I.
Silnice vinula se podél samotné řeky Jizery úzkým údolím, kjteré s jedné strany uzavíraly vysoké kopce, porostlé bukovým a jehličnatým lesem, s druhé strany pahorkatina s poli, na nichž většinou byly vysázeny brambory a oves; tu, a onde modral a zelenal se jetel nebo žloutnul ozimní nízký ječmen. Bylo dusné letní odpoledne a nad vysokými hřbety horskými na severu kupily se tmavošedé mraky. Bílá silnice se pojednou zatáčela skoro v pravém úhlu a vedla k železnému mostu nad řekou se klenoucímu. Řeka, jejíž břehy byly porostlé nízkým vrbovím, byla místy úzká a hluboká, místy se šířila a všude, kamkoliv oko dohlédlo, vyčnívaly z ní balvany, z nichž některé u břehu byly mechem pokryty.
U mostu zastavilo se několik lidí a z jich středu bylo slyšeti dětský pláč a káravý, ostrý hlas ženský.
Uprostřed hloučku lidí stál vychrtlý muž. Držel jednou rukou na zádech ranec, z něhož vyčouhaly dvě dětské peřinky, v druhé ruce měl sukovitou hůl. Oblečen byl v chatrnou plátěnou kazajku a 1* kalhoty „hamburačky"; byl bos a 11a hlavě měl starý slaměný klobouk, jehož okraj byl potrhaný. U něho krčili se k sobě, ustrašeně před sebe hledíce a plačíce asi desítiletý chlapec a dvě děvčátka, jedno sedmileté a druhé asi pětileté. Také děti byly bosy, nesly malé uzlíky v ruce a nejmenší kulhalo a mělo hubenou, opálenou nožičku hadříkem obvázánu, na němž bylo viděti stopy krve.
• Před mužem, jenž tu stál se schýlenou hlaVou, jako by ho byl někdo při zlém činu postihl, zastavila so starší venkovská žena s těžkou nůší na zádech a pronikavým hlasem jej plísnila: „Já vám dám, fuj, styďte se, bohaprázdný člověče I Posíláte děti napřed a chcete se utopit. Jděte raději pracovat, Bůh vám pomůže; v toho důvěřujte !" 1Muž se mnoho nehájil, jen vrtěl hlavou a tvrdil, že se utopit nechtěl.
„Cože?" vykřikla rozšafná žena opírajíc nůši o kamenný sloup zábradlí. „Ještě budete zapírat? Což pak jsem to neviděla z daleka?... Proč pak jste odhodil uzel, co? Proč jste říkal dětem, aby šly napřed tamhle do vsi, že se půjdete vykoupat?... Proč ? ... Proč pak jste to vaše nejmladší tak bláz novsky líbal, jako byste se s ním loučil ? ... A proč tuble ten váš chlapec křičel, až mohl psotník dostat: Tatínku, pro Boha vás prosím, nechoďte; vy se jdete utopit!... Proč ? ... Mluvte!"
Muž v plátěné kazajce při těchto slovech pohlížel pomp ně před sebe a svíraje křečovitě hůl v ruce, lěžoe oddychoval.
„Matko, neodsuzujte mne," pravil pak sípavým hlasem a zamodralé jelio rty chvěly se mu při každém slově. „Myslím, když pojdu, že to bude lépe pro mne a snad i pro moje děti. Co jsem už zkusil na světě, ani psu nepřej u. Dřel jsem od mládí jako kůň. A moje nebožka žena také. A když už jsme se mohli zachytit, tu mne z fabriky vyhnali a už půl leta nemohu najít práci."
Zatím žena sundala těžkou nůši se zad na zem a obracejíc se k lidem, kteří z blízkých polí a z nedaleké cihelny se sběhli, pokračovala ve svém kázání: - i „Nu, to je toho, že vás vyhnali a že nemůžete dostat práci. Nevídáno! To není ještě žádná příčina, abyste si bral život, který jste si nedal. Jsem také chudá, jsem vdova a mám pět dětí a ani jedno- ještě si krejcaru nevydělá. Ale nikdy mi taková špatná myšlénka nenapadla. Není-li pak to hrozná věc! Takový (zdravý a silný člověk chce si sáhnout na živtot. Fuj, to je hanba! Ale takový je dnes ten zkažený svět. Když dnes někomu něco přeletí přes „Ne. matko," trhavě odpovídal vzlykaje a třesa se na celém tele; „mně už 11a tom světě není pomoci. Všecko bylo u nás tak hezké jako v ráji. Když' jsem přišel večer z fabriky domů, moje Baruška. čekala na mne s dětmi a všechny byly vždy tak Cistě ustrojeny. Ale před vánocemi jsem dostal z nenadání výpověd, poněvadž prý práce ochabla. Bydleli jsme v domku patřícím k fabrice a měli jsme se do čtrnácti dnů vystěhovat. Moje žena byla zrovna po malém a polehávala ještě. A sněhu bylo všude nad kolena a samé závěje. Nechtěl jsem ji první dni postrašit a hledal jsem potají ve vsi obydlí, kam bychom se mohli zatím přestěhovat. Ale sousedky jí za tepla všecko pověděly a moje Baruška se z toho rozstonala. Pro Krista Pána," vzkřikl ubožák a zaskřípal bolestí zuby, „na to si nesmím vzpomenout, co se tehdá s námi dělo. Doktor musil přijít. Šel jsem prosit pana direktora, ale ten mne odbyl: „Proč jste dal děti do české školyI" Řekl jsem mu: „Vždyť mi to nikdo nezakázal." A ředitel odpověděl: „Což pak jste tak hloupý, že jste nevěděl, že pánům to nebude vhod?" Slíbil jsem mu svatě k vůli Barušce, že je vezmu z české školy a dám do německé; ale tím jsem ho neobměkčil. Že prý výpověd neodvolá a že se musím vystěhovat. A tu mine pojal vztakl a já řval v kanceláři jako divoký. Chytil se mne takový fantas, že jsem jim tam vyhrožoval. Zavolali na mne četníka. Než však přišel, já již odešel. Ale z bytu mne a nemocnou Rarušku a děti hned odpoledne vyházeli. A pak u nás nastaly hrůzy. Ženu jsem po několika nedělích pochoval a to malé dítě šlo brzo za ní. Cekal jsem pořád ještě na práci. Kam s těmi dětmi ? Škemral jsem v sousední fabrice, jako pes jsem se ponižoval; aie všecko nadarmo. A ted už měsíc se toulám po světě a ne a ne dostat práci. Snad mi udělali nějaké znamení do pracovní knížky, protože mne nikde nechtějí. Od včírka rána jdeme z Liberce, nejedli jsme a spali jsme v lese. A to myslíte, že není k zoufání?"
Muž při slovech těch, kterými ulevoval zoufalému bolu svému, vzlykal a rukou zxiřivě máchal a trhal balenu na vyhublých, osmahlých prsou. Děti tiše plakaly s ním a v zástupu, který se kolem nich shlukl, byli všickni do duše otřeseni smutným jeho příběhem.
Zena, která dříve nešťastníka kárala, mlčky ted' odhrnula plachetku s hůše, Vyndala z ní půl bochníku chleba a rozdávala dětem krajíce.
V tom bylo slyšeli rachot kočáru blížícího se proti zástupu. Seděli v něm pán a paní. Byl to továrník Jaroslav Hodek a jeho choť Julie, kteří se právě vraceili z návštěvy v městě. Spatřivše hlouček lidí dali zastavit a vyptávali se, co se přihodilo.
Rozšafná stará žena s nůší několika slovy jadrné jim vše pověděla.
Paní továrníkové, která sama očekávala blízké mateřské radosti, vyhrkly slzy z krásných temných očí jejích, když zaslechla, co se ženě ubohého dělníka stalo, S vřelou účastí pohlížela na dítky, které s krajíci chleba 'V ruce stály u kočáru a udiveně na krásnou paní pohlížely.
Zatím shlukovala se pořád více mračna ze severu se blížící; vysoko nad kopci zašlehl blesk a, po několika vteřinách ozvalo se rachocení hromu dálkou tlumené.
Továrník Hodek, který také soucitně naslouchal vypravování a bezděčně sáhal po tobolce, při zablesknutí pohledl nyní na oblohu a pak se obrátil se starostlivým výrazem ve tváři ke své choti.
„Přijde bouřka," pravil, „musíme si popili t, abychom se dostali domů, než se to strhne nad námi."
„Jaroslave," pravila cliof jeho a lehce se dotkla rukou svou lokte jeho, „nemůžeme zde ty ubožáky nechat; prosím tě, ujmi se jich."
,,Af zajdou tamhle na nocleh do vesnice," prohodil továrník vyndavaje z tobolky peníze.
V tom se znova zablesklo a továrník pohledl opět starostlivě na ženu svou, která však nedbajíc hrozící bouře, dívala se na dělníkovy děti a zvláště na nejmladší, malou, černookou Lidunku, která, ač byla uplakána a ušpiněna, měla tvářinku něžnou jako andílek.
„Jaroslave," zašeptala Julie rozechvěně, „prosím tě, ujmi se jich a vezmi je s sebou."
„Co tě to napadá?" namítl továrník. „Kam bychom je dali?"
„Udělej ten milosrdný skutek k vůli našemu budoucímu dítěti," žadonila Julie. „Podívej se, pro liňh, to nejmenší dítě má zakrvácenou nožičku."
A při tom pohlédla Julie na svého manžela tak prosebně svýma očima, že nebylo možno, aby jí tuto žádost odepřel.
„Ale kam je dáme?" opakoval shovívavě.
„Děti do kočáru a ten muž a£ si sedne ke kočímu," rozhodovala ona.
Nemohlo se dlouho otáleti. Bez okolků posazeny děti do kočáru a otec jich zaujal místo své na kozlíku vedle užaslého starého kočího Martina, kterému nechtělo jiti na rozum, jak jen milostpaní mohla se tak dáti unésti svými lidumilnými city, že si ty otrhánky posadila na damaškový povlak v kočáře.
„No, tak vidíte," zvolala na dělníka venkovská žena, které zatím kdosi ze zástupu pomohl nůši na záda. „Když je nouze nejvyšší, bývá pomoc Boží nejbližší. A pak jste se chtěl utopit, člověče I" Kočár se již hnul a koně se dali do trysku. Starý Martin teprve když jich běh do vršku uvolnil, zamžoural očima na svého souseda a zavrtěl zase šedivou hlavou, jakoby pořád ještě nemohl pochopiti, jak se to vše stalo.
Na štěstí nehnala se bouře tentokráte prudce do kraje, nýbrž zvolna od Krkonoš se posouvala na Jizerské hory, jakoby černými, obrovskými rameny dříve chtěla obemknouti celý obzor.
Kočár míjel rychle dědiny, které po obou stranách silnice v údolích se rozkládaly, nebo po výšinách jak přední strážce vybíhaly. Silnice zde se vinoucí oddělovala české a německé obce od sebe a tvořila jaksi národnostní hranice. Skoro z každé té německé obce vyčníval vysoko do vzduchu tovární komín a na staveních bylo viděti hromosvod za hromosvodem. Německé obce byly proti častým bouřím v horách lépe opatřeny než české.
Kočár blížil se k velké tkalcovské a přáde lni továrně v Zálubí, která zaměstnávala několik set — to — lidí a náležela Prnšákovi, jenž pohodlně v Berlíně utrácel zisk z továren svých, které mu dědictvím po sfrýci^ připadly a o kleré se jakživ nestaral.
Za továrnou zvedala se vysoká stráň mlázíín porostlá a pod ní stálo na menším zeleném návrší obydlí ředitelovo ve slohu vlašských letohrádků se sloupovou verandou obrácenou k silnici. Ve verandě seděli za tohoto večera pokuřujíce a popíjejíce dva mužové, ředitel Rohrer a jeho host Artur šlechtic Munkwitz, zástupce 'akciové společnosti, která se právě v Berlíně utvořila a jež si obrala za účel v severních Čechách zakládali průmyslové podniky anebo již trvající továrny zakupovati a rozšiřovali.
Oba mužové lišili se značně od sebe svým zevnějškem. Ředitel Rohrer, muž padesátiletý, byl menší, silné, složité postavy, měl světlý plnovous a řídké již plavé vlasy. Oči jeho byly šedé a ostré a kolem1 rtů měl tvrdý rys, který svědčil o tom, že jest povahy rázné, bezohledné a neoblomné. Býval sám majitelem továrny, ale příliš odvážně se hnal za bludičkou štěstěny, a sklesl brzo pochroumán s oblak svých snů k tvrdé zemi. Přijal pak vděčně místo správce továrny a od té doby měl při svém konání na zřeteli jedinou věc, aby každého roku zvyšoval výtěžek podniku svěřeného jeho rukám a tím zároveň svůj podíl na čistém zisku. Jeho host byl štíhlý, mladší muž, smědé pleti a tmavých očí, měl černé kníry a na hlavě dosti velkou lysinu. V celém jeho vystupování jevil se nervosní neklid. Stále si něčím pohrával a to nevědomky, brzo skřipcem nebo sklenicí či zase krabicí na doutníky, ,inebo se shýba,], aby pohladil velkou bílou dogu s jemnou srstí, která u jeho nohou ležela.
Ředitel Rohrer podával právě hostu svému jakýsi výklad, když zahrče! povoz továrníka Hodka. Doga pozvedla hezkou hlavu svou a náhle se vzpřímivši vrhla se k zábradlí verandy a položila na ně přední tlápy zvědavě se dívajíc na silnici.
Prudkým pohybem jejím byli oba mužové vyrušeni z rozhovoru svého.
Munkwitz rychle si nasadil zlatý skřipec, aby lépe viděl, a několik vteřin oba mužové mlčky pohlíželi na povoz, jenž tryskem uháněl kolem továrny.
„Kdo jest to ?" tázal se Munkwitz stíraje malíčkem p;ope|l s doutníku do škeble na stol« ležící.
„Továrník z blízkého Újezda, Hodek, se svou ženou; tuším, že jsem vám již o něm vypravoval."
„A jaká podivná společnost jede s nimi?" ptal Munkwitz dále.
,,Hm, někde tu žebrotu sebrali a vezou si ji u vítězoslávě domů," usmál se ředitel pohrdlivě.
„To je jen v Čechách možno," mínil Munkwitz odhazuje vyhaslý kus doutníku ven na trávník.
„Je to nesmyslná romantika," souhlasil Rohrer a mávnuv rukou na jih, kde se rozkládají české kraje, doložil: „Ti tam nikdy nepochopí, že jsou určité hranice mezi lidmi, kteří jsou stvořeni k poroučení, a mezi ostatními, jichž úkolem jest, aby robotili."
Munkwitz zapaloval si nový doutník, co ředitel zazvonil na služebnou, aby přinesla čerstvého piva.
„A jaké majetkové poměry má tento továrník?" tázal se po chvíli Munkwitz vyndávaje z náprsní kapsy malý ozdobný zápisník, ve kterém několik listů převracel.
„Myslím, že nejsou valné," odtušil ilohrer. „Jen se lak protlouká. Nestačí konkurenci. Byl nucen před dvěma lety opatřiti si nové čisticí stroje a tuším, že je za ně dosud dlužen. A pak nejsou za dnešního času u nás pracovní síly zrovna laciné, poněvadž brusičství skla mnoho sil zaměstnává a nám od- luzuje. Před deseti lety dostal jste ještě dělníka za šedesát, sedmdesát krejcarů denně nebo za pět krejcarů za hodinu práce v akordu; ale teď abyste je hledají s ¡lucernou. Dnes žádají skoro dvakráte tolik."
„Ale jsou to ještě pro vás výhodnější poměry mzdové než v Německu," namítl agent.
„Zajisté, ale tam se od jakživa lépe platilo," opáčil ředitel. „Nesmíme zdejší poměry srovnávati s tamějšími. Ostatně ten prožluklý Hodek nám také zde kazí ceny. Když jsem mu jednou navrhl, aby mzdu dělnictvu svému nezvyšoval bez dohody se mnou a jinými, odpověděl mi odmítavě, že se existenční minimum nesmí lidem odpírat. To jest přece směšný názor! Co jest existenční minimum ve velkovýrobě? Nesmyslem! Bude-li tak pokračovat, musí svou boudu zavřít nebo mu ji dají na buben."
„Seznal jsem již," prohodil Munkwitz, „že Cechové, o nichž se říká, že mají tvrdé lebky, jsou vlastně měkký, povolný a citům přístupný lid. Mají v žilách svých ještě příliš mnoho slovanské krve."
„Ano, a to má, pane von Munkwitz, pro nás neocenitelnou výhodu v boji proti nim," usmál se potměšile ředitel.
„Není u nich pozorovati oné útočné ráznosti a síly, která bezohledně směřuje k cíli a jnko vichřice přemáhá všecky překážky," mínil dále Munkwil/..
„Jest viděti, že rychle a správně poměry posuzujete," přisvědčoval ochotně Rolirer.
„Dokud jsem žil v Berlíně a znal Cechy jen dle vašich novin," pokračoval Munkwitz, „představoval jsem si je zcela jinak. Jak jsem nyní poměry seznal, soudím, že stačí jediná veliká rána, aby byli na hromadě."
„Ano, jediná veliká rána," opakoval Rohrer s důrazem a oba pohlédli na sebe jako mužové, kteří si dobře rozumějí. „Ale než ta veliká rána přijde, dají nám Češi přece jen ještě kus práce."
Nastala chvíle mlčení, za které Munkwitz opět hladil jemnou srst dogy, která opřela hlavu o jeho koleno. < „Kdyby na příklad újezdský továrník si dobře stál," dokládal ředitel, „byl by pro nás nebezpečným soupeřem, poněvadž továrna jeho jest zde jaksi na přední stráži českého průmyslu. Chceme-li ovlád- nouti zdejší krajinu až dolů k Jizeře, chceme-li míti lid laciný, ceny ustanovovati, slovem zde poroučeti neobmezeně, musíme se především zmocniti Újezda. V boji o tuto posici se spojují všecky naše zájmy politické, národní a průmyslové."
„A my Újezda dobudeme," chvástal se Munkwitz. * Zatím kočár již dávno zmizel ve večerním soumraku. Stmívalo se již, když míjel poslední háj při silnici před Újezdem. A bouře s blýskáním a rachotem hromu hnala se v patách za ním.
Před samou vesnicí stál u příkopu mladý štíhlý muž s puškou přes rameno přehozenou. Smekaje hluboko klobouk pozdravoval manžely Hodkovy.
„Ah, pan Kramola," zvolala živě Julie, co kočí Martin koně zastavoval.
„Kam tak pozdě, Jiříku?" zvolal Hodek.
„Jen tak do lesa na procházku," usmál se mladý muž.
„Co nevidět přikvačí bouře, pojď raději na chvíli k nám," zval jej továrník.
„Děkuji," odvětil Kramola, „mám bouři rád. Když v lese se rozpoutá vichr a bouře, jest mi nejvesek-ji. Hodí se to snad nejlépe k mojí duševní náladě.. . A pak milostivá paní bude unavena."
„Přijďte tedy zítra se podívat na naše malé ehrá- něnce," zvala Julie Kramolu kynouc rukou na dítky v kočáre jedoucí.
„Přijdu," pravil Kramola smekaje opět na rozloučenou.
Žhavý blesk sjel v té chvíli s oblohy a zaduněla strašlivá rána hromu.
Polekaní koně se nedali již zdrže ti a v divokém cvalu pádili k domovu.
Po několika minutách vjížděl již za úplné trny kočár do širokých vrat na veliké nádvoří tovární, na němž po straně k silnici stála velká bílá budova tovární a na druhé straně obytné stavení s rozsáhlou zahradou.
Dělník seskočil nyní rychle s kozlíku, aby pomohl dětem s kočáru. Vrátný starý Šorejs, jenž před továrnou čekal na příjezd svýcli pánů a nyní přispěchal k vozu, stanul jako přimražený, když spatřil, s kým továrník a jeho choť přijeli. Pes jeho poskakoval kolem kočáru a nepřátelsky vrčel na děti.
V tom však již padaly veliké krůpěje deště s černých mračen a v nejbližší chvíli rozpoutala se nad Újezdem prudká bouře s lijákem. Julie mohla již jen stručně přikázati starému vrátnému a jeho ženě, aby se o dělníka a jeho děti náležitě postarali, a již ji manžel její něžnou mocí odváděl.
Továrník pak sám sešel se schodů a vyptal se dělníka, kdo jest a jakou práci může dělati. Jmenoval se Antonín Cásek, byl topičem a rozuměl strojům. To se továrníkovi zrovna hodilo, poněvadž starý topič Hnyk pořád postonával. Čásek byl tedy přijat, aby Hnykovi byl k ruce, a měl bydleti s dětmi v továrně. 1 Sorejsova žena, jíž všecky děli v útlém věku pomřely, ujala se ihned dělí Čáskových, umyla je, vyhrabala pro ně ze starého prádelníku nějaké košile, dala jim najíst a pak je uložila do peřin.
Bouře nad Újezdem neměla tentokráte dlouhého trvání a po půl hodině odtáhla jinam; ale ještě dlouho do noci bylo slyšeti vzdálené její dunění.
Po večeři sešla paní Julie dolů podívat se 11a své chráněnce.
„Nuže, jste spokojen u nás?" tázala se vlídně se usmívajíc Čáska, který také již byl umyt a čistě oblečen.
„Jsem-li spokojen, milostpaní?" zvolal muž a hned měl oči plny slzí a rval se za kazajku na prsoii.
„Nevím, jak bych to řekl. co tady v srdci cítím . . ." pravil v hlubokém pohnuli.
A pojednou dal se Čásek do křečovitého vzlykotu a padnuv 11a kolena zvolal: „Milostpaní, při památce mojí Barušky vám přísahám, že bych se na místě dal zabit pro vás a pro pana fabrikanta."
„Nu, vstaňte," domlouvala mu cliot továrníkova, ..jsem tomu ráda, že se vám u nás líbí. Jste dobrý člověkl a zůstanete u nás."
„Ó, kdyby se toho byla moje Baruška dočkala," vzlykal Čásek znova.
Julie pohlížela chvíli na lůžko, na němž děti spaly, pohladila je na hlavě a odcházela.
Byla sama výjevem tím mocně vzrušena.
Když stoupala po schodech, nemohla se zdržeti slzí.
„Ubozí lidé!" šeptala lítostivě.
„Nuže, co dělají tvoji chráněnci, Julčo?" tázal se jí vesele manžel její.
„Spíl" usmála se a hned vážně doložila: „Věř mi, Jarouši, není to v pořádku s dnešní lidskou společností a její řády nejsou dobré a zdravé, dokud jediné dítě musí bez své viny trpěti hlad a strádati, jako tito ubožáci trpěli."
„Ty's anděl, Julčo," pravil manžel její něžně a.
objav ji lehounce ji přitiskl k sobě a políbil.
* Pozdě v noci ubíral se kolem továrny Kramola vraceje se ze své lesní procházky. Po obloze pro- haněly se pořád ještě divé mraky. Továrna hýla ponořena ve tmu a toliko u vrátného blikalo světlo, které tam pravidelně celou noc hořelo.
„Ona již spí," zašeptal roztouženě Kramola pohlížeje do oken v prvním poschodí. „Šťastný, přešťastný Hodku!" si opětoval s povzdechem.
Pohlížeje do tmavých oken živě si představoval první své setkání se s chotí továrníkovou před sedmi lety, když vrátil se jako mladý právník z Prahy k otci svému. Bylo to také v létě, když Hodek poprvé jej uvedl do zahradní besídky. Paní Julie byla oděna v lehounkých fialových šatech, měla na rukávech úzké proužky muselínové, jimiž prosvítala její bílá pleť. Měla pravidelné rysy, jemný rovný nos, rozkošnou bradu. A tmavé oči a tmavé kaštanové vlasy. Úsměv její byl tak zduševnělý, ušlechtilý, cituplný. Ale vše to překonával její hlas. Neslyšel ještě nikdy takového něžného, melodického hlasu, který vnikal každým slovem hluboko do srdce ...
Již toho dne cítil, že jest do ní zamilován. Ona to byla, která jej zdržovala, že nemohl se na delší dobu rozloučiti se svým rodným krajem a že nemohl dostudovati. Byloť jeho největším blahem nenápadně pozorovati její krásu sledovati její kroky, naslouchati jejímu hlasu, pozorovati její stín.
Blouznil a snil jen o ní.
A nikdy neprozradil jediným slovem city své nikomu na světě a jí nejméně. Mluvě s ní byl ostražitý, nutil se k chladnosti, lekal se každého slova, které by byla mohla považovati za smělé; ve společnosti, nebyla-ii přítomna, býval výsměšný, hrál si na satyrika, překvapoval svými sarkasmy a LIBUŠE: Otrokář. 2 tvářil se, jakoby mu byly všecky ženy na světě lho stejný.
A nyní stál ponořen v myšlénky půl hodiny před tovární budovou; a přemýšlel o Julii.
Konečně se vzpamatoval.
„Jsem to přece jen směšný patron 1" pravil polo- hlasitě sám k sobě.
„Na světě je stejně hezkých žen na tisíce...
„A neodmítla by tě snad ani jediná, kdybys se o ni vážně ucházel...
„A pak je Julie ženou jiného, ženou tvého přítele!...
„A bude za krátko matkou !..."
Kramola dal se náhle sám sobě do hlasitého, zlostného smíchu.
Pes na dvoře továrním byv tím upozorněn, že kdosi stojí před vraty, dal se do štěkotu a za ním rozštěkali se všichni psi ve vsi.
Kramola nyní zvolna odcházel a zabočil na cestu, která přes vysoký kopec vedla vzhůru do Malé Paseky, kdež žil na statku, jejž zdědil po svém otci.
II.
Uplynulo několik dní. Topič Čásek cítil se šťastným ve svém novém zaměstnání. Po tolikerém utrpení, jež prožil za posledních měsíců, za kterých se pokládal již za ztracena, zasvitlo mu slunce lep ších dnů. Bylo o něj postaráno i o děti jeho, na které na přání choli továrníkovy vedla dozor žena vrátného Šorejsa.
Julie přicházela každého rána podíval se na dílky, aby se přesvědčila, nezapomíná-li se na ně. Ale nemusila míti o to starost; nebol Sorejsová zacházela s nimi lak vlídně, jako by byly její vlastní. Čáskovy děti nebyl by teď nikdo poznal; byly oblečeny v slušné šatičky, oči jim zářily a tváře jim kypěly zdravím.
A kdo by byl pohleděl do tváře Čáskovy, byl by zpozoroval také velkou proměnu. Vesele a ochotně konal práci svou; starý Hnyk mohl si nyní již do- přávati většího oddechu. Jen někdy se Čásek zamyslil a tu si zavzdychal a potaji si i zaplakal šeptaje: „Ach, moje Baruško, proč jsi se toho nedočkala 1" Jednoho rána však Julie nesešla do domku vrátného. Nebylo jí od noci volno. Manžel, jejž tlumené její vzdechy probudily, seběhl za ranního šeru na nádvoří a poslal kočího do města. Později vypravil vrátného pro lékaře.
Když ráno o šesté hodině dělníci a dělnice přicházeli do práce, věděla již celá vesnice, že choti továrníkově nastala těžká chvíle, na kterou se manželé po leta těšili a které se nyní obávali.
Kočár přijel z města se starší paní v celém okolí dobře známou. Dostavil se také lékař dr. Mikš, který se ihned odebral do ložnice paní Julie.
Za dopoledne 'přišel do továrny též Kramola. Nevěděl ještě o ničem, ale promluviv s továrníkem, který byl velmi rozechvěn, několik slov, ihned zase odešel. Vrhl jen úzkostlivý pohled do oken obydlí továrníkova. Na to zabočil do lesa. A pojednou poznával, že sám jest také znepokojen a rozčilen a 2* v mozku jeho tkvěla jediná myšlénka, kterou kdesi četl: „Ženy umírají často hrdinnější smrtí než mužové; umírají obdařujíce svět novou lidskou bytostí."
Toho dne šla práce dělníkům špatně od rukou. Všecko dělnictvo zbožňovalo paní Julii pro její vlídnost a lidumilnost a trnulo strachem o ni. Také ve vsi projevována jí největší účast. Každé chvíle vybíhaly ženy k továrně, tvořily na návsi hloučky a živě mezi sebou rokovaly. Za zlé znamení bylo vykládáno, že doktor Mikš přišed do továrny již odtud neodešel. Z toho se soudilo, že stav choti továrníkovy jest vážný a každý chudinku litoval.
Kdykoliv vyšla některá ze služek na nádvoří, již spěchaly ženy k ní a vyptávaly se jí, jak se rodičce daří.
Také Čásek byl nesmírně rozechvěn, nemohl v poledne obědvati a spatřiv děti své nařizoval jim: „Modlete se za milostpaní, je těžce nemocna, aby jí Bůh pomohl."
A děti, jimž nemoc matku vzala, sepjaly ruce a zděšeně na sebe hledíce modlily se vroucně, jak je nebožka matka naučila, modlitbu za modlitbou.
Zatím továrník meškal většinou v pokoji sousedícím s ložnicí a oddával se trapným myšlénkám. Doktor Mikš se netajil, že jest to případ těžký, poněvadž bolesti přicházely a odcházely bezvýsledně a Julie byla jimi pořád více seslabována. Ač byla srdnata, přece nemohla ubohá se tak překonati, aby chvílemi hlasitě nenaříkala. Manželu jejímu bylo při každém jejím zasténání, jakoby mu někdo vrazil dýku do srdce. Spěchal pak vždy do ložnice, líbal a hladil ji a domlouval jí. Brala jej za ruku, tiskla mu ji a při tom její tmavé oči měly výraz tak neskonale smutný! a bolestný. Továrník vždy pak zase vracel se, aby nepřekážel, do sousedního pokoje a zde klesnuv na křeslo pokryl si tvář rukama.
Uplynulo tak celé dopoledne a část odpoledne.
Potom bylo slyšeti výkřiky bolestné ven až na nádvoří.
Stroje se zastavily rázem, jakoby samy naslouchaly. Nebylo možno pracovat, poněvadž se všeho dělnictva zmocnilo veliké vzrušení. Mužové šeptali mezi isebou a ženy se modlily.
Zraky všech byly upřeny na protější okna, ve; kterých však bílé záclony byly spuštěny.
Konečně vyběhla ven služka Anička s tváří až po šíji zarudloui a oznamovala: zajíkajíc se rozčilením: „Narodila se nám dceruška; zaplať pán Bůh, že je tomu konec."
To bylo slovo úlevy pro všecky a všem bylo, jakoby jim spadla tíha s prsou. Tváře všech se vyjasnily.
„A jak se vede milostpaní?" doléháno na služku se všech stran.
„Pan doktor řekl, že již není nebezpečí," odpovídala tázaná.
„Dejž to Bůh!" přisvědčovali někteří a zvolna vraceli se zase všichni k práci.
Stroje byly po chvíli zase v pohybu a zase svištěly, hvízdaly a lomozily.
Za nedlouho objevil se také továrník Hodek v továrně. Ač se přemáhal, bylo na něm viděti, že přestál právě veliké duševní napjetí a trýzeň, která trvavši několik hodin vyčerpala i tělesné síly jeho.
Dělníci vyslali k němu ihned nejstaršího ze svého středu, mistra Chlomínka, aby mu vyslovil srdečné blahopřání jmenem všech a aby od všeho dělnic tva milostpaní pozdravil.
„Děkuji vám, přátelé," pravil továrník, „za vaše upřímné city. Dnes již nechte práce a jděte domů. To se rozumí, že se také akordníkům budou počítati plné hodiny, dokládal obraceje se k starému účetnímu Božkovi.
Na dvoře továrním objevil se také Kramola s usměvavou tváří. Dověděl se již vše ve vsi, kdež se rychlostí blesku zpráva o narození dcerušky v rodině továrníkově rozšířila.
Kramola blahopřál továrníkovi.
„Ah, to's ty, Jiříku!" zvolal Hodek, potřásaje mu srdečně rukou. „Jsem šťasten, že je vše u konce. Byl to těžký případ. Ubohá Julie, co zkusila I Sám dr. Mikš chvílemi kroutil vážně hlavou; ale nyní je vše šťastně skončeno."
„Bohudíky," oddechl si Kramola, který sám byl rozechvěn.
> * Jaroslav Hodek byl rodákem újezdským. Pocházel ze staré tkalcovské rodiny, která již z dob, kdy tkalcovina se joště dobře vyplácela, těšila se zámožnosti. Otec jeho zřídil si v obci malou přá- delnu, kterou pozvolna rozšiřoval. Starý Hodek, přísný, ale dobrý otec, přál si, aby jediný jeho syn převzal po něm továrnu a aby ji zvelebil. Proto záhy staral se o to, aby Jaroslavu dostalo se důkladného vzdělání, zejmena odborného. Nejprve jej poslal na školy reálné a pak na učiliště průmyslové. Ponechal si jej pak doma asi dvě léta v tuhé a přísné tovární praxi, načež jej poslal do Francie a Belgie, aby tam poznal nejmodernější pokroky v přádel- nictví. V Lutychu to bylo, kde dvacetašestiletého Hodka stihl matčin telegram, aby se vrátil, že otec jeho byv náhle raněn mrtvicí zemřel. Jaroslav spěchal dnem. a nocí zpět, aby se dostavil' v čas k pohřbu svého otce. Na to ujal se sám správy továrny, která v době té majíc zastaralé stroje vedla pořád těžší boj s cizí soutěží. S velikou chutí dal se ihned do práce a svou pílí, přesností a odbornou znalostí, kterou ve světě nabyl, domohl se po několika letech pěkných výsledků.
Při tom jako upřímný syn vlasti své účastnil se horlivě ruchu národního a založil v Újezdě sokolskou jednotu, které nákladem svým dal vystavěti útulnou tělocvičnu. První výlet újezdského Sokola byl podniknut do Liberce k výroční slavnosti založení tamější české besedy. Když újezdští Sokolové přijeli na liberecké nádraží s praporem, uvítali je tamější Němci nepřátelskými projevy. Městský policejní úřadník zakázal jim povolený průvod s praporem po městě za ohlušujícího řehotu zjednané roty výtržníků.
A tu se protlačila k Jaroslavovi, jenž byl náčelníkem Sokolů, krásná, mladá dívka a se zarumě- něnou tváří a zářícím zrakem žádala, aby směla na žerď praporu připevniti kytici. Kytice vlastenecké dívky neobyčejně rozjařila a povznesla mysli újezdských Sokolů a byla přijata provoláním: Nazdar! Vyzdobení praporu působilo na všecky tak mile jako nejkrásnější vyznamenání. Spílání libereckých výtržníků nemohlo již ani za mák zkaliti jich náladu.
Toto setkání s vlasteneckou dívkou mělo na další život mladého továrníka rozhodující vliv. Neměl stání, dokud nezvěděl, kdo neznámá dívka jest. Z české společnosti na nádraží se dostavivší neznal ji nikdo. Hodek dověděl se to teprve z libereckých listů, které přinesly o dívce a její ověnčení sokolského praporu několik jizlivých poznámek.
Dívka měla neobyčejné osudy životní. Narodila sa v obci u Turnova, kdež její otec měl mlynářskou živnost. Matka její, jež byla dobrá a něžná k dětem svým, záhy jí umřela. Tehda zmocnila se celého okolí vystěhovalecká horečka. Také otec dívčinky, které tehda šlo na osmý rok, byl uchvácen touhou po Americe. Prodal mlýn po otcích zděděný prvnímu židovi, který se namanul, a chystal se k cestě za moře, kdež doufal najiti lepšího štěstí než měl doma. Měl dva synky, kteří již byli výrostkové; ty chtěl vžiti s sebou, ale malá Julínka byla by mu bývala na překážku. Dal ji tedy na vychování sestře své provdané v Liberci, která netněla dítek. Strýc Nagl- šmíd, bývalý desátník s dvěma kapitulacemi, jenž nyní zastával službu úřadního poslíčka, byl kovaný iNěrneíc a nebyl na děti zvyklý; ale několik stovek, které otec Julinčin mu odevzdal na vychování dítěte, dovedlo jej uchlácholiti. Starý voják, maje nyní peníze, popřával si přes míru, karbanil, opíjel se a chodil pozdé v noci domů. Julinka byla často v noci vyděšena ze spánku hádkou, když se strýc vracel z hospody a teta mu příliš živě četla levity. Když však peníze byly do posledního groše promrhány, stala se Julinka strýci protivnou a obtížnou, vyčítal jí každé sousto a častěji bez příčiny krutě ji týral, přišla-li mu do cesty, když byl ve špatné mířei. Dítě v útlé mysli své nemohlo pochopiti, proč strýc jest na ni tak zlý. Sedávala skrčena v koutku svém a inedutajíc přemýšlela o tom, jak blaze jí bylo doma, dokud měla svou maminku, která byla k dětem i k manželu svému plna dobroty a lásky. Ale potom přišla ta zlá nemoc, která několik měsíců trvala. Maminka brávala malou Julinku k sobě na lože, líbala jí tvářinky a hladila jí vlásky a stále jen říkala: ,,A.ch, dítě, zlaté dítě, nerada umru jen k vůli tobě, že tebe tady zanechat musím." A potom jednoho dne viděla Julinka maminka, v rakvi a kolem ní bylo plno velkých svic, kněz se u ní modlil a pak spustili rakev s ní do hlubokého hrobu ...
,,0, proč nejsou všichni lidé tak hodní, jako byla maminka?" šeptalo si dítě a přemýšlelo o tom, co by mělo udělati, aby strýce si naklonilo.
A jednoho dne zmizela dívenka z obydlí svých pěstounů. Tehda chodilo se procesím z Liberce do dalekého poutního místa, do Vambeřic. Julinka slýchala již doma ve škole od katechety, že vambeřická Panna Maria dělá zázraky a že dobrým lidem všecka jich přání splňuje. Chtěla si tedy vymodliti na matce Boží, aby pěstouni její s ní lépe zacházeli a aby ji aspoň trochu rádi měli. Myslila, že Vambeřice jsou někde v sousedství a že do večera se najisto zase domů dostane. Za procesím jela v kočáře bohatá vdova paní Šindelářová, která za nedávné těžké nemoci své učinila slib, uzdraví-li se, že vykoná pouť do Vambeřic a že obětuje tam na oltář Mariánskou sošku z ryzího stříbra. Procesí kráčelo zvolna za zpěvu, takže mu dívčinka teprve desítiletá stačila; ale když přicházel večer a nebyli ještě u cíle cesty své, zmocňoval se Julinky strach. Vplí- žila se s poutnicemi kamsi do hospody a tam se skrčila do koutka všecka uděšena a umořena a seděla tam do rána. Modlila se majíc ruce sepjaty a myslila si jen: „O, maminko v nebíčku a tatínku tam daleko za mořem, kdybyste věděli, jak se vaší Julince zle vede I" Druhého dne časně z rána šlo procesí dále. Dívčinka nejedla a nepila a klopýtala za ostatními jako zmámená. Konečně si lidé povšimli, že nenáleží v průvodu nikomu a když jim pověděla, proč se na pouť vydala, slitovala se nad ní paní Šindelářová a vzala ji k sobě do kočáru. Ale dítě mělo oči podivně zářící, a z útlých prsíček jeho vanul horký dech a večer počalo chvílemi nesouvisle mluviti a blouzniti a chtělo jen piti. Bylo třeba dopraviti Julínku na cestě do nejbližší nemocnice, kdež seznali, že onemocněla tyfem. Na zpáteční cestě z Vambeřic zastavila se paní Šindelářová v kanceláři nemocnice. Tam jí bylo sděleno, že dítě ještě z nebezpečí ne- vyvázlo a že to potrvá tři neděle, než bude moci lůžko opustiti. Paní Šindelářová považovala to jako pokyn nebes, aby se ujala hezounkého a nešťastného dítěte. Snadno si vymohla na jejím strýci NagJ- šmídovi svolení, že se dítěte vzdá, zvláště když slí- bila, že nebude nucen, aby vrátil peníze, které doslal na její vychování.
Pro Julinku nastal nyní nový, krásnější život. Bo hatá bezdětná vdova chovala se k ní jako k vlastní dceři a poskytla jí nejpečlivějšího vzdělání.
Paní Šindelářová byla rodilá Češka z Prahy jako její muž, který výhodným prodejem uhelných dolů u Teplic cizozemské společnosti získal velké jmění a ¡zakoupil si dva domy v Liberci a velkostatek u Karlových Varů. Ač sama dříve raději česky než německy mluvila, působil vliv liberecké honoroce na ni tak, že původ svůj zapírala a za Němkyni se vydávala. Jen modli ti se po německu nemohla a modlitební kniha německá byla jí tak cizí, že nikdy jí zvyknouti nemohla.
V domácnosti paní Šindelářové však nebylo jinak mluveno než německy, zvláště když i Julinka se jazyku tomu přiučila.
Mladá dívka po dlouhá léta viděla u své pě- stounky jen pohrdání českým lidem, slyšela jen opovržlivá slova o českém národu; neboť do domácnosti její pěstounky docházely paničky, které neopomíjely žádné příležitosti, aby se neotíraly o národnost českou. A tím bezděky v mysli dívčině probouzel se soucit s lidem,i z jehož krve pocházela. A když kdesi v strýcově knihovně našla zastrčené básně Jablonského, Erbenovu kytici a jeho sbírku Národních písni a říkadel, stal se s ní úplný převrat. Neuvědomělé city její vzplály v náruživou lásku pro ten potlačený a ode všech nenáviděný národ český a pro jeho krásný jazyk. Ale vše to musila dlouho tajiti v nitru svém.
Když pak jednoho dne zaslechla, že Sokolové přijedou do Libercje a že Němci chystají se zle na ně, uvila si v zahradě krásnou kytici a planouc vlasteneckým nadšením a nepřemítajíc o důsledcích svého činu, šla uvítat bratry Cechy na nádraží.
Sotva že se vrátila, již bylo paní Šindelářové donešeno, jakého strašného zločinu Julinka se dopustila. A poprvé za mnoho let snesla se nad dívkou bouře hněvu staré dámy.
,,Vždyť jsem Češka, matinko," hájila se dívka.
„Mlč! Byla bys však hladem zemřela nebo s žebráckou mošnou chodila, kdybys byla zůstala v českém kraji," namítla jí rozzuřená paní Šindelářová.
Julinku zabolela tato krutá vzpomínka, že jí chleb z milosti její, a slzy jí vyhrkly na tvář. Po chvíli však se vzpamatovala a pravila: „Matinko, vždyť také Němci usazují se v českém kraji a bohatnou tam a nikdo je nenutí, aby se vydávali za Cechy a aby svou národnost zapírali."
„Ano, bohatnou," namítla vdova, „poněvadž jsou chytřejší; ale ti Ceši, co sem přicházejí, jsou samá chudoba, samý dělník a k těm nemohou přece Němci nabyti vážnosti."
„Ale matinko, co by si počali továrníci, kdyby na ně čeští dělníci nepracovali ?"
„Máš pravdu," připouštěla paní Šindelářová „že za práci se nemá nikdo styděti; ale přece ten, kdo pracuje, jest podřízený, a jen ten, kdo poroučí, a mzdu platí, znamená něco v dnešní společnosti. Cóši jsou veskrz odvislý lid a proto jest to velice nerozumné, když se k nim hlásíš tak okázale, až je z toho veřejné pohoršení a skandál, hotový skan dál po celém Liberci."
„Malinko," ozvala se nyní dívka pokorně, „uznávám, že jsem chybila, že jsem se dala strhnouti citem svým; ale to přece není hanba hlásiti se k svému národu. Vždyť vy jste bohatá a neodvislá paní, jste sama rodilá Češka a jste srdcem lepší než tucet jiných zdejších paniček, které neumějí nic jiného, než posmívati se národu našemu."
Paní Šindelářová se zarazila a pak prudce vybuchla : „Tomu ty nerozumíš!" a bouchnuvši dveřmi odešla z Julinčina pokojíku.
Hněvala se sice ještě několik dní na svou neposlušnou schovanku, ale o národnostní otázku již nezavadila.
Továrník Hodek dověděv se z novin, kdo byla dívka, která Sokoly na nádraží libereckém tak mile uvítala, zaslal Julince srdečné poděkování. Paní Šindelářová vidouc, že jest továrníkem, nebránila tomu, aby mu dívka na list odpověděla. Ano, dokonce připustila, aby se jí mladý muž představil. Ilodek byl velmi sympatický zjev. Byl vysoké postavy, měl mužný výraz tváře a choval se uhlazeně. Byl by si snad i přízeň její získal, kdyby v době té nebyl docházel do jejího domu jakýsi úřadník libereckého magistrátu, který byl s předními rodinami v městě spřízněn, což paní Šindelářové nesmírně se zamlouvalo. Bez vědomí .lulinky slíbila mu ruku její a jako věno jeden z její libereckých domů.
Dívka však nechtěla ničeho slyšeti o takovém sňatku a potají si dopisovala s Jaroslavem.
Na to paní Šindelářová onemocněla hostcern a mnoho neděl nemohla z lože povstali. Julinka ji ošetřovala s největší oddaností. Nesčetné noci probděla u její postele a vyhovovala všem rozmarům mrzuté a bolestmi sklíčené dámy. Byl to pravý div, že sama neonemocněla. Se slzami v Očích tehda paní Šindelářová uznávala, že kromě Boha jen tomu drahému dítěti má co děkovati, že se opět zíotavila. A tu se jí Julinka přiznala, že miluje Hodka a že jest také jím milována. A stará paní nebránila, aby Hodek přijel jí blahopřát k uzdravení.
Ale zatím liberecká společnost vypátrala, co znamenají návštěvy újezdského továrníka u ní. Ihned vynaloženo vše, aby k sňatku nedošlo. Paní Šindelářové namluvili, že by pro ni bylo lépe, kdyby schovanka její zůstala v Liberci, a varovali ji, aby ji neprovdávala za újezdského továrníka, poněvadž není v dobrých poměrech a sňatkem jen spekuluje na kapsu paní Šindelářové.
Když pak mladý muž přijel, aby požádal za Julinčinu ruku, tu pěstounka její zapomenuvši na daný slib prohlásila, že nikdy nesvolí k sňatku tomu a že to jest poslední její nezvratné slovo v této věci. Milenci byli jako s nebe spadlí nad touto náhlou změnou v její rozhodnutí, ale nezoufali si, nýbrž odhodlali se, že vyčkají, až Julinka nabude plno- letosti.
Skoro plná čtyři léta musili čekati, ale za tu dobu jich láska. neochladla. A jednoho dne, když Julie dosáhla dvaceti čtyř let, opustila dům své pě- stounky a odjela s milencem svým, zanechavši paní Šindelářové list, ve kterém jí vroucně za všecko její dobrodiní děkovala, ale dokládala, že jinak jednati nemůže, poněvadž bez Jaroslava žiti nechce.
Továrník dovezl dívku zatím, než by vše bylo k svatbě připraveno, k příbuzné paní v Turnově. A několik dní před svatbou zaslala dívka bývalé pě- stounce tklivý list, v němž ji prosila za požehnání.
Ale paní Šindelářová byla neúprosná.
„Nevděčnice!" odepsala jí. „Nikdy se neusmířírn se sňatkem, ve který vcházíš proti mojí vůli. Zároveň s tímto psaním posílám ti šaty a skvosty, které jsem ti dříve darovala. Více ode mne nedostaneš ničeho."
Julie byla bolestně dotknuta touto nesmiřitelnosti staré paní. Ale továrník den po sňatku přiložil k těm šatům a klenotům i ty, které Julie měla na sobě, když odjela z Liberce a poslal vše zpět s dopisem, v němž napsal: „Velectěná paní! Děkuji Vám upřímně za vše, co jste dobrého pro mou choť vykonala. Ale nemohu ničeho přijati, co Vašeho jest. Nechci nic více od Vás než svou Julii."
Sňatek byl vykonán v újezdském chrámě.
Dech jara vál v přírodě, dech jara vál v srdcích snoubenců, když jeli do kostela, odkud je vítal stříbrný hlas zvonu.
V jich domácnosti usadilo se ničím nezkalené štěstí, k jehož dovršení scházelo jim jen dítko, na které však po celých osm let musili čekati.
Nyní bylo i toto jich toužebné přání splněno. Na loži odpočívala Julie bledá a sesláblá, lale s blaženým úsměvem na tváři a vedle ní leželo růžové, inilounké děťátko zabalené do běloskvoucích peřinek.
A nad oběma skláněla se silná, velká postava Jaroslava, jenž s neskonalou něhou na ně pohlížel.
* Za týden na to byly uspořádány slavné krtiny. Dělníkům v továrně dáno polodenní prázdno. Poněvadž v továrních místnostech nemohly býti častováni, uspořádána jim svačina v hostinci, kdež při hudbě a tanci rozproudila se brzo na počest novorozeného děvčátka nejveselejší zábava.
Dítěti, jemuž byla kmotrou paní Marková, chot nadlesního z panství újezdského, dáno na křtu jméno Bohumila po zemřelé matce Hodkově.
Poněvadž Julie dosud nesměla lůžko opustili, upravena hostina za vrchního vedení paní nadles- ňové a její útlé dcerušky Emilky v přízemních místnostech továrníkova obydlí a v přiléhající k nim zahradní verandě.
K hostině byla pozvána všecka místní honorace a tři nejstarší dělníci z továrny.
Doktor Mikš.a farář Brázda starali se o to> aby společnost se rozjařila.
Doktor Mikš byl menší postavy, hubený, kostnatý, měl tvář již vráskovitou, ryšavé vlasy, ryšavé kníry a úzkou kozí bradu téže barvy. V malých jeho očkách svítil plamének neobyčejné inteligence a kolem rtů jeho pohrával stále ironický úsměv. Byl synem lékaře a narodil se v Uhrách. Ale otec j^ho byl Čech; a jen různými osudy ocitl se jako vojenský lékař při armádě maďarské, která r. 1848 proti Rakousku válčila. Po přemožení revoluce byl zajat, postaven před vojenský soud, ale uznán nevinným. Na to se vrátil s rodinou svou do Čech. Syn jeho býval v mladších letech také vojenským lékařem v Praze a, ve Vídni, ale jsa povahy nepoddajné dostal se do sporu, s představenými a vzdal se vojenské dráhy. Na to se usadil v horách, kdež jako obratný lékař těšil se oblibě mezi lidem. Dokud žil v městech nepomyslil na ženění a když se přestěhoval na venek, neměl nikdy času k tomu, aby na to pomyslil.
Farář Brázda byl postavy prostřední, ale tak širokých plecí, že se zdál býti neobyčejně velikým. Kromě služeb Božích byl celý den v zahradě nebo na poli a měl následkem toho tvář jako měď hnědou; naproti tomu měl ruce bělostné, poněvadž vždy nosil na nich rukavice. Nelišil se svou chůzí a pohyby mnoho od venkovana, ale měl neobyčejně výrazné oči, které leskem svým ozařovaly tvář jeho a dodávaly jí vzezření úctu vzbuzující.
Po druhém jídle povstal farář a pronesl zvučným hlasem pěkně procítěný přípitek matce a dítku, který byl provázen hlučným souhlasem. Následovaly pak i jiné vážné a žertovné přípitky, na které továrník Hodek poděkoval, načež se odebral k Julii, aby blahopřáni hostí jí sdělil.
Společnost se při pivě a víně pořád více roz- jařovala. Mluvilo se, jak to bývá, o všem možném a také o tom, jak narození člověka a smrt bývají často ¡těsně vedle sebe.
„Nebojím se smrti," pravila tělnatá, zdravím kypící paní nadlesňová, která, když vše bylo v kuchyni opatřeno, přišla si s útlou svou dceruškou zasednout mezi hosty, „ale někdy vzpomenu-li si na to, že mám jednou za strašlivých útrap a bolestí sejiti se světa, zmocňuje se mne přece nevýslovný strach."
LIBUŠE: Otrokář. 8 „Hm, smrt není tak bolestná," namítl nadlesní pan Marek hlučně a doložil: „Aspoň dle nejnovějších výzkumů lékařských. Ostatně zde pan doktor by nám to mohl nejlépe objasnit."
„Ctěná společnosti, nemluvím nikdy o svém řemesle při stole," odbyl lékař nadlesního.
„No, no, doktůrku, jen ne tak rozkvašeně; vždyť •sem tak mnoho neřekl," hájil se nadlesní.
„Ale ještě jste mohl mlčet," odsekl mu lékař, který byl znám svou bezohlednou přímostí, s jakou zacházel zvláště s těmi, kteří se jím dávali léčili.
Nadlesní se dal do smíchu.
„To jsem zase jednou dostal co pro to," dokládal nesele.
Nyní však íarář, jenž viděl, že choť nadlesního aebeře příkrá slova doktorova tak na lehkou váhu íako její manžel, uznal za dobré, přičiniti se o to, aby nemilý jich dojem byl setřen.
„Máte sice pravdu, doktore," pravil, „že křest malé Bohumilky není zrovna nejvhodnější příležitostí k tomu, abyste nám vykládal něco ze své vědy; ale když jsme se již dotkli tohoto předmětu, chci vám ^e svých zkušeností podati důkaz, že smrt straší íen toho, kdo se jí bojí. Když jsem kaplanoval v obci u Mimoně, šel jsem zaopatřit mladou ženu, která umírala nějakým zánětem. Byla Němkyně, měla bledou tvář, rozpuštěné vlasy a bílé jemné ruce. Ty ruce její pořád vidím, jak je spínala. Když mne spatřila vytřeštila na mne hořečnatě se lesknoucí oči i vykřikla zoufale: „Nechci umřít, ne a ne!" Děsila ■je strašně smrti a nechtěla mne vidět. Byl jsem nucen klásli jí rychle otázky při zpovědi obvyklé, nečekati na odpověď a dáti jí rozhřešení. Po celou tu dobu křičela úpěnlivě: „Nechci umřití" a lomila bílýma rukama, jakoby se smrti bránila. Náhoda tomu chtěla, že, sotva jsem se od ubohé vrátil, byl jsem poslán zaopatřit do přifařené obce starce, chuďasa, který kdesi padesát let pracoval v jedné a téže továrně a když pak ochuravěl na prsa, byl propuštěn beze vší náhrady. Počal jsem jej těšit, chlácholit a připravovat na poslední cestu jeho. Ale slařec mi odpověděl šeptaje: „Vždyť já na vás, velebný pane, čekám; smrti se nebojím. Nemám již nic na světě, všichni mne opustili, a ¡kdybych se zase uzdravil, Irpěl bych opět hlad a bídu jako dosud a. ještě by mne Němci odtud vypověděli, abych si šel na svou českou domovskou obec, kterou jsem padesát let neviděl..." Vyzpovídal jsem jej a sotva že. jsem jej pomazal svatými oleji, stařec modle se šeptem otčenáš v mém náručí usnul a ještě ve smrti se usmíval nad tím, že se tak dobře se světem rozžehnal."
Chvíli zavládlo ticho, které svědčilo o tom, že farářovo vypravování vzbudilo hluboký dojem.
Chtěje hovor obrátiti na jiný předmět prohodil nyní mladý starosta Vodseďálek: „Zdali pak jste četli, pánové, že již zase pracuje se ve Vídní k tomu, abychom se s Němci smířili?"
„Kdyby nám raději dali pokoj s tím smiřováním," přerušil jej farář. „Dobře to tuhle řekl náš poslanec, že vídeňské vlády počínají nás vždy smiřovat, jan když se dostali z bláta do louže."
Zatím se továrník vrátil od své clioli a tlumočil všem její díky za přátelské vzpomínky. Tím byl politický rozhovor na chvíli přerušen, ale po několika minutách již byli všichni zase do něho strženi.
Kdyby se ujednaly zákony o právech obou národů," mínil nadlesní, „které by byly přesně zachovávány, myslím, že by se o takovém smíru mohlo jednati."
„Ale, pane nadlesní," namítl mladý ohnivý starosta, „vždyť to ¿náte, jak se u nás zákony provádějí. Co by nám to pomohlo, kdyby zákony byly sebe přísnější, když vůle Němců by všude rozhodovala a vše by se před ní kořilo. Ať nám dají státní právo, které nám patří, a pak teprve může se mluviti o smíru."
„Ale to nám Vídeň nikdy nedá," tvrdil nadlesní. „Proto by byl spravedlivý mír přece jen lepší než nynější zápasy."
„To připouštím," vmísil se továrník do rozhovoru, „ale dříve musíme Němce donutit, aby uznali, že naše právo není o nic horší než jejich. Každý den bychom jim měli opakovali: My jsme zde týmž právem jako vy. Máme stejně úctyhodné přesvědčení jako jest vaše. Nemáte-li vy víry v naši budoucnost, my ji mámie a celý náš národ. My z ní vám ničeho sleviti nemůžeme. Jsme občané jako vy, jsme rovnoprávní a rovnocenní jako vy, platíme daně penězi i krvi svou a chcete-li dokážeme vám, že na půdě své nedáme ze sebe dělati otroky."
„To by nám, pánové, po čertech málo pomohlo," zvolal nyní doktor posměšně a v očkách jeho se zablýsklo. „Nač si lámati hlavu vyrovnáním s Němci.
Ti se, jak. je /.nám, nesmíří nikdy, dokud nerozřoší se problém, jak by dostali všecko a my nic, alo tak, abychom si myslili, že máme všecko. Na tyto věci hledím trochu jinak. Němci chtějí boj, poněvadž se ještě nevzdali myšlénky, že nás povalí na zem. Nuže, dokažme jim, že jich snaha jest marna a pak nebude třeba, abychom se smiřovali nebo je poučovali o spravedlnosti a právu. Kdo chce zvítězit, musí bojovat a na nějakou tu oběť nesmí hleděti."
„Doktore, vy máte pravdu jako vždy," zvolal továrník.
Také ostatní posvědčovali slovům lékařovým.
V tom byla továrníkovi oznámena návštěva dvou cizích pánů.
Byli to ředitel Rohrer ze Zálubí a šlechtic Munkwitz.
Již když jeli vsí a slyšeli z hospody vřískavou venkovskou hudbu, v níž klarinet převládal, bylo jim nápadno, že celá ves má jaksi sváteční vzezřeni. Výrostkové i děvčata byli svátečně oblečeni a kupili se kolem hostince, v němž staří popíjeli a mládež točila se v tanečním reji.
Ale ještě více se podivili, když vystoupivše před vraty továrny s kočáru, zpozorovali, že se dnes nepracuje a že i vrátný Šorejs jest zaměstnán donášením láhví piva a vína.
Vrátný spatřiv příchozí spěchal jim v ústrety a na otázku, kterou Rohrer pronesl v lámané češtině, dal mu přiměřené vysvětlení.
„Měli bychom přijíti sem až zítra," radil Rohrer svému průvodci.
„Nerad bych se vracel - z první výpravy do nepřátelského tábora s nepořízenou," namítl rozmarné Munkwitz. „Jsem trochu pověrčiv. Můžeme aspoň ohlásiti svůj příchod na zítřek."
„Dobrá; ať nás tedy ohlásí," souhlasil Rohrer. „Doufám, že nás křtiny oslavující panstvo milostivě přijme," dokládal ironicky.
Vrátný odešel s Rohrerovou navštívenkou k panu Hodkovi, co cizinci zůstali ňa dvoře, po němž se rozhlíželi.
„Tu máte zase příklad té české ležérnosti a romantiky," pravil ředitel polohlasem k svému soudruhu. „Továrník slaví v domácnosti své křtiny a celá práce v továrně se k vůli tomu na půl dne zastaví. Z komínu se nekouří, v kotelně je vyhasnuto, stroje se nepohybují a dělnictvu se musí zaplatiti mzda za prozahálený čas a ještě se mu prolévá chřtán pivem a platí se mu muzika. Zítra ti lidé přijdou líní a ¡ospalí do práce a vzpamatují se z dnešního hýření až třetí den."
„Hm, to jsou pravé patriarchální poměry," posmíval se Munkwitz, „něco podobného není u nás možno."
„Ano, to my tak neděláme," pokračoval nadutě Rohrer. „Náš továrník nechá při rodinné slavnosti dělnictvo klidně pracovat a uspořádá si hostinu pouze pro úzký kruh svých známých a přátel. A lid vida, že mezera mezi nimi a pány jest tak nepřeklenutelně velká, má při tom vždy větší úctu| k mám a zachovává lépe kázeň vůči nám, než vůči těm, kteří se k němu snižují."
„Nu, těším se již na to, abych poprvé v životě spatřil to podivné zvíře, jakým jest český továrník," vtipkoval Munkwitz potichu.
„Tenhle exemplář jest ještě dosti uhlazený," usmál se tiše ředitel vida, že jim továrník spěchá vstříc.
Hosté se o překot omlouvali, že nechtějí vy rušovati a tvářili se, jakoby chtěli ihned odejiti.
Hodek však je ochotně uvedl do své pisárny a tam mu Rohrer představil šlechtice Munkwitze jako generálního zástupce nové společnosti, která majíc kapitálu čtyřicet milionů marek chce na severu Čech rozvinouti činnost svou.
„Dovolte, pane," počal Munkwitz, když se všichni posadili, „abych přešel ihned k jádru věci, jež jest účelem naší návštěvy. My Prusové nejsme přátelé okolkováníi a míříme nejraději hned k cíli... Činím vám nabídnutí, že by naše společnost koupila vaši továrnu se vším zařízením za zcela slušnou sumu."
Továrník byl touto nabídkou, která mu tak z čistá jasna byla učiněna, nesmírně překvapen. Ač by! zkušený a společensky vyškolený muž, přece nedovedl ihned úplně zakrýti svůj úžas nad návrhem, který mu byl učiněn.
„Vy že chcete koupiti mou továrnu?" pravil po drážděné s ostrým přízvukem. „A co vás, pánové, přivedlo na myšlénku, že bych ji chtěl prodati?"
„Odpusťte, pane sousede," prohodil Rohrer chlá cholivě, „mého přítele Munkwitze vedl sem výhradně prospěch jeho společnosti. Dotaz jeho byl vzdálen veškeré nešetrnosti k vám."
Továrník však dosud se nemohl s důstatek opanovali a chtěl již vyhrknouti, že továrna jeho nebude nikdy a nikdy na prodej.
Ředitel Rohrer, jenž to zpozoroval, rychle přerušil nastavší mlčení.
„Milý sousede," pravil úlisně položiv lichotivě Hodkovi dlaň na ruku, „panu Munkwitzovi nejde o to, abyste se ihned rozhodoval. Račte vyslechnout a klidně uvážit všecky okolnosti. Snad pak spíše porozumíte našemu nabídnutí. Veliká společnost chce dostati do rukou všecken průmysl ve zdejším okolí. Zakoupila již některé továrny a rozšíří je, o koupi jiných vyjednává a mimo to vystaví zde a v okolí několik nových továren a bude-li třeba, rozšíří svůj akciový kapitál ještě o mnoho milionů. Průmyslu daří se za našich dob jen ve velkém. Americké trusty nejsou již ani u nás novinkou. Menší samostatné podniky budou míti čím dále tím nesnadnější zápas o ¡existenci. Uvažujte laskavě o tom všem a pak také o tom — dokládal ředitel ještě sladčeji a úlisněji, — že kdybyste nám továrnu svou nechtěl neb nemohl prodati, společnost sama pomýšlí na to, aby zde nebo v nejbližším okolí vystavěla jednu či dvě velké prádelny. S odpovědí nekvapíme; dovolíte-li, přijdeme si třeba zítra pro ni."
Hodek, který zprvu rozčilení své nemohl utajili, nyní aspoň zevně se tvářil klidným.
„Řekněte mi, pane řediteli," pravil, „proč tato společnost usiluje o to, aby se usadila zrovna zde v naší krajině?"
„To nevím," odvětil Rohrer, „snad vám to bude rniwi vysvětlili zdf pan von Munkwitz, klcrý v záměry společnosti jest úplně zasvěcen."
„Ano, mohu," pravil sebevědomě Munkwitz, jenž mezitím uchopil těžitko se stolu a pohlížeje na ně jím si pohrával. „Poznali jsme, že jsou zde lepší poměry, mnoho vodní síly, slušné spojení po dráze, jejíž síť k vůli nám zajisté bude doplněna, lacinější pracovní síly a konečně — nemám proč bych se tím tajil — bude-li naše veliká společnost rozděleně pra- covati ve dvou říších, bude také méně podléhati vlivům trhů a obchodních smluv, a bude míti vždy, jak říkal náš velký Bismarck, dvě železa v ohni."
„To vše jsou zajisté důvody závažné," podotknul zdvořile továrník, „ale přece mi ještě nepostačují, abych mohl změřiti dosah vaší nabídky."
„Dalších zpráv bychom vám podali, až bychom se zásadně o koupi dohodli," mínil Munkwitz schy- trale. „Naše věc jest zcela jasna a nemějte mi za zlé přímost moji, zní takto: buď prodáte anebo budeme stavěti," doložil vstávaje a omlouvaje se, že vyrušoval.
„Tedy zítra," pravil Rohrer podávaje Hodkovi ruku ,na rozchodnou.
Doprovodiv oba k vratům ubíral se továrník těžkým krokem zpět k rozjařené společnosti. Ač všemožně se namáhal, aby zaplašil z mysli chmury, které tam nabídkou Němců se shlukly, přece nemohl již nabýti dřívějšího rozmaru. Nemohl již ani opravdový úsměv vylouditi na tváři. Bylo mu, jakoby se mu bylo těžké břímě zavěsilo na šíji a hrdlo mu zad rhoval o.
Stísněná nálada hostitelova přenášela se i na lilosty a znenáhla zvedal se jeden za drahým k odchodu.
Poslední byl lékař, kterého továrník doprovázel ze dvora.
Po odchodu jeho odevzdal vrátný Šorejs svému pánovi lístek, který poslal Kramola a v němž se omlouval, že pro nenadálou příhodu nemohl k hluboké lítosti své vyhověti pozvání ke křtinám.
Na to odebral se továrník k choti své, která s lůžka jej radostně vítala. ' Namáhal se, aby před ní zakryl své rozechvění a aby slova svá přioděl žertovným tónem; ale bylo to nadarmo. Julie brzo poznala, že jest něčím silně znepokojen.
Upřela oči své na jeho tvář, s níž on marně hleděl zaplašiti temný stín.
„Co se ti přihodilo, Jarouši?" tázala se ho starostlivě pozvednuvši se na bělostném lůžku.
„Mně?" odpovídal továrník vyhýbavě, „nic, co by stálo za řeč. Pouze obchodní věci."
„Dostal jsi nějaké nepříjemné zprávy? Stihly nás snad ztráty?" lekala se Julie.
Aby ji zbytečně nepoděsil, šetrně jí pověděl, co Rohrer a Munkwitz u něho chtěli, ale zamlčel, že za nimi stojí veliká berlínská společnost, která jako obrovský dravý |pták krouží nad krajinou a lačným zrakem vyhlíží si kořist svou.
„Nejvíce mne rozčiluje," pravil Hodek omlouvaje tak své .znepokojení, „opovážlivý způsob, jakým bez okolků mně svou nabídku učinili."
„A co jsi jim řekl?" tázala se Julie.
„Ještě ničeho," odvětil Ilodek, „přijdou si zítra pro odpověď." !
Oba manželé hovořili spolu ještě chvíli, co továrník hýčkal na rukou malou Bohumilu. Na to odešel do zahrady, aby trochu pookřál na vzduchu večerním a v nelad uvedené myšlénky své soustředil.
III.
Hodek byi muž bystrého ducha a továrník tělem i duší. U každého vzbuzoval již na první pohled svým vzezřením dojem, že není muž všedního zrna. Nebyl krasavcem, měl ústa poněkud větší a silný1 zdravý chrup, ale přec byly rysy jeho tak výrazné a souměrné, že hlava jeho podobala se hlavám antických hrdinů. Měl kaštanové, na skráních již trochu přisedlé vlasy a kníry téže barvy. Oči jeho byly sivé a dovedly se usmívati dobrosrdečně a jemně, ale dovedly také vysílati bleský hněvu. Když se smál, rozesmála se celá tvář jeho skoro dětinným smíchem; když však se hněval, přelétl mrak přes čelo jeho, které zrudlo až k uším. Mluvil poněkud zvolna, ale vždy výrazně, s celou váhou, s celým porozuměním věci, o kterou šlo.
Dělnictvu svému byl pravým otcem. Vyrostl z lidu a< měl jej rád s tou upřímnou náklonností velkomyslného muže, který netvoří si úsudek svůj dle jednotlivých stinných stránek, nýbrž dle celku. Cítil zodpovědnost za dělníky své, za jich blaho či zkázu. A za všech okolností byl k nim spravedlivý nedávaje se nikdy unášeti okamžitými vrtochy, což jest. známkou slabých povah. Nikdo by uchyl u něho pochodil, kdo by byl chtěl někoho osočovali. Toho nestrpěl. Ale za to byl přísný na toho, kdo se vyhýbal povinnosti a zvláště na toho, kdo byl opilcem. Dovedl lehkovážným dělníkům, kteří se oddávali toulkám a pitkám, tak domluviti do duše, že odcházeli z kanceláře vyhojeni ze svého „fantazu".
Ve věcech národních byl pevný jako skála. Nebyl z těch, kteří dnes zkřivují ústa k pošklebku, slyší-li mluviti o vlastli a národu a myslí, že to jsou přežité pojmy. V mysli jeho pevně bylo zakotveno přesvědčení, že každý člověk, ať chudý nebo bohatý, jest povinen žiti a pracovati pro svou otčinu a že člověk bez ušlechtilého vědomí vlasteneckého jest horší než tulák.
Hodek dávno věděl, že Němci vyhlídli si Jizerské hory za. cíl svých nejbližších útoků. Bylo mu zřejmo, že nakládajíce továrny v Jablonci nad Jizerou, v Železném Brodě, u Semil, v Plavech, v Navarově aj. pracují jdle soustavného plánu, aby nám vyrvali tento kus krásné a ryzí české půdy z rukou.
Ale v Újezdě, na samém rozhraní národnostním, na místě, kde Jizerské hory splývaly s Krkonošemi, stál on dosud pevně' a neoblomně a byl na to hrdým, že továrnou svou jako pevnou baštou čelí příboji ze severu na nás se valícímu.
Proto jej tak mocně vzrušilo, když Němci sami přišli k němu a dali mu na vybranou, aby bud jim továrnu svou prodal anebo se připravil na krutý boj s obrovským velkokapitálem hrnoucím se z ciziny.
Hodek viděl zřetelně před sebou nebezpečí v celé jeho velikosti. Bezejmenná síla, moc bez tvaru a bez mezí, démonický netvor valil se proti němu. Z dálky vztahoval již obrovské spáry své a hrozil zkázou jemu, jelio snahám a jeho cílům.
A cíle jeho byly přece tak vznešené. Chtěl vzrůsti do výše, chtěl státi se mocným ochráncem ohrožené české půdy, chtěl z továrny své vytvoří ti lidumilný ústav pro zaměstnaný lid, chtěl ukázati, co i jednotlivec může vykonati poctivou vůlí a usilovnou, oduševnělou prací pro dobro celku.
Hodek Jbyl přesvědčen, jze o paši budoucnosti jako národa rozhodne naše české dělnictvo. Bude-li uvědomělé, mravně silné, tělesně i duševně zdravé, bude i národ zdravý a silný a přemůže všecka protivenství, nechť již jakákoliv v lůně neznámé budoucnosti naň číhají. Kdyby však bylo duševně pokleslé a tělesně schátralé, kdyby bylo zbaveno nadějí v dosažení životního štěstí, lásky k rodné půdě neschopno, ideálům nepřístupno, poklesl a hynul by s ním i národ náš a podobal by se vetché lodičce bouří sem tam zmítané, dokud by ji vlny moře nepohltily.
Ve zvelebení duševního a v posilnění hmotného života českého dělnictva viděla vlastenecká a lidumilná mysl Hodkova svůj životní úkol. Přemýšlel mnoho o prostředcích, které by provedení úkolu toho umožnily. A viděl je hlavně v tom, aby dělnictvo bylo zabezpečeno pro stáří, aby mělo určitý podíl na zisku svého zaměstnavatele, aby se mu mzda zvýšila a sebedůvěra jeho se povznesla. Český dělník nesmí se cílili otrokem svého zaměstnavatele a nesmí pracovali pod dojmem některé skličujícím, jiné pobuřujícím, že jest vyssávanou obětí kapitálu a že nesmí míli než mzdu, která sotva stačí na nejbídnější výživu.
Český dělník, tak mínil Hodek, má-li býti pevnou oporou budoucnosti národa, nesmí býti osamocen a bezmocně vydán cizotě 11a pospas, nýbrž musí míti v českém průmyslu v rodném kraji záštitu, aby za všech životních osudů měl to povznášející vědomí, že zdar českého dělného lidu jest věcí celého národa.
0 těchto věcech továrník přečasto hluboce přemítal a mnohé' z nich chystal se uskulečniti. Nelekal se, že jest sám, nýbrž myslil, že když z malýclv chaloupek vzešli naši buditelé, proč by nemohl z po- horské továrny vzejiti aspoň první počin k vyřízení dělnické otázky v českém národě, v němž hy jej jiní stejně lidumilní a vlastenečtí mužové následovali ?
A tyto jeho veliké snahy měly nyní býti ztroskotány ?
Ty cíle, které mu jeho srdce vytklo a k nimž mu plamenná láska k otčině na cestu zářila, měly by se na samém počátku potkati s nezdarem ? Bylo by to možno, aby on, on sám, který chtěl dělnictvo povznésti z jeho pokoření, byl zašlápnut a udáven netvorem cizího velkokapitálu ?
Mohla by to sama Prozřetelnost božská dopustiti, aby se tak stalo? Což není v něm té síly, aby vzdoroval ? Což nemá prostředků, nemá zbraně, aby odvrátil toto bezmezné nebezpečí?...
Za takovýchto krutých myšlének, chvěje se rozčilením, procházel se Hodek zahradou.
Slunce již dávno zapadlo za horami. Setmělo se úplně ii vysoko, převysoko, na temné obloze kmitaly se jen jednotlivé hvězdičky. V zahradě dýchaly záhony a křoviská a ořechové listí opojnou vůní, pro- mísenou silným zápachem stlívajících již květin.
Ač z hor vál svěží větřík noční, přece bylo továrníku pořád dušněji. Tíha na prsou jeho ležící stávala se mu pořád nesnesitelnější. A tvrdošíjně vynořovala se stále před ním otázka, proč se mohli Němci opovážiti přepadnouti jej návrhem, který se obyčejně činí toliko podnikům, o jichž poměrech jest známo, že jsou otřeseny? Mluví se snad o něm tak ve světě obchodním ? Jsou snad základy j ;ho podniku zviklány, aniž by o tom měl tušení?
Obava jednou vzniknuvší nabývala v rozrušené mysli jeho rychle půdy a rostla do širokých rozměrů, až se proměnila v nevylíčitelný strach, který mysl jeho úplně zachvátil.
Zmocnilo se ho zděšení, jakého dosud nikdy nepocítil.
Jakoby ho někdo pronásledoval, prudce se obrátil a výraziv ze zahrady zabočil do své kanceláře.
S horečným spěchem rozžehl lampy a vyndaval účetní knihy z ohnivzdorné skříně.
Rozloživ si je po obou stolech, přisedl k nim a poddávaje se strachu suggescí v nitru jeho vzbuzenému prohlížel knihy, převracel jednotlivé listy, počítal a sestavoval číslice.
Náhle vytřeštěně pohlédl 11a součty na rychlo sestavené bilance své.
Vyskočil pak a uchopil se s výrazem největšího zděšení oběma rukama za tvář. Vlasy mu vstávaly strachem a na čele se mu leskly krůpěje potu. Srdce mu tlouklo hlasitě, oddychoval těžce a zíral strnule před sebe.
Na to malomocně sklesl na křeslo a nechal ruce bezvládně viseti po obou stranách.
„Ne, není to možná!" vzkřikl však po chvíli zlomeným hlasem. „Není to možná, není to pravda, že bych byl ztracen, ne, ne!"
A znova se zoufalstvím ve tváři přisedl ke knihám.
Počítal a počítal.
Kolem něho bylo příšerně noční ticho, které přerušoval jen tikot velkých nástěnných hodin a bzukot much světlem přivábených.
Továrník počítal se zuřivým napjetím, se vzdorem odsouzence, který piluje na mřížích, aby se zachránil před popravou.
Ale po chvíli již stával se klidnějším a konečně si z hluboká oddychl a tvář jeho se vyjasnila.
Byl to pouhý omyl, který jej tak poděsil; ve zmatku a strachu se přepočítal a nedovedl ihried postřehnouti omyl svůj.
Stojí dosud pevně!
Rozvaha v účtech jeho je příznivá, ano je letos příznivější než byla kdykoliv v letech minulých!
A s 'tímto vědomím vracela se mu zase důvěra v sebe, mužná odhodlanost a vzdor.
On že by měl ustoupit? On že by měl zbaběle utíkat z boje? Toho nikdy nebude! Proti práci ci- zácké postaví práci svou, proti cizí pěsti vlastní pěsf. Upozorní povolané kruhy v národě na hrozící nebe/- pečí, vylíčí jim soustavný postup německého kapitálu a přesvědčí je, že celý národ jest povinen, aby obranu Jizerských hor učinil věcí svou. A kdyby výstražného hlasu jeho nebylo dbáno, nuže, pak povede J)oj sám, nepovolí a raději by zahynul, než by ustoupil.
Povstav pocítil náhle nutnost, aby mluvil, hodně nahlas mluvil, jakoby si ty čtyři stěny své pisárny chtěl bráti za svědky svého rozhodnutí.
„Nebojím se vás!" zvolal se vzdorem ve zraku planoucím vztyčiv ruku svou. „Můžete přijít a najdete mne připraveného k boji. Neustoupím vám ani na píd! Nedám se přemoci, nedám se ubiti, vytrvám a Bůh dá, že zvítězím!"
Teprve nyní zpozoroval, že ranní šero vnikalo již do pisárny. Na obzoru objevil se žlutý světlý pruh, který se pořád více šířil.
Dvéře, jež se kdesi na dvoře otevřely, vyrušily jej z jeho myšlének.
S myslí upokojenou a odhodlanou odcházel, aby se odebral do své ložnice.
A na prahu pokoje svého zaslechl hlas Juliin.
„Pro Bůh, muži, co se děje s tebou?" šeptala choť jeho starostlivě.
„Ničeho," odpovídal továrník tiše, aby dítě neprobudil, přistoupiv k loži své ženy. „Zabral jsem se do práce a tak nepozorovaně mi uběhlo několik hodin."
„A já měla strach d tlebe,. a dvakráte jsem Anničku poslala, aby se podívala, co děláš," pravila Julie.
...Nebylo třeba, abys se strachovala, Julčo," šeptal továrník usmívaje se, „la nabídka těch Němců LIBUŠE: Otrokář. -1 line jaksi znepokojila a proto jsem si trochu prohlížel naše knihy."
„A jak jsi se rozhodl ?" tázala se Julie upírajíc na něj oči své.
„Neprodám!" pravil pevně s klidem muže, j nž ;ičinil své rozhodnutí. „Vytrvám na této naší české •)řední stráži, af se děje cokoliv."
„Tušila jsem večer," odpovídala vřele Julie tisk- •ÍOUC mu ruku, „že v nitru tvém víří tuhý zápas, ."■le věděla jsem také napřed, jak se rozhodneš, ty lobrý, drahý muži."
„Julie," pohnutě pravil on líbaje ji na čelo, „jak ;sem šťasten, že naše myšlénky vždy se úplně -hodují."
„Ale nyní již jdi spat," pravila naléhavě.
A za malou chvíli spal Hodek pevným spánkem, akoby nebyl této noci probojoval nejkrutější zápas íuševní.
IV.
Za dvě hodiny na to byl již zase v továrně čilý iivot. Budova, jež stála při silnici Újezdem se táhnoucí byla o dvou poschodích a měla dlouhou řadu oken, která byla ověšena proti slunci záclonami! z íež- íého plátna. Na rozsáhlém stavení bylo viděti, že oěhem let bylo dvakráte nastavováno. Nejprvé bylo /.výšeno: o poschodí, a později přistaveno nové křídlo, následkem čehož kotelna parních strojů s komínem ,'CÍtla se na zevnější straně úhlu, jejž budova tovární .volila.
Dělníci přišli časně ráno do práce, jakoby sami dobrovolně chtěli nahraditi, co včera promeškali. Také Čásek, který zastupoval topiče, o něco dříve rozdělal oheň pod kotly. Dole v čistírně i nahořei ve vlastní přádelně, u všech těch škrabacích, mrska- cích, plfových strojů, vřeten a cívek bylo viděti vyjasněné tváře a mezi vířením^ a vrčením a hukotem kol, přemítacích řemenů a strojů ozývalo se veselé volání. Ze všeho ruchu toho bylo patrno, jak nespravedlivá byla včerejší Rohrerova jizlivá poznámka, že dělnictvo odpočinkem zleniví a teprve třetího dne se vzpamatuje.
Továrník sešel toho dne o něco později do pi- sárny, aby si přečetl poštou došlé dopisy, které včera již vyříditi nemohl. Měl tvář trochu bledší než jindy, ale jinak byl úplně v obvyklé míře své.
Kramola již na něj čekal, aby se ústně omluvil a jemu objasnil, co mu zabránilo, že nemohl přijití ke křtinám malé Milčinky.
Krásné letní jitro vylákalo jej v den křtin z rána do přírody, poněvadž vrabci a sýkory již časně jej zbudili. Jako obvykle přehodil si krátkou dvojku sv]ou přes rameno a vyšel. V noci trochu sprchlo a listí keřů a stromů lesklo se v ranní rose. Vysoká tráva byla jako stříbrem obsypána, vzduch byl prosycen kořenitou vůní. V blízkých horách válely se slabé kotouče bílé mlhy. Vše se třpytilo jako o velikém svátka a nad celou přírodou zářilo v nejslič- nější nádheře ranní slunce. Zašel k potoku, kdež olše bez pohnutí stály a vrcholky se zvedaly k obloze. Bloudil kolem plotů a zahrad pěšinami v polích k lesu a odevšad jej vítal koncert cvrčků, nmšek a 4* brouků a jásot ptactva. V polích bylo ještě málo lidí. Tu a onde síkla děvčata trávu nebo za hlučného smíchu rozhazovala kupky sena k sušení na slunci.
Kramola byl náruživý přítel přírody a s pravou rozkoší plnými doušky ssál v sebe její půvaby, jichž se nikdy nemohl dosti nasytiti.
Cesta jej nejprve vedla dolů dlouhou porosenou pastvinou posetou nesčíslným množstvím květin. V právo pod ním rozkládal se Újezd s červenou kostelní Věži a s bílými zděmi továrny a vysokým komínem, přímo před ním doleji krčily se dřevěné domky v Podlesíčku a docela v levo za kopci a lesy leskl ,se v ranním slunci bílý komín továrny v Zálubí.
Kramola .zatočil se nyní v levo do vršku k mlýnu mezi dvěma stráněmi ukrytého, odkud se ozýval zuřivý štěkot psa u budky uvázaného.
Mlynář vítal jej srdečně a zval jej dále na „kousek1' toho povídání a hrneček čerstvého kozího mléka, na které Krampla, někdy k němu docházel.
Ale dnes se nechtěl zastaviti, poněvadž si přál doraziti na vrchol kopce, odkud bylo za jasného dne viděti daleko až na Kotel, na Kozí hřbety a Sněžku.
Postál u mlýna jen chvíli, přešel můstkem přes mlýnský potok a již zabočil ke skalám. Brzo došel do bukového lesa, jenž pořád výše stoupal a končil na vrcholu mýtinou, jež červenala se květem kc houtků a smolniček, bílým pýřím pokrytých a zelenala se daleko široko planým kmínem. Po krajích mýtiny vyrůstaly malé doubky. Tu a onde v moři červených květů vypínala so osamělá divizna se žlutým pyšným květem. Opodál bylo sosnové mlází, na němž se zachycovalo pýří jako babí loto.
Odtud vedl srázný spád do hlubokého úžlabí naplněného hustým bukovým stromovím. Za úžlabím, kam málo kdo zabloudil, končily Jizerské hory a počínaly Krkonoše. Na této straně byly ještě obce české, tam však Němci.
Mladý muž posadil se na pařez a zapáliv si doutník rozhlížel se po velkolepé panorámě hor a lesů, která se před ním rozkládala.
Co však oči jeho těkaly po modravé dáli, mysl jeho počala se zabývati věcmi, které pořád častěji znepokojovaly duši jeho. Tanulo mu na mysli, že každý člověk musí mít v životě nějaký účel, k vůli němuž by žil, nějaký cíl, kterého by se domáhal. Jen on nemá dosud žádného. Žije den za dnem bezmyšlénkovitě a 'oddává se nečinnosti, která nemůže zůstati bez následků pro celý stav duše jeho. A co jest toho příčinou? Vždyť býval druhdy tak čilý, míval své snahy a tužby a pojednou by měl na vsi tráviti svůj život v duševní lenosti ?
Co bylo toho příčinou, že ze snaživého studenta stal se mužem, jemuž scházel všeliký podnět k práci? Bylo tím snad vinno bohatství jeho otce, kterým byl vyhýčkán a o němž se dověděl, že nebylo nabyto způsobem zcela nezávadným ?
Otec jeho prošel v mladých letech trpkou školou bídy, kterou musil snášeti se ženou i s dětmi. A tu v něm uzrál úmysl, že se bude obohacovati týmž způsobem, jako to činí židé, jimž to nikdo neza- zlívá. Stal se v horách faktorem, dodával tkalcům a brusičům 'skla surovinu a přijímal od nich hotovou práci, kterou odváděl do velkých obchodů. Činil prostředníka mezi prací o obchodem, mezi drobnou a velkou výrobou. Stlačoval mzdu, ždímal dělnický lid, bohatl ze všeho, čeho se dotýkal svými prsty, a při tom konejšil své svědomí, že, kdyby to nečinil, dělal b-j t o žid nebo Němec. Musí-li tedy již někdo z potu lidu bohatnouti, proč by to vždy měl býti cizí člověk.
Ale ač se mu brzo hmotně dobře vedlo, nebyl jinak štěstím provázen. Když si první tisíce za- hospodařil, umřela mu žena, kterou měl upřímně rád. Potom ztratil jedno dítě po druhém, jako když je někdo podkosí, vždy ve věku čtrnácti nebo patnácti let, až zbyl toliko nejmladší Jiřík, který byl jedinou radostí života jeho a k němuž upínal všecky své naděje.
> Dal jej na studie a postaral se, aby v ničem neměl nedostatek. Hoch odplácel otci za jeho lásku vděčností a vše se dařilo, až když Jiřík odbyv si maturitu přišel si domů odpočinout.
Až dosud pohlížel k otci svému jako k muži úctyhodnému, který chudému lidu skytá práci a výdělek. Ale jednoho dne na toulkách svých po polích a lesích, potkal starého, nahrbeného tkalce, který šel touže cestou. Byl to stařík hovorný, který znal kde koho v okolí. Mezi řečí poptal se ho Jiřík na svého otce jsa žádostiv slyšeti o něm chválu. Ale stařec uslyšev jméno to, svraštil čelo, odplivl si a hněvivě zaskuhral: „Mladý pane, ten Ivramola, to je vám dříč, to je zloděj, to je pes! Řemeny z našich zad řezal. Nechtěl bych míti na svědomí, co on má. Ty mozoly liduj: z kterých pochází jeho nynější bohatství, musí ho věčně pálit jia duši!"
Jiřík se zapotácel, jakoby blesk vedle něho udeřil Na štěstí stařec se rozkašlal a tak nepovšiml s; zděšení, jaké jeho slova spůsobila na hocha.
A od té doby starý Kramola marně lámal si hlaví i tím, proč syn jeho již k němu nelne bývalou láskou a proč se hovorům s ním vyhýbá.
Když prázdniny byly u konce, spěchal Jiřík d-; Prahy a tam s nesmírnou horlivostí ponořil se d< studia práv, jako kdyby byl chtěl ohlušiti v duši sv<_ výčitky, že žije z mozolů lidu. První rok nepřišfi domů na prázdniny, poněvadž si odbýval vojenskou službu. Nešel však ani v následujících letech, a . první i druhou státní zkoušku odbyl s vyznáme náním.
A tu si otec přijel pro něj sám a zavezl si je] domů.
Sestárnul za tu dobu, co syna neviděl, sešedivěl, seschnul, byl kost a kůže a tak podivně a tak bolestně se díval na svého syna, jakoby chtěl z jeho hezké, upřímné tváře, z jeho jasných modrých oči vyčisti, proč se mu odcizil.
Často tanula starému Kramolovi na rtech otázka, která by byla záhadu Jiříkova jednání objasnila, ale stařec vždy ji zase potlačil. Konečně však přece došlo mezi otcerců a synem k vážnému hovoru tomu. A tu Jiřík otci šetrně naznačil, co si lid o něm a jeho bohatství vypravuje.
Stařec sklopil hlavu, když zaslechl z úst synových odsouzení své, ale nehájil se, neomlouval se, nýbrž stal se zamlklejším než dříve. Za večerů však uzavíral se ve svém 'pokoji a ¡hovořil pak hlasité sám k sobě. Někdy křičel a zuřil. Někdy se obviňoval a odsuzoval a hned zase hájil.
Jiřík jednoho večera mu naslouchal.
„Měli jsme hlad," křičel starý Kramola. „Hlad jako psi na řetězu uvázaní, na které se zapomnělo ... Děti mi umíraly... žena chřadla... a já, já neměl kabátu .a bot, abych mohl jiti mezi lidi... Tehda jsem byl poctivcem ... Lidé mne v obchodě okradli, věřitelé mi všecko vzali a já byl v kriminále pro úpadek . . . Prosil jsem, žebral a svíjel se jako pes, ale lidé byli tvrdší než kámen... A proto jsem také stvrdnul... Stvrdnul, ale ne pro sebe, nýbrž pro ně ... pro děti... abych je zachránil... To je moje vina... A teď pojď, Jiříku, pojď a odsud mne!... A pojďte lidé a pověste mne na šibenici... 0, já, já mám také svědomí!... A když jsem nejednal vždy jako křesťan, pro koho jsem to dělal ? ... Jienom pro něj, aby se mu lépe vedlo než mně I..."
A stařec ve svém pokoji sténal, vzlykal, skřípal zuby ,a bouchal se pěstí do prsou, až to dunělo.
Hluboká bolest se zmocnila Jiříka, když zaslechl starcův monolog,. Zaklepal na dvéře otcova pokoje a volal úpěnlivě : „Otče, otevřete I Odpusťte mi I Nechtěl jsem vám ublížit! Pochopuji vaše jednání! Miluji vás stále I Otevřete I Odpusťte!"
Ale starý Kramola neotevřel.
A druhého dne choval se jako vždy jindy zamlkle a zasmušile. Nežádal na něm již nic jiného, než aby splnil touhu jeho, (stal sei doktorem,, a věnoval se povolání advokátskému. Snad si myslil, že syn nastoupiv dráhu tuto snáze pochopí, že nejednal otec jeho nepoctivě, že činil jen to, co zákony jest dovoleno a co činí tak mnoho jiných lidí, kteří bývají za nejlepší muže považováni, vyznamenáváni a v časopisech jako lidumilové velebeni.
Tehda právě seznámil se mladý právník s továrníkem Hodkem a jeho chotí. Od té doby však přestal mysleti na studia svá a potuloval se jen po okolí.
Starý Kramola marně na něj naléhal, aby se vráti'.l k studiím do Prahy.
A tu za drsné horské zimy starec se rozstonal. Když pak první dni jarní přišly, zemřel nemocí chudiny, souchotinami, jako prací utýraný tkadlec, který celý život strávil za stavem, nebo přadlák, který prachem v továrně si zničil plíce.
Když závěť jeho byla otevřena, shledáno, že ustanovil syna svého Jiříka dědicem všeho jmění svého, ale s určitou podivínskou výhradou. Směl užívati výnosu pronajatého hospodářství v Malé Pasece a úroků z bezpečně uložených kapitálů, ale nesměl hospodářství prodati a nesměl volně vládnouti kapitálem, dokud by se nevykázal řádně nabytým diplomem doktora práv.
Jiřík poplakal si nad otcovou mrtvolou, ale ustanovení jeho poslední vůle nepřimělo ho, aby se vrátil k studiím svým.
Proč?
Nemohl z hor, nemohl opustiti kraj, v němž Julie žila.
Jeho tajená, světu neznámá láská k ní byla sladkým přeludem, byla mámivou vidinou, byla největší slastí jeho a zároveň největšíni nesmyslem a nerozumem. Nikdo o jeho citech nevěděl, ani ona sama. A přec on, muž vzdělaný, rozsáhlých vědomostí, neměl dosti síly, aby se vymanil z kouzla toho, které obepřádalo srdce i mozek jeho.
Přemýšlel o ní. Ryla krásná, měla čarovné oči, ale žen krásných s okouzlujícíma očima viděl již dosti a žádná ho tak neuchvátila. Jaký půvab, jaké kouzlo jej tedy u ní jímalo?
A co tak přemýšlel a přemítal, náhle se mu rozbřesklo. Byl to její hlas. V něm bylo cosi, co jiné hlasy nemají. Byla v něm něha, vřelost, melo- dičnost, byla v něm duše, zvláštní ráz, něco, co jej činilo neobyčejným. Ten hlas byl by poznal mezi tisíci dle jediného slova.
Zdálo se mu, jakoby ten hlas slyšel vedle sebe mluviti.
Dávno již otevřené oči jeho neviděly ničeho kolem sebe; neboť co byl jemu všeliký půvab přírody kolem něho se prostírající proti kouzlu Juliina hlasu.
A co tak naslouchal napjatě, oddávaje se blouznění svému, pronikl k němu z dálky jakýsi hlas.
Nebyl to Juliin hlas a nepovšiml si ho valně.
Ale v druhém okamžiku slyšel již zřetelněji, že kdosi volá a že hlas ten zní ustrašeně.
Vytrhnuv se ze snění vyskočil a popošel několik kroků ke stráni, která dosti strmě padala do úžlabiny.
A v tom dotklo se jeho sluchu zcela zřetelné úpěnlivé volání: Hilfe! Hilfe I 2) A volání to, které mohla vyráželi jen osoba, jež byla v nebezpečí, opakovalo se ještě několikráte.
Kramola již neotálel a hnal se horem pádem po svahu.
První myšlénkou jeho bylo, že snad vlk, který sem ¡přeběhl z Pruska, někoho napadl, což se však stávalo jen někdy v zimě.
Proto v běhu sáhl do brašny a vyňal z ní dva náboje, jež vsunul do své dvojky.
Ve dvou neb třech minutách prodral se dolů houštím a spatřil asi dvacet kroků od sebe, že čtyři osmáhlí mužové a dvě ženy obklopili jakousi dívku a chtěli ji odvléci do lesa.
Byli to cikáni.
Dívka byla silná a zoufale se bránila.
Tu však jeden z cikánů, silný, velký, černý chlap, uchopil ji v půli těla a chtěl ji odnésti do houští.
A v tom zahřměl Kramola na něj: „Pusťte ji 1" Při slovech těch strhl dvojku s ramene.
Cikáni nejprve polekavše se ucouvli od dívky; ale poznavše, že toliko jednotlivý člověk stojí proti nim, přiskočili znovu k dívce.
„Neopovažte se na ni sáhnout, sice střelím I" vyhrožoval Kramola.
Ale v tom již v rukou cikánů zaleskly se ostré nože a dva z nich chtěli se vrhnouti do houští proti Iiramolovi, kterému puška, dokud byl mezi stromy, nebyla nic platna.
Mladý muž nyní rychle seskočil na cestu a přiloživ k líci zbraň zahřměl: „Ruce vzhůru, sice střelím I" Ale tu zafičel hřilký nuž kolem jeho hlavy a zaryl se do kmene stromu.
V nejbližším okamžiku zatřeskla rána a cikán, který hodil nožem! a zdál se býti náčelníkem ostatních, zařvav skácel se k zemi. Byl raněn broky na hlavěí a na rameně.
Ihned byl všecek zalit krví.
Kramola sáhl hbitě na druhou spoušť.
Ted však již cikáni nečekali a vzavši s sebou těžce raněného dali se na útěk.
Mladý muž sledoval je zrakem svým, až zmizeli na protější stráni.
Teprve potom ohledl se po dívce, kterou byl z vážného nebezpečí zachránil.
Když se jí z nenadání dostavil srdnatý ochrance a cikán ji pustil, padla prudce na kolena, a s výkřikem bolesti skácela se na zem.
Ještě chvíli rozhlížel se mladý muž pátravě po lese a vsunul nový náboj do vyprázdněné komory u pušky své.
Minulo ještě několik minut, aniž by se byli cikáni pokusili o nový útok.
V lese bylo úplně ticho a ozývalo se jen stejnoměrné šumění vrcholků stromoví, jímž lehký větřík pohyboval.
Teprve nyní Kramola přistoupiv k dívce nahnul se k ní.
Měla oči zavřené a zdálo se, že jest bez života.
Mladý muž se zachvěl.
Poklekl k ní a vzal ji za ruku. Tato však byla chladna. Otvíral jí oči, ale nadarmo. Povšiml si také, že silně krvácela na noze.
Přitiskl nyní ucho k její ňadrům, a naslouchal.
Tvář jeho byla při tom nesmírně vzrušena.
Zdálo se mu, že neslyší ani nejslabšího topotu srdce dívčina.
Mozkem projela mu myšlénka, že snad umřela strachem.
Pozvedl' ji a opřel hlavu její o kmen stromu; ale hlava jí sklesla bez vlády na zem.
Znova naslouchal se zoufalým napjetím na srdci jejím a teprve nyní zaslechl zcela slabý, ale určitý tep srdce jejího.
Tvář jeho se nyní vyjasnila.
Mrtva tedy nebyla, nýbrž ležela jen v těžkých mdlobách.
Při zápasu s cikány padla prudce kolenem na ostrý suk a způsobila si ránu, z které teklo hojně krve. Bez rozmýšlení vytáhl Kramola šátek svůj a obvázal jím ránu její.
Na to rozepjal jí živůtek, aby jí zjednal úlevu.
Bozhlížel se, kde by našel vody, ale nikde nebylo viděti ani krůpěje.
Nemohl zde ubohou nechali, poněvadž bylo se obávati, aby cikáni se nevrátili. Vzal ji tedy do náruči a n,esl ji z rokle na návrší, odkud bylo spíše možno okolí přehlédnouti, proti novému útoku se zabezpečiti aneb lidi na pomoc přivolati.
Pro mladého muže nebylo to snadným úkolem, aby dívku, jež byla statné postavy a kyprých tvarů, vynesl nahoru na příkrou stráň. Musil několikráte odpočívati, než dospěl k mýtině poseté kohoutkv a planým kmínem, Zde ji položil na mech,' a odebral se k studánce, kterou na cestě zpozoroval, a nabrav vody do klobouku vrátil se k neznámé.
Pokropil vodou tvář, šíji i prsa její.
Teprve nyní přišla k sobě.
Vytřeštila na něj oči, otevřela zmodralé rty a ■/. hluboká si vzdychla. Nemohla promluviti, a jak se zdálo, nemohla ještě pochopiti, co se s ní stalo.
Na to se jí zmocnila zima a třesení na celém těle.
Mladý muž poklekli k ní a drže ji za ruce konejšil ji, ubezpečoval ji, že se nemusí již ničeho obávati. S výrazem nesmírného zděšení ve tváři tiskla se dívka k němu, jakoby se hrozila nějakého nového nebezpečí, jež se hlíží z temného lesa.
Teprvé po dlouhé chvíli se tou měrou vzpamatovala, že mu mohla pověděti, že se jmenuje Anna Rohrerova a že jest dcerou ředitele továrny v Zálubí.
Krásné jitro ¡ji vyvábilo do lesa, kam často docházela se Svou skřínkou s malířským náčiním. Dnes odvážila se příliš daleko, zbloudila a tu ji přepadli cikáni, kteří opodál na kraji lesa tábořili. — — Bylo již dávno po poledni, když mladý muž vracel se s dívkou do Zálubí.
Poněvadž jí ¡poraněné koleno silně naběhlo, kulhala a opírala se o Kramolu, který ji při chůzi spíše nesl než vedl.
Byla to ¡cesta velmi obtížná, poněvadž bylo třeba obejiti dva ¡kopce, než se dostali na silnici.
A celou ¡tu dobu nepotkali živé duše. Nebylo tedy možná, aby někoho poslali napřed do továrny.
Annina matka ¡již úzkostlivě se rozhlížela z verandy nemohouc ¡si vysvětliti, proč dcera její se na své ranní procházce tak opozdila. Ve své bázni o ni těšila se ¿tím, že snad se někde posadila a kreslíc nebo malujíc .nespěchala domů, ježto věděla, že otec její s ¡Munkwitzem jsou od rána na cestách po okolí a teprve večer se vrátí.
Když spatřila ídceru svou, že kulhá a že se opírá o neznámého ,pána, spěchala jí v ústrety. Dívka byla ¡ještě bledá a rozčilena po přestálých hrůzách, ale ¡nutila se k úsměvu.
„Prosím vás," ¡pravila potichu k svému průvodci, „připravte matku šetrně na vše, abychom ji ne- poděsili."
„Co se stalo?" křičela paní Rolirerová již zdálky.
„Nic, co by stálo za řeč," odpovídal Kramola. „Slečna padla Y lese na suk a poranila se lehce na koleně."
„Nešťastné dítě," naříkala matka uchopivši ji do náručí, „tušila ¡jsem to vždy, že se ti jednou něco nemilého přihodí. : Vždyť se to ani nesluší, abys sama bez ¡průvodu tak daleko se odvažovala."
Když Kramola ¡dívku do obydlí její rodičů dovedl, pravil, že by bylo dobře, aby bylo posláno pro lékaře, který by ¡její ránu prohlédl, vymyl a obvázal.
Lékař se brzo dostavil.
Zatím již mladý muž opatrně paní Rohrerové pověděl, z jakého vážného nebezpečí dívka vyvázla, a radil, iaby lékař ji předepsal také nějaký utišující lék.
Na to Kramola se odebral na četnické stanoviště, jež bylo jen asi sto kroků vzdáleno od továrny1, a tam vše do podrobná udal, co se přihodilo.
Dva četníei vydali se po hodině klidně na cestu, aby cikány stíhali. Ale po těch jakoby se byla země slehla. Měli nepochybně na blízku své vozy a naloživše na některý z nich raněného zmizely z krajiny.
Bylo již po čtvrté hodině odpoledne, když Kramola mohl se Zálubí odejiti.
Obřad křtu dcerušky továrníkovy, který ustanoven byl na druhou hodinu, byl tedy již vykonán.
Mladý muž měl půldruhé hodiny domů, do Malé Paseky; byl rozedrán, umazán, zakrvácen,a zemdlen. Kočáru v továrně nebylo, aby se dal dovézti domů. Nebylo již tedy možno, aby se ještě doma převlékl a odebral do Ůjezda.
Proto přišel dnes k továrníkovi, aby se náležitě omluvil.
S velkým zájmem naslouchal Hoďek jeho vypravování.
„Hleďme!" pravil pak, když Kramola skončil. „A pak se říká, že u nás v horách je úplné bezpečí, kdežto jest zde možno i takové dobrodružství, jako bychom byli někde v italských horách. Jen noztra til-li si při této romantické příhodě své srdce," doložil továrník se smíchem.
„Buď bez starosti," odpovídal Kramola polou vážně, polou žertovně; „děvče jest sice zcela hezké, blondýnka s modrýma očima.» a s pikantním malým luisíčkem, bílou pletí a hustými jako len hebkými Vlasy; ala je iNěmkyně a já máni své zvláštní názory o takových sňatcích, které muže odtrhují od našeho lidu. Toho se ode mne nemusíš obávati, že by mne tato německá Thusnelda, která se prosaicky zove Annou, oloupila o srdce z vděčnosti za to, že jsem ji vyrval cikánům z rukou."
Na to továrník se rozhovořil o svém dítěti, o své malé něžné Bohumilce. V rodinné poradě bylo usneseno, že k vůli krátkosti budou ji nazývati Milča.
„Ah, to je ti skvostné, velkolepé dítě," horoval se zářící tváří Hodek. „Při křtu ti ani nezaplakala a pohlížela na faráře tak moudře, jakoby všemu rozuměla. Nyní teprve jest dovršeno štěstí mého rodinného života."
„Příteli," pravil s nadšením Kramola, „míti juko ty dobrou, něžnou choť, roztomilé dítě a býti milován a při tom pracovati pro krásnou, velkou myšlénku — to považuji za nejkrásnější úděl člověka; zdá se mi, že to musí býti samotný ráj na světě."
V tom zahrčel kolem oken kočár. Oba mužové vyhlédli ven a spatřili, že povoz s Rohrerem a Munk- witzem zajíždí k vratům.
„Ale ani tento ráj není bez hada," usmál se trpce Hodek, pohodiv rukou směrem k oknu; „přicházejí hned dva najednou a nevím, který z nich je povedenější."
„Patrně obchodní záležitost?" tázal se mladý muž a uchopiv klobouk chystal se k odchodu.
„Prosím tě, neodcházej," zadržel jej Hodek uchopiv jej za rukáv, „rád bychí s těmito pány promluvil před tebou."
„Co ti chtějí?" tázal se Kramola nikoliv bez podivení.
LIBUŠE: Otrokář. 5 „Toho so velmi brzo dovíš," odtušil Hodek kráčeje příchozím s vlídnou tváří vstříc.
Když oba Němci vstoupili do kanceláře nastalo vzájemné představování.
„To je pan' Kramola?" zvolal živě ředitel a vrhnuv se k němu uchopil obě ruce jeho a potřásal jimi srdečně.
„Pane, zachránil jste mou dceru," hlučně mluvil Rohrer, „sám jste při tom vydal v šanc svůj život. Moje díky za to, pane, — jednal jste jako pravý hrdina."
„Vykonal jsem toliko svou povinnost, pane, což by každý na mém místě učinil," prohodil Kramola skromně. „A jak se daří slečně? Doufám, že měla noc klidnou."
„Podvečer objevila se u ní horečka," vykládal' ředitel, „měli jsme o ni strach. Blouznila, křičela vyděšeně ze spánku, ale pak so uklidnila. Lékař byl do půl noci u nás. Pak řekl, že nebezpečí již minulo a že při jejím dobrém tělesném i duševním zdraví, netřeba se obávati následků."
„A rána na ¡noze?" tázal se mladý muž pln účasti.
„Jde sice až na kost," pravil Rohrer, ale lékař myslí, že bude v několika dnech zahojena. Chtěl ]sem odtud zajeti k vám, abych vám poděkoval za rekovný čin, kterým jste nám naše dítě zachránil. Doufám, že nás navštívíte a že poskytnete léž moji ženě a samotné Anničce příležitost., aby se vám poděkovaly, což včera v rozčilení opomněly vykonati."
Mladý muž přislíbil ochotně návštěvu.
Zatím se pánové rozesadili a šlechtic MunkvvPz zaljájil" jednám otázkou, jak se továrník rozhodl.
„Musíte odpustiti," omlouval se, „že naléhám na rychlé vyřízení; ale mám svůj přesně vyměřený čas a musím se vykázati hotovými obchody."
„Není třeba, abyste se omlouval," namítl továrník. „Chtěl bych však dříve ještě jisté věci zvěděti, než bych vám mohl dáti určitou odpověd."
„Nuže, prosím."
„Především pochybuji, že by to byly pouze průmyslové zájmy, které vaši společnost sem do Čech vedou."
„Ah, to byste byl velice na omylu, kdybyste o tom pochyboval," prohodil Rohrer horlivě.
„Chci mluvit bez obalu, pánové," pokračoval Hodek; „obávám se totiž, že u vás vedle průmyslových zájmů padají mocně na váhu také prospěchy politické. Ne-li vám, tedy aspoň těm, které zastupujete, záleží na tom, abyste vnikli hluboko do českého kraje a abyste ze svých továren utvořili zde nové opory pro šíření německé moci na české půdě."
„Co vás to napadá," namítl šlechtic Munkwitz se smíchem, „o tom se u nás nikomu ani ve snu nezdálo. Nám jde jen o to, abychom, jak jsme vám již včera řekli, měli své podniky v Německu i Rakousku a abychom si zabezpečili lacinější pracovní síly."
„A já mohu jen dodati," dotvrzoval Rohrer se zdánlivou srdečností, „že společnost sleduje výhradně cíle hospodářské a že nějaký národnostní výboj jest u ní předem vyloučen. To mi můžete na slovo uvěřiti."
„Ale když se zde zakoupíte," počal opět Hodek, „přenesete sem do české krajiny německý kapitál 5* a tím i německý vliv a moc a nikdo nemůže ručiti za to, že vaše podniky nestanou se časem ohniskem poněmčování."
„Nechci býti nezdvořilým," ozval se nyní Rohrer, „ale zdá se mi, že vy páni Češi trpíte všichni poněkud stihomamem, co se tkne záměrů, síly a moci ně- mectva. Ostatně buďte ujištěn, že berlínská společnost především se bude snažiti, aby vydělávala, a že národnostní spory jsou jí zcela nicotnou věcí."
Nyní ujal se zase slova Munkwitz, který si již delší chvíli pohrával nervosně skřipcem.
„Pane továrníku," pravil, „přejděme tedy k hlavnímu účelu naší návštěvy; řekněte nám konečně, chcete-li nám svůj závod prodati, čili nic."
„Ano, ihned," odvětil Hodek, „považoval jsem jen za svou povinnost, abych vám dříve pověděl mínění své, že totiž na vaše usazení se v naší krajině nebude se pohlížet přátelsky, že se v něm uvidí nový nepřátelský vpád na naši nejvlastnější půdu a že by lépe bylo, kdybyste si zařídili své podniky mezi německým obyvatelstvem. Co se mne tkne," končil řeč svoui s ďůrazem, „musím vám říci, že berlínské akciové společnosti svůj závod neprodám ani za sebe skvělejších podmínek."
,,Hm, tím jest vlastně vše vyřízeno," mínil Munkwitz s kyselým úsměškem, „tušil jsem, že dojde ki těmto koncům, a byla tedy vlastně celá naše dnešní návštěva bezúčelná a zbytečně jsme vás vyrušovali."
„Škoda," mínil ředitel, „byl bych tak rád býval, kdyby se byl obchod zdařil. Doufám však, že přes lo přese vše zůstaneme dobrými sousedy."
Oba Němci pohlédli při tom na sebe a pak na továrníka.
Hodek uhodl, že oba si něco jiného myslí, než ústa jich pronášejí. Četl v jich zraku pohrůžku, že od nynějška povedou proti němu bezohledný boj, od kterého neustanou, dokud jeho strana nebude poražena.
Rolirer a Munkwitz povstali a co nejpřívětivěji se poroučeli.
Při odchodu obrátil se ještě ředitel ke Kramolovi a pravil: „Tedy prosím, abyste na svou návštěvu nezapomněl. Mohu tedy očekávati, že přijdete k nám dnes odpůldne?"
Mladý muž přislíbil.
Na to oba Němci vstoupili do kočáru a odjeli.
Když se Hodek, jenž je byl k vozu doprovázel, vrátil, zvolal k Jiřímu: „Hochu, nastává nám boj. Tentokráte to půjde do tuhého. My zde tvoříme poslední hradbu českou proti pruským hranicím a povolíme-li my, povalí se příboj německý až k Turnovu a Jičínu."
„Za takových poměrů bude lépe, když bližší známost s Rohrerovými nenavážu," mínil Kramola.
„Když jsi slíbil, že tam přijdeš, musíš slovu dostáti," mínil Hodek; „ostatně jest vždy dobře, když naši lidé ve styku s Němci poznají, jaké nepřátele v nich máme. Němci tohoto druhu jsou zdvořilí, uhlazení a úlisní; ale kdybys jim sebe větší služby prokázal, nikdy z nich nevymizí vrozené plemenné záští proti nám Cechům a nepřekonatelná touha, aby nás podmanili."
v.
Asi čtvrt hodiny cesty na sever pod Újezdem na úpatí pahorku rozkládá se do roviny obec, která druhdy byla samotou, oddělenou lesíkem od Újezda. Nazývali ji Podlesíčkem a jméno to zůstalo, i když samota vrostla na dědinu. Lesík již dávno zmizel a chalupy jedna 'za druhou přibývaly, zvláště v době, kdy domácí Xkalcovina se ještě v horách vyplácela.
Ač bylo Podlesíčko již dosti velkou obcí samostatnou, nemělo ještě školy ani kostela; děti byly přiškoleny do Újezda, kam obec také byla přifařena.
Za to byly v Podlesíčku dvě hospody.
Jedna z nich, na které byl vyvěšen bílý štít s modrou obrubou a s červeným nápisem „u české koruny", stála na dolejším kraji obce u silnice. Bylo to jediné stavení v obci, které mělo poschodí s malými okny, zelenými žaluziemi chráněnými. Náleželo Františku Keclovi, toho času prvnímu radnímu v Podlesíčku.
Nějaký den po událostech výše vypravovaných pod večerem přiblížil se k ¡bosLinci tomu muž v polo- městském oděvu, který nejprvé opatrně nahlédl do okna hospody a když viděl, že uvnitř nikoho není, vešel hbitě do vnitř.
Ze dvora zaštěkl pes, přivázaný k budce.
Hospodský zaslechnuv vrznouti dvéře, přišel ze dvora do přední prostorné jizby, jejíž podlaha byla čistě umyta a bílým pískem posypána.
„Dobrý večer," pozdravoval mžouraje očima po neznámém, který požádal za sklenici piva.
„Z daleka, pane?" tázal se pak, když natočiv u nálevního stolu piva postavil je před něj.
„Nu, jen tak ze sousedství, ze Zálubí," odpovídal cizinec, na němž nebylo lze na první pohled rozeznati, je-li dělníkem či náleží-li k jiné vrstvě lidu. „Už jsem tu dávno nebyl. Člověk pořád se zdržuje tam v Němcích, víme. Tam je veseleji, panečku, než zde. Tady u vás v českém kraji je všecko nějak ospalé, neb mrtvé, lidé chodí udření do práce a z rpráck;, jedí jednou za týden maso a to ne všude, nepopřeji si sklenice piva a pořád jen cpou do sebe zemáky, a kiic jiež zemáky. V Němcích je — víme — všecko jinak, více peněz, více živobytí, více spokojenosti, radosti a veselí."
„Ba máte pravdu," přisvědčoval hovornému cizinci hospodský. „Je to tam lepší; ale změňte lo, kldyž to nejde. Němci jsou Němci a komu pán Bůh přeje, lomu všichni svatí."
Host učiniv notný doušek vstal po chvíli, popošel k vzdálenému stolu, ua němž ležely noviny, přečetl si v nich s úsměvem název úvodního článku: „Hajme neohroženě českou pudu!" Na to překročil prali vedlejší jizby a rozhlédl se po ní. Vrátiv se pak zase na své místo a odkašlav si počal znova: „Ale, příteli, tady by se to také dalo zjinačit; jedna, dvě továrny a bylo by tu živo a veselo a zvlášij hospody by se měly dobře jako o jarmarce."
„Fabriku máme," mínil hostinský, „totiž přádelnu tuhle v Újezdě."
„Prosím vás," namítl cizinec pohrdavě, „to není fabrika, to je krcálek. Ale kdybyste tu měli dvě tři továrny, které — víme — by zaměstnávaly sedm až osm set lidí, to by byla jiná. To by znamenalo živobytí pro čtyři nebo pět set rodin a ty by již daly něco utržit."
,,A kdo by nám je zde, prosím vás, vystavěl ?" povzdychl si hostinský.
„Můj Bože, o to by nebylo, jen kdybyste chtěli," zvolal host dopiv sklenici a utíraje si vousy.
Kecl nebyl na hlavu padlý; slyšel již také leccos zvonit o veliké německé společnosti, která v okolí kupuje továrny a chce několik nových vystavěti. Cosi mu problesklo mozkem a on pohlížel pátravěji na neznámého.
Cizinec byl menší postavy, ale pružného těla, měl šedé, těkavé oči, přizrzlé licousy a vyholenou, do předu vystupující bradu. Výraz tváře jeho byl lstivý, úlisný a nevzbuzoval mnoho důvěry.
Hospodský postavil zasej plnou, sklenici (před hosta.
„Myslím, že by to bylo velké dobrodiní pro naši chudobnou vesnici," počal nyní opatrně sám, „kdybychom sem nějakou tu továrnu dostali. Což pak mají míti v Újezdě všecko- a my tady nic ? Už k vůli lěm obecním přirážkám. Jsem totiž v obecním výboru," pochlubil se Kecl.
„No tak, vidíte," podpichoval cizinec hospodského, „z toho, že v Újezdě mají továrnu, máte vy jen škodu. Již dávno měli byste míti zde továrnu svou."
„lnu," odpovídal Kecl, který schytrale odhadoval každé slovo záhadného cizince chtěje poznati, co má za lubem, „v Újezdě si myslí, že je bližší košile než kabát a pak tam vládne všemohoucí pan Hodek celou vesnicí neobmezeně. Co on chce, to je svaté. Újezdský starosta Vodsedalek je sice statečný muž, — je to mojí ženy bratranec — ale věří továrníkovi jako svatému písmu a duši by za něj dal."
„Ať ji dá," namítl netrpělivě host, „možná, že by toho jednou litoval. Ale vy byste měli hledět, abyste se z toho područí Újezdských vymanili."
„To je také má řeč," prohodil opatrně Kecl. „Člověk tady celý Boží rok nic nevydělá. Sotva že tak na to živobytí sežene. Mám dětí celé Boží nadělení a syna už mánii v páté na gymnasiu v Jičíně. Jednu dceru jsem již vybyl a druhou bych mohl vdát, jen kdybych měl pár stovek pro ni. Ale kde vzít a nekrást, když mimo to mám ještě tři mladší holky. A nějaký ten dloužek mám také na hospodářství v záložně. A to člověka trhá."
Nyní cizinec, který po celou tu dobu bedlivě hospodského pozoroval, povstal, jakoby již věděl, na čem s ním jest, přešel opět jizbu a nahlédl do vedlejší, jakoby se chtěl přesvědčit, že jest s hospodským úplně sám.
Na to počal: „Kdybych mohl býti k vám upřímný, řekl bych vám více, milý příteli. Ale umíte, víme, držet jazyk za zuby, zvláště před ženskými?"
„Pane, jako ryba, jako hrob," dušoval se hospodský1 a chvěl se uvnitř napjetím, co mu asi tajuplný cizinec chce pověděti.
„A neuslyší nás nikdo ?" tázal se cizinec znova rozhlížeje se kolkolem.
„Chraň Bůh!" ujišťoval jej Kecl, „ženské jsou na jeteli a přijdou až za tmy a syn student, ten se toulá po lesích a kopcích. Je vám to takový mladý samotář, který si hledí jenom knih."
__ u „Tedy mi podejte ruku," počal cizinec slavnostně, „je to ve vašem prospěchu, — že neprozradíte ani slova z naší rozmluvy nikomu."
„To vám slibuji na svou spásu," ubezpečoval jej netrpělivě hospodský, podávaje mu ruku.
„Ostatně jsem o tom pevně přesvědčen," prohodil host, „že mne neprozradíte, poněvadž z toho, o čem s vámi jednati chci, budete míti především vy sám největší zisk."
A napiv se opět pokračoval: „Jsem k vám, víme, poslán od veliké akciové společnosti, která již zakoupila továrnu v Zálubí a ještě jiné koupí. Vaše poloha, potok, silnice, všecko bv se jí :zde hodilo. Jde jen. o to, abychom dostali od obce pozemky. Kdyby se to uskutečnilo vaší pomocí, dostal byste na věčné časy kantýnu u fabriky. A víte, co to znamená kantýna u velké továrny? Denní tržba padesáti zlatých, někdy i více. To byste si nařezal peněz jako na řezačce. A nějakou stovku zvláštní odměny byste také dostal. Ta by vám snad nebyla rovněž na škodu."
„A co bych měl dělat?" tázal se kvapně Kecl, jemuž se při této lákavé vyhlídce dělalo zároveň sladko a kyselo v ústech.
„Co byste měl dělat? Jste přece v obecním výboru ?"
„Ano, první radní."
„Bože, to jste už skoro jako starosta."
„Ba že jsem, vždyf se ten nynější, tamhle soused Brada, o nic nestará a ničemu nerozumí a pořád poléhává; zvolili ho jen proto, že tu má větší barák a více polí než já."
„Nuže tedy," pokračoval náhončí cizí společnosti, „budete-li chtíti, víme, půjde vše hladce. My potřebujeme pozemky k stavbě. Ty, o které u vás stojíme, jsou tamhle pastviska u potoka, která patří obci. Jde tedy, .víme, o to, aby nám je obecní prodal. Porozuměl jste mi?"
„Ano, rozumím," odvětil Kecl.
„Kdyby se však .rozhlásilo, že je kupujeme, víme, — vaši lidé ,by nevěděli, co by za ně chtěli, a na konec by nám jich ani neprodali."
„To je možná," uznával hospodský.
„Jde tedy o :to, abyste nám byl jako na ruku. abyste všecko připravil, ujednal rázem a pak aby se to hned odhlasovali a na úřadě potvrdilo. A litkup, při němž by pivo a kořalka tekly jako voda, měli bychom u vás... Nuže, co soudíte o celém mém plánu?" doložil cizinec, upíraje na hospodského své baziliščí oči.
„Byla by to věc náramně dobrá," mínil hospodský hledě z okna na cestu a škrábaje se za uchem, doložil : „Ale je v tom háček."
„Jaký háček?"
„Už jsem tak leccos slyšel jako zvonit. Ti páni, co mají tu společnost, jsou Němci, Prušáci. A kdyby se to rozhlásilo, nebude sám výbor chtíti prodat nebo se bude dělat na něj z Újezda a novinami nátlak, aby se neprodalo."
„Vidím, že nejste na hlavu padlý, pane Kecle," zvolal nyní neznámý; „ale proto jsem také přišel k vám. Naši pánové nehledí pranic na národnost. Oni vědí, že .tady dostanou levnější a pracovitější dělníky, že budou míti lepší podmínky odbytu v Ra- kousku, nechtějí nechat kapitál mrtvý ležet a proto vlastně chtějí zdejší krajině udělati dobrodiní tím, že dají zdejšímu českému lidu práci a výdělek. Český národ, ten z toho škodu míti nebude," dokládal s ironickým úsměvem.
„To si také myslím," chlácholil hospodský své svědomí.
„Ostatně za našich dob má býti člověk mezinárodním," pokračoval neznámý. „Co mi to plátno, že jsem Čech, Jcdyž musím doma sušit ústa, kdežto jiní si mastí ,koláče medem. Nemám pravdu, co?"
„Ba, že."
„Proto, pane Kecle, žádné starosti; jen chutě k dílu! Budete-li chtíti, vše do týdne bude vyřízeno."
„Ale mám na stavení tisíc zlatých z turnovské záložny a kdyby se tam páni dověděli, že jsem ..."
Nedořekl, ale agent mu porozuměl.
„Nu tedy vám je opatříme z Liberce a bude po komedii," zvolal. „Moje jméno je Josef Studna a jsem nyní ve službách továrny v Zálubí."
„Už jdou 1" zvolal nyní Kecl, který za hovoru každou chvíli vyhlédal z okna.
„Kdo ?" tázal se Studna.
„Naše ženské," odvětil Kecl.
Hovor umlkl.
Po chvíli vešla do jizby hospodská, statná ještě žena, která se právě vrátila s nůší jetele. Tváře jí jen hořely, jak se pronesla.
„Dej pán Bůh dobrý večer," pozdravovala a obracejíc se k [manželu dokládala: „Víš-ii pak co nového, Františku? V Újezdě budou přistavovat zase továrnu a zřídí vedle ní ještě velkou tkalcovnu."
„Je-li možná? A u nás pořád nic!" zaliořlde prohodil hospodsky pohlednuv významně na Studnu.
„Inu, však tam naši lidé také dojdou do práce," mínila hospodská, jež byla újezdskou rodačkou. „Vždyť je tam od nás, co by kamenem dohodil."
Po chvilce přišel též syn student. Byl to plavo- vlasý hezký hoch s velkýma modrýma očima. Podobal se matce své, jakoby jí z oka vypadl. Měl v několika dnech odejeti zase do Jičína a teď se chodil denně loučit se svým rodným krajem.
Uctivě pozdraviv hosta posadil se.
Poněvadž se již stmívalo, rozsvítil Kecl petrolejovou lampu visící se stropu.
Když hospodská odešla po práci, Studna dopil a pravil vytahuje tobolku k hospodskému: „Hrome, už se setmělo a teď nevím dobře, kudy cesta do Zálubí. Člověk se zde u vás nevyzná. Mohl byste mne snad doprovodit, co ? Po cestě to dojednáme. Prozatím, tu máte závdavek," významně dokládal, podávaje Keclovi celou padesátku.
Hospodský vyvalil na něj oči, jakoby ani nevěřil, že to taíní do opravdy. Ale v druhém okamžiku chvatně přijal závdavek a spěchal, aby jej uložil do staré velké kožené tobolky, kterou měl v druhé jizbě v almaře uschovanou.
Na to oba vyšli na silnici a rozmlouvajíce ztráceli se ve večerním soumraku.
Po jich odchodu vzal syn hostinského do ruky noviny a zahloubal se do čtení úvahy nadepsané: „Bájme neohroženě českou půdu!"
Téhož dne byli v Hodkově obydlí shromážděni vlastenečtí mužové z fÚjezda a (okolí. Továrník věděl, že zástupcové berlínské společnosti nebudou zaháleti. Bylo mu jasno, že, když se jim nepodařilo zakoupiti továrnu jeho, pokusí se především o to, aby v Újezdě nebo v okolí pojistili si příhodné pozemky pro stavbu. Bylo tedy především třeba postarati se o to, aby v žádné obci ani píd půdy nebyla Němcům prodána.
Společnost byla velmi četná. Z Újezda přišel doktor Mikš se starostou Vodsedalkem, farář Brázda s nadlesním Markem a řídícím učitelem. Z Malé Paseky dostavil se Kramola se starostou Nečáskem. Na dvě hodiny cesty kolkolem byly obce zastoupeny bud starosty, kněžími nebo uvědomělými rolníky. Scházel jediný starosta Brada z Podlesíčka, který v poslední chvíli se omluvil, že jest poután nemocí na lože. Všichni shromáždění předem věděli, že účelem porady jest, aby se zabránilo vpádu berlínské společnosti na českou půdu.
„Ani dlaň země," zvolal Hodek se zápalem, když byl shromáždění uvítal, „nesmíme jim přepustiti. Jako oni na nás bezohledně se hrnou, tak musíme odrážet jich útoky. Musíme-li již bojovat, bojujme s napjetím všech sil. Vezměme si jednou za příklad Maďary. Neměli průmyslu) a vydupali si jej takořka ze země. Byly doby, kdy od posledního čikoše na pustě až po nejprvnějšího šlechtice, od chudé ženy až po vznešenou dámu nikdo jiných látek nekupoval a nenosil, než ty, které byly v Uhrách zhotoveny. Kdybychom my toho dovedli, byli bychom za krátko zase páni na své hroudě," „Ano," ozval se "doktor Mikš, jemuž se při pochvalných slovech Hodkových o Maďarech zaleskla očka, „jenže Maďaři jsou z jiného těsta než my. Kdyby oni stáli v Cechách proti Němcům, hoj, braši, to byste koukali, jak by s jich dobývačnými plány zatočili. Ti mají ještě krev v žilách, ale my — dejte mi pokoj I" Při tom učinil doktor pohrdlivý posunek.
„Oho, krev naše je dobrá," namítl starý nadlesní Marek, jehož tvář zase zářila, poněvadž při obědě vypil o jednu nebo dvě skleničky vína více než obyčejně, „to co Maďaři dovedou, dovedli bychom také, kdyby nebylo našeho nešťastného zeměpisného položení. To je vinno vším. Máme Němce na krku a setřásti jich nemůžeme."
„Jděte mii k ¡šípku s těmi výmluvami pohodlných duší," ozval se zase doktor, „kdybychom byli na místě Maďarů, zrovna tak by se nám vedlo, jako se nám teď vede. Neumíme nic řádně provésti. Všecko začneme a nedoděláme, poněvadž brzo zemdlíme. Maďaři, ti tomu jinak rozumějí. Kdykoliv vzpomínám na vypravování svého otce o maďarských bojích za svobodu, srdce mí; v těle okřeje. Bylo' v tom mnoho násilí a (bezpráví, to připouštím, ale ještě více hrdinného obětování se tisíců pro celek. Čím pak jsme proti prostým maďarským sedlákům, kteří ple- menným pudem hnáni opouštěli své chaty a táhli do boje."
„Pane doktore, nepřehánějte," přerušil jej nyní starosta Vodseďálek, „těm maďarským sedlákům náš český rolník věru v ničem nezadá."
„Ba že, nezadá," přizvukoval nadlesní, „znám také trochu Maďary, a nepřál bych si, aby naši sedláci sklesli na jich úroveň."
„Možná, pánové," hájil se lékař, „že naši rolníci umějí lépe číst a psát a že snad rozumějí hospodářství lépe, ale toho politického smyslu pro společné prospěchy národa, jaký má prostý Maďar v malíku, nemá ani náš vzdělaný člověk v celém těle. V tom to vězí. Řekněte našemu člověku stokráte: Vlast je v nebezpečí! A on se jen za pecí protáhne a zívne bezstarostně. Ale řekněte to Maďarovi a již je vzhůru a teremtetí a kroutí očima po nepříteli. A prosím vás, uvažte, čím jsou naše zámožné vrstvy, čím je naše inteligence proti těm chudým měšťákům maďarským! a proti jich drobné šlechtě. Slyšeli jste již někdy o maďarských odrodilcích ? Nikoliv. A co jich máme my! Co jsme to, pánové, za národ," pokračoval s rostoucí trpkostí doktor, „když nedávno stalo se kdesi na Moravě, že při zápisu do německé školy naši lidé prohlašovali houfně: „Neumíme sice německy, ale hlásíme se k německé straně!" A co jsme to za národ, když naše mládež sotva vstoupí do úřadu, již k vůli chlebíčku se krčí a němčí hůře než nejzarytější Němec. Aby prý se neřeklo. Člověku se při tomto sebeponížování našeho lidu vztekem srdce svírá. To není lid, to jsou plevy! Ale nemůžeme za to samojediní. Dvě stě let poroby nezůstalo bez následků. Lebky nám změkly a proto lid náš klade dnes tak ochotně šíji pod jho němčiny, pod které jen dobytek patří."
„Tak zle to s námi není, doktore," zvolal nyní nadlesní. „Uvidíte, zdali se u nás najde jediné obce, která by zradila naši společnou svatou věc!"
„Ne, to se nestane!" opakovali starostové r JZ- jařeně. „My všickni ručíme za obce své. Zrady se žádná z ¡nich nedopustí!"
V další rozmluvě bylo uznáváno, že v našem lidu jesl. niálo svornosti a mnoho závisti k vlastní krví. Nesneseme, když náš člověk bohatne, kdežto shromážduje-li vezdější statky Němec uznáváme tu jako věc, která se rozumí sama sebou. Židu, který vychová děti své na odpůrce našeho lidu, a Němci, který nám odpírá právo k důstojnému životu, přejeme, k nim zanášíme své peníze, ale vlastní lidi podporovat! nedovedeme. Uznáno, že v tomto nedostatku lásky a přejíčnosti k těm, kteří nám jsou nejbližší, spočívá největší vina našich neúspěchů a naší slabosti.
To však od nynějška přestane mezi námi, tak ujišťováno. Dokážeme to tím, že ani píd půdy více nám cizáci nevyrvou z rukou.
„Ale pánové," ujal se nyní slova Ilodek, „to by byl teprvé jeden způsob obrany. Nechceme-li však, aby se nám Němci sem vedrali, musíme sami se postarati o to, abychom průmysl v našem kraji povznesli a lidu i dostatek práce opatřili. Přemýšlel jsem mnoho o tom a rozhodl jsem se na tom, že sv'ou přádelnu sám na účet svůj rozšířím, a to vám zároveň doporučím, aby v naší obci byla vedle mého podniku zřízena velká strojová tkalcovna a to na podíly. Nová česká továrna u nás bude novým útulkem pro lid náš, aby nemusil práci hledati u německých podniků, a bude zároveň novou tvrzí proti dravé šelmě cizího velkokapitálu, která lační po naší krvi."
LIBUŠE: Otrokář. ' ti Bouřlivá a nndšená pochvala provázela slova továrníkova. Oči všech přítomných se zaleskly boje- chtivostí a jednotlivé výkřiky svědčily o tom, jak shromáždění jsou přesvědčeni, že jedině touto cestou lze v boji zvítěziti.
„To je myšlénka," zvolal dr. Mikš, „která mi již dlouho v mozku tanula. Ted bude třeba, abychom my, kteří máme něco zahospodařeno, konečně také hnuli svým grošem. Co na mně jest, dám do podniku všecky své úspory pro stáří."
„A já se nedám vámi, doktore, zahanbili," prohlásil nadlesní horlivě.
„Také já upíšu nějaký ten podíl," mínil farář Brázda.
„A já nabízím pro tkalcovnu pozemky své místo peněz," mínil Vodsedálek.
Zatím však továrník zpozoroval, že nadšení pro nový podnik, které se před chvíli ve shromáždění jevilo, značně ochladlo, když šlo o osvědčování obětavosti.
„Nejde, pánové o to," zvolal rychle, „aby věc tato již dnes se rozhodla. Musíme pro svůj záměr získati širší kruhy a zejména také peněžní ústavy. Prozatím jde o to, aby podnik, na nějž pomýšlíme, provázela svorná mysl a přízeň našeho lidu."
Řečí touto byly zaplašeny rozpaky, do kterých někteří účastníci porady uvedeni byli.
Konečně usneseno, aby o celé poradě bylo zachováno přísné tajemství, dokud všecky přípravy nebudou vykonány.
To však nepřekáželo, že, než porada byla skončena, již na polích lidé si povídali, že v Újezdě bude rozšířena Hodkova přádelna a že tam bude nová tkalcovna zřízena.
VI.
Byl krásný, teplý den na počátku října. Slunce zářilo na holá hnědá pole a na černající se lesy, jakoby chtělo lidem dáti ještě v poslední chvíli náhradu za blížící se dlouhou psotu zimní.
Julie seděla s dítkem na klíně v zasklenné verandě, jež byla opatřena pěkným zahradním nábytkem.
Kramola přišel odpoledne na návštěvu do továrny, ale Hodka, který odejel za obchodními záležitostmi a teprvé večer se měl vráliti, nezastihl; proto se odebral k choti jeho, aby jí složil svou obvyklou poklonu.
Mladý muž byl za posledních dob téměř úplně zaneprázdněn návštěvami v Zálubí. Při první dostalo se mu slavnostního uvítání jako slavnému hrdinovi. Paní Rohrerová dověděla se, nežli přišel, že má veliké jmění po otci a že by pro její dceru byl skvělou partií. Ihned také v myšlénkách svých spřádala sňatek své (dcery s ním. Již proto byl přijat s vřelostí až výstřední. Ruce mu tiskli, pochlebovali mu, rozplývali se v citech svých a chovali se k němu s tak okázalou srdečnoslí, že v první chvíli byl okouzlen. Naléhali na něj, aby druhého dne zase 6* přišel, a když se omlouval, že by vyrušoval a obtěžoval, prosila jej slečna Anna tak vroucně a provázela svá slova tak vášnivými pohledy, že musil svatosvatě přislíbili, že druhého dne opět se dostaví.
První návštěva zanechala v Kramolovi dojem, že snad přece jen Němcům křivdíme, a s předsudkem na ně hledíme, a že jich společnost jest lepší než její pověst; ale mladý muž byl povahy hloubavé a rád se přesvědčoval o věcech z vlastního názoru. První dojem tudíž v mysli jeho nebyl rozhodujícím. Při dalších návštěvách, ik nimž stále byl s neodbytnou a vtíravou vlídností zván, počal bedlivěji a střízlivěji pozorovali smýšlení a jednání svých hostitelů. A brzo seznal, že u Ilohrerových jest přetvářka domovem, že líčí city, jaké nemají, že jsou naduti k nižšími a že ponížením se rozplývají k vyšším.
Starý Rohrer měl hlavu přeplněnu plány po zbohatnutí. Chtěl jednou v životě vysoko se vy- šinouti a upíral jakotné zraky své na obrovský ka-_ pitál, který berlínská společnost měla po ruce. Byl přesvědčen, že, kdyby se stal důležitějším činitelem společnosti té, snadno by při své znalosti poměrů v Čechách mohl vydělali statisíce. Munkwitze považoval za hlupáka, .kterého může desetkrát okolo prstu otočit, aniž by o toru měl tušení, ale který může býti dobrým nástrojem v rukou jeho.
Paní Rohrerová byla hubená, již odkvětlá dáma s věčným zvadlým úsměvem na rtech] a s vlásenkou na hlavě, která nad ušními boltci odstávala. Milovala dceru svou opravdovou mateřskou láskou a stávala se sentimentální, když mluvila o svých mladých letech, o tehdejších tanečních zábavách a četných nápadnících svých; ale jinak neměla vlastních citů a přání a řídila se ve všem slepě vůlí svého manžela.
Munkwitz byl drzý, předčasně vyžilý světák, který bažil stále jen po požitcích. Byl tomu rád, že v Bohrerovi našel rádce a pomocníka, který mu měl usnadnili, aby se mohl doma vykázati úspěšnou činností. Dcera Bohrerova jej zajímala svou svěžestí a kyprostí těla a často ji škádlil, jen aby se její ruky nebo ramene chtivě dotknouti mohl. Ač Munkwitz neměl dosud vážných záměrů s dívkou, přece žárlil na Kramolu. Anna k němu chovala instinktivní odpor a počínal-li si směleji, příkře se proti jeho důvěrnostem ohražovala, ač věděla, že otci jejímu záleží vše na tom, aby Munkwitze k sobě připoutal. Anna byla jediná, která si v té společnosti zachovala přirozený cit a jednala bez licoměrnosti. Byla poněkud povahy výstřední a brzo seznal Kramola, že dívka chová k němu city, které nevytryskly z pouhé vděčnosti k němu. Její pohledy vášnivé, které naň upírala, byli-li na chvíli samotni, její vřelé stisknuti ruky, její nadšení, mluvila-li o jeho statečnosti, to vše bylo neklamným důkazem horoucího citu jejího pro něj. Přečetla mnoho zamilovaných románů, které jí popletly hlavinku, a nyní našedši hrdinu svého, zamilovala se do něho se vší náru- živostí.
Kramola seznav konečně poměry v Zálubí polekal se toho, jak rychle náklonnost Annina k němu se roznítila v lásku, a rozhodl se, že svým návštěvám učiní konec, aby v dívce zbytečně nevzbuzoval naději a ncrozplameňoval city, které nesdílel.
Nebyl tam již celý týden.
Když nyní ubíraje se do Újezda přemýšlel o tom, jaký jest rozdíl mezi životem v Hodkově továrně a v Zálubí, tu viděl hlubokou propast, která naše názory společenské dělí od názorů německých. V Újezdě byly nejpřátelštější, skoro rodinné poměry, mezi dělníky a jich zaměstnavatelem, kdežto v Zálubí vlálo ovzduša, v němž byl dělný lid považován za pouhý stroj, kterým lze pohrdati, a který, když je opotřebován, s klidným svědomím se odhodí.
Podobné rozdíly byly i v domácnosti Hodkově. Tam nikdy nepozoroval lícoměrnost, přetvářku a předstírání lživých citů. A jak něžnou poesií byl obetkán rodinný život jeho přítele a choti jeho!
Když Kramola vešel do verandy a spatřil Julii s dítkem na klíně, stanul překvapeně. Slunce padalo právě na její tvář a na dílko širokým světlým pruhem a Julie podobala se v té chvíli bytosti nadpozemské. Aspoň se tak zdálo Kramolovi. Z Juliiných očí zářila radost mateřská a mladému muži bylo, jakoby proud požehnání prýštil z těchto její milých očí, když na něj pohlédla jej vítajíc.
„Kdybych se neobával, milostivá paní," pravil vřele, „že bych učinil nejapnou a otřepanou poznámku, řekl bych, že bych si dnes přál míti štětec některého velkého mistra. Věřte mi, že bych zde vytvořil skvostný obraz Madonny s dítkem."
„Aj, jděte," pravila Julie usmívajíc se vlídně. „Činíte rychlé pokroky v pochlebování. Nepochybně jest to následek vašich častějších návštěv v Zálubí."
„Nikoliv, milostivá paní," odvětil Jiří. „Návštěvy ty jsem již přerušil, poněvadž nemám nikterak touhu vyhledávali německou společnost.'1 „Obávala- jsem se již, že vaše dobrodružství v lese bude míli hlubší vliv na váš další život," prohodila paní Julie.
„Nikoliv, milostivá paní," ujišťoval ji Kramola. „Docházel jsem do Zálubí jaksi ze zdvořilosti a pak i ze zvyku jsa stále a naléhavě zván a konečně snad mi iichotilol i ;to, že jsem byl tam považován za hrdinu. Ale návštěvy moje nevybočily nikdy z mezí jednoduchých styků, které každé chvíle mohou býti přerušeny."
„Ale zdá se mi, že slečně ilohrerové nejste docela lhostejným," namítla Julie.
„Možná jako mnohonásobně velebený ochránce jejího života," odpověděl mladý muž s lehkou ironií. „Ostatně jest ona také nejméně otrávena přetvářkou a licomčrností, která j st chorobou tamější společnosti.
„Opravdu ? Tedy učinila přece na vás milý dojem?" vyzvídala choť továrníkova.
„Nepopírám, že učinila," přiznával se Kramola. „Ale nic více; zamilován do ní nejsem a nebudu nikdy, poněvadž můj ideál ženy jest zcela jiný."
„A jaký, mohu-li se ptáti?"
„Jest mi to nesnadno říci, milostivá paní. Ideál bývá obyčejně nedostižný a tak jest to i s mým ideálem," odvětil Kramola rozechvěně.
„Ale přece snad necheete zůstati věčně sám a sám?" mínila Julie.
„Možná, že ano," odvětil on vesele.
„Pochopuji," počala opět Julie, „že si Němkyni, byť i se vám zevnějškem svým zamlouvala, nechcete vzíti. Ale u nás v okolí je přece tolik krásných, vzdělaných a zámožných dívek, kterým byste se rozhodně líbil. Na příklad máme zdo Emilku nad lesních, roztomilou, něžnou, dobrou divčinku. Ovšem nejsem nikterak zplnomocněna, abych za ni mluvila."
„Milostivá paní," odvětil mladý muž, „řeknu vám pravdu: ještě jsem ani na to nepomyslil, abych se ohlížel po nějaké nevěstě."
„Ale co si tedy s vámi počneme," usmívajíc se pravila ,polou žertem Julie, „kdybychom .vás jednou chtěly ožoniti, když nevíme, jaký máte vkus, jaké činíte požadavky co do vzdělání, krásy, jmění."
A co tak hovořila svým melodickým hlasem zalilo opět světlo sluneční tvář 'její a spícího dítěte.
„Milostivá paní," pravil nyní Kramola vážně a vřele, co Julie dítko jemně k sobě naklonila, aby svit sluneční nepadat na tvářinku jeho, „povím vám to tedy upřímně; kdybych jednou se měl oženiti, musila by ¡dívka podobali se aspoň trochu — vám."
Při těchto slovech zbarvila se tvář jeho žhavě a zrak jeho s obdivem spočinul na Juliině tváři, kterou rovněž přeletěl slabý nádech růžový.
Mezi oběma nastala chvíle mlčení, při které choť továrníkova probouzející se dítko lehce přitiskla k ňadrům.
„Vy mužové jste podivní lidé," pravila po chvíli Julie poněkud stísněně a s lehkou výčitkou, „nedovedete oceniti, co by vám sloužilo k štěstí a oddáváte se myšlénkám, o nichž sami víte, že jsou pouhé vidiny a nesplnitelné sny."
„Jenže vidiny a sny ty bývají tak nebesky krásné, že naplňují duši naši blahem nadpozemským a nepřipouštějí, aby je ovanul chlad skutečnosti," pravil nadšeně Kramola.
Ježto Milča stávala se nepokojnou, Julie povstala.
Kramola považoval to za pokyn, aby odešel, a již si v nitru svém činil výčitky, že byl příliš odvážný ve slovecb svých.
Když se poroučel, nezdržovala ho jako jindy.
„Byla jsem sama vinna," pravila trochu ostřeji, když uchopiv klobouk chystal se k odchodu, „že svou otázkou vyloudila jsem na vás slova, o nichž bych si byla přála, aby nebyla bývala nikdy pronešena. Prosím jen, abyste již nikdy něco podobného v mojí přítomnosti nepronesl, poněvadž" — dokládala mír- něji, — ,,chci, abychom mohli zůstati dobrými přáteli."
Při tom podala mu ruku svou a Kramola pocítil, že ji lehce stiskla.
Odešel z továrny všecek rozčilen a zmaten. Byl šťasten, že Julii aspoň zdaleka naznačil, co pro ni cítí. Z její odpovědi seznal, že mu porozuměla; ale obával se, že nebude moci budoucně vstoupiti před ni s klidným svědomím.
Znala snad Julie již dávno tajemství jeho srdce, že tak rychle pochopila význam jeho slov? Věděla snad, proč mešká doma, proč nechce dostudovati a vede život tak nečinný?
Za těchto myšlének zamířil na cestu vedoucí od Podlesíčka k Zálubí, Neměl v úmyslu jiti k Rohre- rovým. Chtěl se jen odebrati 11a zamilované místo své v lese, aby se tam oddal svému blouznění.
Když však u Podlesíčka kráčel přes silnici, zaslechl pojednou od topolů, jimiž byla vroubena, známý hlas.
Skoro se ho zalekl.
„Alí, to jest hezké od vás," zvolala na něj slečna Rohrerova, „že konečně jdete k nám. Již jste u nás nebyl přes týden. Tak zanedbáváte svou dobrou přítelkyni," pokračovala dívka roztomile se durdíc. „To byste neměl dělati. Chtěla jsem vám již psáli, proč nepřicházíte a proč jste pohrdl mnou, ubohou dívkou, která se doma v té podzimní samotě strašně nudí."
„Byl bych přišel," lhal Kramola, „ale obával jsem se, že bych častými návštěvami se stal dotěravým."
„Vy u nás dotěravým ?" protestovala dívka živě. „To nemyslíte opravdově. Vycítil jste to snad z jednání mého a matky mojí? Zajisté nikoliv. A otci se nesmíte diviti, je-li někdy rozbroukán; má své starosti. Ale ani on, jak doufám, nedal vám na jevo, že byste byl u nás nerad viděn, není-li pravda?"
„To jsem také netvrdil," hájil se Kramola. „Ale přes to přese vše vím dobře, že příliš časté návštěvy nebývají pohodlný 'a příjemný."
„Vaše byly vždycky," opáčila živě dívka. „Ostatně buď tomu jakkoliv; dnes jsem měla milé tušení, že přijdete a tušení moje se potvrdilo. A teď pojďme," dokládala a ¡směle vsunula ruku svou pod jeho rámě a záříc štěstím kráčela dále po boku jeho.
Kramola byl v nesnázích. Nedovedl Anně říci drsně a přímo, že ji nemiluje a že na nějaký důvěrnější poměr, který by najiti měl zakončení svého ve sňatku, nepomýšlí. Neměl k tomu odvahy v její přítomnosti. A přece zase věděl, že jediné kouzlo u ní jest její kyprá postava, její svěží tváře a modré, veselé, ale jinak bezvýznamné oči. Půvab jejího zjevu vzbuzoval u něho jen chvilkový dojem. Nikdy na ni nemyslil, když kráčel od ní, neblouznil o ní, ba ani si takořka celý den na ni nevzpomněl. Jakmile síe od ní vzdálil, byla mu lhostejnou, cizí.
V místech, kudy se ubírali, otáčela se silnice v právo kolem skalnatých výběžků; v levo od ní rozkládala se pole většinou již holá, jen na brambořištích byli lidé pilně zaměstnáni vykopáváním bramborů. Na posečených lukách páslo se několik krav a kozy sem tam pobíhaly.
Anna chtějíc býti s Kramolou sama táhla jej přes kopec stezkou lesní opatřenou zábradlím.
Po cestě mu vypravovala, že div si nezoufala, když nepřicházel. S matkou se k vůli němu pohněvala a toho protivného Munkwitze vypeskovala jako kluka, když jí chtěl vyznávat lásku. Továrna v Zálubí jest již prodána berlínské společnosti a otec nepochybně bude co nejdříve jmenován inspektorem, který bude dohlíželi na všecky podniky, jež společnost v Čechách zařídí. Velká továrna bude prý postavena na jaře' v Podlesíčku, pozemky jsou již koupeny a všecko dnes bylo již u úřadu dojednáno.
Kramola neměl ani tušení o tom všem a v duchu nemálo se divil, jak Němci vše dovedou udržeti pod pokličkou až do poslední chvíle, kdežto u nás každá věc se dříve vybubnuje, než k nějakému skutku dojde.
„Ale co nám na těchto věcech záleží, není-li pravda, milý příteli," pokračovala dívka horlivě. „Mám zcela jiné snahy a touhy, jiná přání do budoucnosti, než zahrabati se zde v horách po calý život."
„A jak si představujete svůj budoucí život.?" tázal sc Kramola, aby vůbec něco prohodil.
„Kdybych se jednou provdala," vykládala dívka, tisknouc se k jeho rameni, „chtěla bych žiti třebas pořád ve městě, skromně, tiše a šťastně; milovala bych svého muže, byla bych mu věrna, ale chtěla bych, aby také on mne miloval. O svět a jeho zápasy bych se nestarala, nýbrž jen o to, aby naše domácnost byla příjemná a útulna a milá. Vše, co by bylo mimo domácnost, ponechala bych mužovi. Ve všem bych se podrobovala jeho názorům a přáním. Jen v domácnosti chtěla bych býti vládkyní."
„Ale doufám, že konstitucím a nikoliv absolutistickou," pravil vesele Ivramola.
„Zajisté konstituční," ujišťovala s vážnou tváří dívka, „práva naše, totiž moje a mého muže ty spočívala na vzájemné dohodě, která by nikdy nebyla porušována."
„A což kdyby váš parlament byl někdy bouřlivý?" tázal se mladý muž rozmarně.
„K tomu by, trvám, nedošlo nikdy," tvrdila srdečně slečna Rolirerova.
Zatím oba došli na pěšinu hájkem vzhůru podál rokle se vinoucí a tu se dívka pojednou zastavila a se zarumčněnou tváří uchopila Kramolu za obě ruce a vášnivě zvolala: „Milý příteli, nemohu vám již déle tajili, že vás opravdově miluji a že jste mi na světě mužem nej- dražším. Doufám, že také já vám nejsem lhostejnou. Není-li pravda?"
Kramolu uvedlo toto náhlé vyznání lásky do velikých rozpaků.
„Slečno Anninko," stísněně vypravil ze sebe, „nejste mi zajisté lhostejnou."
Než ještě mohl něčeho doložiti, aby určitěji své cáty k ní vymezil, objala jej, tiskla jej k sobě a náruživě jej líbala.
Na to majíc rozčechrané vlasy a klobouček stranou posunutý, pustila jej a zmateně, ale s okem zářícím naň pohlížela.
„Vypravovala jsem již matce vše," pravila pak, „určitě jsem jí ohlásila, že nevezmu si nikoho jiného než tebe než vás," — opravovala se koketně, „a že bych raději skočila d<i. rybníka, kdyby mne k jinému nutili."
Kramola byl její nenadálým vyznáním a náruživými projevy její lásky ohromen, takže nemohl se vzpamatovali z úžasu svého.
Ale dívka nedopustila, aby mohl dlouho přemítá ti.
„Nemyslete si," pokračovala, „že jsem nějaká divoká Němkvně, ne, ne; umím také trochu česky, hleďte, dokážu vám to. Pěkně vám řeknu česky: Jiří, mám tě ráda!"
Usmála sc koketně, mazlivě a již opět se mu vrhla v náručí a líbala jej na ústa a pak skryla rusou hlavičku svou na prsa jeho, jakoby náhle studem byla uchvácena.
A Kramola cítě vřelé polibky na své tváři a teplé tělo dívčino, jež se náruživě k němu tisklo, byl tím také omámen. Nedovedl odolati, aby ji také ne- přitiskl k sobě, načež ji lehce políbil na čelo.
Ale políbení jeho působilo na rozechvěnou dívku jako elektrická jiskra. Slastí překypujíc, chvějíc se na celém těle, uchvácena horečkou lásky, položila mu rychle ruce kolem hrdla a líbajíc jej volala v zanícení: „Líbej mne, Jiří, líbej mne, ne na čelo, na ústa mne líbej, líbej mne!"
Kramola první vystřízlivěl z tohoto milostného omámení, ve které jej výstřední dívčino 'roztoužení strhlo.
„Slečno," ozval se po chvíli váhavým hlasem.
„Proč ne Anničko?" namítala ona výbojně.
„Tedy, Anničko, musíme vážně spolu promluviti," pokračoval.
„Ano, ano, mluvme vážně," zaplesala ona hledíc mu do tváře radostně a vítězně, co on na ni pohlížel zadumaně a nerozhodně.
„Anničko," počal opět mladý muž a každé slovo jeho plynulo tak těžce a zvolna jako olovo z jeho rtů. „Uznávám rád, že jste dobrá, milá, něžná, ctím vás, cítím k vám upřímnou náklonnost..."
„Proč neřeknete lásku, Jiří?" durdila se ona. „To slovíčko láska zní tisíckráte krásněji než každékoliv jiné, kterým bychom je chtěli nahraditi," dokládala exaltovaně.
„Cítím k vám upřímnou náklonnost," pokračoval on již pevněji nedávaje se mýliti její námitkami. „Ale obávám se, že bychom se mohli oddávati osudnému klamu, kdybychom se domnívali, že budeme moci býti spolu šťastni.. ."
„A proč bychom nemohli ?" přerušila jej ona rychle. „Když se dva milují upřímně, nikdo jim nemůže překážeti, aby byli spolu šťastni."
„Zapomínáte na celou řadu překážek," odpovídal Kramola. „Vy jste vychována v jiném ovzduší, v ji- ných zásadách, v jiném názoru o světě. Jste z jiné krve než já a pan otec, který jest rozhodným naším odpůrcem, nikdy nedopustí, aby dcera jeho si vzala Čecha."
„Ach, to se mýlíte," namítla dívka trochu zaraženě.
„A pak se mi zdá, že panu Munkwitzovi nejste lhostejnou," dokládal Kramola.
„Já ho nechci," zvolala dívka prudce se vzpřímivši, „nechci toho hejska, toho předčasně vyžilého panáčka, který se nikomu upřímně nepodívá do očí a kterému pořád prsty hrají jako vysloužilému pianistovi."
„Ale pan otec jest s ním za jedno," namítl mladý muž, „a já nesmím býti příčinou neshod ve vaší rodině. Přicházel-li jsem k vám, dělo se to jen proto, že nás tak podivná náhoda svedla. Ale obávám se, že budu nucen návštěvy své přerušiti již k vůli vám samotné."
„Ne, ne," zvolala dívka prudce, „byla bych nešťastna, kdyby takto měla naše známost skončiti. Mám vás ráda. a nedám si v tom nikým předpisovati."
„Ale vůle vašeho pana otce a paní matky musí zde rozbodovati," pravil s důrazem Kramola, „nechci, abyste k vůli mně byla nespokojena celý život."
„Nebudu, buďte bez starosti," horovala dívka upírajíc k němu oči své, „jen co ten škaredý Munkwitz zmizí ze zdejšího obzoru. Nebude to již dlouho trvati. Pak papá se stane povolnějším. A matka? Ta bude vždy chtíti jen to, co budu clitíti já."
Mladý muž přemítal o tom, že jest jeho svatou povinností, aby dívce pověděl upřímnou pravdu, že si ji nemůže vžiti, poněvadž nemá k ní těch citů, jakých dle jeho mínění bylo by třeba, aby dva lidé vešli spolu ve sňatek. Nedovedl však býti tak bezohledným, aby rozčilené děvče strhl s oblak její vidin a. snů. Umiňoval si však, že tak učiní druhého dne písemně.
Zatím již vycházeli z lesa. Slunce se chýlilo k západu a topoly na silnici vrhaly dlouhé stíny své přes světlo hnědá holá pole až k nim. Vrchol Ještěda leskl se rudou září chladnoucího slunce. V přírodě byl úplný klid, jen kdesi na kostelíku cinkal zvonek svou jednotvárnou píseň. Polními pěšinami mihaly se nahnuté postavy jednotlivých dělníků vracejících se z práce a po silnici vrzala a skřípala kola velikého nakladného vozu.
Nyní chtěl se Kramola odloučiti od dívky, ale ona nepopustila, trvala umíněně na tom, že musí s ní a odváděla jej záříc radostí do Zálubí.
Sotva že vešel do obydlí Rohrerových a složil paní domu svou poklonu, již tu byli také Rohrer a s ním Munkwitz.
Ředitel továrny přijel z města v růžovém rozmaru a uvítal Kramolu s tvářenou srdečností; ale Munkwitz spatřiv mladého muže zkřivil rty k zlému posměšku a pozdravil se s Kramolou jen chladným pokývnutím hlavy. Bylo na něm viděti, že jest uražen ve své samolibosti, která jej sváděla k domněnce, že žádná dívka mu nemůže odolati. Nenávidě] šťastnějšího soka svého. Kramola zpozorovav to, pokusil se opět o to, aby se vymknul z této společnosti. Ale paní Rohrerová a dcera její tak prosily a naléhaly, aby již jen zůstal při večeři, že by bylo bývalo nešetrností, kdyby byl odešel. Matka Annina činila tak! z (vypočítavosti. Tušila, že světácký Munkwitz, který i před ní se cynicky chlubil svými vítězstvími nad slabším pohlavím, není tím nápadníkem, který by do opravdy se chtěl ucházeti o dceru její. Kramola zdál se jí býti mnohem solidnějším nápadníkem a proto nechtěla jej úplně odpuditi.
Všichni zasedli v prostranné jídelně.
Ředitel, jenž vypil před večeří na posilnění žaludku skleničku vína, byl velmi hovorný. Upozorňoval hosty své na různé rodinné památky po stěnách jídelny rozvěšené a na stole rozestavené. Obrazy v jídelně, jež představovaly výjevy z mysliveckého života, byly dle jeho tvrzení tři sta let staré. Mohl dostati za ně po dvou i třech tisících, ale nemohl se s nimi rozloučiti. Stříbrné náčiní na štola pocházelo od jeho pradědečka, který byl lesmistrem nějakého kurfiřta. I ta slánka, na štíhlých růžcích spočívající, byla vzácnou památkou. Všecky věci kolkolem, —- stará kredence s vyřezávanými sloupky, malovanými mísami a benátskými sklenicemi, krb a empirové stojací hodiny na něm — byly dle jeho tvrzjení antikvitami báječné ceny. Jen ještě v norimberském museu najdou prý se duplikáty a jinde již nikde na světě. Deset tisíc zlatých by nevzal za tyto rodinné památky.
Munkwitz, který rád sám se chvástal, ale jinému nepřál, aby se něčím honosil, přerušil konečně proud slov Rohrerových poznámkou.
„Ale milý příteli," pravil pozvednuv zrak nad talířem, „na štěstí tato vaše srnčí kýta není antik. vlitou," a smál se svému vtipu na celé kolo.
LÍBUŠE: Otrokář. 7 Kramola z této málo šetrné poznámky vycítil, že Munkwitz jest si vědom silného vlivu, jaký má na Rohrera.
Ostatní večeře minula za veselého hovoru, až lna to, že, když Annin zářící zrak utkvíval chvílemi na tváři Kramolově, Munkwitz se vždy zaškaredil. Po večeři byly přineseny dvě láhve ohnivého vína a Rohrer pobízel hosty své, aby pili. Sám popíjel laké s velkou chutí.
Až dosud se nikdy v přítomnosti Kramolově nemluvilo o národnostních věcech, dnes však rozjařený Rohrer počal sám.
„Nehněvejte se, sousede," pravil se hřmotným smíchem, „ale dnes jsme udělali pěkný zářez do vašeho kraje. Koupili jsme pozemky v Podlesíčku k stavbě továrny. Když nám Hodek nechtěl prodat svou prádelnu, musili jsme si jinak pomoci."
„Myslím, ž:i česká strana také učiní svou po- vinn .st a že postaví proti vaší továrně továrnu svou," podotkl Kramola s úsměvem.
„Ale tím svůj kraj, milý pane, nezadržíte před naši mocí," vmísil se Munkwitz ostrým tónem do řeči. „My zde musíme v celém Pojizeří všecko ovládnouti a páni Češi brzo uvidí, že marně se proti nám brání."
„Pochybuji, že to tak rychle půjde, jak byste si přál," namíll Kramola. „Český bochník jest ještě příliš veliký, než aby malý krajíček, jejž jste si dnes ukrojili, mohl mu citelněji ublížiti."
„Víte, pane," rozčiloval se Munkwitz. „Nejsem zde příliš dlouho, ale za tu krátkou dobu jsem poznal, že zde musí býti někdo kladivem a někdo kovadlinou.
My Němci však chceme hýti kladivem, to je příjemnější."
„Vždycky nikoliv," namítl trochu podrážděně Kramola, „kovadlina zůstává státi na půdě své, kdežto kladivo může odletět, jakmile se topůrko vy- viklá."
„Pánové, hledím na to jinak než vy," ujal se slova rozjařený Rohrer; „myslím, že každého národa povinností jest, aby svou půdu a svůj jazyk hájil. Ale není li dosti silným, aby se ubránil, nesmí si stěžovat na svůj osud. A Čechové jsou rozhodně slabší než my."
„Ano, a proto musí se nám podrobiti," mínil zpupně Berlíňák.
Na tváři paní Rohrerové a dcery její bylo viděli, že rozhovor tento jest jim trapným a paní Rohrerová opětně pohlížela prosebně na svého manžela, který však, jak se zdálo, její pohledů si dnes nevšímal.
„Ano, musí se podrobiti," opakoval Munkwitz, vrhaje posměšný pohled na Kramolu.
„To se teprve ukáže," mínil mladý muž. „Ostatně by Němci neměli býti tak bezohlednými. Mají doma velká města, četné vielkét i malé státy spojené v jednu říši, bohaté ústavy, mnoho vojska a lodí. Nemusí tedy chodit k nám na výboj a nemají práva brániti sousedu, aby svou chaloupku si vyzdobil, když sami mají své nádherné paláce."
Munkwitz nenašel ihned trefné odpovědi na tato klidná a přesvědčivá slova Kramolova.
Anně zářily oči radostí nad tím. že tak statečně odbyl Munkwitze.
Hozhovor pak se obrátil jiným směrem. Mluveno o blížící se zimě, závějích, honbách a sanicích.
Na to matka s dcerou odešly, aby pánům na roz- chodnou připravily čaj.
Anna ještě ve dveřích vrhla láskyplný pohled na Kramolu.
Munkwitz jej zpozoroval a zlostně se odvrátil zarachotiv při tom židlí.
„Víte, pane Kramolo," počal vyzývavě sotva že se za damami zavřely dvéře, „já pohlížím na ty věci zcela jinak. Zde jde o velký boj mezi ně- mectvem a slovanstvem. My potřebujeme volnou cestu až k jaderskému moři. To je naše životní podmínka. Vy nám překážíte a proto vás musíme sehnali s cesty."
„Bude na tom záviseti, dáme-li se," namítl Kramola klidně, ježto pozoroval, že Munkwitz chce hádku spůsobili.
„K tomu vás donutíme po případě násilím," odpovídal dráždivě Berlíňák.
„To bývá vždy poslední slovo vašich krajanů jako ve známé baladě, že když nepovolíme po dobrém, užijete moci," usmál se Kramola. „Ale dějiny dokazují, že kdo spoléhá na pouhé násilí, někdy se strašlivě skláme."
„Jak bychom se mohli sklamati," uštěpačně se usmál Munkwitz. „Těch několik set inteligentních lidí, které máte, snadno udoláme."
„Ale ti mají za sebou miliony lidu," opáčil Kramola.
„Lid, cliachacha," rozčiloval se Munkwitz, „nemluvte mi o českém lidu. To je pouhé schátralé stádo, které je rádo, když se nasytí kůrkami, jež spadnou s našeho stolu."
„Pane," pravil nyní Kramola podrážděně, „jsem příslušníkem toho lidu, jejž jste zde potupil."
„Tím hůře pro vás," odsekl mu Munkwitz.
„Prosím, abyste svá urážlivá slova odvolal," vzkřikl nyní rozhořčeně Kramola povstav prudce se křesla.
„Co vás to napadá?" odpovídal jizlivě drzý Ber- lííiák. „Sedněte si! Co jsem řekl, to jsem řekl a. bašta!"
„Jsem zde, pane, hostem," znova vážně pravil mladý muž, na proto jménem pohostinství žádám, abyste urážku tu omluvil a odvolal."
Při tom pohlédl na Rolirera, který na počátku rozepře se jen smál, a nyní, jak se zdálo, úmyslně nechával jí volný běh.
„Prosím, abyste odvolal!" žádal znovu a naléhavě Kramola.
„Ani mi to nenapadá," zvolal se smíchem Munkwitz a vyprázdnil novou sklenici vína.
„Pak jste ničema, kterému dávám tuto odpověd," vzkřikl rozlícené Kramola a vyťal na tvář Munk- witzovi prudký políček.
„Pane," vzkřikl nyní Rohrer a zachytil znova pozvednutou ruku Kramolovu, „zakazuji vám —" „To jste měl dříve zakročit," zahřměl na něj Kramola hněvivě, „aby zde nebyl váš host od neotesaného vetřelce urážen."
Do pokoje vběhly nyní dámy za hlasitých výkřiků zděšení.
„Pusťte mne 1" řval Munkwitz uchopiv láhev vína, „ať ho strestám. Jsem pruský důstojník v záloze —" Paní Rohrerová zachytila jej za ruku, v níž držel láhev, chtěje jí mrštiti po Kramolovi.
„A já jsem rakouský důstojník v záloze," odvětil Kramola a jsa již zcela klidný, doložil: „Očekávám zítra vaše svědky, není-li vám dnešní moje lekce vhod."
Obrátiv se pak k dámám pravil: „Odpusťte, že došlo k této nemilé scéně u vás. Ale nemohl jsem snésti, abych jako host váš byl zde surově provokován a urážen. Není-li pan Munkwitz: s tím spokojen, ví, jak si může zjednati zadost- učinění.
Nyní však počal napilý Rohrer řváti jako posedlý: „Ven s ním! Vyvedte ho ven! Ať tu není ani minutu, sice bude zle 1 Ven s ním I" Dcera jeho se dala do zoufalého pláče. Mladý muž hrdě přeměřil zrakem svým oba Němce a nepromluvil již ani slova. Pokloniv se němě dámám odešel, oblékl si v předsíní svrchníkl a vyšel z obydlí Rohrerová do chladné noci.
Rohrer a Munkwitz stanuli chvíli pohlížejíce strnule na dvéře, za nimiž zmizel.
„Das ho vezmi,; lumpa!" zařval Munkwitz, když Kramola byl již pod širým nebem. „Zítra se s ním vypořádám. Ale tady vidíte následky toho, když zviete do svého domu takové prašivé ovce."
„On zachránil mou dceru, pane," namítla paní Rohrerová, jsouc jeho slovy nemile dotknuta.
„Ale takovým lidem se dá bud pár gírošů anebo se jim krátce poděkuje a vykomplimentují se z domu,'1 křičel Munkwitz.
„Vy však jste se s nítn zde zrovna mazlili," přizvukoval mu ředitel.
„Takový Čech, jak se objeví v domě, zaslouží jjn odkopnutí a vyhazov," řval Munkwitz.
„Vždyíf s vámi jednal velice šetrně," zvolala roztrpčeně Anna. „Vy jste stále na něj dorážel a bývalo by to nemužné, kdyby se nebyl národa svého zastal. Ale takoví jsou ti páni Němci! Pořád chtějí býti lepší, než jiní národové, a když to mají skutkem dokázat, stávají se hrubými a surovými."
„Mlč, hloupá huso, a táhni do svého pokoje I" zahřměl nyní Rohrelr na ni a zbrunátněl ve tváři. „Táhni, pravím!"
Plačky dívka odešla z jídelny a paní Rohrerová za ní.
Robrer dal přinésti nové láhve vína.
Munkwitzl a on popíjeli a nadávali Cechůmi o závod.
Později jsouce již zpiti, opakovali při každém napití německé pořekadlo: Největší je v světě slast od kolébky po hrob — chlast.
Konečně oba již se jen smáli a blábolili. Po půl noci služebné je odvlekly na jich lůžka, na která oblečeni se vrhli a ihned tvrdě spali.
Také v Podlesíčku bylo toho večera bouřlivo. Obec prodala své pozemky berlínské akciové společnosti, ráno byla kupní smlouva u okresního soudu podepsána a večer pořádán v Keclově hostinci „u české koruny" litkup, jakého Podlesíčko jakživo nevidělo. Celá obec častována pivem a kořalkou, párky a uzenicemi. Sudy piva byly vyvaleny na dvůr, aby se rychleji čepovati mohlo. Ve velké hostinské jizbě hrála hudba a kde kdo točil se ve veselém reji. To bylo vřískotu, jásotu a smíchu, jakého chudé Podlesíčko jindy za celý rok nezaslechlo. Tváře všem liořely a oči jiskřily. Pivo a kořalka tekly proudem do hrdel rozjařeneho lidu.
Ač se prodej pozemků tajil, přece došla o něm zvěst do sousedního Újezda a vzbudila tam všeobecné rozhořčení. Bylo mnoho pochybovačů o tom, že by občané v Podlesíčku se byli tak zapomenuli, aby prodali obecní pozemky na stavbu německé fabriky.
Ale vítr zanášel chvílemi vřesk a ¡jásot z Keclovy hospody až do Újezda a dokazoval, že pověst o černém činu tamějších občanů jest pravdiva.
Již se stmívalo, na horách rostla mlha a sestupovala na širé lány a na silnici s řadou topolů, rostla nad hlavou a v mlze té vzlétala hejna vran, harašících černými křídly.
Setmělo l&e úplně. Ve staveních bylo většinou tma, poněvadž všecko obyvatelstvo bylo shromíž- děno na konci obce v hospodě Keclově, v obou jizbách hostinských, na dvoře, na silnici a každý držel nějakou nádobu, s pivem nebo kořalkou v ruce.
Dělníci přicházeli domů z práce a odcházeli po jednotliví! také k „české koruně".
Když se úplně setmělo, vydalo se několik statných mladíků! z Újezda do Podlesíčka, aby se přesvědčili, co na tom pravdy, že občané tamější jako Jidáš Krista zaprodali obecní pozemky Němcům.
Když přicházeli k obci, potkávali klátící se zpité poslavy mužů i žen. Děti nosily rodičům džbány piva a láhve kořalky. V příkopě ležel na dobro ochmelený člověk a jen c.hraptěl.
Od hospody bylo slyšeti, co hudba odpočívala, řev. To opilá chasa zpívala písničku tehda v horách oblíbenou: Dráteníčku vlasatý, vlasatý Újezdští byli rozhořčeni nad tím, co viděli, a vrazili! s hlukem do Keclova hostince.
Divoký jiásot a hulákání je uvítalo. Hudba ispustila fanfáry. Známí potáceli se k nim a podávali jim jeden přes druhého sklenice a džbánky, aby jim zavdali.
Újezdští nechtěli piti a nabízené sklenice rozhodně odmítali.
Rozesadili se hřmotně a davše si naliti, chtěli hned platit.
Ale hospodský, jemuž tvář zařila radostí nad pěkným výdělkem, nechtěl peníze přijmouti.
„Dnes je, hoši, všecko zadarmo," oslovil je, „platit se bude zase teprve zítra."
„A proč nechcete peníze?" tázal se jeden z Újezdských rázně.
„Poněvadž je vše zaplaceno," pravil Kecl již méně jistým hlasem, „jezte a pijte a veselte se, tančete a užívejte světa. To nebude každý den."
„Tak! tedy je to přece pravda, že jste se zaprodali Němcům?" zvolal druliý z Újezdských.
„Kdo se zaprodal?" ozval se hospodský prudčé.
„Nn, vy a váš čistý obecní výbor prý jste zaprodali Němcům půdu," odpovídali Újezdští neohroženě.
„Žádné zaprodání," odbýval je Kecl, „prodali jsme pastviska na fabriku. Komu1, o to jsme se nestarali."
„Ah, to jste pěkní Češi, to je hanba, styďte se I" křičeli Újezdští.
„Hej, hostinský," vzkřikl nyní Tonda Černý, známý rváč a postavil se před Újezdské do bojovné posice, „nemluvte s nimi. Muzikanti hrajte, hrajte! Do kola, hoši, děvčata, do kola!"
„To jste neměli nikdy připustit," voláno na hospodského.
„Meťte si před svým práherrí a nás tady nechte!" odpovídali domácí lidé.
V tom spustila hudba divokou polku a nastal zase tanec, mohlo-li se tancem nazvati toto klátění se, potácení a hopcování napilých, toto strkání a trdlování z jednoho konce do druhého.
Když zase hudba přestala liráti, počali Újezdští, kteří si zatím vymohli piva za peníze, znova pp- picliovati.
„Teď, holky," ozval se jeden, „musíte tančit jen po německu; teď už s českým tancem tady nebude nic."
„A jazyk si musíte dát přehoblovat, aby vám šla lépe ta drkotavá němčina," dráždil druhý.
„A teď bude vaším pánem Němec a bude vás mrskat přes hřbet a bude říkat od rána do večera: „bimše ludr, bimše hund."
„Set sakra, nechte nás!" řvali domácí hoši.
„Hanba vám, vy Jidáši," odpovídali jim Újezdští, „chlastáte za německé peníze."
A jeden z Újezdských uchopiv sklenici vzkřikl: „Fuj, hoši, už ani #hlt!" A při tom vylil plnou sklenici na podlahu.
„Mordie I" zařval teď Tonda Černý. „Vy jste nám přišli překážet! My vás všecky vyházíme!"
„Přišli jsme, abychom se podívali, jak vypadá, ta vaše banda Němcům zaprodaná," odpovídali Újezdští.
Všichni vstávali od stolu.
A najednou se shlukl houf mladých mužů na jedné i druhé straně. Všem hořely tváře a oči měly vypouleny. Děvčata pištíce utíkala ze síně. Hostinský přihnal se ze dvora- a s pomocí starších, mužů hleděl obě strany rozdělit.
Ale bylo to nadarmo.
Výkřiky s obou stran byly stále prudší a výhrůžnější.
Tonda Černý první vytáhl nůž z kapsy a zamával jím ve vzduchu křiče chraptivým hlasem: „Tak, pojďte, kaše z vás naděláme! ' V následujícím okamžiku všichni hoši na obou stranách drželi nože v rukou.
Hospodská, bledá jako stěna, zoufale lomila rukama stojíc mezi dveřmi . do druhé jizby vedoucími.
Za ní objevil se Studna, agent Rohrerův, jonž celou koupi zosnoval a nyní vedl dozor nad tím, co se při litkupu sní a vypije.
Potměšilá tvář jeho zkřivila se k ohyzdnému po- šklebku.
V tom okamžiku se ozval prudký třesk, lampa se stropu visící se zakývala, shasla« a v příští vteřině bylo ve tmě slyšeti řinkot .skla, padajícího na podlahu, a zároveň řev obou nepřátelských táborů, které nyní ve tmě se vrhly na sebe. Brzo byli bojovníci obou stran v jednom chumáči, z něhož sie ozývaly divoké výkřiky vzteku, zuřivosti a bolesti.
Hospodský spěchal pro flintu a vypálil oknem ránu, aby přivtolal četníky na pomoc.
Celá vesnice se znova sbíhala! k [hospodě ,,u české koruny", kdež zatím Újezdští opanovali vyházevše protivníky své na silnici do mlhy podzimní.
Vyhození řvali jako houf vlků, chápali se kamení a bombardovali Újezdské, kteří v hospodě zůstali. Jedno okna za druhým bylo roztřískáno, rámy pře- lámány, dvéře vytrženy z veřejí, načež Újezdští učinili výpad na silnici. A tam pranice zrovna pokračovala. Několik hochů z obou stran krvácelo; ale krev bojujících nebyla dosud ochlazena. Poraženým přicházeli lidé na pomoc, přinášeli klacky, lopaty, vidle, kde kdo něco ve chvatu uchopil.
V tom však se rozlehl mlhou srdcervoucí výkřik, jenž přehlušil celou vřavu: „H oři! Hoří!"
Kramola právě kráčel ze Zálubí k Podlesíčku a chtěje si ukrátiti cestu ubíral se přes strmý kopec, kolem něhož silnice dělala velkou okliku. Došed na hřbet kopce, zaslechl odkudsi zdálky povyk.
Pro mlhu neviděl na dvacet kroků, ač měsíc již na obzoru vycházel.
Povyk vzrůstal a ¡již zcela zřetelně slyšel Kramola řinkot oken a řev bojující mládeže.
„Tak oslavují v Podlesíčku dnešní svůj čin, že se Němcům zaprodali!" ^pomyslil si s trpkostí.
V tom však doletí k sluchu jeho strašný výkřik, jenž se několikráte opakoval, načež následovalo několik vteřin trvající hrobové ticho, a pak zase ozývaly se nové výkřiky hrůzy a zděšení, jichž smyslu však nerozuměl.
V první chvíli soudil, že snad někoho zabili.
llal se do běhu.
Ale když se blížil ke vsi, viděl již mlhou proráželi plameny.
Hořelo ve starostově statku. Opilý čeledín vrátiv slei z hospody, převrhl ve stáji lampu, od níž chytla sláma. Vyběhl na dvůr, aby přinesl v putýnce vodu, ale když ji nesl, sklouzl ve tmě, svalil se na zem a nemohl putýnku najít. Když ji našel, sklouzl po druhé u studněj a leže na zemi viděl, jak již plamen je na střeše stáje.
Dal se do křiku.
Domácí lidé se sbíhali, sám starosta Brada po- vstav z lože přichvátal.
Ale v prvním okamžiku byli všichni tak ohromeni, že nevěděli, co by měli podniknouti.
Starostová vyběhla na silnici a dala se do zoufalého pokřiku, aby přivolala lidi na pomoc.
Poněvadž v Podlesíčku nebylo hasičského sboru, musilo býti posláno do Újezda.
Před hospodou ,,u české koruny" ihned hoši při prvním výkřiku, že hoří, upustili od dalšího hoje, a svorně domácí i přespolní hnali se k .ohni, aby pomáhali hasit.
Jeden z nich utíkal do Újezda, aby zburcoval hasičský sbor.
Než však doběhl, ozývaly se již; z vížky újezdského kostela příšerné zvuky zvonu, bijícího na poplach.
Celá velká vesnice byla v pěti minutách ze sna vyburcována. Obecní i tovární stříkačky vytaženy, koně ze stájí vyvedeni a než minulo deset minut, již za vřesku trubek uháněli újezdští hasiči do Podlesíčka.
Zatím se mlha roztrhla a valíc se nízko po zemi ztrácela se. Požár bylo nyní v celé příšerné kráse jehlo viděti. Starostův statek hořel plnými plameny, které již také přeskakovaly na protější chalupy. Oheň podporován jsa severním větrem hnal se v tu stranu, kde hyla dlouhá ulice dřevěných chalup těsně k sobě přiléhajících.
Újezdští hasiči uvedli rozespalé, vyděšené koně do nejdivějšího cvalu. Jako šílená řítila se poplašená zvířata do nočních stínů rostoucím požárem ozařovaných. t !
Továrník Hodek sám seděl na jedné stříkačce a byl tak první na místě požáru, kdež ihned převzal řízení záchranných prací.
Rozhlédnuv se bez dlouhého otálení se rozhodl, že starý doškový barák, který sousedil těsně s hořícími staveními, musí býti stržen. Kdyby se oheň 11a něj rozšířil, bylo by půl vesnice ztraceno.
„To já nedovolím, to je moje stavení!" protestoval baráčník, jenž byl již vystěhován.
„Žádné okolky," poroučel Hodek. „Škoda se mu nahradí." i „Mordie!" řval tvrdohlavý baráčník, který ještě byl napilý. „Nedotýkejte se mého majetku!"
Za těchto slov postavil se proti hasičům s latí od plotu v ruce a ohrožoval každého, kdo se chtěl přiblížit! k jeho stavení.
„Chopte se ho!" zvolal Hodek, „a držte ho! Zde se nesmí otálet. V okamžiku nebezpečí jest dovoleno užiti moci, násilí."
Dva mužové vyrvali baráčníkovi lať a Ichtěli ho zadržeti, ale on se jim vytrhl a tznova se postavil před barák svůj vyhrožuje hasičům pěstěmi.
Na povel Hodkův vrhli se hasiči na zarputilce a svázali ho. V následujícím okamžiku strhovali dlouhými háky vetché stavení, které již chytalo. BaráčníkJ zuřil a soptil ještě chvíli, vyhrožoval soudy a četníky, ale posléze se upokojil a svaliv se na zem usnul.
Ve čtvrt hodině byl celý barák stržen a nyní teprve mohlo býti hájeno sousední stavení, které několikráte již chytilo, ale s nadlidským namaháním bylo uchráněno.
Také Kramola pomáhal při ohni, kde mohl.
Když nebylo již třeba se obávati, že oheň se bude dále šířiti, přistoupil továrník ke Kramolovi a pravi.l k němu po tichu: „Je to jako pomsta nebes za jich zradu. Mají několikráte větší škodu, než jim prodej vynesl.
Kramola nyní krátce pověděl svému příteli, co se u Rohrerů přihodilo a žádal jej, aby mu byl svědkem při vyjednávání o souboji. Aby se vyhnuli následkům soudním, chtěl trvati na tom, aby souboj se vykional na pruské půdě v lese někde za vodopádem Mumlavy. V rozpacích byl jen o tom, kde. by si opatřil druhého svědka.
,,0 to neměj starostí," pravil továrník. „Jako na zavolanou přijel sem včera inženýr Kubát, vzdálený příbuzný nadlesního. Jel se mnoul s dráhy. Je to velice zábavný človíček' a zrovna jako stvořený na sekundanta. Rozumí všemu na světě a ;tedy zajisté i soubojům."
Když se ráno před šestou hodinou rozednívalo a po kopcích se válela bílá mlha, vystupující z lesů 11a různých místech, jakoby to byl kouř od ohňů, poskytovalo Podlesíčko smutné divadlo. Shořel starostův statek clo základů se všemi zásobami, oba koně se zadusili, a ostatní dobytek jen s těží byl zachráněn. Mimo to shořelo sedm chalup chudých domkářů. Čtrnáct rodin bylo bez přístřeší.
Mohlo však shořeti půl vesnice, kdyby hasiči újezdští nebyli se v čas dostavili a doškový barák strhali.
Čeledína, který v podnapilosti neštěstí zavinil, odváděl v poledne četník k soudu.
Ale vídeňské listy přinesly telegíam z Liberce, v němž požár byl sváděn na pomstu českého lidu za to, že obecní výbor v Potllesíčku prodal své pozemky na německou fabriku.
VII.
Následujícího dne zůstal Kramola doina očekávaje sekundanty, Munkwitzovy, kteří měli přijíti, aby. s ním jednali o způsobu zadostučinění. Kramola obýval v Malé Pasece v jednopatrovém domě, břidlicí krytém, který stál vedle rozsáhlého hospodářství, jež však bylo pronajato. V domě, jenž byl opatřen hromosvodem, bylo všecko nářadí starosvětské. A taková byla též šedivá hospodyně, kterou mladý muž zdědil po svém otci. Kramola uspořádal pro všecky možné případy své záležitosti a Inapsal také závěť svou, ve které odkazoval slušný roční důchod stařence do její smrti a ostatní jmění věnoval na zbudování okresní nemocnice. Za vykonavatele poslední vůle své ustanovil přítele svého, továrníka Hodka.
Vykonav tuto práci procházel se po pokoji a přemítal o sobě.
I kdyby ze souboje vyšel zdráv, nemohl tak jako dosud žiti. Cítil, že celý duševní život jeho jest ochromen chorobou, kterou sám uznával za nemoc vůle své. Jeho duše byla rozdělena na dvě části: na jednu schopnou práce, spůsobilou k ¡činnosti prospěšné, a na druhou, která žila jen v roztoužení, omamovala jej vidinami a marnými sny. Ta druhá část duše jeho byla dosud silnější. Překážela mu, aby učinil rázem přítrž všemu blouznění, a sváděla jej k pošetilostem důstojným moderního dona Qui- jota. Vše, co se včera sběhlo, bylo rovněž následkem choroby vůle jeho. Prozradil city své Julii a pak LIBUŠE: Otrokář. 8 'daj se líbati Anničkou a nedovedl ani říci jí mužné a odhodlaně, že její láska nemáJ v srdci jeho ohlasu. Byl roztrpčen na sebe, a na nepochopitelnou ocháb- lost vůle své s jakou setrvával v 'začarovaném kruhu svých vidin. Obviňoval se, nazýval se hlupákem a přece po chvíli zastaviv se před podobiznou Julie a Hodka, kterou kdysi darem dostal, oddával se znova blouznivému roztoužení.
Souboj nečinil mu starostí. Uspořádav své záležitosti, již ani na něj nemyslil. Co by na tom záleželo, kdyby pro něj vzal tragický obrat? Kdo by ho politoval? Snad jediná jeho stará hospodyně a pak Hodek a Julie. Zdaž však by osud jeho vyloudil z její krásných, temných očí několik slzí ? Ani to nemohl Věděli.
Zdálo se mu, že vlastně již je životem přesycen, ač neužil z něho dosud téměř ničeho nežli snů. Ale tyto byly tak silný, že nedovedl se z nich vybavili.
Marně však Kramola čekal celý den až do večera jako vezeň na Munkwitzovy svědky. Nepřicházeli. A nepřišli ani následujícího dne, ač Kramola oznámil do Zálubí zvláštním poslem, že jest doma a že očekává důsledky srážky, kterou měj' s Munkwitzem.
Vžil se již tak do myšlénky, že se bude s Pru- šákem biti, že to považoval za opravdové sklárnám, když seznal, že Berlíňák na souboji s ním netrvá.
Zatím byla v Zálubí stísněná nálada. Ředitel vystřízlivěv druhého dne uznával, že Munkwitz příliš daleko se odvážil, a tušil, že, až se celá věc rozhlásí, nevyjde z ní ani 011 ani soudruh jeho bez úhony. Ale Bohrer nemohl připustí ti, aby došlo k sou- boji. Proto také vylíčil mu Kramolu jako znamenitého střel cle a stejně výtečného šermíře, což drzému Prušáku nahnalo tolik strachu, že se již ani zdaleka pokusiti pechtěl, aby trval na, nějakém zadostiučinění. Rohrerovi záleželo nyní vše na tom, aby po zádech Munkwitzových vyšplhal se do výše a nabyl vynikajícího postavení při berlínské společnosti, v němž by spolu rozhodovati mohl o užití milionového kapitálu jejího. Proto přál si, aby poměr Munkwitzův k rodině jeho byl pokud možná nejdůvěrnější, a bylo inu velice nevhod, že dcera jeho odporovala těmto jeho snahám svým pošetilým zápalem pro Kramolu.
První dni se na ni hněval, potom jí domlouval a konečné ji zasvětil ve své záměry a činil ji spolu- zodpovědnou >za to, kdyby se jeho plány pro její odpor k Munkwitzovi stroskotaly.
Aspoň slib na lií vymohl, že bude se chovati k Munkwitzovi vlídně, jakoby se nebylo ničeho přihodilo.
Rylío jí to dosti nesnadno; ale přece dovedla se znenáhla tak přetvařovati, iže nikdo netušil, jaký boj v nitru jejím vířil. Dovedla se zase i smáti a hovořiti s Munkwitzem, byl-li otec přítomen. Jen ostrý rys kolem rtů a stíny kolem očí prozrazovaly, že již není děckem, za které byla doma až dosud považována.
Po celý den dovedla se přemáhati; ale když večer vešla do svého pokojíku, vrhala se na lůžko a dávala se do pláče bolestného i zlostného zároveň. Někdy zuby zarývala do podušek a zuřila nad tím, že první sen lásky její byl tak ošemetným způsobem 8* zničen. V bdění i ve snech viděla před sebou Jiříka, který se jí zdál býti tím dražším, čím méně měla naděje, že by jej kdy mohla nazvali svým.
Četla nyni velice mnoho a nejraději povídky a romány, v nichž popisována byla láska dvou spřízněných duší, která po nesčíslných útrapách docházela šťastného splnění. Čtením o cizích osudech ohlušovala vlastní bol svůj a čerpala z knih důvěru, žo po překonání všelikých protivenství přece dosáhne cíle svého.
A jednoho dne právě když zahloubána byla do Čt mí jednoho ze sladkobolných románů Marlittové, vešel do salonu Munkwitz.
„Ah, slečna Annička je dnes pilná," pravil usmívaje se ironicky a doložil: „Co dělá vaše choré srdéčko ?" > „Děkuji za poptání," odvětila rovněž posměšně dívka, zavírajíc knihu, „vede se mu velmi dobře."
„Jak doufám," škádlil ji znova Munkwitz, „překonala jste již bol, jejž vám způsobil zákaz, že nesmíte mysliti již na svého českého hrdinu."
„Nač mísíte se v záležitosti, pane, po kterých vám nic není ?" odbývala jej dívka nevrle.
„Jsem přítelem vaší rodiny, tedy také přítelem vaším," namítl lilisně Prušák, „a proto mám snad trochu práva zajímali se i o vaši velectěnou osobu."
„Kdybyste byl přítelem mým, nebyl byste těžce urazil toho, jemuž vděčnost zachovali jest mou povinností," odvětila dívka velmi opravdově.
„Jakou vděčností?" zvolal Munkwitz posměšně. „Co pro vás vykonal, byl by každý učinil na jeho, místě."
„Vy také ? Vy také ?" odvětila dívka a usmála se pohrdlivě.
„Ano, já také; to by se přece rozumělo samo sebou," zvolal Munkwitz zlostně vycítiv ze slov a dívčina smíchu, že chová o jeho osobní statečnosti vážné pochybnosti.
„Že byste byl tak velký hrdina, to vám nevěřím," dorážela ona na něj, zapomínajíc na příkaz otcův a těšíc se z Munkwitzových rozpaků.
„Rozumím vám," počal on po chvíli. „Vám je to divno, že jsem Kramolu novyzval na souboj a žie pro konflikt, který jsme spolu měli, netekla moje nebo jeho krev."
„Nikoliv, to jsem nepravila," ohražovala se dívka.
„Ale myslila jste si to," pokračoval Munkwitz tváře se velmi zmužile. „Kdyby on byl Němec, Francouz nebo Angličan, pak bych se s ním vypořádal kavalírsky; ale s Čechem — nikdy! Rozumíte? To je mi moje germánská krev příliš drahá. Vypořádám se s ním jinak, s bičíkem v ruce, rozumíte? S takovými podřízenými lidmi člověk jinak jednati nesmí, nechce-Ii si zašpiniti ruce."
„Pane," vzkřikla nyní rozhorleně dívka. „Mně se zdá, že ti Čechové jsou lepšími kavalíry a gen tle měny než ti, kteří o nich tak nízko soudí!"
Munkwitz při těch slovech zčervenal a na tvá: i jeho se objevil zlostný pošklebek.
„Aj, ku podivu," zvolal vztekle, „děláte velké pokroky ve svém češství. To musím říci panu otci, který Čechy jako já z hloubi srdce nenávidí. Chování jeho dcerušky bude ho velice zajímati."
„Pane Munkwitzj, již mám vašich urážek dost," vzkřikla nyní povstavši se židle dívka a ukazujíc na dvéřc| s planoucí tváří velela: „Nyní jděte odtud, nechci s ¡vámi ani jediného slova více promluvili! Jste mi do duše protivný a nesnesitelný."
Munkwitz dal se do ohromného chechtotu.
Na práhu sie otočil a drze pravil: „Milé děvče, počkej jen, však my se spolu přece udobříme."
„0, to je hrozné, hanebné, on mne uráží a již mi j tyká," křičela Anna zoufale a sklesnuvši na křeslo pokryla si tvář rukama.
* Za několik hodin po této rozmluvě, když se již šeřilo, přišla stará Kramolova hospodyně oznámit mladému pánovi, že nějaká dáma přeje si s ním mluvit.
„Kdo to jest?" tázal se udiveně.
„Neřekla mi jméno, neznám ji," odpovídala stařena. „Zdejší asi není."
„Jak vypadá?"
„Neviděla jsem jí do tváře, má hustý závioj."
„Uveďte ji tedy sem," pravil žasnoucí Kramola.
A po několika iyteřinách objevila se na práhu Anna Rohrerová ubledlá ve tváři a s očima od pláče zarudlýma.
„Co se stalo, Anničko, pro Bůh ?" tázal se Kramola uchopiv třesoucí se ruku její, již mu podávala.
„Utekla jsem z domova," vzkřikla dívka prudce. „Nechci tam déle pod jednou střechou živa býti s tím bídníkem, Munkwitzem. Je mi do duše protivný. .I|e to ohavný lotr, ničema, neotesaný chlap..."
A proud prudkých ošklivých slov, která ušlechtilá vzdělaná dívka ani v jiejvětším rozjitření mysli nemá pronášeti, řinul se jí se rtů.
„Uklidněte se, slečno," pravil Kramola, když se poněkud vyzuřila, „a povězte mi, co zamýšlíte."
„Utekla jsem z .domova k vám, poněvadž vás a jediné vás miluji," zvolala.
„Především se, slečno, upokojte," pokračoval on veda ji k židli, „a povězte mi, co se stalo a co vás dohnalo k tomuto kroku."
Dívka však se nechtěla posaditi a rozčileně rukama rozkládajíc líčila nejtmavějšími barvami vý- jetv, který ji dohnafl k útěku z domova.
„A rozvážila jste dobře všecky následky svého jednání ?" namítl mladý muž, jenž; v této chvíli zcela zřetelně viděl, že výstřední mysl dívku vehnala do nebezpečné soutěsky.
„Ano, rozvážila," zvolala ona vrhajíc se mu na prsa a chtějíc jej políbiti, čemuž však Kramola se vyhnul přistoupiv rychle ke dveřím a zavolav na hospodyni, aby přinesla lampu.
„Ano," opětovala dívka a prosebně sepjala ruce. „Pojďte, prchněme odtud do světa. Budeme tam v dálce šfastni. Půjdu s vámi, kam budete chtíti. Mám po babičce uložené peníze, několik tisíc. Ty mi přináleží; na ty mi nesmí otec sáhnouti. Ne- budem tedy bez peněz. Zbudujeme si malé hníz;- dečko; a ¡budeme žiti spolu, ach, spolu, jako v ráji I" A nečekajíc jeho odpovědi vrhla se k němu a počala jej divoce tisknouti k ňadrům svým a líbati.
Kramola se jí vymknul a uchopiv ji pevně za raku vedl ji ke křeslu.
„Takto bychom nikdy 'nedospěli k rozumnému slovu," pravil pak velmi vážně. „Především se posaďte," nutil ji.
Dívka pocítivši, že ji drží pevnou rukou, uposlechla.
V tom vešla hospodyně s rozsvícenou lampou a rozhlížela se udiveně po svém mladém veliteli a skoro nepřátelsky po neznámé vetřelkyni.
Suše pak zakašlavši 'zvolna se zase šourala ke dveřím, 'u nichž opět nějakou vteřinu stanula.
„Slečno," počal mladý .muž, když se dvéře zal stařenou zavřely, „obávám se, že jste vykonala velmi neprozřetelný skutek, který pro vás i pro mne může míti neskonale nepříjemné následky. Již se šeří a doma vás budou pohřešovati."
„Ať pohřešují," vzkřikla Anna vzdorovitě. „Dobře jim tak. Nejsem žádný předmět spekulace, nedám se zašantročit jako nějaká otrokyně nebo ještě něco horšího podlému člověku, kterého nenávidím. Opakuji vám, že miluji jen vás, a přišla jsem k vám, abych vám dokázala, jaké oběti má láska a vděčnost k vám jest schopna."
„Ale nešťastné dítě," odvětil on rázně, „to, co jsle vykonala, je největší chybou. Dala jste se strhnouti city svými ke kroku, který nelze ničím ospravedlniti."
„Ach, vy mluvíte ke mně teď jako soudce," zvolala ona s bolestným sklamáním. „Myslila jsem, že mne přijmlete otevřenou náručí a vy zatím oběť mou odmítáte, jako byste mne nebyl nikdy miloval."
Při těchto slovech pokryla si tvář dlaněmi.
Kramola poznal nyní, jak neprozřetelně jednal, že svými neurčitými 'slovy udržoval ve výstřední dívce domněnku, jakoby k ní choval vřelejší city. Ale ani ted 'ještě neměl odvahy, aby jí pověděl drsnou pravdu. Cítil, že, kdyby k ní byl přímým, jednal by ukrutně a obával se, aby ji nedohnal k nějakému zoufalému činu.
Uchopiv ji za ruce a stáhnuv je jemně s její uplakaných lící pravil hlasem plným účasti a něžnosti : „Slečno, v nynější chvíli mohu vám jen jednu věc poradili, totiž abyste, máte-li ke mně trochu sympatie a nechcete-li sobě, svým rodičům a mně způsobiti skandál, ihned se vrátila domů. Moje hospodyně vás doprovodí. Můžete se vymluvili, že jste hyla u ¡známých, že jste zabloudila nebo cokoliv jiného. Ale zde nesmíte ani jeden okamžik déle zůstati, nechcete-li sebe kompromitovati."
„0, pak jsem tedy ztracena," vzkřikla nyní dívka zoufale, lomíc rukama a propukajíc v hysterický pláč, „jsem ztracena!... Jsem nešťastna!... Což necítíš, Jiří, že tě miluji šíleně?... Nevidíš, že bez tebe nemohu žiti ? ... A ty mne odmítáš!... 0, toho jsem se nenadála... Běda mi, běda!..."
Chvíli lak zoufale naříkala chvějíc se na celém těle a pak se vzchopila a vzkřikla náruživým hlasem: „Nuže, dobře, již jdu, ano jdu... Ale domů nepůjdu... Živou mne již nikdo nenajde... Nikdo ... Tedy s Bohem!..."
Tři lom se dala do posupného smíchu a upra- vovaja si rychlými, zlostnými pohyby rukou svůj klobouček.
„Anničko, vzpamatujte se," chlácholil ji Kramola, jemuž děvčete bylo líto.
„Ne, nemohu, nechci se vzpamatovat," křičela rozjitřená dívka. „Štěstí mého života je zmařeno1, moje srdce puká ... Nechci déle žiti..."
V tom okamžiku zarachotil pod okny kočár, jenž v divokém letu se přihnal, a rázem zastavil.
Hned na to bylo slyšeli čísi hřmotný hlas, jemuž nahoře nebylo lze rozuměli.
Dívka se utišila a naslouchala.
A náhle smrtelná bledost pokryla tvář její a byla by sklesla k zemi, kdyby ji nebyl mladý muž zachytil za ruku. Zvfolna posadil ji na křeslo.
V nejbližším okamžiku bylo slyšeti prudké kročeje po schodech... Dvéře se rozevřely a Annin otec vletěl jako pošílený do pokoje.
Nebyl k poznání. Měl vlasy a vousy rozježeny, tváře mu hořely a z očí pod hustým světlým obočím sršely blesky hněvu.
„Nezdárnice!" zařval spatřiv svou dceru a po-< stavil se před ní se zaťatou pěstí. „Co zde chceš? Co jsi zde hledala? Proč jsi sem přišla? Mluví" A uchopiv ji rukou za rameno počal jí divoce třásti.
„Mluví" křičel znova hněvem jsa bez sebe, „nebo tebou ímrštíinl o |zem! a řozdrtím tě na kusy, bídnice I" „Pane," zvolal nyní Kramola, „zakazuji váxn, abyste se slečny v mém obydlí nešetrně dotýkal."
„Vy mi chcete něco zakazovat?" soptil Rohrer. „Vy? .TA vás udám soudu, že jste mou dceru sem přivábil."
„Ani slova více!" odvětil mu nyní ostře Kramola. „Pánem v tomto domě jsem já!"
„Ach, já se ¡zblázním, já se zblázním!" pokračoval Rohrer a proběhnuv dvakráte se zaťatýma pěstěma po 'pokoji, zastavil se opět u dcery své.
„Prioto jsem tě vychoval," křičel, „proto jsem tě ošetřoval jako svou zřítelnici, aby teď každý mohl ukazovali na tebe prstem a aby ti mohl vrhnouti ve tvář výčitku, že nejsi o nic lepší než sprostá děvka?"
A znova dopadla jeho pěst na rámě dívčino, která jen bolestně zasténala.
Nyní Kramola uchopil ředitele oběma rukama a odstrčiv jej postavil se mezi něj a dceru jeho.
„Pane," zvolal roztrpčeně, „neurážejte slečnu tak nešetrným způsobem! Přišla sem postěžovat si na jednání pana Munkwitze a odejde odtud ve vší počestnosti, aniž by vám zavdávala příčinu, abyste jí, své dceři, !přede mnou surově spílal."
Zatím Anna se uklidnila a povstavši sama z křesla pohlédla na svého otce neohroženě.
„Okamžitě pojď se mnou," zvolal nyní Rohrer trochu již mírněji, „ani minutu déle zde nesmíš zůstati 1" i „Ano, jdu, papá," zvolala dívka, chystajíc se k odchodu, „ustupuji však jen hrubé síle a pamatuj si, že si Munkwitze nikdy nevezmu," dokládala s velkým důrazem.
„Nedráždi mne ještě více," výhružně zasípal Rolirer, „sice zapomenu,, že jsi mou dcerou."
A uchopiv ji za ruku táhl ji s sebou ke dveřím.
Na prahu však se dívka obrátila a vzpřímivši se zvolala, jakoby byla na divadle: „S Bohem, pane Kramolo, zachovejte mi vzpomínku. Nevezmu si nikoho jiného než vás ; raději zůstanu starou pannou."
Byla by ještě něco doložila, ale otec jí tak zmáčkl ruku, 'že bolestně zaúpěla.
„Tyrane, 'barbare!" protestovala nechávajíc se vlá- četi po schodech.
Zatím již se obyvatelé vesničtí nahromadili před obydlím Kramolovým a živě rokovali o příhodě. Když otec vyvlékl dceru svou z domu, ozvaly se v zástupu škodolibé poznámky a ¡zlomyslný chechtot. Zástup chvíli ještě pod okny rozumoval o události této, která v tiché vsi snad ještě nikdy se nesběhla, načež se zase zvolna rozcházel.
Když Kramola vyhlédnuv z okna spatřil zástup lidu, poznal, že ke skandálu, jemuž chtěl zabrániti, již došlo a že postihl nejen nerozvážnou dívku, nýbrž i jej samotného.
Následujícího dne z rána poslal list Hodkovi, v němž jemu a choti jeho vylíčil celou záležitost dle pravdy.
O polednách pak v objednaném povoze opustil Malou Paseku, aby v cizině, daleko za hranicemi vlasti své, dal základ k novému životu svému. Za dva dni ocitl se na dláždění pařížském odhodlán jsa nikdy již se nevrátiti.
Ředitel Rohrer ještě téhož večera dopravil dceru svou na dráhu a odvezl ji do přísného pensionátu v Sasku, kdež měla setrvati, až by zapomněla na sen první lásky své.
VIII.
Týden po smutném zakončení litkupu v Pod- lesíčku sjížděly se do obce povozy s prkny, kládami, cihlami, s kamením a stavebním nářadím. V některých chvílích drkotaly a vrzaly dlouhé řady těžkých vozů a kar po silnici za sebou. Přišel stavitel z Jablonce nad Nisou, palír a jeho pomocníci. Také tesaři se dostavili a ve třech dnech sroubili kolem pozemku na stavbu německé továrny zakoupeného prkenný plot. Na to přišli zedníci, kamenníci a nádenníci a tam, kde před týdnem ještě se pásly kozy' a ¡některá ta kravička, pracovaly o překot rýče a lopaty.
Stavební plány nedaly mnoho práce. Přádelnajako přádelna a pozemek byl rovný jako mlat. Obecní výbor v Podlesíčku vyřídil stavební záležitost za půl hodiny. Výboru předsedal hospodský Kecl, poněvadž starosta Brada od požáru nemohl na nohy a musil se dáti donést k příbuzným. Na okresním hejtmanství nebylo také žádného pozastavení. Vše šlo, jako když namaže. Munkwitzovi běželo o to, aby do valné hromady berlínské společnosti mohl se vykázali výsledky práce své, a Rohrerovi zase o to, aby osvědčiv svou schopnost dosáhl potvrzení jako vrchní insp'ek'tor podniků v Čechách. Mimo lo chtěli oba horečnou činností svou předstihnouti Čechy a tak vzíti na nich odvetu. Jestliže uříve Čechy nenáviděli, od té doby, co Anna svým útěkem do Malé Paseky způsobila veřejný skandál, byli na! ně jako sběsilí.
Samo počasí jim bylo příznivo. Nebylo již dávno tak mírného a suchého podzimku a dělného lidu sběhlo se na první zavolání jako much. Zedníkům schla práce při stálém větříku východním jako v letě. A tak než ¡minul listopad, zvedaly se v Podlesíčku základní zdě veliké třípatrové budovy do výše, jakoby je byl někdo přes noc vykouzlil.
Hospodský Ivecl zřídil si při stavbě kantýnu, kde se mu- jen peníze hrnuly. A v hospodě jeho bylo v poledne a večer a často dlouho do noci živo a hlučno. Zedníci propíjeli ,,u české koruny" svůj výdělek. Na stravě a noclehu měl Kecl tolik lidí, že od rána do noci bylo u něho šumu a hluku až do ohluchnutí. Za to však také v staré kožené tobolce jeho, kterou v prádelníku ukrýval, vzrůstala vůči- hledě hromádka bankovek.
Domácí )idé v Podlesíčku pohlíželi s úžasem na celý tento nevídaný ruch. Pravda, v první chvíli byli sami zaraženi tím, co se stalo. Výčitky, které jim sousedé dělali, ¡.nezůstaly na ně bez účinku. Styděli se za to, že se dopustili něčeho nepravého, odsouzení hodného, čehož dosud sami změřili nedovedli. Když však i v novinách se objevily dopisy, ve kterých ostrými slovy byla odsuzována jich zrada, p'očaly se v obci ozývali hlasy vzdoru, kterými přehlušováno svědomí.
„A teď just budeme prodávat Němcům pozemky, just a just!" tak pokřikovali na sousedy.
Vzdor přemůže nejsnáze stud a tak zvykli si brzo na výčitky odpovídati výčitkami, že se nikdo- od jakiživá o ně nestaral, že je páni nechávali nouzi a bídu tříti a teprve když si počali pomáhati sami, že je zakřikují a odsouzejí. Co prý by si počali pohořelí, kdyby nebylo stavby továrny, která jim poskytne aspoň toho nejnutnějšíbo k uhájení živobytí.
Jen starý Kocián Ichodil po vsi a potřásaje hlavou, kterou v zimě v letě pokrýval starou opelichanou čepicí s beránkem, zastavoval lidi a naříkal, že z těch peněz německých nevzejde obci štěstí a že by lépe bylo, kdyby Podlesíčko bylo zůstalo chudou, ale poctivou obcí českou.
Kocián byl starý tkadlec, nahrblý a dýchavičný od práce. Měl hlavu jako mléko bílou, tvář plnou hlubokých rýh, hubené dlouhé ruce a nohy. Poď špičatým nosem měl šedý rozcuchaný knír a úzjtou šedou bradku. Oči jeho byly světlomodré a pořád se nějak nepřirozeně leskly. To bylo od té doby, co se mu syn na vojně zastřelil, poněvadž ho kaprál zle trýznil. Starý Kocián tehda několik dní třeštil a, od té doby míval dni, kdy sei ho to zase chytalo, jak lidé říkali. ' Pracoval dosud za svým stavem v malém, slámou krytém baráčku. Stav jeho obyčejně harašil od časného jitra do noci. Jen když na něj přišel „fantaz", chodil Kocián po vsi a láteřil. Považoval svět za Sodomu a prorokova], že brzo vezme za své, poněvadž v něm není spravedlnosti a poctivosti. Kdyby ještě generál byl týral jeho syna/ ale kaprál, pouhý kaprál rozhod,! a jeho životě.
Kecl býval na vojně také kaprálemi a proto Kocián nenáviděli i jeho.
„Vidíte, jaké to jsou prodajné duše ti kaprálové," opakoval nyní Kocián stále.
Někdy zašel si před hospodu Keclovu a pozvednuv pěst volal skuhravým hlasem: „Běda tomu, z koho pohoršení pochází! Běda, třikrát běda!"
Hospodský jej drsně odbýval a odháněl od svého stavení.
„Jdi, starý blázne!" odpověděl mu. „Až teď naše obec zbohatne, pošleme tě do Kosmonos!"
Ale Kocián vracel se po několika dnech zase před hospodu a bylo-li tam hlučno, otevřel dvéře a zastaviv se na prahu hrozil pozdviženou rukou Keclovi, že se mu zle povede za to, že obec zaprodal Němcům.
Hospodský se za posledních měsíců silně změnil. Chodil si pečlivěji oblečen, dával se častěji holit a koupil si zlaté hodinky s řetězem. Nosil je jen v neděli, kdy také na ukazováčku pravé ruky míval velký zlatý prsten pečetní. Tvář jeho byla tlustší, ale měla nezdravou barvu od nevyspání, a oči jdho. které druhdy přímo na každého pohlížely, byly nějak nejistý, a těkavý. Doma měl pro své jednání se ženou obtíže. Byla újezdská rodačka, která se nedala mužem svým přesvědčí ti, že toho všeho bylo jim třeba k vůli dětem. VždyC až dosud hladu neměli a děti ďobře vychovávali, ano i syna na studie posílali mlohli, aniž jim bylo třeba německého groše. Soužila sei a zdravá barvaí jí s tváře zmizela.
Jindy nevynechala jediné neděle ani zanejhorších mrazů, aby v újezdském kostele nebyla a teď si již tam ani netroufala. Myslila, že by všichni na ni prstem ukazovali a že by se studem musila propadnout!. České slovo v kostele pronesené a česká národnost byly v prosté mysli zbožné ženy sloučenyl v představu tak posvátnou, v pojem tak vznešený, v něco tak mocného, čeho se nemůže nikdo zříci, co nemůže zapírati, jako nemůže zapříti Boha. Když jí jednou manžel její přivezl z výročního trhu v městě na hedbávnou sukni, nepřijala dárek, který by ji byl jindy potěšil.
,,Dej to holkám našim," pravila, „pro mne už ta paráda není." Ale nepověděla vlastní svou myšlénku, že by lo hedvábí svým šustotem věčně jí připomínalo, že bylo koupeno za jidášské peníze.
Zatím v Újezdě usadil se u nadlesního Marka vzdálený jeho příbuzný inženýr Kubát, který vrátiv se odkuldsi z Úher přijel jej navštívit. Byl elegantní muž prostřední štíhlé postavy, který svou tváří, pronikavýma očima a černým přistřiženým plnovousem náležel k tak zvaným interesantním zjevům, jichž si každý na první ráz povšimne. Vypravoval o sobě, že mnoho studoval a cestoval. Stavěl cukrovary v Itálii, prováděl vodní stavby v Dolních Rakousích, účastnil se stavby železnice v Haliči a v Uhrách. Pokud se z rozhovoru, s ním dalo souditi, rozuměl každé výrobě, vynikal jako odborník i v lučbě, psal mnoho článků do cizích listů a mohl býti již dávno na některé technice profesorem, kdyby to bylo ctižádostí jeho. Chce však se věnovati průmyslu a zamýšlí usaditi se někde u Českých Budějovic a hodlá tam zříditi velkolepou továrnu na sirky. Jak pochopitelno, byl lehce vznětlivý nadlesní nadšen LIBUŠE: Otrokář. d pro svého příbuzného, jejž synovcem svým nazýval, a také ostatní společnost v Újezdě a okolí pohlížela na pana inženýra jako na muže, který má velikou budoucnost. Byl zván každou chvíli k některé rodině a všude rád viděn. Brzo se rozhlásilo, že vlastním účelem jeho pobytu v horách jest, aby se ucházel o ruku slečny Emilky nadlesních.
Rychlý postup prací na staveništi v Podlesíčku znepokojoval újezdské vlastence, kteří pořád ještě neměli dostatečný kapitál zabezpečený, aby ke stavbě tkalcovny mohli přikročili. V listopadu svolána tedy schůze těch, kteří na tkalcovnu již podíly slíbili a mezi nitniž kromě domácích lidí byli také někteří pánové ze Semil, Železného Brodu a Turnova.
Porada, ve kleré se měla uslanoviti lhůta pro složení peněz, konala se tentokráte ve velké jizbě obecního starosty Vodsedalka, ve které byl ponechán všecken starý nábytek, jak jej uvědomělý starosta zdědil po dědečkovi svém, který sám o něm jen to věděl, že stoly, a židle, skříně a truhlice jsou starou rodinnou památkou v, dob, kdy Švédové do Cech vtrhli >a zde řádili.
Továrník Hodek radil ve schůzi, aby se vystavěla továrna veliká se vším potřebným nejmodernějším zařízením.
„Nemusíme se ukvapovati," pravil, „letos již stavět nepočneme a »lo jara. pánové, můžeme míti pohromadě stopadesát tisíc zlatých a snad i více, když přiložíme ruce k dílu."
„Stopadesát tisíc!" děsil se farář Brázda a sepjal své bílé ruce.
„Hodečku," ozval se nadlesní Marek, „to neseženeme u nás ani za deset let."
Ale továrník Hodek v dlouhém věcném výkladu snažil se vyvrátili pochybnosti a obavy svých přátel a trval na tom, že tkalcovna musí býti velká a nejlepšími stroji opatřena, aby účelu svému mohla dostáti.
Na to dotazovali se přítomní inženýra Kubáta, jenž ze zdvořilosti byl ke schůzi pozván, po jeho mínění.
„Nechci nikterak odporovati panu továrníkovi," počal Kubát úlisně, „že zbudování tkalcovny ve velikých rozměrech má mnoho výhod pro sebe, ale zároveň nemohu taji ti se tím, že se mi zdá býti velice riskantní. Pokud za krátkého pobytu svého ve vaší krajině jsem poměry poznali mohl, zdá se mi, že snad přece není třeba počínati s výrobou ve velkém. Snad byste, pánové, přece jen mohli počíti s mechanickou tkalcovnou ve skrovných rozměrech a teprve později mohli bysto znenáhla továrnu rozšiřovali."
„To je zajisté zcela správná a znalecká poznámka," liboval si nadlesní rozhlížeje se po shromáždění, ale tak, aby se vyhnul očím Hodkovým, „říkám vždycky: malé počátky, bezpečný zisk, velké počátky, jistá škoda. Nesmíme podnikat ničeho, co by bylo nad naše síly."' „Nesouhlasím s vámi, pánové," opíral se oběma Hodek velmi důrazně. „Chceme-li zde Němcům při jich průmyslovém postupu klásti odpor, chceme-li stavětí proti nim hráze, musí se to státi továrnami ve velkých rozměrech. Co vy navrhujete," dokládal 9» obraceje se k nadlesnímu a inženýrovi, kteří vedle sebe seděli, ,.jest totéž, jako kdybyste chtěli postavili kramářskou boudu, aby závodila s velkoobchodem."
„Přítel 1 loděk má pravdu," přisvědčoval doktor Mikš, „v celém našem národním podnikání beztoho trpíme tím, že nedovedeme nic dělati ve velkém slohu. Nepřátelé jdou na nás cepem a my se chceme proti nim bránit plácačkou na mouchy. Nejprve činíme velký náběh, pokud jde o slova, a pak se dáváme na rychlý ústup, když jde o skutky. To jo směšné počínání."
„Myslím, že to není tak směšné jako opatrné," namítl podrážděně Kubát, který pociťoval odpor k lékaři pro jeho přímost, s jakou vždy pronášel náhledy své. „Nesmíte, pánové, zapomínati, že trhy na zboží tkalcovské trpí dnes nadvýrobou a že musíte si dříve zabezpečili řádný odbyt pro své výrobky. Mimo to, zřídíte-Ii malou tkalcovnu, postačí vám dělnictvo zde usedlé, které se spokojí sebe skrovnější mzdou, majíc zde kromě obydlí také malá hospodářství, která přispívají k výživě; kdežto pro velký podnik musili byste najímati cizí lid a draze jej platit."
„Pane inženýre," namítl rozhorleně továrník Hodek, „musím se ohraditi se vší rozhodnosti proti mínění vašemu, že můžeme zdejší lid odbývati žebráckou mzdou, poněvadž má kde bydlet a má pár měřic polí, s nichž sklízí několik pytlů bramborů. Nesmífne nikdy zapomenouti, co dalo podnět k myšlénce, abychom zde zřídili tkalcovnu. Nechceme ji zbudovati pro svůj zisk, nýbrž abychom poskytli lidu výživu dostatečnou' a učinili jej nezávislým na německém průmyslu. Co se íkne odbytu výrobků, o to nemám starosti. Odbyt závisí především na jakosli zboží a řádné správě. Myslí-li však někdo z vás, že bychom neměli dělnictvu vypláceti mzdu dostačující k jeho výživě, raději všeho nechrne."
„Inu, nám také záleží na dělnickém lidu a jeho zachování v nezávislosti od Němců," ozval se nad- lesní, jehož dřívější zápal pro stavbu úplně ochladí, „ale musíme hleděli na zadní kola, košile je vždy bližší než kabát. Co se mne tkne," dokládal s nápadným chladem, „jsem- pro podnik' y malém a dle toho také bude můj podíl na něm skrovnější."
Zatím ve shromáždění zavládla místo dřívějšího nadšení mrazivá nálada. Nedůvěra jednou vzbuzená rostla jako mrak. Jakmile šlo do opravdy o skládání peněz, byly nejkrásnější záměry v koncích. Kromě lékaře a starosty Yodsedálka nebylo nikoho, kdo by se byl ještě vřelejším slovem ujal podniku, k! němuž dán podnět za všeobecného nadšení. Ano, vyskytly se dokonce i hlasy, které, byt i z daleka a opatrně, ale přece dosti srozumitelně narážely na to, že snad Ilodkovi záleží z ohledů osobních na zbudování veliké tkalcovny, ačprololo mínění nebylo naprosto žádného důvodu. Tvář Hodkova zrudla při slovech těch a ¡jen' s (namáháním opanoval svůj hněv. Schůze .zůstala \yQZ výsledku! a vše odloženo k příští poradě, o které však každý z účastníků byl přesvědčen, že se nikdy již nesejde.
Továrník odešel ze schůze nesmírně pohněván.
Tak vypadalo uznání za jeho upřímnou a nezištnou snahu! Místo vděku, skryté výtky, které ani vyvraceli nemohl, poněvadž to považoval za sebe nedňstojno, aby na ně odpovídal. Pociťoval těžkou duševní trýzeň nad tím, že mohla vzniknouti pro různost v názorech pochybnost o poctivosti jeho záměrů. Že farář Brázda a jiní ochladli, neměl jim za zlé. Neměli mnoho a báli se ztrát. Ale zvláště mučivě se ho dotýkalo, že bohatý nadlesní Marek, který až dosud ve věcech vlasteneckých byl vždy mužem plným nadšení, dokud šlo o slova, postavil se proti němu! a vzbudiv nedůvěru v ostatních celý podnik stroskotal. Věděl sice odkud vítr věje. Vždyť byl Kubát již zasnouben s Emilkou a nadlesní musil tedy chystali dceři své věno. Ale bylo známo, že i po vyplacení věna zbude mu značné jmění, a konečně i kdyby nezbylo, mohl jiným způsobem se sprostiti závazku, jejž na sebe vzal, a nemusit se tak nevážně dolknouti svazků přátelských, které jej a rodinu jeho až dosud spojovaly s rodinou Ilodkovou.
Kdvž 'továrník vyšel na náves, dohonil ho doktor Mikš. ' „Příteli," pravil vsunuv mu ruku pod loket, „tušil jsem, že to tak dopadne. Vždyť naše lidi znám. Věchet slámy nehasne tak rychle jako oheň v jich nitru pro něco, co spojeno jest s jakousi obětí třeba jen zdánlivou. Jich duševní obzor nesáhá přes • špičku jich nosu. Ale mám myšlénku, která snad nebude k zahození," pokračoval lékař. „Poslyšte, páčím si kapitál svůj celkem asi na šedesát lišíc zlatých. Něco zbylo mi po otci, něco jsem zdědil po strýci, a ostatní jsem zahospodařil. Mám sice bratra, ale ten také na moje peníze nečeká. Nuže, což kdybych všuckiyi ty poníže dal na stavbu? Co tomu říkáte?"
„Vy byste chtěl?" zvolal továrník s úžasem a skoro nedůvěřivě.
„Myslím to zcela vážně," vykládal doktor Mikšl dále. „Starosta dá pozemky, vy máte úvěr a něco ještě seženeme. Zkrátka myslím, abyste se sám do stavby tkalcovny pustil a abyste jim dokázal, žd dovedete jednati bez nich a bez jich peněz."
Hodek naslouchal s radostným vzrušením lákavých slovům doktorovým.
Návrh, který mu učinil, byl by proň nejlepším zadoslučiněním za trapné dojmy, které si odnášel z porady. Kdyby zřídil velkou tkalcovnu sám a jí svou přádelnu doplnil a kdyby pílí svou postaral se! o zdar obou podniků, o němž nepochyboval, bylo by to nejskvělejším vítězstvím nad úzkoprsými pochybovači. Byl by nejraději ihned nadšeně přisvědčil; ale přece váhal namítaje, že jest třeba, aby vsie dříve řádně vypočítal, uvážil a si rozmyslil, než by se odhodlal krásné a překvapující nabídnutí doktorovo přijmouti.
„Dobrá," mínil doktor usmívaje se, „uvažujte a počítejte; ale přijdu k vám dnes na večeři — do- volí-li vaše choť, to se rozumí — a pak snad se; dovím, na čem jste se ustanovil."
„Proč tak naléháte na mne, abych se ještě dnes rozhodl, doktore?" tázal se Hodek.
„Poněvadž vím předem," usmál se doktor potutelně, „jaký výsledek vaše uvažování bude míti. Bude dnes tentýž, jako by byl za měsíc. Nemyslíte?"
Oba mužové pohlédli si upřímně do tváře a potřásli si rukou na rozchodnou.
* Kolem svatého .Mikuláše nastaly v horách vichřice a po nich mrazy. Čím podzimek byl mírnější, tím krutěji dolehla nyní zima.
Všecky práce na stavbě v Podlesíčku byly zastaveny do jara a dělnic.tvo rozešlo se do svých domovů.
Potom dalo se jednoho rána do sněžení a sníh se valil celý den! z nízké oblohy. K večeru zvedla se vichřice a poháněla celé mraky sněhu před sebou. Honila je v divém víru po horách a po údolích, zasypávala cesty, srovnávala rokle, pokryla koryta potoků a přerušovala spojení obcí mezi sebou. A sníh padal druhého i třetího dne bez ustání.
Když konečně přestala oblaka chrli ti sněhové spousty, podobala, se celá krajina obrovské bílé pioušti, nad níž jen vrány krákajíce vzlétaly. Všude byl mrtvý klid nad obrovským bílým příkrovem, pod nímž jak se zdálo, byl všecken život pohřben. Obloha byla pořád šedá, olověná a visela nízko nad zemí. Celá příroda vzbuzovala náladu tesklivou, která se i lidem sdílela. Jen v Hodkově prádelně vystupoval z komína kouř vesele od rána do večera a sníh kolem továrny dostával za dne tmavější barvu. Když pak večer rozžehla se světla v továrně odrážel se žlutý jich lesk z oken proudící daleko po sněhovém povlaku.
Před štědrým večerem se vyjasnilo, ale za to přibylo mrazu. Ihned také smutné, zádumčivé rozpoložení myslí lidu ustoupilo náladě čilejší a roz- jařenější.
Letos neměl továrník hostí při štědrovečerní hostině. Kramola byl v cizině a doktor Mikš churavěl chřipkou zapadnuv do závějí na cestě k nemocnému. Rodinu nadlesního, která obyčejně přijížděla po VJ- čeři, nebylo lze tentokráte očekávali pro události, jež se při poradě o založení tkalcovny sběhly. Za to však vzplanul u llodků letos poprvé vánoční slromek, vyzdobený pro malou Milču.
Julie oblékla se k večeři v modré šaty, jež Hodek na ní nejraději viděl, a ozdobila si vlasy ohnivou růží. Malá Jlilča, zahrabaná v krajky peřinky, měla tvářinky zdravím (kypící a vidouc svíčičky na stromku planoucí vyvalovala na ně vážně očkaiwá a žvatlala: ta --ta.
Když pak dílko unaveno jsouc leskem stromku v rukiou Juliiných tiše usnulo, posadili se oba manželé vedle selíc. Hodek objav ženu svou kolem ramen pohlížel n:v ;ni s tichým blaženým úsměvem.
Krása Juliina nebyla z těch, které na pohled oslňují a rychle hasnou, nýbrž byla to krása ženy, která stále jímá a poutá a nové půvaby zjevuje zraku obdivovatele. V její tváři, v její držení těla, v celém její zjevu bylo cosi dosud tak dívčího, cosi ryzího, neposkvrněného a vznešeného, jako když ji Hodek poprvé spatřil na nádraží v Liberci, ana zardívajíc se podávala mu kytici.
Vzpomněl si zase na ten blahý okamžik a tu on, velký, silný, vážný muž tiskl ženu svou vroucně k sobě; a 'šeptal jí slova lásky jako zamilovaný jinoch.
Rozkošný úsměv přeletěl tváří její, když ji náruživě líbal, až jí účes pocuchal. Přimhouřila tmavohnědé, aksamitové oči své, aby se nerušeně oddati mohla svému štěstí.
„Můj drahý, dobrý muži," šeptala něžně, roz- louženě, sklánějíc hlavu svou 11a prsa jeho.
A pak se škádlili navzájem, smáli se jako děli a pili víno spolu, v. Milčiny drobounké sklenky.
Julie byla stejně jako manžel její okouzlena večerem tímto. Zdálo se jí, že kolem ní ozývají se zvonky nebeské hudby pějící píseň jejich neskonalého šiěslí. Srdce její nemělo jiných pocitů než neskonalé lásky k Jaroslavu- a k tomu drobnému ružo- licímu andílku, jenž odpočíval v kolébce.
K jedenácté hodině! v noci zaštěkal pes 11a dvoře ct zároveň zacinkal u vrátného zvonek.
Po chvíli šoural se k vratům starý bručivý vrátný Šorejs.
Venku přešlapoval v mrazu telegrafní poslíček, který měl do továrny hodinu cesty ze železniční stanice.
Hodek s podivením rozevřel přinesenou depeši a četl: Svému příteli a jeho spanilé choti a malé Mil čince k štědrému večeru vroucí pozdrav z daleké ciziny posílá po vlasti a po vás toužící Jiří Kramola, Telegram byl poslán z čarokrásného španělského města Sevilly; ale nebylo vinou Kramolovou, že přišel tak pozdě. Zdržel se kdesi 11a cestě.
* U Keclů byl tentokráte štědrý den neveselý. Syn, studující, vrátil se ráno v divném rozpoložení duševním z Jičína. Byl jako zařezaný, klopil hlavu, nechtěl ničeho 'jisti a bylo mu pořád do pláče.
Otec i matka naléhali 11a něj, aby jim pověděl, co se mu stalo. Konečně si dodal odvahy a prudce ze stísněných prsou vyhrkl s pláčem tato slova: „Tatínku, já už do Jičína nepůjdu!"
„A proč bys nešel?" příkře zvolal užaslý hospodský! a pohledl ostře 11a svého syna. „Co ti to vlezlo zase do kotrby ? Zbláznil jsi se ? Ci už li učení nevoní, co?"
„Nemohu tam, tatínku, jiti," opakoval hoch se zaslzenýma očima.
„A to bych věděl, proč bys nemohl," zaburácel otec. „Mluv tedy, co se (i stalo!"
„Nemohu, tatínku," vzlykaje vykládal syn. „Spolužáci na mne volají taková nekalá slova."
Starý Kecl sebou trhl, ale po chvíli dodal po- hrdlivým tónem: „To bude zase nějaká dětinská taškařice; ale s takovou mi nechoď. Co by na tebe mohli volat?"
Hbch nechtějí s barvou ven.
„Nu, řekni to," pobízela jej nyní matka soucitně. „At je to, co chce; aspoň budeme vědět, stojí-li to za řeč."
Student jaksi polekaně se díval na rodiče a pak pravil: „Volají na mne: tvůj otec se zaprodal Němcům! Kecl je zaprodanec! Kecl je zrádce!"
„Set sakra, to že na tebe volají?" rozkřikl sc hněvivě Kecl a prošel se několikráte jizbou, načež se před synem zastavil a klidněji dodal: „Ale co jl3 ti vlastně po nich? Nevšímej si tobo!"
„Jak si toho nemám všímat," namítal bolestně mladý student, „když se mne ve škole všichni straní jako prašivé ovce, ačkoliv pan profesor se mne za- slaíl a řekl, že za nic nemohu."
„Tady to máš!" vypukla nyní Keclova žena v nářek. „Ó, tušila jsem to, že to k dobrému nepovede!"
„I ty jedna duše!" vzkřikl nyní hospodský rozčileně, „ještě ty se také stav proti mně!"
„A jak se nemám postavit," hájila se trpce hospodská, „když jsi nám takovou hanbu způsobili Což je o mne, snesla bych všecko, ačkoliv mne to Luze hněte; ale tady vidíš, jaké to má následky! A to máš od toho, že vždy děláš po své hlavě, po svém rozumu a nikdy se nezeptáš ženy své, co tomu říká. Kdybys se mne byl zeptal, byla bych li hned řekla, že to smlouvání se s těmi Prušáky inení kalé a že bylo by lépe, abychom zůstali chudí, než abychom byli lidem i Bohu na pohoršení."
Za její řeči chodil Kecl rozzuřeně po jizbě zatínaje pěstě a mávaje jimi ve vzduchu.
„To by mi ještě scházelo," křičel, skřípaje zuby „abych ještě doma slyšel výčitky." i „Nemohla jsem si pomoci," pokračovala žena jeh> rozechvěně, „musila jsem ti to říci, poněvadž to od tebe poctivé nebylo."
„Cože, ty mrcho, tak i ty se na mne budeš sápat 1 Ale, mordie, to mne neznáš 1" A hospodský v zuřivém vzteku přiskočil k almarám za nálevním stolem a počal talíře a sklenice házeti na zem.
„Pro Krista Pána!" dala se žena jeho do úpěnlivého křiku. „Neznesvěcuj dnešní Boží den!"
Ale Kecl si nedal říci a křičel a mlátil jako posedlý do všeho, co mu do rukou přišlo, až se na ruce poranil a krev mu z rány kapala.
Hospodská zesinala ve tváři a bezvládně klesla na židli.
Hoch vyděšeně křičel.
„Tatínku, vy jste si ublížili Tatínku, pro Boha vás prosím, přestaňte 1" Na pokřik vběhly dcery Iveclovy do jizby hospodské, jedna křísila omdlenou matku a druhá vymyla a obvázala ránu otcovu. í V tom vrzly dvéře ze silnice a na práhu objevila se vychrtlá postavaj a svraštělá tvář Kociánova.
Stařec pozvednuv ruku, zvolna odříkával sku- hravým hlasem: „Běda tomu, třikrát běda, z koho pohoršení pochází 1" Vida však, že Kecl sedí u stolul a jukama, z nichž jedna byla obvázána, zakrývá si tvář a že hospodská sedí na židli jako bez života, zvolna zase odcházel, potřásaje bílou hlavou.
Když dcery přivedly matku k vědomí, odešla do chléva. Syn vytratil se za ní a tam se oba posadili na otep slámy a dali se do pláče. Matka plakala srdcelomně. Cítila daleko krutěji, než hoch, co se s'talo;, a tco se napravili nedalo. Hanbila se do duše, že muž její dopustil se něčeho, čeho dosah ve svém prostém rozumu ¡jen tušila, a rmoutila se, že touha její, aby ze syna svého měla jednou vzdělance, kněze nebo doktora, který by k lidu tak krásně mluvil, jak v (kostele ¡nebo na schůzích lidu slýchala, narazila na zlé úskalí.
Kecl již toho dne nepromluvil ani slova a jen se mračil. O Božím hodu probrouzdal se sněhem do Zálubí, aby tam vyhledal Studnu a s ním s<? poradil. Výsledek porady byl, že po svátcích syna svého odvezl do Liberce, kdež zatím jej dal za- psati 11a německé gymnasium jako externistu, dokud by se řádně německy nenaučil.
Když se hoch s matkou před odjezdem loučil a upracované ruce jí líbal, pravila k němu měkce: „Už se to, hochu, stalo; už jinak pomoci nelze. Musíš do Němecí a musíš se tam učit jinou řečí, než naší vlastní. A já chtěla míti z tebe Čecha, abych jednou se tebou mohla pyšnit a mohla hrdě o tobě říci: Vidíte, takový Čech je můj syn! Bůh mne snad strestal za ty moje pyšné naděje!"
„Maminko," zvolal syn se slzami v očích, ,brníte klidná. Neslrachejte se o mne. Uposlechnu otce, budu se učit německy; ale vynasnažím se, abych i na německé škole zůstal dobrým Čechem."
„Moje dobré dítě!" vzdychala matka pohlížejíc něžně na syna svého, „ „A uvidíte, maminko," dokládal hoch rozjařeně, „2c jednou všecko, co se lady stalo, zase napravím."
„Dejž to Bůh," zašeptala rozšafná žena, hluboce jsouc dojata.
Když pak druhého dne za ranního mrazu odcházel s otcem na dráhu, kus cesty je matka doprovázela, skoro aží k Zálubí, a vracejíc se vroucně se k Bohu modlila, aby se vše splnilo, co syn jí slíbil.
IX.
Bylo koncem března. Jaro tedy již počínalo; ale v horách nebylo o něm dosud ani potuchy. Na hřbetech krkonošských všude ještě bělaly se v šedivé mlze sněhové spousty. V dřevěných barácích a chalupách v Podlesíčku bylo pořád ještě jako za hluboké zimy; chvojí a sláma, jimiž okna a dvéře proti větru a mrazu byly obloženy a ucpány, dosud se neodklízely. Tkalci pracovali za stavem dosud většinu dne při lampičce ve světničkách, které za celou zimu ani jednou nebyly větrány a které vítr přece dosti províval. Příroda i lidé měli vzezření, jakoby ani netušili, že již tu jest jaro, arci jen dle kalendáře. Mrazíky pořád ještě se střídaly se sněhem a ledovými prškami. Jen kalné bystřiny, které vzrostše na široké potoky, valily se s ledovou tříští do údolí, byly známkou, že vláda zimy ochabuje. V lesích na úpatí hor bylo slyšeti celý den podivný šramot, crkot a šelest zvlhlého sněhu, sráženého větrem se stromů.
Minulo ještě několik dní než sníh v'údolích začal se trhali a táti; ale čím výše, tím vzpurněji vzdoroval. Obloha byla jeden mrak, za nímž se slunce celé dni skrývalo. A náhle zaburácela v horách vichřice. Přišla ze severu, odkud ještě nikdy nic dobrého do Cech nepřišlo. Hnala se na teplejší jih. Přikvačila z nenadání bez přechodu, bez ohlášení. Jako lačný tigr s divým řevem vrhla se na svou kořist, trhala oblaky na cáry, zvedala bílé mraky sněhu a honila je před sebou, přepadala lesy, kácela stromy, vyvracela a trhala balvany se skal a metala je do údolí... Tři dni s malými přestávkami trvalo její řádění, provázené pekelným koncertem děsných zvuků, ohlušujícím pískotem, praskotem, houkáním a omračujícím lomozem. Z chalup, jež se otřásaly do základů, lidé se neodvažovali, aby nepřišli k úrazu, a zvířata ve chlévech strachem se chvěla a píce se nedotýkala.
A najednou, skoro jako na ráz, odešel vichr, jako byl přišel, a slunce se objevilo; ale nezazářilo plným leskem, nýbrž jen chorobně a mrazivě se usmívalo na zemi.
Následující neděle počátkem dubna objevil se Studna, Rohrerův náhončí, na staveništi německé prádelny v Podlesíčku. Zastavil se u hlídače, který lam byl ze Zálubí ustanoven a po celou zimu se psem hlídal staveniště. Vlastně nehlídal, nýbrž celé dni u Kecla se ohříval a pospával, poněvadž nebylo třeba, aby staveniště bylo proti někomu hájeno.
Když se Studna v průvodu hlídačově prošel po rozestavené budově a vyřídil příslušné rozkazy, zaměřil do hospody „u české koruny". Sedělo tam několik přátel či stoupenců Keclových, kteří spolu roz- mlouvali o tom, jaký prospěch obec z továrny míti bude. Při tom každý přemítal a vypočítával, co sám při tom vyzíská.
Hospodský Kecl vítal Studnu radostně.
„No tak, už vám to tu zase začne," zvolal Studna vesele, potřásaje Keclovou rukou. „Doufám, že nebudete nic proti tomu míli."
„Ba že ne," stýskal si hospodský. „Bylo u nás celou zimu až k okousání, žádné výdělky a pak ještě ty nemoci a jiné starosti. . ."
„Kdo pak vám stonal?" tázal se Studna usedaje k stolu, který Kecl ubrusem pokryl na počest vzácného hosta.
„I žena mi nějak marodí," odpovídal hospodský.
„Dávno už ?"
„Začalo to takhle po vánocích; chodí jako tělo bez duše; někdy nemůže popadnouti dechu, jindy se dá z ničeho nic do pláče a pořád je smutná a zádumčiva."
„A co tomu říká doktor?" tázal se Studna.
„Byl tady ten újezdský několikráte," odpovídal hospodský s rozmrzelou tváří, „předepsal jí cosi; ale nechce to pomáhat. Její nemoc prý je od nervů říká, a při těch nepomáhají vždy pouhé léky."
„I jděte mi k šípku s nervovou nemocí," namítl s pošklebkem Studna. „Takové choroby mají jen vznešené dámy, které si podobný luxus mohou dovolit. Řekněte raději, že doktor Mikš tomu nerozumí. Je ze staré školy. Ta rozuměla a rozumí jen řezání. Na to jsou mistři. Přijdete k němu s bolavým prstem. ,Co vás bolí ?' táže se takový doktor. ,Prst...' A šmilc. .. už ho máte pryč. Přijdete podruhé, máte nepatrný vřídek na noze a doktor povážlivě kroutí hlavou a LIBUŠE: Otrokář. 10 řekne vám: ,Člověče, to se musí řezat!'... Šmik sem, šmik tam ... Ruce, nohy, ba i hlavu by vám ušmikal, kdyby to šlo. Ten váš doktor Mikš by se měl vlastně jmenovat ,doktor šmik'. Řezat umí, ale nemoc poznat a vyléčit, to ne."
Sousedé, kteří seděli za stoly, smáli se Studnovu posměšnému vypravování a opakovali nahlas po něm přezdívku ,doktor šmik', ačkoliv byl mezi nimi nejeden, kterému samotému nebo rodině jeho újezdský doktor pomohl. Není však nevděčnějšího tvora na světě, než jest zdravý člověk k lékaři.
„Pošlu vám zítra," pokračoval Studna jsa rozjařen souhlasem, s nímž se jeho hanlivá řeč potkala, ,,doktora ze Zálubí. Je mladý, tuze obratný, studoval ve Vídni, pozná okamžitě nemoc a bude také ihned věděti, jak ji třeba léčit, to není takový lecjaký doktor " „— šmik!" zvolal prostořeký výrostek, který již v loni na podzim pomáhal na stavbě a chtěl si i nyní přízeň Studnovu zabezpečit.
Rohrerův náhončí smál se chápavosti svého poslu- chačstva a na důkaz uznalosti své dal přinésti velkou láhev likéru „pro napravení žaludku". A všichni pili, až jazyky se jim rozvazovaly a plašily.
Studna pocházel z Trutnova, kam otec jeho jako truhlářský dělník se přistěhoval. Přijala jej tehda do práce vdova po truhláři, Němky ně, která poznavši v něm dovedného chasníka tiché, dobrácké povahy, udělala jej správcem dílny a konečně i za manželku se mu vnutila, ač byla o několik let starší než on. Studnův otec však se nenaučil po celý život německy a mluvil vždy jen lámaně. Do německé společnosti chodil nerad, poněvadž brzo vycítil, že se k němu sousedé chovají jako k přistěhovale'mu člověku nevšímavě, ba i pohrdavě. Také se ženou měl brzo po svatbě svízele. Jsouc mysli pánovité nedovedla se vpraviti do nového poměru a považovala jej pořád spíše za svého dělníka, než za svého manžela, což v něm vzbuzovalo pocit pokoření. Trapný poměr mezi manžely se nezlepšil, ani když se jim narodil syn. Proto otec Studnův nejraději trávil chvíle odpočinku doma v dílně a znenáhla stávalo se čtení jedinou jeho kratochvílí, které se s rostoucí náruživostí oddával. Obětoval do roka značnou částku na české knihy, které si z Prahy objednával. Ale ženě jeho nebylo nic tak proti mysli, jako knihy jeho, na které nerozumějíc jim zle zanevřela. Vycítila brzo, že čtení manžela jejího duševně vymaňuje z jejího podruží, že knihy mají na něj jakousi tajemnou moc, která jej učí, aby s klidem snášel jho manželské a všecky ty drobné neshody, které nepokojná mysl její stále podněcovala. Když pak Studnův otec značným nákladem opatřil si několik dílů Kobrova Naučného slovníku, který tehda vycházel, byla trpělivost stárnoucí svárlivé ženy vyčerpána. Tajila však svůj vztek a osnovala pomstu knihám, o nichž byla přesvědčena, že jí manžela odcizily.
Když jednou odejel na pilu do Ilamichovských lesů, aby nakoupil prken pro dílnu, odklidila s pomocí synka svého celou knihovnu a ukryla ji kdesi na půdě. Manžel vrátiv se a poznav, že jeho drahocenný poklad jest odstraněn, byl v první chvíli ohromen touto opovážlivostí své ženy.
„Kam jsi dala moje knihy ?" vzkřikl na ni rozlícené.
„Něco jsem z těch hairů spálila," s jízlivým klidem jej odbývala těšíc se z jeho zlosti; „ostatní jsem prodala židu na starý sýr. K ničemu jinému to beztoho nebylo."
„Proč jsi mi to udělala?" tázal se jí bolestně Studnův otec krotě v nitru svém výbuch hněvu.
„Poněvadž jsem poznala, že utrácíš mnoho času čtením a zanedbáváš rodinu i práci."
„To není pravda," protestoval Studnův otec. „Jiní promarní v hospodách času i peněz desetkráte více, než já čtením."
„Ale já to nechci," odpovídala svárlivá žena jeho, „kniha již mi nesmí přes práh. To si pamatuj, to je moje poslední slovo."
„Dej mi moje knihy, ženo," znova Studnův otec prosil. „Nerozčiluj mne a dej mi je!"
„Můžeš si je nařezat tuhle z fůry prken; ty jsou pro tebe a ne ty hloupé české knihy z Prahy," odpověděla mu ona ukazujíc na vůz, jenž právě zastavil před okny, a dala se do zlostného smíchu.
Také synek Studnův vypukl ve smích nad matčiným posměškem.
Otec jeho nebyl již s to, aby hněv svůj potlačil.
„Tak i ty se budeš otci smát ?" zařval nyní roz- kaceně a skokem vrhl se na kluka, aby jej srazil jednou ranou k zemi.
Matka i synek zděšeně vykřikli.
Ale napřažená ruka otcova nedopadla. Vzpamatoval se a sklesnuv na židli dal se do křečovitého vzly- kotu. Všecko příkoří, jež mu bylo po léta od necitelné ženy snášeti, tanulo mu na mysli; ale nic se ho tak bolestně nedotýkalo, jako že mu sáhla na knihy jeho a že mu odcizila synka jeho, z kterého chtěl vycho- vati řádného muže. Pocítil v mysli své zoufalství a hledě posupně před sebe proklínal v duchu okamžik, kdy překročil práh tohoto domu.
Nepromluviv již ani slova uchopil po chvíli klobouk a odešel do hospody, aby tam našel ztracenou svou duševní rovnováhu. Pil ze zlosti a vrátiv se opilý teprve druhého dne ráno ulehl si v dílně. Žena mohla jej usmířiti a vše napravili tím, že by byla knihy, jež mu byly tak drahým klenotem, dala na staré místo. Ale jsouc umíněná a zatvrzelá neučinila toho. Nechtěla se mu pokořiti. Studnův otec počal pak ze vzdoru za- nedbávati své řemeslo a hledali útěchu mimo dům. Byl-li střízliv, mlčel k ženinu láteření; ale byl-li napilý, nesnesl od ní jediného slova, řádil jako divoch a rozbíjel vše, co mu do ruky přišlo. To trvalo přes rok. A jednoho dne ubožák ulehl v. dílně těžce onemocněv. Nikdo se o něj nestaral — nikdo k němu lékaře nepovolal, a tak osamělý a opuštěný zemřel.
Za takovýchto neblahých rodinných poměrů vyrůstal mladý Studna. Matčino pohrdání otcem, v němž byl vychován, nezůstalo bez zlého účinku na vývoj jeho duše. Ani pro památku na svého roditele neměl než cynický pošklebek. Mysl jeho záhy se stala nepřístupnou všelikým ušlechtilejším citům.
Matka jeho nedovedla již zanedbanou dílnu po- vznésti a raději vše prodala. Zbytek majetku byl za nedlouho utracen a ona padla obci na obtíž. Mladý Studna, jsa stálo matkou hýčkán, nenaučil se ničemu a vyhýbal se každé práci. Teprve když i matka zemřela a on jako devatenáctiletý výrostek zůstal sám a sám, dohnala jej bída k tomu, že se stal mýkačem v čistírně prádelny a později přadlákem. K pilné, vytrvalé práci nebyl; ale co mu scházelo na pracovitosti, nahrazoval podlézavoští k pánům, udavačstvím a po- ťouchlostí k soudruhům. Pro svou nepokojnou, zlomyslnou, mstivou povahu nikde dlouho nevydržel; vystřídal tucet míst, než se dostal do Zálubí k Rohrerovi, který poznav jeho způsobilost k různým pletichám udělal jej v továrně dozorcem.
Ač Studna pocházel z otce Čecha a dobře česky mluvil, přece Čechy nenáviděl, poněvadž vyrostl v ovzduší otráveném nečitelností matčinou k otci jeho. Ale Němcem také nebyl; mezi Čechy říkal, že je mezinárodním a mezi Němci vydával se za nadšeného Němce; v pravdě byl však jen toho, kdo mu dobře platil. — — Když pozdě večer v rozjařené náladě odcházel od Kecla do Zálubí, pojednou se na cestě zastavil, jako by se mu bylo náhle v hlavě vyjasnilo.
„Hrome," pravil sám k sobě, „kdybych si zde zřídil hostinec u samé továrny a od Rohrera dostal kantýnu -— to by bylo něco! Rohrer mi sice hory doly slibuje, ale to mu nebude překážet, aby mne jednoho dne nevyhodil na dlažbu, až jako mouřenín u něho vykonám svou povinnost. Znám lakové panské ptáčky. Kdybych však zde měl hostinec, ani heverem by mne odtud nedostali. A co se tkne Kecla, hm, toho jednoduše odstrčím stranou. Dostal už svých třicet stříbrných. Na takové není třeba míti ohledu."
Cestou rozpřádal tuto myšlenku dále a luskal vesele prsty. Zařídí si hostinec, navnadí si hosty, ožení se, vezme si fešné a bohaté děvče, bude míti, co hrdlo ráčí, bude jíst a pít a v karty hrát, a ostatní vezmi čert, vždyť člověk je jen jednou na světě.
Následujícího dne přišlo na staveniště několik lidí.
Studna byl opět mezi nimi. Odtrhovali a odhazovali prkna, jimiž byla bouda s nástroji a nádobím zatlučena a jimiž zdi byly pokryty, opravovali lešení a vyčistili boudu, která sloužila za stavební kanceláře. Za nimi vláčeli se blátem po silnici tesaři a zedníci a drkotaly vozy se stavivem. Ve dvou, třech dnech bylo zase na staveništi jako v úli. Berlínská akciová společnost ustanovila, že se má v továrně již koncem léta pracovati a proto dělný lid sháněn se všech stran. V Podlesíčku a okolí opouštěli lidé tkalcovské stavy a hlásili se o práci. Co zdi hlavní budovy vůčihledě dospívaly k rovnosti, kopány základy pro kotelnu a komín a k obytným slavením úřadnictva.
Podlesíčko bylo tímto pracovním ruchem obráceno na ruby.
Až dosud kromě krátké podzimní stavební episody plynul tam ve stínu horských velikánů život lidu liše při mozolné, málo vděčné práci. Chaloupky byly většinou nuzně sroubeny z lesních kmenů, měly malá okna, nízké dvéře a byly kryty dílem slámou, dílem šindelem, málo kde lepenkou neb taškami. Vesničané byli sice chudi, ale spořádáni, přičinliví a mravně bezúhonní. Více než dvou neb tří opilců ze zvyku mezi nimi nebylo. A najednou přihnal se mrak cizího lidu, Bůh ví odkud sehnaného. Někteří se přistěhovali hned s rodinami, nemajíce, kde by jich nechali. Nastala sháňka po bytech a v chaloupkách, kde bylo dosud skrovného místa pro rodinu o pěti nebo šesti členech, pojednou tísnilo se osm i deset dospělých osob a půl tuctu dětí. Arci nezdržoval se cizí lid mnoho v příbytku, který měli mužové většinou jen pro pře- spáni. Ostatní čas trávili buď v práci nebo v hospodě, kdež propíjeli, co vydělali. Kdo v Podlesíěku nenašel přístřeší, hledal je v okolních dědinách; jen do Újezda nesměl nikdo, ač byl nejbližší a největší ze sousedních obcí. Každému bylu pohroženo výpovědí, kdyby v Újezdě bydlil, něco tam kupoval nebo hospody navštěvoval. Újezdu se musil každý, kdo byl na stavbě zaměstnán, vyhýbati z daleka, jako by byl stižen morovou ranou. Tak to nařídil pan vrchní inspektor Roh re r.
Koncem dubna přišly teplé deště, které teprve úplně spláchly sněhy v horách. Několik dní pršelo, jen se lilo, a dělníci mohli sotva po čtvrt nebo půl dnech pracovati. Za to bylo tím živěji v kantýně a „u české koruny", kdež od rána do večera bylo hluku až uši zaléhaly.
Druhý hospodský v hořejší části obce Simek nemohl teď také naříkati, že by neměl hostí; nebot všickni lační a žízniví se ani do Keclovy hospody nevešli. Až dosud stačil Simek se ženou na obsluhu sám; teď však byla výpomoc nezbytná. Vzal tedy do služeb svých Mařenu Koděrovou, nejstarší dceru své podnájemnice, vdovy, jejíž muž, tkadlec, zemřel před rokem souchotěmi. Děvče bylo zdravé, hezké, mělo oči jako trnky, vyřídilku jako brus a bylo k hostům velice přítulné. Mladí dělníci počali k vůli ní pravidelněji choditi k Šimkovi. V sobotu večer po výplatě a v neděli pomáhala v hospodě i její matka a druhá sestra Pepička. A brzo bylo zde veseleji než u Kecla. který se k hostům jako první radní v obci choval odměřeně, ba pánovitě, kdežto u Šimků je obsluhovala čiperná děvčata, která byla samý smích a žert a pra- nic se nehoršila, štípl-li je host do tváře, vzal-li je kolem boků nebo ukradl-li jim nějakou hubičku. Děvčata stala se v brzku tak nevázanými, až se nad tím celá obec horšila.
Ale co byla dnes obec proti cizímu děinictvu? Menšina, která se krčila před většinou a k vůli výdělku byla nucena zamhuřovali obě oči k výstřednostem, jichž se přistěhovalý lid dopouštěl.
Kecl neměl proč, aby si na hospodářství u Šimků stěžoval. Z továrny v Zálubí počali k němu za teplejších dnů docházeti němečtí tovární úřadníci a dozorci. Vodil je tam Studna. Vyhradili si u Kecla pro své večírky druhou jizbu, kterou nazvali »kasinem«. A tam se nyní den co den karbanilo, ozýval se tam německý hovor a zpěv často dlouho přes půl noc.
Za tmavé májové noci, za které měsíc i hvězdy zůstaly po celou noc oblaky zakryty, vyšlo po půlnoci z „kasina" několik hostí. Šli po jednotlivu za sebou tvoříce „husí pochod" a zpívali hlučně nekonečnou píseň: Was kommt dort von der Hob'.3) Přiblíživše se k staveništi rázem umlkli a po špičkách se plížili k prkennému plotu, jímž bylo obehnáno. Hlídač je viděl, ale mlčel; také pes jeho nezaštěkl a přece po chvíli ozýval se temnou nocí praskot prken, které byly z plotu trhány a k blízkému potoku odnášeny.
Druhého dne vypravováno všude, že plot na staveništi byl pobořen, a obyvatelé v Podlesíčku byli svatě přesvědčeni, že to nemohl nikdo jiný udělati, než čilí Sokolové z Ujezda, kteří na obec a na továrnu měli zpadýno. Následujícího dne se to opakovalo, ale způsobena ještě větší spousla na plotu. Co hlídač meškal u Kecla, aby se k noční službě posilnil, byla téměř celá půlka plotu na jedné straně povalena. Vrchní inspektor Rohrer zaslal ihned příslušným úřadům stížnost, ve které bylo velmi přehnaně vylíčeno nebezpečí, které staveništi od strany české hrozí.
Než se kdo nadál, bylo stížnosti vyhověno a v Podlesíčku zřízena četnická stanice, aby chráněn byl majetek zahraničně společnosti.
Před svatým Janem se vyjasnilo. Hory a lesy dýchaly jarem. Nebyla to ještě vůně květů a travin, která vzduch prosycovala, nýbrž svěží hlinitá vůně omládlé země, tak čistá a zdravá, až omamovala jako mladé víno. Na lukách pučela tráva, meze a pažity byly posety fialkami, bílými hlavičkami sasanek a jasně žlutých petrklíčů.
Vlaštovky se vrátily z jihu a s nimi vrátil se také Jiří Kramola z potulek svých po světě.
Musil se vrátit!
Byl v Paříži, jejíž bujný, závratný, vířivý život v něm probouzel jen melancholii; toulal se po pobřeží moře Středozemního, odkud jej prkenní Angličané, dotěrní Vlaši a obmezení Němci vypudili, a odtud zabloudil do Spaněl. Obdivoval se klenotům starého maurského umění stavitelského a byl přítomen zápasům s býky, které se mu krvelačností obecenstva zhnusily. Byl i v Seville. Její starobylé královské paláce, nesčetná sloupoví, velkolepá schodiště, zahrady s vodomety, tisíceré stavitelské okrasy a celá příroda v zimě lak svěží, jako u nás' za teplého jara, vzbu- zovaly v něm náladu, jako by se nacházel v pohádkové říši. Prodlel několik neděl v tomlo městě veselí, tance a zpěvu, kde o vánocích se tančí i v ko- stelíeh a zpívají se před oltářem k tanci vánoční písně. Viděl ženy a dívky sevillské, které vyhlášeny jsou za nejkrásnější na světě. Měly při tanci praporky v španělských barvách votknuty do havranních vlasů, tančily chřestíce kastanětami ve dlaních. Viděl jich žhavé, svůdné, temné oči, jich malé nožky, slyšel jich zpěv, ale jeho neokouzlila žádná. Jen tam daleko, za horami, ve vlasti jeho žila ta, která se mu zdála býti nedostižnou krásou těla, spanilostí duše a lahodou hlasu.
A zase byly marný všecky námitky rozumu. Kramola pojednou poznal, že velký, mocný, tajemný cit lásky, který chtěl v cizině navždy utluiniti, jen chvíli dal se na dně duše jeho dusit a že za to opět tím prudčeji mocným plamenem vyšlehuje. Vše se mu náhle v cizině zmrzelo. Zdálo se mu, že nemůže někde jinde dlíti než tam, kde Julie žije. Co mu byl ostatní svět bez ní? Naprosto všední a lhostejný. Jen kolem ní byly soustředěny všecky jeho myšlenky, celá duše jeho. Když na ni myslil, zmocňovalo se ho mystické blouznění, v němž cosi mu našeptávalo luznou naději, že není mezi nimi vše ztraceno. Vrátí sc, vyzná jí přímo lásku svou, která celou bylost jeho zachvacuje, a vyprosí si od ní jediné políbení. Jediné, vznešené, čisté, svalé políbení. To mu nemůže odepříti, byť náležela i muži jinému. A kdyby se zdráhala? Ne, ona se nesmí zdráhati za všecku duševní trýzeň, kterou pro ni trpí. Ale kdyby přece — dokládal zachmuřeně — pak se zmocní třeba násilím té sladké odměny.
Několik dní vzrůstalo v nitru jeho toto třeštění a pak Kramola ztrativ moc nad sebou vsedl do rychlíku a jel dnem a nocí, aby dospěl co nejkvapněji do své domoviny.
Druhého dne po svém příchodu spěchal do Ujezda, kdež se již kopaly základy k nové tkalcovně, jejíž stavbu podnikl Hodek sám s pomocí doktora Mikše.
Továrník a jeho choť uvítali jej srdečně, ale Kramola se choval podivně a plaše a nemohl se svému příteli Hodkovi ani do tváře podívati.
Počal opět žiti starým způsobem svým, který záležel v potulkách po lesích a v návštěvách v továrně.
Hodek nyní častěji vrtěl hlavou nad jeho nečinností.
„Nepochopuji," pravil k lékaři Mikšovi, „že mladý a tak velice vzdělaný muž může žiti úplně bez cíle. Rád bych se přičinil o to, abych z něho učinil člověka užitečného. Vždyť je u nás škoda každé síly, která leží úhorem."
„V jeho povaze jest cosi mystického," mínil doktor. „Nějaká chorobná náruživost jej drží ve svých spárech a užírá jej."
„Což kdyby se oženil?"
„Myslím, že ani toho nedovede. Viděl jste, že ho v loni ani dobrodružství s dcerou Rohrerovou nezměnilo."
Doktor věděl více. Byl dobrý pozorovatel lidí. Viděl, že Kramola nejraději se potlouká kolem továrny, že v přítomnosti Juliině jest jakoby vyměněn a že naslouchá se zbožnou vroucností každému jejímu slovu. To mu postačilo, aby seznal stav duše jeho.
„Zamilovat se do cizí, krásné a nepřístupné ženy jest jako zadívat se do slunce," pomyslil si doktor; „od obého zaslzí jen oči a zamotá se hlava."
V srpnu byla továrna berlínské akciové společnosti v Podlesíčku hotova. Stroje z brusu nové byly postaveny, kanceláře upraveny s přepychem, skladiště byla žoky bavlny naplněna. Vše do posledních podrobností opatřeno, ano i lesklé nové kolejnice pro vozíky uvnitř továrny položeny.
Vedle vrat a na průčelí továrny zavěšeny výhradně německé nápisy v pruských barvách, bílé a černé.
Na oslavu otevření továrny uspořádána velká slavnost, která měla znázornili vítězný vjezd německého velkokapiíalu do české obce.
Skladiště na hotové zboží, které mělo vysoká okna a bylo dosud prázdné, přeměněno dekorací, koberci a květinami ve slavnostní sál.
Před vchodem do továrny postavena slavobrána, na níž v barvě černo-červeno-zlaté skvěl se nápis: „Heil der deutscken Arbeit."4) V ustanovenou hodinu scházeli se účastníci slavnosti. Turnéři, německé spolky zpěvácké, němečtí hasiči, dvě kapely, deputace různých spolků z Liberce, Jablonce n. N., z Tannwaldu, Smržovky a j. rozestavili se špalírem podél cesty k továrně vedoucí.
Černo-červeno-zlaté prapory se leskly na žhavém srpnovém slunci.
Přijížděla dlouhá řada kočárů od Zálubí.
Hudební kapely vítaly je slavnostně písní: „Wacht ani Rhein".
Z prvního kočáru vystoupil vrchní inspektor Rohrer se svou ženou. Kráčel hrdě špalírem k továrně a s blahosklonným výrazem ve tváři pozdravoval se se známými.
Za ním v druhém povoze přijel šlechtic Munkwitz s Annou Rohrerovou, která se zatím stala šlechtičnou z Munkwitzů.
Zapomenuvši, či vlastně potlačivši v nitru svém hněvy, hrozby a přísahy, přijala ruku Berlíňáka, kterého druhdy na smrt nenáviděla, a byla již od velko- noc ženou jeho.
Když ji otec po jejím útěku ke Kramolovi dovezl do přísného pensionátu saského, byla pevně přesvědčena, že rodiče ji, miláčka a jedináčka svého, nenechají tam ani čtrnácte dní. Očekávala každého dne, že se dvéře otevrou a že otec nebo matka si pro ni přijde. Směla se v ústavu zaměstnávati čímkoliv, vy- šívati, plésti, hráti na piano, malovati, učiti se vaření v kuchyni a jiným pracím domácím, ale nesměla mezi lidi a dostávala jen zcela odměřeně jisti. Procházeti se mohla toliko v zahradě pensionátu, obehnané vysokou zdí, která vylučovala každou myšlenku na útěk.
V prvních dnech snášela ještě svůj nedobrovolný pobyt v ústavě s klidem, seznamujíc se s jinými dívkami z bohatých rodin, které pro odboj proti vůli rodičů a pro poklesky neb neshody byly tam zároveň s ní internovány. Dlouhou chvíli zaháněly si dívky hlavně tím, že si potají opatřovaly knihy, z nichž zvláště takové nejraději a nejhltavěji četly, které na jich mysl nemohly míli vliv mravně ušlechťující.
Znenáhla však Anna stávala se v ústavě netrpělivou, když nikdo pro ni nepřicházel. Cítila se opuštěnou a nejednou si z tesknoty po domově, po horách a lesích svých zaplakala. Když dva měsíce minuly, aniž rodiče dívku domů povolali, odebrala se k ředitelce pensionátu a tázala sejí, co by měla udě- lati, aby je udobřila..
„Vzdejte se všech svých dřívějších dětinských pošetilostí a vrtochů, poslechněte rady svých rodičů a vezměte si ženicha, kterého vám nabízejí," zněla odpověď staré zkušené paní.
„Ale já ho nemohu vystáti," namítla prudce dívka. „Kdybych byla donucena, abych si ho přece vzala, věřte mi, že by pak bylo o jedno nešťastné manželství více."
„To jsou nezralé myšlenky a předsudky, milé dítě," pravila ředitelka shovívavě. „Věřte mi, že jest na světě více manželství nešťastných u těch, kteří se před svatbou domnívali, že hoří v jich nitru celá sopka lásky, než u těch, k nimž láska se teprve po svatbě dostavila. Vím to z bohaté své zkušenosti. Jest to zcela pochopitelno. Vstupuje-li dívka bez zvláštních tužeb a vidin do manželství, není vydána v šanc trpkým zklamáním, naopak květina lásky znenáhla mezi manžely klíčící bývá jí potom tím milejším překvapením na záhoně manželském, čím méně ji očekávala."
Anna Rohrerova dosud váhala a ani květnatou řečí ředitelky nedala se o tom přesvědčiti, že by se musila nadobro vzdáti luzných snů o první lásce své. Ale — 1G0 — když i vánoce minuly a z domova přišel jen stručný a chladný pozdrav jako odpověď na její vřelé blahopřání, napsala do Zálubí list, v němž rodičům svým položertovně oznamovala, že hrdá tvrz jejího vzdoru se vzdává, že vztyčuje na cimbuří jejím bílý prapor, že chce složili zbraň a předem již přijímá všecky podmínky neúprosného vítěze — „svých vroucně milovaných rodičů".
Otec přijel bez odkladu pro ni a v novoroční den byla již zase v Zálubí, po němž se tolik ve svém vyhnanství navzdyehala.
Doma již nikdo ani slůvkem o to nezavadil, co se stalo; dáno jí jen na srozuměnou, že její vlastní a její rodičů štěstí závisí na tom, aby, až šlechtic Munkwib. přijede na návštěvu, nechovala se k němu s dřívějším podrážděným odporem. Berlíňák nedal také dlouho na sebe čekati. Byl do ní více než jindy zamilován, poněvadž právě její odpor jej ponoukal, aby neustoupil a její tvrdou hlavinku přemohl. Byl přesvědčen, že i nad ní konečně zvítězí, jako se mu to u jiných tak často hravě podařilo ve víru velkoměstského života.
Anna setkavši se opět s ním chovala se k němu tak vlídně, jako by se nebylo jakživo pranic mezi nimi přihodilo.
Stálo ji to mnoho přemáhání, »ale přesvědčovala tak dlouho samu .sebe, že i Munkvvitz může býti obstojným manželem, až se jí zdálo, že již sama tomu věří. Vždyť přinese jí jako svatební dar nejen kariéru a protekci pro otce jejího, nýbrž i šlechtické jméno. Bude jím uvedena do vznešené společnosti a pozná nový svět zcela rozdílný od toho, ve kterém až dosud žila. Marnivost, jež se v ní probudila, ohlušila aspoň na chvíli různé protesty jejího srdce, které ještě časem se zachvělo při bolestné vzpomínce na zašlý lásky sen . . .
Matka její obratně nastrojila, že dcera její jednoho odpoledne zůstala s Munkwitzem delší chvíli o samotě. Venku byl třeskutý mráz, jenž okna pokryl vrstvami ledových květů. Dívka seděla u elegantního krbu na zeleném plyšovém křesle. Vypadala nyní vábněji, než kdy jindy, byla štíhlejší a oko její prozrazovalo, že za těch několik měsíců, jež uplynuly od jejího útěku ke Kramolovi do Malé Paseky, stala se i duševně vyspělejší. Růžové světlo velké červené visací lampy zruměnilo její přibledlou tvář a pozlatilo její vlasy.
Munkwilz, který az dosud s ní jen žertovně a s lehkým ironickým přídechem hovořil, pojednou octnuv se s ní o samotě zvážněl a pohlížeje na ni chvíli s obdivem uchopil ji za ruku.
„Aha, teď to praskne," pomyslila si smějíc se v duchu jeho nejapným přípravám k vyznání lásky. Tvářila se však vážnou a on viděl v tom již z polovice vítězství, že mu ruku svou ponechala.
Illadě a tiskna jí ruku omlouval dřívější své nešetrné chování se k ní a prosil ji, aby mu odpustila, provinil-li se ze žárlivosti něčím na ní.
Na to poklekl před ni na koleno a pohlížeje roztouženě k ní přitiskl ruku její ke rtům svým.
„Aničko," šeptal, „miluji vás z plného srdce od té chvíle, co jsem vás spatřil poprvé. Blesk z vašich očí mne oslnil a roznítil v mém srdci lásku k vám. Že to jest pravda, o lom vás ujišťuji, jako že zde stojím před vámi."
LIBUŠE: Otrok«. 11 „...jako že klečíte na jednom koleně přede mnou," opravovala jej škádlivě.
„Ano, jako že zde klečím před vámi," pokračoval on, „a budu nejšťastnějším člověkem, když se na mne zase udobříte a když mne z milých oček svých oblažíte jen jediným paprskem naděje."
„Nepochopuji vás," namítala dívka, kterou výjev ten počal zajímati, „že vy, muž tak světácký, který jste zvyklý pohlížeti na lásku s posměchem, najednou jste se stal tak sentimentálním!"
„To jest proto," odpovídal on rozčileně tiskna ruku svou k její kolenům, „že vás miluji."
„Nuže, vstaňte přece a posaďte se vedle mne; musí vás strašně koleno bolet," usmála se zase hochu zlomyslně a táhla jej vzhůru.
Berlíňák sklesnuv udýchán na druhé křeslo vedle dívky, nachýlil se k ní a položil jí ruku chtivě kolem pasu.
Bránila se mu, ale jen zdánlivě; v její bránění se bylo více koketnosti než skutečného odporu.
„Můžete mne vystáti? Mluvte, prosím vás!" že- bronil; „ale to vám pravím napřed, kdybyste řekla ne, že od vás neupustím. Rozhodněte tedy!"
„Ne — nechci vás," odvětila ona, ale pronášela slova svá tak táhle a mazlivě, že svědčila o pravém opaku.
A tu on ji přitiskl k sobě, až rty svými se dotekl začervenalého ouška jejího.
„Co to děláte? Jděte, vy zlý, ošklivý, ohavný člověče!" durdila se Anna, ale nenamáhala se nikterak, aby se z jeho objetí vymkla.
A. Munkwilz duse se rozčilením strhl ji k sobě a náruživě ji líbal. Anna podléhajíc rozechvění, které v ní polibky svými vzbudil, již se ani jediným posun- kem nezdráhala.
V tom však vešla rychle do salonu paní Rohre- rová, která dle osvědčeného vzoru nastávajících tchyní číhala na tento skvostný okamžik za dveřmi.
„Ach, pardon, odpusťte!..." zvolala, líčíc ohromné překvapení. „Pan Munkwitz a Anna úplně usmířeni!... O, jak jsem šťastna!... To jest nejkrásnější dtn mého života!" dokládala nejsladším hlasem.
Munkwitz pustil Annu z náručí a omlouval se rozpačitě několika nesouvislými slovy.
„Mamá," zvolala nyní uzardělá dívka, „zde ti představuji svého ženicha."
Munkwitz byl všecek užaslý, jak vlastně vše se sběhlo tak neočekávaně rychle, a při veškeré své prohnanosti netušil, že provedeno s ním staré známé šibalství, kterým již mnoho sňatků bylo uspíšeno.
Když pak matka zase odešla, aby manželu svému zvěstovala za tepla radostnou událost, Anna vzpřímivši se jako na divadle před Berlíňanem, který, jak se jí zdálo, byl trochu ve svém zápalu schlazen, zvolala posměšně: „Pane šlechtici Munkwitzi, doufám, že dobrotivě uznáte, že jsem vás musila představiti své matce jako ženicha, když vás mamá spatřila v situaci tak povážlivé."
„Ano, ano, uznávám," odpovídal on nenalézaje hned jiných případnějších slov.
„A teď," pokračovala klidně zchytralá dívka usedajíc na kyprou pohovku u protější stěny postavenou, ♦ „posaďte se hezky vedle mne a poslyšte mne. ... Tím, že jsem vás představila své matce jako ženicha, není ještě ruka v rukávě. Chraň Bůh! Tak daleko ještě spolu nejsme."
„Jak tomu mám rozuměti?' tázal se Munkwitz přisedaje k dívce těsně.
„Rozhodnutí moje závisí na našich vzájemných podmínkách,'- odvětila.
„Aničko," zvolal Berlíňák, který již zase hořel, „nemám žádných podmínek. Chci jen, abys byla mou hezkou, věrnou, milovanou, zlatou ženuškou. A kdybys nechtěla, pak bych se zastřelil."
„Hu, hu, hu," děsila se dívka a tváříc se ustrašeně vyskočila z pohovky a uchopila se rukama za obě tváře. „Snad se nechcete zastřelit šesti ranami z revolveru, až byste byl proděravělý jako síto. A to vše k vůli mně, ubohé, nepatrné dívčině?" dokládala potutelně.
,,Aničko, ty nemáš ani špetku citu ke mně, ani kousek srdce ve svém těle," vyčítal jí Munkwitz zcela opravdově.
„Já že nemám?" zvolala vesele dívka, ale zvážněvši pravila s povzdechem: „Ne, ne, to se mýlíte, pane. Mám srdce a to na pravém místě."
Chvíli nastalo mlčení, načež dívka pokračovala zase dřívějším položertovným tónem: „Poslyšte tedy, milý příteli! Chcete-li, abych se stala vaší ženou, učiním tak, ale s jednou podmínkou."
„A ta jest?"
„Chci míti úplnou volnost."
„Volnost? Úplnou volnost?" opakoval Berlíňák protahuje každou slabiku a pohlížeje nedůvěřivě na dívku.
„To jest, dovolte, slovo, které připouští všecky možné výklady."
„Chci míti volnost," dokládala dívka, „úplnou volnost v manželství, arci se zachováním veškeré počestnosti, jakou žena jest povinna svému manželu."
„Ah, tak," usmál se Munkwitz, „s takovou podmínkou chci milerád souhlasiti."
„Přísahejte mi tedy," pokračovala stojíc před ním a kladouc úmyslně přehnaný důraz na každou slabiku, „že nebudete mým tyranem a že do smrti budete se ke mně chovati jako pravý gentleman."
„Přísahám," odpovídal on rovněž s přízvukem lehce ironickým.
„Přísahejte, že mne milujete a budete milovat až — až do skonání světa," komandovala jej Anna dále.
„Přísahám."
„Vyzvedněte dva prsty pravé ruky," velela ceníc na něj bílé zoubky své.
Uposlechl i tohoto jejího rozkazu a výjev ten zdál se mu býti velice skvostným.
Na to přiskočila dívka k němu a posadivši se na pohovku uchopila jej oběma rukama za tvář.
„Tak . . . Zde vezměte ode mne na zpečetění našeho zasnoubení hubičku," pravila smějíc se a líbajíc jej, „tak — a ještě jednu — a do třetice všeho dobrého."
Munkwitz byl omámen rozmarným temperamentem dívčiným.
„Ty's ďábelské děvče," šeptal rozčileně chytaje ji za ruce a snaže se, aby ji strhl k sobě.
Ona mu však uklouzla a posadila se na druhý roh pohovky.
„A teď poslyšte ještě něco," počala pak vážně; ,,jsme zasnoubeni, ale ode dneška do svatby nedostanete již ode mne ani jediného políbení."
„A to bych rád věděl proč?" protestoval Munkwitz.
„Zkrátka proto, že nechci. Páni nemají rádi zvětralé zboží," odtušila s výrazem zchylralosti.
V pensionátě četla v jedné z pikantních knih, které tam podloudně byly dodávány, jak děvče si zabezpečilo ženicha tím, že mu před sňatkem nedalo ani jediného políbení, a Anička chtěla vyzkoušet methodu tu na Munkwitzovi.
Zkouška tato nebyla pro ni nikterak obtížná, poněvadž ženich její, nebyl-li jí již tak odporným jako druhdy, byl jí aspoň ještě lhostejným. Podrobilať se vůli svých rodičů, aby si ho vzala, jen proto, že chtěla se vyprostiti z nedobrovolného vyhnanství.
Ale Munkwitz za to tím více hořel žádostí po ní a naléhal na urychlení sňatku, který byl již po velko- nocích vykonán, načež se novomanželé usadili v Berlíně.
Anna chovala se k manželu svému se střídavou náladou, brzo laskavě, brzo zase chladně, a on jsa tím úplně podmaněn vrtěl jen hlavou nad její povahou plnou rozmarů a nechápal, že všeho toho příčinou bylo, poněvadž k němu lásky nepocítila. Žena, která opravdově svého muže miluje, nepodléhá rozmarům, miluje vždy ve štěstí i v utrpení a jest ochotna obětovali vše pro něj i sebe samu.
Meškala nyní již několik neděl u svých rodičů na zdravém vzduchu a Munkwitz za ní dojížděl, kdykoliv mu to služby jeho dovolovala. 0 Kramolovi se dověděla, že se vrátil z cest a že se opět po lesích toulá. Podnikala sama také dlouhé vycházky majíc z opalr- nosti vždy po boku svém velkou dogu. S Kramolou však se dosud nikde nesetkala, ač by si byla toho skoro přála, aby mu pověděla, jak se stala ženou Munkwitzovou.
Nyní přijela s manželem v kočáře do Podlesíčka, záříc mladistvou svěžestí. Měla na sobě světle šedé hedvábné šaly s červenou ozdobou. Cizí páni byli jí nadšeni. Byla veselá, koketní, uměla škádliti řečí svou a drážditi pohledem svých očí, které jí někdy zazářily až ohněm smyslným Smála se ráda a ukazovala při tom své běloskvoucí zuby. Jen oslrý rys kolem úst jejích svědčil o lom, že není šťastnou a že mívá chvíle, kdy stesk jí svírá srdce. Věděla, že Munkwitz nemá k ní lásku duše, poněvadž ušlechtilejší pocity dávno již utopil v cynickém bažení po požitcích; ale neza- zlívala mu toho, říkajíc, že v té společnosti, ve které až dosud žil, sám nejctnostnější anděl by se musil zkazit.
Munkwitz kráčel vedle ní s usměvavou tváří, jako by dosud byl si vědom vítězství, kterého nad ní dobyl; ale byl bledší a vyhublejší než dříve, jako by mu manželství nesvědčilo nebo trampoty působilo.
Když účastníci slavnosti se rozestavili, zapěly německé spolky zpěvácké slavnostní sbor, načež vrchní inspektor Rohrer pronesl krátkou řeč, ve které promluvil o německé práci, německém kapitále, německé osvětě, které si dobývají celého světa a které i zde chtějí rozsévati světlo, blaho, štěstí a požehnání.
Když skončil, ozvalo se bouřlivé volání „Ileil!" a „waeker!" a zpěvácké spolky zazpívaly zase nějaký sbor a hudba opět zahrála.
Na to průvod účastníků vešel do továrny a dal se v ní bezmyšlenkovitě voditi z jedné místnosti do druhé.
Následovala pak hostina, k níž zasedlo ve skladišti na slavnostní sál proměněném asi sto čelnějších osob. V čele sálu, v jednom rohu v háji upraveném z vysokých širokolistých rostlin cizokrajných postaveno bylo poprsí mladého německého císaře Viléma a starého kancléře Bismarcka. V druhém rohu byla zřízena estráda, na níž zasedla liberecká kapela, která při obědě hrála různé skladby. Hostinu připravil přední liberecký hotel, který do Podlesíčka vyslal kuchaře a posluhu. Bělostné ubrusy na stolech, příbory a náčiní leskly se v záři sluneční.
Jako triumfatoři seděli na předních místech Rohrer a Munkwitz. Oba byli v nitru svém přesvědčeni, že bez nich by se nebyl velký ten čin podařil.
Když byla vyčerpána řada přípitků předem stanovených, ve kterých byla stavba továrny velebena jako zdárný výsledek bratrské pomoci z říše německé, povstal vousatý a vlasatý školní inspektor z Liberce a zacinkav nožem na sklenici počal slavnostně: „Pánové, vidím zde velikou budovu, která ční k nebesům jako pevný hrad, o který se budou vzdorné tvrdé lebky nepřátel rozbíjet. (Rozjařené shromáždění přizvukovalo řečníku hromovým voláním: Heil!) Můžeme býti hrdi na to — pokračoval řečník — že tímto ryze německým činem vykonaným skvělou bratrskou pomocí z Berlína (heill) opět jest připojena jedna obec k državě naší německé všematky (heil!), a padla-li jedna v naše ruce, padnou i ostatní kolem ní. Německá jest to ode dneška půda, na které stojíme.
(Heil!) Nadšen jsem tím, co jsem dnes zde spatřil a za to budiž dík těm mužům, kteří o to mají největší zásluhu. (Heil Rohrer! Heil Munkwitz!) Ale žádná radost pod sluncem není úplná a každý pohár sladkosti skrývá na dně krůpěj hořkosti. A touto krůpějí hořkou jest můj pocit, který jsem měl, když jsem dnes kráčel touto obci, jež ode dneška jest naší. (Heil!) Víte-li pak, pánové, jaká to krůpěj hořkosti byla? Ze jsem v ní neviděl školy! Ano, Podlesíčko nemá školy, ve které by se mládež vzdělala v řeči a v duchu naší všematky Germanie. Nuže, prvním činem v pravdě německým zde bylo vystavění továrny, druhým musí býti škola, německá škola, aby naše ubohé německé dítky tímto nedostatkem netrpěly a aby zdejšímu, těžko chápavému, v pokroku a osvětě opožděnému, inferior- nímu lidu bylo přineseno požehnání zářící kultury německé, která by jej z bažin zatemnělosti povznesla k světlým výšinám, na nichž rozpíná křídla svá německý orel."
Ohromný výbuch všeobecného souhlasu a nadšení provázel poslední slova školního inspektora, který jen přerývaně mohl mluviti. Výkřiky, jimiž přijata řeč jeho, byly spíše podobny řevu vítězných vojů slepě se valících do dobytého tábora nepřátel, než projevu mírumilovných lidí souhlasících s návrhem, který by na zřeteli měl skutečné dobro obecné.
Jen mladá chof Munkwitzova se naklonila k otci a zašeptala mu uštěpačně: „Nepochopuji, proč pan inspektor tak naříká nad ubohými německými dětmi, že nemají zde školy; vždvf zde odjakživa dětí německých ani nebylo."
Olec její vrhl na ni přísný pohled a ohlížel se, zdali její poznámku nikdo z hostí neslyšel. Ale jásot byl tak mohutný, že by v něm byla i hlasitá slova zanikla.
A co uvnitř šampaňské teklo a zraky hodovníků se leskly rozjařením a bojechtivostí, kupil se český lid kolem továrny a naslouchal s němým údivem cizím zvukům řeči i hudby. Starý tkadlec Kocián se také přibelhal o holi, ale bez beranice. Bílé vlasy mu splývaly až na šíji. A když po řeči inspektorově uvnitř továrny rozlehl se ohromující ryk a hudba spustila píseň „Wac.ht am Rhein", kterou všichni hodovnícj stojíce provázeli zpěvem, potřásal Kocián chvíli svou bílou kšticí, načež obrátil se k okolostojícím a ukazuje holí na továrnu rozčileně vzkřikl: „Vidíte, Podlesáci, tady máte nadělení za jidášský groš, který jste od nich vzali. Tam jsou teď vaši páni. Podle jejich písničky budete teti tady skákat. Slyšíte, jak se radují, že vám na krk dali chomouty. Slyšíte, jak se vaší hlouposti smějí..."
Někteří z domácích lidí napomínali Kociána, aby mlčel, a tahali ho za rukáv, ale vyškubl se jim a pokračoval hlasitěji: „Vidíte, Podlesáci! Byli jste páni na své hroudě, arci chudí páni, ale teď jste otroci jiných. Vy jste chtěli zbohatnout, ale za to zbohatnou z vás oni. Vy však budete shýbat hřbety. Plačte ženy, plačte děti! Sodoma přišla na vás. Ale z našeho obecního výboru měli byste krájet kůži a z ní biče plést, kterými bychom jej mrskali od rána do večera!..," Kocián si nedal nikým bránit a vedl dále svou, až přišel četník a uchopiv jej drsně za rameno, chtěl jej odvésti.
„Nechte mne!" zasyčel Kocián a vyškubl se mu.
„Slyšíte, Podlesáci," zvolal znova stařec, vzdáliv se několik kroků od strážce bezpečnosti, „ti tam uvnitř ve fabrice, to jsou od nynějška vaši kaprálové, ale generálové ti teprve přijdou za nimi na vás."
,,Z ticha, starý blázne," poroučel nyní četník přiskočiv k němu, „a marš domů, sice vás zavru do obecního chlívku."
Stařec se postavil rozhorleně proti četníkovi a mávaje holí volal sípavým hlasem: Nechte mne! Jsem Kocián, jsem rodák zdejší, nejsem žádný tulák, a nedám si poroučet od žádného kaprála."
Četník nyní již neváhal a uchopiv jej za límec strkal jím před sebou, a tak jej odváděl k jeho baráčku.
Kocián však nepřestával svolávali zkázu a zhoubu na ty, kteří obec zaprodali. Když jej četník vedl kolem Keclovy hospody, kde ostatní účastníci slavnosti německé, pro něž v hodovní síni mísla nebylo, se posilňovali, stařec se mu vytrhl a pozvednuv ruku, vzkřikl: „Běda tomu, z koho pohoršení po — —" Nedomluvil; pádná pěsť četníka, jemuž trpělivost došla, zadrhla mu tentokráte krk, takže nemohl dechu popadnouti. Dal se pak tiše odvésti domů, kdež četník pohrozil domácím lidem, že by byl nucen dopraviti jej k soudu, kdyby ho zase pustili ven, aby rušil dnešní krásnou slavnost.
Večer byl uspořádán v továrně taneční věneček a před budovou zapálen veliký ohňostroj. Celá továrna skvěla se v různých barvách a záře ohňostroje v příšerné kráse se odrážela v temnu nočním o blízké vysoké stráně. Vesnická mládež rozjařena a svedena zvuky taneční hudby, které z budovy tovární se rozléhaly tichou nocí, dala se na trávě před továrnou do tance, nepociťujíc studu nad tím, že obec byla vyloučena z veškeré účasti ze slavnosti, k níž byli pozváni jen zástupcové němectví, aby oslavili dobytí české obce.
A druhého dne putovala do Vídně žádost k předsedovi německého schulvereinu, aby v Podlesíčku počátkem školního roku otevřena byla první třída prozatím soukromé německé školy. Místnosti že jí budou poskytnuty v továrně.
X.
Po čtrnácti dnech byl v továrně v Podlesíčku první den výplaty. Dělníků bylo tam již zaměstnáno na tři sta a úředníků dvanáct.
Doktor Mikš byl toho dne ráno povolán k nemocné ženě hospodského Kecla, která živou mocí nechtěla slyšeti o lékaři ze Zálubí. Churavěla pořád, byla na těle přepadlá; ale nemoc její nebylo lze blíže určiti, poněvadž byla více duševní než tělesná. Poněkud okřála, když syn její, Karlík, přijel z Liberce na prázdniny, a když viděla, že neztrácí odvahy k dalšímu studování na německé střední škole. Byl sice bledší než jindy a zamlklejší, ale tvářil se ze šetrnosti k matce, jako by byl se svým osudem smířen. Místo dřívějších zamilovaných polulek po lesích a kopcích seděl nyní celé dni u knih a učil se německy, aby neztratil další rok. Ale matce bylo syna pořád nějak líto, a nemohla nijak v mysli své srovnati, proč právě jemu byly položeny v cestu takové kruté překážky. Když se blížil Karlíkův odjezd do Liberce, kdež měl složiti přijímací zkoušku do šesté třídy gymnasialní, nemohla spáti celé noci a bezesnost ji zle mořila. Doktor Mikš vyšetřiv její stav slíbil jí, že večer přijde zase, aby jí dal injekci morfia, aby mohla usnouti. K večeru zastavil se pro továrníka Hodka, který si přál, aby nenápadně se mohl podívati do Podlesíčka, a oba učinivše okliku vzhůru k Malé Pasece zatočili se pak dolů k Podlesíčku.
Dělníci se ubírali po výplatě z továrny po párech nebo v malých houfcích cestou vroubenou topolovým stromořadím.
Dvě děvčata kráčela v živém hovoru za sebou po pěšince nad silnicí.
,,Proč bys s ním nemluvila, Terezko," domlouvala starší, hubená a štíhlá dívka, která šla napřed, své buclaté mladší družce, jež ji následovala. ,,Je hezký hoch, vydělá hodně a má vojnu za sebou."
„Jenže co vydělá, zase utratí, a kusa hadru na sebe nemá," namítala mladší.
„To by se všecko změnilo, kdybys s ním chtěla mluvit," mínila starší. „Má tě tuze rád a udělá ti jistě všecko k vůli; jen když s ním budeš mluvit."
„Ale co pak je s ním za řeč,' bránila se Terezka. „Jdeme-li spolu, mluví jen o tom, jak byl u Šimků s kamarády a jakou tam měli taškařici s těmi rozpustilými děvčaty. To není žádná rozprávka pro děvče. A potom vypravuje, že tam „chlastají" jako nezavření, chlubí se, že „vycákne" deset žbánků a pak že je teprve při kuráži. A nemluví-li o pití, vypravuje o rvačkách; jak již mnoho kamarádů popíchal a celé konve krve prolil. Říká, že když někoho uhodí nebo bodne, tak že je nebožtík. Padne prý jako hovado na porážce. Proto prý kamarádi se mu raději vyhnou, když je napilý a sám četník z něho má strach. To je celá jeho rozmluva. A s takovým člověkem mám mluvit? Ne! To není milovník, to je divoch. Bojím se ho. A proč pak vlastně nechceš s ním mluvit ty, Růženo? Já ho nechci!"
Za děvčaty šly úvozem dvě starší ženy, vychrtlé nedostatkem a sedřené prací, a vypravovaly si zase o svých trampotách.
„Vidíte, Antoško, utekl mi se mzdou," naříkala jedna přerývajíc řeč svou vzlykotem. „Dělá to zde, jako to dělal všude . . . Dnes a zítra všecko propije, domů nic nepřinese a pak bude ještě chtít na mně peníze. Co pak kradu ? . . . Zlatý křížek po matce, který jsem až do posledka schovávala, jsem zastavila, abychom se sem dostali. . . A děti nemají co jíst... On nemá svědomí. . . Proto musím sama pracovat ve fabrice, aby se aspoň bramborů najedly a aby nás lidé nechali někde pod střechou ... A vidíte, Antoško, dříve byl učiněný dobrák, dokud byl v kartounce v Praze, kdež jsme měli svůj vlastní byt, čistý a spořádaný. Do hospody ani nepáchnul, leda v létě se mnou a s dětmi. Ale co tam práci ztratil, co se stěhujeme s místa na místo jako cikáni, je pořád více v hospodě než doma. A kdyby mu to ještě svědčilo! Vypadá od toho pití žlutý a oteklý!"
„Inu, má zlatá Kejzlarová," odpovídala druhá, „každý má svůj kříž. A já ho mám také a to pořádně těžký. Můj je hodný, tuze hodný, nepije, nechodí po hospodách, ale má zase padoucnici. A já o tom nic nevěděla, když jsem si ho brala. Dostal ji od tatíka, který byl velký ožrala a také kořalkou zašel. Můj může dělat jen práci v magacíně. K strojům nesmí. Dřu se na něj a na děti. Z toho bych však si už nic nedělala; ale srdce mě bolí nad tím, že ten náš nejmladší, náš Pepíček, dostal tu nemoc po něm. To mi užírá srdce . . ."
A kráčejíc dále Antoška si utírala slzy, které jí řinuly po tváři.
A zase vynořilo se v aleji několik mladíků.
„Poslouchej, Francku,1' křičel jeden z nich, jenž měl viržinko v ústech a čepici posazenou na stranu, „dnes budeme míti zase švandu u Šimků. Peníze máš, tak pojď s námi!"
„Nepůjdu nikam," odsekl mu Francek. „Nač bych proléval hrdlo tou bryndou, když nemám kus pořádného kabátu na sebe, abych mohl do kostela?"
„Aha, to tě drží v klepetech zrzavá Kačena," posmíval se první mladík surově. „Co na ní, blázne, vidíš? Je hubená jako šindel a oči má jako kočka. Ještě tě uhrane. U Šimků, panečku, tam jsou onačejší holky. Ty nenadělají tolik drahoty. Hop, a už ti sedí na klíně. A matku mají, která se na mužské třese hůře než mladice. Tak pojď a nenadělej řečí. Aspoň ěco užiješ."
„Již jsem řekl, že nepůjdu, a zvláště k Šimkům bych nešel za živý svět."
A zase blížil se cestou jiný hlouček dělníků.
Za nimi se klátil trochu již napilý jich soudruh.
„Strhli mi," křičel na ně rozčileně již z daleka a počal vykládati, když je dohonil. „Začínají tuze brzo! Hned při první výplatě! To si nedáme líbit! Znám toho jejich kasíra. Jmenuje se Richter. Byl kadetem u našeho praporu myslivců a prodělal jsem s ním velké císařské manévry v Uhrách. Přišel vám tenkrát zákaz, že nesmíme pít vodu, poněvadž je prý nezdravá. Ale bylo vám hrozné horko. Slunce pražilo jako pec. Zákaz sem, zákaz tam, vojáci jako diví vrhali se k rybníku. Nadporučík náš je odháněl, sekal je plochou šavlí přes záda — to byl člověk lidský — ale tenhle Richter hned na ostro a do hlavy. A jednoho — byl to jediný syn ze statku, někde od Jičína — sekl tak, že zůstal ležet a druhý den byl mrtev. Chudák, byl to dobrý hoch! A peněz měl z domova jako želez. Richtra postavili před „krígsgericht," to je jako vojenský soud, odvezli ho na rok na pevnost a pak ho „infám" vyhnali z vojska. Řekl jsem mu dnes, když mi strhoval pokutu za kazy, že ho znám z vojny. Hahahá! Vyvalil na mne oči, zrudnul a pak mi řekl: „dummer Kerl!" Což pak jsem nějaký hlupák? Umím polsky, kráňsky a chorvatsky. Škoda, že neumím dobře německy, mohl bych býti také pánem."
Doktor Mikš a továrník sestupovali právě k silnici a slyšeli celý rozhovor.
„Tu to máte," pravil trpce Hodek, „naši lidé žijí pořád ve falešném domnění, že kdyby uměli německy, iiž by byli povýšeni a již by se stali něčím vzneše- nějším. A to jim nenapadne, že také Němci ani jeho němčina nepomůže, není-li jinak vzdělán."
„To je proto," odtušil doktor, „že u nás nikdo se o to nestará, aby našemu lidu řekl, že němčina ho nepovznese, nýbrž jen opravdové vzdělání rozumu a ušlechtění srdce. Podomek v hospodě „u vola" v Liberci zůstane do smrti podomkem „u vola", ačkoliv je ryzím typem Němce."
Z dálky se ozvalo volání: „Hej, Terezko, počkej! Mordie, holka, počkej!"
Asi dvacetitříletý zavalitý mladík surového obličeje s býčí šíjí hnal se mávaje holí za buclatým děvčetem, jež se ubíralo do Malé Paseky v průvodu hubené Růženy.
„Terezko," řval neurvalec, „set sakra, holka, počkej sice hodím po tobě kamenem."
Děvče se zastavilo třesouc se strachem.
„Jářku," křičel na ni mladík chytiv ji za rameno „budeš-li pak se mnou mluvit nebo nebudeš?"
„Nebudu, nechci," odpovídala Terezka ustrašeně ,Nechte mne na pokoji. Řeknu to mamince."
„I ty jedna milionská duše," řádil surovec mávaje holí dívce nad hlavou, „já ti dám, že to povíš matce! Nebudeš-li se mnou mluvit a cekneš-li doma, hlavu ti rozbiju, břicho ti rozpářu a nudlí z tebe nadělám."
Zatím doktor s Hodkem blížili se k Šimkově hospodě, o níž kolovaly nekalé pověsti. Bylo tam nabito. Kdosi hrál na tahací harmoniku a několik párků točilo se mezi stoly za hluku a výskotu.
LIBUŠE: Otrokář. 12 Za chvíli odváděl mladík Terezku a hubenou družku její k Šimkům; vrátila se s ním ze strachu před jeho výhrůžkami.
„To je jistě přistěhovalý dělník," mínil doktor, „člověk v cizině je vždy odvážnější, poněvadž není studem a ohledy na své okolí zdržován."
Když doktor s továrníkem přiblížil se ke Keclově hospodě, byla již tma a veliká koule měsíce v úplřiku teprve vystupovala nad zalesněným kopcem, zalévajíc obzor rudou září, jako by hořelo. V hospodě bylo plno lidu a Kecl, jenž stál u nálevního stolu, měl se co ohánět. Německý hovor z „kasina" přehlušoval tlumený hovor český v přední světnici. Zde seděli dělníci, tam páni z fabriky. Doktor vešel do hospody a továrník zatím ustoupil do nočního stínu nechtěje býti zpozorován.
Když se po chvíli měsíc jako velký ohnivý kotouč vyvalil na obzor, spatřil Hodek oba komíny německé továrny, které jako obrovské hlavně Kruppových děl strměly do výše namířeny jsouce proti českému kraji. A ve svitu měsíčním leskly se četné hromosvody na továrních budovách jako ostré bodáky.
Hodek pohlížel na továrnu berlínské společnosti s klidem vojevůdce, jenž se vydal na obhlídku nepřátelského tábora a nyní přemýšlí o tom, jak se asi zde rozhodne hlavní bitva a jakou odpověď dá zde budoucnost na otázku: kdo s koho?
To tedy jest to obávané dílo německého zahranič- ného velkokapitálu — tak spřádal továrník myšlenky své — kterým náš český kraj má býti dobyt! Za- temnělostí našeho lidu, který z toho nic míti nebude, než hmotnou i mravní škodu, posunuto zde národ- nostní rozhraní téměř o hodinu zpět od Zálubí až k Újezdu. Uznati se musí, že se zde dere ku předu odpůrce, jenž nenadělá mnoho řečí, ale za to tím více pracuje. Arci on může snadno tak činiti, poněvadž má v rukou ohromné kapitály, které chtějí býti zužitkovány, a samy naléhají a hlásí se, aby ani den nezůstaly neplodně ležeti. Němci osadili Krkonoše a tlačí se do Jizerských hor, aby se odtud dostali do úrodných rovin našich. My je tam nechtěli a dosud nechceme pustit. Proto se vrhli na průmysl, kterým nás teď utlačují. Chceme-li se jim ubránit, nesmíme pouze hájit Jizerské hory týmiž prostředky, kterými jich dobývají, nýbrž musíme zpět do Krkonoš, zpět mezi ně na půdu, kterou na nás již dobyli. Musíme pro- niknouti až na hranice Českého království a osaditi je živlem svým, aby se poznalo všude, ve Vídni i v Berlíně, že celý národ je po celé otčině své domovem.
Tak přemítal Hodek pohlížeje na továrnu, která zde odpočívala v nočním stínu jako dravá šelma, jež na chvíli se nasytila, ale brzo zase se probudí vy- lačnělá a bude se rozhlížeti po nové kořisti, p ! Doktor vrátil se po malé půlhodině, načež oba přátelé pokračovali ve své cestě dolů k německé továrně.
■ : „Keclová se mi nelíbí," prohodil po chvíli doktor. „Nevím, nedostane-li souchotě. Ale taký je osud zdejších žen. Vypadají kvetoucí a zrovna kypí zdravím a z čistá jasna jsou na hromadě. Je to snad od toho, že máme zde málo vápna ve vodě."
Hodek pohlížeje posupně na továrnu neodpovídal. Byl znepokojen, čím více se jí blížili; její rozměry byly větší, než se zprvu domníval.
Když obešli celou továrnu, která tvořila mohutný čtvorhran bílou zdí obehnaný, a vešli na cestu k Újezdu vedoucí, zastavivše se, obrátili se k továrně.
„Nuže, jak se vám líbí toto nadělení?" doktor první přerušil mlčení.
„Je to jen nový důkaz, že náš boj se zde rozhodne na poli hospodářském."
„Nepřijdou-li totiž velké převraty ať politické či společenské dříve, než zde bude v hospodářském ohledu rozhodnuto," prohodil dr. Mikš.
„Ať však přijdou dříve nebo později," opáčil továrník, „musíme zde pracovat a zápasit o každou píď půdy a každou jednotlivou duši českou. Musíme k boji tomu napínat všecky síly a burcovat denně celý národ z nevšímá vosti k nám."
„Toto burcování bývá někdy velmi nevděčným úkolem," mínil doktor. „Sám jste to již na sobě zkusil."
„To mne nesmí zastrašiti," odvětil Hodek vážně, „jen když práce moje nezůstane zde bez účinku. A když Němci dříve nebo později poznají, že jich boj s námi jest marný, potom se ještě rádi shodnou s námi na základě rovného práva a spravedlnosti."
„K tomu poznání, milý brachu, nedají se na světě ničím přinutili, dokud budou míti jen pablesk naděje, že nás přemohou," namítl doktor. „Němci příliš se vzdálili od zásad svobody a spravedlnosti, které jediné činí národ velkým, a nevrátí se již k nim, leda že by je stihla nová pohroma. Do té doby, Hodečku, musíme s nimi bojovat. Ostatně život je vždy bojem a jen mrtvý má klid. Odvolávat se na naše právo, bylo by marno. Právo takové, dokud není opřeno e moc, je jako džbán bez ucha a bez vody. Daleko s ním neujdeme a občerstvujícího nápoje z něho nenačerpáme."
,.Nesdílím váš názor, doktore," opáčil továrník horlivě, „poněvadž by znamenal pro nás dlouhý boj bez naděje na příznivý výsledek."
„Milý brachu," počal doktor s roztrpčením, „býval jsem také optimistou jako vy. Býval jsem rozhořčen, když jsem viděl, jak se nám podloudně i veřejně, potměšile nebo se zjevným násilím vnucovala a vtloukala němčina. Chvěl jsem se hněvem nad tím, jak sami otrocky klademe šíji pod její jho. Potom přišly doby, které mne naplnily blahou nadějí, když celý národ vzplanul nadšením pro svá práva a v mocném, jednolitém šiku se jich domáhal. Tehda se mi zdálo, že nadešlo jaro našemu národu. Celá země duněla naším odporem. Na váze rozhodnutí klonila se již miska ve prospěch náš. Ale v poslední chvíli před našim vítězstvím přichvátal tlak z věnčí a miska s našimi právy vyletěla jako pírko vzhůru. Byli jsme shledáni lehkými a odstrčeni na řadu let. Pak nám ublížilo zase, že po dobách rázného žádání poníženě jsme škemrali za ždibce práv svých. Neuvalujme na nikoho vinu. Neseme ji všichni. Naše nesvornost jest nevyléčitelnou národní naši chorobou. Němci také nejsou svorni mezi sebou, ale jakmile to jde proti nám, stojí v jednotném šiku jako žulová hradba. My však hašteříce se mezi sebou pro malichernosti, vystavujeme slabiny své nepříteli. Neučíme se ani z vlastních ani z cizích chyb. Neumíme ani milovat ani nenávidět. Zapomínáme hned a odpouštíme ještě rychleji. Viděl jsem, jak jsme se s lidmi, kteří nám zasazovali smrtelné rány, obratem ruky smiřovali. Pravý muž nenávidí do smrti toho, kdo mu ublížil a chce nadále ubližovat. Nejsme tak slabí, abychom své vzpomínky musili tajit. To dělají jen otroci a skety. Arci otevřené rány nejsou hezké. Ale nač je máme skrývat? Ať jo každý z nás pořád má před očima, aby se jim budoucně vyhnul, anebo aby, dostane-li je podruhé, lépe je oplatil. Zapomínat může jen lid spokojený a i ten dělá to zřídka. A když jsem viděl naši chabost v myšlení a cítění, naše pokořování se před nepřáteli, naše shýbání se do prachu před mocí a silou němčiny, zhořknul jsem a v srdci mém se zahostila beznaděje. Obávám se, že dosavadní cesty naše nepovedou k onomu velkému cíli, který každý syn této země má míti na zřeteli."
„Nesdílím, doktore, váš beznadějný názor," odtušil Ilodek. „Věřím pevně v naši budoucnost a v uskutečnění našich ideálů, poněvadž za námi stojí miliony našeho dělného lidu, který ve svém jádru jest zdráv."
„A já právě o tento lid se nejvíce bojím," namítl doktor. „To nejsou Poláci nebo Vlachové, kteří nikdy v cizině, byť se jim doma sebe hůře bylo vedlo, nezaprou svou národnost a nestanou se odře- zanci. Naši nemají tak pevnou páteř."
„Ne, ne, doktore," zvolal nyní Hodek ohnivě. „V této věci s vámi nemohu souhlasiti. Já naopak pevně věřím, že dělný lid náš jest naší nejlepší budoucností. Náš dělník má velkolepé vlastnosti, jakých jiný dělník nemá. Byl jsem v cizině, potloukal jsem se po belgických, francouzských a německých továrnách, studoval jsem tamější poměry dosti podrobně a proto oceňuji české dělnictvo v jeho celku jinak. Musí-li se český dělník od maličkosti potloukati v cizině, hladem mríti nebo po zemi se plaziti; aby domohl se skývy chleba, snášeti příkoří drsných lidí a dravých poměrů, možná, že se v něm vyvíjejí nedobré vlastnosti a to snad více než u jiného národa. Není-li v něm vzbuzeno hrdé vědomí národní, nemá-li zastání u svých rodáků, není-li ničím poután k rodné půdě, ani krásnými vzpomínkami na domov, ani blahým vědomím, že v bídě a nouzi, v hladu a nemoci, on a jeho rodina, najde útočiště v lůně své české vlasti, tu snad náš člověk klesá a zoufá si a nevědomky se odcizuje tomu národu, z něhož vzešel, rychleji' než Vlach a Polák. Ale tomu se nelze diviti. Krutý boj o život, mrazivá neláska vlastních krajanů, pohrdání ostatního světa, pocit opuštěnosti v bídě a osamocení ve stáří, dovedly by vyvrátiti silnější kořeny, než jsou ty, jimiž po dnes jest náš dělník poután k rodné zemi. Ale tam, kde má náš dělník důstojné postavení člověka, podmínky spořádaného života rodinného, slušnou výživu, obydlí čisté a zdravé, a kde zaměstnavatel ho nepovažuje za pouhý laciný stroj k práci, tam je náš dělník pravým klenotem; je oddaný a obratný, pilný a spolehlivý. Jest ovšem vznětlivý a někdy i lehkomyslný, ale to má v krvi. Jest to, abych tak řekl, jistý rys umělecké povahy, která v každém našem dělníku vězí, ale která jej zároveň zdobí a činí jej nejlepším dělníkem na světě. A proto snaha, aby náš dělný lid byl povznesen, aby zvýšeno bylo v něm vědomí lidské důstojnosti, aby mu byla práce zabezpečena doma, mezi svými, jest nejlepší prací pro budoucnost národa, a měla by býti úkolem všech poctivých a vlasteneckých lidí. Co jen se budu moci hnouti, přičiním se, aby dělnictvo moje mělo řádná obydlí, aby bylo opatřeno pro stáří a aby mělo svůj přiměřený podíl na zisku. A kdyby lak kromě mne učinilo sto jiných českých továrníků, věřte, doktore, že bychom se nemusili báti o budoucnost svého národa. Dejte lidu našemu teplý bezpečný krb a nemusíte se obávati, že bude vyhledávali nevlídné krby cizí."
„Máte krásné a lidumilné plány, příteli," opáčil doktor, „ale nevím, postačí-li kdy na ně síly vaše. Nevím také, najdele-li dosti následovníků. Mamon často až příliš zatvrzuje srdce našich lidí, kterým štěstěna přeje. A pak budete míti pořád zlé protivníky na krku. Ti rychleji postupují ve svém výboji, než my ve své obraně. Řekněme, že vy zabezpečíte tisíc lidí, co oni nám stotisíc jich odejmou. Oni rozumují zcela jinak než my. I když nás na politickém zápasišti porazí, nenávidí nás dále a budou nená- viděti, dokud nebudeme úplně poraženi a pokořeni. Neznají práva, nýbrž jediné moc. Budeme-li jednou, nějakou příznivou shodou událostí, míli větší moc než oni, podrobí se, jako to učinili v Uhrách. Nebudeme-li dosti silni vzděláním, majetkem a vědomím národním, abychom jim odolali, nadarmo bychom se dovolávali práva. Jejich přední učenci volají na nás: Nemůžete žádati na vlku, aby, chce-li ovci ze stáda zadávit, zahájil vyvlastňovací řízení. Vlk vezme si ovci, poněvadž to považuje za své právo. Ale bylo by to také právem ovce, aby vlka zadávila nebo zahnala, kdyby mohla. Tak oni filosofují."
Továrník neodpovídal ihned. Oba přátelé se chvíli rozhlíželi po skvostném krajinném obraze, který při bledém, fosforovém svitu měsíce před nimi se rozkládal. Na blízkých kopcích blikala světélka z chalup, jako by to byly hvězdičky nebeské, které na blankytu teprve pozvolna se objevovaly. Za kopci vztyčovaly svá temena hory jako ohromné zdi a vrhaly stíny své daleko před sebou. Zdálo se, že ty černé stíny rostou a houstnou a že brzo celý kraj zahalí. Ale byl to jen zrakový klam. Obrysy jich byly závislé na svitu měsíce. Lesy šuměly, jako by oddychovaly, a každým vydychnulím vysílaly silnou, kořenitou vůni do údolí. Kdesi smála se děvčata, která se ^vracela pozdě z polí a odkudsi zanášel lehký vánek cinkot večerního zvonku. Nad stromy zavřeštěl zlostně dravý pták, který kamsi plul ve vzduchu hledaje kořist svou . . .
„Nechř si učencové jich filosofují jak chtějí," počal nyní továrník. „Já věřím v naše vítězství, poněvadž vždy v dějinách působily jisté síly, které činily velké národy malými a malé velkými. Tyto dějinné síly, které žádnými soustavami boje zadržeti se nedají, rozhodnou i o nás . . . Myslím si vždy, že silou národa není jeho počet hlav, jeho moc zevní, nebo jeho počet děl a bodáků, větší neb menší množství zlata v jeho pokladnách, nýbrž duch lásky, který všecky jeho syny vespolek spojuje, a nadšení, které jich srdce pro společné dobro prochvívá . . . Hleďte, doktore," pokračoval blouznivě podlehaje poetické náladě měsíční noci, „tu naši krásnou zemi, s níž srdce naše tisícerými svazky jsou spojena. Tu že bychom měli ztratit ? A v ní že by měla úplně zaniknout stopa tisícileté práce, utrpení, potu a krve naší a předků našich? To není možná! To by bylo nezaslouženou ranou osudu pro národ náš, jenž vždy pro právo a pravdu nejlepší síly své obětoval. Nevěřím v takový konec našich snah. A proto chci pro tu zemi bojovat do posledního dechu. Mám ženu a dítě své rád, těším se ze života, chci pracovat, a myslím, že nejsem zbytečným členem společnosti lidské. Ale přes to přece vše bych rád všecko to obětoval své drahé české otčině. Myslívám si, kdyby tak česká půda byla nepřítelem ze severu napadena, kdybychom se mu zde opřeli vší silou a já pak klesl bych v boji smrtelně raněn k zemi, ale při tom bych slyšel jásot našeho vítězství — doktore! — to by byla moje nej- krásnější odměna . . . Smějete se mi, není-li pravda doktore!"
„Ne, nikoliv, příteli," zvolal doktor rozechvěně a v očích se mu zaleskly slzy, „chtěl bych pak umříti po vašem boku . . . Hodečku, obdivuji se vaší pevné víře. Vy dovedete člověka aspoň na chvíli povznésti z prachu všednosti do říše vidin a bájí. Osvěžil jste ve mně, starém člověku, vzpomínky na mládí, kdy v mých žilách kolovala také rychleji krev a dokud moje ohnivé myšlenky a lesklé naděje nebyly potlučeny krupobitím těžkých sklamání. Dejž Bůh, aby moje tehdejší a vaše nynější sny o budoucím štěstí našeho národa aspoň částečně se splnily."
Zatím vrátili se oba přátelé do Ujezda a stiskli si na rozloučenou ruce s pravou bratrskou upřímností.
XI.
Co Hodek v Podlesíčku spatřil, bylo mu novou pobídkou, aby napjal síly své a urychlil dokončení stavby nové tkalcovny. Byla na podzim hotova a přiléhala k staré přádelně.
Proti vysokým komínům v Podlesíčku stály nyní také dva komíny v Újezdě jako vyzdvižené ruce volající na odpůrce: „Až sem a nic dále!" 3 V den, kdy v nové tkalcovně započala práce, udělala malá Milča ráno několik samostatných krůčků od jednoho křesla k druhému, aniž upadla. Zaplesala nad tímto svým hrdinským činem a s ní zajásali Julie i Hodek. To byl pro ně dvojnásob významný den a Hodek vykládal si ty drobné krůčky svého jedináčka jako šťastné znamení. Když pak vstoupil do tkalcovny, kdež dělnictvo stálo již u svých stavů, tu nitro jeho otepltio se pocitem radosti a pýchy nad tím, že vykonal tak veliký a odvážný kus práce. Stroje byly zcela nové, pracovaly s nesmírnou rychlostí, kola ozubená a válce rachotily a vedle stavů točila se velká kola a nad nimi bzučely přemílací řemeny.
Hodek rozmnožil svůj kancelářský personál, přibral si cestující a sám meškal často na cestách, sháněje velké zákazníky a uzavíraje obchodní spojení. Byl pln důvěry, že po dvou, třech letech vytrvalé práce přivede podnik svůj k rozkvětu a bude moci přistoupit! k provádění svých opravních myšlenek aspoň v úzkém kruhu své činnosti. Hodek nebádal o daleké budoucnosti lidstva, nezkoumal, který problém sociálních učenců v budoucí společnosti lidské zvítězí, zdali zrušení majetku, odstranění kapitálu či nějaký sprostředkující způsob.
Nehloubal o tom, kdy se to stane, že práce bude na světě jediným rozhodujícím činitelem a kapitál klesne v její podruží. Uznával však, že každý člověk má právo na práci a na řádnou výživu svou a rodiny své. Hleděl na poměry, jak se vyvinuly, a chtěl je zlepšit. Dělník neměl považovati práci za vysilující dřinu, která člověka snižuje na stupeň otroka sklánějícího šíj svou trpělivě jako němá tvář pod jařmo, anebo činí z něho zoufalce, který utápí svůj žal v kořalce. Chtěl dělnictvu stav jeho tak upravit, aby se mohlo povznésti, aby mělo také svůj podíl na štěstí života a aby i mezi ním spravedlivěji byl rozdělen slunce svit a noci stín.
Čackou silou ujal se tohoto úkolu svého a nedával se zastrašiti překážkami, s nimiž se při každém kro- čeji potkával. Jen vlasy na skráních jeho při tom o něco více sešedivěly.
Zřízení německé školy pomocí německého šulfer- ajnu v Podlesíčku zavdalo mu příležitost, aby aspoň v jednotlivém případě ukázal, čím by české průmyslové podniky měly býti našemu dělnému lidu. Když došlo do Podlesíčka vyrozumění, že soukromá německá škola jest povolena, dala správa továrny nalepiti české a německé cedule na zdi továrny, na nichž oznámila den zápisu a k tomu doložila, že očekává ode všeho zaměstnaného lidu, že dítky své, pokud mají vstoupiti do první třídy, dá do školy německé, aby již od útlého mládí požívali „dobrodiní německého jazyku, bez něhož se člověk nemůže státi na vojně ani kaprálem."
Dělníci četli a uvažovali, některým to bylo lhostejno, jiní byli zaraženi nebo reptali mezi sebou, ale celkem uznali všichni, že musí přání ředitelstva vy- hověti, nechtějí-li na sebe hněv jeho uvaliti.
Jen přadlák Zahora, jeden z nejspořádanějších dělníků, nedal svého šestiletého synka zapsati, nýbrž poslal jej do české školy v Újezdě.
Asi týden po otevření šulferajnské školy dal si jej vrchní inspektor Rohrer zavolati k sobě do kanceláře.
Když k němu pisárnou se ubíral, pohlíželi na něj tovární úředníci s výsměšnými pošklebky.
„Proč pak jste, Záhoro, nedal dítě své do naší školy?" tázal se ho ostrým velitelským hlasem Rohrer pozvednuv hlavu od psacího stolku svého.
„Protože je německá a moje dítě německy neumí," odvětil dělník klidně.
„Vědět jste, že si přejeme, aby děti našich dělníků chodily do naší školy?" pokračoval Rohrer přísně jej jako provinilce vyslýchaje.
„Věděl; stálo to na vyhlášce, jež byla vyvěšena na vratech," odpovídal dělník.
„A proč jste tedy neuposlechl, když jste věděl, že jest to naše vůle, náš rozkaz?" hřímal Rohrer pohlížeje okem bazilíška na dělníka.
„Pane vrchní inspektore," počal nyní Záhora vážně, „v této věci si nedám poroučet nikým na světě. Vy máte právo na mou práci, za tu mne platíte. Ale moje dítě patří mně; na to právo nemáte. Nesvolil bych nikdy tomu, aby moje dítě bylo mi školou odcizeno, aby bylo vychováno v pohrdání mým jazykem a aby, až dospěje, stydělo se za svůj rod a pohlíželo na otce svého a matku svou jako na nějaké nižší, sprostější plemeno."
„Dobrá, tedy neuznáváte, že jste pochybil?" přerušil vrchní inspektor prudce řeč jeho.
„Neuznávám, poněvadž o tom, jak moje dítě má býti vychováváno, rozhoduji já sám," klidně, ale důrazně Záhora na to.
,,Tedy jste propuštěn na minutu —• rozumíte, — musíte pryč!" pravil Rohrer, namáhaje se, aby hněv svůj utlumil, a ukázal prstem na dvéře. „Do fabriky již nesmíte ani krokem páchnouti."
„Tak to nemám ujednáno, pane," ozval se nyní Záhora neohroženě. „Zde rozhoduje zákon a ne vaše vůle. Musím dostat řádnou výpověď a mzdu do posledního krejcaru. Já vám pracoval poctivě a podrobil jsem se úplně vašemu pracovnímu řádu, a proto mne nemůžete okamžitě vyhodili za to, že svoje dítě nedám duševně zmrzačiti ve vaší škole . . ."
„Drzý chlape, lumpe, zloději!" vyskočiv od stolu zahřměl nyní Rohrer, jenž nedovedl již utlumiti zuřivost svou nad neočekávaným odporem prostého dělníka. „Marš odtud, táhni, zloději!"
Ale tentokráte se vrchní inspektor berlínských podniků přepočítal domnívaje se, že Záhoru zakřikne.
„Cože, já, poctivý dělník, že jsem lump a zloděj?" zasípal Záhora a v očích se mu zablýsklo.
Skokem byl u Rohrera a uchopiv jej za prsa hřímal: „Tohle odvoláte a hned! Já odtud nepůjdu pohaněn a zneuctěn!"
Rohrer zesinal leknutím nad nenadálým útokem uraženého dělníka. Mohl sice zavolati lidi své na pomoc, mohl Záhoru jako zbůjníka dáti odvésti četníkem k soudu; ale tím způsobil by veliký skandál. Dostalo by se do širší veřejnosti, že násilnými prostředky vhání české děti do německé tovární školy, a po případě nebylo by to samotné akciové společnosti berlínské vhod, že již nyní tak zostra si počíná a český lid provokuje. Proto duse se pod pěstí dělníkovou vyrazil ze sebe sípavě: „Nu tak, nejste lump, nejste zloděj, jste poctivý dělník, a pusťte mne!"
Záhora okamžitě jej pustil.
„Jiného jsem na vás nechtěl," pravil dělník jako stěna bledý ve tváři a doložil resignovaně: „Ted můžete dělat se mnou co chcete!"
Ale Rohrer vyprostiv se z rukou jeho sklesl do svého křesla u psacího stolu a nechal dělníka klidně odejiti. Záhora odešel domů a očekával, žo po chvíli přijdou pro něj četníci.
Ale nepřišli. Rohrer neučinil žádného oznámení, nýbrž poslal Záhorovi bez odkladu pracovní knížku a čtrnáctidenní mzdu.
Druhého dne čistě se obléknuv odebral se Záhora do újezdské továrny, kdež Hodkovi dle pravdy vše, co se stalo, vylíčil, a Hodek pochváliv jej za statečné jeho jednání přijal jej okamžitě do práce.
Byl-li až dosud poměr mezi Podlesíčkem a Újezdem napjatý, nyní se stal žhavě nepřátelským. Rohrer láteřil a zuřil na „paličatého českého fabrikanta," který prý mu dělnictvo demoralisuje a hrozil Újezdu strašnou pomstou. Náhončí jeho podněcovali stále nešváry mezi lidem. Obyvatelé z Podlesíčka, pokud byli na německé továrně nějak závislí, netroufali si ani do Újezda vstou- piti, obávajíce se pomsty Rohrerovy; měl-li někdo projiti Újezdem, ze zbabělosti raději udělal zatáčku, aby ho nikdo z náhončí všemocného vrchního inspek- tora nezpozoroval; jen staří lidé ještě neohroženě chodili do kostela újezdského.
V továrně Hodkové až dosud vytrvalo na dvacet dělníků z Podlesíčka. Ale neminulo dne, aby mezi nimi a ostatními nebyly vystřídány lehké posměšky, z nichž často i prudké vády a třenice vznikaly. Na obou stranách jevilo se stálé rozechvění a Hodek marně se namáhal, aby rostoucí roztrpčení ukonejšil. Jedné soboty dalo náhle všech dvacet Podlesáků rázem výpověď, byvše vylákáni sliby Rohrerovců. To byla první odveta z Podlesíčka za to, že Hodek přijal Záhoru do práce. Ze továrník tím hájil svaté právo českého dělníka, aby mohl dáti dítko své do školy české, zůstalo bez povšimnutí, jako by nikdo z dělníků neměl smyslu pro toto právo své.
Pohříchu i v samotném Újezdě řádil zlý duch rozkladu mezi občanstvem. Újezdští kramáři a hospodští vinili ve své krátkozrakosti továrníka a starostu Vod- seďálka, že oni to jsou, kteří roznítili nepřátelství se sousední obcí. Věděli sice, že továrna berlínské společnosti první uvrhla bez příčiny boykot na Újezd, ale vinu na tom opět jen svalovali na továrníka a starostu.
Mnoho neděl před obecními volbami objevila se mezi občanstvem nebývale ostrá oposice proti dosavadní správě Vodsedálkově v obci. A v čele nové strany stál nadlesní Marek, druhdy důvěrný přítel Hodkův a nyní bez zřetelných příčin jeho rozhodný protivník. Marek hněval se na Hodka, ač sám zavdal příčinu k neshodě odepřev příspěvek na stavbu tkalcovny. Byl vůbec stále v náladě podrážděné, poněvadž provdav svou dceru Emilku za Kubáta a odevzdav mu iejí věno již po několika nedělích měl příčiny, aby nabyl se sňatkem tím spokojen.
Poslední příčina, že Újezd se chystal k tuhému boji volebnímu, který celou obec trhal na dvě nepřátelské polovice, byla směšně malicherna. Neshody v obci počaly již v létě. Několik neděl bylo tehda sucho; ani nekáplo. Na silnici leželo prachu na dva prsty; prach pokrýval každý strom a keř u silnice šedým obalem. Na polích vše krnělo, vadlo a hynulo, nebylo trávy ani jetele a brambory v brázdách se ani neujaly. Za červencového nedělního odpůldne seděl nad- lesní Marek, jeho adjunkt, starosta Vodseďálek, farář Brázda a několik občanů pod besídkou v zahradě újezdského hostince.
Vzduch byl těžký, dusný, nepohnutý, obloha jako ocel a slunce píchalo jehlami.
Vodsedálek povstav vyšel z besídky a prošed zahradou zastavil se na volném místě a prohlížel zkoumavě na daleký obzor, na němž se objevil mrak.
„Myslím, pane nadlesní," pravil vrátiv se po chvíli a zastaviv se před besídkou, „že nám ještě dnes přijde déšť. Obzor se kalí na západě nad Ještědem."
„Co vás napadá, starosto! Nic nepřijde," namítl nadlesní, který si ještě toho dne deště nepřál, poněvadž byla ohlášena návštěva milostivé vrchnosti, „můj barometr ukazuje pořád na pěkné počasí a na ten se mohu spolehnout."
,,Vždyť mrak se již uhýbá směrem k Liberci," přizvukoval nadlesnímu mladý lesní adjunkt vystoupiv z besídky.
LIBUŠE: Otrokář. 13 „K Liberci? Chraň Bůh! Co vás to nemá! Jen se podívejte; stahuje se to zrovna k nám," radoval se Vodsedalek, který potřeboval deště na svá pole. „Podívejte se jen tamhle na ty černé hrady; chvála Bohu, konečně, konečně dostaneme déšť!"
Při tom si mnul vesele ruce.
Ostatní občané již také vyšli z besídky a farář Brázda s nimi. Všichni se rozhlíželi pátravě po obloze zakrývajíce si dlaněmi oči.
..Ba, že dostaneme déšť," přisvědčovali hospodáři.
„A já vám povídám, že se mýlíte!" namítal umíněně a podrážděně nadlésní přistoupiv k nim. „Z tohohle mračna déšť? Lidičky, co vás to napadá!"
„Ba, již je tomu tak," opáčil starosta; „jakmile od Ještěda jdou takovíhle bubáci, máme do večera jistý déšť!"
„Člověče," odsekl mu nadlesní nevrle, „dejte mi svatý pokoj s Ještědem; to je mi čistý barometr!"
„Uvidíte, pane nadlesní, že bude pršet, a to ještě dnes," mínil starosta znova a zase si mnul vesele ruce.
Tentokráte se Marek od něho odvrátil a již ani necekl ze vzteku, že jeho autorita není dosti uznávána.
Společnost se po chvíli dala do hraní v kuželky a na spor o mračno zapomenuto.
Ale než slunce zapadlo, pokryla se celá obloha mraky. Dalo se do deště. Pršelo několik dní hustě a napořád a celá příroda omládla.
Když pak Vodsedálek druhého dne potkal nad- lesního, jenž v nepromokavém gumovém plášti s lidmi svými s rozmrzelou tváří do lesa se ubíral, z daleka se mu uctivě klaněl, ale při tom potutelně se usmívaje zvolal: „Tak přece chvála Bohu, nám to mračno přineslo dešť a Ještěd se osvědčil jako »dobrý barometr« pane nadlesní," proklouzlo mu ze rtů.
„Vy jste i se svým barometrem neotesaný ťulpas," vzkřikl nyní nadlesní zrudnuv ve tváři jako krocan.
Potupený Vodseďálek tuto nadávku pronešenou před mnoha lidmi neodpustil, nýbrž podal na něj u okresního soudu žalobu. Právní zástupce nadlesního namáhal se snažně, aby jednání smírem skončilo. Starosta však odmítl každý smír, poněvadž byl potupen veřejně, a to před lidmi, kteří i později měli odvahu na něj tutéž nadávku pokřikovati, již mu nadlesní vmetl ve tvář. Na to byl Marek odsouzen k pokutě dvaceti pěti zlatých ve prospěch újezdských chudých.
Když odcházel od soudu zasyčel vztekle svíraje pěstě: „Počkej, selský cháme, tohle ti splatím při obecních volbách. Srazím tě, ty selská pýcho, s tvého trůnu a zatočím s tebou, že ti přejde všechen smích."
Od té doby nastal boj mezi správou obce a správou lesní. Újezdská chudina, jež si směla druhdy nasbírali s dostatek klestí na zimu, nesměla nyní ani páchnouti do lesa s nůší. Nadlesní upíral dokonce obci vlastnictví kousku lesa, jímž šla polní cesta, a dokazoval ze starých lejster, že obec je povinna platiti z lesíčka toho nájem. Marek, jenž byl jindy dobrosrdečný společník, byl nyní hotový morous a každá maličkost v něm vzbuzovala zuřivost.
Příčinou toho nebyl pouze soud s Vodseďálkem, nýbrž také ta okolnost, že jej zeť jeho Kubát hanebně oklamal. Nebyl vlastně inženýrem, nýbrž jen se za něj vydával. Obdržev věno Emilčino nestaral se o zaměstnání, nýbrž žil bezstarostně, podnikal výlety a vyjížďky, utrácel peníze s jinými a zanedbával ubohou mladou ženu svou. Emilka byla příliš jemnocitna a nezkušena, aby se byla mohla sama rázně lomu opříti a doža- dovati se svých práv. Cítila se v Praze, kam se novomanželé odstěhovali, strašně opuštěnou a osamělou. Z počátku stěžovala si jen na to, že záležitosti povolání Kubátova příliš často jej nutí, aby meškal mimo dům. Později již s větší zřetelností naznačovala, že není manželství s ním pro ni tím vysněným rájem, íaký si v mysli své představovala. A jednoho dne svěřila se svým rodičům, že jest nešťastna, že Kubát je oklamal a že vlastně není ničím jiným než obyčejným větroplachem a marnotratníkem. Nadlesní Marek ještě večer vsedl na vlak a odejel do Prahy a tam nejdříve potají pátral po poměrech svého zetě a jeho stycích. Co se dověděl, bylo horší, než všecky stesky ubohé Emilky. Na to měl nadlesní velice bouřlivou rozmluvu se svým zetěm a příbuzným. Kubát se mu zapřísahal, že. se stará velmi pilně o založení skvělé existence pro sebe a choť svou, ale nadlesní mu nezvratně dokázal, že do té chvíle nic jiného nedělal, než že utrácel věno Emilčino, že podváděl svou choť a navštěvoval místa, kam žádný počestný muž vstoupili nemá. A výsledek rozmluvy byl ten, že Kubát musil zbytek věna vydati a že nešťastná Emilka se odstěhovala zpět k rodičům svým.
V Újezdě byla posvíeenská neděle. Nebe bylo jasné, vzduch čistý a ještě teplý. Po požehnání, které bylo již záhy o druhé hodině s poledne odbyto, procházeli se muzikanti po vsi troubíce fanfáry a hrajíce veselejší kousky. Staří i mladí svátečně oblečeni se sbíhali a provázeli hudbu do hospod, kdež brzo započal taneční rej, do něhož každý se pouštěl chvatně, jako by se bál, že něco zamešká.
Továrník Hodek byl již třetí den na cestách. Julie, která muže svého za jeho nepřítomnosti při řízení závodu svědomitě zastupovala, vyšla si odpůldne do zahrady s malou Milčou, jež po nedávných opatrných počátcích v chůzi již statečně si vykračovala. Když hudba ubírala se kolem továrny, Julie otevřevši zahradní branku vyšla na cestu, jako by ve své mateřské hrdosti se chtěla pochl ubiti prospíváním svého iedináčka.
Malá Milča byla rozkošné dítě. Neznala únavy. Hrála si, pobíhala, smála se, plesala, byla vždy dobrého rozmaru a útulná jako koťátko, mlsala a žvatlala celý den. Vše v jejích ručinkách se měnilo v panenku. Nejnádhernější loutky, které jí otec přivážel z cest, nebyly však jí tak milé jako kus dřeva, jež si pokryla hadříky, které jí Julie dávala.
Také nyní vláčela sem tam jakousi zohavenou starou loutku, kterou si vlastnoručně obalila hadříčky isouc velice pyšná na svůj vzácný výrobek.
Co Julie s dítětem svým pohlížela za posvícen- skou hudbou, přiblížila se k ní vetchá, shrbená stařenka, chudobně, ale čistotně oblečená. Za ní kráčelo patnáctileté děvčátko, které plno rozpaků stydlivě klopíc zraky několik kroků opodál se zastavilo.
„Milostpaní," oslovila stařena Julii shýbajíc se k její bílé, jemné pravici, aby ji políbila.
„Co mi nesete, babičko?" tázala se jí choť továrníkova laskavě.
„Mám velikou prosbu k milostpaní, a nevím, bude-li splněna," odvětila stařena zajíkajíc se.
„Jen ji povězte," pobízela ji Julie, na niž stařena zevnějškem svým učinila dobrý dojem, „myslím, že ani tak veliká nebude, jak se obáváte."
„Ano, milostpaní; jenže je to taková věc, že ji nemohu tuhle před děvčetem — je to moje vnouče — pověděti," šeptala rozechvěně babička.
„Pojďte tedy se mnou do vnitř", pobídla ji choť továrníkova, „a vaše vnučka si může zatím v zahradě poskočiti."
A již Julie vzavši malou Milču do náručí vracela se do zahrady provázena jsouc stařenkou, která stále vedla svou řeč, že jest to veliká prosba a že se strachuje, že ji bude obtěžovati.
Vnučka stanula červená jako pivoňka před brankou zahradní.
„Nu, tak jen pojď dále k nám," pobízela ji Julie dokládajíc: „Ani nevím, jak jí říkají."
„Liduška," pravila babička, „ale ona-je tak bázlivá a stydlivá."
Děvče si konečně dalo říci, aby vešlo do zahrady, v níž, ač byl již podzimek, záhony ještě byly plny květin.
Choť továrníka uvedla stařenka do zasklenné zahradní verandy a pobídla ji, aby se posadila.
„Povězte mi tedy, co máte na srdci," počala Julie tázavě upírajíc zrak na stařenu.
„Milostpaní," počala babička rozčileně sepínajíc třesoucí se upracované ruce, „utíkám se k vám o pomoc ve svém těžkém trápení. Sama Panna Maria mi vnukla, abych si k vám vzala útočiště. Měla jsem sen a zjevila se mi rodička Boží a řekla mi, jen abych šla k milostpaní do Ujezda a abych se jí se vším svěřila; ta že mne neoslyší."
Při tom stařena rukou stírala si slzy, které jako hráchy velké kanuly jí po tváři.
„Jen mi tedy povězte, co byste si přála, milá babičko; bude-li to v mojí moci, mileráda vám pomohu."
„Milostpaní," pokračovala stařena hlasem přerývaným, „jsem stará, chudá žena; od jakživa jsem nic dobrého na světě neměla, ale sestárla jsem v bázni Boží a nikdy ničeho špatného jsem se nedopustila. Můj nebožtík muž také byl pořádný a bohabojný a v potu tváři jsme oba pracovali, abychom rodinu v poctivosti vyživili. Můj syn — už je chudák také na pravdě Boží — byl zrovna takový. Nikomu neublížil a nikdy pohoršení nezpůsobil. Ale nebylo mu dopřáno, aby děti své vychoval. Zanechal tady vdovu a tři holky. Ale když umřel, přišla na ně zkáza, totiž na snachu a dvě ty starší děvčata. Jsem Koděrová, stará Koděrová z Podlesíčka, ale bydlím s nejmlad- ším vnoučetem už léta v Malé Pasece, kde mi sestra zanechala komůrku jako výměnek. Snacha s ostatními dvěma děvčaty jsou v podruží u Šimků a co teď v Podlesíčku nastala ta spoušť mezi lidem, pomáhají všecky Šimkovi v hospodě, a staly se z nich boha- prázdné, spustlé ženské, na které celá obec ukazuje prstem a které nezasluhují, aby je zem nosila . . .
Je to pro mne, starou bábu, hrozná hanba . . . čeho jen jsem se dočkala . . ."
Stařenka nemohla pro pláč pokračovati. Vzlykala srdcelomně a hubená prsa její se zvedala pod hrubou kazajkou.
„Za to, dušičko, přece nemůžete," vlídně ji oslovila Julie pohlížejíc na ni soucitně. „Za to se hanbit nemusíte; vždyť vidím, že jste řádná a počestná osoba."
„Ale když jsou to přece jen moje vnoučata!" namítala, a utřevšj si žlutou zástěrkou oči pokračovala: „A tuhle je to třetí vnouče, Liduška ... Na tu si však, milostpaní, nemyslete nic zlého . . . Chraň Bůh! Byla vychována od maličkosti u mne. A pořád jen u mne. Vedla jsem ji k bohabojnosti, nikdy špatného slova z mých úst neslyšela, ani zaklení, ani jiných nekalých řečí. Hodná byla vždy, doma i ve škole. Milostpaní by se- mohla na ni pozeptat pana učitele i pana faráře ... A ta právě mi dělá nej větší trampoty, že ani spát, ani jíst nemohu . .."
„Milá babičko," prohodila Julie, „když je tak hodna, nemusíte se přece pranic o ni strachovati."
„Ach, já se o ni nebojím, dokud jsem živa. Matka její — ta ničemná ženská, Bůh mi hříchy odpusť, — sice pro ni již vzkazovala, aby šla dnes na posvícení k Šimkům pomáhat v kuchyni. Ale raději bych se propadla, než bych ji tam dovolila, do toho pelechu hanby a hříchu. Na tom místě bych musila zemřít, kdybych viděla, že by moje Liduška chtěla se jen přiblížit k té zkáze, do které ta bohaprázdná ženská sebe a své dcery uvrhla . . ."
„Zasluhujete za to také všecku chválu," mínila Julie.
„Nedám ji a kdyby mi i zákonem vyhrožovali," pokračovala stařena. „Mysiím si, že zákony mohou platit, jen když je matka pořádná, ale ne, když je darebnice a když na naši rodinu uvrhla takovou hanbu... Ale to není ještě všecko, co jsem chtěla milostpaní pověděti. Myslím si pořád, že dokud jsem živa, pán Bůh nedopustí, aby mi Lidušku vyrvali z rukou. Ale strachuji se pořád myšlenky, že bych mohla jednoho dne oči navždy zamhouřit. Vždyť už jo mi osmdesáte let a sotva se již vláčím, nohy mi již neslouží a zrak mi slábne. A zvláště od té doby, co se to děje v Pod- lesíčku, chřadnu, že se nemohu vzpamatovat... Proč jen Bůh na mne takovou hanbu seslal!... Už i lidé u nás na mne pokřikují: Hleďte, to je stará bába Koděrová, co má ta veselá vnoučata u Šimků! A když to slyším, v očích se mi dělá mrákota, nohy mi dřevění a je mi, jakoby mi měli už zvoniti umíráčkem. A proto jsem přišla s těžkým srdcem k milostpaní, abych ji za něco poprosila . . ."
Stařena se zajikla a oddychovala si těžce.
„Nu, tedy jen to své přání vyslovte," pobízela ji Julie.
„Jak je mohu vyslovit," vzkřikla nyní stařena zoufale, „když si myslím, že to ani možno není."
„Jen se nebojte, babičko, ujišťuji vás předem, že vás neodmítnu," povzbuzovala ji Julie vřele.
„Vím, že milostpaní je jako anděl dobrá, a proto chci milostpaní sepjatýma rukama na kolenou poprosit," vyrážela ze sebe ubohá stařena chtějíc se spustiti na kolena, „abyste neráčila nic dbáti zlých řečí o její matce a sestrách a abyste si vzala Lidušku k sobě do služby."
„A to je vše?" zvolala Julie zadržujíc babičku, aby neklekla před ní. „To jste, milá babičko, ani prošiti nemusila."
„Milostpaní," pravila stařena a řeč jí šla již rychleji z úst, když rozhodné slovo bylo pronešeno, „holka umí pracovati, nenechala jsem jí nikdy zahálet. Všecko by dobře dělala. I za chůvu k malé slečince by se hodila. Jen kdyby milostpaní se jí ráčila ujmouli."
Julie vyslechnuvši slova stařenina pravila srdečně: „Jsem ochotna vaši Lidušku ihned přijmouti, ale myslím, že jste stará a že sama nutně potřebujete, aby vám posloužila."
„Ne, nepotřebuji toho," odporovala babička. „Je pravda sice, že ji budu nerada kolem sebe pohřešovat, ale za to mne bude blažit a sílit vědomí, že je dobře o ni postaráno a že nemusím se bát, že by se dostala do rukou ničemné matce své."
„Zavolejte mi tedy svoji vnučku," mínila choť továrníkova.
Stařena ji přivedla za ruku.
„Liduško, jak by se ti u nás líbilo?" tázala se jí Julie laskavě na ni pohlížejíc.
Dívčinka začervenavši se jako pivoňka sklopila zrak a mlčela.
„Nu, řekni mi upřímně, chtěla bys babičku opustit a jiti ke mně do služby?"
„Ne, nechtěla," zašeptala Liduška a pokryla si tvář rukama.
„Ale, zlaté dítě," napomínala ji babička, „nebud hloupá; vidíš, že jsem stará, že mi již tělo neslouží, že celé noci probdím a často kašlu až k zalknutí. Nesmíš tedy čekat, až mne tu nebude, nýbrž musíš se po světě poohlédnout, abys mohla živa být, až já už budu dávno prach a popel."
Zatím malá Milča přišourala se k děvčeti, uchopila íe za ruku a chtěla, aby s ní chodila.
Julie se zalíbením patřila na to, jak Milča sama se tulila k Lidušce, ač jinak k cizím lidem neměla mnoho důvěry.
Babička domlouvala Lidušce, aby bez okolků při- iala, co jí šlechetná paní nabízí; ale ubohé děvče stále namítalo: „A kdo bude u vás, babičko? Řekněte mi, kdo? Budete pak úplně opuštěna!"
Konečně pak choť továrníkova rozhodla spor mezi babičkou a vnučkou pravíc: „Poslyšte, vezmu vaši vnučku jako chůvu pro Milču. Ale nemá to na spěch. Ať přijde zítra nebo za týden, vždy ji ráda přijmu. Naše děvčata mají beztoho teď plné ruce práce. Liduška bude jim vítanou pomocnicí a postarám se o to, aby se při nich čeho třeba naučila. Ale je mlada a slaba, a proto nemějte o to starostí: nepřetížím ji. Také přičiním se o to, aby zůstala hodna, jakou jest. Jste spokojena?"
Babička Koděrová rozplývala se děkováním, co Liduška potichu slzela myslíc na to, že má babičku opustiti.
Když obě odešly, odevzdala Julie dcerušku svou Aničce a odebrala se do pokoje, aby napsala dopis manželu svému, jenž byl na cestách.' Sotva napsala několik řádků, objevila se na prahu opět služka a oznamovala, že pan Kramola se dává ptát, nepřišel-li by nevhod, kdyby milostivé paní složil svou poklonu, Julii nebyla v tu chvíli návštěva jeho milá, poněvadž chtěla některé naléhavé věci, týkající se továrny, manželu svému oznámiti; ale nemohla se odhodlati, aby hosta odbyla; proto odloživši započatý dopis pravila služce: „Vyřiď panu Kramolovi, aby vstoupil."
Mladý muž vešel do útulného pokoje rudými čalouny se zlatými arabeskami vyzdobeného, jehož okna vedla do zahrady. V jednom rohu u okna stál psací stůl z mahagonového dřeva a opodál klavír, který Julie od té doby, co malá Milča všecken prázdný čas jí zabírala, stále více zanedbávala.
Kramola, jenž byl oblečen v bezvadný černý oblek, měl tvář poněkud bledší než jindy a zdálo se, že byl hubenější. Jen oči jeho se leskly neobyčejným ohněm.
Julie uvítala ho lahodným úsměvem a podala mu ruku, již on skoro slavnostně políbil. Ona byla oblečena v prostém, ale vkusném šatě barvy tmavé a byla hladce učesána, což jí dodávalo vzhled skromnosti. Na celém zevnějšku jejím bylo viděti, že jest povznesena nad ženskou koketnost a to právě zvyšovalo neskonale její půvab.
Vyzvala jej, aby se posadil na křeslo a pohledla na něj upřímně svýma krásnýma aksamitovýma očima. Hned však vycítila, že je neobyčejně rozechvěn a že jeho oči se lesknou nebývalým žárem.
Proto netázala se ho, proč u nich již tak dlouho nebyl a proč jen kolem továrny obchází.
„Právě jsem zde měla návštěvu," prohodila, aby rozhovor neváži, „od vás z Malé Paseky, babičku Ko- děrovou, Znáte ji? Nabízela mi vnučku svou do síužby."
„Je to hodná stařena a také tato její vnučka zdá se hýti dobře vychována," prohodil mladý muž, jemuž nedobrá pověsť ostatních dvou vnuček nebyla neznáma.
Julie zavedla rozhovor na posvícenské zvyky v horách, které pořád více zanikají; Kramola, pohlížeje na ni naslouchal ji, ale jaksi roztržitě.
Když nastala na chvíli pomlčka v rozhovoru, zachmuřiv obočí, počal tlumeným hlasem: „Nepoznala jste nikdy duševní trýzeň, kterou spů- sobuje sebezapírání, ustavičné, léta trvající sebezapírání?"
Julie byla náhlou touto otázkou jeho překvapena, ale než nabyla času k odpovědi, dokládal Kramola: „Zajisté neznáte. A proto nemůžete posoudit!, v jaké náladě žije člověk, jenž musí stále mlčeli, násilně city své dusiti a hynouti vědomím, že nikdy nedosáhne toho, po čem práhne duše jeho."
„Ano, mohou býti takoví lidé," ozvala se nyní Julie opatrně, „ale myslím, že nejednají rozumně, když všecku svou mysl věnují něčemu, o čem vědí, že to jest ne- dosažitelno."
„Ale, milostivá paní," přerušil ji Kramola, „někdy pocítí takový člověk neodolatelnou touhu, aby vše, co cítí, co dnem a nocí, rok za rokem mysl jeho zaměstnává, pověděl, a tak zjednal úlevu duši své."
„Domnívám se," namítla Julie, „že muž zdravých názorů a ušlechtilých zásad nikdy nemůže poddali se úplně nějaké utkvělé myšlence. Na mužích cením si obyčejně nejvíce sílu charakteru."
„A což kdybych byl já sám mužem tím?" zvolal nyní Kramola a oči jeho hořely v ubledlé jeho tváři.
,.Vy žertujete," odvětila nemile jsouc dotknuta a stávajíc se nepokojnou; „ale i kdyby tomu bylo tak, musila bych setrvati na tom, že by to byl jen důkaz slabosti vůle. Vy máte nejméně toho třeba, abyste všecko myšlení a cítění své upínal k jedné věci. Jako upřímný Cech, jako vysoce vzdělaný muž máte před sebou tolik krásných ušlechtilých úkolů, které by v rukou vašich prospívaly. Jest jen třeba, abyste měl s dostatek pevné vůle a vaše vidiny a klamné tužby, na kterých snad příliš umíněně trváte, rozprchnou se za jediný den v nivec. Nemůžete-li doma najiti vhodné práce, proč jste jí nenašel v cizině?"
Poslední slova svá pronášela s přízvukem káravým.
„Milostpaní," odpovídal mladý muž, „učinil jsem celou řadu pokusů, abych vyrval ze srdce svého city své, které jsou pro mne stejně mučivé jako sladké; ale nadarmo. Jak víte, utekl jsem do ciziny, abych tam našel klidu duše a zapomenutí. Ale denně jsem musil zápasiti v nitru svém s city těmi, až konečně mou vůli, můj mozek, všecku logiku mého myšlení přemohly a hnaly mne zpět do našich hor. Musil jsem zpět a žádný vlak mi nebyl dosti rychlý, abych co nejdříve byl doma, ač jsem mohl věděti, že zde mne čekají nová muka a stará beznadějnost."
Poslední slova pronášel s bolestným výrazem ve tváři své.
„Opakujte pokus ten," radila mu Julie. „Co se nepodařilo na poprvé, zdaří se podruhé. Odjeďte do středu všeho života českého, do Prahy. Tam hledejte pole vhodné silám svým, probuďte v sobě ušlechtilou ctižádost a vynajděte si obor činnosti, v němž byste mohl ve prospěchu veškerenstva působiti. Jste zámožný; nemusíte se starati o vezdejší chléb a můžete při svých vlohách lidu svému prokázati služby neocenitelné. Vaše úporné trvání při jedné myšlence, kdyby bylo věnováno plodné práci, přineslo by zajisté nejkrásnější ovoce.'" „Ne, milostivá paní, nemohu," naříkal Kramola, „na to jest vše pozdě."
„Pozdě ve vašem věku?" usmála se Julie. „Ostatně myslím si, že k činnosti není nikdy pozdě, ani když již hlavu člověka pokrývají šediny."
„Nemohu," pokračoval mladý muž s bolestným roztoužením. „Nehodím se pro život. Co mi může přinésti, když mi odpírá to nejlepší a nejvznešenější, po čem toužím. Nikdy jsem nebyl šťasten. Nikdy jsem nebyl milován. Matku jsem záhy ztratil, dříve než jsem mohl její lásku oceniti. Pravda, otec mne měl rád, ale já tehda mu nerozuměl; nechápal jsem ho, že co dobrého a co nedobrého vykonal, učinil z nevýslovné lásky ke mně. A dnes zeje v mé duši jen prázdnota a hořká touha."
Veliké rozechvění, jakého Julie nikdy dříve nepozorovala, zračilo se při těchto slovech v jeho tváři.
„Upokojte se, milý příteli," počala opět Julie soucitně. „Přemožte své rozervané nitro a snažte se býti opět mužem, který jest si vědom toho, že nikdo nemůže na světě dojiti klidu duše, kdo se necvičí v stálém sebezapírání."
„To říkají soudci a kazatelé," namítl on rozrušeně. „Ale já nejsem schopen již déle stavěti hráze proti svým citům."
Při slovech těch pohlížel na Julii zrakem tak žhavým, jakoby v nitru jeho vzrůstal mocný, vše šeže- hující plamen lásky.
Musím vám to říci," zvolal blouznivě a nadšeně jako u vytržení, „musím a kdybych měl při tom se zalknout a zahynout. Musím vám pověděti, že vás, Julie, nevýslovně miluji, že hovořím láskou k vám a že mozek můj není schopen jiné činnosti, než myslet na vás a po vás toužiti . . ."
Julie byvši ohromena náhlým výbuchem mladého muže nyní se při jeho přímém vyznání lásky uraženě vztyčila a pohledla přísně na něj.
,.Ano," pokračoval v ekstázi své a tváře jeho plály rudou červení, „miluji vás, žiju jen pro vás a nedbám ostatního světa, který se mi zdá býti malicherným a nízkým u porovnání k vám."
Zpozorovav přísný pohled Juliin pokračoval tlumě trochu hlas svůj rozčilením: „A nyní mně odsuďte, zatraťte mne, dejte mne ven vyvésti; ale já neodvolám nikdy jediného slova, z toho, že jste mou zbožňovanou, kouzelnou, vznešeQ nou, nebeskou Julií, kterou miluji a velebím jak světici."
Julie zatím již se vzpamatovala.
Vzpřímila se, jakoby byla vyrostla do výše a na ubledlé tváři její bylo viděti jak krutě se jí dotkla opovážlivá slova Kramolova.
Rychlým pohybem ruky stiskla zvonek na psacím stolku, aby přivolala služebnou.
„Pane Kramolo," zvolala pak se svrchovanou nevolí. „Zakazuji si každé další slovo vaše. Jděte!"
Při tom chtěla jej obejiti, aby se dostala ke dveřím.
Ale mladý muž, jenž vytřeštěným zrakem na ní zíral, podléhaje záchvatu šílené lásky své zaskočil jí nyní cestu.
„Nepůjdu! Musíte mne vyslyšet!" křičel a oči jeho svítily démonicky. „Nezáleží mi již na ničem. Vše vám musím povědět, čím mé srdce jest přeplněno. Musím, jinak zhynu . . . Julie, světice, vznešený můj ideále, od prvního okamžiku, kdy jsem vás spatřil, miloval jsem vás . . . Julie . . ."
Ilias jeho se zajíkal nesmírným rozechvěním.
„Pane," vzkřikla nyní Julie, „ještě jednou vás vyzývám, abyste odešel okamžitě, poněvadž zneuctíváte dům můj opovážlivou, ničemnou řečí svou."
A znova prudce stiskla knoflík zvonku, jehož cinkot však nikdo neslyšel, poněvadž služky v té chvíli byly s Milčou před továrnou.
Julie červenala a bledla úzkostí a rozhořčením a opět snažila se dostati se ke dveřím.
Nyní však Kramola nemohajiž opanovati vášeň svou uchopil ji, objal ji a nakloniv k ní svou pěknou mužnou hlavu náruživě přitiskl rychle rty své na její čelo a vlasy.
Vytrhla se mu vší silou a prudce jej od sebe odhodila, až odletěl ke klavíru v koutě.
Na to vypjavši se a metajíc naň pohled plný opovržení, hrůzy a hnusu zvolala: „Odejděte odtud okamžitě! Zachoval jste se ke mně nečestně. Jednal jste bud jako pomatenec nebo surovec. Věřila jsem až dosud ve vaši čest a vy jste tuto víru ve mně zničil. Pusťte mne, jinak budete tohoto litovati! Pryč odtud, drzý opovážlivče!"
Její vzezření bylo při tom velitelské a její hlas zněl břitce jako ocel.
Dostala se ke dveřím a chtěla jimi odejiti.
LIBUŠE: Otrokář. 14 Kramola náhle, jako by si lepivé byl uvědomil dosah svého třeštění, zdrcen jejím hněvem vykřikl zoufale vrhnuv se na kolena: „Neodcházejre! Jinak bude to má smrt!"
Stanula na prahu hrdě jej měříc zrakem svým.
„Byl jsem bídník, svatokrádce, ohava," křičel divoce. „Nenávidím sebe a chci pykati za hřích svůj. Ale byl jsem jím jenom proto, že jsem byl šílený láskou k vám. Neodpustíte-li mi však, odjedu přímo odtud domů a tam skončím ihned svůj bídný život, abych napravil urážku, kterou jsem vám způsobil. Již o mně neuslyšíte. Již vás nebudu obtěžovali nikdy, nikdy. To vám přísahám při památce otce svého a matky své!"
Pohled na něj byl příšerný. Chvěl se na celém těle, oči jeho byly vypouleny a tvář jeho zesinalá.
Julie pociťovala, že to není hlas člověka, jenž na piano hrozí. Byla přesvědčena, že kdyby jej v této chvíli pro jeho odvážný skutek vyhnala, Kramola by uskutečnil přísahu svou.
Stanula chvíli na prahu a když viděla vzlykajícího muže před sebou na kolenou, byla v nitru svém pohnuta.
„Povstaňte," pravila po chvíli mírněji, „povstaňte, aby služka, kdyby vešla, vás takto nespatřila, a posaďte se."
Při tom ukázala mu na křeslo, na které 011 chvěje se na celém těle sklesl. Byl zdrcen a zahanben a uposlechl ji jako dítě.
„Myslím, pane Kramolo," pokračovala Julie hlasem káravým a trpkým, „že jsem k vám byla až dosud velice shovívavou; ale že jsem také ničím vás ne- povzbudila, abyste se ke mně tak nešetrně zachoval. Urazil jste mne přetěžce jako ženu svého přítele."
„Vím to," odpověděl on vzlykaje, „ale někdy člověka se zmocní plamen, který v nitru všecku rozvahu sežehuje. Bojoval jsem po léta proti vzmáhající se lásce k vám, ale posléze nebyl jsem již s to, abych city své překonal. Musil jsem vykonati, co se stalo, a kdybych při tom byl měl zahynouti. Lituji toho hluboce, ale musil jsem; i kdybych byl věděl, že v nejbližším okamžiku budu za to popraven, byl bych vás musil políbili. Odpusťte mi, že odvažuji se takto mluviti, ale musím to říci. Zločinci při soudě se také dovolí, aby se hájil a aby odhalil pohnutky svého zločinu. Miluji vás, ale láska moje k vám není hříšná; je v ní cosi velikého a vznešeného, co celou mou bytost prochvívá. Byl bych k vůli této lásce schopen nej větších obětí i největších zločinů. Odpusťte mi provinění moje. Slibuji vám, že nikdy více nepřekročím meze, které mne dělí od vás. Setrváte-li však ve hněvu svém ke mně, budu úplně ztracen."
Julie v zamyšlení naslouchala jeho hořekování a nitro její bylo naplněno hlubokým soucitem s ubohým mladým mužem, který k ní pojal tak chorobnou náklonnost. Přemýšlela, co by mu měla poradili, aby zapomněl. Ale pak se jí zdálo, že by každá rada s její strany byla novou důvěrností, které se musila vy- stříhati. Obmezila se tedy jen na to, že pravila suše: „Odpouštím vám, pane Kramolo, ale s jednou podmínkou, kterou musíte splnili."
V tom vešla kvapně služka Anička s Milčou a omlouvala se, že neslyšela ihned zvonek.
„Nech mi zde Milču," pravila Julie, „je lehce oblečena a mohla by nastydnouti."
A vzavši od ni dítko propustila děvče zase.
Anička udiveně pohledla na Kramolu, který marně se snažil tvářeným klidem zalajiti své rozechvění.
Když děvče odešlo, Julie posadila se a hladíc vlásky dítěte svého pravila: „Odpouštím vám, jak jsem řekla, poněvadž litujete činu svého, ale s jednou podmínkou, že totiž v nepřítomnosti mého manžela nikdy nepřekročíte práh mého obydlí. Přijímáte-li tulo podmínku, vynasnažím se, abych na dnešní váš čin zapomněla. Myslím, že souhlasíte ?"
„Ano," odtušil Kramola dutým, temným hlasem.
Na to Julie povstala s křesla vážně a hrdě a mladý muž pochopil, že jest třeba, aby odešel.
Povstal také a upřel ješlě jednou dlouhý pohled na milovanou bytost, ke které ode dneška již se nesměl přiblížit! s dřívější důvěrností, a němě se pokloniv odcházel ne jako vítěz nad jejím srdcem, jak si v luzných snech svých představoval, nýbrž jako poražený.
Odcházel, aniž mu podala ruku. Chladně jen a nepřístupně pokývla hlavou a učinila dva kroky, jako by jej chtěla doprovoditi.
„Ubohý člověk!" zašeptala sama k sobě po jeho odchodu. „Jeho náklonnost ke mně stává se duševní chorobou. Ode dneška musí mu dům náš zůstali cizí, poněvadž by v něm náruživosl jeho vzrostla do rozměrů, které by mohly i Jaroušův i můj duševní klid ohrožovali."
V zamyšlení hleděla před sebe, dokud ji malá Milča z myšlenek nevyburcovala.
Kramola odcházel z továrny s pocitem, jako by byl vyhnán z ráje. Provedl sice úmysl svůj, který několik měsíců v něm uzrával; políbil Julii na čelo a vlasy. Ale polibky ty ho neoblažily, nýbrž pálily jej na rtech a v duši.
Nemohl teď jiti na osamělá místa, nemohl domů, ani do lesa. Teď samota byla by pro něj nejstrašnější mukou.
Jjloudil chvíli mezi chalupami v Újezdě, až přišel k hospodě, odkud jej vítaly veselé zvuky posvícenské hudby.
Kolem hospody, nad níž vlál červenobílý prapor, hemžila se mládež nedospělá, která ještě do vnitř nesměla, a z hospody ozýval se povyk a rej bujného posvícenského veselí.
Cosi jej vábilo do vnitř Duševní náladě jeho bylo Iřeba rozptýlení, odbočení myšlenek, odchýlení k jinému předmětu.
Vešel bez otálení, jako by jej tam něco hnalo.
Hospodský vítal mladého pána z Malé Paseky srdečně a hned mu opatřil pohodlné místo.
Kramola poslal hudebníkům peníze, aby mu zahráli nějakou hodně veselou.
Muzikanti spustili nejveselejší svou písničku. Děvčata i hoši k ní přizvukovali, a brzo rozvířil se při ní divoký kvapík.
Kramola seděl a pil, platil hudebníkům, častoval celou hospodu a konečně dal se sám do tance s újezdskými děvčaty. Vystřídal v tanci skoro všecky a s jakousi zuřivostí oddával se veselí, jako by v něm hledal zapomenutí.
Bylo již dlouho po půl noci, když se chystal k odchodu. Hospoda se zatím prázdnila a zemdlení muzikanti klemžili nad svými nástroji. Kramola se dal jimi vyprovodit do Malé Paseky až k domu a pořád mu musili hráti. Napadlo mu, že Julie se to zítra doví. Ale af se to doví, mínil; schválně chtěl býti takovým, chtěl veselit se a hýřit, aby zapomněl, zrovna tak, jako venkovští hoši, když jim děvče dalo kvinde.
Když se pak ocitl doma, zavřel se a chodil dlouhými kroky po pokoji a mluvil sám k sobě.
Chvílemi malomocně lomil rukama a pohlížel ke stropu. Cítil tíži na prsou i v hlavě. Jakého pekelného činu se to jen dopustil! Urazil andělsky dobrou a ctnostnou ženu nejhrubším způsobem a prohřešil se na pohostinství a přátelství k Hodkovi. Spílal si divoce a bil se do hlavy pěstí.
A náhle opět viděl před sebou Julii. Viděl ji zase, jak byla překvapena a ohromena, když ji líbal, jak se vzchopila mohutně jako bohyně hněvu, jak zrak její sršel blesky a jak byla velebná, velkolepá a čaro- krásná právě v tomto svrchovaném pobouření svém nad jeho odvážlivostí.
„Jsem bídník!" křičel Kramola, „jsem lotr nejohav- nější, ale nemohl jsem si pomoci. Musil jsem tak jednati a kdybych byl měl zemříti."
Stará hospodyně sedíc dole na lůžku svém a zimou se třesouc slyšela jednotlivá slova jeho samomluvy, kývala hlavou a šeptala: „Ubohý mladý pán, již to také na něj přišlo jako na jeho nebožtíka otce. Něco ho sklamalo, něco jej pohněvalo, a ted se musí vyzuřit a vyzouťat."
Kramola počal nyní život podivný. Chodil do hospod, dával si hráti a popíjel s různými lidmi. Někdy i muzikanty si dal zavolati k sobě do pokoje. Dal jim přinésti piva, vína a jídla a musili mu hráti. llráli obstojně. Byli mezi nimi dva, kteří byli v Rusku až daleko na Krimu a Kavkaze. Ti uměli hráti ruské dumky a divoké písně cikánské a tatarské. Zvláště jedna z písní se mu líbila, při níž se zdálo, jako by housle plakaly, jako by jich zvuky vycházely ze srdce rozedraného zoufalstvím, a náhle přešla melodie ve veselí a smích, pořád divočeji zněla, až skončila divokým tancem. Kramola seděl, naslouchal a pil, jásal a plakal, a při rhytmech hudby táhly myslí jeho obrazy pochmurné i veselé a šťastné. Potom se zase celé dni toulal po lese a vyhýbal se z daleka lidem. Pak snesl si knihy na stůl a dal se do studia, chtěl se připravit k posledním přísným zkouškám, a nevycházel, leč na hřbitov k svému otci, kdež sliboval, že splní posmrtnou vůli jeho. A zase ustával, vracel se do hospod, zval k sobě muzikanty a popíjel s nimi.
Dal se také do psaní poetických výlevů své duše, v nichž líčil nešťastnou lásku svou a opěval Julii. Byly to veršované jeho monology, které pečlivě uschovával ve přihrádkách psacího stolku.
Rozervaným životem tímto zhubeněl, měl oči zapadlé, a kudy chodil, tudy mluvil sám s sebou, často i hlasitě.
„Stal se z něho hotový podivín," říkali lidé, „jako byl nebožtík otec jeho."
XII.
Julie nezmínila se ani slovem manželu svému o trapné scéně, kterou jí připravil Kramola svou nesmyslnou, náruživou láskou. To bylo za celou dobu jejího manželství jediné tajemství, které před Hodkem skrývala. Nechtěla však vzbuditi v něm hněv na Kramolu majíc za to, že mladého muže za jeho nerozvážný čin s dostatek vyplísnila a do příslušných mezí odkázala.
Továrník, jenž si povšiml, že Kramola již mnoho dní v továrně nebyl, že se mu vyhýbá z daleka, a že dopouští se výstředností podivínských, zmiňovat se Julii o tom, že by si ten člověk o Jiříka získal velikou zásluhu, kdo by jej pohnul, aby se vzchopil k činnosti a kdo by ho přemluvil, aby udělal doktorát a tak se uvázal v plné držení svého majetku. Mluvil o tom také s doktorem Mikšem a jednou při rozmluvě takové, jíž doktor i Julie byli přítomni, zvolal: „Doktore, myslím, že vy jediný můžete a musíte Kramolu vzkřísiti k novému životu. Jinak nám zde v horách úplně zakrní. Jaký to byl nadějný hoch před několika lety. A dnes je hotový potrhlec. Někdy se mi zdá, jakoby žil na měsíci. Vy jste, doktore, výborný znalec duše i srdce lidského. Věnujte se mu trochu. Vypátrejte příčinu jeho choroby a vylečte ho. Bud v tom vězí nějaká nešťastná láska nebo trpí nějakou zděděnou chorobou. Uzdra- víte-li jej a získáme-li ho k práci v zdejší krajině, nabudeme v něm vydatného pomocníka. Vy jediný to dovedete, doktore, abyste mu mozek i srdce na pravil."
Doktor se usmál a zablýsknuv očkama pohlédl na paní Julii, která se lehce zapýřila.
„Kramola," pravil pak, „je dítě našich hor a trpí nemocí, které nejeden ze zdejších lidí podléhá a která se nejčastěji jeví ve formě spiritismu. U vzdělaného muže, jakým on jest, mohu to nazvati mysticismem. Takový mystik, jakým on jest, nedávaje se poutati logickými důvody oddává se chorobným, nadsmyslným výplodům své obrazotvornosti. Volí si předmět, kterému věnuje všecken žár duše své. Je-li předmětem jeho kultu žena, přisuzuje jí nejvznešenější vlastnosti, povznáší ji až na božství a blouzněním o ní uvádí se v ekstázi a hledá v ní duševního oblažení. Nejlepším lékem proti této chorobě jest, aby se s ní oženil."
„Ožeňme jej tedy s ní," zvolal směje se Hodek, „jenže nevíme, kde a kdo ona jest."
„Ale což kdyby předmětem jeho kultu byla vdaná paní," namítl doktor, a opět se mu potutelně očka zablýskla, „pak by se mu tento lék nemohl odpo- ručiti a musili bychom hledati jiný. — Pokusím se o to," dokládal po krátké pomlčce.
Julie z rozmluvy této poznala, že doktor asi správně vytušil, kdo ta žena jest, která v Kramolovi bezděky vzbudila city tak náruživé lásky, a byla ráda, když se po chvíli rozhovor obrátil k jiné věci.
Hodek neměl však času nazbyt, aby se byl dále Kramolou obíral. Správa obou továren nutila jej, aby mysl svou zcela věnoval svým obchodním zá- ležitostem. Německý velkokapitál nezahálel ani okamžik. V Podlesíčku se chystali na jaře opět k rozšíření továrny. Zřizovaly se tam německé spolky: turnerský, zpěvácký a potravní, aby byl dán pevný základ k organisaci německého živlu. V obchodním světě pracováno všude proti Hodkovi, uspořádán lov na jeho zákazníky, podrýván mu úvěr u firem, od kterých bral suroviny, a do českých krajin zasílány české okružníky a nabízeno zboží levněji.
Krok za krokem narážel na sílu a vliv německého velkokapitálu, který si znenáhla vše v okolí podmaňoval a až do Újezda své dlouhé prsty vztahoval.
Mezi dělnictvem také nevyvíjely se věci tak, jak si továrník přál. Prozatím na pokus vystavěl čtyři dělnické domky a usadil v nich nejstarší dělníky, kteří měli četné rodiny a až dosud bydleli v podnájmu. Ač Iiodek své dělníky ubezpečil, že každým rokem aspoň dva takové domky dělnické vystaví a svým dělníkům za mírné splátky ponechá, z nichž by se opět nová obydlí stavěla, vzbudily domky ty mezi dělníky nesmírnou závist a dávaly podnět k stálým hádkám.
Obecní volby v Újezdě také skončily neúspěchem pro něj a Vodsedálka. Kandidoval se starostou ve třetím sboru a oba propadli. Občané z Todlesíčka, kteří měli na katastru újezdském svá pole, volili také v Újezdě ve třetím sboru a jich hlasy v boji volebním rozhodly o porážce starého obecního výboru.
Hodek byl těmito příhodami roztrpčen. Ač za své poctivé snažení nečekal vděku, přece aspoň na to spoléhal, že závist a zloba vlastních lidí nebude jeho dílo mařiti. To však vytušiti nemohl, že hlavní příčinou vítězství protivné strany byla opět jen německá správa tovární v Podlesíčku, která potají v Újezdě dávala jednotlivcům na srozuměnou, že zákaz dělníkům v továrně daný, aby ničeho v Újezdě nekupovali, bude odvolán, nebude-li Hodek a jeho věrný pomocník Vodsedalek ve výboru obecním zasedat.
Jednoho dne rozhlásilo se po Újezdě, že v továrně v Podlesíčku udál se mezi úřednictvem a dozorcem Studnou bouřlivý výstup. Studna prý jim vyčetl všecky možné hříchy, načež byl okamžitě vyhozen. Hodek již věděl o všem, co se stalo, když Studna se k němu dostavil a zkroušeně jej žádal, aby jej přijal jako přadláka do práce. Trpce si stěžoval na černý nevděk, s jakým se potkal v Podlesíčku, a hleděl továrníka obměkčiti tím, že předstíral, že musí z výdělku svého podporovati matku a pět menších sourozenců, ač matka dávno umřela a bratrů neb sester nikdy neměl. Někteří dělníci a zejména Záhora upozorňovali na podezřelé působení Studnovo v Podlesíčku; ale továrník Hodek byl příliš zaujat myšlenkou, že musí domácímu dělnictvu býti pevnou oporou proti německému velkokapitálu, aby byl dbal těchto řečí. Studna byl přijat a přese všecky výstrahy ponechán ve službách Hodkových.
Zahájil činnost svou tím, že v prvních dnech spílal německé továrně v Podlesíčku. a že vynakládal všecku úlisnost svou, aby si získal důvěru dělníků, s nimiž chodil po hospodách! a za něž nejednou i řád zaplatil. Měl jen dva rozhodné nepřátele: Zahoru, který jej znal z jeho činnosti v Podlesíčku, a topiče Čáska, který, sotva že jej spatřil, již v něm bezděky větřil člověka potměšilých záměrů. Studna však toho nedbal, vydával se ted za ohnivého vlastence, dal si ušít čamaru a hlásil se i do újezdského Sokola, kdež však tajným hlasováním byl zamítnut. —• — Byl-li někdo v Podlesíčku nemocen, povolávali k němu pořád ještě doktora Mikše přes to přese vše, že na něj nevázaná mládež pokřikovala: „doktor šmik". Tovární správa sice vyzvala mladého doktůrka, jenž česky neznal, aby se v obci usadil a dokonce i peněz mu poskytla, aby se mohl zaříditi. Mladý doktor však měl hned v prvních týdnech svého pobytu několik nehod. Náhodou zemřela mu po porodu mladá žena dělníka, což se tam po léta nepřihodilo, a kterýsi dělník, jehož ránu na prstě zanedbal, přišel o celou ruku. Nedovedl se s lidem dohodnouti, komolil češtinu až strach a konečně nahlédnuv, že nemůže déle v obci obstáti, jednou večer tiše se vytratil.
Doktor Mikš chodil tedy dále do Podlesíčka. Jednou potkal na cestě své Kramolu. Již dlouho čekal na příležitost, aby s ním promluvil a stav jeho duše prozkoumal.
Podával mu ruku. ' „Mně se zdá, že jste nemocen," pravil, pocítiv, že má teplou dlaň.
„Neschází mi nic," odpovídal Kramola. „Myslím, že přece něco," mínil doktor. „Nejste již tím mladým, svěžím, statným, veselým mužem, jakým jste býval. Není-li to nic fysického, rozhodně to bude nějaké nervosní podráždění, kterým trpíte."
Při tom se podíval na něj úkosem zachmuřiv čelo.
„Ne, doktore, nevěděl bych," odpovídal vyhýbavě Kramola, „žiju jako vždy, jsem vesel, zdráv, jím a piju."
„Milý hochu," počal doktor, „nezapírejte, trpíte nemocí mladého věku, která se u mnohých rychle vyléčí, ale u některých a zvláště u těch, kteří jsou povahy hluboké, stává se vážnou chorobou, vzbuzuje zádumčivost, horečku a ochromuje duševní síly. Myslím, že choroba vaše má původ svůj ve vašem srdci," usmál se doktor a v očích se mu jiskřilo. „Nemám pravdu?"
Kramola se začervenal a nutil se do smíchu; ale tušil, že doktor jest tajemství jeho na stopě.
Na to vzal jej doktor pod pažím a toho dne dlouho se s ním procházel.
Vykládal mu své názory o životě. Doktor byl přesvědčen, že lidé z velké většiny nemají vůle svobodné a že jednají dle pudů, zděděných náklonností a náruživostí. Považoval každého člověka za dědičně zatíženého výstřednostmi a nemocmi svých předků. Viděl v tom největší sílu u člověka, když někdo — nechť to byl vzdělaný či prostý muž — dovedl s úspěchem přemáhati tyto zděděné slabosti. Pravil, že člověk musí stále bojovat v nitru svém proti peklu sobectví, jež zdědil a z něhož všecky zlé stránky povahy lidské vznikají. Člověk přichází 11a svět jako dravá šelma. Vychování pracuje k tomu, aby tyto sobecké pudy, jichž sémě příroda v nás vložila a které zděděnými vlastnostmi byly zhoršeny, byly hluboko zatlačeny na dno srdce a tam upoutány. Dokud tato pouta pevně drží, může člověk býti prospěšným členem lidské společnosti; ale běda, přelámou-li se pouta a vyrazí-li dravá šelma ven, pak řádí mezi bližními nebo drásá drápy svými vlastní nitro. Velká bída a bohatství stejně zne- mravňují člověka; pouze v práci, která nevyčerpává síly, spočívá to, co člověka potěšuje a povznáší. Nečinnost plodí nerozumné náruživosti. Ostatně v mládí je každý člověk jiný, než v pokročilém věku. V mládí ještě ty skryté démonické síly mocněji otřásají pouty. Mimo to působí na ně i vlivy současné. Dnešní mládež je sobečtější než byla generace dřívější. Nemá toho naivního idealismu, jemuž jsme se my oddávali, ale za to má podrážděnější čivy. Dnes nemusíme napomínati mládež, aby se nehnala 0 překot do práce na poli národním, ona záhy otupěla k ní, poněvadž se jí od útlého mládí našeptává, že slovo o ušlechtilých snahách jest lichým rčením jako ostatní fráze, které se dle potřeby našeho politického života občas házejí do davů. Ale následkem této netečnosti naší mládeže jest také její duševní 1 tělesné zdraví schátralejší.
„A vy, vy jste také jeden z těch mladých," zvolal doktor obraceje se ke Kramolovi. „Místo íťbyste se vzchopil k nějaké práci, uzavíráte se v sebe, podléháte slabosti vůle své, svým chorobným náladám a rozmarům a konec konců bude, že buď vaše sobectví do nekonečna se vypne a ve vašem mozku zplodí utkvělou myšlenku, do které se celý ponoříte, anebo že zde utonete v bahně všednosti. Vím, co toho jest příčinou," pokračoval doktor, „a vím, že vaše láska jest beznadějna. Co vám tedy zbývá, když se takto ženete za vidinami svého pře- drážděného sobectví? Nic jiného, než abyste umřel v blázinci anebo - abyste započal jiný život," dokládal doktor s velkým důrazem, načež pokračoval: „Musíte se vzmužit a náruživosti své zase pevně upoutat. Musíte sama sebe přemoci. Jest k tomu sice třeba většího hrdinství, než kdybyste se v boji postavil proti nepřátelským dělům. Ale musíte to učinit.. Takhle déle žiti nesmíte."
Kramola, jejž osobní styk s doktorem a jeho drsná a jadrná mluva osvěžovaly, uznával pravdu jeho slov a sliboval, že se dle nich bude říditi. Od té doby počal vyliledávati styk s doktorem a skoro denně jej provázel na jeho cestách nebo za pěknější jarní pohody zastavoval se pod večer pro něj a často chodili oba spolu dlouho do tmy vnejživějším hovoru, při němž doktor Kramolovi vykládal své náhledy o světě a lidech.
XIII.
Mezi Újezdem a Podlesíčkem na louce, na níž po dlouhých zimních mrazech teprve tráva počala pučeti, utábořil se chudobný kočovný zvěřinec s opičím cirkem. Přijel na dvou čtverhranných vozích zelenou barvou natřených, z nichž jeden měl na každé straně po třech okénkách záclonkami zastřených a druhý, na němž byly klece, byl celý zabedněn až na úzký otvor táhnoucí se podél vozu pod samou stříškou. Každý vůz byl tažen jedním starým, utrmáceným koněm s vysedlými boky. Kde to šlo do vršku, tam připřaženi k jednomu vozu oba koně, a když jeden vůz vytáhli, vrátili se belhavým krokem pro druhý. Poněvadž místo bylo již předem za nevelký obnos najato, dali se zřízenci zvěřince — dva mužové a mladá žena — sotva že se na louce zastavili, do práce, aby postavili boudu. Kolem vozu s klecmi zaraženy kolíky do země, upevněny tyče a rozestřeny na nich staré plachty, jež byly samá záplata. Za půl dne byla klopotná práce provedena a nad boudu vyvěšen velký obraz, jenž v křiklavých barvách představoval dovádění pitvorných opiic v pralese na větvích stromů Hanami spředených a zápas tigra s medvědem pod stromy, na nějž malíř zvláště vyplýtval mnoho červené barvy, která měla naznačo- vati krev z ran obou šelem tekoucí. Byla to hrubá malba, větrem a deštěm ošlehaná, opryskalá, ale nezůstávala bez účinku na živou obrazotvornost mládeže. Pod obrazem byl německý a český nápis.
V klecích v boudě, z nichž bednění bylo spuštěno a nyní zakrývalo kola vozu, choulil se v koutě starý, zimomřivý, bezzubý tigr, hubený medvěd, který celý den spal, vlk, který se na vlas podobal velkému vychrtlému psu ovčáckému, a dvě hyeny, které pořád hladem štěkaly. Opice byly jen ve dne v boudě, za sychravých dubnových nocí odnášeny večer do druhého vozu.
Představení nebylo ve všedních dnech dáváno, poněvadž by sotva byl někdo na ně přišel. Za to na sobotu večer a na neděli byla ohlašována bubnem v Újezdě a Podlesíčku dvoje skvělá představení s krmením a bengalským osvětlením.
Doktor Mikš byl jednoho dne večer povolán k nemocným dětem do Podlesíčka a Kramola jej na cestě té provázel.
Když kráčeli kolem zvěřince, před nímž několik dětí a výrostků obdivovalo se namalované reklamě, ozval se ze zástupu nezvedené mládeže rozpustilý výkřik: „Hleďte hoši, „doktor šmik" jde k nám," zvolal kdosi zřetelně.
A několik jiných hlasů přizvukovalo: „Doktor šmik! Doktor šmik!"
Lékař se zastavil opíraje se zády o hůl svou a usmál se.
„Tak vidíte," pravil ke Kramolovi bez nejmenšího stínu nevole ve tváři, Jaké pokroky kultura dělá v Podlesíčku, co tam mají berlínskou fabriku a německou školu. Tohohle hocha — to je mladý Mik- sánek — jsem zachránil před smrtí, když měl záškrt. U tamhle toho — Kmocháčka — jsem vyseděl celou noc, když si uhnal zánět plic. A teď jsem jim „doktor šmik". Vděčnost je vzácná květina, které se u nás ani v mladých srdcích nedaří."
Dokud doktor byl obrácen k mládeži tváří, všichni mlčeli; když však se chtěl obrátit, ozval se honem ještě jeden dětský, píštivý hlásek: „Doktor šmik."
„Ah, ty také, ty malý caparte ?" prohodil doktor poznav toho, jenž vykřikl. „Dnes by byl mrzáčkem s hrbem," dokládal s úsměvem kráčeje dále, .kdybych nebyl jeho rodiče nutil, aby ho lépe živili a ošetřovali. Nechal jsem ho celé dni ležet na břiše a poslal jsem mu celou zásobu své dětské moučky.
UBDŠE: Otrokář 15 A teď jsem mu „doktor šmik". Není to veselé? I dospělí mne již tak nazývají mezi sebou. Vím ovšem, že to je heslo vydané proti mně z továrny v Podlesíčku; ale že naši lidé si je tak rychle osvojili, to je bez odporu psychologicky pozoruhodný zjev."
Oba kráčeli dále rozmlouvajíce o tom, že jest to politování hodným rysem povahy české, že vše vlastní podceňuje, stíhá posměchem a pohrdáním nebo závistí a zlobou, kdežto na cizotě vše vidí v lepším světle, ji přeceňuje, ráda se po ní opičí a ochotně se jí se zbytečnou ochotou a úslužností podrobuje.
Když došli do Podlesíčka, vešel doktor do baráčku, v němž byly děti nemocny. Ač v posledních dobách byla v obci řada nových baráků vystavěna, přece tam byla pořád svrchovaná nouze o obydlí, poněvadž počet dělnictva se stále rozmnožoval. Mimo to mnozí přistěhovalí dělníci neměli ani nejnulnější nábytek, ba ani peřin a pokrývek. V chatrčích tísnily se dvě i tři rodiny s tuctem dětí. Všude bylo plno špíny, která se nedala ničím umýti a stále přibývala. Mužové po práci civěli v hospodách a chodili domů jen se vyspat.
Nemocné děti ležely v baráčku jedno na starém kufru, druhé v rozlámané kolébce, třetí na malém slamníčku; byly rozpáleny a měly horečku. Ženy oděné ve špinavé cáry nad nimi hořekovaly a nadávaly mužům, že domů nejdou a že jen u Simka nebo v židovské kořalně peníze utrácejí.
Doktor vyšetřil děti — měly osypky. Poradil matkám, co mají dělat, vyzval je, aby jedna z nich přišla si k němu pro lék a slíbil, že druhého dne zase přijde.
Jedna stydlivě slibovala, že doktorovi za cestu zaplatí, až bude ve fabrice po výplatě.
„Jestliže vašemu a mému muži něco zbude," namítla druhá trpce. „Oni obyčejně všecko propijí."
„Však na to nečekám," pravil dobromyslně doktor odmítaje políbení ruky, „raději krmte trochu více děti své; jsou chudáčkové nejen nemocní, ale i vysíleni. A vyřiďte svým mužům, že by to byl největší hřích před Bohem i lidmi, kdyby jejich vinou deti vám měly pomříti. Ať aspoň nějaký čas se zřeknou pití, než se uzdraví."
Když se doktor zase venku setkal s Kramolou, pravil k němu na cestě zpáteční: „Co tu bídy! Co tu lidí, na něž se nikdy štěstěna neusmála a kteří od narození až po hrob neznají lepšího bydla. Co tu mozků, které nikdy myšlenka jasnější nepronikne a které nikdy nemají naděje na život spořádaný. To jsou kočovní otroci moderního průmyslu. Otrok dřívějších dob měl se lépe, poněvadž se pán o něj staral; byl pro něj drahocenným majetkem, který musil býti živen a ošetřován. O tyto moderní otroky však se nestará nikdo. Co platna jim krása přírody, zdravý, horský vzduch, když hynou v bídě a nedostatku anebo podléhají nemocím, které si způsobují nepravidelným životem! Nejhůře jest těm ubohým ženám, které jsou vydány na pospas drsnému životu. Vypadají, jakoby nikdy nebyly bývaly mlády a hezky; jsou sedřeny, zemdleny, vyhladovělé, zvadlé a zoufalé. Mládí prchlo jim rychle v nouzi a v hladu nebo 15* vr úmorné práci; duše jich jest buď záhy nahnilá nebo vypráhlá. Vadnou zevně i uvnitř. Jich děti jsou samá křivice, mají naduřelé hlavy, změklé, vysedlé kosti, nezdravou barvu a záhy umírají, poněvadž je matky nemohou mlékem z vysílených prsou svých vyživiti."
„A přece ty ženy," pokračoval doktor, „nejsou bez ideálu. Je malý ten jich ideál; ale obsahuje celý jich myšlenkový svět. Chtějí, aby muž měl celý rok práci, aby se nemusili stěhovat z místa na místo, aby muž nepil a s nimi se nerval, aby měli čistou světničku svou vlastní a aby děti měly co jíst. A za tuto trošku štěstí dřely by se chuděrky do úpadu; pracovaly by ne od rána do noci, ale od rána do rána, nespaly by a spokojily by se suchou skývou chleba... Mnoho, velmi mnoho se musí státi, než taková žena si pomyslí, že je všecko její snažení nadarmo, než spustí se všeho mravního základu a chytne se kořalky."
„A mnohá, milý Kramolo, která se vám zdá býti jako lítá saň, jež celý den se hašteří, jest v srdci svém zcela jiná. Kdybyste přišel k ní v noci, ana nad nemocným dítkem ponocuje, co muž propíjí mzdu svou, ač není doma peněz ani na léky, tu byste viděl, jak srdcelomně pláče pro ztracené své tužby a vidiny, pro své klesnutí do bahna bídy a neštěstí, z něhož není povznesení. Porodí muži šest až deset dítek, všecky je kojí vyhublými prsy o hladu, s bolestí je vypiplává, v n,oci k nim trpělivě vstává a ukrývá je hadříky, ač sama se zimou tetelí. A pak vidí je umírat jedno za druhým a každé to dítě by chtěla vyrvat smrti z drápů, po- ložila by ráda za ně v obět vlastní život svůj a zoufale je oplakává přes to, že smrt dítek jí přináší úlevu. Ji to mužovo objetí, když přijde opilý domů, neblaží. Zcela jinak si představovala manželství, které místo ráje stalo se jí peklem; ale jako mučenice snáší trpělivě svůj osud, až na konec jemu podléhá. A vším tím je vinno dnešní zařízení průmyslu, které má na mysli jen obohacování kapitalistických vrstev, které honí dělnictvo z jednoho místa na druhé, je vyssává a pak jako zbytečnou přítěž je zase odhazuje."
„Mužové tímto cikánským životem daleko rychleji schátrají a spustnou než ženy. Vlna doby spláchla s nich bývalou zbožnost a ted nenáleží ani Bohu ani ďáblu; pozbyli víry, ale nenabyli jiného názoru mravního, nemají ušlechtilých snah a oddávají se pudům a chtíčům jako zvěř. A přece nemohu se na ty lidi hněvat, poněvadž se stali tím, čím je současná společnost a její dravá soustava hospodářská učinila. Chce co možná nejvíce vytěžit z výroby a co nejméně věnovat pracovnímu materiálu. Hodek má pravdu. Uznávám to. Lid náš potřebuje povznesení hmotného i duševního a poskyt- neme-li mu je, lépe se o budoucnost národa postaráme, než všemi politickými zápasy... Já sám mám práce své dosti a nemohu se již pouštěti do nějakých nových bojů, ale vy, Kramolo, vy mohl byste si vytknouti za životní účel, abyste pracoval zároveň s Hodketn na povznesení našeho lidu. Jste mlád, zámožný a kdybyste se uchopil těchto lidumilných snah, jsem přesvědčen, že s Ilodkem spojeni vykonali byste zde pravé zázraky."
Doktor mluvil srdečně se zápalem, častěji se zastavoval a dodával mladému muži odvahy.
Kramola hluboce dojat sliboval mu, že zanechá dosavadního života.
Setmělo se již, když se vraceli kolem zvěřince, který se ztrácej v úplné tmě; pouzíe z jednoho okénka ve voze blikalo světlo.
Když již zacházeli, zaslechli, že kdosi za nimi od vozu utíká.
Lékař se obrátil.
„Ráčíte býti pan doktor z Újezda?!" volal kdosi chraplavým hlasem.
„Co dobrého?" tázal se doktor.
„Naše paní těžce stůně," vypravoval muž oddychuje si. „Děti mi před chvílí řekly, že pan doktor půjde tudy zase zpátky. A proto jsem čekal, abych pana doktora požádal, aby se šel podívat na ni. Již několik dní nejí a pořád ji trápí žízeň a nevíme, co s ní je."
„Kde leží vaše paní?" přerušil nyní lékař proud jeho slov.
„Tamhle vzadu ve voze," odpovídal muž.
„Dobrá, dovedte mne k ní," pravil lékař a obraceje se ke Kramolovi doložil: „Počkejte, příteli, jen ještě chvilenku, podívám se do vnitř."
Na to následoval muže do nočního temna.
„Čím pak jste vy zde ?" tázal se průvodce svélio pohlížeje mu ve tmě do tváře.
„Jsem zde vším," rychle vykládal malý hranáč, „sluhou, krotitelem, vyvolávačem, roznáším a lepím cedule v městech a bubnuji v obcích, poklízím, stavím a bourám cirkus a konečně jsem také kočím."
Zatím dorazili k vozu.
Vyvolavač vyběhl po schůdkách, otevřel dvířka vozu a oznamoval: „Pan doktor už jde."
Lékař stoupal za ním, ale ve dveřích jej ovanul těžký, ošklivý zápach.
Vzadu ve voze čadila lampička na malém stolku k oknu přistrčeném a na příčním sedadle, jež sloužilo za postel, leželo na spodní peřině cosi podobného lidskému tělu.
Tři neb čtyři opice seděly vedle nemocné, kňučely a hleděly podrážděně na vstoupivšího doktora, jakoby mu chtěly brániti, aby se k jich velitelce nepřibližoval.
S postranního sedadla zvedl se rozespalý, mladý čahoun a hmátl po čepici, aby smekl.
„Zažeňte ta zvířata," velel mu doktor a spatřiv, že vyvolavač zavřel za sebou dvířka vozu, nařizoval mu: „Hej, vy tam, nechte dvéře otevřeny, ať sem jde čerstvý vzduch. Je zde zrovna k zalknutí. Ten vzduch by ublížil zdravému člověku. Tak!" pokračoval, „a teď sem pojďte, vezměte lampu, vytáhněte knot a posviťte mi — podívám se, co nemocné schází."
Zatím co mladý, rozespalý muž opice odháněl, doktor přistoupil k nemocné, jež těžce dýchala a sténala.
„Dobrý večer," pravil a vzal ji za ruku, jež byla neobyčejně horká.
„Posviťte lépe," poroučel doktor, „hezky zblízka tak, dobrá."
« Když záře světla padla na tvář nemocné, asi šedesátileté, tlusté ženy, probudila se a udiveně pohlédla na doktora, nechápajíc, co se s ní děje.
Lékař se stařeně podíval do tváře, pohlédl jí do očí, na to ji proklepal na zádech a na prsou.
A tu když k ní byl nahnut, stařena těžce vzdychla, až dech její ovanul doktora.
Rychle se odvrátil.
Na to vzpřímiv se zamyslil se na několik vteřin a pak obrátiv se k vyvolavači, jenž stál vedle něho.
„Vždyť má horkou nemoc, tyfus, a to ve stupni velmi vážném!"
Vvvolavač opakoval po doktorovi tupě: „Horkou nemoc, - tyfus I" Ale doktor, jenž nemohl již přemoci pocit nevolnosti, poněvadž strašlivý puch ve voze nedal se ani svěžím vzduchem otevřenými dveřmi vanoucím odstranit, spěchal ven a kynul vyvolavači, aby jej následoval.
Venku stála mladá žena, která se ptala doktora, co její matce schází.
„Jak dlouho stůně vaše matka?"
„Již asi týden poléhává, stěžuje si na bolení hlavy, nechce jíslt a v noci si často pro sebe mluví," odpovídala dcera.
„Pošlete někoho se mnou, dám mu lék pro vaši matku a desinfekční prostředky," pravil lékař vdechuje do sebe svěží vzduch, „a dejte na sebe pozor. Nepijte a nejezte po ní ničeho a především větrejte ve voze. Mohli byste sami dostat tutéž nebezpečnou nemoc."
„A uzdraví se ?" tázal se nyní vyvolavač.
„Kdyby jí v noci bylo hůře," zašeptal doktor,- ,.pošlete jí pro kněze, ale řekněte mu napřed, že onemocněla tyfem."
Dcera, která ve zvěřinci zastávala úkol kroti- telky u bezzubého tigra a ospalého medvěda, dala se do pláče. Její manžel, mladý čahoun v čepici, nyní se také vyšoural z vozu a němě hleděl na doktora, jakoby dosud se nemohl z ospalosti prohra ti.
Doktor dostav se z otráveného ovzduší toho, zapálil si doutník a kráčel rychle s Kramolou k domovu. Jakmile vstoupil do pokoje svého, uchopil láhev koňakuj a napil se, načež teprve se mu ulevilo.
Když byl dal vyvolavači lék k utišení horečky, poslal ještě večer oznámení starostovi do Újezda a Podlesíčka, aby k zvěřinci nebyl nikdo pouštěn, poněvadž tam tyf vypukl, a také faráři z opatrnosti vzkázal, aby se řádně opatřil, kdyby byl povolán v noci k nemocné majitelce zvěřince.
Doktor nemohl této noci dlouho usnouti. Leže na lůžku přemítal o událostech dne. Vzpomněl si na ty lidské brlohy, které v Podlesíčku viděl, a na strašný výjev ve voze cirku. Při tom mu napadl ohromný kontrast, jaký vůči tomu všemu poskytuje domácnost Iiodkova. Když člověk tam vejde, ovívá jej vůně poesie, krásy a štěstí. Vše tam dýše blahem, i ty stěny samotný. Není tam viděti ani nemírný přepych, ani zbytečná nádhera neb vyvyšování se nad ostatní, nýbrž jakási ušlechtilá jednoduchost a skromnost. A vše jest ozářeno pravou manželskou láskou, která oba manžely spojuje ideálním poutem.
„Kdybych nebyl starý chlap," pravil doktor sám k sobě, „hledal bych také takového štěstí . . . Rok, ba jen měsíc tohoto ráje pozemského, plného lásky a líbezného souzvuku, nahradil by člověku celý dlouhý, ztracený život. Kdybych se byl oženil, mohlo to také tak býti. Ale kdož ví, zdali bych byl našel takové ženy, jako jest žena Hodkova."
A mysl jeho zalétla zase ke Kramolovi.
„Nedivím se mu," pravil sám k sobě, „že po ní šílí, kdybych byl mladším, možná že i mne by bylo uchvátilo kouzlo její krásy a dobroty srdce."
A zase jiné a jiné představy vystřídaly se v mysli doktorově.
Teprve k ránu usnul.
Vstal, když ranní slunce mu svítilo do pokoje. Zdálo se mu, že již úplně přemohl nevolnost, která se ho včera zmocnila; jen nohy jej ještě tížily a v ústech cítil stále ten ohavný puch, který jej při vstoupení do vozu ovanul.
Majitelka cirku již umírala a nebylo třeba, aby znova k ní vstupoval. Kněze nechtěla, poněvadž byla protestantka.
Lékař konal jako vždy jindy povinnosti své a setkal se zase s Kramolou, nezmínil se mu však o tom, že mu bylo v noci nevolno.
Ale třetí noc měl těžké sny. Zdálo se mu, jakoby nějaký obrovský netvor jej byl uchopil za hlavu a vtlačoval ji do velikého svěráku! a jakoby ji v něm přitahoval. Potom viděl, jak se komíny tovární z Podlesíčku k Újezdu blíží a na jeho lože se kácejí. A pak zase ocitl se ve snu ve zvěřinci, viděl v klecích lvyť a tigry, jak se na něj sápali a slyšel jich strašný řev. — Probudil se prudkým bolením hlavy, tepna mu rychleji bila a hrdlo měl vypráhlé.
Povstav z lože rozsvítil lampu, pohlédl do zrcadla, podíval se na jazyk svůj a pocítil náhlé mrazení v celém těle.
„Což abych si byi tak v boudě utržil tyf?" pravil sám k sobě klidně.
Připravil si nějaký nápoj a bylo mu zase volněji. Následujícího dne oddával se naději, že to snad nebude nic zlého a že jest to nanejvýš malá rychle pomíjející* gastrická horečka.
IÍ poledni se vrátil domů unaven, jakoby byl několik nocí nespal, nechal jídlo netknuté a ulehl na pohovku. A z nenadání zmocnila se ho veselost, že by se byl dal bezmála do zpěvu. Napadlo mu cosi, jakási nepatrnost, které se dal do smíchu. Zděšeně se však vzpřímil a ohmatával tepnu svou.
„Hochu," pravil po chvíli sám k sobě, „mám tyf, zcela určité tyf."
Zůstal toho dno již doma ležeti, užíval prášků a dával si na noc studené obklady. Vše činil sám, aniž se někomu o tom zmínil.
Když Kramola k němu přišel, vzkázal po domácích lidech, aby jej u něho omluvili, že jest churav a že spí.
Mladý muž byl však tím znepokojen a druhého dne z rána vešel poprvé po měsících k Hodkovi, aby mu pověděl, že se mu zdá, že doktor jest vážně nemocen.
Továrník bez odkladu spěchal k němu a zastal doktora na loži.
„Co se to děje, doktore?" pravil srdečně. „Snad nejste nemocen?"
A spatřiv zmodralé jeho tváře a oči lesknoucí se horečkou, polekal se a tázal se ho, zdali by nebylo záhodno, aby poslal pro některého z jeho okolních soudruhů.
„Nikoliv," pravil lékař. „Vím, co mi schází a budu se léčiti sám."
Hodek chtěl se k němu nad postelí nakloniti, aby mu urovnal polštář, který se svezl.
„Nepřibližujte se ke mně," zvolal nyní lékař velitelsky, „jste otec rodiny, máte dělnictvo, máte důležité životní úkoly. Jsem vážně nemocen a to nebezpečnou infekční nemoci — tyfem."
Továrník leknutím zbledl.
„Ale i kdybyste jej měl, nemusí býti tak zle, doktore!" pravil po chvíli stísněně.
„Možná. Je mi však padesáte sedm let a v tom věku tyf se špatně léčí. Mimo to mne loňská chřipka pořádně pocuchala. Pro případ, že bych umřel, odkázal jsem již dávno své jmění bratru svému v Uhrách, má sedm dětí a psal mi nedávno, že nejstarší dcera jeho se bude vdávat. Ale jmění moje zůstane nevypověditelným podílem na vaší továrně a to tak dlouho, až byste sám peníze chtěl neb mohl splatiti. Prozatím měl by bratr jen přiměřený podíl na vašem zisku. A ted již ke mně nechoďte, dokud vás nezavolám. Zakazuji vám to jako lékař váš. Musím-li umříti, vaše přítomnost mi nespo- může."
„■Nemluvte o smrti, doktore!" zvolal Hodek ustrašeně.
„My lékaři jsme jako vojínové ve válce — kule přiletí a již je vše skončeno."
Hodek mu domlouval, aby nemluvil tak resigno- vaně, ujišťoval jej, že se postará o řádné jjlio ošetření a nabídl se, že pošle mu pro první lékařskou autoritu do Prahy.
„Ah, nesmysl," odpovídal doktor namáhavě, „vím, co mi je; vydrží-li to moje tělesné síly, dobrá, pak se uzdravím; nevydrží-li to, pak bude také dobře. Svůj životní úkol jsem vykonal; to ostatní ponechám těm, co přijdou po mně. Smrt je dobrá. Kam by to vedlo, kdyby lidé zůstávali na živu se svými náruživostmi, svou nenávistí a kanibalskýrn sobectvím."
Chtěl ještě dále mluvit, ale nemohl. Seslábl příliš a sklesnul na bílé podušky.
Teprve po delší chvíli pravil posadiv se zase s namáháním: „Musíte odtud a nesmíte více ke mně. Ale dříve ještě podejte mi tamhle pero, inkoust a podložku s papírem."
Hodek vyhověl jeho přání.
„Tak," pravil nemocný sáhaje po peru.
Ale v tom, co mu je Hodek podával, doktor zesínal ve tváři, vytřeštil oči a sklesnuv zpět na lože sténal a mumlal: „Podívejte se, co sem to jde! Vidíte to, Hodku, oknem? Vidíte ty komíny z Podlesíčka, jdou sem na mne, utíkají k námi a ten cirkus se lvy a tigry také. To je lidí, to je shon, všecko se to sem žene — i ty opice — ahá — ty skáčou — slyšíte, jak křičí: doktor šmik, doktor šmik má tyfus!"
Hodek zbledl; nebylo již pochybnosti, že doktor blouznil.
Rychle zavolal domácí lidi k lékaři a potkav Kramolu poslal jej také k němu. Na to kvapně vypravil kočár do sousedního městečka, aby ihned lékaře přivezl. Zároveň telegrafoval do Železného Brodu pro lékaře, aby poledním vlakem přijel, a do Prahy pro profesora vnitřního lékařství.
Vrátil se pak zase do lékařova domu. Hluboký soucit s nemocným plnil srdce jeho. Doktor byl jeho nej- lepším přítelem a rádcem v Podlesíčku, který nejlépe pochopoval a oceňoval jeho záměry. Měl sice drsnou skořápku, ale pod ní se skrývalo nejryzejší srdce. A nyní byl život jeho vážně ohrožen. Zároveň vzpomněl si Hodek na kapitál, který mu doktor zapůjčil na stavbu tkalcovny. Doktor mu peníze odevzdal po sousedsku a stále odkládal s uzavřením pevné smlouvy namítaje, že vyčká, až jakou bilancí první rok činnosti skončí. Kdyby nyní zemřel, aniž by písemně či před svědky stanovil podmínky splácení, mohl by Hodka přivésti do těžkých nesnází nebo neshod s dědici.
Z povolaných lékařů dostavil se první ze Železného Brodu a po něm druhý z blízkého městysu. Doktor byl jen chvilkami při vědomí a tu bolestně sténal. Buce, nohy a uši měl studené jako led a v obličeji vypadal jako mrtvola.
Továrník úzkostlivě čekal v prvním pokoji na výsledek lékařské porady.
Konečně vyšel jeden z lékařů.
„Nuže, je to vážná nemoc?" kvapně jej oslovil I loděk.
„Bohužel ano," zněla odpověď, „je to velmi těžký případ. Tyf konečně nás tak neznepokojuje jako to, že se k němu přidružila povážlivá slabost srdce. Chudák je již skoro v bezvědomí. Obáváme se, aby síly jeho úplně nepoklesly."
V očích Hodkových se zaleskly slzy.
„Myslíte, že není pomoci?'1 tázal se ustrašeně.
„To nelze prozatím pověděti," mínil lékař. „Ne- bude-li horečka stoupat, možná, že bude zachráněn."
Pozdě večer přijel profesor z Prahy a byl ihned ze stanice v kočáře dopraven do Újezda.
Byla tichá, úplně tmavá noc májová, bez měsíce a hvězd, noc před deštěm. Celá příroda byla zahalena černým závojem a vůz, v němž továrník sám provázel autoritu lékařskou k loži doktorovu, jel po silnici jakoby projížděl nekonečným černým dusným tunelem, v němž ani na tři kroky nebylo viděti před kočárem, ač obě lucerny byly rozžaty.
Profesor prohlédl bedlivě nemocného, prozkoumal srdce jeho a shledal, že diagnosa obou lékařů byla zcela správná.
„Jest naděje?" tázali se továrník a Kramola najednou, když porada byla skončena.
„Všecko jest mamo, pánové," odvětil profesor temným hlasem. „Nevydrží. Připravte se na to nej- horší a to velmi brzo."
Továrník zděšeně pohlédl na profesora a ucouvl na krok.
„Jest to možná?!" zvolal po několika okamžicích. „Ale snad nabude mysl jeho ještě světlejších oka- mžiků, aby molil dopsati, čeho si přál, aneb aby mohl svou poslední vůli ústně před svědky potvrdili. Závisí na tom velice důležité zájmy."
„Vyloučeno to není, pane továrníku," těšil jej profesor. „Sám se o to přičiním. Zůstaňte zde, abychom vás v tom případě mohli zavolati."
Ale čekání jeho bylo marné. Zbývala mu jediná naděje, že doktor Mikš v jeho nepřítomnosti poslední své pořízení, jak slíbil, učinil. l'o půlnoci zjistili lékaři, že doktor Mikš, který stále buď blouznil nebo v bezvědomí ležel, umírá a byl povolán farář, aby mu udělil svátosti umírajících.
K ránu, po strašné noci, ve které nemocný měl nejvyšší horečku, doktor chvilkami se probouzel, ale ihned zase upadal v lethargii. Nenabyv již plného vědomí vydechl o polednách svou šlechetnou duši.
Na pohřeb jeho přijel bratr nebožtíkův z jižních Uher, kdež byl báňským úředníkem v královských dolech. Rakev s mrtvým tělem odnesena v slavném průvodu a za velikého iičastenství lidu na hřbitov újezdský a uložena do země jarním deštěm zkypřelé. Vzpomínky na lidumilného doktora žily však ještě dlouho v myslích lidu.
XIV.
Smrt doktora Mikše byla pro Hodka těžkou ranou. Ztratil v něm nejlepšího přítele a spolehlivého spojence, muže zralého úsudku a silného zdravého jádra. Cítil se bez něho zcela osamělým v tuhém zápase a nebylo snadný za něj najiti náhrady. Kra- mola byl podivínem. Farář Hrazda byl na sebe opatrný vzhledem ke konsistoři, patronátu a úřadům, zvláště nyní, kdy přifařené Podlesíčko stávalo se obcí národnostně smíšenou. Bývalý starosta Vod- sedálek byl upřímný, ohnivý a vzdělaný rolník, ale měl četnou rodinu a musil se shánět po výdělku. Nadlesní Marek byl pro Hudka ztracen, postaviv se v čelo oposice proti němu. Řídící učitel býval nadšeným vychovatelem mládeže, ale po různých důtkách a výhrůžkách přesazením ochladí i on. Dříve přednášel ve škole aspoň z českých dějin, ale i to přestalo, když mu bylo bezdůvodně vytýkáno, že žáci jeho se vyznají lépe v českém dějepisu než v psaní, počítání a katechismu. Hodek byl tedy sám a sám, byl odkázán na sebe a choť svou, která mu nyní byla jedinou rádkyní a s ním sdílela všecky naděje a starosti.
Ještě jiná věc kalila jeho duševní klid. Nevěděl nic určitého, jak bude rozhodnuto o kapitálu, který nebožtík doktor zapůjčil na stavbu tkalcovny a který dle přání doktorova měl zůstati na továrně jako podíl, z něhož by se jen přiměřená část čistého zisku odváděla.
Po smrti doktorově našla se obálka se závětí pod poduškou a byla odevzdána starostovi k uschování. Když pak po pohřbu byla závěť v přítomnosti notáře otevřena, nebyl v ní dovětek, o němž se doktor Mikš v nemoci své zmínil, nalezen.
Po otevření závěti, kterou bratr doktorův byl prohlášen za universálního dědice jmění doktorova vyjma domu, jejž nebožtík' odkázal starým lidem, kteří mu domácnost obstarávali, měl Ilodek s bratrem zeUBUŠE: Otrokář. 16 snulého doktora delší rozmluvu. Přiznal se, že nemá žádné písemné smlouvy v příčině kapitálu, ale že mu doktor v nemoci své slíbil, že kapitál vypovězen nebude a že zůstane na továrně, dokud Hodek se nepostará o jeho splacení. Továrník vylíčil dědici těžký zápas, který vede a který nebožtík lékař ze všech sil podporoval.
Bratr lékařův vyslechl vše, ale nejevil žádného zájmu a nesliboval ničeho, nýbrž jen oznámil, že, jakmile přijede domů, poradí se se svým právním přítelem. Slíbil jen to, že, kdyby byl rodinnými poměry nucen kapitál vypověděti, učinil by Hodkovi podmínky splacení co možná mírné.
Továrník poznal z celého rozhovoru, že dědic, jenž žil dlouho v Uhrách, měl za ženu Němkyni a děti vychovával na Maďary, nemá smyslu pro národnostní zápasy v Čechách a že jest příliš sobcem, aby se řídil jinými ohledy, než svým osobním prospěchem. Tím pro Hodka nastaly nové vážné starosti, které byly zhoršeny ještě tím, že utrpěl v poslední době citelné ztráty úpadkem dvou nebo tří firem, kterým zboží dodával. Mimo to viděl, že v dělnictvu jeho vymizel nadobro duch vzájemné shody se zaměstnavatelem, jako to bývalo za let dřívějších. Ač platil pořád ještě lepší mzdu, než byla placena v Podlesíčku, rostla mezi dělnictvem jeho nespokojenost a jitření, které z věnčí bylo mezi ním stále rozdmychováno.
Několik dní po pohřbu lékaře Mikše dostavila se k továrníku deputace dělníků továrních, jež sestávala z několika členů starších, kteří byli roztrpčeni, že se jim domků dělnických nedostalo, a z několika mladších dělníků přistěhovalých. Přednesli mu přání dělnictva za zkrácení doby pracovní a za zvýšení mzdy a vyslovili naději, že jako český a vlastenecký podnikatel uváží spravedlivý jich požadavek a nebude je chtíti utiskovati. Celou tuto akci vedl Studna, který však sám zůstával v pozadí a ostatními jako loutkami na drátku pohyboval.
Továrník rozmlouval s deputací vlídně, nevyvracel její požadavky, nýbrž slíbil, že do čtrnácti dnů, až vypočte svou obchodní bilanci, oznámí jí své rozhodnutí; to však že jim předem slibuje, že se vynasnaží, aby jich požadavků vyšel co možná vstříc. Jen to politování ještě vyslovil, že bývalý srdečný poměr, bývalá důvěra mezi dělnictvem a jím již netrvá a že pozoruje jisté proudy cizí, které se stále snaží, aby mu jeho poctivé záměry znesnadnily.
Hodek byl v dnech těch stále rozechvěn, poněvadž očekával marně slíbený dopis od dědice. Čtrnácte dní již minuio a Mikšův bratr nedal o sobě ani věděti. Továrník byl dosti znalcem lidí a poměrů, aby netušil, že čím déle tato nejistota trvá, tím horší rozhodnutí se dostaví. Marně jej Julie chlácholila, namítajíc, že jeho obavy jsou přehnány. Hodek nechtěl tentokráte ponechati vše náhodě a po bezesné noci odejel do Prahy, aby si pro všecky možné případy peníze zabezpečil.
* Také Kramola těžce želel ztráty doktorovy. Zamřel mu právě ve chvíli, kdy jeho společnost se mu stala potřebou.
Krásný den vylákal jej ven do přírody. Zavěsiv si pušku přes rameno vydal se po poledni na procházku do lesů. Bloudil a bloudil, až opět zašel na známá místa v lese nad Zálubím, odkud se roz kládalo čarovné panorama krkonošských hor.
A tu z nenadání ocitl se zase tváří v tvář Anně, nyní paní šlechtičně Munkwitzové, která byla provázena velkou bílou dogou, jež vesele podle ní poskakovala.
Musil na úzké pěšině jiti kolem ní a vyhnouti se jí, aby jí uvolnil cestu. Hluboce smekaje klobouk pozdravil ji a chtěl jiti dále.
Také ona tak učinila.
Ale popošedši tři neb čtyři kroky obrátila se a lehce vyčítavým tónem pravila: „Což nemáte již ani slova pro tu, kterou jste kdysi zachránil?"
„Milostivá paní," odvětil on upřímně, „netroufal jsem si vás osloviti, domnívaje se, že by to nebylo přijato vlídně."
„Vy mne máte za takovou nevděčnici? To se velice mýlíte, pane Kramolo," pravila s lehkým chvěním ve hlase.
„Nikdy mi nenapadlo, vás z nevděčnosti pode- zřívati," namítl Kramola a dokládal, aby něco dvorného řekl: „Já jsem si již často přál, abych vás spatřil. Ale jen tak zdaleka, nikým nepozorován."
„Tak že jste si toho přál?" zvolala Anna živě a uchopila jej za ruku. „Měli jsme tedy stejné přání. Stopovala jsem vás od té doby, co jsem vás neviděla. Vím o všem, co jste činil a kde jste byl. Vím, že jste byl na cestách' a že jste se vrátil a že žijete osaměle a skoro bych řekla podivínsky. Doufám, že jste již našel spokojenost a klid duše?"
„Přijímám osud tak, jak mi byl udělen," pravil on s nádechem smutku ve hlase. „A vy, milostivá paní ?"
„Jak vám to mám říci?" pravila ona kráčejíc s ním a zamyslila so. „Nuže, četla jsem kdesi, že šťastným může být i jen ten, kdo se naučil odříkati. Nevěřím tomuto rčení. Pěstuji stále odříkání, ale šťastna nejsem."
Při tom se bolestně usmívala a kráčela odlehlou pěšinou v zadumání. Lichotilo jí, že se přiznal, že ji chtěl viděti a že na ni myslil. Z toho* soudila, že přece ji miloval, snad hloub, než dovedl pro- zraditi. Proč by také žil osaměle na vsi, proč by trávil dny své v nečinnosti a v potulkách, kdyby netrpěl tajným hořem? A pro koho jiného by mohl míti hoře v srdci svém? tak soudila v mysli své.
On zn^e pozoroval její krásně vyspěvší postavu, její elegantní oděv, její brilanty v uších a vznikla v něm myšlenka, že tato žena jej dosud miluje a že by se mu se vší náruživostí oddala, kdyby jí líčil lásku. Jeho mysl na'c'za'a v tom jaké! o i upokoj ní, že také jiná bytost cítí stejný bol jako on sám.
Procházeli se přes horlinu, mluvili o nejrůznějších věcech a pohlíželi na sebe tak jako dva přátelé, kteří se po dlouhé době zase setkali.
„Nyní musím již domů," pravila, „jsem zde první den a byli by znepokojeni, kde jsem, ač vědí, že. mám dobrého strážce s sebou."
Podávala Kramolovi ruku a on ji políbil.
Krev se jí při tom vehnala do tváře.
Přemohla se však.
„Chtěl byste sem přijíti zase v ťútéž dobu zítra?" tázala se.
„Chtěl bych, milostivá," odvětil on. „Ale " „Jaké ale — —?"
„Obávám se, abych vám nezpůsobil nějaké nesnáze."
„Nikoliv," zvolala ona se smíchem, „mám úplnou volnost v manželském kontraktu."
„Přijdu tedy," odvětil.
„S Bohem!"
Díval se za ní a když byla od něho dvacet kroků vzdálena, obrátila se, přitiskla prsty k ústům a po slala mu polibek.
Chvíli pak váhala, jakoby se chtěla vrátit a vrhnouti se mu v náručí; ale přemohla se a kráčela dále, až zmizela pod svahem.
Druhého dne ležel Kramola po obědě na pohovce, pokuřoval si a přemýšlel o svém dobrodružství s Annou, která, ač byla vdána, dávala mu dostaveníčko. Přemítal o následcích, které by takové dobrodružství mohlo míti, a nemohl se ustanoviti na ničem určitém, když bylo zaklepáno na jeho dveře.
Do pokoje jeho vešla Liduška Koděrová, které se Julie ujala a která nyní u ní sloužila.
„Ah, Liduška; co pak mi nesete?" tázal se jí.
„Milostpaní posílá zde psaní," odvětila dívčice ruměníc se ve tváři.
„Paní továrníková?" zvolal Jiří a skokem byl s pohovky.
„Ano, prosím, dává se poroučet," odpovídalo děvče.
Kramola přiskočil k děvčeti a skoro mu list vyrval z ruky. i Když děvče propustil, s horečným chvatem rozevřel obálku a četl na lístku tato slova: „Velectěný příteli!
Můžete-li, navštivte mne ještě dnes odpůldne. Ráda bych s vámi o důležité věci promluvila. Můj manžel odejel za obchodními záležitostmi, které mu činí stálé starosti, do Prahy.
Vaše oddaná Julie H o d k o v á."
S nevýslovným úžasem pohlížel Kramola na lístek Juliin. Zdálo se mu, že vše to jest jen sen nebo přelud zrakový. Julie mu psala! Zbožňovaná Julie zvala jej k sobě, v nepřítomnosti svého mažela, ač mu před několika měsíci položila podmínku, že již nikdy nesmí vstoupiti do jejího obydlí, když manžel její nebude přítomen!
Plamen lásky k ní, jenž násilně byl tlumen, ale doutnal stále na dně srdce jeho, znova se vzňal plamenem. Krev se mu valila do hlavy a v očích se mu dělaly zlaté mžitky. Na dostaveníčko s Annou, smluvené na mýtině nad Zálubím, nadobro zapomněl. Rychle se oblékal do salonního oděvu, ale v takovém zmatku, že vše činil na ruby. Srdce mu prudce bušilo, jakoby se mu prsa chtěla rozskočit slastí a bolestí zároveň.
Za čtvrt hodiny byl na cestě a spěchal po pěšině dolů vedoucí, jakoby jej někdo honil. Udýchán do- razil k prvním barákům v I 'jezdě a musil zde uvolnili krok, aby si oddechl.
Poněvadž příchod jeho byl očekáván, byl ihned uveden do pokoje s rudými čalouny, v ní nž před několika měsíci musil vyslechnouti ortel, jejž nad ním Julie vyřkla.
Seděla u psacího stolu a kvapně vstala, když vstoupil.
Uvítala jej srdečně; ale ani ona nedovedla utajili své rozechvění. Její hlas zněl stísněně a bylo v něm slyšeti jakýsi drsnější odstín. Líce její byla ubledlá a na bělostném čele jejím bylo pozorovali vrásku.
Kramola poznal na první pohled, že mysl její jest zaměstnána vážnými starostmi.
Julie nemohla v noci po odjezdu manželově ani oka zamhouřiti chmurnými předtuchami. Dlouho pohlížela oknem clo tmy noční přemýšlejíc o nepříznivém stavu, ve kterém se úmrtím doktorovým ocitl manžel její. Ač obavy své před ní tajil a nebezpečí hrozící zmenšoval, přece bezděky poznávala, že nad jich dómem shrnuly se černé mraky.
Milčinka spala klidně usmívajíc se jako andílek v ozdobné postýlce vedle jejího lože.
Nic nerušilo trapné myšlenky její, které se znenáhla soustřeďovaly kolem jednoho bodu. Pociťovala, že tentokráte zápas bude vážnější než kdykoliv dříve.- Němci neúprosně doráželi na továrnu podrývajíce půdu její ve styku obchodním a zároveň úvěr' její. Kdyby však nyní ještě bylo žádáno, aby celý kapitál Mikšův byl vrácen, nebylo by nemožno, že by se celý podnik jejího manžela zakolísal a povážlivě otřásl.
Přemýšlela, čím by mohla manželu pomoci, namáhala mozek svůj, aby vynašla sama nějakou šťastnou cestu, která by je vyvedla z nynějšího bludiště, ale nadarmo. Posléze byla tak unavena duševním bojem a utýrána, že již nemohla na nic mysleli a odpočívala v pólospánku 11a loži svém.
Světlo jitra vnikalo zpod záclon do pokoje, když [jo kratičkém spánku oči otevřela. Letní jitro jí zářilo v celé nádheře do okna. Vstala a vešla do druhého pokoje, kdož otevřela okno do kořán. Vzduch byl čistý a vonný, modro nebeské oblohy bylo průzračné, ranní slunce zlatilo všecky předměty, na něž zazářilo. Na záhonech v zahradě byly celé hromady macešek a tulipánů všech barev, z keřů růžových usmívala se poupata a pod okny byl bez v plném květu. Slyšela vzdálený šum losů a jásavý zpěv nesčíslných píáků. To ji poněkud upokojilo a sáma si řekla, že člověk vidí v noci vše černěji, než to ve skutečnosti jest.
Když pak později se oblekla a sešla do pisárny, aby přijala došlé dopisy, našla konečně mezi nimi dlouho již očekávaný list bratra nebožtíka lékaře. Chvatně jej rozevřela a pročítala. Tvář její však při čtení zbledla a ruka, v níž list držela, se zachvěla. Dědic suíe oznamoval, že ze soukromých příčin, jež vykládati nechce, poněvadž nemají pro továrníka významu, byl nucen pohledávku svou na tkalcovně prodati a že továrník se již z příslušné strany doví, za jakých podmínek jemu bude podíl bratrův na továrně ponechán nebo vypovězen.
List zněl klidně a chladně a oznamoval hotovou událost; ale na Julii působil tak, jakoby jí chladná ocel byla vražena do těla. Div nevykřikla leknutím. Veliká pohledávka, která na tkalcovně vázla, ocitla se tedy v cizích rukách a Bůh ví v jakých. Julie byla nesmírně poděšena a připouštěla si na mysl nejčernější domněnky. Nemajíc již stání v pisárně odešla do zahrady, aby tam uvažovala, co by měla svému ubohému manželu poradit.
Neměli přátel obětovných; všichni couvali, když šlo o to, aby penězi přispěli.
Proč, ach, proč necouvl tehda také ubohý doktor Mikš! pomyslila si.
Vzpomněla si i na starou paní Šindelářovou v Liberci, s níž všecky styky byly přerušeny a které dosud jen k jmeninám a Novému roku blahopřála. Ale ta byla úplně ovládána tamější německou společností. A když tak probírala řady svých známých, připadla konečně i na Kramolu.
„On jediný by mohl pomoci," pravil jí vnitřní hlas, kterého se skoro zalekla.
Všecka ženská hrdost vzepřela se v ní proti myšlence té. Vždyť by se jemu každou obětí, jakou by pro ně přinesl, zavazovala. Ale opět vnitřní hlas jí namítal: 011 tě zbožňuje ideálně, a přinese-li nějakou oběť, neučiní to pro tebe, nýbrž ve prospěchu svého přítele, Hodka. Celé dopoledne rozvažovala o této věci. Konečně však snaha, aby manželu svému pomohla a hrozící zkázu od něho odvrátila, přemohla všecky námitky a ona napsala lístek Kramolovi.
Přece však byla v ní malá duše, když slyšela kroky jeho.
Ale když nyní seděl proti ní skromně, rozpačitě a s napjetím očekával vysvětlení záhady, proč jej k sobě povolala, nabyla zase odvahy.
„Pane Kramolo," počala, „obracím se k vám s plnou důvěrou jako k příteli svého manžela a spoléhám při tom ve vaši naprostou ml&elivost."
On ochotně sliboval.
Na t > vylíčila mu celý stav věci. Při tom její hlas se chvěl a slzy objevily se jí v očích.
„Pane Kramolo," dokládala, „nevykládejte mi toto jednání ve zlé. Ale vidím-li muže svého, jak je ustaraný obavami, snad zcela bezdůvodnými, jak hrdost jeho bojuje se starostmi, aby podnik náš nyní pevně stojící nebyl náhlým nějakým úderem otřesen, věřte mi, že srdce moje žalem krvácí. Hodek od smrti doktorovy denně do dvou tří hodin v noci prosedává nad knihami účetními nebo se prochází po pisárně. Vím to, že trpí těžce, aniž by se k tiomu chtěl přiznafi. Hledá cestu z foho zmatku, ve kterém se ocitl, a neví kudy ven. A tu ve mně uzrálo přesvědčení, že vy, vy jediný jako upřímný přítel jeho byste mohl odvrátiti tyto obavy a při- spěti k tomu, aby pocítil pod sebou opět pevnou půdu."
Kramola naslouchal celé řeči tiše a s napjetím. Viděl před sebou tu hrdou ženu, kterou zbožňoval, v pokoře prošiti za svého muže. Ale pokora ta ji v jeho očích nesnižovala, nýbrž vysoko povznášela. Zvláštním procesem duševním se stalo, že pojednou byl šťasten, že záhada, proč mu psala, že jej v nepřítomnosti svého manžela přijme, rozřešila se tímto způsobem. Byl rozechvěn nadšením. Této ženě, — ne, nikoliv jí, jí by se tou myšlenkou nešetrně do týkal, ale jejímu muži, svému příteli, byl by v té chvíli obětoval celé své jmění, ani i život svůj.
„Milostivá paní," pravil, „jsem štasten, že tento úkol na mne skládáte. Nevíte ani, jak nevýslovně mne to blaží a jak jsem tím povznesen a vyznamenán, že mne opět uznáváte důvěry své za hodna."
„Chci s vámi mluviti bez obalu," na to řekla ona; „řekněte mi, jak dlouho byste potřeboval, abyste složil doktorát?"
Překvapeně na ni pohledl a porozuměv okamžitě otázce její odvětil: „Tři, nejvýše čtyři měsíce."
Světlý paprsek přeletěl přes tvář její, oddychla si a hledala nyní, jak by další slova svá navázala.
„Milostivá paní," předešel ji nyní Kramola s tváří oduševnělou, „prosím nyní, abyste vy mne dříve vyslechla. Byl jsem až dosud člověkem, který neměl cíle životního, který promarnil leta života svého. Nyní však bude tomu konec. Vy jste mne upozornila na mou povinnost a té nyní svatě dostojím. Zítra večer odtud odjela někam do úplného zátiší a tam se připravím ke zkouškám. Konečně jsem našel svůj úkol životní a jsem přešfasten, že aspoň nějak se budu moci státi užitečným těm, kterých si na světě nejvíce vážím."
„Pane Kramolo," zvolala Julie se zanícenou tváří, „jste šlechetný muž. Z plna srdce vám děkuji za vaši přátelskou ochotu. Jsem p!e=<vědčena, že svým časem také můj manžel vaši obět, ať již jí bude třeba čili nic, vřele ocení. Ale do té doby nesmíte mu vyzradit, kdo vás k ní vybídl."
Rozmlouvali spolu ještě chvíli a Kraniola odešel od ní, hoře nadšením.
Cestou přemýšlel jen o ní. Co asi duševních bojů prožila, než se odhodlala k tomu, aby jej povolala k sobě! Potom si zase vzpomněl, co mu nebožtík doktor častěji říkal, že život záleží v tom, abychom činnosti své nějaký základ dali a na něm abychom dále budovali bud k blahu vlastnímu nebo svých bližních. Konečně základ ten našie i a v nitro jeho položila jej ta, kterou považoval za nejlepší ženu na světě.
Když večer se vrátil domů, našel tam lístek, který neznámý poslíček přinesl. Byl od Anny ze Zálubí. Psala Jiřímu položertovně, jak to již bylo jejím zvykem, že mimo vše nadání její „tyran" za ní přijel a že se nemohla dostaviti k umluvené schůzce. Oznámí prý mu lístkem, kdy se setkají, až její manžel odjede.
Kramola se usmál pohrdlivě.
„Paní šlechtična Munkwitzová tedy pořád ještě na rune nezapomíná," pravil sám k sobě, „a byla by snad schopna i teď svému „tyranu" utéci, kdybych s ní započal novou hru. Jsem rád, že se jí omlouvati nemusím. Zítra budu již za horami."
Továrník Hodek vracel se druhého dne z Prahy, kdež pohříchu nepořídil tak, jak by si byl přál. Sliby, které obdržel, nemohly jej uspokojiti. Nebyl tak důvěrným, aby spoléhal, že v případě potřeby budou splněny. Vraceje se dříve, než oznámil, užil pošty, která jela Malou Pasekou, ježto se tam chtěl zastaviti, aby si od Jiřího zabezpečil, kdyby toho třeba bylo, žira na některé běžné směnky, jež mu druhdy podpisoval nebožtík doktor.
Kramola nebyl právě doma, ale stará hospodyně uvedla Hodka do pokoje pravíc, že mladý pán jen si vyšel na procházku a že co nevidět se vrátí, poněvadž chce večer na delší dobu odejeti.
Továrník se procházel po pokoji, v němž kufry ležely nabité různými přednáškami a zákonníky.
Maně pohlédl pak na stůl a spatřil na něm lístek Juliin, který Kramola nechal ležeti na stole.
Hodek, jemuž písmo lístku připadalo jaksi známé, vzal jej do ruky.
Podíval se naň a náhle zbledl ve tváři.
Lístek mu vypadl z rukou.
Ohromen, nesmírně užaslý, neschopný myšlenky klesl pak na křeslo.
Četl lístek znova a opět.
V nitru jeho vířil strašlivý boj. V první chvíli vzkypěl v něm všecken hněv. Byl by se jako ligr vrhl na Kramolu, kdyby byl vešel, a byl by jej vlastníma rukama zardousil.
Nemohl již zůstati v obydlí toho, kterého považoval za lupiče svého manželského štěstí. Musil ven, ven na vzduch, aby se nezalknul a vzav lístek Juliin s sebou, spěchal jako líticemi- štván v strašlivém duševním rozpoložení pěšinami k domovu.
Po cestě přemítal o odhalení, jež učinil. Bylo mu nyní zjevno, proč Kramola nedostudoval a pořád jen doma se zdržoval. Domníval se, že zrádný lístek vše vysvětluje. Ohromný hněv a nevýslovná lítost otřásaly jeho nitrem.
Julie spatřivši jej po nádvoří továrny přicházeli, spěchala mu vstříc klidná a šťastna jsouc vědomím, že i kdyby to nejhorší na ně přikvačilo, ve třech neb čtyřech měsících bude každá krise odvrácena a zažehnána.
„Jaroslave," zvolala, „ty's šel pěšky? Což jsi nemohl telegrafovati pro povoz?"
On však jí jen chladně odpovídal nehledě na ni a přemáhaje se, aby služebné nepozorovaly změnu v jeho chování.
Když vešel do pokoje svého, tu Julie pohlednuvši na něj zhrozila se jeho vzezření. Tvář jeho byla hněvem a bolestí změněna, pleť jeho byla zamodralá, skoro zelená.
Nepromluvil ani slova, nepodal jí ruky, nepolíbil ji, nepoptal se ani po Milčince, nýbrž posadil se ke stolu obrácen zády k Julii.
Choť jeho užasle se na něj dívala a domnívajíc se, že snad nějaká nová katastrofa je postihla, zvolala bolestně: „Pro Bůh, Jarouši, co jest ti ? Děsíš mne! Mluv I co se stalo?"
Ale on zatvrzele mlčel.
„Nenech mne déle trpěti krutá muka! Prosím tě, promluv přece! Či snad se na mne hněváš?"
Pronesla tato slova nej vroucnějším hlasem a sepjala ruce své k němu.
Hodek však seděl pořád ještě zády k ní obrácen a pokryl si nyní tvář rukama.
„Mluví Pro spásu našeho dítěte tebe prosím 1" zaúpěla Julie. „Co se ti stalo ? Jsme snad zničeni ?"
Nyní vzpřímil se on a zrak jeho zabodl se do její očí.
„Nic bych si ze všeho nedělal," pravil drsně, „ale že jsi mne mohla klamati, po leta bídně podváděli, toho jsem nezasloužil."
„Já že tě klamala a podváděla? Já?" vzkřikla ona ohromena jsouc úžasem.
Bylo jí, jakoby v tu chvíli byla spadla s ohromné výše a jakoby ležela s údy roztříštěnými na zemi.
„Já?" pokračovala po chvíli rozčileně zajikajíc se. „Jak jsi, Jaroslave, připadl na toto podezření? Kdo ti v duši nakapal tohoto hrozného jedu?"
„Ty sama jsi mi poskytla důkaz," pravil on. „Ano, ty sama. Po leta jsi mne s tím padouchem Kramolou klamala. Po leta jsi mi předstírala lásku a zatím jsi udržovala s ním za mými zády hříšný poměr. Mezi námi je konec, konec všemu! My se rozejdeme!"
Ale tu Julie, která až dosud stála před ním skrčena pod tíhou ohromujícího překvapení, vztyčila se do výše. Pohledla na něj hrdě, odhrnula si vlasy s očí a vzkřikla drsně: „Jaroslave, a to bys ty mohl věřiti?"
„Ano, věřím tomu, mám důkazy o tom," odvětil on hrobovým hlasem.
„Nuže, dobrá. Tys na mne vrhl nejstrašnější podezření, jaké se počestné ženě může vrhnouti ve tvář. Tys mne obvinil a mně pohrozil rozvodem. Ted však mám také já právo, abych žádala, abys mi odpověděl, kde máš důkaz, že jsem tebe klamala a odkud jsi čerpal tak strašnou zprávu o mně."
„Ty chceš ještě důkaz?" vzkřikl on sípavě. „Ty chceš ještě důkaz? Bídnicel" V té chvíli stáli oba hněvivě proti sobě a hleděli si do tváře nepřátelsky, ona jsouc hluboce uražena jeho podezříváním a on jsa přesvědčen, že s ním zahrává komedii.
„Ty chceš důkaz?" soptil on dále. „Zde jej máš, zde, nevěrnice, která jsi mi otrávila život můj. Tento lístek mi ukázal, že všecka tvá láska ke mně byla bídnou lží a přetvářkou."
Za těchto slov vytáhl osudný lístek a hodil jej před ni na zem.
Zvedla jej a pohledla na něj a leknutím zavrávorala zpět.
„Nuže, co můžeš namítati proti tomuto důkazu?" s nevýslovným opovržením zvolal on zpozorovav její leknutí.
Julie se zachvěla a umlkla na chvíli, neboť pochopila, že list ten a jeho neprozřetelné znění musilo pobouřiti manžela jejího proti ní.
Hodek pohlížel na ni a pátral v její tváři, jaký zdrcující účinek list na ni míti bude.
„Nuže, poslyš," počala ona hlasem, v němž bylo tolik bolu zoufalého, že by byl kamenem pohnul. „Tento lístek není důkazem proti mně. Neprohřešila jsem se nikdy na tobě a na své cti. Nebudu ti na to skládati přísahy. Cítila bych se tím zneuctěnou. Co jsem učinila, stalo se z nesmírné lásky k tobě a ne- zasluhuji, abys takto se mnou nakládal."
„A jak chceš ospravedlniti tento lístek?" tázal se on nedůvěřivě.
LIBUŠE: Otrokář. 17 „Včera přišel list od bratra nebožtíka doktora, v němž ti oznamuje, že své dědictví prodal. List ten mne tak poděsil, že jsem několik hodin chodila jako zmámena a že jsem pak dopsala Kramolovi, aby přišel ke mně. Přišel a vyzvala jsem jej, aby z přátelství k tobě dostudoval, jmění své uvolnil a tak kdyby snad na tebe dolehla jednou krise, jměním svým ti vypomohl. Snad byl můj skutek smělý, odvážný, ale vykonala jsem jej z lásky k tobě."
„On, on mým podílníkem?" dal se Hodek do krutého smíchu. „A za jakou cenu? Snad ne za cenu mého rodinného štěstí?"
„Nyní víš vše, co se stalo, a já nehodlám ani jediným slovem dalším se omlouvati nebo ospravedl- ňovati."
„Ale já nechci žádné oběti od něho!" Vykřikl Hodek. „Nepotřebuji toho a nepřijmu ani jediného krejcaru od Tiino, nikdy, nikdy c<? živ budu. To ti přísahám!"' vzkřikl Hodek v prudkém záchvatu žárlivosti. „Rozbřesklo se mi v hlavě a z celého jeho dosavadního chování seznávám, že tebe miluje."
Neodpověděla již ani slova a vyšla z komnaty, aby se odebrala k dítěti svému, nad něž se nachýlivši dala se do srdcelomného pláče.
Co mohla za to, že nejlepší úmysl její byl tak zle vykládán, a že shodou okolností zničeno bylo to, co vzniklo v srdci jejím z nejšlechetnější lásky k manželu. Zdálo se jí v té chvíli, že není propasti, která by byla dosti hluboká, aby její utrpení se jí dalo změřit.
A přece milovala svého muže nade vše na světě a ani nyní se nemohla na něj hněvati; vždyť jen démon náhody překazil to, co v době nebezpečí mohlo býti pro něj záchranou.
* Téhož dne večer zasedla rodina vrchního inspektora Rolirera v Zálubí k večeři. Rohrer byl v tak znamenité míře, jako obchodník, jemuž se podařil skvělý obchod. Měl hlad a pojídal svůj beefsteak jako vlk. Vidlička a nůž jeho řinčely pořád o talíř. Usmíval se potutelně, jakoby měl nějakou taškařici za lubem. Brzo také ostatní uvedl v růžovou náladu. Munkwitz vypiv několik skleniček vína rozpovídal se o různých kouscích ve svém mládí.
Paní Rolirerová se také rozhovořila a upravujíc si paruku svou počala vypravovati o svém mládí, jak tehda byla štíhlá, etherická, měla bělounké šaty, velký klobouk s bílými péry a jak na výletě za jakýmsi chlévem vítr jí klobouk vzal a zanesl do bahna granátové barvy. Chtějíc vyloviti klobouk spadla celá po hlavě do hloubky a když vylezla, měla šaty a klobouk barvy granátové.
Všichni se smáli a nejvíce Anna, která si pořád v mysli představovala, jak mamá loví klobouk v bahně.
Když rozjaření bylo všeobecné, žduchl Rohrer svého zetě a významně na něj pohlédl.
„A ted zase povím já vám historku, ale ne ze svého mládí, nýbrž z nejnovější doby," pravil. „Tuhle Munkwitz již něco o tom slyšel zvonit, ale znamenité podrobnosti také nezná."
„Tak ven s tím," jásali všichni Iři.
„Poslyšte tedy," počal Rohrer zapáliv si doutník a odfouknuv kouř k stropu jídelny. „Konečně ho máme v pasti."
„Koho, papá?" tázala se Anna zvědavě.
„Újezdského továrníka Hodka," odvětil otec její. „Držím ho v ruce jako lapeného vrabce a kdybych jen ruku stiskl, je po něm."
„A to je vše?" sklamaně odvětila mladá choť Munkwitzova a mrzutě zazívala.
„Ob, co ti napadá," pravil Rohrer, „nebučí nedočkaví!, to nejhezčí teprve přijde."
A nyní vypravoval humoristickým způsobem, jak se seznámil ve vlaku s bratrem a dědicem újezdského doktora. Jeli rychlíkem v témž kupé do Vídně. Když Mikšův bratr se dověděl, že Rohrer jest inspektorem továren v okolí, již bylo na něm viděti, že hoří touhou, aby se poptal na poměry v továrně újezdské.
„Znáte továrníka Hodka?" tázal se ho, sotva že deset vteřin se znali.
„Znám ho velmi dobře," odpovídal Rohrer, „vždyť jsme skoro sousedé. Je fanatický Čech, ale milý, dobrý a rozšafný muž," dokládal s dobráckým úsměvem.
„Je asi velmi zámožný ?" vyzvídal dále bratr doktorův.
„Ano, došli; zdědil po otci přádelnu, rozšířil ji a nedávno si vystavěl tkalcovnu. Je sice na jba objekty něco dlužen; ale můj Bože, to nemá význam LI. Dnes bez úvěru se neobejde nikdo," vykládal Rohrer s nejdobromyslnějfií tváří.
Na to neměl již nedůvěřivý Mikš stání a bez okolků svěřil se Rohrerovi, že je dědicem šedesáti lišíc, které bratr jeho zapůjčil Hodkovi na stavbu tkalcovny, že by rád peníze ty od něho dostal co možná brzo, ale že se obává, aby se při tom nesetkal s obtížemi, a aby se nemusil po případě procesovati.
„Nemějte mi to za zlé," pokračoval dědic úzkostlivě, „že jsem k vám upřímný; ale dle uherských poměrů bych řekl, že můj bratr nejednal správně, když zapůjčil peníze Hodkovi, aniž si je zajistil hypotekárně nebo nějakou smlouvou."
„Ah, skutečně, měl k němu velkou důvěru," mínil Rohrer úlisně. „Z toho jest zřejmo, že byl přesvědčen o jeho dobrém finančním stavu."
„Myslím, že můj bratr v té věci jednal trochu příliš neopatrně," trpce podotknul dědic.
„Ale snad můžete ty peníze vypověděti?" tázal se Rohrer.
„Hodek namítá, že mu byly půjčeny jako podíl na továrně, z něhož chce spláceti čistý zisk."
„Má o tom nějakou právní listinu ?"
„Nemá."
„Tedy jest kapitál ten pouhou půjčkou a mohl byste jej každou chvíli vypověděti."
„Ale z toho by mohl vzniknouti proces a já vím, že v Uhrách procesy takové se protahují do nekonečna."
„U nás neděje se o nic lépe," podotknul Rohrer, který byl celou příhodou uveden v nadšení a hrál si nyní s dědicem jako kočka s myší.
Dědicova tvář byla pořád zachmuřenější. Patrně v nitru jeho dál se těžký duševní boj mezi nadějí a sklaináníin. Několikráte upřel skoro prosebný zrak na svého spolucestujícího, který úmyslně mlčel, jakoby celou rozprávku o Hodkovi považoval za ukončenou.
Pojednou vyhrkl Mikšův bratr: „Pane vrchní inspektore, prosím vás, povězte mi upřímně, jaký jest vlastně majetkový stav Hodkův. Mám sedm dítek a to víte, že jsme na dědictví to vždy počítali. Čestné slovo vám dávám, že se ani slovem nezmíním o tom, co mi řeknete a byť to i obsahovalo sebe trpčí pravdu."
„Co vám mám říci?" odpovídal úlisně Rohrer. „Pokud vím, jest stav jeho dobrý, ano skoro velmi dobrý, ačkoliv —" Při tom pokrčil rameny a učinil neurčitý po- sunek.
Na to umlkl.
„Prosím, co jste chtěl říci?" vyhrkl ze sebe dědic, jenž byl jako na trní, utíraje si pot s čela. „Vy něco přede mnou tajíte," dokládal s bolestnou výčitkou.
„Nemohu vám říci, než to, že stav jeho jest dobrý, skoro velmi dobrý; ale nechci se vám také tajili tím, že jeho závod náleží do kategorie drobných podnikli, za nimiž nikdo nestojí a které na sebe jsouce odkázány, samy podnikati musí konkurenční zápas s velkými průmyslovými podniky, které se opírají o milionové fondy. Takové drobné továrny podléhají více různým vlivům a nehodám než velké podniky. Jsou-li p:tk nuceny vvčerpávati úvěr svůj až do dna, bývají někdy jako karetní hra, kterou malé zavanutí větru strhne ..."
Dědic střídavě bledl a rudnul.
„Pro Bůh, vy tedy myslíte, že mých šedesáte tisíc je u Hodka ztraceno?" zvolal plačtivě. „A já mám sedm dítek, kterým kapitál ten by byl velice prospěl na jich dráze životní. Marný tedy jsou všecky moje naděje."
„To jsem neřekl," pravil Rohrer konejšivě, „mlu vil jsem jen všeobecně, že malé podniky podléhají spíše zkáze než velké."
Bratr zesnulého lékaře se opět zamyslil a konečně po delším rozjímání počal stísněně: „Nejraději bych se celého dědictví zbavil jedním rázem. Jen kdybych věděl, kdo by je chtěl přavzíti. Milerád bych něco slevil."
A právě tatáž myšlenka tanula vrchnímu inspektoru na mysli. Přemýšlel o tom, jakým způsobem by ji svému protějšku vnuknul.
„To je nesnadno," pravil na pohled vyhýbavě, „takové obchody bývají spojeny s nebezpečím. Ale snad by přece — naše společnost — ostaně nevím —" „Vaše společnost že by mohla?" vzkřikl bratr Mikšův, jakoby tonul a stébla se chytal, „že by mohla, že by chtěla?"
„Nemohu nic napřed říci," odpovídal Rohrer, „ale kdybyste něco slevil, možná, že by se dalo něco dělat. Jde o to, co byste chtěl slevit — to víte, poplatky z dědictví, právní zastupování, nezbytný snad proces, hrozící ztráta, to vše jest třeba dobřé uvážiti."
„Nemohu říci, kolik bych slevil," pravil dědic po nějakém váhání, „lépe by bylo, kdybyste chtěl povědět, co byste mi nabídl."
„Nejvýše čtyřicet pět tisíc."
„Za šedesát a úroky? To je málo."
„Nezapomínejte však na naše risiko."
„Dejte padesát tisíc," naléhal Mikšův bratr.
„Nuže, nabízím vám čtyřicet osm," pravil Rohrer a dokládal: „Jakmile přijedeme do Vídně, budu te- legrafovati naší správní radě do Berlína a váš pobyt se tím ve Vídni neprodlouží než o nějaký den."
Sotva že ráno dorazili do Vídně, již Rohrer telegraficky zpravil ředitelství berlínské o celé záležitosti a obratem pošty došla poukázka na banku, aby potřebné peníze vyplatila. Poněvadž Mikšův bratr měl závěť a jiné průkazné listiny u sebe, sepsán u notáře spis, v němž dědic postupoval svou pohledávku na továrně Bohrerovi.
Obdržev pak smluvenou sumu odejel domů jsa přešfasten, že se takto celé dědické záležitosti zbavil a že přinese domů hotové peníze.
Rohrer mezi vypravováním se smál, jak mu šel dědic na lep, a několikráte po něm opakoval přehnaně plačtivým hlasem: „Vy tedy myslíte, že mých šedesát tisíc jest ztraceno ? Ubohá ženo! Ubohé moje děti!" A při tom se tak rozchechtal, že musil po- vstati; smál se ústy i břichem, rukama házel a nohy zvedal.
Munkwitz, jenž si zatím hrál rukou své ženy, smál se také a pravil: „Gratuluji, papá. To je famosní kousek, jsi velkolepý diplomat. Až se toho doví Hodek, zmocní se ho vztek tak velký, jako Čimboraso. Ale byl to také od něho nerozum nejvyšší potence, že s tím nebožtíkem neuzavřel řádné smlouvy."
„Ale to právě jest ta znamenitá okolnost," radoval se Rohrer, „která mi jej presentuje na míse jako pečeného bažanta."
Paní Rohrerová smála se poslušně se svým manželem a jen Anna nesdílela hlučné veselí.
„A nyní toho újezdského lumpa zničím," pravil Rohrer kývaje vítězně hlavou. „Vypovím mu peníze a nezaplatí-li do posledního krejcaru, uvalím naň konkurs. Aby peníze nesehnal, o to se přičiním, t kážu mu, jak malicherné bylo jeho počínání, když takový trpaslík s předpotopními názory o obchodě, dělnické otázce a lidumilství chtěl se stavěti na zadní nohy proti velkokapitálu."
„Otče, to snad neuděláš!" zvolala nyní Anna velmi vážně.
„Proč ?" tázal se Rohrer udiveně.
„Poněvadž by to byla mizernost," namítala mladá paní Munkwitzová. „Ti lidé nám jakživi neublížili. Stébla nám přes cestu nepřeložili. Pokud vím, jsou to řádní a lidumilní lidé. Nepochopuji, proč bychom je měli zničit!"
Munkwitz se usmíval, jakoby byl rád, že choť jelio svému otci odporovala.
„A prosím tě, kdo ti nasuřloval takové blbé myšlenky," zahoukl na ni otec pohlížeje na ni jako vlk zpod čela. „Hodek musí býti zničen, poněvadž je zde naším největším nepřítelem. Jeho lidumilnost a šlechetnost je vlastně hloupostí, kterou kazí děl-, nictvo. Když ted někoho v továrně vyplísním, hrozí mi hned, že půjde do Újezda. Takový rozkladný živel musí býti z řad podnikatelů vymýtěn. A tentokráte se o to, jak náleží, postarám."
,,Ale já to považuji za brutálnost," namítla Anna směle.
„To jsi Němkyně ?!" zvolal zlostně otec.
„Je to hanebnost," pokračovala mladá paní podrážděně. „Vám schází přirozený cit a smysl pro právo jiných. Měříte všecko jen dle své nenávisti k Čechům, a to není ani krásné ani poctivé."
„Tomu nerozumíš," odbýval ji Rohrer. „Zanech tlachání, jsi ve špatném rozmaru."
„Ne, nejsem," namítla. „Ale tvoje jednání, otče, jest hrozné. Máš pořád na rtech mravní zákony, ale v srdci strojíš lidem, kteří nám nikdy nic neudělali, zkázu..."
Za těchto slov vstala od stolu a s rozhořčením odešla.
Rohrer pohlížel za ní s tváří zakaboněnou a ještě chvíli se díval na dvéře, když již se zavřely, jakoby byl chtěl na ni zahromovati. Ale pak učinil veselý posunek rukou, ušklíbl se a pravil k ostatním: „I nechte ji, je ještě mladá a nezkušená a má své hloupé předsudky. Co na tom? Jen když ted mám Hodka v pasti. Budu- si s ním hráti jako kočka s myší, budu ho dresírovat jako pudlíka svého a kdyby se chtěl vzepříti, uchopím jej za hrdlo a porazím ho na zem ..."
Rohrer při tom vyskočil a mávaje rukama chechtal se až se zakuckal.
Na to dal se do pití s Munkwitzem. Popíjeli výtečného vína sklenici za sklenicí, rozmlouvali o svých záměrech. Něco nesmírně surového bylo v té jich škodolibosti, s jakou se smlouvali o tom, jak s Hodkem zatočí. Teprve o půl noci vyhledali oba vrávoravým krokem lůžka svá.
Rohrer mohl se věru radovati z úspěchů svých v Podlesíčku. Vše se mu tam dařilo a poddávalo, jakoby lid byl z vosku. Také tam při obecních volbách starý výbor podlehl. Propadl úplně netečný starosta Brada a prodajný Kecl. Ale nezvítězila tam oposice českých lidí, nýbrž němečtí tovární zřízenci. Obec dostala německé úřadování. Vedle továrny v Podlesíčku zvedala se nyní nová ulice domků a všecky byly stavěny do čtverhranu, uprostřed kterého se dostavovala budova německé školy, kterou pořídil šulferajn, opodál stavěn spolkový dům a zároveň hostinec, v němž, jak mu bylo slíbeno, měl hospodařiti Studna, až by dokončil úkol svůj, za kterým se do továrny Hodkovy vloudil. Nové ulice měly i nápis: jedna nazvána Annagasse a druhá Idagasse, dle jmen Rolirerovy ženy a dcery.
Kecl byl odkopnut. Když byl založen německý potravní spolek, zrušena byla kantýna při továrně, a nyní jej očekávalo, že, až se otevře hostinec u továrny, bude opět odkázán jako dříve na řídké hosty domácí.
Žena jeho ležela stále nemocna a nebylo již pochybnosti' o tom, že, zhoubná, nemoc —. souchotě — ohlodává kořeny jejího života. Ale ještě jiná nehoda jej stihla. Jeho syn Karel, jenž studoval v Liberci, vynaložil všecku píli svou, aby se v němčině zdokonalil a aby bez závady mohl z třídy do třídy postupovat, až by, jak matce své slíbil, mohl vstoupiti zase na českou universitu v Praze a tím napraviti, v čem otec jelio ve snaze své, aby se obohatil, se prohřešil.
Ale jeho pokroky v němčině byly sledovány nedůvěřivě se strany profesorů, kteří jej podezřívali, že úlohy jeho nejsou snad ani prací jeho.
Jednoho dne odvedl domácí písemný úkol z němčiny, jenž byl psán zcela správně.
„Kecle," zvolal na něj ostře profesor, jemuž jinoch nebyl sympatický. „To jste sám nepsal, to je podvod; tolik němčiny ani nemůžete znáti."
„Psal jsem to," ujišťoval Karel.
„Nepsal jste to, pravím, lžeíe!" zahřměl profesor probodávaje jej pichlavým zrakem svým.
„Dávám vám čestné slovo, pane profesore," odvětil mladý Kecl, „že jsem to psal."
„Mlčte, Kecle," odbyl jej profesor jizlivě. „Češi nemají žádného smyslu pro čestné slovo."
„Neurážejte mne, pane profesore," vzkřikl Kecl" prudce. „Čechové mají zajisté aspoň stejný smysl pro čest jako Němci."
„Vy vetřelce, vy se budete ještě hádat?" vzkřikl profesor vášnivě. „Kdybyste vy a váš otec měli smysl pro čest, nebyl byste přitáhl z českého ústavu na německý."
„Já, pane profesore, za to nemohu, že můj otec byl Němci sveden,'' vzkřikl Karel zoufale.
„Držte hubu," zahřměl nyní profesor na Kecla, který však stál s tváří bolestně zkřivenou jako mučenník na svém místě.
„Dobrá, sedněte si, máte špatnou známku A mravů," pravil profesor s chladnou jizlivostí za- končiv lakto výstup, který nitrem mladélio studenta hluboce otřásl.
Když bylo po škole, Kecl složil věci své a odejel domů. Nemohl již ani v Liberci zůstali. I tam na německé střední škole musil trpěli za otcovu zradu, byl potupen a uveden v opovržení u svých spolužáků.
Opět se syn a nemocná matka objali, poplakali si a postěžovali si na své utrpení.
Ale mladý Kecl zdržel se doma jen několik duí, poněvadž otec jeho se na něj škaredil, do Liberce zpět jej vyháněl a hrubě mu vyčítal, že pro lecjaké nesmysly sbíhá ze studií. Musil prý si na vojně také dáti vynadati a přece neutekl.
Jinoch jednoho dne s vědomím matky své zmizel z domova. Dočetl se v novinách, že kterýsi mnišský řád na Moravě, jenž své členy vysílá do zámořských krajin k obracení divochů na víru křesťanskou, přijímá novice ze šesté latinské. Rozhodl se, že do kláštera toho vstoupí a byl tam také přijat. V zbožné činnosti mezi divochy doufal najiti opět ztracenou čest jména svého a mír duše své.
XIV.
V domácnosti Hodkově trvala pochmurná nálada vzbuzená řadou neblahých událostí. Továrník dal se jen z polovice o tom přesvědčiti, že styky mezi Julií a Kramolou byly zcela nevinné a že list, který mu Julie psala, byl první v jejím životě. Zmije žárlivosti usadila se mu v prsou a otravovala nitro jeho. žárlivosti usadila se v prsou a otravovala nitro jeho. Julie trpěla těžce touto jeho nedůvěrou. Cítila, že se dopustila těžkého opomenutí, že již dříve neupozornila manžela svého na pošetilou lásku Kra- molovu k ní, a trpce si vytýkala, že neměla míti před manželem tajemství. Měla jen jediné a to se na ní vymstilo, ač se ničím neprovinila a chtěla jen muži svému uleviti v jeho těžkých starostech.
Toužebně čekala, brzo-li se jeho duševní nálada změní. Doufala, že nemůže stále mezi nimi trvali napjetí a že zase zazáří slunce jich manželského souzvuku. Několikráte se odhodlávala, že se mu vrhne v náručí, a že se vypláče na jeho prsou. .Vyzná se mu ze všeho, co mysl její tíží, řekne mu, jak je duše její zraněna a jak srdce její krvácí nad tím, že mezi nimi není toho jasna a té upřímnosti, jaká od nedávná bývala. Ale manželův mrazivý pohled ji vždy zadržel.
Očekávala, až se tvář Hodkova vyjasní a až kry ledové, jež se mezi nimi nakupily, roztají; ale den za dnem míjel a Julie čekala nadarmo. Továrník byl zcela vyměněn, byl odměřený k ní a propast nedůvěry mezi manžely spíše ještě vzrůstala. Také liodek byl otrokem nálady duševní, která byla vzbuzena vlivy vnitřními i vnějšími, náhodami a více či méně odůvodněnými obavami. Kdyby nebylo bývalo této kruté nálady, do níž se vžil, byli by se manželé již prvního dne opět smířili a Hodek jako muž spravedlivý byl by uznal bezpodstatnost nedůvěry své a jako milující manžel byl by pochopil, jak veliká musí býti láska jeho ženy, k němu, když se odvážila i činu Lak neobyčejného, aby jej ušetřila obav a možných nehod. Ale tentokráte nebyl s to, aby pohlížel na věc tu jinak, než se stránky nejčernější. Byl rozhořčen na své dělnictvo, které, ač mu byl přítelem opravdovým a nezištným, stavělo se proti němu vzpurně, hrozíc mu stávkou a to zrovna v době, kdy dostal několik větších zakázek, které převzal s určitou lhůtou dodavací; byl rozhořčen na pražské peněžní ústavy, které na jeho žádost za půjčku odpověděly odmítavě, ježto úvěr jeho u nich byl vyčerpán; byl rozhořčen na Julii, že bez jeho vědomí svěřila se s nepříznivým stavem jeho Kramolovi, což, jak předpokládal, nemohlo se jinak státi, než že s mladým mužem byla důvěrněji známa. Mimo to rozmnožovala jeho tíseň směnka, znějící na velkou částku peněz, vydaná za stroje ve tkalcovně, která byla v několika dnech splatna. A nesnáze jeho byly nyní dovršeny zvěstí, že bratr doktora Mikše dědictví prodal, které se nyní ocitlo v rukou továrníků zcela neznámých.
V trapném rozpoložení duševním seděl ve své pisárně a přemítal o tom, co by měl podniknout!, aby odolal tolikerému protivenství, jež se naň se všech stran valilo.
A tu vešli k němu dva věrní jeho dělníci, Čásek a Záhora, a prosili jej za rozmluvu.
„Přicházíme, pane továrníku," počal Zahora, jako výmluvnější, „abychom vám poctivě pověděli, co se ve vašem závodě děje."
„Vím to, přátelé," odvětil Hodek klidně, „a bolí mne to, že takto se mně moji lidé odměňují."
„Ale, pane továrníku," přerušil jej Záhora kvapně, „vy nevíte všecko. Nemějte nám za zlé, že chceme býti k vám upřínmi. Byla to veliká chyba, že páni v kanceláři přijali do továrny Studnu, ačkoliv jsem je důtklivě před ním varoval. Vždyť jsem toho člověka a jeho činnost znal z Podlesíčka. Co ten člověk se zde uvelebil, je zle. Rozeštval proti vám všecko dělnictvo. Den co den je vodí do hospod do Podlesíčka, kde za ně platí a kde je pořád proti vám podněcuje. To on jistě nemá ze své hlavy a ze své kapsy. My a s námi někteří ze starších dělníků bránili jsme mu, co jsme mohli. Do včerejška ještě stála na naší straně aspoň třetina vašich dělníků. Ale po včerejší noční schůzi již jsou všichni až na nějakých dvacet na straně Studnově, který ze Zá- lubí přinesl slib, že, když dělníci zde zastaví práci, budou všichni přijati do fabrik berlínské společnosti a dostanou lepší plat, než mají zde. To jim dodalo tolik kuráže, že se obáváme, že v nejbližších dnech něco tady propukne."
Továrník vyslechl slova poctivého Záhory, která Čásek různými poznámkami potvrdil, na pohled klidně a poděkovav jim za jich věrnost a oddanost, stiskl jim ruce a ujistil je, že se postará o to, aby tato bouře v závodě jeho minula, aniž by pohromu způsobila. Bylo mu nyní zjevno, že dělnictvo jeho jesL slepým nástrojem úkladů zosnovaných v Zálubí, kdež stále usilují o to, aby ho zničili. Studna byl vyslán do Újezda, aby zde našil mezi dělnictvo koukolu. Ted však nesměl továrník proti němu jako vůdci nespokojenců zakročiti, poněvadž by tím způsobil okamžité vzbouření. Stávce chtěl se stůj co stůj vy hnou ti aspoň teď, poněvadž by její propuknutí mělo nepříznivý vliv i na jeho úvěr.
Prošel toho dne po dvakráte pracovními síněmi, aby seznal, jakého stupně jitření mezi dělnictvem nabylo. Viděl tváře většinou zachmuřené, posupné postřehl pohledy tu a onde nepřátelské nebo výsměšné. Dělníci stáli leckde v malých houfcích a tvářili se úmyslně, jakoby továrníka neviděli. Když z jednoho oddělení do druhého odcházel, zaslechl z druhého konce i poznámky posměšné a jizlivé. Celé ovzduší továrny činilo dojem nepříznivý. Bylo tam plno elektřiny nahromaděno, jako v přírodě před bouří.
Továrník měl na to opět noc zlou. Neměl by obav o sebe, kdyby měl proti sobě nepřítele bojujícího zbraněmi poctivými; ale zde měl protivníka, který se neštítil žádného padoušství.
Následujícího jitra probudila se malá Milča a když Julie se k ní nahnula, aby jí dala ranní políbení, šeptalo dítě: „Matinko, krček bolí!"
Chof továrníkova, jež slyšela, že v rodinách některých dělníků v Podlesíčku vyskytl se záškrt, byla slovy těmi poděšena a bez odkladu poslala pro mladého lékaře, jenž teprve před několika dny v obci se usadil. Manželu svému, jenž se ihned ráno odebral do továrny, neřekla ničeho, nechtějíc ho znepokojo- vati.
LIBUŠE: Otrokář. 18 Lékař se brzo dostavil a po dlouhém přemlouvání otevřela Milčinka ústa a dala si stříbrnou lžičkou stlačiti jazyk. Lékař dítě zevrubně vyšetřil a seznal, že má v hrdle poněkud zarudlé mandle. Předepsal dítěti lék; nařídil, že musí zůstat v posteli, ale upokojil ustrašenou matku, že to nebude asi nic vážnějšího, poněvadž Milčinka byla klidná a neměla horečky. Odpůldne přišel lékař opět a zase neshledal ničeho vážného. Dítě bylo veselé, dovádělo, nemělo horečky, jedlo s chutí a nejevilo žádných jiných příznaků onemocnění, než že mělo jícen zarudlejší než obyčejně. Julie zmínila se večer o onemocnění dítěte svému manželu, ale tak, že Hodek, jehož mysl byla upjata na hrozivé poměry tovární a tíseň finanční, nemohl tomu přikládati významu. Ona sama však byla ustrašena a v sklíčenosti své si živě dředstavovala zoufalství, které by se jí zmocnilo, kdyby Milča vážně onemocněla. Nemohla spáti, naslouchala dechu dítěte a přes tu chvíli vyděšena jsouc z polospánku k dítěti vstávala.
Noc minula u dítěte dosti klidně; k ránu však stávalo se nepokojným a náhle se probudivši posadilo se na lůžku a vzhlédlo smutně k matce, jež se nachýlila nad lůžkem jeho.
„Matinko, bolí ještě více v krčku než včera," zašeptalo dítě sípavě.
Děsivá úzkost zmocnila se choti továrníkovy. Zburcovala rychle manžela, přivolala služebné a nečekajíc, až nastane den, ještě za ranního šera poslala pro lékaře. Tentokráte Mikšův nástupce na první pohled poznal, že se u dítěte vyvíjí vražedná nemoc ■— difterie.
S největší šetrností snažil se připraviti rodiče dítka na toto strašné odhalení.
„Nemluvte tak, pane doktore," zvolal Hodek, jenž viděl, jak Julie zblednuvši jako křída jen s těží potlačila výkřik hrůzy a bez vlády sklesla na křeslo.
Bylo jí v tom okamžiku, když lékař potvrdil, že ji zlá předtucha její neklamala, jakoby se jejího mozku byla zmocnila strašná křeč.
Vzpamatovala se po chvíli a zašeptala: „To by bylo hrozné, kdyby Milča mi měla umřít. Nechtěla bych pak ani jediný den déle živa býti."
Doktor ji těšil, jak mohl, že není nic ztraceno.
Hodek, který byl rovněž rozechvěn, vzal dítě do náručí a něžně je hladil. Milča smutně jen se usmívala, pokládala hlavičku na jeho rameno a stěžovala si, že ji v krčku škrábe.
V tu chvíli zapomněl na všecky ostatní trampoty a provázeje lékaře řekl mu, že chce věděti pravdu, může-li se dítěti jeho pomoci čili nic. Mladý lékař pověděl mu, že stav dítěte jest velmi vážný, poněvadž lékařská věda nemá dosud zbraně, která by s úspěchem čelila tomuto upíru dítek, který neúprosně své spáry vetkává v jich hrdlo. Obyčejně nelze o této zákeřnické nemoci říci, jak bude následujícího dne. Proto sám radil, aby továrník přivolal některou vynikající lékařskou autoritu, aby zodpovědnost za život dítěte nespočívala pouze na bedrách jeho.
Hodek telegrafoval ihned do Prahy pro znamenitého lékaře, který se proslavil několika přímo zázrač38* nými případy vyléčení difterie. Zatím nástupce doktora Mikše trávil všecken svůj volný čas u nemocného dítěte a činil vše, čím by zadržel neblahý vývoj nemoci.
Professor z Prahy přijel vlakem, jenž pozdě večer vyjížděl, a za východu slunce sestoupil na stanici Újezdu nejbližší, kde jej již kočár očekával.
Když sestoupil před obydlím továrníkovým, scházeli se již dělníci do továrny.
Na některých bylo viděti, že přicházejí do továrny přímo z hospody nebo kořalny.
Nevstupovali dovnitř, nýbrž kupili se na rozsáhlém nádvoří, poněvadž právě dnes vypršela čtrnáctidenní lhůta, do které Hodek jim slíbil, že odpoví na jich požadavky, které mu zástupcové dělnictva oznámili.
Co v ložnici nahoře konala se lékařská porada o dítěti, jehož hrdélko se pořád více súžovalo a jež počínalo obtížně dýchati celým hrudníkem, až se mu útlá žebra prudce zvedala, dělníci na nádvoří srocení pořád hlučněji mezi sebou rokovali a odbývali smíchem a potupnými slovy starého vrátného, který je napomínal, aby netropili hluku.
Konečně vřava doléhala i do pokoje, kde Milča jako malá mučednice ležela a smutně užaslé oči své k otci a matce obracela, jakoby se divila, že jí nechtějí pomoci.
Továrník, jehož srdce nemocí dítka bylo bolestně sevřeno, zaslechnuv hlomoz z nádvoří pocítil v první chvíli nesmírné roztrpčení nad tím, že dělníci jeho nemají ani tolik šetrnosti, aby nerušili klid jeho nemocného dítěte. Čelo mu zrudlo, zaskřípal zuby a zaťal pěsti a byl by nejraději seběhl, aby příkrým způso- bem povykující lid zakřikl; ale rychle se vzpamatoval a potlačiv hněv svůj přemýšlel o tom, co by měl rozeštvanému lidu říci. Jak rád by byl zůstal u svého dítěte, které nejraději bylo, když je choval; ale nesměl. Musil jiti, aby se pokusil o to, uchlácholiti rozbouřené mysli svého lidu.
Sešed zvolna zastavil se na schodu na práhu obytného domu a rozhlédl se po zástupech, které spatřivše jeho vysokou postavu, bledou, vážnou tvář a klidný, imponující pohled jeho umlkly na okamžik, ale ihned zase, jakoby ze vzdoru ještě hlučněji na sebe pokřikovaly.
„Přátelé," zvolal nyní továrník rozhlížeje se po nádvoří, „uklidněte se na chvíli; mám nemocné dítě — snad zemře — jsem tím rozechvěn — zmírněte trochu své hlasy —" „Dnes vypršela lhůta, do které jste nám měl dáti odpověď na naše požadavky," zvolal drsný hlas starého dělníka, kterému Studna, jenž byl za ním skryt, slova ta napovídal.
„Ano, odpovím vám," pokračoval továrník. „Ale k vůli nemoci v mojí rodině prosím vás, abyste si zvolili zástupce, s nimiž bych promluvil."
„Nač to?" ozval se jiný vřískavý hlas z nejhustšího chumáče, odkud Studna a jeho náhončí lid poštívali. Řekněte, že svolujete, a bude hotovo."
„Ještě jednou vás prosím," žádal továrník tklivým hlasem, „odejděte, milí přátelé, do pracovních síní a vyšlete ke mně své důvěrníky. Prosím vás za to k vůli svému dítěti."
Na slova ta hluk se ztišil a po celém nádvoří ozýval se chvíli jen šum, šepot, přitlumená slova; ale to trvalo jen několik okamžiků. V následující chvíli bylo slyšeti již zase, jak se duch odporu vzmáhá.
A náhle směsici hlasů přehlušil výkřik drsný, surový a velitelský.
„Žádné čekání, žádné vyjednávání," velel rvavý hlas ten. „Když naše děti stůňou a umírají, ani čert se o ně nestará. My nemůžeme k nim svolávat doktory z celého světa . . . Chceme odpověď a to hned!"
„Chceme odpověď a to hned!" opakoval slova ta chraplavým hlasem opilec, který nepochybně právě z kořalny přivrávoral a ani k dělnictvu nepatřil.
„Ano, chceme odpověď!" zahřmělo hned za ním asi sto lidí zvedajíce hrozivě pěstě nad hlavou.
Jitření mezi shromážděním zase vzrůstalo. Na né- kolika místech bylo slyšeti prudkou vádn mezi jednotlivci, kteří chtěli továrníkovi vyhověli, a mezi vůdci, kteří každou smířlivou náladu surovými výkřiky a nadávkami násilně potlačovali.
Zatím Hodek se probíral ze svého hořkého skla- mání, které v něm vzbudilo odmítnutí jeho prosby.
„Dobrá," pravil teprve, vztyčiv opět hlavu, „vyřídíme tedy celou věc ihned, aniž byste musili bráti ohled na mne. Zachovejte však klidnou mysl a nezapomínejte, že jsem vám dosud byl zaměstnavatelem, který s vámi smýšlel poctivě."
„Za poctivé smýšlení fabrikantů nekoupí si dělník ani fajku tabáku!" přerušil jej zase někdo a zároveň se ozvala celá salva surového smíchu, která se několikráte opakovala.
„Nuže, přátelé!" zvolal Ilodek podrážděně a pohledl přísně na chumáč, z něhož všecky ty výkřiky pochá- zely a v jehož středu spatřil Studnu. „Nechte mne aspoň domluvit. Poslyšte přece, co vám chci říci..."
„Vždyť slyšíme; jen ven s tím vaším nadělením," pokřikováno cynicky; ale přece se davy poněkud utišily.
„Poněvadž podle bilance," počal továrník, „při zvýšené ceně surovin a snížené ceně hotového zboží továrník, jenž musí zápasiti s velikou soutěží, má dnes velmi obtížné postavení, vypočítal jsem, do jaké výše bych mohl uspokojiti vaše požadavky za zvýšení platu . . ."
„Co je nám do bilance vaší," zvolal někdo. „My chceme větší mzdu!"
„Ano, ano, chceme větší mzdu!" ozývaly se zase hlasy lidu pracovního.
„Slibuji vám tedy," pokračoval továrník, jenž jen s těží své rozechvění ovládal, „že vašim požadavkům vyhovím částečně ihned a později úplně. Chci vám od příští výplaty — —" „Nechceme nic částečně, chceme všecko nebo nic!" řvali vůdcové a za nimi to opakovali dělníci, kteří podlehli úplně suggesci, již na ně Studna a jeho pomocníci vykonávali.
Hodek až dosud doufal, že odboj dělnictva svého přemůže částečným vyhověním. Kdyby jim byl chtěl dáti to, co mu diktovali, byla by to jeho zkáza. Nyní však viděl, že dělnictvo jeho jest úplně v rukou náhončí německého velkokapitálu, který se nespokojoval tím, aby vedl útok proti němu přímo, nýbrž ďábelskou lstí vplížil se i do jeho továrny a položil tam osidla na jeho zničeni. Hněv a lítost zápasily v nitru jeho. Výkřik zoufalství se dral z jeho sevřeného srdce.
„Přátelé," počal opět nejprve stísněným hlasem a pak pořád jasněji a zvučněji a slova mu šla z hloubi rozechvěného srdce. „Přátelé, buďte přece přístupni hlasu rozumu; nedejte se poštvati na mne cizími náhončími. Můžete říci, že jsem vás nechal trpěti hladem? Můžete říci, že jsem neměl srdce pro vás? Že jsem ve vás potlačoval lidskou důstojnost, že jsem se nestaral o to, abyste měli teplý krb a aby vaše rodiny měly co jisti? Žil jsem snad já sám se svou rodinou v bujném přepychu a labužnictví? Či myslíte si, že jsem si z vaší práce zachoval kapitály? Naopak, zápasím stále den ode dne v boji s německou soutěží. Pracoval jsem až dosud v potu tváři jako každý z vás. Dnem a nocí myslil jsem na své podniky a na to, abych je přivedl k rozkvětu a abych usnadnil vaše životní osudy . . ."
Dělníci jen mlčky chvíli naslouchali; po několika větách již ozývaly se zase mezi nimi hlasy odporu a posměchu.
„Kdybyste nyní zastavili práci," pokračoval továrník ve své obraně, nedbaje jednotlivých výkřiků, „zničili byste mne úplně. Ale tím byste uvrhli ve zkázu nejen mne osobně, nýbrž i jediný český podnik v této horské krajině, která Němci nejvíce jest ohrožena. Kdybych padl, bude tento kraj Němci zaplaven. Nemecký velko- kapitál přijde, zmocní se půdy naší a český živel bude zde dán v podruží, jako se to stalo již v Podle- síčku . . ."
„Tam se má dělnictvo lépe než u vás," vzkřikl kdosi z davu.
„To není pravda," zahřměl továrník rozhorleně, „u mne máte stále ještě o deset procent mzdy více než v Podlesíčku a Zálubí."
„Nám je to jedno, dře-li nás český nebo německý kapitalista," pokřikováno dále.
„Přátelé," pokračoval továrník, „nezapomeňte na to, že jste Češi, že máte také své povinnosti k národu, ke své krvi, k svému jazyku a k továrníku Čechu, jenž nepracuje pro svůj osobní zisk, nýbrž pro velkou myšlenku, aby tento kraj proti německé záplavě ubránil a vás uchránil, abyste nebyli vydáni v šanc cizím podnikatelům. Jak já na poměr k vám pohlížím, nemá českého dělníka a českého továrníka nic rozlučovat, poněvadž máme stejné zájmy; nás má spíše spo- jovati vzájemná páska důvěry a lásky, jež by umožnila, abych dospěl svého cíle a zabezpečil vám důstojnou a trvalou existenci. Bojuji zde krutý boj a jest to nejen můj a váš zájem, nýbrž celého národa, abych se zde udržel. Padnu-li já, vy první nejhloub to pocítíte, vy první budete vydáni na milost a ne- milost cizincům, vy první poznáte, že jste se prohřešili na sobě a národu svém. Kdybych však vyhověl dnes všem vašim požadavkům, musil bych padnout. Proto vás žádám, abyste netrvali na úplném přijmutí všech svých požadavků a abyste se spokojili s částečným zvýšením mzdy. Chci, přátelé —- —" „Nevěřte mul" přerušily řeč jeho divoké hlasy vůdců dělnictva. „Není to pravda, co praví. Nechce vám dáti větší mzdu proto, aby si mohl špikovat kapsyl" „Co je nám do vašeho češství," volali jiní, „plaťte lépe, to bude nejlepším vlastenectvími" „Je to vaše poslední slovo?" ozval se před továrníkem rozčilený dělník a hned sto hlasů opakovalo tuto otázku.
„Přátelé, neztrácejte rozvahy, nemohu " počal továrník ještějednou s tváří, na níž sejevila beznaděje.
Ale vřava, jež nyní nastala přehlušila jeho další slova. Dělníci byli v té chvíli k nepoznání. Tváře jich byly zarudlé a hrozivé, všichni měli pěstě pozdvižené a tlačili se k místu, na němž továrník stál.
To jste potom Čech a vlastenec!" křičeli na něj dělníci. „Chcete nás udřít, kůži s nás chcete stáhnout, hanba!"
„Hanba otrokáři!" vzkřikl nyní Studna, jenž se prodral až k továrníkovi a se zaťatou pěstí se před něj postavil.
„Otrokáři! Otrokáři!" řvali ostatní jako zběsilí po něm. „Hanba otrokáři! Ať zhyne otrokář!"
Řev tento trval několit minut a mísili se v něj i jiné potupné výkřiky a nadávky.
Dělníci byli v tom okamžiku přesvědčeni, že na světě není horšího jich dříče než je Hodek, že je úhlavním jich nepřítelem a vyssávatelem, že je vinen vším jich nedostatkem a útrapami, nevlídností jich obydlí, nemocemi jich dětí. Oči všem svítili a křik jich podobal se řevu divochů ženoucích útokem.
„Otrokáři! Otrokáři!"
Tento výkřik vždy znova a znova se ozýval ze zástupů a když na jedné straně dozněl, rozpoutal se zase na druhé.
Co takto vždy nové a nové výkřiky, nadávky a posměšky metány na hlavu továrníkovu, ozval se nový řev z kouta za továrnou. Rozkacený dav našel si již novou oběť, na kterou se divě vrhl. Několik zběsilců vtrhlo do kotelny, aby Čásku a Zahoru, kteří se tam ukryli, ztrestali za to, že se postavili proti stávce.
Hodek při celém tomto hrozném výjevu stál na schodě vedoucím do obytného domu a s úžasem pohlížel na divoké výbuchy lidu, jehož náruživostí, štvaním a z části též kořalkou byly uvedeny do varu. Z této stránky své lidi dosud neznal. V nitru jeho vířil strašný bol. Byl hluboce uražen v mužné pýše své, a zároveň oklamán, roztrpčen a rozjitřen tím, že jeho veliké, ryzí, lidumilné snahy byly zneuznány, že jeho vlastenectví bylo v posměch dáno, že jeho láska k lidu byla pošklebky odmítnuta a že ti, pro které pracoval, jej nazvali otrokářem, dříčem a vyssávačem.
Dělníci zvedali sice i proti němu pěstě a kouleli na něj zuřivě očima, ale nikdo z nich netroufal si dotknouti se jeho těla.
Zatím co část zástupu opakovala mu stále do tváře výkřiky: „Ať zhyne otrokář!'1 „Hanba otrokáři!" vytáhli jiní v pozadí z kotelny oba jeho věrné dělníky a bušili do nich holemi a pěstěmi.
Hodek viděl, že již ničím nezastaví proud rozpoutaných náruživostí; se zoufalstvím v srdci vrhl ještě pohled plný opovržení na Studnu a jeho stoupence, kteří mu stáli nej blíže, načež se obrátil do domu a zavřel za sebou dveře.
„Vzhůru za ním!'' řvali někteří. „Ať zhyne otrokář!" Pryč s otrokářem!"
Ale nikdo neměl odvahy vtrhnouti do domu jeho.
V tom byla také pozornost zozjitřeného lidu jinam obrácena. Vraty vstupovaly dva četníci, které starý vrátný přivolal. S bodáky na puškách nasazenými razili si cestu ke kotelně, provázeni jsouce hromovým voláním: „Pryč s nimi! At zhyne otrokář!" Za četníky následoval houf žen, které ze strachu o své muže při- kvapily sem a nyní je úpěnlivě prosily, aby šli hned domů.
Když ěetníci dorazili ke kotelně, ležel Cásek v bezvědomí na zemi, krváceje z několika ran, a Záhora, jemuž byla žebra přeražena, seděl v koutě na hromadě uhlí a těžce chroptěl. Poranění jich bylo těžké, byť i ne smrtelné. Četníci poslali pro lékaře a když je obvázal, dali je odnésti do jich obydlí.
Zatím Studna se postavil na schod, na němž dříve stál Hodek a vítězně se rozhlížel jako velitel, jenž dobyl nepřátelskou pevnost.
Dílo jeho bylo vykonáno.
Stávka započala.
Dělníci ještě stále hrozili pěstěmi do oken obytného stavení a pokřikovali: „Ať zhyne otrokář!"
XV.
Co na nádvoři odehrával se tento akt sociálního dramatu, nahoře v ložnici, jež byla stále naplňována párami, aby nemocné ditě mohlo snáze dýchati, dokonávala malá Milča v náručí svých rodičů. Pražský profesor uznal, že dítko je ztraceno a že ani operace krčku by již nezpomohla.
Mezi čtyřmi stěnami ložnice udály se v několika hodinách, než smrt dokončila svou hrůzyplnou práci, srdcervoucí výjevy.
Julie zoufale lomila rukama a omdlévala. Nemohla se již ovládati. Příliš mnoho útrap se nad její hlavou shluklo. K zoufalému strachu o dítě, přidružilo se zdě- šení nad vzpourou dělnictva a strach o život manželův. Pořád jí tanula na mysli otázka: proč, proč jen to vše se stalo, když ničím se neprovinili, zač by tak těžce trestáni býti měli.
Musili ji od dítěte násilně odvésti a uložiti na postel. Továrník sám choval na rukou Milču, jež modrala ve tváři a se dusila a byla chvílemi již bez vědomí. A v tu chvíli prolétla mozkem jeho myšlenka, jaký to byl rozdíl mezi dělnictvem jeho, když se Milča narodila a jaký je dnes. Tehda v kritické chvíli těžkého porodu stroje se zastavily, dělníci s upřímnou účastí čekali na zprávy z domu továrníkova a dělnice se modlily. A dnes nešetřili ani majestátu smrti, před nímž každý citlivý člověk hlavu sklání a vášně své potlačuje. Co umírající dítě v náručí svém konejšil, sladká slova mu šeptal, zároveň hloubal a přemítal o tom, jak mohlo dospěti k tomuto obratu.
Malá Milča obracela oči v sloup a již jen chroptěla a měla tvář bolestí zkřivenou. Náhle však se ztišila, jen křečovitě nožkama a ručkama cukajíc.
Hodek, jemuž ve skráních krev prudce bušila, ji položil na lůžko a lékař se nahnul k dítěti.
Anděl smrti vstoupil do ložnice a zašuměl křídly svými.
Milča byla mrtva.
Na tváři malé mrtvoly utkvěl trpký, bolestný výraz, jakoby se v poslední chvíli své hněvala na svět, proč byla povolána k životu, když musila sejiti s něho tak hroznou smrtí. Příroda dala dítěti tomu na cestu životem všecku něhu a půvab, aby rodiče své okouzlovalo; ale tím musila jen ještě větší žal v jich srdci vzbuditi, když jim je zase vzala.
Julie, jež v sousedním pokoji ležela, naslouchala s horečným napjetím všemu, co se vedle dělo. Náhle zpozorovala, že hlasy se přitlumily a že Hodek přestal se procházeti po koberci v ložnici.
Vyrvavši se služebným vyskočila z lůžka a prosto- vlasá vběhla do pokoje.
Jediný pohled na postýlku postačil jí, aby ji přesvědčil, že tragedie je skončena, „Mrtva, mrtva! Moje Milča je mrtva!" vykřikla zoufale a zapotácela se.
Hodek uchopil ji něžně do náručí.
Zůstala tak chvíli a pak se zase vzpřímila a odhrnujíc si vlasy s čela rozhlížela se zmateně kolem sebe, jakoby chtěla soustředili myšlenky své.
Poklekla pak k lůžku dítěte a chtěla je líbali na zčernalá ústa a na tváře, jež měly barvu zelenavě- žlutou.
Násilně ji musil lékař zadržeti, aby nevssála polibkem nebezpečný jed nákazy.
„Mrtva, mrtva!" naříkala zoufale. „Moje Milča je mrtva!"
A uchopivši ruce svého manžela šeptala mu bolestně: „Vid, byli jsme příliš šťastni a to nám osud nepřál! A ty, ty's mne podezříval, že já, matka Milčinky, že já bych se byla na tobě prohřešila? To jsi se mohl o mně domnivati?"
Položila hlavu na rameno svého manžela, jenž tu stál s posupným výrazem ve tváři, a dala se do srdce- rvoucího pláče, z něhož nebyla k utišení.
Hodek ji konečně z pokoje vyvedl a mocí ji donutil, aby se položila na lůžko, Bylo jí náhle strašně zima, až zuby jí drkotaly, a po chvíli zase projelo horko tělem jejím. Lékař jí předepsal utišující lék, po němž několik hodin ležela tiše.
Ale náhle v noci, když nástěnné hodiny odbily dvanáctou, Julie se vzpřímila a vytřeštivši zrák chtěla vyskočiti z lože.
Ilodek, jenž dosud u ní bděl, ji zadržel.
„Podívej se," podléhajíc blouznění šeptala mu Julie a ukazovala ke dveřím, „vidíš, ona žije . . . Milča naše žije . . . Jen se podívej, jak se na nás usmívá . . . Vidíš ty její moudré oči . . . Jak je jich pohled něžný, sladký .. . A jak vyrostla . . . Vidíš! . . ."
Uchopila manžela svého za ruku.
„A jak vyrostla . . ." pokračovala radostně, ,,už je z ní nevěsta . . . má bílé šaty . . . s vlečkou a závojem a věneček ve vlasech . . . Ale kde je ženich? Toho nevidím . . . Ah, je zde ... Je to doktor . . . Pro Bůh, co chce s tím nožem v ruce? ... On má nůž v ruce a chce mojí Milče proříznout hrdlo! . . ."
A při těchto slovech Julie strašlivě zaječela, až celý dům pobouřila.
Továrník, jemuž hrůzou vlasy se ježily, namáhal se, aby ji vyrušil ze strašného stavu toho.
Vzpamatovala se trochu.
„Ano, již vím, již vím," pravila, „leží tam v ložnici . .. Srdéčko její již nebije . . . Očka její zhasla... Zítra ji dáte do rakvičky a posypete ji květinami a nikdy již mou Milču neuvidím. Nikdy, nikdy!"
Na chvíli umlkla.
A zase vykřikla tisknouc se k muži svému: „Jaroslave!"
„Co jest ti, Julčo?" odpovídal on něžně, pohlížeje na ni s nevýslovnou bolestí. „Upokoj se. Vždyť nejsi k poznání. Bud' klidná a smiř se s osudem. Hleď, že i já tak činím — — A při slovech těch srdce se mu chvělo.
„Ano, ano, již jsem klidná," pravila ona. „Ale bylo mi najednou tak hrozno, jakobych se měla zbláznit. Mozek se mi dosud křečovitě kroutí. Prosím tě, otevři okno . . ."
Otevřel okno a vzduch noční ji poněkud osvěžil.
Seděla tak asi půl hodiny a náhle tvář její nabyla zase podivného výrazu. Byla sínavě bílá, Oči měla do nějaké neurčité dálky upřeny. Hodek viděl, že se opět záchvat dostavuje.
„Vidíš!" křičela po vstávši a ukazujíc prstem na okno. „Přiletěl dravý pták! Pro Búh, lidičky, zažeňte ho od Milčičky . . ."
A zase zaječela příšerně.
„Zažeňte ho! Pro Boží milosrdenství, zažeňte ho! Vždyť chce zatnouti spáry do jejího krčku . . ."
Vyskočivši vyrvala se z rukou svého manžela a vběhla do pokoje, v němž Milča ležela, a chtěla s mrtvolou její utéci. Násilím musili jí v tom zabrániti . . .
Když lékař se dostavil, mohl jen říci, že sešílela.
Záchvat přicházel za záchvatem a byl stále prudší a divočejší.
liodek nemohl se již o nic starati, ani o pohřeb dítěte, ani o tovární záležitosti, ani o zaplacení propadlé směnky, ač věděl, že mu hrozí směneční žaloba, a po případě i konkurs a dražba. Stále jen seděl u ženy své, která toliko v jeho přítomnosti byla klidnější a a dala se uchlácholiti.
2.S9 Konečně poznáno, že nemůže zůstati doma, kde jí vše připomínalo ztracené její štěstí. Třetího dne z rána odvezl ji do sanatoria, kdež její choroba uznána za nezhojitelnou.
Hodek snášel své neštěstí jako hrdina. Před lidmi oči jeho ani slzu neuronily a přes rty jeho ani slovo nářku nepřešlo. Němý jeho bol učinil tvář jeho nehybnou, jako by byla z kamene tesána; jen chvílemi měla výraz skoro výhrůžný a příšerný.
Měl nyní dosti času, aby přemýšlel, jak mohlo tak náhle dojiti v domě jeho ke katastrofě, která jej tak zhroutila, že dobrovolně pouštěl z rukou zbraně k dalšímu zápasu.
Nedávno ještěJzde ssál na tomto ohroženém místě a čackou silou vzdoroval nepříteli. Sta kopí nepřátelských se proti němu obracelo, ale on všecky útoky odrážel a byl by místo toto národu svému uhájil, kdyby ho vlastní lidé nebyli dílem opustili, dílem zrádně zaskočili. Vlastní lidé — vlastní jeho dělníci. Po této stránce ještě je neznal. Oni to byli, kteří jej zde ohrožovali, jemu otrokářů spílali, kteří rykem svým rušili smrtelný zápas jeho dítěte a kteří přispěli k sešílení ženy jeho. Přemýšlel o tom, co toho jest příčinou, že ho tito lidé nepochopili a že se dali na něj poštvati několika ničemnými stvůrami velko- kapitálu.
A pojednou mu bylo vše jasno. Nemohl vlastně své dělnictvo obviňovat. Nebylo si vědomo toho, co činilo. Naše dělnictvo české tovární a hornické z velké části aspoň pokolení za pokolením vláčí na bedrách svých celou tíhu našeho neblahého národního postavení. Na něm se nejvíce vymstívá všecko cizí záští, LIBUŠE: Otrokář. 19 všecka nenávist protičeská a náš dělník klesaje pod břemenem nedostatku a věčně nejisté budoucnosti, musí ještě nejcitelněji za to trpěti, že kolébka jeho stála v české zemi a že matka jej ukolébávala českou písní. Hodek viděl nyní zcela zřetelně, že v našem národním a politickém rozvoji stala se ohromná chyba tím, že po dlouhá desetiletí byl jednostranně řízen, a že nikdo nestaral se o mravní povznesení a hmotné zabezpečení dělnictva. Nikdo nedovedl v lidu tom vzbuditi přesvědčení, že celý národ jest s ním za jedno, že ztotožňuje se s jeho osudy a že český dělník v lůně otčiny své a v její podnicích najde vždy bezpečného útočiště proti cizímu záští a zvůli. Naše národní obrození zanedbalo sociální pole a proto odci- zuje se nám lid, který nedovedeme uživiti a který vháněn jsa do cízích továren trpí tam těžká protivenství pro svou národnost a při tom obohacuje svou prací cizí kapitalisty, kteří z potu lidu našeho kují zbraň proti nám . . .
Co Hodek dříve tušil, to nyní viděl jasně před sebou. Se svou opravnou činností byl on, jednotlivec, na správné cestě. Ale nemohl dále. Přeceňoval své síly, počítal jen s poměry danými a ne s ďábelskými piklemi nepřátel, se zaslepeností vlastního lidu, jenž v neuvědomělosti své se propůjčil cizincům za nástroj, a s nenadálými ranami osudu.
Když se Hodek vrátil ze smutné cesty své, očekávalo jej telegrafické oznámení, že propadlá směnka za stroje do tkalcovny byla protestována, a zároveň dopis advokáta libereckého, v němž mu bylo sděleno, že berlínská společnost převzala od dědice po lékaři Mikšovi dluh na továrně váznoucí a že žádá za jeho zaplacení do osmi dnů. Kdyby se tak nestalo, byla prý by celá pohledávka ihned soudně vymáhána. Zároveň bylo v listě podotknuto, že by berlínská společnost po případě obě továrny za velmi slušnou cenu zakoupila. Advokát žádal na konci listu za odpověď obratem pošty.
Strašlivý hněv vzkypěl v^Hodkovi při člení tohoto listu. Tedy vše se stalo na jeho zničení; ani tohoto posledního ďábelského ústrku nebyl ušetřen. Jmění vlasteneckého doktora ocitlo se lidskou ošemetností v rukou berlínského velkokapitálu.
„Bídníci!" vzkřikl odhodiv list a zaskřípal ^zuby zvedaje pěstě, jako by do něčeho strašnou silou chtěl udeřiti. „To je vaše poslední rána, kterou mne chcete dorazit! Nuže, podléhám zbujnělému zvířecímu egoismu vašemu, podléhám lidem, kteří nemají na mysli než rdousení a ubíjení jiných, aby na jich hrobech zřídili si paláce zámožnosti vykořisťováním dělného lidu. Přijde však den, kdy i vy na sobě pocítíte hrůzy, které jsem já bez viny své zažil. A pak ať se země rozevře a jícen pekla vás pohltí!"
Ještě jednou vzal do ruky list a ještě jednou jej přečetl. A na to vykřikl posupně s příšerným úsměškem.
„Odpověď chcete a to obratem pošty? Ano, dostanete ji, dostanete ji brzo a to takovou, že vám dlouho utkví v paměti."
V továrnách jeho byl mrtvý klid. Dělníci čekali, až změkne, jak jim bylo ujišťováno od vůdců stávky. Továrník však na nějaké vyjednávání nepomýšlel. Hned po svém návratu vzal poslední peníze z pokladny své a vyplatil je úředníkům svým, poslal je * na dovolenou, než se stávka ukončí. Téhož dne bylo z rozkazu státního zástupce několik stávkujících, kteří Cáska a Záhoru těžce zranili, četníky zatčeno a k soudu odvedeno, což ostatní tak rozlítilo, že večer po zatčení jich soudruhů v obou továrnách vytloukli kamením okna. Hodek díval se oknem na nový projev zloby lidu a na tváři jeho bylo viděti jen úsměšek svrchovaného pohrdání.
Nepřehlížel již své knihy účetní, nepřemýšlel již o tom, jak směnku na stroje uhradí, nestrachoval se již o osud svých podniku. Hrozná jistota se v nitur jeho zahnízdila, hrozná jistota, že mu již není pomoci. A kdyby i bylo, on by té pomoci nehledal, poněvadž od té chvíle, co dělnictvo proti němu se vzbouřilo a jej potupilo, co dítě jeho bylo mrtvo a Julie ztracena, nezáleželo mu již nic na dalším životě.
Jediný teplejší paprsek přeletěl tvář jeho, když přišel k němu bývalý starosta Yodsedálek, aby mu vyslovil hluboký soucit svůj a nabídl pomoc svou. Statečný rolník spatřiv jej marně se přemáhal, aby Zatajil slzy své. Nedávno jej ještě viděl v plné síle a dnes měl před sebou sešlého starce, jehož skráně byly pokryty stříbrolesklými šedinami.
Bylo již všude fznámo, že berlínská společnost převzala dědictví po Mikšovi a že je vypověděla. A Vodseďálek přišel, aby se Hodkovi nabídl, že za něj bude ručiti celým majetkem svým a ženy své, který se může páčiti na patnáct až dvacet tisíc a že jeho žena, kterou pohroma rodiny Ilodkovy těžce sklíčila, úplně s ním souhlasí.
Hodek byl mile překvapen a dojat, až sě mu v očích rosa zatřpytila, ale ihned se opanoval.
„Příteli, bratře," potřásaje hlavou pravil k němu měkce, „nemohu přijmouti tvoje nabídnutí. Pomohu si sám. Také se neboj, že bych těm lidem ze Zálubi ustoupil. Zde necouvnu ani na krok. Ale vaše nabídnutí mne blaží tak, že mi je náhradou za mnohou trpkost, kterou jsem zažil v posledních dnech. Jsi vzácný přítel a ryzí muž. Děkuji tobě i tvojí dobré ženě za oběť, kterou mi nabízíte, ale jak jsem již řekl, nemohu ji přijmouti."
VodsecFálek znova se pokusil, aby továrníka přemluvil, a zároveň chtěl zvěděli, co dále podnikne, ale Ilodek zavrtěl hlavou a odpovídal mu vyhýbavě.
Přišel večer. Poetický letní večer v horách. Venku vábily oči nezkosené louky, pole modravého jetele, zelené topoly u silnice. Hodek, jenž celý den přecházel v pisárně své, vešel nyní do svých komnat. Všude, kamkoliv pohledl, viděl drobné předměty, které mu připomínaly nejkrásnější a nejšťastnější okamžiky života.
Stanul před velikým obrazem — byla to podobizna jeho ženy s dítětem. Tvář jeho při tom nabyla výrazu nevýslovně měkkého a ruce mu sklesly bezvládně. Musil se posaditi, poněvadž cítil, že se ho zmocňuje závrať.
„Odpusť mi, ty velká trpitelko," pravil vztahuje chvějící se ruce k podobizně Juliině, „že i jen na okamžik jsem tebe a lásku tvou mohl tak pode- zřívati!"
Při slovech těch zmocnila se ho veliká lítost a 011 se dal do křečovitého vzlykotu. Nesmírná trýzeň drásala nitro jeho. Bylo mu tak dusno, že nemohl dýchati. Zdálo se mu, že venku se strhla bouře, že zdě domu se chtějí rozstoupit, že vichřice s hrůzon a zkázou se přivalila na celou přírodu, a zatím venku bylo ticho a bouře byla jen v nitru jeho.
Ale záchvat ten trval jen chvíli a již zasetvář jeho nabyla výrazu příkrého a odhodlaného. V mozku jeho vířily představy o tom, co jediného mu zbývá vy- konati.
Ještě jeden pohled na podobiznu ženy a dítěte a veliké odhodlání, k němuž se již od té chvíle chystal, co Julii odvezl, v něm uzrálo.
Sešel zase dolů do pisárny a tam se procházel ještě celé hodiny. Zloba lidí a osud vehnala jej v situaci, kde člověku další život zdá se býti mukou a kde přichází k úsudku, že jen hrozným činem se může zhostiti břemene, pod kterým poklesl.
Cím výše se nesly životní ideály llodkovy, tím hlubší byl také jeho pád. Nemohl se zbláznit, poněvadž mozek jeho byl příliš zdravý, silný, logický. Ale to vědomí Hodek měl, že nesmí svůj pád přežiti.
Když na nástěnných hodinách odbila půlnoc, snesl Hodek z různých přihrádek veliké železné skříně účetní knihy a rozestavil je na stole. Na to zadíval se oknem na nádvoří, jako by ještě jednou chtěl v mysli své prolétnouti řadu let štěstí, práce a zápasů, kterou zde prožil. Jako skála zde stál, kterou příval nepřátel mohl sice otřásti, ale nemohl donutiti, aby se sklonila. Zachoval si hrdou mysl, čisté svědomí, ryzí srdce a mohl hleděti s čelem povzneseným vzhůru k Boží soudní stolici.
Na to vztyčiv se s rozžatou svící v ruce odebral se do síní pracovních. Tvář jeho nabyla při tom výrazu, v němž bylo patrno příšerné odhodlání. Na rtech jeho tkvěl strašlivý úsměch člověka, jehož ruku řídí černá beznaděje a jehož srdce vytrpělo největší rány osudu.
Když kroky jeho dohlaholily v síni sousední, v níž byla nahromaděna zásoba bavlny, nastalo v pi- sárně hluboké ticho.
Zbylé svíce na stole hořely jasně.
Hodek se nevracel. Na místě jeho kroků bylo po chvíli slyšeti zvláštní šelest a šum a za chvíli vnikal do pisárny skulinami ve dveřích lesklý kouř a čoud. Kouř byl pořád hustší, byl provázen praskotem a zahalil komnatu neproniknutelnou mlhou . . .
Pojednou ozvaly se venku temnou nocí z dálky hlasy, s počátku nejasné, zmatené a nesrozumitelné, ale pořád zřetelnější. V nejbližší chvíli bylo slyšeti dupot množství divě pádících nohou, dveře a vrata ve staveních skřípěla, hřmot a křik vzrůstal.
V přádelně se měnila tmavá noc v den. Ale den ten byl rudý, krvavý.
Na zvonici kostela počal biti zvon na poplach a příšerné zvuky jeho hlásaly celému okolí, že démonické síly ohně jsou rozpoutány.
Plameny v přádelně vyšlehly již nad střechu a ještě nebylo nikoho, kdo by byl započal záchranné práce. Tovární stříkačky byly zamčeny ve skladišti a v nastalém zmatku nebylo možno klíčů najiti. Újezdský hasičský sbor byl první na místě požáru; ale musil se dříve pokusiti o to, aby těžká železem pobitá vrata skladiště vypáčil. Když obecní stříkačka bylo přivezena, shledáno, že byla porouchána. Než vrata skladiště pod ranami hasičkých sekyrek povolila, chytila při silném větru i tkalcovna.
Z Podlesíčka přihnala se tovární stráž hasičská se stříkačkou a postavila se pod tkalcovnou. Při záři pochodní a požáru ozvaly se německé povely.
A tu v okně v prvním patře nové budovy objevila se vysoká postava muže. Byl to Hodek. Otevřev prudce okno zahřměl do nočních stínů mocným hlasem, že to bylo daleko slyšeti: „Vyřiďte vašim pánům, že moje továrny nedostanou. Vyřiďte jim, že jsem si je sám zapálil, aby nepadly do jich drápů. Ďábelskou nástrahou mne zničili, ale nepokořili. Vyřiďte jim, že je za tó proklínám! Je-li spravedlnosti ve světě, každý krok jejich na této naší půdě, bude provázen zkázou a neštěstím pro ně!"
Plameny se blížily k Ilodkovi a ozařovaly zesinalou tvář jeho rudým světlem.
A tu on klidně přiložil ruku, v níž držel zbraň, ke skráni a než se kdo nadál, zablesklo se nahoře a mohutná postava Ilodkova se skácela k zemi . . .
Nevylíčitelný výkřik zděšení a brůzy rozlehl se mezi lidmi, kteří dole stáli a ohromeně vzhůru pohlíželi.
V stejném skoro okamžiku rozlehl se v přádelně strašlivý rachot. Stroje s vyšších pater prohořelými podlahami sřítily se do hlubiny a jako když ze sta děl vystřelí, vyletěl k obloze obrovský kotouč jisker, hořících vloček a oharků, které vítr odnášel směrem k obci. Celý rozsáhlý majetek Hodkův byl ohněm zaplaven, jenž vysoko k obloze šlehal. Věnec hor okolních byl daleko ozářen plameny větrem zmítanými, kleré do nočních stínů vrhaly široké ohnivé pruhy.
Hasičské sbory brzo seznaly, že továrny musí zanechat jich osudu a že musí vynaložiti všecky síly na obhájení obce, která požárem byla ohrožena.
Když ráno slunce vyšlo, zbylo z obou továren jen několik ohořelých zdí, ze kterých se ještě stále valil tmavošedý kouř a chvílemi i plameny, poněvadž oheň ještě všecky hořlavé látky nestrávil. Plameny ošlehané, polozbořené komíny zvedaly se nad těmito zděmi, jako by hroznou žalobu pronášely na ty, kteří majitele jich dohnaly k zoufalství.
A pod troskami odpočívaly hořelé zbytky muže, který volil raději hroznou smrt, než by byl vydal svůj majetek nepřátelům svým. Pozemská Golgota hrdé, ohnivé české duše byla skončena!
Ohromné zděšení a nevýslovné vzrušení zmocnilo se lidu újezdského. Ženy zoufale plakaly. Dělníci, kteří stávkou svou přispěli ke zkáze Hodkově, bázlivě se blížili a plaše pohlíželi na spáleniště s tváří, na níž bylo viděti, že svědomí jim dělá výčitky, a že jim hrozivě šeptá: To je také vaše dílo! A náhle zmocnila se celého davu, jenž chvíli zkoprněle pohlížel na zuření ohně, myšlénka, že tím vším je vinen Studna, ten že je sváděl a bouřil proti továrníkovi.
„Kde je Studna?" vzkřikl kdosi hněvivě. „To je ten zrádce a náhončí berlínské společnosti. On nás všecky popletl a omámil. A my jsme jej poslouchali jako ovce!"
„Kde je Studna?" křičel jiný hlas.
„Hoďme ho do ohně!" přizvukoval kdosi.
Ale Studna byl ten tam. Nebylo po něm ani stopy. Prchl ještě za noci z Iljezda v předtuše, že by mohl ve smýšlení síávkujících, kteří požárem všech nadějí byli zbaveni, nastati obrat jemu nepříznivý.
Vrchní inspektor Rohrer měl tentokráte velmi nepokojnou noc. Když mu byl požár hlášen, vstal a spěchal k Újezdu, ale netroufal si až k samotnému ohni, ač jej několik zřízenců jeho provázelo. Zlé svědomí zdržovalo jeho kroky. Byl požárem ohromen. Takového konce se nenadál. Poněvadž Hodek z okna hořící budovy prohlásil, že si sám zapálil, nebylo možno očekávati, že by pojišťovna zaplatila jediného krejcaru náhrady. Šedesáte tisíc, které berlínská společnost převzala od dědice po doktoru Mikšovi, bylo úplně ztraceno.
Když Rohrer z tváří zakaboněnou přišel ke snídaní, uvítala jej dcera jeho Anna s největším rozhořčením.
„Zde vidíš, otče dílo své!" křičela rozčileně procházejíc se po jídelně. „Vše to se nemusilo státi. kdybys ty ubožáky nebyl vehnal v zoufalství. Nepo- chopuji, co vám ti Češi udělali? Vždyť chtěj í také žiti a nikdy jsem neslyšela, že by proti vám si tak barbarsky počínali jako my proti nim. Dnes se hanbím za to, že jsem Němkyně."
Tentokráte však jí Rohrer neodpovídal, nýbrž uvažoval s nesmírnou sklíčeností o tom, jaký to bude míti vliv na jeho postavení, že společnosti poradil, aby těch šedesáte tisíc převzala, „A pamatuješ se otče, jak jsi se tehda smál, že jsi toho dědice napálil?" vyčítala mu dcera jeho, která byla nesmírně rozlícena nad událostmi v Újezdě, za jichž původce musila otce svého považovati. „Teď vidíš, že i ve vašem boji s Cechy platí pořekadlo, že nejlépe se směje ten, kdo se směje naposled."
Ale Rohrer nedbaje jejího rozhorlení přemítal již "o plánu, jak by ztracené peníze nahradil. Ustanovil se na tom, že navrhne, aby se strhlo dělnictvu deset procent ze mzdy, což nyní půjde velice snadno, ježto konkurence z Újezda netřeba se již obávati. Snížením mzdy bude ztráta brzo úplně nahražena.
Co tyto myšlénky v mozku spřádal, objevil se na prahu jídelny — Studna.
„Co zde chcete ?" obořil se na něj Rohrer, který konečně měl někoho před sebou na němž si mohl schladiti vztek svůj. „To jste to pěkně vyvedl, hlupáku. Hrom do vás udeř z čistá jasna. To jste nemohl tušiti, co se stane?"
Studna udiveně vytřeštil na něj oči.
„Vykonal jsem vše řádně," počal se hájiti, „jak jste mi ráčil naříditi. „Ale že továrny shoří nemohl jsem přece předvídat."
„A naši společnost jste touto svou krátkozrakosti připravil o šedesát tisíc," láteřil Rohrer dále. ,,A teď snad si přicházíte pro odměnu, pro svůj Jidášský groš. Ne? Jděte mi z očí hlupáku! Ať vás tu již nevidím!"
Studna se klidil jako vypráskaný pes. Myslil si' že učiní lépe, když přijde až bouře mine a Rohrer bude zase v lepší náladě.
Kramola dověděl se teprve po několika dnech z novin o strašlivé katastrofě, kterou rodina Hodkova byla zahubena. Když jej Julie vyzvala, aby dokončil svá studia a tak uvolnil jmění své, chtěl Hodkaaji před odjezdem svým ještě navštíviti. Ale dověděl se od hospodyně, že Hodek byl sám u něho; že přišel klidně, ale že po nějaké chvíli v nesmírném rozčilení odešel. V Kramolovi při těchto slovech stařeny vzniklo zlé tušení. Spěchal ke stolu svému, na němž lístek Juliin ležel. Lístek byl ten tam. Rychle se dovtípil, co se asi stalo a jaké černé podezření bylo lístkem v Hodkově mysli vzbuzeno. Nemohl jiti k němu na rozloučenou a odejel ještě téhož dne do Prahy, kdež nyní o překot se chystal k dokončení svých studii.
Seznav z novin podrobnosti újezdské tragedie, spěchal do sanatoria, v němž Julie byla ošetřována. Nebyl však k ubohé trpitelce připuštěn, poněvadž choroba její již tak pokročila, že byla blízka skonu svého. S krutou, palčivou bolestí v srdci viděl, že nemůže pro ni nic více vykonati, než zabezpečiti ji pro další dny života, pokud o to Hodkem samým nebylo postaráno.
V nevýslovném sklíčení odjížděl domu do hor. Z malé železniční stanice bral se za ranního šera k Újezdu.
Když spatřil polozbořené ohořelé komíny tovární, jež z dálky čněly k nebesům jako svědkové bezpráví, které na jich majiteli bylo spácháno, sklesl na zem a rozplakal se hořce, vyčítaje si, že vše mohlo býti jinak, kdyby se nebyl po leta oddával marnému blouznění a byl se práce chopil. Nyní teprvé chápal, jaký hrdinný boj zde Hodek vedl sám a sám ode všech opuštěn.
Plakal dlouho, ale když pak ze země povstal, byl z něho jiný člověk. Měl jasný cíl před očima. Viděl před sebou cestu strmou, kamenitou a plnou překážek, která však jej vedla k novému životu, v němž napravit chtěl, co v minulých letech zanedbal, honě se za chorobnými vidinami předrážděné mysli a čivů svých.
Zlaté světlo slunce se objevilo na obzoru a Kra- mola byl přesvědčen, že také jemu bude svítili na cestu novou, aby svatý odkaz tří velkých duší, Julie, Hodka a doktora Mikše splnil.
iius, když se um chvíli vede zle, už sfa spustí Dolia, už se chce zbavit života, místo aby trpělivě snášel rány osudu a vyčkal lepších česů. A děti jste tu chtěl nechat opuštěné jako ta holátka!... Bojte se Boha, člověče! Máte velkou zodpovědnost před ním 1 před lidmi!... Nemáte snad na nocleh, co ? Tu máte desetník. Je to můj poslední!"
Muž byl hluboce dojat touto řečí a stíral si dlaní slzy, jež mu jako hrách veliké kanuly po tváři do černá opálené; ale nabízený peníz přijati nechtěl.
2 pomoc! Pomoc!
3 Co přichází tam s' výšiny.
4 Sláva německé práci,