Rád zašel jsem si častokráte za letního parného odpoledne, když sluneční žár Prahou províval do tichých, mile zádumčivých ulic malostranských, v jejich stinná loubí, do malebných a útulných zákoutí, kde lomenice, arkýře a stříšky paláců šlechtických ostře odrážejí se od tlumené zeleni Petřína, kde vše bylo tak prosté, nelíčené a proto tím více milé a plno ptxvabu, kde vše upomíná na sousedský život otgro^etskv. Vůbe* zdá se mi, že v těchto končinách jež rázovitější jest ostatních, lidé žili a žijí jednoduše sice, avšak také spokojeněji, ' domech nynějších, spjatých v nekončenou iini ' jednotvárné, unavující město moderní.

Rád pohovořil jsci^ j-a v; 1 ázkách takových i s veselými obyvateli ¡xm >ných těch domků, o tom, co a jak kdy bývaio ^ 00 nen1. Slyšel jsem příběhy všelijaké a mn.Y: pleného. Zejména líbívalo se mi vypravování o markýze", Julii Perosiové, o její ht&axfr lásce a duševní síle, kterou překonávala rozpor tří lásek: k otci, milenci a manželi.

— Byla to žena s trojím srdcem! říkávali často.

Bouřlivé mládí této hrdinky, ve své kráse nad obyčej půvabné a mile svůdné spadá do dob neutěšených i veselých, kdy obyvatel&ftro pražské mělo zřetel jen k událostem světovým, tak že sotva bude již koho, kdo by se na „černou markýzu" pamatoval.

Nebylo toho mnoho, co mi lidé vypravovali, avšak přec kusé ty zkazky stačily ku kresbě těchto obrazů, které tuto předkládám.

Aby se vám, spanilá čtenářko líbily, přeji si z plna srdce....

/ Z f Novoroční nadělení.

Na malém neúhledném, ba skoro schátralém okénku v předsíni k úřadovnám bezpečnostního oddělení při policejním řiditelství pražském vykouzlil ostrý prosincový mrazík překrásné, pitoreskní kresby, upomínající*tu na bujné stromoví tropické, tu na druzu křišťálů, které fantasticky proplétaly se palmovím v čarovném jakémsi paláci v pohádkové říši na severu. Vše bylo tak okouzlující a popouštělo pozorovateli uzdu obraznosti.

Však byla t<£ v zimě snad také jediná ozdoba nevlídné této síně, v níž často inkvisiti tetelili se strachem před věcmi příštími, kde se zarputilostí rozených zločinců potlačovali násilně v sobě nejmenší záchvěv svědomí, kde zjevovaly se dosti často nejen obrazy hrozné spustlosti, surovosti a nejnižší mravní úrovni lidské, nýbrž také ozýval se pláč lidí nešťastných. Kdo zd* chtěl býti nestranným, musil se stejnou chlad- ností přijímali surové výpovědi lidí zvrhlých, právě tak jako hleděli k srdcevroucím výjevům^ kdy na příklad ubohá žena častokráte lomíc rukama a rvouc si vlasy zapřísahala se Bohem i nevinnými dětmi, že živitel jejich jest nevinen, A kolikráte se přec ubohá taková bytost ve víře svojí v dobro a poctivost mužovu mýlila.

Mladý policejní komisař Rotvenský zvykl již takovémuto vlnobití lidského života a v ponuré síni této šťasten byl právě tak, jako v par- fumovaném ovzduší měšťanských salonů pražských, kde roztomilé dámy marně o ledové srdce jeho ukládaly.

Dnes však se nějak nudil a jaký dir, že ledové arabesky na oknech úřadovny upoutaly ho měrou nevšední. Sledoval je do nejmenších podrobností, nevěda ani proč, zda z dlouhé chvíle, či snad že ho krásy jejich tak zaujaly. A při tom těšil se na veče^ veselý večer sylve- strovský.

Na starých hodinách, jež tu na zdi hrkaly, chýlila se rafije ke čtvrté hodině, kterou ostatně ohlašovalo i šero, kolkolem se rozhostivší. Ani nebylo vidět na spoustu zatykačů, podobizen stíhaných neb již dopadčných zločinců, vyzvání se slíbenými odměnami, kterýmižto listinami / • polepena byla skleněná přepážka, jíž síň na dvě byla rozdělena.

Rotvenskérau uhaslo viržinko, kterým také pomáhal si dlouhou chvíli zaháněti . . • Mrzutě je tedy odhodil a přistoupiv k okénku, několikerým rýpnutím ničil bezohledně kouzelné výtvory třeskutého mrazu a průhledným již sklem zadíval se do dvora malé jednopatrové baštily se starobylou věží a na oprýskané průčelí této budovy, které vedlo do křivolaké a pusté ulice Bartoloměj ské.

Z nenáhla počal padati sypký sníh a větrem sem do této pustiny zanášený zasypával prejzy na střechách tak dlouho, až utvořil jednolitou sněžnou plochu, jejíž barva v šeru přecházela do modra i fialova.

Přes nepohodu tu odhodlal se obtloustlý správce baštily, policejní to yěznice, oficiál Yavřík, že zabalen krátkým kožíškem a zahřívaje ruce na hlavičce dýmky sestoupil z bytu svého do špinavého, nyní také zasněženého dvorku, aby popohnal potulné dívčice pražské, které tu v trestu byly a nyní vřelou vodou vězeňský nábytek myly, aby inkvisiti v novém roce 1873 přišli do čistého.

— Tak si holky pospěšte! — ozval se správce — ať nám ta nezbudete do na přes rok. Až budete hotovy, pustí vás žalářník domů.

— Ruku líbáme, milostpane . . .! zachroptily ještě hlásy dívčic, načež správce vrátil se do svého bytu, aby připravoval se k sylvestrovskó večeři.

Zejména těšil se na partii „filků", které tak často a rád hrál v kruhu svých přátel.

Komisař Rotvenský, který vše to pozoroval, také odstoupil od okna, chtěje zavolati sluhu, aby rozsvítil.

V tom prudce otevřely se dveře z chodby, vstoupil telegrafista a ukloniv se hluboce komisaři podal mu mlčky telegram.

— Hrom a blesky! vzkřikl po chvíli Rotvenský a nedbaje ani pozdravu odcházejícího telegrafisty, přistoupil ku dveřím do síně detektivů, které se'jen rozletěly.

— Tři detektivy! zahřměl. Hej hola, kde j ste kdo!

— K službám pane komisaři ! ozval se kvapící náčelník tajné policie a hltal téměř slova telegramu, který mu úředník spěšně předčítal.

— V bance „Artemisia" blíže hradeb v Bredovské ulici objeveny právě veliké de. fraudace. Vrchní pokladník Karel von Werner prchl. Žádáni za jeho stíhání a další spolupátrání! — *; Podpis ani nečetl.

— Jen rychle! Obsadíte místnosti — ničím ať se nehne a přivedete sem všecky úřadníky banky, ani vrchního řiditele nevyjímaje! Ale každého zvlášť! Také dbejte, áby se nedorozuměli . . . Bude-li třeba, vemte si s sebou mužů víc; ať jdou třeba Běhounek, Hlaváček, Široký, nebo vůbec ti starší! Ostatně přijdeme za vámi!

Veškeré tyto rozkazy udílel komisař jakoby jedním dechem, avšak vážně a s ledovým klidem zkušeného policisty, ! Náčelník tajné policie odkvapil . . .

Rotvenský vrátil se pak ku' svému stolku, klidně zapálil si zbytek viržinka a dav si za- volati obtloustlého správce vězňů, oficiála Vavříka, kterému v kanceláři žertem říkali „naobědvaný", sdělil mu sensační novinu.

— Tak co tomu říkáš Václave? Pěkné novoroční nadělení; vid!! . . . Zdá se mi, že se už k těm filkům nedostaneš! prohodil komisař ku správci, když mu byl vše dopověděl.

— A zrovna na Sylvestra! mrzutě dodal tento.

Na to oba úředníci zabalivše se do svých teplých zimních plášťů, ohrnuli si jich límce přes uši a spěšně pustili se do sněhové chumelenice v liduprázdných skoro ulicích pražských.

II.

Na rozcestí.

i — Co tecE? . . . Vše ztraceno, zničeno.

Co výsledkem bylo dlouholetého snažení, co výsledkem bezsenných nocí, které rodily plány, vždy se dařící, nač obětoval jsem tolik peněz, lži, šalby a licoměrnosti, všecku svoji bezpečnost, basám i sebe — to všecko stroskotalo se na malém úskalí. Vše jest ztraceno a snad na vždy ! . . .

— Vše a snad na vždy? a mladý, as třiceti- pětiletý muž, jenž dobrým kožichem zahalen kráčel po zasněžené cestě od Císařského mlýna směrem ku Stromovce, rozchechtal se, že až splašil ptáky, kteří se na větvičkách věkkovitých kaštanů a lip zahřívali.

Byl to Karel van Werner, bývalý a nyní policií již stíhaný vrchní poklaník banky „Artemisie", v níž právě objeveny deíraudace téměř 100.000 zl. dosahující. Nikdo se toho nenadál, že by van Werner, ten milý a elegantní seladon, který ve společnosti pražské tak směle a jist© vystupoval, tolik dívčích srdcí skutečnou svou krásou popletl, dopouštěl se tak odvážných málversací. Nikdo vlastně ani také nevěděl, kým van Werner byl. Říkalo se, že jest původem Holanďan a vědělo se, že před několika lety přišel do Prahy z Německa. Bůh ví odkud.

Byl elegantní, vzdělaný a v peněžních záležitostech obeznalý, a ký div, že záhy přivedl to u banky „Artemisie", kde angažován byl, až na vrchního pokladníka. Sám vrchní řiditel neměl takových vědomostí, zkušeností i finess v záležitostech obchodních, jako van Werner. Než i v jiném ohledu vynikal poměrně mladý bankovní úřadník přednostmi duševními i tělesnými. Na parketách pražských salonů záhy zdomácněl, všude byl rád vídán, zejmena tam, kde měli dcery, dovedl roztoužiti srdéčka naivních, sotva škole odrostlých dívenek, právě tak jako paním, jimž se v budoiru zastesklo. Bylť van Werner knír dobře slušely mu ku tváři, na níž zaru- dlosť — nyní na útěku z Prahy — vyvolal spíše vnitřní žár, než-li třeskutý mráz. Zdáloť se chvilkami, jakoby i vzduch skrystalisoval v ostré ledové jehličky, které jakoby i kožichem prodíraly se k tělu.

Ale všeho toho Werner nedbal.

— Co te<T, tisíc láteř? zaklel a odplivnul si.

A zase vířily mu myšlenky rozpálenou hlavou, jako roj zdivočelých včel. Přemýšlel o své minulosti a zakabonil se.

— Cherchez lá íemme! zabručel ... Hledejte ženu! Já ji ovšem našel, ale také o ni rozbily se moje plány, jakoby byly ze skla . . . Ne ze skla, ze železa byly, ale základ měly skleněný! opravil se Werner sám.

Právě došel silnice, sem z pravé strany od Bubenče zahýbající. Nebylo tu nikde živé duše, ani hlásku nebylo slyšeti. Pustil se tedy dále do stromořadí • . .

— Vidíš, Karle — pokračoval van Werner ve své samomluvě — kdo by si to byl pomyslil, když jsi byl před patnácti lety s tím darebou^ s nímž právě se chceš sejít, uvězněn ve Špan- davě, že jednou bude z tebe vrchní pokladník banky v Praze! . . . Vlastně musím se přiznati, • že měl jsem při příchodu svém do Prahy dobrý úraysl, nenápadně zakotvit se v lepší společnosti lidí, # Vše se dobře dařilo, nikdo v Praze neznal minulost van Wernera, až najednou ....

A Werner zase hlasitě zaklel.

— Ty základy, ty základy ... to je to! Spojíš se s takovým darebou a pak se ho nezbavíš. Vlastně ani nemohl jsi se ho zbaviti. Co on potloukal se po krčmách a brlozích židovského města, ty stoupal jsi výš a výše ve společnosti pražské, darebu jsi potaji krmil a zahrnoval penězi, abys umlčel zlolajná ústa jeho, která hrozila ti, že jednou celá tvoje minulost v pravém světle objeví se těm, kteří tě obdivovali a snad i ti záviděli a pak že 3 tebou bude amen. A proto, když nestačili s vlastními, sáhl jsi k cizímu. Šťastnými operacemi finančními jsi mezery vyrovnával, ale vyděrač Man- daus byl stále nenasytný a čím více jsi stoupal, tím více žádal a tys jako slepý bral a jemu dával tak dlouho, až to prasklo . . .

Jsem zločincem, pravda, a snad i svou vinou. Ale může mi kdo vytýkati, že snažil jsem se dostati do společnosti lepší, že chtěl jsem se mravně povznésti? Užil jsem nezákon- jiýcjx prostředku v bludném domnění, ze účel světí prostředky a že vše se zase napraví, ale plány se mi zhatily.

Co tecE? Kletba chudých lidí, jež jsem okradl — provázeti mne bude na odvážném a těžkém tomto útěku do ciziny . » . Zdaří se mi útěk ten? . . . Jsem na rozcestí .v. .

Co mám činit, prchati z Prahy a z Cech zasněženými krajinami jako štvaná zvěř, či vrátit se, abych aspoň částečně vrátil peníze těm, jež jsem snad ožebračil? . . .

A zase vypukl v příšerný smích, zapomenuv na myšlénku, že chtěl se napraviti, kterou si byl dříve imputoval.

— Vederemo, kamaráde! mluvil k sobě Werner důvěrně. Ještě není vše ztraceno! a při tom sáhl si pod kožich do kabátu, aby přesvědčil se, neztratil-li těžkou koženou tobolku 8 odcizenými penězi.

— To hřeje lip, nežli za tři sta kožich .. • liboval si. S tím ještě budeme žít vesele, zapo- menem na vše na světě — jen ne na černého toho démona, Julii Perosiovou, která beztoho byla mi hvězdou svůdnou. Snad ani neví, že jako slepý tápal jsem za ní, jako za bludičkou, až bych bez mála byl zahynul. Jen ji chci mít, jen ji! . . . vzdechl v roztoužení.

Temné oko Wernerovo záplálo ohněm, rozvášněn zachvěl se při myšlénce na svůdnou krasavici malostranskou, zašel hlouběji do sadu až stanul na malé vyvýšenině. odkud přehléd- nouti dal se celý terén.

Zde opřel se o jeden z věkovitých dubů a zahleděl se do sněhové pláně se zamženým pozadím.

A cekal . • • III.

Úmluvy a útěk.

Oficiál Vavřík proklínal po cestě všecky darebáky až běda, zejména toho, co pokazil mu Sylvestra a „filky", na něž se tak těšil. Zlobil se na celý svět . . . Mělť v poslední době „smůlu", nejvíce od té doby, co nemohl vyzkoumat, kdo to asi byl, co na návrší za Sa- krabonkou zavraždil řezníka Khoma a jej oloupil.

— Čert ví, co se to jenom děje. Ti lotři jsou teď chytřeiší mne! zabručel a zase huboval na službu, na psí slotu, nevěda, že původce jeho sylvestrovské »šlamastyky" není ještě za horami, jak za to měl . . .

Již dávno před tím kráčel od bubeneč ského dvoru k místu, kde Werner za rybníkem o svém rozcestí přemýšlel, muž asi čtyřicetiletý hranaté, prostřední postavy, který statně si od- fukoval z dýmky, již ani z úst nevyňal. Byl to majitel domku a několika stavebních míst za branami pražskými Mandaus, od dřívějška již dobrý známý defraudanta van Wernera.

Yýraz tváře jeho i očí prozrazoval vychy- tralost, úskok i lesť a charakteristika, kterou o něm pronesl před chvílí Werner svědčila, že pro vlastní zisk nelekal se nejhoršího. Kráčel zvolna jakoby se mu nechtělo ke schůzce, k níž ho naléhavě Werner tajným lístkem pozval.

Tušilť již dávno, že to jednou špatně skončí, že zdroj jeho vydírání vyschne, tušil i co se asi v „Artemisii" stalo, pochopil Wernerovu situaci a přemýšlel, jak by z něho ještě něco vymámil.

Poznali se již z daleka.

— Tak co, jak je v Praze, v „Artemisii"? nedočkavě ptal se Werner.

— Prasklo to, žel . . . Tušil jsem to. Zdá se, že ještě nikdo o tom neví, totiž z obecenstva, ale policie zajisté již po tobě pase a bud ujištěn, že dobré bude míti informace • . • . potměšile poznamenal Mandaus.

— Jak to?

— 17 — Ni — Nu snad by se našel někdo, kdo by rozhovořil se o tvé minulosti a spádech a pak by již zdi trestnice svatováclavské umlčely jméno Karla van Wernera!

— Kdo by to vše věděl a pověděl? tázal se Werner.

— Ku příkladu já sám! vzkřikl s líčenou odvahou Mandaus, avšak poslední slovo uvázlo mu v hrdle.

— Sketo mizerná, hleď! — zasípal Werner, vytahuje z kapsy kožichu lesklou pistoli, mohl bych se tebe dobře mířenou ranou zbaviti, tebe, jenž isi vlastně přivedl mne na tuto cestu, který's jako pijavice na mně lpěl a ssál ze mne peníze, na nicbž lpí mozolná krev nejednoho chuďasa. Nejráději bych tě, bídáku ... a Werner hrozivě vyrazil proti Mandausovi, který nic takového netušil.

— Zadrž kamarádíčku, lísal se k Wernerovi úlisně, není snad tak zle. Chtěl jsem tě jen poprositi o malou částku, když teď nemohu žá- dati o úvěr v „Artemisii", víš, že to tam bude teď asi po čertech divné. O nějaký groš ti teď * asi nebude tak zle, na starého přítele snad nezapomeneš a na kom jiném ti záleží?

— A co černá Julie?

— Myslíš Perosiovou?

— Ano.

— Ta je ztracena pro tebe a markýz Le- verdier ji lehce ukořistí. Měls býti ve stycích s ním opatrnější a ne hned na něho hrr, jako když dva kohouti se u jednoho smetiště střetnou. Vše mohlo jinak dopadnout, kdyby . . .

— Kdyby nebylo tebe.

— Láry, fáry! Co stalo se, nedá se již změ- niti. Jak se zdá, jsi do té Perosiové zamilován a s těžkým srdcem nemůžeš z Prahy utíkati.

— To jest, oč právě chtěl jsem s tebou se dorozuměti, ač mohl jsem dávno již býti za ho- rama, pravil Werner. Slyš, co chtěl jsem ti říci. V každém případě prchnu do ciziny, kam, ještě nevím. Ale na tom jsem se rozhodl, že Perosi- ova musí býti květem, jímž bych chtěl se potě- šiti po dobrodružném tom životě; dříve nebo později. To chtěl bych provésti, ať již je doma nebo markýzova, přes její vůli a za každou cenu i lstí, penězi a po případě i násilím! ... rozohnil se Werner.

— Jak to, nerozumím ti dobře?

— Myslím na únos!

— To půjde stěží! poznamenal Mandaus.

— Co stěží! Řekl jsem ti již, že času vždycky dost, jedná se mi jen o společníka. Po případě musilo by jich býti více, ale spolehliví.

* — K tomu třeba peněz, ohlásil se kumpán Wernerův novou poznámkou.

— No — že této stránce dobře rozumíš, rád ti věřím, pravil Werner. Přesvědčil jsem se o tom s dostatek a to ku své škodě. Peníze tu > jsou . . .! Ptám se tě tedy: chceš nebo nechceš?

Mandaus přemýšlel.

Již nyní sedí v teple a bezpečí, má domek* peníze, stavební jeho podniky, ač menšího druhu, daří se až radost, nové peníze rostou na větší podniky, doba jest k zbohatnutí příhodná a k čemu se tedy vydávat v nebezpečí. Váhal tedy.

Bystrozrakému Wernerovi neušly rozpaky . jeho a četl dobře v myšlénkách Mandausových věda, že asi bude třeba sáhnouti hlouběji do kapes. I rozhodl se kvapně.

— Myslím, že by k tomu prozatím stáčilo pět tisíc, avšak dám ti dvojnásob. Cbceš-li, zde jsou! pravil s klidem a vědomím bankéře Werner a vytáhnuv z pod kabátu velikou koženou tobolku, vyňal z ní balíček bankovek a podal je Mandausovi. ' Ten nečekal ani polovičky a chvatně po penězích sáhl, avšak ani brvou nedal na jevo znáti své překvapení.

i — Čestného úpisu neb potvrzení od tebe snad nepotřebuji, ušklíbl se ironicky Werner.

— Nedělej hloupé vtipy! suše na to Man- daus a ukrývaje balíček bankovek pod kabátem tvářil se, jako by přeslechl dodatek Wernerův, že by v opačném případě dovedl ho najiti a že Werner mstít se uměl, to dobře znal z dob dřívějších ...

A bylo již hezky šero, když oba kumpáni v důvěrnou rozmluvu zabráni brodili se sněhem k Bubenči, odkud stočili se do polí za Bruskou bránu.

— Tedy platí! ... a sice tak, jak jsem ti dopodrobna vyložil, pravil Werner a stiskl Man^ dausovi ruku. Budu ti psát, avšak bud opatrným, ostatně spoléhám se na stare zkušenosti Man- dausovy . . .

Na shledanou! — snad brzy, snad po roce, možná také později.

A co zatím Mandaus zmizel v Brusce, kráčel Werner ostrým krokem po silnici kolem Mariánských hradeb, míře ku Strahovu; pak zahnul na Slánskou silnici.

Ještě jednou obrátil se ku Praze, v níž mu takové štěstí kynulo a zahroziv tím směrem, proklínal vše. Pak již se s osudem smířil uklidnil se a jen Julie Perosiová zaujala celou mysl jeho; vzpomínka na líbezný její zjev jej hřála a sílila na útěku.

Zmizel beze stopy . . • IV.

Markýz Leverdier a veselí jeho přátelé.

Střízlivá skutečnost není nikdy příjemná tomu, kdo se probouzí z rozkošného snu a tak také markýz Viktor Leverdier byl nerad, když sluneční paprsky nového roku jej zbudily a tak zaplašily mu" ve snu zjev dámský, známé tváře a svůdný v krajkových nedbalkách — k nevyslovení . . .

Markýz těšil se aspoň touto reminiscencí na včerejší večer, ztrávený v kruhu veselých přátel, usadil se pak ve své pracovně do křesla blíže bohatě a umělecky vyzdobeného krbu a zahaliv se vonným dýmem papirosy, jal se prohlížeti novoroční gratulace, jež mu byl právě François se stříbrným tácem na taburet vedle postavil, „Markýza s trojím srdcem.* 6 — Ví již pan markýz, co v Praze nového? důvěrně tázal se svého velitele.

— Nečetl jsem ještě noviny, nedbale odpověděl oslovený.

— Nějaká banka prý udělala krach a po«# kladník práskl do bot.

— Tak ? podivil se markýz jakoby ze zvyku, nemaje věc samu ani za hodnou, aby se o ní přemýšlelo.

^ — François 1 — K službám, milosti!

— Rozstříhej mi zatím couverty než si přečtu noviny!

À markýz zabral se do čtení. Přelétl zrakem telegramy, kursy a zprávy bursovní, četl chvatem i denní zprávy a nenalezaje pro sebe nic pozoruhodného a když se byl v listech s dostatek přehrabal, odhodil noviny a zabral se do přebírání došlých dopisů. Byly všemožného druhu: z Prahy, z Vídně i z Paříže, zkrátka odevšad, kde měl nějaké přátele neb známé a těch byl mezi umělci a milovníky různých kratochvílí šlechtických znamenitý počet.

Psaní z ciziny od příbuzných markýzových již jen velmi zřídka docházela. Pan z Leverdierů se s nimi málokdy stýkal a jak se zdálo, ' ani valně o ně nedbal.

s Starý sloužící François, který všecky důležité rodinné zájmy a události znal do nejmen- ších podrobností, pozoroval, že děje se to zejména od smrti starého pana markýze. Mladý pan markýz a nynější jeho velitel nebyl tak přísným aristokratem jako otec jeho a příbuzní, kratochvíli nalézal často ve veselé společnosti, v hudbě, malbě a ve sbírkách starožitností, nežli v rytířských zábavách.

À tak se nejen odcizil šlechtickým svým příbuzným, nýbrž i vrstevníkům, jichž mezi domácí šlechtou a mezi důstojníky měl dostatek, a málo kdy se s nimi stýkal, navštěvuje většinou jen rodiny měšťanské.

Markýz Leverdier nebyl ostatně ani aristokrat duchem, a jedinými snad chybami jeho byla vášnivost, a cizím náhledům, mnohdy třebas ne rozumným přístupnost; jinak však byl z té míry srdečný, dobré zábavy a dobrého vína milovník, rovněž tak podařených vtipů.

Kdybyste pak i vy, zajisté že krásná čtenářko, znala mladého tohoto šlechtice a chtěla byste býti zlomyslnou, mohla byste říci, že pan z Leverdierů rád zadíval se také na kučeravou hlavinku leckterés malostranské slečinky. Kdykoliv se však tak stalo, jednal vždy jen s roz« umem, věda, že — „běda tomu, skrze koho pohoršení pochází." . . .

Ostatně mladé dámy mu toho nezazlívaly, a papínkové i přísné maman teprve ne, vědouce, že markýz nebyl by právě špatnou partií pro jejich miláčka a jedináčka.

A jaký ostatně divl Byloť všeobecně známo, že markýz Leverdier jest jediným dědicem po svém, již zemřelém otci, dědicem znamenitého jmění a k vůli representaci i majitelem pěkného paláce blíže Újezda se skvostnými a přepychově zařízenými komnatami, plnými drahocenných děl uměleckých, obrazů od starých a nových mistrů, soch, zbraní, a všelijakých jiných drobností starožitných, uměleckých a luxuriosních. Byl to ostatně jeden z nemnoha těch malebných a milých domů, jež k příjemnému pobytu zvou v zátiší útulném a pro které nyní vede se boj v zájmu zachování starobylého rázu města Prahy ...

Sotva že se nad starým panem markýzem Eugenem Leverdierem zavřela ponurá hrobka ve venkovském kostelíku, a sotva že kněz dozpíval jímavé „Requiescat . . rozpustil mladý markýz veškeré — bez toho ne mnohé — služebnictvo, opatřil je, ponechav si pro osobu svou pouze tři: komorníka, vrátného a kuchaře.

Nejmilejším byl mu právě starý François, ve službách pánů z Leverdierů sešedivělý, který dovedl býti právě tak dobrým sluhou, jako oddaným komorníkem, přísným tajemníkem, aneb mlčelivým „postillonem ďamour" — poslíčkem lásky.

V této poslední roli vystupoval dosti často.

Tak tedy tento roztomilý pán z Leverdierů zabral se do prohlížení novoročních gratulací, z nichž ostatně jen málo bylo od dam . . . François poznal to dle vůně.

— Ah! vydechl pojednou markýz, jakoby s rozkoší a sáhl chvatně po obálce, z níž vyňal elegantní „billet du correspondence", na němž pan Luigi Perosi, malostranský majitel domu a pražský měšťan, dvorně a upejpavě pronášel blahopřání k novému roku, přeje panu markýzWi mnoho příjemného i hojnost štěstí. Markýz sotva byl by si všiml starosvětského poněkud slohu s úzkostlivými titulaturami, čehož všeho nebyi valným přítelem. Také mu to bylo divné . . . , .

Spíše pozornost jeho upoutalo dámskou ručkou psané pozvání k čaji à podesané jmenem „Giulietta", na něž se čtoucí dlouho zadíval ...

— Jak roztomilá to ručka! pravil po chvíli markýz, avšak nevím, nevím, rozkošná Giulietto, budu-li moci vašemu přání vyhověti. Avšak přičiním se, seč budu! * . .

Kdyby byl býval markýz věděl, že srdéčko Julie Perosiové náleží již jinému, třebas by byl menším markýze a třebas o tom rodiče její neměli zdání, a že k pozvání, jež se tak mu líbilo, odhodlala se po veliké mrzutosti a k prudkému naléhání se strany matky, nikdy by se nebyl tak pro roztomilost té ručky rozehřál.

— Nu, uvidíme, bude-li ještě z toho mračna déšť! pravil v duchu markýz sám k sobě a zřejmě vpíjel se v duchu do vábného zjevu dívčího, jaký ee mu byl vykouzlil, když pronesl jméno Julie neb Giulietty.

Bylo to ostatně vidě ti na jeho očích.

1 Ještě však ani neodložil vítaný lístek, když tu do pracovny zase vstoupil François, ohlašuje příchod hostí ... A za nedlouho dosti hřmotně a kvapně vřítili se do komnaty baron Lescziňský s nadporučíkem Rôsslerem.

— Dobré jitro! . . . veselý nový rok, pane markýzit gratuloval jeden přes druhého, sotva dechu popadaje.

Spůsob uvedení sice obou pánů svědčil, že v komnatách markýzových jsou jako doma, avšak spěch, s jakým přišli, byl pro tu chvíli nevysvětlitelný.

— Děkuji vám, pánové! pravil markýz, postřehnuv neobyčejný ten úkaz . . . ale ne- pochopuji, proč tak spěcháte. Kdo vás honil?

— Však pochopíš, milý příteli! — odvětil baron Lescziňský vážně. Jdeme ti jen oznámit, že z tvé čestné záležitosti s van Wernerem sešlo, a že tedy ani nedojde k souboji ani k čemu jinému! . # .

— Jak tomu mám rozuměti? Snad nepůjdu ho naposledy odprosit! ... A proč vlastně se všeho sešlo? ptal se markýz napolo rozhorlen a zvědav odpovědi.

— Z té jednoduché příčiny, že van Werner, nikoliv čestný muž, nýbrž sprostý deíraudant zmizel z Prahy a s ním kolem 80.000 zl. . . • „Artemisia" padla! . . .

Těžkopádná tato slova, nadporučíkem pronesená, působila na markýze jako sprcha, a ač právě vzpomínal si, že před chvílí jeho François cosi mu povídal o pádu banky, nevěřil tomu.

— Pánové, zapoměli jste — j ra vil — že dnes jest 1. ledna a nikoliv 1. aprile. À na sylvestrovské kudrlinky jest trochu pozdě I Ostatně jest viděti, že zachovali jste si dobrý humor ještě od včerejška . . • A dlouho to trvalo, než-li markýz dal se konečně přesvědčiti o pravdivosti v pravdě sensační zprávy.

— K neuvěření! . . . Famos! . . ♦ opakoval přes tu chvíli, aby zapudil nepříjemný pocit a rozmrzelost, že v životě svém setkal se s tak prohnaným podvodníkem.

— Věru k neuvěřeníI Kdo by si to byl jen myslil !

— Pardon, prosím pánové, račte odložit! François! . . . omlouval markýz svoje opomenutí.

— A kdy a jak se na to přišlo? tázal se dále svých hostí, kteří mu byli před tím také svědky v čestné záležitosti s van Wernerem.

— Teprve ted!! zněla odpověd Celá záležitost souvisí ostatně s čestnou tvou aférou!

— Jak to? opáčil prudce markýzLeverdier.

— Neměj starostí! odpověděl na to nadporučík. Jak víš, nemohli jsme se nijak s jeho svědky dohodnouti, i žádali jsme za svolání čestného soudu. Žádosti této bylo také vyhověno, čestný soud se sešel a . ♦ .

— Směl bych býti k službám? markýz nabízel hostům svým vzácné doutníky havanské# — K takovým službám vždy, markýzi, není-liž pravda! . . .

Pánové si pak zapálili doutníky a Rossler vypravoval dále.

— Čestný soud se tedy sešel a ná to došel předsedu jeho anonymní dopis, v němž kdosi — musil to však býti tajný a v pravé poměry zasvěcený pozorovatel — vyslovoval pochybnost, že by van Werner byl satisfakce schopný a dokládal, že by snad nutno bylo, abychom se v *té příčině informovali v bance samé.

— A šli iste tam? ptal se markýz dále s větším a větším překvapením.

— Rozumí se samo sebou. Stalo se to ovšem cestou důvěrnou a o panu van Wernerovi slyšeli jsme samé chvalozpěvy, až jsme se mrzeli, že šli jsme neznámému pisateli na vějičku.

— To je dobré! . . . smál se markýz.

— V bance však jim nedalo asi, proč se asi tážeme a jen asi tak náhodou — tak si to aspoň vysvětluji -— nahlédli do knih, při čemž přišli na malou nesprávnost. Svolali tedy ihned kontrolu, avšak beze všeho hluku a co možná v největší tajnosti. To bylo včera dopoledne. Zatím však Werner bystře postřehl, že je zle, zmizel z banky, aniž by se více vrátil a s ním mnoho tisíc. Banka, s níž to beztoho valně nestálo na dobré noze, jest zničena!

aMarkýza a trojím srdcem". 8 — Báječné! . . . pražský skandál! ulehčil markýz ukončenému svému divení a odešel na chvíli.

— Směl bych prosit, pánové k malé snídani? pravil pak po chvíli, když se vrátil a poukázal k vchodu do jídelny, kde byl starý François se sluhou přichystali různé zákusky a vína.

ť À staří přátelé pustili se při snídaní do živého rozhovoru, jehož téměř výhradním předmětem byl — uprchlý van Werner.

— Verfluchter Gauner — uod doch intéressant ! divil se již zase markýz, mluvě s nadporučíkem Rôsslerem.

Zase vstoupil komorník cosi oznamuje a zase áoví hosté přicházeli.

— „Tres faciunt collegiuma avšak myslím, že nás také přiberete! prohodil hlubokým basem přicházející člen opery zemského divadla Reš, až okna se třásla. Byl rovněž častým a vítaným hostem u markýze, avšak tentokráte provázen byl ještě mladým asi 26letým mužem plavých vlasů a výrazné a smělé tváře. Veselí hosté markýzovi také zadívali se nejvíce na tohoto průvodčího svého přítele, pozorujíce zejména klasické formy jeho obličeje a postavy.

Byl to skutečně zjev krásy skorém Apol- lónovy . . .

Herec podal si ruce s dobrými známými svými i s markýzem.

— Pardon, messiéurs, že hlava má dnes jest tak zapomětliva . . . omlouval se.

— ... Snad po Sylvestru? ozvaly se veselé hlasy.

— Ó prosím . . . semper decorum! chválil se příchozí.

— Zde dovoluji si urozenému panu mar- kýzi představiti mladého přítele svého p.Kamila Mieslera, akademického malíře, o němž jsem měl potěšení vypravovati!

Mladý muž se uklonil, lehce tiskna podanou mu ruku markýzovu.

— Doporučuji vám jej — pokračoval rozmarný herec jako výtečného malíře, elegantní, moderní techniky a tak dále . . • — Buďte mi vítán! pravil šlechtic chladně.

— Měl jsem již česť spatřiti pana markýza při návštěvě u madame Perosiovy, kde slečnu Julii učím již od loňského jara malbě, avšak neměl jsem potěšení býti vám představen . . . jasným hlasem hovořil k hostiteli mladý malíř.

— Ah, pamatuji se již! . . . poznamenal markýz na to, ne bez patrné a snad i úmyslné netečnosti, čehož všiml si zejména malíři jeho průvodčí. Nikdo však nepostřehl, že zejména na tváři malířově přelétl stín rozmrzelosti, neboť nemohl zpozorovat), kterak Miesler vzpomínal si na jednu z posledních návštěv u Perosiových, kdy všichni markýzi byli představeni vyjí- maje jeho.

Stalo se tak snad opomenutím či úmyslně? Pokládali ho za osobu v domě trpěnou, či za umělce, jemuž ve světě kynuly ještě vavříny? Záhadu tuto mladý muž si vy světli ti nedovedl.

Tolik jen pozoroval, že madame Perosiová si ho za přítomnosti markýzovy a sličné dcerky své Giulietty skorém nevšímá a to od prvé návštěvy pána z Leverdierů — před nedávnem. Bylo by snad nebezpečí z této strany?

Myšlénky tyto téměř ve vteřině probleskly mozkem mladého umělce. Zamračil se . . . ale když všecky formality se odbyly, veselí hosté markýzovi si ho tak zhusta nevšímali.

Miesler ostatně, omluviv se, věnoval větší pozornosti uměleckému zařízení a přepychu komnat, zejmena obrazům a starožitnostem, nestaraje se čím se páni baví. Nebyl ani zvyklý tak hlučné společnosti.

Ti pak když se byli rozmanitým kudrlinkám a \ tipům svého druha Reše do sytosti nasmáli, přešli k rozhovoru o denních událostech, na němž znamenitý podíl měla sensační aféra van Wernerova.

— A jak vlastně došlo k tomu, že jste se s tím padouchem střetl, vy přec kavalír? . . • tázal se Reš.

— Na to, prosím ať odpoví vám moji páni svědci! pravil pán z Leverdiéru^ ukázav na nadporučíka Rósslera a barona Lescziňského.

— Nu, byla to věc 7 celku jednoduchá, ujal se slova baron. Markýz zde byl při soirée v sále Žofínském, k němuž pozván byl a bavil se ve společnosti slečny Giulietty Perosiovy a přítomnosti van Wernerovy. Poněvadž však tento byl trochu drzý, činil všeliké nevtipné poznámky o markýzovi a . . .

Rozumím už! ... vskočil mu do řeči vtipný Reš. Žárlivost! ... a poněvadž van Werner i jinak našeho přítele urazil, dostalo se mu náležitého zpyažení, načež opovážil se markýze vyzvati na souboj. Nikdo nevěděl, kým vlastně Werner jest a proto jsme vyjednávali ...

Malíř, jenž poslouchal jen jakoby na půl ucha, slyše mluviti o Giuliettě, zbystřil zase sluch, avšak do rozhovoru se nemíchal. Vše mu bylo ostatně známo . . .

— A škoda je veliká v bance, že? ptal se dále herec.

— Veliká? • . . banka jest zničena a z těch kteří měli tam své úspory jsou nyní žebráci 1 Přišli o vše, neboť Werner také vše ukradl.

— Co že pravíte? Vzkřikl náhle a pronikavě malíř Miesler smrtelně zblednuv a upřel zoufalé zraky na ústa mluvčího . . .

— Není možná!

Všichni se po něm ohlédli á přímo se ho ulekli.

— Co je vám, milý příteli? tázal se pán z Leverdiéru, avšak mladý umělec nedbaje ničeho počínal si jako šílený, lomě rukama a přecházeje sběsile komnatou.

— Všecko pryč! . . . pro Krista! ... má naděje, má budoucnost! já jsem zničen, zničen úplně! . . . přerývaným hlasem naříkal Miesler * uchopiv se za hlavu potácel se opodál, kde na lenošku usedl.

Div si vlasů nerval . . • — Snad není přec tak zle! těšili ho obvyklým spůsobem všichni a skorém nelibě nesli, že tak nepříjemná episoda je z hlučné zábavy vytrhla.

Malíř se však po chvíli uklidnil. Ale přec nedalo mu to, aby na místě vydržel. Zdálo se mu vše protivným, vše jej tlačilo, tísnilo a musil ven na čerstvý vzduch, aby neklesl. Proto se poroučel, omlouvaje svoje rozčilení nenadálou a zdrcující zvěs4í.

— Podivný mládenec! . . . poznamentl markýz oslovuje nadporučíka, když malíř byl již pryč, nemaje valného porozumění pro bolesti a strasti vezdejší i neštěstí, které stihlo uvedeného před chvílí hosta.

— Ale my veselme se v Novém roce! ujal se slova k toastu baron Lescziňský. Připíjím na zdraví vzácného našeho přítele, markýza z Le- verdiéru, kdož ví, zdaž nám ho letos půvabná siréna nějaká neodloudí. Začíná býti zamlklým a možná dost, že jest zamilován.

0 — Jen kdybych věděl do které! prohodil pán z Leverdiéru poukazuje k celému skupení dívčích i dámských hlaviček na stěně umístěném.

— A což ta ohnivá Italka Perosiových, Giulietta. Ani na tu jsi si nevzpomněl? opáčil baron, předkládaje před markýze naparfumo- vanou pozvánku k soirée u Perosiů, kterou byl Leverdiér nedopatřením pohodil.

— Oh . . . nezapírám . . . toť pravý ďáblík ▼ rouše anděla či naopak, v každém případě však pomilování hodný, neníliž pravda barone? A protož na zdraví, přátele? vzkřikl rozohněn markýz.

Prosit! ... ať žijeme! . . # prosit! volali všichni vesele. Sklenky jen zazvonily, víno krev rozpálilo, jazyk rozvázalo a smích ozýval se že všech interieurů komnat veselého a mladého markýze z Leverdiéru.

V.

Zrada a stopa nového zločinu.

Po nepříjemném vánočním nadělení bylo zase v bezpečnostním oddělení hlučno a živo, ač mezi úřednictvem panovala nálada stísněná. Po nadlidském téměř namáhání a rozčilení komisař Rotvenský ulehl a přivolaný k němu lékař rozpoznal nebezpečný a prudký zápal plic. Skorém ztrácel vší naděje . . . Místo jeho zaujal tedy komisař Marter.

V předsíni k úřadovnám bylo nakouřeno a podlaha od roztálého sněhu zmáčena, hovory vedlo tu hned několik lidí současně, po tichu i nahlas a vášnivě, v to mísily se úsečné rozkazy úředníků, jakož i hlasy detektivů, kteří spěchali je vyplnit. Od loupežné vraždy Khomovy nepamatoval tu nikdo takového ruchu a víru.

A jaký div I Za sněživé mrazivé ^ noci sylvestrovské přivedeni byli sem téměř všichni úředníci a zřízenci banky Artemisie, zejména ti, kteří zaměstnáni byli při hlavních knihách au pokladny i podrobeni byli křížovému výslechu, který trtal po celou noc, až do bílého rána a pak se v něm pokračovalo znovu.

Na všech zřízencích banky znáti bylo ohromné rozčilení, zděšenost, strach i sklíčenost. Na jídlo jen málokdo z nich měl pomyšlení.

Všichni seděli po různých koutech světnice zadumáni a pohříženi va své myšlénky. Vždyť nejeden z nich byl otcem rodiny a nenadálá katastrofa přivedla je při ne j menším do nesnází * ne-li dokonce snad do neštěstí nouze a bídy.

Zatím úředníci konali pilná šetření, zejména pokud se týče osoby van Wernerovy, který čím dále, tím více stával se ^záhadnějším a nebylo „Markýza 8 trojím srdcem^." 10 \ ani k pochopení, jak po ták dlouho mohl v Praze šalbu svoji provozovati.

Marně všichni pátrali v pamětech svých, hledáno mezi různými fotografiemi i prohlíženy zatykače, ale ničeho nebylo nalezeno, co by přivedlo trochu světla do záhadné této aféry» Zatím náčelník detektivů předváděl jednotlivé úředníky banky k vyšetřuiícímu komisaři Marte- rovi k novému výslechu.

Marter byl již pán starší, vyšší silné po* stavy s výraznou hlavou, již zdobil černý vous i vlas, trochu prokvětlý. Ostré, pronikavé jeho oko, které tak často a hluboce zahloubalo se i ve tváři a v očích obviněného a které nad to bylo ozbrojeno ostrým, zlátým skřipcem, činilo dojem prazvláštní. Bylo to oko muže, který snažil se prooiknouti nejsubtilnější záhady a tajnosti uložené v mysli obviněných.

Marter sám téměř přes polovinu svého života ztrávil ve zdech ponuré této budovy, zkušenosti jeho byly za tolik lét neobyčejné ^poznal na prvý pohled zločince rozeného i člověka, jenž zločinu dopustil se z lehkomyslnosti, bídy neb vášně. Byl neobyčejně klidný k slzám deli- kventovým i k smíchu, kterým kolikráte měl býti oklamán, srdce měl ledové a zase vřele bijící, dovedl k delipkventu mluviti přísně, avšak / i i I i slovy jímavými, že zarputilý hříšník na kolena před ním klesl a v slzách se mu vyznal, prose za odpuštění.

A kdokoli ze známých k pozoruhodnému muži tomu zavítal, vždy zdálo se mu, že okolí jeho jest přechodem a mostem z radostí a rozkoší tohoto života k životu plnému útrap, že jest okolí jeho mostem vzdechů, jako onen pověstný most benátecký — ponte dei sospiri — po němž odsouzenci lkajíce na smrť kráčeli.

A také odtud již několik nesťastníků nastoupilo cestu k posledním stanicím — do žaláře doživotního a pod šibenici. V povolání svém jako úředník byl komisař Marter vzorný, přísný a neúnavný, vydržel vyslýchati po celou noc i den bez oddechu a bez únavy.

I dnes byl v plné práci, jak svědčily popsané protokoly kolkolem na podlaze ležící; bylo jich tolik, že na stole nebylo pro ně místa. Nyní opřel se z lehká o svůj psací stolek a založiv si ruce, upřel bystrý pohled na každého ze zřízenců banky.

Jemně a zvolna dotazoval se každého na rodinné poměry, hovořil s ním o všech možných záležitostech a z nenáhla narazil na defraudaci v bance, táza.1, se každého,... co si o všem tom myslí, kdo jest vinníkem a spoluvinníkem a ko-konečně i vyslechl pokladníka, který zapřisáhal se, že nejmenšíbo nepozoroval a že má za to, že Werner veliké obnosy hned bral a jinými za chvíli zase je hradil.

Někteří z úředníků věděli dosti zajímavého o Wernerovi, o jeho pletkách s různými dámami polosvěta a jiných stycích.

Co však nejvíce zajímalo Martera, byla tajemná osoba muže, s nímž se van Werner v poslední době často stýkal a jemuž i často peníze dával, jako by mu cos vyplácel. Záhadný muž ten přicházel často do banky a mluvíval s Wernerem v kanceláři neb na chodbách.

Komisař dal si vylíčiti záhadu muže toho do vSech podrobností, avšak přese veškero pátrání, nebylo lze takového člověka v Praze vy- pátrati.

A Wernerův kumpán Mandaus, který hledaným tím mužem byl, mlčel jako hrob a také nepřiznal se, neboť jist byl svým bezpečím.

Vyslýchány i jiné súčastněné osobnosti^ ani svědků markýza Leverdiera nevyjímaje, kteří mohli pouze předložití dopis anonymní, jež na machinace Wernerovy je upozorňoval a od souboje zrazoval. Ruka pisatelova byla neumělái sluhové z banky psali jinak a ostatně o tajnostech Wernerových neměli ani zdání.

Vůbec zůstalo nevysvětlenou záhadou a neobjasněným tajemstvím celého vyšetřování, kdo van Wernera prozradil. Také nevěděl to ani Werner sám a že by to mohl býti Mandaus, který o všem věděl a kWý nemohl se dočkat* podílu z uloupených peněz, toho se arci ani ve snu nenadál.

A tak po dlouhém a únavném vyšetřování dospěl Marter pouze k tomu přesvědčení, že nelze nikoho z personálu bankovního obvi- ňovati a že Werner byl podvodník, jakému potud nebylo rovno a jakého v kriminální své praxi ani nepoznal.

Jen té myšlénky nemohl se zbaviti, že ten, kdo Wernera prozradil, musil věděti o všem a kdyby toho měl, že celá záhada byla by objasněna. Že byl jistě člověk ten jeho spolu- vinníkem — třebas i vzdáleným — o tom byl nezvratně přesvědčen a že zrada stala se spů- sobem anonymním jest pochopitelno, neboť tím pisatel vyhnul se rovněž odhalení svých zločinů.

Jelikož tedy nebylo příčiny obviněné úředníky držeti ve vazbě, byli do jednoho na svobodu propuštěni, avšak z opatrnosti i potají na dále detektivy pozorováni a střeženi, zejména pokud se týče výdejů a styků s veřejností Vypsána konečně i odměna 300 zl. pisateli »Markýza s trojím srdcem". 11 smíněného anonymního listu s vyzváním, aby se pro ni přihlásil, leč i tato nabídka byla bez výsledku, neboť Mandaus nešel na lep.

Měl již dosti a srqál se celému světu sám sebe pochvaluje, kteraký je chlapík a jak se nedá . - .

A ještě něco!

Když den na to srovnával jeden z detek- v tivů protokoly a spisy, jež měly býti odevzdány trestnímu soudu, přehlížel i různé maličkosti, šatstvo i jiná „corpora delicti", která byla v bytě Wernerově zabavena.

Pojednou zastavil se nad jednou z věcí, trhl sebou a již jedním skokem ocitl se u dvéří k úřadovně Marterově vedoucích a div je nevyvrátil.

• , » .

— Vsadil bych se, nevím oč, pane komisaři, že ten Werner věděl něco o vraždě Kho- mově . . . račte se jen podívat • . . křičel prozíravý muž ten z daleka.

A předloživ mu různé requisity pokračoval: — Jsou to tytéž předměty, které svědci u Khoma viděli tenkrát v noci na „Vyšince", které však u mrtvoly jeho nalezeny nebyly ! . # Marter se nad novou stopou hledaného vraha loupežného dlouho zamyslil.

Přejelaf mu hlavou myšlénka na anonymního pisatele, o němž se domníval, že veškeré v poslední době vyskytnuvší se záhady by rozřešil, zase dal přinésti spisy loupežné této historie se týkající, byli zase vyslýcháni svědkové» kteří skutečně poznali věci zavražděného Khoma — ale což to všecko plátno bylo, když Werner byl pryč.

— Musí to zas „ad acta!" pravil mrzutě, a tím sensační stopa Khomova vraha zmizela zúplna.

Konečně i v bezpečnostním oddělení nastal klid a vše zase šlo ve starých kolejích. Jen ještě jedna událosť pravidelný chod zdejší & klidnou hladinu práce rozčeřila.

Bylo to tehdy, když přikvapil sem posel oznamuje, že vzorný a tak zde oblíbený kolega pánů, komisař Rotvenský právě zemřel, podlehnuv zápalu plic.

I on byl tedy obětí pověstného Wernera . • / VI.

Útěcha a pablesk naděje.

Na starých švarcvaldkách blížila se již ručička na pátou odpolední, značně již se seše- řilo, a kdyby nebylo venku napadlého sněhu, od něhož se světlo i od bílého stropu nad podsíni odráželo, nebylo by v přízemní světnici u Mi esterů ani viděti.

Bylo to v domě „u sedmi čertů* na Maltézském rynku malostranském.

li Obstárlý tatík Miesler, jenž u okna v pohovce seděl a v jakési knize se přebíral, stáhl g očí brejle a uvelebiv se lépe na sedadle, táhle zívl a zas počal klímati. Snad by byl usnul, kdyby nebyly se na podsíni, širokými kameny dlážděné ozvaly kroky a malé zařinčení na okno . . .

Stařík probudil se, a vida, že choť jeho vrátila se již z^ nešporů u sv. Mikuláše, šel jí otevříti. t Nemělť nikdy dům „u sedmi čertůa mnoho obyvatel, poněvadž v opuštěném sídle tom lidé se obyčejně báli, říkajíce všeobecně, že tam / V malé čtvercovité hospůdce v starožitném a rázovitém domě hrabat Šternberků na Malostranském náměstí bylo zase jednou veselo, až se lidé na podsíni zastavovali.

A jakž by ne!

To veselá a bujná společnosť studentů sem zavítala a nyní po několika mázech chmeloviny tropila tu své kejkle a šprýmy až k popukání. Vše ozývalo se jen bujným smíchem, zpěvem i veselím a číšnice Fanda jen kvíkala, když ji některý z rozpustilých mládenců štípl neb kol pasu objal.

I sám začouzený král Gambrinus, jehož kontrfej od stěny sotva bylo lze rozeznati, se nějak šelmovsky usmíval, jako by dával průchod pravdě: „ubi Bacchus, ibi Venuši Byla to vskutku hospůdka veselá, útulná a sousedská, jaké nyní jen tu a tam na předměstích nebo na malých městech nalezáme. Za dne bylo v ní obyčejně skorém prázdno a kdyby tu i dnes veselých těch kop nebylo, jistě by byla Fanda v koutě u dveří klímala.

Večer scházívala se tu pravidelně hrstka usedlých občanů malostranských, kteří při „panském stole* v dobré vůli sehráli nejednoho „maxla", statečně při námaze svó pokuřujíce „Markýza 8 trojím srdcem." 13 —^—— . — 50 — ž dlouhých višňovek s malovanými hlavičkami* které za dne jako zbraně vojáků uloženy byly ve skleněné skřínce na stole číšnice. Ta pak svědomitě o ně pečovati musila, aby dobře „táhly" a pěkně se z nich kouřilo, i jinak je ošetřovati.

Také tabák do vyšívaných váčků opatřovala : tomu „knastr", onomu „uherský za čtyrák", jiný míval k němu „komisní", který opatřovati bylo nutno od vojáků v Brusce nebo odjinud. A Fanda znala slabé stránky všech, dovedla všem vyhověti, ale ze všech — zejmena těch starších -— také těžiti; tabák kupovala ze společného nákladu, neboť měli při „maxlu* vše společné, jako staří křesťané —' vyjímaje piva, jež si každý platil sám.

Musil-li snad náhodou někdo zmaxlářů od- běhnouti, tu zase vždy pan Bertel, pianista, starý mládenec a celodenní host scházejícího zastával, jsa v takových úřadech velmi dobře obeznalý. v ^v i _____ Jinak druhé hosty ob veselo val hrou na obstarožném klavíru, na němž i slečna domácích zasvěcována byla hudebnímu umění, když v hospůdce nikoho nebylo. Když pak pan Bertel skončil každodenní program svých přednesů obvyklou časovou polkou, šél vybírat skromně po deeetníčku, načež sticha uvelebil se do svého koutku, a jal se dle různých záznamů a znamení sestavovati ambá i terna, jež měl všecka dle řádu kombinac seskupena na zvláštním archu. Mělť časté sny, jakživ ničeho nevyhrál a vše prosázel v loterii.

Zajímavý mužík ten, ošumělého zevnějšku, byl z málo těch malostranských figurek, které již nyní vymizely. Také studoval německé gymnasium ještě za otců Piaristů dobré paměti a rád si na doby ty vzpomínal.

Později měl i jmění, byl ženat — šťasten i nešťasten — avšak v trpkém boji životním přišel o vše, o jmění i o — ženu a stal se podivínským. Od té doby zalíbil se mu koutek v starosvětské hospůdce „u Šternberků", kde jen terna sesazoval a nejnovější polky hrával se zvláštním potěšením.

Studenti byli veselí jak náleží a nikoho ne- rozplakali. Vždyť bylo po Novém roce a tatíkové penězi v tuto dobu neskrblili. Fanda nosila pivo 0 překot, mezitím co jedni daH se do hovoru s panem Bertlem, který tak leccos věděl a zejmena rád na studenty vzpomínal. A aby 1 bujaré této chase zavděčil se, zasedl nyní ku klavíru a již několika akordy přišel jim do noty. A jali se zpívati sborem veselou studentskou : „Student ten se dobře má, juchajda — juchajda, když mu tatík peněz dá, juchajdiada ... !* ' Pak umlkli a nej starší z nich, medik Bitter pokračoval v solu: „A když jé mu nejhůře, tu mu farář pomůže « * . ltt A zase sbor: i „Student ten se dobře má, juchajda — juchajda . . . • — Hahaha, a medik, který velmi obratně po Fandě pošilhával, točil se s ní již v kole a aby jim to lépe šló, spustil pan Bertel svoji zamilovanou polku.

A tak tančili, zas zpívali a se vrtěli až pro prach ze dveří do dveří viděti nebylo.

Kde pak jen dnes vězí Miesler? ozval se pojednou právník Mareš, který nepřítomnost malířovu, sem občas chodívajícího také postřehl.

V tom otevřely se dveře.

— O vlku řeč a \lk tu! zvolal právník a hlučné „halóa přivítalo přicházejícího malíře. Kamil byl nějak ubledlý a jakoby nevyspalý.

Na dotaz přátel svých odpovídal nevrle a konečně přisednuv k právníku Marešovi, chutě pustil se do piva. A poněvadž cítil potřebu, někomu se svěřiti, vypravoval mu o všem, co se jemu i otci přihodilo, že je zničen a že neví si, co počíti.

— Prosím tě, co je dnes umělec bez peněz! vzdychl si. Chtěl jsem jeti do ciziny, snad do Paříže či do Mnichova, ale dnes jsem hotov!

— Snad by odjinud bylo pomoci! na mít* Mareš.

— Nevím o žádné.

— Můžeš učit malbě!

i — To je pravda, ale chtěl-li bych uživiti sebe i své drahé, kteří dnes jsou žebráky... stanu se nádenníkem a jest po všem... Chudáci snad ani ještě nevědí... a Kamil stěží potlačoval vzlykot.

— Co jsi tak smutný, ty tam? ozval se jeden ze studentů, dívaje se na Kamila.

— Eh, nechte mne! zněla drsná odpověď.

— Tož, gaudeamus igitur...! a dali se do 7p<Wu písní studentských, pijáckých, až zase im dik Ritter s citem zazpíval tuto miiu^tnou: #Marhý e» • trojím «rdcem." li \ Však páni, mi věřte, to .pravím na svou čest, že láska mi nad pivo i nad víno jest, a jediná, jediná na světě radost, jež blahem svým naplňuje mladost."

Bouřlivé: „To není pravda!a a „Výborněl" zahřmělo hospůdkou, sklenice zacinkaly a Fanda, která v připíjení studentům pomáhala, byla jak na řeřavém uhlí.

— Byl jste roztomilý, pane doktore, za" Šeptla medikovi do ucha.

— I jděte, vy ještěrko, odvětil vesele student a přitiskl dívku k sobě.

— Nevěřte mu, ten jich má více! křičeli zas druzí na Fandu, smějíce se a narážejíce na slabé stránky medikovy.

A tak společnost veselých studentů změnila Se ve společnost nevázaných pijáků, v níž se nešťastnému umělci nijak nelíbilo a mínil-li dříve, že tu zapomene na svízele své, přesvědčil se nyní, že se mýlil, že nikdo si bolu jeho nevšímá, hlasy všech zdály se mu hrubšími, smích rozjařené číšnice pronikavějším, kouř z dýmek ho dusil, hluk při přebíjení karet ho rozčiloval, cítil, že se sem nejmíň hodí a když zaplatil, vytratil se nepozorovaně do chladné, poetické noci zimní...

Na dveřích bytu manželů Mieslerových ozvalo se trojí prudké zabouchání.. .

— To je jistě on, ale — saky na raky — trochu se opozdil, čtverák... Zasloužil byl ozval se polohlasem starý krejčí na loži.

— Kdo to?

— Já... Kamil!

A když sestra bratru svému otvírala, za- jíkl se.

Vše mu přišlo zase tak líto, vida útulnou světničku, ustaraného otce i matku a sestru, která ...

A nemoha se více zdržeti, dal se do usedavého pláče.

Plakal jako dítě.

Mieslerovi byli nemálo poděšeni, nevědouce, co se to 8 Kamilem stalo. Vše přišlo tak náhle a neočekávaně.

— Co to máš, hochu — saky na raky, pytel na žáby! rozhorlil se nyní tatík, nemoha se příčiny dopíditi až konečně Kamil v usedavém pláči vyrazil: — Jsme zničeni. .. vy otče a matko i..# sestra ... i já jsme okradeni a žebráci.. .1 \ Dále nemohl.

A když podal podrobného vysvětlení, kterak o vše přišli v bance „Artemisii", kde jměníčko své měli uloženo, Emmy věno a Kamil peníze na cesty v cizině, objali se nešťastní ti lidé, líbali se ... Vždyť neštěstí ještě úžeji lidi spo- juje...

Posléze se zase přízemní světnice v domě „u sedmi čertů" uklidnila.

— Bůh dal, Bůh vzal, budiž jméno ieho pochváleno! ulehčila posléze bolu svému nábožná žena věrou v dobro.

— Kdyby aspoň nějaké pomoci bylo, nějakého východiště z této bídy a nouze 1 naříkal ještě Kamil.

— Což takhle pan Perosi? .. • ozvala se Emmy po delší době.

A nikdo neptal se více po bližším výkladu návrbu toho. Vidno bylo, že myšlénka děvčete utkvěla v mysli všech zejmena však v mysli Kamilově.

Ten pak když po bezsenné noci z lože vstával, byl rozhodnut již o pevném úmyslu.

VII, Pomsta okradeného lidu.

Neblahá zvěsť o smutném pádu banky „Artemisie" rozšířila se jako blesk po Praze a okolí, zejména v den po novém roce, veřejnými listy, šla od úst k ústům, mluvilo se o ní v kavárnách, na ulicích, v krčmách, v domech boháčů, zejména však v chudých příbytcích, kde ozýval se nářek, pláč i hrozivé proklínání okradených dělníků.

Zničeni byli i lidé venkovští, pracující při stavbě drah, kteří těžce a krvavými mozoly vydřené groše pro nejisté doby si uschovali v bance.

Sem nyní všichni se hrnuli, ze všech stran vypovídaly se vklady, avšak „Artemisie" nemohla ničeho vypláceti. Lidé hrnuli se k budově i do vnitř, kde bylo k umačkání a aby zamezeno bylo možné neštěstí a násilnosti na úřednících, kteří nyní ani životem jisti nebyli, byl vnitřek „Markýza a trojím srdcem". 15 budovy vyklizen a přístup k úřadovnám obsazen bezpečnostní stráží.

Lid, v němž neukrocená zlosť i touha po pomstě počaly vříti, vytlačen byl pak do ulice, kde seskupoval se v menší zástupy a hloučky.

Tak dělo se i druhého i třetího dne po defraudaci: neustále přicházely nové a nové oběti malversad van Wernerových, před domem, který neustále byl střežen, odehrávaly se pohnuté a vzrušující výjevy.

Zástup vzrůstal každé hodiny.

Právě přikvapila sem, sotva dechu popadajíc, vdova se čtyřmi sirotami v naději, že aspoň čásť úspor jejích bude jí vyplacena. Chudák mínila, že když ubohé siroty sem přivede, že srdce úředníků se pohnou.

Byla ovšem, jako sta jiných odmítnuta a to dosti hrubě a když zdrcena žalem a bolestí nad takovým bezprávím vyšla ven mezi lid, zapotácela se a omdlevši, klesla bez vědomí k zemi. Siroty pak kolem ní se seskupivše jaly se hrozně naříkati, až úzko bylo u srdce.

V tuto dobu již věřil také každý, že uprchlý van Werner jest totožným s vrahem řezníka Khoma, neboť i objev detektivův stal se záhy známým celé veřejnosti pražské.

K večeru třetího dne po pohnutlivé scéně 8 vdovou a jejími sirotami stala se již situace hrozivou: přitáhloť sem několik tlup dělníků a trhanů z okolí, kteří urputně vyžadovali peněz svých zpět.

Lidu bylo již do set a povážlivě to v něm vřelo. Pojednou ozval se nesrozumitelný výkřik» který účinkoval, jako by kdo jiskru do prachu vhodil.

—- Vrahové! . . . lupiči! . . . vyděrači chudého lidu! . . . dejte íem peníze! . • # výkřiky ty jako hromem zahřměly z davu otřásajíce vzduchem i okny v okolních domech.

— Mažte je! • . . vytlucte jim okna! . .

A rozzuřený dav vrhl se pak proti budovg „Artemisie", stráž ustoupila a v témž okamžiku zastřeskla okna, sklo jen řinčelo a kamení jako spousta krupobití hrnulo se do vnitř, ničíc vše, co v cestě mu stálo. Jako pěsť těžké kameny urážely římsy, přerážely i okenní trámy, které . pak padaly na dlažbu uliční, aby staly se zbraní v rukou rozvášněného, mstícího se okradeného lidu . . .

Bylo ticho, jako před bouří a jen padající sklo příšerně řinčelo . . .

V tom zavzněl úsečný povel: Ve jménu zákona! pak zableskly se ve ) svitu uličních svítilo i je.-, to příšerné bodáky ručnic a za pokřiku hulákajícího lidu bylo prostranství před budovou vyklizeno.

Pomsta okradeného lidu byla však do. konána . . .

VIII.

Julie Ferosiova, Bývalo a jest snad dosud ještě zvykem v Praze a jiných městech, že některá řemesla a živnosti kdysi cechovní, jako na příklad komi- nictví, barvířství hedvábí, strunařství i částečně cukrářství zůstávaly v rukou Vlachů. Ěemesla ta původně v Čechách a zejména v Praze se neprovozovala a teprve značnější vzrůst našeho král. hlavního města, jež datuje se od dob císaře Rudolfa II., přivedl do Prahy značnou část Vlachů, kteří se tu usadili a svá domácí řemesla provozovali, Mnozí z nich zbohatli, stali se usedlými měšťany a majiteli lomů a vpočtěni isou v kruh domácích patricijů, ba stávalo se častokráte, že v rodině kdysi úplně Vlašské nenalezlo se již jednoho člena, který by vlašsky uměl. Jelikož někteří brali si za manželky Češky stalo se, že zejména v tomto století některé rodiny ty úplně se počeštily a jen italské jméno jejich svědčí o jejich původu.

K přistěhovalým a zde usazeným Vlachům náležel také pan Luigi Perosi, majitel veliké barvírny hedvábí, jež zabírala skorém celé přízemí jeho domu, jehož křídla vedla částečně do ulice Lužické a do malebných pražských Benátek — do Certovky. Dům ten s barokovými okrasami v průčelí pěkně a přívětivě vyjímal se z věnčí s prejzovou střechou a rázovitými vy- kýři, svou výzdobou* poukazoval ku století 18., kdy Perosiovi předci v Praze se trvale usadili. Obraz Bohorodičky s Ježíškem, ktefý zasazen byl za sklem v průčelí a opatřen barevnou svítilnou na ozdobné žerdi, svědčil, že obyvatelé domu jsou velice nábožní. A vskutku nikdo nemýlil se v mínění tom, zejména tehdy, kdož poznal vážnou a přísnou matrónu domu, paní Marii Perosiovu, jež byla dcerkou pražskou. Byla vychována v tradicionelním duchu katolickém a duch ten zavedla po své svatbě i do nové domácnosti. Před svátkem jména Panny Marie, musil vždy očistiti domovník Janoušek obraz „Markýza s trojím srdcem." 16 Bohorodice, vyleštil barevná skla u svítilny a obraz ověnčil růžicemi bílými a červenými z papíru napodobenými. A tu vždy již za časného rána ozývaly se komnaty tlumeným zpěvem písní ku poctě svaté patronky domácí paní. Z dělnictva, které pan Perosi dole v přízemí zaměstnával, měli ji všichni rádi a hodná paní také měla štědré ruce stále otevřeny nuzným a potřebným.

Největší však radostí a pýchou manželů byla však ztepilá dceruška Julie, již pan Perosi nazýval svojí Giuliettou a matka jednoduše Julčou. Nyní kdy dosáhla 17 jar, rozkvetla v pannu půvabnou. Snědá její pleť, jako uhel černý až do modra se lesknoucí vlas, pěkný profil nosíku a malá ústka s řadou perliček zubů, zejména však hluboké, výrazné, veliké oči, dodávaly slečně Giuliettě, která nad to vyznamenávala se ohnivým temperamentem, typu krásek jižních zemí. Od dcer věčně krásné Itálie se-věru v ničem neodlišovala.

A na Malé straně skorém všichni ji znali jen jménem „té černé Italky" a samy družky její nazývaly ji „černou Julčou41. A jméno to jí zůstalo a nevymizelo ani nyní, kdy již dávno Perosiových není. Spanilé stvoření to dovedlo již dříve poplésti malostranské synky šlechtické, že denně kolem domu tak zvanou „Fensterpa- rádu" odbývali, ba svedla i nejednoho studentíka, že spáchal mnohou báseň a provzdychal nejednu noc.

Domácí pán byl muž, asi padesátipětiletý a na první pohled bylo zjevno, že Giulietta jest mu podobna. Byla však také jeho miláčkem a věnoval výchově a vzdělání veškerou péči, právě tak jako jeho choť. Mluvil jen německy, italsky málo kdy a češtině jen málo se přiučil, ač s Čechy zhusta se scházel.

Giulietta měla se záhy k světu a záhy dostalo se jí všemožné výchovy a vzdělání jak v společenském styku, tak v předmětech literních, cvičila se v jazycích moderních, v hudbě i všelikém umění (tančení v to nepočítaje) a naposled zatoužila po malbě, k čemuž za dovedného instruktora doporučil panu Perosimu rektor akademie, mladého talentovaného umělce.

Byl to Kamil Miesler . . .

V poslední době neměl pan Perosi téměř ani času všímati si půvabné své dcerky, kterou mu mnozí až záviděli. Zabývalť se rozsáhlými a odvážnými spekulacemi i plány, jež nyní, kdy ruch na poli průmyslovém se zvýšil, hleděl usku- tečniti. I počal stavěti velkolepý závod průmyslový, první svého druhu na Smíchově.

Neměl v podniká tom nijakého společníka ani v kapitálu a vše podnikal jen na vlastní pěsť, jsa přesvědčen, že ve výpočtech svých ani 0 vlas se nezmýlil.

Také čile hleděl si obchodu a trhu peněžního, v té době velmi živého, skoupiv před nějakou dobou mnoho cenných papírů vídeňských 1 domácích, které pak náhle stoupaly tak, že v několika dnech získal si několik tisíc« I jinak mu štěstí přálo a tak rodina Perosiova čítala se k nejbohatším domům měšťanským na Malé Straně.

A za takových námah a starostí svěřena byla Giulietta péči matčině, která vštípila zvlášť jí zásady dobra, spravedlnosti a milosrdenství. t ♦ IX.

Zachráněn.

Počátek roku 1873 uvádí nás právě do největšího ruchu u Perosiů. Domácí pán skorém po celé dny zaneprázdněný při vedeni stavby svého podniku ani doma se neukázal; všude vyžadovalo se jeho přítomnosti, ač i doma bylo ho třeba: pracovaloť se o překot, neboť podnikavý průmyslník mínil tovary svými překvapiti dámský svět na světové výstav& vídeňské! O té se nyní jen mluvilo.

A proto ani neměl času, aby zlobil se na mrzutou shodu okolností, která svedla jméno jeho se jménem pověstného podvodníka van Wernera při soirée na Žofíně. Po osudné noci novo" roční, po níž Praha překvapena byla neblahou zvěstí, byla u Perosiů nálada stísněná; mračila se nejvíce Giulietta, zlobíc se, že ji do zábavy, kam se jí nechtělo, vedli, mračila se přísná ma- trona a pro samou zlost ani nezpívala a zamračený pan Perosi měl od svých dam přísně ulo- žefco, aby celý skandál zejmena jejich jméno nepřišlo do širší veřejnosti, oč také starostlivý papa se svědomitě přičinil, požádav o smlčení tajemství toho svého známého, policejního komisaře Martera. Zejména na takové historky lační novináři se ničeho nedověděli a bylo tedy dobře.

Až zase jiná událost upamatovala Perosiovy ještě na nepříjemnou příhodu.

Bylo to za několik dní po tom odpoledne, když mimo svůj obyčej a povinnost přišel do známého domu v Lužické ulici malíř Miesler, kterému tu důvěrně všichni říkali »pane Kamile« „Markýza s trojím srdcem". 1) a zastav v předsíni služku Bertu (jejímž ctitelem obyčejně v podvečer byl medik Ritter, známý z hospůdky u Šternberků) ptal se po panu Perosim. € Nebyl doma* Vrátil se s nepořízenou.

Byl bled a rozechvěn nejistotou, jak asi pochodí. Šel sem velmi nerad, skorém jako na mu- čidla, styděl se, jsa přirozeně hrdý a neuměje nikoho za milost prošiti. Bylo však nezbytí . . . BucE to, či ono: budeš umělcem nebo proletářem a jmenovitě vzpomínka na domov dodala mu odvahy.

Pan Perosi přišel toho dne již za soumraku a seděl již hodnou chvíli u svého stolku v pracovně zahloubán do svých cifer a ani nepozoroval příchodu Kamilova, jenž mu byl již ohlášen.

— Ah, oslovil překvapen příchozího. Co pak v mi přináší pan Kamil?

— Prosím račte se posaditi. , Ale Kamil smrtelně bled neuposlechl vyzvání toho* — Promiňte mi, vaše Blahorodí, počal zají- kavě mluviti, zoufalý můj krok, který mne činí ; nešťastným a k němuž mne dohání • . » — Probůh, co se stalo? přerušil jej Perosi.

— Otec můj . . . celá rodina i já i ubohá sestra|jsme zničeni, přišli jsme o vše . . • — „Ártemisia"? tázal se Perosi.

— Děl jste pravdu! jako hrobovým hlasem pokračoval Kamil a zase vybuchl jako v křečovitém záchvatu.

— ... avšak račte býti ubezpečen, že bych si pokládal za veliké štěstí, kdyby mne blažilo vědomí, že neráčíte mne odmítnouti . . .

Dveře do pracovny vedoucí z dámského salonu se zlehounka otevřely a aniž kdo z obou toho pozoroval, zjevila se v nich spanilá hlava krásné Giulietty.

Naslouchala napnutě.

— Prosím, čeho si tedy přejete? otázal se pán domu.

— Jsme žebráky, váše Blahorodí! zaúpěl Kamil. Nemáme nyní, kde bychom hlavy složili, vydáni jsme bídě a nouzi na pospas — i má budoucnost, moje celé štěstí jest zničeno, nenadále zhrouceno a snad bych v zoufalém činu našel útěchy, kdyby mne nebyla zdržela naděje, že laskavost i soucit váš, jest s to mne, mého otce i matku a ubohou sestru zachrániti před předčasnou smrtí. A protož úpěnlivě prosím vás, pomozte nám, svým vlivem, svou -mocí neb čímkoliv jiným, ať nezahyneme! „ • . Vděk srdcí našich i oplata — stane-li se přičiněním vaším možnou — provázeti bude šlechetný čin váš, čin podobný božského milosrdenství . . .1 Kdyby se byl pan Perosi i Kamil v té chvíli ohlédli, zpozorovali by, kterak v očkách Julii- ných zaleskly se slzy soucitu.

— Kolik činí ztráta? tázal se Perosi.

— Celkem 5000 zl.!

— Tolik? poznamenal chvatné pán domu a odkašlav si po chvíli pravil.

— Milý pane, budte ubezpečen o mé nej- lepší vůli — znám vás — a věřte, že bych rád, velmi rád . . . avšak hledte. takový obnos! . . . Víte přec, že vše mám v novém závodě — pohotově také tolik nemám — mám určité denní ■ ■.

platy, z peněz ijemohu se vydati . . • Peněžní trh jest právě čilý a každé chvíle mohou papíry stoupnouti ... z tisíce může býti deset jiných a nebuduji míti peněz pohromadě, přijdu o vše . . . Bude ztráta ...

Kamil stál tu jako zdrcen, bled a třesa se, avšak již zase se vzchopil a ujav se křečovitě ruky praktického Perosia, jal se vzlykati: — Tož tedy vzdávám se nejvěišího podílu na airáté té . . . avšak prosím vás, pro živého Boba, nedejte aspoň zahynouti mému ustaranému otci, zničené matce i té ubohé sestře . . . Vyhnali by je z domu . . . byli by bez chleba i bez přístřeší . . . Smilujte se, prosím! . « • a slova uvázla Kamilovi v hrdle.

V témže okamžiku rozlétly se dvéře, mezi oběma muži zjevila se Giulietta a vrhnuvši se otci kol šíje, jala se prošiti slzíc: — Otče, prosím, vyslyšte prosbu za zachránění nešťastné rodiny a není-li jinak možno, vzdávám se potřebné částky ze svého věna . . . Pomoc ta provázena bude zajisté požehnáním a díky těch, jimž bylo pomoženo a nám jinak se vynahradí- Jsme bohati, otče, a protož, prosím, učiňte tak 1 A pan Perosi bezmocen k prosbám svého miláčka, objal Giuliettu jej líbající a stisknuv Kamilovi ruku, pravil pohnutě: — Zde jest vaše zachranitelka a buďte přesvědčen, že přání její jest nyní i přáním mým a přeji vám, abyste byl šťasten, jakož i váš otec. Peníze vyplatím co nejdříve !

— Díky, tisíceré díky! . . . vyrazil ze sebe Kamil, nejsa slova mocen, i líbal vřele ruce své ochranitelce i jejímu otci.

„Markýza s trojím srdcem.* Byl zachráněn a vesele ubíral se k domovu přemýšleje neustále o Giuliettě* — Věru, pravá šlechtična! To byla poslední jeho slova.

X.

v Láska na obzoru.

Od pohnutých událostí novoročních minulo již několik neděl a málo kdo z Pražanů již vzpomněl si na dobře promyšlený a prohnaný čin Wernerův.

Obyvatelstvo pražské mělo nyní jiné starosti # é ♦ Všude pozorovati bylo ruch a usilovnou Činnosť: stavěly se dráhy s horečnou činností, které zaměstnávaly tisíce a tisíce dělníků, stavěly se rozsáhlé podniky všeobecně užitečné, zejména průmyslové, v nich rozvířil se nový veselý život a na pole národohospodářské zlato jen pršelo • . • jednotlivci bohatli od večera do rána.

K tomu vydáno bylo heslo, aby co nejúčinněji a co nejčetněji obeslána byla první svě- r tová výstava ve Vídni, kde vše plnou parou připravovalo se, aby říše a země rakouské zaskvěly se před světem chloubou svých pokladů, ceny nedostižné.

Pracovalo se na všech stranách a ve všech vrstvách obyvatelstva, nikde nemluvilo se o jiném než o výstavě a za takovéhoto těšení a počítání rozloučila so zima se svojí vládou.

Nadešlo jaro . • .

Malíř Kamil Miesler byl nyní zase svěží, veselý, plný humoru a vtipu ač břitkého a od šťastného zažehnání rodinné krise téměř neustále docházíval do domu mistra Perosiho, jemuž často měl příležitost osvědčiti svůj >vděk za velikomysinou pomoc, kterou mu v nejhorší době poskytl.

I paní Perosiová, svrchovaně nábožná a přísná matroná, ráda viděla Kamila v salonech svých; bylť ku všem přívětivý a uotivýi k damám dvorný, a oblékal se s uhlazenou* vybranou elegancí. Nyní zase pilně studoval, činil si pilně skizzy dle přírody i modelu a znenáhla připravoval se k umělecké své cestě studijní v cizině.

Od onoho dne pak, kdy šlechetná i vděku- plná Julča Perosiových vlivem svým tak nenadále rozhodla prosebnou jeho záležitost, myslil na ni Kamil častěji, než-li dříve. Nejednou zjevil se mu libý její zjev, když umdlenou hlavu ukládal do sněhobílé podušky doma, v zátiší starobylého domu a dlouho, dlouho se jím v zadumání i ve snách obíral.

častokráte vzpomínal si, jak a o čem mluvil b Julií, pozoroval sám na sobě, že přítomnost její vyhledával a věděl dobře s jakou radostí a příjemnou nedočkavostí ubíral se do známého domu v ulici Lužické. Věděl, že tato půvabná dívčina měšťanského rodu jest mu nakloněna, vycítil to z jejího chování, které každého mile okouzlilo, kdo s ní příležitost měl jednati.

A ta zvonivá řeč, líbezný úsměv a ty výmluvné, velké temné oči! Nejednou utkvěl na líbezné její tváři pohledem dlouhým a zdálo se, jako by v zapomnění obdivoval se andělskému tomu zjevu a ona v takových případech skote vždy opětovala pohled ten výrázem očí nevýslovně libým a měkkým . . .

V poslední době však velmi často docházel k Perosiovým markýz Leverdier. jenž velmi měl se k rozkošné Julii-Giuliettě i k matce její galantně se choval, až milo bylo pozorovati.

A madame Perosiovou to také velmi těšilo, že aristokrat a tak bohatý muž, jakým byl markýz honneury činí jejich dceři, která tak nejednomu kavalírku hlavu popletla. Ba pýchou nemalou naplňovalo ji vědomí, že markýz jiným rodinám patricijským tó cti neprokazuje a proto také pilně nabádala sličnou dceru svoji, aby dvor- nosti markýzovy tak chladně nepřijímala jako posud, dokládajíc, že nejedna baronessa či kon- tessa malostranská by jí záviděti mohla a kdož ví, zdaž nezávidí.

Leč cizím, zejména toho druhu náhledům nepřístupná Giulietta neshledávala v markýzi muže, jenž by zásadám jejím odpovídal, neviděla v něm muže duchaplného, jeho stav i jmění jí neimponoval, po šlechtickém predikátu netoužila, vědouc, že i ona není chudou a že od něho milosti nepotřebuje.

— Ostatně nejlepším šlechtictvím jest vzdělání a milá ženská ušlechtilost, jež si každého muže podmaní a jiného, než-li jest ten protivný markýz, říkávala častěji před svou matkou, která ovšem náhledů jejich nesdílela.

A tak chovala se Julie k markýzovi chladně.

Jak jinou byla, když při zamilované své malbě květinových zátiší vesele a se zápalem hovořila s Kamilem o moderní filosofii, o umění, divadle, ba což nyní častěji se stávalo i o lásce, tak nevyzpytalné v jejím hnutí, kráse a nuancích, „Markýza s trojím srdcemtt. 19 Jak častokráte dlouze zadívala se do lepé, junácké postavy malířovy, jenž s nadšením hájil před ní své zásady, ják častokráte veliké mandlové její oko zaperlilo se slzou, když líčil mladý muž sociální boje svých druhů umělců o skývu chleba, jejich strádání, pro něž nikdo neměl slova milosrdenství a soucitu, jak mnohdy dobrá ta Julie zaplakala, když mladý bojovník takový za krásu a ideály v předčasný klesl hrob!

Po takovýchto rozmluvách bývala vždy Julie zamlklou až to starou paní Perosiovou, která dceru svoji malířově společnosti bez obavy svěřila, zamrzelo. Také Kamil nejednou zesmutněl a skoro vždy rozmrzel se, když markýz déle ve společnosti sličné Giulietty meškal. Nejednou se také přistihl, když došel k přesvědčení, že Giu- liettu miluje. Až lekl se kolikráte svého přiznání.

Dcera Perosiova snila zase o něm a tak ani nepozorovali mladí ti lidé, kteří jinak vše bystrostí svojí prohlédli, že to čtveračivé bůže lásky vkrádá se jim do nezkažených srdcí, že je svádi na trnitou cestu lásky, kde rostou růže vedle hloží, a která vyžádala si již tolik, tolik obětí , , • Neurčité vyznání. ^ Bylo ku konci měsíce března, když za^krásného slunečného — toho času dosti vzácného — odpoledne ubíral se Kamil Miesler volným krokem od Bruské brány stromořadím k letohrádku místodržitelskému v bubenečském parku či Stromovce, nesa sebou příruční skřínku se složeným v ní malířským náčiním.

Chtěl se zase jednou zkoušeti v krajinářství a čas byl dosti příhodný: něco stromoví již poněkud pučelo, slunečno bylo, vzduch jasný a průhledný, volně se dýchající — kde jest lépe, než-li venku, v přírodě?

Nevěděl ani, že dnes k štětcům vůbec nesáhne.

jí Zatáčel již za letohrádek a sestuppyal po cestičce dolů do obory, když tu ozvaly/se za - ním drobné krůčky.

— Kam pak, pane Kamile? ozval se známý hlásek a malíř ohlédnuv se, spatřil Julii.

— Bože, to vy, slečno? — ruku líbám. —• Také na procházku?

— Skorém již jest po ní, ale chcete-li mne doprovodit, hněvat se nebudu, pravila Julča.

— I s největší radostí! vesele na to malíř a vracel se s Julčou zpět.

— A vy tak časně z jara v přírodě? tázala se Julča. Ještě, tuším, vám nekvete bez, jasmín nebo růže, byste mi jich k malbě předkládal! .

— Nic nevadí, milostivá slečno, příroda vždycky jest zajímava a krásna i třebas, když se nám nelíbí, jako na příklad nyní v březnu. V máji bude jinak I — Proč by se nám neměla líbit ted? opáčila Giulietta.

— Protože jest pravdiva, slečno! Umí mlu- viti k nám tak, jak toho si kolikráte ani nepřejeme. — Aspoň jsou lidé tací, kteří přirozeným jejím zákonům se vzpírají . . . Ale račte prominouti milostivá, zabočil jsem poněkud. Chtěl jsem jen říci, že příroda zajímava jest * vždy, ale jen pro toho, kdo jí rozumí! pravil Kamil vážně.

— Tak na příklad jako vy!

— Domnívám se, pokračoval malíř, že jí rozuměti může každý, kdo přítelem jest pravdy, krásna a vznešenosti a poněvadž vím, že i vy, milostivá slečno o vše, co jest dobré a krásné pečujete, jste asi také její přítelkyní a rozumíte jí.

— Možná, že jste uhodl, pravila Julie. A proto jsme se tu oba setkali.

— Jen že asi každý z nás z té krásy přírodní vybere si tu něco jiného 1 na to Kamil.

— Jako na příklad! . , — Jako na příklad vy, milostivá, urozený půvab a něha setkáváte se tu rovněž s půvaby, uloženými třebas ve květech, jimž se podobáte ...

— Lichotíte mi příliš! pzvala se Giulietta. A vy?

— Já zase vidím ve všem, co se tu kolem děje, symbol lásky, jedině pravé a oživující a bavim se tím, že zpytuji její taje — mystérium lásky ...

— Toužíte snad po ní? rozpačitě ozvala se- pojednou Julča, rdíc se ve tváři.

— Qdpověcř na to by zněla jako zpověcř slečno, a unavil bych vás snad nějakým blouzněním.

— Jen se zpovídejte, hříšníku, ulehčí se vám! šelmovsky smála se Julie.

— Nuže, je-li tomu tak — jal se rozohňo- vati mladý muž — pravím vám, že toužím a bloudím za láskou jako štvaný Oddyseus mezi úskalím životním a mezi špatnými sirénami.

Toužím po ní tím více, poněvadž cítím, že bude mi útěchou po tolikerých strastech a námaze, bude mne síliti na dalších cestách, bude mi štítem proti tolikerým nebezpečím a úkladům tohoto světa. Chci míti lásku obětavou, vroucí a nezištnou! • • .

— Věru, zásady máte dobré, pravila Giu- lietta. Ale hledáte-li lásky takové, musíte býti předem přesvědčen, že láska taková vůbec jest, neboť jinak láska vaše byla by příliš ideální, nedostižitelná . . .

— Jsem přesvědčen, milostivá slečno, že jest, vím docela o ní, přece jest pro mne nedostižitelná l Dívka podívala se nenápadně po malíři a pak pravila: — Skorém mám vás v podezření, vy šelmo, že již dokonce vykouzlil jste si někde svoji vílu, vílu dobrou . • .

— Ano, dobrá víla jest to, kterou z té duše miluji a zšílel bych snad, kdyby aspoň nepatrným atomem lásky své uklidnila rozbolest- něné srdce moje —^ avšak veliká propasť roz- vírá se mezi mnou a ní, propasť rozdílů společenských, kterou sotva byl bych s to překonati* — Vidím, pokračovala zase Julie, že ani uemáte dosti odvahy, abyste nesnáze překonal. Vzmužte se přec, když víte, že odvážlivému štěstí přeje a mějte dobrý pozor na všecíh cestách, kam jen půjdete a s vílou tou se setkáte Rovněž ubezpečuji vás, že i lásky její, po níž prahnete se vám dostane — budete-li ovšem chtíti!

A na poslední slova ta dala Julie zvláštní důraz.

Julie byla doma a poroučela se.

— A viďte, že až se zase uvidíme, řeknete mi, zdaž jste již nalezl tu svoji dobrou \ílu • . ♦ pravila ještě na odchodu. Prozatím na shledanou!

Pak ještě zardělá v lících a rozechvěna podala Giulietta ručku svoji Kamilovi, který vroucně ji přitiskl ke rtům.

Zmizela ve tmavém průjezdu.

Kamil pák ubíraje se k domovu hluboce se zamyslil, uvažuje o dnešním shledán** s i tou démonickou dívkou a o jejich slovech. á — Mělo to býti vyznaní? . . . Bylo tak neurčité a přece dosti jasné! pravil sám k sobě.

Miluje tě, o tom není pochyby!

Ale pozor!

XII.

< « i Jedině Tvá! . . . — Obavy.

' » .

Láska vznícená silou přirozenou, vřelou náklonností dvou spřízněných duší jest jako jiskra vržená v slámu — vznítí se v oheň, který marně snažíte se potlačiti.

A ten zžírá vše bez ohledu.

Obavy Kamilovy se vyplnily . . .

Dospěl po delším přemýšlení, že mezi ním a Giuliettou po několika posledních schůzkách v stromovém zátiší pod letohrádkem ve Stromovce vyvinul se poměr milostný. O tom nebylo pochyby, přes to, že k důvěrnému vyznání nedošlo. Kamil pak vzpíral se přirozenému citu vší silou, avšak dráždil jen ohnivou povahu Giuliettinu . . .

Doma však s plným zápalem k umění zabrali se do malby a jen občasný záblesk v oku jednoho z nich svědčil, že ještě nebezpečí nepominulo. Jinak však nijak se nepřetvařovali, aby paní Perosiovou podvedli, ta pak ničeho nepozorovala » . .

— — 81 — Jednoho dne záhy po polednách, jako obyčejně přišel zase Kamil k Perosiovům, aby dokončil 8 Julií malbu květinových zátiší, která měla býti věnována dobročinnému jakémus bazaru. Zaklepal jako obyčejně, avšak podivil se, že mu přišla otevřít — samá Giulietta, v roztomilé negligé krajkové z tmavočervené látky oděná.

Kamil se až zalekl, nevěda proč.

— Jsem dnešky sama svrchovanou paní domu! — smála se Julie, děkujíc na pozdrav Kamilův a podávajíc mu vesele ručku k políbení.

— Pěkně vítám, pane malíří, — pravila šelmovsky a již uváděla jej do své pracovny.

— Papa již od rána mešká někde na komisi; matinka pak právě odešla navštívit nějakou nemocnou paní a panská naše Berta Sla s ní. Tak jsem tu sama! To však nám nic vadit nebude, vidte! a dála se do zvonivého smíchu, — Hledíte, pane Kamile, pokročila jsem již daleko, viďte a čekám jen na vaša opravy — pravila Giulietta vesele poukazujíc k dokončenému zátiší.

— A já mohu říci, milostivá slečno, že přes vaše očekávání se musím té funkce vzdáti a že vašemu umění učiniti musím poklonu. Po„Markýza 0 trojím srdcem"« 21 zoruji, že ráčila jste se úplně vžiti v krásy a půvaby přírodní, o nichž jsme si již tolik povídali, není-liž pravda? . . .

— Avšak, prosím, posadíte se zde! Snad již byste zase nám neutíkal . . . dnes již bez' toho nic začínati nebudem! . . . a Giulietta poukázala na skvostnou pohovku rokokového slohu a růžové barvy, v jaké právě provedena byla celá garnitura tohoto boudoiru.

Uposlechl, ač se stísněným srdcem. Nevěděl byla-li to tlumená bázeň či touha po něčem t neznámém.

Pak oba se zamlčeli . . .

Kamil se rozhlédl . . . Vše dýchalo tu roztomilou pikanterií, teplo prosycené vůní jemného dámského parfumu / rozehřávalo tělo i mysl, oči pásly se na ornamentech stropu, kde rozpustilí Amoretti skotačili a svezly se i na stepilé tělo ohnivé Giulietty, jejíž černý vlas až do modra přecházel, oči malířovy utkvěly i u svůdných krajek, jež nad malinkou nožkou v černých punčochách se vlnily . . .

Zachvěl se a zase snil . . .

— Jsem hezká, viďte Kamile! ozvala se po delší době Julie, přerušujíc ticho.

Malíř až lekl se té otázky dívčí.

Co tím jen myslí? . . ♦ Ješitná přece nebyla. A nevěda jiné odpovědi, vydechl jen sotva slyšitelné: — ... Jako víla!

— Ta, po níž toužíte?

— Ano! pravil ještě tišeji a chvqje se, chladně zadíval se k zemi.

— Zdá se mi, že o ni juž nestojíte — s jakousi výčitkou pravila Giulietta a rozohnivši se pokračovala: — Kolikráte nevíme ani, jak jsme něčemu, za čímž tápeme, blízci a toužíme po lásce, nevědouce, že sami jí opovrhujeme. A tak činíte i vy, zlý ... a veliké oči dívce zableskly.

Dále se již Kamil ovládati nemohl a proto chvějícím se hlasem pravil: — Rcete mi jen, slečno, mohu-li odvážiti se tolik, abych bytosti, již pro vzácnosti ducha a srdce velebím, kterou zbožňuji pro to, že svrchovanou laskavostí svou mi zachránila život duševní, třebas život štvaného umělce, roete jen, prosím, mohu-li jen říci vznešenému ideálu své lásky: miluji vás! — já, syn prostého muže z lidu, aniž bych vás urazil . . . Rcete jen, má zachranitelko, mohu-li s city svými obrátit se k vám a zlíbat vděčně ty něžné ručky vaše, které spjala jste před otcem svým k prosbě, abyste zachránila mne od záhuby?

\ A sklesnuv k nožkám pohnuté Julie pravil vroucně: — Neodvážil jsem se nikdy — vznešená má víle, — ano, vy jste jí — říci vám, že vás miluji, ač zmíral jsem touhou po vás dříve, než jsem se toho nadál a než-li jste toho zvěděla vy . . . Avšak nyní skládám v ruce vaše vše, co mám, mužnou svoji česť, poctivost, odhodlanost i sílu, hotov jsa vše to pro vás nasaditi, dávám vám celé toto své bohatství a chci slou- žiti vám věčně . . . Zachránila jste mi štěstí již jedenkráte, zachráníte mi ho tedy i tentokráte: Božská Giulietto, miluji vás z celé duše! ... a pna, nemohouc potlačiti své roztoužení, s celou oddaností vrhla se mu na prsa.

— Jsem tvá . * . Jedině tvá . . • vydechla * s hlubokým vzdechem a spíjela se horkými polibky Kamilovými . . • Když pak vybavila se z jeho objetí vrhla se mu zase s pláčem do náručí, šepotajíc mu slova obavy, chvěla se rozkoší i úzkostí před něčím neznámým.

Oba mlčeli a Kamil líbal jen černý, modro- lesklý vlas své Giulietty.

Byla skutečně jeho.

Byl již soumrak, když se paní Perosiová toho dne vrátila se svou služkou z návštěvy, netušíc ani, že kdyby byla přišla o maličko dříve, bylo by se jí dostalo nemalého překvapení . . .

Vybavilať se Julča teprve po dlouhé době z objetí Kamilova a přec' měli si oba posud mnoho co povídati, o všem, čeho zažili po celou tu dobu své známosti. A řekli si hned, že měli se rádi takřka od prvého spatření, že však různé byly okolnosti, které zbraňovaly jim, aby sladké tajemství to sobě prozradili. Přes to, že mysli jejich byly již uklidněny, zněla jim duší jímavá píseň lásky, nyní bez vášně a roznícení a přec tak v mystériu svém veliká — a píseň ta vyznívala v snivé Adagio . . .

Snili o zažitém štěstí.

Každý z nich kochal se v mysli bytostí druhého, zase těšili se na budoucnost a vypočítávali s obavou nesnáze, které se jim asi klásti budou v cestu.

Skorém byli neradi, když zacvakla klika v předpokoji a když paní Perosiová plna starostí o své hospodářství v pravém smyslu slova zasypala je všedními otázkami: jak se měli, co dělali a podobně.

Karoil byl v nesnázích.

Avšak domácí paní měla mnoho co po vida ti a nežli panská Berta se převlékla, ztracený klíč od sklepa našla, a s domovnicí o denních událostech v domě pohovořila a konečně lampy v salonech rozsvítila, Kamil měl se k odchodu a poroučel se dámám.

— Již odcházíte, pane Kamile? tázala se paní domu.

— Musím, milostivá paní, zdržel jsem se mimo slušnost, avšak doufám, že vy i slečna ráčíte prominouti . . .

— Nemáte si čeho vyčítati! pravila zase paní Perosiová a podala Kamilovi ruku, kterou políbil.

A pak odcházel.

Roztržitá páni pak ani nepozorovala s jakou vřelostí setkaly se zraky její Julči se zraky Kamilovými, v nichž jevil se hned žár, nejistota a zase touha — nu, vždyť asi víte, roztomilá čtenářko, jak asi vypadají oči zamilovaných.

— To zde byl pan Kamil až do nynějška ? tázala se paní Perosiová své dcery po odchodu Mieslerově.

— Ano matiňko! ... Malovali jsme — pan .Kamil dokončil mi obraz pro bazar, víš... trvalo to o nějakou minutku déle . . . počkej, uvidíš, že se ti bude líbiti: . • .

A Julča hopkovalá vesele jako malé děvčátko po kobercích, ač cítila se poněkud v rozpacích, kterých však na ní matka nepozorovala.

— Jak šťastné to dítě! . . . pomyslila si paní Perosiová, srovnávajíc dcerku svou s4c$rou své přítelkyně, která se jí právě byla ó radu tázala při návštěvě, v diskrétní jakés záležitosti.

A zatím Miesler s podivnými, ač příjemnými pocity opouštěl dům pana Luigi Perosiho — svého dobrodince.

Vzpomněl si na tuto okolnosť, která ho zarazila .

XIII. Ženich.

yt ; Měli pravdu veselí přátelé markýze z Le- verdierů, když mu o novoroční gratulaci pravili, že se obávají, aby jim ho snad v novém roce půvabná siréna nějaká neodloudila.

Sirénou tou byla Julča Perosiových, avšak že jí skutečně jest, o tom sama ani nevěděla.

Pán z Leverdierů pozoroval pak v poslední době, že stala se s ním změna — a to dle jeho mínění povážlivá.

Byl zamlklejším, nežli kdy jindy, nikde ho nic netěšilo, ani doma, ani v klubu, ani ve společnosti veselých přátel, a byl-li někde v dámské společnosti, rozveselil se poněkud, avšak když zase osamotněl, zdálo se mu, že zjevy roztomilých těch poupátek, s nimiž se bavil, nedají se ani z dáli přirovnati k obrazu, který mu v poslední době na mysli tanul.

Tážete se, kdo byla ona kouzelnice, která podmanila si mladého pána z Leverdierů, který si byl tolik cestiček k ženským srdéčkům ušlapal, tolik si jich odnesl? . .

Byla to zase Julča.

A marně vyhledával markýz klidné mysli na procházkách, vyjel si častokráte na koni znamenitý kus cesty za brány městské, avšak sličný zjev Perosiových dcerky pronásledoval ho jako démon — démon lásky.

Zlé či dobré? Vždyť čím více mu markýz ubíhal, tím více vkrádal se mu do srdce.

— Snad jsi dokonce do ní vážně zamilován? tázal se jednou markýz sama sebe, když přistihnul se při myšlénkách na Julču přece cítil, že bytosť její pro něho jest prozatím nedostižnou. A to bylo, co jej dráždilo; co mu roztržitosť mysli a trýzeň spůsobovalo.

Bylť, jak již dříve řečeno „in rébus amoris" trochu ohnivým a prudkým bojovníkem a často chlubíval se v rozpustilé „ společnosti svých druhů, že ta či ona děvuska kapitulovala po útoku na její srdečko, avšak nikdy neřekl, že byla to děvčata většinou chudá, nezkušená, oběti jeho kratochvíle.

U Julci Perosiových nebyl by se toho ani odvážil, věda předobře, že paní matróna jako Argus dcerku svou střeží a byl přesvědčen, že by ostatně také u prozíravé a přímé Giulietty se zlou se potázal.

A tak trápil a obíral se markýz z Lever- dierů zjevem rozkošné té brunetky a stával se čím dále, tím více podivínštějším, až nad tím jeho přátelé hlavami kroutili, nevědouce, jak by si vše vysvětlili.

— Markýz a nyní takový nemluva!

Avšak dosti brzy přišli na stopu jeho po- divínství. Návštěvy markýzovy se totiž uPerosiů čím dále tím více množily, markýze vídávali se starým Perosiem tu na víně, tu na stavbě smíchovského jeho závodu, jindy zase když v důvěrném rozhovoru šli po Újezdě a kdyby byli věděli, jak blažena byla paní Pero&iová, když „Markýsa s trojím srdcema. 23 markýz s její Julinkou se' bavil a galantně hovořil, až milo bylo, byli by v důvěrném kruhu svém hnedle prohlásili: — Markýz je zamilován . . . markýz to veselé dítě pražské ... no jo, to je něco jiného 1 A vysmáli by se mu do nekonečna.

Pán z Leverdierů postřehl již předem jejich zájmy, snahy, náladu i jejich mínění o něm a proto střežil se, seč byl, aby se s nimi nesešel.

Než i s Julčou stala se změna!

Aspoň zpozorovala zjev ten paní Perosiová a jak se zdálo, byla se svým objevem jak náleží spokojena. Nu9 kdož by se divil matce hezké dcerušky, že jest na ni pyšnou a že dnem i nocí stará se, kdo že bude „ten pravý* který říditi dal by se otěžemi; nejen ručkou mladé dívky, v pravdě však dle návodu matčina?

— Slyšíš, Luigi! pravila jednou důvěrně ku svému choti. Nepozorovali ničeho, že naše Julča je teď nějak jiná? Tuhle jsem si všimla, že když je sama doma, jako by o něčem přemýšlela, ale když přijde k nám markýz, jest hned veselejší. Vždyť takovou nikdy nebývala! Nezdá se ti, že jest zamilována?

Ani nevím! na to pan Perosi. Víš, že jsem celý čas mimo dům a pak mám jiné starosti, nežli takové hlouposti!

— Jaké hlouposti? Holce bude hnedle sedmnáct, je po tobě a jest čas myslit na vdávání! durdila se matróna.

— Co se toho týče, jest to věcí tvojí 1 hájil se zase Perosi. Ale že Giulietta mluví nyní více s Leverdiérem, toho jsem si všiml...

— Byla by to partička — saprment — co říkáš starý? důvěrně po tichu pravila paní.

Pan Perooi jal se po tichu pohvizdovati, jak to činíval, když obíral se spekulacemi, rozsáhlými a spletitými svými rozpočty.

— Das versteht sich! — prohodil po delší chvíli po svém zvyku. Jest to přece jen kavalír, peníze má, na jiné nečeká a to je to hlavní!...

, Paní dala se do smíchu, radosť majíc z praktického muže.

— Inu partie nebyla by zlá — což p to — jen kdyby chtěl! — poznamenala.

— Ostatně nemyslím a vůbec nepřeji si, abysi snad Giuliettu nutila do zábavy s ním, nemá-li k němu náklonnosti. Mám za to, že Julča naše má peněz dost, právě tak jako času na vdávání a vždycky se dobře vdá.

— Ale jdi bláhový! na to paní Perosiová. Nemyslila jsem to tak.

A hovor přešel pak na jiné záležitosti a domácí události.

Kdyby byla tak Julča sama poslouchala starostlivé své rodiče, musila by se jim chtíc nechtíc zasmáti.

Byla vskutku v poslední době veselejší a k markýzi sdílnější, nežli kdy jindy, avšak ani papínek, ani mama nevšimli si, že dělo se tak vždy jen ve společnosti pana Kamila, který nyní již napolo k rodině patřil ... A skutečně markýz z Leverdiérů přišel málokdy, aby Miesler nebyl přítomen . . .

Zatím milenci žili jen sobě a své lásce a když ocitli se o samotě, obyčejně při malbě v Julčině budoiru, zapomněli na vše, oddali se sobě, své lásce, která je sílila a bez které již nemohli ani být.

A když někdy Kamil se opozdil a dlouho nepřicházel, Jalča nedočkavě očekávala ho a když konečně stanul hezký ten muž před ní v pokojíku, vrhla se mu do náručí, kolikráte s takou 1 o o.ícností, že Kamila smysly i rozvaha opouštěly.

Argusův zrak paní Perosiové, na němž si tolik zakládala, se neosvědčil.

Markýz z Leverdiérů těžký boj dobojoval ...

Po mnoha bezsenných nocích, když již dosti nabloudil se v sadech, po okolí i po lesích, poznal, že stala se s ním povážlivá změna i přisel k nezvratnému přesvědčení, že Giu- liettu vážně miluje.

Kdysi bylo mu to tak ukrutně k smíchu, nyní již nikoliv.

Bud! ji, anebo!... skončil jednoho dne předlouhou svoji meditaci o stavu mládeneckém, vypočítal si všecky jeho necnosti, viděl se jedině jistým v přístavu manželství, kde mu jako spasný maják zářila ta nevýslovně půvabná Julča i rozhodl se, že navštíví pana Perosiho, aby s ním o tak důležitém kroku pohovořil.

— Anebo hned do tohol — Audaces fortuna iuvat, — odvážlivému štěstí přeje.

XIV. Námluvy.

Bylo jednoho krásného odpoledne ...

Vzduch yenku byl vlahý, plný vůně šeříkové, květy stromové právě rozpučely a jiti sadem, znamenalo jako prožiti několik milých chvilek v pozemském ráji.

Julča rozhodla só dnes, že vyjde si do Stromovky a jako na důkaz, že nejde tam jen z kratochvíle, neb pro občerstvení, vzala sebou malířskou skřínku. S dovolením paní Perosiové doprovázel ji Kamil, sotva utajuje radost, jež mu tím byla spůsobena. Příležitosti té však Julča sama vyhledala, aby mohla Kamilovi svě- řiti se s tajemstvím, jež ji od několika dnů znepokojovalo • ♦.

A když mladí lidé odešli, usedli manželé Perosiovi v saloně k obvyklé odpolední siestě. Pan domácí četl v novinách a paní bavila se jakous ruční prací.

Asi ke třetí hodině odpolední vyrušila je z klidu panská Berta, která vstoupivši do pokoje, oznamovala, že přichází pan markýz z Leverdiérů.

Perosiovi pohlédli na sebe nemálo překvapeni a žádostiví jsouce zvěděti, proč asi vybral si markýz tuto hodinu k návštěvě. Vždyť nikdy tou dobou nepřicházel, a vždyť ani Julči doma nebylo 1 Avšak vzácný host vcházel již do salonu a pan Perosi s chotí zanechavše svých zábav a vyskočivše z křesel, jen se rozplývali poklonami a zdvořilůstkarai a uváděli pana z Leverdiérů ku křeslu.

Trvalo to hezkou dobu, nežli se markýz za neustálé pozornosti manželů usadil a přišel k okamžiku, aby se mohl zmíniti o vlastním účelu své návštěvy. Nedočkavost zvěděti, proč přichází, četl markýz z očí zejmena paní Pe- rosiové.

— Ráčíte 8e zajisté diviti, milostivá paní — počal markýz dvorně — že tak nepříhodnou dobu volil jsem k návštěvě, vlastně k vyrušení z milé zábavy, k obtěžování — avšak doufám, že ráčíte mi, i zde pan Perosi odpustiti, zje- vím-li pravý účel svého příchodu.

— Ó, jen se neračte.... ozval se pán domu a zbystřil i s chotí svůj sluch.

— Řeknu to krátce! pokračoval pán z Leverdiérů. Jest to Vašnostina dceruška, slečna Giulietta..

Pan Perosi, k němuž se byl právě markýz obrátil, nehnul ani brvou, ač mu posud vše bylo jaksi záhadným, pouze jeho choti zmocnil se pocit utajované radosti a radostná předtucha naplnila její srdce.

— Nemáme ani zdání, pane markýzi! lhala vědomě.

— Věřím upřímně — prohodil na to pán z Leverdiérů. A proto přistupuji hned, bez okolků k věci samé.

— Nebyl bych ani kavalírem, milostivá paní, — pokračoval, kdybych měl vám zatajo- vati, že slečna Giulietta již dávno zanechala, jak vrozeným půvabem svým, tak aristokracií duše hluboký dojem v duši mé. Domníval jsem se dříve, že to pocit nahodilý, všední, avšak po delší dobu zkoušel jsem sebe a přišel k poznání, že slečnu Giuliettu miluji, opravdově miluji. A protož, madame i vy signore Perosi, přicházím k vám a prosím za ruku slečny Giu- lietty...

Odhodlaná slova mladého šlechtice působila na Perosiovi tak, že nebyli slova mocni.

— Nemohu ani věřiti.... pane z Leverdiérů .... že byste.... vždyť byla by to mes- aliance .... co by řekli vaši.... vaše ... baronesy a komtesy pražské ... koktal překvapením starý Perosi, co zatím jeho choť s vrozenou ženám duchapřítomností vpravila se do situace, pronášejíc své obvyklé: — Velká česťpro náš dům, pane markýzi... Račte být ubezpečen o našem přátelství, avšak s prominutím, že nepochopuji, kterak vše tak neočekávaně . . . Ovšem proto byla v poslední době Julča tak rozmarnější ... I lhala opět s ženskou vrozeností paní Perosiová.

— Ví snad již, pane markýzi, Julča o vašem rozhodnutí? ptal se zase pan Perosi.

— Pardon . . .! totiž se slečnou jsem o záležitostech lásky jen málo mluvil, nemaje celkem ani příležitosti se o všem rozhovořiti, zejména nedošlo k nižádnému vyznání, avšak myslím, že . . .

— Ó prosím, prosím! vskočila mu do řeči matrona. Julínka bude nesmírně šťastnou vědomím, že došla přízně u tak výtečného a roztomilého aristokrata, jakým ráčíte býti vy!

. . . totiž mínil jsem říci, že snad se svatbou, nebude-li v tom vůle paní matinky nebo slečny^ nemusí so spěchati. Šlo by jen pouze o to, dostane-li se mi totiž ručky slečniny . . . — ó prosím, prosím . . .

... o zasnoubení. Takové poupátko, jaké vždy nerozvíjí se v našich sadech, dlužno s* „Markýza s trojím srdcem." 25 zajistiti předem ! smál se markýz! a paní Pero. siová naplněna pýchou ukláněla se jen takovému lichocení, jímž uměl si šlechtic diplomaticky získati přízně staré paní.

— Račte býti ujištěna, milostivá, že již těším se, že budu míti čest, chlubiti se také tak vzornou matinkou.

A paní Perosiová ani nevycházela z údivu.

— Jak charamantní to pán! pravila sama k sobě.

— Nuže, přerušil konečně rozhovor pan Perosi, podávaje pravici markýzovi. Nedávám vám ještě oficielně ruku své Giulietty, nevěda, jak jest to s jejím srdéčkem, zdaž bylo by s to milovati tak roztomilého kavalíra. Avšak myslím, že skorém můžete býti jist, že Julinká co nevidět bude paní markýzou. „Černou mar- kýzoua smál se pan Perosi dále, pyšný jsa jako vždy na jižní typ svého jedináčka a na nádherný, černý její vlas . . .

Smáli se všichni a Perosiovi po chvíli uváděli nastávajícího urozeného zetě do zvláštní smě k malému poctěnu Tajemství.

Kouzlo jara, dech jeho vonných květů, švehol lepoperých ptáčat i velebný, mocně působící klid hluboko vléval se do milujících srdcí Julci Perosiových i Kamila, když zvolna zabráni v myšlénky své vedli se po osamělé pěšince půvabnou scenerií Královské Obory. Kolkolem všude samý květ, jemuž jen srdce milující rozumí, neboť láska lásku ocení.

Kouzlo to však nestejný mělo vliv na krásné ty hlavy, k sobe se tulící a co Kamil uchvácen byl poesií svého okolí, těkal duch Giuliettin růzDO: hned byla myslí doma u přísné mama, hned zase u Kamila, rozpomínala se na prožité sny první lásky a konečně ovládl jí neodvratný pocit bázně a úzkosti před něčím neznámým.

A co kolem ní vše mluvilo jasnou řečí přírody, jásavým hymnem lásky a radosti ze života, zmocňovala se jí bázeň větší a větší. A když konečně protrhly se mlhy myšlénkového chaosu a těkavého vzpomínání na zažité fáse první lásky, dosud nepoznané a když v největším rozporu mravním se ocitla, snažíc vysvětliti si zároveň záhadu svého nitra, zjevila se jí plná, ne- skalená pravda přírodní, postřehla v sobě pocit — mateřství.

Otřásla se, jako kdyby mráz tělem jejím pronikl a zase rozpálená hlava její klesla na rámě, nic netušícího milence.

Když pak Kamil probral se také z poetického svého snění, zahleděl se do velikých očí krásné své milenky.

— Avšak co to?

— Slza ...! Ty pláčeš...?

Vrhla se mu v objetí, jemně štkajíc a křečovitě se k tělu jeho vinouc.

— Co je ti, Julčo ?

— Já se bojím! zašeptala po chvíli.

— Čeho?

— Ale jdi . . .

— Nu čeho se bojíš?

— No ... Co mi jen řekne mama? Zašt- kala a zavěsivši se Kamilovi kolem krku prozradila mu své tajemství . . .

Kamil nadál by se spíše smrti, než-li všeho toho, k čemu se mu právě Julča přiznala.

A nyní zase jemu vířila hlavou spousta myšlének, poutajících se k jeho poměru k Julci, k Perosiovým; přemýšlel sám o sobě a o svých rodičích. Napadla mu otázka vlastní existence a zde ocitl se před kamenem úrazu, v bludišti nových myšlének, z něhož nebylo východu.

Tajemství Julčinu uvěřil — dost nerad — avšak nečinil si žádných výčitek, neboť nečinil tak ze stanoviska sobeckého, nýbrž u vědomí, že snad ani nepřekoná překážek, které se mu k dosažení Julči naskytnou a že nedostojí čestné své povinnosti. . • Ano, o tom již mluvili a na tom se usnesli, přísahou se zavázavše, že jednou svoji budou, sobě a umění svému budou žiti, těšili se jako malé děti, jak si zařídí jednou ^sv^whnízdečko a v žertu hádávali se Častokráte o malfftj^gti, jako na příklad budou-li jednou y salonech jejich tapety barvy „bordó" či tlumené v temné zeleni. Smávali se, jak mysl jejich zdětiněla, smáli se, když přistihli se, že vlastně již duchem hospodaří ve své domácnosti a málokdy jim napadlo, jaké stanovisko k nim zaujmou rodiče Julčiny, které jediné podmiňovalo sňatek, až posud vybájený. A nyní ocitl se Kamil na prahu rodinného krbu se svojí Julčou — avšak za prahem tím rozšklebila se mu příšerná propast.

Propastí tou bylo rozdílné společenské postavení milenců.

I svěřil se 8 obavami svými Julči, která plnou měrou je uznávala a takřka mrákoty vždy na ni šly, když si vzpomněla, že ona, Giu- lieíta měla by předstoupiti před nábožnou a přísnou mama a před otce a význati se jim ze svého mateřství. . . Jakousi útěchou naplňovalo ji, že ještě do určité doby k vyznání tomu jest dosti času a že snad se třeba mýlila, avšak zase přistihla se, že toto snad si sama sugge- ruje, že sama se obelhává. To vše ze strachu. A vykreslila Kamilovi postup myšlénkového Bvého boje.

— Poslyš, duše má, oslovil něžně svoji milenku Kamil — nebyl bych ani tvé lásky hoden, kdybych nepříjemnostem, jež se tobě více, nežli mně naskýtají, hleděl ubíhati. Půjdu k otci tvému a mužně vyjevím mu celou pravdu, požádám za prominutí a bude-li možno — i za tvou ruku ... — Vždyť jediným jeho miláčkem jsi a nedopustí přec, aby jeho Giulietta byla v hanbě. Poprosíme ho pak oba, a když svolí, přičiním se, abych splatil ti vše za pomoc, přispění, přímluvu a zejména za velikou vznešenou tu lásku, kterou jsi mi věnovala. . .

Kamil vtiskl Julče na chladné čelo polibek.

Oba pak mlčky kráčeli, ruku v ruce, a hovořili dlouho a poněvadž znenáhla nastával soumrak vraceli se k domovu.

A Julča ničeho nezmínila se o tom Kamilovi, že při nejbližší příležitosti ze všeho se rodičům vyzná. Cítila se býti k tomu silnou, neboť věděla, že jde o věc dobrou, o zásadu, jíž vždy byla věrnou!

■ Oba se pak srdečně rozloučili.

Julča z lehká otevřela dvéře u předsíně a prošedši jí, vkročila do salonu, ale nikoho tu nebylo.

2 Avšak slyš! ... co to? ... hlas otce.», matky . . . smích . . .! teď povídají o ní a vrátila se do kuchyně.

3 Slyšíte, Berto! — šeptala do dveří — kdo je to u nás?

4 Pan markýz, milostivá slečno!

5 Tak . . .? divila se a odešla pak do svého pokoje nedavši sobě ani rozsvítiti. Zabavila se zase jen svými myšlénkami.

Po chvíli vzchopila se, přisedla ku klavíru a sáhnuvši jemně v klávesy, tlumeně vkládala city svoje ve volné melodie, až přešla ve věčně krásnou a jímavou píseň: . . . Anděl lásky svaté vlá v modré výši zlatých hvězd . .. Tam, ach zaleť, duše má! tam pro rány balsám jest. Výše a výš! — v ty světy míru, kde stkví se květy, k hvězdám zlatým! Tam — ach, zaleť, duše má . . .1 Julča vložila v přednes písně té veškerý svůj cit, skutečný svůj bol, hrála od srdce k srdci ... a nepozorovala ani, že otevřely se dvéře, jimiž vstoupila paní Perosiová.

6 Julčo . . .! Tys doma ? — oslovila svoji dceru.

7 Ano matinko, již delší dobu!

8 Měli jsme vzácnou návštěvu . . .

9 Koho mama?

10 Markýz z Leverdiérů přišel k nám požádat o tvoji ruku . . .

11 Tak . . .? a řekla jste mu matinko?

12 Neřekla nic, ale přislíbila . . ♦!

Julča se zamyslila. Byla sice nemálo překvapena touto novinou, ale zachovala si strnulou ledovitost a prohodila jen: 13 Myslím, že se pán z Leverdiérů zbytečně namáhá, a vy matinko mne snad nebudete nutit1 k něčemu, o čem jsem dosud vůbec nepřemýšlela . . .

14 Ale vždyť jest to — jen tak —! . . . konejšila paní Julču, ale nepochopuji přec, že jsi tak lehkomyslná . . . vždyť jest to přec jen markýz, slyšíš, markýz . . . a mohla bys být šlechtičnou!

15 Nestojím o to, matinko! . . . nedbale odvětila dívka.

Tím rozmluva se přerušila a Julča ráda byla, že mama zapomenuvši, nedotazovala se jí na podrobnosti odpolední procházky.

Toho dne šla dříve spát a vroucně vzývala Bohorodici za pomoc a přispění. Pak usnula spokojena u vědomí, že se s tajemstvím svým někomu svěřila, # Paní Perosiová pak ještě jednou přišla se podívat na svého miláčka a vidouc, kterak mladá ňadra její Julči zvolna se vlní a že spokojeně spí, dlouho se na ni zadívala ...

16 Šťastné dítě! zašeptla konečně, odcházejíc.

A přec byla Julča nešťastná!

XVI. Bonře se blíží.

Nebylo tomu dávno, co doburácelo jíž vítězné hřmění děl a rachot pušek pruských, co dozněl i vítězný ryk německé armády, když dne 2. září 1870 zajala u Sedanu samého císaře francouzského Napoleona III., dávno zmlknul již chropot umírajících hrdin — a již pokořená Francie vezla v několika vlacích do Berlína čtvrtou miliardu válečné náhrady a pátou zavázala se zaplatiti dle smlouvy verdunské ještě během roku 1873.

Byl to přece jen život na počátku těchto let sedmdesátých 1 Na všech stranách vír a ruch, zakládány a stavěny jsou dráhy, rozsáhlé podniky průmyslové, vzrostl stavební ruch a chudý lid maje hojnost stálého a výnosného zaměstnání, liboval si, že zas dobré časy nastávají a nedbal, že v Cechách zle řádí zlý host — cholera — a že sta lidí přišlo velikou květnovou povodní r. 1872 o život a tisíce o své statky.

— Jen zas válku I . . . když se jich tak pár postřílí, jest zase dobře . . . jen choleru do toho ... a zase se to hýbe!" — říkali tenkráte sprostí lidé, nedbajíce, že dosud neoschly slzy sirot po zastřelených hrdinách nedávno u Krá- lového Hradce a posléze u Sedanu a že živý ruch v obchodu, řemeslech a průmysl má příčinu jinou.

Válka rodí válku! A při nejistotě tehdejších politických poměrů v Evropě snadno se mohlo nehumanní přání lidové chátry vyplniti, neboť císař Napoleon III., i obávaný nepřítel Německa žil dosud ve svém exiliu v Chislehurstu v Anglii, pozoruje politické události stále a s obvyklou chladnokrevností. Při známé jeho vlastnosti, že nepodniká ničeho nadarmo a na zdař Bůh, věřilo se po francouzskoněmecké válce, že při nejbližší příležitosti bude hotov a první se vzchopí, aby ztraceného trůnu si vydobyl. Nebezpečí války bylo stále na obzoru, uvádějíc bujný lid takřka v jásot. Avšak hvězda Napoleonova u Sedanu valně pohaslá, uhasla úplně a poslední císař francouzský dne 9. ledna r. 1873 zemřel ve svém vyhnanství.

Francie i ostatní svět si oddechl . . .

A s odchodem jeho zaniklo veškeré nebezpečí . . • Zatím však v říši naší pracovalo se pilně a plodně na poli politickém i národohospodářském, říšská rada postavila se tehdy na pevnou půdu ústavní, měli jsme ústavní zemský sněm, který sice nepěstoval sporů státoprávních, za to však tím více pečoval o potřeby zemské, připravovala se volební oprava a což nejširší svět a všecky národy zajímalo, byla velikolepá světová výstava vídeňská.

Co o té říci mám?

Jeden z tehdejších novinářů napsal o ní toto: „Nejen veškeré obyvatelstvo vídeňské a národnosti rakouské, ale i celý vzdělaný svět obrátil svůj zřetel v této chvíli k Vídni. Světovou výstavou dokáže Rakousko, kterak jeho národové pílí, průmyslem a uměním jsou z nejpo- kročilejších na zemi. Sněmovny uzavřely činnost svou a národové rakouští světí své slavnostní dny. Výstavní budova objevila se srdcem, ku kterémuž se všecky tepny sbíhají. Ve čtvrtek (1. května 1873) od 9 do 12 hodin v poledne bylo celé prostranství kolem výstavní budovy přeplněno vozy. Ti kulichové, jichž zrakům světová výstava nesvědčí, musí se ukrýti do svých novinářských děr. Vozkové byli všichni na svých místech, aniť byli zaměstnáni dopravou hostů k budově výstavní. Počasí nebylo příznivé, ale nicméně bylo okolí výstavy na všecky strany lidmi zaplaveno. O polednách vysvitlo slunce, aby slavnostní den Rakouska pozdravilo. Tu bylo zřítí úředníky v státní uniformě, důstojníky cizozemské, muže i ženy všech stavů, kteří se ku vchodu do výstavní budovy tlačili. Vchod byl prapory všech zemí ozdoben; bylo zde vi- děti barvy severní Ameriky, Brasilie, Anglicka, Španěl, Portugal, Turecka, Ěecka, Persie, Japonců atd. Nad tím vším vznášel se vítězně odznak rakouský . . .a Tak a podobným spůsobem otiskovány byly v časopisech dithyramby na světovou výstavu vídeňskou, jejíž zřízení stálo asi 17 milionů zlatých.

Avšak, což bylo to proti užitku a výnosu i prospěchu, který mělo míti z ní průmyslnictvo a obchody rakouské! Ovšem ozývaly se tehdy v některých listech zprávy i proti výstavě, ozvaly se varovné hlasy, aby nebyla obeslána, že jest na mělkých základech založena a zrazováno bylo od její návštěvy. Toho ani nebylo třeba, neboť drahota na výstavě byla tehdy příslovečnou a vstupné nebylo také nepatrným. Avšak co nejvíce výstavu poškodilo, byla nepřízeň počasí, pršelo téměř neustále, obchody * t.

nebyly valné a tak růžové a zlaté naděje v její zdar a prospěch z ní plynoucí kladené se roz- prchávaly z nenáhla jako těkavá silice . . .

Třetího dne po zahájení výstavy sešel se na Malostranském náměstí markýz Leverdiér 8 panem Perosim, který se byl právě z Vídně vrátil, kde exposici svoji na výstavě upravoval.

— Vítám vás, pane Perosi, při návratu do Prahy 1 oslovil markýz nastávajícího svého tchána. Jak jste se měl ve Vídni? ... Jaká je výstava? Stojí za podívanou ? . . . zahrnoval starého pána otázkami.

— Děkuji za vzácné optání, pane markýzi. Mohu se vám však přiznat, že skorém jsem již rád, že to vše mám s krku. Stálo mne to starostí, zlobení a peněz a možná, že ještě bude státi . . .

— A co výstava sama?

— No ... je velikolepá, něco nevídaného, a člověk věru neví, kam by se zahleděl dříve. Jen té drahoty kdyby nebylo! . . . naříkal pan Perosi.

— Tady v Praze se říká, že prý to s výstavou divně skončí a zahajuje se akce proti yýstavě. četl jsem onehdy něco v „Pokroku" a v „Poslu z Prahy" . . . poznamenal pán z Le- verdiérů.

— Prosím vás, markýzi, dejte pokoj s těmi oposičníky! Mluví o něčem a neviděli to, mluví proti něčemu a neví proč a světový průmysl i obchod hledí vstrčiti do našich úzkoprsých poměru — nesmysli — Rád věřím, zase na to markýz, ale mohu vás ujistit, že ozývají se vážné hlasy, ani ne z řad těch oposičníků, že výstava nesplní ty naděje, které byly do ní kladeny. Výstava jest a patrně bude pasivní a ti akcionáři i družstva akciová, často dost pokoutní a ve své existenci podezřelá, kladou do ní spásu svého trvání. Co bude pak? . . . Bankrot za bankrotem a lidé, kteří dříve vládli tisícovkami a miliony, půjdou buď po žebrotě, ne-li do kriminálu a kletba okradených bude je provázeti 1 . . .

Pan Perosi napjatě poslouchal vývody mladého šlechtice a bylo znáti na něm, že jest peněžního ruchu velmi sučastněn.

— Nevím to, milý pane, sám ze sebe, nýbrž od vynikajícího a prozíravého finačníka, s kterým jsem v těchto dnech při jeho návštěvě v Praze/; mluvil, a také mu věřím, přihlížeje ku všemu co se děje — Nedej Boze! povzdychl pan Perosi. Mám tam také několik krejcarů uložených, avšak myslím, žo veliký bankovní dům Pachtův ve Vídni a jiné závody, s nimiž jsem ve spojení, nepatří do těch družstev, o nichž ráčil jste se právě zmíniti.

— Přeji vám zdaru, z plna srdce, avšak pozor!

— Děkuji za pozornost! ... Apropos, mluvil jste již s mou dcerou, pane markýzi?

— Věřte mi, že neměl jsem tentokráte ani času. Promiňte! Domnívám se, že věc nespěchá . . . Ale nebudu vás již zdržovati, pane Perosi, buďte s Bohem, na shledanou! Milostivé paní i slečně Giuliettě vzkazuji své „ruku líbám44 . . .

— Nezapomenu vyřídit! pravil pan Perosi již na odchodu a nedbaje ani o poslední vzkaz markýzův. Za to více upoutaly ho narážky jeho na finanční poměry a uvažoval nyní o své situaci v peněžních záležitostech. Aby to takhle najednou vše ve Vídni prasklo! . • . a pan Perosi ani nedomyslil.

Vždyť informoval se před několika dny u známé své firmy pražské a dostalo se mu ujištění, že o nějaké krisi nemůže být* ani řeči.

— 113 — V f • — Eh, jaké pak starosti! prozatím není nebezpečí a pro příště budeme opatrní! a 8 tím přesvědčením i pevnou věrou ve stálosť a bezpečí poměrů, vkročil starostlivý měšťan do své domácnosti, aby své Giuliettě vypravoval, co vše hezkého z Vídně jí přivezl *na památku z výstavy Ani z daleka netušil, že katastrofa jest přede dveřmi . . .

xvn.

Vídenský krach.

i. .): * 7 - ' Přišla tak náhle a neočekávaně, jako přichází povodeň za času nočního, která přepadá lidi ve spánku, trhá, rve, a ničí nad hlavami jejich krovy příbytků, unášejíc vše v dravém proudu v prohlubeň zkázy a smrti, katastrofa ta přišla jako ohromná lavina, která zvolna sesouvala se, sotva zrakům lidským zjevná, a proto tím byla nebezpečnější, aby jediným rázem zničila řadu životů lidských, existencí i štěstí rodinného, aby vše shroutila v jedinou spoustu, 8Markýza a trojím srdcem". 29 z níž vane toliko strach, hrůza, běs i zděšení . . .

A neočekávánou katastrofou tou — ač přece tu a tam tušenou — byl pověstný úpadek, pověstný — vídeňský krach.

Ve víru, ruchu i veselí, jaké zavládlo ve Vídni při zahájení světové výstavy, nikdo si nepomyslil, že nad hlavami různých těch „milionářů", bursovníků, bankéřů, akcionářů a jiných peněžníků visí Damoklův meč na tenké vlasině. Nepomyslil si to nikdo při skvělých řečech slavnostních, ani při hostině, ani při číši šampaňského, které ve společnosti luzných děv bankéři ve výstavních kioscích vyprazdňovali a nt>j- méně si to pomyslili ti, kdož svěřili stvůrám těm ustřádané své jmění. V tom šumném a hýřivém víru výstavním vanul přec jen vzduch dusný a zdálo se, jako by na hlavní činitele ulehla můra, která vše dusila. Náladu tu ovšem nezlepšovaly ani úpadky, které několik vídeňských firem ohlásilo.

Za takové nálady pak nadešel osudný 8. květen — kdy smutná pravda přišla na jevo. Toho dne totiž došel do Prahy telegram, který pana Perosiho nemálo zarazil. Byl tohoto znění: „Na burse panoval dnes pravý soudný den a nebyly pražádné obchody dělány. Bankroty bursovníků se množí a obíhají také již pověsti o více sebevraždách. Ztráty činí -však také na sta milionů a posud nezná nikdo prostředků, kterak by se tomu strašnému zmatku oclpo- mohlo . .

A zvěst ta působila soudný den nejen ve Vídni a ve všech větších městech rakouských, nýbrž i v Praze.

Katastrofa, o níž nikdo neměl ani zdáni do jaké výše sahá, byla jak obyčejně zveličována a vyprávěny i podrobnosti vybájene, směšné, nemožné. Vše to působilo zmatek na všech stranách; v domácnostech a rodinách větších i menších, v obchodech, v závodech průmyslových, bankách, spořitelnách a záložnách, zmatek rozšířil se i do místností veřejných, ba i na ulici a všude, kde se sešli dva, tři lidé, sestrčili hlavy dohromady, hovoříce „o tom krachua ve Vídni . . . Všude bylo pláče, nářku, hrozby, kleteb i proklínání až zrak přecházel, lidé přicházeli o jmění své přes noc, lehajíce boháči a vstávajíce žebráky, kteří neměli, kde by hlavy sklonili. Poplach na burse vídeňské zvětšoval se, co den upadali noví a noví lidé v bankrot a jednoho dne ohlášeno dokonce sto takových úpadků.

A za vídeňskými závody a bankamif následovaly v úpadku záložny a spořitelny městské i venkovské a čím více se jich hlásilo, tím více postižení lidé se stříleli, věšeli, trávili, skákali do vody a podřezávali si hrdla i žíly.

Některý den skočilo ve Vídni pět i více Jbankrotářů® do Dunaje a dva neb tři ranou z pistole zbavili se žebrácké mošny, která je tak tížila. Sensace stihala sensaci, Jobovy zvěsti docházely přes tu chvíli a kdož měli několik grošů ve Vídni uschovaných vytrpěli pekelná muka až do 15. května, kdy zase na vídeňské burse nastal nový poplach a každým okamžikem zazníval tu zvonec, na znamení že nový úpadek byl ohlášen. Toho dne zase jich bylo na sto a mnoho případů sebevražd, z nichž největší spů- sobila vzrušení zpráva, že mladý bankéř rytíř Boschan se zastřelil, stav se obětí bursovních spekulací.

A to bylo jaksi poslední smrtelné škubnutí všech obětí podobných i nastal obrat k lepšímu. Již z počátku přispěl ministr financí čtyřmi miliony k zmírnění krise, později vypomáhala vydatně i národní banka a vláda zastavila povolování nových akciových společností, jejichž spekulační rejdy s bezcennými akciemi byly vlastní příčinou vídeňského krachu.

T A tak i obyvatelstvo pražské, po smutné slavnosti svatojanské počalo se uklidnovati z dnů hrůzy a zmatku, zejména když dne 20. května oznamoval „Pražský Denník* ve své zprávě z Vídně : „Dtvěra se vrací a společnost bursovní jést vyčištěna od všeho pievele. K« politování pak jsoťi jen ti, kteří své úspory bursovním kance- !ářům svěřovali a*nyní o ně přijdou* . . .

A me?i těmi* politováníhodnými byl mimo nadání i pražský velkoprůmyslník — pan Luigi Perosi, který nakoupil za tisíce bezcenných neb malou hodnotu majících akcií a přišel o všecky hotové peníze, jež uloženy měl v bankovním domě Plachtově ve Vídni, který ohlásil úpadek s 3,000.000 dluhů . . . Dluhy na smíchovském jeho závodu kryty byly domem na Malé Straně a bohatý patricij Perosi byl na mizině.

To byla novina, která Malou Stranu rozrušila a hned uvažovalo se, co a jak bude dál* A ženiši, kteří tolikráte měli zálusk na tučné věno Giuliettino, byli rádi, že zůstali mládenci a chlubili se svou prozíravostí.

— Ne, já měl jim nosí . ♦ . pravil jistý hejtman v pensi svému druhu, když s ním seděl ve vinárně na podsíni blíže generálního velitelství . . • „Markýza s trojím ardcem*. 30 A co zatím ozýval se v komnatách kdysi bohaté rodiny Perosiů pláč a štkaní sličné Giulietty nad strhanými rysy tváře ustaraného otce, bylo dole na ulici veselo, zmatek již pominul a jen tu a tam zaznívala veselá píseň 1,0 tom vídeňském krachu", kterou i kluci- uličníci znali * . « — Papá I • , . zlatý papá! . * . hledí . • • tvá Giulietta tě líbá .... pohledni na ni přeci . • . usměj se, vždyť má tě ráda ... — stkala přerývavě Julča u lože svého otce sotva bí povšímajíc, že doléhá sem z ulice refrén časové tehdy odtrhovačky: der gro — gro — grosse Krach Buml i» f < XY1II.

Přerušené hovory.

Toho dne, totiž 20. května, bylo zase v hostinci „u Šternberku" živo, ač se tu studenti nebyli po několik dnů ukázali. U panského stolu zasedli v plenu „maxláři", kteří v posledních dnech zaměňovali více karty s diplomatickým rozumováním o výstavě a „o tom krachu." Hlavní slovo dnes měl pan domácí Růžička, který již na výstavě byl a kterému statečně pomáhal magistrátní akcesista Roznat; k nim jako „nejslabší" v politice — čemuž ostatně všichni velice se divili — byl mistr počestného pořádku ševcovského pan Kašparides z Thunovské uličky. Z ostatních, kteří do hovoru se nemísili a jen pokuřovali, scházel místní okresní lékař dr. Renz, který partu „maxlářů" činil neschopnou k právoplatnému „usnášení".

Ostatně ho maxláři tak velice nepohřešo- vali, neboť dnes velikou debatu zde vyvolal došlý telegram o pádu Plachtova ústavu ve Vídni a přetřásány možné toho následky . ♦ .

2 Na vztek, ještě jednuI — ozval se Roznat — a tuhle panu Bertlovi dala Fando, také ještě jednu na můj účetl • . • To isou špatné časy, pane Bertel co ?

3 Co si myslej? — odvětil oslovený, který každému »onikal" — vždyť jsem nic neprohrál l 4 Totiž na burse ... ale v lutrii již pár šestáků, víme! vložil se do řeči pan domáo.

I i 5 No co pak, to nic není! na to mistr Kašparides.

Ale kolikrát jsem se už chtěl vás páni ptát jak vlastně ten krach povstal • . . je mi to doposud trochu nejasné . . .

To byl zase ve svém živlu akcesista Roznat jenž zabýval se velmi rád hovory o národohospodářských otázkách, jsa nepřítelem všeho přemrštěného.

6 Víte milý příteli «— pravil — že , již v březnu upadlo v koukurs několik našich akciových podniků, jak ostatně dalo se očekávati.

7 To vím, odvětil Kašparides.

8 A co jest toho příčinou? — pokračoval mladý politik. — Zásadou totiž jest, že účelem spolků a spolčování má býti pěstování skutečné samosprávy v státu i obci; v spolcích má vzrů- stati vlastní síla a vědomí o ní, občanská mysl a smysl pr* obětavost a podaikavost. Ve spolcích má se jeviti, že minula doba patrimoniál- ních úřadů a vý«*d jednotlivých stavů, že platí právo pro každého, že pořádek a blahobyt státní může býti založen jen na vzdělání a hmotném zdaru lidu. A to právě akciové podniky naše neměly na zřeteli.

« 9 To je prav dal přisvědčil domácí.

10 Proto měly se pohybovati jen ve vlastním oboru. Avšak mnohé naše podniky akciové zejména cukrovary, neměly ještě ani krejcaru, ani cihly k vlastní budově a již zvaly se podnikem „národním*, aby na věiíčku tu chytly lid, z něhož — poněvadž zásadě málo rozuměl — činily si stroj k hlasování— kolikrát k vůli osobní ctižádosti a ziskuchtivosti jednotlivců. Do akciových spolků zanášeny byly i proudy politioké a jmění jejich stalo se obětí politických náhončí, kteří málo na to dbali, že jsou to uspořené peníze chudého lidu, jenž ve spolcích těch hledal pomoci. A tak to bylo již tenkráte v březnu a již tehdy říkalo se, že dokud radikální náprava se nestane, že mnohý akciový podnik dostane se k úpadku a že „poplachy* budou mezi nimi každé chvíle.

11 Nu a nyní mám za to, pane mistře, že liž aspoň částečně pochopujete, kterak došlo ku krachu vídeňskému.

12 Tak trochu! odvětil Kašparides.

13 A mimo ty cukrovary utvořilo se mnoho jiných akciových podniků. Zakládaly se strojírny, železárny, válcovny a zejména ustavovala se akciová společenstva těžířská. Podniky ty byly „Markýza 8 trojím srdcem". SI obyčejně založeny na nejistých nebo docela špatných základech . . .

—... Jako na Kahlenbergu u Vídně kopali na zlato 1 přerušil výklad pan domácí.

14 • • . jako na příklad co povídá zde pan Růžička, pokračoval Roznat, to jest nej- lepším důkazem těch jejich švindlů. A lidé byli jako děti a kupovali akcie jako blázni hned za plnou cenu, ač banky měly je od podnikatelstva za 60 až 70 percent. Byla to akciová společenstva darebáků, kteří předem věděli, že podniky ty zdařiti se nemohou a spo- léhati na pomoc z výstavy světové bylo nejisté právě tak jako odvážlivé a za kradené ty peníze užívali během několika hodin stavší se milionáři plnými doušky: kupovali svým milostnicím brilianty, kočáry, koně i paláce a tak dále . . . Nu a teď snad mistře již pochopil jste, co bylo příčinou a jak povstal ten vídenský krach.

15 Děkuji za vysvětlení . . . nedivte se ... neměl jsem nikdy nic a nestaral jsem se o takové věci a ostatně: Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se kam to schová, směle lehne, směle vstane, žádný mu nic neukradne! . . . deklamoval švec a hrdě hlásil se k těmto blaženým.

16 Pánové, když tuhle pan akcesista zahájil rozhovor o rozmařilosti těch „bankrotářů", povím vám jednu zajímavou, ale opravdovou historku ještě z doby před tím poplachem . . . Fando, podala mi moji „Pepičku" . . . pravil pan domácí, ukazuje na skříňku, kde stála jeho dýmka, již ku svátku svému dostal a již podle toho pojmenoval. A také „knastr" nám došel . • • 17 Hned, pane domácí, ozvalo se děvče. „Knastr* máme.

18 Abych tedy nezapomněl — pokračoval — Člověk by ani nevěřil, co ti chlapi s těmi miliony dělali.

19 Povídejte — povídejte! volali všichni.

20 Tak jeden z těch „milionářů", kteří zlato na burse se země zdvihali, bral se s chotí svou jednoho krásného dne po Okružní třídě, kde hezčí polovice jeho ve výkladní skříni jednoho z nejprvnějších klenotníků vídeňských spatřila překrásný slunečník. Držadlo jeho bylo vykládáno brilianty i drahokamy a každý mohl cenu skvostu tohoto na tisíce udati. Bankéřovi však byla tato choutka paní jeho přece poněkud drahou a odřekl jí žádost její, když prohlásila, že slunečník tak vzácný jejím býti musí. Následek toho byl, že se paní po čtrnáct dní na chotě svého ani neusmála ...

21 To si myslím! poznamenal Kášparides.

22 Po té době, pokračoval pan domácí, — 124 — * K pozval ji bankéř, jenž byl mezi tím na burse stále hrál k nové procházce po Okružní třídě a tam ji uvedl do paláce, jehož vnitřek byl po knížečku zařízen. V salonu prvního poschodí spatřila dáma na stolku z kararského mramoru zlatou vásu a v ní stál — drahocenný onen slunečník. „Zde jsem ti koupil — pravil ku své dámě, po čem jsi toužila"; zároveň jsem však z bursovního svého výtěžku za posledních čtrnácte dní zakoupil .také přiměřené pouzdro, jež ti tuto v podobě tohoto paláce odevzdávám."

Maxláři plni údivu upřeli oči na mluvčího, mezi tím co Fanda, opodál poslouchající, nemohla si dost napřáti, aby se jí jednou také takového pouzdra dostalo.

Ale to všecko nic není! prohodil pan Růžička usmívaje se. Třetího dne po osudném 8. květnu, kdy bouře bursu zachvátila, musil tento pan „milionář" ohlásiti bankrot a slunečník i s futrálem byl ten taml A společnost přes vážnost rozmluvy dala se . do smíchu přejíc tomu vydřiduchu chudších, co se mu bylo přihodilo.

Ještě něco! Avšak to není tak zajímavé. Týž bankéř uznává nyní vídeňské pradleny za šikovnější než jsou pařížské.

Jak to?

— Inu od té doby, co ho bursovní poprask zachvátil, dává si práti své prádlo v Jirchářích, ač je byl dříve do Paříže posílal a diví se teď, že také vídeňské pradleny umí také tak dobře práti jako pařížské . . .

Ani nedopověděl . • .

Do místnosti vstoupilo kvapně, výčepem proběhnuvši, hezké děvče, a ustrašeně se dívajíc po hostech, sotva dechu popadalo.

Byla to Perosiových panská Berta.

— Dobrý večer! . . . Prosím pánoté, není tu mezi vámi pan dr. Renz?

— Není, není děvuško, odpovídal krajní z maxlářů. Také jsme ho čekali. Avšak co pak 8e přihodilo, že tak jste udýchána* — Vy jste od pana Perosi, viíte: ozvala se Fanda.

Děvčata podívala se úkosem na sebe.

— Milostpán je bez sebe, nejspíš ho ranila mrtvice, odpovídala zajíkavě Berta — a nemůžeme najít pana doktora. . .

— Pro Krista Pána! . . . zvolal pan domácí Růžička, pozbyv své vypravovací nálady. Tedy také on? Jest to můj dobrý kamarád. • . A jak se to prosím vás stalo ?

— My nevíme nic. Seděli jsme s milostpaní a slečnou v pokoji a pán byl ve své pra»Markýza s trojím srdcem". 32 covně. Asi v 8 hodin přinesl listonoš nějaký telegram, zdá se mi že z Vídně, dal ho pánovi, a hnedle na to slyšíme z pánova pokoje, jako by něco padlo. Běžíme tam a milostpán leží na podlaze, maje telegram v křečovitě zaťatá pěsti . . . Prosím, neračte vědět, kde bych pana doktora našla?

Počkejte děťátko, půjdu s vámi . . • musím se tam podívat 1 . . . Pánově zajisté prominou, že je tak časně opouštím, beztoho nebude dnes z maxla nic . . Chudák Perosi, tedy také on!

A spěšně odešel přerušiv hovory maxlářů.

* ... • Nežli ho však panská Berta následovala, neopomenula se zeptati, zda-li tu nebyl v posledních dnech její nejnovější nápadník — medik Ritter.

Fanda se zamračila a jen mrzutě odsekla, že tu páni doktoři již několik dní nebyli . . .

— To už má zas jinou ? v • • my* slila si, — Aťsi!

» ■ \ t XIX. Spása.

U Perosiů bylo opravdu zle.

Jakmile došla z Vídně zpráva, že veškeré jmění jest ztraceno a jakmile panPerosi, stížen záchvatem mrtvice, klesnul ve své pracovně na těžký koberec, nastal v domě nepopsatelný zmatek/Paní Perosiová v prvé chvíli div si vlasy nervala a Giuliettu nebylo ani možno upokojiti, neboť ustaraný, nešťastný živitel jejich nedával ani známky života.

Zatím roznesla se zvěsť o nenadálém « ť neštěstí jejich po okolí, ba po celé Malé Straně a ještě nežli mohl dostaviti se proíessor a lékaři k nemocnému, sešlo se tu několik vzdálených příbuzných, kteří jali se plaéící dámy utěšovati, že není tak zle, že zase bude dobře, aby si z nehody té ničeho nedělaly a podobnými slovy dotírali se i k naříkající Julce, která však postihla dobře, že nepřicházejí sem, vedeni soustrastí s neštěstím jejich, nýbrž že přišli na zvědy: co a jak bude. A dr- zosC ta rozčilila dívku tou měrou, že hyény ty v lidské podobě div ze dveří nevystrčila.

A zmatek, který ovládal tu nahoře v komnatách bývalého boháče, rozšířil se i po domě přičiněním Berty i. domovnice Janouškové, která jako by rozumu pozbyla, sem tam pobíhajíc.

— Ježíš, Mar'já . . . podívají se! ... to je neštěstí, co!? . . . Chudák milostpaní, . . « já bych tohle to nepřežila a což milost- slečnal? . . . Ta chudinka utrpí nejvíc ... to vědí . . /teď, když nebude míti ničeho! . . . mlela jako jedním proudem podle zvyku svého.

Byla to už taková její nemoc, avšak křivdil by jí každý, kdo by domníval se, že s pány a velitelkami svými to upřímně nemyslí a že by snad ve zlém úmyslu o nich častokráte povídala, ač neostýchala se každou domácí událosť u Perosiů podrobiti dlouhé úvaze, v Čemž jí Berta byla velmi nápomoéna a pravou rukou, přinášejíc téměř denně informace o tom, co se „nahoře* děje. Tak věděli jíž v okolí, žemarkýz 2 Leverdiéru Často k Perosiovým dochází, že má se k domácí slečně, a že jest tato k němu chladná. Až jí toho všichni, vlastně všechny íávidělý.

A nyní?

V nádherných kotanatách Perósiových, vyznamenávajících se vybraným vkusém i měšťanským přepychem, bylo * riyní příšerné ticho a mrtvo, zdálo se, že není tu živé duše a tam kde jindy ozýval se veselý zpěv paní domu, neb dovádivá či zádumčivá píseň Julčina, již z klavíru vyluzovala, tam nyní bylo jen slyšeti tlumené Stkáni a tichý pláč. Ted! se všechno ú Perosiů změnilo, ba i dílny dole vypadaly jako by vymřely, neboť pán, duše jejich, zápasil nahoře v pokoji svém se životem a smrtí. Lékaři rozpoznali sice pouze poměrně lehký případ mrtvice, pravou stranu zachvátivší, avšak dodali hned, že nemohou ručiti za život jeho, budou-li se záchvaty opakovati. A kdyby se i neopakovaly a pan Perosi se vzpamatoval, že bude skorém již nadosmrti mrzákem, a že nebude moci pracovat. To byla rána veliká, neméně těžká a citelnější nežli první a těžší, neboť kdyby jí nebylo, nebyla by vyloučena možnost, že se prvá dá zafeeliti. A přes to přese vše Julča s matkou jásaly, že drahý jim otec a manžel očividně se pozdravuje . . .

Konečně tedy pan Perosi nabyl vědomí a nyní jen tiše odpočívaje v lenošce u okna, tupě a zamračeně díval se do ulice.

Ve zmatku, který po osudném dnu nastal, nikomu ani nenapadlo, proč věřitelé se ještě nehlásí a také ani ve snu si nepomyslili, že by našel se někdo, kdo by o materielní zájmy „Markjza s trojím srdoem." 33 \ jejich se staral, paní Perosiová se pak pozdě toho dověděla. A když nemocný z mrákot procitl, byla první jeho otázka, co a jak jest s nimi, zdaž byli u nich již věřitelé, zda dožadovali se peněz neb záruky, zda toho nikdo neslyšel, jestli o tom nikdo neví, a když mu choť jeho sdělila, že v neštěstí našel se pravý přítel, přelétl v tváři jeho stín radostný zase po delší době.

Pravým tímto přítelem nebyl nikdo jiný, nežli — markýz z Leverdierů . . .

— Opravdu kavalír! zašeptal pan Perosi, když dověděl se, že prozatím není nejhůř, že je o vše postaráno a oceňuje velikomyslnou jeho oběť.

Byl tedy zachráněn, on, choť i jeho Giulietta. Avšak na jak dlouho 1 Že Leverdier takové obiti se podjal jen, k vůli Julče, o tom byli Perosiovi přesvědčeni. Což pak, kdyby ho Julča nechtěla, kdyby jim půjčku vypověděl, co by pak bylo? . . .

— Ne, není jinak možno, Julča musí nás spasit! řekli si jednoho dne a zavolali veselejší již nyní svoji dcerku z jejího budoiru.

— Papa tě volá! oslovila ji matka.

Julča přikvapila do pokoje a vidouc tu radiče vážně se tvářící, podivila se, co asi jí chtějí. Bertu poslala paní Perosiová něco kamsi na Staré Město nakoupit a dvéře u předsíně zamkla na klíč. Co to jen bude?

— Přejete si, otče něčeho? tázala se.

— Pojď sem, dítě zlaté, — pravil starý pán, těžce nadzvedaje se v lenošce.

— Tady se posaď pěkně! Já a tadyhle matka chtěli jsme s tebou promluviti o věci velmi důležité . . .

— A o čem, papa? zvědavě ptala se Julča.

— Počkej, hnedle se toho dovíš — času dost! . . . 'Ostatně mohu ti to říci krátce. — Jedná se o tebe, o tvou budoucnost. Promyslili jsme vše s matkou tvojí do nejmenších podrobností a myslím, že budeš asi s námi souhlasit . . .

— Papa, já nevím, o čem vlastně chcete se mnou mluvit • • .

— Počkej, nedočkavá! . . .

Starý pán odkašlav pak, zamlčel se na chvíli, jakoby roztroušené myšlenky své v paměti sbíral.

— Víš snad, drahá Giulietto, jaká pohrom&, jaké neštěstí nás před nedávnem postihlo, víš snad, že přišli jsme o rozestavenou továrnu na Smíchově, o mnoho tisíc ve Vídni ... Nu pánu Bohu poručeno, přešlo to. Bůh dal, Bůh vzal, budiž jméno jeho pochváleno. Z ničeho bych si nic nedělal, neboť co jest Ztraceno, mohlo by se třeba v několika letech získati, ale víš, Gíuliatto, jaké mimo to neštěstí mne stihlo . . . Víš, že jsem politování hodným mrzákem, nemohu více pracovati, závod náš říditi a myslím, že ani dlouho již mezi vámi nebudu . « .

— Ale neplač, Giulietto, a ty mama, bud rozumná!

Dámy se poněkud utišily a pan Peiosi pokračoval.

— . • • nejde tedy tak o mne a o mama, ale nejvíce tu jde o tebe, o tvoji budoucnost, jak jsem si ji vždy představoval, abys byla v každém směru vzornou ženou. Nejen v životě mravném — o tom jsem již přesvědčen — nýbrž i hmotném a tedy i společenském. Víš, jak jsem tě měl rád, když jsi ještě děckem bývala, jak jsem pečoval o tebe od maličkaf o tvé vzdělání a výchovu, která rovná se vzdělání dcer knížecích, kterak jsem snažil se, aby má Giulietta byla nejen z nejhezčích, ale i z nejbohatších slečen malostranských • . .

JulČa přitnlila se nyní k otci a zavěsivši se mu kol krku, líbala jej.

— Ale počkej přece, křečku! žertovně odbýval půvabnou svoji dcerku.

— Tedy vše s pomocí Boží se mi podařilo, až poslední a to nejdůležitější.

Neštěstím schudli jsme všichni a ochudla jsi i ty a to jest, co mi ještě strpčuje poslední chvíle života • * • —• Ale papa! . . .

— Giulietto! Řekla ti snad již mama, že nejsi více dítětem, dívčinkou, jsi dospělá dáma, ve věku 17 let dospělejší nežli tvoje družky a jest na čase, abys . . . jak ,pak bych to řekl saprment? ... nu tedy — rád bych tě viděl pod ochranou vzorného, šlechetného, avšak také statečného muže, který dovedl by postarati se, aby má Giuli tta hlásala hrdě jméno hrdých Perosiů! Milé dítě, musíš se vdáti! . * .

— Julča sklopila nyní oči a zapýřila se. Ňadra se jí bouřlivě dmula a znenáhla počala se jí zmocňovati nevolnost.

To, o čem v posledních nocech přemýšlela, vyznati se rodičům, to dostavilo se z nenadání.

Mimoděk vzpomněla si na Kamila i na své tajemství, avšak vycítila, že není ještě času k vyznání.

Přemýšlela . . .

„Markýza s trojím srdcem*. 34 — NH, CO tomu říkáš dítě? ozvala se po chvíli paní Perosiová, davši Julče jaksi času k rozhodnutí.

— Ale mama I — Zkrátka a dobře — ujal se zas slova pan Perosi — byl tu onehdy inarkýz z Lever- diérfi, vyznal se nám tu, že tě k smrti miluje a požádal o tvoji ruku. Slíbil jsem mu ji . . .

— Ale já jej nemiluji, otče! vyrazila prudce Julča. Neměla jsem, jak víte nikdy sympatií, k tomu pánovi a šlechtický erb jeho mne ani dost málo nevábí. Netoužím býti paní markýzou, netoužím ani po kočárech, ani po koních, ani po čem jiném, toužím tam, kam mne srdce a přirozený cit vede . . . Skutečná láska! dodala tišeji.

Perosiovi tuto poslední námitku přeslechli, jinak byli by se ovšem nad ní pozastavili, neboť byla polovičním přiznáním, že Julča již miluje jiného.

— Myslím si, Julčo — přejala slovo paní Perosiová — abys nebyla již nyní, v tak vážné době, stále tak naivním děvčátkem a ukvapenou, jakou jsi bývala. Markýz z Leverdiérů jest přece aristokrat, rodem i skutkem, vystupováním i jednáním — pravý kavalír. V té příčině měla's přec dosti příležitosti, tyto, jeho vlastnosti oo- znati — jest i hezký a zajisté měl by tS rád, velmi rád • . . Na nás, zejmena tuhle na papá učinil dojem nejlepší.

— Rád! udělala si Julča. Povídá se o něm, že příliš důvěrnou pozornost věnuje děvčatům . . • nesměle namítala dále* — To jsou pomluvy, které ti as donesly tvoje družky a které ti nepřejí takového štěstí. Jiná by tomu ani věřiti nechtěla, že se jí ho vůbec mohlo dostati. Věru děvče, nerozumím ti . . .

Giulietto, dal jsem své češtné slovo, nemohu jei přece zrušiti . . . domlouval se chvějícím se hlasem nemocný ku svému jedináčku.

— Papa, nehněvejte se na mne, ale já si pana z Leverdiéru nevezmu za žádnou cenu — nemohu si \zítl . . .

— Máš snad příčiny? . . • Ty námitky, které jsi dosud proti němu uváděla jsou malicherné ; můj Bože, vždyť žádný mužský není svatým . . .jsi ještě jako dítě . . . nepojímáš věc vážně . . . Ostatně, mohu ti říci, že jest to iediná má vůle, jediný můj požadavek od tebe» prosba k tobě. Markýza si vzíti musíš . • .

Žádná odpověď.

— Nuže Giulietto? . . • — Nemohu, otče drahý, věřte mi . . . miluji vás jako oko v hlavě, poslouchala jsem vás vždy a ve všem, ale abych nutila se do lásky k muži, jehož nemiluji, v tom přece vás po- slechnouti nemohu, neboť zničila bych rodinné štěstí svoje — bylo-li by vůbec jakého — otrávila bych sobě život i jemu, zničila, bych sebe sama« A že by vás to později hnětlo, o tom jsem ne- # méně přesvědčena. To přec otče musíte uznati. Ostatně myslím, že krach nás tak nepoškodil, abych musila se vdáti. Vždyť snad mohu zíti bez obtíže u vás, v rodném domě svém ♦ . .

Panu Perosimu klesla hlava k prsoum a jeho choť přimkla šátek, aby usušila slzy z očí, které nyní, v poslední době tak často zaslzely, tak často zakrvácely ...

Rodný dům! . . . Co tklivých, zádum- čivých a zase veselých vzpomínek vyrojilo se v duši ustaraného muže! Vždyť se zde sám narodil, zde svá mladá léta prožil, zde se oženil, zde štěstí poznal, v domě tom narodila se mu i chlouba jeho — jeho Guilietta — která nyní v nevědomosti své utěšovala se, že i on jí bude ochranným štítem v budoucnosti.

— Ubohé dítě ! povzdechla skorém současně paní Perosiová, obracejíc prosebně oči k dceři své . . • — Ubohá Giulietto! vzpamatoval se z pohnutí svého pan Perosi. Doposud zachovávali jsme vše před tebou v tajnosti, nezjevili jsme ti pravý stav, v němž zlým obratem osudu jsme se ocitli, nepověděli jsme ti celý rozsah neštěstí, jež nás stihlo — prosím tě pro Boha nediv se nám a neodsuzuj nás. Giulietto! jsme žebráky a nemáme snad mimo lásku k sobě — ničeho. Dům tento, rodný tvůj dům — není — více / v i — nas!

A starý pán se zajíkl...

— Otče! vzkřikla Julča bolestné překvapena. Není možno! Vy jste přišel o všecko ve Vídni! ?

Manželé jen smutně zakývli a děvče dalo se do pláče i s matkou. Trpce zkoušený muž již otrnul a jen záchrana vlastní a jeho rodiny tkvěla mu na mysli.

— Bohužel stali jt?me se obětí vídeňského krachu — pokračoval vážně — právě v době, kdy jmění naše počalo se rovnati jmění šlechtickému a ani tento, můj i tvůj rodný dům nemohl býti více zachráněn... A že dosud v něm trváme, děkovati můžem šlechetnosti přítele, muže, který...

— A kdo jest tím šlechetným?, ozvala se Julča.

„Markýza s trojím srdcem." 35 — Sám markýz z Leverdiérů.

— Markýz ? ...

Julča se zase zamyslila, upřevši strnulé zraky do neurčitá. Co měla Činiti? Ěíci otci do očí smutnou pravdu, že náleží vskutku i pravdě již jinému a že markýz — i kdyby chtěla — sotva by se as odhodlal podati jí ruky? Vždyť jest vše marno, a oni nemají o tom tušení, domnívají se, že ona dosud jest tou rozmarnou, bezstarostnou — nevinnou Giu- liettou, jakou byla do nedávná a zatím tajemství její ji tíží, cítí potřebu, svěřiti se jím matce, ví, že by se jí ulehčilo ... Avšak měla by vše také říci otci? Kdož ví, zdali hrozná — pro tu dobu — zvěst by jej nazabila? Co měla by činiti?

A pan Perosi nedav jí ani domysliti, houževnatě a vytrvale dále jí domlouval, klada důraz právě na dobu přítomnou a dokládaje, že dlužno jednati rychle právě nyní, kdy jim hrozí zkáza.

— Víš, Giulietto má, ještě, před měsícem bych ti nijak nedomlouval, ba může ti matka říci, že když markýz žádal za tvoji ruku, přislíbil jsem mu ji s výhradou, svolíš-li i ty. Ale nyní?...

Nyní, když řízením zlého osudu nemáme vlastně, což by našeho bylo, kdy nemáme, kde bychom hlavy složili, obracíme se k němu, k šlechetnému tomu šlechtici, svému příteli i zachránci, abychom nabízené jím velikomysl- nosti užili nejen k záchraně naší, nýbrž i tvé.

Na tobě vše vše záleží. Podáš-li mu ruky svojí, staneš-li se jeho chotí— markýzou— zachráníš uštvaného otce svého, který tolik, tolik o tebe pečoval, tolik vytrpěl, zachráníš i ubohou matku svou, která tak pečlivě tě vychovávala, zachráníš sama sebe. Vždyť jen on jest nyní jedinou záchranou naší. Spása — slyšíš! — spása naše i tvoje — spása jediná! . . zaúpěl pan Perosi a rozplakal se jako dítě . . .

f XX. Vyznáni Spása! .•♦ Kdož může spasit ji, Julču ? . ♦.

Dívka vypukla i s otcem ve vzlykot a ani tolik zkoušená máti nezdržela se slz, a plakala celá rodina. Nad zkázou a neštěstím svým, či nad neštěstím jediného svého dítěte? . . • Nebyli si toho vědomi.

A mezi tím co manžele němě trpěli, Julča bolem svým se rozlítostnila, vzlykala více a více a pak po vstávši z křesla, potácela se ku dveřím své ložnice a jako bezmocná klesnuvši na soffu, na touž* kde tolik nezapomenutelných chvil zažila, kde poprvé poznala své štěstí i snad neštěstí, položila krásnou svoji hlavu na polštář.

Nyní nelkala již a jen hluboce se zamyslila, vytřeštivši oči do prázdna. Z prvu vlastné nemyslila o ničem a netečně jen pozorovala svoje okolí...

Ale netrvalo dlouho a mysl její zaujal zase celý ten rozpor lásky její k otci, k rodičům a k milenci...

/ — 141 — Věnovavši se Kamilovi celou oddaností, duší i tělem, poznala lásku ve všech fásích jejích, která teprve nyní celé srdce její opanovala, celým nitrem jejím ovládala, poznala ji v pravé její podstatě. Cítíc se matkou jak mohla zatoužiti po muži jiném, jak mohla tou- žiti po nuceném manželství s markýzem? Až t otřásla se, když vzpomněla si, že by provázeno bylo kletbou milencovou, a že ztrpčováno bylo by jí vlastním svědomím a citem, proti němuž by jednala í A kdyby toho vše nebylo, vždyť ani spojení její s Leverdiérem není možno, vždyť on sám by se vzepřel, aby pojal za choť ji, která již plod lásky své • . ♦ Ne, nemožno 1 Zmocňovalo se jí již radostné vědomí, že to bude konečně příčina, která ji zbaví nesnesitelného břímě, že rodiče přec uznají, že není možno, aby vůbec byla zasnoubena. Věděla sice, že by i rodiče vše to uznati musili a od nucení ku sňatku by upustili, avšak sotva že jasnější myšlénky ty jí mozkem probíhaly, zjevil se jí před očima zbídačelý stav ubohého jejího papa, matky, věděla nyní, že již nemají ničeho, že jest chudou Julčou a ták mimochodem mohly býlí odstraněny společenské překážky, které ji dosud od Kamila dělily. Ona však měla býti „Markýza s trojím srdcem". 36 záchrankyní otcovského jmění, rodného domu, zachránkyní rodinného krbu a štěstí, měla přinésti zase blaho a mír do domu, měla býti prostředkem, aby slavné jméno patricijské rodiny Perosiň bylo zachováno, měla býti spásou všech * . . Ne spásou — obětí!

\ Měla se zejména obětovati za otce, za jeho život • . . I napadlo jí, že se cítí, že by oběť • tu snesla, vždyť povinna byla k tomu láskou dětinnou. Vždyť měla tak papa ráda, ráda by vše pro něho přinesla, jmění zase opatřila, jen kdyby nejednalo se o ni samotnou, o její štěstí. Konečně i to by z lásky k otci nasadila, ktomu by se pro záchranu cti a majetku odhodlala, ale což on ? . . . « a pak dítě jeho! — jejich dítě, její, Giuliettino a Kamilovo ? . . ♦ Schylovalo se k večeru a stíny pitvorné ukládaly se na pestrý turecký koberec v Jul- činé budoáru, mezi nábytkem a po stěnách, na drahocenných vázách, filigránových soškách i různých drobotinách, které dívce připomínaly nejeden veselý okamžik z mladéh0 jejího života.

Zář zapadajícího slunce ozlatila částečně budoár, a světlo její snoubilo se v měňavé harmonii s barvami různo v úpravě salonu rozloženými . . ♦ * \ Připadalo pak Julče, že i její láska chýlí se k západu, že ještě jen na krátko zasvitne, aby pak zapadla docela do temnoty zapomenutí.

Ale co jen bude s uí, s Julčou?

Nezachrání-li markýz rodiče její, půjdou odtud z domu, půjdou na milosť lidí cizích a nepřežijí ani snad svého neštěstí a své hanby. A ona také s hanbou by šla k milenci svému, žili by ve společné domácnosti jen sobě a své lásce . . . Žili by, ale jak? Ona neměla by ničeho a Kamil nemá také ničeho a lásky by se přece nenajedli- Žili by snad potulný a dobrodružný život umělců, avšak život . takový jest jen pozvolným umíráním, které končí jistou smrtí a měl-li by býti takový život jejich údělem, tož raději volila by smrť hned * . .

Julča se zatřásla vzpomínkou na takové rozuzlení milostného svého románu a násilně potlačila myšlénky takové. Vzpomínala si pak na utrpení svoje, všech jí milých a konečně dala se zase do pláče a zabořivši hlavu do vonného tkaniva soffy, smáčela pestré její květy slzami • ♦ • Pak opustila lenošku a přistoupila k oknu a očima zemdlenýma zadívala se do neurčitá . .

Domnívám 6e, vzácná příznivkyně moje, která tento román trpělivě čtete, že i vaše srdéěko snad častokráte bylo zarmouceno, když nedostalo se mu toho, po čemž či po němž toužilo a že vždy v pláči nalezla jste útěchy i ulehčení. To uznávala i paní Perosiová a proto když Julča po domluvách otcových uchýlila se do své ložnice, nevyrušovala ji ponechávajíc ji jejím myšlénkám.

Vždyť měla dosti životních zkušeností za ta léta, co byla vdána, vždyť také z mládí prožila nejeden románek lásky a věděla, co ona nadělala rodičům nesnází, nežli si vzala Pero- siho, který se jí nikdy nelíbil. A přec všemu zvykla, chotě si zamilovala a v manželství byla šťastna. Poplakala si ovšem taky častokráte, ale pláč byl jí dobrým utěšitelem i lékařem. A pak, když narodila se jim Julča, pak i toho nebylo potřebí. Vždyť až Julča pozná pranou podstatu manželství, jeho tajemství, ani ve snu jí nenapadne si poplakat. To by tak bylo, aby mladá holka, když se vdávati má, se mračila! Kdo to jaktěživ slyšel nebo videi? . . .

Ale v tom napadlo jí, že asi Julča cosi před ní tají. Snad se jí již někdo do srdéčka zapsal, snad jest zamilována, vždyť dost tu po Malé Straně obchází svižných důstojníků, kavalírků i studentů ... nu, žádný div by to nebyl! Děvčeti jest přec jen 17 let, jest statná, vyvinutá, dospělá, kyprá a ohnivá . . . Počkej, to vyzkoumáš 1 řekla si paní Perosiová a když se setmělo vešla za Julčou do ložnice.

— Julie, ty spíš? ozvala se, vkročivši do pokojíku, ale v tom již zpozorovala, že dcerka její odstoupila od okna.

— Ne, mama!

—- Proč pak si nezahraješ něco na klavír?.. • Bude ti veseleji!

K tomu přec nemám dnes nálady, mama, vždyť víte!

— Poslyš Julčo! • . . pojcř hezky sem ke mně . . . sem si sedni . . .! tak drahoušku.... a pověz mi upřímně proč nemáš ráda pána z Leverdiérů ?

Ale mama, nechte mne!

— Julčo, jsi již dospělá . . . mně se přec můžeš svěřiti... Julčo, ty již miluješ jiného ...! Neuhodla jsem ?

— Ano mama! zašeptala Julča sotva slyšitelně.

— Koho ?

— Kamila!

— Pana Ka—mi—la?

— Mama, nehněvejte se, mám ho k smrti ráda!

„Markýza s trojím crdccm." 37 — Ale děvuško, to8 měla říci dříve a pak bychom byly brzo hotovy. Ona má ráda Kamila! . . . Kam to myslíš děvče . . .? Co s ním budeš dělat, vždyť tě neuživí ... 1 Pro Ježíše, Krista . . .! — Kamilat — Odpusťte mi, prosím, drahá mama, nemohu za to, miluji Kamila šíleně, milovala jsem ho již dříve, chci náležeti jen jemu a jiného nechci.

— Julčo 1 vzkřikla matróna přísně a rozhorleně a vstala z křesla.

— Mama, nemohu, nesmím. . .

— Proč . . . ?

— Čest moje tomu ne . • .

— Jaká čest . . . ?

— Mama, drahá mama...! jest již pozdě...! promiňte své dceři, která se . . .

— Nešťastné dítě 1 vzkřikla paní Perosiová, Julčo! Ty jsi se zapomněla, viď . ..!

Julča pak vrhla se matce do náručí, štkajíc a koktajíc nesrozumitelná slova prosby a odpuštění.

A stará paní zvěděvši z úst své dcery hroznou pravdu, její tajemství, zapotácela se . • .

Diplomatické kroky paní Pcrosiové. — Cesta do Vídně. — Tajemný mnž.

V prvních dnech měsíce června, bylo zase u Perosiů jako na pražském mostě.

To víte přec, kde tři ženské za intervence samé paní domu — Jnlča kmitla se tudy jen jako stín — líc na rub zpřevracejí, zprohlížejí a zposuzují, tam jest vždy veselo . . ♦! Smej- čilo se, drhlo se, oprašovalo a prášilo se, parkety se leštily, vše svědčilo, že činí se tu přípravy k významné jakés slavnosti domácí. A sotva že paní Perosiová do komnat zašla, zapomněly ženské na práci a repetily o přítrž jazyky se jim kmitaly, až oči přecházely a od úst div se jim nekouřilo. Domovník Janoušek, který ženským okna vjsazoval a zase zasazoval, byl by klevetící tu havěť okřikl, avšak tentokráte sám také naslouchal.

A jakž by ne! Kdy pak se něco takového zase stane, aby hrabě — maikýz přišel si pro měšťanskou dcerku a vzal si ji . . .!

— Na mou duši, zní to jako v té pohádce, jak si princ přišel pro svou ženu do chaloupky chudého dřevorubce . • .1 vložil se taky do hovoru domovník.

— Jak jim povídám, paní Janoušková — ozvala se zase posluhovačka, dnes ku práci přibraná — celá Malá strana je vzhůru, nikdo tomu nechce věřit ... to vědí tecE, po tom krachu . . .1 — Pst! zakřikl Janoušek ženu a ukázal ua dvéře, kudy domácí paní odešla.

— Můj to přines předevčírem od Karabin- ských a já na to, že přebral. No jo, povídat takové nesmysly! On si takový pán leckams zabrousí, ale aby z každého mračna byl hned dešť . . •? Známo to, milá paní . . . Můj na to, že jo a jo a že může na to vzít jed . . . ale já nevěřila, až tuhle slečna Berta přišla pro mně, abych přišla jako vypomoct.

— Tak si to vemou, jak se může člověk někdy mejlit . . . divila se domovnice.

— No, dej jí pán Bůh štěstí, je to taková hodná milostslečna, nedělá zesebe takovou ... no víme ... jiná by ohrnula nos a navěsila by toho na sebe jako strašidlo.

Ale milostslečna Juli, jen co je „recht!*...

— Nejlépe to jeStě chytne tuhle slečna Berty, může jít za komornou! . . . panečku!... a domovník zase dělal laskominy panské, která tu dozírala oděná v černý úbor, v bílou zástěrku a 8 bílou holubičkou na načesané hlavě, což velmi pěkně slušelo štíhlé a přec kypré její postavě.

— Milostpaní! . . . milostpaní jde! vzkřikla nyní pološeptem a ženské jako by nic zase myly a smejčily dál o překot a Janoušek počal se až komicky vážně tvářiti . . • — To jsou ty panty nějak zarezivělé! udělal si.

— Poslouchala, Berto! —- ozvala se paní Perosiová — musí jít ještě jednou k Schwer- tasskovi do Ferdinandovy třídy a řekla, aby zítra ráno poslal o dvě šampaňské víc . . . budeme mít o hosta víc . . . ostatně může říci, že tam ještě zítra ráno přijdu. Kdoví, nebude-li jich ještě třeba.

— Prosím . . . milostpaní!

A za takových příprav n&dešel slavnostní den zasnoubení Julčina — první nešťastný den v jejím životě. Plakala již od rána. K polednímu * však se utišila, v srdci otupěla a jako loutka dávala %e říditi svojí matkou . •A.

»Markyz* * trojím Brdcem*. 88 Domovník Janoušek toho dne byl se svou ženou jako u vidění, oba dva od božího rána byli jako v kole a když se odpoledne počaly sem sjížděti equipáže a fiakry a vyšňoření pánové i dámy v drahocenných robách spěchali gratulovati nastávající šlechtičně k zasnoubení, nezdržel se Janoušek a popustiv uzdu svému nekonečnému údivu, pravil k manželské své půlce, že jest u nich „na mou duši, jako u knížete pána kardinála Schwarzenberga, když dává hostinu* • . . Pak již zanechal i divení a po celé odpoledne rozmlouval se ženou, jak to jest tam asi nahoře . . .

Asi k páté hodině odpolední vrazil někdo do dveří.

— Kdo pak to? překvapen prohodil Janoušek, co zatím Janoušková přiskočila ku dveřím, aby otevřela. 'Činila tak s radostí, neboť odhrnuvši před tím bílou záolonku, kterou skleněné dveře do průjezďu vedoucí byly zastřeny, zpozorovala, že panská Berta s náručí přiklopených talířů a s papírovými balíčky k nim se dobývá, nemohouc si otevřití.

— Jemine . . . slečno, co nám to nesou? • i— Měli jsme přec hostinu, paní Janouěkovál odvětila vesele dívka, asi 181etá. Nesu jim tedy něco na zub a již kladla talíře na stůL u \ . . . ■ j — Je tamkua kapouna, nějaká zvěřina, paštika, cukroví mají tadyhle v tom papíru a zde v hrnku zmrzlinu. Trochu se již rozhřála, alo pije se přec dobře . . . Věřejí mi paní, že ani nevím, kde mi hlava stojí . . .

— To jim věřím, přisvědčila domovnice. Zaplať pán Bůh, slečinko. Jaké je to nahoře?

Ale rozehřáté děvče mělo něco jiného na starosti.

— Prosím jich paní, kdyby sem přišel dnes ten můj, ten doktor, vědí, dají mu tadyhle to psaní. A řeknou mu prosím jich, že dnes nemohu přijít, že máme hosti, aby přišel až zítra . . .

— Vyřídím dušičko, všecko vyřídím . • .

— Tak prosím jich slečinko, co milost- slečna? ptala se Janoušková nedočkavě. Je šťastna co? Jak by ne, když přijde pro ni "mařkýz . . .

— Jemine to je jim hodný pán! rozehřála se Berta. Toho naší milostslečně přeju! Slyšejí paní Janoušková, pětku mi dal, celou pětku di- škrece . . • Ale nedodala zamilovaná dívka, že z ní již tři papírové zlatky vložila do psaní, pro něž si sem měl přijíti její milý, medik Ritter.

Vždyť také potřebuje a nemá nikoho! myslila si Berta, těšíc se, kterak ho překvapí.

— Můj starý se taky divil . . . Když ten pan markýz přijel, Sel mu otevřít vůz a za to vstrčil mu pan markýz zlatník do dlaně • . . Je to hodný pánt . . . Tak prosím jich Bertičko, jak to bylo?

— To vědí, vypravovala dívka dále, já moc nevím a jen co jsem tak levým uchem pochytila. Prosím jich, člověk lítá, nemá předně času a potom, aby neřekli . . . Ale zdá se mif že mi- lostslečna toho pana markýze moc ráda nemá.. • Když jako byl ten „verlobung®, to mne dó salonu nezavolali, to vědí . . . tak nevím ; . . ale potom slečna Juli ani trochu se nezasmála, jen málo mluvila a o jídlo jen tak že zavadila. Tak si myslím, že bude mít asi ráda, chudáček* toho malíře co sem chodil . . .

— Dobře, že mi vzpomněli, Bertičko! . . . Chtěla i sem se jich taky už zeptat . . . Nevědí, co se to stalo? . . . Ten malíř už tu několik dní nebyl.

— Nedivějí se, jestli se měli rádi a ted! musí si vzít toho markýze . , . co má chudák dělat? . . .

— Počkají paní Janoušková, co jsem jim chtěla ještě říct? zamyslila se panská.

j — 153 — • » — Jo, tohle! vzpomněla si po chvíli. Milostslečna pojede asi na rok do Vídně a pak teprve bude svatba. Má jet již pozejtříl — Tak? . . . Tohle je novinaI ... A co tak na spěch? . . .

— Nevědí, paní, koho mají naši ve Vídni?

— Já znám skorém celé příbuzenstvo jak z paniny tak z pánovy strany, chlubila se domovnice, ale nepamatuji se, že by měli někoho ve Vídni.

— Je prý tam nějaká vzdálená příbuzná milostpaní, často si spolu dopisovaly a když tuhle — vědí, před tím krachem — náš pán ve Vídni byl, vyjednal to všecko, aby prý slečna Juli poznala trochu tamnější život ... To vědí, když teď bude od „fon", kdo ví, jest-li se tam neodstěhují na vždycky. A proto bude dobře, když tam nebude tak cizí. A pak je cýstava! . . .

— Jejej, paní Janoušková, já bych jim ráda do Vídně 1 zatoužilo děvče.

— A což když by si jich vzal, ten jejich pan doktor? namítla na vše myslící domovnice.

— K tomu je daleko! Musí ještě aspoň pět roků študovat! A potom věřte mužským! Kdo ví, kde mu do té doby bude konce! • . . Ale do „Markýza s trojím srdcem.* 89 — 154 — i » Vídně bych ráda ! . . . Musím si slečnu i toho pana markýze předcházet. Slečna mně má ráda a ráda bych se k ní dostala, . . • takhle za komornou, jak povídal pan Janoušek.

— Mají pravdu, přisvědčila Janoušková. Jsou mladá, něco znají, s panstvem se někam dostanou, něco uvidějí a také se dá spíš nějaká ta pětka uhospodařit . . . Janoušek tuhle by mohl jít k panu markýzovi zase za portýra • . • přimluvějí se, Bertičko, u milostslečny ♦ ♦ . ani nevíme, jak jí teď budem říkat: Osvícenosti, nebo Milosti nebo jak . . . ostatně na to je dost času, neříkej hop, až jsi přeskočil * . .

Berta měla se k odchodu.

— Pozdrav jich Pán Bůh, slečinko, že na nás nezapomněli, to se zas jednou tatík olízne 1 děkovala domovnice Bertě.

» ^^ — Berty I . • . Berty I ♦ . . ozvalo se ze shora.

— Už mně volají, musím nahoru! šeptem pravilo děvče a již jako laňka hopkovala po schodech.

— Ze nechám milostpaní ruku líbat I šeptala za ní polohlasem Janoušková, ale panská byla již zase v kole.

A v komnatách zase bohatého měšťana ozýval se veselý hovor, hluk, zpěv a cinkot poJJ hárů až do pozdní noci. A při tom všem byla těžce zkoušená Julča jako bez vědomí, beze smyslů, odpovídala na otázky svého snoubence instinktivně a dle slušnosti, nevěděla, jak jí zase závidějí a když poslední, vínem omámený host se vytratil, šla na lože jako bez ducha. A celou noc probděla v pláči.

Po onom výjevu v Julčině ložnici, kdy děvče odhodlalo se, vidouc nezbytí, vyjeviti i matce své tajemství, dosáhla rodinná katastrofa svého vrchole a nitky rodinných zájmů i různých záležitostí, o nichž nikdo neměl zvěděti, zadrhnuty byly v uzel, zdánlivě nerozvížitelný.

Zdálo se, že z rodinných těch malheurů není vůbec východiska, ať činil se pokus o záchranu z té či oné strany. Jedna kalamita dala se od- straniti a druhá hrozila, jako výsledek tohoto snažení.

Avšak paní Perosiová tentokráte osvědčila se býti velikým diplomatem. Z rány, která ji stihla vyznáním z Julčina tajemství, vzpamatovala se brzy a rychle dospěla k přesvědčení, že k odčinění rodinného neštěstí dlužno jednati rychle a při tom rozvážně. Se zkušeností, obe- zřelostí a prozíravostí matky, rozťala gordický uzel rodinných tajemství náhle a 8 náležitou rozvahou.

Že Julča se zapomněla, proto nečinila jí výčitek, shledavši nicotnost takového jednání a měla vše po jejím vyznání a vylíčení poměru, který mezi milenci nastal, vše přirozeným. Za to přísně nakázala jí, aby s tajemstvím svým již nikomu se nesvěřovala, nikdo již nesměl o něm zvěděti, zejména ne pan Perosi, neboť bylo nebezpečí, že by ranou tou sklácen byl v hrob.

— Nikdo se nesmí dověděti, že budeš, neb žes byla matkou nemanželského dítěte Kamilova; pojedeš do Vídně a tam vyčkáš, až se vše skončí! . . • A pak se vrátíš do Prahy — Bůh dá, že svěží a jako neporušená — a bude svatba 1 . . . sdělovala rozkazy užaslé dceři své.

Ani o Kamilovi nezmínila se před Julčou svou pohrdlivě, nelála mu, že byl snad svůdcem jejím, nebo že přivedl je do neštěstí a nařídila jen Julči, aby pozvala ho k ní.

A když se tak stalo, dlouho, dlouho hovořila s ním mezi čtyřmfc očima • • . Chudák Kamil nepomyslil sobě, když po vyzvání Julčině opět k paní Perosiové vesele se ubíral, jak vše to skončí. A paní Perosiová upřímně vylíčila mu vše, co se s nimi v poslední době událo, nezapřela mu ničeho, nezatajila mu, že jsou žebráky, že jsou zničeni, že Julča odhodlala se zachrá- niti při životě a cti svého otce a prosila i zapřísahala zdrceného muže se slzami v očích, aby ji, Julču, neproklínal, že ona jest sama svě- ticí, mučenicí lásky, že za nic nemůže, aby jí sám byl nápomocen, že sama dítě jejich lásky pečlivě, ovšem potají vychovávati bude, a že časem i všem jim snad zasvitnou červánky šťastné a spokojené budoucnosti.

Vždyť zkušená matka plně uznala sílu lásky dceřiny k poctivému Kamilovi a ocenila její bol i její oběť . . . Bylo to dost na podiv vzhledem k dřívější její touze, aby dcera její byla „paní markýzou". A Kamil přemožen vrhl se do klína staré paní a nejsa mocen slova, líbal jí jen ruce . • . Němě svolil ku všemu, s vědomím, že pomáhá věci dobré, zachrániti několik životů lidských, vypotácel se ven na ulici a bloudil... bloudil, nevěda kde a jak . . . Bylo po všem!

A jako mohla si paní Perosiová přičítati zásluhu, že při oběti Julčině pomohla s K&milem zachrániti čest, zdraví i jmění manželovo, rodný jejich dům, tak mohla si vyčítati, že přispěla na polo k zničení dvou mladých, nezkažených, šlechetných duší — Julči a Kamila.

„Markýza s trojím srdcem*4. 40 Ale to jí ve spěchu, shonu a víru nenapadlo. Pak vše šlo, vlastně spělo vpřed, slaveno • bylo zasnoubení, o jehož průběhu laskavá čtenářko jste již zvěděla a konečně i nastal den odjezdu Julčina do Vídně. I starý pan Perosi spřátelil se konečně s myšlenkou, že po celý rok nebude se těšiti líbezným a zdravím kypícím zjevem své hodné šlechetné Giulietty a nastalo loučení.

Bylo dvojí: oficielní před papa a snoubencem a pak to pravé od srdce, z duše jdoucí, když Julča za přítomnosti matčiny loučila se se svým milencem. Nikdo z nich téměř slova pro pohnutí nemohl promluviti a paní Perosiová sotva byla s to Julču i Kamila upokojiti, když opět a opět klesali si do náručí. A pak téměř násilně byli rozdvojeni, krásný, nezapomenutelný 6en první jejich lásky tak smutně končil, Julča s Kamilem na rok se rozešli.

i • í .

i I' ..'"•' • v.

A přec ještě těžili se nadějí, že za tu dobu mnoho se může ještě změniti ve prospěch jejich.

— Kdyby to jén vševědoucí a nejvýš spravedlivý Bůh dali řekl si Kamil, když naposled ubíral se ze známého domu Perosiových v Lužické ulici, kde tolik štěstí, tolik blaha, tolik lásky poznal • ♦ .

Markýz z Leverdiérů provázel Giuliettu Perosiovou, nyní již svoji snoubenku až ku vlaku.

— Au revoir! pravil dle zvyku, když již vlak měl odjeti a políbil Julce ruku.

Když se markýz vracel z nádraží do svého paláce malostranského a přijel na prostranství před Staroměstskou radnici, ozval se tu pojednou nepopsatelný hluk ' a křik, lidé se sbíhali, nevědouce co se děje a jeden druhého se dotazujíce. Jiný hlouček hnal se jako divý do sou- těsky a zákoutí, vedoucí jednak do ulice Dominikánské jednak do křivolaké ulice Jezovitské.

— Chyťte ho ! . . . vidíte, jak tamto utíká! Za nímk Dominikánům! ... a mužík vychytralého zevnějšku ukázal největšímu hloučku s policistou v čele na opáčnou stranu. Všichni se tam ohlédli a přes to, že nikoho neviděli, pustili se i se stráží tím směrem.

Mužík, jenž je tak na nepravou stopu svedl, nebyl nikdo jiný nežli pověstný podnikatel staveb ze Žižkóva Mandaus.

A zatím tajemný muž, kterého původně stíhali, pádil horem pádem ku Klementinu, proběhl jeho nádvořím, přelétl jako jelen náměstí a za.

bočil do uličky Žatecké. Pak ohlédl se a vida, že již nikdo ho nestihá, spěšně zašel do špinavých a křivolakých uliček židovského města, v jejichž zášeří zmizel.

Tajemným mužem tím byl pověstný defrau- dant van Werner, který v posledních dnech ▼ Praze se ukrýval v bytě Mandausově na Žižkově. Šel se přesvědčit, jak vše v Praze stojí, šel se přeptat, je-li zde bezpečno, i co jest 8 „černou Julií*. Nedověděl se však ničeho a když ubíral se k večeru po ulicích s Mandau- sem, poznal ho detektiv. Avšak předčasně se prozradil a Werner vida nebezpečí, spasil se útěkem, při němž mu vydatně byl Mandaus nápomocen.

Stopa „tajemného muže" tedy zmizela v uličkách židovského města úplně a jen Mandaus druhý den věděl, že jeho čistý kumpán Prahu zase opustil, necítě se tu býti bezpečným.

XXII.

•v k 4 j Nové přátelství. — Dva dopisy. — Návrat.

Za nepřítomnosti Julčiny se v Praze mnoho nezměnilo a zájmy, jež občas celou veřejnost pražskou ovládaly, byly rázu více soukromého a poutaly se jen k určitým osobnostem, více nebo méně v Praze známým. Vždyť teprvé nyní plou- žily se po ulicích pražských sešlé a schátralé postavy bývalých boháčů, kteří při květnovém krachu vídeňském přišli nejen o své jmění, nýbrž také o rozum. Sešileli . . . Staly se z nich rázovité postavy a figurky pouliční, potulovali se po ulicích, zákoutích nebo hospůdkách pražských jako neškodn^šílenci, z jejichž neštěstí a podivných nápadů neb zvyků tropili si suroví lidé, chasa nebo mládež neméně surové žerty, ubožáci ti byli jim pro zábavu a kratochvíli. Sešli mravně i tělesně, neboť nemohouce zapomenouti na bývalý blahobyt, hledali útěchy v pustých nočních krčmách, kde šílenství své často předstírali, činíce si z něho „Markýza s trojím srdcem*. 41 zdroj příjmů a peněz, jichž potřebovali k hýřen a na kořalku, v níž nalezli zapomenutí ... A chudákům těm dal skoro každý, vždyť každý je znal a kdo jen trochu měl srdce na pravém místě, cítil s nimi soustrast. Ostatně, měli dosti důvodů k tomu, že hleděli zapomenouti: pozbyté jmění, zničené rodiny, sebevraždy příbuzných, ztracená láska a vše, co souviselo s pověstným vídenským krachem, mluvilo příliš výmluvně o neštěstí těchto ubožáků.

Jeden z nich jednou v otrhaném šatě a zničen na duchu i na těle opřel se o patník zdi a zahleděl se na protější palác, který mu kdysi náležel se znamenitým jměním a krásnou ženou. Nyní bylo vše pryč. Vzpomínal si na bývalou slávu, přepych a život v tomto paláci . . . pojednou se zapotácel a klesl k zemi. Mrtvice učinila konoc bídnému jeho životu. V prosté, z hri|bých prken sbité truhle, kde uštvané tělo jeho na hoblovačkách leželo a v černém furgonu vyvezen byl později časně z rána z bran městských a zahrabán v šachtě s jinými nešťastníky na hřbitově olšanském.

A tam zmizela stopa i ostatních těchto nešťastníků, kteří před tím hledali útulku na poslední stanici bídného života svého, v blázinci neb nemocnici. Ani rov nenasypali jim na — 163 ~ . r . \ , hrob — nikdo ho nezaplatil, ani květin ne- nasázeli — nebylo koho, kdo by tu poctu jim prokázal, nikdo hroby jejich neoznačil, poněvadž nikdo rí na ně nevzpomněl. Veliká jednotná mohyla z hlíny nasypaná, na níž nasázeno bylo šípkoví nebo slunečnic, věštila návštěvníku olšanské nekropole, že tu po mnohých útrapách životních odpočívají ti, k nimž nikdo se nehlásil.

Jen jedinou výjimku mohl bych za- znamenati.

Když jednou takového ubožáka zase „vyvezli*4 v Praze říká se tak, když mrtvola za časného rána neb pozdě večer pohřbí se beze všech obřadů a pohřebních slavností — objevil se z nenadání na hroudách mohyly skvostný věnec z červených kamelií, který sem položila elegantní kráska ve smutečním oděvu a se za střenou tváří a která pak rychle v equipáži odejela. Lidé, kteří ji tu tehdy zahlédli, tvrdili na svou čest, že perly slz jí z očí kanuly a v Praze se tehdy o události té mnoho mluvilo. Byla prý to bývalá milenka nešťastníkova, dokud ještě byl boháčem a pokud náležel mu palác na Příkopě ... A když ho pozbyl, opustila jej, byla však přec hodná, že nezapomněla vůbec, jako jiné. * A dnes již není stopy ani po šachtě těchto nešťastníků, kosti jejich spráchnivěly, v posmrtném jejich útulku vystřídali se jiní „šťastnější11 a jen tu a tam vzpomene si někdo na ty figurky jež činily Prahu tak zajímavou a svou. Vymizely skorém úplně.

Pan Perosi od osudných dnů květnových, ač již úplně zdráv a v dobré náladě, již při zasnoubení Julčinu zejména osvědčil, jen zřídka vycházel do ulic pražských; do restaurací nebo pivovarů pražských vůbec nikdy nechodil a proto s těmito obětmi vídeňského krachu nikdy se nesetkal a snad také o nich nevěděl. BYIO • * to snad také štěstím pro něho, že nemusil spatřiti tolik neštěstí a tolik bídy, v jaké by se byl se svými drahými ocitl sám, kdyby nebylo pána z Leverdiérů. V malostranském svém zátiší žil klidně, maje zájem jen pro to, co týkalo se jeho rodiny nebo budoucího jeho zetě, který ponenáhlu činil v paláci svém přípravy k důstojnému přivítání Julci, krásné a šlechetné nevěsty své — „černé markýzy".

Jen málokdy vyšel si pan Perosi s mar- kýzem na procházku po ulicích malostranských nebo k malé snídani a současně k besedě s důstojníky do vinárny. A když je tak někteří bodří tatíkové malostranští pospolu viděli, mrkli na sebe a prohodili vvznamně: „Ten tp chytl" Narážka ta týkala se pana Perosiho, jemuž záviděli, že tak hladce z té vídeňské katastrofy vyvázl á týkala se i markýze, jenž bral si nyní dceru z rodu měšťanského, zachrániv dům a jejich jmění.

17 Inu, komu pán Bůh, tomu všichni svatí! To bývalo poslední mínění všech těch malostranských klepařů a malostranské klepny obyčejně * dodávaly: 1 18 Jeho nejrětší štěstí je, že má tu hezkou holku ... Za tu její larvičku přece něco musí být! . . . Nicht wahr?, Fräulein Annetť! . . é Ich sag' immer: Geschäft . . . nichts als Geschäft! • . * Perosiovi takových perfidních pomluv obyčejně nedoslechli á proto také jich nic ne- hnětlo, neboť čeho ucho neslyší, toho srdce nezeli. .

Paní Perosiová ostatně měla teď mnoho jiných a velmi důležitých starostí, aby diplomatické její kroky setkaly se s náležitým zdarem, zejména však, aby nikdo, nikdo nezvěděl tajemství Julčina. Co jen jí dalo práce, nežli markýze přemluvila, aby nejezdil do Vídně a když marné vše bylo, podařilo se jí přesvědčiti ho, že ÄMarkyza s trojím srdcem". 42 Julča s „tetičkou" jejich odjela do lázní, někam do Ostende, nebo kam.

* ». • — Ať děvče ještě něčeho užije, než se vdá! pravila k nastávajícímu zeti dobromyslně • « X a po měšťácku, až se markýz z Leverdiérů této její „naivnosti" usmáti musil.

A hned zase musila paní Perosiová mluviti s Kamilem a sděliti mu, že Julča jest ve Vídni dobře opatřena, že má krásný byt o dvou pokojích u paní Haubnerové, dávné to přítelkyně její, která jako dáma velmi rozumná a spolehlivá zasvěcena byla v tajemství celé rodiny.

Jediný tedy Kamil snad věděl, že Julča není u „tetičky*! a že nejela do lázní. Matróna • nepřestávala Kamila utěšovati, napomínati, prošiti i zapřísahati, aby si již z ničeho nic nedělal a aby hleděl v zájmu dobré věci poněkud na vše zapomenouti. * Á dobrý ten hoch slibu svému dostál. Vše to dělo se ovšem tajně. Jednou však paní Perosiová nešťastného muže rozplakala.

Byl to dopis Julčin, který asi za dva měsíce po svém odjezdu do Prahy matce zaslala, a který mu přečisti dala.

Kamil pak četl: . , • • - • • , Ve Vídni, 3. srpna 1873.

Předrahá matinko!

Promiňte, že Vás zase obtěžuji tímto dopisem, v němž sice nemám co důležitého Vám sděliti, vyjímaje snad vroucí pozdrav svůj a paní Haubnorové. Jest to velmi hodná, pečlivá dáma a obsluhuje mne s mateřskou něžností, utěšuje mner abych se ničeho neobávala, že vše jistě dobře skončí. Kéž by měla pravdu! Jest mi vždy veseleji, když spolu rozmlouváme, ale ještě více se mi ulehčí, když si Vám, drahá mama, postěžuji. Mohu Vám bez přetvářky se přiznati, že opravdu trpím mnoho, duševní trýzeň moje jest nevýslovná. Věru již ani nevím, co jsem, tolik jen vím, že jsem nešťastna. Včera rozhlížela jsem se tak odpoledne v zadumání po salonu a zavadila jsem zraky o ty překrásné dary, jež mi stále posíláte. Mám však podezření, že jsou od markýza z Leverdiérů a proto nevšímám si jich valně. Hnusí se mi i vzpomínka na něhof nehněvejte se mama . ... Matinko, cítím již pod srdcem život ubohého toho stvořeníčka, jsem naplněna zvláštním štěstím, pomyslím-li, že budu matkou a přec zase chvěji se obavami před věcmi příštími. Co Vám mám ještě psáti? Že Vás mám tak ráda, — to přec víte, že ho- roucně miluji Kamila — to také víte a že jsem nešť * . . .? Málem bych se přepsala. Tedy pozdravujte papa, že ho líbám, a chcete-li i mar- kýzovi vyřiďte pozdrav. Činím tak jen, abyste byli spokojeni v důvěře, že Giulietta vás neopustí a že k vaší spáse splní to, k čemu se byla se svým Kamilem zavázala. Polibte hof mama, za mnel Vaše Julča.

A paní Perosiová věrně splnila přání svého miláčka. Také s rodiči Kamilovými měla matróna velmi důležitou rozmluva, prosíc je, aby smlčeli neštěstí jejich Kamila i její Julči. Tatík Miesler byl tehdy u vyjevení, když paní Perosiovou na podsíni spatřil, že míří k nim. Taková návštěva u nich ještě nebyla. A žena jeho pro samé roz- 4 paky, ani slova ze sebe vypraviti nemohla, ba i zapomněla ji na čestné místo posaditi.

— Saky na raky . . # vmísil se do toho bodrý tatík. Podej přec tuhle jemnostpaní židli! . . . liběji odpustit, kde pak by se člověk nadál . . . saky na raky!

— E mlč s tvým . . ; napomenula ho žena, která se již bylá vzpamatovala. To má taftovou průpovídku a ne a ne si ji odvyknout.

— Jemnostpaní odpustil . . • — I ráda! . * * A pak se manželé dali do rozhovoru o důležité záležitosti rodinné. Byloť jim sice již dříve známo, že jejich Kamil zahořel láskou k slečně Perosiové, že ona lásku jeho opětovala a že poměr ten nebyl bez následků. Byl to tehdy u Mieslerů seudný den když jim syn oznámil celý sběh okolností a že více dům pana Perosiho tfavštěvovati nebude. A starý tatík lamentoval, že Kamil na sebe nic nedbal;, kam prý jen to myslil ? A nyní jim těm hodným pánům, té krásné ubohé slečně i jim hanbu spůsobil. Kamil pak marně snažil se jim vy- světliti, že vše musilo přijíti samo sebou a že největší neštěstí je, že Perosiovi o všecko přišli a že nyní vázáni jsou na markýza z Leverdiérů.

Tatíkovi sice rozum státi zůstal, když zvěděl, že o milenku jeho syna, které si ostatně velmi vážil, uchází se nyní takový pán, avšak synu přec za pravdu nedal a uvěřil mu teprve, , když paní Perosiová na stranu Kamilovu se dala a celou situaci jim vylíčila, A Mieslerovi svatosvatě slíbili, že nikdo se ničeho na Malé Straně od nich nedoví.

„Markýza 8 trojím srdcem11. 43 — A kdyby si milostpaní přáli — končil ujištění své bodrý tatík — my si to děťátko, třebas vezmeme sem, vždyť nebude u cizích, beztoho je naše • . .

— Prozatím toho nebude, pro nejbližší dobu třeba I rozhodla rychle paní Perosiová. Děcko bude dobře opatřeno jinde — myslím, že mi rozumíte! — Kdyby si však dcera někdy toho přála, nu, pak to bude něco jiného a jsem přesvědčena, že by vůbec nemohlo býti v lepších rukou, než-li u vás. Vidíte, ani jsme netušili, že Jednou jaksi budem spřízněni . . .

— Ale neplačte, paní Mieslerová, Bůh dá, že vše bude zase dobře! « . . Zde jest ruka má, pokračovala paní Perosiová, podávajíc pravici oběma manželům, že mi nikdy nenapadlo a nenapadne, abych se za vás snad styděla. Neštěstí sice lidi spojuje, na vás však ooblížím jako na Bvé přátele, protož všecky poníženosti stranou! Jen prosím, ať o tom nikdo nezví, jako o našem přátelství nesmí zvěděti ubohý můj muž . . .

A nyní zase paní Perosiová zaslzela, později však za dosti dobré nálady opouštěla ponurý dům „u sedmi čertů", o němž nikdy netušila, že tam bude míti chudé příbuzné, vedle bohatého šlechtice, jenž palác svůj měl nedaleko.

A ták měla starostlivá žena ta starostí plno i po celý rok. Tu zajela si do Vídně k Julče, tu zas pomáhala radou markýzovi v přípravách ku svatbě, tu jiné a jiné měla záležitosti k vyřízení.

Za takového pak shonu přiblížila se zima a s ní nadešla i doba, kdy paní Perosiová čekala z Vídně tajnou zprávu, co je s Julčou. A jak! A ta nedala dlouho na sebe čekati. Jednoho dne po sv. Mikuláši obdržela telegram lakonického znění: „Šťastně •— hošík — zdrávi! > Haubner.* A tři ta slova více mluvila, nežli předlouhý dopis. '» Julča byla matkou.

Paní Perosiové spadl kámen ze srdce, neboť zmizely se zprávou tou obavy, jež měla ve příčině zdraví Julčina; ihned napsala dlouhý dopis, v němž miláčka, svého potěšila, zejména slibem, že při nejbližší příležitosti do Vídně přijede a to naposled, aby si ji zase do Prahy odvezla. 1 — Několik neděl však dlužno ještě čekati! dodala zřejmě a opatrně. Později pak neopomenula vypraviti do Vídně i pravou spoustu balíčků s dárky a dary ku svátkům vánočním, které byly přede dveřmi. Právě na Hod Boží vánoční došel pak paní Perosiové list Julči samé tohoto znění: Ve Vídni, dne 24. pros. 1873.

Drahá, vřele milovaná mama!

i. > .

Se studem v srdci & s růměncem na lících přicházím k Vám teprve dnes, předrahá rna- tinko, abych Svěřila se Vám s celou, pravdivou skutečností, abych oznámila Vám, že Vaše Julča jest matkou hezounkého hošíčka, matkou Kamilova dítěte. Celý jeho obrázek! Nemohu Vám, mama, vylíčiti ani všechen ten pocit, který mým nitrem ovládnul, když jsem poprvé to robě prvé lásky své přitiskla k ňadrům. Láskala, hýčkala a mazlila jsem se s červíčkem tím, jako prý šílená, jak paní Haubnerová povídala a musila mne až napomínati, abych robátku tomu neublížila. Jak je hezký! ^ ♦ . Jsem šťastna a přec tak nešťastna! Nehněvejte se, mama, že neustále na tuto svou bídu žaluji, nemohu ani jinak činiti. Jinak však snáším vše s klidem a nikdo na mně nepozoruje, že pod usměvavou tYáří, skrývá se těžký a sotva již vyléčitelný bol. / — 173 — ■ "" x * i Trpěla jsem, jak jsem vám již psala, mnoho: duševně i fysicky. A přec lékař říkal, že neměl případu tak snadného porodu, který prý nej- menších následku pro mne míti nebude. Kdybych byla ješitnou, mohla bych vám říci, že krása moje — aspoň zde mi tak lichotili — ani dost málo neutrpěla, avšak i kdyby ss tak nestalo, bylo by mi to velmi lhostejno. To píši vám proto, abyste snad neměli již od nynějška nějakých obav do budoucnosti stran mého poměrů k markýzovi . • • Budu tedy paní mar- kýzou, šlechtičnou, dámou s erbem a aby romantika byla úplná, budu míti i své tajemství, toto ubohé své dítě, svého Jaroslávka. Nedozví-li se nikdo o tomto mém tajemství, jako že o tom pochybuji, bude dobře a bude-li snad někdy odhaleno a markýz vmete mi urážku ve tvář, hájiti budu plnou silou a energií čest svou, česť svého milence a česť svého dítěte! Na to již dnes přísahám! . . . Dnes slavíme Štědrý den a večer! • . . Budou to první vánoce, které strávím sama — vlastně 9 Jaroslávkem a tou hodnou paní — v cizině, poprvé od vás tak vzdálena a za tak smutných okolností. Plakala jsem dnes již asi čtyřikráte, až mi to paní vytýkala. Musím se k této náladě své přiznati, přes tof že poslali jste mi „Markjza s trojím srdcem.* 44 * tolik krásných dárečků, za něž mnohokráte děkuji, vám, mama i papa. Markýz také poslal dnes mnoho balíčků, ale ani jsem jich ještě neotevřela. Kde se dověděl adresy? Řekla jste mu ji snad? Ostatně jen když sem nejede! . . Málem bych zapomněla se zeptati: „Řekli jste již vše Kamilovi? Psala jsem mu již a píši mu dnes také k svátkům. Jak je v Praze? Není jim to divné, že ani na vánoce jsem domů nepřijela? Co tomu říká markýz? Zde již od několika dnů sněží. Zdrávi jsme všichni. Psala bych vám více, avšak vím, že co nejdříve sem přijedete, neboť v lednu již mohu dle tvrzení lékařova jeti do Prahy a pak — snad již v únoru — se vše skončí . . • Bože, jak se obávám! . . • Nezbývá mi tedy, než abych přála vám mnoho radostí, veselí a spokojenosti ▼ poetické době vánoční a nekažte si svátky vzpomínkou na nešťastnou vaši » » < ■ Giuliettu.

Když paní Perosiová list dočetla, dala se do pláče, litujíc milovaného jedináčka svého, svou drahou, dobrou Julču. Tak ji aspoň v duchu jmenovala. A zase a zase přečítala si místa, kde Julča líčila, jak je šťastna a jak / / ■ nešťastna, jak horoucně a nežne tulí k sobě svó děťátko, na něž se paní Perosiová těšila jako nedočkavě dítě. ,Je prý krásný . . ♦ Můj drobeček! . . .

. — Jaký div! Mladá maminka- vynikala mezi kráskami pražskými, mladý tatínek byl rovněž hezký, měli se tak rádi ... jaký diví pravila k sobě stará paní a představovala si již v duchu, jak asi vypadati bude ten rozkošný Julčin andílek. « — ... snad již v únoru vše se skončí! — píše Julčal — a ubožátko to ztratí krásnou svoji maminku. Aspoň na dlouhá léta ... Avšak jaká pomocí . . . Jest to osud nás všech! ... Škoda, je to takový hodný, hezký, > ^ vzdělaný hoch . . . byli by šťastni a my! — a zase dala se do pláče. A když si ulevila, podívala se do zrcadla, zdaž nejsou snad na ní znát stopy pohnutí'a pak pečlivě uzamknuvši Julčin list do svého stolku, vrátila sé zpět do salonu.

Starý pán skorém vždy dověděl se, že Julča z Vídně psala, avšak vlivem přísné cen- sury své choti málokterý list dostal se mu do rukou a dostal-li jaký, takový vždf psala Julča zvlášť pro otce, nezmiňujíc se v něm ovšem, co a jak s ní je.

23 Tak co zase píše Giulietta? . . . Přišlo prý dnes psaní! tázal se své choti pan Perosi, když seděl s ní pn Božíhodové večeři.

24 Máš pravdu, zapomněla jsem ti to říci! . • * Kam pak jsem jej dala? . * . Nu, píše, že už by ráda domů, že ji ve Vídni nic netěší, přeje ti šťastné a veselé 'svátky a copak ještě? ¿<; . Ale kam jsem to psaní jen dala?... a paní Perosiová vážně hledala Julčin list po všech koutech jídelny, salonu . i ložnice . . .

25 Tak si to pomysli! durdila se, když vrátila se bez výsledku k choti svému. Je pryč a pryč! ... To zase nejspíš ho Berta vymetla a spálila! . : . Ne, to jsou tecE holky! . . .

Starý pán pak nevěda, že již jest dědečkem, spokojil se touto odpovědí.

26 Aspoň měla přijet na svátky! pokračoval. Jak to vypadá! ... Co si lidi pomýšlejí! . . . Anebo markýz! . . . Jest to přec jen dobrák . . .

27 Stalo se již! odvětila paní Perosiová, dovedla již přivésti hovor jiným směrem a tak záhy se na ztracený dopis zapomnělo. Pan Perosi však iod té doby nepřestal se těšiti na svoji Giuliettu, která měla přijeti po 15. lednu, aby ještě súčastnila se příprav svatebních.

A tak se zas rok sešel s rokem, lidé zase vzpomínali na pád banky „Artemisie", proklínali ještě van Wernera, po němž ani stopy nebylo a pan Perosi konečně dočkal se dne, kdy mu jeho choť vítězoslavně přivezla miláčka jeho Giuliettu z Vídně . ..

Starý pán pak jako by omládnul, když ztepilou dívku zase sevřel ve svěm náručí, líbaje ji.

28 Jak jsi jen vyspěla za tu dobu! Kdo by to jen řekl?... divil se otec půvabné dceři své na níž skutečně zažitá nemoc nezanechala stop, — a pozoroval, jak pěkně sluší jí bílý, elegantní paletot a drahocenná kožešinová čapka na černých kadeřích, černá sukénka.

29 A jak jsi užila výstavy a jak se ti líbilo v létě v lázních? tázal se otec. mezitím co JulČa * odkládala toiletu.

Byla v nemalých rozpacích a odvětila vyhýbavě, doloživši na konec, že je všude dobře a doma nejlíp . # • 30 Máš pravdu! řekl otec a pozoroval pak dále pěkně formovanou taili jejího živůtku, nádherné poprsí s kypícími ňadry.

31 No, bude to ženuška!... pravil k sobě pak a zamyslil se.

„Markýza s trojíra srdcem." 45 \ * ' j, xxm.

Prodaná nevěsta. — Loučení. — Svatba.

Bylo to nějakého spěchu, shonu, víru, všelijakých porad, úsudků a námitek, nežli nadešel |.en patnáctý únor, na kterýžto den určena byla 8vatba pana Viktora markýza z Leverdiérů a slečny Giulietty Perosiové, dcery soukromníka na Malé Stráně, jak tehdejší listy ve svých -zprávách o novomanželích oznamovaly a na níž těšil se kde kdo, jen ovšem Julča s Kamilem nikoliv. A pak ještě třetí dobrá duše, jež k nešťastné dívce přilnula láskou a věrností, totiž Perpsiových panská Berta, kterou Julča vyhlédnula si za komornou a k čemuž také markýž dal své svolení, ponechávaje v takovýchto maličkostech krásné nevěstě své úplně svo^- bodnou ruku. A Julča jako .by instinktivně cítila, že budo jednou potřebovati v cizím a ne hostinném domě markýzově věrnou duši, věrného strážce, který by ji varoval před každým nebezpečím, přede všemi úklady! Lepší přítelkyni nemohla si ani vyvoliti, nežli byla Berta. Hezká a svižná dívka ta seznámila se, jak známo se studujícím medicinae Rittrem, ze známosti té vyvinul se poměr milostný a Berta milovala šťastně. Mladý muž ten vida, že děvče do ohně by pron skočilo, že podporovalo jej v nepříznivém postavení životním všemožně — bylť chudým studentem z venkova, v Praze sám na sebe odkázán — že skutečně má jej rádo, zanechal již všech výstředností studentských, nechal již pitek a bouřlivého veselí po hostincích se svými kamarády a jal se ponenáhlu pilně studovati. Nový úřad hezké jeho milenky pak zabezpečoval mu příjem a podporu větší, nemohlo se mu již od hloupých lidí Vytýkati, že on, nastávající doktor veškerého lékařství, všímá pí jen prosté služky. Vždyť jeho milenka bude nyní komornou a třebas neuměla francouzsky, přec elegantním a ladným svým zjevem zastíniti by mohla leckterou slečnu z tak zvaného „lepšího domua. A ostatně co mu bylo po kom?.. . Nikdo mu — vyjímaje jeho Bertouše, jak ji láskyplně jmenoval — nikdy ničeho nedal, spoléhal vždy jen sám na sebe a nyní i tedy na pomoc její, cítil, že ji skutečně má rád a když tak jednou podařilo se jim, že v samotě nebyli vyrušováni, slíbil, ba přísahal Bertě, ze když s její pomocí dosáhne hodnosti doktorské, že si ji pak vezme. Chytré a prozíravé děvče mělo skutečně příčiny Rittrovi věřiti, že slibu svému dostojí a nyní v duchu již počítalo, kolik let ještě bude komornou u markýzky a kdy bude „paní doktorkou" nebo vlastně „paní doktorovou a.

— Tak to přec lépe zní! řekla si.

Tedy krátce řečeno: Berta byla ve své lásce šťastna a proto ze všech nejlépe ^ocenila a pochopila neštěstí Julčino.

Bylo to nějakého spěchu a shonu!

Již na podzim, když Julča ještě v tajném Bvém zátiší ve Vídni hleděla mateřským bolestem i radostem vstříc, dal markýz z Lever- diérů palác svůj znovuzříditi; povolal řadu zedníků, truhlářů, malířů, čalouníků a jiných ozdobníků, kteří do svatby z ponurého jinak domů učinili pravý ráj. Vždyť pán z Leverdiérů do budoucího hnízdečka svého — jak sám si je v duchu kreslil — snesl téměř z celého světa vše nejkrásnější, nejdražší a o čem jen věděl, že by se mohlo krásné Giuliettě zalíbiti. A při zařízení vnitřku paláce, měly iúterieury a exposice na syětové výstavě vídeňské vystavené lví podíl; již dávno v létě loňského roku zamluveno nejdražší a nejskvostnější zařízení pro komnaty budoucí markýzky: pro ložnici (dle povahy markýzovy$ poněkud smyslné) ve slohu rokokovém, jídelna zařízena ve sloha staroněmeckém, a ostatní 6alony a budoiry Julčiny i komnaty markýzovy vyzdobeny tak, pokud jen a to byl vkus a um vynikajících umělců té doby. A tak cena paláce, zejména jeho vnitřku stoupla za několik měsíců do výše zavratné a nemenší ceny byla i knížecí výbava Julčina, o níž se snad ani žádné dcerce z nejbohatších domů měšťanských nezdálo.

Skorém možno říci, že jen ona representovala malý kapitál. Vše to šlo, jak se ostatně samo sebou rozumí, z nevyčerpatelných důchodů markýzových.

Kdež pak by Perosiovi mohli jen za výbavu sněhobílého prádla, toilet a různých předmětů dáti 30.000 zl., přes to, že zase finance jejich ozdravěly I • . ♦ To vědělo se všeobecně. A chudák markýz domníval se, že leskem, přepychem, nádherou a bohatstvím tím oslní hluboké, temné oko Giuliettino, že rozehřeje její srdce a že učiní ji povolnější, vřelejší, vskutku milující chotí. Ba mluvil častokráte sám k sobě o její příští lásce ohnivé, jdoucí k šílenství, domnívaje se ve své bláhovosti, že u Giulietty získá si jí podobným spůsobem, jak tomu zvyklý byl v létech svého mládenectví u jiných děvčat — za peníze nebo daryl „Markvza s trojím srdcem." 46 « * Ale mýlil se . . . Tyto jeho zásady vypozorovala Julča již dávno, když sotva bylo zřejmo, že markýz o ni se bude ucházeti a byla nad ně příliš povznešena! Vždjť její česť urážely 1 Proto nyní ke všemu jen mlčela a když jí markýz s mama její ukazovali zase nový kus zařízení v ceně několika set neb tisíc zlatých a tázali se, zdaž so jí líbí, usmála se bolestně, zašeptavši jen sotva slyšitelné: — Hezké . . . děkuji l v Pak zase dala se prováděti komnatami jako otrokyně v harémovém kiosku, přemáhajíc se, aby snad ukvapenou a nevhodnou odpovědí nepřivedla mama do nesnází2 Byla opravdu ubohou, politování hodnou — prodanou nevěstou ...

Oficielní oznámení o sňatku byla již rozeslána a ^Vyměněna s gratulacemi, jež ze všech stran v pravých spoustách docházely. Srovnávali je prozatím jen do balíčků, aniž by jich kdo četl a uschovali je budoucí paní markýze k „vřelé upomínce.11 Nastal den svatby ... Nebudu Vám, krásné čtenářky, popisovati zase ten šum a ruch, který jednak v domě nevěstině, jednak v paláci ženichově a vůbec na celé Malé straně nastal — vždyť snadno můžete si jej představiti; nebudu vámlíčiti krásu těžkých, hedvábných rob a drahocenných, skvosty, drahokamy i kvítím téměř posetých toilet — vždyť dojista lepe jim rozumíte, než já sám; nebudu se konečně zmiňóvati o náladě každého jednotlivce, vždyť víte z vlastní zkušenosti, že na svatbě bývá veselo a neráčíte-li dosud vládnouti pověstným oním pantoflíčkem, tož ujišťuji vás, že dozajista nebudete při svatbě své tak nešťastná, jako Julie Perosiova.

Ustrojili ji v téže komnatě, kde odehrávaly se jednotlivé kapitoly neveselého jejího románu lásky v bělostný a jako padlý sníh bezvadný šat nevěsty — markýze . z Leverdiérů. Avšak nebyla to nevěsta, jež tu jako alabastrová socha stála, přibledlá a beze hnutí, to byl anděl krásou a mučennice svým utrpením! . . . Nyní sklonila překrásnou hlavu svoji, aby jí na černě-modré kadeře . zavěsili závoj svatební ... A jak se skláněla, rozhlédla se zase smutnýma očima svýma kolkolem, vzpomínala si na všecka ta místa, kde tak spokojenou, veselou a šťastnou bývala a pak s pláčem loučila se se všemi, kdož jí tak byli blízci a jež měla tak ráda ...

Neradi ji ztráceli. < Přišlo dělnictvo, domovník Janoušek $e ženou a jiní a jiní, aby v tomto domě naposled přáli své dobré a šlechetné velitelce, která — ač tak xnláda — přec již tolik dobrodiní jito učinila. * v| Všichni byli pohnuti, slzeli a málo kdo z nich mohl slova promluviti! Pak ještě přiblížila se Berta a dlouhým pohledem zadívavši se do tváře JulČiny, dala se do hrozného pláče, vrhla se k nohám jejím a líbala ji jen ledové ruce, yež pak horkými slzami smáčela.

— Milostslečno ... vy jste ... světice...! bylo rozuměti jen částečně z jejího stkaní.

— Neopustím vás, půjdu svámi, kaníkoliv i vy ^půjdete! . . . budu vám věrnou služebnicí... život bych dala za vás! . . g Výjev ten, mezi mladou šlechtičnou a její komoróou mocně působil na přítomné a zase všechno štkalo s věrnou dívkou. Markýz výjetu tomu přítomen nebyl. Julča pak nejsouc slova mocna, jen Bertu v pohnutí objala ...

Ještě dojímavějším bylo loučení Julčino s Kamilem, den před tím a o němž zase nikdo nevěděl, vyjma paní Perosiové.

Také nešťastný ten muž v poslední době mnoho vytrpěl, avšak nyní již odevzdal se úplně do svého ďsudu a neštěstí, jež jej a jeho Julču stihlo, snášel s tichou resignací. Těžkými zkouškami života za poslední rok otupěl tak, žo již nic na něj nepůsobilo, vyjímaje známý dopis Julčm z Vídně a nyní loučení, kterého se tolik obával. Avšak opanoval se přec a uklidnil tak dalece, že k tajnému dostaveníčku ubíral se bez obavy, ne snad, aby — jako jiní — Julce přál, ne snad, aby jí litoval, ba spíše zdálo se, že myšlenky jeho směřují k tomu, aby milovanou bytost svoji posílil k těžkému boji, který nyní jen jí nastati měl. Což pak jemu bylo? ... On nyní skorém vše přetrpěl, avšak ona ještě trpě ti bude dál.

Julča přišla k dostaveníčku v černém, smutečním oděvu . . . Spatřili se již z dálky, pozdravili se jen němými pohledy a již padli si do náručí. A naposled zlíbal Kamil své drahé, nezapomenutelné Julii chladné, úbělove čelo, jemná ústa, dýchal plnými doušky a rozšířenými nozdrami vůni černých jejích vlasů, opět tiskl ji k sobě, líbal ruce, ňadra i oči a v pohnutí tom zti\ivili milenci celé téměř odpoledne před Jul- činou svatbou, které jim jediné k rozloučení zbývalo. Mluvili spolu její málo, vědouce, žo vše jest zbytečno a nepozorovali ani, jak čas pokročil . . .

— Tedy naposled! povzdechl Kamil na rozchodu. Vidíš, duše drahá, kdo by si to byj „Markýza s trojím srdcem". 47 z nás kdy jen pomyslil, zejmena když ve Stromovce poprvé sami jsme se sešli, o lásce a štěstí tu rozmlouvali. Tehdy hledal jsem vílu, která by přinesla mi štěstí, nalezl jsem je — Tebe a hle, již po roce jsme nešťastni a loučíme se za tak smutných okolností.

— Loučíme se, pravda! . . • zašeptla Julča ale doufám, žé ne naposled a vůbec ne na vždy. Přicházím sem k tobě, ne již zdrcena a ne zoufalá a nevědouc, ják z labyrintu ponurných myšlenek vybřísti. Naopak, vidouc tebe, po neštěstí našem neshrouceného a silného k boji, podstoupím i tuto nejnebezpečnější a néjtěžší zkoušku svého života a doufám, že nejvýš spravedlivý Slitovník dá, že s pomocí tvou i našich věrných zvítěžíme . • .

— Doufejme v něj, drahá Giulietto! pravil pohnutě a vážně mladý muž. Těžký boj jsi bojovala mezi láskou ke mně a láskou k rodičům, řešila jsi rozpor dvojí lásky, dvojích povinností a dvojího srdce & — nejsi o nic dále, leda žes v boji tom byla vítězem. Nyní však budeš musit zase hájit a plnit závazky své k manželi a přec vím, že jej milovati nebudeš, že láska tvoje ke mně bude trvati dále i k rodičům tvým. Bude ti třeba nových sil k překonání také nových rozporů. Měla jsi a máš lásku, srdce k rodičům, srdce ke mne, avšak dojista nebudeš ho mít k němu, přes to, že počestnou a věrnou mu zů- stati musíš! A konečně vázána jsi láskou k našemu ubohému nevinnému Jaroslávkovi.

Půjdu do ciziny! . • • Ne, abych zapomněl na tebe a na dítě naše, nýbrž abych v umění nabyl sil, neboť rovněž cítím, že jich jednou bude třeba k záštitě tvojí i dítěte. Děcko po čase beztoho bude vychováváno u mých rodičů, jak jsme si o tom již povídali a o čem dávno v našem kruhu rodinném bylo usneseno. V té příčině nemám tedy obav. Za tolik jen chtěl jsem tě prosit a také zapřísahám tě: nezapomeň na dítě naše, přes to že budeš šlechtičnou a ono jen chudým otrhánkem — ubohým nále- zencem. Vždyť dle vlastní zásady tvé bude to šlechtictví nejlepší! Budeš míti těžkou zkoušku až z okna svého paláce, ty třebas zlatem a démanty oděná, spatříš na ulici pobíhati dítě své v . roztrhaných šatečkách a nebudeš smět se k němu hlášiti . . .

— ... O tom pochybuji! rázně ozvala se Julča.

— Pochybuješ? . . . Pak prozrazeno bude zase tajemství tvoje, což — jak matka tvá dobře postřehla — nepomohlo by ani tobě, ani mně a tedy ani našemu dítěti. Snad se nám namítne, že jednáme licoměrně, avšak nebylo-li kdy na místě tvrzení, ie účel světí prostředky, jest to v případě našem, neboť jednáme ve prospěch věci šlechetné, vznešené a nikoliv se zlým úmyslem. Nespočívá na nás vina zločinná, nýbrž náhodná vina tragická • . . A budeš-li v boji tom statečnou, zvítězíme! Protož nezapomeň na dítě naše, miluj je, k tomu bude ti nyní třeba nového srdce — budež nyní markýzou s trojím Brdcem . • .

— . . ♦ Ano s trojím srdcem, které probo- deno bude šípem, jejž on ve svém erbu nosil — Bude jen raněno a proto bud! silná a slib, že přání mému vyhovíš I — Neslibuji, nýbrž splním je!

Dlouhý, dlouhý polibek spečetil pak přísahu těchto nešťastných dvou duší a dlouho trhalo, nežli Julča mohla se rozloučiti s Kamilem. Počínala si jako šílená, axšak později upadnuvši do tupé resignace, podala mu ruky, kterou snad naposled políbil. A pak ještě dlouho dívali so za sebou, až jeden druhému zmizel s očí . . .

Také u Mieslerů bylo ten den před Julčr- nou svatbou neveselo. Nešťastné zakončení Kamilovy lásky a události posledních dnů nepřispívaly nijak k dobré náladě v rodině, zejména, když Kamil prohlásil, že v de» Julčiny svatby Prahu opustí.

— A co chceš vlastně y tom světě dělat? saky na raky! . . . tázal se tatík svého syna večer, když vrátil se od poslední svó schůzky s Julčou.

— Zkrátka, odjedu.

— A kam?

— Nejspíš do Bavor! . . • — A co v tom Baborsku, saky na raky... Co tam?

— Usadím se nejspíše v Mnichově . . . Věnuji se zase umění a snad sláva přivede mne zase na myšlénky jiné. Ale na svoji Julču nezapomenu nikdy! — slyšíš, otče — nikdy! Dost možná však, že se zase jednou vrátím, až bude pomoci mé nejvíce potřebí . . .

—. Jen se už mezi to panstvo nemíchej! napomínal tatík svého syna. To víš, panská láska po zajících běhá • . . a ty jsi chuďas. Ale Kamil již neslyšel vývodů otcových, neboť příliš zabavil se do příprav ku zítřejšímu svému odjezdu.

Ani dočkati se nemohly potrhlé ty ženské, které v průjezdech domů na tržišti malostranském, v Karmelitské ulici, na Úvoze a zejmena »Markýza 8 trojím srdcem." 48 na náměstí malostranském před 11. hodinou dopolední, na kdy svatba byla určena, tvořily živé skupiny. Vždyť známo přec, že každý dům praž- < ský má svou domácí ženskou „jurya pro záležitosti rodinné a ta při tokovýchto příležitostech vždy dostaví se do vrat v plném poctu, rozmnožena služkami z domů okolních. Ty nyní neustále vybíhaly do ulice, zakrývajíce bujné tvary své založenýma rukama neb přehozenou zástěrou, aby byly v bezpečí a vyhlížely, zda-li svatebčané nejsou již na cestě do kostela. U . skupin hlavní slovo vedly „zpravodajky": ta něco slyšela u hokyně, ona to „měla" od samé domovnice a její muž přeci chodil s panem Francem, co byl komorníkem u pána z Lever- diérů na víno . . .

— Že prej o toho hraběte moc nestojí, po- vídala tuhle naše mlíkařka! . . • ozvala se jedna ze sudiček, žena ševce Ertla.

— Ta si má co vybírat! . . . zase na to jiná. Kdyby jí ten pán nekoupil ani košili, neměla by zrovna tak nic jako my! . . .

—. Jsou tak dobrá, Máry — zvolala zase Ertlová na ušpiněnou a šilhavou služku od uze- náře Pastrnka. Já si na chvilku odskočím támhle pro droždí. Kdyby to šlo, zavolají mně, jo? . . . A ty, Pepíku, řekni tátovi, ať se mi tam koukne na cibulku a na mlíko, aby mi neuteklo? . . • Slyšíš? . . . zvolala zase na rozcuchaného svého syna s odtaženýma ušima od hlavy.

— Poslouchejte, mami! šklebil se Pepík, Tuhle vám tatínek posílá „šamrlia, abyste se prej k těm klepům posadila ... A rozpusta postaviv podnožku u žen, se smíchem utekl, nečekaje ani na pohlavek rozlobené paní mateře. Také ostatní ženy stýskaly si do nezved- nosti „těch dětí a že jen tátové to sami ka- zejía — když v tom přiběhla služka, volajíc pa celé kolo: — Už jedou! . . .

A jeli skutečně! Byla to hezká řada kočárů a equipáží-, jež za velikého hukotu projíždějíc ulicemi malostranskými, pobouřila veškeré obyvatelstvo, zejména ženský svět. Konečně zastavily kočáry u schodiště hlavního chrámu sv. Mikuláše, kde dle přání markýzova svatební obřad se pak vykonával.

Co dále říci mám?

Jak tonul chrám v záři světel? . . • jak přeplněn byl lidstvem všech tříd, všech přátel i nepřátel svatebčanů, v nichž ani nescházeli bývalí ctitelové Julčiny a tajné, efemérní milost- nice markýzovy ? . . . jak slavnostní preludium varhan a pak sborový zpěv vítal snoubence na prahu svatyně? • . . jak iim kněz štolou ruce ovázal, pronášeje obvyklé: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj" ? . . ♦ To přec vše jest obyčejné a vám spanilé čtenářky, dozajista ne neznámé !

Tolik jen bych podotknul, že mezi hosty svatebními nebylo ani jednoho šlechtice malostranského, kteří ostatně již dříve s markýzem přerušili styků. A pak zase jelo se špalírem obecenstva do paláce. Julča, ještě stále bledá, vrhla pohled na šíp, v znaku nad portálem umístěný, pak vystoupila však již sebevědomě a hrdě ze své ekypáže a trojí zazvonění přivítalo novou paní a velitelku v paláci — markýzu Giuliettu z Leverdiérů . . .

Kamil již z rána rozloučil se, ne bez těž- • kého srdce s otcem, matkou a sestrou — známým jen dopsal — a nyní zase bloudil v okolí za hradbami, jako tenkráte, když otec jeho zničen byl pádem „Artemisie" a když za pomoc žel prosit k Perosiovům a kdy ho Julča i jeho otce zachránila. Nechtěl býti svědkem tak hlučné svatby, jakou měla nešťastná jeho Julča, nyní markýza z Leverdiérů. Po polednách pak usedl za stůl v jedné hospůdce u Košíř, kde si odpočinul a posílil se. Pak v zadumání setrval tu dlouho do odpoledne, kdy se zase vzchopil a zaměřil ku Smíchovu a Praze.

Byla již tma, když blížil se k Řetězovému mostu . . . Počalo poprchávati, vítr prudce dorážel na řínčící skla plynových svítilen, jež matně osvětlovaly ulice. Kam jsi pohlédl, bylo smutno a neveselo a každý schovávaje se pod deštník, ubíhal ku svému domovu.

4ř V tom zahřměla rána z děla na citadele vyšehradské a v zápětí ozývaly se výstřely z hmoždířů na Vejtoni ... 4 Led ve Vltavě se za velikého rachotu a praskotu rozlomil a hnul, voda jej pozvedla a mocným proudem dále unášela. Na březích rozžaty byly pochodně plavců, kteří pilně pozorovali stoupání vody a nebezpečí povodně . . .

• Umoklý Kamil nevěnoval všemu tomu valné pozornosti, ač sám již na mostě byl. Rozpálenou hlavou vířily mu jiné myšlénky na odchodu jeho z Prahy. V duchu viděl vše a do nejmenších podrobností, co a jak je aa nyní v paláci Le- verdiérově, zejména obíral se zjevem mladé markýzy . . .

Dole pod ním s příšerným hukotem třely a lámaly se ledové kry, o něž tříštily se mohutné vlny až voda Vltavy vysoko stříkala a Kamil, JMarkýza s trojím srdcem". 49 ( aby zapomněl na vše, nahnul se nad zábradlím a zadíval se do temné hlubiny . . .

Ale marně, snažil se přijíti na jiné myšlenky I — Nyní se veseleji . . . jemu i jí připíjejí a ona ♦ . . snad se směje! ... či snad únavou uchýlila se již do ložnice ? . . . a on . . . marky z nyní zlehka otevírá a roztahuje ... u dveří těžkou portiéru, aby pak tam • . . . vybouřil vše ... < Ěamil ani nedomyslil . . . Bylo mu jako když mu žhavý hřeb do mozku vrazí, cítil, jak - se ho zmocňuje horečka i přetřel si instinktivně rozpálené čelo, aby se uklidnil.

Ale zase marně! ...

— Nejlépe bylo by mi tam! . . . nejlépe * rozraziti hlavu o ledovou kru a pak . . . byl í by konec všemu! . . .

Tak vyrazil ze sebe jako šílený a vytřeštil oči do spoust vodních, když pomyslil naJulčinu — noc svatební . . • Pak sáni anděl strážný vnutkl mu myšlénku na dítě, obíral se jeho zjevem, viděl jak roztomile se usmívá, jak ručičkama třepetá — a za takových myšlének šťastně přešel most, odolav myšlénkám sebevražedným.

, Byl zachráněn, vlastně myšlénka na dítě jej zachránila.

Pak potuloval se ještě bez cíle v temnotě ulic á uliček pražských a druhého dne již jej nechovala Praha ve svých zdech.

Odjel do ciziny.

XXIV.

» I Po létech.

Od té doby uplynulo zase několik roků...

Na slovanském jihu pak v době té vzešla rudá záplava válečná a mysli celé Evropy obracely se zase tam, kde na Balkáně a v zemích černomořských hrdině bili se Kusové se sveřepým Turkem za svobodu slovanských národů pobalkánských. Zase rozhovořila se děla a rachotily pušky, jako kdysi u Sedanu, na Černém moři hrdě se vznášely rusští obrněnci a křižovaly se s rychlými a hbitými lodicemi torpédovými i minonoskami, které harcovaly u břehů Kavkazských. Sta a tisíce reků hrdině padlo na poli válečném a čím více skrápěla krev slovan- ských reků růžové sady Rumelie, tím více zo všech stran ozýval se jásot nad vítězstvím ruským a porážkou nevěřících hord asiatských.

A ruch ten neminul ani Prahu, kde s na- pjetím čekalo se co den, ba přes tu chvíli na nové a nové zprávy z bojiště. Časopisy pražské šly na dračku, lid s nemalým zájmem sledoval i obrazy a výjevy z bitev, šarvátek a drobných potýček, jež neúnavně přinášel, jediný tehdy obrázkový časopis český, „Světozor". A kde podoby ruských generálů byly vyvěšovány, všude těšily se nemalé pozornosti obecenstva. A jako bylo veselo v místnostech veřejných, v hostincích i kavárnách, tak ani ulice pražské nebyly tehdy bez zajímavostí a skorém neustále slyšeli jste, jak kolemjdoucí hošík s patrnou spokojeností a sebevědomím hvízdá si tehdy časovou: „Osman pasa u Plevna dostal kulku do stehna ..

Když pak bouře válečná neušetřila ani říši naši a když české pluky pod velením vítězného generála Filipoviče a jiných vůdců ukrotily jednak povstání dalmatské, a provedly okupaci bosensko-hercegovskou, kde chrabře za milovaného císaře svého, česť a slávu Rakouska pro- lévaly krev svou, soustředěn byl zájem obyvatelstva pražského nejvíce na tomto poli válečném* Se slávou nemalou oslaven byl pak pád Sarajeva, avšak provázen byl také pláčem ustaraných otců, těch milých, přepečlivých matek, milujících dívek, ubohých vdov a sirotků, jichž živitelé a obránci tiše nyní odpočívají tam pod cypřiši na tichých hřbitůvcích horských i roztroušeně na březích smavé a luzné Adrie . • • Dosti dlouho otřásal se slovanský jih hřměním děl a rachotem pušek a dosti dlouho trvalo to, než-li došlo ku kongresů berlínskému, aby vyjednán byl mír a svoboda turepkým jhem ujařmených dříve národů.

% Za tu dobu doznala Praha dosti podstatných změn, zbořeny byly hradby s rázovitými svými branami za nimiž — jako by z vody vyrostly — zkvétaly nové veleobce, Král. Vinohrady se Žižkovem, s výstavnými svými domy» elegantními třídami a vilovými čtvrtěmi, Praha stala se městem moderním, živě sledujícím pokrok měst světových, zvelebovala se vnS i vnitř.1 Za to jen Malá Strana zůstala stále svou, rázovitou a mile zádumčivou ve svých starobylých domech, palácích a zákoutích a v klidu svého obyvatelstva. Od svatby markýze z Le- verdiérů neudálo se tu podstatně nic, co by upoutalo zájem všeobecný a co by rozčeřilo „MARKÝZA S TROJÍM SRDCEM". 50 klidnou hladinu veřejného mínění. Na události, zprvu vypravované si nyní, — po pěti letech, již jen málokdo vzpomněl, neboť skorém všecky význačnější osobnosti bud! zmizely ve světě, a jeho víru, na honbě za štěstím nebo v pachtění po tom chlebě vezdejším.

V paláci markýze z Leverdiérů byl po svatbě asi rok mrtvý klid, jakým se vyznačují malostranské paláce vůbec. Po celý den zejména neozvalo se tu hlásku ani zvuku, leda když v průjezdě zacvakla klika u budky portýra Janouška, který vážně se džbánkem ubíral se ku „Glaubicům", aby řízným smíchovským uhasil vnitřní žár, aneb aby se napil na zlost, když švitořivé jeho ženě příliš se jazyk rozvázal. Sotva by jste poznali toho obtloustlého muže s oholenýma tvářema, rty i pěknými la- lůčky, kdybych vám neřekl, že to bývalý domovník od Perosiů.

A nepoznali byste ho teprvé, když oblékl se do dlouhého bělavého kabátu s velikým kožešinovým límcem, když nasadil si na hlavu dvojrohý stříbrem promovaný klobouk a když o ozdobnou „maršálskou" hůl se opíraje, hrdě postavil se v portálu, pohrdlivě zhlížeje na tu „chudou chásku", jak říkal těm, k nimž kdysi sám náležel. V panských službách spravil se — 199 — r | • » » . * znamenitě, a změnil k nepoznání. Nyní jen málo navlékal na sebe svůj pestrý háv s červenou šerpou a stříbrným znakem markýzovým a hově si na lenošce ve své loži, přemýšlel jen, jak by si den ukrátil. S večera zašel někdy k „Sternberkovům", kde se také nic nezměnilo, vyjma to, že vystřídali se tu majitelé hostince a nejeden „maxlář" odebral se na pravdu Boží, provázen až k hrobu pianistou panem Bertlem, který doposud pilně terna sestavoval a deset- níčky v loterii prohrával, které byl vybral za nejnovější svoji „kri-kri-polku", již tak rád přednášel. Staří studenti se rozprchli ve světě vystřídáni byvše generací mladší, která po nich zdědila nejen zvyky, nýbrž i číšnici a pana Bertla.

Chodili sem nejen posluchači škol vysokých, nýbrž i studentíci z gymnasia počínaje od odvážných kvartánů, s básně- plodnou kvintou, zamilovanou sextou, hýřivou septimou až k oktavanům, kteří tu — ovšem potají — pořádali své „schůzky maturitní", radíce se, jak by pány profesory „při písemce (písemní zkoušce maturitní) olakýrovali." Zase tu jedli, pili, hodovali, zpívali, sólové výstupy pořádali, s číšnicí laškovali a tancovali A tak tu nebylo o veselí právě* nouze. • . .

Julie v manželství nebyla šťastna ... To vše v podrobnostech nemusím ovšem dokládati, neboť vypozorovala jste již, krásná čtenářko? především, do jakých služeb vstupuje a jaké rozpory povinností, zejména v lásce řešiti musí Perosiových Julča — markýza z Le- verdiérů • . .

Šlechtickému manželi svému, kterého milo- vati nemohla, oddala se tak, jako oddává se otrok svému pánu a veliteli, byla poslušná jeho přání, avšak nezapomněla nikdy, že jest Julií — Kamila a že jest Giuliettou, chotí — markýza z Leverdiérů.

V té příčině také nezbývá mi tedy mnoho dodati. Vždyť lze si představiti, že o svatbě její s markýzem v Praze se mnoho mluvilo a že všelijak zájmy obou stran byly přetřásány. Někteří aspoň z dálky uhádli pravdu a příčinu tohoto — pro Julču téměř nesnesitelného — poměru, jiní pak pohybovali se na scestí lidských domněnek, klepů a pomluv. O tom všem však šlechtičtí novomanželé nevěděli. Krátce po svatebních radovánkách odebral se markýz t Leverdiéřů s krásnou a šlechetnou svojí chotí na svatební cestu, na níž jedině provázela je komorná Berta, která úkol svůj velmi rychle pochopila • . . Tuto její schopnost také bystře \ pochopil markýz sám, neboť by jinak a za jiných okolností nedovolil, aby choť jeho měla společnici, jaká — dle jeho náhledu nebyla na místě. Zejména nelíbilo se mu, že Berta asi bude znáti všecky zájmy a záležitosti rodiny Perosiových a měl sice vzdálené, avšak přece jaksi odůvodněné podezření, že zájmy ty vedeny budou proti němiu Vzhledem však k tomij, že Berta byla děvčetem sličným, že dbala na svůj zevnějšek a že milé bylo její jednání, svolil k jejímu přijetí a to tím spíše, aby si mladou choť svoji již pro takovou malichernost nerozhněval Ba šel tak daleko, že hned po svatbě k Bertině přímluvě přijal Perosiových domovníka Janouška do služeb šlechtického vrátného. Když se o tom »u Stern* berků* dověděli „štamgasti", měli všelijaké o tom mínění. Jedni říkali že markýz Leverdiér jest pravým kavalírem a druzí, že přec hezká komorná také u něho platí. Ale spor ten byl nerozhodný.

Tolik však jisto bylo, že komorná Berta ani dost málo nezadala si ve příčině věrnosti své k svému Rittrovi, který nyní byl již jako promovaný doktor ve službách vojenských a odebral se s českými pluky na jih, aby hojil rány těch, kteří v rekovném boji za císaře a vlasť obětovali životy své.

Ostatně byla si také vědoma toho, že její pomocí stal se doktorem veškerého lékařství. Dr. Ritter milence své poslal z Dalmacie a později z Bosny celou řadu dopisů, v nichž jí věrně vylíčil veškeré útrapy, jichž zažiti musil 8 četami, které bud! na cestě k smrti neb k vítězství doprovázel. Psal jí mnoho a nejvíce ji zajímaly ty, v nichž těšil se, kdy již budou svoji. Svými mohli býti konečně ihned, avšak Berta ráda svolila, když dr. Ritter projevil přání, aby k dalšímu, samostatnému léčení získal si náležité praxe a pak sama byla by nyní nerada, kdyby službu u markýzky musila opustiti. Vždyť jí to před svatbou její téměř přísahala a ostatně také nebyla bez náležité odměny.

Berta také doprovázela velitelku svoji na její cestě svatební, navštívila s ní města věčně krásné Italik, Benátky, Řím, Florencií i Neapol, viděla jejich poklady i divy světoznámé. Pobyla s markýzou na Riviéře, jela s ní do Paříže a konečně viděla i Londýn a jiné metropole evropského severu; konečně velitelku doprovodila do Prahy ku stálému pobytu v nádherném sice, avšak přec pro ni tak smutném paláci.

Markýz z Leverdiérů pečoval na této své cestě svatební všemožně, aby krásné choti jeho / ? ■ t < ♦ • « > t dostalo se pobavení co nejskvělejšího, což se mu ostatně také plnou měrou podařilo. K stálému úsměvu však naladiti tvář Julčinu nedovedl. Také pobyli nějaký čas v Ostende, kde Julče velmi se líbilo. Dojmy střídaly se s dojmy, čas jim příjemně ubíhal a Julča skorém ani nepozorovala, že jest chotí muže, jehož nikdy nemilovala a milovati nemohla.

• Markýze to z počátku velmi zarazilo, že Julča k němu i po svatbě chová se chladně a odměřeně, ba skorém mohlo se říci, že odmítavě, mrzel se velmi na povážlivý tento zjev a koněčně přišed k poznání, že není Julčou milován, smířil se s osudem a stal se rovněž chladným a odměřeným. Jemu stačilo vědomí, že dosáhl ruky krásné Giulietty, měl ve svém paláci ženu, již mu mnozí záviděli a to ostatní bylo u něho vedlejší věcí. A byl si také dobře vědom, že s knížecí nádherou, kterou se všech stran snesl a bohatstvím, jež Julče k nohám složil, nezavítalo do paláce štěstí.

To nebyl šťastný** párek aristokrátických manželů l . . . říci musil by každý, komu dovoleno bylo nahlédnouti v útulné interiéry markýzy z Leverdiérů, když tu ve společnosti svého chotě trávila.

To nebyla nevěsta, když se sem ze sva— 204 — tební cesty své uchýlila. Spise podobala se Julča vdově, jíž zemřel ten, který jí byl nejdražší a šlechetnému srdci jejímu nejblíž. A markýz této odměřenosti i ledovité strnulosti zvykl si úplně a nijakých výtek nečinil Julče, úmyslně a prozíravě vyhýbal se každému „mráčku44 na obloze manželského života. A že nenalézal vřelého a teplého náručí u své choti, vyhledával si zábav, veselí i rozkoší jinde, jak tomu zvyklý byl za mládeneckého svého života. Zase většinu dne ztrávil mimo palác a Julča, s níž jen obřadně se stýkal nepátrala ani, jaké společnosti markýz vyhledává a kde náhrady se domáhá. Jinak však byla úplně spokojena v mrtvém svém paláci ve společnosti oddané Berty, zabavujíc se jen prací uměleckou, neb pročítáním nejnovějších knih.

Dámských společností nevyhledávala vůbec á péče její nenesla se také výhradně k tciietám. Tu věnovala jen skutkům milosrdenství a lásky k blížnímuí . . . Vyhledávala na Malé Straně chudé v nudných příbytcích a pomáhala vydatně mírniti bídu neb neštěstí, dovedla zarmoucené těšiti a slzy nejedno®) oka vysušUi, řadíc se důstojně — ač tak mladá — po bok nezapomenutelné dobroditelky chudých, paní Riegrové- Palacké. A poněvadž všude objevovaly se jen v šatě smutečním, neznal Julču nikdo než jménem „černé markýzy" na rozdíl od *černé paní*, jak jmenovali paní Riegrovou-Palackou. Tato. dráha životní, kterou si Julča vytkla, odpovídala nejlépe její povaze, a jediným heslem jejím bylo býti šlechetnou a pomáhati nešťastným^ jakou sama byla. A vzpome$e-li si ještě dnes někdo na „černou markýzu", jest to zase důkazem, že jen její šlechetnosť a porozumění pro utrpení nešťastných učinilo jméno její nesmrtelným. í Utkvělou myšlénku a přesvědčení všech, kdož s ponurým palácem Leverdiérových se stýkali, že „černá markýza* není šťastna, potvrdila i smutná událosť rodinná. Otec její pan Perosi nenabyl od květnové rány r. 1873 více skálopevného zdraví, jakým kdysi kypěl, v těchto létech se u něho záchvaty mrtvice opakovaly a jednomu také z nich podtehl. Zdálo se sice po svatbě Julčině, že starý pán jaksi okřál a vzpamatoval se, vida sebe, své nejmilejší i dům zachráněné, avšak nebylo tomu tak. I jeho nebylo tajno, jaký chlad vane z paláce šlechtického iejitjJjL zetě, o němž všude již se vědělo, že zase dámské společnosti vyhledává, byl si již toho vědom, jak velkou oběť jeho Giulietta pro něho přinesla, cítil se býti tímto neštěstím jejím viným a pod nátlakem této viny trpěl až do „MARKÝZA S TROJÍM SRDCEM". 62 svého skonání, pečlivě jsa ošetřován svojí chotí i svou Giuliettou, která téměř od lože otce svého ani se nehnula. Ještě před smrtí utěšoval se nemocný nadějí, že vše zase snad se y paláci zlepší, až Julča zvěstuje mu, že stal se dědečkem a že povila hezké vnoučátko.

Nedozvěděl se tedy nikdy, že skutečně se tak stalo, že m&rkýza z Leverdiérň má již své tajemství, které opatrně musila před světem ukrývati. O to až do nynějška pečovala také paní Perosiová, čile udržujíc styky s Miesl ořovými, kteří v záležitosti té byli jí radou velmi nápomocnu S tajným místem ve Vídni* kde Julčin a Kamilův Jaroslávek zatím vůči- hledě k světu se měl, byla spojena častou korespondencí, vyřizujíc tok přání nejen své, ale i šlechtické matinky a zhusta sama do Vídně zajížděla, aby přihlédla, zdaž je vše tak zařízeno a tak se provádí, jak do podrobností předem bylo určeno.

Po smrti svého chotě však i paní Perosiová -počala chřadnouti, cítila se býti velmi opuštěnou, zármutek, starosti a tajemství ¿čeřino zle na ni doléhaly, přivádějíce ji o veškeren duševní klid a spokojenosti. Julče vsak nikdy si téměř nepostěžovala na rodinný osud, právě tak jako zase markýza nezmínila se skorém nikdy matce své o svém trudu. Matka i dcera trpěly tiše a bez vzdechů, A konečně asi za rok po smrti svého muže i paní Perosiová dotr- pěla É ♦ i To byla pro mladou markýzu ztráta veliká, trpěla ještě více a také přibylo ji nyn1 starostí. Nebylo to však dědictví, které ji po smrti rodičů připadlo a které by ji správou zaneprázdňovalo — vždyť nebylo tak velké a v rodném domě v Lužické ulici ustanovila jednoho ze svých služebníků vrátným á teú pařk záležitosti domu a jeho obyvatel spravoval s okamžitým porozuměním, to jest při správě té na sebe nezapomínal. Avšak kdož by se o takové maličkosti starali . * + * Markýz celý den se v paláci neukázal, přenechávaje záležitosti podobně svému úředníku nebo komorníku a markýza nemyslila nyní na nio jiného, než-li lak bude na dále s jejím Jaroslávkem ve Vídni. Vždyť ztratil také v přepečlivé babičce mnoho, která přec občas jej k srdci přivinula a jinak láskala, nežli vážná paní Haubnerová, nebo její chůva. Krásnou matinku svoji viděl jen zřídka a to ještě jakoby pokradmu a bez mála se jí bál, když přijela v černý šat oděná, závojem zastřená a s tak ubledlou líců Skorém vždy dala se při tajných návštěvách svých do pláče a děcko s ní. Když pak na svatební cestě své jeli Vídní — opustila s Bertou, která v tajemství to byla zasvěcena — na chvíli markýze, aby se na chvíli potěšila nemluvnětem. To nyní v roce 1879 dorostlo v roztomilé pětileté, mile žvatlající a vesele se do světa smějící klouče, po němž se Julce zastesklo.

I rozhodla se, že je vezme sem do Prahy, aby měla jej nablízku a aby mohla jo denně viděti a láskati. Co mohlo jít ve Vídni potají, |>r<j6 by nemohlo jiti v Praze nyní, když od milostného jejího románu tolik let uplynulo! • . . a když po celou tu dobu nikdo o nemanželském dítěti nezvěděl, nezví tedy přec nyní tím méně!

Markýza vzpomněla si také, že již za živo • bytí své matky kolikráte jednalo se tam, zda-li by Jaroslávek nemohl přijíti do Prahy, kde by mohl býti velmi dobře pod ochranou svého dědečka i babičky vychováván. Vždyť ani lepších opatrovníků nemohlo být! . , • Myšlénka ta ji více opustiti nechtěla a také již neopustila. O synku svém přemýšlela nyní „černá markýza* dnem i večer, když v ložnici své připravovala se s Bertou k odpočinku. Kolikráte myšlénkami Zabavila se ták, že jí komorná již připomenouti musila, že po dvě hodiny zadívala se v jediné místo a jednoho slova nepromluvila. Jindy zasedlá- Julča k psacímu stolku, vytáhla ze skřínky svého tajemníka, jemnž jedinému svěřovala, co tíží srdce její. Byla to malá, úhledná a velmi ozdobná knížečka, do níž mladá markýza zapisovala jako do denníku tajnosti a paměti své, jednotlivé fáse i kapitoly svého románu, své boly a stesky . . .

Kamil od té doby co Prahu opustil, nedal o sobě ničeho vědéti a zvěděla-li markýza, že byl dlouhý čas v ftímě, Paříži, a že naposled usadil se v Mnichově, bylo to od Mieslerů, jejichž útulnou a skromnou domácnost v domě „u sedmi čertů" na Maltézském náměstí navštívila častokráte, ovšem že jen potají a beze svědků.

Tehdy roznesla se po Malé Straně podivná zvěsť, ba mluvilo se o tom i v Praze, že totiž v domě „u sedmi čertůa straší a nikdo tam nechtěl zůstávat. Vypravovány všelijaké hrůzostrašné historky o tom, co vše tam — Pán Bůh hříchy odpusť 1 — satanáš tropí, že prý k „sedmi čertům" přibyl nyní i osmý a že tu z večera, když v ulicích se smrákne, tropí rejdy své s černou svou nevěstou. I netajili se tím lidé tatíku Mieslerovi a divili se mu, když mnoho lidí již se odtud vystěhovalo, proč jen on tam bezstarostně dlí. Ale marně se dušoval, popírál dábelské rejdy v domě a, marně své „MARKÝZA s TROJÍM SRDCEM." 53 „saky na raky® pronášel a když jednou u ho- kynářky jeho ženě řekla ševcová Ertlová, že ona sama tam straší a že tím osmým čertem jest, rozlobil se starý tatík nemálo a toho dne do ničeho ani nepíchl. A jak mohly zvěsti ty utuchnouti, když kolikráte spatřili lidé, kterak za dera vchází do domu černá a pečlivě za« střená dáma a za tmy odtamtud zase stejně tajuplně vychází 1 Nikdo v tom zastření a tmě nemohl ovšem poznati markýzu Giuliettu z Le- verdiérů a znáti pravý účel jejích návštěv. A když se tak jednou před ní na podsíni babka pokřižovala a lidé s ustrašením za ní pohlíželi, lekla se až toho, že jest tak pozorována, či znají její tajemství?

Konečně i ona dověděla se, co vypravuje se mezi obyvately Malé Strany o domě „u sedmi čertůu a nemálo se tomu podivila. Skorém bylo jí do smíchu.

A jak ty historky o strašidlech povstaly, tak zase zacházely. Jednoho krásného dne se pak odtud i Mieslerovi vystěhovali. Lidé ovšem divně kroutili hlavou, když tatík za žádnou cena nechtěl říci, kam jde a kam se stehuje a když se přesvědčili, že také tajuplná, černě zastřená dáma vícekráte se „u sedmi čertů" neobjevila a že tu zase straáiti přestalo. Ale na konec dodali, že na těch »černých rejdech čertu* přece něco musilo být a že starý Miesler musil o nich vědě ti.

Nevěděl ovšem nic . . • Za to tím horli- vější přípravy činil, aby mohla se paní markýza z Leverdiérů v Praze setkati se svým synem, čehož ani dočkati se nemohla.

Co bylo tedy předmětem přemýšlení v dlouhých bezsenných nocích, stalo se skutkem a Julča ještě téhož dne večer událosť tu zaznamenala do tajných svých zápisků, které pak pečlivě uzamkla • + « XXV.

Úklady proti „Černé markýze* dle úmluv van Wernera.

* Spanilá mysl Tvoje, krásná čtenářko, obírala se doposud zjevem šlechetné Julči Pero* siových, „černé markýzy8 i šlechetného jejího milence Kamila, sledovala^ děj milostného jcgich romana až ku její nucené svatbě a ne« sympatickým markýzem z Leverdiérů a nyní předložil jsem Ti právě řadu obrazů, jak bylo s markýzou Giuliettou z Leverdiérů po létech a proto račiž laskavě prominoutj, že napínavé dějstvo tohoto románu teprve teď spěti bude znenáhla ku svému závěru a také rozřešení!..« Vždyť konečně dle slavných „přísah" musila nastati doba, kdy úmluvy pověstného vyděrače Mandausa dojiti měly svého uskutečnění a kdy Julča měla se státi obětí zločinných záměrů démonického dobrodruha van Wernera, který si ji nyní v bujném rozkvětu ženy představoval ještě krásnější a půvabnější. Ostatně tou i byla a přibledlá poněkud^ líc dobře slušela jí k černým vlasům a hlubokým jako noc temným očím.

Po celých šest roků nebylo téměř ani stopy po tomto dvoj lístku nedopadených da- rebů, kteří stou lstivostí, prozíravostí a uskokem dovedli hravě ubíhati zrakům tajné policie. Jen tehdy, když Julča odjížděla s tajemstvím svým pod srdcem do Vídně, a kdy doprovodivší ji markýz byl na zpáteční cestě svědkem honby ca van Wernerem, která však přičiněním Man- dausovým byla zmařena. Když v oné noci novoroční „Artemisia" padla a Werner prchal z prahy v třeskutém mrazu a v závějích, po pás « % se brodě, mínil uchýliti se buď do Německa, avšak zde nezdálo se mu tak býti bezpečno jako ve Švýcarech.

Avšak k jeho hranicím bylo příliš daleko i stávalo nebezpečí, že by na dlouhé cestě mohl snadno rakouským úřadům padnouti do rukou a že by pak se tak snadno na světlo Boží nedostal, o tom byl dobře přesvědčen. Proto potuloval se v zakuklení a s falešnými vousy skorém půl roku po různých krajích a městech českých a poněvadž byl k nepoznání, a peněz, jichž dosti měl, rozumně užíval, nebyl nikde podezřelým a tedy také nebyl zatčen. Když pak řeči o bance a jeho osobě utuchly, zejmena po vídeňském poprasku, uznal teprve za dobré, odvážiti se přes Rakousy k Ženevě. Na cestě té opatrně a v největší tajnosti zajel si k Man- dausovi na Žižkov, když však v ulicích pražských byl detektivem poznán, musil zase z Prahy a tentokráte i z Čech utíkati, jenže za příznivějších okolností, než tehdy v zimě.

Šťastně dostal se pak do Ženevy, kde starý jeho známý Rudolf Mansévi byl náčelníkem tajného sdružení mezinárodních podvodníků a šejdířů a zde byl Werner v pravém živlu svém, jednak podávaje a jednak si také zjednávaje různých informací k odvážným svým „MARKÝZA S TROJÍM SRDCEM.** 54 kouskům, zde nabyl i znamenitých v tom směru zkušeností, neboť v sdružení Manséviho zastoupeni byli i „vynikající" darebovó z Ameriky .. ♦ Od té doby měl van Werner mnoho různých poslání, avšak při počátku války rusko-tu- řecké odebral se jako dobrovolník kjízdeckému pluku ruskému na Kavkaz, kde vyznamenal se v potyčkách, až konečně známou svou povahou a skutečnými schopnostmi, jakož i různými machinacemi přivedl to na důstojníka. Aspoň tak psal z Tiflisu oddanému příteli svému Mandau- sovi na Žižkov, dodávaje v dopise, že se mu velmi líbí v novém „povolání* . ♦.

— Ostatně — našinec musí zvyknouti všemu! poznamenal také, vždyť to nebude nadarmo! . . ♦ Máme tu také dobrovolníka Čecha a sice nějakého spisovatele Havlasu z Prahy. Já ho však jinak neznám. Když jsem se o tom dověděl, lekl jsem se, aby snad neprozradilo se tak všecko, co skrývá se za jménem van Wernera, na kterého snad v Praze ještě nezapomněli. Zdá se však, že mladý ten muž o ničem neví, ač jsem s ním dosud nemluvil a patrně mluviti nebudu. Jest to velmi slabý člověk. Nedávno konali jsme dosti tuhé a dlouhé po* chody v úpalu slunečním a tu Havlasa nemoha se již slabostí v sedle udržeti, spadl s koně.

v Nyní leží y nemocnici a zdá se, že sotva vydrží... Vypadá jako by měl souchotiny a smrt na jazyku. Jest tedy pro mne neškodný a nestarám se o něj... Abych nezapomněl, co jest s „černou Julčou"! .. . vlastně markýzou? Psal's mi do Ženevy, že se vdala přec za mfárkýza z Leverdiérů? ... To víš, tu přec nepřímí Ted nemohu ti s určitostí říci, kam bys mi mohl psáti. Kdyby bylo něco nutného a neodkladného, napiš dopis „našemu starému", Mansévimu do Ženevy a ten mi jej už nějak doručí ..

To byl jeden z nejzajímavějších dopisů Wernerových. Teprve později dověděl se Man- daus, že ještě před skončením války odebral se Werner do Petrohradu, přišiv si na cestě o několik hvězdiček více a znaje dobře rusky i francouzsky dovedl se zase vetříti do lepší společ« nosti, mezi bývalé důstojníky a kavalíry ruské. Nežli pak jeho oddíl vrátil se z Kavkazd£ ošidil několik šlechticů o tisíce a tisíce rublů a zase podařilo se mu šťastně z Ruska uprchnouti do Německa, načež r. 1879 usadil se opět v Ženevě. A přestrojiti se uměl tak, že by v něm nikdo nepoznal bývalého pokladníka v Praze nebo ruského rytmistra, jakým vlastně ani nebyl.

Vydařený jeho druh, vyděrač Mandaus po útěku jeho platil na Žižkově za muže velmi zámožného a byl i „panem domácím". Leč přišel také o víc nežli polovičku svého jmění při „krachu* dům, na němž byly dluhy prodal a pak po celá ta léta žil jen z hotového a ne špatně.

Odměna Wernerova byla skutečně kavalír- skou, přes to, že za ni měly vykonány býti pokud možno i přípravy k únosu slečny Pe- rosiovy.

Avšak, jak Mandaus dobře předpověděl, Julča stala se dosti brzy markýzou, Wernera zanesl vítr až někam k ďábelským Čerkesům a Mandausovi z těch tisícovek po marnotratném a veselém živobytí se ženou zbyla jen nepatrná částka. A z ní měly se teď dáti peníze k provedení tajných jejich plánů, k němuž naskýtala se nyní doba nejpříhodnější. O tom se dalo p černý sletí a Mandaus nebyl nikterak na hlavu padlým.

V Praze byl figurkou v jistých kruzích dosti známou a nikomu nebyl nápadným.

Aby pak nepovstalo snad pozdezření o původu jeho jmění, zabýval se také sprostředkováním \ všelikých záležitostí obchodních i soukromých, „dohazoval" prodeje staveb, domů, obchodů a obstarával i všemožné záležitosti soukromé: diskrétní i nediskretní. K hubaření tomu hodil se výborně a kdyby neměl ani jmění a nebyl takovým marnotratníkem, znamenitě by se mu vedlo. Na této dráze činnosti své dostal se do všech možných kruhů pražských i předměstských slyšel mnoho klepů i pravdy o jednotlivých osobnostech, kterýchžto vědomostí dobře uměl zužitkovatú A tak nelze se ničemu diviti, když znal dopodrobna i celý román Julči Perosiových — vyjímaje jejího tajemství. Vše co se jí — markýze z Leverdiérů — i jejího chotě týkalo, sledoval se zvláštním zájmem, neboť všeho mohl dobře potřebovati k uskutečnění svých úmluv s Wernerem. Dopátral se i všech poměrů, jaké zavládly v paláci Leverdiérových, ku kterémužto účelu vyhledával styky se sloužícími v paláci. A při takovýchto manévrech uzrál mu v hlavě tajný plán ♦ • • Napadlo mu totiž, že k nejjistějšímu provedení záměrů jejich bude také třeba spolehlivé a v plány jejich zasvěcené osoby. I přemýšlel, jak by do paláce dostal nějakého společníka svého a Wernerova, který byl by bud na zvědách neb na stráži a po případě také by podával informací, nebo byl by silou „Markýza 8 trojím srdcem", 55 výkonnou. O dobrodruhu takovém věděl a byl přesvědčen také, že by se na něho úplně mohl spolehnouti. Jiná však prožluklá věc byla s místem pro něho v paláci markýzčině.

Až pouhá náhoda Mandausovi posloužila. A výborně1 Když tak jednoho dne v letě r. 1879 potloukal se po Malé Straně, zase ho nechtěla opustiti myšlénka na čistého pomocníka. Měl pravé žízeň a věda, že by mohl „u Šternberků* nalešti někoho z paláce „černé markýzy* zašel tam.

Venku pražilo* div hlava nezahořela, avšak zde byl v hodinách odpoledních příjemný chládek. Bylo tu ticho, jako v hrobě, neboť studenti byli na prázdninách a jiný sem teď málokdo od dvanácti do pěti hodin odpoledne zabloudil. A milý klid ten přerušoval jen jednotvárný tikot hodin, á přidušený chrápat číšnice, která opodál v koutě vyspávala nějaké dobro- - družstvu Pan Bertel sestaviv si již čísla pro „šlús na Brno", cídil po tichu dýmky maxlářů. Jediným hostem, který tu věčnou žízeň hasil, byl portýr Janoušek.

V zadní tmavější místnosti pak nad schůdky měla sice domácí slečna „hodinu na klavír", avšak sotva odtud bylo slyšeti tónu, leda snad mlaskot hubiček páně učitelových. Vždyť ma- tinka někam odešla, tatík musil býti ve výčepu, číšnice spala, pan Bertel byl zamyšlen ve svých kombinacích a také Janoušek počal znenáhla tlouci špačky. Jaká to tedy pro mladý párek příležitost ... • V tom zarachotily v přední místnosti dvéře a bylo po všem! Číšnice vyskočila a již přinášela pivo, pan Bertel se probudil ze svých ilhisí o výhře, také již zaklinkalo z vedlejší místnosti piano a Mandaus vítal se s Janouškem, kterého znal odtud jak od vidění, tak z rozmluv.

19 Tohle si dám líbit! započal řeč Mandaus. To přec je vidět, že jsou od panstva. Našinec, chce-li vydělat na živobytí, musí se v tom parnu plahočit a oni tu pěkně v bázni boží si hovějí při dobrém pivečku. Ale požehnej jim to Pán Bůh! . . . Ať slouží ke zdraví! . . . jen když jim svědčí! . . • dodal Mandaus přisedávaje k Janouškovi. J 20 Co pak oni můžou naříkat! . . . zase na to Janoušek. Jěště jsem neměl dům, jako oni ho měli, a ostatně co jim schází! . . . Jsou řiditelem sprostředkovací kanceláře a vydělají-li snad dnes jen zlatku, mají zítra desítku jistou!

t Oni to mají již odbyto a já teprve začínám » . ; Ostatně vypíjím dneska „tryznu44 za našeho Francka1 21 Jak to?

22 No, přec našeho markýze komorník François dnes v noci nám umřel.

23 Daj pokoji . . . vyrazil ze sebe Man* daus, jako když do něho sídlo vrazí.

24 Už jol — svědčil mu Janoušek — budeme potřebovat nového i « » • 25 Hromel . . • Poslouchaj, pane Jancušek, já bych měl pro nich jednoho, byl v Paříži u vrchnosti, ted! vrátil se do čech a má „fajn cajgnysy«, lhal Mandaus až běda.

26 Co pak já ňákého komorníka potřebuji? smál se na to Janoušek svému „vtipu*. Jdou k našemu markýzovi a řeknou mu to!

27 Počkají já jim něco povím! ujal se zase slova Mandaus. Seknou mu to sám a když tam - pana Žána — vědí tak se jmenuje — dostaneme, mají desítku ode mna na prkně. Markýzi až bftde vidět, jak je to šikovnej človíček, dá jim také! Budou vidět! ... A outratu dneska zaplatím sám! rozhodl Mandaus kavalírsky.

A co bylo ujednáno, se provedlo. Janoušek a Mandaus přivedli markýzi z Leverdiérů nového komorníka pana Jeana, líbil se a byl přijat.

\ Janoušek jen se ušklíbl, když ucítil desítku v ruce a Mandaus div do stropu nevyskočil. Kdo by se byl nadál, že markýz vezme do svých služeb nafintěného světoběžníka, třebas francouzsky uměl a že to půjde tak hladce I K ne* uvěření I • > * — Nejspíš, že někde přebral koňaku 1 dodal a kdyby se byl Janouška nebo některého z lokajů zeptal, dosvědčili by mu, že se tak v poslední době skutečně zhusta stávalo . . .

„Pan Žán* pochopil instrukce Mandausovy velmi dobře, zasvěcen byv do celého plánu Wernerova, byl 8 ním v stálé korespondenci a nežli nadešel konec roku věděl již Mandaus, že „pan 2ána zaslechl za portiórou tlumenou rozmluvu markýzčinu s Bertou o návštěvě u nějakého dítěte na Žižkově. Starému lišáku nebylo to však nic zvláštního, vždyť známa byx\ JuUa jako dobrá „černá markýza* v příbytcích pražskýc h chuďasů. Když však nrádný komorník oznámil mu, že jednoho dne byla markýza zase něj a k pohnuta a že vzdechla: „Ubohý můj Kamile! •• nešťastný náš Jaroslávekl . . . zarazil se. Jako blesk proběhla mu mozkem vzpomínka na jméno Kamila Mieslera, jenž býval učitelem malby u Perosiových i kmitlo se mu hlavou podezření nějakého tajemství markýzčina • • ♦ — To musím stůj co stůj vypátrat! řekl si sám pro sebe a vyšel do města, aby se podíval trochu do ruchu uličního.

Byloť právě před vánobemi r. 1879 Z oblak sypal se hustě sníh . * , ♦ r _ r » • ► j S(.

tsfl m XXVL * » • J • y Prozrazená návštěva mařkýzeina.

Kdo chodíval někdy nyáější Karlovou třídou 'na Žižkově podél obecních plynáren pražských k olšanským hřbitovům, aby tu vzdal čest těm, již z tohoto života bylí odvoláni, mohl na levé straně spatřiti úhlednou vilu, v zeleni neveliké, avšak přec útulné zahradky s rybníčkem skrytou. Železné mřížoví, jež obklopovalo ji, bylo skorém neustále uzavřeno a zdálo se, jakoby obyvatelé %: c " úhledného domku toho vymřeli. Nebylo tu slyšéti ani hlásku deckého ani štěbetavého hovoru ? ženy z lidu, kterým tak čaáto činžovní domy předměstské jsou naplněny. Jen občas bylo zde slyšeti, kterak z dálky hrčí sem kočár, který pak před vilou obyčejně zastavil. Pak spěšně vynořila se z kočáru postava černě zastřené 1 » .

dámy, spěšně otevřela klíčkem uzamčená dvířka zahradní a zmizela pak v tiché a poetické vile, o jejíhož vnitřku veselí i pohnutlivých výjevech nezdálo se ani nejbližším sousedům. Dost se napřemýšleli, kým neznámá ta dáma jest, zevlovali častokráte na ni, když náhodou spatřili ji vcházeti neb odcházeti z vily, ptali se gočího fiakru, který ji sem přivezl, avšak ani ten nemohl jim ničeho pověděti o tajemné, černé dámě v smutku a o účelu návštěvy její v ponuré a zase přec tak poetické vile f . , Markýza Giulietta z Leverdiérů dovedla si vynajíti útulek a tajemný úkryt pro nemanželského svého syna, pro dítě, jež upomíňalo ji tak významně na zažité štěstí prvé její lásky, které vzponínalo jí však také na celé to trpké utrpení, třebas skryto bylo pod drahocenným hávem mar- kýzy, znakem ozdobeným — markýza dovedla skrýti svého a Kamilova Jaroslávka, aby potají těšila se jím, roztomilým jeho zjevem, který tak jí připomínal podobu nešťastného jejího m^enpe.

Tajemné její návštěvy v malostranském dome „u sedmi čertů" nebyly bez účelu, jak již z prvu zřejmo bylo a po nedlouhém dorozumění usneseno bylo, že Mieslerovi úplně skromný příbyteček svůj ve „strašidelném" domě opustí a obydlí vilu, kterou markýza sama pro nó koujjila. A pak zajel si starý tatík do Vídně, aby přivezl do Prahy ubohé to robě, veselého hošíka, který tolik, tolik těšil se, že bude stále blízko matiuce své, kterou jen málokdy mohl óelovati a líčka i vlasy jí hladiti. V růžových snech svého dětství byl sice Jaroslávek poněkud skla« man, avšak záhy uvykl si u bodrého dědečka a počlýré babičky a za nedlouho ozývaly se prostory útulné vily jeho výskotem i skotačením.

A což by neveselilo se ubohé to děcko, když krásná jeho matinka* skorém ob den k němu dojížděla, přinášejíc mu nejen tolik darů, hraček a cukrovinek a vůbec všeho, čím dítě po- těšiti»se může, nýbrž i něhu, lásku a teplou náruč matk} * jíž přec děcko nejlépe porozumí. ♦. I Tatík Miesler dobře pochopil úkol tajemníka šlechtické milenky svého syna, úkol pěstouna jejich dítěte i úkol domácího pána a majitele vily, který aspoň musil hráti před pronikavými zraky sousedů* Ostatně tím také byl, ne^bc^ markýza pro své dítě a jeho pěstouna nešetřila obětí . . ♦ Mandaus jen zvolna kráčel, vlastně brodil se sněhem a pohřížen v myšlénky, přešel „stoletou hospodu" na Sklenářce a blížil se k Praze. Sněžilo jen což a kolem nových domů tu a tam v projektovaných nlících rozestavených nezjevilo se téměř živé duše. Neměl proto pro své okolí valného zájmu a pohroužil se v myšlenky, směřující neustále k témuž předsevzetí, které si byl vytknul před svým odchodem z domu. Vzpomínal, že tomu právě tak bylo před šesti lety, právě tak se šeřilo a chumelilo, když po zapadlých steskách Stromovky kráčel k označenému Wernerem místu k tajným úmluvám.

Tenkrát a nyníl . ♦ .

Jaký to rozdíl za tak malou řadu let!

Mandaus vzpomínal zase, jakým kdysi byl otrhánkem, člověkem, s nímž by slušnější člověk sotva promluviti se odvážil a nyní, kdo by ho poznal, otylého v tváři, v tom pěkném kožichu s drahým bobrovým límcem oděného % podobnou čepicí na hlavě. Jen ta pohyblivá očka a vy šklebený výraz obličeje svědčil, že dosud nevymizela lest, úskok, šalba a licoměrnost z duševní dílny tohoto slušně ošaceného dareby. A tak obíral se zálibně svojí osobičkou, usmíval se do vousů — když ho v tom z myšlenek vytrhl cinkot zvonků na postroji koní se saněmi, které kvapně sem přijely a právě zastavily.

— Edo pak to sem jezdí, na Žižkov, k těm chuďasům v saních? . . . tázal se v duch sebe sama. n — Dáma ve smutku a s5 hustým černým závojem! . . . bezděky řekl pak nahlas.

Trhlo to jím a stavěl se jakoby se po kamsi ohlížel, aby nabyl času, až neznámá ze saní seskočí, aby pak mohl jí z blízka pohléd- nouti ve tvář.

Podařilo se mu to.

4 I ' ■ ■ ' ' ' 1 — Aj, ajl ... podivil se pak nemálo, avšak patrně příjemně překvapen.

— Toť ona ... markýza z Leverdiérfi . . . a zdel . . . na Žižkově! . ♦ . v té uzamčené vile . . . aj, aj! . . . & popošed kus cesty pozoroval z dálky, jak markýza sama otevřela si železná vrátka a jak za ní do vily vešel kočí, nesa několik balíčků, jež byla sebou přivezla.

- — Tak tedy zde je to! . . . tady asi skrývá to své nemanželské dítě před světem a to se rozumí, že také před markýzem! ... Výborně, „pane Žán,a máte veliký talent stát se pobočníkem van Wernera i Mandause ... poštěstilo se nám! . . . Bůh ví, to jsem si sám nemyslil, že tak hravě vše mi přijde do ruky! ...

Kočí za chvíli vrátil se z vily. aby pozor dal na koně a tu přistoupil k němu Mandaus, aby tázal se ho, kým dáma ta jest & odkud ji přivezl. Kočí neznal ji. Najala si sáně na Sta- roměstském náměstí, nařídila mu, kam jeti m& a nic více. Mandaus tedy nepořídil.

— Chytrá jel . . . pomyslil si, ale Mandaus jest chytřejší, madame!

Pak vyzvídal také ▼ okolních domech, u kupce, hokynářky, u domovnic, neznají-li snad majitele vily, kdo tam bydlí a na jiné ^drobnosti se ptal. Dověděl se pak, že patří rifejakým starým manželům Mieslerovým, kteří pry %e sem asi před rokem přistěhovali z Male Strany, asi s pětiletým tehdy hošíČkem, který prý jim zůstal po dceři, která zemřelat • Jiného nevěděli nic.

— Lež! . . • anebo nic nevědí! pomyslil si Mandaus, avšak, ze všeho toho, čeho se dověděl, ' utvořil si správný úsudek, ostatní doplnil si snadně kombinací a vše mu bylo jasno, když se i dopátral kde bydlili, jak žili a s kým se stýkali Mieslerovi na Malé Straně.

— Jsem to přec jen bloud! řekl si na konec sám. Pátráš po Mieslerových a zapomně^Jsi na milána ; markýzy, malíře Mieslera, Hned tě to mohlo napadnout, že to jsou jeho rodiče a mohl jsi si ušetřit práce a běhání.

Jest přec pochopitelno, že u nich jest skryto nemanželské dítě jejich syna a marky*y.

Přes to však byl si již tehdy jist, kdy markýzu poprvé na Žižkově zastal, že se nemýliL Tajemství markýzi Giulietty z Leverdiérů bylo prozrazeno! • . • Avšak nejen prozrazeno, nýbrž mělo býti i smečkou zlosynů využitkováno k jejímu pádu a záhubě. Ona však ničeho ne* tušily , J' v Setmělo se již, ve vile rozsvítilo se v oknech a Mandaus stanuv u protější zdi, pozoroval míhající se v pokojích stíny postav.

Markýza se tentokráte opozdila.

Jindy bývala tu již v časných hodinách odpoledních, aby déle se mohla děckem potěšiti a přec do paláce před večerem se vrátiti, avšak dnes náhodou učinila výjimku. Zdržela se předně již v paláci samém déle než obyčejně, a pak delší čas zabrala i koupě dárků vánočních Jaroslávkovi.

Byl to půvabný, roztomilý hošík a nezapřel ňijafcf ani podobou ani svými vlastnostmi ušlechtilost své matinky, otce, o němž měl jen nejasné představy, přes to, že ča3to o něm přemýšlel... Byl bystrý, chápal rychle a mluvil tak plyně, přesně a s rozumem, že až bylo s podivením na jeho leta. Vždyť ještě ani do škol nepočal cho- k diti a již velmi pěkné seznámen byl s počátky normálního vzdělání člověka.

Dnes ani nemohl se dočkati, kdy už přijde matinka. Měl ji nevýslovně rád, tulil se k jejímu klínu, klada rusóu hlavičku na dmoucí se poprsí matčino, bylo mu ti ní tak, jak by to sám ještě při dětském věku svém vysloviti nedovedl, avšak přirozeně vycítil kouzlo . mateřského polibku a mateřské lásky . • . Bylo mu jinak, než-li u babičky —vždyť matinka byla tak krásná, tak milá a něžná — a jen bylo mu divno, proč stále u ní nesmí být, jako to viděl u dětí jiných.

— Co pak se to dnes stalo — saky na raky — že dnes maminka nejde! — ozval se starý Miesler, hově si a pokuřuje v lenošce v pěkně a vkusně zařízeném pokoji, na nějž dlouho po svém malostranském pobytu nemohl si zvyknouti.

Jaroslávek, jenž opodál si hrál, slyše mluvit ^ o mamince, vyskočil jako šipka a mžikem byl u dědečka, jemuž ochotně podával spadlý féz se střapcem, který byl oblíbeným „hlavokrytem* starochovým. Vědělť, že dnes matinka jeho jistě přijede a mimo to mu prozradila v slabé chvíli babička, že také asi nezapomene na Ježíška. : 8Markýza s trojím Brdcem.* 58 32 A co jest to, dědečku, „markýza"? tázal hošík starocha, vzpomenuv si náhle, že slovo to někdy slyšel, když dědeček s babičkou o mamince neopatrně se před ním zmínili 33 Jak že*s to řekl? # . . lekl se starý Miesler. — Markýza, vidi ; . .

34 Ano, dědečku.

35 Vidíš, taky jsem to věděl — saky na rákyt ♦ • • Už mám, hošíčku, nějakou krátkou pamět • • ♦ počkej I . ♦ . To je, víš, jako že je maminka'u velkých pánůl . ♦ .

Staroch mínil tím děcko uspokojiti, ale tím více ještě vzbudil přirozenou jeho zvědavost o všem, co se jeho milé matinky týkalo.

36 A tatínek mi zemřel, vid, dědečku? tázal se znovu* Dědeček jen přikývl, snaže se nedávati již nyní ničeho na jevo* 37 Proto ona maminka je někdy taková smutná, pláče • • • a pořád nosí černé šaty í.. • Co mi jen asi přinese k Ježíšku? zatoužil hošík.

, — Vid, babi, tázal se stařenky, ted sem T&toupivší, k níž uchýlil se zase pro nehoror- nost dědečkovu, — že Ježíšek sám ničeho ne- naděluje? ; * " ^ 38 A kdo ti to povídal?

39 Tak si to jen myslím, babičko, že by mi to přec sám v noci nadělil . . .

Třebas ani neví* že jsi u nás — a proto to nechává u maminky . • • poznamenala babička.

40 Ale Ježíšek ví všechno! * spěšně namítl hošík a chtěl ještě dále se na něco tázati, leč v tom slyšeti bylo, kterak venka umlkl cinkot zvonců a saní a staroch, přistoupiv k oknu, spatřil, že markýza přec přijela.

41 Maminka už je tu, Jaroslávku! . ^ Z Půjdeš jí naproti? • ♦ . Ale ven nesmíš, nastudil by jsi sel ♦ . .

Hošík pak tleskaje rukama a nevěda, co by radostí činil, vyběhl ven, aby zase okřál v náručí matčině . • .

Zlíbala ho šíleně, nemohouc se jím ani dosti potěšiti, přes to, že již tak dlouho jím se láskala.

42 Hled, Jaro, co jsem ti přivezla! ♦ ; • podívej sel . . . tady máš železnici • . • cukrovinky a pamlsky ti babička schová . . • no, a vidíš, co pak je tohleto?

43 Jejej, . . . mama, , «, . barvy! . • 0 A Jaro div nevyskočil do stropu, spatřiv malou sic, avšak nádhernou skřínku, kterou spěšně k oknu odnášel, aby ji důkladné podrobil prohlídce.

44 Je vidět, že je z otcovy a mé krve ! pravila markýza pohnuta, a obrátivši se k«e starým manželům, které také případnými dary vánočními obmyslila. Ti pak zlíbali jí úbělove ručky.

* \— Ale Jaro! zvolala zase hlasitěji, ty si íftbe^ani nevšímáš . . . Pojd sem přece, vždyť tady máš ještě něco!

A hoch přihopkovav, zase přijal několik darů štědré své matinky, avšak nevěnoval všemu tomu takové pozornosti, jako železnici, psacím requisitám a zejména malířské skřínce.

45 Musíte ale dát mi na něho pozor, aby se neotrávill Ostatně jsou prý to jeduprosté barvy! poznamenala spěšně starostlivá markýza.

46 Slyšíš, Jarol ...

47 Ano, matinko!

48 Jest-li pak mně máš za to rád!? . . .

♦ J ?— Ano, matinko! ... a hošík přitulil se n$žáě ku krásné černé paní.

. A vem si mně maminko s sebou, já bych byl u tebe tak rád! . . . pojednou to z něho vyhrklo. ' 49 Co pak se ti u babičky a dědečka nelíbí?.-. • 50 Libí, ale . . .

A hoch re své nevědomosti nedovedl zase • ■ • pověděti nic o lásce své k matce, od které ták dlouho byl oddělen.

51 Ted to ještě nemůže b/t^ Jaro! . . • víš, až budeš větší . . • nemohl bys neustále bytí kolem mne! Musím se starati také O jiné éhla- pečky, jako jsi ty a ti jsou chudí i jejich maminky . . . konej šila marky za své díW.

Bylo vidět na irí, že se přemáhá a žé j£ slova ta těíce drala se z vlnících se ňader.

52 Ty jii „u pánů*,... a to aetttáš času..* vid, mami! . . . Éíkal to dědeček . . .

Mark/za nemohla již se zdržetí i vytryskly jí z krásných očí jejích veliké krůpěje slz. Němé podívala se na staré manžele, nepochopujíC, co s děckem" mluvili. Proto ani nenalézala odpovědi.

A když Jaroslávek tase zabral se do svých darů, tázala se po příčině dotazu hošíkova. A když jí staroch vše vypravoval, zaplakala znova.

Pak se uklidnila. Byloť jí vždy tak volno, tak nev/slovně, když se s dítětem svým potěšila. Konečně dotazovala se ještě na různé záležitosti všední a za hovoru těch nadtšel večer a mar- kýza měla se zase k odchodu.

53 Zítra, na Štědrý den se k vám asi sotva dostavím a proto veselte se 1 . . . A ty, Jaro, dostaneš ještě od Ježíška krásný stromeček, musíš však býti hodným a poslouchati babičku i dědečka, a mně mít rád! . . . Viď, že budeš t t i Hošík se k matce ještě na rozloučenou přitúlil.

54 Ubohé dítě! zašeptala markýza, líbajíc jej do vlásků a nemohouc se nikdy ubrániti podobným citům.

Pak spěšuě opouštěla vilu, přijímajíc blahopřání starých manželů.

Mandaus nemohl se ani dočkati návratu markýzy z Leverdiérů, neboť chtěl si ji ještě důkladně prohlédnouti. Ostatně ani on, jako van Werner nebyl nepřítelem krásných žen, avšak na takovou, jaké zde spatřil, nesměl ani pomysliti.

55 Eh, coJ Peníze jsou věrnější, nežli žena! řekl si k útěše, neboť více člověk za ně užije, než se ženou! . • Sotva že vrzly dvéřó uvily, přešél Mandaus zase na druhou stranu k saním a když markýza zamkla za sebou železnou mříž, drze podíval se jí do tváří., \ Až se ho lekla, když tak náhle k ní přistoupil ten protivný ohyzda.

56 Tak divně se smál a ty jeho oči! . •. Co jest to za odvážlivce l . . . Kdyby se jí to stalo jindy, když ještě občas vyjela si na koni do Stromovky, dala by mu bičíkem znáti svoji nelibosti . . .

Zatím saně ujížděly k Hybernské ulici. Markýza ani nevšímala si večerního ruchu kolem, obírajíc se myšlénkami jen na své dítě a pak na toho muže, jenž si ji tak prohlížel.

57 Co jen chtěl? . . .

Zdálo se jí, jako by ho už někde viděla... a konečně vzpomněla si, že ho jednou zahlédla z okna paláce na Malé Straně, když opodál obcházel, jakoby na někoho čekal. Aby tak . . . to byl . . * vyzvědač . * . markýzůvl . . é Ani nedomyslila, otřásši se pod vlivem nepříjemného pocitu . . . Zapomněla pak vůbec, že muže toho již viděla státi blíže paláce a sice s markýzovým komorníkem Žánem a proto také veškeré obavy zapudila.

Mandaus pak ještě toho večera napsal van Wernerovi do Ženevy dopis.

„Milý příteli 1 Vše jest již připraveno a můžeš si směle přijíti pro tu svou „černou Julii", markýzu.

Obávati se ničeho nemusíš, neboť nikdo tě tu již nezná, zapomněli na tvé jméno, na vše a ostatně můžeš si dát jiné. Dobu příjezdu mi ještě oznam l Nejlépe bylo by na jaře. Vy• * pátral jsem znamenité tajemství markýzy z Leverdiérů a to nám pomůže znamenitě. Podivíš se . . . Ale jinak je to ještě velmi pikantní dáma, k nakousnutí, a budou ti ji kamarádi záviděti . . . Dříve si však spolu ještě promluvíme! • ♦ . Ty ruble z Ruska vezmi sebou, to víš, že za ta léta jsem něco utratil a potřebuji. Jinak z toho nebude nic!

Mandaus vulgo „Sicher".

A van Werner když dopis tento obdržel, příšerně se zachechtal.

— Konečně! * . é xxvn.

„U čtrnácti pomocníků."

Nebývalo to v té ulici Ječné tak veselo jako nyní, kdy tudy hrčí vozy elektrické dráhy, rušící obyvatele z klidu a přemýšlení, bylo tu příjémno v ovzduší stromořadí, bylo ticho, které občas jen přerušoval veselý chodec, jenž zamířil k nevýstavnému domu dvojpatrovému, na němž jako v nějakém slovníku naučném seřa- děno bylo a dosud jest ve dvou řadách čtrnáct svatých a světců — pomocníků.

Zde byla totiž tehdy hospůdka páně Beis- nerova mezi studenstvem a třídou řemeslnickou velmi oblíbená. Byloť milo tu, v tom klidném zátiší do koutka ku sklínce piva zasednouti, ba- viti se rozhovorem hostí anebo vyhlédati ven do stromořadí. A kdo hledal klidu, také ho tu nalezl, nesměl však přijíti večer, nebo v neděli, kdy se tu vesele tančilo, kdy vše to vířilo zpěvem, bujností a veselím, neboť když chasa~ řemeslná a bujaří studenti do něčeho se dají, tam nebývá nikdo zarmoucen, zejména hezká děvčátka né. A kdo ke „čtrnácti pomocníkům" zašel, nelitoval toho a také nešel domů s pláčem.

A pák sém chodil Karlíčék Bum I To bylo nějakého výskotu, když tento tichý, politování hodný šílenec objevil se mezi dveřmi s praporečkem v ruce, rozšklebil te pitvorně, a pak spěšně zasedl k rozladěnému pianu, aby zahrál na něm oblíbenou svou píseň — ruskou hymnu.

— 238 — ■ * ■ t '' . *> Karlíčka Bum znali v celé Praze jako jpianistu dobrého a všude byl rád vítán. Pro podivné jeho zvyky a vlastnosti tropili si z něho jen smích a často i pusté, surové žerty, avšak tichý blázen klidně dal si vše líbiti, leda když ho nejvíce rozlobili, že přiskočil k pianu a vší silou udeřiv do jeho klavsů, vzkřikl: „Bum načež zmizel. A proto dostalo se mu jména „Karlíček Bum*. Pravého jména jeho málo kdo znal, tolik vědělo se, že jmenuje se Karel následkem čehož ho také někde oslovovali: — Pane Kódll * ♦ . Jak se máme? . . . jak to stojí s ruskou aliancí?

A když jim blázínek ten něco hloupého odpověděl, vybuchli v bouřlivý smích. Při takových příležitostech zdálo se, jako by jiskra vědomí zase osvítila zatemnělé sídlo jeho rozumu tak, že opřev boky, obrátil se ku svým zlo- bitelům: — 7íte co ? . ♦ Tuhle bych já, učenej a akademicky vzdělanej člověk neudělal ... A pak zapomenu v zase na svou morálku, přiskočil ke klavíru, aby obvyklým svým „Bum!" si odlehčil a pak zmizel s penězi, které pro něho byly sebrány ... Z minulosti jeho také nikdo ničeho nevěděl, tolik jen říkalo se, že býval studentem, že byl v lásce nešťasten, míval dům, přišel o něho a. na konec sešílel, provázen výsměchem uličníků, kteří za nim pokřikovali od hostince k hostinci, kde si „pan Kódlarito své živobytí vydělával, aby mohl ukojiti hlad, uhá- jiti skromné potřeby své a zaplatiti nájemné v jednom z domů na Františku, kde zůstával* Ke „čtrnácti pomocníkům" zašel až naposled, po celodenní své pouti, tedy z pravidla večer a to byla jeho poslední stanice . . .

Odpoledne bylo tu klidno a místo zrovna stvořeno ke schůzkám všeho druhu.

• Znal je i Mandaus a proto ihned zvolil je % ke schůzce s Wernerem a dobrým jeho i svým pomocníkem „panem Žánem", který čím dál, tím lépe konal špiclovské služby své za por- tierou komnat marky zy z Leverdiérů i markýza samého. Věděl o všem, nic mu neušlo, neboť vše bystrozrakém svým prohlédl a pronikl. To uznal i sám Mandaus a proto věděl, žp. bude při zámyslech van Wernerových hrátPihlavní roli.

Skorém byl na něho žárliv a bál se, aby snad Werner mu dlouholetou práci méně ne- ocenil, nežli tohoto svého společníka. Ale vypustil obav z mysli, když se zřejmou hrdostí dospěl k vědomí, že jest autorem ďábelského — 240 — « i } plánu, k únosu „černé Julie41 připravenému a že vypátral tak zajímavé její tajemství . . • Také Werner po dojití psaní Mandausova se nemálo potěšil, vida, že jednou dostane se mu přec rozkoše, po níž tak dlouho toužil a zase přec neuspokojovalo jej nadhozené tajemství, o němž Mandaus se mu zmiňoval a zejména poznámka o penězích. Vždyť mu z peněz v Rusku podvodem uloupených také jiá mnoho nezbývalo, vždyť jeho pobyt v Ženevě a pod* pora čistých kumpánů také vyžadovala peněz A že Mandaus, zase bude od něho hleděti vyláká ti vše, do posledního krejcaru, to také věděl dobře, vzpomínaje si, jaká s ním měl potíže při svém útěku z Prahy.

— Což, kdyby mu nedal tolik, co by vyžadoval? ... co by pak stalo se? . . . tázal se sama sebe.

Dost možná, žó při své povaze by dovedl jho zraditi a policii do rukou přivésti . . . myslil si.

Avšak nikoliv! . . • Vždyť i oa tím vydal by 8§ v ruce spravedlnosti, vždyť by se i van Werner rozhovořil o panu Mandaatovi, nu a pak byli by srovnáni. A proto žádné strachy! Úmyslu svého již se nevzdá a zejména ne té půvabné ženyl » » « Tc bylo jeho pevné, nezvratné rozhodnutí, sedl a napsal dopis Mandausovi, že tedy si do Prahy pro „černou Julii* přijede a že kdyby nebylo, přec vše tak jisté, jak se snad teď zdá, že v Praze zůstane tak dlouho, až by se únos zcela jistě podařil* A Mandaus k tomu odpověděl, aby tedy přišel počátkem května 1880, tím neb oním spůsobem a že sejdou se 3. toho měsíce v hospůdce „u Čtrnácti pomocníků* v Ječné ulicíi. Bylo tam v hodinách odpoledníéh tak klidno a milé posezení. — Kdo by také posadil se ke stolu vzačaz$né místnosti nyní, kdy tak vlahý vzduch províval zase ulicemi pražskými, kdy jasné paprsky slunečné protkávaly průhledný vzduch, pozlacujíce vše, kde se mohly zachytiti. Mládež řemeslná pilně mezi týdnem pracovala, aby v sobotu, v neděli a na „modrý* pondělek mohla se s plnou kapsou vybouřiti a studenti nyní pilně studovali či „dřeli*, jak nejednou se vyjádřili. A proto bylo tu místo ku schůzce vydařeného toho trojlístku jako stvořeno. Nikdo jich nerušil.

Mandaus nemohl se ani dočkati svých přáteL Těšil se nemálo na setkání své s Wernerem, ó němž nemohl si skorém představu učiniti, jakou as masku sobě zvolí a také byl žá- jjMarkýza s trojím srdcem*. 61 dostiv rozmluvy s »panem Žánem", s kterým dlouho již nemohl mluviti.

— Co as bude míti nového? • f . Yždyí on sám, Mandáus lecčeho doslechl se o mar- kýzovi, že počíná vyhledávati veselou nějakou společnost, aby si u ní vynahradil to, čeho doma za drahé peníze neměl. O markýzu samou se nyní mnoho nestaral od té doby, co se na ni tak cstře podíval, až se zřejmě a znatelně zarazila.

—• To nabylo leknutí bojácné ženyl pravil si po té příhodě Mandaus sám, když přemýšlel, eo by měl dále činiti, zda „černou markýzu44 stopovati, čili nic.

To byl spíše odpor, výstraha I a viděl v duchu, íak pronikavě jej markýza změřila, když se k ní tak vyzývavě přiblížil.

— Musím si dáti pozor, a nesmím ji spla- fiiti! pravil na konec. Jest to lvice, udatně by se na tebe vrhla, a zle by s tebou bylol Anebo mohla by dítě své někam odstraniti i s jeho pěstouny, a pak sotva bys asi tak lehce se ho dopátral To bylo by jí hráčkou, prostředky přec k tomu má • . .

Mandaus měl pravdu.

Markýza pak kdykoliv na Žižkov přijela, vícekráte drzého onoho muže nespatřila, záhy sbavila se svých obav a na vše zapomněla.

Za takových myšlének tedy došel Mandaus k určenému místu a vážně vstoupil do místnosti.

Bylo právě po polednách. * i Několik lidí, kteří chodili sem k obědu dojedlo a jeden po druhém se vytratil a zbyl tu v protějším koutě u okna jen muž, v němž ani Mandaus na prvý pohled nepoznal Wernera, který tu již od rána seděl, posiluje se vínem. Mandaus však tušil, že to jest švýcarský jeho přítel. A tak pozorovali se okamžik na vzájem zkoumajíce, kým by každý z nich byl. Kdo by také poznal v onom přitloustém pánu, a s oholeným knírem a hladkou tváří van Wernera. Snad by poznal ho druh podlé pronikavých a nyní po požití vína ohněm planoucích očí, avšak ty nyní přikryty byly temným sklem skřipce. Spíše podobal se nějakému herci nebo umělci. Také již mu tu a tam havraní vlas počal prokvétati. Mandaus však podrobností si již tak nevšímal, pověsil si svrchník a klobouk a pak beze všech okolků a beze zvláštního, okázalého projevu přistoupil ke stolu, u něhož oholený inuž seděl.

— Jsem Sicher ze Žižkova, pravil, a ne- mýlím-li se, mám česť . # .

/ — Werner I s úsměvem a přec s ledovým klidem odvětil neznámý, tiskna Mandausovi ruku.

— Nemohli jsme se poznati, vid!! . . * Nic nevadí, ale Žán tu ještě nebyl? ptal se Mandlu 8.

— Jsem tu již od 10 hodin a neviděl jsem nikoho.

— Ostatně dosti času. Přiide jisté. Vždyť také nemůže jen tak utéci z paláce, to víš . . .

— No, nic nevadí.

— A změnil jsi se znamenitě od té doby, co jsme se neviděli! — divil se Mandaus Wernerovi. A v tom překuklení bych tě vůbec ani nepoznal. Ale budeš-li se líbit „černé Julii44, nevím, ten černý skřipec tě ohyzdí, bez knírů nejsi hezký a také začínáš prokvětávatn Trochu brzy . . .

— Nediv se! na to Werner. Byl jsem za tu dpbu přece také někde ve světě, něco jsem zkusil, dělal a staral se a neseděl jako bačkora za pecí ... To ty jsi měl lepší pohodlí, viď! ... Stloustl jsi jako sysel a že občas do lábvičky s trunkem se rád podíváš, vidno z toho, že nos začíná ti povážlivě červenati.

— Nevídáno, zasmál se Mandaus; za děvčaty nebo tak fešnými dámami už nepůjdu jako ty. Jen jednou jsem se jí podíval do očí a div mi je nevypíchla • • • — Kdo?

No přec ona, . • . markýza.

A co je s tím jejím tajemstvím, jak jsi mi o něm psal? * . .

— Víš kamaráde, uvolnil řeč Wernerův druh, 8 tím nesmím tak rychle na světlo. Nejdříve musíme se uraditi o tom, jak chceš do- stati markýzu ve svoji moc a pak • . . Neseš peníze? . . .

— Werner se zamračil.

— O peníze ty se nestarej, pravil pak po delší chvíli é . • Éekl jsem ti již dávno, že ne- odejdeš s prázdnou . ♦ . Ale aby si si myslil, že mne vyssaješ do poslední krůpěje, mýlil bys se velice . * . A proto, aby nedošlo mezi námi k nižádnému nedorozumění, k žádným výstupům, upozorňuji tě, že nezapomněl jsem v Ženévě dýku ani revolver, a kdybys měl jazyk příliš rozvázaný, pak bychom ti jej již nějak podvázali . . . • Až někdy se Žánem o tom budeš mluvit, zeptej se ho, že to výtečně umíme 1 . . .

To byla ostrá hrozba.

„Markýza s trojím srdcem"« 62 Mandause po slovech těch vzmocnil se malomocný vztek a jen instinktivně ohlédl se, zda-li jich nikdo neposlouchá. Nebylo tu nikoho. Werner zpozoroval pak, jak to v něm „hraje* a aby ho poněkud uchlácholil, pokračoval: ♦a \ — Nemysli však, že jsem lotr! • • . k řád nému provedení celé věci dostaneš i ty i Žán peněz dost . . * Co bych šetřil? . . « Jak jsem nabyl, tak musím přec jich pozbyti a iiebude-li dnes peněz žádných, opatří se zítra jiné . . , Větší zálohy dostaneš ještě dnes a pak mi povíš, - co to máš za tajemství a co s ním chceš ... Jsi spokojen?

Vyděrač chtěl ještě cosi odpověděti, avšak u výčepu zavrzly dvéře a ozvaly se kroky. Proto oba umlkli. Ostatně Mandaus zdál se býti spokojeným.

Tady jel vykřikl najednou Werner a hlavní opora jejich zlotřilých plánů, markýza z Lever- diéru komorník „pan Žántt, vítal se s oběma 7? ' muži. Ne snad se vzrušením, neboť nebylo tomu dávno, co Žán Wernera v cizině provázel, neb jemu pomáhal, aby konečně jím poukázán byl na Mandause, který jak známo, usadil jej v paláci, kde také „černá markýza", čili „černá Julie* Wernerova obývala. Byl předem seznámen se všemi tajnostmi obou mužů a poněvadž byl nemenší dareba, rozuměl jim dobře a také úkol svůj pochopil znamenitě. To ostatně jest již známo.

A když si tak trojlístek navzájem popovídal o všedních věcech, o tom, jak se stýkali, za jakých okolností, jak rafinované kousky' spolu provedli a když i jiné vzpomínky si na pamě£ uvedli, přikročil Werner k účelu vlastní schůzky, — Tak tedy hoši, abychom zbytečně času nemařili, musíme se poraditi nejprve, jak vše navléknouti a připraviti, aby se nám únos zdařil, beze všeho hluku, tiše a nenápadně, abychom nikým nebyli zpozorováni. Nežli tedy budeme o tom v podrobnostech mluvit, jsem povinen dle slibu vás odměniti.

Po té otevřel malý příruční kufřík, z něhož vyňal několik závitků dukátových i bankovky v balíčky srovnané a pak dle svého uznání vše to mezi oba své druhy rozdělil; zbývala mu však v kufříku ještě značná část peněz- Těch potřeboval pro sebe a k únosu.

Mandaus i Žán umlkli a oba jali se zvolna přepočítávati obnos jim darovaný. Bylo to dohromady několik tisíc zlatých, avšak Mandaus nezdál se býti právě nejvýš uspokojeným. Když však vzpomněl si na dýku i revolver Wernerův, naladil tahy obličeje příjemně.

— Ostatně věc nebude provedena ani zítra a do té doby kdo víf jak 80 poměry změnil . . myslil sú JPan Žána byl patrně s darem spokojen. Vždyť věděl, že po únosu bude musit také z Prahy pryč, rozumí se, že se v paláci dobře na to zaopatří, zvláště když nyní markýz bývá tak často nepříčetný. Bude míti dost, půjde pak s Wernerem a bude třebas moci kořisti ti z kořisti Wernerovy, Ani dost málo by se nezdráhal.

— Vždyť nejsem dnešní a něco za něco, pane Wernere 1 pomyslil si rovněž, když uschovával peníze do kapes a tašek.

A pak jali se oba kumpáni vypravovati Wernerovi o průběhu á výsledcích svých špe- hounských výprav, aby pak on o nich, jako jejich vrchní, rozhodl a vymyslil plán k únosu samtfthému, jistý a bezpečný.

— A jak to tedy chodí v paláci? ptal se.

— Ani byste nevěřili, že je tam pro nás, služebnictvo k zoufání, ujal se první slova komorník, a kdybychom si tam s portýrem a lokaji nějakou dobrou ckvílenku nepřipravili, bylo by tam k nevydržení. Zdá se mi, že vzduch je tam prosycen takovým napjetím, jakoby mělo každé chvíle dojiti k bouřce, s burácením & hromobitím.

» — Jak to? ptal se Werner.

— Věru, že ani to dost . nepochopuji, co mezi sebou pořád mají, totiž ona, „černá mar- kýzau s ním. Jsou jakoby žili rozvedení, každý jí, baví se, pracuje zvlášť, skorém celý čas slova nepromluví a když padne nějaké to slovíčko, jest to jen na oko, anebo jest to tak štiplavé, že myslím, že již budou v sobě • • # Ale zdá se, že markýz se jí bojí • • • Z ní, když tak není dobře naladěna, jest ale taká strach a nevydrží s ní nikdo, nežli ta její komorná — ty dvě si ještě velmi dobře rozumějí* Kdo ví ale proč? . . . Komornou totiž navštět vuje nějaký lékař od vojska, ^fešák" # . • — Tak? . . ♦ podivil se Mjindaus.

— Dobrá, to nám jen dobře může pošlou« žiti — poznamenal zase Werner — neboť v každém případě bude lépe, když Leverdiér od markýzy bude oddělen. Kdyby byl ostražitý, mohl by nám plány po čertech pokaziti.

— Ale ano jest to horSí s nimi, než-li vy si myslitel . . . To, o čem jsem prve povídal, dělo se dříve, prý už po svatební cestě . • • „Markýza s trojím srdcem/ 63 Zdá se, že ho neměla nikdy ráda a že si ho vzala jen tak , . .

— To není nic nového, vyhrkl Mandáus, to říkali lidé už tehdy.

— Jak to víš? . . .

— Počkej, až později! ř*; ^ — A markýzovi to dle všeho vlezlo do hlavy — pokračoval Žán a — .toť se ví, hledá si zábavu jinde. Jenže obyčejně opije se tak na mol, že neví o sobě a třebas několik dní nepřijde domů. A někdy začne třeštit, že hrůza jde z něho. Kolikrát jsem se ho až leU . • . a to víte, markýza tomu neříká nic, přestala s ním mluvit vůbec. Nejspíše ví, že to s ním takhle dlouho nepotrvá, že ji zemře, bude zase svobodnou, k tomu šlechtičnou a to by byl pak pro ni život! ♦ . .

Werner si chtěl zakroutit knír a komorník všimnuv si toho, ušklíbl se.

— Dověděl jsem se, pókráčoval pak ve svých výkladech, že někde na Starém Městě pražském zařídilo si několik takových dobrodruhů kavalírků soukromý klub, při němž jest tajná herna. Ku všemu tomu přináleží prý mnoho salonků, ktéró spravuje prý jakási madame Angeli, jíž k ruce jest několik dam z polosvěta. A ? této společnosti náS markýz tráví celé dny, hraje o veliké peníze, šampanisuje, pije drahé koňaky a připravuje se o zdraví.

— Sakr ... to se nám hodil vzkřikl zase Werner, Znamenitě jsi se kamaráde držel. Nu a teď ty, Mandausi, ven s tvým t&jemstvími — Nebude tak dlouhé, ujal se slova Mandaus, za to však nejen vysvětlí, nýbrž i vyváží vše, co posud bylo pověděno.

— To přec víte, přátelé, že otec „černé markýzy" v roce 1873 přišel o celé své jmění, o všecko, tak že mu nezbylo, nežli žebrat!

— To jé novina pro mne, poznamenal Werner, nebo se nepamatuji? . • .

— Tuším, že jsem ti to ani nepsal, jen sdělil jsem ti, že „černá Julča* Perosiových vzala si markýze z Leverdiérů. Bylo to krátce po tom krachu . * . Markýz chodil k Perosiovům již dříve, to přec víš! . • .

— Ano, na to se pamatuji — byli jsme soupeři. . % — Ale ta ohnivá Vlaška táhala i markýze za nohu — o tobě ani nemluvím — a zamilovala se šíleně do svého domácího učitelé malby, nějakého Mieslera.

— To by nebylo tak nic divného! poznamenal Žán.

Mandaus se škodolibě ušklíbl — Divného nic a přec zajímavého, když povím vám, co jsem vypátral, nyní po tolika létech.

Werner i komorník napjatě poslouchali.

— Markýza má dítě! pravil pak hrdě.

— Dítě? tázali se oba, vypoulivše zrak na klidného Mandausa.

— Ano, dítě, a sice nemanželské! * — Co že pravíš? . . . Nesmysl!

— Pravím ti na svou česf, že markýza z Leverdiérů má dítě, nemanželské dítěl . . • To se páni divíte, co?

Oba posluchači vrtěli sice nedůvěřivě hlavou, ale komorník, již vzpomínal si, že něco vypravoval Mandausovi o dítěti, o němž pořád markýza vzdychala. A proto zvědav byl na výsledek tajemstvu — Není tomu dávno, podával konečné vysvětlení Mandaus, co šel jsem před vánocemi ze Žižkova do Prahy. A tu přistihl jrera mar- kýzu z Leverdiérů, když y saních sem přijela, a sama otevřela si klíčem vilu č. * v Karlově ulici a že do ní vešla . . . Pátral jsem po účelu její návštěvy a tu k nemalému překvapení dověděl jsem se, že tu ukrývá to svoje nemanželské dítě . . . Jak jsem již povídal, měla totiž „černá markýzá* za svobodna velmi ráda toho malíře a poměr jejich také nebyl bez následků. Bylo to zrovna v době, kdy starý Perosi přišel o všecko a kdy stále markýz Le- verdiér za roztomilým tím čertem chodil. A počínali si chytře, holku kavalírkovi tomu dali, když jim zachránil dům a jmění a když „černá Julie" tajemství své někde uložila, to se ví, aby nevěděl. Po svatbě se malíř z Prahy ztratil, dítě bylo u jeho rodičů na Malé Straně a mar- kýza je tu tajně navštěvovala a pak když bylo nebezpečí prozrazení, odstranila je na Žižkov, kde jeho pěstounům koupila vilu ... To je všecko, co jsem vypátral, ale myslím, že jest to „těžké" na váhu. Že ne? . . . chlubil se vítězoslavně Mandaus.

— Bravo I zvolal vesele Werner. — Znamenitě !

Ale „pan Žán* dodal mrzutě: — To je umění, když ho člověk nato upozornil ...

Werner pak, vysléchnuv příčinu této narážky, odsoudil žárlivost ve svém trojlístku, ale byl vesel, jsa vědom sobě jistého a snadného výsledku.

— Prozatím však nelze ničeho dělati, to jest jisté! pravil, a bude-li třeba, odloží se vše „Markýza s trojím srdcem." 64 až do zimy. Ale po celou tu dobu pracovati budeme pilně a vydatně. Nejprve dostati se musím« do okolí Leverdiérova, vynajíti tajnou bernu a salon madame Angeli, pak zjevíme mu tajemství markýzéino, nastane mezí nimi katastrof^ z níž pak musíme těžiti. A zdá ae mi, že budeme si moci vést odváílivějí, ne tak bojácně, nýbrž s vědomím samého markýze, kterého ovšem budeme musit nějak obelstít. To však závisí víc od průběhu tohoto pláttu, j^hož zdaru i vám, přátelé, připíjím Sklínky jen zazvonily a trojlístek vida, že schyluje se k večeíu a že počíná se sem schá- zeti společnost, počal hovořiti o jiném předmětu. Záby nabyl hovor hostí vrchu a brzy přehlušil hlas Wernerův, který vypravoval, jak vojákoval v Rusku. Ani nepozoroval, že zatím usadil se tu jemu naproti pitvorný mužík, kterému říkali »pane Kódl", nebo „Karlíček Bum* a který, jako by dnes zapomněl na hru, a jen oči nechati mohl na Wernerovi, když o Busech vypravoval. ' '■ * f — Ale »pane Kódl*, co pak tak Čumíte na toho pána jako blbec,... jděte raději- néco zahrát! pravil k ubohému šílenci Mandaus, když Karlíček čím dále se rozehříval.

— Má pravdu ten pán, Karlíčku! ozvalo se hned několik hostí a ubožák těžce uražen v duši zahrál hned své „Buml" na klavíru a pak otupěl.. ♦ ^ Trojlístek pak vidfc, že jest pozorován, za chvíli odešel. . 1 — Co jest to za blázna? — To máš pěkné známé 1; poznamenal k Mandausovi Werner na rozchodu> — Jest to chudák, který tenkrát — víš — přišel o všecko. Možná že tebe znal dřív než mne! zněla významná odpověď M&ndauaova.

Při rozchodu pak usnesli se na častých schůzkách, ale pokaždé jinde, Mandaus pak měl ▼ určitou hodinu denní choditi k paláci Lever- diérových na Malé Straně a když by spatřil . v okně svícen, měl čekati na zprávy neb pokyny »pana Žána", což se i pravidelně dělo.

Avšak přes to vše nenadál se trojlístek ten že události, které se měly v paláci stati, jim k úmyslu samy a snadněji dopomohou. ' [ f56 — xxvm Rozličná překvapeni Bylo krásné letní odpoledne • ..

Vůní kvetoucích střemch prodchnutý vzduch, který teplým proudem roznášen byl do klidu malostranských ulic, vnikal i do komnat paláce markýza z Leverdiérů, z nichž v jedné u otevřeného sice, ale proti paprskům chráněného okna usedla do křesla ubledlá markýza...

Y jiných létech zajela si obyčejně někam do lázní, provázena markýzem, když totiž sám tomu chtěl, avšak letos prohlásila, že jaro i leto ztráví výhradně v Praze, v útulném zátiší svých salonů, leda že by se někam podívala na několik dnu Neřekla to však nikomu, jen Bertě, že pomýšlí podívati se na výstavu umělců v — Mnichově...

Proč? — věděla sama.

Bylo krásné letní odpoledne, všude milý klid, vyzývající k poetickému snění, přemýš^ní, neb k oblíbenému studiu. Ve příčině té nenajdete v celé Praze místa k tomu tak stvořeného, jako ve vážných a zasmušilých domech malostranských..

/ I markýza z Leverdiérů oddala se přemýšlení . • . Měla k tomu nyní příčiny více než kdy jindy. Yyetála hi více již oéistec, ale pobyt v pmiáoi, v blízkosti jeho a jeho shiiebnictara zfcnusil se jí toho roku ríc* než kdy jindy* S Markýztm vůbec nebylo řeči a tím méné zábavy a bylo-K tři ba nevyhnutelného setkáni, páchl kouřem paprros, vínem neb lihovinami, že až edvrátit se od něho musila. A služebnictvo nebyle lepii, následujíc v tom směru svého zhýralého pána* Nikomu však ničím se nezmínila, nikoho nepotřebovala, nikomu neporoučela, obracejíc se ve všem jedině na věrnou, svoji Bertu, kterou jako sestru milovala a již učinila dávnó STOU rádkyní a důvěrnicí, ač mezi nimi na venek byl poměr mezi paní a služebnicí. Á nyní měla ji Berta v blízké době opustiti, aby provdala sé za milence svého, který ji věrnost přísahal a v ní také destáL Že pak se to nestalo jiň dříve, děkovala jen naléhavým svým prosbám« aby ji neopouštěla v době nejherií. Vidyť také a mar- kýary musilo se přec v ntjbližší době vše zrněni ti. Tak nebo onak, ale dosavadní poměr byl neudržitelný . . % Markýza byla proto rozmrzelá, hnusilo te jí v je a skorém byla by ráda opustila palác, všecku tu nádheru v něm, aby vyhledala se „Markýra s trojím srdcem* 65 svým Jaroslárkem v cizině svého Kamila, do jehož ochrany by se uchýlila. Vždyť tehdy, když se před svatbou s ním loučila a kdy naposled v jejím náručí vzbouřil city svoje, řekl: Půjdu do cizinyí ... Ne abych zapomněl na tebe a na dítě naše, nýbrž, abych v umění nabyl sil, neboť rovněž cítím, že jich jednou bude třeba k záštitě tvojí i dítěte« . . .

Doba ta přec již nyní nastává a on tak od ní vzdálen je a snad ani netuší o jejím utrpení, z něhož skorém nebylo vyváznutí vyjímaje útěk z paláce k němu. Myšlenka ta nyní se jí nespouštěla, přes to, že kolikráte se jí ulekla i jejích možných následků.

Vždyť Berta opatřila již i adresu Kamilovu ▼ Mnichově, pro kterou markýza nyní sáhla do ^ skříaky, v níi uzamčeny mila i jiné tejné důkazy románu své lásky . . .

Jako děckó dívala se pak stále na lístek s adresou, několikrát, ba neustále četla si jméno svého milence a když konečně lístek odložila, zabrala se do svých zápisků, do svého denníku, jemuž jedinému svěřovala city srdce svého, co vše pro lásku zakusila. Obracela lístek za lístkem a zamyslila se * . * V tom rozhrnula se portiéra a do komnaty vešla Berta.

Zarazila se vidouc tak syou velitelku zamyšlenou.

— Vaše Milosti! . . . oslovila tiše. - . račte prominouti, že osměluji se vás vyrušiti é • * — Co se děje? tázala se spěšně, dle zryku a v roztržitosti markýza.

— Dr* Ritter, můj ženich prosí o malé slyšení ♦ ♦ . oznamovala dívka nesměle a s uzardéním* — Ah, to jest něco jiného! - • * zvolala vesele markýza ♦ . . uved ho vedle do »modrého salonu* « * - přijdu hnědl Berte odkvapila . . . Markýza pak spěšně odložiYÍi knížku, upravila na sobě bohatý krajkový Šat a sbírajíc myšlenky k veselejší náladě, brala se ku dveřím „modrého salonu®, za nimiž zmu5*la . » » — Ah, ♦ • ♦ vítám vás pane doktore, — volala vesele již z daleka — jste nyní tak vzácným hostem u nás, už slečna Berta se mrzí! * . < Bucfte nám tedy vítán dvojnásob ♦ . * — A budu ještě vzácnějším, milostivá^ paní markýzo . . . odvětil vesele Dr, Ritter, když byl markýze ruku políbil.

Velmi ladně slušela vzrostlému tomu muži elegántní uniforma vojenského nadlekaře, až milo bylo se podívati. Kdož by poznal vněm bývalého studenta z hospody „u Šternberků* ošumělého zevnějšku, jemuž Berta potají zlatky dávala a jej živila? . . . I markýza zabavila »9 do svého hostě tak, že nevzpomnéla ani, že zápisky, její tajemství, tak neskryty leží v její komnatě.

§ — Jak to? opáčila pe chvíli markýza, když byla hostě svého na křeslo vsadila, sama proti němu se posadivši.

— Dovoluji si totiž oznámití, že budu co nejdříve jmenován plukovním lékařem a pak budu přesazen k jiné posádce . . .

— Ah to musím vám, doktore, gratulovati ♦. • není-liž pravda?

— Díky! • . . a pak chtěl jsem, milostivou markýzu poprositi za propuštění slečny Berty, abych mohl jí daný slib spliíiti • • ♦ — Gratulovala byeh tedy podruhé, pravila vesele markýza, ale doufám, že naposled ještě vyplníte mé přání doktore . . . Ráda bych, aby slečna Berta vytrvala u mne jeitě do konce roku. Pak jejich služeb nebudu více postrá- dati . . « Naději se, že tu malom oběť mi př> nesete a račte být ubezpečea, že vám tok* a zejmena jí nezapomena . . . Rozumíte mil • r.

Berto, můžete zde zůstatil . . • _ » * ' / — 261 — Berta však naklonivši se k uchu markýzčinu šeptala jí, že zaslechla v předsíni za dveřmi kroky a že zdá se jí, že někdo poslouchá . . • Markýza se odmlčela • . • To přec by mar- kýz nebyli . . . či by si podobnou drzost dovoloval někdo z jeho služebníků v paláci? •. Odvážlivosť!

— Podívejte se tam! velela, nedávajíc na sobě znáti zvláštního podráždění a mezitím co se markyza drem. Rittrem na dále smlouvala, Berta tiSe odkvapila.

A sotva, že ocitla se v předsíni, zpozorovala, že z ní někdo spěšně a tiše odchází, opatrně za sebou klíčem zamykaje.

— Co to má znamenat ? . • . To je přec podezřelé 1 pomyslila si dívka. To musím vypátrat! • . .

Pak rychle proběhnuvši druhou řadou pokojů, dostala se z jednoho z nich do chodby, jíž pak se vrátila ku dveřím do předsíně ku komnatě markýzčině.

Šla po kobercích všude tu položených velmi opatrně a po špičkách, a tak se jí podařilo za- hlédnouti postavu, která spěŠDě nyní zacházela do appartementu, který obýval markýz sám.

Byl to jeho komorník „pan Žán . ♦ .* „Markýza s trojíu srdcem.44 66 32 Aj, aj! — podivilo se děvče — tak tedy '„pan Žán* je tak výtečný špehoun . . .! a co vlastně chtěl? ... z pouhé zvědavosti, Či měl při tom zvláštních úmyslů ? . • . proč tak prchal a dvéře za sebou zamknul ? . . ♦ to přec není jegt neslušnost, nebo drzosti . • . zatím tkví nějaké darebáctví! • . . skorém nahlas zvolala rozčilená dívka.

— V tom přec něco vězí a tomu musím přijití na stopu — a hned! ... a pak vám běda, vy úlisný a vyžilý chlapíku! . . . řekla si a zůstala, tiše na »stráži, ani nedýchajíc a očekávajíc, co se dítťbude. Však, až ji mar- kýza bude potřebovat*, uslyší zvonění. — Dávno byl jí již podezřelý, avšak neměla důkazů.

— Markýzův komorník Žán, výborně konal služby van Wernerovi i jeho druha, zpravuje je o každé menší záležitosti v paláci. Viděl již často sem čhoditi tohoto vojenského lékaře, avšak nevěděl nikdy, o čem s ním Berta či mar- kýza mluví.

V tom napadla ho dnes dábelská myšlénka.

— Uzavřeš předsíň, aby nikdo nemohl pr- chnouti a pak sdělíš markýzovi, že u jeho choti je nějaký důstojník, že jsou zamčeni a pak — no pak se něco stane, čeho bychom dobře mohli potřebovati! . . . Bravo! * . . I spěchal k markýzovi, avšak velmi se zamračil, když ho nenalezl. « , ,/ Komnata markýzčina osaměla . . .

Bylo tu příjemně dlí ti, v tom svěžím, jemnou vůní prosyceném vzduchu, ba zdálo se, jakoby vůní tou dýchalo vše, coupomínalo pozorovatele na lepou a hrdou postavu markýzy. Zde tak ráda trávila obklopena památkami na své milé, vlastními i jeho — Kamilovými — malbami, obklopena květinami a uměleckými díly tlumeném stínu vějířovité palmy .:. . —To vše vyplňovalo komnaty, její vůbec r nádherných zátiších a interieurech. Paprsky odpoledního slunce nyní pronikly polospuštěnými žaluziemi i těžkou záclonou a osvítily divoké, fantastické květy perského koberce ...

V takové pestrotě barev zjevila se nyní Jul- čina komnata markýzi z Leverdiérů, jenž tiše a nepozorovaně, .otevřev dvéře, stanul v zášeří portiéry."

Naslouchal.

Avšak ani hlásku ncdolehlo k uchu jeho, vždyť tak bouřilo mu to a vířilo hlavou a oči jeho zality byly krví, jako po probdělé noci při pusté orgii a oči ty planuly divokou vášni* vztekem, zuřivostí , . .

Uchvacující harmonie barev poněkud zmírnila divokosť jejich a nyní těkaly po okolí. Sluneční svit svezl se pak u okna na malýtaburet, na němž ležela neveliká knížka v tmavočervené kůži vázaná a osvítil zlatá písmena jejího nápisu.

Markýz tiše přešel po kobercích, vzal knížečku do ruky a četl: Z mého života.

Zápisky Giulietty markýzy z Leverdiérů.

Od roku 1873. f 4 — Aj! # . ♦ vydechl ze sebe markýz nemálo překvapen a již usedaje opodál na křeslo knížku rozevřel a četl na prvé straně.

C o n f i t e o r . . .

„Štěstí, co jest Štěstí? . . ♦ Jen muška zlatá, která na okamžik zasvítí nám, když tápeme, bloudíme a hyneme ve tmách tohoto života . . . Muška zlatá, jejíž svit zelenavý naplňuje nás nadějí, že to světlo, ten jas na vždy osvítí a oživí duši a srdce naše kl štěstí stálému, nepomíjejícímu* Takové však snad ani není dopráno srdci smrtelnému, které po vzestupné řadě utrpení uštváno a vysíleno přestává biti a nikdo, nikdo nevzpomene si, co lásky nezměrné chovalo ku všem, kdož byli mu nej dražšími. A pak? ♦ . .Snad tam, v říši nadhvězdné ex.stuje přec stálé štěstí a láska, jejíž blaho jen tušiti může' ten, kdo ovládána prodchnut jest silou skálopevné víry • • • I mně zasvitlo štěstí na chvíli: — byla to tvoje láska Kamile můj . . . Zasvitla mi však jen na chvíli, jako ta muška zlatá, abych jí více neokřála • . .

Řada tomu let, co zmizels mi s očí. Ode- šels do světa, ty charakter pevný a ryzí, nechtěje mi býti v cestě, aniž svůdcem aby neutrpěla čest jeho Julie, šlechtičny — markýzy z Leverdiérů. Odešels, chtěje zachrániti klid duše mé a přec jsem tak nešťastna, nemohouc ani hlásiti se k dítěti svému, k 8vému Járovi. Zde v tomto paláci ponurém a plném chladu, žiji život strnulý, bez lásky a zdá se mi, jakoby ch viděla ve tvářích předků markýzových, které tu na mne shlížejí, jizlivost a výsměch... Zde v hoři trpím nevýslovně, abych konečně zhynula po vás touhou, moji drazí # . # Bud si kdokoliv, kdo tato slova po smrti mé čisti budeš, zamysli se nad nimi, ale nedej „Markýza s trojím srdcem", 67 jim zhynouti, nýbrž pečuj, aby dostala se od srdce k srdci, k srdci mého Kamila a Jara, jimž budou odkazem, právě tak jako několik vzpomínek z mého života, z lét mého utrpení. Ta jsou ta*s| mým vyznáním — mým con- fiteor • . .

G. de L."

• V Praze, v lednu 1880.

Markýz z Leverdiérů vytřeštil oči do písma toho, postřehuje jakés veliké tajemství své éhoti, avšak přec nerozuměl mohutnému a přec tak k duši jdoucímu projevu duše nešťastné . . . Ruce se mu třásly, když obracel daléí stránku knížky. Byly to již pouhé zápisky markýzy z Leverdiérů od prvopočátku jejího manželství, boj v rozporu o trojí lásku její k otci, Kamilu a dítěti, boj markýzy s trojím srdcem, Nyní rozuměl již velmi dobře těmto občasným výlevům citů, jimiž si •častokráte markyza íilevovala á jež nyní jako rozžhavené hroty vdíraly se do mozku markyzov&* Zdálo se mu, že sešili, když četl: * V Praze, 3. června 1873.

Doba mého štěstí jest ta tam, dnes tedy ^slavím* své zasnoubení, jím počíná pro mne doba nesnesitelných utrap a proto také tímto dnem počínám své zápisky. Ani nevím vlastně, — 267 — • ., » « * . proč tak činím, avšak zdá se mi, že papíru mohu nejvíce svěřitij vyjímaje Kamila. Papa o ničem neví, matce nechci činiti starostí. Co si tedy mám počít? . . . Ulehčí se *mi vždy, když s city srdce svého a tajemstvím sv<ía svěřím se tomuto nej- věrnějšímu a nejdiskretnějšímu tajemníku • • . Bože u nás je ruchl . . . Každý myslí si, bůh ví jaké štěstí mne nepotkalo a já zatím nechtíc dá ti ničeho na jevo, chodím jako bez ducha. . . Kdybych se jen s nikým setkati a mluviti nemučila. Připadá mi to tak z duše protivné přetvářet Be a před tím protivným markýzem to přec musím učinit. Vždyť jest to k vůli vám, drahá mama!... Bože, to bude dnes slávy a veselí! •. • Kéž by to vše už bylo pryč! ...

A. června, (o j e dn é h o dině ranní).

Díky Bohu, že vše již minulo a že markýz již je pryč"l Byl tak dotěrný . . . Hanbím se do té duše . . . Odbyla jsem ho však, jak se naň patří, dobře ještě, že při tom mama nebyla . . . Zlobila by se na mne. Jak mohla bych milovati muže, když celá již náležím jinému, pro něbož bych láskou snad sešílela, neřku-li takového světáka! . . . Měla pravdu, Mařka Ranseových, když mi povídala o jeho setkání s ní; věřím jí úplně. A to vše již nynít co pak teprve bude později?! * • # i Řádky tyto skrápím slzami, když vzpomínám si, jak je asi dnes mému Kamilovi. Jisté také nespí! • . . Zdaž na mne vzpomíná? . » . Jak mu asi je, ubohému? . . Zase jsem upadla v dlouhé přemýšlení. Ješté hodina a bude svitati... Cítím se tak unavenou . . . Zdá se mi, jakobych slyšela matku s otcem hovořiti. Musím na lože, abych zbytek noci probděla v pláči — pro tebe, můj Kamile • . • 10. června.

Těším se skorém každý den s Kamilem, jehož miluji více než kdy jindy, čím to jest?... Snad, že cítidá již plod lásky? A přec sotva . spolu slova promluvíme, snášíme vše s tupou resignací, ač přec utěšujeme se nadějí: „Což kdyby se do té doby něco stalo, co by svatbu s markýzem překazilola . . . Ale mám divnou předtuchu, že vše bude marným. Bože, kterak se * obávám toho loučení 1 • . .

18. června.

Zítra pojedu již do Vidné . . . Jak mi tam asi budft Dnes dlouho byli jsme o samotě s Kamilem. Divím se mu, jak může vše tak statečně snášeti. Těšili jsme se na vzájem, že vše bude zase dobře, tfle na konec jsme plakali oba přece. Dalo mi to dost práce, nežli jsem Lever- diéra odbyla. Chtěl si dnes se mnou a mama na celé odpoledne vyjeti, že prý mne tak dlouho neuvidí, že se mu bude po mne stýskati . . . Že může tak lhát! . . . Ten si již opatří náhrady! Jen aby za mnou nejezdili . • • Ale to asi maminka vše již zařídí, vždyť jest to její největší zájem. Co se mne týče, šla bych s Kamilem třebas chudá, kamkoliv by on šel . • • Tedy, Praho, na shledanou I . . • Ve Vídni, 15. červenoe.

Jsem zde již skorém měsíc a zdá se miy jako bych měla zemříti tesknotou po svých drahých • . . Zde snaží se mne všelijak zabaviti, ale nic mne netěší, a ty dary markýze z Lever- diérů teprve ne. A budu zde ještě půl roku.

Smutná vyhlídka 1 * • ♦ « 3. srpna.

Dnes psala jsem mama a také Kamilovi, ale o tom jsem se jí v dopise nezmínila. Nemá to ostatně nijaké váhy a jaký kdo může míti zájem pro to, když sdílí neb vyměňuje si' city svůj svému. Jsem po tom vždy spokojenější. Ostatně naplněna jsem zvláštním štěstím, že stanu se matkou Tvého dítěte. Viď, že mne proto i na dále budeš milovati, třebas jsme se neviděli, můj Kamile! . . .

„Markýza 8 trojíz.« srdcem.4 63 ( 1. září.

Nyní jen málo mohu tobě svěří ti, můj .tajemníčku. Že pláči tak často, ty víš, vždyť skorém pokaždé spečeťuji tyto své vzdechy slzami, jež kanou mi z lící na papír. Vzpomínám • • .

28. z á ř í.

Zase jeden veselejší den v tomto mém vídeňském zajetí . • . Jak ti děkuji, Kamile, žes mohl splniti slib svůj a přijeti ke mně Musili jsme sejiti se potají, neboť vím, že by paní Haubnerová asi sotva dovolila, abych se s někým z Prahy setkala. A přec chvilenka ta stačí mi k blahému vzpomínání až do konce mého pobytu ve Vídni . . . Zlíbala jsem ho nevýslovně a nemohli jsme pe ani rozloučiti. Na shledanou 1 . • .

5. listopadu.

Bože, jak smutný to jest zde podzim, neustále prší a sotva mohu vyjiti a v těch mých pokojích jest tak neveselo! Co pak se stalof že mi nikdo z Prahy nepíše? . . .-Snad myslejí, že jsem odjela do lázní ... To vše k vůli tomu markýzovi!

15. prosince.

Jsem matkou roztomilého poupěte . . . Dám mu říkati Jaroslávek, jak jsme si to s Kamilem ujednali . . . Teď nemám ani času, abych veškeré to štěstí svěřila svým zápiskám. Ještě jsem nepsala ani mama, ale učiním tak co nejdříve . . .

* 28 markýzi zatajil se při čtení tohoto odstavce dech, pak prsa se mu vzedmula k hlubokému povzdechu. Ani nevěděl, co se s ním té chvíle děje. Mozek rozpálen, oči krví zase naběhly a celý výraz obličeje markýzova stal se hrozivým. Vždyť jemu samotnému zdálo se, že musí sešileti, když z písma sVó choti zvěděl tolik pravdy, o níž dosud pochyboval a kterou při nejasných narážkách dobrodruhů u madame Angeli pokládal za sprostý vtip Ani nepozoroval, že v témž okamžiku zjevila se na okamžik mezi portiérou pitvorná hlava jeho komorníka, který konečně jej nalezL , Vida pak markýze tak do knížky, zabraného, zase na chvíli ustoupil.

Markýz pak vypouliv oči do zažloutlého písma, četl s hořečným napjetím dále: 29 Praze, 14. února 1874 v noci. (Před svatbou.) Dnes loučila jsem se naposled s mým drahým Kamilem a* zítra již budu chotí Lever- diérovou — markýzou 3 erbem. Loučila jsem se naposled? . . . Pochybuji. Již nemohli jsme se loučiti proto, poněvadž tuším stále, dle všeho, co kolem sebe vidím a slyším, že jednou se zase s Tebou, Kamile, sejdu. ZlíbaPs mne — pravda — v pohnutí, avšak rozloučil jsi se se mnou jako milenec Julie Perosiových, a nikoliv jako milenec markýzy z Leverdiérů . . . Lever- diér jest kavalír rodem, Tys kavalír duchem. Dobře's pravil, že se nám namítne, že snad jednáme licoměrně, avšak dodal jsi právem, že nejednáme s úmyslem zlým, sobeckým a ne« spočívá na nás vina zločinná, nýbrž tragická... Pravil jsi, že budeme-li y boji statečnými a poctivými, zvítězíme . . . Vždyť jednalo se pů* vodně jen o nás a naše dítě 1 Á já dodávám, že jednalo se pouze o 'markýzovu libůstku, k níž přinucena byla jsem nešťastnou shodou okolností já . . . Zítra budu nevěstou a mar- kýzou . . . Neplakala bych již pro naše štěstí, kdybych jen věděla, kde jsi a kde budeš, zdaž se mi a našemu Járovi neztratíš! . . . Jinak bych tě musila ještě jednou vidět a pak . . . a pak — to pravím před svatbou svojí s mar- kýzem — vícekráte bych Tě neopustila. A proto neopouštěj i Ty mně — třebas v duchu — po tu dlouhou, dlouhou dobu, co mne viděti nebudeš. Prozatím s Bohem, ale na shledanou!... Zcela jistě 1 .» » — Zcela jistě ! . . . vyrazil ze sebe markýz ironicky a příšerně se rozesmáv, četl zase, puzen neodolatelnou zvědavostí: 29 února (ve 4 hodiny ráno).

Plakala jsem skorém celou noc . • . To budu mít dnes svatbu 1 • . . Povezou mne jako na popravu, celý svět se bude na mne dívat, budou mi závidět a já zatím měnila bych s nejposlednější dívčicí malostranskou, jen abych měla svoji svobodu a mohla ku svému Kamilovi . « . kam pak asi odešel ? . . • Dnes tedy budu musit podati markýzovi ruku před oltářem, věrnost a lásku mu slíbiti, ba což více? . * . Bože, jak se obávám té dnešní noci!

29 února 1874.

Obavy mé se náhodou nesplnily ♦ ale jak bude dále? . . • Vidím ho ještě nyní, jak jako zloděj tápal mou ložnicí a když nalezl mne, jakobych v lenošce únavou usnula, blížil se ke mně . . . Slyšela jsem ho již z dálky, cítila horký jeho dech, vinnými parami prosycený, který sršel mu z úst i nozder a zachvěla jsem se • . . A on neopovážil se mne dotknoutii Zdá se mi, že bych jako Lukrecie musila stopiti ostří dýky v srdci svém, než-li bych měla jím býti zneuotěna . . .

„Markýza s trojím srdcem*.

Dále markýz nedočetl, áč mnoho a mnoho lístků bylo popsáno . . . Bylo mu v té chvíli, jako by dýku vrazila mu k srdci i do mozku ani nebyl si vědom, že rázem povstal, a zastřev rukama tvář zapotácel se, 'vydav zároveň ze sebe nesrozumitelný zvuk» Citové a vzrušující dojmy střídaly se u něho sice v poslední době velmi často, přeplňujíce sídlo duševního jeho života, ale dojem, jaký naň učinilo toto tajné vyznání markýzino, byl zdrcující a nébyl s to ho snésti. Cítil jak se na celém těle chvěje a věděl, že kdyby ho markýza zde zastala, že by sotva byl slova mocen. Pouze pravou ruku křečovitě svíral, jako by třímal v ní smrtící zbraň, jíž by pekelné trýzni duševní konec učinil . • .

Pak vytřeštil oči do prázdna . . • Mezi portiérou zjevila se zase blaseovaná a líčená tvář jeho komorníka.

' — Co tu chceš? i". . vyrazil na něho nevrle markýz, když ho shlédl.• — Račte prominouti, Milosti, mé odvážli- vosti . . . chtěl jsem jen pana markýza co. nejponíženěji upozorniti, zdaž dnes neočekával návštěvy nějakého důstojníka, tuším vojenského lékaře? . . . lísal se ku evémii veliteli „pan Žán*. — Proč se ptáš? . . .

— Před chvílí viděl jsem ho na chodbě, Milosti!

— Co tu chtěl? ...

— Nevím, ale optal bych se komorné, která je na chodbě, Milosti.

— Proč právě komorné? . , • — Poněvadž důstojník ten jest zamčen ▼ modrém salonu u —paní markýzy! . . .

Markýz se zase zapotácel, musil só zachytiti křesla a přemáhati se, aby neklesl.

— Můžeš jít! . . . pravil pák přidušeně komorníkovi a nebyl s to, aby odvážlivce ztrestá za takový spůsob řeči. Komorník pak, ta sketa v lidské podobě, ocitnuv se zase o* samotě, škodolibě se zachechtal. * ; — Ted! bude mela! — pravil sám k sobě. — Ale mám to, panečku, taktiku! ... Jako nějaký generál! . . . Ten nápad stojí za stovku pane Wernere! . . . Podivíš se Mandausi! . . .

Po odchodu komorníkově setřásl markýz ze sebe celou tu tíhu zdrcenosti a rozpálil ^se k útoku a pomstě dravce. Z představy ženy nevinné a nešťastné, jak se mu před chvílí choť jeho zjevila ve svých zápiskách a která nyní by jistě mu do smrti na oči přijíti nesměla, vybavil si představu ženy nevěrné, záletné a snad i hříšné, zdálo se mu, že i vidí švarného důstojníka v náručí krásné markýzy. Zlý démon žárlivosti posedl celou jeho bytost, připravil ho o rozvahu a v slepé vášni vtiskl mu do ruky revolver.

Markýz odešel pro zbraň do své pracovny a s úskočností a lstivostí šelmy vrátil se opět sem, po špičkách přistoupil ku vchodu „modrého salonu8 a rozhrnuv portiéru, s tlukoucím srdcem naslouchal • . i — Tedy, jak jsem již pravil, milostivá paní markýzo, přání vaše jest mi zároveň rozkazem. •. pravil dvorně dr. Ritter* — Nevím, nevím, zdaž se může tak švarnému důstojníku poroučeti • . ♦ ti obyčejně po- roučívají samil odvětila vesele paní z Lever- diérů.

— Vojín poslouchati musí vždy! zase na to dr. Ritter.

— Zvláště, když „rozkaz* bývá éd krásných dam, že ? zněla další poznámka markýzčina— Tou také jste 1 — Lichotíte mi příliš.

— Zcela právem 1 A kdyby toho nebylo, vždy budu s Bertou vzpomínati šlechetného srdce vašeho, vždyť byla jste nejen jejím, ale tím také andělem mým • ^ ♦ • pravil dr. Ritter a přitiskl ručka její vřele ku svým * rtům.

Nastala pomlčka • . • Bylo ticho . . • V tom s rachotem rozlétly se dvéře a markýz při posledních slovech jako kdyby mu žhavého olova do hlavy nalil, vrazil s hrozným výrazem tváře a mávaje revolverem do „modrého salonu".

Markýza slabě vzkřiknuvši zbledla i povstala spěšně a očekávajíc co se bude díti? měřila přísně markýze, na němž bylo ještě znáti známky nepříčetnosti.

Ani bn ou nehnula • ♦ . • Také dr. Ritter povstal spěšně, nevěda z počátku, co by vše to znamenala, avšak ve dvou vteřinách pochopil celou situaci. Než-li však mohl k markýzovi přistoupiti a tomuto přímo, jak se na důstojníka sluší, vysvětliti, oč vlastně jde, zasípěl markýz obrácen ku své choti: — Cha-cha-cha . . . překvapil jsem tě . . . bídnicet . . .

— Pane markýzi, co to znamená? .... ozvala se přísně Giulietta, bledá jako mramorová socha.

»Markýza s trojím srdcem". 70 — Co to znamená? . . ; . že vás jdu spráskat a vám, doktůrku, dát něco na pamětnou 1 . • . divíte se není-liž pravda 1 . . . ha-ha-ha!

Z markýza šla hrůza • . .

— Pane, jste-li kavalírem, ozval se konečně rozčílený doktor, známo vám snad, že tak neobvyklého tonu, který jste si dovolil právě proti své choti a proti mně, užívá se teprvé tehdy, kdyby vysvětlilo se, že tu nejde o nedo- rozumnění • . .

— Jsem-Ii k*valírém? . . • . zásípěl zase markýz z Leverdiérů . . .

Sketo! ... Vy se opovažujete ptát se mne jéště, jsem-Ii kavalírem a sám jako vetřelec jako sprostý parasit vplížíte se sem do mého paláce? # • . S takovým zlotřilcem mluvím já jen tím spůsobtm! . . . zařval markýz a namířil revolverem po prsou doktorových.

Ten pak bleskurychle tasil šavli a rozmáchnuv se jí, fol na plocho po ruce markýzově.

V témže okamžiku však zastřeskla střelná rána a ozvěna její burácela palácem .. .

— Vrahu! .... vzkřikla s opovržením markýza.

Pánu z Leverdiéru pak po ráně pravice klesla, tak že rána z revolveru 61a mimo, ale již po druhé hotovil se k střelbě.

Doktor Ritter pak nečekaje, až namíří, ťal znovu po ruce sběsilého šlechtice a vyrazil mu zbraň z ruky.

Nastal nepopsatelný křik a hluk a mezitím, co oba muži urputně zápasili, přiskočila markýza a odkopnuvši revolver, běžela pro Bertu volajíc o pomoc • . .

Berta, která dosud byla na stráži pátrajíc po Žánovi a slyšíc hluk, křik a pak polekána střelnou ranou sama běžela zpět ku pomoci své paní a nežli proběhla komnatami, sbil doktor markýza z Leverdiérči plochou šavlí velmi citelně.

Berta vrhnuvši se pak ku svému milenci, zadržela mu ruku, v níž dosud šavli třímal a markýzu hájil.

Šlo mu nyní jen o ni. Ale jakkoliv byla na smrt polekána, nebála se o svoji bezpečnost, spoléhajíc na dýku svoji, kterou jako dáma z vlašské krve dobře vládnout uměla a nyní skorém stále při sobe nosila.

Sběhší se služebnictvo bylo, vyjímaje Bertu posláno po svých, neboť bylo také po všem.

Sbitý markýz činil dojem velmi zdrcující.. .

— Rozetnu vám touto šavlí hlavu — hřměl stále ještě rozezlený doktor, opovážíte-li se na mne sápati, Čest své choti nebo mou urážeti. Zde slečna Berta jest mojí nevěstou i přišel jsem požádati za její propuštění a mimo to po- děkovati se šlechetné choti vaší za vše co pro ni a tím také mne velikomyslně učinila. O tom však a i vypravují vám jiní ♦ . • a vy milostivá paní markýzo, neračte se obávati ničeho, ručím za vaší bezpečnost pro dnešek i příští dny a učiním v tom směru přiměřená opatření, nc-boť zdá se mi služebnictvo páně markýzovo býti velmi podezřelým • • • .

— Děkuji, zašeptala markýza, podávajíc doktoru Rittrovi ruku.

Markýz z Leverdiérů, koule divoce očima, avšak zřejmě zdrcen neblahým omylem, k němuž ponutknut byl zlotřilým svým komorníkem, chtěl se uchýliti do svých komnat — A my, pane — pravil k odcházejícímu ještě doktor — se snad ještě sejdeme 1 • . # Hledte býti do té doby střízlivým a naučte se vládnout šavlíl , . .

Po té rozloučiv se s Bertou i markýzou odešel také.

yit MarLýza toho dne záhy odebrala se na lože a mnoho, mnoho plakala ve své ložnici 8 Bertou ... Ani nefěděly, že markýz z Lever- diérů vzpamatovav se z výprasku, zajel si k madame Augeli, aby se tam trochu potěšil & že vydařený jeho komorník ještě téhož večera spěchal k Wernerovi i Mandausovi, aby jim o událostech v paláci podal zprávu.

— To bude pro ně překvapení 1 . • • myslil si. 1 Toho dne událo se vůbec mnoho rozličných překvapení . * .

XXIX.

Z tajností domu „madame Angeli".

Ku konci let sedmdesátých nebyla ulice ve 8 Skořepce" v >Prase tak veselá a hlučná jako nyní. Bylať mnohem užší, točitá a plna starobylých, nevýstavných domů, jež málo zvaly ku vnitřnímu pobytu. Zdálo se, jakoby domyty vymřely a kdyby nebylo tu tehdy oblíbené jídelny lidové, sotva by kdo věnoval ponurému vzezření jejich valné pozornosti.

„Martyra s trojím srdcem*. 71 Tak aspoň zdálo se pozorovateli zběžnému Kdo však blíže okolí prohlížel) mohl nalézti na jednom z domů malou a nikterak nápadnou tabulku s nápisem: • « Madame Angeli Salon de conversation frangaise.

L Etage.

A nad touto tabulkou mohl se zadumati každý. Nebyla to ani škola, v níž by se milovníci cizích ředí mohli vycvičiti prakticky v oblíbeném svém jazyku, nebyl to kroužek francouzsky rozmlouvajících v tom smyslu, jak si jej obyčejně představujeme a přece zase jím byl, ovšem s pozadím zcela jiným, dobrodružným a hýřivým. Každému, kdo třebas náhodou do tohoto domu zavítal a mířil k točitým schodům do prvého patra, zdálo se, že není nikoho, kdo by ío pozoroval, a přec již zněly potají elektrické zvonky v salonu samotné madame, kterými bedlivá stráž- kyně v přízemí ukrytá oznamovala, zda-liž příchozí jest s tajnostmi obeznámen, zdaž jest vetřelcem či podezřelým cizincem, který by v diskrétní kruh přátel „madame Angela8 zcela nikterak se nehodil.

Znala každého » %i Přijímací salon této madam byl pak skutečně zařízen konfortem síně konversační a nikomu nebylo tu nic nápadno. I sama „madame Angeli" činila dojem vážné matrony, k čemuž nemálo přispívala brdá, majestátní postava její s čelem vždy vzpřímeným, oděná co nejvkusněji. Nebyla již mladá a skorém nikdo by neřekl že již čtyřicetkráte vystřídalo se jaro se tímou za jejího živobytí. A přes to přese vše uchovala si tahy tváře, jež zřejmě každému při« pomínaly bývalou neobyčejnou krásu této interesantní ženy.

Každého cizího příchozího změřila pronikavým a pátravým pohledem a francouzským oslovením tázala se odměřeně, čeho si vlastně přeje, spustivši při tom s naučenou grandezzou svůj lorgnett, nechávajíc jej houpati se na zlatém řetízku.

A tímto svým vystupováním pomátla mnoho těch, kdož čirou náhodou zavedeni byli sem za účelem, který zmíněný štítek dole hlásaL Takové však vždy dovedla chytrá madame zabaviti a seznavši z jednání i řeči povahu jejich, nenápadně buď dala jim na vědomí, že nehodlá jich přijmouti ve svůj „cercle" konversační aneb vidouc bezpečí, seznámila je se svými salony.

Bylať zde tajná herna, kde rozmařilí ban- kéři, kavalírkové pochybného zrna i různí dobrodruzi prohrávali tisíce, jichž ledajak nabyli a když snad vyhráli, utráceli zde v pobočních saloncích obrovské ty sumy v Šampaňském a ve společnosti svůdných krasavic, jež v šatě vystřiženém a bohatém na sněhobílé krajkoví iě okouzlovaly.

Z výher i z orgií těch měla ¿madame An- geli* ovšem podíl lví, za to však každý, kdoi byl v tajnosti jejího domu zasvěcen a kdož činným byl v herně, obdržel od ní album s portréty krásek, a mohl si předem vybrati dle čísel kteroukoliv jako společnici ku francouzské kon- v«rsaci při šampaňském. A to vlastně byl pravý účel salonů madame Angeli. y Markýz z Loverdiérů byl zde již od doby mladších svých let častým hostem. Vždyť strávil zde již onu pověstnou noc novoroční v r. 1873, kdy banka „Artemisie* padla, kdy Werner s Mandausem se umlouvali a kdy mámě byli stíháni . . . Ztrávil zde Sylvestra, o němž pře* mýšlel ještě, o tomto novém roce, kdy ho — té doby nebožtík Frangois — vyrušil z přemýšlení a kdy přijímal pozvání k Perosiovům podepsané Julčou a bavil veselé své přátele . . .

Pouze v době, kdy o přízeň Julči Perosio- vých se ucházel, byl zde hostem vzácným a když se konečné oženil, nepřicházel sem vůbec.

Až po svatební cestě sem zase zavítaL Avšak jen jako cizinec i zdálo se, že tu není doma, že sem nepatří. Když však seznal, že poměr jeho k choti je nešťastný, byl zde častěji, súčastnil se odvážných her a po nich orgií, po nichž přijížděl do paláce nepříčetný, a to stávalo se pak častěji . • .

Také onoho dne, kdy markýz srazil se s doktorem Rittrem „v modrém salonu* mar- kýzčině a kdy tak nečestně a trapně opustil bojiště, na něž ničeho nevěda aniž tuše vehnán byl svýmŽánem, uznal za dobré zavítati do salonů této své staré známé.

Byl velmi rozmrzelý na celý svůj život a ani nesměl vzpomenouti si na události ve vlastním svém paláci, kde dostalo se mu tak citelné pohany.

Co měl si počíti, jaké kroky podniknouti? Vyciťoval úplně mravní svou porážku a věděl, že zbývá mu jediná cesta, aby celá záležitost vyrovnala se spůsobem čestným — soubojem* A ten právě byl příčinou neveselé jeho nálady. Soustavný život jeho v rozmařilosti, v rozkošech, a orgie u „madame Angeli* nemálo jej schou- lostivěly a přivedly o veškeren smysl propravou „Markýza s trojím srdcem*. 72 f čest, ráznost a statečnost Vzpomínal si, že zřejmě doktor Riíter jej upozornil na následky neblahé té srážky, ale aby vyhledal si svědků, kteří by se svědky doktorovými ř záležitost konečně rozhodli, k tomu se neodhodlal.

r ' • Á doktor Ritter skutečně také druhého dne svědky své poslal markýzu z Leverdiérů do paláce, ale ti ani toho dne ani ve dnech nejblížó příštích, nemohli hledaného zastati;' v paláci f pak nikdo nevěděl, kam sa markýz poděl, ač tušili, že jest již asi zase .ve svém živlu* O jeho spádech v domě „madame Angeli* věděl ovšem jen komorník, který si však vědomost tu uchoval v tajnosti pro záměry svých společníků.

Có tedy zbývalo soku markýzovu> kterým vlastně doktor Ritter ani nebyl a jeho svědkům? .. Nic jiného, než že markýz prohlášen byl za zbabělce a tudíž i neschopného satisfakce a tím se célá záležitost v tichosti vyřídila. Doktor Ritter se pak hned po té odebral za svým povoláním do nové garnisony, srdečně se před tím rozloučiv s markýzou i svou nevěstou.

Příhoda Leverdiérova však nebyla přec * uchována v tajnosti a šuškalo se ó ní v kruzích důstojnických jako o malém pražském skandálu. Nikdo však nepochopoval celou toho příčinu, ač každý markýza znal a nejeden dobrodruh vzpo- mínal se zálibou často na veselou noc, kterou s ním a první kráskou „mile Idou" prohýřil v saloncích „madame Angeli.a Po oné příhodě tedy vrátil se markýz do paláce až teprve po kolika dnech duševně i tělesně skleslý a nervósně podrážděný. Skorém nikdo mu nesměl přijíii na oči a skorém se zdálo, že snad dává se na pokání.

Ze mezi ním a jeho chotí bude od té doby roztržka stálá, bylo zřejmo a mohlo se souditi, že se rozejdou. Vždy i i sama markýza dávno o eventuelním kroku tom přemýšlela, vzpomínajíc více, než kdy jindy na Mnichov, kde její Kamil uměním svým dobýval si vavřínu za vavřínem.

Avšak nezlomná její víra v konečné vítězství a neobyčejně vyvinutý smysl pro česf zdržoval jí všech kroků, které by vésti mohly k rozluce t jejím mánielství a když markýz se vybouřil, odložila úmysly svoje zase na dobu neurčitou.

Zatím schylovalo se zase k zimě . . .

Markýza trávila klidně jednotvárný svůj život buď v paláci, zabavujíc se zamilovanou svou prací malířskou,, někdy rozplývala se sl- *ami, jindy utěšovala se dítětem svým, jež stále navštěvovala nebo těšila zarmoucené, stejně neb ještě více trpící. S markýzem styků neměla z prvu úplně žádných, avšak Leverdiér v posledních dnech počal její společnosti úmyslně vyhledávati.

Nevěděla ani proč.

Ani z dálky jí nenapadlo a byla by tomu také neuvěřila, že by snad markýz dal se jinou cestou. Vždyť bylo by vše marným. O lásce t němu nebylo nikdy řeči a jestli si ho kdy vážila, neb jej ctila, veškeré tyto city zmizely a prvním jeho výstřelem, který vypálil proti domnělému jejímu milenci.

Sprostoty té od něho neočekávala nikdy, zejména ne iako od kavalíra.

či by snad markýz vzplanul po dlouhé době k ní láskou, jíž by se ubrániti třeba ne« dovedla?

Stín pochybnosti zase zavanul jí duší a zase věřila, že tomu tak není.

A také se nemýlila.

Záhy seznala totiž, že markýz snaží se úmyslně vyvolati výjevy bouřlivé, zahrnul ji spoustou výtek pro vše, čeho zvěděl z tajných jejich zápisků tu a tam posmíval se ovládán zhýralou vášní jejím, citům pro svrchované dobro a krásno« Jindy byl jí protivným, nyní hnusným. Avšak snášela vše mlčky a s tichou resignací. Tím však jen markýza z Leverdiérů dráždila, neboť cítil se býti jednáním jej.m pokořeným a nedosáhl svého cíle.

Drsné jednání své ku ubohé choti stupňoval v posledních dnech listopadových denně a zase již docházelo ku prudkým výstupům a bouřím.

Když pak jednou při vzpomínce na zasnoubení své nazval rodiče markýziny sprostými podvodníky, žebráky, kteří jej obelstili a kydal kal i hanu i na milence a dítě markýzčino, rozčilila se tato až k šílenství a tasivši. ze zá- nadři dýku, postoupila hrozivě proti markýzovi, volajíc z plna hrdla: — Urážky, které činíte vy, pane, kavalír vůči mně, slabé ženě, strpěla jsem doposud mlčením, avšak památku rodičů svých, milence a dítěte svého zhanobiti nectnými ústy vašimi nedám, kdybych měla i tímto hrotem vás umlčetil . • • Tehdy markýz ustoupil a mlčky opustil komnatu markýzinu . . .

Po takovýchto výstupech markýza byla stí- žena tak prudkými záchvaty nervosy, že div nesešílela a vždy musila Berta povolati -ékaře.

„Markýza s trojím srdcem.® 73 Vše a na všech stranách pro markýzu schylovalo se k horšímu, dó beznaděj na, až Berta počala chovati odůvodněné obavy.

Komorník Žán se, svědomitostí otrockou v zpravoval o každém nejmenším hnutí marký- zovu i markýzčině svého mistra Wernera, že Mandaus sám na něho byl žárliv a nemohl se již ani dočkati, až plány* Wernerovy dojdou svého uskutečnění. To mělo se státi co nejdříve, zejména nyní, když markýza stále byla po bouřlivých výstupech .siížéna novými záchvaty. / , A hlavní úloha připadla ovšem zase komorníku.

Dle usnesení zlotřilého trojlístku,' zejména pak k návodu Wernerovu, měl dále působiti na markýza, aby ji svěřil péči osvědčeného odborníka, lékaře, jenž měl k tomu cíli založené sanatorium v cizině . . . Tím lékařem měl býti Werner sám. Byla to dosti odvážlivá úloha pře- svědčiti šlechtice o zdatnosti tohoto „lékaře", když v Praze o ně nebyla nouze, ani o domácí ústavy léčebné. A pak kdož mohl věděti, zdaž markýz neusnese se na záměrech zcela jiných, kterými mohly také plány Wernerovy značně býti pozměněny a kdo mohl < věděti, zdaž by nemusili třebas od nich upustiti I • . . Ale doufal přes to, že vyčíhá příležitosti, kdy se mu přec poštěstí o nutnosti toho kroku pána z Lever- diérů přesvědčiti. > Zare se nenadál, že bude míti úlohu tak snadnou. ' Markýz právě tak jako jeho choť přemýšlel ; totiž někdy o nesnesitelném poměru svém v manželství a vida, že Giulietta nikdy nebyla vlastně jého* počal ji nenáviděti a nevěděl, jak by se jí zbavil. Mrzelo jej také nemálo, že již tu a tam mezi zasvěcenci proskakují pověsti 58 napjatém poměru jeho ku krásné choti 59 rozhodl se, že všemu tomu co nejdříve učiní konec.

Jen kdyby věděl jak!

Dáti se rozvésti s ní, k tomu sice bylo by dosti závažných důvodů, avšak záležitost ta třebas nevyjednala by se tak rychle a přes to, že by byla snad diskrétní, mohlo by leccos prozraditi se veřejnosti, skandál byl by ješte větší a tomu právě chtěl se vyhnouti. Ostatně bylo také dlužno uvážiti okolnost, zdaž by markýza vůbec ku kroku * tomu svolila a na dlouhý spor a odpor nedalo se přece fcni porny sliti . ■ • Jednoho dne, když zase doma o této Téci přemýšlel, kmitl se kolem něho jeho komorník a když tu po krátkém okounění poznal, že vlastně tu ničeho nemá činiti, tázal se svého pána, zdaž si snad něčeho zvláštního pro ten den nepřeje.

Markýz odfoukl od sebe oblak dýmu z vonné papirosy, Čímž velmi podráždil nozdry „páně Žánovy®. Bylť také náruživým milovníkem cigaretové kuřby. Avšak nedával na sobě ničeho znáti a čekal jen na [odpověď markýzovu.

— Jak se daří paní markýze? pravil šlechtic ledabyle.

— Co vím, Milosti, zvěděl jsem jen od lékaře! zněla odpověď.

— Kterého má? * — Professora * ského.

— A čeho jsi se vlastně dověděl? • . * tázal se již zvědavěji.

— Lékař tvrdí, že záchvaty jsou čím dále častější a povážlivější a že nemají-li býti čivy Její Milosti naprosto rozrušeny, že jí bude třeba po delší dobu naprostého klidu a že nemá se stále • . .

— Jak to myslil? . . . přerušil náhle markýz komorníka.

Pokud jsem mu, pane markýzi, porozuměl myslil patrně, aby Její Milost ztrávila snad zimu na jihu, anebo snad pobyla ▼ některém sanatoriu • • . • Zde prý by therapie byla jistější •..

— Tak? podivil se markýz a zamyslil se na chvíli.

— Vida! pravil pak sám k sobě . . • Na tu myšlénku jsem ani nepřipadl. Je výborná.

— Paní markýza má skutečně klidu zapotřebí! pravil pak vážně a nahlas před komorníkem, který jej zpytavě pozoroval• •• — A co víš ještě ? tázal se Žána dále.

— Zdá se mi, pane markýzi, že ten lékař měl nejen pravdu, nýbrž že stav paní markýzy jest stále horší. Komorná pláče, ale slovem se mi o ničem nezmíní . . . Nemluví vůbec se mnou.

— Mně se zdá, že jste nepřátelé!... mám pravdu či ne?

— Vaše Milosti, nejsem si vědom ničeho, čím bych slečnu Bertu urazil, avšak že jest mi nepřítelkyní, v tom ráčíte míti pravdu.

— Ostatně to jest vedlejší věcí... Můžeš jít! zněl konečně markýzův rozkaz a již lovil „Markýjsa s trojím srdcem.44 74 ve stříbrné a bohatě zlatem zdobené tabatěrce novou papirosu.

Komorník opatřil spěšně oheň, ale z místa se nehýbal.

— Co chceš ještě? ptal se ho pak markýz udiveně.

— Račte prominouti — lísal se obvyklým spůsobem svým komorník k šlechticovi — že fiovoluji si ještě obtěžovati...

> — Nu?...

— Chtěl jsem co nejponíženěji upozornili pana markýze, že kdyby snad jednalo se o pobyt Její Milosti v nějakém sanatoriu, Že právě mešká v Praze vynikající odborník z Paříže pan profesor dr. Morosz-Roncele* a že tedy bych jej upozornil, že . • . Znám jej velmi dobře, dodával spěšně, když jsem ještě v Paříži byl a mohl byoh jej doporučiti sám, kdyby jeho jméno 4e samo nedoporučovalo.

— V kterém hotelu bydlí? tázal se markýz z Leverdiéríu — V tom nemohu Vaší Milosti posloužiti Vím jen tolik, že chodívá k SchwertasskQvi, někdy večer nebo dopoledne.

— Dobrá, vyhledám jej! rozhodl se markýz po delší chvíli.

— Komorník pak odešel.

• V I — 295 — Smál se.

Zajásal Werner, když mu toho dne večer zase Leverdiérův komorník sdělil, že vše se nad pomýšlení zdařilo a že má býti přichystán k roli lékaře. A proto také znamenitě odměňoval jeho výkony.

Wérner přemýšlel...

— Ještě zbývá mi poslední krok, pravil k sobě, neméně odvážný, ale jinak snadný — rozmluva se samotným markýzem z Leverdiérů, jehož před sedmi lety byl jsem sokem a s nímž měli jsme se biti... Jsem si jist, že mne vůbec nepozná ... Kdež pak by se dalo myslit za ta létal . . Van Werner změnil se přec důkladně a vezme-li na sebe zase své zakuklený a představí se jménem renomovaného francouzského profesora, nenapadne nikomu ani ve snu, že by měl česť s bývalým pokladníkem mArte- misie"!...

A Werner se tomu zachechtal.

— A pak budu mít tebe, „černá markýzo*. rozkošný diblíku a věř, že nebudeš se míti se mnou špatně! ... Jen bych nerad, aby si se na mne mračila!... To však jsou samé malichernosti, kamaráde, to zmizí za krátko • + • Na mou čest, že se již ani nedočkám . . . Jak to může dlouho trvati?... Několik dnů!

To byla zase samomluva Wernerova, když den po rozmluvě komorníkově *e šlechticem ubíral se do restaurantu Schwertasskova ve Ferdinandově třídě.

A ani po ceste nemohl se zbaviti neustálého myšlení na markýzu, kterou ještě za posledního svého pobytu v Praze viděl několikráte svěží, půvabnou a pikantnější nežli dříve. Tato vlastnost žen byla u něho rozhodující a neodolal jí, nasazuje pro ni i svou bezpečnost.

Markýza však nezastal.

Za to odevzdána mu byla jeho navštívenka s oznámením, že téhož večera mohl by jej vy- hledati v salonech madame Angeli ve Skořepce číslo * I šel tam ...

Zvonivým smíchem, který nepřetržitě vycházel z úst nalíčených a v bohaté roby oděných krásek s obnaženým poprsím, ozývaly se komnaty tajemného domu již od hodin odpoledních.

Několik mladistvých dobrodruhů, tu a tam 9 starý pán* s lysinou na hlavě a velmi vyži- lého zevnějšku a nějaký bankéř — to byla společnosť, která se tu bavila vypravováním různých anekdot i příhod, smyslnými narážkami velmi opepřených . • .

I sama „madame Angeli* rozesmála *e dnes, jak dávno nikdo již nepamatoval a když první „hvězda" jejích salonů „mile Ida* přičinila opět k vývodům jednoho z pánů pikantní poznámku, kroutili si pánové řídké kníry a zakalené oči zajiskřily jim jako šelmám. 4 Soumrak, který zprvu uložil se do salonů, dodal celku dojem útulnosti a vzduchem se válející dým papiros, jež zášeří to zbarvoval nádechem modravým, upoutal pozornost markýza z Leverdiérů, který opodál společnosti jen poslouchal . > • Dnes byl zase nějak rozmrzelý a štěstí ještě, že baron Landock vypravoval tak pikantní historky ze svého života, čímž markýz ušel pozornosti dam i pánů společnosti* Jinak by se mu smáli.

Komnaty zazářily nyní jasnou září světel* „černá hodinka* pominula, avšak veselí i bujný smích neutuchal * * .

V tom rozezvučely se divě elektrické zvonky • . .

^Markýza s trojím srdcem". 75 — Parbleu! . • . dala výraz svému překvapení „madame Angeli*, když zaslechla poplašný i výstražný signál strážkyně domu na důkaz, že blíží se někdo neznámý, jenž s tajnostmi domu není obeznámen.

— Co jen je ? . . . pravila sama k sobě a davši zevnějšku svému výraz vážný, odebrala se do přijímacího svého salonu, kde zaujala místo u psacího stolku a zdánlivě zabrala se do čtení jakési korespondence.

čekala nového hosta.

— Kdo jen jím bude as? tázala se sama Bebe. Vždyť všichni, kdož salony její návštěvo- vali bud tu již byli, aneb věděla o nich, že meškají mimo Prahu .... Či by to byl nějaký úskok? . . • Snad " dokonce podezřelý vy- zvědačl ... V poslední době hlásilo se tu ku francouzské konversaci tolik mnoho mladých pánů, že ji to až znepokojovalo . . . Bylo to náhodou, či snad iiž dům její v Praze byl rozkřičen? ...

Také ostatní společnosť po výstražném znamení změnila své chování ...

Dekoletované dámy, které ve všeobecném konversačním salonu tvořily s pány cercly v nenucené zábavě a ještě nenucenějších posách jakoby na povel zvedly se a zmizely ve svých budoirecli a z heren, k salonu přiléhajících, u nichž některé vchody jen z pola byly zastřeny, přestal se ozývati cinkot zlata i stříbrných peněz.

Stisknutím tajného pera, změnily se stolky rážem ve stolky kuřácké, u nichž páni se jinak bavili. Společnosť zatím rozhovořila se o poměrech v Paříži > * Markýz z Leverdiérů, jenž jak známo po celou tu dobu zabrán byl do svých myšlének, vůbec nepozoroval, že se něco děje, neboť by ihned uhádl, jaké návštěvy se dostalo domu „madame Angeli . . ' Y přijímací síni Angelině však zase ozval se mírně elektrický zvonek . « . To bylo upozornění „panské", která oznamovala také příchod cizího hosta. Po ohvíli vešla, přinášejíc navštívenku: Dr. offto lOiz-Monczfoli ptocl ta, otinic^vu jyyyJviatoícpw, -pwp^ieíaií-e- 31* Satva^oist.

<Šřazisý » « » Zarazila se nad ní, nemohouc pochopiti, čeho by tak vzácný host a to ze středu Francie samé u ní pohledával.

— Dokonce profesor z Paříže u nás! • . .

... To by byla pěkná blamáží . . pravila zase ale nedadouc nižádného rozčilení na sobě máti, velela služebné: — Nechť vejde l Werner, mistrně přestrojen vstoupil do salonu.

Představiv se dvorně a po francouzsku paní domu, oznamoval účel své návštěvy.

— Markýz z Leverdiérů — pravil dále — přál si mluviti se mnou a touto navštívenkou upozornil mne, že bych mohl jej zastati v salonech vašich, madame! # . • Ah, tedy markýz z Leverdiérů? . . . Budte mi vítán, pane . . . avšak prosím, račte zaujati místa . • • ani nevím, zdaž markýz zde již mešká • * . Francouzská společnosti naše jest tak četná, že ani jsem jí přehlédnouti ne« mohla • . . Prosím! ...

Po té odkvapila zpět do salonu, zvěstujío zamyšlenému markýzi, že jest někým hledán.

— Jsem to ale zapomětlivý! . . . pravil, probudiv se jako ze sna. — Prosím uvedte jej do salonu & 5! ... Budu jej tam oče- kávati . . .

— Album? . . . Ida? . . . poznamenala významně madame.

— Prozatím ničeho! . . . společnost seriosní! ... a dle toho se tedy řiďte! • . . velel markýz a odebral se k naznačenému místu, kde hosta očekával ...

Byla to velmi elegantně a přepychově zařízená síň se vším konfortem, zvoucí k milému pobytu. Kdo sem zavítal, nechtělo se mu hned tak odtud, zejména když také oživila společností svůdné krásky, obestřené bohatým a vonným krajkovím. Vždyť, kdo nahlédl do alba „madame Angeli", mohl si věru vy brati dle libosti a nikdy nebyl zklamán.

Werner úplně nepoznán představil se mar- kýzi falešným svým jménem i se všemi vylha- nými tituly.

Na pána z Leverdiérů učinil dojem co nej- příznivější a tento choval se také k Wernerovi velmi blahosklonně. » * Zaujavše místa v měkkých, nádherných křeslech dostali se záhy do velmi důvěrného rozhovoru.

Markýz pak naznačiv oč jde, vypravoval Wernerovi o „nemoci* své choti, o průběhu jejua „Markýza s trojím srdcem." 76 a konečně projevil přání, aby markýza byla upoutána v některém sanatoriu, třebas po deléí dobu.

— K službám! odpověděl vážné falešný professor, posunuv černé brejle blíže k očím.

— Avšak ještě jednu věci . . . dodal mar- kýz. Ráčíte zajisté pochopiti pane profassore, že jsem zde velmi znám a že kdyby moje choť vezena býti měla z paláce, činilo by to mnoho hluku. Dost možná, že se i bude vzpírati, o pomoc volatí. . . Rozkřiklo by se, že ji snad chci zavříti v blázinci a proto bych rád, kdyby vše provedlo se co možná v tajnosti. Záleží mi na tom velice . . .

— Račte býti, pane markýzi, ubezpečen, že i toto vaše přání dá se provésti hravě a beze vší zvláštní námahy . . . Kam pak prosím, chodívá paní markýza mimo palác? Snad by se dala přinutit ku vstoupení do vozu někde mimo Prahu, snad když jest na procházce?l . . .

— V poslední době neopouštěla vůbec paláce a bude-li i na dále trvati ve svých komnatách, měli bychom s tím obtíže. Avšak zdá se, že jest jí nyní již lépe, neboť ani lékař k ní již nedochází. Ostatně, můžeme několik dnípočkati, až choť moje navštíví vilu Míeslerovu na Žižkově a pak by možno bylo jednati ... O po- drobnostech domluví se s vámi můj komorník Žán, který pojede s vámi až k místu určenému. Souhlasíte pane professore?

— Úplně, pane markýzi!

— Domnívám se, že na některé stanici dále za Prahou vstoupiti můžete do vlaku, k němuž vás doveze kočár ... A tím bude celá věc vyřízena.

— Myslím, že vše půjde hladce, pane markýzi l odvětil Werner, mám sebou v Praze i pobočníka, který mi bude nápomocen, — Nuže, nyní mohli bychom účtovatil # • . pravil vesele markýz. Ráčíte míti ústav svůj ▼ Paříži samé?

— Nikoliv, pane z Leverdiérů.

— Jak zajisté ráčíte věděti, jest okolí Paříže poseto vesničkami a městečky letohrádků i vil,, ukrytých vestínu rózkošných zahrádek, upravených nádherně i s menším vkusem. Zejména kolem Bellevillu, na stráních podél Seiny naleznete osamělé vily, podobné pohádkovým zámkům. A v jedné z nich právě umístěno jest mé sanatorium. Vnitřek jest nádherně zařízen, pobyt zde rozkošný a ručím, že milostivá paní markýza zde nabude za dohledu výtečných odborníků klidu a že se jí tu zajisté zalíbí. Ostatně zajisté se později ráčíte přesvédčiti o pravdě mých — 304 — slov . . . Sám bydlím na boulevardu Malesherbes, avšak do vily dojíždím denně.

— Výborně pane professore, jsem úplně spokojen. A nyní nezbývá mi než dodati, že můj komorník dodá vám zítra obálku s příslušným honorářem. Myslím, že prozatím stačí 10.000 zl., ale přeji si, aby choť měla zařízení pokojů co nejnádhernější a aby každému přání se vyhovělo. Ostatní dojednáme, až přijedu na jaře do Paříže. . .

— Vše stane se dle vašeho přání, pane mar- kýzy. Díkyt ...

A nyní omezil se rozhovor mužů jen na vzpomínky na Paříž, kterou ovšem oba dobře znali, vypravovali si veselé příběhy, jichž tam zažili a zejména „pan professor* výborně znal pěkné historky z budoirů známých umělkyň i pikantní skandály, až markýz se podivil, že jest tak veselý. Werner byl ve svém živlu a markýz z Leverdiérů se výtečně bavil.

— A co říkáte salonům naší „madame An- geli?a . . . To máte v celé Praze jediné místo, kde ještě trochu slušně a nenucené můžete se pobavit. Praha je proti Paříži hnízdo * • . pravil markýz.

> — Nemohu ničeho říci, pane markýzi, ňéznám se tu ještě.

— Avšak můžete se pane profesore přesvěd- čiti hned, když prokážete mi česť, že se mnou zde povečeříte a láhev šampaňského vyprázdníte.

— Milerád, Markýz stiskl zvonek a mžikem byla ta dívka s očima sirény, přinášejíc vzácný mok, jenž po improvisované hostině šuměl již ve sklínkách zaslepeného marký?e i prohnaného šejdíře, čím pak více prázdnily se číšky, tím více zvyšovalo se veselí i nálada hodujících, zejmena, když objevila se tu wmadame Angeli" ▼ průvodu půvabné dámy. Byla to „mile Ida®, milostnice markýzova. Werner nemohl téměř očí spustiti z okouzlujících tvarů jejich a velmi se přemáhati musil, aby nevzbudil nijakého podezření. Ale později maje obavy své za zbytečné pustil se do víru žití rovněž a bezmála zapomněl na zlotřilé své plány. ' — A pak říkáte, že Praha není po Paříži nic! pravil, když loučil se s markýzem a dáraje si s ním nové dostaveníčko, I on přesvědčil se, že sice v albu „madame Angeli4^ jsou krásné obrázky, že však daleko interesantnější jsou živé originály jejich v uzavřených komnatách a pak vesel opustil tajemný dům . . .

Dávno již venku zněl hlahol večerních zvonů, jenž s věží chrámových snášel se do ulic praž- „Markýza 8 trojím srdcem". 77 skych, rozrážel se o střechy a stříšky domů, aby připomněl zbožnému jich majiteli, že nadešla doba k velebnému „Ave Maria" . • • a aby pak zanikl zcela. Dávno již obestřela ulice a třídy pražské temnota, zazářily svítilny i kandelábry, pak zase pohasly, nastala noc, kterou markýz ztrávil v domě „madame Angelik A ▼ objetí krásné Idy * * * XXX.

Únos. — Zasloužená odplata.

Zatím než k událostem těmto došlo kráčel nešťastný milenec Giulietty Perosiovy a pozdější markýzy z Leverdiérů Kamil světem, bil se rázně a odhodlaně v životě, pohlížel sice častokráte a upřeně do bídě i nouzi, která tak často umělce na světové jich pouti provází, avšak také Bpíjel se krásami, šumem a vůbec vším, Čeho mu z této lepší stránky svět skýtal. A při tom vytříbil se v malíře — umělce prvé třídy.

Záhy usadil se v Mnichove, stal se hledaným a žil dosti ve skvělých poměrech. Byl by šťasten, kdyby mysl jeho nekalila vzpomínka na Prahu, na krásnou jeho milenku a na dítě, jehož podobu sotva dovedl si představiti.

Na ne také nemohl zapomenouti.

Dlouho ničeho o nich nezvěděl, až teprve, když po smrti manželů Perosiových vzala si Julča dítě k sobě do Prahy a dala ho k výchově jeho rodičům, jimž pěknou vilu na Žižkově zakoupila. A to byla pro něho radostná zvěsť, kterou dlouho, dlouho se utěšoval. Mimo to jas přeletěl tvář jeho vždy, když obdržel dopis svých rodičů, když mu sdělovali, jak synek jeho má se k světu, jak roste, jaké jeví nadání, jak ho krásná paní markýza navštěvuje, jej láská a dary zahrnuje, jak si nžt něho — Kamila — vzpomíná • . » S povzdechem a bolestí v srdci zavíral vždy takové dopisy ku svazku starých a zažloutlých, jež podepsány byly ještě Julčou. To byly drahé jeho reliquie.

V posledních letech zastesklo se mu velice po Praze i zatoužil opět ji spatřiti. A když zase z dopisů rodičů svých zvědil, že markýza jest velmi nešťastna, že markýz hýří a ji pak trýzní, že situace jest povážlivá, zarazil se nemálo a rozhodl se, že podívá se přec na nějaký čas do Prahy. Mělť jakési tajné tušení, že přítomnosti jeho tam bude třeba a žo asi nadešla doba, o níž tenkrát při loučení s Julčou mluvil. Odjezd svůj však do Prahy z týdne na týden odkládal, ntboť zase mu napadlo, že by snad celou situaci její mohl zhoršiti a drahou mu Julču třebas k nejhoršímu přivésti. A toho by si přec do smrti neodpustili . . .

— Počkáme ještě nějaký čas, a uvidíme!,., pravil sám k sobě a čekal.

Na podzim r. 1880 obdržel Kamil z Prahy dopis.

Podíval se na adresu, avšak ruka nebyla mu povědomá.

— Kdo mi to as píše? . . . myslil si.

Podíval se ješté na podpis a když Četl jméno Julčiny komorné Berty, nemálo se polekal.

A rozrušil se tím více, když z jeho obsahu zvěděl, jaké poměry v paláci zavládly, jak mar- kýz z Leverdiórů zuří a že se svým komorníkem jest schopen všeho. Nezainlčela mu ani podrobnosti oné srážky s doktorem Rittrem, jenž byl jak známo, ze studentských dob přítelem jeho, jak markýz byl sbit a co pak markýza od té doby zkusila, že stále pláče, na něho vzpomíná, že churaví a že čftsto mlttyí o tomf že pálác opustí a k němu půjde • ♦ • Dodávala zároveň, že píše bez vědomí své velitelky, která ye své dobrotě a trpělivosti doufá ještě nyní, že vše snad se ješte napraví a že márkýz se umoudří a přec nevidí, jak se všech stran se úklady proti ní strojí * * .

— Velevážený pane! — psala ku konci Berta. — Snažně prosím vás ještě jednou v zájmu dobré a šlechetné své velitelky, přijeďte co nejdříve do Prahy t Cekám vás zcela jistě I , Kamil zaťal pěsti 9 . Sotva byl s to seopanovati, když vzpomněl si na zhýralého markýze, na něhož by musil se vrhnouti, kdyby mu čelem stál a jej snad zničiti. A proto pilně činil přípravy k odjezdu do Prahy.

Nežli však mohl jich dokončiti, překvapil ho krátce po vánocích telegram: „Přijeďte okamžitě 1 . . . Jedná se o zločin 1 . . . Markýza má býti někým unesena 1 • Zítra, 28. prosince, čekají prý na ni před vilou na Žižkově a pak ji vezou za Židovské pece 1... Markýz je súčastněnl • , . Jen rychle 1 • • • Berta.® — Je zle! vzkřikl bolestně Kamil a po krátké chvíli uiížděl již v povoze k nádraží. ¿Markýza 9 trojím srdcem." 78 — Vzhůru ! * . . snad podaří se mi zničiti, ty bídníky! . . . Ubohá Julčo! ♦ . . A tobě markýzi běda! ♦ . . vyrazil ze sebe jako šílený, A třásl se vztekem i nedočkavostí k pomstě na celém těle i když jej vlak unášel z Mnichova ku hranicím českým.

Před vánocemi markýxa poněkud ozdravěla» k čemuž nemálo přispěla i ta okolnost, že mar- kýz ji nyní na pokoji nechal a také si ji nevší* maL Avšak jen zdánlivě a usmíval-li se, těšil se jistě na ty doby až bude zase svobodným, jako ptáče v povětří a kul — snad nevěda — plány adotřilé roty van Wernerovy.

Zase vyjížděla markýza do m^sta, aby obvyklé své návštěvy učinila, zase vídaly ubohé, opuštěné děti a chudí ve svých příbytcích štědrou „černou markýzu" a zase vezla dárky Járovi na Žižkov. A umínila si také, že denně celé odpoledne ztráví s milým hošíčkem, aby se jím po delší době zase do syta potěšila.

i Proto také usn6seno bylo v radě „profes- sora Morosze Ronceleta" s markýzem a jeho komorníkem, že odtud markýza bude odvezena. Mandaus pak konal přípravy s tím související jinde • • * Když pak den před únosem dával v paláci markýz svému komorníku disposice, měškala markýza kdesi na návštěvě v městě.

Pouze Berta byla sama doma, skorém vůbe<5 ani nevycházejíc a střežila jen každičký krok komorníkův i markýzův, jimž nedůvěřovala . . • A právě nyní zaslechla je přidušeně spolu hovořiti.

— Tedy jak jsem ti řekl — pravil Lever- diér k Žánovi — zítra asi půjde markýza zase na Žižkov, bucřte připraveni, zařídíte vše dobře, af není žádného skandálu a na Židovských pecích, kde jest pusto, rozhodne professor dle okolností, co bude dále. ... Ty pojedeš dále, z cesty pak mi telegrafuj, neb piš, jak se věcj mají a jak vše dopadlo 1 • • • Slova tato pronášel markýz trhaně a koktavě, neboť zase dnes měl „svůj" den a statně se koňakem posiloval. . .

Berta trnula, třásla se na celém těle a krve by se jí byl nedořezal, když slova mar- kýzova zaslechla ... To jí stačilo, aby rychle a neodkladně jednala. Sedla a napsala rychle povědomý telegram Kamilovi do Mnichova.

A když markýza se vrátila celá ustrašená sdělovala jí, co před tím slyšela a zapřísahají® se Bohem, varovala ji, aby vší mocí vyhnula se nebezpečí, jež jí hrozilo a radila jí, aby raději prchla- Ale markýza, v dobré jsouc náladě, dala se Bertě do smíchu.

— I mlč, bláhová, vždyť to snad není tak zlé! . # . Ostatně neleknu se nikoho, nejsem přec dítě a hled! ♦ # . toto mne vždy uchrání! — pravila, ukazujíc Bertě malou dámskou dýku, kterou stále při sobě nosila Berta pak vidouc svoji velitelku klidnou a neohroženou, uvěřila jejím slovům a nesvěřila se jí ani, že již Kamilovi zaslala telegram.

A tak nadešel den, kdy měh býti černé úmysly Wernerovy po tolika letech uskutečněny s neméně ^čistými* zámysly markýze z Lever- diérů. • . .

Kamil byl již naceďtě a dávno na české půdě* Celou tou cestou neobíral se Jinými myšlénkami, než na drahou svou Giuliettu a její zachránění ze spárů toho dravce- Avšak v Plzni stihlo jej něco velmi nemilého, div ho to o rozum nepřipravilo! . ♦ * Nepředvídané stala se na nádraží nehoda, kterou veškeré spojení s Prahou bylo přerušeno aspoň do tó doby, kdy Kamil měl býti v čas na místě.

Uo nyní? . . • pornysliL — Ostatně, byla-li Berta chytrá, oznámila vše policii . . ♦ ale což! . . . děvče bývá někdy popleteno a nevědouc si rady, zapomene na to nej důležitější 1 A Kamil věděl si rady hned.

Zaslal policejnímu řiditelství telegram těmito slovy: „Jde o únos dámy. Vyšlete detektivy na Židovské pece a ať tam celé odpoledne číhají. Vše jisto, Nepředvídanou nehodou nemohu přijití v čas, abych zločinu zabránil sám.

Kamil Miesler, akad. malíř t Mnichově.* To p&sobilo ♦ . .

Adjunkt Vavřík, který telegram ten přijal, mrzel se, že došel tak pozdě • . .

— Dvanáct pryčl — pravil • • • Ale nic neškodil • . . Zde dlužno jednati rychle.

Pak vydav příslušné rozkazy, vsedl se třemi detektivy do fiakru a kočímu nařídil jeti až za Žižkov. Odtud povoz vrátil a sám s detektivy odebral se pěšky na Židovské pece, kde policisty nenápadně ukryl v okolí, kudy měli únosci qjížděti, sám se také skryl.

79 JMarkýza s trojím srdcem*.

čekali . ♦ .

Markýza přijela před známou vilu krátce po jedné hodině odpolední a bystře rozhlédnuvši se po okolí, vešla do vnitř.

Nezpozorovala nic podezřelého.

Ale záhy objevili se tu již Werner s Man- dausem a s jakýmsi mladíkem, kterého do blízkého hostince poslali a rozestavili se tak, aby nebyli pozorováni z oken vily. Všichni byli ozbrojeni pro každý případ ostře nabitými revolvery.

Pak přišel sem v přestrojení i komorník Žán, který bez okolku přistoupil ku kočímu, jenž markýzu přivezl.

Bylo téměř jisto, že dle svého zvyku více než hodinu zdrží se ve vile. Oasu bylo tedy pro ně dost — Jsem komorník markýzy z Leverdiérů, kterou jste přivezl a kterou snad také znáte! oslovil kočího Žán.

— Ruku líbám, milosfcpanel . . . zdravil kočí.

— Počkejte, co vám chci říci! . . . Paní markýza dává vám vzkazovati, že máte če- kati tak dlouho, až se vrátí, kdyby to mělo třeba do večera trvati a zde máte 20 zl.! . „ . Stačí?... - - -— Poníženě ruku líbám . . .

— A nyní pojíte se mnou tamhle do restaurace. Jedna nebo dvě nám neuškodil . . • — Milostpane, nesmím od koní . . . bránil se kočí.

— Nu, snad tam někoho najdeme, kdo by vám u koní • počkal . • . litr piva to zpravil zněla odpověcř svůdcova. 3 A kočí jí podlehl.

— Tak pane hostinský — poroučel Žán — dejte nám nějaké to čtvrtňátko vína! ... a co zatím nápoj se obstarával, přistoupil k jednomu z mladíků, a stavě se jako by ho neznal, pravil k němu: — Poslyšte, mládenče, nepočkal byste tamhle tomu pánovi u koní? . . .

— I b radostí . . . odvětil oslovený, zastrkuje do kapsy pět dvacetníků, které mu byl komorník do ruky vtiskl.

A pak dal se Žán na oko do pitky s fiakri- stou, na něhož brzy víno účinkovalo. Když pak kočí poodešel, nalil mu z připravené láhve do vína silného koňaku a ubožák v podnapilosti celý obsah vypil. Pak usnul ... ♦ Komorník vyšel na to ven, aby potají dal svým druhům zprávu, že dílo jest na polovic hotovo. Werner pak nenápadně se strany vite opačné vlezl do vozu. Žán zády k vile zaujal místo u koní a Mandaus v záloze čekal opodál za výstupkem domu. Mladík poslán byl do hostince, aby střežil kočího.

Nečekali dlouho, když po 2. hodině zase markýza vracela se z vily a vidouc za koňmi státi kočího blížila se ku kočáru . • • Mandaus za ní po špičkách.

A když otevřela dvířka, přiskočil k ní a mocnou silou hleděl ji do vnitř vraziti.

Markýza zděšeně vykřikla a již ruka její v zaňádří hledala věrnou zbraň, leč v tom chopil se jí ve voze Werner9 vtáhl ji do vnitř, Mandaus přiskočil do vozu, dvířka přiražena, Žán Vakočil na kozlík, práskl do koní a s větrem o závod ujížděl odtud kočár vzhůru do Žižkova.

Markýze zacpána byla ve voze ústá, aby pokřikem lidi nepoplašila a povoz ji věznící v několika vteřinách zmizel z obzoru; Černé dílo Wernerovo i Leverdiérovo bylo dokonáno • . .

— Zbývá mi něco přes liodinu! — pravil Kamil sám k sobě. Děj se co děj, pustím se pěšky I a maje za to, že by přes Prahu dlouho to trvalo, zaměřil k přívozu.

Dal se převézti do Podola, spěšně přeběhl točitou cestu k vyšehradské bráně, pak zabočil y právo k Nuslím a Vršovicům.

Strach o milenku sílil jej každým krokem na půdě velmi nepříznivé, rozmoklé.

Konečně došel vršovického hřbitova a pustil se dále rozmoklým polem ku Stromkám, již by, i za olšanským hřbitovem i blížil se znenáhla k pověstným pecím židovským.

Zdálo se mu, že rozčilením a únavou musí se již zvrátiti, avšak sebrav nové síly pustil se téměř do běhu.

Neutíkal, klopýtal . . .

V tom zahleděl se k posledním domkům žižkovským a dech se v něm zatajil.

Kočár ujíždějící! . . • někdo práská do koní . . . jistě oni . . . spravedlivý Božel . . .

Kamil se zapotácel . . .

30 Stůjte! . . • zahřměl pojednou hrozivě a vyrazil s detektivy na cestu . . .

Dva z nich zavěsili se ihned koním za uzdy, aby kočár zastavili, avšak zdivočilý Žán počal bičem do nich práskati.

31 Pustíš zmetku! — zařval zlostně — nebo tě skolím jako psa! . . .

A vytáhnuv revolver střelil po nich . . .

Nezasáhl však nikoho.

V tom Werner s Mandausem pustili omdlelou markýzu z rukou a vyskočili z vozu, aby přesvědčili se, co se děje.

Revolvery měly připravtny k výstřelu.

32 Palte! — zněl povel Vavřík&v, když v rukou darebů spatřil zbraň.

Zastřeskly čtyři rány, po nichž lotři váleli re v krvi na zasněžené zemi.

Mandaus a Žán ani nedýchali a smrtelná jen bledost rozlila se jim ve tvářích, pouze Werner zdál se jeviti známky života. Nikdo si jich však nevšímal.

Adjunkt nahnul se pak ku krásné dámě do vozu.

Markýza probrala se z mrákot, ale zděšením a přestálým strachem sotva promlu- viti mohla.

33 Díky I . • • zašeptala jen . . . Nestalo se mi ničeho, jen velikou únavu cítím . . • kde to jsem? ... ^ * 34 Upadla jste, milostivá do rukou zákeřných únosců.

35 Byla jsem v čas varována, ale bohužel neuposlechla jsem dobré rady.

36 Nyní ale — díky Bohu — jste zaohrá- něna a mohu vám první gratulovati.

37 Budu vám do smrti vděčna . . .

38 Ne mně, ale tomu, kdo upozornil nás na únos . . , 39 A kdo jím byl?

40 Nějaký pan Miesler . . .

41 Snad, Bože . . . Kamil? . • # V tom s opáčné strany pole pádil sem muž celý sděšený a velmi zbědovaný po šíleném běhu a únavě.

42 Stůj I . . . Kdo jste ? . ♦ # * { 43 Přítel! . • . f ř A Kamil přikvapiv k adjunktovi, stiskl mu ruku a nemohl pro pláč ani nalézti díků.

44 Jsem Miesler . . . díky vám, pane, tisíceré díky 1 • . .

Střelné rány detektivů byly pravým a hojivým balsámem pro jeho nitro . • • Vzchopil se, nabyv nových sil a pohlédnuv mdlým zrakem k židovským pecím a vida vůz zastavený a muži objdqpený, zajásal. Pak kvapil tam, co síly mu stačily . . .

Nyní přistoupil k vozu a spatřiv po tolika létech zase štěstí svoje, svoji drahou Julču, rozpřáhl rámě a markýza s výkřikem nevystihlé radosti vrhla se mu na prsa a pokryla ústa jeho dlouhými polibky . • .

XXXI.

Konečně svoji.

Tento poslední akt z dramatu Julčiny lásky spflsobil v Praze mnoho poplachu a denní listy zaznamenaly i zprávu o přepadení mladé dámy, únosu a konečném dopadení lupičů, z nichž dva byli na místě zastřeleni.

Byli to Mandaus a Žán, kteří právě tak jako zlotřilý jejich vůdce, došli zasloužené odplaty.

Werner zasažen byl kulí do břicha a smrtelně zraněný odvezen do nemocnice Milosrdný c! b^atřf Na smrtelném lůžku pak učinil obšírné vyznání, vydal počet ze všech svých hříchů nezapomenu v ani účastenství svého při vraždě Khomově, ani defraudace v bance *Arte- misii* • . .

Kněz, jenž této zpovědi zločincově naslouchal trnul a adjunkt Vavřík, když rovněž Wernera vyslýchal, div radostí nevyskočil.

— Tedy přec podařilo se mi tak mnohonásobného zločince dopadnouti ... ale trvalo to! pravil, když sensační novinu tu vypravoval kolegům v kanceláři . * . Ale teď má duše má pokoj . . .

Třetího dne po únosu vydechl i Werner černou duši svoji.

Úřední vyšetřování spletené této záležitosti protáhlo se skorém do jara r. 1881 a konečně učiněn neméně sensační objev, že totiž byl markýz také původcem únosu své choti a že se s Wernerem stýkal v salonech „madame An- gelia% jejíž dům byl zrušen a ona sama zatčena.

Ani markýz Leverdiér neušel svému osudu, neboť když vstoupil do paláce jeho úředník s rozkazem zatýkacím, dobře mířenou ranou z revolveru prostřelil si srdce.

„Markýza s trojím srdcem*. 81 O tom však s© obyvatelstvo pražské sotva dovědělo, neboť na výjev u židovských peci skorém každý zapomněl a mysli všech obráceny byly k daleko významnějším událostem.

Praha zase oděla se v roucho své královské, vyzdobila se • prapory, chvojím i zelení, stavěly se slavobrány, aby důstojně přivítán býti mohl nejjasnější korunní princ Rudolf s jasnou svojí chotí, arcivévodkyní Štěpánkou.

A s Prahou jásal celý český národ, vítaje všude a na všech stranách milovaného kra- levice.

A když dvorní družina s nejjasnějšími svatebčany projížděla Prahou, pozdravována nadšeně tisíci a tisíci obyvately, spatřiti jste mohli v zástupu i „černou markýzu", zavěšenou v rámě Kamilovo a před nimi jejich Jaroslava.

Burácející salvy pozdravné, v to mísící se hřmění děl, hmoždířů a hlaholu zvonů otřásal vzduchem, když svatebčané kolem nich jeli.

A když vrátil se Kamil s nastávající chotí svojí do paláce, nahnul se k ní a zašeptal jí do ouška: — HlecF, s jejich štěstím zavítalo štěstí i k nám . . . Bůh dá, že na vždyl . . . pravil Kamil pohnut a hladě hlavičku svého miláčka Jaroslava. % A Julča položila krásnou svoji hlavu na prsa jeho a z velikých očí vytryskly jí slze radosti, slze velikého, unášejícího štěstí.

Čeho, si ještě přejete, laskavá čtenářko, abych vám pověděl? . . .

Není mi již v příčině té známo ničeho a zdá se mi, že cítíte se mnou, že markýza z Lev$rdiérů nyní již ovšem madame Mieslerová žije se svým Kamilem šťastně a v lásce, která stala se jim odměnou po tolikerém utrpení a proto jest jim tím slastnější.

Jen to bych měl ještě dodati! . • .

Asi za rob po sebevraždě markýzově prodala paní Giulietta z Leverdiérů nemovitosti, lež po muži svém sdědila i rodný svůj dům v Lužické ulici *a sebravši i jmění rozmařilostí nebožtíka markýze valně ztenčené, odebrala se s Kamilem do Mnichova.

Zde je po několika létech navštívila bývalá jejich komorná, Berta, nyní choť lékaře dra. Rittra, aby představila jim hošíka a dcerušku, jimiž byla obdařena . . . Také Giulietta však nezůstalá na jednom, neboť mimo dorůstajícího » ■ Jarófelávka, batolili se v komnatách i dva menš kloučkové a skorém mohlo se jí předem gratu- lovati známým: t vivat sequens! . .

Rozesmáli se staří ti přátelé, když pozorovali hrající si tu drobotinu a vzpomínali zašlých časů. À „černá markýza" kypíc v těle a planouc ohněm ve tváři přisedla ku klavíru, aby zahrála průvod k pěkné francouzské písni, již krásným hlasem zapěla : L'amour, le beFamour ilP est plus fort et que les chaînes et que la mort 4) V té příčině přisvědčili jí i Mieslerovi a přisvědčíte jí zajisté i /y, milé dámy . • .

Od té doby pak stopa „černé markýzy" i věrných přátel jejich mizí • . • XXXIL Spisovatelův doslov, jenž byl úvodem.

é • • Rád zajdu si častokráte za letního parného odpoledne když sluneční žár Prahou provívá, do tichých, mile zádumčivých ulic malostranských, v jejich stinná loubí, do malebných a útulných zákoutí, kde lomenice, arkýře a stříšky paláců šlechtických ostře odrážejí se od tlumené zeleni Petřína, kde vše jest tak prosté, nel'čenó a proto tím více milé a plno půvabu, kde vše upomíná na sousedský život starosvětský . . .

Rád zajdu si sem i proto, že vidím místa ta bživena osobami, které činně zasahovaly do pohnutého života »černé markýzy s trojím srdcem* — Giulietty z Leverdierů, obírám se jimi i zdá se mi jako by kolem mne byly a se mnou hovořily.

Vzpomínám si na vás, veselí přátelé od „Šternberků, které povolání rozválo do světa a nejednoho povolal osud životní na věčnosť, vzpomínám si na vás, pane Bertle, zdaž ještě „pannu Lotynku" svými spekulacemi obmýšlíte aMarkýza s trojím srdcem*. 82 a zdaž ještě nezbytnou tu „kri-kri* — polku hrajete, vzpomínám na vás, otče Vavříku, že přec poštěstilo se vám dostati toho, jemuž tak záhy byl jste na Btopě — třebas mrtvého a zdaž ještě „filky* hraiete; vzpomínky mé obírají se i vámi, starý tatíku Mieslere, zda tam na věčnosti ještě to své „saky na raky" říkáte a „vysokou politiku" vedete, nezapomněl jsem ► ani na vás, slečno Berto — pardon! — paní doktorko Rittrová, na vaši věrnosť a oddanosť - k šlechetné markýze, vzpomínám si ňa všecky z vás . . .

A velmi rád! . ♦ . < Vždyť nejednoho jsem osobně znal, ba i * v životě se s vámi stýkal.

Paměť lidská však jest krátká a nevděčnost lidí příslovečná . . • Kdybych však na všecky z vás měl někdy zapomenouti, přec mi nevymizíte z paměti Vy, „markýzo s trojím srdcem*, vzore šlechetnosti, oddané, obětavé a nezištné lásky — paní Giu- lietto z Leverdiéru — Mieslerova! • . f . V J> Kdyby snad, madame, tyto řádky dosta* se Vám někdy do rukou, vzpomeňte si, že psí < byly z hloubi srdce oddanného a na důkaz obmezené úcty k Vám . . .

í' • '"■ ' Byla jste a budete vždy vzorem jasným, zářivým těm, kdož nyní honí se za ideály a štěstím pro svůj prospěch, budete vždy nejlépe dokazovati, že pravá, čistá a nezištná láska vítězí, že jest nesmrtelná, právě tak jako nesmrtelnou jest památka Vaše v duších a mysli pražského lidu • . , 1 \ „Markysa s trojím srdcem®.

i 2 / 3 Vlak, ▼ němž Kamil přijížděl se sice zpozdil, avšak <* přec stihl po dvanácté hodině do smíchovského nádraží.

A zase nová nehoda —■ nikde povozu k spatřeni.

Adjunkt Vavřík spatřiv na obzotu kočár, táhle hvízdl na známem, aby detektivové se připravili.

„Markýza 8 trojím ardcom*« 80 4 Láska krásná, láska mocnější nad pouta, a mocnější nad smrt«