I. Promoce.

V malém pokoji jednoho z nejvyšších domů na staroměstském náměstí v Praze stál u okna Pavel Čenský, mladík asi 281etý. Byl den listopadový, mlhy táhly nad Prahou, a vše tíseň jakási a zádumčivosť obklopovaly. Čenský díval se oknem na střechy domů, klikatě se vinoucí štíty, starobílé lomenice a na pochmurné věže týnského chrámu, kolem nichž kroužilo hejno bílých holubův... Z ulice dozníval hukot jako hučení příboje mořského, hluk to velkého města, šumot zástupů, spěchajících za svou prací, hledajících obživu i zábavu, a rachot povozů, přivážejících uhlí aneb těžké balíky rozmanitého zboží, jež ukládá se v hlubokých sklepech a tmavých skladech rozsáhlých domů staroměstských.

Mladý muž nasycen hleděním na šumící dole davy, vzdychl a odstoupil do pokoje.

Zachvěl se chladem, dívaje se na svůj byt, ne nádherný a velice těsný, jako mívají asi všichni mladí učenci: beztvárný stolek uprostřed, při stěně postel, několik obrazů velmi starých a při tom velmi chatrných, dvě nebo tři židlice, z nichž na jedné stálo umývadlo, na druhé pak byla hromada spisů; — to byl všechen nábytek Čenského.

Spoustu papírů, novin a pbstarožních knih ležela na zemi.

Censký zadíval se na ten nepořádek i jal se trochu poklízeti; při tom však, nevěda si rady, kam co dáti, přenášel jen papíry, z nichž se zdvihaly kotouče prachu, na jiné místo. Náhodou připadl na„staré poznámky i zahloubal se do nich a dlouhou chvflí řešil písmo mladších let. Teprve vyzvánění týnských zvonů vyburcovalo jej.

Vzpomněl si, že se má slavnostně přistrojiti, Zahleděl se tedy do zrcadla. A vida 5 tam svou tvář ubledlou a modré oči hluboce zapadlé zasmušil se. Pohladil si hebké plné vousy, urovnal si husté, kučeravé vlasy, poopravil si bílou, čistě novou kravatu a zamyslil se; hle, nyní opustí již brzy tento byt svůj, vězení nevlídné, — nyní jako pták z klece puštěný zaletí do světa, o kterém tolik přemýšlel, — a který mu posud tak málo poskytl ....

Dnes bude slavnostně prohlášen za doktora práv a sice — sub auspiciis!

Vladař sám udělí mu skrze svého náměstka drahocennou ozdobu za mnoholetou pilnosť.

Zachvěl se. mladý muž rozčilením, krev mu vstoupla do hlavy, tak že ho pojala závrať.

Už bude tedy konec utrpení — myslil si; jaká to daleká cesta posavad! Kolik vyskytlo se překážek! — Vzpomínal na minulosť s nelibostí. Otce záhy ztratil, — a matka jeho, stále churavlcí a k pláči velmi nakloněná vedla dlouholetý spor o venkovský statek svůj s bratry svého nebožtíka maže. kteří odpřisáhli, že jim byl nebožtík několik tisíc dlužen; spor ten matka jeho prohrála a nyní je skoro na mizině. Co asi činí, jak se má, je-li zdráva; — nic o ní neví,, neboť poslední dvě neděle nedostal z domova odpovědi.

Ach smutná byla jeho minulosť; nic v ní nebylo, než bída a zmatek; nebylo světlého bodu, nebylo rozkoše, nebylo nocí bouřlivě ztrávených, nebylo veselé společnosti, ani závratného víru lásky. Posud samá práce a strádání, bez oddechu a bez konce...

N Zda-li se věc zlepší? Je dnešní chvíle rozhraním mezi zakalenou minulostí a světlou budoucností?

Ach, jak rád byl by Čenský poodhrnul závoj budoucnosti, aby zvěděl, jaká ho očekává odměna.

I jal se stavěti v mysli své nádherné hrady nesmírného blaha; cítil v sobě touhu býti slavným, bohatým a šťastným, — jako tisíce jiných Udí. Co nese jemu osud? ...

Umiňoval si, — a tu se tvář jeho stáhla v ostrý výraz a čelo pokrylo se bouřlivou chmurou, — že překoná všecky překážky, jež se mu v cestu postaví, stůj co stůj, že musí dosíci cíle, že bude i slavným i bohatým i šťastným... Bude vytrvale a neúmorně dále pracovati, bude opatrně skládati peníz k penízi, bude šíleně hledati štěstí své jako neohrožený rytíř za starých věků, — na kterého, ovšem po novém způsobu, — bude dnes pasován!

Ó jaké naděje! Sladké a luzné sny snesly se na hlavu Čenského....

- Někdo zvolna vešel. Vstoupila stařenka velmi už sehnutá a zapotácela se poněkud, nemohouc popadnouti dechu. Na hlavě měla po venkovsku uvázaný vlněný šátek; měla tmavou merinovou kvítkovanou .

sukni, kožíšek zelenavé barvy a památnou zástěru. Na ruce držela košík. Zakalené oči a četné vrásky v kulatém obličeji svědčily o mnohém utrpení.

Stařenka dotkla se zamyšleného. A — „matko! maminko!" ozvalo se z jeho úst.

8 Matka a syn padli si do náručí. On zlíbal jí i ruku i dobrotivou tvář a dlouho hleděl jí do zakalených očí. Stařenka tiše plakala.

— „A jak jste mě nalezla? Kdo vás z domu vypravil? Ó jak jsem rád, jak jsem rád!"

— „Sem k tobě dovedl mě tenhle pán." — Stařenka ukázala na posluhu, který stál ve dveřích s hlavou pokrytou, jsa zvyklý dojemným výjevům shledání a loučení na nádražích i při stěhování. — — „Posluha? ... Ale kdo vás vypravil od nás? Ach, jak jsem rád! A sedněte si, prosím vás, a povídejte ... Ale Bože!" — a mladý muž zaslzel, nevšímaje si, že posluba čeká. Ten smekl posléze a zakašlal.

— „Co chcete?"

— „Za průvod, mladý pane. Dostanu dva zlaté."

— „Není možná!"

Čenský byl v rozpacích, nemělť ani tolik peněz. Očekával dychtivě přítele, 9 který mu měl dnes ještě naposled vypomoci.

A tu matka vytáhla ze spodní hluboké kapsy šátek, rozbalila uzel a vysypala mnoho měděných i stříbrných peněz na klín. Se slzami v očích počítá velmi opatrně peníz po penízi. Trvalo dosti dlouho, než dva zlaté spočítány ... Posluha odešel...

A hle, peněz ještě zbylo. Stařenka vážíc je rukou, se zaradovala.

— „Tu máš, hochu, budeš, potřebovati; jen vezmi; vypůjčila jsem se několik zlatých.

Ach, dítě, už mi nechtěli nic dáti sousedé.

Ale žid Frýdman půjčil, on prý má také syny na školách, a ví, jaká je to výloha...

Můj Bože, jak jsi za ten rok zhubeněl!

A není-li ti tu zima? A co jíš? Ó, ty má hlavo zlatá!"

Stařenka zase zaplakala.

— „Já už myslila, že se toho nedočkám, abych tě viděla, víš, že jsem těžce stonala, — ach, vzali ze mne tolik vody!

Ale bud Pán Bůh pochválen, zase chodím a i lépe vidím... Ó jak jsi se seschl, ukaž se... To jistě z těchhle knih! Pořád 10 v nich ležíš .. . Ale už snad je konec; ná5 pan farář povídal, že už máš po starosti. ..

On mě jediný těšil, když se mi lidé smáli, že tě chci míti pánem, a že nemáme co jíst; vyčítali mi, že statek padl jenom na tebe, — a že se mi ještě špatně odměníš ...

Ale mně je to už jedno a nebudu toho litovati, i kdybys na mne docela zapomněl.

A Slabihoudka mi také řekla, že se ze všeho beztoho zblázníš, ach, je tak neomalená! Srdce mi usedalo z takových řečí...

Ach, oni nevědí, co je to, míti jediné dít5 daleko mezi cizími.. " — „A ještě něco ti povím" — a to pravila stařenka synovi pološeptem a oči jí svítily radostí: — „přijela se mnou Švehlovic Maruška na tvou slávu se podívat; když četla o tobě v novinách, které přinesl pan farář, měla oči samou slzu; abys věděl, jaká je, hle, tu vidíš, jaký ti vyšila dar: krásnou košili, jako pro prince, čistou a novou, a zde šátky a podložku napsaní; nu vezmi.. .* Stařenka vytahovala věc po věci z objemného košíku.

11 — „A to je vše od ní?"

— „Všecko! Ona je hodná, pravá Jobračka! V nemoci mé opatrovala mě jako vlastní dítě, skoro neodcházela, až se teta její náramně mrzela. Po Bohu mám jí co děkovati, že zase chodím a tebe vidím . . . Ale proč jen nejde? Ěekla, že chvíli posečká venku, —je velmi nesmělá, jako kuřátko . . . Dojdu pro ni. Ona je nyní sirotek, v půl roce ztratila matku i otcei který byl, jak víš, správcem velkostatku v Bahně, půl hodiny od naší vesnice. Zdědila po rodičích nějaký kapitál, povídají asi dvacet tisíc, možná, že i více, ale nedostane ho, leč až bude plnoletá. Zatím žije se starou tetou svou, která je přihluchlá a ráda se vadí, z úroku, a kde může, dobře činí. Ale už by tu měla býti". . .

. — „Půjdu sám se podívat, kde jest."

A již letěl Čenský z podkrovní své světničky dolů.

Stařena zatím vstala, rozhlédla se kolem a potřásajíc hlavou poopravila postel, sebrala několik ostřižků papíru na zemi, přeh 12 knihy a spisy a rovnala je dle svého rozumu a vkusu podle sebe, otřela prach & přestavila stolice. Pak se zadívala na obrazy pověšené nad postelí; byly to podobizny předních našich mužů, v tváři utýranosť, starost a hoře. Kteří pak to asi svatí ? myslila si stařena. . .

Dole Čenský nalezl dívku pólo venkovsky a pólo městsky oblečenou. Zarazil se vida, že tvář dívky je neobyčejně sličná; jakýsi čistý a slavnostní výraz obrážel se z modrých očí jejích, jež hleděly důvěrně na celý svět; svěží ruměnec na pravidelné líci, pěkně klenuté čílko a korálové, ladně sevřené rty vybízely k obdivu.

Čenský nemohl se ani vzpamatovati, jak byl překvapen. Nikdy nezdála se mu tak krásnou, když viděl ji ve svém rodišti.

— „Jste vy slečna Švehlová?" otázal se hledě jí v blankytné oči, sotva věda, co mluví.

— „Ano", — odvětila dívka tichým, lahodným hlasem a zarděla se. I Čenský se zarděl. — Po té uvedl ji do skromné světničky ave. Nastalo mnohé dotazování 13 se a nedostatečné, krátké odpovědi. Hovořili o živote na vsi. Čenský ptal se na všecky soudruhy své, jsou-li zdrávi, kdo se kde oženil, kolik má ten neb onen koní a krav, jak se urodila cukrovka, a jak dopadly volby. A sám zase vypravoval o Praze, v níž je živo a veselo, samý smích a ples, — tak jak to slýchal od svých přátel i líčil ohromné obchodní závody, překrásné památky popisoval a dodal starou pravdu, že v Praze je blaze, kdo má peníze.

Slíbil, že je provede po městě, i do divadla že se spolu podívají.

Tu bylo zaklepáno na dvéře. Do světnice nahrnuli se přátelé čenského; byli slavnostně oblečeni, nejvíce v národních čamarách, a blahopřáli čenskému vřele.

Také matce jeho a Marušce, o níž myslili, že je sestra Čenského, blahopřáli.

Přišel i stařičký professor, který se radoval, že Čenský, ač chudý, všecky své soudruhy předstihl: on bude velikým člověkem — řekl učenec matce, jež chtěla starému pánu, protože byl oholen a vypadá' 14 jako pan farář, políbiti ruku; vytáhl také časopis z hluboké své kapsy, kde bylo napsáno o Čenském několik pochvalných slov.

Všichni poslouchali, když je předčítal.

Po té přijelo v kočárech několik pořadatelů slavnostní promoce, kteří byli oblečeni skvěle, jakoby na ples, majíce tvář jaksi památně naladěnou; na prsou skvěly se jim odznaky. Odvezli Čenského i hosty jeho do Karolína.

Na chodbě a na schodišti k velké atile byly rozestřeny těžké koberce a po stranách stály květiny. Množství studujících naplnilo chodby. Hl?sitý hovor a smích jadrný zněl v starobylých klenbách jako vzdálený rachot bouře.

Také mnoho obecenstva — muži, paní a dívky, — nahrnulo se do prostranné síně, jež byla přeplněna.

Přišli, aby viděli mladého muže, který bude prohlášen za učeného sub auspiciis, — což je venkoncem řídká slavnosť a pohnutlivá.

15 Mnozí přišli, aby viděli, co oni sami nedokázali; ti závistivé prohlíželi si každého příchozího, v němž tušili Čenského. Jiní přišli, protože doufali, že se jim podaří dokázati totéž. Ale většina přišla, že chodí na každou slavnosť — nejen do velké auly, ale i do malého sálu promočního; bezstarostní ti lidé chodí na každou přednášku, kde se domnívají, že bude nějaká švanda aneb že tam bude mnoho spanilých dam; jdou i do kostela, ne snad z pobožnosti ani z kajicnosti aniž vyhovujíce snad tím povinnosti své, — ale aby viděli nádherné roby, pěkné kloboučky, zardělá líčka, zářící zraky dívek, jimž zase velmi lahodí, že jsou pozorovány a obdivovány ....

V prvních lavicích zasedlo mnoho takových obdivovaných žen ...

Na nejpřednější místo vedena stará matka Čenskóho a Maruška; tato nezvyklá jsouc býti terčem tolika očí, klopila ostý chavě hlavu, rdíc se' až po uši. Sluha v pestrém oděvu starodávném klestil jim cestu.

Studenti uctivě ustupovali, kdosi řekl: „lilo.

16 takové jsou matky Českých výtečníků".; '.

Zavzněl i potlesk. A jiný dodal: „Ach, moje matka není taková!" ... — „Pochopitelno; ty přece nebudeš výtečníkem" .. Tak rozmlouvali mezi sebou a hašteřili se potichu studenti.

Lavice, kde měla se matka Čenského posaditi, byla plná. Slečna jakási, vnadné postavy, tváře čarokrásné, dívající se kolem očima, jež plály jako dvě černá slunce, skvěle oblečená, hlavu majíc hrdě vztýčenou, všecka dýšíc neobyčejným kouzlem — měla posednouti dále. Vidouc chatrně oděnou' stařenu, zachmuřila se, spěšně ucouvla a tlačila se až úzkostlivě ke starší své družce, kteréž něco zašeptala s pohrdlivým posuňkem.

A matka toho, který měl dnes býti vyznamenán, sotva dýchajíc, bojíc se ohlédnouti kolem sebe, stísnila se v koutku lavice, že mezi ní a krásnou slečnou zůstala široká mezera.

Maruška usedla vedle ní; tvář jí hořela nachovým ruměncem jako červánky planou 17 na ranním nebi; chtělo se jí plakati, ale ' bylo jí nevýslovně sladko ...

Přijel náměstek mocnářův, kníže Žeranov. Za ním vstupovali mnozí vysocí úředníci a domácí šlechta. Protlačili se hustými řadami přítomných jdouce na přední místa pod obraz panovníkův. Uveden i Čenský. Zavzněly fanfáry, zavzněl velebný zpěv na kruchtě, zpěv dojímavý a slavný ....

Zástupce mocnářův oslovil Čenského, aby věrně sloužil nyní císaři svému a králi, aby věnoval všecky své síly vlasti a národu, aby jednal ku prospěchu lidstva.

Při tom navlékl mu skvělý dar královský, drahocenný prsten.

Tisíce očí pohlédly, jak briliant světélkuje v paprscích slunečních.

Promluvil vážný rektor university, velebě nového člena sboru učených, klada jej za vzor a žádaje ho o přátelství.

Po té pronesl Čenský řeč o pokroku trestního práva; mluvil zpaměti, z počátku hlasem rozechvělým, ale každou větou nabývaje ohne; když pravil, aby se zrušil MaJnbejiti. IX.—1. 2 18 způsob posavadní, že odsouzenec k smrtí ví o strašném konci svého života dva dny i více napřed, v nichž vytrpí muka hrozná, a když se přimlouval, aby soudně dána byla náhrada lidem nevinně žalařovaným a bez viny odsouzeným, — kteráž slova pronášel hlasem hluboce přesvědčujícím a doklady mocně pádnými vážně a líbezně, — povstali všichni a zatleskali . . .

Učenci blahopřáli mladému muži. Znalci byli uneseni.

Zavznéla píseň, mohutný chorál českého lidu ...

A pak děkoval Čenský mocnáři i učencum i přítomným všem.

A na konec pohledná na matku svou, dodal hlasem tichým a skoro bolestným: — „A vy, mamimko dobrá, zlatá, matičko má, .... nevím, jak se vám odměním za lásku vaši, jež není k nalezení ..."

A tu mu selhal hlas a Čenský uvízl půli slova; obrátil se stranou. Slza porosila mu tvář ubledlou; srdce mu překypovalo, hrdlo stáhlo se mu jakoby řetězem.

19 Mnozí citlivější zalkali s Čenským ...

Sešel k matce své se stupně a uchopiv její uvadlou, předrahou ruku, políbil ji.

Maruška hleděla na něho v němém zanícení; skromná její duše zdála se mluviti nevinným pohledem: ty hrdino, šlechetný lve!

chtěla bych býti tvou otrokyní na vždy, na věky!

Ale Čenský na ni nepohlédl. Mimoděk popatřil na dívku sedící vedle mateře jeho; hleděla naň s úžasem očima planoucíma, kousajíc bělostnými zuby cíp krajkového šátečku.

Čenský se zachvěl. Co pravil ten pohled? Jaká to hlubina! Jaká propasť! Div se mu nezatočila hlava.

Ale pohled ten, jako jiskra elektrická vzkřísil ho ze mdloby.

Hlasem jasným dokončil díky, volaje slávu a požehnání králi vznešenému, volaje blaho a rozkvět milované vlasti...

Byl konec.

Zástup odešel. Odešli vesměs dojati, — každý po svém odebral se zaměstnání. Pře2* 20 třásli věc jdouce poulící, ještě jednou vzpomněli na čenského, a pak život šumivý se svými potřebami zapudil jim dojem z mysli. — Odešli. A tu se stalo, že ostal Čenský sám s matkou svou a Maruškou ...

I odebrali se do světnice, do níž čišel chlad ... Ach, jak toužil Čenský po koutku líbezném, po komnatě naplněné všemi zásobami moderního přepychu, po světnici, kde září světla, plane oheň, visí krásná zrcadla a nádherné obrazy, kde kroky dusí koberce, pohovky zvou k oddechu a vše naplněno opojnou vůní...

„ A jej obklopoval chlad . . . .

Stařena vypravovala znova a znova o slavnosti; neviděla, tak říkajíc, než množství hlav; zlaté řetězy na prsou některých hodnostářů velice se jí líbily; zvláště si všimla jednoho, který měl hustý vous a holou hlavu a usmíval se na ni; chtěla věděti, kdo t© asi byl. Čenský nemohl uhodnouti. I jali se mluviti zase o domově, jak tam budou vypravovati, takže zapomněli úplně na hlad.

21 Teprve pozdě odpůldne vzpomněla si matka, že je třeba také pojísti. Zatopeno již bylo, přistaveny tedy k ohni nádoby, jež si Čenský vypůjčil v sousedství.

Za chvíli vařila se voda klokotem. Stařenka vybrala z košíku kuřata i vejce i sůl i mouku, jež přinesla z domova svého, jakoby nebylo jinde takové mouky a takového másla jako v Hovořanech. Do hospody stařenka jíti nechtěla. I vynaložila pak s Ma,ruškou všechen důmysl, aby napekla křehkých lívanců . . .

Se stolku odstraněny spisy a prostřeno naň.

Ó, jak chutnalo všechněm!

Venku již se šeřilo. V Týně začali zase vyzváněti. Stařenka sepjala ruce a pobožně se modlila.

Na dvéře někdo zabušil.

Všichni se lekli.

— „Kdo to?" • — „Otevřete!"

— „Je otevřeno!"

— „Nevidím .... Aha!" — 22 Vešel sluha v panském stejnokroji a ohlašoval, že jeho excellence pan kníže Žeranov očekává pana doktora Čenského v šest hodin ve svém paláci na večírek, aže si dovoluje mu nabídnouti povoz.

— „Mám hosty — řekněte, nevím". .

omlouval se Čenský.

— „Jen jed1, synu můj! na nás se neohlížej .... My si pohovíme zde, a počkáme na tebe; a kdybys dlouho nešel, ulehneme...

Mně i koutek zde dostačí!" . . .

Nutila stařenka syna, nutila i Maruška, až slíbil, že pojede. Ustanovili, že Censký bude spáti v sousedství u známého, který mu i svůj nový, drahocenný oblek do společnosti zapůjčil, a ráno pak že prohlédnou si společně město.

U U knížete.

Censký odejel ke knížeti.

Byl uvítán velmi laskavé. Téhož dne byla u knížete četná společnosť. Byli tu šlechtici i vynikající měšťané, proslulí umělci a slovutní učenci. Byla i hudební zábava — zpívala znamenitá zpěvačka Lona Jordánová a hrál mistr na houslích Ivan Hlaváček. Chvílemi slyšeti bylo hlasitý obdiv a přitlumený potlesk jemných rukou ...

Kníže představil Čenského choti svi5, paní vznešených způsobů, a mnohým známým svým. Pak odevzdal jej svému synu, by jej provázel. Tento seznámil Čenského s některými předními osobnostmi, jejichž slova ceněna vysoko u veřejném mínění.

K nim, když takto chodili, připojil so Jaromír Cep, výborný žurnalista, veselý společník, který půl světa procestoval, a všude byl rád v Praze viděn. Novinář rychle se zmocnil Čenského a nabídl se, že provede jej tímto labyrintem znamenitostí a krásy po způsobu Všudybuda, jenž vedl mistra Komenského, ovšem že mu však prý nenastrčí brejlí, „skrze něž věc daleká by se mu zdála blfeká, malá veliká a veliká malá, mrzutá krásná, černá bílá a — bílá černá"..

Ukázal Čenskému šlechtice, který žil jako poustevník bídně a osaměle, nemoha so spřfzniti s novými svobodnými poměry; ukázal učence, který trpěl strašlivou pověrčivostl; ukázal pyšné světáky, kteří se tvářili, jakoby jim celý s>vét patřil, kteří však byli již na mizině; ukázal omrzelce života, kteří se však ůlianě kořili spanilým dámám...

—„Zde hleďte," řekl Čenskému, ukazuje na muže vysoké postavy, mohutných plecí, zarudlé tváře, jenž byl pečlivě učesán a nalíčen, a který supěl nahlas jako malý parostroj: „to je velkostatkář Lev Sádlo, majitel panství, uhelných dolů a cukrovaru, jeho otec měl z počátku malý krámek s uhlím; dobře se mu však dařilo, udělal dva šťastné úpadky, zařídil si pivovar a na konec koupil panství v Kožušanech; a děd "byl skutečným doživotním slouhou. Tento muž má nesmírně podnikavou mysl, stále vymýšlí cosi nového, a štěstí zdá se býti v jeho službách. Ostatně má překrásnou dceru, kterou, jsa vdovcem, všude sám provází; a to ho jaksi omlouvá, neboť Olga Sádlová je vskutku velice švarná kouzelnice." To mluve vedl žurnalista Čenského 25 ke skupině dam. Čenský se vzpouzel. Bylť nesmělý a málo znalý hovořiti s nimi. Ale nebylo vyhnutí. Přišli ke skupině mladých šviháků, mezi nimiž bylo několik důstoj niku—kteří obklopovali dívku vysoké, ztepilé postavy, ohnivých zraků a překrásné tváře — jako družice obklopují stálici hvězdu. Podivil se Čenský a zarazil se. Jak ? pravil si v duchu — klame-li mne zrak?! To jest ona! ach opravdu táž, která přítomna byla jeho promoci v aule, a jež ho tak přivedla do rozpaků ....

Začervenal se, když ho Cep představoval slečně Olze „ze Sádlu" — jak on řekl — ne bez jakési ironie.

Také Olga jevila rozpačitosť, ale. jen na okamžik; ihned se vzpamatovala a pronikajíc jej svýma hlubokýma očima, tázala se s úsměvem: — „Jsem velice ráda, že vás opět vidím.

A jak, — jste již ochlazen poněkud z ranní horečky?" dodala žertem.

Censký odpověděti neuměl více, než toto: „Z které horečky?"

20 Žurnalista však prohodil: „ó, pravé naopak, slečno; u vás horečka jej zachvátí nová, horší všech předešlých."

— „Což bude pan Čenaký u mne skládati zkoušku?" - smála se Olga.

Po té hovor obrátil se zase v přerušeno koleje; hovořeno o výletech na sáních v nastávající zimě a o skvělých plesích. Mladí páni projevovali tolik znalosti v panující právě módě, znali tolik nového v oboru módních látek a střihu moderního a rozmanitých okras, jež toho času oblíbeny jsou právě v přední společnosti londýnské a pařížské, že se všichni příjemně bavili.

Toliko Čenský mlčel. Neznal ani lovu a dostihů, neuměl ani mluviti o soubojích, aniž byl zasvěcen v tajemství -divadelních prken. Byl to pro něho svět docela cizí, v kterém se ocitl dnes. Otázán, odpověděl krátce ano neb ne. Cítil se osamělým. Vyrostl mezi knihami; na školách vždy dostával znamenitá vysvědčení, — ale neuměl hovořiti hladce a vtipně o podrobnostech 27 skvělého života, což je přece první požadavek, chce-li býti někdo zván — společenským.

Zatoužil ukázati své vědomosti, snažil se převésti řeč na pole národohospodářské a vědecké.

Ale stále otáčela se řeč kolem jediné osy, stále mluveno o zábavách.

Konečně naskytla se příležitosť. Kdosi prohodil slovo sub auspiciis.

— „Povězte mi, co vlastně to znamená," tázala se Olga novináře.

— „To bude nejlépe věděti můj přítel," řekl Cep.

Čenskému zabušilo srdce. Hle, nyni může se prokázati!

— „To jest výraz římský a týče se augurů," děl Čenský vážně.

— „Teď vím právě tolik, co dříve," zasmála se Olga.

— „Auguři byli členové váženého kněžstva," — počal Čenský, zamysliv se, — „kteří v starém Ělmě skrze augurovánl 28 aneb skrze auspicie, to jest pozorování letu a křiku ptačího, sledováním blesku a jiných znamení prorokovali vůli bohův, — jsou-li totiž bozi nakloněni lidskému podniku čili nic a lze-li čekati z jisté věci zdař nebo pohromu. Tak na př. mohli odložiti shromáždění lidu, řkouce, že se zlé ukázalo znamení. A sice, když hrom zarachotil a blesk zasvitl na levo od člověka — k jihT patřícího, znamenalo to štěstí, na právo pak neštěstí. Když krkavec, vrána nebo sova ozvala se na právo, značilo to štěstí.

Když sokol, orel nebo sup letěl na právo od člověka, také to znamení věštilo úspěch.

Když kuřata žrala před bitvou, značilo to, že bitva bude vítězná; jest-li však nechtěla nic přijati, — bál se každý chopiti se meče.

Pozorovali pak auguři svá znamení kdekoli, ohradivše hůlkou čtverec, do kterého se posadili ... I z jiných zjevů hádali budoucnosť; jestli na př. ve shromáždění byl zachvácen někdo padoucnicí". ....

— „Dost, — již dost!" vykřikla Olga, které se velmi ošklivila neblahá ta nemoc; 29 „už víme dosti." A zakryla si uši, nechtíc více slyšeti.

— „Až příliš!" řekl důstojník jeden, měře Čenského posměšným pohledem.

— „To je nešetrné," pronesl kdosi.

Zabočil hovor ihned na pole květnatější. Mluveno lehkou, oslňující formou. Páni předstihovali se volenými výrazy a vtipnými nápady. Čas rychle ubíhal... Podáno občerstvení, výborná večeře a naléván čaj...

Po té mládež připravila se ke kotilionu.

Páry seřaďovaly se. Nadporučík jeden velmi svižný a krásného, mužného obličeje podal Olze rámě.

— „Vy netančíte?" tázala se Olga čenského; — „Netančím," řekl Čenský.

— „Škoda! Musíte mnoho doháněti." — Odešla usmívajíc se, laškujíc.a oslňujíc všecky.

Čenskému zatmělo se v očích. Hle, vysmála se mu! Což zasluhuje urážky, — že neumí tančiti? — Budou se mi smáti všichni přítomní 30 — myslil si Čenaký, vSechen se zardívaje.

I umínil si odejíti. Ale ctižádosť se v něm bouřila. Nikoli! Musí ukázati, že není zde snad posledním! A poprosiv jistou starší slečnu, kteréž ho Cep vřele doporučil, vstoupil do řad tančících ...

Do čtyrhranu posadilo se asi třicet párů; byla to rozkošná kvadratura kruhu ...

Vystoupilo několik párů; každý obdržel motýla, kterého si zapíchl na šat; stejní motýlové tančili-spolu. A pak páni přišli zakukleni. Tanečnice měly hledati každá svého; to způsobilo mnohé rozpaky, úzkosti a veselosť. Jiní zase dostali rapíry a potýkali se spolu; kdo zvítězil, probodna protivníku cukrové srdce na prsou upevněné, tančil... A jiné mnohé zajímavé způsoby, jež všecky tančící rozesmály, byly provedeny.

V oddělení, kde Čenský byl, dostala dáma klíček a číslo, pán pak náramek retízkový a číslo; dáma spoutala svého tanečníka; Čenskému hlava šla kolem, když se zatočil, tanče polku. Ale tu znal ještě z dob 31 dětských, když tančil v rodné vsi před hospodou o posvícení, — a šťastně přestál zkoušku. Naplnilo ho to blahem. — Zda viděla ho Olga? Ohlížel se po ní. Bavila se a nestarala se o nic více...

Konečně povstali všichni. Přinesena dlouhá stěna papírová; na straně dam namalováno nebe, samé hvězdy a slunce; na straně pánů všední země, — písek, les, řeka a unavený poutník; neviděli se tanečníci — a měli skrze malý otvor ve stěně té vyhledati se; někteří se našli, jiní hledali darmo. Dáno znamení a papír spadl a sluhové ho odnášeli. A ejhle! Čenský stál proti ní, proti — Olze.

Hudba zahrála.

Tančili spolu Olga a Čenský!

Tisíce různých pocitů vířilo Čenskému v srdci. Pocítil nepoznanou rozkoš; ruka jeho sotva se dotýkala ztepilého, krásného těla čarovné dívky, která náhle velice zvážněla; oči jí zvlhly, a Čenský nahlódna do nich, zase uviděl hlubinu až závratnou, hlubinu bez konce.

32 Zachvěl se. Vše se mu náhle zdálo velmi slavné a okouzlující, Vzduch, naplněný vůní květin, zápachem libých voňavek a dechem tančících, rozplameňoval krev.

Sterá, světla a obraz jejich v nádherných, vysokých zrcadlech působila jako bludičky na místech vlhkých před bouří: sváděla z rovné cesty ...

Čenskému zdalo se, že dlí v pohádce.

Deznely ladné zvuky. Děkoval Čenský více očima nežli ústy. Nyní snad nebude se mu smáti, myslil si, — an umění své osvědčil.

Ale Olga zablesknouc na Čenského okouzlujícími zraky svými pravila sladce: — „Až se uvidíme zase, — budou šetřiti více taktu nohy vaše?!... Těším se na to." — A zase usmívajíc se a žertujíc, obklíčena jest četou roztomilých pánů ...

Ochlazen byl Čenský jako studenou sprchou. Vzpomněl si na verš známého 83 — „Bláznovství jest chtíti nemistrovnou rukou měřit běhy měsíčné, — jako k plesu nohy necvičné, pokouSeti pro pochvalu skrovnou . . .* Ano, bláznovství dopustil se...

— „Výborně, příteli! tančil jste jako Apollo!" — velebil ho Cep, přistoupiv k němu. „Nyní pojďte mezi starší naše pány, kteří se zmítají právě ve velikém sporu."

A Cep táhl Čenského sebou.

Šli do komnaty, kde se hrálo a kouřilo.

'— „Dobře, že přicházíte" — zvolal, vida žurnalistu, pán složité, ale malé postavy, růměnných tváří, zlatorudých vlasů a bledě modrých, pichlavých očí. Byl to baron Jehněda, proslulý advokát. „Rozhodnete nám, mám-li já pravdu nebo tito páni, moji odpůrci."

— „Oč tu běží?" — tázal se Cep.

Několik hlasů jalc se najednou věc vysvětlovati. Ale to nebylo k ničemu. Proto ujav se slova, advokát pravil: — „Mluvíme o tom, zda-li má býti potrestán jako vrah muž, který zabije ženu, M«k«bejW.

34 jestli se dopustila nevěry, — aneb osvobozen?"

— „Ovšem že má býti potrestán," zvb lál kdosi ostře. „Jaká by to byla správědlnosť, — netrestati zločinu?"

Ale advokát nedaje se mýliti, pravil: „A mluvíme o tom, zda-li žena, která ze světa sprovodila muže nevěrného, má býti souzena jako obyčejná vražednice anebo má býti zřeno také k polehčujícím okolnostem?" ...

— „Ovšem že musí býti zřeno," ozval se týž ostrý hlas; byl to obchodník Rafael Tovar, stále zamilovaný, avšak, jak se po vídalo, vždy jen platonicky, vášnivý obhájce, slabšího pohlaví.

— „Já ze své činnosti" — mluvil dále advokát — „jsem poznal, že porota pravidelně muže více šetří a ženu odsuzuje. Také vím že všichni právní přátelé ohnivěji hájili vždy' muže" . . .

— „Protože mluvili ve svůj prospěch!"

ozval se Tovar.

— „Žena slíbila věrnost a poslušnost."

85 — „A muž ne?"

— „To je rozdíl. Už příroda muže jinak utvořila než ženu. Pan Cep nám poví teo!

svůj úsudek, napsalť o témže předmětu, jak mipovědomo, pojednání velmi obšírné."

— „To já opsal z nějakého francouzského spisu," hájil se Cep. „Ostatně jsem s panem baronem stejného náhledu. Quod licet Jovi . . . Muž je rozhodně nadanější nežli žena. Kde je mezi nimi vynikající na př. mudrcka, kde právniče, kde hvězdářka, kde malířka, která by založila nový směr?

A kde znamenitá, vtipem a důmyslem sršící novinářka, he?" — — „Já myslím, že by se mělo souditi od případu k případu," pravil rozvážně Vojtěch Roubal, lékař.

— „Tak jest,"—řekl hromovým hlasem velkostatkář Sádlo, přistoupiv mezi ho vorem ke skupině, hluboce supaje; „jiné jest, je-li nevěrnou hezká, mladá žena, která nemůže snésti pochlebenství starého protivy, a jiné jest, spustí-li se nehezká žena s mužem bídnějším, než jest její manžel."

— „To je to pravé" — ozvalo se z nSkolika úst.

— „Jedná &e však o zásadu," prohodil baron.

— „A když o zásadu, vyslechněte pánové také mého přítele zde, doktora Čenského, který sub auspiciis dnes byl přijat do učeného cechu". . .

Pánové poklonili se sobě navzájem.

— „Mluvte, mladý muži!" řekl advokát, své šeděmodré oči zabodna do tváře Čenského.

— „Smřm-li mluviti," řekl vážně Čenský — tož si dovolím připomenouti, že k zabití strany nevěrné svedou příčiny jen velice vážné; potrestati stranu nevěrnou, jak zde praveno, zbavením života, zabíti chotě vyžaduje zajisté tolik hrozného boje duševního, chová v sobě tolik vnitřního utrpení, že soud snad by nejlépe učinil, kdyby osvobodil nejen muže, jenž nevěrnici usmrtil, ale i ženu, jež zničila ne věrní ka, — od jakékoliv pokuty, — a kdyby je zanechal hrozným zajisté výčitkám svědomí a opovržení veřejného mínění."

87 — „Výborně!"

— „To je zcela jasné!"

— „Liberální a rovnoprávné!"

— „A ženy mohou býti spokojeny!"

Tak zněla pochvala. I hovořeno dále o, žalobách a soudním líčení, o náklonnosti ke zločinům a o nové theorii kriminální.

Čenský projevil v tom ohledu úsudek pronikavý a samostatný, že se všichni podivili.

Advokát, který uměl znamenitě napodobiti zvířecí a hlavně ptačí hlasy, významně zakokrhal a při tom ostřeji pohleděl na Čenského; na tváři zakmitl se mu úsměv. Takového muže — pomyslil si, bych potřeboval ve své pracovně. Právě mám hájiti jistou bohatou měšťanku, která svého nevěrného manžela utloukla. Čenský se pro hájení tohoto případu výborně hodí. Má vážný temperament, ale mluví z něho oheň a vnitřní přesvědčení. Bude to výborná síla v mé výborné kanceláři... Přemýšlel, jak by ho na sebe upoutal .. .

Ze sousedního salonu slyšeti bylo úchvatné, přímo čarovné tony znamenitého 38 houslisty; hrán byl Paganiniův koncert s proslulou krkolomnou kadencí. Ozval se bouřlivý potlesk ...

— „Pánové," pravil baron, — „myslím, že se nepotkám s odporem vaším, když navrhnu, abychom přijali mladého učence do svého středu, to jest, aby byl sedmým mezi Makabejskými."

— „Já souhlasím," pravil novinář, — tiskna Čenskému ruku.

— „Také," — řekli ještě asi dva.

Ostatní mlčeli. Velkostatkář pokrčil ramenoma.

— „A já dovolím si vám nabídnouti místo ve své kanceláři11 — řekl advokát, sladce pohlížeje na udiveného Čenského.

Zatím jala se zpívati Jordánová ..

Všichni se rozešli, aby poslechli oblíbenou zpěvačku. Toliko advokát zadržel Čenského, aby s ním ještě promluvil. Pravil, že si vysoko cení, an Čenského poznal; je poněkud prý obeznalý ve frenologii, — a považuje mladého muže za vynikající talent; vysoké jeho čelo pěkně vzklenuté a poloha očí 89 l tvar úst svědčí prý o přirozeném, mohutném nadání.. .

Tak lichotil na slovo vzatý právník mladíku posud neznámému ...

Náhle se otázal: „Miloval jste již?"

Čenský zaražen neodpovídal.

— „Nechápete mne? — — Domnívám se, že jako všichni mladí lidé, nalézal jste se již v jakémsi srdečném rozčilení. . • Každý své bláznění odbyti si musí.. První láska nezabije .. Taková věc však později překáží vážné práci. Z toho, co jste dokázal, soudím, že jste ani ještě neměl času oddati se zbytečným výlevům srdce. Doufám, že i nyní zůstanete vždy moudrým. Jste ve květu mládí, máte zdravé vzezření a sílu Herkulovu. Můžete nalézti štěstí a slávu.

Hle, naše družstvo — Makabejští! Před rokem byli jsme si úplně cizí, — nevšímali jsme si jeden druhého. Ale společné zájmy sloučily nás pevně dohromady" ...

„Které to zájmy?" optal se skromně Čenský, bera si k čaji, který jim sluha znova podal, lomnický zákusek.

_ „Nejsme jest* úplnS dorozuměni," vykládal advokát. „Jeden praví: Bohatstvím a slávou ke štěstí! Druhý: Slávou a bohatstvím ke štěstí! Třetí: Štěstím a bohatstvím ke slávě. Čtvrtý: Bohatstvím a štěstím ke slávě. Pátý: Slávou a štěstím k bohatství!

Šestý: Štěstím a slávou k bohatství! Rozumíte té rozmanitosti? Nuže, co vy z toho zvolíte? Povězte bez obalu!"

Čenský zamyšleně poslouchal. V hlavě mu kmitaly jiskry vzletných myšlének. Hle, — pomyslil si, z bídy jsi vytržen a štěstí se hrne náhle jako lavina s hory. Tvář mu plála ruměncem, oko lesklo se nadšeným plamenem. Prsa se mu dmula mohutným vznětem.

Uchvátila ho nesmírná vděčnost k tomuto muži, který otvíral před ním bránu ráje. Byl s to zlíbati advokátovy ruce a vrhnouti se mu do náručí. Byl s to vyvésti největší hlouposť . . .

— „Tedy, co zvolíte?" opakoval mírně" advokát, pozoruje, jak velký způsobila dojem slova jeho.

41 — „Sloužiti vám! Všecky své sfly věnovati vám! Ve všem poslouchati vás! — to bude mým heslem."

— „Přijímám" — odvětil advokát, lehce se usmívaje; budete mým společníkem.

Budeme se míti dobře," — dodal významně.

Zavzněla zase hudba.

— „A což, netančíte?" optal se advokát.

„Musíte užívati všech prostředků ke štěstí.

Tančili staří a byli štastni... Já sám, ač jsem skoro jednou tak stár jako vy, rád mám křepčení a ples. Ostatně jest to v naší rodině. Založilo to štěstí našeho rodu. Můj děd byl ve Vídni lékařem. Stalo se, že byl pozván na ples k ministrovi, kam byl odporučen jako výborný tanečník. A líbil se tolik, že byl přijat od předních kavalírů za lékaře. A na konec byl vyznamenán šlechtictvím. Také můj otec v tanci založil své štěstí. To bylo tak: sloužil v posádce vídeňské jako nadporučík a jsa šlechtic, měl přístup do nejlepších domů. Tak se stalo, že směl se súčastniti dvorního plesu. Netančil, jen se díval oslněn krásou a nad42 herou. Tu při valčíku tančí kolem něho hrabě Rašín s kněžnou Lubotičovou. BucT že hrabě se smekl, aneb že uchvácen byl závrati — kněžna padala k zemi. Ale nedopadla. Rychlostí blesku zachytil ji nadporučík — otec můj, a letěl s ní dále, jako by se nic nebylo přihodilo. A onen okamžik nebyl zapomenut. Po několika létech stal se můj otec baronem. Nuže vidíte, k čemu je tanec" — — — Přiblížili se k tančícím. Šelestění nádherných šatů a vzbuzený tím větřík, zvuky líbezné hudby a záře světel působily opojně.

— „A vy jste pro tanec jako stvořen," dodal advokát. „Ostatně, kdo náruživě tančí, vyhne se jiným nesmyslnostem. Tím se uvarujete na příklad lásce. A láska není přijata za heslo našeho družstva. Nejsme v tom sice také posud sjednoceni, ale bohdá, že lásku vyloučíme, ubijeme; ona poškozuje naše zájmy, — hlavně podkopává snahu zbohatnouti."

Členský chtěl cosi namítat' 43 — „Věřte mně," pokračoval baron Jehněda, „mám četné důkazy; mnozí se přivedli k vůli lásce na mizinu. Začali se skvostně oblékati, jezditi, blýskati se před světem, aby upozornili na sebe zrak některé omalované loutky. A když upozornili — přinášeli oběti, kořili se, zanedbali práci, zabíjeli sebe. Ostatně uzříte to tuším vlastníma očima na jednom členu našeho družstva.

Avšak tanec brání pošetile lásce. Hleďte, abychom nemluvili obrazně. Z těch, co ladně a bystře kolem poletují, není skoro nikdo schopen vyvésti hlouposť. Naopak ti, co špatně tančí... To má své příčiny. Jejich soustava čivní je rozrušena ... Ti by provedli ledacos . . . Nejhůře pak ti, co u stěn stojíce, hledí zadumčivě v kolo. Posedlí jsou . . . Naopak, vizte tam onu tmavookou slečnu — to je Kožušanská, dcera našeho druha, kterému říkají ze Sádlu — ačkoli jest jen obyčejný omastek . . . Hle, jak lepě se pohybuje, jak roztomile se usmívá i očima jiskří! Tak to má býti! A myslíte, že je zamilována, že může býti zamilována?

44 Nikdy! Je mladá — ale má ducha! Vdáti se —- ano; to dovede. City opětovati, vzdychati při svitu měsíce, hráti si trháním lístků růžových, kloniti hlavu — neumí, nebude uměti!"

Čenský poslouchal nerad slova taková; zdálo se mu, jakoby hrudy dopadaly dunivě na rakev; viděl otevřený hrob.

Má se položiti do rakve a nechat zaházeti v hrobě ? Má se navždy odříci lásky ?

Jaký je to muž, tento baron ? A jemu obětuje příští život svůj ? Je to pravda, co mu zde vykládá? Či je sobec? Co si má o všem tom mysliti?

Pohleděl na Olgu. Byla velmi blízko.

Obrátila na něho své oči s takovým výrazem, že se zachvěl. To nejsou obyčejné oči! To je výheň! To je hlubina mořská.

A. tato žena by nedovedla milovati?

Byl zviklán poněkud ve své důvěře k baronovi.

— „Čtu na tváři vaší, že mi nedůvěřujete," pravil klidně advokát; „přesvědčíte se ještě. Ale mějte se na pozoru, abyste ne45 upadl i vy db léčky chytře nastražené....

Mnozí zmírají k ní láskou, ona nenávidí všecky. Její oči mnohého očarovaly, ale její mysl všemi pohrdá. Uhlídáte, její volba překvapí" . .. Advokát zase zakokrhal. A pak ještě více mluvil baron, vštěpuje Čenskému své názory o výbornosti tance a o šalbě lásky.

Posléze rozloučil se s ním řka, aby již zítra nastoupil své místo.

Čenský setrval ještě chvíli. Bylo mu tak blaze, jako nikdy posavad. Tento skvělý, třpytící se, omamující ruch a šum zalíbil se mu ...

Zatoužil státi se členem bohatýrské společnosti. Ale viděl, že je nepatrný poutník před skleněným vrchem; jak vystoupiti po hladké stěně na vrchol? Jak se dostati k závratnému cíli?

Hleděl na bavící se hosty . .. Jak že, tito lidé již stojí na vrcholí? Čím vynikají nad něho? Jeden má řadu předků; — ostatně jest jako on, týž člověk, ba snad duchem svým níže stojící. Druhý jest kápi 46 talista, pověstný boháč ... A odkud nabyl svého jmění? Snad není to ani jeho zásluhou, — pouze náhoda, — výhra, šťastný sběh okolností, výhodná dodávka některých výrobků ... Snad lpí na těch rukou krvavé mozoly chudiny ... čím vynášejí se lidé toho druhu nad něho?... A jiní zde umělci jsou, — je v nich božská jiskra . . . Mají výsadu zvláštní. Svět se jim koří... A což není také on umělcem? Uměl přemoci bídu ... Uměl předhoniti všecky své soudruhy. Bůh ví, co ještě dokáže ... Ach, on musí mnoho dokázati! Doufal, že není ve skvělé společnosti ponejprv a — naposled ..

Přemýšlel, jak toho dosáhne ...

Bude pDslouchati! Bude pracovati...

Chce se obětovati, aby pokornou službou hrdého panství se domohl!

Pohlédl na sebe do zrcadla a zarděl se. Ach, vždyť byl ve vypůjčených šatech!

Hosté počali se poroučeti ....

Poděkoval i Čenský za milosť... Kníže Žeranov i hrdá jeho choť propustili jej 47 co nejlaskavěji. Přáli mu štěstí na dráze směle nastoupené.

— „Ostatně nevidíme se snad naposled," dodal kníže, poklepávaje mladému doktoru na rameno ....

Čenský vstoupil do kočáru.

Ale rozčilení, v kterém se nalézal, nedalo mu klidně odpočívati na měkkých polštářích.

Vystoupil z vozu a poslal jej nazpět.

Kráčel zvolna po kamenném mostě.

Vltava se koupala v lehké páře. Bylo již po půlnoci. Obloha se vyjasnila, hvězdy třpytily se na dalekém nebi. Všechno oddychovalo mírem. Příroda ukládala se k zimnímu spánku.

Bylo cosi tesklivého v tomto klidu.

Čenský přešel kolem mlýnů a šel po nábřeží Švadle listí šelestilo pod nohama jeho.

Náhle vyhrnulo se z postranní ulice několik mužských postav. Pokřikovali na sebe a chechtali se.

48 Přišli k Čenskému, obstoupili ho, jeden do něho rýpl, — zachechtali se a šli dále.

A pak šli husím pochodem, velíce: pravá, levá, seno sláma, táta máma, stůj!

Tu se zastavili, neboť první byl u svítilny. Všichni na povel pozdravili, hluboko smekajíce klobouky a první měl k železné tyčce řeč. Pak zvolali všichni hurá! — obešli svítilnu a ubírali se v před zase husím pochodem.

Nikdo jich nerušil v kratochvilné cestS.

Tu bylo slyšeti hrčení kočáru.

Na povel zastavili výtržníci jízdní dráhu a chystali se zadržeti povoz.

Kočí, pozoruje překážku, švihl do koní, kteří se vzepjali a skokem uháněli v před.

To podráždilo však veselé jinochy a oni zvednouce hole strojili se násilně zadržeti povoz.

Jeden chytil koně za uzdu, trhl ním, — a povoz stanul. Všichni spustili vítězný pokřik. Klepali do vozu a pobízeli by, kdož tam seděli, ven. Jeden mrštný mladík vyhoupl se na kon§ a kopal ho do slabin.

Kůň se vzepjal a odvážlivec sletěl dolů.

Nastala vřava. Zvedli padlého soudruha.

Byl živ a zdráv, ale rozhněval se strašně a jal se hřmotně povykovati a nazýval koně satanem, krávou aherodesem a jiným hanlivým jménem. A sápal se zase na něho, řka, že ukáže, jak umí jezdit . . .

Čenský přikvapil hodlaje přepadeným pomoci.

Útočníci však vypráhli koně, sami chytili oj a vzadu také tlačíce,-jeli klusem ke kamennému mostu nazpět . . .

Vše to stalo se v několika okamžicích.

Kdosi z táhnoucích upadl. Vůz se zastavil.

• Vystoupil z něho muž vysoké postavy, silných plecí, zarudlé tváře, pečlivě učesaný a nalíčený, jenž hrozně supěl, — velkostatkář Lev Sádlo.

Hlasitě kina i mladým nezbedníkům i hanebnosti veřejných dozorců, kteří se neokazovali, volal svou dceru, aby také vyMakabejStf. IX.—1. * 50 stoupila. A byl již čas. Nezvedenci nadzvihlí kočár a překotili jej.

Ale Olga šťastně vyhoupla se na zem.

Tu však již přiskočili k nim zbujnělí chasnfci. A jakýsi neobyčejně vysoký mladík Olgu uchopil za bradu a zvolal: — „Hoši, to je děvče! Jako lusk!" A šeredně se usmívaje našpulil ústa.

Olga jata hněvem a úzkostí vykřikla.

Avšak již tu byl Čenský. Odstrčil smělce tak mocně, že odletěl daleko, zapotácel se a upadl. A Censký zvolal: „Kdo se opováží dotknouti se poslance a velkostatkáře tohoto a jeho dcery, — skolím ho."

Promluvil tak hrozivě, že se všichni zarazili. Ale pak propukli v hrubý a způrný chechtot. V rozhodný ten okamžik blížila se stráž... Někteří z pokřikujících dali se na útěk. Strážníci vidouce opuštěný povoz a hlouček lidí domyslili se, co se přihodilo.

Pustili se za výtržníky.

Tu- vzkřikl rozhněvaný velkostatkář: „Sem! Sem na pomoc!" A jal se chytati své nepřátely.

51 Strážníci přiběhli. Žádali jména výtržníků. Když jim nebylo odpověděno, pozvali celou tu společnosť na policejní ředitelství.

A již uchopili několik osob, aby je odvedli. Avšak odbojný duch vjel do veselých jonáků. Začali křičeti a reptati proti násilí a ukrutnostem stráže. Došlo k půtce a strážníci tasili zbraně . . .

Olga vzkřikla úžasem.

— „Buďte tak laskav, pane, provoďte směrem k bytu mému moji dceru. Děkuji vám zatím za šlechetnou ochranu. Zůstanu zde, pokud ta čeládka nebude potrestána," — pravil Čenskému velkostatkář. „Jděte zvolna, dohoním vás" — volal ještě za odcházejícími.

Čenský podal Olze rámě. A Olga chvějíc se zimou a úzkostí, lehce oděná, majíc na nohou atlasové střevíčky — kráčela mlčky vedle Čenského. Šli po nábřeží, chtějíce vyčkati na konec výtržnosti.

Vřava rostla. Strážníci hvízdali na poplaSné píšťaly. Několik mladíků zase uniklo.

Zbyli jen čtyři, kteří se udatně oháněli 4* svými klacky r„ tloukli do palašů stráže zcela dle pravidel šermířských. Zavzněl dusot, blížila se hlídka četnější . . .

Za několik minut byli rušitelova tichosti noční vedeni na ředitelství. Velkostatkář ubíral se s nimi, aby vypověděl o hanebném útoku.

Kočí zdvihl pomocí několika mužů. kteří mezi hlukem se přiblížili, povalený povoz.

Byl notně porouchán.

Muži se rozhovořili . . .

— „To je surovosť" — mínil jeden z nich.

— „Eh, jsou mladí a veselí. Mladosti, radosť. Kdo se nevybouří, nic neví."

— „Ale jsou napilí jako cejcha."

— „Nejsou všichni napilí. Vidíte, dobře jdou, ani se nemetají."

— „My jsme přece takhle neřádili.

Brali jsme svítilny a zvonili jsme na doktory a báby, také vyhlídky jsme vytahovali a obchodní štíty jsme přeměňovali.

Ale pokojné chodce nechali jsme vždy na pokoji."

.63 Tak posuzovali lidé výtržnosť ...

Olga a Čenský minuli zatím Národní divadlo a ubírali se ke Spálené ulici, kde přebýval velkostatkář Sádlo.

Posud ničeho nepromluvili...

Olga hleděla k zemi. Chvěla se zimničně.

— „Nastydnete," promluvil Čenský.

„Ó že nemám pláště!"

Ale již svlékl svrchní svůj kabát a zahalil do něho Olgu. Neodporovala. Pohlédla na Čenského svýma černýma očima vděčně a s takovým výrazem, že se Čenskému až dech zatajil. Hvězda na nebi věru menším zářila leskem, než hluboké oko čarovné Olgy.

— „Jste velmi laskav!" řekla, stisknouc mu ruku.

— „Jsem šťasten, že mi bylo dopřáno prokázati vám maličkou ochotu. A byl bych dvojnásob šťasten, kdybych mohl pro vás nasaditi..."

Ale Čenský nedořekl. Zarazil se nad smělostí svých slov.

64 Olga popatřila mu do obličeje.

— „Domluvte," pravila rozmarně a jaksi s pohnutím.

Ale již byli u domu, kde přebývala Olga. Zazvonili. Než se vrata otevřela, zavzněly v ulici těžko kroky. Přicházel velkostatkář.

— „Chtěl bych pro vás vše obětovati," řekl vážně Čenský.

— „S Bohem! Vzpomeňte si na mne!

Děkuji, děkuji vám!" To řkouc, podala Čenskému růži, kterou měla ve vlasech...

Velkostatkář přichvátal. Potřásl srdečně Čenskému rukou a pozval ho k návštěvě.

Ještě jeden žhavý, zářivý pohled, ještě jedno s Bohem, — a vrata se zavřela. ...

Když přišel Čenský k svému soudruhovi, kde měl spáti, uchopil papír a tužku a psal ...

Psal dlouho, rychle, v nadšení.

Verš za veršem přirůstal na bílé stránce.

A všecky opěvaly nejkrásnější dívku, perlu, diamant i bohyni —: Olgul 65 Posléze klesla Čenskému hlava únavou ....

Když usnul, obletovaly jej čarokrásné sny. Viděl se v nádherné zahradě, kde uprostřed nejlahodnějších květin a dýchaje.medovou vůni stromů prochází se s Olgou...

Pak zanikla zahrada, zdálo se mu, že je na vlnách, nic kolem dokola, než siná hladina vodní, a nebe bylo zakaleno; tak oba byli v loďce, sami dva, — a byli nevýslovně šťastni. A zmizela i voda, zdálo se mu, že jede na koni... A před .ním jede na koni bílý, spanilý anděl, — Olga. Bodl koně, aby ji dohonil... Ale ona vždy více se vzdaluje, unikla mu.. . Letí úžasně rychle... A čenskému je teskno, — vidí, že jí nedohoní...

Pobídne svého oře ... A již je nedaleko...

Olga ohlíží se a vábně usmívá... Ještě několik skoků, — a probůh, — kam se to řítí? Do strašné, smrtonosné hlubiny padá...

Probudil se Čenský. Krev má bouřila ve spáncích a na čele vyvstaly mu krůpěje potu. Cítil nevýslovnou úzkosť...

— „Ach, všechno marnol" zavzdychal.

50 „Utiš se, srdce mé, utiš se! Vše bylo pouhý sen. Hlubina, Olga — pouhý sen l Utiš se, srdce mé!"...

Umínil si, že zapomene na včerejší setkání s čarokrásnou Olgou.

Jaký by v tom byl smysl, oddávati se marným nadějím? — Čeká na něho práce, napínavá, úmorná, horlivá práce. Proto musí umlknouti srdce. Musí panovati rozum....

III. Procházka Prahou.

Nastal den . . . Čenský kvapil ku své matce. Nalezl ji s Maruškou, zabrané do hovoru, rozumí se o Čenském.

Přišel i soudruh Čenského, mladík útlé postavy, přímé, otevřené tváře, velmi upřímný, který se rád hodně hlasitě smál skoro za každým slovem. Čenský oznámil svým přátelům, že obdržel znamenité místo.

Pravil, že má hned dnes nastoupiti, že mu nelze tedy doprovázeti svých hostů — aspoň ne dopoledne.

67 Ihned nabídl se přítel Čenského, že bude jim průvodcem po Praze. Rozloučili se tedy. — čenský odebral se k advokátovi baronu Kasiánu Jehnědovi. Kancelář tohoto proslu lého právního přítele byla toho času jedna z prvních v Praze.

Mladí muži, kteří chtěli udělati kariéru, ucházeli se o místo v pracovně baronově s velikou pokorností.

Když Čenský vstoupil, uzřel veliký pokoj, kde u stolků vysoko papíry pokrytých pracovali horliví kněžici spravedlnosti, muži ještě mladí, plní nadějí do života, — - a postavy již shrbené, v tváři žlutaví, mající mnoho vrásek a málo vlasů . . .

Všichni pozdvihli hlavu svou, aby popatřili, kdo vešel. Někteří se zamračili — tušiliť v příchozím nového soka.

Nikdo se nezeptal, co žádá .... Optal ae tedy Čenský, možno-li mluviti s baronem Jehnědou.

— „Tam jest přednosta kanceláře," řekl tázaný písař, klepaje perem o stůl.

.58 Čenský vešel do drahého pokoje, menšího a lépe vyzdobeného než pracovna první.

Přednosta pohleděl přes brejle na čenského. Byl to starší pán, přitloustlý a pohodlný, pravidelný jako hodiny, nerozumějící žertům, který zůstal klidným, i když strana přelévala slzy, že by nimi změkl kámen.

— „Čím mohu posloužiti?"

— „Hledám pana barona," řekl Čenský.

Mlčky ukázal přednosta na sousední dvéře.

V témž okamžiku vstoupil nimi baron sám.

— „Vítám vás, milý příteli," pravil zvučným hlasem.

Zavedl Čenského k sobě ...

Počal jej ihned seznamovati s různými rozepřemi, vytahoval různé balíky, řka, to že jsou jeho nejdůležitější soudy; — hlavně pak upozorňoval Čenského na jistý zločin, který proveden byl v nedávné době.

— „Věc se má takto," vykládal baron, ví •m • odfukuje obláčky dýmu, vinoucftío • se z hrubého doutníku (baron nekouřil leč nejhorších druhů, o nichž říkal, že mají obsah).

„V chuchelském lesíku dne 6. října procházel se bankéř Otto Zima se svojí milenkou, herečkou u jisté venkovské společnosti', která měla jediný, ale dosti vyvinutý talent — sváděti muže ke hříchu. Šeřilo se již. Bankéř a jeho průvodkyně byli samý smích. Sestupovali po úzké pěšině dolů k hostinci, těsně vedle sebe. Ta kráčela proti nim nějaká paní. Bankéř zašeptal: Běda, moje žena! Herečka uprchlá po stezce vzhůru.

Slyšela hněvivé hlasy, hroznou hádku, pak silný výstřel, strašný jako praskot hromu, smrtelný výkřik — a na okamžik padla prý do mdlob. Když se vzpamatovala, spěchala dolů. A nalezla tam několik lidí křižujících se a bědujících, — a na zemi viděla ležeti mrtvolu bankéřovu. Paní jeho Julie skláněla se nad ním, všecka zkrvácená, nemohouc promluviti ani slova. Mezi svědky nalézal se také obchodník Rafael Tovar, — kterého jste poznal včera u knížete Žeranova, 60 rnuž velmi zamilovaný, ovšem prý jen platonicky a veliký obhájce všech žen. Ten, když proneseno bylo podezření, že pani Julie svého chotě zavraždila, opřel se, jak pravil, ohavnému nařčení velmi vášnivě.

A když přišla stráž a nešťastnou paní zatýkala, způsobil takový hluk, že byl také zatčen, — ale ovšem záhy zase propuštěn.

Od té doby nalézá se paní Zimová ve vyšetřovací vazbě. Bude však na mé zakročení složena záloha a než nastane přelíčení, bude ponechána na svobodě.

Běží teď o to, aby paní tato byla zachráněna. Svěřuji vám tuto úlohu, není lehká. Ona herečka pod přísahou vypověděla, že dle jejího náhledu zavraždila rozčilená paní svého manžela v návalu žárlivé pomatenosti. To zdají se stvrzovati také všecky okolnosti, zejména dělník, který na blízku pracoval a také jakousi ránu zaslechl, a ta okolnosť, že paní Zimová smrť svého manžela nijak nedovede vysvětliti" ...

— „A přiznala se, že jej zavraždila?"

optal se Censký, který napjatě poslouchal.

61 — „To je nejpodivnější při věci, že ona pranic mluviti nechce. Od oné nešťastné chvíle v Chuchli je velmi sklíčena a lékaři se obávají, aby nebyla postižena duševní chorobou. Ostatně přesvědčíte se sám, dnes nebo zítra bude propuštěna, — a než-li počne přelíčení, k němuž dojde asi po půl roce, doufám, že budete míti sebraný dostatečný materiál, abyste přesvědčil soud i porotu o nevině ubohé paní." — Ještě jiné věci pověděl advokát Čen.skému, chtěje ho zasvětiti do rozsáhlé své činnosti. S obdivuhodnou jistotou pamatoval si všecky podrobnosti složitých rozepří, dovedl vyjmenovati osoby v při zapletené, karakterisoval celou věc přísně logicky a věděl již napřed, který proces kdo vyhraje a který zůstane nerozhodnut. Aby prohrál, — o tom se ani nezmínil. A vskutku, mimo dva nebo tři soudy podřízenějšího řádu vyhrál doposud advokát baron Jehněda všecky pře, které v zájmu svých svěřenců prováděl. Bylť advokát tento tak opatrný, že nepřijal pře, o níž nevěděl aspoň s při62 bližnou pravděpodobností, že bude příznivé" pro jeho stranu vyřízena.

A v tom záleželo kouzlo jeho advokátní činnosti. Každý měl nezlomnou důvěru v jeho právnický věhlas; a sláva i jmění barona Jehnědy šířily se a rostly jako na jaře květy v polích. A proto mladí snažilci ucházeli se o přízeň jeho. . . Tím více překvapena byla veřejnosť, když baron Jehnědauvolil se hájiti manželku zavražděného bankéře, o níž veřejný hlas zněl, že ona svého chotě se světa sprovodila.

Poznával asi konečně sám, že se přenáhlil, — všecka svědectví byla totiž proti ubohé paní; ale ustoupiti nechtěl, doufaje, že mu šťastná náhoda přispěje. A když seznal zápal a hlubokou soudnosť Čenského, zaradoval se, že nemusí pustit z rukou soud, který sliboval vynésti mnoho peněz a zvýšiti jméno baronovy kanceláře.

— „Ale pro dnešek dosti," řekl baron vstávaje z pohovky. „Zítra povím vám věci dalSÍ. Nyní představím vás svým úředníkům."

63 Uvedl Čenského nejprve k přednostovi Kanceláře.

Když týž slyšel, že Čenský, jak se mu zdálo, takový mladíček, jest přijat za druhého koncipienta, na kteréž místo přednosta pra ve chtěl navrhnouti baronovi jednoho ze svých příbuzných, podíval se z pod brejlí na Čenského velmi ostře.

— „Doufám, že budete plniti své povinnosti, pane," řekl sáhaje po svých papírech. . .

Po té představil advokát Čenského svému mužstvu, jak zval své úředníky. Někteří blahopřáli Čenskému, jiní nepřízeň nedovedli potlačiti a mrazivým pohledem njěřili nového soudruha; zvláště jeden praktikant, příbuzný přednostův, člověk malé postavy, protože hrbatý, ale obličeje velmi zajímavého, — význame hvízdl. Chtěl tím říci: Hleďme vetřelce! Vypudíme ho! . .

čenský každému se skromně poklonil.

V myali jeho objevil se obraz budoucího zaměstnání, které na něho čeká zde při těchto stolech .... Stohy popsaných archů svázaných stužkami v jednotlivé svazky, veliká baňka inkoustu a množství per ...

A u stěny řada zákonníků, — do kterých nutno nahlížeti...

ó jak to bude zajímavé, — řešiti záhadné rozepře, hájiti nevinnosť, ukázati šalbu, pomáhati pravdě k vítězství...

Advokát uvedl jej ke stolu, jenž byl právě neobsazen.

— „Zde jest vaše místo" ... pravil Čenskému. „Zde bude již ráno ležeti spis Dd přednosty kanceláře, který laskavě vyřídíte. Hotovou věc vrátíte panu přednostovi anebo mně samému ... A to jsou vaši poddaní" — pravil baron, ukazuje na tři písaře, kteří již zase byli usedli a horlivě psali, až péra skřipěla. ~ Písaři sklonili hlavu a péra letěla po papíře jako vichrem poháněné pírko...

Pak propustil advokát Cenského řka: „Ponížený služebník," — což se divně odráželo v těchto bohatě vypravených pokojích, kde mnoho hlav čekalo na pokyn vel65 možného obhájce, a mezi něž patřil nyní také sám Čenský.

Bylo skoro poledne, když se ocitl Čenský zase na ulici.

První myšlénka jeho byla: kde jest nyní matka?

Chvátal do svého bytu, není-li snad tam. Ale byt byl uzavřen. Zaměřil tedy na Hradčany... Kde by mohli — myslil si — jinde býti, nežli na hradě, v tom velebném sídle králů českých, aneb v památném domě?

Dívajíce se na stověžatou matičku Prahu — setrvají zajisté dlouhou chvíli na místě povýšeném, a tam se s nimi shledá...

Ale nadarmo.hledal Čenský přítele s matkou svojí a s Maruškou na tichém nádvoří.

Nebylo jich ani u sochy sv. Jiří, ani v památném sále Vladislavském, ani v chrámě Svatovítském ... Otázal se kostelníků, kteří opřeni o lavice vedli po tichu vážný hovor Bůh ví o jaké maličkosti, zdali viděli poutníky takové a takové. Viděli je ... Dlouho prý se tamhle u sv. Jana u stříbrné rakve modlili. Ale už odešli asi před hodinou po Makabejští. IX.-1. 6 66 velkých nejspíše schodech. Čenský kvapil s hradu ... Zastavil se v nádherném chrámě sv. Mikuláše, ale ten byl zcela prázdný ..

Kam jíti? proč jim neurčil v poledne místo ke schůzce ? Teď jich neuzří až večer.

Nadarmo poběhne z chrámu do musea, z musea do sadů, ze sadů na ostrovy nebo na mosty, — kde všude by mohli býti.

Byl již u kamenného mostu. Myslil si: počkám tady, tudy jistě půjdou . . . Ale nevydržel státi na místě ani čtvrt hodiny . .

Rozběhl se nazpět . . . Což jsou-li na Strahově? Půjdou-li přes lávku? Pak jich zajisto už dnes neuhlídá. Zaměřil do kostela sv.

Tomáše . . .

A hle, hned nedaleko vchodu, v pravé poboční lodi zří matku i přítele i Marušku a ještě několik cizích osob. Nějaká paní dobromyslného obličeje jim právě cosi vypravovala.

Čenský se přiblížil a nechtěje rušiti, jak se mu zdálo — napjatou pobožnosti poslouchajících, kteří hleděli s velikým za67 jmem na obraz Boží Rodičky na sloupě povésený, stanul a poslouchal také.

— „Tak tedy" — vypravovala ona paní— „ten muž byl už skoro zoufalý, nevěděl si pomoci, viděl před sebou jen bídu a hlad.

Ale přísloví se naplnilo: Když nouze něj vyšší, Boží pomoc nejbližší. Ten člověk dostal nabídnutí od jistého obchodníka ...

Ale měl složiti závdavek aspoň tři sta zlatých . . . Kde měl, prosím vás, vzíti tři sta? To není maličkosť . . . Ale myslil si, tři sta přece že sežene . . . Jeho žena měla několik přítelkyň velmi bohatých, s kterými za lepších časů svých chodila společně :do škol i do zábav ... Ty snad půjčí, smilují se ... Ale nesmilovaly se ...

A tak šel ten muž jednoho dne smutný domů . . . Zastavil se na cestě tady v kostele, poklekl na to klekátko a modlil se: „Maria Panno, vyslyš mě! Maria Panno, pomoz mi! Maria Panno, neopouštěj mě!" I zaplakal.

A pak vyšel ven truchlivě ... A hle, venku stojí pán a paní černě oděná, taková krásná paní... „Co je vám?" optala se. Ten úředník 6* 68 všecko pověděl, — jak se mu vedlo dobře, jak pro nemoc službu ztratil a nyní do nové služby tři sta zlatých potřebuje ... „Nu když není více třeba, než tři sta" . .. řekla ta paní. Pak pobídla toho člověka do svého domu, — je to čtvrtý dům odtud, úředník ten si ho dobře zapamatoval ... A v pokoji krásně zřízeném, kde to vyhlíželo jako v ráji, — obržel ten muž tři sta zlatých ...

Považte si jeho radosť! A radosť jeho trápící se manželky! Obdržel zase místo! Pracoval; — vrátily se mu pak 'předešlé šťastné časy . . . Uplynul rok ... Úředník ten vzal peníze a šel sem zase do kostela . . . Zde se pomodlil, — a hledal čtvrtý dům odtud ...

Vchod i schody — jako dříve. Ale vrátný nechtěl ho pustiti k panstva. Úředník řekl, že nese nazpět dluh . . . Konečně byl předpuštěn... Hraběnka Dukovanská, kterémužto rodu patřil dům ten již po několik století, dáma stará a mrzutá, řekla, že nikdy neviděla toho dlužníka, že nikdy nic takového nepůjčila, že před rokem ani v Praze nebyla . . . Odešel úředník domnívaje se, že 69 se zmýlil . . . Vešel do domů vedlejších, ale tam ho docela nikdo neznal . . . Kdo byla tedy ta paní černě oděná, ona krásná, milostná paní? Vrátil se domů úředník a pověděl všechno manželce své. Ostali na tom, že nikdo jiný nepomohl, než Bohorodička ... A věru, ona divy tvoří" . . .

Tak vypravovala ona paní s dobromyslným obličejem. Všichni napjatě poslouchali „Každý týden tady se modlí pán ten i paní i dítky jejich.... Tahle kytička růží je od nich .... To vypravování mám od nich, na své vlastní uši jsem je slyšela ..

, A tyhle květiny, hleďte, dává sem jedna ' paní, protože se její syn, který byl až do čtrnáctého roku chromý a nikdo mu nemohl pomoci, náhle uzdravil.... A tyhle granáty pěti řadami, hledíte, jak jsou veliké a rudé, co má Panna Maria na prsou, ty poručil Matičce Boží jeden měšťan, který byl, vzývaje ji o pomoc, z hořícího domu vynesen" . ..

Čenský podíval se na obraz. Na zlaté půdě vidí poprsí Panny Marie, držící na 70 rukou Ježíška; tvář malována temnými barvami.... I obličej jest tmavý, — a rysy skoro mužské .... Ale ty oči, ty hluboko krásné zraky hleděly tak pronikavě, každému patřily až na dno duše.....

Vzpomněl si na Olgu ..... Ona má poněkud podobné oči'.... A mimoděk sepna ruce zašeptal: — „Ó Bože můj, je-li možná, abych dosáhl cíle .... Dej mi slávu a bohatství a štěstí.. . Ó Maria Panno!" ... A vedle něho modlila se Maruška, oči majíc důvěrně upřené na zázračný obraz .... Modlila se duše její a spanilá dívka hlavu naklonila a zachvěla se sladkým nějakým dojmem. Oko zaplálo, ret zašeptal: „dej mu štěstí... Amen!"

A matka, ta posadila se do lavičky, vy táhla si brejle, rozevřela starodávný „Nebeklíč" a vyhledala si modlitbu k Panně Maiii. kterou se modlívala „na dobrý úmysl" — za blaho svého jediného syna ..

I přítel Čenského zadumal se ... A pak pomodlivše se, všichni kráčeli dále povzneseni jaksi a občerstveni, dívajíce se vesele 71 na mimojdoucf, necítíce obtíží, žertujíce a smějíce se.

Zastavili se u Bruncvíka a sochy sv.

Jana Nepomuckého, pohlédli s mostu do stříbropěnné druhdy Vltavy a odebrali se do Rudolfina, do domu umělcův .... Ale to nebavilo matku Čenského. Co jí do obrazů, jež představují obnažené ženy, bouřlivé moře, strašlivé bitvy? Co jí do podobizen vynikajících mužů světa, o nichž nikdy neslyšela? Chtěla do chrámů. Chtěla viděti jen věci svaté. Chtěla na dlouhou dobu na plniti duši svou velebností Boží. . . Nezdrželi se dlouho ve výstavě malířské ani sochařské . . .

Když pojedli v úřednickém jednom hostinci, vydali se zase na pouť.

Prošli některými ulicemi, zastavili se u památných bran, kterým ve světě není rovno, popatřili na nádherné budovy školní, navštívili velkolepou budovu musea zemského, podivili se nemocnici, v níž tisícové nalézají pomoci a ulehčení bolestí svých, — a stanuli posléze na Slovanech.

72 Ach, Šero panující v chrámě Emauzském, to sladkobolné přítmí, hra zadumčivých varhan, sta světel a mnichové zvolna, tiše konající své hodinky a zbožné obřady — to uchvátilo mysl všech. Chrám byl přeplněn ... I muži, jinde řídko se objevující, přišli, stanuli v koutě, svěsili hlavu a zadumali se. Přicházely ženy, matky ustarané, chůvy s dětmi na loktech. Vcházely odrostlejší děti, poohlédly se, pošťouchly a zašeptaly: „Pst! Pán Bůh!" Stařeny v lavicích odříkávaly modlitby pokorně a s jakousi lítostí ...

Nebylo nikoho, kdo by nebyl dojat...

A když zahrána píseň: „Poklekni na kolena" — všichni vrhli se na kolena svá a křižovali se, žehnajíce čelo tím znamením, které zvítězilo nad světem, a v němž svět jen zvítězí. . .

Ani se nechtěla matka Čenského odtrhnouti od tohoto divuplného místa . . .

Když vyšli, setmělo se., Na ulicích planula světla. Množství lidí jako roj mra73 věnců valilo se na všechny strany nepřetržitě. Čenský vedl matku na Příkopy .., Byl klidný den a všechna pražská mě šťanská společnosť jakoby si dala v několika širokých svých ulicích dostaveníčko Děti jdoucí ze školy, nesouce knihy a tašky štěbetajíce a pokřikujíce proplétaly se mez: řadami dospělých. Dámy v podzimnícr šatech, okrášlených lící, nedávno z venkovského letního bytu do Prahy přišedší, a páni v úhledných náprsnicích. majíce švarné posazené na hlavu klobouky, dívající se po každém děvčeti, tvořili nepřetržitý řetěz, který se vlnil po hladkém chodníku. Vždyí se stala procházka po Příkopech pro mnohé nevyhnutelným zaměstnáním. Šum lidských hlasů, veselé výkřiky, nyjící pohledy, hrkot povozů a cinkot koňských rolniček působily opojivě na procházející se.

Lidé zapomenuli na starosti své, na práce své i na povinnosti své a bavili se; bavili se pohledem na krásné látky vyložené ve vysokých skříních, na sklady porcelánu, 74 na překrásné lampy všech druhů, jasně svítící, na klobouky a živňtky dam . . .

Lidé se obdivovali sobě navzájem, seznamovali se očima, vyptávali se očima, odpovídali si očima, zvali i odpuzovali se očima. Pravý to oční sport!

Čenský se svými přátely jen zvolna brali se ku předu v onom bezpočetném davu.

Zastavili se skoro u každého obchodu; viděli sklad věcí železných, od nejmenšího hřebíku až po ohromné nápravy a matice strojů parních; prohlíželi si zajímavé potřeby cestovní, všecko z pevné, bohaté kůže; nahlédli za sklo směnáren, kde vyloženy byly peníze tuzemské i cizí a mezi množstvím strakatě zbarvených papírů stálo: Podejte štěstí ruku! U nás hlavní výhra! — Viděli obchody, kde vystaveny byly pěkné laciné i drahé obleky zcela již hotové — kam vešel člověk roztrhaný a vyšel jako znamenitý pán . . .

Viděli sklady strojů šicích, u nichž seděly sehnutě v naškrobených šatech ubledló 75 dívky, jež rychle pracovaly, jen po chvilkách házejíce očima na ulici . . .

Viděli závod, kde tisíceré hračky lákaly matky i děti, hračky velmi zajímavé, věci sršící jiskrami, pokřikující, když se jich prst dotkne, hovořící loutky. Loutky venku chodící dívaly se na ty loutky ve skříních...

Viděli bazary a výprodeje, kde se zastavovalo na sta lidí, kde ochraptělý vyvolavač lákal nízkými .cenami kolemjdoucí, aby je za nepatrnou cenu patrně ošidil...

Ach, tolik věcí nových a zajímavých viděti lze na procházkách pražských!

A proto nedivno, že lidé uvyklí na ten ruch a šum oživených ulic nedovedou ztráviti zimu pokojně kdesi v horském zátiší.

A nemohou-li vyjíti, aby se ukázali, aby viděli a byli viděni, nedivno, že přepadá je tesknota, že se rmoutí a živoří. . .

Večer navštívili Čenský s matkou svojí a Maruškou divadlo. Dávali hru „Strakonický dudák". Písně zpívané zněly stařence tak nějak známě, že si je potichu zanotovala. Pamatovala si každé slovo. Tanec se 76 jí nelíbil. Zdálo se jí, že „ty panenky mají tuze moc krátké šaty". Maruška byla všecka zardělá . . . Také jí se přistrojení nelíbilo — ale tanec — oh, tanec byl krásný, řekla . . . Když zasedli zase v pokojíku Čenského, klesala všem únavou hlava.

Rozloučili se brzy.

Druhý den odejela matka Čenského s Maruškou domů. Majíc oči zalité slzami, nemohouc pro bolesť promluviti souvislého slova, požehnala matka svého syna, pokřižovala ho na čele a řekla: „Drž se Boha, hochu můj, a nezapomeň na nás. Mám tebe jedinou radosť na zemi. Až budeš moci, přijď potěšiti mne, než sestoupím do té hlíny, ze které vzata jsem. Bud1 zdráv a buď moudrý!" — Uchopil Čenský zase dobrou, předrahou ruku matčinu, políbil ji a slíbil, že bude často psáti a domů že přijede co nejdříve.

Marušce se jaksi vyhýbal. Bál se jí pohlédnouti do očí, aby v nich neuzřel snad onen tklivý výraz trpělivé oddaijWDsti, tiše zářící plamen nevinné příchylnosti.

77 Cítil, že jí není lhostejným a mrzelo ho to. Jaký nápad! — pomyslil si. Nemohu se obírati láskou. Předně musím namáhavě pracovati; a pak, — jaká to osoba? Jak jest prostičkál Co umí? Na všem by oři nechala! Venkovanka jest, ačkoli na venkově ztracená.... Abych se do ní zamiloval?! Jaký nápad! Hle, stojí jako socha!

Což se neumí živěji pohnouti? Teď do ní jistě udeří sluha zavazadlem .... No, přece se uhnula! — Ty její modré oči nestojí za nic, — já mám také takové .... A pak ty silné ruce! Jaké to ruce!

A mimoděk vyřinula se v mysli jeho nad práh vědomí představa Olgy, krásné, uhlazené, výbojné, oslňující.... Maruška a Olga l Hm, jaký nápad! — pravil si, pomáhaje matce a Marušce do vozu železničního.

— „Přijedu, s Bohem!"

— „S Pánem Bohem! — S Pánem Bohem."

Stařena pokyvovala hlavou a přemáhala vzlykot. Také- Maruška zaslzela....

78 Dáno znameLÍ. Vlak se hnul. Čenský zakýval šátkem ....

IV. Makabejští.

Uplynulo několik měsíců. Přešla zima, plná radovánek a zábav i koncertů. Čenský za krátký ten čas zmužněl. Jeho tvář se vyplnila, vous sešili]. Chodil pevněji, i držení těla přímé a ohebné svědčilo o velké přeměně. Pohled jeho očí byl pronikavější, zářila z nich pevná vůle a smělý duch. Ano, smělý, odvážlivý duch, — před kterým pokořili se i údové jednoty Makabejských.

Z počátku sice málo kdo si ho povšimnul.

Přijali ho za spoluolena, protože jej navrhl baron Jehněda, který byl považován za hybnou páku celého podniku. Když sešli se ke společné schůzi, bavili se vespolek, kuli záměry a posuzovali situaci se stanoviska — jak říkali — národohospodářského, politického i sociálního, — tu vyměňovali názory mezi sebou, a málokdo obrátil se k Čenskému, aby se ho otázal. A nebyv 79 tázán, nevměšoval se Čenský do hovoru, klidně a pozorně poslouchal, hlavou pokyvoval, někdy se pousmál aneb zdvořile: znamenitě! výborně! řekl. Byl velmi opatrný, lpěl očima na svém mistru advokátovi, hlasoval vždy s ním a stál při něm nerozlučně ...

Makabejští vyvinuli se jako pravidelný spolek. Měli své stanovy, pravidelné schůze, vážný vždy průběh. Bylo patrno, že jsou si vědomi velikého záměru, který si vytkli, totiž dosíci: bohatství, cti a štěstí.

Censký z počátku se domníval, že jest to spíše heslo nahodilé, družstvo že snad spojilo se za účelem zábavy, tak jako byl již dříve slyšel o několika jednotách, jež se nazvaly: Makabejští. Ale již průběhem několika schůzí, jež konaly se každý čtvrtek pravidelně a v pondělí mimořádně, přesvědčil se, že všecky údy váže jakési těsné pouto, táž myšlénka že je ovládá; tak jako pomalovaný vějíř, teprve když se rozestře, ukáže udivenému zraku krásu obrazců a květů, — rovněž i Čeiuký sleduje každé 80 slovo, hledě na každý posun i výraz tváře Makabejských poznával velkolepost družstva.

Byl zvolen, aby psal denník jednoty.

Všechno, co kdo řekl, a co mělo některou důležitosť, zaneseno do knihy.

Aby dosáhli svého cíle, Makabejští uchopili se osvědčeného prostředku:- věděti co možná všecko, co se kde děje, co se vypravuje, co se zamýšlí.

Rozdělili si tudíž úlohy.

Jak již podotknuto, náleželi mezi Má* kabejské: advokát Kasián baron Jehněda, kterého nazvali jazykem družstva. Druhý byl Lev Sádlo z Kožušan, velkostatkář a majitel dolů uhelných i cukrovarů, kterého jmenovali plícemi družstva, protože byl považován za nejbohatšího a při každé příležitosti rozvinoval velmi sloíité plány na získání báječného jmění. Třetí byl obchodník Rafael Tovar,majit. „městaMoskvy", závodu galanterního, kde možno dostati všecko na světě, počínaje špendlíkem a konče výbavou pro nevěsty za šedesát tisíc zlatých. Byl nazván očima družstva, 81 protože nejvíce cestoval. Čtvrtým členem byl výborný lékař, Vojtěch Roubal, proslulý znatel vnitřních, nemocí, hledaný zejména od - šlechty, jež v Praze přezimuje; jej nazvali málo lichotivým názvem — ušima spolku, poněvadž .měl uloženo vše bedlivě vyslechnouti, každé slovo, příhodu, záměr polapiti, ať vycházel již z úst pána nebo jeho komorníka, ať pronesla věc panská nebo její velitelka. Pátým byl Jaromír Cep, novinář velmi dovedný, o němž se vypravovaly u veřejnosti nejpodivnější klepy, které v oběh uvedl ovšem on sám; nazván jest žlučí družstva; žlučí, protože nic nenechal s pokojem, proti všemu se opíral, vše z „nejednoho důvodu" zavrhoval, ke hněvu popichoval, sebe a jiné hněval. Šestým byl Apollo Tečka, který piodnášel mudrctví na vysokých školách; mluvil stále o citu, který musí převládati nad rozumem; v ten čas právě nepřednášel, protože byl obviněn, že mládeži objasňoval některé věci, o kterých raději se má pomlčeti a pro které, ačkoliv je objasňoval statisticky, dán Makabejští. IX.-l. ' fi 82 byl do vyšetřování napsal také spisek „o pravé lásce" — kde radí jako filosof cituplný, že pravá láska má končiti smrtí.

Mnohé ženy obdivovaly jej a pan Tečka dovedl z toho znamenitě těžiti. Proto naz rán jest pan professor srdcem družstva, an dovedl srdcí lehce dobývati . . . Čenský byl sedmý ve spolku. Jemu nedostalo se jména. Navrhoval sice baron Jehněda, aby Čenského jmenovali rukou spolku, ale název se neujal.

Divní lidé, ti Makabejští! Pomyslíš si, proč spojili se muži požívající již i jakéhosi jmění i cti, mohouce tedy býti dostatečně štastni... Ba, proč spojili se ? Co lákalo je k sobě blíže?

Nic jiného, než lačnosť a vypočítavosť.

Lačnosť všech věcí, kterých poskytuje země; míti je v míře velkolepé, oplývati statky, koupati se v rozkoších, sluniti se v záři vážnosti; přáli si býti jmenováni v ústech lidských, býti obdivováni a mocni, míti vliv na veřejnosť, vládnouti... Ach, 83 lačnosť lidského srdce nezná mezí. Když chudí spojují se, aby snáze ubránili se útokům, jak by měli otáleti bohatí? I koňové ve stepích kirgizských srážejí se v těsný šik, aby odrazili kopytem dravé stádo vlčí.

Co pudí mravence a včely společně pracovati, — to člověka ke člověku žene.

Lidská vypočítavosf úžasná jest! Zná měřiti pásma dříve neproniknutelná! Letí do nedozírna nebes! Vzlétá nad slunce a nade hvězdy; vypočítá, kdy ta neb ona hvězda zase přijíti musí... A ona, ejhle, přijde, zasvítí, usměje se na nás, pohrozí, pokloní se, — a otočivši ocas, — odkvapí..

Vypočítá člověk, kolik moře kapek obsahuje.

a nechybí! Spočte, kolik je zrn pískových, kolik stromů v lese, a kolik do opravdy by ze stromů bylo sirek! Vypočítá, co kdo vypije a sní, kolik ve světě potřebí obilí a ovoce i cukru. A předpovídá, kdy bude hlad, kdy bude drahota, kdy bude úsměv na obličeji všech, kdy zděšení. Vypočítá mysl lidská, jak dlouho stačí uhlí v dolech hlubokých, a kdy nastane chladno na zemi 84 naší; člověk ví už léta, kdy vyhasne slunce, kdy měsíc světla nedá a země jako bludná poutnice kolotati bude vesmírem. Ach, co jest, co by nespočítal člověk? — — A bída jest přece nespočetná, a slzy kanou bez počtu také, kanou stále a jsou palčivější než bývaly slzy otců a matek, protože tvář se jimi všecka vysušuje a ztrácí .... Taková vypočítavosť svedla Makabejské.

Byli různi věkem, různili se zaměstnáním, i povahami se lišili, — a přece, — jaký nerozborný utvořili kroužek! Jednali spolu velice opatrně, mluvíce ^ozvážně a hledíce si přímo do očí; chtěliť se o každý peníz, společně vydobytý, o každý výkřik obdivu a cti, který jim platil, i o každý záchvěv štěstí rovné poděliti.

A proto žárlivě sledoval druh druha, nespočívá-li v koutku jeho úst a v lesku oka zákmit plnějšího, většího blaha ...

85 Byl čtvrtek. Krásný den májový zářil v plné své kráse. Stromy obaleny byly čerstvými listy. Slunce po celý den hřálo, vzduch tetelil se vůní květin a lahodnými hlasy ptačími. Makabejští, jak se byli umluvili, ke čtvrté hodině sejíti se měli v oboře královské nedaleko rybníčku.

První přišli professor Apollo Tečka a lékař Roubal. Šli mlčky podle sebe, každý zanášeje se vlastními myšlénkami.

V sadě vedle hostince pod hustými kaštany hráti začala hudba. Lahodné zvuky secvičeného sboru nesly se kotlinou, odrážely se od strání, pronikaly houštinami a dojímaly všecko. Zdálo se^ že mlaďounké listí chvěje se dle taktu a ptáci jakoby každou árii napodobovali . . .

— „Hleďte" — promluvil professor, zastavuje se v chůzi; „takový je život lidský: několik tónů, jež letí končinou a zaniknou v dálce. Záleží ovšem, jaký je člověk nástroj.

Ne každý hraje prim. Ale i basa je dobrá a není muziky bez ní." On mluvil tenkým 86 hlasem sotva ústa otvíraje, vážně rozkládaje rukama, jakoby mluvil na katedře.

— „Jenom že hudba nikdy není tak rozladěna jako společnosť lidská" — namítal lékař; jeho bledý obličej byl stále jaksi zachmuřený, černé, výrazné oko zastřeno bylo závojem melancholie.

— „Tu jest vinen kapelník společnosti."

— „Vinni jsou i hráči."

— „Ale kapelník více! Hle, učitel — všecko zmůže u svých žáků. Co chce, provede. Neumí-li učeň, soudím, že nedbale mu věc představil mistr."

— „A jak, jestli žák je hluchý a slepý a tvrdohlavý? Jaké pak tu představení?"

namítal lékař.

— „To v zásadě se rozcházíme" — prohlásil professor; „není — všeobecně řečeno, slepých a hluchých a tvrdohlavých žáků; každý dá se vycvičiti ve své míře.

I koně vycvičíte. Viděl jsem na příklad kobylu, která do desíti počítala — totiž hrabala nohou ten počet a Jilavou kývala: jedna, dvě, tři" ... ~ 87 — „A přece žrala jen oves a seno ...

A kolik je takových kobyl?" řekl trpce lékař.

„Jestli vám dobře rozumím chcete tím říci, že vše záleží na talentu, na duševním nadání vrozeném .... Nikoli, míním já.

I talent dá se vypěstovati. Jestli na př. si zjednáte vliv na některou osobu, stále ji pozorujete, ošetřujete a vzdalujete od ní úrazy a nákazu, jestli vdechujete jí šlechetné názory a udržujete v radostné, střízlivé náladě: — musí osoba ta činiti dobře.

Ale vy všecko ponecháváte nervům a mozkovým závitům l Kdo má velkou hlavu, řeknete, že v ní má vodu, že jest, ba že musí býti zdlouhavý a hloupý; a kdo má hlavu maličkou, že musí býti — půl opice.

A hleďte! Já měl mezi žáky hlavy veliké i nepatrné a — vidíte, dobře prospívali ti lidé, ba předhonili vaše hlavy normální l" — „Ale snad nebylo vaše působení na ně zcela normální, — protože se rozhněvali na vás" ....

Lékař se zamlčel. Pohlédl na professora a vida, jak změnila se jeho tvář a rty rozčilením se třásly, litoval, že se přeřekl.

— „Co je vlastně normální?" ostrým hlasem pronesl professor. „Vy všecko rozumem posuzujete dle šablony; a kde ostal cit? Nic vznešenějšího nad vnitřní puzení, nad hlas našeho srdce! Nedochůdče je rozum! Kdy je ten normální? Rozum je anděl zla — srdce anděl dobra. Z rozumu nejhorší vojny a příkoří, křivdy a šalba se narodily! Srdce staví nemocnice, útulny, jde na bojiště a vlévá olej hojivý do ran, které zasadil rozum" ....

— „Nepopírám, nepopírám, odpusťte," přerušil příval slov professorových lékař.

Viděl, že musí povoliti, chce-li udržeti přátelství. „Odpusťte" — pravil znova prosebně. „Aj hle, tam jede pan Sádlo" — dodal rychle, ohlížeje se.

Po okružní silnici klusal velkostatkář na krásném ryzáku v průvodu několika pánů.

Seskočil, vida naše přátely, i odevzdal koně sluhovi a zamířil na cestu k rybníčku..

80 Ze strany opačné přicházeli novinář Cep a obchodník Tovar. Také oni zabráni byli ve vážný hovor.

— „Spisovatelstvl stalj se řemeslem!' tvrdil Tovar. „Mám jednoho známého, soudrahá ze škol, který píše novelly a básně Píše velmi rychle, vydává knihu za knihou, nemůže prý už ani názvu pro novou svou sbírku vynalézti. Opakuje se často. Stále mluví o bídné matce zemi a hvězdách a gnomech a Bůh ví, o čem. Kdo to má čísti? Spisovatel sám snad dvakráte svou práci nečte. Je to něco více, než řemeslo ?"

— „Umění jest to!" hovořil novinář, „Mezi vaší prací, která jest: dáti bud! slečince tucet tkaniček nebo album nebo jakousi sladkou upomínku, aneb jinochovi vyhledati nějakou zábavnou hru, tetě prodati deštník a strýčkovi několik skleněných ozdob, — pravím, mezi touto prací a spisovatelstvím je ohromný rozdíl, řekl bych, odpusťte, jako mezi cibulí a palmou."

— ,0, mne nepřesvědčíte! Cibule jakc 90 palma. Někdo raději vezme konečně i cibuli než palmu. Proč nakladatel nevytiskne knihu neznámého básníka, který po celý rok, nebo i déle, piloval, zkracoval, natahoval své řádky, prohazoval jednotlivé sloky, až od velkého namáhání všechen pobledl?

— Či znáte mladého spisovatele, aby nebyl strašně bledý a rozervaný?

Už staří, jak si pamatuji, smáli se takto: „Když mu v tváři bledá osedla barva, básnictví se chopi ihned Charinus" . . .

„Či ne?" ...

— „Jsem bledý snad já?" — zeptal se novinář, obraceje k Tovarovi plný, hranatý svůj obličej. Oba se zastavili, chtějíce patrně dokončiti hovor dříve, nežli započne schůze.

— „Inu, vám do básníka také mnoho schází. Napsati zprávu o shluku lidu, o zahraniční situaci, která se vám zdá pořád hrozivá, — protože diplomaté a ministři nepovědí vám, co si sami myslí, ale jen to, co chtějí, aby si myslil národ. Ostatně vy jako novinář oposiční, který smí psáti proti 91 všemu na světě, máte úlohu ještě lehčí, Vy držíte bič, — jiní ať orají a táhnou."

— „Oho, my varujeme národ" — hájil se novinář.

„Co značí varovati ? Varovali Kolumba, aby se nepouštěl v moře neznámé. Varovati a jen varovati jest vypěstovati chorobu, předrážděnou nedůvěřivosť, malomocnosť, rozklad. Varovali Lessepsa, aby ne. stavěl. A hle, suezský průplav učiněn a varovatelé sami slavně jezdí."

„My povzbuzujeme k činům," bránil se novinář. „Čtěte jen naše články. Tu naleznete mohutná hesla: — Bděme! Smějme se jim! Vyžeňme je! Nedejme se! tak zní mnohé ohnivě psané zprávy. My pochybujeme, — ale pochybnosť je první stupeň vědění. My šleháme a proháníme, — ale beze štiky zkazil by se rybník. Kdyby nebylo listu našeho, musil by ihned zřízen býti takový."

— „Jaká jste vy štika, když si vybíráte jen slabochy, které pronásledujete!?

92 Bouříte vy proti vyšším kruhům? Proč blesky své vrháte na své vrstevníky, na vlastní krajany, kteří zrovna jako vy jsou odvislí a hlavou zed1 neprorazí? ... Vy pravíte: „národ má povstati, má sebe znáti, má jen chtíti, — a již to bude! Mnohý chtěl by na př. pečeni a šampaňské; — chce a pořád chce, — a přece to není."

„Protože nezaslouží pečené" — moudře promluvil novinář.

„Dovolte, kdo káže rovnosť a bratrství!?" ...

Novinář překvapeně hleděl na obchodníka.

„Myslím, že máte nějaký záměr, pane Tovare, protože tak zuřivě na mne dotíráte" — pravil pak po krátké pomlčce. „Jest-li si čeho přejete, řekněte mi otevřeně, posloužím vám. Mám snad chváliti váš obchod? Vždyť už jste četl v denních zprávách nejednou, že obchod váš je první svého druhu, jediný a nejsolidnější, který 93 zasluhuje všeobecné přízně? Co máme více psáti?"

„Toho si obecenstvo málo všimne. Taková chvála je mnohým sůl v očích. Jinak se musí za našich časů obecenstvo upozorniti."

„Co tedy chcete? Přihodilo-li se vám cosi, povězte mi! Co je to?"

„Něco zvláštního. Napíšete to?"

„Nějaký snad útok na vašičesť?"

„Povězte, co má býti .... Ostatně já bych vám, co se obchodu týče, radil, abyste zaměstnával v závodě svém samé vybrané, krásné lidi, abyste najal nejhezčí prodavačky, a nejpříjemnější krásné mládence.. .

Uvidíte, že lidé se pohrnou."

— „Toho jsem již zkusil. I v národní kroj jsem je oblékl. Táhlo to nějaký čas.

Ostatně je to drahé, a plodí se jenom různé neplechy."

— „Dávejte tedy samé dobré výrobky."

— „Ani to nepomůže. Svět chce být klamán, a běží o to, jak oklamati."

94 — „Vyjádřete se přece konečně jasněji," řekl Čep.

— „Hleďte! Chci, abyste napsal můj životopis. Chci vyniknouti. Chci život změniti. Můžete mne popsati jako člověka, který mnoho zkusil, mnoho trpěl pro zákon a pro pravdu . . . Snad víte, že v. roce 1848. otec můj zúčastnil se schůze ve svatováclavské lázni na Novém městě. On zasedal i ve výboru, on to byl, který ohnivě mluvil proti censuře, nazývaje ji upírem svobody. Vojtěch hrabě Deym ho velmi vyznamenával, s mým otcem mluvil na příklad vždy francouzsky, protože to byl koníček mého otce. Nebudu vám nyní více povídati, víte, já vám to odevzdám do rukou, — neboť můj otec zař nechal celou knihu svých pamětí. On byl tehdy vypuzen, protože rozkřikli jej nepřátelé za nebezpečného rýpala. Vlastně otec můj nečekal, až ho stihnou, nýbrž prodal své domy a ujel s námi do ciziny, rozumí se, že napřed do Francie. Nebudu vám povídati, co jsme zkusili — všeho se dočtete v pamětech ... Z Francie odpluli jsme do 95 svobodné Ameriky. Přišli jsme tam však o jmění své. Otec můj nucen byl najati hostinec. Já jsem prodával sirky a párátka.

A matka má prala v domech milionářů.

A tak jsme zvolna dobyli si zase zámožnosti a vrátili jsme se domů do Čech. Co jsem viděl a zažil — nebudu vám povídati, dočtete se. Třikrát jsem už byl v nebezpečí života, jednou na moři, jednou mezi rudochy, po třetí na sopce Mésti u Valparaiso. Byl by to spis, myslím, neobyčejný."

— „Napište to raději a vydejte jako román. List náš bude uveřejňovati z něho ukázky. Tím se velmi proslavíte. A můžete dávati román ten jako přídavek těm, kdo více u vás koupí" . . .

— „Vy se mi posmíváte? Takový jste tedy přítel? Ani perem ve prospěch můj nehnete!? Všecko sám člověk má napsati a vymýšleti, krásné obrazy sestavovati a znamenitými obraty mluviti; a vy pak jen vezmete a otisknete?! Pečeni připravenou krájeti lehko. Jaká zásluha?" Tovar se rozhněval.

06 — „Tedy v§e napíšu sám, — dle vašich pamětí" — chlácholil Cep Tovara.

— „Tu jsou. Nosím je sebou" ...

A Tovar vytáhl několik sešitků hustě popsaných.

Novinář nahlédl do nich kysele se tváře.

— „Co znamenají tyto hvězdičky mezi řádky?"

— „To je vždy má nová láska" — chlubil se Tovar.

— „A stojí při tom: „Věčně tobě patřím, jedině tobě"...

„Nedivte se. Vy jste nepoznal sladkosti amerických objetí, — za které se ostatně platí vypočítavým milenkám jako u nás za cukr a med."

— „Ale vždyť vy i y naší staré Evropě hvězdičky máte. Hle! Tady jsou. A stále hustěji l Tu je celé hvězdnaté nebe! A o všech zmíniti se mám?"

— „Jsou mi všecky stejně drahé."

— „Nežijeme však v Turecku. Naše dámy podnikly by vším ^právem boj proti vašemu na všecky strany — ovšem snad 97 jen platonicky — otevřenému srdci, — a obchod váš by stihly úbytě. Vyberu si však ze všech jednu, vylíčím ji jako světici dobrou, krásnou jako anděl sám, popíšu vaši lásku k ní beznadějnou — (protože na příklad jest provdána za muže hrozně ošklivého a žárlivého), zobrazím vaše hoře a zoufalosť, když zvíte, že ona, nemohouc snášeti břímě krutého osudu, se otráví... To mají lidé rádi — taková četba jde na dračku. A víte, co ještě učiním? — Dám vám také na poslední stranu našeho listu „Duch času" návěští, kde nabízíte ruku a srdce" . ..

— „Srdce a ruku," opravil Tovar novináře; „srdce vždy napřed!"

— „Srdce i ruku oné spanilomyslné dívce nebo i vdově, která by se odhodlala žíti s mužem, - jenž mnoho trpěl, zejména pro pravdu a právo, háje obzvláště rovnoprávnosť a sebeurčení žen, která by nemusila míti ani tak plný měšec jako dojemnou, obětavou, láskyplnou mysl" ...

— „Totiž, lépe i láskyplnou mysl i měšec" — řekl Tovar.

MakabíjSu. IX.—l, 7 jsr 98 — „Nuže dobře. Oženíte se s milionářkou" ...

Tovar objal novináře.

— „"Ano, oženiti se s bohatou dívkou — to je od jakživa můj ideál" — horoval Tovar; „věděl jsem, že jste básník, příteli!

Vy jste genius! Vy uhodnete nejtajnější myšlénky!" — — „Nikoli," pravil Cep, „to je právo řemeslnická práce. Tedy ujednáno: z těchto zápisků sestavíme znamenitý, sensační román . . . Ale co je tuhle? Článek z ,,Ducha času", z našich novin! ? — Bankéř Zima...

a spanilá jejjo choť, a zde poznámka: ona je nevinná; získám několik tisíc" . . .

— „Příteli," řekl Cep rozčileně, — „vy víte více, nežli jste dosvědčil při vyšetřování?!"

— „Vím a jsem přesvědčen, že nešťastná paní je nevinna!"

— „Ale důvody?!"

— „Vidíte znaménko u jejího jména?

— Ale jen pod pečetí přísné mlčenlivosti sděluji tu věc s vámi, mohla by pro mne býti nepříjemná . . . Jest to hvězdička, — rozumíte? Jest však přeškrtána, sotva znatelná.

Chápete již ?"

— „Probůh, snad vy nejste zapleten v tu vraždu?" zděšeně řekl novinář. „Vy jste byl mezi prvními lidmi, kteří spatřeni byli u mrtvoly, ta hvězdička, — to jest láska, — a několik tisíc" ....

— „Nic z toho! Lituji, že jsem vám co řekl. Kterak můžete cos podobného mysliti o mně?" — Tovar hněvem se zapýřil a zápisník Cepovi prudce z ruky vytrhl.

— „Stín podezření zřejmě tu padl na vás." řekl vážně novinář.

— „Podezření?! K smí chul Vidím, že nejste můj přítel,jako nejsou všichni ostatní' Kdybyste byl, ani zákmitu podezření byste nedopustil. Ale tací jste všichni! Jste sobci!

Podezří vači! Spojili jste se, abyste měl jeden z druhého užitek. Vašemu listu už hodně dostalo se peněz, aby o nás mluvil.

A co učinil pro nás? . . . Nelíbí se mi celé to družstvo! Podezření, tak vida, co se o člověku ještě nenabájí!" ....

7* 100 Tovar odeSel od novináře vSecek rozkácen. — Ale novinář nebyl tím přesvědčen, podezření naopak rostlo v jeho mysli. — Proč se hněvá? Proč se ode mne odvrací?

Proč laje na družstvo, když sám je sobec?!

Proč mu při hrubých těch slovech vyrval z rukou zápisky? Proč utíká od něho?

Zatím Tovar přiblížil se ke stolu, ukrytému uprostřed stromoví, kde byli se usadili Makabejští.

Novinář šel zvolna za ním.

—r „Jistě vás opět zdržela nějaká labutička sněhobílá, — že tak dlouho prodléváte?" smál se advokát Jehněda, který před chvilkou byl přišel s Čenským.

— „Odpusťte," řekl Tovar. „Zbytečně jsem se rozzlobil" . . .

Tvář jeho hořela. Všichni pohlédli na něho mlčíce. Advokát vesele zakokrhal.

Zvolna přicházel novinář — proti svému obyčeji, an nebyl viděn skorggukdy, aby nechvátal ; ba jeho spěšná chůze zavdala podnět k několika pořekadlům.

101 Po té ujal se advokát slova, aby promluvil o pokroku družstva.

— „Páriové! Během uplynulého týdnu věci naše nepokročily. Doba jaksi není příznivá větším podnikům. Obligace doubínské dráhy nemohl jsem koupiti. Jestli souhlasíte, požádáme noviny, aby — z ohledu společenského, národohospodářského a 'hlavně vlasteneckého — napsaly několik článků proti oné dráze."

— „Já už peníze nedám!" vyhrkl Tovar; „vůbec na noviny platiti-— draka živiti."

— „Novinám zaplatím prozatím sám," — řekl mírně advokát. „Nebude toho mnoho.

Až budou obligace stlačeny, — (doufám, že klesnou aspoň o třetinu v ceně, ač se vám to zdá, jak pozoruj i, naprosto nemožným), pak je — souhlasíte-li, koupím."

Makabejští přikývli souhlasíce. Jen Tovar choval se trpné.

— „Co se týče cukrovarů je doba nejpříhodnější, aby byly zakoupeny buď akcie nebo některá továrna celá" — řekl dále baron Jehněda. „N avrhuji cukrovar v Mydlině, 102 leží uprostřed bohatých obcí, kde je výborná půda. Cukrovar ten je dnes na mizině."

— „A proč?" otázal se professor.

— „Je akcionářský, špatně se hospodařilo; říditel je cizinec, který střádal pro sebe, rolníci chtěli bráti vysoké podíly, přišla Jeta neúrody, spadlo i cukru, nebylo hotovosti v pokladně, rolníci prodávali své akcie za nízkou cenu, již prý i za litr piva, ale nikdo jich nechtěl. Několik jich koupil Samuel Khon, majitel prádelny v Mydlině, nyní však i ten by se-jich rád zbavil. Ale jak věci stojí, — cukr stoupne, mám o tom bezpečné zprávy z Anglie, Francie a z Ruska; — také vláda se ujme tohoto důležitého odvětví naší výroby" . . .

— „Tedy kupme", vpadl do řeči professor.

— „Uvažme věc blíže, pánové!" namítal lékař.

— „Zaseuvažovati?" durdil se professor.

„Věc je jasná. Cukrovar je na mizině, koupíme-li jej, získáme nejméně dvakrát tolik, co do podniku dáme!"

103 — „Kéž jste Danielem a nestanete se nikdy Jeremiášem!" řekl lékař.

— „Nikdy!" plamenně proneslprofessor.

Dlouhé jeho kštice zatřásly se jako lví hříva.

— „Pánové!" vmísil se do řeči velkostatkář Sádlo. „Proč kupovati cizí, neznámý statek, když máme doma lepší ? Pánové! Páni!

Račte vědět! Také já mám dva cukrovary.

Prodám jeden k našemu spolkovému účelu.

Vyberte si, který je libo! Račte vědět, jsou oba dobré."

Věc byla velmi choulostivá. Co činiti?

Advokát popatřil v tváře svých společníků.

V obličeji všech jevil se jakýsi nádech kyselosti.

— „Table v ic zasluhuje opravdu úvahy."

řekl advokát nadšeně; on dovedl se přivésti v nadšení, kdykoli chtěl, — třeba pro zrnko písku, nebo jak říkáme, pro špendlíkovou hlavičku.

— „Pánové," řekl novinář. „Zvolme komissi tříčlennou, která věc rozhodne!"

I zvoleni advokát, lékař a professor, aby uvažovali, má-li družstvo ten či onen 104 cukrovar zakoupiti. A tak vSc rozporu byla šťastně pochována ....

— „Nyní přikročíme k jiné důležité věci, pánové" — počal po malé přestávce advokát, „a sice pojednáme o stavbě spolkového domu. Víte, že v hlavním městě našem není nadbytek veřejných místností prvního řádu. Dům, který byl by střediskem lepší pražské společnosti, dům výborně dle požadavků moderní techniky a jemného vkusu zařízený, který by skytal útulek toužícím po zábavě a poučení, jest jako nová hvězda, — všech oči se k ní obrátí."

— „Ale peníze, kdo dá peníze?" mrzutě namítal zase Tovar. Bylo znáti, že zúmyslně promluvil, aby vyvolal nějaký spor a tak aby se vyhnul zvědavým pohledům svých soudruhů, obzvláště však zrakům protivného Cepa . .

— „Dům vystavíme na akcie," pravil advokát.

— „Výborně" — řekl novinář.

— „A což — upraviti některý dům k účeli našemu?" mínil professor. Bylo pa105 trno, že byl by ochotně propůjčil za vysoké nájemné některý ze svých domů, třeba ten nejhorší. — „Mé srdce praví, že zápal pro nové středisko pražské společnosti brzy utuchne, — jako jarní móda ženských; a co si počneme s domem, co s akciemi, kterých zbude nám zajisté přes polovici?"

Professor promluviv, máchl elegantně jemnou svou rukou, počechral si vlasy a pohleděl významně na soudruhy své.

— „Starý dům—poloviční-nemoc" — ozval se mírně lékař.

— „A nový — celá!" odsekl professor.

— „Pánové! Páni! Račte vyslechnouti moje mínění," začal velkostatkář. „Račte vědět: myslím, že není spolkového domu potřeba. K čemu dům? Scházeli jsme se v různých místnostech, a nikdo nás posud nevyrušoval. Ani venku nás nikdo nestihá.

Chováme se loyalně — račte vědět, a tím i příkladně; — jsme jaksi vzorem pro jiná družstva. Ať na nás všude vidí! Tím zvýšíme jméno své i česť. A co se týče kapitálu, jak ho nejlépe zužitkovati, — račte 100 vědět, — trvám že bude lépe sehnati družstvo na založení továrny pro umělá hnojiva, anebo koupiti nějaký výnosný důl uhelný; — hnojivo i palivo, zlaté jsou, račte vědět, předměty."

Domluviv, pustil velkostatkář několik kotoučů dýmu a zadíval se-na advokáta.

:— „Co myslíte vy?" —pravil advokát k novináři.

— „Vždyt nemám posud jasné představy o věci. Řekněte, co má býti v domě spolkovém? Jak má býti veliký? Kde státi má? Kdy má býti hotov? To všecko dlužno věděti."

— „Vždyť běží hlavně o zásadu", zastával advokáta professor; „prozatím běží o to, má-li se stavěti nový dům spolkový, — či upraviti k účelům družstva dům starší.

Pánové, — já jsem pro věc poslední!"

— „Představuji si vše takto," počal mluviti advokát; „v naší metropoli kdesi uprostřed, v živé třídě, vystavíme na základě rozebraných akcií, — aneb i na dluh, — (kolik pak staví se dnes domů za hotové? —) 107 velkolepý dům asi o pěti poschodích, — zdá-li se vám to málo, a dovolí-Ii úřady, — přidáme, na tom nesejde—; v přízemí bude nádherně zřízený hostinec nebo vinárna"...

— „Raději kavárna" — mínil novinář.

— „Tedy kavárna bohatě upravená; také obchod nějaký mohl by býti v přízemku. V druhém patře bude krásná taneční síň, tak veliká, aby stačila pro nejčetnější spolky, spolu pak bude dvorana ta sálem hudebním; místnosti vedlejší upraví se co nejskvostněji, aby mohly býti propůjčeny ku dýchánkům a svatebním hodům" ...

— „Rozumím," řekl Cep; „budou tam skvostná zrcadla, znamenité obrazy, pěkné svítilny, vodotrysky a rostliny cizokrajné i domácí;... a vše rozděleno řásnými bude clonami! Sladký šum, lahodné pološero, těžké koberce, skvostné vázy, omamující přítmí!

A při tom hudba, — čarovné zvuky harfy, — která jest, jak jsem nejednou řekl a pérem zastával, málo oceněný, ba odstrkovaný u nás nástroj ... — Ach, jaká rozkoš!" řekl 108 nadšeně novinář, — up'raje oči do koruny stromů a sntoaje si zlatý skřipec.

— „Uhodil jste na pravou strunu!"

pravil professor. „Nepovede-li se věc nám společně, — upravím, jak jste vylíčil, jeden ze svých domů podobně; a — pánové, zvu vás na sklenku šampaňského v tajemném přítmí, při dojemné hudbě."

Advokát několikráte zakokrhal, pak zahudroval, a ještě jako hrdlička zacukroval.

To znamenalo, že je nesmírně unesen. Při tom spokojeně poklepal prsty o stůl.

Všichni se rozveselili. Novinář začal cosi zpívati, lékař se usmíval a professor vlasy ve vrkoč si zaplétal.

A Čenský pilně zapisoval každé slovo do zvláštního sešitu, odkudž přepisoval vše doma, když to bylo přehlédnuto i opraveno, do velké spolkové knihy. Díval se vždy na mluvícího, pozoruje, jak se kdo tváří. I to vzezření popsal, smích, údiv, nevoli, hněv, nadšeni — vše zachytil na papír. Neboť pán jeho a mistr, baron Jehněda, i takové okolnosti chtěl míti stvrzeny černé — jak říkával, na bílém...

109 — „A v patře třetím" — nadšeně pokračoval advokát, — „zřízena bude knihovna pro lid. Přání, aby lid náš měl příležitost čísti denní časopisy a vzdělávati se spisy odbornými, jež jsou příliš drahé, jest všeobecné. Ostatně noviny pomohou nám.

Dostaneme mnoho spisů darem. Spisovatelé, nakladatelé i knihtiskárny ucházeti se budou o naši přízeň. Znám některé muže zámožné, kteří na knihovnu pro lid věnují tisíce. Zde bude hojná naše žeň."

— „Nemohla by býti knihovna v přízemí?" řekl novinář.

— „Raději na ulici!" hrubě zvolal velkostatkář. „Jen se nezačínejme mazliti s nevěrným lidem! Mně se poslední tato myšlénka nelíbí. Co s knihovnou? Tam bude uložen mrtvý kapitál. To jsou hřivny pro nás zakopané. Pánové, páni! Račte vědět: zbytečná to starosť. Lidé knihy pošpiní, roztrhají, obrázky vytrhají, zkazí. Jaký tu užitek? Knihovníci budou žádati velký plat.

A pak, račte vědět: pošlapané schody, na nich všecko bláto z ulic, výpar zkaženého 110 potu z dělnických kazajek a halen, špinavé sliny na podlaze, oharky sprostých doutníků, —• jak se vám líbí tento obrázek?

A na schodišti každý halama otrhaný, třeba na mol opilý ruku vám podá, vyzve, abyste ho do knihovny doprovodil, kde by se v teple na měkké židli pořádně prospal.

Odi profanum vulgus et arceo! Račte vědět!" ..

— „Příliš černě malováno!" ozval se novinář. „Rozumí se, že bude státi ve vratech hlídač, — ramenatý chlapík, který zazené každého podezřelého člověka. Na schody položí se koberce, aby nebylo znáti bláta z ulic ... Nemyslete, že lid ne vpraví se do situace! Kdo vejde v nádherný dům, jistě prohlédne svůj zevnějšek. Chuďas a otrapa neodváží se. Ind má svůj pud, jakési vnuknutí, jež mu praví, že za jisto dvéře vniknouti nesmí. Nepovrhujte lidem..

Ostatně přiznávám, jest to moje nejoblíbenější myšlénka -— zříditi knihovnu pro lid."

—. „Vy vždycky oblibujete si to, co nám je protivné," vyčítal velkostatkář.

111 — „Proč máte z nás jenom vy takové — odpusťte — náhledy zabořilé?" prchlivě řekl Cep. „ťroč stavíte se proti všeobecnému proudu doby naší? Vy bojujete proti duchu nového času, a proč? Dovolte, abych vám to upřímně řekl: buď z úzkoprsé panovačnosti nebo z lakomosti nebo ze hříšné krátkozrakosti, anebo" ...

— „Netřeba mi nechati se urážeti", pravil velkostatkář zdvihaje se k odchodu.

Nastala trapná pomlčka.

Hudba zahrála vítězný pochod Radeckého. Zavzněl potlesk ...

— „Zanechme rokování" — navrhoval Tovar, který si potají ruce mnul, že nastala váda; „chce-li tu pan Cep bušiti do nás po husitsku, odpovíme mu po táboritsku. Mně se způsob jeho mluvy z duše protiví."

Při tom vrhl kosý pohled na novináře a rozhořčeně ustoupil. Nyní se ukázalo, jak příhodně nazvali sami sebe Makabejští.

Velkostatkář oddychoval z plných plic, fessor ruku na srdce si kladl volaje: 112 žádné pohoršení, pánové!, — lékař hlavu nakloniv napjatě poslouchal, Tovar všecku rozhořčenosť očima koule vyjadřoval, novinář v tváři sežloutl, jakoby se mu po tólo žluč byla rozlila, a ústa pootevřev jazykem vše krotil baron: jako sejček zahoukal, pak se náramně rozkokrhal a promluvil: „Nečekal jsem, že hovor náš vezme takto nechutný obrat. V čem prosím záleží spor?

Proč přitahovati do podniku našeho národ?

Souhlasím s panem Sádlem: národ je nevěrný. Dnes volá slávu, zítra kamenuje.

Dnes krev svou chce položiti za miláčky své, zítra žádá krev a hlavu jejich! Národ je hladina vodní, která se rozčeří každým větérkem, ať odkudkoli fouká. Běda těm, kdo proplouti chtějí bez vesel a kotvy!

Nesmíme se s ním směšovati. Kdo mezi plevy lehá, známo, co se mu přihodí... Ale zase naopak: čeho dosáhneme bez lidu?

Proč seskupili jsme se? Lid má bystrá tykadla, ač jen povrchní. Kdo mu dovede lichotiti, kdo, jak se říká, přiloží sluch na prsa národa a řídí se dle tepání jeho srdce, .

118 kdo mu do noty trefí, ten nfm vládne a dostane ho tam, kde ho chce míti. Dobře má tedy i pan Cep. Veřejná knihovna jest věc velmi časová, populární. Zalichotíme lidu, jestli zřídíme ji. Ostatně uhlídáme, jaký to přinese prospěch. Bez užitku, ručím za to, pánové, věc nezůstane. A jestli neponese tolik, jak si všichni přejeme, co nám brání, abychom nenechali veškerý podnik v rukou ostatních akcionářů? Ultra posse nemo tenetur. Zkusme všeho, držme se nejlepšího! A dosti! Pánové, připíjím na zdar nové- velkolepé budovy, která v nejednom ohledu vyhoví našemu heslu: bohactvím a slávou ku štěstí!"

Baron pozdvihl sklenku.

Novinář přistoupil k velkostatkáři, prose ho, aby mu odpustil prudká, nerozmýšlena slova. Dovedlť Cep v minutě i uraziti i odpuštění žebrati. Nebral slov na váhu, jsa tomu zvyklý z boje novinářského, plného hrubých urážek a jizlivých polemik, přesyceného nepravdivými zprávami, neštítícího se užívati bídných klepů a drzé lži proti M»V«b«jM. IX.-1. 8 114 nepohodlnému odpůrci; vždyfi se věc odvolá, — myslí si obratný žurnalista, dávaje do listu křivdící článek; a nepomyslí, co zpfsobí trpkosti několik nepoctivých řádků •A jak poličkuje veřejnou mravnosť ....

Velkostatkář se zdráhal usmířiti se.

Teprve když advokát znova jej pobídl, a lékař i professor ke smíru radili, ťukl si s Cepem. Patrně mu tanuly na mysli dalekosáhlé neblahé následky, kdyby rozštěpilo se družstvo. Očekávali od spolku prospěchu znamenitého, — ježto půda bořila se mu pod nohama. Pustil se do podniků, s kterých nebyl. Jeho záliba žíti po pansku, chovati si ušlechtilé kon<5, zúčastniti se dostihových sázek, přisvojovati si každou výstřednost!, kterou spozoroval na tom či onoi u hrdém kavalíru —: uvedla jej na plochu nakloněnou, s které počal se šinouti dolů...Makabejští mě zadrží, abych nepadl, myslil si.

Poskytne nám peněz, kterých má hojnosť a kterými neskrblí, — myslili si Makabejští.

115 Proto usmířili se.

Jediný Tovar ruky své novináři nepodal. Ale rozveselil se také, neb aspoň vesele se tvářil, hvízdaje si oblíbenou árii z Gounodova Fausta ...

— „Tedy ujednáno, pánové!" promluvil zase advokát. „Přijímáte v zásadě, aby se postavil dům spolkový na akcie, v němž bude kavárna, síň taneční a knihovna pro lid?"

— „A co bude nahoře, ve vyšších poschodích?" ptal se professor.

— „Byty soukromé, nákladně zřízené.

Přístup k nim díti se bude elektrickým vytahovadlem" — řekl advokát.

— „Souhlasím," řekl professor.

Souhlasili všichni ...

Zatím slunce nakloňovalo se na své dráze. Nachové jasno rozlilo se po obloze.

Vše dýchalo mírem a blahem. U rybníka zaklokotal slavík.

Lidé nechtěli ani odejíti z příjemné obory. Někteří, patrně z úřadů aneb z obchodů jdouce, ještě do obory přicházeli. — 116 Po široké silnici okružní proháněli se švarní jezdci.

Hudba nadšeně hrála májovou píseň...

V. Makabejští vypravují o své první lásce.

— „A nyní něco veselejšího" — zvolal advokát; „považte si, včera jsem spatřil svou první lásku, o které jsem myslil, že dávno sedí mezi blaženými cheruby nad hvězdami, — živou a zdravou." — — „Vypravujte," zavznělo ze všech úst.

— „Ano, mluvme o lásce, která uvádí člověka ve svět vyšší," — pravil professor.

— „Mluvme každý o své první lásce," — navrhoval Tovar, jenž střihl ušima při slovech advokátových jako starý vojenský kůň, když uslyší vojenskou trubku. Oči mu zasvítily jako dítěti, jež uvidí Mikuláše. Zapomněl skoro docela nyní na hn5v svůj...

Makabejští byli svobodní. Jenom velkostatkář a lékař byli vdovci.

— „Nerozdírejte starých ran," — řekl posměšně velkostatkář. / 117 — „Tedy poslyšte," — jal se vypravovat advokát, zapáliv si obyčejný svůj doutník. Jeho plná tvář, svědčící o zdravé krvi a o krvavé stravě, o dobrém živobytí a o živé dobrotě, rděla se v lesku zapadajícího slunce jako žhavá plotna. Rusé vlasy jeho plály zlatem, jako vlasy čarodějného Krakonoše v pohádkách.

— „Byl jsem právě hotov se studiemi '•—dnes je tomu pánové, už sedmnácte let," tu baron smutně jaksi zakokrhal, — „a já měl se odebrati do ciziny, abych prý se zdokonalil. Bylo mi jaksi slavně, an jsem doufal píti z kalicha života samý sladký nektar.

Cizina, myslil jsem, chová pro mne čarovný ráj ve svém tajemném lůně . . . Zbývalo mi ještě několik neděl, jež jsem měl ztráviti v Praze. A tehdy bud z lítosti nad tím, že opustím rodné město anebo ze zvláštní bujnosti anebo proto, že mně můj otec poneohal více volnosti — zamiloval jsem se až po uši do krásné Žofie Poležajové, dcery ruského bankéře, kterou jsem v loži divadelní spatřil a zároveň do rozkošné Berty, jejíž 11C jméno neprozradím, kterou jsem v týž den viděl tančiti na jevišti."

— „Nebezpečný to dualismus!" poznamenal novinář.

— „Umínil jsem si, že moje horoucí láska vyslyšena býti musí. Sledoval ^em všude Žofii, podplatil jsem její starou vychovatelku, aby svěřenku svou na mne upozornila, prokazoval jsem jí všemožnou pozornosť a nikoliv bez výsledku: na psaní, v němž jsem bědoval, že zármutkem a zoufalostí zšílím, nebudu-li směti Žofii, nejkrásnější hvězdě z celého nebe i země, vyznati, jak nekonečně ji miluji, — obdržel jsem odpověď napsanou rukou rozčilením se třesoucí, abych totiž večer o půl jedenácté čekal u besídky, která, stála v zahradě bankéřově. Byl jsem, můžete mi to věřiti, náramně šťasten; — ba snad jenerál, jenž vyhrál krvavou bitvu, nezajásal tolik, jako já. Ale věc měla háček. V týž den měl jsem poprvé doprovoditi Bertu samotnu z divadla; s Bertou sblížiti se nebylo tak lehké, jak si myslíte. Měla u sebe vždy 119 stařičkou matku svou, kterár ji hlídala očima argusovýma, stále ji provázejíc, každý pohled její sledujíc. Teprve tehdy, když jsem ji ujistil o svatých svých úmyslech, — (které pak úmysly první lásky nebývají svaté ?) — dovolila mi opatrná matka, abych je doprovázel z divadla domů na Pohořelec.

Co jsem měl činiti? Nepřijdu-li do besídky, zarmoutím Žofii, nepůjdu-li s Bertou, rozhněvám si ji na.vždy. Dlouho jsem zmítal se v rpzpacích, nevěda, čeho se chopiti.

Konečně vytrhl mě z trapné kolísavosti otec můj, který mne vyzval, abych se připravil, že půjdeme spolu pokloniti se jisté vynikající osobnosti, jež zavítala toho dne do Prahy.

Překážka tato byla mi velice vítána.

Rychle napsal jsem dva dopisy a svěřil jsem je posluhovi, aby za dobrou odměnu doručil je dle adresy.

Pro Žofii list adresoval jsem její vychovatelce; list ten zněl: — „Vy růže má! Vy slunce spanilé!

Vy démante a perlo! Nebe jste mi otevřela!

120 DýŠu rajský vzduch. Srdce přetéká, mi blahem.

Ó jak vás miluji! Jsem hotov obětovati /a vás krev svou i duši svou. Jsem vaším otrokem. Bohužel dnes, kdy otvíraly se mi poklady Edenu, bohužel, — třikráte žel, — přijíti nemohu k milé besídce vaší . . . Ale zítra, ach zítra, — v touž hodinu! Budu čekati trpělivě, — probdím noc pod okny příbytku vašeho. Líbám lem vzdušného andělského roucha vašeho."

List Bertě poslaný zněl zcela tak, — až na to, že dovolím si ji doprovoditi, až zase bude hráti, že však dříve navštívím milovanou matinku její . . .

';*; Ten*večer bylo mi jaksi teskno, — děsivé přízraky plašily mou mysl. Ach, jak jsem mohl býti blažen! Zatím jsem se nudil v přísné aristokratické společnosti . . .

Druhý den kolem desáté hodiny večerní obcházel jsem kolem domu ruského bankéře, ovšem z daleka, pátraje, zda objeví se kdesi v okně roztomilá hlavinka spanilé Žofie.

Ale okna byla husté zastřena.

121 O půl jedenácté postavil jsem se ke zdi, chtěje se vyšvihnouti do besídky.

V tom zaslechl jsem rupati písek.

A hned na to spadl vedle mne lístek na zem, a s hůry zavzněla jizlivá slova ošklivé vychovatelky: „Neračte se namáhati .... Žofie dnes nehraje" ....

A zdálo se mi, že slyším trpký, posměíný smích Žofiin.

„Co to znamená?" vyhrkl jsem ze sebe; „Žofie l drahá Žofie!"

„Ó, vy bídný zrádce! Hanba!" zavznělo za mnou. Stála u mne Berta, zahalen á vjfstý plášť, který jí tak výtečně slušel .... Hodila mi k nohoum pomačkaný papír. A pak odcházela, nikoli — utíkala, běžela seč jí síly stačily — ubohá Berta pustou ulicí" ....

„Myslil jsem, že sním. Chtěl jsem zvěděti pravdu aspoň od Žofie. Šla však hlídka, s kterou jsem nemínil přijíti ve styk ....

Také zahrada zdála se úplně prázdna.

Zdvihl jsem tedy dárky, které mi k nohoum 122 padly, jež slibovaly býti co nejméně sladké a kvapil jsem domů. Byly to oba moje listy strašně zohavené. — V ulici při lampě poznal jsem, že jsem své listy vstrčil do nepravých obálek; a tak list, určený Žofii, obdržela Berta, a Bertino psaní Žofie."

Všichni se zasmáli .... „Známá povídka!" řekl novinář ....

„Má historie je podobna!" ozval se velkostatkář.

„Povídejte!"

„Ale co se stalo se Žofii a co s Bertou?" tázal se professor.

„Odjel jsem ihned z Prahy," řekl advokát; ofÉbfii jsem se nebál, ta byla tuze mladičká a vychovatelka jí zajisté vymalovala mě co nejčerněji; ale strach jsem měl o Bertu, která byla schopna všeho.

A vidíte! Nedávno slyšel jsem, že odejela Žofie na Rus a tam, — zajisté se podivíte' vstoupila do kláštera .... Takové jsou ženy!"

Advokát se zamyslil. Bude kokrhat — myslil si Čenský. Ale baron nekokrhal.

123 „A Berta?" ptal se nedočkavě professor, když mlčení poněkud dlouho trvalo.

„Bertu jsem včera spatřil, živou a zdravou, a sláva Bohu, jak zdravou! Je velmi tlustá, že jsem ji nemohl ani poznati .... Vdala se teprve před několika lety za bohatého uzenáře. Jenom dle výrazu očí, takových zvláštních temně hnědých očí, jsem ji poznal" „ A promluvili j sté spolu ?" řekl professor.

„Promluvili .... A oba jsme se minulosti zasmáli" ....

„Opravdu k smíchu," pravil velkostatkář. „Ale můj příběh skončil smutněji ....

To bylo tak, pánové, páni, — račte vědět!

Dnes je mi třiapadesát let, deset let jsem vdovcem, — tedy zrovna před pět a třiceti lety, kdy jsem měl v žilách místo krve oheň a rtuť, měl jsem poslouchati duchamornou filosofii.

„Nehaňte!" bránil se professor.

„Račte vědět! Bylo mezi námi několik ostrých hochů, — hrabě X. baron Y., — račte vědět. Pořádali jsme domácí zábavy, 124 které se překrásně vždy vydařily. Já tenkráte dobře tančil, nynější moje prokvětlé " sněhem vlasy byly ještě havranově černé, byl jsem nad svůj věk urostlý a silný, — asi jako, hm, — jako vy, pane Čenský, račte vědět .... Děvčata se po mně bláznila ...

Já však byl jako nedobytná pevnosť. Se všemi jsem se bavil, uměl jsem všem zalichotiti, — kořil jsem se všem stejně.

Až konečně přišla do jedné podobné zábavy sestra jistého soudruha našeho, který byl synem vdovy po vyšším úředníku státním.

Jmenovala se Charlotta, byla útlá, zádumčivá, pleti průsvitné, ne tuze sličná, ale neobyčejné něžná; pohled modrých očí jejích vnikal každému hluboko do srdce; její úsměv rozčiloval všecky .... Byla v dívčí vychovatelně a jenom na jeden večer měla tehdy dovoleno zúčastniti se zábavy naší.

Matka i bratr její zacházeli s ní jakoby to byla zřítelnice očí jejich ....

Vyzval jsem ji k tanci. Podívala se na matku svou, — a když ona pokynula, 125 pohlédla na mne. Nezapomenu pohledu toho .... Tančila lehce, překrásně ....

Stiskl jsem jí malinkou ručku a více jsem netančil.

Jen očima provázel' jsem spanilý zjev její, který se kmital v nádherné síni jakc čarovná vážka mezi květinami vodními, čarovnějšími, račte vědět, — než všecky květiny pozemní.

Nezapomněl jsem více líce jejího . . . Zamiloval jsem se do ní vší mocí osmnáctiletého jinocha.

Od bratra jejího zvěděl jsem jméno ústavu, kde žila. Napsal jsem jí list plný zápalu a mladistvé vášně, dlouhý list, kde jsem, račte vědět, ze všech krasořečníků a dvorných společníků, jež tenkráte byly mi známy, učinil o lásce takový výklad, kterému, jak jsem myslil, neodolá ani ta nejtvrdší žulová skála, — a kterému zajisté podlehne něžné srdce Charlottino. ..

List byl odeslán, uplynulo několik dní, •— ale odpověď nedocházela. Mřel jsem úzkostí, co se děje. Snad mě zavrhla? Snad se 126 mně vysmívá, — mně?! Přísahal jsem pomstu v srdci svém uraženém.

Ale chtěl jsem býti shovívavým a netrestati ihned. Napsal jsem tedy nový list, ještě ohnivější, plný strojeného i skutečného žalu.

Zase minulo několik strašlivých pro mne dní.

Konečně přišla odpověď, její odpovědi!

Zlíbal jsem to písmo drobounké! Psaní bylo skutečně od ní. Ale co psala!

Omlouvala se, že nepsala již poprvé.

Nyní činí tak prý jen proto, že ji k tomu vybídla řiditelka ústavu a její třídní učitelka slečna Anděla ....

Oboje psaní moje prý se dostalo do rukou jejich, neboť ony smí čísti prý každé psaní, kde není na obálce poznámka X-Y-Z., otec.

Bylo patrno, že odpověď tu předpovídaly Charlottě učitelky do pera!

Ubohá! Jak jí asi bylo?! Možná, že pukalo mladistvé, útlé srdce její! Rozhněval jsem se na všechny ústavy, na všechny školy, 127 na celý svět. Ale posléze umínil jsem :i ještě jednou zkusiti štěstí....

Napsal síra třetí list, ve kterém jsem Chárlottu zapřísahal při všem, co jí drahého, — račte vědět, ty přísahy bývají stejné, — aby si vzala dovolenou na půl dne a buď sama nebo s přítelkyní svou aby na okamžik dostavila se do sadů Chotkových k památné obrazárně .... Ve čtyry hodiny!" ....

Na zadní stranu obálky napsal jsem rukou, jak se mi zdálo, velmi povedenou: X-Y-Z. otec.

Tenkráte nevzpomněl jsem, že ona už otce nemá....

Za to věděly to dobře v ústavě. List můj zase byl otevřen a koloval z ruky do ruky. Byl dodán i matce Charlottině.

A co myslíte, pánové, že se přihodilo?....

V ustanovený den obcházel jsem starobylé stavení památného Belvederu. Čekal jsem od čtyř hodin, račte vědět; již blížilo se k šesté, — a posud nikdo. Pamatuji se na všecko, jako by to dnes bylo. Poslouchal jsem tehdy hukot vodního proudu, valícího 123 se s vltavských jezů. Nedaleko ozývalo se krátké vojenské velení a jadrné klení. Nepochybně desátník doučoval nechápavé vojáky i tehdy, kdy ostatním dána chvíle oddechu. Hodiny každou chvíli oznamovaly pomíjející čas. Zvuky ty zdály se mi písněmi pohřebními pro lásku mou ....

Byl den dubnový, — vítr proháněl deštivé mraky po obloze; suché dubové listí poletovalo šustíc po stezkách.

Už jsem chtěl odejíti domů jsa hlodán štírem hrozného bolu .... Ale tu — nebesa ! toť ona.... myslím si; — hle, jistč že čekala, až se 'setmí, aby nás neuhlídalo všetečné oko protivné učitelky.... Kvapím k postavě, jež mi vstříc šla.

Byla zahalena v těžký plást, hlavu měla pokrytou širokým zimním kloboukem, přes obličej visel černý závoj.

Okamžik zdálo se mi, že to není vyvolená srdce mého. Ale pak" beze všeho rozmýšlení prudce objal jsem dívku volaje: „Charlotto, Charlotto má!"

— „To bylo nerozmýšleno jednáno"»— If9 prohodil Tovar chechtaje se, „zajisté to nebyla ona!" — „A proč by nebyla? Kdo by to byl? V šest hodin večer!" mínil professor.

— „Nebyla, račte vědět.... Byla to jedna učitelka z ústavu, v kterém žila Charlotta. Byla velmi stará a hubená, oči svítily jí jako dvě bazilišků, když mi hlasem sípavým vyčítala, proč svádím nezkušené děcko, proč podlomiti chci lilii čistou, proč do ráje házím pochodeň pekelnou....

Neposlouchal jsem dlouho, račte vědět.

V několika vteřinách seběhl jsem s památného vršku" ....

— „A to je všecko?" tázal se advokát, zkoumavě hledě ve tvář dlouhým vypravováním velmi rozpáleného velkostatkáře.

— „Není", řekl tento. „Charlotta byla propuštěna z ústavu, — pro moje prý výstřednosti ; — že prý byl bych s to vrhnouti se na vychovatelnu, pokaziti dobré jméno její, snad i z pomsty ublížiti někomu, ba kdo ví co horšího spáchati..."

Makabejští. IX.—1. <) 130 — „A více jste se nesetkali ?" ptal se professor půvabně rukou pohnuv a proplétaje se prsty ve vlasech.

Velkostatkář se zasmál.

— „Audacem fortuna juvat, — račte vědět. Zvítězil jsem ... Nastaly pak slastné chvíle. Charlotta mi byla úplně oddána.

Musili jsme ukrývati ovšem svou lásku před lidmi, an já posud navštěvoval jsem školy . . . Nebudu vám líčiti, jak jsme vymýšleli bezpečná místa k dostaveníčku, jak jsme se ubezpečovali o věčné a věrné lásce ...

Tak uplynul rok. Měl jsem takový vliv na měkkou mysl její. že pozbyvši vůle své ona znala jen vůli moji... Vy čerpal jsem kalich lásky až na dno . . . Sliboval jsem, že ji co nejdříve pojmu za choť. A věda, že bych asi povolení neobdržel, zamýšlel jsem vstoupiti -s ní v tajný sňatek, matrimonium clandestinum, račte vědět, . . . proprie tale . . • K čemu nám svědků dotěravých? Proč musil by věděti svět, že náležíme sobě?

K čemu veřejný obřad ? Tak jsem jí vykládal. Byla úplně srozuměna. Pravilo se tehdy 131 o knížeti Z., že totéž učinil ... To mě povzbuzovalo v úmyslech ještě více.

Ale ten čas byl jsem odveden k hulánům. Když pak jsem vstoupil do pluku, nastal v lásce naší ohromný převrat.

Sloužil jsem v Uhrách, Z počátku odpovídal jsem Charlottě na dopisy její, které byly plné něžnosti, dosti dlouze, snaže se psáti slohem jejím.

Ale znenáhla jsem vychladl v zemi papriky a tokajského! Listy mé řídly . . ."

— „Známe ten konec!" zvolal novinář.

— „Neznáte, račte vědět" — cynicky prohlásil velkostatkář; tvář jeho přijala na sebe odporný výraz bezcitného hýřila ...

„Přijel za mnou bratr Charlottin jemuž svěřila se ona se svým žalem; že nemlčela, pohněvalo mě. Zapřel jsem všeliký cit k ní.

Bratr její vyzval mě na souboj . . .

— „A co dále?" ptal se professor.

• — „Co dále? Probodl jsem ho! — Vždyť jsem uměl nejlépe šermovati." — Mezi Makabejskými, způsobila zpráva ta zděšení. Hleděli na sebe, každý chtěl 132 vyčíst s obličeje druhého, co si myslí, jali to jen možno bylo v nastalém šeru.

Velkostatkář zapaloval si nový, vzácný doutník.

„A Charlotta?" ptal se pobouřeným hlasem professor.

Advokát zakokrhal jakoby na výstrahu.

— „Vrhla se s kamenného mostu do Vltavy," řekl chladným hlasem velkostatkář, jakoby říka,l, že mu zahynul ohař nebo kůň . . .

Všichni ustrnuli.

— „A nebyl jste trestán?" ozval se professor.

— „Proč? Souboj na vojně nebere se tak přísně ... A pro Charlottu? Na takové věci není přece v našem trestním zákonníku žádného trestu. To je věc svědomí, a my, jak se domnívám, máme svobodu svědomí zákonitě prohlášenu — račte vědět ..."

Nastalo chvíli trapné ticho.

Velkostatkář zpozoroval, že způsobil prazvláštní dojem na své posluchače. V očích jejich obrazilo se i pohrdání i hrůza.

133 — „Jaký to netvor!" pomyslil siČenský.

— „Pravý pastucha!" šeptal novinář lékaři.

— „Já vám nevěřím!1' zvolal advokát.

„To se podobá anglickému románu jako vejce vejci. Ještě jste měl dodati, že vás Charlotta chodí trápiti jako noční můra.

Dobrý den z nás jste si učinil!" ...

Všichni souhlasili s advokátem a zasmáli se.

Velkostatkář, zdálo se, chtěl odporovati . . .

Ale pak změniv úplně tvářnosť, zachechtal se. Hlučný a jaksi nucený smích jeho daleko se nesl.

— „Tak ať žije první láska!" zvolal konečně zdvihaje sklenku.

Sklenky dopadly na stůl prázdny. Ale Makabejským se nechtělo ještě domů. — — „Povídejte ještě někdo, — ale nic strašného a jen dle pravdy!" pobízel advokát.

— „Moje povídka krátká jest," začal professor odkašlav si. „Rodičové moji chudí nemohli mi peněz na kratochvíle dávati. Na 134 školy dostal jsem se jen náhodou. V dom§ totiž, kde jsme bydleli ve čtvrtém patře, (— bylť můj otec fotografem, ale ze staré školy, mající špatné přístroje a málo známých —) umřel synek domácího pána, který byl v třetím roce latinské školy. Moje matka, která použila každé příležitosti, aby něco získala pro skrovnou naši dornácnosť, sestoupila do prvního patra a se slzami v očích, litujíc nešťastných rodičů, osmělila se poprositi o kousíček pozůstalého šatstva.

Bylo jí dáno vše, zásoba to na několik let.

K obleku přidány matce mé také všecky knihy a spisy, kterých zesnulý hošík používal. A tu otec můj, vida v tom jakýsi pokyn Prozřetelnosti, umínil si mě poslati do škol aspoň na rok — na zkušenou."

— „Ale láska? Kde v tom je vření srdce?" zasmál se novinář.

— „Tedy své mládí přeskočím," pravil spěšné" professor. „Ačkoli — ne, nemožno, — nelze přeskočiti. Posuďte! Domácí pán měl mimo umrlého synka ještě dcerušku, 135 zvnnou Míša nebo Mici, — jmenovala se totiž Domicia, — děvče plné života, mající na tváři krásný ruměnec a překrásné plavé vrkoče. Já vždy u vytržení za ní pohlížel a pamatuji se, že jsem se chvěl rozkoší, když jsem se mohl bujných jejích vlasů nenápadně dotknouti. Připadala mi jako královská dcera. Já pak, čítaje mnoho v rytířských pověstech a pohádkách pro děti, kde bývá, že krásný jinoch musí podstoupiti o dívku svoji strašný boj, nic jinak jsem se nedomníval, než že přiletí hrozný drak, který odnese ubohou Mici na vzdálený pustý ostrov, kde ji zavře do skleněného zámku, — a mně že nastane úloha, abych ji ze spárů obavné obludy osvobodil...

A ještě více pak byl jsern utvrzen ve svých báječných domněnkách, když, jsa tehda v páté třídě latinské, vyvolen jsem byl od otce hezoučké Mici, abych s ní opakoval denní úkoly.

Neptejte se, jak mi bylo, když zasedl jsem naproti ní, maje zkoušeti ji, umí-li na136 boženství, rozumí-li početnímu úkolu, aneb dělaje jí výkresy.

Když pohleděla namne svýma černýma očima, jež plály, jako dvé uhlíků, a na rtech objevil se jí čtveračivý úsměv, — vrazila se mi všecka má kvintánská krev do hlavy a neuměl jsem chvíli proříci ani rozumného slova; pomáhal jsem si z rozpaků odkašlávaje a říkaje: Tak co teď? Co pravíte? — jak činí všichni zamilovaní a nezkušení domácí učitelé.

Její matka sedávala v čas mé hodiny u vedlejšího stolu a pletla, jak se mi zdálo, pořád tutéž jedinou modrou punčochu . .

Tak uplynula dvě léta. Hodiny mé trvaly stále. Připravoval jsem se vždy na předmět, který bylo mi s Mici probírati, protože, vyznám se, v počtech jsem zrovna nebyl Archimedem, — a ona, jakoby naschvál, nosila ze školy úkoly, že by přemohly i Samsona, v číslicích nepřemožitelného ...

— „Krátce, jen krátce!" zahřměl velkostatkář.

137 •— „Vždyť už jsem hotov," řekl professor.

Všichni se zasmáli.

— „Nesmysl! Nerozumíte čistému jako křišťál hnutí mladistvého srdce. Ostatně neskončil jsem ještě .... Tedy krátce! — Byl jsem na svůj věk poněkud příliš vytáhlý a hubený, krásný jsem také nebyl, (— ač je šero — neušel mi váš úsměšek, pánové—) byl jsem chůd a bez mocných přátel, — toho všeho již tehdáž byl jsem si dobře vědom.... Ale udušujte v prsou cit, posvátnou jiskru lásky! Stokráte podupána, stokráte vytryskne, zasvítí, ba nakonec zachvátí všecko. Tak se dělo mně. Vida marnosť snů svých, plakával jsem hořce v jizbičce své. A ona dlouho nezdála se tušiti ničeho. Ale přece! Zahlédl jsem ve zraku jejím nejednou jakoby paprslek soucitu.

A když mi jednou na rozchodu také ruku stiskla — odvážil jsem se vášnivě ji na čelo políbiti.... Nikdo toho nezpozoroval. Od té chvíle počal jsem doufati. — Čekal jsem na okamžik, až budeme samotni. Ale vždycky 138 seděla při nás matka její se svou punčochou ....

Tu jednou, chýlilo se k večeru, vidím, že z domu našeho vyšla mladá dívka, oděná v šat z bílého krepu, přes ramena majíc přehozený šátek. Zahnula za roh ulice a zmizela....

Myšlénka jako blesk prolétla mou hlavou: Toť ona! To jsou ty šaty, ve kterých vypadá vždy jako učiněný anděl! Jde samotná! Dnes nebo nikdy! A nerozmýšleje se, uchopil jsem tatínkův cilindr a pádím po schodech dolů .... V průjezde, pamatuji se, vrazil jsem dc domovníka, který mimo otvírání a zavírání dveří vyživoval se ode vždy mně protivnou ševcovinou, tak že zavrávoral a padl na vrata....

Slyšel jsem jeho hromování, — ale už jsem byl za rohem ....

A sláva! zvolal jsem, — tam jest! Pospíšil jsem za ní....

Nejde asi daleko — myslil jsem si. Vždyť je tak lehce a po domácku oblečena....

Ale že jde sama, jak to se stalo ? Nejde-li 139 naproti matce své? Držel jsem se v uctivé vzdálenosti za ní a přemýšlel jsem, jak ji osloviti, jak jí odhaliti své nitro bouřící....

Dnes nebo nikdy — byla jediná myšlénka moje.

Chvěl jsem se zimnicí, až mi zuby cvakaly.

Šla velmi rychle, jakoby byla zmeškala někam přijíti v čas.

Tak jsme prošli několik ulic a ocitli jsme se na nábřeží vedle divadla.

Pane Bože! Zvolal jsem, — ona jde přes most!

Skutečně, vstoupila na řetězový most a spěchala dále ....

ZoufaloSť se mně zmocnila .,.. Věděl jsem, žo nemám sebou peněz .... Jediný krejcar! Přiblížil jsem se k budce hotov jsa nechati tam do zástavy klobouk, vestu nebo cokoli....

Ale znamenitý výběrčí vida mé utrpení v tváři, kýval hlavou a řekl: Až podruhé.

Spadl mi kámen s krku....

Hle, tam jest, — kterak spěchá! A nyní 140 ohlédla se opět, to je už po několikáté..;?

Zajisté ví, že ji následuji.

Viděl jsem v nastalém šeru, že vešla do průchodu, kterým se sestupuje na střelecký ostrov.

Za ní! Za ní! Byla myšlénka moje jásavá.

Srdce mi bušilo v hrudi jako kovářský perlík bije do kovadliny.

Konečně! Tam stojí ve stínu stromů.

Ach, honem, co řeknu? Konečně! .... Tedy zde! Nejlépe vrhnouti se jí k nohoum a zvolati: Bohy ně má! Ale než jsem co řekl, chopila mě pevná pěsť za krk a hrubý hlas zarachotil mi do ucha jako hlas hromu ve skalách: — „A co vy tu chcete? Co vy nenecháte počestné děvče?"

— „Považ, Vojtíšku, honí mě až od nás z domu!" zavznělo z úst dívky, kterou jsem jako honec laň tak srdnatě pronásledoval.

Probůh, to není ona! Projelo mi hlavou....

141 Zarděl jsem se ještě více nyní hanbou, než dříve během a rozčilením.

— „I pro panička, to je pan študent z půdy!" vykřiklo děvče. Když mnou ten hromotluk, Vojtíšek zvaný, ještě trochu přátelsky potřepal, pustil mě, an se vysvětlilo, že jsem se zmýlil.. .."

— „Nu, to není tuze důstojné tak znamenitého filosofa!" řekl novinář.

— „Důstojné nebo nedůstojné, — ale bohužel pravda. Největší mudrci ostatně měli z mládí podivné osudy, vyvedli největší pošetilosti, ba o některých vypravují se i dosti zaručené zbrklosti, kterých by se obyčejná hlava nedopustila nikdy! Tak na př. sám veliký Kato a Cicero a Kontě i Kant!"

— „Jen žádné příklady," přerušil profesorovi řeč velkostatkář. „ Jste už hotov ?"

— „Ještě jsem dlužen dodatek. Šaty z bílého krepu, které nosívala Míša, jež mě tak pobláznily, darovala domácí paní dceři domovníkově. Ta upravivši si je (ač starší, byla dosti slabého těla,) — spěchala v nich honem na ostrov k taneční zábavě, kde 142 ji očekával její vyvolený, hodinář Vojtěch Sud ....

To vše již druhý den kolovalo po domě i v celém sousedstvu. Domovník donesl vše domácí pant.... A povím jen výsledek • přestaly moje hodiny, otci dána výpověď z bytu.... Tehdy přišel čas plný svízelů....

Ale já, pánové, jak doznati račte, neztratil jsem se. Moje spisy dnes jsou oceněny....

Ostatně o tom nebudu šířiti slov....

Připomenu jen, že slečna Jordánová, naše znamenitá subreta, .zpívá v jedné hře: Ta láska, ta láska — nese jen žal....

A to je pravda, — i se stanoviska filosofického, sociálního i národohospodářského!

Jen samý žal! Ale je to sladký, příjemný, nezapomenutelný žal...."

— „Ať žije lásky žal!" zvolal novinář.— Sklenky se srazily ....

*- — „A kdo nyní?" — tázal se advokát.

— „Až jindy! Je pozdě již!" pravil Tovar.

— „Dnes, dnes! Vy se chcete na svou první lásku teprve připravit!? Nikoli! Ex 143 abrupto! To působí kouzelnéji!" —odpíral proíessor.

Nutili, aby vypravoval Tovar.

— „Zavedu vás, pánové," —počal chvíli se zdráhav obchodník, „do rozsáhlých končin svobodné Ameriky, kde jsem ztrávil, jak známo, svůj věk "jinošský. Pokud jsme o sousto chleba těžce musili zápasiti, — nepomyslil jsem na nic jiného, než volati po ulicích i v hospodách co nejsilněji: Kupte sirky, mýdlo, jehly! Kupte párátka — áá! — Teprve, když otec můj nabyl skrze hostinství jakéhosi jmění, byl čas si oddechnouti a doháněti, co zanedbáno.

Můj otec začal také řezničiti. I opouštěli jsme domov na několik dní, abychom od vzdálených, opuštěných farmářů přivedli lacino koupený dobytek.

Obchod se vzmáhal. Podnikali jsme delší a delší cesty. Ačkoli jsem nejen prodávané zboží, ale také zbožné prodavačky prohlížel bedlivě, nechytlo nikdy srdce mé trvalým plamenem. Vždyť víte, že Američanky nerozumějí naší lásce, která bývá mezi těmi něj144 čistci, kdo mají překonati celé hory překážek.

I zhmisily se mi dívky, které za každým pohledem, přívětivým slovem a stisknutím ruky nějaký tajný, sobecký záměr skrývaly.

V ten čas přišla výhodná nabídka mému otci z Jižní Ameriky. Odplul jsem do Rio de Janeira, kde mi však bylo přestáti záchvaty žluté zimnice. Viděl jsem cestou létající ryby, kteří jako ptáci letěly nad hladinou a pak ponořivše se zmizely našim . ustrnulým zrakům ....

• Ach, jak čarokrásné bylo světélkování za tiché letní noci! Duch můj vznášel se vysoko ze všednosti života .... Srdce mé toužilo po sladké stravě. .Obepluli jsme CapHorn, kde jsou zajímavé, málo poznané kraje, plné zádumčivosti a klidu i bouří, kde jsou vždy zelené lesy bukové, plné kolibříků a papoušků. Tam také Indiáni Pesereři znepokojili nás; ale obdrževše tabák a suchary, odveslovali na čluncích svých, v nichž hořel velký oheň, ke svým chatrčím, neublíživše nám . . . ."

145 „Vy snad celou Ameriku nám popisovati cheete ?" ptal se pohrdavé velkostatkář.

„Vždyť jsem nechtěl vypravovati! Nebudu nuditi vás!" — mrzel se Tovar.

„Pokračujte" — prosil advokát.

„Nyní snad už to praskne, nemýlfm-li se" — vyjádřil se prostonárodně professor.

„Tak jest .... Přijel jsem do- Valparaiso v republice Čilské. Koupiv med a vosk, neboť velmi lacino bylo lze jich dostati, prohlížel jsem si památnosti města, ležícího při zálivu, jenž se tří stran příkrými vrchy jest obklopen a vojensky velmi opevněn. Na té procházce přidružil jsem se k evropské jakési společnosti, — čítající asi deset hlav. Byl to, jak jsem z hovoru seznal, bohatý anglický obchodník se svými třemi dcerami a dvěma syny, s vychovatelkou a učitelem a se dvěma služebníky.

Nejstarší dceři mohlo býti asi dvacet let; byla krásně urostlá, přímé, ztepilé postavy, pružných pohybů; ale tvář měla stále zakrytou hnědým závojem. Nemluvila skoro ničeho, chvatně jen, skoro příliš těkavě Makabejští XI.-í. JQ 146 otáčela se, prohlížejíc si často velmi důkladně, co nestálo ani za pohled. Ostatně chovali se velmi odměřeně všichni. Tak jsme prošli několik křivých, nepravidelných ulic, v nichž jsou nevysoké, nepěkné budovy; prohlédli jsme si obě divadla, bursu a ohromná skladiště a zamířili jsme do evropského předměstí Elalmendrálu, plného letohrádků a vkusných zahrad.

Tu vzkřikla ona posud tak zamlklá lady a zatleskala živě rukama.

„Jak se jmenovala?" ptal se professor, nepokojně se obraceje, jakoby něco větřil...

„Co je to?" zvolal pak rychle, kyna rukou, aby bylo ticho. Bylo slyšeti dusot kroků, — zdálo se, že lidé někoho honí. Všichni vstali.

„Hoří!" bylo slyšeti ..... „Hoří! — V Praze hoří!" — V tichu večerním slabě zazníval do útulné končiny dunivý, teskný zvuk zvonu.

Kdesi zvonili klekání.

Advokát spěchal do hostinské budovy, chtěje zvěděti, kde hoří. Čenský a novinař následovali ho.

147 „Ostaňte, pánové" — volal baron na své soudruhy, „ihned vás bohdá uspokojím!"

Lidé před chvilkou bezstarostné se procházející pádili po příkré stezce na Letnou.

Hudebníci jali se hráti nějakou dlouhou smés operní.

Advokát vnikna do sálu ptal se: „Co se děje?"

„Hoří!" odpovídalo několik přítomných, v tváři samý strach a hrůza ....

„Kde hoří?"

„Telefonem se zeptejte l" bylo voláno nepokojné.

Lidé obklopili telefon. Křičeno do naslouchadla z několika úst najednou.

Nebylo ničemu rozuměti.

„Jaká odpověď?" tázal se baron, když kdosi do telefonu hromově vzkřikl . , . .

„Neslyším" .... Lidé hádali, kde může hořeti. Kdosi tvrdil, že půl starého města je v plamenech.

„Odejděte l" velel baron. „Vyjděte na okamžik ven, aby bylo rozuměti."

10* 148 Ale lidé se nehýbali. A davy nové stále přibývajíce působily povyk.

„Přístroj je poškozeni" zvolal advokát, maje šťastný nápad. „Odejdeme!" A sám hlučně odcházel. Sklepníci vytlačili lid a zavřeli dvéře. Druhými dveřmi vrátil se k přístroji baron.

„Kde hoří?" zvolal, — zazvoniv k rozmluvě.

„V kotcích. Několik krámů" — zněla odpověď.

„Je nebezpečí?"

Lidé za dveřmi, slyšíce, že někdo uvnitř mluví, utichli pěnou.

„V kotcích že není nebezpečí?" volal do přístroje znova baron.

„Hasiči s parní stříkačkou už se vracejí, není jich potřeba" zněla odpověď.

„Tedy planý poplach?!" zvolal advokát.

— „Nazdar!" zvolaH venku stojící lidé, jež otázky advokátovy zcela upokojily.

Zatím co Čenský oznamoval soudruhům, že městu nehrozí nebezpečí, a co rozpředl se hovor o tom, zdali by Praze 149 nebylo ke prospěchu, kdyby skutečně tyto bídné, ušpiněné, nezdravostí a zpuchřelostí proslulé končiny buď do povětří vyletěly, nebo do země se propadly, nebo od síly nečistého hmyzu a krys sežrány byly, tak aby světlo a vzduch, tyto dva k snesitelnému živobytí potřebné živly volně a blahodárně mohly vše pronikati a jaksi napájeti (— tak vyjadřoval se zejména professor) —: zadržel novinář advokáta, řka, že považuje za svou nejsvětější povinnost, sděliti mu nějaké důležité věci, ... a sice odůvodněné prý podezření, jež opanovalo jeho jinak vždy střízlivě soudící mysl...

— „Jaké podezření?" tázal se advokát stoje pod svítilnou a bystře hledě novináři do očí.

— „V jakém stadiu nalézá se soud paní Julie Zimové?" důvěrně optal se novinář.

— „Bude patrně odsouzena. Všecky známky mluví proti ní" — mrzutě řekl baron.

— „Není vinna sama! Jsem na stopě podivnému tajemství" řekl Cep.

150 — „Jak? Mluvte jasněji!"

— „Domnívám se, že jsem vypátral soudruha jejího zločinu," — odpověděl novinář hlasem, svědčícím o samolibosti člena onoho cechu, který má na starosti říditi, přistřihovati a skládati veřejné mínění. Domnívalť se, že se mu podařilo docela lehce vypátrati totéž, totiž stopy tajemného skutku, což,~ jak se praví, kollegům jeho v Londýně, v New-Yorku a v jiných ještě městech amerických se podařilo, ovšem že ne tak snadno; protože oni musili prolézti napřed všechny brlohy, v nichž peleší a se otravuje lůza, protože musili i v žalářích mezi trestanci mnoho žalostných stráviti dní, než si získali důvěry lupičů a vrahů, než zvěděli od nich, na kom lpí podezření spáchaného zločinu, který úřadům a vysokým i nejvyšším soudům zůstával zahalen egyptskou temnotou.

Advokát několik vteřin ustrnule pozoroval novináře.

— „Je-li možná? Soudruha zločinu?!"

pravil nedůvěřivě.

— „Ona měla nedovolený poměr."

151 — „Ta, kterou považovali za vzor manželské poctivosti a věrnosti?"

— „Ano táž!"

— „A kdo je soudruhem jejím v strašném činu?"

— „Rafael Tovar."

Advokát se zasmáí Ohlédl se, jestli by mohl utéci, kdyby novinář ho napadl, — myslilť, že má ne o kolečko, ale jistě o mlýnské kolo víc ve své umělecky rozcuchané hlavě.

— „Vy mi nedůvěřujete, pane barone.

Přísahám, že mluvím pravdu."

— „Ale máte jistotu?"

— „Té můžeme si zjednati."

— „Prosím, netropte si zd mne šašky."

— „Vidím, že se musím uchopiti krajního prostředku. Vyzvu tedy sám státního zástupce, aby vykonal u Tovara prohlídku v bytu ..."

A po té sdělil novinář s advokátem, čeho se dověděl ze zápisníku Tovarová, — kterak obchodník nápadně zbledl a nevěda jiného vyváznutí, spílati se jal, a jak mohl prý •152 i on, advokát, pozorovati sám, že Tovar z počátku seděl při poradě dnešní všecek proměněn, jak se hlas mu třásl a do očí přímo nikomu neodvážil se pohlédnouti.

— „Prohlídka! Domovní prohlídka! Ta vás přesvědčí o jeho vině" končil novinář.

„Nemohu zůstati ve spolku s člověkem, proti němuž mám oprávněné podezření.

Jednejte rychle."

— „Ale to způsobí ohromné rozčilení, poplach!" namítal advokát.

— „Tedy ať je byt prohlédnut tajně!

Ale dnes to musí býti, jinak zničí všecky podezřelé stopy."

— „Už to mámí" řekl po bedlivém přemýšlení advokát. „Zdržíme se zde déle.

Já pošlu nyní státnímu zástupci, jemuž pře je svěřena, — on je můj dobrý přítel, — lístek, aby ihned — nejlépe on sám nebo jiný spolehlivý úředník — odebral se do bytu Tovarová a tam věci jeho, — třeba pod záminkou, že jest jeho příbuzným, podrobil přísné přehlídce. Uvidíte však, že jste na omylu!"

153 To mluvě stenografoval advokát žádosť svou k státnímu zástupci na lístek a podávaje jej číšníkovi ptal se, může-li ihned po někom býti odeslán.

— „Já sám běžím nyní do města, milosti" — řekl číšník.

A svléknuv si obstárlý frak a bílou vestu, oblékl si šedivý svrchník, vzal klobouk a spěchal' k východu.

— „Spoléhám na vás, příteli. A nebude-li pán, jemuž svědčí lístek, doma, vyhledejte ho v jeho kavárně, avšak vám o ní poví domácí jeho." — řekl advokát.

„Zde odměna!" —— Číšník zmizel — počítaje dvacetníky.

— „A nyní k našim!" velel advokát.

Když přišli ku svým soudruhům, nalezli je v rozepři, zdali zboření hradeb Praze prospělo či uškodilo.

Professor tvrdil, že prospěch mají pouze předměstí, že by, kdyby hradby byly zůstaly, bývalo se pomýšlelo sbořiti napřed celou řadu nízkých a chatrných domků uvnitř Prahy stojících, že by město mělo 154 docela jiné vzezření a po městě židovském že by nebylo památky již dávno. Lékař však namítal, že Prahu teprve vlastně předměstí zdvihla, že hradby kolem hlavních měst vůbec a v Praze zvláště jsou jakýsi vřed aneb nádor, který vyříznut býti musí, aby neobtěžoval zdravých částí . . .

Mezitím přinesena znamenitá večeře.

Professor ustavičně doléval sobě i soudruhům vína vlasteneckého. Ěada láhví vyprázdněných válela se v neladů po zemi. . .

VI. Další vypravování o první lásce.

Konečně jal se naléhati Tovar, aby byla nastoupena cesta domů. Advokát však vynaložil všechno své řečnické nadání, aby Makabejské přesvědčil, že odejíti z obory v tak líbeznou a tichou noc, když kolem panuje mír a nikoho nic domů nevolá (— při tom zvláště podíval se na Tovara), bylo by nejen bláhové, ale opravdovou zradou i proti přátelství i proti vznešené přírodě.

155 — „Raději poslechněme povídku pana Tovara o jeho první lásce," končil, — „neboť jest opravdu velmi zajímavá."

Tovar, jemuž se slova advokátova, jak se zdálo, zalichotila, pokračovati se tedy uvolil.

„Ale kde jsem přestal?" tázal se.

„U toho, jak se jmenovala ona pružná, ozávojená Angličanka" připomínal professor.

— „Kéž nezvěděl jsem toho nikdy!

Miss Amy nazývala se. Slyšte tedy, co se přihodilo: Spanilá lady tehdáž zatleskala a jevila neobyčejnou veselosť.

Pohleděl jsem, kam ukazovala. Podivil jsem se ... Otvírala se rozkošná vyhlídka, na pohoří kordilérské. Několik sopek v dálce vypouštělo řídký dým ze svého jícnu . .

Otec její však se zachmuřil. Ostatní členové rodiny, jak jsem již pravil, skoro samé děti, nejevili živějšího účastenství.

— „Na hory, ach na hory! Půjdeme na hory, otče!" zvolala dívka hlasem, který mě dojal do hlubin nitra.

Posud slyším, věřte mi, líbezný, čarovný 156 ten zvuk, jakoby ozvěnou zníti ve svém srdci: Na hory, ach na hory!

Tehdy otec, buďto ze vděčnosti, — protože jsem je před tím na náměstí osvobodil od nesmírně dotěravých domorodců,— aneb že cítil ke mně důvěru jakožto k Evropanu, aneb jen aby si postěžoval, — nakloniv se ke mně řekl: Je chorá!

Trpěla nudou, omrzelostí, zoufalým spleenem ... Lékaři poradili — cestovati. Změna povětří, moře a hory prý jí vyléčí . . .

A hleďte, jaká jí je škoda! Ó jsem velmi nešťasten! . . .

Pohleděl jsem na dívku. Právě odhrnula hustý svůj závoj. Ach, jaká krása!

Neviděl jsem, pánové, přiznávám se, podobné tváře nikdy později! Přibližovaly se sice ženy některé, s nimiž jsem se později setkal — — (tu zase pohlédl advokát bystřeji na Tovara — —) kráse její, — ale vše se mi zdálo mdlé, nejasné, vypůjčené, — zrovna jako lesk měsíce proti záři slunce plamenného...

Tenkráte slza vstoupila mi do očí 157 mimoděk, slza vnitřního dříve nepocltěného pohnutí...

Byla to tvář, kterou by byli dovedli jenom proslulí mistři italské anebo španělské školy trochu věrně zobraziti...

Náhle obrátila" se ke mně a hledíc na mne s úsměvem ptala se: Půjdete js námi na hory, pane?

Ale hned zase hleděla k modravým vrchům a příkrým skalám. A zahalivši si obličej, jala se zpívati tklivý popěvek: Vy hory dálné, hory oblakové.

Otec její pozval mě, vida, že bych je byl rád provázel, a sice na sedmou hodinu ranní dne příštího, kdy mínil vyraziti k horám.

Nemohl jsem té noci dlouho usnouti rozčilením; a když jsem oči zamhouřil, trýznily mě divoké sny.

Dávno před sedmou obcházel jsem hostinec, kde bydlil Angličan.

Konečně vyběhla rychlými kroky krásná, nešťastná dívka .. .

Stále ku předu pobádala, stále na zdlouhavost naříkala.

158 Vsedli jsme na dráhu a parostroj odnesl nás k horám.

V jedno obci najali jsme si dva povozy velmi bídné, které měly hlavně sloužiti dětem, jež i po cestě musily opakovati své školní úkoly, — jsouce stále na ten onen předmět upozorňovány od svých dohližitelů, stále tázány a v duševní bdělosti udržovány; tak jsem poznal zase doklad, — že čas jsou peníze ... Ten den mnoho jsme neuviděli. Bylo nám velice stoupati. Noclehovali jsme v horalské dědině, kde byly doly na měď.

Druhý den zbloudili jsme s cesty. Ani průvodčí nevyznali se ve směru. Všichni jevili jsme úzkosť, jedině ona, jako opravdivý diblík z hor, — poskakovala, smála se a dováděla bez přetržení.

Otec její divil se, tak jí ještě nikdy neviděl veselé.

Šla stále skoro napřed. Snažil jsem se ji někdy dohoniti a tu buď květinu nebo větvičku zelenou podal jsem jí. Přijala vše a něžně poděkovala ...

159 Mně zdálo se, že jí 'nechybí ke štěstí pranic; mluvila nadšeně, — a to se mi líbilo, — říkala mnohá místa ze známých anglických Básníků, — a tím se mně' přímo vemlouvala do srdce; neboť i já té doby pokusil jsem se o nejeden znamenitý verš, — ovšem bylo to pro zvelebení obchodu, byly to verše na čaj a kávu mého otce, opěvoval jsem znamenité naše uzenky a později i stáda volů jsem oslavoval mnohastopými slokami. A věřte, taková poesie nebyla bez prospěchu . . .

Na horách měla závoj docela zahrnutý, — a já neustal kochati se v neobyčejně půvabných rysech jejího nad sníh bělejšího a nad růže krásnějšího obličeje.

Tak jsme chodili několik dní bez cíle, jen proto, abychom chodili, aneb spíše proto, že se tak líbilo krásné miae.

Konečné přišli jsme do obce Mésti, ležící pod sopkou téhož jména.

Jakmile miss Amy spatřila řídký dým, — zarazila se a bledá tvář její zbledla ještě více. - v 160 — To je živá sopka? tázala se.

— Ano, živá sopka, která posud pracuje ... Už několik dní z hluboká v ní duní a hřímá, počne brzy vyhazovati, — odpověděl tázaný horal.

— Bojíte se ohně? pravil jsem jí, osměliv se.

Pohlédla na mne. V očích jejích zrcadlil se nejvyšší smutek, ba zděšení.

— Nebojím se, odpověděla.

Ale viděl jsem, jak se jí ret chvěl a ve zraku zablyštila se perla.

Nedovedl jsem vysvětliti si, jaké tu vězí tajemství. Počal jsem pochybovati, že chorobu její, jak otec nazval její stav, — zavinila nuda...

Hleděl jsem něco vypátrati. Ale ani vychovatel, — ani sloužící ani děti nepodaly mi žádoucích zpráv . .

Ačkoli všichni jsme se zpěčovali a domorodci zrazovali, odvážili jsme se nastoupiti cestu na vrchol hcry.

Neboť miss Amy, když otec jí oznámil, že vzhůru nepoleze, — změnila rázem dři161 vější náladu svou a mdloby pokoušely se o ni.

Zaopatřivše se tedy co nejdůkladněji, opustili jsme časným jitrem dědinu a vydali jsme se na vrch.

Šli jsme: miss Anna, stále první, přeskakující s balvanu na balvan, hlasitě se smějící, mající květin plnou hrsť; otec její, zachmuřený, tiše k sobě mluvící, stále na zad se ohlížející, jsme-li už dosti vysoko a nebylo-li by načase vrátiti se; pak já, přemítající, jak to vše skončí, a pět průvodců, kteří nesli potravu a lůžka. Děti s vychovateli svými měly čekati na nás dole ve vsi. Hora Mésti jest asi 13.500 stop vysoká, a angličtí odvážní cestovatelé rádi vystupují na vrchol její. . .

Byla to hrozná cesta.

Dnes divím se, kde jsem nabral sil podniknouti cestu v pravdě krkolomnou.

Ale tenkráte přemáhal jsem obtíže a hroznou únavu pomyšlením, že to činím ve společnosti dívky, kterou jsem počal milovati a co dovede dívka. — nedovedl by muž ?— MakabejSti IX.-2. U 162 Přenocovali jsme pod skalou, jež ulomila se a spadnuvši, — utvořila jakousi přirozenou jeskyni.

Obával jsem se, aby nás nepropadli domorodci, průvodcové naši, jichž chování se mi nelíbilo.

Ale nic takového nepřihodilo se.

Vystupovali jsme výš a výše. Já jsem se snažil býti miss Anně na blízku.

Na jedné stezce, uprostřed nízkých stromů, jsouce napolo skryti, pohlédli jsme na sebe — „Miss Amy!" zašeptal jsem, jakoby nás kdo slyšeti mohl v pustině ...

Sklopila oči. Tu, domnívaje se, že je to příznivé pro mne znamení, vždyť: co si člověk přeje, tomu věří, — uchopil jsem ji za něžnou ruku a prudce k sobě přivinuv přitiskl jsem na její rubínové rty ústa svá.

Nebránila se...

Ale pak zavzlykala a slza za slzou řinula se jí po bělostné líci.

Měl jsem na jazyku tisíce otázek; ale vyšli jsme právě na otevřené místo a já poodstoupil, aby neviděli průvodčí..

' 163 Žhavé horko probíhalo mi tělem.. Necítil jsem, jak vítr ostře fičí a skučí, jak sycbravé mraky chrlí spousty deště se sněhem.

Zastihla nás bouře; ukryli jsme se v čas, abychom nebyli smeteni do propasti; balvany hrnuly se s hory.

Třetího dne blížili jsme se vrcholí; zde sopečná láva sotva utuhlá prozrazovala blízkosť nebezpečí.

Nebylo však skoro ničeho viděti, hustá mlha zakrývala obzor.

Jenom chvílemi paprsky sluneční prorazily parami a objevilo se čarokrásné divadlo. Vrchy nejrůznějších tvarů a výšky, rozmanitá, příjemná údolí, řinoucí se vody, jež jsme zahlédli, volaly k nám: — ó jaká slasť je býti na horách!

Byl však čas, abychom se vrátili ...

Všichni jsme onemocněli horskou nemocí následkem zředění vzduchu.

Slabým tlakem atmosféry tepala tepna naše nikoli 70—SOkráte, ale stokráte za minutu.

U* 164 A vidíte, pánové, posud není tepna moje v běhu normálním" . ..

To řka, podával Tovar ruku svou lékaři.

Tento dle hodinek počítal.

— „Skutečně" — pravil lékař, vrtě hlavou; „tepna bije vám pět a devadesátkráte za minutu!"

— „Protože je pan Tovar vzpomínkami rozechvěn" mínil advokát.

— „A pitím" dodal velkostatkář, ťukaje si s obchodníkem.

— „Nikoliv proto," bránil se Tovar; „ostatně jindy vás přesvědčím" ...

Všichni se jaksi zamyslili.

— „A mis Amy ?" tázal se pak velkostatkář, který mezi vypravováním velmi hlučně jedl a pil a nyní do zrcádka pohlížel, jež měl na skvostném kartáčku na vlasy, čechraje si vous a pátraje, jestli mu nějaká mastná kapka nebo stopa pečeně neuvízly v ušlechtilé bradě, podstatné to částce, jak se domýšlel, mužské jeho síly a krásy ...

— „Zmocnila se jí horečka a lomcovala ní více než námi. Ale o rychlém návratu 105 nechtěla ani slyšeti. Až na vrchol! bylo její heslo. A kdybych měla umříti —! odvětila otci, když poukazoval na nebezpečnou půdu Zde za tím úbočím je viděti jícen,...

řekl jeden z průvodců.

Kde, kde ? zvolala miss Amy. Veďte mě!

Zabočili jsme na levo, a hrůzokrásné divadlo rozevřelo se nám.

Jediná skála dělila nás od živého kráteru..

Vystupoval dým a popel. V hlubinách ohnivého obra znělo dunění a rány, v nichž staří slyšeli, nemýlím-li se, údery kovářů Kyklopovýeh.

Miss Amy přikročila k otci a políbila jej. Všecka se při tom zachvěla; otec, nevěda, co to značí, zůstal nepohnut.

Podala mi ruku ...

A pak rychlými kroky brala se asi co by kamenem dohodil. Slečno! Oheň! — vykřikl jeden průvodčí...

Miss Amy postavila se na výběžek skalní; láva byla tak měkká, že se hluboko bořily do ní nohy její...

A rychlým rozmachem vrhla se náhle 166 nešťastná dívka v jícen sopečný. Vystoupil hustší dým, ozval se silnější rachot, i žhavý plamen vyrazil...

— „A bylo po všem!" — dodal velkostatkář, chechtaje se.

— „Otec chtěl se vrhnouti za ní," — pokračoval Tovar.

— „A což vy?" přerušil ho zase velkostatkář; „vy jste jí nenásledoval?"

Advokát smutně zakokrhal.

— „Nevím, jak došli jsme dolů ... Od nešťastného otce zvěděl jsem na zpáteční cestě do Valparaisa, co zavinilo její chorobu.

Byla totiž zasnoubena jistému jinochu, člověku šlechetnému a nejkrásnějších nadějí do budoucnosti. Asi měsíc před svatbou chytila továrna, jež patřila otci ženichovu; — a nemoha se zachrániti, — v troskách a pod rumem ohnivým pochován jest nadějný muž, šťastný snoubenec. Od té chvíle těžkomyslnosť a žal zoufalý naplnily duši ubohé nevěsty ...

A tak i ona pohřbila se v ohni...

Nastalo krátké pomlčení.

Všichni se zamyslili.

167 — „Rád bych vSděl, jak skončily vaše následující lásky, neboť povídá se o vás, — aniž vy se tím tajíte, — že jste velkým ctitelem krásných miss a panen" — pravil professor.

— „Mě neodkojila vůdkyné života, filosofie, jež cnosti vyhledává a chyby vyhání, která chrání člověka hříchu, ale neuchrání ho bláznovství, — jak praví Cicero" — odsekl Tovar.

— „To že praví Cicero ?" nedůvěřivě děl professor.

— „Jest-li Cicero ne, tedy já to pravím."

Všichni se zasmáli.

— „Připijme první nešťastné lásce pana Tovara," — vstávaje řekl advokát.

— „Každá první láska je nešťastná," — opáčil Tovar.

— „Dokážu, že není," — pravil lékař.

„Ale pojďme do vnitř budovy."

— „Pojďme!" děl velkostatkář; beztoho komáři nemilosrdně sekají, — a kuňkání žab v rybníce není zrovna oblíbený koncert pro můj sluch." — 168 Makabejští zasedli po té v útulném pokojíku.

—„ Šampaňské! Přineste šampaňské!" poručil advokát obstárlému číšníkovi, který měl šedé své vousy krásně přistřižené, tak že vypadal jako jeden v Praze velice známý kavalír.

A když ve vysokých číškách perlil čarovný ten mok, po vstana hlasem nepřirozeně vysokým zanotoval baron Jehněda starou študentskou píseň: Gaudeamus igitur, juvenes dum sumus!

Ostatní vpadli sborem, jak se komu líbilo, takže povstala veliká míchanina zvuků, ze kterých by se byl potěšil leda onen perský šach, je nuž se v pařížské opeře ze všeho prý nejvíce líbilo — ladění, jak světoznámý dí vtip.

— „Sumus juvenes! Animo et corde!"

potvrzoval professor.

„Naše mysl věčně bude mladá!"

— „Jen sevšednět nám nedej, Bože" — zvolal novinář rozepínaje se ...

Čenský, jenž několikráte již měl příležitosť pousmáti se, když muži, které znal jako tvrdé a samolibé sobce, neznající jiného 169 ideálu, než získati peněz a cti, nemilující ničeho tak jako dobré jídlo a pití, závidící jeden druhému a přece k sobe se lísající, když ti horovali o citu tak čistém, jako jest první láska: zasmál se hlasitě.

Advokát, který postřehl smích, přeměřil jej za to pohledem, z kterého čišel mráz.

— „A vy, mladíčku," — vzkřikl v témž okamžiku velkostatkář, — „připijte si s námi.

Vždyť my vás všichni ještě předběhneme, přeskočíme a řeknu i přemilujeme! Eh, v nás je zrno, jádro, obsah, — a vy jste pecka!"

— „Nynější dorost je bez nadšení a ideálu" prohodil povážlivě professor.

Čenský si připil po řadě se všemi.

Kolem úst pohrával mu trpký úsměv.

Hle lidé! pomyslil si. Chtějí býti bohatí, slavní a šťastni. A co jim chybí do štěstí? Tváře planou a oči hoři blahem! Kují záměry o výnosných obchodech, chtějí koupiti dráhy, továrny, uhelné doly, lesy a rozsáhlé pozemky; možná půl země že by chtěli ovládnouti, duše jejich více po výdělku touží, než půda 170 v poušti, kde nepršelo věky — po vláze.

Tváře jim planou, srdce posud hoří...

— „A povězte! Vy jistá byl jste také již zamilován!" dotíral na něho velkostatkář.

— „Znám jeho lásku!" zvolal novinář.

Čenský se lekl. Jak? Věděl by tento muž, co sídlilo posud v hlubinách jeho srdce? Či hádá jen? Či zpozoroval, jakrdél se, když o velkém plesu byl s Olgou mezi předtanečníky ... Uhodl snad, že jen k vůli ní tanečního mistra si pozval, aby ho co nejdříve a nejlépe naučil obvyklýjn tancům?

Snad i postřehl, že nevynechal divadla ani koncertu, když byla ona?! ...

Všichni hleděli na něho.

— „Jakájest?" tázal se advokát.

— „Překrásná jest! Jest krásná jako lilie, jako růže, kterou od ní dostal, — nebo kterou dostane. Jest jako červánek na západě a jitřenka na východě. Jest jako jaro půvabná, — a to jsem řekl dosti."

— „A má oči, uši, ústa a nos? he!"

smál se velkostatkář.

— „Je lepší než všecky vaše Charlotty, í 171 Berty, Mfšy, Žofie a Anny dohromady!"

odvětil novinář.

— „Oho!" bránili se napadení.

— „Povězte, kdo je?" volali.

Čenskému přeběhl mráz po těle.

Otevře-li novinář ústa, — aby vyřkl jméno její, — byl hotov vrhnouti se na něho.

Novinář pokrčil ramenem a pravil: — „Ať mluví sami Nebudu kaštany za něho tahati z ohně."

Studený pot setřel si Čenský s čela.

A vzpomenuv si na jistou věc, která se přihodila, dokud byl ještě na venkovském gymnasii, pravil: — „Bydlel jsem u jednoho svého professora, jemuž jsem vyučoval děti. Ten měl dceru z prvního manželství, jistě o pět let starší, nežli jsem byl tenkráte já, — teď tomu bude — šest, — ne, už sedm let!

Pan professor, starý io pán, velmi mrzutý a zlobivý (— to prosím nepravím na úkor ostatních pánů professorů), stále měl mě na mušce, poučoval a mnohé vytýkal, ba i nejednou pokáral. A tu se mne zastala 172 vždycky ona dcera z prvního manželství, zdá se mi, že slula Filoména. Ačkoli měla mezi očima jednu a na bradě druhou bradavici a trochu šilhala, měl jsem ji přece rád. Ano, měl jsem ji tak rád, že jsem ji vložil i do řeči vázané, — rozumí se, chvále její cnosti, i ty, kterých ani neměla, — a vynášeje ji do nebes, zejména její nevinnosť a pokoru." . .

— „Vy i posud verše děláte?" optal se advokát zpytavě.

— „Inter arma silent Musae," vymlouval se Čenský.

— „Ano," dokládal velkostatkář, zívaje: — „Básnění, račte vědět — to je sladké bláznění — myslím, že řekl lord Byron."

„A lenošení, ne-li? A což my novináři, jsme-li také lenoši a blázni ?" tázal se Cep.

— „To jest zcela jiná věc. Vy jste obchodníci, nosící na trh zrovna to zboží, které se líbí. Vaše výrobky, totiž články, račte vědět, o národohospodářských otázkách mají tutéž na př. cenu, jako výrobky kterékoli továrny, zařízené pro melioraci 173 čili zmrvenf pozemků" — mluvil velkostatkář, chechtaje se svému, jak se mu zdálo, výbornému vtipu.

— „Děkuji za vysvětlení. Doufám, že se naskytne příležitosť, abych vašnostem výrobky svými posloužil," — kousavě dodal novinář; „aspoň už nejednou bylo mi znečistiti péro, — by zůstal čistý a bílý výtěžek jistých továren..."

— „Není moudro chlubiti se, co jste kdy dokázal" — jakoby byl výčitce nerozuměl řekl velkostatkář. „Ostatně, ať žije svorná práce a nedílná činnosť! Viribus unitis! Jeden hlavou nebo perem, druhý lstí a třetí kapsou!"

Zacinkly sklenky, připili si rozdílní přátelé na nerozdílné přátelství. A Čenský pokračoval : „Obzvláště jednou podstoupila pro mne tuhý zápas s otcem svým. Stalo se totiž, že se v celé zemi rozšířila jakási horečka, nemoc trapná, ale nikoli nebezpečná. Všude zavřeny školy, — jenom na ústavě našem trvalo vyučování. To způsobilo oprávněné 174 tuším rozhořčení mezi námi. Naše třída umluvila se, — já byl tehda skutečně proti návrhu, — jak pochopíte, — že nikdo nepřijde do Školy, ale všichni že dostanou horečku. Ujednáno, vykonáno. Nikdo nepřišel do třídy! Řiditel a professoři sezelenali zlostí. Ale rarach sám jim našeptal, aby naši nemoc vyzpytovali. Lékaři vykonali u každého z nás návštěvu, — a nastojte, některých ani doma nezastihli....

Nastal veliký poprask a bědování.. A divnou náhodou, já, který odporoval, — byl jsem označen za jednoho z původců; — snad myslili soudruhové, že jsem je zradil, a mstili se... Představte si, jakou katilinskou řeč pronesl proti mně professor můj a dobrodinec v domácnosti své .. .

A když já ani nedutal, — Filoména jako poraněná lvice bojovala za mne; hájila mě, že jsem nemocen, dokazovala, a konečně ruce sepnouc před otcem na kolena se vrhla, aby mne ušetřil.

„Vám se to asi zdá maličkostí; ale já tenkráte pojat jsem byl k neohrožené své 175 ochránkyni citem vděčnosti a prokazoval jsem jí všemožnou pozornosť.

Avšak bucTže ona sama se pochlubila, nebo kdos jiný rozhlásil, co všetečně vypozoroval, — spolužáci počali mě nabírati, že je to má láska, — má nastávající, můj anděl.

A když jednou společným úsilím spolužáci namalo^li Filoménu na tabuli, strašně šilhající, davše jí výraz ctihodné Xantippy, nebo lépe vzhled strašlivé dračice, — a mě podle ní vyobrazili s vlasy zježenými a jakoby vyjeveného, a pod to namalovali jistý druh štiplavé zeleniny —: tu já rozhorlen umínil jsem si dokázati lichost všeho, a týž den vystěhoval jsem se z domu professorova.

Rozumí se, že přestali se smáti soudruhové.

Já pak, jenž jsem pocítil v ten čas jakousi mladistvou touhu, kterou vy jste označili první láskou, dvořiti se ne Filoméně, ale notářovic Božence, (za kteron tenkráte — jak se říkalo, celé vyšší gymnasium pálilo, protože byla rozhodně nejhezčí děvče 176 v našem krajském městě a měla nejbohatšího tatínka) —: zanechal jsem rázem daremností a zbytečných výlevů srdce a zůstal jsem moudrým. Ostatně, připomínám skromně, pánové, co slyšel jsem z úst nanejvýše povolaných: láska je vyloučena z družstva, ke kterému mám česť náležeti, — protože poškozuje zájmy spolku, podkopávajíc hlavně snahu zbol^itnouti" ....

Všichni pocítili osten slov těch.

— „Eh, vy jinošíku", zvolal statkář.

„Nehaňte nám lásky! Nepocítil jste sladkosti a rozkoše její!3 — „Láska, příteli, jest tajemné kouzlo, kouzelný proutek, kterým otevře se skála lidského srdce a objevují se hromady zlata v něm. Láska je dar božský, který uvádí člověka v svět vyšší" — pokračoval professor, chystaje se, jak se zdálo, prosloviti dlouhý chvalozpěv na lásku.

— „Já ihned pana Čenského porazím" chvatně řekl novinář. „Chcete-li mě vyslechnouti" ...

— „Mluvte! mluvte!" . . .

177 — „Já juž čtu noviny od dětinství, neboť jsem se narodil ve znamení štíra, který je planetou všech novinářů. Můj otec byl hokynář a prodával mimo mléko tvaroh, sůl, mrkev a bačkory také potravu duševní, krejcarové noviny, jež jsem denně, sotva jsem se naučil slabikovati, musil předčítati hlasitě, což konečně jsem vždy raději činil než předčítati mamince zbožná rozjímání z velikého nebeklíče. Na školách byl jsem považován za dokonalého politika, ba za pravé světlo, protože jsem věděl, co je to říjnový diplom, co konstituce, a že jsem uměl vyložiti, co zadržuje nám Bach, kdo je Beust, a zejména, že jsem nezvratně dle plánů dokázal, že naši u Králové Hradce musili zvítěziti, kdyby se byly jen myšlénky mé dříve dostaly do veřejnosti!

Znal jsem také některé vynikající národovce, o Havlíčkovi jsem věděl mnoho anekdot a s vlasteneckými herci jsem se pozdravoval na potkání.

Za to ve škole jsem neprospíval přílišně. Zejména professor latiny byl na mě Makabejští XI.-2. , 178 jako břitva, protože, kdykoli nám byla uložena některá píseň Horacova zpaměti, ját doufaje, že na mne nedojde, — an onen professor od písmene Z volati počínával, — vždycky jsem spustil tutéž báseň, kterou jsem jedině znal: Nunc est bibendum, nunc pede libero *) pulsanda tellus . ..

On byl nepřítelem tance a velmi se vždy rozčilil,, hned jak první má slova zaslechl ....

I časopis jsem tehdy založil, který byl však psán v jediném jen čísle a obsahoval veršíky na lásku, cestování na Berounce aneb po Krkonoších a několik popisů jara a zimy ...

Tak jsem s těží jen vychodil střední školy a stal jsem se akademickým občanem.

Byl jsem v prvním roce práv a hořel *) Teď píti spějme, a nohou lehounkou udeřme v zemi.. .

179 jsem dychtivostí zasvětiti život svůj obecnému dobru, národu a vlasti . . .

Tehdy seznámil jsem se se slaveným onoho času miláčkem noviny čtoucího obecenstva, s novinářem Stodolou.

On mě vyzval, abych ho navštívil, a já slíbil jsem to s největší radostí. Když jsem přišel, ptal se mne, jestli něco píšu, básně nebo novelly. Chtěl jsem dodati si lesku v jeho očích, a řekl jsem, že i básně i novelly již jsem napsal a ještě ledacos, ale že se ostýchám svěřiti to tiskařskému lisu; — na koš redakční jsem tenkráte nevzpomněl ...

On mně domluvil, abych jen hodně psal a brzy mu nějaké články, ať o čemkoli, přinesl.

Já to slíbil lehce. Hůře však bylo mi splniti. Nic, pranic nechtělo mi napadnouti pořádného; o všem, jak jsem shledal, dlouho přemýšleje, bylo psáno, mnoho a hezky psáno, tak že nedovedl bych lépe. Prohlížeje v kavárně spousty listů a spisů, ve kterých, k nemalé zlosti mé, bylo právě 12* 180 vykládáno o témže předměte, do kterého já pustiti se zamýšlel, — uzřel jsem nepatrné návěstí na zadní straně: Mladá duchaplná dáma přeje sobě dopisovati se vzdělaným pánem. Nabídky pod známkou Astra, Praha, hlavní pošta. Osobní známost' vyloučena.

V okamžiku uzrál ve mně chvalitebný úmysl, dopsati duchaplné Astře. Napsal jsem list dýšící poesii a něhou, v němž líčil jsem muka pozemčanů i muka svá (— pokud jsem totiž znal svá muka z četby —) a vyznal jsem, že v hoři a žalech žena svýma křídloma dotýká se bledého čela našeho, bychom neklesli. Na konec přiložil jsem lístek *z růžového poupěte. — Odpověď na hlavní poštu, kam jsem žádal, došla dříve, než jsem počítal. A jaký lístek! Výtečné myšlénky o lásce, o mužích, o neštěstí a blahu, v čem spočívají. Ale hlavní věc věnována byla onomu lístečku 181 růžovému. Toho se uchopila pisatelka, a jako provazník z koudele, usoukala Astra o růžích celé pojednání.

Napsala toho tolik zajímavého, o čem jsem ani nevěděl, že jsem potřeboval jenom článek upraviti, odstavec prodloužiti, někde znaménko výkřiku a významné tečky přikresliti, — a duchaplný feuilleton byl hotov.

Stodola, kterému jsem vítězoslavně článek přinesl, přijal, přečetl a pravil, že sice v cizích literaturách o podobných věcech napsány jsou obsáhlé spisy, ale že se nepamatuje, aby byl cosi podobuého četl v našem písemnictví vlasteneckém; slíbil, že se ještě poohlédne, — a jest-li nenalezne v listu, kterému zasvětil (— tak řekl) — svůj život, nic takového, pak mohu prý bezpečně čekati, že bude článek otisknut. Já čekal; každý den prohlížel jsem horlivě list, jemuž Stodola se zasvětil, — ale marně jsem hledal pojednání o růžích.

A zatím Astra napsala mi nový článek o karafiátech, o tulipánu, o kávě, o čaji, o slivovici a bramboru; byly to dle mého 182 náhledu pravé perly duchaplnosti, řízná, pikantní všehochuť.

Konečně po několika nedělích čtu pod čarou: O růži, článek od Jaromíra Cepa . . .

Radostí jsem div neomdlel.

Četl jsem svůj a přece tak málo svůj článek bezpočtukráte; líbilť se mi neobyčejně . . .

Jal jsem se rychle upravovati nové články dle dopisu Astřiných, — o bramboru a slivovici, o čaji, kávě a tulipánu Já hleděl dopisy Astřiny doplniti; sháněl jsem tedy potřebnou k tomu látku; sedával jsem, pilně slovníky a jiné spisy přehlížeje, v Klementinské knihovně, obeznámil jsem se v cizím písemnictví, — kterým jsem před tím jako ostatní moji soudruhové nesmírně pohrdal, — a tak jsem nastoupil dráhu, na které se nalézám podnes" . . .

— „Astra, to byl zajisté nějaký učenec" — mínil professor.

— „Nikoli. Když naše dopisování už přes půl druhého roku trvalo, vyhověla ko183 nečně Astra mému naléhání a poslala mi svou podobiznu" ...

— „Z které asi ocet kapal" — zasmál se velkostatkář.

— „Podobiznu, představující dívku asi kolem dvaceti čtyř let, neobyčejně vysokého čela, s něhož vlasy nazpět měla sčesány, ' pěkně rýsovaných rtů, ale nápadně tesklivého výrazu v šedivých, jak se mi zdálo, očích" ...

— „A pod obrázkem stálo: „Tak jsem vypadala, dokud jsem Abrahama neviděla, není-li pravda, hahaha" zachechtal se opětně pan Sádlo.

— „Prosil jsem a zapřísahal jsem ji, aby mi poskytla příležitost!, uhlídati ji tváří £ v tvář... I toho jsem dosáhl. Uviděl jsem ji, dívající se v určenou hodinu z okna.

Byla opravdu taková, jak zachytil ji fotografický přístroj, ba zdála se mi ve skutečnosti mnohem příjemnější. U okna pak vídal jsem ji častěji....

Byla jediná dcera, jak mi sdělila; otec býval pekařem a maje veliké jmění, žil 184 z úroků a dceři své věnoval nejlepší vychování.

Vyznala, že články, jež mi zaslala, pomohla jí pracovati obstárlá, ale na vyrosť prý učená a sečtělá její učitelka.

Prosil a zapřísahal jsem ji dále, abych se s ní směl setkati. Dlouhým dopisováním vznikla totiž v srdci mém opravdová, ač ne vášnivá náklonnosť k zajímavé bytosti, jež duchem a citem vysoko mě převyšovala Napsal jsem jí, že na ni myslím, ať bdím či sním, že její obraz mě stále oblétá, že ona jest. mi přidělena osudem jakožto „zlatá růže na'zemi blátivé", ba že se usoužím, jestli na mě někdy zapomene; napsal jsem, že všechny své schopnosti, mám-li které, chci jí obětovati, že jí chci věčně oddán býti a že jsem pevně odhodlán poslední kapku krve procediti, abych mohl říci: tys moje!

Psaní to patrně ji dojalo, protože dlouho neodpověděla.

Konečně psala jinými, jen že vřelejšími a něžnějšími slovy, nežli já učinil, že také • . . 18o duše její i srdce náležejí jedině mně, — ale moje že býti nemůže.

Domníval jsem se, že náleží jinému, a soužil jsem se nad míru žalem. Umínil jsem si napsati jí list poslední.

Napsal jsem, že zemříti hodlám, protože vidím, že můj život je ztracen. Posledně žádal jsem ji, aby poprvé a zajisté že i naposled přišla na Žofín.

Slíbila přijíti.

Psala, že to slibuje prolévajfc proudy slz, poněvadž sebe i mne okrádá o příjemnou illusi...

Byla naŽofíně dříve než já. Seděla na lavičce se svou učitelkou.

Spěchal jsem blíže k ní.

Ale právě tak, ne-li rychleji, odcházel jsem zase, štván jsa liticemi" ...

— „Co to? Co se stalo?" ptali se Makabejští.

— „Byla hrbatá" — řekl novinář, zoufalý čině posuněk.

— „A nic víc?" Smál se velkostatkář.

— „A koktala" dodal novinář zasmušile.

186 Všichni se zasmáli.

Jediný professor jal se dokazovati, že pravé lásce ani největší hrb brániti nemůže, a koktání že je v domácnosti vlastnosť někdy neocenitelná.

— „Ať žije také tato nešťastná první láska!" sklenku naplňuje zvolal advokát.

— „Kdo ještě zbývá?" tázal se profes, sor, — hledě na lékaře.

— „Pánové jsou unaveni" — řekl lékař.

— „Není divu" — pravil velkostatkář.

„Poslouchati, račte vědět, samé vzdechy a muka zamilovaných! . . . Kde je v tom oheň a mladistvý žár ? Kdo měl z vás soka, muže nebezpečného, jehož jste se musili obávati, jej stále stíhati, na mušce držeti, a konečně nanejvýše obratně ze sedla vyhoditi ? Umné, — to byla věc jiná . . . Mělť jsem jích později celé řady. A umě] jsem je vyhazovati . . . Ale vy, — a míti soka! Strašpytlové!"

Tak uleviv hrdinné své mysli, vyprázdnil velkostatkář sklenku.

187 — „Však i slepá slepice zrno najde", prohodil novinář.

— „Pořekadlo dobře se na mne hodí," řekl lékař. „Neboť já opravdu slepé stal jsem se sokem! Jestli tedy míníte mně sluchu popřáti" . . .

— „Mluvte!" pravili všichni.

— „Konečně něco zajímavého!" — zvolal velkostatkář. „Jsem věru žádostiví" — — „Známo vám, pánové, že jsem byl' vojenským lékařem. Přidělen jsem byl do Uher, protože tenkráte pluky nebyly obmezeny na své odvodní kraje čili territoria.

Řádily rozmanité nakažlivé nemoce, měl jsem tedy plné ruce práce . . . Konečně na duchu i na těle unaven, zažádal jsem za dovolenou, a ježto bylo léto, — kdy utuchly dřívější, hlavně za vlhkosti a chladna se rodící aneb lépe řečeno prospívající choroby" . . .

— „Bakterie, mikrobi, bacilli!" přerušil professor lékaře; „známe to."

— „(Mrzel jsem dvouměsíční dovolenou a odebral jsem se do Taler. Pánové! Tatry jsou horstvo čarokrásné! Jestli hory vůbec 188 mysl člověka povznášejí, činí tak Tatry dvojnásobně l Jejich žulové a rulové stěny, prostoupené vápencem a pískovcem, působí přímo velebně! Usadil jsem se v lázních na Štrbském jezeře . . . Okolí jeho jest nanejvýš půvabné ... Z počátku nehledal jsem společnosti, ale sám bloudil jsem v horách, hledaje staré zkameněliny, sbíraje květiny a zíraje ze srázných skal do propastí, v nichž třpytila se černá voda jakoby oko báječné bytosti horské, aneb jsem prolézal úbočími, kam nepronikl paprsek sluneční a kde odpočíval tiše věčný sníh."

— „Švýcary, trvám, jsou přece krásnější" — poznamenal velkostatkář; „neboť co jsou hory bez ledovců? A neslyšel jsem, že by těmito ohromnými rampouchy mohly se honositi Tatry" . . .

— „Já tenkráte hlavně přemýšlel o veliké záhadě, kterou jest nám život a smrť.

Viděl jsem, patře na bylinu kvetoucí a rychle vadnoucí, ptáka zpívajícího a hynoucího, že bytost každá jest výsledek života jiných bytostí, jež jí se podobají, že 189 nejslibnější život nosí v sobě zárodek smrti, že život může povstati zase jen ze života; i hloubal jsem, zda mohl život býti na zemi v oné době, kdy neživá, bézcitná hmatá bortila se a tvořila obrovské vrstvy, jimž obdivuje se dnes oko badatelovo. Já totiž, dle příkladu učitelů svých, učenců na slovo vzatých, nechtěl jsem přijati článek, který stanoví, že Tvůrce surové síly přírodní zřídil a do hmoty ducha živého vdechl" . ..

— „Dále, jen dále! Snad nechcele nuditi nás hádankou, je-li ve hmoté, duch.

Já myslím, že není, hehehe" — vítězně se tváře namítl pan Sádlo.

— „Viděl jsem ve všemíru přísnou zákonnitosť, hmotu hledající a ztrácející rovnováhu svou ve věčné změně a kolotání. Ale nemohl jsem .nikde nalézti odpovědi na otázku, jež mi bušila na mysl mou — jako kovový hlas zvonu bije v sluch, — kdy a jak první vznikl zárodek života, odkud to ladné působení sil, odkud síly samy? Živá buňka, — jaká to propasť mezi ní a mezi zrnkem písku mrtvého!... Vzal jsem ne190 patrného prvoka, nemajícího ani svalů, ani nervů;nemá ani nožek — a přece potravu hledá, živí se, rozmnožuje; a když se překotí na své cestě, nafoukne se bublinkami vzduchu, zdvihne se a obrátí. Hle, hmota, a v ní síla živá, tvořivá. Život viděl jsem spojený se hmotou. A tu jsem hloubal dále: jest také život beze hmoty ? Hleděl jsem po horách; — spatřil jsem krahujce; hle, jak pěkně vznášel se nad lesy! V tom vidím střemhlav padati jej dolů, — zahřměla rána v divokých rozsedlinách horských ... Hle, hmota padá, myslil jsem... Zhynul krahujec ... Zanikla životní síla?! A jak vzniká vědomí síly vlastní, jak se děje v hlavě lidské myšlení, představování, jakým způsobem tvoří se z mrtvých popudů živý, skutečný obraz ? ...

Takto přemítaje a sebe trýzně, vyznávám, že jsem šílenství byl blízek. Velmi jsem chřadl. Hrozné sny nedaly mi spáti."

— „Proti takovému trápení výborný znám lék: Ede et bibe!... Carpe diem!

praví přítel Horác. Dokud žaludek tráví, 191 měch plicní pracuje a ledviny vyměšují, je opravdu blázen, kdo se zblázní" — rozumoval velkostatkář.

— „V rozhodné chvíli rozhodná přišla pomoc."

Do lázní Štrbských, jak jsem už připomenul, všemi krásami půvabné přírody oplývajících, zavítala četná maďarská a po ní hned polská společnosti. Zavládl v tiché jindy končině neobvyklý rozruch a ples.

Pořádány byly zábavné vycházky, společenské hry, žertovné výstupy, a na večer byl vždy dýchánek a dámy rozdělovaly ceny těm, kdo zasloužil dne pravé uplynulého palmu pochvaly za některý svůj neočekávaný skvělý nápad anebo za šťastně provedený nějaký znamenitý čin, který v tom pozůstával, že hrdina na př. nejkratší cestu z lesa našel, anebo dámy přes neschůdný potok převedl anebo psa ovčáckého, který na společností někde ukrutně a velmi nezpůsobně dorážel, odvážně na útěk zahnal Nevšímal jsem si hlučné společnosti a vyhýbaljsem se místůmjež volívali pro své veselí.

192 Jednou vsak vraceje se k lázním skrze hustý, neschůdný les, zaslechl jsem houkání, a brzy po té zastaven jsem byl od několika členů oné veselé společnosti, kteří se mně tázali na cestu do týchž lázní; zbloudili prý z cesty a v nastalé tmě ubírali se směrem od lázní zcela opačným. Jsa cesty dobře po vědom, nabídl jsem se společnosti za vůdce. V odměnu za to nemohl jsem zabrániti aby mi v lázeňském domě za bouřlivé pochvaly nebyl podán věnec lípový a kytice z růží.

Přiměli mě také, abych slíbil súčastniti se výletů jejich, což bylo pro mne zajisté pravé dobrodiní.

Konali jsme krátké i delší výlety, na kterých provázela nás často cikánská hudba.

Mezi dámami bylo několik roztomilýchPolek.

Ale Hedvika Korčínská, ze starého slech tického rodu, zastiňovala všecky; kolem ní vše se otáčelo. Byla velkého, souměrného vzrůstu, měla krásné, černé vlasy, bělostnou 193 tvář a černé, hluboké oči. Slovem, krasavice, neodolatelná krasavice!

Ani na okamžik neopouštěl jí hrdý, mladý muž, uhlazeného chování, ale veliký chvástal, jménem Adam Gněvoš, který byl pokládán za ženicha krásné Hedviky.

Nikdy do té doby nezáviděl jsem muži, kterého jsem spatřil v průvodu spanilé bytosti ženské, domnívaje se, že rozkoš, kterou žena po kapce podá, daleko je převážena trpkostí a zlobou, kterýchžto pokladů bývá — jak praví Tolstoj, v nitru jejím studna nevyčerpatelná ...

Ale vida Adama po boku vnadné, rozmarné Hedviky, vida, kterak buď úsměvem nebo vtipným, líbezně znějícím slovem děkuje mu za pozornost! i nejmenší jí věnovanou, — pocítil jsem v srdci svém jakési hořké, nepříjemné hnutí, jež jsem musil konečně nazvati žárlivostí.

Ano, já žárlil! Rozumové důvody, kterými jsem chtěl cit svůj udusiti, byly jako vědro vody v hořící ves.

A jakoby Adam pozoroval muka má, Makabejští IX.-2. , 13 194 byl ke mně samá přívětivost a Hedviku prosil, aby ratolesť dávajíc jemu, nezapomněla ratolístkou na mne ...

Stalo se, že obyvatelstvo krásných těch krajů pobouřeno bylo zprávou, že se objevil na blízku v horách host nepozvaný, medvěd s medvědicí, kteří pastuchu jednoho prý sežrali i s gatěmi a tak dobytku i lidem opověděli nepřátelství své na život i na smrť.

A protože lidoužroutství v osvíceném věku našem se netrpí, uchystán hon na surovou šelmu.

Lesníci těch míst, mnoho lidu venkovského a skoro veškerá společnosť lázní štrbských vydali' se jednoho krásného jitra po stopě divokých dravců, se kterými však málo kdo setkati se doufal.

Rozumí se, že jsem se jednak jako vojín, jednak jakožto lékař zábavného taŽení proti dvěma huňatým Matesům, — (jak doslova poznamenáno bylo v lázeňské knize, kde psán byl vždy program na příští den), volky nevolky zúčastnil.

' 195 Dlouho bylo marně pátráno po obludách.

Stříleno sice skoro napořád, slyšeti bylo ránu za ranou. Ale to bylo odtud, že bylo určeno stříleti na vše, nač vůbec se střílí, a pak že mnozí pálili, jakmile v houštině nějaký podezřelý znamenali šustot.

A tudíž, když jsme se kolem druhé hodiny s poledne na malé mýtině sešli, zvěděli jsme, že zastřeleno bylo padesát králíků, dvě srny, pět psů a čtyry kozy, že poraněni byli dva honci, — ale medvědů že nikdo nespatřil.

Když už byl přijat návrh, abychom se vrátili domů a v den příští výpravu obnovili —: přiběhl jeden báča ve tváři všecek vyjevený a ohlašoval, že medvěda viděl, — po něm prý kamenem hodil, — a pak díky rychlosti dlouhých svých nohou že se zachránil až sem. A kožichatý gazda bude prý tu co nevidět...

Slova ta způsobila ohromné zděšení.

Dámy těžce přemáhaly mrákoty; také odvážlivým pánům stuhl smích na tváři. A 196 již v houštině ozvalo se podezřelé chrastěni a na mýtinu veběhl veliký a jak se zdálo, hrozně rozkacený medvěd.

Někteří ihned v útěku viděli spásu a zmizeli v lese. Lesníci a odvážnější střelci nadarmo přemáhali zmatek. Nikdo nevěděl co počíti. Honci náramně řvali, chtějíce zaplašiti šelmu. Pohleděl jsem na Hedviku.

Tvář plála ruměncem, oko zářilo neobyčejným svitem, stála vedle Adama, který v rozpacích kroutil si rusý knírek.

Medvěd, vida společnosť, zastavil se, jakoby uvažoval.

Několik střelců hnalo se kolem mýtiny, chtějíce se dostati zvířeti do zad.

A tak, když medvěd, patrně uváživ, že je silnější než všichni ti, co vyšli spražit mu kožich, — podrážděně a hrozivě mruče rozehnal se k útoku na nás, — zbyli jsme na místě původním toliko my tři, totiž Hedvika, Adam a já.

Hedvika, majíc lehkou ručnici, námi, řila, čekajíc, až se šelma přiblíží.

197 Ale v tom již vypálil Adam; vystřelil dříve, než bylo radno.

Šelma se zapotácela. Z krku valila se jí krev. Ale strašlivými skoky hnala se na nás. A psi ještě více dráždili šelmu.

Adam střelil po druhé a chybil. Také Hedvika chybila.

Medvěd byl od nás asi pět kroků vzdálen.

— „Střelte!" zvolal na mě Adam.

Ale v témž okamžiku vyrval mi pušku z rukou a v druhém okamžiku vystřelil.

A vida, že zase chybil, on, Adam Gněvoš, dal se na hanebný útěk, opustiv nás, zradiv nevěstu svou, volaje zděšeně: Za mnou!

V okamžiku třetím zasáhl medvěd svou tlapou Hedviku a srazil ji k zemi. Neslyšel jsem, že by.byla vykřikla.

Ale v téže vteřině vrhl jsem se na pekelného dravce a pohroužil jsem lovecký svůj nůž až po jílec v jeho prsou. Při tom jsem upadl; a tak váleli jsme se s medvě • 198 .

dem, který Hedviku byl pustil a mně do lokte se zakousl, po trávě.

Na štěstí byly čelisti jeho ztrátou krve a ranou nože mého tak malomocné, že mi loket ani neprokousl a žádné žebro nezlomil."

— „Náramné štěstí!" mínil Tovar.

— „Šelma dodělala. Přiběhli lovci, aby se na nás podívali. Hedvika ležela ve mdlobách. Šaty její zbarveny byly krví.

Také Adam se vrátil a vínem ze své čutory potíral Hedvice skráně. Poručil jsem zanésti ji do lázní.

Prodlel jsem u ní, až otevřela oči.

Z počátku lhostejný výraz zraků jejích proměnil se náhle, jakoby se upamatovala, v zářivý, plamenný blesk, že jsem se zatřásl jako osyka. Ale ihned zas upadla ve mdlobu.

Dostala nebezpečnou zimnici. Zmocnilo se jí blouznění a pronášela zoufalými vzdechy nesouvislá, mně nesrozumitelná jména. ~ 199 Matka její, s kterou do lázní byla přijela, nepřestávala plakati u lože jejího.

Ačkoli jsem sám snášel nemalou bolesť v lokti, přece jsem věnoval krásné Polce všecku svou pozornosť; myšlení mé bylo sestředěno k tomu, abych jí bolesti co možná ulevil.

Tři neděle trvala hrozná chorobaVida pak, že se vracejí Hedvice síly životní, chodil jsem k ní toliko jednou denně. Za to Gněvoš, který od oné chvíle v mýtině lesní laskavě na mne se nepodíval, docházel tím častěji.

Trpěl jsem neobyčejná muka. V srdci mém jiskra lásky k Hedvice vzrostla v žíravý, neuhasitelný oheň.

Co to bude? Jak vše skončí? — přemýšlel jsem, trávě často celé hodiny na na oné mýtině, kde nás překvapil medvědTaké já naučil jsem se vzdychati a měsíčku, který zádumčivě světlo své na lesy a luhy vyléval, žalovati svůj zármutek.

Umínil jsem si odejeti a tak skončiti útrapy 200 co nejrychleji Ještě však spatřiti jsem jí chtCl — naposledy!

Odebral jsem se tedy do bytu Korčínských.

Okna byla otevřena, svěží letní vzduch vanul do komnaty plnými proudy, bylo slyšeti šplounání vlnek jezerních a zádumčivou píseň slováckého děvčete.

Paní Korčinská uvítala mě velice laskavě. Pravila, že Hedvika dobře spala, že pocítila chuť k jídlu, ba že chtěla i vyjíti ven. — Také o Vás mnoho mluvila, mnoho! dodala šeptem, usmívajíc se na mě debrotivě.Cítil jsem, že jakési horko rozestřelo se mi po všem těle ...

Ale chtěje býti rěren úmyslu svému, navždy se rozloučiti, odvrátil jsem se od Upřímné paní, a naklonil jsem se nad nemocnou, — jak se mi zdálo, lahodně spící, bych, neprobude jí, prozkoumal stav tepny.

A když takto dech v sobě taje oči jsem na vteřinovou ručičku svých hodinek upíral, — pocítil jsem se obemknutým dvěma lepými 201 pažemi a vášnivý, kouzelný hlas Hedvičin volal mě: „Můj drahý!"

A než jsem se vzpamatovati mohl, dvé žhavých rtů dotklo se mé tváře a týž zvonivý sladký hlas řekl mi: „Miluji tě!"

— „Bezpochyby nový záchvat blouznivosti" :— vykládal novinář.

. — „Blouznivosť, která je nevyhojitelná" — rozumoval professor.

— „Ale kterou bych si nechal líbit" — smál se velkostatkář.

— „Pozbyl jsem pevnosti své a byl jsem zase třesoucí se osykou ... Paní Korčinská vzkřikla a zalomila rukama. Myslil jsem opravdu, že Hedvika opětně třeští.

Ale když jsem popatřil do krásných jejích hlubokých očí, v nichž nebylo ani nejmenšího stínu horečné blouznivosti, okamžitého chorobného rozčilení, ale z nichž sálalo teplo a jasno a něha, a když táž ladná, svěží ústa opojným dechem pravila mi: „Vojtěchu, buď můj," — nemoha odolati zvolal jsem. „Jsem tvůj, na věky tvůj, Hedviko má!" — 202 — „Bravo!" zvolal advokát kokrhaje velmi dojemně. • — „Ó, já jsem tvůj, — a já jsem tvá" — popěvek dle árie z Dona Juana jal se prozpěvovati velkostatkář. Rozumí se, že si nedal záležeti na tom, aby výkon jeho zněl přesně tak, jak zněl v uchu mistra Mozartaa tak nesmrtelnému mistru při produkci velkostatkářově tam na nebesích zajisté silné v uchu znělo! — Tovar a no vinař mu statečně pomáhali.

Nastalo po té ticho. Všichni se odmlčeli.

— „A Hedvika! AGněvoš! A co vy?!"

tázal se konečně Tovar, který, jakoby novináři na porok, velice se smál a dováděl.

— „Gněvoš vyzval mě na souboj. Přijal jsem vyzvání. Určili jsme stříleti se na oné mýtině ...

Ale v noci přede dnem, kdy měla rozhodnouti rána mezi námi oběma, Gněvoš z lázní ujel.

Hedvika byla úplně má... Ó blahé chvíle jak rychle prcháte!" dodal žalostně lékař 203 — „Všecko prchá, — radosť i žalost" zcela zbytečně rozumoval profesaor.

— „Za půl roku stala se Hedvika choti mou. Vystoupil jsem z vojenského svazku a usadil jsem se v Praze naší zlaté, stověžaté matičce měst. Po roce však opustila mě na vždy. Odebrala se do říše nadhvězdné. A jediné dítko, malou Hedvičku naši, povolala po půl létě k sobě." Lékař se zadumal...

— „Nedivím se. že býváte tak často zamyšlen. Pochopuji krutou ránu, jež vás učinila malomluvným" promluvil advokát.

— „A tu je důkaz, že láska více přinese trpkého žalu nežli radosti" horlil novinář, „já proto myslím, že láskaje nemoc i pošetilá i záhubná" .. .

— „Den lásky však vyváží tisíc let lhostejného života" mínil professor. chystaje se vésti důkladný protidůkaz vůči hanobivým slovům novinářovým. — Ale společnosť nemínila už ničeho poslouchati. Všichni, j akoby jedním tělem byli zdvihli se a chystali se odejíti.

204 Odcházeli příjemně naladěni, smějíce se a žertujíce jako lidé, kteří provedli ohromný kus práce a mohou si odpočinouti.

Číšník, který snad méně obdržel zpropitného, než byl očekával od vznešené společnosti, díval se, jak postavy jejich mizely v nejasném svitu měsíce a pravil: O lásce mluvit! Však jsem jim dobře rozuměl! To je jako bych já chtěl spravovat boty. A ještě bych já boty lépe spravil!...

Pak bouchl dveřmi, uklidil ze stolu' shasl na chodbě i ve světnici světlo a jal se strojiti se na vycházku do královsko Prahy.

Bylať dnes důležitá schůze bratří číšníků „u mořského tulené": počátek schůze položen od půl noci do jedné hodiny, dle toho, jak brzy z hostinců žíznivé obecensto rozejde se domů a číšník bude náležeti sám sobě — a může býti také hostem! Ach, je tak sladko pro člověka, jenž sám na deset míst zároveň jest volán, tu aby peníze přijímal, tam aby připálenou pečeni nazpět odnesl se vzkazem, aby si na tom pan ho205 stinský nebo jeho tlustá kuchařka samí pochutnali, zde aby noviny snášel a tam pána oblékati pomáhal, —je sladké pomyšlení, že ho jiný musí obsloužiti!... Ach, je tak sladko, když unavený, zmořený, nešťastný číšník zasedna za stůl, zvolá velmi hlasitě s přízvukem vznešeného pána: Číšníku, sklenici piva!

Ale od ledu, — a jako křen!...

Jaká to radosť a slasť!... Vždyť je v cizím hostinci, kde může poroučeti...

VII. Tovar ve vyšetřovací vazbě.

Rafael Tovar velice se podivil, když mu oznámila stará příbuzná, která mu vedla domácnosť, pozůstávající ze tří pokojů, přeplněných drahocennými sbírkami ptáků i zvířat i květin cizozemských, (kteréžto předměty nasbíral Tovar na dalekých cestách svých) a z ložnice, kde bylo nakupeno množství srdečných upomínek, věnců a kytiček, kde rozlita byla silná vůně příjemných voňavek a pak z kuchyně, kde si vařila 206 ona příbuzná chudičké své jídlo, protože neměla zubů, — sama pro sebe, an Tovar jídal v „Jednotě", — tedy velice se podivil Tovar, když vyrozuměl, že dva přátelé v devět hodin večer poctili ho návštěvou, že prodleli v jeho pokojích a před chvílí odešli ...

— Kteří přátelé? Odkud? Z venkova byli, — či zdejší jeho známí? A že stařena nedovedla odpověděti uspokojivě, rozhněval se Tovar řka, že ji okamžitě vyžene, jestli spozoruje, že stařena vpustila do obydlí jeho nějaké dareby, kterých prý nyní bez toho plno na ulicích se potuluje, a shledá-li, že je okraden.

Stařena .tiše osušovala slzy, a Tovar spěšně prohlížel každý kout i stěny i stolky jestli nic nechybí.

Seznal, že jsou některé předměty opravdu ze svého místa pošinuty, ba přestaveny i překoceny. Ale nechybělo nic, pranic. Peníze i cenné papíry byly nedotknuty.

Uspokojil se, kázal stařeně, aby mu 207 připravila čaj a vytáhna své zápisky, jal se poznamenávati: — Schůze. — Neobyčejně dlouhá. — Spolkový dům, — nesmysl! Nikdo, z nás nemá ani krejcaru nazbyt. . . Advokát je strašný lišák. Dnes pořád kokrhal. Čenský je kopa, všecky nás předělá. Velkostatkář je starý blázen . . . Koupit cukrovar!? Akcie?

Dráhy? — A .na můj výborný obchod nevzpomene nikdo?! Professor je třtina. Děláme si z něho šašky. — Bojím se novináře.

To je bazilišek, horší netopýra. My se někde potkáme! — Lékař je jako souchotinář!

Nelíbí se mi, že pořád poslouchá a málo mluví. Ostatně — on je nebezpečný — neboť má charakter! On jedině dnes pravdu mluvil, když jsme povídali o své první lásce ..

Všichni lhali, až hanba! Já také lhal. Ale dosti jsme se při tom nasmáli. — Zíim do Berlína, — musím pustit páru ...

Párou myslil Tovar koupiti v Berlíně veliký sklad módních titěrek o němž se dověděl, že je v úpadku, rozdrobiti, to jest na pólo zkaziti mnoho předmětů, aby z nich 208 nebylo clo, sklížiti vše zase doma a znamenitě prodati o vánočním trhu .. .

Ale hned ráno zvěsť neblahá zmařila všecky jeho záměry krásné.

Odveden byl, ač se bránil a způsobil pravý americký povyk, do vyšetřovací vazby, kdež i, ačkoliv se dovolával všech autorit světa, hlavně pak spolku Makabejských, byl ponechán na dobu prý neurčitou...

Advokát baron Jehněda, chtěje zvěděti, jak se věci mají, poslal záhy ráno sluhu svého Vaňka, který byl nedávno do Prahy přišel, jenž byl však ze všech sluhů vdoměnejsi lnější, nejvytrvanlivější, nejhladovější a nejmenší plat bral, člověka divokého vzezření ale v pravdě beránčí, ne-li zaječí mysli, — k státnímu zástupci Filipu Ječmenoví v Zlaté ulici číslo 13 s psaním, na které prosil, aby bylo odpověděno.

Veleno mu, aby si pospíšil.

Advokát čekal netrpělivě na sluhu svého a vyřizoval mechanicky množství méně důležitých předmětů sporných.

Konečně, skoro po dvou hodinách, 209 všechen uřícený sluha do pracovny advokátovy vřítil se a vyřizoval, dobrodušně se usmívaje, že slovutný pan stání zástupce nejmenuje se pan Filip Ječmen, nýbrž Jakub Voves, dále že nebydlí v Zlaté ulici, nýbrž v Ocelové a nikoliv číslo 13, nýbrž zrovna naopak 31.

Advokát sice znal jakýsi prastarý vtip, který uváděl něco podobného; ale že by sám se dočkal takové chytrosti od jivých vlastních lidí, nepomyslil. > Stoje zamračen, srše hněvem, měřil ne šťastného posla od hlavy k patě a naopak.

A po té zavolal řiditele, ukázal na ubožáka, jenž se třásl více, nežli kdyby byl mu meč visel nad hlavou, a chladně přikázal: — „Ten člověk prach nevynášel. Ale zasluhuje uznání. Bude míti měsíčně o pět zlatých více. Bude štípat dříví, v kterémž oboru jedině je znamenitý."

A pak vyšel, aby sám promluvil se státním zástupcem . . .

Nalezl ho v úřadovně.

Makabejští IX. 2. 14 210 Byl to silný pán, úředního zevnějšku, který měl jediný ten zlozvyk, že sbíral všechny druhy tiskopisů náruživě; jeho kapsy byly plny tramwayových lístků, divadelních cedulí, výstřižků novin, pozvání koncertních i plesových, zpráv úmrtních, vyhlášek úředních a prospektů, jež posýlají kupci a továrníci; uschoval každý papír, který se mu dostal do rukou; jeho byt byl sklad žloutnoucího, nepotřebného papíru.

Když uvítal advokáta, pravil, že je mu díky zavázán ve jménu zákona a spravedlnosti, an upozornil příslušné úřady na velmi nebezpečného, všeho schopného muže, který však ostré své drápy, jimiž by dále škoditi mohl, nepochybně záhy ztratí.

— „Je-li možná!?" zvolal překvapený advokát. „Mohl by Tovar tak se zapomenouti . . .

— „Zde čtěte!" — řekl soudce, podávaje advokátovi tři drobné listy.

Advokát četl: „Hledal jste mne, nebyla jsem doma. Byl prý jste velmi zarmoucen . .

Co se to děje? Ráda bych splnila, co jste, 211 jestli jsem vám dobře porozuměla, — mně nejasně na jevo dal ... Cítím s vámi, cítím utrpení vaše, žal váš, ba zoufalosť . . .

Jindy snad zastihnete mne . . . Julie Zimová — „Čtěte list druhy!" řekl soudce.

Advokát četi: „Vážený pane! Rozmyslila jsem si věc, — uvažujíc všestranně postavení své. Nemohu! Nežádejte věcí tak těžkých. Považte, v jaké nebezpečí bych se vydala! Což lze něčeho podobného utajiti?

Svědomí říká mi, abych vás neposlechla.

Julie Zimová."

— „A čtěte list tenhle!"

Advokát zavrtěl hlavou. Nemohl porozuměti. Četl: „Staň se tedy! Vyhovím. Ale kdybyste věděl, jak se třesu, jak se bojím, nepřál byste si sám činu toho. Zodpovědnosť padniž na vás. Julie Z."

— „Rozumíte již?" tázal se soudce.

Advokát pohleděl zpytavě ve tvář zkušeného úředníka.

„Věc je jasná. Leží jakoby na dlani.

Podívejte se! Intimní známosť! — Ubohý 14* 212 bankéř! Byl podváděn! Vy chcete říci, že v té příčině nebyl také beze skvrny, — při.

pouštím. Ale on' klesl zajisté po velkém duševním boji; — nemaje klidu v domácnosti, nemaje utěšeného krbu, po němž toužil, marně hledaje přívětivý, laskavý pohled té, s kterou byl spojen na věky, a dobře asi věda, že tam, kde on jediné má býti pánenij panuje jiný, a štěstí, kterého požívati si zasloužil, že urval mu jiný, — zajisté byl nucen chopiti se jakéhosi protiléku, — mírniti jedno zlé druhým."

— „Vy tedy myslíte, že by obchodník Rafael Tovar s manželkou peněžnika byl zapředl jakési, hm, přátelství" . . .

— „Mluvíte jako jeho přítel a zastance" — vpadl mu do řeči soudce; „nikoli přátelství, — nedovolený poměr zapředl, — poměr, který hnal oba vinníky silou roz.

poutané vichřice ku katastrofě, ku zločn.u."

— „Myslíte tedy, že by Tovar schopen byl vztáhnouti ruku svou na muže, kterého byl podváděl, aby ho oloupil o největší statek ?"

— Soudce po krátkém mlčení vážně , ' 213 a důrazně promluvil takto: „Člověk mravně kleslý je, jak sám víte, všeho schopen.

Z jednoho zločinu vyrůstá deset nových.

Víte, co stojí psáno: — „Když nečistý duch vyjde z člověka, chodí r>o místech suchých hledaje odpočinutí; a nenalezna, dí: vrátím se do domu svého, odkudž jsem vyšel; a přijda, nalezne jej chvoštištěra vyčištěný a ozdobený. Tehdy jde a přijme k sobě jiných sedm duchů, horších nežli jest sám a vejdouce, přebývají tam. I jsou poslední věci toho člověka horší nežli první."

— Toto místo z evangelisty sv. Lukáše, — i kapitolu vám mohu jmenovati, totiž jedenáctou, znám zpaměti, protože naskýtá se mi příležitosť velmi často slov oněch použiti v síni soudní; slova ta působí vždy pohnutí mezi porotci a stalo se, že vinníka, který zapíral, pohnula i k vyznání.

— „Ale vždyť přece z nevinných těchto řádků nevysvítá nic, co by opravňovalo k podezření tak těžkému" — namítal advokát. „A rcete mi důvody zločinu; kde byla jaká příčina, co?!"

214 — „Nevinné řádky! Vy všude jenom nevinnosť jako padlý sníh čistou vidíte.

Buďsi. To náleží do oboru vašeho. Já však vinu vidím zřetelně na čele každému člověku. To jest můj obor. Každý člověk může klesnouti, ba je a to spáchati i zločin. Vše závisí na okolnostech ... Hleďte — muž od maličkosti tichý jako beránek, trpělivý a spořádaný, — který kuřeti bál se ublížiti, ožení se, nikoliv snad z lehkomyslné vášně anebo snad proto, že ho nutili, a hle, stane se vrahem milované své ženy! Tento případ mám zde právě pod rukou, vidíte tyto papíry ... Jeden za tisíc! Člověk je nádoba křehká, v níž se ukrývá směsice vášní a náruživostí; nádoba je přikryta pokličkou tak řečeného slušného vychování; ale náruživosti kvasí se a vaří klokotem; polínko přiložíš — poklička pěkných způsobů odletí, všecko potřísní vykypělá pěna, anebo nejen poklička letí, celá nádoba roztříští se a způsobí zhoubu a zmar."

— „Vaše slova," pravil advokát, — 215 „jsou sice plná hluboké moudrosti a pravdy, ale nikterak nedokazují vinu Tovarovu."

— „Tyto listy však to dokazují."

— „V listech, ač jestli Tovar se k nim hlásiti bude" namítal zase baron, — „není ani slůvka o zločinu. Kdyby se jednalo o věc tak hroznou, — nebyly by, trvám, ani podepsány. Nějaké nepatrné dobrodružství, schůzka, při které nic se nepřihodí, která však nešťastné ženě, — a Julie Zimová byla a jest žena vůbec nešťastná, — nahání husí kůži, přivádí ji o všechen rozmysl, takže ztratí hlavu, neví, co mluví, co píše, nápadně se chová a vše přehání a tak jen v nebezpečnou kličku, kterou si zadrhla sama, víc a víc se zamotává; — tedy ohromná spousta malicherných hloupostí, toť vše. Jsem přesvědčen, že se všechno objasní, že nevina obou bude nad slunce skvěleji dokázána. Pravda vyjde na vrch — jako olej nad vodu, to říkali již naši slavní předkové.

— „Především," — řekl soudce, — který několikrát, když mluvil advokát, ústa otevřel, ale zase je zavřel a jenom se usmí216 . , val, jako člověk, který jsa natažen na skřipec, nucen jest poslouchati pohádku o červené karkulce; „především přihlásil se již obchodník Tovar k těmto dopisům. Ěíká ovšem, že nic neznamenají, že jsou to listy z časů už dávno minulých. Ale postřehl jsem, že silně se zajíkal a pohledu mého nesnesl. To jest příznak podezřelý. Doufám, že nestranná porota, všecky úřady, ba celý soudný svět bude souhlasiti s mými vývody.

Proč na př. listy nemají datum? Je pořádný dopis bez udání dne? Nuže! Zlosyn sám se zaplete; podobáť se člověku, který se v trní ocitl: ostny šípkové zadřely se mu do roucha; an vyprostiti se usiluje, nakloní se příliš na opačnou stranu, — a trní ještě ostřejší a zubatější pronikne oděv a píchá v tělo; čím více pak hledí se vymotati z houští, tím více zaplétá se, až je plášť rozedrán, — a objeví se — nahá pravda!"

— „Velmi dobře" pochválil advokát.

„Ale řekněte mi, jak hodláte soud přesvědčiti o vině nebohých těch obžalovaných?

Z toho, co objeveno posud, nelze uvěřiti"..

217 — „To jest mou soukromou úlohou," řekl úsečně soudce, na němž bylo znáti, že se sám na sebe hněvá, an již pověděl více, než bylo radno. „Každý má své stanovisko ; já své již zaujal, — a jestli šťastně, o tom přesvědčím vás, pane barone, příští týden" . . .

— „Tedy přece již příští týden? Již za několik dní . . . Nemohlo by se odložiti přelíčení?"

— „Nemožno. Je velmi mnoho rozepří: dvojí podvod, žhářství, pateré násilí, falšování směnek, trojí úpadek, — a ještě jiné příjemnosti. Můžeme býti úplně spokojeni; . . zločinů přibývá, — stav náš na vážnosti a ceně neutrpí, není-li pravda?"

Soudce se zasmál svým slovům. Také advokát se zasmál, nic nemluvě. Tři zmíněné dopisy tiše si opsal a poroučel se.

Odešel. Cestou přemýšlel, jak se věci mají v tomto zločinu. Dosud o vině paní Zimové stále pochyboval; ale všecky okolnosti svědčily proti ní. A nyní ještě tyto dopisy! Ačkoli,nebylo v nich ani slůvkem 218 naznačeno, Čeho se vlastně týkají, co bylo předmětem strachu paní Zimové a předmětem zodpovědnosti záletného továrníka, — právě proto mohlo by se jich upotřebiti ke všemu! Že záletným jest Tovar, toho neupíral týž ani sám, chlubívalť se veřejně svými zamilovanými pletkami. Advokát se počal v duchu horšiti sám na sebe. — Ještě pak vlče rozhněval se na všetečného novináře. Myslil si, že u Tovara nic podezřelého se nenajde, veřejnosf pak nebude věděti kudy kam; celá věc však se zamodrchá, mnoho svědků nových a sobě odporujících se zavolá, věci divně, nebyčejné a hanebné, ba neslýchaně potupné mluviti se budou o vážených členech pražské společnosti; — když tedy uzel bude tak zapleten, že nikdo věděti nebude, jak ho rozvázati —: pak bude rozťat, — obžalovaná bude propuštěna; — a byť by to bylo třeba jen pro nedostatek důkazů, vše stejno, jen když bude na svobodě, jen když bude sláva a pověsť obhajovacího závodu znova potvrzena!

s A Tqvar, kterého udal na slova noví219 nářova advokát úřadům, měl sloužiti za nový jakýsi magnet, po němž by se svezla rána spravedlnosti neškodně. Horšil se tedy na sebe advokát, vytýkaje si, že vlezl do pasti jako liška, — stará, zkušená, opatrná liška! — Přijda domů nalezl advokát na stolku svém dopis soudní, který přinesl zvláštní sluha, v němž úředně jemu, jakožto obhájci Julie Zimové, sděleno bylo, že byt Rafaela Tovara na ponuknutí jisté vysoce vážené osobnosti, — (tu advokát velmi kysele se tvářil), byl prohlédnut, že několik listů obsahu podezřelého od téže paní Zimové k Tovarovi nalezeno, na základě tom že Tovar vyšetřován a pak na základě výpovědí svých že ve vazbě ponechán jest; dále že týž prosí, aby baron Jehněda neprodleně se k němu odebral, an si jej přeje míti svým obhájcem.

Baron odejel k Tovaroví. Nalezl jej velmi sklíčeného.

Ale nového pranic nezvěděl. Tovar dosvědčil, že listy jsou skutečně jeho, ale co znamenají, nepověděl. Zkušený 220 advokát poznal, že v nich vězí nčco více, nežli — docela všední svolení ke schůzce, — jak tvrdil obchodník.

Marně domlouval mu, aby všecko pověděl, on pak, advokát, že již pozná, co v zájmu věci dlužno zamlčeti, co vyznati, a co zaměniti. Konečně řekl mu, že soudce vidí v listech jeho důkaz účastenství ve vraždě.

— „Přelíčení, toť hra na jevišti," řekl baron. „Je-li herec špatně připraven, splete se, zamotá, pokazí hru, uvalí na sebe hněv soudců; proto se odbývají časté zkoušky, kde řiditel poučuje, vytýká chyby, dává opakovati a chválí herce. Poraditi se s advokátem, — toť příprava a zkouška obžalo váného. Věřím, že jste nevinen, — ale musíme učiniti, aby všichni ostatní aneb aspoň většina uvěřila nevinnosti vaší také jako já. To závisí na tom, jak obratně a pravdivě budete vypovídati. Čekati na poslední okamžik, spoléhati na budku napovědovu, není ani mistrům radno. Co tedy řekneme soudcům?"

. 221 Tak přemlouval advokát obchodníka, aby mu řekl čirou, zřetelnou pravdu.

Ale Tovar nazval celý případ tento nesmírně směšným nedorozuměním a pravil, že musí býti každé chvíle propuštěn, — aniž by potřeboval ústa otevříti; řekl, že mu vše připadá jako honba na slepou bábu, kdy ten, jemuž oči zavázaný byly — (a to je zde veškeren přísný soud, slavná stolice spravedlivosti, —) tápaje kolem v hluboké nevidomosti uchopí a pevně drží osobu některou kolem jdoucí, která ke hře ani nepatří, a které způsobí se darmo ošklivé rozpaky a mrzutosť...

Advokát odešel od něho s nepořízenou.

A jakoby pytel nehodami naplněný byl se roztrhl, — doma uslyšel advokát, že hrbatý jeho praktikant, příbuzný přednosty kanceláře, kterému byly svěřovány peněžité výplaty, zmizel a nevědomb kam — s ním pak že zmizelo padesát tisíc zlatých, které praktikant měl odevzdati knížeti Veissbergovi; týž vyhrál totiž při dostihách řečený obnos, a protože a.dvokát baron 222 Jehnéda byl jeho právním přítelem, byly peníze složeny v kanceláři advokátově; ale praktikant asi nepochybně soudil, že peníze sázkami nabyté jsou poloviční krádeží, že bývá záslužno vykonati skrze ně nějaký dobrý skutek, — největší pak dobrodiní, že je svoboda a zlatá volnosť, kterých on bolestně postrádá, klesaje pod břemenem bídného písařského života; a tudíž považoval za dobré propustiti sebe z hanebného otroctví, aby žil svobodně daleko kdesi mezi stejně svobodnými, kam ho cosi vábilo a táhlo již od malička, — jako láká a táhne k sobě krajina teplým sluncem ozářená a jarním vánkem probuzená v kleci uzavřené ptáče...

Rozumí se, že podniknuty ihned za smSlým uprchlíkem pravé dostihy. Ale neubránil se advokát, aby se nerozhněval na pokažené vychování některých učitelů, na parostroje a parolodě, jež nevyvrhnou bídníka, na lesy a domy, v nichž nalezne zloděj úkrytu, na nestřeživé veřejné strážce, kteří nepoznají lupiče, — na všecky žen223 štiny, k vůli kterým se bez toho všecky zločiny pášou a vůbec na veškeré člověčenstvo, které by se mělo zardíti nad takovými praktikanty; ale hlavně rozhněval se majitel na své vlastnictví, propustil několik nevinných písařů ihned, protože prý jim nic dobrého z očí nekouká, jiným pohrozil výpovědí, nebudou-Ii pilněji pracovati ; uložil Čenskému, aby bděl nade vďcmi, odevzdal mu soud paní Zimové a záležitosť Tovarovu, vyplísnil přednostu kanceláře, který by se prý za své příbuzné mohl styděti, — což týž beztoho činil, ani nedutaje, ač jindy se velmi nafukoval, — a pak tklivým hlasem pravil, že musí — a to snad na dlouho ulehnouti, an prý cítí píchání v hlavě a palčivosť v celém těle ...

V kanceláři nastalo živé jitření; mužstvo advokátovo strojilo se k odporu; všichni hodlali opustiti službu.

Nikdo nepracoval. Archy nedopsány, péra ostala, kam je kdo upustil, když byl vstoupil advokát.

Přednosta nevyšel ani ze svého pokoje.

224 Bylo slyšeti, an chodí prudkými kroky šém tam.

Styděl se za svého nhráněnce nesmírně.

— „Nesmyslný kluk! Takhle poskvrní moje šediny, moji zachovalosť. Zalknu se hněvem a lítostí. Blbec! Naposledy budou se domnívati, že jsem jej navedl, že vím, kam utekl a že se chci s ním snad rozděliti."

Myšlénka ta ho tak poděsila, že se svalil na pohovku, zaryl hlavu do vlněných, vyšívaných polštářů a zaplakal . . .

Neminula však ani hodina od bouříivého výstupu, a vešel advokát maje v rukou telegram.

Pravil písařům, kteří posud bouřlivě rokujíce byli přítomni, že se přenáhlil; pochválil jejich posavadní činnosť, zvýšil dvěma z nich plat, ovšem jen o maličkosť, řekl, že hodně přidá všem, jen co nastanou lepší časy, a pak přečetl telegram, aby ukázal, že nic nechová v tajnosti před svými úředníky.

V telegramu stálo, že muž, popsaný v právě došlém telegramu z Prahy, zatčen byl v Hamburku v minulé noci pro nedostatek pru225 kazných listin a podezřelo chování, peníze ukradené že měl při sobě všecky, a že co nejdříve odeslán bude příslušným úřadům do Čech.

— „Jaká to rychlost!" vážné a dojemně hovořil advokát. „Spravedlnosti zastihne člověka, jako z mračen když sletí blesk. Pára sloučila kraje propastmi rozdělené, bdělé oko lidské pronikne do houštin, hvozdy neukryjí kleslého člověka; svět pokračuje kroky obřími, vzdělání a mrav se tříbí a proniká všecky vrstvy společnosti a všecky objímá láska" . . .

Co si advokát myslil, řka slovo poslední, těžko pověděti.

A usmáv se na všecky velmi významně, opustil velikou pisárnu . . .

Všichni zasedli ke svým stolům a znova pustili se do práce se smíšenými pocity..

Čenský zahloubal se do soudních aktů obžalované paní Zimové.

Znal každou řádku rozsáhlé té pře. Měl Makabejlti IX, 2.

226 již řeč připravenu, plnou vzletu, kde vylíčil nešťastnou paní jako mučenici, která zajisté trpěla několik let urážky manžela svého, oddána do vůle Boží, prokazujíc dobrodiní nesčetnému počtu chudých, — (Čenský měl i seznam všech těch, kterým se kdy podpory třeba jen nepatrné dostalo od obžalované —), až konečně jsouc uštvána dlouhým utrpením, urážkami nevěrného muže zasypána, vidouc bídnou záletnici po boku jeho — pozbude rozumu, — (ano, na to chtěl hlavní důraz Čenský klásti), upadne v šílenství a chce pomstiti sebe i všechen poskvrněný svatý stav manželský, který nestrpí nevěrnosti ani pečlivě ukrývané, tím méně pak veřejné, v oči bijící zpronevěry. < Ale dopisy Tovaroví odňaté a v rukou soudcovských se nalézající, jejichž opis advokát Čenskému byl předložil, řka, aby se jimi potěšil — proměnily situaci; hle, již není ona nešťastnou, uštvanou, trýznénou paní, — nýbrž zalétnou, hřešící ženou, od níž každý s ošklivostí se odvrátí . . .

I v novinách již otištěna zpráva o žat227 cení Tovarově a vyslovena domněnka, že byl zúčastněn asi při krvavém dramatě chuchelském poněkud činněji, než-li jako divák.

Jakkoli tedy pohlédl Čenský na spornou věc, s kterékoliv strany jal se uvažovati okolnosti tajemné té události, — všude jen uhlídal stín a místo vítězství tušil porážku a nezdar ...

Odebral se k Tovaroví.

Obchodník pozbyl zatím značný díl sebevědomí. Bylť vyslýchán ode dvou soudců, dávány mu na pohled neviňoučké a náramně daleké otázky, které se nijak Tovara týkati nezdály, — tak zněly všeobecně a bezvýznamně; — odpovídal usmívaje se, jsa umíněn neprozraditi ničeho, ba vyhnouti se každé odpovědi, kdyby měl otázán býti stran své známosti ... A zatím průběhem dvouhodinné rozprávky, kdy pršelo naň otázek přívalem, kdy dostal se do křížového ohně, vyznal leckterou věc, kterou chtěl pochovati v prsou jako v hlubokém hrobě.

Pověděl, že jeho postavení není nikterak 15* 228 skvělé, aspoň ne tak, jak se veřejně myslí; pověděl i, že častéji si myslil na sňatek, bohatý sňatek, — třeba se starší ženštinou, ba řekl, vdově že by dal rozhodně přednosť, — a pověděl i důvody, kterým se soudcové velice smáli, — ale nějak nápadně (jak si Tovar později vzpomněl), na sebe očima mrkli; pověděl, že je přítelem hesla: účel posvěcuje prostředky, — protože prý někdy dlužno utíti větev sebe zdravější, aby mohla růsti větev sousední, — a lidé — to jsou takové husté větve, jež si překážejí na vzájem...

A soudcové odcházeli usmívajíce se, — kdežto Tovara zmocnila se nelibosť a jakási bázeň tajemného nebezpečenství.

Očekával, že bude propuštěn; ale oznámeno mu, že slavný soud usnesl se, ponechati jej ve vyšetřování až do přelíčení, jež konati se bude po dvou dnech; měl tedy naději, že se ocitne v křížovém ohni otázek ještě několikráte; chvěl se při pomyšlení, že uvízne konečné v pasti — jako moucha v pavučině.

229 Proto s radostí uvítal Čenského, který si vymohl promluviti s obchodníkem.

Čenský ho žádal, aby ničeho nezatajil a jemu vypověděl všecko jako bratru svému.

Obchodník nějakou chvíli váhal, kroutě si rozpačitě silné, krásné své kníry, na které byl nemálo pyšným.

Když však Čenský upřel na něho své upřímné, výrazné oči a rukou svou kolem šíje ho obejma — aby jej lépe pozorovati mohl — jasně a zřetelně pošeptal mu: „viďte, udeřil jste jej," — tu zachvěl se jako člověk stojící na kraji srázné propasti, a vzkřikl: lež je to, lež! ...

A hlasem rozechvělým jal se vypravovati : — „Roku 1880, tedy před desíti lety, umřel mi otec. Zanechal mi několik podniků, jež v Praze, když jsme se z Ameriky vrátili do staré vlasti svý, — založil. Tak pozůstala po něm na př. veliká vinopalna a škrobárna, jež se té doby však pranic nevyplácely, a já s velikou ztrátou jsem se jich zbavil, abych ukonejši] četné věřitele. Umínil 230 jsem si zanechati všech neplodných závodů a splatiti všecky dluhy. Úmysl můj nebyl nikterak poškoditi věřitele. Ale stalo se, že bylo o mně rozhlášeno v kruzích obchodních, že jsem na mizině. Myslil jsem, že to učinila banka, jejíž majitelem byl Otto Zima, chtějíc nahnati strachu všem, kdož u mne měli nějaké pohledávky; neboť stalo se, že všecky úpisy dlužní a směnky, co jich jen mohl dostati, skoupil týž bankéř a maje mě tak úplně v rukou, udeřil na mne, abych zaplatil. Bylo to asi třicet tisíc zlatých. Nemaje tolik peněz, žádal jsem o prodloužení lhůty platební. Bankéř svolil pod tou podmínkou, když za rok zaplatím čtyřicet tisíc a zaplatím deseti percentové úroky. Nevěda si rady svolil jsem k tomuto bohaprázdnému vyděračství. Zatím zařídil jsem si závod ozdobný čili galanterní, — rozumí se, že hlavně na úvěr.

Toho času byl to závod svého druhu, jediný; pečoval jsem o to, abych si zjednal dobrou pověsť; naplnil jsem rozsáhlé místnosti předměty vkusnými, majícími trvalou 231 cenu. Chtěl jsem v Praze zavésti, ovšem pokud to zdejší poměry dovolují, — jakýsi sklad du Louvre, jak jsem viděl v Paříži.

Každá novota přitahuje; a tak se stalo, že sklad byl ustavičně obléhán nejen zvenčí, kde ve výkladních skříních se nalézala vždy nějaká zajímavá drobotina, — ale naplněn byl uvnitř zástupy kupujících. Jak se mi dařilo, poznáte z toho, že jsem v první onen rok směnárně Zimově splatil polovici dluhu, tedy dvacet tisíc zlatých i s úroky.

Mimo to zamýšlel jsem obchod svůj znamenitě rozšířiti; bylť jsem jsa obmezen toliko na přízemek, velice stísněn nedostatečnými místnostmi. Najal jsem Itudíž celý dům v jiné čtvrti pražské. Ale štěstěna do bytu nového se nestěhovala se mnou. Ěada odběratelů nevzrostla, ba odpadli někteří z bývalých, protože zařízeno několik závodů podobných.

Směnárník naléhal, abych zaplatil povinnou částku. Nemohl jsem.

Chtěje pak rázem zbohatnouti, začal jsem kupovati papíry bursovní a v případu, 232 že by cena jejich stoupla, mínil jsem prodati je, jak jsem doufal, se značným ziskem.

Ale nerozuměl jsem dobře znamením doby a volil jsem takové papíry obyčejně, jež ustavičně v ceně klesaly.

Zanechal jsem tehdy na štěstí je-ště v čas hry nebezpečné a vydal jsem se na cestu do měst venkovských, abych zařídil si v nich závody pobočné.

Štěstí se na mne usmálo opětně. Podniky venkovské velice prospívaly. Založil jsem je ovšem skoro vesměs jenom na úvěru, ale věc slibovala přinésti stonásobný užitek.

V ten čas pojal bankéř Otto Zima za choť Julii Kochovou, což způsobilo náramné podivení a úžas; neboť bankéř byl starší muž, známý světák, člověk zkažený, který jen chytrým podvodem nabyl značného jmění; — a Julie byla mladistvá dívka, rozvité poupě) krásná i bohatá zároveň.

Nežli se provdala, měla mnoho, jak říkáme, zbožňovatelů, a já sám, abych pravdu mluvil, kořil jsem se jí nějaký čas.

233 Ale matka její — nevím z kterých důvodů, pohlížela na mne vždy pohrdavě, — a když jedenkráte sebe i Julii zapřela, že doma není, ač jsem dobře věděl, že přede mnou bankéř Zima k nim vešel, — přestal jsem navštěvovati dům jejich a všemožně jsem se vyhýbal setkati se s nimi.

Zpráva však o sňatku Julie s bankéřem ohromila mne, an jsem spíše smrť než cosi podobného očekával; předvídal jsem, že ze sňatku toho zrodí se jen neštěstí. A nemýlil jsem se."

— „A proč myslíte tedy, že bankéř se ke svému neštěstí oženil ?" tázal se Čenský.

„Oženil se, aby rozmnožil jmění svó.

Oženil se, aby měl ošetřovatelku v nemoci a chorobě ... A snad nevěděl ani sám, proč se ožen;l, jako to nevědí sta jiných ...

V jeho živobytí nic se sňatkem nezměnilo.

Odcházel na několik dní z domu, aniž řekl kam. Nepřestal se milkovati se záletnicemi.

Obzvláště s jakousi venkovskou herečkou, povahv hrubé a rysů zcela všedních, 234 podnikal výlety, jezdil s ní do divarlla a zahrnoval ji přepychem.

Rozumí se, že hynul závod jeho. Zima pustil se do nebezpečných podniků a spekulací. Spojil se se známými vydřiduchy, najal si hejno dotěrných mužů, kteří po venkově nabízeli ke koupi losy na splátky a různé hodnoty ceny pochybné.

Zatím jsem zaplatil bankéři starý dluh i s neslýchanými úroky. Potře boval jsem však peněz do obchodu svého v městech venkovských a obrátil jsem se tedy k Zimovi opět, aby mi půjčil nějakou částku" . . .

— „Což nemohl jste jinde za pomoc požádati?" tázal se Čenský.

— „Mohl jsem ovšem zaklepati jinde.

Ostatně nebylo by to nic plátno bývalo, — podmínky půjček jsou pro obchodníka, který nepožívá úvěru naprostého, to jest, kterému veřejné ústavy jako jsou záložny a spořitelny — nedůvěřují, — vždycky velmi truchlivé.

Nevím, z kterých příčin se tak stalo, — 235 ale já právě snad proto, že jsem rozvinul činnosť až horečnou, u správců veřejných ústavů peněžních nebyl jsem znamenán v ten čas tužkou červenou. Proto tedy vypůjčil jsem si prostřednictvím bankéře Zimy opětně šedesát tisíc zlatých" . . .

— „Nuže?" optal se čenský, když se zamlčel Tovar.

— „Jak jsem pravil/ pokračoval obchodník jaksi podrážděn — „Zima žil velmi výstředně.

Podniky jeho nedařily se, jak byl doufal, což jej dohánělo vždy k větším nesmyslnostem.

Na příklad zařídil závod na dodávání čisté vody, — protože tehda noviny pilně přetřásaly otázku, co má člověk píti, aby se ubránil škodlivého vlivu bacillů a jiných otravných živočišků, kteří naše vody činí rozhodně nebezpečnými lidskému žaludku; vyžádal si jediné právo vyráběti jakousi zdravou, léčebnou vodu a zařídil veliký závod, fede se voda pročišťovala, do ní kyselina uhličitá uměle vháněla a jinak teku236 tina tato přirozená všech za škodné vyhlášených součástek zbavovala a lahodnou i jedině pitnou, — jak v nesčetných vyhláškách bankéř oznamoval veřejnosti, — strojila se a sestavovala.

Avšak vědro takové vody — řekl bych broušené a vyzkoušené — stálo maličkosť — jenom osm zlatých. Tudíž se stalo, že lidé, raději nepochopivše blahodárné myšlénky, otravovali se vodami, jež byli posavad pili a nechali dobrodince společnosti (tak o Zimovi psal jistý list lékařský) na holičkách."

— „Zajisté vyhlásil úpadek Zima?"

mínil Čenský.

— „Nikoli, — požívalť nepochopitelného úvěru. Bývá již, že mnozí lidé mohou podnikati věci nejbláznivější a vždycky dosti obdivovatelů naleznou, kteří jim poslední haléř do klína vsypou a je až do nebes vynášejí i za to, když hanebně jsou odřeni a napáleni. A tak i Zima udržoval se stále nad vodou, jak říkáme po obchodníčku, — ano žil čím dále tím veseleji a marnotratněji.

237 Toho času však v pražské společnosti koloval jakýsi urážlivý popěvek, který končil: Krásnou ženu mít, jak Zima, Zima, Zima, a s jinou víno pít, jak Zima, Zima, Zimička.

Popěvek způsobil velmi mnoho veselosti.

Dověděl se o něm i Zima.

Zlobil se, jak pochopitelno, a hledal původce.

Neštéstí chtělo, že mě pověsť označila skladatelem, protože jsem se prý nejednou o jeho živobytí příkře vyjádřil" . . .

— „A spáchal jste věc onu?" — děl Čenský pozorně naslouchaje.

— „Nikoliv! Měl jsem starosti docela jiné. Bankéř však uvěřil povídačkám a umínil si vymstíti se mně.

Především vypověděl mně půjčku. Marně jsem se domáhal, aby rozumně uvážil, čeho se dopouští proti mně svým krokem; marně jsem jej o svém přátelství ubezpečoval.

Sháněl jsem tedy peníze, abych zaplatil; prodal jsem některé venkovské obchody.

238 Ale Částku tak velikou, jak byla zatím výpůjčka skrze úroky vzrostla, nebyl jsem s to sehnati.

Nedostávalo se mi ještě deset tisíc, ať jsem počítal jakkoli* Prosil jsem, aby mi alespoň nějaký měsíc posečkal, že zaplatím poctivě.

Odbyl mě velmi příkře.

Nevěda si rady a stoje na pokraji záhubného úpadku, ze kterého bych se byl při oněch okolnostech nevzpamatoval co živ, — odebral jsem se k choti nemilosrdného bankéře" . . .

— „Dále!" uklouzlo rtům Čenského.

— „Nedivte se mi. Postavení mé bylo strašné. Vysvětlil jsem paní Zimové, že neústupností jejího manžela jsem uveden na mizinu; prosil jsem, aby mé neopustila, jediná že mě může zachrániti."

— „Jak to?" tázal se Čenský.

— „Naznačil jsem jí, že jsem mnohem více již zaplatil, než spravedlivo a slušno.

Řekl jsem, že ona, manželka bankéřova, zajisté ví, kde jsou uloženy jeho cenné 239 věci, což ona přiznala. Prosil jsem ji a zapřísahal, aby poslední směnku" . . .

— „Nuže?"

— „Aby ji spálila nebo do mých rukou vydala nebo jinam uložila, vše jedno. Jenom aby nebyla v rukou bankéřových, mínil jsem. Sliboval jsem a dokládal jsem se věčným Bohem, že patřičně a správně, až se vzmohu, zaplatím. — Nechtěla mně rozuměti. Přišel jsem podruhé, a nezastihl jsem jí doma. Byl jsem polozoufalý a zajisté vzbudil jsem útrpnost!

staré chůvy paní Zimové, která se přimlouvala asi za mne, jak jste mohl čísti v listu, který mi Julie poslala."

— „Onen první dopis? Tedy tak se věci mají?!" — pravil Čenský, zpytavě hledě ve tvář Tovarovu.

— „Tak a nejinak. Vy jste první, kterému věc tuto vypravuji. Myslil jsem, že půjde se mnou do hrobu. Ale zdá se, že usouzeno jest jinače" . , .

— „A což oba listy druhé?" tázal se Čenský — hledě do opisu oněch psaní.

240 — „Nesou se k téže věci.

Já jsem totiž rozčilením a starostmi byl tak vysílen, že jsem byl nucen ulehnouti.

Poslal jsem posla k paní Zimové s listem přímo zoufalým.

Odepsala mi, že nemůže, protože svědomí se bojí, aby nevyčítalo..."

— „A pak?"

— „Pak jsem napsal toto: „Zítra jest den, abych zaplatil. Zítra nebudu mezi živými." Myslil jsem opravdově nepřežíti toho dne. Julie byla dojata. Odpověděla, že vyplní, co žádám."

— „Skutečně?!" řekl Čenský, potřásaje hlavou. Psaní úplně souhlasilo ...

—: „Později jsem se dověděl, — totiž po dlouhé těžké chorobě, kterou jsem šťastně překonal, — že paní Zimová směnku moji na deset tisíc zlatých znějící u večer před oním dnem, kdy měl jsem platiti, z pokladny svého manžela vyňala a na troud spálila, vydavši se takto v plen vážnému nebezpečenství.. Bankéř, rozumí se, zuřil.

241 Domníval se, že byl okraden a vypsal na zloděje velikou cenu.

Myslil, že dostačí podezření, které měl proti mně, — a dal přehledati příbytek můj.

Avšak nic se neprozradilo, dopi?y měl jsem v tajnómnkrytu a přátelé moji ujali se mne, tak že byl bankéř odsouzen, že mě urazil.

Tajemství toho bankéř se nikdy nedozvěděl.

To bylo před třemi roky .. . Loni na podzim, jak víte, zahynul . . . Jak, — nemohu vám . pověděti.

Neuvěřím-nikdy, žeby spočívala na choti jeho sebe nepatrnější vina" . . .

— „Ale všecky okolnosti" . . . namítl Censký.

— „Okolnosti nic nedotvrzují. Slyšte mě prosím do konce ... Když jsem přestál nemoc, umínil jsem si, že co nejdříve nahradím bankéři zmíněných deset tisíc, jak jsem byl choti jeho přislíbil.

Pracoval jsem neúmorně, abych obchod povznesl, an byl velice poklesl. Nebylo to lehké. Tisíce překážek stavělo se mi v cestu.

Často utrmácen vzdával jsem se naMakabejW DC.-2. 16 242 děje ve zdar — domnívaje se, že snad leží na všem počínání kletba za to, čeho jsem se dopustil. Ale konečně podařilo se mi uvésti do veřejnosti několik zajímavých drobnůstek, společenských hraček, jež se líbily. Poměry mé se zlepšily tak, že jsem zamýšlel vrátiti bankéři dluh svůj i s úroky.

Nechtěl jsem však, aby něco tušil a prosil jsem jeho choť, aby tajně obnos, který jí doručím, vložila do pokladny, ze které předtím byla vzala onu směnku moji.

Ale paní Zimová nechtěla ničeho podobné ho .ani slyšeti. Pravila, abych sám peníze bankéři odevzdal; ona prý dosti již strachu zkusila a bylo by pro ni osudné, kdyby se věc nyní prozradila, což by se jistě stalo, kdyby se náhle v pokladně objevilo tolik nových peněz ..."

— „To je jasné" — pravil Čenský.

— „Umluvili jsme se tedy, že vyhledáme bankéře, paní Zimová že mu vše sdělí, za odpuštění poprosí, a já při tom peníze mu doručím.

Několikráte marně jsme cestu k bna243 keři nastoupili, — neboť pramálo zdržel se doma, — jeho život, jak jsem již řekl, byl řetěz nepořádku a nevěrnosti a klamuKonečně pustili jsme se za ním jednoho dne na venek, do Chuchle. Ostatní je vám známo..."

— „Vypravujte!" řekl Čenský.

— „Paní Zimová ptala se v hostinci, kde-jest její manžel. Pověděli jí — fa všiml jsem si, jak odporně se smáli na sebe sloužící, odpovídajíce), že pan bankéř -se baví.

S kým? tázala se nešťastná paní.

Ěekli jí. Ona ustrnula a div do mdlob neupadla. Vždyť posud neznala manžela svého s této bídné stránky.

Že není milována — věděla ovšem; ale že je klamána tak bídně, — netušila.

Matka její, pozdě želíc, že Julii vehnala ve sňatek neblahý, úzkostlivě střehla ji a bděla, aby nezvěděla, o čem si vypravovala celá Praha.

Tehdy vyběhla nešťastná žena ven do sadu jako šílená a spěchala po stezce vzhůru na stráň ke kostelíku.

16* 244 Kvapil jsem za ní.

Byl krásný den podzimní, kdy ješté slunce hřálo a poletovalo babí léto.

Nepamatuji se, jestli, byly mraky na západě, — ale zdálo se mi, že se zablesklo a ozval se jakýsi praskot.

Jak pravím, možná, že se mi to jen zdálo.

Nemohl jsem Julii hned nalézti, an jsem běžel po jiné stezce. Teprve křik člověka, který sady opatroval, přivolal mě k strašnému výjevu..."

— „Nuže?" ptal se Čenský, když se Tovar zamlčel. „Byl bankář již mrtev?"

— „Nikoli. Ležel v náručí Julie, své věrné choti. Pohyboval rtoma, jakoby mluvil, ale nerozuměl jsem ničemů.

Krev z hlavy valila se mu proudem. Hlídač hrozně naříkal. A lehkomyslná ona ženština, táž, se kterou se bankéř bavil, s vršku přiběhnuvši křičela, že bankéř byl od Julie zavražděn a vyzvala přibíhající číšníky a lid, aby ji spoutali a hned v žalář uvrhli šílenou paní.

245 Chopili ae jí skutečně drzýma rukama bezohlední lidé.

Bránil jsem jí, takže jsem padl sám v podezření, jak víte.

Vyslýchali mě. Ale vidouce nesmyslnost svých domněnek, propustili mě.

Také nyní bohdá objeví se pravý stav věcí... Přede dnem bývá největší tma; nebe 86 aftchmuří a země potápí se v temnu, — ale paprsky sluneční ozáří pak všecko kouzelným světlem svým..."

— „Věříte v nevinnost paní Zimové — budiž; ale jak vysvStlfte náhlé úmrtí bankéře a jeho ránu? ..." tázal se Čenský.

— „Myslím, .že bankéř byl zabit rukou úkladnou".

— „Byl to snad výstřel, který sklátil jej? Co myslíte?" ptal se zkoumavě Čenský ; „soudní znalci uznali, že to byla spíše rána nějakým ostrým kladivem nebo motykou ..."

— „To svědčí tím více o nevinnosti ubohé paní; jak by se podobný nástroj 246: ocitl v rukou jejích ? Kterak by vládnouti mohla slabá páže její nástrojem tak těžkým?"

— „Tajemství hrozné smrti bankéřovy posud není tedy odkryto. Víte, že paní Zimová o smrti manžela ani slyšeti nechce a všeliké vyšetřování s ní dělo se nadarmo.

Mlčí, jakoby skutečně stížená byla hlava její zločinem".

— „Nikdy! Mohl bych vzíti jed, že je zhola nevinně nařčena."

— „Můžete přísahati na své počestné svědomí, na vše, co vám kdy bylo drahým a svatým, — že jste mi povídal zde čirou pravdu?" tázal se vážně Čenský, hledě Tovarovi zpytavě do očí.

— „Přísahám, že není slovíčka lživého v mém vyznání" odvětil Tovar, hledě pevně a s jakýmsi zanícením v tvář Čenského.

— „Děkuji vám" pravil mladý obhájce.

Stiskli si ruce a opětně pohlédli na Sebe. — Čenský odešel.

247 Přemýšlel o tajuplné rozepři a o svém postavení...

Za krátký čas velmi mnohému se přiučil. Advokát, jak se říká, zapřáhl jej ...

Musil mnoho pracovati. Theorie, kterou znal, nevystavovala.

Nahodily se věci nepatrné, nad kterými lámal si hlavu, jako by to byla nerozbitná skála; a zatím nikoli skála, kamínek to byl, — prstem dal se odstrčiti.

Advokát jejzasvětil, — (tak se baron vyjadřoval) do labyrintu nejzamotanějšch rozepří a soudů; dával mu úkoly, — jak by si počínal v tomto, jak v onom případě; ach, co se navzdychal Čenský, nevěda si rady!

Řešiti rozepře vyžaduje znalosť života, znalosť vášní a náruživostí lidských.

Probděl mnoho nocí nad věcí, která zručnému právníku nedělá obtíží. Obyčejně hledal v záležitosti Bůh ví coskrytého, — a ono tak bylo na bíledni vše a jasno!

Hněval se pak na sebe, že to nevěděl hned, že potřeboval rady.

248 Někdy utíkal se k starším soudruhům o pomoc; ale poznal, že sám věděl již více nežli soudruhové. Neptal se tedy vícOj hleděl si pomoci sám.

A jen když skutečně věc byla příliš neobyčejná, tázal se advokáta, — částéji však bývalého svého učitele v právech muže znamenitého a pověsti evropské. Pracoval se zápalem.

Znenáhla dopátral se klíče, kterým tajemství lidského sobectví a ziskuchtivosti dovedl otvírati, — (zrovna jako umí řešiti koníčky a 'hádanky ten, kdo padl několika těžším úlohám na kloub a roz.

louskl několik zajímavějších oříšků —), takže advokát mohl mu úplně důvěřovati; potřásl někdy sice hlavou a řekl „tohle mohlo zníti lépe", ale činil tak, aby seněřeklo, aby si snad Čenský mnoho nedomýšlel, — neboť obyčejně zapomněl advokát dodati, — jak to lépe zníti mohlo ...

Jsa tedy úplně ponořen v rozjímání o Tovaroví a choti bankéřově, nepozoroval 249 ani Čenský, že se ocitl v klikatých uličkách staroměstkých.

Teprve když zastaven byl dotěrným člověkem, který uchopiv jej za loket tázal se: co potřebujete? boty? či kabát? vestu?

kalhoty? pěkné mám! všecko mám, —a taky koupím, Pánbů ví, a tuze moc platím ; . . . a když ženština ne méně drze a odporně spustila na Čenského stavidla výmluvnosti své, nabízejíc košile, šátky, vo•ňavky a posléze ještě něco, o čem se veřejně nemlúvívá, — při čemž se potutelně šklebila, '—? teprve tehdy vzpamatoval se Čenský, a odbyv ostrým slovem dotěravce, umínil si, že navštíví paní Zimovou, která bydlila nedaleko odtud v jednom z těchto pochmurných, bídných, vzdechů a žaluplných domů, — přestěhovavši se totiž brzy po strašlivé události chuchelské z prvního poschodí hlavní třídy pražské, z pokojů nádherně upravených sem v tuto bídnou čtvrť do nejvyššího patra zamračeného domu, který býval kdysi klášterem . . .

Čenský zaklepal na dvéře bytu jejího.

250 Uvnitř ozvalo se několik hlasů přidušených, tak jakoby osoby tam se nalézající se radily, co činiti, jestli nepřišla snad zase nějaká nemilá návštěva, na kterou v poslední době byl příbytek jejich tak bohatý...

Nečekaje, až bude odpověděno, vstoupil Čenský z malé předsíně do pokoje, opatřeného jenom nejnutnějším nábytkem, který svědčil o veliké tísni obyvatelů. Nalezl paní Zimovou při práci a podivil se, kterak vyšívala dovedně květiny na látce v rámu napjaté ... Matka její, která od onoho dne neblahého velice sešla a bez přestání skoro po kašlávala, seděla v lenošce, držíc na klíně černého, zlostného kocoura. Barča, stará chůva paní Zimové, která v neštěstí neopustila milovanou svou velitelku, ale sloužila jí ještě věrněji nežli kdy před tím, před ní vesele se tváříc, potají však hořce plačíc nad osudem jejím, — rozdělávala právě oheň v železných kamnech ...

Všem svalil se s prsou kámen, když poznaly, že příchozí je Čenský. Paní Zimová pohlédla na něho, nic nemluvíc.

261 — „Mohl bych s vámi promluviti samotnou?" otázal se jí Čenský.

Ona se zarazila. Co to zase bude ?

Sličná tvář její, stálým smutkem jakoby tmavým závojem obestřená, zasmušila se ještě více. Oči plály jí skoro chorobně. Proto také matka její neopouštěla jí, bojte se, aby nevyvedla nepředložený jakýsi čin ...

Čenský zahleděl se do tváře nešťastné paní.

Co ukrývá se, myslil si, v těchto posud tak krásných rysech? Které myšlénky ko* lují v její hlavě? Proč ústa jsou tak pevně semknuta, a proč ani vzdechu nevydají rty, patrně druhdy sladce hovorné?

Čenský se nedivil, že nedostal ihned odpovědi. Neboť kdykoli navštívil buď on paní Zimovou, anebo advokát sám, chtějíce zvěděti potřebnou nějakou zprávu stran osudné události, — vždy pokryly se tváře její žalem a úzkostí, a ona tvrdošij ně mlčela, — takže advokát, který z počátku pln radosti a zápalu věci se chopil, doufaje v značnou odměnu, klnul si již, že se pustil do opuštěné, 352 napolo ztracené záležitosti, a zamýšlej ponechati ji osudu, — zvláště když během vyšetřor vání prohlášen úpadek na jmění bankéřovo a přečetní věřitelé o své půjčky se hlásící podali nezvratný důkaz, že z veškerého majetku proslulého bankéře zbude několik tisíc zlatých dluhů.

Proto také opustila paní Zimová se svou matkou a Barčpu skvostný byt svůj a ubytovala se v příbytku nuzném, očekávajíc trampotu a bídu v čase příštím; za íiěkolik oněch měsíců prožila celou stupnici hanby a opovržení, jsouc opuštěna a zrazena ode všech, kdo se jí dříve kořili a na výsosť ji velebili; vytrpěla muka, — a byla opravdu blízka oné hranici, kde pře stává rozum zdravý a začíná šílenství.

A snad, kdyby nebyla tak střežena očima polozoufalé matky a do hrobu až věrné chůvy — nedotýkala by se noha její více povrchu zemského ...

Všecko to uvažoval Čenský a nedivil se, že nedostává odpovědi.

Dávno již odešla i Barča i matka Ju. 253 liina s oblíbeným svým. kocourem v náručí do sousedního pokoje, kde zajisté stojíce u dveří napínaly uši, aby slyšely, co se díti bude, — a paní Zimová posud neodpovídala.

— „Nechci vás soužiti otázkami" počal mluviti 'konečně Čenský. „Vím, že vám je bolestno vzpomínati. Ale okolnosti neobyčejně vážné nutí mne, abych znova jaksi rozdíral vaši mysl".

Paní Zimová zakývla hlavou, ale ne' promluvila.

„Znáte tyto věci?" — tázal se Čenský, podávaje jí opis listů oněch, jež psala Tovaroví.

Ruka se zachvěla jí a tvář pokryla se nachem.

— „Kdo vám pověděl?" zeptala se rozčilením se zajíkajíc.

— „Obchodník Rafael Tovar".

Nastalo ticho. Bylo slyšeti, jak v sousedním pokoji hýčkaný kocour přede spokojeně. Barča nakoukla do pokoje.

..On porušil tedy" ...

254 , „Tajemství? l" doložil Čenský. když se pani Zimová zase zamlčela. Ano, porušilByl donucen tak učiniti. Klín se vyráží klínem. Hledá spásu kdekoliv, — neboť jest zatčen!" .

— „Probůh, on? Jak to možno?" — Závrať pojímala ubohou paní. Čenskému zdálo se neobyčejné toto účastenství s osudem Tovarovým býti podezřelé. Proč se leká o něho? Více se nyní děsí, než když jednalo se pouze o ní. Věru podezřelé!

— „Kdosi upozornil soud na něho. Byl prohlédnut byt jeho a nalezeny jisté dopisy — a obchodník odveden do vyšetřovací vazby!"

— „Ach, pro moje dopisy ?1" Paní Zimová zakryla si tvář.

„Bohužel, pro vaše dopisy".

— „O, proč nespálil těch řádků, — jak jsem jej prosila!"

— „Snad chtěl je podržeti na památku.

Soud však vidí v nich důkaz, — prosím nelekejte se, že pan Tovar je spoluvinníkem v záhadné oné události chuchelské" . . .

255 — „Mluvte, mluvte!" řekla úzkostlivé něšEastná vdova. „Nerozumím!"

— „Tyto dopisy zdají se býti jakoby schválně napsány, aby uvrhly i na muže neviného nejhorší podezření. Hleďte l Není-li to, jakobyste byla odporovala a konečně přece svolila spáchati s ním" . . .

— „Domluvte!" Oči jí zimničně svítily.

— „Zločin! Odpusťte, — že tak mluvím, — ale lépe, abyste to slyšela ode mne, — nežli za dva dny z úst přísného soudce, před tváří bezohledného, posměšného davu".

Nastalo zase ticho. Barča opětně vstrčila do pokoje šedivou svou hlavu, majíc v očích takový výraz, jakoby každý okamžik hotovila se skočiti k paní své a hájiti ji jako lvice své mládě.

„On — je úplně nevinen, — neznám lepšího muže" — řekla posléze mladá vdova pevným hlasem.

— „A vy, odpusťte, — že se tážu, — proč trváte posud v tak odmítavém, přísném mlčení? Řekněte mi, jak se věc sběhla.

256 Povězte mij prosím vás o to, každou okolnosť, popište mi stav mysli, hněv svůj a pohnutky k činu, — naznačte mi muka svá, — vždyť víte, že to nevyhnutelné potřebuji, abych vás mohl hájiti; — myslete si, že jsem jediný přítel váš. ba bratr rodný" ...

— „A když nic neřeknu!?" za hodnou chvíli otázala se paní Zimová.

— „Pak ubíháte v nebezpečenství, že soud na základě výpovědí svědků a podezřelých okolností odsoudí vás" — řekl vážně Čenský.

— „Buďsi! Nechať odsoudí mě. Což mohu ještě čekati na světě? Jsem na všechno odhodlána. Ach, kéž umru! Smrť přinese mi vykoupení. Mládí moje ztraceno> — z krásného snu strašlivé probuzení. Lituji jenom matky své, — která založiti mínila štěstí moje, chtějíc mě viděti ve skvělé společnosti, obklopenu blahobytem a-nádherou, — avšak za cenu nesmírnou, za cenu poklidu duše mé. Povolila jsem, když nepřestala mi domlouvati. O, já pro257 pasť hroznou tušila; — ale oči byly jaksi obvázány, abych neviděla, — a slepě vřítila jsem se v záhubu. O, já byla oklamána!

Oklamána!" . . .

Mladá vdova hořce zaplakala. Slzy finuly se jí po tváři jako potok, který byl v běhu dlouho zadržován.

Také za dveřmi ozvalo se přidušené stkáni . . .

— Sláva Bohu! — myslil si Čenský.

Eoztála! Nebude již ledově mlčeti a nás vyháněti! Jaká to žena! Je-li možná, aby se byla dopustila činu ohavného ? Tajemství, ano v tom vězí nějaké podivné tajemství...

— „Věřím, že jste zcela nevinna" — pravil Čenský; „a kdyby nikdo nevěřil, — věřím vám".

— „Děkuji vám" řekla paní Zimová ustavičně štkajíc.

A po chvíli, když se poněkud utišila, jala se mluviti: — „Nechtěla jsem říci ničeho, — ani kdyby mne natáhli na skřipec; nechtěla jsem ani vzdychnouti a umříti. Vždyť jsem Makabejští IX.-2. j?

258 pozbyla všeho! Život se mi zošklivil nevýslovně. Byla jsem ráda, že svět mi přičítá strašlivý čin, že mě nazývají vražednicí...

Ale nyní, kdy má trpěti někdo se mnou, — rozvážu pouta jazyka svého ... Víte snad, proč jsem psala tyto dopisy. Pan Tovar sdělil mi, že je skoro na mizině; zapřísahal mne, abych jej zachránila, — a sice z moci svého manžela, který jej pronásledoval.

Svolila jsem, jsouc jata hlubokou soustrastí s přičinlivým člověkem, který prohlásil, že pohromu svou nepřežije. Spálila jsem směnku jeho, vzavši ji v noci z pokladny svého muže. V tom spočívá moje vina! Ach, co mne to stálo strachu a úzkostí, a co chytrosti musila jsem vynaložiti, než jsem vyčíhala okamžik příhodný, než jsem se odhodlala otevříti pokladnu! Posud bázeň mrazí mě v těle, vzpomenu-li...

Ale on chtěl zaplatiti poctivě.

A když sehnal potřebné peníze, — oba jsme chtěli prositi bankéře, aby prominul nám uskok, — neboť se byl hrozně hněval...

259 " t V Chuchli zvěděla jsem strašlivou pro mne ránu — že jsem klamána, ohavně a již dlouho klamána! Neměla jsem potuchy o zradě manžela svého, jehož stálou skoro nepřítomnosť jsem přičítala obchodním jeho cestám ...

A nikdo mne nevaroval, — ani matka má — ač věděla, co se děje ..."

Ve vedlejším pokoji cosi bouchlo. Bez pochyby spadl kocour s klína staré paní, protože ohavně zamňoukal.

— „Div jsemnezšíléla, když číšník pravdu odhalil... Spěchala jsem, abych se přesvědčila vlastními zraky..."

— „Nuže, — domluvte," prosil Čenský.

— „Viděla jsem je, kterak se vedou — slyšela jsem jejich smích. Dohonila jsem je na úzké stezce. Ta bídnice uprchlá vzhůru po pěšině. Pohlédli jsme na sebe, — on zlostně, — já vyčítavě, nemohla jsem však z hrdla vyraziti slova. — Ale on se osopil na mne hrubě, jak jsem ho nikdy neslyšela.

Vysmál se mi a poručil mi jíti domů ...

V tom, jakoby blesk mě zachvátil, prudkou nějakou silou byla jsem Tržena na zem.

260 Také manžel můj padl. Vzchopila jsem se ihned. Ze hlavy jeho krev se valila proudem. Vykřikla jsem.

Lidé se sbíhali. Přišla i ona nestoudná Žena, která křičela, že úkladně jsem zastřelila muže, — že slyšela prý ránu. I jiní označili mě jako vražednici... Tu se ujal mne pan Tovar. Ale i on padl v podezření, — ovšem pak propuštěn, když ukázal se nesmysl podezřívati jeho!"

— „Tedy někdo třetí zavinil neštěstí bankéřovo," —řekl Čenský; „jsem přesvědčen, že jste pověděla ryzí pravdu. Bohužel, velice pozdě! Dávno mohla jste býti očištěna ze všech křivých domněnek.

Ale kdo je ten třetí?"

— „On je nevinen l" pravila mladá vdova, jakoby jí spíše záleželo dokázati Tovarovu nevinu než očistiti sebe, A opětně jala se vypravovati totéž obšírněji ...

Myšlénka bleskem prolétla hlavou Čenského.

261 — „Byla bouře?" zeptal se; „nemohl udeřiti hrom?"

— „Když jsme vyjížděli z Prahy, byly mraky na západě. Avšak bylo již na podzim, kdy blesk neudeří," — odvětila pam' Zimová.

— „Mohl, mohl! I v zimě může udeřiti!" vykřikla Barča, která vešla do pokoje. Za ní přišla stará paní všecka jsouc uplakána, stále si oči utírajíc.

— „Ach, dcero má! Dítě mé!" padly si do náručí obě paní, slzami ulevujíce svému žalu ...

Má zlatá hlavo, jenom nenaříkej na mě nešťastnou!" prosila dceru svou matka.

Čenský opustil příbytek zármutku a utrpení.

VIII. Povětroň.

Večer téhož dne byla schůze Makabejských u advokáta. Ten byl všechen obalen bavlnou, — naříkal si na bolesť v hlavě a pil hojivý koňak pro úlevu. Že se všichni sešli, získal si hlavně zásluhu professor Tečka, který vedl také hlavní slovo.

A sice řekl, že se přihodila věc velice vážná, ba trapná, ježto zatčen muž z jejich středu, jeden z Makabejských; tím prý utrpí družstvo nemalou ránu v očích veřejnosti. A jakkoli hlavní pavézou všeho jednání lidského má býti srdce, tato nádoba plná pokladů zlatých, — přece prý nutno slyšeti časem také hlas rozumu, který je podoben píšťale, jež dává znamení chodci, aby se vyhnul, nechce-li býti přejet těžkými koly... A tento rozum, třeba se srdce vzpíralo, radí, aby uťata byla se stromu větev suchá. ..

I činil návrh, aby vyvržen byl Tovar z lůna Makabejských.

Advokát radil, aby se vyčkalo.

A Čenský nad to řekl, že všeliké jednání o té věci je nepotřebné, protože Tovar je vyšetřován na základě nedorozumění.

Ale že více pověděti nechtěl, zvítězil na vrh professorův, aby Tovar byl vy vržen . . .

263 Běželo oto, má-li se podati zpráva o tom v listech veřejných.

— „Dejme slavné prohlášení, že se odříkáme ho. Pro nás jest mrtev a tak dále" — pravil professor.

Zvláště velkostatkář podporoval professora.

— „Neměli jste nikdy vzíti mezi počestné muže — kramáře", pravil.

— „Tak jakoby on byl něčím lepším", pošeptal Čenskému novinář Cep.

Cep se také ujímal obchodníka; cítil asi, že zradil přítele, v této věci spravedlivého.

— „Řekne se, že zmiji ohříváme na prsou" — prohlásil professor.

— „Anebo: vrána vráně očí ne vy klove" — doložil posměšně novinář.

— „Smějte se, jak libo", rozhorlil se professor; „ale napíšeme slavné ohrazený jež se uveřejní, — a sice toho smyslu, že podepsaní neměli nikdy s obžalovaným nic společného."

— „Leda peníze" — škádlil jej Cep.

Také lékař odporoval náhledům profes264 sorovým: „Je vidno, že rozum odstrčen stranou a pomstu nepředloženou hledá překypující srdce."

Nastala opravdová různice.

Ale výsledek byl, že ustanoveno počkati.

Zvítězil Čenský.

* # * Hned ráno druhého dne, v sobotu, odebral seČenský do redakce „Ducha času", velkých oněch novin pro lid, kde nelidsky býval každý strhán, ba za mrtvého prohlášen a pohřben, kdo dovolil si míti jiný náhled než výteční páni redaktoři toho znamenitého časopisu.

Tam promluvil s Cepem a spolu jali se hledati v starých novinách.

Neboť Čenský byl přesvědčen, že bankéř byl zabit silou živelní.

Hledali ve všech novinách, jež ležely v rozsáhlém skladu, v novinách pražských i venkovských, a sice dnem šestého října, kdy bankéř byl usmrcen, počínajíce.

Hledali, je-li v novinách toho času zpráva o bouři, spojené s bleskem a hromem.

265 Nalezla se bouře. Ale o blesku nestálo v novinách ničeho. Ostatně ona bouře, vlastně vichřice s deštěm spojená, řádila poněkud dále od místa zločinu, totiž až na Šumavě . . .

Již se vzdával Čenský naděje, že se dopídí jistoty — když oko jeho utkvělo v malých jedněch venkovských novinách na několika řádcích.

Čenský vykřikl radostí. A nestaraje se o ustrnulého novináře, který by rád byl znal každé proč i proto, — odkvapil ze skladu, v němž vzduch byl přesycen výparem tiskařské černi.

Jeho lebku! Musím viděti lebku bankéřovu, — mluvil k sobě čenský, spěchaje po ulici.

Věděl, že nebožtík byl od lékařů zkoumán a řezán. Zamířil do pathologického ústavu; myslil si, že bude dovoleno dostati lebku, třeba i ze hrobu, a znova prozkoumati. Přednostovi ústavu vyslovil několik slov obdivu, blahopřál mu k lidumilné, šlechetné činnosti, a jakoby mimochodem ta266 žal se, zda-li se nepamatuje, jakou ránu měla lebka zabitého bankéře Zimy.

— „Zajímá-li vás to, mohu vám po.

sloužiti", pravil ochotný učenec; „kousek lebky té je uražen, —-pro zvláštnost podrželi jsme ji v ústavu."

Čenšký podíval se po té v síni, kde bylo plno koster a lebek i všelijakých údů lidského těla v líhu naložených, na lebku bankéřovu.

— „Opravdu, — podivná rána" — přikývl Čenšký; „od čeho by to mohlo býti?"

— „Nemýlím-li se, znalci usoudili, že udeřen byl železnou pákou, snad motykou", pravil lékař, „ale mně se nezdá, že by mohl někdo motykou tak mrštiti, aby způsobil podobnou díru. Hleďte jen: kosť je jakoby upilo vána, jakoby uměle roztříštěna. Ještě nejspíše mohlo by to býti z nějaké střelné zbraně; avšak to by musil býti náboj tak veliký jako malá dětská pěst."

— „Myslím, že staré pistole takové náboje měly" řekl Čenšký.

— „To je pravda. Snad byl přece 267 bankéř zastřelen; tomu by nasvědčovalo také, že vlasy, kůže i kosť byly jako spáleny".

Dále však nechtěl otáleti Čenský.

I sdělil učenci svůj k víře skoro nepodobný náhled, podpíraje ho zprávou novinářskou.

Řiditel ústavu se odmlčel.

— „Máte pravdu" — řekl konečně.

„Věru, podivuhodný to případ."

— „Co mi jest činiti" tázal se Čenský, — „abych dokázal nevinnosť nařčené paní?"

„Pojedeme do Chuchle" zvolal řiditel.

— „Okamžitě?"

— „Nikoli. Jsem zahrnut neodkladnými pracemi. Zítra, libo-li."

Čenský požádal řiditele, aby o všem zachoval mlčení.

— „Jak je libo" — odvětil řiditel, ač jaksi nerad . . .

* * # V neděli druhého dne vstoupili Čenský, řiditel ústavu pathologického a tajemník politické okresní správy, jejž Čenský k vy268 letu požádal, — na parník a odpluli do Chuchle.

Byl teplý, svěží den. Zástupy výletníků pražských naplnily zahrady a procházely se po stráních mezi stromovím.

V zahradě hrála hudba. Lidé rozprávěli, ob čas zatleskali, popíjeli a užívali venkovské přírody, lokajíce vzduch i nosem i ústy.

Někde skupili se mladí a provozovali veselé hry; starší položili se na zem a podřimovali.

— „Hle, národ se baví" pravil řiditel.

„Dotýkaje se matky země jako rek Anteus nabývá řemeslník i obchodník nových sil pro své trudné zaměstnání. Ubohý lid!

Těžká je zkouška jeho na zemi. Bez oddechu a bez radosti při těžké práci tráví všechen život svůj v nízkých kobkách, plných zkaženého vzbuchu a špíny. Nech * se baví a načerpá občerstvení v suchoparu denního života! Radujte se, veselte sel" Lékař byl opravdu veliký lidumil.

Nedaleko hráli si míčem. Kdosi hodil 269 po svém soudruhu, chybil a míč, udeřiv učence do klobouku, srazil jej k zemi.

— „Nezvedená, nezdárná chaso!" zahromoval řiditel.

Hráči se rozesmáli.

— „To je otrava našeho venkova l Vyvrhelové!" řekl pohněvaný lidumil.

— „Aj, to je také národ" — řekl tajemník.

— „Kdyby mně to stálo za to, abych se zlobil, neunikli by trestající spravedlnosti" pravil řiditel a odplivl si.

Čenský dal zavolati zahradníka, který tehdy v sadech hlídal a svědkem byl velmi závažným.

— „Pamatujete-li se, kde jste nalezl bankéře Zunu loni na podzim ležeti v krvi?"

— otázal se hlídače Čanský.

— „Jako by to dnes bylo, mladý pane", — odvětil hlídač smekaje čepici.

„Doveďte nás na ono místo* — řekl řiditel.

Šli vzhůru po stezce klikatě se vinoucí.

270 Před nimi šel starší pán ctihodného vzezření se svou paní a dvěma dcerami; panička vedla psa na šňůře. Mluvili spolu německy velmi hlasitě a jaksi vyzývavě.

Proti nim šli dva výrostkové mohutného těla, pádných rukou.' Jeden z nich osopil se na ctihodného pána: Tady se mluví česky! he!

A strachem se třesouc odvětila rychle panička lámanou češtinou: — „To my jen na ten pes.", A vidouce, že Čenský se svými průvodci se blíží, spěchali k nim. Výrostkové zmizeli chechtajíce se ...

— „Jsme na místě!" zvolal hlídač.

Stanuli a rozhlíželi se kolkolem. Nic zvláštního nejevilo se očím. Stezka se zde zatáčela, a stromoví bylo zde větší a hustější než jinde.

— „Zde musí býti díra do země" řekl Čenský. „Hledejme!"

Hledali tedy díru, kterou by prošla drobná ruka dětská.

Hlídač vzkřikl: „Mám ji l" 271 Ale ukázalo se, že to byla díra od krtka anebo myši vyrytá.

— „Za ten čas není divno, že zmizela všeliká stopa" — řekl řiditel; „musíme kopati."

Požádali majitele stráni, náhodou přítomn ého, aby kopati dovolil; ten však chtě velmi vysokou odměnu, — domnívaje se, že naši přátelé vypátrali tam nejspíše ohromný poklad, a teprve když mu nadl slunce jasněji dokázána bezpodstatnosť pokladové domněnky, — slevil, avšak vymínil si, aby směl býti přítomen práci.

Několik lidí lopatami, motykami a rýči opatřených jalo se prohledávati zemi na místě naznačeném.

Brzy nakupilo se kolem nich náramné množství lidí, zevlujících a posmívajících se dělníkům i majiteli, kteří mermomocí chtěli zvěděti, co se tu děje.

Dělníci měli uloženo svrchní hlínu pouze seškrabovati a hleděti, zda-li nalézá se kde přímá, jakoby provrtaná díra.

Hledáno již déle než hodinu a darmo.

272 Pot řinul se všechněm po tváři; pra covali, jakoby hledali zlato.

Čenský počal se hněvati na hlídače, který pořád jalové díry objevoval, na dělníky, kteří se mu nezdáli svědomitě hledati, na oba soudruhy své, kteří k odchodu již radili i na lid, který se neustále dotěrně tlačil a zbytečně zdržoval.

Tu zvolal hlídač: — „Já se zmátl, — tady to není!"

— „A kde tedy?" zvolali všichni.

— „Tamhle u toho doubku," řekl hlídač; „já jsem ulomil tenkráte z něho ženě větvičku na zařlkávání; —takový doubek, kde ležel nebožtík, má zvláštní sílu proti uřknutí a vratce, — ano, tamhle jest, — já přece věděl, že to bylo u doubku" . . .

Netrvalo dlouho a lidé doubek div neroztrhali ...

A sotva že dělníci začali hlínu odhrnovati, zvolal jeden: díra!

Všickňi se přihrnuli k němu.

Opravdu, nalézala se v tuhém jílu místa toho přímá rýha.

273 Byla změřena hůlkou a shledáno, že je skoro metr hluboká.

Kopali tedy dělníci jámu v těch místech, jak poručil Čenský.

Konečně na lopatě vynesena jakási tvrdá hmota, podobná náboji ze starých houfnic, kterou Čenský chvatně uchopil, všem dokola a řiditeli zvláště ukázal, — (který přikývl na znamení, že se nemýlili), a opatrně schoval.

Po té odejeli všichni do Prahy.

Mezi lidem kolovaly úžasp4 pověsti.

Někteří tvrdili, že skutečně nalezen jest poklad. Jiní říkali, že to je náboj z hmoždíře, který vypálili ostrostřelci u Kunratic a kteří zavinili tím zase hrozné neštěstí.

Jiní myslili, že nalezena starožitnost veliké ceny, věc nějaká z dob nepamětných, snad dokonce d-ahokam z koruny kněžny Libuše slavné paměti. Ale většina soudila, že nenalezeno nic, nejvýše snad kus střepu nepotřebného ...

Makabejští JX.-3, 18 274 Ráno v den soudu síň porotní naplněna byla do posledního místečka, takže by ani jablko, ba snad ani jehla nebyly propadly.

Na místo pro obžalované uvedena Julie Zimová a Tovar, na kterého rozšířena obžaloba pro spoluvinu v hrozném zločinu.

Nešťastná vdova měla černý šat, od něhož se bílá, skoro průsvitná její tvář silně odrážela; oči její byly zroseny slzami.

Porotci zasedli, soud započal.

Na místo obhájců usedl Čenský. Zardělá jeho tvář svědčila, že má připraveno pro soudní tribunál i pro obecenstvo něco neobyčejného. __ Nastalo pohnutí v obecenstvu.

Makabejští stáli v první řadě. Novinář hodlal psáti zprávu pro „Ducha času."

Advokát, jemuž Čenský jedinému z Makabejských oznámil svůj nález, usmíval se spokojeně a v duchu si pěkně prozpěvoval.

Dány předběžné otázky — a výslech měl započíti.

— „Řekněte nám, paní Julie Zimová, cítíte-li se vinna čili nic?" otázal se mladé 275 vdovy soudce, upíraje na ni své přísné, pronikavé oči. ' — „Jsem nevinna!" zašeptala paní Zimová!

— „Ano jest nevinna!" zvučným, lahodným hlasem řekl Čenský. „A jestli slavný soud dovolí, míním to na základě neočekávaného objevu a nezvratných svědectví dokázati a sice hned, abychom se vyhnuli všem otázkám a svědectvím, jež jsou v tomto případě zhola zbytečný."

— „Výborně!" zavznělo v obecenstvu.

Soud uradiv se připustil Čenškého ke slovu. On pak promluvil: — „Ještě včera ráno tápal jsem ve tmách nemaje světla v záhadné této události. Ještě včera neměl jsem po ruce důkazů o nevině paní Julie Zimové, ač jsem od prvního okamžiku přesvědčen byl, že útlá, něžná, oddaná mysl její nikdy nemohla se dopustiti činu za vinu jí kladeného.

Ale tmy se rozplašily, zazářilo světlo a nastal den v záhadné události . . .

Abych dotkl se ihned jádra věci, tvrdím 18* 276 a jsem tak šťasten, že mám v rukou i jasné toho důvody, — že bankéř Otto Zima při vycházce své v sadech chuchelských byl náhle, ba zákeřně usmrcen, a sice úhozem — povětroně" . . .

Nastalo neobyčejné hnutí v porotní síni. Hlasy, z počátku nejasné, vybuchly náhle jako hlas bouře a zaznělo: Sláva! Nazdar!

Výborně!

Professor natahoval ruku svou k Tovaroví, — a když mu ji tento podal, silně ní potřásal, jakoby vytřásti chtěl ze sebe všecko ošklivé své dřívější jednání.

— Doktor Čenský pokračoval: „K tomuto úsudku přivedla mé slova pana Tovara, dále výrok zde přítomného hlídače chuchelského i slova paní Zimové, — (a slova ta nalézají se v soudním spisu z prvního vyšetřování), — že totiž všichni pozorovali jakési zablesknutí a slyšeli temný rachot, jakoby se ve skále balvan utrhl. Z počátku jsem se domníval, že blesk zasáhl hlavu bankéřovu. Ale bouře toho dne nezuřila leč ve vzdálené Šumavě. Prohledal jsem noviny 277 z řasu kolem šestého října a nalezl jsem v tomto krajinském listu ze dne 13. října následující zprávu, a sice dopis z Kaňku u Kutné Hory, který zní: „Dne šestého října o páté hodině odpolední viděti bylo krásný zjev na nebi; letěl totiž vzduchem od východu k západu ohnivý pruh, silně žlutavý, as půl metru dlouhý; náhle se prodloužil, jakoby se trhal a nabyl také v zadní části své barvy, jakou vídati lze při ohňostrojích, zejména když roztrhne se třaskavka. Zároveň slyšeti bylo silnou ránu, jakoby někde zahřmělo. Zjev ten trval asi šest vteřin. Obloha byla obláčky pokryta. Praví se, že z meteoru toho několik kousků spadlo u Českého Brodu, u Kouřimi, ba prý i dále u Éíčan."

Všichni tajili dech, když Čenský četl tu zprávu a nyní teprve klidně si oddychli.

— „Nejen u zmíněných měst," — pokračoval Čenský hlasem pevným — „také k nám na pobřeží vltavské dopadla tříska většího povětroně, který z nekonečného prostoru světového jako zbytek přežilé a 278 ' nyní rozpadlé družice, vyšinuv se ze své dráhy, sletěl na zem naši, od ni byv přitažen. A zde, pánové, jest ona hmota, složená ze železa, niklu, síry, vápna a uhlí a kdož ví ještě z čeho, která způsobila domnělý zločin. V díře na metr hluboké, pravé na místě, kde bankéř skonal, včera vykopán jest tento pádný důkaz neviny obžalované paní a sice u přítomnosti těchto závažných svědků, které slavný soud může podrobiti přísnému výslechu."

Čenský podal povětroň na stůl soudcovský a předvedl řiditele i tajemníka i hvězdáře a znalce chemického, jež byl ještě ráno o svědectví v důležité při poprosil.

Učencové ti zároveň pověděli několik případů, kdy povětroněm lidé o samotě i ve staveních zabiti byli.

Dány některé otázky, přinesena i lebka bankéřova, — a soud po přísežném svědectví mužů.věrohodných přesvědčil se, že skutečně povětroň zavinil smrť bankéřovu.

Výsledek byl, že soud, důkladně vše uváživ, usnesl se propustiti obžalovanou 279 paní Julii Zimovou i pana Eafaela Tovara na svobodu, a sice bez odkladu.

Všichni blahopřáli mladé vdově, tolika utrpením stížené.

Tovar byl první, který slovy vřelými projevil jí hluboký svůj soucit; ba on podržel ruku její ve své bez potřeby dlouho, a když ji posléze pustil, byla ručka její od upřímného stisknutí citlivého obchodníka smáčknuta jako bělounký stříbrný tolar . . .

Rozumí se, že ten den nemluvilo se po Praze skoro o ničem jiném, nežli o sensačním přelíčení; — noviny se o to již postaraly .

Čenský byl zasypán pochlebenstvím a obdivem.

Na večer při přátelské večeři připil mu advokát velice vzletně, nazývaje Čenského pravým povětroněm na dráze práva a pravdy; a když Čenský se vzpíral přijati podobnou hodnosť, řka, že by nerad zaleskl se na několik vteřin a pak sebou plácl nevědomo ani kam, — pravil advokát, že myslil povětroň, který pořád svítí a lítá.

280 Tovar, novinář a professor sbratřili se a nemluvili o ničem jiném než o pavéze a lučišti všeho jednání lidského, o nádobě plné pokladů zlatých, o červáncích na nebi činnosti lidské, — totiž o srdci, a hlavně o milujícím srdci . . .

Jenom velkostatkář supěl více než kdy jindy. Mrzelo jej, že nemůže býti současně jinde. Musilť se vzdáti z ohledu k soudruhům svým roztomilé schůzky, — a čas tento považoval za úplně zabitý; úlevo val si tím, že slova císaře Tita: „Příteli, den jsem ztratil" — opakoval hlučně a mrzutě lékaři, který pokojně jako vždy jindy pozoroval a poslouchal, co se děje ...

IX Čenský operuje Olgu.

Léto uběhlo. Uplynula i zima, která přinesla mnoho neduhů a obtížných nemocí.

Lidé napadeni byli náhlými bolesťmi v kloubech, maso jakoby opadávalo, hlava bolela, oči pálily a jakoby chtěly z důlků vystoupiti. Při tom zimnice lomcovala údy a clo281 veka zmocnila se ztrnulá zmalátnělosť. Navštívila nemoc každý dům, rodinu každou oblažila a vynechala málo kterého tvora, a to jen ubožáka, — jemuž se pak ostatní posmívali za to, že byl vynechán.

Zima ostatně byla mírná, ani sněhu skoro nenapadalo. Mohlo se tedy pracovati venku.

A příznivé povětrnosti použili i MákabejšíT k dokonání díla svého, jež předešlého jara započali.

Velký dům spolkový, postavený uprostřed Příkopů, v nejkrásnější třídě pražské, o překot byl vyzdobován, aby na jaře mohl býti slavnostně otevřen.

Splnila se tedy myšlénka advokátova: nádherný příbytek, určený pro zábavu a poučení, obracel k sobě všeobecnou pozornosť.

Úpisy vydané družstvem šly na dračku.

Nebylo ani jediné rodiny vlastenecké, jež by nebažila zúčastniti se ruchu směřujícího: „ku všeobecnému vzdělání, ku zušlechtění mravů, k pospolitému dobru", —jak znělo 282 heslo pro¥olávané novinami, nalepené na rozích ulic, rozšiřované sterými jazyky po národě.

Peněz bylo dosti. Nebylo překážek, vše se utěšeně rozvíjelo .. .

Makabejští scházeli se jako dříve. Byli plni nadějí a bujného rozmaru.

Podařilo se znamenitě koupiti obligace a papíry doubínské dráhy, podařilo se pak znamenitě)i ještě rozprodati je, když kurs vystoupil... O zisk se nedělili prozatím, nestálo to, jak se vyjádřil velkostatkář, za to.

Byly vzaty ve správu dva cukrovary, které pro památné nehospodářství a tíseň světového trhu vůbec ocitly se na kraji úpadku; učiněny v nich patřičné opravy, zvoleni řádní a obezřelí řiditelové — a hle, okolí cukrovarů oněch překypovalo důvěrou k novým pánům, — nabízejíc úrodu svou příští v podmínkách až směšně levných!

Velkostatkář naléhal, aby koupen byl cukrovar jeho; — ostatně kdyby koupen byl důl, vyjádřil se, že by stejně byl spokojen . ..

283 Ale advokát seznal, že cukrovar má staré, — a tudíž nejhorší stroje, a důl že jest vodou zpola zatopen.

Nechtěl však zamítnouti nabídnutí Sádlo vo a těšil jej růžovými nadějemi.

Ale když se advokátovi velkostatkář pod pečetí trojnásobného tajemství přiznal, že za příčinou některých nepatrných a neopatrných výdajů soukromých, — (advokát věděl, že to byly opravdu nepatrné veličiny, k vůli kterým veliké neopatrnosti dopustil se velkostatkář) — ale hlavně, že prý k vůli váženému družstvu znamenitými půjčkami veřejnými uveden jest do nesnází velmi nemilých —: přislíbil advokát, že se vynasnaží ze všech sil, aby zakoupen byl, — nikoli cukrovar nebo důl, — nýbrž celý velkostatek jeho .. .

Nebylo to sice panu Sádlovi po chuti, neboť velkostatek byl krásně zařízen a pozemky jeho byly samá úrodná, žírná prsť; — ale vida nezbytí, počal žíti ještě veseleji než prvé, podstupoval sázky a lehkomyslně prohrával je, kupoval za drahý peníz chrty, 284 .

jichž nikdy neupotřebil, a koně, kteří u něho schromli, a oblažoval mnohé méně svaté sice, ale za to zlaté, to jest velice krásné a křehké tvory, o nichž lze říci, — že nesejou aniž žnou a přece živi jsou a kteř/ do stodol shromažďují a dobře se krmí, ač nepracují, aniž předou ...

Domácnosť velkostatkář velice zanedbával. Olgu svěřil jakési společnici, duchaplné, zajímavé osobě, která však byla náruživou hajitelkou ženské samostatnosti a neodvislosti, odebírajíc spoustu ženských listů, čtouc výhradně skoro jen spisy od žen napsané, a haníc, kde se jen příležitost naskytla, — věrolomné, bezuzdné pokolení mužské.

Snad měla její nenávisť k mužům vážné příčiny v minulém životě, snad byla také poněkud strojená, — kdož to může věděti; jisto jest, že Olga od ní naplněna byla jakousi hořkostí a nepokojem, jakousi touhou po divných dobrodružstvích, v kterých by odehrávaly se krvavé souboje a kde by ona 285 pokořila všecky, tak že by svíjel se jí u nohou veškerý zpupný svět mužský . . .

Jsouc obdařena výtečnými dary ducha a vynikajíc kouzelnou krásou tělesnou, přála si hráti jakousi důležitou úlohu v životě veřejném, přála si žíti po způsobu krasavic doby Ludvíka krále francouzského, jež řídily směr mody, pletly hlavy učencům, byly velitelkami statečných armád, dosazovaly ministry a sesazovaly, které chtěly . . .

Ó srdce ženské! Jak jsi plné záhad, plné pošetilosti, plné marnivosti, plné protiv!

Ó srdce ženské! Jak jsi plné lesku a světla, jak jsi průzračné a upřímné i ve svém sobectví! . . .

Četní pochlebníci kazili mysl půvabné dívky svými řečmi naučenými, desetkráte opakovanými, které ona vážně přijímala jako věc samozřejmou, ba nutnou.

Dobře poznamenal o ní advokát v onen večer u knížete Žeranova, že Olga nedovede city opětovati, — vzdychati při svitu měsíce a kloniti hlavu. Aspoň doposud každý 286 šíp do srdce jejího střelený odrazil se-jakoby o desku ocelovou . . .

Čenský sám zkusil, nikoli z masa a krve, — ale z mramoru že musí skládati se nitro její.

Sešel se s ní několikráte na plesu i v domácích společnostech.

Usmála se na něho, kývla krásnou svou hlavou, podala mu bělostnou ruku svou a zdálo se, že i stiskla ruku jeho, — ale více nic, vřelejšího slůvka neuslyšel, pohledu, který by ho vyhledával,—nepostihl Čenský.

Zmínil se jí o růži, kterou dala mu z vlasů svých, — řka, že chová ji na věčnou paměť, — a ona, čarovně se smějíc, řekla lhostejně: „Ach, já docela už zapomněla!"

A zatím co Čenský nadarmo snažil se uhasiti požár, který hrozil sežehnouti všecky síly jeho, — Olga bezstarostně vrhala pochodeň v zápalná srdce celého sboru mužů mladých i starších, kteří čekali na slovo její a práhli po pohledu jejím jako práhne 287 po čerstvém prameni usouzený v Sahaře cestovatel . . .

Advokát spozoroval, že Čenský se v neprospěch svůj změnil . . . Pracoval sice stále, ale méně bedlivě a pozorně; — ochabl v zápalu svém a nejevil již onoho nadšení, když obhajoval různé přečiny; — a známo, že se žádá, aby obhájce zlosyna ujal se stejně vřele a ohnivě, jako člověka zcela nevinného, — ba že musí tím více se rozplameniti, čím zřejmější vina, čím hroznější čin.

Baron domyslil se, že nadšení Čenského pro sebe uloupila nejspíše nějaká svůdná žena. A verše milostné, které nalezl ve stolku jeho, jež zněly velmi bolně, utvrzovaly advokáta v oné domněnce. Aby se přesvědčil, připadl na tu-to myšlénku: Zavolal Čenského do své komnaty a hlasem nedbalým, tak jako hovořil se stranami, řekl Čenskému, že potřebuje několik veršů k jisté příležitosti, v kterých by mladá jakási dáma byla vychválena jako perla nebo démant nebo růže, nebo cosi podobného, co ženy rády poslouchají a čtou. Ohradil se 288 zároveň, aby si Čenský snad nemyslil, že on, muž práce a zisku, který lásku vždy považoval za pošetilý, velice nákladný a špatné končící soud, — na stará léta se pobláznil, — nikoli; on prý se vsadij s jedním přítelem svým, že také dovede opěvati krásu žen, — ačkoli krásy žádné na nich nenalézá, — an vůbec pramálo rozumu, ale dosti chyb a výstředností na pokolení tomto shledal — z vlastní i z cizí ovšem čerpaje zkušenosti . . .

Čenský přislíbil, že se pokusí napsati několik řádků.

Přinesl pak druhého dne tyto sloky, kde dívku přirovnával k růži: — Jak krásná, svěží byla ona růže!

Na keři bujném rozkoší se chvěla, a zářila a Červánkem se rděla, — a mnohé oči k ní se v touze nesly, a mnohé rety v nadšení k ní klesly, a vůní vnadnou plnila vše kolem, že slavík v písni po ní vzdychal bolem, že všecky květy jiné omámila —.

ta rů.že čistá, krásná růže bílá .-, , , 289 — „To nezní špatně" — řekl advokát.

A četl dále: — Jak krásná, svěží byla ona růže!

Mně diadémem skráně ozdobila, a nadšení mi trysklo z ní i síla, a brány štěstí neznámého prvé mi otevřela, — žáru do mé krve ach, vlila tolik, že mi hlava hoří, a srdce plane — jako na pohoří když vzplanou ohně svatojánské v noci...

Ach, toť té ladné růže divnou mocí! — — „Není to špatné" — pravil advokát, ovšem něco třeba změniti; na příklad místo — na keři bujném — dá se: na keři v lese; a místo mnohé rety mohlo by státi mnohá ústa; místo diadémem — třeba diamantem, — a místo na pohoří lépe by se řeklo: na kopci".

Čenský dokazoval, že by utrpěl zdvih a klad verše, že každé slovo dobře uvážil, an to skoro krví svého srdce psal...

— „Zamilován, opravdu zamilován!"

šeptal si advokát, „uvidíme, do které . ..

Hloupá věc, — láska!"

I umínil si ho z té pošetilosti důkladně Makabejští IX.-3.

290 vybojiti. Poděkoval Čenskému, — a uložil mu — jako za odměnu spracovati neobyčejně rozsáhlou, po několik let již se vlekoucí rozepři stran jisté meze, jež dělila dvě neveliká pole...

A pak jal se přemýšleti o daremnosti srdečních výlevů, — jež překážejí snáze zbohatnouti, ruší pokoj, ztrpčí živobytí, vedou na scestí, — jež se podobají pěně, která povstane pod jezem: plyne chvíli po hladině, vítr se opře do ní, — rozplyne se pěna. . .

Ale čím dále přemýšlel, tím více ocitoval se v tenatech lásky. Nahlédl, že bez lásky není života ... V mysli jeho vynořovaly se vzpomínky na krasavice, které kdy viděl, s nimiž se stýkal ve skvělém životě svém ...

A divoucí div: měknul znenáhla, — a zdál se mu pustý jeho život, prázdný sladkého blaha a příjemné rozkoše .... Co platiio bohatství i sláva? Kde je štěstí?

Přemýšlel ... A čím dále, tím jasněji vystupovala v duši jeho představa spanilé 291 ženy, duchaplné, okouzlující, opravdové to růže mezi líbeznými květy . . .

A podivil se advokát, |když se přesvědčil, že obraz kouzelné ženy je na vlas podoben obrazu Olgy . . .

Pokochal se v myšlénkách obrazem neobyčejné krasavice a uváživ všecky důvody, okolnosti a následky, zvolal advokát: — „Olga bude moje I" — Oko jeho padlo na řádky Čenského.

Umínil si využitkovati i této okolnosti, chtěje dojíti cíle svého co nejdříve, — aspoň pokavad velkostatkář nebude úplně zadlužen.

Přepsal tedy pevnou rukou sloky o růži, a vyšed z domu šel vyhledat skvostný šperk, aby v příhodnou chvíli i klenot i verše mohl odevzdati jí, kterou umínil si podmaniti.

Ale nežli doručil Olze věci zmíněné, promyslil si advokát vše zevrubněji a uznal, že není třeba dáti i klenot i verše, ale že stačí jedno z obou; i zvolil verše. Verše a kytice také vykonají svou povinnost Když je odevzdal Olze, obdržel nejrozkošnější úsměv za odměnu.

19* 292 . Sháněl se tedy po verších . . .

Čenský měl zase"pomoci. Advokát chtěl, aby opěvoval vlasy, oči nebo ústa spanilé jakési bytosti, — ježto sázka jeho první propadla — pro všednost prý růžových veršíků ...

Opěvoval tedy Čenský — „oči spanilé bytosti." — • .

Verše ty zněly: Jaký žár a žhavý oheň plane, dívko má, ze vnadných očí tvých!

Kdo je uzří, — červánky zří ranné, kdo je uzří, — na retech má smích.

Oči tvoje — dvě jsou kouzelnice, které na žal mají sladký lék, je v nich jaro, písní na tisíce, • je v nich celý nesmrtelný věk.

Ach, vy oči, čarokrásná světla!

Omamuje tajemný váš svit!

Slunce dvě to s oblohy k nám slétla, aby mohla mezi námi žít!

Propast' černá v nich se otevírá, hládneš, — a jsi stržen závratí, tisíc záhad k nám z nich na svět zírá, klid ti vezmou, jenž se nevrátí ....

293 Jaká duše září z oněch očí!

Anděl sám se z kmitných dívá řas.

Jako v slavný chrám když člověk vkročí —: obklopí tě nadšení a jas ...

Oči luzné, brány démantové, vy jste maják slastných nadějí!

Duše moje na pomoc vás zove. ..

Či zřít chcete zmar můj raději?!

— „Špatné to není" —mínil advokát; „ovšem mohlo něco zníti lépe." A jal se zase opravovati po svém způsobu.

Tak psal čenský verše na Olgu, nedoufaje, že jich kdy Olga obdrží; a tak dostávala ona verše Čenského, — neznajíc jejich pisatele . . .

Domů psával Čenský zřídka a vždy jen krátce a suše; obyčejně začínal vždy: „Srdečně pozdravuji vás z dálky, doufám, že zdrávi jste a nic zlého že vás nepostihlo; já zdráv jsem, — a nového vím málo."

Jen někdy rozepsal se šíře o některé rozepři, kterou šťastně provedl, o půtkách.

mezi stranami politickými a o tom, že se mluví, jakoby brzy měla vypuknouti válka.

294 O zábavách, jichž se súčastnil a výletech, kde výborné zažil chvíle, nezmiňoval se; matce byl by se svěřil, neboť ji miloval vřele a upřímné; ale nechtěl, aby Maruška, která dopisy jeho čítala matce, zvěděla o tom, kam chodí, nač myslí, co se děje v jeho nitru.

Za to každých čtrnácte dní nebo tři neděle čenský obdržel z domova obšírný a důkladný dopis.

Psávala Maruška a ničeho neopomenula, co se přihodilo v domácnosti a v sousedství; napsala, když někdo zemřel, jaký měl pohřeb a kolik ho lidí vyprovázelo, napsala, kdy kdo měl veselku, kteří se hněvají v obci na sebe a kteří se usmířili; psala velmi pěkně, volíc vždy případné obraty a hezké obrazy.

V každém pak listu toužila matka uhlídati drahého syna svého . ..

Bylť v rodišti svém Čenský od návštěvy matčiny v Praze jen jedenkráte.

Ó, jak zaplesala tehdy stařenka! Nemohla se dosyta vynadívati na muíného 295 syna svého I A Marušku, když jí Čenský na bílé hrdlo zavěsil zlatý křížek, který jí z Prahy přivezl, pojala závrať. I jasné čílko její i krásná ústa i ruměnec na lepé tváři, všecka bytosť její zdála se hlásati: na věky tvá, ach na věky l Matce své přivezl Čenský bohaté dary, největší však radosť měla stařenka, když uviděla památný obraz Bohorodičky: na zlaté půdě tmavá tvář, černé, čarovně zářící oči, na loktech Božího Syna! Dal totiž Čenský dle obrazu, který se matce jeho v chrámě svatotomášském tak velice líbil, — zhotoviti věrnou podobiznu od proslulého malíře.

Políbila stařenka obraz, donesla jej pak do vesského chrámu a dlouho vždy vřele a nábožně se modlíc klekávala před ním.

A Maruška klekávala podle ní; něžná, nevinná mysl její všecky své naděje a tužby před obrazem Panny prozrazovala bezděky .. .

Tenkráte však nezdržel se Čenský dlouho doma.

296 Vesnice rodná zdála se mu až hrůza těsnou a schátralou. Staré statky, většinou posud došky kryté, jakoby stavěly se mu v cestu, urážely a jemu posměšně chechtaly se; kejhání husí volně po návsi se prohánějících protivilo se mu; a lidé až po pás skoro zablácení, hrubých rysů, v hovoru mělcí a křiklaví, nic takřka nevědoucí o světě, o pokroku, o civilisaci a krásách všehomíra hnusili se mu.

Domov, milý druhdy domov, zdál se mu plný jehel nejpichlavějších. Odešel tedy záhy, ač zdržovala jej matka, mnohé slzy roníc a řkouc: Ó snad už vícekráte se neuhlídáme. Zdržovala i Maruška a hlas se jí chvěl a tvář se růměnila při tom.

Ale Čenský neposlechl, a volně si oddychl, když zmizela mu konečně z očí ves rodná a zaradoval se, když vlak vjížděl do nádraží zlaté královské Prahy. A zase docházely dopisy z domova... Byly plné podrobností a lásky; — a zase krátké, hubené a chladné odpovědi Čenského ubíraly se do Hovořan matce ...

297 Za to ustavičně vyhledával příležitost, kde by se mohl přiblížiti Olze. Láska jeho vzrůstala den co den v plamen sopečný.

Čenský byl si vědom úplně neblahého stavu svého; věděl, že v něm hárá neskrotitelná vášeň, že Olgu nad spásu duše své, nad celý život svůj miluje, — ale že není milován, věděl, že je schopen pro Olgu každé oběti, — ale tušil, že obětí bude pohrdnuto; věděl, že milovati Olgu znamená — sřítiti se do propasti...

Ale nedbal toho všeho, a denně vzrůstala jeho žhavá láska, láska plná muk a strastí, láska beznadějná. ..

X. Sporná porada Makabejských.

Tak míjel čas...

Makabejští usilovně pracovali. Hodlali zbudovati si palác blahobytu. Heslo jejich se naplňovalo: bohatství jim kynulo, sláva a štěstí pojímaly je do lůna svého...

Spolkový dům byl již skoro úplně hotov. Noviny přinášely obšírné popisy všech místností. Dvorana taneční překoná298 vála v kusem svým a vzdušností i rozsáhlostí všecky podobné místnosti pražské.

Obecenstvo bylo u vytržení. Na lidovou knihovnu ' hrnuly se příspěvky se všech stran; ba i z daleké ciziny i z krajin zámořských docházely i peníze i vzácné spisy. — Jméno Makabejských kolovalo od úst k ústům.

Utvořilo se několik podobných jednot, jež asi zamýšlely totéž, co přátelé naši.

Ale nevzbudily důvěry, plny jsouce různic a sporů již na počátku a zanikly jako bublina, kterou vypustí ze stébla chlapec, -namočiv je v mydlinách .. .

Advokát zamýšlel nyní rozvinouti velikolepou činnost. Všichni měli přemýšleti, jak by se daly co nejdříve a nejplněji uskutečniti sny jejich o bohatství, slávě a štěstí.

x Velkostatkář radil, aby se kupovalo co nejvíce pozemků ... „Půda je zlatodol, z kterého věčně dá se těžiti", říkal; „všechno pomine, všeliké stavby a nejmohutnější pomníky rozpadnou se zubem času. Něj299 krásnější díla umělecká zpráchnivějí a zhynou, a není pro ně záchrany..."

On, čím hlouběji klesal a utrácel, tím znamenitěji mudroval o pomíjejícnosti všeho pozemského. „Boříte" — řekl jednou, když se všichni sešli hlavu i srdce plny majíce plánů nejsmělejších — „základy společnosti lidské, základy jedině pravé, pohrdajíce půdou a házejíce ji na trh jako bezcenný výrobek, kus pomalovaného papíru. Chcete stavěti dílo nové, — a nevážíte si starého, v němž je osvědčené dobro. Půda má zlaté dno .,. Pánové, páni! Divíte se dnes obrazům Rafaelovým, Corregiovým, Murillovým, Rembrandtovým, Munkaczyovým a Brožíkovým ; za několik set let nebude památky po nich, shoří, zvětší, rozpadnou se. Čas neuchrání ničeho. Podívejte se na kolosseum římské. Kde jest kapitol? Kde chrám Šalomounův? Kde akropolis athénská?

I pyramidy klesají níže a níže, písek je zavěje, země je pohltí. Díval jsem se na budovy a tvrze nesmírně pevné; ale úzkosť se mne zmocnila vždy a bázeň, — račte 300 vědět, — ačkoli neznám strachu a hrůzy.

Jak dlouho může všechno to vytrvati, čemu se obdivuje svět veškerý? Jak dlouho?

Dokud hladový čas to neztráví a plíseň nezkazí, dokud červ nezničí, tak dlouho.

Ale plody země zůstanou na věky. Skoupíme-li půdu, potrváme věčně ve svých potomcích ...."

— „I země se mění, hyne a vadne; nevydá již tolik, co dříve; je vyčerpána, vymrskána, umučena a sotva poskytuje chleba" namítl professor, kterému se hlína hrozně protivila; „jinou znám cestu. Hle, upozornili jsme na sebe, národ hledí na nás a nespouští z nás očí. Nesmíme ihned ukázati pravých záměrů svých, jež jsou v nahotě své dosti ohyzdné, — o čem tuším nikdo z nás nepochybuje. Nesmí viděti národ, že bažíme po chlebě. Ať jiní o chléb zápasí a se potírají, —my vyšší zatkněme prapor, na př. korouhev lásky k bližnímu ...

Hleďte, pánové: všeliké snažení lidské, všecky nauky, zákony a soustavy k tomu 301 míří, kterak by svět mohl býti uspořádán, aby člověk v něm opravdově klidu nalezl a odpočinku, aby nalezl blahobytu. Vystoupilo za našich časů mnoho mužů, aby urovnali zápas o chléb, Adam Smith, Malthus, Ricardo, Say, Bastiat, Sismondi, List, Marx, Owen, Proudhon, Eodbert, Lasalle, Most, Bebel, Tolstoj a jiní a jiní, kteří doufali, že svými naukami a záměry spasí od bídy svět. A kde se ocitla společnosť lidská přes všecky opravy a spasitelské plány? Křičí se čím dále tím hrozivěji, všude křičí se o chléb. Nedostává se chleba.

Jeden poráží druhého, jeden chytřejším způsobem šálí druhého, jeden odporuje zlostně druhému, aby si zajistil chleba. Všecky zápasy posavadní ničím nejsou proti hrozivým zápasům chlebovým. Kde mrcha leží, slétají se orlové. Makabejští dovedou využitkovati otázky chlebové! Aprěs nous le deluge" ...

— „A jak chcete vykořistiti chlebových zápasů?" tázal se novinář.

— „Založme veliké spolky, jež by měly • 302 nesčíslné odbory po naší zemi — ba i za hranicemi, které by byly útočištěm chudiny. Věřte, z chuďasů nejlépe lze těžiti.

Oni jsou trpěliví — a nepozorují ani, že se jim krve ubírá. Spolek pojmenujeme: Jednota lásky k bližnímu. Já už i stanovy napsal. Dovolte, přečtu" .. .

Ale nedovolili mu čísti.

„Spolek lásky k bližnímu!" zasmál se novinář — „to je lví kůže, v které by každé jehně poznalo osla! Jiná je hybná síla nynější doby. Netřeba mi dovozovati, že je to tisk, strašlivá i jediná velmoc. Tiskem zvrácena lidská společnosť, rozrušeny všecky zastaralé řády, tiskem založeny řády nové.

Tiskem dosáhneme každého cíle na světě.

Dnes veškerá země obalena je novinami; vstávaje chápe se jich člověk a uléhá klada si je pod hlavu unavenou.

Tisk je vánek, který osvěžuje; tisk je vichr, který kácí vše a hromem zastrašuje všecko. Tisk připravil revoluci a provedl ji.

Mirabeau, Danton, Robespierre a Saint Just byli tací muži. A tisk pokračuje ve svém 303 díle a konce činnosti jeho jsou nedohledné.

Co může čeliti novinám? Co hýbe myslemi spíše, než ony ? Co rozletí se do paláců i chýžek čerstvěji? Kdo zastaví ten proud mohutný ?

Nikdo a nic na světě! Tisk je nejsilnější bašta všech nových myšlének. Tisk je bez odporu jediným střediskem a osou, kolem které svobodní myslitelé, pracovití a odhodlaní muži, nadšenci a osvícené hlavy všech vrstev společnosti lidské kupiti se mohou a kterým lze bojovati proti každé pošetilosti i moudrosti, proti právu i křivdě, proti svatosti i hříchu, proti peklu i proti Bohu. Makabejští opanují tisk a podrobí si národ" ...

— „Nic nového jste nepověděl", řekl professor ostře, „již několikráte mezi námi tlouklo se na ten zvon. Vždyť znám sílu tisku já sám předobře, — netřeba mi ani připomínati. Také pojednání moje o srdci, jež chystám k tisku, jak doufám, způsobí pravou revoluci mezi čtenáři; já rozřezal srdce do posledního nitkového svalu, každý „záchvěv jeho probral jsem umělecky, — bude 304 to velkolepé .. . Ale lepší je bratrstvo — nežli noviny; z bratrstva kyne nám všecko, — z novin slabý zlomek všeho. Spolčujme se! je znamenitější heslo — nežli: tiskněme!

„Duch času" narodil se v klubech a jednotách ..."

— „Moje pevné a nezvratné přesvědčení jest, že bratrstvo lásky způsobí převrat, nově svět zřídí; — bratrstvem obrodíme člověčenstvo" . . .

Novinář jal se hájiti svůj náhled. Ale advokát rozhodl spor.

— „Pánové! Tisk je velmoc, ale musí činiti velikou armádu. Skoupiti všecky listy nemůžeme, — vyskytovaly by se stále novější. Ostatně nechceme převrátiti řády společenské, nechceme bořiti trůnů; revoluce připravuje se i bez nás; nežli však dojde k ní, nežli zbarvena bude země krví občanů, nežli ozářen bude obzor požárem měst a svět zlekán hrubým vražděním —: musí veplouti loďky naše do útulného přístavu.

Potřebujeme klidu a nikoli zloby a hádky .. .

Noviny — toť věčný nepokoj a kolísání.

305 Ale ani bratrstvo lásky neuvedlo by nás do země zaslíbené. I bratrstvo je věčná zlosť a různice" . . .

Ujal se slova i lékař. On byl poctivý člověk a křesťan. Nelíbilo se mu zimničnó shánění bohatství a slávy; on chtěl býti šťasten, ale domníval se, že není bohatství ani slávy zapotřebí nezbytně k tomu, aby člověk byl blažen.

— „Nechtějte", řekl mírně ale pevně — „pod škraboškou lásky k bližnímu odvážiti se skutků, jež lásce přímo odporují.

Ovoce činů našich nevydrželo by dlouho, ale hnilo by již od počátku. Chtějíce svobodu, nesmíme jímati v porobu lid. Chtějíce zbohatnouti, — nesmíme ochuzovati jiných.

A slávu hledajíce nepotřebujeme przniti a třískati a hanobiti vrstevníků svých. Nemohu zamlčeti, pánové, že nelíbí se mi zásady, jež projevil nejednou pan Cep i pan Sádlo a které horlivě rozšiřujete v listu „Duch času" . . . (Cep div se nevrhl na lékaře, když slyšel slova taková). Tím způsobem zašívá se dračí zrno ve člověčenstvo Makabejští IX.-3. 20 306 i jeden druhého ničiti bude jako stádo vlků; a hubitelové druhých zahubí i sebe samy.

Nastane zmatek mysli a poroste zoufalství.

Pozoruji na přiklad, že víra ve věčnosť zamýšlí se úplně vyhladiti; lidé se navádějí, aby se vrhli do náručí vášní a rozkoší, — což činí s divokou zoufalostí; radí se jim> aby se nemodlili, což oni poslušně konají, za nevinnosť se stydíce. Ach, pánové, potírati bude drah druha! Smrť ničím nebude se z dáti a národové budou hledati slávu svou v samo vraždě!"

Všichni zamyšleně poslouchali slova lékařova.

Lékař pokračoval: — „Země se rozestupují na strany, neznabožství půdy nabývá mezi lidmi vrstev nižších i vyšších. Svoboda a náboženství, kdykoli zlehčeny jsou, právo změnily záhy v násilnictví; kříže strhány a svatyně zprzněny. Věci, které ctili otcové, v revoluci podlehly ránám mrzkých paží a zničeny.

Ze chrámů starobylých a oltářů svatých udělali zuřivci sýpky, domy obecní, pelechy 307 bídy a nepravostí . . . Knihy posvátné i roucha posvěcená podupány, do ohně vhozeny aneb do vody vmetány s chechtotem a rozkoší satanskou. A na této cestě máme se ubírati, pánové, také my? Nikdy!

Úkazy nynějšího vření zdají se mi býti přípravou ke krvavému aktu, který bude strašný a který odpykají jednotlivci i národové. Nechci, aby stržen byl kříž, lidských prsou štít nejvzácnější. Nechci, aby v blátě plynuly památky naše nejsvětější, aby lidé, vidouce zkázu jejich, nepokřikovali potřásajíce hlavami: Ejhle, kterak vlny pohrávají si s křesťanstvím, kterak bére za své!"

Podivili se Makabejští, jak důrazně hovoří lékař o věcech, které považovali za překonané již stanovisko. „Lékař, člověk osvícený, — a jaký to tmář a zpátečník!"

řekl potichu professorovi novinář. „On ještě by nás na pouť voditi chtěl a do zpovědnice" — jízlivě odtušil professor.

— „Nerad o těch věcech slyším, pánové, páni l" — zvolal velkostatkář, — „a ještě více mně se protiví nemluviti o nich.

20* 308 Pohanství, židovství, křesťanství, — mně je to jedno, račte vědět. Co se mne týče, — kdybych voliti měl, tož bych se chtěl jako žid naroditi, jako pohan žíti a jako katolík umříti. Ostatně, račte vědět; vy jako lékař, jemuž uteče všecka síla životní pod nožíkem, kterým zajedete do těla lidského, — nevěříte přece, že jest duše?!"

— „Věřím!" odvětil lékař.

— „Ale že věčnosť jest, nevěříte".

— „Věřím!"

— „A což odměna a trest na věčnosti?"

— „Neujde jim nikdo".

Všichni se pohnuli. Lékař netvrdil tak, to viděli všichni, z přepjaté umíněnosti, nýbrž z přesvědčení nejhlubšího. Novinář umínil si, že lékaře pocuchá a strhá za to v „Duchu času" — „Jest i odměna i trest", — opakoval lékař; „možno vidětrvšak počátek věcí těch již na zemi. Kain, Xerxes, Herostrates, Nero, Kaligula, Attila, Alba, Ivan Hrozný, Napoleon bídně hynou. Jak mně vysvětlíte trápení jejich — jestli nevládne Prozřetel309 nosť? A hleďte, kam dospěli násilníci: Condorcet, miláček Voltairův, jehož se u nás posud mnozí tak křečovitě drží, otrávil se.

L'Huillier žíly si přeřezal. Roland prohnal se kordem. Lebas se zastřelil. Vergiand, Fabre ďEnglantin, Anacharsis Cloetz. Robespierre a nesčetná řada jiných odpraveni byli. A což v národě našem ? Milotové, Braniboři, Bedřich Falcký? A tisíce nepřátel jiných ... Na chvilku zaleskli se. Hynula skrze ně vlasť, zhynuli i oni. A ti všichni nevěřili v dnech zuřivé činnosti své, že jest spravedlivost a odplata . . . Hleďme cestou rovnou dojíti cíle. Kdo vítr rozsívá, bouři sklidí. Návrhy, jež tu dnes i několikráte již před tím byly proneseny, přivedou nás, jestliže budou prováděny, ve stav politování hodný".

— „Racek obyčejně bouři věstí na moři, — ale vy nejste racek, ale dokonalý rak" — řekl novinář. „Bouře čistí povětří, — všechno by shnilo, kdyby nezaburácela vichřice. Co je velkolepého v lidské společnosti, docíleno převratem a hrůzou; padly 310 tisíceré oběti, ale to je přirozená věc, že někdo musí býti rozdrcen těžkými kolesy osudu.' člověk opatrný hledí, aby pod kola nepřišel, nýbrž aby navrchu sedě běh jejich řídil. Jsem bojovník za svobodu, za rovnosť a bratrství."

— „Jinými slovy: jste harcovníkem prastarého evangelia, které v nové podobě hlásáte světu, — bojujete totiž pod praporem sobectví" — odpovídal trpce lékař.

„svoboda vede k otroctví, rovnosť působí hlad, bratrství zavinuje zločin. Proč neponechá se svoboda dětem, aby se učily nebo neučily? Proč vojín nucen je poslouchati velitele svého? Proč vy, zastanci svobody, nesmírně spletenými a obšírnými zákony obtěžujete lid, — an je zákon přece omezením svobody národa?! A nastojtel Vláda, která srší liberalismem, — hle, — největší zástupy vojsk sbírá, děti rodičům odnímá, lid náš poněmčuje, a nedílné království naše trhá, boháčům okázale nadržuje, neděli odnímá lidu, nesmírné daně bodákem dobývá, odpůrce své nejpřísněji trestá, právo šlape, 311 křivdí, znásilňuje, převrací na ruby všecko.

Svoboda, rovnost!, bratrství na sobectví jsouce založeny — spočívají na půdě přesycené látkami třaskavými; padne jiskra, — a letí do povětří všecko."

Obchodník Tovar připomenul, že vnitřní přesvědčení je věc lhostejná, že takovéto kratochvilné šermování škodí plodné činnosti a že se má mluviti věcně.

— „Já nemluvím kratochvilně, ale věcně" — odvětil Cep, „zcela ve smyslu stanov jednoty naší. Naším cílem a snahou je zbohatnouti, získati si slávy a štěstí požívati.

Je-li možno však dosíci účelu tohoto jinak, nežli bezohlednou, usilovnou, prudkou činností? Chceme-li pozdvihnouti sebe, dlužno snížiti jiné, jestli nelze jich stejně pozdvihnouti. Urit amare, quod vult ulcisca manere. Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Na koně ať nesedá, kdo se bojí spadnouti".

Velkostatkář pozdvihl hlavu; tváře mu 312 naběhly, chvilku se kuckal a dech popadal a pak strašlivě kýchl pětkráte po sobě.

— „Pozdrav Pánbůh, že je to pravda" — volal novinář; „ kýchání, jak praví Aristofanes v „Ptácích", je poselství od bohů, an démon člověku štěstí věště nos pošimrá.

Nemohlo se mi tudíž dostati svědectví lepšího".

— „Všecko to je u mně kýchání" — rychle promluvil Tovar; „společnost bratrstvem ohrožovati, novinami převraty připravovati, — jaký jev tom smysl? Promluvil tu někdo věcně? Co zmůže družstvo naše, jestliže se členové jeho říditi budou starou patriarchální moudrostí, — dle kteréž Abraham'[šel v právo, kdežto jeho bratrovec v levo se pustil? Já nejsem zvyklý na mouchy s palicí choditi. Ještě by scházelo, abychom zřídili snad společnost! k zachránění národního zdraví, to jest, abychom zkoumali, které potraviny" jsou zkaženy přísadami, které pivo je škodlivo, které víno je plno bezu, cukru,' líhu a barev, z které kůže mají se dělati boty, do jakých šatů mají lidé za313 balovati drahocenné údy svého těla, do kterých lázní choditi?! Ne? Ach! Nesmysl!

Nesmysl". — — „Tak se tedy uraďme" — jakoby na porok jal se rozkládati novinář — „jestli by nebylo záhodno stavěti velkolepé nemocnice, chorobince, útulny, školy, ústavy hluchých a slepých, vychovatelny pro mládež nezvedenou anebo památné blázince, které by se, za to ručím, za krátko naplnily ... Uraďme se, jestli snad neměli bychom skoupiti kořalny, aby se lid neotravoval pálenkou anebo nemáme-li postaviti obrovské jídelny, kde bychom na svůj účet častovali ubohý okrádaný národ .. . Uraďte se tedy pánové, chcete-li státi se mnichy, napravovati zkaženosť a kaceřovati sobectví ..."

Lékař, proti němuž hlavně namířena byla řeč novinářova, vážně pokyvoval hlavou.

Všichni se domnívali, že prudce odpoví.

Ale on nedívaje se na nikoho, — jako by pro sebe řekl: 314 „Ani to by neškodilo; — osušovati slzy a hojiti rány je slavné zaměstnám'!..."

Tovar navrhl, rozumí se, že věcně, aby advokát, jakožto předseda družstva, zapověděl mluviti o takových šibeničních věcech, které nestojí za špetku pepře, ale štípají v duši více nežli v očích sůl a pepř v nose.

— „Máme-li se povznésti" — řekl — „anebo jen udržeti na výši nynější, dlužno, abychom se chopili obchodu. Dráhy a parolodě, telegraf a telefon spojily svět. Použijme vymožeností těchto a založme tedy"...

— „A založme osady v Asii nebo v Súdánu, hahaha" — smál se velkostatkář.

„A pojďme plašit lvy a hyeny na poušti!

To bude aspoň konečně honění věcné!"

Ale Tovar nedav se másti pokračoval: — „Země naše bohatá jest a vyniká výrobky hledanými po všem světě. Připomínám sklářství; česká zrcadla, a křišťálové sklenice jsou okrasou komnat všech velmožů na zeměkouli naší. Naše granáty budou časem hledanějšími nežli démanty.

A naše ovoce, — švestky a jablka" . . .

315 — „Neřekl jsem, že jenom půda založí blahobyt náš?" — vpadl ve slova Tovarová velkostatkář; „všechno je marnost, — není-li pozemků. Půda je Achillova pata našeho podniku, — pravý bod Archimedův.

Zmocněme se půdy, pánové, páni!"— Ale odporovali novinář i professor i Tovar.

Professor chtěl mermomocí předčítati stanovy bratrstva lásky.

Cep hájil neodvislý, všemohoucí výbojný tisk. Začali mluviti všichni najednou.

Tovar křičel, že by se měl postaviti alespoň obrovský světový pivovar, kterým by se Evropa spíše nechala podmaniti nežli papírem anebo krví a železem . . .

Bylo zcela zřetelno, jaká různosť myšlének a citů i záměrů vládne mezi Makabejskými . . .

Novinář, professor, velkostatkář i Tovar byli ducha vznětlivého a popudlivého, bažili po novotách a opovrhovali řády starými; mysl jejich po změnách práhla, srdce přálo si rozkoše a báječného, převratem nebo šidbou získaného bohatství.

316 Advokát však uměl se krotiti a tím opanovati všecky; přiznal každému jen kousek pravdy a přislíbil každému hlavně to, po čem kdo dychtil; a všichni myslili, že on slouží jim, kdežto oni sloužili jemu.

Lékař střízlivě vše pojímal a sobectví protivilo se mu jako smrť ... K němu smýšlením klonil se Čenský.

Tak zásadně se různili Makabejští.

Konečně, když nahlédli všichni, jak bezúspěšné je všecko mluvení jejich, otevřel advokát ústa svá, zakokrhal dle obyčeje svého a jal se rovnati spor a tím se zavděčil všem . . .

Ěekl, že nádoby, ze které napiti se chceme, chytiti se máme za ucho a nikoli za dno, sice vylejeme všecko.

Pravil, že prozatím stačí družstvu, když zvelebí koupené cukrovary a dům spolkový.

Až stoupnou akcie výše a řepa i cukr dosáhne pevné nejvyšší ceny, — pak družstvo uvidí hodinu svoji, prodá se i cukrovar i dům, a jinou cestou kráčeti se bude ke krásnému cíli. Makabejští podniknou, 317 bude-li se jim ovšem líbiti, — větší a památnější práce: postaví — ovšem budou-li podmínky příznivé, — velkolepý vodovod, aby zásobili Prahu pitnou, čerstvou a zdravou yodou; anebo provedou přestavbu špinavé čtvrti židovské, kde zřídí řadu nádherných paláců, zejména krásný dům pro národní neodvislou tiskárnu (— tu se nafoukl Cep a jal se tleskati), — a neméně krásný dům bratrstva lásky (— a tu zase professor blaženě učenecké své vlasy čechral) a pak útulny, nemocnice i skvostnou jídelnu pro lid; — a v nejhezčím místě postaví se tržnice plodinová, kam tisícové spěchati budou, aby zlatem platili ječmen náš, žito, pšenici a chmel. Zbudují se rozsáhlé a výtečné pivovary po vlastech našich a nápoj Makabejských zatlačí všecky nápoje ostatní . . .

Tak maloval advokát barvami nejživějšími soudruhům svým časy plné bohatství, slávy i štěstí . . .

Poslouchali oči široce rozevřené majíce, na ústech blažený úsměv; — v srdci však 318 nepřízeň skrývali a závisť hleděla jim z oči ...

Myslili si: ach, — kdybych nemusil se děliti se sousedem svým, ale požíval toho všeho sám!

Ostatně, upřímně řečeno, o slávu většinou nedbali už mnoho; nasytili se už kadidlem, jimiž je podkuřovalo uplacené čašopisectvo a pohrdali oklamaným lidem. O štěstí "jim také příliš neběželo, považovaliť je za věc soukromou, jako hlas svědomí nebo chuť k jídlu . . .

Ale bohatství, — ach bohatství — to bylo jejich vyznáním víry, obsahem jejich nadějí, předmětem lásky jejich . . .

Setrvali dlouho ve schůzi přemítajíce, nebylo-li by možno nalézti snad přece co nejdříve kouzelný onen prut, kterým by se otevřela skála pokladů plná, tak aby bez obtíží nahrabati si mohli zlata tolik, co by stačilo na zakoupení asi tak polovice království . . .

Jen že nemohli se dohodnouti, je-li onen prut ukryt v obilním stohu nebo v ti319 skařském lisu, leží-li mezi stanovami bratrstva & ve stolku obchodním.

A nepomyslili, že je vpleten v bič, který spletl Kristus na prodavače a penězoměnce v síni chrámové . . . Tak totiž soudil lékař.

Po schůzi připojil se lékař k Tovaroví řka, že by mu rád cosi důležitého pověděl.

Obchodník netušil nic dobrého. Vážná tvář lékařova věstila spíše nějakou novinu nepříjemnou.

— „Paní Julie Zimová těžce stůně" řekl lékař.

— „Aj, co jí chybí?" tázal se Tovar lhostejně se tváře.

— „Vy byste mohl říci nejlépe" odvětil lékař.

'— „Vždyť jsem s ní mnoho neděl již nemluvil."

— „Snad právě proto."

— „Pošetilá ženská . . . Zamilovala se do mne?!" odporně smál se obchodník.

— „Nesmějte se, pane" řekl Roubal.

„Věc je velice vážná. Vy nejste tak nevinen, jak se děláte. Vím, že jste před rokem, 320 když propuštěna byla z obžaloby, ježto se dokázalo, že na smrti bankéřově neměla podílu nejmenšího, —jednal docela jinak. Docházel jste v příbytek jejich, způsobil jste, že se do lepšího, ale ovšem i dražšího přestěhovala obydlí, nosil jste jí kytice a vůbec prokazoval jste jí všemožnou pozornost. Bylo vás viděti i v divadle v blízkosti její a na procházce byl jste jí průvodcem.

A co jste" mluvili" . . .

— „Z toho vám nebudu přece skládati počet?!" hněval se obchodník.

— „Nežádám, j Ale věřte, že naplňuje mě žalem, když vidím, že někdo bolestně trpí a nemohu mu pomoci."

— „A jak, mám snad já pomoci?"

— „Jednejte, jak vám radí svědomí."

— „Svědomí moje v této věci neradí mi pranic."

— „Uvažte jen . . . Chování vaše způsobilo v nitru jejím jakýsi trvalý dojem, — snad cítila k vám příchylnosť již po delší dobu, — kterou ovšem nucena byla potla321 čiti; nyní, když je svobodna její ruka i srdce, kdy nenutí jí matka, povolila hnutí srdce, domnívajíc se, že opětována bude láska její. Sklamala se, ubohá" . . .

— „A proto se trápí? Ubohá paní!

A je tohle švanda!"

A zase obchodník rozesmál se, ale už ne na celé kolo, jako dříve.

Lékař hodlal jíti svou cestou a poručiti vše osudu.

Ale obchodník zadržel jej řka: — „Víte-li, že ona je na mizině?"

— „Ach, proto tedy se jí straníte?"

— „Zcela přirozeně; dříve nevěděl jsem o tom — domnívaje se, že snad úpadek, který nucena byla vyhlásiti po smrti manžela svého, skončí pro ni dosti šťastně, že zachrání z velikého jmění aspoň padesát aneb aspoň třicet tisíc. Ale správce konkursní podstaty mi oznámil, že nezbude pranic, ba naopak ani dluhy prý se neza.

platí . . . Pochopujete tedy všecko ..."

— „Nechápu," řekl lékař; hlas jeho Makabejští IX.-3. 21 322 chvěl se hněvem a na tváři objevil se vyraz hlubokého opovržení; „ničeho nechápu."

Chtěl říci: jednáte nanejvýš zbaběle.

Ale ještě v čas rozmyslil se, věda, zlostí že ničeho se nepořídí, — a pravil: — „Slyšel jsem, že ona má dostati ještě od kohosi deset tisíc" . . .

— „Řekla vám ona sama?! Dostane je." — vyhrkl ze sebe Tovar.

— „Nikoli ona, — od matky její zvěděl jsem to. Ona o ničem podobném nehlesne nikdy; matce však své, když naříkala hořce na osud svůj, — sdělila, že od kohosi řečenou částku obdrží; rozumí se, že matka její tomu nevěří, domnívajíc se, pro ukonejšení že jí to pravila dcera. Je to prý starý dluh, ještě z doby, kdy žil bankéř Zima" . . .

Oba kráčeli chvíli podle sebe nemluvíce ničeho.

Přišlo jim rozejíti se.

— „Půjdete k ní?" otázal se lékař Tovara hlasem, který zněl jako prosba.

— „Půjdu tedy, abych vás upokojil."

323 — „Co nejdříve?"

— „Ano, snad ještě dnes" . . .

Ale když po několika dnech lékař mladou vdovu navštívil, těše se, že uhlídá na spanilém jejím obličeji paprslek radosti a blaha, — uslyšel, že Tovar nepřišel posud; poslal jen — nikoli cestou soukromou, jak učiniti mohl, nýbrž poštou poukázku na dvanáct tisíc zlatých. Poukázka ovšem nebyla vyplacena paní Zimové, nýbrž byla doručena správci úpadkové podstaty. — Patrně Tovar zúmyslně tak učinil, aby pozlobil Roubala.

— „A já bych stejně nebyla podržela peněz, ale na zaplacení dluhů byla bych věnovala všecko" — žalovala nešťastná paní těžce zadržujíc slzy.

Ona živila sebe i matku svou tím, že vyučovala frančině a vlaštiněahře na pianu; také ručními pracemi, skvostně vyšívajíc, dobývala si chleba.

Lékař zadíval se do tváře její čisté a nezkalenó žádnou vášní; jenom zármutek svým nádechem zakalil poněkud její krásné, 21* 324 výrazné oči; ale čelo její bylo úplně jasné a skvělé a ústa podobala se posud rozkvetlému růžovému poupěti . . .

Podal jí kytičku konvalinek, kterou přinesl sebou a ruku jí vřele políbil.

Pohlédla na něho a zarděla se.

Ale mlčeli oba.

Lékař odešel hluboce pohnut.

Když odešel, setřela si mladá vdova dvě slzy, které svlažily oči její. Vzdychla si a jala se pracovati co nejčerstvěji.. .

XI. Olga.

Uplynulo jaro.

Spolkový dům posud nebyl dohotoven.

Vyskytly se různé překážky, přidělávány četné nové okrasy, — stanovy knihovny lidové nebyly posud schváleny, ač již ohromné stohy knih v prázdných skladech obchodu Tovarová a v místnostech „Ducha času" čekaly zajisté netrpělivě, až se jich uchopí zvědavá ruka čtenářova .. .

Kdo mohl, odejel již z Prahy, nechtěje 325 žíti v dusném vzduchu velkoměstském za palčivých dnů letních.

Makabejští . sjednotili se, že otevrou dům spolkový na podzim kolem svátku sv.

Václava, — a že pozvou k slavnosti té veškerý českoslovanský národ. . .

Schůze jejich byly pořád kratší. Zřejmo bylo, jako by se jeden druhému vyhýbal.

Nemohli se skoro nikdy dohodnouti na určitém záměru novém.

Professor nechtěl upustiti od založení svého bratrstva lásky, novinář chválu pěl na tisk, a Tovar velebil obchod.

Velkostatkář zřídka kdy se dostavil, an bydlil v létě na svém zámku v Kožušanech.

A tak zůstala veškerá správa jmění v rukou advokátových, který činil si známosti v širších stále kruzích, vyjednával s továrníky, kupoval akcie a cenné papíry a hrál na 'burse.

A vše to činil tak obezřele a šťastně, že jmění družstva očividně vzrůstalo . . .

V ten čas odstoupil řiditel velikého 326 divadla. Přímluvou advokátovou stalo se, že se vážně jednalo o tom v kruzích příslušných, aby správcem divadla zvolen byl novinář Jaromír Cep; nežli věc bude rozhodnuta, řídil divadlo první herec.

Professor byl nastoupil zase místo své, — ovšem rovněž proto, že se zasadil o to advokát; přednášel ještě — řekněme — otevřeněji a nepřikrýval nahotu ani listem fíkovým; posluchačů byly plničké síně, — a jak by ne, — tak nikdo mladým lidem oči neotvíral . . .

Obchodník Tovar — na slova advokátova — dosáhl výhodného spojení s obchody londýnskými a pařížskými, závod jeho nesmírně vzrostl, otevřeny některé filiálky, a různé drobnosti granátové, na které si vzal obchodník výsadu, proklestily si v čase kratičkém dráhu do celého světa.

Jenom lékař ničeho nežádal a všelikou pomoc advokátovu odmítal. A jak mohl využiti i on svých poměrů: bylinná masť, aneb neškodná jakási tekutina, které by se dal název: zázračný balsám doktora Roubala, 327 nějaké kapky nebo pilulky — byly by rozhlásily slávu lékařovu a byly by mu přinesly tisíce peněz . . .

Advokáta hnětla nevysvětlitelná Ihostejnosť lékařova, an zamýšlel sloučiti později všecho jmění členů a zahájiti dobu obrovských podniků, — přestavěti, jak již byl řekl, Prahu, zříditi na vodách českých paroplavbu a spojiti tak po vodě Prahu s Vídní a s Hamburkem, — založiti velkolepé tržnice, a soustřediti v družstvu všechen skoro obchod, zvláště pokud se týče vývozu do cizích, dalekých končin . . .

Ale znamenité myšlénky ty a odvážlivé záměry nevadily baronovi pranic, aby nevěnoval aspoň čásť opravdu drahého času svého Olze. Již přestal dávati kytice i verše a postoupil k drahokamům a perlám.

Olga přijímala dárky ty s kouzelným úsměvem, poradivší se napřed se svojí společnicí, co by činiti měla; advokát pak, jenž nepotřeboval býti ani tak světa zběhlý, aby neprohlédl, jaký má stará učitelka vliv na mysl spanilé Olgy, dovedl několika pěknými 328 obrazy společnici, (která náruživé kreslila a malovala) — úplně si získati . . .

Olze daroval pak k narozeninám ušlechtilého; spolehlivého koně, nad čímž ona měla takovou radosť, že advokáta políbila v extasi na tvář, — ačkoli společnice její trpké jí učinila hned výčitky, že se tak zapomněla.

Z toho patrno, že mezi oběma vyvinul se poměr velmi důvěrný.

Advokát byl dokonale šťasten. Domníval se, že nic není, co by nemohlo se mu podařiti...

A Čenský? .

Ten hlavu si lámal zamotanými soudy, pracoval bez oddechu, nikam skoro nevycházeje, společnosti se vyhýbaje. Ale často, když oči ho zabolely stálým zíráním do nekonečných, nečitelně psaných archů, — zamhouřil zraky své a zadumal se.

A obrazotvornosť kreslila mu čarovný obraz její; viděl v duchu plamenné, nad propasť hlubší oči její, živou, sličnou tvář a postavu plnou vnady a líbezné souměrnosti, — a vždy prudčeji mu zabušilo srdce 329 a jakési horko prostupovalo mu tělem, až se v hlavě soustředilo vše.

Ach, kde ona jest, — myslil si. Venku prochází se ve stínu stromů kvetoucích, pod modrým nebem, poslouchá šum větérku a ptačí popěvky. Ó kéž jsem jí blíže, kéž jsem u ní...

A zatím u ní, blízko ní otáčel se baron, veselý jsa někdy až k rozpustilosti, úslužný až k poníženosti, plný ohně a bujarosti.

Nevyslovil se sice posavad a nepožádal velkostatkáře o ruku spanilé jeho dcery; ale jeho chování se v domě Sádlově, (an stále prodléval skoro jenom u Olgy, ji pozorností zahrnoval, jí jak se říká, — každé činil pomyšlení a přání s očí jí nejen četl ale i plnil, pokud bylo to v moci jeho), — byl by i slepotou raněný člověk právem považoval za dokonalé námluvy.

Dojížděl do Kožušan — aspoň dvakráte za týden a nikdy nepřišel s prázdnýma rukama.

Velkostatkář pokaždé vítal jej velice břmotně a okázale; jemu lichotila nadmíru 330 myšlénka, že by takový neobyčejný jenerál a velmistr, — (tak nazýval advokáta, když on přednesl nějaký nový povedený zám€r), — kterému kyne slavná budoucnost, pro» tože i národ zahrne jej vděčností a jásotem -o i vláda památně jej vyznamená a kterému se široširá podiví cizina, — až uzří činy, kterých nevykonal u nás posud nikdo a nikdy nevykoná, — že by tedy muž takový mohl se státi zetěm jeho ...

Olga pak s očima sladce přimhouřenýma, rubínové rty majíc pootevřeny obdivem a nádhernými vidinami, jež rojily se v mysli její jako dav zlatých mušek a motýlů — poslouchala slova baronova a spřádala si skvělou budovu příštího života ze samých líbezných, čarovných květů.

Býti baronkou, — ach jak to hezké!..

Někdy dlouhé hodiny ztrávila přemýšlejíc, jak slušeti jí bude erb na skvostném povoze, na bílém prádle, na zlatém a stříbrném náčiní.

Nemohla se dočkati chvfle, kdy ústa 331 baronova pronesou slovo: chcete náležeti mně?

Bude ovšem na čas jaksi váhati, bude se zardívati, v rozpacích uprchne .. . Ale nikoli, neučiní tak! Přímo a jasně řekne mu: Ano, chci vám náležeti...

Společnice podporovala ji v takových myšlénkách; kreslila jí slovy vnadnými, ještě lépe než by dovedla štětcem, jaké nastanou Olze dny štěstí a nádhery a slavného lesku ... Praha ucházeti se bude o přízeň její . . . Návštěvy bude konati v kruzích nejvyšších — a kruhy ty jí budou návštěvu opláceti. Stálý u nich opojný zavládne šum a ples a ruch omamující. I do ciziny půjdou, do města sídelního nejdříve zavítají, dobudou se přátel, pokoří si všecky ...

A jaký život v létě nastane, ach v dalekých lázních, na břehu mořském, pod krásným nebem azurovým!

Ó jaká rozkoš a slasť!...

A jak Olga dobře chápala, když baron vykládal jí velkolepé své záměry! Když 332 řekl, že professor Apollo Tečka navrhuje, aby se zařídilo rozsáhlé bratrstvo lásky, které by příspěvky skládalo a těmi penězi že by se měly podnikati stavby a zakládati blahobyt, — smála se pošetilé myšlénce rovněž tak chytře, jako advokát.

Na lékaře, že k mírnosti a střízlivosti radil, — zanevřela a zřejmě řekla, že by za své zpátečnické nápady měl býti co nejrychleji vyloučen z družstva.

Myšlénku však novinářskou přijala za svou; jí se zalíbilo, aby v nesčetných otiscích nejrůznějších časopisů denních i obrázkových byla velebena co možná nejčastěji; i přislíbil splniti advokát prosbu její a založiti nový rozsáhlý list co nejdříve . . .

V listu tom budou obrázky spanilých a šlechetných žen, budou popisovány slavnosti a zábavy v předních domech konaných, o čem neděj eše posud zmínky; v části divadelní a plesové popsány budou roucha i úprava dam; — a tak přestane zbytečné politisování a plané hádky o evropské situaci...

333 / Když pak baron rozestíral před Olgou záměry svoje, — tak jako páv na slunci chlubí se krásným svým peřím, — když pravil, že velikou zbuduje tržnici, kde by sestředil se obchod náš, že obrovské zřídí vodovody, Prahu krásně přestaví, průplavy kopati a dráhy v zemi rozšiřovati bude a s obchody zahraničními, spojí se, aby četné i drahé výrobky vyvážeti mohl, — z čeho ze všeho svatosvatě lze prý očekávati zisk a pramen slávy ohromný —: tu tleskala Olga radostí a tvář jí hořela plamenným nadšením . .. Ó, velmi dobře chá-pala Olga!...

Jen to ji znepokojovalo, že o zisk děliti se má družstvo ...

— „Nikoli! Jediný mohl by vše podniknouti!" říkávala. „A ten jediný, jste vy sám. Vy jste nový baron Rotschild"...

A bez úspěchu dokazoval jí baron, že nestačí síly jednotlivcovy na podniky tak rozsáhlé, ba závratné .. .

Jaká to dívka! myslíval si... Takovou v pravdě potřebuji.

Advokát byl uchvácen netoliko spáni334 lostí její, — které nikdo odolati nemohl — nýbrž i výstřední její touhou po bohatství a slávě. Ó jak dovedla rozehřáti sebe i jeho několika jen slovy, kterými naznačila, kde by se měl hledati pramen bohatství nový a hojný. Ó jak se dovedla vůbec nadchnouti pro myšlénky jeho, pro ideály jeho jak hořela všecka!

Olga byla šťastna, doufajíc v příští moc a nádheru.

A baron zase byl šťasten, protože byl své moci jist. .. Konečně jednoho večera, jsa všecek okouzlen krásou i duchem jejím řekl jí opravdově: „Chcete náležeti mně, — chcete přijati jméno mé i všecko, co mám?" — A tu Olga, aniž by se zajikla, odvětila: „Chci". — O lásce nebylo řeči mezi nimi . . . Advokát se domníval, že učiní dosti, když věnuje Olze jmění svoje, když zahrne ji dary a slávou . . .

A Olga? — Nepomyslila, že by mohlo patřiti ke známosti více, nežli shoda my335 šlének, souhlasné záměry, rovnoběžná touha po lesku a zábavách a vyraženích.

Co do lásky? — Neporozuměl jí ani jeden ani druhý. Advokát byl ducha přísně obchodního a Olze znechutily se sladkobolné výlevy srdce, kterými zahrnovali ji četní lichotníci, jako se zprotiví sladká dřevo .. .

Za několik těch neděl letních baron všechen jaksi zmládl a nikdo by v něm nehádal čtyřicátníka; pohyboval se velmi živě, vesele mluvil, ba vyjadřoval se velice vtipně.

Uměl, jak již řečeno, napodobiti rozličné hlasy zvířecí: houkal jako sova, volal jako chřášťal, křičel jako krocan a mňoukání jeho bylo nerozeznatelné od mňoukání kočky; když chtěl projeviti překvapení a zakrákoral jako stará, zkušená vrána, nemohl se nikdo udržeti smíchu. Ale v kokrhání byl přímo nepřekonatelný ... A v době poslední v kokrhání dával baron pravé koncerty ...

* * * Přihodilo se však cosi, co vyrušilo život obyvatelů zámku Kožušanského z obvyklých veselých kolejí.

336 : V parném totiž dnu červnovém vy-' chrlila černá mračna spousty vod a krup nad okolím Kožušan; strhány pozemky, pokáceno mnoho stromů v lesích i kolem cest, místy zničena slibná úroda nadobro a mnoho stavem pokaženo ba pobořeno.

Potok, který tekl okolo stráně, na které pyšnilo se nádherné, ve slohu renesančním provedené sídlo velkostatkářovo, potok ten proměněný v dravou řeku zvolil si řečiště docela jiné, kratší a zkazil tak nejkrásnější luka a pole ubohých vesničanů. Jakmile voda opadla a škody přehlédnuty — naléhali občané Kožušanští pokorně i důrazně na velkostatkáře, aby uvedl potok v koryto předešlé, protože jeho vinou prý se stalo, že změnil běh svůj potok, — který prý před mnoha léty zcela jinudy tekl, ale od otce pana Sádla pod zámkem jest veden, aby napájel jezírko v příjemném sadu.

A když velkostatkář žádosť vesničanů rozhodně zamítl, řka, že nic nemůže za násilí živelní, a že, chtějí-li běh potoka míti jiný, mají si to provésti sami, — podali 337 občané na Velkostatkáře ostrou žalobu, kterou jim vypracoval advokát Moucha, veliký nepřítel barona Jehnědy.

Vyslány na místo sporné četné komisse, znalci zkoumali polohu místa a soud vynesl na základe dobrozdání jejich rozsudek, aby potok spravili i vesničané i velkostatkář dle rozlohy pozemků, které mají podél potoka.

Nad očekávání čerstvý tento rozsudek neuspokojil ani jednu ani druhou stranu; obě odvolaly se k vyšším místům.

Baron Jehněda ubezpečil velkostatkáře, že spor tento dopadne ve prospěch jejich; velkostatkáře velmi slova ta potěšila, hlavně však zaradoval se nad slůvkem — jejich.

Viděl, že bére nyní baron tuto věc jeho úplně za svou...

Co poškodil živel, bylo důkladně spravováno ; v sadě znova cestičky řízeny, květiny nasázeny, ozdoby skleněné znova opatřeny.

Zatím ve sporné věci nastal neobyčejný obrat.

Makabejští IX.-3. 22 338 Advokát Moucha, který zastával vesničany, hledaje v starých obecních knihách, nalezl, že veliká výměra lesa a pozemků, jichž užívá velkostatkář Sádlo, je zapsána jako vlastnictví obce; v knihách pak pozemkových v úřadě popisném seznal, že velkostatku přiřknuty nejsou.

Jak se stalo, že jich pan Sádlo užívá?

Advokát Moucha oznámil mu svůj nález, tázaje se, má-li snad na pozemky ty nějaké úpisy a listiny.

Hledalo se, ale úpisů nižádných nenalezeno.

Objeveno však, že velkostatek pozemků a lučin již přes sto let užívá neprávem.

Běželo nyní o to, aby se vysvětlilo, kterak půda mohla býti přiřknuta velkostatku. Vždyť bylo úřední měření půdy, když se zakládaly nové knihy pozemkové!

Byly dvě věci možné; buď otec Sádlův, který v peněžní otázce nevěděl, co je to hlas svědomí, — který dvakráte úpadek učinil a divnými cestami jmění nabyl, — buď on tedy koupiv od rodiny. Daunovy 339 \ panství Kožušanské věděl, jak se věci mají a uplatil tehdejší výbor obecní, aby věci zůstaly při starém, — anebo nevěděl ničeho a výbor tehdejší, jak pamětníci doznávali, velice chudého ducha (—vždyť prý někdejší pan starosta neuměl se ani podepsati a obecní správu vedla hašteřivá jeho manželka) věda ještě méně, nestaral se o to, jak co zaznamenáno .., Slovem, věc byla náramně choulostivá a mohlo se určitě předpovídati, že bude z toho dalekosáhlá, dlouhotrvající rozepře.

Baron Jehněda byl příhodou tou velice podrážděn.

Chtěje pak, aby se věc sporná co nejdříve objasnila, a nemoha sám zúčastniti se předběžných prací, — protože přítomnosť jeho v Praze za příčinou některých vynikajících rozepří byla nevyhnutelná — odeslal do Kožušan Čenského.

A tak se dostal Čenský na letní sídlo velkostatkářovo.

Se srdcem rozechvělým vstupoval do kočáru na stanici, aby za chvíli ocitl se na 22* 340 blízka té, ke které směřovalo všecko jeho myšlení . . .

Kožušany ležely v malebném údolí nedaleko stanice západní dráhy. Krásné vrchy střídaly se tu s úrodnými nivami.

Když Čenský vjel do vesnice ležící v kruhu kolem veliké návse, na níž několik vykonaných vrb a prastará lípa svědectví vydávaly, že tu býval kdysi veliký rybník, nyní však náves podobala se spíše náměstí pěkně upravenému, když prohlédl letmo červené střechy selských stavení, statky dosti výstavné, školu pod jedno patro, prostorné stodoly a slušné sýpky, — a zahlédl pak na konci obce na nevelikém vršku dům panský, obklopený pěknými stromy, mající v pozadí svém rozsáhlý les — tu zabušilo mu srdce mocně v prsou a hlavou mu kmitla myšlénka: Co zde zažije? Zda štěstí, o němž snil tak dlouho ? Či sklárnám" a žal?

Vozka zajel k vysokému schodišti, kterým se vystupovalo do zámku.

Velkostatkář uvítal jej hrozným supě341 ním, -naříkaje na bolesť hlavy, proklínaje sedláky a zlobě se na celý svět . . .

Takového přijetí neočekával Čenský.

Oko jeho marně hledalo Olgu. Nepřišla.

Čím to? přemýšlel Čenský. Neví ničeho? Snad je dokonce churavař A nepozorně poslouchal, an mu vykládal velkostatkář, co zamýšlí vykonati, aby věc popohnal...

Ukázalo se, že Olga byla návštěvou v nedalekém městečku. Přijela až večer a přivezla sebou dvě mladé přítelkyně, dívky ani krásné ani duchaplné, ale velice bohaté, kterým, protože neměly otce, byl velkostatkář poručníkem.

Dívky ty měly v Kožušanech ztráviti delší čas...

Jakmile uzřela Olga Čenského, zvolala radostným hlasem, hlasem, který pronikal až do hlubin duše: Ach, — to je dobře!

Budete nás baviti! Nebudeme samy musiti tančit!"

A živě zatleskala rukama.

342 Ale když uslyšela, že Čenský přijel, aby pracoval na místě sporných žalob, aby se rozřešily tajemné otázky majetkové, dodala vážné: — „Ovšem, povinnosť je přednější než vyražení..."

Tudíž nerušené mohl Čenský oddati se práci. Přijel také soudní úředník a inženýr,, který vyměřoval všecku půdu dle zápisů knihovních. Úředníci i jejich zřízenci bydleli ve vsi.

Čenský byl ubytován v přízemí zániku; viděl do sadu a často stával na večer u okna, hledě dolů na rybníček, který byl po průtrži mračen znova zřízen a čerstvou vodou napuštěn, — hledě do korun stromů a na hvězdnaté nebe.

Ač bydlil s ní pod jednou střechou, neviděl jí skoro za celý den ani jednou!

Ráno vyšel a večer se vracel...

Bylyť měřeny pozemky, jež přes hodinu cesty od Kožušan byly vzdáleny. Velkostatkář měl i tam dvorec a potok, který všecko zavinil, plynul.také okolo něho; chtěl 343 tedy, aby bylo přeměřeno již všecko znova a důkladně.

Přál si toho zejména pro ten případ, kdyby měl panství své prodati nebo postoupiti — na přiklad baronovi.

Z práce vracel se Čenský uondán a spocen, jsa opálen červencovým žhavým sluncem, jsa zaprášen a stísněn na duši i na těle . ..

Ach, toužil tak uhlídati Olgu!

Pozdě večer zaslechl někdy vzdálené zvuky hudby. Zněly bouřlivě i tklivě a rozechvívaly srdce Čenského.

Jednou, když slyšel krásnou hru neobyčejně jasně, patrně byla okna komnaty, kde se hrálo, otevřena dokořán, — nezdržel se Čenský a zazpíval zvučným hlasem svým známou píseň „ó jak jsi krásná" od E.

Chvály.

Zpozoroval, že hra umlkla. Když skončil, hle, slyší týž nápěv hráti na pianu!

Zazpíval píseň novou a zase novou nadšeně a slavně.

Srdce se mu mohlo rozkočiti. Pojala 344 ho zimničná touha učiniti cosi velikého.

Mysl jeho rostla a duch vzletí až nad oblaky.

Nemohl usnouti oné noci...

Ale ani Olga nemohla ubrániti se dojmu.

Uslyševši zpívati Čenského, zamyslila se.

Byla samotná, — byloť již pozdě, — a dívky, s kterými po celý den chodila a hrála, snad již spaly v odlehlém křídle rozsáhlého stavení. A nevědouc ani, co činí. počala hráti nápěv, který slyšela zpívati. . .

Hlas ten udeřil na jakousi strunu v duši její, které posud se nikdo nebyl dotekl; a struna zazvučela stejným zvukem. Bylo jí jaksi sladko, neobyčejně sladko, — a div skorém nezaplakala .. .

Hněvala se na sebe, jak může býti tak slabou...

A přece nechala zaznívati onu rozezvučelou strunu v mysli své, — znélať tak líbezně a^ sladce ...

Časně ráno, když Čenský vsedal do povozu, aby odejel zase na celý den, — objevila se Olga náhle ve stromořadí.

— „Vy jste zpíval?" tázala se.

345 — „Ano," odvětil Čenský zardívaje se.

Oba se na sebe podívali.

Oba se zarazili.

— „Proč nepřijedete domů časněji?"

tázala se po některé chvíli Olga.

— „Již dnes budeme hotovi tam" — při tom ukázal Čenský za lesy; „a potom ..."

— „Co potom?"

— „Potom budeme pracovati zde" . ..

Pohlédli na sebe oba pohledem vážným a jaksi zkoumavým.

— „S Bohem," řekla Olga odcházejíc Čenský odjížděl. Ale dobře si všiml, že mezi stromy znova zabělaly se šaty její.

Dívala se za ním? Či šla k silnici ničeho.nemyslíc? ...

XII. V bouři.

V týž den spěchal domů Čenský rychleji, než kdy jindy.

Na cestě, kudy kráčel k zámku, viděl schoulenou postavu ženskou. Byla to stařena, 246 jež svrchní sukni měla přehozenou přes hlavu.

„Přejedou vás," řekl jí Čenský, domnívaje se, že stařena na cestě usnula.

Stařena obrátila na něho své kalné oči.

— „Ó kdyby mě už přejeli, aby byl konec," řekla drsně.

— „Co se vám stalo ?" tázal se jí Čenský, pojat útrpností.

Ale ubohá žena neodpověděla.

Oči její ztrnule upřeny byly na jisté místo, ústa se samovolně pohybovala.

Čenský neodešel od ní. Mluvil k ní zvolna a srdečně. Konečně roztála stařena a zaplakala.

— „Mám ve vsi provdanou dceru, vyhnala mě," — naříkala si stařenka.

— „Proč vás vyhnala?" ptal se Čenský, — „Překážím jí. Nemůžeme viděti. A já jsem pro ni všecko obětovala, já k vůli ní všecko podstoupila! Když stonala, — a ona mnoho stonávala, — dlouhé noci nespíc ztrávila jsem u lůžka jejího, bála jsem se o její iivot, modlila jsem se za její uzdravení...

347 Všecko, všecko splnila jsem jí, cokoli si přála, a to jsem snad chybila ... Kdyby mé bývala uhodila, — nebyla bych ji pokárala za to. Jenom pro ni jsem se lopotila, od rána do noci jsem se klopýtala. A nyní.

když provdána jest v nejlepším statku, když nechybí jí pranic, ted1 jí překážím ...

Ó Bože, jak dlouho se budeš dívati na trápení moje?t Hleďte, i dech můj že prý páchne, vyčítá mi..."

Čenský umínil si stařenu dovésti domů.

Nechtěla nejprve nic slyšeti o tom, že by se mela vrátiti. Když však jí řekl Čenský, že promluví s dcerou její, zdvihla se a zvolna ubírala se ke vsi.

Stanula před výstavným domem. Ale do vrat nechtěla živou mocí.

Vešel tedy Čenský. Ptal se, kde je hospodyně.

— „Milostpaní je na sýpce," řekla mu děvečka.

Čenský nevěřil svému sluchu.

Jak? tázal se sama sebe. Je-li možná?

Milostpaní!? Či není to obyčejná selka?

348 Zavolali ji. .

Byla to hubená ženština přísného, zasmušilého obličeje. Pohled černých očí jejích syědčil o velké lakotnosti...

— „Přivedl jsem vám matku," řekl jí čenský.

— „Co je vám do nás ?" odpověděla pichlavě.

— „Jsem obhájce, advokát," pronesl on důrazné, aby zastrašil nelítostnou dceru.

— „ Tak tedy ona souditi se chce se mnou ?

Kdo to jaktěživ viděl? Matka si přivede na vlastní dceru advokáta... Ale kde jenom je ?"

Pospíšila před vrata.

— „Nestydíte se? Vždyť já to říkám, že je pomatená... Nu počkejte!" To pravíc uchopila stařenu za ruku a táhnouc ji vešla s ní do domu. Bouchla dveřmi, aby nevešel Čenský.

Co se zde díti bude? Jaký to osudí myslil si Čenský.

Uvnitř ozvaly se rány, jako když ruka do prázdných zad buší, a ozvalo se žalostné úpění... ; 349 — „Proč je hospodyně tak zlá?" optal se Čenský služky, která poklízela na dvoře.

— „Hm, proč ... Povídají, zeji přinutila, aby si vzala našeho pantátu; vidíte ho, tamhle sedí... On nemůže chodit, nosíme ho z místa na místo. Nemá vlády v nohou, ale takto zdráv jest. A teď se všichni z toho zblázníme. Ale já už jsem dala výpověď a dlouho tu nebudu"...

Čenský odešel do zámku.

Když přišel, dozvěděl 'se, že přijel baron Jehněda, novinář, Tovar a professor.

Byli v parku a daleko zněl hlasitý hovor jejich a smích.

Když vstoupil mezi ně Čenský, odmlčeli se.

— „Jak jste zčernal, příteli," — zvolal na něho novinář. „Tak jakobyste v Africe se Stanleyem byl výpravu konal!"

— „I naše slunce žhavé metá paprsky—" připomenul professor.

Po té hovor rozproudil se velice živý o cestování. Professor vykládal četné výhody, jež poskytují cesty, zejména to, že 350 šíří se obzor zkušenosti, že člověk opravuje si mylné představy, které načerpal z knih, že stává se jakýmsi světovým tvorem, kterému nie neujde, kterého nic nepřekvapí, nic nezalekne; to vše mluvil, ač žádn4 vetší cesty nevykonal.. .

Obzvláště Tovar dovedl se zavděčiti přítomným, an vypravoval některé úryvky ze svých cest po Americe, Asii a hlavně po šíré, chladné Sibiři, kde, jak dodal, — málem byl by se stal potravou vlků.

„Vypravujté l" prosily hlavně obě dívky, jež byly posud návštěvou v Kožušanech a kterým, jak pověděno, byl velkostatkář poručníkem ; jmenovaly se Helena a Ida, stejně se oblékaly, obě náruživě tančily a ještě náruživěji čítaly zamilované romány.

Tovar tedy vypravoval,, jak jel přes pohoří Ural v třeskuté zimě, jak ztratili cestu, protože sněhem vše bylo zaváto, — a v noci přepadeni byli stádem vzteklých vlků; z počátku prý troubili, — a toho vlci se jaksi báli, — také ohněm strašili je. Ale konečně prý vrhli se na koně divocí 351 vlci ti, v mžiku je roztrhali a také jednoho vozku rozsápali. On, Tovar zachránil se s druhým prý vozkou tím, že vlezli si pod sáně pfekocené, kam šelmy nedosáhly svými pazoury; ale cítil prý strašlivý dech vlků takhle blízko, — (tu Tovar ukazoval, jak blízko, — a možná, že přeháněl); — když se rozednilo, uprchlý šelmy, protože přijížděla silná četa kozáků, kteří také Tovara i vozku napolo zmrzlé vy svobod lii ...

Helena a Ida třásly se po všem těle.

I matka jejich, která své dcery na půl dne v KožuSanech navštívila, třásla se.

— „To je strašné — hu — hu — hul" volaly jedna přes druhou.

Aby se rozveselily, prohodila Olga: Pojďme tančiti A sama první poskočila k zámku.

Všichni ji následovali . . .

Již se bylo slunce za hory odebralo.

Svěží větérek vanul údolím. V přízemku, kudy se chodilo na terassu a do parku, byla jídelna a vedle ní síň, plna zrcadel a starobylých podobizen, bývalých to máji352 , tělu tohoto panství, jež koupil velkostatkářův otec a ponechal na starém místě; v koutě bylo starodávné piano, ale znělo výborně a pro hru k tanci bylo až příliš ještě dobré.

Advokátovi nelíbil se návrh, aby se tančilo.

Bude to ztracený večer, myslil si. Nepřijel jsem, abych tu skákal.

Ostatně možná že to brzy přeruším...

Byly rozžaty svíce.

Miss Dora, Olgina společnice, usedla k pianu a zahrála ohnivý valčík.

Nikdo však počíti nechtěl. Tak jakoby všichni měli olovo v nohách, nehnuli se z místa.

— „Co to znamená?" zasmála se Olga.

„ Vy vzdoruj ete ? Nuže tu přestávají ohledy..."

— „Tančiti je nesmysl," řekl advokát.

— „Tančiti je rozkoš" — odvětila Olga." Obočí její se hrozivě stáhlo .. .

A poskočivši k Čenskému zavěsila se na jeho rámě ... A již se vznášeli v kole.

Všichni zatleskali. Čenskému točila se hlava. Cítil, že nesnese dlouho vířiti kolem, 353 — kolena se mu chvěla a prsa div se nerozpukla.

Co to znamená? byla jediná myšlénka, které byl schopen. Pohleděl na Olgu.

Přimhouřivši oči, v tváři hoříc všecka se třese. Co jest jí? Co to bude?

I ona mu popatřila do očí dlouhým pohledem hlubokých svých zraků.

Čenský utonul v pohledu tom.

Připojili se ostatní a zatančili. Tovar prováděl Helenu, a Idu novinář.

Advokát pilně sledoval Olgu.

Konečně zachmuřilo se čelo jeho, — „je divoška," pravil si v duchu. — „Nesmím otáleti ..."

Skončila hra, ustali tančiti.

Ale Olga usedši počala hráti sama. A Čenský musil tančiti s miss Dorou.

Bylo to velmi směšné, — poslouchati takové nápady krásné Olgy. Ale vyhnutí nebylo; ihned se hrozně jitřila, když se kdo troufal opříti nesmyslnému rozkazu.

A tak tančeno zase a zase ...

Advokát přisedl k Olze. Avšak ona Malubejttf IX.-3. 23 l] _*.-.» 364 jakoby pohledu neměla pro něho. Oči její upřeny byly v kolo. Jenom kratičkým: ano — ne odpověděla na otázky jeho. Ani jeho nejlepší vtipy nepůsobily . . .

Domnívaje se, že ji urazil, haně tanec (— ač on kdysi Čenskómu co nejvřeleji doporučoval tančiti —) zdvihl se advokát, znamenitě zakokrhal a na nic se neohlížeje poprosil matku Heleny a Idy, dámu velmi ctihodnou, ale poněkud tučnější, než se patří, má-li zvána býti žena souměrnou a stepilostí okouzlující, — a zatočil se s ní v kole.

Všichni dusili se smíchem, a Olga vidouc obtíž obou dvou uvolňovala znenáhla tempo, až konečně přeskočila v zdlouhavou poutničkou píseň.

Ostatní již byli přestali, jenom advokát se svou dámou točili se posavad.

— „Znamenitě!" vzkřikla Olga uděřivši falešně na klávesy a zasmála se.

Ale již více nepřála si tančiti Snad se obávala, že by musfla do kola 355 s baronem. Snad vůbec zošklivila si křepčení — pro dnešek.

Jala .se zpívati. Měla příjemný hlas, který se hezky poslouchal.

Rozumí se, že všichni chválili více, než se patřilo.

Jediný Čenský mlčel a jen se usmíval.

Také jemu lahodil hlas její.

— „Nyní zazpívejte vy," pravila mu Olga pronikajíc jej kouzelnýma očima.

Zazpíval Čenský. Všichni se podivili hlasu jeho. Unesl své posluchače. Olga doprovázela zpěv jeho hrou na klavíru.

— „častěji jste se cvičili?" ptal se baron hlasem nezvykle hlubokým a drsným.

— „Ani jednou" — řekla Olga. „Poprvé provázím pana Čenského."

Podivno! myslil si baron. Pravá divoška!...

Zpívali, hry provozovali a hovořili až skoro půlnoc se přiblížila.

Advokát se rozveselil konečně a duchaplnými nápady a břitkým vtipem bavil všecky. • 28* 356 Toliko Čenský zadumčivě hleděl oknem, jež bylo pootevřeno, do teplé noci. Na jižním nebi vysoko na blankytu zářila hvězda.

Třásla se a chvěla, jakoby kývala na něho.

Jaký je tam ten svět? Co žije na hvězdě té? Jsou bytosti tam a trpí snad a radují L .? Jsou jako my či lepší? Ach, jsou-li bytosti které tam, — je tam zjev tak čarovný, něžný a krásný jako Olga? Dlouho pozoroval chvějící se hvězdu.

Pak vyšel na terassu a ssál do sebe chladící vzduch noční.

Slavík v houští zaklokotal jakoby ze sna, zvuky z hrdélka jeho se proudící byly tak lahodné a dojímavé, že Čenskému oči zvlhly. Jak to vše krásné! Tato příroda!

Skály a stromořadí! Vše vypravuje o ní, jen o ní!... Jaká to sladká, opojující píseň!

Zašustěl za ním šat.

Ohlédl se. Olga stála u něho.

— „Sestupme do stromořadí," řekla mu, — „tady by nás viděli."

Zmizeli ve stínu košatých lip.

— „Co si pomyslíte o mne" ... řekla 357 Olga všecka se třesouc. „Ale vše jedno viděla jsem, že jste tak smuten. Co je vám?"

Chopila ho za ruku jemnou svojí ručkou.

Censký mlčel. Nebyl s to pronésti ani jediného slůvka.

— „Vy se hněváte na mne? Vím to ...

Ach, vždyť jsem tak lehkomyslná. Ó já bych si, vidíte, vlasy rvala s hlavy" . . .

Pravila to hlasem tak zoufalým, že Čenskému stuhla krev v těle.

— „Co to znamená?" tázal se. „Mluvte!

Stalo se vám něco? Urazil kdosi vás? Chci obětovati i..."

Censký se zarazil.

— „Co?" zašeptla Olga.

— „I život svůj za vás", — řekl vřele Censký ...

Olga sklonila hlavu svou k rameni jeho; Objal krásnou tu hlavu — oběma rukama a dlouhé, vášnivé políbení vtiskl na žhavé její rty. Oba se zachvěli ...

Vše se rozjasnilo kolem.

Slavík v houštině hlasitěji se rozezpíval.

358 — „Pavle můj!" šeptala ona klesajíc pod tíží neobyčejných dojmů.

— „Anděle můj! Hvězdo má! Olgo!"

— „Pavle!" . . .

Ve zraku jejím slza se objevila. Hvězdy jež plály na nebi, odrážely se v slze té a planuly čarovným leskem . . .

— „S Bohem! Pohřešili by mne" — řekla posléze Olga.

A ruku stisknouc Čenskému vstoupila zpět na terassu; a ještě jednou ohlédši se, vkročila do stavení . . .

Čenský nebyl skoro schopen přemýšleti.

Srdce mu citem překypovalo. Co se to děje?

Tak neočekávaně! Co snem se zdálo, přinesla skutečnost! Jaká to dívka! Ano, život bych pro ni dal, všecku krev svou i síly 'své i duši svou! . . .

Ona mne miluje! Tedy lhostejnost její byla jen strojená!?

Ale čím se to stalo ? Tím snad, že jsem zazpíval? Či jiná je příčina?! . . .

Naplněno bylo všecko nitro jeho blahem nevýslovným.

359 Ode dneška nový mi počíná život, — myslil si, ubíraje se do svého pokoje.

Zatím rozpředl se mezi baronem a velkostatkářem tento hovor: — „Víte, že nejsem sentimentální. Naopak z ohledů čistě praktických, čili lépe — nucen společenským svým postavením, musím zvoliti si družku života, ženu duchaplnou, která by rozuměla snahám a záměrům mým a která by mě v nich podporovala. Také nastala potřeba, abych otevřel dům svůj hostům co nejčetnějším, abych společnosť přijímal; neboť ničím nešíří se tak známosť mezi boháči jako na domácích schůzích. Kyne mi z toho i jakási česť> které ovšem jako svobodný bych nemohl požívati."

— „Zcela dobře," řekl velkostatkář.

— „Uvážil jsem všecko a výsledek sděluji s vámi: žádám vás za ruku dcery vaší Olgy."

Oba muži pohlédli" na sebe. Velkostatkář nebyl pranic překvapen.

— „Výborně!" — odvětil krátce, jakoby 360 má včc byla lhostejná; a zatím v nitru jeho jediný se ozýval hlas : Konečně!

— „Rozumí se, že mezi námi nebude tajností" — pokračoval baron, — kterého úsečná odpověď velkostatkářova přece poněkud spletla; „jsme zralí mužové a lidé zásad ... Co obdrží Olga?"

— „Důl uhelný i oba cukrovary," řekl důrazně velkostatkář. A vida, že baronova tvář se skřivila k úsměvu, — dodal: „a po smrti mé tenhle velkostatek."

— „Nechtěl byste, vážený příteli, změniti pořad těch darů?"

— „Nemohu."

— „Tedy lituji, že jsem se vyslovil," řekl lhostejně baron.

— „Abyste neřekl, že jsem špatný otec," — po jakémsi váhání promluvil velkostatkář — „ rozmyslím si ještě tu věc. Souhlasíte-li ?" — — „Budiž tedy. Za týden však, doufám bude již rozhodnuto."

— „Ano, za týden" . . .

Stiskli si ruce a usmáli se každý svým způsobem.

361 Vešla Olga.

Líce jí hořely a oči se jí nápadně leskly.

— „Co je vám?" zvolal baron, vida, že je Olga nějak zcela proměněná.

— „Nic... Nepatrná horečka." A v očích jejích leskly se slzy . . .

Sedla k pianu a zahrála krásnou ukolébavku.

Ale náhle se vzchopila a sotva všem na pozdrav kývnouc odešla do své komnaty.. • Všichni se odebrali do svých pokojů.

Dlouho ještě zaznívala z komnaty 01giny tlumená hra; zněla píseň za písní, píseň bolestná i slavná i jásavá.

Dlouho ještě stál ven z okna hledě v pokoji svém Čenský, poslouchaje rozkošné zvuky, dívaje se na temně modrá nebesa* na dalekou, jasně svítící hvězdu, která jakoby mu vyprávěla o štěstí; a za každým odstavcem hvězda kývla přisvědčivě a šelmovsky. Čenskému se otvírala nebesa . ..

Druhý den podnikli všichni výlet na nedaleké skály Rohozenské.

362 Novinář o původu jejich se hádal s professorem. Ale oba porazil velkostatkář, řka: „Eh, což původ! Raději mi povězte, jak by se dalo skály této využitkovati . . . Vápno z ní páliti nelze, zkusil jsem to již, ale v pecích se všecko slilo. Jsou špatné součástky. Kam s tou horou? O to tu běží" ...

Olga byla velmi veselá. Trhala cestou květiny luční a vázala z nich kytice, jimiž obdařila všechny.

Novinář byl nadšen, ačkoli v dárku jeho rděl se rudý tulipán .. .

Slunce pálilo zemi, jakoby chtělo udusiti všechen život na ní, který prvé bylo paprsky svými probudilo.

Obzor zatažen byl lehkými mlhami, jež nazvali venkované — požáry, vzduch tetelil se a nepohnul se ani lístek v křoví.. .

Profesor po cestě vysvětloval, jak máme rozuměti bílému světlu slunce našeho —: světlo to z ohromné nádrže plynouc a veškeré předměty oblévajíc není jednoduché, pravil, ale obsahuje soujem všemožných barev; předměty pak pohlcují některé barvy s'.e363 žitého paprsku slunečního a jiné odrážejí, a tak vidíme tělesa různobarevná; barvivosť věcí záleží prý v odrazu bílého světla a závisí od sestavení prvků odrazné plochy; poukazoval pak, stoje na místě povýšeném a nechávaje vlasy své odkryty — na pestrosť luk, krásu rostlin, žluť obilí právě dozrávajícího, brčál lesů i azur vysoko se pnoucí nad hlavou, upozorňoval na všechny ty rozkošné odstíny barev, jež jsou bohatstvím květin a rostlin i skal a všech živočichů na zemi se pohybujících, (— při tom ukázal na šedého skřivana a popelavou i černou vránu v povětří, na úběl holubic létajících nad polem, na krásný pel na křídlech motýla, kterého byl polapil —) a pravil slavně, že všechno to jest bílé světlo slunce našeho; ba odvážil se i říci, že nádherný třpyt tmavých kadeří každé krásné ženy i její korálová ústa i černé divukrásné oko nic není jiného, nežli táž záře vševládného slunce našeho a v něm tedy že hledati dlužno vysvětlení všech viditelných půvabů pozemských, jakož i po364 čátek nesčíslných odstínů, kterými vynikají tělesa přírodní...

Z počátku všichni, na konec jenom Ida a matka její poslouchaly učený výklad professorův.

Tovar vypravoval zase příhody ze svých cest, a novinář bavil říznými anekdotami, kterých měl nastřádanou velikou zásobu.

Společnost uvelebila se pod mohutným dubem v příjemném stínu.

Dámy rozdávaly zákusky a nalévány občerstvující nápoje.

Tak ubíhaly chvíle v družném hovoru.

Baron vystřídal hlasy všech domácích i divokých zvířat, čemu se Helena a Ida i ctihodná máti jejich zasmály, — tak samy vyznaly — jako posud nikdy v celém svém živobytí. ..

Velkostatkáře přemohla slabosť a usnul.

Nechali jej spáti a vzpomněli si hráti na slepou bábu.

Ale nehráli, protože nahlédli, že nemožno jest hráti směšnou a pošetilou hru jim, osobám tak vážným a věhlasným, — 365 jak dokázal advokát. Ale chvíli na zástavy hráli a uloženo pak zástavu vykoupiti; napsán tedy úkol na lístek, a každý" měl si vytáhnouti, co by provésti měl.

Některé úkoly byly velmi obtížné; tak připadlo professorovi, aby v kapse přinesl vody z nedaleké studánky, — což jej tak spletlo, že skutečně do kapsy vody si na bral, jež mu ovšem prosákla a dolů kapala, takže vypadal jako vodník.

Teprve když to provedl, řekli mu, že mohl vodu v nějaké nádobce v kapse přinésti ...

Olga měla chytiti motýla. Nerozpakokovala se dlouho.

Stočivši šáteček a uvázavši jej na způsob síťky na proutek, mávala ním ve vzduchu, až konečně chytila obchodníka Tovara, který byl výjevem tím všecek unesen, ač pravil upejpavě, že nejspíše jest (— má-li už mezi motýly býti vřaděn) z čeledě smrtihlavů nebo nějakých jiných nepříjemných můr...

366 Čenský měl políbiti toho, koho zasáhne, aniž by mířil — míčem.

Hodil, — a štěstí mu přálo, — zasáhl Olgu!

— „Ne, ne, ne!" volala, „to neplatí; vy jste mířil!" . . .

— „Nemířil," hájil se Čenský.

— „Nemířil," zastávali ostatní Čenského; „úkol musí býti provedeni" Ale oba se zdráhali.

Novinář se nabízel, že by mohl zastoupiti Čenského.

Vypukl prudký spor. Všeobecně naléháno, aby úloha tak nepatrná se nezamítala.

Baron sám dovedl Čenského k Olze.

Ona zamhouřila oči a začervenala se na líci i na čele, ba i na bílé šíji zaplál ruměnec.

Čenský políbil ji na čelo.

— „To neplatí," volala společnost „Na ústa!"...

Tu zahřmělo z hluboká. Hřímání to 387 všecky polekalo. Listí stromů nepokojně začalo šuměti.

— „Bouře! Domů!" —Nastal chvatný útěk ze skal.

Když společnosť ze skal vyšla, — všechen obzor byl zatažen a od západu valily se černé, hrozivé mraky, po nichž každý skoro okamžik sjížděl klikatý blesk.

— „Schovejme se!" radil professor, „do zámku již nedojdeme."

— „Dorazíme," tvrdil Čenský, který zkoumavě patřil na rychlost! mračen.

— „Měli jsme zůstati vůbec dnes pod střechou," hněval se velkostatkář.

— „Za mnou!" řekl Čenský, zabočuje z bídné cesty na schůdnou pěšinu.

— „Tamhle vidím chatrč!" zvolal no.

vinař.

— „Počkáme v ní," řekl baron, velkostatkář a Tovar.

— „Za deset minut, ba snad dříve, — dorazíme do zámku," tvrdil Čenský; bude to, zdá se, hrozný příval."

— „Já půjdu," mínila Olga; k ní při 368 pojila se Helena. „Nechoďte!" zrazovala miss Dora, — „Jděte si l" posmívali se jim ostatní.

— „Půjdu také" řekl professor; „mokrý už jsem, nevídáno, když budu ještě trošku porosen; všecko to vyváží však rozkoš, kterou pocítí srdce mé, an kráčeti budu v bouři a vichru, za svitu blesků a rachotu hromu. Já totiž co živ neprodělal jsem bouřku pod šírým nebem" — vysvětloval Čenskému, když již spěchali po pěšině ke Kožušanům.

V korunách stromů šumot silnější se rozléhal, větve praskaly, a vzduch byl naplněn neobyčejnou vůní ozonu.

Strašlivě na blízku zahřmělo. Déšť byl na spadnutí.

Stromy přestaly se klátiti, nastalo na okamžik ticho. Byl to klid, který děsil.

Olga přivinula se k Čenskému.

— „Neměli jsme jíti," pravila úzkostlivě.

— „Ještě několik rychlejších kroků — a jsme z lesa," konejšil ji Čenský.

369 Professor nespěchal, chtěje zažíti bouře.

A Helena, která doufala, že jí nabídne professor své rámě, — vidouc, že Čenský a Olga jsou daleko napřed, — pustila se nazpět k osamělé té boudě, ve které se byli ukryli ostatní. . .

Stromy řídly. Čenský a Olga byli blízko parku.

Zablesklo se, — jakoby se obloha otevřela a žhavý jícen svůj vychrlila na polekanou zemi.

A hrozná rána otřásla vzduchem a hřměla v roklinách strašlivou ozvěnou.

— „Nemohu, již nemohu" vzdychla Olga klesajíc.

— „Probůh, — zde jsou vrátka, — již jsme doma" prosil ji Čenský.

Již padaly první těžké kapky na vyprahlou půdu.

A opětně se zablesklo, zase a zase . . .

Vynaloživ všecky své síly, více Olgu nesa nežli veda vkročil čenský na terassu a do jídelny.

Byli v bezpečí . . .

Makabejští 1X.-3. 24 370 .

Venku zatočil se mračný vír, nastala tma, zarachotil hrom a voda nikoli krůpějemi, ale jako z konve lila se na zemi.

— „Můj Bože" — pravila Olga, která brzy okřála; „budeli zase průtrž, pak musíme i odsud utéci."

Setmělo se ještě více. Sad byl plný vody v malé chvilce.

— „Odpočiňte si" —prosil Olgu čenský, vida, že se všecka třese.

— „Vždyť mi nic není" odvětila.

Pohlédli si do očí a zamlčeli se. Oba se zatřásli vnitřním pohnutím.

— „Odpusťte, že jsem vás míčem zasáhl" řekl Čenský.

OJga mlčela. Nebyla s to promluviti.

Hlava jí šla kolem .. .

— „Ejhle, nyní vy se hněváte" žaloval Čenský . . . „Já vím, že je vše marný sen.

Vy jste si ukrutně zahrála se mnou."

Odešel ke druhému oknu a zadumčivě hleděl do sadu; oči jeho sledovaly krůpěje, jež na vodě způsobily bubliny; kapka nová rozbila bublinu sotva naskočivší.

371 Takový je sen můj o štěstí — pouhá bublina — myslil si Čenský.

— „Nehněvám se na vás" — řekla Olga, přistoupivši k Čenskému. „Ó kdybyste věděl, jak trpím" . . .

— „A přece mi neřeknete ničeho" vyčítal Čenský.

— „Nemohu" — zašeptala.

Oba se znova na sebe dlouho zahleděli.

— „Pavle" . . . šeptala Olga hlasem sotva slyšitelným. „Pavle ... Řekněte, co byste pro mě učinil" . . .

— „Krev svou bych prolil pro vás" — stejným způsobem odvětil Čenský.

Zamlčeli se zase.

— „Vy mě máte rád?" — ptala se Olga.

— „Nade všecko" řekl Čenský.

— „Jak to je nade všecko?"

— „Více než matku svou, více než slávu svou, více než poklady celého světa, více než duši svou, více nežli sebe" — řekl Čenský.

— „To jest, — vy byste matku svou opustil k vůli mně?"

24 * 372 — „Ano."

— „Cti, slávy a bohatství byste se odřekl k vůli mně?"

— „Ano, ano!"

— „A dovedl byste i umříti k vůli mně ?"

— „Ano, ano, ano!" — Opětně se zamlčeli. Venku liják se vzmáhal. Tma byla stále hustší.

Ale v srdci Čenského a Olgy svítila záře čarovná, záře největšího blaha.

— „A což vy?" tázal se ČenskýOlgy; „neučinila byste pro mne ničeho?"

Místo odpovědi obě ruce své podala mu Olga . . .

A Čenský zlíbal ruce, zlíbal i šiji i krásná ústa, zlíbal i ladné čelo, i nádherné vlasy i ruměnec na tváři zlíbal.

— „Ach! Dosti, již dosti!" bránila se Olga.

Ale nehněvala se, ačkoli Čenský neposlechl jí.

— „Drahá, jediná Olgo!" děl Čenský.

— „Pavle můj!" ...

Do komnaty vřítil se proíessor.

373 Olga vykřikla. Na štěstí příchozí ničeho nezpozoroval, protože vše obklopovala tma hustých mračen . . .

Professor byl na kůži promoklý a klnul své zvědavosti, která ho pudila, aby zakusil bouře; pravil, že hrom v lese strašně tříská, a vyslovil obavu, aby se nic zlého nepřihodilo společnosti, jež zůstala v chatrči.

— „Vody přibývá ustavičně," pravil, — „a chatrč leží vedle potoka. Zajisté dravý živel ohrožuje životy jejich".

Čenský se rozhodl, že přispěje jim ku pomoci.

Ač Olga jej zdržovala, — vyzval přece některé služebníky ve dvorci na cestu.

Pokryvše se houněmi a kožemi, aby tak snadno nepromokli, vydali se na cestu v největším lijavci, vedeni Čenským.

Cesta byla velmi obtížná; kudy před hodinou se šlo docela pohodlně, nebylo možno nyní učiniti kroku; v lese panovala čirá noc . . .

Společnosti v chatrči „na kopanině" 374 zvané bylo pomoci opravdu potřebí; byloť jim kolem srdce neveselo.

Potok se rozvodnil a voda začala vnikati do stavení . . .

Silné ruce statečných dělníků vynesly chvějící se a postrašené, ba pólo bezduché dámy na vyšší cestu; zabalili je do silných, těžkých látek a podpírajíce je zvolna kráčeli lesem.

Velkostatkář řádil jako vichřice sama; zlobil se na to, že není zde silnice a sliboval, že ji tu co nejdříve zřídí; zlobil se, že Čenský nepřinutil celou společnosť, aby šla s ním; zlobil se, že vůbec vyšli, — a přísahal, že nikdy nebude konati již pošetilé vycházky do skal bez obšírné mapy a důkladného tlakoměru . . .

— „A parostroje" — dodal novinář, Ale v tom již sklouzl — a v blátě se válel na zemi. Dělníci musili ho nésti.

Ač byli všichni dosti přikryti, promokli skoro tak, jako před tím bouřek a vichru zkoumavý professor, který zatím, převléknuv 375 se, zapisoval si v pokoji svém mohutné dojmy, jež zažil v lese.

Konečně umoření a skřehlí dostali se do zámku.

A pršeti nepřestávalo, jenom že hrom jen z daleka dozníval, a blesk řidčeji osvítil spousty, které způsobil rozkácený příval.

Jediná miss Dora poděkovala Censkému, že je vytrhl z nebezpečenství. Ejhle, taková je vděčnost lidská, myslil si mladý ochránce, který ostatně díků neočekával.

Druhého dne odejel advokát, Tovar i professor do Prahy.

Novinář Cep zůstal ležeti, protože jej velmi bolela vymknutá na bouřlivém pochodu noha.

Bylo posláno pro lékaře. Zatím vesnická bába zkoumala a nakuřovala nohu osvíceného muže .. . Když přišel lékař, narovnal přesmyknuté kosti a poručil Cepa odvézti do Prahy.

* * # Když půda žhavými paprsky slunečními poněkud oschla, vyšel Čenský, aby 376 s ostatními úředníky pokračovali v měřeni pozemků sporných.

Tehdy Olga jako by náhodou jdouc kolem, zastavovala se u nich, prohlížela si přístroje inženýrovy, dívala se do náčrtků výměry na tvrdý papír nakreslené, poslouchala slova soudního přlručího i námitky a vysvětlování vesnického výboru. Ale vždycky zaletěl zrak její k Čenskému a poslouchala, když promluvil, nejnapnutěji...

Na večer pak vždycky zpívati musil.

Hrála průvod k písni, — všecka zamyšlena, rdíc se i blednouc, když přistižena byla, že pochybila . . . Někdy zpívali oba dvojzpěv, a miss Dora doprovázela je.

Helena a Ida byly u vytržení (— matka odejela domů) a tleskaly tak dlouho, až zavzněla píseň nová ...

Jindy v parku trávili večer, ó jaké to byly večery l Plny sladkosti a smutku, rozkoše i nepokoje zároveň.

Měsíce co den přibývalo. V jeho svitu vše zdálo se okouzleno, očarováno. Za ta377 jemných těch večerů mčsíčních vytrpěla Olga sladká, dosud nepoznaná muka ...

A tak i Olga naučila se vzdychati při svitu luny! .

Cítila neobyčejné blaho v ňadrech svých a přece mučena byla tajným zármutkem. Lekala se dnů budoucích. Přála si, aby se baron nikdy, nikdy nevrátil.

Cítila k němu lhostejnost!, ba odpor a nenávisť k němu vzmáhala se v srdci jejím.

Ó proč řekla mu tehdy — ano, proč slíbila náležeti jemu l Chtěla rázem vše přerušiti. Ale obávala se ... Bůh ví, čeho se obávala ...

Odkládala vše, stále doufajíc, že snad osud přispěje jí na pomoc, že snad baron onemocní, více nepřijde, a kdož ví, co ještě.

A co den, když ostatní bavili se nejhlučněji, aspoň na okamžik vyšla s Čenským v sad a hlavu svou na rámě jeho kladouc, šeptala: „Milujete mě ještě?"

A když Čenský opakoval přísahu svou, 378 • jež zněla vždy opravdověji a vřeleji, ptala se ještě: — „Více nebo už méně, — než včera ?" ...

A jsouc ubezpečena, že více, mnohem více, ptala se: — „Dovedl byste mě nenáviděti?"

— „Myslím, že nikoli," odpověděl vždy Čenský ... „Láska nikdy nezná nenávisti."

Ó chvíle blaha! Chvíle štěstí a sladkých tužeb!... Větrem skoro zdá se, že přicházíte; a zase vichr divoký a prudký od vane vás, vy krátké chvíle lásky, chvíle blaha chvíle sladkých tužeb! — XIII. Rozhodnutí.

Přišel den, kdy se měl rozhodnouti osud Olgy.

Velkostatkář pozval okolní známé své na dýchánek a domácí skromnou (jak psal všem) zábavu.

Určena k tomu příští středa.

Netušila Olga nic dobrého. Ale bála se 379 ptáti otce, co zamýšlí, žijíc raději v nejistotě a v čarovném snění . . .

Čenský jí napsal několik veršů plných vzletu a ohně. Podivil se však, že jí verše nepřekvapily, že nebyla pohnuta, jak se nadál.

— „Ach, — takových řádků mám už hodný stoh!" řekla.

A když Čenský naléhal, aby mu ukázala řádky ty, přinesla mu všecko.

— „To je ruka baronova" — pravil rozčilením se třesa.

— „Ano, — to jest jeho dílo." Olga se zasmála.

— „To je práce má" — řekl Čenský. .

A když se vše vysvětlilo, uchopila ozdobné papíry Olga a hodila je do kamen..

„Shořte! Na prach se spalte!" pravila — pozorujíc oheň.

Čenský nevěděl, co to má znamenati!

Počal však tušiti strašlivou věc a byl neobyčejně zamlklý. Ani nejžhavější polibek Olgy nerozehřál ho.

Pochybovati začal. Pochyboval o štěstí 380 svém, o lásce její, o vytrvalé, pevné, překážek se nelekající lásce její . . .

Z domova přišel mu list, v němž ho Maruška slovy dojemnými vybízela, aby navštívil rodiště své; matka prý poněkud stůně, — a přítomnost jeho uzdraví ji zajisté.

Byl to dlouhý dopis a ze všech řádků vanul jakýsi stesk a žal.

— Pojedu, — řekl si Čenský.

Ale vida Olgu a vzpomenuv si, že v těchto dnech rozhodne se snad osud jeho, štěstí jeho i všecka slavná jeho budoucnost, — neodejel . . .

Byl tichý večer, den před rodinnou slavností na zámku v Kožušanech.

Advokát, Tovar, Cep, professor i lékař Roubal přijeli již odpůldne z Prahy.

Novinář, úplně již jsa zdráv, vyprávěl, co doma i za hranicemi nového.

Společnosť procházela se v sadu. — — „Zítra bude tvé zasnoubení. Dostaneme ještě některé vzácné, znamenité hosty" 381 — řekl Olze otec její velkostatkář, záře spokojeností.

Tvář Olgy zesinala a srdce jí přestalo na okamžik tlouci.

— „Já nechci!" řekla rozhodně a krátce.

Velkostatkář se rozesmál.

— „Co že nechceš? Hosty, — či zasnoubení?"

— „Budu nešťastna" pravila Olga skoro plačíc.

— „Nevídáno" — odvětil otec její nepřestávaje se smáti posupné; nebudeš první ani poslední; tvoje matka blahé paměti nemluvila jinače. A ejhle, jaké bylo blažené manželství naše!" . . .

Přistoupil k nim Tovar a novinář.

Oba se přeli o to, můželi jediný člověk napsati do velkých novin tolik zpráv, aby to vyplnilo celé číslo. Tovar to popíral a novinář nabízel mu, aby se s ním vsadil, že mu to dokáže.

— „Já myslím, že byste si musil článků týden napřed nastřádati" řekl velkostatkář, 382 — „To jest lépe — nastříhati" — mínil Tovar; „tak se to přece dělá."

— „Nikoli" hájil se Cep; „vsaďte se."

Vsadili se tedy. Jestli Cep příští středu za odpoledne napíše tolik článků, že „Duch času" vyjde ve čtvrtek jako obyčejně o půl druhém archu a že tam nebude scházeti ani zpráv telegrafických, ani úvahy úvodní, ani zpráv denních, ba i ceny za obilí a stať hospodářská jako obyčejně bude obstarána a sice vše od Cepa, který za tou příčinou musí i na trh dojíti —: pak uspořádají mu Makabejští (o to prý se již Tovar i velkostatkář zasadí) slavnostní hostinu na počesť, při níž hráti bude první vojenská hudba pražská a kde píti se bude jen pravé šampaňské od proslulé firmy remešské. Jestli však prohraje novinář, odsouzen bude k jisté potupě, na které se Makabejští ještě usnesou.

To mluvíce vzdálili se všichni směrem k rybníčku, kde baron Jehněda s krásnou bílou labutí se mazlil a rybičkám potravu házel . . ._ Mezitím vešli do besídky, která divo383 kým vínem hustě obrostlá byla, lékař a Čenský, jsouce zabráni ve vážný hovor.

— „Ano;" řekl lékař, — „můj úmysl je nezvratný. Přijel jsem, abych to ústně všem oznámil. Chtěl jsem věděti váš úsudek ještě."

— „Věc tato mě, abych pravdu řekl, skoro ani nepřekvapuje" —pravil Čenský; „vaše zásady úplně se liší od náhledů Makabejských. " — „Nuže, pochopíte tedy, proč nemohu déle setrvati v družstvu. Běží tu o pokoj svědomí mého. Nemohu mezi vlky výti, — abych se vyjádřil slovy novinářovými. Hnusí se mi nedovolenou hrou a nesmyslnými sázkami zjednávati si slávy a blaha. Myslím, že co Makabejští staví, na písku staví; i spadne příval, přijde dravý proud, zavěje vichr a oboří se na ten dům blahobytu; i padne dům a pád jeho bude strašlivý"...

— „Také mě napadla již myšlénka tato!" řekl Čenský, který jen s obtíží přemáhal bolest duševní.

384 — „Mimo to ožením se" — důvěrně k Čenskému se nakloniv, pravil Roubal.

— „Aj, a s kým? To je opravdu novina!" divil se tento.

— „Sám jste ji obhájil na soudu. Ach, věřte, ona má upřímné, zlaté, křišťálové srdce. I podobou zevnější pamatuje mě na Hedviku. Chci býti šťasten; — a nalezl jsem, doufám, pramen štěstí živý a nevyčerpatelný."

— „A já myslil, že o paní Zimovou uchází se obchodník Tovar" — řekl Čenský, nemoha se dosti vynadiviti této zprávě.

— „Dokud myslil, že se uchází o bohatou paní Zimovou, — tvářil se, jakoby mu byla nanejvýš drahá; chudou a opuštěnou ženou opovrhl."

— „Ach, jaký to bídný muž," řekl Čenský.

— „Věřte, že všecko stavení Makabejských na písku sypkém stojí. Nechci býti zodpověděn za neštěstí, jež způsobí ssutiny ... Dnes tedy přetrhnu všecka pouta, jež mě spojovala s družstvem."

385 — „A což vklady své, svůj podíl, — budete požadovati ihned ?" tázal se Čenský.

„Ihned. Ostatně spokojím se částkou, kterou jsem vskutku přispěl k podnikům.

Nechci lichvářské snad úroky".

— „A kdyby vám nebylo poslouženo, kdybyste byl odkázán do budoucnosti?"

— „Pak s Pánem Bohem, nelpím na mamoně. Oželím i to ztráty'. ..

K besídce přicházel velkostatkář a Olga; za nimi šla miss Dora; stanuli nedaleko besídky, — a usedli kolem stolku, který byl opřen o starou, košatou lípu.

— „Tak vidíte, ctěná miss, jakou má hlavu!" mluvil velkostatkář; „hlavu z křemene !"

Čenský povstal, chtěje z besídky vystqupiti.

Ale lékař zadržel ho, šeptaje, aby okamžik posečkal, že společnost snad brzy •odejde a oni si beze svědků ještě porozprávěti mohou.

+-• „Divím se tomu náramně," odvětila ctěná miss.

Makabejští IX.-S. 25 386 — „Nemohu! Nikdy a nikdy!" promluvila Olga.

— „Ty mé chceš opravdu rozhněvati, ty nerozumná" — supě mluvil, velkostatkář! „Můj Bože, mám to dceru! Nepřeje si vlastního štěstí, nohama šlape krásnou budoucnost. Viděl někdo kdy takové dítě?"

. — „Už vím" — pravila miss Dora!

„Zajisté kdosi jiný opanoval vaše srdce —!

Uhodla-li jsem!?"

Hleděla významné na velkostkáře i na Olgu.

— Olga neodpovídala. Tváře jí hořely a oči sklopila k zemi . . .

— „Kdo by se opovážil?" zvolal velkostatkář.

— „Už je to tak l" mínila miss Dora kývajíc hlavou.

, — „Je to pravda?" tázal se otec dcery své očima ji probodávaje.

— „Ano" řekla Olga.

— „A kdo je tvůj vyvolený, mluví" Olga mlčela.

387 — „Mluv! Netrýzni mne! Hosté čekají" . . .

— „Čenský" — zašeptala.

— „Hahaha Čenský! Ten písař ubohý!

Čenský! Takový problematický jinošík. Jakého je rodu? Odkud přišel? Kdo znal jej dříve, nežli ujali jsme se ho ? A kdo' jej znáti bude, až do proudu svrhneme ho s pramice, na kterou jsme ho vytáhli ? — Čenský hahaha! Inu věc tato je přece jen velmi veselá."

Velkostatkář se mohl zadusiti smíchem křečovitým.

— „Vykonám, co jsem si umínila. Mé srdce náleží jemu!"

— „Srdce — hahaha! Ona chce míti srdce! Moje dcera! Ale jaký je to pořádek, ctěná miss? Neřekl jsem vám, že si přeju dceru rozumnou a povážlivou, ale nikoli zamilovanou ? Srdce náleží jemu! Ať si! Ale ruka tvá nikoli! Ta náleží juž jinému. Ruka tvá náleží baronovi."

— „Nikdy!"

— „Pak tě zatracuji!" . . .

26* 388 Olga vrhla se otci k nohoum.

— „Smilujte se, otče, drahý můj otče, při památce matky mé, smilujte se!" prosila Olga ... ' .

— „Nezmiňuj se o matce" — hlubokým a jaksi tklivým hlasem .promluvil velkostatkář, zdvihaje dceru svou oběma rukama, „nemohu jednati jinak. Chci tě viděti bohatou a šťastnou. Slíbil jsem to nebožce, — a přísám Bůh splním.

Ostatně, — (tu naklonil se otec až k dceři své, tak že ona 'jen slyšela slova tato) ostatně sňatkem svým jedině můžeš mě zachrániti, neboť — jsme na mizině".

Olga zavrávorala.

Bylo chvíli ticho . . .

— „A baron o tom ví?" šeptala Olga hlasem beznadějným.

— „Ano ví", — stejně odpověděl otec, a nezarděl se ani při své lži; „ví o tom, a z lásky k tobě zachrání otce tvého a tebe učiní bohatou a šťastnou!"

Olga se zadumala. Slzy zrosily jí oči...

389 Na ztezce ozvaly se kroky. Přicházel baron Jehněda.

Velkostatkář pokročil mu vstříc volaje : — „Vyhráno, předrahý příteli a synu.

Moje dcera, jak jste mi pravil a jak ani jinak nemůže býti, vás miluje. Budete spolu šťastni!

— „Tento velkostatek přinese vám věnem" — dodal tiše.

„Baron mu stiskl ruku.

— „To je lež" vzdychla si Olga, zakrývajíc obličej rukama; „všecko to je hrozná lež".

— „Do zítřka mě nechtě rozmysleti se" prayila pak chvějícím se hlasem.

— „Nikoli, drahá Olgo, nikoli" — pravil baron líbaje jí ruku. „Vy mě činíte nevýslovně šťastným. Nechtějte odkládati, co můžete učiniti dnes. Toužím po laskavém slově vašem, práhnu po milostivém vašem pohledu jako umořený pocestný po občerstvení... Hleďte, jak je dnes krásně — slunce zapadá, — nám vychází. Na nebesích zástupy hvězd budou zářiti nám 390 jako četné pochodně lásky a slávy . . .

O má spanilá a jediná Olgo, — nehněvejte se, když vám řeknu, že hvězdami chci obklopiti dráhu života vašeho, perlami že posázím cestu, kudy se ubírati budete a růžemi zahrnu příbytek váš, aby se kořily nejhezčí květy své neodolatelné ponovnici.

Pro vás, jedině pro vás namáhal jsem se posud a pro vás pracovati budu všechen svůj věk příští. Ach bude to velkolepé a nádherné to bude! Zlata a démantů nemají klenotníci naši tolik, kolik chci zavěsiti na spanilé hrdlo vaše. Vám slávu a česť vzdávati budou lidé" ... — Když baron vzletně ba neobyčejně nadšeně svoje slova, na která se byl dobře připravil (zrovna jako kdyby běželo o nesmírně důležitý spor před tváří poroty přísné) — mluvil, přišel Tovar, novinář a professor, — a ještě jiní hosté.

— „Výborně" tleskal novinář.

— „Slova ta dám dodatečně vytisknouti ve své knížce o lidském srdci. Jsou 391 to slova, jimž rovná snad ani v písni Šalomounově se nenalézají!" — pravil professor.

Všichni blahopřáli baronovi a Olze.

Ale Olga zakusila muka v slavném tomto okamžiku nevýslovná .. .

— „Bože můj, Bože můj, — co činiti mám?" pravila konečně obrácena k besídce, u které nejblíže stála společnice její miss Dora. — Nezdržel se více Čenský, ale vytrhl se železné ruce lékařově a překročiv práh besídky zvolal trpce, ba skoro urážlivě: — „Neotálejte, slečno! Podejte skvostnou ruku svou vzácnému muži tomuto, neboť on nabízí vám poklady, zlato a šperky a slibuje vám slávu. A těm věcem spíše porozumí vaše nádherné srdce, nežli trpěti svízele a překážkám zmužile odpírati".

Olga uslyševši čenského zapotácela se..

— „Co to znamená?" tázal se baron srše hněvem.

— „On ji popouzel proti vám" zašeptal, mu velkostatkář; „ubožák!"

— „To znamená" — pravil hrdě Čenský, 392 „že vám blahopřeji pane barone, slovutný příznivce můj. Děkuji vám za tolik upřímné náklonnosti, kterou jste mi ráčil projeviti po tento den."

— „Vysvětlete nám to! Vysvětlete, co tím myslíte!" ...

Ale Ceníky odcházel rychle skrze stromořadí a zmizel v zámku. — .

U domu zastavil nádherný povoz.

Sluha přiběhl a oznamoval, že kníže Žeranov se dostavil a vchází do sadu.

Knížeti kvapili všichni vstříc.

— „Přišel jsem, abych blahopřál vám, drazí přátelé!' pravil kníže baronovi a Olze.

Zatím se úplně sešeřilo.

Společností obklopila knížete. Vše naplněno jásotem.

— „Nemohu se déle zdržeti" řekl kníže; „bohužel, — povinnosti volají mne dále.

Jedu totiž na svůj statek Drnisko. Jsem tomu velice rád, že vám mohu projeviti, co nitro mé cítí pro vás.": Velkostatkář rozplýval se úsiužností a 393 zářil blahem. Podařilo se mu zdržeti knížete v zámku svém asi hodinu.

Když doprovázel jej pak k povozu, ptal se ho, odkud ví, co on nikomu nesvěřil a co teprve zítra chtěl veřejně prohlásiti.

— „Již dávno jsem to tušil" odvětil kníže. „Ostatně nežli jsem vyjel z Prahy, nahlédl jsem v odpoledníky našich novin — a hle, co vy tajíte, stojí veřejně v „Duchu času."

Ukázalo se, že velkostatkář svěřil přece tajemství a sice — miss Doře, miss Dora svěřila je novináři Cepoví a Cep svěřil zajímavou novinku listu, kterému zasvěcoval výtečné své vlohy.

Když kníže odejel, rozproudila se veselá zábava ve skvěle upravených místnostech zámeckých ...

Zatím Čenský chystal se odejeti..Srdce jeho bylo žhavou sopkou různých citů.

Nežli však opustí tato místa, umínil si, že vyzve barona na souboj. .

Ale lékař Roubal, který přes moc takořka vnikl do pokoje Čenského, vynaložil 394 všecku přesvědčivou výmluvnost svou, aby zle nakvašenému a hněvem i pomstou hárajícímu milenci dokázal marnost všech bouřlivých výstupů.

— „Proč vydati chcete v nebezpečenství život svůj?" mluvil šlechetný lékař. „Považte: buď budete vy poianěn, — nebo baron; a co z toho pak budete míti? Zabráníte sňatku? A kdybyste i zabránil, — můžete Olgu pojati za choť? Nedovolí tomu otec její, znáte jej dobře. A Olga zvykla jsouc na přepych a démanty, — odpusťte — uteče vám .. . Vášnivost její, která dříve se jevila v tom, že pohrdala mužským pokolením, která se nyní projevila v šílené lásce k vám, — vášnivost ta náhle proměnila by se v krutou nenávisť...

A považte i to, — že by některý z vás padl. Padne-li baron, zle pro vás, padnete-li vy, tím hůře... Co z toho tedy plyne?

Utišiti se. A pak, jak jste mi sdělil, — z do mova volají vás, — kde máte ten list ?" .. • Čenský rozevřel vsouvátko stolní a vyhledal dopia.

395 — „Odpusťte, že si jej přečtu . .. Řekl jste, že matka stůně; hle, volají vás z domova. Jsem lékař a poznám, není-li snad nemoc nebezpečna, neboť to se i mezi řádky jeví."

Lékař přečetl list a zamlčel se.

— „Co myslíte?" pravil Čenský.

— „Tíž v nohou, — těžké dýchání, tíž v hlavě ... Co to může býti? Možná, že je to zlé znamení ... Nelekejte se ostatně.

Bude dobře, pojeďete-li" ...

— „A což baron?" řekl Čenský třesa se rozčilením.

— „Nechtě jej s pokojem. Vždyť se, doufám, setkáte ještě někdy jindy. Hleďte jej poraziti v boji za práva národa, v půtce za ryzí, šlapanou pravdu, v souboji za lidskosť potupenou.

A tu Čenský všecek zmalátnélý, jako strom bez živých šťáv, klesl na sedadlo a hořce zaplakal...

Lékař jej opustil, domnívaje se, že slzami ulehčí se jeho přeplněnému srdci. — Ale Čenskému bylo v příbytku lidském 396 příliš těsno; zdálo se mu, že stěny tlačí se k němu blíže, svírají prsa Jeho, — a strop že padá na hlavu jeho.

Vyběhl ven, až na konec sadu, kde usedl pod vrbou smuteční...

A z domu zněly k němu lahodné zvuky hudebních nástrojů.

Ěiditel panství svolal všecku čeled a baronovi i spanilé jemu zasnoubené Olze uspořádán pochodňový průvod.

Hudba hrála veselé, jásavé kousky.

Hlasy mnoha set lidských hrdel provolávaly: Ať žijí! Ať dlouho žijí! — Dlouhý věk a štěstí! Sláva!

Šťastní snoubenci! . . . .

Tím znova rozčeřila se krev Čenského.

Sevřel pevně hlavu svou dlaněmi a zakryl si uši, aby ničeho neslyšel . . .

Přišlo mu na mysl skončiti život svůj, odejíti navždy odtud, z této země plné žalu a klamů Ale vzpomněl si, jak by se asi zasmáli a řekli: Blázen! ; Nikoli! Bude pracovati . . , -Neúmorné 397 pracovati, jako hodlal na počátku, nežli barona poznal. Jenom práce přinese mu vykoupení . ..

A bude pracovati proti němu!

Jinými prostředky chce získati, co vytkl gi baron za cíl svůj — i bohatství i slávy.

— „Šťasten nebudu nikdy, nikdy víc" řekl si hlasem zoufalým.

„Nikdy víc!"

A slza za slzou řinuly se mu z očí, smáčely prsty jeho a padaly na zem . . .

Seděl dlouhoČenský podstromem, který dlouhými, svislými větvemi svými smutně šuměl, jakoby rozuměl všemu žalu . . .

A přemožen žalem upadl v horečnou dřímotu.

Náhle se mu zdálo, že jakási víla stojí u něho a láká jej k sobě, — stále blíže k vodě kráčejíc a šeptá mu: Milý můj! Ach jak dlouho jsem hledala tebe l A ta víla měla úplnou podobu krásné Olgy . . .

— „Milý můj!" — — 398 Otevřel oči. Vedle něho někdo seděl v bílém rouše všechen zabalen.

Co je to? Přelud smyslů? Či víla někte.rá? A kde to vše jest?

Ve vsi pomocný troubil dvanáctou.

— Opravdu, — myslil si Čenský. Duch to bude.

Snad jsem konečně již i mrtev?! . . .

— „Ach jak dlouho jsem hledala tebe!"

— Tedy skutečnosť? To je Olga?! Proč sem přišla? Co chce ještě ode mne? Co chce nyní, když nevěděla v rozhodném okamžení, co má učiniti?

čenský pozoroval postavu vedle sebe.

Ano, jest to ona! To jsou rysy její!

A z očí vychází takový hrozný plamen.

Má se podívati do těch očí? Nikoli!

Možná, že by ho uhranula.

— „Odpusť mi, Pavle!" šeptal mu vášnivý hlas. „Jsem tvá, jedině tvá. Chci všecko opustiti. Prchneme spolu . . . Ach můj drahý!"

— „Odejděte!" řekl Čenský.

399 — „Nevidíš, proč jsem přišla?" — Olga objala ho oběma rukama.

— „Vraťte se zase".

— „Pavle!"

-,. • — „Nejmenujte mne!"

— „Tedy mám jíti! ?" srdcervoucím hlasem zalkala nešťastná dívka.

— „Jděte! Nezáleží mi na vás!"

— „Ó výše přetvařujete! Řekněte mi, že mne milujete — ach, jako dříve pohlédněte na mne!"

Ale nepodíval se Čenský.

— „Nenávidím dům váš, lesy vaše, lučiny, sady, všecko. Ale hlavně vás nenávidím" řekl Čenský.

„Slyš'te, jako hada vás nenávidím" ..

— „A proč? Co jsem učinila? Co spáchala jsem zlého?"

— „Dostačí, že vás nenávidím."

— „Nevěřím vám."

A znova obejmouc šíji Čenského hledaía rety jeho. Oči jí zářily jako dvé mocných světel.

Ale Čenský odstrčil ji daleko od sebe.

^ " A tu ona kleknouc u nohou jeho pravila zoufale: — „Tedy chcete zkázu mou? Vy mě zničit chcete?"

— „Co je mi do vás?" odvětil Čenský a odvrátil se ...

A tu zdvihla se Olga a v šíleném letu kvapila s vršku, na-kterém se nalézali, dolů — k rybnfčku, jehož voda leskla se mezi olším.

A nežli se mohl vzpamatovati Čenský, sotva věře vlastním očím, vše pokládaje za podivný přízrak — stanula Olga na povýšené hrázi, — na okamžik stanula a pak vrhla se střemhlav do tiché hlubiny . .

Vykřikl kdosi v těch místech strašlivě.

Vykřikl i Čenský a prudkými skoky pádil k vodě.

— „Sem, sem!" volala miss Dora, která hledajíc Olgu v domě a nenalezši ji,' vyšla do sadu a viděla strašlivý čin.

Čenský m rozmýšleje se skočil do rybníčka. <: .

Olga byla na okamžik vyplynula na 401 povrch. Nehnula se však, ani rukama nepohnula, ale jako mrtvá anebo lépe jako veliký bílý květ lotosu spočívala na hladině . . .

Čenský uchopil ji a pomocí miss Dory a lékaře, který byl zoufalý výjev ten z okna svého pokoje pozoroval a co nejrychleji přichvátal, — byla vytažena Olga z nebezpečného živlu.

Ruce její byly studené a oči zavřené.

Čenský div nezšílel: „Mrtvá jest?" tázal se lékaře . . .

Roubal neodpověděl. Miss Dora hlasitě zaštkala. Lékař spěchal pro lék.

— „Sláva Bohu!" pravil pak, když Olgu potřel čpavkem a silicí kafrovou, jež byl kvapně uchopil v pokoji svém — on totiž nikam bez malé jakési lékárničky se nevydal — „bije tepna, ač slabounce; záleží na tom, aby do plic vpraven byl vzduch."

A tu Čenský dlouho neuvažuje poklekl k Olze •& ústa svá na rety její pobledlé přiloživ způsobil, že pohnula se ňadra její a Olga vydychla.

Makabejští JX.-Í.

402 — „Zachráněna" — řekl lékař.

Miss Dora naříkala. Třásla se po všem těle a šeptala si: „Šílená! Ach co to učinila! ?

Jaké to neštěstí! Ale kdo by se byl nadál?

Opravdu šílená" . . .

Olga otevřela oči. Chtěla píti.

Lékař jí podal několik kapek občerstvujícího léku, který očividně účinkoval . . .

Podívala se na Čenského, jenž ustavičně na zemi klečel k ní nakloněn jsa, smutným pohledem, pohledem plným výčitek a zoufalství.

— „Vy jste mě zachránil?" pravila.

„Proč jste tak učinil! Lépe by mi tam bývalo v chladné hlubině."

— „Šetřte se'!" napomínal ji Boubal.

— „Nyní je všemu konec," — řekla Olga sténajíc. „Náležím baronovi... A vy, -— ó já to dobře vím, — četlať jsem v pokoji vašem list ten dlouhý, — jeďte jen domů a vezměte si tu tichou, vám věrně oddanou Marušku vesnickou" . . .

— „Olgo předrahá, jediná!" zalkal Čenský.

403 — „Mrazí mě. Pomozte mi domů," prosila Olga lékaře.

Pomohli jí domů.

Nikdo více na štěstí nezpozoroval výjevu toho.

Lékař požádal pak miss Doru, aby mlčela o tom, co se přihodilo.

— „Budu mlčeti jako hrob, — ach, vždyť by tomu ostatně nikdo ani nevěřil," odpověděla.

Ještě některé prostředky podal Olze lékař, takže se v teplé komnatě úplně vzpamatovala; zimnice, která se dostavila, nezdála se býti nebezpečnou.

Čenský hnouti se nechtěl ode dveří komnaty její.

Ale lékař přinutil jej sejíti dolů a pravil: — „Rychle na cestu!"

A když Čenský cosi namítal, — ach, on měl najednou tolik co namítati, — dodal vážně a přísně: — „Je po všem. Patří jemu . . . Voda ochladila mysl její. Jest úplně změněna, věřte mi. Počíná vás — nikoli nenáviděti, — 26* 404 to by konečně "nebylo špatné znamení, — ale přehlížeti, ba, jestli zůstanete, opovrhne vámi, urazí vás co nejkrutěji. Tedy rychle na cestu!"

Sám pak Čenskému pomohl složiti některé věci a objednal povoz . . .

A tak odjížděl Čenský z Kožušan v nooi, když ani ještě nesvítalo, ke dráze, aby se ranním vlakem odebral do Prahy a dále k domovu . . .

Zrakem zaslzeným pohleděl naposled na temné obrysy sadu, kde zažil tolik blaha i žalu, pohleděl na rozsáhlé panské stavení, a vida okno, známé ono okno osvětlené, pokynul hlavou a pravil: „S Bohem! Na vždy s Bohem!

Zapadla hvězda štěstí mého, a já jako lodník na vraku zbyl sám. Čím bude život můj?..."

Psi ve vsi zaštěkali a doráželi na povoz a daleko jej provázeli.

V zahradách a kurnících otevřených zakokrhali kohouti, napřed jeden a pak veškerá kohoutí družina.

. 406 Čenskému se zdálo, že se mu posmívá baron...

Zanechal v zámku dopis, kde pravil, že obdržev telegram z domova odjíždí k matce na čas a prosí, aby ho měli omluvena.

— „Ne na čas," šeptal si odjížděje.

„Na vždy! Ach, Olgo má! Štěstí mé! Radosti a naděje mé! Buďte s Bohem!" — XIV. Na hřbitove.

Byl den deštivý a chladný, jak to bývá někdy u prostřed léta, když Čenský se blížil k rodné své obci.

Zdržel se v Praze několik dní, — chtěje úplně pak odejíti na ves. Zmalátněn na těle a ještě více na duchu stanul na kopečku a pohlížel na vísku. Třásl se vniřní zimou, a v nohách měl hroznou tíž. Hlava se mu točila kolem a kolem ...

Zavzněl zvuk zvonů, zvuk smutně dojímavý.

Jak milé mu bývaly zvony ty, dokud 406 ještě jako chlapec pobíhal na hřbitově a tlačil se mezi zpěváky na kůru útulného kostelíka! A jak truchlivě zaznívaly zvony ty dnes!

Zahrála vesnická hudba tklivý zádumčivý pochod smuteční.

— „To bude pohřeb" — pomyslil si Čenský; „koho asi vyprovázejí?"

Nechvátal... Nechtěl, aby setkal se s lidmi, kteří by mu vyčetli utrpení s tváře zasmušilé.

Zabočil skrze humna, ke stavení, kde přebývala matka jeho.

Přišel na nádvoří rozsáhlého druhdy statku, ale nyní z póla spustlého, — a jakoby hromem udeřen, zabědoval. ..

Nádvoří plno lidu, hle, hudba začíná novou, ještě smutnější píseň, — ze světnice vynášejí rakev příšerně černou, — a všichni stojí strnule, — tváří se bolestně, nikdo nemluví, každý jen tak podivně ustrnule před sebe hledí.

A všichni jakoby někoho očekávali...

Ach, jeho očekávají, Čenskóho!

407 Kdosi poznal jej a v zástupu nastalo pohnutí.

— „Již je tu" — šeptali si mimoděk, zase jen tak před sebe strnule hledíce.

— „Jak je bledý! Ubohý!" šeptalo několik úst najednou.

Z domu vyřítila se černým šatem zahalená Maruška, — pohlédla na Čenského.

zaštkala a vzdychla: Mrtva!

čenský uhodl všecko: Mrtva je matka!

To dobré, zlaté srdce bušiti přestalo! Byl to podivný pohřeb... Syn viděti chtěl matku naposled.

Ukázali mu jí... a když bolestně a nářkem srdcervoucím zalkal líbaje drahé ty ruce a laskavá ústa i hlavu, jež se tolik nastarala o něho — vypuklo všecko v srdcelomný nářek . ..

„Ó matko, matičko l Vraťte se! Slovíčko promluvte ke mně! Ó drahá, drahá matičko!" — V mysli jeho objevil se obraz uplynulých dnů: viděl sad, Olgu; vzpomněl si na psaní, v němž volala ho Maruška domů; a 408 .

hle, zdržel ho ples, písně, rozkoš ... A zatím na vždy odešla mu matka! ...

A tu skácel se vedle rakve matčiny na pólo mrtev.

Nemohli jej vzkřísiti.

Pohřbena matka, aniž jí doprovodil syn na cestě poslední . . .

Mnoho neděl kolísal Čeňský mezi smrtí, které byl bližší a životem, který mizel z těla jeho tak mladistvého.

Ležel v horečce, dostal zápal plic.

A když se zdálo, že se pozdravuje, dostal nový zápal, zápal mozkový.

A pak zase nová těžká ckoroba, horší předešlých zmocnila se ho ... Ležel ustavičně skoro třeště.

A Maruška nevzdálila se od lůžka, na kterém on trpěl, skoro ani na okamžik.

Lidé ve vsi z počátku se jí posmívali, pak se hněvali; hněvala se i stará teta její.

Ale znenáhla začali uznávati obětavou, andělsky oddanou mysl nevinné, šlechetné dívky a zahrnovali ji pochvalami.

Navštívil Čenského také lékař Roubal, 409 a vida hrozné utrpení, — potřásl hlavou a zašeptal: Nešťastný muž! Dokonáno! Brzy dotrpí . . .

Ale Čenský nedokonal tak brzy.

Uplynulo léto a již i listí se stromů opadávalo a zima se blížila pochmurná a kalná.

A posud nemocný nedotrpěl! Posud trýzněn byl přízraky a volal: Olgo! A hned po té: Matko! — Množství slzí prolila Maruška u nemocného, — slzí nespočítatelných a jakých slzí horkých!

Nepoznával jí, — a když se zdálo, že se mu vrací vědomí, odstrkoval od sebe ruku její.

Chodívala do chrámu a klekala pokorně před obrazem Bohorodičky, jejž byl Čenský z Prahy přivezl matce.

Ó jaké modlitby Maruška vysýlala k nebi před obrazem neposkvrněné Panny! Duše její vznášela se až nad oblaky, vznášela se před trůn Boha dobrotivého a volala úpěnlivě: Nechť žije, nechť se uzdraví!

410 — Do jara nevydrží! — Tvrdili na určito lidé, kteří navštívili Čenského. Přišli známí — a oceňovali, co asi zbude po něm...

Ale vydržel! Znenáhla se utišoval. Vracela se mu paměť a sil zdálo se přibývati...

Ale on chtěl umříti.

A když již i povstati mohl, sedával dlouhé hodiny v lenošce matčině nic nemluvě, hledě na jediné místo, poslouchaje krákor slepic na dvoře a štěkot psů i hrkot kol, což inu všecko znělo jakoby z jiného, dalekého světa . . .

Jenom někdy šeptaly rty jeho: Kdy pak už bude konec?

Cítím smrť za dveřmi . . . Otevřete aby vešla . . .

A jindy zavzdychal: Ach byla tak krásná ... Oči její mne očarovaly.

Ale nemělo to býti. To by bylo příliš mnoho štěstí pro smrtelníka. A já umru tedy . . . "Ale proč mě smrť tak dlouho nechává čekati? Proč nejde vykoupení mé? — A Maruška plakávalajpři takových řečech.

411 Slunko začalo veseleji svítiti. Rozkvetly stromy, rozpučelo křoví, zazelenal se drn.

Bylo cítiti záchvěv lásky v srdci země.

Prsa země dmula se plna citu neurčitého, neukojitelného, blaženého. Zeleň stromů omamovala, svit slunce a vzduch plný sladkých tužeb okouzlovaly všecko. Starosť i žal, různice a smutek opouštěly zemi a stěhovalo se hoře z útrob člověka.

Cosi obrovitého tajilo se v přírodě; tvář její krásně omládla. Les šuměl plný pohádek a bájí utěšených. Ptáčata v povětří proháněla se a chválija jaro. Obloha zaskvěla se jasem a pak se zase zarděla rouchem divukrásným. Vše se usmívalo, — i voda brčící se usmívala, i mateřídouška na mez se posadivší usmívala se, i vítr se usmíval blaženě, ba i omšené skály jakoby se podivně usmívaly ...

Ach jaro, jak je krásné! Je plné štěstí a lásky! Je zázrak co rok se vracející . . .

— Čenský vůčihledě okříval. Mohl již i vyjíti přede dvéře a sluniti se v teplých paprscích..

412 Ukonejšovala se mysl jeho. Opouštěly ho • přízraky a zapomínal na dny minulé.

Byl to sen! — šeptá val si.

Nenavštěvovala ho Maruška nyní tak často, jako dříve; teta její nevrle vždy se tváříc, — opatrovala čenského.

Čenský tak zesílil, že chtěl viděti, kde je pochována matka jeho.

A když mu řekli, který je hrob její, podivil se, jak je všechen poset květy nejhezčími.

Chtěl se tázati, kdo to učinil, — ale neptal se; myslil si — že nikdo jiný, než ona ... Jen její mysl všech obětí je schopna ...

Chodil na hřbitov častěji, sedávaje po mnoho hodin u rovu matčina. Bylo mu teskno ... Jaký vede život ? Ó proč neumřel, proč neleží vedle ní zde v chladné hlíně? Ó jak dřímalo by se zde pod drnem zeleným! Ale pak st řekl, že je to jedno — takový život, — jako tráví nyní, — a smrť.

A kdyby umřel, kdo by zaplakal pro 419 něho? Co dobrého posud vykonal? Počal všímati si bedlivěji svého okolí; pozoroval i ptáče i mravence v trávníku i lid na poli.

Hle, všechno žije a koná svou povinnosť. A zachtělo se mu života. .. Zachtělo se mu činů .. .

Jaro se probouzelo zase v jeho nitru.

Chtěl poučiti lid, který viděl tak těžce se lopotiti. Chtěl věnovati život svůj vlasti a národu těžce zkoušenému .. .

Poznával, že nic není krásnějšího, nic velkolepějšího, nežli sloužiti rodné zemi své; i ptáci, i včely i všichni kolem plní svůj úkol, prospívají a pracují k dobru obecnému . . .

Zdálo se mu, že jej volá jakýsi zjev, — nikoli přízrak děsivý, k vášním zvoucí, — ale zjev jasný, plný jarní vůně a nebeského klidu; zjev dotýkal se ho svýma křídloma a vznesl se s ním vysoko; — a blaho naplnilo duši Čenského.

— „To je anděl." myslil si Čenský.

„Matka mi posýlá anděla toho."

414 Opravdu zachtělo se mu žíti, pracovati a snad i vyniknouti...

Jednou přišel na hřbitov později nežli obyčejně.

Bylo už šero, — krásný večer prvního máje...

Uhlídal, že u hrobu matky jeho kdosi dlí. Klečela tam nějaká dívka.

Stanul na chvíli.

To je ten zjev! — myslil si...

Modlila se tam Maruška, hluboko se zadumavši.

Čenský přišel k ní potichu, sklonil se k ní, objal ji a v oči hledě, pravil: — „Anděle můj! Mě vždycky jřiď a opatruj!"

A ona lekla se a chtěla se vyvinouti z objetí jeho.

— „Nikoli, nepustím tebe! Mluv, — chceš mi náležeti?"

Ukryla nachem hořící tvář svou na prsou Čenského. A „pak odešli od hrobu matčina šťastni. Ptáci vesele zazpívali.. .

415 Ó.srdce ženy! Jaký lék a jaká moc uloženy jsou v|toběl _ Ty znova kjživotu voláš, křísíš a požehnávášl Ó nevyrovnatelné srdce čisté, oddané, milující ženy l XV. Probuzení.

Uplynula tři léta ...

V královské oboře u prvního stolu, kolem kterého všichni lidé chodí poslouchajíce hudbu a okukujíce sebe, zasedla četnější společnosť . . .

Jsou to, hle, známí naši. Je zde obchodník Tovar, jenž velmi nějak stloustl a zamračený si osvojil obličej: to proto, že sklamal se ve svých výpočtech hledaje bohatou nevěstu; — neboť on oženil se s jakousi starou kráskou, o které myslil, že má aspoň milion — a zatím všecko jmění její pozůstávalo z krabiček a krásu udržujících líčidel, kterých mohlo býti ovšem skoro na milion. Můžeme si ji ihned prohlédnouti, sedí vedle svého manžela, dobře 416 ho pozorujíc, protože je žárlivosti naplněno milující srdce její. Ach, ona jej tolik milovala! — Vedle Tovara je novinář, který naopak velice se ztratil a sešel, — i vlasy mu skoro vypadaly; jeho postavení ostatně vysvětlí nám všecko: když z„DuchaČasu" — odešel, — a divadelní řiditelství jiný muž obdržel, — přestoupil novinář Cep do redakce listu vládního, — a tím se, rozumí se, ve společnosti zabil. Nepomohlo mu ani, že skutečně dovedl napsati všecky články a vyplniti celé číslo, — jak byl druhdy dokázal, napsav za odpůldne celé číslo „D u c ha čas u". Pověsí jeho byla ztracena . . .

Třetí, vedle paní Tovarové sedě, nalézá se u stolu professor; má ještě delší vlasy než druhdy, jež čechrá dovedným pohybem své ruky. On, byv opětně .zbaven místa svého na vysokém učelišti, an vždy více pobuřoval mládež, — uchopil se konečně odboru, kterému měl se vlastně věnovati již od malička: zařídil si vinopalnu a pro417 dával trpícímu lidstvu životní balsámy, kořalky, elixiry, rum a Bůh ví co ještě, ovšem že z čisté, nehynoucí lásky, ale při tom také za peníze ...

Advokát, který v čele stolu seděl, málo se změnil.

Vedle něho je Olga, choť jeho; hledí na kolem chodící a jezdící svět, — skrze křišťálová, nádherně ozdobená sklíčka. Je veselá, krásou září a zdá se býti dokonale šťastna.

Otce jejího není více mezi živými ; vzpomněl si totiž osobně zúčastniti se dostihů, — vsedl na svého ryzáka, — jel, — i dosti dobře, — skoro již vyhrával; tu náhle zakopl kůň, — velkostatkář sletěl na zem a zlámal si vaz jako jeho kůň! .. .

Družstvo Makabejských rozpadlo se vlastně hned onoho dne, když oznámil v Kožušanech lékař, že vystupuje a požádal svůj podíl.' Nebylo peněz po ruce a advokát slíbil lékaři, že obdrží všecko asi za půl léta, až sebrány budou úroky z ohromného kapitálu, Matabejld IX.-4. 27 418 který Makabejští měli ve smělých podnicích.

Ale neuplynulo ani půl léta, — a všechen majetek družstva se rozplynul v niveč.

Stalo se to tím, že novinář navrhl, aby se převzala jistá turecká půjčka, která slibovala báječný výtěžek; Tovar podporoval návrh Cepův z obchodního ovšem stanoviska, — a professor se tomu neopíral; advokát tedy, beztoho zaslepen sžíravou touhou po bohatství, ač mnoho namítal, pustil se do odvážlivého podniku, doufaje, že se mu podaří vše, jako posavad . . .

Prodány jsou oba cukrovary i dráha, sehnáno mnoho peněz od četných v.:*itelů, professor prodal domy své, advokát uhelné doly i cukrovar, — spojili všecko jmění své a převzali půjčku. Professor odejel do Cařihradu.

* * * Co tam zažil, sluší se poznamenati.

Umínil si na památné výpravě své nejen peněz vyzískati, ale i příjemně cestovati.

I všímal si tudíž všech zvláštností na dra419 hách i v městech, kam zavítal. Již v Pešti a v Bělehradě počínal si velmi romanticky, jsa dychtiv zkusiti, zdali se srdce jeho rozehřáti dovede stykem s půvabnými, orientalsky výstředními ženami. Ale nerozehřál se a těšil se na vítězství, jehož dobyti hodlal nad ohnivějšími kráskami jižního pásma ...

Když po mnohých nesnázích v Cařihradě v jednom z nejlepších hotelů křesťanské čtvrti Galata se ubytoval, začal býti činným i v zájmu Makabejských i v zájmu svém.

Především skrze dragomana obeznámil se trochu s tureckými poměry, vykonal několik návštěv v ministerstvech a na vyslanectví, promluvil s některými bankéři.

Ale jednání o novou půjčku potkalo se s velkými překážkami, nebylo jasného plánu ani záruky pevnější. Professor sice byl vyslechnut i od rozhodujících pašů, jež si hleděl nakloniti pověstným bachčišem, avšak mimo naději nic více za znamenité své dary neobdržel. Příčina toho byla, že sul27* 420 tán, ač peněz měla říše nevyhnutelnou potřebu — tak jako soli, dumající v četných palácích svých, domýšlel se, že má zlata plné pokladny a sice z poplatků nevěřícího lidu západního . . .

Bosporus se svými krásnými břehy uváděl professora u vytržení.

Pozoroval tam na zemi sedící Turky i křesťany, pijící černou kávu, kouřící z čibuků, poslouchal křik dervišů i muezinů i vytí bídných, divokých psů, kteří volně po ulicích se líhnou, žijí a hynou, hleděl na rej nosičů, velbloubů, oslů, řemeslníků, žebráckých karavan, vojska a poutníků a uličníků i tlustých, kolíbavě na procházku jdoucích Turkyň, kteří v jednom klubku pestřili se na zlatém rohu . . .

Při takovém žití přihodilo se professoru vážné dobrodružství.

Když jednoho večera déle než obyčejně na moři v lehkém kajku se projížděl, srazila se lehká kocábka jeho s větší, bohatě zdobenou lodfcou řeckou. Nastal křik 421 veslařů, kteří, místo aby chybu napravili, dali se do sebe a vešli se tloukli.

Professor již se domníval, že poslední hodinka jeho se přiblížila.

V té chvíli zvolal jadrně po česku: „Pomoc! Pomocí" Ale již se kocábka jeho převrhla."

Veslaři se ihned utišili. Professor vytažen z vody a do elegantní řecké loďky položen.

Hlasem pohnutým a velmi líbezným otázán byl francouzsky, zdali se mu nic nestalo.

„Na štěstí nic, jak doufám," — odtušil zmáčený professor, pátraje, kdo se táže.

Při svitu zlaté luny poznal ve spoustě koberců zahalenou ženu. Do tváře však jí viděti nemohl. Ale cítil v nitru, že musí býti krásná . . . Loď přirazila bleskem ke břehu a z pokrývek vyprostila Se mladistvá žena. Odhrnuvši závoj popatřila na professora dlouhým pohledem, který vážného filosofa zcela popletl.

— „Smím vám nabídnouti svůj povoz?"

422 — pravila; „mou vinou padl jste do neštěstí; musím to napraviti."

Professor spozoroval na krásných lících čarovný úsměv.

— „Jsem Antigona Pneumatovna, fiekyně," — dodala sladce.

Professor počal sbírati své řecké vědomosti. Pronesl díky nejčistší homérštinou řka, že nabídku přijímá, čemuž však sličná Antigona nezdála se rozuměti, takže francouzsky vše opakoval.

Vstoupili do vozu fantasticky natřeného a rozhovořili se o nádherné měsíční noci, která divně na mysl lidskou účinkuje.

Vůz zastavil konečně u vkusného domu.

„Jsem doma," pravila krásná Ěekyně; „nechcete se u mne osušiti?"

Nápad ten zdál se professoru tak podivný, že nabídnutí přijal.

V domě skvostně zařízeném panovalo přidušené světlo. Vše plálo stříbrem. Květiny po chodbách rozestavené a šplounající malé vodotrysky zvyšovaly tajemnosť onoho obydlí ...

423 V komnatě, kde nalézaly se samé růže, převlékl se professor do šatů tureckých, jež mu přinesl zamlklý sluha.

A maje pak na sobě šat hedbávný, modrou kazajku, červený pás, sukýnky žluté, červené punčochy, žluté botky, bílý turban a dlouhý krásný kaftan — cítil se býti effendim a zachtělo se mu vladařství...

Antigona velmi se obdivovala proměněnému učenci; ona oblékla se vbily šat, zdobený drahocennými perlami, v němž se professoru podobala bohyni Athéně, kteroužto myšlénku jí on také velmi básnicky sdělil.

Hovořili o Hellónecha o starých jejich bozích Zevsovi a Hóře, Hefaistovi a Afroditě a Herkulovi a professor se tázal, jak nyní v Řecku věci se mají.

— „Ach já v Cařihradé se narodila a neznám ani Athén, ale k Řekům se věrně hlásím" — pravila sličná Antigona.

Sluha mezitím přinesl několik jídel a ovoce, kávu i čibuk, který professoru poníženě, ale s jakýmsi šibalským úsměvem zapálil.

424 Otázala se pak Antígona professora, kdo jest a odkud a co hledá v Cařihradě.

On nic nezamlčel, vše otevřené řeklRozhovořil se o národu českém, vynášel jeho umění a literaturu a poukázal na podobnosť dějin Ěeků i Čechů. Pravil, že je členem družstva, jež hodlá podniknouti v Turecku půjčku. A rozehřívaje se, poukázal na zvláštní štěstí, jež ho svedlo s krásnou hostitelkou, významně dokládaje, že se jmenuje Apollo . . .

— „Vy Antigona, já Apollo," — opakoval nadšeně, povstávaje.

Také Ěekyně povstala a plaše se ohlédla.

Chvilku se rozmýšlel ještě vážný učenec.

Pak na kolena padnuv před Antigonou za ruce ji chopil a hlasem prosebným děl: — „Nechť jste kdokoliv, buďte mojí, překrásná ženo, bohyně má!"

Zaleskly se slzy v očích jejích, zaštkala.

On ji těšil, jak mohl nejsrdečněji.

Tu prudce se vzchopila a na prsa se mu vrhla i políbila jej dlouhým polibkem...

Avšak tu vřítil se v komnatu ramenatý 425 muž provázen několika lidmi. Prohlásil se za manžela v nevěrnosti dopadené ženy a revolverem ohroziv polekaného učence, přijal od něho poukázku na 50.000 franků a pak jej sbitého hrubými lidmi dal vyhoditi na ulici . . .

To byla veliká rána pro učence, jejž vyslali Makabejští do Turecka. Ohlásil sice kavasům a soudům professor svou příhodu a ztrátu 50.000 franků, když se přesvědčil, Antigona že hrála podvodnou s ním úlohu, ale jeho udání nemělo jiných následků, nežli že nesměl z Cařihradu, až prý se věc vyšetří.

Povolal si tedy professor na pomoc žurnalistu Cepa, jenž se vzdal redakce v „Duchu času", doufaje, že v orientu rychleji slávy i jmění dojde.

Aby pak ztracené peníze zpět získal, pustil se professor do hry s německými bursiány cařihradskými, při čemž však se dostal z deště pod okap.

Marně domlouval professorovi Cep, který v Cařihradě velké noviny pro lid založiti mínil, aby hry zanechal.

Když nesnáze se kupily a půjčka se nevyřizovala, přijel Tovar i baron Jehněda.

Teprve spojenému jejich úsilí po velkých ztrátách peněz se podařilo, že obdrželi povolení k vydání nových úpisů a obligací, kterými půjčili bance turecké 100 mil. franků.

Při tom doufali dobrým rozprodej em úpisů Makabejští nových sto milionů franků získati.

Pak mínili ještě větší dílo podniknouti: dráhy a loďstvo stavěti a města zvelebovati (— jako baron Hirsch, který ničím nebyl a nic neměl a stavbou několika drah v Turecku 500 milionů zlatých jmění nabyl, — tak vykládal baron Jehněda), — a tím svou slávu i bohatství i štěstí zabezpečiti...

•X- * * Ale papíry, které vydali Makabejští (lékař však a Čenský více ke družstvu nenáleželi), nenalezly odbytu. Hotové peníze byly dány bance otomanské, — a družstvo obdrželo plné vozy pestře pomalovaných 427 úpisů, které časopisy marně ze všech sil vychvalovaly, které družstvo bez výsledku do Asie, Egyptu, na Balkán i do Ameriky zasýlalo.

Obchodní svět vysmál se pošetilému podniku.

Možná, že kdyby se byla ujala oné půjčky jistá společnosti bankovní, — která si činila jaksi nároky půjčovati peníze všem zemím a všem národům, že by se byla půjčka vyplatila znamenitě.

Ale Makabejští!? Jaká opovážlivosť !

Obchodní svět se jim tedy vysmál. .

Následkem této pohromy nemohl býti ani otevřen dům spolkový, ač byl úplně hotov a nádherně zařízen.

Ba družtvo nuceno bylo prodati krásnou, slibnou budovu jisté anglické společnosti, která místnosti přeměnila na velkolepý hostinec.

Ti kteří měli úoisy na dům spolkový, byli rádi, že při „dobrovolném", jak se říkalo, ale při tom násilném vyrovnání obdrželi pětinu částky, kterou byli složili...

428 Nastalo mnoho třenic a výčitek mezi Makabejskými. Urážlivých slov jen pršelo.

Tovar obviňoval novináře, novinář professora, který mohl v Cařihradě zmoudřiti, a z podniku je odraditi a všichni svorně pak vyčítali advokátovi, že svolil podniknouti věc tak pošetilou .. .

Ale konečně usmířili se zase a uchopili se zase práce, kde se namanula.

Professor, jak už řečeno, vinopalnictví a novinář fondu disposičního; Tovar pak, který o svůj obchod přišel, — začal vyrábět sacharin z dehtu kamenouhelného a soustředěné kyseliny sirkové a prodával výrobek ten třistakráte sladší nežli náš cukr professorovi, který je dával do rozsolek a sladil ním lihoviny; — mimo to zřídil si Tovar velký závod cukrářský, aby sacharinu ještě lépe mohl zužitkovati...

Usmířili se tedy a zase vidíme seděti je kolem jednoho stolu ...

Po okružní silnici jely za sebou dva povozy, jež proti hostinci zastavily. Z jednoho vystoupil lékař se svojí chotí, — 429 Julií, kdysi Zimovou. A z druhého vyhoupla se na zem mladá, půvabná žena a za ní vystoupil z vozu Čenský. Zavěsila se v rámě jeho a otázala se ho líbezným hlasem: „Kam půjdeme, Pavle?"

— „Poslechneme hudbu," řekl Čenský.

Přátelé potřásli si ruce.

— „Je to šťastná náhoda, že jsme se dnes tak sjeli," pravil lékař, pozoruje zdravím a silou kypící postavu Čenského.

— „To si krásně pohovoříme!"

Zamířili ke stolům pod stinnými stromy, hledajíce, kde by usedli.

— „Čenský!4 zvolal novinář. „Hleďte!"

Všichni pohlédli na příchozí.. .

Také čenský pohlédl na členy bývalého družstva. A vida Olgu, jak nasadivši si na oči sklíčka prohlíží si jeho tvář zpytavě a choť jeho ještě zpytavěji, div neklopýtl.

Pozdravil tiše. Také společnosť tiše na pozdrav poděkovala ...

— „Kdo je ta paní?" tázala se Čenského Maruška, v tváři všecka hoříc; tak 430 ji do rozpaků uvedly zvědavé pohledy Makabejských.

— „To je ona, pro kterou jsem tak trpěl" — odvětil Čenský sedaje si vedle lékaře u stolu a až na opačném konci zahrady, kde bujné kře zacláněly stůl.

„Ach, to je ona?!" zašeptala Maruška.

„Jak je krásná!"

Místo odpovědi pojal Čenský hlavu Maruščinu, opravdu růžovému poupěti se podpbající, — (tak spanilý byl ruměnec bílých jejích lící — tak nevinná lahodnost sídlila na čele a taková vnadná svěžest dýchala jí ze rtů, —) rukama svýma a rychlý vtiskna jí polibek na bělostné čelo pravil: — „Nemluvme více o ní." — Nikdo nebyl svědkem toho výjevu nežli lékař a jeho něžná choť. A ti to odpustili, zdá se, Čeriskému, neboť se jenom pousmáli. — — „Dobře vypadá," pravil professor.

— „A velmi dobře se mu vede" — řekl novinář.

„Čím je?" tázala se Olga.

431 — „Otevřel, vlastně koupil prý jednu starší advokátní kancelář na Starém městě pražském a má četné výnosné spory. Mimo to má nějaký dvorec, který náleží však prý jeho choti," — vysvětloval novinář.

— „To byla jeho choť?" — živě tázal se baron. .

— „Tak jest. — Jak se vám líbí?" řekl novinář.

Advokát se zasmál. Olga odpověděla za iiěho: „Je dosti hezká. Ale má takové unavené vzezření."

— „To snad od toho" — vykládal novinář, „že Čenského provázela v poslední době od města k městu."

— '„Jak to?" tázala se Olga. „Byli spolu na cestách?"

— „Na cestách za mandátem" — řekl novinář; „Čenský se ucházel při volbě doplňovací o poslanecký mandát za města polabská, — a jeho chottšla s ním do každé schůze voličů, pomáhala volati mu slávu a tleskati."

432 ' •M ' ' — „A byl zvolen?" tázal se advokát, který byl kdysi, honě se za stejným úřadem, slavně propadl.

—-, „Dostal skoro všecky hlasy lu pravil novinář.

— „Já .také něco slyšel" —f pravil Tovar; „Čenský a lékař Roubal shánějí pjý družstvo, které by provedlo přestavba páté čtvrti pražské. Mají prý upsány již veliké částky. Také na Splavnění řek se prý vrhnou a pivovarnictví ^znamenitě prý povznesou.

Tak mi vykládal* jistý boháč, -majitel železáren, který je do Čensfcého po uši zamilován."

— ».CíM»mu říkáteAjunové?" tázal se •íbvmář.

-••' • 'Místo odpovědi advokát znamenitě ia'Koktlial .....;