1.

„Zdař Bůh, strýče!" pravil tělnatý mistr Jiřík, svého řemesla věhlasný mečíř pražský, vstoupiv do malé krčmy v ulici Platnýřské, kde několik měšťanů při plných korbelích medoviny sobě hovilo.

Pozdrav jeho patřil muži malé, avšak složité jadrné postavy, který co denní host v krčmě této největší vážnosti požíval a jehož slovo i mimo tuto krčmu mnoho platilo, an Plichta i jměním svým i věhlasem čelnějšího místa v obci zastával.

„Buď nám srdečně vítán, Jiříku," děkoval Plichta; „myslil jsem, že přijdeš dnešního večera pohovořit s námi. Zítra neděle a každý sobě dříve uleví. Nu, co nového?"

„Mnoho a málo," odvětil mečíř, odkládaje čapku a široký meč na vedlejší stůl. Uvolniv na to pas kolem těla, rozhlédnul se po malé jizbě, jako by skoumati chtěl všecky posluchače, kterým by noviny své vykládal.

Mimo měšťanů, sedících u téhož stolu s Plichtou, nespatřil než dva známé kramáře, kteří [4] u okna zisk dnešní přepočítávali. Nejzáze v rohu jizby seděl muž, jehož tvář Jiřík rozeznati nemohl, an opíral hlavu svou v levou ruku, kterou na dubovém stole podepřenu měl.

Mistru Jiříkovi zdálo se, že poskrovnu je posluchačů, kterým mel sděliti zprávy své, nicméně usednuv k Plichtovu stolu, občerstvil se dobrým nápojem a pohlédnul na to opětně na všecky přítomné, jako by nového vyzvání očekával.

„Aj, zdá se, že vskutku něco důležitého víš!" zvolal dychtivě Plichta znající povahu svého strýce; „nuž vypravuj bez okolků, ať z jednoho moudrého deset učiníš."

„Lepší to, než z desíti moudrých jednoho blázna," dodal Jiřík. „Co mám, to rád prodám, strýče, a dej Bůh, aby to bylo věcí dobrou. Ale tuším, že se vám všem zasteskne, až ji zvíte. Nejjasnější vévoda náš je na skonání!"

„Jak? kníže náš Vladislav?!" zvolal Plichta uleknut. „Což byla by se nemoc jeho tak zhoršila..."

„Pravilo se stále, že to pouze lehká choroba, která s jarním sluncem pomine," připojil soused Plichtův a pohnutí jeho i všech přítomných svědčilo, jak mocně je dojímá zpráva Jiříkova.

„Jarní větřík nebude již vlasy jeho pohrávati,“ doložil tento; „vím to z úst knížete Oty [5] Olomúckého. Zajel ke mně dnes před večerem, by mnohou zbraň u mne objednal."

„Nedej Bůh," pravil Plichta, „by nad hrobem vévodovým měly zbraně o uprázdněný trůn zápasit! Nešťastná to kletba naší země."

„Nu, tentokráte snad bude nový vévoda v míru nastolen, kdyby rskutku se stalo, že by dobrý Vladislav na věčnost odešel," jal se Plichtův soused tvrditi. „Kdož jiný má čáku na trůn, nežli kníže Ota, nejstarší nyní z rodu Přemyslova, Vladislavův bratranec a přítel upřímný."

Jiřík pokyvnul hlavou a přisvědčuje sousedovi pravil:

„Dle posloupnosti Břetislavem 1. určené náleží jemu co nejstaršímu z knížat trůn český. Však na něj již dlouho čeká a dřívějším odřeknutím se tím více upevnil nynější své nároky. Vždyť po smrti mocného Svatopluka před lety šestnácti stál bratr jeho Ota již jednou nohou na trůně, an veškeren válečný lid v Slezsku proti Polanům bojující za vévodu jej byl provolal; a kdyby nebylo biskupa Heřmana a kastelána vyšehradského Paběna, sotva byl by dosednul kníže Vladislav."

„Však toho Ota těžce nesl a začasté se pokoušel zjednati v tom změnu," namítnul Plichta, „a pakliže tenkráte nároků svých se vzdal, učinil to jen proto, že ty hrozny byly přece jen kyselé. Aby pak pro budoucnost trůn si [6] zabezpečil, prohlásil se pro Vladislava a hájil i přidržoval se našeho vévody, aby jen zabránil vypuzenému Bořivojovi návrat do vlasti. Přisámbůh, bratři, byly to těžké boje, co se udály po smrti slavného krále Vratislava. Tři ze synů jeho dosedli již na trůn, Břetislav, Bořivoj a nyní Vladislav, a po celou tu dobu olomúcká knížata o vládu s nimi zápasila. Bojovný Svatopluk toho i dovedl, že ze své Olomúce překotil trůn Bořivoje a vlády v Čechách se zmocnil — arci jen na krátko, neb po zavraždění jeho v Slezsku kníže Vladislav dosednul."

„A myslíte, že po smrti Vladislavově opět někdo z rodu knížat olomúckých na trůn dosedne?" tázal se Plichtův soused.

„Ba soudím pevně, že kníže Ota!" odtušil mistr Jiřík.

„Vždyť král Vratislav zanechal ještě čtvrtého syna. Proč Soběslavovi má být bráněno, aby po smrti bratrově na uprázdněný trůn zasednul," podotknul Plichta.

„Soběslav je ve vyhnanství, milý strýče, Soběslav je bez přátel a peněz, od bratra zavržen. Naproti tomu vládne Ota četným zbrojným lidem, je v lásce Vladislavově a tento umíraje odporučí nám ho za vévodu. Konečně je Ota zde v Praze a v rozhodné chvíli dovede uhájit své nároky. Víš dobře, že kdo Prahu v moci má, je pánem Čech, a proto ním Ota bude."

„Budiž, my sami tomu neubráníme," odpověděl Plichta, pokyvnuv hlavou, jako by nebyl s tím, co Jiřík pravil, spokojen; „ale mně by byl Soběslav milejší. Byl to hodný kníže, spravedlivý a udatný. A jestliže není v lásce u Vladislava, kdož jiný toho vinen než kníže Ota. Veškerý rozbroj bratrů jen z něho vzal počátek, on štval Vladislava proti Bořivojovi, až tento ve vyhnanství zahynul, on popudil vévodu i proti mladšímu Soběslavu, aby i toho si odklidil z cesty, až trůn se bude obsazovat. Ručit bych chtěl, že Soběslav nebyl vinen spiknutím proti bratru svému, a přece byl z údělu svého na Moravě vypuzen a zeměmi jeho obohatil se Ota."

„Nemluv tak příkře proti knížeti olomúckému, strýče," napomínal Jiřík Plichtu; „budeť on pánem naším, a nedobře je učiniti si jej nepřítelem. Pamatuj na kmeta našeho města, Přivitana, který za odboj proti Vladislavovi tři dny prašivého psa na krku nosit musel, načež mu kat vous s brady useknul a z města do vyhnanství jej vyvedl."

„Pravdu máš," mírnil se Plichta, „proto ale přece pravda zůstane pravdou. Přál bych si, by Soběslav po bratru svém vládnul. Přinesl by snad zemi naší pevného poklidu uvnitř a mocné síly proti cizině; dokončil by, co Vladislav [8] věhlasně započal. Za Oty nebude sváru konec, pamatujte na mne."

„Možná, ale kdo to může již nyní tvrditi," doložil mistr mečíř; „Soběslav byl statný kníže, toť pravda úplná. Kde as nyní dlí?"

„Potuloval se u dvora císařského a v Polsku, ba i u saského Lothara hledal pomoci proti bratru, co zatím choť jeho Adléta do Uher k příbuzným se odebrala," vypravoval Plichta. „Ó, hanba, že naši knížata v rozbrojích svých vždy do ciziny se utíkají, volajíce německého císaře za rozsudčího nad osudem národa českého. Hanba, že českou zem, která druhdy mocně odolávala Frankům i Avarům, prodávají za podnož nenasytným císařům. Mnoho-li svízelů přivedli již do země, mnoho-li půdy české skropeno krví českou, kterou kopyta cizáckých koňů zdupala v prach. Břetislavův zákon o posloupnosti, že vždy nejstarší z celého rodu trůn zaujmouti má, posloužil špatně Čechům, ač dobře míněn byl. Proč to není u nás jako v zemích jiných, kde po otci vládne syn?! U nás chodí knížata kupovat si trůn od Němců, bratr na bratra volá cizáky, syna z dědictví otcova vyženou a o lup lakotně se rvou. Pán ještě hlavu mou šedinami nepožehnal, a mnoho-li svízelů již na vlastní jsem zřel oči! Viděl jsem ten bratrovražedný zápas mezi Bořivojem a Vladislavem; tam pod Vyšehradem zuřil boj, kde [9] bratr bratra, syn otce vraždil; ulicemi pražskými proudila se krev vycezená pro ctižádost, k bídě národa a k jeho hanbě!"

„Pravda,pravda," přisvědčoval soused Plichtův; „byly to trudné doby a mnohý ze sousedů našich v nich zahynul. Nedej Bůh, by znovu přišly na nás."

Hovor měšťanů přerušen byl příchodem nového hosta, k němuž obrátili všickni pozornost svou. Příchozí byl mladý muž v oděvu panském, který vstoupiv do jizby pozdravil přítomných a rychle se rozhlédnul, jako by hledal někoho. Našel též, neb spěšně přistoupil k muži, který v osamělém koutě za stolem seděl, nevšímaje si na pohled hlučného hovoru. Teprvé nyní spatřiv nového hosta povstal kvapně a stisknul podanou mu pravici.

Usednuvše nyní oba hovořili spolu tajně, čímž zvědavost ostatních hostů ještě byla zvětšena. Mistr Jiřík častěji pohlédnul na neznámé a marně se snažil nabyti o nich známosti. Společný hovor tím váznul a nerozproudil se, až oba cizinci povstali a společně krčmu opustili.

„Aj, páni rytíři již i do naší odlehlé krčmy cestu si vynašli," pravil Plichtův soused. „Věřte mi, že to nemám rád, neboť pro kalé úmysly nevyhledávají úkrytu."

„Já je znám," pravil mečíř, mna si čelo; „toho, jenž zde tak mlčky seděl, viděl jsem začasté [10] a měl s ním již na práci. Poznal jsem jeho tvář, jakmile povstal, ale jméno mi nechce na jazyk."

„Nu, snad se mýlíš, kmotře," prohodil Plichta, doháněje v plném doušku, co byl zanedbal. „K tobě zavítá tak mnoho hrabat a rytířů, že bys musel mít pamět velkou jak bezedný pytel židovských výběrčí."

„Aj, kdyžs mi přišel na židy, sousede," prohodil jeden z měšťanů, „víš-li, že opětně jde na ně strach? Povídá se o novém křižáckém tažení, a tu se třesou, aby se nemuseli pokřesťanit jako před třiceti lety."

„Byl jsem tenkrát výrostkem," připojil jiný, „ale pamatuji se dobře, jak veliké davy křižáků z Němec k nám se přivalily, obracujíce jako doma, tak i v Praze všecky židy násilně na víru křesťanskou. Kdo ke kříži se nepřiznal, byl zabit. A když potom po odchodu vojsk židé na starou víru se obraceli a stěhovat se počali, kázal jim kníže Břetislav všecko jmění odejmout a pak teprv je ze země pustit."

„To byla morová rána na ně; však jsou to pijavice, které z rozbrojů v zemi dobře těžili, prodávajíce pomoc peněžnou za nepoměrnou cenu."

Mistr Jiřík byl stále přemýšlel, v tom náhle vyskočiv zvolal: „Již to mám! Ten neznámý, který s námi zde dlel, byl kníže Soběslav!"

2.

Zanechavše překvapené měšťany následujme bratra Vladislavova, který mimo vše nadání z vyhnanství svého do hlavního města tajně byl zavítal. Kráčel se soudruhem svým mlčky ulicemi k bráně Havelské a na heslo, které tento udal, propustila je stráž z města.

Dostavše se ven zmírnili kroků svých a Soběslav volněji oddechnuv zvolal: „Nejistota mě dusila ve zděch města; díky tobě, Ratmíre, že jsi mne zbavil myšlének nepřívětivých, kterým jsem se poddával. Jak trapný to cit potloukati se tajně kolem dědictví otcova, skrývati se před okem zrádce a stále zápasiti mezi obavou a nadějí. Po osm dní prodlel jsem v lese na Bílé Hoře, v bídné chatrči uhlířově, čekaje tam na zprávy tvé. Pravils mi, že neseš dobré. Děkuji ti, příteli drahý! Jak mohly by zprávy ty neštěstí mně přinášeti, an z tvých úst je zvím!"

„Bohudík, že nemusím být poslem zpráv nešťastných," odtušil vřele Ratmír. „Úmysly přátel tvých se zdařily, kníže. Na prosby mé přišla vznešená matka tvá, Svatava, k loži nemocného syna svého Vladislava, aby slovem mateřským naklonila srdce jeho k lásce a smíru a aby zrušila zlověstný vliv knížete Oty. Vřelým slzím jejím podařilo se rozraziti hradbu hněvu a nedůvěry, kterou lichometní rádcové vévodovi zbudováli, [12] i změněna jest mysl Vladislavova tak, že chce v lásce tebe přijmouti a smířiti se s tebou ve všech činech."

„A Ota Olomúcký?" tázal se Soběslav.

„Neví, žes tak na blízku. Domnívá se, že dlíš u svých stoupenců v Boleslavsku, a proto doufá, že získá času pro své záměry."

„Přisámbůh!" zvolal prudce Soběslav, „meč můj mu je překazí. Jako on vstoupil mezi mne a bratra mého, tak vstoupím já mezi něho a trůn.

Mám tatáž práva na trůn, on stářím svým, já svým utrpením. On byl útrap mých příčinou jedinou, hanebným výmyslem přišel jsem o lásku bratrovu a o svůj úděl a život svůj jen útěkem jsem zachoval. Blaho rodinné mi rozrušil; choť má v domově svém útulku našedši, nadarmo po dvě leta po mně toužila. Na to vše musí se Vladislav rozpomenout, to všecko musí oživit se i v mysli národa. Svobodná volba ať rozhodne mezi mnou a Otou; nežádám přednosti před ním, chci rovného práva mu zachovat.

Hlas lidu buď hlasem Božím!"

„Znám práva tvá a znám tvé utrpení, kníže," pravil Ratmír, „a přece —"

„Neříkej mi kníže," přerušil mu Soběslav řeč; „tvým jsem Soběslavem a želel bych té chvíle, ve které bych ti nebyl ničím než knížetem. Bylo-li mi kdy třeba přítele, tož zajisté nyní."

„Soběslave!" pravil Ratmír vřele a ruka jeho spojila se s rukou knížete, „přátelství mé sledovalo tě, co tebe znám. Žádej cokoli a seznáš, že nikdy se nezměním. S tebou jsem opustil vlast, s tebou se navracím, a kdyby, což nedej Bůh, zvrátila se hvězda štěstí tvého, půjdu s tebou opět ve vyhnanství aneb umru s tebou."

„Cena přátelství tvého vysoko stojí nad stolcem knížecím. Dokud jsem šťasten byl, nepoznal jsem ji. Utrpení objevilo mi, jak řídce je přátel na světě, jak vratká je jejich opěra. Tys vytrval věrně se mnou ne proto, že jsem knížetem, nýbrž že jsem Soběslavem. Více ti dlužen jsem, než se domníváš. Zachovals mi víru v člověčenstvo, naučils štvaného psance ctíti lidské srdce. Dostoupím-li trůnu, učiním-li národ svůj mocným a šťastným — tvou to bude zásluhou, nikoli mou. Vděčnost svou ti nenabízím, tu může prokázat kníže svému vasalu — přítel příteli jen lásku může věnovat."

„A z plna srdce ji přítel přijímá," doložil pohnutým hlasem Ratmír. „Kdybych srdce tvé a šlechetnost jeho neznal, snad bych se zachvěl obavou, že na trůnu láska tvá se rozkotá o úskalí pletich a licoměrnosti. U tebe však bude srdce pevnou skálou, o kterou se rozbije veškeré úsilí protivníků mých. S tím vědomím chci jim vstříc se postavit. Přítel knížete dojista více najde nenávistníků než jeho nepřítel. Zdaž může v nás [14] to zvrátit naše úmysly? V cizině, vzdáleni jsouce drahé otčiny, mluvívali jsme o jejích útrapách, o její příští slávě. Ruce naše spojily se k slibu, že od okamžiku toho, kdy na trůn otce svého dostoupíš, jen blaho její cílem tvé vlády bude.

Urovnat v zemi mír, obnovit jednotu v roztržených údělech knížecích, zničit vetřelý vliv Němců, pracujících na zkáze národa českého — toť účel, který jen Soběslav je s to vyplnit. Ty ho vyplníš, Soběslave, a jestli mi dopřeješ, abych s tebou k tomu účinkoval, prokážeš mi lásku upřímného přítele."

Z noční tmy vynořoval se velebný Vyšehrad, slavná kolébka vládců českých. Soběslav zahaliv se pevněji v plášť a překročiv s Ratmírem Botičský potok, octnul se mezi malými domky pod Vyšehradem rozptýlenými. Mlčky kráčeli přátelé po strmé stezce k bráně hradu a Ratmír, znaje heslo, uvedl vypuzeného knížete tajně do hradu.

3.

Ve vysoké, slabě osvětlené komnatě vyšehradské spočíval na loži vévoda Vladislav. Žití jeho klonilo se k západu. Ve velkých těžkých zápasech a zmatcích osvědčil ducha svého šlechetnost a srdce dobrotu, všeobecně milován a ctěn musel nyní opustit trůn, těžce vydobytý. [15] Lásku národa zasloužil si v plné míře. Nebylo v něm pýchy, ani mstivosti a ukrutnosti; jsa přísným, přece se dal snadno smířiti; skvěje se udatenstvím, nemiloval přece války. Neblahý rozbroj knížat z rodu Přemyslova, vzájemný zápas jejich o nadvládu vyplnil trpkostí celý život Vladislavův. A i nyní, umíraje, těžce pociťoval příští bídu, kterou na Čechy zápas o uprázdněný trůn uvalí. Věděliť již mnozí v zemi, že neznikne již vévoda smrti, a protož již nyní rozpoutávaly se náruživosti stran politických.

U hlavy jeho seděla královna Svatava, matka jeho; oko její i pohnutě i s obavou spočívalo na tváři synově. Ctihodná stařena přišla k lůžku umírajícího co strážný anděl lásky bratrské, co orodovnice Soběslavova. Slze její vymohly toho na Vladislavu, že chtěl se smířiti s bratrem svým. Prosbě její pomocným byl svatý Oto, biskup bamberský, vracející se ze slavné pouti své ku pokřesťanění Pomořanův předsevzaté. Jemu vyzpovídal se Vladislav a přijav od něho svátost umírajících, uposlechnul napomínání duchovního rádce, aby navrátil lásku vypuzenému bratru.

Méně zajisté hněv v dobách posledních působil na Vladislava jako obava příštích svárův. Snad byl by z popudu srdce svého povolal bratra z vyhnanství, by v lásce s ním se rozloučil; avšak nápadníka trůnu bál se z ciziny sem přivolati. [16] Dle posloupnosti Břetislavovy měl Ota Olomúcký co nejstarší Přemyslovec uchopiti žezlo vévodské. Veřejným slibem byl též Vladislav a sněm obecný se zavázal, že Ota bude následovati po Vladislavu na trůně — a přece tušení ozývalo se mocně v duši umírajícího vévody, že nešťastný Soběslav právě trpkým osudem svým srdce národa si byl získal, že jeho touží si lid za vévodu, skládaje v něj naděje své.

Srdce Vladislavovo bylo mocnější nežli rozmysl státnický. Očekával s toužebností příchod bratrův. V tajnosti určeno vladykům Sezimovi a Jurikovi, aby uvedli Soběslava k vévodovi; nikdo jiný netušil tento záměr. Ani choť Vladislavova nezvěděla o jeho úmyslu, an byla věrnou přítelkou choti Oty Olomúckého. Ota pak, ačkoliv přebýval na Vyšehradě, neopouštěje nemocného bratrance takřka ani na okamžik, nedomníval se dočista, že soupeř jeho na blízku mu dlí, aby vyrval mu kořist, kterou Ota již za jistou považoval. —

S nedočkavostí pohlížela králová Svatava ku dveřím.

„Obava mne svírá," pravila po chvíli, „proč Soběslav tak dlouho prodlévá. Zdaž nehrozí mu úklady?"

„Kdož směl by strojiti mu úklady, dokud živ vévoda Vladislav?" promluvil nemocný slabým hlasem.

„Nemohu se zbaviti zlého tušení," doložila králová; „příliš mnoho krve teklo již pro dosažení trůnu. Přes mrtvolu Soběslavovu mohl by Ota dostoupiti stolec vévodský —"

„Bůh zbaví tě obav těch, paní vznešená," upokojil ji biskup; „slyším ruch v předsíni — syn tvůj přichází."

A za několik minut přikvapil Soběslav v náruč matky, s ní přistoupil k loži a pokleknuv před bratrem, tisknul pravici jeho ku zbouřeným prsoum svým. Anděl smíření krásný slavil okamžik na knížecím Vyšehradě.

4.

Ratmír opustil síň vznešených bratrů, aby za rozkazem Vladislavovým knížete Otu pozval v kruh rodinný, k obecnému smíru. V levém křídle hradu, jehož stín ve vlnách Vltavy se ztápěl, sídlel kníže olomúcký.

Prost jsa veškeré zbraně a ozdob, seděl Ota v jednoduchém kabátci u dubového stolu, mnoho listin maje před sebou, v nichž bedlivě četl. Příchod Ratmírův vyrušil jej z toho zaměstnání.

Ota povstal, mohutná postava jeho opírala se o stůl, zrak jeho měřil pozdního hosta.

„Nehněvej se, kníže, že v tak pozdní dobu ruším tvůj klid. Jasný kníže Vladislav vyslal mě k tobě."

„Co přeje si kníže? Snad nezhoršila nehoda neblahá drahé mi zdraví jeho?"

„Dokud Bůh jemné vlákno zdraví jeho mocným svým slovem nepřetrhne, je vévoda klidným a pln svatého odevzdání se. A poklid ten i mír, který v srdci i v komnatě jeho se rozhostil, přeje si vévoda, by i po smrti jeho ovládal Vyšehradem. A proto zve tě k sobě, kníže!"

Za slov těchto patřil Ota Olomúcký upřeně na Ratmíra, smysl řeči jeho zdál se mu býti záhadným.

„Pokud znám vévodovo dvořanstvo, nenašel jsem tváře tvé mezi nimi," proslovil Ota po krátké přestávce. „A přece nemohu se ubránit zpomínce, že před lety s tebou jsem se setkal. Což hostí Vyšehrad obyvatele nové, které neznám?"

„Znáš mě i neznáš, kníže," odtušil Ratmír. „Dlouhý čas již, co vlast svou jsem byl opustil. V tentýž den, co Soběslav hranice rodné země své překročil i já jí s Bohem dal."

Z oka Otova vyšlehnul plamen. „Znám tě již, znám!" zvolal příkře. „Tys Ratmír — — V dobré paměti mám služby tvé, pane. Však o tom nebudu nyní s tebou jednati. Tys opět zde a vědět bych chtěl, co tě sem přivedlo."

„Kníže!" promluvil Ratmír mírně, jako by nedbal nevlídného uvítání, „vrátil jsem se do Čech v tu dobu, ve které mají vládce svého býti [19] pozbaveny. Jsem Ratmír, oddaný stoupenec Soběslavův z dob těch, kdy údělem hradeckým vládnul. Nevzpomínám úkladů, kterými zapuzen byl kníže od srdce bratrova; znáš je, kníže, dobře a víš, že s vypovězencem odešel jsem do ciziny, by alespoň jednoho přítele měl nešťastný Soběslav. A jako přítel Soběslavův vrátil jsem se do Čech, abych pokusil se o splnění tužeb jeho — o smíření se jeho s bratrem a s tebou, kníže Oto!"

„Se mnou, pravíš?" opakoval kníže olomúcký. „Jaké smíření se mnou může Soběslav vyhledávat? Záměry jeho v zkázu chtí uvésti záměry mé. Chce se mi podvolit? chce nezištně, jen blaho vlasti maje na zřeteli, býti spojencem mým k oslavě Čech? — Ty mlčíš, Ratmíre; dobře máš, že k pokrytství se neutíkáš. Znám Soběslava, a proto nechci nepoctivé jeho smíření a návrat do vlasti mu navždy zamezím."

„Že zamezíš?" vypuknul Ratmír hněvivě; leč zmírniv své rozbouření pokračoval: „Uvaž, kníže, že vůle národa dovede cestu otevřít, byť bys i ty na věky zahradit ji obmýšlel. A nad vůlí národa stojí ještě vůle umírajícího vévody. — Vladislav doposud panuje a rozkaz jeho otevírá Soběslavu brány Vyšehradu."

„Brány Vyšehradu a cestu k trůnu?" promluvil temně Ota, takřka jen k sobě. „To-li tvé působení, dovedu je ještě zmařit."

„Přišel bys pozdě, kníže, Soběslav dlí v této chvíli u lože Vladislavova."

„Soběslav zde!" vzkřiknul Ota a hněv zplanul na tváři jeho. „Kdo opovážil se vpustit jej do hradu? kdo mohl za zády Sezimovými strojit ty úklady?"

„Kastelán vyšehradský, Sezima sám vpustil jej na Vyšehrad, poslušen jsa vůle vévodovy. I biskup bamberský i biskup Menhart Pražský naklonili lid i panstvo k straně Soběslavově. Jen jeden chybí ještě mezi těmi — které Soběslav svými přáteli rád by nazýval — ty, kníže!"

Nepohnutě stál Ota Olomúcký, zvěst ta příliš mocně rozbouřila jeho útroby, že takřka zarazil se proud krve jeho a prsa přestala oddychovati. Za chvíli však tím prudčeji účinkoval plamenný hněv, divoce se vzpřímil a těžce dopadla pádná pěst jeho na dubový stůl. „Zrazen tedy a zaprodán!" zvolal prudce; „veškeré úmysly mé v nivec uvedeny starou ženou a knězem německým. Mohl jsem tušiti, že neštěstí mé vchází na Vyšehrad, když králová Svatava sem zavítala, když biskup ten bamberský u lože Vladislavova se zahnízdil. Domníval jsem se, že mám je v rukou, že neobmezeně zde vůle má vládne — leč ďábelský úklad vymknul otěže z rukou mých."

„Utiš, kníže, pohnutí své," pravil Ratmír, „dopřej vlády chladnému rozmyslu a dej, by řídil skutky tvé. Co stalo se, nezměníš; byla [21] to vůle boží, aby Soběslav zas vešel na hrad otců svých. Kníže, slyš slova má, pocházejí z vůle upřímné pro zdar a mír ve vlasti naší. Ku krásnému činu zve tě Vladislav, vyplň pozvání jeho a přijď. Co zítra tvým by bylo pokořením, dnes bude tvou ctí. Dnes můžeš být velkodušným, šlechetným — zítra cítil bys se poníženým, poraženým. Podej dnes ruku smiřlivou, abys zítra ruku železnou nepocítil."

Ota mlčel za slov Ratmírových, pobouření jeho trochu se utišilo, avšak pohled jeho nepozbýval své zamračenosti. Nesnadno bylo uhodnouti jeho zámysly. Konečně pravil a očividné bylo jeho přemáhání se:

„Popřejte mi času, bych myšlenek svých divoký roj mohl urovnati; přijdu k Vladislavovi, však ne hned, snad za půl hodiny, snad za hodinu. Těžký to bude krok, nechť odpustí vévoda mé váhání."

Pokynuv rukou Ratmírovi jako by na rozloučenou, odcházel Ota k postraním dveřím komnaty. Toutéž dobou z nich vyšla dívka, sličná co krůpěj rosy v lesku slunce se koupající. S dětinskou oddaností spěchala knížeti vstříc, nepozorujíc hosta. Ota sevřel ji s láskou v náruč svou a políbil alabastrové čelo.

„Otče můj!" pravila dívka, poznavši jeho rozčilení, „co uvedlo mysl tvou v bouřlivé pohnutí?"

Ota neodpovídal, jen pevněji sevřel dceru v náruč a odváděl ji do komnaty vedlejší.

Ratmír stál jako přimrazen. Zrak jeho hleděl za zmizelým tím zjevem, tak milým a známým srdci jeho. Zachvěl se, srdce jeho němě zaúpělo, pravici tisknul k prsoum, jako by kázat jim chtěl mír. Konečně opustil síň se hlavou sklopenou, obtíženou myšlenkami tak různými, jako kvítí je na pestré lučině.

Marně čekali knížecí bratři na příchod Otův. Příští jitro nenalezlo jej již na Vyšehradě. Tajně opustil s družinou svojí hrad.

5.

Lásko, ty nebeský sne ve žití pozemském, kde v celém šírém světě je úkryt, v kterém bych tvé stopy nenaleznul? A kdybych kráčel v světa končiny, kam nikdy nepřišla noha lidská, kde nikdy v lidských prsou srdce mocně nezatlouklo, kam lásky píseň zefýr nikdy nezanesl — kdybych stál sám uprostřed kraje bohem stvořeného, zda neobjímala bys mne svým vábným poutem, zda nezachvěla bys nejtajnějšími útrobami mými?

V tak osamělý, tichý kout světa v mysli své zalétám a zdá se mi, jako bych zřel to krásné, milé údolí, jak vypadalo za dob, které as půl leta před početím povídky naší byly minuly. [23] Stojím sám u břehu potoka, z českomoravských hor k Svitavě běžícího; kolem něho buď úzký, bujně travnatý břeh, neb širší lučina, která se vyjímá jako příjemná, květná zahrada uprostřed pralesa, který z obou stran ji roubí a po kopcích se táhne v nedohlednou dáli. Oko mé běží vstříc vlnkám, které s bujností dětinskou spěchají z kolébky své v šírý svět, netušíce svízele pouti své, neznajíce hrob svůj. A zase zalétá oko mé za nimi; vidím je, jak mírní již svůj let, jak rozvážněji již vinou se k břehům, jako by o přátelské přispění je žádaly, a s menší rozpustilostí, avšak s větší důstojností, snad v tušení síly své budoucí, dále se valí, až zmizí za mocným balvanem, který rukou obrů sem jsa uvržen, mění jejich běh na jih. Opřen o strom, naslouchám jejich šepotu; je mi, jako by veškeren šumot spojoval se v jednu píseň — píseň lásky, která na břehu potoka toho mnohým snad srdcím vykvetla, kterou i v srdce své jsem vnesl. A šumotem vlnek opojen, kloní se kvítek ke kvítku, tyčinky jejich k polibku se spojují. Větřík, zašuměv ve vrcholích starých sosen, snáší jim požehnání omšených strážců údolí toho a potěšen jsa z obrazu tak milého, pohrává s květinkami, načež odspěchá, aby snad jinde o krásném žití v údolí tom tichém vypravoval.

A ty, pěnkavo, která usednuvši na větev sosny, kralující nad všemi ostatními, zpíváš tak [24] vesele a obracíš očka svá ke mne, jako bys chtěla, abych já jen zpěv tvůj poslouchal: rci, zda nenaučila jsi se šveholení svému z něžných úst leporostlé dívky, která po břehu potoka lehkým spěchá krokem a jen tu i tam se zastaví, aby utrhla květinku, kterou ještě chce připojiti ku kytici, již drží v ruce? — Pověz mi, pěnkavko, kdo jest ta dívka s okem modrým, s jasnou, usměvavou tváří, vroubenou rusými, bohatými kadeřemi? Ty ji znáš, zajisté nezašla poprvé v domov tvůj, zajisté již častěji pohlížela k západu, očekávajíc někoho, který s ní by sdílel radosti ráje toho, který s ní by naslouchal bublání vlnek, patřil na něžné pohrávání kvítků a kochal se s ní v tvém zpěvu, pěnkavko! — Ty mlčíš? Což je tak těžko, když srdci radostno, vyprávět jiným o štěstí?

Dívka stanula, ohnivější ruměnec zbarvil její tváře, v oku vzplanul žár a pablesk jeho padal na něžné, radostným úsměvem okrášlené rty. Z černého lesa vystoupil mladý, statný muž, spěchaje jí v ústrety — malá mezera mezi nimi jak brzy, jak nedočkavě byla překročena. „Hedviko má!" zvolal příchozí, tiskna něžnou postavu její bouřně k prsoum svým a ona s plnou láskou odevzdala se mocnému páži, sklonivši hlavu na rámě jeho.

„Ratmíre!" zašeptala, obrátivši oko své vzhůru k oku jeho. Pohled setkal se s pohledem, [25] ret se rtem a obé bylo tak dlouhé — i tak krátké.

Po boku jeho vracela se dívka podle potoka, zrak její nehledal již květinky, aniž sluch vyzkoumati chtěl tajnosti vlnek. Naslouchala nyní slovům Ratmírovým; tento zvuk hlouběji, čarovněji vnikal v mladistvé srdce její.

Na jasném nebi nebylo ani chmury, avšak přes nebe její lásky přešel náhle netušený, děsivý mrak, když Ratmír hlasem stísněným svůj odchod jí zvěstoval.

„Tajil jsem stále před tebou, Hedviko, že nemám a nesmím déle dlíti u tebe, v ráji své lásky. Doufal jsem v zázračnou pomoc boží, která by úkol můj za mě vykonala — doufal jsem vždy, že zítra lehčí bude loučení nežli dnes. Nesmím meškati — povinnost volá! Svatý slib, příteli daný, musí být vykonán. Láska tvá bude požehnáním pro všecky skutky mé. Nezazli mi, že odcházím: tlukot srdce mého poví ti, jak velký jeho je žal, an tebe má opustit. Slovo milostné lásky tvé nechť potěší mě v loučení — s tímtéž slovem vrátím se k tobě zas — vrátím se brzy, anděli můj, a pak již zmizí slovo loučení navždy z lásky naší."

Jak lehko je milým slovem probuditi slast lásky, jak těžko lze však zapuditi její žal. Dívka slyšela útěšná slova jeho, avšak v srdci vlastním nenalézala útěchy. Veškerý mocný cit srdce [26] svého v jedinou myšlénku sloučila — a tuto myšlénku, tento celý život svůj věnovala Ratmírovi. Jak mohl by opustit opeřený pěvec čistou prostoru vzduchu, jak mohla by rozloučit se stříbrolesklá rybka s vlnami potoka, aniž by zaplakala? Tak i Hedvika!

Kráčeli spolu po břehu, který tak často je viděl v dobách lásky blažené. Tam u omšeného balvanu, který oplachovaly čisté vlnky, tam poprvé spatřil Ratmír Hedviku. Meškaje na Svojanově u přátel Soběslavových, které spojiti chtěl k mocnému činu, aby po smrti Vladislavově dostala se koruna nešťastnému, ve vyhnanství prodlévajícímu knížeti, nalezl Ratmír na bloudění svém po lesích tento milý, posvátný ráj. Kráčeje jako dnes po břehu potoka, zahlédnul dvě dívky, an v nevinném žertování ozdobovaly šedý balvan věnečky z lučních a vodních kvítků. Zahleděl se Ratmír v dvé modrých očí, zrak jeho zalétal k plným rusým kadeřím, které líbaly skvoucí se šíji a bílý dívčin šat — zahleděl se Ratmír a netuše podlehnul citu, jehož nikdy byl nepoznal a který sladký nepokoj vnesl v srdce odvážné a v mysl bojovnou.

Jak krásný a vznešený je pocit probouzející se lásky a jak těžko vyslovit ho slovy a odíti ho v roucho vypravování. Péro, cítíc slabost svou, ustává, snad že i bojí se, aby neporušilo svatyni lásky slovem světským. Lépe by slušelo té [27] pěnkavce, tomu pěvci božské velebnosti, aby nám něžným pěním svým vypověděla celý děj těch milostných dnů, které nastaly po prvním setkání se.

A minulý ten děj tanul i Ratmírovi na mysli, když po boku Hedviky kráčel, blažen svou láskou i zasmušen nad příštím loučením. Zřel opět ten omšený balvan, kde dívku svou byl poznal, zřel ten květnatý břeh potoka a vyvrácený vichrem strom, který i přechod tvořil přes vodu i sedátko poskytoval těm, kdož vyhledávali tuto samotu, ve které tak blaze bylo srdcím, kde prosta byla mysl všedního hluku světa. Na tomto místě vyznal Ratmír dívce lásku svou, co zatím družka její puzena jemnocitem spěchala dále podle potoka.

Snad každé místečko, každý strom upomínal Ratmírovi jednu milou chvilku z doby blažené. A doba ta měla býti nyní přerušena, snad na krátko — snad na vždy! Pilně zatajoval Hedvice nebezpečí, v které se vydává — sobě však nemohl ukrýti příští boje, které zápas o trůn musil uvaliti na zemi českou.

Dlouhá řada týdnů, které nečinně byl strávil na Svojanově, vyčítala mu porušení povinnosti přátelské. Láska však stýskala si opět, že tak krátký jen čas jí byl obětován, že po jasném, spanilém dnu nastati má nevlídná, tmavá noc. Těžký to zápas dvou mocných citů! —

Les řídnul po pravé straně a široká cesta šla mezi mohutnými duby na površí, kde strměl mezi stromy pevný Týn, sídlo mocného vladyky Střezimíra. Tu domov byl obou dívek a Ratmír tušil, že dcery to jsou vládykovy. Na pokraji cesty u potoka zbudována byla prostranná myslivna, zde očekávala Milada družku svou s Ratmírem se vracející.

Spěchala jim vstříc, s úsměvem vítajíc Ratmíra, jehož milovala proto, an láska jeho Hedviku blažila. Milovala jej? Aj, kdož může nahlédnouti v nezkušené srdce dívky, kdož může poznati její cit, který v nitru svém zatajuje, sama jej snad neznajíc?

Kráčeli vespolek k myslivně. Hrdý Týn Střezimírův uzavřen byl Ratmírovi; vládnul tam nejoddanější stoupenec Oty Olomúckého, jak mohl tedy přítel Soběslavův zatlouci na brány protivníkovy? Proto i v tajnosti zůstávala láska Hedvičina, jen mlčelivý les a starý Vojmír v myslivně znali její štěstí.

Již vstoupili do nízkých dveří myslivny a dřevěné stěny ukryly je před našimi zraky. Musíme rozloučiti se s milenci, pěnkavko, a vrátiti se opět v místa, odkud jsme vyšli a kde hnízdečko své zbudováno máš. Snad i na tebe tam toužebně čeká miláček, snad i tobě lásky chvilka vychází. Nebudu rušiti štěstí tvé, s Bohem buď, a chceš-li odcházejícího potěšit, slib [29] mi, že začasté zalétneš k myslivně, byť i Ratmíra již tu nebylo. Potěš dívku zpěvem svým, když truchliti bude v lásky touze — zapěj jí o příštích krásných dnech, kteréž z plna srdce jí přejeme, ty i já.

6.

Ukončeny byly dnové Vladislavovy a dvanáctého dubna r. 1125 naposled zasvitlo slunko probouzejícího se jara v hasnoucí zrak jeho.

Upřímně želel národ dobrého vévody, který za bouřlivých dob svého panování i v strastech i ve vítězství mužně a spravedlivě povždy se zachoval. A krásný čin zdobil i dny jeho poslední, zanechav hněvu a záště, smířil se s bratrem nešťastným a slovo to smířlivé bylo zároveň i odkazem trůnu českého.

Čtyry dni po smrti Vladislavově stalo se slavné nastolení Soběslava 1. Splněny byly nyní tužby knížete, kterými kojil se ve vyhnanství; seděl na trůně předků svých, zaměniv vyhnanství za hodnost vévodskou. S upřímnou vůlí dostoupil Soběslav trůnu, v trpké škole protivenství byl se naučil nemalomyslněti v neštěstí a nepýchati ve štěstí; prošed sám dvory německé, seznal upřímnost jejich k Čechům a chyby, kterých se dopouštěli vévodové čeští, volajíce vládce říše za rozsudčí svých sporů.

A národ s láskou a důvěrou obracel zraky své k novému vévodovi, kterého byl hlasem svým povznesl na trůn. Bez boje byl ustoupil Ota Olomúcký, opustiv tajně Vyšehrad v ten večer, kdy Soběslav po dlouhé době poprvé do něho byl vkročil. Vida veškeré úsilí své zmařeno smířením, které bylo mezi Vladislavem a Soběslavem nastalo, ustoupil Ota do Moravy, cítě, že nelze se mu spoléhati na lid, Soběslavovi vstříc jásající, a vida, že i věrní dříve stoupenci, mezi nimi Sezima, kastelán vyšehradský, od něho se odvrátili. Nedbaje na dřívější přísahu svou, že chce raději zemříti, nežli dáti se oddáliti od knížecího stolce, pečoval nyní jen o vlastní bezpečí, aby na hradě olomúckém na dalších zámyslech svých se ustanovil.

V gotické síni vyšehradské shromážděni byli páni a vladykové čeští, aby holdovali nově zvolenému knížeti. Hlučno bylo v četném spolku tom a horlivé bylo osvědčování věrné oddanosti. Jediný Ratmír stál takřka osamělý ve výklenku okna; oko jeho zalétlo často ke stolci knížecímu, na kterém Soběslav, obklopen předními pány země, seděl, zhusta zalétlo pak na Prahu klidnou jako v podvečer velikého svátku a mnohdy opět utkvělo v zem, jako by chtělo dopřáti mysli klidu, aby srovnala různé ty dojmy světa zevnějšího i vnitřního. Ba, ten vnitřní svět mocnější byl v Ratmírovi nežli veškeré významné [31] obřady, jichž svědkem dnes byl Vyšehrad. Ten sličný obraz anděla, s kterým se byl setkal v lesích svojanovských, na kterém jeho duše utkvěla jako rosa v kalich růže — s Hedvikou byl se setkal i na Vyšehradě; milenka jeho byla dcerou Oty Olomúckého. V tomtéž okamžiku, ve kterém smělé plány Otovy činem odvážným byl zhrotil — v téže době ničil i srdce svého ráj a pohrobil krásnou minulost i krásnější budoucnost.

Steré myšlenky kolovaly v hlavě jeho. Duch jeho vymýšlel různé plány, kterých se spouštěl již v chvíli nejbližší, aby v nové naděje opět se oddával. Jen slaboch mohl by vzdáti se, dokud poslední silou svou osudu byl nevyvzdoroval. Tak i Ratmír. S tváří málo sice veselou, jak by toho slavnostní den byl vyžadoval, přece však klidně patřil kolem sebe a nikdo by nebyl poznal myšlenek jeho neustálený proud.

Ukončeny byly obřady a v hlučném hovoru přetřásány poměry země.

„Kníže jasný!" promluvil Miroslav, jeden z předních vladyků českých, předstupuje před Soběslava. „Dnešním dnem zvítězilo právo nad piklemi protivníků tvých — nuže, budiž den ten právu a spravedlnosti zasvěcen. Bratři šlechetného otce tvého, krále Vratislava, vesměs nabyli knížecí úděly na Moravě a synové jejich po nich i za panování bratrů tvých úděly těmi [32] byli obdařeni. Jest zde však Vratislav, syn Oldřicha Brněnského, kterémuž nebylo dopřáno nastoupiti na místo otcovo. Ve jménu jeho dovolávám se spravedlnosti tvé, kníže, dej, by rovné právo vládlo v rodu Přemyslovu."

„Pravdu dí vladyka," ozval se Častolov; „v dobré paměti bude ti, Soběslave, že za panování zesnulého vévody vládnul jsi Brněnskem, kteréž odňato ti bylo úklady. Kdož obohatil se údělem tvým? Kníže Ota to byl, touže, aby všecky úděly moravské pod jednu vládu, pod svůj prápor spojil, aby pak tím jistěji mohl sáhnouti po české koruně. Brněnsko mu nepatří, a chceš-li při nastolení svém právu zjednati platnost, propůjči Brněnsko synu Oldřichovu."

„Mohu-liž tak učiniti, pánové?" otázal se Soběslav, povstana z trůnu. „Víte všickni, že kníže Ota Olomúcký dovolával se nároků k trůnu tomuto — zdaž právem či bezprávně, o tom rozhodnul hlas národa. Nechci proto, dostoupiv trůnu, první čin vlády své proti němu obrátit. Vůle vaše, páni a vladykové, nechť nad právem Vratislavovým rozhodne, by Ota zvěděl, že spravedlnost tu rozsoudila, nikoli vůle mstivá."

„Sláva Soběslavu!" provolal Miroslav za hlučného souhlasu veškerých pánů.

„Na knížete olomúckého beztoho nutno dbáti," dotvrzoval Častolov; „on v hněvu opustil Čechy a hledí k sobě strhnout celou Moravu. [33] Celistvost říše musíme bedlivě hájit, sice rozdrobené části shltne lačný císař německý. Čím mocnější Ota, tím nebezpečí Čech větší! Staniž se proto dle starého řádu v rodu Přemyslovu: Ota nechť podrží Olomúcko a vydá Brněnsko Vratislavovi!"

Po slovech těchto, která hlučná pochvala provázela, pokročil Ratmír z výklenku svého do prostřed sálu. Slova zde pronešená hrozivě zasáhla v myšlénky jeho, které poutaly se k dceři knížete, proti němuž tak příkře nastupováno. Rozsudkem tím zaostřoval se rozbroj mezi knížaty — šířila se i propast mezi Ratmírem a Hedvikou, a proto Ratmír nepováživ, jak těžko je bojovati proti pánům, kteří bojem proti soupeři chtějí stolci knížecímu nezbytnými se státi, poddal se pohnutí srdce svého, které po smíru toužilo.

„Připomínáte, pánové, nebezpečí," jal se mluviti, „které hrozí ze ctižádosti knížete Oty, chcete zemi uvarovati bojů: a přece k prvnímu činu radíte, který boj ten by musil vyvolat. Znám knížete i hrdou mysl jeho; sahal již po koruně zesnulého vévody a nyní vraceje se s nadějemi zmařenými do údělů svých, měl by i těchto bez odporu dobrovolně se vzdáti? Slovo mé slabé je snad proti náhledu vašemu, musím však varovat: neprobouzejte boje, které tak mnoho již záhuby na zem uvalily."

„Aj, kníže Ota má zastanců mezi námi?" ozval se úštěpně Častolov. „V tobě, pane Ratmíre, nejméně bychom obhájce jeho byli se domýšleli!"

„A byť i pravdu mluvil Ratmír," připojil prudce Miroslav, „lépe zajisté, když dříve bude neškodným odpůrce vévody, než aby později silou svou nám přerostl. Morava tvoří pouhé úděly knížatům a částí je nerozlučnou naší země. Nesmíme dopustit, aby Ota na samostatného pána si zahrál na Moravě, aby snad podruhé chtěl sahati po české koruně, i doufáme, že k ní mu nebudeš chtít dopomáhat, Ratmíre!"

Hněv zbarvil líce Ratmírovy, chtěl příkře odvětiti Miroslavu, když Soběslav utišil pohnutí obecné slovy svými.

„Znám oddanost vás všech, pánové, a důvody vaše jasně mě přesvědčují. Úděly na Moravě českému vévodovi přisluší rozdávat; právo to trůnu nesmíme zadati, a i kníže Ota, chce-li mír zachovati, musí právu tomu se podvolit. Brněnsko budiž údělem Vratislavovým, netoliko spravedlnost tak žádá, ale i cit srdce mého ku kněžici, který, jako já, prožil trpkou školu protivenství."

„Sláva ti, vévodo!" provolal Častolov. „Spravedlivá vláda tvá zjedná právu cestu po celé zemi. A kdyby boj zniknouti měl proti těm, [35] kteří spravedlivé vůli té by se protivili, my věrně ji hájiti budeme až do těch hrdel a statků."

Hlučný souhlas sledoval projevení to; zdálo se, jako by válečný ruch byl vniknul do shromáždění, jako by každý z přítomných již tušil, že Ota povznese meč za vydobytí ztracených nároků k trůnu.

Po slovech Soběslavových Ratmír mlčky odstoupil, čelo jeho zasmušilo se. Mnohý zrak udiveně spočinul na tváři, která jediná mezi všemi nejevila nadšení. Tak i Soběslav. Nepoznával v té zádumčivé postavě svého Ratmíra i nedovedl posouditi dnešní jeho slova a chování. V kalich radosti, který pociťoval vévoda z projevené mu oddanosti prvních pánů českých, vmísila se první trpká krůpěj.

Když rozcházeli se již vládykové a i Ratmír opustit chtěl síň knížecí, přistoupil k němu Soběslav, aby ho zadržel.

„Skončeny jsou slavnostní obřady a češti páni opouštějí síň, vykonavše povinnost svou jménem národa. Proč však i ty odtud spěcháš? proč odejmouti mi chceš chvilku, ve které bych přeplněné srdce své rozevřel příteli?"

Obrátiv se pohleděl Ratmír Soběslavu do očí tak upřímně a přece tak bolně, že vévoda pohnut i zaražen po delší chvilku se zamlčel, až posléze pravil:

„Ratmíre, nepoznávám tě a trpím tím. V těch dobách, kdy se strastmi jsem zápasil, byl jsi mým, zúplna mým. Což nesmím nyní, kdy snahou tvou na otců trůn jsem vstoupil, dovolávati se srdce tvého? Přišed na Vyšehrad naleznul jsem tak mnoho, měl bych za to důvěru tvou ztratit? Od oněch dnů nejsi již mým Ratmírem, straníš se mě; mlčíš, tážu-li se tě, a cítím, že něco, co neznám a ani tušiti nemohu, se staví mezi mne a tebe. Rci, Ratmíre, což může v světě něco nás rozloučit? Sděl mi, co mysl tvou zasmušuje; veškeré úsilí své věnuji, abych to zapudil. Jen důvěru svou mi věnuj jako dříve; k lásce své dřívější i celou moc vévodského žezla připojím, abych, přítel příteli, rozjasnil mysl tvou."

Slova ta vskutku rozjasnila tvář Ratmírovu; stisknuv vřeleji ruku Soběslavovu nechal se vésti do hoření části síně, skoro zúplna již vyprázdněné.

„Co přítel od přítele smí požadovat, cítím předobře v srdci svém a budu se toho také dovolávat. Soběslave, nemysli, že změněna je mysl má, že méně upřímné, méně oddané je srdce moje. Přiznám se ti, že trpím, nevěda proč; nedbej na to, možno že to pouhá bludička, která uhasne, až z bludiště myšlének na pevnou vstoupnu půdu."

„A nesvěříš mi, proč trpíš? Bol, který sdělíme srdci soucitnému, pozbývá moci nad námi."

Ratmír pohleděl mimovolně na Soběslava opět s tím trpkým významem jako dříve. Obraz, který stále mu tanul na mysli, trpký bol odříkání se, a všecky city, kterými srdce jeho překypovalo, nutíce je, aby požalovalo si srdci jinému, jež by sdílelo jeho strast a útěchy mu podalo slovem soucitným — mohl to všecko odhalit Soběslavovi? mohl příteli žalovati na přátelství, které k němu cítí a kterému obětovati chtěl celý ráj života jiného? Přátelství nezná oběti, a kdyby i život věnovalo, mlčí. Ratmír odhodlán byl trpěti a mlčeti; Soběslav neměl nikdy zvěděti, že miluje dceru soupeře jeho.

„Ponech srdci mému, co ho tíží," odpověděl proto na slova vévodova; „je to tak nepatrná věc v mocném proudu, který kol trůnu mohutné vlny hází. Vždyť i mě uchvátil, ačkoliv proti němu chtěl jsem se postavit. Slovo tvé bránilo mi, abych pyšnému Miroslavu nájezd jeho odplatil, abych ho poučil, že není přítelem Otovým, kdo radí k míru, aniž přítelem Soběslavovým, kdo zemi v novou chce strhnouti válku."

„I v tom jsem tě nepoznal," doložil vévoda, „neb kdybych doufati mohl, že lze mír zemi zachovati, první bych podal ruku smířlivou. Pravil jsem ti včera, že bezpečných zpráv mám z Moravy o piklech Otových."

„Věřím ti, Soběslave; ty domníváš se, že bouře se blíží, a chceš ji předejít bleskem síly [38] své. A přece snad bylo by výhodnější pokusit se, zda není vyhnutí této srážce dvou mocných mračen, která snad v záhubném boji střechu domova našeho zapálí."

„A k čemu mi radíš?" tázal se vévoda a hlas jeho patrnou jevil rozhorlenost; „mám snad o mír prosit zpupnou Olomúc?"

„Ne tak, Soběslave!" napomínal Ratmír, „čest svou a čest trůnu neposkvrněnou musíš zachovat, a byť by to i korunu a život tvůj stálo. K porušení toho nikdy radit ti nebudu, k uhájení toho jsem odhodlán po boku tvém zápasit."

„Protož pomlč o tom," přejal mu Soběslav kvapně řeč; „mezi mnou a Otou marně chceš budovati most smíru. Nazval mě vetřelcem na trůnu, jemu náležícím, z věrolomnosti obviňoval zesnulého Vratislava a nyní vysílá i posly své do Němec, by zjednal si pomoc cizáků. Můžeš ty, Ratmíre, k míru mě povzbuzovat, vida veškeré jeho úsilí? A jakým právem, z jakých důvodů to činíš? vždyť přece sám chceš mi býti pomocným k uhájení cti tohoto stolce, s kterého pouze smrt s to bude mě zapudit."

Soběslav mluvil prudce a hlasem rozhodným, který námitkám místa nedopřával. Ratmír se zamlčel, v jeho tváři zračil se vnitřní boj. Chvilkou zdálo se, že prudce vypukne, konečně ustoupil mírné rozvaze. Pojav Soběslava za ruku, pravil pohnutým hlasem:

„Soběslave, jedna chvíle je v životě našem, kterou připomenout tobě nikdy jsem si nepřál, a činím-li to nyní, budiž ti to důkazem, jak důležitá je věc, za kterou tě prosím. Slíbils mi, že veškerou moc trůnu, pakli ho dobudeš, se mnou sdělíš. Nechci ani tolik, žádám mnohem méně, Soběslave, a ty mi to splníš, ty mi to musíš splniti. Dopřej mi, abych jmenem tvým zajel na Olomúc, abych pokusil se o smír, kterého zemi je tak potřeba. Slibuji ti, že v ničem nezadám důstojnost tvého trůnu, a chci rozkaz tvůj v té věci věrně vyplnit. Jen nech mě pokusit se, zda smír je možný, alespoň odvrátíš tak od sebe výčitku za činy příští."

Zaražen naslouchal Soběslav slovům jeho, nespokojenost jevila se mu v tváři i slovech.

„Ratmíre, nepochopuji tě, hádanka úmyslů tvých stále mi je temnější. Vím, že nesdělíš mi pohnutky své, nechci je tedy zvěděti; dovoláváš se práva svého — a nesmím ti ho odepříti. Záleží-li ti tak velice na uskutečnění tvého záměru — staniž se po tvé vůli."

„Ty nežádáš zvěděti, co mě k tomu pobádá," pravil Ratmír, „a já tak rád bych ti to sdělil; srdce mě k tomu nutí a rozum odporuje. Půjdu, Soběslave, a Bůh dá, že budu poslem radostným."

Rozloučili se; Ratmír odkvapil, co zatím Soběslav s myslí zasmušenou za ním patřil

7.

Jarní slunce ozařovalo vrcholky zelenajících se stromů a otevřenými okny vnikalo do prostranné komnaty hradu olomúckého, která sousedila s velikou ozdobnou zahradou knížecí. V oknech hustě bylo květin, které zachycovaly palčivé paprsky sluneční, tak že jen slabě mohly dopadnouti na tvář dívky odpočívající v skvostném křesle.

U okna druhého stála jiná dívka, pečujíc něžnou rukou o květiny, uvazujíc a zalévajíc je. Chvílemi ustála v práci, oko její zapolétlo k družce a často spočinulo delší dobu s výrazem soucitným na bledé líci její.

Odloživši konečně kropenku přistoupila ku křeslu, pravíc:

„Což ani ten krásný slunečný den nerozveselí tvou mysl, Hedviko?" Tázaná pozvednuvši hlavu pousmála se, odvětíc:

„Jiné tu slunce, jiný tu život nežli na Týně. V té boží krásné přírodě zdálo se mi, že žiji pro sebe a city své; zde žiju jen pro lesk dvora a jeho klamnou slávu. Tam bylo vše pravdivé, vše svaté — a zde — — ? Milado, plakala bych, že krásný tvůj Týn jsem musela opustit!"

„Aj, proč toho chtěla bys tak želet?" těšila ji družka, ovinouc ruku svou kol šíje Hedvičiny; [41] „doufám, že vrátíme se spolu do lesů našich, jakmile parno sluneční nepříjemným se stane hostem na Olomúci. Otec tvůj milerád uvolní tobě perutě, abys se mnou zalétla na hrad otce mého, kde spolu tak mnoho krásných zažily jsme dob."

Hedvika zavrtěla hlavou.

„Cítím, že tam se již nevrátím. Věř mi, Milado, že začasté již myslela jsem, proč neuzavřel mě otec raději v temných zdech hradu tohoto, proč musela jsem poznati krásný váš Týn, po kterém věčně srdci mému bude se stýskati. Po smrti matky mé, již bohužel tak záhy jsem ztratila, poslal mě otec k vám, bych v matce tvé našla milou pěstounku a v tobě oddanou družku. Tam vyrostla jsem pod jasnou oblohou, ve volném vzduchu lesů, tam nalezla jsem všecko, co tvoří slast žití — vše to mi Bůh tam udělil, Milado, a zde — zde nenalezá srdce mé ničeho jedině otce, který mohutnými zanáší se úmysly, leč pro štěstí dítěte svého nemá zpomenutí!"

Sklonivši hlavu na prsa, zabrala se v myšlénky a Milada nerušila ji. Po chvíli pravila Hedvika:

„Mám macechu, mám i nevlastní bratry, a proto snad tak dlouho ponechal mě otec na Týně, abych nepoznala lásku jejich. Proč volá mě nyní v hluk svého dvora, mne, nezvyklou bouřnému žití knížecího města. Cítím to dobře, [42] že pouhou loutkou mám býti v ruce otcově, loutkou, kterou připoutati se má nějaký velmož k plánům jeho. Srdce a cit jsou zde jen bublinou, kterou knížecí dech si troufá v nic uvésti."

Milada políbivši čelo své družky, pravila s jemnou výčitkou: „Hedviko, tvá mysl poddává se přetrpkým dojmům a bezprávně snad mučíš srdce těmi myšlénkami. Opírej se mocně o lásku svou, důvěřuj v ni , a chceš-li uposlechnouti rady mé, odhal otci srdce svého cit."

„Otci?!" zvolala Hedvika prudce. „Jemu jej uzavru v nejtajnější záhyb srdce, an jediným slovem zrušil by poslední naději, o níž se opírám. Láska naučila mě dbáti na záměry státnické, vidím celý smělý plán, který otec můj si utvořil, který sleduje s veškerým úsilím, nedbaje běd a hrůz války, nedbaje štěstí rodinného. Avšak v plánu tom dva mocné balvany cestu mu hradí. První je Soběslav a druhý Ratmír! Ano, zvěděla jsem to z hovoru otcova, že Ratmír byl hlavním strůjcem zmaru, který zastihnul ho na Vyšehradě, a otec slovy msty plnými projevoval svou k němu zášť, nevěda, jak krutě ranil tím srdce mé. Mezi nimi nemůže být smíru, nenávist metá blesky své nad ubohou hlavou mou, která beznadějně se sklání, slzíc nad zmařeným žitím mým, nad zhrocenou láskou mou."

Štkajíc objala Hedvika Miladu, ukrývajíc líce své na ňadru jejím. Zarosilo se i oko Miladino a ku tklivému obrazu tomu divně se lišilo veselé troubení na dvoře hradu a hluk po síních se rozléhající.

V smutku svém ponořeny nezaslechly dívky ani že hluk i do vedlejší komnaty se dostal, a teprve když otevřely se dvéře, pohlédly mimovolně k nim a výkřik napolo tlumený vydral se z ňader jejich.

Vstoupivší Ratmír mezi dveřmi překvapen se zastavil. Hledaje Otu, naleznul zde dceru jeho. Místo záští láska, místo diplomatických úskoků ryzí cit v ústrety mu vcházely.

Uzavřev dveří, aby nebylo svědků setkání toho, spěchal k Hedvice a vroucně líbal ruce, které mu vstříc podala.

„V tento okamžik jsem nedoufal, Hedviko!" zajásal v mocném pohnutí; „toto štěstí tak neočekávaně jsem dosáhnul a dobrým je to znamením pro moje poselství."

„Ratmíre, tys opět u mne a já zapomínám dlouhý ten čas, který mezeru tvořil v lásce naší, zapomínám na propast, kterou v té době ctižádost lidská mezi nás vložila. Tys opět tu — a mně je volno a veselo u srdce, ty tam všecka trpkost a rmut."

„Můj sličný anděli, v pohledu v oko tvé steronásobná je náhrada všech zápasů, v nichžto [44] umdléval duch můj. Hedviko! strastný, ba zoufalý byl to okamžik, ve kterém poznal jsem, že nejsi dcera vladyky, mně rovného, že na knížecím trůnu zasedá otec tvůj. Poznání to zvrátilo veškeré záměry mé, uvrhnouc mě ve vír, v němž nebylo pro mě naděje zachránění. To jsem netušil v krásných dnech lásky naší, to jsem netušil, oddávaje se přátelství k Soběslavu. Těšil jsem se nadějí, že vyplniv povinnost přítele, naleznu v lásce tvé sladké odměny — a zatím zamezil jsem tím cestu k tobě, zničil budoucnost lásky naší."

„A ty bys zoufal, Ratmíre?" tázala se Hedvika něžným hlasem; „hleď, já jsem dívka slabá, a více odvahy ve mně nežli v tobě. Nemám právo, abych ti vyčítala, žes více dbal o povinnost přítele nežli o lásku mou — tys muž a čest tvá vedla tě cestou vytknutou, tys nevěděl ani, že na cestě, kterou sis vytknul, skromné kvítko mých tužeb vykvetlo a krok tvůj rozhodný že zničil jeho život. Avšak to ti vyčítám, že oddáváš se beznadějnosti a že slovem svým poslední opěru mou chceš podvrátit. Ne tak, Ratmíre, pravá láska nedbá bouří nejhroznějších — jednou musí slunce vyjíti a jeho zář povzbudí kvítko tužeb mých k životu novému. Přestaneš-li ty důvěřovat — co zbyde ubohé Hedvice, která nemá před sebou pole válečných činů, která nemá před sebou cti a důstojenství, [45] která ztracený život lásky ničím nemohla by nahradit."

„Hedviko! slova tvá mě pokořují a povzbuzují zároveň. O, věř mi, že teprve posledním vzdechem mohl bych lásky své se vzdáti, a dokud krůpěj krve koluje v žilách mých, neustanu snažiti se za vyplnění krásného snu, v který mě ukolébala milost tvá, v čarovném údolí Týna.

Ty-li, Hedviko, Ratmírovi i v lesku dvora knížecího lásku svou uchováš — já zajisté lásky té nehoden nebudu. O, kéž bych mohl činem velikým osvědčiti, jak vroucí je lásky mé cit, kéž mohl bych obětovati sebe za blaho tvé!"

Kleknuv před Hedvikou, líbal ruce její, co zatím Hedvika sklonila se k němu, tak že splynuly rusé kadeře její s černými vlasy Ratmírovými.

„Vévoda!" zkřikla lehce Milada a oko její utkvělo na květinách v okně, za nimiž napolo skryta objevovala se přísná tvář knížete olomúckého.

Zvěděv o příchodu Ratmírovu, spěchal Ota ze zahrady své do síně poradní a mimovolně stal se svědkem hovoru milenců. Vida, že je prozrazen, odstoupnul od okna a vešel do světnice. Ratmír povstav, kvapně šel mu vstříc, co zatím Hedvika k Miladě se přitulivši, k druhému oknu odstoupila.

„Aj, Soběslav posílá ke mně posly své?" usmál se hrdě Ota. "Anebo přicházíš snad, Ratmíre, abys i ve vlastním domě mém strojil pikle proti mně, v kterých dobrým mistrem jsi se býti osvědčil?"

A Ota pohlednul přísným okem na Ratmíra a pak na dceru svou, chvějící se jako stonek růže při bouři.

„Přál-li jsem si kdy, abych byl poslem míru, v tuto hodinu zajistě chtěl bych ním býti," odpověděl Ratmír. „Zapomeň, kníže, na okamžik, že stál jsem kdysi proti tobě. Nepřicházím dnes co protivník knížete olomúckého, nýbrž s touhou nejvřelejší, aby nalezena byla cesta, na které smiřlivě by se setkali — Ota a Soběslav!"

„Tu jedinou cestu ty jsi zamezil, Ratmíre!" zvolal Ota. „Soběslav předskočil mě tvou snahou na cestě mé k trůnu Přemyslovců. Právo mé odstrčeno, avšak předčasně jste jásali. Zvítězit jste mohli nad Otou, avšak nepřemohli jste ho. Včerejší den nerozhoduje nad zítřkem, mou dráhu přece nezvrátíte, neodvratně budu po ní k trůnu kráčeti a Bůh dá, že s cesty si smetu všecky překážky."

„A kdyby se i zdařily úmysly tvé, kníže," promluvil Ratmír smířlivě, „je výsledek hoden ceny takové? Mohl bys přes mrtvoly Čechů, přes spáleniště, přes potoky krve a slzí s lehkým vstoupiti srdcem na pokalený trůn? Rozpomeň [47] se na Vladislava, který dobrovolně v prospěch Bořivojův trůnu se zřekl, aby uchránil zem bídy neskonalé. Dějiny žehnati budou jeho památce! Připoj i ty jmeno své k činu tomu šlechetnému, vyslov slovo smiřlivě a Soběslav za velkomyslnost tvou vděčen ti bude za všecky časy."

„Nač plýtvat slovy marnými!" odtušil úsečně Ota; „proč moudrost tu Soběslavu nevykládáš? ať učiní, on, oč žádáš nyní mne. Nejsem školák, Ratmíre, který by dal se mravným naučením na jinou obrátit víru. To řekni tomu, který tě poslal. Záměry své nezměním, dráha má je vyznačena. Smrtí císaře německého Jindřicha 5. a rozmíškami, které znikly v říši při volbě nové, prodlilo se vyplnění mých záměrů; jinak stál bych již s ozbrojenou rukou před Vyšehradem, abych právo své si vydobyl. Leč co promeškáno, není zapomenuto. Ota v dobré paměti zachová příkoří mu učiněné a dovede je splatit. Stojíme dnes podruhé proti sobě, Ratmíre, nežádej si, bychom i po třetí se setkali!"

Výhrůžná slova ta provázena byla pohledem hněvivým, hrdým. Ratmír se v srdci svém zachvěl.

Chvilku trvalo mlčení přerušované jen utajovaným štkáním, které mimovolně ze stísněných ňader Hedvičiných si razilo cestu. Ota na ni pohleděl, nová myšlenka vznikla mu v hlavě; přistoupiv k Ratmírovi pravil hlasem vlídnějším:

„Nač hněvu mezi námi, dokud jedno pouto je, které nás může spojiti. Buď mým, Ratmíre, věnuj meč svůj vděčnější mé službě. Soběslav ti bude vratkým přítelem; vděk jeho brzy s trpkostí seznáš. Já však chci ti býti otcem, Ratmíre, klenot svůj do rukou tvých chci odevzdat, hodnostmi a ctí chci tě obsypat. Bezděky seznal jsem, co k dceři mé tě poutá; nuže osvědč, zdali ji miluješ. Může-li tu volba býti těžkou, není-li Hedvika, dcera Oty Olomúckého, desateronásobnou náhradou za Soběslava."

Ratmír překvapen řečí tou nedovedl odvětiti. Hedvika obrátila zarosené oči své k němu s výrazem vroucí novou nadějí naplněné lásky, že se zachvěl, že kvapně k ní chtěl spěchati a klesnouti u nohou jejích se slibem věčné lásky. Tu sevřela srdce jeho železná ruka, ono zaúpělo, zrak jeho se sklonil, jako by ukrýti chtěl žal, který v něm se zrcadlil.

Ota, jehož oko bylo již jiskřilo radostí, že podaří se mu k sobě připoutat hlavní podporu Soběslavovu, zamračil se zlostně a pravil:

„Ty váháš odpověděti? Což láska tvá je tak slaba, že můžeš se rozmýšleti v tomto okamžiku?"

Těžce zápasila prsa Ratmírova, rozhodný úmysl dral se na povrch, srdce jej zdržovalo. Konečně pravil chvějícím se hlasem:

„Čest muže dříve jsem zadal, kníže, nežli cit lásky. Nemohu zradit Soběslava! — Miluji Hedviku celou sílou duše své, bez ní nemá život ceny pro mne. Však zradou vykoupit si ji nemohu a nesmím, ona sama musela by mě zamítnout!"

Trapné nastalo mlčení. Na tváři Otově hněv burácel, na lících Hedvičiných slzy se perlily.

Prudkým krokem Ota přecházel po síni; rozličné zámysly rojily se v hlavě jeho. Konečně se zastavil, zrak jeho dlouho utkvěl na Hedvice a Ratmírovi, jako by proskoumati chtěl hlubokost jejich žalu. Pak přistoupiv k Ratmírovi pravil:

„Ne tak, Ratmíre, s tím rozhodným nepřátelským slovem se nerozcházejme. Poslyš mne, nemluví k tobě nyní kníže, ale otec, který dceru svou miluje a šťastnou ji chce viděti. Rozvaž dobře okamžik ten, rozhoduje snad nad dvojím žitím. Nechci nyní odpověď tvou, zanechám tě s ní. Slovo lásky bude snad mocnější nežli hlas knížete. Ratmíre, opouštěje tě zanechávám štěstí dítěte svého v rukou tvých. Miluješ-li ji, setkáme se opět. V komnatě své vás budu očekávat; dej Bůh, by okamžik příští mně i vám štěstí přinesl! Na shledanou, Ratmíre!"

Přistoupiv k dceři, políbil ji na čelo a odešel. Pokynutí jeho Miladě bylo znamením, aby i ona milence o samotě zanechala.

Jak mohutná to byla chvíle, ve které opět sami u sebe dleli Ratmír s Hedvikou — snad tak mohutná jako při vzniku jejich lásky, avšak jak smutnější a bolestnější. Opět spočinula hlava její na Ratmírových prsou, opět ústa sloučila se ve vřelý polibek, avšak srdce úpělo a lkalo...

Zahalme rouškou výstup ten, v němž méně bylo slov než slzí, nechtějmež patřiti na bezmezný žal Ratmírův, na prosby její, na zápas jeho. Snad by i nám slza oko zarosila. —

Ota Olomúcký stál u okna komnaty své, když Ratmír kvapně opouštěl Olomúc, jako by utéci chtěl ze stěn, které hrozily ho udusiti.

„Odjíždí!" zvolal hněvně kníže. „Marná tedy snaha má získati ho pro sebe! Budiž, Ratmíre, my se opět setkáme a za dnešní čin mečem do prsou vděk svůj ti napíšu."

Toutéž dobou skláněla se Milada nad ubohou Hedvikou, která přemožena žalem svým sklesla k zemi.

8.

Opět den vzešel nad Vyšehradem, však nebyl to ani den smutku a žalu jako za posledních okamžiků Vladislavových, ani radostný den slavného nastolení Soběslavova. Válečný hluk rozléhal se po síních a dvorech, hřmot zbraní přehlušoval činy veškeré a celý Vyšehrad jedinému táboru se podobal.

V tom lomozu nikdo sobě nepovšimnul Ratmíra, který v průvodu nečetné družiny do hradu byl vejel. Zasmušilá mysl mladého vladyky nedbala pestrého obrazu příprav válečných, mlčky sestoupil s koně a bral se nahoru do síní knížecích.

Soběslav byl shromáždil u sebe četné rady své, aby umluvil se s nimi, čeho činiti vůči nebezpečí hrozícímu české zemi z Němec. Ratmír chtěl k němu vstoupiti, leč bylo mu v tom bráněno panoši hovícími sobě v předsíni.

„Kníže zakázal přístup, dokud trvá důvěrná porada," pravili, „a nelze nám nikoho vpustiti."

Rozhněván tázal se Ratmír:

„Znáte mne? Či může týkati se zákaz ten i přítele Soběslavova, jemuž kníže ve dne i v noci přístupu k sobě vždy dopřával? Mýlíte se, pravím. V radě Soběslavově mé je místo a povinnost svou zastati přišel jsem na Vyšehrad."

„Určitý zákaz nám byl dán," odpověděl jeden z panošů, „zákaz ten týkal se každého — a i tebe, pane!" doložil váhavě.

„Mýlíte se, pravím!" zvolal prudce Ratmír. „Cestu k Soběslavovi žádný zákaz nemůže mi zabránit. Jděte a zvěstujte knížeti, že přišel jsem a důležité přináším mu zprávy."

Rozpačitě pohlíželi na sebe panošové, znajíce dobře Ratmíra, všemocného dříve přítele a důvěrníka vévodova, a netroufali sobě s důrazem [52] odporovati rozkazu jeho. Odešel tedy jeden do komnat knížecích, co zatím Ratmír prudce přecházel po síni.

Co dělo se na Vyšehradě? Proč bráněn mu přístup k Soběslavovi? — Tyto otázky vznítily se bleskem v hlavě jeho, podávajíce duši rozbouřené nový zápas myšlének. Bezděky zpomněl na slova Otova, který přemlouvaje ho k odpadnutí od Soběslava pravil: „Soběslav ti bude vrátkým přítelem, vděk jeho brzy s trpkostí seznáš!" Což vskutku byla slova ta proroctvím?

Věděl dobře Ratmír, že mnohých má nepřátel mezi pány českými, kteří závidí mu přízeň vévody, kteří snažili se zmařiti lásku poutající oba přátele z trpkých dob vyhnanství. Avšak Soběslav! mohl i on tak lehce změniti mysl svou, jako den mění jasnou tvářnost svou v nevlídnou noc?

Panoš se vrátil. Nemilou nesl odpověď, neb těžko bylo mu ji vypraviti z úst. Soběslav nechtěl připustit Ratmíra. V zápětí panoše sledoval však Častolov, v jehož tváři škůdolibý úsměv Ratmírovi zvěstoval, komu děkovati má za nemilostivé přijetí.

„Posílá mě vévoda, Ratmíre," promluvil Častolov, „bych oznámil ti, že nemožno mu předpustit tě nyní k sobě, an důležitá úrada se koná o blaho země. Do velké síně svolán sjezd pánů českých, tam i ty co věrný poddaný vévody [53] se dostav. Zprávy, jež neseš, jsou vévodovi známy, a účinek cesty tvé již všickni jsme poznali. Sdělení tvé tedy malou mají cenu pro nás, neboť co pro sebe na Olomúci jsi vyřídil, sotva nám sdělíš, aniž to žádá vévoda zvěděti."

„Toť přespříliš!" vzkřiknul Ratmír a ruka jeho sáhla k meči; „za tuto řeč se mi zodpovídáš, pane Častolove!"

„Nebiju se se zrádcem," odmítnul jej tvrdě Častolov. „Meč můj věnován je Soběslavovi, tomu Soběslavovi, jehož jsi zrádně jen k míru a vyjednávání přemlouval, aby Olomúcký času nabyl k uskutečnění záměrů svých. Do nečinnosti chtěl jsi ukolébat vévodu, aby usnadnila se Otovi cesta k trůnu. Dobře jsi jednal co zeť vévody olomúckého, špatně však co přítel Soběslavův, Ratmíre! To však věz, že pro zradu tvou není již místa na Vyšehradě!"

Rozlícen chtěl Ratmír, v nejhlubších útrobách svých poraněný, vrhnouti se s taseným mečem na Častolova. Tento však ustoupil do komnat knížecích a panošové těly svými zeď utvořili mezi Ratmírem a dveřmi.

Odhalena byla tedy rouška — Ratmír zřel jasně úklady, které mezi ním a Soběslavem byly nastrojeny. V šíleném záchvatu bouřil jeho duch, nechtěl věřiti té bezmezné zradě, a přece musel.

Úzko mu bylo v těch vysokých klenbách, spěchal ven, by chladným větrem schladil žár svých spánků. V hustém křoví zahrady hledal zotavení — a nenašel je.

Těžko je nésti příkoří zaviněné, trpké jestiť, když bezvinně stihne nás protivenství — a přece to všecko je slabé proti ponížení, jež pociťoval Ratmír. Všecko, co milé a svaté bylo na zemi — jmění, život a lásku — všecko byl obětoval jednomu, a tento muž metl mu přátelství pod nohy a pošlapal srdce oddané.

Utišil se konečně Ratmír. Musel mluviti se Soběslavem, musel poznati, co zavinili v tom nenávistníci jeho a v čem pochybilo srdce Soběslavovo. Obrniv tvář svou pohledem pevným a pokud možno i klidným, navrátil se do hradu a vešel do síně, v níž shromážděn byl sněm vladyků a pánů českých.

Na stolci svém seděl Soběslav, kolem něho přední jeho páni. Před trůnem pak stálo poslanectvo německého císaře Lothara, by prohlásilo poselství své před vévodou a sněmem.

Hrdě a s pevnou důvěrou v spravedlivou věc svou povstal vévoda a zrak jeho spokojeně přelétl četné shromáždění věrných pánův. Toliko na chvíli zachmuřil se, když setkal se s pohledem Ratmírovým. Pak pokynuv vyzval poslanectvo, aby oznámilo, jaká je vůle císaře Lothara.

Přistoupiv jeden, jal se mluviti:

„Doneslo se k trůnu nejmilostivějšího císaře našeho, že dosednul jsi, kníže Soběslave, po smrti jasného vévody Vladislava na trůn český, aniž bys byl přijal stolec a žezlo z milosti císařovy. I vznešeny jsou proto žaloby k císaři, že bezprávně udála se volba v české zemi, která poddána jest vrchní vládě říše německé."

Bouřlivý výrok nevole zahučel sálem. Soběslav však pokynul a slovo jeho utišilo hněv, tak že poslanec mohl pokračovat:

„Jestiť právem a obyčejem, že kdykoli v lenní zemi císařství německého nová volba se má díti, smí se to státi toliko s dovolením krále německého, tento zajisté jediný má rozepisovati volbu a říditi a tvrditi ji; kdokoli tomu chce jinak, nepřítelem jest říše a co s takovým bude s ním nakládáno."

Opětný výbuch rozdrážděné nevole otřásl klenbou síně. Vyslanec pokročil kvapně k trůnu vévody, jako by se obával, že hrozí mu nebezpečí. S těží bylo lze utišiti pohnutí a teprvé po chvíli mohl poselství své dokončiti.

„A jelikož ty, kníže, volbou nesprávnou a neplatnou uvázal jsi se v držení trůnu, tudíž jsi dle nálezu knížat říše německé pohnán, abys dostavil se před soud jejich a rozsudku jejich bez výminky se podrobil.“

„A pakli se nedostavím?" tázal se Soběslav mírně.

„Pak celá říše zvedne na tebe krvavý meč války a odboj tvůj přísně ztrestá na uvarování příštích pokolení."

Doposud klidná tvář Soběslavova zplanula ohněm, když nyní povstal, aby odpověď dal vyslancům německého krále. Mohutná a vznešená byla jeho postava a úchvatná jeho řeč.

„Slyšeli jste, pánové a vladykové, čeho žádá na nás král Lothar, a každý z vás cítí zajistě, co káže nám prospěch a čest země v chvíli této rozhodné. Nikdy nepatřila země česká pod právomocnost německých císařů a Bůh dá, že nikdy neponeseme porobu, jakou na nás snaží se uvaliti. Splakal bych nad nešťastnou zemí, kdyby vládnouti zde měly rozkazy cizince, kdyby Němci měli právo vnucovat nám knížata, dávat nám zákony a za psance prohlásit, kdo svobodu země české hájí a práva národu šlapati nedá. Nikdy nepodvolíme se pánovitosti Německa a drzé nájezdy jeho splatíme stejnou měrou." — Jásot panstva přerušil jeho řeč. Soběslav pokračoval:

„Vy jediní, co pravý a zákonný sněm této země, máte právo voliti vévodu svého a k vám se též odvolávám z nálezu, jaký učinili knížata německá bezprávně a násilnicky. Vy jste uvedli mne na trůn otců mých, vám jest tudíž i odpověď dáti na opovážlivou žádost krále Lothara. Svoboda země, čest národa jsou ohroženy cizáky — a mezi vámi nebude zrádců, kteří na [57] svatém odkazu otců by se prohřešili. A kdyby i nalezen byl zrádce v národě českém, kletba vaše bude jeho odplatou a opovržení dědictvím celého rodu jeho."

Soběslav zamlčel se na chvíli. Oko jeho prodlelo výčitně na bledé líci Ratmírově. Tento se zachvěl, slova ta co ostrý hrot v srdce jeho se zaryla. Hluk obecný zakryl pohnutí jeho; mohutné bylo přiznávání se pánů k oddanosti nezlomné, nadšené bylo volání slávy Soběslavovi.

„Osvědčení vaše budiž odpovědí králi německému na bezprávné nároky jeho. Jmenem vaším prohlašuji, že nikdy česká země Němcům v otroctví se nepoddá. Na výhrůžky pak knížat, že brannou rukou ztroskotají trůn můj, že hrůzy války zanesou do tichých dědin českých a plenem a vraždou za hájení práv našich trestati nás chtí — na hrozbu tu odpovídám, že k obraně vlasti milené co jeden muž povstaneme, hájíce ji až do těch statků a hrdel, i doufám v milosrdí boží a v pomoc svatých Václava a Vojtěcha, že země naše nebude dána v moc cizincův!"

Domluvil vévoda a hrdým pokynem propustil vyslanectvo, které s tvářemi vzdornými odcházelo. Kostky byly vrženy — válka byla nyní obecným heslem.

Skončen sněm i rozjíždělo se panstvo, aby na týnech svých pilné činilo přípravy k boji. [58] Jediný Ratmír zůstal v síni — chtěl stůj co stůj mluviti s vévodou, který v průvodu Načerata, Častolova a jiných pánů do svých komnat se byl odebral.

Bylť odeslal oddaného jednoho panoše knížecího k Soběslavovi, za slyšení žádaje.

Panoš dlouho se nevracel. Konečně objevil se ve dveřích; Ratmír spěchal mu vstříc.

„Jakou mi neseš odpověď?" tázal se kvapně.

„Nemilost vévody nebylo lze překonati. Pravil, že pro dřívější přátelství zapomenouti chce, čím nyní proti němu jses provinil, a svobodný odchod chce ti dopřáti z Vyšehradu. Setkat s tebou však nepřeje si ani pro sebe, ani pro tebe. Odpusť, pane, že tak dím, jsou však to slova vévodova a sice slova tak rozhodná, že o bezpečí tvé na Vyšehradě skutečně se strachuji."

„Budiž tedy, Soběslav tomu chce, staniž se po jeho vůli!" zvolal Ratmír odhodlaně. „S Bohem, Vyšehrade! S Bohem přátelství!"

Odkvapil a v několika minutách nalézal se s družinou svou za branami Vyšehradskými.

9.

Stojím opět v tom osamělém, tichém koutě světa, v tom krásném lesnatém údolí pod Týnem Střezimírovým. Opřen o mocný dub, zírám na lučiny a naslouchám bublání potoka a šveholení [59] ptactva. Sotva osm týdnů, co opustil jsem skrytý ten ráj, avšak zdá se mi, že změnilo se tu tak mnoho, že potůček šumí píseň jinou nežli tehdy, že květinky nepozvedají tak vesele hlavinky své, že pusto v tom ráji a mrtvo, jako když z krásného těla duše se odloučí.

Nade mnou ozve se zpěv pěnkavky. Tebe tedy našel jsem nezměněno, milé ptáče, ty oživíš mi zas ten kraj a po tvém příkladu zašumí vlnky potoka veseleji a květinky rozevřou kalíšky své, by vydychovaly ze sebe dech lásky. — Aj, i ty umlkáš, pěnkavko? Rci, co stalo se v tom tichém údolí, jež tak daleko je bouří světa? rci, proč ráj ten nezdá se již býti rájem? Tobě jsem svěřil, bys útěchu poskytovala Hedvice, bys o lásce Ratmírově jí zpívala a o budoucím štěstí. Rci, jak plnila jsi úkol svůj?

Mlčíš?! — Vím asi proč; marně pátrá oko moje podle potoka, Hedviky tu nevidět, bílý šat její nevlaje mezi omšenými sosnami, stín lepé postavy její nekoupá se ve vlnkách potoka. Již pochopuji, proč teskno květinkám, proč smutno vlnkám, proč i ty sklopuješ hlavinku, pěnkavko milá. — Hedviky tu již není!

Zpomínáte-li na ni — jí zajistě neméně je trudno u srdce, s nemenší touhou zpomíná ona na milé své údolí — na ráj svého mládí, ráj své lásky. Daleko od vás, v německém Řeznu dlí s otcem svým a v hlučném žití na dvoře německého [60] krále vynutí rozkaz otcův úsměv na rty její, an srdce krvácí. — Rozepni křídla svá, pěnkavko, zaleť v ten dálný, dálný kraj a pod okénkem jí zazpívej tu píseň lásky, která zde druhdy šuměla vlnkami potoka a vrcholky sosen.

Pěnkavka neposlouchá prosby mé a poletujíc se stromu na strom volá mě, bych ji následoval. Jdu za ní až za omšený balvan. Pěnkavka zaletí ještě dále, až usednuvši na větev stromu jednoho, útrpně popatří na muže sedícího na stromu, který vichrem vyvrácen lávku tvořil přes potok. Opodál bujarý kůň tiše stál a častěji truchlivě na pána svého pohlížel.

Obličej v rukou svých ukrývaje seděl Ratmír na posvátném místě, na kterém láska jeho byla znikla. S jak rozdílným pocitem byl vkročil v krásné to údolí, jaký boj burácel nyní v prsou jeho. V hněvu a záští opustil Vyšehrad, výhost dávaje přátelství, avšak vnitřní hlas varovně mu pošeptával, že za přátelstvím nalézá se poctivost muže a povinnost k vlasti — za lákáním lásky pak že skrývá se věrolomnost a zrada na otčině.

Utekl se v lesní údolí — zde požalovat chtěl bol svůj svědkům své lásky, zde stanoviti se chtěl na rozhodném úmyslu. Minulost lásky zde ho obklopovala, v ní doufal nalézti odvahy a poklidu.

Jak rád bych byl potěšil ho. Leč snad nebyl by ani dbal na má slova, jsa tak zadumán, [61] že neslyšel, jak mocný vichr náhle zaburácel lesem, jak černé mraky se stahují nad údolím lásky jeho a hrom z dálky již celou přírodou otřásá. Zmizela jasná klenba nebeská, vlnky zděšeně zpěňují se, květinky kloní mrtvé své hlavinky, pěnkavka zalétá polekána do bezpečného hnízdečka; nad rájem lásky Ratmírovy hrozná bouře se vznesla, jen on ji necítí, trýzeň vnitřní je mocnější. Ubohý Ratmíre!

10.

Kol ohňů ohřávaly se tlupy ozbrojeného lidu na návrších a po dolinách u Chlumce poblíže hranic saských. Stály zde voje Soběslavovy, které vedl proti vojsku německému valícímu se z Durink do Čech. Nebyly přečetné šiky Čechů daleko slabší valných zástupcův německých, avšak bojechtivost zračila se v tvářích jak zbrojenců vévodových, tak i manův a lidu selského, který zbraně se byl uchopil na obranu vlasti.

Noc byla již valně pokročila, část vojínů hověla si ve stanech, hledajíc posily v odpočinku k nastávající snad zítra práci; druzí pak byli na stráži, aby nepřekvapil je nepřítel nepřipravené.

„Bohu dík, že dnešní noc nebičuje nás mrazivým větrem severním," pravil jeden zbrojenec, obraceje se k soudruhům, kteří s ním společně [62] kol jednoho ohně se ohřávali. „Zle bylo by, kdyby nám umrzly prsty u rukou a my nemohli zítra pádně mlátit do těch domýšlivých lebek německých. Bůh mi svědkem, že nemiluji příliš řemeslo válečné, lepší sedět na hradě při konvici v teple; ale poslat ty pány Němce s roztlučenými hlavami domů, aby podruhé zašla jim chuť míchat se do našich záležitostí, na tu melu se skutečně těším, a seč moje pěst chci k tomu přičinit."

„Ba, není-liž to hřích do nebe volající," ozval se soused jeho, počestný krejčí Nymburský. „Kdož dává těm Němcům právo, aby nám rozkazovali, aby nás pod vládu svou podrobili a hrůzu války zanesli do naší mírumilovné země? Kletba jim! Ženu a děti musel jsem zanechat a jíti do pole, řemeslo mé hyne a kdo ví, co mě zítra čeká. Bohu poručeno! Budu jednati jako poctivý Čech, okážu cizákům, že při jehle nezapomněl jsem vlásti mečem, a místo do sukna chutě budu píchat do německé kůže."

„Slyšeli jste, co vypravoval hradní pana Častolova?" vmísil se třetí do hovoru.

„A co že pravil?" tázal se zbrojenec.

„Král Lothar sám prý je v čele vojsk a velký je počet jeho mužstva. Pak prý je veškeré saské panstvo, několik biskupů, markrabě Albrecht, kterému říkají medvěd, pak hrabě Jindřich [63] Grojský s velkým zástupem zbrojenců. Ota Olomúcký, jehož Bůh ztresci, též najal valný houf žoldnéřů, kterým prý přislíbil, že jim dá Prahu v plen, jakmile ji dobyde. Náš moudrý vévoda poslal k nim včera vyslance své, mezi nimi pana Načerata, Miroslava a Smila, aby poznovu mu pověděli, že dle starého práva a obyčeje jen Čechům přísluší volit si knížete, pročež že nemá císař ani práva ani příčiny obtěžovati nás novými zákony. Čechové, nežli by svolili k novotě takové, že všickni raději zahynou v boji spravedlivém. Nepřestane-li tedy císař té zvůle, ať soudí Bůh mezi námi a nimi. — Císař však spůrně žádal pokoření se, pročež pánové s nepořízením odešli."

„Za to však zítra Němci s nepořízenou utekou," rozhorlil se krejčí nymburský. „Nám v čele bude vláti prapor sv. Vojtěcha, kterýž upevněn jest na kopí sv. Václava, a nebe nám na přímluvu těchto ochranců země české udělí vítězství. "

„Hoj, stráže dávají zvěst, že někdo se blíží!" zvolal zbrojenec, sahaje rychle po meči a ihned nastal ruch kol ohňů.

Od východní strany zavzněl dusot koní a brzy dostihli první jezdci k předním strážím českým.

„Kdo to?" voláno jim vstříc.

„Praha a Soběslav!" zněla odpověď. „Branné zástupy z Hradecka přicházejí vlast svou hájit proti cizákům!"

„Vítejte nám!" voláno ze všech stran, ač mnohá nedůvěřivá ruka nespustila se meče.

Znenáhla dojeli i ostatní jezdci a za nimi četné zástupy pěších. Byl to zástup několik set mužů čítající, kteří ihned po příkladu ostatních dle možnosti se rozložili a odhrnuvše sníh ohně rozdělali.

„Nový ten přírůstek musím hnedle panu Sezimovi oznámiti," mínil známý náš zbrojnoš a spěchal kvapně k ozdobnějšímu stanu v pozadí táboru. „Čím víc pěstí, tím veselejší bude tanec."

Za nedlouho vystoupil pan Sezima, kastelán vyšehradský, ze stanu svého. Bylo na něm vidět, že v plné zbroji jen na okamžik pohověl zemdleným údům. Přiblíživ se k zástupu nově přišlému tázal se po vůdci.

V hustý plášť zahalen vystoupil tento z houfu ostatních náčelníků.

Sezima pohlédnul naň překvapen. „Tys Ratmír!" zvolal, pokročiv k němu blíže.

„Tomu se divíš, pane Sezimo?" tázal se Ratmír. „Což myslel jsi i ty, že scházeti budu v řadách hajitelů vlasti naší?"

„Nikoli, Ratmíre, znám tě dobře a vím, že nebyl jsi schopen té zrady, jakou namluvili [65] vévodovi nepřátelé tvoji. Jsem překvapen, žes přišel, an doposud ani slechu nebylo o tobě a praveno již, žes v táboře krále Lothara. Vím, co stalo se ti na Vyšehradě, a jsem přesvědčen, že mnohý byl by, jsa na tvém místě, jinak se odměnil za utrpěné příkoří."

„I v smrti zůstanu tím Ratmírem, jakým jsem byl ve vyhnanství — věren Soběslavovi, věren vlasti. Přišel jsem v poslední den, chtěje se vyhnouti všem. Nepřicházím k vévodovi, přicházím k obraně vlasti. Leč nemluvme o tom, Sezimo, slova nemají dnes ceny ani váhy, s prvním rozbřeskem slunce vzejde krvavá žeň. Chci být v první řadě, Sezimo! Můj lid je chrabrý, bojechtivý; přicházíme z daleka, nuže dopřej nám té cti, bychom prvními byli v seči. Utvoříme těly svými pevnou, nedobytnou hradbu; za naše životy musí Lothar polovici vojska svého obětovat — druhou polovici ponecháme vašim mečům."

Upřímně stisknul Sezima pravici Ratmírovu a v hovor zabráni odebrali se do stanu kastelánova.

„Statný to pán," prohodil krejčí nymburský, „a Bůh mi svědkem, zítra též hlásiti se budu do prvního šiku."

„My také, my také!" ozývalo se z mnoha stran a válečná píseň hlaholem svým odrážela se od okolních vrchů. —

Ryk válečný pozdravil probouzející se jitro 18. února 1126. Skrze úžiny horní valili se voje německé do země, nedbajíce sněhu a zásek, které Soběslav všude dal nadělati. První zástup pod velením samého Oty Olomúckého sestoupil kvapně v údolí, hledě raziti cestu hlavnímu vojsku. Ratmír a Sezima však ihned prudkým utkali jej bojem, nechtějíce dopřáti mu času, aby rozvinul své šiky a spojil se s ostatním vojskem ho sledujícím.

Krutá byla seč; prudce udeřil Ota na bojovníky české, tito však stáli co skála a sesíleni pomocnými sbory obklíčili Otu se všech stran. Zoufale hájil se kníže olomúcký; kde boj nejvíce zuřil, tam on mečem svým dráhu si proklestil. Konečně prudce srazil se s Ratmírem.

„V pravý čas mi v cestu přicházíš," zvolal rozdrážděným hlasem Ota; „stůj mi v seči, úskočný lichotníku!"

„Na tebe nebyl meč můj broušen," odtušil Ratmír, chráně se pouze před prudkými ranami. „Ušetři mě tím bojem, nestejný byl by to zápas!"

„Marně se uhýbáš mým ranám," soptěl Ota, tím prudčeji dorážeje. „Varoval jsem tě, abys potřetí se mnou nepřátelsky se nesetkal — tvůj život nebo můj, toť cena jest tohoto okamžiku!"

„Budiž tedy! Pro mne přestal jsi býti otcem Hedviky, pouze zhoubce vlasti v tobě nyní spatřuji."

A prudce setkaly se meče. Oba zápasníci dobrými osvědčili se šermíři; těžko bylo přisouditi někomu z nich vítězství.

Konečně sklesl meč Ratmírův. Prudce zasáhnula zbraň Otova hlavu jeho, s vítězným jásotem hnal se kníže olomúcký přes tělo Ratmírovo, které odpočinulo s ostatními na poli cti válečné.

Krvavá byla odveta za pád Ratmírův. Rozzuřeni vrhli se Češi na Otu, s mnoha stran ubit, klesnul ctižádostivý kníže mrtev na zem krví zbrocenou a s ním i jeho lid. Ani jeden se nenavrátil z údolí toho.

Avšak již nové hrnuly se zástupy Němcův. Vítězní bojovníci čeští patřičně je přivítali. Houf za houfem potřen, na sta rytířů a pánův německých pokrývalo bojiště, krutá byla porážka cizáků, Se všech stran obklíčeni vzdávali se nepřátelé, sám markrabě Albrecht Medvěd, na milost i nemilost. S úžasem patřil král Lothar na tuto úplnou porážku svých, kterýmž ku pomoci přispěti již ani nebylo lze. Vida hrozící nebezpečí, uhnul se se všemi, kteří při něm zbyli, na blízké návrší, avšak i tu obklíčili jej Češi, že nebylo mu možno uniknouti.

Pyšný Lothar, pokořen v ctižádosti své, utéci se musel k prosbám a vyslati hraběte Grojského jednati o mír. Velikomyslně dopřál mu ho Soběslav i propustil krále německého, kterýž ustoupiti musel od všech požadavků dřívějších, a přátelstvím a mírem zavázati se Soběslavovi.

Žalostně skončil se den u Chlumce pro Němce a smutek a nářek povstal z něho po celé říši. Avšak nad ctí a slávou českou zasvítilo slunce a jasně blyštělo se brnění vítězného vévody Soběslava. Leč pod tím lesklým, ze slavného boje se vracejícím krunýřem tlouklo žalostně srdce. Zvěděltě vévoda, že Ratmír byl se dostavil k boji za právo jeho a zápase hrdinně klesnul mečem Otovým. Skutkem tím v mlhu se rozplynulo každé obvinění. Trpce cítil nyní Soběslav nevděk svůj k věrnému příteli; dvojnásob zpomínal teď služeb a oddanosti jeho.

Sotva ukončen byl boj, spěchal, by nalezl Ratmíra. Mrtvého chtěl odprosit za křivdu, kterou živoucímu byl učinil.

Čeleď, která stála kol těla pána svého, rozstoupila se, propouštějíc Soběslava k Ratmíru. Pohnut pojal vévoda ruku padlého přítele. Slza zatřpytila se v oku jeho a skanula na líc Ratmírovu. A jako by slza ta probuditi měla život přítele, tak zdálo se Soběslavovi, že cítí dosud kolovati krev v jeho žilách.

„On není ještě mrtev!" zvolal prudce; „dosud život je v jeho prsou. Díky ti, Bože! že vracíš mi přítele, kterého jsem za ztracena pokládal. Rychle pro nosítka moje, na blízký dvorec ho odneste a v okamžiku ať lékař můj k loži jeho se odebere. Knížecí kyne mu odměna, pakliže mi zachrání mého Ratmíra!"

Pominuly mrazy a sníh a s probouzejícím se jarem vracel se i život v prsa Ratmírova. Úsilí knížecího lékaře a pečlivá láska Soběslavova oživily opět zhasíé oko a rozproudily tuhnoucí krev. Zotaven tak, že směl již opustiti lože, sestoupil do zahrady, opíraje se o rámě Soběslavovo.

S úsměvem pozdravil Ratmír slunce, které teplým paprskem svým osvítilo jeho tvář.

„Opět je zřím, opět cítím blahou jeho zář. Ach, Soběslave, tomu kdo v temnotách smrti bloudil, je rájem jasný den. Stoje zde uprostřed pučících keřů pod blankytnou tou oblohou, domnívám se, že jsem ten starý Ratmír a prsa má rozvolňují se k novému životu."

„A já vítám den, který Ratmíra mi vrací," doložil Soběslav. „Ty v temnotách smrti jsi bloudil, já v temnotách myšlenek. Zaslepen radami nepřátel tvých, zaslepen klamným zdáním [70] zavrhnul jsem tebe — Bůh ví, jak jsem myšlenkou tou trpěl. Nepoznal jsem oběť tvou, nepochopil velikost její. Však nezpomínejme nevděku mého — tys mi odpustil, ty opět mým jsi Ratmírem, jenž k novému životu bratrsky pravici svou mi podává."

„Trpká to byla škola pro nás oba," děl Ratmír, pozasmutniv se, „avšak srdce naše vyšla čistá z ohně protivenství. To ostatní kleslo v minulost a zbývá z toho pouze — krásný sen."

„Z minulosti často vzchází budoucnost a sen mnohdy v skutečnost se mění," prohodil Soběslav. „I přátelství naše pokleslo, a přece zachránili jsme je. Proč odříkat by ses chtěl toho, co tvořilo tvou blaženost?"

„Tonoucí zachrání jen to, co nejbližší mu je; kdyby chtěl všecko zachránit, zahynul by!" odtušil Ratmír.

„Jestliže však pomocná ruka přítele mu přispěje, pak nemusí snad oplakávat ztrátu nijakou. Hleď, Ratmíre, nejsem sobeckým a pro štěstí tvé rád rozdělím se o tvé srdce. Blaženost tvá budiž mou útěchou, mým odpuštěním. Jak šťasten je Soběslav, že může ti navrátit, oč vévoda tě byl připravil."

„Co pravíš?" zvolal překvapený Ratmír.

Místo odpovědi pokročil Soběslav s Ratmírem k hustému loubí, v jehož zeleném ověnčení stála bílá postava dívky.

„Hedviko!" vzkřiknul Ratmír a s výkřikem tím spadla veškerá tíž se srdce jeho; v objetí jejím zapomněl veškerých utrpení.

„Přijmi ji z rukou mých, ať i svazek pokrevenstvi s tebou mne spojuje. Nenalezl jsem poklidu, dokud nevypátral jsem úkryt té, kterou jsi obětoval věrnému přátelství. Pomocí krále Lothara byla mi Hedvika vrácena, a v které věrnější ruce mohu svěřiti sestřenku svou nežli tobě, Ratmíre?! Láska její budiž odměnou tvé šlechetnosti."

Na sklonku leta 1126 hlučně slaveno bylo veselí na Vyšehradě. S knížecí nádherou zasnoubena byla Hedvika Ratmírovi.

Příští jaro navštívili manželé týn Střezimírův a po boku Milady procházeli skryté údolí, aby poznovu prožili celý ráj lásky své a naslouchali šepotu vlnek a zpěvu milé pěnkavky. Jak pozvedaly tu květinky radostně hlavinky své, jak spokojeně zašuměly vrcholky sosen a slunce nad nimi jasně zazářilo, jako by slibujíc, že nikdy nedopustí mrakům, aby zkalily oblohu lásky jejich.