Skvostné a umělé hodiny, zavěšené v ložnici Vilmině, odbivše hodinu desátou, zahrály nějakou arii z opery. Jakmile dozněly poslední tony hracího stroje, provinula se středem spuštěné, bohatě zlatem a stříbrem prošívané zá- slony z nejvzácnějšího kmentu bělostná, něžná, malá a kouzelně krásná ručka, odtrhnula poněkud záslonu, zvedla se něco vzhůru a zde uchopivši silnou hedbávnou tkanici prudce jí trhla.

Ihned bylo slyšeti ve vedlejší některé komnatě ohlas jasného zvuku stříbrného zvonku. Skoro v téže chvíli objevila se na prahu ložnice beze všeho hluku ženština asi třicetiletá v šatech slušných a vkusných. , „Aneto, jsi zde?" ozval se jasný a liběi • znějící hlásek za oponou. ^ „K službám, milostivá slečno!* „Vstanu; budeš mě obláčeti." „Račte poroučeti."

Aneta zmizela za oponou a ve dvou minutách objevila se opět s dívkou as sedmnáctiletou krásy a půvabů nevšedních, oděnou v hed- bávný, pohodlný župan. Slečna Vilma ráčila vstáti z lože.

„Jaké jest počasí venku, Aneto?" „Ah, den velmi příjemný a líbezný; jsem přesvědčena, že způsobí vám dnešní ranní procházka nevýslovnou rozkoš."

Slečna ráčila na místo odpovědi vznešeně zívnouti.

„Mamá ještě spí?" tázala se pak klesajíc nedbale na hebký divan.

„Nikoli; její milosť ptala se již před půl hodinou na slečnu a přikázala mi, abych vyřídila, že se bude snídati o půl jedenácté." „O půl jedenácté? A nyní jest?" „Bez mála čtvrť na jedenáctou/ „Již tak pozdě? Obláčej mě rychle, Aneto, abych přišla v čas. Mamá snáší nemile přestupování domácího řádu; něco podobného svědčí prý o nedostatku slušného taktu."

Aneta jakožto obratná komorná plnila rozkaz mladistvé své velitelky hbitě a dovedně — spěšně a přece s lehkostí skoro pohodlnou ji obláčejíc a bohaté její rusé vlasy u vlnité ple- tence svinujíc.

„Apropos!" zvolala slečna náhle, polo obra- cejíc se ku své oblékatelce. „Právě si zpomí- •l^.^áiů, že mamá přijala včera do domu děvče, ^v^xteré mi má býti také společnicí, slečnu — 3 i sleCnu —a „Hedviku," zpomněla jí komorná. „Ano, Hedviku. Jak neobyčejné a nemotorné to jméno! Soudíš také tak, Aneto?"

„Toliko vy, milostslečno, můžete o tom náležitě posouditi," vyhnula se komorná přímé odpovědi.

„Přiznávám se ti, že pociťuji k této Hed- vice jakýsi nevysvětlitelný odpor. Možno ovšem, že jí křivdím, avšak já nemohu svůj pocit ovládati.* „Slečna Hedvika zdá se býti náležitě vzdělanou a příjemnou."

8 Zdání klame," skoro mrzutě slečna odsekla. „Já zase soudím, že jest neohrabaná a neznající způsobů i mravů. Nespatřuji v tom alespoň slušného chování, hledí-li na mne, zvláště, mní-li se býti nepozorována, po dlouhou dobu upřeně, zkoumavě, ano i vyjeveně, tak jakoby z pralesů amerických poprvé přišla do společnosti lidské. Nepochopuji, co na mně vidí pozoruhodného."

„Milostslečna bude snad později jinak souditi."

„Pochybuji. Avšak něco apartního ti sdělím. Div se, Aneto; slečna Hedvika přichází přímo z L., z rodiště to a domova Jaromírova."

„Jak zvláštní náhoda!8 divila se Aneta.

„Ano, zvláštní a ještě pikantnější proto, že byla guvernantkou u dcerušek pana Vzácného, továrníka a bratra matky Jaromírovy, tedy u jeho újce.tó „Milostslečna mě skutečně těmito zprávami nemálo překvapuje."

V tom ozval se prudce zvonec. Vilma vyskočila.

„Mamá zvoní, jest již netrpělivá; nesmím ji hněvati delším otálením. A v skutku," doložila ohlédnouc se na hodiny, „mamá má dostatečnou příčinu k netrpělivosti; jestiť již více než tři čtvrtě na jedenáctou. Aneto, mám vlasy v pořádku?"

„V nejlepším, jako do plesu."

„Připni mi ješté tuto jehlici, ale spěšně; tak! Mamá jest v těchto věcech velmi choulostivá, někdy i kapriciésní; řekla by mi, že jsem nespořádaná jako hokynářka. Ke stolu máme se přistrojiti prý jako na nějakou návštěvu. A tato tunika! Vždyť na mně visí jako drota- rova halena! Aneto, tys přece hloupá jako husa! Uprav mi ji lépe, těsněji, ještě více, dost! A které šaty jsi mi dala! Kávové barvy! Víš přece, že se mi barva ta protiví; mám jíť^v nich ke stolu! Což, kdyby přišel Jaromír? Řekne, že jsem ustrojena jako pradlena! Pak nemám žádné vlečky! Tys motovidlo, hotové motovidlo! Myslíš, že chci býti vykasaná, jakobych šla brodit se rosou ? Hned jiné šaty sem; tyto hodím ti na hlavu!"

A slečna v plném hněvu strhala se sebe šaty mocí takovou, že utrhla asi půl tuctu knoflíčků, na to zapomínajíc, že si byla přede chvílí tyto šaty zvláště poručila. Aneta, znajíc ji důkladně, ani neodpovídala, ale pinila mlčky . a spěšné její rozkazy. Přinesla šaty modré a po nich ještě asi šesterý, a Vilma jí je pravidelně všecky vházela na hlavu, ačkoli se přece konečně rozhodla pro šaty modré, které měly vlečku o málo delší nežli šaty, hodící se dle její výroku jen do rosy.

Mezitím bylo ještě dvakráte silně zazvoněno.

„Maman pozbyla rozumu!44 zlobila se Vilma, proto přece nespěchajíc. „Již zvoní zase! Bože, jest to pořádek v tomto domě! Což mohu šaty vhodiť na sebe jako šabraku na koně ? Hm, ať si zvoní, když se jí to líbí! Uznávám, že to umí právě tak zručně jako náš kostelník. Má snad jen maman svou hlavu? Zdá se, jakoby byla zapomněla, že i já si umím hlavu postaviť."

Mezi těmito a podobnými výlevy hněvu a mrzutosti dokončila Aneta i druhou toilettu. Vilma přiblížila se spěšně ku dveřím, ale ihned rychle se obrátila a vrátila se k zrcadlu.

,Můj bože!41 spráskla ruce. »Jak jsi mi rozčesala a rozvinula vlasy! Huso, kachno, sovo ! S touhle čeládkou jest kříž! Ničeho nedovedou pořádně udělati! Vždyť mám vlasy na hlavě skoro přilepené! Nevyhlížím-li jako ta maličká radová, která má hlavu vždy uhlazenou jak ohař!"

»Račte mi věřiti, milostslečno," omlouvala se Aneta, „že takovýto vkus jest nejmodernější."

Vilma chtěla ještě něco namítati, ale opětované a nyní velmi silné zvonění mělo za následek, že se v chvatu k snídaní odebrala.

II.

Téhož dne odpoledne seděla Vilma se svou novou společnicí Hedvikou v saloně. Paní z Kohoutova zde právě nebylo.

Hedvika byla dívka dvacetiletá těla štíhlého a souměrného, pohybů živých. Co do postavy byla o něco nižší Vilmy, avšak tvary těla její byly půvabnější než Vilminy. Tvář její, poněkud snědá, byla sličná. Hedvika byla velmi půvabnou a okouzlující brunetkou.

Dívky bavily se předmětem jejich povaze a tužbám nejbližším: totiž předmětem lásky své. Při tom měla Vilma ovšem dobrou příležitosť Y temnotách bludu. 2 seznati až i všecky záhyby srdce a duše své společnice; že jich nepoznala, byla ovšem vinna >p hlavně její vyhýčkauosť, marnivosť a neznalosť o povah lidských.

Nemíníce unavovati čtenáře celým hovorem, který ovšem jen obě dívky bavil, uvádíme* tuto jen jeho pokračování, které k objasnění poměru mezi oběma poněkud přispívá.

„Vaše srdce již tedy volilo, slečno?8 pravila Hedvika, nemohouc při té otázce potlačiti hluboký vzdech.

„Ano, volila jsem; proč to zapírať," rozmarně Vilma odvětila. „Apropos, znáte pana Opeleta?" 9, , iimb; Hedvika zbledla, čehož však Vilma, takových charakteristických příznaků nikdy si nevšímajíc, nepozorovala.

„Znám-li pana Jaromíra Opeleta?" trpce opakovala Hedvika. „Oh, znám jej, ano, znám jej velmi dobře."

„Tím lépe; alespoň budete moci pronésti vlastní úsudek o mé volbě."

„Račte mi udati směr, slečno, dle kterého se úsudek můj má říditi."

„Hlouposť! Mluvte všeobecně."

„Pan Jaromír Opelet jest bohatý, krásný, mladý, jest syn vážené rodiny, tudíž partie vždycky brillantní.* „Partie 1 Jaký to výraz! Která pak dívka myslí na tyto suchopárné okolnosti! Mé srdce takovouto skutečně sprostou protekcí se neuplatí."

„Ah, slečna účtuje se srdcem ?"

„Snad jste ve mně nehledala sprostý, starý materialismus?* íhoq oiq Vilám r*„Srdce hledí zase jenom k srdci," odtušila iz Hedvika kousavě. „Dovolí-li slečna, podám t- o srdci mladého panaOpeleta některé otázky."

„Mluvte; poslouchám vás."

„Jest srdce pana Jaromíra Opeleta naplněno láskou, kterou jmenujeme platonickou? Jest srdce pana Opeleta skutečně čisto?"

»Vaše otázky jsou examinatorské, zcela pedantické. Nechápu tohoto kantorského tonu ve vašem, mně skoro rovném věku. Co tou zvláštní otázkou vlastně myslíte?"

„Jest vám srdce pana Opeleta nezištně nakloněno, chová k vám totiž lásku skutečně ideální, beze všech příměsků světské spekulace?"

„Podivná otázka! Myslím, že mě Jaromír vřele miluje."

„A zůstane vám za všech okolností věren?"

„Kde jest láska, tam se i věrnost sama sebou rozumí."

„Ne vždycky."

„Odpovídáte tak, jako byste v záležitostech podobných byla již nabyla důležité zkušenosti," odsekla Vilma s lehkou mrzutostí. „Anebo jste již milovala a milujete dosud?"

„Bohužel, milovala jsem již —u „Vy pravíte bohužel, proč to? Nebyla jste snad navzájem milována?"

„Naopak; vyvolenec mfij ujišťoval mne o lásce až přílišné, ale dopustil se na mně = právě tak veliké zrady."

„Ten nešlechetník! To vás asi rmoutí?"

„Oh, rmoutí! Tento výraz jest příliš něžný a příliš mělký pro pocit lásky sklamané. Zde * možno mluviti jen o nejjizlivější zášti, o pomstě na život a na smrť!"

Pří těch slovech zaleskly se oči Hedvičiný démonicky.

„Hedviko, jak hrozně mluvíte ta ulekla se Vilma.

„Hrozně I ?" divoce zasmála se Hedvika. „Nevíte, co jest sklamaná láska, a proto se vašemu divení nedivím. Zkoumejte se však ctěná slečno, zkoumejte se tak, jak vám to jen možno, a odpovězte mi, prosím, co byste cítila, co byste činila, kdyby vás vyvolenec váš zradil ?"

„Vaše otázka jest věru podivná 1 Určitě na ni ovšem nemohu odpovědéti, ale tolik vím bezpečně, že bych se ohledně citu na Jaromíra hněvala a že bych jím pak pohrdala; a co bych činila? Haha, namluvila bych si jiného."

„Pak Jaromíra vřele nemilujete.a „Mám ho ráda; vždy ho ráda vidím, vždy se s ním ráda bavím a to, myslím, jest láska.a Dříve než mohla Hedvika odpověděti, pootevřely se dvéře a vstoupivší komorná oznamovala návštěvu pana Jaromíra Opeleta.

„Ať vstoupí, že ho zde očekávám !a rozkazovala živě Vilma, i bylo znáti, že se na ohlášenou návštěvu nemálo těší. Pravý opak zdál se jeviti u Hedviky; zachvěla se mocně, jakmile Aneta příchod Jaromírův ohlásila, ale hned na to zaplálo oko její jaksi děsivě a výhružně.

Komorná odešla.

„Nebudu vás vyrušovati, slečno!" pravila Hedvika hlasem nápadně rozechvělým a chystala se zdánlivě k odchodu.

„Zůstaňte!® vece Vilma, berouc Hedviku za ruku. „Nebývá mi to velice přijemno býti samotna s Jaromírem; ostatně mamá soudí, že cosi podobného jest neslušno."

V tom ozvaly se spěšné a blížící se kroky ve vedlejším pokoji. Obě dívky obrátily se ku dveřím. Hedvika, nemohoucí potlačiti hluboký vzdech, vzpřímila se s jakousi odhodlaností a zmužilostí.

Dvéře se otevřely a jimi vstoupil mladík as čtyřiadvacetiletý, vysoký, štíhlý a zvláště sličný. První jeho pohled platil Vilmě, které se spůsobně uklonil, podávanou ručku jí líbaje; teprve, když Vilma se obrátila, by mu představila Hedviku, která byla zatím do pozadí ustoupila, ohlédl se Jaromír i po ní. Avšak, jakoby jej byla zmije uštknula, právě tak na krok spěšně ucouvnul, a jakoby jed její smrtonosně účinkoval, právě tak zbledl. Zrak jeho vytřeštěně a neodvratně opíral se o plamenný pohled Hedviky, z něhož vyšlehl jen jediný blesk, avšak blesk ten byl nesmiřitelná zášť a spolu mocná hrozba.

„Moje společnice, slečna Hedvika,® představujíc pravila Vilma, ale zpozorovavši tak hroznou změnu na Jaromírovi zvolala ihned uleknuté: „Probůh, co se to s vámi děje? Jak to vypadáte? Není vám dobře, Jaromíre?® „Napadla mne jen okamžitá, chvilková závrat, slečno! Odpusťte,a koktal mladík, opět se zardívaje studem, že Vilma jeho změnu zpozorovala, a ukláněl se nemotorně před Hedvikou, oči k zemi klopě.

„Závrať?" opakovala Vilma nedůvěřivá a zkoumavě pohledla na Jaromíra i na Hedviku; tato však byla se již tak mistrně opanovala, že mohla docela lhostejně pohlížeti i na zkouma- telku i ha Jaromíra. „Není vaše změna snad spíše veliké uleknutí nad nenadálou přítomností mé společnice v tomto domě?"

Rozpaky Jaromírovy množily se tím více, ježto nemohl najiti ani nejnepatrnější omluvy.

„Ujišťuji vás, slečno, že jen závrať " koktal hlasem stísněným.

„Mýlíte se, slečno," ujala se slova Hedvika, „domnívajíc se, že by má přítomnosť na tohoto pána nápadněji působiti a účinkovati mohla; on mi sám laskavě dosvědčí, že se oba velmi málo známe."

„Zajisté, zajisté," slabým hlasem a málo- myslně přisvědčoval Jaromír a při tom poslal Hedvice pohled velmi vděčný a závazný za to, že mu sama svou duchapřítomností z rozpaků pomohla; tato však přeměřila ho okem opovržlivým a snižujícím a odvrátila se od něho.

„Avšak, tak náhle!" divila se ještě Vilma. „A právě ted!!"

„Záchvaty neřídívají se dle naší vůle a našich okolností," odvětil Jaromír poněkud zmužileji. „Slečna Hedvika " „Aj, vy se znáte přece?"

„Ovšem; slečna Hedvika byla do nedávná « „Děvečkou u milostivého újce páně Ope- U letová," hbitě vpadla mu Hedvika do řeči s pří- zvukem veliké hořkosti a jizlivosti. „Dostalo se mi cti, že mě tam milostivý, mladý pan Opelet někdy zpozoroval."

Jaromír kousl se do rtů.

„Děvečkou jste byla?" smála se Vilma a pohlížela udiveně na oba.

„Nikoli; slečna Hedvika byla guvernant- kou u dítek " „Nu, a guvernantky patří mezi lidi podřízené, mezi čeládku, tedy mezi služky nebo jinak děvečky; rozdílu tu není skoro žádného."

„Slečna Hedvika jest dnes jaksi rozhořčena," podotknul Jaromír.

„Pozoruji to taktéž," vece Vilma netrpělivě, i bylo na ní znáti, že nemá do hněvu daleko.

.Mluví alespoň hlasem, který nejsem zvyklá poslouchati."

V tento okamžik byla situace pro všecky tři velmi napnuta i začal již hroziti rozklad snad i osudný; ale příchod paní z Kohoutova jej náhle a šťastně odvrátil, a nelze upříti, že její příchodu bylo právě nevyhnutelně potřebí.

Paní z Kohoutova přivítala Jaromíra a sice — což poznamenati musíme — ceremo- nielně.

Jaromír jí učinil hlubokou a bezvadnou poklonu a políbil jí ruku. Její milosť ptala se ho pak na jeho zdraví, a nečekajíc odpovědi chtěla honem něco poznamenati o povětrnosti, o působnosti spolku dam „pro vedení k mravnosti toulavých děvčátek," o nejnovější módě a o plnomocných odpustcích, o — ale v tom jí vpadla Vilma nespůsobně do řeči a odpovídajíc na její otázku zvolala: „Jaromír — —" ihned se však opravila a řekla: „Pan Opelet," protože jf hned při první slabice urozená paní telegrafovala pohled dvojnásobně kárný a sice předně proto, že nespůsobně přerušila její blahosklonnou rozmluvu, vlastně mluvu; neboť vznešená paní, jakmile mluviti počala, nepopřála obyčejně času k odpovědem — a za druhé proto, že se Vilma oproti svému vyvolenci zapomíná v tak hříšné, neslušné a občanské důvěrnosti.

„Pan Opelet byl právě napaden silnou závratí," hlásila Vilma.

„Pravíš tak přehroznou zprávu hlasem nedosti truchlivým, ma chěre!" poučovala madame s cukrovou laskavostí a obrátivši se k Jaromírovi ptala se s affektováným soucitem: „Mon dieu, jest to pravda, co mi moje dcera Vilé- mina o vás právě sdělila?"

„Neračte se znepokojovati, madame," vece Jaromír s úsměvem; „byl to jen okamžitý záchvat, který ihned minul; jest mi nyní již úplně dobře."

„Na zdraví své nemůžeme nikdy býti ani dosti opatrnými," poučovala paní z Kohoutova; „snad cítíte na sobě známky choroby a před námi se jen mužně přemáháte?"

„Ujišťuji vás, madame, že zdraví mé jest pevné."

„Možná; ale ta závrať 1 Nemyslíte, abych pOBlala pro lékaře?"

- „Jste velmi milostiva a dobrotivá, madame! Těším se, že vás mohu o svém zdraví ubezpečí ti.11 „Avšak přece; lékař vás prozkoumá, por- skytne vám dobré rady a teprve, ujistí-li vás, že tu není žádného nebezpečí — —a „Ale, mamá, ušetř pana Opeleta těmi ti- těrnostmi," vpadla jí dceruška netrpělivě do řeči; „vždyť přece slyšíš, že jest zdráv jako ryba!* „Titěrnostmi! Jako ryba!" zhrozila se paní z Kohoutova, která náhodou měla i aristokratické nervy. „Jak sprosté! Divím se, žes nedokončila ještě svou plebejskou nemanýru a neřekla: jako sumec anebo jako candát!"

„Ryba jako ryba, hahaha!" smála se Vilma.

Jaromír hryzl se silně do rtů, aby nevypuknul v hlasitý smích přes to, že byla Hedvika přítomna.

„Vilémino!" zvolala její milosť přísně. „Ty se zapomínáš!* Slečna pohodila zpurně hlavou, vyhrnula dolejší ret a jakoby vzdorovitě se obrátivši přistoupila mlčky k Hedvice, která mezitím byla k malému stolku zasedla a cosi vyšívati počala. Jédiný Jaromír, který se po ní chvílemi nepozorovaně ohlížel, věděl, že Hedvika vlastně ničeho nepracuje, nébrž že pilně jeho Vilmu pozoruje.

Nový nezpůsob nenapravitelné Vilmy měl nyní za následek, že paní z Kohoutova, pronásledujíc zrakem svým bujnou dcerušku, zpozorovala i přítomnosť Hedviky, které si byla dosud ještě nevšimla. Napadlo jí, že tu op$t; není všecko v pořádku, neboť ačkoli společnice bývá zároveň zcela přirozeně i důvěrnicí, taž šeptal jí přece její aristokratický jemnocii, že í důvěrnosť i k společnici má někde své meze a ?že zajisté zapovídá to „bon ton,u aby osoba pracizá, a byť i byla společnicí, jest přece jen zbytečnou při soukromé zábavě ženicha s nevěstou u přítomnosti matky. Kídíc se podle tohoto nového, důležitého výzkumu zvolala s vy • sokopanskou blahosklonností: „Slečno Hed- viko!"

„Poroučíte, madame?" ozvala se suše oslovená a povstala.

„Vy zde a nyní?" divila se vznešeně madame.

„Odpusť, mamá,a omlouvala Vilma společnici. „Slečna Hedvika chtěla odejiti, zůstala však k mé výslovné žádosti."

„Neprozřetelná I" kárala ji máti dvojsmyslně, neboť nevěděla Vilma, zač vlastně dostalo se jí tohoto attributu. Obrátivši se pak k Hedvice pokračovala její milosť: „Právě si zpomí- nám, že jsem nedočtla došlé mne zprávy o činnosti a působnosti „klubu panen cudnosti a křesťanského studu" se sídlem v P. Budíte tak dobrá, slečno Hedviko, jděte a přečtěte tu zprávu pozorně; večer pak mi o tom podáte obšírné sdělení a spolu svůj úsudek. Ačkoli mě cosi podobného nemálo interesuje, nemohu přece, jak víte, dlouho čisti. Vy pak umíte dobře vy- pravovati a mimo to uradíme se o tom, má- me-li onen spolek hmotně podporovati."

Hedvika mlčky odešla, aniž by zakrývala hněv svůj nad úkolem tak komickým a nad a tímto jemným vyhazovem.

Odchodem Hedviky stísněné mysli Jaromírově znamenitě se uvolnilo; byloť té lze pa- tmě pozorovati z jeho svobodnějšího chování; toliko při náhlých zpomínkách na Hedviku se tvář jeho zasmušila, kteroužto ale bujná a švi- tořivá Vilma, která ničeho nepozorovala a proto také žádného podezření nechovala, — svou veselostí brzy zaplašila. Již myšlenka na ten ohromný rozdíl mezi Jaromírem a „děvečkou" Hedvikou zapuzovala i každou koli známku podezření.

Zábava obou mladých lidí byla nenucená, při které oba velmi často dopouštěli se poklesků proti aristokratickým spůsobům, začež paní z Kohoutova; neopominula vždy dceru svou náležitě pokárati spolu s trefnými poznámkami, které, ač dceři udělené, přece i Jaromírovi zajisté náležely; — Jaromíra přímo kárati, toho se tato paní přece ještě odvážiti nemohla.

Z celé zábavy nabyla Vilma konečně přece toho přesvědčení, že u porovnání se zábavami předešlými tato dnešní patrně vázla, a neopominula také pozorování toto s Jaromírem sděliti.

Tento omluvil se se vší možnou slušností, a by přesvědčení Vilmino nedalo základ k osudnému podezření, zdvojnásobil všecky své síly duševní a bavil Vilmu tak příliš, že až paní z Kohoutova nazvala po jeho odchodu chování jeho neslušným a rozpustilým.

Avšak Jaromír dosáhl přece svého úmyslu; Vilma, věříc rozhodně toliko očím & uším a rozum nechávajíc dřímati byla přesvědčena o tom, že jest Jaromír nanejvýš milování hodným.

Tresť zábavy týkala se příštího plesu, jejž městští ostrostřelci nejblíže příští neděli dávati obmýšleli a k němuž, jak se ovšem samo rozumělo, byla pozvána i paní z Kohoutova se slečnou Vilmou a Jaromír se svým újcem. Poněvadž k projektovanému plesu tomu děly se velikolepé a nákladné přípravy, proto se naň každý z pozvaných velice těšil.

Paní z Kohoutova původně nezamýšlela ples s dcerou navštíviti; ale když jí Jaromír vyjmenoval asi tucet šlechticův a šlechtičen, a mezi nimi i jednoho hraběte, kteří ples najisto- navštíví, dala se konečně paní z Kohoutova pohnouti a na hojné, naléhavé a horlivé prosby Vilminy i Jaromírovy slíbila, že ples s dcerou svou navštíví.

Vilma se tomu velice těšila, ještě více ale Jaromír; kdyby však byl mohl do blízké budoucnosti hleděti, pak byl by ovšem všemi možnými prostředky zabraňoval tomu, aby Vilma ples navštívila.

Když odcházel, a když se byl již i s paní z Kohoutova a s Vilmou rozloučil a nyní sám chodbou, ústící na ulici, volně kráčel, mihla se kolem něho ženská postava. Ohlédnuv se spěšně ihned ji poznal.

»Hedviko I" volal přitlumeným hlasem.

Hedvika stanula jakoby na rozpacích, pak sebou opět hnula; na opětné vyzvání Jaromírovo však zůstala konečně státi.

„Hedviko," pravil Jaromír hlasem přidušeným, když se byl k ní přiblížil opatrně se ohlížeje; „zapřísahám vás ve jménu svého i vašeho blaha, byste mi zítra o osmé hodině večerní na konci městských sadů dopřála deset minut důvěrné rozmluvy. Přijdete?"

Hedvika se rozmýšlela.

„Budiž, přijdu,* pravila pak; „ujišťuji vás ale, že bez vašeho pokání není mezi námi žádné smíření možné. Rozmyslete si to dobře.® „Učiním tak; jen přijďte Po těch slovech zmizel.

Hedvika stála tu dlouhou chvíli v tu stranu, kudy odkvapil, neustále zírajíc; konečně si hluboce vzdychla a pravici svou křečovitě na srdce tiskla.

Proud hojných slzí svědčil o její mocném pohnutí.

III.

Druhého dne o osmé hodině večerní procházel se volným krokem na zadním konci městských alejí Jaromír až po uši těsně v plášť zahalen; kdykoli se mu zdálo, že slyší blížiti se kroky, zastavil se a pozorně v tu stranu naslouchal. Vždy se ale ve svém očekávaní mýlil.

Již bila s městské radnice první čtvrť na hodinu devátou, když zpozoroval Jaromír ženskou postavu, k němu se blížící.

Vyšel jí vstříc. Nemýlil se více; byla to Hedvika.

Nabídnul jí své rámě a uvedl ji k sedadlu, nalézajícímu se na samém konci sadů a zakrytému hustým mlázím.

Místečko toto bylo tím příhodnější k důvěrným i tajným rozmluvám, ježto každoukóli ozvěnu hlasů přehlušoval jez, přímo pod tímto místem se nalézající, přes který řeka 8 hukotem se valila.

„Hedviko," počal Jaromír usadiv se vedle 3l dívky na lávku; „netřeba vám snad dříve vy*,ív světlovati pohnutky, jež mě přiměly k tomu;^ abych vás k této schůzi požádal?"

Hedvika mlčela.

„Nemohu před vámi ovšem déle tajiti poměr k slečně Vilmě, ježto jste jej sama byla zpozorovala," pokračoval mladík, snaže se mluviti vážně a hlasem jistým. „Avšak, vy jste o všem - věděla již dříve, vy jste každý můj krok sledovala, každé moje jednání i v dáli špehovala; toho důkazem jest vaše náhlé objevení v domě paní z Kohoutova, kteréžto není náhodné, nýbrž zúmyslné."

Hedvika opět neodpovídala. / BA proto tedy nebudu se před vámi déle s úmysly i záměry svými tajiti i ujišťuji vás, že Vilmu vášnivě, nevýslovně miluji, že od ní neupustím, a že jí před všemi úklady nepřátel hájiti budu a tedy i přede vámi. Nenuťte mě tedy ku krokům násilným a uposlechněte mé upřímné rady, ano, chceté-li, mé uctivé prosby a opusťte dům matky Vilminy, jakož i vzdejte se všech mstivých úmyslů."

„A neuposlechnu-li ani vaší rady, ani vaší prosby ?ft v „Pak nalezla jste ve mně nesmiřitelného nepřítele, který nejen vynasnaží se, aby všecky i sebe jemnější nitky vašich úkladů přetrhal, ale který i vaší zkázy vyhledávati bude."

„Nuže, budiž; naše úlohy se tedy vymění i budeme nyní proti sobě bojovati."

„Rozmyslete si to, Hedviko 1 Uvažte i to dí dobře, že obnovení našeho předešlého poměru jest rozhodně nemožné, a že bych se k vám více nevrátil i tehda, kdyby mne Vilma nemilovala."

Hedvika se zachvěla a v mocném pobouření tiskla ruku na srdce.

Náhle se rychle vzchopila i ujavši Jaromíra prudce za ruku zvolala přitlumeným, třesoucím se a křečovitým vzlykáním přerušovaným hlasem: „Jaromíre, rozpomeň se na všecky sliby své a přísahy, jimiž jsi mi v minulých těch, blažených dobách lásku svou a věrnost zabezpečoval; rozpomeň se, že nikoli já, leč ty sám jsi to byl, který předešlý milostný poměr k životu probudili" „Hedviko, mně nelze více zpět!"

„Opusí ji a brzy v mém objetí na ni zapomeneš."

„Nezapomenu nikdy! Odluč mě od Vilmy a vyrveš mi srdce." -s" ^ „Ha, toť přílišné!" zalomila zoufale Hed- vika rukama. „Avšak ne, to nemfiže, to ne- smí být! — Od této doby budou mou životní b snahou, vás, jako zrádce a křivopřísežníka a m slečnu Vilmu jakožto nepovolanou rušitelku mého štěstí bolestně potrestati a vás oba zničiti."

„Tedy válku mi vypovídáte, vy ženo bez Citu? ..." rMí^il „Ano, válku na život a na smrt."

„Nuže, budiž: já vám opět pravím, že budu povždy hotov a připraven 8 vámi měřiti se; ale především budu Vilmu před vámi varovati!"

„Toho se neobávám, hahaha! Musilť byste se dříve ze všech svých hříchu jí vyznati."

„Vy jste žena ďábelská!a „Jsa v nebi bojujte tedy s peklem!" zasmála se příšerně Hedvika a odcházela rychlým krokem.

Jaromír sklesl na sedátko a zakryv si oběma rukama tvář seděl tu dlouho do noci zamyšlen.

IV.

Do plesu ostrostřelců městských sjel se veliký nával hostí; bylo tedy již napřed patrno, že se znamenitě a skvěle vydaří. Avšak pořadatelé plesu postarali se také všemožně, aby všecko mělo do sebe ráz velikolepý. Tanečníků byl počet hojný a rostl ještě každou chvíli.

Mezi těmi, již nejvíce a nejčastěji tančili, byla Vilma, které rozohnění mladíci v pravém slova smyslu nepopřáli oddechu; šla, tak řečeno, z ruky do ruky; nejčastěji prováděl ji ovšem Jaromír, ale musil si dáti líbiti, že se s ní i jiní její zbožůovatelé hojně bavili.

Mnoho jich bylo, kteří mu záviděli tak velikého štěstí, milovánu býti od nejpřednější krásy celého okolí a slouti její vyvolencem, a mnoho jich také bylo, kteří mu závistivosť tuto zřejmě vyznali. To vše zvyšovalo spíše jeho štěstí a jeho hrdosf.

Neméně blažena i hrda byla paní z Kohoutova, vidoucí dceru svou se všech stran býti tak obdivovánu a zbožňovánu, a proto jen, ačkoli jinak byla velice starostliva o zdraví svého W .

jedináčka, ani jednou jí na mysl nepřišlo, aby dceři své k oddechnutí a k odpočinku radila a by uvedla jí na paměť péči o vlastní zdraví.

Mezi dveřmi, dělícími taneční sál od řady menších pokojů, sloužících dnes bud! za šatny, bud! za herny, bud! za pohostinské pokoje, nebo ještě k jiným účelům, stál pán as pětačtyřiceti- letý, dívaje se s malým účastenstvím na zábavu tancujících, ale za to tím pozorlivěji naslouchaje úchvatné hudbě. Nenadále zaklepal mu někdo na ramena. Obrátiv se napolo spatřil za sebou as třicetiletého, bezvadně zrostlého muže athle- tické postavy a tváře mužně sličné, brunetní a opálené, okrášlené hustým, černým vousem, vinoucím se pod nosem a zakrývajícím obě strany tváře; jediné brada byla pečlivě oholena. Oděn byl v uniformu husarského nadporučíka, která mu imposantně slušela.

„Áh, služebník, pane nadporučíku I* pozdravil ho muž u dveří stojící. „Vy také zde? Jak se bavíte?"

„Dnes zajisté výborně,41 odpověděl tázaný a ušklíbnul se pohrdlivě. „Mámť z pekla štěstí dnes."

„Já vám k němu gratuluji."

„Obehrál jsem zdejší hloupé měšťáky asi o sto zlatých, hahaha 1 Co myslíte, pane doktore, není to zvláštní štěstí ?a „Zajisté, já se mu divím; našinec musí míti několik procesů a musí se notně zapotiť, aby tolik vydělal."

„Však i já to nemám tak zhola zadarmo. Mezi námi řečeno, měl jsem poslední čas proklaté neštěstí; mohu prohru svou v někoV temnotách bludn. 3 lika minulých dnech páčiti nejméně na tisíc zlatých."

„To jest ovšem vzácná částka, avšak vám neuškodí, pane nadporučíku I Máte dvorec, který stojí nejméně padesát tisíc."

„Čerta mám a nikoli dvorec," s náležitou hrubostí odsekl nadporučík. „O ten se brzy věřitelé a lichváři s vámi rozdělí."

„Tak daleko to nepřijde; ostatně, kdyby to i podobný smutný konec vzalo, nevyplynul by mi z toho žádný záviděníhodný zisk; byl by to jen mírný, pracně dobytý výdělek."

„Obdivuji se vaší skromnosti a solidnosti, doktore!" prohodil důstojník pohrdlivě.

„Máte pravdu, jsem velice skromný," pravil advokát s tváří posvátnou a stavěl se, jakoby úsměšku důstojníkova ani nepozoroval. „Ostatně mám pevnou naději, že s vámi na soudní cestě nikdy se nesetkám. Vy máte před sebou skvělou kariéru, nejkrásnější vyhlídky " „Nevysmívejte se, doktore!"

„Ani mi nenapadne; či nemluvím pravdu? Jste mladý, krásný, svobodný, můžete Se velmi bohatě oženiť a pak se vám málokterý kavalír vyrovná."

„Nemluvíte hloupě, doktore. Aby se ale vaše illuse uskutečnily, k tomu, tuším' potřebí jest především bohaté nevěsty; o tu jest ale veliká nouze."

„Bah!" pohodil právník rukou. „Zde právě dalo by se vám něco dělati."

„Snad mne zde nechcete zamilovati?" smál se nadporučík.

„Já nikoli, to by bylo vaší starostí; mohl bych vám ale pověděti o velmi bohaté nevěstě. u „To bohatství bude ovšem přehrozné !a ušklíbnul se důstojník posměšně.

„Nu, dosti veliké a vám by se právě hodilo; vaše vyvolená „in spea bude míti nejméně osmdesát tisíc."

„U čerta! Tu by se dalo již něco dělati."

„Mimo to jest mladičká, krásná, ba překrásná, k tomu šlechtična tt „Ah, samé hloupé, zbytečné zboží, na které lichvář ani vindry nepůjčí."

„Oh, prosím, tyto vlastnosti mnohdy více rozhodují, než sebe větší jmění — —a „Jděte, doktore, jděte! Konečně stane se z vás citlivůstkář, hahaha! Já nejsem tak sentimentální a ožením se třebas s kopuletou babou, jen bude-li míti osmdesát tisíc. Tyto, ano tyto jsou to největší a trvalé kouzlo; ostatní všecko časem čert vezme, aniž z toho člověk čeho pořádného užije."

„Nepochopuji vaši chladnosťku kráse ženské i obávám se, že se nedovedete ani zami- lovati. Bez ohnivé lásky a bez blouznivých přísah nechytnete ani žádnou švadlenu na vějičku."

„O ty tretky není u mne nouze; myslím, že mám výborné vlohy hráti si na zamilovaného. Avšak, povězte mi již * Nedomluvil; hudba přestala a oba musili umlknouti, ježto se k nim blížilo mnoho hostí a ježto by každé slovo bylo slyšeti.

Advokát táhl důstojníka nepozorovaně do vedlejší malé komnaty, kdež zůstali samotni.

„Pojďme se v sále procházet, pane nadporučíku," pravil; „zavěsíte se mi na rámě a až přijdeme na obchůzce své k vaší Pompa- dource, již jsem vám vyvolil, stisknu vám ruku na znamení. Ukazovati vám jí nemohu, abychom nevzbudili na sebe pozornost."

„Dobrá, souhlasím."

„Přesvědčíte se, že vás chci učiniti šťastným."

„Mhm; však máte u mne mnoho vroubků a máte mi býti zač vděčným; shrábl jste ode mne již hezké sumy peněz a mimo to víte, že nejsém skrblíkem a že se s vámi dlouho nesmlouvám."

„Vím to, vím a nemohu vás ani dost vy- nachváliti. Nuže, pojďme!"

Oba odebrali se do sálu, kdež zavěšeni se procházeli. Když se přiblížili k Vilmě, kterou, jak obyčejně, hejno zamilovaných hejsků obklopovalo a z nichž jeden druhého v poklonách a lichocení předstihoval — stiskl advokát důstojníkovi ruku šeptaje: „Pozor 1" Nadporučík ohledl se nenápadně v levou stranu a pohledl pronikavě ze svého černého, lesklého oka na Vilmu.

„Není možná, doktore 1" pravil šeptem, když byli poodešli a poněkud v prostřed sálu osamotněli. „Tak mladé a malé vyžle? Vždyť potřebuje ještě chůvy, a nikoli ženicha. Anebo jsem se mýlil?"

„Myslíte-li onu, již četný sbor blouznivých motýlů obletuje, pak se nemýlíte."

„Děvče to jest ale ještě dítě; myslím, že bych jí každé vyznání lásky musel činiti ještě s metlou v ruce."

„A přece nabyla již, jak pozorovati můžete, v milostné hře pokroků značných," odtušil doktor se smíchem. „Ostatně není tak příliš mladá; dočkala se zajisté již sedmnácte jar, což jest pro dívku již věk dosti slušný."

„Jestli ale historie s těmi tisíci jest prav- diva, pak bych se nezpěčoval zakousnouti do tohoto kyselého jablka " „Do sladkého — chcete snad říci. Že věk i dospělosť tohoto děvčete podceňujete, o tom vám podám i důkaz; vězte, že děvče to má již nejen svého vyvolence, nébrž i ženicha."

„U čerta! To jest věru velice pikantní!"

„Jak pozorujete, budete míti nebezpečnou konkurenci."

„Vítězství bez boje není vzácné."

Umlkli opět, ježto jich dohonily procházející se párky. Mezitím došli oba opět ke skupení mladíků, Vilmu obklopujících, a té příležitosti použil nadporučík k bedlivějšímu povšimnutí si Vilmy.

„Děvče by nebylo co do zevnějšku zlé," počal opět, když byli poodešli; „předpovídám, že za deset let může být obstojnou ženuškou. Předpokládám ovšem, že nezůstane navždy tak vychrtlou osobičkou a že v těle pořádně sesílí."

„Každý máme jiný vkus; mnohým naopak líbí se nynější její postava tak velice, že ji nazývají božskou a že by se s vámi bili, kdy- byste popíral, že jest důstojným modelem sochaři pro Hebu, Venuši, Junonu, a jak se ty božské fifleny všecky jmenovaly."

„Nehašteřme se o to a přikročme raději k věci, doktore! Jste s rodinou toho děvčete znám, abyste mě někomu z ní, třebas matce, mohl představiti?"

„Nikoliv; i já jsem zde v celém městě skoro tak málo znám jakó vy; proto však mám zde přítele, který zná velmi dobře strýce ženicha onoho děvčete a tudíž i ženicha samého; my- slíte-li, že by to vedlo k cíli, mohl by vás představiti ženichovi."

„Také dobrý prostředek ; přijímám váš návrh."

„Tedy dobře; především ale musíte seznati ženicha samého osobně."

„To nebude škodiť."

„Ohlédněte se tedy poněkud v právo; tam u bílého sloupu vidíte dva pány, staršího a mladšího; tento jest zmíněný ženich, což ostatně poznáte i podle toho, že se neustále po své nevěstě ohlíží a vůbec veliký nepokoj prozrazuje."

„Aha, pozoruji ho dobře; jest také ještě mladičký hejsek.* Umluvili se ještě, že nejdříve zajdou do soukromí; zde pověděl advokát příteli svému vše, cokoli věděl o poměrech rodiny Vilminy i Jaromírovy a o celé jejich známosti.

Na to opět vstoupili do sálu a zamířili jakoby bez úmyslu k bílému sloupu, kde do- osud stál Jaromír s obstarožným pánem. — tímto se advokát ihned důvěrně pozdravil a představil přítele svého jakožto nadporučíka Emericha Hráského a spolu bohatého statkáře. Oba představení pánové se navzájem uklonili. Na to počaly ceremonie znova: obstarožný pán představil oběma přátelům Jaromíra a tomuto opět advokáta a zároveň i nadporučíka.

Počátek byl tedy již učiněn. Hráský vyvinul ihned všecky své vlohy a ukázal se býti přes všecku svou hrubosť v jistých ohledech dokonalým gentlemanem.

Nebyl to tedy žádný veliký div, že as za půl hodiny procházel se výhradně s Jaromírem, k němuž bez okolků choval se jako nejlepší přítel.

Také bylo zcela přirozeno, že za hodinu nové jich známosti představil Jaromír Hráského Vilmě a její mateři se všemi těmi tituly, jaké byl advokát bombasticky vyjmenoval. Dlužno pouze podotknouti, že se Hráský paní z Kohoutova sice velmi uctivě uklonil, k slečně Vilmě ale že se choval nápadně chladně, lhostejně a nevšímavě, ačkoli neopominul pronikavý zrak svůj v její pohled zabodnouti.

O Vilmě musíme však říci, že si Hráského pozorněji všimla nežli on jí, že dobře zpozorovala jeho ohnivý pohled i jeho chladné, ba netečné chování.

Chytrý Hráský docílil tímto manévrem prozatím tolik, mnoholi docíliti obmýšlel. Sám znaje moc svého pohledu ze zkušenosti bezpochyby mnohonásobné, věděl, že bude zdáti se Vilmě nepochopitelným pro obě zmíněné protivy a že bude o něm přemýšleti.

To mu prozatím dostačilo a proto se zde déle nezdržel, nýbrž poroučel se, paní z Kohoutova učiniv hlubokou a graciésní poklonu a Vilmy si skoro sotva všimnuv, vyjma ovšem opětovaný, plamenný, avšak rychlý pohled.

„Je vidět na něm sedláka, hrubého i neohrabaného," s úsměškem pravila Vilma matce.

„Naopak, milé dítě," mínila paní z Kohoutova. „Tento pan důstojník může právem býti okrasou salonův a vybraných společností. Jest viděti na první pohled, že jest muž charmantní, plný taktu a důstojnosti.14 Vilma se útrpně usmála, jakoby matky litovala pro nedostatek bystrozraku u ostro- vtipu.

Hráský odešel, zůstaviv v myšlenkách Vil- miných hádanku o sobě.

Přiběhli dva mladíci, přiběhl i třetí a čtvrtý a lichotili Vilmě jak o závod; tato byla mrzuta a málomluvná; zahrála hudba a ona provázela tanečníka svého k valčíku taktéž mrzutě.

Když byli již skoro všickni tanečníci v kole, přistoupil Hráský s poklonou k paní z Kohoutova a prosil slovy . uctivými, ba pokornými o tanec.

Paní mu ovšem odepřela, vymlouvajíc se všelijak, ale přece ji ta pozornosť těšila a lichotila jí. Vysloviv svou nelíčenou lítosť dovedl Hráský obratně rozpřísti rozmluvu a sednuv si vedle ctihodné dámy bavil ji velmi utěšeně. Ať uhodila na kterýkoli předmět, všemu rozuměl, o všem dovedl moudře posouditi. Neohlížel se po jiné tanečnici, nébrž vytrval přes celý valčík s matkou Vilminou, podotýkaje spů- sobně, když mu k jiné, mladé tanečnici radila: že jest jeho zásadou, býti po celý tanec zprvu vyvolené tanečnici společníkem bud! v kole, bud v odpočinku, ovšem jen potud, pokud neznamená, že jest obtížným.

Paní z Kohoutova nemohla již ani najiti důstojného jména, jímž by chování Hráského mohla náležitě v duchu vychváliti.

Konečně přestala Vilma tančiti a paladin její dovedl ji k její místu. Jakmile usedla, poroučel se s důležitou omluvou Hráský staré dámě, stavě se, jakoby Vilmy ani neviděl, ačkoli tato bezpečně věděla, že ji zpozoroval.

„Nepochopuji, že můžeš s tím obtížným a dotěrným člověkem zabřísti do opravdového hovoru, mamá I" pravila Vilma hněvivě, nevšímajíc si svého tanečníka, který tu stál v rozpacích, a vida hněv své bohyně uznal za dobré vytratiti se bez památky.

„Nemluv jako děvečka, Vilmo!" kárala ji matinka. „Pán, jejž ty bez příčiny haníš, jest člověk nejvzácnějších ctností, neobyčejně duchaplný, příjemný a líbezný."

„Líbezný, hahaha! Vypadá jako bandita nebo jako cikán."

„Vilmo!" zhrozila se vážená dáma v nej- vyšším stupni. „Zapomínáš, kde a kdo jsi! Kdo by tě slyšel, soudil by, žes přišla z trhu."

Na štěstí přišel Jaromír, který roztomilé rozmluvě obou dám učinil okamžitě konec.

Vilma mluvila s ním roztržitě, mrzutě a chvílemi i hněvivě; tázav se po příčině toho obdržel odpověď od ctihodné dámy v ten rozum a smysl: že slečna má všelijakou a směšnou kapřici.

Jaromír nabídnul Vilmě rámě a žádal ji 0 procházku. Potkali Hráského, kolem nich spěšně běžícího, který na minutku se zastavil a Jaromírovi několik přátelských, vlídných a příjemných slov pověděl a pak, Vilmy si ani nevšimnuv, odkvapil.

Vilmu tato nezdvořilosť rozhněvala tak, že se nemohla déle zdržeti, by Jaromíra pořádně nevyplísnila za to, že se přátelí s tímto „ohyzdným, odporným a nevzdělaným vojákem", který prý patří spíše do konírny, nežli do sálu. Když Jaromír pátral po příčině Vilminy zášti proti Hráskému, nemohla mu tato ovšem nic podstatného a důvodného uvésti, ač nechtěla-li pravou příčinu vyzraditi a tak se jen kompro- mitovati.

Když se na to Jaromír Hráského ujímal, vyčtla mu Vilma, že jest právě tak slepotou poražen jako její mamá, která toho „ničemu" až do nebe vychvaluje.

„Nahlížím," pravil Jaromír hlasem káravým, „že měla milostpaní pravdu a že jest má Vilma poněkud kapriciésní."

„Vy jste nezdvořilý, pane Opelete 1" „Dotýkáte se mne bolestně, Vilmo, touto odpovědí, neboť v pravdě nevidím nezdvořilosť v tom, hájím-li česť i pověsť muže, na němž jsem ještě žádné viny neshledal."

Procházeli se ještě chvilku mlčky, načež Vilma předstírajíc, že jest unavena, odešla na své sedadlo.

Zahrála opět hudba a k udivení Jaromírovu 1 mnohých jiných tanečníků prohlásila Vilma, že tančiti nebude, ana jest umdlena.

Nejprvnější v kole byl tenkráte Hrášky a sice s dcerou rytíře R., majora městských ostro střelců, se slečnou as dvacetiletou a nápadně spanilou.

Poznamenáme-li, že Hráský, jakmile se v sále objevil, stal se ihned předmětem skoro všeobecné pozornosti, zvláště oné mladých dám, které jednohlasně pochvalně pronesly se o jeho lepém zevnějšku a mužné kráse — musíme do- dati, že nyní upřeny byly naň oči všech krásek bez výminky a spolu i mnohých matek, ano i otců a že stal se nyní předmětem obdivu pro svůj výtečný tanec.

Nezdálo se, že se dotýká s tanečnicí svou podlahy, ale zdálo se, že se s ní v luzných, hbitých a umělých pohybech ve vzduchu vznáší. Byl zajisté pravdivý úsudek, o něm všeobecně pronešený, že jest mistrem v tanci, neboť prováděl v něm zajisté divy.

Skoro zahanbeni stáli tu druzí tanečníci a nikdo z nich nedodal si smělosti, aby vkročil do kola a mistrným tancem Hráského buď zahanben byl, aneb, aby se snad s ním i měřiti chtěl.

Samým udivením nepozoroval ani nikdo, že Hráský jest v kole s tanečnicí svou osamocen ; neboť páry, ježto s Hráským skoro zároveň kolo započaly, brzy nepozorovaně se odstranily. Tu náhle vyklouzlo ze sterých ůst udivené „ah!a neboť Hráský, rozlétnuv se bleskorychle z jednoho rohu sálu do prostředka, zde v témže letu představil taneční vír, jemuž podobného nikdo z přítomných ještě nikdy nebyl viděl; zrak nestačil sledovati to střelhbité víření, nestačil rozezná- vati tanečníka od tanečnice, která, pevným jeho ramenem objata, zdála se býti jím nesena, kdežto on na jednom a témže bodu po celou minutu v závratné hbitosti vytrval a pak náhle, okamžitě celý sál přímým směrem přelétl, drže pevně svou tanečnici, která očividně v závrati potáceti se zdála a teprve, když jí mírným tancem dosti oddechu popřál, ustal vkusně se jí ukláněje. Hlučný, ano hromový potlesk a hlasitá pochvala byly mu odměnou za jeho nedostižitelný tanec.

A Vilma? Ta každý pohyb, každé hnutí tanečníkovo takměř dychtivým, lačným zrakem pohlcovala a v největším obdivu a úžasu hleděla na muže, jejž tak velice nenáviděti počala a jejž v nenávisti té nazvala „hrubým a neohrabaným sedlákem" a „nevzdělaným vojákem", jenž „patří do konírny a nikoli do salonu". Slyšela chválu o jeho tanci, ale slyšela také chválu o jeho spanilé postavě a mužné kráse, a hněvala se, jak to možno, aby všem líbil se ten, jejž ona nazvala „banditou a cikánem".

„A přece není, on nesmí býti krásný!" šeptala zlostně, hlavou na stranu pohodivši. „A tanec jeho? Toť komedie, barbarství! A kdyby se i tito krátkozrací a mamá s nimi ve všem nemýlili, pak jest alespoň to nade vši pochybnost, že k mladým dámám neumí se chováti spůsobně, uhlazeně a jemně, nébrž, že si počíná drze, hloupě a nevzdělaně jako nějaký čeledín. A v skutku ten, kdo nezpěčuje se slabou dívku huáti do tak nesmyslného tance, při němž možno každou chvíli ducha pustiti, ten není žádným gentlemanem."

Jinak pochválil Hráského advokát, kolem něhož chtěl ven vyběhnouti.

„U šlaka, pane nadporučíku, vy tančíte jako mladý bůh! Div jsem na vás očí nenechal. Zajisté, takto jsem vás neviděl ještě nikdy tanči ti."

„Rcete pravdivěji, že jste mne ještě vůbec ani tančiti neviděl, alespoň nikoli, co meškám v J.u „Ba, pravdu díte; tanec zdá se býti vaší nejsilnější stránkou. Apropos, jak to vypadá se záležitostí vašeho srdce? Pozoruji, že jste mým dobrým míněním pohodil, že jste dívkou, již jsem vám naznačil, pohrdnul a jiné krásce na krk se zavěsil."

„Nezoufejte, pane doktore! Doufejte však, ovšem jen tehda, můžete-li mne o pravdě pověsti o oněch osmdesáti tisících ujistiti."

„Mějte nejlepší naději; pátral jsem po bližším a bezpečném pramenu i dověděl jsem se, že fama nepřeháněla." Hráský, pohodiv důvěrně hlavou, odkvapil.

„Ta hrdopyšná a opovážlivá matrona zasluhovala by, aby jí spadl hřebínek sňatkem její dcery s tímto darebou," bručel advokát, odcházeje do pobočního jednoho pokoje. „Nemohu jí toho zapomenouti, že mě před soudem tak velice urazila a hluboce pokořila. Či jsem mohl za to, že ji peněžník její o všecky sumy, jež si byl u něho nebožtík její manžel uložil, tak obratně ometl? A že jsem ho při soudu všemožně hájil, to byla má povinnost jakožto jeho zástupce. Ostatně bylo od něho přece hloupé, že měl ženu, která neprozřetelně mluvila a pochlubila se, ať s jakýmkoli úmyslem, že jsem kromě právnického palmáře vynutil na peněžníkovi deset tisíc zlatých. Měl jsem se co brániti v nastalém pak procesu s paní z Kohoutova, která mě mermomocí společně se svým zástupcem chtěla prohláBiti za podvodníka, taškáře a zloděje; avšak, na mne ještě chytřejší nevyzráli. Proto však bych ji přece rád za toho „zloděje" a „podvodníka" odplatil."

Zatím vstoupil Hráský opět do sálu a vida se býti nezpozorována ukryl se za sloup a zde nikým neviděn rozhlédl se pátravě po sále. Těkající oko jeho zastavilo se u skupení několika mladíků, již obklopili opět Vilmu, aby ji obveselovali a bavili.

„Neobratní učedlníci, vy!" zahučel s po- hrdlivým posuňkem. „Chcete si získať přízně dívčiny a podkuřujete její nejchoulostivější slabost, místo abyste jí vzdorovali a na ni útok činili! Jak školácké! Děvče jest již dost a dost marnivé, jak jsem na první pohled zpozoroval, a ještě marnivosť tuto hejčkejte! Tak se jí jen zhnusíte, nikoli však řádně zavděčíte."

Oko jeho pozorovalo nyní bystře Vilmu samu; po chvíli se Hráský spokojeně usmál.

„Dobře započato," prohodil; „jest nepokojná, mrzuta a roztržitá; tato nálada její mysli pochází z příčin mně příznivých, neboť opak tu není skoro možný, an i její vyvolenec a ženich mezi baviteli se nalézá. Chutě tedy k dílu! Ještě jednu obyčejnou dávku a pak sáhneme k léku jinému, abychom klientku nevysílili. Za tolik tisíc možno již něčeho odvážiti se.tt Vystoupil ze svého úkrytu a sotva byl zpozorován, již obklopilo jej hejno mladých přátel, jichž — mimochodem řečeno — co možná nejvíce si získati všemožně se byl přičinil; také jeho taneční produkce byla magnetem silně přitažlivým i uvedla hojný počet veselých jo- náků do jeho přátelské náruče.

Hráský bavil všecky tak mile, rozmarně a vesele, že na něm všickni skoro lpěli. Provádějíce se zastavili se častěji tu a tam u některé mladé krásky, jíž Hráský nikdy neopominul mnoho lichotivých slov pověděti. Tím spfisobem seznámil se břzy i s většinou přítomných slečen.

Mezitím vstala Vilma, již prozatím skoro všickni záletníci opustili, ježto i je kapřice její mrzeti počínaly, a nudíc se na jednom místě a k tomu ještě vedle vážné matinky, odběhla k jedné přítelkyni, s níž pustila se do obyčejného hovoru.

Brzy po tom ozvala se opět hudba. Okamžitě odtrhl se Hráský od mladých svých přátel a v největším spěchu ubíral se na místo, kde stála Vilma.

Úmysl jeho podařil se; byl zde ze všech nejprvnější. Vilma jej zpozorovala a div! — srdce jí nepokojně bilo.

Hráský však, na ni známým svým plamenným a učinkujícím okem pohlédnuv, uklonil se před slečnou, s níž se Vilma právě bavila a prosil ji o tanec.

S největší ochotou slečna svolila a již byla s Hráským v kole. Tančil opět vkusně a gra- ciésně, ježto však neprováděl více žádných výstředností, naplnilo se brzy kolo jinými tanečníky.

Po odchodu Hráského kousla se Vilma silně do rtu a něžná její ručka sbalila se křečovitě v malou pěsť.

„Není pochybnosti, že jeho chování platí mně,' šeptala rozhněvána. „Proč si vyvolil právě Adlétu? Ano, mně to platilo, jinak by na mne nebyl tak pohledl. A^proč ty jeho podivné pohledy, jichž se skoro děsím? A vždy jen pohled a ni slova. Pozoruji, že mi vzdoruje, ale proč? Co mu záleží na mně a co mně na něm? Nic, pranic! Přece mě ale jeho chování hněvá, protože mě uráží. Proč však jen na něho stále myslím, proč, proč? Jest snad zvláštní člověk? Nikoliv! ale jeho chování jest zvláštní a proto na ně myslím, že se mi zdá, jakoby platilo mně. A zajisté, zvláštní to a surové chování; ode všech dostává se mi nejhojnějšího pochlebenství a od něho hojných urážek. Oh, kdybych se mu mohla pomstíť!"

Byla by snad ještě déle přemítala, kdyby ji Jaromír nebyl odvedl k tanci.

Že vzdory Hráského jenom jí samé platí, o tom přesvědčila se Vilma neklamně, když Hráský ještě po dvakráte poprosil o tanec vždy tu slečnu, s kterou se ona buď bavila nebo vedle které stála.

„Ten barbar!" hněvala se Vilma. „Avšak, já se mu musím pomstiti! Vzdoruje mi; ale proč právě mně a proč žádné jiné ?tt Vilma poznávala, že hádanka jest stále záhadnější.

Mezitím Hráský choval se vůbec tak, ja- koby chtčl schválně Vilmu hněvati, ač by se mu to přímo nebylo mohlo vyčisti. Ač ji bez ustání a neskrytě svým ohnivým pohledem pronásledoval, přece se k ní nepřibližoval; bavil se s dámami, stojícími buct s Vilmou nebo blízko ní, a vzdálila-li se, byl za ní i Hráský brzy. Ku svému tajnému hněvu musila i Vilma pozorovati, že Hráský umí utěšeně baviti. Však jeho cynismus šel ještě dále; procházel se skoro bez ustání a rozmlouval co nejdůvěrněji s Jaromírem a dovedl toho i způsobem nenapádným, že se paní z Kohoutova častěji s ním do přátelské zábavné rozmluvy pouštěla.

Jiná na místě Vilminé byla by si chování Hráského snad bud málo všímala, nebo, kdyby i ve své domýšlivosti byla se domnívala, že jenom jí platí každý jeho krok, každý pohyb, každý pohled a každé slovo, pak by ji ta stálost, neustupnosť, houževnatosť, vytrvalost, ba i tvrdošíjnost Hráského musila omrzeti.

Jinak tomu bylo u Vilmy; ona vedle pře- značné míry domýšlivosti byla i nemálo mar- niva, svéhlava a vzdorovita, a povaha taková neunavuje se a nepodlehá tak brzy.

Tu — ó, jaký div! — přichází Hráský přímo k ní!

„Slečno, dovoluji si žádati vás o tento tanec," oslovil ji Hráský hlasem co možná nej- líbeznějším a nejpříjemnějším, ukloniv se dvorně a jeho oko stalo se proudem plamenných a pronikavých pohledův.

Ó, jaká radost, jaká rozkoš! Kýžená chvíle již nadešla, Vilma může se pomstiti.

„Jest mi líto, pane! Jsem unavena," odY temnotách bludu. 4 sekla s výsměšnou ironií a odvrátila hrdě hlavu.

„Děkuji vám, slečno!" pravil lhostejné nadporučík. „Přiznávám se vám, že mi nemohla jiná odpověd býti příjemnější než právě ta,* již jsem obdržel. — Obávalť jsem se opravdu s vámi tanči ti."

„Pane, vy zjevně urážíte!" rozhněvala se Vilma, zlostně k Hráskému se obrátivši.

„Uznávám, že jsem urazil vaši příliš vy- hejčkanou marnivosť a nepravou pýchu."

„Ó, výborně!" zasmála se Vilma zlostně. „Přidávejte jen důkaz k důkazu, jak jste galantním, zdvořilým a spůsobným."

„Věděl jsem," vece Hráský chladně, „že se přímou odpovědí velmi nemile dotknu vaší nejslabší a nejchoulostivější stránky. Nedivím se vašemu hněvu, slečno, neboť byla jste si až dosud zvykla na liché pochlebenství a lichocení všelijakých titěrných a směšných lidiček, rozličných paúácovitých, harlekýnských hejsků, kteří cukrovým jedem přemrštěné chvástavosti a pravdivých i nepravdivých, smyslných i ne- smyslných pochval vaši, nepochybuji o tom, že nejšlechetnější povahu a nejkrásnější duši, jakož i nejlepší srdce otravují a již otrávili. Nectěte, slečno, ty lidi, kteří do očí vynášejí vás do nebe a v soukromí posuzují vás tak, že mi slušnosť zapovídá odhaliti před vámi pravou drzosť jejich pomluv a výsměškův, ale těch lidí si važte, kteří, povídajíce vám do očí pravdu, byť i trpkou, u vaší nepřítomnosti, hájí i zastávají se vás tam, kde zlomyslnosť vás do- tknouti se snaží."

„Nyní vás poznávám úplně," zasmála se Vilma nucené, neboť, ač toho na sobě nechtěla dáť znáti, řeč Hráského ji zajímala i vzbudila v ní pozornost i zvědavosť. „Poznávám ve vás nyní přísného, pedantického mravokárce."

„Nazvete mě dle libosti; těší mě, chová-li se ke mně kdo bezohledně."

„Já naopak nazvala bych chování takové nezdvořilým, ano držím," „Při vaší značné marnivosti a domýšlivosti není takovýto úsudek podivným. Vás nikdo rozumný neodsoudí, za to však s ošklivostí pohrdne ošemetnými licoměmíky a pochlebníky vašimi, kteří mají ohledně vás velmi mnoho k zodpovídání."

„Pane, kdo vám dal právo takto urážlivě pronášeti se o mých nepřátelích a mě korri- govati?"

„Já řídím se i v jednání i ve slovech dle starého pořekadla: co na srdci, to na jazyku. Vy naopak vyvolila jste si heslo: srdce jinak, jazyk jinak."

„Nechci vás přesvědčovati, že náhledy vaše o mně jsou většinou přemrštěné a bezpodstatné, mohu vás ale ujistiti, že soudíte o mně velmi přísně.tt „Přiznávám se vám, že by to bylo prvním základním kamenem k mohutné budově mého štěstí, kdybych mohl a směl právem říci vám chválu do očí."

„Nyní mluvíte v hádance; nerozumím vám."

„Vyjádřím-li se určitěji, řeknu, že bych se pak teprve o vaši přízeň mohl ucházeti."

„Kam myslíte, pane! Zdaliž jest vástajno, * že, jsouc zasnoubena, přízně více nerozdávám ? Pak bych kladla já výminky a nikoli ten, kdo by přizně mé dojiti chtěl. Pane, náklonnost má není zboží, vystavené dražbou na prodej.44 „Kam myslíte, slečno!" opakoval Hráský 8 tímže přízvukem, s jakým slova ta Vilma byla pronesla. „Slovem ,přízeň4 myslil jsem jen obyčejné, dobré, počestné a slušné přátelství, na něž bych mohl býti hrdým. Vím dobře, že jste zasnoubena panu Opeletovi, i nenapadlo mi ani na okamžik, abych proti snoubenci vašemu hodlal vystupovati jako sok. Že tomu skutečně tak, přesvědčiž vás ta okolnost, že v krátce i já zasnoubím se s mladou a sličnou dcerou plukovníka barona Rastla."

Vilma se zarděla hluboce; cítila, že se byla velice ukvapila a kompromitovala.

„Pane!" pravila zahanbeně a rozhorleně. „Vaše řeč jest příliš úskočná, aby bylo lze vám vždy uniknouti; ačkoli jsem domněnku svou projevila beze vší známky marnivosti, obávám se přece, že se mi nyní vysmějete."

„Toho se neobávejte, slečno! Naopak, vaše odpověď se mi líbila proto, že byla přímá a nelíčená, a že, jak jste pravila, nebylo v ní ani známky domýšlivosti."

„Tak tomu bylo zajisté!"

„Tím lépe; poznávám z toho také, že něžnou pásku, jež vás k panu Opeletovi víže, nebylo by naprosto možno přerušiti."

„Nemýlíte se; poznání vaše vás neklame."

„Podivno, a u vás dvojnásob podivno!" se; zvláštním přízvukem ve hlase prohodil Hráský v\ ■'. tbttlSV a kvůli většímu effektu stiskl Vilmě tajemným způsobem útlou ručku.

„Proč se tomu divíte?"

„Proto, že přede mnou objevujete něco, co bych byl u vás nehledal a o jehož existenci u vás prozatím dosud pochybuji."

„A toto „něco" bylo by?"

„Pevná stálost a vytrvalost i ve věcech vážných, ano, řekl bych posvátných, jako jest láska a věrnost k milenci."

„Tím mi nepochlebujete, neboť slovy svými pochybujete u mne o všem chvály hodném."

„To jsem neřekl; má pochybnost týká se toliko vlastností, jež-jsem byl jmenoval, i dovolím si tvrditi, že u povah takových, jakou jest vaše, jest pochybnost má zcela na svém místě."

„A jiného, podstatnějšího důvodu ku svému mínění nemáte?"

„Mám a sice třeba na sobě samém. Mohu totiž o sobě říci, že nejsem mysli těkavé a že tužby mého srdce nejsou neustálené a měnivé: a přece vím, že v tom případu, kdyby jiná dívka mysl mou i srdce mé cele zaujala, pravím cele, neodvratně, že by v případě takovém poměr můj, který — netajím toho — jest dosti důvěrný a ustálený, že by poměr můj k dceři plukovníka barona Rastla mohl býti snadně isolován."

„Jak, vy byste mohl býti nevěrným baro- nesce Rastlové, o které jsem sama již mnoho krásného a pochvalného slyšela ?"

„Nevěrným bych jí nebyl, protože jsem jí věrnost ještě nepřislíbil; které dívce však bych věrnosť výslovně přislíbil, té bych jí bezvými- nečně také dodržel.® „Kde ale vzájemná známosť dvou milenců tak daleko dospěla, že jsou již oba jaksi přede dveřmi zasnoubení, tam se láska a věrnosť obou dle mého soudu rozumí sama sebou, aniž by třeba bylo ji dříve zvláště slibovati."

„Vaše zásady, slečno, zdají se býti velice obmezeny."

„A jaké vlastnosti by musela míti dívka, aby nad Julií zvítězila?"

„Musila by především býti prosta marnivosti a domýšlivosti, — musila by velikosť povahy své osvědčiti skutkem také velikým, na příklad zřeknutím se vyvolence svého, ovšem, kdyby nějakého již měla/ „Pane, nejsou slova vaše určitou narážkou?"

„Ó, nikoli, mluvím všeobecně."

„Vy kladete výminky velmi nesnadné!"

„Však i zápas nebyl by snadný."

V tom přestala hudba a tanečníci rozcházeli se na svá místa.

„Nepozorovala jste, slečno," pravil Hrášky tajemným hlasem, „že jsme zabředli do rozmluvy, pro nás oba velmi nebezpečné?"

„Zdá se mi, že i já jsem to zpozorovala."

„A přece vám přes to přese všecko dávám radu, a chcete-li tomu tak, tedy vás i žádám, abyste rozmluvu tuto tak brzy z mysli nepouštěla a byste v prázných chvílích o ní přemýšlela. " „Žádá toho váš interes?"

„To vám poví výsledek vašeho přemýšlení; snad potom najdete v tom i jiný interes, nežli můj.« „A o tanec mne více nepožádáte? Zdá se mi, že jsem se s vámi úplně smířila."

„Nikoli; chcete-li, počnu nějakou zkoušku a sice hned; uvidím, jak v ní vaše povaha obstojí. Mám-li vás vyhojiti, musím začíti léčení své na vaší marnivosti."

Pohledl na ni svým ohnivým okem tajemně a ukloniv se co nejvkusněji kvapně odešel.

Vilmě bylo divně u srdce a v hlavě vířilo jí na sta nejrozmanitějších myšlenek; chtěla Hráského ještě zavolati, nevěděla ale, proč? Chtěla se ho ještě na něco pozeptati, nevěděla ale sama, nač?

„Zvláštní, zvláštní to muž! Ano, podivín!" pronesla se o něm a přece zas na něho a na rozmluvu s ním vedenou, myslila. Tak vážně a tak podivně s ní ještě nikdo nemluvil.

V zábavě nezdržela se již dlouho; jednak byla roztržitá a nic jí více nebavilo, ač pravé příčiny toho přece nevěděla, nebo věděti nechtěla, a jednak i proto, že i Hráský brzy ze společnosti úplně zmizel. Byloť to podivné a sama Vilma to pochopiti nemohla; ale to přece cítila, že ji zábava počíná nuditi tam, kde schází — on..

Četný roj švikáků a hejsků snažil se ji sice obveseliti, ale brzy se všichni vzdálili, shle- davše ku svému ustrnutí, že ji jsou všiekni obtížnými a že nevrle odmítá jejich ůklony a pochlebování. Sám Jaromír pozoroval, že Vilma na něžnosti k němu počíná značně ztráceti.

laalŠVí i • • f . 5 v bfíí.? • | i ; ( ilřrJS" h Jt«!' V.

Hrášky se nemýlil, soudě, že rozmluva, již s Vilmou vedl, jest nebezpečna pro oba; zdali dobře o sobě hádal a také uhádl, o tom nechceme rozhodovati; také na tom mnoho nezáleží, bylo-li jeho podotknutí o brzkém zasnoubení s dcerou plukovníka Rastia pravdivo, anebo, bylo-li jen pouhou, zúmyslnou smyšlenkou: ale tolik jest jisto, že co se Vilmy týče, uhádt úplně.

Předmět rozmluvy, vedené s Hráským, byl jí novým, a proto neobyčejným, zvláštním a svůdným, Hráský pak nalíčil jím na mysl i srdce Vilmy lákavé vnadidlo. Prosebná poznámka jeho: „Přemýšlejte!" nezůstala bez účinku a — Vilma přemýšlela. Výsledek mnohého dlouhého přemýšlení shrnula pak v tyto otázky a odpovědi: „Miloval by mé snad tento člověk?" Chování jeho praví: „nikoli la Avšak pohledy jeho a slova horlivě odpovídati se zdají: „anoI" Ty pohledy! Sama nevíui, jak na mne účinkovaly. Zdálo se mi, jakobych se jich lekala a přece vím, že nepůsobily na mne nemile. Podivno! Tak, jak on, tak na mne nepohledl Jaromír ještě nikdy, ano, nikdo není více schopen takového pohledu. Skoro bych nepochybovala o tom, že vězí v něm jakési zvláštní kouzlo; alespoň jest jisto, že bez všelikého úsilovného přičinění, ano bez příčiny ihned okouzlil mou matinku, Jaromíra, ano snad i celou společnost ; zvláště dámy velmi lichotivě pronášely se o jeho kráse a půvabné postavě! Jest skutečně tak krásným a jest postava jeho v pravdě tak velice imposantní? Zajisté, i já přidávám se ku všeobecnému úsudku a zvláště nyní, kdy jsem snad nepochopitelným způsobem zbavena veškerého hnévu k němu, tvrdím i já, že v ceié společnosti nebylo krásnějšího muže nad něho. A pěkná uniforma husarského důstojníka tělesný půvab jeho ještě zvýšovala! Kdo však jest sličnější a krásnější, on nebo Jaromír? Jeho krásu, jeho chování, jeho řeč, jeho pohledy, jeho tanec chválil každý, o Jaromírovi však nepronesl se nikdo ani pochvalně ani hanlivě. A k tomu — — ještě nyní vidím ho v duchu procházeti se s Jaromírem a ostatními těmi hejsky, jak on je nazval, ruku v ruce a všickni, ano, ano i Jaromír zdají se mi býti proti němu příliš malichernými a titěrnými.

„Leč, nejsem opět marniva? On pravil, že by nemohl nikdy přislíbiti lásku a věrnosť ženě marnivé. Avšak, on chtě!j*.ště více. „Zřeknouti se musí vyvolence svého dívka, jež by mě chtěla cele upoutati," tak se pronesl. Chtěla-li bych lásky jeho dosíci, musila bych se zřeknouti Jaromíra, avšak, nebyla by ta výměna poněkud odvážliva a nerozumná? Mohl by mi on na- hraditi Jaromíra? Tuším, že by mohl."

Vilma ustala na chvíli v těchto úvahách, za to se ale tím hlouběji zamyslila.

„Kčemu ale vede všecko toto přemítáni?" zašeptala pak, patrně zblednuvši. „Řekl mi, abych přemýšlela, a učinil tak snad jen proto, aby mi způsobil veliký nepokoj a nejistotu, aniž by snad sám měl při tom zvláštní, důležitější úmysl. Jest možná, aby mě miloval a zřekl se k vili mně, jíž přece ani úplně nezná, Julie Rastlové, která, pominu-li všecky ostatní okolnosti, jest pro něho i partií zajisté skvělou ? Mohl by tak učiniti on, který se zdá býti vtěleným rozumem a moudrostí ? Ovšem, láska nezná nižádných ohledův a spekulací, mám já ale právo, mám důvod, rozumný důvod k myšlénce, že mě miluje? Z čeho to mohutvrditi? Všecky ty domysly, jimiž duši svou jen marně mořím, jsou snad lichými domněnkami, jsou snad mlhovými bublinami, jež se v nivec rozpadávají ? Snad by se mi vysmál, kdyby věděl, jak jeho žádosť plním, kdyby věděl, jaký výklad a význam jeho slovům přikládám? Dnes jest již pátý den od té doby, co jsem s ním byla mluvila, a já jsem ještě nezapomněla — a on ? Snad ani více neví, že jest jaká Vilma z Kohoutova na světě?

„Můj bože, kam jsem svými myšlénkami až zabředla 1 Zdali jsem ještě hodna Jaromíra, toho neúhonného, dobrého, upřímného a šlechetného Jaromíra? O, pryč, pryč, vy zrádné myšlénky 1 Nerušte klid mé duše a spokojenost mého srdce!"

A jakoby navzdor smutnému zakončení její přemítání zazněla, nebo spíše zahřměla dole na náměstí, na němž se i dům paní z Kohoutova nalézal, hlučná, příjemná hudba.

„Co to?" zvolala Vilma udivena a spěšně přiskočila k oknu.

Sotva však dolů nahlédla, ucouvla velice uzarděna šeptajíc: „Můj bože, on, to on! A jak krásný, jak imposantní jest na tom ušlechtilém, bujném vranci ve své lesklé uniformě! Avšak, jak přichází on, jak to vojsko sem do našeho města?"

A po krátkém přemýšlení, jakoby po vnitřním zápasu přikročila směle k oknu a dívala se na náměstí.

Dole na náměstí přibyly zatím asi dvě škadrony husarů za zvuku hlučné hudby vojenské a v jich čele jel starý plukovník po- Btavy hrdinské, po jehož levém boku jel Hrá- ský na pěkném, bujném vranci, který nepokojně přebíhal a při hudbě tančiti se zdál.

Vilma se nemýlila; Hráský vyjímal se v čele vojska, po boku starého bojovníka, ve své pestré uniformě na nepokojném vraníku skutečně imposantně.

Na náměstí se voje husarů seřadily a před ně postavil se plukovník, mezi tím co Hráský ještě s jedním rytmistrem od jednoho konce řady ke druhému cvalem přejížděl.

Vilma nemohla s Hráského ani očí spustiti a zdála se každý jeho pohyb pohlcovati. Při tom však všimla si dobře i starého plukovníka a slyšela dobře a zřetelně jeho mocné, hří- mavé povely.

Konečně rozešly se řady husarův a každý spěchal do vykázaného mu obydlí, touže po odpočinku a vše ještě snad po uchystaném již ©bědě. Plukovník odebral se do nejpřednějšího hostince na náměstí, kdežto Hráský ještě na náměstí prodléval. Když se byli husaři rozjeli a zástupy zvědavého iidu rozešly, zpozorovala, že Hráský mluví s nějakým mužem.

Dívajíc se skrze dalekohled poznala Vilma 7 muži tom svého Jaromíra.

Konečně podali si oba ruce, Jaromír smekl a uklonil se, Hráský salutoval a již se rozešli; Jaromír zaměřil rovným směrem k domu paní z Kohoutova, kdežto Hráský odejel do hostince za plukovníkem.

Chvatně běžela Vilma do salonu, kde se nalézala paní z Kohoutova s Hedvikou; při vstoupení Vilmy odcházely obě od okna a sedaly právě opět ku stolu.

Jedva si byly navzájem vyjevily své podivení nad neočekávaným objevením se vojska v tomto klidném městě a sdělily některé poznámky o vojsku samém, ohlásil se a vstoupil Jaromír. Vilma zatím sáhla k nějaké ruční práci a při vstoupení Jaromírově zdála se býti jí všecka zaujata.

Jaromír, políbiv staré paní ruku a Vilmu důvěrně a něžné pozdraviv, usadil se, Hedviky si ani nevšímaje.

Tato se zde také dlouho nezdržela vědouc, že u přítomnosti Jaromírové o ni nestojí ani domácí paní, ani Vilma.

Tato chovala se méně důvěrně, něžně a čtveračivě k Jaromírovi, nežli druhdy, a také častěji oči klopila, a pohleděla-li kdy svému vyvolenci do očí, byl její pohled skoro vždy těkavý, nestálý a nesmělý, což Jaromíra naplnilo i nemalým podivením i vnitřní bolestí, ježto si nebyl vědom ani nejmenší viny, jíž by si byl patrné chladnější chování její zasluhoval. Neuměje se přemáhati ani zdržovati, netajil se Vilmě se svým pozorováním a ptal se bez okolků po příčině její patrné a očividné změny. Odpověď její, neuvádějíc nic důvodného a ospra* vedlňujídho, jej neuspokojila i počal sára pře- mýšleti o pravé asi příčině nápadné a náhlé proměny ve Vilmině chování.

První zřetel jeho byl přirozeně obrácen k těžkému podezření, stává-li se mu vyvolená jeho nevěrnou a udržuje-li prozatím tajně milostný poměr s mužem jiným.

Avšak, byť i sebe více a důkladněji přemýšlel, byť svou paměť a pozornosť sebe bystřeji napínal, nemohl přece vypátrati toho, kdo by byl snad s to jej samého ze srdce Vil- mina vypuditi.

Aby však nabyl jistoty, zmiňoval se před Vilmou jakoby náhodou o každém jednotlivci zvlášť, kteréhokoli jen on i Vilma znali, a o němž se upamatoval, že by byl kdy s ní mluvil, a při každé zmínce takové narážel všelijak na své podezření, Vilmu neustále bystře a bedlivě pozoruje a zkoumaje; avšak všecky jeho pokusy byly marný. Ať vzpomněl na toho, neb onoho, Vilma netoliko že nezměnila ani jediného tahu v obličeji a ni brvou nepohnula — což by mu již bylo dostatečným důkazem a přesvědčením, ježto věděl, že v áskocích a lsti jest Vilma velice nezkušena — ale, ona se ještě o každém pronesla tak posměšným a zhrdajícím způsobem, že byl Jaromír o nevině Vilmy při každém takovém pokusu najisto přesvědčen. A na toho pravého, který svodné sítě okolo mysli a srdce Vil- mina obtáčeti byl již započal, na Hráského, byl by nepřipadl ani jednou myšlénkou, kdyby byl ještě déle a důkladněji přemýšlel.

Slyšelť dobře netajený, zjevný a nelíčený odpor Vilmin k němu a viděl též jeho nezá- vadné, ano spíše urážlivé chování k Vilmě, Po dlouhém přemítání dospěl konečně k přesvědčení, že nenadálá, nemilá změna v chování Vil- mině jest výsledkem prvních nepřátelských útoků Hedviky, a proto počal tuto, ačkoli doposud nevinně a bez příčiny nenáviděti, a zároveň pře- mýšleti o prostředcích, jimiž by zhoubné úmysly a podniky její na dobro překazil I dnes dotýkalo se ho chladnější chování Vilmino bolestně i neopominul dáti jí velikou tu svou bolesť vnitřní na jevo smutnými pohledy i takovýmtéž přízvukein ve hlase. Před paní z Kohoutova — která, mimochodem řečeno, na svém jedináčku ještě žádné změny neznamenala — nedalo se mu prozatím více dělati.

Paní z Kohoutova zeptala se ho po příčině té zvláštní okolnosti, že do jejich městečka přibyli husaři a jak se zde dlouho zdrží.

„Milostpaní se zajisté podivila a snad i zalekla," odpověděl Jaromír; „přiznávám se skrou- šeně, že pakli se tak stalo, stalo se to mou vinou, za niž zasluhuji pokárání a jíž si tak snadno neodpustím."

„Vy žertujete," usmála se paní; „jak by bylo možná, aby jen vaší vinou dostalo naše klidné město vojenskou okupací."

„Toho jsem ovšem nezavinil," usmál se lehce Jaromír; „ale jsem toho příčinou, ulekla-li se milostpaní tak náhlého objevení se vojska. Vědělť jsem o tom totiž hned předvčírem, a jen mou nepozorností se stalo, že jsem vás, ctěné dámy, na příchod husarů připraviti opominul. Polekalo-li vás snad jich objevení se, pak „Nečiňte si žádných výčitek," pravila dáma dobrotivě; „ujišťuji vás, pane Opelete, že jsme byly sice překvapeny, že jsme se však nepolekaly."

„Tím lépe; alespoň budu pokojnější. Nyní dovolím si podati o tom stručné zprávy. Milostivé dámy vědí asi z novinářských zpráv, že se za tři dny, tedy v pondělí, odbývati budou u R. vojenské manévry, ku kterým má se do- staviti i posádka husarů v nedalekém J. Jsou tedy husaři J-ští na cestě k ohlášeným manévrům, i mají zítra večer býti již na určeném místě. Naše město jest prvním stanoviskem jich odpočinku a sice s výminkou jen polovičního, neboť ještě dnes o Čtvrté hodině odpolední obě škadrony opět odjedou aby na noc dorazily do L, města to vzdáleného odtud čtyry hodiny cesty. Dnešní příchod jejich byl zdejšímu magistrátu již předevčírem oznámen s nařízením, aby se pro vojsko byty a obědy přichystaly. Můj ůjec obdržel dva poddůstojníky."

„Vrátí se tito husaři opět brzy domů?" ptala se jakoby lhostejně Vilma.

„Asi za osmnácte dní, slečno, neboť manévry budou trvati celé dva týdny."

„Velitel jejich zdá se býti zlý pán; nechtěla bych mu býti podřízena; bála bych se ho velice. Komandoval ty ubožáky hlasem tak hřmotným, že se až okna otřásala."

„Slečna myslí zajisté starého plukovníka, barona Rastla; slyšel jsem o něm, že jest jako vojín sice přísný, jako společník jest prý ale velmi zábavný a příjemný."

Při pojmenování plukovníka se Vilma za- chvěla; sklonila ještě níže svou hlavinku, aby zakryla mocné dojmutí.

Paní z Kohoutova se mezitím Jaromíra na něio ptala, nač on jí také odpovídal.

„Slyšela jsem," počala opět Vilma, když se byla zpamatovala; „slyšela jsem, že má tento plukovník Rastl spanilou a sličnou, mladou dceru?"

„Ano, slečnu Julii, jediné díte.u „Znáte ji osobně?"

„Viděl jsem ji jednou v J. v jezdeckém oděvu, jedoucí na krásném běiouši s otcem svým na procházku."

„Ah, tedy výborná jezdkyně?"

„Takovou se alespoň zdála."

„Jest v skutku tak krásná?"

„Slyšel jsem o ní úsudek, že jest překrásná."

„A vy? Co soudíte o ní sám, když jste ji viděl.u „Já bych se přidal k úsudku všeobecnému, kdybych šťastnou náhodou neznal dívky daleko spanilejší, nežli jest slečna Julie Rastlová sama."

„Aj, tedy znáte dámu ještě sličnější ? Snad v městě J.?ft „Nikoli, v našem městě; i vy ji dobře znáte."

„Kterou to myslíte?" udivena ptala se Vilma.

„Vás!" zvolal Jaromír vroucím hlasem.

„Jděte!" zpouzela se Vilma skoro mrzuté. „Jak jste mou zvědavosť sklamal! Jste větším pochlebníkem, než jsem se sama domnívala."

„Pravda není pochlebenstvím, slečno!"

„Slečna Julie bude asi bohatou dědičkou?4 ptala se dále Vilma, chtíc stůj co stůj předmět započaté rozmluvy udržeti.

„Bezpochyby; neboť jest plukovník Rastl prý velice bohat a slečna Julie jeho jediné dítě!"

„Ale Viimo, Vilmo!8 zvolala paní z Kohoutova káravým hlasem a hněvivě. „Kam až zabíháš! Tvé otázky začínají býti velmi neslušné."

„Odpusť mé zvědavosti, mamá! Nemyslila jsem nic neslušného. Ostatně nám ženám jest zvědavosť přirozená."

„Nemluv tak, nesmyslná! Jaký úsudek si o tobě učiní pan Opelet?"

„Zajisté ten nejlepší a nejlichotivější, madame!" pravil Jaromír s úklonou oběma dámám.

„Při tak velikém bohatství a pfi tak vynikající její kráse není asi divu, má-li slečna Julie mnoho zbožňovatelů," započala Vilma opět svou inkvisici.

„Ucházel prý se o její ruku mladý, dra- gounský poručík, hrabě Velský."

„Ah! Tedy hraběnkou se mělastáti? A nevíte, jakou odpověd! obdržel tento hrabě ?"

„Odpovědí na tuto otázku nemohu, bohužel, posloužiti." . í „Jak jest tomu asi dávno, co jste tuto zprávu slyšel?"

„Asi tak čtyry měsíce."

„A jelikož se slečna Julie nestala dosud hraběnkou, zdá se, že obdržel hrabě Velský odpověd zápornou?"

Jaromír pokrčil na tuto otázku rameny.

Paní z Kohoutova se Jaromíra opět na V temnotách bludu.

něco vyptávala, nač jí tázaný odpovídal. Jelikož otázky matčiny se množily, stávala se Vilma netrpělivou, chtíc sama dověděti se o všem možném, co se právě její záměru a úmyslů týkalo. Jakmile tedy madame na chvilinku ustala, uchopila se sama ihned hbitě slova pravíc k Jaromírovi: „Když jsem se dívala na přibyvší vojsko, zahlídla jsem na náměstí i vás stojícího " „Jak, slečna mi věnovala skutečně tak zvláštní pozornost?8 zvolal Jaromír radostně udiven. „Pak nedovedu skutečně najiti ani vhodných slov k poděkování se za vaši něžnou laskavost !a A Jaromír poslal Vilmě pohled velice vděčný, jehož však tato pro vnitřní stud snésti nemohla, jelikož ho byla nezasluhovala, a sklopila oči hluboce se zardívajíc.

„Viděla jsem vás státi rozmlouvajícího s jedním z důstojníků," pravila nesměle a hlasem se chvějícím.

„Rozmlouval jsem s nadporučíkem Hráským, jejž i vy dobře znáte."

„Hráský? Nepamatuji se na to jméno."

„Pod tímto jménem představil jsem vám již v předešlém plesu husarského nadporučíka, o němž jste se tak nepříznivě častěji pronášela, slečno!"

„Tedy Hráský se jmenuje?"

„Ano, Emerich Hráský."

„Nepamatovala jsem si to jméno."

Paní z Kohoutova nemohla se udržeti, aby o Hráském něco pochvalného nepověděla, v čemž jí i Jaromír pravidelně přisvědčoval. Vilma ne- účastnila se toho hovoru, naslouchala však za to tím horlivěji.

„Pan Hráský," končil Jaromír konečně svou rozmluvu, „vyptav se s pochvalnou pozorností na zdraví vaše, milostpaní, pravil, že, dovolí-li mu toho čas, osmělí se vás ns půl hodiny na- vštíviti, aby vám složil svou poklonu a o jistou věc vás poprosil."

„Aj, tedy neočekávaná návštěva I" zvolala paní z Kohoutova překvapena. „Měla bych se na vás skoro hněvati, že jste nás o tom již dříve nezpravil."

„Odpusťte, milostpaní! Neměl jsem k tomu dílem pro nepřetržitou rozmluvu ani času, dílem nejsem ani sám o jistotě návštěvy pana Hráského přesvědčen, a dílem jsem na to během hovoru i zapomněl."

Při ohlášené návštěvě toho, jemuž nyní skoro všecky její myšlenky byly věnovány, zmocnilo se Vilmy nevýslovné pohnutí, jehož, jsoucí tak náhlé, nemohla ani před Jaromírem ukryti. Tento, vykládaje si očividné její chvění zcela jinak, doložil kvapně: „Pozoruji, že jste nemile dojata touto novou zprávou, slečno 1 Znám váš nevysvětlitelný odpor proti panu Hráskému, ale ujišťuji vás, že nepřízní svou trestáte muže nevinného. Znamenal jsem, že i on vaši antipathii k němu pozoroval, neboť, ač i o vás s úctou a s něžností, u vojína skoro nepřirozenou, mluvil, činil tak přece s jakousi ostýchavostí a nesmělostí. Proto však osmělí se vás prý přece pozvati navzájem k plesu důstojníků J-ských, který se za čtyry neděle v J. odbývati bude, a ku kterému i mě již jako aranžér plesu toho pozval."

„A vy?"

„Přislíbil jsem přijití v té pevné naději, že i milostpaní i vy, slečno, návštěvou svou ples důstojnický v J. poctíte a okrášlíte."

„O tom nemůžeme se nyní ještě rozhod- nouti, ježto záležitost tato záviseti bude asi na okolnostech," mínila paní z Kohoutova.

Po této rozmluvě uplynulo sotva půl hodiny, když ohlášena byla návštěva nadporučíka- Hráského. Vilma, ač o návštěvě té věděla, ulekla se přece patrně a povstavši prudce chvěla se na všem těle. Se slovy: „Odpusťte, paneOpelete, i ty, mamá, mám vyříditi hned jakousi záležitost, přijdu však brzy," odkvapila do svého pokoje nestarajíc se o nemalé udivení matčino i Jaromírovo.

„Neobyčejná nenávist, až k nepochopení!" myslil si Jaromír.

V tom vcházel s hlubokými úklonami Hrá- ský, jehož bystré oko zahlídlo ještě konec šatů Vilminých ve dveřích prudce se zavírajících a ucho jeho zaslechlo kroky odkvapující ve vedlejším pokoji.

Byv paní z Kohoutova laskavě a přívětivě přivítán a omluviv se ihned oznamoval, že mu nebude lze dlouho se zde pozdržeti.

Vilma, vstupujíc do své komnaty, byla tak velice rozčilena, že nezaslechla ani rychlý a podezřelý šustot, který ale ihned pominul. Vrhla se pobouřeně na divan a hluboce oddychajíc zakryla si rukou čelo a oči. ř „Bože, jak jest mi!" mluvila za chvíli polohlasitě. „Jaká změna stala se se mnou? Jest možná, aby již jen jeho přítomnost na mne tak mocně působila? Zdali pak ho nemiluji, ano, zdali pak ho vášnivě nemiluji? A přece mi bez uzardění, bez rozpaků, ano i s jakousi urážející lehkostí vyzradil svůj milostný poměr kženě jiné! A ona, ona si jej zamilovala, ona! Já bych ho tedy milovati neměla? A miluji-li jej, zdali pak se ve mně ozývá žárlivost? Oh, cítím ji, tuto ničící vášeň, cítím nyní, že bych se i sebe krutějšího zápasu se svou sokyní nehrozila, kde se jedná o cenu tak důležitou, jako jest on. Ano, podstoupím sní boj, stouto hrdou domýšlivou ženou, a zlíbí-li se mi, musím krásného toho muže, jejž s obdivem každá dívka na plesu pozorovala, míti já a nikoli ona. Pravil mi ovšem, jako by varoval, že jest nebezpečnou sokyní, avšak, i já nechci zůstati beze zbraně."

Vilma na chvíli umlkla i zamyslila se; pak náhle vstala a tichým, nadlehčovaným krokem, jehož velice slabý ohlas v kobercích se dusil, ubírala se v tu stranu, odkud byla přišla. Sotva se však vzdálila, ozval se opětně onen iumot jako při její příchodu, a hned na to vystoupila z výklenku okenního, širokou záslonou z červeného, těžkého hedvábí od shůry až dolů zakrytého, ženská postava. Byla to Hedvika. Zlověstný hněv, závist, škodolibost a pomstychtivost vyzíraly z její tmavého oka a v odporném úsměvu hyzdily její tvář. Pozvedla pravici, v pěst křečovitě sbalenou, výhrůžné v stranu, v kterou byla Vilma odešla, a rty její chvějící se šeptaly slova nesrozumitelná. Konečně zvolala polohlasitě: „Nuže budiž, podstup tedy se mnou boj na život a na smrť; neboť uznáváš sama, že cena určená jest boje toho hodna; avšak věz, do- mýšlivá ty loutko, že nikoli ty, leč já zvítězím, ano, já, i dokládám se ti na to třebas i samým peklem! Ovšem mám při ruce v nejnebezpeč- nějším případě zbraň již jen jednu, avšak zbraň tato umí jen usmrtiť! Nesáhla bych k zoufalému prostředku tomuto, leč on i ty mi jej vnucujete sami do ruky. Myslila jsem zprvu, že vyjevením jeho důvěrného poměru ke mně zasadím ti ránu největší a trvalou, že jím zničím tebe i jeho, bídníka a — zklamala jsem se. Mezitím, co jsem trávila čas v nečinnosti, vyčkávajíc příhodné chvíle k zasazení rány hlavní, jednal on, ten úskočník, tím horlivěji a vyrval mi obratně z rukou zbraň nejpůsobivější. Tedy mě předešel a po svém vhodném spůsobu vyzpovídal se ze svých hříchů, na mně spáchaných? Ano, i o mých záměrech ji zpravil a varoval ji přímo přede mnou, podotýkaje, že jsem sokyní nebezpečnou? A ona, místo aby jím opovrhla, aby jej od sebe zapudila, ona vrhá se mu ještě vášnivěji v podvodnou náruč a vypovídá mi nesmyslný boji Bojuj tedy, děvče nezkušené, ustanovené ceny si nikdy nevybojuješ, a kdybych Jaromíra i já nikdy více získati neměla, ty jej přece nikdy svým z váti nesmíš!"

Učinivši ještě jeden hrozivý pohyb a po- suněk opustila rychle komnatu; neboť zahlídla as ve čtvrtém pokoji mihnouti se šat Yilmin.

Tato vstoupila přímo po odchodu HedvičiHě.

Zdálo se, že jest pokojnější. Usedla opět na divan a vytrvala chvíli v mlčení. Pak opět povstala.

»Přijdu, ano, přijdu tam, jinak bych vzbudila podezření a pozornosť u mamá i u Jaromíra a před tímto Emerichem bych se kompromitovala. Zdá se mi také, že jsem klidnější a jen klidná mohu před ním opět objeviti se; nesmí na mně ničeho pozorovati, abych vyhnula se jeho úsměšku, kdyby snad byl při plesu tak nápadně mluvil beze všeho dalšího úmyslu. Také budu dnes schopnější pozorovati všechen rozdíl mezi ním a Jaromírem."

Paní baronka poslala vstupující dceři své vyčítavý pohled za její útěk před hostem a za její dlouhou nepřítomnost; neboť podle její náhledu zachovala se Vilma tentokráte velmi in- diskretně. Tato však pohledu matčina velice málo dbala. Uvítavši Hráského co možná nenucené usadila se vedle své matky.

„Vilmo," pravila matka, jen aby nějak opět započala rozmluvu, příchodem dceřiným přerušenou; „pan nadporučík zve nás k plesu pánů důstojníků v J., kterýž se bude za čtyry neděle odbývati a jehož spoluaranžérem jest také pan nadporučík sám."

„Osmělil jsem se k plesu tomu pozvati milostpaní a pana Opeleta," přisvědčoval a zároveň opravoval Hráský. „Dovoluji si však s tímto pozváním i na vás se obrátiti, slečno, ujišťuje, že v J. naleznete společnost dle svého přání, zejména dostatek mladých, spanilých a milostných dam a množství uhlazených gentlemanů.0 „Vysvětlujete mi ples tak, pane,jakonbyste hledal ve mně přemrštěnou marnivost,a pravila Vilma hlasem skoro vyčítavým.

„Trochu marnivosti má každá dívka,a vece Hráský s úsměvem, „mnozí tvrdí, že marnivosť do jisté míry jest u dívek krásnou vlastností a že dáma bez marnivosti jest chladnou, bezcitnou amazonkou.a „Přidáváte se i vy k tomuto náhledu ?u „Nikoli; jsem přesvědčen, že není dívkám právě ušlechtilým potřebí této titěrné, dětské zbraně proti podezření, že by byly amazon- kami."

* Nesouhlasím s vámi, pane nadporučíku,41 vmísil se do rozmluvy Jaromír. „Dívka bez marnivosti — ovšem jen, jak jste podotknul, do jisté míry — není dle mého náhledu schopna také něžnějších citů."

„Přítomnost milostivé paní nutí mě, abych zbraň obrany bez dalšího odporu složil a bez teptání kapituloval spolu s prosbou o prominutí, že jsem nevědomky zavdal podnět k rozhovoru tak indiskretnímu," pravil Hráský, uklá- něje se před paní z Kohoutova.

„Slušné náhledy slušně projevovati jest vždy a všade dovoleno,0 usmála se madame.

„Kdyby zde nebylo matinky, souhlasil byste také s panem Opeletem?" ptala se Vilma.

„Táž diskrétnost, jež mě donutila k ukončení nepříjemné disputace, brání mi také od- pověděti vám pravdivě na vaši otázku, slečno lu „Toť odpor spfisobný a jemný —a chválila paní. i „Obyčejnými slovy řeklo by se: NesouMa* sím a zase nesouhlasím, avšak není zde k tomu místa i času, abych to zjevně říci mohl,* doložil Jaromír se smíchem, jemuž i Hrášky přizvukoval.

„Slíbila jsi, mamá, navštíviti ples?" ptala se Vilma.

„Ne úplně, mé dítě! Čas čtyř neděl jest příliš dlouhý, než abychom mohli již napřed jistiti, co budeme moci činiti."

n Osmělím se přímo před plesem dámy spolu s panem Opeletem ještě jednou pozvati. Jsem přesvědčen," obrátil se k Vilmě, „že se slečna v J. rozkošně baviti bude zejména s tamními mladými dámami; já sám osmělím se představiti vám slečnu Julii Rastlovou, dceru našeho plukovníka."

, Zvědavě pohledla Vilma na Hráského; on však tvářil se zcela lhostejně a nevinně.

„Tomu bude slečna zajisté po vděčna,a prohodil hbitě Jaromír, „neboť jsem seznal z rozmluvy, kterou jsme před vaším příchodem měli a jejíž předmětem byla právě slečna Julie Rastlová, že se o ni slečna Vilma nemálo in- teresuje."

Vilma vrhla na neobezřelého mluvčího hněvivý, ano zuřivý pohled a zarděla se hluboce, když na ni Hráský zvědavě pohledl.

„Aj, toť zvláštní!" usmál se potutelně. „Jsem nyní tím více přesvědčen, že se slečně Vilmě nemálo zavděčím, seznámím-li ji s ba- roneskou Rastlovou."

„Pan Opelet se neúplně vyjádřil," omlouvala se, „neboť měl dodati, že jen náhodou přišla řeč o slečně Rastlové. Ostatně nejevila jsem interesu o nic většího, než jak by čmila každá jiná.« Jaromír nyní viděl, že svou vyvolenou nevědomky rozhněval a by si ji opět udobřil, přisvědčoval jí a snažil se ji vymlouvati, což ale Vilmu přece nesmířilo.

„Nedivím se tomu,a pravil Hrášky s tajemným úsměvem, „že baroneska Julie vzbuzuje všeobecnou pozornosť; neboť jest vedle svého vysokého vzdělání a vedle svého bohatství i první krásou v okolí."

„Jest viděť, že pan nadporučík baro- nesce velice straní,a pravil Jaromír.

„Povídáme-li o někom nepřítomném zaslouženou chválu, nestraníme nikdy,44 ujala se Hrá- ského paní z Kohoutova.

„Jsem milostpaní za laskavé zastání velice povděčen," uklonil se Hrášky.

„Pan nadporučík má snad velikou příčinu stavětí se do řady obhájců reputace slečny Julie,tf prohodila Vilma pichlavě.

„Nemýlíte se, slečno, jakož i já se nemýlím, domnívaje se, že vám příčina ta není neznáma.a „Má dcera nezná ani dcery pana plukovníka Rastla osobně/ ujala se Vilmy matka.

„Podle poznámky slečny Vilmy mám pana nadporučíka v podezření, že vytisknul z přízně baronesčiny hraběte Velského a sám jeho místo pevně zaujal," smál se Jaromír.

„Jak, i vy jste to slyšel, pane Opelete?" stavěl se Hráský udiveným.

„Tedy nezapíráte? Ó pak vám co nejsrdečněji gratuluji!"

5 »Díky; jste velmi laskaví" „Přemoci spanilého muže, jakým dle obecného úsudku byl hrabě Velský, a zvítězí ti nad srdcem dívky tak krásné, jest věru štěstím závidění hodným," mínil Jaromír.

„A ještě většího vítězství dosáhla by dle mého náhledu dívka, která by dovedla vypuditi baronesku Julii, nebo, mám-li vyjádřiti se všeobecně, první ženskou krásu z přízně její milovníka a tohoto si získati," doložil Hráský pokradmu na Vilmu pohlédnuv.

„To nepoštěstilo by se bezpochyby žádné, byť i sebe opatrněji manévrovala," smál se Jaromír.

„Budeť se bezpochyby vyvolenec baronesky Julie, tedy vy, šťastný pane nadporučíku, chrá- niti, aby si dal z rukou vymknouti partii tak všestranně skvělou."

„Neřekl jsem, že bych byl já vyvolencem baronesky Julie," na oko bránil se Hráský.

„Neupíral jste ale také možnosti, ano, skutečnosti toho."

„Jest tedy baroneska Julie skutečně tak nepřemožitelná?" ptala se Vilma rozčileně.

„ Nemohu ani uvěřiti, že by nebylo lze, aby ji jiná mohla zastíniti."

V tom ozvalo se na náměstí troubení vojenského trubače svolávající všecky vojíny k opětnému pochodu.

Hráský vyskočil a odkvapil po krátké omluvě a poručení.

Za čtvrť hodiny opouštěli husaři měBto a Vilma za záslonou u okna ve své komnatě provázela zrakem svým, v němž jevila se jakás melancholie, Hráského, v čele škadrony jedoucího.

VI.

„Zdaž by jiná dívka mohla nad Julií zví- těziti?" přemítala Vilma druhého dne.

„Cítím v sobě veliký duševní nepořádek! V okamžiku, kdy se na člověka toho opravdu hněvám, ihned mu proti své vlastní vůli odpouštím. Nemám více své vlastní vůle; neboť on ovládá myšlenky mé výhradně stále, i tehda, když tomu rozhodně nechci. A proč naň stále myslím? Jsem i já předmětem jeho stálých myšlenek? Pochybuji o tom podstatně.

„Proč tedy věnuji veškery myšlenky jediné jemu ? Zajisté, on jest jich nehoden, i vynasnažím se zapomenouti naň."

Tak soudila o Hráském druhého dne po jeho odjezdu; za čtyry dni dospěla po střízlivějším již a bedlivějším uvažování k úsudku tomuto: „On jest zlý, zlomyslný člověk; ano, zapomenu naň."

Za týden po odchodu Hráského mohla již říci s jakýms vnitřním pokojem: „Ten člověk jest mi lhostejný; Jaromír dovede jej svými vynikajícími vlastnostmi dobrými úplně zastíniti."

A na konci druhého týdne řekla pohrdlivě: „Ah, ten člověk jest mi věru protivný a odporný; opovrhuji jím tou měrou, kterou dobrého Jaromíra milovati opět počínám."

V třetím týdnu pak na Hráského již jen velmi žřídka zpomněla, za to však milovala Jaromíra zas jako předešle.

Změnu tuto zpozorovali záhy i Jaromír i Hedvika, onen ku své největší radosti, tato k svému největšímu hněvu.

Nebyloř Hedvice ušlo nápadně chladné, ano někdy i mrzuté, zpurné a hněvivé chování Vilmy k Jaromíroví a mýlíc se onou samomluvou, jíž byla Vilma za pobytu Hráského v domě její matky ve své komnatě tísni srdce svého ulevovala, domnívala se Hedvika nejinak, než že Vilma přes všecko své přemáhání domnělé vyznání Jaromírovo a jeho bývalý poměr k ní — Hedvice — přece nemile, ano velmi bolestně nese a že milující srdce její nad minulostí jeho přece velice truchlí, ano krvácí. Při tom ovšem nemohla pochopiti, že se Vilma v chování svém k ní nejen nezměnila, než že stávala se k ní — alespoň dle její zdání — stále přívětivější, laskavější, ano důvěrnější; také i to jí bylo nápadné, že Vilma nikdy, ani pozdálí neučinila zmínky, ani nejmenší narážky na bývalý poměr Hedviky k Jaromírovi. Nemohouc to pochopiti vykládala si záhadnou okolnosť tuto v ten smysl, že jest Vilma dokonalá intrikánka, že jest chytřejší, lstivější a rafinovanější, než by o ní byla sama soudila.

„Chce mě zmýliti," myslila si. „Staví se nevědomou proto, že se obává vejiti se mnou v zjevný boj. Výstrahy jeho, že jsem sokyní nebezpečnou, aby se přede mnou střežila, ji polekaly. Ano, vyhýbá se mi, nechce mne po- puditi; jest příliš bojácná a zbabělá, než aby mě k zřejmému zápasu vyzvala."

Častěji ptávala se jí Vilma, co soudí o Jaromírovi, a vyzývala ji, aby jen zřejmě a bezohledně, jako pravá důvěrnice, mínění své o něm pronesla.

Chtělať Vilma mermomocí slyšeti hanu o Jaromírovi, chtěla slyšeti co možná nejvíce vad a poklesků o něm, aby tím jen ukonejšila své probudivší se svědomí a ospravedlnila se proti výčitkám přesvědčením, že jedná a chová se zrádně proti muži nešlechetnému, podvodnému a nehodnému, který šetrnějšího chování ani nezasluhuje. Hedvika však, považujíc všecky podobné otázky za tajný, vychytralý a lstivý manévr, nejen že opatrně všecky poklesky Jaromírovy tvrdošíjně zamlčovala, ale ona se přemohla i tak dalece, že chválila jej jako muže šlechetného a milování hodného. A čím více stávala se Vilma nad takovými to od- pověcfmi mrzutější a netrpělivější, tím více jásala Hedvika.

.0, zlob se, zlob, Hedviky přece nepod- vedešl Jsi ktomu příliš nezkušena, a operuješ proti mně až zjevně školácky," myslila si vždy. „Prohlížím její záměr tak jasně, jako pokojnou hladinu vodní. Nerada, oh, tuze nerada by ho ztratila! Věřím ti, útlá hrdličko, věřím; neboť poznala jsem již tu zoufalou, zdrcující bolesť, jaká svírá mé srdce podvedené a opuštěné! I ty se bolesti takové děsíš. Slyšela by ráda ode mne, abych o něm pronášela hanu na hanu, abych mu hrubě spílala a krutě klnula, ano, to by ráda slyšela, aby pak upokojila své svědomí, zachovala si toho podvodníka a řekla: Věnoval náklonnost svou ženě hanebné, špatné, opovržení hoáné, ničemné, miloval sprostou podvodnici. Jen Prozřetelnost božská vnuknula mu ještě v čas neklamné poznání a uvedla ho s cesty záhubné na cestu pravou. Poklesl nevinně, jakmile ale chybu svou poznal, zmužile se vzchopil a odolal podvodnici, jež ho hanebně do tenat svých vlákala. Tím dokázal svou šlechetnost a nevinnost a proto smím jej s plným právem a bez uzardění i bez studu milovati. Že ona kydá na ušlechtilou hlavu jeho hanu za hanou, to ji ještě odsuzuje; jest to jen výlev malomocné zloby, skřek hladové mstylačnosti, jest to jen zuřivý výkřik překonané úskočnosti. Ano, tak by jej omluvila a já bych s pomstychtivými plány svými prodělala. Proto nemohu chovati se chytřeji, než jak se právě chovám. Jednáním svým musím dosáhnouti dvojího cíle. Především musí ona přijíti k tomu přesvědčení, že jsem žena šlechetná, ctnostná a velikomyslná, že za zradu odplácím chováním naskrze ušlechtilým; musí mysliti, že není klamu, lsti a podvodu v mém srdci a že duše má není schopna černé, zrádné myšlenky. Tím objeviti se musí on před ní jako podvodník a lehkomyslník, a chtíc ne- chtíc musí milovníkem takovým pohrdnouti, má-li stud v těle, byť jej i sebe více milovala. Jemu pak, až on bude ze svého pádu viniti mne a mé úklady, musí přes všechen svůj odpor dósvědčiti, že jsem nejen proti jemu nebrojila, leč že jsem všemožně jeho chyby zahalovala a o něm toliko pochvalně a s láskou mluvila. Vím o něm, že má srdce citlivé a dojemné. Takovéto mé chování dotkne se ho hluboce, on pozná, že mi křivdil, že mě zneuznával, přesvědčí se o mé lásce, šlechetnosti a velikomyslnosti a zahanben kajicně vrátí se do mého objetí."

Tak soudila Hedvika. Proto tím méně mohla pochopiti neočekávanou, skoro náhlou změnu v chování Vilmině. Viděla, že ona sama jest velikou příčinou změny této, že bojovala sama proti sobě.

Čím více byla Vilma v duchu s Hráským nespokojena, čím více zapomínala naň a následkem toho shledávala v jeho chování vždy víc a více temných stínů, tím více nabývala hlavně přičiněním Hedviky samé přesvědčení, že jediné Jaromír jest muž povahy ušlechtilé, mysli šlechetné a srdce dobrého, přímý, řádný, bez vady a klamu, vůbec že jest milování hodný.

Věnovala mu lásku dvojnásobnou; jí chtěla napravit, čím se byla na něm provinila, čím se byla proti němu prohřešila. A byla by v té lásce vytrvala, kdyby se byl Hrášky opět náhle objevil? Odpověd! byla by velice nejistá.

Povahám, jako byla Vilma, bývá přirozeno, že věnují myšlenky své výhradně tomu jediné předmětu, který jest stále, neb alespoň často na blízku jich, v nepřetržitém spojení s jich těkavými, nestálými a mizícími dojmy.

Hedvika, jak již praveno, nepochopovala nenadálé změny v chování Vilmině i přicházela z jednoho udivení do druhého. Z počátku domnívala se, že si Vilma vymyslila jiný manévr.

„Chce mě přelstiti," myslila si; „domnívá se, že mě tímto obratem podráždí a popudí tak, že v zapomenutí odvrhnu škrabošku se svého jednání a že se jí neprozřetelně ukážu v pravé své podobě. Avšak i tuto chytrou, bohdá ale již poslední zkoušku vydržím a pak musí složití překonána veškeru zbraň."

Brzy však seznala svůj veliký omyl a přesvědčila se, že Vilma proti ní více nemanévruje, ale že chování své provádí do opravdy.

Špehujíc každý krok, každé hnutí Vilmy, ano i za dveřmi, nebo ve výklencích ukryta naslouchajíc, přesvědčila se, že se sokyně její k Jaromírovi chová něžněji, oddaněji a milostněji právě tehdy, když mněla se býti nikým nepozorována.

Hedvika ztrnula poznávajíc, že toto chování není žádnou novou lstí, nýbrž že jest neklamnou skutečnosti.

Zuřila a proklínala Jaromíra i Vilmu a oběma strašlivou, bezohlednou pomstu přísahala.

„Ženo hanebná, bezectná, ničemnice!" skřípěla zubama a pobouřeně hrozila oběma pěstémi ve stranu, kde stala komnata Vilmina. „Muselas přece z mého chování pevného přesvědčení o něm nabyti, že jest podvodník a ničema, a ty jej přece přes všecko toto poznání miluješ? Oh, to tě přece předčím, ty lehkomyslníce, neboť tak špatného činu bych nebyla nikdy schopna! A kdyby sebe více zajímal mě muž, o němž bych nabyla přesvědčení, že podvedl již ženu jinou, že jest hanebný tvor, já bych ho milovati nedovedla, nemohla! Ale v tobě není žádného studu, žádné hanby! Jsi hodna muže ničemného a nikoli jeho, který při své zradě, na mně spáchané, jest přece jinoch srdce nelíčeného a duše ušlechtilé, jehož dosud V temnotách bludu. 6 nezměněným žárem vášnivé lásky miluji a jehož nedám si za celý svět žádnou jinou odciziti a nejméně ženou podvodnou a nehodnou! Tvá láska k němu jest nesmyslná, zaslepena, marna, která dovedla umlčeti i veškeren cit ve tvém srdci, ač, jsi-li ještě citu schopna! Nikoli, ty ho nesmíš zváti svým, raději tě zahubím, i kdybych měla padnouti s tebou!"

Y tomto svém hněvu podobala se Hedvika, zlověstnému démonu.

VII.

As čtyři dni před důstojnickým plesem v J. zastavili se dopoledne před domem paní z Kohoutova dva jezdcové, vojensky odění; jeden z nich byl husarský důstojník, druhý byl obyčejný husar; první byl nadporučík Hráský, druhý byl jeho sluha. Hodiv tomuto uzdu svého koně spěchal Hráský nahoru. Místo písemného pozvání přišel sám.

Brzy seznal, že příchodu jeho bylo svrchovaně potřeba, neboť na první okamžik znamenal rychlou a velikou změnu na Vilmě. Příchodem jeho se sice zarazila, ano i slabě zarděla, tím se však Hráský nemýlil, pozoruje dobře, že uleknutí to i slabý ruměnec jest jenom následek obyčejného překvapení. Poznal, že měl již nejvyšší čas a že se musí všemožně vyna- snažiti, aby její chladnosť a lhostejnosť, s jakou k němu se chovala, rozdmýchal opět v žár vášní. Drže se přece důsledně svého započatého cynismu přidával nepozorovaně jednu dávku něžnosti a jemného zdvořilůstkářství za druhou, při čemž ovšem neopominul svůdně líčeným tvářením se a svými tajemnými pohledy útok svůj sesilovati.

A brzy se ukázalo, že při dobývání slabostí a srdcí ženských jest i dobrý stratég i takový bojovník.

Ač se Vilma zpočátku rozhodně zdráhala ples navštíviti, svolila přece konečně a návštěvu svou na určito slíbila.

Jelikož jediné ona, nikoli však paní z Kohoutova a Jaromír překážky kladli, zdařilo se po svolení Vilmině Hráskému snadně získati pro ples matku Vilmiuu a později i Jaromíra. Shledav pak prozatímní úlohu svou ukončenu, po krátké omluvě se poroučel, přesvědčiv se dříve, že alespoň do plesu Vilma naň více nezapomene.

A nemýlil se; Vilma začala o něm opět přemýšleti i nemohla mu tenkráte ani v chování žádné vady vytknouti.

Čtyři dni uplynuly nad Vilmino očekávání brzy. S tlukoucím srdcem vsedala do kočáru, který ji s matinkou i Jaromírem dovézti měl do J., as půl třetí hodiny vzdáleného.

Ples důstojníků byl skvělejší než ostro- střelců; ve všech místnostech hemžilo se tu nejen obyčejné, než i vysoké panstvo, obojího pohlaví. Zvláště pak dodával celému plesu nemalého lesku stejnokroj i domácích husarských i pozvaných důstojníků rozličných pluků. Hráský jako spoluaranžér byl s ostatními druhy svými, kteří tentýž úkol také převzali, všude, kde ho jen bylo potřeba. Připravil se k plesu tak sta- f v rostlivě, že, jsa již jindy mužem krásným, byl nyní neodolatelným. Jakmile se od sluby svého dověděl, že paní z Kohoutova s Vilmou a Jaromírem již přijela, běžel jim až dolů vstříc. Vilma, při záři světel naň pohlédnuvši, zůstala nad jeho neobyčejně imposantním zjevem jako ohromena státi. Připadal jí nejinak než jako nějaký princ z pohádky. Podav paní z Kohoutova galantně své rámě vedl hosty nahoru do sálu. Zde za nedlouho seznámil všecky a zvláště paní z Kohoutova s většinou přítomných vznešených honorací. K vybídnutí jeho dostavili se záhy i ostatní páni aranžérové, ano i několik jiných důstojníků a sice jaksi slavnostním spů- sobem, skládajíce hluboké poklony paní z Kohoutova a Vilmě a tisknouce Jaromírovi důvěrně ruku. Všickni tři byli u vytržení a přicházeli z jednoho udivení do druhého.

„Dnes, pane Opelete," smál se Hráský čtverácky, Jaromíra stranou odváděje; „dnes nebudete míti kdy s rozkošnou svou vyvolenou výhradně se baviti, jako jste to u vás činil. Pohlédněte vůkol; celé to množství spanilých a milostných dívek jest mnou již na vás připraveno, a každá z nich přeje si s vámi zábavu, aneb alespoň jeden tanec. Nahlédnete, že vám nastává práce herkulská. Zvláště tamto neobyčejně krásná slečna Emilie Bratini, dcera přebohatého generála, na zábavu s vámi nemálo se těší, a já, dovolíte-li, bez meškání vás jí představím." Po skromné omluvě za lichocení, jež Jaromírovi nemálo byla příjemná, svolil tento a v minutě znal se již se slečnou Bratini. Byla as čtyřiadvacetiletá, lepotvárné, spíše vysoké postavy a co do její krásy Hráský nepřeháněl.

„Znám vás již, pane!" přivítala Jaromíra s koketním úsměvem. „Znám vás již z vypravování páně nadporučíkova, který nemohl najiti dost chvály o vás."

Jaromír byl v rozpacích a omlouval se co mohl.

„Ať jsem degradován," hučel Hráský do sebe, „pakli ho tato strašná koketa do svých tenat brzy nevláká. Máť beztoho již málo zá- letníků, neboť každý, kdo ji zná, nechce býti déle předmětem její nečitelnosti, přemrštěné lehkomyslnosti, úsměšků i nestydatosti, byť i sebe více svou krásu líčila."

; V Paní z Kohoutova nalézala se brzy v důvěrném a přátelském hovoru s paními nově poznanými. Vilmu pak obklopovalo stále střídající se hejno galantních kavalírů, a když tito chvilkami jinam opět poodešli, bavila se zase utěšeně se slečnami, jež byla přičiněním Hrá- ského seznala.

Opustiv Jaromíra Hráský zamířil k ní. „Jak se bavíte, slečno?" ptal se.

„Ó, rozkošné, pane nadporučíku!" zvolala Vilma blažená.

„Nelitujete tedy více toho, že jste mým prosbám vyhověla a ples navštívila?8 „Naopak, pane! Nemohu najiti dosti díků za vaši laskavost a pozornost," pravila hlasem rozechvěným, a vděčně naň pohlédla.

Nad tím svou radosť lichými slovy vyjádřiv uklonil se lehce a odkvapil v jinou stranu. Vilma hleděla za ním zamyšlena; byla hluboce J uzarděna a oddychovala prudčeji, jakoby se v nitru její mocný zápas odehrával.

Počala blíže pozorovati celou společnost. Z pozorování toho nabyla přesvědčení, že Hrá- ský předčí většinu zde přítomných mladíků, že se mu Jaromír přece do zevnějšku nevyrovná a že její spanilosť a sličnosť zaujímá mezi dívkami zde přítomnými cenu teprve druhou; bylyť zde dámy, jež krásou svou Vilmu předčily.

Sám Jaromír bavil se se slečnou — byla to Emilie, — která zastiňovala Vilmu ve všem. Poznáním tímto schladla valně na tuto chvíli marnivost Vilmy.

Nepochybovala o tom, že by Hráský mohl se šťastným úspěchem ucházeti se o lásku té nejsličnější.

I Julie Rastlova zde byla přítomna. Vilma dala si jí ukázati. S bušícím srdcem a velikým vnitřním nepokojem pozorovala, jak Hráský Julii své rámě dvorně nabídnuv s ní dle zdání důvěrné se bavil.

Vilma bledla, aniž by sama o této změně věděla.

„Jak skutečně krásna a imposantní !tt šeptala si. „A nad touto že bych měla, mohla zvítěziti? Ó, nyní nahlížím, že by žádná cena a oběť nebyla příliš veliká za vítězství nad touto imponující dámou, která počíná si jako bohyně milosti."

Julie byla v skutku krásná, dokonalý znatel by ale přece soudil, že slečna Bratini ji předčí a Vilma že se jí v kráse úplně vyrovná; žárlivé oko Vilmino vidělo ale na Julii půvaby nedostižitelné.

Co Julii nade všecky přítomné povyšovalo a její sličnosti nepoměrně většího lesku dodávalo, bylo majestátní držení vysokého, lepotvár- ného těla, hrdé, skoro velitelské zpřímení krásné hlavy a aristokratický líbezný pohled a úsměv. Tím povznesla se sama na královnu plesu. Byla obklopena davem důstojníků i civilních pánů jí se kořících, aniž by dle zdání Yilmina koho milostným úsměvem, anebo zvláště vyznamenávajícím, laskavým pohledem byla obdařila.

Žárlivé oko Yilmino zdálo se viděti, že Julie veškerou svou přízní zjevně toliko Hrá- ského vyznamenává.

Chtěla něčeho bližšího o obou se dověděti a proto, použivši nově nabyté známosti, opatrně vyptávala se jedné domácí slečny na Julii a její milostné poměry.

Tu dověděla se, že se o ruku Juliinu ucházel dříve jakýsi hrabě Velský, jemuž i Julie i rodiče její byli nakloněni.

Týž hrabě pohádal se ale kdysi po dvakráte s některými důstojníky pluku Ěastlova a také po dvakráte pluk ten pohaněl. To rozhněvalo plukovníka tou měrou, že mladému hraběti přístup do svého domu rozhodně a na vždy zapověděl, nedbaje prý ani proseb manželčiných a dceřiných. Na Hráského poukázavší Vilma dověděla se o tomto, že jde o něm tajná pověsť, jakoby místo hraběte Velského u Julie zaujati se snažil, a zdá se prý, jakoby ho Julie přízní svou zasypávala.

Hráský bavil se střídavě, skoro výhradně jen s Julií a Vilmou a s touto, jak s vnitřní rozkoší pozorovala, vždy déle než s Julií. Ji- ným slečnám dopřál společnosti své jen poskrovnu a to ješté vždy jen tehda, kdy se rozmluvě s tou neb onou vyhnouti nemohl; vždy ale choval se ku každé odměřeně a lhostejně, což Vilmě, jeho pozorující, neušlo a což ji i nemálo těšilo. Jediné tehda cítila vždy v srdci svém mocnou sklíčenosť, kdykoli zastavil se u Julie.

Jaromír velmi zřídka k Vilmě se dostavil, bavě se zatím dosti vesele s jinými dámami a nejvíce se slečnou Emilií. Mohl tak činiti se svědomím tím pokojnějším, jelikož mu Vilma na otázky: potřebuje-li jeho společnosti a jak se baví — vždy odpovídala, že se baví rozkošně a nenucené a že tedy přeje mu dnes veškeru volnosť z plného srdce. Nechtělať, aby Jaromír stálou Svou přítomností její. zábavě s Hráským překážel. A tento zdál se míti skutečnou zvláštní pozornosť k Vilmě, neboť dostavil se vždy, kdy ho bylo nejvíce potřeba.

Abychom však i my konečně poznali pravý poměr mezi Hráským a Julií, o němž všecka pozorování v různé úsudky se rozbíhala, dlužno nám o této okolnosti něco málo podotknouti. Julie milovala hraběte Velského doposud a to snad ohnivěji a náruživěji než za dob, kdy Velského směla milovati bez překážek.

K udržení nyní tajného, protože starým Rastlem zapovězeného milostného poměru i Vel- skému i Julii velmi dobře hodil se Hráský za prostředníka, kterýžto úřad s obdivuhodnou obratností nastával tím horlivěji, čím více sliboval mu Velský odměny a Julie přímluvy u svého otce. Jedním z hlavních úkolů Hrá- ského bylo též usmířiti plukovníka Rastla s hrabětem Velským, což byla úloha velice nesnadná.

V tomto svém zajisté delikátním postavení mohl si Hrášky již některou důvěrnosť k Julii dovoliti a on to též činil zyláště před Vilmou, aby její žárlivosť zbudil. Účelu svého dosáhl úplně.

Jaromír bavil se dlouho roztomile s Emilií Bratini, nežli začal poznávati její pravou lehkomyslnou a skutečné hanebnou povahu. Po- nenáhlu počínal pochopovati, co mu dříve bylo nesnadnou hádankou, proč slečna Bratini při vší své vynikající kráse a půvabnosti a při svém dosti vznešeném rodu má tak veliký nedostatek zbožňovatelů. Seznali jsme již z poznámky Hráského, že byla neobyčejnou koketou a mimo to nad míru lehkomyslná; dodáme k tomu ještě, že byla i velice zlomyslná a mstivá a že bývala slova její a chování tak volné a smělé, že stávalo se i nestydatým a necudným zvláště tehda, kdy se domýšlela, že nově lapený zbožňovatel její nalézá se již úplně v její tenatech. Proto se jí co možná nejvíce střehly dívky a vyhýbali se jí všickni mladí mužové, kteří bucř měli česť v těle, nebo kteří byli přímo její otci podřízeni. Staloť se nejednou , že Emilie nepřímo působením svým zprostředkovala u otce svého potrestání některého důstojníka, ano i obyčejného vojína, aniž se mu hnedle mohla platná příčina trestu udati, a to vždy jen proto, že jí úklony jeho v a pochlebenství, k nimž vlastně sama podnět zavdala, omrzely a sevšedněly a že odvržený nebýval obyčejně s tímto její novým vrtochem spokojen.

I Vilma se dosti záhy dověděla o tomto všem z ůst několika slečen, i rděla se studem, hanbou i hněvem, že jest to právě její vyvolenec, který se s ní tak vesele a skoro nepřetržitě baví a tak na sebe pozornosť mnohých obrací, stávaje se terčem jich významných po- suňků a úsměšků.

Jaromír, počínaje již svou velikou chybu pozorovati, vyhýbal se Emilii. Tím však ohnivou a nanejvýš marnivou slečnu Bratini jen podráždil a ona jala se ho zjevně pronásle- dovati.

Hanbou i výčitkami ztížen, že se tak dalece bez vlastní viny zapomněl, vyhýbaje se společnosti, kde se mu zdálo, že čte na každé tváři úsměšek, zašel do nejzazšího, opuštěného, jedinou lampou mdle osvětleného kabinetu. Netrvalo dlouho a dostavila se i Emilie.

Stavíc se, jakoby o přítomnosti Jaromírově neměla ani tušení, vrhla sebou s povzdechem na pohovku u dveří, an zatím Jaromír stál u okna, zakryt záslonou, dívaje se do čiré noci. Povstalým šustem byl upozorněn záhy na příchod Emilie. Vida, že není pozorován, umínil si chovati se pokojně a vyčkati, až odejde. V oku jeho jevilo se pohrzení a ošklivosť.

„Jak nevýslovně jej miluji lu deklamovala Emilie melancholickým hlasem sice pološeptem* však přece tak, že ji mohl Jaromír dobře sly- šeti. „A on již volil! Můj bože, tato myšlenka mě zdrtí! Proč trestáš mě tak, přísný bože, vždyť na sobě tak veliké viny neshledávám!

Pohrdají mnou, protože mi nerozumějí, protože mého vřelého a horoucího srdce nepochopují, protože je od sebe odpuzuji, nemohouc jich lásku sdíleti. Nazývají mě za to krutou, necitelnou, nevědouce, jak mi křivdí! Či bylo by šlechetné, abych lehkovážně rozněcovala ještě jejich vášně, abych dohnala je ku krajnostem a pak teprve, až by naděje jejich dostoupily nejvyššího vrcholu, necitelně je od sebe odpudila? Nikoli, toho neučiním ani za cenu křivd, na mně páchaných, neboť bych jednala nelidsky. Raději snesu všecka příkoří, než abych byla příčinou neštěstí jiného, než abych odhodlala se podváděti a vylhávati lásku, kterou svému srdci přece vnutiti nemohu. Co mi také záleží na jiných, milují-li mě aneb pohrdají-li mnou, byť i neprávem? Ó, jen on, jediný on jest celým mým světem, jediné v něm, v mém Jaromírovi, pučí všecky mé naděje, mé blaho, mé štěstí, on jediný jest bohem mých myšlenek a modlou mého srdce! A — on již volil! Bože, jak zdrcující to pravda! Avšak on by mohl vyvolenou ještě opustiti, mohl by v mém roztouženém a horoucím objetí hojnou a lahodnou náhradu nalézti, mohl by mě i sebe oblažiti, kdyby — ach, kdyby mě jen miloval! Avšak on mne nemiluje! Zdali pak jest smrť děsnější, nežli toto hrozné slovo? Ach, bože, já se zalknu, já zhynu dusnotou, kterou mě svírá toto přesvědčení!"

A rozhlížejíc se opatrně kolem, do výklenku ovšem jen zběžně nahlédajíc, jakoby z úmyslu, je-li kdo na blízku a je-li kým pozorována, pravila: „Štěstí ještě, že jsem zde úplně samotna; jinak bych musila zahynouti mrákotami a mdlobou! Oh, jak těžko, jak nevolno mi jest při pomyšlení, že jsem jím zneuznána a pohrdnuta ! Ne, nelze mi déle snésti tuto dusnotu, tuto sžírající palčivosť!"

A po slovech těch sesmekla se s ramen její hedbávná mantila a objevila šíji a rámě tak bělostné, plné a okrouhlé, že by obě tyto vnady byly již dostačily, aby ohnivého milovníka uvrhly k nohoum jejich majitelky.

Avšak Emilie neuspokojila se ještě s tímto malým začátkem; její „dusnota", v pravdě však nestydatost byla daleko vyšší, než aby vydávala se v nebezpečenství zalknouti se v těsných okovech šatů! Nerozpakujíc se umělou a hbitou. rukou rozepjala vrchní oděv svůj, tak již nedostatečně zakrývající její, skutečně oslňující vnady, a ztrnulému oku Jaromírovu objevily se tyto v celé své neodolatelné kráse, plnosti a bujnosti.

Toto nanejvýš svůdné překvapení bylo tak náhlé, že by nebyl Emilii odolal ani muž mysli ocelové a srdce ledového.

I Jaromír byl tímto netušeným množstvím vnad, smysly omamujících, v prvním okamžiku uchvácen, že musel se přemáhati, aby k nohoum andělské Sirény se nevrhnul.

Emilie si několikrát vydychla, jakoby chvatně ssála do sebe lehounký chlad, krásná její ňádra směle ovívající, a by z chladu i vánek způsobila, ovívala si tvář i ňádra batistovým šátkem.

Všecko toto bylo tak přirozené a opráv- něné, že v Jaromírovi, který, dojat samomluvou Emilie, ve svém podezření o její hanebné prohnanosti značně ochabovati počínal, i nyní podezření to vrchu nenabývalo.

„Ah, jak občerstvující, jak lahodné!" libovala si Emilie. „Jak se mi uvolňuje!"

Avšak, ani všecko to neuvrhlo Jaromíra ještě v její „roztoužené a horoucí objetí".

Lehký mrak nevole a netrpělivosti přelétl její sličnou tvář.

„Proč se neobjevuje?" myslila si. „Proč tam stojí jako přimražen? Usnul snad, anebo se stydí? Ubohé neviňátko!"

Co měla nyní Emilie činiti, když i ta nej- mocnější léčka, jíž by byl nikdo odolati nemohl, na Jaromíra nepůsobila? Tento obrátil tvář svou od necudné ženy a zíral v temnou noc, klada své roznícené čelo na studené sklo, aby poněkud ochladil žár, smysly jeho stravující.

„Nepřichází-li on, půjdu já!" umínila si konečně Emilie a hlasitě předstírajíc vedro, zde * panující, a že nezbytno jest vpustiti sem něco svěžího vzduchu, povstala, přikročila k oknu, rozhrnula záslonu a — s výkřikem: „Ha, nějaký muž!" zavrávorala několik kroků nazpět a jako zlomená lilie sklesla bez vlády na pohovku.

Jaromír vystoupil. Snažil se Emilii upo- kojiti, avšak marně: ležela zde bez smyslů ve mdlobách. Ještě jednou zastavil se před ní, nyní zde bez vlády ležící, a ztrhaným, lačným zrakem ssál do sebe smyslný nektar, proudící z její luzných vnad, jimž nyní byl tak na blízku, a jež polotemno zde panující ještě zvyšova Byl omámen tak, že ani nezpozoroval, jak Emilie oči pozvolna opět otvírá, nepozoroval její povzdech, neviděl na to její slastný, a spolu vítězný úsměv — ze smyslných mdlob probudil se teprve, když Emilie náhle s opětným polo- hlasitým výkřikem vyskočila a vnady své na- chvat nezakryla sice, ale přehozenou mantilou ovinula.

„Bože můj ! Vy zde, vy, — ty, můj Jaromíre ?"

„Odpusťte, slečno —" jektal Jaromír.

„Avšak, co se to se mnou děje? Jak přicházím já, jak vy v tato místa! A — bože! — jak to možno, že jsem odhalena! Ó, že nepohltí mne země, aby můj veliký stud zakryla!"

„Byla jste ve mdlobách, slečno, upamatujte se!" vysvětloval Jaromír skroušeně. „Náhoda, bohužel krutá náhoda uvedla nás oba ze sálu ,do této komnaty. Odpusťte, nechtěl jsem vy- zvídati, nebylo také mým úmyslem vás v nesmírné rozpaky uváděti a proto jsem zůstal skryt."

Emilie položila ruku na čelo a stavěla se, jakoby se rozpomínala: „Ah, nyní se na vše pamatuji," šeptala rozpačitě a sklopila oči stydlivě. „Vy, vy jste byl skryt za záslonou, a, a—" „Odpusťte, slečno; nestalo se tak ze zlého úmyslu."

„Pane — Jaromíre!" pravila Emilie vážně a usadila se na pohovku, kynouc rukou Jaromírovi, aby i on tak učinil. On myslil, že v náhradu za její rozpaky jest již povinen jí něco k vůli učiniti a proto se vedle ní usadil.

„Jaromíre," pokračovala, „vy jste slyšel bez mého vědomí mou zpověď, kdežto jsem se domnívala, že vyjevuji bol svůj toliko sobě a těmto mrtvým stěnám. Náhoda, o níž jste byl pověděl, že nás oba zde svedla, náhoda tato chtěla, abych své vyznání učinila bezděky i vám. Tím odhalila jsem před vámi roušku svého tajemství, a právem oné náhody jsem sama nyní oprávněna žádati vás, abyste mi na vy- znání mé odpověděl právě tak nelíčené, jako upřímná a nelíčená byla má zpověď."

„Slečno," pravil Jaromír vážně; „není vás tajno, že jsem již volil dříve, než jsem byl poznal vás. Při tom blaží mě možnosť tvrditi, že láska má jest opětována; proto ani já nemohu, ani vy sama nechcete a nemůžete chtíti, abych na své lásce vyvolené se prohřešil, abych stal se nevěrníkem a zrádcem. Ctíte-li svatý cit, svatý zápal čisté a opravdové lásky, musela byste mnou jen pohrdati, kdybych i z vyznání vašeho těžiti se nezpěčóval. Já alespoň nevidím se býti tak hanebným, abych zrady takové do- pustiti se mohl, a proto — proto lituji, že vaši lásku opětovati nemohu."

„Tedy odmrštěna, odpuzena, ponížena!41 hořekovala Emilie, tajíc těžce nával hněvu a hrozné zloby.

„Tak nikoli," vece Jaromír mírně, „tak krutě nesmíte si má slova vysvětlovati. Slečno, dokládám se vám svou ctí, že lásku vaši ke mně ctím, že tato občerstvuje mysl mou proto, že plyne ze zdroje čistého a svěžího; kořím se této vaší svaté vášni — avšak, nemohu vám navzájem taktéž splatiti, nesmím a nechci.

Dostačí-li vám má nejvřelejší úcta, dostačí-li vám mé nejsrdečnější přátelství, pak vám obé milerád nabízím.u „Ne, ne," zvolala Emilie vášnivě, „toť chatrná almužna a té nepřijímám! Jaromíre, miláčku, Jaromíre, ty mě budeš, ty mě musíš milovatil Hled, jak se pokouší o mne šílenství při zničující myšlence, že by mnou mohl pohrd- nouti! Zahynula bych bez tebe, a ty bys mohl chtíti mou zkázu?"

A než se ještě nadál, vyskočila Emilie jako podrážděná lvice, strhla se sebe lehce svinutou mantilu a mžikem cítil se obemknut její vášnivým, křečovitým objetím.

I světec utonul by v moři zlatých pokladů, oko i mysl oslňujících a satanášem mu nabízených — i šlechetný muž hřešil by ve vnadách krásné ženy, napohled rajských a neodolatelně svůdných.

Ó Jaromíra pokoušela se závrať, smysly jeho se opíjely. Bez odporu, bez vlastního vědomí, bez vůle ponechal hlavu svou dlouho v nejroztomilejším zajetí.

„A ty bys mohl chtíti mou zkázu?" opakovala Emilie šeptajíc a pokryla rty i tváře jeho nesčíslnými, horoucími polibky.

,.A Vilminu zkázu bych směl chtíti?" odvětil Jaromír slabým, přerušovaným hlasem, který podobal se poslednímu stonu tonoucího.

„V mém objetí, v mých políbcích nalezneš bohatou náhradu, milenče můj!" šeptala Emilie, tisknoucí jej ještě pevněji k sobě.

„Emilie", vece Jaromír hlasem, jakým mluvívají šílenci, a vtisknul první polibek na její hebká ňádra, skvoucí se alabastrovou bělostí. „Emilie, vím nyní, že jsi zlá, zkázonosná víla, avšak tys víla omamující krásy ! Vím nyní, že jsi zlý démon, vím, žes ďábel, avšak, tys ďábel závratných půvabů, a peklem tvým jest — ráj neodolatelných vnad! A přece, přece se mi zdá, že i tvá omamující krása, i tvé závratné půvaby, i ráj tvých neodolatelných vnad vleče mou zkázu v zápětí! Ó, propusť mé, prosím, z kouzelného toho zajetí, ustrň se, — já nemám více vůle, moci, nemám síly!"

„Nikoli, miláčku můj, nikoli, můj božský Adonise!" sváděla jej Emilie a zahrnula jeho tvář opětným návalem vášnivých polibků. „Zůstaň v mém zajetí, a zdá-li se ti toto býti rájem, tož věz, že ráj ten vytrvá stále a půvaby v něm nikdy neklesnou, nevyblednou. Vždy novými a novými kouzly ulahodím vystřízlivějící mysl tvou a věncem bujných milostí ovinu choré skráně tvé, aby tvář tvá nikdy nevybledla od nátisků žalu a lítosti."

A Jaromír neodpověděl; uzavřev oči své oddal se magickému polosnění. Hladíc a líbajíc jej nevyrušovala ho Emilie dalšími slovy z tohoto jeho nového požitku.

Asi za deset minut pootevřel Jaromír oči a pozvedl volně hlavu; Emilie mu v tom nebránila. Zatemnělým zrakem díval se kolem, pohlédl i na Emilii a viděl milostný úsměv na korálových jejích rtech, pohledl i na její ňádra a poznal své kouzelné zajetí. Zasmušiv se povstal a zamířil mlčky ku dveřím.

7 V temnotách bludu.

„Jaromíre, neodcházej, zůstaň!" vzkřikla Emilie vyskočivši a křečovitě jej objala.

„Nezdržujte mne, slečno," odbyl ji Jaromír přísným, ledovým hlasem a mocným trhnutím vyprostil šíji svou z její objetí. „Nezdržujte mne, abych nebyl nucen zapomenouti na výhody, vašemu pokolení přirozené, a na váš stav."

„Jaromíre, jak to mluvíš? Ó, zůstaň!"

„Zpátky, necudná ženo Putifarova, zpátky, bídná frejířko!" zvolal Jaromír u velikém hněvu, odpuzuje dotěrnou ženu od sebe a pokročil opět ku dveřím.

„Ó laj mi, spílej mi, klň mi, jen zůstaň!" bědovala nesmyslná Emilie, odporem Jaromírovým ve své vášni ještě více podrážděná, a vrh- nouc se na zem objala nohy jeho.

,Nedotýkej se mne, úlisná zmije ty," zuřil Jaromír, „abys mne podruhé jedem svým neotrávila! Ba v pravdě," doložil v největší odpornosti, „jed tvůj jest zžíravý a již první uštknutí tvé otrávilo zdravé jádro mé mysli dosud neporušené a mého nezkaženého srdce! Odplaziž se, mrzký hade, aby tvé druhé uštknutí mne neusmrtilo!* A když ještě Emilie odporovala, sebral Jaromír všecku svou sílu a mocně ji od sebe odstrčiv, až zavrávoravši celou vahou svého těla k zemi dopadla, pádil v mocném pobouření z komnaty.

„Surovče, barbare, netvore!" zabědovala Emilie v nesmírném hněvu a povstavši dosti nesnadno se země, se zuřivými slovy, s pěstěmi vztýčenými a s pěnou vzteku okolo úst zvo- Javši: „Za toto pohanění a poranění musím tě zničiti!" vyběhla prudce za ním.

Jaromír, opustiv komnatu a vešed na ma- lou, úzkou, ztrácející se chodbu, v levo k jakémusi železnému zábradlí a na místo tmavé a pusté, v právo pak ku dveřím vedoucí, jež tvořily vchod k dlouhé řadě nestejných komnat, z nichž poslední ústila na sál, kráčel spěšně v právo. Sotva však dospěl dveří, otevřely se tyto a jimi vycházela — Vilma zamyšlená tak, že Jaromíra ihned ani nezpozorovala.

„Vilmo, moje nejdražší Vilmo, ty zde?" zvolal Jaromír horoucně a blížil se spěšně k dívce. Tato trhla seboa a pohledla lhostejně, ano, skoro mrzutě na Jaromíra. Pozorovala teprve nyní, že jest velice rozčilen a zarděn, jakož i pobouřen. Ještě než promluviti mohla, vyběhla Emilie celá rozkacena s obnaženými ňádry, volajíc vztekle: „Stůj, svůdníku a ne- věrníku! Ha, sotva se nasytíš nejvolnějšího objetí jedné ženy, jakmile ji podvedeš, vrháš se opět do náručí dívce jiné! Tenkráte nemá se ti hanebnost tvá zdařiti, tenkrát —tt Nedomluvila, neboť sama v prvním okamžiku ulekla se netušeného účinku svých slov a svého zjevení. Vilma, pohlédnuvši na pobouřeného Jaromíra a na obnaženou Emilii a slyšíc hroznou její obžalobu, sklesla bez smyslů k zemi. S bolestným výkřikem přiskočil Jaromír ku své milence a co nejněžněji se namáhal, aby jí opět k životu přivedl.

Emilii přešlo leknutí brzy. Vidouc skvělý zdar své pomsty, stáhla rty své k zlovolnému úsměšku a odebrala se zpět do komnaty. Za pět minut vystoupila z ní úplně oděna a upravena. Když zpupným a jakoby vyzývavým krokem kráčela kolem Jaromíra, na zemi klečícího * a Vilmu co nejpečlivěji ošetřujícího, zvolal tento pln nevýslovného bolu a žalu: „Zde viz, ukrutnice, hrozný účinek svého strašlivého díla!"

Příšerný smích byl mu na to odpovědí.

Brzy byla Vilma obklopena četnými dámami, avšak teprve dostavivšímu se lékaři, který právě byl v plesu, podařilo se přivésti ji opět k sobě.

VIII.

Své leknutí Vilma odstonala. Přes dvě neděle byla bez ustání poutána na lože a mnohdy mluvila velmi nesouvisle o Jaromírovi, Julii a Hráském. Jaromír navštěvoval dům její matky často i dvakrát denně. Někdy pustili ho i k její loži, Vilma bývala však obyčejně bez smyslů a nepoznala ho. Vracíval se vždy zoufalý a na novo zdrcen.

Jednou v jasné chvíli dovolil lékař Jaromírovi opět k jeho naléhavým prosbám vstou- piti do ložnice Vilminy. Jakmile jej tato ale shlédla, vytřeštila naft děsně své oko, pak počala ještě pomateněji blouzniti a ihned zhoršil se její stav povážlivě. To pozoruje lékař zapověděl Jaromírovi přístup k Vilmě po celou dobu její nemoci, a zápověd tuto oznámil i paní z Kohoutova, kterážto byla nad neštěstím, její nejmilejší dceru tak náhle potkavším, neméně utrápena. Od té doby, co se dověděla, že zjev Jaromírův stav Vilmin ještě zhoršil, počala se k němu chovati stále chladněji; neboť soudila, že bez vážné příčiny nestal se Jaromír Vilmě tak nenáviděným.

Hedvika divila se nemálo těmto událostem, tak neočekavaně se sběhnuvším. Ač pátrala všude, ač naslouchala blouznivým řečem Vil- miným, ač špehovala za dveřmi domácí paní, zvláště, měla-li tato návštěvu, jmenovitě ale, byl-li u ní Jaromír, aneb lékař: nedověděla se přece ničeho souvislého, nenabyla světla do temnosti svých domněnek.

Vilma se přece opět pozdravila; zdravé, neporušené ústrojí tělesné překonalo nemoc. Za čtrnáct dní opustila lože a za opětný týden byla zase tak zdráva jako dříve.

Jakmile nabyla smyslů a rychle se opět pozdravovala, první, co učinila, bylo nařízení, aby navždy zapověděli panu Opeletovi přístup do domu. Div si nezoufal, když se dověděl o 'přísném zákazu, jenž byl s to smyslů jej zbaviti. Vynaložil všecko, prosil, zapřísahal, bědoval, hrozil — a přece marně; dům paní z Kohoutova byl před ním uzavřen jako hrob. Jaromír byl zničen, úplně zničen. Zoufalosí jeho působila záhubně nejen na duchu, leč i na tělo Chodíval beze všeho cíle, bud! po ulicích, bud po polích, nebo po lesích a přece každé takovéto bloudění zavedlo jej konečně, aniž si to byl sám umínil, k domu paní z Kohoutova. Tím vším ale Vilmy neusmířil. Hněvala se naň neúprosně a v hněvu fom padporovala ji především Hedvika, která ostatně ničeho bližšího dověděti se nemohla, a tak prozatím zůstati musela na svých domněnkách, které však novými těmito událostmi nabývaly jen více pod- státy a pravděpodobnosti. Líčila Vilmě nevěru mužů jako poklesek nikdy více nenapravitelný, který nemá a nesmí milující ženu přes všecku lásku, útrpnosť a soustrasť nikdy více smířiti, aě nechce-li býti ženou bezectnou, beze všeho charakteru, směšnou a nechce-li se vydati v opovržení celého známého světa.

Jaromír byl zdrcen; jej mrzelo vše a zvláště obtížným byl mu svět a život. Konečně, nemoha neštěstí své déle snášeti, odhodlal se ku kroku nejzoufalejšímu. Dříve však ještě napsal a zaslal paní z Kohoutova list, v němž prosil jí o jedinou a poslední v jeho životě rozmluvu slovy tak naléhavými a nápadnými i podezřelými, že z nich vlastní jeho zoufalý úmysl, života se zbaviti, patrně se jevil.

Asi za hodinu po odeslání tohoto lístku přiběhla k Jaromírovi služka paní z Kohoutova všecka udychtěna vyřizujíc, že ho velitelka její očekává a že se má s ní bez meškání k paní její odebrati. Jaromír vzdychl si hluboce, asi tím způsobem, jak činí odsouzenci, kterým se oznamuje, že mají odebrati se do soudní síně k vyslechnutí ortele smrti.

Oblékl se a šel. Činil vše mechanicky a podobal se úplně nějakému automatu. V domě paní z Kohoutova panovalo jakési zděšení; paní sama byla nemálo rozčilena.

Uvedli k ní Jaromíra, který nevšímal si velikého napnutí, jaké* jevil všechen dům při jeho objevení.

Zdržel se u domácí paní asi hodinu. Po této době zavznělo náhle silné zazvonění a brzy na to letěla služka z komnaty domácí paní do pokoje Vilmina, vyřizujíc přísný rozkaz, že má slečna okamžitě matinku svou navštíviti. Vilma se několik okamžiků zdráhala; chování její bylo brzy nerozhodné, brzy násilně vzdoro- vité. Opětné mocné trhnutí zvoncem rozplašilo však její nerozhodnost a vzdory a Vilma ubírala se k matce více rozčilena než dojata. Asi za opětné dvě hodiny vyšel v komnaty domácí paní Jaromír všecek jako znovuzrozen, blažen a šťasten s okřívajícím úsměvem ra rtech a s okem blaženě zářícím a podle něho Vilma líbezně a utěšeně se usmívajíc. Bylo na ní znáti spíše nějakou zevnější radosť než opravdovou, hlubokou blaženosť. Paní z Kohoutova pak hleděla za oběma usmívavě, jako usmívá se věrná a starostlivá matka nad štěstím svých milovaných dítek.

Jaromír, nabyv blaha dávno již ztraceného a těžce sice, avšak přece oželeného, poučen krutou jeho ztrátou, počínal si ve svém opět nabytém štěstí skoro až výstředně. Hleděl na Vilmu neustále okem nejněžnější lásky, nepřestával oslovovati ji nejlichotivějšími jmény a tisknul a líbal jí ručku co nejvřeleji a bez ustání. Zdálo se, jakoby se ve své opětné štěstí vpraviti neuměl.

Vilma usmívala se naň sice přívětivě, nechala si volně a trpělivě líbiti projevy jeho výstřední radosti, mluvila k němu vlídně, něžně a laskavě; ale to všecko nepřekáželo jí v tom, aby i různým květinkám v zahradě, v níž se právě oba procházeli, věnovala také neposlední pozornosť. Ano, chvílemi vyrušila i Jaromíra z nejvyšší nadšenosti výkřiky: „Ah, vizte tuto krásnou kameliil" „Jak se vám líbí tento záhonek rfiží ?u „Nešlápněte, prosím vás, na tuto pěknou lilii!" To ale nevadilo také Jaromírovi v tom, aby horoval dále — a za dvě hodiny opouštěl dům paní z Kohoutova ještě více blažen, nežli býval před ztrátou lásky Vilminy.

Blaženosť jeho netrvala však dlouho; aniž se nadál, hrozil mu s jiné strany zármutek. Paní z Kohoutova, obdrževši od Jaromíra zprávu o zoufalém jeho předsevzetí a nemohši se nadití, že tato povážlivá situace tak šťastný obrat vezme, ani že ji sama i nejlepší výmluvností bude moci odvrátiti, považovala totiž za svou povinnosť, aby o úmyslu synově jeho rodiče bez meškání zpravila. Nejkratší a nejrychlejší cestou zdála se jí býti telegrafická, a proto beze všeho prodlévání zaslala rodičům Jaromírovým telegram o zoufalém úmyslu synově s podotknutím, aby bez meškání přijedše zabránili svým zakročením, pokud snad bude k tomu ještě čas, jistému neštěstí. Paní Opeletovou zastihl telegram již povážlivě churavou, tato zpráva pak ji zdrtila. Padla do mdlob; když ji však vzkřísili, shledali ku svému uleknutí, že stav její nebezpečně se zhoršil. Bez meškání přivolaný lékař vyjádřil se, že vzhledem k předcházející chorobě jest se toho nejhoršího obávati. A přece, aby zachránil syna, musel pan Opelet manželku svou opustiti. Dvojnásobně zničen, přijel do B., a místo syna mrtvého s roztříštěnou hlavou našel jej živého, zdravého, veselého a blaženého. Místo aby se ze šťastného obratu tohoto radoval, rozhněval se nanejvýš a zuřil velice. Myslilť, že se stal obětí nevysvětlitelné, ale vždy přece hanebné mystifikace. Ani se syna na příčiny neptaje, nýbrž jen přísně a rozhorleně jej káraje — při čemž Jaromír ovšem dostatečně pochopiti nemohl, proč se otec vlastně tak hněvá — odkvapil pan Opelet s těžkou kletbou v úmyslu do domu paní z Kohoutova. První nával hněvu ze sebe vychrlil, aniž mu v tom mohl kdo brániti. Teprve, když vysílen sklesl na pohovku a zuřiti přestal, vysvětlila mu pauí z Kohoutova celou nedávnou událost a vylíčila její nenadálé, šťastné zakončení i přesvědčila ho ponenáhlu, že telegram její nebyl dílem mrzké a nestoudné zlomyslnosti, leč dílem něžné starostlivosti. Omluviv se odkvapil pan Opelet opět k Jaromírovi a oznámiv mu vší možnou šetrností a útrpností nebezpečný stav matčin, o příčinách jeho ovšem obezřele se ještě ani nezmíniv, aby snad duševní rozruch v synovi, teprve nedávno a snad ani ne úplně vyléčený, opět v celé mohutnosti jeho nevzbudil, přemlouval syna, aby se domu vrátil. Jaromír se nezdráhal, vymínil si však ještě rozloučení s Vilmou a její matkou. Otec mu v tom nebránil, prosil ho ale, aby dlouho nemeškal, podotýkaje, že každá minuta jest velmi drahá. Jaromír, slíbiv brzký návrat, spěchal k Vilmě, zdržel se zde ale po celou hodinu, která otci zdála se býti věčností plnou muk a útrap. Jakmile se Jaromír vrátil, odjeli oba v největší rychlosti k domovu.

Právě tak, jak se Jaromír i paní z Kohoutova radovali z nenadálého smíření s Vilmou, zuřila Hedvika. V hněvu svém vynesla krutou kletbu na oba milence, zvláště ale na Vilmu, již považovala za příčinu všeho, a nebyvší o pohnutkách návštěvy Jaromírovy zpravena domnívala se, že paní z Kohoutova jen k prosbám dceřiným bývalého její milovníka do domu opět pozvala. Hedvika nebyla sebe více mocna; jen tato okolnosť může vysvětliti černý její úmysl, který v její hlavě i srdci uzrál a k jehož provedení hledala příhodné chvíle.

Zatím dostavil se z nenadání nový host — Hráský. Byl velmi vítaným obéma dámám, neboť věděly o něm, že jediné on jest schopen rozptýliti sklíčenosť, jakou poslední nová udá- losť v domě jejich zanechala. Proto tím vděčněji přijaly obě zprávu, že pobude Hráský asi tři neděle na dovolené u svého přítele v S.r malém to dvorci as půl hodiny od B. vzdáleném, a jeho přání, v aby směl v tom čase dámy častěji navštíviti. Že celá tato dovolená, jeho návštěva u paní z Kohoutova, jakož i jeho prosba o dovolení k budoucím návštěvám byl schvální projekt Hráského, o tom netřeba po- chybovati. Že o sobě po celý čas až dosavad nedal ničeho slyšeti, to byl jen čin opatrnosti. Jednak chtěl zkoumati, jak bude účinkovati jeho zákeřnická rána, jednak věděl, že ve zmatku, který nevyhnutelně musel nastati, mohl by vždy jen nešikovně operovati. Umínil si tedy vyčkati příhodné chvíle a zatím tajně pozorovati. Byl příliš obratný a vynalézavý, aby nedovedl sobě jistých a věrohodných zpráv zaopatřiti. Netřeba líčiti, jakým způsobem a jak všemožně snažil se po tuto dobu, aby si získal nejen přízně, ale i lásky Vilminy. Poznav tuto dostatečně dotýkal se neustále hlavně její marnivosti a vzdoru, zvláštní svou koketní netečností a neméně výdatným vzdorem, tu a tam přece pro povzbuzení Vilmy metaje svůj neodolatelný pohled a pronášeje slova nepopiratelné lásky.

Hedvika byla touhou po pomstě a hledáním příhodné k tomu chvíle tak zaneprázněna, že se ne mnoho o Hráského starala.

Tohoto brzy začala nerozhodnost vzájemného, zajisté směšného boje unavovati. Nahlížel, že by to muselo velmi dlouho trvati, nežli by zvítězil, a čas, v kterém by mu to dle jeho výpočtu bylo možným, nebude snad více k jeho disposici. I změnil tedy svou taktiku a počal ponenáhlu hráti si na zamilovaného, avšak přece s takovou opatrností, že mu v případě porážky zůstal vždy čestný ústup otevřen. Tento obrat dařil se mu tím více, ježto neměl právě žádného soka. Avšak on nehrál zamilovaného horoucně, vášnivě, bombasticky, nébrž unyle, toužebně, s truchlivou, srdce podmaňující resignací.

Ku své největší radosti pozoroval brzy, že tichá jeho láska jest obratnější zbraní, než plamenné, ohnivé přísahy a než dosavadní vzdor; jí působil přímo na srdce; ohnivou láskou byl by jen podkuřoval marnivou mysl Vilminu, kdežto vzdorem svým udeřil kosou na kámen. Vilma toho ani nepozorovala, že jest podsko- čena, ale pociťovala ku svému ustrnutí, že i ona sama malomocné víc a více lásce Hráského podléhá. A v skutku, Vilma počala proti své vůli Hráského milovati. Konečně vybuchla láska její v mocnou, ohnivou, sobeckou vášeň, které při lásce k Jaromírovi nebyla poznala.

Jednoho dne, opustiv Hráský Vilmu, zanechal ji v malém, radostném rozčilení. Bylť se choval tak, že následkem toho byla Vilma oprávněna oddati se nejrůžovějším nadějím. Nebyloť od chování Hráského k přímému vyznání lásky již daleko. Po odchodu jeho uzavřela se Vilma do své komnaty a vrhla se pobouřeně na pohovku. Zamhouřila oči a oddala se rozkošnému snění. Byla ještě zabrána v rozjímání 2 svém novém štěstí, když jí Aneta přinesla zapečetěný list. Byl od Jaromíra a příliš dlouhý, než abychom jej tuto doslovně podati mohli. Obsahem svým podobal se veškerým dopisům zamilovaných lidí, které bývají vždy totožné.

3 Jaromírův list oplýval přehojným počtem nej- ohnivějších a nejněžnějších citů, nekonečným vyznáním bezmezné lásky a nejpřísnéjšími přísahami věrnosti až do hrobu tmavého. A mezi tímto různým labyrintem projevů milujícího srdce nalézala se jenom jedna střízlivá zpráva 3 stavu nemoci Jaromírovy matky. Sděloval Vilmě s truchlivostí něžné synovské lásky, že zdlouhavá nemoc matčina nejen se nelepší, ale 3 velmi povážlivou a nebezpečnou se stává. Jaromír líčil svou úmornou touhu po Vilmě, a přece mu káže povinnosť synovská, aby, ne- poslouchaje hlasu mocné touhy, odchodem svým neodcizoval matce syna, která nyní tohoto více potřebuje, nežli milenka vyvolence srdce svého. Ku konci těšil Vilmu tím, že, jakmile se nemoc matčina tak neb onak definitivně obrátí, přispěchá bez meškání k ní.

S počátku čtla Vilma dopis tento roztržitě a se zjevnou mrzutostí; k posledu však s na- pnutostí vždy rostoucí, až konečně, přečetši list, byla hluboce dojata. Malomocně sklesla jí pravice a list upadl kzemi, aniž toho pozorovala. Bezděky počala opět přemýšleti o Jaromírovi a Hráském, o rozdílu mezi nimi, počala i vážně přemýšleti o sobě.

Byla dlouho, dlouho na rozpacích, stála na rozcestí a mlhový zrak zakalené duše nemohl rozeznati pravé cesty, kterou by se dáti měla. Konečně však přece nad tichou láskou zvítězila mocná vášeň a — Hráský opanoval bojiště.

Mohlo se nyní tvrditi s určitostí, že jest Vilma pro Jaromíra ztracena, a co ještě mohlo snad všecko napraviti a v starou dráhu uvésti, to byla nevyhnutelná přítomnosť mladého Ope- leta. Poněvadž to ale dle vlastních slov Jaromírových býti nemohlo, měl Hráský nyní uvolněné působiště.

Aby se načisto vybavila z různých, příjemných i nepříjemných dojmů, aby jaksi uprchla před výčitkami, které se v ní pro její rozhodnou náklonnosť k Hráskému ozývati počaly, odebrala se do zahrady, kdež volně a na zdař bůh se procházejíc setrvala asi hodinu.

Za chvíli po její odchodu vstoupila do její komnaty Hedvika. První její pohled padl na list Jaromírův, na zemi ležící. Ohlédla se opatrně, přikročila k oběma dveřím a tiše naslouchala, zdali se kdo blíží, a když se přesvědčila, že jest bezpečna, počala dopis chvatně a dychtivě čisti. Po přečtení jeho upustila list mimo- volně zase na totéž místo, na kterém byl ležel. Byla neobyčejně bledá a chvěla se na všem těle. Stála tu dlouhou chvíli úplně nepohnuta, podobajíc se mramorové soše. Konečně sebou pohnula a přiložila ruku na srdce, které jí hrozilo rozskočiti se; druhou rukou sáhla si na ěelo, pod nímž to vířilo jako rej sta zlobohů. Nemohla se udržeti na nohou; sklesla jako bez vlády na pohovku.

„Bože," zašeptala zoufale, „proč trýzníš mě těmito nesnesitelnými mukami! Vždyť zmocňuje se mne zoufalosť tak děsná, že se mi zdá, jakoby mozek můj tonul v proudu divého šílenství ! A on ji přece miluje, přece, tím vášnivěji, čím lenivěji já skládám ruce v klín!"

Pravili jsme na jednom místě, že bývala Vilma v zármutku velmi mlčelivou a nesdílnou, zvláště však k Hedvice; nebývala však takovou, cítila-li se neobyčejně šťastnou.

I dnes cítila nevyhnutelnou potřebu někomu se svěřiti a první její zpomínka platila Anetě; ta však právě nebyla doma. Zavolala tedy Hedviku.

První pohled této platil místu, kde byl dříve list Jaromírův ležel, avšak nebylo ho tu více; druhý pohled její upřel se na tvář veli- telčinu a setkal se s její neobyčejně radostným a veselým pohledem a s blaženým úsměvem.

Bledý obličej Hedvičin sežloutl při shledání této bujné rozkoše Vilminy, již neprávě posuzovala.

„Aj, co vám schází, má bezohledná mravo- kárkyně?" zasmála se Vilma, vidoucí skoro děsné vzezření Hedvičino. „Či nevidíte, že jsem veselá a že jest mi právě nyní mentorské tváření nepohodlným? Nepozorujete, že mé oko září nevýslovnou rozkoší, nečtete z každého tahu na mé tváři blaženosť k nevypsání?"

Hedvika, aniž by si toho byla vědoma, vrhla na Vilmu zuřivý, vzteklý pohled a z prsou vydral se jí násilný vzdech, podobající se chrapotu mučenníkově.

„Ó, dnes mne více nepohněváte ani nepolekáte," smála se Vilma dále. „Dnes může mě vaše mimika jen obveseliti! Avšak, jen žádného rozjímání a kázaní dnes; to si rozhodně zapovídám!"

„Neosmělila bych se k něčemu podobnému nikdy," mdlým hlasem vypravila ze sebe Hedvika, která se byla mezitím poněkud zpama- tovala.

„Tím lépe, neboť byste měla dnes posluchačku velmi roztržitou a netrpělivou. Odložte raději veškeru vážnosť a budte mi alespoň dnes tou, kterou mi býti máte, tedy společnicí, přítelkyní, důvěrnicí."

Hedvika vzdychla si podruhé.

„Avšak, probůh, proč neustále vzdycháte?"

„Protože jest to nemožnou illusí chtíti vám býti tou, ctěná slečno, kterou jste mne nyní míti si přála.8 „Tak? A proč, smím-li se ptáti? Snad nikoli proto, že, řídivši se citem a přesvědčením o někdejší nevinnosti pana Opeleta, smířila jsem se s ním konečně přes všecky vaše výstrahy?"

„Ach, jen proto, slečno, že jsem ztratila vaši důvěru, vlastně, že jsem jí nikdy nepožívala."

„Bylo-li tomu tak, nestalo se to zajisté mou vinou."

„A poněvadž i já se domnívám, že na mně v té příčině není viny, obávám se, že by se kdy tajemné ty jakés překážky urovnati mohly."

„A by se tak přece stalo, to bude dle mého soudu záležeti jediné na vás."

„ Je-li jen tato jediná výjimka, pak cítím se býti neobyčejně malomocnou, abych jí dovedla vyhověti," namítala Hedvika s velikým důrazem.

„Touto odpovědí dokazujete, že nemáte a nechcete míti dobrou vůli. Avšak, dost toho; chci se dnes veseliti a chci, abyste mou radost sdílela."

„Chci býti vám po vůli a radovati se s vámi až do nejkrajnějších mezí, aniž bych chtěla věděti příčinu radosti vaší," úšklebně Hedvika odvětila.

„Výborně, ted se mi líbíte 1 Přiznávám se vám, že byste mne byla předešlou svou řečí málem rozhněvala a tak můj dobrý rozmar zaplašila. Avšak nechci, abyste sdílela se mnou radost, aniž byste věděla jakou. Musíte mne dříve vyslechnouti."

„Neračte se namáhati, slečno, nebot se mi zdá, že znám dostatečně příčinu vaší veselosti."

„Tak? Jak to možná?44 „Tou měrou, kterou jste mne doposud zanedbávala, slečno, tou měrou měla jsem já vás pilně na zřeteli, ovšem vždy jen ve váš prospěch."

„Aj, tedy jste mne špehovala?"

„Na tuto žalobu odpovídám, že bedlivé všímání si rozličných okolností a alespoň malá část soudnosti vykoná lepší služby než kterékoli mrzké špehování.44 „Myslíte tedy, že bych vám nepověděla žádnou novinku?"

„Alespoň se domnívám, že staré události nejsou novinkami."

„Staré události? Vy se mýlíte!"

„Snad jen tehda, neuhádla-li jsem, že ra- dosť vaše béře potravu svou z milujícího a milovaného srdce."

„Jste ostrovtipná a bystrozraká; uhádla jste! Avšak, jak si to mám vysvětlit, že poznání a přesvědčení, které mi jest novým, vám zdá se býti již hotovou, ano dávnou událostí?"

„Zcela jednoduše; já pohlížela na váš milostný poměr očima střízlivýma, kdežto vaše milující srdce pohybovalo se v něm s novými a opět s novými pochybnostmi. Tu arci bývá po přemožení jedné pochybnosti pozorování naše vždy novinkou potud, než zmocní se nás pochybnost opět nová."

„A vy myslíte, že jsem z pochybností ještě nevyvázla?"

8 T temnotách bludu.

„Ačkoli by možnost toho byla u vás jen přirozená, přece mohu s jistotou předpokládati, že máte nyní od svého vyvolence tak patrné důkazy, že každá pochybnosť musí již ustoupiti nejpevnější jistotě."

„Aji Vy víte daleko více, než bych se byla kdy nadála."

„Nezapomínejte, slečno, že jen pozoruji a posuzuji shodu okolností na pohled od sebe rozdílných."

„Ťak-li tomu jest, pak se vám musím tím více obdivovati. Co soudíte tedy, jak se asi tyto věci ukončí?"

„Smím mluviti bezohledně?"

„Ó, zajisté; nezapomínejte, že jsme v rozmluvě velice důvěrné. Mimo to mne tento směr vaší rozmluvy baví."

„Mám tedy za to, že vás co nejdříve pozdravím jako nevěstu."

„Ale jděte! Kam až myslíte!" zvolala Vilma uzarděna.

„A stane-li se tak, jak vy soudíte, myslíte, Hedviko, že budu šťastna?"

„Tou nejšťastnější, poněvadž vás potom nebude více tížiti žádný bol, žádný zármutek, žádná lítosť a žádné útrapy."

„Avšak, vy to vše pravíte hlasem tak divným, tak dutým, ano hrobovým a ledovým, že by se spíše zdálo, jako byste mluvila o smrti a nikoliv o radostech a rozkoších pozemského života."

„Jak se hodí myšlénky o smrti do tohoto okamžiku a do této rozmluvy! Pryč s takovýmito zpomínkami, slečno! Chtěla jste a chcete býť veselá, nuže, radujte se, ano, radujme se obě co nejvíce, rozpoutaně, bezuzdně, rozpustile!8 „Hedviko, jak to mluvíte? Skutečně, já vás nepochopuji a přicházím z jednoho udivení do druhého! Vy, žena tak velice vážná, vy tak přísná mravokárkyně * „Divíte se, že chci býti veselá? Vždyť jste mne sama vyzvala, bych se s vámi radovala. Či mám nyní sama k radosti vás vybízeti?"

„Myslíte to opravdu?"

„Ano, tím opravdověji, čím více vás právě při této příležitosti chci přesvědčiti, že jste mne dosud zneuznávala, že jste mylně o mně soudila; chci vás přesvědčiti, že radostem a rozkošem vezdejším, byť i sebe volnějším, nejen se nevyhýbám, nýbrž že i sama příležitosti k nim hledám."

„Oh, smýšlíte-li takto, pak mi budete vždy milou přítelkyní."

„Slovo s to, slečno! Uzavřeme tedy přátelství!"

„Budiž; přijímám."

„A jako uznaná přítelkyně gratuluji vám nyní k vyvolenci vašemu, o jehož lásce, jak vím, již více nepochybujete, a přeju vám, abyste co nejdříve byla jeho nevěstou."

„Vy umíte věru rozkošně baviti! Vaše bujná veselosť jest nakažliva; cítím na sobě, že jsem opět tak blažena a šťastna, jako jsem byla před vaším vstoupením."

„A byste v růžovém tomto rozmaru i na dále vytrvala, bylo by na místě, abych pronesla přípitek na vaši lásku a na vaše štěstí."

„Haha, výborná to myšlenka! Bohužel, že jí nemůžeme upotřebiti."

„Co vám v tom překáží, slečno?"

„Nepochopujete toho? Vždyť přece víte, že způsobem, vámi navrženým, baví se jen mužové."

„Dbáte přílišně etikety, slečno, ano, až přílišně! Kdo rozumný může zle vykládati ženám nevinnou zábavu, líbí-li se jim, byť se dle téhož způsobu bavili i mužové?"

„Snad máte pravdu."

„Smím tedy nyní doufati, že mi dovolíte, abych pronesla přípitek na vaše blaho?"

„Mohu vám býti jen velice po vděčna za tuto vaši přátelskou pozornosť. Ostatně i mně počíná se tento žert nemálo líbiti i nedám si jeho provedení ujiti, protože chci se dnes vůbec baviti. Připijeme si obě především na ve- spolné přátelství a zdraví."

Po těch slovích přistoupila k hedvábné šňůře od zvonce a kvapně zazvonila. Vstoupivší služce pak rozkázala, aby bez prodlení přinesla láhev vína ze sklepa a dvě sklenice. Když se byla udivená služka vzdálila, by rozkaz mladé velitelky své vykonala, poodešla i Hedvika, vymlouvajíc se, že se přesvědčí, není-li někdo na blízku a že dostaví se ještě dříve, nežli se služka s udanými věcmi vrátí. Místo, aby prozkoumala okolí jak byla slíbila, odkvapila Hedvika do své komnaty, zde prudce otevřela jednu z četných schránek ve svém toilettním stolku, vyňala z ní papírový malý závitek a bedlivě jej v oděvu svém uschovavši a vše opět do předešlého pořádku Uvedši spěchala zase k Vilmě. Bylo nápadno, že i přes tento chvat byla neobyčejně bledá. Jedva byla na své míBto usedla, byla tu již služka s lahví vína a se dvěma skleničkami. Postavivši věci tyto na postranní malý stolek odešla.

„Dovolíte-li, slečno, posloužím nám oběma," nabídla se Hedvika.

Vilma byla se mezitím zabrala opět do snivého, oblažujícího přemýšlení, a proto přelétl krásnou její tvář mráček nevole, když ji byla Hedvika z milého toho snění slovy svými vyrušila.

„Ah, již vím; nu dobře, nalejte víno," pravila pak, kdyi si byla opět zpomněla, oč se vlastně jedná. „Avšak, probůh, jak jste bledá!" zvolala ihned spozorovavši bledost Hedvičinu. „Také se mi zdá, že se chvějete. Podobá se, jakoby přes naši obapolnou vůli zábava naše přece vázla. Cítíte se snad býti churavou?"

„Oh, nikoli; nestrachujte se o mne, slečno! Když jsem vešla na chodbu, dotknul se mne průvan, deroucí se otevřenými dveřmi; odtud snad pochází bledost, již na mně spatřujete; douškem vína snad opět okřeju."

„A jak se vám ruka třese!" pokračovala Vilma, na Hedviku hledící.

Oko Hedvičino zalesklo se hněvem a nevolí i snažila se býti klidnou. Vytahujíc zátku pozorovala stranou Vilemínu a tvář její tím více se zasmušovala, čím déle hleděla na ni Vilma, která na pohovce ležela a hlavu na opěradle položenou měla.

Najednou uchopila Hedvika láhev i sklenice a vymlouvajíc se, že nelze jí zde v soumraku zátku vytáhnouti, odešla na protější stranu k oknu. Avšak, nežli se Vilma obrátila, již vytáhla Hedvika bleskorychle uschovaný pa- pírový závitek, obratně jej rozbalila, vytáhla z lahve zátku a nasypala polovici prášku, v závitku se nalézajícího, do jedné skleničky, ze zbytku pak větší čásť do lahve a něco málo do druhé sklenice. V tom již obrátila se k ní Vilemína.

„Zdá se, že nedovedete s lahvemi přece za- cházeti."

„Již jest vše hotovo. Připravte se, slečno; nyní počnou naše pravé orgie."

„Co by řekla mamá, kdyby nás viděla takto hodovat!" smála se Vilma.

„Milostpaní smála by se zajisté našemu nevinnému žertu."

„Avšak bez pokárání by to asi neušlo."

„Zde jest víno, slečno!" nabízela Hedvika Vilmě jednu ze dvou sklenic, na stříbrné desce tak postavených, že Vilma, ač, nechtěla-li býti svéhlavou a rozmarnou, musela sáhnouti k té nejbližší. Vilma ji taky svou něžnou ručkou uchopila. Hedvika, vzavši druhou sklenici, a nad hlavu ji zdvihnuvši zvolala: „Na blaho toho, koho milujeme! Kdo více vypije, více miluje."

„Výborně!" zajásala Vilma. „Nejprve tedy na blaho toho, koho milujeme, ačkoli já vašeho vyvolence neznám."

To dopověděvši vypráznila Vilma zdlouhavými doušky sklenici skoro úplně; Hedvika, která byla jen asi čtvrtinu své dávky vypila, sledovala pijící Vilmu tygřím okem.

„Fí," zvolala Vilma, „jak odporně pernou chut má toto víno! Kdyby nebylo tak důležitého přípitku, skoro bych litovala, že jsem vůbec pila. Avšak, nyní si zjevme svá tajemství; na koho zdraví jste pila vy? — Koho — avšak, jaké to víno?" otřásla se ošklivostí a sáhla si na jícen. „Vždyť mne pálí v krku jako oheň. Nu, nebudu více piti. Koho tedy vy milujete? Ven s tím směle, neboť mé tajemství znáte i víte, že jsem pila na zdraví nadporučíka Hráského. Koho — tedy — — avšak, probůh, co to? Vodu, vodu, můj jícen hoří!"

„Spravedlivý bože!" zkřikla děsným hlasem Hedvika, upírajíc vytřeštěný zrak na klesající a jako mrtvola zsinalou Vilmu. „Mluvte, slečno, zapřísahám vás! na čí zdraví jste pila?"

„Na zdraví — ach, bože, ta palčivosť! — na zdraví nadporučíka Hráského."

„Není možná! Vy milujete pana nadporučíka ?"

„Jediné a nade všecko — —" stísněným - hlasem šeptala Vilma, krk svůj oběma rukama svírajíc.

„A Jaromír Opelet?"

„Jaromír v mém srdci nikdy opravdově nežil; srdce mé patří jediné Emerichovi — —" Poslední slovo Vilma pronesla již s největším namaháním; s výkřikem nevýslovné bolesti sáhla si oběma rukama na žaludek a křečovitě jej tiskla.

„Pomoc, pomoc\u sípala. „Cítím strašlivé žžení v žaludku, po — pomozte!"

„Já nešťastnice!" zalomila Hedvika v nej- větším zoufalství a se srdcerozrývajícím nářkem vrhla se na svíjející se Vilmu. „Nebesa, o nebesa, bože, učiňte zázrak a zachraňte ji!"

V tom se ze dvou stran dvéře prudce otevřely a jimi na nejvýš polekány vběhly paní z Kohoutova. Aneta a dvě služky.

„Probůh!" zkřikla stará paní uděšena. „Co se stalo mé dceři?"

„Otrávena!" zabědovala Hedvika, a mezitím, co matka v největším zoufalství vrhla se na sténající a bolestí se svíjející dceru, přiskočila Hedvika divoce k lahvi a prudce ji uchopivši chvatnými doušky polykala otrávené víno. Avšak i na ní počaly se již jeviti tytéž známky otrávení z vína, jež byla zároveň s Vilmou pila, ovšem že nikoli s tak chvatnou prudkostí a s takovým násilím jako u Vilmy. Ruka jí sklesla zpět a láhev byla by se zajisté rozbila, kdyby byla služka nepřiskočila a jí ne- uchopila.

„Okamžitě pro lékaře!" velela polekaná Aneta, sotva se byla z prvního návalu zděšení probrala a povážlivosť nebezpečenství seznala. „Leť rychlostí blesku," přikazovala jedné ze služek, „ať jsi tu v okamžiku i s lékařem."

Avšak služka již nevyčkala konce rozkazu; při prvních slovech vyřítila se ze dveří.

Mezitím počal jed i na Hedviku záhubněji pfisobiti; vrhla sebou na zem a počala se bolestí svíjeti. Nikdo z přítomných nepochopo- val dosud, co se tu vlastně stalo, a každý byl tím, co viděl, tak omámen, že nebyl ani dalšího přemýšlení schopen. Kdyby byla některá z přítomných jen se nadíti mohla, že Hedvika sama jest travičkou, byl by si jí snad nikdo ani nevšimnul, a každá by byla ošetřovala jen Vilmu. Avšak, jakmile Hedvika k zemi bolestí klesla a na pálení v jícnu, jakož, i na mocné žžení v žaludku si naříkala, přiskočila k ní Aneta s opětným uleknutím a všemožně 0 ni pečovala. Aneta řídila všecko; ačkoliv i ona byla velice pobouřena, přece jediná ze všech zachovala jakousi duchapřítomnosť. Paní z Kohoutova ležela bez sebe u milované dcery a služka stála zde celá ztrnulá a jako přimražená. Aneta bez meškání uchopila se do příchodu lékařova prostředků, o nichž věděla, že, neprospějí-li, alespoň otráveným škoditi nemohou. Poručivši služce největší chvat, přikázala jí přinésti vlažnou vodu a vejce, z nichž pak žloutky vyňavši s vodou je smíchala a otráveným piti dávala. Hedvika počala piti, avšak do Vilmy nemohla Aneta dlouho tekutinu vpra- viti. v tom vrazil do světnice lékař a seznav opatření Anetino pochválil její prostředky. Vida omdlelou paní poručil nejdříve služkám, aby ji odnesly. Vyptav se, jak dlouho toto neštěstí trvá, soudil, že alespoň u Vilmy může jed již zhoubně ůčinkovati a proto, vnutiv do nemocné velikou dávku ipecacuanhy, přikročil k lékům prudce počisťovacím, nařizuje zároveň, aby se Hedvice dávalo bud teplé mléko, aneb 1 dále voda se žloutky.

Zvěsť o nepochopitelném otrávení slečny Vilmy a její společnice rozlétla se okamžitě po všem městě a brzy obklopovaly celé zástupy zvědavých dům paní Kohoutové, vyptávajících se každého, kdo z domu vyběhl, jak se vede nemocným a jsou-li zachráněny. Ze nebyla nouze o rozličné a sobě přímo odporující úsudky a hádaní, snadno se domysliti. Podotýkáme však, že nepodařilo se nikomu pravou příčinu sběhlého neštěstí uhádnouti.

Hráský dověděv se o neštěstí Vilmině nemálo se polekal.

. Bez meškání odebral se do B. a do domu paní z Kohoutova, kde se tvářil alespoň tak, jakoby ani nevěděl co činiť zoufalostí a jakoby chtěl přijíť o rozum. Veliké trápení měl s ním lékař; neboť kdekoli se s ním Hráský setkal, všade jej obtěžoval hojnými otázkami o stavu zdraví Vilmina, a kdyby mu byl lékař desetkrát odpověděl, ptal se ho přece ještě po jedenácté. Tato horlivost byla mu přece nápadnou i zpravil o tom paní z Kohoutova. Ona sama byla sí toho častěji všimla, a nezřídka přemítala o příčinách toho. Neméně nápadno bylo by každému bývalo, kdyby to byl vůbec někdo věděl, že míval Hráský od poslední katastrofy častější soukromé a důvěrné schůze s poštovním expeditorem, svobodným, asi šestadvacetiletým člověkem, jenž netěšil se příliš chvalné pověsti.

Paní z Kohoutova, jakmile se byla opět upamatovala, dala zprávu o neštěstí Vilmině ihned Jaromírovi a jeho rodičům, a sice listem rekomandovaným. Téhož dne, kdy psaní toto bylo dodáno na poštu, sešli se opět Hráský a poštovní výpravčí. Tento doručil nadporučíkovi jakýsi zapečetěný list, za nějž obdržel bankovku ceny snad značné, neboť v rychlosti na ni pohlédnuv spokojeně se usmál a Hráskému hluboce se ukláněl.

\ Lékař, nechtěje snad sám bezvýminečně odpovídati za léčení obou otrávených dívek, povolal též krajského lékaře. Život i smrť obou nemocných byly dlouho na váhách, zvláště pochybováno o uzdravení Vilmy. Oba lékařové užili všech výtečných a osvědčených prostředků, aby oběma dívkám vrátili opět zdraví, ve kterémžto namahání doufali též mnoho od neporušeného, silného a výborného organismu tělesného obou dívek.

Naděje jich nesklamala. Jednoho dne zpozorovali u Vilmy rozhodný obrat k lepšímu, kdežto Hedvika již před několika dny vyvázla ze všeho nebezpečí.

S chvatem běžel domácí lékař k matce Vilmině, aby ji potěšil touto přeradostnou zprávou. Na chodbě potkal Hráského, který se ho dnes jak obyčejné ptal po zdravotním stavu slečny.

„Výborně 1" zvolal lékař radostně, tenkráte nepovažuje otázku nadporučíkovu za obtížnou. „Výborně! Právě ted jsme pozorovali, že všecko nebezpečí minulo. Jdu k milostpaní, abych jí tuto avšak, pane, co to tropíte? Odpusťte, vypadáte, jako byste se pominul smysly."

A lékař měl k této poznámce úplné právo, neboť Hráský, uslyšev tuto přeradostnou zvěsť, vykřikl radostí a neposlouchaje více lékaře uchopil ho mocně oběma rukama a tancuje točil se s ním do kola. Paní domácí, uslyševši tento hlahol, vyběhla na práh všecka uděšena a vidouc neobyčejné počínání obou pánů vykřikla hlasitě.

„Milostpaní — !u „Madame!" zvolali oba najednou.

„Nebeskou zprávu!" pokračoval Hráský.

„Slečna se uzdraví," zároveň s ním oznamoval lékař.

Paní se tohoto neočekávaného štěstí téměř zalekla: její zasmušilosť zmizela rázem ustoupivši před nejblaženější radostí.

Aby zachoval si u ní svou reputaci nedotknutou, uznal to lékař později býti potřebným objasniti jí dopodrobna svůj „tanec" s Hrá- ským na chodbě, kteréžto sdělení zvýšilo přirozeným způsobem cenu Hráského v její očích alespoň o sto procent.

Uzdravení obou dívek blížilo se nyní rychle; za tři neděle byly Vilma i Hedvika opět úplné zdrávy. Toho se zde Hráský však více nedočkal, neboť musil již druhého dne po sdělené radostné zprávě odebrati se ku svému pluku.

Záležitost otrávení nepřišla před soud; paní z Kohoutova nechtěla vyvolati veřejný Ikandál. Proto přece nechtěla celou tu věc pouhým nevšímáním jen tak zhola odbyti a nejistotou se spokojiti. Za přispěním domácího lékaře zavedla jakési domácí vyšetřování; všecky okolnosti, jmenovitě víno ve sklenicích a lahvi nestejně otrávené svědčily proti Hedvice, která se také skoro bez donucení ke svému zločinu přiznala, zatajivši ale rozhodně příčiny, které ji vedly ke skutku tak násilnému.

Nyní byla v domě ovšem nemožnou. Byla vypovězena a příchod byl jí na vždy zakázán.

Se zdravím vrátily se Vilmě i vzpomínky ua Hráského i Jaromíra. Zmínila se jednou o obou před matkou. Při této zmínce zakabonilo se čelo matčino a oko její se zasmušilo.

„Nevím ještě," pravila vážně, „comámsou- diti o mladém Opeletovi. Nechci ho dosud podezřívati, přiznávám se však, že vzpomínám naň s jakousi nevolí."

„Aj, čím tě rozhněval, maman?" divila se Vilma.

„Dobře jsi řekla, že mne rozhněval."

„Napínáš mou zvědavost, matinko! Nerozumím dobře."

„Obávám se, milé dítě, že tě velice zarmoutím."

„Nestrachuj se, maman; jsem na všecko připravena, i přesvědčíš se, že mne žádnou zprávou o panu Opeletovi ani nepolekáš, ani ne- zarmoutíš."

„Nuže, tedy věz, že nás ani Jaromír, ani kdo jiný z jeho příbuzných po celý čas tvé nemoci nenavštívil, ačkoli jsme ho bezpečnou zprávou o tvém velikém neštěstí uvědomili."

„Podivno ! Nepochopitelno!" pozastavila se nemálo Vilma nad touto zvěstí přes všecku svou lhostejnost k Jaromírovi. Byla uražena spíše ve své domýšlivosti než ve svém srdci.

„Snad ho zpráva ta nedošla?" namítala za chvíli.

„Zpráva ho došla jistě; poslalit jsme přece list rekomandovaný, jak se rozumí samo sebou."

„Snad přišel list do rukou jeho rodičů, kteří z podstatných obav nechtěli mu vyzraditi můj pravý stav."

„Mohli jej ponenáhlu, byť sebe zdlouhavěji na tu zprávu připravovati. Avšak, nechci ho dosud nadobro odsouditi; jednání jeho zůstane však přece vždy velmi podezřelé. Zcela jinou pozornosť k tobě, ano, abych to zřejmě řekla, skoro zoufalou obavu o tebe a pak až výstřední radosť nad tvým uzdravením dal na jevo muž, do něhož bych se něčeho takového nebyla nikdy nadála."

„A který muž?" skoro se zatajeným dechem chvatně ptala se Vilma; měla milé tušení.

„I ty se tomu podivíš, neboť jsi jevila k muži tomu vždy zřejmě veliký odpor a nepochopitelnou antipathii, ačkoli, jak se přesvědčíš, velice jsi mu křivdila. Zde právě osvědčila se veliká pravda přísloví, že pravých přátel poznáme v neštěstí."

„Avšak, kdo to byl?" doléhala Vilma s mocným napnutím.

„Nadporučík Hráský."

„Bože, můj bože!" zvolala Vilma v rozčilení a blažený úsměv přelétl její rty.

„Jeli možná, dítě, ty se nehněváš?"

„Nikoli, matinko, neboť nyní poznávám i s tebou jeho pravou, vzácnou cenu."

„Jest mi to milé, že nemluvíš o šlechetném tomto muži s ošklivostí a odporem."

Vilmina tvář, dosud přibledlá, se zarděla, čehož matka více nepozorovala, neboť, zvednuvši se, odešla do svých pokojů.

Od této doby byla Vilma neobyčejně veselá; jen někdy zasmušila se tvář její touhou po Hráském.

Jednoho dne obdržela paní z Kohoutova anonymní dopis, psaný rukou jí úplně neznámou. Pohlédnuvši na poštovní stampiglii shledala ku svému udivení i ku své zvědavosti, že list odeslán jest z místa, kde právě Jaromír dlel u svých rodičův.

Otevřevši list počala čisti. Při čtení tvář její náhle zbledla, k posledu pak zaplála velikým hněvem.

Rychle odebrala se k Vilmě.

„Ach, ubohé dítě!a promluvila starostlivě a se slzami v očích. „Mám ti cosi oznámiti, něco velmi nemilého a bolestného. Nelekneš se ?u „Probůh, co se stalo?" ulekla se Vilma. „Snad nějaké neštěstí Hráskému?"

„Podivno, že očekáváš neštěstí s této strany. V tom ohledu bud dosud bez starosti."

Vilma snažila se marně ukryti své rozpaky.

„Zpráva, již ti sděliti chci, jest důkazem, že jsem se v mladém Opeletovi skutečně velice zklamala," vyhýbala se paní dosud přímému sdělení obávajíc se přece uleknutí dceřina.

„Tak?" pravila tato zdlouha. „Bezpochyby stal se mi nevěrným?"

„A to pravíš hlasem tak lhostejným?" divila se matka. „Nevím opravdu, mám-li se obdivovati síle tvého ducha, nebo tobě samé. Skutečně, uhádla jsi. Zde čti!"

Vilma, přijavši od matky anonymní psaní, čtla potichu následovně: „Urozená paní! Račte odpustiť smělému pisateli těchto řádků — který z důležitých příčin vidí toho nutnosť zatajiti své jméno, — že se sdělením níže uvedeným nepovolaně vtírá ve Vaše rodinné záležitosti.

„Byl by zajisté mlčel, kdyby někdo jiný byl převzal na sebe úlohu Jobova posla; jelikož se tak dosud nestalo, nemohu již déle zpouzeti se citu pro právo a slušnosť, ve mně mocně se ozývajícímu, a proto, jím se řídě, sděluji Vám s nemalou bolestí, že jste se až dosud chovala s nezaslouženou laskavostí a shovívavostí ku člověku, který Vás mrzce mysti- fikoval a hanebně zklamal. Míním zde pana Jaromíra Opeleta.

„Minulosť jeho jakož i důvěrný poměr k Vaší rodině jest mi znám, avšak není mi též nepo- vědoma i nejchvalnější pověsí o Vás a Vaší neňhonné rodině. Proto Vás velice lituji, žé se Vám dostalo nejčernějšího nevděku od muže, který mohl se vyhřívati na blaženém výsluní Vaší vzácné přízné. Pan Jaromír Opelet udržoval po celý svůj pobyt u rodičů tajný, milostný poměr s dámou pověsti pochybné, s dcerou jistého generála Bratiniho. Vím najisto, že ji několikráte i navštívil, a že též ona návštěvu v našem městě mu jednou splatila, ač nesešli se v domě jeho rodičů. Těchto dní však omrzel pan Opelet slečnu Bratini i opovrhla jím hlavné proto, že se jí naskytl milovník jiný. Spolu vím z bezpečného pramene, že pan Jaromír Opelet, slečnou Bratini odmrštěný, hodlá opět Vaši rodinu navštíviti a z Vaší přízně kořistiti. Za laskavé odpuštění prosí úctu k Vašnostem chovající — neznámý."

Po přečtení listu bylo na Vilmě znáti patrné rozčilení. Ačkoli jí byl Jaromír nyní zcela lhostejný, přece na ni působily nepříjemně tak nekalé zprávy o něm. Nezmocnil se jí hněv, nýbrž lítosť nad bývalým její vyvolencem, že tak mravně klesl.

Matka dychtivě pozorovala každý tah ve tváři dceřině pátrajíc, jak na ni zprávy o Jaromírovi budou působiti. Chování dceřino ji však upokojilo.

„Obávala jsem se,a pravila, „že dopis tento bude na tebe bolestněji a zhoubněji působiti. Bohudíky, že jsem tě nalezla zmužilejší, nežli jsem se nadála. Avšak, jakou mi dáš odpověd?"

„Mohlas pozorovati, maman, že mne zprávy 0 mladém Opeletovi pobouřily, avšak nezničily mne. Ačkoli mne urazil, vylhávaje mi lásku 1 tehda, když jsem se o jeho nevěrnosti tenkráte na plesu v J. sama přesvědčila, lituji ho přece, že tak velice a hluboce zabřednul."

„Mé dítě, tys předobrého srdce!" objala ji matka pohnuta.

„Zoufati si nebudu," pokračovala Vilma, „neboť podobné chování by mne jenom snižovalo a směšnou činilo. Vynasnažím se důstojnějším způsobem, abych ztrátu Jaromíra oželela. A já jí oželím. On položil mezi mne a sebe propasť nepřekročitelnou, a z té příčiny prosím především tebe, dobrá maman, abys zpomínkami na něho spokojenost mou nikdy nekalila."

„Rozumí se samo sebou," vece madame poněkud udivena, „že dům náš mladému Opeletovi navždy uzavřen. Dovol mi však, abych ti vyjevila své oprávněné udivení nad tvou tak snadnou resignací."

„Chceš snad, maman," odpověděla Vilma skoro urputně, „abych vypukla v srdcelomný nářek a zoufale rvala si vlasy z hlavy? Pravila jsem, že by takové chování bylo mne nedůstojné a nevěry Jaromírovy nehodné."

„Ovšem, ovšem, proti tomu nedá se nic namítati," pravila paní z Kohoutova, při tom povážlivě hlavou potřásajíc. „A přece vzbuzuje chování tvé úžas. Tak snadně, jako jsem zpozorovala u tebe, neodříká se láska, pravá, něžná láska svého ideálu. A tys přece ani jediné žalné slzy neuronila, ani jediného bolestného povzdechu ztracené lásce neobětovala. To jest velmi nápadné a podezřelé. Mluv, dítě, netaj před svou, tebe milující matkou ničeho, otevři jí srdce své a sděl s ní pravdu nelíčenou. Tys mladého Opeleta nemilovala?* „Přivádíš mě do rozpaků, maman," uza- rděním zajíkala se Vilma. „Otázka tvá zastihla mě tak nepřipravenu, že ti ji ani určitě zod- povídati nemohu."

„Aj," divila se matka ještě více; „já se domnívám, žes se v této záležitosti musila již . dávno rozhodnouti."

„A přece jsem tak nikdy neučinila. Vím toliko, že jsem do jistého času Jaromíra ráda měla, že jsem jej totiž ráda vídala a s ním se bavila. Dále a hlouběji jsem se nezkoumala.8 „Mělas ho ráda do jistého času? Smím znáti tento čas?" ; fAž do plesu v J."

„Až dotud? Nu, pak bylo by ovšem tvé pohrdnutí jím omluvitelné. Avšak, zde jsou ještě jiné, závažnější okolnosti a příčiny. Smím hádati?"

„Maman!" zvolala Vilma roztržitě.

„Ty miluješ jiného."

„Jak přicházíšktéto domněnce?" rděla se Vilma.

„Ty miluješ nadporučíka Hráského * „Můj bože, ty víš, maman u „K poznání toho bylo potřeba menšího bystrozraku než jest mateřský. Prozradila jsi se sama."

„A řeknu-li „ano," schvaluješ mou volbu, maman?"

„Na to jest mi nesnadno odpověděti, milá dcero! Ač nedovedu si vysvětliti toho příčinu,' přece mne cosi znepokojuje a jakási předtucha zdá se mě vybízeti, abych tě varovala."

„Nepochopuji tebe, maman! Tak mluvíš ty, která jsi Hráského nedovedla vždy ani dosti vychváliti?"

„Chválila jsem v něm vždy j$n gentlemana, nikdy však, — dovol mi ten výraz — nikdy však ženicha."

„Zapomnělas, maman, žes mi jej i jako ženicha vychválila, zmiňujíc se o jeho neobyčejné starosti o můj život v čase mé nemoci."

Paní z Kohoutova zdála se býti poražena touto námitkou.

„Zdá se mi," pravila odporujíc, „že i přes tuto jeho šlechetnou pozornosť k tobě není mu srdce mé nakloněno mateřsky."

„Ach, maman, tys kapriciésní!" durdila se Vilma.

„Snad máš pravdu; nicméně zdá se mi, že srdce nebývá podrobeno vrtochům, a věř, tyto obavy napovídá mi srdce."

„Jaromíra však přece nemohu více mi- lovati!"

„Také ti nezapovídám rozhodně, abys i Hrá- ského milovala. Radím ti jen k opatrnosti."

„Ó, díky, díky, dobrá, laskavá matinko!" objala Vilma radostně svou matku. „Upokoj se; ujišťuji tebe, že mohu býti a budu šťastna jediné s Emerichem."

„Neukvapuj se, dítě!" zvolala matka s nepochopitelnou úzkostí. „Nejednej zaslepeně! Skoro bych ti radila, bys nerozhodovala se o nadporučíkovi alespoň potud, pokud se nepřesvědčíš o vině Jaromírově."

„Opět Jaromír la zvolala Vilma mrzutě. „Myslím, že jeho vina a hanebnost jest evidentní, že jest dostatečně dokázána."

„Anonymní dopis není nikdy důkazem platným; pohnutky k němu mohou býti i velice bídné." * „Budiž. Proč ale nepřijel v čase mé nemoci, anebo proč ho alespoň otec jeho neomluvil, obdržev od tebe psaní pojištěné? Proč přestal mi Jaromír vůbec dopisovati?"

Paní z Kohoutova zamyslila se hluboce.

„Tyto obžaloby jsou příliš závažné," pravila pak spíše k sobě než k dceři, hlavou starostlivě potřásajíc, „aby se z nich mladý Opelet mohl snadně očistiti. A přece by mu to snad bylo možno, neboť bývají okolnosti velmi neobyčejné."

„A kdyby se úplně ospravedlnil, přece ho nikdy milovati nemohu a nebudu!" zvolala Vilma podrážděně a vzdorovitě. „Maman, chceš-li viděti dceru svou šťastnou, nebraň jí v lásce ku Hráskému."

„Jak to mluvíš, dítě nesmyslné! Kdož medle přeje ti většího štěstí mimo matku tvou? Nikoli, nechci tobě překážeti, avšak tolik ti také mohu říci, že bych měla mladého Opeleta mnohem raději zetěm, kdyby toho byl hoden."

„Prosím tě, maman, ustaň již ve zmínkách o tomto ničemníku!"

„A raději mluvme o nadporučíkovi, je-li pravda?" usmála se matka. „Ovšem i to jest potřeba, bychom jej více seznaly. Tedy především: vyjevil ti již svou lásku?"

Vilma se zarazila. „Ještě nikoli," pravila potichu.

„Je-li možná?" podivila se paní z Kohoutova. „Avšak, tím lépe. Tato okolnosť zvyšuje u mne jeho cenu, neboť nedá se zde tak snadno souditi u něho na nějakou spekulaci, jelikož, nevyznav se, není si výsledkem jist."

„Probůh, maman, jak zase mluvíš!"

„Tak, jak mi to mateřské právo dovoluje. Avšak, jděme dále. Jsi o jeho lásce přesvědčena?"

„Přesvědčena?" opakovala Vilma rozpačitě. „Nejsem, avšak domnívám se —" „Ty se teprve domníváš? A na domněnkách stavíc chceš již mluviti o štěstí?"

„Jak jsi dosud dětinská! Což nemiluje-li tebe nadporučík?"

„To není možná!" ulekla se Vilma.

„Nemožnosť takováto byla u mladého Ope- leta ještě větší a přece existovala."

Námitka tato Vilmu zarazila.

„Oh, mezi těmito dvěma muži jest veliký rozdíl!" zvolala náhle se zápalem. „Emerich má charakter, ušlechtilý charakter, kterého Jaromír postrádá."

.Možná, nevidím toho však důkazy. Pokud se pamatuji, ucházel se nadporučík kdysi , o přízeň dcery plukovníka Rastla, s níž prý vešel i v důvěrnější poměr. Kdyby vyjevil po tomto případě lásku svou dívce jiné, například tobě, pak by vrhnul na svůj charakter velmi temný stín."

„Můj bože! Maman, tys příliš nemilosrdná!" zaplakala Vilma hněvivě. «Tuším, že máš zalíbení v tom, boříš-li veškeré moje naděje a ničíš-li mé štěstí!"

»Odpusť, milé dítě!" pravila madame měkce, pláčem dcery své hluboce dojata. »Nechtěla jsem tě zarmoutiti. Naopak, mým úmyslem bylo a jest dodati tobě útěchy, ale poznávám, že se mi dnes předsevzetí toto nedaří. Proto bude asi nejvhodnější, ukončíme-li pro dnešek tuto rozmluvu. Dovol mi jen ještě prosbu, abys při Hráském nezadala své hrdosti a důstojnosti, vybízejíc jej snad z vlastní iniciativy, aby se definitivně vyjádřil."

„Upokoj se, maman! Nezapomenu, že jsem tvoje dcera!" hrdě pronesla Vilma.

Paní z Kohoutova, objavši svou dceru a na čelo ji vroucně políbivši, odešla.

Za tři dni po této rozmluvě dostavil se z nenadání — Hrášky. Paní z Kohoutova přijala jej sama v saloně. Vilma se dlouho nedo- stavovala, ačkoli také ona byla o příchodu nadporučíkovu zpravena. Konečně přišla. Pronikavé oko Hráského zpozorovalo na tváři její stopy přemoženého rozčilení. Po uvítacích formalitách vyjevil jí své blahopřání k nabytému zdraví, na což mu Vilma s mocným uzarděním děkovala za jeho péči a starostlivost po čas její nemoci. Za chvíli přišla opět na řadu rozmluva 4 věcech všedních; nicméně měl bystrozrak Hráského dosti času i příležitosti pozorovati 5 na paní z Kohoutova velikou změnil. Její tvrdošíjné prodlévání v saloně, ač byla dvakráte od služky volána, bylo mu velice nápadné. ~ A přece se konečně musila vzdáti této neústupnosti. Přišla totiž Aneta oznamujíc, že přijel peněžník L. a prosí o soukromou rozmluvu v důležité záležitosti.

Odpor, s nímž paní opouštěla salon, byl patrný. Odcházejíc pohledla na svou dceru s významným napomenutím.

Vilma a Hráský zůstali samotni. Po dlouhou chvíli panovalo mezi nimi trapné mlčení.

»Slečno, ještě jsem neomluvil dnešní svůj příchod,0 počal konečné Hráský.

»Osvědčeným přátelům není toho zapotřebí,0 pravila Vilma chvějícím se hlasem.

„A přece. Mohl bych býti považován za do- tíravce. Nechci déle tajiti příčinu svého příchodu.® Srdce Vilmě mocně bilo. Mlčela.

„Přicházím se s vámi rozloučit, slečno í Opustím J., jsa ku své žádosti přeložen jinam."

Slova tato vážným pronášeje hlasem pozoroval Hráský Vilmu ostře a pátravě. Vilma při této nenadálé zprávě očividně zbledla a nemohla mocné chvění ukryti.

„Vy opustíte J. a ku své žádosti?" opakovala hlasem třesoucím se, poněkud se zpa- matovavši.

„Tak jest, slečno," přisvědčil Hráský s líčenou truchlivostí. Bystrozraku jeho neušla nápadná změna obou ženštin a ostrovtip jeho byl blízek rozluštění této záhady a její pohnutek. Nemaje ale přece jistoty a chtěje si pojistiti pro všecky případy ústup volný, aby při možném nezdaru mohl opět a šťastněji svůj vytknutý cíl sledovati, umínil si, že bude nyní jednati velmi obezřele a se vší možnou reservou ; jmenovitě hleděl k tomu působiti, aby rozhodné slovo vyšlo od Vilmy, a nikoliv od něho.

„Smím věděti příčiny, pro které jste se tak nepochopitelně rozhodl k odchodu?" ptala se Vilma slabým hlasem.

„Slečno, chci násilně opustiti tuto krajinu, ku které mě srdce mé sice mocně poutá, ze které mě ale ten zbytek rozumu, který mi srdce ještě ponechalo, varovně vypuzuje."

„Nerozumím vám."

„Chci se vyjádřiti krátce a jasně, ale také s vážnou upřímností. Slečno, přesvědčil jsem se, že nemohu Julie Rastlovy milovati, jelikož srdce mé skoro bez mého vědomí již dávno náleží dívce jiné. Nechci Julii klamati a sebe zároveň marnými tužbami mučiti. Proto odejdu do krajin vzdálených, kdež budu se učiť zapo- mínati; dovedu-li toho, ukáže budoucnost."

Srdce Vilmino při této zprávě mocně bušilo ; svírala je slastná předtucha.

„Je-li možná!" zvolala živě. „Opouštíte tuto krajinu k vůli Julii a k vůli dívce jiné, kterou nešťastně milujete?"

Hráský skroušeně a málomyslně přisvědčil.

„A jste tím jist, že milujete nešťastně?"

„Dívka, mnou zbožňovaná, snad ani netuší, že jí mé srdce celé a vroucí náleží."

„To jest tedy dosud láska jenom tajná, ale nikoli nešťastná. Vyznejte se své vyvolené; snad vás vyslyší."

„Nemám dosti síly; bojím se odmrštění. Raději pomalu hynu v nepodstatné naději."

Vilmě bylo nyní zamilovaného nadporučíka tak líto, že by se mu byla vrhla na prsa, kdyby jen jistě věděla, že tou zbožňovanou jest opravdu — ona sama.

„Znám-li ji, přimluvím se u ní sama za vás," dodávala mu srdnatosti.

„Znáte-li ji! Oh, vy ji znáte nejlépe!"

„Nuže, mluvte, která —" „Táž stála již na pokraji hrobu; obával jsem se o její andělský život a sám jsem tenkráte byl blízek zoufalství. Avšak, ona ničeho nevěděla, ničeho netušila —" „Tušila, Emerichu, neboť tebe již tenkráte nevýslovně milovala 1" přerušila Vilma jeho slova a vrhla se mu vášnivě na prsa. Srdce její nebylo již schopno další rozvahy, neboť považo- vala opatrné nábéhy nadporučíkovy za zřejmé vyznání lásky.

„Jak! Je-li možná! Vy, slečno, ty, Vilmo, mě miluješ?"

„Ano, tebe miluji, Emerichu, jediné, ho- roucně, vášnivě!"

Dívka, nejsouc sebe více mocna, zavěsila se mu na šíji.

„Ó, Vilmo, nebeský anděle!a zahořoval Hráský, jásaje potají, že tak snadno bitvu vyhrál.

„Emerichu, miláčku můj!"

Hráský, maje již výhru v ruce, snesl se nyní před Vilmou na kolena, uchopil její ručku a horoucně ji líbaje zvolal s divadelním pathosem : „Ó, nech mě, otroka svého u nohou svých klečeti, strážný ty anděle mého štěstí, abych ti vyjevil své vroucí díky za neskonalé blaho, jehož mi svou nebeskou láskou štědře udílíš!"

Vilma ovinula jemně své hebké, koupelné rámě kolem jeho šíje.

„Povstafl, Emerichu můj!"

„Božská Hebe!u vyskočil Hráský vášnivě a objal dívku náruživě, líbaje ji horoucně.

Ještě se drželi v objetí, když vyrušil oba z opojené lásky mocný výkřik.

Obrátili se rychle ku dveřím a spatřili uleknuti — paní z Kohoutova mocně se chvějící.

„Milostpaní!" „Maman!" zvolali oba najednou.

„Maman" zatím nebyla slova mocna.

Nejprve ze všech zpamatoval se ovšem Hráský, jemuž ihned napadlo, že může nyní zabiti dvě mouchy jednou ranou.

Uchopil tedy pravici Vilminu a odhodlaně s ní kráčel k ustrnulé paní.

Poklekl před ní. Vilma považovala za svou povinnosť následovati jeho příkladu, a proto poklekla vedle něho, slzy blaženosti prolévajíc.

Paní z Kohoutova ucouvla mimovolně na krok.

„Nebesa!" vypravila konečně s namaháním ze sebe; „co se zde děje?"

„Já prosím snažně, milostivá paní," deklamoval Hrášky s pokorou tak bezvadnou, že by se za ni ani žádný Františkán styděti nemusil, „abyste mě dobrotivě za svého syna přijmouti ráčila; oba pak prosíme vřele za to, abyste naší lásce a našemu štěstí mateřsky požehnala."

„O mne pokoušejí se mdloby!" místo odpovědi zasténala matka.

„Není divu; bud! velkým hněvem, anebo radostí," myslil Hráský, vyskočil ale a starostlivě dovedl paní k divanu, na nějž se usadila.

„Jsem překvapením nesmírně rozčilena," pravila po chvíli slabým hlasem, poněkud se zpamatovavši. „Tak náhle, tak náhle!"

„Milujeme se již dávno, milostivá paní," konejšil ji nadporučík.

„Ano, matinko; dnes jsme si to vyjevili," dotvrzovala Vilma, stojíc vedle matky a ruce jí vřele líbajíc.

„Neočekávala jsem toho," namítala matka. „Ponechte mi nějaký čas na rozmýšlenou."

„Račte mi dovoliti poznámku, milostpaní," pravil Hráský.

Mlčky vybídla jej k dalšímu mluvení.

„Jsem přeložen jinam a v krátkém čase opustím J." — „Bože, tento chvat —tf „Matinko!" promluvila Vilma nyní srdnatěji. „Ty se chceš dlouho rozmýšleti, jedná-li se o největší štěstí tvého jediného dítěte?"

Tázavě a zpytavě pohledla paní na Hrá- ského a v pohledu tom jevila se pochybnosť o dceřině ujišťování.

„Na slečnině štěstí zbuduje se i moje,a ujišťoval nadporučík.

Paní z Kohoutova neodpovídala; bylo.na ní znáti, že uvnitř bojuje násilný boj.

„Nemíníte od sebe naprosto upustiti ?" ptala se pak hlasem stísněným.

„Neobdržím-li ruky své nejdražší Vilmy, budu na věky zničen," přísahal Hráský, což bylo ostatně pravda v ohledu finančním; to ale dámy nevěděly.

„Mimo Emericha nemiluji a nebudu milo- vati nikoho," pomáhala mu Vilma.

„A milujete mou dceru opravdu tak, aby ve vaší lásce nalezla ono štěstí nezkrácené, které hledá?"

„Miluji Vilmu horoucně, šíleně, více než sebe, zbožňuju ji jako světici, jako bohy —" „Nerouhejte se, pane!" přerušila paní z Kohoutova jeho pathetickou přísahu. „Chci vám věřiti, chci se přemluviti, že se ve vás neklamu —."

„Ó nikdy, nikdy!" A k většímu důkazu pravdy svých slov pozvedl Hráský hned pravici.

„Nechci tedy vašemu přání obtíže klásti, nechci vašemu obapolnému štěstí málomocně na odpor se stavětí. Buďte tedy svoji, nezapo- meňte však, milý synu — od této chvíle jmenuji vás takto na důkaz své důvěry k vám — nezapomeňte po celý věk života svého i Vil- mina, že jsem vám svěřila poklad mně nej- dražší a ošetřovaný s nejchoulostivější pečlivostí.0 „Mne neopustí nikdy přesvědčení, že jste vy, nejlepší máti a moje zbožňovaná Vilma otevřely mi rajskou bránu ku blahu neskonalému.0 Prudce padl podruhé před paní z Kohoutova na kolena a posel ruce její mnohými polibky. I Vilma, příkladu jeho poslušně následujíc, poklekla před matkou, která šeptajíc tichou vroucí modlitbu žehnala hlavy jejich, slzy pohnutí prolévajíc.

Také Vilma vypukla v tiché štkání, a Hrá- ský, aby též on něčím přispěl k této tragické scéně, mnul si šátkem oči a stíral si slzy,.násilně a s velikým namaháním vynucené.

Po tomto výstupu pobyl nadporučík v domě ještě asi hodinu, jsa s paní z Kohoutova o samotě. Když odešel, zavolala si matka Vilmu.

„Na této důležité věci nemohu, bohužel, již ničeho změniti,0 pravila jí vážně.

„Ujisti mne ale, že jsi si při nadporučíkovi ničeho nezadala, žes jednala a zachovala se důstojně.0 „Upokoj se, maman; chovala jsem se dle tvého přání a tvé vůle,0 odpověděla Vilma, silně se zardívajíc, jsouc si vědoma svých lživých slov.

> Den svatby blížil se s chvatem. Hrášky, doposud jaksi v úplné vítězství své nevěře a snad se i možných překážek obávaje, dbal všemožně toho, aby Vilma stala se co nejdříve jeho chotí, svůj chvat všelijak omlouvaje a odůvodňuje.

Přiblížilo se pondělí; ve čtvrtek na to měla se slaviti svatba a sice ku přání paní z Kohoutova, za to však k velikému, avšak tajenému hněvu Hráského hlučná a se vší možnou okázalostí. Slo Hráskému zajisté o to, aby se zvěsť o nastávající slavnosti rozšířila co nejméně, a měl k tomu také dosti závažných příčin; obával se různých nepřátelských útoků. Až bude. po svatebních obřadech — nu, pak ať to zví třebas celý svět a ať mu zvláštní jeho štěstí závidí; pokaziti mu je nebude pak přece nikdo moci.

Vilma seděla odpoledne zmíněného pondělí ve své komnatě velmi pohodlně na měkkém divaqě a držíc v ruce skvostný, zlatý náramek s četnými, lesklými brilianty vzácné ceny, — čásť to svatebních darů od Hráského, — hleděla naň zářícím, veselým okem, blaženě se usmívajíc.

Náramek tento ze všech ostatních darů svatebních byl Vilmě proto nejmilejší, že v něm pode dvěma zlatými záklopkami zadělány byly vedle sebe zdařilé miniaturní podobizny Hráského a Vilmy, jež krylo sklo silně broušené a zvětšovací.

Když se byla na zlatý skvost a zvláště na obě podobizny do syta nadívala, vtiskla vřelý polibek na studené sklo, kryjící obraz Hrá- ského; avšak vřelý tento polibek přerušil jí zvláštní šramot. Maně obrátila hlavu svou ke dveřím; v tomtéž ale okamžiku pronikavě vzkřiknuvši leknutím prudce vyskočila. Zděšením upustila zlatý náramek, který temně zazvonil. Vyjeveně, s hrůzou hleděla ke dveřím. Stál tam Jaromír. Avšak, to nebyl více onen svěží, sličný Jaromír, plný nevinné bujarosti a síly, byl to jen jeho duch, byl to rozervanec, Jaromírovi podobný! Rozcuchané vlasy nepořádně houpaly se na jeho čele, bělejším karar- ského mramoru, vpadlé oči jeho, ztrativše mírnou svou barvu blankytnou, plály zimničným, příšerným zážehem, vpadlé líce chvěly se bolestným škubotem a bledé rty pohybovaly se, jakoby chtěly mluviti o hrozném zoufalství.

Podivila se Vilma přítomnosti Jaromírově, ale nezhrozila se jí; zděsila se jen jeho vzezření. Několik okamžiků stáli oba proti sobě beze slov; nebyli schopni ani hlasu. Vilmu zděšení mrazilo i chvěla se mocně. Na Jaromírovi bylo znáti, že chce promluviti, avšak neobyčejné rozechvění mu v tom bránilo. Za chvíli teprve zdálo se, že se poněkud zpamatoval.

Pokročiv o dva kroky k Vilmě a vztáhnuv k ní sepjaté ruce zvolal se zdrcující výčitkou ve hlase i v pohledu: „Vilmo, proč jsi mi to učinila! ?a Po tomto oslovení zpamatovala se i Vilma ze svého uleknutí. Spatřujíc v Jaromírovi buď šílence, buď smělého, dotíravého vetřelce, umí- nila si ho krátce odbyti; neboť v obou případech byl jí velice nepohodlným.

„Pane, jak jste sem přišel ?" zvolala ostrým, hněvivým přízvukem. „Kterak se můžete opovážiti " „Kaziti tvou necitelnou hru se srdcem raněným ažádati od tebe účty z tvé nevěrnosti?" vpadnuv jí do řeči divoce zasmál se Jaromír. „Oh, k tomu mám svaté právo, zpečetěné mrtvolou svého srdce, tebou, hýřivá koketo, usmrceného, a běda bylo by každému, kdož by se byl opovážil zabraňovati mi přístup k tobě!"

„Nebesa," zvolala Vilma úzkostlivě, „tento muž jest šílený!"

„Sílený?" opakoval Jaromír s příšerným smíchem. „Laciný to důvod k snadnému zbavení se toho, kdo nám překáží I Věru, nejsi od podstatnosti pravdy daleko, neboť nebyl by div, kdybych s usmrceným srdcem pochoval i svůj ohrožený rozum. Avšak," dodal s mrazivou chladností, rozčilení své mocně přemáhaje, „upokoj se, děvče slabých nervů a podezřelého citu, posud stojí rozum můj — bohužel — pevně ve svých základech, a ani tvá smrtící rána mému srdci nemohla jím pozatřásti."

„Pane," pravila Vilma hněvivě, „vaše slova podobají se vašemu objevení se zde, z obého hrozí zákeřnický útok."

„Slečna Vilmp, divně vítá svého milence a ženicha," s trpkou bolestí pravil Jaromír, všemožně svou vášeň přemáhaje. „Bez výčitek svědomí a beze studu jmenuje ho zákeřníkem, aniž by " „Libujete si ve lži, pane!" přerušila dívka jeho řeč výsměšně. „Ženichem mým jste nikdy nebyl, i nevím, jakým právem jméno toto si ohledně mé osoby přivlastňujete. Také mi není dostatečně známo, že byste kdy býval mým milencem, vlastně mužem, mnou grilovaným."

„Je-li možná! Nebesa, takto mluví dívka, v nížto navykl jsem spatřovati anděla nevinnosti? Vilmo, nepozoruješ ani ve své krátko- zrakosti, že slovy svými vznášíš na sebe nej- těžší žalobu? Nepoznáváš ani, že své dřívější chování ke mně sama hanebně a mrzce obviňuješ?"

„Přišel-li jste činit mi nezasloužených výčitek, tu prospějete sobě i mně — —14 „Jak,výčitek nezasloužených? Či lhala mi zvěsť, že — bože, nemohu na to při zdravém rozumu ani pomysliti! — že budeš ve čtvrtek slaviti sňatek s nadporučíkem Hráským, s tímto fariseem v přátelství, s tímto spekulativním podvodníkem — —" „Zapomínáte se příliš, pane! Vyžaduji si, byste šetrněji mluvil o mém ženichu."

„Ona nezapírá! O tvém ženichu! Vilmo, Vilmo, proč jsi mi to učinila! Hleď, slzím, ano, pas lačné zraky své zlomyslné radosti na mém velikém zoufalství, prolévám slze hojně a nestydím se za ně! Ne, nejsou to slze obyčejné, jsou to krůpěje krve ze srdce zdrceného, k smrti zraněného, dobitého! Ty, tys je zničila! Stál jsem u smrtelného lože matčina, něžně, s uchvacující dojemností loučila se se mnou, nežli odebrala se čistá, svatá její duše do říší neznámých, nadpozemských — a srdce mé, ač zmítáno bylo bolestí nevýslovnou, přece neT temnotách bludu. 10 krvácelo. Avšak zvěsť o tvé zrádné nevěrnosti zasadila mi ránu hlubokou, smrtelnou a přesvědčení, že zvěsť nelhala, zničilo je k smrti."

Zakryv si zoufale rukama tvář hojně zarosenou sklesl bez vlády na židlici, u níž byl stál.

Pohledem na jeho neštěstí hnulo se ve Vilmě srdce útrpností a u vnitř zdály se mocné výčitky nepokojně probouzeti její svědomí.

„Avšak, kdo byl vlastně vinen tímto jeho neštěstím?" přemítala. „Ty, ty!" volalo svědomí.

i „Nikoli já, on, on sám!" bránila se mu. „Či nepodvedl mne hanebně? Nezapřel svou lásku ke mně? Lásku? Miloval mne vůbec, zapomínaje se tak velice, že kořil se ženě pověsti velmi nechvalné, že nespěchal k mému loži, když jsem se smrtí zápasila, že neodpovídal na mé dopisy, že vůbec o sobě nižádných nedával zpráv? Avšak, tato jeho bolesť, tak nelíčená a pravdivá, lže ona, může vůbec lháti ? Ano, lže, podvádí! Nic to není než pokrytectví, mistrně líčená přetvářka, spekulativní manévr, získati si a ošáliti mé srdce z nouze, když se mu záletnictví jeho u slečny Bratini nezdařilo!"

„Jest nevinen!" volalo svědomí. „Vinen, vinen!" lhalo srdce.

„Vilmo!" vyskočil náhle Jaromír a vášnivě padl před dívkou na kolena. „Nezabíjej mne, vrať mi svou lásku!"

„Povstaňte, pane! Nejsem přítelkyně komedií," chladně odbyla ho Vilma.

„Komedií!" zkřikl Jaromír, vyskočiv podrážděn. „Mou lásku nazýváte komedií?"

„Nejinak, neboť mnohé důkazy oprávňují mé považovati vaše nynější chování za neslušný klam a podvod."

„Mnohé důkazy?" opakoval Jaromír hlasem zimničně se chvějícím. „Oh, tuším, vím již všecko. Tedy s této strany zasazena mi rána smrtící? Ďábelská msta urvala mi nebe štěstí a blaženosti jediné a nejvyšší! Hedviko, démone, dobře jsi střelu svou mířila !a „Hedvika?0 „Nyní pochopuji, nyní prozírám celou tvou pekelnou hru!" pokračoval Jaromír polo pro sebe, udivení Vilmina si nepovšimnuv. „Krutě jsi splnila hrozný svůj slib, svou jizlivou hrozbu! — Avšak, nevěř jí, Vilmo, zkázu přísahala tobě i mně! Pochybil jsem, přiznávám se ku své vině, pochybil jsem, nikoli tím, že jsem nezkušený, při rozumu ještě dětinském, tebe ještě ani neznaje, uvázl v její nalíčených, mrzkých osidlech, z nichž jsem se vyzul, poznav tebe a tebou i své bývalé nebezpečí — nikoli, proto jsem nepochybil, nýbrž tím, že jsem se ti z přílišné k tobě šetrnosti ze svého nezaviněného a napravení schopného poklesku nevyznal. Odpusť, odpusť mi tuto jedinou k tobě neupřímnost, které jsem se jen z neskonalé, čisté k tobě lásky dopustil!"

„Tedy ještě i toto!" zhrozila se Vilma a změřila sklíčeného Jaromíra pohledem plným opovržení. „Vězte, pane Opelete, že tímto vyznáním viny své jen rozmnožujete, neboť nezmínila se mi Hedvika nikdy ani jediným slovem o svém bývalém k vám poměru, který jste mi nyní sám vyzradil. Věru, považovala jsem vás přece za muže mravně méně skleslého, nežli v skutku jste.a „Jaké to obvinění! Kdo může na mne ještě pro jiné provinění žalovati?"

„Těchto jest řada dlouhá i závažná." „Lež, všecko ostatní jest lež! Očernili mě u vás nepřátelé moji, jichž kromě Hedviky neznám. Slečno, jmenujte mi je, netajte přede mnou, z čeho mne obvinili, abych se mohl očistiti, abych je mohl k zodpovídání pohnati a s opovržením napliti jim do tváře/ „Neznám vašich nepřátel; u mne žaloval jste na sebe sám svým chováním."

„Mluvte, probůh, jasněji, mám-li vám roz- uměti a nechcete-li mne o rozum připraviti."

„Nesrovnává se s mou důstojností, abych vám chování vaše vyčítala; neboť týká se to zvláštního a sama sebe odsuzujícího nedostatku pozornosti a chcete-li, i lásky ke mně. • To vám vyčítati nemohu a nesmím, nechci-li býti opět nařknuta z marnivosti, domýšlivosti a sobeckosti. Smím vám ale oznámiti, že vím o vašem bývalém poměru k slečně Bratini."

lélio, mne mě ne- 5ede íohl aati »val oz■i u j i.

to ku im >et ti. aí! L- l, 2 3 1 „A opět ona, tato žena hnusného chování! Jak můžete mne, slečno, trestati opět zpomín- kou na ni, když jste mi byla již odpustila, uvěřivši mé nevinnosti! Nebál jsem se z tohoto poklesku svého mnoho, ano tak mnoho, že byl bych pokání své bez mála vykoupil i svými smysly? Avšak, poznávám tuto hru se mnou, poznávám," doložil s trpkou, bolestnou ironií. „Jest to jen nahodilá výmluva, lichá, nedostatečná, dobrá jen v nedostatku jiné, abyste vlastní vinu svou mohla přikryti. Proč takových okolků se mnou, ctnostná ty, čistá, věrná dívko ? Proč mnou jednoduše nepohrdneš, proč mne neodkopneš, aniž bys omlouvala jednání své kydáním hany a bezpráví na mou nemocnou hlavu, na mé choré srdce ?"

'-i cA „Možné naše vzájemné sblížení překazil jste svou vlastní vinou," odvětila Vilma suše, lhostejně ramenoma krčíc.

I ■'1 „Ano, stal jsem se ti nepohodlným, protože tě jiný sladkým jedem v slovích omámil, i chtěla jsi a chceš se mne zbaviti za každou cenu. Proto jsem vinen, abys zradu svou před vlastním svědomím a před soudným světem omluvila. Avšak čím jsem se provinil? Snad že neopustiv matku, pozvolna umírající, nespěchal jsem přivinout tě v slastné, blažené objetí? Vilmo, je-li přání umírajícího každému svatým, jest synu přání vlastní umírající matky nejsvě- tějším. A matka má, obávajíc se, že by mohla skonati v mé nepřítomnosti, zapřísahala mne, abych neopouštěl její lože, pokud s tělem duch se nerozloučí. Měl jsem posvátné této žádosti bídácky se vysmáti, měl jsem jí pohrdnouti? Měl jsem opustiti umírající matku, spěchati k tobě a slastnou rozkoší, čerpanou z tvé lásky a milosti utlumiti velebný svého srdce žal, měl jsem zoufalý svůj bol pokáleti kletou potupou, přísahaje ti lásku a ujišťuje tě svým neskonalým štěstím snad v době, kdy věrná, dobrá matka ducha svého vypouštějíc v bolestném stonu volá syna, by mu požehnala?"

„Budíte ujištěn, že jsem tak veliké oběti od vás nikdy nežádala," pravila Vilma s uraženou hrdostí.

„Nuže, nepřála-lis si toho a neshledávajíc tedy v otálení mém, osobně k tobě přispíšiti, žádné viny, rci tedy, v čem jsem se proti tobě prohřešil?"

„Nechtějte, abych vám vytýkala viny, k nimž se sám hlásiti nemíníte."

„A přece, přece jsem tedy vinen?! Čím? to je lhostejno, o to se zde vlastně nejedná! Pochopuji tuto tvou tvrdošíjnosť, již více zavinil tvůj svůdce nežli ty sama. Avšak, přisámbůh, i já nenechám zahrávati tak podle s mým srdcem, nedopustím, aby se beztrestně podtínal svévolnou rukou kořen mého největšího blaha! Od- pykati musí Hráský, tento zrádce a bídák!"

„Neodvažujte se nižádného útoku a násilí na osobu nadporučíkovu; nemáte k tomu práva !a hněvivě zvolala Vilma a Jaromíra zlostným zrakem měříc hrozivě k němu přiskočila.

„Že nemám práva?" zabouřil Jaromír. „Nezaviněná ztráta tvé lásky neoprávňuje mne k opětnému jí hledání a dobývání si jí? Ano, k němu půjdu, abych mu vyčetl chlapskou jeho zradu na mém přátelství. Vyhledám ho a přivedu k tobě, abych mu zahřměl do podvodné duše, že mě o tvou lásku oloupil, abych jemu i tobě dokázal jeho bídáckou, opovržení hodnou, pokryteckou a ničemnou povahu, abys jej poznala v pravé jeho, hnusné nahotě a pohrdla jím! Přesvědčím jej i tebe o jeho výdělkář- ských úmyslech, kterými chtěl z mé nepřítomnosti hojně těžiti na účet mého i tvého srdce, mého i tvého blaha! Odhalím jeho " „Chraňte se Hráskému ublížiti!" s vášnivou podrážděností křičela Vilma a hebké ručky své v pěstě výhružně zatínajíc, vzpřímila se před Jaromírem vzdorovitě a hněvivě, podobajíc se v okamžiku tom spíše popuzené lítici než slabé, útlé dívce. „Měl byste pak co ňčto- vati i s mým hněvem a mou pomstou! K nepřátelským ůtokům vůči nadporučíkovi nemáte žádného práva; opakuji vám to ještě jednou a s důrazem. Vězte svou mýlku: Nemiluji vás a nemilovala bych vás i tehdá, kdybyste byl prost vší i nejmenší viny, kterou jste se o mou úctu k vám připravil. Mé srdce náleží jediné a cele Hráskému; jenom Emerichovi náleží má neskonalá, horoucí, vášnivá láska. On vás ne- oloupil ani o mé srdce ani o mou lásku, neboť vězte i tu pevnou pravdu, že jsem vás nemilovala nikdy, slyšte dobře, nikdy! Již tehdá, když jsem s vámi se bavívala, milovala jsem Eme- richa láskou vroucí a toužebnou, ač tajně, bez jeho vědomí. To všecko dobře rozvažte a nahlédněte, že se Emerich proti vám ničím ne- prohřešil. A kdyby i on mne nebyl miloval, přece byste si nebyl mé lásky získal nikdy, pranikdy."

Vytřeštěným zrakem na horující dívku hledě s ustrnutím skoro pitomým poslouchal Jaromír její nečestné vyznání.

Již dávno domluvila, již dávno poodstoupila, a ještě vyjeveně hleděl na jedno a totéž místo. Konečně sklesla mu hlava k prsoum a- on zavrávoral na divan, kde prve Vilma byla seděla. Zakryl si oběma rukama obličej a skloniv hluboce hlavu zadumal se. Chvílemi vydral se z prsou jeho hluboký povzdech, chvílemi zas bolestný ston, avšak neštkal, neslzel více.

Ponenáhlu se"tišil, až se konečně zcela upokojil; hlavy své však přece nepozvedl.

Vidouc jeho tichou, zoufalou bolesť, Vilma se ulekla a zarazila. Rázem zmizel její vzdor a hněv a na jeho místě ozval se v ní cit a útrpnost s nešťastným Jaromírem.

Byla připravena na jeho bouřlivý hněv, na prudký odpor a bylavproti němu ozbrojena vzdorem a srdnatostí. Že by nešetrná slova její měla takovýto účinek, toho nenadála se. Ozvalo se v ní svědomí a trestalo ji přísnými výčitkami. Mlčky, s bázlivou starostlivostí hleděla na Jaromíra, o němž se jí kdysi zdálo, že jej miluje.

Dlouho trvalo, nežli Jaromír svou hlavu pozvedl. Vstal; tvář jeho byla na smrť bledá, avšak klidná, pokojná. Hledal zrakem svým Vilmu a zastal ji stojící u stolku a nerozhodně všeliké předměty plaše pozorující.

Přistoupil k ní volným, pevným krokem.

„Slečno," oslovil ji hlasem klidným, jistým a vážným. „Slečno, bylo vše pravda, co jste mi naposled sdělila?"

Mimoděk pohledla naň Vilma a setkala se s jeho, tak velice jí známým, mírným, vlídným a laskavým okem. Sklopila oči a zarděla se.

„Bylo to pravda?"

„Ano, mluvila jsem pravdu,® odpověděla Vilma hlasem chvějícím se. Ať myslila o Jaromírovi cokoli, cítila nyní přece jeho mravnou převahu.

„Bylo vše pravda doslovná?"

„Ano, doslovná."

„Byl jsem vám tedy, vlastně mé srdce * bylo vám dětskou hračkou, kterou jste odhodila, když vás omrzela?® Vilma zachvěla se pod tíží této výčitky.

„Víte také co to jest, zahrávati si nesmyslně se srdcem? Není to nicméně než rváti z něho cit, který je oživuje. Slečno, vy jste s veselou myslí zabíjela mé srdce."

Vilma mlčela.

„Měl bych vám klnouti, měl bych vámi pohrdnouti, avšak, neučiním toho. Jsem k tomu dílem málomyslný, dílem zas velikomyslný. Proto vám odpouštím. Cosi mi praví, že vám odpuštění toto bude kdysi prospěšné, až rozprchnou se mlhy vaší zaslepenosti a vy prozříte okem skutečnosti a uzříte svou velikou chybu. V takových katastrofách zbývá nám pouze svědomí, které na nás doléhá tím krutěji, čím více výčitek pro nás si nastřádalo. Jedné takové a to závažné výčitky vaše svědomí zbavím a tak vám v době poznání snad platně uvolním. Proto vám tedy odpouštím. Abych vás ale zúplna upokojil, buďte ujištěna, že od této chvíle jest mi nadporučík Hráský osobou velice lhostejnou, ano, zcela neznámou. Proč se naň také hněvati? Vašeho srdce mi neodcizil, protože mi dle vašeho vlastního přiznání nikdy nenáleželo. Neublížil mi tedy ničím. Majíc tudíž vůči mé osobě svědomí své zabezpečené, zapomeňte na mne tak, jako byste mne nebyla nikdy poznala. Že na vas ja nezapomenu, na tom nezáleží. Jest to zcela přirozeno; vždyť budu míti po vás stálou, bolestnou památku. Můžete-li, buďte šťastna. Nebudu vám štěstí vašeho ani přáti, ani záviděti."

Po těchto slovech odvrátiv se odcházel volným krokem s hlavou svěšenou.

Na schodech potkal paní z Kohoutova, se služkou odněkud se vracející a naň udiveně hledící, nezpozoroval jí ale a kráčel okolo ní, aniž ji byl pozdravil.

Paní z Kohoutova zmocnil se veliký nepokoj i kvapila k dceři.

Nalezla ji u stolku stojící a usedavě plačící.

„Probůh, co se stalo?" ulekla se madame.

„Ach, máti, jest mi nyní Jaromíra tak líto, že mi div srdce bolestí nepukne!"

Vilma ukryla uslzenousvou tvář na prsou matčiných.

„Nuže, jest nevinen?"

„Nevím; cítím ale, že i já jsem ztížena vinou velikou."

XIV.

Uplynula tři léta. Tři léta! Co všechno a jak velice 8e může změniti za tento čas!

Tři léta, krátká, jako tři hodiny, malý tento čas uprchnul skoro rychlostí obratu ruky — povzdychne si, kdo strávil je v rozkoších, radostech a spokojenosti. Avšak i onen, kdož prožil tři roky klopotného a strastiplného ži- Tota, povzdechne, leč jak rozdílný jest jeho stesk! „Nikoli tři léta, nýbrž tři věčnosti běd, zármutků, trampot a bolestí dosáhly lenivým chodem svého trapného ukončení." A při vzpomínce na čas opět nastávající povzdychne ta- kovy nešťastník s bolestí dvojnásobnou a zasténá: „I budoucnost ustele mi na dráze této truchlivé pouti pozemské místo růží, ostré trní, i budoucnost halí temnými, velice obtěžkanými mraky slunce mého blaha, které mi ještě ne- zasvitlo a také sotva kdy zasvitne!"

A takto asi vzdychala v duchu mladá paní, sedící u malé postýlky a dumavě pohlížející na líbezného, andílku nadpozemské krásy se podobajícího a as půldruhého roku čítajícího pacholíčka, jenž právě spal.

Ano, zadumána pozorovala mladá matka nevinné, tiše ležící robě; hojné a spolu různé myšlénky vířily asi její překrásnou hlavou. Svědčilo o tom její luzné, čarokrásné oko, které se chvílemi neskonalou blažeností, radostí a láskou k něžnému a sličnému tomu tvoru zalesklo, brzy však temnou chmurou vnitřního bolu, žalosti, ano, někdy i zoufalosti zakalilo. A skutečně, těžké utrpení vrylo své ledovité a zničující písmo v tahy spanilé tváře a krásného čela mladistvé trpitelky v hyzdící podobě jednotvárných, přece však velice výmluvných vrásek.

Poznáváme v mladé matce osobu nám velice známou; jestiť to Vilma, ode tří roků již manželka Emericha Hráského. Budiž nám dovoleno nazývati ji nadále Vilmou. Stalo se tedy podle její nejvroucnějšího přání, nezabráněno jí kráčeti po cestě, kterou si byla sama zvolila v domněnce, že ji povede ku štěstí a blahu.

Hráský pak dosáhl uskutečnění svých smělých plánů, jimiž směřoval k dosažení značného bohatství. Po sňatku svém opustil svůj pluk v J., avšak nikoli ku své vlastní žádosti, jak byl Vilmu a její matku ujišťoval, nýbrž z vyššího rozkazu byl přeložen do H. k záložnímu sboru téhož pluku. I o tom nebude asi nikdo pochybovati, že bylo chytrou lží, spekulativní smyšlenkou jeho tvrzení, jakoby opouštěl J. pro dceru plukovníka Rastla, jíž prý k vůli Vilmě z lásky se poděkoval. Jest nám známo, že Hrá- ský stál k slečně Julii v poměru velmi podřízeném a služebném av že o lásce mezi oběma nebylo ani památky. Že si slečnu Julii opravdu jaksi rozhněval, bylo pravda, avšak příčina hněvu toho byla zcela jiná, než kterou Hrá- ský Vilmě předstíral. Pokazilť a přetrhalť spíše než upevnil tak již slabou pásku, vížící Julii k její hraběcímu vyvolenci, a Julie, seznavši pozdě již šejdířské šlendrianství nadporučíkovo, zakázala mu všechen přístup k sobě. Proto bylo jí náhodné přeložení Hráského do H. velmi vhod.

Od těchto dob uplynuly tedy tři roky. V tomto poměrně krátkém čase staly se však s Hráským a Vilmou změny veliké a závažné. Především seznala Vilma k své největší bolesti a k zoufalému udivení, že se manželi jejímu o lásce k ní nikdy ani nezdálo. Přesvědčení tohoto nabyla Vilma příliš záhy, a s přesvědčením tím počaly ji trápiti i výčitky svědomí. Poněvadž jednak byla si vlastní viny na neblahém osudu svém vědoma, jednak ale Hráského přece vřele, ano náruživě milovala, pochovala traplivé poznání své hluboko v srdci, vylhávajíc každému, i své matce štěstí a úplnou spokojenost. Paní z Kohoutova skutečně také odebrala se ani ne zúplna za dvě léta po sňatku své dcery na věčnosť s tím blahým vědomím, že její jediné dítě jest šťastně a dobře zaopatřeno.

Hráský, obdržev s Vilmou skutečně osmdesát tisíc zlatých věna, stal se po zákonu jich neobmezeným vlastníkem, protože mu byly v hotovosti vyplaceny. Naproti tomu slíbil sice dáti Vilmě jako obvěnění svůj naskrze prodlužený dvorec, k uskutečnění slibu toho však v pravý čas, tedy před sňatkem nedošlo, neboť úsilným působením Hráského Vilma sama matku uprosila, by upustila od starostí tak fádních, suchopárných, zajisté i zbytečných a Hráského snižujících a urážejících. Matka dceru svou vždy poslechla ve všem; poslechla ji i nyní.

K naléhavým prosbám Vilmy již jako manželky a z opatrnosti, kterou mu kázaly vyhlídky - na dědictví po smrti matky Vilminy, uplatil Hráský všecky dluhy, na dvorci jeho váznoucí, úhrnem asi padesáti tisíc zlatých, což bylo asi tolik, jakoby dvorec ten znova byl koupil, < neboť týž neměl větší cenu, než co dluhy na něm obnášely.

Oba manželé odstěhovali se zprvu do H., kdež Hráský se zbylými třiceti tisíci podle svého způsobu hospodařiti počal. Při tom přišla Vilma k novému, bolestnému poznání, že manžel její jest povahy nanejvýš surové a sprosté a což není méně horší — že jest smělý, od- vážlivý a náruživý hráč.

Hráský byl si nyní vědom své ceny jako slušný boháč a své samostatnosti; následek této jistoty byla vždy rostoucí nechuť k závislosti, poslušnosti a kázni vojenské. Chudý nadporučík dovedl i podlézti a pokrytecky pokořiti se; bohatý Hráský však nesnesl nad sebou žádného velení a mentorství. Chování jeho stávalo se čím dále tím nesnesitelnější, hrubší a odbojnější, a největším jeho potěšením bylo, mohl-li proti vojenskému nařízení aneb zákazu jednati. Takového vojína u vojště ovšem nepotřebovali a proto neděláno s Hráským žádných velkých okolků. Situace jeho jako důstojníka stávala se čím dále tím hrozivější. Konečně dáno mu s vyššího místa přátelské pokynutí, aby se poděkoval, chce-li se škandálu a nezbytné ostudě vyhnouti. To Hráského přece poněkud zarazilo. Váhal uposlechnouti udělené mu rady; nemyslili sám, že zabředl až tak daleko. I poděkování se bylo snižující, poněvadž příčiny jeho byly každému známy. Hráský se chtěl tedy i této, i oné hanbě vyhnouti a umínil si — nepolepšiti se, nýbrž jen budoucně opatrněji a chytřeji se chovati a — vytrvati alespoň do té doby, až by mohl z vojenské povinnosti se poděkovati, aniž by se kompromitoval. Avšak ne vždycky staví se dobré předsevzetí na žulovém základu vytrvalosti. Tak bylo i s Hráským. Za nedlouho se opět zapomenul a dopustil se hrubého poklesku. Následek toho byl jistý a také v zápětí se dostavil. Hráský byl degradován a dvouměsíčným žalářem potrestán. To stalo se krátce po smrti jeho tchýně. Byv z vězení propuštěn odebral se s usouženou manželkou svou a se svým dítětem na svůj dvorec. Neopouštěl vojenský stav s lítostí, né- brž s velikým hněvem a spolu odporem k ne- náviděnému tomu povolání. Pro vzpomínku na hanobící ho degradaci a propuštění neměl jiného než zatvrzelý úšklebek, kterým chtěl na jevo dáti výsměch, že kromě vězení dostalo se mu trestu pramalého, ježto má od čeho pohodlně, ano i nádherně živu býti.

A skutečně, jakoby celé vojančině na vzdory, zařídil si Hráský domácnosť svou s nej vybranější elegancí a nádherou. Zjednal si i četné služebnictvo, neboť, zvyklý dříve poslouchati, chtěl nyní též neobmezeně rozkazovati. Dával časté bohaté a nákladné hostiny, k nimž nejraději zvával důstojníky. Pak chlubíval se vždycky se vší možnou zpupností, že nejen od vojenského stavu výživy nepotřeboval a také neočekával, ale že může i panovníkovi pomoci vojáky krmiti, aby mu výloh k nasycení vojska ulehčil. Při takových hostinách bývaly vysoké hazardní hry nezbytným desertem a nejhorlivěji bral na nich podílu Hráský.

Kam takové hospodářství povede, to dalo se snadno předvídati.

Hráský sám byl si toho dobře vědom, že podobným jednáním musí se konečně na mizinu přivésti, avšak on vžil se a zabřednul db tohoto bezuzdného a příliš volného života s takovou náruživostí a oddaností, že nebyl konečně více pánem své vůle, všech dobrých předsevzetí a svého rozumu. Hotových třicet tisíc promarnil a prohrál do posledního haléře ještě za těch dob, co byl vojínem; když však dluhy na jeho dvorec znova dělané do povážlivé výše vzrostly, tu si často předsevzal, že dá jen ještě jednu hostinu, že jen ještě jednou odváží se do hry ale s největší opatrností a pouze proto, aby se náhlým obratem k pokání nestal směšným a ve vážnosti a společenské ceně si nezadal, a pak že povede život co nejstřídmější. Leč, jak bylo již výše řečeno, Hráský nebyl více pánem své vůle a svého předsevzetí. Dílem zvyk, dílem mocná náruživosť ovládly celou jeho bytost Jakmile pohostil u sebe bezuzdnou společnost nekázaných prostopášníků a nepravých přátel, již mrazilo jej pomyšlení, že chtěl život plný bujných rozkoší a radovánek vymě- niti za plný odříkání, všednosti, nuduosti a trampot. Když pak usedl ke hře a první karty v rukou držel, byla tsr tam všecka opatrnost, kterou si byl předsevzal, a hrál tím náruživěji a odvážlivěji. Když prohrál veliké sumy — což se obyčejně stávalo velmi často, ježto hrál s velikou ohnivostí a bez rozvahy a ježto druzí hráči byli obyčejně mezi sebou umluveni a usjednoceni — tu neodolatelně toužil po opětném uspořádání hostiny a zároveň tak po omluvitelné a nenápadné příležitosti opět hráti a prohrané peníze opět získati. Ačkoli se dopouštěl i všech možných nesprávností, podvodů a lsti, ačkoli si i karty tajně poznamenal, přece vždy zase prohrál; neboť měl co činiti s mistrovskými podvodníky, šejdíři a karbaníky, kteří každý nový útok, proti nim tajně mířený, ihned zpozorovali.

Vilma trnula nad tímto manželským hospodářstvím a se zoufalým strachem hleděla temné budoucnosti vstříc. Z počátku ho prosila, zapřísahala, varovala a na zkázu, do níž sebe i rodinu svou svévolně vrhá, upozorňovala, avšak nic naplat. K své lítosti seznala, že svými představami a svým úsilím manžela svého ještě více dráždí a popuzuje. Že tento život jej do zkázy uvrhnouti musí, to věděl sám dobře; nedal si to tedy povídati ještě od někoho druhého; čím pak Vilma chovala se k němu něžněji, oddaněji a láskyplněji, tím více stával se nevrlým a hněvivým. Nejraději byl, mlu- vila-li Vilma k němu chladně, lhostejně, ba cize. Nemaje v sobě ani jiskry útlejšího citu byl velikým nepřítelem všeho jemnějšího chování zvláště u osob jemu velmi blízkých, i nazýval každou néžnosť s odporným úsměškem „dětským mazlením." S nemenším odporem snášel z počátku láskyplné polibky manželčiny, jež si později rozhodné zakázal. Avšak i rozhodného odporu nesnesl; tento opět popouzel ho k velikému hněvu.

Vilma brzy začala litovati, že si záležitosť svého věna bezpečněji nepojistila. Ačkoli se k ní Hráský, dříve než matka její zemřela, choval šetrněji, pozorněji a také opatrněji, ačkoli před ní zvláště svůj karban všemožně tajil, prohledla jej Vilma přece dosti brzy. Že její věno jest již jakoby ztraceno, s touto myšlénkou se ponenáhlu ač s velikým sebezapřením spřátelila; ale doufala, že není ztraceno ještě všecko. Vždyť tu byla ještě matka, doposud slušně zámožná, která v největší nouzi dceři své zajisté pomůže. S tímto jměním, které jí zajisté ujiti nemůže, zvláště, kdyby matka zemřela, umínila si Vilma, zkušeností poučená, opatrněji naložiti. Avšak říká se, že neštěstí nepřichází samo. Tomu bylo tak i u nešťastné V temnotách bludu. 11 již Vilmy. Podobné neštěstí, jež matku její stihlo již jednou, potkalo ji i nyní. Jeden bankéř, u něhož měla paní z Kohoutova uloženu sumu čtyřiceti tisíc zlatých, uprchl ještě s jinými, cizími penězi přes moře. Toto neštěstí, zvláště pro Vilmu velmi osudné, dojalo paní z Kohoutova tak, že počala chřadnouti, až konečně dochřadla. Zůstal po ní toliko dům vB. s nemnohými pozemky. Aby alespoň tento majetek před nenasytnou prostopášností manželovou uchránila, přemluvila Vilma opatrně a nenápadně, aniž by své vlastní neštěstí prozradila, matku bvou k tomu, že dala nyní skrovný svůj statek upsati a pojistiti vnuku svému, synu Vil- minu, s podotknutím, aby i každoroční výtěžek z této pozůstalosti ukládal se pro vnuka jejího na úroky.

Tak, aby alespoň dítě své neožebračila, zničila Vilma všecky naděje Hráského na tento poslední matčin majetek, ano i na požitky z něho. Hráský, dověděv se o poslední vůli své tchýně, sice velmi zuřil, manželku svou surově týral, ano, tchýni svou i proklínal, přece však na věci samé již ničeho změniti nemohl. Že by jakožto otec měl tohoto poměrně skrovného majetku svému synupřáti, to mu ani nepřipadlo.

Přes všecku svou dobrou vůli a přes všechna kajícná předsevzetí, ovšem již pozdě přišedší, byl Hráský za tři roky po svém sňatku úplně na mizině, na níž i nemalého podílu měl hněv a vzdor z nevyplněných nadějí na bohaté dědictví. Dvorec byl pro dluhy Hráskému prodán a on odebral se se svou zničenou manžel- kou a s malým synáčkem daleko od svého rodiště a spolu od místa své prostopášnosti do krajského města, kdež za velice skrovný zbytek ze svého, druhdy značného jmění zjednal si poměrně dosti nepohodlný byt, v němž po třech letech opět poprvé shledáváme se s Vilmou, nad synáčkem svým, v postýlce ležícím, zádumčivě se sklánějící.

Z poměrů právě vylíčených bylo zřejmo, že byla Vilma velice nešťastna; avšak, mýlil by se každý, kdo by soudil, že se cítila býti takovou pro zaviněnou ztrátu svého bohatství. Kdo by mohl nahlednouti do nejtajnějších útrob Vilmina nitra, byl by v nich iřašel k svému udivení spíše jakousi spokojenost nad tím, že vyschnul již úplně zlatý pramen, který odci- zoval jí manžela, který se z něho s nesmyslnou nestřídmostí napájel.

Litovala velice ztráty tak velikého jmění; avšak když konečně nahlédla, že při povaze a jednání manželově na zachování jeho není pražádné naděje, uvykla rychlému jeho mizení tak, že přijala zprávu o jeho úplné ztrátě, každou dobou již očekávanou, s podivuhodnou lhostejností. Avšak nejen s lhostejností než i s jakýmsi nadějným uspokojením. Tonoucí chytá se stébla, nešťastný pak naděje i sebe slabší a podivnější. Tak i Vilma. Očekávalať od nezbytné chudoby obrat k lepšímu a proto uvítala ji s nadějným úsměvem. Neznala ovšem celou a pravou ohyzdnosť tohoto nikdy vítaného hosta; neboť dosud nebyla Vilma ještě nikdy chudou. Snad se domnívala, že bída a nouze připouští právě totéž pohodlí a tutéž nečinnosť jako bohatství.

Avšak, ať byly náhledy Vilminy o dostavující se bídě již jakékoli, počítala s chudobou přece s uznáníhodnou střízlivostí. Nebyl-li Hrášky již úplně, naprosto mravně ztracen a byl-li za jiných okolností schopen utěšitelného napravení, pak mohl se dle Vilmina úsudku v chudobě státi řádným člověkem a dobrým manželem. Od bohatství neočekávala více ničeho dobrého. Touha po jmění zavedla jej dle její soudu k všelikým špatnostem; bohatství pak učinilo z něho člověka necitelného a surového, karbaníka, odbojníka a marnotratníka; bohatství tedy spokojenost její i jeho života otravovalo. Až bude Hráský chudý — tak doufala —, přejde jeho zpupnost sama sebou, "karbanu a vůbec . všemu nepořádnému a nádhernému životu bude museť odvyknouti a společnost licoměrných přátel a hnusných pochlebníků sama vypoví a vypudí jej ze svého středu. Tak bude nutně vázán na svou rodinu a hlavně na ni, svou manželku. Pak vynaloží vše, aby mu svou, do- savade mocnou lásku dala na jevo a jí mu všecky lehkomyslné ztráty nahradila a v pravdě oblažila. Avšak, nedostatek bude příčinou i jiného potěšitelného obratu. Hráský, jím nucen, bude muset hledati si nějaké zaměstnání, jež by mu poskytovalo alespoň nej nutnější výživy, a tak se ponenáhlu stane mužem pořádným a spořivým.

Takto tedy soudíc necítila se Vilma pro ztrátu svého věna tak příliš neštastnou.

Hlavní příčinou její stálého zármutku, truchlivosti, lítosti a bolesti byl úplný nedostatek lásky manželovy k ní. První neklamný důkaz, že jí Hraský pranikdy nemiloval, byl pro ni více zdrcující než ztráta jakéhokoli jmění. Je-li ještě vůbec možná, aby ji miloval, pak se to nestane nikdy, jak se najisto přesvědčila, v přebytku pozemských statků, nýbrž snad v úplné chudobě. Někdy sice vzdala se všech nadějí na získání si náklonnosti a lásky Hrá- ského za okolností ať jakýchkoli; někdy však — a to častěji — přece v možnosť toho doufala a sice na základě dvou domněnek. Předně, že jej chudoba při vypočítaném chodu věcí k větší pozornosti k Vilmě a ponenáhlu i k lásce nevyhnutelně pohne; za druhé stavěla i mnoho na okolnosti, že Hráský doposavad přes všecku svou lhostejnost, ano, chladnosť a urputnosť k ní zůstal jí přece věrným a že nikdy o přízeň nějaké ženštiny se nepokoušel. Také věděla jistě, že srdce jeho vůbec nikdy a žádné ženě zadáno nebylo. Okolnosť tato připouštěla možnosť, že si srdce a přízně jeho získá. Na Jaromíra Opeleta vzpomněla si Vilma často, zvláště v dobách . soužení; nikdy však jí při vzpomínce té srdce mocněji nezabušilo, nikdy nevyvinul se přes její rty láskobolný povzdech, důkaz to bezpečný, že Jaromíra v pravdě přece nikdy nemilovala. Jediný povzdech, který vzpomínkám takovým věnovala, pocházel vždy od probouzejícího se svědomí, vyčítajícího jí, že lehkomyslným zahráváním s jeho srdcem snad jej navždy učinila nešťastným.

Různé myšlenky divoce vířily hlavou mladé matky; jedny vynutily na ní až hluboký, hlasitý povzdech, který malého Ludvíčka probudil. Hošík, uzřev matku nad sebou skloněnou, několik okamžiků mlčky na ni hleděl a pak, líbezně se usmívaje, žvatlal a k matce ručky své vztahoval.

Vilma, malé robě z postýlky vyzvednuvši, něžně a láskyplně je celovala.

Hošík čtveračil a plným hrdélkem se smál.

Najednou ozvaly se na chodbě těžké, avšak nejisté kroky. Vilma je poznala a chvějíc se synáčka svého pevněji k sobě tiskla, jakoby jej chrániti chtěla. I dítě pozorně hledělo ku dveřím, které se ihned hřmotně otevřely. Vstoupil muž nabubřelé, nehezky zarudlé tváře, na níž prostopášnosti všeho druhu vryly četné, hanobící své stopy.

Byl to Hráský; kdo jej znal jakožto nadporučíka, byl by se podivil a zvolal by: „Tento muž má býti Hráský? Nemožno!"

Bývalý nadporučík oděn byl v šat sice slušný a dobrý, avšak silně zašpiněný a zablácený ; vlasy jeho byly rozcuchány a oči s předmětu na předmět divoce těkaly.

Ludvíček, uzřev svého otce, dal se do pláče a bázlivě k matce se tulil.

„Hoho, ty choulostivé škvrně," zlobil se Hráský, vrávoraje k divanu, na nějž těžce spíše dopadnul než dosednul. „Čert sám by tě lepšímu vítání nenaučil."

Nevšímajíc si jeho slov pravila Vilma klidně: „Očekávala jsem tě marně k obědu; je-li ti libo, ohřeju ti jej."

„Ponížené díky, milostpaní," odpověděl Hrášky posměšně. „Ohřátí oběd! Madame snad myslí, že jsem nějaký drvoštěp, aneb žebrák, kterým se jídlo ohřívá."

„Není to mou vinou, žes nepřišel k čerstvému obědu."

„U cřasa, to bych si byl pochutnal! Vím už, jaké obědy moje paní vařívá. Můj krejčí a obuvník hůře se neživili. Ano, ponížené díky, milostpaní; obědval jsem již a věřte, že jsem měl něco více a lepšího, než snad kus hovězího masa a čočku anebo vodnici, hahaha!"

„Obávám se, Emerichu, že tě tvé labuž- nictví připraví nejen o poslední halíř nýbrž i o zdraví."

„Vy se obáváte o mé zdraví, vy?" zasmál se divoce muž. „Přece vím, že — avšak, u všech čertů, ať ten fakan tak nevříská! Není ani svého slova slyšeť! Drž hubu, klouče, sic tě" A Hráský, proklínaje, těžce zvedal se s pohovky. Hošík křičel ještě pronikavěji.

„Mírni se, milý Emerichu," napomínala ho Vilma Ludvíčka konejšíc. „Zlostným slovem a pohledem dítěte neupokojíš."

„Aj, aj, mám se s ním snad mazliti! Ten by mi za to stál, ten „zlodějský princ" !"

„Probůh, tak nazýváS své vlastní dítě?"

„Mé vlastní dítě! Ďábel mi je byl dlužen! Ano, princ, pan princ! Či není již v kolébce boháčem, kdežto jeho otec brzy snad bude nucen sáhnouti k žebrácké mošně? Ano, co je princ, to je princ! Avšak, u všech pekel, to vyžle mě okradlo, ano, mne, svého otce, neboť, kdyby jeho nebylo, mohl jsem byť ještě pohodlně živ. Ani rarach by mi byl nevyrval dědictví po jeho podvodné bábě."

Vilmě vytryskly slze z očí.

„Emerichu, matka moje si od tebe takovýchto urážek nezasloužila!"

„Baba, podvodná, hanebná, ničemná baba to byla!" křičel Hráský vztekle.

Vilma štkajíc odběhla do druhého pokoje.

„Oho, oho," bručel tyran. „Moje žena a můj syn utíkají přede mnou jako před prašivým psem! A kdo vlastně jest pánem v domě ? Já a zas já, ba, na mou duši! Kdybych tak zahynul, to by se jim polehčilo, ti by se zaradovali! Pak prý se obávají o mé zdraví! Chudáci!"

S velikým namaháním zvedl se s divanu.

„Musím si je udobřiti," chechtal se; „nevíme, kdy koho budeme potřebovati. Kdyby ten princ dříve nezahynnl než já a já tak po něm nedědil, může mi dáti větší almužnu, až k němu přijdu za dvéře žebrat."

A surově se tomuto svému sprostému vtipu směje vrávoral ku dveřím, do druhého pokoje vedoucím, porážeje k zemi vše, co mu stálo v cestě.

„Poníženě prosím, milostivá dámo a vznešený princi, račte odpustiti sprostému člověku, který se opovažuje — —" Zbytek věty dokončil hlučným smíchem. Vrávoraje k Vilmě sáhal hrubě po dítěti.

J „Dítěte se ani nedotýkej!" zvolala hněvivě Vilma, hošíka ukrývajíc.

„Princ, ano princ! Sprostá ruka se ho nesmí dotknouť!"

„Proto se ho nesmíš dotknouti, že toto ubohé robě má v tobě, otci, největšího nepřítele."

MŽe bych mu rád krk zakroutil, to je pravda," smál se surovec.

„Nebesa, jak to mluvíš, krkavčí otče!" zhrozila se Vilma.

„Kluka mi dej, pravím," zlobil se Hráský. „Není to můj syn? Chci ho pohladiť, pocelo- vať." A již hnal se s rozpřaženou rukou po dítěti.

Vilma, uskočivši ke dveřím, rychle je zamkla a vběhši do kuchyně zamkla i dvéře prvního pokoje, jež vedly do kuchyně. Zde se . usadivši tiše štkala a plačící dítě konejšila.

Z druhého pokoje ozývaly se pádné rány na dvéře a hlasité proklínání. Teprve za dlouhou dobu vše utichlo.

Když byla uběhla asi hodina, otevřela Vilma opatrně dvéře do prvního pokoje a zvolna jdouc položila dřímajícího synáčka do postýlky. Na to přikročila po špičkách k zamčeným dveřím a tiše naslouchala. Z druhého pokoje ozývalo se hlasité chrápání.

Jsouc tím upokojena, vrátila se k Ludvíč- kovi, který se opět probouzeti počínal, a tiše mu prozpěvujíc ukolébala jej svým zpěvem do klidného spánku. Pak odebrala se po své domácí práci.

Hrášky probudil se až ráno. Byl mrzut a naříkal si na bolení hlavy.

2 včerejším předvečerním výstupu nevěděl ničeho, a Vilma se chránila o tom se mu zmí- niti, protože, znajíc ho, věděla, že by ho velice podráždila.

3 střízliv mračil se Hráský na své dítě, ačkoli všecky své zámysly a plány s ním zamlčoval ; v opilém stavu ovšem vždycky se prozradil, o čem ostatně ale nevěděl. Byl to patrný důkaz, že mu otcovská láska byla věcí neznámou.

Hráský, sedě zadumán, srkal volně černou kávu. Vilma leccos kolem něho šukala, očekávajíc, až ji sám osloví; nesmělať ho nikdy z myšlének jeho vytrhovati.

„Vilmo," počal za chvíli muž. „Sedni si ke mně."

„Dovol, mužíčku, abych tě směla poslou- chati svou práci zároveň vykonávajíc; mám zaměstnání plně ruce."

Hráský svraštil čelo.

„Všecky cetky jsou první a muž teprve druhý," bručel. „Ba, ani tolik ne. Synáček první, cetky druhé, ostatní hlouposti třetí a já poslední."

„Dokážu ti, žes mi nejprvnějším." A Vilma, všeho zanechavši, usedla vedle něho.

„Opustil jsem tě předevčírem odpoledne," počal usmířený muž hlasem jaksi stísněným.

„Víš, kam jsem se odhodlal jiti. Pokořovalo mne to, avšak já vzhledem k našim poměrům, zvláště pak k tvým prosbám šel jsem přece."

„A mluvil jsi s ním?" dychtivě ptala se Vilma.

„Mluvil,® zahuhlal Hrášky a zajiskřil zlostně očima. V očích Vilmy objevil se však záblesk radosti.

„Ó, můj dobrý Emerichu!"

„Nejásej před časem, ženo! Víš, co mi řekl? Odbyl mé jako psa, řka, že pro mne ve svém závodu nemá žádného místa."

Vilma smutně svěsila hlavu.

„Mohl jsem byť ovšem na takovou odpověď připraven a pro ten případ měl jsem naději ' ještě v jiném domě; avšak, odbytí toho mezulána působilo na mne tak, že jsem všecko do- žebrávání vpo nějakém zaměstnání poslal ke všem čertům. Sel jsem svůj hněv zaplašit vínem."

„Ano, vím," smutně pravila Vilma.

„Kdy jsem vlastně přišel?"

„Včera před večerem."

„Bylo to ovšem dlouho, nebyla to však má vina. Svět jakoby se proti mně byl spiknul; upadl jsem nevědomky mezi lotry."

Vilma tajně vzdychla; znala význam takovéto omluvy mužovy, který konečně pokaždé zlým lidem do rukou upadl „nevědomky." Proto bez okolků podotkla: „Vzal jsi s sebou bez mého vědomí dvě stě zlatých."

„Proč říkáš: „bez mého vědomí?" Nejsem snad peněz těch neobmezeným pánem?"

„Podle tvého náhledu ano."

„Tedy jen podle mého náhledu? Netrpím, abys byla tak tvrdošíjná a se mnou nesouhlasila."

„A tyto peníze?"

„Jsou v pekle," zabručel Hrášky zahanbeně, avšak s hněvivým přízvukem ve hlase.

„Emerichu!" zabědovala Vilma hlasem žalostivým.

„K čemu taková výčitka?" ptal se Hrá- ský podrážděn. „Myslíš snad, že mi to působí radosť, ošidí-li mě někdo o značnou částku peněz?"

Vilma zamlčela spravedlivou námitku, že ztrátou peněz jest přece jen on vinen.

„Avšak," pokračoval Hráský a zajiskřil hněvivě očima, „já toho těm lotrům nedaruji! Včera měli z pekla štěstí, ale já na ně přece vyzraju. Musím svou ztrátu obdržeti i s mnohonásobnými úroky."

„Ty chceš opět hráti?" zhrozila se Vilma.

„Ovšem a to dnes, večer. Pozval jsem si je. Abych se ale pro všecky případy kryl, dáš mi sama jen asi dvacet zlatých. Tak alespoň i v neštěstí nemůže býť má ztráta veliká."

„Prosím tě, drahý Emerichu — —" „Neslyšelas?" zabouřil muž.

„Uposlechnu tě, avšak, slib mi, že budeš hráti již naposledy."

„To ti slibuji," vece Hráský, který ostatně takovýto slib učinil již nesčíslněkrát.

Vilma odešedši do druhého pokoje přinesla žádaných dvacet zlatých.

„Dávám ti je, mužíčku, s přáním, abys alespoň o tyto nepřišel a s podotknutím, že náš majetek obnáší již jen něco málo přes devět set zlatých."

Vilma byla povolná, protože věděla, že by všecky námitky pranic nezpomohly; přece však tato snadná povolnosť dojala Hráského. Vstav polibil několikráte svou manželku se slovy: „Vilmo, tys anděl ! Kdybych neželel tak velice včerejší ztráty, slíbil bych ti, že již dnes nikam nepůjdu. Avšak, doufejme, že se ještě všecko napraví.* „Kéž si za svou povolnosť mohu získati tvé lásky!"

„Bud o tom přesvědčena, že tě ctím, a ať jsem největší bídák, miluji-li kromě tebe jinou ženu."

Vilma za ta slova objala svého manžela a vtiskla mu na rty horoucí políbení, které k její podivení on též opětoval.

K večeru Hráský odešel, Vilma, nahlédnouc hned po jeho odchodu do své peněžité zásoby, shledala s ustrnutím, že jí přes všecku opatrnost muž opět bez její vědomí dvě stě zlatých uzmul.

Chvíli stála leknutím jako zkamenělá. Pak, vzpamatovavši se, vrhla se před křížem na kolena a sepjavši ruce zvolala v zoufalé bolesti: „Ustaň, ustaň, Bože, od svého již nesnesitelného trestu! Avšak, proč se rouhám? Uznáš-li to býti pro nás všecky prospěšným, nuže, ať padnou tedy třebas všecky tyto naše zásoby za oběť, ať zahyne tento statek nepožehnaný! Tolik však mi dej, Bože, jak spravedlivý, tak milosrdný: dej mi lásku jeho a její pomocí chci založiti i jeho, i své, i našeho dítěte štěstí!"

Zdálo se, jakoby Bůh chtěl vyplniti prosbu Vilminu za oběť dobrovolně nabízenou.

V čase poměrně krátkém zbytečně promarnil Hrášky všecky své peněžité zásoby, a když došly a nikdo mu ničeho půjčiti nechtěl, počal prodávati skvost za skvostem, jednu vzácnou věc za druhou. Vilma hospodářství tomuto nemohla učiniti rázně přítrž, protože v domě velmi málo platila. Vzdychala jen a plakala a to ještě po straně; nesmělť Hráský ani slzy v oku jejím spatřiti. Konečně dostavil se do této rodiny hlad a to velmi citelný. Nebylo zač nakoupiti nejnutnějších potřeb; k tomu blížil se opět čas, kdy se mělo platiti nájemné. Vilma však přece v této kritické situaci nezoufala. Byla v duchu pevně přesvědčena o tom, že ji Bůh zkouší, vzav si dříve slíbenou oběť, vy- trvá-li, že vyplní její druhou prosbu.

Příchod hladu, tohoto velmi obtížného a dotíravého hosta, museli oba očekávati najisto; nepředstavovali si ho ale v té hrůze a ohyzdnosti , v které se k nim skutečně dostavil. Právě tak, jako jeho pravá podstata, právě tak neočekávané byly jeho následky.

Hráský, nejsa zvyklý jednoduché, prosté stravě a nemaje peněz do karbanu žádal nesmyslné sumy od Vilmy, málo se o to staraje, je-li jí to možno čili nic. Poněvadž ale Vilma jeho žádosti nijak vyhovéti nemohla, zuřil muž její až vášnivě a později zapomínal se i tak dalece, že na ubohou trpitelku i tyranskou ruku často surově vztáhnul. Nejednou ztrýznil ji tak velice, že svíjíc se pod jeho ranami zůstala u nohou jeho bez smyslů ležeti. Avšak, vším tím Hrášky bídu od domu svého neode- hnal. Pravý hlad však poznala doposud jenom Vilma, která se surovci za jeho vandalské s ní zacházení odměňovala tím, že vždy raději sobě od úst utrhla, aby jen muže svého nasytila. Bylať si již dříve, když peněžní zásoby dochá- zeti počínaly, u některých rodin zaopatřila různé ženské práce, kterými vyzískala sice velmi málo, přece však výdělky z nich zabránila alespoň nouzi nejvyšší. Pokud bylo ještě co pro- dati, nebylo v rodině její pravého nedostatku. Jinak bylo však, když i ona i Hráský byli odkázáni pouze na její skrovničký a ještě nestálý výtěžek. To všecko muž její věděl a přece neměl s ní slitování. Vyčítal jí, že většinu vydělaných peněz před ním ukrývá a sama v jeho nepřítomnosti za ně hoduje. Trýzněním jeho ochuravěla konečně tak, že byla na dlouhý čas k veškeré práci neschopna. Poslední výtěžek, který byla uschovala za tou příčinou, aby měla alespoň malou zálohu na nájemné, byl tak skrovný, že by pro oba při největší šetrnosti nevystačil ani na týden. Vilma však vystačila s tím déle.

Jednoho dne v poledne přišel Hráský mrzut domů a ihned sháněl se po obědě. Vilma přinesla mu vše co měla; hojnosť jídel nebyla vybraná a četná, avšak jeden člověk mohl se jimi úplně nasytiti. Hráskému však zdál se oběd býti příliš sprostý i byl by jej po svém způsobu zajisté již hněvivě se stolu shodil, kdyby nebyl velmi hladov. Rozmyslil se tedy jinak a snědl všecko s takovou chutí, že se tomu až sám divil. V tom vcházela do světnice Vilma, nesouc mu sklenici vody. Krok její byl tak nápadný, že si ho i Hrášky všimnul. Pozvednuv hlavu nemálo se podivil, vida manželku svou potáceti se. Ruka chvěla se jí tak, že se voda ze sklenice vylévala. Tu sebrala Vilma všecky své sily a na manžela svého smutně pohlédnuvši učinila opět dva nebo tři nejisté kroky.

To Hráský vida nemálo se rozlítil.

„Tisíc hromů!" rozkřikl se. „Tak to tedy s tebou vyhlíží ? Jidášská, dábelská ženo, moříš tedy svého muže mlátem a vodou, kdežto sama labužnickou duši svou zatápíš vínem, pivem, aneb snad i kořalkou! Přiznej se, lico- měrnice " Nedomluvil. Vilma skácela se bez vlády k zemi s prudkostí tak velikou, že sklenice, již v levici držela, daleko od ní odletěla. Tak rychle a takovým způsobem řítívá se zřícenina, bouří sesutá aneb proudem podemletá.

Hráský považoval s počátku všecko to za pouhou komedii. Když však Vilma o sobě známky života nedávala, rozmyslil si své podezření, vstal mrzutě a nakloniv se nad svou manželku lhostejně a bez soucitu ji pozoroval. Rty Vilminy byly zsinalé, bledé a barva obličeje zeleně žlutá.

„Opilá není," bručel Hráský, manželku svou bedlivě pozorovav. „Hm, pouhá, ženská mdloba! Ba, vskutku, ty ženy také praničeho nevydrží."

Z dalšího pozorování vytrhl jej pláč dětský, ozývající se v kuchyni, kam Vilma Ludvíčka svého odnášela z bázně, aby mu otec v pokoji za její nepřítomnosti neublížil.

Vztekle vyskočil Hráský a hnal se do kuchyně, kdež zprvu zahřměv na dítě, aby mlčelo, zahrozil mu přímo nad očima pěstěmi. Uleknuté dítě na okamžik se sice stišilo, ale hned tím pronikavěji počalo křičeti.

To dopálilo zlostného a nevrlého otce tak, že, uchopiv ubohé nemluvně za hrdélko, jednou rukou mu je stisknul, druhou mu do útlého těla zaťatou pěstí několik ran zasazuje. Tím si také hněv svůj vylil. Nyní se teprve zpamato- val, seznal, že se velice zapomněl, i pustiv hrdélko dítěte vzal je na lokte a počal je ko- nejšiti. Tvář děcka zprvu zrudla, pak zmodrala, očka pak byla silně vyboulena. Toho se Hráský ulekl a obával se, že vztekem svým dítě o život připravil. Ludvíček dechem svým za- jiknul se tak, že v skutku po dlouhou dobu nemohl vydechnouti a hlásku ze sebe vydati. Pak se dal do křečovitého, hrozného, chraptivého pláče, vlastně křiku. Ten však zdál se býti nyní nelidskému otci jako líbeznou hudbou ; mělť tak důkaz, že dítěte svého nezabil a že tedy nebude žalářem trestán. Konejše je, více si však křiku jeho nevšímaje, vešel s ním do světnice. Zde ležela Vilma posavad bez sebe. Počal se nyní obávati též o ni ne snad z útrpnosti a lásky, ale proto, že se strachoval nějakého vyšetřování, které by proň zle doV temnotách bludu. \ 2 padnouti ímusilo, ježto Vilma měla dosud četné, zamodralé stopy jeho tyranství na svém těle. On také nepochyboval o tom, že mdloba Vilmina pochází od jeho ran. Uloživ dítě, které následkem mocného polekání a vysilujícího pláče skoro okamžitě usnulo, vynasnažoval se všemožně, aby manželku svou opět vzkřísil. Avšak, nechtělo se mu dařiti. Namáhal se již přes čtvrť hodiny, a dosavad neukazovala Vilma ani známky života. Již vzdával se veškeré naděje, již byl přesvědčen, že se tu bez lékařské pomoci neobejde: tu k největší jeho radosti nemocná slabě vzdychla a pootevřela mdlé oči. Hráský nyní vynaložil všecky prostředky, jichž výhodnost v takovéto situaci znal a jež měl po ruce, a tak se mu po dlouhém, pracném namahání podařilo Vilmě k smyslům úplně do- pomoci. První, čím ubohá na manžela svého, jehož snažení viděla, promluvila, byl slabounký,- lehký, avšak láskyplný a vděčný úsměv a pohled.

Hráský nemocnou pozvedl; avšak, sotva ji pouštěl, již opět mu klesati počínala. Uchopil ji tedy do svého objetí a odnesl ji na lože. Ačkoli pohledy jeho byly chladné, lhostejné, ba mrzuté, přece, aby i jí nepoděsil, mluvil k ní slovy sladkými, něžnými a starostlivými. Víme, že se v takových přetvářkách velmi dobře vyznal. Zasypal ji také hojnými otázkami, které se týkaly toho, co se jí vlastně stalo. Dlouho se musela Vilma rozpomínati, nežli se na věci právě minulé dobře upamatovala. Tu šeptala mu prosbu, aby od ní pravou příčinu její mdloby věděti nechtěl. Tím jej učinila ovšem zvědavým a proto na ni tím více otázkami doléhal. Tu zašeptala konečně: „Přemohla mě nesmírná mdloba; jest tomu dnes již třetí den, co jsem praničeho nepojedla."

„Je-li možná!" zhrozil se Hrášky. „Mne jsi vždy pravidelně nasytila sama hlad trpíc?" Vilma slabě hlavou přisvědčila.

„Nešťastnice, proč jsi se o pokrmy semnou rovně nerozdělila, proč jsi se tak svévolné ubíjela?"

„Jednala jsem tak strachem před tebou a přece nevýslovnou láskou a útrpností k tobě," šeptala Vilma.

„O Bože o, Bože!" zkřiknul Hráský snad poprvé ve svém živobytí a prudce chopil se oběma rukama zá hlavu. Nemohl vydržeti u lože nemocné; hnulo se v něm svědomí, jehož dosud nedotkly se všecky jeho lehkomyslnosti. Běhal jako šílený ze světnice do světnice, brzy se do hlavy bije, brzy rukama lomě. Ponenáhlu se stišil, neustal však přecházeti s hlavou svěšenou. Náhle pospíšil k loži nemocné a zde na kolena se vrhnuv uchopil prudce, a přece něžně její vyhublou pravici, od ran velmi opuchlou a naběhlou, volaje: „Zeno, ty svatá, strážný můj anděle, hle, nejbídnější, avšak kající hříšník klečí před tebou! Smí doufati v tvé odpuštění, až, pokud to vůbec možná bude, život svůj úplně napraví?"

Vilma promluviti nemohla; avšak smířlivý, něžný úsměv její byl mu nejvýmluvnější odpovědí.

„Ó, díky, díky, rajská ty bytosti bez vášně a klamu! Nectil, nemiloval jsem tebe — já zaslepený a šílený — tebe, zdroj nejčistší lásky ! Smím nabídnouti tobě nyní lásku k neporovnání velikou? Nikoli, toho nejsem hoden. Avšak, přijmi nyní, prosím, ode mne přísahu svatou, jak svatý jest nyní tento okamžik, jak svaté city svědomí ve mně probudilo, že budu stále tvým oddaným, věrným otrokem!"

„Lásku, lásku mi dej!" šeptala Vilma.

„Lásku? Jsem toho hoden, abych tě svou láskou chtěl usmířiti?"

„Nehněvám se na tebe; vždyť miluji tě tak vroucně „Ó, pak ať stanu se největším zločincem, ať zhynu v žaláři, nebudu-li tě stále, upřímně a věrně milovati!" zapřísahal se Hráský a ještě nikdy tak hojně a náruživě nezlíbal tvář a ruce manželčiny jako nyní.

„Prosila bych tě," šeptala Vilma, jejíž matné oko nevýslovnou radostí a rozkoší plálo, „abys mi pomohl pokleknouti před tebou, bych tak na kolenou poděkovala ti za tvou lásku, jež mi veškeré štěstí podává a jež všecky tvé poklesky smývá. Avšak, jsem příliš slaba."

„Jak to mluvíš, mé dobré dítě?"

V tom mu Vilma několikráte políbila ruku, dříve než tomu mohl zabrániť.

Rozčilení toto působilo na Vilmu záhubně. Chtěla ještě promluviti, leč hlava jí sklesla nazpět a Vilma padla znova do těžkých mdlob.

„Tak to nesmí déle zůstati," zahořekoval Hráský. „Neodpustil bych si, kdybych ji, ubohou zavraždil. Musím a budu jednati."

Na to vyběhl jako štván ze světnice. Za čtvrť hodiny vrátil se s lékařem, který, shledav stav nemocné, prohlásil jej za nebezpečný. Na jeho otázky odpověděl mu Hráský upřímně příčinu nemoci manželčiny, o své bývalé lehkomyslnosti ovšem z opatrnosti se nezmíniv, uznávaje, že by mu to nejen neprospělo, nýbrž že by mu to i Vilmě mohlo spíše uškoditi.

Lékař, pohlédnuv soucitně na nemocnou a na Hráského a konečně na dítě, nabídnul Hráskému deset zlatých a sice jako prozatim- nou půjčku, nechtě jej bezvýminečným darem uraziti. Slíbiv pak i další svou pomoc a zároveň i přímluvu ve prospěch jeho, Hráského, v některých domech, opustil nemocnou, slibuje, že opět brzy přijde a nařizuje mužovi, jak má manželku svou ošetřovati.

Při druhé návštěvě své seznal lékař, že jeho pomoci a přispění není toliko Vilmě, né- brž i maličkému Ludvíčkovi velice potřebí.

V několika dnech byl Hráský pozván k jednomu velkoobchodníkovi, který mu na přímluvu lékařovu nabízel dosti slušné a výnosné místo ve svém komptoiru, slibuje, že mu služné zvýší, až ukáže se Hráský v povolání svém obratným. Tento vděčně a s radostí místo nabízené přijal, slíbiv věrnosť a ve svých povinnostech horlivosť neunavnou a v duchu pevně si umínil, že tomuto slibu svému navždy dostojí.

Pan Šebestián Pilulka, nynější pán a chlebo- dárce Hráského, navštěvoval svou filiálku v krajském městě, v němž Hráský právě se zdržoval, jen velmi zřídka, a to za příčinami velmi důležitými a nikdy zde nad potřebu déle nepobyl.

Na vřelou přímluvu lékařovu, s nímž byl velmi dobře a jaksi i důvěrněji znám, udělil Hráskému jedno z míst sice podřízenějších, nicméně přece dobrých v komptoiru svého hlavního závodu v sídelním městě i dovolil, aby se nový jeho úředník na místo svého nastávajícího působení odebral až po nemoci své manželky, slíbiv, že mu potřebné cestovné mimo služné přidá. Aby pak dokázal snad pravdu svého nabídnutí, nebo snad následkem zvláštní přímluvy lékařovy udělil Hráskému ihned dosti značnou zálohu.

Vilma z počátku skutečně zápasila se smrtí; i maličký Ludvíček byl nebezpečně nemocen: neúnavné píli a horlivé péči lékařově podařilo se však oba konečně uzdraviti. Dítěte však záplna přece nevyléčil a sdělil po straně otci, že hošík nikdy dokonale zdráv nebude, ano, že nejspíše, ne-li Jbrzy, tedy později zachvátí jej padoucnice.

Že pan Pilulka udělil Hráskému místo v sídelním městě a nikoli v krajském, bylo i Vilmě i její manželi mnohem vítanější. V hlavním městě jich alespoň nikdo neznal; mimo to kojila se Vilma nadějí, že unikne tak muž její všem možným opětným léčkám a nástrahám bývalých svůdných přátel.

V sídelním městě vedl Hráský život pořádný, protože jej vésti musel, i kdyby snad byl zatoužil po životě minulém. Nemělť o nic vyšší služné, než kterého právě bylo k slušnému vyjití potřeba. Miloval-li manželku svou podle své přísahy v pravém, přísném slova toho smyslu, to bylo lze těžko posouditi.

Toť však jest jisto, že od její nemoci byl k ní šetrný, pozorný, mírný a vlídný. Zvláštní, milostné něžnosti na něm však pozorovati nebylo, a z toho dalo by se snadno o nedostatku pravé, hluboké lásky souditi. Ostatně, kdyby i tento úsudek byl podstatný, vysvítalo přece z celého nynějšího chování, že nemiluje-li svou manželku, aspoň ji neobmezeně ctí. Možný nedostatek lásky, úplně nahradila stálá a dosud nezviklaná jeho věrnosť ku své choti. To všecko pozorovala i Vilma a těšíc se velice prozatím i této manželově skoro zázračné změně, doufala, že během času i vlastní, něžná láska sama se dostaví. Skutečné se také snažila všemi prostředky naň pňsobiti, aby ho k sobě vic a úžeji upoutala, tak aby konečně mimo svou domácnost nenalézal nikde jinde uspokojující zábavy. Někdy se zdálo, že tento úmysl její výdatně se jí daří, někdy však opět, že její namáhaní nevede ještě k žádanému výsledku. Bylť mnohdy Hráský velmi mrzut, zamyšlen a smuten, ačkoli k tomu dle mínění Vilmy neměl žádných důležitých příčin. V takových chvílích obyčejně vyšel si Hráský sám a sám na procházku buď do města, nebo z města, aby mysl svou upokojil.

K uynáčkovi svému i nyní neukazoval mnoho náklonnosti, ale taky se naň více nehněval; obyčejně všímal si ho velmi málo.

Za takovýchto poměrů uběhnul celý rok, aniž by se v záležitostech této rodiny bylo něco napadně změnilo. Hráský za ten čas osvědčil se býti velmi obratným i prospěšným ve svém úřadě, zdálo se však, že si toho pan Pilulka nevšímal; alespoň nezvyšoval mu služné, ačkoli již předem to byl přislíbil. Možná, že byl Hráský jen za touto příčinou tak často mrzut; avšak, k takovéto nespokojenosti byli by měli právo spíše starší a zasloužilejší úředníci páně Pilulková závodu, kteří neměli vyššího služného než Hráský a přece nikdy ani pohledem, ani posuňkem, ani slovem nedali na sobě znáti jakoukoli stížnost. Vážilť si každý svého místa velice i pravilo se, že právě úředníci Pilulkovi jsou nejlépe placeni a že mají nejméně namáhaní.

Ostatně pan Pilulka měl jiné, důležitější starosti, než přihlížeti neustále k přáním a potřebám svých podřízenců. Milejší a rozkošnější zábavu působila mu starost o krásné ženské pohlaví přes to, že byl již asi pětapadesátník s tělem skoro až neslušně otylým a s rozsáhlou, jakoby nejkrásněji oholenou a vyleštěnou lysinou na hlavě skoro čtyrhranné a veliké. Za to však byl jeho bezvousý obličej až na velikou bradavici na pravém líci úplně bez vady a byl by se mohl z váti i krásným, kdyby jej vedle oné bradavice nehyzdily i tlusté rty, široká ústa a začernalé, vyžrané zuby. Tyto vady byly však u porovnání s jeho jměním dle náhledu pana Pilulky tak nepatrnými, že si i sám lichotil, že jest gentlemanem ještě dosti obstojným a slušným. Proto úplně věřil pochlebenství jisté divadelní baletky, která jej v rozmaru velmi růžovém nazvala „bavlněným Adonisem," udeříc jej zároveň malou svou dlaní přes bradavici. Byl si jist, že, není-li tak hezký jako Ado- nis, přece má alespoň „hnedle" takové vnady.

Narážku „bavlněný" považoval za velmi důmyslný vtip. Jsou lidé, kteří o svých vadách tělesných bud velmi shovívavě, aneb i pochlebně a lichotivě soudí a tak sebe za osoby milování- hodné považují. Do druhu lidí takových patří ovšem z pravidla jen ženské; s výjimkou však hlásí se k nim i skrovný počet mužů. Takovouto v„plnochybnou" výjimkou byl náhodou i pan Šebestián Pilulka, velkoobchodník zbožím bavlněným a tomu podobným.

Mnohý se snad podiví a zvolá: „Není možná! Ten pan Šebestián Pilulka, který má svou manželku, ovšem již asi padesátiletou, maličkou, až na kost a kůži vyhublou, která mimo to již déle dvou let poutána jest k loži nevyhojitelnou jakousi chorobou — který má dva syny, jednoho vojína, druhého v obchodníka a šestnáctiletou dceru, ten pan Šebestián Pilulka že se koří ještě mladým dámám?" Tu ale zastaneme se pana Pilulky ihned, pravíce, aby si každý bud sáhl na vlastní srdce a zvolal : „Et mea culpa," aneb povážil, že podobných seladonů, jako právě pan Pilulka, jest právě veliké množství a že tudíž není se vlastně ani čemu diviti.

A tento pan Pilulka dal si jednoho od- půldne zavolati k sobě Hráského, který bez meškání odebral se k svému veliteli, jehož zastal v růžovém rozmaru.

„Bon jour!tt uvítal příchozího pán. „Jak se vám vede, můj milý ?u „Zdvořilé díky, Vašnosti!" „Vím, co chcete říci; myslíte, že se vám daří asi tak, jak se na služné osmi set zlatých ročně vůbec dařiti může. Nu, uhádl jsem?"

„Ráčíte býti velmi a „Ostrovtipný, chcete říci, je-li pravda? Uhádl jste. Nuž, neztrácejte naděje. Zkrátka, ode dneška uděluji vám ročního služného dva tisíce zlatých — —a „Je-li možná 1" trhl sebou Hráský v radostném udivení. „Ráčíte býti v pravdě tak milostiv a „Stane se, jak jsem řekl. Soudím, že s tímto služným budete nyní moci prozatím slušně vyjiti dotud, dokud vám je zas nezvýším. Budete ale prozatím zastávati dosavadní svůj úřad, dokud se neuprázní místo, novému tomuto služnému přiměřené."

„Pane, neznám v pravdě vhodných díků, jimiž bych — —a „Nu, co se týče díků, ty jste mi povinován jenom s polovice, ačkoli nezapírám, že vás slušněji honoruji také z uznalosti vašich dosavadních věrných a dobrých služeb. Především jste ale díky své dlužen někomu jinému; hádejte, komu ?"

v 177 „Račte mne dobrotivě omluviti; v tomto ohledu jsem velmi nedůvtipný i neuhádl bych toho nikdy."

„Máte pravdu; povím vám to. Především poděkujte se slečně di Peruviani, výtečné zpěvačce při zdejší královské opeře, která se u mne za vás přimluvila."

Hráský vyvalil na svého pána oči v nesmírném podivení; nepochopoval, co si o tom všem má mysli ti. „Slečně di Peruviani ?u koktal skoro ustrnule.

„Ano, žádné jiné. Divíte se, co? Apropos, znáte tuto dámu velmi dobře?"

„Přísahám, že jest mi dáma tohoto jména naprosto neznáma."

„Podivno; a přece se za vás velmi vřele a sdílně přimlouvala, ujišťujíc, že vás, více však vaši manželku velmi dobře zná. Možná, že toto jméno jest jako umělecké přijato."

„Udivení mé roste; račte býti ujištěn, že příhoda tato jest mi i nepochopitelná, i zdá se mi býti záhadnou. Snad se tato dáma mýlí považujíc mne za jiného."

„Nemýlí se; myslila toliko vás a nikoho jiného. Důkazem toho jest i to, že vaše rodinné poměry zná skoro zevrubně."

„Pak musím ovšem prošiti Vašnosť za laskavé vysvětlení pravé příčiny, jež tuto dámu pohnula k přímluvě za mne."

„Lituji, že vašemu přání vyhověti nemohu. Vlastních pohnutek své přímluvy mi slečna di Peruviani nesdělila. Chcete-li ale nabyti o tom nějakého vysvětlení, myslím, že nejlépe si posloužíte, obrátíte-li se přímo na tuto dámu samu."

„Nezbývá mi nic jiného i zachovám se podle Vašnostina laskavého pokynutí."

„Výborně! Abyste však dlouho se netrápil zvědavostí, odebeřte se k ní třebas hned; nemusíte se dnes v komptoiru déle mořiti."

„Ráčíte býti velmi dobrotiv. Osmělím se ale Vás přece ještě něčím obtěžovati."

Pan Pilulka pohledl tázavé na Hráského.

„Prosbou za udání adresy této mé neznámé orodovnice," doložil tento.

„Bílá ulice, číslo 204 první poschodí."

Hráský poděkovav se poroučel se svému chlebodárci.

XVIII.

Dům číslo 204 byl elegantní třípatrový a na!ezal se v jedné z nejživéjších a hlavních ulic města. První poschodí tohoto domu, sestávající z pěti pokojů a jiných potřebných místností, obývala zpěvačka di Peruviani, dle úsudku pana Pilulky výtečná. Znalci hudby a zpěvu naproti tomu hlas její sice také nehaněli, vřadili jej ale na druhý stupeň a přiřkli mu cenu druhou.

Znalci tělesné krásy byli však uznalejší a nazvali slečnu di Peruviani kráskou prvního řádu. Uznání toto projevovali i skutkem, koříce se nejvýš třiadvacetileté zpěvačce se vším možným zápalem. Za nedlouhý čas obletoval ji při každém její kroku, při každém pohybu veliký počet různých ctitelů, mimo jeviště lásku horoucí jí vyznávajíce, v operním domě pak vavříny slávy každý její výkon zasypávajíce, ne- hledíce přísně na to, hoden-li jest takové nadšené pochvaly čili nic.

Nebyli-li tedy tito četní paladinové slečně di Peruviani snad v soukromí příliš prospěšnými, byli jimi najisto při každém operním kuse, v němž ať jakoukoli úlohu hrála.

Uměleckou dráhu svou nastoupila slečna di Peruviani již dosti pozdě, totiž asi ve věku dvaadvaceti roků. O její předešlé minulosti nevědělo se nic podstatného. S jistotou mohlo se říci jen tolik, že před rokem navštívila jednoho ředitele pěvecké školy se žádostí, aby zkusil a posoudil její hlas. Zpívala a ředitel jí k hlasu její gratuloval, nabízeje se vycvičiti jej, ač svo- li-li ona sama. S vděčností přijala jeho nabídnutí a navštěvovala velmi pilně jeho přednášky, které jí často i zvlášť uděloval. Činila pokroky znamenité, že se tomu i sám velice divil. Litoval toho, že se již dříve nevěnovala umění, a dal znáti na jevo zvědavosť, co ji právě nyní pudí do chrámu Uměn. Odpověděla, že na své životní pouti přišla právě nyní na rozcestí, a že si jistou, určitou dráhu vytknouti musela, že však nemohla se rozhodnouti, kterou. Sám osud prý ji dohnal až na toto rozcestí. Tu si vzpomněla, že, když jednou jako dvanáctileté děvče v kostele na kůru jisté solo zpívala, byli její zpěvem jakýs starý umělec, právě přítomný, jakož i ředitel kůru skoro unešeni a že velmi pochlebně o její hlase se vyslovili. Od té doby na chválu tu zapomněla, až jí konečně zase na paměť přišla, když, nalézajíc se na rozcestí života, nevěděla, v kterou stranu by se měla obrátit. Umínila si, že zkusí, mnoho-li pravdy bylo tehda na oné chvále, a proto prý zabočila cestou k Uměnám. Ředitel pěvecké školy chválu tu potvrdil a opakoval. Vycvičiv ji doporučil jí řediteli opery, který, slyšev její zpěv, ochotně ji přijal. Za čtvrť léta pak byla u opery enga- žována a byly jí přiděleny těžší partie, jež provedla k obstojné spokojenosti přísných kritiků. Avšak také záhy všimli si jí i ctitelé ženské krásy a počali se jí houfně dvořiti. Od těch dob počala slaviti záviděníhodné triumfy a zároveň stala se vzácnou a vznešenou dámou. Poslední asi místo mezi její zbožnovateli zaujímal též pan Šebestián Pilulka.

Hráského pudila zvědavosť tak velice, že téhož odpoledne již ani do komptoiru nešel, používaje tak dovolené, chefem mu udělené, a bez odkladu odebral se do bílé ulice, nemysle ani na to, čeho by na jeho místě zajisté mnohý nebyl opominul, aby dámě tak velice ctěné a slavené představil se v obleku salonním.

V předsíni bytu zpěvačky vyšla mu vstříc dívka as dvacetiletá v obyčejný sice, avšak vkusný oblek oděná s otázkou, čeho by si přál. Na odpověd jeho odběhla do pokojů a v minutě vrátila se s odpovědí, že ho velitelka její očekává.

Vstoupiv do salonu, nádherně a elegantně upraveného, uzřel Hrášky nejdříve tři mladé, bohaté oděné pány, vespolek živě hovořící a vesele se bavící. Nežli si jich lépe všimnouti mohl, přikročila k němu se strany dáma prostřední výšky, štíhle a krásně rostlá a nepopiratelně sličná; větší však ještě kouzlo, nežli ve spanilosti obličeje, leželo v její lesklém, ji- skrném, tmavém oku, věnčeném temnými řasami, a v její čilých, vkusných pohybech.

Zvědavě na ni Hráský pohlédnul i podivil se, jelikož se mu zdálo, že tuto dámu již kdesi viděl, že by ji měl znáti, aneb alespoň, že snad viděl ženštinu jí podobnou, neboť nemohl ihned pochopiti ani uvěřiti, že mu právě slečna di Peruviani měla býti známa.

„Mademoiselle di Peruviani?" otázal se Hráský, ještě pochybuje.

„Nemýlíte se, pane," odpověděla oslovená plným, libozvučným hlasem, přívětivé se usmívajíc. „Vím, pane, proč přicházíte, ačkoli jsem se vaší milé návštěvy nenadála. Na všechen způsob buďte mi srdečně vítán, pane Emerichu Hráský! * „Dovolte mi vyjeviti nemalé podivení, velectěná slečno tt v „Ze vás znám? Aj, tomu se opravdu divíte? Což mne v skutku nepoznáváte? Avšak, než spolu blíže a důvěrněji promluvíme — k čemuž vás budu as o několik minut prošiti — dovolte, ať vás s přítomnými pány seznámím, neboť trapné jest nalézati se v cizí společnosti. Dovolte, pánové: Pan Emerich Hráský, druhdy nadporučík u pluku liusarů, nyní soukromník. — Zde opět pan baron D , pan baron S. a pan hrabě A.a Pánové se vzájemně uklonili, ačkoli si kavalíři Hráského poněkud hrdě prohlíželi. To vidouc slečna di Peruviani dodala: „Vězte, pánové, že pana Hráského velice ctím."

Ihned tvářili se přítomní na Hráského sladce a chovali se k němu pozorněji. Slečna však zavěsila se koketně na jeho rámě a pravila, žertovně se usmívajíc: .Vidím na vás, pane, zvědavosť stále rostoucí. Nuž, pojdme raději; prosím vás o soukromou rozmluvu." A obrátivši se k ostatním pánům prohodila nedbale a lhostejně: „Odpusťte; račte se zde volně baviti."

A nestarajíc se o to, jak jest to pánům vhod, odešla s Hráským do posledního pokoje, patrně za ložnici sloužícího. Hráského, jinak ke všemu lhostejného, ovanul zde zvláštní pocit, který jej pohnul k tomu, že slečně bedlivěji ve tvář pohleděl, při čemž oko jeho jasněji za- plálo. Nabídnuvši mu místo na pohovce usedla vedle něho.

„Nuže, pane, neznáte mne ještě?" usmívala se slečna co nejsvůdněji.

„Vím pouze, že ráčíte býti slovutnou umělkyní a že vaše proslavené jméno zní di Peru- viani."

„Jděte, i vy pochlebujete? Vězte, že něco podobného se mi nanejvýš protiví. Ostatně vím, že jste jindy příliš pochlebovati neuměl."

„Přicházím z jednoho podivení do druhého, slečno! Neumím si vysvětliti, že znáte zevrubně i moji minulost — —" „Staří známí," usmála se zpěvačka. „Z velikého vašeho divení poznávám, že mám lepší paměť než vy, pane, neboť jsem vás poznala na první pohled."

„Přiznávám se, slečno, že bych vás i já měl znáti; alespoň jsem vás kdesi viděti musel; nemohu se však právě upamatovati a „Aj, toť výborné! Za vaši slabou paměť vás potrestám; musíte hádati," smála se vesele zpěvačka. „ Pomohu vám. Především vězte, že jméno di Peruviani přijala jsem teprve tohoto roku; není tedy mé původní. Dále se upama- tujte, že jste mne ještě před čtyřmi roky vídal, ač zřídka a sice v domě paní z Kohoutova " „Jak jsem mohl býti tak bez paměti,* zvolal Hráský vyskočiv a do čela se udeřiv. „Slečna Hedvika a „Druhdy společnice slečny Vilmy, nynější vaší manželky, ano."

Hráský svraštil čelo.

„Slečno," pravil chladným hlasem, „připadá mi, bohužel, na mysl jistá zpomfnka."

Hedvika — neboť tak ji opět budeme na- zývati — sklopila oči a líce její polil slabý ruměnec.

„Vím, co myslíte," pravila tichým hlasem. „Kdybyste však věděl, jak velice mne samu zpo- mínka na onu minulou, velikou a důležitou dobu tíží, zajisté byste měl se mnou útrpnosť a ušetřil byste mne."

„Pomněte však, že bych neměl nynější své manželky, kdyby se byl váš úmysl zdařil."

„A milujete tuto svou manželku tak velice, že byste byl její ztráty tak želel?"

Hedvika upřela naň pronikavě své zářící oči. Hráský to pozoroval.

„Myslím, že o tom právě nyní nejednáme," odpověděl skoro pomateně.

„Čili, bez obalu řečeno: Já jsem velmine- diskretní, že se vtírám v tajemství vašeho srdce a vaší rodiny?"

V temnotách bludu. J 3 Hrášky mlčel.

„K výčitce podobné byl byste ovšem oprávněn. Protož odpusťte mi, prosím, mou poznámku a pak přikročme raději k vlastní věci. Připomenul jste mi můj neblahý čin, na vaší nynější manželce spáchaný; učinil-li jste tak z úmyslu, ještě i nyní mě potrestati, pak vás ujišťuji, že jste kárce až nespravedlivě přísný. Ač činu tohoto doposavad lituji proto, že jím bývalá slečna Vilémina mnoho velikých bolestí nevinně zakusila, přece jest mé svědomí úplně pokojno co do pohnutek k onomu činu."

Hráský pokrčil rameny.

„Pochybujete o tom? Nuže, slyšte celé mé upřímné vyznání: K zoufalému tomu skutku dohnala mě tenkráte nešťastná a zklamaná láska — —a „Snad ke mně? Aj, čeho se tu dovídám!' zvolal se smíchem Hráský a pohleděl na Hedviku okem snižujícím. To vehnalo jí hněvem a urážkou všecku krev do tváří.

„Vždyť jste slyšel, že zklamaná láska; pokud vím, nemůže se tato nikdy týkati vás,a doložila Hedvika poněkud prudčeji, ačkoli se velice přemáhala. „Leč dovolte, abych zpověd svou dokončila. Jaromír Opelet, dříve než poznal slečnu Viléminu, přísahal lásku a věrnost mně. Když pak 11 „Ah, nyní už pochopuji!" zvolal Hráský.

„Pane,u pokračovala Hedvika, „nevíte snad, čeho jest žena schopna, stane-li sé jí milovaný muž nevěrným k vůli jiné. Zprvu zasazovala jsem se všemožně o to, aby slečna Vilma dobrovolně od Jaromíra upustila, tak aby se pak opět v mou náruč vrátil. Užila jsem k tomu různých prostředků. Na to poznala slečna Vilma vás a počala po vás dychtiti stále rostoucí vášní a láskou, z opatrnosti vás však nejmenujíc. Já, nevědouc o této nové lásce ničeho, anebo snad v zaslepenosti své ničeho nepozorujíc, vykládala jsem si všecky její výlevy lásky na účet mladého Opeleta. Hněv můj vzrostl v touhu po pomstě, jíž jsem chtěla obětovati oba i sebe zároveň. „Bud! já, anebo žádná z nás!a bylo mým heslem. To mne dohnalo až ku krajno- stem. Ostatek víte. O pravé lásce Vilmině do-, věděla jsem se teprve, když bylo již pozdě."

„Obdivuji se, slečno, vaší lásce i vytrvalosti; obdivuji se a zároveň ctím i vás samu.K „Díky, pane, za vaši uznalosť."

„A pan Opelet?"

„Pan Opelet mne vlastně nikdy nemiloval. Vyznal mi to, i když byly všecky jeho naděje na slečnu Vilmu již marný."

„Chcete, abych jej nazval podlým člověkem?"

„Neposloužíte mi tím; mohla bych vám odpřisáhnouti, že jsem se z oněch dětinských titěrností vyléčila — neboť, nyní to uznávám, nebyla tehdejší má láska ničím jiným než malichernou titěrností — a tak mi jest nyní vše pralhostejné, co se týče pana Opeleta."

„Pravdu díte; uznávám váš jasný rozum.* „Zdá se mi, že sé pan Opelet zamiloval později do jakési mladé vdovy a pro samou zou- falosť vzal si ji z nové, taktéž horoucí lásky, hahaha! V pravdě, vy mužští máte srdce velmi elastické."

Hrášky nevěděl nic příhodnějšího než smáti se také.

„Avšak," pokračovala Hedvika hlasem vážným, „tehdejší moje šílená, nesmyslná blou- znivosť zanechala mi přece bolestné upomínky, neboť kdykoli si zpomenu na ubohou, nevinnou slečnu Vilmu, nynější vaši paní — —a „Ó, prosím, v tomto ohledu nabuďte opět klidné mysli a upokojte se úplně, slečno! Osud sám všecko příznivě obrátil a napravil, vaším nevinným pochybením přece nikdo neutrpěl, ani moje manželka a tak nemáte si čeho vy- čítati."

Hedvika vrtěla záporně hlavou.

„Děkuji vám, pane, za vaši útěchu; ta však mého svědomí neupokojí. Klidnější mysli nabyla bych snad teprve, kdybych mohla zař svůj veliký hřích prokázati vaší paní několik velmi prospěšných služeb. Avšak, co zmohou mé slabé síly?"

„Domníváte-Ii se, slečno, že jste mé manželce nějakou dobrou odměnou zavázána, pak jste svou povinnosť již bohatě a šlechetně vykonala a veškerý dluh svůj vyrovnala. Neboť — jak jsem přece nezdvořilý, že jsem na to mohl zapomenouti! — právě jsem přišel abych se vám, slečno, poděkoval za vaši spanilomyslnou přímluvu u pana Pilulky, nynějšího mého pána."

„Prosím vás, pane, nemluvte raději o této nepatrné maličkosti, nechcete-li mne zahanbiti. Co jest malicherná moje přímluva proti mému velikému provinění? A ostatně neměl býti pan Pilulka tak pošetilý a nepozorný a neměl vám o mé přímluvě ani se zmíniti. Hněvám se věru na něho. Byloť přece mým přáním, aby se vám 6 mně ani slovem nezmínil, a tak jsem vás konečně ani vůbec nikdy neočekávala. Pokud bych mohla, chtěla jsem prokazovati vaší paní malé služby své skrytě."

„Jak jste šlechetně skromná, slečno; činíc dobré skutky nechcete uznati, že tím bližním svým velmi prospíváte. Přiznávám se, že jste 7 mně laskavou přímluvou svou velmi dobrou službu prokázala. Až doví se o tom Vilma, moje manželka " „Probůh, pane, nesdělujte své paní ničeho o mé přímluvě!" ulekla se Hedvika.

„Aj, nepochopuji, proč bych měl před ní tajiti váš šlechetný skutek ?u „Nikoliv, ona nesmí o ničem věděti. Ó, že pan Pilulka tak neprozřetelně mě prozradil! Nemohu mu toho nikdy odpustiti. Co by si vaše choť jen o mně pomyslila!"

„Ctila by vás jako já, byla by vám díky zavázána a hleděla by se vám poděkovati."

„Mýlíte se, pane; vaše paní viděla by v mé přímluvě jen prostředek, mnou schválně vyhledaný, abych se k ní mohla opět přiblížiti, a tím by mi křivdila. Nemůžete ani pochopiti, jak velice mne nenávidí. Spravedlivý její hněv sahá až tak daleko, že by vám rozhodně bránila přijmouti zvýšené služné jen proto, že na tom i já mám malý podíl."

„OhoT to by se s dobrou nepotázala!" zvolal Hráský zapomenuv se.

„Prosím vás, pane, alespoň nyní jí ničeho nesdělujte," prosila Hedvika úzkostlivě. „Vaše paní musí dříve nabyti důkazův o mém upři- mném pokání, o mé nezištnosti, o mé hluboké úctě a oddanosti k ní. Já pak neopominu žádné vhodné příležitosti, žádné příznivé okolnosti, abych se vám a vaší choti mohla slabým vlivem svým státi prospěšnou."

„Slečno, vy jste příliš šlechetná; kdo by se na vás chtěl hněvati, byl by bídák. Ručím vám za to, že i moje manželka nechová v srdci svém proti vám žádného hněvu, a neklamu se, vyslovuji-li vám nejen ve svém, než i mé manželky jménu vřelé díky za vaše předsevzetí a úmysly v náš prospěch."

„A přece, ať jest tomu jakkoli, prosím vás, abyste alespoň nyní o mně své paní se nezmínil; chci míti úplnou jistotu, že nebudu míti překážek v konání služeb vaší rodině. Později, až uznám dobu k tomu býti příhodnou, dovolím vám, abyste své choti všecko sdělil. Ujišťuji vás, že i vy pak budete povděčen tomu, že jste se neukvapil. Nuže, slibujete mi to?"

„Jak ale omluvím zvýšení svého služného?" zdráhal se ještě Hráský.

„Svedte všecko na pana Pilulku; toť přece zcela snadné a přirozené, a mimo to budete mluviti úplnou pravdu. Slibujete tedy?"

„Když jest to vaším výslovným a snažným přáním, slibuji."

„A jaké mi dáte důkazy, že slovu svému dostojíte?"

„Vždyť mě máte vlastně ve své moci vlivem svým na pana Pilulku i mohla byste mě dle vůle své potrestati, kdybych slibu svého nedodržel."

„Dobře tedy, věřím vám a spolu vám za slib váš děkuji."

„K díkům jsem vám pouze já zavázán. Avšak, nebudete mne považovati za nediskret- ního, slečno, dovolím-li si jakousi otázku?"

„Prosím; mluvte zcela svobodně a volně, as jako k své nejlepší přítelkyni, ač, smím-li se vám za takovou nabídnouti?"

„Jste velmi laskava; přátelství vaše bude mi velikou chloubou a ctí."

„Co jste si přál tedy věděti?"

„Jak jste se dověděla, že mi nemálo posloužíte právě podobnou přímluvou?"

„Aj, toť zcela jednoduché a srozumitelné. Náhodou dověděla jsem se od pana Pilulky, že jest u něho v komptoiru zaměstnán jakýs úředník jménem Hráský. To mi bylo ovšem ihned nápadné, i pátrala jsem dále, až jsem nabyla jistoty, že jste to vy sám. Divila jsem se sice nemálo obratu tak netušenému v osudech vašich a hleděla jsem se něčeho bližšího dově- děti, avšak snahy mé nevedly k žádanému výsledku. Ze všeho, co jsem slyšela, mohla jsem si utvořiti toliko ten úsudek, že jste nepřízní osudu upadl asi do velikého neštěstí a do osudných ztrát i litovala jsem vás srdečně."

„Ba zajisté, veliké neštěstí nás pronásledovalo," povzdychnul Hráský tak skroušeně, že by se byl musel zarditi, kdyby toho vůbec byl schopen býval. „Což neznáte minulý náš život, slečno?"

„Bohužel neznám; první zprávu, které jsem se dověděla, pověděl mi o vás pan Pilulka. Že jste zde v sídelním městě, tomu jsem se tak nedivila; ale ostatní zprávy mne přímo ohro- mily. Ó, jak jste byl velice nešťasten, ubohý pane!

„Zajisté, byl jsem velmi nešťasten a to zcela nevinně, věřte mi," naříkal si Hráský.

„Jste v sídelním městě již dávno ?"

„Teprve rOk; dříve jsme prodleli na rozličných místech."

„Ubohá, nešťastná Vilma! Avšak ještě více k politování jste vy, pane, kterého musí dvojnásob hnísti, že jste nemohl choti své připra- viti nezkalené blaho. A pak, jak asi vás musí tížiti odvislosť, vás, muže mysli nepodajné!"

„Pravdu díte, slečno; odvislosť má mne velice pokořuje."

„Nabudíte mysli; slibte mi, drahý pane, své přátelství a na jeho základě vynasnažíme se oba všemožně, aby příjmy stále zvyšovanými stala se vám odvislosť vaše snesitelnější a byste se ponenáhlu dopracoval opět samostatnosti."

„Platí! Věru, slečno, vy jste přerozkošná!" zvolal Hráský rozjařen, vyskočiv a Hedviku za obě hebké ruce uchopiv. „Přátelství tak spanilé, krásné a zbožňované dámy bude mi každý závidě ti. Skoda, škoda, že i já se vám nemohu kořiti! Vaše milá přízeň zabezpečila by mi jistou rozkoš a blaho."

„A proč byste se nemohl chovati ke mně důvěrněji než každý jiný?" ptala se se svůdnou naivností.

Hráský pohledl na Hedviku téměř udiven; tato však tvářila se tak prostosrdečně, mile, upřímně a přirozeně, že se sám usmál svému podezření, které v něm vzniklo.

„Poznávám, slečno, bohužel, že přikládáte slovům ve své otázce zcela jiný smysl, než který bych v nich hledal."

„Aj, jak pak jste si má slova vykládal?"

„Byl bych hledal v nich blahou naději."

„Vy jste žertovný!"

„Ano, musím jím býti; ano, já musím býti i více, totiž zdrženlivým, což jest ve vaší přítomnosti velikou obětí."

„Nepochopuji, co by vám tak veliké sebe- zapírání ukládalo."

„Mé vazby, mé okovy."

„Stáváte se stále hádankovitějším. Nevím, jaké okovy myslíte?"

„Manželské, slečno, žádné jiné."

„Ah, pak jsou to okovy zlaté a velice příjemné."

„Ne vždycky, slečno."

„Aj, soudím přece, že manželku svou milujete „Ano," přisvědčoval pomateně Hráský, jehož oko při této rozprávce živěji plálo a tvář poněkud se zruměnila. „Ano, o tom nepochybujte. Miluji Vilmu, vlastně musím ji milo- vati."

„Mluvíte podivně; láska se snad nevy- nucuje?"

„Jsem celý pomaten; slečno, vy jste tím sama vinna."

„Já? Jděte, z čeho mě tu viníte!"

„Vím, že chybuji; prosím, dovolte, abych vám jako kajícník políbil ruku."

A než mohla co odpověděti, uchopil skoro bouřlivě obě její hebké, krásné, jemné ručky a vtiskl na ně několik ohnivých políbení. A po- divno; Hedvika mu rukou svých neutrhla.

Pouštěje její ruce cítil Hráský jemné stisknutí. Pohledl na Hedviku okem, v němž plála vášeň, počínající se probouzeti.

„Pane, kdyby vás viděla Vilma!" pravila Hedvika pološeptem.

„Vilma," opakoval Hráský mrzutě a nevrle.

„Nesmím se jí odsloužiti nevděkem a proto raději odejděme." A pohleděvši naň zvláštním spůsobem, který, několikrát opakován, byl by jej snad uvrhl'k její nohoum, zašeptala plaše: „Jste i v manželských okovech nebezpečný."

A učinivši sličnou poklonu zvala jej kynutím ruky do salonu.

„Prosím ještě o něco," zdráhal se Hráský. „Dovolíte mi, abych vás směl někdy navštíviti?"

„Proč se ještě ptáte ? Vždyť jsem vás k tomu prve sama vyzvala. Náleží to k našemu plánu."

„A nebudu vám hostem obtížným?"

„Naopak; budete mize všechnejvítanější."

„Díky, díky! Slečno, vy jste rajská Siréna 44 „S tím rozdílem, že nemám úmyslu vás sváděti; cítím však, že máte k tomu vy mocné vlohy."

„Přijdu častěji; dovolíte?"

.Čím častěji, tím bude mi to milejší." Hedvika pohledla naň ohnivě a vyzývavě.

Hráský chtěl něco podotknouti; ona však učinila posuněk a pohyb tak významný a neodolatelný, že mlčky poslušně pokročil ku dveřím.

„Apropos," šeptala Hedvika ve dveřích s jakýmsi chvatem a důrazem. „Zdar naší úmluvy vyžaduje, abyste byl mým blízkým příbuzným, na příklad strýčkem. Svolujete ?u „Výborně, toť rozkošný nápad! Strýček má veliká práva. Ponecháte mi i tato?"

„Uvidíme."

Z hostů dříve přítomných zůstal pouze baron S., jeden z nejohnivějších zbožňovatelů Hedviky; hrabě A. a baron D. dali svůj odchod omluviti.

Hedvika, bavíc se nyní s oběma, nazývala Hráského neustále strýčkem a jako k takovému chovala se k němu důvěrněji. Při té příležitosti seznámil se také Hráský blíže s baronem S. Tento byl as šestadvacetiletý, ne příliš sličný, avšak, jak se zdálo, velice lehkomyslný. Poroučel se dříve než Hráský, promluviv dříve ještě s Hedvikou soukromě v předsíni as deset mi- , nut. Též Hráský as za půl hodiny po něm odešel s tváří rozjařenou a blaženou.

„Rozkošná, roztomilá žena!" mluvil k sobě na ulici, spokojeně se usmívaje. „Zdá se mi, jakoby tu krásu na ni byl hodil; tuším, že nebývala tak spanilá. Aneb jsem si jí debře nebyl povšimnul, byv zaujat Vilmou? Možná. Ted se mi ale líbí, na mou věru. Hm, podivno; ona jest vskutku první ženou, která se mi líbí. Čím to asi ? Znalť jsem přece také ženy krásné a byly mi lhostejné. I Vilma nebyla a není právě nehezká a přece mne nedovedla pro sebe rozplameniť. Snad jsem pro ni zaujat jen proto, že ošidila v můj prospěch starého Pilulku každoročně o několik slušných set, nu a pro takovou pomoc možno již ne jedno, leč obě oči snadně zamhouřiť. Nebude-li tato „Vlaška" di Peruviani zbytečně nedostupnou, mohu si již napřed k mnohé rozkošné chvíli gra- tulovati."

XIX.

Jinak snad soudila Hedvika o Hráském, i byl by se nemálo podivil změně, jaká se po jeho odchodu s Hedvikou stala. Jakmile byl předsíň její bytu překročil, již nedívala se za ním do prázna ona upřímná, útrpná, soustrastná, něžná Hedvika, věrná přítelkyně, za kterou se mu sama byla nabídla, nébrž příšerná, démonická žena, zlý démon sám. Tmavé, zářící oči, hledíce v stranu, kudy Hráský byl odešel, metaly jiskry vše vzněcující a blesky vše ničící; oči tyto byly nyní dva děsné ohně, v nichž rejditi se zdáli nesčetní zlobohové. Tahy tváře se stáhly a ryjíce v ni zřetelné stopy, psaly na ni hyzdící písmo hněvu a zloby; pootevřenými rty hrál si chřestýšův úšklebek a v hrdle zasténal suchý, sípavý smích, ne lidský, ne zvířecí, ale ďábelský. Tak stála tu Hedvika několik minut s vykročenou nohou a s pozvednutou pravicí, sbalenou v křečovitou pěsť. Pak, vběhnuvši do pokoje, přiskočila k oknu a dívala se na ulici. Zahledla ještě Hráského, an právě zahýbal do jiné ulice. Odskočivši zasmála se hlasitě.

„Výborně, výborně, výborně I Plán se mi daří nad očekávání snadno. Nebyla bych se nadála, že sám osud pracovat mi bude do rukou. Očekávala jsem jeho příchod, a on učinil více; zamiloval se do mne. Ještě několik obezřelých ůtoků a bude klečeti u mých nohou, vzdávaje se mi na milosť a nemilosť. Budu ne- milostiva. Vilmo, připrav se; vyzývám tě k boji! Připravilas mě o Jaromíra; nuže, vezmu ti za něho muže tvého. Avšak, na tom není dosť. Tys zničila ráj, blaho mého života, uvrhlas mě do nejzuřivějšího jeho proudu — já zničím tvého muže a tím zahubím i tebe! Svíci třeba jot ohně, aby se strávila, jablku červa, aby uhnilo, včele hněvu, aby zemřela, člověku vášně, aby sebe nenáviděl a karbaníku peněz, aby se stal zločincem. Nuže, peníze již má, a ještě se postarám, aby jich měl více. Haha, půjde, půjde to! Jak ty mně, Vilmo, tak já tobě! Třes se nyní přede mnou; mám mocnou společnici: Hedvice pomůže Henrietta di Peruvi- ani, — bývalé služce — zpěvačka!"

Nebude od místa, zmíníme-li se několika slovy o minulém životě Hedvičině, v němž snad nalezneme pohnutky k její nynějšímu jednání a počínání.

Od té doby, kdy byla z domu paní Kohoutové vypovězena, potloukala se na rozličných Hostech, také rozličné funkce zastávajíc. Ať byla však kdekoli, všade a vždy dovedla si zaopatřiti podrobných zpráv o osudech rodiny Kohoutovské a o Jaromírovi; zejmena věděla snad o každém kroku tohoto i nešetřila ničeho, aby zvláště o něm měla hojné, rychlé a bezpečné zprávy. Vyznáním Vilmy, že mladého Opeleta nemiluje, ulehčilo se srdci Hedvičinu, ačkoJi naproti tomu hnětla ji jako tížící břímě neprozřetelnosť, kterou Vilmu, a sice úplně nevinnou Vilmu dohnala až do nebezpečenství smrti. Když se však Vilma úplně uzdravila, neměla si již čeho vyčítati a čeho se lekati a srdce její vznášející se nyní na rychlých perutích nové, růžové naděje, bylo ted volné jako pták v letu. „Nemiluje-li Vilma Jaromíra, pak není ještě všecko, ano, nic není ztraceno," myslila si a na základě této myšlénky počala opět všecko doufati. Musela míti ale jistotu, že Vilma skutečně jen Hráského miluje, a této jistoty nabyti nemohla dříve, pokud si Vilma pro celý svůj život nezvolila muže.

Proto i Hedvika rovně jako Hráský nemohla se dočkati sňatku tohoto s Vilmou. Když pak se tato stala již manželkou nadporučíkovou, zajásala Hedvika radostí skoro až šílenou.

„Nyní má Jaromír po naději; Vilma jest pro něho již ztracena; zbývám již já jediná, neboť nebojím se více žádné sokyné, a kdyby proti mně i některá vystoupiti chtěla, nebude mi tak nebezpečna jako Vilma a proto ji lehko překonám."

Hned se k Jaromírovi přece neodvážila; věděla, že by to bylo tolik jako svůj prospěch svévolně ničiti.

Jaromíra sžírala veliká bolesť a pokoušela se o něho zoufalství; celý svět byl mu nejen fádní nudou, leč i obtížným.

Hedvika nechala ho dříve vybouřiti, nechala ho, až se rána srdce jeho zacelí. Za mnoho neděl teprve před něho předstoupila a opatrně o ztracenou jeho přízeň se ucházela. Dodělala se však rozhodného nezdaru. Jaromír nejen že ji jednáním svým připravil o veškeru naději, že by ji kdy mohl milovati, než on jí ani netajil své hluboké opovržení a nesmiřitelnou nenávisť k ní. Přičítala to tomu, že se přepočítala v čase a že snad počala jednati příliš brzy, kdy bylo srdce jeho ještě velmi nemocno. Nehněvala se tedy na nikoho než na sebe. Čekala znovu a tenkráte čekala celý rok. Mezitím dal se Jaromír odvésti k vojsku, neboť se s jistotou proslýchalo, že bude válka s Itálií a Jaromír doufal nalézti bud zapomenutí v ruchu válečném, aneb věčného klidu a pokoje v kýžené smrti. Hedvika následovala ho i na místo, kam byl odveden. Bylať láska její k Jaromírovi nesmírná a rostla ještě tím více, čím úsilnější a stálejší byl jeho odpor; konečně nebyla Hedvičina láska více vášní, nýbrž chorobnou mánií.

Za rok nabídla Jaromírovi lásku svou opět. Y tom čase byl Jaromír již pokojnější a tudíž schopen k tomu, aby mohl pozorovati a zároveň obdivovati, ba ctíti Hedvičinu lásku. Proto choval se k ní tenkráte šetrněji a mírněji. Za lásku její děkoval jí vřele, litoval však, že mu nebude nikdy lze ji upokojiti.

V srdci jeho byla jen jedna libozvučná struna, která zvučela v rajském a blažícím ohlase pouze jméno: Vilma.

Struna ta praskla, srdce jest prázné. Životní jeho heslo bylo a jest: Bud Vilma, aneb žádná! Tomuto předsevzetí zůstane věren až do smrti.

Aby však Hedviku alespoň poněkud upokojil, přiznal se jí, že, kdyby byl nebyl po- znal Vilmy, že by zajisté srdce své daroval a darovati musel jí, Hedvice a ne-li z lásky k ní a pro ni samu, tedy zajisté pro její lásku. Avšak, od té doby, co poznal Vilmu, jest již pozdě; Vilma zaujala srdce jeho celé a pak mu je vyrvala; proto nemá, co by nabídnul. Z té příčiny požádal Hedviku, aby, považujíc jej pro sebe za mrtvého, od této chvíle vzdala se na vždy veškeré naděje na něho ak vůli jeho duševnímu klidu a spokojenosti nikdy více příchodem svým ho neobtěžovala.

Za několik dní na to odjel se svým plukem do Itálie, kdež se již válka roznítila.

Hedvika první čas neobyčejně zuřila; klnula Jaromírovi, Vilmě, sobě, klnula celému světu.

Později, když se vybouřila, počala o svém stavu přemýšleti. Zklamané srdce její nechtělo jen tak snadně státi se nevinnou žertvou, i počalo v něm klíčiti símě pomsty.

Ano, Hedvika práhla po pomstě, nevěděla však s určitostí, koho vlastně by měla ostnem svého nesmírného hněvu probodati. Zprvu hodlala se pomstili na Jaromírovi. Když ale byla všecky okolnosti náležitě uvážila, vzdala se tohoto úmyslu, neboť uznávala, že Jaromír jest úplně nevinen.

Jediným strůjcem její neštěstí byla Vilma a nikdo jiný. Ano, toliko Vilma byla hodna její pomsty. Chtěla ji s klidnou, ano i radostnou myslí zničiti již tenkráte, když se domnívala, že Vilma Jaromíra miluje. A není Vilma dvojnásob vinna a dvojnásob trestuhodná, ana Jaromíra nemilovala? Proč zkazila svévolně a lehkomyslně štěstí její a Jaromírovo? Proč přijímala, ba, proč rvala mu srdce jeho, nemohouc aneb nechtějícmu za nědáti své? Proč neřekla mu hned, dříve než mu nebyla již lhostejnou, že veškeré jeho naděje jsou marný ?

Tak a podobně přemýšlela Hedvika i umínila si, že se na Vilmě pomstí; pomsta stala se jí vůbec životní potřebou.

Hledala Vilmu a pátrala po její osudech. Dověděla i přesvědčila se, že jest velice nešťastna, že není mužem svým milována a že rychlým krokem spěchá úplné žebrotě vstříc. Těšila se z toho a přece zas hněvala se, že to vše není její dílo, nýbrž dílo osudu. A přece jí neblahý osud Vilmin byl zadostučiněním, však nikoli úplným a uspokojujícím.

Když ale Hráský obdržel místo u pana Pilulky a když se podobalo, že manželku svou počíná milovati, tu teprve rozhněvala se Hedvika. „Nepřítelkyně moje, tento zlý démon mého života, bude nyní úplně šťastna, bude blažena! Manžel, jehož zbožňuje, ji nyní ctí a miluje, a snaží se pořádným životem napraviti své četné a veliké hříchy. Bída a nouze, jež pod střechu jejich zavítala, jest vypuzena a na vždy odehnána 1 Ha, tak to nesmí býť I Vražednice mého blaha a štěstí nesmí kochati se v ráji rozkoší a blaženosti, nesmí!"

Hráský a Vilma odebrali se do sídelního města a Hedvika šla za nimi s velikým hněvem v srdci, domnívajíc se, že zde postaví se pomstě její více a větších překážek než v krajském městě. V sídelním městě žila několik dní, nevědouc, co by činiti měla, aby se zde udržela ▼ temnotách bludu. 14 a spolu pomstě své do rukou pracovala. Najednou si zpomněla na svůj krásný hlas, pro nějž došla mnohdy lichotivé pochvaly, kterého však nikdy až ke stupni dokonalosti nevycvičila. Vyskočila radostí, že nalezla pramen výživy a cestu k pomstě. Spěchala k jednomu rozsáhlý a veliký vliv majícímu řediteli pěvecké školy s prosbou, aby hlas její zkoušel Co dále se dělo, jest již čtenáři známo.

XX.

Následek zvýšení služného byl, že se na pochmurné obloze rodiny Hráského jaksi vyjasňo- vati počalo, i zdálo se, že i Hráskému i Vilmě v budoucnosti kynou blažení a příjemní dnové. Vilma, byvši již dříve spokojena a klidné mysli nad šťastnou proměnou povahy i života manželova a nad neočekávanou pomocí v nouzi nejvyšší, nabídnutou jim k přímluvě lékařově panem Pilulkou, byla nyní, když do rodiny jejich zavítala až zámožnost — neboť za takovou považovala Vilma roční příjem dvou tisíc zlatých — byla nyní opět bujará jako dříve, veselá, samý žert a vtip.

Avšak ještě více než zvýšení služného účinkovala na Vilmu veselosť a milá rozmařilost manželova. Bylť Hráský skutečně vesel a stále šťastně naladěn a proto i k Vilmě choval se něžné a pozorně.

Vilma s jistotou nyní soudila, že jí neob- mezená a vřelá manželova láska ani ujiti nemůže. Někdy však přece zatemnil veselou mysl Vilminu mráček, slabý jako stín ve způsobě obavy, že snad tento nový peněžní blahobyt manžela její opět na bývalé osudné a nešťastné scestí svede. Za krátko se ale své obavě sama vysmála.

Uplynul měsíc, uplynuly i dva měsíce a Hráský vedl život pořádný jako doposud. Přál si ovšem někdy trochu vína, avšak vždy s měrou a to ještě vždy Vilmu prosil, aby mu to dovolila. Tato pak byla uznalá, soudíc, že za své lopocení zasluhuje muž její nějakého přilepšení i vyražení. Dověděvši i přesvědčivši se pak, že společnosť, kterou manžel její navštěvuje, vlastně s kterou se v hostinci schází, jest* úplně pořádná a slušná, sama někdy Hrá- ského i pobízela, aby se šel ku svým známým pobavit. Neobávalať se o něho, vědouc, že ve společnosti té, ba ani v celém onom hostinci nikdy v karty se nehraje. Jednáním takovým pak chtěla si manžela svého i více nakloniti a jemu se zavděčiti a tak srdce jeho pro sebe áplně získati, neboť, jak přece s truchlivostí pozorovala, láska jeho — ač, bylo-li tu jaké — ještě doposud daleko nevyrovná se lásce její. A Hráský byl skutečně muž pořádný, mírný a střídmý a byl by jím zajisté zůstal na vždy, kdyby nebylo zlého démona, který si předsevzal uvrhnouti jej i Vilmu v hmotnou i mravní zkázu.

V nadřečených dvou měsících navštívil Hráský Hedviku toliko jednou. Uhaslť brzy onen zápal pro ni, který se byl v něm při prvním sní setkání vzňal. Zkoumaje ženu svou seznal, že Vilma Hedvikou rozhodně opovrhuje a že chová k ní nesmiřitelný odpor a hněv. Potom dověděl se, že by Vilma žila raději v největší bídě, než aby přijala jakýchkoli darů a milostí z rukou své bývalé sokyně a jizlivé nepřítelkyně. Proto se ani nezmínil, že se s Hedvikou již blíže seznámil a že vlastně jí mají oba zvýšení služného děkovati; i pro budoucnost umínil si o všem raději pomlčeti.

Když byl Hedviku zase jednou navštívil, sešel se u ní opět s baronem S., s kterým působením Hedviky skoro již uzavřel přátelství. Odcházeje hučel před sebe: „Pozor, Emerichu, ať tě Hedvika do opravdy neokouzlí! Dnes zdáš se býti zamilován ještě víc než poprvé. Avšak, ať mě rarach, není-li tato žena vskutku přerozkošná! Ěekl bych, že je anděl, kdybych jen byl také o nejlepší kráse a líbeznosti andělů přesvědčen. Myslím však, že i v nebi jest ošklivých andělů veliký počet.tt Při této druhé návštěvě pozval baron S. nejen Hedviku, ale též Hráského co nejdůrazněji k domácímu plesu, při čemž s úklonou ujišťoval, že ples tento dávati bude hlavně na počesť slečny di Peruviani.

Hráský váhal, nevěda, má li svůj příchod přislíbiti.

Avšak baron i Hedvika naléhali na něho tak prosebně, že pozvání přijal.

Baron slíbil mu zábavu nejrozkošnější.

XXL Pan baron nepřeháněl; ples, u něho odbývaný, byl skutečně jen domácí. Nebylo tu nic zvláštního. Jedlo se, pilo se, tančilo se při hudbě na veliké, zvučné piano, a ti hosté, kteří se již i jídel i pití nabažili a buď tančiti neuměli nebo nechtěli, za to však uměli hráti v karty, poodešli do jedné z pobočních komnat a zde karbanili.

Společnost nebyla ani četná ani příliš vybraná. Bylo tu as třicet pánů, šlechticů i ne- šlechticů, několik zpěvaček, baletek a hereček a několik dám a slečen bez určitého povolání a zaměstnání.

Mladý baron S. měl pouze matku, — otec jeho, major u vojště, padl v jedné bitvě — která z přílišné lásky k synáčkovi svému a spolu jedináčkovi schvalovala vše, cokoli činil a podnikal. E vůli ní dostavilo se i několik starších matron. Pan baron S. byl plnoletý, mohl tedy činiti podle své vůle; k tomu byl dosti zámožný a proto mohl si již ledačehos dovoliti.

Královnou plesu byla slečna di Peruviani, nejhezčí ze všech přítomných dám a spolu nej- roztomilejší. Okolo ní jakoby okolo nějaké me- donosné květinky poletovalo nejvíce pestrých motýlů v podobě veselých hejsků.

I Hráský byl přítomen a sice sám. Se svým „přátelstvím" k baronu S. před svou manželkou se netajil a také jí upřímně řekl, že jest od něho na ples pozván. Vilma ničeho nenamítala proti tomu, aby pozvání přijal. Byla by jej ráda provázela, když se však proti tomu Hráský vyslovil s podotknutím, že při pozvání svém baron S. o jeho manželce se nezmínil, zůstala doma. Hráský sice připouštěl, že baron S., jenž ho zval, myslil tím třebas i jeho manželku, ale poněvadž to výslovně nepodo tknul r jest prý to přece trochu pochybné.

Na plesu požíval Hráský největší vážnosti; sama stará baronka S. ještě s jinými obstarožnými dámami blahosklonně a milostivě s ním rozmlouvala, ptajíc se, pokud toho diskretnosť dovolovala, i na jeho rodinu. Hráský se domýšlel, že tuto všeobecnou úctu a vážnosť má pouze Hedvice děkovati. Avšak i tato jej přede všemi nejvíce vyznamenávala a neklamně na jevo mu dávala, že jediné s ním jest jí zábava nejmilejší. A při všech těchto projevech milosti, náklonnosti, ba snad lásky chovala a tvářila se tak nevinně, naivně a roztomile, že byla skutečně neodolatelnou. Nejohnivější zbožňo- vatelé Hedvičini záviděli Hráskému jeho zvláštní štěstí a také se ani před ním netajili se svou závistí. To Hráskému lichotilo a probouzelo jeho marnivost, která u něho doposud nikdy stálého útulku neměla. Počal si Hedviky více všímati a stal se pozornějším na každé její slovo a na každý její pohled. Přesvědčil se, že tehda, když se mněla býti od něho nepozorována, neustále hleděla naň zvláštním okem, jež zdálo se mu býti unylým a láskyplným. To přivádělo jej do rozpaků před sebou samým a rozpaky sily v srdce jeho símě první lásky.

Z počátku se Hráský špatně bavil; byl mrzut a nic ho zde netěšilo. Avšak Hedvika, baron S. a jiní nenechali mu dlouho času k rozmaru tak neveselému a do plesu se nehodícímu. Hedvika záhy zprostředkovala „volenku" a Hráského, poněkud zaraženého, vybídla k tanci. Na toto vybídnutí čekalo hejno jiných hejsků a všem tedy sklaplo. Hedvika předtan- čila s Hráským celou volenku.

Ponenáhlu se tedy Hráský rozjařil, rozveselil a — zamiloval.

Nejmrzutější ze všech byl právě hostitel sám. Sliboval si nejrozkošnější zábavu s Hedvikou, kterou příliš miloval a hle — celou její mysl zaujal Hráský. Stával se čím dál tím více žárlivým a proto řevnivým okem pozoroval oba, kdykoli spolu rozmlouvali a se bavili. Způsob, jakým Hedvika náklonnost svou Hráskému dávala na jevo, přiváděl jeho „strýčkovství" u barona S. ve velikou pochybnost.

Jediné, co ještě barona upokojovalo, byl ten případ, že Hráský jest již ženat. Avšak i na tuto okolnost nesázel všecko. Byl nespokojen a předsevzal si, tuto svou nespokojenost Hedvice sděliti.

Příležitost k tomu naskytla se mu brzy a sice skoro samovolně. Pozorovalť, že Hedvika mocně a ostentativně vybavila se z kruhu ji se kořících pánů a přímo zamířila k baronu S., o samotě stojícímu a zasmušile společnost pozorujícímu.

„Proč tak smuten, pane barone, a proč právě dnes?8 ptala se ho s líbezným úsměvem.

„Proto, že jsem si o dnešku mnoho sliboval a že jsem se v slibech přepočetl," mrzutě odpověděl baron.

„A proč jste nespokojen?"

„Vy se ještě ptáte, slečno?" prohodil baron s výčitkou. „Kdyby vaše srdce bylo mi nakloněno, povědělo by vám to samo."

„To srdce nepovídá mi ničeho; dobrý to důkaz, že nejsem vinna vaším neveselým rozmarem."

„Ó, naopak; vy sama působíte mi zármutek a bolesť."

„Já? Zajisté mi činíte křivdu. Nevím, jak bych já • „Slečno, vy mne nešetříte! Pochopujíc mne stavíte se nevědomou! To mě velice bolí. Avšak, buctsi, povím vám příčinu svého zármutku, ač ji sama znáte. Jsem nešťasten, ba- víte-li se neustále nápadně s jinými, mne však taktéž nápadně zanedbávajíc. Víte přece, že jedinou útěchu můžete mi dáti toliko vy."

„Ah, již rozumím," zasmála se Hedvika. „Zajisté hněváte se na mne proto, že se bavím nejvíce s panem Hráským?"

„Nezapírám toho."

„Jste příliš sobecký a proto neuznáváte, že jest to mou největší povinností právě dnes."

„Toho nepochopuji."

„Jest vám známo, že panHráský jest můj příbuzný " Baron se ironicky usmál.

„A že mimo mne nemá zde žádných bližších a důvěrnějších známých a přátel," pokračovala Hedvika, jakoby úsměšku baronova nepozorovala. „Jsa zde sám, bez své manželky, již jste pozvati opominul, utrápil by se tu dlouhou chvílí, kdyby se neustále měl baviti s cizími osobami.u „Mohl tedy ke všem čertům také svou manželku sem přivésti, anebo mohl zůstati doma/ chtěl baron v nevoli z volatí, zpomněv si však, že jest přece možná, aby Hráský byl Hedviči- ným příbuzným a že by tím tedy urazil i ji, pravil jenom: „A nedá se to jinak sprostřed- kovati?"

„Bylo by to možná."

„Mluvte, prosím, a ochotně zachovám se podle vaší rady."

„Zaopatřte mu jinou zábavu než tanec a hovor s dámami, což ho konečně i nudí, avšak zábavu, jež by ho těšila a při níž by nepocítil dlouhé chvíle, a pak se cele obětuju vám."

„Nápad ovšem výborný, avšak nesnadný k provedení. Jakou zábavu, pro všecko na světě, bych měl " „Dám vám radu, chcete-li." „Slečno, vy jste velmi roztomilá; mluvte, mluvte, prosím!"

„V jednom z pobočních pokojů, jak jsem se dověděla, baví se někteří pánové hrou v karty — —" „Ó, 6 já nedovtipný, že jsem na to nevzpomněl!" uhodil se baron do čela.

„Podaří-li se vám přiměti pana Hráského ke hře v karty, kterážto hra prý pány nejlépe baví, pak " „A zná se pan Hráský také v takové hře ?u „To jest právě ta veliká otázka, na niž vám nedovedu odpověděti. Nevím ani, zná-li můj „strýček" vůbec karty."

„Váš návrh jest tedy nejistý, slečno!"

„Zeptejte se sám pana Hráského."

„A nehraje-li v karty?"

Hedvika pokrčila ramenama.

„Avšak, on bude hráti, on musí hráti!" zvolal baron důrazně a potichu pro sebe dodal: „Anebo musí odejíť.tf Poklonil se a odcházel v stranu, kde Hrá- ský bavil se právě s jednou baletkou."

„Ještě slovo, pane barone!" volala naň Hedvika.

„ Poroučejte 1" „Dejme tomu, že pan Hráský umí a bude hráti; pak ale, jako jeho příbuzná a zde mimo to i jeho chránitelka musím věděti, upadne-li do jistých rukou."

„Jak to myslíte?"

„Nejsou-li totiž pánové, v karty hrající* velmi obratnými a chytrými karbaníky. Uznáte sám, že bych z toho těžko odpověděla, kdyby můj „strýček" doznal nějaké citelné škody."

„BucEte bez starosti. Hrají tam hrabě A., baron D., baron L., jakýs adjunkt od ministerstva M., samí to začatečníci a učenníci v karbanu."

„Pokuste se tedy zjednati mému strýčkovi zábavu."

„Čeho bych nepodniknul, abych vás dnes pro sebe získali" „Děkuji vám za vaši ochotnou službu. Doufám, že mě omluvíte?"

„Vždyť jste „tetičkou" pana Hráského! U šlaka! Tak nebeské a starostlivé tetičky potřeboval by každý karbaník/ A po těch slovech odkvapil k Hráskému.

Hedvika v duchu zajásala a vítězně se usmála.

„Z pola vyhráno," plesala potají. „Vše se daří podle mého úmyslu a plánu. Hráský nyní bude hráti a také vyhraje; nebudeť míti soka sobě rovného. Ano, on vyhraje a vyhráti musí; to jej opět navnadí. To prozatím dostačí."

Za chvíli procházel se baron S. s Hráským ruku v ruce po sále, živě s ním rozmlouvaje. Brzy zabočili jakoby bez úmyslu do jedné z vedlejších komnat, kde hosté výše jmenovaní zabráni byli se zimničným zápalem ve hru v karty. Hra byla hazartní a proto byla v „banku" značná suma zlata, stříbra a bankovek. I před každým hráčem leželo peněz za několik set zlatých.

Největší hromadu peněz měl před sebou K. „Bankéř" táhnul a s mrzutým: „Berte" dával na jevo, že prohrál. Celou hromádku peněz, v „banku" se nalézající, s planoucí tváří shrábnul syn vládního rady.

A Hráský ?

Mrzut, lhostejný, beze vší sdílnosti vstoupil do herny; spatřil hráče a oko jeho sice živějším leskem se zajiskřilo, avšak zůstal chladným, klidným, lhostejným.

Jakmile však uzřel samu hru a peníze na stole — oj, jaká změna se s ním stala! Rázem, násilím probudila se v něm stará, uspaná ná- ruživosť a mocným proudem vjela do všech žil. Oko zaplálo divým žárem, svaly na tvářích konvulsivně se chvěly, vyjevený zrak lačně hltal každou výhru i prohru, ústa dychtivostí se po- otvírala, tělo se ku předu chýlilo a ruka jakoby magickou mocí se zvedala, aby třebas násilím urvala karty nejb Užšímu hráči z rukou. Hráský mimoděk po dlouhém moření, po dlouhé „dresuře" přišel opět do svého živlu, ba více, jemu vracela se jeho přirozenost. Byl zkroceným lvem, tigrem, hyénou, čímkoli, avšak, byl dravcem vášně. Uzří-li zkrocený lev z nenadání krev, z nahodilé rány se prýštící, zdivočí opět.

Nevrátil se do svého živlu, nýbrž do své přirozenosti. Tímtéž způsobem lze i o Hráském souditi. Moc, jakou naň karban působil, byla tak bezmezná, že nevlévala v tepny jeho živel, nébrž chvatem strašným metala v žíly, krev, srdce, v celé tělo elektrickou zápalku náruži- vosti, přirozenosti již již uhasínající.

Baron S. jej dvakráte oslovil, avšak Hráský byl hluchý, slepý, pitomý ke všemu, kromě hry. Nesledovaly hru oči, ale duše.

„Blázni, pitomci, slepci!" šeptal pro sebe, hru každého hráče pozoruje. „Oh, s vámi hráti, do haléře vás obehrati musím!"

Baron S. znamenal s tajnou radostí, že mu nebude třeba Hráského důrazně přemlouvati, aby hry se účastnil. Assesora H., syna vládního rady, velmi obratného hráče, poštěstilo se mu snadno pod lichými záminkami odstraniti.

„Jest to věru fatální, že musíme přestat hráti, když jsme nejlépe do hry zabráni," mrzel se jeden hráč.

„Abyste mne snad nenazvali rušitelem zábavy," pravil hostitel, „slibuji vám za pana assesora náhradníka, který vám bude ke cti."

„Těší nás, souhlasíme! Pan K. by nás konečně o poslední haléř obehrál," volali a smáli se hráči. „A kdo jest tímto náhradníkem?"

Baron obrátil se s poklonou k Hráskému. „Dovolíte-li, pane, osměluji se za zmíněného náhradníka nabídnouti a poprositi vás."

„Mne, mne?" uleknul se Hrášky a přemáhal se velice, aby svou náruživosť neprozradil.

„Dovolil jsem si tento návrh proto, že jsem na vás pozoroval velikou náklonnost ke hře v karty,u omlouval se baron S.

„Náklonnost ke hře?" opakoval Hráský rozpačitě. „Možná; z toho však nejde, že jsem hráč, že karty vůbec hraju."

„Avšak váš zápal, s jakým jste každou hru sledoval, interes, jaký jste na každé hře bral: obé . opravňuje k domněnce, že jste hráč " „Hráč, ano, pravdu máte, jsem, — vlastně byl jsem hráč — totiž, byl jsem a doposud jsem jen slabý, neobratný hráč."

„To se právě výborně hodí," zvolal baron D., „alespoň nikdo z nás mnoho ani neprohrá ani nevyhrá, a tak budeme právem moci říci, že jsme se rozkošně bavili."

Za chvíli hrál Hráský s bývalým zápalem a hrál šťastně.

Nyní bavili se Hedvika a baron nenucené, nejsouce nikým vyrušováni.

V jednu hodinu s půlnoci vycházeli hráči z herny. Hráský byl mezi nimi a spokojeně se usmíval, mna si chvílemi ruce.

Přiblížil se k Hedvice k odchodu se chystající.

„Byl jste Štěstěnou obdarován?" ptala se ho.

„Vyhrál jsem dvě stě zlatých."

„Gratuluji vám; jest to slušná sumička."

Přišel baron S. a za chvíli doprovázel Hedviku ke kočáru. I Hráský brzy domů se odebral.

XXII.

Hedvika počítala s jistotou a s určitostí, důkaz to, že mnohá zkušenost naučila ji znáti povahy a vášně i náruživosti lidské a že dovedla jimi vládnouti. Domněnka její, „že Hráský první výhrou se opět navnadí," ukázala se býti úsudkem tak neklamným, že se všecko záhy tak vyplnilo, jak si toho sama jen přáti mohla. Ano, Hráský zamiloval si karban znova.

Z počátku byl na rozpacích, má-li se s první svou výhrou manželce své svěřiti. Radost nad nenadálým a snadným ziskem jakož i pozorný ohled k Vilmě jej k přiznání pohádaly; nemístná opatrnost mu však radila, aby výhru svou zatajil. Znepokojil by tím zajisté svou choť a tak by se minul vlastním svým účelem, aby se i Vilma radovala.

Vědouc, že opět hrál, střehla by jej pozorně a prosbám i výčitkám nebylo by konce. Kdyby pak zachtělo se mu snad někdy si v karty zahrati, věděla by Vilma o každém haléři, který si do hry vzal, a tak by se nadarmo znepokojovala a obávala.

Bude-li tedy míti ještě více příležitosti ku hře, bude hráti se svou soukromou zálohou, avšak bude hráti opatrně a obezřele. Tak se ani výhry nemůže minouti. Až pak vyzíská šťastnou hrou slušný kapitál a tak z části alespoň obdrží nazpět své veliké prohry, zvolá: „Až potud a ne dál!" vloží nabytý majetek do rukou starostlivé manželky, vzdá se podřízeného a snižujícího úřadu a bude pak žiti samostatně, neodvisle, slušně a bezstarostně.

Tak počítal opět, tak se těšil, tak si sliboval Hráský; nebylo to o nic méně, než jakoby stavěl hrady ve vzduchu.

O své výhře nezmínil se tedy Vilmě ani slovem. Snad by byl jednal jinak, kdyby se mohl nadíti, že touto okolností, na pohled malichernou, potvrdil ortel osudu na svou i své choti záhubu.

Od své první výhry hrál častěji, aniž Vilma ještě co tušila. Z počátku starala se Hedvika všemožně, aby jej do hry nenápadným a nevinným způsobem, podobným prvnímu vybídla a by mu též příležitost ku hře snadně a již hotovou připravila; později nemusel ho nikdo více ke karbanu vybízeti a příležitosť k němu hledal si sám.

Za nějaký čas stala se mu hra v karty životní potřebou, nevyhnutelnou nutností.

Pouštěl se do karet čím dál tím náruživěji, urputněji, zaslepeněji. Byl nyní karbaníkem větším než dříve, a tak, abychom se vyjádřili slovy biblickými: byly poslední věci horší prvních. Jest to zcela přirozeno a leží to v povaze lidské, že starý, hluboce zakořeněný zvyk, ná- ruživosť, vášeň nikdy nelze naprosto až k umr- tvení uspati a probudíme-li je, že pak řádí tím zhoubněji a násilněji.

I Vilma dověděla se konečně o manželově zhoubné neřesti a nectnosti, znovu vzniklé, avšak bylo již pozdě; cesta k napravení byla již nepřekonatelně zatarasena. Zděsila se a hrůzou ztrnula. Prosila, zapřísahala svého muže, slibovala, hrozila, ano i na kolena před ním se uvrhla a sepjatýma rukama žebronila o jeho uznalosť a pokání; marně: Hráský nebyl polepšení více schopen. Vysmál se jí a surově ji odbyl.

Avšak Vilmu měla zasáhnouti rána ještě větší a bolestnější. Bylo jí sděleno nějakou ochotnou, starostlivou, všetečnou duší, že její manžel již po dlouhý čas navštěvuje dům jisté, mladé, sličné dámy, že ho nejednou viděno s dámou touto bud se procházeti, aneb s ní ve skvostném voze po ulicích se projížděti. Týž milosrdný přítelíček dodal, že v dámě té poznali mnozí lidé známou zpěvačku di Peru- viani.

Jobova tato zvěšť ubohou Vilmu ohromila, zničila. Avšak vzpamatovala se zase a opět doufala. Jest to sprosté utrhačství, hanebná pomluva, smyšlená, zlomyslná leží Zeptá se na to manžela samého a pak se neklamně přesvědčí, že jest alespoň v této hanebnosti nevinen.

Avšak, jakoby se všecky nepřátelské živly proti ní spikly! Jak se i tu zklamala! Hráský se jí vysmál a vypočítav dlouhou řadu nedostatků a nectností Vilminých, naproti tomu pak ohnivě vychváliv všecky duševní i tělesné krásné přednosti, vlastnosti a vnady Hedvičiny, přiznal se s vyzývavým vzdorem ku své vášnivé lásce k Hedvice, vlastně ke zpěvačce di Pe- ruviani.

Na vyznání to sklesla Vilma bez sebe k zemi.

Hráský, pohlédnuv na svou omdlelou manželku, zachechtal se hrubým smíchem a více se o ni nestaraje odešel — k Hedvice, nějakou arii si pohvizduje. Vypravoval milence své výstup svůj s manželkou, který na oba působil tím spůsobem, že se i Hráský i Hedvika Vilmě vesele vysmáli.

Po dlouhé teprve době nabyla Vilma opět smyslů; byla slabá a chvěla se mocným dojmem. Pomalu se opět rozpomínala na hroznou skutečnost Pocítila se býti nešťastnější než kterákoli žena na světě. Za dlouho konečně dostavil se jí přece alespoň jeden těšitel a mírnitel bolestí — pláč. Ano, plakala, hořce plakala. Hráský, vida se býti prozrazen, počal nyní manželku svou zjevně zanedbávati a jí opovrhovati. On však zanedbával i své povinnosti a pan Pilulka chtěl ho již dvakráte propustiti, Hedvika jej ale vždy ještě ukonejšila a udobřila.

Heslem života Hráského byl nyní karban a Hedvika. Za oběma těmito ideály se honě u obou dopouštěl se výstředností a překračoval meze slušnosti. Hedvice se tím ovšem jen velice zavděčil.

Vilmu, jež to pozorovala a viděla, trápila nevýslovná bolesť, lítosť, hněv, žárlivosť a zoufalosť. Ačkoli Hráský nepořádným a neslušným životem svým připravoval se vždy více o její lásku a y temnotách bludu. 15 vážnosť, milovala jej přece doposavad a ještě nevzdala se vší naděje. Chce-li, aby ji snad někdy přece miloval, musí těmto neřestem za- brániti a nesmí si necbati dobrovolně muže svého odcizovati.

Může-li ještě něco snad získati, musí ucho- piti se rázných prostředků. Ona zpěvačka, tato hanebná žena snad ani neví, že jest Hráský ženat.

K ní půjde, vše jí vyzradí a, ví-li to již, pak ji musí zdrtiti a ne-li silou a mocí, tož alespoň tíhou své bolesti a svého zoufalství.

Oděla se a spěchala k zpěvačce di Peruviani. Nebyla ihned předpuštěna; musela dříve udati své jméno. Obávajíc se, že by se jí kladly meze přístupu, pověděla jméno nepravé. Byla předpuštěna. Nevešla, ale vběhla do salonu. Již měla řeč nastudovanou, již věděla, jakými slovy, jakým oslovením nectnou sokyni svou zdrtí, již „Ha, co to? Hedvika!" zkřikla zděšeně, bývalou svou společnici poznavši.

I tato byla jako ohromena a ucouvla uleknuté; nebyla na příchod Vilmy připravena. Přece se však dříve zpamatovala než Vilma.

„Paní, co má znamenati tato dotíravosť?" ptala se nevlídně stavíc se uraženou. „Proč jste udala nepravé jméno?"

„Tak i já se vás ptám tímtéž a snad větším právem, proč se staráte o záležitosti, do kterých vám nic není? Přišla jsem k slečně di Peruviani. Jste snad její komorná?"

„Slečna Henriette di Peruviani a Hedvika jest jedna a táž osoba. Jsem ta, kterou hledáte."

„Jak! Vy jste di Peruviani?a „Jsem," odsekla Hedvika sdrzou smělostí. „Oh, pak — pak pochopuji!" zabědovala Vilma a potácela se na blízké křeslo.

Hedvika sledovala každý její pohyb s jizlivým , mstylačným, zlomyslným, jedovatým úšklebkem a pozorovala ji okem hyény, když s dravou krvežíznivostí zatíná drápy své do zdechlé kořisti.

Náhle však vymrštila se Vilma s křesla takovou prudkostí, jakoby nějakou zpružinou byla vymrštěna. Z planoucího její oka sálal divoký hněv, hluboká nenávisť a zimničná zou- falosť.v „Ženo beliálova," zkřikla bolestným vztekem, „proč jsi mi vzala muže! Pekelný démone, pro&roztrhlas zhoubnými spáry svými naši rodinnou osnovu, utkanou svazkem manželským z blaha, poklidu a spokojenosti? Hedviko, ty ženo bez srdce a svědomí, proč jsi mi tak učinila? Čím jsem kdy ublížila tobě, kterou jsem zasypala svou důvěrou a náklonností, ač jsi toho nezasloužila? Hedviko, viz mou bolest, viz mé zoufalství, viz, jak pokouší se o mne šílenost! Probůh, ustrň se a vrať mi muže!"

„Paní, nevyhledávala jsem vašeho manžela, nýbrž on svedl mne.u „Lžeš, nevděčná hanebnice! Jeho nepravosti jsou tvé dílo, ty se mstíš! Avšak, jakou příčinu zavdala jsem ti k pomstě? Snad ono zasloužené vypovězení z mého otcovského domu, tento trest tak mírný, že právem může zváti se milostí? Snad nevysvětlitelná zášť " „Ano, mstím se!" zvolala Hedvika hlasem vítězným, metajíc z oka děsně planoucího blesky zničující. „Ano, věz to již, rušitelko mého štěstí, travičko mého života, věz to: mstím se, avšak z příčin důležitých, než ku kterým tvá slabá paměť až sahá. Pamatuješ se na Jaromíra Opeleta, jehož srdce jsi s velikou zálibou otravovala a otrávila? Oh, poznej také, ženo rovněž bez citu, poznej bolesť srdce až k smrti uštvaného a ztýraného!"

„Jakým právem mstíš se ty za muže tohoto, všetečnice?"

„Ty se ještě ptáš? Zapomnělas, že jsem ho náruživě milovala, ano tak, že jsem ze žárlivosti nehrozila se ani vraždy tenkráte, když jsem tě za svou sokyni považovala? Ó, jak jsem já ho milovala! Ani ty, ani žádná více nemůže tak bezmezné milovati, jako jsem milovala já! Či byla bys i ty ze žárlivosti schopna vraždy na své sokyni, na mně ?"

„Zadrž, nešťastnice, s touto rouhavou řečí!" zhrozila se Vilma. „Nejsem lítice, nejsem dábel! Ano, přiznávám se, že za tvou jizlivou ničemnost přeji ti krutého potrestání, život plný zármutku, běd a svízelů — avšak, nikdy bych nebyla schopna toho, abych někoho, a byť to byl i můj největší nepřítel, svévolně vlastní rukou řítila do propasti záhuby."

„Svůj útlocit dokázalas na Jaromírovi," zasmála se Hedvika jizlivě.

„Učinila-li jsem ho nešťastným, nebylo to nikdy mým úmyslem a spíše jeho než mou vinou."

i v. :* •v?-.

■ 219 „Tvá, tvá vina to byla!" zvolala Hedvika zuřivě. „Nemilovala-lis ho, proč jsi mu to ne- sdělila dříve, než jsi celé jeho srdce omámila? Byl by tebe snadno z počátku oželel, a byl by se musel opět vrátiti ke mně. Že's jím pohrdla, když bylo již pozdě, tím jsi chybu svou nenapravila. Jaromír, i když shasla mu všecka naděje, zaujat tebou, povrhnul mnou a tobě jediné vinu toho přičetl. A proto slyš heslo mé pomsty: Odcizilas mi Jaromíra — odcizím a již odcizila jsem ti muže! Madame, jsme spolu vyrovnány."

Po slovech těch prudce zazvonila.

.Vyprovodíš tuto paní na ulici!" kázala vstoupivší komorné.

Vilma chtěla se ještě brániti, chtěla ještě něco namítati, avšak nebyla mocna ani slova.

Hedvika odvrátila se od ní a bravurně odcházela do jiné komnaty.

■ r t XXIII.

Nechceme podrobně, krok za krokem, lí- čiti spustlý život Hráského. Dovolíme si jen podotknouti, že Hráský navštěvoval stále Hedviku, jež k vůli němu skoro o všecky své nápadníky se připravila, hlavně pak o barona S.— a že hrál pilně a náruživě v karty se štěstím, jako vždy bývá, měnivým: někdy vyzískal, čaVilma potácela se jako zpita na ulici a domů. S povzdechem, srdce pronikjícím: „Vše, vše jest ztraceno!" vrhla sebou na sesli a vypukla v bolestný pláč.

stěji však prohrál; někdy byl v domě jeho dostatek všeho, někdy zas největší bída a nouze. Velmi zhusta se stávalo, že mu služné jeho nevystačovalo ani na karban a tu uchýlil se k prostředku, jehož nepořádní lidé obyčejně se chápou: dělal dluhy tak dlouho, pokud mu vůbec kdo čekati a půjčovati chtěl. Konečně vyschnul mu i tento krátký pramen. Láska Vilmina k nehodnému muži pak chladla tím poměrem, kterým tento do neřestí všeho druhu břednul. Stala se z ní žena chladná, ba až mrazivě chladná. Hráský stával se jí čím dále tím lhostejnější - a od tohoto stupně k nenávisti bývá právě tak daleko jako ke přátelství. Následek toho byl, že Vilma počínala my- sliti i na sebe a starati se především o svého synáčka a o sebe. Že muž její o sebe až příliš starostlivě pečuje, to konečně také nahlédla a uznala.

Prosaický tento obrat v její životě naučil ji konečně také zvláštní praktice, příliš suchopárné sice a rovněž prosaické, k níž ale jako manželka, a sice jako zanedbávaná manželka měla úplné právo. Prohlížela totiž bez vědomí manžela svého jeho oděv a jiné jeho tajné skrýše, kam si peníze své schovával, a nalezla-li tam větší peněžní zásobu, přisvojila si z ní vždy takovou částku, již by muž ihned nezpozoroval, a peníze takto nabyté ukládala, by měla od čeho sebe i dítě, ano i manžela svého živiti, až opět tento celou zásobu svou promarní a tak ničím na společné živobytí nebude moci přispěti.

Jednou k ránu přišel Hráský domů na mol opilý. Byl vesel a zpíval. Vilma znala již jeho obyčeje a soudila, že vyhrál značnou čásť peněz. Odešel do vedlejšího pokoje a zamknul se. Chodíval tam vždy, když ukládal větší sumu a nechtěl, aby žena jeho věděla, kam peníze ukryl. Nebyl sice přesvědčen, že se s ním Vilma někdy o peníze dělí, ale podezříval ji z toho. Tato však dobře věděla, kam své zásoby ukrývá, ale nemohla se k nim nikdy dostati. Uschovával totiž značnější části do svého psacího stolu, tak zvaného „tajemníka", pečlivě jej však zamykal a klíče s sebou nosil. Mimo to neznala Vilma určitě vždy truhlík a přihrádku, jichž bylo ve stole sedm.

Asi za deset minut vrátil se Hráský opět a ani slova nepromluviv vrhl sebou oblečen na lože. Vilma mu připomenula, že bude muset asi zatři hodiny jiti do komptoiru, a ptala se ho, má-li jej v čas zbuditi; on však zabručel, že nepotřebuje žádných principálů, žádné služby, žádných milostí a její rady také ne. Tak ostatně mluvil vždycky, zvláště, přálo-li mu štěstí v kartách, přece však, přišel-li domů ráno, odebral se vždy do komptoiru odpoledne. Poslední slova již ani zřetelně nedořekl; usnul tvrdě a v několika okamžicích již horlivě chrápal. Vilma čekala ještě půl hodiny a pak odvážila se k činu, jehož by za dob lásky nikdy nebyla podnikla. Přikročila totiž opatrně k loži a zlehka prohledávala kapsy u oděvu mužova. Konečně vytáhla klíč. Na to blížila se po špičkách ku dveřím, vedoucím do vedlejšího pokoje, zastrčila do nich nalezený klíč a zticha otvírala. Nejdříve rozhlédla se po pokoji, hledajíc místa, kde by asi mohl Hráský peníze své uložiti. Naposledy padl její smutný a již beznadějný zrak na stůl, o němž věděla již napřed, že bude jako vždy pečlivě uzamčen. Avšak, ihned oko její radostí zazářilo; uzřelať v jedné příhradě vézeti klíček, jejž tam Hráský bud náhodou, neopatrností nebo snad z příčin svého nepříčetného stavu zapomněl. Hbitě přiskočila, pozvolna otočila klíčem a otevřela. V skutku, v přihrádce bylo značné množství bankovek. Vilma vyndala všecky a počítala je. Napočítala víc než sedm set zlatých. Z těch beze všeho dalšího rozmýšlení ponechala pro sebe dvě stě zlatých, jež prozatím v oděvu svém bedlivě ukryla a ostatní ukládala opět do skříně. Avšak v tom, co první bankovku do přihrádky klade, padne zrak její na nějaký složený list, na němž napsána jest adresa známou jí rukou. Pohlédne na list pozorněji a ku svému nemalému udivení poznává rukopis své zesnulé matky. To by ovšem nemuselo býti tak nápadné, avšak na obálce není žádných poštovních razítek. Zvědavě vezme obálku a vyndá z ní list. Avšak, jak ustrnula! Adresa zněla na jméno otce Jaromírova, pana Opeleta, a v listu dává se tomuto zpráva o otrávení Vilmy. Hledá a pátrá dále a nalezne dva dopisy na ni adresované a Jaromírem poslané. Pocházely také z dob, kdy vězela v nebezpečí smrti. V listech, plných lásky a něhy, naříká si Jaromír na nepochopitelné její mlčení; že by však měl známosť o její nemoci, nevysvítalo ani z jediného slova. Vilma stála jak omráčena; šupiny jí spadly s očí a před duší její vznášela se ohyzdná povaha Hráského v celé své nahotě. Zmocnila se jí neobyčejná ošklivost a hnusný odpor k muži tak bezectnému. Avšak neustála od hledání. Našla ještě dva dopisy. První pocházel od poštovního výpravčího v B. a zaslán byl do J., kdež tehdá Hráský jakožto nadporučík meškal. Výpravčí naříkal si, že byl propuštěn ze služby a prosil Hráského, by mu za jeho dobré služby dal ještě nějakou odměnu, a by mu nějaké místo na jiné poště zaopatřil. Druhý list zněl takto: „Milostivý pane nadporučíku! Tímto vám oznamuji, že jsem vaše přání již vyplnil. Můj syn totiž napsal a oné rodině v B. již odeslal list obsahu vámi naznačeného. Přečetl mi jej a mohu vás ujisti ti, že pomluvami mladého pana O. neskrblil. Hádám, že se ona jistá slečna Vilémina buď zblázní, nebo si zoufá, až o tak ukrutných hanebnostech a nevěrnosti svého milánka tak z nenadání se dozví. Zasolili jsme mu pořádně, právě tak, jak jste si toho přál. Děkuje vám ještě jednou uctivě za vaši štědrou odměnu a slibuje znova bezvýminečnou mlčenlivost, zůstávám vám k dalším službám oddaný J. R., vysloužilý strážmistr."

„Hanebník, padouch, vandál!" vyrážela ze sebe Vilma v největším hněvu. „Proto on tento stůl tak pečlivě zamykal i v dobách našeho míru! Sama Prozřetelnost tomu chtěla, že těchto listů nezničil, ó, ubohý, nevinný, nešťastný Jaromíre! — Kdybys alespoň i ty věděl, jak hanebně jsem byla mystifikována, pak — pak bys mi snad odpustil."

Vilma chvíli přemýšlela, má-li se těchto listů zmocniti; když si však vzpomněla, že by ji Hrášky nelidsky týral, kdyby jich pohřešil, uložila je opět i s penězi na staré místo.

„Jak by mi mohly prospěti," myslila; „dostačí, znám-li již jich obsah."

Uvedši opět všecko do předešlého pořádku vložila klíč opět do kapsy muže dosud tvrdě spícího.

Hráský se probudil k polednímu. První jeho návštěva platila penězům. Počítal je, a ačkoli se dobře nepamatoval, kolik s sebou domů přinesl, přece se mu zdálo, že se mu valně ztenčily. Více ještě než nad touto domnělou ztrátou byl zaražen nad tím, že nalezl v přihrádce klíček. Neustále hlavou kroutě všecko bedlivě zkoumal. Nalezl vše v obyčejném pořádku. Zpomněv si pak, že měl klíč od pokoje v kapse, pozbyl poněkud podezření. Přece však umínil si, že bude ženu bedlivě pozorovati. Tato však, tušíc jeho úmysl, přemáhala se všemožně a stavěla se lhostejnou. Tím konečně Hráského úplně zmýlila, ačkoli ovšem nenápadně, oka s ní nespustil. Pro všecku však jistotu spálil všecky listy, zlobě se v duchu na svou zapomenutosť a pohodlnost, že tak již dávno neučinil, a sebrav všecky peníze odešel do komptoiru.

A Vilma? Ta se cítila nyní více nešťastnou a zničenou, než druhdy nad domnělou ztrátou manželovy lásky. Uznávala nyní, že by člověka tak bídácké, hnusné a úskočné povahy nikdy milovati nemohla, a že by byla i Hráským opovrhovala, kdyby jen byla tušila, jak špinavým a sprostým spůsobem hleděl si její i matčiny přízně získati. Až doposavad myslila, že ji Hrášky zprvu miloval, že byl však náruži- vostl, špatnou společností a konečně i Hedvikou sveden; nyní však s bolestí přesvědčila se o hnusném opaku. Právě tak, jako druhdy manžela svého milovala, právě tak ho nyní nenáviděla a opovrhovala jím. Stal se jí odporným a velice obtížným.

XXIV.

Byl sychravý listopadový den. Ostrý, mrazivý vítr fičel ulicemi a tvrdošíjným násilím opíral se o vysoké budovy, jako by je přes všechen jich odpor převrátiti usiloval. Kdo nutně ven jiti nemusel, zůstal raději pod střechou v bezpečnosti, odkládaje své nepříliš důležité záležitosti na dobu příznivější; ti pak, kdož na ulicích meškali, spěchali, větru urputně se opírajíce, urychleným chvatem domů, ubíhajíce tak všemu možnému nebezpečí, nehodě ano i neštěstí.

Ulicí, i za jasného a mírného počasí opuštěnou a obyčejně lidupráznou chvátal důstojník, zahalený těsně v plášť, do něhož se mu vítr s výsledkem opříti usiloval, maje čapku hluboce do očí vtlačenu. Šavle jeho mocně o dláždění řinčela.

„Pozor, pane!" slyší náhle před sebou zvolati ženský hlas, při jehož zvuku se mimo- volně zachvěl. Jemu vstříc spěchala mladá ženština, v nuzný oblek oděná, majíc veliký, vlněný šat kolem ramen do zadu obtočený a v zadu svázaný; po předu zahaloval jí skoro celý obličej. Řinkotem šavle upozorněna pohlédla před sebe a viděla důstojníka jí vstříc chvátajícího skoro letem, takže, ačkoli se uhnula, přece mu opět do cesty vběhla, jelikož, větrem smýkán, nemohl někdy přímo běžeti. Byl by ji zajisté porazil a snad i poranil, proto varovala ho oním zkřiknutím.

Důstojník ovšem náhle v běhu zarazil, jelikož však, jak již podotknuto, byl mu hlas ženštiny nápadným, odhrnul poněkud kápí svého pláště a uhýbaje se nahnul se zároveň k ženštině a hleděl očima svýma skrze šat až na její obličej proniknouti. Neuzřel však než dvé vpadlých, vyhaslých, nyní však náhle zalesknuvších se očí.

„Nebesa, Jaromír!" zkřikla ženština, na celý obličej důstojníkův pohlédnuvši, a počala se zimničně chvěti.

„Co to!" zvolal udiven. „Jak mě znáte? A tento hlas, mně tak povědomý! Kdo jste?"

Ženština poodhalila šat a Jaromír — neboť on to vskutku byl — několik vteřin ustrnule hleděl v mladý ještě, sličuý, avšak vyzáblý a bledý obličej — Vilmy. Každý tah v její tváři svědčil o hlubokém zármutku, duševní bolesti a neštěstí.

„Vilmo!" zkřiknul Jaromír radostně překvapen; „Vilmo!" zkřiknul po druhé bolestným hlasem a dvě slzy vskočily mu do očí. Chtěl snad ještě dodati: „Jak se to s vámi shledávám!" ale ze šetrnosti utajil tuto žalostnou poznámku, nechtě bývalé své milence patrné neštěstí její vyčítati a tak jí bolesť působiti.

A po třetí doložil: „Vilmo, vy zde, v tomto městě?"

Vilma, nemohoucí dojmutím ihned odpově- děti, přisvědčila němě hlavou.

„Prosím, odpusťte, milostpaní," omlouval se Jaromír hlasem již zase klidným, „že jsem, dav se svésti prvním dojmem, tak důvěrné vás oslovil. Avšak takto zde státi nemůžeme; i vás nemohu samotnu v tomto prudkém povětří domů pustiti; mohla byste snadno přijíti k úrazu. Proto mi račte dovoliti, abych vás doprovodil."

„ Děkuji vám — ach, nenamáhejte se, prosím, k vůli mně — nejsem toho hodna — snad se přece nějak domů dostanu,8 vzpouzela se Vilma hlasem chvějícím se, mnohokráte se zajíkajíc.

„Probůh, jak to mluvíte, milostpaní —" „Prosím, nejmenujte mne takto; snad sám vidíte, že názvu toho nezasluhuji," a pohled Vilmin byl velice prosebný.

„Snad mi ale přece dovolíte, abych vás domů doprovodil?"

„Nejsem hodna takovéto služby."

„Rmoutí mne, paní, že se tak velmi podceňujete. Tuto službu prokázal bych přece každé známé dámě."

„Snad by i každá byla toho hodnější nežli já. Avšak, o jedno vás budii přece snažně a pokorně prošiti."

„Poroučejte; pro vás žádná služba nebude mi obtížnou."

¿Možno-li vám, pane, pak mi ve své známé dobrotě odpusťte a neodsuzujte mne přísně. Vím již, přesvědčila jsem se, že jsem vás velice urazila. Avšak, nenesu vinu sama; já i vy byli jsme obětí hanebného podvodu, vy- počtěného úskoku a ohavné pomluvy. Měli jsme oba stejné a stejně kruté i ničemné nepřátele povahy padoušské."

„Vaše slova mě přivádějí do velikého udivení; neboť nevím věru, že by se mi byly jaké áklady strojily. Smím znáti tyto nejen vaše než i své bývalé nepřátele?"

„Nežádejte to věděti, alespoň nikdy ode mne. Prosím, odpouštíte mi?"

„Paní, odpustil jsem vám již dávno i není ve mně více hněvu proti vám. Avšak, kdybych vám byl i neodpustil, vaše prosby a ujištění, že jste, nešťastným mne učinivši, k jednání svému podvodně byla svedena, musely by mne s vámi smířiti."

„Díky, tisíceré díky vám! Nyní osud svůj pokojněji a trpělivěji budu snášeti."

„Dovolíte mi nyní, abych na důkaz našeho vzájemného smíření směl vás doprovoditi?"

Vilma neodpověděla, avšak zavěsila se v jeho rámě jí nabízené. Přešedše dvě ulice napadli fiakr, jejž Jaromír ihned ^ pro Vilmu objednal. S její svolením vstoupil s ní do vozu a již unášeli je koně letmo k bytu Vilminu.

Po cestě se Jaromír mnoho podrobností •o Vilmině osudu nedověděl; nechtěl se v její tajemství vtírati a ona zase co do svých záležitostí byla příliš mlčeliva. Přece však seznal z její řeči, že jest s Hráským velmi nešťastna a že ho nemiluje. Co dříve považovala za lásku, bylo jen bludným klamem, který se konečně sám sebou rozplynul jako dým. Avšak více ještě než z její slov, vyčetl její neštěstí z její pohledu a z obličeje, ba z celé postavy.

Ve voze všimla si Vilma Jaromíra lépe. Byl oděn v uniformu dragounského rytmistra, která mu, jak Vilma i ve svém zármutku pozorovala, velmi krásně slušela.

Vůz se zastavil a oba vystoupili. Vilma, ještě jednou Jaromírovi vřele děkujíc, poroučela se a zmizela v domě, jejž si Jaromír dobře prohlédl. Pak zeptal se vozky ještě jednou na tuto ulici. Na to vsedl do vozu a dal se do- vézti do svého bytu.

XXV.

Hráský zabředl v mnohé nepravosti, zejména pak do karbanu tak hluboko, že ztratil již všecky cesty k napravení. Upadl do velikých dluhů a nikdo mu více ničeho půjčiti nechtěl. Četní věřitelé jeho podávali si takměř dvéře u jeho bytu, ano někteří i k panu Pilulkovi se odvážili, žádajíce, aby jim část dlužnou ze služného Hráského splácel, avšak byli se žádostí svou odmrštěni a opět jen na dlužníka samého odkázáni. Slíbeného zvýšení služného Hráský více neobdržel, ano, pan Pilulka si již pevně umínil, že jej zajisté propustí pro nepořádné plnění povinností. Jak bylo ale již výše podotknuto, vždy jej Hedvika ještě uprosila. Hráský dluhů svých neuplácel, protože mu služné někdy ani na karban nedostačovalo. Proto však přece dovedl ještě vždy věřitelů svých uprositi neb upokojiti a v největší krisi pak malou splátkou opět umírniti. Kladl doposud všecky své naděje v karban a očekával od něho ještě neodvislosti a blahobytu.

Hedvika chovala se k němu v posledním čase také nápadně chladněji, popřávajíc mu jen tolik almužnické přízně, co by ho asi od sebe úplně neodpudila. Hlavního svého úmyslu již dosáhla; trpěla tedy Hráského u sebe jen proto, aby se zase k Vilmě snad nenavrátil.

Čím Hrášky více do dluhů a nedostatku upadal, tím slepěji vrhal se v karban. Neblahé poměry jeho svedly jej také i ke hře nepravé, pro niž často zapletl se i do hádek, ano i do rvaček.

Od nějakého času stopoval jeho počínání, každý jeho krok, důstojník vždy těsně v plášť zahalený, snad proto, aby nebyl Hráským poznán. Každý se snadno domyslí, že důstojník tento byl Jaromír Opelet.

V jedné pokoutní kavárně, obyčejně jen od proletariatu a od prohnaných karbaníků navštěvované, v níž mimo kávu i pivo a všeliké druhy rosolek se prodávaly, bylo o půlnoci již pusto a ticho. Avšak nikoli, "úplné ticho zde přece nepanovalo, neboť z jednoho kouta ramena úhlu* jejž kavárna tvořila, a kteréžto rameno s kuchyní sousedilo, ozývaly se různě hlasy, bud mrzuté, bud zlostné, bud veselé, smích a klení a chvílemi bylo možná slyšeti i ono zvláštní tlesknutí, jaké povstane udeřením karet o stůl. Avšak za chvíli vše toto zase utichlo, aby napotom opět znova se opakovalo. Kromě hráčů nebylo v celé té místnosti nikoho. Jelikož vchod do kavárny nalézal se v druhém ramenu úhlu, nebyl by příchozí, ač, kdyby neprošel celý díl světnice podél, hráčů ani zpozoroval, kdyby se sami šramotem a hlukem neprozradili.

Karbaníků okolo nevelkého stolu bylo pět; mezi nimi byl Hráský. U vedlejšího stolu seděl obtloustlý kavárníkaneb hostinský, maje hlavu položenu na rukou, na stůl podepřených a úryvkovitě spal. Pozvedl hlavu vždy jen při větším hluku, ospale a zamračeně pohledl na hráče, cosi zabručel a opět hlavu na stůl položil. Volal-li jej některý hráč jako host k povinné obsluze, nepříliš ochotně a rychle jeho rozkazu vyhověl.

As v půl jedné s půlnoci přišel do hostince nový host a poručil si pivo. Usadil se na místě, které tvořilo vrchol úhlu světnice, takže, ač po obou stranách kavárny se rozhlédnouti a tudíž i hráče dobře pozorovati mohl, sám přece mohl býti málo viděn, ježto zaujal místo v temném šeru a nehostinský „hostinský" neuznal ho býti hodným, aby před ním rozžal svítilnu.

Hráský měl dnes ve hře „smůlu8, což se mu ostatně velmi často přihazovalo. Nejednou zahrál si podvodně, a ač dosti obratně, přece nikoli tak mistrně, aby routinované spoluhráče obelstíti mohl. Vytýkali mu jeho úskok, zlobili se, nadávali mu a nedbali jeho omluv. Tu obyčejně řádně zaklel a zlostně mrštil kartami o stůl. Čím více prohrával, tím více pil. Karbaníci hráli tak zvanou „jedenadvacet" aneb „velusa".

V „banku" byla již hezká suma bankovek. „Bankéř" chtěl již peníze shrábnouti a „bank" V temnotách bludu. 16 jinému přenechati, ale nedovolili tomu ostatní; nejvíce protivil se úmyslu „bankéřovu" Hrášky, volaje: „To by byla divná hra, kdyby každý s takovým capartem utíkal! Velikou výhru shrábnouti a pak opatrně po malých částkách sázeti, to dovede každý trulant. Dříve nesmí nikdo bank pustiti, pokud nekoupí „sedmu"; tak znějí pravidla!"

„Vy nám nejlépe dokazujete svou hrou, jak se máme pravidel držeti," odbyl ho „bankéř".

„Já hraju poctivě," bránil se Hráský; „zmatu-li se někdy, to ještě není rušením pravidel. Chyba člověkem vládne."

Hlasitý, nevázaný smích byl mu na tuto výmluvu odpovědí.

„Ó, jen se smějte, vy harlekýni," zlobil se Hráský; „však není mfezi vámi nikoho, kdo by nebyl bez chyby a viny."

„Oho, oho!" ozvalo se na ta slova tré výhrůžných, hněvivých hlasů.

„Rozdávat!" kázal čtvrtý hráč, chtě různici skončiti.

„Bankéř" s mrzutou, zamračenou tváří rozdával. Po dvou hráčích, z nichž první kartu odhodil a druhý něco málo vsadil a přece prohrál, přišla řada na Hráského.

„Všécko! Kolik je tam?« „Vysadiť!" poroučel bankéř. „Dříve vám nedám kartu."

„Kolik je tam? Kolikrát se mám ptáti?"

„Deset — dvacet — třicet — pětatřicet — čtyřicet — padesát — čtyřiapadesát zlatých ano, čtyřiapadesát."

Hráský počítal ještě sám.

„Máin tu jen třicet zlatých; ostatní dám později."

„V kartách se nečeká," odbyl ho bankéř. „Buďto vysázejte peníze aneb odhodtte kartu."

„Oho, taková karta se neodhazuje! Nuže, počkáte?"

„Nepočkám ani haléře!"

„Tedy třicet zlatých; vezmi to kozel!"

„Vysadiť, jen hezky vysadiť!"

„U všech rohatých, snad nemyslíte, že vám uteku?"

„Není nad jistotu."

„Sázeť, sázet a nezdržovat hru!" napomínali druzí.

Hráský vysadil třicet zlatých, poslední svůj majetek. Zbytek obsadil hráč sedící za Hráským.- Bankéř táhnul. „Pustím se!1 volal na oba.

„Nepustíme!" odporovali.

Bankéř táhnul zase. „Pustím se!"

„Nepustíme!"

„Pusťte mne," napomínal bankéř; „nemusím ještě prohrati."

„Má patnáct; co může ještě koupit?" smál se Hráský.

„Má asi šestnáct,8 mínil druhý hráč.

Bankéř se rozmýšlel má-li ještě táhnouti. „Hm," pravil, „máte každý as dvacet aneb jedenadvacet; možná, že máte také devatenáct; ty já mám taky a mohl bych vyhrát alespoň na jednom " „Máte v skutku devatenáct?" ptal se druhý hráč zaražen.

„Ano; tu jsou."

„Pustím se," nabízel se uleknutý hráč.

„Oho, ted zas já se nepustím!" vzpíral se bankéř. „Vy máte bud devatenáct, aneb ještě méně. Vás se už nebojím, tuhle pan. Hráský mi ale dělá starosti. Pustíte se také?"

„Proč pak!" odpověděl Hráský opovrženlivě. „Dělejte jen! Táhnete ještě?"

Bankéř se zase rozmýšlel. „Eh, ať to praskne! Táhnu!"

A táhnul. „ Jedník," pravil spokojeně. „To je dvacet a těch by mohlo býti dosť."

„Táhnete ještě?" ptal se Hráský a hlas se mu zachvěl. To bankéř zpozorovav zvolali „Netáhnu víc; mám dvacet a na těch zůstanu. Máte-li víc, berte!"

„Tisíc dáblů!" zařval Hráský vztekle a mrštil kartami o stůl tak prudce, že se až po zemi rozlítaly. „Pekelná to hra! Já mám také dvacet! Zdali pak to nedopálí?"

„Já mám osmnáct," přiznával se druhý hráč.

„Tak, dobrá," smál se bankéř. „A já si nyní tuto hromádku, která mi právem náleží, hezky shrábnu, neohlížeje se na vaše pravidla. Stanovy praví, že „bank" musí alespoň třikrát kolem obejiti, nu, a já jsem rozdal karty čtyřikráte*" A neohlížeje se na to, co tomu řeknou ostatní hráči, přihrnul bez okolků peníze k sobě. Vztekle i závistivě hleděl naň Hráský. Avšak nic mu to nezpomohlo. Nejmoudřejším býti uznával mlčeti a hráti dále. Avšak čím? To byla nyní otázka velice palčivá. Prohledal nejméně čtyřikráte všecky své kapsy, každý záhyb svého ošumělého a vetchého oděvu, avšak ne- nalezl ničeho. Ačkoli svůj majetek velmi dobře znal, přece rozhlížel se po sobě, neměl-li by u sebe snad nějakou cennou věc, již by bud zastaviti, bud zpeněžiti a tak opět dále hráti mohl; však i nejpřísnější revise mu k ničemu nepomohla. Zkrotnul tedy poněkud; a když mu nikdo na dluh kartu dáti nechtěl, počal své spoluhráče jednoho po druhém prošiti, aby mu jakoukoli částku do karet zapůjčili, slibuje dluh svůj hned zítra odvésti; ale pořídil právě tolik, jako by byl mluvil do kamene. Obrátil se s prosbou svou k hostinskému slibuje mu hory doly; leč i ten byl nedostupný jako skála.

„U všech dasů!" rozhorlil se nyní Hráský. „Což mám u vás tak málo důvěry? Svlékněte mě tedy, vy odírači zapeklitý! Tu máte můj kabát — ať přijdu bez něho domů, co na tom 1 — snad mi za něj přece několik zlatých dáte ?"

„Naberete za ten hadr!" ušklíbnul se hostinský pohrdlivě, ospale své údy natahuje. „Nemáte-li již peněz, zaplatíte tím cárem, jejž zovete kabátem, sotva svou útratu; neboť že vás jen tak zhola nepropustím, na to jste měl již dříve zpomenouť a proto i pro mne něco v záloze nechati."

„Že mi vezmete kabát? Na to bych se rád podíval!"

„Však se na to podíváte, jen až se budete míti k odchodu," sliboval mu hostinský a postavil se lhostejně za jednoho z hráčů.

„A což vy, kulichové?" obrátil se Hráský opět k hráčům. „Opravdu mi z vás nikdo nepůjčí ničeho do hry ?"

„Nemáme kdy; nemaťte nás!" napomínal ho jeden z nich.

„A dokud jste mne neodřeli, to jste měli kdy, vy cizopasníci?"

„Nechte nás na pokoji, sic vás vyhodíme !" pohrozil mu druhý.

„Avšak bez toho hadru, jejž on jmenuje kabátem," dodal hostinský.

„Jak, mne vyhodiť, mne?a rozzlobil se Hráský. „Za to, že jste mě o dvě stě padesáte zlatých obehráli, ba ošidili, za to že mě ještě vyhodíte?"

„Nehrajte a neprohrajete," poučoval jej hostinský filosoficky.

„Vy mluvte, až na vás přijde řada," odseknul Hráský. „U všech čertů, takhle se odměňují kamarádi! Pokud cítí u tebe groše, rozplývají se přátelstvím; jakmile však vydřou z tebe poslední haléř, již tebe neznají!"

„Nevděk světem vládne!" filosofoval jeden z hráčů posměšně.

„Ó, jen se smějte, to vás právě charakte- risuje! Avšak nepodaří se vám radost, jakou z mého neštěstí a hněvu máte. Vám na vzdor budu se smáti, hahaha!"

Smích jeho provázel sborový chechtot.

»Výborně, ať žije pan Hráský!" hulákali hráči.

„Vy padouchové!" smál se nešťastník se zoufalou lehkomyslností. „Za půl třetího sta bych takto hulákal ještě hlučněji. Nu, když jste se takto rozehřáli, nyní snad mi pomůžete ?"

„Pomůžeme, pomůžeme!" smál se jeden hráč. „Rozveselíme ho! Pomůžeme mu pijáckou písní! Hola, kamarádi, zazpívejme mu!a A všickni spustili chraptivými hlasy pijáckou píseň.

„Jděte k čertu s takovou pomocí!" mrzel se Hráský. „Peníze, peníze chci."

„Peníze!" opakoval jiný hráč s komickou vážností a důležitostí. „Avšak zač?"

„Zač! Zastavím, ba prodám vám všechno co mám."

„Hahaha!" chechtal se „bankéř". „Pan Hráský prodává svůj majetek!"

„Ovšem, ten je skvostný a vzácný!" vtipkoval jiný.

„Své bohatství může nejlépe naznačiti slovy: Omnia mea mecum porto!"

A tak to šlo ještě některou chvíli.

„Nu, na mizině ještě nejsem," chlubil se Hráský. „Mám ještě nábytek " „Který nemá ceny a který jest ještě věřiteli zabaven," vpadl mu jeden do řeči.

„Mám peřiny, zrcadlo, obrazy — —" „Žid by od koupě toho utekl!" chválil druhý.

„Však i to věřitelé z rukou svých nepustí," mínil třetí.

„Tisíc láteř! Což zde ničeho neprodám? Nabídni jim cokoli — všecko mají věřitelé. Však já přece snad najdu něco, o čem věřitelé nevědí! Peníze musím míť, musím! Mám slušné služné • „To nestačí ani na dluhy a pak není jisté. Pan Pilulka vám m&že každou chvíli dáti „consilium abeundi."

„Mám — mám — —" „Ženu," přerušil ho s úšklebkem hostinský.

„Haha, klasický nápad !u smáli se hráči. „Žena není zabavena."

„Nepochopuji, že si tohoto živého klenotu ti vydřiduchové nevšimli," smál se druhý.

„Leckterý turecký bej dal by za ni dobré zpropitné."

„Hezká kůstka, ale náramně hubená."

„Byla by ještě na obstání, kdyby neměla červené oči."

Tak se vystřídalo ještě několik dobrých i špatných a neslušných vtipů o Vilmě, jimž se Hráský smál ještě rozpustileji než druzí.

„A má prý také kluka," vzpomněl si zase hostinský.

„Ba, mám. Čert sám mi ho byl dlužen," přiznával a mrzel se Hráský.

„Fakaně to prý zvede se celé po tatíkovi," prohodil zase jeden.

„Není v něm prý žíly dobré," omočil si jiný.

„Nechte řečí," napomínal „bankéř" nyní netrpělivě. „Škoda mařiti čas takovým klábosením. Pozor; rozdám zase karty."

„Dříve mi ale dejte něco vydělati," dotíral se Hráský. „Rád bych si s vámi opět zahrál."

„Vydělati? Na čem?"

„Kupte ode mne přece něco z jmenovaných věcí."

„Co byste mohl prodati? Nanejvýš ženu a kluka."

„A myslíte, že mi k srdci tak přirostli, že bych se jich nechtěl zbaviti? Blázni vy! Nepřivedete mne z konceptu! Hola, když ničeho ode mne nechcete, kupte si někdo alespoň mou ženu i s klukem."

„Poslyšte! Pán Hráský prodává ženu!" zvolal jeden udiven.

„Kdo to jakživ slyšel, ženu prodávati!"

„Toť u nás něco neslýchaného!"

„No, co se tomu tak divíte, vy zakrnělí krtkové!" durdil se Hráský. „Není má žena a můj syn snad mým majetkem? Nejsem snad jich pánem? Ano, co jest mé, čeho jsem pánem, s tím, myslím, mohu naložiti volně podle své vule a proto také mohu to prodati."

„Žádné pravidlo nebývá bez vyjímky,* soudil jeden hráč. „Váš návrh jest náramně velkou výjimkou."

„A výjimka nebývá bez platnosti," řekl Hráský. „A proto již dělejte, ke všem čertům! Ať to přece nějak skončíme. Bud mi půjčte peníze, aneb si kupte mou ženu a kluka."

„Co bychom s nimi dělali?" smál se jeden.

„Cokoli; do toho by mi pak už nic nebylo."

„S takovými návrhy si jděte do Turecka," odbýval ho netrpělivý bankéř a míchál karty.

„Učiňme si z něho dobrý den a kupujme jeho ženu; uvidíme, míní-li to do opravdy," šeptal jeden z hráčů, veliký ferina, ku svým soudruhům se nakloniv a čtverácky na ně mrkaje. Druzí mu ihned přisvědčili a k tomuto žertu svolili. „Bankéř" odložil mrzutě karty jmenuje nápad navrhovatelův „hloupostí", přece však, nemoha jinak, musel k žertu svých soudruhů přistoupiti.

„Pozor, pánové!" vy vstav zvólal navrhovatel biřickým hlasem. „Pan Hráský, udělav úpadek, prodává všechen svůj majetek, který mu ještě zbyl, v dobrovolné dražbě. Nejvíce podávajícímu připadne vyvolaný kus v neob- mezené vlastnictví. Nuže, číslo první: Žena s dítětem. Žena dobrá a užitečná, kluk zdravý jako hřib. Pane Hráský, určete vyvolací cenu."

„Se sto zlatými se spokojím," pravil Hráský opravdově a již při pomyšlení na tuto sumu dělaly se mu laskominy. „Podotýkám ale, pánové, že tento výprodej není žádný žert a žer kdo co nabídne, také musí hotově vyplatiti."

„To se samo sebou rozumí," přisvědčoval vyvolavatel komicky s tváří úřednickou. „Tedy pozor! Žena s dítětem za sto zlatých. Kdo dá víc?"

„Já dám zlámanou grešli," zubil se hostinský.

„Zlámaná grešle poprvé — kdo dávíc? — po druhé — kdo dá víc? " „Pytel nacpaný vzduchem," nabídnul jeden z hráčů.

„Pytel vzduchu," opakoval vyvolavač úplné vážně. „Pytel vzduchu — kdo dá víc? — Po prvé — nepřidá nikdo? — po druhé — kdo ještě přidá? - po " „Dvě stě ran bičem do zad," přihlásil se třetí.

„Dvě stě ran po prvé — přidá ještě někdo? — po druhé — kdo přidá?"

„Tisíc ran,* nabízel čtvrtý.

„Tisíc ran — nepřidá nikdo? poprvé —* „Holoto, darebáci," zuřil Hrášky vztekle. „S takovou mincí jděte si ke všem dáblům!tf Vyvolavač, nedbaje jeho hněvu ani rozpustilého smíchu ostatních, pokračoval s vážností úřednickou: „Tisíc ran po druhé — kdo " „Tisíc zlatých!" zazněl tu náhle rázný* přísný hlas z temna kavárny, a k udiveným a uleknutým karbaníkům blížil se pádným krokem onen host, jenž byl ještě po půlnoci přišel a na něhož i hostinský byl již zapomněl. Byl upjat až po bradu v dlouhý, vojenský plášť* jehož kápí i hlavu zakrývalo. Zvědaví licitantu ač si nového tohoto, a jak se zdálo, i opravdového kupce zvědavě prohlíželi, neuzřeli přece z jeho obličeje ničeho nežli dvou modrých* avšak hněvivě planoucích očí.

„Tohle si dám líbiti!" zvolal radostné Hráský z uleknutí svého se nejprve vzpamatovav. „Takových kupců země rodí již jen po skrovnu. Sláva vám, pane, ať jste kdokoli!" A Hráský namahavě vstav vrávoral ke kupci* by mu na rameno zaklepal; zakuklenec změřil jej však s největším opovržením a nevlídně ho od sebe odstrčil.

„Tisíc zlatých nabízím s toutéž pravdou & vážností, s jakou tento bídník svou manželku a dítě své prodává," pravil s temnou opravdi- vostí tajemný kupec, všecky přítomné přísným zrakem pozoruje. „Tuším, že jste mi porozuměli? Proč tedy nabídnutí mé nevyvoláváte» pane licitante?"

„Dovolte, pane — byl to jen žert — —" 2ajíkalv se oslovený.

„Žert!" zahřměl zakuklenec hlasem tak mocným, že se všickni až uleknutím zachvěli. „Sprosté, vandálské, zločinné zlehčování a urážení cti dámy jak nešťastné tak šlechetné a nevinného děcka jmenujete žertem? Avšak, ať nám pan Hráský — tak asi jmenovali jste tohoto padoucha? — ať nám pan Hráský sám řekne, prodával-li svou manželku žertem, aneb opravdově?"

„Odpusťte, nedostatek, bída svedou k le-čemus " omlouval se Hráský, nevěda, co si má doposud o nepochopitelném kupci my- sliti.

„Mluvte přímo, právě tak, jak opravdu já vám sumu tisíc zlatých nabízím, a setrváte-li při svém prodeji, i hotově vyplatím." v „To je zase něco jiného," ušklíbnul se Hráský s odpornou surovostí. „Miníte-li to do opravdy, pak vám prodám za tu cenu ženu svou i dítě beze všeho smlouvání. Prosím, račte jen brzy peníze vyklopiti; nemusím vám dříve povídati, že peněz potřebuji do hry."

„Zvolna, pane prodavači duší; tak rychle to nepůjde, jak si snad přejete. Nežli vám vyplatím peníze, musíme dříve vyhotoviti písemnou smlouvu mezi sebou."

„Nejedná-li se o nic jiného, pak se může smlouva napsati ihned. He, vy lenochu starý," volal na kavárníka; „papír,péro,inkoust sem!"

„Toho ještě není potřeba," pravil zakuklenec vážně. „Dříve, než vám peníze vysázím a než se smlouva bude psáti, musíte znáti i obsah její. Vězte, že uzavru s vámi tuto neslýchanou koupi jen pod zvláštními výjimkami, které se ve smlouvu zanésti musí."

„Přijímám všecky vaše podmínky," volal Hráský netrpělivě a nedočkavě. „A kdybyste byl i sám ďábel a vymínil si i mou duši, i potom přijmu tuto podmínku."

„Ďábel nejsem, aniž chci vaši ničemnou duši; mé vyjímky jsou směru a znění jiného. Nuže, poslyšte: Zavážete se mi smlouvou, že, považuje svou manželku jakož i dítě své jako osoby vám cizé, nevložíte na ně surové ruky své a že jich vůbec nijakým způsobem týrati nebudete?"

Při posledních slovech hlas cizincův nápadně se chvěl.

„Ani si jich více nevšimnu a chcete-li, i jinam a od nich se odstěhuji,tt sliboval Hráský ochotně.

„Tohoto posledního učiniti nesmíte, neboť dokazuje to má druhá výjimka, která zní: Budete příště své manželské a otcovské povinnosti věrně plniti?"

„Oho, to se týká již mne a sebe přece neprodávám! Abych vás však neodpudil, slibuji pouze tolik, že manželky i dítěte svého více si nevšimnu, že s nimi tedy svorně žiti budu a že i byt s nimi sdíleti budu. Jak mám ale^ se svými příjmy naložiti a smím-li neb ne- smím-li v karty hráti — o tom rozhodovati nedám práva nikomu ani za tisíc zlatých."

„Budiž, nechci vás tedy obmezovati. Avšak, slyšte dále: Vzdáváte se všech požadavků na majetek vaší manželky, ať jest tento již jakýkoli?"

„Ó, s radostí. Chudinka, má toho ta moje žena! Právě tolik jako žebrák.* „Já však nemyslím jmění jen nynější, než i možné příští."

„I o takové se jí prošiti nebudu; nabral bych cedníkem, haha! Ať si jen nechá všecko."

„A postupujete mi konečně všecka svá práva — vlastně povinnosti — jen potud, abych vaši manželku i dítě mohl a směl hájiti & chrániti proti všemu nebezpečí, proti všem urážkám, surovostem, nájezdům a barbarství kohokoli, a kdybyste to byl i vy sám?"

„Ať jsem katův, nejsou-li tyto podmínky dosud dětinsky snadné! Chraňte je, zastaňte se jich, kdykoli se jim bude díti křivda, a kdybych takovým všetečkou byl náhodou sám, srazte mi třebas vaz."

„Více podmínek vám nekladu. I^oupí touto, kterou nyní mezi sebou uzavřeme, nekupuji vaši manželku a dítě vaše v tom snad smyslu, jak to činili sprostí lidokupci, nébrž já si kupuji vlastně právo ochránce nad těmito ubohými osobami proti každému, zvláště pak proti vám.* „Pěkný obchod," liboval si Hráský. „Nej- horší na něm jest ještě to, že mi zůstane žena i s tím fakanem přece jen na krku."

„Jakže to pravíte?" podivil se zakuklenec. „Mrzí vás tato okolnost?"

„Ovšem."

„Rád byste se tedy manželky své i dítěte zbavil, ničemný člověče?" zhrozil se neznámý.

„Nezapírám toho, rád. Ostatně mě titulujte podle libosti, jen mi již vyplaťte peníze." .

„Uvolujete se i tuto svou poslední výpověď úplně a doslovně ke smlouvě připsati?"

„Béřete, pane, člověka hned za slovo. Za vaši štědrosť učiním vám ale po vůli, a přejete-li si toho, připíšu do smlouvy i svůj poslední výrok."

„Že litujete, že vám manželka a dítě zůstanou na krku, a že byste se jich rád zbavil?"

„Ano, tak to napíšu, haha! Co mi na kom záleží ?tf Cizinec s ošklivostí hněvivým zrakem jej přeměřiv obrátil se k hostinskému a kázal mu hlasem velitelským: „Přineste psací náčiní!"

Hostinský odběhnul s takovou rychlostí a ochotou, s jakou snad ještě nikomu neposloužil. V okamžení bylo tu vše potřebné k psaní.

„Posadíte se a pište!" poroučel neznámý Hráskému, a když tento ochotně se k psaní připravil, diktoval mu cizinec „smlouvu", v níž „postupoval Hráský neznámému všecka svá práva a své povinnosti na ochranu své manželky a svého dítěte."

Cizinec diktoval: „Smlouva, uzavřená mezi Emerichem Hráským s jedné strany a Jaromírem Opeletem, c. k. rytmistrem " Hráskému vypadlo leknutím péro z ruky.

„Jak — jak, vy jste — Jaromír, pan Jaromír Opelet?" zvolal uděšeně. Bál se nejspíše toho, že Jaromír snad o jeho dávných úskocích a podvodech ví.

„Ano, ten jsem," dotvrzoval tázaný přísně a shrnuv nyní kápí odepnul plášť a před udivenými a doposud tiše se chovajícími karbaníky stál dragounský rytmistr. „Ano, jsem Opelet Mění to snad něco na celé věci?"

„Nemohu se odvážiti " drkotal Hráský.

„Pište jen, pane! Obdržíte ode mne peníze a to jest vám snad hlavní věcí?"

„Ano, máte pravdu — totiž, vy jste velmi laskav. Račte diktovati, prosím."

Jaromír diktoval celou smlouvu, již Hráský poslušně psal. Když byla skončena a Jaromírem i Hráským podepsána — požádal Jaromír i dvou přítomných hostů za podpis jako svědků. Tito mimovolně, bezděky, jako automati přání jeho vyplnili. Opelet uschoval nyní „smlouvu" pečlivě do své náprsní kapsy a vyňav z tobolky sto- zlatovou státovku podával ji Hráskému řka: „Dám vám prozatím jen sto zlatých, jelikož s vámi domů ani hned jiti nemohu, ani nemám vůle na vás zde do vaší libosti čekati. Dostavím se sem, ale právě jenoiň sem ráno o osmé hodině a pak mne domů doprovodíte ; myslím tím do vašeho bytu. Abych si ale pojistil, bud! že do té doby odtud neodejdete, buď, odejdete-li, že svou manželku i dítě své více trýzniti nebudete — zadržuji vám prozatím ostatní umluvené peníze i vyplatím vám je teprve zítra, vlastně již dnes před vaší manželkou. Jste srozuměn?"

„A nebudu-li?u „Pak ovšem s naší smlouvy sejde."

„Ó, pak svoluji."

Nyní obrátil se Jaromír ke všem přítomným a přijav na sebe výraz nejpřísnější a nej- opravdivější pravil k nim hlasem rázným a úsečným: „Seznal jsem ve vás všech, i haneb- ného hostinského nevyjímaje, lotry, zralé pro žalář. Osmělili jste se urážeti dámu, jež jest nad vás tak vznešená, vyvýšena a úctyhodná, že by ji i pohled váš již pošpinil. Přesvědčili jste se nyní, že jsem tuto dámu i její dítě vzal pod svou ochranu a ujišťuji vás ctí svou, že ji také, zvláště pak její česť, rozhodně há- jiti budu. Na důkaz, že povinnosť, dobrovolně na sebe vzatou, také důsledné prováděti a plniti budu, začátek učiním zde.K A přijav ve svůj hlas přízvuk hrozebně vážný a důrazný pokračoval: „Komu z vás jest celá lebka milejší nežli roztříštěná, chraniž se příště urážeti manželku a dítě tohoto ničemného padoucha/ při tom ukázal na Hrá- ského, který nevěnoval nyní pozornosti své ničemu jinému než stozlatové bankovce a kartám na stole ležícím a svůdně naň se usmívajícím. Proto si velmi málo všímal titulu, jemu Jaromírem uděleného.

„Avšak," pokračoval Opelet tímže tonem, „to ještě nedostačí. Vy jste jmenovanou dámu před chvílí nestoudně urazili. Odvolávaje se ku svému právu vyzývám vás všecky, abyste předešlé nestoudné řeči své o dámě a dítěti, jež v ochranu svou přijímám, slavně odvolali, nebo přisámbůh, potrestám vás jako nezvedené kluky !u A při těchto slovech udeřil pravicí svou o rukojeť šavle mocí takovou, že hlučně zařin- čela. Yšickni tu stáli zaraženi a ulekáni, ani slova nemluvíce, až na hráče, který prve zastával funkci vyvolavače, a který, jsa muž veliký, ramenatý, těla složitého a tudíž na svou tělesní sílu spoléhaje, pohrdlivě a vyzývavě se usmíval.

' v temnotách bludu. 1 7 ,, Odvolať!" zahřměl rytmistr na váhající.

„Odvoláváme!" zvolali všickni, i hostinský, spíše ze strachu než z úcty, povstavše; pouze onen ramenáč zůstal seděti mlče a stále potměšile se usmívaje.

„Odvolať!" zkřiknul naň Jaromír v nej- větším hněvu. „Odvolať, velím!"

„Odvolať?" opakoval velikán a vyhrnul opovržlivě dolení ret. „A neodvolám-li, co se stane, he?"

„Odvolej, chlape, jinak tě pokárám jako vzdoro vité klouče!"

„Oho, oho!" zasmál se zarytec surově a vyskočil hrozebně. „Takoví, jako já, nelekají se hned!"

Jaromír, odporem tímto velice podrážděn, mžikem vytasil břitkou šavli a skokem octnul se přímo před zbojníkem. Avšak neuznávaje ho bezpochyby za hodna rány zbraně, jež bila se vždycky čestně, odhodil ji prudce na stůl a v tom okamžení již skácel se velikán, vztekle zařvav, k zemi, udeřen byv pěstí Jaromírovou třikrát mocně do obličeje.

*Toto ať tě naučí, pse, že nesmíš slabých ženštin nectně urážeti!ft zvolal Jaromír.

Nicméně bylo by se mu skolení zbojníka přece tak snadně bezpochyby nepovedlo, kdyby jeden z jeho soudruhů nebyl ho násilím zadržel nejspíše v tom úmyslu, by zabránil jisté rvačce. Tím obmezil obranu jeho právě, když ho Jaromír chvatnými rázy do obličeje udeřil.

Přemožený ležel na zemi beze smyslů.

Jaromír pak, šavli opět do pochvy zastrčiv a hostinskému hodiv stříbrný peníz, opustil pevným krokem kavárnu se slovy: „Nechci vám, pánové, v zábavě vaší překážeti."

Za půl hodiny seděli opět všickni karbaníci při hře a také onen, jehož byl Jaromír poranil, maje hlavu šatem zavázanou. Všickni byli ve hru zase tak zabráni, jakoby se nebylo nic přihodilo; nejprudčeji hrál Hráský. Jen tehdy, když raněný na svou půtku si vzpomněl a zlo- biti se počal, byla hra na okamžik přerušena; hráči jej však ihned volali k pořádku a hostinský, který u vedlejšího stolu opět klímal, přikazoval si ticho. v XXVI.

„Hola, paničko!" volal o deváté hodině ranní Hráský, vstupuje s Jaromírem Opeletem do svého bytu, na svou manželku, nemálo se zardívající. „Hola, paničko, zanechte, prosím, veškerého zaměstnání a popřejte nám několik okamžiků k důležité rozmluvě. Především — abych vaši zvědavosť dlouho netrápil — oznamuji vám, že jsem vás i vašeho Ludvíčka prodal za tisíc zlatých tomuto pánovi, jehož snad opět poznáváte, a že tudíž na mně více nezávisíte. Pan Opelet vás nyní béře ve svou ochranu, neboť, jak jsem již řekl, koupil ode mne všecka práva na vás a na malého — —" „Co to blábolíš, Emerichu?" spíše zahanbeně než zděšeně zvolala Vilma, která ovšem řeč svého manžela považovala za veliký nesmysl. Domnívala se, že z něho mluví výpary likérů hojně požitých.

„Žádný Emerich, žádné důvěrné ,ty' více, smím-li prosiť," nevrle odtušil Hráský. „Či myslíte snad, že blábolím z opilství? Možná, že jsem opilý: proto však jsem vám nikdy nepověděl pravdu větší jako právě nyní."

„Pane, omluvte, prosím, tohoto ubožáka," obrátila se Vilma k Jaromírovi s tváři studem zruměněnou. „Byl sveden zlými soudruhy k pití i rosolek, nezvyknul jim ale ještě a bohdá ne- zvykne; patrný důkaz toho máte na nesmysl- ných řečích, jež právě mluví. Mohu se ho ale právem zastati a omluviti jej i prosím, abyste 8 něm přísně nesoudil. Ty pak, milý příteli, bud ve slovích svých opatrnější, neboť by mnohý přísný posuzovatel takovéto žerty nepovažoval za žerty — " „Co, žerty?" zachechtal se Hráský a do- vrávorav se k sesli usadil se na ni. „Prosím, pane Opelete, povězte této panf— ne, dokažte jí, že jste ji opravdu i s dítětem ode mne řádně koupil. Račte se vytasiti s naší smlouvou a mně vyplatit! ještě devět set zlatých."

Jaromír předstoupil nyní k Vilmě a útrpně 9 soustrastně na ni hledě pravil hlasem uctivým: „Prosím, madame, neodsuzujte jednání mé dříve, pokud se o původu jeho nepřesvědčíte a bedlivě ho neuvážíte. Bohužel, paní, pan Hráský mluvil nyní úplnou pravdu až na některé výrazy, které vám " „Pane!" vztýčila se hrdě uražená Vilma.

„Dovolte mi podotknouti, že jsem si zakoupil jen právo —" .Nejste opilý, pane rytmistře?"

Opelet se mocně zarděl, „Opilý? Takto přijímáte mé nejlepší úmysly, madame? — Avšak, pravdu máte, jsem zpitý — zpitý soustrastí a útrpností nad osudem vaším."

„Nejste povolán ani oprávněn, pane, byste se o můj osud zajímal. A ostatně vypadá vaše soustrast velmi křiklavě, jevíte-li ji ve smyslu, jaký pan Hráský naznačil."

„U všech čertů!" rozkřikl se nyní Hráský hněvivě. „Jak dlouho budou ty upejpavé ši- břinky ještě trvati? — Avšak, dovolte, pane Opelete, odpusťte, madame! Já jsem se jen trochu zapomněl" „Pochopuji a ctím váš hněv i vaše ustrnulé pokoření, paní!" pokračoval Jaromír. „Proto nesu též trpělivě vaše trpké poznámky o mně. Uvěřte mi, že mě k jednání mému vedly jen úmysly naskrze humánní. Odkoupil jsem si toliko právo vás i vaše dítě hájiti před surovostmi všeho druhu."

„Jak jste se mohl, pane, odvážiti k činu, který mě musí tak hluboce snižovati?" zvolala Vilma důstojně, nicméně bledá ustrnutím. „Jak jest možná vám, důstojníku, zapříti všecken jemnější takt? Zpomínám-li na doby minulé, pak jest mi chování vaše tuze podezřelé a zdá se mi býti chytře spekulativním."

„Paní, vy mě takto posuzujete?" zvolal Opelet s bolestnou výčitkou. Na to podával jí svou ,smlouvu1 a pokračoval: „Čtěte, prosím, v této listině a seznavši v ní podrobnosti posuzujte mě potom podle nich."

Vilma smlouvy nepřijala.

„Přísahám vám při své cti, při neúhonné této zbrani," pokračoval, „že mě k jednám mému vedly jen pohnutky čisté a nezištné, že mě k němu okolnosti donutily. Avšak, sudte, prosím, sama. Když váš manžel, přišed z jistých příčin do veliké peněžní tísně, nemohl jednomu ze svých návyku hověti, prodával vás a vaše dítě v jedné veřejné místnosti svým soudruhům takovým spůsobem, jejž nazvali ,veřejnou dražbou', při čemž bídníci ti dovolili si všelijakých urážek. Abych hnusný tento akt zamezil, odvážil jsem se k činu, jehož jsem sice rozumem svým dříve neposoudil, k němuž jsem byl hnán hlasem srdce a svědomí."

„A jest toto vše skutečná pravda?"

S touto otázkou obrátila se bledá Vilma na Hráského, on však již pohodlně spal, hlavu na stůl si pploživ.

„Pane," pravila Vilma hlasem mocně se chvějícím. „Pane, odpusťte, prosím! Potřebuji zotavení, samoty."

„A tato listina?"

„Vezměte ji s sebou, nechte ji tu — naložte s ní dle své vůle; nemám nyní dosti sil, abych ji čisti mohla."

Jaromír, soustrastně na ubohou pohlédnuv, poroučel se němou úklonou a rychle odešel.

Vilma odebrala se do druhého pokoje a zamkla dvéře. Za chvíli probudilo Hráského hlasité, křečovité štkání z uzamknutého pokoje. Něco mrzutě bruče a zamračeně se ohlížeje uložil se pohodlněji na lože.

XX VII.

Třetího dne po oné osudné noci přinesly některé denní listy událost nám již známou a ve jmenované kavárně se sběhnuvší .s hojnými variacemi a změnami s nápisem: „Zena veřejnou dražbou prodána".

Hedvika čtla tuto zprávu sice také, nemohla z ní ale ovšem posouditi, že by se týkala osob jí tak velice známých. Hráský pak umínil si z příčin pochopitelných svůj brutální čin před ní naprosto zamlčeti. Těše se ještě na hojné a výdatné návštěvy u ní netušil sám, že již Hedviku omrzel a že jím hodlá povrhnouti jako hračkou opotřebenou. Byl jí v posledním čase svrchovaně obtížný a protivný, protože, v neřesti její návodem zabředaje, stával se i oproti ní vždy více insolentním a v chování svém agressivním. Hedvika Hráského již nepotřebovala, neboť seznala již ze zpráv, jí při- nešených placeným špehýřem, že Hráský již tak hluboko klesl, že jest sblížení Vilmy s ním naprosto nemožno a že tedy dosáhla již skoro cíle svých přání a úkladů. Byla pomstěna dostatečně; hodlala ještě dílo pomsty své koru- novati a Vilmu hmotně úplně zničiti. Že Hráského k sobě více nepřipustila, ano, že mu přístup co nejpřísněji zakázala, to jest právě tak pochopitelno a přirozeno, jako Hráský toho pochopiti nemohl. Hedvika ale jednala dále. Pozvala k sobě několikráte pana Pilulku, byla k jeho něžnostem shovívavější a přístupnější, a potom dala mu zřetelně věděti, že by se jí ve- lice zavděčil, kdyby nehodného Hráského ze služby propustil. Avšak na pana Pilulku nebylo ani potřeba působiti s tak vypočítavou instigací; bylť na Hráského sám tak již rozhněván, že jej ve svém závodě doposud trpěl jen k vůli Hedvice. Proto mu nemohlo žádné její přání býti pohodlnějším a lacinějším jako právě toto. Tenkráte vyhověl jí tak rychle, že vypověděl Hráského ještě téhož dne. Tento strnul; prosil, zapřísahal, sliboval — nic naplat: tenkráte byl pan Pilulka neodvratný, ne- uprositelný.

Nechceme líčiti přesmutné poměry, které od této doby v rodině Hráského zavládly, aniž právě mučennické utrpení Vilmino, která přes všecky těžké rány osudu a přes všecku zvrhloBť manželovu zůstala mu věrnou a pečlivou chotí. Zmíníme se jen o nejdůležitějších událostech a momentech v životě této ženy, za své chyby z mládí tak těžce a bolestně nyní pykající.

Po nějakém čase bylo vídati na ulicích, u portálu divadla, u nádraží veřejného posluhu, žebrajícího o výdělek a nabízejícího své služby. Kdo nabídnutí jeho odmrštil, k tomu choval se hrubě a surově. Posluha tento byl — Hráský.

A zase za čas spáchána byla v závodě pana Pilulky drzá, smělá noční loupež, z níž obviněn a usvědčen byl také — Hráský. Byl odsouzen do těžkého žaláře na deset rokův, avšak nepřetrpěl tohoto trestu. Zemřel ve vězení za půl roku.

Pokud Hráský, loupeže se nedopustiv, byl ještě na svobodě, navštívil Jaromír častěji nesvorné manžele. Vilma se na něj již nehněvala. Znala bezměrné bídáctví Hráského, když je byl však svým činem v kavárně korunoval, uznala brzy jednání Jaromírovo při činu tom býti šlechetným a čistým. O podrobnostech poučila ji smlouva^ Již při druhé návštěvě ryt- mistrově prosila ho za odpuštění, že jeho jednání byla tak přísně a nespravedlivě posoudila, a přiznavši se býti nehodnou jeho ušlechtilé pozornosti děkovala mu vřele a dojata za jeho spanilomyslnou ochranu, jíž právé nyní v dobách nejtěžších útrap velice potřebovala.

Zprvu soudila, že jednání jeho mělo přece pozadí soběckosti; brzy se však přesvědčila o opaku toho. Ačkoli chování Jaromírovo bylo stále něžné a jemné, bylo přece vždy až dělané uctivé a jaksi cizé. Ani nejbystřejší oko, ani nejpřísnější posuzování nebylo by mohlo a smělo hádati na ucházení se o přízeň Vilminu.

Vilma obývala s mužem svým nyní ovšem byt velice nuzný; když ale byl Hráský zatčen a pak odsouzen, nemohla a pro stud také nechtěla v tomto bytu déle prodlévati. Kam se odstěhuje a jakého zaměstnání se uchopí, toho Vilma nevěděla, doufala však přece, že se snad nějak uživí a dítě své opatří. Potají zjednala si malý byt o jedné skrovné světničce na pod- střeší čtyřpatrového domu.

Když jednou ubírala se k domovu, ještě do starého bytu, potkala z nenadání — Opeleta. Oznámil jí slovy nejšetrnějšími, že jí opatřil nový a pohodlný byt a prosil, aby se do něho ihned odebrala. Avšak, jakkoli jí tuto věc sdělil slovy nejněžnéjšími, uzarděla se přece Vilma studem, a nechť prosil jakkoli, přece nabídnutí jeho nepřijala. Děkujíc mu za všecky jeho dobré a šlechetné služby nechtěla mu přece vyzraditi svůj budoucí byt. I nabídnuté peněžní částky nepřijala ani jménem půjčky. Jaromír opustil ji smuten a zaražen.

Vděčně, vroucně hleděla za ním Vilma. Pak, ruku na srdce položivši a vzdychnuvši: „Nikoli, nesmí to býť; nemohla jsem jinak jednati," uchopila malého Ludvíčka za ručku a zmizela s ním v davu lidu.

Obávajíc se, že Jaromír každý její krok bud pozoruje, nebo někým špehovati dává, odstěhovala se Vilma do nového bytu večer a potají a to ještě toho dne, kdy věděla, že jest Opelet službou vázán.

Z nového, bídného svého bytu navštívila s Ludvíčkem svého manžela v žalářní nemocnici, když dlel na smrtelném loži a pracoval k poslední hodince. Políbil ji a dítě své upřímně naposledy, a snad také poprvé. Odprosil ji & želel nejvíc těch svých těžkých hříchů, kterých se na ní, ubohé, nevinné a přece jej milující oběti hojně dopustil.

Odpustila mu ochotně. Poklekši u jeha lože a držíc jeho chladnoucí pravici ve svých teplých rukou modlila se, hojné slzy prolévajíc* vroucně a nábožně za spasení jeho duše. Skonal v její objetí.

s Dlouho přes půl roku hledal Jaromír horlivě byt Vilmin, ale doposud marně. Snad nebylo uličky, kterou by byl několikráte po hodnou dobu neprošel, pátraje pozorně, kdyby snad Vilmu náhodou uzřel.

Jednou odpoledne kráčel zadumán úzkou, špinavou, zastrčenou ulicí, v níž vedle nízkých domů byly také velmi vysoké, avšak velmi úzké a taktéž špinavé. Jda z kasáren a jsa ve hluboké myšlénky o nejistém osudu Vilmy zabrán zabloudil maně v tuto ulici, aniž sám věděl jak.

Náhle vyrušil jej z dumání hlahol lidských hlasů, křik a hluk. Zvědavě pohlédnul před sebe a viděl před vysokým, čtyřpatrovým domem státi dav lidí, nejvíce však žen.

Tomuto, ve velikých městech obyčejnému případu, sbíhajícímu se mnohdy pro věci vesměs nepatrné, málo pozornosti věnuje přešel na druhou stranu ulice, aby měl volnou cestu a kráčel opět lhostejně ku předu. Když přišel naproti obklopenému domu, rozeznal v hukotu hlasů zevlujícího lidu zřetelně pronikavý, vří- skavý ženský hlas, který překřičel všecky ostatní.

„Holota, žebrota, nahota je to a taková se v domě obyčejně nejvíc roztahuje," repetila dobře vymletá vyřídilka majetnice onoho kví- kavého hlasu. „Jsme tu s mým starým, s mým mužem Florianem již přes dvacet let, ale věřte mi na mé dobré svědomí, že nepamatuji v tomto domě tak vypínavé luzy. Pane nko Svatohorská! Té ochechuli schází jen dost malé jmění; pak by nevěděla pýchou ani jak pokročiť. Co je? Odkud je? Což se taková rota pravdivě přizná? Co já o ní vím, já, já, která jsem zde přece přes dvacet let poctivou a věrnou domovnicí? Tuhle ještě nedávno poklepal mi domácí pán na rameno a řekl mi, že jsem jako sáně, nebo saň — již to ani dobře nevím — totiž, že znám u nájemníků udržeti pořádek. A je to také pravda; pořádek, „supernace" musí vždycky býť. Já byla vojákem, byla — kule a granáty ! Vidíte, jak to umím po vojensku! — Byla jsem markytánkou u „fur- vezny" a ta jest ještě víc než deset vojáků —a „Ta markytánka, nebo ta „furvezna" ?" zeptal se jeden hromotluk s červeným nosem.

„Sklapněte klec, máte na nose hejla !tt odsekla mu furvezňácká domovnice. „Nenamočil jste své vtipy v kořalce, pane od sekyry a polena, he? Ó, na mne tak hned nevyzraje ! Pan major je větší šarží než leckterý hňup s kar- bunkulem na nose a přece si u mne koupil dvoukrejcarovou housku a půlku „rytmistra", štípnul mě do brady a řekl mi, že jsem „mordská". Tak nóbl mi to neřekl ani můj Florian ještě nikdy a jest přece mým mužem a vyučeným pilnikářem!"

„Edo jest přece ta žena tam nahoře a matka toho kloučete?" zeptala se jedna zvědavá, když se byl sborový smích shromážděných utišil.

„Kdo je?" řečnila dále mordská domovnice. „Kdo je? Jak to já mohu věděť? V ní se nevyzná ani pan auditor, který zná přece paragrafy skrz naskrz! To sem přitáhla před osmi měsíci s tím fakanem, ulebedila se tam nahoře a pro svou nadutosť skoro ani z domu nevykročila. Vyšla-li ale přece někdy — a to bylo obyčejně bud časně z rána, nebo pozdě večer — tu mne pozdravila tak mumlavě, jakoby chtěla říci, abych já ji pozdravila a snad i ruku políbila. I ty pramilione! Já, já a pozdraviti takovou lecjakou! Však v ní také nic dobrého nevězí a ty její tajné toulky nejsou ani nic poctivého. Pán bůh rač chrániť, abych chtěla pomlouvat — ale to mi řekla paní Nini, která roznáší po hostincích na prodej ajbišové celt- líčky, ořechy, „krausaminc" a leštidlo, že ta důra od svého muže utekla pro samé hezké kousky."

Jaromír, kterého vyřídilka paní domovnice zpočátku bavila, a k vůli níž sem a tam volně přecházel, stal se poslední její řečí pozorným a mimoděk vmísil se i do zástupu, který se smíchem počal již rozcházeti.

„I ty fakane!" zvolala opět domovnice. „Už začínáš sebou zase kroutiť? Ale to mu není nic, to dělá jen z urputnosti a návodu své prohnané matky. Jen sebou svíjej! Však já ti rozumím a ani si tebe nevšimnu."

„To dítě jest snad přece nemocné a mělo by se mu pomoci? Pošlete pro lékaře!" namítnul jeden muž, poněkud útrpnější.

„Nemocné?" sípala domovnice. „O, to ještě takových cikáňat neznáte! Jen mu dejte několik grošů a řekněte mu, aby přestal — a podivíte se, jak se hned uzdraví. Komedie, nic jiného než komedie."

Mezitím protlačil se Jaromír až před samou domovnici, nevelkou, ale objemně tlustou ženu. U ní na zemi uzřel hošíka as čtyřletého, nuzně oděného a svíjejícího a vymršťujícího se asi tím způsobem, jako to činí lidé v záchvatech epileptických.

„Co se přihodilo tomu dítěti? Proč je necháte zde na dlažbě tak ležeti?" ptal se Jaromír přísně.

„I nic, pranic se mu nepřihodilo, pane rytmistře," ujišťovala domovnice. „ Jest to synek nějaké nepočestné nájemnice a tak drzý, že si dovoloval družiti se i k mému maličkému, jako kuřátko tichému a slabému, jen devítiletému Vašíčkovi. Hráli si oba na ulici, tu ale padl do okna mého bytu kámen a rozbil mi okno. Můj Vašíček nelže nikdy, toto — a ten mi povídal, že kamenem hodil tento malý zmetek. Vyběhnu a vrazím mu do zad jenom dvě — dušuju se vám, pane rytmistře, že jen dvě maličké, tuze maličké — kluk jich nemohl ani ucítitil Pomyslete si ale! Klouče se svalilo na zem — tak jakobych je mohla jen dvěma do zad poraziti! — to každý uzná, že to býť nemůže — a počalo pronikavě vřeštěti. To ale není ještě dosť; ta chamraď zde začala i žalovati na mého, jako pěna tichého Václa- víčka, že on sám prý házel kamením, ano, že prý toto pouchle bil a týral! Rozvažte to, pane rytmistře, a ustrňte nad tak opovážlivou drzostí a prolhaností takovéto žebroty! Můj Václavíček a rváti se! Nekřičí ta nemožnost až do uší?

\ Kdo mi tedy může míti za zlé, že jsem uličníka as třikrát — ne-li snad ještě méně — kopla, ale jen málo, tuze zlehounka. Ted ale jste se měli podívať, čeho jest takové pískle schopno! Začalo řváti — však nikoliv lidským, nýbrž zvířecím hlasem — to všecko jen ze vzteku — sebou vyhazovat a kroutiti se, až mu pěna tekla z úst!tt Jaromír se snažil několikráte přerušiti řeč repetivé a rozjařené matky Václavíčkovy, avšak všecko jeho úsilí nepomohlo; musel dobrovolně čekati, až sama zarazí proud své výmluvnosti.

„Proč dítě neodevzdáte matce?" pravil káravě. „Kdo a kde jest jeho matka?"

„Proč je neodevzdám matce? I to bych musela pozbýt rozumu!" odsekla mu domovnice hněvivě. „Lopotiť se s ním až na pod- střeší! Dovede-li ten fakan sběhnouti dolů, tedy může si vylézť i nahoru. Kým jest jeho matka, to také nevím; taková lotrovina provádí každou chvíli něco jiného. Dobře se ale říká, že jak si kdo ustele, tak si lehne. Alespoň pro hezké kousky se asi nerozmohla; pořádný život zdraví nepodkopá."

„Matka tohoto ubožátka že jest nemocna?"

„Churavěla několik dní; dnes prý ji to ale chytilo do tuhého; od rána prý pozbyla smyslů a nezná nikoho."

„Jak? A vy můžete tu ubohou nechati bez pomoci?"

„Co? Snad se máme ještě starať o každého, kdo nám přileze na krk ? Takových hostů bychom nabrali! Ostatně jí v posledních dnech posluhovala její sousedka, vdova po ně- jakém kantoru, bezpochyby také nic kloudnéhor a na této obsluze může snad míti již dosti. Co my jsme mohli učiniti, to jsme učinili, aniž nás musel kdo dříve napomínať, rozumíme ? Florian před půlhodinou šel o její nemoci dáti zprávu do všeobecné nemocnice a již co nejdříve vrátí se s nosiči, kteří ji dopraví, kam právě patří. Tak obtížná cesta, kterou můj Florian právě koná, jest skoro až veliká oběť pro takovou nahou Evu. Kdyby to ale nedělal proto, že se jí tak pěkně zbavíme, nesměl by u „Nebesa, čí to dítě? Toť Ludvíček!« zvolal náhle Jaromír uleknuté i radostně, pohlédnuv náhodou na dítě, které, chvíli pokojně ležíc, nyní zvolna se zvedalo, slabostí i nemocí se chvějíc a na lidi smutně, na domovnici však bázlivě se ohlížejíc.

„Ludvíček?" divila se domovnice. „Ovšem, že se tak jmenuje. Ráčíte snad toto dítě a matku jeho lépe znáti?a „Matka jeho že jest nemocna?" ptal se Jaromír velice rozčilen. „Mluvte, ženo, krátce a přímo, beze všech zbytečných poznámek, kde jest příbytek matky tohoto nešťastného hošíka ?u „V podstřeší nad čtvrtým poschodím, černé dvéře v levo," oznamovala domovnice, touto změnou a tímto chvatem rytmistrovým polekána.

Jaromír, na nikoho se více neohlížeje a nikoho si nevšímaje, uchopil nemocného Lud- víčka do náruče a spěchal, ba letěl s ním vzhůru. Ti, kteří zde zevlujíce zůstali, nemohli nijak pochopiti důstojníkovo chování.

„Také snad jeden z její bývalých galánů," ušklíbla se domovnice pohrdlivě a boky si podepřevši doložila: „On mi řekne „ženo", mně!" A hněvivě se do vnitř domu ku schodům obrátivši, na kterých nikdo více nebyl, zvolala rozhorlena: „Jsem já nějaká „žena", he? To si lecjakýs důstojníček troufá na mne vyjeti! Rytmistr, hm, to je krámů! Jsou ještě větší páni na světě! Pan major jest mnohem vyšší šarže, a přece mi řekl, že jsem „mordská". A tenhle ten — fí, mně ani chutnati nebude! Já nejsem žádná žena a také si nikdy víc nedám již přezdívati!a A rozhorlena kolíbala se do svého obydlí. Lid ponenáhlu se rozešel.

V malé, nízké, tmavé komůrce ležela nemocná žena, hubená, pleti sežloutlé, skoro bez pohnutí na všelijakých cárech, na zemi jakožto lůžko upravených a jindy k rozličnému účelu sloužících. Cáry ty záležely dílem ze starých a chatrných šatů ženských, dílem z jiných věcí, jako z roztrhané houně, bílého prostěradla, pokrývky na stůl a z jiných. Žena tato byla Vilma.

Nářadí ve světnici nebylo hrubé žádného. Byla tu pouze jedna stará, hrubá židlice, malý, vetchý stolek, jemuž za čtvrtou nohu sloužilo kus jakéhosi bidla, na okně skrovná, olejová lampička, a v jednom koutě malý pytel čímsi, snad slámou vycpaný a bezpochyby malému Ludvíčkovi za lůžko sloužící. Kromě těchto rekvisit a několika hliněných hrnků, talířů a dvou plechových lžic nebylo zde více praničeho. To byl byt dcery pana z Kohoutova, druhdy slečny, která měla k obsluze své komorné a V temnotách bludu. 18 hejno služek. Krutě zajisté byla potrestána za svůj dávný vzdor a za svou marnivost, kteréžto nectnosti nebyla ani ona sama tak zavinila, jako spíše pochybené vychování.

Jaromír, postaviv před naznačenými dveřmi Ludvíčka na zem, otevřel; avšak ihned na prahu na krok ucouvnul, neboť nemyslil jinak, než že se zmýlil.

„Lud víčku, kde jest maminka?11 ptal se hošíka.

„Tady, tam,a ukazoval hošík do otevřené světnice, před níž právě stáli.

„Bože spravedlivý, jest to možná?" zhrozil se Jaromír.

V tom s pravé strany přicházela stará, as šedesátiletá žena, vzevzření, jak se zdálo, dobromyslného. Nesouc dlouhou, dřevěnou lavici kráčela sní ku dveřím, před nimiž Jaromír stál.

„Neklamu-li se," pravila v radostném překvapení, lavici na chodbu stavíc, „ráčíte býti rytmistr pan Jaromír Opelet?"

„Ano, ten jsem," odvětil oslovený, udiveně na stařenku hledě. „Jak mě znáte, paní?a „Ah, toho mohla jsem se snadně domy- sliti, uzřevši vás a vaši uniformu. Moje paní sousedka každou chvíli a s velikým potěšením vypravovala mi mnoho krásného o vás a co se ubohá tak těžce roznemohla, jmenuje vás v každém třetím slově."

„A tato díra, toto vězení jest obydlím Vi- léminy z Kohoutova?"

„Nevím, jak se má sousedka jmenuje, ale zajisté se nemýlíte. Ovšem, velmi chudičký to byt; ale našinec jest přece rád, může-li býti aspoň pod Btřechou. Moje sousedka však jest v tom, ubožátko, ještě hůře než já; vždyť ubohá nemá ani, nač by své nemocné tělo položila! Tu právě nesu lavici a přinesu ještě své tři židličky, abych jí tak alespoň nějaké lůžko vyšší pořídila, aby nemusila ležeti na holé zemi. I svou drchnu jí zapůjčím, ačkoli jsem z ní již několik liber peří z nouze prodala.* Mezitím vstoupil Jaromír do vnitř. Z toho, co zde spatřil, byl ustrnutím, bolestí, lítostí i hněvem tak dojat, že zapomněl útrpné a uslužné sousedce se poděkovati.

Rozhlížející se oko jeho padlo na nemocnou, vyzáblou Vilmu, na cárech ležící; z oka vytryskly mu slzy, aniž sám věděl, jak se to stalo.

„Proč pláčeš?8 ptal se ho hošík naivně. „Nezbuď maminku a neplač, nebo se dá Lud- víček také do pláče! * A pacholík skutečně stáhnul tvářičky své k pláči.

Jaromír vrhnul se na kolena a k nemocné se hluboce nachýliv pojal ji za kostnatou ruku a volal ji nejlichotivějšími jmény. Vilma pootevřela nepřirozeně lesknoucí se oči a na Jaromíra je přímo, avšak beze všeho vědomí upřela. Když nepřestal na ni mluviti, pohnula hlavou a trhla sebou prudce, jakoby se chtěla vzhůru vymrštiti. Oko její zářilo horečně.

„Našels mě již, našel?" volala chraptivým hlasem pomateně. 0 Karty ti ke mně ukázaly <íestu, vicE? Jdi pryč, pryč — ona zpívá, svět se jí obdivuje — jdi k ní — jsi její, můj ne, ne, ne!u — „Vilmo, nejdražší, jediná Vilmo, zpamatuj se!" hořekoval Jaromír.

„Jdi pryč tedy, když tě maminka vyhání!" zvolal hošík a dal se do pláče.

„Co to?" zpřímila Vilma hlavu a vytřeštila oči. „Nebyl to pláč pacholátek, v Betlémě ubitých? Pomoc, pomoc — můj hošíček jest také mezi nimi — oni ho chtí zavražditi 1 Oni, oni? Ne, ne," šeptala, „jen on, on a vsadí krev jeho do karbanu — pomozte, zachraňte mé dítě! Hle, ah — — přichází ochránce — hlava jeho ověnčena svatou září — ale nemá srdce, nemá - vyrvala jsem mu je Jaromíre, můj Jaromíre, můj zbožňovaný Jaromíre! — Mlč, ticho — tu máš své srdce — našla jsem je v jeho stole — na, na, to je tvé srdce!"

Na to počala něco šeptati. Jaromír se nachýlil až k její rtům, avšak neporozuměl ničemu.

Jaromír vstav, v zoufalé beznadějnosti, s tváří velice ztrápenou rozhlížel se matně kolem. Právě vstupovala opět stará sousedka, nesoucí v každé ruce židlici.

„Paní," přiskočil k ní chvatně Opelet. „Jste vy ona dobrá žena, o níž mi domovnice sdělila, že ochotnými službami svými prokazovala této ubohé, nemocné dámě skutek lásky křesťanské ?"

„Prosím, ctěný pane, neračte se o takové nepatrnosti ani zmiňovati. Kdybychom si neměli již navzájem v potřebách svých pomáhati, pak nebyli bychom ani hodni — — • „Ano, vy jste ona milosrdná Samaritánka! • přerušil vroucně její slova, vřele jí ruku tiskna.

„Díky vám, srdečné díky! Avšak, buďte ujištěna, že se vám slušně odměním, neumdlí- te-li v ušlechtilé své pomoci. Než i já sám ve jménu této nešťastnice prosím vás o jistou službu. Vidím sice, že jste již stářím pokročilá a že vám obtížná chůze namáhaní působí. Na koho se ale v tomto domě mám obrátí ti? Proto vás snažně prosím, abyste rychlostí, u vás jen možnou, nějakého zkušeného a obratného lékaře bez odkladu přivedla. Slibte mu ve jménu mém hojnou odměnu."

„Znám v blízké ulici lékaře, kterého každý velice chválí."

.Požádejte ho tedy, prosím, ve jménu mém, aby nemocnou bez odkladu navštívil."

Stařenka odkvapila s rychlostí u ní až neobyčejnou.

Jaromír usedl ke stolu a položiv hlavu svou do dlaně ruky, loktem o stůl podepřené, smutně a v zamyšlení zíral na Vilmu, opět pokojně ležící, těžce však oddychující. Lud- víček usadil se u hlavy matčiny a hladil zvolna její vlasy.

Za deset minut po odchodu stařenčině ozvaly se přede dveřmi pádné, nemotorné kroky. Jaromír vyskočil. „Byl by to již lékař?" ptal se sama sebe.

Dvéře se najednou prudce rozlítly a odporně zavrzly. Do světnice vstoupili nešetrně a hlučně domovník, tělnatý, veliký to muž, a dva muži hrubě a sprostě vypadající; na prahu pak zůstal státi jakýsi pán s tváří uřednickou. Byl to komisař dílu města, ti dva pak byli nosiči nemocných a mrtvých ze všeobecné nemocnice.

„Jen vstupte a zacpete si nosy; snad tu chamraď přece někde v koutě nalezneme," zvolal domovník basovým, urputným hlasem, sám první vstupuje.

„Bídníci !a přiskočiv k nim zvolal na ně Jaromír dušeným sice, avšak hněvivým hlasem. „Vchází se k nemocnému s takovýmto hlukem?11 „Nějaký pan důstojník!" ulekl se domovník. „Odpusťte, pane, nenadáli jsme se a „Co zde chcete, jakým právem vcházíte sem jako na trh?0 „Přišli jsme,0 ujal se slova komisař, také do vnitř vkročiv, „abychom nemocnou dopravili do nemocnice. Já sám přicházím pak, abych se přesvědčil, že to potřeba skutečně káže. Jsem třídní komisař.0 „Nemocná zůstane zde,a odpověděl Jaromír rozhodně, „aneb, svolí-li lékař, dopraví se do jiného zdravějšího a pohodlnějšího bytu. Ostatně od vás nežádám, abyste se byli sem nadarmo trmáceli.0 A dav každému slušné spropitné — komisař nepřijal ničeho — žádal je, aby odešli, což všickni také za hlubokých poklon učinili.

Za čtvrť hodiny dostavil se lékař. Jaromír prosil ho snažně, aby nešetřil snahy a píle na uzdravení nemocné. Lékař, ohledav stav Vilmy, vyjádřil se, že upadla v horečku a že její stav jest tak povážlivý, že nemůže ani Jaromírovi mnoho naděje slíbiti, s určitostí však pronesl, že nemocná nevyhnutelně zemříti musí, zfista- ne-li v tomto nezdravém bytu. Na otázku Ja- romírovu, mohla-li by se Vilma do jiného bytu dopraviti, odpověděl lékař, že i tento prostředek jest nebezpečný a že by stav nemocné valně zhoršiti se musel, jelikož doprava její s tak povážlivé výše po schodech, ano i ve voze nedosti pohodlném by tělesnému její organismu velice uškodila. Přece však po krátkém rozmýšlení radil, aby se to zkusilo, přikazoval ale největší opatrnost.

Bez meškání objednal Jaromír na blízku pěkný, pohodlný byt o dvou prostranných a světlých světnicích v přízemí, kamž obratnými a obezřelými nosiči dal Vilmu v pohodlných, peřinami vystlaných a uzavřených nosítkách dopraviti, vzav jí k obsluze paní Měsíčkovou, dosavadní sousedku Vilminu. Byt pak opatřil vším potřebným a vkusným nábytkem.

Nemoc Vilmina se brzy zhoršila; měli mnohdy Vilmu co držeti, aby jim s postele ne- uprchla. Nevěděla o sobě a nikoho neznala. Křičela a mluvila pomateně a nesouvisle někdy o Hráském s přízvukem trpkým a hněvivým r někdy o své matce, častěji pak něžně a láskyplně o Jaromírovi.

Úplných šest neděl nalézala se nad pro* pastí, vězíc mezi životem a smrtí.

Jaromír navštěvoval ji denně několikráte, ale vždy odcházel smuten a bez naděje. Ani sám lékař nemohl a nechtěl ho klamně těšiti, staraje se však všemožně, aby nemoci dal příznivější obrat..

„Kde to jsem? Co se to se mnou děje? Ah, to jste vy, paní Měsíčková?"

Takto ptávala se Vilma v jasných chvílích, které se po čas její nemoci velmi často dostavily avšak skoro v téže chvíli minuly. Paní Měsíčková ji vždy všelijak konejšila — neprozradila jí však, že Jaromír toto obydlí objednal, protože jí to byl zakázal, — prosila jí, aby se tiše chovala a málo mluvila, jelikož to byl lékař poručil, a raději chtěla jí něco praoby- čejného vypravovati, ale nedošlo k tomu obyčejně nikdy. Vilma počala opět blouzniti.

„Kde to jsem? Co se to se mnou děje?* zašeptala opět nemocná as třetího dne sedmého týdne její nemoci. Večer se byl již valně schýlil a proto hořelo světlo ve veliké, krásné lampě, ozařujíc celý pokoj skoro intensivně. Jako vždy jindy, tak i nyní zticha přistoupila k loži její paní Měsíčková, vstávši od stolu, kdež byla v tlusté, veliké, staré modlitební knize se modlila.

„Upokojte se, paní má," pravila volně; „jste v rukou dobrých lidí a starostlivé péči."

„Ah, paní Měsíčková 111 šeptala Vilma udivena.

„Ano, jsem vaše věrná ošetřovatelka. Prosím, budete užívati? Právě nyní jest zase čas."

Nemocná kývla slabě hlavou na znamení, že svoluje. Měsíčková přinesla jí lék.

Vilma se stišila; těkala zvědavě očima všade, kam její zrak jen zasáhnouti mohl, a zdálo se, jakoby myšlénky své chtěla sebrati. Na této pouti padl zrak její opět na starou ošetřovatelku, i kynula Blabě rukou, aby se k ní přiblížila. Měsíčková ochotně přiběhla a usedla vedle postele.

.Pamatuji se již, pamatuji," šeptala. „Upadla jsem velkým namáhaním, starostí a duševními dojmy do nemoci; obývala jsem však malou, temnou a chudou podkrovní komůrku. Nepo- chopuji tedy, jak jsem se v tomto pěkném bytu octla. Vy to musíte vědět, paní Měsíčková; povězte mi to, prosím."

„Ujal se vás jistý dobrodinec/ odpověděla paní Měsíčková vyhýbavě. „Prosím, buďte bez starosti a chovejte se pokojně; lékař to nařídil."

Opět chvíli byla Vilma ticha. Náhle sebou však prudčeji pohnula a ptala se starostlivě: „Kde jest mé dítě, můj Ludvíček?"

„Hošíček spí ve své postýlce v druhém pokoji." % „Přiveďte mi ho; ráda bych ho opět viděla."

„Odložte to, paní má, až k ránu; Ludvíček by plakal, kdybych jej probudila, a jeho křik by vám mohl škoditi.a „Proč mi nechcete ukázati mé dítě? Bože, jemu se něco zlého přihodilo! Snad jest nemocen, snad — snad " „Upokojte se; Ludvíček jest úplně zdráv."

„Nevěřím tomu, pokud ho neuvidím."

Aby ji přesvědčila, odešla paní Měsíčková do druhého pokoje 8 tím pevným úmyslem, že pacholete nezbudí, nebot, ačkoli jí sebevědomí nemocné, proti jindy tak neobyčejně dlouhé, bylo poněkud nápadné a povšimnuti hodné, přece očekávala již každou chvíli opětný návrat blouznění, i byla přesvědčena, že nežli se z pokoje od hocha vrátí, Vilma opět bude pomateněji mluviti. Setrvala tedy nějakou dobu u spícího dítěte a pak po špičkách k nemocné se vracela. Avšak, jak byla radostně překvapena; nemocná hleděla jasným, zdravým okem s toužebností ku dveřím, odkud její synáček přijití měl. Vidouc však Měsíčkovou přicházeti samotnu zasmušila se.

„Je-li možná?" zvolala věrná opatrovnice radostně, v tomto okamžiku všech příkazů lékařových zapomenuvši, a jako mladá dívčice přichvátala k loži. „Je-li možná, drahá, milá, dobrá paní, vy — vy jste nabyla opět smyslů ?"

„Což jsem jich byla pozbyla?"

„To jsem právě nechtěla říci," opravovala dobrá stařenka svou neprozřetelnosť dosti nejapné. „Mluvila jste jen tak někdy, zřídka však trochu podivnější řeči — jak to již nemocní obyčejně činívají —" „Byla jsem dlouho nemocna?"

„Ne dlouho, jen něco málo dní, sama už ani nepamatuji, kolik."

„Stonala jsem asi těžce, když jsem mluvila pomateně ?"

„Nu, tak zlé to nebylo — obyčejná jen nemoc."

„Jsem ale velmi slabá a jak pozoruji, i příliš hubená."

„To nevadí; však bude zase dobře. Teď se vaše nemoc bude již valně lepšiti, jakmile svými smysly opět vládnete."

„Z vašich slov zřetelně poznávám, že jsem byla těžce nemocna, že mi to však zatajití hodláte."

„No, no, trochu tuhé to bylo; teď však máte vyhráno."

„Proč jste mi však nepřivedla mé dítě?"

„Proč, proč? Tuším, že jsem vám příčinu toho pověděla?"

„Ovšem; namítla jste, že spí. Tomu se však lehce zpomůže; zbuďte jej.46 „Výborně! Ah, to je krásné! Božíčku, nevím ani, mámili radostí plakati nebo zpívati! Ano, teď už je po všem nebezpečí, teď bude zase dobře. Vám se vrátila již i paměť. Jak ráda bych vás horoucně zlíbala, kdybych věděla, že vám tím neublížím. Jemináčku, až se to dozví, ten se bude radovati, ten bude jásati t Hned ještě teď bych ráda běžela k němu, abych mu tuto radostnou " „O kom to mluvíte, paní Měsíčková? Edo by mohl z mého uzdravení takto se těšiti, kdo?"

„Eh — jsem to přece jen nu, stará bába, právě jako děti! I nedbejte mých slov, paní; což může taková stařena jako já moudrého promluviti."

„Vy mi něco tajíte," šeptala Vilma s výčitkou v pohledu. „Sdělte mi, prosím, kdo má tak velké účastenství na mém osudu?"

„Edo! I kdo by to mohl jiný býti než sám lékař, který o vás tak svědomité pečoval?"

„Zdá se mi, že mi přece něco tajíte?"

„I toto; jen nedbejte hloupých řečí staré báby, jako jsem já."

„A Ludvíček?"

„Přivedu vám ho, přivedu, s největší radostí, chcete-li? Teď už ničeho nenamítám.u Asi za čtvrt hodiny přivedla Ludvíčka úplně a vybraně oděného, radostně zářícího a v tlustých, zdravých tvářičkách červeného, bezpochyby že od spaní.

„Dítě mé, Ludvíčku!" poprvé nahlas avšak slabě zvolala Vilma a všecka mateřská láska, radost a něžnost vlila se jí v planoucí oko.

„Že prý jsi už zdráva, maminko?"-jásal hošík a než tomu stará opatrovnice mohla za* brániti, vyhoupnul se na postel. „Jsi už zdráva, maminko?0 „Pánbíček snad dá, že se opět uzdravím, milé dítě! A nepolíbíš ani svou maminku?8 Chlapec se nahnul k matčině tváři a bez ustání ji líbal.

„A proč nevstaneš, když jsi zdráva ?a „Jsem ještě slabá, milé dítě! Avšak, jak teprve nyní pozoruji, tys velmi pěkně oblečen !"

„Babička říká, že jsem jako pán/ chlubil se hošík. „Maminko, jsem jako pán?"

„Jsi, jsi jako veliký pán " „Jako ten, který sem chodí? Ten je veliký."

„Kterého pána myslíš?"

„Kterého? Vždyť ho tu vídáš každý den a někdy se na něho směješ a někdy ho zase vyháníš."

„Co to mluvíte, Ludvíčku?" ulekla se stará Měsíčková, obávajíc se, že dítě nyní všecko vyzradí.

„ Nemám to říci, když se mne maminka ptá?u ptal se pacholík udiven. „Vždyt jsi mi sama často povídala, že musím maminku po- slouchati."

„Z toho děcka bude advokát," bručela stařenka dobromyslně.

„Hled, maminko," švitořil hoch dále. „Já mám koně, takového velikého a malovaného; mám také vojáky, a malované 1 A ještě mám bubínek, jako ten jeden můj voják — říká se mu tambor — smím naň ale bubnovati jen venku. A víš, co ještě mám, víš? Mám ještě „čákutf a stříbrnou šavli — —" „Stříbrnou šavli?" usmála se Vilma.

„Babička mi to tak říká, vid!, babičko? Tu šavli jsem ale už zlámal.* „A kdo ti to vše dal, mé dítě?« „Ale, vždyť už to víšl Ten pán, jenž u tebe jednou plakal a kterého jsi vyháněla. Pokaždé mi přinese kornout cukroví, pomeranče, fíky a — a já už nevím co. Ale, počkej, maminko, já ti něco povím. To jsem se nasmál, hahaha! Ty taky, vid?"

„Já? Nevím o ničem."

„I víš! Jen se pamatuj, jak jsem jednou k tobě přiběhl a smál se; ty jsi se pak smála taky. Už to víš?"

„Jen povídej dále."

„Hrál jsem s tím pánem mými vojáčky; měli jsme vojnu. On měl malované a já také; on povídal, já že mám červené a on modré. A moji vojáci porazili všecky jeho modré. Tu si ten pán dal ruce na oči a tolik plakal, že jsem se mu až vysmál; babička mě peskovala a poroučela mi, abych tebe nevzbudil."

„Máš tedy mnoho věcí?8 „O jé!" zvolal hošík, položiv ručičku na tvář, jakož i při vypravování ručkama rozkládal a ukazoval. „Chceš, maminko, já ti taky dám jednoho vojáčka? Ale, nesmiš mne už více od sebe odháněti."

„Odháněla jsem tě někdy, mé dobré dítě ?a „Ovšem, často. Já jsem pak vždycky plakal." „Jak ale vypadá ten pán, který ti tolik dobrého prokazuje?"

„Je vysoký, má — —" „Ne, toho už déle nesnesu," vmísila se polekaná stařenka do zábavy matky s dítětem, obávajíc se, že chlapec Jaromíra prozradí. „Ludvíčku, pojďte ke mně; maminka si musí odpočinouti. Jen nechte, paní, ať dítě vaše opět odejde. Vy s ním mnoho mluvíte a tím svůj stav opět zhoršíte. Kdyby zde byl lékař, byl by vám hocha již dávno odejmul. Již jste se s ním dosti potěšila; nyní nechte platit i práva nemoci."

„Poshovte ještě, paní Měsíčková, až mi hoch poví, kdo — — • „Co vám může dítě povědět? Domyslíte se snadno, že Ludvíček nemluvil o nikom jiném než o panu doktorovi."

„Ne, maminko, ne," volal hošík, jejž byla Měsíčková uchopila a odnášela. „Pan doktor je menší a nemá žádných vousů. Taky nemá šavli jako — —" Více Vilma neslyšela, nebot při posledním slově vstupovala Měsíčková právě do vedlejšího pokoje, jehož dvéře rychle zavřela, aby nemocná celé vypravování hošíkovo nedoslechla Chlapec sice křičel, jakoby mermomocí chtě dopověděti, stará ošetřovatelka pohrozila mu však tím, že maminka jeho bude jej zas od- háněti a že umře, nebude-li se pokojně chovati a spáti. To Ludvíčka překonalo. Ztišil se, dal se ochotně svléci, do postýlky položití, avfiak Měsíčková musila mu přinésti stoleček s vojáky a musela s ním hráti „na vojnu8. Uprostřed třetí hry chlapec usnul.

Vilma spala po celou noc pokojně; jediné Měsíčková spala úryvkovitě, nemocné bud lék dávajíc bud připravena jsouc, kdyby její přispění bylo potřebí. Ráno v sedm hodin zaslechla stařenka venku známé kroky. Všecku práci opustivši vyběhla chvatně ven. Za chvilku vracela se s Opeletem, po špičkách vstupujícím. Jeho oko, tvář, celá jeho bytost smála se nekonečnou, blaženou radostí. Právě něco Měsíčkové šeptal, když nemocná, oči plně otevřevši, prvním pohledem na Jaromíra se podívala.

„Vilmo, o Vilmo!8 zajásal tento jako dítě a zapomenuv na všecky ohledy a okolnosti přiskočil rychle k nemocné a Její kostnatou ruku chopiv posel ji plamennými polibjcy a vřelými — slzami.

„Vilmo,8 horoval, „mám tě tedy opět, zůstaneš mi přeceď Zůstaň, ó zůstaň!8 A s nevýslovnou touhou a něhou dlouho, dlouho hleděl v to její jasné, krásné oko.

Vilma usmívala se blaženě, s rozkoší nikdy nepocítěnou a hleděla do těch jeho blankytných, věrných očí, s takovou neporovnatelnou láskou a spolu 8 dumou tak bolestnou, že již v pohledu tom stála celá kniha její citův otevřena. Jen Jaromír v tajemné knize té čisti dovedl a četl. Dověděl se v ní o čisté, drahocenné, těžkými zkouškami zušlechtěné lásce a o truchlivém bolu nad jednáním dávno minulým.

Vilma, uchopivši jeho pravici a tisknouc ji, přinesla ji ke svým rtům a vroucně ji políbila.

„Tys mě hledal?" zašeptla, v slovích těch však ležela taková hojnosť vděků a síla vroucnosti, že by ji ani nejumělejší řeč lépe nazna- čiti nemohla.

„Hledal a šťastně nalezl," odpověděl Jaromír radostně.

„Dobrodinče, ochránce můj, muži srdce andělského !• „Nemluv tak, dobré dítě mél Komu jsem tíní vétšf dobrodiní prokázal, než sobě ? Ovšem," dodal najednou vážně a smutně; „ovšem, nalezl-li jsem tě jen proto, abych tě zase ztratil, pak — pak — ne, nesmím ani dopověděti."

„Pochybuješ tedy ještě o mém uzdravení?"

„Naopak, v uzdravení tvé kladu největší naději, ano jistotu. Avšak, ztratím-li tě, až se uzdravíš, unikne-li mi tvé šlechetné srdce podruhé " „Nebesa, jak to mluvíš, Jaromíre? Zapo- mněls na minulosť, tu velikou skvrnu v mém životě, tu nebetyčnou hráz našich obapolných osudů? Nepomýšlíš, že mé, ač tobě cele do posledního tepotu náležející srdce city své před tebou kdysi uzavřelo a nyní by ti bylo jen almužnou, ve tvář poličkující ?"

„Jak, jak žes to řekla? Opravdu, skutečně náleží mi srdce tvé celé?"

„Náleží a náleželo ode dávna; slepota mysli úskokem otrávené a mam vášně nepřirozené zahalily je však v temnotu neproniknutelnou, klamající mysl i duši. Jakmile však s očí mých spadly šupiny klamu a lsti, jakmile pouta oné temnoty roztrhla se mocí ráznou, tu teprve počalo srdce to opět mocně tlouci a každý tepot jeho hlásal jméno tvé. Avšak — bylo již pozdě."

„Ne, nebylo pozdě! Pryč s minulostí, neboť mezi ni a přítomnost položila se propast závratná tvou nemocí. Zapomeňme dob minulých; co v nich poskvrněného, to očistilo tvé neštěstí a nemoc tvá. Tvé srdce pro mne opět bije — ty budeš přece má!"

„Ustaň, Jaromíre, a nezasazuj srdci mému rány stonásobně bolestné. Nemohu bý^ tva — nejsem tebe hodna. Svůj osud připravila jsem si sama a ten velí: Trp, snášej, žel!"

„Nebesa, chceš mne dohnati k šílenství, Vilmo?"

„Upokoj se, miláčku můj! Cílem mého života jest jenom tvé blaho a štěstí."

„Je-li tomu tak, pak musíš býti přece má!"

Vilmě sklesla hlava opět do peřin; sepjala ruce a tiše se modlila. Za chvíli pojala Jaromíra opět za ruku a zašeptla: „Ty to poroučíš, musím tě poslechnouti. Budu tvá, alespoň to oba doufejme. Přinesu ti srdce neporušené, nedotknuté, celé, přinesu ti lásku, vyzkoušenou jako zlato v ohni, svěží, čistou. Avšak, tvé lásky žádati nemohu, nesmím; nejsem jí hodna."

„Vidíš, maminko, to je ten, co mi dal bubínek, vojáčky, šavli a cukroví," ozval se tu náhle dětský hlas zrovna u postele. Byl to hlas Ludvíčka, který nepozorován až sem se přiV temnotách bludu. 19 blížil. Pohled Daň rozesmál Jaromíra; i Vilma se usmála. Mělť hošík na hlavě vojenské čáko, před sebou na šňůře bubínek, v levé ruce přelomenou šavličku a paličky od bubínku a v pravé držel kousek rohlíčku a zároveň provázek, jímž za sebou táhl kolíbavého, dřevěného koníka.

„Slyšíš, ty, veliký pane, babička řekla, že jsi doktorem," pravil pacholík Jaromírovi.

„Škádlila tě jen, ty můj mazlíčku!"

„Maminka mi zas řekla, že jsem jako velký pán, vid, že ano, maminko? — A ty, veliký pane, přinesl jsi mi pomeranče?"

„Přinesl, andílku! Zde vezmi." Hošík honem všecko pustil na zem a ochotně chopil se daru, ůo něhož ihned zatnul své zoubky.

„Maminko, já ti zabubnuju, chceš?" nabízel se, neoloupaný pomeranč do kapsičky vstrčiv.

„Nesmíš; maminku by bolela hlava."

„Počkej tedy, maminko; já ktobě přijedu na koníku."

A již odběhnul ke své hračce, na niž se vyšvihnul a houpati se počal.

nA toto dítě?" ptala se Vilma, smutně i mnohovýznamně na Jaromíra pohlédnuvši.

„Bude andělským smírem naším a klenotem, po tobě mi nejmilejším."

„A mohu v dar přijmouti tvé srdce, které jest démant záře mocnější, než lesk hvězdy?"

„Zapomeň a mysli na přítomnost a blahou budoucnost." A poprvé ji na bledé rty políbiv dodal: „Toto políbeni posvětiž lásku naši a savlaž paměť naši proudem řeky Lethe."

„Oho, oho, tohle je divné hospodářství!" ozval se opět náhle bodrý, žertovně hněvivý hlas ode dveří.

„Pan doktor!" zvolal Jaromír rozjařen.

„Ano, ano, stojím tu na prahu už hodnou chvíli a trnu! Zdá se mi, že budu k vám museť brzy do učení, pane rytmistře, neboť, jak pozoruji, vléváte ústy svými znamenitější zdraví v nemocné údy, než já svými letkvary a prášky !" Při těch slovích usmíval se s dobromyslnou potutelností. „A vás, paní má," dodal, nemocnou za ruku bera, „vítám opět do tohoto slzavého údolí, v němž ostatně, jak se podobá, budete prolévati jen slze radosti. Včera ještě — ted vám to mohu říci — nebyl bych dal za váš život ani tento knoflík; dnes ale, dnes za něj dám svou hlavu. Ted však, pane rytmistře, konec vší přemrštěnosti," podotknul vážně. „Pozoruji, že se panička poddala dychtivě mocným dojmům, které právé tak, jak ji posilnily, mohly by jí uškoditi, kdyby trvaly déle. Poznávám, pane rytmistře, že byste paničku už měl raději dříve než později. Nepleťte se mi tedy do živnosti, chcete-li, abych vám ji odevzdal zdravou a brzy. A bude-li něco> jako na příklad — nu, smím to říci? Usmíváte se; dobré znamení. Bude-li tedy svatba, pak snad mne, starého mládence nenecháte doma? Avšak co to? I, kýho-li kozla to tropíte, paní Měsíčková ? Vždyť paní neumírá, nýbrž úplné se uzdraví."

Všickni obrátili se na dobrou stařenku, která na zemi klečíc pozdvihovala sepjaté ruce vzhůru a velice dojata šeptala: „Bože svrchovaný a dobrotivý, přijmi pokorné díky za nehodné své služebnice, žes mi popřál chvíle tak šťastné, patřiti na blaho a ráj dvou šlechetných duší!* XXXI.

Po devítitýdenní nemoci opustila Vilma úplně uzdravena 'lože. Opět za šest neděl od této doby přinesly jedny denní listy pod záhlavím: „Sňatky" mezi jinými i toto oznámení: „Pan Jaromír Opelet, c. k. rytmistr uí, pluku dragonů a Vilémina z Kohoutova odbývají sňatek svůj o jedenácté hodině ve chrámě svatého Bonifáce".

A skutečně téhož dne přijelo ku chrámu sv. Bonifáce pět kočárů se svatebníky. Kromě jednoho civilního pána — lékaře Vilmina — byli všickni hosté důstojníci různých hodností a pluků. V posledním voze seděla vedle jakéhosi šedivého setníka paní Měsíčková.

A novomanželé?

Jaromír Opelet, oděný ve slavnostní svou uniformu, usmíval se štěstím, blažeností a rozkoší. Kdo však viděl Vilmu, byť i uzdravující se a dnešní nevěstu, žádnou mocí nebyl by uvěřil, že jest to jedna a táž osoba. „Jak krásná, jak spanilá!" šeptali si zvědaví diváci. „Plná života, bujarosti, síly a zdraví. Jak se půvabně rcfí, jak se blaženě usmívá! Věru, dokonalejšího párku nad tyto dva mladé, sličné manžele nelze si ani představiti."

Že i bohaté, řasnaté, atlasové šaty a šperky nevěstiny podlehly přísné krytice zevlujících žen, lze se snadno domysliti.

Obřady byly za hodinu ukončeny. V čele svatebníků vycházeli z kostela novomanželé, Jaromír a jeho choť Vilma Opeletová. Všickni vsedali do vozů; v prvním z nich zaujali místa novomanželé. Již chtěl kočí do koní prásknouti, opominul toho však zvláštním ustrnutím. Právě naproti prvnímu vozu, kde seděl Jaromír s Vilmou, přijížděl, ano letěl v divokém, až šíleném trysku otevřený kočár, v němž stála ženština jakási s vlasy rozpuštěnými, které prudkým letem divoce v povětří vlály, rukama divoce do vzduchu mávajíc. Povoz tento zastavil blízko svatebníků a uřícení a silně upocení koně prudce frkali a mocně půdu dupali. Z vozu divým skokem vyhoupla se ona tajemná dáma a v okamžiku octla se u prvního vozu. Vilma, uzřevši ji, zděšeně vzkřikla.

„Ha, pozdě, pozdě !u proniknul vzduchem příšerný skřek ze všech útrob neznámé ženštiny a skřek ten byl strašlivě zoufalý. A hned po něm zachvěl se vzduch děsným řevem, podobajícím se řvaní lapené, rozvzteklené tygřice.

„Ó, kletba vám oběma, nejpalčivější kletba, kletba, kletba I Ho, ho, tam dovedla mne má pomsta! Její ostří namířili jste na mé srdce! Já sama pracovala jsem vám do rukou! Ha, kletba! ó, proč neslyšíte, nebesa, toto slovo sžírající zoufalosti a proč nedštíte oheň a síru na lebky těchto krkavců, srdce klovajících ? A přece neslyšíte? Tedy ty, peklo, ty se otevři a zažehni je jazyky plamenů svých! Ne, neslyšíš! Ó, proč nemohu vydupati z této necitelné půdy roje dáblů, aby každý jazykem svým pošlehl tváře těchto bídných lidí? A přece pozdě, pozděII Avšak ne, není pozdě! Haha, rozvedu vás!* V ruce šílené ženy zablýštěla se dýka. Skokem bleskorychlým octla se na stupátku prvního kočáru, ale v témž okamžení skácela se nazpět, byvši Jaromírem mocně udeřena. Dýka odletěla do davu ustrnulých diváků. Nyní teprve vzpamatoval se kočí a švihnul do koní. Brzy odjelo všech pět vozů.

Opětně zařvala šílená a vyskočivši chtěla běžeti za odjíždějícími; byla však zadržena desatero pažemi. I vymrštila ruce své mocně do povětří a děsně jimi hrozila za svatebníky. Pěna jí vyrážela z úst a z jícnu chrlily se zvuky nesouvislé, nelidské, příšerné.

„Kdo jest tato nešťastnice?" ptáno se ze mnoha stran.

„Zpěvačka di Peruviani,8 ozval se kdosi a sto lidu ji ihned poznávalo.

Byla to skutečně Hedvika, která dnes pozdě již čtla v novinách zprávu o sňatku Opeletově.

Pustili ji. Počínala si však již na ulici tak nepřirozeně a výstředně, že ji dopravili do bláznice, odkud již nevyšla. Zemřela zde po dvouletém pobytu.

XXXII.

Opelet, zdědiv veškeré obsáhlé jmění po svém otci, před rokem zemřelém, uvázal se v ní, zadav za propuštěnou, kterou také ze mnohých zákonitých důvódův obdržel. Opustil hlavní město a odebral se s Vilmou a Ludvíčkem na své statky. Paní Měsíčková následovala je a došla u nich bezstarostného zaopatření až do své smrti.

Vilma jest nyní náležitě šťastna a blažena; miluje svého manžela upřímně a něžně; čím dále tím určitěji poznává, že bývalá náklonnost její ku Hráskému nebyla čistou láskou, nýbrž zaslepenou vášní, založenou původně na marnivosti a vzdoru. Láska její k Jaromírovi jest prosta všech bombastických výbuchů a fulmi- nantních přísah, jest toliko v tichosti a ve skutcích činná, avšak ona jest také pravá a ryzá; těžké a bolestné útrapy očistily ji jako oheň zlato. Vilma, zkoumajíc se i do minulosti, poznává, že vlastně milovala vždy jénom Jaromíra a nikoho jiného, že ale bylo srdce její nepravými a nezkušenými názory svedeno a obestřeno temnotou osudných bludů a těžkých pochybení. Kála se za ně těžce; Jaromír obdržel ji očištěnu jako samu nevinnost.

On ji zbožňuje; každé její přání jest mu rozkazem, úsměv její jest mu největší blažeností a její zármutek celým neštěstím. Z Ludvíčka zatím stal se Ludvík, zdravý to, švarný a milo- váníhodný jinoch. Vyvolil si stav vojenský a jest nyní sličným a zároveň zmužilým poručíkem. Lékař, který byl druhdy Vilmu léčil a uzdravil, stal se nejváženějším a nejmilejším přítelem, ano přímo členem této rodiny, které se zavděčil ještě jednou předůležitou, velikou službou. Poštěstiloť se mu vyléčiti Ludvíka na vždy z těžké epilepsie, do níž byl jako dítě upadnul. • Vděčnost Vilmina za to nezná mezí a konce.

Dlouho ji rmoutilo, že Ludvík má jméno, které bylo jeho vlastním otcem na vždy zhanobeno a zneuctěno. Obávala se, že mu bude v budoucnosti na závadu a že bude snad nevinně vydán úsměškům a pohrdání lidí zlomyslných.

Jaromír ale, dověděv se, co ji tak často ve skrytě trápí, brzy zbavil ji těchto předčasných starostí a obav. Dal Ludvíka přepsati na své jméno a přijal jej zjevně za syna vlastního.

„Jak podivně a nevyzpytatelně řídí milý bůh osudy lidské!" pravil jednou Jaromír, milenou choť svou v objetí své svíraje. „Víš, komu vlastně máme nynější své štěstí dě- kovati?"

„Lékaři a paní Měsíčkové."

„Neuhádla jsi. K našemu štěstí ukázala mně a mnou i tobě cestu renitentní domovnice. Kdyby nebyla podráždila Ludvíčka a kdyby nebyla svolala sběh lidu na ulici, byl bych snad mohl nesčíslněkrát okolo toho domu jiti, aniž bych byl tušil, že v něm přebýváš. Možná, že bychom ještě do této chvíle o sobě navzájem navěděli."

„Bůh vše řídil," pravila Vilma vážně; „slitovav se nade mnou zbavil mne dalších očistcových muk a uvedl mne do ráje blaženosti a štěstí."

Jaromír vtiskl jí za ta slova na rty horoucí políbení.