' koně se hnuli. Jeli pomalu, silnice k Tišnovu byla dost špatná a za klášterem Porta coeli byla ještě horší, místy sám křemen a oblázek. Panu Vilémovi se přitížilo a plné dva týdny naříkal na bolesti v těle. Bavor musel dohlížet na hospodářství a měl plnou hlavu starostí, otec stále to či ono mu ukládal a někdy div k vádě nedošlo.
Na zábavu zbylo málo času. V práci a starostech pan Bavor ani mnoho na Prahu nemyslil, vzpomenul-li, pak jist» vzpomínal na sličnou Lichtemburkovnu, jíž, když se na Pern- štýn vrátil, tisíc pozdravů poslal v listu dobře zapečetěném a po Jankovi Zaječím pysku odeslaném. Janek se po několika dnech vrátil s odpovědí; panna v dopise i o mistru Janovi se zmiňovala, že se už s Prahou rozloučil a odjel do Konstancie a s ním že jedou rytířové ve světě proslulí Jan z Chlumu dictus Kepka, Václav z Dubé a rytíř Lacembok. Také Říha z Jablon- ného prý chtěl s nimi jet, ale Němčíci od svatého Víta prý jej za Strahovem z kuše postřelili a leží v Praze. A pan Bavor se nad listem zamyslil: mimoděk připomenul si Husa a najednou postřehl věc, již si nikdy spíš jasně neuvědomil: že všichni lidé, kteří se s Husem stýkají, všichni v jeho okolí jsou lepší, čistší, ideálnější. I ta panna Svatava nad ostatní panny vyniká jak plápol voskovice nad skomíravé plamínky draček.
Jsou lepší...
Je v nich cosi... cosi nového ..
Bavor dlouho a dlouho přemýšlel o svém objevu. Teprve nyní chápal pravý význam Husův. Nešlo jen o Němce. Nešlo jen o bohaté a chudé. Ta čistá zář, linoucí z celé osobnosti Husovy, z každého jeho pohledu, slova, činu, to bylo něco víc, něco, co se nedalo ústy vypo- vědít, ale co se tušilo v hloubí srdce a co srdce s mnohými jinými srdci sbližovalo, prosfáčka s učeným a zámožného s chudým.
XXXII.
Pan Lacernbok byl nemálo překvapen, když uzřel v Kostnici rytíře z Myčic, jejž po omrzlém nosu s bradavicí a po velikém, šedivém kníru poznal.
— Krajane... ty ade?
— Ano, přijel jsem dnes do města s Poláky — řekl pan Cestka. A potřásl upřímně pravicí proslulého českého rytíře.
— S Poláky? Hm.
— Nu, v Čechách pro mne nic nebylo, držím se tedy velkomožných pánů ode dvoru Jagie- lova. Aspoň čas uteče. A když jsem doslechl, že Jagielo vysílá poselstvo do Kostnice, napadlo mi: počkej, to bys mohl něco uvidět.
— Och, pravda. Mnoho tu lidu, mnoho urozených pánů, statečných rytířů, mnoho vysokých -církevních hodnostářů, kardinálů, patriarchů, člověk se v nich ani nevyzná. Jen biskupů je tu na půldruhého sta a prelátů, kanovníků k nespočtení. Mnoho tu možno uvidět.
— Však jsem hleděl! Nejsem za peci vychovaný, leckde jsem už byl, ale takové sešlosti lidu jsem ještě neviděl. Člověk neví, kam by napřed oči obrátil.
— Všechny hospody jsou přeplněny.
— Vím, vím, vždyť sám hospodu hledám a soudím, že nenajdu. Už jsem Konstancii projel křížem krážem, ale všude plno, že místa není, hudou. A já bych nerad hned koně obracel.
— Pojeď se mnou, nějaké lůžko pro tebe a stáj pro koně ještě najdeme; bydlím tu nedaleko u jednoho rozšafného Němce už od podzimu. Pojeď.
Pan Cestka obrátil koně. Cestou neustával vousem cukat a nosem potřásat, stále se divil tomu, co viděl. Úzké ulice města Konstancie, čili, jak Čechové pravili, Kostnice, byly plny všelikého lidu, Němců v krunýřích i soukených kabátcích, Maďarů v pestrém odění, stříbrem i zlatem premovaném, úskočných černohlavých Vlachů, Francouzů, spěšno hovořících, jako bys na cínovou mísu cinkal, upiatých Angličanů, pyšných Španělů, Poláků, pohrdavě hledících na Němce a jiné pronárody; potkávali lid, oděný v barvách králových, papežových, lidi kurfirstů a kardinálů, mnichy řádů, jež by byl nikdo nedovedl vypočítat, Křižáky i prosté zbrojnoše, kupce, řemeslníky, umělce, krásné dámy, nosící na těle poklady zlata i drahokamů, šlechtičny i dámy mravů nejvolnějších. Pan Cestka hleděl, «-' / y a. ap v > oči otvíral, nosem pohyboval sem a tam a pan Lacembok vysvětloval: — Ejhle, tu lid ze země brabantské.
— Tam kupci z Flander.
— A hle, španělský arcibiskup, chlapina hrubě pyšný, jméno vyslovit nedovedu, jazyk bych zlámal. Vidíš jej? Jak se nese! Jako páv!
— A tam ten červený — ptal se Cesíka, jehož pozornost upoutal vysoký, neobyčejně tlustý kardinál, v tváři purpurový, jako jeho plášť a klobouk.
— Nevím, také takové divné jméno, ale slyšel jsem, že si vydržuje pro radost nejkrás- nější nevěstku v Kostnici, jakousi madam Saba eh, nic to pro nás, o tom stydno křesťanu mluvit. Kdyby na poslední věci člověka raději myslil — rozhorloval se rytíř Lacembok, pravicí v povětří šermoval.
— A mnoho je tu takových?
— Skorém všichni. A snad všichni.
— Opravdu?
— Uvidíš, pane Cestko, poznáš je.
— A co papež, co patriarchové, co kardinál!?
— Papež? Slyšel jsi: víc o něm každý ví nedobrého, nežli dobrého. Lid rád pomlouvá, ale tohoto nepomlouvá, jeho činy převyšují všecko pomyšlení. A patriarchové? Kardináli? Brachu, znát bys je musel, za pár dní si budeš jen odplivovat. Mně pobyt v Kostnici mnoho pověděl. Na počátku jsem myslil, že schází se svatý sbor. Ti lidé se dokonale přetvařovali, jeden druhého ještě dobře neznal, nedůvěřovali si, na veřejnosti byli samé pokrytectví, skromnost, pobožně očima kroutili, ale po čase navzájem se prohlédli a přestali hrát komedii. Dnes nikdo se za hříšný život nestydí, o nocech, ztrávených v náruči prodejných ženštin, veřejně vypravují, navzájem se chlubí svými helmbrechticemi. Styd- no a úzko křesťanu v tomto městě.
— A Hus?
— Hus v temnici sedí, na kameni, v mrazu, o chlebě a vodě.
— Tak že by jej — — Tak, tak, bratře — řekl smutně Lacembok.
— A glejt?
— Cože? Qlejt, pravíš? Nic na glejt nedbali, prý kacířovi není nutno dostát v slovu, křičeli. Qlejt dal Zikmund, ale nedala prý jej Mater a moc sboru prý nad mocí krále stojí. S počátku Husa nechali, ale pak nastrojili povyk, že z'Kon- stancie chce uprchnout, lež to byla, hrubá lež, Hus nikam nechtěl, jen po slyšení volal a brzo svoji při chtěl projednat, po soudu toužil jako žíznivá laň po krůpěji vody. Mnohou naději skládal na veřejný výslech, chtěl se s doktory Písma utkat v disputaci a věřím, nikdo by mu neodolal, však jej zkoušeli, sám mistr Dydakus, generál Minoritů a theolog v celé Itálii nejproslulejší, nepoznán s Husem se měřil, ale prohrál. Jen považ, jací jsou ti lidé. Považ, pane Cestko: my rytíři čelem proti čelu, napadl bys někoho od ^adu, udeřil bys, aniž bys zvolal, aby se bránil?
- ->>M ' — To ne, to bych se styděl. To je chlopský způsob, rytíř zvolá heslo, než uhodí.
— A oni chlopsky uhodili. Jako pacholek ničema. Toho Dydaka poslali, on za prostého, neučeného mníška se vydával, jenž chce být poučen. Myslili, že Hus takovému na pohled pros- fáčkovi poví, co by před sborem nepověděl, chtěli jej podskokem lapit, Dydakus kladl ouskočné otázky, ale Hus jen pravdu řekl a zvěd s nepořízenou odtáhl. Ale tu jim napadlo zlomit mistrova ducha. Zajali jej a uvrhli do vězení v Dominikánském klášteře, do díry vedle smrduté stoky. Ani vraha by snad netrestali tak nelidsky, dokud nebyl usvědčen.
— A vy? Vy jste mlčeli? Já bych nesnesl takovou potupu českého jména. Já bych — — Co bys učinil?
Pan Cestka udeřil na rukojeť meče: — Já bych mistra třeba šaršounem bránil.
— Dovedeš spočíst, co je tu kněžské čeledi, co holomků po zuby ozbrojených? A my i s Mla- denovicem, jenž se lip v peře vyzná, nežli v meči, čtyři. Na seč nebylo ani pomyšlení. Psali jsme stížný list králi, strýc veřejnými listy obrátil se k celé obci Kostnické. A nic to neprospělo. Král Zikmund odepsal, že se hněvá na papeže i kardinály, kteří uvěznění nařídili, to bylo vše. A papež opět řekl, že je nevinen porušením glejtu, on prý zatčení nenařídil, to kardinálové soudci. A tak Hus v lochu strádá a jeho soudcové rozkoší požívají a na při nemyslí, nadarmo na ně naléháme, aby Husa vyslechli. Jen posmíšky si z nás tropí. Abychom prý nebyli netrpělivější ďáblů, kteří na duši Janovu čekají. Ten Michal de Causis proti nám všecko plete a Jan Železný, biskup litomyšlský, Thiem probošt, jenž v Praze s odpustky nepořídil, Štěpán Páleč, Minsterberg a Warrentrappe. Ti kardinály po- štívají. A nejde jen o Husa, jenž v žaláři se trápí, jde o české jméno, o celý národ, jemuž neváž- nost ukazují tak velikou, v oči bijící.
Pan Cestka sklopil hlavu. Začal se mrzet, že jel do Kostnice, nic veselého tu neuslyšel, jako Čecha jej bolelo, že s Husem jako s lupičem jednají a českých rytířů si neváží. Pan Lacem- bok se odmlčel a Cestka klusal po jeho boku s hlavou schýlenou, v níž neveselé myšlenky honily se jako mračna v listopadových dnech. Po chvíli stanuji před Lacembokovým příbytkem.
'1 "Sluha vyprávěl, že nahoře v komnatce čeká pan z Chlumu již drahnou chvíli. Starý rytíř vřele uvítal hosta z Čech a při víně řeč točila se kolem Husa a kolem českých záležitostí. Pan z Chlumu soudil, že sám papež ocitá se v úzkých, kardinálové jej vyzvali, aby složil svoje důstojenství v ruce koncilu a Jan XXIII. řekl, že složí, když také druzí papežové složí, ale otcové mu nedůvěřují, mají strach, že z Konstancie uteče a proto velmi bedlivě městských bran střehou. Papež Jan je v úzkých, neboť žalob proti němu valem přibývá a vzdá-li se hodnosti, jež je štítem nehodného, bude souzen jako pobuda. Také sdělil, že vojvoda Bedřich Rakouský chystá na zítřek skvělý turnaj, v němž utkají se nejpřednější rytířové křesťanští. Sám Záviše Černý z Garbova chce prý zápasit o palmu vítězství s Němci, Uhry, Vlachy a Francouzi.
V panu Lacembokovi ozvala se rytířská krev, řekl, že by hned v kolbu šel s kýmkoli a třeba i se Závišem Sulimčíkem, ale pan z Chlumu prohodil, že Čechové mají tu vážnější poslání a že nesmějí se súčastnit obecných radovánek, dokud Hus ve vězení strádá. Ale podívat se na zápasy možno.
Následujícího dne Kostnice vřela ruchem, jenž všechen dosavadní překonával. Na větším rynku řemeslníci dohotovili dřevěné, aksamitem potažené, brokátem zdobené tribuny pro dámy a helmbrechtice, pro kněze a šlechtice, kteří nehodlali se v turnaji potýkat. Heroldové pestře odění zaujali svoje místa u vjezdu na zápasiště, vznešená společnost, jakmile ponejprv zaduly jejich měděné trouby, počala se scházet. Pan Cest- ka s Lacembokem byli mezi prvními, kteří zaujali místa na jedné z tribun. Starý, bojovný rytíř nepřestával naléhat na Lacemboka, aby už šli, aby divadla nezmeškali. Nyní oči dlaní zastiňoval a hleděl na protější tribunu, plnící se krasavicemi, jakých snad dosud nikdy neuzřel, v očích cosi zasvitlo a kníry se kývaly sem a tam, jak se chřípí dmulo.
— Hezké jsou ty panečnice, to je pravda.
— Ty ještě na takové věci myslíš?
— A proč by člověk měl oči zastírat, uvidí-li něco pěkného? Proto mi Pánbůh oči dal, abych hleděl, tedy hledím. A všechny jsou helm- brechtné?
— Tamty naproti ano.
— To věřím, to se otcům líbí v Kostnici. Má-li jeden každý jedno takové hříšné potěšení, jako tam naproti... a hle, vévodové přijíždějí.
— A tamo král Zikmund s královnou Barborou Celskou. Vidíš ji?
— Ano. Jak je nafintěn Zikmund král. A královna dosud hezká. To ona bude ceny rozdílet? Hned bych na koně sedl a pokusil se o věnec.
— Neblázni. Co z toho? Já jsem včera také hořel, ale pravdu má strýc, když Hus trpí, nám neslušno účastnit se zábav a her.
— A co papež? Přijde? Rád bych jej uviděl.
— Nepřijde, prý "od rána se modlí, snad jeho věc nedobře stojí. Žalují na něho, že církevní hodnosti prodával, jmění kostelů loupil a kdo ví, co ještě. Mořským loupežníkem prý býval. Nyní nejvyšší hodnosti dosáhl, ale od Kapitolu jen krok k Tarpejské skále.
— Hle, trubači opět nasazují trouby k rtům.
— To na znamení, že turnaj započne.
— Již dují v trouby. Pane, ti by v den soudný mohli troubit místo andělů!
— A vidíš? Král kyne rukou.
— Jakýsi rytíř v ohrazený prostor vjíždí. Je to statný chlapík! A koně má dobrého.
— Znám jej, tof Ulryk z Habichtsburku, rytíř silou proslulý a velmi pyšný, nosem hovoří jako nějaký princ.
— A tam druhý, Uher. Znak poznávám.
Vojvoda Bedřich, pořadatel turnaje, povstal na tribuně, šarlatem a kmentem vyzdobené, uklonil se králi a hodnostářům a pokynul rukou. Trouby opět zaduněly a rytíři, od hlavy k patě obrnění, sklonili kopí. Maďar, menší, čilejší, po- bodl koně a jako vítr po poli harcující hnal se na Němce, jenž mu krokem v ústret jel. Teprve když oba jezdci sblížili se na několik kročejů, Habichtsburk ostruhou koně v bok udeřil a vyrazil jako hrom. Dřevce se kmitly, koně vzepiali, Maďarův padl na zadek a jezdec jako prázdná skořápka odletěl na bok, do písku. Němec na poraženého ani nepohlédnuv pyšně otočil koně a krokem vracel se v střeh. Sluhové odváděli koně poraženého rytíře a odnášeli nehybného — ale již vjížděl na zápasiště nový protivník, v lesklém, drahocenném brnění, s vlajícími pštrosími péry na chocholu. Na chvilku pozvedl hledí, ukázala se tvář bezvousá, ještě mladá, pěkná.
— Toť anglický rytíř Hamilton Qlaucester. Němec se věru zapotí!
Mnozí rytířové Glaucestrovi pravicemi v pozdrav kývali a na znamení sympatií; nejvíce Maďaři, které mrzelo, že Němec jejich druha tak snadno porazil. A Hamilton popojel v střeh drobným klusem, kopí sklonil. Opět vévoda pokynul, herold zadul v troubu a jezdcové vyrazili proti sobě jako dva blesky. Němec tentokráte hřměl prudce, věděl, že s Glaucestrem bude těžší práce. Písek skřípěl pod kopyty těžkých, obrněných koní a lítal na všecky strany; rytířové se J. F. Karas: Do čtyř artikulů. 17 srazili, dřevce zapraštěly a rozletěly se, v půli zlomeny obrovským nárazem, než rytířové pevně seděli v sedle a bystře na sebe z pod spuštěného hledí pohlíželi, oči jako dravčí svítily. Němec Habichtsburk cosi zabručel a opět vracel se v střeh. Rytíř Hamilton jeho příkladu následoval. Sluhové podali jim nové dřevce a ještě prudčeji na sebe udeřili, než se stejným výsledkem: opět dřevce praskly jako třtiny. Tentokráte Němec v sedle zakolísal a surově zaklel. Angličan klidně vracel se v střeh. Maďaři zuřivě tleskali a dupali, hlasitě pochvalovali Hamiltona, někteří po maďarsku křičeli, jako bys hrách z měchu sypal, jiní po německu či v latině. A Němec Habichtsburk přidušeně proklínaje sáhal po třetím dřevci. Naposledy se proti sobě rozjeli, koně letěli jako diví, třeskly dřevce o železo a Habichtsburk, obratným pohybem silného ramene Hamiltonova vyzvednut ze sedla, sražen prudkým nárazem válel se na písku. Všechno rytířstvo hlasitě pochvalovalo Hamiltona Qlaucestra, Maďaři řvali radostí jako zvěř, sám král musil je okřiknout.
Podle rytířského řádu Hamilton setrval v kole, dřevec v ruce, očekával, zdali kdo proti němu vystoupí. Posléze nějaký Francouz vyjel v kolbu — než v tom okamžiku Petr Mlade- novic, písař pana z Chlumu, jako bouře vpadl na tribunu, na níž Lacembok seděl s Cestkou z Myčic, a po česku volal: — Novina! Papež Jan utekl z města!
— Cože pravíš?
— Utekl, za zbrojnoše jsa přestrojen. Tahle komedie uspořádána, aby byla od bran odvrácena pozornost. Jakmile turnaj započal, papež přestrojil se za obyčejného zbrojnoše a sedl na koně, vyjel z města jakoby s poselstvím, za branou očekával jej lid bavorský a rakouský s lepším koněm, papež přesedl a uhání, co koně stačí. Jeden strážník jej poznal, ale už bylo pozdě, už byla brána otevřena a most spuštěn.
— Papež tedy ujel...
— A hle, už to ví král Zikmund. Vidíš? Vstává a odchází. Pojďme též. Něco se tu se- mele, nutno stříci Husovo vězení.
— Máš pravdu! — řekl pan Lacembok.
— Nemeškejme!
— Pojďme!
— Hle, tam naproti už je velmi nepokojno. Královna se ohlíží po králi.
— Pojďme! Pojďme! Periculum in mora!
Rytířové poslechli Mladenovice, vstali a spěšně odcházeli s tribuny ve chvíli, kdy Francouz v prsa uhozen s pronikavým, děsným výkřikem vyletěl ze sedla. Prodrali se zástupem, shromážděným pod tribunami i v ulicích, a co nohy stačily, kvapili k Husovu vězení. V ulicích už bylo pozorovat zmatek; neklid, jejž v obyvatelstvo vnesl turnaj, byl vystupňován novou událostí; lidé křičeli ve všech možných jazycích a často ozývalo se jméno papa Joanes, papa nequam. A se jménem vylétaly z úst divoké kletby, pusté nadávky. Nejvíce nadávala čeleď různých těch prelátů, opatů, biskupů a kardinálů.
Jedni koně sedlali a po zbroji hlasitě volali, jiní pobíhali po ulicích jako psi, kteří ztratili pána, měšťané se chytali za hlavy a křičeli: — Jesus! Jesus!
— Proč se ten lid bouří? — ptal se rytíř Cestka Mladenovice, obrněnou rukou na bezhlavý zástup ukazuje.
— Ty nevíš?
— Ať mne ďas trkne, vím-li.
— Že papež uprchl, je hrubě žere.
— Co na tom, že nectný papežík z města ujel? Za jednoho deset a horšího už asi nevyberou. Och, co vše jsem o něm od včíra přeslechl! Horšího dozajista nenajdou, proč tedy hulákají?
— Jdi, jdi! Tihle se bojí, že se papež vrátí.
— Nu, ať se tedy vrátí. Co na tom?
— Bojí se, že se papež vrátí v čele ozbrojených svých houfů. Má tu kolem Kostnice nejeden prapor naverbovaných lancknechtů, vévoda rakouský půjčí mu svůj lid a papež za všechno ponížení pomstu vezme nad vším, co tu dýchá. Jsme tu jako v pasti, za námi jezero a před námi vojsko, jež se asi vrhne na Kostnici a sněm rozežene — vyprávěl Petr Mladenovic, rukou pohazuje ve vzduchu.
— Aj, aj, to mi nenapadlo.
— Pozoruješ? Už mnozí bohatější z města utíkají. Tamhle jeden opat, zdá se mi, že Sca- raffa, nejhorší odpůrce papeže Jana, koně patami k pospěchu pobízí, chce z města. A tamhle biskup mantovský na oslíku jede. tamo utíká biskup klermontský. Vidíš? Lišky nechtějí uváznout v pasti. Nepomůže-li král Zikmund, zle bude pánům sněmovníkům, otcové poznají rozmar papeže, jenž slul kdysi Balthasar Cossa. Kosou na ně bude.
— Nás to mrzet nemusí — broukl Cestka.
Zmatek ve městě vzrůstal.
Křik valem rostl, jakoby Rýn ze svých břehů vystoupil a zaplavil ulice.
Měšťané vybíhali z domů, ten holý jako umrlec, jiný s uzlem na zádech, jiný s ženou i dětmi, v hrsti nějakou rezatou píku na obranu a tlačili se k branám, jedni opěšalí, jiní na koních, ba i na oslech. Tu a tam zahrčel nemotorný povoz, tažený silnými pinzgavskými komoni. Najednou jako plamen na poli v ulicích objevil se král Zikmund, od rohu k rohu lítal na plavém koni, čapkou mával a na lid volal, aby nikdo strachu neměl, že svou mocí ochrání město před papežem. Král jezdil od brány k bráně, všude hlasitě křičel, v tváři už rudý jako vařený rak. A lid se trochu upokojil, mnozí uprchlíci vraceli se do svých domů. Jan XXIII. zatím uháněl do Šafhúz jako bouře, divokým větrem poháněná, mrak na čele, blesk v očích.
XXXIII.
Bavor z Pernštýna, jakmile otec se uzdravil a práce ve dvorech byly ukončeny, spěchal do Prahy, magnetem táhla jej láska k panně Svatavě Lichtemburkovně, doma stání neměl.
Čas plynul, po divném, bouřlivém a mokrém jaru přišlo parné léto. Pan Bavor jednou v červenci seděl na paláci v domě Lichtemburkově, před sebou vrhcábnici, ale nehrál, vlasatou hlavu dlaněmi podpíraje hleděl na pannu Svatavu, jež seděla na opačném konci stolu. Byli sami. Nemluvili. Dusný vzduch pootevřenými okny vnikal do veliké jizby. Svatava již značně vyrostla, byla krásnější všech panen, jež kdy Bavor uzřel a nový šat velmi jí slušel; Bavor hleděl na pás zlatem a pestrými kameny vykládaný, utahující štíhlé, ztepilé tělo, hleděl na drobné, bílé prstíky poklepávající na dubovou desku a bylo mu celkem příjemno, jako je příjemno člověku, jenž vidí na dosah ruky před sebou milovanou bytost. »Ach, jak je krásná« — říkal si v duchu a ku štěstí stačilo mu to vědomí, že je jediným rytířem této krásné bytosti a nejen rytířem: že si ji, až rodiče dovolí, odveze na rodný zámek. Napřed ovšem rytířského pásu musí dobýt a to není snadné, nikde vojny, kdež udatným sláva kyne, nikde většího turnaje, v němž by se mohl nad jiné vyznamenat. Král Václav straní se veřejného života, sedí v Kunraticích na Venzelštejně, král Zikmund je v Kostnici a polský král také na vojnu aneb na turnaje nepomýšlí. Ale snad časem něco se udá a jakmile cti rodu zadost učiní, povolí srdci.
Také Svatava pohlížela na Bavora s podobnými pocity. Ale žena nikdy dlouho mlčet nevydrží. Panna Svatava náhle tleskla v dlaně a zvolala: — Bavore!
Panic trhl hlavou: — Přeješ si?
— Ráda bych věděla, kde se touláš.
— Já? Kde se toulám?
— Nu, duchem. Zde jistě nejsi. Nač myslíš? Zajisté na nějakou pranici.
— Nač myslím? Na tebe, Svatavo.
— Aj, aj. Opravdu?
— Nu ano. Já nelžu.
— A co si o mně myslíš?
— Že jsi den po dni krásnější. Jako když růže v sadě rozkvétá.
— To mi říkáš již, nepamatuji se, jak dlouho.
— Protože tě mám k smrti rád a protože láska jen krásu vidí.
— I tam, kde není?
— Což pak vím? Tys opravdu krásná jako ranní slunce, Svatavo... A Bavor poposedl blíž, uchopil Svatavu za ruce. Bránila se: »nech, nesmíš« — ale Bavor nedbal, tiskl její drobné ručky a pokrýval je pocely. Pojednou zaslechli hlučné kroky a rychle odsedli, tvářili se, jakoby pokračovali v přerušené partii.
Vešel Říha z Jablonného.
— Tys tu, Bavore? Myslil jsem si, žes tu.
— Jako bys prorokem byl.
— Ba, slyšel jsem ti dnes jednoho proroka. Nějaký podivný slepec, vousy po pás, celý šedivý, v odraném krzně a bosý na rynku prorokoval, že přijdou zlé časy na český národ. Ukážou prý se ohnivá znamení na nebi a oheň bude panovat všude, ve všech městech, ve všech dědinách.
— Jak by si lidé oběd uvařili, kdyby ohně nebylo? Pod každým komínem bude hořet.
— Nežertuj. Až úzko mi bylo, když děd mluvil. Král prý brzo umře — — Nu, jednou každý musí umřít.
— A na trůn dosedne prý jiný král, jenž nikomu slova nedodrží. To rozdělí národ a vstanou mnozí, mečem se opášou a půjdou v stany, mezi bojovníky. Velká vojska přijdou od východu i od strany půlnoční.
— To se dobrému dědovi něco zdálo. Od toho času, co Křižáci byli poraženi, do vojny nikdo nemá chuti. Německá knížata nemají vojska, Polák se zotavuje po strašném napětí sil a uherský král je rodným bratrem našeho, po něm na trůn dosedne.
— Tatarů se u nás také nikdo nenadál.
— Ano, to bylo tehda. I pod Pernštýnem byli, žroutové koňského masa, ale zámku nedobyli, je na skále a oni po skalách neradi lezou. Ale dnes nás před nimi chrání Polsko.
— A což Turek?
— Turka Zikmund na uzdě udrží. Rád bych měl vojnu, ale bojím se, že nebude. Narodili jsme se v časech příliš pokojných a kdyby nebylo nějakého toho souboje s Němci, svoji sílu museli bychom na mlatech zkoušet. A hle, pan z Lich- temburka jde; pan Krušina se zabývá politikou, poví ti, že tvůj děd si zaprášil, nebo ze sna mluvil.
Pan z Lichtemburka vešel; zaslechl poslední slova a zeptal se: — O mně jste mluvili?
— O tobě. Pověz, bude-li nějaká vojna.
Pan Krušina pokrčil rameny: — Nevím. Kdo může vědět. Myslím, že nebude. Proč se ptáš, Pernštýne?
— Tuhle Říha objevil nějakého děda, jenž chodí po Praze a prorokuje — — Ze bude velká vojna a v Čechách že nezůstane kámen na kameni — vpadl Bavorovi do řeči panic Říha.
Pan Krušina se lehce usmál: — Nezdá se mi. S kým vojna?
— Také jsem se ptal a nevím — řekl Bavor.
— Někteří lidé mají radost, tnohou-li jiné strašit. A tvůj děd, Řího, je z takových. Nebo zaspal posledních padesát let a najednou se probudil a myslí: povím, co se mi zdálo. Chodí takových lidí po Čechách! Kdyby měl člověk za bernou minci brát všechno, co kde uslyší, ze starostí a trampot by nevycházel. Nic, braši, z toho.
— A co z Kostnice slyšet? Nemáš nových zpráv o Husovi? — ptal se Říha.
— Není nových; že u kostnického biskupa na zámku Qottliebenském v železech sedí, to víte; na noc mu i ruce ke zdi řetězy přivazují, jako nejtěžšímu zločinci. My poslali stížný list králi Zikmundovi, ale král ani neodpověděl, ani se Husa nezastal. Pan z Chlumu učinil co mohl, stěžoval si všude, ale jen se mu vysmáli, nejvíce ten litomyšlský biskup Jan.
— Hrom aby do něho! — vybuchl Říha.
— Jak Husa před měsícem vyslýchali, o tom psaní došla. Ani promluvit nesměl, hned před výslechem ortel vyhotovili a odůvodnili, ačkoliv ještě Husa neslyšeli; i lotru dovoleno bránit se, našemu beránkovi nedovolili, až sám Zikmund zakročil. Nejvíce žral pány kardinály Husův traktát de ecclesia, tam pravda o nich a oni o pravdu se berou a zlobí. Mnoho na Husa křičeli, někteří div rukou na něho nevztáhli, někteří posměšky jej bičovali, jako lotrové žoldnéři Ježíše v domě Kaifášově. Pakli se bránil, okřikovali jej, pakli mlčel, hlučeli, že se ke kacířství přiznává. A kterak by to Čecha nebolelo, když páteříci s Čechem takto jednají?
— Mor na ně! — vybuchl Říha.
— Sám Hus píše do Čech, jakoby byl už souzen a odsouzen. Snad tuší — Já myslím, že se neodváží jej odsoudit, možno, strachy pouštějí, ale konec konců přece uváží, oč jde — řekl Bavor z Pernštýna.
— Myslíš?
— Vezmou ohled na králův glejt.
— A kde byl ohled, když Husa jako lotra v temnici uvrhli, kde div ducha nevypustil? Píše Mladenovic, že je Hus od útrap k nepoznání změněn.
— Mučedník boží — vzdychla Svatava a dvě perličky zaleskly se v očích.
— Vezmou ohled na možné následky.
— Následky?
— Hněv království! My všichni bychom se opřeli odsouzení, pane Krušino! My všichni!
— A co jim učiníme? Když král Václav mlčí a Zikmund mlčí, co my svedeme?
— Och, kdyby to bylo blíž! Sebral bych svoje pacholky a Husa bych vysekal — křičel Říha, mohutnými pěstmi kolem sebe mávaje, jakoby už pral biskupovy lancknechty.
— Mlč, nebáli by se tebe!
— Však by mne poznali! Hrome!
— Já ještě naději kladu v Zikmunda. Ze se před křesťanským světem zastydí a že se Husa v poslední chvíli ujme. Snad mlčí jen z důvodů diplomatických, až se otcové vyzuří, budou povolnější a Husa pustí — řekl pan Krušina.
— Už nepustí — chraptivým hlasem zvolal kdosi na prahu jizby.
Všichni se otočili ke dveřím. Uviděli veliký, zarudlý nos s bradavicí a pod ním hustý, šedivý knír, jehož konce volně dolů po lících splývaly. Rytíř byl zaprášen a potem pokryt. Bavor vyskočil : — Jakže? Ty, pane Cestko? Kdo by se tebe nadál! A co víš o Husovi?
— Více, nežli vy víte.
— Cos nového? A odkud?
— Právě z Kostnice přijíždím.
— Tys byl tedy v Kostnici? A oo Hus?
— Už jest na pravdě boží.
— Hus... umřel?
268' ■ - ==; — Umřel...
Do přítomných jako by hrom udeřil. Všichni stáli tu, dech tajíce, všichni hleděli na pana Cest- ku, všem na rtech chvěla se otázka: a jakou smrtí... ale nikdo ji nechtěl vyslovit. Panu Krušinoví napadlo, že snad starý rytíř žertuje, ale pohlédnuv naň bystřeji- seznal, že hledí vážně a smutně, jako hledívají ti, kdož pozůstalým nesou smutnou novinu. Najednou Říha rozpřáhl svoje ohromné ruce a zařičel jako kůň: — Hus umřel! Hus umřel!
Pan Cestka téměř zašeptl: — Odsoudili ho a upálili.
— K nevíře! Opravdu? Nemýlíš se?
— Na vlastní oči viděl jsem to smutné divadlo. Na břehu Rýna postavili hranici a Husa dali doprostřed, na čelo vtiskli mu čepici s malovanými čerty a kat zapálil hranici. Hus hleděl vesele a zpíval.
— A vy?
— My ... my ... stydím se to říci... neptejte se raději... my plakali jako děcka ... A kdo by neplakal... takový život zmaří... Lotři... Toho Michala, s ním Pálče, by měli žhavými kleštěmi trhat... A litomyšlského biskupa také... To oni Husa vehnali na hranici. Kde koho proti nevinnému popudili, Alliackého, Zabarellu, Qersona, největšího mistra pařížské university, a kdo ví koho.
— Mor na všecky! — řval Říha. A uchopiv se za pěsti, kroutil jimi, jakoby někoho nepři- tomného v rukou lámal. A také Bavor byl vzrušen. Ani si nepovšiml, že prve Svatava chytla se za hlavu, zapotácela se a padla pod stůl. V hluku a křiku pádu nebylo slyšet. Teprve nyní pan Krušina maní pohlédl pod stůl a vykřikl: — Svatavo!
Panna neodpovídala. Ležela v mdlobách, Bavor se k ní vrhl a počal ji zvedat, rukama třít, v ústa jí dýchal. Teprve po hodné chvíli Svatava pootevřela oči a zašeptala: — Je to pravda? Mistr Jan — — Pravda, Svatavo, ale netruď se, už to nenapravíš. Och, ti Kostničtí! Kdybych tu některého měl, já bych mu kosti polámal!
— A co Zikmund? — ptal se Krušina pana Cestky.
— Mlčel. Ba sám polínka přikládal. Když prý je kacíř, ať je potrestán jako kacíř, exemplárně, aby těm druhým se kacířství z hlav brzo vykouřilo.
— A na glejt nemyslil?
— Nemyslil. Kacíři prý netřeba slovo dodržet.
— A to je křesťanský rytíř? Hanba takovému rytíři, který slovo poruší.
Najednou Říha udeřil se v čelo: — Tu máte toho děda! Pravdu měl. Král věrolomce už je tu a i ty veliké vojny přijdou. Ba přijdou, nic jinak, musí přijít. Bude vojna a pak ti, králíku, ukážeme, co zmohou České ruce!
XXXIV.
Jfc« -- . v- ' Zpráva, že mistr Jan Hus byl v Kostnici souzen a upálen, rozletěla se po Praze, jako když vichřice v pýří pampelišek zaduje a po louce je rozhodí. Kde kdo o tom hovořil, učení mistři universitní, rytířové i prostý řemeslníček, jenž ve své dílně škorně hotovil nebo pancíře koval a nikdo nechtěl věřit, že je pravdou, co lidé povídají, že milovaný Jan Hus už dotrpěl, dodýchal. Jak možno člověka svaté pověsti soudit a odsoudit! Jak možno kněze, jenž pouze dobro konal, vydat katům! Každý chtěl slyšet očité svědky. Přijel pan Kepka z Chlumu, přijeli s ním Petr Mladenovic a rytíř Lacembok, přijel učený Václav z Dubé. A všichni prohlašovali, že Husa už není. Ani jej pořádně nesoudili, celý soud jedna komedie napřed smluvená mezi otci a králem Zikmundem. Nazvali Husa Viklefistou, nenapravitelným kacířem, ani na záruku jej nechtěli propustit z vězení. Ať prý odvolá a těžké pokání přijme — jak mohl odvolávat, co vůbec nekázal, nenapsal? A čeští pánové vyprávěli, jak Hus dojímavým hlasem prosil, aby jej o bludech poučili z Písma, než nikdo nechtěl poučovat, jen všichni křičeli: jsi kacíř a odvolej. A Hus na to: nemohu zapřít pravdu. Pravda je nad mistry, nad opaty, nad koncil. Dokažte mi, že nemám pravdu, že jsem se omýlil a já odvolám. Ale napřed mne přesvědčte. A oni nepřesvědčovali. Jen katem hrozili. Jen mocí se chlubili. Hus jako beránek mezi vlky stál a čekal, brzo-li jej kostnickým drábům předají. S Cechy se dojemně loučil a všem věrným v Čechách poslední pozdrav posílá i prosbu, by od pravdy neodstupovali, ať se co chce děje. A pak vzplanula ta veliká hranice, jež ztrávila tělo člověka, jemuž pravda byla nad zdraví a život. Popel kostničtí pacholci smetli a do Rýna vhodili, aby nikdy nespočinul v rodné zemi.
Nyní už nikdo nemohl pochybovat. Lidé zatínali pěsti, proklínali Husovy nepřátele; král Václav zuřil, měl Husa rád i přes to, že mu nejednu mrzutost způsobil, ale nejvíce proto zuřil, že koncil se ho neoptal, co řekne odsouzení svého poddaného, že v jeho práva kněží zasáhli. A zuřil i na Zikmunda, že slova nedodržel, styděl se za takového bratra. Královna Žofie velmi truchlila o svého zpovědníka, dvůr ztichl, zesmutněl, jakoby umřel někdo z rodiny královské. A Praha byla učiněný smutek. Šlechta sjížděla se a lípala odpovědné cedule Zikmundovi i Kostnickým a přivěšovala svoje pečeti na stížný list sboru. Morava s Čechy šla svorně, pan z Kravař, největší pán na Moravě, podepsal spolu s Čeňkem z Wartemberka, předním mužem Čech, a podepsali i pánové z Pernštýna a mnozí a mnozí, pan Krušina z Lichtemburka na předním místě. Celý národ byl tu za jedno, že Čechům bylo sborem ukřivděno a že odsouzen byl muž nevinný.
Zikmundovi bylo v Kostnici úzko.
Doslýchal o hněvu Čechů i Moravanů.
Lid, jemuž měl vládnout po smrti krále Václava, odsuzoval jeho zbabělost v Kostnici projevenou. »Jazyk rozpoltěný« — volali prostí sedláčkové v dědinách šosovních i řemeslníci ve městech, zbrojnoši, studiosi, bakaláři, kdykoli někdo vzpomenul krále Zikmunda. To slovo první vyslovil učený mistr Tempi passati, když doslechl o záludném jednání krále Zikmunda a »jazyk rozpoltěný« opakoval po mistru kde kdo, prostý i učený, dělník i rytíř, v dobrodružstvích slávu hledající.
Husa nám na smrt vydal!
Zemi českou potupil neslýchané!
Slovo královské nectně zrušil!
Mor na toho, kdo slovo ruší a cti zadává!
Tak se mluvilo po Čechách i po Moravě, neboť do všech koutů vlasti už pronikla pověst o zbožném a poctivém Janovi kazateli. Znali jej aspoň z řečí prostí Valaši, popásající svoje ovce na úpatí Bezkyd a kolem Bečev, znali jej Chodové, střežící šumavských pralesů a zemských cest. O Husovi mluvilo se už na Žďárských horách i v úrodné rovině, kterou Labe protéká. A Uher po zemi, jíž vládl, Francouz po otci Karlu, Němec po dědu Janovi, byť seděl v Kostnici a spory papežů s otci rovnal, pilně nastavoval uši u českých dveří a trudil se v duchu, teprve nyní chápal, že Hus Čechům znamenal více, nežli se na pohled zdálo, že nepadl jen kněz kazatel a mistr Písma, ale kdosi daleko větší, ohromný, duchem celé království vyplňující, po smrti strašnější, nežli za živa.
1 • ^-¿n Hus umřel, ale Hus dále žil, byť ani jeho popela se Cechům nedostalo. Hus ve spisech žil a v srdcích lidu, spisy bylo možno spálit, ale pravdy nikdo neupálí, celý národ musil by upálit. Zikmundovi se zazdálo, že hraje o Husa hrál snad o jednu z nejkrásnějších evropských korun a že kostky padly na pusto. Stížný list, opatřený čtyřmi sty padesáti dvěma pečetěmi nej- přednějších českých i moravských pánů, naplnil Zikmunda velikým nepokojem. Jakoby se země pod jeho nohama otřásla a rozevírala, propast bezedná a strašná, černá jako noc bezhvězdná. Jakoby prudké, bezuzdné vichry bouřily od obzoru k obzoru, černými oblaky jako míčem pohazujíce. Ale kardinálové a biskupi, především pak čeští, Husovi nepřející mistři jej těšili: mlč, králi, jsou zlí jako vosy, ale zlost dlouho nepo- trvá, pohněvají se a opět udobří, na Husa brzo zapomenou.
Než Čechové nezapomenuli. Od úst k ústům putovalo všude, kde se česky hovořilo, jedno drahé jméno a smutek ulehal na všechny duše, tichý a chladný jako sněhový poprašek na počátku prosince...
18 J. F. Kams: Do čtyř artikulů.
DÍL DRUHÝ.
I.
Nebylo pokojilo v Cechách, ani na Moravě, když rozlétla se po krajích zpráva, že mistr Jan Hus byl upálen v městě Konstancii; lid zabouřil spravedlivým hněvem i proti otcům kostnickým i proti věrolomnému králi Zikmundovi a hněv lidu rostl, nitra se jitřila, bylo-li vzpomenuto, že ještě jeden vynikající Cech v Kostnici v ře- tězích sedí a na ortel čeká. Husův přítel a druh v boji za očistu církve, mistr Jeroným, když se z Polska vrátil, spěchal do Kostnice, byl poznán a jat biřici kněží i jejich německých přátel. Chytli jej a zavřeli do smrdutého žaláře jako šelmu, řetězy jej spoutali a jako Hus marně volal po slyšení. I jej chtěli žalářováním na duchu i na těle zlomit jako Husa a čeští pánové marně se za Jeronýma přimlouvali, otcové, pražskými kněžími popichovaní, věděli, že Jeroným je jim snad ještě nebezpečnější, nežli Hus byl. Hus více hloubal, vznětlivý Jeroným více jednal — i jeho cesta do Polska a na Litvu pobouřila Němce v Kostnici shromážděné, tušili, že rnezi tamtěmi Slovany Čechům nějakou pomoc shledává. A báli se, že ji též nalezne. Byl sice u Grunevaldu na hlavu poražen rytířský řád křižácký, bílé pláště komturů přestaly strašit polský a litevský národ, Zmujdž byla Křižákům vyrvána, ale ještě stál Marienburk, pyšný, skorém nedobytný Marienburk, největší tvrz na celém světě a v nádherných síních marienburských scházeli se komturové, kteří přežili grunevaldskou pohromu a přemýšleli, kterak pomstít se Polákům. Ponuré ticho vládlo v síních Křižáků, jen občas přerušeno bylo ticho ohlasem kroků sluhů laiků a cinkotem konvic, dotýkajících se velikých rytířských pohárů — ale což, vzkřikne-li někdo z Němců heureka, nalezne-li myšlenku, cestu k pokoření polského rodu? Což kdyby Křižáci pobouřili ostatní Němectvo a krále Zikmunda proti Polákům, což kdyby získali Tatary, nebo Rusy? Kdyby hnuli celou Evropou proti říši Jagielově, zdaliž odolala by takovému nárazu? Na polích mezi Qrunevaldem i Tannenbergem sice Poláci slavně zvítězili, ale na hranicích otvíraly se tři rány, trojí nebezpečí hnisání: Křižáci, jimž zbylo dost zlata, aby mohli přivábit k sobě spoustu západních rytířů, Tataři, věčně nepokojní a velmi úskoční, vítězové v bitvě nad Vorsklou a konečně král Zikmund, velký nepřítel Poláků. A Zikmunda prozíraví politikové báli se nejvíce, pro jeho úskočnost, horší tatarské. Uherský král do očí stavěl se Polákům jako jejich nejlepší přítel, ale když schylovalo se k utkání grunevaldskému, on, liška, Němce naváděl, aby působili u českého dvora, by král Václav spojil svá vojska s křižáckými proti Polákům. Což kdyby sám Zikmund spoji! se s Řádem, kdyb^ Polsko bylo najednou napadeno se dvou stran, zdali by se ubránilo? A nebylo povinností ohlížet se po spojenci, po někom, jenž by váhou svého meče udržoval rovnováhu sil ve střední Evropě?
Spojencem tehda mohly být jenom Čechy, jež ohrožoval společný nepřítel, byly tu tedy konkrétní společné zájmy. Jeroným, jenž onu spojitost nalezl, v Polsku i na Litvě nalezl řad'i • rátel. kteří i Husovo rčení přijímali. I Polsk' už na vlastním těle poznalo, že je rozdíl mezi teorií a praxí v církvi, vždyť vidělo Křižáky, rytíře boží, kteří žádného zločinu se neštítili, šlo-li o Slovana, třeba také dobrého katolíka. Vždyť Křižáci i kněze pronásledovali a týrali. Chudobu a pokoru slibovali, nežli oblekli plášť s křížem a přece nad ně nikdo nebyl zlata lačnější a nikdo pyšnější. A to i Polákům oči otevíralo. Než Jeroným přerušil apoštolování v krajích povisel- ských a spěchal na Rýn, kdež byl jat a spiat okovy. A nyní otcové, shromáždění v Kostnici, uvažovali, co s ním. Lid, pohněvaný mučednickou smrtí Husovou, chvěl se o Jeronýma. Od rozechvění k bouřím nikdy není daleko.
A bouře propukly v Praze i na venkově, lid obracel se proti kněžím, kteří Husovo odsouzení schvalovali a nejvíce rozhněval se na biskupa litomyšlského Jana Železného, jehož statky napadl a hubil. Nejeden biskupův dvůr lehl popelem i se sýpkami, naplněnými obilím. Od jedné daleké hranice v Cechách mnoho střech chytilo a přece teprve nadcházel počátek příštích věcí! Nikdo nevěděl, co se stane, ale každý cítil, že nespravedlivá smrt mistrova musí být pomstěna. Lid se rotil. Bojázlivější kněží utíkali z far. A když do Čech přijel biskup Jan Železný, ani v Praze, ani na venkově nesměl se ukázat bez četného ozbrojeného průvodu, věrní Čechové mu nad hlavou meči potřásali a smrtí hrozili, třeba byl jmenován apoštolským legátem. Vida takové přivítání a boje se o hrdlo, biskup do Litomyšle odjel, kdež se schoval za hradbami, bráněnými spoustou žoldnéřů, v Němcích za plat najatých. A bylo mu krušno za hradbami, neboť kdykoli vyšel na věž a pohlédl dolů, na kraj, viděl samé nepřátele, cítil, že i v poblíží lito- myšlských hradeb lidé jeho jméno s proklínáním vyslovují. Kam oko dohlédlo, všude nepřítel, všude odpůrce a jen na ty německé žoldnéře mohl spoléhat, aspoň tak dlouho, dokud jim platil.
A rozjitření lidu nepominulo. Z Olomouce došla zpráva, že tam Němci upálili nějakého studenta, jenž Husa chválil. V Kutné Hoře obořili se o Hromnicích roku 1416 věrolomní, z Němec pocházející horníci na královského komisaře, proslulého rytíře Racka Kobylu, protože byl Husovým přítelem a pana Racka ubili i s průvodem, pouze jeden z jeho družiny uprchl do kteréhos domu a ukryl se před horníky. Pražané na tento neslýchaný pych odpověděli útokem na ony kostely, které dosud byly v rukou kněží, Husovu smrt schvalujících Čeští i moravští páni na popud Čeňka z War- temberka i Lacka z Kravař sjeli se v Praze a rokovali, jak obhájit důstojnost českého jména Kostnicí potupenou a sepsali stížný list, jejž se 452 pečetěmi a podpisy sboru odeslali. Očekávali, že sbor pocítí osten výčitky, než Kostničtí měli nyní jiné starosti a o Čechy dvakrát nedbali. Jenom král Zikmund neustále pohlížel k českým hranicím a vysílal do Čech svoje zvědy, urozené i neurozené, kněze i laiky. A z Čech docházely zprávy čím dál horší. Utvořily se dvě strany, veliká Husova a menší Kostnická, protože koncilu se zastávala, tato poslední pouhé zrno písku v rozlehlém moři, byf s n1 šli královský hofmistr Jan z Hradce, nejvyšší zemský komorník Škopek z Dubé, nejvyšší sudi Berka Hohenštejnský, pak Michalec z Micha- lovic, Petr Konopišfský ze Šternberka, Hasem- burkové, Otto z Bergova, Purkart z Janovic, Chudoba z Ralska, Koldický, Jan Městecký z Opočna, Jindřich Strakonický, mistr Johanitů a jiní.
Na straně Husově stáli především poruč- ník domu Rožmberského pan Čeněk z Wartem- berka, rytíř proslulý a moudrý, pak nejvyšší zemský maršálek Hanuš z Lipé, Bočkové z Kun- štátu a z Poděbrad, páni ze Zvířetic, páni z War- temberka, z Lichtemburka, z Potštejna, z Rož- mitála, páni z Kravař, z Pernštýna, z Lomnice, z Boskovic, z Cimburka a z Bítova a několik set jiných.
Zvedly se dvě vlny, Jedna oporu nacházela v lidu, jenž Husa miloval a toužil po spravedlnosti i po pravdě boží, druhá našla oporu ve lstném králi Zikmundovi, který sliboval, že českou otázku už nepustí se zřetele.
Dvě vlny postupovaly proti sobě.
Nekvapily; jakoby rozvažovaly, jakoby zkoumaly svoje síly. Ale když se pohnuly, od šumění a klokotání až hlava se točila závratí.
Král Václav měl sto chutí pomáhat straně Husově, než obával se následků a v rozhodné chvíli opět začal utíkat od veřejného života, hroužit se v lesy žebrácké a křivoklátské. Jenom když došla zvěst, že kutnohorští havíři hanebně přepadli a zavraždili jeho komisaře Racka Kobylu, probral se z omrzelosti a hněvem vzplanuv, horníkům vojnou hrozil, než Kutnohorští pochopivše, že se příliš unáhlili, počali krále hojnými dary obměkčovat a dovedli, že na konec přece na smrt Rackovu pozapo- menul.
Nebylo pokojno v Čechách po smrti Husově a v Kostnici smrt očekával druhý veliký Čech a reformátor, mistr Jeroným, jehož otcové kázali jmout a uvrhnout do podzemí, nejtěžšími okovy spoutaného na rukou i nohou. Jako Lazar seděl Jeroným na kamenné desce, nadarmo snažil se údem pohnout, železa zařezávala se do masa, kdykoli pokusil se rukou k ústůr~ dosáhnout. V dusné, vlhké místnosti, neosvětlené, chladné, úpěl mistr Jeroným, očekávaje naplnění svého osudu. Po čase nebezpečně onemocněl a tu teprve biskup kostnický nařídil, aby českého kacíře převedli do lepšího vězení, než by jej ni na mžik s očí nespouštěli. Proskočily zprávy, že někteří čeští a polští pánové, pohnuti osudem Husovým, chystají se Jeronýma vysvobodit, af lstí, af násilím. I sesíleny kolem Pavelské věže hlídky, stráže zdvojeny a zvláštní kapitán lanc- knechtů několikráte za noc obešel Jeronýmovo vězení zkoumaje, zdali stráže jsou na svém místě.
Zpráva o upálení mistra Husa zkrušila Jeronýmova ducha ještě více nežli vězení, nežli okovy a posupné pohledy strážníků. Kněží mu nadhazovali, že i s ním bude jednáno tak přísně, jako s Husem, že sbor nezná milosrdenství k zatvrzelým, ale že by mohl život zachovat, kdyby odvolal.
Co Viklif?
Co Hus?
Tam strašná hranice, tam kat.
A život přece tak je krásný.
Jeroným, nyní již v lidštějším vězení, vyhlížel z okna, opatřeného tlustou mříží. Viděl nádhernou krajinu, ozařovanou letním sluncem, temnou zeleň buků, obklopujících Kostnici. Slyšel hlasy drozdů a kosů, poletujících v louh* kolem věže.
Co všechna theologie?
Život, život nad ni!
Jeroným začal kolísat. A jednoho dne doletěla do Čech zvěst, že Jeroným v kostnickém dómě slavnostně odvolal bludné učení, že za- přel přítele i mistra Husa. Nadcházel podzimek s plískanicemi, bylo tehda hrubě neveselo v Cechách.
II.
Králův dvořan Puta z Častolovic na počátku října odjel na svou tvrz v kraji hradeckém, roz- mrzelý na Prahu, nedokončiv úkolu, jejž naň král vznesl. Než králi stýskalo se po Půtovi, jednom z předních z té staré gardy, která Václavovi prokázala neocenitelné služby v době, kdy Jošt markrabí s pány Rožmberky, Šternberky a kněžími na něho udeřil. Puta z Častolovic horlivě tehda zasazoval se o vyproštění krále z moci odbojných pánů, kteří pána svého jako lotra jali a od zámku k zámku vozili. Václav nemohl zapomenout veselých chvil, ztrávených ve společnosti takových rytířů, jako byl Krušina z Lichtemburka, Půta z Častolovic, Voksa z Valdštejna, Jíra z Roztok, Rabštejnský, nebo Racek dictus Kobyla. Stará garda se rozpadávala, jeden po druhém odcházel za rodinou, na zboží, nebo umíral a ve společnosti mladších králi nebylo tak volno, tam s těmi starými bylo milejší posezení u číše. Půta odjel na svou tvrz, ale král pod záminkou, že potřebuje listin, jež pan z častolovic u sebe choval, poslal pro něho Bavora z Pernštýna, jehož mu králová ochotně k této službě postoupila. A Bavor jel rád, neboí neznal tam toho koutu země české, všelicos pěkného o něm slyšel, než dosud ne- udála se příležitost shlédnout jej. Ochotně tedy sedlal koně a jel — nejel sám, pan Cestka z Myčic, opět bez zaměstnání, projevil ochotu, podívat se na pana Putu. A také Říha z Jablon- ného se připojil. V průvodu pana Bavora klusal Janek Zaječí pysk s Mikšem Puškou neustále o čemsi sporuje, Cestku doprovázel zbrojnoš již obstarožnější, ale dobrý voják, jejž Cestka v Polsku získal, Říhu provázeli tři vzrostlí výrostkové z rodné vsi, které teprve nedávno počal v užívání zbraně cvičit, chlapíci silní, ale ještě trochu nemotorní.
Stromy již oprchávaly, sežloutlým listím vítr pohazoval od meze k mezi.
Zde onde ukázal se havran; zvědavě pohlížel na pocestné, znenadání peruti rozepial a odletěl kus dál, jakoby nedůvěřoval kuším u sedel zavěšeným a střelám, vyhlížejícím z toulců. Místy celé hejno vran se zvedlo, zakroužilo nad cestou a krákorajíc letělo kamsi k lesu.
Rytíři jeli vedle sebe a hovořili o nynějších časích, o událostech, které vzněcovaly mysli, časem připojil se k nim rytíř z krajiny, kterou právě projížděli, kus cesty je doprovázel a horlivě vyptával se na novinky, na Prahu, na krále, na královnu, na arcibiskupa Konráda z Vechty, co ten všemu říká. Zahlédli-li někde u cesty hospodu, zastavili se na doušek, na dva — pan Cestka umínil si prozkoumat všecky a vypátrat, ve které mají nejlepší nápoj. Teprve čtvrtého dne dorazili na zboží pana Půty z Častolovic; nespěchali, koní nehnali, jeli jakoby na procházku.
Starý, šedobradý rytíř uvítal je dost mrzutě.
— Od krále? A co chce?
— Stýská se mu, pane Půto.
— Mně se nestýská. Co bych v Praze dělal?
— Co my tam děláme.
— Eh, dejte pokoj, páni bratři, já už jsem starý pavouk, lépe na hrob myslit, nežli na reje.
— Kdož ví, který je z nás starší, já nebo ty — řekl pan Cestka — a já dosud světa se ne- odříkám, ba, ženil bych se třeba hned, jen kdyby byla nevěsta.
— Ty? — zasmál se rytíř.
— Nu ano, proč ne.
— Vím o jedné, pane Cestko. Tuhle nedaleko bydlí paní Machna Zborovská, vdova po panu Severýnu ze Zborova a na Rtouši, ta by, myslím — — Je stará?
— Nu, kolem čtyřicítky, trvám, bude mít.
— Ještě k světu?
— Jak komu se líbí. Škaredá není.
— A zámožná? Či jen holoperá hladovice?
— Stateček za mnoho stojí, tvrz pěkná, dvory zánovní, dobytka mnoho.
— A to tam pojedu na námluvy. Jel bych třeba hned, ale staré tělo je unaveno. Co myslíš, bude z toho mračna déšf, pane Půto?
— Budeš-li ty chtít — — Proč bych nechtěl? Víš, nedávno mne jedna oklamala velmi nevážně — -•■ - 1 '287 — To myslíš paní Ofku z Tulechova, vdovu po starém Ispahánovi?
— Ano, tu, tu. A tak mi pojednou napadlo žalost veselicí léčit, pro jedno kvítí slunce nesvítí, co, ukážeme tamté paní Ofce, že starý Cestka ještě najde manželku, třeba nebyl rožmberským purkrabím. Světem se už nejméně třicet let potloukám, nic z toho, na stará kolena nejlíp sedět někde za pecí a otčenášky louskat. Je-li trocha uložené medoviny k tomu, nu, neuškodí.
— A mne štvete do Prahy.
— Tebe král potřebuje, ty musíš.
— Ale mně se hrozně nechce. Abych pravdu řekl, nezamlouvají se mi ty nové časy; my za mlada také sporovali s pátery, ale naklepali jsme jim někde na mezi, kostely nechávali jsme na pokoji, dnes se lidé i v kostelích perou, prý až do krve. A to se mi nelíbí, páni bratři. Hus, nu, Hus, když sobě ostatní stěžovali do ortelu kostnického, také jsem pečeť připojil, bolelo mne, že kardinálové a Iegáti tak potupili české jméno, ale všecko, co se děje, se mi nelíbí. Já pamatuji, ale jsou to léta už! Milice z Kroměříže, byl jsem hochem, když v Praze kázal, ale to přece nebylo to, co dnes, třeba Milič také nikomu ne- slevil, ba dokonce jednou s kazatelny volal na císaře Karla, že je tím antikristem, jenž svět uvrhne v záhubu. Císař antikristem, to bylo přece jen trochu mnoho, než lidé si pro to hlav nerozbíjeli a zubů nezvyráželi. I Konráda Waldhausera pamatuji a kdož ví, koho ještě, člověk pajednou na všecko nevzpomene, ale to je prav- da, že nynějších rozmíšek jsem se nenadál a hledět na ně nechci. Proč? Nu, třeba jen tak z roz- mrzelosti, nebo z jakési vrozené nedůvěry k tomu hnuti. Aby z toho něco nepošlo. Už máme spor s kurií, spor s otci, aby je spral kdo chce, už kněží u nás podávají pod obojí způsobou, nad Prahou prý znova byl vyhlášen interdikt, je toho dost.
— My pravdu bráníme — řekl Bavor.
— A co z toho máš? Nu, pověz — vybuchl Půta.
Bavor udiveně pohlédl na starého dvořana.
— Co z toho mám? Co — — Ty nevíš a druhý také neví. Bráníte pravdu. Jaké hezké slovo. Ale pro koho? Vy si prsty pálíte a jen kněží z toho budou mít prospěch. Naučil jsem se lidi podezírat. Že je to ošklivé? Tam u králova trůnu, vedle panovníkovy osoby nejlépe vidět lidskou špatnost, ziskuchtivost, sobectví, to vše, nač stydno hledět. Byly takové dny, že král neměl jediného přítele, kromě nás několika, lidé mu vyhýbali ze strachu, aby na sebe nepoštvali mocné pány Rožmberky, Hradecké, Šternberky a kdo ví, jak se ta chasa jmenuje. Byly doby, kdy lidé utíkali před králem, jakoby byl morovou ranou nakažen. Ale měli jste, braši, vidět obrat, když páni svou hru prohráli, aspoň na polovic prohráli. Pak ti, kteří králi dřív zoufale vyhýbali, kteří pro něj prstem nehnuli, lezli ke dvoru a každý, kdo přilezl, jistě něco chtěl, ten to, ten ono a všichni se lichotili, všichni dotírali, ej, člověk byl by odplivoval! A když umřel Rožmberk! Když umřel Jošt! Lidé poznali, že nyní Václav je pánem a tož honem k němu! Ne, pobýt pár roků u dvora a neztratit při tom důvěru v lidstvo i humor, to je nemožno. Och, jakou podlost tam člověk shlédne! Já vím, že mnozí, přemnozí z těch, kteří králi do očí lichotí, po straně mu nadávají do lakomců nebo do zhýralců, ale když něco chtějí, opět přilezou s líbezným úsměvem na rtech. Svinstvo. A víte, braši, proč je král Václav někdy tak divný? On to všecko ví, jako to vím já, nejednou zahalil se v plášť a zapadl někam do pražského zákoutí, do staré krčmy, nepoznán, poslouchal, co o něm lid mluví, nejednou podařilo se mu vyslechnout i učené mistry i urozené pány. Král vidí lidem do srdce a mrzí jej, že jsou tak špatní, ziskuchtiví, po- mlouvační. A proto je někdy tak drsný, až nespravedlivý, proto nejraději do lesů utíká, tam zvěř není tak špatná.
Bavor sklopil hlavu. Vzpomenul, že mu to vše, třeba jinými slovy, řekl sám král Václav. Teprve po chvíli prohodil: — Ale Hus nebyl špatný, Hus pro sebe nic nechtěl, jiným pomáhal.
— Nu, Hus, Hus. Ale nyní ty bouře a já se hrubě bojím, že bude ještě hůř. Nikdo nemá rozumu, nejméně ho mají tamti v Kostnici, ačkoliv prý je mezi nimi nemálo učených doktorů. Kdyby měli rozum, nedráždili by Cechy, poslali by Jana Litomyšlského k čertu, ať si tam biskupuje, a byl by pokoj. Nechce se mi do Prahy, kdo by se na J. F. Karas; Do čtyř artikulfi. 19 vše díval! Ale, chcete-li okusit dobré medoviny, pobuďte u mne pár dní, však nehoří a ty, pane z Myčic, mohl bys se na vdovu Máchnu podívat, nevím, co jí řekneš, — Pohoštění neodmítáme — řekl Bavor.
— A na tamtu paní se podívám, podívaná nic nestojí, kdož ví, nebudou-li mi panny brzo pentlemi zatahovat cestu — řekl pan Cestka.
Půta z Častolovic se sotva znatelně pousmál, očima mhourl, jako člověk, který chystá nějaké šelmovství, nebo těší se, že se na útratý druhého pořádně pobaví.
III.
Pan Cestka z Myčic vracel se z námluv, naježený jako starý kocour, jemuž řeznického hafana ukázali. Přijel, nemluvil, jen vousy pohyboval nahoru a dolů. Půta z Častolovic mrkl pravým okem na Bavora, jakoby mu chtěl říci: dej pozor, nyní něco uslyšíš — a přehoupnuv nohu přes nohu prohodil: — To jsi se časně vrátil, pane z Myčic. Koně jsi mnoho nešanoval.
— A co tam?
— Nelíbilo se ti u vdovy?
— Zboží je hezké, to je pravda, tvrz výstavná, hrubě dobrá, v sýpkách, zdá se, také že leccos užitečného, i bučení dobytka bylo slyšet do daleka — ;■ ■ ■■ ==■ 1 ^ .11. •: -.-■■ .ii.g9t — Pravda, pravda, pane Cestko, statek je pěkný. A neříkal jsem ti to?
— Ríkals — zabručel Myčický, zlostně ušklí- baje se.
— Statek je znamenitý, hej, není všude takových a ty jsi jistě znalec, však jsi už projel pořádný kus světa, že ano? Slyšel jsem aspoň — — Och, já byl daleko ve světě a mnoho jsem viděl. Pokud jde o statek, nepřeháněls, ale ta paní Machna, či jak se jí říká — — A co máš proti paní Machně?
— Já? Nic.
— Nelíbila se ti?
— Lhal bych, kdybych řekl, že líbila.
— Nebo jsi se jí ty nelíbil?
— Af mne hrom! Co mi záleží na tom, líbím-ii se babici, či nelíbím. Z toho mračna pršet nebude. Ani kdyby měla zlatý zámek, všelijakými karfunkuly vykládaný. To tak! Jen považ, vlezu do hrádku, hubu našpoulenou na polibky a najednou uvidím bábu, no, aspoň o půldruhé hlavy vyšší, nežli já jsem, pravou obryni, Go- liášku a na ní masa jako na volu. Zem se chvěla pod jejími kročeji. A bába houkla jako na hory: Káčo, helej, jaké to zas nemehlo k nám leze?
Rytíři vybuchli jasným, zvonivým smíchem, jen Castolovický se nesmál, kousal rty a po očku hleděl, jak Cestka barvy v tváři mění, jak rty hryže, jak se zlobí. Po chvíli Myčický vybuchl: — A to jste mi pěkní soudruzi! Člověku se vysmějí, jakoby kdo ví jakou hloupost provedl.
A ty, pane Puto, také jsi mi mohl říci něco moudřejšího a ne na smíchy mne poslat.
— Což jsem ti neřekl, že nevím, jak se ti bude paní Machna líbit? Nelíbila se ti — — To se ví, že se mi nelíbila. Taková Go- liáška a hluchá je jako peň. Rvala na mne jako na stádo a já taky řval, div jsem si hrdlo neroztrhl a ona stále: že mi nerozumí, abych mluvil hlasitěji. Rval jsem tedy jako Pražka dělo na hradbách a ona ještě dlaně za uši dávala. A jsou to dlaně požehnané, každá jako bochník. Už se nedivím, že nebožtíka držela na provaze jako psíka.
— To ti řekli?
— Ano, že nebožtíka umořila, že jej jednou pobila tak důkladně, že od ran umřel. A tys mne, pane Půto, k takové poslal — durdil se rytíř.
— Myslil jsem: však máš oči, uvidíš, poznáš, po svém rozumu učiníš.
— To jsem taky učinil. Zařval jsem 11a babu babskou, af mne má ráda, houpl jsem na koně a ujížděl jako ďábel z domu hrůzy. To by byla nevěsta! Pane Bože, uchraň před ní duši křesfan- skou. Jak jsem tam tu uviděl, už se mi ženění zošklivělo. Raděj se budu někde na Rusi s Tatary potýkat, nežli bych s takovou den pod jednou střechou žil. A hrdlo má: jak zařvala, div mi mozek z hlavy nevyletěl. Tobě pozdrav vzkazuje, pane Půto, houkla za mnou, že tě zítra na hradě navštíví.
— Machna?
— Ano. Kdo jiný?
— A to já raději někam do světa ujedu — rychle řekl pan Půta.
— Pojeď s námi do Prahy.
— Nu třeba. Pojedu. A hned, chcete-li.
Rytíři souhlasili. Král se zaraduje, až Pfitu z Castolovic uvidí a krále nemálo pobaví, až mu řeknou, že Putu jen strach před jakousi paní Máchnou zahnal do Prahy. Než Půtu nehnal strach, zastesklo se mu po králi, třeba to nechtěl přiznat, třeba prve dělal drahotu. Cím hrnek nasákl, tím páchne, kdo okusil dvorského života, byf jeho nepříjemnosti stále měl před očima, ještě po něm touží. A Píitovi už doma na hradě bylo teskno; mrzel se na Prahu a přece ho lákala jako svíce noční můru, bručel na krále a přece v duchu doufal, že jej rytíři znovu budou přemlouvat, aby jel za ním. I to, že vůbec přijeli a že přijeli na králův rozkaz, mu lichotilo. Hned kázal čeledi chystat bedny a nakládat na vozy.
Časně ráno vyjeli. Napřed rytířové s čeledí, za nimi vozy. Den byl neveselý, pošmourný, sychravý, chvílemi drobně siholilo. Jeli mlčky, jen tu a tam některý prohodil slovo, na něco se otázal. Cesty téměř neubývalo, setmělo se, když dojeli k Opatovicím, kdež chtěli přenocovat.
— Ves už je nedaleko — řekl Půta.
— Jen jc-li tam dům šenkovní dost veliký — — Ve vsi nezůstaneme — A kde tedy najdeme hospodu a lůžko?
— Nad vsí je klášter. Nikoli všelijaký. Bohatý klášter a já znám se s opatem Lacurou, on rád u číše si posedí a rád hosty vidí, at přijedou odkudkoliv. Nemám rád páterů, ani těch, co s Husem drželi, ani těch druhých, než Lacura, to čestná výjimka a jeho víno, bratři, není ledajaké. Není mu vzácné rakouské a uherské, až z Francouz, od Rýna a z dálného Burgundska mu sudy vína přivážejí a přijede-li host, rád se mu svým nápojem pochlubí.
— Je tma jako v měchu. Nikde ani hvězdička se nezarepýtá, brachu.
— To vím.
— Já myslím: zdali v té tmě trefíme?
— Neboj se, já jedu po paměti a po čichu. Za chvilku jsme v klášteře. Ej, hrome!
Pan Půta zaklel už na zemi. Jeho kůň klopýtl a padl i s jezdcem na kamení, jímž sedláci nedávno vyztužili silnici, jezdci se nic nestalo, pouze levou ruku si trochu podřel o kámen, ale kůň chroumal o třech, čtvrtou bolestivě pozdvihoval a řičel, jakoby ho někdo špendlíky bodal.
— Zatracené dobytče!
— A padne právě před cílem. Už jsem se těšil na doušek a na, tu máš, čerte, kropáč, je po všem — bručel pan Cestka z Myčic.
— Proč by bylo po všem?
— Na koně už nemůžeš, shodil by tě zase; noha nejspíš mu uklouzla, kopyto se zachytilo v mezeře mezi dvěma kameny a je štěstí, že jsi sobě, pane z Častolovic, lebku nerozrazil.
— Musíme počkat na vozy, však už hrčí nedaleko, až dojedou, vsednu na koně zbrojnošova, omeškáme-li se o chvíli, však si to při plné číši vynahradíme. A prve jsem se o Husovi zmínil; ani jsem netušil, žes byl, pane Cestko, v Kostnici, když jej upálili.
— Byl jsem. S Poláky jsem přijel, pak jsem odjel do Benátek s listy, ale vrátil jsem se krátce před tím, než Husa odsoudili a odvlekli na po- praviště. Na všecko, o čem se dnes v celých Cechách, na Moravě, ba i v dalekých provinciích polských mluví, jsem vlastníma očima hleděl, jako nyní na tmu hledím, ale tehda jsem všecko do puntíku viděl a dnes, ve tmě tmoucí, ničeho nerozeznávám. Ale v duchu opět všecko vidím, jako tehda, ulice, plné zvědavého lidu, na Husa nepřátelsky pokřikujícího, tváře odulé, nenávistné, oči, svítící jako zřítelnice lačných vlků a, pane Bože, těch jsem pobil něco v Polsku, kdež vlků jistě více, nežli národa. Pověst, že bude upálen český páter, jakýsi kacíř, jenž ani slovutných otců, doktorů a biskupů nechtěl se bát, rozletěla se po Kostnici, jakoby na perutích větru a ze všech domů rojili se lidé, řemeslníci, měšťky, sluhové prelátů, pancéřníci i nastrojené nevěstky, všecko, co se navalilo do toho městečka na Rýně, spěchalo uzřít nové divadlo, jakoby spěchalo na kolbu, ke hrám. Což kdo věděl, jaký velký člověk tu prohrával svoji životní liru, jen proto, že příliš důvěřoval v lidskou poctivost, v královské slovo a ve svou pravdu! Co ti lidé věděli o tom, co Hus v Čechách kázal, co v Kostnici chtěl proti všem hájit! Jim stačilo, že bude veřejné divadlo. Zástupy sem a tam se pohybovaly, křik a ruch rostl a prostřed nich. ozbrojenci obklopen, ubíral se Hus, na hlavě papírovou korunu, čerty pomalovanou, s nápisem »hic est haeresiarcha«, totoť jest hlava kacířů. Nevypovím, jak mi bylo, když jsem to vše uzřel. A zástup valil se s Husem dál, za město, až naproti zámku Gottliebenskému, tam už stál kůl a čekalo dříví na oheň, na svoji oběť. Nám Čechům nejvíce bylo divno, jak Husa troufají si cizí lidé upálit, když pod inkvisici krále Václava patří a bez jeho svolení nesmí býti nikdo z poddaných jiným vladařem na hrdle trestán. V duchu jsem se těšil, že Kostničtí jen komedii hrají, aby Husa pohledem na hranici k povolnosti přiměli a že jej, i když nepovolí, od hranice do Čech povezou, ale živého.
— To jsi je tedy špatně znal, pane Cest- ko. Já je u nás viděl, i jinde, mnozí, sršatci, svá práva umějí mečem i křikem hájit, ale cizí právo je jim na posměch.
— Pravdu díš, Puto. Cizí právo Rollek nikdy neuzná. V Kostnici máme důkaz nejpádnější. Ta hranice, pro Husa uchystaná, vzplála, ale jedno se mi líbilo, že Hus odvážně šel na smrt, jako člověk, jenž ví, proč umírá. My rytíři jsme zvykli života nedbat, ale to není to, my, nežli padneme, bráníme se a tamten byl kněz bezbranný, spoutaný a přece šel vesele a pobožné písně si zpíval. Tomu se i ti Němci a Francouzi, Vlachové i Uhři divili. A nyní Husa ke kůlu připoutali a kolem něho slámy i dřeva nakladli. Naposledy jej vyzval nějaký rytíř Pappenheim, králův posel, aby odvolal, ale Hus ani smrti v tvář hledě neodvolal. A tu zapálili smolnou po- chodní hranici a Hus, žalmy zpívaje, hořel, plamen jakoby kolem něho běhal, rudý mužíček v obra rostoucí, třikrát jeho tělo oběhl, vzpial se do úžasné výše, daleko viditelný, děsný, příšerný, nám Čechům nezapomenutelný. A pak, když hranice dohořela, tělo ještě zúplna nespálené s kůlu srazili, kosti polámali a znovu pálili, i se šaty a se vším, co pozůstalo. A mnohý z těch, kteří přihlíželi, jistě trnul, jako trnuli my Čechové. Ne, tam na tu hranici nemožno zapomenout ...
— Jisto je, že našemu národu neměli tuto potupu v tvář vmetnout — řekl Půta.
— A myslím, že je to bude mrzet. I Zikmunda. Národ je velmi pobouřen. Kdo jej nyní upokojí? Kdo smaže zář tam té hranice?
— Kdo národu zjedná spravedlnost — řekl pan Bavor. — A Zikmund to neučiní, cizinci neučiní, my sami musíme. Až bude věc Husova věcí celého národa, až jméno Hus nebude jménem odsouzeného, ale jménem vítěze — — Pohled, nezablýsklo se tam před námi? — přerušil Bavora pan Cestka.
Teď v listopadu? Blýskání? Nikoli.
— A přece jsem zahlédl kmitavou zář. A hle, tamto opět. Vidíš-li? Tam! Tam!
— Ano, tam někdo mává smolnicí.
— Tam klášter opatovický — řekl Půta.
— A hle, opět. A jakoby někdo křičel o pomoc.
— To snad vítr.
298- ■ rs-Trrrr-T-! — Rytíři se chvíli hádali o povaze nečekaného zjevu; posléze přijely vozy, pan Půta vyměnil si nakvap koně s čeledínem a přibrav dva zbrojnoše, provázen Bavorem a jeho družinou, tryskem hnal se ke klášteru. Nedaleko fortny narazili na nějaké ozbrojence.
— Kdo tu? — volal Půta z Častolovic.
— A kdo ty jsi? — opáčil jeden z neznámých.
— Půta z Častolovic, králův dvořan.
— Pak táhni k čertu!
A tasená ocel zasvištěla kolem Půtova ucha. Netrefila, starý rytíř, jakoby tušil ránu, uhnul koněm. A již vyletěl jeho meč z pochvy. Také Bavor tasil i Říha a pan Cestka, starý rváč, nenechal se mladými zahanbit. Čeleď napínala kuše a chápala se oštěpů. Z fortny vyběhlo několik mužů s pochodněmi. Rytíři s pokřikem udeřili na ozbrojence, ocel zazvonila o ocel, křik se zvedl nad ztichlou krajinou, nadávky a kletby mísily se v nářek poraněných. Říha jako drak vrhl se na cizí zbrojnoše, prostovlasý, birýt ztratil hned na počátku boje; ani mu nenapadlo volat po štítu, krýt se, skočil na nepřátele a drtil je ohromnou přesilou ramene, ranami obrovského meče, jemuž nikdo nemohl vzdorovat, i ustupovali před ním, jako psi ustupují před rozzuřeným medvědem. Za Říhou hnal se Bavor s jedné a Cestka s druhé strany a za okamžik na prostranství před klášterem nebylo jednoho cizího ozbrojence, vyjma těch, kteří na zemi v krvi se váleli. Jednoho lapil Janek Zaječí pysk a nůž mu na hrdlo nasadiv broukl: — Cí jsi?
Zajatec mlčel vzdorovitě.
— Podřežu tě jako svini, nepovíš-li!
— Jsem zbrojnoš pana Městeckého z Opočna.
— A ti druzí?
— To byl lid pana Oty z Bergova.
— Toho, co s Kostnickou stranou drží a upálení Husa veřejně schvaluje?
— Ano, ano.
— A co jste tu dělali? Proč jste jako zbojníci na nás ocel tasili?
— My přepadli klášter a myslili jsme, že vy jste lid klášterní. Pust mne.
— To tak! S panem čekanem se hrubě brzo, holenku, seznámíš na šibeničném vrchu, konopný oboječek ti na krk připnou, holenku, pěkný, z dobrého konopí.
— Já přece nic neučinil.
— Viset budeš a dost!
Zatím páni vtrhli do kláštera. Hned u brány dva klášterní zbrojnoše rozfaté nalezli, třetí ležel opodál, střelou naveskrz probodnutý, a pak nalezli ještě několik mrtvol. V refektáři ležel opat Lacura, poloobnažený, v mdlobách a za ním čtyři mniši, konopnými provazy svázaní, přestrašení, očima koulející.
— Co se tu stalo? — ptal se Půta.
Mniši známého rytíře po erbu i po tváři poznali a jeden ochotně odpovídal, krev z fvst vy- plivuje: ^ 300- ■ = 1 —- — Přepadli nás nějací zbojníci, u fortny se za počestné rytíře vydávali, ale jakmile jim vrátný bránu otevřel, vpadli dovnitř s průvodem a počali vraždit. Kdo by se byl toho nadál? Nás spoutali, velebného opata obnažili a hrozně mrskali uzlovitými provazy a když to nepomáhalo, smolnicemi jej na holém těle opalovali, až maso s tukem se škvařilo, však dosud zde hrubě cítit smrad. I nás mučili.
— I vás?
— Ano. Hle, viz, pane, moje rameno, lupičovou smolnicí opálené.
— Stydno slyšet. Ze by si takhle počínali rytíři?
— Poklady chtěli, zlato, stříbro, drahé kameny. Kéž mor na ně padne, kéž jim ďábel kosti poláme — řekl mnich, na opálenou ruku foukaje, jakoby chtěl krutou bolest odfouknout.
IV.
Opat Lacura teprve po chvíli, když mu vylili třetí džber studené vody 11a hlavu a do hrdla nalili kořalky, pootevřel oči. Zachroptěl, rty pohnul a opět upadl v mdlobu, jež tentokráte netrvala dlouho; rytíři zvedli jej, vynesli z refektáře, v němž všecko bylo převrháno a rozbito a uložili opata v jeho cele. Bolestí probuzen znovu pootevřel oči a zašeptal: — Už jsou pryč?
— Jsou, pane opate, jsou v sakrech.
— A sakry za nimi! Ti mi dali! Jednu tuhle do hlavy, nevím, zda mečem či palcátem, zdá se mi stále, že mám lebku ve dví. A celý bok mi, lotříci zvyjedení, spálili.
— Poznals je?
— Nepoznal. Nepoznal. Obrnění nenazvedli hledí, byli v černém brnění, bez znaků a také ostatní bez znaků či barev, nevím, jaká to čeládka napadla zbožný klášter.
— My je známe.
Opat počal podezíravě hledět s jednoho na druhého. Najednou se zaradoval: — Ajhle, pan Puta z Častolovic. Nemohl jsem tě poznat, vzácný pane. Aj, dobře nyní. o tobě vím, že s lapky se nespřahuješ. A znáte je, pánové?
— Ovšem. I ty je znáš.
— Já že bych? Ano, jeden hlas připadal mi trochu známý, než nevím, nevím. V hlavě hlučí jako ve mlýně, když všechna kola se točí.
— Byl to pan Jan Městecký z Opočna.
— Bože! Náš člověk?
— Ano, váš. Husův zapřísáhlý odpůrce. Takový sršatec pyšný. A s ním pan Ota z Bergova táhl za jeden provaz.
— Ota z Bergova? Ten, jenž v Praze chtěl mistra Jakoubka ze Stříbra miserikordií pro- tknout? K neuvěření, vzácní pánové, opravdu k nevíře!
— Opět váš člověk, tenhle Bergov. V Praze 302 -• ^ 1 ■ . ■ ■ = ■ , — vykřikoval, že Husa měli čtyřmi koňmi roztrhat a hodit krkavcům, jako inrchu inršitou.
— Městecký! Bergov! A neomýlili jste se?
— Nikoli. Máme svědka. Zajali jsme jednoho z jejich čeledi, přiznal se — — A ještě jednoho máme, toho jsem v kostele chytl, opozdil se s uzlem drahých mešních rouch a já ho popadl v sakristii — řekl Janek Zaječí pysk, jenž právě vešel do cely a zaslechl poslední slova rytířova.
— Na mešní roucha že sáhli?
— 1 na monstrance. Kostel je vybrán, jako po vyhoření — přisvědčil zbrojnoš.
— A naši lidé! K neuvěření! Kostel! Mešní roucha! Monstrance! Naši lidé! Kam se ten svět, pane Bože, řítí? Na naše sacrosacra sáhnou! Což by se dopustil podobné ohavnosti lid v Sodomě či v Gomoře?
— Och, vysocedůstojný pane opate, s mnohým už se neshledáte.
— Já se zalknu! Já se zalknu!
A ještě jsem všecko neřekl...
— Och, kdybych mohl na koně! Kdybych mohl na koně, sám bych se za lotříky pustil a nepolevil, dokud by lup do poslední grešle nevrátili.
— Das ví, kde už jsou. Trochu jsme jich pobili a na ostatní strach padl, skočili pryč.
— A dva máte? Dobře, že máte, o ostatních nám povědí. Hrome! Sem s nimi! — křičel opat.
Janek hned spěchal pro zajaté, dovedl je s Mikšem Puškou a jedním z Půtových zbroj- nošů. Lapkové se velice třásli, když před zlostného opata předstoupili. A Lacura vybuchl: — V kostele jste loupili?
— V kostele — řekl jeden.
— A nevíte, že vám ruka upadne, že uhnije až do samého ramene, spíše nežli na šibenici visnete? Na sacrosacra odváží se chlapi sáhnout!
— To pan Oto z Bergova smyslil. My jsme čelecf, my museli poslechnout.
— A nevíte, že vrchnosti nesluší poslouchat, když zlý skutek velí učinit?
— Nám o tom nikdo nic neřekl — bránil se pobuda.
— Což do kostela nechodíte?
— Náš plebán víc ženských si hledí nežli kostela a kázání jen ledabyle odbývá.
— Na knězka se nevymlouvejte, viset budete, ani sám čert vás nezachrání, to při Pánu Ježíši vám přisahám — křičel opat. Oči hořely jako dva uhly, na čele nabíhaly dlouhé, tlusté žíly. Byla obava, že jej mrtvice zadusí. Pan Půta řekl: — Mírni se, velectihodný otče. Známe pachatele, kořist budou muset vrátit. A což víno? Mnoho-li vína jste, chlapi, pobrali? Mluv ty a nelži!
Opat vyboulil oči, ulpěl jimi na rtech vi- selců, jakoby na odpovědi závisela spása jeho duše.
— Co moje víno? — chrčel.
— Na víno jsme se ani nedostali, bylo lip uzamčeno, nežli kostel. Jen to, co bylo v refektáři, jsme vzali a vypili — řekl zajatec.
Opatovi zjevně se ulevilo.
— Aspoň moje víno je zachráněno. Laus tibi, domine. Ale neřekli byste, jak bok pálí. Hrome, kdyby byl doušek! Zavolejte mi někdo bratra sklepmistra, Protáz jmenuje se a my mu říkáme Pošplicha. Jen křičte, však přijde, nejspíš se, mrcha opatrná, kdesi ukryl. A tyhle holomky odveďte, hoďte je do nejhlubšího sklepa.
— Milost, nejdůstojnější pane!
— My nevinni, my musili poslechnout!
— Máte hrdla jako opravdoví šibeničníci, bylo by škoda uchránit je před konopnou oprátkou. Budete viset a dost — řekl opat, oči přivíraje.
— A kam utekli Bergov s Městeckým? — zeptal se Puta, když již zbrojnoši zajaté ven vlekli.
— Nevíme. Neřekli nám. Udeřili jste nečekaně. Já jen zaslechl, že kamsi do hor svoji kořist odnesou, víc nevím, na duši, nevím — jektal zbrojnoš pana Městeckého.
— Odveďte je!
Po chvíli přišoural se v celu plešatý, malý, jako sud baňatý mnich.
— Aj, Protáz! Tedy tě nesnědli, bratře sklep- mistře? Jsi dosud celý? — chrčel opat.
— Celý.
— A klíče od sklepa máš?
— Dobře jsem je ukryl, když strhl se povyk, nikdo v sklep nevešel, a to je dobře, ti ochlemtové byli by nám všechna vzácná vína vypili. Ale banda to byla ohyzdná. V úkrytu slyšel jsem, říkali, že klášter zapálí a na husitské prý to svedou, na ty, co z kalichu v koste- lích pijí.
— Fi, hanba! To jsou rytíři? — odplivl si pan Půta. A Říha zahromoval: — Kde kterého dopadnu, na místě jej ubiji jako prašivého psa! Hanebníci! Lotři!
Mnich Protáz šeptal s opatem, po chvíli donesl vína. A bylo to víno velmi znamenité, že i pan Půta, jenž uvykl na královské sklepy, i pan Cestka, který leckde ve světě znamenitý mok pil, se olizovali. Než opatovi nechutnalo, velmi na bolesti naříkal, hekal, přitížilo se mu a mnich, v léčení obeznalý, hlavou nad ním vrtěl, cosi po latině druhým vykládal a všichni smutně na opata hleděli.
Té noci rytířové oka nezamhouřili. Dlouho seděli a rozmlouvali o hanebnosti Bergova i Mě- steckého. Fráter sklepmistr staral se, aby jim v hrdle nevyschlo. Ráno na koně sedli a jeli ku Praze, rozmoklou silnicí, smutným krajem. Slunce se po celý den neukázalo. A když dojeli do Prahy, zaslechli novinu neveselou: na den všech svatých kapitola od sv. Víta na rozkaz koncilu vyhlásila nad Prahou přísný interdikt, prý proto, že Husův advokát, učený mistr Jan z Jesenice, v Praze se zdržoval. Město bylo pobouřeno, všude kupili se lidé, hlučeli, křičeli, disputovali. Tu a tam padl výkřik: — Pojdme na kněze!
J. F. Karas: Do čtyř artikulů. 20 306- ■ ' ' ■ •■ ■ ■1 — Kostely nám zavírají!
— Svátostí nechtějí udílet!
— Pojďme na ně! Pobořme hrady Madiun- ských!
Jen pohled na biřice, po zuby ozbrojené, udržel pražský lid na úzdě. Než bylo patrno, že nádoba trpělivosti se dovršuje, ba, že už začíná přetékat. Už tu a tam bylo slyšet výkřiky prudší a prudší, v rukou měštanů zaleskla se zbraň, jakoby ťed Prahou ležel krutý nepřítel. Zpráva, že Bergov s Městeckým vydrancovali klášter opatovický a odium toho činu chtěli svrhnout na Husovy přívržence, ještě více Prahu pobouřila. Jakoby někdo do ohně nalil oleje. Praha zahlu- čela, zástupy se srazily v šiky a počaly fary vybíjet, kněze, novému hnutí nepřející, z města vyhánět. Nadarmo biřicové a městští oděnci lid pacifikovali. Jen trochu ran utržili a s ostudou museli ujít do radnice. Hlučno bylo v Praze a hlučno po celých Cechách, ba i na Moravě. Národ, v srdce udeřený, sbíral se k odvetě ... V té době v Praze opět objevil se Jan Žižka. Nikdo nevěděl, odkud přišel, ale byl všude, kde bylo zapotřebí rozumné hlavy a silného ramene,...
V.
Na počátku máje přijel král Václav na hrad, bylo třeba vyřídit nejpilnější státní záležitosti a ty volaly krále do Prahy. Nejel rád, dny via- daření jej unavovaly, co slyšel, všechno mrzuté a tam venku v lesích bylo nyní tak pěkné, stromy rozkvetly, hvozdy voněly jarem. Tam venku nebylo památky po mrzutostech, tam všecko radovalo se, cvrlikalo, zpívalo, klokotalo, tam nikdo se nehádal, nikdo nikoho v boj nevyzýval. A v Praze stížnost na stížnost, hněv na hněv. Král Václav sestárl, vrásek přibylo, pohled byl neklidný, jako u člověka, o nějž pokouší se duševní choroba. Hned vzplanul jako smoinice, hned apathicky šinul se po lidech i věcech, jakoby chtěl říci: ale, dejte mi se vším pokoj... Na tváři usazoval se výraz omrzelosti, nudy. Jakoby člověk hleděl na plískanici, jež neustává a neustává.
— Nebudeš dlouho, milý pane králi — pomyslil si Bavor z Pernštýna, když na rozkaz královny Žofie stanul před Václavem... Nebudeš dlouho, milý pane králi, a kdo na tvoje místo? Kdo ach? Ten snad, jenž v Konstancii Husa zradil, královské slovo porušil, český národ potupil? A kdo jiný... Jaké nám to časy nastanou ... A bylo mu líto panovníka, pronásledovaného zlým osudem, jakýmsi prokletím, jež se ze všech koutů královských komnat šklebilo. Viděl a věděl, že král Václav je nešíasten, že hrubě trpí, časem za hlavu se chytá, oči vytřeští; že jej neustále cosi sžírá, že není kliden ani ve dne, ani v noci, upokojí se trochu, jen když se octne s kuší v ruce ve svých hvozdech, nebo na Kunraticích. Ani královny si už nevšímá, pomalu by zapomenul, že králová Žofie ještě žije. Ci dosud vzpomíná té, již prý kdysi jeho nejmilejší pes zardousil? Václav pravicí vous čuchal a hleděl na Bavora, jakoby ho nepoznával a neslyšel. A Bavor již chvíli mlčel a čekal na odpověď, když král najednou na něho pronikavě pohlédl a řekl: — Pernštýne, slyšel jsem, že se rád pereš s Němci?
Bavor udiveně pohlédl na krále. Této otázky neočekával. Kam král míří?
— Nemám to rád, sperete-li mi tu nějakého Němčíka, pak z říše denně žaloby chodí. Jen prstem se Němce dotkneš a už celý národ křičí, jako bys jejich nejlepší lidi kamenoval.
— Ale když oni náš národ velmi haní.
— A Zikmundovy lidi jste také prali? I Zikmund si na vás ostře stěžuje.
— Pouze dva Uhry a jednoho Chorvata jsme onehdy trochu posekali. Husa tupili.
— Af se mi to vícekráte neopakuje. Zvláště ty Zikmundovy šetřte. A nejvíce posly. Sáh- nete-li na posly, i kdyby se nedotknutelnosti vzdávali, neznám ohledů, při sám ... zatočím s vámi jako s vrahy a loupežníky. Chraňte se! Jdi a řekni to i ostatním.
Bavor se němě uklonil a odcházel. Hned za dveřmi narazil na Říhu z Jablonného, jenž tajemně se usmívaje šeptal hlasem, který bylo možno slyšet až za kolikátým rohem: — Ticho! Přijeli noví Němci. To si pochutnáme!
— Nesmíme — řekl Bavor a hlavou pohodil.
-T- 309 — Cože? Proč bychom nesměli?
— Král zakázal.
— A já se přece k některému přitočím a v souboj chlapíka vyzvu. Ať jsem čertův, ne- vyzvu-li. A co ty? Držíš se mnou?
— Nepůjde to. Král zakázal. Prý by s námi jako s loupežníky naložil. Nevím, co mu to napadlo, největší starost má o Uhry Zikmundovy. Ani nevím, přijeli-li nějací Uhři do Prahy.
— Přijeli. A ejhle, my o vlku, zdá se mi, že tamhle přicházejí.
— Namoutě, jsou to uherské kalpaky. Nu, musíme na ně hledět jen z povzdálí a sušit zuby — řekl Bavor z Pernštýna.
Skutečně, uherské poselství se přibližovalo. Nádherné magnáty v šatě zlatem, stříbrem a drahokamy zdobeném, vousaté, pyšně vykračující provázel štíhlý mladík, aksamitem oděný, na hlavě birýt s volavčím pérem, po boku lehký kordulář v zlacené pochvě, krasavec bledé, oválné tváře, zastíněné slabým tmavohnědým knírkem. Jeho oči přímo studily, vyzíralo z nich pohrdání vším. co bylo kolem, pohrdání královským zámkem i dvořany, jež potkával. A přece Bavorovi se zazdálo, že občas, ale pouze na okamžik, vyskakují z těch ledových očí ohnivé plamínky, svědčící o nepokojné, vášnivé duši, držené na uzdě s námahou jistě nevšední. A že pohrdání je jen strojené, provokativní, že je to nepronesené slovo, neučiněné gesto, vybízející k souboji. Jsou takové pohledy, jež mlčky povědí daleko více, nežli nejprudší, nejdelší řeč. Mladík ledově pozřel na oba české rytíře a šel dál, jakoby jich neviděl, jakoby skrze ně hleděl na holou zeď.
— Kdo je to? Nevíš? — ptal se Bavor.
— Nevím. Přijel s Uhry a všude s nimi chodi, nejspíš je z těch cizozemských rytířů, kteří se přichytili Zikmunda. Nezdvořák jakýsi.
Bavor se ohlédl za mladíkem a bylo mu jaksi divno. Jakoby kolem něho přešel někdo, jenž mocně zapůsobí na jeho osud. Nepříjemný pocit chladu a nepokoje na mžik usedl v duši, ale mladý nebojácný moravský rytíř pohodil hlavou a už vesele řekl: — Velký pán. Ale kdož ví, zdali ne pán z Ne- manic. Kdyby chtěl, udělal bych jej kastelánem na některém z našich zámků.
— A já bych mu nejraději dřevcem zuby vyrazil. Čert nám sem ty cizozemce nosí. Jdou kolem nás, jakoby každému patřilo nejmíň půl světa. Rád bych věděl, co opět nesou králi Václavovi.
— Jistě nic dobrého. Zikmund se na krále velmi rozhněval, že dost příkře proti Husitům nevystupuje, litomyšlský biskup Zikmundovi prý poslal prosebný list, aby se ho ujal. A viš-li, co tam uvedl? Ze Husité přepadli Opatovický klášter, vyrabovali jej a opata k smrti zmučili.
— Hrome! Biskup a takto lže!
— Lže! Sám opat Lacura, nežli ducha vypustil. napsal biskupovi i králi poselství, že klášter přepadli rytíři z jednoty pánů, církvi věr- ných. Překroutí-li takovéto velké svědectví, co ještě by nepřekroutil? — řekl Bavor.
— Litomyšlskému biskupovi se prý teď hrubě špatně daří?
— Ano, vyhnali jej z biskupství. Jediná rozumná odpověď na hanebné obvinění našich. A Jan Železný nyní kdesi kliky otírá, o pomoc žebře.
— Patří mu to. Však na Husa donášel a nemírně sočil biskupec. Má Husa na svědomí on i Páleč i ten třetí, Michal, jenž krále na kapse poškodil. A co Jeroným? Dosud se trápí ve vězení? ' M5IM1 — Dosud. Nejsou mu otcové nakloněni.
— Jak by byli! Nás všecky mají v žaludku a kdyby nás jednoho po druhém do Konstancie mohli dostat, stejně by s námi naložili. A ten lilomyšlský biskupec všecky proti nám podpichuje. Už prý se Železný ani po kněžsku ne- obláčí, v rytířském odění chodí jako rytír a kor- dík, nebo šaršoun po boku. A kněží z jeho družiny jsou také více na vojáky podobni, nežli na kněze. Nespočetl bys všechny stížnosti na ně vznášené, kdybys dočkal se třeba let Methu- salemových. A ti lidé chtěli Husa i Jeronýma přísně mistrovat. Není to k smíchu?
Bavor z Pernštýna jen rukou mávl, jakoby chtěl říci: řečí my ten světa běh nepřevrátíme, ale dojde-li na meče a palcáty, to bude jiná, to i my budeme mluvit. A teprve po chvíli Bavor prohodil: — Hleď, co lidu!
Nádvoří královského hradu skutečně poskytovalo rušný a pestrý pohled. Sběhli se dvořané, kteří doslechli, že uherské poselstvo ubírá se ke králi, čekali je, chtěli si z blízka prohlédnout Zikmundovy magnáty a palatiny, lid, obývající širé uherské pusty a úbočí slovenských hor, Maďary opanovaných. Nejeden Cech už viděl uherskou zemi a v Budíně pil proslulé tokajské, mnozí dvořané znali pyšné uherské magnáty, deptající Slováka i Maďara sedláka s divošskou ukrutností, překonávající to vše, co v Němcích, v oblastech loupežných rytířů se dělo. Ti, kdož poznali Maďary, vyprávěli o nich všem, kdož je dosud neznali, tu a tam utvořil se hlouček, v jehož středu stál nějaký starší rytíř a vyprávěl, či na otázky odpovídal. Bavor s Říhou vmísili se v proud, jenž pohyboval se ve středu nádvoří sem a tam a chodili s chodícími. Tu a tam ukázal se i zámožnější měšťan, zde onde postál králův lučištník či pancéřník. I kněz anti- husita se tu mihl, ale byl uvítán příkrými pohledy a nelichotným mručením. Posléze Maďaři se vraceli, na tvářích bylo vidět mrzutost.
— To zase přišli s výčitkami.
— A král Václav je asi vřele neuvítal.
— Bodejť by uvítal! — říkali si rytíři. A trefili na pravou. Zikmund byl nespokojen s vývojem věcí v Čechách a posílal do Prahy list za listem, poselstvo za poselstvem. Počal se obávat o českou korunu a chtěl se zároveň zavděčit papežovi: proto krále Václava štval proti Husitům, ale Václav nechtěl ho poslechnout. Na posly nejednou hleděl zpozabúčka, očima za- loupl, pěstí na stůl uhodil.
Magnáti ubírali se k bráně. Na zámeckém nádvoří odloučil se od nich rytíř, jenž prve byl padl Bavorovi do oka, vyhledal Němce Sterz- inichla, teprve nedávno do stavu rytířského povýšeného, postál s ním chvíli, posléze oba rytíři vmísili se v ostatní. Najednou Sterzmichl zastavil se před Bavorem.
— Tenhle je to — řekl druhému.
Bavor z Pernštýna se hrdě vypial: — Přeješ si, milý Němče?
— Já nic, ale tuhle můj soudruh.
— Chce-li se u mne ucházet o kastelánství, nechf mne v bytě vyhledá.
Neznámý zbledl, zasvítil divoce očima, zdálo se, že urážku nespolkne, že kordisko z pochvy vyrve. Než přemohl se, řekl: — Tys, pane, Bavor z Pernštýna?
— A ty, Maďare?
— Já jsem Lothar z Gerštorfu. Tos ty tedy mého bratra Arnulfa posekal?
Bavor pyšně pohlédl na Gerštorfa a ledabyle, nosovým přízvukem, řekl: — Já.
— A mne bys za kastelána chtěl?
— Kdož ví, zdali by ses na to hodil. Snad za mnou štít nosit a meč, to ano, ale kastelánství pro tebe asi vysoký úřad, Gerštorfe.
— Rytíře urážíš! Chám jsi — zasykl Gerš- torf.
— Mníš-li, že jsi rytířem, po rytířsku se postav, umíš-li co, ukaž.
— Postavím se. Kdy a kde?
— Zítra po úsvitu u sv. Klimenta.
— Dobře. Velmi dobře. A nepozdraviv, Lothar Gerštorf odcházel prudkým krokem. Jeho oči svítily jako oči rozdrážděného hada.
— A na králův rozkaz jsi zapomenul? — řekl Rília z Jablonného, když Němci zmizeli v davu procházejících se dvořanů.
— Ba, pravda, zapomenul jsem jako na smrt. Když jsem uviděl toho Němce či služebníka Uhrova a zaslechl jeho jméno, krev se ve mně vzbouřila, viděl jsem, že po mně slídí, že vyhledává svár a nedovedl jsem se opanovat, urazil jsem jej, aby nemusel dlouho hledat záminku k srážce. Říkal mi jednou pan Cestka, že po mně pase a tož tedy: na, chlapíku, cos chtěl. Af vidí, že Moravan se nebojí nějakého zablýsknutí očima. Bohdá na nikoho už nebude zuby cenit.
— Tedy se biješ?
— Ano. Musím. A rád.
— Ale je z poselstva. Co tedy dělat?
Ch, však mi král hlavu pro jednoho Němce či Uhra nestrhne. Pozlobili-li jej, možno, že sám bude mít radost, že některý z nich dostal za vyučenou. Král je dnes takový a zítra onaký, uvidíme, co řekne. A ty půjdeš se mnou?
— Ovšem! Jak bych nešel! Bude to hrubě pěkný zápas, chlapík není veliký, ale pružný a zdá se, že i sílu má. Musíš na něho zostra, milý g ■ 315 Bavore. Zachytil jsem jeho pohled, hni, ten hleděl! Ten by ti, kdybys podlehl, pardonu snadno neposkytl.
— Zabil by mne, kdyby mohl. Praví se, že je šermířem proslaveným. Nu, uvidíme, co umí a nic-li neumí, tož mu Pánbůh pomoz! Ani já nejsem právě v smířlivé náladě.
Bavor ještě chvíli procházel se po nádvoří, vyšel 11a terasu, hleděl 11a Prahu, ozářenou zapadajícím sluncem. Viděl tisíce budov, kostelů, klášterů, měšťanských domů, směsici různotvár- ných štítů, arkýřů, oken a střech, 11a nichž lámaly se zlatorudé paprsky zapadajícího slunce, jakoby tam drobné ohníky tančily vířný, neustávající tanec.
VI.
Hned o kuropění probudil Janek Zaječí pysk pana Bavora — rytíř ulehl pozdě a spal hlubokým spánkem lidí, kteří mají čisté svědomí, i nechtělo se mu vstávat z lůžka, vlčí kožešinou pokrytého; teprve když si připomenul, že má dnes utkat se v souboji s Lotharem Gerštorfem, vyskočil z lože jako jelen a hnal se k měděnici, naplněné studenou vodou. Mezitím co Janek brnění prohlížel a zkoumal, drží-li řemeny a přezky, Bavor promnul údy a počal se omývat studniční vodou, usilovně drhl tváře, až zčervenaly jako malované, při tom pobroukával si jakousi písničku. Na utkání s proslulým Gerš- torfem nemyslil více, nežli myslí člověk 11a snídani nebo na neodkladný, ale nikoli těžký úkol. Sebedůvěra, vzbuzená mnohými úspěchy v soubojích, nedovolovala mú ani na mžik pochybovat o výsledku. Tolika rytířům už mečem či palcátem posvítil v oči! S Gerš- torfem snad bude více práce, nežli bylo s jinými, snad se zapotí pořádně, nežli jej položí, ale že by mohl v boji podlehnout, to mu vůbec nezatanulo na mysli. Ej, však není z marcipánu, dostane-li také nějakou mečem, co na tom — říkal si, když drhl tvář drsným ručníkem a kartáčem přihlazoval vlasy. A když byl hotov s ranní očistou těla, znova promnul svoje herku- lovská ramena, až v celém těle zaluplo a počal se shánět po hácích a odění. Za pomoci Jankovy se brzo ustrojil v železo — ještě nebyl hotov a již stál tu Rília z Jablonného, svěží a veselý jako májové jitro.
— Půjdeme?
— Pojedeme, ale u přívozu necháme koně pod ochranou pacholků. Nesmíme se omeškat, aby Němec nemyslil, že mne strach drží za vlasy. Němci jsou lid hrubě podezíravý.
— Pravda pravdoucí. Pojedeme, brachu, mne ostatně netrpělivost pohání. Rád vidím pěkný zápas a tento jistě bude stát za podívanou. Chlapík, zdá se, je tuhý a chuf má do boje hrubě velikou. Chuf má, brachu, spolehni.
— Eh, já taky. Pohled na moje ramena. Udeřím-li plnou silou, kdo mi odolá?
Nu, ovšem, silou tamtoho převyšuješ.
— A v zkušenosti i v zručnosti inu nezadám. Ostatní Pánubohu poručeno, doufám, že poctivého rytíře Němci tlachalovi pod meč nevydá.
— Také myslím. A se Svatavou jsi se nerozloučil?
— Jen několika slovy. Já doufám pevně, že se vrátím živ a zdráv. Ale Svatava je čím dál pěknější, čím dál srdci milejší. Už bych si ji nejraději vedl do kostela. Takové je to poupátko roztomilé, růžička vonná. Než marno mluvit, musíme sedat na koně, čas prchá a nerad by cli, aby Němec nás předskočil. Víš, že mi Svatavu tak mnohý závidí? A ona stojí za závist, není jen překrásná, ale i dobrá, srdce má citlivé, jako ptáček zpěváček, nikomu ublížit nedá a proto ji mám dvojnásobně rád. Já jsem prudký, ranami nešetřím, ale ona anděl a když se na mne podívá, hned bych se za jeden takový pohled od kohokoli nechal zabít. Ale pojď, je nutno spěchat, hle, slunce už vyšlo.
Rytířové vyšli z domu a vsedli na koně. Janek Zaječí pysk s Mikšem Puškou je doprovázeli na svých kobylách, oba drželi se v uctivé vzdálenosti za rytíři, Janek nesl Bavorův štít a těžkou, v Miláně kovanou přílbu s chocholem. Mikeš polohlasem zabručel: — Už zase souboj.
— To víš, náš pán si pokoje valně nepopřeje, dokud Němci budou na světě. My aspoň nejedno pěkné divadlo uvidíme.
— Raději bych někam na vojnu jel, do bitvy, v níž i na pořádného zbrojnoše kus práce zbude.
Nelíbí se mi v Praze a věř mi, stýská se mi tu po domovině, po lesích pod Manovou či Sekoři. Tam pěkně nyní, je máj, tam všecko rozkvétá a ptáci tam zpívají, pinkají, crčí, oj, tam pěkně i veselo a zde nic není, stýská se mi a hned byph domů jel. Lip našim druhům na Pernštýně, nežli nám tu, není pravda, Janku?
— Také bych nyní seděl raději na Pernštýně nebo v Nedvědicích, ale ani tu není zle, aspoň dobrého piva užijeme co hrdlo ráčí.
— I to bych oželel. A hle, už přívoz. Jeden z nás musí tu počkat s koňmi.
— Ty počkáš.
— A proč opět já, milý Janku?
— Nu, proto, že já štít a helm nesu.
— Mohl bys jednou mně přepustit, brachu, tento úkol. Dobří přátelé se dělívají o každou radost. Nuže, Janku, rozdělíš se?
— Až někdy jindy.
— Herež, jaký jsi. Nepřejícný. Ničema člověk, sobík a ne věrný druh.
— A ty bys přepustil?
— Ovšem!
— Nuže, tedy si pomysli, že dnes na tebe přišla řada, podat pánovi štít a vidět souboj. Myslíš si to? — řekl Janek Zaječí pysk.
— Ano. Ano.
— A nyní mysli dál. Já tě prosím, abys mi potěšení postoupil a ty jako dobrý druh svo- luješ a v duchu se těšíš, že tvůj brácha užije pěkné podívané. Jsi hodný, Mikši, že mi dobrovolně ustupuješ.
-— 1 — 1 ==319 — ó ne, já neustoupím. Ty ustup, Janku, dej sem helm i pánův štít.
— Počkej, tak nehrajeme.
Soudruzi by se byli ještě chvíli hádali, ale Říha již zavolal přívozníka, jenž nedaleko ryby do sítě lapal a Bavor pokynul Jankovi, aby slezl s koně a následoval ho na pramici. Po chvíli přívozník zdolal proud a rytíři stanuli na druhém břehu Vltavy. Kam oko dohlédlo, všude prostíraly se zahrady, všude křoviska, obalená pestrým květem, všude ptáci, Hyperionovcem probuzení, zpívali svoji úchvatnou ranní píseň. Vzduch byl teplý, příjemný, prosycený vůní květů. Rytíři několikráte vydýchli z plných plic a vykročili uličkou mezi zahradami. Po chvíli stanuli v hájku, šlechtou tak často vyhledávaném, rozhlédli se a uzřeli rezatou tvář rytíře Sterzmichla, jenž kráčel jim v ústret.
— Pánové zaspali, zaspali? — řekl.
— A kde je protivník?
— Tamto pod břízami na pařeze sedí.
Teprve nyní postřehli rytíři Lothara Gerštorfa. Zikmundův dvořan seděl prostřed březového hájku na pařeze, když uzřel příchozí, vstal a popošel na okraj lesíka, oči dlaní před slunečními paprsky chráně. Kolem rtů přeběhlo cosi jako úsměšek. Rytíř Gerštorf hořel nedočkavostí, vrozená pomstychtivost přemohla rozvahu. Léta sliboval na klenot i víru, že se pomstí za bratra, Bavorem poraženého i zmrzačeného, a když se konečně octnul v Praze, tváří v tvář škůdci, hněv dlouho v prsou živený vzplanul mohutným požárem. K tomu přidružila se osobní urážka — Qerštorí nemohl se dočkat okamžiku, v němž bude mu přáno pohroužit meč v tělo Bavorovo. A Pernštýn pohlížel na protivníka skorém vesele, pěkný jarní den se mu zamlouval, těšilo jej vše, co viděl kolem. Vzpomínal, že včera pojedl výbornou skopovou pečeni na rozmarýně připravenou a že dnes očekává jej pan Krušina z Lichtemburka hned po ránu. Bavor, třeba nemyslil na boj, jenž za několik okamžiků se na mýtince rozpoutá, přece povšiml si nádherné zbroje Gerštorfovy, namodralé, uměle zpracované, zdobené mnohými vy- puklinami i rytinami, dar krále polského, jenž bratru stál za pěkný hrádek se vsí.
Za Gerštorfem, jehož pěkná tvář byla zo- hyzděna výrazem ďábelské nenávisti, postupoval zbrojnoš, oděný uherskou attilou, kalpakem a přiléhavými hacemi se šňůrami, lesknoucími se jako stříbro. Zbrojnoš nesl štít Gerštorfův a jeho přílbu. Rytíř popošel blíž, pohlédl na Sterzmichla a řekl: — Nuže, začneme?
— Ano, začneme — řekl Bavor a ledabyle vztáhl ruku po helmě, již mu Janek Zaječí pysk podával, shodil s hlavy lehký birýt aksamitový a nasadil si přílbu s chocholem, spustil hledí, vytasil dlouhý, široký meč a chopil se štítu. Totéž Gerštorf učinil. Nyní stanuli rytířové proti sobě, oba na sebe pozorně otvory v hledí pohlížejíce, jako dva dravci, ke skoku připravení. Pan Bavor v tom okamžiku myslil si, že je dnes velmi 1 1 —=321 krásně a že je skorém škoda palouk znešvařit lidskou krví, ale současně mu napadlo, že smír je nemožný, že musí Němce zabít, má-li dosíci pokoje. A již nehleděl na trávu rosou pokropenou a na břízy, lehýnce pokyvující korunami, nenepodobnými rozpleteným ženským vlasům, už hleděl pouze na protivníka, měřil očima, pokud hledí dovolovalo, jeho ztepilou postavu, hleděl na meč, o nějž tříštily se paprsky ranního slunce. Cím déle hleděl na Qerštorfa, tím jasněji poznával, že nemá před sebou rytíře ledajakého; kdo mohl se pochlubit podobnou zbrojí, musil něco ve světě znamenat. A Bavor vzpomínal si, že mu pan Cestka vyprávěl o Qerštorfovi a vzpomenul dále, že jej kterýsi Uher chválil, že prý se pokryl velikou slávou v boji s Benátčany. Sám jediný prý na celý houf udeřil a ostatním uherským rytířům svým příkladem dodal odvahy k boji s přesilou. Opanovali prý tehda Uhrové pole jen zásluhou rytíře Qerštorfa a král Zikmund za vítězství mu před celým vojskem děkoval se slzami v očích. S takovým rytířem věru nebude snadná práce. Ale af. Cím slavnější protivník, tím sladší vítězství.
Z poza křů ještě jedny oči pohlížely na Lothara Qerštorfa. A ty, v křoví poloukryté, pohlížely na něho s láskou i pýchou hrubě velikou. Qerštorfův bratr, zde kdysi Bavorem poražený, přišel, skryl se v houští, chtěl být účasten boje, který, pevně doufal, skončí smrtí mladého Pern- štýna. Mohl přijít veřejně, ale styděl se, zde byl potřen a na tomto místě nechtěl se již ukázat, J. F. Karas; Do čtyř artikulů. 21 dokud Bavor dýchá. Skryt v houští napínal zrakt s obdivem hleděl na bratra, na jeho elastické, jakoby taneční pohyby, nikterak neztěžované těžkou milánskou zbrojí. Ale i Bavor mimoděk vynucoval respekt.
Lothar Qerštorf chvěl se nedočkavostí. Už by raději pral Čecha. Tázavě hleděl na Sterz- michla, rytíř Sterzmichl pohlížel na Říhu z Ja- blonného a tento řekl: — Jste připraveni?
— Ano — sykl Qerštorf.
— Nač tedy čekáme? Začněte, pánové!
— Ano, začněte, však čas — opakoval Sterzmichl. A opatrně ustoupil z dosahu mečů, založil ruce na prsou a zvědavě hleděl na oba rytíře, kteří jako na povel pozvedli svoje šaršouny a rozkročili se, aby lépe mohli dorážet. Sluhové ustoupili opodál, oči na stopkách, nedočkavě hleděli na rytíře. Pan Qerštorf zasykl: — Slyšel jsem, že jsi právě na tomto místě porazil mého bratra Arnulfa?
— Ano, zde to bylo.
— Nuže, brachu, na tomto místě dodýcháš!
— Uvidíme — řekl Pernštýn a pohodil opří- lbenou hlavou, jakoby chtěl dodat cosi neuctivého.
Divoký záblesk vyšlehl z pod Gerštorfova hledí. Jako oheň, jenž stohy zapaluje.
— Uvidíš brzo. Tedy na život i na smrt, pane rytíři. Dej pozor, začínám. Můj meč velmi touží po tvojí krvi... A Qerštorf hněvem zmítán najednou vypial se jako luk, na němž nenadále praskla tětiva, zatočil mečem a udeřil. Bavor nastavil meč, ocel zazvonila o ocel, kovaný štít s třeskem narazil na štít odpůrcův. V tom okamžiku rozklinkal se na nedalekém kostelíčku umíráček. Zvonil komusi jinému, ale všichni, kteří stáli na palouku, zachvěli se: napadlo jim, že zvon odzvání jednomu z těch dvou rytířů, kteří v plné síle, v květu svých let stanuli proti sobě.
VII.
Hned po prvních úderech Gerštorfových seznal Bavor, že má před sebou protivníka, daleko převyšujícího všecky, s nimiž se dosud potýkal. Už s nejedním cizím rytířem své síly měřil a leckterým úspěchem pochlubit se mohl, než tentokráte skutečně trefil na mistra, pověst jeho protivníka příliš nepřechválila. Lothar Gerš- torf byl úhořovitě hbitý, ohebný, pružný jako ocelové péro a podivuhodně vládl mečem i štítem. Když přijel do Prahy, pilně se na Bavora vyptával a pověděli mu, že mladý Pernštýn je rytířem proslulým, v užívání meče i kopí mistrem; Lothar Gerštorf tedy sebral veškeren um, chtěl mistra přemistrovat, ukojit vzbouřenou pomstychtivost. Mírně hlavu nakláněje, aby lépe na protivníka viděl otvory v hledí, točil obrněnou pravicí tak lehce, jakoby si tenkou hůlečkou pohrával; nepostál dlouho na jednom místě, tu vykročil v před a podupl, tu o krok ustoupil, tu 324-—-^- ■ , r opět kročil na právo či na levo, buď aby meči Bavorovu uhnul, buď aby lépe mohl udeřit, ale nohama železnými pláty obrněnýma pohyboval tak lehce, jako tanečník, jenž zkouší před zraky četných krasavic novou, ladnou figuru tance. A jeho štít pravidelně zvedal se a padal, pružným ramenem jako pérem držený, vymršfoval se a opět vracel v dřívější polohu, poddajný, jakoby s tělem srostl a pevný, jakoby byl z nej- tvrdší ocele ukován a damascenskými zbrojíři kalen. Jako nehet po skle se sveze, aniž na něm stop vrypu zůstavil, sklouzával po něm Bavorův meč.
Mladý rytíř byl zřejmě překvapen protivníkovou obratností a silou. Předpokládal, že s Gerš- torfem bude těžší práce, nežli s jinými, ale nevěřil, že bude téměř nad jeho síly. Oba zápasníci doráželi s počátku jako na cvičišti, jakoby si hráli se zbraní; zkoumali se navzájem, hledali svoje slabiny, ale po chvíli zápas přeměnil se v urputný boj, meč třaskal o meč i o štít a mimo třeskot mečů a supění zápasníků nic slyšet nebylo. Oba dýchali těžce pod železnými krunýři, oběma po lících skrápěl horký pot.
I Říha z Jablonného, jenž z povzdálí k boji přihlížel, byl zřejmě překvapen; s údivem hleděl na Gerštorfa, jako na zázrak zřídka spatřený, nedalo mu to, přibližoval se krůček po krůčku a hleděl na zápas očima široce rozevřenýma, ulpívajícíma s obdivem i nepokojem na dvou železem obrněných postavách a na dvou jako ohromné hadí jazyky kmitajících se mečích.
Také rytíř Sterzmíchl hleděl na bojující a spokojeně si rudou bradu hladil. Slýchal, že Bavor z Pernštýna je v soubojích mistrem daleko proslulým, ale soudil, že tentokráte prohraje svoji hlavu; Gerštorf dotíral na mladíka opravdu krutě, napial všecky smysly, používal všech prostředků, jež mu skýtala dlouholetá zkušenost, sílu spojoval s úžasnou obratností a vypočítavostí, bleskem vypadal na Moravana, nenadálými pohyby rozptyloval jeho pozornost, jako obratný kouzelník ji rozptyluje, aby nepozorovaně rnohl provést jeden ze svých hoktis- pokusů.
Meče vířily v ovzduší, jitřním sluncem prozářeném; chvílemi bylo vidět jen světelný vír, kruh, z něhož, zdálo se, jiskry vyskakují, jako z pod kovářova perlíku.
Hned Bavor útočil, hned Gerštorf. Obrněná ramena se zvedala a klesala, zápasníci otáčeli se jako dvě nestvůry a zasazovali si navzájem strašné rány, jeden druhého snažil se ochromit.
Sterzmichl. jenž dosud neviděl takového divadla, nemohl se déle opanovat, poplácával Ríliu z Jablonného na rameno a hlučel: — Pane, to je zápas. Na takový by celá Praha měla hledět. Aj, aj! To je obratnost! Vidíš, jak hravě pan Gerštorf ocelí vládne?
— Ano, vidím — zabručel Říha.
— A co tomu pravíš?
— Nic.
— Takový rytíř! Jednoho po druhém by vás všecky pobil, Čecháčkové, och, Gerštorf je v zá- polení mečem mistr nad mistry a nikdo mu neodolá, marně by se každý o to pokoušel.
— Oho!
— Snad bys chtěl ty? Co?
— Snad. Proč ne.
— Myslíš, brachu, že Pernštýn odolá? Tvrdý je, pravda, ale nevydrží. Nemůže. Hle, opět ustupuje? Gloria tibi, domine!
— Neřvi, Němče, nebo tě chytnu za ucho a pak budeš ty ustupovat. Počkej, teď Bavor vypadl, teď chlapíkovi ukáže, co umí.
— Af! Af! Nic nedokáže! Lothar už jej opět zatlačil zpět. Hej, hej, pohleď, jak mečem krouží. Jaká to hbitost! Jakoby ani železného odění na těle neměl! Jak prudce doráží! Bij Čecha, bij, Gerštorfe!
Říha odplivl, v duchu si myslil: už je zle. A Sterzmichl, tluče se v bok, vykřikoval: — Hejá, nic s ním Čech nesvede. Nic s ním nesvede! Bit bude jako žito. Našel se mistr, jenž dravého ptáka zkrotí! To na vás, to...
Říha se zasmušil ještě více. Pozoroval, že Bavor ustupuje a bál se, že klopýtne o kořen, pak byl by v rukou Gerštorfových a jistě Němec by Čechu nedal pardonu. I Bavor už dávno postřehl, že Gerštorf nad něj obratností vyniká, ale přece ducha neztrácel, poznal, že tělesnou silou Němce převyšuje a na tomto poznatku budoval svoji naději na vítězství. Rychle promýšlel situaci. Musí omezit se na obranu, musí Gerštorfa unavit, protáhnout boj a teprve v poslední chvíli, až Němcova ramena zemdlí, se- brat veškeru sílu a udeřit jako blesk a hrom. Opatrně ustupoval, bystře pohlížel na Oerštoría, naslouchal, snažil se podle jeho dechu uhádnout, jak dlouho ještě vydrží.
Němec supěl těžce.
Nevydrží — myslil si Pernštýn a odvaha v jeho prsou rostla jako řeka po dešti.
Oerštorf prohlédl Bavorovy úmysly. Vztek v něm zabouřil. Chtěl Čecha vylákat z reservy, dotíral ještě divočeji, ale už cítil, že dlouho nevydrží, v ramenech už jakoby mravenci pobíhali a šimrali. Dech se krátil. Jednou, dvakrát ruka, štítem pohybující, klesla. Na to čekal Bavor. Vyrazil a počal prudce dotírat na Němce. Meče syčely ve vzduchu a třaskaly o sebe jako dva perlíky, vymršfované ohromnými rameny Ky- klopů. Najednou za zády bojujících ozval se drsný, příkrý hlas: — Ustaňte!
Do Říhy jakoby hrom udeřil. Ani se neohlédl, poznal hlas krále Václava. Také rytíř Sterzmichl se zachvěl a rychle se ohlédl, bylo-li by možno vskočit někam za strom. Jedině zápasníci nedbali rozkazu, zabráni v boj, snad vůbec nepozorovali krále a neslyšeli rozkazu. A tu Václav skočil mezi ně jako vlk a kordiskem mávaje křičel: — Dost! U všech hromů, dost, nebo vás do nejhlubší věže pošlu!
Těžce oddychující rytíři teprve nyní postřehli krále Václava a sklonili meče.
— Hle, Pernštýn. Už jsi zapomenul, že jsem ti souboje zakázal? U všech hromů, s vámi člověk musí zkrátka, jsem na vás málo přísný. Však počkejte! A kdo je druhý?
Lothar Qerštorí zvedl hledí a dvorně se králi uklonil.
— Aj, aj, průvodce uherského poselstva!
— Cech mne hrubě urazil, jasný králi.
— Lžeš, Němče, sám jsi mne vyhledal, je svědkem tuhle Říha. A po Cestkovi z Myčic jsi mi vzkázal, že mne najdeš.
— Ale tys mne urazil.
— Chtěl jsi se mi pomstít, že jsem tvého bratra posekal. Lžeš.
— Ty lžeš — — Dost, pánové, ticho. Už jsem dost slyšel, věc uvážím a rozsoudím. Královským slovem vás oba zavazuji k věčnému pokoji. Rozuměli jste? Meče do pochev! Co proti sobě máte, vyšetřím, uvážím a rozsoudím. Slibujete, že se bez mého svolení už v boji neutkáte?
— Byl jsem uražen — řekl Qerštorf.
— Neslíbíš-li, rytíři, nezbude mi, nežli abych tě s ozbrojeným průvodem hned vypravil za hranice. Nestrpím v zemi svárlivců. Nestrpím!
Qerštorf vztekle pohlížel na Bavora. Najednou jakýsi nevyzpytatelný úsměšek zahrál na rtech, oči zazářily, jako když z nenadání hlavou proběhne důležitý nápad. Uklonil se dvorně králi a meč v pochvu zastrkuje prohlásil: — Já slibuji.
— A ty. Pernštýne?
— Když slíbil protivník, slibuji též. Já nového boje vyhledávat nebudu.
— Na rytířské slovo?
— Na rytířské slovo, jasný králi.
— Nuže, dobře. Ty, Bavore, hned půjdeš na hrad a ohlásíš se u královny. Jděte, pánové... Rytíři se uklonili a král za okamžik osaměl na bojišti. Hleděl za odcházejícími šlechtici, prsty nervosně vous cuchaje. Král Václav zlobil se na všechny třenice, život v Čechách rozrušující. Kam sluch upial, všude váda, ve městech, na zámcích, všude spory a potýčky. A král tušil, že z toho, co se dnes po Čechách ozývá, může povstat bouře opravdová, všecko drtící.
VIII.
Bavorovi zbylo právě tolik času, aby se letmo rozloučit mohl s pannou Svatavou Lich- temburkovnou; královna mu sdělila, že jej postoupila k službě králi, aby se tedy hned připravil na cestu, král ještě dnes odjede na Žebrák. Mladý rytíř nebyl valně potěšen, příjemněji bylo v Praze, po boku panny Svatavy, příjemno bylo by i na Kunraticích, odtud do Prahy byl jen skok, ale Žebrák s horami a lesy místy téměř neprostupnými nebyl nejvhodnějším místem pro zamilovaného. Bavor chápal, že jej král odvádí z Prahy, aby se nemohl opět v křížky popadnout s Gerštorfem a mrzela jej králova nedůvěra: vždyť přece slíbil na rytířské slovo a pravý rytíř slova nezruší, ať by se dělo co dělo. Nerad sedal na koně, ale proti královu rozkazu nebylo lze jednat.
Králova družina nebyla četná. Mnozí dvořané ještě dleli na svých statcích; v březnu rozprchlo se panstvo do svých domovů, dohlédnout na jarní práce a v máji do Prahy nespěchalo, nebylo tam, jak bývalo dříve. Můra církevní klatby ještě ležela nad Prahou, široká, jako har- pyje ze starodávné báje, děsící každého, kdo se blížil k městu. Můra církevní klatby ulpěla na pražských střechách, na kopulích i věžicích pražských kostelů, zvonům zamrazila srdce. Jen v okolí Prahy ještě se zvonilo, jen za hradbami udělovány svátosti. Interdikt Prahu velmi popudil, byl záminkou i podnětem k novým a novým výtržnostem, jež často rušivě zasahovaly i na královský hrad. Nečetná družina klusala po silnici, zalité zlatistě lesklými paprsky májového slunce; rytíři jeli mlčky, v čele král, jako vždy zachmuřený.
Po hodné chvíli král Václav pokynul Bavorovi, aby se přiblížil. Mladý rytíř pobodl velikého, plavého koně, v Němcích koupeného. Král na něho upřeně pohlédl.
— Tak brzo jsi zapomenul na moje přání?
— Nezapomenul jsem — řekl Bavor.
— A přece jsi se bil s Gerštorfem. Nemám to rád.
— Vždyť mi nic jiného nezbývalo. Němec se zlobí, že jsem jeho bratra posekal, a vyhledával vádu. Mohl-li se člověk ukázat zbabělcem? Co by o mně vyprávěl na cizích dvořích? Co by soudil svět o českém rytířstvu?
— Vím, ptal jsem se, proto jsem tě nesoudil přísně. Ale nyní na čas dej pokoj, Qerštorf odjede a s ním ostatní. Nechci už o nich slyšet a o Zikmundovi teprve ne. Při sám ... Vždyt on není nejmenší příčinou všech těch nepokojů, jež mi život ukracují. On má ve všem prsty.
— Zikmund? Uherský král?
— Ano. Proč zval Husa do Kostnice? Proč mu glejtem zaručoval svobodu? Hus byl na Krakovci a už se mi zdálo, že je v Čechách pokoj. Sedlákům v polích kázal, nu, co na tom, af káže. Jen když mi města nebouřil. Prahu ne- vzněcoval. Dělal jsem, co jsem mohl, abych obě strany udržel na uzdě, vím, ani jedni, ani druzí mne za to nechválili, těžko se zavděčit všem a král se obyčejně nezavděčí nikomu. Já to vím, třeba mi to nikdo neřekl do očí. Málo upřímní jsou lidé, když král s nimi hovoří.
— Já jsem upřímný.
—• Vím a mám tě proto rád. Jsi prudký, divoch, ale něco z tebe může být, chlapče. Jednou, pamatuješ, divil jsi se, že se nepostavím cele na stranu Husovu. Bylo možno postavit se? Co by tomu řekla pak druhá strana? Vyvolali bychom boj, věřím, že jednou nadejde, hledím kolem sebe a myslím o všem, i když zdá se, že nemyslím. Tam v lesích, o samotě, lecjaké myšlenky vklouznou do hlavy. Někdy veselé, někdy smutné. Jednou myslíš pouze na tu zvěř, která úvaly chodí a na mýtinách sobě hledá pašu, na ptáky, kteří nad hlavou člověku cvrlikají, ale časem nelze na to myslit. Chodí poselstva, ten na toho žaluje, onen na onoho a král v lesy utíká, aby neslyšel, než ani tam nemá pokoje. Nedá starost, nedá bolest. A já často přemýšlívám o tom našem národu. Víš-li, kolikeré zlo jsem viděl? Prvním zlem jsou velcí páni. Jim jde o statky, kdo má něco, chce víc. Kdybych dobyl nových zemí, mohl bych rozdávat statky a hodnosti, ale z čeho dnes rozdávat? Kdybych dával, byl bych oblíben, lidé rádi berou a nejraději berou velci páni. Víš, kolikráte se proti mně vzbouřili všelijací ti Rožmberkové a jejich spřeženci? Kolik hrozných dnů mi připravili? Velkým pánům se král zamlouvá pouze tehda, když se ve všem řídí jejich radami a dá jim, co chtějí. Oni by nejraději byli králi a král aby byl hračkou v jejich ruce. Ale já chtěl vládnout po svém rozumu a spravedlivě, proto jsme byli nepřáteli. Druhým zlem je, že je u nás mnoho kněží a že je můj jasný otec příliš rozhýčkal. Dával jim příliš mnoho, jde-li král s kněžími, cpou jim zlato poddaní. Dokud bylo málo kněží, měli dost práce a nebylo času smýšlet na všelijaké hlouposti. Zahálka ďáblova podšívka, když nebylo práce, „ chápali se kostek, potulovali se po hospodách, osvojovali si rytířský mrav; v krčmách po groši hledí, knězkové zvyklí na lepší život lépe stříhali ovečky. A když přišel Hus, musili proti němu, neboť on chtěl, aby jinak žili. Aby odvykli zvyklostem. To je špatně znal, milý brachu.
-.-■■■■ ■ " ■ 1 1 1 333 A třetí zlo u nás, to Rolli. Rozlezli se po Cechách a naparují se, i na krále by si troufali. Dva sedláci v jedné chalupě, dva rytíři v jednom zámku, dva národy v jedné zemi nikdy se nesnesou. Můj otec staral se o pořádek v zemi, pravda-li?
— Pravda, jasný pane.
— Můj otec staral se tedy o pořádek. A, brachu, kdo měl z toho prospěch? Loupežníky pobil, jejich zámky rozbořil, silnice upravoval, nové hrady stavěl, ale kdo z toho měl prospěch? Český rytíř? Český sedlák? Co myslíš?
Bavor několikráte mhourl očima. Král Václav na něho hleděl tak podivně. Bavor už poznal, že na krále usedla řídká chvilka sdílnosti, okamžik, kdy niterná nespokojenost hledá cestu ven, kdy musí hovořit s kýmkoli, vyzpovídat se a vypovídat na celé měsíce pochmurného mlčení. Tentokráte si jeho vyhlédl a bude mluvit, dokud ho to neomrzí. A pak se třeba zastydí za sdílnost a zažene jej třeba až na Moravu, aby jeho řeč pánům bratřím nemohl opakovat. Ej, kdyby nebylo Svatavy, snad by bylo lépe na Pernštýně, prostřed nádherných hor a hvozdů. A nevědět o ničem, co hýbá královstvím, nestarat se o nic, běhat s kuší po lese a bavit se. Ale Svatava...
Král chvilku mlčky hleděl na Bavora. Posléze rukou mávl a pokračoval v řeči: — Kdo měl z toho ze všeho prospěch nej- větší? Co loupežníci vzali rytíři? Na tvrdý hrádek neudeřili. Co vzali sedláku? Nic nemá, kde nic není, ani zbojník nebere. Kupce a řemeslníky bili, jejich tovar pobírali, obchod a řemeslo ohrozili. Ale kdo je u nás kupcem? Kdo řemeslníkem? Pohleď na Prahu, pohleď na ostatní města. Kupectví je v rukou Němců, řemesla v rukou Němců, Cech je snad jen pacholkem u Němce, je-li řemeslník, málo prodává, ti, co po trzích jezdí, jsou Němci. Němcům pomohl na nohy můj otec a Němci se za to od- vděěují synovi. Tak se odvděěují, že div z kůže nevyletím. Nejsem ani já bez viny, ale to, co se nyní v Čechách děje, vzalo počátek tam v těch dobách zlatého pokoje: Němci příliš zbohatli a bohatý člověk je nedůtklivý člověk, dobré bydlo je hrubě ponouká. Nevyčítám, brachu, co se stalo, stalo se, jasný můj otec Karel měl jistě nejlepší úmysly, kdo mohl tušit, že se všecko jinak obrátí? Je v Čechách mnoho blahobytu a mnoho bídy. Ta bída je proto, že zlatý peníz jen v rukou pánů, kněží a německých kupců, co šlechtic na sedlákovi urve, dá knězi nebo kupci za hříšné strůje, za drahou zbraň, za koření všelijaká, za kmenty, atlasy, prošívání, za klenoty. Všichni myslí, že já nevidím, že mne víno oslepilo, ale já dobře vidím. Ej, brachu, neveselo bude v Čechách, až já oči zavru.
— Snad všecko mine.
— Nemine, nemine! Slyšels někdy o starých Římanech? Veliký to byl národ, z hrsti půdy vybudoval slavné město a veliké království, mnohá cizí království si podmanil, ale zahynul v červech, jakmile dovršilo se bohatství jedněch • 111 1 1 335 a chudoba druhých. Velké bohatství národu ne*- slouží, zlato probouzí vášně a vášně národ roze- žerou jako červi. Beatus ille, qui procul negotiis paterna rura bobus exercet suis, napsal starý básník a pravdu napsal, kdo je králem na svém kousku půdy oseté, je šťastnějším, nežli král velikého království. Myslíš, kdyby mi nešlo 0 vás, že bych se nezahrabal někde do lesů a neřekl si: ať si Cechům kraluje kdo chce? Ale po mně by přišel bratr Zikmund. A já nemám rád Zikmunda. A kdo ví, zdali by mne na pokoji nechal v mých lesích. Já Zikmundovi nevěřím. A že Husa na smrt vydal, neodpustím mu, věř, neodpustím. Od té chvíle je zle, bouře je nad námi a já s chvěním čekám, kdy hrom do všeho udeří. Tou smrtí byl národ popuzen. Živý Hus nebyl tak nebezpečný, jako mrtvý. Když mu dal glejt, měl dodržet, ať si otcové v Kostnici děli co děli. Mně vzkázal, že prý jinak nemohl jednat, ale nepravda je to. Proč by nemohl? Však by mu otcové byli vojnu nevypověděli, kdyby jim Husa třeba násilím vyrval. My teď máme vyjídat, co nám tou hranicí nadrobil. U všech hromů a blesků!
— Krále Zikmunda každý odsuzuje.
— Nejvíc jednota husitských pánů. A víš-li, že je tato jednota hodně nebezpečnou i mojí vládě? Husova smrt spojila na pět set rytířů 1 pánů, kdyby dnes vzkřikli, vstanou s nimi společně města, ba i sedláci. Ale zdaž tato moc není na úkor moci královské?
— Proti tobě, jasný pane, nikdo nebrojí.
336=—- = 1 — Uvidíme. S Husem jsem ve všech punktech nemohl souhlasit, uvidíme, v čem bude možno souhlasit s Jednotou. Jen aby míry nepřebrali. Aby království újmy nevzalo. O to mi, brachu, jde.
— Mně se na těch nových lidech mnoho líbí, nejvíce to, že jsou ve všem opravdoví, že vážněji hledí na život a že se snaží být lepšími.
— Ze ano? — podivil se král.
— Zvláště Pražané. Co Husa přijali, méně nápadné strúje vidět, méně klenotů a ani v krčmách Praha tolik nevysedává, jako dříve. Je vidět, že kázání Husova nepadla na skálu. Mistři s tovaryšstvem lidštěji zacházejí i s ostatní čeledí, větší srdečnost všude. A kdyby toto zase nepominulo, dost Hus vykonal.
— Ba, ano, pravda! A tohohle jsem si hrubě nepovšiml.
— Snad ani já bych neviděl rozdílu, zvláště proto, že tu bývalou Prahu málo znám, ale je tu učený mistr Tempi passati, jenž mne na zjev ten upozornil a byf mistr nebyl Husovým přítelem, přece jej velmi za to chválil, že lid vedl k prostotě a k střídmosti. A Husovo učení nejvíce působí od oné chvíle, kdy slova svá hořící hranicí pečetil.
— A pohleď, brachu! Tamhle už lesy, tamhle už moje pravá říše. Tak nám v rozhovoru cesta utekla. Hle, jak jsou pěkné ty lesy v záři odpoledního slunce. Než zapadne, jsme na 2e- bráce — řekl Václav král, dychtivýma očima širé hvozdy obhlížeje. A koně pobodl, už ne- mluvil, už jen hleděl a hleděl na vrchy kupicí se kolem Berounky a na lesy, prostírající se od obzoru k obzoru jako pestrý koberec, na němž tmavozelená barva s modravou převládají. Po chvíli tlum jezdců pohroužil se v mlčenlivou náruč lesa.
IX.
Na Žebráce tekl život královy družiny dosti jednotvárně, jako řeka na rovině, kterou v klikatinách prochází, nudná jako ta zeleň luk na pobřeží a modř oblohy nad rovinou se klenoucí. Reka na rovině neposkočí si, nezajásá bujarou písní horských pramenů i kaskád a život v samotě mladého člověka nepobaví, nerozehřeje. A s králem tentokráte, až na dva, na tři starší, jeli samí mladí lidé, panošové a pacholci, kteří životu v lesích a zvykům lovecké družiny dosud neuvykli. Král Václav, jakmile se octnul na Žebráce, opět stal se nemluvným, v sebe zabraným patronem, časně vstával a s družinou odcházel do lesů, pozdě se vracel, často poobědvali někde na samotě, v chatě uhlíře, v královských lesích pálícího uhlí, u smolaře, připravujícího kolomaz, někdy kromě vlastních tváří po celý den jiné lidské neuviděli, jen se zvěří potkávali se na úzkých, sotva znatelných pěšinách. A zvěře bylo v královských lesích stále hojnost, vysoké i nízké, chlupaté i pernaté; žili tu jeleni šestnácterákové, kteří pyšně nosili J. F. Karas: Do čtyř artikulů. 22 svoje ohromné koruny v době podzimního ba- brání, ale nyní v máji ukrývali se nejraději v údolinách a neukázali se, dokud je nevyplašili psi; vídali narudlé srnce, stáda divokých sviní, rochtajících kolem bahnisk a mokřálů a myslivci vyprávěli jim o rysech, vlcích a medvědech, jejichž doupata znali jako svoje příbytky a vyhledávali, kdykoli některému z mladých rytířů napadlo změřit svoje síly s mumlavým huňáčem. I o tetřevech, tetřívcích, jeřábcích a slukách myslivci pověděli leccos zajímavého, o divokých kachnách, jež stříleli, když táhly na sever nebo na podzim na jih. V lesích bylo několik mokřálů, na nichž žili bobrové, vodu ze všech živlů nejvíc milující, a kolem oněch mokřálů pobíhala všelijaká pernatá zvěř, kterou ani myslivcové neuměli jmenovat. Tomu, kdo lov miloval, skytaly královské lesy vše, po čem si zamanul, nej- starší myslivci dokonce vyprávěli i o losích a zubrech, ale ti už v této části Cech byli vyhubeni. Za to zajíců, kun, tchořů, veverek a podobné drobné zvěře chlupaté, orlů, krahujů a jiných pernatců byl všude nadbytek a mladí rytířové za orlem kroužícím nad mýtinou poslali nejeden šíp. S počátku mnohé bavila novost pohledu a unášela oblíbená zábava rytířů, ale po několika dnech všecko sevšednělo a družina, ačkoliv mozky velmi namáhala, nedovedla vymyslit nic kloudného, čím by dlouhou chvíli zahnala. Jedni uchylovali se k číši a ke kostkám či k vrhcábnici, jiní pořádali rozličné hry a štvanice, nejčastěji lišku vykopali a v pytli odnesli na volné prostranství, pak ji vypustili a štvali královskými chrty. Liška nejčastěji utekla do lesa, neboť nikde nebylo tu většího prostranství holého, na němž by psi mohli ukázat, co dovedou — liška, jakmile octla se v lese, měla tu přednost, že lépe stromům dovedla se vyhýbat, chrtové za ni skákali a bili čenichy o kmeny, posléze vraceli se okrvavení a bez kořisti. Než i to na konec mladý lid omrzelo. Občas přijel posel z Prahy s novinkami, pak den bylo na hradě veselo, ale král neměl rád těchto poslů a zakazoval si, aby jej v klidu rušili, jde-li jen o malicherné události. A nic velkého se po kolik týdnů neudálo, život ustavičně běžel stejnými kolejemi, jednotvárný všude, jak zahrada zelím osázená. Mladí lidé pobroukávali, ale král si velmi liboval samotu a pokoj a nejevil chuti vrátit se do Prahy, nebo aspoň na Kunratice, po Václavovi přezvané na Venzelštein. Král Václav celé dny chodil někde po lesích, nebo seděl na stráni a hleděl dolů do trávy, pozoroval kutění mravenců lezoucích po stéblech a drobných broučků, bzučících zlatých mušek, i motýlů, poletujících s květu na květ, i drobných ptáčat, dovádějících v houštinách. Leckdy seděl nepohnutě jako socha z kamene vytesaná a po celé hodiny hleděl kamsi do daleka, na kopce, hvozdy, na modrou oblohu, s kopci a hvozdy v jedno splývající. Nač myslil v těch chvílích, co dělo se v lebce, pokryté řídkými, už šedivějícími vlasy, nikomu nepověděl, dny sdílnosti pominuly, než dvořané chápali, že je v králově mozku stejně neveselo a pusto, jako je neveselo a pusto v celých Cechách.
Den po dni plynul, jeden druhému hrubě podobný.
Jednou přihnal se od Prahy jezdec na zpěněném koni, pacholek pana z Lichtemburka, a hlučně sháněl se po Pernštýnovi. Vyřizoval vzkaz, jenž panem Bavorem otřásl jako hromová rána, z čistá jasna člověku za zády zaduněvší.
X.
Lothar Gerštorf zůstal v Praze, i když uherské poselstvo odjelo do Peštbudína, kdež právě král Zikmund se zdržoval. Gerštorfovi nechtělo se z Prahy, zalíbila se mu velmi, více nežli zdi, arkýře a věže zalíbily se mu krásné oči jedné Pražky, mladého, šumného děvčete, které potkal nedávno u Týnského kostela a pronásledoval kus cesty. Panna snad zpozorovala, že je pronásledována rytířem, dvakrát se plaše ohlédla a najednou zmizela v domě paní Anny z Frim- burka, Lothar nadarmo obcházel, už nevyšla, nadarmo se lidí vyptával, kdo v onom domě bydlí. Lid viděl rytíře a Němce českou řeč hanebně lámajícího a neochotně odpovídal. Gerštorfovi se panna, ač ji pouze letmo zahlédl, velmi líbila a byl by kolik ílorénů obětoval za sebe menší zprávu o ní. Panna byla prostě oděna, ale po rukou a po chůzi i po vzhledu soudil, že patří k šlechtě. S počátku jen rozmar hnal jej v dobrodružství, ale nezdar, jemuž neuvykl, jej podráždil a probudil umíněnost, vlastní všem Gerštorfům. Lothar chodil sem a tam pod okny starobylého dotnu, tak dlouho, až tovaryšům a mendikům, vracejícím se ze školy, stal se nápadným a nejedno perné slůvko musel přeslechnout; pražská mládež postavivši se mimo dosah kordiska častovala pana Lothara veselými popěvky o Rollech, cizozemcích, nickalcích, kteří jen českou zem vyjídají a na freje smýšlejí. Snad panna z poza okna vyhlížela a smála se jeho rozpakům — Geršťorf bledl i rudl a posléze, když seznal, že nic u domu nepořídí, spěšným krokem vrátil se do svého bytu a poslal na výzvědy sluhu. Než pacholek nebyl pána šťastnější. Gerštorf umínil si, že pannu vypátrá, v Praze přece neztratí se jako jehla v kupě sena pěkná dívčí tvář. Několik dní už potuloval se po ulicích, pannu hledaje, ale nenašel, jakoby kámen do vody padl.
Jednou, toulaje se Caletnou ulicí, uzřel bratra Arnulfa. Jednoruký vyšel z nějakého domu a zpozorovav bratra, hned k němu si naměřil, z daleka volaje: — Už jsi u mne nebyl kdo ví jak dlouho. Kde se, bratře, ustavičně touláš?
— Prahou chodím z dlouhé chvíle.
— Pěkné město. Co?
— Je málo jemu podobných, leckdo jsem byl ve světě, ale to musím uznat. Škoda, že není naše, že Cechové Němce od vlády zatlačují.
— Ano, to je pravda. Kdysi bývalo tu vše jinačí, našim patřila radnice a kdo má v rukou radnici, má i meč i brány a věže s cimbuřím, tvrzky s podsebitím, co kolem bran vidíš. Caput regni Ceši Praze děli, ale bylo to město naše, než král Václav to všecko změnil, hřiz ho zab!
— Divný pavouk ten král Václav.
— Němců nemá rád, zanevřel na nás.
— Na Uhry též i na Zikmunda. Už jsem ti vyprávěl, Arnulfe, jak přijal Zikmundovo poselstvo? Zdá se mi, že jsem o tom hovořil.
— Ano. Vím. A kam jdeš?
— Nikam — řekl Lothar Gerštorf.
— Pojď tedy ke mně, na číš dobrého rakouského. Ta jediná útěcha mi zbyla od oněch časů, kdy jsem ruky pozbyl. Jediná útěcha, bratře. A býval jsem chlapíkem, jehož se mnohý a mnohý obával.
— Vím, vím!
— Ten Cech mi jedním tnutím meče život na věčné časy otrávil. Co mohu činit?
— Nečinnost, tof smrti horší.
— Já jsem se zrodil k meči, nikoli k diplomacii, nemám hlavy kancléřské, ale pěst jsem kdysi měl tuhou, nepoddajnou. A hle Rytíř Arnulf pozvedl pahýl pravice, panem Bavorem přeseknuté.
— Vím, vím. Den co den myslím na to.
— A přece jsi mne nepomstil.
— Mohl jsem? Když jsem se už chystal k rozhodné ráně, objevil se na bojišti král Václav a nařídil pokoj. Co jsem měl dělat? Pověz!
— Já bych neposlechl.
— A vyhnal by mne s ostudou z Čech!
— Králova posla?
— Nebyl jsem delegátem, jen dobrovolným průvodcem uherských poslů, mohl mne vyhnat. A Zikmund by mne nebránil, v maličkostech rád dá za pravdu Václavovi, aby jej in politicis získal pro svoje záměry. Král Zikmund by mne obětoval, třeba mne rád vidí, v politice mu nevěřím.
— Ale co nyní?
— Bít se s Pernštýnem nesmím, dal jsem rytířské slovo, to nutno dodržet.
— Bít se nebudeš — — Dokud král Václav žije, v souboji s ním bít se nebudu.
— Tedy jsi bratra opustil, tedy jsi zapomenul na křivdu, na celém rodu spáchanou — — Nezapomenul jsem — sykl Lothar a jeho oči zlověstně zasvítily.
— Co tedy učiníš? Pověz, bratře.
— Bavorovi z Pernštýna něco provedu. Co, nevím, ale snad mi něco napadne. U kornyfela, dozajista něco vymyslím, neboj se, u kornyfela slibuji. A ty, Arnulfe, znáš mne!
Jednoruký pohodil vlasatou hlavou. Po chvíli, snad aby Lothara ještě více podráždil, řekl: — Eh, zapomeneš, Pernštýn se ožení a sejde ti s očí, bude sedět někde na Moravě na zámku, zapomeneš, brachu, a nepomstíš mne. Slibovat jsi neměl Václavovi králi.
— Mlč. Stalo se. A Bavor že se ožení?
— Ovšem. Každý tvrdí, že si vezme Svatavu Lichtemburkovnu, tu, o niž tehda povstala váda.
— Hrn, kdybychom, brachu, mohli mu — — Co? Pověz!
— Nic. Nic. Počkej, až uvážím. Nenaléhej, bratře, nech mne. A hle, jsme už před tvým domem — řekl Lothar.
Vešli. Lothar Oerštorf kráčel s hlavou sklopenou, čelem svraštělým, jako člověk, jenž usilovně o něčem přemýšlí. Na chodbě panovalo přítmí. Posléze stanuli v pokojíku, prostě zařízeném, jehož jedinou ozdobou byla rytířská zbroj a police, na níž nacházela se trocha pohárů a konvic, některé velmi ozdobně pracované. Arnulf odložil pláštík, postavil na stůl konvici s vínem a dva poháry. Nalil a Lothar mechanicky sáhl po číši, vyprázdnil ji do dna.
— Táhnout umíš — řekl Arnulf.
— Co jsi pravil?
— Že piješ jako kantor od sv. Víta. Cantores boni potatores, říká se v Praze. A ty jsi u Zikmunda pít nezapomenul, vid, milá bratr?
— Zikmund sám rád k číši usedne, veselicí nepohrdne. Ba, on být v Káni Galilejské, nebylo by zázrakům konce, ne že by víno z vody uměl dělat, ale vypil by všecko, jen když by trochu bylo vínu podobno. Ty jsi pravil, že Pernštýn chce se ženit? Ajhle, to je mi novinou. Tedy svatbu strojit...
— Ano. A co stále meleš o cizí veselce. Je ti po tom tolik, jako psovi po cizím ocasu.
— Nevíš. Počkej. A ta jeho křehotinka je hezká?
— Hm. Já ji už léta nespatřil. Tehda byla děckem, snad je z ní krasavice, kdož ví.
— A je v Praze?
— V Praze. Obyčejně v Praze. Pan Krušina z Lichtemburka, také takový zarytý Husita a náš odpovědník, zřídka na své zboží jezdí.
— Och, jen kdybych věděl, má-li ji rád, tak rád, aby se svíjel úzkostí, kdyby se náhodou octla v mých rukou. Och, kdybych toto věděl, brachu, já bych — — Nu, co?
— Já bych Pernštýnovi zahrál skočnou!
— Stále ti nerozumím!
— To proto, že ti dobrý Pánbůh na rozumu nepožehnal. Nejsi, milý brachu, z těch, jimž stačí napovědět. Mysl máš jakousi těžkou, olověnou.
— Dopověz tedy.
— A proč? Myšlenka uzrá i bez tebe. A hle, víno máš dost dobré.
— Však už málo, Israel Hull už na dluh nechce dát, prý kdo ví, kdy bych mu zaplatil. A peněz, bratře, není. Nejraději bych nějakou službičku někde, nějaké kastelánství, nebo jiný úřad, ale v Cechách Němcům teď nepřejí a v Němcích je hladovců k nespočtení. Snad bys mohl přimluvit se u Zikmunda.
— Snad bych mohl. Myslil jsem, že ti ještě mnoho zbylo z podílu po otci. A tys všecko propil?
— Všecko. S Frysauerem a s ostatními. Dnes už se ke mně nehlásí, vědí, že melu z poslední vody a bojí se, abych je o půjčku nepoprosil.
— Ano, takový je svět. Škoda, že nejsi chytřejší, mohl by ses u páterů obživit.
— Páter že by někdy pustil groš? — podivil se rytíř Arnulf.
— Ano, běží-li mu o měšec.
— Neznám takového kněze, který by na groši nelpěl jako čertova bába na chvostišti. To snad jediný ten jejich Hus po penězích se nehonil, ba jiným dával. Ale naši?
— Počkej, přijde čas, kdy naši budou muset groš pustit. Je ten čas, brachu, nedaleko, schyluje se k pořádné pranici mezi českými tvrd_o- hlavci a kněžími, koncilu věrnými. Já jsem v Čechách několik dní a přece už rozpoznávám, k čemu se schyluje; Husité vyhánějí z far pátery, držící s papežem a s koncilem i s naším králem, který bohdá jednou tu napraví, co Václav pokazil. Mohou páteři mlčky snést vše, co se na ně valí? Vždyť jde o jejich živnůstku, o pre- bendy, o groš a to vše musí hájit, nejde-li to slovem, latinským citátem, tedy, u ďábla, nutno sáhnout po argumentu kovovém. Meč na Husity, to bude platit a Jan biskup litomyšlský už najímá všude rytíře i pacholky, chce se do Čech vrátit v čele ozbrojeného houfu. Páteři mají strach o beneficia a z toho strachu může chytrý těžit. Já, nemít pánem samého krále, hned jdu k biskupovi.
— Ale, co já s tím pahýlem?
— Pravda, bezrukého nikde na pávy hrubě srdečně nepozvou, ale snad se něco najde. Budu hledět. A ten Lichtemburk, pravils, v Praze mešká?
— V Praze.
— Hm, nezbude, brachu milá, nežli nějak se s ním seznámit.
— A proč? Nech Čecha, nic dobrého z toho nepojde.
— Nu, uvidíme. Však já už něco vymyslím. A ty, bratře Arnulfe, měj se tu dobře.
— Už jdeš?
— Musím. Starost nedá posedět. Musím někam v samotu, abych si myšlenky v hlavě uspořádal. Ej, počkej, hochu, jestli se věc podaří, zajásáš! U kornyíela, nápad je dokonalý.
Lothar vzal plášť, meč připial zlaceným pásem a odcházel; stavil se v krčmě u velkého kola a při číši mnoho se vyptával na pana Krušinu z Lichtemburka. Posléze vyšel za město a dlouho sem a tam chodil na břehu Vltavy, v sebe zabrán, jako člověk, jenž usilovně o čemsi přemýšlí.
XI.
Pan Krušina seděl za stolem, před sebou měl zažloutlou škartici pergamenovou, důležitý list, rodu se týkající, a četl řádek po řádku — propukl spor mezi ním a jeho sousedem Bočkem Vartou z Michalce a obsah škartice byl ve při nejvážnějším svědectvím. Pan Krušina z Lich- temburka tak zabral se v řešení přeozdobně psaných liter, že přeslechl hlučné kroky v síni i zaklepání na dvéře. Teprve když dvéře se rozletěly a rytířské ostruhy zabřinčely na kamenné dlažbě paláce, zvedl pan z Lichtemburka hlavu a překvapeně zahleděl se na příchozí, poznal dávného přítele pana Čeňka z Wartemberka, s Wartemberkem přicházel rytíř zjevu nádherného, rytíř, v němž pan Krušina domníval se poznávat onoho Qerštorfa, jenž přijel nedávno s posly Zikmundovými a pak bil se s Bavorem. Ale že by tento rytíř k němu přišel? Proč? Pan z Lichtemburka dvakrát promnul dlaní oči, ale stále stejně viděl.
Wartemberk, pozoruje Krušinový rozpaky, spěšno zahovořil: — Nevyrušujeme? Jsi, jak vidím, zabrán v práci, tedy promiň — — Och, nevyrušujete, pánové. Jste mi vítáni.
— Zde rytíř Lothar Gerštorf, dvořenín uherského krále Zikmunda, žádal mne, abych jej s tebou seznámil, pane Krušino. Přišli jsme tedy.
Pan z Lichtemburka se němě uklonil. V duchu si pomyslil: Co asi Qerštorf chce? Co to znamená, že ke mně přišel? Pozor na něho!
Qerštorf jako by četl páně Krušinový myšlenky. Naklonil hlavu na bok, po způsobu francouzských rytířů a zahovořil hladce, úlisně: — Jistě se divíš, pane z Lichtemburka, že jsem se odvážil k tobě. Nemohl jsem jinak, velmi si vážím, pane, mužů v rytířstvu proslulých a 0 tobě jsem slyšel mnoho nejen v Čechách, ale 1 na dvoře Zikmundově, Jagielově a Vitoldově. Mnoho se mluví, pane z Lichtemburka, o tvojí vzácné osobě, o tvých zásluhách: jak mohl bych říci někde: byl jsem v Praze a nepoznal jsem pana z Lichtemburka? Neuvěřil by mi nikdo. Vím, kamkoli bych nyní přišel, všude by mne čekala stejná otázka: jak se má rytíř mezi rytířstvem proslulý, pan Krušina z Lichtemburka? A já bych nedovedl odpovědět.
— Ó, příliš lichotíš, nezasluhuji takové chvály — řekl pan Krušina. Ale bylo vidět, že chvála mu přece lichotí, tvář se vyjasnila, oko zasvítilo.
— Nelichotím, při sám svatý Jiří, patron rytířstva! Třeba různých národností, rytířové mají o sobě pravdu mluvit a já, byť z německé matky se narodil, nevím, proč bych neměl vydat svědectví pravdě. Jsou vzácní rytířové mezi Němci, jsou mezi Uhry a Poláky, ale české rytířstvo je jedním z nejpřednějších. Kdo by je směl snižovat? Kdo by neuznal jeho zásluh, nebyl by pravým rytířem.
— Díš pravdu, pane Qerštorfe, žel, že málo kdo z Němců takovou pravdu uzná. A kdyby všichni Němci o nás takto smýšleli, v pokoji bychom s nimi žít mohli na věčné časy.
— Vzácnou pravdu jsi pověděl. V pokoji bychom žít mohli, kdybychom se navzájem znali a ctili. Hle, i já měl spor s Čechem, protože jsem ho neznal, protože jsem v něm škůdce rodu viděl. Ale hněv už pominul. Utkal jsem se — — S Bavorem z Pernštýna?
— Jakže? Ty znáš mého nedávného protivníka, pane z Lichtemburka? — na oko divil se Gerštorf.
— Ano, častým je u nás hostem.
— Nevěděl jsem. Když je, snad mu budeš moci říci, že můj úsudek se o něm změnil, dnes bych nevolal po meči. Hle, neznali jsme se a jeden mohl tuto neznalost životem zaplatit. Nutno uznat, že pan z Pernštýna bil se znamenitě, vyroste z něho rytíř nad jiné proslulý. Já také něčemu rozumím, radost hledět, jak mečem vládne.
— Och, ano, z Bavora něco bude, má dobrou školu a silná ramena.
— To jej pan Cestka z Myčic rytířským věcem učil? Dobrý mentor!
— I ten, i jiní.
— A zajisté i ty, pane z Lichtemburka, mezi předními učiteli jsi byl, když pravíš, že jsi jeho přítelem a ochráncem. Och, už chápu, proč jsem s ním měl práci tak těžkou, tys v rytířství prae- ceptor nad praeceptory, oj, chápu a obdivuji se, jak vzácnými lidmi jste vy Cechové.
— Příliš lichotíš.
— Myslíš, že planě mluvím?
— Aspoň v dvornosti za mez zacházíš.
— A tys, pane, příliš skromný. Opravdový rytíř ve všem konání, málo je takových. Nejednou sám král Zikmund tebe vzpomenul, pane z Lichtemburka. A Zikmund váží si opravdových rytířů.
— Promiň, hosti, o jiném hovořme. A probůh, ani jsem vzácných pánů bratří ke stolu ne- pobídl. Jaký jsem to zapomětlivec. Prosím, posaďte se, pláště a meče odložte, pobuďte u mne, číší rád posloužím, i zákuskem. Zde, prosím.
— Nelze, pane Krušino, promiň, až jindy, spěchám na hrad, královna Žofie přijela. Snad pan Qerštorf pobude, on má času nazbyt — — Ani já dnes nemohu, ač bych opravdu rád pobesedoval s rytířem významu páně Lichtem- burkova. Naléhavá záležitost mne volá za Prahu.
— Souboj? — usmál se Wartemberk.
— Och, nikoli souboj. Meč rezaví.
— Oj, pánové, takto neodejdete — volal pan Krušina hlasem povýšeným.
— Dovolíš-li, slovutný pane z Lichtemburka, jindy přijdu a posedím, dnes ještě práce čeká a je neodkladná — řekl Lothar Qerštorf.
— Snad panna jakás čeká?
— 1 to snad A z Gerštorfových očí na mžik vyšlehl jakýsi podivný plamínek. Jako když prchající hádě kmitne se na stezce, sluncem ozářené. Rytíř sáhl po birýtu, ale v tom okamžiku otevřely se postranní dvéře a na palác vběhla panna Svatava v domácí, lehké, ale úpravné strňji, v níž očividně lepé tvary těla vynikaly. Uzřevši hosty zarazila se, chtěla couvnout, ale už bylo pozdě, již postřehl ji pan Wartemberk a prohodil: — Aj, Svatava! Tys opravdu, má milá, do krásy vyrostla! Kveteš!
Lichtemburkovna sklopila oči. Lothar Gerš- torf hleděl na ni upiatě — nikdy ještě nespatřila podobného pohledu! Překvapení, jež slov nenalézá, úžas, nesmírný obdiv, touha prudká a nevýslovná, to vše splývalo v onom pohledu v chaos tónů barevných, v stupnici lesku očí, do široka rozevřených, na její tvář upřených. Rty se chvěly, chřípě dmuly, ruka mimoděčně upustila birýt. Gerštorf nenadále poznal pannu, která se mu před časem velmi zalíbila, krasavici, po níž nadarmo pásl. Na toto překvapení nebyl připraven, všeho jiného se nadál — mistrná hra, již sehrál s panem Krušinou, byla přerušena teď neočekávaným intermezzem, jež hrozilo nezdarem celé hře, v hlavě spředené. Což, povšimla-li si ho tehda panna, poví otci a též pan Krušina sluch i zrak napne. Sám ďas by si nyní neporadil.
Lichtemburk postřehl Gerštorfovo překvapení, ale neporozuměl pohnutkám, lichotilo mu, soudil, že cizí rytíř byl tak velmi krásou jeho dcery překvapen. Kdo nebyl by hrd na spanilost svého dítěte? Rekl: — Hle, moje dcera Svatava.
— A hle, Svatavo, zde pan Lothar Gerštorf, proslulý rytíř z družiny uherského krále Zikmunda, doufám, přítel našeho skrovného domu.
— Zář vidím — šeptl cizí rytíř.
— Co mluvíš o záři — Gerštorf se už vzpamatoval, dvorně se uklonil, oči sklopil, aby už nic z toho neprozradily, co dělo se v nitru. Také Svatava se lehce uklo- nila a z pod řas zvědavě pohlédla na Gerštorfa. Slyšela toto jméno už tolikrát a hle, nyní stál před ní jako s nebe spadlý ten člověk, s nímž Bavor se na život i na smrt potýkal. Lichtem- burkovna slyšela o souboji, pověděli jí, že náhodného příchodu krále Václava nebýt, jeden z obou protivníků dnes už by nedýchal. Který? Nevěděla a nikdo nemohl říci, ptala se Říhy z Jablonného a sám Říha, svědek boje, byl na rozpacích. O souboji mnoho se v Praze hovořilo a hle, nyní tedy stál před ní druhý z obou soupeřů. A jeho tvář byla jí poněkud známa. Někde ji zahlédla; ale nemohla si vzpomenout, kde.
— Svatavo, pobídni vzácné hosty, aby za stůl zasedli — řekl pan Krušina.
— Ne, panno krásná, nepobízej, tentokráte nemůžeme poslechnout, ačkoliv rytíři přání dámy je nad všecky příkazy — vpadl Gerštorf.
— A přece prosím, vzácní pánové.
— Zdaliž před lunou, sestrou Apollonovou, bledé hvězdy se nepokoří, na růži v sadě rozvitou když pohlédneme, zdali nezapomeneme hned na pomněnku, již jsme před tím spatřili kdesi na luhu? — zahovořil Gerštorf, oči dosud sklopené, ale přece nikoli tak hluboko, aby skrze brvy nemohl pozorovat postavu a tvář Svatavy Lich- temburkovny. Panna se zarděla, řeč rytířova se jí nemile dotkla. Z rozpaků vysvobodil ji otec. Pokývl na ni a řekl: — Skoč, Svatavo, pošli nám vína.
— Ne, nechocf, panno! — ozval se Wartem- berk.
J. F. Karas: Do čtyř artikul«.
354 ■ * - — Poslechni I Svatava ruče odběhla, v duchu ráda, že se vyprostila ze společnosti muže, který na ni hleděl tak podivně. Proč žhnou tak jeho oči? Jako když na jiskry hledíš, na jiskry, větříkem ošlehávané. Nebyla pověrčivou, ale nemohla se ubránit dojmu, že toto setkání jí nic dobrého nepřinese. Jakýsi nevysvětlitelný nepokoj usadil se v duši.
— Jakoby slunce vešlo a odešlo — vzdychl rytíř Qerštorf, pohlížeje na dvéře, jimiž Svatava odběhla. A v duchu přemýšlel: vrátí-li se ještě? Chtěl bych na ni věčně patřit. Neviděl jsem dosud krasavice jí podobné. Jaká chůze! Jaké oči! Jaké hrdlo! Jaký vlas! Má-li ráda Pern- štýna, má ten Pernštýn z pekla štěstí! Bodejt by jej hrom zabil!
Přišel sluha a přinesl víno v konvici mistrně tepané, hlavice představovala liščí hlavu, věrně provedenou. Pan Krušina znovu zval ku stolu, páni na mžik usedli, rty v číši omočili a poklonivše se odešli; Qerštorf znovu prosil o dovolení, aby směl přijít někdy jindy. A pan z Lich- temburka, když osaměl, dlouho uvažoval o příčinách návštěvy Gerštorfovy. Důvod, který dvořenín uherského krále Zikmunda uvedl,- nezdál se mu správným, chvála sice zalichotila, ale když o ní klidně uvažoval, připadala mu strojenou a neupřímnou, jako prostředek v nouzi. Chce-li proslulý rytíř navštívit jiného proslulého rytíře, neodkládá to ad calendas graecas. Pan Gerštorf meškal už v Praze kolikátý den, proč dříve o Lichtemburkovi nevěděl, byl-li pohnutkou jeho návštěvy pouhý obdiv, proč přišel teprve dnes? Na tuto otázku odpověď nebyla snadná. Snad mu vadilo, že se s Bavorem z Pernštýna nepohodl? Ale kterak mohl vědět cizí rytíř o poměru Bavorově k domu Lichtem- burkovu? Af pan Krušina jak chtěl sobě hlavu lámal, pravý důvod nenadálé návštěvy nemohl uhádnout. A přece nadarmo nepřišel, jistě nějaká pohnutka je tu. A že s ním přišel sám Wartemberk, proslulý Wartemberk, pyšný rytíř, vypínající se svým příbuzenstvím s Rožmberky? Posléze Krušinoví napadlo, že Gerštorf nepřišel o vlastní újmě, že byl k němu poslán králem Zikmundem, budoucím pánem země české. Uherskému králi dnes jistě jedná se o to, aby nějak pro sebe získal českou šlechtu, kterou popudil hrubě, když Jana Husa vydal na smrt. Zikmund ví, že Krušina z Lichtemburka mnoho váží v rytířstvu, a pokusí se o získání jeho vlivu lichotkami, nebo dary. Ale nadarmo, nadarmo, Uher tak lehce nesmyje se sebe odium zrady kostnické a Krušina z Lichtemburka není z těch, kteří přebíhají ze strany do strany dle toho, jaký vítr vane a jaký prospěch od té či oné strany jim kyne. Naleznuv toto řešení záhady, pan Krušina se upokojil; smočil rty v poháru a znovu pohroužil se ve studium starých skript. Po chvíli zavrzly dvéře, panna Svatava nahlédla do jizby, poledním sluncem ozářené.
— Ten... ten... už odešel? — řekla.
366 ' — Ano, vidíš, pryč je, nikoho zde.
— A již nepřijde?
— Přijde, má milá, musel jsem ho pozvat.
— Proč? Co chce? Já se ho bojím.
— Proč jsem jej pozval? Nu proto, milé dítě, že to žádal rytířský mrav. Nebylo možno jinak. Co chce? Myslím, že přišel v zájmu krále Zikmunda a na jeho rozkaz. Nejspíš půdu ohledává u nás, král Václav nepřijal příliš přívětivě Zikmundovy posly. A oni hledají teti jinou cestičku.
— Bojím se ho, otče.
— A proč se bojíš? Gerštorf, to je veliký rytíř a dvorný kavalír, jeden z předních lidí na uherském dvoře, nic zlého o něm nevím.
— A má oči jako had. Neviděls, kterak na mne pohlédl? Ještě je mi nevolno. Jakoby nějaký studený, slizký plaz dotknul se mého těla, zvolna lezl po kůži výš a výš a oči mi chtěl vyklnout. Ou, div jsem hrubě nevykřikla.
— Mátohy, dítě.
— Jakoby tu obcházelo neštěstí. Bojím se, otče, nebot takové oči nemohou patřit dobrému člověku. To ještěr, basilišek, to had jedovatý.
— Jdi, bláhová! Kterak by nám vůbec mohl ublížit? Pobude, odejde ...
— Nevím, kterak by mohl ublížit, nevím, koho uhodí a kdy, ale varujme se ho jako zubu jedovatého plaza!
XII.
Paní Ofka z Tulechova, i když stala se manželkou bývalého rožmberského purkrabí, nemohla zapomenout na Prahu a na svoje pražské přítelkyně, často zatoužila po stověžatém srdci české země. Ačkoliv pana Václava z Hvozdce vřele milovala vzplanutím srdce do té doby láskou nedotčeného a manželství bylo šťastné, přece občas byla navštívena záchvatem touhy po jiném prostředí, jiném panoramatu. Občas jako by na Tulechově před ní vyvstávala po- supná, stařecká postava pana Ispahána, znelíbily se jí síně, jež kdysi onen rytíř obýval, obrazy, jež na stěnu zavěsil, zbraně, jež z dalekých zemí přivezl, koberce, čabraky, poklady, jež všude závist zbuzovaly; v takových chvílích přemlouvala bývalého purkrabí, aby s ní do Prahy odejel, aspoň na týden, na dva a pan Václav rád povolil, zvláště když v polích nebylo práce obzvlášť pilné, dohledu vyžadující. Pan Václav, stále zamilovaný do krásné paní Ofky, stal se povolným manželem, byl více milencem nežli manželem a jako milenec milence ve všem vyhoví, pan Václav rád vyhovoval. Ostatně, i jemu se zamlouvaly ty výlety do Prahy, v dřívější službě přivykl na společnost, jež často se shromažďovala na Krumlově; sem sjížděli se purkrabí rožmberských zámků i klienti domu rožmberského, příbuzní; přijíždí- vali cizí hosté a nejednou krumlovský magnát 358 ■ 1 ' > ■ uspořádal turnaj nebo lov, jenž v mnohém nezůstal pozadu za podniky samého uherského krále. Když starý Rožmberk zemřel a poručen- ství nad mladým ujal se pan Čeněk z Wartem- berka, hrad Krumlov osiřel, sesmutněl, než aspoň purkrabí sjíždívali se občas a vyráželi se, jak dovedli. Na Tulechově však zřídka kdy ukázal se nějaký host a to ještě jen ubohý zemánek, neveselý brach, sedřený, životem a zápasem s půdou málo rodící ubitý, jako ti jeho sedláčci. A ti lidé, kteří po věk plahočili se na svých nevelikých a chudých statečcích, nevyznali se valně v rytířských zvycích, ve hrách, ba ani v politice, na sever, do hor, pronikly »noviny« až za kolikátý měsíc, až už se v Praze dávno na takovou »novinu« zapomenulo.
Pan z Hvozdce v Praze vždy nalezl několik přátel a známých z dřívější doby, kdy barvy rožmberské na kabátci nosil, a prostřednictvím paní Ofky seznámil se s jinými. Paní Ofka srdcem k Husovu učení přilnula a ráda vyhledávala společnost husitskou, přátele, s nimiž o mistru Janu blahé paměti mohla si pohovořit. Pan Václav vlivem choti přidal se k Husitům, tak dlouho mu Husa i jeho učení vychvalovala, až uvěřil a postavil se v jednu řadu s těmi, kteří upálení mistra ostře odsuzovali.
I na severu Čech již mnoho mluvilo se o novém hnutí. Lidé, kteří občas přijížděli na Tule- chov, kupci a kramáři, přinášeli nové zprávy o zápasech s litomyšlským biskupem, o hornících kutnohorských, o interdiktu, jímž Praha trpěla. Paní Ofka, kdykoli přijel někdo z daleka, horlivě novinám naslouchala, snad by celou noc poslouchala, kdyby host chtěl tak dlouho vyprávět. Sousedé nezajímali se příliš o to, co se dělo v Praze, víc je tížily různé starosti hospodářské, ale když pan Václav na nátlak paní Ofky propustil tulechovského plebána, jelikož nechtěl podávat pod obojí způsobou, a na jeho místo povolal kněze Husitu z Prahy, sousedé zbystřili sluch i zrak, Jedni novotu zastávali, jiní ji odsuzovali, někteří, aby nemuseli říci ani to, ani ono. Tulechovu na hon cesty vyhýbali.
Bylo v Čechách ještě dost lidí takových, jimž aurea mediocritas byla nejvyšší moudrostí životní; »opatrnost matkou je moudrosti, počkejme tedy, neukvapme se, až co se z věci vyklube,« bývalo jejich obvyklým rčením a neukvapovali se, pětkrát rozmyslili každé slovo, nežli je vypustili z úst, jako groš na dlani je obraceli v mysli, zkoumali, zdali osobním zájmům neuškodí. Byli mezi nimi takoví, kteří vždy vyčkávají, až se rozhodne nepřítel; půjde-fi v právo, půjdou v levo, jen proto, aby se neřeklo, že jejich rozum je menší; byli též takoví, kteří vždy a všude chodí s většinou, ani neuvažujíce, zdali je dobré to, co většina schvaluje a koná. Mnozí se ohlíželi, co ten, co onen soudí o nových událostech a když ani A. ani B. nepronesl o novinách soudu, mlčeli také jako zařezaní. Na přímou otázku rozpačité krčení ramen, škrabání se za ušima, dvojaké úsměvy: »a počkej, povito ti, co si myslím; to tak, mne v síť nechytneš.
jsem já už starý zajíc.« Velmi obšírně dovedli pofečňovat o úrodě, o hnojivu, o lese, o hvězdě, která spadla kdesi za kopci, ale jakmile řeč zabočila na politické události, zatvářili se najednou, jakoby ohluchli. Začínala válka Cechů s Římem a mnohý se v duchu zalekl nutných důsledků. Takový byl pan Kolohnát z Chorejna, vsi půl české, půl německé, opravdový kolohnát co do síly tělesné, ale muž ducha malého, opatrný in politicis až do směšnosti. Takový byl Jirka Říčan Slupčický, soused rytíře z Hvozdce, maloučký, suchý mužík, holohlavý, s krabatou tváří, plnou trudů, takový byl pan Okenfus z Piršteina i Mikeš Jářku z Dobré Vody. A bylo takových i jinde na kopy, než byli také takoví, kteří na dobré slovo čekali, jako země iaa jaře na osivo čeká.
Větší zájem o události nábožensko-politického rázu projevovali sedláci; po práci scházeli se na lávkách či v sadech a besedovali kolikráte dlouho do noci o novinách, jež až k jejich sluchu došly. Husa neznali, jen o něm slyšeli od jiných a ti opět od kdo ví koho, ale to se jim líbilo, že velké pány a bohaté kněze káral a že všechny vrchnosti napomínal, aby sedláků nedřely jako rasíci. Jiní kněží selský lid jen k poslušnosti a trpělivosti napomínali, že prý vrchnost je vrchnost a tu nutno poslouchat, kdo na zemi trpí, nebe uvidí — než toho utrpení časem bylo až přespříliš, v prsou bolest rostla, každá trpělivost má svoje hranice, i selská kůže je citlivá, stejně citlivá, jako panská, co nemáš sám rád, nečiň druhému! Proč tedy vrchnosti sužují poddané? Sedláci vi- děli mnichy v německém klášteře v Pojizeří — páni Němci jen po dobrém jídle a pití se sháněli, vyprávěl o tom Vojta Machů, jenž klášter- cúm utekl, bývalý služebník v jejich kuchyni. Vojta Machů pověděl, jaká vzácná koření, šafrány, galganthy, zázvory a kdo ví co od kupců, z dalekých zemí přicházejících, kupují mniši, aby jim všelijaká masa lépe chutnala, jak pávy galganthem nadívají a růžovým olejem trou, nežli je hodí na pekáč, ryby v šafránu dusí, prasečí pepřem prokládají, dobrou ves bylo by možno koupit za to, co klášterníci jednoho kláštera do roka dají za drahá, vzácná koření, aby je Pánbůh při zdravém rozumu zachovati ráčil. A za vína zlatem platí, zdaliž Kristus toto nařizoval, zdali by takovou marnost pochválil? Mníškové v blahobytu tonou jako ve vodě kapr a jejich sedláci nemají, co do úst vstrčit, zdali je to křesťanské? A je Hus špatný, že toto vše káral, že mnichy k chudobě volal, knězky mistroval, aby lepšími byli? Aby sobě utrhli a přáli jiným? Takto uvažovali sedláci a Husových stoupenců ve všech dědinách valem přibývalo. Tu a tam pohnuli se kněží, Husovi nepřátelští: v paní Ofce právem tušili původ těch řečí, neboť ona starala se, aby na Tulechov byl dosazen plebán Husita. Mnozí koně sedlali, dojížděli na Tulechov, domlouvali, prosili i hrozili otevřeným bojem, oháněli se le- gátovými listy, jiní aspoň svoje vrchnosti popichovali proti Tulechovským. Nejvášnivěji vystupoval kněz Mikšík Padavka z Chorejna, z dědiny půl české, půl německé, sám knězek také půl Cech a půl Němec, patlamatla křikavý, chodící v sukni odřené, věčně pivem i medovinou pobryndané. V Chorejně Husita nesměl se ukázat. Zašli tam dva tulechovští a Mikeš Padavka poručil svým farníkům, aby je chytili a tak dlouho ve struze topili, dokud se Husa neodřeknou. A když jednou do Chorejna zabloudil žák Mikeš Pletenec, jenž nyní chodil apoštolovat po Cechách, přepadl jej farář Padavka, nožíkem před očima šermoval mu a div žáka neprobodl. Na konec, snad ze strachu před Tulechovskými, žákovi neublížil, pouze spoutat jej kázal a na hnoj- ném voze vyvézt za hranice farnosti. Nejvíc Mikšík zuřil, když přišla nějaká nová, pro něj nepříznivá zpráva. Žral se, že král Václav nepodporuje litomyšlského biskupa, že mečem nedusí »očitou vzpouru« českých pánů kališných.
Nahoře, v Němcích, lid byl ještě zaujatější. Hodinu cesty za Chorejnem Čech se už vůbec nesměl ukázat, prali jej kyji a kamením, at byl Husitou nebo ne. V takových poměrech leckdy se paní Ofce zastesklo po Praze, po přátelích a rytíř z Hvozdce zájezd schvaloval. I on v Praze přišel na jiné myšlenky. A toužil každý po osvěžení, bylof v Cechách dusno jako před bouří...
XIII.
Jednou si paní Ofka na Tulechov odvážela Svatavu Lichtemburkovnu; Bavor dlel na Že- bráce a král Václav, snad že se dověděl, že Lo- thar Gerštorf dosud v Praze mešká, nedovolil mu odjet clo Prahy. Pernštýn tedy byl daleko a pan Gerštorf blízko. Dvořan uherského krále navykl si docházet do domu pana z Lichtem- burka a to právě Svatavu z domu vyhnalo. Gerštorf přicházel denně, i v takových hodinách, kdy nemohli jinak, nežli pozvat jej ke stolu a pan z Gerštorfu nikdy neodmítl, poseděl, hovořil, na Lichtemburkovnu hleděl, dvornůstkami ji často- \ al, ale Svatava nemohla hladkého, úlisného rytíře ani cítit. Pan z Lichtemburka dost dlouho hleděl na Gerštorfa nedůvěřivě, ale posléze dobromyslný český rytíř octl se v uměle předených osidlech Zikmundovce a kdykoli Svatava proti Gerštorfovi mluvila, pan Krušina jej hájil velmi vytrvale, dceři předsudky vyčítal a proslulost Gerštorfovu pilně vynášel. Než Lichtemburkovna odporu přemoci nedovedla. Neustále jí cosi našeptávalo, že stane se veliké neštěstí a že tušené zlo vzejde z Gerštorfovy ruky. Tehda přijela paní Ofka opět do Prahy a Svatava si postěžovala na dvořana uherského krále.
— Dolézá k nám jako hmyz.
— Nezván? — podivila se paní Ofka.
— Otec jej musel pozvat, když se přímo vetřel. Ale já mu vyhýbám jak dovedu.
— A co chce Němčík u vás?
— Vím? Nevím!
— Ale přece hovoří. Přece něco dělá. Mnohý úmysl možno vytušit, uhádnout.
— Co dělá? Hledí na mne.
364» ■ 1 — Tomu se nediv, milá, jsi jako zlatý obrázek a já myslím, že není v širém světě mužského, který by na tebe se zalíbením nehleděl — řekla paní Ofka.
— Ale jak hledí! Ostříž! Jaktěživa jsem neviděla takového pohledu! Někdy, milá paní, když myslí, že ho nepozoruji, žhnou jeho oči jako oheň pekelný. Je to hrozný pohled! Nezapomenutelný, milá paní.
— Tak nikdy Bavor na tebe nehleděl?
— Časem ano, ale přece nikoli doslovně tak. V Bavorově pohledu nebylo tolik ... nevím, jak bych se vyslovila. Bavorův pohled neurážel, ale tento uráží. Musím se červenat a hněv bouří ve mně, hned bych vybuchla, něco nepěkného mu řekla. Nestyda! Nikdo na světě mi dosud nebyl tak protivný. A on to ví a přece dolézá jako nečistý hmyz. Fi, propadla bych se.
— A co Bavor?
— Není tu, je s králem na Žebráce. Pryč musel v tu hodinu. Kdyby zde byl, však by prohnal Němce, třeba slíbil králi, že s ním svárů nebude vyhledávat. Och, dal by mu v oči!
— To věřím. Pernštýn přece není z těch, kteří se ledajakého svůdce leknou.
— Už jednou se bili. A krutě, vyprávěl pan Říha. Ten Qerštorf těší se v rytířstvu veliké pověsti. Ale Bavor by se nedal!
— Je ošklivý? — řekla paní Ofka.
— Kdo? Qerštorf?
— Nu ano. Kdo jiný?
— Není ošklivý. Pěkná postava, pěkná tvář, souměrná, ale v jejích rysech a v očích je něco, co odpuzuje jako hadí hlava. Och, kdybych mohla někam daleko prchnout, skrýt se před ním za kolikátou zdí.
— Prchnout?
— Ano. Mukou mi je hledět na něho!
Paní Ofka pochopila. Následujícího dne uzřela uerštoría, povšimla si nenasytných, smyslných pohledů, jimiž Svatavu pronásledoval, dokud neodešla z jizby; poznala, že divoká, nezřízená vášeň sžírá Gerštorfovy útroby a sama radila Svatavě, aby odjela z Prahy. A hned jí napadlo, že nejvhodnějším úkrytem byl by Tulechov, zámeček v lesích, nikdo by na něj tak lehce nepřipadl, Gerštorf by se nedověděl, kam se Lich- temburkovna uchýlila. Paní Ofka pohovořila s manželem, pohovořila s paní Kunhutou z Lich- temburka a jednoho dne časně ráno pan /. Hvozdce odváděl Svatavu z domu; paní Ofka již čekala s vozem za Prahou a nežli slunko rozptýlilo ranní páry, povoz vesele hrčel po silnici, směrem k horám. Svatavě, jakmile opustila rodný dům, velmi se ulehčilo. Zasmála se, zavýskla, jakoby kamsi na svatbu jela. A kdykoli vzpomenula na rytíře Gerštorfa, zatleskala v dlaně. Otec byl včera odvolán na Žebrák, matka uherskému Němci nepoví, kam dcera jela. Af hledá. Najde, ale co... A panna Svatava smála se tak vesele, že i paní Ofku rozesmála i mladého rytíře z Hvozdce, jenž na brůně klusal vedle povozu, pestrými houněmi vystla- 366" -■ ■ 1 ■ ného. Jitro bylo překrásné a povoz potkával množství venkovanů, ubírajících se do Prahy.
Qerštorf byl opravdu překvapen útěkem Svataviným. Chápal, že krásná šlechtična ho z hloubí duše nenávidí, tolik dovedl vyčíst z lidských očí, ale ani ve snách mu nenapadlo, že by se v ní nalezlo tolik energie. Že by jediným činem dovedla překazit jeho plány.
Přišel jako obyčejně.
Sluha, vyhřívající na slunci svoje staré údy, mu řekl, že pán domu náhle odejel na Žebrák, ke králi Václavu. Ptal se po paní... vzkázala, že je drobet churava, že lituje... Ptal se po dceři a sluha, po očku na rytíře pohlížeje, sděloval, že dnes ráno panna odjela, nikdo neví, kam. Pan Qerštorf v obličeji měnil barvy, zbru- nátněl a hned zesinal, od malička podezíravý, počal tušit úskok. Něoo se událo... ale co? A proč? Lichtemburk odejel na Žebrák... nu, to je vysvětlitelné, ale proč odjela též Svatava a kam? Odjela na dlouho, nebo jen na den, na dva? Utíká před ním, nebo je odjezd náhodný? Nejspíš utíká, ach ano, je to útěk. Ale kam? Kdo poví? Qerštorf mnul si čelo, neuhádl. Nabízel sluhovi stříbrný peníz, aby pověděl, než sluha, který také Němce nemohl vystát, jen hlavou vrtěl: — Já nevím. Panna odjela, nepověděla.
— A nikdo v domě neví?
— Paní ví, nikdo jiný, vzácný rytíři.
— Sama odjela, či v průvodu?
— Nevím, neviděl jsem. Možná, že sama.
— Nejela na Žebrák?
— Nevím. I to je možné. Ostatně, kdo by mohl říci, kam jela, urozený pane.
— A posla jsi neviděl?
— Jakého posla? Neviděl jsem nikoho, leda člověka, jenž přijel pro pana z Lichtemburka.
Qerštorí pochopil, že sluha nepoví, i kdyby věděl. Byl z těch, kteří jednomu rodu slouží po celý věk, s ním se radují, s ním trpí, za nic na světě jej nezradí. Leda že by medovina rozvázala jeho ústa. Ale rytíř přece nemůže zvát prostého sluhu do krčmy, na trunk.
Mladý rytíř svěsil hlavu a odcházel; v prsou bouřilo, oči svítily jako vlčí, nehty mimoděk zatínaly se v maso dlaní. Svatava asi vytušila nebezpečí, Svatava mu unikla, právě když chystal se zadrhnout léčku, zatroubit hlaholné halali. Utekla ... Kdyby aspoň věděl kam, nic by nebylo ztraceno. Třeba mečem by jí zpět dobyl... och, miluje ji, hoří touhou po ní... a k vůli ní by třeba celému království vojnu vyhlásil, samojediný udeřil na celou korouhev nej- vybranějších rytířů. Och, jen kdyby věděl, kam se obrátila!
Snad na Žebrák.
Tam král, tam těžko co podniknout. Ale snad přece ... At se stane cokoli... Třeba hlavu na špalek položí, jen když bude moci napřed chvilku líbat dívčiny rudé rty. Jsou jako malované.
Ale na Žebrák daleko ...
Svatava hned ráno vyjela, má předskok tří až čtyřhodinový. Ale dívka nejezdí jako rytíř, snad by ji dohonil... Snad ... A neni-li průvod příliš četný ... Ostatně, af je průvod jakýkoliv, nechť mezi ním a tam těmi, kdož Svatavu odvážejí, rozhodne meč!
Lothar Qerštorf kvapil domů, kázal, aby mu podali brnění, štít a helm, opásal se těžkým, vojenským šaršounem a v čele svojí družiny vyjel z Prahy. Tlupa letěla k Žebráku jako šílená, bodala koně, jakoby kamsi hnala se s ďáblem o závod, pan Qerštorf stále v čele. Cestou vyptávali se lidí, zda nepotkali takovou a podobnou šlechtičnu, ale vesničané jen hlavami kroutili. V půli cesty potkali zbrojnoše pana z Wartemberka, jenž vyprávěl, že jediný pan Krušina přijel dnes ráno na hrad, nikdo s ním nebyl a pan Bavor jel s králem do lesů. Svatavy zbrojnoš neuhlédl, ačkoliv se silnice nesjel. Nejspíše jela kamsj jinam. , Qerštorf zaklnul a kázal obrátit koně zpět ku Praze. Jel schlíplý jako pes, opařený vařící vodou, nemluvil a nikdo z tlupy neodvážil se K němu přiblížit. V nitru bouřil hněv, hlučela neukojená žádost. Cosi sahalo rytíři na hrdlo, mačkalo je, jakoby kleštěmi, dech se úžil, v oči skočily slzy bolesti, hněvu, dravé nenávisti k celému okolnímu světu. Rytíř nejraději by skoupal svůj meč v něčí krvi, zabíjel, drásal čísi tělo, než nikoho tu nebylo. Aby srdci ulevil, k nemalému podivu družiny skočil s koněm na oseté pole a proháněl koně sem a tam po obilí, za chvíli pole bylo poli nepodobno a rytíři aspoň málo ulehčilo se. Kus dál porazil sedláka, vrace- jícího se z města, a k smrti podupal. Pohled na lidskou krev Gerštorfa opět upokojil, zuřivost zvolna ustávala bouřit, v pustém mozku za-, svitlo... Ano, nyní bratr musí pomoci, on má sluhy, kteří hovoří česky jako německy, některý seznámí se se sluhou pana Lichtemburka a v krčmě z něho vymámí tajemství. Af to stojí kolik chce dukátů, jen když bude stopa! Ger- štorf opět pobodl koně a jako bouře vpadl k bratrovi.
— Arnulfe! Rychle mi zavolej toho sluhu, který má hodně dobromyslnou tvář a zná ten proklatý český jazyk. Pospěš si, věc kvapí.
— A proč? Nač?
— Neptej se, však sám ti všecko povím, ted není času! Máš přece někoho?
— Mám Švidru, ten česky umí, je z nich.
— A je chytrý?
— Liška nabíjená. Hrubou lžicí vtipnou kaši jídal. Myslím, že lapkou býval dřív.
— A spolehlivý? Mluvku nemohl bych potřebovat.
— Ukážeš-li mu dukát, nezradí tě. Jde-li o věc důležitou, dej raději dva cekýny, dva jsou lepší nežli jeden a je menší obava, že tě někdo přeplatí.
— Tedy takový je?
— Takový je Švidra. Za plat všecko udělá.
— Třeba i zabije? — rychle zeptal se Lothar.
— Třeba. Co mu na tom!
— Poslyš, bratře, toho zbrojnoše ještě dnes, v tu chvíli, musíš mi postoupit, potřebuji takoJ. F. Karas: Do čtyř artikulů. 24 vého, jenž zná řeč země a nebojí se ani krve. Později ti řeknu vše, nyní ho zavolej.
Arnulf zatleskal a Švidra, jenž se povaloval v sousedním kumbále, přišel.
— Slyš, já tebe už nemohu potřebovat, ale tuhle bratr by tě přijal do služby.
— O plat u mne není, peněz mám dost, ale poslouchat, brachu, musíš!
Švidra zasvítil očima.
— To budu! Jen když peníze jsou.
— Dobře, zde máš dukát a zde ještě pár grošů. A hned nastoupíš u mne. Můžeš?
— Rád. Rád. Když pán dovolí...
— Znáš dům pana z Lichtemburka?
— Neznám, ale doptám se. Praha není říše a snad ani v říši bych se neztratil. Pan Lichtem- burk patří mezi přední rytíře a každý měšťan mi o jeho domě poví.
— Nuže dobře. V domě jsou sluhové. Rád bych věděl, co si povídají při medovině.
— O čem, urozený pane?
— O dceři pana z Lichtemburka. Svatava se jmenuje, nezapomeň, chlape!
— Nezapomenu. Svatava. Ano.
— Nesmíš prozradit, čí jsi. Odložíš barvy, oblečeš se jako potulný zbrojnoš, jenž ztratil pána a hledá jiného. Půjdeš kolem domu páně Lichtemburkova — — Půjdu tolikrát, kolikrát bude třeba.
— Jen aby to nebylo příliš nápadné. Hleď se s někým seznámit, vytáhnout z něho, kam dnes odjela Lichtemburkovna. Povíš-li, dostaneš dva dukáty. Porozuměls?
— Ano. Najít dům Lichtemburkův a zvědět, kam panna dnes odjela. Nic snadnějšího. Sluhové si navzájem všelicos povědí, ale já umím mlčet.
— To jediné chci. Kdo umí mlčet, má se u mne dobře. A nyní, chlape, hajdy po práci.
Švidra se uklonil a odcházel z pokoje. Arnulí hleděl za ním, hleděl na Lothara, rozpačitě cu- chal vous, nevěděl, co říci, co si pomyslit, ničemu nerozuměl. Proč se bratr stará o Lichtemburka a jeho dceru? Je to v nějaké souvislosti s Bavorem z Pernštýna?
Lotharova energie, dosud krajně napiatá, když sluha odešel, popustila, jako přeříznutý provaz. Lothar téměř skácel se na lávku u krbu, 11a obličeji objevily se známky veliké únavy. Chopil se za hlavu, chvíli seděl nepohnutě, posléze zašeptal: — Dej mi vína.
— Je tu trocha. Pij. Hledíš, jakoby smrt na tebe sáhla. Co je ti?
— Svět se se mnou zatočil. Zdálo se mi, že padám do ohromné hloubky. Díky ... tvoje víno dnes za mnoho nestojí, ale — — Není už peněz. Na dluh dá krčmář pouze nejhorší. Co dělat.
— Počkej, však peníze budou. Není dobré, ale přece mne vzkřísilo. Nalej, brachu, ještě!
n Lothar lačně vypil i druhou číši a oči znova se rozjiskřily, ochablost přešla, vztyčil hlavu a zpytavě zahleděl se na bratra.
— Ty nic nechápeš?
— A co bych měl chápat? Nevím.
— Nuže, vyprávěl jsem ti jednou, že jsem uviděl kůstku ... Nebylo ještě takové krasavice, sám král Zikmund, třeba znalec nad znalce in punkto žen, by se podivil a zatoužil po polibcích. Je on na ženské mistr a frejům na jeho dvoře konce není. Ano, Svatava je krasavice přerozkošná.
— Svatava?
— Dcera pana z Lichtemburka, chápeš?
— Nikoli. Ďas aby ti rozuměl.
— Tobě musí člověk všecko po lopatě. Nuže, Svatava je ta moje krasavice, po níž hořím jako ta hora, co u Neapole blankyt očazuje. A Svatava je nevěstou našeho nepřítele, Bavora z Pernštýna. Je to jedna a tatáž osoba, což jsem nevěděl, dokud jsem nepřišel k Lichtemburkovi.
— Tys byl u — — Ovšem. Byl. A po zralé úvaze. Jakmile jsi mi řekl, že Bavor má zde nevěstu, napadlo mi, ranit jej na tomto místě. Ranit jej na onom místě, kde je mladý člověk nejcitlivější. Srdce mu zadrhnout. Víš-li, že mi na uherském dvoře dosud ani jedna žena neodolala, napadlo-li mi pokusit se o ni? A bývaly tam krasavice vy- běravé! Není-li člověk škaredý a hloupý, všecko na světě dokáže, milá brachu. Zeny mají rády ztepilé tělo, pěkný obličej, oko jiskrné a nejsem-li dost hezký? A mají rády veselý hovor, propletený sentencemi ze starých mistrů a veršíky truvérů, nu a já jsem rozený trubadur. Chápeš?
— Snad. Ale přece nevím, zdali úplně.
— Napadlo mi vniknout v dům Lichtembur- kův, svést Svatavu, není-li to nějaká šereda. Odloudit ji Pernštýnovi... nu a pak ji opustit a jemu se pořádně vysmát. Na, tu máš za uťatou ruku srdce. Zlomené srdce. Co by z toho pošlo? Nejvýš souboj se starým Lichtemburkem, nu a já bych se přece nebál panáčka, už větší rytíře vyhodil jsem ze sedla. Kdyby žalovali, král Zikmund by se jen zasmál, co čpí amory, král rád čije. Nasadit Pernštýnovi parohy před svatbou — — Aha! Již rozumím! A hroine, ty jsi chytrák nad chytráky! Komu by tohle napadlo! Na mou věru, to by byla pomsta dokonalá! Ovšem, je to rytíře nedůstojno... ale pomsta by to byla, o ní by si lidé léta vyprávěli. A sklaplo ti?
— Sklaplo. U kornyfela! Ano!
— Hm. Hm. Tomu opět nerozumím.
— To žábě má Bavora příliš rádo. Je to ještě děcko, ale vidí v Pernštýnovi vrchol dokonalosti, na mne ani pohledět nechtěla, ačkoliv starého jsem už opil poklonami, aby se v nich jako v louži utopil, český ježek! Ale já, protože se ve mně bezuzdná vášeň ozvala, provedl hloupost, brzo jsem prozradil hru. A ona viděla moje pohledy, uhádla, nač myslím. Pryč je. Och, jak ve mně vře krev, jak bych ji líbal, dusil ve svých loktech! Musím ji líbat, kdyby to třeba život stálo.
— Ty ji tedy miluješ?
— Ano. Do nasycení. Já, brachu, miluji pouze chvíli, ale miluji děsně vášnivě. Já bych... nu, škoda mluvit o tom, utekla mi, pryč je, ztratila se jako krůpěj vody. Ale pakli ji někde naleznu — Co učiníš?
Unesu ji! — vykřikl Lothar.
Arnulf na bratra udiveně pohlédl: — To je raptus puellae. Proces a kat.
— Blázne. U nás věšejí pouze toho, koho chytnou. Unesu ji do Uher, někam daleko, v Karpaty, v divoké hvozdy, tam už mne nikdo nechytne. Ať honí vítr v poli! A důkazy? Myslíš, že budu po všech hospodách roztrubo- vat, kdo jsem? Af dokážou dvořanu uherského a německého krále, že unesl nějakou českou děvušku! A naleznu ji, i kdyby se v moři ukryla a kdyby přede mnou utekla skrze devateré království, až někam na konec světa, kde bydlí pídimuži s dvěma hlavami a koňskou nohou. Musím ji najít, chci ji najít a naleznu ji, ať je kde je. A pak ten pyšný Pernštýn bolestí a hněvem bude řičet jako raněný kůň!
XIV.
ř«C'. . -■ ' ■ Švidra, zbrojnoš Qerštorfův, převlekl se ve staré, pruhované hace po nějakém prapředku svého pána, na tělo natáhl kabátec z laciného sukna, připial sukni burkušku, na zrzatou hlavu navlekl pestrou kuklici a takto k nepoznáni pře- strojený vyšel z domu. Cestou uvažoval, že jde zajisté o věc velmi důležitou, když pán tolik peněz nabízí a že musí tedy jednat opatrně, aby ptáčků nepoplašil a sobě místo platu nezískal pardus. Švidrovi bylo jedno, komu slouží, jen když služba skutečně groš nesla a nebyla příliš namáhavou. U Arnulřa už vařili z posledního, pozoroval, že bezruký rytíř nemá peněz a nemá úvěru ani u kupců Němců, ani v Židech a přemýšlel, co sobě v Praze počne, až ztrávl pánův poslední bochánek. Jako na zavolanou přišel druhý Qerštorf a ukázal barvu svých grošíkfi. Švidra, starý lotr, pochopil, že tento Je zámožnější, že platí a bude platit. Zač? Kdo by si hlavu trudil přemítáním, zač. Třeba lotrovstvo provede, dokud rytíř platí a jej chrání, na nic nebude se ohlížet. Než 1 na pána dá si pozor. Takhle vědět něco na něho, mít jej v rukou ...
Švidra chodil po Praze a pilně vyptával se na dům pana Krušiny z Lichtemburka. Již druhý člověk mu o něm pověděl, ale Švidra přece ptal se třetího i čtvrtého, rád byl by se dověděl něčeho o obyvatelích, poznal je z řeči lidí a nalezl způsob, Jak se s nimi seznámit. Chodil hodinu, posléze stanul před domem pana Krušiny; mrkl naň okem a šel dál, vracel se, obcházel jako kocour kolem horké kaše. Dosud nevěděl, kterak se vetřít do vnitř. Z domu vyšel žák Pletenec, Svidra jej zastavil, ale žák spěchal a proto odpovídal cizinci jen tak na polou úst, posléze vytrhl se zvědavci a upaloval pryč.
— Hladolete — vrčel za ním zbrojnoš.
Pletenec už neslyšel, už byl za rohem.
Když nepochodil s žákem, Švidra znovu počal dům obcházet, chodil dlouho, posléze uhlédl nějakého staříka; vyšel z domu a rozhlížel se na právo i na levo, nikoli jako člověk, jenž někoho hledá, ale jako ten, kdo má dlouhou chvíli a neví, co počít. Švidra hned zaměřil k němu, uctivě pozdravil a ptal se po hostěnici u zlaté žáby.
— Nevím, nevím, snad na Zderaze je, ale tu nikde není — brblal stařeček.
— Tu prý někde je.
— Jsem už zde v domě tolik let, ale o zlaté žábě nevím. Na Zderaze možná, snad i jinde, ale tu není.
— Chodím už chvíli, vyběhl z domu nějaký žák, ptal jsem se ho, ale nepověděl, vyškubl se a utekl, jakoby mu za patami hořelo. V mžiku pryč byl.
— Och, vím, to byl žák Pletenec, přinesl truchlou novinu a hned dál s ní běžel. Mistra Jeronýma v Konstancii upálili — řekl stařeček.
— Mistra Jeronýma? A kdo to byl?
— Jakže? Ty nevíš?
— Nevím, dobrý muži, nevím. Snad nějaký učenec, nebo proslulý nějaký rytíř?
— Nastojte, jak možno neznát mistra Jeronýma! Což jsi o něm dosud nikdy neslyšel?
— Nikdy.
— Snad nejsi tedy Cech? Ale česky mluvíš.
— Jsem Cech, stařečku, jsem, ale už dlouho jsem nebyl v Čechách — lhal Švidra.
— Nu proto. Z daleka jdeš?
— Z Polska. Právě se vracím do Prahy, službu hledám, u zlaté žáby měl jsem se sejít s druhem, jenž přišel se mnou z Polska, v Praze jsme se rozešli hledat službu, ale já nic nenašel, rád bych věděl, zda našel aspoň soudruh. A teď kde jej budu hledat! Na Zderaze pravíš?
— Možná, tak se mi zdá, že na Zderaze, ale nevím jistě, optej se jiných.
— A jiné hostěnice tu není? Jsem velmi unaven, hladov, celý den jsem chodil.
— Tamhle pátý dům, vidíš, je krčma u rohu, krčmář je hodný člověk, promluv s ním, snad poradí ti o službě, panská čeleď k němu chodí, ba i já časem na korbelík stavím se.
— A dnes bys nešel, stařečku? Nehleď, že mám roucho všelijaké, na cestu se člověk pansky neobláčí, aby chtivost lapků nepodnítil, nejsem pěkný, ale pár grošíků mám v kapse, v Polště služba těžká, než nejtěžší byla u Qrunevaldu. Ale tam jsem nabral kořisti, že by ji na voze neodvezl.
— Tys byl u Qrunevaldu? — podivil se starý.
— Byl a mnoho jsem tam viděl, chceš-li zajít na korbelík, rád povím. A o tom Jeronýmovi rád bych něco zvěděl. Pojď, stařečku.
— Jmenuji se Janek Hnát a jsem z čeledi pana Krušiny z Lichtemburka.
— Slavné jméno. I v Polsku jsem o něm slyšel mnoho. Vzácný rytíř — lichotil Švidra. Pochvala mile dotkla se sluchu starého sluhy, byl z těch, jimž pověst pánova je nade vše. Hned zatvářil se přívětivěji a řekl: — Když chceš, půjdeme, proč bychom nešli na jeden či na dva korbelíky, však není co dělat, paní odešla, mohu si popřát. Pan z Lichtemburka také odjel, času mám na zbyt.
— Škoda, že pan z Lichtemburka — — Proč škoda? Co máš? — zbystřil sluch Janek Hnát. A oči upřel na tvář lapkovu.
— Ale nic. Rád byl bych tak slavného pána uhlédl, aspoň z daleka, aspoň jedním okem.
— Nu, snad jindy, snad se brzo vrátí.
— Au vás služba by nebyla? Jsem skromný a k potřebě jsem, leccos umím, nejčastěji ovšem se zbraní jsem zacházel. Och, kdyby mne pan z Lichtemburka přijal! To bych se hrubě zaradoval!
— Myslím, že z toho mračna pršet nebude. Ostatně, za optání, brachu, nic nedáš. A chceš-li. pojďme k rohu, korbílek neuškodí. Tuhle musíme.
Šli. Za okamžik uzřeli krčmu, jejíž znak, veliký roh, trčel do ulice, pod ním houpal se vlch; Janek Hnát vešel první, za ním švidra, usedli v koutě a za okamžik stály před nimi korbílky, pivem naplněné, hustá, bílá pěna po dřevě stékala. Přiťukli si.
— Je znamenité. Už dlouho jsem nepil takového, ať mne hrom zabije, pakli ano; och, nasto], v Polsku není takových sládků, to je pravda, naše pivo je nad všecky ostatní. Hned poznáš domov a možno, že mi proto tak chutná, že je - - ■ 1 ■ =37 domácí. V Polsku nevedlo se mi zle, ale přece na stará kolena se mi tam znelíbilo.
— Nejsi tak starý. To mně už bude sedmdesát.
— Heja, to je věk pěkný, na sedmdesátníka, milý Janku, nevypadáš. A na zdraví, příteli Janku. Ať nám oběma slouží, však člověka nic netěší, pakli zdraví není. A co pan z Lichtem- burka?
— Och, náš pán je jako dub.
— A rodinu má?
— Má... A tys byl opravdu u Qrunevaldu?
— Proč bych lhal? Byl jsem a leccos jsefti tam dokázal oproti křižáckým psinám. Znamenitý máte zde truněk, popřejeme si. Janku. A o tom Grunevaldu, počkej, povím obšírně. Užasneš, brachu, divné jsem zažil příhody, všelijaké. Mnoho člověk v cizině zkusí, leccos dobrého i zlého, jinak to už nejde na světě... A když krčmář znovu naplnil korbílky, zbrojnoš pana z Gerštorfu počal o bitvě u Grunevaldu lhát, povídal, co kde zaslechl i co mu slina přinesla na jazyk, neboí v Polsku jaktěživ nebyl a s Křižáky nebojoval; soudil, že jej stařík ve lži nepostihne. Během řeči nezapomenul popíjet a také Janka nutil, aby pil, soudil, že z podnachmeleného spíše pravdu o dceři pana z Lichtemburka vytáhne. Když pověděl, co mu o Grunevaldu napadlo, počal řeč točit na Prahu, na zdejší rytířstvo a opět zvídal, má-li pan z Lichtemburka rodinu a kde právě který člen dlí. Janek Hnát vyprázdnil už několik korbílků a chmelovina stoupala mu do hlavy. Než přece zachoval si dost rozumu a nepověděl, kde Svatava dlí; jen jednou se prořekl. že mnoho chodila s jakousi paní Ofkou z Tule- chova.
Švidra dlouho stařečka pokoušel, konečně, když poznal, že z něho nic nevytáhne, zaplatil a šel domů, v duchu se utěšuje, že aspoň jakýs takýs styk je navázán a co nepodařilo se dnes, že podaří se jindy, až dědek nabude k němu více důvěry.
Lothar Oerštorf už sluhu netrpělivě očekával. Jakmile se objevil ve dveřích, vzkřikl: — Nu, zvěděls?
— Nemnoho, urozený pane. Ti lidé jsou jako ze žuly, mnoho jsem se musel namáhat a sáčku žilou pustit, nežli jsem aspoň maličkost od nich pochytil.
— Mluv!
— Seznámil jsem se s jedním starcem z lidí páně Krušinových, Janek Hnát mu říkají, a je to jméno přiléhavé, dědek je sám hnát, masa na něm není. Ale nemluvný je a paličatý, ó jej!
— Kde je Svatava?
— Nevím, nepověděl, řeč točil.
— A ty jsi hlupák, jakého nemohu potřebovat. Nedovedeš-li z hloupého zbrojnoše vytáhnout, kde je jeho paní, nač se hodíš? Leda v sad, za strašáka do zelí. Jdi mi s očí, zbytečný člověče.
— Promiň, urozený pane — — Co chceš ještě? — obořil se Lothar.
— Křivdíš mi, nejsem tak hloupý, abych v sadě vrabce musel strašit, něco jsem přece zvěděl, snad je to stopa, půjdeme-li po ní, uvidíme, kam nás zavede, snad na konci panenku najdeme.
— Ty mluvíš jako orakulum. Zkrátka: víš něco? Nevíš-li, táhni mi s očí!
— Vím. Panenka se často stýkala s jakousi Ofkou z Tulechova. Ještě včera prý spolu dlouho seděly. Není-li dnes paní z Tulechova v Praze — — A hrome, vždyť já ji sám viděl, mnoho jsem si jí nevšímal, ale vím, že na1 mne zpytavě a zdá se mi podezíravě hleděla. To je možné, že Svatavu odvedla. Jen kdybych věděl, kde ji hledat.
— V Praze asi nezůstala — prohodil zbrojnoš.
— Myslím, že ne. Ale jak to zvědět?
— Snadno. Paní z Tulechova někdo bude znát. Stačí poptat se po ní ve šlechtických domech. Nepůjde-li to jinak, vezmu starého ještě jednou na paškál. Ať na to celý dukát padne!
— Zde jej máš, abys neřekl, že jsem neuznalý, a dělej, jak rozumíš. Hledej paní Ofku z Tulechova, nalezneš-li při tom Svatavu, ne- skrblím zlatem. A času nemař!
— Poletím jako vítr.
— O Svatavě chci slyšet.
Naleznu ji! Ať mne hřiz, nenaleznu-li!
A Švidra, po očku na rytíře hledě, klonil se až k pasu a opět odcházel z komnaty. Gerštorf, nesvlékaje se, padl na lůžko v koutě stojící a drahnou chvíli ležel jako zabitý. Posléze vyskočil, vlas rozcuchaný, oči krvavé a začal volat po víně. Byl unaven, ale spát nemohl, bolest a lítost a zlost nedaly. Dlouho do noci seděl u stolu a číši za číší obracel. Mručel jako rozdrážděný medvěd, časem pěstí na stůl uhodil. Posléze přemohl jej nápoj, počal sedě klímat. Nad Prahou už se dnilo ...
XV.
Paní z Tulechova znal v Praze leckdo, od jejího sňatku se starým panem Ispahánem o ní mnoho se mluvilo, jedni jí tehda bohatství záviděli, druzí jí litovali, jaký že smutný život s dědkem povede. A když pan Ispahán opustil toto slzavé údolí, paní Ofka často dlela v Praze a lidé si jí nejen pro bohatství, ale i pro krásu a veselost povšimli. Švidra nechodil dlouho, zvěděl, kde paní z Tulechova bydlí a jako na obrtlíku spěchal k onomu domu, než našel jej prázdný, sousedé mu pověděli, že paní s manželem odjela kamsi. Švidra zašel do krčmy v ulici a při truňku nenápadně vyptával se na Tulechovské panstvo, zda sami odjeli, anebo byla-li s nimi nějaká slečna. Pekař, jenž po starodávném zvyku pekařského řemesla časně vstával, ubezpečoval, že v průvodu paní z Tulechova nebylo dcery páně Lichtemburkovy. A Švidra nevěděl, co si má nyní myslit. Stopa, již objevil, opět mu pod rukou mizela. Tule- chovští odjeli sami — pekař nelže, proč by lhal, však neví, oč jde. Ale panna Svatava je rovněž pryč, odjela časně ráno, ten časný odjezd by se k sobě hodil. Najednou Švidra pěstí udeřil se v čelo: jaký jsem to hlupák — brblal do vousů — ovšem, Tulechovští odjeli sami, ale jeli nejspíš pro pannu a pak rovnou z města, proto pekař slečnu neuhlédl. Takové to bude, hlavo zabedněná ... A Švidra pilně počal se vyptávat na Tulechov, na cestu, kudy nutno se brát. A z přítomných nikdo nepovšiml si jeho divné zvědavosti, nikdo podezřením nebyl jat, všecky myšlenky jinam bočily, všecky mozky jiným byly zaujaty. Po Praze rozšířila se smutná novina, že mistr Jeroným v Kostnici následoval mistra Husa.
Ještě nebylo přesných zpráv o průběhu posledního aktu druhé kostnické tragedie: novinu přinesl kterýs cizí rytíř, jemuž ji sdělil český pán, v Kostnici přítomný; Čech na cestě ochořel, nemohl s místa a cizinec pověděl, jen co od něho slyšel, co si zapamatoval.
— Mistra Jeronýma není — říkali si Pražané.
— Za Husem odešel.
— Není pravda, že odvolal, jinak by ho přece neupálili. Proč by pálili?
— Prý přece odvolal, slyšel jsem to od mistra Jakoubka, však jej znáte. I Křišfan říkal.
— Hm. Hm. Těžko si to v hlavě srovnat.
— Snad odvolal, ale když si vše rozmyslil, , nejspíše se opět k Husovi vrátil a pověděl otcům, co si o nich myslí. Tu řeč chtěl bych slyist.
— 2e odvolal, že se Husa zřekl, to je pravda, kněží s kazatelen četli jeho vlastnoruční listy. Ale pravda, nejspíše se k Boží pravdě opět vrátil.
— Škoda Jeronýma!
— Škoda jeho hlavy!
— Jaký to byl dokonalý muž!
— A jaký proslulý kazatel, pravdy obránce, řečník ohnivý! Nikoho se nebál, chudých se zastával, pány i Němce dovedl pozlobit, div z kůže nevyletěli!
— Škoda Jeronýma!
Pražský lid s počátku litoval. Pak se dostavil hněv. Lid v upálení mistra Jeronýma viděl novou provokaci pokojného národa. Vždyť tolik pánů, tolik učených mistrů odsoudilo smrt mistra Jana. A tam ti na stížné listy nehleděli, českých žalob nedbali, novou hranici jako zúmyslně postavili mezi sebe a český národ, oheň olejem hasili. Hněv pobouřil všechny mysli.
— Už není možný smír.
— Už nápravy se nedočkáme.
— Ta smrt, to je dílo kněží, biskupů, Pálčů, Michalů Súdných. To havěť na Cechy se šklebí, aby jim ukázala, že nechce nápravy. Hadi jedovatí!
— Kdo se ozve, toho hranicí vyčastují.
— Kristus chudý byl a tam ti v bohatství tonou. A zle je na světě, páni lid víc a více uti skují, už není spravedlnosti, už láska pochována.
— Och, bratři, zle je a bude hůř!
Tak mluvili Pražané a Švidra poslouchal, divil se, že nějaká vzdálená smrt lid tak velmi 1 1 =385 pobuřuje. O Husovi slyšel málo, o Jeronýmovi skorém nic, v době, kdy Hus a Jeroným nutnost opravy v hlavě i v údech hlásali, někde v lesích pocestné kupce přepadal s kuší na plecích a s oštipem v ruce. Nevěděl mnoho o tom, co národ bouřilo, nestaral se o náboženské poměry, v kostele nebyl, ani sám nepamatoval. A hle, co hluku pro nějakého kněze nebo mistra, jejž v Kostnici upálili.
— Praha musí se ozvat — křičel kdosi.
— Oko za oko, zub za zub!
— Pravdu díš! Za smrt smrt!
— A ne! Počkej, až jiní rozhodnou, tvoje hlava, brachu, na to není.
— Af hlava jaká je, dvě pěsti mám zdravé a v komořici dobrou sudlici i řemdih. Což pak budeme věčně trpět, krčit se, uhýbat?
— Nebudeme!
— Při sám! Nebudeme!
A hluk rostl, pěsti dopadaly na dubové stoly. Stačilo by jediné slovo, aby všechen ten rozhněvaný lid vyhrnul se v ulice, se zbraní v rukou, s odvahou v srdcích. Oči žhnuly, rty se křivily, chřípě dmuly. Ale ještě nevyvstal vůdce. Ještě hluk zněl do prázdna, hrozby zůstávaly hrozbami. Švidra seděl, popíjel, společnost pozoroval, v duchu myslil, že pána budou noviny zajímat a že nějaký dukát za ně vyklopí. Vždyť, až se do Uher vrátí, bude moci králi Zikmundovi povědět o náladě Prahy. A pak ... vždyť je skorém jisto, že je na stopě Lichtemburkovny. Švidra uvažoval, proč pan Qerštorf se po ní shání, proč J. F. Karas: Do čtyř artikulů. 25 zlatem nešetří: je do ní zamilován a zamilovaný je hloupý jako tetřev, možno z něho zlato ždímat. Švidra v naději dobrého zisku dlouho do noci seděl v krčmě a popíjel nejlepší víno, chutnalo mu, byl by do rána seděl. Ale přece rozvaha nad zálibou zvítězila. Když víno začalo mu do hlavy stoupat, sebral se a odešel, aby v opilosti něco neprořekl. Ostatní mohli by Pražané uhádnout a paní z Tulechova snad varovat. A výdělek byl by v pekle! Ne, na pití bude čas, až úkol bude s krku. Pospíchal domů, ulehl na lože a po chvíli spal, jakoby jej do vody hodili.
Časně ráno, ještě rozespalí kohouti na hřa- dech křídlem o křídlo bili, pan Qerštorf vpadl do sluhovy komůrky, na tváři umdlenost, v očích nedočkavost. Zatřepal sluhou a zahlučel: — Spíš jako dudek. Vstávej.
— Který to čert.., och, urozený pane, promiň, já nepoznal, tma je a spánek na víčkách — bručel švidra. A dlaněmi oči protíraje, vstával, nerad, nebot právě snilo se mu cosi velmi pěkného. Byl kastelánem na jakémsi zámku, všem poroučel, aksamitový kabátec nosil a ostruhy stříbrné, dobrá vína pil. A hle, je po kastelánství, po radosti.
— Nalezl jsi stopu? Mluv!
— Myslím, že ano. Nevím, ale zdá se mi. Našel jsem dům paní z Tulechova, však mi to dalo práce, kdo nezkusil, ani neuvěří, raděj v kupě sena jehlu budu hledat, naběhal jsem se a škorně tlačily. Chodím od Annáše ke Kaifáši, konečně rni pověděli a stojím před domem — — Nu a — — Dům je prázdný. Paní z Tulechova s manželem odjela z Prahy toho dne, kdy Lichtem- burkovna odjela. Ale panna s nimi nejela, šel jsem do krčmy, vyptával se nenápadně šenkýře i sousedů, nejela s nimi, ale snad za městem přisedla, nebo oni jeli pro ni, kdo ví, tuším, že ty dva odjezdy spolu souvisí. Af mne hrom, ne- nalezneme-li panu Svatavu na Tulechově.
— A kde je to hnízdo?
— Někde na severu, daleko v horách. Člověk musí napřed k Jizeře a podle Jizery nahoru, pak odbočí, ale nevím, na kterou stranu, nikdo mi pořádně cestu popsat nemohl. Ale kdo má s sebou ústa, najde Tulechov.
— Nalezneš jej!
— Kdy mám jet?
— Hned! Není času. Jakmile zvíš, je-li Svatava na Tulechově, vrátíš se do Prahy. Neotálej a časem, brachu, nikde nemrhej.
— Snad bude peněz potřeba; snad někoho podplatit, snad koně vyměnit, kdož ví. Já nerad o groš řeknu, aby se nezdálo, že pro sebe šetřím, ale snad bude nutno platit. Však účet vydám z každého denáru.
— Zde máš a spěchej na koně. Praha se probouzí, hleď, af jsi brzo za městem. A opakuji: spěchej tam i zpět, hovada nešetři.
— Pospíším si. Jako vítr poletím!
Qerštorí odešel a Svidra chystal se na cestu.
Oblekl se jako potulný zbrojnoš, k boku připial tesáček i pořádný kord, na pás zavěsil kabelku a když si na cestu pořádně přepalovaného přihnul, sedl na koně a vyjel z domu, čapku na stranu, písničku na rtech.
Praha už se obudila. Z oken vyhlédaly lidské tváře, mužské, ženské, tu a tam před domem stál hlouček lidí a živě rokoval o čemsi, bylo vidět prudké pohyby a slyšet jména Zikmund, Kostnice a mistr Jeroným. Zvěst, jež včera rozletěla se po Praze, byla příliš kormutlivá a příliš pobuřující. S víček Pražanů spánek zaháněla, kde kdo spěchal na ulici, chtěl se dovědět bezpečnějších zpráv. Páni hned včera rozeslali posly na všechny strany, do Němec, vstříc poslům z Kostnice přicházejícím, i k čelnějším jednotníkům, jež zvali do Prahy k poradě. Měšťané pozorovali události a živě vyměňovali svoje názory. Tu a tam padlo slovo: — Poj dme na kostely!
— Pojďme na kněze!
Než nikdo nešel. Kněží, Husitům nepřející, už skorém všichni opustili Prahu a kláštery, z nichž ještě kněží neutekli, byly hlídány oddíly městských pancéřníků. Praha jen hlučela, den soudu ještě nenadešel...
XVI.
I na Zebráce vyvolala zpráva o utracení mistra Jeronýma Pražského veliký rozruch. Donesl ji tam rytíř Mikuláš z Husi, jenž slyšel ji v Praze. Pan Mikuláš přijel v tváři jako rak červený od hněvu, dlouhý vous škubal a stále ptal se po králi Václavu, než dvořané sami nevěděli, kde král mešká. A pán z Husi aspoň jim vyprávěl, jakou truchlou a zlou novinu přináší. Zpráva jako rána hromová na všecky dopadla, nikdo jí neočekával a jako Praha, i šlechta kolem krále shromážděná viděla v ní novou urážku českého národa, rukavici hozenou jemu v tvář jako výzvu k boji. Páni zatínali pěsti, řinčeli meči, pokřikovali, že nyní musí dojít k odvetě, ať král chce, nebo nechce. Ale na koho udeřit, nevěděli. Největší hněv obracel se proti uherskému králi Zikmundovi, že Jeronýma svou královskou mocí nechránil, že stížností českých pánů dbát nechtěl.
— Pyšný je Zikmund.
— Rohy nám ukazuje! Ducá!
— Dvě království má, ale nic to, po kterém baží, toho se mu nedostane.
— Neměl položit mezi nás a sebe ty dvě hranice — volali i nejmírnější. A pan Mikuláš z Husi vous cuchal a všem přisvědčoval, že hlavním vinníkem je král Zikmund, jenž v Cáchách sedí a koncilu dovoluje zbožné Čechy utrácet jednoho po druhém.
Nepokoj rostl hrubě rychle.
Panstvo bylo zvědavo, co řekne, co učiní král Václav, až se z lovu vrátí. Mnozí vycházeli na cimbuří hradu a pohlíželi dolů do krajiny, zdali už se nevrací. Jiní chystali truhly, volali po čeledi, kázali jí chystat se na cestu. Pan Mikuláš z Husi prorokoval, že tentokráte Praha se ozve hlasem nejprudší bouře, hněvem bezuzdným, až do Kostnice zaléhajícím.
Posléze král Václav přijel z lesa, na tváři stopy rozmrzelosti a únavy. Zvěř dnes mu vyhýbala z daleka, nadarmo po kuši sahal, nežli přiložil šíp, zmizela.
Rytíři kupili se kolem krále a jeden přes druhého volal: — Hle, pan z Husi přijel s novinou.
— Mistra Jeronýma již není!
— V Kostnici jej upálili!
Král Václav poslouchal, tvář krabatá, z pod brv vyšlehávaly jiskry hněvu. Vybuchl: — Což pak nedočkáme se v Cechách pokoje?
— Už asi nedočkáme — pyšně řekl pan Mikuláš z Husi, vous nakrucuje.
— Ty jsi také jedním z těch, kteří olej do ohně přilévají, pokoj rád nemáš.
— A možno mlčet, pane králi? Možno bez odezvy snášet každou potupu? To by nebylo dústojno rytíře a my v tom nechceme následovat příkladů pochybných. Jaký by to byl národ, který by snesl každou pohanu?
Král Václav pocítil osten Mikulášovy narážky. Zakabonil tvář, po chvíli řekl: — Jsi příliš smělý, pane Mikuláši. Příliš smělý, pamatuj! A vy, pánové, buďte ubezpečeni, že ohledně upálení mistra Jeronýma učiníme všecky kroky, jež nám po právu náleží.
— Mistra už to nevzkřísí.
— Nevyčítej, pane Mikuláši — zahřměl král.
— Promiň, milosti: dnes už jen pomstít se můžeme. Ale před měsícem... před měsícem hrubě bylo možno zachovat jeden platný život.
Král Václav sklopil hlavu. Pochopil, že pan Mikuláš má pravdu. Místo aby se ozval, Jeronýma zastal, poselství do Kostnice vypravil, král seděl v lesích a bavil se lovem. Mnohý nyní i jemu vinu přičte. A přece byl by rád promluvil v tu při, ale síly se nedostávalo, dnes na to myslil, zítra zapomenul. Och, ano, kdysi zajímal se o vše, kdysi byl orlem, jenž strojí se vysoko lítat, ale páni s arcibiskupem a bratrem Joštem otrávili mu život, přistřihli křídla. Od těch časů poklesl v jeho prsou zájem o věci veřejné. Od těch časů snaží se jen udržet se na trůnu, o trůn nedbá, ale kdyby jej sesadili, i ty lesy by mu vzali. Což. nevyloupali už nejednomu panovníku oči, nepřikovali bývalého krále na řetěz, jako otroka, nepohřbili mnohého slavného vladaře v některém smrdutém sklepení? Toho osudu obával se král Václav stále a proto snažil se proplout mezi Scyllou papežských hrozeb a mezi Charybdou hněvu českého lidu.
Dvořané očekávali, co král Václav učiní. V duchu souhlasili s Mikulášem z Husi, opravdu, i král Václav je vinen: kdyby byl vystoupil a pohrozil koncilu, otcové neodvážili by se ubíjet Čecha za Čechem. Král Václav chvilku mlčel, oči jeho přeletěly tváře přítomných. Ze všech asi vyčetly totéž. Odvrátily se a utkvěly na rozlehlých žebráckých lesích. Teprve po hodné chvíli král Václav pravicí mávl a pomalým krokem, nic neříkaje, odcházel do svých komnat.
Večer ohlásil komorník pány z Lichtemburka a z Pernštýna. Král mlčky hlavou pokývl. Vešli a pan Krušina spěšně zahovořil: — Promiň, jasný pane, že tě ruším v klidu; rád bych ještě dnes do Prahy.
— Dnes?
— Ano, mám tam rodinu, chtě nechtě musím tam, nevím, co se v Praze děje, snad už tam chřestí zbraně.
— A v noci pojedeš?
— V noci, je chladno, lépe se kluše. A zlých lidí se nebojím, tuhle Bavor, dovolíš-li, doprovodí mne do Prahy a hned se vrátí. Rád by se rozloučil s nevěstou, nebof pošlu rodinu z Prahy, na dědinu, tam je bezpečněji.
— Ty myslíš, že něco vypukne?
— Nevím. Snad. Pan Mikuláš vyprávěl, že Praha je velmi rozrušena.
— Ten Mikuláš z Husi se mi nelíbí. Je to pyšný zeman, tváří se, jakoby sám byl v Čechách králem. A ty mi také liknavost vyčítáš?
— Už nevyčítám, jasný pane, už je pozdě, výčitkami nic se nespraví. Jeroným je mrtev, Hus mrtev, jen Bůh dej, aby těch smrtí nebylo víc!
— Lidé mi hrubě už nerozumějí. Nechápou mne a to časem bolí. Eh, nechrne toho. Jed si, kam chceš. A ty, Bavore, také, ale vrať se brzo na hrad.
Rytíři se uklonili a odešli.
Král Václav osaměl. Sklopil hlavu, přemýšlel o těch dvou smrtích, jež rozjitřily národ. I jeho v hloubi duše hnětly. A nevěděl, co činit, kam se hnout. Poslední paprsky zapadajícího slunce gothickým oknem vnikaly v jizbu, prostě zařízenou, rozlévaly se po dlaždicích jako zlatě ožihlý proud krve. Po chvíli ozval se na nádvoří dusot koňských kopyt. Rytíř z Lichtemburka odjížděl s Bavorem do Prahy. Pak ozvalo se skřípění železa, troucího se o železo. To vrátník Divůček zvedal padací most. Král Václav vstal, přistoupil k oknu a hleděl přes hradby a střechy špýcharů do daleka, k lesům, ozářeným posledními paprsky Phoebovými. Z dola zaznívaly hlučné, drsné hlasy: čeští páni rokovali o posledních událostech. Král rozeznal mezi nimi vysoký, ostrý hlas pana Mikuláše z Husi a opět se zachmuřil v tváři, stařecky sešklebené. Slunce skrylo se za hory, po chvíli zmizely červánky, obloha jakoby zšedivěla. Hlasy, z dola přicházející, zněly stále ryčněji.
XVII.
Švidra cestou mnoho vyptával se na Tule- chov, než lidé nedovedli povědět, kde leží tvrz paní Ofky, neslyšeli o ní. Projel celé Pojizeří, posléze náhodou setkal se s pocestným kramářem, jenž znal Tulechov, několikráte už tam zastavil se a vždycky udělal dobrý obchod. Kupec popsal zbrojnošovi cestu tak dobře, že už nikde nemohl zabloudit, a Švidra pobodl koně, aby dohonil, co zameškal hledáním směru. Nedaleko Chorejna potkal jezdce, jenž si ho zpy- tavě prohlížel. Poznal žáka, který onehdy vyběhl z domu Lichtemburkova, a zaradoval se, přítomnost žáka, jenž znal dům Lichtemburkův, v této krajině byla mu neklamným důkazem, že trefil na dobrou stopu, že panna Svatava skutečně dlí na Tulechově. Nevěděl, zdali také žák jej poznal, rád by mu vyhnul, ale cesta byla úzká, nemohl uhnout, nechtěl-li vzbudit větší pozornost a podezření. Jel tedy ostře vpřed. Ve chvíli, kdy míjel Pletence, ozval se tento: — Postůj, člověče, kam pospícháš?
— Do Chorejna, příteli. A ty?
— Tuhle kousek a pak zpět do Prahy. Tak se mi zdá, že jsem už někde viděl tvoji tváři A věru, soudím, že jsem ji spatřil v Praze.
Švidra zatvářil se hodně udiveně.
— V Praze? To je možno, ale soudím, už asi hodně vody v řece uteklo.
— Nedávno.
— To se mýlíš, příteli. Rok nebyl jsem v Praze, ba už přes rok.
— A já bych jed vzal na to, že jsem tě viděl a s tebou mluvil před několika dny.
— Snad s někým, jenž je mi podoben. Proč bych ti lhal, dobrý člověče?
— Ba, pravda: proč?
— A hle, vidíš, od hranice lužické jedu. Jel bych takovou oklikou, kdybych jel z Prahy?
— Opět pravda. Promiň. Člověk se může lehce mýlit. Bůh tě provázej.
A žák pobodl koně, ale po chvíli ohlédl se za Švidrou a zabručel: Divno, divno; praví, že nebyl v Praze a já bych přece jed vzal na to, že jsem s ním hovořil, jenže nemohu si hned vzpomenout, kde. Och, počkejme, už vím: nedaleko domu páně Lichtemburkova. Tvář, hlas, všecko souhlasí. Ale, proč zapírá? A proč jede jakoby od Němec?
Pletenci nenapadlo, že jezdec mohl zabloudit v krajině neznámé. Na Svatavu také nevzpomenul. Švidra zmizel v zátočině silnice a Ple- tenec, hlavou vrtě, jel dál. Spěchal šířit zprávu, že mistra Jeronýma není již, ale chvílemi napadalo mu, že by měl hnědku obrátit a pustit se za tím člověkem, který říká, že nebyl v Praze a přece asi byl. Snad je to nějaký špehýř nepřátel Němců. Pletenec věděl, že biskup Jan Litomyšlský a koncil nabádají Němce ku křížové výpravě proti Čechům a podezření, že dvakrát setkal se se špehýřem nepřátel, nechtělo z mysli.
Švidra dojel do Chorejna, zastavil před krčmou, kůň potřeboval oddechu a jezdec už dávno měl chuť na doušek. V šenku, za dubovým, zánovním stolem, seděl jeden host, farář Mikšík Padavka, v odění nekněžském, s pořádným kordiskem po boku. Švidra po očku pohlédl na farářův rožeň a na jeho ušubranou suk- nici, jež se jako pěst na oko hodila ku zánovnímu karmazínovému kabátci — a přisedl, na- padlo mu, že Tulechov už nedaleko a že by zde něco mohl zvědět o jeho obyvatelích. Také farář prohlédl si zbrojnoše a sám hovor zahájil: — Z daleka jedeš?
— Z daleka. Z Lužice.
— Myslil jsem si to, jsi uprášen, jako bys byl kolikátý den na cestě. A co ve světě nového? Pověz, víš-li, zde člověk sedí jako je- zevec v díře a světa neuhlédne, o něm neuslyší. Eh, proklaté živobytí!
— Leccos se mluví, ale nevím, smím-li říci, v cizině radno dávat pozor na jazyk.
— Se mnou můžeš mluvit, u všech čertů, já nekoušu. Jsem zdejší farář.
— Aj! Nevěděl jsem! — řekl Švidra a opět zahleděl se na farářův rožeň. Mikeš Padavka postřehl jeho pohled, usmál se a prohodil: — Divíš se, že zbraň nosím? Jsou takové časy, že člověk neví, nebude-li kordiska potřebovat na obranu vlastní kůže. Ti čertoví Husité všude se hýbou a ďas je vezmi, do pekel s nimi. Husité zhynout musí. Hřiz je umoř!
— Tys tedy odpůrce Husitů, faráři?
— U hroma! Snad sis nemyslil, že jsem jeden z nich? Bodejf je všecky kat spral!
— A to ti mohu povědět novinu zajímavou. Toho jejich mistra v Kostnici upálili.
— Nu, nemni, človíčku, že jsme tu tak zabednění. Dávno víme, že Husa upálili.
— Ne, Husa teď nikoli, toho druhého. Jeronýma tuším. A je z toho v Cechách velký poprask.
— Jeronýma?
— Ano, slyšel jsem a zapamatoval si.
— A že Cechy jsou pobouřeny?
— Jsou. Jako sršni, když v hnízdě hůl ucítí.
— A jak ty to, synáčku, víš, když jedeš z Lužice?
— Na cestě jsem doslechl, potkal jsem české rytíře, mluvili o tom. Nu, což nemám uší?
— A tak. Dobře. Já už myslil... A to jim přeji, mor na všecky, ďas at Čechy pere. Ale nespletl jsi to sobě naposled s Janem Husem?
— Nespletl. Toho také upálili, ale toho druhého též, dobře jsem slyšel, o mistru Jeronýmovi hovořili, prý napřed odvolal a pak neodvolal a tedy ctihodný koncil poslal jej na hranici. Já ho neznal, ale myslím, že koncil věděl, co dělá.
— Ba, věděl! Kacíř to byl. Heresie šiřitel, antikristův synek. Dobře mu, čertovu panoši. Do pekla se všemi, v Qehenně pro ně dost místa. Nezdá se ti?
— Gehenna? Nevím, kde to je, dosud jsem tam nebyl — řekl Švidra, po korbílku, jejž před něj krčmář postavil, sáhaje. Farář se zasmál: — To ti věřím, z pekla se dosud nikdo nevrátil. Gehenna, toť peklo a pro Husy dobré. Soudím, že ty nejsi z těch novotářů, pravé církve, matky naší, tupitelů, aby jim jazyk uschl!
— Já? Nejsem z tam těch. Nechci, aby mi jazyk uschl, milý faráři — odpověděl Švidra.
— To rád slyším. Nyní se těch novotářů všude potlouká... K zbláznění je to... všude jich plno, jako much na okřínu, medem pomazaném.
— I zde v horách jsou?
— I zde, Pánbůh mi zdraví popřej! Mám tu takové kacířské sousedstvo na Tulechově.
— Tulechov? Počkej, knčže, to jméno jsem už někde slyšel. Aha, oni rytíři mi radili, abych se v Tulechově stavil, tam prý každého pohostí.
— A to bys přišel do pěkné společnosti! Herese, nač se podíváš. Ten Tulechov mne žere a užere, to jsem jist, aby jej hrom se zemí srovnal.
— Neprav, kněže!
— A proč ne. Divná je tam společnost. Býval tam nějaký rytíř Ispahán, který dlouhá léta po křesťanských i pohanských zemích jezdil a slavné činy konal, ale na stará kolena pobláznil se za nějakou mladicí a co bys neřek: snad ani košile neměla celé, přece si ji vzal za manželka a když zemřel, všechen statek jí odkázal, bohatý statek, slyšel jsem, i truhly peněz a klenotů plné, sám Belzebub ví, kde to všecko pobral. A ta vdova, hezká kůstka, to je pravda, odjela do Prahy a tam dala se z dlouhé chvíle mezi Husity, čím navřela, tím teď páchne. Vdala se znovu a i muže na tu víru obrátila, husitského faráře mi usadila v sousedství, všechna čeleď a celá ves modlí se po husitsku, žalmy zpívají a Písmo vykládají, aby je rarach!
— A ty mlčíš?
r> ■,,,■-„.-, ,, , m — Co mohu délat? Několika jsem kosti po- chroumal, když je ďábel zanesl do mojí kola- tury, ale čím víc vrbu řežeš, tím bujněji roste. Udeř Husitu a ta rána mu přivábí hned deset kamarádů a všichni ti pod oknem pomstu vyjí. Tak.
— Já na tvém místě bych Tulechovským něco provedl. Nemlčel bych, nečekal na pomoc s nebe.
— A co bys provedl? — dychtivě zeptal se kněz.
— Nevím, nejsem zdejší, neznám je, ale kdybych jen všechny poznal, poradil bych ti.
— Já bych jim rád něco provedl, jen kdybych věděl co, ale nevím, darmo hlavu lámu. Nikterak na ně nemohu, milá brachu.
— A na Tulechov dojíždíš?
— Teď ne, je mezi námi nepřátelství, ale co se tam děje, vím z dobrého pramene, lidé mi donesou, nic nezamlčí. Mám člověka, jenž zví všechno. Panstvo vrátilo se z Prahy a já se bojím, že opět proti mně něco osnují.
— Přijela s nimi nějaká panna?
— Přijela! Jak na pannu přicházíš, hej?
— A tak. Slyšel jsem od oněch rytířů o ní, jméno jsem už zapomenul, co na tom.
— Ani já nevím, jak se jmenuje, ale Huška je též, to mi o ní pověděli naši lidé. Krásná prý je jako anděl a peníze rozdává, ale myslím, že na to lid lapají. Každý člověk po groši lapne. Čert, brachu, užívá všelijakých poboňků a každou dírkou se protáhne, žádná mu není dost malá.
— I k tobě se protáhne?
— I ke mně by lezl, ale já piji doma víno převařovaně se svěcenou vodou a to on rád nemá. To fučí a pryč jde.
— Čisté víno by mi ale bylo milejší.
— I mně, brachu, ale peněz není, kolatura chudá, tak tak se člověk uživí. Tu v horách odjakživa málo blahobytu, dříví nemá ceny a na polích se neurodí, bývají hubené desátky, kde mnoho kamení, i kněz tře bídu. Na Tulechově už je lépe, tam země úrodnější a pole za větrem. Och, na tulechovské faře by se to hospodařilo! Škoda, že tam ti jsou takoví paličáci.
— A daleko na Tulechov?
— Nepojedeš ani hodinu.
Švidra ponořil ruku do kabely a volal krčmáře, s velkopanským gestem zaplatil za sebe i za kněze, jenž se divil a ovšem poctu neodmítl. Rozloučili se stisknutím ruky a Švidra vyšel před krčmu, vyhoupl se do sedla. V duchu přemítal o farářovi, napadlo mu, že by jeho hněvu na Tulechovské panstvo mohl využít, dojde-li k únosu Svatavy. Už věděl, co pan Lothar Gerš- torf obmýšlí, a nepochyboval, že Lichtembur- kovna je na Tulechově. V duchu byl rád, že uhodil na pravou stopu, Gerštorf každé jeho slovo zlatem vyváží. Jel pomalu, nespěchal, v lese sesedl a hodnou chvíli odpočíval, chtěl na Tulechov dojet podvečer, aby jej pozvali na " 1 ' 1 — 11 '' 401 večeři a na nocleh. Aspoň si dokonale hrádek prohlédne a ráno okoukne se v okolí.
V lese cvrčeli a pinkali roztodivní ptáci drobní i větší, ale Švidra neposlouchal; uvázal koně, aby se mohl popásat, a natáhl se na mez, po chvíli spal jako zabitý, probudil se teprve o západu slunce, spánkem osvěžený a veselý.
Na Tulechově poseděl v čeledníku, vyprávěl o světě, lhal jako za plat, ale při tom ostatní špehovat nepřestával. Ráno uzřel i pannu Svatavu, šla do kostela s paní Ofkou. Neznal ji, ale čeleď mu potvrdila, že je to Lichtemburkovna, velmi hodná slečna, pobožná i k lidem štědrá. Hleděl za ní dlouho a už se nedivil pánovi, že se pobláznil tolik. Krasavice k pohledání, což divno, že srdce zapaluje?
XVIII.
V době, kdy Gerštorfův zbrojnoš hledal v Pojizeří Tulechov, přijel pan z Lichtemburka s Bavorem Pernštýnem do Prahy. Cestou hovořili o Lotharu Gerštorfovi. — Bavora zlobilo, že jeho protivník dochází do domu Lichtemburkova a na jeho Svatavu smí hledět; Bavor instinktem zamilovaných vytušil, že mu s tam té strany hrozí nebezpečí. Pan Krušina Gerštoría hájil, prohlašoval, že je to veliký rytíř a dvorný pán, muž, na jehož přátelství každý hrd může být, nepřátelství že už nechová, než Bavor neuvěřil, ačkoli mladý, dobře znal Němce, věděl, že je J. F. Karas: Do čtyř artikulí. 26 to lid bezmezné pyšný, mstivý a násilný. Instinktivně tušil, že Lothar Qerštorf cosi proti němu obmýšlí, že jeho přívětivost je strojená ale co strojí, uhodnout nedovedl, byť hlavu sebe více namáhal.
V Praze rytíře očekávalo překvapení; Svatava odjela a paní Kunhuta vyprávěla proč. Dceři zprotivily se vilné pohledy Němcovy, chápe, že za ní dolézá, a chtěla všemu učinit přítrž.
— Hle, opět jsme se Svatavou za jedno. Ale af se Němčík chrání vejít mi ještě jednou v cestu, hnáty mu zpřerážím, Zikmundčíkovi. Ať se chrání!
— A co slib králi Václavu učiněný?
— Sám král musil by mne ze slibu hned propustit, kdyby zvěděl, oč jde. Král je poctivý a ničemy trestá.
— Myslím, že zbytečně se pobuřujete. Němec je zdvořilý, to je všecko a vy kdo ví, co jste myslili. Západní rytíři dvorností oproti dámám všecky jiné daleko převyšují, západní rytíř, i když na freje nemyslí, k dámám chová se uctivě a vrhá na ně zbožňující pohledy. Mnozí zbožňují ženy svých panovníků a přece nebylo slyšet, že by některý dopustil se něčeho nepřístojného, je to už takový mrav a pan Qerštorf se u západních rytířů učil dvornosti.
— Af si ji nechá pro jiné — vybuchl Bavor.
— A ty nebuď nedůtkliv jako děcko.
— Qerštorf se tu neukázal od chvíle, kdy se dověděl, že Svatava náhle odjela — řekla paní z Lichtemburka s významným pohledem.
— To je pochopitelné. Byl jsem na 2ebráce — — Och, věř mi, muži, tebe on u nás nehledal.
Lichtemburkovi byla taková řeč nepříjemná, nemohl se smířit s myšlenkou, že by rytíř tak znamenitý choval nějaké nekalé obmysly. Proto řeč obrátil na Prahu, na poslední události, paní Kunhuta vyprávěla o posledních dnech, o pobouření pražského lidu. A Bavor seděl jako na trní. Svatavy tu nebylo, neuhlédl obrázku, jejž srdce hledalo, proto byl mrzutý a nepokojný. Po chvíli se zvedl a odešel do města. Když míjel hostěnici u zlaté růže, zaslechl hlaholný, veselý hlas: — Bavore, tys v Praze?
Ohlédl se — pan Cestka z Myčic, prosto- vlasý, vyběhl z hospody a kýval oběma rukama, podobnýma křídlům horského povětrňáku.
— Aj, pane Cestko, i tys v Praze?
— I já. Vidíš. Mám už takový osud. nikde na dlouho nezakotvím. Byl jsem v Švábské zemi a vracím se, nevím kam, ale v Praze se mi líbí. nápoj dobrý je tu, pojď, posedíme. A brzo-li mne na svatbu pozveš? Hochu, ty jsi opět vyrostl a sesílil, že z tebe dokonalý muž, jistě panny po tobě očkem házejí. A co král? Byls na Žebráce, pravili mi. Co král?
— Na svět se mrzí.
— To věřím, není to malá věc, v Čechách kralovat. Nepokojná země, že ano?
— Král se o politiku mnoho nestará. Sedí v lesích a myslí na lovy.
— Nu, každý má své gusto, i král. A pojď, nestůj, však ti doušek hořkého neuškodí. A co Svatava? Ujela ti? Prchla do lesů? Co?
— Ty už víš, pane Cestko?
— Vím, vím, všecko vím, ptal jsem se po tobě, čeleď pana z Lichtemburka mi všecko pověděla. Nu, lip je děvčeti v horách, stranou vichřice, která za krátko nad Prahou zaduje. Lip tam na Tulechově, aspoň je v dobrých rukou a ty bez starostí i obav. Ej, brachu, divné nám časy nastanou. Nebude na světě dobře!
— Ty myslíš, že se něco strhne?
— Ať jsem katův, pakli se nestrhne! To by Čechové museli v žilách mít rybí krev. Ale pojď, posedíme si chvíli, v hostěnici je příjemněji, nežli zde. Je tam chladno jako v lese a ■iápoj dvěma lépe chutná nežli jednomu. Či spěcháš někam?
— Nikam, příteli.
— Tož pojď. Mnoho jsem ve světě slyšel, povím, čas nějak ujde. Nu?
Bavor poslechl, starý rytíř připomenul mu veselejší časy, rozplašil ponuré myšlenky. Ostatně, Pernštýn nevěděl, jak zabít čas do večera, na Žebrák chtěl jet v noci, za chládku. Vešli do hostěnice, usadili se v koutě, nedaleko okna, starý válečník hladil vous, vyprávěl o světě, vyptával se na české poměry a pil statečně, i Bavor několikráte pohlédl korbelíku na dno, nápoj byl znamenitý a rozveseloval. V krčmě ^=405 bylo pusto, teprve v pozdních hodinách odpoledních přicházeli žíznivci a všichni, jakmile hrdlo douškem osvěžili, rozhovořili se o věcech politických. Všichni byli neklidní, všichni očekávali, že cosi velkého se udá. Pan Cestka chvíli poslouchal, vous cuchal, posléze rýpl Bavora do žeber a zabručel: — Slyšíš, brachu?
— A co?
— Hučení vojska před bitvou. Já to znám! Od Grunevaldu! Těmhle stačilo by říci slovo a šli by na kohokoliv.
— A kdo, brachu, ono slovo pronese?
— Což vím? Ale, dočkáme se ho, věř mi, tuším je, už se někomu chvěje na rtech. Hrubě zabouří.
— Pan Mikuláš z Husi totéž říkal.
— Také takový starý bouřlivák, ale pyšný člověk a neústupný. Ach, ano, bouřlivák. A krále Zikmunda má v žaludku, urazil jej, Mikuláš tak snadno nezapomíná. Ej, však Čechové nesmějí urážek zapomínat. Čím větší trpělivost, tím větší ponížení nás čeká. Počkej, tohle není z mé hlavy, aha, už vím, ten jednooký rytíř, Jan Žižka to včera pravil. A pravda je to.
— Žižka je v Praze?
— Je. Od předvčerejška.
Bavor počal chválit Jana Žižku, mnoho o něm slyšel, jednooký rytíř v posledních měsících nabýval v Čechách vlivu mezi drobnější šlechtou, korouhevními pány utiskovanou. Hovořili o něm dlouho, podvečer pan Cestka, již ve znamenité náladě, odhodlal se, že Bavora doprovodí na Žebrák, však mu jedno, kam jede. Když slunce zapadalo, sedli na koně a vyjeli z Prahy. Noc byla příjemná, teplá, měsíc plul nad lesy a svítil jako rybí oko.
XIX.
Lothar Gerštorf už netrpělivě očekával zbrojnoše, neměl v Praze stání, dva posly Švidrovi poslal naproti, posléze chtěl jet sám — v tom Švidra se přihnal a hned ze široka počal vyprávět, jak Tulechov hledal a jak pannu Lichtem- burkovnu ve zdraví nalezl. Gerštorf vyskočil a hned kázal družině koně sedlat, přichystat se na dalekou cestu. Neuplynula hodina a sedmičlenný houfec opouštěl Prahu. Gerštorf, dravému ptáku podobný, jel v čele, komoně ostruhami stále pobízel, vášeň hnala jej na sever, jako tětiva šíp žene. Teprve když družina uhlédla věže a hradby města Brandýsa, pan Gerštorf zadržel koně a pokynul Švidrovi, aby se přiblížil.
— Tobě důvěřuji — řekl — víš asi, čeho chci dosáhnout, poraď, kterak bylo by možno nejsnáze — — Zmocnit se panny Svatavy? Hm.
— Zadarmo nechci, podaří-li se to, zlatem každý krok vyvážím. Nebudu litovat peněz, do- stanu-li Svatavu do svých rukou. Musím ji dostat. Rad.
— Hm, útokem vzíti Tulechov nemůžeme, je nás málo, tam čeleď dobrá a pan z Hvozdce je rytíř zkušený, odbili by nás ode zdí s krvavými hlavami. Odbili by nás, pane, věř mi.
— A není možno sebrat větší tlupu?
— Kde? Koho?
— Snad lapky jakés, prý je jich dost v Pojizeří.
— Hm. To je čeládka zbabělá, sedlákovi ukradnout krávu, někde vypustit rybník, to ano, ale vrhnout se na tvrz, hájenou řádnou čeledí, to nesvedou. Nechrne lapků.
— A co tedy činit?
— Silou na Tulechov nestačíme, ale proč bychom nemohli pořídit lstí? Znám faráře v Chorejně, ten člověk by Tulechovské utopil na lžičce vody, u něho se skryjeme a budeme čekat vhodné příležitosti. Páter vyšle na Tulechov svoje špehy, slyšel jsem, že Lichtembur- kovna s paní Ofkou často do lesů odchází, hoj, což bychom nemohli si na ně kdesi v houští počkat? Skok. dva, vysadit pannu na koně a nežli se za námi pustí jejich komonstvo, budeme za horami a lesy. Ano, jen tak něco svedeme.
— Zdá se mi, že máš pravdu. Hloupý nejsi — — To nejsem, už nejednou hrdlu konopná klička hrozila, ale chytrostí jsem si vždy z bryndy pomohl, myslím, že ani teď neuváznu. Je to věc nebezpečná a zákon ohledů nezná, kdyby nás chytili, je zle, tebe, pane, rozsekají a nás oběsí. Ale nesmíme se nechat chytnout, ba, ne, musíme utíkat nohama i hlavou, myslím, utíkat rozumně, jiným směrem, nežli kudy budou nás honit. Kam chceš, pane?
— Do Uher, tam je bezpečno, tam vysoké hory a široké pusty, tam nikdo za mnou nesmí. Do Uher, brachu, pojedeme — řekl Qerštorf.
— To by nás chytli.
— Kterak? Což blázníš? Naši koně jsou rychlí jako vítr, jenž po stepi běží.
— Ano, ale slečnu povezeme. Snese Lich- temburkovna takový úprk? Chceš ji zabít, urozený pane?
— Ne, ne. To nechci.
— Stačí, předhoní-li nás jeden tulechovský zbrojnoš nebo sedlák na koni a poštve-li na nás české rytíře v krajině, kterou musíme se s lupem ubírat. Považ, museli bychom projet severovýchodní Čechy a Moravu napříč, to je příliš mnoho. Opakuji, stačí, předběhne-li nás nějaký ničema a šlechtu upozorní. Oni k sobě drží, křiv- díš-li jednomu, všichni na tebe skočí a mnoho psů, medvědova smrt. Dukát proti groši vsadím, že nás chytnou.
— A co tedy činit?
Švidra se v duchu velmi zaradoval, poznal, že pan Qerštorf, jindy bystrý, je vášní tak zmámen, že nemyslí, že je odkázán na cizí pokyny, a chtěl z této situace pro sebe vytěžit co nejvíce. Chvilku uvažoval, posléze, tvář vážná a přemítavá, počal radit: — Takhle to uděláme: ty, pane, s pannou ujedeš do Lužice a Lužicí do Slez. odtud oklikou do Uher, přes Opavu, Ostravu, Těšín a Jablun- kov, je tam průsmyk a na té cestě nikdo tě hledat nebude. Já, abych lovce se stopy svedl, s nejlepšími lidmi k Praze pojedu a oni jistě pustí se za mnou, ovšem, nedohoní mne, leda až v Praze — — A pak tě oběsí.
— Oho! Cožpak u mne něco najdou? Cožpak budou mít nějaké důkazy? Jel jsem prostě jejich krajinou, nu, to je věci, což pak je zakázáno jezdit po silnicích? A mohu za to, že právě v ten čas někdo nějakou pannu unesl? Musí mne propustit a ještě pěkně se mi omluví. Pak se vrátí na Tulechov a začnou znovu hledat, ale ty už zatím být můžeš v Opavě. Není to jasné jako den?
— Ty, Švidro, hlavu máš dobrou, státnickou. Tohle není špatně vymyšleno. Ale počkej: což, kdyby přece nalezli moji stopu a dali se po ní? A já bych měl u sebe jen polovici lidu. Co potom?
— Trvám, za mnou pojedou. Abychom je svedli na moji stopu, stačí pohodit nějakou část Svatavina oděvu, naleznou ji, poznají, poběhnou dál a naleznou jinou část, kdo by nevěřil, že tou cestou panna byla odvezena?
— Ano! Ano! Dvacet dukátů ti dám, poda- ří-li se tento kousek. Vidět, že jsi měl dobrQU školu, dozajista někde u zbojníků. A nyní opět ku předu, af je záležitost co nejdříve uspořádána. Jen jedno mne mrzí: že Tulechovským nemohu červeného kohouta pustit na střechu. To by se mi ulehčilo!
— Hm, to asi nepůjde. Musíte hledět uklouznout nepozorovaně, tedy nic, co mívá v zápětí shluk lidí. Požár je věc nepříjemná, z daleka jej vidět, lidé vybíhají z chalup a všimnou si každého, kdo je míjí. Široká stopa.
— Opět máš pravdu. Mně jde především o Svatavu, ostatní af si vezme ďas. Ale poslyš, ten kněz, o němž jsi se zmínil, nás neprozradí?
— Proč by zrazoval?
— Nu, kdyby na něho uhodili.
— Neboj se, urozený pane, zkoumal jsem jej, chlapík je pevný, nenávist u něho strach převažuje, pomůže nám a neprozradí, kdyby na něm třeba dříví štípali.
V Brandýse společnost pokrmila, za Brandýsem opět hnala koně do úpadu, pan Qerštorf neustále na svoje Kumány pokřikoval, aby oře pobízeli. A hnali se, až od podkov jiskry sršely. V noci odpočívali pouze několik hodin, jakmile koně si oddechli, hnali se dál a dál, až dorazili nedaleko Chorejna. Tam ukryli sfe v lese a Švidra sám pustil se do vsi, hledat faráře. Nalezl jej opět v krčmě a po chvíli přivedl do lesa. Mikeš Padavka zaradoval se, když slyšel, že je tu šlechtic, jenž chce Tulechovským provést nějaký veselý kousek, a hned šel za zbrojnošem. Když mu pověděli, co od něho chtějí, souhlasil, radostí po stehnech se pleskal. Och, však Tulechovským rád zatopí za to, že jemu zatápěli. Padavka nabídl Qerštorfovi úkryt v prázdné farské stodole, kdež rotu nikdo nevypátrá, slíbil, že postará se o pokrm i nápoj. A ještě téhož dne hnal svoje špehouny na Tulechov. Rytíř Qerštorí seděl s chasou v lese a pěsti hryzal, byl tak blízko Svatavě a nesměl se hnout, nesměl se za ní rozběhnout, aby všecko nepokazil. Představoval se ji v duchu, krasavici, růži právě rozkvetlou, a touha jej přemáhala, vyl by jako vlk, říjel jako jelen, když laň uěije někde na blízku, vášeň bouřila prudčeji a prudčeji, jako vichřice, jež na jezeře ohromné vlny zvedá a jimi sem tam pohazuje.
Teprve po západu slunce přišel farář a vedl hosty lesními pěšinami k dědině a do stodoly; cestou vyprávěl, že posli, na Tulechov poslaní, se už vrátili a vyprávěli, šlechtičny že jsou doma, pan z Hvozdce že někam odejel k sousedům, ale nejspíše v noci že se vrátí.
V stodole nebylo dvakrát příjemno, ale farář donesl chleba i masa a medoviny dovalil plný soudek, dobré, tříleté, Qerštorf ji dobře zaplatil — dlouho do noci seděli na prostranství, měsícem osvětleném, a popíjeli. Ráno farář vypravil nové posly na Tulechov, měli zvídat, zda dámy nevypraví se do lesů. Qerštorf ráno dopíjel zbytek medoviny a klnul, nebof poslové dlouho se nevraceli; posléze přihnal se farář se sedlákem, nestarým, rudohlavým, tváře trudo- vité.
— To je Hons Honsrle, dobrý náš člověk a velký nepřítel Čechů na Tulechově, kacířů, matky naší církve tupitelů. On byl včera i dnes 11a Tulechově.
— Nuže?
— Šly do lesa, milosti, do lesa šly, na Ka- menáč a vrátí se až večer, panošík za nimi víno a chléb nese. Tak je to, milosti. Na Kamenáči prý chtějí zaskočit divokého kance, ale ten kdo ví, kde se toulá. Tak, milosti, víc nevím ... Hons Honsrle přijal pár grošů, které mu rytíř nabídl, a odcházel, dřeváky o zem bije jako mlatec na mlatebni cepem. A farář prohodil: — Co tedy učiníme?
— Nevím. Nevím. Racf, velebáčku.
— Ani já nevím. Les Kamenáč je rozlehlý, za den jej neobejdeš, je tedy těžko dámy v něm hledat, nadarmo byste chodili a nejspíš někde zabloudili. Já s vámi nemohu, mne by tu každý poznal, hm, nevím, co dělat. Ale snad bylo by možno podvečer na ně počkat na silnici, s Ka- menáče se obyčejně paní Ofka vrací po silnici, dokonce znám, hrom svědek, místo, kde obyčejně vychází.
— Aj, to by šlo.
— Nemohu přísahat, že také tentokráte vyjde, čert ženskou šije, nápady má den co den jinačí, ale za pokus to stojí. U všech pekelníků, podaří-li se váš kousek, budou si o něm lidé dlouho vypravovat! Co učiníte s panošíkem?
— Ucítí kousek železa pod žebrem.
— Je to člověk a měl bych tedy za něj orodovat, ale je to kacíř a proto neoroduji, nebot herese musí být vypleněna ocelí. Jen jej dobře bodněte, má ta kacířská čeládka kočičí život. A co se stane s paní Ofkou?
— Nevím.
— I té by ... hm ... kousek železa pod žebro...
— Mlč, kněže. To je žena a rytíři žen vraždit nebudou, nesmějí.
— Ale unášet smějí? — bručel Padavka.
— Toho mi nevytýkej, kněže!
— Ci to není hřích? Hrom tě pozdrav!
— Ano. A co víc?
Kněz mrzutě rozchloupanou bradu dlaní prohrábl, ušklíbl se a úkosem jak vlk na mladého rytíře pohlížeje zabručel: — Takový jsi?
— Takový je náš zákon, jímž se řídíme po staletí. Zabít ženu bez příčiny... nelze. A mlč o tom už, mlč, kněže!
— Nevím, co je horší, smrt, anebo octnout se ve tvém područí. Nevím, ale poslední bych sobě nevyvolil, to bych se raději s čertem hrdlil. Ej, možno, že jsem se do škaredého čeřene zapletl, raptus puellae, to, pane milá, smrdí hrdel- ným právem. A proč? Co je mi do tebe? Proč ti, já hlupák, pomáhám? Jsi můj bratr, či co? Čertův bratr! Najdi si holubičku sám a mně dej pokoj — křičel Mikeš Padavka.
— Chceš díla nechat?
— Nechám! Ať mne hrom políbí, hned, ráz, tu ráz, nenechám-li. Af mi oči vytekou. Af třeba kornyfel mne zdáví.
— Nemluv. Zaplatím ti — řekl rytíř.
— Nech si peníze, ušubraná sukně lepší, nežli nová, když skrze ni kat hledí na člověka.
— Už nemůžeš zpátky, milý pátere, už jsi mi pomáhal, už jsi můj lid skrýval, zprávy mi opatřoval, uvaž, nejde uhnout — zasykl Qerš- torf a pohlédl na kněze, až tomuto mráz po zádech přeběhl. To zlý dravec hleděl na zvěř.
— Sám Luciper mi tohle spískal. Ale, máš pravdu, nemohu uhnout. Aspoň tedy slíbené zlato klop, z ručky do ručky, pane anciáši, já tě nepropustím jen tak, holá, když jsi mne k hříchu svedl, aspoň zaplať, koupím si plnomocné odpustky.
— Tekuté? Chmel, či víno?
— A třeba takové, na papír nedbám. Ale klopit budeš, pane rytíři.
Qerštorfovi nezáleželo na pár zlaťácích, však uherská služba dobrá služba, ruče sáhl v kabelku a několika žlutými ptáčky uspokojil farářovo svědomí. Pak Mikeš Padavka vedl rytíře lesem na silnici, jež protínala hvozd mezi Tule- chovem a Chorejnem rozložený. Rytíř s družinou ulehl za křoví, farář odešel do vsi, už zde neměl co hledat. Qerštorf ležel, ruku na meči, neustále oči obracel k silnici, čekal, panny dočkat se nemohl. Čím více se k Tulechovu přiblížil, tím hlaholněji ozývala se vášeň v jeho prsou. Oči zarudly, ruce se chvěly jakoby třa- savkou. V lese panovalo ticho, hluboké, duši svírající.
Najednou ozvaly se na silnici hlasy.
— Už jdou — šeptl rytíř.
Švidra mlčky hlavou pokývl a levicí pochvu přidržuje, pravicí dobyl kordu. Za okamžik v záhybu cesty zjevila se mladistvá, svěží tvář, nějaký panoš kráčel před ženami, popěvoval si; když se přiblížil na dostřel z kuše, začal se nepokojně ohlížet na všechny strany, zazdálo se mu, že za křovím zahlédl kovovou helmici. Ale nikde nic... helmice zmizela, snad se mýlil, snad ... nedomyslil, najednou zadrnčela tětiva, zasvištěl kalený šíp a mládenec chytil se za bok, zatočil se jako na obrtlíku, jakoby hledal toho, kdo střelu vypustil, polohlasně vykřikl »Ježíši« a padl na zem, krví pokropenou. Zároveň z lesa vyřítilo se několik ozbrojených lidí. Paní Ofka zbledla.
— Lapkové! Lapkové! A co je ti, Svatavo?
Lichtemburkovna neodpověděla. Zesinala, rty se bezmezným strachem tetelily jako listí osiky, větrem bičované. V zástupu uzřela pár očí, na které nemohla zapomenout. Nebyla schopna jediného pohybu, nedovedla pokročit, uhnout stranou, utíkat — stála jako v zem vbitá a ztrnule hleděla na ty divoké, hadí oči, přímo ji hypnotisující. Paní Ofka zachytila její pohled, upřela zrak na Qerštorfa a vykřikla hlasem, úzkostí rozchvělým: — Můj Bože, vždyť je to ten uherský Němec! Ten s nás kůži sedře!
Lothar Oerštorf, v hrsti tasenou ocel, přiskočil, uchopil paní Ofku za obě ruce, stiskl vší silou a zhurta vzkřikl: — Mlčet! Ani slova! Půjdete s námi!
— A kam? Proč?
— Kam se mi zlíbí!
— Oho, pane loupežníku! Ty že jsi rytíř a králův dvořan? Pěkný dvořan!
— Paní, nelaj, nebo — — A co? Zlobíš se o pravdu? Zlob se! Uvážils, jakou hanebnost pášeš? A myslíš, že v Čechách smí někdo beztrestně lidi přepadávat, vraždit, ženy unášet? Aj, aj! To snad u Ku- mánů zvykem, u polodivochů někde na Tise nebo Maroši, ale nikoli u nás! Nebojíš-li se Boha, boj se aspoň práva, katův meč i na rytířské hrdlo stačí.
— Ty mlč, paní, katem nehroz, pohled, kterýkoliv z mých lidí je hotov nůž až po střenku ti vrazit do srdce, jen pokyn stačí. Nehroz, poddej se nezbytnosti. Kdo tě z mých rukou vyprostí?
— Můj muž. Je to rytíř smělý — — Takových deset může přijít, nebojím se.
— A co chceš s námi učinit?
— Starej se, paní, o sebe, nikoli o druhé. Tebe na hranicích bez úrazu propustím, tebe se nedotknu a nikdo z družiny ti neublíží.
— A Svatava?
— Lichtemburkovna je moje. Dost dlouho po ní prahnu a mocně prahnu.
— Ne! Ne! Raději smrt, nežli otroctví a hanbu! Raději kámen na hrdlo — vykřikla Svatava. A poskočila, jakoby chtěla do lesa uhnout, ale už ji lotr Švidra držel za ruce a jiný zbrojnoš jí provazem ruce poutal. Svatava počala se vzpírat, volala o pomoc, ač věděla, že ji nikdo neuslyší, nikdo na pomoc nepřijde. Svidra jí přes hlavu přehodil jakousi tmavou, soukennou kapuci, jež hlas dusila a Lothar, uchopiv ji v půli těla, odnášel ji hlouběji do lesa. Svatava omdlela, bezvládná ležela na rytířových rukou.
XX.
Teprve když lup se podařil, Qerštorf počal přemýšlet o věcech, na něž dříve nepřipadl. Odvedl Švidru stranou a ukazuje na zajaté prohodil: — Co nyní s nimi?
— A co s nimi? Pryč! — odpověděl zbrojnoš.
— Ale kterak?
— Nu, posadit je na koně a pryč.
— Ano, ale pojedeme skrze vesnice?
— Pojedeme. Jinak nelze.
— Nuže, ony počnou křičet a sesypou se na nás venkované s cepy. Co potom?
— Snad se nebojíš, pane, několika sedláků?
— Nebojím se, ale ... vždyť Tulechovský od sedláků za chvíli se doví, kudy jsme utíkali, a požene se za námi. To je, nač jsme nemyslili.
— Třeba ženy postrašit nožem.
— Svatavu nezastrašíš, ta raději probodnout se nechá, nežli by mlčela. Velmi tam toho výrostka miluje a mne hrubě nenávidí. Hle, na leccos jsme myslili, ale přece na všechno nikoli. Nyní dobrá rada je drahá.
— A což kněz? Kněz musí pomoci.
J. F. Karas: Do čtyř artikulů. 27 418 i =*= — Hni, nevím, jak by mohl. Nevíme-li my sobě rady, jak on poradí?
— Zahlédl jsem u něho malý kotčí vůz, šper- lochem celý zakrytý, vsadíme-li do něho ženy, nikdo jich neuvidí, byť sebe bystřeji hleděl. Nuže, co?
— Ale křičet budou.
— Křičely by, kdybychom jim ústa ne- ucpali.
— Ty myslíš — — Ze nutno myslit na bezpečnost. O hrdlo zde běží a proto ohledy stranou. Ucpat ústa nějakým šatem a pak ať si křičí, dovedou-li.
— Vidím, že jsem neprohloupil, když jsem tě najal. Bude z tebe něco, zbrojnoši. Zde měšec, zaskoč k faráři a vůz kup i s koněm. Af žádá kolik chce... rozumíš? A pospěš!
— Ano. Ano.
A Švidra běžel, co nohy stačily. Farář vykulil oči, myslil, že včerejší hosté jsou s kořistí už dávno někde za horami. Když zbrojnoš pověděl, co chce, farář ještě více se podivil a zabručel: — Vida, co sobě usmyslili!
— Musíš nám pomoci.
— To tak! Jsem hloupý! Už dost jsem pro vás udělal, více nemohu, dej pokoj, hled zmizet, af nás někdo nevidí pospolu. Jdi, více neudělám.
— A proč pak?
— U všech čertů, hlupáku: což pak v celém kraji neznají můj vozík? Máš rozum, starý an- ciáši? Každý sedlák stihatelům poví, že viděl můj povoz a co já potom? Vždyť budou zde míti důkaz, že jsem byl s vámi srozuměn. A na mu- čidla mne vezmou. Hoho, to tak, u Belzebuba, o to nestojím. Jdi, jdi k šlaku.
— A nepůjdu.
— Kyjem tě zbiji, kornyíele starý, nádobo neřesti — řval kněz.
— Nech kyje kyjem, hloupý jsi; zaplatíme.
— Mé hrdlo není k zaplacení.
— Blázne, o tvoje hrdlo přece neběží.
— A jak by neběželo?
— Což pak nemůžeš říci, že jsme tě na cestě přepadli a vozík ti násilně uzmuli? Ze jsme ti nabili, že jsi se nemohl ubránit, ani pomoci dovolat? Komu napadne, že lžeš? A peníze budeš míti v truhle. Mnoho peněz!
Mikeš Padavka zahleděl se dlouze na Švidru. Posléze hlavou kývl: — Zdá se, že nejsi dnešní, brachu. Zdá se, že máš pravdu. O jednu lež více nebo méně, co na tom, však jde jen o kacíře. Proč byste mi nemohli vozík uzmout? Já v lese omdlím, nebudu vědět, kterým směrem jste ujeli.
— Než musíš zajít někam do vsi, stranou cesty, aby tě hned nenalezli a nemohli vyslýchat. My totiž pronásledovatele chceme svést se stopy, jinam ať běží. Víš?
— To můžete. Zde lesem na Vrchlabí, po cestě, které užívají pouze uhlíři a smolaři. Právě není jejich doba, nikoho po celý den, brachu, nepotkáte. Cestu vám ukážu, pakli dobře zaplatíte. Ale, přisáni Leviathan, tak mi neběží o groš, jako o pomstu. Mám Tulechovské v žaludku. Rozumíš, brachu?
— Ale ano. A kam z Vrchlabí?
— Do Slez nemožno, jsou v cestě veliké hory, kopce příliš vysoké, nepřešli byste. Ale je možno utíkat na Králové Dvůr. Tam tedy, satane.
— Och, tam ten kraj už znám, nejednou jsem se tam potuloval s... nezáleží, brachu, na tom, s kým. Tož zapřáhni, já zatím poběhnu napřed.
A Švidra skokem utíkal k lesu; lesem vinula se pěšinka, úzká, křivolaká; vesele pohvizdá- vaje bral se po ní a nohou nešetřil, za chvíli octnul se na místě, kde jej pan Lothar Gerštorf čekal. : . .j — Pořídils? — volal rytíř.
— Ano, pane, hned kněz tu bude s kočárkem. Ale nekřesťanský peníz žádal.
— Ať chce kolik chce, jen když mám Lich- teinburkovnu. Zlata nedbám. A kdy ty vyrazíš?
— Na večer, v noci všude spíše proklouznu a cestu znám. Jednoho Kumána bych rád, aby mi bylo veseleji, chlap sice nemluví žádným křesťanským jazykem, jen po divošsku cosi mele, než v pustině lepší Kumán je, nežli nikdo, luk má a trefovat umí. Poruč psině pohanské, aby jela se mnou a rnne poslouchala. A ty, pane, musíš jinudy, nežli jsme chtěli. Na Vrchlabí.
— Kde je to? Jakživ jsem o něm neslyšel.
— Tuhle někde za lesem. Odtud se dáš na Králové Dvůr a potom se doptáš na cestu do Jaroměře, na Hradec, Holice, Mýto a Litomyšl, odtud skok do Svitav a ty už, zdá se mi, nalézají se na Moravě. Zabloudit nemůžeš, všude se na další cestu doptáš. Ale radím, smírn-li radit, paní Ofku propust někde za Vrchlabím v lesích, ale hodně daleko od lidských příbytků, aby na tebe lid nepoštvala. Chceš-li bezpečně dostat se z Cech, musíš mezi sebe a ni položit několik hodin. Nejlépe zanechat ji s Kumáneni někde v lese, odjet s pannou, Tulechovnu a( Kumán opustí, až budete daleko. Cím později dostane se paní mezi lid, tím pro tebe lépe. Já bych s ní nedělal velkých okolků. Řekl bych Kumánovi, af si s ní učiní, co chce.
— To nelze, brachu, je šlechtična a rytíř nesmí vydat ženu šlechtice na pospas obyčejnému zbrojnoši, to by se nesrovnávalo se ctí.
Švidra udiveně pohlédl na Qerštoría a zatvářil se jako člověk, jenž něco nedovede pochopit. Také jemu nešlo na rozum, že o rytířské cti mluví někdo, jenž unáší ženy a vraždí jejich průvodce. Ale mlčel, Gerštorf nešetřil zlatem a Švidra za groš byl hotov sloužit i třeba čertu, nebo šílenci.
Po chvíli přihrčel farářův povoz. Naložili šlechtičny, Padavka ukázal cestu k Vrchlabí, pověděl, že cesta je nehrubě sjízdná, ale přece že tudy jezdívají povozy uhlířů, že se na dvou místech dělí, proto nutno držet se vždy na levo, přijal plat a rozloučil se s Gerštorfem. Švidra vzal s sebou jednoho Kumána, plášť paní Ofky a šlojíř panny Svatavy, slíbil, že v Brně na pana Gerštorfa počká, a když se trochu setmělo, vyjel opačným směrem. Jakmile Tulechov minul, pohodil na silnici plášť paní Ofky a za chvíli pohodil i šlojíř. Byl jist, že věci někdo nalezne a pozná, zanese na Tulechov. A pak rytíř z Hvozdce pustí se po stopě jako chrt. Ale ne- dojede, Švidra není hloupý, až jej kus cesty zavede, bude hledět zmizet v lesích, v pahorkatině. Švidra se pousmíval do sporých vousů, občas dlaní pohladil opasek, v němž ukrýval Gerštorfovo zlato. Noc byla vzácně lahodná, vlahá, na nebi třpytily se hvězdy jako drahokamy, štědrou rukou na šedomodré vypouklině rozseté. V křoviskách, lemujících silnici, vedoucí k Železnému Brodu, ozývali se ptáci, občas někde v lese zahoukl výr své táhlé uhú, uhú. Švidra pobodával koně a Kumána slovem i po- sunky často ku spěchu pobízel. Uherský polo- divoch slovům nerozuměl, ale i prostý jeho rozum chápal, že událo se cosi, co by mohlo se mu nevyplatit, kdyby jej chytili, a proto koně ostruhou i býkovcem v před poháněl. Po chvíli ukázal se nad lesy úplněk, stromy se divukrásně zaskvěly, jakoby jejich koruny a špice větvic tekutým stříbrem byly potřeny. Kumán hleděl na měsíc, počal cosi breptat ve svém jazyku, podivném a drsném jako supění rozvášněných hřebců, ale když poznal, že mu Švidra nerozumí, umlkl, jen občas na koně vykřikl. Na silnici nebylo živáčka, pouze jednou jezdcům, div pod kopyty se neoctla, přes cestu přeběhla divoká svině s rochtajícími selaty.
XXI.
Bavor z Pernštýna vrátil se na Žebrák, ale nenalezl tam klidu, stále jej cosi pobízelo do Prahy a na Tulechov, srdce bylo něčím znepokojeno, čím nevěděl, sklíčenost, jež jej chvílemi v přepadala, byla mu novým a nedohádatelným pocitem. Pan Cestka z Myčic snažil se mladého rytíře rozveselit, ale nadarmo, Bavor poslouchal jeho řeč jedním uchem, druhým ji pouštěl, na otázky dával nejasné odpovědi. Posléze, když nevysvětlitelný nepokoj hlodat neustával, pan Bavor zavolal Janka, zvaného Zaječí pysk, a nařídil mu, aby jel na Tulechov, poklonit se panně Svatavě, přeslechnout, jak se jí vede. A když Janek opouštěl králův hrádek, hned byl Pern- štýn spokojenější, veselejší.
Janek Zaječí pysk pospíchal ku Praze s velkou chutí, na Zebráce se mu- nelíbilo, toužil po svěíě, po pohybu, po dobrodružstvích; cestou zpíval kdejakou písničku, na niž si vzpomenul, a ve zpěvu cesty mentem ubývalo. V Praze prometl několik známých krčem, popřál si nejlepšího chmelného, teprve druhý den vybral se k Brandýsu a nerad, pražské pivo mu velmi zachutnalo. Ale i v krčmách mezi Prahou a Brandýsem nebylo právě špatné, Janek nejednou před šenkovnou zastavil koně, kázal si podat malý pohářík, ale když vypil, teprve dostal chuf na větší, slezl s koně a*popřál si několik pěkných korbílků v šenku, ve stínu, za větrem.
V duchu uvažoval, že mu nikdo nenařídil, aby jel jako ďábel, a že nezáleží na tom, kdy na Tu- lechov přijede. Za Starou Boleslavi dohonil jej menší houf — Janek Zaječí pysk poznal ohromného rytíře, klusajícího na ohromném vraném koni.
To pan Říha z Jablonného kamsi jel. Říhovi po boku na kostnatém hnědáku jiný známý klusal: žák Pletenec, horlivý apoštol učení Husova, Jeronýmova i Jakoubkova, neúnavný poutník. Na bradě vyrazil hustý, tmavý vous, lehce zkadeřený, jenž Pletenci dodával jisté vážnosti, činil jej na pohled starším, nežli skutečně byl. Také na koni držel se žák lépe, nežli tehda, když jej Zaječí £>ysk poprvé uzřel na kopci nad Přibyslaví; jen vzhled roucha se nezměnil, klok i suknice syědčily, že studiosus, byť se šlechtou se stýkal, blahobytem neoplývá, nebo po bohatství a pěkném odění nebaží.
Janek zastavil koně.
Žák bystře pohleděl 11a zbrojnoše a zvolal: — Ajta, štítonoš pana Bavora z Pernštýna. Ten, jehož před lety mrskáči od svatého Víta pořádně zmrskáli.— Ano, poznávám Pernštýnovy barvy — řekl pan Říha z Jablonného.
— Kam spěcháš, zbrojnoši?
— Kam spěchám? Nikam, vždyť vidíš, že nespěchám, že stojím jako žena Lotova. Či jsi oslepl, milý žáku? — odpovídal Janek.
— A kolik dné či týdnů již tu stojíš? —-> smál se Mikeš Pletenec.
— To by se mi chtělo, stát zde jako holota u cesty! A kam vzácné panstvo?
— Rovnou po cestě, jak vidíš, neoslepl-li jsi od těch čas, kdy jsme se naposledy potkali — zabručel žák Pletenec. A koně pobodl, jakoby chtěl jet dál, zbrojnoše si již nevšímat. Ale pan Říha zadržel koně a obraceje vlasatou i vousatou olbřímí hlavu směrem k Jankovi řekl: — A kde je přítel Bavor?
— Na Zebráce, vzácný pane, u krále, ale vede se mu tam hrubě žebrácky.
— Aj, aj!
— Po panně velmi touží, tělo i ducha souží, ale marné vzdychání, marné po větru vzkazování, od Žebráku na Tulechov snad ani vítr nedoletí. Proto poslal mne.
— Lichtemburkovna je na Tulechově?
— Ovšem. Ovšem. U paní Ofky. A já tam jedu s tisícem vzkazů, proto jedu pomaloučku, že těch vzkazů mnoho, jsou těžké jako balvany.
— Hovorko! Tedy na Tulechov jedeš. Nu, kus můžeš s námi, my do Mnichova Hradiště jedeme. A ostatně, kdož ví, nepodíváme-li se i na Tulechov. Divno mi, že panna tak daleko odjela — řekl rytíř.
— To proto, že Gerštorf nepřestával vtírat se v dům Lichtemburkův.
— Gerštorf? A který? Tem s nímž,se Bavor nedávno potýkal? Ten že by —' — Ano, ano. Dotěrný je a zdá se mi, že se do panny velmi zamiloval. Aspoň očima po ní stfílei jako... nu, ani nevím, jako kdo. A panna, aby se vyhnula styku, ujela. Tolik jsem slyšel v Praze, co jsem koupil, prodávám a naváženo je poctivě. Hřiz mne zab, lžu-li.
— Tedy Qerštorf. Mh. To bych byl neřekl. A co pan Krušina z Lichtemburka?
— Nevím, nic více nevím, jen soudím, že pan z Pernštýna Gerštorfovi přece hnáty zpřeráží. A dobře by učinil, s psiny patří kůži sedřít.
— Dřít kůži, brachu, není křesťanské — vpadl v hovor žák Pletenec.
— Aj, aj, mistře taštičko! Mlčel bys, kdyby ti kozel vlezl do květnice?
— Nemlčel bych.
— Nu a co bys tedy učinil?
— Vyhnal bych jej.
— A já bych učinil více, já bych mu dal hrubým klackem nějakou na pamětnou. Proto jsou rytíři na světě, aby pobíjeli ty, kdož nevinnosti úklady strojí.
— Pojeďme — řekl pan Říha a koně pobodl, ostatní za ním, ale Janek Zaječí pysk nepřestal se hádat s Pletencem.
Koně šli dobře, na večer dojeli do Kosmonos, následujícího dne, když slunce vystupovalo k zenitu, opouštěli Mnichovo Hradiště; pan Říha jel na Tulechov a žák vyřídiv, co měl vyřídit v Hradišti, jel s ním. Na cestě mezi Turnovem a Železným Brodem v sám podvečer uzřel Janek hospodu, před ní dva koně u žlabu uvázané, pochutnávající si na čerstvém seně. Janek žíznil, v hrdle vypráhlo od neustálého mluvení, za nějaký ten korbílek byl by snad čertu duši upsal. Začal prosit rytíře, aby se na okamžik v šenku zastavili, však že promeškané opět dohoní, když za chládku, podvečer, nějakou hodinku jízdy přidají. Hospoda stála o samotě a vábila, pan Říha dal si říci. Šenkýř, malý, krcatý člověk, vyběhl s čepičkou v ruce před práh a počal se nízko hostům klanět, vychvaloval svůj nápoj, i pokrm sliboval, kuřence a masa všelijaká, i ryby. Hosté vešli do nízké pi- terny — u stolu v koutě uhlédli dva lidi, jednoho ryšavého, druhého s neobvyklým obočím a dlouhým, tenkým knírem, žlutohnědého, sluncem ožehlého. A Pletenec, jenž vynikal bystrým zrakem, zahleděl se na ryšavého a po chvilce zabručel: — Aí mne... tohohle muže jsem potkal někde v okolí Tulechova. Nedávno. Před několika dny. A zdá se mi, že jsem jej i v Praze viděl, ale zapřel to, cizincem se mi stavěl. Divná věc...
— Tys byl na Tulechově?
— I za Tulechovem ještě. Víš, můj úkol... Světem se plahočím. Ale tenhle muž nejde mi z hlavy. Já jej někde v Praze viděl a nevzpomenu si, kdy a kde. Já jej v mysli nosím... ah ... tak se mi zdá. že jsem jej spatřil nedaleko domu páně Lichtemburkova. Af jsem ... zdali se mne na ten dům neptal. A zapíral to, vím. zapíral. A kolem Tulechova se motal. Ten člověk je — — Známý loupežník, veliký zbojník, kor- nyfel pekelný, ničema nad ničemy — polohlasem 428 ~==—T—TT .řekl Janek, jenž rovněž s ryšavce očí nespouštěl.
— Co pleteš?
— Já ho znám, lapka je to hrubě zlý a vražedník z tlupy proslulého Chřtána, co i na jeho milost krále číhal se svojí rotou. Tenhle byl u Chřtána podvůdcem a zásoby i poklad měl na starosti. Af mne hrom na místě zabije, pakli lžu.
— A nemýlíš se, Janku?
— Ne. Ne. Na tak šibeniční tvář nemožno zapomenout. Je to ... počkej... Švidra mu říkali. Af visím, není-li to on. Počkej, hned na něho zavolám, uvidíš, jak se zatváří.
— Nekvap, dokud sedí za stolem, netřeba pospíchat, však nám neuteče. A hle, jakého má společníka! Ten jistě nenarodil se v Čechách.
— Jako Tatar vypadá — řekl Janek.
— Jako Tatar?
— Ano. A hle... že je z Uher?
— Pan Qerštorf přijel z Uher, Uhři měli s sebou podobné lidi — řekl pan z Jablonného.
— Qerštorf. Proč se nám jméno Qerštorf stále plete na jazyk?
Švidra, jakmile noví hosté vstoupili, začal na ně z pod obočí bystře hledět, poznal i Pletence. i Janka, zvaného Zaječí pysk. Švidra skutečně býval členem Chřtánovy tlupy v době, kdy Chřtán Janka zajal. Později se s arcilupičem rozešel, nikoli proto, že by se nabažil vražd a svévolí, ale že už o krk šlo, po lupičích pátralo se velmi horlivě. Odešel, náhodou dostal se do Prahy a v Praze do služeb staršího Gerštoría.
Švidra po očku hleděl na příchozí, pozoroval, že t>i jej bedlivě prohlížejí a začalo mu být úzko. Což Pletenec, ten nic zlého neví, ale pozná-li j«j tam ten se zaječím pyskem! Ten by leccos mohl povídat. A pak by... Švidra nedomyslil. Napil se z hluboká na kuráž, dopil korbel, kývl na krčmáře, zaplatil. A odcházel, Kumán za ním. Když míjel stůl, u něhož seděl Janek s Pletencem a rytířem z Jablonného, Janek se zvedl a křikl: — Švidro!
Gerštorfův pomocník byl mistrem v přetvářce; viděl, že je zle, že jej zbrojnoš poznal, ale ani svalem v tváři nepohnul, stavěl se, jakoby neslyšel, jakoby zvolání se ho netýkalo. Janek Zaječí pysk vykulil oči, na tuto netečnost či přetvářku nebyl přichystán. Ještě jednou bystře pohleděl na Švidru, nemýlí-li se přece; člověk je člověku podoben, kdož ví. Ale hned zapudil tuto myšlenku. Nikoli, nemýlí se, je to Švidra, jak jej znal, je to ten proslulý zbojník! Janek o krok postoupil a znovu křikl: — Švidra jsi! Zapřeš?
Volaný se pomalu obrátil k Jankovi.
— Mně laješ? Já tě neznám, nevšímal jsem si tebe, jsi-li znamenaný, bud si, co mi do toho, ale proč ty nedáš pokoje? Vyhledáváš půtku?
— Zapomenuls, že tě tak volal Chřtán?
— Neznám žádného Chřtána, jsem tu ponejprv, nevím, co pleteš. Promiň — — Aj, aj, krátkou máš pamět. Chřtána neznáš? A mne snad rovně neznáš?
— Pravdu jsi řekl.
430 ' " - z — Nelži! Co tu honíš, ty, i tvůj uherský soudruh? Špehujete, či co? Počkej, mně se nevy- kroutíš, já nejsem z těch, které možno jen tak odbýt. Kam spěcháš? Pověz po dobrém, jsou tu lidé, kteří nerozumějí hrubě žertu.
— Je noc na krku.
— Právě proto pobud s námi. Venku mohlo by tě něco nemilého potkat. Čarodějnice začnou chodit. Nu a lapkové také.
— Nebojím se ... A Švidra pravicí udeřil na těžký jízdecký meč.
— Ta oháňka tě, Švidro, nespasí. Jen pobuď, dokud pěkně prosím. Mohl bych rozkazovat...
— Kdo? Ty? A kdo jsi?
— Tvůj dobrý duch. Však mne znáš, nelži. A teď pěkně do kouta, hneš-li se, hlavu ti rozbiji. Och, ty lotře zvyjedený! Zapírat budeš? Vari do kouta! Hybaj a čile! Nu?
Švidra sáhl po meči. Kumán hrubě dobře nerozuměl, ale když viděl, že jeho soudruh chce tasit, ruče vytrhl z pochvy křivou karabellu. Než už přiskočili zbrojnoši pana Říhy a vrhli se na oba muže. V mžiku je odzbrojili, povalili na zem a spoutali.
— Co s nimi? — ptal se Pletenec.
— Mh... Kdybych věděl, pověděl bych — zabručel rytíř z Jablonného.
— Soudit je a trestat... práva nemáme. Pustit je na svobodu nemůžeme, když jeden je lotr viselec a druhý čert ví kdo. A vláčet se s nimi na Tulechov a do Prahy... Není to příjemné.
— Jste, vzácní pánové, jisti, že se v tamtěch dvou nemýlíte? Nerad bych, aby v mojí hostě- nici byla spáchána svévole — ozval se krčmář, jenž už chvíli s nohy na nohu přešlapoval, vyčkávaje příležitosti, aby se v hovor mohl vmísit.
— Ano, omyl je vyloučen, mistře bryndale — ubezpečoval zbrojnoš Janek.
— Pak tedy chlapy zavřeme do sklepa a ráno k právu odešleme. To sám chci si vzíti na starost, když jsou lotry, na čekan s nimi! Já jsem člověk poctivý, to vám v okolí každý řekne a daného slova nezruším. Tento neujde právu!
— My věříme, čiň s nimi, co chceš — řekl pan Říha. A nařídil zbrojnošům, aby zajatce odvedli do sklepa. V tom okamžiku, když lidé páně Říhovi Švidry a jeho druha se chápali, zazněl před krčmou dusot kopyt, kvapně bijících v upě- chovanou zemi. Ozvaly se hlasy, řinkot mečů, narážejících o třemeny, posléze rozletěly se dvéře a do piterny vrazil udýchaný rytíř v kroužkovém brnění — žák Pletenec se obrátil, popatřil na příchozího a udiveně zavolal: — Ajhle, pan z Hvozdce! Pán na Tulechově! Kdo by se nadál? Kam spěcháš, vzácný rytíři?
— Ničemy honím, vrahy, kdo ví, jakou čeládku. Považ, Pletenče! Moji choť unesli včera a s ní nevěstu rytíře z Pernštýna. Rota zlolajná!
— Paní Ofku unesli? — vzkřikl žák.
— Svatavu? — vybuchl Říha.
— Ano! Ano!
Janek Zaječí pysk náhl« zbledl a vyskočil. Říha z Jablonného se vypial Jako raněný zubr a zařval nelidským hlasem, jenž jako bouře hostěnicí burácel: — Svatavu uloupili! Tu dobrou, milou — Hvozdecký udiveně na Říhu pohleděl: — Pryč jsou obě, ztratily se, ale dle některých známek soudím, že byly unášeny tímto směrem. Nalezli jsme šlojíř a plášť. Nepotkali jste nějaký podezřelý houf?
— Nepotkali!
— Kdo mi o nich poví? Och, kdybych onoho zlosyna dopadl! Má ženo milovaná, co se s tebou stalo. Snad ji zabijí. Snad ji... ne, to bych nepřežil. Nemohl bych. Nedovedl bych. Lotři!
— A nemáš podezření? Na nikoho?
— Ani potuchy. Leda že by Qerštorf...
— Qerštorf? — zahučel Říha.
— Ano. Slyšel jsem, že po Svatavě prahne. Ale, je-li to on, já jej zabiji. Jako psa...
— Nebo já! Je-li... nastoj, pane, tihle dva by nám snad mohli pravdu povědět — řekl rytíř z Jablonného a ukázal na Švidru i jeho soudruha, ležícího vedle lapky, strachem tetelícího se.
— Tihle dva? Neznám jich.
— Žák Pletenec tvrdí, že se onehdy kolem Tulechova potulovali.
— Tenhle ten ano — řekl Pletenec, na Švidru dlouhým, suchým prstem ukazuje.
— A loupežník se roz&ný — vpletl se v hovor Janek Zaječí pysk. A zaťatou pěstí Švidrovi zahrozil, očima jako vlk blýskl.
— I v Praze jsem jej viděl, lapku ošemetného, před domem pana Krušiny z Lichtem- burka — dodal žák Mikeš.
— Nuže, pohovoříme si s ním. A nepoví-li nám pravdu ... Nepoví-li Rytíř z Hvozdce nedopověděl, ale tak zasvítil očima, že bývalému soudruhu Chřtánovu mráz po zádech přeběhl.
XXII.
Dokud se v krčmě neobjevil pan z Hvozdce, Švidra situaci nepovažoval za ztracenou. Soudil, že má před Hvozdeckým den předskok a během dne leccos může se stát. Co na tom. že jej poznal Janek Zaječí pysk — vydají jej právu, ale jakmile řekne, že je sluhou a důvěrníkem dvořana uherského krále, žádné právo neodváží se jej soudit a odsoudit. Nejspíš jej hodně brzo pustí na svobodu a ještě za prominutí poprosí, vesele sedne na koně a ujede pryč, vícekráte se v této končině neukáže. Teprve když nenadále objevil se mezi dveřmi rytíř z Hvozdce, Švidrovi začínala se hra nelíbit, zazdálo se mu, že příliš mnoho vsadil na jednu kostku a že lehko vlastní kůži může prohrát. S přivřenýma očima bedlivě naslouchal rozhovoru a v duchu uvažoval, co dělat. Mnoho svědčí proti němu. Náhoda J. F. Karas: Do čtyř artikulů. 2S uvedla dohromady několik lidí, kteří jej téměř usvědčují; snad sám čert svedl je, aby mu krkem zakroutili ve chvíli, kdy snil o bohatství a blahobytu. Myslil, že má nyní Lothara Qerštorfa ve svých rukou a že peníze z něho bude mačkat, kdykoli se mu zamane, a zatím na krku má rozběsněného manžela, jemuž nezáleží na ráně miserikordií. Sám čert Hvozdeckého přinesl tak brzo! Co nyní? Říci pravdu nemohl, zabili by jej a kdyby nezabili, jistě dovlekli by jej někam do temnice a mučili. Únos dvou žen a vražda na veřejné cestě, to nejsou maličkosti, zákon je přísný a nezná polehčujících okolností. Nedo- padnou-li pána, pomstí se sluhovi, nic naplat, lhát musí. Ale protivníci jej usvědčí, hrome, je jich mnoho a každý něco ví. Nejvíc ten pro- žluklý žák Pletenec — v Praze jej potkal, i pod Tulechovem — takové svědectví jistě bude velmi závažné. A což kdyby udeřili na Kumána, kdyby nalezli někoho, kdo by s tou psinou pohanskou dovedl promluvit v jejím koňském jazyku, poví vše, co ví, Kumán poví, nebof je hloupý a nedomyslí si, že tím slovem oprátku na dvě hrdla upletl. Co prospěje zapírání? Jen osud zhorší a skytá vyhlídku na mučidla. Než přece... snad nezajdou tak daleko. Říci pravdu — snad byl by trest mírnější... snad ... neříci pravdu, je malá, docela malá naděje, že lži přece bude uvěřeno. Švidra uvažoval o obou vyhlídkách a rozhodl se pro poslední. Však na přiznání vždycky dost času, až by šlo do tuhého. Ale v duchu proklínal Qerštorfa i sebe, že do kličky vlezl, na sebe honce poštval. Ale kdo mohl tušit, že se mu v cestu naplete žák Ple- tenec a ten zbrojnoš pyskatý. Kdo mohl tušit, že lest neprospěje, že věc takhle skončí. Nu, chutně si do polévky nadrobil a nyní aby vyjídal se vším umem, ale hořká bude, po šlacích hořká.
Hvozdecký Švidru dlouho nenechal uvažovat o situaci. Nedočkavost jej hryzla, prudce uhodil na Švidru, žádal, aby pověděl, co ví, je-li mu život milý.
Švidra zapíral hrubě vytrvale.
Nic neví.
Nikde nebyl, v Praze nikoho nezná, pod Tulechovem byl, ale náhodou a o paní Ofce jakživ neslyšel. Zapřísahal se nebem i peklem, než marně, neuvěřili mu. Janek se naklonil k rytíři z Hvozdce a polohlasně vyprávěl, kterak lupiči, když ještě mezi nimi jako zajatec dlel, z chycených kupců vytahovali přiznání o penězích: zuli člověku boty a žhavým uhlím paty mu obkládali, šlapky opalovali tak dlouho, dokud nepověděl o každém groši. Taková muka žádný nevydržel — když ptáček lapka nechce zpívat, proč by mu po zbojnicku neotevřeli zobáček? Jen trochu žhavého uhlí a bude zpívat jedna radost. Jako číž, jako stehlík, jako drozd.
Žáku Pletenci se návrh nelíbil. Není křesťanské pálit člověka — ale Hvozdecký hned žáka okřikl: — a je křesťanské jednání panny a ženy unášet, snad i mučit?
Říha z Jablonného souhlasil s Jankem. Ne- přinutí-li zajatce, aby pravdu pověděl, snad nikdy dámy neosvobodí. Uprchne-li s nimi Gerš- torí do Uher, kdo je tam nalezne?
Pan z Hvozdce pokynul svým lidem, aby zmocnili se Švidry i Kumána a vyvlekli je před hospodu. Setmělo se, ale přece zahlédli neveliký chlum a na něm březový lesík, tam všichni zaměřili, nemluvní, podobní jakýmsi ohromným posupným stínům. V lese oheň rozkřesali, zbrojnoši nalámali větví, za okamžik dosti velká hranice osvětlovala úval, do něhož se uchýlili. Pan z Hvozdce seděl u ohně, nemluvil, tvář zachmuřená, čelo svraštělé, pochmurné, nic dobrého nevěstící pohledy ulpívaly na Švidrovi. Zajatec bystře hleděl kolem sebe, pozoroval přípravy, hned si pomyslil, že tentokráte páni nežertují. Posléze pan z Hvozdce vstal, pokynul svým lidem, aby zbojníka blíže k ohni přivlekli a zahřměl na něho: — Nuže, povíš, co víš?
— Nic nevím.
— Kdo unesl Ofku? Kdo Svatavu? Pověz, lapko ničemný!
— Já ne. Já tu nikoho neznám. Pustte mne, svoje ruce neposkvrňujte nevinnou krví. Nepu- stíte-li, bude vás to mrzet.
— Hrozíš?
— Ne. Ne. Jen prosím a vašeho svědomí se mocně dovolávám. Jste křesťané.
— Ale ty nejsi křesťan a proto ohněm z tebe ďábla Belzebuba vyženeme. Naposledy se tebe ptám, lapko: povíš nám čistou pravdu?
— Nic víc nemohu povědět, nežli co jsem už řekl. Víc nevím, přisahám!
— Stáhněte mu boty!
Sluhové přiskočili k Švidrovi, ale zbojník počal sebou házet, kopal, zuby hryzal jako divoký kanec. Než nadarmo, jeden sedl mu na břicho, jeden sedl na nohy, třetí veliké jalovicí boty zouval.
— Uhlí na šlapky a pomalu kůži opékat! — poručil Hvozdecký.
Švidra zavyl bolestí a úzkostí. Žhavé uhlí právě dotklo se kůže; jakoby mu někdo ostrý hřebík vrážel do paty. Chtěl utrhnout nohou, ale nemohl, dva svalnatí chlapi seděli na něm jako přikutí, nadarmo se namáhal. A tulechovský pacholek ohořelou větví uhlí kolem jeho šlapek shrnoval.
— Nuže, povíš?
Zbojník zavyl bolestí jak vlk.
— Aha, již zpívá — smál se Janek Zaječí pysk. — Tak mnohým dělali, nevinným, a on byl ze všech nejhorší. Neuškodí mu ohnivá lázeň, aspoň pozná, co je to. Mor na lapky a zbojníky.
Švidra koulel očima, svíjel se, posléze řval. že všechno poví, když zbrojnoš shrnul mu všechno uhlí na šlapky. Pan z Hvozdce pokynul svým lidem, aby v mučení ustali, a Švidra počal vyprávět, jak setkal se s Lotharem Qerštorfem. jak rytíř pojal úmysl unést Svatavu, jak ji přepadl s paní Ofkou a odvlekl do zajetí. I faráře Mikše Padavku prozradil, jen sebe sanoval jak mohl, říkal, že byl pouhým nástrojem. A když naň znovu uhodili, popsal cestu, kterou rytíř Cierštorf utekl, i kotčí vůz, i Kumány.
— Nelžeš?
— Ne. Už by mi to nic nebylo plátno.
— Lžeš-li, v hrozných mukách zahyneš. My se vrátíme a pak se těš. Hřiz tě — Nelžu. Všechno je pravda pravdoucí. A co mi teď do Qerštorfa, moje kůže je mi daleko milejší. Už se neubráním, af tedy i on visí. Pospíšíte-li si, dopadnete jej, nejspíš ve Svitavách, tamtudy musí, jinudy nemůže.
— To víš?
— Vím. Vím. Sám jsem mu cestu popsal.
— A což popíše-li mu jiný jinou cestu?
— Není jiné. S paními přes hory nemůže, musí hledat cesty schůdnější.
— To bychom snad mohli mu nadběhnout.
— Ano! Tak!
— Ano! — souhlasili ostatní.
Pan z Hvozdce byl hned rozhodnut. Gerštorf má předskok, ale jede s paními a jede velkou oklikou, oni mohou přímo na Svitavy a nemusí koní šetřit. Hvozdecký poslal jednoho čeledína na Žebrák, vyřídit Bavorovi, co se stalo, s ostatními, provázen Jankem a rytířem z Ja- blonného, dal se na Sobotku a Jičín. Rytíři poháněli koně téměř do úpadu; šlo o to, dostihnout Gerštorfa na cestě mezi Hradcem a Svitavami. Koně po silnici nedávno upravené letěli jako šipky.
—- — ■ -— — — ■ ■ - ■ .=T=r439 Švidru nechali rytíři v lese. Nestál jim za to, aby jej nožem bodli, nestál za to. aby se s ním vláčeli kamsi před právo. Ostatně, byli jisti, že nikdy běhat nebude, pořádně rnu šlapky opálili, s nohou visely kusy černé kůže a osmahlého masa. Lupič sténal, řval a proklínal, ale nikdo ho neslyšel, nikdo se o něho nestaral. Teprve následujícího dne nalezli jej sedláci a odvezli do Železného Brodu.
XXIII.
Bavor z Pernštýna zařval jako raněný tur, když mu pověděli, že Svatava octla se v rukou Cierštorfových. Mocný hněv zabouřil v jeho prsou, hněv dosud nikdy nepoznaný, pocit bez- uzdný, divoký, volající po krvi. V prvém okamžiku myslil jen na pomstu, na krev, na mrtvoly strašlivě rozsekané a řičel jako zvíře, zlověstné plameny vyšlehávaly z jeho očí. Teprve, když pomyslil na Svatavu, jak se jí asi vede v rukou Oerštorfových, chudince nebohé, ptáčku v drápech zlého kocoura, zapotácel se jako dobytče palicí v prostřed čela uhozené, uchopil se za hlavu a padl v křeslo jako neživý: teprve strašná bolest a lítost nad obětí hada Qerštorfa přemohla pocit osobní urážky a naplnila nitro, div srdce neroztrhla. Hodnou chvíli seděl Bavor jako mrtvola — v lebce vířily děsivé myšlenky Najednou vyskočil a počal hlučně volat po zbroji a po koni, křičel, že hned ze zámku ujede.
440 -■ 1 -J ——— --lasat že Gerštorfa bude honit třeba až na konec světa a že Svatavu, mrtvou či živou, vyrve z jeho drápů, byf měl vlastní hlavu za ni položit. Křik zaslechli ostatní dvořané, přiběhli, počali se Bavora i posla vyptávat, oč běží, a když zvěděli pravdu, pěsti zatínali a klnuli, až zdi hrádku se otřásaly.
— Raptus puellae!
— Taková smělost uherská!
— Pamětníka podobného činu snad bychom ani nenalezli!
— Unést ženu jednoho rytíře a snoubenku druhého... ne, nepamatujeme se, že by někdy udál se podobný případ.
— Potupit králova dvořana... toť jakoby potupil samého krále!
— Smrt lotru! Na čekan s ním! Není hoden rytířské smrti! Bodejť s něho kati dřeli řemeny. Bodejť jej krkavci žrali!
— A co počneš, Bavore?
— Jedu za ním. Jedu za ním, ať je kde chce, musím v jeho krvi svůj meč vykoupat.
— Das jej vezmi, Machometa. Já jedu s tebou.
— Já též.
— A já taky — volali mladší soudruzi.
— A co král tomu řekne? — ptal se kterýsi starší dvořenín.
— Ať řekne co řekne, zde o čest a právo českého rytíře běží. Pojedeme!
A hned všichni mladší chystali se na cestu. Posel jim řekl, že nějakého druha OerštorfQva chytili a když mu pořádně šlapky uhlím opekli, že pověděl, kam Qerštorf s pannou prchá. Na Svitavy, odtud na Brno, z Brna do Uher. Hvo- zdecký s Říhou z Jablonného jej honí a snad jej dopadnou ještě před Svitavami. Ale ten, co jej pálili, vícekráte na zboj nepojede, nohy má do gruntu spálené, dobře se mu stalo, zvyjedenému lotříkovi.
Asi za hodinu vyrazil z brány zamilovaného králova hrádku houf mladých rytířů a jejich sluhů; hnali se na Lochovice, Hostomice, na Dobříš a Knín. V dědinách i městech lidé udiveně za nimi pohlíželi, nemohli pochopit, proč páni tak velmi velice koně ženou. Vždyť se z ubohých kouří jako na podzim z lesů.
V té době Lothar Qerštorf projížděl severovýchodní Čechy; s paní Ofkou naložil, jak mu Švidra poradil, nechal ji v pustém lese a se Svatavou dál ujížděl, co koně stačili. Paní Ofka prožila hroznou noc, nebála se duchů, ale zvěře se bála, pan Qerštorf nechal jí na obranu před zvěří pouze lovecký nůž. Po celou noc stála, opřena o kmen mohutného dubu, a kolem ní plížily se stíny nerozeznatelné, snad pouze jeleni, snad i medvědi — než nenapadlo ji žádné zvíře. K ránu uzřela venkovana, jenž uhlíře hledal; sedlák za dobrou odměnu byl ochoten dovést paní Ofku na nejbližší tvrz. Tam dva dny v mrákotách ležela, slova z ní nemohli dostat.
Lothar Qerštorf ujížděl se Svatavou, v městech se nezastavoval, krmil vždy v odlehlých krčmách, jichž dost nacházel u silnice, na křižo- 442 ■ ■ ■ . ; . , rvatkách. V jedné, kus cesty za Hostinným, nalezl pouze ošklivou bábu, kolozubou; lačnost po penězích jí z krhavých očí hleděla. Hospoda ležela o samotě, kolem dokola husté borové lesy. Gerštorfovi napadlo, že by zde mohli odpočinout lidé i koně. Ukázal bábě zlaťák a bába ochotně postoupila mu vlastní komořici, nízkou, začouzenou, osvětlovanou dvěma malounkými okénky, v nichž průsvitná blána byla napiata. Donesla vína a odklidila se — Gerštorf vyvedl z kotčího vozu Svatavu a nutil ji pít a jíst. Svatava nechtěla. Seděla u velikého krbu jako zlomený květ, v očích slzy.
— Bojíš se mne? — řekl Gerštorf.
— Bojím se.
— A já tě přece mám tak rád, má holubičko bílá. Já tě miluji, klenote, více, nežli tam ten tvůj český medvěd. Já tě na rukou budu nosit, dáš-li mi jedno přívětivé slovo.
— Nemohu.
— Všechny poklady světa ti k nohám snesu.
— Nechci tvých pokladů.
— A co chceš tedy?
— Pusf mne na svobodu — vydychla.
Gerštorf zasvítil očima: — Na svobodu? A to ne! Aby tam ten tě objímal a líbal? To ne, holubičko!
— Je to můj ženich.
— Medvěd je to, chlupáč huňatý, králova opice, mléko mu po bradě teče, —r Nehaň mi Bavora!
— Tvůj ženich! Nyní jsem já tvým ženichem. Už tě nikdo, panenko milá, z mých klepet ne- vyprostí. Budeme svatbu slavit. A třeba bez kněze, ďas vzal popy, mineme se bez nich, že ano? Nebudeme na ně čekat.
— Nevíš, co mluvíš.
— Láska mne rozpaluje.
— Hříchem páchneš hrubě odporně.
— Ale hřích je sladký. Čím déle na tebe hledím, tím více po tobě toužím. Učarovala jsi mi jediným pohledem, pamatuješ, tehda v Praze na ulici? Musím tě líbat, sladká čarodějnice!
— Odstup. Jsi rytíř?
— Ano a ne všelijaký, jako ti vaši kobylkáři. Ale i rytíře láska přemůže.
— Bojím se tebe.
— A já tě, panno, zbožňuji.
— Hnusíš se mi.
— Ale ty mně nikoli! — smál se Lothar.
— Pane, vším, co je ti na světě milo, zapřísahám tě, učiň skutek milosrdný, hodný rytíře; propusť mne k rodičům, Pán ti to v poslední těžké chvíli k dobru připočte. Věz, dobrý skutek nezůstane bez odměny.
— Jako páter hovoříš, má milá, ale nadarmo, já stojím pouze o časnou odměnu. Co je mi po věčnosti. Dokud žiji, chci světa užívat. Po smrti ať se stane co stane. Udělám dobrý skutek, do- stane-li se mi hned náhrady, na sliby nedbám. Chci tě líbat, nuže, líbej mne a já tě propustím. Hle, zde moje rety.,, A rytíř přiblížil se ke Svatavě, rozevřel svoje ramena. Z očí vyskakovaly rudé plaménky náruživosti. Počal blábolit: — Hle, jak jsi bílá, jak jsi krásná. Zajisté nikdo tě dosud nelíbal a líbal-li, nelíbal tak vřele, jako já budu. Divoký oheň plane v mých prsou, jen polibky jej uhasím. Hle, jak milá jsi mi, nebezpečí nedbám, soudům se vysmívám, králům chci pro tebe vzdorovat, a kdyby celé peklo přišlo, s peklem se hned servu.
Svatava se křečovitě zachvěla: — Jdi, jdi, pane, nech mne, pusť.
Gerštorf Lichtemburkovnu uchvátil, přimkl ji na svoje prsa, žhavé jeho rty hledaly její ústa. Zmítala se jako bílé jehňátko v drápech vlčích, kroutila, napiala veškeru sílu, podařilo se jí vyškubnout, ale Gerštorf už ji opět chytal. Náhle jaksi podivně vykřikla, v tváři ještě více zesinala, několikrát zavzlykla a v křečích upadla na hliněnou zem, svíjela se, zraky vypoulené, drobné pěsti sevřené, až nehty v maso se zadíraly, na rtech kalnou pěnu. Zmítala se na zemi jako ďáblem posedlá, bila sebou a neustále z úst vyrážela děsné, neartikulované skřeky. Strašno bylo na ni pohledět. Bohatý vlas rozpoutal se a ploužil po špinavé zemi, pěna znovu a znovu na rty vyskakovala, oči hleděly, jakoby ze skla byly ulity. Gerštorf vykřikl a uskočil, polekal se, něco podobného dosud nikdy neuhlédl, zmaten stál nedaleko dveří, oči vypoulené, hleděl na Svatavu.
— Probůh! Qo je ti? — volal.
Neodpovídala. Křeče nepopouštěly. Hrozný křik, nepřirozený, zvířecí, řinul se z rtů. A pak padla jako neživá u krbu, umlkla, rty sevřené, zuby křečovitě zaťaté, oči vytřeštěné.
— Svatavo!
Nepohnula se ani o vlas, ležela na zemi zsi- nalá. Ani okem nemžikla.
— Svatavo! Probůh!
Lothar Qerštorí se polekal, že ji zabil svojí prudkostí, začal si vyčítat, že se ukvapil, že měl mezi Svatavu a svoji vášeň položit čas, jenž všecky bolesti léčí. Měl počkat, nezabíjet. Och, bloud! Sklonil se k nepohnutému tělu, počal Svatavu volat nejsladšími jmény. Po chvíli otevřely se dvéře a babice zavolala rytíře, sdělovala mu, že po silnici blíží se jakýs ozbrojený houf. Qerštorí vyletěl z komořice, pokynul Kumánům, aby Svatavu položili do vozu, a vyskočil na koně. Za okamžik již celá rota seděla v sedlech a uháněla lesem na odpočatých koních, jakoby byla poháněna prudkou vichřicí. Na Svatavu Qerštorf jen jednou pohleděl: probrala se z mrákot, ale dosud hleděla, jakoby jí smrt seděla v zátylí. oči vytřeštěné, zuby zaťaté.
XXIV.
Křeče se vracely, kdykoli pan Qerštorf pokusil se k Svatavě přistoupit. Několikrát chtěl se k ní přiblížit, vášeň jej pobízela, ale pohled na nevysvětlitelné tělesné útrapy zajatkyně jej 446 -■■ .-.--aii: opět odehnal. Ostatně, nezbylo mu mnoho času na pokusy, za Holicemi zpozoroval, že je mu v patách nějaký houf, jenž stopy se nespouští. S počátku myslil, že nějaký počet rytířů jede na svatbu nebo na křtiny k sousedovi, ale ti by tak nespěchali a sotva jeli by tak daleko — houf stíhal jej už kolik hodin a Qerštorf poznal, že tamti jezdcové pilně koně pobízejí. Také myslil na kupce, ale ani kupci nehnali by se vpřed tak zběsile. Napadlo mu, že snad paní Ofka náhodou v lese trefila na lidi a poštvala je za ním, nebo že Švidra byl někde blízko Tulechova lapen a všechno prozradil. Qerštorf častěji se na koni obracel, pokud mohl, a hleděl do daleka, jezdcové dosud byli podobni malým, tmavým skvrnám a jen občasné zablýsknutí ocele na slunci prozrazovalo, že houf je ozbrojen, jakoby se hnal do boje. Po nějaké chvíli vzdálenost mezi oběma houfy počala se menšit, jezdcové byli čím dále patrnější. Qerštorf křičel na svoje, aby spěchali. Nejstarší Kumán z jeho čeledi přitočil se a zabručel: — Pane, tamti v zadu se mi nelíbí.
— Mně také ne.
— Honí nás, to je jisto.
— A je jich více. Nejméně jednou tolik, kolik je tu našich. Na boj ani pomyšlení. A zdá se mi, že neutečeme, že přece dojde k boji.
— Pane, za nějakou hodinu počne soumrak, slunce už stojí na západě a co nevidět klesne za vrchy. Nepozoruješ? Tamhle k horám pohleď.
— Ano, ale co nám do slunce?
Starý uherský lišák se usmál, pohladil ruče dlouhý, svislý, už hodně šedivý knír, zamžikal kosmýma očkama a prohodil: — Och, pane, slunce nepodceňuj. Honí nás, dokud nás vidí, ale jakmile nastane tma, musí koně zastavit, počkat do rozednění.
— Silnice je rovná. Mohou nás i po tmě honit, oni nezabloudí.
— Ale nevědí, zdali my s cesty nesjedeme, zdali se někde neukryjeme. Honí-li nás opravdu, pochopí, že dnes už nás nedostihnou, je to marné a raději koním povolí. Rozhodně se potmě za námi nepoženou.
— Možno, že máš pravdu.
— Af se v osla proměním, nemám-li pravdy, pane rytíři.
— A co my?
— Pojedeme, dokud koně stačí, tak opět prodloužíme vzdálenost mezi sebou a nimi. Ale, jakmile dojedeme někam do města, musíme k vozu koupit nové koně, tyhle dnes uženeme, ráno s místa se nehnou.
— Dobře, dobře — pokývl Qerštorí. A opět zahleděl se v zad, na pronásledovatele. Měřil očima vzdálenost a zkoumal, jak dlouho ještě den potrvá.
Oerštorf správně tušil, pronásledoval jej houí pana z Hvozdce, který dosud nevěděl, že uherský dvořenín už paní Ofku propustil. S Hvoz- deckým jel Říha z Jablonného se svými lidmi, Janek Zaječí pysk a žák Mikeš Pletenec. Rytíři jeli v předu, oči na stopkách, ruce na jílcích mečů. Dosud Gerštorfa nepoznali, viděli pouze, že houf, který honí, opatruje nějaký vůz, než vozů na silnici množství bývá. Jen jakési tušení rytířům našeptávalo, že lupiče žen mají před sebou.
Oba houfy hnaly se vpřed jako vystřelené šipky. Posléze počalo se stmívat, slunce zapadlo za lesy, tmavé stíny v jedno splynuly. Rytíři dojeli k nejbližší hospodě, uznali, že nutno zatím dopřát koním oddechu, ale těšili se nadějí, že stíhaní jsou rovněž k smrti unaveni a daleko neujedou, ráno stíhání na novo započne a pak už Gerštorfa nikdo nezachrání.
Uherský dvořan utíkal tak dlouho, dokud koně neklesali. V krčmě, před níž posléze zastavil, podařilo se mu koupit dva dobré, odpočaté koně. Jakmile kohouti počali kokrhat, vzbudil svoje Kumány, kázal zapřáhnout a jel dál, 0 mnoho předejel stihatele; ti vyjeli později, než jejich ořové sobě odpočali a čerstvěji vyšlapovali. Minuli Vysoké Mýto, po poledni minuli 1 starou Litomyšl — za městem biskupa Jana Železného opět spatřili pronásledované a čile ostruhou pobídli koně k úprku. Nastala úžasná, na této silnici snad nikdy nevídaná štvanice, jeden houf i druhý napínal veškery síly. Zakabonilo se, začalo poprchávat, drobounce siholit, ale siholilo vytrvale, po kolik hodin. Gerštorf proklínal povětří, několikráte se ohlédl na pronásledovatele, zkoumal, pokud vzdálenost dovolovala, rychlost jejich koní. Doznal, že jeho Kumáni jim neujedou, mohl by leda sám ujet, ale musil by opustit svoje lidi a opustit Svatavu. Což o Kumány — těch v Uhrách dost a dost, nových leckde naverbuje — ale Svatavu nemohl a nechtěl opustit. Než pronásledovatelé se blížili víc a více, už rozeznával jejich tváře. Ne- uprchne-li, zahyne i se svým lidem, pardonu se nedovolá. Qerštorf zaťal zuby; nebyl zbabělcem, v boji, před zraky celé armády, dovedl se potýkat velkolepě, rovněž v turnaji, kde knížata a krásné paní na něho patřily, ale nechtělo se mu vypustit ducha pod meči a palcáty českých rytířů kdesi na cestě, ve funkci úplně nerytířské. Naposledy se ohlédl a najednou jakási myšlenka probleskla lebí. Přitočil se s koněm k vozu, uchvátil Svatavu, mocným pohybem hodil ji před sebe na hrušku sedla, pronikavě vzkřikl na koně a ujížděl jako prudký vítr silnicí vzhůru k pahorkatině, za níž tušil Svitavy. Zazdálo se mu, že jeho kůň je lepší koní českých rytířů, že ujede. Ještě zaslechl úzkostlivý skřek sluhů Kumánů, na jejichž točenice dopadaly české palcáty. Ohlédl se, viděl, že dva jezdci nezúčastnili se řeže. Minuli hlouček a hnali se prudce za uprchlíkem, v pěstech tasené šaršouny.
29 J, K, Karas: Do čtyř artikulů.
Byl to Janek Zaječí pysk, jenž poznal Svatavu po rozpoutaných, vlajících vlasech, a pan Říha z Jablonného, jehož zbrojnoš na Svatavu upozornil. Skorém hodinu tři jezdci závodili o primát, kůň Qerštorfův byl zřejmě lepší, ale musil nést dvojí břemeno a už časito klopýtal. Qerštorf pochopil, že nyní jiného východiska není, nežli pustit Svatavu a zachránit se, anebo padnout pod meči. Což, lehce mohl by se postavit dvěma i třem, ale už spěchají za těmi dvěma jiní, měl by po chvíli na krku opět celý houf. A houfu by se neubránil. Geršíorí už poznal hroznou zarputilost českých rytířů — to nebyli Furlandci, nebo chlubní Vlachové, kteří rádi nohy na ramena vezmou, když meč se jim před očima zablýskne. Ale vydat Svatavu, aniž člověk vášnivá ústa nasytil jejími polibky ... nikoli. Aby jeho stihatelé zajásali? To ji raději nožem bodne. Ano ... bodne ji... ať ji nemá ani jeden, ani druhý, ať ji celuje studená, vlhká země... Lothar Qerštorf nachýlil se na koni, tasil miserikordii. Ale v té chvíli opustila jej odvaha. Vzpomenul si, že by vraždou bezbranné ženy navždy vyloučil se ze společnosti rytířů, že by jedno jediné bodnutí připravilo jej o všechnu dosavadní slávu, že by jej učinilo na ráz vyvrhelem lidské společnosti, psancem. Vášeň bojovala s touhou po slávě. Ze unesl pannu, co na tom, to uherský král mu promine, ale sprostou vraždu by neprominul. Lothar Qerštorf ještě jednou se ohlédl — pronásledovatelé už se přiblížili na dostřel z luku. Slyšel supění jejich koní a třeskot pochev, narážejících na třemeny. Lothar se rychle rozhodl: pustil Svatavu a pobídl koně, miserikordii polehtal jej na kyčlích. Kůň letěl jako šipka k lesům.
Janek Zaječí pysk zarazil koně: — Ejhle, kořist jsme mu vyrvali. Pustil ji, mrcha. Ale jen je-li živá.
— Nehýbá se — řekl pan Říha.
1 — =461 — Zahlédl jsem v jeho ruce nůž. Snad ji bodl.
— Uvidíme. Bodl-li, ani čert ho nezachrání.
Rytíř sklonil se nad omdlelou pannou.
— Dýchá.
— Rány nevidět. Snad ji tedy přece ne- bodl.
— Dýchá, ale těžce. Kdyby zde bylo trochu vody.
— Je. Tamhle jsem zahlédl potůček. Skočím tam, donesu vody.
Po chvilce Janek vrátil se s helmicí, plnou studené potoční vody. Postříkli Svatavu jednou, dvakrát, po třetí otevřela oči.
— Kde jsem? — zašeptala.
— V rukou dobrých lidí, panno.
— A tam ten?
— Zahnali jsme jej, sršatce, uprchl, gryc ne- kolný, pryč je.
— Díky, díky vám. Och, vy nevíte — — V té chvíli přihnal se pan z Hvozdce. Hned k Svatavě přiskočil a ulekaným hlasein volal: — Probůh, panno, co se stalo s mojí ženou?
— Ty nevíš?
— Nevím! Nevím!
— Pustil ji v noci v lese. Už předvčírem. Což se nevrátila na Tulechov?
— Nevím, jinudy jedeme. A co nyní?
— Ty se vrař, pane, musíš manželku hledat. My s pannou někam zajedeme, kde by okřála.
Třese se jako ulekané ptáče. Och, ten Qerštorf, lotr, kat af s něho řemeny dře! Pohleď, již opět omdlévá. Kam s ní?
— Do Svitav, je to nedaleko, snad tam nějakého medika nalezneme, nebo aspoň kněze, jenž se v léčení vyzná. Svitavy jsou už tamhle za lesem — řekl Janek Zaječí pysk.
Říha přikývl. Zvedl Svatavu jako pírko, vysadil ji na koně a sám se do sedla vyhoupl. Pan z Hvozdce rozloučil se několika slovy, společnost se rozjela na dvě strany.
XXV.
Bavor z Pernštýna, ačkoliv koní nešetřil a nikde se nad potřebu neomeškal, přijel do Svitav teprve následujícího dne k večeru. V první krčmě, v níž se zastavil, aby se po cizích jezdcích poptal, nalezl věrného zbrojnoše Janka, utěšujícího se nad korbelem bledého svitavského piva, hrubě nechutného, tak pro německé myši dobrého — říkal Janek Zaječí pysk, když dopíjel, první korbel. Jakmile Bavora shlédl, Janek hned k němu letěl a počal ze široka vyprávět, jak Qerštoríova zbrojnoše poznal, jak se s Říhou za Uhrem pustil a v jakém stavu Svatavu nalezli.
Bavor mocně dupal, zuby skřípěl, pěsti zatínal, z očí vyšlehávaly zlověstné blesky. Ani trunku si neporučil, jakmile vyslechl zbrojnoše, spěchal s ním k Svatavě — než nemluvil s ní, nepoznala ho, ležela v horečce, blouznila velmi, v pomatenosti smyslů různá jména vyvolávala, naříkala, plakala usedavě, chvěla se jako ptáče, jež ostříž drží v spárech. Nadarmo ji volal sladkými jmény, za ručku bral, hladil, blouznit neustála. Medik Bavorovi pověděl, že takto uteče několik týdnů a že nic, pranic tu není pláten, panna rozumu nenabude, dokud horečka nepo- leví. Snad i zemře, ale smrt nenadejde brzo, přijde na konstellace zlých a dobrých vlivů, medik učiní, co v jeho moci. Následujícího dne Svatava opět blouznila a pohled na ni drásal Bavorovi srdce. Nemohl tu vydržet, sám by se roznemohl. Tedy počal se radit s Říhou, co dělat. Oba souhlasili, že neslýchaný čin Gerštorfův nemůže zůstat bez trestu, ale nevěděli, zdali mají žalovat na Gerštorfa králi Václavu a jeho prostřednictvím uherskému Zikmundovi, anebo raději skočit na koně, zajet do Uher a vyzvat po rytířsku dobrodružného Zikmundova dvoře- nína na souboj. Říha navrhoval to, navrhoval ono, Bavor seděl, hlavu v dlaních, oči upřeny kamsi v kout. A teprve po hodné chvíli prohlásil, že by žaloba neměla smyslu, Zikmund je rytíř obojetný, jako obojetný král. Ze pojede raději do Uher, do Peštbudína, tam nejspíše Lothar Gerštorf uprchl. Říha souhlasil, volal, že pojede s Bavorem jako svědek celého příběhu, a bude-li zapotřebí na utvrzenou bít se v šraňcích, že ochotně hnáty zpřeráží několika stvůrám uherského krále. A při tom bude možno poznat nový kraj i dobrého vína se napít, v Uhrách prý mají znamenité, lepší, nežli jaké Cechům prodávají. Vyhlídka na dobrodružství pohnula několik mladých rytířů z těch, kteří Bavora do Svitav provázeli, aby se k výpravě připojili. Jeli tedy — zbrojnoše Janka zanechali ve Svitavách, aby nad pannou bděl — než jeli do Uher nadarmo, v městě Vácově nalezli krále Zikmunda, jenž přijal české šlechtice velmi nelaskavě, ani jejich žaloby na Gerštorfa nechtěl slyšet, k slovu je nepřipustil, sám jen mluvil, zle horlil na Čechy, že se k Husovi a Jakoubkovi připojili, svornost církve ruší, biskupy dráždí a že toho všeho jednou velmi těžce pyknou. Co z těch novot? Nic, leda rozbroj, svár, a běda a zle bude tomu, skrze koho pohoršení počalo. Bavor odsekl, že Čechové nepohoršili, že upálením svých mistrů Husa i Jeronýma sami byli pohoršeni, ale král Zikmund jej okřikl a rukou mu kynul, aby již po svých šel. Bavor poptával se po Gerštorfovl ve městě, pověděli mu, že hned, jakmile se vrátil z Čech, s královými listy jel kamsi do Furlandska, až k moři, a nikdo neví, kdy se vrátí, nebyl-li pověřen též nějakou důvěrnou missí k Benátčanům, s nimiž král už dlouho vyjednává o dva zámky, neprávem zabrané jejich vojenským lidem. V Uhrách nikdo nechtěl věřit, že by proslulý Gerštorf dopustil se činu, z něhož jej Čechové vinili, maďarští palatinové na Čechy pohlíželi úkosem, jako vlk na ovci, nemohli zapomenout nezdvořilého odbytí králových poslů v Praze. V Ostřihomi i k souboji mezi Čechy a Maďary došlo, Čechové rozsekali tam dva proslulé uherské magnáty, ale pak museli spěchat ze země, nebof Uhři Slovanům hrozili, že za nimi svoje čikoše s biči pošlou. Oba rytíři vrátili se na Moravu. — Když přijeli do Svitav, nalezli zde pana Krušinu z Lichtemburka s chotí, pak rytíře z Hvozdce i paní Ofku z Tulechova, kterou starost o pannu Svatavu hnala s jednoho konce Čech na druhý. Svatavě se už lépe dařilo, už probrala se z horečných mrákot, známé poznávala, a když spatřila rytíře Bavora, velmi se zaradovala. Po nějakém týdnu medik prohlásil, že panna tak dalece se zotavila, že cestovat může, není-li se na cestě obávat zlého povětří a nových silných dojmů. Pan Bavor velmi srdečně zval Lichtemburkovu rodinu na rodný zámek a pan Krušina souhlasil. Jeli na Březovou a Olešnici, odtud 11a Štěpánov a Nedvědice, krajinou přerozkošnou, hornatou a lesnatou, vonící pryskyřicí, zvonící písní lesních ptáčat. A zvláště iirad Pernštýn, vybudovaný na mramorové skále prostřed báječně svůdné pahorkatiny, podobný ptáku, s rozpiatými křídly dřímajícímu nad lesy, velmi všichni chválili. Kam oko se obrátilo, všude něco nového uzřelo, zajímavé kotliny, hluboké úvaly se zurčícími potůčky, vysoké kopce, shlížející se v modrém blankytu. Počasí bylo nádherné, začínal podzimek, ale lesy dosud nezbarvily se oním načervenalým nádechem, jenž jim na podzim dodává nepopsatelného půvabu. Na Pernštýně, kdež pan Vilém hosty srdečně uvítal, ztrávili několik dnů — paní Ofka prohlašovala, že je tu daleko krásněji nežli na Tulechově a že by hned měnila, nemohla se dosyta vynadivit pestrosti panoramatu, jež co do malebnosti málo které předčí. Mladí lidé na Pernštýně cele oddali se sladkým a cudným pocitům lásky a po několika dnech, když hosté do Cech odjížděli, ujednána svatba, jež měla se konat v příštím masopustě. Sám pan Vilém na ni naléhal, počalo se mu nelíbit, že panic Bavor příliš po světě se toulá a dobrodružství hledá, soudil, že se umoudří» jakmile jej ožení, a že u ženy doma bude sedět. V masopustě konána svatba, k níž sjeli se na Pernštýn hosté z dalekých krajin Čech a Moravy. Přijelo tolik vzácných rytířů, že na Pernštýně a v podzámčí ani dost místa pro ně nebylo. Po svatbě mladí lidé zůstali na Pernštýně, Bavor dohlížel na hospodářství, pan Vilém žil v Brně, úřadem poután k onomu městu. I proto odjel, aby mladým ve štěstí nepřekážel. Než na Pernštýně nebylo vc selo, Svatavu občas, a vždycky znenadání přepadaly ony zlé křeče, které ji porazily tehda, když Qerštorf v zapadlém šenku na ni ruce vztáhl. Někdy dostavovaly se po nějakém větším pohnutí mysli, někdy ani pohnutky nebylo, Svatava prostřed veselí, prostřed hovoru zesinala a v zápětí bila sebou o zem jako šílená. Marně Bavor na Pernštýn přivážel nejproslulejší doktory, jen hlavami pokyvovali a říkali, že proti této nemoci není kalého léku. Někteří předepsali různé dryáky, vonná koření, bylinky, někteří medikamentu ani nepodali. A lidé počali hovořit 0 panině chorobě, neutajila se, něco prozradila čeleď; lidé šeptali si, že znají původ: prý ďábel mladou rytířku posedl a trápí, ďábel prý to z ní tak strašlivě hlučí a škytá, když po zemi se válí a nohama i rukama kolem sebe tluče. To ďábel, Belzebub, všech anciášů otec, a všecko za trest, že i rytířka, i mladý rytíř přiklonili se k těm bludům Husovým a na Pernštýně chovají si pátera, jenž snad ani není pořádným knězem, selský vous má a v hradní kapli z kalichu lidem piti dává. Za toho kněze Husitu čert v paní vstoupil, je to pravda, neboť to rozhlásil v kraji doubravnický farář Lebeda, a kněz přece čertům 1 nemocem, jež pekelníci vzbuzují, musí rozumět? Na Pernštýn donesli tyto pověsti dou- bravničtí sekáči, šly od úst k ústům, posléze 0 nich i pan Bavor zvěděl. A nebylo mu dvakrát milo, že se o chorobě jeho milé choti tolik mluví. Znovu a znovu volal doktory, chtěl ukázat lidem, že »čerta« lidský důmysl přemůže, ale nadarmo zlato rozhazoval, medikové s nepořízenou odjížděli ze zámku. A tehda pan Bavor strašně proklínal Qerštorfa a sliboval mu pomstu na kříž 1 na rytířskou čest. Ale Qerštorf jezdil kdesi daleko po světě a jen jednou došla o něm zpráva, že se velmi proslavil v turnaji v městě Cáchách, kdež zvítězil nad čtyřmi proslulými franckými rytíři. Čechám a Moravě však se Qerštorf úmyslně vyhýbal, věděl, že tam tluče několik zarputilých srdcí, která velmi touží po jeho krvi, a třeba byl udatný, nechtělo se mu pokoušet Fortuny soubojem s houževnatými Cechy. Pan Bavor 458 ¿^i^sg^s^sas^g«^ poslal mu rukavici, i pan Krušina z Lichtem- burka, i rytíř z Hvozdce, i Říha z Jablonného, ale Gerštorf neodpověděl, v šraňky s Cechy nespěchal, jinde byla práce lehčí a sláva jistější.
XXVI.
Před domem u dvou mečů v Caletné ulici zastavil se vysoký, ohromný šlechtic širokých beder a o meč opřen, hleděl v průjezd, oči si protřel, vousy kroutil, posléze vzkřikl tuřím hlasem: — Bavore! Af mne hrom, není-li to Bavor z Pernštýna! Af se hned propadnu! Bavore!
Z průjezdu vyšel muž, zarostlý hustým, dlouhým vousem. Přistoupil k obrovi a šlachovitou ruku mu podávaje zeptal se: — Tedy jsi mne přece poznal, Rlho?
— Málem bych byl nepoznal! Jaký to husitský vous ti narostl! A brachu, dnes vypadáš o deset let starší, nežli jsi. K nepoznání! Ale já jsem si meče s křížem a tyrkýsky povšiml, ten poznám, brachu, mezi tisíci. Tvář, pravím si, myslím, patří někomu jinému, ale ten meč jistě patří Bavorovi. A tož jsem zavolal.
— Jsem rád, že vidím starého druha.
— A co tu děláš, Bavore?
— Čekám na pana Cestku z Myčic, má zde v domě cosi vyřídit. Kamenné ozdoby si prohlížím, jsou věru pěkné, stojí za pohledění.
— Divím se, že tě v Praze vidím. Ale se- stárl jsi, brachu, pouze dvě léta jsme se neviděli, než jaký ohromný rozdíl. Dělá-li to manželství, raději se ani neožením, třeba jsem si už také pannu oblíbil. A víš, dlouho jsem váhal, dnes ti to mohu říci, měl jsem tak trochu rád tvoji Svatavu. A co paní Svatava? Zdráva? Ani na křtiny jste mne nepozvali.
— Ba, brachu, Svatava už je na onom světě. Už dobrý rok. A na mne doma svět padal.
— Svatava že — — Ano. Umřela. Nu, jednou všichni musíme. Ale ona byla tak mladá a tak milá, tak spanilá, ne, ani vzpomenout na ni nesmím. Ten Gerštorf ji zabil. Víš, tehda, když ji unesl, chtěl ji znásilnit a od té doby přicházely na ni strašné křeče. Jednou na nádvoří upadla, hlavou na ostrý kámen a z toho už nevyzdravila. Velmi jsem se trampotil a posléze jsem postoupil všecko bratru Vilémovi a s panem Cestkou odjel do světa, byli jsme v Polsku, v Němcích a nyní jsme v Praze, ale dlouho se tu asi nezdržíme. I v Praze je mi k smrti teskno, kde jsme spolu chodili, každá ulička mi ztrátu připomíná. Když člověk mnoho ztratil, nebývá k upokojení. A já ztratil tolik... tolik ... Slovy nevypovím, nikomu žalu nesvěřím, brachu, zapomínat už musím a těžko na lásku zapomenout.
— A to tě tedy žene do světa!
— To. A co vaše vojna s papežem?
— Rveme se zatím hubou, zatím naše mistry v pole posíláme, ale snad už také na rytíře dojde. Král Václav se opět od nás odvrátil, neboť jeho bratr Zikmund uherský mu křižáckou vojnou hrozil. Celé Uhry, Německo, Rakousy, všecko křesťanské rytířstvo prý proti nám pozvedne, pakli Václav Husity nepotře. A Václav se Němců polekal. Velmi sestárl, zvetšel, už nemá ducha, odvahy, už je to dřeva troud a jen v lesích ještě trochu se rozveselí.
— Ze Zikmund hrozil, vím, byl jsem právě v Němcích, s mnohými pány knížaty už vyjednával. Prý papež Zikmunda pobízí, aby jako dědic české koruny rázně vystoupil, Václava svrhl a pořádek v Čechách udělal. A Rolli mají sto chutí speřit se s našimi, neboť nás velmi nenávidí. Ne lid, prostý Němec o nás mnoho neví, jsme mu lhostejni, jako muž v měsíci, ale německá šlechta nás nenávidí, studenti proti nám koho mohou poštívají a nejvíce kněží, faráři i preláti i biskupové. A ti kněží mají dar jazyka, mají vliv, mluví proti nám v kostelích. I na Moravě jsem to pozoroval, litomyšlský biskup Jan Železný, ten vášnivý odpůrce Husův a Jeronýmův, je teď biskupem v Olomouci a hle, Morava obrací se pomalu proti Husitům. Na prstech sečteš ty z moravské šlechty, kteří dosud Husa chválí. Mnozí a mnozí vlivem biskupa i kněží se obrátili proti nám, nebo aspoň říkají: co je nám do toho, dejte pokoj, budeme domácí rozbroje podporovat? Co na tom, podávají-li kněží svátost pod jednou či pod obojí způsobou? Jejich to věc a nikoli naše. Takhle u nás mluví mnozí a mám strach, že i u vás začnou, zvláště nyní, když král Václav obrátil se proti Husitům.
— Ještě máme královnu.
— Žoiie hodná paní, vzácná paní, ale valného už vlivu nemá. Nemohla ani zabránit vypovězení učeného mistra Jana z Jesenice — ozval se za zády rytířů jakýsi hluboký, smutkem prochvělý hlas. Rytířové se kvapně ohlédli — před nimi stál pan Cestka z Myčic a s ním starý mistr Tempi passati, jenž právě pronesl ona slova o královně Žofii. Říha podal mistrovi ruku a řekl: — Myslíš tedy, že královna vlivu nemá?
— Ovšem. Kde je patrný?
— A kdo tedy má v Cechách vliv?
— Dnes nikdo. Ani král nemá.
— Ani král, tof pravda, mistře.
— Snad pan z Wartemberka má trochu vlivu, ale Čeněk, to je větrná korouhev.
— Vzácný rytíř, mistře!
Tempi passati zahleděl se na Říhu. Teprve po hodné chvíli prohodil: — Rvát se umí, co na tom, ale Wartemberka poznáš lépe za rok, za dvě léta. Kam vítr půjde, tam půjde plášf. Kam vítr ... uvidíš.
— As kým ty držíš, mistře? — řekl Bavor, trochu pohněvaný, že starý poeta Tempi passati proslulého rytíře Čeňka z Wartemberka haní.
— Já? S nikým. Já svých latinských skript sobě hledím, své školy, ale jinak bývalo a lip, dnes brk padá člověku z ruky. Bývaly doby ... tempi passati... škoda jich vzpomínat, vzpome- 462 11 .....
neš-li, hořce želet musíš. Dnes u nás všecko rozvráceno těmi spory, ars hyne, ars umírá a není remedia, aby mohlo být zachráněno, co národu nesmi umřít. Umění je výdechem duše národa, je-li výdech slabý, duše hyne a bez duše co svede tělo? Nic, v temný hrob klesne. Umění je vzácná šťáva, jež národ oživuje, rajská essence. A kam se, milánkové, poděla naše šťáva? Bývala... tempi passati... už není a bojím se, že pro ni u nás už nezbude místečka. Och, ta nesvornost! Concordia parvae res crescunt, discordia maximae dilabuntur. Ano, tak, tak je tomu, bratří militcí. Brach bráchu špiní, jeden druhému to, ono vytýká a nejvíc tu víru, ty náboženské rozdíly. Ceši jsme všichni a přece discordia, nesvornost nám vládne a jeden druhého by nejraději v louži utopil. Kam to povede? Když jsme takto rozškorpeni, najdeme se, až udeří zlá hodina?
— Ty věčně žaluješ, mistře.
— Vzdychat je údělem básníků. Ale tu zlou hodinu už vidím, blíží se, pospíchá, v duchu slýchávám veliký hluk zbraní a hroznou střelbu, srdce ohromující. Zlá hodina se blíží, snad už je tu, snad už v této chvíli vznáší se nad Prahou. A co potom s námi? Co se poděje s naším pře- milým královstvím?
Rytíři udiveně na sebe pohlédli, jeden na druhého a hlavami vrtěli. Neporozuměli mistrovi; čeho se obává? Co se blíží? Snad že by ti Křižáci... Ale to je všecko ještě daleko, Němci by rádi udeřili, Cechy pobili, než zatím jiné starosti mají. A což české meče jsou z perníku? Mistr chvíli hleděl na rytíře, rty sevřeny v nepopsatelný, žalobný polo úsměv, polo úsměšek. Hledělo z něho utrpení mnohých a mnohých hodin, ztrávených v přemítání. Posléze jim rukou na pozdrav kynul a volným krokem odcházel do sousední ulice.
Pan Cestka z Myčic první promluvil: — Už nebude jiný, stále hude svou. Našel jsem jej zde v domě, u nemocného studenta seděl a vyprávěl mu jakési hlouposti o nějakém starém zlém pánubohu, jenž měl mnoho dětí a z dlouhé chvíle je požíral jednoho po druhém. A mistr prý o tom báseň napsal velikou a o té básni spolu hovořili. To by mi věru řeč u korbelíku byla milejší!
— Však pojďme k zlaté růži, tam je výborné pití, chladné, od čepu.
— Proč nejít?
— Ano, pojďme — rychle souhlasil Cestka, jehož nos čím dále zřejměji prozrazoval, že starý šlechtic douškem nikdy ještě nepohrdl.
Hostěnice u zlaté růže byla téměř přeplněna, kolem dubových stolů s trnožemi zdobně vyřezávanými seděli měšťané, tu i tam nějaký venkovský rytíř, sluncem ožehnutý do hnědá, vousatý, vlasatý, ne příliš úpravný a všichni mluvili velmi hlasitě, jakoby venku na polích žencům a vazačům obilí rozkazy udělovali. Naši rytíři stěží nalezli místo ve výklenku u okna, v němž bylo v olově zasazeno několik hrana- tých malých skleněných tabulek. Těch hned si Bavor povšimnul: — Aj, hleďme, to zde nebývalo!
— Pravda, sklo v Praze ještě dost vzácno, ale krčmáři se nyní dobře daří, proto asi dovolil si malý přepych. Člověk se rád majetkem pochlubí. Mnoho cizinců přijíždí do Prahy a sem nejčastěji chodí lidé z jižních Čech, proč, nevím, snad je krčmář z tamté krajiny.
— Ano, hostí je tu plno.
— Pomalu by jablko nepropadlo.
— A každý den tak plno?
— Skorém každý, neboť novinek je stále dost a lidé po novinkách dychtí. Kde by co zvěděli, ne-li v šenku? Zaskočí tedy na kor- bílek.
— Nu a to dá rozum, že nesedí při prázdných hubatkách, slyší-li něco zajímavého. Ej, švarná šenkýřko! — volal Cestka z Myčic a pěstí na stůl bouchl, aby na sebe dobrého ducha zlaté růže upozornil. Nejbližší sousedé se po něm ohlédli a pokračovali v řeči.
— Bůh nade mnou, já to veliké shromáždění lidu viděl na vlastní oči — vyprávěl vysoký, hubený zeman, oděný jednoduchým sou- keným kabátcem popelavé barvy a tmavou, staromódni sukní, zeleným proužkem ovrou- benou.
— Aj, tys je tedy viděl? — opáčil jiný muž, nepatrné postavy, zarostlý v tváři hustým, rusým vousiskem: — nuže, pověz, brachu, něco - -_=r^r46S 0 tom, pověz, pro sebe neponechávej, co lid zajímá.
— A což jste o tom, bratříčkové, dosud neslyšeli? — řekl hubený šlechtic.
— Slyšeli, slyšeli, ale pokaždé jinak. A tož pověz od gruntu, rádi poslechneme. Prý sám pan Mikuláš z Husi měl v tom shromáždění prsty?
— Ano, pan Mikuláš. Chtěl ukázat králi Václavovi, kde je větší síla, zda na naší straně, nebo tam ... však víte, kde... a král Václav slyšel. To bylo dobré pro naši věc. Ale povím od začátku: to víte, že náš lid z daleka široka scházel se na planině u vsi Chrášťan, tam naši kněží lidu kázali a svátosti podávali jako v kostele. A pojmenovali tu planinu s chlumem hora Tábor, že čisté boží slovo tam bylo hlásáno zástupům jako kdysi, před věky, na hoře Tábor v Palestině. Tak, synáčkové drazí, tak se věc má. Na den svaté Maří Magdaleny sešlo se na hoře Tábor přes čtyřicet tisíc našinců s vlajícími korouhvemi. Byli tu lidé z daleka, od Šumavy, od Krumlova, od Plzně, ba až z daleké Moravy přišli Husovi stoupenci vzpomenout památky svatého mistra i skutkem osvědčit, že nepřestali toužit po čisté pravdě boží. Od kuropění netrhly se cesty, s mračny prachu postupujíce ustavičně valily se na horu Tábor nové a nové zástupy, rytíři s meči po boku, vladykové, měšťané z blízka i z daleka i prostí sedláčkové, těch bylo nejvíc; mužové, ženy a dívky, ba 1 malé dítky, jdou, prozpěvují nábožné písně a J. F Karas: Do čtyř artikulů. 30 neznát na jejich tvářích svízelů cesty. Jsou uprášeni, nevyspali se, mnozí ani kale nepojedli, ale přece do vrchu křepče vykračují, jak by šli k tanci. A pohled na ně je prostě velkolepý, dost slov nemám, abych pověděl: směs barev, dávno nevídaných, odění všelijakého, klobouků, točenic, přilb i birýtů, když slunce vyšlo nad lesy, planina už byla podobna ohromné louce, plné velikých, pestrých květů. A všechen ten lid, nábožné písně zpívající, rozděloval se v menší hloučky, známý zdravil známého, posléze, když poněkud šum umlkl, mnozí kazatelé vystupovali na kamení a počali kázat o útisku pravého slova božího v Čechách, o vojně s Antikristem, jenž už přichází, už pařát po ovečkách božích vztahuje. Do pravého poledne trvala kázání, ale přece lid nebyl unaven a zpromrzen, jako na kázáních římských služebníků, Belialistů; naopak, ten, kdo vyslechl jednoho kazatele, chtěl slyšet i druhého a třetího, i byla chvílemi veliká tlačenice u kazatelů proslulejších, neboť ty každý chtěl si napřed poslechnout, byla tlačenice, ale přece neudálo se žádné neštěstí a nikdo pohoršení nevyvolal. Jiní kněží přisluhovali poutníkům svátostmi pod obojí způsobou a praví se, že toho dne přes dvacet tisíc dobrých Husitů přistoupilo ke stolu Páně. V poledne poutníčkové kolem hory se rozložili, kam kdo mohl, o pokrmy počali se dělit, kdo měl více jídla a lepší, nabízel ostatním a všichni hlad zahnali, zámožní i chudí, proslulí i neznámí, země jim byla stolem a dlaň talířem. A odpoledne slavná procesí za zpěvu obcházela horu a pak lidé, na duchu posilnění, počali se loučit a opět v pořádku rozcházeli se do svých domovů. Bylo to prostě nevyslovitelně dojímající, velkolepé, úžasné, bylo to theatrum jinde nevídané i unášelo. Mně nejvíce ten pořádek se zamlouval, bez křiku šli, každý, kam patřil. Jakoby to vojsko pod dobrými vůdci táhlo do bitvy. A na kopci zůstali pouze někteří starší, kteří sedláčkům, jimž poutníci úrodu pošlapali, rozdělovali peníze. Také jednoho špehéře jednotníků chytili, ale na svobodu jej propustili, řekli mu: cos viděl, pověz, nic tajného se tu nedělo. A pravda, proč bychom se skrývali, když dobrou věc konáme? Af se ti kryjí, kdo chodí po špatných cestách!
XXVII.
Bavor z Pernštýna, hlavu poněkud na stranu nachýlenou, pozorně naslouchal vyprávění starého zemana. Bylo ticho v hostěnici jako v kostele a tak ani slůvko mu neušlo; Bavor spokojeně hlavou pokyvoval, když starý zeman o množství husitského lidu a o pořádku mluvil. V tom síla, v pořádku síla... pobroukával si mladý moravský rytíř. Také pan Říha z Ja- blonného poslouchal takřka se zatajeným dechem. Pojednou venku ozval se nějaký hluk, bylo slyšet hlasy a cupot mnohých noh, jako když vojenský houfec útokem žene. Hluk pozornost upoutal.
— Co tam? Co se děje? — ozvali se mnozí a ten onen spěchal před krčmu. Také Bavor popadl šišák a vyběhl. Nějaký měšťan, při- tloustlý, červenolící, bez kabátu, jak od řemesla odběhl, vyprávěl: — Sedím u okna, brň čistím, běžel kolem student, křičel co hrdlo, jiné sháněl, prý na Novém Městě pod radnicí se bijí škaredě.
— A kdo? Kdo se bije?
— Nevím, dobře jsem nerozuměl. Brň odhodím, ven vyběhnu, ale kde pak už je studios! A hned letělo tam pár našich. Myslím, snad bijí se žáci s městskými dráby. Novoměstští konšelé jsou nyní proti nám jako sršni, král Václav onehdy při obnovování rady kázal dosadit pouze takové, kteří všechny podobojí by nejraději na hranici poslali.
— O tom nic nevím — řekl Bavor.
— Měšťan má pravdu — prohodil kdosi.
— Už na nás palicí uhodili, než my se přece nedáme, našich v Praze víc, nebudou nám protivníci dlouho poroučet! Naše kněze z chrámů vyhnali, školy nám berou, konšely protivníky sázejí, aby nám vládli, na konec Němcům nás vydají a bude v Praze opět jako bývalo?
— Nebude! Nebude!
— Sneseme, aby boží pravda byla ponížena? Abychom byli podnoží všem nepřátelům?
— Pojďme na Nové Město!
— Hrr tam! Chutě v před! — volali mnozí.
— A mečů i kuší v krčmě nezapomenout! Snad jich dnes bude zapotřebí — broukl pan - ■ 1 - ■ ' 469 Cestka, jenž všecek ožil, jakmile doslechl o třenici.
Rytíři i měšťané kvapili na Nové Město, ale tam už bylo pokojno. Lid vyprávěl, že došlo k srážce mezi studenty a dráby, ale že studenti, počtem slabší, brzo ustoupili. Městští pan- cčřníci stáli kolem radnice a pyšně hleděli na lid, pravice na jílcích mečů. Tu a tam padlo ostré slovo, ale k bitce nedošlo, pražský lid po chvíli se rozešel.
Teprve následujícího dne — byla neděle — přetekla nádoba trpělivosti. Toho dne kněz od Matky boží Sněžné Jan Želivský vedl procesí k sv. Štěpánu na Novém Městě. Když průvod přiblížil se k radnici, kněz Jan zastavil se a vyslal posla ke konšelům, žádal, aby propustili z temnice všecky, kdož se zprotivili římským kněžím. Ale konšelé, spoléhajíce na svoje ozbrojence, zatarasili se v radnici a z oken vyhlížejíce, posměšnými posunky lid před radnicí shromážděný dráždili. Dole nastalo veliké pohnutí, mnozí pěsti zatínali a hrozili pánům, jiní reptali, jiní hlasitě pokřikovali. Napětí myslí dostoupilo vrcholu. Kněz Jan vypial se jako oř, kterého náhle udeřili v slabinu, obrátil se k lidu a zamával kalichem. Hned nastalo utišení jako před bouří. A kněz Jan, rozhlédnuv se po zástupu, promluvil mohutným, daleko slyšitelným hlasem: — Bratři milí, slyšeli jste? Naší spravedlivé žádosti se posmívají!
— Nám se vysmívají, nám!
— Věří, že za nimi stojí král s celou svou mocí a proto zpychli.
— Krále omámili.
— Za nimi král stojí a za námi naše pravda. Co je víc: král, pavezníci, anebo pravda?
— Pravda, pravda! Od ní neuhneme!
— Co tedy učiníme, bratří? Naší pravdě se rouhají! Zdali uhneme před tváří Antikristovou? Zdaliž přestaneme volat a žádat spravedlnost? — povýšeným hlasem ptal se kněz Jan. A konšelům zazdálo se, že obrovská postava knězova ještě roste, že ten jeden muž vyplňuje celé prostranství.
— Neustaneme volat — hřměl zástup.
A kněz Jan obrátil se k radnici, pozvedl ruku, zahrozil, a mohutný jeho orgán bouřil jako prudký vichor v lesích: — Běda vám, zákonici, fariseové V tom okamžiku jeden biřic, Němec, vypial se v okně a hodil kamenem. Oblázek zvící lidské pěsti zafičel těsně vedle knězovy tváře. Dav pozoroval, co se děje a na okamžik zatrnul, ale už v příštím okamžiku zavlnil se před radnicí jako řeka větrem bičovaná a zahlučel, jako hlu- čívá zubr, nežli vrhne se na lovce, neprozřetelně jej dráždícího. Ryčení zástupu však přehlušil jeden strašný hlas: — Nenecháme se kamenovat! Bratři! Meče z pochev a hrr na ně! Ve jménu Páně!
— To Jan Žižka. Trocnovský. Poznáváš jej? — řekl pan Cestka Bavorovi, jenž spolu ■ ■ — —' 4 7 1 s Říhou z Jablonného a několika bývalými soudruhy z královnina dvořanstva přišel na náměstí a s průvodem táhl k radnici.
— Ano, Žižka je tu, a to ať jsem čertův, pakli • se něco nestane! — bručel Říha. A vida, že Trocnovský dobyl meče a vrhl se k radnici, rovněž dobyl meče a skočil za ním. Také Bavor tasil i Cestka. Trocnovský již vší silou svalnatého, v půtkách vyzkoušeného ramene bil v bránu; Říha, jenž meč přerazil o železnou svoru, počal volat po sekeře. Netrvalo, co by se člověk otčenáš pomodlil, a již rozvášněným davem prodrali se řezníci se sekerami a sladov- níci s velkým, okutým břevnem, jež kdesi v sousedství popadli. Mohutná ramena se vypiala, na bránu dopadala rána za ránou, a Jan Žižka mečem ukazoval, kam sekat, kam břevnem bít, kde hradba nepřátel nejchoulostivější. A za zády dorážejících hlučel obrovský zástup lidu, každý chápal se nějaké zbraně, tlačil se blíž, nikdo nechtěl zůstat pozadu. Nikdo nedbal kamení, jež městští pancéřníci s oken shazovali, nikdo si nevšímal šípů, v povětří svištících. Napětí dostoupilo vrcholu a česká trpělivost praskla. Nikdo nedbal, že za tou hrstkou novoměstských biřiců stojí konšelé, za těmi sám král a za králem uherský Zikmund s Římem a snad i s veškerou mocí Němectva. Pohnutí ovládlo všechny mysli a každičký byl by udeřil bez rozpaku třeba na deset odpůrců. Všichni chápali, nebo aspoň cítili, že nadešla chvíle, v níž bude rozhodováno, zda opanuje pravda, anebo klam.
Vrata radnice, ačkoliv z tvrdých klad sroubená a železem pobitá, dlouho nemohla vzdorovat strašnému útoku. Dopadala na ně rána za ranou, všechny dobře mířené, všechny řízené svalovitýma rukama, k práci pobízenýma hněv- nou myslí.
— Už povolují — volal kdosi.
— Povolují! Povolují! — opakovali mnozí a zadní počali se více tlačit v před.
Nahoře v radnici začalo být konšelům úzko, nenadáli se takové bouře, myslili, že lid před radnicí si pokřičí a půjde domů, jako jindy chodíval. A zatím jinou písničku jim lid hraje. Purkmistr Janek Podivínský, nevelký, otylý mužík oholené tváře, naklonil se k rychtáři Nikláskovi, vychrtlému, rusému jako liška, a na dav rukou ukazuje řekl: — Bratr milá, zdaliž jsme přece míry nepřebrali? Co soudíš o tom?
Rezatý se jedovatě pousmál, mávl rukou, jež svírala ozdobně řezaný palcátek, a zabručel: — To ten Žižka. A Jan Želivský s Žižkou do páru. Dostanu-li je, oba někde ve sklepě tnusí zhynout, jejich Hus je nezachrání.
— Dostaneš-li je... Myslím, že spíše oni nás dostanou a s kůže odrou.
— Neprav, k smíchu řeč, kterak by nás dostali? Vrata jsou pevná, zánovní a kdyby povolila, naši pancéřníci nepovolí.
— Tolik je jich. Pohled.
— Vidím, ale nelekám se. Babou nebud, milý purkmistře. Proč bekáš, však nám z hradu pomoc přijde a tam těm zatopí. Nežli udeřili, poslal jsem na hrad a pan purkrabí s jízdou bude tu co nevidět.
— Jen aby se neomeškal. Bojím se, bojím, bratr milá. Příliš jsme je podráždili, jako sršáni hučí a běda tomu, koho dostanou.
— Z vůle jeho milosti krále jsme jednali. Kdo proti králi? I ten Trocnovský couvne, i ten paličák z Želiva. A pak budeme soudit my, chátru kyjem a ty hlaváče... nu, však i na ty hlaváče se něco najde. Nebudeme — Rychtář Niklásek nedomluvil. Před radnicí tisíc hlasů zahřmělo radostí: pevná okovaná vrata povolila, celá radnice se v základech otřásla. A ještě jeden hluk nedozněl, už rodil se druhý: Žižka s přáteli udeřil na městské pan- céřníky jako bouře a hnal je síní a po schodišti, který se octnul na dosah meče, zahynul jako stvol, srpem přeťatý.
— Nastojte, už jsou zde — volal purkmistr a počal se třást na celém těle. Také rychtář Niklásek měnil barvy, ale ještě věřil v záchranu, volal na ostatní, aby rychle zatarasili dvéře stoly a truhlami, než ruce konšelů se chvěly jakoby v zimnici a pozbyly síly, oči rozpačitě s předmětu na předmět přebíhaly, jakoby ve zlé hodině hledaly auxilium. Nežli se konšelé vzpamatovali, s hlukem rozletěly se masivní, bronzem kované dvéře radní síně a zástup, zbraň pozdviženou k úderu, hrnul se v prostrannou, klenutou místnost jako voda, když rybničně hráze povolí. Zaznělo několik výkřiků: — Ha, tu jsou!
— A všichni naši dávní odpůrci!
— Všichni pravdy tupitelé!
Rychtář Niklásek pozvedl právo jakoby na obranu, jakoby lidu posvátným odznakem své moci chtěl zažehnat nebezpečí, ale kdosi mu sudlicí palcátek vyrazil z ruky, letěl obloukem. Janka Podivínského v tvář uhodil. Purkmistrova brada se třásla jako osikový list, chtěl promluvit, ale nemohl z hrdla slova dobýt. Několik desítek jiskrných, hněvných očí hledělo na konšely. První rychtář Niklásek, zlá liška, padl na kolena a za ním druzí, spínali ruce, ale už marno, už nádoba přetekla, už držely je svalo- vité páže podobojích a smýkaly po zemi, po kobercích. Kdosi vykřikl: — Co se zrádci?
— Ven s nimi!
— Oknem! — poroučel jiný.
— Ano! Tak jest! Af je Praha soudí, čerty! Po starodávnu s nimi naložme! Oknem af jdou!
A mnohé ruce zvedly konšely, napřed rychtáře Nikláska, ze všech nejhoršího. V okamžiku dovlekli Jej k oknu a třeba kopal a kousal, zvedli jej a svrhli dolů, davu na pospas. Letícího uvítaly sudlice a řemdihy. Vykřikl na běda reta a zmizel v davu, pod pěstmi a trupy lidí, z nichž každý snažil se uhodit nejhoršího protivníka pravdy boží a věrných Čechů. Křičeli, že Niklásek sletěl, vychrtlec liška, Němců přítel i podšívka a vzdálenější přibíhali se sudlicemi a meči. Ve chvíli, ne delší, co by člověk otčenáš se pomodlil, putoval oknem poslední konšel a všech deset leželo na zemi před radnicí, ve svojí krvi. Pan Bechyně z Lažan s vojskem přijel pozdě a musil s ostudou utéci před mocným náběhem Pražanů a rytířů, s nimi spojených. Pražský lid počal toho dne svou při s Římem i jeho náhončími opravdově řešit, advokátem i soudcem od té chvíle byl mu palcát i meč.
XXVIII.
Vojna Čechů s Římem byla událostí, o níž se široko daleko počalo mluvit, celý známý svět pobouřila. Král Václav, dověděv se na Novém hradě o záhubě novoměstských konšelů a odbití pana podkomořího z Lažan, rozčilil se velmi a klesl raněn mrtvicí, následujícího dne zemřel. Smrt krále, jenž přece do poslední téměř chvíle Čechům proti hrabivým Rollům nadržoval, chudé proti bohatým bránil, velmi Čechy dojala, ten a onen vzpomenul králova zápasu s arcibiskupem a korouhevními pány, jiný vzpomenul proslulého dekretu kutnohorského, jímž universí, nejvyšší mravní autorita v zemi, z rukou Němců v ruce Čechů přešla, nejeden vzpomenul, že král měl Husa rád i lid rád, než nebylo času 11a dlouhé rozpravy, události nyní olbřímími kročeji deptaly českou zemi. A neuplynul den, aby nebylo o čem hovořit, aby se starého nepozapomínalo pro nové. Po smrti Husově Cechové úplně rozdvojili se u víře, ale nezůstalo při tomto rozdvojení: i Husité se opět dělili na mírnější a radikálnější, kněží počali Písmo po svém rozumu vykládat a k radikálnějším zvláště přiznával se venkovský lid, chudý, pány utiskovaný, prostý, cele poddávající se mohutným dojmům z biblických sad. Už dávno před vystoupením mistra Jana Husa páni korouhevní po vzoru německém počali sobě podmaňovat vesnický lid, za ochranu před svévolníky žádali od sedláků určité služebnosti i dávky v na- turaliích a čím dále chtěli víc. Prst čertu podej a žádá celou ruku. Stavby nádherných rytířských sídel, válečné výpravy s Janem Lucemburským, stavby kostelů a kaplí v době Karla, syna Janova, pohltily mnoho peněz a tyto peníze musil sehnat poddaný, pán jen poručil, kolik nutno sehnat. A těžko bylo říci: ne. Těžko hledat rychtáře ve při s pánem. Proto sedlákům ani na panském, ani na klášterním zboží nevedlo se valně a proto tak horlivě učení Husovo přijímali, tak houževnatě na něm lpěli. Mluvilo k jejich potřebě i k jejich srdci. Měšťané obávali se více sociálních důsledků Husova učení, nemohli je zavrhnout, neboť opíralo se o autoritu Písma, ale nechtěli, aby se zacházelo dál, až k prameni zla, k společenské bídě, k rozdílům, jež by Kristus neschválil. Měšťané byli spokojeni s theologickým převratem, ale nepřáli si převratu společenského řádu, zničení veškeré nádhery, společného majetku a jiných, nejradikálnějšími kněžími proklamovaných postulátů. A konečně z pánů rytířů, když Václav obrátil na římskou stranu, velmi mnozí též obrátili a počali Husity zbraní hubit. Když král zemřel, páni klonili se na stranu Zikmundovu, potřebovali krále, než měštané a sedláci o Zikmundovi nechtěli ani slyšet, vždyť on Husa poslal na hranici. Docházelo k hádkám i srážkám. Dlouholetá hořkost, mezi stranami panující, rostla valem, propukávala tu i tam: Husité si vzpomínali, že odpůrci jejich stoupence upalovali ve Znojmě, v Olomouci, v Malině i jinde, že je koňmi trhali, jako ve Vratislavi se událo, zbíjeli, jako v Hoře Kutné, v žalářích je dusili, vařící smolou polévali, mučidly trápili. Na všechna ta příkoří Husité vzpomenuli, na interdikty, na hranice kostnické, na kterých dokonali nejpřednější Cechové, na svízele, bez ustání těm v cestu hromaděné, kdož chtěli dojít k poznání čistého slova božího. Vzpomínali na všecky ty hrůzy, jež po řadu let visely nad českou zemí s Gorgoninými úškleby. A když útisk trpělivost přemohl, v celých Čechách vášeň zabouřila, ve statisících srdcí ozvala se touha po odvetě. Kněží, arcibiskupem i králem Václavem k svým dřívějším kostelům navrácení, odpírali sloužit lidu svátostí pod obojí způsobou a lid počal obo- řovat se na kostely i kláštery a vyháněl kněze odpůrce metlami, ba i kyji. Tak vybit na Smíchově klášter Kartusiánů, Strahov pod hradem pražským, kláštery svatojanský i tomášský a mnohé jiné. Jan Žižka s Pražany udeřil na pevný Vyšehrad a dobyl ho. Páni jednotníci pod Petrem Konopištským ze Šternberka a panem Hyncem Ptáčkem z Rataj spojili se s havíři kutnohorskými, vedenými rychtářem Václavem Donínem, a u vsi Zivohoště, blíž Knína, napadli jihočeské poutníky, ubírající se ku Praze. Tam u Zivohoště ponejprv uplatnily se ony strašné selské cepy, jichž se později veškeré Křižáctvo bálo jako ohně. Také v Praze válčeno, Pražané pod Žižkou a Mikulášem z Husi podnikli útok na Malou Stranu, již po dlouhém boji opanovali. Za to kutnohorští havíři, hlavně Němci, krutě pronásledovali kališníky, zajaté do šachet házeli. Havíři nespokojili se s těmi, jež sami pochytali — kupovali si Husity, prostého za kopu grošů, kališnického kněze za pět kop a házeli do šachet posléze každého Čecha, který jim padl pod ruku. Město Kouřim přepadli, mnoho lidu na místě pobili, mnoho zajali a do Hory odvedli, kdež zajaté mučili smolnicemi, některým vlas po vlasu vyškubávali, až od bolesti sešíleli. Bez- uzdně řádili horníci Němci a krev lidská, v Hoře prolévaná, volala o pomstu! Propast mezi oběma stranami, římskou a husitskou, se takto hloubila víc a více, marně král Zikmund pokoušel se ji překlenout, dnes sliby, zítra hrozbami. Nadarmo udělil dračí řád panu Čeňku z Wartem- berka — pana Čeňka, nejvyššího purkrabího, získal napolo, ale s Čeňkem nezískal Čechů, stojících při věci a ne při osobách. Zatím dohodla se strana Pražská se stranou Táborskou v otázkách theologických tak dalece, že tak zvanými čtyřmi artikuly bylo požadavkům obou stran vyhověno. Bylyf pak tyto artikuly takové: 1. Slovo boží mohou kněží k tomu schopní dle smyslu Kristova hlásati svobodně a bez překážky. 2. Všechny smrtelné hříchy, zvláště veřejné i jiné neřesti, protivné zákonu božímu, budtež každému stavu řádně, rozumně a křesťansky od těch, kterým to přísluší, zakazovány, stíhány, trestány a dle možnosti vykoře- iiovány. 3. Svátost oltářní budiž pod obojí zpu- sobou chleba i vína všem křesťanům svobodně podávána a od nich přijímána. 4. Duchovní nechť zanechají světského panování nad zbožím a časnými statky a jsou živi dle učení Kristova i jeho apoštolů ve skromnosti a střídmosti... Takovými tedy artikuly měl se nyní spravovat český národ ve věcech duchovních. Ale dohody nedocíleno in puncto světské vlády, někteří se přimlouvali za vyjednávání s králem Zikmundem, jiní odmítali každé jednání, ale nevěděli, co tedy učinit, koho na trůn povolat. Mluvilo se o Mikuláši z Husi, že by mohl být českým králem, také mluvilo se tu a tam o panu Čeňku z Wartemberka, ale všecko na piano. Ten pan Čeněk z Wartemberka posléze čest rytířskou pošlapal, zrádně vydal pražský hrad stupencům Zikmundovým, za to jeho prapor byl na pražském pranéři přibit. Zikmund stále hrozil Cechům kruciatou a Cechové zatím se opevňovali nad Lužnicí i ve východních Cechách, i ve Slaném. A bývalý dvořenín Jan Žižka Trocnovský erbu rak sebral selský lid, naučil jej používat kotčích i velkých vozů k obraně proti jízdě a velmi se proslavil v bitvě u Nekněře či Nek- měře, kdež porazil pana Bohuslava ze Švam- berka, jenž s přesilou naň udeřil. Za krátko proslavil se Jan Žižka vítězstvím ještě skvělejším, u Sudoměře porazil železné pány, jichž bylo kolem pěti tisíc, všichni výborně ozbrojení; Žižka měl pouze asi čtyři sta lidí, sedláků, než přece železné pány odbil a na bojišti po starém zvyku jako vítěz přenocoval. Za nedlouho spolu s Táborskými přepadl Jan Žižka Vožici, kdež mnoho železných pánů zahubil a veliké vojenské kořisti nabral. Od toho času stal se rytíř z Trocnova nejproslulejším vůdcem Čechů, nikoli pro svou slávu a jmění, ale pro pravdu boží a čest jména českého. V těch dnech, kdy Jan Žižka stal se nejslavnější pavezou Husitů, papež bullou ve Florencii danou proti Čechům křížovou válku vyhlásil a král Zikmund spolu s le- gátem biskupem Luckým pohnul veškerým Ně- mectvem, aby na Čechy lehlo jako můra a udusilo je, nikoho nešetříc. I nadešly Čechám dny veliké hrůzy, dny zápasu jednoho proti všem.
XXIX.
Už plných čtrnácte dnů svírala hrubě četná, téměř nepřehledná vojska křižácká Prahu, ale duch Pražanů dosud nepoklesl, dosud vesele pohlíželi se střech svých domů a s chrámových věží k Letné, na níž rozložila se vojska Zik- mundova pod poručenstvím proslulého con- dottiera Pipa z Ozory. Leželi tam královi Cechové, šlechta protihusitská, kus dál Uhři, sveřepí Kumáni, Chorvaté, Bulhaři, Rumuni či Valaši, Jazygové, Poláci, Slezané, Braniborci, Prusové z Marienburku, Míšňané, Duryňkové, Bavoři, Švábové ze Švábského lesa, Vlaši, Francouzové a kdo by spočetl všechny ty národnosti, jejichž zástupcové přišli, aby pokořili a zničili jeden národ? Na popud z Říma i Florencie a na pokyn Zikmundův pohnula se ohromná ta moc pánů, od hlavy k patě železem obrněných, i hordy Šikulů, živících se koňským masem, Hunů, pouze na oko přijímajících křesťanství, Tatarů, pijících kobylí mléko, Ráců, sloužících ve vojsku Zikmundově za plat, Dal- matinců v pestrých krojích, Rusínů, ozbrojených ohromnými válečnými sekerami, a kdo ví, jakého lidu ještě. S křižáckým vojskem, jehož na stotisíc hlav počítali, přišlo třiačtyřicet knížat, jeden patriarcha, nesčíslné množství biskupů, prelátů i opatů i jiných kněží světských i řádových, rovněž veliké množství hrabat, baronů i rytířů v celém křesťanském světě proslulých. A tato moc, jíž podobné Čechy dosud neuzřely, valila se k Praze několika proudy, cestou pálíc vesnice a vraždíc lid, ať podobojí, ať katolický. Cesta křižáckých vojsk byla znamenána hranicemi, spáleništi a trupy pohubených Čechů, mužů i žen i dětí — Křižáci věku ani pohlaví nedbali a nikoho neušetřili, zapřísáhli se, že kacířský národ vyhubí do kořene, J. F. Karas: Do čtyř artikulů. 31 aby po něm ani památky nezůstalo, a přísaze chtěli dostát, i když je katoličtí páni, Zikmundovi sloužící, od přílišných násilností zrazovali; co Cech, to kacíř — bylo heslem Němců i Uhrů i divochů, kteří lukem a šípy ozbrojeni jako blesk projížděli českými krajinami a lid pobíjeli, osady pálili. Od počátku obležení večer co večer na Letné, v táboře Křižáků, vzněcovány hranice a na nich opékáni lidé, ve dne ve vsích pochytaní. Rytířstvo naznačovalo Praze, kterak s ní naloží, až sleze městské hradby, kterak hrubě zabouří a neustane, dokud krev nezaleje veškery ulice a hrůza nenaplní veškerá srdce, ale chtělo-li pohnout Prahu k povolnosti, volilo špatnou cestu; právě tyto křižácké ukrutnosti, hodné pohanů, barbarů, dráždily Pražany k houževnatému odporu, pobízely k boji na život i na smrt; hněv i vzdor valem rostl v českých prsou, stejně bouřil pod krunýřem českého rytíře i pod soukeným kabátcem řemeslníka, i pod koženým krznem sedláka, v Praze útočiště hledajícího; šuměl a bouřil, pobízel k vytrvalosti a meč i palcát v ruce měšťana i sedláka činil zbraní tak osudově strašlivou, že mnohé a mnohé kroniky i písně byly o ní skládány ve všech časích. Ostatně, Praha nebyla národem opuštěna, ve chvíli, kdy se nad ni, kobylkám z Písma podobno, sneslo ohromné mračno křižáckých vojsk, les praporů jednotlivých rodů a korouhví nespočetných národů i mračno uherských polodivokých hord, nedbaje všech těch znaků, praků, totachů a Zikmun- dovy hrubé střelby, přispěchal jí na pomoc vítěz nad Pípou z Ozory a Václavem z Dubé, proslulý bratr Jan Žižka z Kalicha s Táborem a okopal se na hoře Vítkově, nad Špitálským polem, v krajině hrubě příhodné, zištné. Z východních Cech přitrhl rytíř rovněž proslulý, pan Hynek Krušina z Lichtemburka, s bratrstvem Orebitským, pojmenovaným podle biblické hory; přišli kališníci z půlnočních Čech s rytířem z Hvozdce a na Tulechově, kdysi purkrabím rožmberským, přišli od západu, od Litoměřic, Roudnice, od Slaného i Žatce, z okolí Křivoklátu i Orlíka přišli výborní prakovníci, nepřekonatelní v loučení oblázků; lid z okolí německo- brodského přivedl rytíř z Rušínova, jenž spolu s Kroměšínem byl Žižkou vyslán do onoho kraje s hrstkou práčat i koněberků. Přicházel do Prahy lid v kapalínech, v předních nebo v obojích pleších, jiný jen v čapkách a kožených krznech, ale všichni svalovitých rukou a nadšených srdcí. Bratr Jan Žižka cestou dobyl města Benešova a u Poříčí na Sázavě porazil vojsko, jež král Zikmund poslal mu pod Pipou z Ozory vstříc, a ještě u Prahy ukázal, co dovede: nedaleko Ovence porazil valný houf Zikmundových Křižáků i českých pánů s nimi spolčených a pobral jim jako na smích mnoho vojenského nářadí, určeného k dobývání Prahy. Když pak východočeští Husité pod velením bojovného Aleše Vřešfovského z Riesenburka na Křižácích dobyli města Hradce Králové, poklesla Zikmundova bojechtivost a král prostřednictvím pa- pežského legáta Ferdinanda, biskupa z Luccy, počal smlouvat s Pražany o mír, než nadarmo se namáhal, on, i chytrý biskup lucký, Praha nevěřila obojetnému králi a Praha se mu v moc nepoddala. Nadarmo ukazoval městu svoje ohromné praky a totachy, věžová bořidla hrubě veliká i strašná, svoji hrubou střelbu, švihovky, houfnice i tarasnice, z nichž kamennými koulemi stříleno v město; nadarmo pohnul svými ohromnými, obrněnými legiemi a ukazoval je Praze den po dni, jako medvědář svoje medvědy ukazuje. Nadarmo pouštěl na město nový strach, lál a hrozil, že kamene na kameni v Praze nenechá, živáčka že neušetří, až město vezme šturinem. Praha věřila, že její pře je spravedlivá a že v té chvíli je pří celého národa. Nikdo na duchu neklesal; hejtmané i lid připravovali se na rozhodnou chvíli, ve dne v noci pracováno bylo, valy opravovány, ulice taraseny kamením a kládami, v jiných zřizovány dřevěné, železem pobité šraňky. Černé prapory s rudým kalichem, vlající na všech věžích, oznamovaly nepřátelskému světu, že Praha je odhodlána bránit svou při do poslední krůpěje krve...
XXX.
Vinicí, prostírající se na úbočí Vítkovy hory, prodírali se dva muži v rytířském odění, na hlavách těžké železné kapalíny, po boku dlouhé válečné meče — pan Bavor z Pernštýna s panem Cestkou z Myčic. Ubírali se nahoru, prohlédnout si Žižkovy sruby. Parné červencové slunce právě zapadalo za střechami hradčanského zámku, v údolině už ležel stín, ale vrchol hory byl dosud ozářen a rytíři, když bystře na vrch pohlédli, uzřeli nevysokou, zavalitou postavu v dlouhém polském plášti, na hlavě kapalín, stojící na hromadě kamení a pohlížející kamsi k zámku, kde král Zikmund se uhostil. To bratr Jan Žižka obhlížel Prahu se svojí nej- přednější bašty. Snad kdesi na Letné, nebo na valech Hradčan stál v té chvíli proslulý condottiere Pipo z Ozory a také obhlížel Prahu, snad zraky obou vojevůdců, kteří tu měli změřit svůj um, vzájemně na sobě uipěly, aniž jeden poznal druhého. Bratr Jan hleděl zamyšleně, bolela ho porážka, již Pražané před málo hodinami odnesli si se Špitálského pole.
Pan Bavor z Pernštýna pozvedl obrněnou ruku: — Hle, Žižka.
— Kde? Aha! Staré oči už jaksi slábnou, ve dne ještě skřivánka ve vzduchu uhlédnu, ale jak nastane soumrak, málo vidím — řekl pan Cestka.
— To my všichni málo vidíme.
— Jdi mi! Ale pravda je, že staré oči slábnou, už tu dlouho nebudu, vím, už musím ustoupit mladším, ale jedno bych přece jen rád, milá bratr.
486 . — A co? To purkrabství?
— To už ne, už je pryč, co tam, to tam! Čtyřicet roků jsem se po něm pachtil, půl světa jsem projel, v nesčíslných šarvátkách bojoval, i u Grunevaldu s Křižáky, milá brachu, a to nebyla hračka. Dost jsem se nastaral, ale na stará kolena nic nemám, z milosti dobrých bratří šlechticů žiji, to purkrabství, na něž jsem si tolik zuby brousil, vždycky mi uběhlo před nosem. A mohl jsem se oženit, ale také vždycky se mi to nějak na ruby obrátilo, nežli jsem se nadál. Hvozdeckého jsem tu zahlédl.
— Ba, pan Václav má už s Ofkou z Tule- chova tři kluky jako buky.
— Ani mi nepřipomínej, nejvíce mne mrzí, že právě to sousto mi uklouzlo. Tulechov! Paní Ofka! Ne, bratře, to mi nemělo utéci a byl bys teprve poznal, kdo je Cestka z Myčic. Ale takový už je můj osud, vždycky přijdu s korouhvičkou po funuse.
— Nu, někdo už má takový osud. Pohleď, já: také jsem mohl být šťasten, a hle, kde je mé štěstí? Vítr je odvál jako pápěří — prohodil pan Bavor.
— A víš, co bych nyní chtěl?
— Nevím, bratře Cestko.
— Skončit svou pozemskou pout.
— Ty že bys — Ano. Už mám dost toho plahočení po světě, už jsem starý a vám mladším na obtiž, z ostříže, jehož se mnozí a mnozí báli, stal se povídavý dědek, už mi ani žaludek neslouží. Co na světě. Už nic starého nepotěší. Ale přál bych si umírat za ržání koní a řinkotu mečů, v boji s tam těmi lotříky, co za řekou sedí, s těmi prokletci křižáckými. Ještě jich pár srazit, připomenout si proslulý Qrunevald, bít v ně jako tehda, co rána, to smrt. A pak vydechnout rytířskou duši jak slušno rytíři, na hromadě mrtvol, se zbraní v ruce. A především: padnout za dobrou věc.
— Zdá se mi, že se s Němci brzo utkáme.
— Aj! Myslíš? Ba pravda, věčně nemohou ležet za řekou, musí na nás udeřit. Soudím, že není jim tam příliš veselo. Tolik je jich, a co dosud dokázali proti jednomu městu? Nic, co by za řeč stálo. A hle, už jsme nedaleko jednookého. Promluvíme s nim?
— Snad je zabrán v důležité myšlení. Ne- vytrhujme bratra Žižku, pojdme tamto k srubům — řekl pan z Pernštýna a chtěl minout proslulého vojevůdce, ale Trocnovský již hlavu obrátil, bystře pohlédl na rytíře a zvolal: — Aj, pan Cestka z Myčlc, starý rváč, od Grunevaldu soudruh. Co tu hledáš, starý pout- nlče?
— Křižáky.
— Těch tam za vodou dost, skorém dost na nás, ale přece se nelekáme. A co ty, bratře Bavore? Dosud jsem tě v Praze neviděl.
— Přijeli jsme dnes v noci.
— S poselstvím z Hradce? — živě optal se Žižka.
— Ano, z Hradce.
— Slyšel jsem o dvou rytířích, kteří podnikli tu nebezpečnou jízdu. Tož vy tedy jste přijeli. Statní jonáci, všechna čest vám. O Hradec měli jsme strach hrubě veliký. To místo významné, zištné.
— Držel se a Němci utekli.
— Vím, vím, už vím. A hle, jak v Boha věřím, tam ti za vodou také utekou! Nadarmo se na nás kasali, nadarmo se množstvím knížat holedbali. Nevydrží, až dojde k utkání, utekou s pole.
— Ty tedy věříš v úspěch naší věci? — zeptal se pan Cestka z Myčic.
— Nevěřím jen, já ten úspěch vidím. Z nás každý ví, zač bojuje, a bude stát před nepřítelem, jako by měl deset životů. Ale tam ti za vodou — — A přece dnes Pražané před nimi utíkali.
— Ano, ale to byl dav bez vůdců, bez rozmyslu, lid z brány vyběhlý, ale počkej, až udeří naši cepníci, až uhodí Tábor, to něco uvidíš!
— Pravda, u Sudoměře se Tábor osvědčil. Tam ohromná přesila pánů a přece jsi nad nimi vrch obdržel — řekl pan Bavor z Pernštýna.
— Nikoli já, bratře, nikoli já, ale naše dobrá věc. Já pouze málo dal, ale dobré přesvědčení dalo mnoho. Byla v nás jiskra a ta dosud ne- uhasla. Běda Cechům, uhasne-li někdy, tolik je nepřátel kolem! Jen počítej národy tam na Letenské pláni, z nich každý náš nepřítel, každý bude chtít s nás kůži drát. A nebude-li jednou té jiskry, nevím, nevím, skončíme špatně, sběhneme s pole a pak je po národu. Kdo s námi, ne- budeme-li sami v sebe věřit a ve svoji věc? Než hle, tamo jde hejtman Chval, hledá mne, musím s ním, jděte, bratří, s Bohem... A Žižka odcházel stranou, vstříc obrovskému hejtmanu Chvalovi. Když zašel, rytíř Cestka prohodil: — To je muž celý z ocele, neohrožený a při tom důmyslný, věru lepšího nemohli Cechové najít. Viděl jsem ty jeho vozové hradby, brachu, to je něco, vskutku podivuhodná věc.
— Znám je, také jsem už s Táborem v pole táhl. Velkolepá je to věc a Žižka jediný ji dovedl vymyslit i uskutečnit. Než hle, jsme u srubů. Jsou na hrubě velkém pahrbku a Němci se zapotí.
— Nic už skorém nevidět, setmělo se velmi. Ach, ano. Tři sruby. Zdá se... dřevěné?
— Dřevěné.
— Mnoho nevydrží, myslím. Ohněm je zničí, burdíři rozbijí. Pořádný zděný val byl by lepší. Ale, hochu, nohy pobolívají, už nic nevydržím, darmo se se starcem vláčíš, sednu tu a zůstanu do rána s Tábory, však noc je teplá.
— Zůstanu i já, v Praze je dusno, zde přece příjemněji. Tuhle na kámen si usedneme. A hle, už hvězdy vycházejí nad městem.
— A Táboři vaří večeři. Cítfm kouř.
— Za námi, za hromadou kamení oheň rozdělali a v kotlů cosi vaří.
— Slyším je a cítím — bručel pan Cestka.
V té chvíli vynořil se ze tmy nějaký vysoký, hranatý muž s dlouhou bradou. Pohleděl na rytíře a zabroukl stařecky chraplavým hlasem: — Hej, co vy dva tu děláte?
— Vidíš. Odpočíváme.
— A proč nepřisednete si k ohni? Dobrý nebojí se plamene, kdo světla se štítí, na toho pozor. Kdo ví, co tu chcete... S těmi slovy přiblížil se hranatý Táborita k rytířům, pokud ve tmě bylo možno, počal si je prohlížet. Po chvilce zavrtěl hlavou.
— Zdá se mi, že jsem vás dva viděl prve stát s bratrem Žižkou.
— Ano, mluvili jsme s ním, zná nás.
— Tedy nejste zlí, nebof bratr Jan se špatnými lidmi nevede hovorů. Pojďte k našemu ohni tu za hromadou, budete vítáni. Jsme jen prostí Táboři, sedláci z jihu, po sprostu můžeme počastovat medem a kaší, ale, prosím, nepohrdněte, v poli i špatné dobrým.
— Pojďme — řekl Cestka.
— Pojďme — přisvědčil Bavor z Pernštýna.
Houf, k němuž se přiblížili, byl rozložen kolem veliké hranice, s jedné strany zakryté sruby, s druhé velkou hromadou kamení. Kolem ohně vysoko planoucího, živeného mohutnými poleny, seděli staří i mladí, všichni prostí Táboři v kožených krznech, sedláci, ale žádný cepu nebo řemdihu daleko od sebe neodložil, všichni jako vojáci byli připraveni na prvé znamení chopit se zbraní a v pořádku běžet, kam jim vůdcem určeno. Houf spravoval v nepřítomnosti hejtmana velmi starý, bělobradý Husita, rozložitý, ale v plecích už sehnutý tíhou mnohých let. Pohleděl na příchozí a řekl: — Vítejte, bratři. A vy, milí, učiňte hostům místo u ohně, noc sice není chladná, ale oheň je vždycky příjemný, když slunce zašlo.
— Děkujeme, starce milý — řekl Bavor.
— Zač děkuješ? Za trochu tepla? I ten oheň je boží, ne náš, byf jsme jej my zanítili, a tedy ze svého nedáváme. Jen sedněte a z naší krmě pojezte, chcete-li, rádi dáváme.
— Nemáme hladu, podvečer v městě jsme pojedli, ale rádi ochutnáme vaší krmě — řekl pan Cestka. A chutě sáhl po podané lžíci i cínové misce, z kotle kaše nabral. Pernštýn následoval jeho příkladu, oba jedli a kaši chválili. Stařík zakýval hlavou a řekl: — Není špatná, ale mívali jsme lepší, než pro dobrou věc nutno se uskrovnit v potřebách tělesných. Tam dole, v Praze, lepší krmě podávají, ale nám tato prostá stačí, jsme spokojeni a silni, hle, já starý ještě cep unesu. Ženil jsem se, když nebožtík král Václav se narodil. A to jsou léta, milí bratři! Mnoho jsem viděl, mnoho dobrého i zlého zkusil, toho jsem se nikdy nenadál, 492 •J—-—~ že na stará kolena, místo abych pravnuky choval, budu cepem bít v lebky nepřátel kalicha. Divné to časy nadešly a mnozí praví, že už Antikrist je na světě, že po boží zemi chodí a boží lid moří, že konec světa se blíží. Kdo ví, na to nestačí můj rozum, ale mistr Jan svaté paměti učil nás milovat i ctít pravdu pro pravdu a nikoli ze strachu před Antikristem.
Pan Cestka se podivil: — Tys znal, starce, mistra Husa?
— Znal, znal, jsem z dědiny, ležící nedaleko Kozího, kdež mistr Jan přebýval u pana Sezimy z Ústí a slovo boží hlásal nám prosfáčkům. Teprve tehda, když jsem kněze Jana poznal, otevřely se mi oči jako tomu slepému v Písmě. Byl to zlatý člověk a jak mluvit uměl! Když mluvil, ani jedno oko nebylo suché. Srdce se chvěla a člověk byl by za ním třeba v oheň nebo v rozvodněnou řeku šel, třeba vlastní ruku by si nechal utít a oko vyloupnout, kdyby mistr poručil. Když se objevil na Kozím, lid nedůvě řoval, proskočila divná řeč, že je zde kněz ne hodný, arcibiskupem z Prahy vyhnaný, interdiktem stíhaný, zlý člověk; my nevěděli, co je to interdikt, až náš plebán pověděl a ovšem před Husem varoval jako před cejchovaným, ale někteří z naší vsi pravili, že bude v neděli venku pod stromem kázat, že půjdou a poslechnou ho, bude-li zlé kázat, v peklo lákat, že odejdou, ale snad že není tak zlý jak pověst, když pán z Ústí, dobrý pán a pobožný, škoda ho, toho kněze u sebe chová na hrádku. I šli jsme, neboť nikdy neuškodí poznat věc, kterou možno poznat bez obtížení svědomí, a mistr Jan přišel mezi nás, když jsme se pod lipou shromáždili, přišel bez zvonečku a míšku, kterým náš kněz nám před očima neopomenul mávat, abychom gro- šíky vhodili. Ne, Hus nic nechtěl, nikdy dlaň nenastavil, naopak, spíše nám dal, byla u nás vdova, na obě nohy chromá, té vždycky poslal dobrou almužnu, ačkoliv sám pouze jednu sukni a ošumělý plášť měl. A tehda, když jsem jej poznal, přišel s panem Sezimou z Ústí a počal kázání: Kdož jednu slzu za své hříchy umoří, ten více Boha uctí a své duši více prospěje, než by po smrti tolik zaplakal, že by jemu z očí dvě řeky tekly!... Jako bych dnes ta slova slyšel, pamatuji je, ani slabiky jsem dosud nezapomenul. Nebylo možno zapomenout, vracela se stále a v mysl vrývala, doma jsem o nich přemýšlel a s ženou hovořil, hned řekla, nebožka, že nemůže být špatný, kdo takové kusy hlásá, nic zlého na tom, naopak i to, co mistr Jan děl proti odpustkům, všichni schvalovali. A doma všichni o tom, co Hus řekl, přemýšleli dlouho a ilouho a následující neděle přišlo nás více a pak už chodili k nám z nespočetných dědin. To se nám všem na mistrovi líbilo, že za svoje přesvědčení dovede trpět, že o pozemský statek nedbá, že pyšný není. Potkal-li někoho z nás, hned promluvil, slovem potěšil, ruku stiskl a všecko tak upřímně, všecko ze srdce, viděls mu do duše a on tobě. V naší dědině nebylo člověka, jenž byl by velmi neplakal, když mistr Hus od- cházel, a nebylo statku, v němž by nepropukl veliký nářek, když došla ta zvěst o mistrově mučednictví v Kostnici. Já vím, že svatý život vedl, nikoho k špatnému neměl, a hle, jej upálili, jiní lotrovství pášou, kradou, smilní, a přece je šarlatem odívají, hodnostmi vyznamenávají.
— Máš pravdu, brachu — řekl neveliký, širokoplecí sedlák v koženém kabátci — já bych o tom všelicos mohl vykládat, jsem z Chorejna, tam polovic Cechů, polovic Němců, faráře jsme měli nabíjeného, Padavka slul a padavkou byl, hrubě opíjel se, ženy nám k hříchu sváděl, v kostky hrál s všelijakými kumpány o hříšný peníz, v nepravostech se brodil, z peleše hříchu rovnou šel mši sloužit. Jednou ženu sousedního rytíře Tulechovského a nevěstu jiného pána unést pomáhal nějakým Uhřatům, však hned po tom ohavném činu utéci musil do světa, musil z fary, i Němcům už byl protivný a nám Čechům dvojnásob. A hle, co bys řekl, ten Padavka neprohloupil, dnes je almužníkem lito- myšlského biskupa Jana Železného, toho, co v Olomouci sedí; biskupec nad ním ochrannou ruku drží, hrubě pansky se má, je prý už jako sud, vyprávěl tulechovský zbrojnoš, který Padavku náhodou v Hradci uviděl, na sněmu římských kněží. Takový nickalec a špína člověk má štěstí, poctivého k smrti umučí.
— Ano, bratře, tak je na světě. A ti pražští panáčkové nebyli lepší.
— Slyšel jsem. Rufiáni jacísi. Poběhlých helmbrechtic přátelé.
— A na Husa všichni žalovali.
— Jim sluchu popřáli. Takovým — — Není už spravedlnosti, bratři milí, není a nebude, leč snad na konci našich sudlic a cepů.
— A národ hyne v nepravosti. Hospodine, pane zástupů, kdy svoje věrné dítky vyvedeš z tohoto slzavého údolí? — zavzdychl starý Táborita. A hlavu sklonil, mlčel, ostatní také mlčeli. Oheň praskal stále slaběji, uhasínal.
XXXI.
Hovor sedláků znovu oživil v Bavorových prsou starou bolest, v ruchu vojny polozapome- nutou. Doslechl o únosu svojí milované ženy, ^ o křivdě, kterou mladým životem zaplatila, a škubl tělem jak válečný oř, když ostruhu ucítí, zuby zafal v ret, pravice mimoděk počala hledat jílec meče. Bavor vzpomenul, že křivda dosud není pomstěna. Pan Cestka i ve tmě postřehl jeho pohyb a pochopil. Zabručel: — Bavore, slyšels?
— Ano. Ano. Ano — vysykl mladý rytíř.
— Stará bolest se ozvala?
— Ozvala. Ozvala. A žere, hlodá, pálí.
— To bylo i bude, jinaké to není na světě. K utrpení člověk stvořen a široko daleko nenajdeš člověka, jenž byl by mnoho nevytrpěl. Jen šibalové mají štěstí, nickalci, povrhelové.
— Aspoň moci ránu oplatit.
— To ti chválím, neboť tvůj nepřítel je nepřítelem národa i naší víry. Tam na druhém břehu řeky s Křižáky a Uhry snad i Lothar Gerštorf leží. Myslím, že leží. Však uvidíme!
A Bavor zasykl: — Něco mi říká, že je zde. Ale, setkáme-li se v bitvě na dosah meče, Bůh mu buď milostiv! Já neprominu! Hrubě mi ublížil a jeho čin volá po krvi... Těžce zkoušený mladý rytíř se zvedl, popošel na okraj Žižkovy hradby, spěšně navršené, levicí opřel se o val a zahleděl se do daleka, s duší bolem i pomstychtivostí vzedmutou patřil na ohromnou řadu křižáckých ohňů, táhnoucích se jako široký, měňavý pás od úpatí Hradčan až daleko za kostelík sv. Kli- menta; bylo vidět černé sloupy dýmu točící se nad ohni a pršky rudých jisker vysoko vyletujících, když některý pacholek ratištěm oštipu zašťáral v hranici, aby lépe hořela. Snad u některého sedí člověk, po jehož krvi žízní jako biblická laň po krůpěji rosy. A není-li — jsou tam jiní, kteří Čechům ublížili, celé to ležení jeden krutý, sršatý nepřítel.
— Nač myslíš? — ozval se Cestka.
— Na Němce — řekl Bavor.
— Nu a — — Rád bych věděl, zdali na nás udeří, nebo zdali my udeříme na ně.
— Ej, tím si hlavu nelam, to věc hejtmanů, milá brachu — zabručel Cestka.
Sloupy ohňů, planoucích v křižáckém táboře, po chvíli počaly se nížit. Z ležení na Vítkově hoře dosud zaznívala mohutná, vzdouvavá píseň husitská: Kdož jste boží bojovníci... Zněla do tmy jako výstraha všem, kdož o pravdu boží i o národ usilují...
XXXII.
Král Zikmund odhodlal se udeřit na Prahu útokem. Dlouho odkládal, než knížata německá byla už netrpělivá, už je nebavilo upalování českých »kacířů«, toužili po slávě veliké války, po ohromivém vítězství nad národem, jenž starý řád chce zlomit, na rub obrátit. Nejeden kurfirst odsuzoval Zikmundovu váhavost, ukazoval na město, jak nepatrná to moc, padne, musí padnout, bude-li opravdově polem podstoupena. A král Zikmund konečně přivolil, Pipo z Ozory načrtl plán útoku. Nejvíce mu běželo o Žižkovo vojsko na hoře Vítkově; Žižku sehnat — a Praha se neudrží, padne králi v klín, jako zralé jablko se stromu padá. Kolem hodiny nešporní — byla neděle — nastalo v křižáckém ležení veliké pohnutí — hrabě Henrych z Isenburka sešikoval svoje Míšňany a bředl na druhý břeh Vltavy, s Míšňany táhli Rakušané a část Uhrů. Ohromní, železem obití jezdcové, sedící na ohromných, obrněných koních, houf za houfem vylézali z vody, šikovali se na Špitálském poli, nad nimi trčel veliký les korouhví a znaků. Hrabě z Isenburka, vysoký, hubený rytíř v pozlaceném brnění, popojel v čelo šiků, J. F. Karas i Do čtyř artikulů. 32 pokynul tasenou ocelí a veškera ta ohromná moc se otočila a velikým obloukem hnala se k východnímu úbočí hory, v místa, kde svah obráncům neposkytoval ochrany. Tisíce kopyt deptalo půdu, výkřiky hejtmanů, pobízejících svoje roty k pospěchu, třesk mečů narážejících o třemeny a dusot kopyt splývaly v jeden ohromující, táhlý, neumlkávající hluk, podobný rachotu bouře. Přede všemi nepřáteli českého národa, pod velikou korouhví míšeňskou, klusal hrabě z Isenburka, za ním uherský praporečník hrabě Forgach nesl pestrou korouhev Zikmundovu, kolem níž seskupilo se nejlepší rytířstvo německé i maďarské. Na obou křídlech vojska, valícího se vzhůru po úbočí Vítkovy hory, kmitaly se skvělé dolmany uherských hajduků a pestré pláštíky Ráců, ozbrojených velkými, zakřivenými palaši. Na vrchu, zdálo se, neočekávali útoku s této strany, mnoho Táborů odešlo do města, do chrámů, v důvěře, že Zikmund neporuší posvátnost neděle šturmem — jakmile v Praze počali zvonit na poplach všemi zvony, Tábor spěchal na svoje místa, než zdálo se, že nedoběhne, křižácká jízda postupovala rychlostí vichřice a pán z Isenburka neustával ji pobízet k ještě většímu pospěchu, trubači divě troubili, jakoby v soudný den, honci biči z býčí kůže koně poháněli a ohromný zástup obrněnců vrhl se na přední věž viničnou, opanoval ji téměř bez boje a s velikým křikem valil se dál, k srubům, bratrem Žižkou vybudovaným, jako dravec na kořist nalehl na předprseň kamennou, počal ji trhat, aby zadním cestu uvolnil. Než tu narazili Křižáci na odpor, jehož ani nepředvídali: šestadvacet bratří Táboritů s třemi ženami postavilo se na předprsni, ten kuši, jiný prak, ostatní trámy a kamení na rytíře házeli a nejednoho s koně srazili; nejstatečněji sobě české ženy počínaly, pracovaly, jakoby strachu ani únavy neznaly. Hrstka Žižkových sedláků zastavila vítězný postup celé ohromné armády, všichni ti obrnění páni uherští i němečtí s úžasem skrze otvory v hledí pohlíželi nahoru k srubům, na tu nepatrnou moc, jež odvážila se zastavit jim cestu. A hrstka neumdlévala, pracovala lépe, nežli nejlepší vojsko na světě, beze všeho velení, bez pobízení, každý z nich činil to, co zdálo se mu nejlepším a veškerá ta námaha, byf na pohled různorodá, slévala se v jedno veliké, významné dílo, jež i v zarputilých křižáckých srdcích vzbudilo respekt. Všechny ruce, vedené jednotnou myšlenkou, zvedaly ohromné kameny, napínaly tětivy, loučely praky, pozvedaly cepy a veliké válečné sekery. Tu a tam kůň, šípem ve slabinu zasažený, i s jezdcem vyrazil z řady, tu a tam v sedle zakolísal se Křižák a padal na zem s bolestným výkřikem. Někteří klnuli švábsky i maďarsky, jiní posměšně na Cechy pokřikovali, meči a kopími jim hrozíce, trubači duli v rohy i polnice stále ryčněji, vojsko, hejtmany pobízené, přilehlo k samým srubům a jezdcové s koní seskákatt, na zeď počali se drápat, než cepy a řemdihy zatančily jim po obrněných lebkách a nejedna helmice v Miláně kovaná rozletěla se pod úhozem selské zbraně, jakoby ze skla byla, a pod ní rozskočila se hlava, křižácký mozek vystříkl na předprseň, země kolem srubů už byla zalita lidskou krví. Avšak les korouhví a křižáckých oštipů houstl, na kopec stále vyjížděly nové a nové šiky, tu houf Duryňských Švábů, tam houfec Rakušanů či Uhrů. A zadní pokřikovali: — Napřed! Napřed!
— Co se to děje? Hej, vy tam!
— Proč se nehýbeme?
— Což pak tu budeme stát do noci?
Ale tazatelům a křiklounům jen hluk zápasu odpovídal, jen řinkot mečů, třeskot cepů, lebky rozbíjejících. Ve chvíli, kdy už se zdálo, že hrstka Husitů náporu ohromující přemoci neodolá, že ji smetou a pod kopyty svých válečných ořů pohřbí Isenburkovi rytíři, objevil se na bojišti jednooký hrdina, vítěz od Nekněře, Sudo- měře a Ovence, Jan 2ižka; spěchal v čele svých cepníků a sudličníků, skokem vpadl na Němce, zaryl se v ně jako kalená střela v sval, za ním hejtman Chval z Machovic, obrovský, podobný rozdrážděnému zubrovi. 2ižka udeřil se strany na Křižáky tak prudce, že neměli času šik zřídit, rozrazil je a prodral se bokem Uhrů k srubům, napadl samého pana z Isenburka a nejvyšší hejtman Míšňanů neodolal, ustoupil a s ním počali ustupovait ostatní rytíři, jako lehká smečka ustupuje před spáry dravce. A bylo jen slyšet vyvolávání rodových hesel, jimiž se rytířové k větší statečnosti pobízeli a třeskot cepů, tančících po německých štítech i helmách. Ještě jednou sebrali se Němci a udeřili na sruby, div Žižku nezabili, ale už stál proti nim téměř veškerý Tábor, velmi rozhněvaný, že Křižáci v neděli dorážejí. Tu kněz Koranda provolával: — Dítky, nedejme se, hrr na Rolly!
Jinde Chval hejtman svoje pobízel: — Bratři, srubů vydat nesmíme, Praha by zahynula a s Prahou ostatní národ, naše věc spravedlivá. Neuhneme tedy!
A nade všecky obránce hrdina od Qrune- valdu, strašný Jan Žižka vynikal. Jednooký válečník pochopil, že zde, na Vítkově hoře, rozhoduje se osud národa i husitství. A napial veškeren um. veškeru sílu, bojoval i poroučel, mezi dvěma úhozy palcátu nalezl ještě okamžik, aby obhlédl bojiště. Po úžasném zápasu, v němž jeden sedláček rval se s třemi i čtyřmi rytíři, Žižkovi cepníci zatlačili Němce na půlnoční stranu, kdež sráz, s něhož mnoho Němců spadlo a zahynulo. I sám hrabě z Isenburka, nejvyšší Míšňanův, zahynul pod cepem prostého sedláčka a ve zlatém, od mnohých ran pokřiveném brnění ležel na úbočí hory, na místě, kdež jej poraněný komoň shodil. A padl 1 veliký pra- porečník uherský Forgach, muž v boji velmi zběhlý, a několik set jiných vynikajících Němců, Rakušanů, Uhrů, Valachů, hrabat i knížat, pyšnících se bohatstvím, zbrojí i věhlasem válečným. Jako osení pod kosou zdatného sekáče hynuli Němci, vítězové v mnohých a mnohých turnajích a Rácové s Kumány, Jazygy a sedmihradskými Valachy ani nedočkali rány udeření; když viděli, co se děje na kopci, hrubě spěšno sedli na koně a poradili se s Vaňkem.
XXXIII.
Lothar Gerštorf ve chvíli, kdy hrabě z Isen- burka podnikl útok na Žižkovy sruby, prodléval při osobě krále Zikmunda na druhém břehu řeky. Ještě před početím boje král vyjel z hradu, obejel silné postavení Křižáků na Letné a v průvodu velkého condottiera Pipa z Ozory i předních pánů českých a uherských zajel až nad ostrov Štvanici; tam sedmihradští Valaši a Rácové navršili vysoký val z kamení, břeven a hlíny, s něhož bylo možno celé bojiště obhlédnout; král vstoupil na val v tom okamžiku, kdy Míšňané pod Isenburkem udeřili na viničnou věž; hleděl do dálky, vous kroutil, občas v dlaně tleskl a obraceje se k Pipovi, vesele řekl: — Hle, takové vojsko! Jak se ženou! Jako vichřice! Mít je ve Furlandsku, páni Benátčané už dávno byli by mými poníženými služebníky.
— Ano, milosti, dobré vojsko.
— A Isenburk dobře vede.
— Je to znamenitý vojevůdce a nezapře, že jsem v Itálii udělil mu nejednu prospěšnou lekci. Dobře svůj lid vede. Ale divím se jednomu — — Pověz! Rádi tvůj úsudek slyšíme, je to úsudek muže zkušeného v bojích.
— Obránců téměř nevidět. Kde jsou? Ze by ten jednooký bez boje vydal sruby, jež tak pracně po týdny budoval? To se mi nezdá. Je liškou podšitý, snad nějakou léčku našim chystá.
— Ať! Ať! Naši jej rozdrtí, jako žernov drtí zrno obilné. Jen pohleď, jak křepče jdou v před, jak na vrch ženou. Dnes ještě, milý Pipo, připijeme sobě tokajským v Praze, na radnici. A ti pražští syslové, aby je čert spral, budou se ještě dnes pla^l u našich nohou.
— Dobudeme-li tam toho vrchu — — Dobudeme ho! Pohleď, naši už dorážejí na sruby. Jako bouře. Jako lavina. Hle, hle, jak dotírají! Neubrání se Tábor. Je po Táboru, vidím, už běží, už jen skok a jsou naše sruby.
— Ano, jen skok ...
Ale Křižáci nedoskočili. Přiběhl Žižka se svými, Chval z Machovic uhodil v bok pánům Němcům a král Zikmund počal chmuřit líce. Mrzutě zabručel: — Nechápu, proč naši stojí.
— Nemohou dál. Žižka je drží. Myslil jsem si, že sruby jen tak nevydá. Pan z Isenburka, milosti, dnes asi hodně se zapotí.
— Ty sruby. Taková hračka a oni před nimi stojí, lelkují, ďáble, oni se nehnou. Pane Illyesházy! Pane Štěpáne! Cito pojeď!
Maďarský rytíř v lehkém, bohatě zdobeném brnění se přiblížil ke králi Zikmundovi.
— Zajeď nahoru a řekni Isenburkovi, že musí postoupit za každou cenu. Král na něho patří, af se u šlaka pohne, af jedním prudkým nárazem smete v prach ty české ježky. Kdyby to mělo státi dnes třeba tisíc lidských životů a tisíc koní, hrubě nelituji, tam ty sruby musí být naše!
Mladý Illyesházy, panic jako květ, pozdravil uherského krále, mávl kalpakem, pobodl vraného koně, řeku přebředl, ale už se nevrátil do tábora; v okamžiku, kdy králův vzkaz vyřizoval hraběti z Isenburka, zasáhla jej táborská střela a lehké odění proklála, jakoby z papíru bylo. Mladý Illyesházy zachroptěl a spadl s koně jako přefatý klas. Ale král Zikmund neviděl Illyesháze, neustále patřil na místo, kde zpeřili se Čechové s Míšňany: tam černala se zeď trupů, hlav pokrytých šišáky a obrněných ramen. A v ni vpletena druhá zeď, prostá, zeď kožených krzen a prostých kuklic, ale stejně tuhá, hrubě nepovolná. A nad ní Žižka s palcátem.
— Hle, naši se pohnuli — řekl po hodné chvíli Pipo z Ozory.
— Ano, vidím, vidím — netrpělivě vysykl král Zikmund. A znovu upřel zrak na onu zeď trupů, v druhou zeď jakoby vklíněnou.
— Oni... zdá se mi... Na tváři Pipově pozorovat všecky stupnice dojmů a pocitů od úžasu až po úlek. Pipo Spáno z Ozory otevřel ústa a počal rychle dýchat. Fridrich, lantkrabí duryňský, zbrunátněl v líci.
— Ustupují! Ustupují! — zavzlykal král Zikmund. A hněv, s lítostí smíšený, sevřel jeho prsa. Stál, jakoby jej někdo ohromně silný za hrdlo uchopil, vytřeštěnýma očima hleděl na kopec. Stalo se, co nikdo neočekával, vojsko hraběte z Isenburka počalo ustupovat, napřed pomalu, ale pak rychleji a rychleji. Celý ten nádherný zástup rytířů míšeňských, polských, uherských i několika aragonských, les kopí a korouhví obracel se kamsi stranou a za německou blýskavicí Zikmund uzřel český hrad: to cepníci Chvalovi znovu udeřili Němcům v bok a hnali je s pole. Táboři počali zpívat svou píseň a vítr zanášel ohlas daleko, až na druhý břeh řeky Vltavy. Tábor udeřil jako bouře, cepy se míhaly ve vzduchu a rány jako mocné krupobití padaly na obrněné pány. cepníci rozbíjeli štíty i krunýře, šalíře i nádherné kolčí helmy, Němci s okrvavenými hlavami běhali sem i tam jako vrtohlavé ovce.
— Tábor bije — — Žižka vítězí — Naši ustupují — bručeli mnozí z přihlížejících. Lucký biskup Fernand chytal se za hlavu, vévoda Albrecht lomil rukama. Král Zikmund hrubě pobledl, sklopil zrak. A čeští páni, kteří dosud Zikmundovi sloužili, zaradovali se, oči na mžik vesele zasvítily: vždyf to Čechové, bratři, vítězili nad staletým zarputilým nepřítelem národa. Než radost brzo pohasla, čeští páni sobě uvědomili, že oni budou poráženi na svých statcích, zvítězí-li Tábor nad Zikmundem. Kdosi volal, mocně, jakoby na pozoun troubil: — Nastojte, hle, tamo s hory po svahu nějaký rytíř letí.
— Na kámen hlavou narazil.
— Leží tam jako neživý. Snad zlomil vaz.
— A již druhý řítí se s hory.
— A tamhle opět jeden!
— Tam! Tam! A všichni vazy lámou, sráz příliš příkrý.
— Zle je na kopci našim! Isenburk utíká!
— Už neobstojí, neobstojí. Příliš krutě na něho nalehli, ženou jej k srázu, divoce bijí. Takové krásné vojsko! Takový lid statný!
Zikmundův tábor trnul, mnozí rytířové pobíhali sem a tam, volali po zbroji, čeleď vylézala na stromy a upiatě pohlížela za řeku. A nedá leko krále veliký, vousatý mnich v šedé kápi otevřel ústa a vysokým, silným hlasem počal zpívat žalm Davidův: Nam circumdantia inva- dunt me mala innumerabilia, assequuntur me iniquitates meae, adeo et nequeam dispicere; numerosiores sunt capillis capitis mei; animus etiam meus derelinquit me ...
XXXIV.
Dlouho zněl mnichův žalozpěv nad táborem a mnozí hlavy obnažovali, Němci, Uhři, přede všemi zbožní Poláci, jimž nenadálý zpěv zdál se býti výstrahou s hůry. A mnozí opakovali po mnichovi, že za Zikmundovy nepravosti Hospodin trestá vojsko. Než pojednou kdosi zvolal: — Hle, tamo z Horské brány hurtem valí se Pražané. Kněz nějaký je vede a hejtman na plavém koni, pod korouhví s kalichem.
— Z Poříčské už také vyběhli!
— Mnoho je jich!
— To chtějí našim zamezit ústup! Měšfán- kové a sedláci, ale jakoby se tuto u pana Spana z Ozory vojenskému umění učili. Jak se valí! Jako bouře! Honem někdo na druhý břeh se zálohou! Nutno zadržet Pražany a vrátit je v brány.
— Já pojedu — vykřikl Lothar Qerštorf.
— Jeď, ale pospěš si! Čas kvapí — řekl Pipo Spáno z Ozory.
— Poletím jako vítr!
A Lothar Qerštorf sebral pod baterií nevelký houf Uhrů i Němců, meč vytasil, ukázal na vodu, rozlévající se mezi břehy, stromů a křů zbavenými. Hned sto koní vrhlo se do řeky a bředlo na druhý břeh. Qerštorf s nimi, jako hospodář v čele ženců. Zabočil pod Žižkov, sebral zbytný houf Isenburkův a jako plamen po suché travině letěl vstříc Pražanům, do široka rozlévajícím se na Špitálském poli. Dvě vlny, vůdci proti sobě zdvižené, zaječely a srazily se, tu Hus a Praha volali, tam Qott mit uns; na poli zvedl se veliký oblak prachu a na chvíli zastínil celé bojiště.
Lothar udeřil divoce, vypadl na Pražany jako hladový vlk na stádo, ale narazil na pro- tivníky, důstojné znamenitých vojáků, jež s sebou vedl. S Pražany v pole vyjelo množství husitských rytířů, mezi nimi pan Krušina z Lich- temburka v zbroji, jako stříbro se lesknoucí, Bavor z Pernštýna v černém brnění, s černým chocholem na kolčím helmu, Cestka z Myčic v odění, jehož u Hradce na Křižácích dobyl, obrovský Říha z Jablonného, pan z Hvozdce a na Tulechově, Hertvík z Rušínova, mladý Jan Čapek, příjmím ze Sán a mnozí jiní, staří i mladí, ale všichni v zápasech vycvičení, všichni odhodlaní zhynout, anebo zvítězit. Pražany vedl mladý kněz, vousatý, ale dav raději rozkazy zkušených válečníků se řídil. V Praze všecky zvony zněly a z bran, jako láva z kráteru sopky, stále nový a nový lid vystupoval, houfce s velkým pokřikem vrhaly se na Křižáky. A hodnou chvíli všecka česká srdce v Praze bila rychleji a rychleji.
Bavor z Pernštýna byl mezi posledními, kteří vyběhli z Horské brány. Před ním běžel žák Pletenec, prostovlasý, v hrsti pořádný šar- šoun, s žákem jakoby o závod běžel nějaký starší člověk v mistrovském, podkasaném taláru, tesák v pravici. Bavor pohlédl lépe a hle, divadlo, jehož by se byl nikdy nenadál: to po boku Pletencově opatrný mistr Tempi passati, jenž třenice dosti přísně odsuzoval, tesákem nad hlavou mávaje, prostovlasý, hnal se spolu s ostatními na Němce. Bavor nemohl zadržet výkřiku podivení: — Aj! I ty, učený mistře?
Tempi passati se ohlédl, poznal rytíře, lehce se pousmál a v běhu nepolevuje volal: — I já! Takové je lidské srdce, mladý muži. I můj čas přišel. Moji Prahu chtějí zkazit, z fundamentu vyvrátit vše, co miluji. A hle, toho bohdá nedopustíme, dokud rukou braň dovedeme chutnat.
— A s tesáčkem na psiny? Tof zbraň chabá.
— Co bylo po ruce, vzal jsem, když zvony k šturmu bily, bohdá některému zhoubci tím přece mohu posloužit. Byl pokoj, byl... tempi passati ... byl pokoj, už se nevrátí, brachu. Dnes vojna hoří, dnes o národ běží, o jeho srdce i hlavu a to i starý musí v pole. Nechal jsem skandování veršů, bít Křižáky, tof zatím nejpo- třebnější.
— Díš pravdu, mistře!
A Bavor pobodl koně ostruhou, předhonil starého mistra pražské universí i žáka Pletence, jenž cosi nesrozumitelného za ním volal; pevněji usedl v sedle, uvolnil meč a nastavil kopí, neboť už zahlédl německé chocholy a velké kříže na štítech i pláštích. A prudce skočil v chumel. Ani nepostřehl, kterak octnul se po boku pana Cestky z Myčic a Říhy z Jablonného. Nějaký veliký, ramenatý Němec rozjel se, udeřil naň jako bouře, než Bavor vydržel náraz, štítem Němcovo kopí odrazil a mocným náběhem proklál překvapeného protivníka, silného pana Hanse Wolfa von Mannheimsbůttel, a hned udeřil na jiného Křižáka, mladého, sličného pana z Buchenrode, jehož dřevcem s koně srazil a na zemi ležícího probodl.
Praha doběhla za rytíři a za ohromujícího pokřiku Hus, Hus! Praha zpeřila se s Němci i Maďary, pršely rány, bojováno sudlicí, mečem, cepem i řemdihem, práčata loučila kamení a střelci zasypávali hloučky Němců střelami, dobře mířenými; polnice zněly jako o soudném dni. Bavor z Pernštýna, když zabil pana z Buchenrode, pobídl koně, octl se v jiném chumlu bojujících a jimi obklíčen, rozdával těžké rány na právo i na levo, zápasil jako lev, obklíčený houfem lovců, a běda Němci, jenž se octnul na dosah jeho meče. Nikoho neušetřil, nebot také Němci Cechů nešetřili, Špitálské pole už bylo téměř celé krví zbroceno. Českou i německou. Obě strany bojovaly urputně, jedna proto, že sám král Zikmund s valu na bitvu pohlížel a druhá proto, že v té chvíli šlo o svobodu slova božího i o svobodu národa. Na české straně vědomě i podvědomě všichni cítili, že nejde jen o jedno město, jež po ztroskotání znovu možno vystavět, že běží o více, o celý společenský řád, o ducha, jímž lidstvo na příště má se spravovat. Nějaký hubený kněz v roztrhaném taláru, vousatý a vlasatý, kalichem vysoko mávaje, ukazoval na houfy a volal plným hrdlem: Hle, našich bratří trýznitelé, paliči dobrých Čechů. Viděli jste jejich hranice na Letné? To naše bratry pálili, dítky nevinné i starce, koho polapili. Odplaťme jim, bratři, pro zákon páně. Je zajisté psáno: oko za oko a zub za zub... Další :slova knězova zanikala v ukrutné vřavě, Praha ;zabouřila ohromným výkřikem a znovu dolehla ina Němce jako uragan, celé lesy porážející. Rytíř Cestka z Myčic občas vypial se na koni, ¡hledal vznešenější Křižáky, jako vlk nejtučněj- šího berana v stádě vyhledává a pobíjel je mužně jednoho po druhém; obrovský, ramenatý kolos Říha z Jablonného, všecek krví zalitý, třímaje v pravici veliký, obouručný meč, v levici burdíř, drtil celé řady Křižáků, jako žnec obilí pokládá, kudy jel, ulice povstala, značená rozsekanými trupy, rozbitými šišáky, pravicemi i s meči uťatými. Také pan z Hvozdce statečně na Němce dotíral. Najednou někdo mu vykřikl téměř u samého ucha: — Hle, Qerštorf!
Hvozdecký se vzepial jako kůň, ostruhou v bok udeřený, ale výkřik zaslechl ještě někdo: rytíř Bavor z Pernštýna pracoval nedaleko a jméno úhlavního nepřítele udeřilo v jeho sluch jako dělová koule. Bavor se rychle obrátil, uzřel zbrojnoše Janka. Zaječí pysk i v chumlu jej hledal, prve meč o Křižáka přerazil, nyní prostovlasý, krví zalitý, bojoval těžkou rytířskou sekerou, již Němci vydřel.
— Tys volal, Janku? Kde je Qerštorf, kde? — hřměl rytíř z Pernštýna.
— Tamhle pod horou, hle, u tarasu. Poznal jsem jeho znak na štítu. Je to lupič žen, Qerštorf, basilišek, had, kéž jej země pohltí!
Bavor z Pernštýna vyvstal v třemenech, pozvedl hledí, aby lépe viděl, obrněnou dlaní zrak před sluncem zastíraje, pohleděl naznačeným směrem. Vykřikl jako zvíře, neboť poznal dávného odpůrce. Také Hvozdecký rytíř jej nalezl a zrak hněvem zasršel.
— Tamhle stojí a Němcům rozkazuje. Tam, pod uherskou korouhví. Jeden z nás jej dnes musí zabít, už se nevymkne!
— Já jej zahubím, mně ublížil, mně patří — volal Bavor.
— I na mně se prohřešil! r — Na mně více, mé štěstí zničil, život mi otrávil — zahlučel Pernštýn. A hledí spustil, jílec meče pevněji dlaní sevřel.
— Nuže, ten jej zabije, kdo spíše k němu dojede — řekl Hvozdecký.
— Ne, ne, můj Gerštorf, můj!
— Uvidíme!
Rytíři pobodli veliké, válečné koně a Němce i Maďary jako suchou travinu deptajíce, hnali se v místo, odkud Lothar Gerštorf bitvu řídil. První Bavor ho dostihl, již z daleka volal: — Gerštorfe! Pomsta přichází! Vzpomeneš na Svatavu! Skloň kopí! Skloň kopí!
Lothar Gerštorf, v nádhernou zbroj milánskou oděný, obrátil hlavu po hlase, skrze hledí popatřil na protivníka, poznal jeho erb a pochopil, že nyní půjde o život, ale směle naklonil kopí a rozejel se proti Bavorovi. Nemohl jinak, i kdyby chtěl, vojsko naň hledělo a s druhého břehu Vltavy zajisté hleděl i král. Hvozdecký viida, že Bavor první dostihl nepřítele, zastavil kconě a čekal, kdo koho povalí.
Bavor hnal se na Zikmundova dvořana prrudce jako býk, nachýlil se v sedle, udeřil ko- ppím v jeho štít; Gerštorfův kůň klesl na zadek, ossmahlý rytíř div ze sedla nevyletěl, ale Ba- vrorovo kopí zlomilo se nárazem v půli, jakoby siilné ratiště třtinou bylo. Gerštorf ucouvl půl- obbloukem, jakoby hledal zištnější místo k boji. rcozejel se a hrubě prudce dřevcem bodl po Ba- worovi, než n.oravskému rytíři podařilo se stočit kconě a hrot Gerštorfova kopí vzduchem pro- leetěl. Dvořan maďarský zaklnul. Pernštýn v/ okamžiku odhodil neužitečný zlomek dřevce, dlobyl meče z pochvy a vrhl se jako vlk na Lothara, jenž vida, že Čech šaršounem dotírá, uipustil kopí, jímž těžko rány meče odrážet, a rrovněž sáhl po šaršounu. Velká zarputilost wstoupila do srdcí obou.
— Zhyneš, Pernštýne — zasyčel Gerštorf.
— Uvidíme!
— Leč dost možno, kdybys chtěl se poddat ai dát v nevoli, že bych ušetřil tvého hrdla.
— Ty zahyneš, ty, únosce žen a panen, ty zzmije, dnes vycedíš zde svoji černou krev. Dvě ldéta jsem tě hledal, dnes mi neujdeš — ryčel ffiavor, Gerštorfovým posměškem ještě hruběji rrozhněvaný. A mocně počal dotírat na odpůrce. TTěžký šaršoun svištěl vzduchem, jakoby jím I<Kyklopovo rameno mávalo.
J. F. Karas : Do čtjř arlikulfi. 33 Na trávníku, nedaleko uherské korouhve, rozpředl se zápas, jemuž podobného málo kdo uviděl; Cechové i Křižáci se zastavovali opodál a s úžasem patřili na zápasící. Oba rytíři točili se kolem sebe, jakoby vír je uchvátil, doráželi, ustupovali, mistrně se kryli, štítem i mečem protivníkovy rány odráželi, jeden hledal slabiny druhého; meče blýskaly se v povětří a svištěly, kdykoli ocel narazila na ocel, jiskry sršely na všecky strany. Oba silou i zručností nad mnohé vynikali, Bavor, vyšší a širší v bedrech, byl zřejmě silnější, Qerštorf obratnější; v šermu nej- lepšími mistry cvičený, doufal, že Bavora brzo udolá, ale nepodařilo se. Po několika strašlivých úderech Pernštýnových jeho ruka počala se chvět, umdlévala, neboť Bavor šaršounem bil jako perlíkem, hněv a bolest dodávaly mu nadlidské síly, než pro hněv nutné opatrnosti nezanedbával, bystrýma očima sledoval každý protivníkův pohyb a neopomenul krýt se pavezou, když Qerštorf zaútočil. V Bavorovi hněv zabouřil, když uzřel škůdce svého štěstí, ale hněv na štěstí nezměnil se ve slepý vztek. Oba rytíři podivuhodně ovládali svoje koně, nutili je postupovat i uhýbat podle potřeby, chvílemi se kolem sebe na jednom místě točili, jako dva mlýny, vírem uchvácené, chvílemi se rozjížděli, ten v právo, onen v levo, aby tím ťvrdošíjněji se za okamžik napadli. Bylo slyšet supění a frkání koní, dusot kopyt zemi tepajících a třesk ocele. Qerštorfovu tvář pot zalil — také Bavor už oddychoval rychleji. A rytíři z povzdálí k zápasu přihlížející nemohli uhádnout, kdo na konec pole opanuje. Třikrát střetli se, tělem těla téměř se dotýkajíce, podobni dvěma v sebe za- hryzlým medvědům, a mocně sekali, jeden druhému snažíce se přerazit meč a rozbít štít. Lothar Gerštorf vyzkoušel už všechny fortelné seky, hrubě divoko dotíral, než nadarmo, Bavorovi nemohl trefit na kůži. Pojednou rytíř z Pernštýna vyrazil jako střela stranou, bleskem se obrátil, dopadl s boku na Gerštorfa, vzkřikl jako sup, na kořist dopadající, štítem v jeho štít udeřil tak mocně, že na ráz ochromil jeho levici. A již se vypial v třemenech, strašlivě mávl mečem. Gerštorf, úderem štítu polo- omámený, už neměl času uhnout, nebo nastavit šaršoun. Milánská ocel bleskem dopadla na Gerštoríovu přílbu a rozfala ji, jako by byla z marcipánu, zastavila se až dole, na sponách, hledí přidržujících.
— Je trefen! — vykřikl kdosi.
— To byl úder! — volal jiný.
Bavor, mocně oddychuje, hleděl na protivníka. Gerštorf okamžik seděl jako k sedlu přibitý. Pak meč upustil, děsně vykřikl, z úst vyvalil se proud černé krve, chochol s bílým pštrosím pérem se zakymácel, za okamžik Lothar Gerštorf sřítil se s koně jako bleskem udeřen a padl tváří na zemi. Němci vykřikli úžasem i hněvem, někteří vrhli se na Bavora, podobni smečce, statného kňoura stavící, ale již počal je prát rytíř z Hvozdce a přikvapil straš- livý Říha z Jablonného, s mečem již otupělým od neustálého stínání Křižáků.
Po chvíli Němci i Uhři s pole utíkali, co koně stačili, hrubě neveselo bředli řekou zpět k táboru a pražské zvony do jednoho rozhlaholily se na počest velikého vítězství. Praha jásala ohromným, daleko slyšitelným hlasem: Křižáci byli odbiti i na Vítkově i na Špitálském poli, s hanbou za řeku utekli a král Zikmund věro- lomec, jenž s valu na dvojí porážku svých vojsk hleděl, vlasy s hlavy rval. Ani ve snách by mu bylo nenapadlo, že taková honosná, tvrdá moc vojenská bude strašlivě poražena hrstkou ne- obrněných sedláčků a řemeslníků. A hryzl český jásot, jenž až k němu doléhal. Král seskočil s valu, sedl na koně a kolem stanů pyšných markrabat, knížat a vévod uháněl pryč, jakoby íuriemi byl štván.
Než i mnoho věrných Čechů zůstalo na bojišti, mezi nimi proslulý pan Cestka z Myčic, jehož Křižáci obklopili a posekali, když se jednomu z pacholků podařilo strhnout jej smyčkou s koně. Pan Cestka sám s pěti Němci se bil a dva shasl, jako hrubý vítr svíčku shasíná, leč zbylí jej povalili a utloukli meči i burdíři. A nedaleko pana Cestky z Myčic ležel starý mistr Tempi passati s tesáčkem přeraženým a hlavou od kořene nosu až po zátylek rozštípenou, ale na tváři velebný úsměv, jakoby právě svoji nej- krásnější ódu na Prahu skandoval.
XXXV.
Husův duch rozdělil národ, jako pán stodoly zrní i plevy odděluje, ale hrubá většina českého národa šla s proslulým rekem Janem Žižkou z Kalichu, mstitelem mučednické smrti Husovy i Jeronýmovy, a slavně odbíjela sršaté cizince jednotníky, neboť Husův duch naplnil poctivá česká srdce neskonalou odvahou, bezuzdnou, mocně v před bijící. Hus cíl ukázal, po něm tisícové dychtili, ale cesta k cíli vedla skrze potoky krve, neboť lidé lidem svobody tělesné ni duchovní nepřáli. Nehodnoť Antikristu ustoupit — děl Jan Žižka Trocnovský, když uhlédl kdo ví jaké chasy hrubě podivné, valící se na nepřehledné řady Křižáků i Uhrů, Kumánů a Prahu. A český národ neustupoval, meč i palcát byl mu vnucen krvavým nepřítelem, dlouho křivdy snášel, ale jakmile počal chutnat braň ve svojí ruce, nelekl se obrněných rytířů, nedbal korouhví a erbů, už nikdo nepočítal vojska nepřátelská, každičký byl ochoten život položit za společnou věc.
Král Zikmund, když jeho vojska byla na Vítkově hoře poražena, opět počal smlouvat s Čechy, než už bylo pozdě, už mezi ním a národem byla vyhloubena propast nepřekročitelná. Ukrut- ností, jichž se Křižáci i Uhři v Čechách i na Moravě dopouštěli, nebylo možno zapomenout, slibům věrolomného krále nikdo nevěřil. Zikmund musil s hanbou odtáhnout od Prahy se vším tím ohromným, železným vojskem. Za čas utrpěl pod Vyšehradem novou porážku — a pak už celý svět s úžasem vyslovoval jméno jednookého válečníka a nevýslovný strach padl na každého nepřítele, jenž třeba z povzdálí zaslechl rachot hrubých vozů táborských a mohutný husitský chorál.
Ještě několikráte odvážili se Křižáci do Čech, nebof pobízel je král Zikmund, papež, pobízel je sbor kardinálů; ještě několikrát šli vyhubit »kacíře«, ale nikdy už daleko nedošli, zdálo se jim, že česká země je lvy obývána, a v zemi lvů neradno prodlévat. Na hranicích porážel je bratr Žižka Trocnovský z Kalichu; porážel je později dědic Žižkova vojenského věhlasu, Prokop Holý, někdy ani útoku nedočkali, spěšno obrátili, poradili se s Vaňkem, nežli Husité k jejich ležení přitrhli.
Mnoho let bojováno bylo. velikou slávou tehda pokryl se český národ, nebof stal se uka- zovatelem cest mnohým a mnohým a mezníkem mezi dvěma věky, nikdy nezapomenutelným. On s Husem zvedl boj proti kruté autoritě jednotlivcově, volal po vládě rozumu. Velmi se proslavil český národ a dobře, byť mnoho krve tehda vyteklo, nebof bojoval za věc dobrou, hodnou obrany, bojoval za svobodu duchovní i za svoji svobodu, bránil se a ubránil odvěkému nepříteli. Jako Leonidas, král spartský, proslul bojem v Thermopylách, prosluli u nás mnozí ti zapomenutí prosfáčkové, kteří na stu bojištích krváceli za svobodu myšlení a konání člověčenstva, ba, nad Leonida prosluli, nebof světu hrubě více zachovali, nežli zachoval král spartský.
Pan Bavor z Pernštýna zúčastnil se všech těch bojů, které tehda byly svedeny v Cechách, na Moravě, v Uhrách, v Rakousích i v dalekých Průších; po boku věrných Husitů bojoval i tehda, když většina české šlechty z důvodů sobeckých postavila se proti Táboru a počala znovu o smír jednat s uherským králem Zikmundem. Duch Husův ukázal se Bavorovi ve znamení touhy po pravdě i po svobodě, naplnil jeho duši, jako dešť břehy potoků naplňuje, a pan Bavor byl ochoten bezradostný život za pravdu boží i věc národa položit, než smrt se mu po léta vyhýbala. Teprve v nešťastné bitvě u Lipan by! těžce raněn karlštejnským purkrabím, než přece lékaři jej vyléčili svými arcany a pan Bavor, uchýliv se po zbití Tábora na ze- manský dvorec v Sejřku, nedaleko hradu Pernštýna, žil "dlouho vzpomínkám na dobu, kdy celý svět se Čechů jako živého ohně bál.
Dočkal se oněch dob, kdy proslulý král Jiří z Poděbrad utkal se v boji s Matyášem Korví- nem z domu Hunyadů. Ještě jednou Rím český národ zasypal nejtěžšími klatbami, ještě jednou skrze své legáty hrozil Cechům kruciatou, ještě jednou hnal Maďary, Kumány, Šikuly, Valachy a Jazygy i Ráce proti Čechům, ctižádostivý Matyáš Korvín tehda Moravu v poušť proměnil, i Čechám ohněm hrozil, než přece Jiří z Poděbrad i Kunštátu slavně českou věc obhájil proti všem škůdcům víry i svobody, na hlavu potřel domácí i cizí nepřátele v nejedné bitvě. Pan Bavor z Pernštýna, již všecek šedivý, i na vojnu s králem Matyášem jel, u Vilímova stál v předním šiku a když později král Matyáš slibů nedodržev opět Moravu ohněm a mečem pustošil, pan Bavor z Pernštýna vytáhl proti němu s houfy Viktorinovými a padl v půtce u Strážnice pod šavlemi Kumánů.