I.
(Dopis Rušeny Kovářové Marcelu Kovářovi, redaktoru ve Vídni:) Milý Marceli!
Oznamuji li: dnes tři roky byl v rodinách našich trudný den zmatku, hněvu a lítosti. Dnes tři roky zmizel náš milý, dobrý Marcel z domova. Opustil nás, ujel do světa, bez rozloučení, bez vysvětlení. Zachtělo se mu světa, svobody. Odešel.
Dnes tři roky, Marceli.
Co děláš, proč tak dlouho nepíšeš? Jsi ještě ve Vídni? Živ? Jsi živ, milý náš tuláku?
Nu, a teď bych chtěla vidět tvůj úžas. Ba vidím jej. Vidím tvé veliké, veliké oči, jak se ještě více rozvírají, slyším ustrnulý hlas: „a to Růžena, ta strašná střízlivá moje přítelkyně takto mi píše? To ona si vzpomněla, to ona se roztesknila?"
Roz tesknila, Marceli, vzpomněla si, vzpomíná. A píše ti dnes poprvé bez tvého upomínájní, upo- mínajíc sama.
Však také má příčinu. Ano, bratříčku, i u nás, v šedivé naší vlasti, v šedivém mém životě něco se děje, chystá se událost, změna.
Po tomto napínavém, lyrickém úvodu chci podat ti stručná fakta.
Pamatuješ se, Marceli, na pana Řeháka? Na toho rozšafného mladého muže, jehož jsme poznali tehdy před třemi roky, než jsi nás opustil ?
Pan Řehák chodí k nám posud.
Nepsala jsem ti o něm dřív, protože by tě to bylo sotva zajímalo. To není člověk tvého srdce.
Panu Řehákovi je dnes dvaatřicet let, mině' jednadvacet. Pan Řehák je hezký, zdravý, hodný muž, bankovní úředník, miluje zdravou radost, poctivé snahy, užitečnou belletrii a zásady.
Já — já jsem teď také zdráva; krasavice nikoliv, ale přece hezčí než ve svých skromných, bledých osmnácti letech. A také už nejsem ,,kuře melancholik", jak jsi mi říkával. Už bys mne snad ani nepoznal, dobrodružný můj příteli.
A tak věz: pan Řehák chce si mne vzít.
Rekl mi dokonce, že mne má rád. A řekl to prostě, vroucně, vážně a přece krásně. Ty protestuješ, slyším tě. Jen dobrodruzi a tuláci — pravíš — dovedou mít rádi a dovedou to krásně říci. Snad máš pravdu... nevím posud. Opakuj mi to, anebo řekni, že mám pravdu já. Řekni, kdo dovede mít rád. Pověz, Marceli, mám-li si pana Řeháka vzít. — Ptám se tě zcela vážně — odpověz i ty vážně, stručně a upřímně. Prosím tě o to.
Pozdravuje tě věrně matinka, Jarmila i tvá Růžena.
( Odpověď redaktora Marcela Kováře Růžené:) Růžko, pro smilování boží, co to povídáš, vdávat, ty, pana Řeháka!
Ach, zasmál jsem se srdečně tvé novince. Vždyť já to vím dávno, že tě ten dokonalý muž miluje! Vždyť už tenkrát před svým útěkem z Prahy jsem ti radil, aby sis ho vzala, což se nepamatuješ, když na tolik se rozpomínáš?
Tys ho tenkrát podezřívala z jakýchsi nekalých úmyslů, ach, ach, toho světce! a já ti hned tenkrát. řekl, že chodí za tebou a nikoli za maminkou, ty sladká nevědomosti! A ona mi teď sáhodlouze vykládá. — Ach, vy rozvážní! Vy rozšafní majitelé pevné půdy pod nohama! Tři roky potřebují, než se dohovoří. Tři roky chodí takový pán do rodiny, tři roky jí uctivě tiskne ruku, dívá se na ni, mluví s ní o ženské otázce a událostech v Rusku, tři roky studuje ji i sebe... než „požádá o její ruku". Nedovedu si takové milování nijak představit. Já, mi- luju-li, vím to okamžitě. Vím to už den před tím, Srdce mi rychleji bije, nervy hrají, cítím to, tuším to, vím to: zítra se zamiluju I Zítra uzřím neznámé děvče, děvče jako růže květ, to chytnu a stisknu v loktech svých a to bude mé! A to jsou jen lásky dnů a hodin! Což pak až přijde ta, jež bude Život! Osud!
Přeháním-li poněkud, odpusť mi. Jsem žurnalista. Byl jsem kdysi básník. Ale tolik je jisto, že tři roky bych se nedovedl s klidem dívat na tu, již bych se odhodlal k svému osudu připoutatOvšem, já blázen ...
Nepochybuj přes to ani dost málo o lásce páně Řehákově.
Ale svou otázkou jsi mne ohromila, má spanilá Ty, moudrost světa a rozšafnost sama, ty, která cítí rozumem a která jakživa ještě neprovedla jediné hlouposti, jediné krásné zbytečnosti, která ani toho nevinného luxu si nepopřála — maloučké, nevinné lásky studentské... ty žádáš blázna a tuláka o radu a to v záležitosti pro sebe tak důležité, tak smrtelně vážné a důležité!
Růžičko, ty žertuješ. Ty laškuješ, není-li pravda, milenko moje? Ledová panno? Ale i tomu se strašně divím, i tomu, že laškuješ! Tys jistě zamilována, jinak si záhadu, nedovedu vysvětlit — a láska — rozumí se láska v rámci programu — způsobila tento div. Hleďme, jak bujní jsou i humanisté v lásce. Hleďme ji, mramorovou!
Nu, povedl se ti vtip. Že jsem ti kdysi tak dobře oženil tatínka — pamatuješ se snad i na to, že já ho oženil (bůh mu dej věčnou slávu a anděla plných, rudých rtů i na onom světě) — žádáš i pro sebe mého pokynu. Jsi zlomyslná. Neodpustilas — bodáš mne svými dobrotivými úsměchy. Proč? Smířily jste se přece s matinkou. Psalas aspoň, když strýček zemřel, jak odzbrojila tvou nelásku, jak obětavě se mu věnovala v nemoci i umírání jeho — byla jsi tehdy skoro dojata, skoro nadšena... odpusť, Růžko, žvaním-li příliš ... jsem teď zcela vážný a upřímný, ale žvanit musím, to už mi promiň, velkodušná! Jsem komediant, ale srdce mám dobré — a tebe miluju ze všech žen nejvíce. Vzít bych si tě nechtěl, jakož ani ty mne ne — ale miluju tě!
Neuráží tě můj cit? Není ti v srdci mém nevolno ? Jsi v divoké společnosti... Ačkoliv poslední, out.lá a cudná Blanka, by se ti jistě líbila. Chtěl jsem ti o ní už kolikrát psát, vždyť až dosud z každého hříchu jsem se ti vyznal, ale o této — příčilo se mi žvanit... a jinak psát neumím.
Než dost.i, dosti. Prosím tě, odepiš mi ihned, jak je s tebou, jsi-li už „zasnoubena" a kdy bude svatba. Ještě letos? Nebo až za rok? A vůbec všecko.
Líbám růžový chlad tvých prstíků, lem tvého roucha a bílé čílko — smím snad i bílé čílko, ó, Yestálkol Matince v obdivu i úctě kladu jemná políbení na obě ruce — a Jarmilku — Ano, hože, jak pak mi vychováte Jarmilku ? Za deset let si pro ni přijedu! V bluboké noci, za bouře a blesků přijedu a z náručí vám ji vyrvu a unesu! Und hurre, hurre, hop, hop, hop, gieng's fořt in sausendem Galopp ... Bude přec hezká Lenora má? Celá matinka, což? Hezká musí být, tof zákon.
Na tvou svatbu také přijedu. Pošlete mi peníze na cestu? Byl bych už kolikrát otčinu svou navštívil za ty tři roky, často stesk krutě svíral, ale — peněz nebývalo. A bylo li, zas se nestýskalo. A loni, když jsem byl asi čtrnáct dní v Praze, byly jste zas vy na cestách a můj otec nebyl příliš potěšen mou návštěvou. — Bůženko, piš!
Tvůj, věčně tvůj Marcel, blázen a dobré srdce.
Milý Marceli, děkuji ti.
Chtěla jsem odpověď, dal jsi mi ji.
Usmívám se teď tak moudře, tak moudře. A i trochu zlomyslně. Psala jsem ti vážně, nelaško- vala jsem, bratříčku. Za to dnes — dnes je mi velmi veselo. Bratře, ly jsi hlupáček. Proč, nepovím. > Našla jsem konečně svou pravou radost i — svou pravou vážnost. Neboť věz, nebyla přítelkyně tvá tak moudra vždycky, jak se ti jevívala. Malá, zcela malá jiskérka otcovy vášnivosti, několik krůpějí krve jeho mladistvého, pošetilého, snivého srdce i do mých žil se dostalo a následky toho si ledová panna též odstonala. Někdy, Marceli, někdy jsem tě téměř chápala... tvůj útěk z domova, tak bezohledný, tvůj smích i slzy tvé... Či nepozoroval jsi, že i v posledním listě svém jsem se trochu posmívala věcem posvátným?
Ale ne, tys nepozoroval — pranic.
A nyní konečně jsem se našla.
Spojily se jiskérky a krůpěje svorně, harmonicky s chladným jasem. Moudrost světa našla si svou střední cestu.
Tolik o ledové panně. Přejděme k druhé nevěstě. K tvé Jarmilce. Bude-li hezká? Rozhodně! Buď kliden. Je tmavozlatá blondýna a má matinčiny kouzelné, hluboké oči, modré, Marceli, modré jako nej- jasnější nebe. Je jí teprve šest let, ale jak už jimi dovede koketovat — v smíchu i smutku — to bys žasl. Je drobná, švižná, vášinivá, umí skvěle lhát, umí se lísat, má všecky rozkošné a velko- lepé neřesti ženské a každý ji musí mít rád. A takové přec jsou ženy tvélio srdce?
Co pe týče vychování, po kterém se také ptáš — na tom ti snad tolik nezáleží? Vychování! „Hruštička" dovede jen zbožňovat, trpět, omdlévat a zas šveholně se na svět smát, znáš ji přec, kdysi učitelku svou — a žádal bys, aby své dítě vychovávala? Ale, Marceli!
Nebo myslíš, že ji svěřili péči mojí ? Své něžné poupátko mému chladnému rozumu ? S počátku jsem se isnažila — proti jejich vůli — působit na ni, neboť jsem se s hrůzou ptávala: co z ní bude, kam to povede, jak nešťastna bude atd. —• věnovala jsem úkolu tomu nejkrásnější léta svého mládí, takže mi nezbylo ani času na luxus studentského milování — ale brzo jsem zmoudřela, aneb spíše zlehko- vážněla. Uklidnilo se mé ustarané srdce, omládla, milý příteli, nudná tvá milenka. Ty se tomu chlubnému výroku nedůvěřivě pousmíváš ... jen až mne uvidíš.
Končím.
Ještě jednou, Marceli, dík za rozřešení osudu. Žij blaze — a na svatbu rozhodně přijeď. Bude za měsíc, den ti ještě oznámím. Peníze posílá ti ma- tinka.
A ještě otázku: Kdo je Blanka? Směla by zvěděli sesterská tvá přítelkyně?
Srdečný pozdrav od nás všech, i od pana Řeháka.
Růžena.
II.
Růženě bylo čtrnáct let, když jí zemřela matka. Po dloulié, zlé nemoci, po nezdařené operaci. Na jaře, v prvních jarních, radostných dnech.
Přijel pohřební vůz a stanul před šedivým domem v šedivé ulici, kde žili lidé bezvýznamní, kde nikdo nebyl ani příliš šťasten, ani příliš nešfasten. Smrt a pohřeb paní Kovářové, manželky soudního rady z prvního poschodí, byly velikou událostí v celé ulici. Sešlo se mnoho zvědavců k soucitným a zajímavým hovorům. Všichni byli příjemně vzrušeni.
Ubohý pán, šlo od úst k ústům, zdá se, že ani manželky své nepřežije. Tak je zdrcen. Tak ji měl rád. Pláce jako malé dítě. Jestli pak se ještě ožení ?
A ubohý sirotek. ..
Tiše, tiše. Z domu vynesli krásnou rakev, vložili do vozu. Průvod se seřadil. Za rakví šel vdovec a osiřelá.
Pán sotva na cestu viděl pro slzy. Malá Růženka úzkostně se po něm dívala. Byla holčička slabá, nehezká, bledá. Neplakala.
Na hřbitově došlo k pohnutým výjevům.
Růženka chovala se stále tiše, skoro netečně, ale otec její plakal hlasitě. Skloněn nad hrobem, volal mrtvou něžnými jmény a vyčítal bohu nespravedlnost ... Násilím ho odvedli k vozu.
Růžena pokoušela se ho těšit, ale nevypravila ze sebe než bezzvučné, nesmělé „tatínku, tatínku".
Byla všecka zmatena, ubohá holčina. Sen to není... není to sen, říkala si v hrůze a bolesti a nevěděla, čemu se více divit, jestli tomu nezasy- panému dosud hrobu, či svému tupému klidu a hloupým, všedním myšlenkám, které se jí v hlavě pletly.
Nějaká hezká a elegantní dáma podávala jim ještě ruku a šeptala frási soustrasti... Otec neviděl a neslyšel... děkovala za něho teta Marie, starší sestra jelio. Růžena však dobře viděla, že dáma byla hezká a elegantní, že měla modré oči, krásný účes, černé šaty s bílou ozdobou, černý klobouk s pérem... že se velmi smutně tvářila, že se s tetou Marií vřele líbala... Kdo to asi byl ? Ale ne ze zvědavosti, jen z podivné, strašné zmámenosti se tak ptala, rozbírajíc každý svůj pocit s hněvivou pozorností.
Byla ráda, že k nim do vozu přisedla teta Marie. Bála se osamění s otcem. Nevěděla, jak s ním mluvit, jak ho těšit a styděla se za svou nevysvětlitelnou nečitelnost.
Maminka zemřela, opakovala si po sté. Drahá maminka... Srdce krvácelo, ale oči byly suchy.
Než dojeli domů, spustil se prudký jamí déšť.
Růžena, sestupujíc na mokrou dlažbu, opatrně vyhledala místo sušší a povykasala si sukénku, i |deštník rozevřela... A všecko to si hned uvědomila a trnula, jak možno v takový den... myslit na šaty.
Vstoupili do pustých pokojů, z nichž ještě ne- vyvanula vůně květin a svěc, těžká, mdlobná vůně smrti.
Matky, bledé, nevinné trpitelky, už zde nebylo .
Ulehčilo se jí. . . říkali známí. Přejte jí to, ulehčilo se jí.
Růžena marně snaží se představit si matčino ulehčení. Hrůza jí otřásá, pomyslili, že maminka je tam venku, na hřbitově, v zemi, v rakvi zabedněna. Maminka dobrá a pracovitá, mladá a hezká a šťastná kdysi, potom nemocná a tolik, tolik trpící... Jinak si myslila Růžena její ulehčení! Jinak, jinak, myslila si, bude maminka odměněna za svou dobrotu a za své utrpení.
Proč byla kdysi mladá, hezká, šťastná? Proč potom stonala, proč tolik zkusila? Jakoby to ani ona už nebyla! Ten strašný, zlý, pomatený výraz obličeje žlutého a vyzáblélio... ty jiné, hrozné oči, ten jiný, hrozný hlas, tak nepřirozeně silný a k po- sledu tak vyhaslý, tak malomocný, ubohý, plný zadržených slz a lirůzy před smrtí...
Ted se jí ulehčilo?
Ano, 'teď je tichá, teď nekřičí už, nedívá se po nich zoufalýma, pomatenýma očima, nežebrá jimi o smilování, o život, o smrt...
Kdyby ji aspoň mohli mít stále doma, třeba mrtvou, kdyby ji mohli vídat, studené ruce jí líbat, žlutý obličej hladit... Růžena přemáhala by slabý pocit odporu a líbala by jí denně ruce a říkala by jí „maminko".
Ale že je v rakvi zabedněna a hlinou zasypána, Že se červi budou na ní pást, že shnije, ona, která byla kdysi mladá, hezká, šťastná, která potom pro nic za nic tolik zkusila, marně o smilování prosíc — — ne, to nemožno odpustit, s tím nelze se smířit, v tom není úlevy. To je zlé, zlé, zlé!
V prázdných pokojích dlouho ještě zněl nářek vdovcův a malá čtrnáctiletá bezradně pohlížela na jeho divokou bolest. Pohlížela na ni s hlubokou úctou.
* Dny a týdny tak míjely v pláči a trudném přemýšlení.
Přišlo léto.
A náhle, náhle se rozjasnilo!
V pokojích bylo plno slunce a plno jasných, novýcn barev. Na oknech nové, skvěle bílé záclony, pod stolem veliký, drahý koberec, na kredenci moderní trety, ve vázách květiny. — Růžena se pamatuje, že dříve nikdy tak drahých a krásných věcí nemívali. Je jí toho líto. Nechápe. Trpí.
Ctyry měsíce teprve je maminka v zemi!
Zvonek ozval se dvojím energickým stisknutím. To je Marcel. To bratranec Marcel tak zvonívá.
Jemná, veselá, dětská ještě tvář Marcelova zasmála se na Růženu, když otevřela.
„Jsi sama doma? Kde je strýc? Ještě v kanceláři? A co pak je ti, tys plakala? Ale, Růžo, Růžo... Kdy přijde strýc? Ach tak... Tady je to teď hezké, veselé 1" Není-li pak to blázen. Přihrne se, oči mu svítí, má plno novinek, nic po nich není, ba ani mu nerozumíš — — a to je potom šestnáctiletý mladík.
Růžena plakala dnes celé dopoledne a zlobila se ha Marcela. Ale když přišel, když. jej tu tak vidí pobíhat a slyší žvahit, smát se, mazlit, takového dlouhého a tenkého, dobrosrdečnéhp a dětinného, nemůže se na něho zlobit a není už jí tak smutno.
Dívá se na něj a myslí si: Jak je podoben svému strýci. Jak strhuje svou veselostí. Ano, on to myslil dobře a on dobře učinil.
A vidí scénu, jak se před několika týdny u nich odehrála: Otec chodí pokojem a pláče; slzy řinou se z hezkých, dobrých jeho očí a kanou k zemi —; měsíc uplynul od smrti matčiny, tatínek stále více naříká na svou opuštěnost, naříká nad ubohým čer- víčkem, Růženou — ach, jak jim všude chybí ta starostlivá, pracovitá, laskavá... ach, jak by ji právě 'ted Růžena nejvíc potřebovala! — A přišel Marcel Chodíval k nim tehdy denně, byl u nich vždy radši než doma, kde matku, dávno zesnulou, zastupovala mu svobodná teta Marie, chladná a smutná bytost a kde stále ho káral a k učení pohádal chladný a nevrlý jeho otec. Strýc Jan byl zcela jiný člověk. S Marcelem hovoříval o politice i o literatuře, s radostným zájmem čítal jeho veršíky, teta Anna mazlila se s ním jako se synem, Růžena byla mu milá jako sestra, jako přítel.
Cítil upřímně jejich zármutek, když teta Anna zemřela.
Onoho osudného dne přišel neobyčejně tiše a tvářil se podivně vážně i sladce.
Usedl, chvíli sledoval soucitnou září krásných svých oči strýce na jeho pouti pokojem. Náhle vstal a přistoupil k strýci a vzal ho za obě ruce.
„Strýčku Jene," hlas Marcelův je jako jeho básničky sladký, zamilovaný, vášnivý, „strýčku Jene, prosím tě, neplač. Ještě můžeš být šťasten. Budeš šťasten 1 Hleď, my jsme o tobě mluvili s tatínkem a s tetou — my všichni rádi bychom tě viděli zase veselého, tebe i Bůženku, jste takové dobré, krásné duše, není možno, abyste nebyli šťastni, není to možno! Život je krásný, je dobrý, věřte v milosrdenství osudu, v krásu života! Ach věřte I" Ach, ten mluvil tenkrát, ten mluvil! Zbrkle, ovšem. Páté přes deváté. Reč jeho byla jediným vášnivým výkřikem, jenž hladil, mámil, líbal, tišil, v srdci sladkou důvěru budil — — Musíte být šťastni! (Poroučel l) Musíte uznat, že život je hezký, drahý, že po slzách zase úsměvy zkvetou... že osud je přívětivý pán, moudrý pán, jenž raní, ale i líbá, a raní jen proto, aby pak polibky lépe chutnaly ...
Po úlisném svém proslovu, jímž připravil si půdu v srdci strýcově, přistoupil obezřetně k jádru svého poslání. Neřekl, že. by se strýc měl oženit, to by ho byl jen k náruživému protestu podráždil. Zaútočil však chytře na otcovský jeho cit, opakuje vlastní jeho slova o ubohém červíčku, jemuž tolik třeba mateřské péče ...
Pak už přišlo všecko samo sebou, hladce, aniž kdo zvěděl, jak, aniž se řeklo slovo „oženit"... Strýc zatím svolil pouze spatřit slečnu Zimovou, kdysi klavírní učitelku Marcelovu a přítelkyni tety Marie, o které teta sama řekla, že by to tak byla druhá matka pro osiřelou čtrnáctiletou a... hospodyně pro opuštěnou domácnost Janovu... (to až později nesměle bylo připojeno).
Jí, Čtrnáctileté, o niž se především jednalo (haha!) — nikdo se neptal, chce-li'slečnu spatřit LIBUŠE: Právo na štěstí. 2 a poznat. Měl to být sňatek rozumový! Ne z náruživé mladé lásky, jako kdysi maminku si bral. Ne. Vdovec, který nemá pořádek v domě, jemuž kuchařka špatně vaří — a sirotek, poupě, které potřebuje anděla strážného v nejnebezpečnější době. A třicetiletá slečna, která nemá věna, za to výtečné Vychování, vzdělání, umí dobré vařit a je hezká a přívětivá — — zdaž nebude štěstím pro tyto tři osamělé bytosti, podají-li si ruce a spojí-li osudy své v jediný?
I přišel Jan Kovář k svému bratrovi a sestře s dotazem, nemohl-li by se u nich seznámit (zatím diskrétně) se slečnou Annou Zimovou, která prý Marii dosud navštěvuje ... i nebožku znala, na pohřbu byla.
Tak mu připadlo, že mu toho hocha bůh poslal ... ne, bratře, nesměj se, ale připadlo mu to tak — není modlář, je člověk svobodomyslný, ale — Ostatně vždyť si ji ještě nemusí vzít — kdyby toho dítěte nebylo — ne, za živý svět ne I ale je tu to dítě ...
Horkost Marcelova jakoby byla všem — mimo Růženu — do žil vnikla. Bozi vědí, jak se to všecko tak hravě uspořádalo!
Marie šla k přítelkyni hned druhý den.
„Co tomu říkáš?" zeptala se jí velmi nesměle, sama všecka udivena tím nápadem. Jakoby ani z vlastní vůle nejednala, jakoby ten bohem poslaný kroky její řídil.
Co říká slečna Anna této myšlence ... Chtěla-li by se takto — romanticky bezmála — vdát? Bratr je ukrutný dobrák, má pěknou službu, dítě je jen jedno a hodné, tiché — a slečna tak sama na světě.
Slečně Anně zaslzely oči. Sklopila je, vzdychla.
Zakmitla se jí v duši scéna na hřbitově; on si jí tehdy ani nepovšimnul, ona však už leccos si představovala... Ivždyf je jí třicet let, věna nemá, rodičů nemá, jen pěkné toiletty a mnoho hodin — ale věcně hodiny dávat? a co k stáří?
Leccos si představovala slečna Zimová tenkrát na pohřbu paní radové. Ale že by tak brzo a tak samo štěstí přišlo —?
Vzdychla z hluboká.
Pak objala Marii a políbila ji vroucně na čelo, na ústa a na oči.
Ty dobrá duše ... tvou sestrou být...
Ve vášnivých slzách utonula krásná slova.
Ještě jednou políbila Anna Marii na čelo, ústa i oči, a obličej její všecek planul tichým, zbožným pohnutím. Jak byl krásný v tomto posvátném osvětlení!
Ach, Anna byla krasavice a uměla půvaby své ještě zvyšovat.
Uměla se oblékat, česat, usmívat, uměla slzet, její hluboce modré oči v stínu dlouhých, černých řas uměly zářit jako oči světic ve zbožném pohnutí a hned zas tisíc rozpustilých jisker zasmálo se z nich v rozveselení.
Měla vášnivý, altový smích, velké, zdravé zuby, pleť svěží, vlasy hnědě zlaté, tělo pružné, plně rozvité... Marie, pouze o tři roky starší, vypadala vedle ní smutně, vybledle, ustaraně, téměř jako matka její.
Nebylo skoro pochyby, že se Janu Kovářovi bude líbit... ani ona skoro nepochybovala.
Ale přece byli všichni překvapeni, neboť tak ohnivého spádu věci se nikdo nenadál. Již první schůze přinesla výbušné vzplanutí v dobrém, mladistvém srdci vdovcově.
Slečna Anna byla nadšena tišeji a uctivěji.
„Jak dobrý to člověk, jak intelligentní a poctivý! — hluboké modro, velikých očí plálo vroucností, vděčností, obdivem. Po boku takového muže, matkou jeho dítěte ... jaké štěstí!
Při druhém setkání už byl Jan Kovář sám žert a dvorné lichotky — a když slečna chtěla odejít, povstal odhodlaně, přistoupil těsně k ní, vzal ji za ruce a tiskna je vší silou, pronesl chvějícím se, nepřirozeným hlasem otázku, chtěla-li by oblažit jeho stáří... smějí-li doufat v paprsek slunce jeho šediny ... a v mateřskou péči ubohý sirotek ...
A když slečna, klopíc v rozkošném zmatku oči, vydechla sotva slyšitelné „ano", sevřel ji v náruč a políbil horoucně na krásná ústa, až ještě temněji zkrvavěla...
Před užaslým bratrem, pohnutou sestrou, před Marcelem, jenž div nezajásal, i před svou dcerou, která jediná nesdílela obecné radosti, která byla tímto políbením v hloubi duše raněna. Když k ní „nová matinka" přistoupila, aby ji políbila a mazlivě k sobě přivinula, vyvinula se jí jemně a zadržujíc bolestné i zlé slzy, odešla z pokoje ...
A podnes neodpustila otci toto políbení, ošklivé a směšné v jejích očích, podnes nepodařilo se krásné, svůdné slečně Anně v srdce její vniknout. Podnes neodpustila ani Marcelovi, jenž jí toto bolestné a trapné překvapení uchystal. Ze vyléčil otce z jeho krásné, svaté bolesti, že mu vložil do ná- ruče tu krásnou slečnu. Viděla náhle velice jasně. Byla přesvědčena, že by si byl otec sám nevěsty nehledal. Potřeboval vždy pokynu, postrčení. Rád poslouchal. Rád se podroboval... Snad tedy pro něj dobře se stalo... ne však pro Růženu. Ona neměla tak dobré, tak měkké, tak ohnivé srdce. Ona měla matčinu klidnou, mírně veselou mysl, matčino jmímé srdce, smysl pro pořádek, úměrnost, pokoj.
Klidný, hluboký její zármutek nebledl s týdny, jež míjely. V srdci jejím zela studená prázdnota, a nebylo v ně|m místa pro nový oltář, novou maminku.
Marcel tušil, co se v duši její děje, ač ještě slova výčitky mu neřekla — odzbrojil ji vždy sladkým svým ohněm, jenž jí, chladné, podivně lahodil. — Dnes přišel, aby si s ní otevřeně promluvil — to on rád činil — aby si zadeklamoval, aby se pomazlil, pokořil a na konec zvítězil. Všem musí být dobře. Když už strýce přesvědčil o kráse života, přesvědčí i tu malou smutnou.
Začal velmi účinně.
Zadíval se upřeně a něžně na Růženu.
Stála u stolu poodvrácena a rovnala bezúčelně příbory k obědu uchystané. Ucítila pohled jeho, znepokojil ji, vzhlédla.
Marcel velmi úlisně promluvil: „Růženo..."
Otázala se zrakem.
„Růženo, pojd sem."
„Co chceš?"
Nepřiblížila se„Ty se na mne zlobíš, já vím," počal hlasem nezvykle klidným a vážným, „ty mi nemůžeš odpustit, co jsem učinil. Tobě se slečna Anna nelíbí. Ale to proto, že jí neznáš. Až ji poznáš —■" „Ne, Marceli," vpadla Růžena vzdorně a vztyčila se, „nezáleží na tom, jaká slečna Anna je. A kdyby byla zlatá, já ji nikdy ráda mít nebudu a matku mi |nikdy nenahradí. Ať se o to nikdy ani nepokouší. Matka moje byla jediná na světě, jí zůstanu věrna, na ¡její místo v mém srdci nemá práva žádná jiná a třeba byla ještě krásnější a vzdělanější a šlechetnější než ,slečna Anna. Vím, tys to dobře myslil, konečně i dobře jsi jednal. Tatínek je třtina, tatínek potřebuje někoho, bylo by mu smutno bez ženy — já mu nezazlívám — jen neměl by to svádět na péči o mne a neměl by tak koketovat svými šedinami, vždyť není tak stár a je docela hezký muž, proč se tolik ponižuje? — konečně, nic mi po tom není. Nezazlívám mu, ani tobě ne, Marceli. Ale ji nikdy nebudu mít ráda a nepotřebuju jí. Víš, já jsem 'taková... mně se líbí věrnost, to je vše. Jeden muž a jedna žena — pro celý život. To se mi zdá strašně krásné a přirozené. Osud sám, život sám v jediné té lásce —" Růžena se rozohnila. Jakoby byla vyrostla... Marcel zíral na ni v podivu. Hle, ta malá, nepatrná, tichá... hle, to dítě. Zapomněl na vlastní krásná slova. — „Ano, je to krásné..." koktal v rozpacích, „ale tvůj otec —" „Vždyť nic jiného netvrdím!" usmála se Růžena vyspěle. „Vždyť já ho chápu, řelda jsem přec. Chápu... ale nelíbí se mi jeho druhá láska, ne- líbí se mi jelio štěstí, nelíbí se mi nová maminka, netěším se na jejich svatbu — vidím v ní ně|oo nepřirozeného ... směšného. A což — budou-li mít děti ? Pomysli, děiti I .Taký to zde bude rozvrat! A nepořádek a křik! Bojím se všeho, co přijde. Raději bych mě]a zde v pokoji vše při starém, vše posvěceno doteky její ruky, raději jsem měla naše staré, tmavé záclony, než tyhle krásné nové, než toto veselé světlo... Ach, tisíckrát raději jsem měla ten náš zármutek, Marceli, tisíckrát —" Hlas |se jí nalomil, zatřásl, slzami zalil. Vzlykla bolestně.
„Ne, Růženo, ne, nebuď smutná ..." *arcel našel svá pěkná slova i svůj zápal. „Pojď, pojď ke mně ... což nemůžeš milovat život ? Proč jsi taková tichá a vážná vždycky? Taková opravdová — až strach z tebe jde. Nejsi ráda na světě? Život je přece krásný! Měj ho ráda, prosím tě, měj ráda tu divnou, zajímavou povídku, měj ji ráda!"
Růžena přistoupila a posadila se naproti Marcelovi. Hleděla na něj chvíli pozorně a počala se usmívat očima ještě vlhkýma.
„My si nikdy neporozumíme, Marceli. Nevím, proč bych měla tu tvou divnou povídku milovat. Je to záhada pro mou hloupou hlavu. Nemohu ji ani milovat, ani nenávidět. Je mi jen divná. Co jsem se už napřemítala — ach —" Mávla rukou, zardívajíc se, že se rozhovořila, že se prozradila. Marcel užasle se na ni díval... Tiše, ale rychle rostla ta malá bledá holčina, kterou miloval jako slabou, chorou sestru, jež potřebuje ochrany silnějšího a rozumnějšího. Ale ona nepotřebovala nikoho.
„Ty už nejsi dítě," pronesl zvolna do ticha.
Vstal a měl se k odchodu.
„Strýce se už nedočkám —" „Ne, šel asi... k slečně."
„Nezlobíš se tedy na mne, Růženko?"
„Ne."
„On je šťasten ..."
„Vím. Jen aby tak bylo pořád."
„Vida, ty i na budoucnost myslíš I To já nikdy, nikdy! A. proč by nemělo být pořád dobře?"
„Nevím, ale tak se mi zdá, že to štěstí... přišlo trochu pozdě. Že takhle vesele se měl tatínek ženit před patnácti lety. Pozdní štěstí je divné štěstí. Toho bych se nejvíc bála."
„Ach, jsi ty divná. Štěstí se bát! Nu, jen počkej, až přijde tobě."
* A obavy iRůženiny počaly .se naplňovat. Štěstí nebylo věčné. Tatínek nebyl s novou maminkou šťasten — on sice o tom nevěděl, on ji zbožňoval, byl spokojen, ale Růžena věděla, že šťasten není.
Mírná a pokorná slečna Anna začala brzy po svatbě jevit povahu ohnivou, dráždivou, po soud« Růženině zlou. i Ty strašné scény, kterých dříve nikdy nebývalo ... Mrzutosti, pro nic, pro hloupost ■—- a hned ostrá slova, bolestné výbuchy, záhadná nedorozumění ... Děje prý se tak v každém manželství, nejsou-li manželé flegmatiky... to prý v manželství jinak nejde ... poučoval Růženu Marcel, nedivě se pranic, nepociťuje ani nejmenšího ostnu výčitky svědomí ...
Což ten — a svědomí! Rostl si tak volně, bezohledně, nestudoval, stýkal se s mladými literáty, byl členem redakce něčeho mladého, kurážného, chodil do kaváren, a svoboda, svoboda byla svatá!
Bylo mu dvacet let — a otec jeho už nad ním' zoufal. Jen strýc Jan věřil v slavnou jeho budoucnost ; až jen se hoch vybouří...
* V osmnácti letech poznala Růžena pana Řeháka. Byla s matinkou a s Marcelem v divadle. Hráli sladkého Oněgina.
Po prvním jednání vyšli na chodbu. Růžena se slabě, zmateně usmívala v šťastném roztesknění. Jindy popelavá její pleť hezky zbělela v příznivém světle večerním, oči ztemněly, bílé šaty rozmile jí slušely.
„Ty jsi dnes hezká!" řekl jí Marcel. „V divadle vždycky jsi hezká!"
„Kdo slýchal rád ..." znělo Růženě v nitru. Neslyšela, co; jí Marcel povídal. Sladké dívčí hlasy, zádumčivé a sladké dívčí hlasy... jak hovořily dvojzpěvem svým k osmnácti letům — k srdci — Růžena bloudila ve veselém proudu promenujícího obecenstva po boku velikého Marcela, hezkého hocha, který měl plno řečí a plno odvahy... bloudila usměvavá, nepřítomná.
„Kdo slýchal rád ...!
Už se dochvěly oba hlasy dívčí i alty obou stařen — a on, Oněgin, vstupuje. Osud vstupuje. Proč jste přišel v tichou vísku k nám! řekne mu později Taťana, ale bude to výčitka? Což přála by si, aby byl nepřišel? Pak by přec nebylo bývalo krásy té strašné, marné lásky, nebylo by bývalo krásy bolesti, krásy pozdního štěstí...
Růženu láká obávané pozdní štěstí! Přivírá oči v závrati. Odvrací zrak od světa, v němž žije, od lidí, které zná a kteří jsou všichni tak všedni, tak nepodobni hrdinům, osudu ...
„Růženko..."
Matinka vzala ji jemně za ruku.
„Pan Řehák se ti představuje — Kde pak bloudíš ? To je taky taková Taťana snivá, naše Růža, pane Řeháku —" Drobný, lahodný smích lehce zajásal z krásných rtů matinčiných.
Před Růženou ukláněl se pán... pán v černém úboru ... více neviděla. Podala mu nejistě ruku, uklonila se nemotorně, zrůžověla. Dvojzpěvy rázem umlkly.
Pán se ptal, jak se líbí slečně Oněgin. Byla v trapných rozpacích.
Pán se shovívavě usmál a nechal ji už s pokojem. Bavil se srdečně s matinkou — Byl dobrý její známý, vyučovala jeho mladší sestru — Pozvala ho, slíbil přijít.
Přišel a přicházel. Byl hezký a příjemný mladý muž, uměl bavit, třeba sám se skoro neusmál, s panem Kovářem, věčným mladíkem, dobře si porozuměli at záhy měli k sobě srdečné vztahy.
Paní Anna domnívala se, že pan Řehák má ještě jiné vztahy a nenamítala proti nim pranic. Řehák se jí líbil... jenže byl váhavý, nesmělý...
Neočekávala ovšem skoro nic... pouze lebkou zábavu. Úsměvy, poklony, stisk rukou... a potom nanejvýš snad polibek ... více nic, vždyť byla čestnou ženou a měla rodinu.
Růžena už tolik dovedla vytušit a děsila se té nevinné zábavy ...
Přiznala se jednou se svou úzkostí Marcelovi.
Vysmál se jí.
Ach, jak je ještě naivní! Což posud netuší? Nic nepozoruje? Že pan Řehák chodí za ní, za snivou, hubenou Tafanou?
To bylo Růženě příliš směšné... Za ní, takovou nepatrnou, nehezkou... a vždyť sní ani nemluví...
Ne? Nu tak se Marcel mýlil. Což, vezme si Růženu tedy sám! — Kdysi přišel velice rozechvěn, s podivným leskem ve zraku, s tajemstvím, které jen jí, sestře, chtěl pošeptat. Ale zastal ji nepřístupnou, znepokojenou příliš vlastními starostmi.
Co se stalo?
Zas byla scéna, ano. A hroznější než kdy. Bude možná zase dobře, ale co to plátno, jaký to život... a co to ubohé jejich dítě, Jarmilka ? Vždyť i ona típí takovými poměry... A jak nemoudře ji vychovávají — Marcel se počal laskavě, s něžnou zlomyslností usmívat.
„Vdej se, Růženko, vdej se rychle, dokud jsi tak ušlechtile zanícena — s lety tě to přejde — Vezmi si pana Řeháka, to bude vzorné manželství I To bude zdravý národ jednou! Na zdar! Ach, Růženko, já bych chtěl vidět to tvé manželství, tu tvou rodinku, ty malinké, zdravé, rozumné realisty —" „Sesměšnit můžeš všechno. Jsi šíasten, že se dovedeš stále smát. Že ani to jejich manželství tě nebolí —" „Ach, ještě výčitky. Ještě neodpustila!" „A což ty si pranic nevyčítáš ? Tobě nikdy nenapadne, že ty jsi byl kdysi osudem? Žes vinen?" „Ne."
„Ale jak to možno?"
„Předně mám o „vině" vůbec své mínění — a pak: co se stalo? Tvému otci by stejně lépe nebylo, a£ by se byl setkal s kýmkoli, nebo ať by byl zůstal vdovcem. Jemu už tak bylo usouzeno — pokořovat se, poslouchat. To víš sama nejlépe. Jsou vladaři a jsou služebníci. Vše jedno, kam koho postavíš v tomto hezkém slzavém údolí — Tvá matka měla také kdysi vládu -—• jenže byla panovnice mírná a laskavá. Je zde mnoho žáru, nutno i více vytrpět. A konečně: je on vůbec nešťasten? Má jen pestrý a rušný život. Zapláče si, zazoufá — a zas se směje a zas je samý žert a anekdota z kavárny a boubelaťý jebo obličej září štěstím rodinným. Jsem pevně přesvědčen, že ještě dnes večer bude opět plno blaha v zahradě kvetoucích broskví —- ač zde jsou to spíše hrušky máslovky —- ještě dnes že si dají dvě upřímné hubičky a půjdou svorně spolu hajat —" „A tak proč jsi je nenechal, kde byli, je-li vše jedno, kam koho postavíš ? Proč jsi přišel tenkrát: ,Strýčku, bude štěstí, osud je milosrdný' — proč jsi mluvil o polepšení —?"
„Ach, ty hlavičko, ne, tak vážně na mne nesmíš. Víš, já jsem blázen, to je známo — a brzo všichni ještě užasnete, co provedu — já jednám jak srdce plane — a srdce mé plane bláznivě. Vše jedno — ovšem. Ale tenkrát bylo tak krásné přijít jako s nebe poslaný, jako anděl, jako osiul. Ach, kdybys neměla realistický program na levé straně prsou místo srdce — pochopila bys, jaký to byl posvátný okamžik, jak se mi hlava točila, skoro jako v opici, ač tenkrát jsem ještě nepil — jak jsem se domníval slyšet šelest bílých perutí na svých zádech —" Marcel poskakoval, mávaje dlouhýma rukama, záře rozkoší, již mu působila kresba vlastní kar- rikatury.
Růžena by se byla také ráda zasmála, ale bála se hříchu. Chvíle byla příliš vážná. Růžena nerozuměla rozkoši posměchu.
A vida její vážnost, Marcel pokračoval stále bujněji: „Ano, chtělo se mi laskat, těšit, zachraňovat! Cela ne tire pas á conséquence, enfin ! Dnes právě jsem četl tato krásná slova. Tvůj tatínek, Růženko, by! dvaačtyřicetiletý, zdravý muž a toužil, mírně řečeno, po hubičkách plných rudých rtů — a rudé, plné rty zralé slečny (zralé bylo již jak se patří tenkrát to vábné ovoce) -— toužily po muži a po dobré partii —- Já viděl odvěké toto drama — já viděl ty dvě duše a ta dvě těla, požehnaná, věru, — vždyf pak mi bylo již šestnáct let a přečetl jsem do té doby všechny knihy dobrých i zlých autorů—" Růžena už se nemohla smíchu ubránit. Hřích, jakáž pomoc, Marcel byl neodolatelně neslušný hoch. Prosila ho, aby k nim tak často nechodil; snadno by se mohlo stát, že by zradila program, jejž má v prsou místo srdce, kdyby se s takovým zkušeným mladíkem stýkala.
A tu teprve Marcel zvážněl náhle, vzdychl, chtěl něco říci, rozmyslil se.
Louče se toho dne s nevěstou Kristovou, stiskl jí velmi silně obě ruce a políbil ji na ústa, což nikdy nečiníval.
A druhý den zmizel z Prahy.
Zanechal přítelkyni své chladné, milované a velmi ctěné dlouhý dopis, v němž bylo mnoho nesmyslů, celá generální zpověď dítěte svého věku a žádná fakta.
Později teprve dověděli se, že je kdesi na Moravě v redakci odbojného listu. A ještě později dostávali v obou rodinách pohlednice z různých končin vlasti i ciziny. Z Německa, z Londýna, z Paříže, naposled z Vídně.
A na každé pohlednici volal slávu životu, slávu volnosti, tatínka, strýce, tetičky, Růženu, Jarmilku líbaje nastokrát.
* Pět let ho doma nespatřili.
Jednou zajel si do Prahy. Růžena s paní Kovářovou byly tehdy v lázních, strýc Josef mrtev. Chladné uvítání otcovo a nářek tetin zas ho vypudily.
Pak dostal od Růženy ony podivné dva listy; brzo i oznámení jejího sňatku. Nepřijel. Jen někdy psával.
Až ¡po pěti letech . ..
Bůh jen však věděl, co ho to napadlo.
III.
Petřín i Hradčany, voda i nebe byly z pouhé mlhy utkány. A ta mlha měla nejkrásnější, nejtišší modrý tón, ta mlha měla slavný, svatý smutek.
Měla slastný přízvuk staré, slavné báje.
Líbám v pláči tvou podivuhodnou krásu, podzime, líbám vás, večerní barvy, líbám tebe, Praho, máti.
Na kolena bych klesl rád a za odpuštění tebe, kráso, poprosil pláčem i jásotem srdce zbloudilého.
Proč jsem tě kdy opouštěl? Co jsem hledal v dálce? Kde jsou krásnější chvíle, kde slavnější obrazy ?
Moje drahé, drahé nábřeží!
Pět let. Pět let. Jak pak asi vypadá? A její děťátko? To děťátko by nemusila mít. Nač děťátko? Mají je asi na oltáři rodinném, a slušnost káže poklekat s domácími před oltářem ...
Co ji to jen napadlo! Takovou svědomitou, chladnou! Najednou se jí zachtělo hračky, mazlení. Duc, duc... jak pak dělají hodiny? jak pak je holčička veliká ? Táák, táák ... Strašný nevkus . .. tato děťátka.
A ten její muž... pokud se Marcel pamatuje na ¡něj... je řádný chlapík. Má z něho notnou trému.
Bude ho zkoušet z moderních katechismů; především zeptá se, co soudí o volební opravě a jak že se tuží v boji proti alkoholismu a klerikalismu ... budou to těžké chvíle pro tebe, ty ubohý nevědomče, který znáš jen jedinou písničku — písničku bez taktu, bez myšlenky, bez povahy, jen divokou, svatou písQň krve!
Budou to trudné chvíle... vždyť hloupým nechce Marcel být v očích řádného toho muže; ani cynikem.
Ale o n a ho vysvobodí. Ona je anděl.
Ona ... Podivno. Skoro se Marcel chvěje, skoro se usmívá, jakoby ji byl kdysi miloval. Kdysi dávno, v mladosti dávné luzném klamu, v mladosti zelené pohádce ...
Ach, srdce, srdce pošetilé. A ona zatím pěkně ztloustla, ona sedává s mužem po spořádané večeři u stolu — a čítají spolu užitečné knihy — Ale přece se na ni Marcel těší. Je dobře pobýt pár j-oků v cizině a pak se vrátit k přítelkyni z mládí. Srdce už si ji opatří půvaby, kterých nemá, srdce se už postará o tklivou chvíli. A tklivé chvíle, překvapení, žerty s osudem, hry na život... to je život, jenž stojí za to.
Marcel se až podivil hlasitému tluku svého srdce, když blížil se k cíli, když stoupal po tichých schodech krásného, střízlivého domu, když ruka dotkla se Zvonku.
Malý okamžik... a ve dveřích, neochotně se pootvírajících, objevila se dívka. Služka patrně. Přelétla nedůvěřivým pohledem jeho ošumělý, posud letní oděv a svadlý, slaměný širák.
„Co si přejete?"
Hu, to byla studená, nelaskavá věta.
Co isi přeje ... ó, dívko, co si přeju ?!
Nerozuměla tesknému a rozpačitému jeho úsměvu.
Vzmužil- se a promluvil: „Jsou páni doma —?"
V pozadí síňky otevřely se jiné dvéře, zas tak neochotně, tázavě — a v nich spatřil Marcel dámu plných lící, plných ňader i boků.. . hruštičku. Byl by málem na ni zavolal: hruštičko! Vzpamatoval se však a pozdravil uctivě: „Rukulíbám, ma taňte, to jsem já. Lenfant perdu. Tato děva neví, co je to 1'enfant perdu. Nevítá mne příliš nadšeně. Prosím o nadšení vaše."
„Ježíši!"
Byl to veliký, veliký výkřik.
Hruštička se všecka ulekala, rozradovala, vzrušila. —„Marcel! To je překvapení, ne, kdo by si byl pomyslil, tak pojd dál, hochu, pojď dál, ale Řehákovi nejsou doma, teď právě odešli do divadla —" Jako stroj ubíral se Marcel za hlaholeni hlasu, neviděl na krok před Sebe; octl se v šeru chladného pokoje, patrně salonu; krok jeho dusil tlustý koberec.
Krásná tetinka omlouvala se, že není ustrojena a zahrnula Marcela otázkami a výkřiky, až mu bylo úzko. Zdržovala ho, aby poseděl a povídal a současně posílala ho do divadla za Řehákovými. — Rekl, že půjde do divadla.
Když vyšel na ulici, šla mu hlava kolem.
Venku byla už tma.
Kam teď?
Byl zklamán, rozmrzen. Vykreslil si už tak jasně svou tklivou chvíli shledání... a zatím — hruštička; — a páni nejsou doma. Šli do divadla.
LIBUŠE: Právo na Štěstí. 3 Kam teď... Domů, k otci a tetě Marii ? Jen by se znepokojili a ptali by se po nepříjemných věcech a mluvili by o budoucnosti.
Do divadla? Na lístek ještě má... Ale v těchto hadrech... Oni budou v krásných salonních úborech, budou tam mít své vznešené známé. Pocítil k nim odpor, když si je takto představil. Hleděli na něho s vysoká, cize; zasmál se hněvivě a řekl: ne.
Kde byla tklivá chvíle?
Hu, proč jezdil do Prahy, proč jen sem jezdil.
Vrátí se, okamžitě se vrátí do Vídně, k Blance, své věrné, hodné dívce.
A již běžel na nádraží podívat se, kdy odjíždí nejbližší vlak.
IV.
Cesta vedla ho kolem staré studentské a literární kavárny.
Uvolnil krok, zapřemítal.
Veliká okna zastřena byla režnými záclonami a zvala světlem.
Marcel třásl se večerním, vlhkým chladem ve svých letních šatech... a tam uvnitř bylo jistě teplo ... tam možno poručit si horký čaj...
Přepočítal ještě jednou své haléře a vešel.
Místnost byla plna lidí, kouře, hluku. Byla nově, světle vymalována, měla červené dvéře, červené rámy kolem zrcadel, byli tu noví sklepníci, i vrchní Číšník byl cizí.
Všecko to Marcela překvapilo. Byl by ochotně zapomněl, že pět let minulo ...
Vzal časopis, rozevřel před sebou a nedívaje se nikam, říkal si: pět let.
U vedlejšího stolu sedělo několik mladých lidí, ženštin a hochů. Ženštiny měly veliké klobouky a, rozumí se, ustavičně mluvily a hlasitě, nepřirozeně se smály. Mladíci se všelijak nakláněli, robili vtipy, všem bylo nějak dobře, ač nebylo jasno, proč.
U jiných stolů seděli starší lidé a čtli, nebo dva a dva, nebo osamělci.
„Ale ne, co vás napadá!" vykřikl někdo, jiný volal na sklepníka, a Marcel všemu pozorně naslouchal, všech příchozích bedlivě si všímal, noviny od sklepníka přijímal a zas mu je nečtené odevzdával.
Caj příjemně ho zahřál, byl by si rád dal ještě jeden.. Měl však už jen deset krejcarů, koupil si tedy cigarety.A ve chvíli, kdy byl zaměstnán vybíráním cigaret ze skřínky, vešel nový host. Zahlédnuv Marcela již ode dveří, zarazil se, chvíli se rozmýšlel, pak přistoupil.
„Na zdar, Kováři 1" Marcel také chvíli přemýšlel, ale pak svižně vyskočil.
„Hle, Me, Jan Jindřich, starý druh. Buď zdráv, hochu, buď zdráv!"
Jan Jindřich byl spolužák Marcelův a učil se také kdysi u slečny Zimové hrát na piano. Byl to její nejnadanější žák. Předpovídala mu vždy znamenitou budoucnost. Jan kdysi v ni věřil. Ale neměl prostředků, aby se hudbě mohl cele věnovat. Bolelo to kdysi. Teď už se uklidnil. Umí trochu hrát na piano, trochu na housle, je úředníkem v zálož- ně, a nestojí to takto za nic, celé to živobytí. Nu, vzal to čert.
Zná rodinu Řehákovu, chodívá k nim, oni jsou také... muzikanti, řekl trochu uštěpačně, proč prý by nebyli? Vždyť jsou dost bohatí. Paní hraje také na 'piano, pan Řehák na cello — s houslemi to jde někdy velmi dojemně dohromady.
Marcel zbystřil pozornost. Jindřich, byl snivý, snědý hoch, přitrpklý úsměšek slušel jeho rtům... snad —? Marcel jat byl něžným podezřením. Přiblížilo ho ještě těsněji k Jindřichovi, který ostatně vždy mu býval milý.
A že mu Růžena nikdy o dojemných triech nepsala? Nevzpomněl, že psávali si poslední dobou vůbec zřídka, a podezření i zájem jeho sesi- lovaly se.
Skoda, že zítra zas odjíždí, chtěl by si poslechnout jejich hru, miluje také dojemná tria...
„Zítra odjíždíš? Proč?"
„Tak... Co tu."
„Ovšem. Chceš cigaretu?"
„Díky."
V popelníčku na stole nakupilo se množství oharků. Přišel číšníkj vysypal popelník. Oharky kupily se znova, dým plynul, slova plynula, srdce se jemně zachvívala.
„Víš, Jindřichu, pojedu až pozítří. Nemám sice času nazbyt — ale —" „A kam půjdeme ještě? Tady přece nezůstaneme."
„Já nemám peníze."
„Ach, to je nejmenší překážka."
Vyšli do nevlídné noci, nerozhodnuti posud, kam se uchýlí.
Domů přece nepůjdou!
Ruku v ruce přešli ulicí, když z ulice druhé zazněl bujný zpěv, jakási hymna mládí a radosti.
Byli to přátelé Jindřichovi — mezi nimi i několik starých druhů Marcelových. Všichni se nadšeně objímali.
„Jste Lez cíle, děti ubohé?" volali pěvci, „pojďte s námi, k cíli vás sice nezavedeme ani my, potulní, ale bude vám dobře, budete zpívat s námi chválu života!"
Všichni vešli do malé, zcela malé hospůdky. Nebylo tam mnoho světla, přece však dosti, aby si všichni do očí pohlédli.
Bylo tam teplo, ale ne dosti; Marcel brzo pocítil velmi nepříjemný chlad.
Ptal se: Sestáli jsem? Či uhasly dávné žáry? Co se stalo ?
Mluvilo se nějak naivně i urážlivě o starých bolestech — o poslední knize, o poslední polemice Jiterární, o poslední vraždě, posledních milenkách.
A. hned zas takový unavený, rozšafný, šedivý stín vystoupil na tvářích, koutky úst pohrdavě po- klesávaly.
Nebyli mladí, nebyli dospělí. Byli to veselí hoši kaváren a hospod, pěvci všelijakých písniček. Něr co truchlivého a něco nudného.
Marcel byl brzo tak unaven a mrzuť, že si nevěděl rady. Nechtělo se mu domů — ostatně ani nevěděl kam jít, bylo i příliš pozdě — nechtělo se mu ani zůstat, ani jinam jít, což byla situace povážlivá.
Ani Jindřich už se mu tak nelíbil. Byl také ještě příliš mlád; neměl sice hrubého smíchu svých druhů, ale tlačily ho ještě všechny tklivé bolesti mládí, které už Marcel přežil a pro něž měl shovívavý úsměv.
Protože však neměl jiné volby, ani peněz, šel konečně k Jindřichovi přenocovat.
Bylo mlhavé, sychravé podzimní ráno, ošklivé ráno po probděné noci, když Marcel s Jindřichem, oba zamlklí, sklíčení, vlekli se na Žižkov, kde Jindřich bydlel. Rachot otvírajících se krámů a vozů zněl velmi protivně. A lidé spěchali do práce ... a v kavárnách už zase otvírali...
V.
Poledne nového dne nebylo přívětivější.
Jindřich už byl v kanceláři, když se Marcel probudil a odhodlal vstát.
Těžce vzdychaje přemítal, co má v cizím bytě dělat. Rylo všude tak ticho, nikdo se o něho nestaral, což mu bylo milé. Měl však hlad a neměl peněz. Rozpomínal se, co si včera s Jindřichem smluvili, rozloučil-li se s ním, nebo chtěl zůstat v Praze ?
Čert mu to spískal, celý ten výlet.
Dnes rozhodně odjet nemůže.
Posadil se, sklonil hlavu do dlaní a zasténal nad celým svým životem.
Kde že je všechno, co kdysi těšilo, pružilo, co za to stálo, co hlavu přímilo, neunavovalo? Co to vlastně bylo ? Ach, hanba. Jen ubohé pósy, ubohé fráse. A vždyť ani nebylo víry, byly jen úsměšky, jen rozkoš z kreseb vlastní karrikatury ... proč tedy si lhal, že něco je, co za to stojí, co dovoluje hlavu přímo nést, velká slova vykřikovat?
A těžká, hluboká bolest nad ztracenými léty a lží jejich sklíčila Marcela, že zaplakal pláčem bez slz, bez rozkoše, bez úlevy. Už ani pláč mu ne^ chutnal. A cigaret nebylo — cigareta by byla přece chutnala — nebylo však jediné.
Shledal několik oharků na stole Jindřichově, našel i papírky a vysypav tabák z oharků cigaret, zrobil si novou.
V hlavě se mu příjemně zamlžilo, i hlad se ztišil. Našel svazek Heinea, dopisy, četl chvíli, pak rozhodl se vyjít a počkat na Jindřicha před kanceláří. — Bylo mu projít tmavou předsíňkou; mihla se tu ženská postava neslyšným krokem a rychle zmizela.
Vyšel. Svítilo slabě smutné slunce, chodníky byly ještě vlhky, ale vzduch teplý.
„Přece slunce," usmál se vděčně Marcel, bylo mu lehčeji.
Zvolna došel k budově, kde úřadoval Jindřich, chodil tam asi čtvrt hodiny, pozoruje lidi a divě se, že slyší málo němčiny. Vyšel Jindřich a vyzval ho k obědu a potom ovšem do kavárny.
Marcel vzdával se pocitu bezbarvé ochablosti a nemyslil ani na odjezd, ani na setrvání. Užíval chvíle ticha, které vždy přicházelo po bolesti nad ztracenými léty.
Jindřich také mlčel; četl, mlčel, neptal se na nic. — Když asi hodinu tak promlčeli a pročetli, oznámil Jindřich Marcelovi, že půjde k Urbanovům; k Zuzance.
Zuzanka byla jeho milá. Poznal ji ještě v době sladkých klamů, tehdy, kdy ještě se slečnou Zimovou věřil ve svůj talent a ve svou budoucnost. Stýkal se s mladými hudebníky, mezi nimi ji poznal; ona je absolvovaná konservatoristka, chce jít k divadlu... napovídal neochotně, úryvkovitě cestou z kavárny.
Marcel ho doprovázel a chtěl pak zajít k fie- hákovům. Přec neodjede, aniž by se k nim nepodíval.
Jindřich však překvapil ho vyzváním, aby šel s ním k Urbanovům. K Rehákovům že se ještě dostane ... Zuzanka má rodiče svobodomyslné, otec její je přítel mládeže, uvítají ho srdečně — mimo to Zuzanka zná paní Řehákovou, a zkrátka, Jindřich je rád, že se setkal s Kovářem a nerad by se s ním ještě rozešel.
Tento důvod Marcel uznal; ani jemu nechtělo sd ještě s přítelem se rozejít. Už z lenogti ne. K Urbanovům již docházeli, kdežto Růžena bydlela na druhém konci města.
Vystoupili do třetího poschodí starého domu.
Otevřela jim mladá dívka vesele se usmívající. Svěží, mladý, teplý úsměv je uvítal. Uvedla je do svého ipokojíku, kde bylo těsno a skromno. Jen okno bylo veselé a bohaté květinami a bílými záclonkami.
Když uslyšela jméno Marcelovo, zvolala živě: „Ano, ano, já vím!"
Vybízela ho při tom, stále radostně se usmívajíc, aby se posadil.
Proč se tak hezky usmívala? A co věděla?
„Já vás znám!"
Otázal se pohledem.
„Ano, od paní Řehákové. Od milé, krásné paní Růženy."
„Ona je krásná? Nebývala..."
„Ach, u Zuzanky je každá krásná, všichni milí!" zasmál se Jindřich.
Na okamžik jakoby se bylo v pokoji sešeřilo. To Zuzanka vyšla. Vrátila se, a zas bylo jasno.
„Jak je tatínkovi?" zeptal se Jindřich.
„To víte... Včera lip, ale v noci zas špatně."
To řekla vážně, ale milý jas jejích očí, její bílé tváře, světlých vlasů nepohasl. Neusmívala se už, a přece bylo tak jasno v její .blízkosti, v jejích pohybech, slovech, sklonu hlavy; jas a teplo věrnosti, spolehlivosti, oddanosti, pokory... tak se zdálo Marcelovi v jedné chvíli — a v druhé již se zase opravoval: ne pokory, ne oddanosti měkké a slepé, ne... je to rozmilé, šťastné dítě, pták, jehož nikdy nechytíme a neuvězníme, jenž poletuje v samé blízkosti naší, důvěřivě a volně, zpívaje o radosti.
Jen lidi zlé a choré netěší jeho zpěv, dráždí jeho volný let. K lidem takovým připočetl — nejsa si však posud zcela jist, nekřivdí-li mu — i Jindřicha.
A připočetl k nim bez váhání Zuzančijia otce, starého professora Urbana.
To byl čertův chlapík, Marcelovi se líbil. Paní Urbanová byla nějaká chudinka, plachá, nepatrná; ani nevěděl Marcel, jak vypadá, tak nepatrná byla, tak nevýrazně chodila, mluvila a jistě i žila. Ale její muž ... byl chlapík.
Přišel do pokoje Zuzančina, když podávala čaj. Vešel jako host, choval se skoro obřadně, současně však bodal stále Zuzanku zlými slovy. Byl člověk churavý, a nemoc vypěstovala jeho zlobu k rafinovanosti.
Měl krásnou, vyhublou, bezvousou tvář, oči pronikavě zářící, vlasy husté, šedé, vysoký byl, nepatrně ¡nachýlený; jeho velké, bílé, chladné ruce provázely zlá slova výraznými gesty.
Hovořilo se o nových knihách, nové hudbě, politice. Professor Urban sledoval posud všechen život účastně a mladistvě. Měl ovšem náklonnosti stáří, měl svůj bod života, na němž kdysi stanul po pestiých, smělých cestách mladých svých let, ale jeho břitký úsměch propůjčoval mu zdání mladosti. On jakoby se i sobě posmíval, jakoby ničeho si neváže vším trpěl.
Hovořilo se i o věcech rodinných. Z narážek i přímých otázek a odpovědí zvěděl Marcel, že Zu- zanka měla již několik nabídek k větším divadlům do ciziny, ale nechce opustit rodiče — a s ní pro churavost otcovu jeti nemohou. — Jindřich nemohl pochopit Zuzančinu citlivost; vždyf vidí, že i rodiče to trápí, že jí nechtějí v cestě stát. Že by maminka plakala? Nu, však už to je úděl všech maminek, viďte, milostpaní? — Chabý, bezvýrazný úsměv zakmitl se kdesi v šeru pokoje — a tatínek — „Ale to je marno!" vpadl Urban, „vždyť ji znáte. Její mánii ošetřovatelskou. Ona by sbírala prašivé psy na ulici, kdyby neměla mne."
Utěšoval se tím? Měl asi pravdu, ale... utěšoval se jí? Stačila mu?
Jindřich se rozechvíval. Dovolával se souhlasu Marcelova, nečekaje ani záporu: „Má Člověk právo život si po svém zařídit nebo nemá? Ty jsi přec odborník v těch věcech, Marceli, řekni: má nebo nemá? Vždyť je to něco nepřirozeného, zakřikovat hlasy života, rušit své určení!"
„Ano, ovšem!" souhlasila živě Zuzanka místo Marcela, jenž se jen dobrotivě usmíval, „ale co mi to pomůže, když srdce bolí?"
„Srdce, no to se rozumí, srdce!" řekl Urban s nevylíčitelným přízvukem. Oči jeho se smály jako ďáblové.
„Jaké pak právo!" hovořila Zuzanka skromně a smavě, „co je to ,právo' — vždyť jsou jen pocity, jsou jen nálady. Děláme každý, co můžeme. Co musíme."
„Co srdci dobře dělá!" ušklíbal se Urban.
„Co srdci dobře dělá," řekla i Zuzanka; zas tak skromně a smavě.
„Sfinx. Tady ji máte, ženu-sfinx. K čertu, to bych přece jen rád věděl, kdo tomuhle věří, že je ženská sfinx," s chutí si opakoval Urban.
„Nesmíš soudit všechny ženské podle mne, tatínku," namítla Zuzanka.
„Ne, ty jsi jejich výkvět. Všechny jsou jako ty, srdce a hloupost, jenže ty jsi upřímnější, jiné se přetvařují."
„A vždyť i tobě to dělá dobře, že u tebe zůstávám, nezapírej, tatínku. Koho pak bys týral?"
Tímto slovem otce pokořila. Neodpověděl. Byl zřejmě pokořen, raněn v citlivém místě.
Pozdě večer odcházel Marcel s Jindřichem od Urbanů.
Cestou si pobroukával ¡s tichým smíchem: „Co srdci dobře dělá... Co srdci dobře dělá!" — a šli pak ještě na černou kávu.
VI.
Dne třetího dostal Marcel psaní z Vídně. Jeho Blanka mu psala.
Blanka so vlastně nejmenovala, její jméno bylo prostinké, Marcel však přál hezkým jménům, i zval si ji Blankou.
Byla sestra jeho přítele, mladého německého literáta, dcera skromné, řádné rodiny. Z něžné pozornosti k němu naučila se již několik srdečných slov českých a v dlouhých, povídavých svých dopisech neopomněla nikdy připojit nějaké české vzkázání, trochu zkomolené, bez háčků a čárek, tak že slovíčka vypadala rozmile, dětinsky, mazlivě.
,,Ja te nastokrat sdravim a libam" — nezní-li to rozkošně?
Chudinka, bývala pro něho i bita, neboť rodiče nepřáli nadaným tulákům. Marcel jim nezazlíval.
Ale pro dobré své srdce a pro její věrnost nedovedl se s ní ani po dvou letech ještě rozejít.
Chodili spolu do sadů, po ulicích, do kavárny, bývali veseli, bývali smutni, vždy dle nálady Marcelovy, ona snášela bez reptání rozmary milencovy, jen když se na ni potom zase usmál, když ji odprosil a líbal zas, a on se trochu styděl a trochu pyšnil, trochu trpěl a trochu radoval z této lásky, z tohoto schnitzlerovského milkování v protivné Vídni, kterou nedovedl opustit.
Dnes mu psala... Zalitoval ji a nahlédl do jízdního řádu. Ustanovil svůj odjezd na půl desátou hodinu večerní.
Půjde se rozloučit k Urbanovům — posedí při čaji v těsném, skromném pokojíku Zuzančině, vyhřeje se v jejích úsměvech a laskavých slovech, za- debatuje si se starým zlobohem, jejím otcem, za- přemítá o divné lásce Jindřichově — — A manželé Řehákovi s děťátkem, s hruštičkou, s Jarmilkou, jeho nevěstou?
Zbude-li mu čas, i k nim se ještě podívá. Ale oni budou darmo v trapných rozpacích. Takoví řádní, čistí, zámožní lidé ...
Po dopoledním, ani šelestem nerušeném sněni v (teplých peřinách a studeném pokoji vyšel zas čekat na Jindřicha před úřadem.
Zas se mihla tajemná nějaká postava v šeré síni a prchla před ním zděšeně. Zas svítilo zá- dumčivé slunce podzimní.
„K Urbanovům dnes nepůjdeme," oznámil mu Jindřich, nějak chladnější než včera. „Zuzanka má hodinu, a večer půjdeme do divadla."
Dobře. Tedy k Rehákovům. Jiné rady nebylo. Do kavárny odpoledne se Marcelovi nechtělo a večer v divadle si Jindřich jeho nepřál.
Rozloučili se. Nabízenou půjčku peněz na cestu Marcel od Jindřicha nepřijal. Kde je sežene, o tom prozatím nemyslil.
Stoupal zvolna, mnohem pomaleji než před- včírem, po tichých schodech krásného, střízlivého domu.
VII.
„Marcel! Maicel! Marnotratný syn! Marceli, jsi (¡y to opravdu? Co pak chceš u nás? Proč jsi přišel? Co tě to napadlo ?"
Smála se velmi srdečně. Nevyčítala, že včera marně ho čekali. Byla dokonce zcela nepatrně polinuta.
,Uvedla ho do velikého, světlého pokoje, do příjemného tepla a vůně čerstvých květin.
Z kuchyně současně přiběhla paní Anna v rozkošném domácím úboru, s nahými, rozkošnými lokty, s úsměvem, jímž kdysi okouzlila svého muže. Za ní vešlo vytáhlé, bledé děvčátko, s krásnýma očima; na vyzvání matinčino se uklonilo a podalo ruku s mnohým kroucením a pýřením a velmi se stydělo. Jarmilka...
Chvíli zněl jen matinčin zvonivý, silný hlas; pak se omluvila, že se vrátí do kuchyně, a Jarmilka zmizela též.
Ted bylo úplné ticho.
Marcel podíval se na Růženu'; i ona ho okamžik pozorovala tichým svým zrakem, s milým, trochu hrdým úsměvem.
Nebyla už popelavě bledá její tvář, nebyl unaveně plíživý její krok, ani nemotorný její pohyby.
Dívčina Svižné, štíhlé postavy, upřímných očí, zdravě růžových lící a volných, energických po- hyba zjevila se po pěti letech udivenému tulákovi.
Nedívala se tak oddaně jako Blanka, nelaskala tak teple jako smavá Zuzanka; bylo určité sebevědomí a trochu chladu v její bytosti. A byla to bytost tak mile dívčí i tak rozdílná od dávné vzpomínky ...
Podivil se upřímně: „Ale ty jsi hezká!"
„Vždyť jsem ti psala, že se ze mne stala hezká holka."
Neptala se ho na nic. Jen usměvavě a pozorně se na něho dívala.
Mlčel, rozhlížeje se po pokoji.
Ano, tak si představoval jejich příbytek, právě tak. Světlo, vzorný pořádek, přísný, důkladný .nábytek, černé, drahé ,piano. Žádné trety, .sošky, yá- sičky, podobizny — nic takového. Málo obrazů, vzorná knihovna.
„A kde pak je pan Řehák?" vzpomněl si, když nábytek, koberce, knihy i obrazy prohlédl. „A kde Růženčina hračka? Děťátko?"
„Karel přijde za půl hodiny," odpověděla se vší jistotou, když byla pohlédla na hodiny. „A Anička spí."
„Anička? Proč pak jste ji tak střízlivě pojmenovali ?"
„Protože jsme lidé střízliví a protože se i maminka tak jmenovala. Na to ty se snad už ani nepamatuješ."
„Ano, pravda, byly obě Anny. První i druhá. Máj i červenec. Pamatuji se, že tě bolívalo, když j í říkal Anuško, kdežto první byla jen Andulkou."
„Nezměnil se; aspoň v drobné zlomyslnosti zůstal si věren... Ale hubený je, můj bože, hubený a bledý a smutný ..."
To říkala mateřským polohlasem, pro sebe, usmívajíc se trochu soucitně i povýšeně.
„Ztracený syn —" mluvila, „vrátil se! Svět nedal slávu, nedal život, nedal splnění. Svoboda zjevila se osudným klamem. Pyšný odbojník otročil -— a jen vzdor nebo lhostejnost k domovu nedaly mu vrátit se dřív. Až jednou — jednou —" Pokračoval: „ — na večer, když bylo příliš studeno mezi neznámými a když nebylo s kým jít na flám — tehdy napadlo ho vrátit se — a tak jej tu máte. Jen se mne, prosím vás, neptejte, co soudím o reformě manželského práva —" „A co pak ti řekl olec? Jaké bylo shledání?"
„Otec... já jsem u něho ještě nebyl."
„To je hrozné."
„Má první cesta byla na nábřeží, pomodlit se v chrámu krásy a —" „Odpoledne okamžitě půjdeš domů."
„Oni se mne zhrozí, jak vypadám —" „Dám ti šaty i prádlo."
„Po panu Řehákovi."
Nevšimla si tónu trpké elegie v hlase jeho a řekla velmi prostě a nemilosrdně: „Nu, ano, jste tak stejně velc-í, jen trochu volné ti to bude, ale jakáž pomoc — zatím —" Sklopil pokorně' hlavu. „Třetí den v Praze a u otce nebyl!" „Má první cesta byla k vám — byla k tobě — tys nebyla doma. To mne dojalo —" „Starý Marcel! Komediant, mluvka." „ — šel jsem do kavárny, tam byl Jindřich. Di uhý den šel jsem s ním do podivného, starého domu, k podivné, staré rodině. Jako jarní, zlatý paprsek kmital se tam v šeru a smutku jasný zjev dívčí, laskavý, soucitný. Nebylo sladkého posměchu v jejích slovech, nebylo blahosklonné útrpnosti v jejím účastenství..."
„Zuzanka! Tys byl u ní? Ty ji znáš? Ach, ano, pak jsi si měl vzpomenout na svou nudnou milou z mládí!"
„Vzpomněl jsem si. Mluvili jsme o tobě se Zu- zankou. Zuzanka tě má strašně ráda."
„Strašně ? Proč strašně... Má mne ráda, já ji též. Jo to statečná, krásná bytost." „Sympatie jsou tedy vzájemné." „Je v ní tolik síly, tolik obětovnosti." „To je slabost. K čertu s obětovnosti. Ženská mánie."
„Starý professor to také říká." j,Možná, je to docela hezké slovo." „Proč však užívá této ženské mánie ? Proč ji přijímá ?" í „Inu..."
UBUŠE: Právo na št$stí. 4 „Ach, jděte, vy siláci; vy chytříl Posmívají se Zuzankám, pohrdají jimi... ale sloužit si dají od nich."
„Vždyť on ji stále posílá, aby si šla za svým štěstím."
„Ano, říká ,jdi' — a znamená to: ,zůstaň, potřebuji , tě'."
„Co má tedy říkat?"
„Má mlčet. Nemá se posmívat."
„Ona by stejně neodešla."
„Právě proto má mlčet. Nemá se posmívat 1" „Ale, prosím tě, jakou má pro něho cenu taková láska, taková obělovnost, když ví, že by i u nemocného psa zůstala —?"
„To zas řekl Urban, vid? To je člověk tvého srdce, to věřím!"
„Ne, srdci mému je Zuzanka milejší, Urbanovi se jen podivuji."
„Urban je nešetrný, zlý člověk. Nemocný člo věk," opravila se.
„Zdraví lidé bývají zpravidla trochu nudní."
„Díky!"
Smála se velmi půvabně. Byla hezčí než Zuzanka. i V půl třeli -— jak předpověděla Růžena ■— přišel pan Karel Behák z kanceláře. Projevil stojně srdečně potěšení ,z jeho návratu jako žena jeho a pozval ho k obědu.
Marcel všecek ztichl, zčervenal, klonil se nemotorně a smutně, pozvání poslušně přijal. Ostatně měl hlad.
Oběd byl znamenitý, po obědě černá káva bez rumu, ale cigaret hojnost.
A ku podivu: hovor plynul velmi volně, velmi srdečně. Nikdo jio nezkoušel. Ba nezeptali se ho ani, co hodlá počít, jestli dostudovat či jak a kde se uchytit.
Byli ku podivu taklni, Řehák i žena jeho.
A ani tetinka se na nic neptala, ani Jarmilka, ani malinká Anička v peřině.
Aničku přinesla tetinka po obědě na ukázku, záříc láskou a hrdostí. Nazývala se skromně babičkou a lahodilo jí, slyšela-li dvorné poznámky. I Marcel pokusil se o takovou poznámku, ale za-^ červenal se silně nad její kostrbatostí. Přece však tetu potěšil a byl odměněn svůdným úsměvem.
Miminko natahovalo drobounké ručky po dívčině, své mateři. Vzala je a řekla: „Vzdálíme se. Marcel je nesmělý v styku s mladými dívkami."
Odešly všecky, a Marcel osaměl s Řehákem, svým švakrem či bratrancem — nevěděl, kterak ho nazývat.
Očekával bezpečně, že teď konečně začne švakr či bratranec (nebo strýc?) mluvit o programech... nebo aspoň o vážnosti života. Bylo však souzeno, že z úžasů toho dne nevyjde.
Pan Řehák mluvil s ním i dále stejně přívětivě a slušně o věcech všedních. S velkým zájmem ptal se ho na jeho cesty a na dojmy, jakými naň působila velká města německá, která sám dobře znal.
„Víte, to se mi na vás líbí," řekl mu pan Řehák, „že jste tak nesdílný — literárně myslím. Jiný 11a vašem místě už by byl napsal feuilletonů a básní! — vždyť vy jste prošel hezký kousek světa a zajisté 4* jste těch pět let i prožil — to nebylo, jako když dostaneme cestovní stipendium! a lile, nečetl jsem od vás nikde ani řádky. To je ku podivu vzácný úkaz u nás, kde se zbásňují i výlety do Chuchle. To se mi líbí."
„Jste si tak jist, že nikomu nepíši? Čtete všecko, co u nás vychází nebo pokouší se vycházet?"
„Všecko."
„A jestli pak i dceři své dáte jednou všecko cist?"
„Milý příteli, tak daleko ještě nemyslím."
To bylo již přespříliš.
Marcel se rozdováděl.
„Já myslil, že jste jí ustanovil vychování ještě než jste se oženil —?"
Řehák se plně rozesmál. Byl hezký, zdravý muž;, smích jeho zněl příjemně a slušel jeho mužné tváři.
„Myslíte, že jsem se ženil tak moudře? Co vás napadá. Byl jsem zcela hloupě zamilován a nemyslil jsem na svou dceru; myslil jsem jen a jen na Růženku a na to, jak bych se jí zalíbil."
„Nu, to vám asi těžké nebylo," vzdychl Marcel.
„Jen si nemyslete. Byl jsem vždycky člověk poněkud usedlý a Růženka —" Rozmluva přerušena vstupem Růženiným.
Zaslechla své jméno a ptala se žertovným polotónem dámy velkého světa: „Co pak jste si o Růžence povídali?"
Jak šla kolem stolu, zachytil ji muž za ruku a něžně políbil... aj, on i toto dovedl. Pak nebylo divu, že si ji získal. Měl sice málo vlasů — ale to byia nepatrná zajisté vada — „Co pak Aninka — spí?"
Růžena pokývla. V očích se jí zaleskla jakási vlažná blaženost. Marcel chápal... i jemu bylo nějak vlažně v očích i v nitru.
Jistě, u těchto šťastných lidí i nevkus... byl snesitelný.
VIII.
Otec přijal Marcela klidně a přátelsky. Nebyl sice tak zdvořilý jako přátelé Řehákovi, kteří mlčeli a neptali se, Marcel však dnes už něco snesl.
Vyslechl pokorně delší řeč otcovu o novém životě a svolil dokonce... jíl k Řehákovi se žádostí 0 protekci.
Sel, požádal — a za čtrnáct dní už měl místo. Bylo provisorní; odpolední služba (aby měl čas 1 k dokončení studií).
Činil vše jako v snách. Chodil, kam ho poslali, mluvil, co mu předříkávali, sliboval, co chtěli. Kdo? Oni...
„To oni, to oni se mnou dělají, co chtějí," říkal si v malomocném hněvu, mysle na Řeháka a ženu jeho, „jsou to lstiví čerti. Nemluví o práci, nemluví o slušnosti, o ničem takovém, ale žádají to od tebe, poroučejí ti — poroučejí! Chtěl jsem se přece hned druhý den vrátit do Vídně — proč jsem zůstal? Ovšem, ve Vídni byl jsem bez místa a bez peněz — ale volný! A já se tam vrátím, vymknu se jim!"
Snažil se v srdci být u své Blanky. Ta ubohá psala mu skoro denně. Nejdřív odpovídal „přijedu, srdce mé, zítra" — „miluji tě, Blanko, a přijedu za dva dny" — pak umlkal.
A také touto bolestí byli oni vinni.
Byl proti nim zle popuzen, posmíval se jejich rodinnému živoření, nenáviděl jejich klid, pohrdal jejich štěstím — ale přece, přece denně táhlo jej srdce silou železnou do jejich středu, přece nebylo pomoci, musil, musil je večer po kanceláři navštívit, hodinku pii čaji a cigaretě s nimi posedět, v očích a v duši vlažnou blaženost...
Někdy zastihl také děťátko. Bylo tak směšné to lidské mládě, lak uboze klátila se ta růžová kulička, kterou mělo místo hlavy na neviditelném krčku — mělo-li vůbec krk, vždyť kulička seděla přímo na tělíčku a byla jen jakousi nití převázána tam, kde velký člověk má krk.
Bůžena, matka, chovávala je s velkou láskou.
Nemazlívala se ¡s ním nikdy, nemořila ho ukrutnými otázkami, jak dělají hodiny, jak pejsek, ne- šišlala, mluvíc s ním, a líbala je pouze tehdy, do- mnívala-li se, že není pozorována.
Marcel ji pozoroval tajně a rád.
'Byl-li všali sám, posmíval se: „Jaká to rodina! Jaký pořádek, jaké ticho... Ach, jak jiná je moje liloupoučká Blanka. Růženu bych nechtěl, nechtěl, nechtěl!"
Iv Urbanovům tou dobou nechodil. Starý professor zase ulehl, přitížilo se mu značně. Měl nějakou trapnou vnitřní nemoc, léta zvolna jej hubící.
Jednou přišla k Rehákovům Zuzanka vypůjčit si nějaké noty. Zdržela se jen malou chvíli, spěchala zas k nemocnému. Byla chorobně bledá, ale snažila se přívětivě usmívat.
Růžena soucitně ji pohladila po zhublé tváři, napomínala ji, aby se šetřila, a vyptávala se účastně na nemocného. • Zuzanka odpovídala s rozpačitým úsměvem, ja- jakoby se bála zarmoutit svým zármutkem, jakoby se i styděla. Vy šťastní lidé, jakým právem bych vám kalila dobrou náladu? Snad i z hrdosti, aby nebyl někomu jobtížný její zármutek, zapírala jej a vyhýbala se řeči o něm.
A na soucit Růženin odpovídala podivem. Vždyť ona jinak nemůže, než „obětovat se", jak se tomu říká. Vždyť ijí to nepůsobí žádných zvláštních obtíží ...
Jindřich pak vypravoval Marcelovi, že Zuzanka trpí hrozně otcovými rozmary. Frofessor je v tom velmi bídně, a ke konci to nejde... lékař myslí, že ještě rok i déle to může trvat... což je ovšem strašné... nechat takto člověka trpět — když pomoci není. A netrpí on sám ...
Marcel vyslechl Jindřicha skoro bez účasti; byl nyní vzdálen úvahám o utrpení.
Jindřichovi bylo však třeba uvažovati a sdíleti se; i vyhledával Marcela, nedbaje nálady jeho.
1 IX.
Jindřichovi bylo třeba sdíleti se; přicházel k Marcelovi a vyzýval ho k nočním toulkám; jeho šedé, těkavé oči prosily úpěnlivě o vyslechnutí, nebylo možno odolat mu.
Vypovídával tak Marcelovi pomalu, v drobných episodách, svůj život.
Byl pestrý episodami, ale jednotvárný, truchle jednotvárnými nehodami, osamělostí, nemocemi.
Jindřich byl z pěti dětí cliuravých rodičů.
Otec jeho měl chudý obchod papírnický. V úzké, tmavé ulici měl malý, tmavý krám, přeplněný krabicemi, sešity, papíry, tužkami... samými věcmi suchými, zaprášenými, zbytečnými v životě — v takovém aspoň životě, o jakém snil Jindřich.
Zvonek klinkal, přicházely děti s krejcary, některé tak malinké, že sotva k pultu dosahovaly, jen ručky s krejcary ukazovaly se a bylo slyšet zpěvavý hlásek : za krejcar tužku ... za pět sešit... Ubohé děti v městských vězeních ... ubozí prodavači věcí zbytečných. ■ V ulici byla škola a papírník jen jeden; jeho předchůdce tu zbohatl a přesídlil se do ulice světlejší a zařídil si obchod světlý, veselý, skvělý. Jin- dřichovům se však nedařilo. Drobné nehody a ne- •moce hltaly mnoho peněz.
První rok půjčili větší obnos, přišli o něj. Drahý rok nai'odilo se dítě, paní měsíc ležela, dítě stále churavělo, po roce zemřelo. Pak přišlo druhé, přišlo třetí, zas rozstonal se otec — kloubovým rheumatis- mem. Ležel půl roku. Paní prodávala, vařila, prala, děti překážely, její chatrné zdraví tím trpělo, obchod trpěl. Měsíc ... dva nejvýš ... déle nikdy u nich nebylo trochu klidu. Sotva se někdo uzdravil, zas byly ztráty v obchodě, a zas dítě se narodilo.,. zas oheň vypukl a zničil mnoho zboží...
S takovou zvláštní vytrvalostí pronásledoval je osud. Nebylo jediného roku klidu, zotavení. Děti stále se střídaly v nemocech, umírání. Konečně znovu ulehl otec a už nepovstal. Dva roky umíraj ... a neumíral.
Janovi bylo tehdy patnáct let. Pamatuje se živě na všecky dny těch dvou let, na všechny strašné myšlenky, které ho mučívaly. Vzpomíná si živě právě teď, kdy u Urbanů také tak otec umírá... a neumírá ... a kdy strašné myšlenky se vracejí.
Viděl, jak člověk strašlivě trpí, jak je mučen nemocí, nečistotou, vyšetřováním lékaře, obklady, léky, pohledy na rodinu a její soucit i její strach a vysilující práci s ním... kam pohlédne, nač pomyslí, vše bolí, děsí. Útěchám už nevěří. Ví, že není možno, aby tělo tak zubožené, oteklé, se zády už krvavými od ležení, se ještě vzpamatovalo, ozdravělo. Vidí život unikat s proudy černé krve, jež řine se mu z úst... nechce už ani být zdráv... ví, že kdyby i to možno bylo, trvalo by to příliš dlouho... ,a utrpení jeho je tak strašné, že ani den nepřeje si ho už snášet za žádnou cenu.
A den ten musí snést, i druhý, třetí — a bez náhrady. A k bolestem druží se i hrůza před smrtí. Volá ji a děsí se jí.
Sténá: „ta dlouho nejde!" a hned zas: „ta je hrozná!"
Jak je možno — člověka tak mučit? Neskončit jeho trápení? ptá se patnáctiletý Jan. Vzpomíná si, jak jednou viděl v prachu svíjet se ušlápnutou housenku. Bylo mu ošklivo, přemohl se však a zašlápl ji, aby se nesvíjela. Chtěl již jít dál, ale vrátil se, zašlápl ji, aby se netrápila. Byl by si vyčítal krutost, kdyby to nebyl učinil, kdyby ji byl nechal se trápit.
A tu, lile, člověka trápit nechají.
„Nechceš se sám zbavit trápení?" ptával se hlas v nitru. „Není ti pouze nepříjemný pohled na umírání, neiní ti nepříjemno slyšet sténání, cítit zápach ? A svádíš ohledy k sobě na ohledy k nemocnému."
„Vše jedno," odpovídal hlas druhý, „člověk se trápí —• a není, kdo by se slitoval! Ať z jakýchkoli důvodu — Usmrtit ho, bylo by zde jediněi správné. Proč ho nikdo neusmrcuje? Jaké šílenství považovat život za něco tak drahocenného, co nesmí být ani o: vteřinu zkráceno? Jaké neštěstí pra tohoto ubožáka, přestane-li dýchat? Jaké neštěstí vůbec je smrt? Nebýti — znamená prostě nebýti. To není žádná bolest, žádné neštěstí —" A nikdo, nikdo nechtěl Janovi rozumět. Nepovídal ovšem nikomu o rozmluvách dvou hlasů ve svém nitru, dobře věda, že by se mu každý buď vysmál nebo o jeho rozumu pochyboval. A kdyby se i našel člověk, jenž by se nevysmál ani o rozumu jeho nepochyboval, nikdy nenajde se člověk, který by souhlasil se skutkem: zabiti.
A on sám — neměl síly.
Kdykoli blížil se k loži otcovu, vždy zdálo se mu, že ubožák se „zachvívá, že se krčí jako před ranou, že se ho bojí. V jeho očích kalných s opuchlými víčky byla zřejmá hrůza, jakoby tušil, že se ukládá o jeho život, že v hlavě jeho patnáctiletého hocha ukládá se o jeho život, hledají se prostředky, že hoch odchází, vrací se, aby zašlápl svíjející se v prachu housenku ... jen ošklivost že ho vždy přemůže, jen hnus z doteku ...
„Chci být zdráv, chci být šťasten!" sténaly tu oči nemocného a současně slevovaly: „a nemohu-li býtt zdráv, nemohu-li být šťasten, aspoň žít — žít chci 1" Srdce hochovo svírala bezmezná lítost. Rychle, rychle konec, bylo jedinou jeho myšlenkou, aby i tato strašná, marná žádost ustala hlodat v nitru nešťastného, mučeného člověka.
Ale k Činu nebylo síly.
. Snad v pomatenosti — našla by se síla. Šílenec dokáže všecko. Musím sešílet, ptal se hoch, abych dokázal rozumný čin?
Otec dokonal po roce. A do poslední vteřiny dbáno bylo, aby život byl prodloužen. Lékař z povinnosti, rodina z domnění, že by to byl hřích život neprodlužovat, že život je — něco drahocenného.
„Ještě do léta kdyby to tak byl vydržel — mohli jsme jet ven, mohl se ještě uchovatI" kvílela matka, a marně jí domlouvaly sousedky, že je mu „tam lip". Ona to věděla, že je mu lip, ale — uznat to, přiznat se, že i jí je lip, byla by necitelnoSit, byl by hřích. A tak říkala, že mohl ještě žít., a shledávala důvody; proč zemřel, obviňovala nezdravý byt, studený krám, lékaře, sebe — až tomu všemu i věřila.
Po smrti otcově se všem ulehčilo. Ne na dlouho však. Začala pokašlávat nejmladší sestra, zemřela. Nějaký rok šel obchod trochu lip. Jan po odbyté obchodní škole dostal místo protekcí Řehákovou — paní Kovářová přimluvila se za bývalého žáka — Nejstarší sestra se dobře vdala a vzala matku k sobě, i o mladší dva bratry se starala. Ted mohlo být tedy všem lépe. Matka však dlouho neužívala lepších časů. Zemřela za několik měsíců.
V sestřiných očích, pláčem zanícených, přečetl tenkrát Jindřich hroznou otázku: proč jsem se obětovala? proč jsem si vzala starce —.když ta, které jsem chtěla stáří ulehčit, nežije už —?
Bál se od té doby se sestrou se setkat. Bál se své rodiny, osudem prokleté.
Poznal' tehdy Zuzanku Urbanovou ve veselé mladé společnosti hudebníků. Zlákaly ho mezi ně dávné tužby, které se nesplnily — pro odpor rodinného osudu — okiíval mezi nimi. Zamiloval se. Bylaf Zuzanka první děvče, které vlídně zpozorovalo zasmušilého samotáře a usmívalo se na něj a promluvilo.
Brzo však láska její byla mu trápením. Viděl v ní soucit — potom zvyk. Proč by ho měla ráda? ptával se rozezlen. Ale to se jí líbí jeho oddanost... to se jí chce zachraňovat nešťastníka, zcela tak, jak říká otec její.
A on bez ní už nemůže být. živ. Protože ho má — jen tak trochu ráda, protože se o ni musí bát... Lásku třeba rozrývat jako ránu, jinak se zahojí, utiší. V lásce musí jeden milovat víc, jinak vyléčí se oba. Co jiného jsou na příklad šťastná manželství? Nuda, které jsme zvykli. Zahojená rána. Je-li dost dětí, stárne se v starostech o> ně a život tak uplyne, ani se nenaděješ. Milenci nikdy nemohou žít v šťastném manželství. Buď by se unu- dili, nebo jeden trpí a druhý žije z touhy jeho, z jeho bolesti.
Jak došel Jindřich k tomuto thematu, našel u Marcela živější pozornost. Našel i souhlas, šťastné manželství... je zajisté nejtrapnější nuda, jakou si možno pomyslit.
A jal se probírat manželství známých lidí, směřuje opatrně k jedinému, jež ho skutečně zajímalo.
Jak si vysvětlit štěstí Řeháka a ženy jeho ? Ti dva ... se snad nenudí ? • Ti dva... zdá se, dovedli si najít štěstí bez nudy... To řekl jen proto, aby mu bylo odporováno. Jindřich skutečně živě odporoval: „Není možno, není možno! To je právě takové hrozné šťastné manželství par excellence! Tobě je u nich dobře, je tam teplo, čaj, cigarety, vlídnost, nikdo se tě neptá po státnici a nepeskuje pro špatný život jako doma — a tak se ti zdá všecko u nich pěkné a neobyčejné. Ostatně... bůh s nimi, o ně nám teď nejde —" Marcelovi o ně šlo, právě jen o ně ... ale mlčel z opatrnosti, Jindřich mohl by ho podezřívat, jako sám byl Marcelem kdysi podezříván. A to by bylo příliš směšné.
X.
Růžena uložila spící dcerušku opatrně do kočárku, urovnala záclonky, aby ji světlo nebudilo, usmála se, slyšíc ji spokojeně oddychovat, a sama spokojena, vyšla z ložnice, prošla jídelnou, a nahlédla do pokoje mužova.
Kouřil a psal něco.
„Dali ti černou káru?" zeptala se starostlivě, a když přisvědčil, vzdálila se zase s tímtéž pocitem spokojenosti z vykonané milé povinnosti a z vědomí, že i 011 je spokojen, jako byla opustila prve spící dítě.
Dítě spalo, zdravé, teplo zaopatřené, nasycené, muž zabýval se nějakou prací, dostal svou černou kávu, kouřil si svůj oblíbený doutník, také zdráv a teple zaopatřen a nasycen... Vše bylo v pořádku.
Růžena vrátila se do jídelny k rozečtené knize; přectla půl stránky a odložila knihu. Lidé v knize a osudy jejich nebyly jí dnes dost zajímavý. Zachtělo se jí čisti v knize vlastní.
Ctla: „Jsem šťastna, byla jsem vždycky šťastna. Zemřeli mi rodiče — to byla velká bolest — ale ta přebolela, a nelze říci, že by život můj byl nešťastný. Nepoznala jsem bídy, hladu, nelásky.' Dobře se mi žije, dobře. V dostatku, v pohodlí, v lásce ...
To je .. . divné."
Ale nebylo divné to, že tak dobře se jí vždy žilo; divné bylo, že o tom najednou myslila, že se tomu ... divila.
„Anička spí... jen aby byla vždycky zdráva..." říkala si dále v knize své, „muž si pokuřuje, je mu dobře v zatopeném pokoji; je hodný a hezký a miluje mne —■ a milujeme se. To je jisto. Večer přijde Marcel. Bude veselo. Marcel je hoch lehkovážný, ale dobrý. Je Marcel šťasten?"
Zasmála se tiše.
„Ten divoch! Zse, že se mu líbí Zuzanka Urbanová. Chtěla bych, aby se mu líbila. Ovšem, je tu také Jindřich. Ale ten je pro ni příliš lěžko- myslný. Jí by slušel ztřeštěný Marcel.
A to jsou všecko hlouposti, hlouposti, hlouposti !"
Vstala a přešla bystře ke knihovně, aby tam uložila knihu, která jí dnes byla cizí.
Do pokoje vešla služka a nesla jí psaní.
Růžena, mile překvapena, podívala se na písmo. Nepoznávala ho však.
Otevřela, čtla: „Drahá paní, čekám na Vás, přijďte ke mně okamžitě, závisí od Vás všechno, můj život, mé štěstí, přijďte, prosím, jsem zoufalá. Vaše Marie Pavlíková."
Ach, ta ... Chudák. Paní, jejíž manželství nebudilo by soucitnou hrůzu Marcelovu a Jindřichovu. Paní hezounká, mladá, asi čtyry roky vdaná... a nešťastná — Růžena poznala ji v prvním roce jejího .manželství, sama tehdy ještě svobodná. Byla s malinkou a Jarmilou na letním bytě. Celé léto uprostřed lesů, v zelené, smavé dolině. Bylo to po smrti otcově. Matinka mnoho plakala, vyhledávala známé, aby jim mohla povídat o svém hoři, o výtečné povaze nebožtíkově, o tom, jak byli spolu šťastni, jak se milovali...
Růžena stranila se lidí a toulala se sama • nebo s maličkou Jarmilkou po lesích, vyhledávajíc tichá, neznámá zákoutí. Čtla mnoho a dopisovala si s Marcelem. Knihy a rozmluvy v dopisech nahrazovaly jí styk s lidmi. Nepřipadala si osamělá, jen teskno jí bylo, líto otce, líto matky, že odešli, že nejsou s ní v krásných lesích.
V červenci přijelo mnoho nových hostí. Přijeli také veselí, mladí manželé, trochu směšní zamilovanýma svýma pčima, dětinským mazlením. Ubytovali se v téže ville jako paní Kovářová s dce- rami. V poledne sedávali u téhož stolu. Jarmilka je sblížila, upozorňujíc na sel«' každého svou roz- milostí, jíž si byla už trochu vědoma.
,,To je hezká holčička!" vykřikovala paní opojeně, „šla ke mně!"
Holčička šla, vybídnuta matinkou.
Pán se představil: „Inženýr Pavlík."
Paní se ptala, kolik je holčičce let, a divila se, jak je velká. Potom se ptala, po kom mají milostpaní a slečna smutek.
A druhý den už hovor plynul srdečně, jak jen plynouti může mezi ženami — jsou-li buď velmi šťastny nebo velmi nešťastny.
Za týden opustil Pavlík svou ženu a dojížděl pak jen v neděli za ní. Ona usedavě plakala, loučíc se s ním. Zpozoroval, že se jim lidé usmívají, začervenal se, odstrčil ji jemně a zasmál se.
Bylo to poprvé, co zpozoroval, že se jim lidé smějí a co se začervenal.
Snad kdyby byla tenkrát i ona zpozorovala a začervenala se ...
Ale její láska rostla denně.
Když odjel, chodila stále s paní Kovářovou. Někdy i Bůženu přemluvily. A vypravovala jim, že si muže svého vzala skoro bez lásky, jen tak, že jí nebyl protivný, že měl slušné postavení a ona jmění, takže nebylo se obávati nedostatku, a že jí bylo dvacet let, a že se bála, že by se po dvaceti letech už nevdala.
A potom, když ho poznala, jak je hodný a roz- inilý, tak si ho zamilovala, že by bez něho ani hodinu déle nemohla žít.
,,0n je takový hodnýl Takový milý! Tak mě má rád!" vykřikovala svým vášnivým, žasnoucím hlasem.
Pak, když se všichni vrátili do Prahy, i zde je navštěvovala. Zamilovala si Růženu, byla nadšena jejím sňatkem. Sama však nebývala už tak veselá, tak šťastně užaslá životem.
Její muž byl mladý, horkokrevný člověk, a srdce předobré, ale lehké, její láska byla věčně věrná, pokorná, nadšená. Znudila ho. Líto mu jí bylo, snažil se být k ní stejně laskav, ale ohně už tu nebylo. Rána se zacelila. Krvácela jen její.
A protože byl mlád, bohat, protože svět byl mu otevřen, ženy krásny a přístupny — hledal nové úžasy. Očekávané ohromné štěstí se v manželství nezjevilo a jemu bylo těžko žít bez ohromného štěstí, i hledal je jinde.
A poznával teprve nyní ženy, pro které „stojí za to žít" — a cítil, že ani ty nejsou ještě osudem, nejsou „první láskou".
Srdce jeho rozechvělo se nesmírným udivením a dychtivým očekáváním lásky-osudu.
Domov byl mu jen místem odpočinku po únavě „prvních lásek". Jen ve chvílích odpočinku se k ženě vracíval, pociťuje soucit s ní jako rozkoš, přijímaje vděčně její odpuštění, vyhřívaje se v něm a libuje si v pocitu své bídy. — Jeho lásky byly mladé ženy starých boháčů, byly herečky, zpěvačky. A spíše byl vždy on sám více milován. Jeho výrazná, poněkud drsná krása, mladistvá pružnost pohybů, kouzlo pohledu, úsměvu, řeči... i to, že byl ženat, to vše vábilo snivé l,IBUŠE:|l'rávp na štěstí. 5 a vášnivé ženy, že šly za ním slepě a zmámeně a vzdávaly se v šťastném pláči.
To žena zákonná nikdy nedovede 1 říkal si pak doma.
Rozdělil si ženy na „zákonné" a na „lásky''. V manželství, usoudil, láska možná není, a není to tudíž ani vinou ženy, ale proto přece byl k ženě své stále surovější a bezohlednější.
Proč nechápe, že sama si škodí? Proč není hrda? Žena má být hrda!
Zdálo se mu, že je velmi lehko být hrdým, že si možno jen poručit.
„J á, kdyby mně se to stalo ..."
A protože si dovedl lehce představit, jak by pohrdnul nevěrnou ženou — svou ženou — domníval se, že i jí to může být lehko.
Jednou, bylo to ještě v počátcích jejich rozvratu, byli oba pozváni k Rehákovůnr na domácí hudební večírek; před narozením dcerušky byly tyto každou sobotu u Řeháků. Chodíval tam i Jindřich a Zuzanka.
Pavlík okouzlen byl Růženou a nedovedl se dosti přemáhat. Líbila se mu, že byla ženou jiného, že byla svěží a hrdá, že tušil značné překážky v dobytí její lásky.
Představoval si už všecky slastné podrobnosti tohoto dobývání, a oči se mu leskly očekáváním.
Růžena nepozorovala pranic, za to bystře vidělo raněné srdce Mariino.
A od té doby nepřišla už s mužem k Reháko- vům. On sám nemohl přijít... a tak nedošlo ani k pokusu dobývání.
Růžena věděla, slyšela o historiích jeho lásek, některé i znala. Některým historiím věřila — těm, s kterými ho sama na ulici potkávala, jiným nevěřila — těm, které znala, které byly její spolužačky a dle jejího mínění šfastně vdány.
A ted dostala tento zoufalý lístek.
Co jí asi chce ubohá paní ?
Růžena okamžitě se oblékla, oznámila muži, kam odchází, poručila služce, aby připravila čaj, až přijde Marcel — a matinku požádala, aby obstarala večeři — kdyby do té doby se nevrátila.
Pak spěchala k paní Pavlíkové.
Adresa nebyla udána, a Růžena u Pavlíků posud nebyla, pamatovala se však na jméno ulice, když ji jednou paní Pavlíková zvala, a věděla také, že je to nárožní dům.
Zeptala se ve dvou nárožních domech, všude ji nevlídně odbyli, ve třetím pak dověděla se, že tady sice bydlili, ale před měsícem se vystěhovali — tam a tam.
To bylo hodně daleko; Růžena sedla na tramway, bylo jí však dvakrát přestupovat a čekat — a tak dojela už za šera.
Byla v předměstí jí málo známém, musila se na ulici ptát.
Konečně našla i číslo a vešla do domu spoře osvětleného.
Ve třetím poschodí, kde bydlili Pavlíkovi, ani už nesvítili.
Zazvonila, čekala, nikdo jí nepřicházel otevřít.
Vzala za kliku — bylo otevřeno. Vstoupila.. Octla se v úplné tmě. Dotápala se k nejbližším dve- řim, stísněna neurčitou obavou, zaklepala; nikdo se neozýval, otevřela dveře.
Z ulice padal sem odlesk plynového světla, jinak byla tu tma a ticho.
„Je zde někdo?" ptala se ustrašeně.
Na pohovce blíže okna někdo se pohnul.
„Co pak ?" ozval se rozespalý mužský hlas. Nerozeznávala dobře, je-li to hlas Pavlíkův.
„To jsem já ... Řeháková ... Odpusťte."
„A to jsi ty..." mluvil hlas líně a sladce. Muž na pohovce se protáhl, vzdychl z hluboká. „Ty, Emilko ?"
„Ne, Řeháková ... Máte všude otevřeno ... mohl by vám sem někdo... Vaše žena mi psala, abych..." i Muž se probudil, posadil; v polosvětle u okna černala se rozcuchaná hlava.
„Ach, to jste vy, slečno... slečno!" mluvil muž tímtéž líným, dobrotivým, sladkým hlasem a smál se důvěrně.
Růženě bylo trapno.
„Paní Pavlíková není doma?"
„Kdo?"
Zas ten smích.
Růžena si náhle vzpomněla, že se snad zmýlila, že tu Pavlíkovi nebydlí. Rychle se omluvila a vyšla, vrážejíc ve spěchu do skříní a do zdí.
Slyšela ještě, jak muž se zase převalil, jak pohovka zapraskala.
Vyšla, podívala se na lístek na dveřích. „Ing. Stanislav Pavlík." Ne, nemýlila se. A hlas byl přece také jeho ...
Ale vrátit se už nechtěla. Marie nebyla asi doma. Snad se jí nemohla dočkat. — Růžena vyšla na ulici a přemýšlela, co teď. Snad aby počkala... Ale doma ji čekají...
Vykročila nerozhodně... v tom poznala v dámě bez dechu k ní spěchající paní Pavlíkovou.
Vysvětlilo se: paní Pavlíková nemohouc se dočkat Růženy (na udání adresy nevzpomněla — takovou maličkost!), rozběhla se k ní, tam jí ovšem řekli, že Růžena je u ní, a tak se vrací. A chytla Růženu za obě ruce.
Růžena pověděla krátce o otevřeném bytu a o panu inženýrovi, jenž jí nepoznal...
Marie se nervosně rozesmála a soixčasně zděšeně vykřikla: „On je doma?"
Třásla se na všem těle, klesala skoro. Růžena ji podporovala a vedla k domu.
„Ne, tam ne!" bránila se Marie, „to on teď přišel. Celou noc nebyl doma. To už kolikrát celou noc nebyl doma... ale já už to zkrátka nesnesu! Já —•" Nemohla mluvit, chytala se za límeček, aby jej uvolnila a zas se smála.
„Vy mi musíte pomoci!" řekla náhle zcela klidně, „vy jediná to dovedete. On si vás tak váží... Kdysi byl do vás zamilován, vím to, proto jsme k vám přestali chodit, já jsem se vás bála... Ale to už minulo, on si vás nesmírně váží, protože vaše hrdost, vaše nepřístupnost... on, víte, nepoznal ještě takové ženy ... Moje drahá, drahá!"
Růžena snažila se ji přimět k návratu domů. připomínala stále otevřený byt, marně.
„Já dnes domů nepůjdu!" se zlým, vítězným bleskem v očích prohlásila Marie. „Ať také jednou pozná, co to je strach o někoho ... A je jistě doma — ? A co říkal? Byl opilý, viďte. Ano, teď i pije. A víte, co se vlastně stalo? Dřív bláznil on ženy, teď zbláznila ženská jeho! Tak. A jaká ženská ! Bože, dřív aspoň to byly lepší ženské... dřív si vybíral... žádná nebyla sprostá ... Ale tahle je ... tahle je . .. sprostá!"
A ubobá, ponížená bytost plakala steskem pro ty lepší ženy ... které nebyly aspoň sprosté ...
„Je to, představte si, rozvedená žena a žije s jiným, bohatým, on ji vydržuje a Stáňa... Stána ji někde uviděl a zbláznil se... ona se mu směje, přijímá od něho dary i peníze a směje se mu a on... se plazí před ní — Ach, taková bestie! Tak špatná dovede být jen ženská! On by nebyl takový, to ženské, ženské samy ho zkazily! On byl takový hodný, vždyť jste ho znala — —" Nevěděla, že on je posud tak hodný, že srdce jeho stále tak měkké, citlivé... že sama je vinna, protože nedovedla se věčně líbit, že nedovedla m á- 1 o milovat — a takový hřích že muž neodpouští.
llůženino srdce bylo ovšem ihned nakloněno Marii. Souhlasila s jejím úmyslem nejiti domů a chtěla ji vzíti k sobě.
Vedla ji tak několik kroků, ale Marie se zastavila, ohlédla... a všecka ticha, pokorná, ubohá I roztoužená ... zašeptala prosebně: „Ne, nechte mne ... Půjdu domů . .."
„A co jste chtěla ode mne?"
„Ach... nic. Je to mamo. Odpusťte. Půjdu domů. S bohem."
Stiskla Růženě obě ruce a zmizela v domě, než se Růžena nadála. Její oči byly plny slz, hanby, bídy — a přece i ony žádaly štěstí a domnívaly se míti na ně plné právo.
A v knize Růženině bylo jen a jen štěstí. Plno lásky, ani stínu hanby a pokoření. Všechno, co srdce žádá.
Ci bylo něco nesplněno?
XI.
Zuzanka s matkou seděly u postele otcovy, mdlé, nevyspalé a poslouchaly jeho těžký dech.
V pokoji byl dusný zápach hniloby. Venku mrzlo, okna nemohla být dlouho otevřena.
Ještě asi měsíc... řekl dnes doktor.
Zuzanka dívala se na znetvořenou, vyzáblou tvář otcovu, kdysi tak výraznou a hezkou a počítala, kolik má měsíc dní, kolik nocí — kolik je to hodin, kolik ještě obkladů, -prášků, kolik výkřiků, stenů ...
Ptala se: mám ho ještě ráda ? Přeji si, aby se uzdravil? Aby zemřel? Proč nemohu vyjít ná svěží vzduch, proč nemohu do světa, za štěstím?
Marcel Kovář odešel kdysi, neptal se, jak bude otec jeho bez něho umírat. A přišel zas, když srdce poničilo — opustil milenku a zas je šťasten bez výčitky, bez otázky.
Jen ona nemůže, nesmí na krok z domu, z trápení. Je mladá, zdravá, chce se jí krásného, plného života, zpěvu — — a je připoutána k stáří, nemoci, umírání.
Vadne v zápachu hniloby, při pohledu na zkázu života.
A přece ... přece ví, že jedná zcela svobodně, že nepřináší oběti. Jakoby posud nebyl čas uvolniti se. Jakoby i toho všeho k plnosti života bylo třeba -— jakoby i všechno dobro jen ze sobectví konala, jakoby tušila, že je jí třeba k dosažení lepší budoucnosti trpěti zatím.
Až přijde chvíle osudná, pak i ona bude jednat bezohledně, protože jinak jednat nebude jí lze.
Až přijde život!
XII.
Posledního prosince pozvali Řehákovi opět svou společnost na hudební večer, poprvé po dlouhé pause, na rozloučenou se starým rokem, a k uvítání roku nového písněmi.
Také Zuzanka slíbila přijít a zazpívat, nebu- de-li otci hůř. V posledních dvou dnech značně se mu ulevilo, lékař zase doufá.
Přišla s Jindřichem.
Pak několik přátel Řehákových, dvě mladičké dívky konservatoristky a paní Pádovská, kdysi operní zpěvačka, nyní učitelka zpěvu, paní šedovlasá, krásná. Mladistvě černé a skvělé oči její měly posud plnou záři bohaté minulosti; nezpívala už, ale hlas její byl posud hudební, lahodný.
Zuzanka byla její žačkou, nejmilejší a nejna- danější.
V jídelně i v saloně rozsvítili velká světla, a všecky ženy zkrásněly v nich. Mladičké dívky kon- servatoristky v šatech zelenavých byly jako první květiny, Růžena a Zuzanka, oděné bíle, podobaly se jasným, veselým obláčkům-beránkům, věštícím dobrou pohodu.
V Marcelovi, jenž přišel, aby se posmíval, zatajil se dech z tolika krás.
Marcel byl pozván, aby četl své verše, odřekl však v oné náladě, kdy sliboval si posmívat i se měšťanské rodině a jejím vznešeným hostům; ted by byl jistě svolil, bylo však už pozdě.
Večer zahájen byl „dojemným triem", pak zpívala Zuzanka módní svěží písničky, doprovázena učitelkou svou. Zpívala tak hezky, že ji paní Pá- dovská políbila na zlatou hlavu, plaše nakloněnou.
„Zlato a stříbro se políbilo," šeptal Marcel Růženě, zapomínaje, že přišel se posmívat.
„Dnes se mi líbíte, Zuzanko," řekla paní Pá- dovská, „dnes jste to zase vy, zase čerstvá, zas patříte životu. Jen hlavu vzhůru — živí patří živým !"
„Ano, Zuzanka je dnes krásná. .." mluvila Růžena s Marcelem, usmívajíc se na něj, „a zpívá, jakoby jaro bylo ..."
„Jaro není ještě, ale nový rok bude, nový rok... ještě dnes!"
I Marcel se usmíval.
Byl večer úsměvů, svěžesti, tušení, zrychlených bušení srdce, tajeného dechu, nevyslovených vyznání.
Při Čaji řekl někdo, koře se paní Pádovské: „svěží srdce."
Paní Pádovská podívala se na všecky mladé dívky kolem stolu, i na Růženu.
„Protože pan Marcel Kovář odřekl čisti své verše, budu já vám vypravovat svou povídku. Aby nebylo mezery v programu, pouze proto —" dodala koketně.
„Svěží srdce, řekli jste. Povím vám tedy povídku o svěžím srdci —" Mladistvě černé, skvělé oči šedivé paní zamyslily se, zapátraly v dálce — — Počala vypravovat: „Tančila jsem v hospůdce za městem — v špinavé a dusné hospůdce. V prachu a kouři haslo žluté a kalné světlo lamp, ale nehasl žár mladých srdcí.
Měla jsem zádumčivého milence, dával mi připíjet hořkého piva a byl velmi pokorný, vášnivý, jemný. Mně bylo tehdy šestnáct let, života jsem nebyla dosud poznala, doma mne střežili rodiče, mimo dům ochraňoval si mne milý, pranic jsem o světě nevěděla.
Vyšli jsme z hospody, byla sladká, zádumčivá noc letní. Milý se chvěl, milý mne vinul k sobě a pohlížel na mne zamilovaným, hluboce snivým zrakem.
Byli jsme v polích a před námi hořelo město v bohatých šňůrách světel. Noc byla sladká a smutná jako mé srdce.
„Rád", „ráda" chvělo se hudebně v sterých polotónech mezi polibky v noci sladké a temné.
Potkávali jsme tiché druhy — milence; ,,rád", „ráda" chvělo se i kolem nás v polibcích.
Potkali jsme však i milenku plačící, ubohou, nebol' hoch! ji hil —• snad ze žárlivosti, snad z nudy, či z obého; a nejspíš z obého.
Ale ne. Začnu jinak —" Paní vstala a přiblížila se k světlu velké lampy na stojanu, lampy velmi tiché a skoro usměvavé.
Všichni s podivem se na ni dívali, jak byla krásná. Obě mladé dívky, čerstvé růžové květiny, současně si povzdechly. Přály si být tak krásny jako šedivá paní, přály si mít život za sebou, aby mohly vypravovat povídky hlasem zvučně z dálky znějícím.
Přály si býti dojaty minulostí, dávnými láskami. Přály si vzpomínat a usmívat se v slzách. Bylo jim šestnáct let.
Páni usedla blíže tiché lampy, všecka tmavě oděná a vypravovala hudebním hlasem svůj příběh: „První scéna mého života, na kterou se pamatuji, vypadá asi takto: J\Ta konci města, skoro už v polích, je veliká zelinářská zahrada — veliká pláň bez stromů, bez květin, jen střízlivé čtverce zeleniny všude, i Ve skleníku samá zelenina ...
Mezi užitečnými záhony prochází se malá holčička, hezká, malá holčička.. Má novou zástěrku, a je šťastna, že má novou zástěrku, jen kdyby ji také děti ze sousedství viděly, vždyť toho je nutně třeba, holčička sama se ze zástěrky radovat nemůže. Žádná holčička se sama radovat neumí.
Nu, na štěstí přichází tamto sousedovic Bedří- šek, nejdůvěrnější přítel Blaženčin.
■Téje, Blaženka má novou zástěrku, jest první jeho slovo, jakož se dalo předpokládat. Blaženko, jakou barvu má ta její zástěrka? Bedříšek zná posud jen barvu bílou a modrou, ty druhé si plete.
Blaženka vypíná prsíčka... připadá si velmi dospělou, vysoko nad ubohým Bedříškem, který... který ani... (jak pak to dnes povídal tatínek o velkém bratrovi ?) — aha, „nezná ceny peněz". To zní velmi moudře, trochu nesrozumitelně, jako velcí často mluvívají a Bedříšek jistě neví, co to znamená. To řekne Bedříškovi, ať už se to hodí či nehodí na jeho všetečnou otázku.
Ach co, jakou barvu... co by mu to bylo plátno vědět, když ... nezná ani ceny peněz!
A s pyšným a útrpným úsměvem odvrací se Blaženka od svého přítele. Ten pootevřel ústka, v očích kmitlo se pokoření a lítost... ach, lítost. Bedříšek měl lítost, Blaženka mu ji způsobila krutými svými slovy. A proč?
Všecka zlatá a sladká radost letního jitra pohasla; nová zástěrka pozbyla všeho půvabu, celý den zesmutněl...
Proč jsi mi udělala lítost, Blaženko ? Blaženko, proč jsi mne ranila? Co jsem ti udělal? Jsi zlá holčička, Blaženko. Holčičky mají být hodné, chtějí-li být veselé a šťastné.
Chtěla jsi se zablýsknout, za každou cenu zablýsknout, vidi Ale život nedovoluje za každou cenu uspokojení vymáhat. Zablýskla jsi se, ano. Ohromila jsi přítele podivuhodnou větou, které nerozuměl. Jsi patrně vzdělanější, duchaplnější než 011 -— ale — je ti to co plátno? Jsi šťastna teď? Nu, vidíš, nejsi. Bolí tě má bolest — netěší tě už pranic. Ani zástěrka, ani hra už tě dnes těšit nebude.
To je strašně hloupé, myslí si Blaženka v nej- tajnějším koutku srdce; marně však přemítá, jak by se daly věci uspořádat.
Druhý den už ovšem o ničem neví... ani ona, ani Bedříšek.
Ale po letech vrací se tato starost.
„Šťastným být a jiné blažit" — tak nějak jsme si to psávaly do památníků, když jsme byly zcela mladé! Tehdy ovšem byl to jednoduchý a spolehlivý recept. Později objevily se jakési nesnáze.
Vraťme se do hospůdky za městem. Ze zelinářské zahrady bylo tam zcela blízko a chodily tam chudší slečinky k tanci, švadlenky i Blaženka zahiadníkova, totiž já.
„Šťastným být a jiné blažit," říkali mi také doma, ovšem poněkud prostšími slovy. Znamenalo to: pobav se, dceruško, pobav, ale hled, abychom i my z toho něco měli. Ženicha, kterého jsme ti vyhlédli, si važ, je to řádný chlapík, bude nám všem, všem dobře!
To mile znělo: všem bude dobře!
Zajisté. Byl to řádný chlapík, ten můj první milovník a měli jsme se překrásně rádi. Chodil k nám večer po práci a tatínek posílal pro pivo ... v neděli jsme chodívali tancovat a jak jen jsme mohli, líbali jsme se a těšili na svatbu.
Šťastným být a jiné blažit.
Ale co ta chudinka, kterou jsme potkali oné osudné neděle, když jsme šli domů nocí sladkou a smutnou? Když v polích chvěly se polibky a přísahy ? Měla jistě v památníku také onu průpo- vídku a měla ji i v srdci, o tom nemohlo být sporu, a on měl také snivé, pokorné, zamilované oči..."
„Uvěříte?" — paní se vzrušeně pohnula, vzpřímila a porozhlédla po svých posluchačích. „Uvěříte ? To jsem nikdy pochopit nedovedla, proč ze dvou srdcí jedno vždy pokorněji bije, vždy poslouchá, ustupuje, obětuje se — a druhé je pánem, je modlou —" „Snad... snad i v tom je blaženost," hlesla nesměle jedna šestnáctiletá; hned se však zarděla pro svou mladistvou něžnou poznámku, i dodala s dobrosrdečnou ironií: ,,— býti bita —" „Ale ovšem, zajisté," přisvědčila paní, „i v tom je blaženost, ale stárneme brzo, vadneme, uticháme, býváme-li bity a nebráníme-li se... a já jsem se vždy hrozně bála stáří a já jsem si chtěla zachovat srdce věčně svěží a usměvavé... lehké jako pták! Aby jen zpívalo a poletovalo tím krásným božím světem.
Byla to podivuhodná noc tenkrát, osudná, krásná a tak dlouhá! V ní snad nejvíc jsem uviděla, pocítila, prožila...
Mému milému nechtělo se domů. Uvolňoval stále kiok, zdržoval mne jemnými polibky, byl neskonale něžný. Ani mně nechtělo se domů. Ne, jen ne domů.
Před námi v dálce hořelo město v světelném šperku ... samá zlatá šňůra... Zavolalo. Zavolala jasná, nebezpečná budoucnost, ale bezpečná veselost.
Není radno, příliš vroucně milovat, není v tom štěstí pro jednoho, ni pro druhého. Vždy žádá jeden stále víc a drahý stále jen podává... chudne, hasne, světu krásy odpírá.
Světu, celému světu je krásy třeba. Ne jedinému, jehož ani uspokojit nelze.
Tančila-li jsem, tančila jsem všem a všichni měli radost, jen milenec ne a jen já ne. A já tolik po radosti prahla.
Mé mládí, moje krása byly hodny nadšení světa.
Viděla jsem svou krásu v očích všech... cítila jsem růžovou a horkou něhu své pleti, oči všech mi o ní mluvily roztouženými vzdechy. A moje mladé, bohaté, rozepěné srdce... bože můj, což mám umřít v zelinářské zahradě? což mám si kazit krásné letní dny pro každou hloupost, kterou propovím z prostořekosti dětské a pro kterou se Bedříšek zasmuší ?
A tak jsme šli zvolna nocí, jež byla hranicí.
Překročila jsem hranici.
Rozloučila jsem se s milým beze slova a bez pohledu. Nebylo mi lehko. Měla jsem ho ráda jako potom už nikoho. Byli jsme oba mladí a poznali jsme lásku jako veliký úžas, jenž se už nikdy neopakuje. A ^ani jsem nevěděla, co chci, co mi schází. Nevěděla jsem, jak jsem chytrá a opatrná, neboť bych se byla tenkrát sebe zhrozila.
Nechtěla jsem opustit domov, nechtěla jsem zradit první lásku. Chtělo se mi jen užit teplé noci a samoty.
V světnici bylo mi strašně dusno.
Otevřela jsem okno a naslouchala ...
Jeho kroky už doznívaly, dozněly.
Teď jsem vykročila tiše oknem do zahrady. V dálce zněla ještě muzika... tam ještě tančili. Ale tam už mne pranic nevábilo.
Vyšla jsem na silnici, a pustila se do běhu. Do města. Celou cestu jsem plakala. Někdo vyčítal: s ním jsi se už nechtěla procházet, ač tolik tě prosil — a sama utíkáš za dobrodružstvím. .Tak jste mohli ještě užit sladké samoty spolu...
Město mi učarovalo. Byla jsem tam několikrát v divadle. Proč pak je divadlo tak mládí nebezpečno ? Ovšem, tolik světel, tolik nepřirozeností, tak málo dnešního života, tak málo pravdy, tolik lákavých klamů! A tolik nadšených očí vidí naši krásu, diví se, raduje i trpí pro ni. My pak radost a obdiv vidíme, utrpení je daleko, nebolí nás, je nám i pří- jeinno.
Došla jsem k budově divadelní. Byla už všecka temna a ticha. Smutně jsem se obrátila — ale domů se mi nechtělo.
Lidí chodilo málo po ulicích a ti se na mne divně dívali. Muži mne oslovovali a nepříjemně znepokojovali. Bylo ,mi stále teskněji a bezradněji. Noc byla tak strašně teplá a krásná... Proč mne nenechali klidně bloudit a blouznit?
Konečně, všecka zmatena a uděšena, rozběhla jsem se přes ulici k malé, veselé společnosti hochů; kteří zpívali jásavými hlasy mladou píseň o radosti, rozběhla jsem se k nim s prosbou o ochranu.
Jejich píseň dodala mi k tomu odvahy.
Jejich píseň vyšla vstříc mé touze a na po moc mé úzkosti.
Jejich píseň snad to byla...
Byli tři, velmi mladí. Ujali se mne, potěšeni mou důvěrou, — a vyzvali mne, abych šla s nimi na víno, na jedinou sklenku vína, že mne pak doprovodí domů.
Zamrazilo mne pomyšlení na domov, co se stane, pohřeší-li mne, ale utěšila jsem se, že se posud nestalo, aby u nás někdo v noci vstával a o mé přítomnosti se přesvědčoval; můj hoch měl příliš dobrou pověst a bylo mu plně důvěřováno.
Šla jsem se svými ochránci na víno.
Vstoupili jsme z úplné tmy do jasného světla malé čisté místnosti. Sedělo tam několik mladých lidí a jeden starší, smutný člověk hrál na mandolinu a zpíval italskou píseň.
Moji rytíři se při světle velmi pozorně na mne podívali a pak už zraků spustit nemohli.
Mně se také líbili — jejich jaré mládí bylo mi milé — a milý mi byl jejich obdiv, jenž i v ohni svém byl šetrný a jemný.
Nezeptali se mne ani jak se jmenuji, ani kdo jsem a proč mne našli na ulici. Říkali mi „princezno" a ujišťovali mne čestným slovem, že nevyzradí můj úkryt královskému mému otci, ani nenáviděnému princi-ženichu.
Tak jsme se veselili přes půlnoc.
Vypila jsem půl kalíšku vína — ach ne, ani půl kalíšku to nebylo; jen tak rty jsem omočila a už jsem měla v hlavě zlatou mlhu, v očích vlahý lesk, v srdci lásku k všemu člověčenstvu.
A zpívala jsem. Zazpívala jsem nějakou písničku plnou slz a marného milování, ale zpívala jsem ji velmi vesele.
Byli okouzleni mým hlasem i veselými slzami.
Jeden se mne vyptával, učila-li jsem se zpívat, a zapřísahal mne, abych nezakopávala pokladu, abych přišla k němu, že mne uvede k svému příteli, huLIBUŠE: Právo na jSfésti. 6 debnímu skladateli a učiteli zpěvu a ten že mne třeba zadarmo bude učit.
Slíbila jsem bez váhání, že hned druhý den přijdu. Chodila jsem denně do města k starým-slečnám do šití, — učila jsem se šít prádlo i šaty, abych byla jednou dokonalou hospodyní, štěstím mužovým. (Budu prý pak i šťastna.) Plán byl rychle stanoven. Místo do šití zajdu si dvakrát týdně do zpěvu. Slečnám se už nějak vymluvím, a doma zatím budu mlčet. K čemu hned zarmucovat? Proč nelhat, dělá-li to lidem dobře?
A pak: což má mít ten ubohý muž jen dobrou hospodyni, má být... jen šťasten? Není také písní třeba k životu? Také malého přepychu?
Hned druhý den jsem tedy šla k onomu hochu, který mne měl uvésti k učiteli zpěvu. Hoch byl mladiý sochař a bydlil vysoko, v bílém světle podkroví s městem a řekou v širokém okně — — jakoby všecka ta krása venku byla bývala jeho ...
Měl velmi veselé oči, důvěřivý, mládím teplý úsměv, přítulný hlas, oheň v každém hnutí těla i nitra.
Byla u něho mladá dívka, modelka. Oblékala se právě. Smáli se něčemu velmi hlučně, když jsem vešla, ale okamžitě umlkli.
Dívka vrývala ještě velké, silné zuby do plných, bledě červených rtů a šlehla po mně nepřívětivým úsměvem. Hlas její, jak jsem jej při vstupu zaslechla, zněl drsně a pustě, ale když jsem na ni potom promluvila, když jsme se všichni tři rozhovořili, zvlídněla nějak, zjemněl i hlas její i úsměv byl jasnější, třpytnější...
Říkali mi později moji přátelé, že mám jakousi podivnou schopnost zjemňovali drsné a sama zůstávat si vždy a všude věrna.
Nevím, co na tom pravdy, tolik je však jisto, že se mi vždycky protivil hrubý smích a že se mi vždycky podařilo umlčet jej.
Byla bych dovedla — zvláště ve dnech slunce, rozkvétání, jarní vláhy a jarních písní — snad kdekoho mladého na ulici políbit a kdekomu dát své mládí a svou bláznivou něhu... ale jen jako svěží dar jarní, jako kytičku fialek, jako píseň, nikdy se smíchem, s hrubým smíchem.
A kdo se se mnou setkal, přizpůsoboval se mi — proč, nevím. Snad pro tu sílu mé lásky k radosti mladé, vonné, ohnivě šfastné a bezprostřední.
Přišla jsem k sochaři a rozhodila jsem v pracovně jeho hrst bílých, veselých kvělů, hrst jemné, silné vůně. A jako bych byla rozkázala: nesmějte se surově, nedotýkejte se bezcitně a hrubě ničeho.
Nesmáli se už a nedotýkali.
Dívka odešla a sochař mi řekl s podivem: „Vy jste neopatrná... vy jste jako dítě, jako dítě 1" Přisvědčila jsem. Ne, to už mi nebylo dáno — opatrnost a rozvaha. Ale což se mi může stát, když jsem princeznou a když mám své věrné a statečné rytíře ? Oni mne už ochrání! Oni mne nevydají zlému králi otci ani nemilovanému ženichu.
Pak jsme šli k skladateli.
Sochař stále se na mne díval a konečně prohlásil, že „s takovou ženou se ještě nesetkal".
Myslím, že pmohé z nás řekl to mnohý muž.
Muž dlouho je přesvědčen, že jest. jeden druh žen — pak si některé povšimne citem jemnějším — a je udiven a oznámí jí s milostným uznáním •— ,,na mou věru, s takovou jsem se ještě nesetkal!"
A při tom ještě v nitru nevěří tak zcela, že se setkal se zázrakem. Čert by v tom musil být, abych se byl kdysi mýlil, představuje si ženu tak a nejinak ! Však i tebe jednou prohlédnu.
.Tá jsem tehdy ovšem viděla jen obdiv. Srdce mé bylo příliš prosté a důvěřivé. Ale už tenkrát přijímala jsem obdiv mužů s jistou umírně- ností, odhadujíc jej instinktem zdravého rozumu dosti nízce. Můj bože, mladý člověk kdyby jen po ulici chodil, kolik tu pěkných žen uvidí a kolik dychtivých žádostí: podívej se na mne hodně pozorně, neostýchej se, usměj se, zamiluj!
Byla jsem hloupé děvče, vyrostla jsem v zelinářské zahradě, ale mužův úsměv nikdy mi nebyl vzácným darem. Uměla jsem vždy přesně odhadovat cenu věcí! Života, lásky, lidí, štěstí.
Sochař uvedl mne k příteli skladateli. Cestou najadaly jej asi pochybnosti a obavy, co mu přítel řekne.
fčera — včera pilo se zlaté víno, tu nebývá obav a pochybností, svět je jediná boží zahrada, se všech stromů dovoleno ovoce jisti... zahrada je naše, není nemožností, neúspěchu.
Druhý den bývá na předmětech i na tužbách střízlivější osvětlení. Dostavují se úvahy...
Sochař uvažoval... nu, a kdyby snad přítel nepřijal doporučenou žačku... tu si již nějak vypomůžeme. On mne rozhodně neopustí, on nedo- voli, aby talent byl zahuben. Talent patří světu ■— dávejte císaři, což jest císařovo — Veselou mysl netřeba nikdy ztrácet — ani když už zahrada není naše. Svět je vždycky náš — a když ne pevnina, tož moře I" — To řekla vypravující oběma mladým mužům, kteří až dosud neposlouchali zcela pozorně; teprve poslední slova upoutala je a poslouchali — Jindřichl i Marcel.
Paní pokračovala: „Vstoupili jsme do velkého, pyšného domu v hlavní třídě. Skladatel se nedávno bohatě oženil a znamenitě se mu vedlo — vypravoval sochař.
Přišla nám otevřít půvabná služka, s kterou sochař zažertoval, ale nebyl příznivě přijat. Uvedla nás do vonného, skvělého salonku, nepřeplněného ani barvami, ani světlem, ani tmou, ale oslňujícího harmonií.
Současně vyšla z druhého pokoje mladá žena, hrdé výšky, zasmušilých a podezřívavých očí, tmavě zlatých vlasů a bledosti... ach, bledosti tak chladné, tak půvabné, tak hebké, že dotknouti bys se jí bál, abys jí neublížil.
Byla temně oděna a voněla resedou.
Ale pohlížela studeně a mluvila suše, skoro nevlídně.
Sochař ptal se po příteli. Odpověděla, že muž má právě návštěvu, ale že přijde okamžitě, prosí o shovění.
Posadili jsme se a ona nespouštěla se mne zraků.
Pohovořila se sochařem krátce a zdvořile o nej- všednějších věcech, zeptala se na nejnovější dílo, kde bude vystavovat, a on okamžitě přizpůsobil se jejímu tónu dobře vychované ženy, neopovažuje ptát se víc ani míň, nevěda ani dobře nač se ptá a nezajímaje se o odpověď, ale s pozornými, zdvořilými poloúsměvy, zdvořilým, pozorným polohlasem.
Vešel její muž, hudební skladatel D. — Zemřel již a snad se na něj ani nikdo z vás nepamatuje. Zemřel mlád a jeho dvě opery a několik drobných písní zaniklo bez trvalejší pozornosti. Tenkrát byl však v mladém světě znám, vážen, milován.
Po jeho bohatém sňatku mnozí ho odsuzovali. Říkalo se: „Vida, umělce, duši poetickou, sladkého pěvce milosti, jak se dovedl oženit." Byli by rádi učinili podobně, ale někdy hřích je těžší než ctnost.
Za to přátelé jemu nejbližší zůstali mu věm? oddáni vždycky. Měl své „kouzlo osobnosti". Byl člověk prostosrdečný, nikoli však naivní, nikdy nikoho nezarmoutil, vždy byl sám ohled k tvé náladě a k tvému přání, snaže se je uhodnout, o sobě nenduvíval, rozmarů neměl, vážně se nikdy neroz- čilil, a rozčilil-li se, byl rozmilý. Jako dítě, které se chce podobat dospělým a říká: „Ne, to je hrůza, považte 1" Byl nevysoký, měl poněkud velkou hlavu, mnoho kučeravých, světlých vlasů, bílé, velké čelo, oči okrouhlé a mladistvě pozorující, chlapecky smavé a hezké, krásná ústa.
Tak, jak ho vídám ve vzpomínkách, právě tak uviděla jsem ho hned tehdy při prvním našem setkání.
Vstoupil, rozběhl se k sochaři, kudrny se mu zatřásly a přepadly do čela. Uvítal sochaře velmi srdečně a ke mně obrátil se s uctivou otázkou v pohledu.
Paní se omluvila a vzdálila. V pokoji ještě chvíli voněla reseda.
Sochař mne představil a přednesl svůj návrh.
Skladatel vyslechl ho pozorně, laskavě a řekl, že si mne poslechne.
Pozorovala jsem, že je můj přítel v tísni, že chápe ukvapenost svého nápadu a vinu zlatého nápoje. Také mně bylo nevolno a byla bych ráda odešla. Oči hrdé paní mne zastrašily — i urazily.
Ale skladatel byl velmi vlídný. Vyzkoušel mne, vyptal se na moje poměry a řekl, že velmi rád bude mne učit.
Několikrát řekl: „Uvidíme, uvidíme, myslím, že ano."
Propustil nás přátelsky.
Sochař doprovodil mne až za město. Slíbila jsem, že se zase u něho zastavím, až půjdu do první hodiny.
Hlava mi šla kolem.
Kam jsem se to odvážila a jak dlouho budu moci vše tajit? A co vůbec z toho všeho bude? A co ta paní, žena skladatelova, jak mne asi příště uvítá? Nelíbila jsem se jí asi ve svých venkovských šatech... Bude se stydět za žačku svého muže. Krůsno mi bylo. A líto milence.
Ale už první hodina mne rozradovala, a druhá a třetí již počaly určovat směr novému životu.
S ženou skladatelovou, paní Hedvikou D., jsem se v prvních dnech nesetkávala, skladatel byl stále se mnou spokojenější.
ftekl, že promluví s mými rodiči, takhle že to nemůže dále zůstat, buď že se musím nové dráze zcela věnovat anebo zůstat doma, chodit do šití a vdát se za svého milého.
Vdát se — za svého milého 1 Ne, to už nebylo možno. Můj milý, ach, kdo pak to byl, ten můj milý?
Svolila jsem, aby skladatel přišel k nám a promluvil s rodiči.
Bála jsem se, že budou zdrceni a že nikdy nedovolí, abych šla k divadlu. Ale oni byli lidé praktičtí; když slyšeli, že pán mne bude zadarmo učit, a že bych jednou mohla mít dobře, ochotně svolili.
Tak se vše hladce uspořádalo.
Opustila jsem i milého. Dlouho nemohl pochopit, že to myslím s rozlukou do opravdy, až když pochopil, zarmoutil se, ale brzo se oženil s jinou.
Tím se mi velmi zavděčil. Měla jsem ho ráda -— a máme-li někoho rádi, nehodíme se pro svět, ba slíOiO bych řekla, ani pro život... kdyby zde nebylo mladých a příliš mladých dívek, které bych tím zarmoutila —" Mladé dívky, — obě šestnáctileté, i Zuzanka, s velikýma očima poslouchající, — se polekaně zarděly.
Jen Bůžena, která se zdála čtvrtou mladou dívkou ve společnosti a ku které se paní Pádovská také s žertem svým obrátila, nezarděla se, snad že růže jejích tváří byly příliš krásny svým světlým, čestvým nádechem; jen se šťastně usmívala v dychtivém poslouchání.
„Potom," pokračovala paní Pádovská, „seznámila jsem se se skladatelovou ženou.
Stalo se to tak: Přišla jsem jednou do lio- diuy a přijala mne ona. Omlouvala muže, jenž byl v divadle na zkoušce, — chystala se premiera jeho opery — a vyzvala mne, abych chvíli posečkala a vypila s ní čaj.
Uvedla mne, všecku rozpačitou a stísněnou, do svého pokoje a poručila přinésti čaj.
V jejím pokoji bylo vlídněji než v salonku. Bylo tu méně tónů dobrého vychování, méně harmonie, více melodií. Stěny jasnější a záclony ve velikém okně modravé jako zdi, ta barva utkvěla mi živě v paměti.
Paní Hedvika vzala mne za ruku a přiměla, abych s ní sedla na pohovku.
Chovala se ke mně ovšem s laskavostí trochu velkomyslnou, s laskavostí velké a z přesvědčení, nikoli z citu svobodomyslné dámy.
Cítila jsem to, pokořovalo mne to, ale přemáhala jsem se; ona se mi přes to neobyčejně líbila — byla bych ji nejraději objala a políbila na krásná, hrdá ústa, na skvostnou, hebkou bělost tváří, na chladné oči a zlaté vlasy. Byla bych strašně ráda políbila její smutek ...
.Mluvila o věcech všedních a mluvila klidně, nezapomínajíc nikdy zcela na dobré vychování, ale já tušila velké hoře a byla bych je ráda zlíbala.
Řekla mi, že mne poslouchá v druhém pokoji, když mívám hodinu.
„Máte hlas jako čarovný pták. Ne, ale jako šťastná, mladá dívka... tak jarní, tak šťastný ... Povězte, to tak milujete život? Anebo jste jím tak milována? Velmi ráda znala bych vaše tajemství...
ale neptám se po něm, neptám se, povíte mi je sama, až přijde čas."
„Nemám tajemství, paní," odpověděla jsem jako ze sna, opojena jejím hlasem a rozechvěna slo vy, jimž jsem nerozuměla a která přec rozechví vala. Nemám tajemství — řekla bych vám je okamžitě."
„Nevíte o něm sama, až jednou je poznáte. Možná, že i já vám pak něco povím. Podivno, jste přece bytost tak prostá... ale myslím, že se jednou sblížíme. Neuvítala jsem vás tehdy poprvé přívětivě — nepoznávám ráda nových lidí, bojím se nových vztahů... ale vy jste mne odzbrojila. Svým hlasem, svou rostlinnou čerstvostí..."
Chtěla ještě něco říci, ale vzpamatovala se včas, stiskla pevně rty a už zase mluvila klidně o věcech nejvšednějších.
Ještě nebyl čas přiblížení.
Přišel muž její ze zkoušky, měla jsem hodinu.
Tentokrát zůstaly i dvéře do druhého pokoje otevřeny a ona tam celou hodinu tiše poslouchala.
Přestávala jsem navštěvovat sochaře a jeho přátele a přicházela jsem častěji ke své smutné přítelkyni. Tušila jsem, že zde více získám než tam.
Paní Hedvika napověděla mi později v teskných přiznáních, že manželství její není — a to její vinou — tak šťastné a skvělé, jako se světu jeví.
Potvrdila mi dávné mé obavy: láska oddaná a věrná, láska dvou — nikdy nemůže být štěstím, vždycky jen utrpením.
Ano, průměrný, k smrti nudný svazek dvou hodných a flegmatických lidiček, kteří mají své urči- té příjmy, s nimiž bohulibě vystačují, kteří i s láskou i se životem tak vystačují ale představte si polibek takové lásky!
Umřela bych okamžitě ošklivostí po takovém políbení.
A tak i paní Hedvika milovala všechno to, co v hodných a flegmatických budí hrůzu a posměch. Milovala lásku, které v životě není, milovala palčivou bolest, milovala • vášnivě a bolestně několik knih a několik písní a trpěla nejvíce ve chvílích největšího štěstí.
Avšak bývala-li veselá, pak jste jí nepoznávali. To byla jako oheň, jako dítě. Její žerty, poněkud jízlivé, toužili jste zlíbat, jako toužíme zlíbat milé, zlomyslné autory.
Smávala se ráda zamilovanosti a věrnosti, sama vzorný jejich příklad, smávala se bolestným srdcím a všemu utrpení.
Uměla se dívat s vysoká. Ale tento boží dar těšil více jiné než ji samu. Jí nebyl pranic pláten v životě a jeho nesnázích.
Milovala velice svého muže. Ale byla přesvědčena, že lio miluje málo, a ani jeho láska nebyla jí dosti silnou a spolehlivou.
„Dva lidé se vezmou, přesvědčeni, že bez sebe žít nemohou a že manželství jest za daných poměrů formou jedině možnou... Jako milenci byli šťastni . . . neboť tehdy — nebylo ještě všecko dovoleno. Potom — je všecko dovoleno."
Jindy řekla: „Veselý, dobrý mladý muž — umělec a enthusiast — miluje všecky ženy. Ale on o tom neví. Jedna se mu zalíbila více než ostatní. Podrobila si lio — dobré mladé srdce rádo se podrobuje — a tak dojde k osudnému omylu: on je přesvědčen, že miluje pouze ji — á poněvadž ona mu odporuje a týrá ho nedůvěrou a neuspokojitel- ností, jest on stále udržován v ohni a v nadšení, stále jest jí udivován, jeho láska se udržuje1, ba stupňuje, ba on zapomíná i na ostatní ženy, na svou lásku k všem ostatním —" „Hle, jak je láska vynalézava a jak je dobře nebýt příliš zamilován," řekla jsem já tenkrát.
„Ano, dobře. Chceme-li však celé srdce dát i přijmout? Je-li nám tato výměna nutnější než pohodlí? Vždyť to je asi velká krása — tak být milován a toli,k milovat!" — její kouzelná bledost zaplála růžovou žádostivostí a ona se všecka zachvěla představou té velké, neexistující krásy.
„V manželství to asi není dobře možno," propověděla jsem na to v zamyšlení neopatrně, zavedena jejím blouzněním v sen o této kráse.
Paní Hedvika se mé upřímnosti pousmála a přisvědčila : „V manželství — to není dobře možno, máš pravdu, děvče."
Všecky tyto hovory vedly se v jakési tajné úmluvě, že netýkají se nási, že nemají se vykládat jako osobní vyznání. Ovšem myslely jsme si při tom každá své.
Od té doby mi paní D. chvílemi tykala. A já jsem jí někdy říkala: „Ty jsi krásná, miluji tě!" Jinak jsem se nikdy neodvážila říci jí „ty", jen v itéto jediné větě, do níž jsem vždy dala všecko své opojení.
Zatím můj sochař už mne velmi vřele miloval. Také ostatní přátelé byli — jakž jinak — do mne zamilováni, někíeří lehčeji, jiní těžce.
Navštěvovala jsem je v sochařově atelieru, kde se scházívali k přátelskému žvanění a mladým zpěvům a recitacím mladých veršů, pohádek.
Někdy i já jsem jim zazpívala, íaJle velmi zřídka. Připadalo mi, že hlas můj není mým majetkem a že nemám práva jím plýtvat. Až přijde čas, dám písně své celému světu.
Sochař byl nešťastný hoch. Vzbudil pozornost prvním svým dílem, pak sestupoval. Neměl došli silnou lásku k svým snům; žena znamenala v jeho životě poněkud více, než u umělce znamenat smí...
Miloval přede mnou onu dívku, kterou jsem u něho spatřila při první své návštěvě. Měla sílu a půvab hrubé ženy. Potom jsem přišla já, kontrast její. Nejdřív mu stačilo veselé naše přátelství, pak zvážněl a chtěl srdce.
Vyložila jsem mu obšírně, že nemám čas na milování a že snad ani srdce nemám, že se učím zpívat, a že musím být tuze pilná, že léta prchají s větrem o závod ...
Mnoho, mnoho jsem hovořila, moudře, upřímně, nevím však, poslouchal-li mne, rozuměl-li mi.
Vzpomínala jsem při tom na svého učitele.
Ten dovedl spojit obé: lásku k ženě i k dílu.
Či byla láska k ženě menší? Měla pravdu paní D.? Můj sochař byl by mne miloval víc?
Mnoho jsem se napřemýšlela 0 těchto dvou mužích a o těch dvou láskách, Nebylo mi lehko při tom, neboť nebyla jsem zvyklá přemýšlet, a pak... a pak! však víte.
Sochař plížil se za mnou jako stín a říkal mi tisíc pošetilostí za hodinu... hladil a líbal mne očima, sliboval nesmírnou oddanost, veliké štěstí..
Jednou přišla jsem k němu v domnění, že jsou u něho přátelé a že zas budeme zpívat a pohádky povídat, on však byl sám.
Uvítal mne šťasten, a první jeho slovo byla. pošetilost, druhé nesmysl, třetí zas pošetilost.
Já jsem byla ráda, že je vesel... i že je sám.
Pobíhala jsem jeho pokojem, všeho jsem se dotýkala rozechvěnýma rukama a hrála jsem si...
Pak jsme si zavzpomínali.
Je-li to možno, že se známe již dva roky — a jaká to byla podivuhodná noc tehdy, když jsme se ponejprv setkali, když jsem k nim přiběhla, všecka uděšena, s prosbou o ochranu ...
To už je dávno, dávnol říkali jsme, jako říkají všichni vzpomínající, a své „dávno" vyslovovali jsme dlouze a teskně, jakoby v něm bylo sto let...
Potom jsme prošli všemi významnými i bezvýznamnými chvílemi a dny svých dvou let a stanuli jsme u jednoho večera, kdy prý jsem nechtěla zpívat... a on tolik toužil, slyšet můj hlas...
Vida mou nespokojenost, přešel poslušně z elegie v scherzo.
Vypravoval mi svůj sen.
Zdálo se mu o mně, že jsem byla sirkou, bledou, melancholickou sirkou, že jsem mu vlezla do skřínky s barvami a veliký nepokoj jsem tam způsobila.
„To je Andersen, ne?" přerušila jsem ho, tváříc se zcela vážně.
Chtěla jsem — v tom snu — mocí být rozžehnuta a veliké světlo vydávat. Barvy, tučné fin- tilky, ale mi nerozuměly a o světle ani slyšet nechtěly.
„Hlava slanečkova tam nebyla? hlava slanečkova, která ve tmě svítí?"
„Ne, to by byl plagiat."
„A co se tedy stalo?"
„PaK jsem se probudil."
„Vida, to byla pěkná pohádka."
A teď byl konec zahrávání s ohněm.
Chytil mne, sevřel a zlíbal! A zlíbal, že se mi zavřely oči, že hlava se točila, srdce poplašeně zmítalo na jeho prsou.
Tenkrát jsem mocně zatoužila vzdát se pošetilosti, opustit dráhu slávy, zradit budoucnost, zpronevěřit světu svěřený mi dar; vzpomněla jsem si na pivního milence a okouzlilo mne srovnávání...
První láska byla úžasem, jenž se neopakuje, druhá ... tajemstvím.
Toho dne jsem nešla do hodiny. Nechtěla jsem se setkat s paní Hedvikou. Proč, to vím teprve dnes. Obávala jsem se, že by byla uhodla z mých očí plných ubohého zmatku a záře, co zamýšlím, žé by byla uhodla: ach, i ty, chudáku!
Mně však lahodil obdiv: ach, ty šfastná! a chtěla jsem si jej podržet.
A od té doby přestala jsem navštěvovat sochaře. Našla jsem svou statečnost. Jednalo se v tom čase o mé první vystoupení na koncertě. Chtěla jsem mocí být zažehnuta a veliké světlo vydávat...
Tehdy jsem také naposled ve svém životě chvíli vážně přemýšlela.
Přinese mi štěstí má bezohlednost, s kterou se snažím vždy ku předu jít — i přes bolest vlastního srdce ? Což kdybych se vzdala své slávy — tak nejisté posud a vzala si sochaře a byla jeho štěstím — životem jeho díla — ? Snad jest jeho umění cennější a bylo by větší zásluhou, světu je zachovat —?
A tu jsem se pozastavila nad slovem „zásluha", jedním z oněch záhadných, pro které jsem nikdy pochopení neměla.
Zásluha ... povinnost... zásady ... ach, mé srdce jistě nebylo zlé, ale nemohlo jinak, než bát se smutku a odříkání a milovat jen svou volnost.
Rozešla jsem se se sochařem. Našel si pak dívku, které mu bylo třeba: zbožňující, důvěřivou, poslušnou. A já jsem si vzala z přátel svých toho, jenž nejméně srdci mému se líbil, jenž neměl zamilovaných, snivých očí... Ten také nebude nikdy mým pánem, řekla jsem si. A nebude mě nikdy bít.
Naplnila, jsem si sklenku ohnivým, zlatým vínem a dopíjím ke dnu. Sestárla jsem, přátelé mládí mého mne opustili, ale srdce má posud svůj úsměv... To je má povídka.
Kdo zná lepší, ať ji poví."
* Ukázalo se, že nikdo ze společnosti lepší povídky neznal — a proto poprosili Zuzanku, aby zpívala. Jen píseň vyrovná se krásné povíd'.e.
Blížila se půlnoc, nikdo však nevzpomínal, že sluší se ji uvítat.
Povídka paní Pádovské vzbudila živý hovor ■— a pak zase všechen zájem upoutal zpěv Zuzančin.
Zuzanka zpívala Taťanu.
Podivný rhytmus listový scény, hovorný, lkavý, bolestně vzrušený počal napovídat historii velké vášně.
Údery srdce, jež pije kouzelný jed přáli í, třásly se v doprovodu a Zuzanka zpívala, jásala, plakala...
Růžena chtěla přejít od dveří jídelny k oknu, ale stanula jako očarována, jak zazněla první slova.
Marcel ji viděl.
Oheň vyšlehl.
A všecko rázem stálo tu ozářeno strašným jeho světlem. A štěstí rodinné, láska mateřská, přátelství vzácného člověka —- to všecko — z cesty I Piju kouzelný jed přání!
Hodiny odbily jemnými, zvonkovými údery půlnoc. Zvuky její zanikly v pláči písně.
Marcel a Růžena dívali se upřeně na sebe.
Píseň dozněla, všichni gratulovali Zuzance.
Tak ještě nikdy nezpívala.
Marcel stál stranou, němý a smrtelně bledý.
... kouzelný jed !.. kouzelný jed ...
Někdo na něho promluvil.
Kývl hlavou, usmál se.
Růžena se už té noci na něho nepodívala. Byla zase vlídnou hostitelkou. Nalévala zlaté, ohnivé víno.
A náhle si někdo vzpomněl, podívat se na hodiny... lile, zapomněli jsme uvítat nový rok!
„Ne, nezapomněli," řekl si Marcel v sešíleném srdci.
LIBUŠE: Právo na Stčsti. 7 XIII.
Svěží, noční vzduch a bílý, čerstvý sníh za- lahodily rozpáleným tvářím.
Na ulicích bylo živo jako v poledne. Hlavními třídami promenovali hlučící a zpívající, zněl pronikavý ženský smích, opilé hlasy, vítající nový rok.
Hosté odcházející od Řeháků rozloučili se před domem a rozešli porůznu.
Jindřich ohlížel se po Marcelovi, neuviděl ho však.
Obrátil se k Zuzance, podávaje jí rámě.
„Nezapomenu nikdy, jak jsi dnes zpívala!" řekl jí třesoucím se hlasem, všecek šťasten. „Byla jsi mi skoro nedosažitelná a trpěl jsem, netroufal jsem si ani přistoupit k tobě se slovy obdivu, já jediný ne ... ale byla to chvíle úžasná, na kterou nikdy nezapomenu! Proč jsi tak zpívala?"
Mlčela. Trochu se chvěla, opírajíc se o rámě jeho.
„Napadlo mne, že tě ztratím. Ale ty nedovedeš opustit ani nemocného-, ani umírajícího, člověka, který tě týrá... Jak bys mohla opustit... Zuzan - ko..."
Styděl se dopovědít a ona stále mlčela.
Sli mimo bílý, pustý park, cestou'bílou, měkkou, čerstvě zavátou.
„Odpusť mi, Zuzanko," mluvil zas Jindřich, „jsem-li někdy drsný a inezastávám-li se tě proti otci, víš, to jen ..."
Zasmál se rozpačitě, cítě, jak ho přepadá neodolatelná chuť mluvit a mluvit — a znaje i příčinu této neodolatelné chuti — víno, trochu se styděl, těžko však přemáhal.
,,My oba, Zuzanko ... na tebe žárlíme. Nesměj se ... my jsme sokové. A nikdo z nás není šťastnější druha, proto jsme se tak spřátelili. Ty jsi ke každému tak přívětivá, ty nikoho nechceš zarmoutit... A my — chtěli bychom tebe celou, abys jen nám patřila, abys jen k nám byla přívětivá. Chtěl bych, abys jen ke mně byla přívětivá. Co tomu říkáš? Ach, proč jen nejsi sama! Proč nejsi volná! Ubožát.ko, k nemocnému starci připoutána..."
Jindřich mluvil celou dlouhou cestu k Zuzančině domovu, a ona mlčela.
Teprve když stanuli před domem, když podával jí raku a chtěl ji políbit, oddálila tvář, tledou jako sníh kolem a řekla tiše, ale jasně: „Už jsem volna. Otec zemřel."
Otřásl se.
„Jak to víš? Kdy..."
„Dnes odpoledne."
Stiskla mu raku, otevřela si sama dům a zmizela v něm.
XIV.
Šedivé, pusté, zlé ráno probudilo Marii Pavlíkovou po trudné noci, po malé hodince spánku, který ji přemohl všecku vysílenu pláčem.
Veliká, drahá lampa, zbytek přepychu, jímž obdařil ji domov, dohořívala na stole. I stůl byl ještě z lepších dob. Mnoho jiných, cenných věcí prodali už, neboť choutky mužovy i její šaty, její neznalost hospodářství pohlcovaly mnoho peněz.
Marie se probudila, třesouc se zimou, s bolestí v celém těle, s hladem. Včera nic nejedla, a teď měla strašnou chuť na čerstvou, teplou, bílou kávu, na čerstvé, vonné pečivo, na posezení v teplé jídelně a přečtení novin.
Byla však příliš zmořena, bála se vstupu do studené kuchyně, čekala jako na smilování na po- sluhovačku, aby jí zatopila.
On nepřišel ještě? Ne. Pocítila zlé uspokojení. Ze stupnice citů, které za tuto noc vystřídaly se jí v nitru, zbýval a trval a sesiloval se poslední: zlý, mstivý, vítězný.
Téď už nechce, aby se vrátil. Ať přijde zas až v poledne, nebo až večer, ať ji tu pak liledá, ať se diví, až jí nenalezne, ať se ulekne.
Včerejší Sylvestr byl první, který neslavili spolu. Jak jindy bývali veselí! Včera... jak se to jen stalo včera? Ráno ještě bylo jim dobře. Smířili se zas před několika dny, on ji zas kajícně odprosil, ona zas pouvěřila, zatěšila se, že se život promění, že ke jí muž vrátí, že zas budou, se vesele milovat, jako v prvním roce, že budou šetřit, že se dostanou z dluhů ...
A slovo ... nějaké hloupé, nejapné slovo všecko pokazilo. Rozčilil se, ona též... Cítila dobře, že je v její moci, udržet ho doma, jen přemoci se a nevybuchnout. Ale to už dávno nebylo jí slastí — přemáhat se a trpět. Teď bylo slastí: bouřit se a jízlivě odpovídat.
Byla již unavena a znechucena věčně stejnou komedií, příliš si podobnými scénami smiřování, lítostivých úsměvů, pokorného hlasu, šťastných slz.
Ne, žádné úsměvy, žádné polibky, nic sladkého, dojemného, utěšujícího ... nic takového ! Nechce už! Hněv, ošklivost, neštěstí žádá si umučené, ušlapané srdce.
Říká se o ní, že je příliš velká dobrácká, že proto jí muž ubližuje, proto se jí nabažil. Je prý to velká chyba, jsme-li dobrácky.
Nu, dobře! Tak tedy — nebude dobráckou. Což, tu je lehká pomoc. Bude tedy — zlá. Bude také ubližovat.
Nebude doma sedat a plakat, na hodiny se dívat, jak líně ručičky se vlečou ... odejde ) i on z domu, odejde i ona. Bude chodit do divadla, do Variété, do kaváren ... kamkoliv. Bude koketovat s mladými muži, bude se svůdně oblékat... a bude třeba špatnou, jako on.
Co jiného jí zbývá?
Kde má hledat utišení, radost?
Nemá nic, nic, jen to ubohé, malé, hloupé srdce, neumí nic, nic, jen strojit se a mazlit a muži sloužit... A on nechce už ani srdce, ani půvabně ustrojené ženy, sevšednělo mu mazlení, neváží si služeb — — dobře.
Jí vzal tím smysl života. Kde má hledat náhradu, kde sílu? V sobě? Tam je prázdno.
Yvštval ji do světa; ve světě se mladá, hezká žena bohdá neztratí.
Dnes je nový rok ... počneme nový život.
Přitiskla dlaně k očím, aby zabránila slzám. ,,Ne!" řekla se zaťatými zuby, odhánějící vzpomínky na dětství, na vánoce a nové roky v teplém, hezkém domově, v teplých, krásných pokojích, na blažené, nedočkavé chvění před štědrým večerem, na radostný zvuk stříbrného zvonku s porcelánovým držátkem (bože, jak živě vidí ten zvonek!), kterým svolával tatínek ji a sestry a bratry její ke stromku vánočnímu, přeplněnému světly a cukrovím a k spoustě dárků po zemi a po židlích... a potom dny sladkého lenošení v teple až do nového roku, mlsání, hraní s novými pannami, čtení nových knížek pohádkových... Ne, ne, pryč se všemi teplými, slastnými pocity, pryč se vzpomínkami!
Vzchopila se, omyla studenou vodou, převlékla. Potom si poslala posluhovačku do kavárny pro kávu, nechtělo se jí kávu si teprv vařit a když posnídala, bylo jí svěže, bojovně. Ted af si muž přijde kdy chce, je jí to úplně lhostejno.
Večer... večer půjde do divadla. Peněz je sice doma velmi málo, ale i to je jí lhostejno. Ale co si počne do večera? — Chtěla by se ted s někým sejít, pohovořit si. Ale ne s lidmi spokojenými a šťastnými. Nepůjde k paní Řehákové, ta je jí příliš cizí, příliš je šťastna, má všecko, čeho ona postrádá; s takovými lidmi je jí těžko hovořit. Ráda se teď stýká s lidmi ubohými a nešťastnými jako je sama. Ubohá a nešťastná je posud, třeba už není dobráckou. Je zlá a nešťastná. Do divadla nepůjde pro zábavu, ale pro trýzeň.
Pocítila zalíbení ve vědomí zla a neštěstí.
Před polednem šla si do divadla pro lístek. Nepodívala se ani, co hrají, protože jí to bylo celkem lhostejno.
Kráčela si domů pružným, výbojným krokem, vypínajíc půvabné poprsí a přijímajíc s uspokojením pohledy mužské.
Když vešla do domu, zaslechla z temna přizemni clxodby tichý pozdrav a přání šťastného nového roku. Poznala hlas staré paní Dobrovolné, vdovy, která žila u svých dvou svobodných dcer v malém, tmavém bytě v přízemí. Jedna dcera byla zaměstnána celý den v obchodě, druhá vyšívala doma monogramy. Od rána do večera seděla nad vyšívacím bubínkem a bodala pravou rukou jehlu do napnutého plátna, levou ji vespod vytahovala a zas zpět bodala, kupíc nitku vedle nitky s úzkostnou péčí, aby drobounké písmeny vypadaly úhledně, jako pouhá vypuklina. Kazila si oči i plíce touto směšnou, ničemnou prací, touto iimorně nudnou výrobou nevkusných a zbytečných tit.ěrností, placenou několika krejcary za kus.
Dokud byla mladá a žil otec a všem dařilo se dobře — bylo tak příjemno ve škole se neučit, doma nic nedělat, jen číst romány a vyšívat si monogramy na výbavní prádlo a čekat na budoucnost ještě šťastnější. Když náhle otec zemřel (zastřelil se, zpronevěřiv peníze), byly všechny zdrceny. Ptaly se s lu-ůzou: což mohly jsme myslit na takovou budoucnost? Vždyť bylo stále tak dobře... a mělo být ještě lip. Nejstarší dcera měla milence, který ji v neštěstí opustil. Nemohla tolik hoře snésl. Podřezala si žíly a zemřela cestou do nemocnice. Druhá, nejstatečnější a nejčilejší, šla k obchodu. Nejmlad- ší, ta, co v mládí jen čťla romány a snila o štěstí, vyšívajíc monogramy na výbavní prádlo, zůstala doma a vyvěsila za okno vyšívaný vzorník a vyšívala pro lidi. Ničemná zábava mládí stala se nuzným pramenem výdělku, trýzní a záhubou zdraví. Ale nejmladší nic jiného neuměla a nebyla už mladá a nebyla hezká ...
Marie znala vdovu i dceru vyšívačku; měla od ní také několik monogramů na krajkových kapcsníč- kách, kterými často. doplňovala svou výbavu. Se starou paní leckdy si pohovořila v průjezde, na chodbě u vodovodu, s dcerou při objednávání práce. Rozplakala se taní jednou, přemožena svým hořem, které neměla komu svěřovat. Vyslechly ji soucitně a pověděly hoře svoje. Bylo jim všem potom neobyčejně volně. Netěšily se obvyklými frasemi, naopak, svědčily si ochotně, že život je trápení, břímě, že lépe bylo by skončit ho, vzrušovaly se představami toho konce a pociťovaly pak velkou úlevu.
Také dnes, když Marie uviděla starou paní na chodbě, zachtělo se jí pohovořit si o „tom životě", jak je nesnesitelný.
Zastavila se a ptala, co dělá slečna.
„Není jí dobře, hlava ji rozbolela... pojďte se k ní podívat, pojďte, milostpaní," zvala stará paní lichotivě vybízejícím hlasem, jakým kdysi v lepších dobách zvávala známé k svačinám a hovorům.
Marie šla za ní.
V tmavém pokoji, pestře vymalovaném, přeplněném nejrůznějším nábytkem, postelemi, kupami plátna, šatstvem porůznu odloženým a rozvěšeným, ležela na pohovce třicetiletá dívka s ovázanou hlavou a čtla nedělní zábavnou přílohu novin.
U okna před zrcadlem připínala si veliký, špinavý bílý klobouk s péry mladší z dívek, íaniěst- naná celý týden v obchodě. Teď so chystala k clo- slaveníčku s mladíkem pochybné elegance, jenž už přecházel venku před okny.
„Ach, milostpaní, šťastný a veselý nový rok! vítala Marii dívka s ovázanou hlavou chorobným, bezbarvým svým hlasem a posadila se. „To jste hodná, že zas jednou..."
V uvadlé tváři zachvěla se radist. Horečně oči zasvítily.
Dívka v špinavém bílém klobouku vzala rukavičky se stolu a rukávník a spěšně se poroučela. I Marie sei jí mlčky, cize uklonila. Ta nepatřila k nim. Našla si v ošklivém životě potěšení, smířila se s ubohými jeho dary. Bílý klobouk s péry, třeba špinavý, kostým několikrát přešívaný, procházka s obchodním příručím, kterého jistě ani nemá ráda, večer zábava ipři pivě a při „koncertě" v hospodě... to vše ji smiřuje s životem, to ji snad i těší.
Starší sestra vyměnila s Marií pohled, v němž bylo udivení i soucit. Obě myslily si totéž.
„Šťastná holka I" řekla Mína, vyšívačka monogramů o mladší sestře .Tonče. „Ach, jak jsme každá Jiná! Nejlepší, nejsilnější z nás byla Marie. Ta dovedla odhadnout cenu takového živoření — a poděkovala se pěkně osudu za jeho odbytné."
„Poděkovala ..." opakovala zvolna Marie a poddávajíc se pocitu rozkošné hrůzy, rozváděla představu „Podřezala si žíly, vidte, slečno. Vzala nůž a ... takhle .. . takhle řezala ... a krev tekla, mnoho krve?"
„Ó, krve ... krve byl plný pokoj... po podlaze, po stropě, všude ... Až černo bylo v celém pokoji... i v kuchyni. To bůh ví, kde se té krve tolik vzalo. Viděla |a' cítila jsem ji pak všude... Jen si pomyslete, služka naše běžela pro vodu a v misce u vodovodu vidí něco tmavého, myslí, že to je hadr na podlahu, vezme to — a byl to chumáč ssedlé krve... Omdlela nám. A já podnes nemohu jít k vodovodu, vzpomenu si na ten chumáč, vidím ssedlou krev, vidím služku, jak mává zkrvácenou rukou a padá ..."
,,A sestra se vám nezjevuje?"
„Také, ale ta mne neděsí. Ležela tak pokojně, ruce měla složeny na prsou — byly ovšem také zkiváceny, byly skoro čemy, ale obličej byl úplně bílý a tichý... spící. Ne, ona mne neděsí. Ta krev, to jakoby bylo něco cizího, strašného... to byla ta hrůza, ten hnus života —- černého, hustého, strašného — něco, čeho se štítíme, čeho se rádi zbavujeme. Ona se toho zbavila. Ona byla silná a hrdá. Ona a otec. Ti dva dovedli pohrdnout málem. A to je krásné, to je čestné. Nemáme-li odvahy k zápasu, nevěříme-li ve vítězství, — co s takovým životem?"
Marie poslouchala dychtivě.
Co s takovým životem... Život ovšem je zlý, to nelze ani dosti opakovat, ale žít. .. žít přece každý chce ...
„Ne, každý chce být jednoduše šťasten. Chce se mít po svém dobře. Snaží se aspoň. Ale když už ani snažit se není vám možno —" „A já se nesnažím už! Já nechci, vidíte, já nechci být šťastna!" prohlásila Marie určitě, a zas ta záliba v zlu a neštěstí příjemně ji rozechvěla. „Když už všecko mne zklamalo, když o všecko jsem přišla o klid, o veselost, o víru v člověka, i o vzpomínky, jaké štěstí bych si měla ještě přát? Mně stačilo málo, mně bylo dobře v klidu, v mírných radostech, při lásce mužově, při víře v něho.,. to málo bylo mi vzato, o náhradě nevím, žít však se mi chce. Bídně, nešťastně, osaměle žít — a být při tom zlá a škodit sobě a tomu, koho mám ráda •— Ano, tak, to se mi teď strašně líbí!"
„To se vám líbí... ale to nedovedete. Ach ne, vy, taková dobračka!"
„Neříkejte mi dobračka! ' řekla Marie popuzeně, div se neotřásla ošklivostí. „Nechci být dobračka, nejsem už!"
Mína se shovívavě usmála. I trochu soucitu, i trochu závisti bylo v tom úsměvu. Mína nebyla nikdy tak mladá jako Marie.
Žila si vždy osaměle, vždy víc v knihách, v rozmařilých představách, v sentimentálních snech, příliš vzdálených životu a jeho možnostem; příliš záhy zhořklo její srdce, omrzel ji svět, neomrzelo jen čtení a nářky a tajné, velice tajné toužení po jakémsi náhlém obratu, po navrácení blahobytu a moudřejším jeho užívání.
Proto nemohla pochopit Mariino rozezlení, ba ona mu ani nevěřila, a Marie právě tak nemohla pochopit theorie o snažení a viděla v nich — stejnou naivnost.
Marie byla dítě, kterému je třeba opatrovníka, anděla strážce, autority. A pustili ji do světa bez anděla strážce, a opatrovník její — sám také opatrovníka potřeboval.
Byla dítě, které vyhnali z teplého, světlého pokoje do tmy a zimy, a dítě tu stojí, tápe, rady sí neví, pláče steskem i zlostí, neboť nechápe, proč je vyhnali.
Marie nechápala ... Domnívala se, že je v právu, chce-li se jí žít v mírných radostech, v mírných starostech, být mužem milována a milovat jej, mít děti a hrát si s nimi, zlobit se s nimi a pyšnit se jimi.
A toho všeho ... není a nikdy už nebude. Proč? Proč ani dětí nemá? Kdyby měli děti, jistě by všecko bylo jiné; i tmuž by byl jiný, domov by ho těšil. Této sentimentální postavy se zachytla, té věřila a té jediné bylo jí ted ještě líto.
Pro nic jiného, ani pro vzpomínky neměla už slz. Se zlou dychtivostí chystala se k boji se zlým životem.
XV.
Chvíli nepromluvil nikdo ani slova. Ale mlčení netrvalo příliš dlouho. Bylo příliš mnoho žáru v něm i ve vzduchu, v žilách. Bylo to mlčení strašné a úkladně lstivé. Mlčení nejsladšího okamžiku... před útokem, před podlehnutím; okamžiku, který se nevrací.
Její ruce se chvěly v zoufalé prosbě... ale ruce jeho vztáhly se s výkřikem krve, bez milosrdenství a bez bázně.
Venku byl veselý den zimní, velmi bílý. V krásném, vážném pokoji zářilo všecko v bílém jeho odlesku.
Růžena byla doma sama. Byl všední den, první všední den v novém roce. Věděla, že Marcel přijde.
Ani ho neuvítala. Šla za ním, kolena se jí třásla, ruce se třásly, ústa se třásla. A oči setkaly se zas jako předevčírem při písni o kouzelném jedu v horoucí otázce: „Je to pravda? Je to možno? Štěstí? Oheň?"
I včera se tak ptaly oči jejich — jeho veliké, lesklé a žhoucí, a její sametové, užaslé, strašné ve svém úžasu, ve svém štěstí — — ptaly se tak v klidném pokoji, ve společnosti dobrých, nic netušících lidí, muže, matinky, dětí.
Dnes přišel ráno, jakoby věděl, že bude zcela sama...
Kolikrát kdysi bývali spolu sami a pranic se v srdcích nepohnulo. Byli to však oni ? Tenkrát před lety?
Tenkrát před lety!
Bleskem kmitlo se dětství i nejrannější mládí Růženě před zrakem.
Byl nejdřív milý, veselý bratr a druh. Byl hošík Marcel, jenž odjel náhle do světa za štěstím. Vzpomínala p>ak na přítele, psávali si. Měla ráda jeho dopisy. Bylo v nich tolik mládí, tolik volného vzduchu, tolik nerozumu, všeho, co jí bylo cizí, co však lákalo divným kouzlem.
Pak přišel vážný, dobrý muž, jenž nabídl sirému srdci domov. A tehdy — Vztáhla proti němu ruku, když ji chtěl k sobě strhnout. Vykřikla: '„Pamatuješ, jak jsem ti psala před svatbou? Pamatuješ, jak jsem tě prosila o odpověd?"
„Ano, ano," šeptal zmateně, drže vzpouzející se, hebké dívčí tělo ve svých loktech.
„Ty jsi nepochopil tenkrát. Chtěla jsem, abys řekl: ne! Abys přijel, abys —" „Tys už tenkrát měla mne ráda?" jásal na jejích ústech, necítě už vzpouzení drahého těla. „Tys už tenkrát —" ,Ne! Nech mne! Už je pozdě."
„Nemohu, není pozdě, nový rok je, nový život! Nesnesl bych déle, co jsem za ty dva dny vytrpěl. Nevím, jak to všecko přišlo, co se se mnou stalo. Ne — vím: od první chvíle, když jsem z Vídně přijel, měl jsem tě rád, bránil jsem se tomu citu —- ale ted je konec, teď tě strašně a zoufale miluju, toužím po tobě -—■ a už nám není pomoci!"
Svíral ji železněji a železněji, a ona zavřela oči a byla nehybná a bílá v jeho rukou, na jeho prsou, na jeho rtech.
Tak ji dosud nikdo nepřivinul. Tak nikdo k ní ještě nepromluvil, tak divoce a bezohledně nikdo nelíbal.
Bylo to strašné, strašné štěstí! Nehladilo, netěšilo, ale drásalo, pálilo, ničilo. Bylo zlé, bylo silné, bylo nad pomyšlení krásné! Nikdy ani nesnila o takové kráse.
A teď sama přišla. Nevolána, nepotřebná, pozdě.
Zamrazilo ji, otevřela oči.
„Marceli, cos to se mnou učinil?"
To řekla bez trpkosti, bez hněvu, velikým a tichým hlasem zmařeného života.
„Jsi mi strašně drahá," odpověděl jí. „Jsi mi vším. Cos ty učinila se mnou?"
„Odejdi, Marceli, nepřicházej k nám, odjed' z Prahy, jdji si zas do světa! Proč jsi se vrátil? Proč jsi přišel?"
Uchopila ho za ramena a říkala mu do očí zlá a vášnivá slova, rty na rtech, srdce na srdci, v moci svého opojení.
„Vidíme se naposled, slyšíš? Zítra odjedeš —" líbala ho; polibky její byly horké a zoufalé — „nikdy se už neuvidíme. Měla jsem tě vždycky ráda, ale takto nikdy ještě jsem nehořela —• Marceli, jaký jsi divný, jak divoký, svěží, mladičký, nerozvážný — a jak smutný! Životem sedrán, ale neochlazen... Tolik mládí... to je krásné, to je krásné — a já tě musím mít ráda — a kdybych měla zahynout. Jdi, jdi už... Matka se vrátí —" Odešel.
Večer nepřišel na čaj. Nechtěl se setkat s jejím mužem a nechtěl ji vidět chovat jeho dítě.
Bloudil ulicemi, zapadl do kavárny, zas vyšel ... Sníh chladil horké jeho tváře, zalétal do šťastných, blouznivých očí, roz|tával na horkých, usmívajících se rtech.
Růžena, panna ledová, již on vysvobodil ze zakletí a probudil k žáru života, byla v duši jeho. Jen ona a sladké poslední okamžiky. Nikdo jiný, ani jediná trudná myšlenka, ani jediná výčitka nepřicházely burcovat potulného vášnivce z jeho bla- ženství.
Bloudil ulicemi, zastavoval se v různých místnostech, všude nepřítomný, všude snící — o mramorové nevěstě, o polibcích probuzené ženy.
Všecky rozkošné chvíle bolesti i touhy chodily volně duší jeho, líbajíce ho palčivě, že se chvěl na všem těle a že přivíral oči.
První setkání před několika týdny u nicli v saloně ... Její něžné pohnutí, její pyšná, trochu zhrda- jící vážnost... jíž. už dosti nevěřil. Potom večery u nich... její divné oči, jimiž se často na něho zadívala v zmatené otázce, její bílé, bílé ruce, jež podávaly mu číšky zlatého nápoje... Její měkké, trochu urážlivé úsměvy dokonalé bytosti, důvěřující své síle, vědomé své moci nad ním, hochem omáine- ným...
A potom večer vítězství! Večer, kdy promluvila píseň Tafanina! Kdy vzdala se mramorová její pýcha! Kdy podlehla dokonalá! Zachvěla se klidná! Rozechvěla žízní života — — „Ach mé ubohé děvčátko," šeptal Marcel s nevýslovnou něhou sladkému zjevu v bílých šatech, „ach mé ubohé děvčátko!"
A říkal jí dále: „Tys chtěla umřít v klidu a chladu? Tys chtěla žít a nepoznat šílenství okamžiku ? Ó, moje děvčátko !"
A konečně dnes — dnes, kdy ji líbal, kdy zmatek její sliboval nejvyšší štěstí, ač rozum mluvil cosi nerozumného o rozloučení...
Když i tuto chvíli prožil si Marcel v rozko- chaném srdci, vrátil se zas k prvnímu setkání a prožíval a ochutnával všecky rozkoše znova a znova...
Budoucnost ?
Byla všecka V mlze; splývala s rozkošnými představami včerejšků; nebylo nic, než mlhavé, šílené opojení.
co potřebuje, co mu vyhovuje, £ co by ho těšilo a co třeba postrádá • fro každého máme, p ro rodin l 1 1 p ►ro dám; ) \J !U Týdenník belletristický a literární. Ročník VIII. Řídí redakční kruh: A. Jirásek, K. V. Rais, M. A. V V^IVi šimáček, Jos. Thomayer, Zikm. Winter. Heslo: Umění ryzí k národu a lidstvu obrácené. Representační orgán českého spísovatelstva. Kromě nejvybranějších příspěvků nej lepších čc ských spisovatelů (básně, 1/ n.nn romány, povídky, novelly, memoiry, články populárně lékařské) též zajímavé časové zprávy v ^ OU; rubrikách Literatura, Divadlo, Výtvarné umění, Týden. Čtvrtletně 6 dvouarchových čísel za - pošt. K 3'20.
C"T" A C"T"MV nnivinv Časopis věnovaný českým ženám a domácnostem. Nejlepší, nejobsažnější a ■ / »O I IM I U WIVI w V , nejpraktičtější list rodinný. Přináší v názorných obrazech populárně psaných článcích a statích vše, co ženu zušlechťuje, poučuje, těší a baví. Jsou to rozmanité články vzdělavací ze všech oborů ženského vzdělání, povzbuzující životopisy žen atd., básně, aforismy, romány. Praktické, zábavné a poučné rubriky: Matka vychovatelka, Besídka, Pro naši drobolínu, Domácí lékař, Ruční práce, Ze ženského světa, Domácnost, 1/ 1 ,nn Kuchyně, Právní přítel, Hry a zábavy, Hovorna, Pro zasmání atd. Mnoho výhod peněžitých. Čtvrtletně ■> ■ ") bezplat. přílohy zdarma a bezplatné prémie. 1. číslo na ukázku zdarma. Čtvrtlét. 6 přebohatých čísel za - pošt. K I "35.
D A7AD Módní list pro dámy. Ročník XXXVIII. Nejstarží a nejoblíbenějši dámský módní časopis. Překrásné, Mt.r\n. (j0 nejmenších detailů výstižné ¡Ilustrace. Zvláštní přednosti: V každém čísle střihová příloha. Hotové střihy abonentkám za nepatrný doplatek. Bezplatné přílohy: Dětsliý Bazar, Domácí švadlena (v každém 1/ O-AH čísle střídavě), Ruční práce (v každém čísle), Střihy (v každém čísle). 1. číslo právě počínajícího no- 1» ^ '"i vého ročníku na ukázku zdarma v každém knihkupectví nebo v administraci. Čtvrtletně (6 čísel) - pošt. K 2'52.
Pro muže \/YN Ál F7Y A PfiKROKY P°Pu'ární Časopis technický. Ročník IV. Řídí inženýři Josef V I IlInLUt. I r\ iv ^ I* v I . Jruncček a Jaroslav Jindra, professoří stát. průmyslových škol. Jediný český list populárně-technický. Články a zprávy ze všech oborů nejnovějších výzkumů if o. a objevů na poli technickém a chemickém. Skvostné přehojné ¡Ilustrace. Číslo na ukázku zdarma. " » Půlletně 6 čísel za předplatné - - pošt. K 3'20.
Pro rolníky MELIŠŮV ROZHLED ZEMĚDĚLSKÝ, pís pro rolníka. Stručné, zhuštěné a obsažné články ze všech oborů zemědělství. Přehojné ¡Ilustrace. Semena zdarma k osévání zahrady ve výměře 800 m. (Bližší v 1. č sle roč. 1908.) Hojnost praktických a zábavných ia n.nn rubrik, jako Právní rádce, Jídelní předpisy pro hospodyňky, Hovorna, Kové vynálezy a objevy, Žert a pravda, 1» O tU Směs. 24 čísel ročně za-- - - i poštou.
r v , .
OV AM^IÍY PRF-Í—II Fn Sborník stati, dopisů a zpráv ze života slovanského. Řídí A. Černý.
;o inteligenty všech tříd a stavů, pro knihovny, spolky a t. d.
^ l— V r\ 1M O i\ I I nurlLCUi Časopis nutný každému intelligentu, každému pravé- i# 1 r». mu příteli slovanské vzájemnosti. Příspěvky, dopisy a zprávy nejgeniálnějších hlav celého Slovanstva. 1» ' U Deset tří archových čísel ročnS za - - i poštou.
ÓFQlí V I in Sborník pro studium lidu v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Řídí prof.
^C.Ol\ I L.5 LJ, Dr. C. Zíbrt. Nejkrásnější český lidovědný časopis. Poesie, lidové zkazky, ří- 1/ Q-Cíl kadla, kroje, zvyky, pamHná místa a předměty slovem i obrazem. Přehojné ¡Ilustrace. Ročně 10 tříarch. " « OU čísel za i poštou.
Žádejte číslo na ukázku zdarma v každém řádném knihkupectví nebo přímo F. ŠIMÁČKA v PRAZE, Jeruzalémská ulice II.
v Nakladatelství Plechový prací stroj s topením.
Různé druhy mandlů na prádlo.
8000 kusů v bezvadné činnosti. 3000 nejpochvalnějších vysvědčení. Cenníky zdarma. Platební podmínky libovolné.
- I. česká speciální továrna HOBZA A SPOL., HRANICE (Mcr.) — PRAHA, vyrábí a do celé Evropy vyváží ani rukou ani strojem NEDOSTIŽNÝ dubový prací stroj IDEÁL Písemná záruka za: Sněhobílé práálo bez dopíráni a nejmenš. poškození. — Lehounkou práci při ohromném výkonu (prádlo za měsíc za půl dne vypráno).
Veliká úspora mýdla, uhlí a trvanlivý, na mnohá léta nerozborný stroj. Váš Ideál jest vskutku Ideálem každé hospodyně.
Berta Sulcová, choť měst. lékaře v Bělé p. B. Váš prací stroj nazývá se právem Ideál. Jsem s prádlem za půl dne hotova.
Baronka Gablenz, Vídeň, Traungasse 2. Nás 11 rolníků stvrzuje, že není lepšího pracího stroje, než Váš Ideál.
M. Langer i ostatní, Bolelouc u Olomouce.
Cenníky zdarma a franko.
VELKOOBCHOD ČAJEM U PRAZE Fetd'na,,!|ova tííiia íisVladislavova u.ice číslo 17.
Sklad rumu, francouz, koňaku, srěmské slivovice, indic. arraku, španělských a portugalských vín atd.
i ČíosKé a japoijsJsé zboží. i BanjbusoVý oábyfeís Vlastí Výroby.
Majetek, vydání a náklad firmy F. ŠIMÁČEK v Praze. — Za redakci LIBUŠE odpovídá B. SlMÁČEK. — Papír > továr, skladu firmy Hynek Votoček v Praze.
Kontrolní kupon N ' opravňující k účastenství na slosování 50 věcných prémii a ku případ, mhražem předplatného obsažen bude v čísle třetím, jež zašili «. Afclp nríČtílTI se jen-předplaceným, a to tedy již » H1 lOlllll.
Cislo běžné 240.
t o; U FRRZE HRKLRDHTELÉ F. ŠimHČEK KHIHTISKŘRHR V na 1. a 2. svazek Libuše 1908 (Právo na štěstí) L^tOfx I jSou vydány a expedují se po 32 h, poštou = po 37 h.
Důležitá sdělení obsahuje insert jarního čtvrtletí dámského modního časopisu BAZAR :: obsažený :: na této obálce str. 4. a 5.
iNěmecké jubilejní poštovní známky!
Němčina výhradně úřední řečí v uzavíraném území!
Němci rozhodují o našich kulturních potřebách (moravská universita)!
\ Ctěte na nás!, straně!
Letos musíte odebírat!
MATICI LIDU!
Proč ?
Poněvadž obsahuje mimo jiné vysoce významné knihy vzdělavaci, neocenitelnou a v dnešní«'!» <l«Uí«cli nczb.vtnoii knihu pro každého, jenž chcte se zváti Cechem, upřímným českým člověkem, jemuž osudy jeho náreda nejsou lhostejný: ŠEDESÁT LET (1848—1908) POLITICKÉHO ZÁPASU ZA PRAVA NÁRODA ČESKÉHO.
Napsal AD. SRB, autor proslulých »Politických dějin národa českého<.
Čtěte a uvažujte, kam jsme dospěli, naučte se tuto naši politickou dějepravu z paměti, aby její obsah vnikl do všech vašich nervů a prosákl krví, tak abyste vy všichni, kdož tvoříte národ, utvořili si úsudek, jakým směrem se má další politický zápas náš bráti, a tim abyste pomohli rozhodovati o dalších osudech svého národa!
Do ¡e Vám třeba věděli, abyste mohl býti účasten všech výhod, jaké poskytuje od- běratelství LIBUŠE a MATICE LIDU, po případě výhody ty ještě si rozmnožil.
1. Toto Z. jakož l příští 3. číslo Libuše a Matice Lidu, v němž budou kontrolní kupony, opravňující jednak ku slosování 50 vybraných skvostných prémif věcných, jednak vysvětlující nahraženi předplatného oněm, jimž Štěstěna při slosování nebude příznivá, rozesílá se jen těm, kdož na běžný ročník 1908 maji úplně vyrovnáno a sice: K 2 20 (poštou) za 6 knih ročně.
Račte nám prokázati úsluhu a upozorniti na tuto okolnost též své známé, o nichž víte, že odebírají, nebo kteři by snad odebirati mohli a dosud předplatného nezaslali.
Budeme Vám velmi povděčni a povedeme laskavost Vaši v záznamu.
Z. Kdo odebírá obě sbírky, tomu do tane se s 3. číslem dvou kuponů a má tudíž jednak naději na výhru dvojnásobnou, jednak nevyhra- je-li, má plné právo na nahražení dvojitého předplatného. Jak, o tom vše bližší ve 3. čísle obou sbírek.
3. Zvlášť letos doporučujeme též odběratelstvi MATICE LIDU P. T. předplatitelům Libuše, neboť, nehledíc k výhodám uvedeným pod čís. 2., je skutečně letos povinnosti pravého Čecha, aby sbírku tuto odebíral (o tom viz v tomto prospektu na 2. straně). Předplatné je jako na Libuši 2 K 20 h (poštou) za 6 knih ročně.
_4.K vůli zamezeni reklamací •Qs PF" upozorňujeme P. T. odběratele Matice ^ Lidu, že tímto 2. svazkem letošní M. L, dílo ^ Šedesát let není ještě úplně ukončeno, nýbrž že bude k 6. číslu (poslednímu) letošního roč- ^ niku přidán ještě jeden arch obsahující poli- ^ tícké dějiny našeho národa od zemských voleb až do konce tohoto roku.
é Administrace Libuše a Matice Lidu.
Tiskem »Unie« v Praze.
Plechový prací stroj s topením.
Různé druhy mandlů na prádlo.
Ždlmadla.
8000 kusů v bezvadné činnosti. 3000 nejpochvalnějšfch vysvědčeni. Cennlky zdarma. Platební podmínky libovolné.
- I. česká speciální továrna HOBZA A SPOL, HRANICE (Mor.) — PRAHA, vyrábí a do celé Evropy vyváží ani rakou ani strojem NEDOSTIŽNÝ dubový prací stroj IDEÁL Písemná záruka za: Sněhobílé prádlo bez dopírání a nejmenš. poškození. — Lehounkou práci při ohromném výkonu (prádlo za měsíc za půl dne vypráno).
Veliká úspora mýdla, uhlí a trvanlivý, na mnohá léta nerozborný stroj. VáS Ideál jest vskutku Ideálem každé hospodyně.
Berta Sulcová, choť měst. lékaře ▼ Bělé p. B. VáS prací stroj nazývá se právem Ideál. Jsem s prádlem za půl dne hotova.
Baronka Gablenz, Vídeň, Traungasse 2. Nás 11 rolníků stvrzuje, že není lepSího pracího stroje, než VáS Ideál.
M. Langer i ostatní, Bolelouc u Olomouce.
Ukončené ročníky Libuše: Roč. 1901. (XXXI.) Nedokončený obraz. Román od Antala Staška. — Stařf mládenci a jiné povídky B. V i k o v é-K u n ě tick é. — Vrah a jiné novelly od K. Želenského. — Talmové zlato. Povídka Gabriely Preissové. — Péri. Bomán z pozůstalosti Boh. Ha vlas y. — Pozdní květ. Román Boh. Brodského.
Roč. 1902. (XXXII.) Otrokář. Román z ohioženého českého severa od V. Beneše Šumavského. — Dvojí život. Román od Dr. J. Císlera. — Macecha a jiné črty od B o ž. Vik o v é-K únětické. — Maloměstské humoresky od F r. Her i tes a.
Roč. 1903. (XXXIII.) Vlastní silou. Román od Dr. J. L. Hrdiny. — Od jara do zimy. Povídkové obrázky z české přírody od J. Seidla. — Václav Lamač. Sociální román od Boh. Brodského.— Z ráje vyhnaný. Román Boh. Kaminského.
Roč. 1904. (XXXIV.) Vlastencové z boudy. Historický obraz. Napsal J. J. Stan- kovský. — Humoresky. 27 veselých příhod ze života. Napsal Dr. J. L. Hrdina. — Jako v pohádce. Román. Napsal Boh. Brodský. — Tíha svědomí. Román ze života železničního. Napsal K. V. H avr ánek.
Roč. 1905. (XXXV.) 1848. Román a skutečnost. Z pamětí našich otců. Napsal Ot. Červinka. — Líd tvůj — lid můj. Historie šlesvického manželství. Napsala Laura Kielerová. — Vyznavači slunce a jiné povídky. Napsal F. S. Holeček. — V područí litery. No- vella. Napsal Jan L i e r.
Roč. 1906. (XXXVI.) Jařmo mllllonů. Román útisku národního a sociálního od Ant. Nečáska. — Teta blondýna. Humor, román od Dr. J. L. Hrdiny. — Ve »Starém cechu«. Povídka od F. K. H e i d y. — V pavučinách. Román. Dle svého dramatu napsal Otto Fa ster. — Libuše Trnavské. Román Boh. Brodského.
Roč. 1907. (XXXVII.) Maska lásky. Román. Napsal Daniel Lesaear. Díl I. a II. 5 svazků. — Dvojí sukno. Vojenské humoresky a povídky. Napsal LudSk Archleb.
K Ve 3 původních _ každý ročník, skvostní váz. 11 / "" poštou K 2-20. svazcích poštou |\ ^J 50 K 3-76.
Na ka&dých 6 neváz. ročníků 1 zdarma.
V každém knihkupectví nebo přímo v Nakladatelství F. ŠIMAČKA v Praze, Jeruzalémská ul. 11.
jest téhož složení jako SELTERSKÁ, předčí ji však dvojnásobným množstvím léčivých soli.
Po chřipkách zbvlé katarrhy nosohltanu, hltanu a trubic mizejí pitím LUHACOVSKÉ s teplým mlékem. Rovněž písek v moči, kaménky žlučové, exsudáty hrudní a břišní, zduření žlaz a kloubů možno vyléčiti LUHAČOVSKOU.
Správa lázní v Luhačovicích, MORAVA.
J Vychází současno: anglicky - - dánsky - - - francouzsky maďarsky - německy - - polsky- - - - rusky - - - - španělsky - vlašsky ■ - Na jarní čtvrtletí lze sc zvlášť pr-cd- platiti a obnáší toto předplatné (za 0 čišel [duben-červen, čís. 7.-12.]): čtvrtletně 2 K 40 h, poštou 2 K 52 h.
Jinak předplácí se na půl roku K 480, poštou K 5 04, na tři čtvrti roku K 7 20. poštou K 7'56.
Každý nový předplatitel tohoto čtvrtletí dostane 6. číslo předešlého čtvrtletí (jarní) ZDARMA nádavkem.
JAHO 1908.
Chcete-li své dámě učiniti příjemné překvapení, předplaťte ji nejkrásnější moay na lctošni jarní a letni období BAZAR Nejstarší dámský ¡Ilustrovaný list módní. Ročník XXXVII.
Bezplatné přílohy: DĚTSKÝ BAZAR, DOMÁCÍ ŠVADLENA, RUČNÍ PRÁCE, STŘIHY.
Přes 600 uyofir.
v tomto jediném čtvrtletí!
Hotové střihy za nepatrný doplatek (30 a CO hal.) Jinak čislo na ukázku předloží a předplatné přijme každé knihkupectví, nebo Administrace BAZARU Naklad. F. Šimáčka) v Praze, Jeruzalémská ul. 11.
Doma našel oznámení černě vroubené. Dne 31. prosince 18.. zemřel pan František Urban, gym- nasialní professor v. v.
Dne 31. prosince... hodina udána nebyla. Odpoledne? Večer? Ale na tom přece nezáleželo...
Pro Marcela znamenalo toto oznámení možnost, sejít se u Urbanů s Růženou. (Nebyla-li u nich už včera — neboť oznámení došlo včera odpoledne, kdy nebyl doma.) Chvíli se rozmýšlel: má jít k ní... nebo k Ur- banovům s kondolováním ?
Rozhodl se učinit obé. — Zašel nejdříve k Řehákům. Nebyla doma. Služka nevěděla, kam milostpaní šla. Věděl to však Marcel.
Vstoupil do domu smutku se srdcem radostí přeplněným. Nežádal posud nic. než uvidět ji...
Než mu otevřeli, pocítil nepatrné zachvění nejistoty. Což není-li zde? Byla-li tu včera už?
Otevřela mu Zuzanka. Zuzanka v černých šatech, bledá, ale Zuzanka s přívětivýma očima, statečná a tichá.
Vykoktal několik nemotorných slov zdvořilé soustrasti, naslouchaje a pátraje očima... Srdce se třáslo...
Zvala ho dále. Nemocného, který sedával v čele stolu a unášíval Marcela jízlivými sentencemi o ženách, nebylo už v bytě. Odnesli včera mrtvolu jeho do ústřední kaple.
Marcel setkal se v pokoji s plačící vdovou, zamlklým Jindřichem a s Růženou. Byla také v čerLIBUŠE: Právo ua štěstí. 8 ných šatech, bledší než Zuzanka, veliká, cizí, krásná. — ■ í'. i | | \ Mluvilo se tiše, v krátkých větách. Několik slov o zesnulém, o klidném jeho skonu, několik slov o věcech všem lhostejných.
Jindřich díval se na prázdné místo v čele stolu, vzpomínal na nekonečné dny a týdny utrpení Zu- zančina, na její oběti radostně přinášené a nechápal ... nechápal, jak tato trpělivá, obětavá dívka mohla náhle odejít od mrtvoly otcovy do veselé společnosti... v bílých šatech ... a zpívat!
Bylo to ovšem zcela správné. Věnovat síly své živému, trpícímu — a opustit mrtvolu, které už není třeba lásky a služeb. Bylo to rozumné, bylo to přesné.
Ale ženy takové nebývají... myslil si Jindřich a bylo mu z této výjimečné ženy úzko. Vymykala se jeho představám, byla silnější a rozumnější, než bývají milenky, kterými jsme si jisti.
Zuzanka neplakala. Ženy přece dovedou tak snadno plakat. Před chvílí byla tu jakási paní, která zesnulého ani neznala — a zaplakala, jak jen uviděla smuteční šaty a uslzenou tvář vdovinu.
Takové jsou přece ženy! Takovým s rozkoší se posmíval ten, jehož odnesli do ústřední kaple. Co by byl řekl dnes o své dceři?
Po výměně zdvořilých a lhostejných frasí odcházeli kondolující.
První povstala Bůžena.
Současně zdvihl se Marcel, nabízeje jí mlčky svůj průvod. v < „S bohem, Zuzanko, neplač," pošeptala Růžena Zuzance a políbila ji s uctivým soucitem. Ona je- diná věděla, že i Zuzanka pláče, v nitru pláče, a znala těžkou bolest tohoto neženského nářka.
Vyšla pak s Marcelem na ulici.
Oblékajíc rukavice, zeptala se mdle: „Odjedeš?"
Podíval se na ni... její jemný profil byl tak hezký, její rty svěží jako ovoce leskly se vlhce v záři slunce... A ona se ptá, ona se ptá: odjedeš ? 1 „Ledová panno, ledová panno," vydechl, dotýkaje se lehce jejího lokte.
„Pojedu tramwayí... s bohem ... nech rmie! Neiozumný, hloupý hochu!"
Ohlížela se uděšeně, kde je stanice. Spěchala k ní, nevšímajíc si Marcela.
„Nemáš mne ráda? Lhala jsi včera?"
„Nevím ... Stydím se za to, co bylo včera .,. Netýrej mne, buď dobrý, nech mne. Je to strašné —" Hledala něco v kabelce třesoucíma se rukama, podívala se na Marcela, oči její se zas tak užaslt rozevřely, zaplesaly a popřely rázem ubohá slova odmítání.
Tramway přijížděla.
„Přijď dnes ... přijď... ne k nám, k nám ne ...' koktala bez dechu, vstupujíc už do vozu.
„Kam, kam?"
Ano, kam. Vždyť neměli kam jít. Všude bylo nebezpečno.
„K nám, povím ti... večer ... Ale dopoledne nikdy! Nepřijmu tě — Večer ti povím —" a zmizela ve voze.
XVII.
„Zavolala jasná, nebezpečná budoucnost, ale bezpečná veselost. Není radno příliš vroucně milovat, není v tom štěstí pro jednoho ni pro druhého. Vždy žádá jeden stále víc a druhý poskytuje — cliudne, hasne, světu krásy odpírá —" Tak pravila ve své povídce o svěžím srdci paní Pádovská, která v padesáti letech byla posud tak krásná a tak mlada.
Zuzanka uložila si slova její hluboko v srdci, a slova ta bolela ji, pálila, ale v srdci zůstávala.
Po smrti otcově i jí se svět otevřel, i ji zavolala jasná budoucnost. Ztratila člověka, jejž nejvroucněji milovala, protože to byl člověk trpící a silný, člověk, jehož vlivu podléhala, jehož si vážila, jehož utrpení bylo jí drahé.
Nebylo rozkoší sloužit mu a snášet chorobné jeho rozmary a odříkat se svobody. Ale bylo to — nutností.
A teď mu dosloužila, ruka jeho vychladla-v jej/ dlani teplé a věrné, a jeho oči děkovaly jí, když ústa už mluvit nemohla. Bylo to poprvé a naposled, kdy promluvil k ní bez ironie. Bylo jí ho neskonale líto. Tušila, jak asi trpěl v té chvíli. A že ji měl rádi, z duše rádi, o tom nikdy nepochybovala.
A teď — neměla už komu se obětovat, neměla pro koho zříkat se světa. Matka? Matka jako dobrá, tichá, oddaná přítelkyně propustí ji anebo půjde s ní, jak si bude Zuzanka přát, jak bude pro ni lépe.
A Jindřich?
Jindřich ... její malá, smutná láska ... Není radno příliš vroucně milovat. Není v tom štěstí pro nikoho. i i I I Zuzanka nemilovala příliš vroucně Jindřicha.
Poznala ho, když jí bylo sedmnáct let. Byl smutný, přála si ho potěšit. Miloval ji, přála si ho také milovat. Byl jí milý, — byl jiný než veselí, povrchní její druzi, a miloval ji vášnivě. Domnívala se, že ho má také ráda; že soucit je láska.
Dnes už všecky klamy prohlédla. Bolelo to, pálilo ... ale srdce trvalo na svém, a Zuzanka řekla Jindřichovi, když po pohřbu doprovázel ji a matku domů: „Podepsala jsem kontrakt v Z. a odjedu za čtrnáct dní."
Podávala mu přátelsky ruku.
Přijal ji jako ve snách. Nechápal.
Přidala v rozpacích: „Odpusť mi."
Teď teprve pochopil.
Jeho tušení bylo — správné. Žena, která nepláče, nemá srdce.
„Konec —?" řekl drsně.
Toto slovo, poněkud pathetické, i zvuk hlasu jeho nepříjemně se dotkly Zuzanky. Pohnula ner- vosně hlavou, zastyděla se za svou prosbu o odpuštění,. I to — byl pathos.
Ale ženy, -— takové nebývají?
XVIII.
Večer před sedmou hodinou spěchal Marcel milou, známou cestou k ftehákovům.
Obraz byl tentýž: bílý stůl, nad ním lustr s velikým světlem, u stolu všichni v tklivé harmonii.
Matinka měla sice poněkud zardělé oči... patrně bylo odpoledne nějaké malé nedorozumění s dcerami nebo se služkou, ona vždycky tak dobře všecko myslí, nikdo jí však nerozumí... S večerem utišila se žalost, jíž nevěnoval nikdo zvláštní pozornosti a matinka již se i usmála chvílemi bol- ným úsměvem trpitelky.
Jlehák v čele stolu zkoušel Jarmilku z dějepisu o vpádu Hunů. Jarmilka seděla na krajíčku židle, žmolila křečovitě prstíky a odpovídala hlasem nepřirozeně vysokým a silným, zpívala a křičela jako ve škole.
Růžena pečovala o samovar a nalévala právě zlato čaje do průsvitných šálečků. Ruce její byly jisty, pohled klidný.
Jarmila při vstupu jeho vyskočila od Hunů a skokem byla u něho.
Marcel! Marcel! Kde byl včera ? Proč nepřišel? Milý náš Marcel!
Řehák ji napomenul, aby ženichovi nedávala své city tak příliš ohnivě na jevo, muži se snadno rozmazlují, a ženě sluší reserva.
„Ale!" Jarmilka máchla rukou velmi hazardně. „Já ho mám ráda, tak co!"
Marcel pokusil se o žert. Nezdařil se mu. Bodla ho výčitka: přicházíš sem jako vetřelec, jako škůdce. A při tom dráždil ho klid Růženin, pevnost bílých, krásných ruček.
Co chtěl vlastně?
Srdce se inu svíralo upřímnou lítostí, pomy- slil-li, že by tato tklivá, domácí píseň měla být kdy přervána skřekem jeho vášně, že by tito prostí, hodní, tiše a hluboce šťastní lidé měli kdy pocítit úžas bolu a zklamání, že by měli ztratit svou drahou, staroslavnou víru v dobro života, svou úctu k ženě a jajk se ještě jmenují tyto směšné starobylosti, kterým nelze se vždy smát.
Tito hodní lidé ... Počítal k nim i drobnou Jarmilku i růžové nemluvně ... Nechtěl jim ublížit, ví bůh, nechtěl.
Tak pěkně, tak teple bylo v jejich pokoji.
Ale Růženin klid ho dráždil. Zahrává si s ním?
Zachvěl se vždy na celém těle, kdykoli se mu přiblížila, žíznil, aby aspoň záhyb šatu jejího se ho dotkl, aby ruky, která mu šálek podávala, jen letmo prstem se mohl dotknout.
„Ty dnes nějak špatně vypadáš, hochu, co je ti?" řekla paní Anna starostlivě.
Snažil se vzpamatovat.
„Je mi úzko! Minulost mne jala — zatoulal jsem se v ní — Zdálo se mi, že chodím k slečně Zimové a že slečna Zimová vykládá hlasem povýšeným a krutým o důležitosti taktu —" „Ne, to je dobré I Ty jsi samý žert, hochu. Ano, ten takt — ten nebýval tvou silnou stránkou, to je pravda. Bože, kde jsou ty časy!"
„Takt... nebýval mou silnou stránkou," opakoval Marcel melancholicky, „ne, nikdy, slečno. Písně divoké, písně bez taktu — milovala vždy duše má. Ach slečno."
„Ba, kde jsou ty časy."
Potom se hovořilo o smrti professora Urbana.
Paní Anně zdálo se to přec jen tuze divné, opustí-li dcera těžce nemocného otce a jde s mi- lencem do zábavy. Zapomněla, že sama Zuzance vřele domlouvala, aby se přišla povyrazit, aby nezakopávala své mládí...
„On prý byl už dokonce mrtev? Zemřel odpoledne — na parte Hodina udána nebyla — Je to možno ? Tomu ani nevěřím I" „Ale ona... zkusila už dost," ozvala se Růžena nesměle, „ošetřovala ho do poslední chvíle. Je přec jen mladá —" Růžena chtěla ještě dodat: „a mládí má právo na radost," ale to už by bylal mluvila i za sebe a toho se ulekla.
Setkala se s pohledem Marcelovým.
Souhlasil: má právo ! má!
„Smíme se přece radovat — neubližujeme-li tím nikomu," pokračovala Růžena drsněji, odpovídajíc tím odmítavě na jeho souhlas.
A Marcel promluvil přímo: „Smíme se vždycky radovat!"
Ulekla se strašně jeho slov. Zdálo se jí, že vše je prozrazeno. Říkala si: lež je hnusná; chtěla se vyznat... ale klid a mír večera a všech milýcl kolem ní bylo tak těžko burcovat strašným tím vy znáním. Bylo v tom něco nepřirozeného, neuvěřitelného.
A proto se lekala každého slova svého i Marcelova, jakoby už všecko zrazovala.
Ale klid kolem trval. Žasla. Umí tak obratně lhát?
Přestalo se mluvit o Zuzance a o právech mládí a přešlo se k literatuře. Paní Anna zmínila se o poslední nové knize, kterou čtli. Řekla, že se jí líbila, ale řekla to velmi opatrně a podívala se hned na Řeháka. On byl zde patrně autoritou všemi uznávanou.
„Ach ne, je to slabé, slabé," řekl Řehák, „a pak — nemohu si pomoci, ale mně jsou tahle cizoložná dramata —" Pokračoval úsměvným tonem ve výkladu o ošu- mělosti cizoložných dramat.
Růžena poslouchala všecka ustrnulá. Což se všecko proti ní spiklo?
A Marcel díval se na ni blouznivýma očima, čekaje nějaké znamení, nějaký pokyn, vždyť mu slíbila ráno, že mu poví, kde se sejdou.
Ale nebylo možno dorozumět se.
Bylo mu odejít bez nejmenší naděje.
Druhý den bylo zas tak.
Zas blouznivé, palčivé pohledy, doteky roucha, rukou, náhodné i úmyslné doteky, při nichž srdce zabuší a rozkoš tělem zaproudí... ale ani chvíle osamění.
Dopoledne neodvažoval se přijít. Věděl, že by ho ani nepřijala. Řekla to; znal ji příliš dobře. Ostatně ■— on ani nechtěl nepatrnou chvíli plnou úzkosti, on chtěl už plné štěstí — beze strachu — Ještě nikdy tolik neprahnul. Ještě nikdy tolik překážek nestupňovalo jeho žár.
Ani třetí den nepřinesl změny, naděje.
Psát jí také nemohl, a od ní psaní nepřicházelo. — XIX.
Kladli mu otázky, dívali se na něj trochu soucitně, trochu nevrle.
Ano, to má z toho flámování. Ano, to jsou následky bídného, nepořádného života. Kdy se konečně umoudří? Takhle to přec dál nepůjde.
V pohledech otcových vycítil i tuto hořkost: Proč jsi se vrátil? Oželel jsem tě dávno, proč jsi přišel marné naděje vzbouzet? Proč jsi mne vyrušil z klidu mého stáří?
Také ona pravila: proč jsi přišel!
„Aj, což nevíte, že On, Osud, můj milý pán, mi velel? Vy v něho nevěříte. Vy jste siláci, vy jste sami pány svými. Ach, kdybyste věděli, jaká slast jest v oddávání do rukou jeho!
A ty, bláhová milenko moje, ty se také ptáš? Ty mne odstrkuješ od sebe? Ale paže tvé se chvějí ! Nejsi silná, bohudíky, nejsi! Tvá síla stavěla kdysi hráz mezi srdce naše, já zlomil sílu tvou a žehnám Ivému oslabení.
Jak sladká je slabost tvá!"
,, budeš obědvat?" ptá se někdo suchým, smutným hlasem.
Z dálky, z dálky slyší ztracený syn tento hlas.
Leží na posteli, napolo odstrojen a usmívá se v unylé blaženosti do stropu.
Pak je zas chvíli vlahé ticho.
Postel se zvolna otáčí — vše se kolem ztraceného otáčí, mihá, v mlhu zahaluje, v mlze mizí.
Mlha, mlha... a z ní jako z pěny mořské vystupuje žena.
Děvčátko v bílých šatech blíží se k ztracenému a sklání se nad ním s polibky, slzami a výčitkami.
Proč jsi přišel, můj nešťastný, drahý?
Abych poznal nejvyšší rozkoš; štěstí, jež přichází pozdě, má krásná!
Abych okusil kouzelného jedu!
Abych uchvátil Lenoru a abychom oba bídně zahynuli — — — „Tady máš psaní."
Zas ten suchý hlas, nejasno, čí vlastně.
A něco malého, bílého zalétlo, mrzutě hozeno, na stůl.
Psaní!
Od Lenory?
Jistě, jistě od ní!
Píše „přijd", vyzývá „unes mne!"
Ne. Běda. Ne od ní. Ale z Vídně.
Bože, bože.
Z Vídně. Blanka. Blanka — Mlhy kolem opět houstnou, v nich stojí někdo cizí, ubohý.
Marně snaží se roztrhat závoje kolem sebe, marně snaží se vystoupit z mlh.
Psaní... Sňůrečky drobného, ostrého písma, podivuhodně drobného, ostrého a cizího vyplňují čtyry, osm stránek. Na poslední stránce běží šňů- rečky ještě napříč.
„Ty, holka, předčíš i Marcela Kováře, světoznámého škrabáka!" bručí Marcel, nevěda jasně o tom, že bručí, ani komu to povídá.
Cizí slova, spousta slov v cizí řeči.
To psaní, ano, je od Blanky.
A ona již roztrhla závoje mlh a ona vystoupila.
Marcel, vzdychaje, čte psaní její.
Ubohé děcko po ženském způsobu lká a vyčítá a hned zas prosí a laská.
A co toto znamená ... „Deine Cousině" .. . ? Ach, ovšem, vypravoval jí kdysi o podivuhodné dokonalosti, sestřence Růženě. A Blanka, milá Blanka ted oznamuje: „Tys do ní zamilován. Nezapírej, neklam se, Marceli. Ty snad sám si nejsi citu svého vědom, ty snad nechceš mne opustit, ne, vždyť nejsi špatný a já ti věřím — — ale ona, ta dokonalá dáma, tvá sestřenice, zaujala srdce tvé. Tuším to, vím to. Ve snu tě vídám s ní hovořit, usmívat se na ni, ruku jí přátelsky tisknout... to ty si aspoň myslíš, že přátelsky, ale já vím, že je to už láska a já trpím, hrozně trpím! Vrať se, Marceli, vrať, dokud není pozdě! Jak můžeš být tak bezcitný a tak mne trýznit? Denně čekám zprávu od tebe, ty nepíšeš — Vzpomeň si, Marceli, vzpomeň na všecky naše krásné chvíle.
Vzpomeň si, jak svítilo slunce do našeho pokoje, tehdy, když jsi poprvé k nám přišel, když bratr můj nás seznámil.
Tolik slunce bylo v pokoji, na všech předmětech bylo, a my oba stáli v něm a zrůžověli jsme štěstím ... Srdce naše zabušila tušením. Hovořilo se o nejvšednějších věcech, ale srdce tloukla hlasitě, a všední ta slova znamenala vášnivá vyznání: líbíš se mi, miluji tě, chtěla bych tě líbat, chtěla bych být tvojí 1 Jen na tento jediný den si vzpomeň, miláčku drahý, a budeš zase můj — Já žiji už jen z těchto vzpomínek. Den po dni naši lásku si opakuji jako krásnou báseň, kterou Sávno umím zpaměti, den po dni si představuji, prožívám, a srdoe mi tluče bolestnou rozkoší.
Co bych byla bez tebe? Uvaž, že nemohu bez tebe žít. Nechceš mne přece zničit?
Opakuj si báseň naší lásky jako já, den po dni, opakuj —" A tak dále.
„Báseň lásky" ... ach ... to je trochu otřelé.
Bylo slunce v pokoji... ano, to už zní lépe.
Ano, byl jakýsi krásný, slunečný den kdysi... Mladá dívka s hlavou sluncem ozářenou a s vášnivým úsměvem na žhavých rtech ... mladou dívku vidí Marcel, ale rozkošného opojení necítí už, marně, marně se pokouší vyvolat je, mamě si představuje slunce v pokoji a mladou dívku...
Je to podivné. Opojení bylo. Bylo silné. A není už. Pro onu mladou dívku není už — Ubohá Blanko 1 Milá, dobrá Blanko, nech mne. Jsem tak unaven, tak nešťasten. Nech mne...
Byl by jí rád napsal... cokoliv, sladkou lež nebo krutou pravdu v hedvábných slovech, ale byl strašně líný. Unaven, líný ...
A byla tu nová rozkošná dívka, nové rozkošné opojení, nové předsavy, nové rozkošné vzpomínky.
Milovala jej rozkošná dívka méně, než dívka ubohá?
Na tom nezáleželo, to nemohlo touhu oslabit a vychladlý cit vzpružit.
Marcel nikdy neuměl uvažovat, pochybovat, počítat; vždycky jen chtivě ruce vztahoval po ovoci, které lákalo. Byl strašně udiven, odpíralo-li se mu. Miloval vždy jen — svůj majetek. Majetkem stávalo se vždy to, po čem zatoužil. Jak možno odpírat někomu jeho majetek?
Od chvíle, kdy po Růženě zatoužil, byla jeho. A nesměl k ní. To bylo podivné. Nesměl ji líbat a mít u sebe. To bylo divné, podivné.
Pan Řehák... co chtěl u ní pan Řehák ? Byla jeho ženou. Ach, to se stalo pouhým omylem. Teď je jeho ženou. Bude jeho ženou. Opustí pana Řeháka (jakáž pomoc, bude-li ho to bolet) — odjede s ním, s Marcelem, do ciziny, neboť zde by spolu žít nemohli... Cizina je velká, Marcel je v ní doma, najdou si tam i živobytí i štěstí.
Pan Řehák ... Blanka ... potom snad i malé děťátko... budou trpět. To je ovšem hloupé. To bude bolet. Ale co dělat, u čerta, co dělat?
Tady není jiné volby, není jiné rady, není jiného východu.
Pije-li srdce kouzelný jed přání, je pozdě!
— Den tak minul Marcelovi v mlhách a snění, a večer s jarou myslí a nejlepšími nadějemi vypravil se k- Řehákovům.
Tam mu teta oznámila, že před malou chvílí Řehákovi odešli do divadla na jakousi premiéru. Nebyli prý v divadle od narození dítěte, dnes však si Růžena vzpomněla, že by ráda šla na tu premiéru, nu a její muž, rozumí se, nezná větší radosti, než plnit její přání. Vzorný muž. Vzorné, šťastné manželství.
Marcel řekl roztržitě „ano, ano", a už spěchal v myšlence do divadla za nimi.
Odmítl zvaní tetinčino, odmítl čaj i cigarety. Půjde ... také do divadla. Rád by také ... viděl tu tu premieru. Ostatně —- vzpomněl si — dostal dnes dopis od přítele, redaktora malého měsíčníku; žádá ho, aby šel do divadla a napsal mu do příštího čísla referát...
Představení už začínalo, když do divadla přišel.
Na jevišti hovořilo se něco nesrozumitelného, jako vždyky na začátku aktu, dokud hlediště se zcela neutiší.
Potom už bylo lépe rozumět. Potom se vzrušeně deklamovalo, zněly věty ostré a dlouhé, dlouhé, dělo se nemnoho, více se mluvilo.
Marcel stál vzadu, v horku a tmě, mezi premiérovým obecenstvem parteru, mezi studenty s literárními zájmy, vážně naslouchajícími a pozorujícími novou hru, práci původní, jejíž autorem byla spisovatelka ještě ne zcela osvědčená.
Literární jinoši šeptali i ironické i vážné poznámky. Osoba autorčina, zdá se, více zajímala, než práce sama.
Jeden mladý člověk, osamělý a uchvácený, drobil si nervosně vous a šeptal uznale: „To je silné! To je silné I" V přestávce byl Marcél první na chodbě.
Uvnitř zněl potlesk; zdvořilý potlesk premiérový, jímž odměňuje literární obecenstvo domácí autory ještě ne zcela osvědčené. Potlesk nezněl dlouho.
Za Marcelem vyšli dva mladíci.
„Děsná blbost," smáli se radostně.
„Znáš autorku? Je tady v levo — v loži — Její muž —" začal rychle jeden z mladíků vypra vovat intimní historii autorčina manželství.
Chodba se brzo naplnila.
Dámy křesel a loží ve skvělých loiletách, s pečlivými, moderními účesy usmívaly se a říkaly: „Jak se vám to líbí?" — „Je to hezké!" — „Takové naturalistické." — „Moderní."
Autorská lož byla pootevřena, přicházeli gratulanti.
Marcel zahlédl autorku; byla velmi bledá a usmívala se rozpačitě. Byl u ní právě mladík, jenž prve radostně konstatoval „děsná blbost". Ted se elegantně klonil a hovořil plynně a srdečně. „Velice silné, velice silné," zaslechl Marcel.
Růžena nevycházela, byla patrně na balkoně.
Marcel rozběhl se do prvního poschodí. Potkal dva kritiky. Povídali si: „Tohle ať mi nikdo neříká, že to psala ženská!"
„Co pak nevíte ? Píše jí to její muž — ona —" Na chodbě prvního balkonu setkal se Marcel s přítelem redaktorem, který mu dnes psal.
Přítel přepadl ho všecek udýchán: „Na zdar. Dostal jsi můj dopis? Potřebujeme referát, mohl bys —" Marcel chtěl již odmítnout, ale současně zahlédl bílé šaty a jemný, hezoučký profil, a rty jako ovoce svěží, roztržitě se usmívající...
Rozveselen, šťasten, naplněn náhlou srdečností, přisvědčil ochotně: .
„Ale ovšem! Buď bez starosti, na zdar!"
A už byl u Růženy.
Sla zavěšena v rámě svého muže, hezkého, elegantního, shovívavě se usmívajícího — patrně nové hře.
Marcel poprvé pocítil nepříjemné bodnutí; zdálo se mu, že tímto shovívavým úsměvem člověka staršího ai vezdy střízlivého dívá se Řehák i na něho, řadě ho do jednoho tábora s autorkou dnešní hry. To bylo, u čerta, nepříjemné.
Pozdravili se poněkud obřadně, jako lidé, kteří se až dosud stýkali jen v pokoji a najednou uviděli se v místnosti nové, ve společnosti, kde všichni obřadně se pozdravují.
Marcel i to vycítil, ale radost, že našel Růženu, že byla tak svěže krásná, že měla své rozkošné. bílé, dívčí šaty, zaplašil pocit nepříjemný.
Srdce tlouklo mu tak hlasitě, že nemohl v první chvíli promluvit. Zpozoroval při tom, že Růžena vysunula ruku, jíž se s mužem vedla.
„Málem bychom byli propásli tak velikou událost," začal Řehák, mírně se usmívaje, „nebýt Rů- ženčiny bedlivosti —" a nabízel jí při tom opět rámě mimovolným, galantním gestem.
Nepřijala ho, upravujíc si záhyb na rukávě.
Nepříjemný pocit zmizel beze stopy.
„Nu, a co tomu říkáte —?" pokračoval Řehák, „je to slabě — viďte? Ale pěkně hrají —" „Nevím, neposlouchal jsem," odpověděl Marcel, zachvívaje se rozkoší a nesnaže se zapřít bujnou svou veselost, „ale pozejtří... budu mít referát v „Moderním Obzoru", přečtěte si jej."
Řehák i Růžena se smáli.
„Ne, vážně. Teď právě mne žádal starý přítel, redaktor „Obzoru" — starému příteli nesnadno odepřít. Mohli byste mi laskavě povědít stručný obsah prvního jednání — neposlouchal jsem skutečně, co se mluvilo na jevišti, protože kolem mne vedly LIBUŠE: Právo na šlěsti 9 se hovory zajímavější. Dověděl jsem se, že je autorce pětatřicet let, že měla za svobodna dvě děti, dle- jiné verse jen jedno, že je s mužem nešťastna, ale kusy jí píše on... a bije ji. Také děti prý musí chovat a krmit. Patrně sám i vaří. A jeden, zvláště dobře informovaný tvrdil dokonce se vší určitostí, že mívají v neděli k obědu husu, ačkoliv on má jen stovku měsíčně a ona —" „Pardon..."
Řehák spatřil mezi promenujícími nějakého známého, jenž velmi živě ho pozdravoval, projevuje zřejmé přání s ním promluvit. Řehák omluvil se velmi zdvořile ženě své i Marcelovi a přidružil se k známému.
Marcel přešel na jeho místo po levici Růženině. „Ty jsi nešla na premiéru," řekl jí, přitlumiv hlas a lhostejně se usmívaje, jakoby mluvil o věci lhostejné, „ty jsi se prostě nechtěla se mnou setkat dnes. Chtěla jsi se mi vyhnout. Byla bys se jinak už včera zmínila. —" Jeho slova vyčítala, úsměv lhal netečnost, ale hlas nebyl ani vyčítavý, ani netečný. Hlas chvěl se radostí a vášní.
„Pojdme do foyeru, prosím tě, Marceli," řekla znepokojena, „tady nás poslouchají —" ,,A to tě nenapadlo, že se mi nevyhneš? Že přijdu za tebou?" šeptal, nedbaje úzkosti její.
„Je prý tu paní Pavlíková, slyšela jsem," pokoušela se hovořit o jiném, „chtěla bych s ní mluvit —" a ohlížela se, jak by unikla. Vysvobodilo ji zazvonění. „V delší přestávce sejdu dolů sama, počkej tam na mne," vydechla, odcházejíc.
Marcel vrátil se mezi ironiky a enthusiasty do přízemí.
Protlačil se ku předu a vyhledal si Růženu v loži.
Seděla tam, všecka bílá a dívala se na něj. Oči její se rozhořely a rozplesaly známým světlem omámení a zapomnění. Dívala se velikýma, strašnýma očima.
Zvonek po druhé se ozval, v hledišti se setmělo, ale ona stále se dívala omámenýma očima.
Pak se k ni nachýlil muž s nějakou otázkou.
Pokývla a obrátila se k jevišti.
Tam pronesli právě nějaký vtip, neobezřetně umístěný právě na počátku jednání. Zaslechli ho jen v prvních řadách. Ozval se smích, poprvé toho večera. Obecenstvo, kterému unikla vzácná ta věc, poptávalo se dychtivě: „Co to? Co řekli?" — a čekalo na vtip nový. Obecenstvo se rádb směje. Obecenstvo má rádo vtipy.
Marcel, když se Růžena přestala na něho dívat, vzpomněl si, že by měl také trochu pozornosti věnovat hře, když slíbil, že o ní napíše úsudek. Že nadšený nebude, to už bylo jisto, ale proto píece bude záhodno trochu poslouchat.
Na scéně vedly se zas důkladné a dlouhé hovory, provázené v obecenstvu poznámkami: „děsná blbost" — „není to špatné" — „má talent" a „velice silné".
O hercích právě tak. Hráli „mizerně", „báječně", „ne zle", „hm" — — V přestávce po druhém dějství kolovala už po divadle věta referenta denního žurnálu: „tohle af mi nikdo neříká, že to psala ženská" — a mladík, který byl se autorce poklonit, a ujišťoval ji, že její drama je „velice silné", řekl: „Vždyť je to blbost, proč by ji byla ženská nemohla napsat?"
„Ženská," o níž se mluvilo, seděla ve své loži a přijímala gratulace se skromným, ale šťastným usmíváním a mluvila zcela jinak, než její osoby na jevišti.
Její muž nemluvil vůbec nic.
Marcel nevěřil, že Růžena přijde dolů, i vyšel, chtěje jít k ní.
Potkal ji na schodech.
Vrátili se a promenovali ve vestibulu, kde bylo lidí málo.
Proměnila se nějak.
Mluvila o hře, ale poohlížela se při tom na Marcela šťastně udivenýma očima, které překládaly slova její do řeči milenců, a Marcel odpovídal také překlady.
„Ne, mně se ta věc nelíbí; je to snad dobře a divadelně sepsáno, ale —" „Odpusť, ale není to ani dobře a divadelně sepsáno."
„Nu, ty jsi zlý, to je známo, ty máš příliš velkié požadavky" — teď už bylo patrno, že Růžena hovoří, jen aby hovořila.
„Ano, já jsem člověk velkých požadavků."
„Jsem ráda, že jsi přišel."
„Věděla jsi to?"
„Věděla."
„Chtěl bych tě políbit. Kdy tě zas budu smět políbit?"
Podívala se na něho plnou září lásky.
Pootevřené rty se zřetelně třásly.
Opakoval žíznivě: „Kdy ... kdy..."
Odpověděla, neslyšíc vlastních slov pro tlukot srdce: „Ještě dnes."
Odvrátila se; šli chvíli beze slova.
Za nimi ozval se smích známého hlasu.
Růžena se ohlédla.
Spatřila Marii Pavlíkovou, vyzývavě půvabnou v průsvitné blůze a upiaté sukni, ve společnosti dvou mladíků švihácky oděných, a mladé ženy s nabarvenými vlasy, také v průsvitné blůze, jenže ještě raffinovaněii odhalující mohutné poprsí i tučná záda a v sukni ještě těsnější.
Všichni se smáli zajíkavým frivolním smíchem nějakému vtipu. Žena s barvenými vlasy nejhlasitěji. Její hlas, její průsvitná, ošumělá blůza, její nabarvené vlasy a vrtění boků při chůzi naznačovaly polosvět.
Marie, předcházejíc Růženu, stiskla jí rámě ner- vosními prsty a řekla hlasem plným divné, nepřirozené rozdychtěnosti: „Drahá paní, jak se máte?"
Růžena podívala se na ni trochu udiveně, ale ne zcela vzpamatována. Rty její stále se třásly v opojivém úsměvu.
Obě ženy stanuly a pozorovaly se okamžik.
„Což ..." promluvila Růžena, rozpomínajíc se na poslední své setkání s Marií, „už je dobře —- ?"
„Ano! Už je dobře! Tady —" Marie přitiskla ruku Růženinu k svým prsům, „tady je dobře!"
Růžena nerozuměla.
„Smířili jste se?" řekla roztržitě.
„Ne, mezi námi je konec. A proto — je tady dobře. Buďte zdráva —" Pospíšila k své společnosti, Bůžena k Marcelovi.
„Ještě dnes," opakovaly oči jeho.
Po zazvonění vzala ho jemně za ruku a vedla.
Obecenstvo rychle vracelo se na svá sedadla. Chodby i schodiště byly brzo prázdny. Dvéře rychle zapadaly, zaznělo několik spěšných kroků, kobercem tlumených, druhé zvonění...
Marcel s Růženou osaměli na setmělém schodišti mezi přízemkem a prvním balkonem.
Políbili se divoce a dlouze, beze slova. — Růžena vrátila se pak do lože, Marcel zvolna sestupoval, ale do hlediště se nevrátil.
XX.
Druhý den přinesla mu služka od Řeháků lístek : „Nepřicházej k nám dnes. Počkej, až ti zas napíšu. Bojím se po včerejšku s tebou se setkat."
V první chvíli zdálo se mu lehkým uposlechnout ji, ležet doma a snít o včerejšku a o zítřku.
Ale když se blížila sedmá hodina večerní, poznal, že není možno zůstat doma — sám a sám — a nespatřit jí.
Sel k nim — a bylo zas jako vždycky. Rodinný večer, čaj, hovory o včerejší hře; a ona, to dobře viděl, byla ráda, že neposlechl.
Podléhali slastnému umdlévání, přijímali okamžiky, nemyslíce o zítřku.
Třetí den odpoledne dostal zas lístek. Byla při něm vstupenka do divadla. Růžena psala: „Co bude dál? Nesnesu takový život. Musíš odjet z Prahy. Musíme se vzpamatovat. Dnes si 0 tom promluvíme. Je dnes zase premiéra — opery. Karel přinesl dva lístky, ale sám jít nemůže, má nějakou práci. Posílá vstupenku tobě. Osud, zdá se, počíná nám být přízniv. Je mi z toho k smrti úzko."
Líbal její řádky, líbal zelenou vstupenku. Ano, osud, drahý osud! V jejich životě byl on vždy- ckv podivuhodně zaměstnán.
Pět minut před sedmou hodinou setkal se s Růženou před divadlem. Byla v plášti a bílém šálu, 1 kabelku s kukátkem měla, ale do divadla, prohlásila, nepůjde.
,,V půl desáté doprovodíš mne domů, teď pojďme kamkoliv."
„Ale co řekneš doma, budou-li se tě ptát, jak ¿e ti líbilo -—? A kam máme jít?"
„Mně už je všechno lhostejno," řekla ledově, nepodobna krásné bytosti v bílých šatech, s třesoucími se ústy, která ho směle políbila předevčírem v divadle ... na schodišti...
Vyšli rychle ze světla a ruchu před divadlem, sestoupili po schodech do Divadelní uličky a pak kolem Vojtěšského kostela k nábřeží.
„Marceli," mluvila Růžena volně a sklíčeně, nepodobna, ach, nepodobna té, která ho líbala, „stalo se velké neštěstí a nebude už jako bývalo. Ty snad zapomeneš, ty si najdeš nové formy žalu i štěstí —• máš lehčí srdce — ale já už se nevzpamatuju nikdy, to vím. Pro mne není episod, není avantýr, jsou jen události, jest jen osud. Tys můj osud. Nikdy se nevzpamatuji. Můj život jakoby byl u konce. Jsem jako utlučena, jakobych to nebyla já, jakoby mi vše bylo jedno — Ale mně nesmí být — vše jedno. Já se musím vzchopit — být zase já! A to jsem ti přišla říci."
Při posledních slovech se Vzrušila, udýchala, hledala pevný bod, nenacházela ho však, a ruce její, drobounké, těsně sevřené bílými rukavičkami, zděšeně tápaly po prsou a rvaly stuhy kabelky.
Byly tak ubohý, tak slabý ty ruce její... Marcelovi bylo jich neskonale líto a toužil je polaskat.
Neposlouchal jejích slov, jen těch zděšených ruček bylo mu líto, těm rozuměl.
„Co si přeješ, řekni, všecko pro tebe udělám —" řekl pokorně.
„Ty víš!" zalkala zlomeným hlasem, „odjed z Prahy, opusť mne, to chci I" Tvář jeho zkřivila se žalostným úsměvem. Jako když na krutý žert chceme smíchem odpovědít, a smích vyzní vzlykem.
„Opustit tě... opustit?"
„A co tedy ... co tedy chceš ..."
Domníval se, že bude zcela snadno odpovědít: Opusť Prahu — se mnou. Odjedme z Prahy — spolu.
Ale její strašný rozum! Její zásady! Její rozvážnost! Teď to vše viděl tak jasně, a velká slova proměnila se v slovíčka, v žalostná, pokorná slovíčka, v poníženou prosbu o almužnu ...
„Chci jen tě vidět, být blízko tebe, scházet se s tebou ... někde o samotě ... abych ..." Stud zadrhl mu hrdlo. Ona usmála se znaveně: „Ano, ano, bude to život —" Šli po nábřeží k Smíchovu. Sty světel a světýlek třpytilo se večerní město, řeka se černala a leskla, hučela tajemné písně, hovořila mnohými hlasy, plynula těžkým proudem.
Růžena stanula, opřela se o zábradlí a tváří v tvář Marcelovi pokračovala týmž volným a bez- zvučným hlasem, oči užasle rozevřeny, jakoby viděla jasný, strašný obraz před sebou: „Bude to život — — den po dni... stále ta lež a úzkost a hanba. A mně je lež tak protivná. Vždycky byla mi lež tak protivná. Ne, že je to hřích, ale že je to tíseň, že je to komedie, ponížení, překážka v klidu. Já miluji klid, bezpečí, volnou duši, hrdé čelo.
A teď jsem spoutána. Žiji dvojím životem, a oba jsou nesnesitelný. Nikdy jsem ještě nehrála komedii, Marceli, nikdy. A teď ji hraji — každým slovem, každou myšlenkou, každým krokem.
Už to, že žiji s ním v jednom domě, že pranic řevně se nezměnilo, žé mluvíme spolu jakoby pranic se nebylo stalo, jakoby nebylo stínu, jakoby nebylo tebe. Tys pro něho stále ještě můj příbuzný a náš přítel, on neví, netuší, co se stalo! Marceli, myslíš na to všecko, vidíš to všecko? Stále a stále — jako já? Nebo jsi tak šťasten, že —" „Vidím jen tebe, myslím jen na tebe," vpadl drsně a vzdorně, snášeje pohled její.
„A dítěl Moje dítě, Marceli! Bylo mi vším —" hlas její nabyl žáru a síly, „netoužila jsem sice po něm — já vůbec málo se natoužila — ale přišlo, a veliký, netušené veliký a hluboký cit mne všecku prolnul. Poznala jsem: ted už nejsi svobodná bytost, teď už nepatříš sobě, teď patříš této nové bytosti, ona má právo na všechny tvé síly, na celý tvůj život — povinností nebude mít nikdy, pouze práva — a povinnosti budeš mít vždy jen ty a práv žádných.
Nepatřím sobě, Marceli, jak bych mohla patřit tobě? Co chceš ode mne?"
„Ty mne odháníš... Ty se mne chceš zbavit? Chceš se vrátit k šťastnému a pohodlnému životu, k němu a k dítěti —" „Řekla jsem něco takového? Nevím, možná. Nevím, co mluvím. Mám od rána horečku. Vrátit se — ? Nedovedu si představit, že bych se dnes ještě mohla k nim vrátit. Ale kam půjdu? Ach, snad kdyby toho dítěte nebylo —- Vždyť je přec nemohu odkopnout!"
Opustili nábřeží, kde vzbuzovali pozornost, a uchýlili se do tišších ulic a uliček podskalských.
Růžena se zastavila a chytila se křečovitě ruky Marcelovy.
„Chtěla bych tě tolik milovat, aby mi bylo vše jedno — abych i dítě dovedla odkopnout — ale já tě nemiluji tolik, ty se mi jen strašně líbíš —- nevím proč, nejsi snad ani hezký, ale líbí se mi tvé mládí, tvůj smích, tvé chyby, srdce tvé nevinné, slabé, tvé rty se mi líbí, chce se mi tvých polibků, ráda tě vidím, hrát bych si s tebou chtěla, hrát divoké a sladké hry — to všechno — ale nic víc — a to jsou jen chvíle, ty nevystačí, vidím bohužel i v opojení příliš jasně, ty nevystačí -— pro život nevystačí —" „Nechci život," zněla jeho divoká píseň v odpověď, „chci chvíle, chci tebe, chci to, nač mám právo —" „Tvé právo je marná, ubohá představa, Marceli !"
„Ne, je síla, je moc, Růženo!"
Divoká píseň vítězila.
„Marná, ubohá představa," šeptala Růžena a líhala ho žíznivě a dlouze, ne šťastně už jako tehdy v divadle, jen žíznivě, jen zoufale.
„Jsem unavena, chtěla bych si sednout."
„Chtěla bys někam? Do kavárny? Nebojíš se?"
„Kamkoli."
Bylo už vše lhostejno.
Vyšli z uličky, vraceli se zas do Prahy.
Zavedl ji do malé, sousedské kavárny s podivným jménem a lacinou kávou.
Bylo tam plno a hlučno, takže Marcel s Bůže- nou, usadivše se v rohu blíže vchodu, byli tu zcela osamělí. Jen při vstupu jejich podívali se někteří zvědavě na dámu v bílých krajkách a světlém plášti; jeden občan s rudou tváří a vratké chůze projevil touhu dámě se dvořit, ale byl odbyt, a pak už si jich nikdo nevšímal.
Bůžena se usmívala. Jakoby všecka tíseň s ní byla spadla, jakoby byla pochopila divokou píseň Marcelovu.
Porozhlédla se účastně kolem sebe.
Nebyla nikdy ještě v takové kavárně, neznala tohoto života.
Líbil se jí stůl stařečků pensistů, kteří tu seděli bez kabátů a hráli domino. Jeden pojídal veliké domácí buchty z novinového papíru.
U druhých stolů seděli lidé mladší, většinou studenti.
Mluvili o stávce horníků, o novém dramatě, o socialisaci umění. Hovor byl velmi živý. V největším rozechvění, kdy mluvili všichni současně a nemohli druh druha přimět k vyslechnutí, ozvala se slova: co že je vlastně lid — a co je intelligence ? • Všichni byli ohromeni, trvalo chvíli, než se vzpamatovali. Otázka zněla potměšile. Mohla být naivní, mohla být velice hluboká. — Marcel byl šíleně šťasten.
Počal i o budoucnosti uvažovat. Hle, co s ním učinila! Stane se z divocha ještě řádný člověk! Nikdy ještě neměl tak vážných myšlenek. Nikdy ještě nebyl tak šťasten a tak zamilován. Nikdy, nikdy, Růženo, nikdy. — Tomu nevěřila, ale nebolelo ji to. Nežádala tolik. Minulost. — Ach, na tu smějí žárlit mladé dívky, které mají ještě celý život před sebou a které i celý život mohou své lásce dát.
Ona má jen na několik okamžiků právo. Pro ni není minulosti, není budoucnosti.
Chvíle prchaly s úžasnou rychlostí.
Stařečkové pensisté dohráli své domino, platili chvějícími se prsty, vstávali těžce, oblékali se zvolna, na krk uvazovali teplé, pestré šály.
Bylo půl desáté, jejich hodina.
Bylo půl desáté •— čas, kdy končilo se divadlo.
Růžena se všecka zachvěla.
Byl čas, jít domů.
Domů... Nedovedla si představit sebe ještě dnes doma.
Probouzela se ze sna příliš drahého a nesněné- ho posud.
Opustili kavárnu. Vedl ji tichými ulicemi všecku zase mdlou a zasmušilou.
Ale vždyí toho všeho — nebylo třeba!
Proč přišlo toto pozdní štěstí? Proč? Vždyť nebylo třeba, nebylo třeba,'nebylo třeba!
„Růženko, nebuď smutná. Jsi jako smrt bledá a chladna. Co se to zas s tebou děje ? Což mne nemáš ráda?"
Mluvil o své strašné lásce a o nemožnosti rozluky.
„Pojď se mnou, pojď se mnou ... takový život nelze přece snášet!"
Neporozuměla mu hned, domnívala se, že chce totéž, co ona jako jediné východisko vidí před sebou a podívala se na něho zrakem plným světla.
„Ty bys chtěl —- ty také —? Spolu —-?"
„Ano, kamkoliv — vždyť se snad už nějak protlučeme, svět není zlý, znám: různé jeho kouty, uchýlíme se tam, nikdo nás nebude znát; nebojíš-li se bídy se mnou — ale vždyť ty jsi statečná, tys hrdinka a já budu pracovat, já také umím pracovat, umím vydělávat peníze -—■ mnoho peněz —" Zbledla a vzdychla zklamáním.
Podívala se na něho skoro závistivě.
To šťastné dítě!
Nepromluvila už — a když se jí tázal, půjde-li s ním a kdy — hlesla: „Dnes už o tom nemluvme. Už je pozdě. Zítra."
„Stále odkládáš na zítřek — a stále vše zůstává při starém. Jak jen takový život můžeš přijímat? Ty, taková hrdá. Ale ty nechceš ani, aby jinak bylo. Ty se bojíš změny, jsi choulostivá, příliš miluješ svůj klid, svůj svatý rodinný klid a dobrou pověst —" Stáli již u jejího domu.
Obrátila se k němu tváří rozzářenou jemným úsměvem, ale neusmívala se jeho slovům. Neposlouchala jich. Dívala se mu jen na rty, pozorně a oddaně.
„Můj bože, když si pomyslím —" řekla vzdáleným hlasem, stále tak mile, divně se usmívajíc, „když si pomyslím, žes ty — ty všecko zavinil! Od počátku — vždycky tys to byl. Takový hoch, takové dítě!"
„Nerozumím ti dobře."
„Nerozumíš mi dobře —" opakovala velmi roztržitě a bloudila zrakem po jeho obličeji, zastavujíc se opět na rtech.
„Vím jen o jediné vině: že jsem nepřišel včas; že jsem zmeškal pravý okamžik. Že jsem přišel pozdě, pozdě!"
„Ale co myslíš?" podivila se, „kdy jsi měl přijít? Byl přece tak krásný ten osudný náš večer. Ne, Marceli, neklam se. A ničeho nelituj. Kdybys byl přišel včas — ? Myslíš? Nebo kdybych byla dosud volna —? Ne, Marceli, to by té naší lásky nebylo ! Necítíš to ? Dovedeš si odmyslit jediný motiv, jediné slovo, jedinou chvíli — ?"
„Ne, to ovšem nemohu. Cítím s tebou kouzlo našeho neštěstí — ale nemohu přes to nelitovat.
Musím stále myslit na zlomyslnost osudu... Proč na příklad tenkrát před lety, když jsem byl v Praze — proč právě ty byla jsi s tetou na cestách? O rozum mne připraví tohle pomyšlení."
„Nebylo by se bývalo pranic hnulo v srdci bratříčkově, jako se nehnulo po celá léta!"
„Dobře, dobře — ale já stále vidím tebe svobodnou, vidím dívčinu, která nenáležela nikomu a mohla, mohla mojí být!"
,,S bohem, Marceli, už je pozdě. Jdi."
Ulicí šlo několik rozjařených mladíků, pozastavili se blíže nich a zavolali: „Milování není láska! Milování není láska! Slečno! Pojdte s námi, slečno, nechte toho pána, pojdte s námi, krásná panno Juliano I" Vzala ho za ruku a spěchala s ním několik kroků dále.
„Juliana — krásná panna —" zazněl ještě popěvek, a mladíci zašli.
Marcel s Růženou zas se vrátili k domu.
Růžena podala mu ruku a opakovala: „S bohem, je pozdě."
„A zítra?"
Pohlížela někam upřeně před sebe a pohled její měl záhadné světlo.
„Opakuji ti, Růženo, bez tebe žít nemohu, ve lži nechceš ani ty žít — co nám tedy zbývá I" „Co zbývá, máš pravdu."
Světlo planulo stále vášnivěji.
„Máš mne přece ráda — ? Máš dosti síly?"
„Mám dosti sílyl" Zazvonila u domu a pak se ještě k němu obrátila. — Uviděl velké, strašné oči, velké, strašné světlo v tváři úplně bílé.
„Život jest jen jednou krásný, Marceli? Jen jednou jsme mladí! Jen jednou přijde štěstí —!"
Odpověděl divokým políbením.
Zapotácela se, přivřela oči, strašné světlo po- uhaslo.
V domě zaharašily kroky, v zasklené půli vrat objevil se plamének.
„S bohem."
Vrata se otevřela. Růžena zmizela.
Marcel byl sám a sám a žízniv polibků, dych- tiv tepla. Noc byla hrozně studena.
„Zítra, zítra," říkal si pro utěšení a třásl se nedočkavostí.
Ale nepředstavoval si nějakou změnu, nepředstavoval si odjezd, nemyslil na to, jak si život zařídí v cizině, jak si bude peníze vydělávat jen její tělo viděl ve svých loktech.
XXI.
Růžena vystupovala po schodech krok za krokem.
V hlavě jí hučelo: co ted? Kam? Domů —?
Stála ve tmě přede dveřmi svého bytu a nemohla se odhodlat vstoupiti. — Jak snese pohled jeho, pohled člověka, jenž n i c netuší?
Tak se poděsila představou tohoto pohledu, že se rozběhla zas po schodech dolů k bytu domovníkovu, odhodlána zazvonit a požádat, aby jí zas otevřel. Odvaha ji však opustila, sotva se schodů, seběhla.
Opřela se o zeď a chvíli hleděla široce rozevřenýma očima do tmy. Viděla tam stále ten pohled, viděla klidný, čestný obličej... ale venku, venku jsou opilí mužští a oslovují osamělé ženy, a k Marcelovi jít nemůže, Marcel bydlí se svým otcem a s tetou Marií... co by jí řekli ?
A zas — krok za krokem vystupovala.
Bylo vše marno. Nebylo vyhnutí. Musila vstou pit. — Odemkla si, snažíc se co nejméně hluku způsobit.
V síni bylo slabé světlo. Vycházelo sklem dveří z jídelny. Tam byli ještě vzhůru.
Přeplížila se k druhým, tmavým dveřím a chtěla vejít do ložnice. Chtěla se skrýt.
Ale osvětlené dvéře se otevřely, v nich stál její muž.
Čekal na ni sám, četl. Matinka i děti už spaly.
Ulekl se žhavých skvrn na jejích tvářích a chorobného lesku očí.
„Není ti dobře?"
„Proč?" šeptala, sbírajíc síly.
„Zdá se, že máš horečku —" „Ano, horečku mám — trochu — už odpoledne — nebylo mi dobře, nastydla jsem se, ale to nic není," mluvila a divila se, jak přirozeně zněl její hlas, jak dobře dařila se jí lež.
Chtěl vzbudit služku, aby připravila čaj s citronem, obkladek.
Opřela se tomu, jen obkladek si sama dala a rychle se odstrojila a ulehla, tváříc se ospalou.
Neptal se jí už na nic, zhasl, bylo ticho.
Noc neměla konce.
LIBUŠE: Právo na Štěstí. 10 Tisíc představ vířilo hlavou v pestrém zmatku.
Polibky Marcelovy kladly se hořce na její udivené rty... stařečkové pensisté hráli domino a brumlali starými hlasy, student nějaký zpíval o krásné panně Julianě a o socialisaci umění, jiný volal: „ještě jsme si život neuspořádali, potom teprve přijde umění!" ... a hned zas malá Annička ručkama třepala a muž hovořil pokojným, veselým hlasem — — bílá ulice, Marcel se ptá, půjde-li s ním do světa — a neznámé město kdesi v Německu, neznámá ulice, dům, byt... ona s Marcelem tam žijí — — osudný večer s písní Tafaninou — a večer v divadle kdysi — dávno —: cizí pán se uklání, ma- tinka představuje: pan Řehák. Ne její muž. Pan 6 e h á k. A matinka žertuje o snivé Tafaně.
„Matinka" — — Něha dosud nepocítěná zaplavuje vlažnou rosou srdce Růženino. Macecha, to je zlé s:lovo. Ne, paní Kovářová nikdy macechou nebyla. A tatínek s ní nebyl nešťasten. To byly pošetilosti.
A současně i první, její maminka zjevuje se, všecka bílá v tmě a smutně hledí na nemocnou dcerušku. Ráda by jí pomohla. Ale jí už není pomoci — ■— a zas šestnáctiletý Marcel — ne milenec její Marcel, ale nějaký hošík, jehož už není, s nimž už nikdy se nesetká — „Strýčku Jene, prosím tě, neplač. Strýčku Jene, život je krásný a bůh milosrdný —" Ach, ten ztřeštěný, jakou to měl nešťastnou mánii zasahovat v lidské osudy — tak lehce, bezohledně zasahovat, jakoby figurky postrkoval, jakoby s loutkami si hrál.
Po třetí už on to jest, jenž určuje směr života. Takový nerozumný chlapec, takové dítě. A nic, nic si nevyčítá. Bezohledně figurky postrkuje.' Vždyť ani muže svého nebyla by poznala, kdyby se byl otec její po druhé neoženil. Byl přece Řehák přítel matinčin a byl to Marcel, který jí dal novou matinku. A tak jemu — jemu děkuje za všechny velké události svého života.
A tenkrát — když mu psala před svou svatbou: „odpověz, urči cestu!" — ach, ano, tenkrát ještě byl čas.
Dovedla Marcelovi velmi rozumně odpovědít na jeho lítost, a hle, ted ji samu tatáž lítost drásala.
Tenkrát a tenkrát! Dokud ještě byl čas!
I jí zjevila se dívčina... svobodná a mladá, šťastná a svěží. — Potom přemohla ji těžká únava, představy byly stále zmatenější a nemocnější, hlava se jí točila, i kolem ní vše se točilo, na okamžik pozbyla vědomí, a probudil ji křečovitý záchvěv celého těla. Leknutím hlasitě vzdychla nepřirozeným hlasem. Chvíli neměla ponětí, kde je a co se s ní děje. Slyšela klidný dech spícího muže a slabounké dýchání dětské, ale nemohla si vzpomenout, kdo to dýchá. Tatínek? maminka? Dech silnější zněl jako dech tatínkův. Pootočila hlavu a připadlo jí, že vidí otce.
Když se vzpamatovala a upomněla na vše, co se stalo i co bude, upokojila se ledovým klidem velikého odhodlání.
Usnula pak pokojněji.
„Spatně vypadáš, co je to, Růženko ? Už z divadla přišla jsi jako v horečce. Pošleme pro doktora —" „Má horečku, má - Pošleme pro pana doktora, hned pošleme."
Lagkavé dlaně matinčiny kladou se chladivě na ubohé čelo Růženino.
Není to drahá láska její mrtvé maminky, ale Růžena zavírá oči a říká si: „Maminko, maminko."
Ale všichni, kdož jsou kolem ní, i mrtví, kteří 1 se jí v noci zjevovali, jsou jí tak divně, strašně vzdáleni.
A co to povídají o panu doktorovi ? Pan doktor Kříž? ten s dlouhým, šedým vousem, který předpisuje růžovou, vonnou medicinu v lahvičce se štítkem a říká „malá slečinko" —?
Ne, je den. Všichni jsou už vzhůru.
Pro doktora? Ne, ne; vždyť jí nic není. Nastydla — včera — cestou do divadla — Poslední sílu dala do této poslední lži. Posnídala, vstala, oblékla se. Oklamala a upokojila jejich starostlivost. Nechali ji o samotě.
Z jaké hloubky vyrval se jí vzdech; byl už nej- vyšší čas, že odešli.
Poslední sílu dala do poslední lži.
Sotva osaměla, oblékla se spěšně, oblékla se tmavě a pečlivě a vyšla na ulici.
Mrazivý vzduch ji osvěžil. Zbyl jí jen bolestivý pocit v těle, ale hlava byla zase zdráva.
Dvě cesty jí zbývaly.
Jedna přímá, krásná, hrdá.
Druhá do věčné trýzně, do strašného života... ale života! S teplem a polibky, s mládím a polibky ... do smutného, pozdního, krutého štěstí.
Brala se určitým směrem — jako omámena, jako hnána.
Cestou všeho si všímala se vznícenou, chorob nou pozorností.
Všechno bylo tak podivné. Tak ostře vynikalo. Za ní šly dvě služky a povídaly si o taneční zábavě a o tanečnících.
„— a on mi řek: slečno, co na tom, už se nikdy neuvidíme — jen jednu hubičku — A já: právě proto, že se nikdy už neuvidíme! — Když vy jste takový rozkošný diblík, řek zas on — a já jsem se dala do smíchu —" Smály se obě, ale ta, která poslouchala, ne tak zvučně a ne tak blaženě.
Růžena hned viděla celou scénu: nějaký nízký sál jako na venkově bývají, mnoho kouře, vír taneční — a mladík s nakrouceným knírem a básnickým nadáním povídá holce s červenýma rukama a napálenými vlasy: „rozkošný diblík — jen jednu hubičku —" Holka má pružné, vnadné tělo a koketní oči jejich Karly... Růžena se ohlíží, jde-li to za ní skutečně jejich Karla. Ne. Je to služka 'mnohem1 menší a nehezká. Jen vlasy má krásné, hnědé, pečlivě načechrané.
„Uvidí-li pak se přece ještě s tím mladíkem?" rozjímá Růžena zcela vážně, „a možná, že už nikdy. Ona třeba příští neděli nebude mít vycházku —" Před ní běžel kluk... sklouzl a upadl. Ulekla se. Neudělal si nic? Ne; vstal a běží dále. Ale koleno si jistě narazil. Bude mít červenou odřeninu na něm, takovou živou červenou odřeninu, jaké mívají děti, upadnou-li, na kolenou.
„Moje úcta —" volá z dálky stříbrný hlásek mladé ženy, veselé krasavice; je to žena kollegy Řehákova, její muž je ... ani příjemný, ani nepříjemný. 0 ní se povídá, že má milence. Povídá se to o všech hezkých i nehezkých vdaných ženách v Praze.
A Růžena je přesvědčena, že to není pravda, že paní Petráčková nemá milence, že jsou to jen klepy, lidé rádi se pasou na skandálech, většina lidí nemohla by vůbec být živa bez klepů a bez radosti ze skandálů.
Protože je paní Petráčková hezká, veselá, koketní, protože se ráda baví — — ach, nebývá pravdou, co se jí podobá. Někdy žena vážná a chladná, nudná... spíše vzplane a podlehne. —• A do tváře vstouplo jí horko a srdce zachvělo se rozkoší vzpomínky.
V divadle... na schodišti... krok tlumí rudý koberec, zapadají dvéře, zní zvonek, sešeřilo se ... dlouhý, strašný polibek ... zuby vrývají se do rtů ...
,,— a to já ho musím se schodů snést —" „Je slepý?"
„Slepý, hluchý, kolozubý, všechny ctnosti."
„Chudák. Je už starý, viďte?"
„Na osmnáctý rok."
„Ale, ale, to já myslila, že pes tolik nevydrží, to že kočka —" Také Růžena se podivila, že pes tolik vydrží, a ohlédla se.
Spatřila nabarvené vlasy, ve dne zvláště ošklivé nepřirozenou barvou, nepřirozeně vypnuté tělo, nápadný klobouk ... neznámá společnice paní Pavlíkové z divadla.
Šla se starou ženou v malinkém kloboučku nad drdolkem rezavých vlasů upevněném, vpředu odstávajícím od hlavy. Kdo asi byla žena s barvenými vlasy? A Marie'— neměla by se jí zeptat na Marii? Tehdy v dvadle aini s ní nepromluvila — Ale již byla u domu strýce Josefa Kováře.
Teta Marie přišla jí otevřít.
Ach, Růženo, to jsi ty... no to je dost, že taky jednou ... tak pojď dál, pojď — Teta Marie přes rok již churavěla a nikam nechodila. Vlasy měla šedivé, pohled netečný, hlas bez odstínů.
Nenaříkala si ; obstarávala s posluhovačkou malou domácnost bratrovu a v prázdíiých chvílích čítala noviny, nebo sedávala bez hnutí, bez účasti, snad i bez pocitu života u okna a dívala se na ulici, pozorujíc život její, lidi, povozy, děti z blízké školy a do školy s povykem se hrnoucí.
Život přešel kolem ní, aniž jí zpozoroval.
Přešlo mládí bez velikých ztrát i bez zisku, ani šťastné, ani nešťastné, přiblížilo se stáří a míjelo podobně.
Růženě bývalo jí líto a představovala si tako- v ý život jako velikou poušť. Jenže — dodávala si — ona o tom neví. Ona má tichou krev — a člověk zvykne všemu.
Dnes však dívala se na vše jinak.
Dnes pochopila: Člověk zvykne, ano, ale kde je radost, kde je mládí a zlaté jeho paprsky? Člověk zvykne, ano, ale časem přece se zeptá :. kde byla radost, proč nebylo mládí? Proč jen zvykání?
A tak všecko je zlé : i poušť, i štěstí.
Podivná povídka, Marceli. A tobě se líbí?
„Marcel není doma?"
„Není."
Usedly v šerém a velmi teplém pokoji, zašlými časy smutně vonném.
Teta Marie vypravovala: „S tím hochem je věčný kříž. Nedovede si nikdo představit, co už jsme s ním zkusili. Vždyf ty víš. A už se zdálo, že se umoudřil, že bude dělat dobrotu — ale poslední čas je jako divoch. Dnes ještě domů nepřišel — včera večer odešel, to zas u některého kamaráda přenocoval. To je kříž, to je kříž I" Hovořilo se ještě chvíli, pak Růžena vstala, pozvala tetu, aby k nim přišla, sama slíbila, že také přijde, vyslechla pozdravy mužovi, matince, dětem, vzkázala též pozdravovat strýce a Marcela — a odešla.
Ulehčilo se jí. Utišila se.
Bylo rozhodnuto.
Ted už nepotkávala a neviděla nikoho, neslyšela hovory za sebou.
Jdouc k Marcelovi, nebyla ještě zcela rozhodnuta. Ještě se jí zdálo, že, zastihne-li ho doma samot- na, přivine se k němu a řekne: pojďme spolu, pojďme kamkoliv — Nebyl doma, ochabl truchlivý žár, bylo rozhodnuto.
Chtěla by tak silně milovat, aby vše jí bylo lhostejno, aby vše dovedla opustit, aby jen tu jedinou cestu viděla před sebou ... aby rozběhla se pó ní v diyok^ra odhodlání — Ale je strašně unavena.
Vrátila se domů.
Z ložnice zaslechla veliký křik dětský a chlá- cholivý zpěv služky, která snažila se dítě překřičet.
„Ach ne," zasténala, svírajíc hlavu dlaněmi a prchala od křiku.
Uzavřela se v pokoji mužově, kam nebylo pranic slyšet.
Ne, ne 1 volala hrdá duše.
Tady žít —? V těchto místnostech? A s ním a s nimi?
Přijdou, promluví na ni — a jí vše bude trýzní nesnesitelnou.
Má je ráda? Neví. Přeje si něco? Marcela? Polibků?
Ne, odpověděla duše k smrti mdlá a znechucená rozpory.
A měla přece právo na klid.
V psacím stolku mužově uložena je krásná, drobná zbraň.
Vzala ji do ledové ruky.
Naposled uviděla veliké, trojdílné okno, šedou záclonu, skupinu listnatých květin, naposled zaslechla hukot života z ulice, vzdálený pokřik dětí.
Potom bylo úplné ticho.
XXII.
V zelené, hluboké samotě blízko řeky pod zalesněnou strání postavili bílý domek s červenou střechou, s okny'v drobné tabulky rozdělenými, se zelenými okenicemi a dřevěnou pavláčkou.
Nasázeli ovocných stromů, keřů bezových a jasmínových, záhony vyplnili pestrým, drobným kvítím venkovských zahrádek a královsky vzrostlými slunečnicemi, zahradu obehnali prostým plotem dřevěným.
Světnice v domku vybílili a zařídili ladně a účelně. Zvolili přírodní, solidní barvy a prosté linie nábytku, klidné, jednotné tóny látek, bílé záclonky, mnoho květin, málo obrazů — jen dva, tři v každém pokoji — díla mistrů v rámcích úzkých, zcela nenápadných, černých neb hnědých.
Ta, pro niž všecka ta prostá, vlídná krása byla chystána, nedočkala se jí.
Do domku v samotě s letními dny přibývala paní s dvěma dívkami a vážný muž s prokvetlým vousem jezdíval za nimi každé neděle, rok po roce.
Útlé stromky vzrostly, přinášely ovoce, poskytovaly stín a poukrývaly bílý domek ve své zeleni. Záhony pestřily se svěžími barvami, slunečnice skvěly se nádherou exotickou.
I obě malé dívky rostly a kvetly.
Starší byla již osmnáctiletá. Mladší, desítiletá, přestála toho roku lehký zápal plic, a na radu lékařovu vzali ji ze školy a odvezli již s prvními jarními dny do samoty v údolí.
Jaro přišlo onoho roku velmi záhy. Už na začátku května byla letní tepla a třešně v plném květu.
„Co to asi znamená, že si jaro tak pospíšilo letos?" ptala se osmnáctiletá lidí, stromů, zvířat.
Lidé odpovídali, že to není dobře, neboť — studený máj, v stodole ráj. — Stromy voněly, ptáci se bezstarostně radovali — a osmnáctiletá, rady si nevědouc, zeptala se ještě malé sestřičky: „Ando, co ty myslíš, budo i léto tak krásné, jako je jaro letos?"
,,A proč by nebylo?" podivila se drobná Anda, dítě s jasnýma, vážnýma očima.
Ani tato odpověď neuspokojila osmnáctiletou; i napsala psaní své přítelkyni, dívce mnohem starší, která byla v cizině operní zpěvačkou slavného jména.
„Má milá Zuzanko, povězte mi, co si mám počít se svou zvědavostí a s nepokojem srdce svého ? Jaro je letos tak hezké, tak dobré, tak teplé 1 Proč ? A co se stane se mnou v tomto jaře, co v létě, jež přijde —? Nebo mám čekat až na podzim? Ptala jsem se už kde koho, i našeho psa, ten jenom zahýbal vlhkým čenichem, domnívaje se, že mu nesu něco na zub — lidé, to víte, mluví jen o stodolách a naše Anda — ach, tu znáte také a dovedete si jistě představit její velikánské, nedětské oči, plné světla a ticha, ty divné, mlčelivé oči dítěte, jež matka opustila — — Zuzanko, je mi tak hezky a vypadám tak hloupě, jako všecky mé kollegyně z Minervy, když se zamilovaly.
Já však nejsem zamilována. A je mi tak dobře v naší samotě, že snad ani nepomýšlím na zamilování.
Povězte mi, Zuzanko, co se to se mnou děje. Vy, která prý srdce nemáte, mohla byste srdcím rozumět.
Obratem pošty, prosím."
Odpověď přišla obratem pošty a zněla: „A přece jste zamilována, zcela jistě, Milko. Zůstaňte u vás v samotě, nezajíždějte do Prahy, radím vám. V Praze je zas muž, kterého nemožno sice si vážit, ale který umí pošetile hovořit a divoce líbat. A já bych si přála někoho jiného pro vás, Milko. Někoho z nové generace, ne z této ubohé a slabé, která je sice pošetilá a divoká, což zní krásně, která mnoho vždy chtěla, mnoho věděla, mnohému se smála, která prožila život ve svých dvacíti letech a sestárla již v osmnácti, ale -— přežila se už, a škoda by bylo vašeho rozkvětu pro jejich pochybnou svůdnost.
Vy jste zamilována — prozatím jen do krásy jara — a jakáž pomoc! Ale hleďte se vyhnout onomu muži, který žil vždy jen chvíli od chvíle, nazývaje tento způsob jedině plným vyžitím...
Varujte se toho člověka. Radí vám to věmá Zuzana."
S dobrými radami je zpravidla těžká rada. Působívají — jsou-li to skutečně rady dobré — vždy naopak.
Milka byla by se nejraději hned po přečtení tohoto dopisu do Prahy rozjela. Jenže bylo už šest hodin večer, a parník právě vyjížděl z přístaviště ve vesnici, čtvrt hodiny vzdálené — poslední parník to byl — a pak — Milka by se byla přece jen trochu styděla... jeti za mužem, když muži začínali už jezditi za ni.
A konečně: zítra je sobota, večer přijede švakr Řehák, uprosí ho, aby ji vzal s sebou v neděli večer do Prahy.
Proč by se nepokusila — odolat tomu nebezpečnému člověku? Anebo — A což — je on vskutku nebezpečný?
Nepozorovala dosud. Zná ho přece také. Dávno. — Když byla malou holkou, chodíval k nim, býval jí milý, neboť byl vždy vesel, i když byl srnu- ten; řekl, že si pro ni přijde, až doroste a bude-li hezká — Potom se stala ta strašná, záhadná věc — A potom vídala ho zřídka. Jednou za půl roku, za rok. A nebyl už to ani on. A potom odjel zase z Prahy do Vídně a byl tam zas asi dva roky.
Před dvěma roky viděla ho naposled.
Tenkrát řekl jí, louče se s ní, překvapen: „Ty už nejsi dítě, Jarmilko. Vyrostla jsi a vykvetla, aniž jsem to pozoroval."
„Vidíš to teprv dnes, kdy odjíždíš," řekla mu tenkrát" s uštěpačností dospívající holčiny.
„Já vždycky pozdě přicházím — a v nevčas odcházím," dodal on melancholicky a koketně.
A odešel.
Nebezpečný —? Ten?
Ach, ach; ne, nikdy.
Když večer malá Anda byla už v posteli, přišla k ní Milka s prosbou: „Ukaž mi, Ando, podobiznu své maminky —" „Proč?"
„Chtěla bych... dát jí dobrou noc."
Anda vyskočila z lůžka a našla v přihrádce svého stolku svazek podobizen.
„Kterou maminku chceš vidět?"
„Tu v bílých šatech, nevěstu."
Anda rozložila si obrázky po stolku a při světle svíčky, jejíž plamen plápolal v proudu vzduchovém, otevřeným oknem sem vanoucím, polaskala se pohledem se všemi, jmenujíc si je pořadem: „Maminka v peřince, maminka v čepečku, maminka jak byla za družičku, maminka slečna, maminka nevěsta —" Tu podala Milce a ponechala si poslední, ma- minku-maminku, s ustrašeným děťátkem v náručí.
Tento obrázek ji vždycky rozesmál.
„To se šklebí, to miminko, jéje! A to jsem byla já?
Milka posadila se k Andě na postel, zdvihla kolena k bradě, podobiznu na ně položila a dívala se ■— A říkala tiše, tichounce dívce v bílých šatech, s očima jasnýma a mlčelivýma: „Sestřičko, Růženo, jsi to ty? Slyšíš mne, vidíš mne ? Nemohla bys ty mi povědít, jaké léío přijde po nejkrásnějším mém jaru —?"
Dívka v bílých šatech nevěstiných nevěděla. Ani ona ne.
„Podej mi, Ando, ještě tu poslední —" „Panenku Marii s děťátkem?" zasmála se Anda, radujíc se, že našla nové jméno pro nejmilejší obrázek.
„Ano, panenku Marii —" Ale ani panenka Maria... neodpovídala. A ta přec už — věděla všecko!
XXIII.
V besídce pod jabloní prostřeli sváteční stůl, uchystali lesklé příbory, chléb, máslo, med, ovoce. Milka natrhala ještě jasně červených růží a vložila je do šedomodrého džbánku na stole.
Na trávníku před besídkou točila se v slunci Anda v červených šatech, s rozpuštěnými, nakadeřenými vlásky, zlatě se v slunci třpytícími. Točila se, až se jí sukničky nadouvly a pak rychle vždy sedla do trávy; sukně se kolem ní rozestřely, a děvčátko volalo vesele: „Koukejte, mák! Koukejte, mák!"
Uviděl to hlídač César a hned si myslil, že to s ním děvčátko si chce hrát. A ke hře nebylo třeba Césara dvakrát pobízet. Velikými, pružnými skoky pospíšil si, hlasitě odfrkuje a stavě se rozzuřeným, k červenému máku.
„Jdeš, jdeš!" křičel mák, ale César zatvářil se směšně, zuřivě — Otevřenými okny bylo ze dvorka vidět do kuchyně. Tam všecka upachtěna, žhavě růžová, s účesem poněkud rozpoutaným, v čisté zástěře! otáčela se paní Anna, velmi tlustá a jako vždycky v kuchyni — tragicky rozrušená.
Mlauá venkovská služka pobíhala zmateně dle jejích rozkazů, přikládala do plotny, strouhala housku, šlehala vejce.
Blížila se šestá hodina večerní a byla sobota.
„Parník už je tu I" oznamovala Milka, když byla vyběhla na stráň, odkud viděla k řece. Divadelním kukátkem rozeznávala i lidi.
„Jde tatínek?" volala dole Anda, snažíc se vyškrábat se také nahoru.
Milka pátrala.
„Ano, ano... ale nejde sám. Jde s ním ještě nějaký pán."
„Nějaký pán, babičko I" referovala hned Anda do kuchyně, kde zpráva její způsobila velké zděšení.
„Nějaký pán? K nám? Opravdu, k nám? Ale to je hrůza, nejsme připraveny, čím ho uhostíme, jde-li k námi Kdo to jen může být? Snad jen někdo z vesnice tatínka doprovází —" Milka nevěděla. Oba páni zmizeli jí v záhybu cesty; seběhla se stráně a skokem byla na cestě před zahradou.
Za chvíli spatřila švakra i hosta z blízka.
,,Zebravý student," představoval se host.
On sám. Nebezpečný.
„Je už týden v Praze," vykládal Řehák trochu unaveně, „a nebyl by se ani ukázal. V kavárně jsme se setkali. Pozval jsem ho k nám, vždyť tu ještě nebyl."
„Já zas zítra odjíždím, já nebudu dlouho obtěžovat," připomínal rychle Marcel; bylo patrno, že tuto frási neříká po prvé, ale že ji myslí přes to vždy upřímně.
Paní Anna se trochu upokojila, podivila se, jak Marcel sestárl, totiž .. . zmužněl, chtěla iíci. . . ani by ho hnedle nepoznala. Inu, jsou to leta...
Usedli v zeleném světle besídky, k bělostnému stolu, na němž voněly červené růže v hliněném džbánečku.
Malá Anda ustrašeně ztichla, přitisknula k otci.
Milka nalévala vodu a víno a dívala se na Marcela.
To byl on?
Jarý hoch s výbušným ohněm v pohledech, slovech, gestech —?
Tento pán skoro trochu přitloustlý — ale jen nepatrně -— s prořidlými vlasy, s očima bez lesku, s uvadlou pletí... Ne ošklivý, ne stloustlý — to by tak ještě scházelo! — ale přece už někdo jiný, mírně a všedně ustaraný, asi jako bývají ženatí pánové — Řehák vypadal vedle něho skoro mladší.
• Kořil se po starém svém způsobu tetince, byl trochu elegický, trochu ironický, hodně nesvůj.
Přijel do Prahy na pohřeb tety Marie, druhé své matky. Není už tak špatný chlap jako... Nedo- pověděl. Vzal si dovolenou a... Zas uvázl.
„Nu tak si tu u nás pobudeš, zotavíš se tu — tady ti je ráj, hochu, ráj! Já bych už do Prahy nejraději se ani nevrátila, věř mi to. Počkej, až uvidíš tu romantiku, ty lesy — Ty jsi básník, tebe to bude teprv zajímat."
„Jsem žurnalista, tetinko," neodpustil si Marcel sentimentální vtip, ale hned si vzpomněl, že kdysi komusi totéž řekl či napsal? — a bylo mu náhle stydno a těžko.
„No, to je jedno," řekla paní Anna dobrotivě.
Po večeři vyšli všichni na;cestu k lesu zeleným, tichým údolím.
Slunce zapadlo, bylo tišeji a tišeji. Živé duše nepotkávali.
„Tady je ráj," mluvila paní Anna a hlas její hlaholil tichem, „a pro nervosního člověka nic lepšího nemůže —" Vrátili se už za tmy. Stráně byly zcela černý. Vítalo je osvětlené okno kuchyně a nadšené skoky Césarovy.
LIBUŠE: Právo na štěstí. H Paní Anna vešla do domu připravit Marcelovi pokoj, Řehák si zapálil cigaretu a procházel se po zahradě se svou dceruškou, která si přála mnoho věcí důvěrně mu vypovědít.
Marcel stanul nerozhodně na prahu před domem; Milka usedla na lavičku před ním a dívala se mlčky do černého křoví u plotu.
Měla jemný, bílý profil, jemně se třesoucí řty. Slyšel tichounký její dech.
„Bože, vy jste podobna své sestře!" řekl jí v teskném úžase.
Milka vstala a tváří v tvář Marcelovi pronesla tiše, ale zřetelně: „Nejsem podobna své sestře. Nechci jí být podobna."
V témž okamžiku Řehák s dceruškou došli až k nim a Marcelovi se zdálo, že Řehák divně se na něj podíval.
„Je tu krásně," zakoktal, „škoda, že zítra už musím -—" Nikdo neřekl na to slova.
Když Marcel osaměl ve svém pokoji, malém, bílém, plném vůně čistého prádla a když všecko v domě utichalo, až utichlo, bylo mu slastno lehkou únavou z procházky, ale bylo mu i těžko a hořko, pomyslil-li — Ach, pomyslil-li!
Ztracená léta, bolestné, strašné vzpomínky, pustá přítomnost — A nic, nic už nepřijde. Už ani štěstí — už ani neštěstí. Jen pusté, pusté živoření. Jen sentimentální rozjímání o tom, co mohlo být a co není.
Když mu tenkrát vzkázali onu děsnou zprávu a on bez dechu, jako šílený, nevěře, přiběhl k nim a uviděl ji, svou pannu ledovou — bílou a bez života, ji, kterou toužil probudit k velikému, strašnému štěstí! Když marně, marně ji volal nejsladšími jmény a líbal studené ruce, ty ruce nešťastné, které viděl zoufale tápat a trhat stuhy, když viděl, jak rychle mění se obličej její, jak není to už ona — I A nedbal ohromení muže jejího, jenž stál u ní beze slova, bez slz, omráčený, nechápající zprvu, teprve % jeho zběsilého nářku pochopující, tušící...
Nemluvili potom spolu nikdy o tom.
Vyhýbali se druh druhu.
V Praze se povídalo všelicos, jen pravda ne.
Nedbali na to ani Řehák, ani Kovářovi.
Paní Anna z leknutí a zármutku ochuravěla nervovými záchvaty, jezdila do lázní, vyléčila se. Zůstala u Řeháka a osiřelého jeho dítěte.
Marcel se utišil, bylo to však ticho mrtvé, rány nehojící.
Nezemřel bolem, nesešílel, jak očekával. Živořil, a léta šla a byla šedá, pustá, bídná.
Asi za půl roku vrátil se do Vídně, uvítán otevřenou náručí Blančinou. S počátku ulehčilo se mu u ní, přijímal její laskání, obdivoval se její dobrotě, ale víc než zvyk a lenost ho k ní nepoutaly, a ona to záhy vycítila, trpce mu vyčítala, prosila o starou lásku, a vše hořklo, stárlo, ošklivělo.
Rozešli se konečně, omrzelí a uštvaní věčnými scénami.
Ona se pak provdala, víc o ní už nezvěděl.
Opustil Vídeň, pobyl na Moravě a přijel do Prahy, když dostal zprávu o smrti tetině.
Zašel si k Národnímu divadlu, kde se naposled s Růženou setkal, procházel se všemi uličkami, kudy tehdy chodili a plakal, nedbaje udivení lidí.
Nábřeží nepoznával. Bylo tu nové, jasné prostranství, řada domů, všechno jiné. Bylo mu líto, že neshledal všechna místa taková, jaká byla tehdy, v osudný ten poslední večer.
Asi za týden sešel se v kavárně s Řehákem, byl pozván — ze zdvořilosti jen? — na návštěvu jejich villy. Mohl stejně zdvořile pozvání odmítnout, ale zatoužil spatřit... její dcerušku. Je-li jí podobna... má-li její hlas ... její gesta...
Neshledal zvláštní podobnosti. Bylo to ještě drobné dítě... a mělo jen oči její, jinak bylo spíše svému otci podobno. Ach ano, vždyf to bylo nejen její, ale i jeho dítě.
Ale Jarmilka. . . Jarmilka byla jí úžasně podobna !
XXIV.
Kohoutí kokrhání probudilo Marcela ještě za šera.
Usnout již nemohl. Vstal, oblékl se a cht6l vyjít ven.
Dvéře domovní byly však zamčeny, a v domě všichni spali.
Vrátil se do svého pokoje a díval se, nebylo-li by možno oknem vyskočit. Nebylo vysoko, mimo to zed byla pobita latěmi, po nichž pnulo se víno. Svezl se po latích a skočil do vlhké, vysoké trávy jako do koupele.
Kouzelná svěžest jarního jitra, ještě šerého, ještě spícího, vůně a chlad, ticho a ticho — — a blednoucí hvězdy na nebi — Prošel se zahradou, přelezl plot a bylo mu volně, teskně, krásně.
Došel až k lesu, rozhlížel se, nezbloudil-li, a odvážil se i do lesa, kde už se ptáci probouzeli a zpívali šťastnými hlásky.
„Taková krása, taková krása," šeptal si, všecek zmámen, „a ona je mrtva! Ona tu není se mnou, nikdy nebude! Nemohu vidět i její radost, i její úžas ... To je strašné ..."
Plakal hlasitě, a ptáci zpívali, slunce vyšlo, bylo světlo.
Vzpomněl si, že by ho mohli pohřešovat, a vracel se cestou, kterou šli včera večer. Byla to táž cesta a byla přece zcela jiná. Tisíc krás tu bylo, a měnily se každé hodiny.
A ona byla mrtva.
Potkal dvě drobné děti, capaly hbitě bosýma nohama, nesly košíky na houby.
„Pochvá —" pozdravili nesměle.
Domek, který pro ni byl postaven — bělal se v zeleni stromů, a na všem bylo slunce, rosa, radostný lesk.
A ona byla mrtva.
Kéž by se mohl odtud vytratit, s nikým se nerozloučit, prchnout z té krásy, která tolik bolí, když ona je mrtva...
Byl již u plotu — a v zahradě zahlédl- bílé šaty...
1W — Zachvěl se. Ona je přec mrtva.
Vstoupil.
„Ach, vy jste už vzhůru? A odkud přicházíte, Marceli?" zasmál se mladičký hlas.
„Z lesa! Ze snů!"
„Viděla jsem vás, když jste přelézal plot, byla ještě skoro tma —" „Vy jste také nespala?"
„Pojďte, podíváme se ještě k řece. Tam jste asi ještě Mebyl. Je ještě příliš brzo, všichni spějí —" Sli k řece. Podle stráně a vesnicí. Tam se už lidé probouzeli, někde objevila se žena v košili a pestré sukni, košilaté děti vybíhaly před .chalupy.
Reka se zlatě leskla a na přístavišti bylo hlučilo. První parník vyjížděl. Zvonili po druhé. Na palubě bylo mnoho žen s nůšemi. Jely do Prahy na trh.
„Pojeďme také!" řekl Marcel, „já rád jezdím po vodě."
„Což, můžeme. Svezeme se k druhé stanici a pak se pěšky vrátíme. Za hodinu jsme zas doma — právě k snídani." » »,Aj, vy jste dobrodružná, Jarmilko."
„Neříkejte mi Jarmilko. To zní tak — poeticky. Milka je přece trochu střízlivější —" Na parníku zvonili po třetí.
„Rychle, rychle."
Vstoupili a koupili si malé lístky. Dívali se na břehy, zelené i skalnaté, zvolna ubíhající, a radovali se ze zeleně, skal, z nového dne, ze svého nápadu.
Asi za čtvrt hodiny vystoupili na protějším břehu, ve vesničce s úhlednými, novými domky; štěkot psů a kejhání i zlostný sykot husí je provázel.
Vyšli do polí. Radost a mír byly s nimi.
„Nemáte hlad?" ptala se Milka starostlivě.
„Ne... Ale proč si vykáme? Vaše sestra... mi tykala... Jsme přece blízcí příbuzní —- a dřív jsme si také tykali."
„Já mám radši vykání. Tykám si... skoro jen s nejbližšími příbuznými. S matkou a s malou Andou. Než si budu tykat s jinými lidmi, to si dobře rozmyslím."
Byla, byla podobna své sestře. I její naslou- chavý sklon hlavy, i pohled vždy plný a pozorný, i její jemnou hrdost měla. Ale byla růžovější a mladší zjevem i gesty; byla velice mladá. Byla krásná.
Proč jen včera tak rozhodně protestovala, když jí řekl, že je sestře své podobna?
A říkaje si Jak je krásná', vzpomněl si, že jemu vlastně děkuje za své bytí, že nebýti jeho čertovského — či andělského? — nápadu před dvacíti roky, ani jí by dnes nebylo, její krásy, její pýchy by nebylo... a toto vědomí bylo mu příjemné.
Díval se na ni při tom s takovým výrazem, že se ho otázala, co jí chce říci. — A on jí řekl: „Nebuďte tak pyšná, mladá dívko, a nepohrdejte člověkem, který... je skoro vaším otcem."
Nerozuměla mu hned.
„Který by mohl být mým otcem, chcete říci? Kolik pak je vám let, prosím?"
„Třicet šest. Ale tak jsem to nemyslil. Troufám mnohem, mnohem více myslit! Vy však asi neznáte historii svého vzniku?"
„Znám. Vždycky jsem ráda poslouchala, co si velcí povídali. Slyšela jsem mnoho."
„Nemyslíte tedy, že jsem skoro vaším otcem?"
„A co z toho následuje —?"
Zvuk této věty i pohled, jenž ji provázel, připomněl mu zas úžasně Růženu, že zašeptal zbledlými rty: „A ona,,... je mrtva?"
Ulekla se jeho slov i bledosti.
„Co jste to řekl?"
„Jste jí tolik, tolik podobna!"
„Sestře Růženě?"
„Pamatujete se na ni?"
„Jak bych se nepamatovala. Na všecko se pamatuji... z té doby."
Marcel pociťoval krásnou, bolestnou závrať, rozmlouvaje o Růženě; závrať se stupňovala, když Milka dotkla se oné doby.
Snažil se udržet hovor b ní.
„Byla jste tenkrát ještě maličká. Sedm ... osm let vám bylo, vidte?"
„Ano. Bylo to letos v lednu deset let."
„Deset let... tomu ani nevěřím. Dívám-li se na vás, nevěřím."
„Vám je asi příjemno... čemukoliv věřit neb nevěřit."
Pohleděl na ni s tesklivou otázkou.
„Uplyne nových deset let, bude tu nová Růžena ... její dcera. Bude jí ještě podobnější."
Okamžik bylo ticho, že oba slyšeli nejmenší šelest trávy a nejvzdálenější píseň skřivánci.
„Je vidět, že jste záhy a pozorně dovedla naslouchat hovorům velkých —" řekl pak Marcel ne svým hlasem.
„Já jsem i mnoho vidět dovedla." „Ano, vy jste jasnovidka. Bohužel... za de set let budu blízek padesátky."
„Jsem pevně přesvědčena, že vás tížit nebude. Milenci písní bez taktu — nestárnou."
„To vám prozradila na mne vaše matinka, že mne nikdy nemohla naučit do taktu hrát, viďte, Milko? Ona byla přísná slečna, zvláště co se taktu týkalo."
„Neřekla mi to matinka. Vy sám jste to řekl kdysi před desíti roky. ,Písně veliké, písně bez taktu miluje duše má,' řekl jste tenkrát f.. byl tklivý večer zimní, naše rodina v posvátné harmonii seděla kolem bíle prostřeného stolu, jako až dosud sedává... Sestra Růžena nalévala čaj a vy jste byl velmi sentimentální. Já jsem se učila dějepis, ale shrbena nad knihou, pozorovala jsem .., poslouchala —" Marcel octl se všecek v kouzelném zmámení vzpomínek, vida jasně před sebou zimní večer, bílý stůl, tklivou harmonii, Růženíny bílé ruce, které mu podávaly čaj... i v sladkém jásotu jara, v širokých polích, pod modrým nebem dovedl jasně vidět onen večer. — Milka pokračovala hudebním rhythmem nálady: ,, — Ten večer tolik jsem se na vás těšila, neboť den před tím jste nepřišel; a — jak víte asi z vlastní zkušenosti, Marceli — nedosažitelné láká. Vy jste byl pro mne tehdy — nedosažitelný. Měla jsem pouze jakousi mlhavou, vzdálenou naději ... Měla jsem váš slib. ,Za deset let si pro ni přijdu, v hluboké noci, za bouře a blesků vám ji vyrvu a unesu! Und hurra, hurra, hop, hop, hop, gieng's fort in sausendem Galopp... Bude přec hezká, Lenora má?"
,,I to vám řekli? Ale na to já se už ani nepamatuji ! Slíbil jsem to skutečně ?"
„To mi neřekl nikdo. To jste napsal kdysi Bůženě. Nelekejte se však... Minulo od té doby víc než deset let, slib váš pozbyl tím pro mne půvabu. Deset let bylo tomu před dvěma roky, když jste odjížděl z Prahy. Tehdy měla jsem se přihlásit o své království jako Hilda Wanglová. Tehdy také — jste netrpěl ještě závratí. Ted', zdá se, vás jímá —-" „Ano, jímá mne! A jak víte, že jsem to psal Růženě? Čtla jste ten list?"
„Ano. Mám všecky vaše listy, jež jste jí psával ... dokud byla ještě svobodna ..."
Dokud byla ještě svobodna... Zas takové slovo nejdražší představy budící.
„Ty dopisy... vám dala Růžena?"
„Ne, ty jsem dostala s některými jinými památkami po ní od Řeháka."
Marcel pochopil. Jakou cenu mohly mít tyto dopisy pro Řeháka.
Roztesknil se vzpomínáním. Jak rád jí kdysi psával!
A ona je mrtva. Ona je mrtva.
„Ted se dáme zas převézt," vyrušila ho Milka hlasem klidným a všedním.
Byli zas u řeky; na protějším břehu zelenala se stráň, za níž ukrýval se tichý, bílý domek Růženín. Nazýval si jej domem jejím, protože pro ni byl postaven, protože barvy, tvary, obrazy, květiny — všechno v něm bylo dle jejího vkusu zařízeno.
Veliký, dětinský stařec převozník dopravil je k druhému břehu, vyptávaje se Růženy, koho že si to veze, je-li to ženich její, a proč to není ženich její ? — Jsou oba tak hezcí, čistí, spořádaní lidé, a dobře by jim to slušelo.
Smál se bezzubými ústy, vyšeptalým, stařeckým hlasem.
,,No, když tedy myslíte, my se tedy vezmeme," řekla mu Milka, vystupujíc drobnou nohou v šedém střevíčku opatrně na vlhké kameny u břehu.
„Vezmou, vezmou," volal za nimi převozník, jakoby žebronil.
„Vida, on snad dokonce také ví o mém slibu?" rozveselil se Marcel, ale Milka popírala, že by věděl. — „To on všecky mladé lidi dává dohromady. To on je takový přející. Jako hodně staří lidé bývají."
„Všecky mladé lidi... Jsem tedy ještě mladý člověk. To mne velice blaží."
Vraceli se vesnicí už zcela probuzenou, oživenou husami s housátky, slepicemi s kuřaty, kachnami s kachňaty — bylf máj — a všude bylo plno mládat — a v rybníku na návsi pěly žáby své písně bez taktu.
Na cestě potkal tři ženy, byiy všecky těhotný.
Marcel byl májově pohnut. V očích pocítil šťastnou vláhu.
Kráčel úzkou stezkou podle stráně za Milkou a díval se na otisky jejích nohou v písku, na bílé vlny sukní nad šedivými střevíčky, na vysoký pas, jenž svíral mladé, útlé tělo, na krásné paže, kteTé se růžověly v tenkém bílém batistu volných rukávů, a nejdéle spočinul pohledem na malé, půvabně nakloněné její hlavě bez klobouku, na hnědých, zlatě se třpytících pletencích vlasů. Jemný vánek povznášel kučery nad jejím čelem, v tempu jejích kroků. A toto rhytmické poletování nazlátlých kadeří bylo nejrozkošnější...
V domku byli všichni vzhůru. Čekali již se snídaní.
„Děti, děti I" volala matinka káravě, „kde pak se touláte? Kdybych neznala naši Milku, že je tu- lačka, měla bych strach, že se vám něco stalo. Zmizíte —" „Marcel už před východem slunce byl vzhůru, máti. Přelezl plot a šel si do lesa —•" „Inu, básník, básník l" „Ba ne, on šel na houby. Nic ale nenašel."
Posnídali v besídce vonnou kávu a veliké venkovské housky. Milka vypravovala o výletu parníkem, o cestě polem, o převozníkovi.
Řehák podíval se při tom jednou na Marcela. Jen jednou. Ale Marcel rozuměl.
Po snídani šli všichni — mimo hospodyni do lesa.
Dívky se bavily spolu, prodíraly se houštinami, hledaly houby, které již počínaly růst. Řehák byl zamlklý jako v posledních letech obyčejně, kouřil cigarety a nabízel zdvořile a pilně své pouzdro i Marcelovi, Marcel byl vděčen za mlčení i za cigarety a užíval obého.
Pozoroval obě dívky, osmnáctiletou, bíle oděnou a prostovlasou, i malou v červených šatečkách a modré zástěrce s nakadeřenými vlásky, nad čelem po modě stužkou ozdobenými, jak se kmitaly mezi stromy a křovinami.
A rozděloval si při tom život svůj na desítiletí.
Bylo mu deset let, a tenkrát vzpomínal na svých pět, šest let, na první den ve škole, na jiné památné dny ve škole, i doma, na staré, rozlámané hračky, a maličká jeho minulost měla mnohem víc půvabů pro něj než všední přítomnost. Počal psát kostrbaté, sentimentální veršíčky.
Bylo mu dvacet let a vzpomínal s toutéž sladkou tesknotou na ty krásné, zlaté časy, když mu bylo deset, dvanáct let, když chodil do gymnasia a a začínal psát kostrbaté, sentimentální veršíčky a hrával si při tom ještě dětské hry u strýce Jana s malou Růženkou. Jeho veršíčky byly teď uhlazenější, však stejně sentimentální. Přítomnost byla zas tak všední.
A bylo mu třicet let, a plakal zoufale, vzpomínaje na dětství i na mládí, a nejkrásněji jevila se mu doba jeho dvacíti let; tehdy byl ještě čas život si uspořádat...
Dnes blíží se k čtyřicítce — a vzpomíná na celý život svůj od nejůtlejšího dětství, na všecky dny ve škole, na hračky, na malou Růženku, na Růženu velkou, svou milenku, na svou lásku ... i na trudné dny po její smrti, kdy přicházíval se svým rozboleným srdcem k nim, k její dcerušce a sestře, aby si u nich odpočinul...
Všeho toho — není už.
Byla jediná doba v jeho životě, kdy n e- vzpomínal, kdy žil.
Tu dobu, to štěstí jeho — zaplatila ona životem.
A až uplyne nových deset — budou tu nové vzpomínky.
Do nekonečna.
Která doba bude však naposled nejsvětlej- ším bodem v nekonečné řadě trudných let —?
Nebude to dnešní jitro v lese ? Výlet po parníku při vycházejícím slunci, návrat po druhém břehu?
Čert ví.
— Večer odjížděl Řehák do Prahy. Marcel jako ze sna probuzen vzchopil se ze svého místa u okna, odkud pozoroval Milku u klavíru a poslouchal Chopina. Zakoktal něco o nutnosti odjezdu.
Paní Anna řekla však, že by to byl nesmysl, aby jen zůstal ; Řehák mlčel ; Milka hrála nejtišší pianissimo prvého nocturna...
Marcel pokorně svěsil hlavu a poslechl tetu.
Pianissimo umlklo. Milka vstala, a všichni šli vyprovodit Řeháka k parníku.
Milka šla k němu a rozhovořila se s ním velmi živě o nějaké knize; prosila, aby jí ji poslal, a hodně brzo. Čtla kritiky v různých listech, kniha ji zajímá.
Marcel také znal dílo, o němž mluvili, i autora jeho znal. Byl by rád se připojil k jejich rozmluvě, ale teta Anna zajala ho do svých sítí, bylo těžko se z nich vyprostit.
Řehák s Milkou šli trochu rychleji a vzdalovali se jim.
Marcel pocítil dávný odpor k Řehákovi: Bylo mu tak nepříjemně jako kdysi v divadle o památné premiéře, když setkal se na balkoně s Růženou o rámě mužovo opřenou, a když bodl jej shovívavý obřadný úsměv Řehákův, jenž všemu mladému a jarému říkal stejně jako všemu hloupému a směšnému : ,,Je to slabé — slabé."
A jaký byl posud krásný, statný muž. Vlasů měl sice ještě méně než Marcel, a byly již hodně prošedlé, ale teď, kdy měl elegantní, slaměný klobouk na hlavě, ani to nevadilo ...
A byl velký, štíhlý, měl krásná, mohutná ramena, pružné pohyby, výraznou tvář, snědou, zdravou pleť, hezké oči...
Kráčeje vedle Milky, malé a dětské, vedle něho, a obraceje se k ní často s úsměvem nebo otázkou, dotkl se jí několikrát ramenem, několikrát zas ona přimkla se k němu v horlivém svém povídání.
Kdyby je byl viděl stařec přívozník, byl by jim ještě prosebněji řekl, aby se vzali...
XXV.
Po dvou týdnech nejkrásnější pohody zakabonilo se nebe.
Od rána šuměl hustý, jemný déšť; bílým závojem se snášel k zemi.
Vyjít nebylo možno. Marcel bavil sie s Andou prohlížením knih obrázkových, sbírek brouků a motýlů, školních sešitů úkolových; hraček neměla. Dávno už si nehrála. Loutky nahradili jí její brouci a motýlové, s nimiž tajně hovořívala, s nimiž dobře si rozuměla, kteří měli své historie. Tyto historie vymýšlela pro ně ovšem sama, ale pro ni byly to vlastní příběhy jejich, známé jí pouze proto, že byla důvěrnou jejich přítelkyní.
Tak i pes César, i kočky Černá a Mourek — máma se synem — i kohout i slepice měli své historie; tito živí tvorové řídili je ovšem také trochu sami, Anda jim dávala jen výraz a zasahovala v ně svým zájmem.
Protože nebyla už malou holčičkou, protože chodila do páté třídy a chystala se do měšfanky, styděla se trochu za toto dětinství a nebyla by se za živý svět nikomu svěřila.
A ku podivu, Marcelovi podařilo se lstí jakousi vniknout do jejího milého, tajného světa výmyslů a nálad.
Stalo se to, aniž oba co zpozorovali.
Stalo se to prostě z přátelské důvěry, kterou k sobě vzájemně pocítili, a z příbuzenství snivých, hravých duší.
Marcel byl v samotě již týden, a celý ten čas skoro věnoval malé Andě. Milka měla přísný rozvrh hodin. Dopoledne dvě hodiny cvičila Beethovenovy sonáty, potom bud pomáhala matce v kuchyni nebo se šla do řeky koupat. Měli tam své koupadlo. Teprve po obědě asi hodinu věnovala hostovi; potom se učila nebo čtla — měla sebou mnoho knih — a až večer bylo s ní možno promluvit.
Anda spřátelila se s Marcelem. Zdál se jí mladší Milky. Miloval také brouky i motýle, znal jich tolik, chytali spolu nové, rozmlouvali s nimi žertovně i vážně, vznikaly nové a nové příběhy. Anda nebyla již tak sama ve svém světě.
Přiznala sc inu dokonce, že si každý večeř, než usne, vymýšlí povídky; tyto povídky mají osoby i místo děje vymyšleny, bývají někdy velmi dlouhý, třeba celý měsíc po večerech trvají, někdy zase je povídka zcela krátká, ale tak hezká, že si ji Anda přemyšluje (to bylo její slovo) každý večer znovu. Rozumí se, i podobu osobám sv.ým sama dává, ale to dle skutečnosti; vidí-li nějaký hezký obrázek, pozná-li hezkou dámu nebo pána, hned si je vezme do svých povídek. Některou hezkou osobu přenáší také z povídky do povídky; tak na příklad jedna herečka, kterou poznala, když byla vloni poprvé v divadle, no, ta se jí tolik líbila, že vystupuje v každé její povídce. A potom slečna Urbanová, která k nim někdy přijíždívá, je také hezká; také bývá v povídkách.
,,A což tetička, ta v povídkách nebývá?"
„Která tetička?"
„Milka..."
„Milka?" — Anda neříkala Milce ,tetičko'; vyrostly spolu jako sestry, a do nedávná Anda ani nevěděla, že nejsou sestry.
„Milka ne. Milku znám, ta je jako maminka... já nevím, jak bych to řekla..."
Marcel jí přispěl: „To je osoba ze skutečnosti, ta se nehodí do vymyšlovaných povídek, viď, Ando?"
„Ano, ano," přisvědčila radostně Anda, ale hned se zamyslila: „Jenže slečna Urbanová a ta herečka —• jsou také osoby ze skutečnosti —" „Ach ne, to jsou dámy od divadla, ne ze skutečnosti."
LIBUŠE: Právo r.a štěstí. 12 To byla také pravda. Marcel... Marcel jistě také si večer před spaním povídky vymyšluje, že tak dobře těmto věcem rozumí. Byla by mu to ráda řekla, ale styděla se.
„Ale líbí se ti Milka?" — Marcel také se styděl, pronášeje tuto otázku, a tak chvíli pohlíželi na sebe oba v rozpacích. Ona pro otázku nepronesenou, on pro slova, která vyřkl.
„Ano. Líbí. Je podobna mé mamince."
Marcelovi rozbušilo se srdce jako mladému hochovi.
„Pamatuješ se na svou maminku?"
„Ne, byla jsem v peřince, když zemřela. Ale mám mnoho jejích podobizen."
„Ukaž mi je."
S velikou radostí běžela Anda pro své obrázky.
A zajíkajíc se šťastným, stydlavým smíchem, vykládala, že i tyto obrázky mají své povídky. Milka znala pouze jejich jména, Marcelovi pošeptala Anda i povídky. Tiše, zardívajíc se, udýchaně vypověděla příběh,y Maminky v peřince, Maminky v čepečku, Maminky jak byla za družičku, Maminky slečny, Maminky nevěsty, — i Panenky Marie s děťátkem.
Povídka o té v peřince zněla: „Oni ji ráno pěkně vykoupali ve vaničce, hou- boiu. a pěnovým mýdlem omyli, — pěnové mýdlo plave na vodě a nerozpustí se, — a ona plácala ručičkama a pískala radostí. Potom ji oblékli do čistého prádla a zavinuli do peřiny, svázali po- vijanem, už nemohla ručičkama třepat, už byly v peřině. Šli na procházku do parku. Tam se dala do pláče. Chtěla preclíky, které prodávala bába precli- kářka. N»uméla ale ještě říci ,preclík', tak jí peroz- uměli a preclík jí nekoupili. Plakala pak celou cestu domů, a jedna pani řekla: ,To je hanba, takové hezké děvčátko 1' A v parku byla také služka s malým chlapečkem, ten už nebyl miminko, ten si hrál s obručí a také se smál malé Růžence, jak pláče —" Tuto povídku vypravovala Anda velmi rychle a hned si ji posoudila, omlouvajíc se: „To nic není, to je jen taková dětská historka. Ale počkej dál."
Ukázala na obrázek děvčátka asi šestiletého, kterému sama nejvíc byla podobna: „Růženka dostala nový růžový čepeček, a všecky děti ve škole jí ho záviděly. Ona si pyšně vykračovala a dívala se cestou do všech výkladních skříní; viděla se v nich jako v zrcadle. Vzpomněla si, jak se jí jednou v parku smál chlapeček s obručí, že pláče a že jí to nesluší. Nevěděla, jestli se jí to zdálo, nebo jestli se to opravdu stalo, protože to bylo moc dávno, ale přála si, aby ten chlapeček ji uviděl, jak jí sluší růžový čepeček —" „Vida, to už není tak dětinská historka. Kdo pak asi byl ten chlapeček?"
„Počkej, počkej," zaprosila Anda v úzkosti, aby jí neuhodl konec románku.
„Ted přijde maminka, jak byla za družičku.
To byla svatba, ženich a nevěsta seděli vedle sebe a naproti nim mládenci a družičky. To Milčina maminka se vdávala. Měla atlasové bílé šaty, závoj až na zem, věneček —" Marcel byl tak unesen povídkami Andinými, že při tomto líčení zvolal živě: „Ale jak to všecko víš?"
Představa tetinky Anny v bílých šatech, v závoji a s věnečkem byla mu trochu komická.
„Já to nevím, já jsem si to vymyslila!" hájila se mrzutě Anda, „nevyrušuj mne a poslouchej!"
„Všichni byli tak veselí. Jedli samé pečené a omeletky a cukroví a zmrzlinu a pili víno, děti ne, děti pily malinovou šťávu.
Růženka měla bleděmodré šaty a napálené vlasy a ve vlasech kopretiny. Byla moc krásná. Byla ze všech družiček nejkrásnější."
Anda držela při tom podobiznu matčinu v obou rukách a dívala se na ni s velikou láskou, popisujíc podrobně její úbor, vlasy, květiny, jak to viděla na obraze.
O mamince slečně, — slečně v zimním úboru s balonovými rukávy a v klobouku divně posazeném na starodávném účesu — vyprávěla, jak se slečna učila šít šaty a vařit, jak chodila do plesů a všichni s ní chtěli tančit — „A co chlapeček s obručí? Ten už asi byl Laké velký I" „Počkej, počkej," zas tak ustrašeně bránila si Anda své tajemství.
Nyní přišla maminka JI e v ě s t a.
A vyšlo na jevo i tajemství.
Vyšlo na jevo, že chlapeček, který si tenkrát v parku s obručí hrál a plačícímu miminku se posmíval, byl — Andin tatínek; že se s ním maminka seznámila po letech v divadle, a protože byla lak krásná a hodná, a protože byl tatínek také hezký a hodný — proto se vzali a žili šťastně a měli malou holčičku, ta se jmenovala Anda. — „A tady je poslední povídka. Tu už také znáš. Ta je zas podobná té první. Tady zase jiné děťátko vykoupali a oblékli, do parku šli, a možná, že zas tam nějaký chlapeček byl a že —" Ted se Anda zapálila jako pivoňka, a povídka poslední zůstala nedopověděna -— — „Jaká jsi ty spisovatelka," řekl Marcel roztržitě v teskném zasnění, a bylo mu přiznati se, že dávno už nepůsobilo naň žádné dílo tak mocně, jako povídánky malé Andy, dcerušky jeho mrtvé milenky.
Byla zase sobota a večer přijel Řehák.
Marcelovi bylo velmi stydno. Omlouval se nízkým hlasem, že je tu posud ... zdržují ho ... a jemu se tu tolik líbí... celý den hraje si s maličkou a je jim tak pěkně spolu. Povídky si povídají ...
Anda ustrašeně se na něj podívala, pozdvihujíc nenápadně prstík.
Upokojil ji významným pohledem. Ne, nepoví nic, nepoví nic. Jsou to jen jejich povídky.
Že večer s Milkou k lesu chodívá, že spolu na klavír hrají, že spolu čítají... o tom se nezmínil. Z bezděčné opatrnosti o tom pomlčel.
Řehák přinesl Milce několik nových knih a hudebnin, a ona se hned všecka věnovala jeho darům i jemu.
A tu si Marcel povšiml paní Anny. Dobře si povšiml blaženého lesku jejích očí, toho mateřského, trochu nepřirozeného a slavnostního úsměvu, asi jako gardedámy na plesu se usmívají, když dceři představuje se nějaký elegantní tanečník.
Byl mu strašně protivný takový úsměv.
Milka celý večer hrála z nových sešitů, které jí fiehák přinesl.
On přisedl vedle ní a sledoval její hru, upo zorňoval, dotýkal se jí ramenem, jednou i hlavy jejich se sblížily, i ruce se sbližovaly při obracení listů.
Milčiny tváře hořely, jak horlivě četla z neznámých not, a jak se snažila správně z listu hrát.
Marcel už si nezapíral, že je podrážděn, že trpí.
Hle, ten studený patron! Je mu jistě pětačtyřicet let, není-li starší, a jaké má posud mladistvé choutky! Takový suchý realista. To zas už tři roky se chystá k vyznání lásky a nabídnutí ruky.. . Což, bude ještě nadšeněji přijat matkou i dcerou. Oč je dnes starší než před dvanácti roky, o to má zase větší službu i příbvtečné, i do plné pense blíž ...
A ona... tak mladá, a už tak chytrá.
Její sestra byla aspoň starší... a pak, kdyby byl Marcel chtěl...
A vítězný, zlý pocit projel mu všemi nervy.
Což, historie, zdá se, se opakují...
Jeho tváře dotkly se teplé rtíky dětské. Anda mu šeptala: „Zítra, nebude-li pršet —" Nezajímalo ho, co bude zítra. Přerušil ji, ukazuje na dvojici u klavíru: „Podívej se... což abys o tam těch vymyslila si dnes večer povídku?"
A nedbaje udivení Andina dodal: „Ale pospěš si, než si ji vymyslí sami."
Anda však nevymýšlela nikdy povídky o osobách skutečných. Ani toho večera tak neučinila. Když se. zachumlala do přikryvky a zavřela oči, objevil se jí krásný zámek s mramorovým schodištěm, vodotrysk a sochy v parku, stromořadí ... a dáma, kterou představovala krásná herečka, procházela se stromořadím, očekávajíc svého milence. On byl chudý student, poznali se v plese, vyznali si lásku a ted za ní přicházel tajnými vrátky, od nichž mu dala klíč...
Ale místo studenta vidí dáma na cestě velikého brouka, roháče, dědečka roháče ze sbírky, toho zlého, mrzutého, kterému schází jedna noha a který týrá zlými, svými rozmary všechny ostatní broučky ve škatuli.
Jak ten se tu ...
A dáma už nemá obličej a postavu krásné herečky z Národního divadla, dáma je maličká, má růžový čepeček a jde po ulici a shlíží se ve výkladních skříních jako v zrcadlech ...
Potom mizí všecko v mlze a tichu, a Anda spí zdravým spánkem dětským.
* Marcel si také vymýšlí povídku před usnutím.
Milka, všecka růžová a šťastná, podává ruku muži statných ramen, s pěkným postavením, malinka v těžkém, černém hedvábí a v bílých rukavičkách, do nichž stěží vměstnala tučné ručky, žehná snoubencům s nepřirozeným pohnutím a štká divadelně...
Marcel je přistrojen za mládence, vypadá jako opice, malá Anda je družičkou, je šťastna, pro tože má bledě modré šaty a dlouhé rukavice, a protože všichni jsou šťastni - takové jsou všechny ženské, ano, už od dětství — Ještě horší opice.
Potom se po celé Praze povídá o šťastném manželství, o ideálním manželství... Rodinka sedává po výborné večeři u stolu a pak přichází... svatební mládenec; opice; mladá žena podává mu šálek čaje... ruce jejich se při tom lehce dotýkají ...
A Marcel usíná v rozkošné představě onoho nevinného doteku, jenž ho zbavuje rozvahy.
Cert opakuje stará slova: „Ženichu nadsmyslný v smyslnosti, děvčátko za blázna tě má —" XXVI.
I v neděli pršelo. Bez ustání.
V neděli Milka nikdy necvičila, ani v kuchyni nepomáhala, ani nečtla.
Marcel se jí ptal: „Proč pak dnes necvičíte Beethovenovy sonáty ?"
„Protože je neděle," odpovídala, „a protože je tu tatínek."
Mluvila-li o Řehákovi v přítomnosti Andině, říkala mu bezděky tatínek, právě jako paní Anna říkala : tatínek si přeje ... zeptejte se tatínka ...
Oni byli už tomu zvyklí, ale na Marcela působilo to podivně, ne nepříjemně.
Odpoledne, na úpěnlivou prosbu Andinu, hráli všichni domino.
Usadili ise kolem velikého, dubového stolu v bílé jídelně, kde byly jen bílé a šedomodré a zelené barvy a kde v ohromném okně zelenala se zahrada s barevnými skvrnami záhonů, ted závojem májového deště zašedlá.
Anda poklekla na židli a opírala se lokty o stůl, všecka zardělá, hrou zaujatá. Napomínali ji, aby si pořádně sedla; poslechla, ale za chvilku zas vyskočila, třesouc se na každé číslo chtivostí výhry.
„Já mám neštěstí ve hře, to je hrůza I" za- steskla si a dodala: ,,to budu mít štěstí v lásce!"
„Ale, Ando, jak pak to víš?" pokárala ji důstojně babička.
„To se přece říká —?"
„Ona je ještě naivní," řekla babička německy, pohnutým hlasem, zcela upokojena.
„A ty jsi hloupá 1" pomyslil si Marcel zlostně, pozoruje zas to divadelní záření očí, kdykoli popatřily na krásnou dvojici... mladinké dívky a statného muže.
Když se konečně podařilo Andě vyhrát, byla spokojena a měla hry dost.
Milka uklidila kameny.
Anda přistoupila těsně k Marcelovi a žmolíc v rozpacích límec jeho kabátu, zrakem upřeným na tento límec, povídala mu tichounce: „Strýčku Marceli, poslouchej... co jsem ti chtěla říci..."
Zadupala netrpělivě, ale nemohla si vzpomenout.
Objal ji něžně a líbaje ji na skloněnou hlavu, na hedvábné zlato vlásků, ptal se prosebně; „Nu, co jsi mi chtěla říc? Vzpomeň si, milenko."
Poslední slovo vyřkl sotva slyšitelně.
„Ano, tohle : —" Pověděla mu nějakou svoji drobnou starost, neposlouchal Ijí, neodpovídal.
Pozornost jeho zaujata byla živým rozhovorem Řeháka s Milkou; Milka mluvila i k matce i k němu, proto se i Marcel odvážil slova, zvláště proto, že byl přesvědčen, že má pravdu.
„To je, prosím, Turgeněv. To je v Jarních vodách, vím to jistě."
„Strýčku Marceli, poslouchej I" dožadovala se Anda sluchu a trhala jeho límcem.
„Ano, máš pravdu, v Jarních vodách. Jarní vody... ano," souhlasila Milka, ale Řehák odporoval.
Spor byl o větu: „Rozehrály se bujné síly." Milce napadla tato slova, když před chvílí pocítila velikou chut někoho políbit, nebo uhodit... třeba Řeháka ... nebo Marcela ... Jejich pohledy, jejich snažení, dotknout se šatu nebo ruky její, jež dobře pozorovala, působilo jí rozkošné potěšení.
„Rozehrály se bujné síly"... ano. A vyřkla tato slova s jiskřícimi zraky, s blýskajícími zuby, s dravými akcenty; musila je říci, nebylo možno odolat.
Rozpředla se pak hádka, kdo ta slova napsal.
Hovor přešel na pole literární. Mluvilo se o podivuhodné úloze, kterou u Turgeněva osud hraje. Až strašno je někdy z toho osudu .. . pravilo se.
„Já mám ráda takové strašné povídky," řekla Milka dětinsky, ale její oči blýskaly chtivostí kořisti.
Anda, která poslouchala s velikýma očima, zatoužila také se súčastnit hovoru o strašných věcech.
„Jednou jedna holka v třetí třídě vrazila si háček do prstu. Háčkovaly jsme vložky. Tekla jí krev a nemohla háček vytáhnout a křičela... To bylo děsné. Já jsem to nemohla slyšet. A tak jsem si zacpala uši a zavřela jsem oči a honem jsem si myslila na něco jiného, na to, jak ;půjdu v neděli na. výlet a jak si vezmu bílé šaty — a ještě dnes se pamatuju, jaké šaty jsem tenkrát měla.. —" „Ženštino! Spisovatelko!" řekl jí Marcel a snažil se chytit ji za ruku a přitáhnout k sobě.
Ale ona se mu vytrhla, uražena, že se směje, když ona povídá o takové strašné věci. Hu, bylo to děsné tenkrát, když ta holka... Podnes se Anda otřásá, vzpomene-li si. Tehdy dokonce pocítila něco jako zoufalství nad celým životem. Tak se jí zdálo, že žiti ani za to nestojí, když nás může potkat taková děsná věc. Háček hluboko v prstu vězící, jejž bez strašné bolesti nelze vytáhnout...
A necitelní velcí lidé se smějí.
Přišel sychravý večer; Řehák odjel, tentokrát nevyprovázen. Pršelo stále víc.
Pršelo celou noc, ale ráno vysvitlo slunce, a byl zase radostný, slavný den.
Dopoledne šla Milka se vykoupat. Marcel hrál si s Andou. Odpoledne šli Marcel, Milka a Anda do lesa.
Voněl deštěm, voněl teplým vlhkem, zářil radostnou zelení travnatých cest, zněl zpěvem ptáků. Cestu přebíhaly drobné žabky. Mravenci v dlouhém procesí spěchali kamsi. Anda chtěla vypátrat, kam to spějí a stopovala jejich tažení.
„Tudy, tudy ... a ještě tamhle ... ne, ono lo konce nemá —" Uběhla již hezký kus lesem, prodírajíc se cestou, necestou, a její výkřiky hlaholily užasle: „Ne, kam to až jdou? Což pak se nezastaví?1' Prošla značným kusem lesa, ale mravenčí tažení se nikde nezastavilo a konečně jí uniklo.
Marcel vypravoval Milce o Vídni a o svém mládí. Žvanil.
Ptala se ho, proč se neoženil.
„Nechtěla mne panenka žádná, že je má kapsička prázdná."
„Mohl jste si ji naplnit. Takový chytrý hoch aby si nedovedl získati peníze!"
„To není tak lehké... a pak já jsem byl hoch ideální. Já jsem nedbal o peníze."
„A proto jste se neoženil?" naléhala znovu.
„A proto jsem se neoženil."
„Ale miloval jste asi hodně, třeba jste se ženit nikdy nechtěl?"
„Právě proto, mé dítě, právě proto."
Říkali si samé pošetilosti, bezvýznamné a nevinné, ale zvuk hlasu, akcent slova, tempo vět, pohledy, jimiž se měřili, krok, který urychlovali a zas mírnili a jemné, velmi jemné odstíny dechu ... všechno to překládalo řeč nevinnou a pošetilou du žhavé rýbojnosti a napovídalo úlisně ...
Vrátili se k svačině domů. Po svačině upoutal Andu její svět živých i neživých zvířat a do lesa se jí už nechtělo.
Marcel s Milkou vybízeli horlivě paní Annu, ale věděli oba, že nepůjde.
„Zavedu váš někam, kde jsme ještě nebyli. Je to nejkrásnější kout našeho lesa —" „Ach, ano, zavedte mne... Místa, kde jsme ještě nebyli, miluji nade vše."
V temné hloubce lesa tekl potok; veliké zelené kameny nakupeny byly ve vodě.
Milka poskakovala po nich s povykasanou modrou sukní, v bílé halence, jejíž rukávky se nadou- valy. A nad čelem zas jí vlály bujné černé kadeře. Chodila i v plném slunci bez klobouku. Její pleť byla nazlátle ožehnuta, bílé zuby cikánsky svítily z její hnědě.
„Carmen, Carmen," řekl jí Marcel.
Obrátila se k němu; stála na nejvyšším kameni.
„Líbí se vám operní hrdinky?" zeptala se divným hlasem.
„Líbí se mi Carmen," odpovídal s vášní nezapíranou už, volně šlehající, dopovídající nevinné nesmysly, společenské frase, jimiž se b a v i li denně až dosud na svých procházkách neb u klavíru.
„Po Čajkovském Bizet?" posmívala se s vypjatou hrudí, temně zardělá, vztyčená, zlá; ale on stále ještě nerozuměl.
Co mluvila, nemělo pro něj významu. Jen zvuk hlasu, krása zubů krásně odhalovaných, divoký svit očí.
„Milko krásná! Carmen!"
Rozehrály se bujné síly — Seskočila s kamenů na břeh a rozběhla se do vršku nad potokem. On bez smyslů za ní.
„Rozehrály se bujné síly!" volala hlasem velikým, strašným.
Z temné hloubky octli se na pasece. Před nimi byla širá pole, v dáli několik vesnic po pahorku roztroušených. Člověka nikde, jen ptáci, veverky, chrousti, mravenci, žáby byli s nimi. Usedli na mez. Marcel mluvil bez dechu: „Zítra odjedu do Prahy — ale ani v Praze nezůstanu. Zmizím zas, zmizím vám s cesty, nebojte se. Nejsem už mlád, nemám plánů, nechci nic nemožného. Chci jen chvíli. Dejte mi ji, Milko, prosím vás, jen chvíli... zmizím a neuslyšíte již o mně... Ničím vám nechci být, a pohrdejte si mnou třeba! Milující dívky nikdy mne nevábily! Věrnost byla mi vždy obtížná. Milko ... chvíli... jedinou chvíli I" Seděl u jejích nohou a rval trávu kolem ní a pohlížel na ni šílenýma očima.
A ona ssála jeho slova, jeho pohledy a odpovídala, zatínajíc zuby: „Tak ... ano, tak bych chtěla být milována ... ale nesmělo by být minulosti. První bych musila být. Chci mnoho, vím, ale chci! Ona se zastřelila, ale já chci žít! Ona vás milovala víc než svůj život — já miluji život!" Ohromen ptal se: „Vy víte... vy víte... kdo vám to řekl?" „Zas se ptáte, kdo mi řekl! Mně málo řekli. Velmi málo. Ale já viděla... Já viděla vaše chvě- ní, já viděla její štěstí, když jste přicházel. Zastřelila se, že nemohla s vámi být šťastna. Ó, jste vskutku tak nebezpečný? — Obávám se, že není pranic nebezpečno, pranic svůdno, pranic krásno, obávám se, že jest jen... nedosažitelné I A tato obava dodá síly, abych se — nezastřelila!"
Všecka tráva kolem ní byla už rozervána a jeho ruce tápaly dravě.
Milka vyskočila, ustupujíc.
„Ne 1 Ne! Ne!"
Duše její naplnila se pyšným chladem.
Vykročila na cestu do polí — Bylo chutné, bylo silné víno chvil úlisných, řečí smyslně pošetilých... ale silnější, sladší byl chlad vyjasnění, světlo vyrovnání.
„Proč jste neřekla hned: ne ? proč jste mluvila nevinná slova hlasem všechno slibujícím? Abyste mohla pyšně se vztyčit, vidte, abyste mne viděla hodně nízko, jako každá —" Rozčilil se uboze, nízce, hněvem a lítostí odmítnutého.
Milka, bystře před ním ubíhající strmou stezkou, s kadeřemi poletujícími, byla již docela klidná.
Světlo vyrovnání ji uklidnilo.
Mluvila nevinná slova, ano; mluvila hlasem všechno slibujícím, hrála si s ohněm, koketovala prostě, ano; k čemu velkých slov; ale nestyděla se ani za jediné slovo, ani za jediné gesto. Proč? Víno chutnalo... zásad Milka neměla. Pila chutné víno. Hrála si s kořistí. Jen když gesta byla krásná. To byla jediná její zásada — krásné gesto. ' A svěží srdce.
XX VIJ.
Když Marcel osaměl večer ve svém hezounkém pokoji v podkroví a otevřel obě okénka do černé, teplé noci, pozdravila ho tichá vůně zahrady léčivým proudem.
Neodstrojen ulehl do sladké, vonnó bělosti peřin a plakal.
Představoval si zlatohnědou Milku v lese, chvějící se rukávky, vlající kadeře, a plakal.
Opakoval si všecka její zlá slova, odpovídal jí slovy nejněžnějšími a plakal.
Nelitoval ničeho, nepřál si pranic, nevyčítal nikomu. Plakal.
Oči se mu zavíraly, uslzené řasy dotkly se tváří, usínal.
Zjevila se mu ledová panna a dívala se na něho soucitně, bez výčitek.
„— minulost? — na tu smějí žárlit mladé dívky, které mají ještě celý život před sebou a které i celý život mohou své lásce dát —" Ne, tak to není, drahá panno ledová; Milka — bude vždycky žárlit. Milka bude vždycky celý život požadovat, i když sama nebude ho mít pro svou lásku.
To je mladý dravec. Tys byla Madonna. Tebe jsem miloval pro tvou svatost. Carmen miluji pro její cikánskou krev. A obě jste mi drahý — pro svou nedosažitelnost.
Ubohou Blanku nikdy jsem neměl rád. Toto štěstí bylo příliš možné, příliš snadné.
Báno vstával ze všech nejpozději a měl malé oči a těžkou hlavu jako po prohýřené noci.
Večer bylo tak sladko všechno oplakávat, se vším se loučit. Večer snadno se řeklo: „dobrou noc, Milko, zítra odjedu."
Učinit to druhý den bylo mnohem těžší.
Marcel uviděl Milku v besídce; byla modře oděna, zeleně osvětlena, zdravím a mládím vonící. Byla bledší než včera v lese, nesmála se.
O odjezdu se nemluvilo.
Když přehrála své cvičení, přišla k němu do sadu, kde si hrál s Andou a kde ji netrpělivě očekával.
O včerejšku ani slovem nikdo se nezmiňoval, jakoby ho nebylo, a přec ho cítili, nesli v sobě, viděli v očích i slyšeli v hlase.
Bože, byla tak mláda, tak hezká. Kdyby ji jen políbit směl. Stačil by mu jediný polibek. Odjel by potom a živil by se z představ její krásy a jejího polibku.
Bylo mu příjemno —- čemukoliv věřit neb nevěřit.
Když na chvíli osaměli, sebral všechnu svou sílu a promluvil: „Mám jen jedno přání. Prosím vás, Milko, zapomeňte na včerejšek. A nebuďte pyšná... že jsem já chudák."
Zapřemítala a řekla pak rozvážně: „Jedno přání, pravil jste -— ale to jsou přání dvě. A taková, která pronášíme — jen abychom něco pronesli. Zapomeňte ... zapomínat na včerejšek není dobře možno. Nebýt pyšný — také nelze, jsme-li pyšni. Ale já nejsem pyšná. Druhé přání vaše je tedy vyplněno, první ne."
LIBUŠE: Právo na štěstí. ]3 „Jste roztomilý pedant," uklonil se.
„V přirovnání k vám — je i malá Anda pedant."
„Anda? Rozhodně. Řehákova dcera."
„Také Růženina."
„Vám se Řehák líbí, viďte?"
Podívala se, neodpovídala.
„Krasavec, rozšafný, zajištěná existence -—" „I bez těchto tří pěkných vlastností — by se mi líbil. Je to muž."
„Ano. Ovšem."
Smál se nervosně.
„Co proti němu máte?"
„Jste tak naivní, či tak... roztomilá?" — „Marceli, ne ..." zaprosila jemně.
„Když je to... tak strašné I" A nedbaje ničeho, uchopil ji křečovitě za ruku, a v tváři jeho byla velká bolest.
V témž okamžiku vracela se z domu Anda s krajíci chleba s máslem pro sebe i pro ně, a zahlédla jeho bolest. Zarazila se.
„Strýčku Marceli..." podávala mu krajíc, „co je ti?"
„Bolí mne zuby, strašně."
Přitskl dlaň k tváři, ale chlapecká ta lež byla mu najednou směšná. Bolest proměnila se v kyselý úšklebek.
Tak míjel druhý týden Marcelova pobytu v samotě. • O odjezdu nikdo se nezmiňoval.
Milka, aniž sama si byla jasně toho vědoma, aepřála si, aby Marcel odjel.
Byl ji milý; osamění s ním se vyhýbala, 'In lesa brávala vždy Andu, nebo zůstávali doma, ale přátelsky s ním ráda hovořila. On se také ku podivu umoudřil, choval se tiše, o citech nemluvil. Tak ho měla ráda. Sama také chránila se už oheň zapalovat, hrát si s ním.
Psala své přítelkyni: „Drahá Zuzanko, věřím pevně v osud. Varovala. jste mne před člověkem, který zahubil mou sestru. A já okamžitě přála jsem si s ním se se tkati. Dva roky jsem ho neviděla, o něm neslyšela. A druhý den po vaší výstraze — přišel sám. Osud ho přivedl ke mně, jako k mé sestře. A já jsem ještě živa a já jsem zdráva a veselá. Růžena byla má nevlastní sestra."
V sobotu přijel Řehák.
Milka celý večer hrála věci nejrůznějších nálad.
Hylo již hodně pozdě, když Řehák projevil přání, vyjít si ještě ven, do sadu nebo na stráň.
Šla s ním jenom Milka. Paní Anna byla už ospalá, malá usnula u stolu, Marcel vzpomněl si psát dopis otci.
Milka šla s Řehákem na stráň.
Poletovaly svatojanské mušky.
Milka chytila si tři a dala si je do vlasii, živé, svítící drahokamy, hvězdy.
Když osaměla s Řehákem v tiché noci, vysoko nad domem, nad vesnicí a nad řekou, přála si, aby i Marcel byl tu s nimi.
Bylo jí najednou těsno se zamlklým mužem zesnulé sestry; byl to muž mnohem starší — jejím otcem mohl být, — byl to muž dokonalý a — 1H6 — vážný. Nebyl snad ani nikdy mlád . . . Byla dítětem vedle něho, ale jí už onuzelo být dítětem.
Řehák usmál se svatojanským muškám v jejích vlasech.
Řekl si: „Jak je nepodobna své sestře."
Řehák byl z obchodnické rodiny, ze zdravé, čilé, prosté rodiny; s níin se v dětství nikdo nemazlil, každý hleděl si své práce. Když vystudoval a dostal místo, chtěl se oženit. Zamiloval se — trochu ohnivěji, než bylo v rodině zvykem — do mladé, chudé kollegyně v kanceláři. Dlouho přemýšlel, počítal, bylo-li by možno vzíti si dívku bez věna a uživiti ji i rodinu. Jeho postavení v úřadě bylo zabezpečeno, postup byl zabezpečen, mohl si vypočítati přesně příjmy všech let až do pense. I pense byla jista.
Bylo skoro možno odvážit se toho kroku. Ale Řehák se ho neodvážil. Počty neshodovaly se tak přesně, jak by si byl přál.
Odřekl se štěstí, které mu slibovala první láska — odřekl se ho pro malou neshodu v počtech.
Pátral po štěstí jiném, po přesnějších číslicích.
Našel je.
Růžena Kovářová byla ušlechtilé, dobré stvoření a měla věno.
Vzal si Růženu.
Měl ji rád, vážil si jí. Douíal, že založí si rodinu zdravou, čilou a prostou, takovou, z jaké vyšel. Bez mazlení, ale ne bez lásky.
Její rodina, zdálo se mu. podávala záruku. Ryli to také lidé prostí, zdraví.
Pak stalo se něco nepochopitelného. Něco strašného. Jeho ušlechtilá, dobrá žena, s kterou se sice nikdy nemazlil, ale kterou miloval, která byla šťastnou matkou jeho dítěte... zemřela; zastřelila se.
V návalu choromyslnosti ? Jeho zdravá, šťastná žena ?
A k její mrtvole vrhl se mladík, který nedávno do jejich domu vešel a líbaje studené její ruce, mazlil se s ní vášnivě, mluvil jí o lásce... zrazoval tajemství.
Ona ho také milovala! Nebyla z rodiny tak zdravé, jak by si byl přál.
Ale byla poctivá, silná žena. Pevnou rukou, jedinou ranou se usmrtila. Byla okamžitě mrtva. Úcty k ní nepozbyl.
Byl zase sám. Ne, nebyl sám. Dítě měl a hodné příbuzné, kteří s ním zůstali.
Když první hrůza přebolela, vzpomněl si na svou první lásku. Teď nebylo už třeba hledat věna. Jeho dítě potřebovalo matku, jež by byla jeho ženou. I on potřeboval ženu.
Dověděl se však, že první láska už se vdala.
Nabízely se pak jiné nevěsty.
Doma však starala se o něho i o dítě tchyně tak pečlivě, že se věru obával, aby se mu v novém manželství nevedlo hůř.
Odmítal nevěsty. Ostatně byla tu nevlastní matka jeho ženy, paní v jeho věku, dosud statná a hezká...
A malá nevlastní sestřička jeho ženy vyrůstala mu před očima, v pannu ušlechtilou, zdravou, krás nou. — Malá Jarmilka vyrostla v zdravou, hrdou krasavici. Matka stárla.
Dal Jarmilce vychováni, jaké chystal vlastní dceři své, a ona říkala mu někdy „tatínku" a milovala ho a ctila jako dceruška jeho.
V krásné harmonii žila celá rodina.
Matka Milčina měla snad kdysi nějaké sny .. . neuskutečnily se však, oželela je — a hle, sny spřádaly se ted kolem dcery její.
A tu — kde se vzal, tu se vzal — objevil se ten nešťastný dobrodruh. To neštěstí ženy jeho.
Chtěl by snad ... i druhou ženu mu vzít'?
Řehák pomýšlel vážně na sňatek s Milkou.
Bylo mu pětačtyřicet let a jí osmnáct. Uměl počítat i léta, nejen peníze. Tento počet let, který tvořil rozdíl v jejich stáří, ho lekal. Ale láska — i zvyk — které ho poutaly k dívce, již od útlého dětství znal, které byl otcem, vychovatelem ... přehlušovaly hlas rozumu.
Ostatně byl odhodlán ještě dva roky počkat.
Ať užívá Milka mládí, ať sama hledá štěstí, voli muže.
Za dva roky možno se už v světě poohlédnout.
Za dva roky bude jí dvacet let. Tehdy nebude už dítětem. Tehdy ať volí.
Ale přišlo jaro ... Přišel dobrodruh ... Řehák zachvěl se pozdní touhou, velikou pozdní vášní -— a strachem.
Dva roky byly mu náhle věčnosti.
Na stráni pod hvězdnatým nebem bylo ticho.
V temných vlasech nad bílým čelem smály se světlušky.
„Milko, chci ti říci velké slovo."
Polekala se, učinila krok ku předu, všecka ZIM tena.
Tušila, jaké slovo.
Ach, proč je nutno říkat velká slova?
Jak rozkošné je všecko nedopověděné!
Jaká rozkoš cítit na sobě pohledy mužů jako otázky, jako hrozby, jako touhy.
Vyslovená touha bolí.
Prosba, kterou nemůžeme splnit, tíží.
„Čeho jsi se lekla, Milko?" mluvil ftehák, „tatínek", hlasem láskou rozechvělým, leště nikdy tak k ní nemluvil.
Bylo jí úzko.
„Co mi chceš říci ?" ptala se uctivě, sestupujíc se stráně.
„Neodcházej."
„Je mi zima... jdu si pro šátek."
A už skoro prchala.
Náhle vykřikla.
V útěku srazila se s někým, jenž se tu patrně skrýval mezi stromy.
Byl to Marcel.
Oddechla si.
Nikdo nepromluvil.
Sestoupili všichni tři.
Milka zašla si domů pro velký, černý šátek vlněný a zahalila se do něho. Mrazilo ji opravdu.
Vrátila se k oběma mužům, kteří se mlčky procházeli alejí v sadě. Kouřili, červené ohníčky cigaret svítily jako její světlušky. Měla už jen jednu. V husté, uvolněné kadeři nad čelem zbyla a svítila.
„Kdo tě tak miluje, že ti hvězdy s nebe snáší do vlasů?" pokoušel se o žert Marcel.
„Já sama!"
Kráčela mezi nimi, všechna černá, a klid se jí vracel.
Oba muži kráčeli těsně vedle ní a chvílemi dotkl se jí některý loktem nebo ramenem. Jednou dotkli se jí oba současně. Sevřeli ji na okamžik. Šelma se v ní zas probudila. Byla si jista před oběma, ani velkých slov nebylo jí třeba se obávati.
Byla paní; byla sladkým předmětem touhy. Nevyslovené touhy. Ssála ji lačně.
Chodili tak skoro hodinu. Cigareta za cigaretou odlétala do trávy; škrtali sirkami, zapalovali nové. Při svitu zapalování podívali se vždy na sebe.
Pak se tiše odebrali do domu, kde už všechno spalo.
Řehákův pokoj byl vedle jídelny blízko vchodu. Vešel tam, a Milka s Marcelem osaměli v tmavé chodbě. Došli spolu zcela tiše na konec, kde byly dveře do světnice Milčiny, vedle schodiště, jež vedlo do podkroví.
Milka šeptala „dobrou noc", otvírajíc dveře.
„Dobrou noc a s bohem," řekl Marcel v rozčilení hlasitěji, než mluvit chtěl, „rozhodl jsem se, že zítra ráno odjedu —" „Tiše, tiše," napomínala Milka, aby nikoho nevzbudil.'Matka s Andou spaly v pokoji přes chodbu.
„Tetě jsem to už řekl večer... ve čtyři hodiny ráno —" „Pojdte sem, vzbudíte někoho."
Vzala ho za rameno a vešla s ním do pokoje.
„Co pak se vám zase stalo!'1 „Nic. Nechci ráno nikoho burcovat. Barča mi otevře dům... S tetou a s Andou už jsem se rozloučil. S vámi se loučím teJ. Řehák mi dojemnou scénu již odpustí..."
„Hlouposti. Jděte, jděte —" Otevřela zas dveře.
„Ne, nevyhánějte mne, prosím. Dovolte mi... zůstat v této svatyni. Lehnu si k vašim dveřím jako věrný pes —- a ani dech můj neuslyšíte — Milko, vyplňte poslední moji prosbu. Vidíme se naposled -—" Začal žertovat, ale při posledních slovech už se mu nápad tak zalíbil, že jej myslil vážně.
Nu, proč by ho nemohla nechat přespat ve svém pokoji na zemi u dveří? Co by na tom bylo zlého? Je úplná tma, ani pohledem by ji neurazil. A ve tři hodiny ráno, také ještě za šera, vstane a odejde — „Blázne, blázne, už jděte!"
Přiblížila se ve tmě k němu celým tělem, dotkla se ho měkkým svým teplem a strkala ho ze dveří.
„Jako princ, přestrojený za cikána, celou noc spal v ložnici princeznině —" ,,Vy jste cikán, vy nejste princ. A princ v pohádce zhotovil jakousi hračku, zdá se mi? a za odměnu — Ale vy nic neumíte! Dobrou noc."
Byl na chodbě, v chladu a tmě, dveře svatyně se zavřely.
Což, přespí za dveřmi. Za jejími dveřmi...
A svezl se na zem a vtiskl se tiše do kouta u jejích dveří.
Usmíval se šťastně svému nápadu.
Slyšel lehký šramot... klapnutí střevíčků, které zouvala, šustění odkládaných šatů, zapraskání postele. Pak bylo ticho.
Usnula jistě okamžitě, jako všecky zdravé, dobře vychované dívky.
Marcel počal se nudit. Bylo mu také zima. Brzo zatoužil po své útulné komůrce v podkroví, kde voněly peřiny, kde byl stařičký, čistý, žlutý nábytek, prádelník, skleník, památný po babičce Rů ženině. Ale styděl se nevytrvat. Když už jednou měl tak hezký nápad, bylo věcí cti, aby vytrval.
A tak se vrtěl v tvrdém svém koutku u dveří, vstával, procházel se; konečně učinil kompromis. Do šel si nahoru pro vlněnou pokrývku a pro jednu podušku a ustlal si jakž takž na zemi. Podušku opřel o dveře a usnul s blaženým pocitem čestného člověka, s rozkošným pocitem, že spí v těsné blízkosti její svatyně a v nejasném tušení, že ještě není všemu konec, že ji ještě uvidí.
Kohout ho zas probudil.
Úzkým okénkem nade dveřmi domovními vnikalo svítání.
Ulekl se a běžel podívat se do svého uokoj_e na hodiny. Byl ještě čas. Své věci měl brzo uchystány na cestu. Ještě si mohl vyjít do zahrady rozloučit se.,.
Rozhodl se, že ani služby budit nebude, že uprchne zas oknem a přeleze plot jako před čtrnácti dny. Svezl se zas po latích, obrůstajících vínem. Bylo již mnohem hustší a bujnější, než před čtrnácli dny.
Prošel se zarosenou zahradou, ale odejít posud se mu nechtělo. Byl by strašně rád ještě spatřil Milku.
Zašel si pod její okno. Vedlo do dvora. Za dvorem byla stráň, která patřila ještě k jejich zahradě. A okno, hle, bylo otevřeno a bylo nízko nad zemí.
Bylo zakryto bílou záclonou. Marcel se nahnul a záclonu porozhrnul.
Ivde však byla Milka? Neviděl jí hned, ale zdálo se mu, že slyší tichounký, pokojný dech.
Vylezl na okno a vstoupil do svatyně.
Teď ji uviděl. Postel její byla u stěny podle okna. Milka spala s hlavou k rameni stulenou, s nahými pažemi, na pokrývce složenými.
Marcel chtěl jí vdechnout zbožné políbení na zcuchané vlasy nad čelem a zmizet tiše a na věky. — Ale ona spala tak klidně a byla tak hezká, tak mile směšná ve svém klidu, že změnil zbožný úmysl.
Místo uctivě nadechnutého polibku zlíbá ji bez ohledně a divoce, jako její sestra líbal. Ale aby ji příliš nepolekal, zbudí-ji dřív a oznámí své rozhodnutí.
„Milko..."
Pootevřela oči a vykřikla lehce.
Obě paže byly okamžitě pod pokrývkou. Prchnout nemohla. Bezbranná choulila se pod vlněnou látkou, která prozrazovala útlé linie těla.
Pohlížela hněvivě, beze slova.
„Nedala jste mi včera s bohem. Přicházím si pro ně a pro políbení."
Ted i hlava zmizela pod pokrývkou. A z ní ozývalo se ztlumeně a zlostně: „Ne! Ne! Odejděte! Ne!"
Sklonil se a našel ústy svými obrys tváří, ucha — pak i ramene, zad •— a líbal vesele.
Náhle vysunula se ruka z úkrytu a malá, silná pěst udeřila ho do hlavy, do prsou. A Milka už se nezlobila, Milka se tiše, dravě smála.
Podařilo se mu políbit pěst, která ho bila. Pak zvolna poodstoupil, uklonil se hluboce a vy skočil oknem.
Ráno, když všichni vstali a po Marcelovi se sháněli, a nebylo ho v domě, ani v zahradě, usoudili, že snad si zas přivstal a toulá se po lese.
„Nebo by byl přece odjel?" přemítala paní Anna, „říkal něco včera... A že ani nikoho nevzbudil, ani se pořádně nerozloučil —" „On nemá rozumu, vždyť víš, maminko," řekla Milka pohrdavě, ale v očích blýskl jí smích.
Mohla se na něj zlobit? Byl blázen, ale bylo s ním tak veselo.
A odjel? Odjel?
Patrně — je lépe tak.
Jenže ted tu byla sama s mužem, který nevyřkl posud své velké slovo. A protože ho dobře znala, věděla, že k slovu tomu se vrátí.
Hrála celé dopoledne na klavír a odpoledne prosila matku, aby šla také do lesa, že beztoho málo chodí a to není zdrávo, tloustne příliš a to není ani hezké.
„Bývala jsi mnohem hezčí, maminko, to ti musím upřímně říci. Ted se málo pohybuješ a stárneš — „Má drahá holčičko, stáři přijde, ať se po hybuješ nebo ne, je tu, ani se nenaděješ. Jen si jděte sami — je horko, až večer půjdu s vámi —" A provázela je oním mateřským, žehnajícím pohledem, jenž byl Marcelovi tak protivný.
Zpozorovala ho náhle i Milka a byl i jí protivný.
Doufala, že aspoň Anda s nimi půjde, ale Řehák nařídil, aby zůstala doma. Byla v zimě tak nemocna, musí se ještě šetřit, nesmí příliš běhal.
Anda smutně poslechla — jak jí bylo Milce líto - odešla na dvůr požalovat slepicím, že jí tatínek nevzal s sebou do lesa. Vidí ho jednou za týden — a on o ni nestojí. A kdyby tu aspoň strýc Marcel byl s tím by si už vyhrála kdekoliv. Pověděla by mu nejnovější svoji povídku o dámě a studentovi. — Slepice koukají na ni tak hloupě bezbarvýma svýma očima; je jim horko, dřímají v stoje, bezbarvá očka potahují se blankami víček; jiné si hrabou jamky v zemi a pohazují se hlinou jako nějakou osvěžující lázní. Kočka plíží se kolem nich, kohout znepokojeně se ptá: kokoko? Jedna slípka ustala ve vrtění, natáhla zděšeně krk ...
„Bože, vy jste hloupí všichni! Kokoko, kokoko! Ty hlupáku!" zlobí se Anda a nudí se.
A pojednou ji napadá: což abych napsala Marcelovi psaní? Mimo gratulace nepsala ještě nikomu dopis. Napíše Marcelovi. Vyčte mu, že ji opustil, vypoví, jak je smutno bez něho, jak je sama, a že ji nevzal tatínek do lesa, že šel sám s Milkou.
Jen aby neudělala pravopisné chyby, Marcel by s» jí smál.
20tí — XXVIII.
„Ulekla jsi se včera, Milko, když jsem chtěl s tebou promluviti. Snad jsi uhodla, co jsem ti chtěl říci."
„Ne ... ano ... odpusť, jsem hloupé stvoření; prosím tě, nemluv o tom."
Bylo jí najednou nepříjemno, že si tykají. Nade všecko, řekla si, je pěkné slůvko „vy".
A jak ho má jmenovat? Karle? Tatínku? Nehodí se ani jedno, ani druhé.
„Jsem už starší člověk a ty jsi takřka dítě. Ale jsi moudré, vyspělé dítě, a myslím, že už dovedeš o svém životě rozhodovat a srdcem svým "ládnout..."
Zastavila se a vznesla k němu prosebný pohled.
„Ne ... nejsem moudra ... nedovedu posud o životě svém rozhodovat. Prosím, nemluvme o tom."
Vyhýbala se přímému oslovení.
„Dobře," řekl on a těžce vzdychl.
Beze slova dohodnutí oba se obrátili a vraceli domů.
„Zůstanu tedy tvým otcem," mluvil Řehák stísněně, „a proto mi dovolíš, abych se o tebe staral. Dovolíš, Milko?"
„Ano."
„Proč odjel dnes Marcel; nevíš?"
„Ne."
„Nic mi nepovíš?"
Podívala se na něho a zmateně šeptala : „Co mám povědít?"
„Bojím se o tebe, Milko, odpust mi... Máš ráda Marcela?"
„Ne."
„A proto odjel?"
„Ano."
Pocítil smutnou úlevu. Není tedy aspoň soka. Možno ještě doufat. Dítě vyspěje v ženu...
Vrátili se příliš záhy a příliš zamlklí. Paní Anna nebyla potěšena.
Milku očekávala ještě jedna trapná scéna.
Matka vyhledala ji v sadě, kde jí bylo tak dobře o samotě, a začala něžně, opatrně: „Miloušku, chtěla bych ti něco vážného —" Hu, Milce naskočila husí kůže.
Bylo krásné jaro, jí se chtělo zpívat, tančit, plavat v řece, lehat v trávě a pobíhat lesy — a ne poslouchat vážná slova a rozhodovat o životě.
Jí bylo nejmilejším pomyšlení, že život není ještě rozhodnut, že slova jsou nedopověděna, že jen sliby a tušení přináší jí sladké jaro jejích osm- ■ uácti let.
Vyskočila a vztáhla prosebně ruku k matce: „Ne, maminko, ne!"
„Co pak? Vždyf nevíš?"
„Vím, všechno vím! Ach, nechte mne všichni, nechte mne I Jsem tak šťastna! Nechte mi moje štěstí a nenabízejte mi své •—" „On ti řekl?"
„Ano, ne, nechte mne!"
Utekla do svého pokoje, chtěla se tam zavřít.
Našla tam Andu.
Seděla u jejího psacího stolku a psala, dávajíc si po dětsku „záležet" na velikých svých písmenkách.
„Co pak to píšeš, Ando?"
Anda se začervenala, ale neskryla napsané.
Milka nahlédla a čtla: „— -— a tatínek odešel s Milkou do lesa, sami šli, mne s sebou vzít nechtěli —" Nadpis zněl: „Milý strýčku 1" „Komu to píšeš? Marcelovi?" „Ano, nesmím?"
„Jen piš. řJíe napiš také, že se Milka právě vrátila a že mu vzkazuje —" „Počkej... Milka — se — vrá — ti — la —" „A vzkazuje ti, strýčku, že —" „Počkej, tak rychle já neumím psát. Vzka — zu ■—- je —" Milka přemítala.
„Ukaž péro, připíšu to sama —" „Ale aby zbylo ještě hodně místa pro mne!"
„Neboj se!"
Milka napsala: „— že osud, pán náš, chce vždy jen naše dobro. A proto snad ani Milka nepochybila dnes, že odmítla štěstí, dvěma srdci jí nabízené."
Anda přečtla podivná slova, zamyslila se hluboce, ale neptala se, co znamenají. Tušila, že mezi velkými lidmi se dnes něco vážného přihodilo a byla by se styděla na nich vyzvídat. Pokračovala ve svém dopise: „— To psala Milka a teď zas píšu já. Musím ti dále říci, milý strýčku —•" Vyplnila všecky čtyry strany, ku konci psala hustěji a drobněji, podpis už vtlačila na nejmenší místo v rohu.
Ještě zapomněla zmínit se o scéně na dvoře, jak přišla kočka Čemá, jak kohout směšně se polekal a vykřikl: „Kokoko?" a slepice přestala se vrtět v jamce a jak kočka si jich ani nevšimla a šla si lehnout na slunce.
Napíše mu to podruhé.
Čekala pak netrpělivě na odpověď.
Došla třetí den. Byla adressována „slečně Andě Iíovářovic".
Marcel oznamoval, že je živ a zdráv, že přišel právě z redakce toho a toho časopisu, dostal tam místo, placené ovšem špatně, ale že míní udělat jakousi zkoušku, které je třeba k místu jinému, výhodnějšímu. Protekci má, ale nedostane-li místo přec, že se zase vydá do světa.
„Tetě Milce vyřiď, milá Ando, toto: V mládí je lehko se štěstím si hrát. V mládí snadno odmítneme, co potom teskně voláme zpět, a marně. A co se týče toho dobra, řekni jí, Ando, ale nespleť si to: Dobro a štěstí jsou dvě různé věci, nelze je sloučit, jako příjemné s užitečným nikdy neslou- číme. Že se o tom přesvědčí, nevěří-li mi dnes."
Teď se zas Milka hluboce zamyslila nad podivnými slovy. A řekla si: „Dobře, tedy se o tom —- chci přesvědčit."
Nelitovala odmítnutého štěstí. Bude-li později litovat — to už nebude ona, a do osudu té cizí bytosti jí prozatím pranic není.
LIBUŠE: Právo na štčstí. 14 XXIX.
Marcel přišel do kavárny, řekl melancholicky: „čemou kávu a doutníky" a zapálil si cigaretu.
V kavárně bylo dusno a šero; okna byla zatažena proti slunci režnými záclonami; sklepníci ospale vláčeli se místností, host,ů bylo málo a ti dřímali.
Marcel čekal zde na Jindřicha. Jindřich poradil mu, aby si zadal o ono místo a udělal žádanou zkoušku. Marcelovi se z Prahy nechtělo a byl by se rád již pořádně usadil. Měl dost té veselé bídy. Nebyl už mlád ...
Jindřich nepřicházel. Marcel přečetl již všecky denní listy a přemítal, co by ještě měl číst.
„Simplicissimus," zastenal.
Za ním ozvalo se: „Serenissimus I" Jindřich, unavený a zpocený, klesl na židli proti němu.
„Jaká nuda, jaké horko I" Přátelé podívali se na sebe očima skoro zavřenýma.
Jindřich se skoro pranic nezměnil v posledních desíti letech.
Jeho bezvousá tvář byla stejně bledá, oči stejně zádumčivy, vlasy posud hustý a krásně zvlněny.
„Je vidět, že vedl pořádný život," řekl si Marcel, pozoruje ho závistivě, „škoda, že ta ,cnost je tak nudná', jak jsme se učili z bible svého mládí. Ovšem... flámy a hříchy — také konec konců znudí. A tak je všecko zlé."
„Kam půjdeš dnes večer, Marceli?" promluvil Jindřich jako ze sna.
„Kam —" Ach, to byla také denní starost, tyhle večery, 8 nimiž nebylo rady.
Ženatý člověk aspoň může si poslat doma pro pivo a nudí se laciněji a má blíž do postele. ■ Svobodnému je hůř. Co si má večer počít? Sedět doma sám a sám v najatém pokoji s ohavným nábytkem, s neznámými rodinnými podobiznami, se štěnicemi... Vařit si čaj v špinavém plecháči na polámaném lihovaru . ..
Nezbývá než jít — zas do kavárny nebo v létě do zahradní restaurace na koncert. Nebo do arény na operettu; poslouchat skřípavé nástroje, skřípavé hlasy, dívat se na tlusté a hubené soubretty předměstských scén, jak se snaží být o stupeň výš na žebříku Thálie než ubohé „chansoniěry". — Ne, věru, tu je ještě nejmoudřejší jít přímo do šantánu. Tam se aspoň nikdo — nesnaží. Tam jsou, jací jsou. Čím větší scéna, čím vyšší příčka žebříku, tím trapněji působí na člověka citlivého snažení.
„Pojďme do šantánu."
„Prosím tě."
*.Jen pojďme. Ale ne do nějakého lepšího; někam — hodně hluboko. Miluji ubohé a nízké I Miluji nejmenší snahy 1" Setrvali do večera v kavárně a potom vyšli na ulici.
Vzduch a slunce nepříjemně působily.
Za řekou v osamělém údolí je bílý domek s červenou střechou — pod strání — u lesa. Tam vzduch i slunce působí příjemně. Tam není kaváren, není novin, není šantánů, snažících se, ani nesnažících. Tam je mír. Tam je štěstí. Dvě dívky zpívají a tančí tam v slunci, vymýšlejí naivní povídky a v jejich písních a v jejich povídkách je tisíckrát větší krása, tisíckrát větší umění, tisíckrát svůdnější svůdnost než ve velikém tom šantánu, který sluje město.
Šli kolem Národního divadla.
Co pak hrají dnes?
Carmen. Carmen!
Carmen je tam — tam za řekou, v údolí. Tam lesem pobíhá s rythmicky vlajícími kadeřemi a s bílou září zubů v tváři, sluncem zhnědlé, nenalíče- né ... Nestuduje svých rolí, necvičí divadelní úsměvy a pósy, tak stejné na každých prknech, svět znamenajících — Prošli se po Petříně a vrátili se do města. Zvolili si nejchudší šantán a vešli tam.
Truchlivá prázdnota. U jediného stolu sedělo několik pánů se zpěvačkami.
Zpěvačky pak odcházely za scénu a vystupovaly na podium v ubohých svých cárech, hluboce dekoletovány a strašlivě nalíčeny.
První — pěvkyně písní, nikoli šansoneta, zpívala dlouhou, slušnou píseň o ztraceném štěstí a po potlesku přidala jinou slušnou píseň s námětem vlasteneckým.
Vystoupil komik, dělal Pepíka.
Třetí číslo — slečna Karla — zapěla kuplet o fešných důstojnících, jiná, velice tlustá, v mužských šatech, produkovala se jako dámský komik.
Po tomto třetím čísle Marcel s Jindřichem, zklamáni, opustili zpěvní síň, nevyčkavše ani hlavní attrakce „výstřední šansonety". Obávali se, že by je i výstřednost zklamala, že by nebyla dosti výstřední.
„Slečna Urbanová vrátí se prý do Prahy, víš o tom?" zeptal se pojednou Marcel.
„Ano. Psala mi."
„Tak? Vy si píšete?"
Jindřich přisvědčil a zavěsil se v rámě přítelovo.
„Píšeme si. A sejdeme se pokaždé, když přijede do Prahy. Bývá tu každý rok o prázdninách. Letos vystoupila z divadla a přijede už zítra. Zů- stane-li zde, nevím. Ale k divadlu se nevrátí, o tom jsem přesvědčen."
„V plném rozkvětu slávy... a že by se jí zřekla?"
„Divím, se, že dávno to neudělala. Ona, tak jemná, choulostivá. Bylo to ovšem ... její živobytí. Ale přece — Ona a divadlo! Pamatuju se, jak na konservatoři už trpěla volností, s jakou se k ní chovali její přátelé. A ji přece jen každý mimovolně šetřil. Ona však ani toho obvyklého oslovování v třetí osobě nesnášela. ,Poslouchala', -— to jí bylo z duše protivno. A u divadla, myslím, si jinak neříkají —" „K velikým cílům vedou cesty trnité," proslovil Marcel patheticky.
„Velké cíle," bručel Jindřich. „Divadlo — není veliký cíl. Prosím tě: ukazovat se za peníze každému hlupákovi! A hrát dnes Paní z námoří nebo zpívat Wagnera a zítra Sardoua nebo odrhovačku — ach! To je hnus."
„Zuzanka tím jistě také trpěla. Ale snad přijímala odrhovačky po Wagnerovi jako trní na cestě —" „— k velikým cílům. Ano, patrně. Bohudíky, dnes už se jí nezhnusila tato lež. Nebude se už za peníze ukazovat, jsem si tím jist."
„Doufáš snad ještě více od jejího návratu?"
„Ne. Mám ji posud příliš rád. A ona nemiluje — cesty pohodlné, bez trní."
„Pojďme ještě do kavárny."
Vešli, poručili si absinth, Jindřich se rozechvěl vypravováním o Zuzance, a vypověděl Marcelovi všechno, co Marcel znal z pověstí, po Praze kolujících v různých versích.
Když ho opustila před desíti roky, snažil se zapomenout, pohrdat, uchytit se ... Po smutném svém dětství a krátkém štěstí mladosti, bál se nových smutků.
Vyhledal si společnost malířů a literátů a poznal v ní mladou ženu, o níž se vyprávělo, že je s mužem rozvedena, že ji vyhnal, protože ji usvědčil z nevěry, a ona že žije teď se svým milencem, který však není jediný.
Pravdou bylo z celé historky toto: mladá žena opustila sama muže svého, protože ji klamal, milence neměla žádného,a byla zatím ubytována u své přítelkyně z dětství, s kterou se po letech setkala a která jí nabídla útulek.
Mladá žena byla paní Marie Pavlíková. Přítelkyně, k níž se uchýlila, když muže opustila, byla dáma s barvenými vlasy, s níž ji viděla Růžena, když naposled byla v divadle. Marie znala ji ze školy; tenkrát bylo to chytré a milé děvčátko, světle hnědých kadeří; navštěvovaly se. Přítelkyně měla matku vdovu; když i ta jí zemřela, byla tu sama a byla již dospělá a hezká. Ujal se jí starý, zámožný pán. Ona obarvila si hezké hnědé vlasy nepřirozeně žlutě, líčila se a žila ze dne na den, měníc milence, ale snažíc se udržet v jakési výši.
Marii nalhala, že měla milence, jenž ji zradil 51 ona že se mu mstí stejným způsobem. Ze se /vesele baví s jinými, ač srdce jí při tom krvácí. Vycítila chytře náladu sentimentální Marie, dovedla si ji připoutat a lákala z ní peníze. Marie skutečně poslední své peníze i šperky jí dala, chodila s ní do divadla, do Variété, hýřila celé noci, aby jako ona „přehlušila bolest krvácejícího srdce" a odemstila se muži.
Mladí umělci, trochu bohéma, trochu panstvo, pražská mládež, přijali ji nadšeně a bavili se její naivností, opíjeli ji a potom všude vypravovali, jak „ta ženská to umí", co „ta ženská mluví", trochu zdrceni, trochu nadšeni její „rozkošnou zkažeností".
Mluvili před ní oplzlým žargonem většiny mužských, žargonem, v němž každé druhé všední slovo skrývá v sobě dvojsmysl; nerozuměla těmto dvoj- smyslům, ale smála se po způsobu ženském s mužskými a mužští domnívali se, že rozumí a trnuli a radovali se, jak je ta ženská sprostá.
Potom už také rozuměla, bylo jí trapně, ale smála se dále, aby — nebyla šosačkou. Aby — byla liberální, moderní ženou, hodnou svých přátel, bohémů, umělců.
Stará historka o rozkošné ženské naivnosti.
Jindřich, starý příslušník bohémy pražské, politoval hezkou mladou ženu, jejíž smích nezněl ze srdce, jejíž oči dívaly se tak hloupě, tak čistě do světa.
,,Je vám veselo?" zeptal se jí jednou tiše, když šli po divadle do kavárny.
Podívali se na sebe s teskným zájmem.
„Ne," řekla, „ale na tom nezáleží."
„Proč se tedy smějete? Víte, jak o vás ti lidé mluví?"
„A proč vy mezi ně chodíte? Máme asi oba příčinu, proč se smějeme, když je nám do pláče, a proč se utíkáme k lidem, kterými pohrdáme. Je s nimi přece lépe, než s těmi... které milujeme."
Dokázal však přece tolik, že se odstěhovala od své přítelkyně, která už ji jen z milosti u sebe trpěla — byla ostatně dobračka — a že přijala od něho šetrně nabídnutou půjčku peněz a najala si vlastní skromný byt. Poradil jí, vyjednávala ,s mužem o rozvod.
Navštěvoval ji a zamiloval se do její opuštěnosti, do její milé hlouposti, do hezkých, nevinných očí.
Ona — byla mu vděčna. Nepoznala posud nikoho mimo svého muže. Nová láska, která měla i půvab hříchu, okouzlila ji tak, že jí uvěřila.
Ale přišel si pro ni muž. K rozvodu nechtěl svolit. Chtěl, aby se vrátila.
Dokud néměla milence, nežárlil. Byl svoboden a byl rád, že je svoboden. Ale když mu řekli, že má milence a že s ním žije, zastesklo se mu po ní. Mimo to jeho milenka ho opustila, byl sám ...
a byl v přece jen zvyklý domácímu životu, domácí stravě.
Přišel, prosil, vyhrožoval, sliboval.
Srdce její zachvělo se starou, strašnou láskou.
Nebyla už šťastnou naivkou; prošla školou života. Věděla dnes, proč ji prosí. Ale nebylo jí pranic plátno, že nebyla už naivní...
Odpouštět, trpět, věrně milovat — bylo jí přec požitkem sladším, nežli mstít se, vítězit.
Co plátno, nebyla z rodu královského, netěšilo ji vládnout a vítězit. Omámena bolestí vrhla se do proudu, proud ji nesl chvíli, chladil i opájel, ale vystřízlivěla a chtěla domů, domů. Chtěla zas být dobráckou.
A pak život s milencem začal se podobat příliš věrně životu manželskému. První opojení vyhaslo, opakovala se stará historie. Bylo to zase manželství se vší svou bídou, ale bez lásky. Ani on jí nemiloval, měl lásku kdesi v cizině, o tom věděla.
Začínali si — jen zvykat.
Vrátila se k muži.
Vrátila se — dobračka.
Společností byla ovšem odsouzena. Ta, co utekla od muže. Ta, co celé noci je v kavárnách a opíjí se a přátelí s lehkými ženami.
Jí však na tom už nezáleželo, co se o ní povídá. Věděla také dosti o těch, kteří ji odsuzovali. Měla příležitost nahlédnout do zákulisí nejváženěj- ších domácností.
Byla zase doma, muž jí odpustil, milenec nezdržoval.
Život přicházel zas do starých kolejí.
Jindřich si oddechl po tomto rozuzlení.
V létě přijela Zuzanka, sešli se, potěšili. Přijížděl,! pak každý rok a psávali si také.
Vyznal se jí ze všeho, pověděl o každém kroku, o každé myšlence. Ona o sobě nemluvila. Ona jen o divadle, o nových rolích, o úspěších psala a vypravovala.
Ale s lety mísila se v její slova i v tvář jakási únava, jakési střízlivění.
A náhle mu oznámila, že opouští divadlo a že přijede do Prahy, aby jí přišel na nádraží naproti.
„Zítra přijede. Nemohu se jí už dočkat. Mám ji stále radši. A to proto, že je tak vlažná ke mně a k mužům vůbec. Má zlaté srdce, ale nemá vášeň. Proto mne tolik vábí. Vášnivá láska ženy byla by mi nepohodlná. Ano, kdyby dovedly s vášní spojit vkus, ale ony to nedovedou. Jejich vášeň nevkusně oddychuje a zavěsí se ti na krk jako olovo. —" „Vy mluvíte, jako pravý Francouz 1" „Nu, řekni sám, ty, který znáš víc žen a lépe je snad znáš — našel jsi již u ženy vášeň vkusnou? bez odporných detailů?"
Marcel neodpovídal.
Ne, vskutku, nenašel posud... Ale jsou takové ženy. Jest taková žena. Nevykvetla však pro ně, ubožáky. Kvete pro nové pokolení...
V hlubokém lese po zelených kamenech tančí, snědá, prostá, žhavá, svěží. Hraje si s kořistí, ochutnává, odhazuje. Suverenní, dravá. Pěstí bije a směje se vítězně.
Až tato žena bude milovat — vášeň a vkus zajisté splynou v jedinou krásu.
XXX.
V hloučku dam v tmavošedém salonku klubovním vznikl spor.
„Ona má ohromný cit. V jejím hlase je tolik krve, tolik bolesti, tolik života! Ona jisté mnoho vytrpěla, mnoho žila —" mluvila snědá, smutná, mladá žena, oděná smutně šedivě.
„To je starý omyl. A u ní právě opak je jistě pravdou. Ona nemá ani cit, ani život za sebou. Neklamte se. Zena, které je skoro třicet let a vypadá tak svěže a mladistvě, jako ona, má jistě chladnou krev. Jen chladná krev zachovává ženě podivuhodné zdání věčné mladosti. Chladné ženy, to je přece známo, nestárnou."
To řekla dáma vysoká a silná, věku neurčitého, v mladistvém úboru plesovém, s krásnými, nahými rameny.
Hrdá výška její postavy imponovala zřejmě druhým, které byly všechny menší a neměly ani jistoty jejího vyjadřování. Podívaly se na sebe, jakoby se povzbuzovaly. Snědá, smutná paní řekla nesměle: „Třicet let? Já myslím, že je jí nejvýš pětadvacet —" „To víc, to víc," živě tvrdila jiná paní, nej- menší, hezká, matka dvou dospělých dcer, vedle kterých vypadala jako jejich hezčí, starší sestra. „Třicet let jistě. Ale zpívá pěkně. Co říkáte, že nezpívá s citem? Zpívá s citem!"
Paní v plesovém úboru podívala se na ni se své výšky. „Totiž — espressivo. Ano. Přednáší."
A protože pozorovala, že jí není dobře rozuměno, dodala : „A to je také jedině velké a přípustné v umění — umět přednášet, být nad předmětem. Ne žít svou roli na jevišti, ne žít historie svých knih, ale hrát role a historie mít za sebou nebo mimo sebe."
„Ne, ne, ne/' říkaly oči smutné paní, oči překrásné bolestí svého výrazu. Ústa sevřela se v hrdém poloúsměvu.
Dva muži přiblížili se ke skupině.
„Já nejsem hudebník," pravil jeden, elegantní stařec, člověk dobře vychovaný, „ale slečna Urbanová má hlas okouzlující. Jako stříbro. Jako čerstvě napadlý sníh. Je něco — až závratně čistého v tomto hlase. Něco zároveň — solidního, pevného. Veliký slib. Budoucnost."
Mladší zamyšleně dodával : „A jaká je prostá, nedivadelní. Pamatuji se na ni z konservatoře — to bylo takové nepatrné dítě. — Ale už tenkrát ta solidnost, o které jste se zmínil — ta čistota — ano —" Muž v rozpacích omotával prsty šňůrkou skřipce a odkašlával a mračil se. Jeho úzká, bledá, ma- dá tvář s bledými vousky a roztržitýma očima přijala výraz starostlivý.
Jeho slova zaslechla šedivě oděná dáma a podívala se na něho velikýma, bolestnýma očima.
Spatřil ji teprve teď, uklonil se.
„Vy jste také přišel? Neviděla jsem vás?"
„Pardon," omluvil se mladík se starostlivou tváří elegantnímu starci a poodstoupil s šedivou paní od společnosti.
Ostatní dámy obrátily se k starci a ptaly se ho uctivě po jeho soudu.
„Já nejsem hudebník, ale slečna Urbanova má hlas okouzlující. Tak čistý, tak solidní — slibný—" Ve vedlejším sále, jasně žlutém, byly jiné skupiny. Největší a nejživěji hovořící obklopila Zuzan- ku Urbanovou, která nedávno se vrátila z ciziny do Prahy a zpívala na koncertech a hudebních večírcích.
„Nevím věru, co si počnu —" odpovídala na dotazy přátel, zůstane-li v Praze, „byla jsem letos churava a lékaři mi doporučili, rozumí se, klid. Naprostý klid. A já je chci poslechnout —" Usmívala se roztomile; trochu unaveně, trochu laskavě, celkem odmítavě. Měla nažloutlé šaty černě zdobené, drahý, těžký šperk na snědé, žlutě na- pudrované šíji.
Nebyla to už mladá, prostinká Zuzanka, která kdysi trpělivě a věrně otci svému sloužila a zlé rozmary snášela a měla chudého, smutného milence. Byla to dáma divadelní, která tvořila úsměvy, tóny, věty, která studovala role a studovala život.
Byla to dáma velkého divadln, velkého světa.
Byl zde vkus, byl půvab, ale nebylo jarní dívčí svěžesti. Divadlo nepotřebuje této svěžesti. Stírá ji záhy. Má svá ličidla.
Naproti Zuzance seděli přátelé Kovář a Jindřich. Také oni tvo. i li úsměvy i slova, snažíce se divadelní dámě přizpůsobit. Divadlo má velký lesk, a lesk ten oslepuje mnohdy i jeho nepřátele.
Jindřich s bolestí znamenal, že Zuzanka zaměnila jarní svěžest ličidlem. Přiznával však, že zvolila ličidlo drahé, jemné, vonné. A mluvil s ní právě tak roztomile nepřirozeným hlasem, leggie- ro, řečí, která nikdy není „ano, ano, ne, ne", ale vždy jen napovídáním, zamlčováním, salonní kon- versací a dráždivou hrou slov a slovíček.
Užívala hereckých výrazů — ne hantýrky přímo, jen některých obvyklých výrazů. O Jindřichovi se vyjádřila, že mu role sentimentálního milovníka „neleží" — začal jí totiž při víně mluvit o krásné minulosti a o světských dámách, které nemají srdce. Když Kovář — to bylo už po půlnoci v elegantní poloprázdné kavárně — naléhal na ni, aby pověděla, kdy opustí konečně nehostinný svět slávy a uchýlí se k teplu života, řekla: „Až přijde moje narážka."
Několik pánů a dam z klubu také přišlo po večírku do kavárny.
Mladý muž s výrazem starostlivým v bledé tváři nespouštěl se Zuzanky zraku. A šedivě a smutně oděná paní, jeho milenka, stále mu o ní hovořila, všecka rozechvěna, zřejmě trpící; její zápal pro zpěvačku, o které se domnívala, že je také nešťastna, to jest, nešťastně zamilována, ochladí; protože byla milována jejím milencem, nebyla už nešťastna, nebyla zajímava, jen nepřítelkyně. Snažila se však ovládat své rozčilení a zapírat žárlivost. Její oči byly krásnější a krásnější.
Milenec její nepozoroval pranic; ne že by byla žárlivost dobře utajovala — ona naopak se pro- zrazovala každým slovem, každým gestem — ale proto, že neměl smyslu pro nic, leč pró divadelní dámu, v jeho očích „tak prostou, nedivadelní".
Přál si být jí představen.
Elegantní stařec, jeho známý, byl přítel zesnulého professora Urbana; ji znal od dětství.
Plán byl brzo hotov.
Na stole vedle starého pána ležely noviny. Mladík vstal a přistoupil odhodlaně.
„Pardon — jsou volny?" řekl, bera noviny.
„Prosím, prosím."
Mladý muž vzal noviny, ale neodcházel; naklonil se k starci: „Jak se vám líbil večírek?"
„Velmi dobře —" „Housle, že ano; a potom, ovšem —" Věta zůstala nedopověděna, ale doplnil ji významný úsměv.
„Ovšem, ovšem."
Zuzanka byla zcela zaujata živou debatou s přáteli, kteří seděli vedle ní; přece však oči její, zdánlivě netečné k cizím, bystře pozorovaly. Podívala se na neznámého mladíka; nemračil se už starostlivě; byl lehce rozrušen. A ona byla mírně spokojena, pozorujíc toto rozrušení.
Když spočinula na něm zrakem, zdálo se mu, že by bylo slušno, aby jí byl představen, když už se k jejímu stolu přiblížil a byl jí zpozorován.
Protože jeho známý nebyl tak vtipný, požádal ho sám.
„Představte mne, prosím, slečně —" ,,0, prosím. Pan Šír, slečna Urbanová —" Zuzanka věnovala mu chladně vlídný svůj úsměv a studovaný úklon hlavy s nepatrným odstínem laskavosti, kterou vždy uštědřovala svým obětem.
„Pan Šír píše kritiky a studie hudební, tuším. Četl jsem poslední váš článek ..."
Poklonil se šťastně. A byl milostivě propuštěn.
Jeho milenka prohlížela si ¡Ilustrované časopisy. Neušlo jí jediné hnutí milencovo. Oči plné bolesti viděly právě tak dobře, jako oči netečné.
„Jaký je nejapný, bože můj," myslila si, „jak ji hltá očima, jak se doprošuje. To je směšné 1" Zapomněla, že byl stejně nejapný, když do ní byj zamilován, že ji stejně hltal očima, když jí vyzná ral lásku. Jenže to nebylo směšno ...
U stolu divadelní dámy byl rozruch. Zuzanka chtěla již odejít. Její dobrý rozmar změnil se náhle v špatný, špatně tajený. Nervósními prsty pohrávala na mramorové desce stolu a omlouvala se, že je ještě unavena po cestě, že nikdy po produkcích do kavárny nechodívá, že jen ze starého přátelství.
Únava zastřela její tvář i hlas a sestarala ji. Bez příčiny, jak se jí v poslední době často stávalo, bylo jí náhle nudno a trapno mezi nadšenými, v světle večerním. Zatoužila strašně po tmě a tichu. Únava a nuda celého jejího skvělého života, prázdnota velkého stylu přepadly ji a působily nervósní chvění v celém těle.
Proč neodjela domů hned po koncertě? Nikdy nechodívá do kavárny s obecenstvem. Proč neodjela hrdá a nepřijímající...
Do kavárny přišlo několik pánů ve fracích a dámy v plesových úborech, s kožešinami na nahých ramenou. Přicházeli ze Žofína.
Obě společnosti přeměřily se odhadujícími pohledy.
Zuzanka ještě více spěchala s odchodem. Fraky i hedvábí lidí ze Žofína působily na ni ¡nepříjemně.
Jindřich byl zaražen. Ptal se jí velice tiše: „Co se ti stalo?"
Dotklo se jí nemile, že jí tykal. Dovolovala mu to pouze v dopisech a ve chvílích, kdy byli sami. Zde, kde je mohl někdo slyšet, bylo to — neslušné. Ona, třeba zpěvačka, nedovolovala nikomu, aby jí tykal.
„Prosím vás, zavolejte vrchního," odpověděla na jeho úzkostlivou otázku. ,,A vůz, prosím, obstarejte —" Poslechl, a za chvilku opouštěla kavárnu, zahalena světlým, šedožlutým pláštěm a kožešinou, v průvodu několika přátel.
V kavárně zůstala dáma neurčitého věku, v plesových šatech, která tvrdila, že chladné ženy nestárnou, a matka dvou dcer, vypadající jako jejich sestra; obě se svými muži; a mladý hudební kritik se svou milenkou, která nechala muže doma, protože prý hudbě nerozumí.
„Přála bych si, aby aspoň jedna z mých děvčat podobala se slečně Urbanové. Co je jim plátno mládí jejich, jsou-li tak skromný a nepatrný?"
„Ale to byste je musila pustit do světa, milostivá paní," řekl kritik, „jako paní Urbanová svou dceru —" I.IBUŠE: Právo na štěstí. 15 „Ano, do světa a k divadlu 1" přisvědčila živě starší dcera, velmi nepatrná, plavovlasá dívka s uzounkou dětskou tvářičkou.
„Což ona žije sama, bez matky?" — podivila se paní plesově oděná; chtěla říci „bez gardedámy?"
„Její matka je přece stále v Praze. Ona jezdí sama světem."
„Ale prosím, — žije bezúhonně! — Na tu se nic neví I" hájila Zuzanku matka dvou dívek. .Jejím ideálem byly umělkyně, o kterých se „nic nepovídá, nic neví". Bývala pravidelně zklamána; povídalo se o jejích ideálech na konec také! Ale věřila novým zas.
Všichni znali její slabost. Říkali jí „žena veliké víry".
XXXI.
Zuzanka Urbanová, jakoby slyšela, že se o ní hovoří, dlouho nemohla usnout. Tma a ticho, na něž se těšila, nepřinášely jí žádané úlevy.
Nesnesitelný pocit tísně a strachu, který ji pronásledoval nyní často v bezesných nocích, byl tu zas a silnější po dlouhé pause.
„Co pak mám dělat, co si počít?" říkala polohlasně, přecházejíc pokojem, který měla u své matky s mírným přepychem zařízený pro své letní návštěvy.
Obě okna byla otevřena, ale jí se zdálo, že je ještě málo vzduchu v pokoji, že se zadusí.
Rozsvítila a vzbudila matku; prosila ji pokorně, aby jí poradila, co má dělat; nebylo-li by možno okna ještě víoe otevřít.
Matka se polekala, posadila si ji na klín a chlácholila ji jako malé dítě. Její sestárlá tvář oživla bolestí i štěstím. To ji tak potěšilo, že aspoň v úzkosti se k ní dítě její obrací, .když v radostech na ni zapomíná.
,,Nezlob se, maminko, že jsem tě vzbudila. Víš, já nejsem zcela zdráva. To na mne přijde taková hrůza... ale to nic není, to zas přejde. Jen kdybych mohla hodně dechu nabrat... a tiše posedět. A kdyby bylo možno — okna ještě více otevřít —" „Uřítila jsi se v světě, uštvali tě, viď, děvečko," mluvila matka hlasem plným pochopení, plným lásky. Velikým pochopením, velikou láskou byly hebký staré ruce její. Kladla je šetrně, kladla je uctivě na nemocnou hlavu dceřinu, hladila jimi celé tělo její a líbala ubohé, rozechvěné ruce svého dítěte. : 1 ; „Maminko, to bolí," šeptala Zuzanka, ale cítila, že je jí volněji. Štěstí a radost jí ani matčina veliká láska nemohla dát. Ale dala slzy; dala trochu příčiny k pláči. Ta příčina snad jen jí scházela.
„Jaká jsi krásná, maminko," žasla, pohlížejíc do její uvadlé, bledé, drobounké tváře s očima nesmírné bolestné krásy. Jen staré matky bývají tak krásny. Ale dcery nevidí této krásy, až když se hodně připozdilo.
Po čase, když Zuzanka již matky neměla, často vzpomínala na tuto chvíli, a srdce jí pukalo bolestí, že jen jednou a tak pozdě řekla matce své, jak je krásná; a že jí to neřekla dost hlasitě, dost horoucně, dost zbožně — Když se upokojila a vyplakala, sklouzla s klína matčina, políbila jí ruku, dala ,,dobrou noc" a vrátila na lože. Usnula a zdálo se jí, že je malou Zuzankou, že si hraje v starém, rodném domě na dvoře, v kůlně mezi dřívím a starým haraburdím. Vyrovnané dříví tvořilo kulisy, prázdný dvůr bylo hlediště. Tam sedělo nadšené obecenstvo a volalo „sláva, sláva Zuzance 1" A ona v sukničce a v zástěrce, s holýma, tenkýma ručičkama, hrála divadlo. Mluvila nesouvislá, vznešená slova silným šepotem, dělala zamilované oči, hluboké poklony a objímala svého milence. Ale partnera neměla, i objímala — sebe. — Tenké, holé ručky křížila pod bradou a kladla si je kolem krku. A těšila se, jak bude hrát opravdovské divadlo, až vyroste, jak bude mít skutečného milence. Ne v životě, jen na divadle.
„To nebude ještě dlouho 1" vzdychávala, „toho se ani nedočkám I" Dočkala se.
Vyrostla, hrála skutečné divadlo, v hledišti měla nadšené obecenstvo, na jevišti objímali ji partneři, v životě milenci. Dostalo se jí všech rolí, po kterých prahla. Neměla soupeřky v divadle — Řetězem úspěchů a štěstí byl život její v cizině. — Když rozešla se s Jindřichem a odjela, angažována k velkému divadlu slovanskému, oddychla si z plna srdce. Tížilo ji doma veliké množství lásky, teď byla v chladné cizině, mezi cizími lidmi, zbavena pohledů bolestných, nesměle vyčítavých, žádostivých; neměl nikdo tu práva na její oddanost. Volna byla. Ani vzpomínání ji nevyrušovalo, nebylo času na ně, učení cizí řeči a studie rolí všecku ji zaujaly.
Láska a obdiv lidí i obecenstva našly ji ovšem i zde. Byli to však cizí lidé, na štěstí. A ona bez lásky a obdivu ani nemohla býti. Jen když od ní nic nechtěli a neměli na ni práva, o to se tu hlavně jednalo.
U divadla byla mladá herečka. Hubená, chu- ravá dívka s podivuhodnýma, hladovýma očima. Nebylo možno posoudit, je-li dobrou či jen prostřední herečkou. Vláčela se někdy scénou bez života a odříkávala naučená slova naučenými akcenty a provázela je mimikou, holou mimikou. Jindy zase překvapila. Jakoby nebyla to ona. Slova nebyla naučena, byla hovořena duší, tělem, a dovedla bolet a dovedla i tolik, že divák odmyslil si příšery kulis a opon a viděl bolest, štěstí, život.
íiemeslnost herectví to byla, která jí nedovolovala být „dobrou herečkou". Neuměla výkon cvičit a nacvičit, aby nikdy neselhal. Dovedla jen ve chvíli sváteční vytvořit krásné dílo. Dovedla někdy na zkoušce, co nedokázala potom při představení. Podařilo-li se jí na zkoušce dostoupit vrcholu — nedovedla potom na komando opakovat. Dílo bylo již jednou stvořeno, bylo hotovo — po druhé je stvořit nedovedla. S vrcholů možno jen sestupovat, je-li nutno dále jít. Setrvat na vrcholu může jen předmět, dílo výtvarné a slovo napsané — nikdy slovo, které bylo živým hlasem promluveno, nikoli gesto.
Tak pochopila ona své umění. Bylo jí živiti se jím — nemohla nehrát, nelíbilo-li se jí, bohužel.
Tato krásná, nešťastná bytost byla první z lidí, která oslnila Zuzanku a vzrušila pokojnou její duši.
Viděla ji po prvé hrát Marii v Sudermannově Domově. Sudermann nebyl autor, který by byl hoden býval psát pro ni role. Magdu dokonce už by byla nezahrála, ale v malé úložce ubožáčka, hodné, nepatrné dívky, postavené do hry patrně jen aby skvěleji „odrážela se" hrdinka, dojímala svou smutnou, bledou tváří, svýma nesmírnýma, hladovýma očima a dětinským odříkáváním slovíček. — Kritiky pak řekly o ní, že byla něžnou, ale trochu příliš skromnou Marií, a rozepsaly se za to tím nadšeněji o Magdě slečny X. Y.; malý ubožáček dal jí příležitost skvěle se „odrážeti".
Zuzanka viděla víc a hlouběji.
Šla po druhé se na ni podívat. Byl to jeden ze šťastnějších jejích večerů. Hráli Čechovovu Čejku. Ona hrála Ninu. Nebyli by jí dali tak velkou roli, ale herečka, která ji dostala původně, ochuravěla, v kuse měl vystoupit host, a Kristina sama prosila, aby jí úlohu svěřili, že ji má nastudovanou.
Byla rychle jediná hlavní zkouška; Kristina naznačila, že bude hrát dobře. Všichni, kdož byli na zkoušce, byli překvapeni. Ovšem, upozorňovali na to, ono, ale obavy před pokažením úlohy nebylo.
Večer měla úspěch. Ne pronikavý, ale slušný. Obecenstvo zvyklo si již dívat se na ni jako na herečku, která neoslňuje; ani krásou, ani bravurními, sólovými výkony. Bylo shovívavo. Říkalo: „Kdyby neměla ten nešťastný hlas", „kdyby byla trochu větší", „kdyby měla víc temperamentu" a podobně. Jako obecenstvo mluvívá. To nebylo ještě odsouzení. To bylo dokonce nedopověděné uznání.
Onoho večera říkali dokonce mnozí, že má vlastně temperament, škoda, že ho málokdy projevuje.
Zuzanka třásla se celý večer úžasem. Kristi- niny oči byly tak krásny, že nic nevadila nepatr- nost jejího zjevu.
Byla prostým, naivním děvčetem v prvním aktě, rostla v ženu velikým omámením a bolestmi svého života a naposled přišla ona sama, Kristina, kterou nazývali Ninou, srdce rozdrásané, mladost odkvetlá, žena umučená, která se přiblížila největšímu štěstí a ted se potácí v blouznění, zakleta v čejku; měla okamžiky šedivé malátnosti, mluvila hlasem, plným těžkých slz a umírání... a do této šedivé mdloby zazněl náhle šílený výkřik: „— jak strašné vědět, že hrajete špatněl" V tomto výkřiku, v tom hlase cizím, strašném, byla všecka hrůza jejího života a tragedie umělkyně.
Zuzanka šla po představení k ní do šatny.
Přede dveřmi však nerozhodně stanula.
Bála se, že ji raní nešetrným, nemotorným slovem a že sama raněna bude odkouzlením. Že spatří herečku, která se natírá vaselinem, aby smyla ličidla, a je unavena a mluví všedním hlasem všední slova.
Již chtěla odejít, v tom Kristina vyšla.
Nebyla v posledním aktě vůbec nalíčena. Odcházela v plášti, který měla na sobě, na jevišti a dívala se plachým, teskným svým pohledem ubohé čejky.
Zuzanka nepromluvila s ní, ale navštívila ji druhý den. O hře její nemluvila. Kristina jistě jí však rozuměla.
Rozvinulo se divné, mlčelivé přátelství. Ze života Kristinina nezvěděla Zuzanka nikdy víc, než několik všedních fakt, která byla známa všem v divadle a nebyla zevně pozoruhodná.
Po roce opustila Kristina divadlo v Z. a byla angažována u jiného divadla slovanského.
Když se loučila se Zuzankou, řekla jí: „Přeju vám, aby vás potkalo jednou veliké neštěstí. Jen veliké neštěstí učiní velikým člověka i umělce."
Zuzanka osaměla zas. Ne na dlouho. Přítelkyni vystřídal přítel — milenec.
llerec, který vystupoval v Čejce pohostinsku v roli Trigorina, byl angažován. Byl mladý, svěží, věřící umělec-pracovník. Tak oddaně, vroucně a pevně věřit v budoucnost, tak tiše a radostně pracovat, učit se, neviděla Zuzanka posud nikoho.
S Kristinou studovali mnoho rolí; nejen ty,* které jim bylo hrát, ale i ty, které nehráli, které pouze milovali; studovali Shakespeara, Ibsena, Čechova. Zuzanka bývala zvána, a když Kristina opustila divadlo, navštěvoval mladý herec Zuzanku a hrával s ní. Zastupovala mu partnerku; četla svou roli, často však stržena byla i ke hře.
Ach, to bylo něco jiného, než zpívat Elsu, Ned- du, Carmen nebo Markétku s nesnesitelnými panáky, jakými byli její partneři v opeře, tenoristi a barytonisti; a hrát bylo něco jiného než zpívat v opeře — tvářit se živým člověkem s utrpením i radostmi a být strojem, který vylnzuje nastudované arie.
Stávalo se jí trýzní zpívat v nejmilejších operách.
Doma, ano, zpívala ráda. Ale na jevišti připadala si směšnou a směšným jí byl každý nepatrný detail operních staveb. Viděla náhle celou nepřirozenost útvaru.
„Proč jste šla k opeře?" zeptal se jí jednou mladý herec.
Bylo to po představení — zas hráli Čejku — tehdy už Kristina byla u nového divadla a Ninu hrála první milovnice, krasavice a špatná herečka.
Zuzanka trpěla hrozně; „tak ne, tak ne", chtělo se jí stále upozorňovat, „to je prázdný zvuk, to je divadelní vzdech, to je vypočtený, ošumělý úsměv".
A hrála v duchu sama Ninu, hrála jinak než kdysi Kristina, hrála však i jinak než herečka — virtuoska na jevišti.
Byla tak rozrušena touto svojí hrou v nitru, že se jí zdálo, že by snad zemřela nebo sešílela, kdyby ji skutečně zahrála. A přála si ji hrát.
„A tak se má hrát," řekla si: „Zdraví, život at pí.dnou, vše jedno. Tak se má hrát. Tak vysoko má být umění. Tak hodno každé oběti."
Všecku bledou a v horečce zastal ji mladý herec, když k ní po představení přišel.
Hráli pak spolu konec třetího aktu, setkání Trigorina s Ninou, jeho i její omámení. Hráli i svoji scénu, svoje omámení. Ta scéna byla jejich vyznáním- Od onoho večera byli milenci.
Nestali se jimi jen vinou oné chvíle divné, večerní? Vinou oné scény, již hráli i žili jedním dechem, jediným uchvácením?
Vyznal jí radostně a hrdě, že je první jeho láskou, první vášní. Že je první ženou, kterou miluje i první, kterou políbil. Ani políbením — ani políbením nepoznal dosud ženy jiné.
Bylo to snad podivné u něho, u herce... ale Lyla to pravda a Zuzanka jí nemohla nevěřiti. Vyložil jí prostě, že jinak ani nemohl nikdy jednat; měl jednoduše vkus; s ženou vkusnou se dosud nesetkal, nebo jí nezpozoroval. Měl své umění. Nepotřeboval ženy...
Teď se setkal se svým osudem. Nehledal a našel ženu. Musil ji najít, nemohli se nesetkat.
Jak starou připadala si Zuzanka proti němu se svým střízlivým uvažováním, proč se sešli a byli-li by se sešli, kdyby ...
Ach, on byl tak mlád, tak svěží, tak silný. A nemiloval posud... Vždyť to bylo tklivé k slzám. Nemiloval — nelíbal. Byla by mu konečně odpustila, kdyby byl líbal... bez lásky, ale on ani této minulosti neměl. Byl celý, celý její. A jí se neptal na nic, byl dobrý, něžný, šíleně okouzlený.
Věděl, že měla v Čechách milence, že si s ním ještě dopisovala, nevyčítal jí pranic. Bylo to tak divné. Jindřich stále ji mučil podezříváním a jízlivými poznámkami o ženách. Skoro si přála, aby i on žárlil... aby se aspoň na něco zeptal. Ne. Pro něho byla jen přítomnost a budoucnost.
Zuzanka vzdávala se v podivné malátnosti tomuto mladému, jarému, nesmírnému citu. Byla to i její první láska. Přicházely sice udivené otázky: a bude stále tak dobře, budeme stále tak opojeni? Nedovedla si představit tuto věčnost, ale ani změny si představit nedovedla a také si jí nepřála.
Někdy vzpomněla si na slova, kterými se s ní Kristina loučila. Věřila v ně. Ta slova měla zvuk osudové jistoty. Neděsila; splnění jejich byla pouze prostou nutností jako smrt.
Posud byla Zuzanka mladá a zdravá, smrt daleko, nepředstavitelná.
Divné, němé to štěstí trvalo půl roku. Jen půl roku.
On zemřel. Onemocněl zápalem plic — snad hloupé, všední nastuzení zavinilo nemoc — a zemřel.
Zuzance zbyla otázka: To je to v e 1 i k é n e- štěstí — ? Přišlo už, aby mne povýšilo? Povýší mne?
Vydali jí její dopisy, které našli v jeho stolku a s nimi jeho denník.
V jeho stránkách byla všecka jeho jasná, zdravá, poctivá duše umělce, který v umění svém nevidí nic veselého, zábavného, ne divadlo, šminko- vání, legrace v zákulisí a v kavárnách, opíjení a rozpustilé kousky, a druhý den s těžkou hlavou a zkaženým žaludkem mrzuté dření, memorování rolí a gest, kterému se říká studování — — nic takového.
V jeho denníku největšími písmeny, nejvrouc- nějším citem vryta byla slova jeho života a zákon umění: Kázeň.
Na poslední stránce objevila se žena...
Byla tam tato naivní slova: „Zuzanko, lásko, živote! Byl jsem sám a věřil jsem v krásu. Ted mám tebe, má víra žije, krása živá vešla ke mně, abych nejen věřil, ale i přesvědčen byl. Mé štěstí jest i mou bolestí. K té však' nikdy se ti nepřiznám. Chtěl bych, Zuzanko, abys byla jen mojí, abys opustila divadlo, kde patříš očím všech, ale nikdy nebudu to od tebe žádat. Snad sama jednou to učiníš, budeš-li mne mít tak ráda, jako já tebe."
Ano, Zuzanka to chtěla učinit... Proč mlčel ? Toužila, aby vyslovil, že si ji přeje mít všecku jen pro sebe. Vždyť cítila sama, že žena herečka patří obecenstvu mnohem víc, než muž herec.
Ale on mlčel, mlčel. Milovala ho po jeho smrti ještě víc než za živa... proto, že dovedl mlčet, že byl tak šetrný, že dovedl ctít její osud, že neodvážil se žebronit. Zuzanka nemilovala muže smutné, trpící, žebrající. Nemilovala sebe nade vše, proto nebylo jí třeba ješitné radosti a utrpení mužova.
Od smrti svého milence nevystoupila na jevišti.
Na radu lékařovu požádala nejprve o dovolenou, když pak nebylo jí lépe, o propuštění.
Rok pobyla na jihu: Bylo jí třeba nového, ještě většího osamění!
Do Prahy přijela ze soucitu k matce, která jí psala smutné dopisy drobounkým, pracně robeným písmem. A snad že se jí i po vlasti zastesklo.
Ted byla doma, u maminky, u přátel, u starého, věrného přítele — Ach, milý, starý dome! Kůlno s dřívím, která představuješ scénu, obecenstvo a milence, kterých není, kterých si jen v touze své myslíme, kteří neubližují láskou a věrností! To tam, to tam, všechno milé, vysněné 1 Ale což — dostalo se jí skutečně všeho, po čem prahla?
Nepřicházely touhy nové?
Ano, a pálily a hlásily se o splnění usilovněji než touhy dětství.
Proč jsem šla k opeře? ptala se udiveně, jako kdysi milenec se jí ptal. Proč není herečkou, když všecka její bytost jí jest? —- když i život její je hrou? —Je možno ještě omyl napravit? Jest; ale je nejvyšší čas, neboť léta prchají. A pak: až tato touha dojde splnění — neobjeví se nová? Toho se Zuzanka bála. Léta prchají. — Už nelze radostně a nerozvážně toužení se vzdávat, za hlasy srdce jít, už jsou tu zkušenosti, poznání života, jenž utvářil se jako řada světel a stínů, snění a skutečnosti: vše se střídá s podivuhodnou přesností. Jaká tedy radost z úsilí?
A konečně — to nejstrašnější: což přihlásí-li se i žena o svá práva?
Což zklame-li vše, unaví-li věčné plnění tužeb, které je v moci naší, a ozve-li se největší a nej- prostší, jejíž splnění v moci naší není? -— Neozývá se už dnes ? Už dávno... tiše, zcela tiše —?
Neozývá se v představě pronikavého křiku a nesmyslného žvatlání... nezjevuje se v podobě drobného, směšného tvora lidského — ta touha největší a nejprostší?
XXXII.
> V červnu bylo mnoho dní chladných a deštivých. Zuzanka slavila své narozeniny — byla tak málo. ješitná, že dosud slavila své narozeniny — a zvala v ten den své přátele na čaj, víno, zpěv, důvěrný hovor.
Marcel nudil se v Praze, nudil doma i v kavárně. U Zuzanky bylo mu vždy tepleji a jinak než doma a v kavárně. Čaj, cigarety, zpěv, tlach; i Zuzanka vždy krásně oblečená, krásně učesaná, usměvavá, i když trpěla, velká dáma, jíž nebylo možno se přiblížit (a to tak dobře působilo po všech těch stycích s lidmi v úřadě a v kavárně). — Šel líně šedivou, blátivou ulicí. Byly teprve dvě hodiny. Zastavoval se u všech výkladů — u knihkupeckých jako u modistek, nábytek prohlížel stejně pozorně jako výrobky uzenářské, jako hodiny a šperky.
U Nováka ve Vodičkově ulici zdržel se nejdéle. Postupoval skříň od skříně. Tu byly skupiny blusiček, půvabně vyplněných, tu zase sníh nej- jemnějšího prádla ženského — a koberce a šně- rovačky a voskové panny v moderních úborech, usmívající se falešně a lstivě, právě jako panny živé, které chodily blátivou ulicí s povykasanými sukněmi — — A co všecko bylo tu ještě!
Chtěl i poslední výklad — dětské oblečky a zástěrky si prohlédnout, ale někdo dotkl se jeho ramene, někdo se tiše zasmál v těsné blízkosti.
Ohlédl se.
Máj, máj! Pod deštníkem, s povykasanou su- kénkou stála tu a ptala se: „Prosím, kde je možno v Praze nejlépe nakoupit?"
„MilkoI Drahá Milko!"
„Vy to jistě víte, blouznivce našich ulic. Jdu za vámi už asi půl hodiny —" „Půl hodiny! Za mnou! Nejkrásnější úsměv slunce, rusalka, jaro mé poslední — za mnou jde a já prohlížím šněrovačky a špičky na doutníky!"
„Sněrovačku ani špičku na doutníky nepotřebuji, ale chci si koupit galoše, u nás je strašné bláto. — Kam jdete?"
„K Zuzance — ale ještě je brzo — a tak bloudím ulicemi a proklínám své zrození."
, K Zuzance jsem také pozvána. Byla jtem ostatně již u ní — a k vůli ní jsem vlastně přijela."
„Sama?"
„S Řehákem."
„Smím vás doprovodit?"
„Ano; pojďte se mnou k nám. Musím se ještě převléknout. Pak půjdeme k Zuzance."
Šli a žertovali přátelsky.
První pohnutí trochu se utišilo, a Marcel podíval se pozorně na Milku.
V deštivém dni, v střízlivém okolí ulice, v šedých šatech a se zvlhlými vlasy nebyla už tak krásná, jak žila v paměti Marcelově, jak ji vídal ve snu, jak si ji přál ještě uvidět — jak si ji přál i mít rád a být jí milován.
Doprovodil ji k domu a chtěl se jí poroučet.
Vzala ho za ruku a jakoby ho malounko vábila, jakoby s pobledlou krásou i pýcha její trochu pohledala, řekla mu: „Pojdte přece — se mnou. Okamžik na mne počkáte a potom půjdeme k Zuzance. Nechcete?"
„Pan Řehák by ..."
„Pan Řehák není doma. Přijde až večer pro mne k Urbanovům."
Marcel už se nezdráhal. Postřehl okamžitě nový tón ve hře. Zvábil jej tento nový tón.
Šel za ní do prvního poschodí známého domu.
Bydlili tam posud... Řehák nebál se smutných upomínek místa. Byly mu jistě drahý.
Milka odemkla byt, vstoupili. V šeru předsíně bíle zářily známé zasklenné dvéře jídelny.
A v jídelně ... bylo všecko, všecko jako před desíti lety. Nebylo ani nejmenším obrázkem hnuto. Ba i teploměr, i mikulášská metla za zrcadlem byly tu posud, na stole táž pokrývka, už trochu vetchá, táž milá lampa nad stolem, i zahrada květin před oknem a malé zahrádky venku za okny.
Marcel nestyděl se za své slzy.
Milka zmizela na chvíli ve vedlejším pokoji a vrátila se již převléknuta.
Marcel, slyše lehké kroky její, očekával přelud, zázrak; domníval se, že spatří děvčátko v bílých šatech — — ale spatřil děvčátko v šatech matně modrých, lehounkých, v šatech divné prostoty, které nevinností své barvy i všech svých záhybů byly skvěle půvabný. I vlasy uvedla zas do bujných, hebkých vln účesu.
To nebyla ona. Nebyla své sestře podobna.
Uviděla jeho slzy a mlěela.
V ruce držela klobouk, který si chtěla před zrcadlem upevnit. Odložila jej a přiblížila se měkce k Marcelovi.
„Co je vám?" šeptala jemně.
„Tady to bylo I Tady to bylo ..." odpověděl a hleděl na ni a neviděl jí!
Teprve když dotkla se ruky jeho látka jejího oděvu a on zatušil blízkost její a vzpomněl si na nový tón i na to, co ještě nebylo, co by být mohlo ... vrátil se zas k citům života.
Ostatně — mohl by zavřít oči a myslit si děvčátko v bílém, místo děvčátka v modrém... a líbat živou místo mrtvé, či mrtvou místo živé?
Zavřel oči.
Ale ona odňala mu ruku svoji a odstoupila k zrcadlu. Vzala si klobouk, vzala plášť a vybídla ho vlídně k odchodu.
Tak opustili místo posvátné beze slova skoro ; a bylo jim, jakoby se zde nikdy nebyli vídali a jakoby byli přišli na návštěvu k někomu, jenž nebyl doma.
Z bytu Zuzančina uslyšeli zpěv až na chodbu. Když zazvonili, otevřely se uvnitř kterési dvéře, zpěv zazněl silněji, jákoby je vítal; paní Urbanová jim otevřela a vítala je velice srdečně; byliť to přátelé její Zuzance velice milí, proto je měla také ráda.
1T klavíru seděl Jindřich a doprovázel píseň Zuzančinu chvějnými, žasnoucími akkordy.
LIBUŠE: Právo na štěstí, l(j Při vstupu hostí píseň i akkordy umlkly.
Zuzanka svižně popošla jim vstříc, podávajíc oběma současně ruce. Jak chodila, jak vítala, jak ruce podávala, to všechno působilo takovým radostným a podivuhodným kouzlem gest i linií, že nebylo možno — nemilovat jí a nevěřit, že i ona miluje — vás víc než sebe.
„Ten její strašný úsměv," říkal Jindřich s pohrdáním, ale i jemu bylo dobře, bylo teplo v jeho dobrých paprscích.
Vypadala velmi zdravě, ne znaveně jako po koncertě v kavárně; oblékala se a česala teprve po obědě; měla vysokou černou sukni a krátký živů- tek, bílý s nádechem zeleně. Šperků neměla. Byl to prostý, zdvořile prostý ústroj hostitelky, dámy velkého světa, jemného vkusu, dobrého vychování.
Salon její byl velký, trochu šerý .pokoj; nábytek i všechny luxusní předměty v něm byly kusy z různých dob, různých vkusů. Bylo možno sledovat na nich nervósní těkavost a mnohotvárnou, náladovou bytost té, která pokoj zařizovala. Jakoby nepřebývala v něm bytost jedna, ale několik lidí a li všichni měli tu zařízení své.
I obrazy byly téhož rázu a byly často měněny.
Na stolku pod zrcadlem měla mnoho svých podobizen. Tyto podobizny byly zase obrazy různých žen. Byly tu plaché, snivé dívčiny, byly tu koketky, byly ženy krásy raffinované, umdlené, byly tu studie obrazů.
Která z nich byla Zuzanka?
Kdo byla vlastně Zuzanka?
Mluvila-li s Kovářem, nebyla to ona. Mluvila s ním jeho koketním, vtipným tónem, a okouzlo- vala ho, jakoby mu byla blízka, jakoby mu rozuměla, jakoby ho měla nade všecko ráda.
Přistoupila k Milce a její obličej zdětiněl a ona měla všecko pochopení pro Milčinu jarní divokost, pro její mladou zvědavost. Mluvila s ní dětinsky a při tom zas mateřsky laskavě — jakoby ji měla nade všecko ráda.
Vážnější, šetrnější, prostší byla v styku s Jindřichem. Byli už jen přátelé, ale ona snažila se chovat se k němu skoro tak důvěrně a mile — by- I i -1 i mezi svými 'nebo sami — jako kdysi. Protože ji měl rád a protože ona — nerada ubližovala. Tak laskava byla i k němu, jakoby ho měla — nade všecko ráda.
Všichni byli nadšeni milou, hodnou slečnou, kdož se s ní setkali a kdo nebyli jí příliš blízci. Jen milenec a matka trpěli; jen oni nemohli být nadšeni dobrotou, která patřila všem.
Jí bylo tak snadno komukoliv vyhovět. A tak těžko vyjít s těmi, kterým měla býti vším.
Mimo Kováře, Jindřicha a Milky přišel ještě přítel jejího otce, elegantní stařec z klubu, pak mladý literární kritik a dva velmi mladí hudebníci, kteří účinkovali také na koncertě Zuzančině, hous- lita a pianista. Byli hudebníci, a bylo možno jen o hudbě, operách a koncertech s nimi mluvit. Ke všemu ostatnímu tvářili se udiveně a smutně.
Zuzanka dovedla vyrovnávat propasti a být všudy přítomnou a vševědoucí hostitelkou, ftídila směry hovorů s podivuhodnou obratností. Ji všecko zajímalo, všemu tak trochu rozuměla, nikdy nebyla unavena, nikdy v rozpacích, uměla všem svým ho16* stům se věnovat, takže každému připadalo, jakoby jen o něho se starala celý večer.
Nejméně bývalo u ní žen. Přítelkyň neměla po rozloučení s Kristinou. Nehledala jich, nepotřebovala jich nikdy. Přicházely někdy samy, ale přátelství taková netrvala nikdy dlouho a rozvazovala se sama sebou v dobrotě. S muži bylo Zuzance vždy volněji. Ironická a zlá odmítavost otce jejího k ženám byla jí dávno velice jasna; sama nebyla by dovedla žádné ani slovem ublížit, vždyť ubližovat vůbec neuměla, ale také si žádné nevážila. Skoro pranic. Ani své matky si nevážila; měla ji jen ráda a litovala jí.
Jediný vřelejší pocit, který ji k ženám dovedl upoutat, byla záliba. Líbily se jí ženy hezké a vkusné, ne příliš chytré a ne příliš hloupé; spíš trochu barbarské, než estétky; které se uměly vkusně oblékat, které uměly vkusně žít, krásně, prostě hovořit. Závisti, ani žárlivosti neznala. Dovedla se jasně, šťastně radovat z krásy ženské bez nejmen- šího stínu trpkosti.
Proto měla tak ráda Milku. To byla v jejím saloně mladá, krásná barbarka, která ne vše, ale mnoho měla od přírody, jejíž hlas nepěl mazlivě a studovaně, jejíž věty nebyly tvořeny, která nerozuměla šperkům, kožešinám, látkám, a přece se vždycky krásně, prostě oblékala; všecky ženy velkého světa a znamenitého ducha byly bezbarvý a směšný vedle jarního květu divoké prostoty, Milky.
K slavnosti svých narozenin pozvala Zuzanka ze svých družek jedinou Milku, barbarku.
K večeru se venku vyjasnilo i oteplilo. Střechy i chodníky zaleskly se vlhce v západu slunce. Na květinách za okny Zuzančinými třpytily se těžké krůpěje dešťové a opadávaly.
Milka přehrávala neklidnými prsty vzpomínky na jarní dny v bílém domku. Oba hudebníci živě jí vykládali o krásách nějaké neznámé jí skladby, mluvili pěkně a srdečně a ona poslouchala velmi pozorně a při tom dívala se na Zuzanku a na Marcela. Hovořili s kritikem Kamilem Simonem.
Co to tam asi měli... čemu se to Zuzanka tak krásně divila? Proč otvírala tolik ty své oči, beztoho příliš veliké?
On, Marcel, je do ní zamilován. To bylo Milce jasno. 0 tom nepochybovala. Znala přec muže ... Přesvědčení, že zná muže, naplnilo ji uspokojením a pohrdáním. A pozorujíc Zuzanku, tak hezkou, tak rozmilou, tak půvabně oblečenou a tak jistou si své moci nad muži — nabyla Milka nového přesvědčení : že zná i ženy. Jsou to tvorové, jichž jediným úkolem i povinností jest — být půvabný a hrát si s vášní mužů. Hrát virtuosně, hrát bezohledně, bez ohledu i na vlastní škodu nebo prospěch. Být krásnou bestií... zachtělo se srdci Mil- činu. Hněvivě vzpomněla na jarní idyllu. Ta hra nebyla dost virtuosní, dovedla-li tak záhy jiná ho omámit...
„Ale já se ještě nevzdávám!" řekla si odhodlaně, „kořist je moje, Zuzanko 1" Setmělo se, rozsvítili; otevřenými okny unikal kouř cigaret. Vůně jeho však zůstávala a mísila se s čerstvou vůní noci po dešti.
Paní Urbanová pozvala k večeři. Bylo prostřeno v jídelně, starém, rodinném pokoji, trochu přeplněném stařičkým, hnědým nábytkem.
U stolu s rozloženou deskou usedli vedle Milky Marcel a houslista. Proti nim Zuzanka, živě rozhovořená s kritikem Simonem o věci, které se před chvílí tak krásně divila.
Hovor týkal se divadla. Simon, člověk třicetiletý, celou duší vždy do debat ponořený a šťastný, mohl-li přednášet, neměl nikdy soudů připravených a hotových, ale přicházel k nim v řeči a pak už dovedl všecky důvody pro ně najít. Mluvil o divadle a o hrách tónem, jenž byl právě v modě, a jenž nelišil se příliš v podstatě své od zamilovanosti abonentek do tenorů.
Dílo, básník — skoro se ztráceli vedle zářného zjevu herce, vedle kulis.
Zuzanka přestávala se krásně a rozmile divit a začínala být nervósní. Ale hostitelka nedala na sobě pranic znát.
Divadlo ... Zjevilo se jí zákulisí plné prachu, nechutné, dvojsmyslné vtipy, volnost slova i doteku mezi herci, ošumělost, ohmatanost... hu 1 a hlediště s křesly, lóžemi, galerií, s obecenstvem, roztříděným na křesla, lóže, galerie, malý hlouček lidí a dav abonentů, divadelních en- thusiastů, příšer, které běsní nadšením pro triko, maso, líčidlo, pro nic víc!
Je na světě divadlo, myslila si -— je tolik herců- umělců, aby stačili počtem svým k provedení jediného díla — ? abych cítila a žila při hře jejich totéž, co cítím a žiju při čtení toho díla?
A konečně: stačí-li čtení tohoto díla, nepo- třebuje-li toto dílo kulis a herců proč chci tedy kulisy a herce?
Mlčela — a místo ní skoro jejími slovy odpovídal Simonovi Jindřich.
Prohlásil poctivě, že divadlo s živými herci působí na něj trapně, nesuggestivně, kdežto divadlo loutkové mocně a suggestivně.
„Ale Ibsena přece nemůže hrát Kašpárek?" usmál se s blahovolnou ironií Simon.
„Ne, Ibsena vůbec netřeba hrát. Přece nepsal výpravné kusy."
„Nu, dovolte... ale psal pro divadlo. Konečně — jsou také lidé ... intelligentní... kteří nečtou, ale chodí do divadla. Ibsen chtěl mluvit ke všem -—" „Je tedy drama a jeviště jakýmsi — donuco- vacím prostředkem —? Ti, kteří nečtou — roztodivní to intelligenti! — mají být za uši přitahováni k dílu, má se jim do něho huba strkat?"
Simon, člověk salonní, namítl s odporem, že není třeba tak silných slov užívat.
„Vám zkrátka stačí život o jedno bohatství chudší," dodal odbývavě, „vaše věc, konečně."
„Ano, hledím k jakosti spíše než k počtu."
„To je ovšem hezké od vás."
Bylo náhle trapno.
Ukázalo se, že český člověk salonní neumí se v saloně chovat. Místo způsobného, prázdného žvatlání přednáší, místo debatování hádá se a způsobuje rozpaky.
I Zuzanka na okamžik ztratila svou schopnost ovládací.
Situad zachránil tentokrát enfant terrible, Marcel. Poslouchal, či neposlouchal, o čem se hovořilo, to nebylo jisto; nevinně a zaraženě, jakoby byl pouze poslední slovo zachytil z rozmluvy, otázal se: „Co je hezké —?" Všichni se zasmáli a Zuzanka řekla: „Jako když oblíbený komik vystoupí — obecenstvo hned se směje."
Marcel zatvářil se uraženě, a Simon, trochu popuzen, řekl: „Kováři, s vámi dávno se nemluví vážně. Jste někdy příliš — duchaplný. To působí poněkud tís- nivě."
Milka s povděkem přijala ukončení debaty o věci jí lhostejné. Ona chodila málo do divadla. A připadalo jí, že věc byla všem více méně lhostejná. Ze všem šlo jen o jedno: líbit se Zuzan- ce, protože Zuzanka líbila se jim. Proto mluvili o divadle. Proto snažili se mluvit chytře. To bylo jaksi ve vzduchu. To bylo v celém světě ve vzduchu.
Všichni byli tu zamilováni: jedni trochu víc do Zuzanky, druzí trochu víc do ní. Jen o starém pánovi neměla Milka jistoty. Bylo mu asi velmi příjemně v kruhu mladých lidí, pil hodně vína a ujišťoval, že není hudebník, že však má hudbu nesmírně rád. Ale nebylo to pravda. Ne hudbu, ale ženy měl nesmírně rád. Jako všichni.
Prohnula své mladé, něžné tělo, hlavu pyšně vznesla, přivřené oči zasvitly zlým, úchvatným leskem. Bylo jí náhle tak příjemně chladno a bezpečno.
Po večeři vstala a přešla od stolu k oknu. Oba hudebníci, hošíci vznětliví, za ní. Dívala se na ně těma očima zlobou a pýchou rozsvícenýma.
Marcel sledoval ji překvapeně. Zapomněl, že se těšil, jak po večeři zas se vrátí k Zuzance a jak si zase budou spolu pohrávat s rozkošnými, neurčitými pocity, jako už několik večerů si takto pohrávali, aniž přáli si vyjasnění a stupňování.
Zlákal motýle opět jeho jarní sen.
Byla z žen, které nemají určité krásy, které jsou jiné v létě, jiné v zimě, jiné ráno, jiné večer, jiné v lese, jiné v městě. Dnes ještě krásnější než včera.
Marcel žasl, vida, jak se změnila od odpoledne, kdy ji potkal na ulici v dešti. Bylo to večerním osvětlením, teplem, náladou?
„Čert ví," myslil si Marcel.
Byla to její divoká krása z jara a lesů, ale večerní světlo města přidávalo jí divné mdlé, sladké vůně. Její černé kadeře neleskly se a nepoletovaly, byly však plny hlubokých, měkkých stínů, její pohyby nebyly mrštný a dětsky hravý, ale volny, ůlisny, umdlévající.
Oba hudebníky odvolali do salonu, aby zahráli duo.
V jídelně zůstala Milka se svým motýlem.
Dvéře salonu zůstaly otevřeny, ale k oknu vidět nebylo.
Ona stála zády k oknu, otevřenému, černému. Její hlava, plná stínů a tlumených světel, byla černě nakreslena na tmavém pozadí. Jak se změnila od svého dětství! Mívala přece, když byla malá, světlé vlasy? A ted je tak krásně hnědá a černá — Marcel zvolna postupoval k temnému obrazu.
„Jste to vy," mluvil hlasem, který vášeň zbavila zvuku i barvy, „jste to vy, kterou jsem jednou v máji - časně ráno bylo — probudil z pokojného spánku a líbal, bezbrannou, úplně bezbrannou, takže ani prchnout jste nemohla — Jen pěstí jste se o obranu pokoušela — a i tu pěst jsem zlíbal —" „To jsem nebyla já! To nebyla ani pravda! Zdál se nám rozmarný sen — nic víc —" Byl již těsně u ní. Ustupovat nemohla. Byla však klidná Tak klidná, tak pohrdající, že se neodvážil ruky po ní vztáhnout.
Jak lehko, lehko získáváme muže. Jak bezcenná je hra s jejich vášní. Nejsme-li my po ruce, hoří pro tu, která — je po ruce. Řehák, Kovář — všichni jsou stejni. Ach, Zuzanko, ach, Růženo, — nechte si svou kořist, nechte si motýlka - A tento člověk, tato hořlavá třtina — je vlasv- ně původcem mého života... udeřilo ji náhle po myšlení. Nebýti jeho rozkošného nápadu — pouhého nápadu! — nebylo by ani — mne. Jak hloupé, jak bídné. A v témž okamžiku i jemu bleskla hlavou vzpomínka...
„A když si pomyslím," pokračoval polohlasem v její myšlence — snad že ji četl v hněvu jejího pohledu, „že já — já byl původce 1 Že nebýti mého nápadu — ani tohoto krásného, černého obrazu by nebylo, nebylo by černých vlasů, snědé pleti, divných, hluboce modrých očí, těla přesladkého ..."
„Měla jsem ještě také rodiče!"' zasmála se.
„Ano — ale nebýti mého rozkošného nápadu, vaši rodiče nebyli by se sešli, na to nezáporní- nejte. Já jsem prapůvodce. A vy jste mým, mým dílem. Mám na vás právo! Ale nechci nic, nic, jen vás políbit. A políbím vás!"
„Kdy?"
Vzpomněl si na scénu v divadle, před desíti roky, na stejnou otázku svoji i na odpověď její... Růženínu.
A řekl: „Ještě dnes."
Smála se tiše. Napřímila se, opřela rukama, povyskočila a sedla si na okno. Smála se potupně a vykláněla zády z okna.
„Pozor, spadnete" — přiskočil a chytil ji kolem boků a smál se s ní.
„Ještě dnes ? ještě dnes ?" dráždila ho, a její rty byly zcela blízko jeho; ale nepoužil příležitosti příliš snadné. Chutnalo mu vyčkávání, prodlužoval trýzeň touhy, pociťuje velikou rozkoš.
„Ještě dnes, ano," opakoval v těsné blízkosti jejích úst.
Nesmála se už, nevzdalovala. Nehybná byla. oči měla zavřeny, ústa k polibku nabídnuta.
Ted... teď snad přiblížil se okamžik, který neradno bylo propást.
Ale Marcel měl svou myšlenku a chtěl ji uskutečnit.
Dnes — ano — ale ještě ne.
Rozkošné trýzně neužil ještě plně.
A trpí-li ona stejně, touží-li, očekává-li, — c li v ě j e-1 i se první žízní — bože, jaký to bude polibek, jaká závrať a co... co se ještě stane 1 Mrtvá se probudil Mrtvá se vrátí!
Rozkoš, kterou smrt mu z náruče vyrvala, vrátí se a vyžita bude a nic, nic nebude v cestě I Marcel nepřiblížil svých rtů, a Milka otevřela oči.
„Propásl jste okamžik I" řekla a seskočila s okna; odstrčila ho při tom, neboť stál dosud těsně před ní a odešla do salonu.
Tam zpívala Zuzanka, a hlas její byl jako stříbro a čerstvě napadlý sníh; zpívala smutným o bolesti, chladným o míra, milujícím o lásce, dětem pohádky...
Zpívala ještě krásněji, než kdysi před desíti roky... ale dnes zpěv její nebyl hlasem osudu.
Starý přítel jejího otce stál u klavíru, opíraje se o desku, nachýlen v dychtivé a zbožné pozornosti. Jeho dobrotivé, mladě lesklé oči plnily se šťastnou vlahou.
Zmizela přítomnost i okolí — byl mlád, byl daleko v drahých vzpomínkách, a Zuzanka byla anděl, jak si ho děti myslívají: anděl v podobě krásné ženštiny, jen perutí neměl, ale to nevadilo.
Když dozpívala, zachvěl se, procitl z milého snění a uvědomil si, že to není anděl, že je to skutečně krásná ženština; jaře pokročil k ní a vzal ji za obě ruce, pronášeje slova obdivu. Při tom si myslil: „Políbení ... ach! políbit ji... Mohl bych se odvážit? Snad ano. Vždyť jsem její otcovský přítel 1" Uchopil hezoučkou hlavu její třesoucíma se rukama — prsty jeho zaboiily se do hebkých, hu- stých kadeří a dlaně dotýkaly se teplého sametu tváří — a stará, zvadlá ústa dotkla se úst jejích, teplých, sladkých, v rozpačitém úsměvu pootevřených; v otcovské upřímnosti své dotkla se i poodkrytých zoubků...
Někdo pronesl dobromyslný vtip, jenž dotk' se zlehčivě stařečkovy ..otcovské lásky" a polichotil při tom jeho ješitnosti. Nic si z toho stařeček nedělal, že byl prohlédnut. Choval se přes to jako člověk dobře vychovaný, tím si byl jist. Kdo mu mohl učinit nějakou výtku v tomto směru?
A uspokojen rozkošným polibkem i dobrým svvm chováním, poodstoupil starý pán, aby i druzí mohli jí projevit svůj obdiv.
Ona porozhlédla se, jakoby někoho hledala a chtěla s ním dohovořit.
Pohrávání s rozkošnými, neurčitými pocity ... bez potřeby stupňování a vyjasnění... ano; milkování je cennější než láska. Nezavazuje; jsme stále volni a stále na prahu, před splněním.
Cítila při tom vytrvalé pohledy Jindřichovy na sobě, na každém svém pohybu, na každé myšlence. Pohledy očí smutných, žízníc'ch, rozezlených ; pohledy člověka vážného, milujícího určitost, jasnost a stupňování. Ty pohledy znepokojovaly a dráždily.
Ten člověk byl jí blízký a milý jako bratr, nemohla mu říci: jdi, nech mne, nedívej se 11a mne, nepřekážej mi. Ostatně ona ani nechtěla, aby šel; aby ho nebylo v jejím životě; tolik nechtěla. Jen aby se na ni nedíval... jen tolik si přála, ale neměla na tento požadavek práva.
Zemdlena a rozteskněna velkými žádostmi, velkými bolestmi, velkou láskou, toužila po něčem ... menším; bylo to zlé toužení; byla to hanba. Ach, ale nebylo pomoci.
Jsem unavena, jsem nemocna, nejsem už mladá ... vyznávaly jasné a smavé kdysi oči Zuzan- činy a prosily o malý oddech, o malou, nezavazující rozkoš; ,,přejte mi," prosily, „hrát si... Nežádejte, abych žila, abych se namáhala —" Byl jeden člověk, jenž jí rozuměl. Ani on ne- byi už mlád, nebyl přísný k sobě, nebyl přísný k jinému. Rozuměl rozkošným hrám ... rozkošné neurčitosti, malátnému vzdávání se chvílim s očima zavřenýma, bez myšlenky, bez pocitu velkého, plného, vážného života.
Hledala toho člověka něžným úsměvem, jenž vyzýval: hřej si, zde jsem; žijme své trosky, velkosti není, jest jen bolestná touha po ní — žijme moudře trosky, které zbyly z lásky a z života. — Kde však byl on, jenž jí rozuměl?
Neviděla ho hned, místo něho zastoupil jí cestu Jindřich.
Něžný úsměv opustil její rty i oči. Tvář po- Řryla se bledostí únavy; sestarala.
Co chce tento člověk?
Chce jí vždycky cestu zastupovat? Myslí, že se mu to podaří ? Dovedla mu přece unikat... měla odvahu opustit ho a hledat štěstí svého vkusu, i najít je. Tehdy nebyl jí ničím. A také jemu bylo dobře bez ní. Také si — hrál bez ní.
Odvedl ji prosebným pohledem od skupiny živě hovořících k osamělé pohovce blíž dveří, do jídelny vedoucích.
„Zuzanko, prosím tě, odpusť mi, že mi nemožno déle mlčet. Dovedl jsem to — deset let. Snažil jsem se, jak jsi si přála, zapomenout" — koktal udýchaně.
„A nedařilo se ti to?" řekla bez stopy žárlivosti. Mírně. Moudře. Zpozorovala při tom, že je trochu opilý.
„Ano, ano... Jak ráda to slyšíš! Ale nikdy . . . bohužel.. . nepřestal jsem tě milovat. I když jsem na tebe nemyslel. Nerozumíš tomu? Ach ne, ty nedovedeš milovat, ani když na člověka myslíš, o tom jsem přesvědčen —" Tvář její ještě více zbledla a sestarala únavou. On však i tuto bledost a ustaranost miloval; zdálo se mu, kdyby náhle sešedivěla, shrbila se, sestarala o dvacet, o třicet let — že by ji stejně miloval. Ba zatoužil, aby již byla stará, ubohá, pouze jeho.
Prošla těžká, trapná chvíle. „Bože můj," myslila si Zuzanka, „snad budu donucena promluvit a říci mu: jdi, nepřekážej mi. Snad se jinak nespasím, neosvobodím —" Srdce se v ní zachvělo sladkou závratí. To si představila svobodu, osamění, dalekou cizinu jako jedinou spásu a zatoužila po ní zděšeným citem. Zhořklo jí náhle doma i pohrávání s krásnou neurčitostí. Jen odtud, jen odtud, ze sítí vážného života, z okovů lásky ... Jsou na ni políčeny ... a ona je tak sesiáblá . . .
Těsně mimo ni vyšel z jídelny Marcel. Pátral očima... snad ji také hledal. Spatřil však Milku; mladičká, smějící se, .všecka skvělá a rozpálená radostným, mladým svým smíchem, povídala něco oběma hudebníkům. Jak zahlédla Marcela, zavolala si ho: ,,Oč se tu hádáme, pojďte, prosím vás, poslechnout a rozhodnout —" Zuzanka poprvé pocítila bodnutí,... malé, ostré bodnutí jako špendlíkem.
Mládí... mládí... mládí... byla by zaplakala.
Jindřich zahlédl ten tichý pláč v jejím pohledu a vyložil si jej svým způsobem.
Stiskl rty a zamlčel, co jí chtěl ještě říci. By-, lo by to bývalo beztoho marné.
Propustil ji a díval se, jak ráda odcházela. Viděl, jak zmizely smutek i únava z jejího obličeje a jak objevil se na něm úsměv... ten její strašný úsměv!
V takové chvíli, zdálo se mu, za tento úsměv... bylo by rozkošné ji zabít.
To si teď často říkal, „bylo by rozkošné ... ji zabít" a vzpomínal si při tom, jak v mládí kdysi chtěl také zabíjet; jenže tehdy z poctivosti, ze soucitu ; a jak nebylo síly. Co mu brání dnes ? Zdá se, že pranic. Zdá se, že skutek čeká jen na příhodný okamžik.
„Na příhodný okamžik," začal si pobručívat na nápěv písně, kterou před chvílí Zuzanka zpívala, „na příí — hodný, příhodnýý — oka — mžik, na příí —" — Zarazil se.
Co to zpívám ? Zdá se, že jste si... trochu podovolil, báťuško!
Ano, Zuzančina vína... jsou silná. A ne- jsme-li pijáci — „Ne, ne, tolik jistě ne!" zaslechl ze skupiny u stolu hlas jako stříbro a čerstvě napadlý sníh. Takový krásný hlas... proč jen tak nepřirozeně vyslovovala to „ne"? Proč se tak divadelně smála?
„Na příí — hodný —" Zas tu byla ta písnička. Čert aby ji vzal.
K desáté hodině, právě když mladý houslista koketoval u klavíru přesladkými tóny svého nástroje i snivými pohledy, zazněl zvonek, a za chvíli zcela tiše, aby nerušil, vešel Řtehák. Těm, kdo ho uviděli, se němě uklonil a setrval u dveří.
Přišel pro Milku. Neviděl jí hned. Uviděl Marcela v tichém hovoru se Zuzankou. Mimovolně si oddychl. Ale také se hned přistihl a zastyděl.
Při vstupu do jasně osvětleného pokoje, kde zněla hudba, vzpomněl si na minulost, na hudební večírky ve své domácnosti, tak šťastné kdysi... na večírek poslední vzpomněl. Ale současně pátral v žárlivé obavě po Milce a po Marcelovi, a když je neuviděl spolu, zaradoval se — A za to se styděl.
Houslista dohrál.
Řehák postoupil, byl uvítán, zdržován.
Odmítl zdvořile, ale určitě.
Milka ihned rozloučila se se všemi a pak poodešla do předsíně pro plášť a klobouk. Řehák ještě hovořil se Zuzankou.
Marcel si řekl : LIBUŠE: Právo na štěstí.
„Nejvyšší čas, nechci-li být — oblíbeným komikem, ale mužem slova."
Okamžitě byl u ní v předsíni s dvornou nabídkou služby.
„Dovolte, slečno —" Sňal plášť a podržel jej, vsunula rychle obě paže do rukávů, v tom sevřely ji ruce, které kladly plášť na její ramena, silou kleští; nemohla am vydechnout; přivřela oči a vypila horkými ústy polibek, jenž jí zranil rty do krve.
Byla to malá chvíle. Dvéře do pokoje byly pootevřeny, za nimi hovor a smích.
Podal jí ještě klobouk. Připevnila si jej u zrcadla. Uviděl v něm její žhavou, snědou tvář, rty s krů- pějkou krve, zmatený poloúsměv, zavřené oči. Klobouk připínala třesoucími se prsty po paměti.
Pak nahlédla do pokoje, uklonila se mlčky znoyu všem a odešla se svým švakrem.
Marcel vracel se zvolna do salonu.
„Život — je hezký," usoudil, tiskna si ruku ke rtům, jakoby udržet chtěl ještě teplo její krve na nich.
V saloně přehrával pianista melancholický módní valčík, Zuzanka nalévala víno, starý pán točil se stále kolem ní a pronášel slova otcovské lásky.
• Jindřich přistoupil k Marcelovi s tváří tajemně důležitou.
„Prosím tě, řekni mi upřímně, Marceli. Je to na mně hodně znát?"
„Co?"
„Že jsem opilý?"
„Ani dost málo!"
„Na příí — hodný, na příhodný — okamžik —" „Kam půjdeme potom, Jene?"
„Já domů!"
„No, to buď zdráv!"
O půlnoci rozešli se hosté.
Marcel rozloučil se v šťastném usmívání se Zuzankou a políbil jí dlouze a ohnivě obě ruce.
„Život, slečno Zuzano, je — hezký!"
Na ulici přidružil se k němu starý pán, přítel Zuzančina otce.
„Kam, příteli ? Nešel byste se mnou do 'vinárny? Na jednu čtvrtku..."
„Na jednu? Ručíte mi za to, že jen na jednu? Pak bych s vámi šel. Nechci se zdržet. Chci totiž... od zítřka začít nový život."
„Hleďme, to je hezké, mladý příteli. To je velmi hezké!"
„I život — je velmi hezký. Nemyslíte, pane... pane řediteli ?"
„Ach ., . život —" Starý pán se rozcitlivěl.
Víno Zuzančino hřálo a naplňovalo hlavu rozkošnými mlhami, v nichž jevil se svět dojemně krásný.
Vešli do staré vinárny, kde seděl jediný host u červeného vína.
Seděl bez hnutí, s očima upřenýma mrtvě v jediný bod. Byl neurčitého věku, neurčitého zaměstnání. 1 barva jeho kabátu byla tak divně neurčitá.
Život, zdálo se, byl se pro tohoto člověka soustředil v onom bodě, na který se díval a nebyl mu ani obtížný, ani příjemný. Byl prostě v onom bodě. A všecko bylo neurčito.
Marcel se starým pánem posadili se u drahého stolu a mluvili zpočátku tiše jako v kostele, aby nevyrušili podivného člověka z jeho zamyšlení.
Podivný člověk si jich nevšímal; nehýbal se, jen když se chtěl napít; ale i tu pohnul rukou tak nepatrně, že toho nikdo nepozoroval, jen se každý divil, jakým způsobem mizí tak rychle víno ze sklenky i z lahvičky.
Starý pán snažil se mluvit šeptem, hlas mu však selhával, takže každým okamžikem zaharašilo nějaké hlasitěji pronesené slovo neb slabika. Znenáhla sesiloval šepot, sípal, hlasitě však neodvažoval se promluvit. Poručil si slivovici. Marcel ze zdvořilosti také.
,,— znal jsem ji ještě v peřince! Bylo to rozkošné děťátko. Ručičky... ručičky to mělo tak malinké, že to bylo k pláči i k smíchu —" „Ano, ano I Vy umíte výborně postřehovat, pane řediteli. Dětské ručičky... to jsou takové komické věci, k smíchu i k pláči 1" „Já, milý, mladý příteli, nepoznal rodinného života. Osaměl jsem záhy ve světě. Nu, nebyl jsem při tom samotář, to ne. Žil jsem vždycky — zpěvem k srdci, srdcem k vlasti. Byl jsem členem Hlaholil. Nejsem sice hudebník, ale hlas — hlas jsem měl — a vlast jsem vždycky miloval. Vy mladí lidé jste kosmopoliti, internacionalisti, no, což dělat, ale my -— A potom, mladý příteli — žena, žena 1 Byl jsem svého času známý pražský Don- žán. A, čerti vědí — mně žádná neodolala. Ještě jednu slivovici —" „Ne, ženy nedovedou odolat. To není jejich obor."
„Paní Urbanová, Zuzančina maminka ..."
Hlas starého pána náhle zvlhnul a neharašil. Oči se mu zamžily, pohnutí bránilo slovům.
Marcel bystřil pozornost.
Stařeček však se zarazil, vida zvědavé oči mladého přítele na sebe upřené!
Zakašlal, ohlédl se a řekl polohlasně, jakoby někoho jiného byl to slyšel mluvit: „Co to?"
„Nic ... Povídal jste, že paní Urbanová..."
„Hm... ano, byla krasavice. Svého času. Velmi krásná dáma. Zuzanka je jí tuze podobna —" Záhadný muž u druhého stolu, na kterého docela byli zapomněli, zazvonil sklínkou o lahvičku.
Vinárník, smutný a ospalý, přišel.
„Ještě jednu bude libo?"
Host sotva znatelně pokývl, nechtěje ztratit svůj bod. Jistě, jistě, tam měl olý život soustředěný a četl si v něm.
Starý pán přestal mluvit o svých láskách a pozoroval neznámého člověka. Oči jeho, pitím zmenšené, s víčky opuchlými, rozšířily se poněkud a přijaly výraz úzkosti.
„Ten bod ano, takové body... mívám také, ¿sem-li sám v noci a nemohu-li spát. To se také tak dívám a dívám ... tma je strakatá ... samé žluté a červené skvrny... a život, život, příteli, sedí tam v té tmě svorně se smrtí... krásná panna s ohyzdnou babou Moranou. Panna mi uniká, a Morana přistupuje, přistupuje — — Pane vinárníku, prosím vás — dejte mi vermút —" „Osminku?"
„Osminku, ano, osminku. Fuj, to je hloupé, když nemůžete v noci spát a jste sám I Jen proto se ožeňte, příteli, abyste nebyl sám, když je vám teskno... když krásná panna odchází a Morana se blíží. Mně se do ženění nikdy nechtělo, víte, měl jsem nejhezčí paničky v Praze, většinou mne to nic nestálo, no, některé také stály, to je pravda, prosím vás, takové úřednické paničky, nebožátka... toiletty stojí mnoho peněz ..."
Starý pán začal blábolit; náhle se vzchopil, křikl energicky „platím i" a za chvíli opouštěl vratkým krokem vinárnu, veda se pod paží s Marcelem.
Na podivného muže s utkvělým pohledem zapomněli, a tak nevěděli ani, seděl-li tam ještě, když odcházeli. A snad tam vůbec neseděl.
Marcel doprovodil starého pána k domu a osaměl v letní noci.
„Milko, Milko," šeptal si a bloudil ulicemi — jako to činíval už před desíti roky.
Přišel na Vinohrady, kde bylo živěji.
Před ruskou kavárnou stálo několik mladíků. Báli se snad také samoty svých příbytků?
Marcel chodil už tak asi hodinu a stálo si hovořil s Milkou a pozoroval při tom život noci.
V jedné pusté ulici potkal zpívajícího muže. Teskná byla jeho píseň a obsahovala jen tato slova: „Na přííhodný okamžik!"
„Ano, příhodný okamžik, a ten nepropásti! To je hlavní."
„Prosím tě, co tu chceš? Našel jsem si pustou ulici — to je má ulice, nech mne, chci být sám."
„Přece jeden, jenž chce být sám?" „Na příí - - hodný ■— Kdybych jen věděl, co to pořád mám s tím okamžikem. Kde jsem to sebral? Nevíš? U Urbanů se přece nic takového —" „Jak pak ne! U Urbanů. Zuzanka byla krásná, laskavá a zpívala jako anděl, a Milka byla krásná a pyšná jako ďábel, všecka tmavá v černém okně — Ale potom byla sladká a slaboučká —" „Starý nestydo. Jsi věru hnusný. Ale takoví se líbí ženským, ovšem."
„To říkával také nebožtík professor, jenže on měl vtip, jenž tobě, žel, schází. Já tě však přece mám rád, Jene, a pojďme ještě na černou kávu."
„Hledám samotu. Tuto ulici jsem si našel, že je tichá a prázdná, abych byl sám," bručel Jindřich, ale dal se vésti a zpíval tichounce „na příí •— hodný — tralala —" Vrátili ,se do ulic oživenějších a jasnějších světly kaváren a hospod. Zvolili svoji kavárnu studentskou. kde se setkali před desíti roky, když Marcel přijel z Vídně. Ted zřídka ji navštěvovali.
Novota, která tehdy Marcela překvapila — čerstvý lak dřev, čisté barvy a módní vzorky malby, zrcadla — všecko bylo už zase staré, otřelé, šedé. Ani už se nepamatoval, jak vypadala kavárna dřív. Zvykl také těmto barvám, měly už svou minulost.' Rozhovonl se pohnutě o tomto thematě. „Podivno, podivno," šeptal dojat — byli skoro sami, jen asi tři lidé seděli v různých koutech — „jsem už tedy starší člověk. Vím už bezmála, co je to zvyk, zvykání... jsem skoro usedlý člověk, podivno —" „Tebe asi hodně zajímá Marcel Kovář —" „Vždycky mne zajímal. Jsem dítě svého věku. Kniha mého života jest má bible. Jsme přece všichni děti svého věku, slavných těch let —" „Ne, já ne. Já nikdy nepatřil do této tvé doby. Mé ,já' — nezajímalo mne nikdy příliš a nezajímá dnes už docela. Je mi tak nudně jasno. Jsem vlastně ještě horší blázen než ty. Ty konečně máš své nálady, dovedeš si leccos nalhat, zbarvit únavnou jasnost... Já to nedovedu. Já vidím věci, jaké jsou, i sebe vidím, jaký jsem — a přece blázním. Je to hnusné."
„Co je hnusné?" podivil se Marcel.
Jindřich rozčileně zapaloval cigaretu a mluvil udýchaně.
„Co je hnusné? Hnusné je, když říkáme „láska", ačkoliv známe pravé jméno, hnusné je, když chodíme do kanceláře, do divadla, do rodin, na hudební večírky, kde doprovázíme domácí paní a mluvíme o umění a žvaníme nesmysly — všecko to s tváří vážnou a důležitou, a při toni je nám čerta po všem, při tom chceme jen jedno, myslíme jen na jedno, na to, čemu říkáme „láska" — jako kluci se červenáme a bledneme, promluví-li na nás ona, bohyně naše. — Myslíš, že mám jediné illuse? Chraň bůh. Ani jediné! Mám Zuzanu zběsile rád — ale vím také, proč. Vím, že to není láska. Kdyby mne byla vyslyšela před lety, kdybychom byli dnes milenci, nebo — ještě hůř, manželé, byla by mi tak lhostejná, jako každá žena — majetek svému muži, ano, v tom se neklamu. Měl bych ji ovšem rád, děti bychom měli, staral bych se o ni... ale nebláznil bych, jako blázním teď, nebyla by Zuzanka bohyní, vonným, sladkým soustem, jediným snem, jedinou myšlénkou ! Já si jí vážím, je to nejlepší žena, kterou jsem kdy poznal, má nejméně z jejich protiv- ností, umí se vkusně oblékat, je vždycky pěkně učesána... ale to je všechno ještě málo. To je hrozně málo, být nejlepší ženou... můj bože. To nikterak neomlouvá moji erotickou zběsilost. Nikterak —" Marcel poslouchal, přemítal; výsledkem jeho pozornosti a přemítání byla delší řeč, v níž nepřipouštěl vyrušení. Smysl byl asi tento: Přítel Jan Jindřich je podrážděn jakýmsi malým neúspěchem — možná, že jen okamžitým — a rád by si zošklivil víno. Ale ze všeho, co tu vykládal, jest jen patrno, že je skutečně ideálně zamilován. Není tu pranic hnusného. Milovat dívku, jako je Zuzanka Urbanová — svědčí jen o výborném a jemném vkusu. I když připustíme, že „žena —-1" Dále: milovat tuto dívku deset let, ba déle ještě, být jí skoro věren — mimo episodu s paní Pavlíkovou, která ostatně byla spíše skutkem soucitu, nemá snad Jindřich jiného hříchu na svědomí — nuže, to je zase rys ideálnosti. Kde je tu jaký hnus?
Jindřich začal být hrubý. Takové staré, ne- cudné opici, jako je Marcel Kovář, je všechno příliš čisté, to je jisto. Proč se mu vůbec zpovídá Jindřich ?
„Kde je hnus, kde je hnus! Tobě je v něm právě dobře, ano! Ty prostě zaměňuješ slova. Tvůj život je bídné, prázdné živoření, ale ty tomu tak neříkáš. Ty jsi ustavičně eroticky opilý a říkáš tomuto stavu láska, zamilování, dáváš mu ženská křestní jména — Milka, Márinka, Aninka — — ale budiž. Řekl jsem přece, že ne ty, ale já — já jsem bídný chlap. Máme-li hezké jméno pro ošklivou věc, budiž. Nezáleží přec na tom, je-li víra bludem nebo pravdou — a dost už. Pii jsem dnes mnoho, jsem nepříčetný. Kdybych jen trochu byl jí milý a žádoucí, jako ona mně, kdyby jen jednou štěstí se na mne usmálo jejími krásnými, růžovými rty, jejíma dobrýma, hezkýma očima ... jsem přece člověk, jako ty a jiní — a chci také trochu blaha... Och, to je bída, to je hanba, to je ... hnusné!"
V srdci Marcelově probudil toužebný výkřik Jindřichův blahou, tesknou vzpomínku. Stiskl vřele ruku přítelovu a pokusil se ho utěšiti svým případem.
Také on, hle, miloval kdysi dívku ... totiž ženu ... ne, přece ne ženu. Ledová panna byla to. Bílá a chladná jako led. Žádoucí. Pyšná. Ctnostná. Bránila se, odmítala — ale konečně přece sklonila hrdou hlavu před vůlí života. Zemřela... ale před smrtí přece hrdou hlavu sklonila...
Takový pustý žvast by byl jindy Jindřich nesnesl. Ku podivu, dnes poslouchal dychtivě. A náhle sevřel hlavu oběma rukama a rozplakal se hlasitě, drsným, poprvé snad plačícím hlasem před užaslým přítelem.
Odkudsi přiběhl rozespalý sklepník, jemuž se zdálo, že ho volají.
„Platit, prosím?"
„Jděte k čertu 1" zahučel Marcel. „Anebo pojďte sem, zaplatíme. Černou kávu, koňak..."
XXXIII.
Spousta cigaretových oharků a popelu v popelnících, zbytky vína a čaje v číších, ovoce, zákusky, květiny, vše v pestré směsi, pokrývalo stůl ? pomačkanou pokrývkou. Židle byly porůznu rozestaveny, klavír poházen rozevřenými sešity Griega, Chopina, Čajkovského.
A bylo pojednou ticho po hudbě a debatách a žertování. Jen světla ještě hořela. Všemi okny vál chlad. Zuzanka je zavřela a shrnula těžké záclony.
Věčný úsměv zmizel s krásných, růžových rtů.
Zuzanka seděla dlouho před zrcadlem a pozorovala starostlivě svou tvář; a při tom odříkávala šeptem: „Třiatřicet let, jako Pánu Ježíši, třiatřicet let. To už není mládí ? To už není mládí ? Třiatřicet. Potom bude čtyřicet. Potom — ano, potom už padesát. To už bude důkladné, ohyzdné stáří."
Vyňala jehlici z účesu, druhou, hřebínek; volně zachycené, velké vlny, velmi prostě vypadající a -velmi uměle upravené, počaly klesat; krásné, prosté, seskupení pramenů odpoutávalo se; a tu zželelo se krásy Zuzance, i zatkla zas jehlice, zadržela prameny hřebenem, zachránila krásu.
„Budu se aspoň vždycky hezky česat," slíbila zcela tiše svému obrazu v zrcadle a pokusila se o úsměv. Byl unavený, zahořklý, ale podmanivý. Na jevišti... by byl takovýto úsměv effekt- ní. Co by as mohl znamenat? Žena, kterou mile- T 3C opustil, ale která ví, že se vrátí, že její kouzlo zvítězí... tak se usmívá. Láska její je mrtva, jen touha po vítězství žije a tvoří takový úsměv. Anebo žena, kterou osvobodilo velké zklamání z bídy malé lásky — Nebo Nina, Čejka... Také ona mohla by se takto usmívat, ve chvíli, když nejvíce trpí, když vyznává se, že posud ... miluje, miluje.
Zuzanka neodvracela zraku od svého obrazu a od svého úsměvu. Bylo jí líto — krásy. Za- zoufala, když si připomněla, že není, není pomoci, že zničení přijde neodvratně, v stáří nebo v smrti, snad v obém ...
A nic, nic pak nebude. Nic nezbude po ní, po její kráse — — nikdo.
Nemohla zraku odvrátit.
Půlnoc dávno minula, když pomalu, zmámeně vstávala a světla shášela. Překvapilo ji ranní pološero místo očekávané tmy.
Přistoupila k oknu, rozhrnula záclony a vyklonila se z okna do prvního probouzení dne.
Bylo ještě ticho, úplné ticho venku.
Okna domů protějších byla zakryta režnými látkami, červeně pruhovanými; jedno dosud bylo osvětleno. Tam měli dítě nemocné a svítili celé noci. Ještě toho dne, když Zuzanka přijela, bylo čilé, veselé, matka jeho stála s ním u okna, mazlila se s ním; rozmlouvala a odpovídala na nesouvislé jeho žvatlání, na slovíčka, jež si samo tvořilo, jakoby mluvila s dospělým člověkem o vážné věci; žasla, lekala se, usmívala, pokyvovala nebo vrtěla hlavou a zas, řeklo-lj něco nebo zatvářilo-li se příliš směšně, zlíbala je hltavě, a bylo patrno, že polibky nestačily její náruživé něze, že by dítě nejraději kousala, hryzla, jedla láskou.
Potom asi za dva dny neobjevila se u okna s dítětem v náručí; dítě leželo v postýlce se síťkou blíže okna, takže bylo na ni vidět, a ona i muž sedali u postýlky, skláněli se nad děckem, plakali. Dítě mělo záškrt, povídalo se v ulici; bylo to jejich jediné dítě, dvě už jim zemřely...
Možná, že i toto jim zemře, myslila si Zu- zanka a představovala si jejich bolest. Představila si velkou bolest; zoufalství, opuštěnost, hlodavý stesk, přebolestné upomínky na milý smích, nesmyslné žvatlání, na vlastní hošíkova slovíčka a první kroky... představila si živě lítost pro malé, roztomilé tělíčko, zakopané v zemi, odtržené od péče mateřské, od jejího nenasytného laskání.. .
Zajisté veliká bolest, veliká bolest — Ale — ono přece žilo! A ona, matka jeho, byla účastna velikého zázraku světa, nejvšednějšího a největšího zázraku ... stvoření života.
Bolest? Nechceme přece, aby jí nebylo! Ale je mnoho bolestí. Ze všech tato je snad největší, ale i nejkrásnější.
„Přeju vám, aby vás potkalo jednou veliké neštěstí..."
Kterou z bolestí lidských mínila tedy Kristina?
Očekává ji teprve, či už je zde? Bude to veliká ztráta anebo věčná chudoba?
A podivná, chladná zvědavost vyléčila na chvíli Zuzančin smutek. Stávalo se to často v posledních letech.
Jak asi bude dál? Co ještě přinese život? Budu ještě něčím převkapena, stane se něco zcela neočekávaného? Co se vůbec stane, jak bude na příklad ode dneška za rok ? Je dnes devatenáctého ...
ne, už je dvacátého června. Poznamená si toto datum a za rok ...
„Jsem zvědava," řekla polohlasně, a vzpomněla si při tom na Markétku ve scéně, kdy najde skříň se šperky ve své truhle. Ne na „šperko- vou arii" z opery, ne, ona teď žila výhradně v dramatech a studovala jen postavy činoher.
„Jsem zvědava!"
Prostý, životný tón, kterým tato slova řekla, zalíbil se jí. Hned přenesla si jej na jeviště. Tak neříkávají herečky „jsem zvědava"; jejich zvědavost bývá vždy jaksi roztomilá a koketní, tón příliš zpěvavý, tradiční. Taková všední dvě slova — což stojí za studování a vymýšlení nového tónu?
„Ta skvostná skříň! Kde vzala se tu jen ?
Byl přec mnou šatník uzavřen?
Na stuze klíč ... Jsem zvědava I" říkala Zuzanka polohlasem, jak by asi Markétka pro sebe si hovořila. — A byla tak dětsky, tak vesele zvědava, jako Markétka před uzavřenou skříní. Byla Markétkou, byla Zuzankou, život byl uzavřenou skříní, skříň životem, scéna skutečností, skutečnost scénou ...
Z ulice zazněly pivní zvuky denního života; rachot vozů, zvonění mlékařů a popelářů, hluk otvíraných krámů, kroky, hlasy ...
Zuzana-Markétka ležela na pohovce s očima zavřenýma, pobledlá, s účesem nepatrně pocuchaným, v společenském úboru. Mohli přijít znovu hosti, byla by se okamžitě vzchopila a byla by je uvítala s nejroztomilejším úsměvem, hezká, korrekt- ní, snad jen trochu bledší...
XXXIV.
Ranní hluk ulice probudil Milku; ona jediná snad z celé společnosti včerejška spala zdravě a pevně celou noc. Nemohla sice hned usnout, jako usínala jindy; rty ji ještě pálily a představa scény v předsíni několikrát se jí vrátila v úplné živosti. Ale potom usnula a nezdálo se jí pranic.
Ted otevřela oči, vydechla rozkoší po vyspání a setrvala chvíli v sladké lenosti. Pak zabloudil zrak její k hodinám. Šest bylo. Venku už bývala vzhůru; ale v Praze nebylo kam vyjít. Mimo to byla dnes trochu znavena, skoro jako po tanci. Kde to byla včera?
Ach . . . Zuzančiny narozeniny, večírek , . . Zpěvy, duetta, literární a jiné hovory ... a potom ...
Milka, okamžitě byla s postele, rychle navlé- kala sukni, halenku, rychle k umyvadlu, k zrcadlu. Bylo jí náhle svěže a příjemně a jakoby kamsi spěchala, nebo někdo měl přijít.
Bylo však teprve půl sedmé; kam pak půjde ?
A kdo by mohl přijít?
Bylo zas po náladě.
Milka si uvědomila, že se něco děje v jejím životě, že někdo, jehož nevolala, zasáhl v něj, a ona že poslouchá, je omámena, okouzlována . . .
,,To je smělost!" řekla tomu, jenž si tolik troufal, „chci sama, sama být pánem svého života, svých nálad."
Hodiny míjely a jí bylo stále se něčím zaměstnávat a zaměstnání stále měniti. Najednou, jakoby ji z domu vyháněl. Chtěla přehrát své etudy, ale neměla stání. Vymyslila si, že by chtěla číst kni- hu veršů, o které včera s Marcelem mluvila, a vyšla si k němu.
Počítala: Buď vzpomene si on také přijít, pak by byl pravděpodobně už na cestě, neboť by si jistě byl pospíšil; minou se tudíž — a bude dobře. Nebo bude doma -— a bude také dobře. Pohovoří si s ním. Zkusí svou sílu.
Plna bojovné odvahy, krokem vítězného mládí a sebevědomí, nespěchajíc, šla ulicemi, velice čistými, teprve osýchajícími po deštích. Šla plným jasem slunečním, bez slunečníku, nemhouříc očí.
Muži se na ni dívali a oči jejich říkali „ach!" Byli směšní, a ona si říkala: „Jak je mi dobře, že nemusím se na muže dívat, jako oni dívají se na nás. Chtěla bych znát toho, který by mne přiměl, abych se na něho podívala I Aby můj pohled znamenal ,ach'.
Došla na Smíchov, kde oba Kovářové, otec i syn, teď bydleli. Nebyla u nich posud, nevěděla ani, kde je ulice, kterou jí Marcel jmenoval.
Zeptala se strážníka; odpověděl jí zdvořile, úředně. Byl to první muž, který se na ni nepodíval mužským pohledem; to ji uspokojilo, poděkovala mu velmi uctivě. „Je málo takových mužů," řekla si s obdivem.
Ulice byla za zahradou Kinských; Milku zvá- bil pohled do syté, vlhkem osvěžené zeleně, 11a červenavé cesty, prokvetlé trávníky. Vešla. Bylo jedenáct hodin, času dost.
V sadech procházeli se mladí lidé, kteří tu měli dostaveníčka, dívky v batistu, s holými krky, s rukávky k loktům. Mladíci je bavili, někteří se s dívkou vedli, jiní snažili se v chůzi nenápadně dotýkat se jich rameny. Tyto první, lehké, dobý- vavé doteky byly asi zdrojem velké rozkoše, to bylo patrno z očí, úsměvů, hlasů. Ti, kteří se s dívkami vedli, i dívky jejich vypadali klidněji, byli trochu unaveni horkem, trochu sebou. Z těch zase mnozí na Milku pohlédli dotěrným, okouzleným zrakem. Jen ti, kteří prožívali opojení prvních chvil, nedívali se po jiných ženách.
Nejhezčí byly tu děti, maličké i větší, lehounce oděné, s nahými koleny, s vlásky kudrnatými nebo po anglicku střiženými, s módními stužkami, které jim zachycovaly praménky nad čelem; ty běhaly, smály se, pestřily mezi květy, bílé holandské čepečky jako motýli poletovaly; a nemluvňata v peřinách otvírala hloupá, udivená očka i ústka a třepala směšnýma ručkama.
A lidé staří, vetší, plížili se jako stíny, ale chválili si slunce a jeho léčivou a utěšující moc a nenaříkali na svá léta.
Milka prošla dolejší část zahrady a vrátila se zas do ulic. U květináře koupila červené růže s dlouhými, listnatými stonky.
Našla ulici i dům, ohromný, starý barák s pavlačemi, a zazvonila u dveří, jménem opatřených. Chvíli čekala.
Dvéře se opatrně pootevřely a vyhlédla jimi rozcuchaná hlava, neholená brada.
Marcel, všecek zmaten, vedl ji tmavou kuchyní, v níž se nevařilo, do pokoje bez slunce; koktal fráze omluvy a přidržoval si kabát k holému krku. Neměl límce, nebyl umyt, nebyl učesán, na nohou měl rozbité trepky. Vstával před chvilkou ... I - | ¡il LIBUŠE: Právo na štěstí. 18 Poprosil ji, aby usedla a posečkala okamžik. Je doma sám, na neštěstí, otec z úřadu chodí do hostince a přichází až ve tři domů. — Zmizel zas v kuchyni, aby uspořádal poněkud toilettu.
Milka, jako před lety sestra její, rozhlédla se po pokoji přeplněném starým, žlutým nábytkem, starými barvotisky ve vyřezávaných a oprýskaných zlacených rámech, starými, bledými podobiznami ... a bylo jí, jakoby letní den venku nebyl pravdou, jakoby ani mládí nebylo pravdou. —• Zpozorovala v hezké, rozcuchané hlavě Marcelově šedivé vlasy, zpozorovala povadlou pleť, zapadlé oči...
Vrátil se učesán, s tváří a rukama od mytí zardělýma; i límec a kravatu měl, jen trepky si nechal. Zas se omlouval pokorným hlasem, hlubším a ochraptělým po probdělé noci.
Seděli proti sobě.
,,Můj bože, vy přicházíte ke mně, slunce, mládí, krása... a já... ještě cítím tíhu peřin na sobě, v ústech hořkost tabáku, jsem ošklivý, nemotorný, starý ... můj bože, což jsem přece ... propásl okamžik?"
„Neměla jsem doma stání," mluvila stísněně, myslila jsem, že půjdete k nám a že se mineme... Venku je teplo, světlo, je léto! Tolik hezkých dívek chodí v sadech i po ulicích, tolik dětí.. . Všichni, i staří lidé, jsou venku a radují se. IJ vás je smutno..."
Sklonil se hluboko, až k jejím rukám, které složila sepiaté na kolena. Dotkl se něžně, bázlivě konečků prstů jejích. Vzal celou ruku, položil si ji na dlaň a pohrával tenkými, růžovými prsty.
Pozorovala jeho hru, jeho doteky ji mrazily, přivřela v rozkošné malátnosti oči.
Hlava jeho klesla jí do klína, líbal jí kolena, cítila dravé teplo jeho rtů tenkou látkou jediné sukně, jakoby byla naha.
„Milko, milenko, jediná," šeptal zmatená, šťastná slova mezi polibky. Ta slovíčka měla mu ji zachránit, ta slovíčka s polibky a horkým dechem byla posledními prostředky stárnoucího svůdce žen.
Uvědomil si svou hru, a to bylo zlé! Hrál nacvičeně, hrál promyšleně svou hru. To bylo zlé, neboť ona nebyla malá, naivní chudinka, která ztrácí hlavu a nedovede pozorovat.
„Po kolikáté už jsem zmaten, udiven, po kolikáté už říkám ,jediná', po kolikáté tomu i věřím!" letělo mu hlavou mezi polibky. A také Jindřicha slyšel: „Stará, necudná opice 1" A Milčiny oči otevřely se, zajiskřilo v nich. Promluvila studeně: „Byla u vás před deseti roky také ?... Moje sestra ?"
Sevřel ji těsněji, snažil se zachránit zoufalou svoji hru.
„Nebyl jsem doma ... odešla ..."
„A potom se zastřelila? Potom, když od vás odešla?"
„Milko, pro boha, nemluvte o tom! Proč na to vzpomínáte?"
„Protože — to byl zajímavý případ. Proč vás měla sestra Růžena tak ráda ? Či vás ani ráda neměla? Byla to jen sladkost chvil, byla to lež, a ona nedovedla rozeznávat? A nebylo, nebylo jiného rozluštění? Jen smrt?"
„Nevím, nic nevím, nechci vědět! Ona je mrtva — my žijeme ! To jediné je pravda. Jen sladkost chvíle je pravda, já chci jen chvíli — to je jediný život — žijme —" Vyprostila se z jeho paží i z moci polibků a slovíček.
„Pak se asi neshodneme, milý Marceli. Já chci také žít, ano, ale žít, slyšíte, jak jinak zni to mé ,ž í ť ? — To není hltavé užívání okamžiků, já nechci život hltat, nechci mlhavé a sladké nálady, opíjení a pak střízlivění —" „Přišla jste, abyste mi řekla tato krásná slova?" „Ne, proto jsem nepřišla. Přišla jsem z nálady, ano, přiznávám se. Bylo krásné jaro, mé první krásné, slibující jaro. Je léto. — Jsem mladá a lí bám jen matinku a malou Andu, chtěla bych líbat víc a jinak. Přišla jsem dnes k vám z této nálady ■-—• a přesvědčila jsem se, jak klame sladkost její, jak vystačí jen okamžik, nemáme-li vůle žít celý, pravdivý, ujasněný život —" „Milujete trvanlivost? Ovšem, vychovanka pana Řeháka."
Nedbala jeho jízlivosti a odpovídala s vlídnou ochotou přednášejícího.
„Nevím ještě, co miluji. Nejsem ještě tak dlouho na světě. Vím jen, že chci jiné štěstí života a lásky než vy, vím jen, co milovat — nemohu."
„Neprosil jsem vás o lásku I" zahučel zbledlý a zmatený. „Domníval jsem se, že to vše, o čem jste mi teď uspořádala tak pěknou přednášku, nebude vám nikterak vadit v malé letní pohádce.
O mně jste přece nemohla být v klamu. Znáte imne dávno. Proč jste si se mnou hrála?"
„Líbilo se mi to... Vy jste se mi také líbil," řekla upřímně. „Proč bych si byla nepohrála? Nevěděla jsem, jak hra dopadne. Svět je můj, právo je mé! A vy přec — nebudete plakat! Přece jsem vás ... nezahubila I" zasmála se.
„Ne, tp by tak ještě scházelo."
Nevěděl, máli ji políbit nebo uhodit. Rozhodl se konečně propustit ji slušně a zdvořile.
Podali si ruce, podívali se na sebe a náhle se oba zarděli. Vzpomínka na několik sladkých chvil, na polibky na jaře a včera a dnes zahřála je a uvedla v dětské rozpaky.
Ona sklopila oči a nepouštěla ruky jeho. Myslila ještě o něčem a nevěděla, má-li mu to říci čili nic.
Uhodl — nebylo těžko čisti z její tváře, na níž světla a stíny i polosvětla a polosiíny příliš živě a výrazně se střídaly.
„Nu, co mi chcete ještě říci?" — „A — tohle: Víte, k jakému poznání jsem došla, hrajíc si s vámi ? Že láska — ale ne, neřeknu to, je to nesmysl."
„Konečně nesmysl I Sladké slovo I Mluv, mládí mé, mluv!"
„Ze budu asi vždy milovat jen toho, kdo mne nebude příliš mnoho líbat. Milujeme, jen dokud žárlíme nebo toužíme. Potom — už to není takové I" „Nechci, abyste mne milovala, a proto dovolte, abych vás . . . naposled políbil."
„Ne, vy říkáte stále naposled 1" „Však já i věřím tomu, co povídám."
„A víra prý uzdravuje. — S bohem, Marceli." Vzdychla. „Vidíte, ani to vaše jméno se mi ne- nelíbí. Nelze je ani na všednější přeměnit... Pro vás ovšem hodí se znamenitě."
Odešla.
Našel červené růže, s kterými přišla, na svém psacím stole, moderním, ohyzdném a sešlém kuse nábytku, plném prachu, popelu, tabáku, novin, vedle strašného kalamáře s kovovým psem.
Růže byly krásné, čerstvé, vonné ... bylo mu, jakoby je měl odprosit, že nemá pro ně lepšího okolí.
Byly krásné... ale co to byk> plátno ?
„Hlupáku, hlupáku, propásl jsi okamžik, propásl poslední štěstí, prohrál poslední hru, ošklivý, starý hlupáku!" rozkřikl se na svůj sešlý, truchlivý obraz v zrcadle, převalil se na pohovku a zapálil si cigaretu.
XXXV.
Od svého rozchodu s paní Pavlíkovou bydlel Jindřich u své sestry Františky; u cizích lidí bylo mu smutno, neměl pořádek, hostinská strava se mu přejedla.
U sestry měl i domov, zatoužil-li po něm, i klid a samotu, chtěl-li býti sám. Neviděl někdy celý týden nikoho z rodiny sestřiny, mohl přijít, kdy chtěl domů, v pokoji bylo vždy čisto a teplo, neviditelné ruce přinášely mu ráno snídani a uklízely. Neměl-li večer kam jít, byl vlídně uvítán v rodinném pokoji, mohl si pohovořit nebo mohl mlčet, ve všem byla nálada jeho respektována. I děti, dva hoši čtrnácti a dvanácti let, byli plni ohledů a šetrnosti, vážní a tiší jako dospělí.
Františka, která si vzala muže o dvacet let staršího, hospodsky dobrého a hospodsky veselého. člověka, protože byl bohat a ona chtěla rodině své — churavé matce především —- prospěti — smířila se patrně již se svým osudem; jistě i na svou mladou lásku zapomněla. Nezměnila se skoro za celých patnáct let, jen trochu ztloustla a trochu zpohodlněla. Jan neptal se jí na nic a spokojil se klidem jejího zevnějšku, vděčen, že ani ona na nic se neptá. „Tak se mají lidé chovat," řekl si, „tak šetřit druh druha, na nic se neptat."
Po slavnosti Zuzančiných narozenin přišel domů za bílého dne a ulehl, jektaje zuby. Poslední pocit skutečnosti, jenž mu zbyl, byl pocit studu a vzteku pro slzy a žvanění, jimiž se prozradil Marcelovi v opilosti. Potom zmizelo všecko, bylo jen strašné horko, bolesti na prsou, v hlavě, mlha, tma, přízraky. Nějaké postavy tiše jako duchové kmitaly se v mlze, skláněly nad ním, nějaké ruce hbitě a laskavě se ho dotýkaly, obklady dávaly a léky s prosbami nabízely.
Nestaral se, kdo byli ti duchové. Někdy jich viděl celé zástupy. Stěny pokoje se náhle rozestupovaly, postel jezdila, nebyla to už postel, byl to vůz, stará venkovská bryčka, do níž zapřažena byla šeredná opice, i vůz zmizel, a Jindřich octnul se na lodi; hoj, tam bylo veselo! Elegantní, divadelně ustrojení námořníci zpívali a tančili po palubě nádherně osvětlené. Do jejich zpěvu a vřavy mísil se vzdálený stříbrný hlas. Zpíval píseň pro všecky. Zpíval všem. Pohádky dětem, vášeň milencům, co si kdo přál...
Jindřich naklonil se přes zábradlí a pohlédl. Tam na vlnách houpalo se bílé tělo dívčí; ne, nebyla to dívka; byla to mořská panna, půl žent\, půl ryba. Šupiny její leskly se oslnivým, barevným třpytem divadelních cetek, a zpívala cvičeným hlasem, falešný, divadelní úsměv v nalíčené tváři. Oči byly ohromně zvětšeny šedými pruhy.
„Co si kclo přeje, co si kdo přeje," zpívala panna úlisně a vztahovala k němu krásná, studená ramena a lhala podlíčenýma, velikýma očima vášeň, věrnost, dobrotu srdce a hloubku duše.
„Herečko 1" vzkřikl na ni, cítě vítězné osvobození, vysoko nad ní, daleko od moci krásných ramen.
Ale co to ? Blízko něho zachechtal se někdo známým hlasem. Jindřich pohlédl a otřásl se.
Opice, která ho kdysi —í před dávnými lety? či včera? — vyvezla z pokoje, v němž stonal a vzdychal studem a láskou — seděla nedaleko na zábradlí a chechtala se surově. Šeredná, stará opice. Když se na ni podíval, utichla, jakoby se byla ulekla a zatvářila se komicky vážně, ano utrápeně. A zakňourala sladce: „Ano, ano, Taky jsem kdysi miloval dívku. Měla také studenou krev. Byla to panna ledová. Panny mořské, panny ledové jsou půvabné potvory. Ach, jak jsou půvabné I" Opice se rozbrečela. Tropila si z Jindřicha šašky, to bylo zřejmo. A on byl bezbranný. Znala všechnu jeho bídu. Viděla ho kdysi plakat, jako starou babu plakat — — Utéci, utéci. Nelze snésti takového pokoření. Ale utíkat nemohl. Měl údy ztuhlé, jako ve snu bývají. A což — snad vskutku sní ? Říkal si: vždyť spím a probudím se, a mnul si oči, jako v dětství dělával, měl-li zlý sen.
Ale prsty jeho byly také ztuhlé, byl to strašný pocit. Umírám ? Neprobudím se nikdy ? ptal se s hrůzou. Konečně podařilo se mu oči pootevřít. Zahlédl bledou, vlídnou tvář, starostlivý úsměv. Horké čelo zachladila měkká dlaň, studená jako led. To mořské panny mívají tak měkké a tak studené ruce. Ach, jak dobře dělá dotek takové ruky.
„Opice už tu není?" zeptal se dětsky ustrašeným hlasem.
Mořská panna usmála se chlácholivě.
„Spi, spi, nikdo tu není."
Jak milý, oddaný hlas měla. Nebyla to ubohá, mladá žena, které se ujal, když ji muž její zrazoval a trápil? Ta hezká, ubohá paní, jak jen se jmenovala... Marie, ta, jen ta měla tak milý hlas a tolik oddanosti v něm. Proč jen nedovedla přemoci neblahou svou vášeň k nehodnému člověku ? Proč se k němu vrátila? „Ale proč ani já nemohl jsem ji milovat?" podivil se.
A oňa přišla? Ona přišla a ošetřuje ho?
„Marie —" řekl něžně a vděčně.
Úsměv zmizel, oči udiveně se porozšířily, ale dobrota v nich zůstala.
A v tom okamžiku vešel do pokoje hoch asi čtrnáctiletý; bledý, divný hoch. Tak divně mu oči planuly. Tak tiše vždy chodil, obcházeje, přemýšleje.
Strašné! Strašné, jak se život opakuje. Jak se každý skutek mstí. Nyní jsem já sám starý Jindřich, papírník z tmavé, staré ulice... umírám, dlouho jim to trvá, rádi by se mne zbavili. Vlastní můj syn přemýšlí, jak by se mne zbavil. Překážím mu. On je mlád a zdráv, chce se mu života. Namlouvá si, že je to soucit se mnou, haha! Že prý mne chce zbavit trápení! Moje muka ukončit — A to není pravda. Svého trápení chce se zbavit, hnusí se mu pohled na mne, nečistého, zuboženého, hnusí se mu zápach mé postele, protivno je mu mé vzdychání, věřím, raději bych šel mezi lidi veselé, zdravé, mladé a veselil se s nimi, zlými!
Ale ať pamatuje, že i on sestárne a bude nemocen, ať pamatuje, že se život opakuje a skutky mstí! Aby i jeho syn jednou se ho neštítil, aby i jeho syn nepřál si smrti jeho! Ať jen pamatují všichni zlí mladí lidé, že život se opakuje, zlo mstí! Co to? Nalévá nějakou tekutinu na lžičku . . . nese mi ji... ruce se mu třesou ...
„Strýčku, máš užívat..."
„Ne! Ne! Nechci! Nech mne! Já vím! Je to jed! Já to znám! Já taky chtěl kdysi otce otrávit! To je pomsta osudu, já vím, ale já nechci! Já chci žít!"
Hoch, všecek polekán, upustil lžičku a volá: „Maminko ... slečno ... prosím vás, pojdte sem!"
Aha, prozrazen, prozrazen!
Pokoj je náhle pln lidí. Sousedé a sousedky, děti s krejcárky v drobných ručkách... chtějí sešit, tužku, klapsové péro... a co tam ta babka, proč se tak škodolibě směje? Ne, to jsou divné ženské na světě ... Hlavu má skoro holou a přece plno jehlic a hřebenů v účesu. Vypadá to strašně. Co tu chtějí všichni? Odvedou toho chlapce? Mohl by mne třeba nožem nebo čímkoli... Odveďte ho! Vidíte, má nůž, má nůž!
„Ale, Jeníku, neboj se ... počkej... musíme změřit teplotu ..."
„Já vím, vypadá to jako teploměr, ale je .to nůž. Mne neoklamete. Znám to! Taky jsem kdysi... To^e trest? Ale to je příliš krutý trest. On nevěděl, že ho chci zabít. Já to však vím, a to je fetrašné... Ušetřte mne! Myslil jsem to dobře... Nechte mi život, pro boha vás prosím I" Hoch zmizel. A nepřicházel už.
Byl prozrazen?
Veliký klid, sladký mír únavy a polospánku zastřel a přitlumil všecko, světlo i zvuky, myšlení i city.
Zněly jen tiché kroky žen, šepotání; někdy hřmotnější krok mužský, hoVor hlasitější. Nic však už neděsilo.
XXXVI.
Když vzkázali Zuzance, že Jindřich těžce onemocněl, přišla okamžitě a zůstala u něho. Střídala se v ošetřování s jeho sestrou Františkou. Nedbala vlastní churavosti, nepozorovala jí ani, byla náhle zdráva, byla silná. To proto snad, že bylo sil jejích třeba. Jak mohla jich nemít, bylo-li 'jich třeba? A odepřít? — Bylo jí trapná, když jí Františka děkovala. Požádala ji, aby o tom nemluvila. Byla si vždy vědoma malé ceny svých velkých obětí. Přišla k nemocnému a myslila si: ,,Je to pokyn? Prázdný život lze ještě naplnit? Malým obětováním, malou láskou, malými zármutky i malým štěstím ... Ano ... Velkosti není, je jenom ztroskotání. Chci klid. Chci pokoj svědomí. Chci všední život. Chci všedního člověka, který mluví poctivá, všední slova a nekupí spousty krásných vět pro pouhý zvuk a barvu jejich... ne pro význam a nutnost vyslovení. Jsem věru unavena spoustami krásných slov. Jsem unavena velikou ušlechtilostí a malým jádrem."
Byla v divadle a viděla, že i tam je stejně. Viděla, že její hry by tam nemohli potřebovat. Nežádá se tolik ticha, ani tolik žáru. Žádá se... temperament, jak tomu říkají, a šikovnost. Ne celý život, ne duše a tělo, jen — divadlo.
A když toto si uvědomila, pozbyla odvahy k pokusu o poslední zklamání. Zahrála si doma tiše, skoro jen dechem, skoro jen srdcem svou drahou Čejku, a do jejího stenu „vědět, že hrajete špatně!" dala i bolest špatně hraného života. — „Ale t o" — řekla o svém výkonu, „to bylo hráno dobře."
A to bylo její poslední vystoupení, nevystavené zrakům obecenstva.
Tak se rozloučila s jevištěm. Bděla pak celé noci u lože nemocného milence, do něhož nikdy zamilována nebyla a který přec jí byl tak drahý, a zdálo se jí, že divadlo dávno, dávno opustila, ba že hrávala jen v útlém dětství v kůlně na dvoře vymyšlené milostné scé- uy, při nichž sama si kolem krku nahé, tenké ručky ovíjela. — Jiného divadla, zdálo se jí, nikdy nebylo. — — Nezabolelo ji, když zaslechla cizí jméno z úst blouznícího milence. Dovedla mnoho pochopit, dovedla všecko odpustit.
Františka, sestra Jindřichova, vypravovala jí: „Když váš otec byl ještě živ, přišel jednou Jeník ke mně, byl velice rozčilen a řekl: ,Budu-li kdy nemocen, hned mne odvezte do nemocnice. Nikdy nedovolím, aby se mi někdo blízký obětoval; je to nejstrašnější utrpení pro nemocného i pro zdravé kolem něho.' Slíbila jsem mu tehdy, že splním jeho přání, bude-li to někdy nutno. Ale teď nemám odvahy. A přiznám se, že vy mi ji odnímáte. Přišla jste a snášíte všecko zlé, jakoby jinak být nemohlo. On se bude jistě zlobit, uzdra- ví-li se ..."
„Jsem už zvyklá, že se na mne... lidé zlobí," usmála se Zuzanka; chtěla říci „kdo mne má rád", ale řekla „lidé".
Jindřich začal še zotavovat. Zuzanka až se ulekla lehkého pocitu zklamání, když lékař oznámil, že nebezpečí minulo. Což si přála, aby zemřel ? Byla na to připravena, ano. A bylo by se jí ulehčilo?
Trapno jí bylo odpovídat.
Jindřich procitl z dlouhého, klidného spánku a poprvé ji poznal.
„Zuzanko," řekl tak srdečně, tak radostně, že se jí srdce sevřelo lítostí. Ale usmála se.
Byla bledá popelavou ranní bledostí chudo- krevných, nebyla dosud upravena, ani učesána, ani napudrována, nebyla krásně ustrojena. Vlasy, ne- nakadeřené, měla hladce přičísnuty, měla jich málo, volné čelo bylo příliš veliké a dodávalo jí cizího, starého výrazu. Jakoby to ani ona nebyla. Zastesklo se mu po její upravené kráse, ale přece byl šťasten, že je u něho a toužil zlíbat ruce, které se o něho staraly.
Vzpomněl si také na Marii. Ta byla z žen, které jsou vždycky hezky, kterým nic nemůže neslušet. Chodívala také ráno neupravena, v bílém kabátku, vlasy v závitcích, ale jí slušel i nejprostší hladký účes, ona byla vždycky svěže růžová a hezoučká jako květ.
A přece — přece rád měl jen chvilkovou, 'pěstovanou a upravovanou krásu Zuzančinu, rád měl i všecky její nedostatky, rád měl i to, čím pohrdal, její herectví.
Bída jeho dostoupila vrcholu. Poznal, že nemůže být bez ní živ. Kdyby byla chtěla :zase opustit Prahu p vrátit se k divadlu, byl by se snížil k žebrání, k hrozbám, nebo by byl snad šel za ní. Léta odloučenosti, ano i episoda s paní Pavlíkovou přispěly jen k udržení a zvýšení žáru mar né touhy.
Tak velká byla jeho bída, že si počal i nalhá- vát, čemu si přál věřit. On, poctivý, pravdivý člověk, skeptik a rozumář ... usmyslil si takovýto výklad svého osudu: Zuzanka je klidná bytost, nedovede vášnivě cítit, ale pokud dovede milovat, miluje jeho. Vrátila se k němu, divadlo opustila, bude jeho... A časem i láska se dostaví. Jako v ně- kterých románech se někdy stává... jako v životě se nejčastěji stává.
Jeho postavení v úřadě velice se zlepšilo v posledním roce, může jí také pohodlí nabídnout, později i malý přepych... to jí i řekl, zardívaje se jako hošík, ještě než se rozstonal; tehdy nic mu neodpověděla, byla jen unavena a prosila pohledem, aby jí netrýznil. Tenkráte umlknul, dnes však vrátily se milé představy rodinného štěstí znovu a s novým půvabem, a Jindřich vyděl už, že je třeba postupovat diplomaticky, vyčkat chvíle, využit- kovat nálady.
Přišla chvíle života, kdy vidíme své štěstí jako svůj majetek a hlásíme se o své.
Dlouho pozoroval Zuzanku ubledlou a ustaranou, jak přecházela pokojem, rovnala drobnosti na stole, zapisovala něco, a už si ji myslil jako svou ženu. , Pokusil se na posteli se posadit; zpozorova ... to a přiskočila, aby mu pomohla. Zachytil se a pn- vinul k ní; pocítil lehký odpor, nedbal ho vsaic u políbil ji a líbal ji. Uvědomila si, že není hezká* že nemá nakadeřené vlasy a pokoušela se aspoň uvolniti si vlasy nad čelem a načechrat je. Cítila takřka cizí svůj výraz, velikost čela, bylo jí trapno.
Šeptal zmatená slova lásky mladých milenců. Bylo jí těžko, ale jedna myšlenka zachvívala jejím srdcem a mírnila její odpor: stanu-li se jeho ženou, snad... budu mít děti. Chci mít děti. Budu jeho ženou ...
Nevyslovila svůj slib, ale on rozuměl, že svo- luje. A tak bylo rozhodnuto.
XXXVII.
Bílý domek za řekou ožil novým letem. Na jaře bylo zde úplné ticho. Ani v neděli nikdo nepřijížděl. Až v červnu, počátkem prázdnin, přijeli všichni.
Paní Kovářová s malou Andou a se služkou nejdřív. Vysmýčily domek od půdy do sklepa a upravily pokoje obývací i hostinské. Druhý den uvítaly tatínka. A třetí den Milka přijela z Paříže.
Onoho léta, na které se tak zvědavě těšila, od kterého očekávala velikou událost, štěstí, život —• onoho léta počala uvažovat velice střízlivě o životě i o štěstí i o budoucnosti.
Nejdřív zeptala se: Jsem bohata nebo chudá ? Kam pamět její dosahovala, vždy bylo u nich pohodlí a dostatek i malý blahobyt skromných rodin měšťanských. Věděla, že mají jakési, ne značné jmění po otci; věděla, že od smrti otcovy k blahobytu jejímu přispívá především Řehák, muž její nevlastní sestry.
Byl tedy Řehák, sestřin muž, jejím dobrodincem. Toto poznání stísnilo ji. Pocítila dokonce i jakousi všední bázeň, něco jako vratkou půdu pod nohama. Milosrdenství, dary... to není nic spolehlivého. Toho lze pozbýt. A co potom?
Rady dlouho nehledala. Nespoléhat na nikoho —■ sama být svou dárkyní, sama o sebe se starat — to je půda nejpevnější.
Tak, jak až dosud byla vychovávána, nestačila by na zápas s životem. Poznání trudné, ji však nesklíčilo. Což, vyzbrojí se tedy sama do zápasu. A plán byl téměř současně hotov.
Bylo jí bezmála devatenáct let, mnoho času věru už nezbývalo; neměla také velký výběr v drahách. Jediné učitelství bylo na snadě. Uměla trochu francouzsky, trochu hrát na piano. Závratné tyto vyhlídky nebyly, ale s kapitálkem otcovským dají přece slušnou výživu. Vzala tužku a počítala...
Přijme naposled dar od pana Řeháka a zaspekuluje si s ním.
V té době chystalo se právě několik mladých lidí do Paříže na studie. Znala je, přidružila se k nim. Bylo jí ovšem nejprve s matinkou o myšlenku bojovat. Vyteklo mnoho, mnoho slz, zněly veliké výkřiky, nebylo pochopení, nebylo víry v nutnost jejího kroku. Věčný refrain žalné písně zněl: „Co pak to máš zapotřebí? Co pak to máš zapotřebí ?"
„Ovšem 1" odpovídala klidně, ale jakoby neodpovídala, matinka neslyšela, nechtěla slyšet.
Výstřednost. Nesluší se. Nečitelnost k matce. A tak dále. Měla však Řeháka na své straně, přispěl jí a pomohl.
A ulétla z náruče mateřské a z teplého klidu do ciziny a do práce. Tři čtvrti roku žila vesele, rušně, plně; vrátila se krásnější a vyspělejší, než odjížděla, až všichni žasli; matinka svým očím nechtěla věřit. Ach, taková krasavice — a tak vzdělaná — najde ještě lepší partii, než by byl obstarožný její švakr. Dobře, že jsme ho odmítly...
„Je tu příliš posvátné ticho a málo lidí," prohlásila Milka, když se jí podařilo vydechnout a porozhlédnout se. „Napíšu Zuzance a Jindřichovi a Marcelovi, aby přijeli. Slíbili mi to."
LIBUŠE: Právo na štěstí. 19 2§0 „Zuzanka... asi nepřijede," řekla pani Kovářová a zamlčela se v rozpacích.
„Proč?"
„Má smutek, maminka jí umřela, to přec víš. A pak... je trochu nemocna," odpovídala paní Kovářová neochotně.
„A — já víml" uhodla Milka a poskočila si. „Napíšu tedy, aby přijela později. Bude jich tu aspoň víc; tím lépe!"
Na tento dopis nedostala od Zuzanky odpovědi. Přijel pak jen Marcel a zvěstoval truchlivou zprávu: Zuzanka zemřela včera ráno po porodu. -—Byly první krásné letní dni po týdnech deště a chladu téměř podzimního.
Milka vyzvala Marcela k procházce k řece. Bylo jí smutno, nemluvila. Marcel byl také zasmušilý. Nebylo vhodno pronášet sentimentální vtipy a vtipné vzdechy; Marcel v takovém těžkém a vážném ovzduší neuměl dýchat.
Nová krása Milčina byla by ho jistě za jiných okolností oslnila a srdce nově zapálila. Ale smrt Zuzančina byla těžkým, studeným stínem.
Došli k řece. Milka řekla: „Vyjeďme si zase jako před rokem."
Parník nevyjížděl tou dobou, vsedli tedy na loďku.
Když vystoupili na druhém břehu, rozhovořila se Milka o Paříži a o svých plánech a oživla trochu. 0 Zuzance mlčeli oba.
Sli toutéž cestou do vesnice, kterou před rokem ze svého ranního výletu se vraceli. Ve vsi, místě výletním, bylo mnoho Pražanů. První skvělá neděle je vylákala. Marcel s Milkou chtěli se již obrátit, když spatřili známé tváře.
Pán s dámou přicházeli cestou od lesa a z daleka pozdravovali. Byli lo Pavlíkovi. Rozšafně, manželsky vypadali. Pavlík, sestárlý a ztloustlý, nebyl už asi tolik nebezpečen ženám, jako před lety; ani jeho žena, zdravá, plná růže letní, nebyla už do něho zamilována. Dařilo se jim při tom znamenitě.
První jejich slovo bylo ,,paní Jindřichová". Bylo těžko uvěřit, že to o Zuzance, o Zuzance Urbanové mluví.
„Je to strašné," vypravovala vzrušeně paní Pavlíková, v očích hned plno slz, „kdo by si byl pomyslil! Odešla brzo za svou maminkou. Je to sotva půl roku, co paní Urbanovou pochovali. Její muž je zoufalý, vždyť víte, jak ji měl rád. Byla jsem tam poslední dobou skoro denně. Ona se tolik těšil?. Pamatuju se, jak jednou -— to byla ještě svobodna — řekla: ,Chtěla bych být mladá a zdravá a chtěla bych mít zdravé, krásné dítě.' Nikdy nezapomenu na ta slova, na přízvuk jejich, na její bledost a usoužený výraz jejích milých očí . . . Překvapila mne její upřímnost. Měly jsme se rády —- kdo by ji byl neměl rád? — ale o sobě nerada mnoho hovořila. Byla to asi veliká touha, vy- slovila-li ji —" Marie zamlčela, že tehdy odpověděla na upřímnost upřímnoslí, a že řekla: „A já — já jsem spokojena i bez dětí. Snad bych je ani neměla dost ráda. Mám svého muže, a jen když on je zdráv a hodný, to postačí."
Vzpomněla si dnes také na tato slova a za- rděla se, neboť se za ně trochu styděla, ač jich neodvolávala.
Vypravovala dále o Zuzance: „V posledních chvílích neznala už nikoho. Na dítě — chlapečka — se podívala, ale neviděla ho. Stále jen se ptala, kolikátého je. Když jsme jí řekli, že devatenáctého, opakovala s hroznou úzkostí: .Devatenáctého. Devatenáctého.' Pak chtěla, abychom jí podali nějaký zápisník. .Podejte mi můj zápisník, mám to tam poznamenáno, červenou tužkou zatrženo. Nemohu si vzpomenout.' A zas: .Kolikátého je dnes ? Devatenáctého! Zítra dvacátého!' Teď teprve jakoby se byla rozpomněla, oddychla si a utišila se — Co tím asi, chudák, myslila?'' Milka přemítala, vzpomínala, ale nevěděla. Nikdo nevěděl a nevzpomněl.
Pavlíkovi doprovodili pak Milku a Marcela k přívozu. Pozvání do villy zdvořile odmítli. Zbývá jim jen malá chvíle do odjezdu, zdržet se nemohou, jsou už tak zvyklí svému pořádku ...
Postáli na břehu, dokud mladí lidé nezmizeli za pahorkem. Významnými pohledy je provázeli a myslili si při tom: „Mnoho' štěstí I Také jsme byli kdysi tak, mladí. Byla to krásná doba... ale teď je nám také dobře. Větší pohodlí —" Pak podal Pavlík rámě své ženě a vraceli se, nespěchajíce do vsi, aby povečeřeli v hostinci smažených rybiček a popili piva.
„Ráda bych věděla," mluvila Milka velmi vážně, když naposled ohlédla se za šťastnými, dobře vypadajícími manžely, „ráda bych věděla, je-li to- to jediné možné štěstí na světě... nebo je-li ještě jiné, pro nás, to jest pro mne — přijatelnější?"
Podíval se na ni překvapeně.
,,Vy se ptáte? Vy? Toť jako bych mladost svoji slyše] ve vaší otázce!"
„Nerozumíte mi. Jako vždycky. Nechci nic sentimentálně divokého, nechci známou píseň bez taktu, jak vy životu rozumíte, ne. Těším se však na život a hořím jako vy — a takoví vybouření, spokojení lidé — je jich všude tolik 1 — děsí mne. Vypadají tak přesvědčivě. Což, je-li v mé lásce k jinému životu, než je váš i jejich — jen bláhovost mládí a mají-li jen oni právo na všecky výhody života ?"
„Právo, co máte pořád s tím právem? K čertu s ním."
„To je tak. Vypozorovala jsem, že je jistá spravedlnost na světě. Každému z nás daří se tak, jak mu patří."
„Každý jest osudu svého strůjcem. Nikdo bez práce nejídá koláče. Člověče, přičiň se... Jaké ještě znáte průpovědi ?"
„Neznám průpovědí, znám jen svá pozorování."
„Proč zemřela Zuzanka?"
„Podařilo se jí, po čem toužila — a její šťastné manželství bylo jí asi obtížno. Přijala od něho jediný jeho krásný, cenný dar —" „Ach, tak."
Nikdy nepocítil Marcel živěji ohromnou vzdálenost mezi světem svým a Milčiným, mezi dobou svou a dobou novou, jako v této chvíli.
Od té chvíle už nikdy spolu o životě a o právech nemluvili. Mohli si být nejlepšími přáteli, ale nemohli si být nikdy blízcí. A trochu také druh druha přezírali.
Když blížili se k domku, zabělal se v zeleni a v slunci na cestě od zahrady holandský čepeček, batistové šaty, nahé ručky, jarý úsměv dětský.
Anda, dcerka Růženina. Oba zpozorovali teď, jaic vyrostla a jak je stále více Růženina. Nějaká lítost, nějaká starost dotkla se jich.
Proč zemřela Růžena ? Proč není tu s nimi a s dcerou svou?
„Nemohla pochopit divnou mou povídku," odpovídal si Marcel. „Věky o ní vypravují, sn;, teskní, je to zákon, je to život — ona vše Ito popřela a opustila pro jakési ubohé zásady, pro klamnou, ubohou pýchu svou! Líbila se jí věrnost! Nebyl to hřích ? Líbilo se jí plnit přísahy. Nebyl to hřích ? Ubohá ovečka. Ubohé dítě, zdědilo-li s krásou její i její lásky. Bude-li také jednou popírat, že všecko je dovoleno —" „Věděla, že není každému všecko dovoleno;" tak zněla odpověď Milčina. „Věděla, že smím všecko odkopnout, ale bolest že neodkopnu. A řekla si: jaké tedy štěstí, jaký život s takovou tíží na duši ?"
„Byla velice silná, ale co jí byla platna síla její, nedovedla-li žít?"
— Byla slaba, proto zemřela. Bála se ublížit, bála se potěšit. Neměla v moci bolest svou, - 2á5 — neměla v moci radost. Zmátl ji herec, jehož hry nedovedla prohlédnout. Ubohá sestra. Ubohá její láska. Jakoby život neměl tisíc možností.
Šťastný snad jen herec, který nepochopí do smrti, že úloha jeho dohrána?" —