cihlovité boty, vrzající protivně do vůně a ticha letního večera, šinou lopotně po křemenitém písku letní pěšiny. Pranic se nezalekla jeho kroků a jeho samomluvy. S paseky za mlázím ozývalo se svištění srpu. Stará Sršňová žala tam trávu pro kozy, její červená sukně dráždila barevností večerní ticho. Pantáta hajný šel před chvílí z lesa, proto mohla bába Sršňová nerušeně vyžínati. Pěšinu pohltila rozjetá lesní cesta, zatarasená dřevěným šraňkem. Kancelista Vozáb se u šraňku zastavil. Posadil se naň a rozvážně si rozšněrovával boty. Doktor Mazač povídal onehdy v hospodě u „devíti kosů", že kdyby lidé chodili bosi, že by neumírali v padesáti letech, a to se kancelistovi vrylo do paměti. Právě u šraňku se na to rozpomenul. „A to mě ještě pošlou, abych protestoval směnku a takového nehorázného člověka, že si s ním nikdo u soudu neví rady," hovořil odvíjeje se zapocených nohou bílé plátno, jež se mu zatroleně přilepilo na chodidlech. „Ale dobře jsem to provedl, moc dobře! Napsal jsem to zrovna tak, jak to bylo. Napsal jsem, že jsem mu předložil směnku, že jsem ho vyzval, aby zaplatil, „načež Jelich soudního vyslance ze statku vyhodil." Pod to jsem napsal „skončeno a podepsáno" a dodal jsem „smě- 4 nečný dlužník podpis odepřel, udávaje, abych mu dal pokoj, nebo že na mě vezme vidle." Kdyby tam poslali listovního, byl by udělal místo Jelicha tři křížky a k tomu by poznamenal: „to je znamení ruky Antonína Jelicha, podepsal c. k. oficiál He- rynek." To by to byl vypral, panebože!" Sklouzl se iraňku a zabořil si bosé nohy do vyhřátého písku. Příjemný pocit rozlil se mu po těle. Aby byla rozkoš úplná, vytáhl z kapsy dýmku, nacpal si opatrně, zapálil, a z úst se mu vyvalily modré kotouče dýmu. „Kdo by to byl řekl, že je v lese tak hezky! To je něco jinačího běhati po lese nežli seděti od rána do večera v kanceláři! Ani se člověku odtud nechce! Kdybych byl poslechl nebožtíka otce, mohl jsem dnes býti fořtem! Neposlechl jsem, když mně radil, abych se učil." Nebožtík otec byl hajným, a kdyby byl kancelista nesběhl se studií, bezpečně by pro syna uprosil na panství nějaké místečko. Tak dvanáct roků vo- jančil, a páni na vojně odplatili mu špatně. Ani certifikátu nedostal. Dvacet roků byl soudním sluhou, a teprve když vykonal knihovnickou zkoušku, až v třiapadesáti letech stal se kancelistou. Byl věkem starší než listovní Herynek. A přece byl spokojenější nežli listovní. U listovních křtili kaž5 dého roku, u nich se čáp vůbec neukázal. Jim služba stačila, ani na úroky z panina věna ne- musili dosud sáhnouti. Jako páni žili, úhledný byt měli, mohli si dopřáti. Oroky jim přirůstaly ke kapitálu, za dvacet roků bylo ze věna slušné jmění. Kdyby Vozábovi nekalila spokojenost obava, že už se nedočká oficiálství, protože měl skoro vyslouženo, byl by šťastným člověkem. Zamyslil se tak, že nepozoroval, kterak se v lese stmívá. Když si ohřál nohy v písku, vyhoupl se znovu na šraňk a klátě nohama, spokojeně pokuřoval. Opravdu se mu nechtělo domů! Úplňkový měsíc vyšel nad lesy a visel na modrošedé obloze. Stará remlice vyklouzla z mlází na rozjetou lesní cestu, rozhlédla se pozorně a volně hopkovala na druhou stranu. „Ta by se střelila," povídal si Vozáb, „kotrmelec by udělala a do písku by sebou buchla!" „No, už abych šel!" dodal za chvíli, dívaje se na hodinky. Bylo už pozdě, náramně se obmeškal, jako voda mu to uteklo na šraňku. Vyklepal dokouřenou dýmku, přihrábl písek na popel z dýmky a rázně vykročil do vysokého lesa. 'Vršky borovic procezovalo se modré světlo měsíční, a kmitaly hvězdy. Po horkém dnu červnovém prudká vůně třásla se vychládajícím vzduchem lesním. Vozáb se nebál, 6 že zbloudí. Dokud byl soudním sluhou a soudním exekutorem, často tudy chodíval. Ještě před patnácti lety nebylo tady bezpečno, jako dnes. Pytláci se tu proháněli v noci, divocí hoši, divocí a odvážní. Když byl kancelista dozorcem vězňů, často se stávalo, že mu přivedli četníci zarostlého chlapa, vysokého jako hora, spoutaného, aby neutekl. Jemu nikdy neublížili, měli „fotříčka" rádi. „Až nás odtud pustějí, prvního zajíce, kterého dostáném', přineseme jim!" slibovali vždy vděčně. A přinesli! Tamhle u stoletého dubu, u vlhkých mokřin dokonce i strašívalo! Zastřelený mládenec myslivecký chodil tam o půlnoci s rozhalenou košilí, a na obnažených prsou svítila mu ohnivě krvavá, jako čtyrák velká rána. Vozába mimoděk zamrazilo po zádech, když si vzpomněl na toto strašidlo. Věrohodní lidé se mu několikráte zapřísahali, že viděli strašidlo na vlastní oči. Bylo to zlé strašidlo! Kdo se odvážil o půlnoci do lesa, na toho se divoce vrhalo, a běda, kdo se hned nepokřižoval! Židovi Rou- bíčkovi roztrhalo ranec se zaječími kůžemi, protože se nechtěl, ba nesměl pokřižovati. Tenkrát, bohužel, ještě nebyly pojišťovny proti vloupání a tělesným úrazům, nebylo povinné ručení obcí za škody způsobené strašidly, a ani automobily ještě nejez7 . clily po silnicích. Roubíček odstonal půlnoční strašidlo v okresní nemocnici, a na roztrhané kůže souvěrci jeho sbírali. Však směnka, kterou dnes Vozáb u Jelicha protestoval, byla Roubíčkova! Roubíček se na konec přestěhoval do Prahy, odnárodnil se, sedává nyní podle doslechu v německém kasině na Příkopech, má na Letné byt o čtyřech pokojích a žije jako soukromník z kapitálu. — Bosé nohy Vozába zábly. Neměl se svlékati, rýmu si teď užene v nočním vzduchu. Kdyby nebylo tmy, která sice nebyla úplná v hlubokém lese, byl by se hned zase obul. Teď nemohl pro tmu a pro strach. Totiž nebyl to strach, jen podivné chvění to bylo, ovšem doktor Mazač by řekl, že to jsou nervy. Mimoděk vykročil, aby co nejdříve byl za stoletým dubem a potutelnými mokřinami. Náhle ucítil pod nohama vlhký mech, cesta se mu ztratila. Tma kolem byla nepochopitelná! Přece ještě před chvílí, když vešel do lesa u šraňku, visel úplňkový měsíc na modrošedé obloze, měsíční světlo procezovalo se vršky borovic, hvězdy kmitaly na nebi. Něco se s ním dělo nevysvětlitelného. Někdo zhasl měsíc, zhasl hvězdy, a černá tma vyskočila z houštin. Stanul, srdce mu zprudka zabuchalo v ňadrech. Na- piatě poslouchal! S mučivou napiatostí. Těžká vůně 8 z mokřin valila se k němu, a jí vznášelo se kví- livé šelestění. Dodal si odvahy, vykročil opatrně do předu. Noha mu uklouzla po vlhkém mechu, ztratil rovnováhu a střemhlav se řítil do mazlavého bláta. Jako kdyby se pod ním rozevřela země a spolkla ho. Zastřel si oběma dlaněma obličej a ztratil vědomí. Když procitl z mdloby, ležel na rozsáhlém palouku ve vůni mateřídoušky, a nad ním skláněla se v nahé, zázračné kráse spanilá postava dívčí s bohatým, po kotníky sahajícím a rozpuštěným vlasem. Kancelista Vozáb, když viděl, co a jak, hned zase oči stydlavě přimhouřil. „Je živ, krásný cizinec je živ!" zajásala rusalka, „ó, jak je krásný cizinec! Tančete, rusalky,tančete!" Kancelista Vozáb pootevřel oči a hned je stydlavě přivřel. Zahlédl na palouce skupinu svlečených postav dívčích s rusými, vlajícími vlasy, tančících na trávníku divoký tanec. „Ted mě ty divé ženy chytnou a utancujou mě do smrti!" pomyslil si pohnutě. „Zapadl jsem do náramně pěkné společnosti! Bylo by mně bývalo lip, kdybych se byl raději v bahně zadusil! Ostatně kdož ví, zdali už nejsem zadušený, a zdali tohle není tak zvaný život záhrobní 1" 9 Trapná vzpomínka vybavila se mu z mysli, jak ho o hasičském plesu při volence vytáhla z pokojíku vedle sálu paní správcová Elišková, objemná široká dáma, ale mrštná, přitiskla si ho na prsa jako boa a tančila s ním po sále bláznivý kvapík. Dotýkal se tenkráte jenom špičkami bot hladkých parket a strašně se divil, že četnický strážmistr Mazura, jenž se na ně díval z rohu sálu, po nich neskočil a neroztrhl je. Deset minut proháněla ho správcová po sále, a když ho pustila z rukou, svalil se na zem jako žok zelí. „Je živ krásný cizinec, je živ!" zajásala rusalka poznovu. „Tančete, rusalky, tančete a zpívejte!" Sama se rozezpívala. Oh, jaký to byl vášnivý, podivný zpěv! To nebylo, jako když o akademiích zpívá slečna Balcarová, o které doktor Mazač tvrdí, že se mu zdá, když ji slyší zpívati, že slyší břichomluvce; a že tahá noty za nohu ze svého dlouhého krku! To byl zpěv jako slavičí klokotání. Hned zvučel zprudka jako horská bystřina, hned se rozlíval, jako když doubrava šumí, a zase se rozjásal. „Tady asi bude veliká nouze o mužské," pomyslil si kancelista Vozáb, „že nade mnou zpívá tak toužebně ! Milá holka, na mně už toho mnoho nepopadneš! Takhle kdyby sem byl spadl náš katecheta, 10 to byste se zasmály, kam pak se mnou, se starým chramostejlem!" Mimoděk si melancholicky povzdechl. Jak si povzdychl, ucítil na hlavě měkké, teplé ruce dívčí, hladící mu lysinu na temeni. „Jakou zvláštní, jak hladkou hlavu má cizinec!" jásala rusalka. „Ani vlásku nemá na hlavě, ani vlásku!" Kancelista Vozáb se mocně zachvěl. Vyrozuměl z rusalčiny řeči, že ztratil, když se sem z bažiny propadal, paruku, a nesmírně ho to rmoutilo. „Což pak kdyby mě viděla v paruce," povídal si, „to by teprve koukala! Patrně ještě nikdy neviděla holohlavého mužského bez paruky!" „Krásný cizince, pojí tančit, pojď tančit, krásný cizince!" zavolaly na něho tančící rusalky. Vytřeštil na ně zděšeně oči a už jich nepřivíral stydlavě. „Nehněvejte se, milé dámy," pravil, „ale já nejsem tanečník. Rozhodně nejsem! Takhle kdyby tady byli praktikanti a assistenti od berního úřadu, to byste si zatančily, milé dámy, ti dovedou tančit do prava i do leva, ale se mnou, se starým chramostejlem už nic není. Rozhodně už nic se mnou není!" Posadil se na mechu a prosebně sepial ruce. 11 „Nechte krásného cizince, ať si odpočine, je unaven krásný cizinec," pravila rusalka sklánějící se nad ním. „Až se zotaví, potřeme jeho údy jitrocelovou šťávou, a pak bude tančit krásný cizinec." „Ale kde pak, milostpaní," bránil se Vozáb, „mým starým údům nepomůže už ani kamfromentholová mast, vždyť já mám, milostpaní, každý rok potíže s kuřátky, kdybych tu dvakrát poskočil, opuchnou mně nohy jako štoudve, a vyležel bych vám tu kolik měsíců jako Lazar. A pak já vůbec do tanečních hodin ani nechodil!" „Jaký krásný hlas má cizinec," zajásaly rusalky na palouce. Chytly se za ruce a znovu se divoce roztančily. Jediná rusalka, jež byla nad ním skloněna, nehnula se od něho. „Ta bude asi od Červeného kříže," povídal si kan- celista Vozáb, „že mě pořád tolik opatruje. Vůbec, jak se zdá, musil se tu přihoditi nějaký strašný omyl, musili si mě nahoře zapsati jako Turka, že jsem se dostal po smrti do ráje hurisek." „Potřeme mu nohy jitrocelovou mastí," zajásaly rusalky, „přineste jitrocel, přineste!" Na Vozábových tvářích vyvstal ohnivý ruměnec. „Když dovolíte, milé dámy, tak si je namažu sám," nabízel se stydlavě, „když mám kuřátka, tak si 12 je taky mažu sám, protože člověk ví nejlépe, kde a co a jak si namazat. Taky by se to na vás, milé dámy, nehodilo, abyste mně, starému chramo- stejlovi, mazaly nohy." „Naložme krásného cizince na ramena, rusalky," vyzvala je rusalka, o níž se Vozáb domníval mylně, že je od Červeného kříže, „odneseme ho do jeskyně na mechové lůžko a tam ošetříme jitrocelovou šťávou. Rozdělejte oheň, a navaříme mu jarního nápoje z mařinky vonné! Pospěšte, rusalky, pospěšte!" Stádo bílých dívčích těl zachumelilo se před Vo- zábovýma vytřeštěnýma očima, žhavé vonící ruce se ho chopily, bystře ho vyzdvihly do výše a nesly ho hbitě do staletého dubového lesa. Sladká mdloba přemohla kancelistovo staré tělo. Z pružných těl rusalek vystupovalo omamné, vonící horko, těžká mdlá vůně, ale nebyla to voňavka paní doktorky Koláčkové, která kupovala voňavky rovnou z Paříže. Takové vůně tam nahoře na světě vůbec není, nebylo a nebude. „Zpívejte, rusalky, krásnému cizincovi," poroučela Vozábova opatrovnice, kráčející za nimi a hladící ho po hladké pleši. Jásavý, radostný zpěv rozletěl se starou doubravou. Šumění starých dubů odmlčelo se v úžasu. Ne13 bylo lze pochybovati, že rusalky zpívají kanceli- stovi Vozábovi na počest obzvláště krásnou, málokdy zpívanou píseň. To nebylo volání „dejte nám hlasovací právo 1", něco mnohem toužebnějšího zaznívalo z ohnivé písně rozjařených rusalek. „Ted! kdyby takhle na nás padla moje stará," byla jediná myšlenka Vozábova, „to by byl z toho pěkný rozvod na stará kolena!" Omamné horko z pružných těl rusalek bylo tak prudké, že myšlenka na pozůstalou manželku záhy opustila jeho hlavu. Snad toho byly příčinou jemné dotyky rusalčiných rukou, jež ho s neutuchající něžností hladily měkce po klouzavé lysině. V tomto hlazení skoro šimravém byla strašlivá rozkoš uspávání. Víčka se Vozábovi slepovala, čím více byl milován, tím větší ospalost v něm hýřila. Rusalky donesly ho do jeskyně a uložily na mechové lůžko. V tom okamžiku kancelista už spal. Zdravé chrupání spokojeně se neslo nádhernou, pohádkovou jeskyní. „Cizinec spí, nezpívejte rusalky!" pravila Vozábova opatrovnice tiše. Usedla si k němu na mechové lůžko a zamyšleně dívala se mu do spoce- ného obličeje, mezitím co se její družky rozběhly udčlat oheň, uvařit mařinkový nápoj a připravit jitrocelovou šťávu. „Miluje mě krásný cizinec nebo nemiluje?" rozvažovala. „Miluje tě krásný cizinec, miluje tě!" šeptaly rusalky. Hranice dříví vzplápolala před jeskyní, suché klestí vesele zapraskalo. Rusalky naházely na hranici hrsti sušených vonných bylin. „Potřeme ho živou vodou z tajemné studánky, aby byl věčně živ!" pravila rusalka sedící ve dřepu u plápolající hranice. Několik se jich rozběhlo pro živou vodu k tajemné studánce. V kalíšcích lesních květin ji přinesly a stříkaly jí kancelistovi do obličeje. „Cizinec se usmívá, ó, jak je krásný cizinec!" pravila Vozábova rusalka vzrušeně. „Dojista se zdá krásnému cizinci o mém objetí mých vášnivých polibcích." Přiběhly rusalky s čarovným nápojem mařinkovým, otevřely drobnými růžovými prstíky Vozábova ústa a stříkaly mu do úst zářící kapky zázračného nápoje. Kancelista spal tvrdě a ze spaní se líbezně usmíval. Zdálo se mu, že ho vzal s sebou přednosta soudu na representační hostinu na děkanství o biskupské visitaci, a že ho posadili Jeho biskupské Milosti po pravé ruce. Byl to Vozábův zamilovaný sen, který se mu zdával velmi často, a z něhož 15 se vždy nerad probouzel do nehostinné skutečnosti. Nevzbudil se ani. když ho rusalky vysvlekly a mazaly mu nohy jitrocelovou mastí. Když mu natíraly spánky živou vodou z tajemné studánky. „Krásný cizinec omládl!" zajásaly a divoce se roztančily. Vášnivé rokotání řinulo se z dívčích hrdel, překypujících zpěvem. „Zhasněte měsíc, zhasněte hvězdy, rusalky, uzavřete jeskyni, pusťte laně na palouky a zpívejte píseň svatební!" velela Vozábova rusalka. Rusalky se rozběhly vykonat její rozkazy. Tajemná, opile mdlá tma vylila se do jeskyně. Kan- celista Vozáb rychle se převalil na pravý bok a křečovitě vrážel nosem do hladkého balvanu, o který bylo opřeno mechové lože. Tichým vzduchem vznášel se omamný pach červnové noci a rozrážely a probíjely se vášnivé zvuky svatebních písní. II. Když se kancelista Vozáb druhého dne v deset hodin probudil, veselé slunce a rozjařené obličeje rusalek nakukovaly už skulinami do jeskyně. Kvapně seskočil s mechového lože a pozoroval hned, že má v nohou i v těle nevídanou křepkost. Bylo mu do tance. Vyběhl z jeskyně, rozběhl se na palouk a nevšímaje si, že to úředníku jedenácté 16 třídy hodnostní nesluší, divoce hopkoval po trávníku. „Tohle, co teď tančím je o dva stupně divočejší než čardaš I" povídal si a velice se rmoutil, že mu to nedá, že musí tancovati! „Vždyť tu skáču jako starý kozel!" pravil si vyčítavě. Kol do kola bylo dosud velebné ticho, jenom v dálce hučel potok, a lesní holubi toužebně vrkali na stoletých dubech. Plaché straky krotce se sletěly ze světlých houštin, v nichž si pohvizdoval kos, a udiveně se dívaly na kancelistu Vozába, jak divoce hopkuje. Vrány letící z lesů někam do širošira zarazily let a také se udiveně dívaly na tancujícího kancelistu. Rusalky dosud spaly na hebkém mechu na kraji doubravy, netušíce, co provádí včerejší cizinec. I ona dosud spala na svatebním loži. „Mají oni tady moc pěkný pořádek," horlil kan- celista Vozáb, „už pomalu táhne na jedenáctou, a po kávě ještě není památky! Toť se ví, jinak to nemůže býti: v noci se tu provádějí divy, a pak ráno není času na kávu!" Od lesa kráčel k palouku malý hubený mužík v cylindru na hlavě v dlouhém šosatém kabátu nápadně zelené barvy. Kráčel rovnou k Vozábovi. „Jsem Hastrman!" představoval se s uctivou po- Rusolka 2. 17 klonou. Kancellsta přestal tancovati a uklonil se. „Potěšení na mé straně," pravil, „jsem kancelista Vozáb!" „Ráčíte tu býti už dlouho, pane kancelisto?" „Teprve od včerejška, pane Hastrmane! Ale líbí se mně tu dokonale, nemyslil jsem si, že tady budu tak spokojen!" „Ovšem, krajina je tu krásná, a není tu draho," rozpřádal Hastrman rozhovor, „kdybychom tu měli lepší spojení s Prahou, nebylo by krásnějšího letního sídla pro lufťáky!" „Je tady mnoho lufťáků, pane Hastrmane?" „Sedm lufťáků je tady! Mám je v hrníčcích pod pokličkou! Chytali ryby na potoce, a stáhl jsem si je do potoka! Račte si představiti, jak vyváděli, když jsem je strkal do hrníčku a dával jsem na ně pokličky. Hehehe, vyhrožovali mně, že mě dají do novin a že dopíšou poslancům, aby se jich ujali ve Vídni." Hastrman se Vozábovi líbil. Byl na pohled starý, rozšafný pán, milo s ním porozprávět. Povídal všecko bez vytáček, jak to je. „Račte míti četnou rodinu, pane Hastrmane?" tázal se ho zcela přátelsky. „Pouze sedm nemanželských dětí!" odpovídal Hastrman upřímně. „S tím jsou ovšem teď veliké potíže, pane Ha- <• strmane, já vím, máme teď Právní oddělení u zemského výboru, teď není, jak bývalo 1" ,,Ba už není, pane kancelisto, jak bývalo," stýskal si Hastrman, ,,té chvíle, pouštějí nám fabriky do potoka petrolej, a nikdo nám nepomůže. Petrolej v takových vodách je největší zlo, pane kancelisto, věřte mně, že dokud nepáchl z potoka petrolej, že mé řemeslo kvetlo. Tenkrát jsem si ještě vybíral, teď už to beru napořád. Můj bože, před šestnácti lety ještě se mladá děvčata koupávala v potoce, a to byla pro starého člověka radost, když ji zatáhl za tuhé lýtko, vtáhl si ji dolů pod vodní hladinu a odváděl si ji zkřehlou a křečemi drkotající do hrníčku. Pěkné holky se tu tenkráte koupávaly, pane kancelisto, v potoce, moc pěkné holky! Teď ani nejsou takové jako za našich mladých let!" „Ba že nejsou!" dosvědčoval kancelista Vozáb ochotně. „Jako tyhle rusalky," šířil se Hastrman, „moje gusto by to nebylo! Vy ovšem, jak jsem slyšel, jste se ráčil včera s jednou oženit 1" Kancelista Vozáb se nesmírně začervenal. „To jen tak!" pravil v rozpacích. „Já vím, já vím," odpovídal Hastrman horlivě, 19 u „to je jenom divoké manželství. Ostatně taková rusalka není schopna uzavříti s někým krotké manželství ! A to pro našince není! Rozhodně není! Kdyby to tu nebyla taková divočina, byl bych se už taky oženil, ale pro nás to není, pane kan- celisto! Mne by musila žena poslouchat, ale tyhle tady neposlouchají. Proto jsem raději zůstal starým mládencem. Ostatně bych už teď ani z nynějších mizerných obchodů ženu neuživil. Počítejte činži, počítejte toalety, počítejte drahé společenské vystupování, a nic z toho nekouká. Ustavičné zpívání a tancování se za dnešní vážné doby už přežilo. A prosím vás, pane kancelisto, jaká náhoda zavedla vás do našich končin?" „Protestoval jsem směnku u pana Jelicha, opozdil jsem se, zbloudil jsem u stoletého dubu v mokřinách, a už to bylo!" „Protestoval jste směnku," pravil Hastrman zamyšleně, „já už vím, co je směnka. Až ke mně do vody lezou moji obchodní přátelé se směnkami a poroučejí si: „Hastrmane plať, když jsi podepsal !" Mezi námi, směnka je horší než petrolej 1 Sotva ji podepíšeš, už je tady exekutor a vykonává zjišťovací exekuci! Já mám hrníčky s dušičkami utopenců polepeny zabavovacími známkami, ale u mne to končí vždy relací: „Povolený prodej 20 nemohl býti vykonán, poněvadž se ke dražbě žádný koupěchtivý nedostavil." Arciť najdou se teď už také kupci, že koupí všechno. I Hastrmanovo nářadí koupí." „Ano, ano, pane Hastrmane, je to, jako ráčíte říkati," přisvědčoval Vozáb, „zlé časy jsou, moc zlé časy! Nebude-li co nejdříve válka, tak nevím, čeho se ještě dočkáme." „Ale teď už musím běžet," omlouval se Hastrman, „já bych s vámi špráchotil, pane kancelisto, až do večera, a živnost by mně zanikala. Jdu se podívat ke splavu, zdali se mně tam nechytilo něco do sítí. Když ráčíte dovolit, stavím se tady zase, a pěkně si pošpráchotíme!" „I to se opravdu těším, pane Hastrmane, že si mám s kým popovídat. Aspoň nám ujde chvíle!" Přátelsky si potřásli pravicemi, a když se rozešli, díval se kancelista Vozáb dlouho za novým známým. „Ani bych neřekl, že je takový hodný člověk," liboval si, „je viděti, že má světový rozhled, a tako"ých lidí je málo mezi našinci." Jen domluvil, a už mu zase nohy posedl tanec. Hopkoval po špičkách jako baletka, vyskakoval do výše a v ní se otáčel, kozelce metal ve vzduchu a přece necítil únavy. 21 „Sakulentské nohy, sakulentské nohy," vzdychal hluboce, „kdo by se byl nadál, že mně budou ještě někdy takhle vyvádět! Já bych rád věděl, co si o mně pomyslil pan Hastrman, když mě viděl pro nic za nic poskakovat!" Kancelista Vozáb v hloubi duše se styděl za svůj tanec, k němuž byl puzen neodolatelnou mocí. „Jinak to nebude, nežli že mně ty holky daly něco pro pocení, že to mnou tak lomcuje," rozvažoval mezi tancem, „nebo to je dokonce tanec svatého Víta!" Bylo už poledne, letní slunce viselo nad vonícími lesy, horko sálalo z pasek. Rusalky se probouzely. Převalovaly se chvíli lenivě s boku na bok, než vyskočily a odběhly k tajemné studánce umýt se v živé vodě. Ona ještě spala v tajemné jeskyni na mechovém lůžku. Sluneční paprsky draly se k ní a hrály si s jejím dlouhým, rusým, pocuchaným vlasem, ovíjejícím se jí kolem nádherných boků. Houštinami dívaly se rusalky na kancelistu Vozába. „Cizinec tančí!" šeptaly si radostně a se vzrušením pozorovaly hubené nohy kancelistovy, hopkující divoce po trávníku. „Jak je krásný cizinec! Potřeme mu zase nohy jitrocelovou mastí, rty mu svlažíme mařinkovým nápojem, hlavu postříkáme živou vodou!" 22 „Četla jsem v redakčním rádci Vydrových besed," šeptala jedna rusalka, „že na holé hlavě nevyrostou vlasy, ani kdybychom ji potíraly živou vodou." „A kdyby vyrostly, ona by ho už nemilovala!" řekla jiná rusalka. „Ona miluje krásného cizince jenom pro jeho krásnou pleš." Za lesem u splavu si někdo hvízdal valčík z „Rozvedené paní." „Kmotr Hastrman už se vrací s ranního lovu," řekla jiná rusalka, „a měl dobrý lov, že si vesele pohvizduje." „Kmotr Hastrman si hvízdá, i když uloví jenom dráteníka!" pravila jiná rusalka posměšně. „Poběhněme, rusalky, ke kmotrovi Hastrmanovi a pusťme mu dušičky, aby kmotr Hastrman zase trochu nadával!" pravila jiná rusalka. „Nepouštějte dušičky kmotrovi Hastrmanovi," pravila jiná rusalka, „dušičky by běhaly a plakaly doubravou." „Zpívejte polední píseň, rusalky, poledne stojí nad lesy!" Velebný zpěv rozvlnil se z mladých dívčích hrdel. Cvrčení cvrčků se z něho třáslo, křepelky se z něho ozývaly, a všecko se slévalo v moře jemných, úchvatných zvuků. Nesmírné varhany naplnily se ve všech píšťalách poledním vzduchem, zvuky jich 23 rozbublaly se ve spokojené pohvízdávání a objímaly všecko obnaženýma, rozpálenýma, dychtivýma rukama. Kmotr Hastrman nesoucí v čeřenu dušičku vesnické dívčiny, smekl rozčechraný cylindr, pokřižoval se pobožně a poslouchal, jak v doubravě pláče ozvěna, sedící u šedivé skály v dřepu a dívající se v praskot větví, jimiž se prodíraly laně, vracející se s lesních luk do doubravy k potoku. Polední píseň rusalek vylévala se z lesů do vlnících žit a pšenic, koroptve v bramborách otevřely zobáčky a napiatě poslouchaly hymnu zrání. V klasech to oddaně praskalo, jemné rozčeření, splývání, bublání převalovalo se poledním úpalem. Kancelista Vozáb seděl v tajemné jeskyni u mechového lůžka a nábožně pozoroval rusalku, dřímající dosud na mechovém loži. „Líbej mě, krásný cizince!" povzdychla z polo- spánku roztouženě. Kvapně se k ní přiklonil a políbil ji na špičku nosu. „Pořád mě líbej, krásný cizince!" Utřel si nos jako jenerál Suvorov, sklonil se k rusalce a líbal ji jako posedlý. Tak ji líbaje, spolkl její dlouhý rusý vlas a úporně se zakuckal. „Nekašlej, krásný cizinče, a líbej napořád! Všade líbej, krásný cizinče!" „To jsem v náramně pěkné kondici," pravil si, „místo oběda a místo snídaní musím tady seděti a líbati ji, jak se jí uráčí! Kdyby raději vstala a uvařila mně oběd, když už jsem se s ní takhle zapomněl. Není na tom dost, že tady žiji v bigamii, že tady hopkuji jako král David, po obědě ani nevzdychne. Když nedovede vařiti, ať si vezme za třicet korun měsíčně pořádnou kuchařku, ať koná nejdřív sama bigamické povinnosti, a pak je budu konati já. Na tohle všecko by bylo dost času až po obědě!" Přes to líbal rusalku svědomitě, jak si poručila. „Ta ženská neví, co jsou bacily, a že se líbáním bacily přenášejí z těla do těla!" reptal v duchu. „Kousej mě, krásný cizince, kousej mě do krve!" poroučela si. „To se ti pěkně řekne, krásná rusalko," vysvětloval jí, „ale já se svým chrupem neukousnu ani hovězí, a když kousám, pořád se strachuji, že spolknu i hovězí i chrup. Kdybych kousl, polámal bych si všecky zuby, a to by byla chyba, když tady na venkově není pořádný zubní lékař." „Slyšíš polední píseň, krásný cizince, slyšíš polední píseň! Pro nové hody lásky už je prostřeno, už je prostřeno I" Kancelista Vozáb dychtivě se rozhlédl tajemnou jeskyní — — — „Ona fantazíruje!" pravil si zklamaně, „tady přece není žádná jídelna, to je pořád a pořád jenom ložnice. Kdo by se byl nadál, že ona je tak moderní ženská, že má zařízenu jenom ložnici a jídelnu nel" „Pro nové hody lásky už je prostřeno, už je prostřeno!" pravila rusalka hlasem rozechvělým úpornou touhou. „Však už by byl čas prostírat, od včerejška neměl jsem ničeho teplého v ústech!" pravil kancelista Vozáb. Objala ho s divokou prudkostí a zasypala mu hladkou pleš vášnivými polibky. V těsném objetí ohnul se mu nos na jejích ňadrech, a v prsou se mu zatajil dech. Na štěstí někdo z věnčí zazvonil, a ona ho pustila. „Půjdu se podívat, kdo to zvoní!" nabídl se ochotně a rychle spěchal ven. Vykoukl špehýrkou v balvanu, jímž byla tajemná jeskyně zatarasena, a hned zase oči stydlavě sklopil. „2e se ty ženské aspoň trochu neustrojí," horlil rozzlobeně, „chodí to tu, jak to pánbůh stvořil!" „Kdo to?" ptal se zlostně. „Hospodyně od milostpána Hastrmana!" odpovídal mu nějaký příliš známý hlas. 2o „Tak počkejte, holka, já odvalím balvan a pustím vás!" Namahavě odvaloval těžký stocentový balvan. „Tohle jako by byla naše Kačka, co u nás kdysi sloužila," hovořil k sobě, „což o to, vařit se ona u nás naučila, od nás mohla jiti od hodiny za kuchařku." „A co nám, holka, nesete!" ptal se, lopotě se s balvanem. „Náš milostpán jim posílá dnešní noviny, zdali by si je nechtěli přečíst," hlásila mu, „našel je dnes ráno na lovu u jednoho utopence." „Je to Kačka, zcela určitě je to naše Kačka," pravil si, „ale já jí dám co proto!" Konečně odvalil balvan. „I jejej, milostpane, rukulíbám!" oslovila ho Kačka překvapeně. „Děkuju pěkně, Kateřino," odpovídal jí odměřeně, „to jste, holka, moc brzo zapomněla, před čím vás varovala vždy naše milostpaní, a já vám to taky pořád říkal. To máte od toho běhání s vojáky! To jste se, Kateřino, náramně spustila, když už takhle běháte po lese! Jak jednou holka odloží stud, pak je konec! Já se divím vašemu mi- lostpánovi, že vám to dovoluje." Kateřinu polévaly stud a horko. Tak byla pře27 kvapena Vozábovým napomínáním, že si nevšimla, kterak nedostatečně je oděn také její bývalý mi- lostpán. „Jak je kroj, tak se stroj 1" byla by mu odsekla zcela určitě zrovna jako tenkrát, když jí vytýkal, že si nasadila na hlavu prvý módní klobouk, ozdobený labutí kosinkou. „Po druhé, až sem půjdete, vezměte si aspoň plovací kostým; takhle ať vás tu už nikdy nespatřím," zahřměl na ni přísně. Kačka dojata otcovským napomenutím, položila noviny na balvan, zabreptala kvapně „rukulíbám" a utíkala. Teprve v doubravě klidně přemyslila celou věc. „Mě napomíná, a sám je, jak by smet 1" řekla rozhorleně, vytírajíc si rozpraskanou upracovanou rukou horké slzy, vyběhlé z jejích hezkých modrých očí. „Ale já vím, co mu udělám; napíšu to jeho milostpaní, aby věděla, co on tady vyvádí a jak se on spustil! Na truc mu to udělám! Jak je kroj, tak se stroj! Milostpána poprosím, aby mne už nikdy k němu neposílal! Kdybych ho někdy potkala venku, ani ho nepozdravím, aby věděl! Jeho milostpaní napíšu, že se na mě díval půl hodiny špehýrkou, než mě pustil!" Kancelista Vozáb přivalil balvan ke vchodu je28 skyně a s novinami kráčel ke krásné rusalce. „Co to neseš, krásný cizince?" ptala se. „Jdu si přečíst noviny od pana Hastrmana, poslal mně je, abych si je přečetl, krásná rusalko!" „Pojď, budeme je čisti dohromady, krásný cizince 1' Vytáhl z náprsní kapsy kabátu, pověšeného na stěně jeskyně, brejle, nasadil je na nos a četl. Oči jeho hned padly na zprávu zatrženou modrou tužkou: „Ze Zábrdovic se nám píše: Naše město rozrušeno bylo tyto dny tragickou událostí, která hluboce se dotkla všeho občanstva a poplatnictva. Zasloužilý kancelista našeho okresního soudu pan Matěj Vo- záb, pro svou vlídnou povahu všeobecně oblíbený, vracel se v pozdních hodinách nočních s kommisse a zabloudil v hlubokém lese. Nešťastník místo po pěšině kráčel houštinami doubravy, a nohy mu sklouzly v tak zvaných mokřinách do bezedné tůně, v níž utonul. Po mrtvole jeho nadarmo bylo celý týden pátráno. Tůně jsou v těch místech, jak se zdá, původu sopečného a tak hluboký, že není naděje, aby mrtvola zasloužilého činovníka byla z nich vylovena. Smrt nešťastného muže dotkla se zejména tvrdě chéfa známého obchodního domu zdejšího, pana Arona Stránského. Nešťastník byl totiž vy29 slán k jistému rolníku, jehož jméno zamlčujeme ze šetrnosti, aby protestoval směnku na velmi značný obnos — povídá se na šedesát tisíc korun — znějící, a originál směnky je i s protestem v kapsách mrtvoly. Poněvadž je místo, kde nešťastník zahynul, známo — nalezeny tam byly jeho boty — odhodlala se firma Aron Stránský dáti na svůj náklad vyhledati mrtvolu, na který výsledek jsme právem zvědavi! Odpočívej v pokoji, statečný muži, jenž jsi při konání těžkých povinností úředních v hlubinách země nalezl hrdinnou smrt! Snad bude tvoje smrt konečně pobídkou směrodatným kruhům, aby konečně provedena byla v našem kraji kýžená regulace, o kterou obětavě usiluje náš slovutný pan poslanec Švejk." Kancelistovi Vozábovi vyhrkly z očí horké slzy, když četl zprávu o svém úmrtí. „Proč pláčeš, krásný cizince?" ptala se rusalka, hladíc ho po hladké pleši. Tak byl pohnut, že neodpovídal. „Ještě štěstí," povídal si v duchu, „že jsem se utopil v bezedné tůni sopečného původu, takže redaktor Kačaba nemohl napsati, „a nad jeho rakví truchlí nezaopatřená, sirá manželka." Tahle tady vedle mne by na to strašně žárlila. Je zvláštní, že, jak se zdá, uplynulo tam na onom světě od mé 30 smrti již mnoho dnů, kdežto tady mně to připadá, jako kdybych sem byl přišel před chvílí!" „Proč pláčeš, krásný cizince?" ptala se rusalka poznovu. „Ach, to nic není, krásná rusalko," odpovídal rozpačitě, „to já jen mám takovou měkkou náturu, krásná rusalko! Takhle kdyby tu byla aspoň letní restaurace, krásná rusalko 1" Nedomluvil. Zase ho přitiskla na svá ňadra, zmáčkla a ohnula mu nos. „Líbej mě, krásný cizince, líbej mě, kousej mě, do krvava mě kousej 1" žadonila ovíjejíc se mu okolo hubených utančených nohou. Chrup mu poskakoval v ústech z koutka do koutka. „Líbej mě, líbej mě!" — — III. Rusalky se z rozkazu jejího rozběhly do slunných pasek natrhat neznámého koření. Smutná píseň ronila se jim z dívčích hrdel. „Krásný cizinec už zase netančí, nemůže tančiti krásný cizinec. Nadarmo jsme mazaly krásného cizince jitrocelovou mastí, nadarmo jsme mu ovlažo- valy rty čarovným nápojem mařinkovým, nadarmo jsme ho postříkaly živou vodou z tajemné studánky, krásný cizinec netančí, nemůže tančiti, krásný cizinec." „Dejte mně, milé dámy, něco ostřejšího!" prosí krásný cizinec úpěnlivě. „Kmotr Hastrman," vyprávěly si rusalky šeptem, „radí, abychom krásnému cizinci uvařily špenát." Smutno je v tajemné jeskyni. Krásný cizinec leží na mechovém loží, u jeho nohou sedí krásná rusalka. „Krásný cizinec usnul!" rozhlásila. „Zpívejte, rusalky, píseň o modrém tichu staré doubravyl" Listí na stoletých dubech rozezpívalo se v nekonečný doprovod. Modré ticho staré doubravy zpívalo s listím a s rusalkami. Srny se zastavily a poslouchaly. Potok umlkl. Pozdě v noci zazvonil někdo u tajemné jeskyně. Sama šla otevřít. „Rukulíbám, milostpaní," ohlašovala se Kačka, „náš milostpán Hastrman nechá ruce líbat a posílá mě, abych jejich milostpána namazala, to že mu pomůže!" „Máš s sebou nějaké mazání?" „Mám, milostpaní, dal mně ho náš milostpán, on ho jejich milostpánovi posílá! Mám tuhle kelímek kočičího sádla, to prý dělá v těle elektriku, to je lepší nežli živá voda z tajemné studánky. Kdo to vydrží, tomu je nejlíp, když si ho namaže na krajíc chleba a sní ho. Takového se pak souchotiny nechytnou." „Odejdi s pokojem, Kačeno!" Zlostně za ní přirazila balvan. Žárlila. Probudila svatojanské mušky, rozžehla měsíc a hvězdy. Vpustila modré světlo do jeskyně a noční vůni ze staré doubravy. Zaklepala drobnými růžovými prstíky na skálu, skála se rozevřela, a had s korunkou vylezl. „Domácníčku, uzdrav krásného cizince!" poroučela hadovi s korunkou. Pokorně se uklonil. Pak se vztyčil, zasyčel a plazil se k mechovému loži. Obtočil se kancelistovi nejprve okolo pravé, pak okolo levé nohy. „Bude silen jako medvěd!" pravil. Skála se za ním zavřela. Zhasla svatojanské mušky, zhasla měsíc, zhasla hvězdy. „Krásný cizinec má sílu medvědí I" zpívaly rusalky vracející se s paseky do staré doubravy. „Krásnému cizinci porostou vlasy na hlavě," vyprávěly si. „Neporostou," odporovala jedna rusalka, „četla jsem v redakčním rádci Vydrových besed, že kdo má pleš, tomu ani medvědí sádlo ani had do- mácníček nepomůže!" „Zpívejte, rusalky, píseň svatební, zpívejte, zpívejte !" ozvalo se z doubravy. Rusalka 3. 33 Divoký tanec rozvířil se s pasek' noční tmou. Bílá těla svíjela se rozkoší rythmu. Bílé závoje nočních par rozprostřely se nad chladnoucími trávníky, aby bosé nohy mohly p. nich vášnivě tančiti. Konečně se kancelista Vozáb probudil. Vyskočil s mechového lože, odkopl palcem u nohy stocentový balvan a vyrazil v divokém tanci na palouk. Tančil v oblacích Národní besedu. Sám si prozpěvoval křaplavým hlasem. Rusalky zbožně se dívaly na ztemnělou oblohu, v níž něco strašného strašně bručelo a skákalo, až se oblaka rozstřikovala a vršky stoletých dubů, v divokém tomto tanci ušlápnuté, se zachvívaly. „Netanči, krásný cizince, navrať se do jeskyně!" naříkala krásná rusalka toužebně. „Neposkakuj, krásný cizince, jako pan Viscusi, vrať se do jeskyně, krásný cizince." „Mechovému loži stýská se po tobě, krásný cizince!" lkala krásná rusalka. „Hopsasa! Hopsasa! Hejsasa! Hejsasa!" bručel si kancelista Vozáb vysoko nad zemí ve tříčtvrtečním taktu. „Hejsasa! Hejsasa! Hopsasa! Hopsasa !" Krásná rusalka netušila, že kancelista Vozáb snědl také obsah kelímku zaslaného panem Hastrmanem až na dno. „Netanči, krásný cizince, navrať se do jeskyně!" znovu naříkala krásná rusalka toužebně. „Kdybych mohl, já bych rád," odpovídal kancelista Vozáb s oblohy, „ale nemohu, nemohu, krásná rusalko! Nohy mi poskakujou jako starému čertu. Nedají se zastavit, prokleté, začarované nohy! Skáču jako uzdravený lázeňský host na Píšťanském plakátě! Navařily jste mně to, milé holky, moc ostré a silné!" „To udělal had domácníček, krásný cizince, do- mácníček s korunkou!" naříkala krásná rusalka. „Jo, jo, od pana domácího nemůže člověk nikdy ničeho dobrého očekávat," hovořil kancelista Vozáb s oblohy, „bud na člověka přirazí, nebo —- —" Ostatní slova odletěla s ním. Zavanul noční vítr a odnesl kancelistu Vozába daleko na paseky. Teprve k ránu snesl se utančený Vozáb na zarosený trávník a volně kráčel do jeskyně. Na východním nebi už se červenaly červánky, bažanti kohouti probouzeli se na hřádech, slavík zpíval v listnatém houští u potoka. U Hastrmanů kouřilo se z baráku, okno u kuchyně bylo osvětleno. „Kačka vaří snídaní," řekl si zasmušile, „pan Hastrman se chystá na lov! Zdali by mně nebylo lip, kdybych byl Hastrmanem ! Co mně je všecko plátno, že jsem pod pensí a pod dekret, když si se mnou zahrál takhle osudí" „Ona, jak se zdá, nemá zlého srdce, ale je fam- farum," rozvažoval trpce o krásné rusalce, ,,a třeba taky za to nemůže! Nedostalo se jí pořádného vychování, nenaučila se vařiti, nechali ji doma růsti, jak rostla. Muž teď aby trpěl! Kdyby aspoň jednou za den řekla člověku: Milý Vozábe (toho krásného cizince bych jí odpustil), ty se tady za den vyskákáš a vytancuješ, tak jsem ti udělala k večeři vepřovou pečeni s knedlíkem a se zelím! Ale to jí nepřipadne ani ve snu! Ona myslí, když sama nejí, že našinec taky nemusí. A nepováží, že po takovéto dietě a odtučňovací životosprávě bude člověk za měsíc vypadati jako šindel." Po divoce protančené noci lákalo všecko kancelistu Vozába, aby se posadil na dubový pařez na kraji staré doubravy. Nohy ho bolely, v kříži ho bolelo, na prsou ho píchalo. „Co pak asi dělá moje tam na onom světě," rozpomenul se na opuštěrtou manželku, a oči mu vlhly náhlým pohnutím, „kdyby chudák tušila, co se tady děje s jejím utopeným manželem. Kdyby mě tak viděla, jak tu poskakuji, můj bože, kdyby mě tak viděl náš pan rada, že nemám na sobě kusa pořádného hadru! A kdyby mě vidělo veškeré občanstvo, obecní starostové a vůbec všichni, kteří mě znali jako pořádného, svojí cti dbalého úředníka, co tu vyvádím." 36 „Aspoň fajfku kdybych měl a mohl si teď tady zakouřit!" Jen svého přání dopověděl v myšlenkách, a s oblohy se snesla nacpaná a už zapálená dýmka s balíčkem sirek a s pytlíkem tabáku. „Co to?" ptal se udiveně a bez rozmyslu uchopil dýmku. Bafne jednou, po druhé, po třetí, a pocit blaha a spokojenosti proběhl mu bytostí. „Takhle ještě paprikáč s knedlíkem a půllitr plzeňského kdyby byl 1" přál si. Sotva domyslil, snesl se s oblohy paprikáč s bramborami a půllitr plzeňského. „Račte prominouti, vaš- nosto," omlouval se někdo s oblohy, „paprikáč dnes není s knedlíkem." Odložil na okamžik dýmku, najedl se s nadšením, vypil pivo a teď teprve rozdýmal svou dýmku. „To je pohodlí, tady opravdu člověku nic neschází," liboval si, „ale měly to člověku vysvětlit, co a jak! Pro tancování a vyvádění na to nevzpomněly! Ostatně se zdá, že jsem druhou manželku volil velmi dobře! Zamilována je do mne až pod uši, peníze, jak se zdá, taky má, nevyjádřila se sice ještě, komu to tady okolo náleží, ale zdá se, že to je její, nebo že to má aspoň na dlouhou dobu v nájmu, mladá je, milá, dobrosrdečná, a s tou divokostí snad se to časem poddá! Já jsem, pravda, už 37 starší pán, ale jsem ve státní službě, jsem pod dekret a pod pensí, mám dobré srdce, a když mohu, tak vyhovím! Oba jsme nechybili! Nabídnu jí ježte, abychom si předplatili „Národní Politiku" s jednou zásilkou denně, aby člověk věděl, co se děje tam na onom světě." Letní slunce se znenáhla rozhořívalo a pražilo do pasek. Vozábovi se nechtělo domů do jeskyně. Převalil se do trávy a leže na znak díval se, jak se mu od úst utrhuje modrý dým, krouží a krouží a roztřepený odlétá. Valčík z „Rozvedené paní" ozval se za lesem. Hastrman kráčející volně doubravou ke splavu si ho vesele pohvizdával. „Schovejte se, rusalky," zapištělo to pod starými duby, „kmotr Hastrman jde chytat dušičky a zase by nás obtěžoval!" V houštinách, jimiž se bílá těla poplašených rusalek prodírala, to zapraskalo a hned zase utichlo. Kancelista Vozáb se nadzdvihl a pozoroval, co se bude díti. Hastrman kráčel doubravou a bedlivě prohlížel ušlapanou trávu pod stoletými duby. Jako výr všade se rozhlížel, a když konečně zahlédl kancelistu Vozába ležícího v trávě, rychle se obrátil jinam, aby ho nemusil pozdraviti, a přidal do kroku. „Starý pošetilec je to," řekl si Vozáb opovržlivě, 38 „takhle by se dělal, ale nic dobrého v něm není. Hříšník starý! Musím promluviti s mojí, aby mu pohrozila, že mu odejme koncessi, bude-li takhle vyvádět! To si Kačka nemohla lepšího milostpána vybrat, nežli pana Hastrmana!" Teprve když Hastrman zašel, vyběhly rusalky z houštin a sběhly se kolem kancelisty Vozába. „Krásný cizinec má v sobě ohníček, a hubou mu odchází kouř jako kmotru Hastrmanovi z komína!" breptaly o překot. „Zpívejte, rusalky, píseň o ranní radosti!" vyzývaly se na vzájem a nečekajíce, chytily se za ruce a tančily okolo Vozába ranní tanec na oslavu procitlých radostí života. Píseň se jim rozjásala z dívčích hrdel. Kancelista Vozáb, puzen neodolatelnou mocí, vyskočil a s dýmkou v ruce uprostřed jejich kola tančil tanec ke chvále letního jitra. Hubená lýtka kmitala se v kruhu bílých těl, žhavé slunce vesele se opíralo o jeho lysinu. „Odnesme krásného cizince do tajemné jeskyně!" vykřikly rusalky najednou a uchopivše se ho, odnášely ho domů. „Krásný cizinec protančil celou noc!" vyprávěly si šeptem, prohýbajíce se pod drahocenným břemenem. „Salto mortale tančil krásný cizinec, stará doubrava 39 povídala, že neviděla krásnějšího tance. Namažeme krásnému cizinci zase nohy jitrocelovou mastí." Kancelista Vozáb zle se zamračil. „S těmi mastmi, milé dámy, už mně dejte svatý pokoj!" pravil rozmrzele. „Nepochybuji, že se mnou smýšlíte dobře, ale pro mne se nehodí, abych v noci místo na posteli dělal tatrmany v luftě! Když už někomu chcete namazati nohy tím tajemným mazáním, udělejte to panu Hastrmanovi, beztoho jsem jeho jediného tady dosud neviděl tančit!" „Chichichi," smály se rusalky jako bílé hrdličky, „kmotr Hastrman by nás všechny zadávil, kdybychom ho potřely jitrocelovou mastí, krásný cizince! Chichichi!" — „Pan Hastrman," divil se Vozáb, „přece takový solidní pán!" „Chichichi, chichichi!" smály se rusalky významně. Kancelista Vozáb už se dále nevyptával. „Člověk by ještě něco před těmi děvčaty kecnul," pravil si, „a kdyby se to doneslo panu Hastrmanovi, byla by z toho mrzutost! Ono to tady je beztoho zrovna taková klepárna, jako bývala u nás. Kdož ví, co už tady neklepou o mně! Pardyjé! Kdyby se sem takhle dostala stará berňová s kontrolorkou od berního úřadu, to by na panu Hastrmanovi nezůstala niť suchá!" Odvalily balvan u tajemné jeskyně a odnesly Vo- zába na mechové lože. „A kde je moje?" ptal se překvapeně. Jeskyně byla opuštěna. „Odjela na bílé lani starými doubravami hledat krásného cizince!" odpovídaly rusalky. „Ach, to neměla dělat! Ještě ji ta kobyla shodí, a potluče se!" vykládal široce. „A vy, milé dámy, jděte si na procházku, tady nezůstávejte, když není paní doma, aby z toho nebyly lidské řeči!" Nevyháněl jich bez příčiny. Když odešly a přivalily balvan k jeskyni, seskočil s mechového lože. „Kdyby tady tak byla vepřová se zelím a knedlíkem a k tomu dva litry plzeňského!" přál si ne- omaleně. Strop u jeskyně se otevřel, a jím sjel mu na kolena veliký podnos dřevěný, na němž bylo jeho vroucí přání splněno. S chutí pojedl a popil. Na konec si zapálil dýmku, převalil se na mechové lože a leže na znak, díval se za modrými kolečky dýmu. „Nemohl jsem se opravdu lépe oženiti, nežli jsem se oženil," rozvažoval, „kdyby to nebyla bigamie čili tak zvané dvojženství, byl bych s touhle ženitbou úplně spokojen! Tohle s tou vepřovou byl znamenitý nápad, ta byla lepší nežli čarovné ma41 zání. Po mazání aby člověk tančil a tančil, kdežto po takové večeři přijde člověku síla sama, a je to bez tancování. Jen aby se moje nezlobila, že jí tady zakuřuji záclony!" Mimoděk si vzpomněl na prvou manželku. „Ta by mě s fajfkou hnala jistě do kuchyně, jaká ona byla!" vypravoval si. „Taky hodná ženská to byla, všecka čest, ale kilometr! No, už jí asi vyplatili úmrtní kvartál a pensi už jí asi taky vyplácejí. Chuděra stará chodí teď s dlouhým závojem na klobouce v předu a v zadu a toužebně mě oplakává ! Já vím, že teď běhá po městě od báby k bábě a vykládá o radovi: „Neměl ho tam posílat, chudáčka zlatého, rozhodně neměl!" Turek by řekl, že to byl můj kišmet, a je v tom trochu pravdy. Byl to můj osud, a nemohu si do něho naříkati. Aspoň jsem ze dřiny u soudu vyvázl!" Dokouřil, převalil se na bok a usnul. Po celo- nočním úporném tancování spal, jako kdyby ho hodil do vody. Had domácníček vylezl ze stěny, připlazil se k němu, vstrčil mu do pootevřených úst svůj dvojklanný jazyk a vpustil na jeho jazyk tajemnou lepkavou šťávu. Pak mu zase nohy obtočil svým tělem. Kancelista Vozáb spal tak tvrdě, že nezpozoroval hadích kejklů. Tak tvrdě spal, že se neprobudil ani, 42 když se vrátila krásná rusalka ze starých doubra\ na bílé lani. Seskočila lehce do trávníku, poklepala bílé lani po hřbetě a nedočkavě spěchala do jeskyně. Když ho spatřila rozvaleného na mechovém loži, sklonila se k němu, vroucně ho políbila na ústa a shroucena zděšením klesla vedle něho. Křečovitý pláč jí zalomcoval, z očí se jí vylil proud horkých slzí a zaplavil jeho upocený obličej. Promnul si oči, trhl s sebou a vyskočil. „Ty nejsi abstinent, krásný cizince," naříkala hořce, „ty nejsi abstinent! Potají sloužíš alkoholu!" Seděl na pohovce jako hříšník, věda s onoho světa velmi dobře, co je abstinent. Tam byl abstinentem pan učitel Vyčichlo, jenž byl vůbec vždy tím, co bylo novinkou. Byl vegetariánem, spal hlavou dolů a nohama nahoru, byl esperantista, ale hlavně byl abstinent. V hospodách pil zásadně čistou pramenitou vodu, pro pivo si posílal jenom domů. „Nedělej si z toho nic, krásná rusalko," omlouval se stydlavě, „když se to vezme kolem dokola, tak jsem vlastně taky abstinent, jenom že nepřeháním, to je to!" „Nevíš, krásný cizince, jaký záhubný vliv má alkohol na potomstvo?" ptala se s nářkem a uza- i děním. ,,Co mám teda piti, krásná rusalko?" odpovídal zdrceně. „Pij živou vodu z tajemné studánky, krásný cizince!" radila mu vroucně. „Tak budu piti živou vodu z tajemné studánky!" svoloval malomocně. „Nebo pij ovocné šťávy zaručeně prosté alkoholu!" Vytřeštil na ni oči. „Když ti to dělá radost, krásná rusalko, tak budu piti třeba i Šaraticu!" V tom ho polehtalo něco strašlivého, neodolatelného v krku. Nesmírné polehtání. „Ne—o—pou—štěj mě, krás—ná ru—salko!" vykoktal. „Já bu—du zpí—vat! Já do—stá—vám te—nor ja—ko pan Ma—řák!" „Krásný cizinec dostává tenor!" zajásala krásná rusalka spita divokou rozkoší. „Krásný cizinec dostává tenor!" rozjásaly se rusalky venku na palouce. Ohromná ozvěna nesla se lesy: „Krásný cizinec dostává tenor, krásný cizinec dostává tenor!" Ozvěna vyhoupla se z lesů a zabořila se do bě- lavých obláčků. Doletěla až ke kmotrovi Hastrmanovi. „Pánbůh s námi!" povzdychl si pan Hastrman zbožně. „S tím člověkem to tady skončí nedobře!" 44 Dlouho trvalo, než se kancelista Vozáb vzpamatoval z nového neštěstí. Ohromující poznání uvrhlo ho nejprve v němé zoufalství. Když z něho procitl, poznával s hrůzou, že se v něm proměňuje dosavadní povaha lidská. Odkopl balvan u jeskyně, vystoupl na volné prostranství, vztyčil se a zazpíval. Božské tóny vylinuly se z jeho požehnaného hrdla. Všecko umlklo, i stará doubrava přestala šuměti. Utichlo bzučení čmeláků, poletováni vážek a (motýlů, cvrčení cvrčků; lesy mlčely, všecko poslouchalo. Umlkly tance rusalek, oči se šířily, prsa se dmula. „Sakulente, sakulente!" pobručoval si pan Hastrman v dáli. „Krásný hlas mimořádné svěžesti, mimořádného objemu, hloubky a výšky! Věčná škoda, že bez umělecké discipliny, že zpívá od náhody k náhodě, že bohatý materiál hlasový neprošel pevnou školou umělecké sebekázně! Škoda démantu nebroušeného, jemuž náhoda nedopřála, aby se roz- jiskřil čistým jasem!" Hloubavý a kritický duch páně Hastrmanův nedal se ošáliti úžasným bohatstvím hlasovým. „Hlas by měl, schází mu škola!" shrnul své úvahy ve štiplavou kritiku. Jinak rusalky, jinak jiné posluchačstvo. Vozábův zpěv zaléval jim sluch vlnami jiskřivých zvuků a všechny nervy v nich rozehrával v mučivou, neuko45 jitelnou rozkoš. Chvěly se jako rozeznělé ladičky, horko jim stoupalo do rusých hlav, mdlá malátnost tižila údy. Všecka bytost soustředila se v jediný výkon: v dychtivě vášnivé poslouchání! Bílé laně přiběhly z umlklých lesů a poslouchaly kancelistu Vozába. „Úžasné! Podivuhodné! Nevyrovnatelné!" šeptaly rusalky, a nitra se jim plnila rozkoší. „Bude z něho miláček abonentek!" „Už nebude náležeti jen mně," zaúpěla Vozábova rusalka. „Budu se o něho děliti s obecenstvem! Neměl to dělat! had domácníček! Neměl to dělati!" „Zpívá lip než stará doubrava," zalkaly toužebně rusalky, „běda, kdo s ním učiní kontrakt! Uteče, uteče!" „Neměl to dělati had domácníček, neměl to dělati!" opakovala Vozábova rusalka zoufale. „Nenaříkej, krásná rusalko, krásný cizinec nám bude zpívati!" těšily ji rusalky. „Nebude zpívati krásný cizinec! Až bude měti zpívati, zcela určitě bude nutno jeho zpěv pro okamžitou indisposici odložiti." „Dříve zpíval jenom bas, krásný cizinec!" rozpomínaly se rusalky na Vozábovo hluboké bručení. „Co říká kmotr Hastrman?" Jedna rusalka ochotně skočila na bílou laň a di- 46 voce odjela k panu Hastrmanovi. Za několik okamžiků se vrátila. „Kmotr Hastrman, krásná rusalko, říká, že se krásnému cizinci po druhé mění hlas. Ještě něco řekl kmotr Hastrman — —" zvěstovala rusalka. „Zajisté něco prostořekého 1" „Ano, prostořekého! 2e přichází krásný cizinec po druhé do klackovitých let!" Vozábova rusalka zarděla se po uši. „Kmotr Hastrman zneužívá koncesse," pravila zlostně, „pořád špičkuje a pachtu neplatí." Kancelista Vozáb kráčel mezi tím, ničeho a nikoho si nevšímaje, hluboko do staré doubravy. Jeho zpěv zvučel do širošira jako zvon. Bez namahání a bez vnitřní potřeby řinuly se proudy jeho zpěvu do svěžího letního vzduchu. Ač zpíval, mohl klidně pře- mýšleti po starém způsobu, poněvadž mu zpěv samovolně vytryskoval z hrdla. „Rád bych věděl, co ještě ze mne bude," rozvažoval v tísnivých myšlenkách, „tančím jako švec, zpívám jako na Vinohradském, teď už mně nezbývá, jen malovat! Pak se řekne, co neudělá ženská z člověka! Ale talent musí míti, bez jiskry nadání by to nešlo! Konečně malování bych se nebál, to je docela tiché zaměstnání a když se člověk nevrhne na portréty, nemůže jím nikomu ublížiti. O mo47 děly tady taky není nouze, malování by se mně ze všeho líbilo nejlíp." Octl se u tmavé tůně, potažené světle zeleným povlakem, z níž vyčuhoval Hastrmanův čeřen. Chtěl umlknouti a nemohl. Zpívající ústa dále se mu samočinně pohybovala jako spuštěný gramofon. Závratně podškrtané noty, děti nejvyšších výšek, hravě se tvořily v hrdle, z plic zdvíhal se ohromný výdech jako z ohromného měchu kovářského, a v ústech do široka otevřených dozrával tón za tónem. Kancelista Vozáb nemoha se zbaviti myšlenky na gramofon, mimoděk si oběma rukama ohmatával tělo, nenalezne-li na něm nějakou klapku nebo péro nějaké, jichž stisknutím na ráz by učiněna byla přítrž nehoráznému zpěvu. ,,S tímhle zpěvem a s tímhle tancem je tady hotová epidemie," žaloval v hloubi duše, „daně by se na to měly odpisovat, jak to tady náramně řádí! Je ku podivu! Lid je tady jinak dobrosrdečný a hodný, a nikdo si ho nevšimne! Na tyhle bacily našeho okresního lékaře, ten by je prohnal, a byl by pokoj! Vyhlásil by jim tady nejostřejší kontu- maci, očkoval by to tu napořád, že by se jim to ani na rameno nevešlo, studně, studánky, potoky, tůně, řeky a vůbec všecku vodu by jim zapečetil, aby mu ani jediný bacil neutekl!" 48 Ostatně jeho případ s vytrvalým nezadržitelným zpěvem nebyl v jeho zkušenostech prvý. Slečna Balca- rova, jež měla tam na onom světě utkvělou myšlenku, že je operní zpěvačka a že krásně zpívá, dělala to zrovna tak. Nikdo se nepamatoval, že by měla někdy kromě ve spánku, kdy ovšem byla nepřístupna širokému obecenstvu, ústa zavřena. Zpívala od východu do západu slunce, tedy déle nežli nejzpěvnější kanár. A nežila mezi rusalkami jako kancelista Vozáb, alespoň nikdo nikdy její tělnatou matku a jejího otce — starého nezapomenutelného Balcara — tchyni za rusalky nepovažoval. ,,Bude-li to takhle dále, tak se ani nenajím!" pomyslil si teskně. „Tak se uzpívám! Cert má hada domácího vzít! Když se tady něco shrkne, vždy má v tom prsty ten domácí! A tomu tady ty holky říkají „domácníček", jen hodně slaďounce, aby se neurazil! Kde kdo na domácího nadává, a tady „domácníček!" Sem by patřil náš četnický strážmistr Mazura, ten by to tu hned všecko napravil! Za týden by napsal balík trestních oznámení, a pak by ty holky chodily aspoň v zástěrách. A na pana Hastrmana by taky došlo, vzal bych na to jed, že nemá povolení rybařit! A tahat lidi za nohy do hlubiny, když se koupají, by se mu taky nevyplatilo!" Teprve noc ukončila jeho vytrvalý zpěv. Vozáb se usalka 4. 49 rozhlédl a neviděl ničeho. Vrstvy černé neproniknutelné tmy zahradily mu výhled po staré doubravě. Unavené tělo skleslo do měkkého mechu, oči se přivřely, a než začaly noční reje rusalek na pasece u staletých dubů, ozývalo se nočním tichem spokojené chrápání. IV. „Ve staré doubravě je medvěd!" vykřikly rusalky zděšeně a rozprchly se. Kancelista Vozáb spal nerušeně celou noc. Zdál se mu podivný sen. Přišel k němu chéf zábrdo- vického domu obchodního, pan Aron Stránský, poklekl na kolena a rozplakal se. „Nic na nich nechci, pane kancelist, jen mně povědí, kam zastrčili tu osudnou směnku s protestem. Ten bídák Jelich mně směnku upřel! Všecko upřel! I že u něho byli! Boty u mokřiny, to že je jen tak narafičená věc, boty že tam postavili schválně, že se neutopili, že utekli do Ameriky ! Ještě jich darebák pomlouvá ! Vím, a všichni víme, že se utopili, odpočívají tedy v pokoji a světlo věčné ať jim svítí, ani mně nepřipadá, abych jich na onom světě vyrušoval, ale jen to mně řeknou, kam dali směnku, aby vyšla pravda na jevo. Prohrál jsem s Jelichem process ve třech instancích, pak jsem to dal na trestní cestu, a Jelicha SO pustili a mně dali měsíc pro urážku na cti! Vědí, starý Stránský seděl nevinně celý měsíc, vědí, starý Stránský, vrozená poctivost! Slitujou se aspoň nad mými šedinami, peníze ať vezme čert, beztoho bych od Jelic.ha nedostal ani krejcaru, jen ať vyjde pravda na jevo! Ať to chlap aspoň odsedí, když jsem já trpěl nevinně!" Vozáb chtěl odpověděti a nemohl. Staré kejkle zase se zmocnily jeho úst. Rty se mu pohybovaly jako hluchoněmému, a nemohlo z nich vyklopýtati jediné slovo. Ostatně v tom okamžiku nevěděl, kam se směnka se směnečným protestem poděla. Patrně zůstala v kabátě v náprsní kapse. Smutnýma očima prosil Arona Stránského za odpuštění, a Stránský pochopil jeho němý bol. „Já vím, pane kancelist, oni by promluvili, kdyby mohli," pravil pohnutě, „oni by mně pomohli, dobrodince můj, a pravda čistá by vyšla na jevo. Oni by koukali, kdyby tak mohli ze chladného hrobu vstát, jaké změny se staly po jejich smrti! Jejich paní také dlouho po nich nenosila smutek, jak by se patřilo a slušelo, ze začátku dělala, jako kdybj za nimi chtěla skočit do lesní hlubáně, že prý jim ani funus nemohla vystrojit a pomník že jim nemůže dát na hrob, a brzy ji to přešlo, vzala si vdovce, řeznického mistra Matouška, posadila se do 51 • teplého. Trápí se jedině, že ji lidé přestali titulovat! „milostpaní", že jí říkají jen „paní Matoušková" nebo „paničko!" Nejvíce svou smrtí dopálili starého Kotrbu, protože připravili jeho pohřební ústav „Pietas" neprozřetelným úmrtím o pořádný funus. Chodí ještě teď jako zmoklá slepice a pořád opakuje: „To mně ten pán přeci neměl udělat, toho jsem si od něho nezasloužil!" Vozáb trnul úžasem. Chtěl starému Stránskému odpověděti a nemohl. Ústa se mu ustavičně pohybovala jenom na prázdno. Stránský už neklečel, stál kazatelsky vztyčen a horlivě rozkládal rukama. „Nešetřil jsem nákladem, abychom vylovili jejich mrtvolu ze zatrolené tůně. Zkoušeli jsme to nejprve po domácku, zprvu řídil tento lov mistr stud- nař Lacina. Šťouchali jsme do hlubáně kde jakými bidly, nejdelší bidla jsme měli z celého okresu. Pan učitel Vyčichlo radil v novinách, abychom vzali na pomoc potápěče, ale toho jsme nevzali. Pak jsem vzal inženýra z Prahy. Postavili jsme lešení a místo bidly, lovili jsme jich řetězy. Všechnu zaječí násadu jsme fořtovi vyplašili z revíru a nenašli jsme ničeho. Potvrdila se mezi lidem kolující pověst, že je tůně bezedná. Inženýr dával nám jedinou naději, že až bude regulováno Labe, dojde dojista také na hlubokou tůni, toho se 52 však starý Stránský, poctivec od kosti, nedočká." Vozáb kýval zamyšleně hlavou. Vichřice myšlenek se mu v ní honila. Nejvíce ho trápila nezdržen- livost manželčina. Nežli se probořil do tůně, milovala ho tak vroucně, až mu z její lásky někdy bývalo mdlo. Jen košili propotil, hned mu ji svlékala a do nové, suché ho oblékala. Jen se mu v zádech ozvalo loupání, hned ho namazala Vostře- balem, rozhánějíc mu reumatismus ze zad do celého těla. Jen si povzdychl, hned tu bylo: „Mužíčku, dáme ti křenovou placku 1" Když mu chutnalo: „Mužíčku, tohle nejez, to je těžké pro tvůj žaloudek!" Když si chtěl poslati Kateřinu mimořádně ještě pro půllitr piva: „Mužíčku, odřekni si ho, pivo dělá větry, abys mi neumřel!" Nebo se rozlítost- nila, když onemocněl chřipkou, a naříkala: „Co bych si tady já sirá, ubohá počala, kdyby tě Pánbůh vzal! Do hrobu bych za tebou skočila! Do hrobu tmavého!" — Neskočila! Do tůně neskočila a řezníkovi Matouškovi do náruče skočila! Pranic nelitovala, že ztratí vdovskou pensi, i té oželela. A to zrovna si vybrala řezníka, člověka jako horu, jenž se arci s ním, subtilním člověkem, nemůže rovnati. Tedy hromotluk byl její ideál! Zlá souvislost tu byla! U Matouška brávali maso, a ona vždy si pochva53 lovala Matouška, že dává dobrou váhu! Tady rozhodně něco ošklivého předcházelo, něco náramně ošklivého. Muž se lopotil v kanceláři, a nevěrná žena vybírala u řezníka Matouška hovězí maso! Všechny dámy si stěžovaly do drahoty masa, a ona si nikdy nestěžovala! — Podrobnost za podrobností vybavovala se z Vo- zábovy rozpálené hlavy. Všechny usvědčovaly ji ze staré dlouholeté nevěry, z ohyzdného klamání důvěřujícího manžela. „Tak se nade mnou neslitujou, pane kancelist," zasyčel Aron Stránský poznovu, poklekl a objal Vozábova kolena, ,tak mnš teda neřeknou, kam dali mou směnku s protestem? Neřeknou? Neřeknou? Když povědí, dám jim postaviti u tůně pod stoletým dubem pomník na jejich památku s hrdinským nápisem, jako kdyby vyhráli vojnu!" Vozáb se mocně zachvěl. S přemáháním otevřel dokořán ústa a zase je malomocně sklapl. „Já jim nedám pokoje, přestoupím k spiritistůni a budu jejich ducha ve všech sezeních tak dlouho vyvolávat, dokud mně to neřeknou!" vyhrožoval Aron Stránský. Vozáb s přemáháním otevřel dokořán ústa a zase je malomocně sklapl. Ústa odepřela pracovati, za to mozek pracoval horečně. Teď, když konečně měl 54 před sebou člověka z jejich města, podrobně do všech novinek zasvěceného, když se ho mohl na všecko vyptati, zlořečené kejkle způsobily, že nemohl mluviti. Aspoň kdyby směl mluviti německy, starý Stránský po německu náramně rád, ba po německu by mu toho napovídal několikráte tolik jako po česku, a on ani po česku ani po německu. Zeptal by se Stránského, co dělá listovní Herynek, zdali se pořád ještě tak vynáší, jako kdyby jenom on všemu nejlíp rozuměl a zdali zmizelého kolegu nepomlouvá. Zeptal by se, co dělal pan rada, když se mu ztratil s kancelistou úřední spis. Zdali je ještě živa paní správcová Elišková a zdali pořád ještě tančí. Zdali se slečna Balcarova už nevdala. A co dělá paní doktorová Koláčková? Otázky hrnuly se Vozábovi do hlavy a ústy nemohly ven. Vyjeveně upíral na Arona Stránského smutné oči. ,,Já vím, oni by řekli, oni by pověděli, kdyby mohli, kdyby už nebyli nebožtík," šeptal Stránský pohnutě dívaje se na Vozábovy křečovitě stažené rty, „oni by starého Stránského očistili. Ale Bůh je mocný, pravda vyjde na jevo, a pak se ukáže, kdo seděl nevinně 1" Vozáb se probudil. Aron Stránský zmizel, nebylo lze pochybovati, že všecko bylo pouhý sen, ale 55 přes to mu Vozáb věřil úplně. Rozhlédl se neklidně po staletých kmenech, do staré doubravy teklo už světlo procítajícího dne. Bažanti kohout vykřikl, žluva zahvízdala, holubi se rozvrkávali. Ryšavé veverky vesele se honily po zemi, a když zahlídly rozespalého Vozába, čtveraěivě si ho prohlížely. Ještě se jednou protáhl, ještě zívnul několikráte, otřel rukou porosené trávy a vytřel si rozespalé oči. „Co to?" podivil se. „Co to je s těmi holkami, že se žádná nehlásí?" Rozmrzele se díval starou doubravou, do které se rychle přilévalo denní světlo. Vršky stoletých dubů hořely ostře žlutým světlem slunečním, mech voněl, a jemný vítr zdvihal se z pasek. „Nadbíhati jí nebudu," rozhodl se podrážděně. „Když jí nestojím za hledání, ať mně dá pokoj. Má škoda to nebude, ale její! Může býti ráda, že si s ní udělal známost definitivní úředník jedenácté hodnostní třídy s vyhlídkou na postup a s nárokem na pensi. Že mně je přes padesát, o tom přeci věděla, pokročilý věk mně teď nemůže vyčítat." „Paní Matoušková, choť řeznického mistra," dodal zakysle, „už nám teď překážeti nebude, pro tu jsem ztracen už nadobro. Zase se rozhlídl starou doubravou, a když ničeho neviděl, napiatě poslouchal, zdali se odněkud neblíží plaché kroky rusalek. Jenom šumění, nekonečné šumění vlnilo se ranním svěžím vzduchem. Nekonečné, nespoutatelné šumění, jímž se živě rozletovala flétna rozbujnělé žluvy. Vědomí samoty proniklo mu rozpálenou hlavou. Jaký to byl klid, jaký nekonečný klid! Takový jen mrtví, tlící na hřbitovech v lese, mají ve hlavách. A jak dlouho, nesmírně dlouho neslyšel žluvy! Takhle volávala u nich doma v lese, v němž pásával tátovy krávy. Když ho na pastvě přepadla tesknota, volání žluvy vždy mu rozjasnilo hlavu. Později také ji slýchával v lese, ale nepovšiml si jejího hlasu, únavná služba kancelářská oloupila ho o smysl pro přírodu. Všednost byla mocnější nežli vzpomínky z mládí. Dávno minulý život v otcově hájovně připadal mu v pozdějších letech jako doba lidského ponížení, proto vzpomínal na ni nerad. Ale teď po žluvině volání mysl okřála a očistila se z prachu prožitého života. Kam se všecko podělo? Kam všecko zmizelo? Dřevěná hájovna shořela, postavili novou zděnou, do které se otec nastěhoval už jen umřít. Snad i zděná hájovna už zase zmizela se zemského povrchu, Vozáb nevěděl, poněvadž už tam nikdy nepřišel a už nikdy ne57 přijde. Jména a podoby dávných lidí smazány jsou v paměti, ani jediného už v sobě nevzkřísí. Také jeho jméno je v paměti jeho rodáků smazáno, jest jim člověkem, jenž odešel někam do světa a nevrátil se. Zu tolik, tolik roků bylo pouto přetrháno, a přece jen zdánlivě. Ted žluvino veselé volání obnovilo všecko. — S Aronem Stránským to byl sen, ale co Stránský říkal, všecko bylo pravda a skutečnost. Jen jedna věc se Vozábovi pletla. Rozpomínal se, že směnka byla Roubíčkova a ne Stránského. Ale směnka je směnka, je to letící papír, než se člověk otočí, už zase není Roubíčkova a je Stránského. Ať byla, čí byla, Jelich byl bankrotář, byla tedy bezcenným papírem. Zase se nepokojně rozhlídl. Nikde nic! Ticho a ticho! Jenom žluva! A veverky! A bažant! Ani pan Hastrman se neozýval. Jindy už si hvízdával veselý valčík a rusalky se před ním schovávaly do houštin, aby jich nepoškubával — kůže zatrolená! „Nadbíhati jim nebudu," pobručoval si už nějak smířlivě, „kdyby tady byla dýmka s tabákem, zapálil bych si, lehl bych si na kraj lesa a čekal bych, co se bude díti dále!" - Byla tu okamžitě, jak si přál. Vyšoural se pomalu na kraj doubravy na slunné, travnaté místo, rozložil se pohodlně v trávě a pokuřoval. 58 „Co je tady, to je věčnost," pravil si zamyšleně, „věčnost a nekonečnost. Aron Stránský se nemýlí, když tvrdí, že už jsem mrtev. Ale mojí to neměli dovolovat, aby se vdávala, když se tam nahoře neví, kam jsem se poděl. Což kdyby měl pravdu Jelich, že jsem nespadl do hlubáně, že jsem to jen tak políčil, že jsem v Americe? Pro pořádek toho neměli dělat! Což kdybych se zase objevil nahoře a rovnou putoval do kanceláře?" Tato myšlenka se mu velice zalíbila. Byl by se jí obíral dále, kdyby ho neprobudil ze zamyšlenosti ohnivý zpěv rusalek, zpívajících „Píseň o příchodu nového krásného cizince." „Co je? Co je? Co je?" křičel Vozáb poděšeně a rozběhl se za tančícím zástupem. „Chichichi, chichichi!" smály se rusalky potměšile a uštěpačně, „v jeskyni je, cizince, krásný cizinec, překrásný cizinec, cizince, tobě rostou na hlavě zelené vlasy!" Vozáb si sáhl mimoděk na hlavu: rostly na ní vlasy. „I vy," rozhorlil se, „teď už jenom .cizince' a tam tomu .překrásný cizinec' — Já vám ukážu! Já vám zahraju, aby tady byl pořádek!" Rozehnal se za zástupem, a když doběhl, viděl, že rusalky nesou na bílých ramenech doktora Kojí' láčka, zemského advokáta a obhájce ve věcech trestních ze Zábrdovic. „Je živ krásný cizinec, je živ," jásala ona, ,,jakou zvláštní, jakou hladkou hlavu má krásný cizinec! Ani vlásku nemá na hlavě, ani vlásku! Tančete, rusalky! Zpívejte rusalky!" — „Tančete, rusalky, tančete a zpívejte!" Byl to stejně vášnivý a podivný zpěv, jímž rusalky doprovázely kulaťoučkého a kraťoučkého doktora Koláčka, jako jím kdysi vítaly kancelistu Vozába. „Račte dovolit, já mám slovo," bránil se doktor zcela mimořádným projevům, ale slova jeho zanikala v jásavé písni. Divoký tanec nahých dívčích těl rozvířil se kolem ubohého doktora, třímajícího v ruce křečovitě spisovou tašku. „Račte dovolit, račte dovolit!" ozývalo se ještě z jeskyně, do jejíž těžké vůně ubohý doktor zapadl. V „Tak a ted jsem nadobro na pensi, ani kvadrie- nálky jsem se nedočkal!" povzdychl si kancelista Vozáb, zvolna se loudaje světlou pasekou. „Ted tu zase bude kralovati doktor Koláček." Doktor černé kožené brašny na spisy do jeskyně nedonesl. Vytrhla mu ji z rukou jedna rusalka, tančila s ní po pasece, a te 276 nečně i žluva zahvízdala z listnatého lesa. S pohnutím ji poslouchal. „Jsi to ty, má bílá rusaličko?" zavolal na hvízdající žluvu. „Fijú fí, fijú fí!" ozvalo se s vysokého jeřábu se světlé zeleně stromů. — Je to rusalička! zajásal — Je to rusalička! Poznala mě, rozpomenula se, co jsem jí kdysi vypravoval o žluvách. Nevtělila se bez příčiny do žluvy. Bylo mu jako tenkráte, když se setkal s rusaličkou po prvé. Živě si ten okamžik představil. Jak houština zlehka zapraskala, a jak z ní vystoupila rusalička : Vlasy do rulíčku spletené visely jí po běloučkých ňadrech, modré oči žádostivě na něho upírala ... — Dobře tak, že se proměnila alespoň ve žluvu, ptáka drahého mu z dávné minulosti, že se z ní nestal jezevec jako z ubohé Kateřiny. Zamyslil a rozpomenul se, že se ani nesvěřil ru- saličce, jak mu je žluvino hvízdání drahým ode dávna. 2e takhle volávala žluva u nich doma v lese, v němž pásával tátovy krávy. Rodná hájovna se mu zjevila před očima. Zcela jasně ji viděl, dřevěnou, šindelem pobitou, do tmavého lesa na úzkou paseku vklíněnou. Žádostivýma očima vyprovázel klikatý let žluvin. — Jen kdyby měl křidla! Letěl by za ní, přinutil by ji, aby usedla na suchý pahýl trčící ze starého dubu a vyprávěla mu, proč uprchla, proč se proměnila ve žluvu, proč už po něm netouží, když se mu přece kdysi zcela oddala! Už věděl zcela určitě, že království věčného jara, mládí a vášnivých tanců přestalo býti královstvím rusalek, že se sem nikdo nevrátí, že, kdož odešli, odešli nadobro a beznávratně. Ani Hastrman že se nevrátí, že jeho dušičky v hrnéčcích osiřely úplně. Jen ty jsou tu jedinými stopami po lidech. Odhodlání v něm dozrálo! Za měsíční noci doplížil se do Hastrmanova příbytku a třesoucíma rukama odnášel hrnéčky se zajatými dušičkami na světlý palouk nekonečné touhy a marného milování. Několik nocí je odnášel. Ve dne ležel za slunečná vedle nich na palouce s napiatým očekáváním, zdali se přece někdo nevrátí. Po měsíčné noci, když jitro začalo krváceti na východě, všecky dušičky na ráz vypustil. Strašný vítr zasvištěl ranním vzduchem do jasnící se oblohy, až se břízky se zaúpěním ohýbaly, ohromný vír uchvátil Vozába, rozmetal pozemský prach jeho lidské bytosti do vonící trávy, modré trsy ka- 278 koštu jím posypal, jeho dušičku jen si vzal a odnášel ji s vysvobozenými dušičkami utopenců do vysluněné prostory vzduchové, nesmírné a nekonečné, v níž splynulo všecko v bílé, prchavé obláčky, plaše pospíchající po modré obloze. Staré doubravy za nimi z hluboká zašuměly. —