1.

„Vzhůru, Petře! Neslyšíš?“

„Tys to Epíku? – Sotva jsem oči zamhouřil!“

„Jenom je otevři, spatříš slunce na nebi. Ostatně nejen můj, ale i páně hlas tě volá.“

Petr rovnýma nohama vyskočil a co by napočítal tři, otřel sobě zrak i urovnal oděv, – byltě ulehnul oblečen.

„Na mou věru – už se rozléhá po dvoře! Je to nedočkavost – alespoň jako bychom měli přinésti celého ptáka Ohniváka!“

S těmi slovy spěchal ven. Slunko v pravdě už stálo na východě, ale dosud tak nízko, že stín hradu lichnického ještě na celé hony pokrýval chatrče, zahrady, louky a pole. Ale pán hradu, rytíř Mikuláš Trčka, dnes ranněji se probudil než kdokoli z čeledi. Na Petra čekal už netrpělivě.

„Nuže,“ přivítal ho, vztyčuje bělavou bradu a vráskovité čelo, „jak jste pořídili?“

„Jednoho sedláka jsme přivedli,“ odpověděl zbrojnoš.

„Našeho?“

„Holibana.“

„Bili jste se?“

„Nikdo nečinil odporu.“

„Vypravuj!“ kynul rytíř i obrátil kroky svoje [6] na baštu. Poslouchaje brzy stanul, brzy prudce vykročil; Petr se v tom řídil podlé něho.

„Asi hodinu před půlnocí,“ tak vyprávěl, „byli jsme u Svěchova dvorce; vlastně se o dvorci teď mluvit nemůže, neboť věděti ráčíš, že před několika dny vyhořel.“

„Bohdejž se i půda pod ním byla propadla!“ máchnul pan Mikuláš zlostně rukou do kraje, v tu stranu, kde dvorec ten ležel.

„Z daleka už slyšeli jsme hlahol,“ pokračoval Petr. „Pozorovali jsme, že tam mnoho lidí pohromadě. Měsíc svítil jako rybí oko – všecko mohli jsme viděti jako ve dne. Na spáleništi bylo také jako ve dne živo.“

„Při čem jste je postihli?“

„Při práci.“

„Ozbrojené?“

„Leda sekyrami, kladivy, motykami –“

„Leda! Trvám, to že dostačí. Nu, a radili se? Mluvili o mně?“

„Slyšel jsem jméno tvé milosti –“

„A tvoji soudruzi také? Můžete tudíž na dobré svědomí svědčiti, že účelem té noční schůze bylo spiknutí a úklad učiniti proti pánu vašemu?“

„To nemyslím –“

„Že ne?“ vzkříknul Trčka mrzutě. „Toť jsem pravým lidem svěřil tu výpravu!“

Petr nebyl tak na hlavu padlý, aby nerozuměl, co pán od něho slyšeti žádá, co mu téměř na jazyk klade: ale mluviti proti všeliké pravdě po chuti jeho a vzíti na sebe zhola křivé svědectví, to se mu zdálo příliš velkým hříchem, aby jím sobě panskou libost zakoupil.

„Oni tam nedělali pranic jiného, nežli že Svěchově rodině příbytek stavěti pomáhali. Když jsi takovou pomoc ráčil zakázati ve dne, shlukli [7] se tam v noci tím četněji a pracovali opravdu jak o závod.“

Pan Mikuláš zlostně sebou trhnul a tvář jeho zardívala se, jako by ne ranní větřík, ale výheň na ni dýchala.

„Mně, jenžto jsem pánem jejich, i nejnutnější povinnosti konají s nechutí a odporem! Vždy jsou přetíženi robotami! – Jakž tedy bylo?“

„Náš příchod způsobil mezi nimi poplach. Nechávali práce a s křikem se všech stran skákali na dvůr. Pan Adam –“

„Pán! Jaké to panství člověka, jenžto se sotva rovná mým sedlákům?“

„Vykročil proti nám i ptal se, jakým úmyslem přicházíme noční dobou ve zbroji v domácnosti svobodného dědinníka? Pravím, že máme toliko vyšetřiti, nejsou-li tu lidé zběhlí jeho milosti pána Lichnického, a jakož jich tu hojně vidíme, chce-li je dobrovolně vydati. Slovem takovým píchnul jsem do vosů: reptali, kleli, nadávali hlasitě. „No, vydej nás!“ ozval se jeden. „Když jsme lidé zběhlí, ať se nás zmocní.“ – „Přemlaťme jim hnáty!“ vzkříknul druhý a k tomu měli všichni patrnou chuť.“

„A vy jste se do nich nedali?!“

„Pan Adam – to jest dědinník Adam, vložil se mezi nás. „Přátelé,“ řekl k sedlákům, „prosím, aby se na tomto mém pozemku žádná různice nestala. Suďte sami, kdo k ní vyhledává záminku. Vy nejste lidé zběhlí – odejděte na důkaz toho pokojně do svých příbytkův. Nechci, aby sobě můj soused, rytíř Lichnický, mohl z čehokoliv bráti příčinu vojensky doskakovat na mou půdu.“

„Chlapy nazývá svými přáteli,“ hučel pan Mikuláš, „a se mnou si souseduje!“

„V tu chvíli,“ končil Petr, „se všichni roztrousili; [8] jediný volal: „To je přece přílišné otroctví – tomu já se nepodvolím!“ Byl to Holiban. „Zůstanu tady, pokud budu chtít!“ – Toho jsme tedy považovali za člověka zběhlého i vzali jsme ho s sebou. Myslím, že on to mluvil: „Přemlaťme jim hnáty!“

„Přiveď mi ho!“ poručil rytíř.

„Vy jste se do nich nedali!“ opakoval si Petr odcházeje. „Teď může mluvit zřetelně – panský jazyk! Ale kdyby mu z toho bylo pošlo něco nemilého, kdo by to byl odpykal? Petr. A na toho dědinníka pořád sobě zalízá – jako by už neměl půdy a poddaných nazbyt hojně!“

Pan Mikuláš zase mluvil sám s sebou: „Bude si tu vedle mne hrát na vladyku, takový žebrák! Dědinník – což to lepšího nad sedláka? Vzal by ho ďábel, aby se dobrovolně poddal! Když je svobodný vladyka, dobře: ať má na mne péči, ať se postaví na odpor mé moci!“

Přiveden jest Holiban, sedlák v prostředních letech, těla spíše útlého nežli hřmotného; patřil tupě před sebe, pohledu pánově se vyhýbaje.

„Chceš se vyznati,“ řekl k němu přísně Trčka, „že jsi byl od Svěcha sveden k tomu, při čem tě dopadli?“

„Co sveden?“ odtušil sedlák chladnokrevně, ale v pohledu, jejž upřel na rytíře, zřetelně bylo čísti nenávist. „Kdyby všichni lidé pod sluncem byli jako Svěchovi, nebylo by padouchů. Od těch bych mohl jenom k dobrému býti naveden. Co dopadli? Já nejsem ten, který by se z toho radoval, že kdosi Svěchovi střechu nad hlavou zapálil, a kterému by na tom záleželo, aby zůstal bez přístřeší – a to je celý můj zločin. Už jsem se vyznal.“

„Nevíš-li,“ zvolal pan Mikuláš, „že jsem výslovně [9] zakázal svým lidem i jen na jediný den na cizí půdu odcházeti do práce?“

„Vím, že jsem na žádný den nikam neodešel.“

„Sama tvoje žena ti zápověď připomínala i bránila, abys ku Svěchovi neodcházel.“

„Však jsem tam byl toliko v noci.“

„A tys ji za to bil!“

„Jsem jejím pánem.“

„Jsi zlotřilým, odbojným chlapem!“

„No,“ řekl sedlák i ohlédnul se při té jedné slabice v pravo i v levo – „nejsem chlapem, sice bych se před tebou plazil. Nejsem zlotřilým a odbojným, sice bys už nedýchal –“

„Jakže?!“

„Ještě teď bych ti mohl kámen do hlavy vrazit anebo dolů s hradby tě strhnout –“

„Padouchu, co si to dovoluješ mluvit!“

„Nu, což. Když jste to uzavřeli a utvrdili, že nejsme lidé jako vy, přece nejsme horší nežli zvěř, která se také brání.“

„Chátro, jak ty mi chceš vyhrožovat!“

„Co ty uděláš mně, dovedou také jiní tobě udělat. Oko za oko, zub za zub – život za život. Však máš také jen jednu duši v těle, jako ta chátra, a tu ti vyhnat i chátra dovede – spolehni se!“

Pan Mikuláš hněvem ne zblednul, ale zesinal. Jeho poddaný, sedlák, chám, výr směl takto s ním mluviti! A k tomu činil to nikoli ve vášnivém rozvzteklení, v okamžité zběsilosti, nýbrž s jedovatým chladem.

Rytíř máchnul prudce rukou – sluhové dávno už čekajíce na to pokynutí chopili se Holibana. Byl souzen.

„Dejte mu kněze, bude-li k takové obludě [10] přístup míti!“ zvolal pán chraplavě, an rozezlením až hlasu pozbyl.

Sedlák bezděčně se zakroutil ve své vazbě: zalétalyť k uchu jeho pronikavé zvuky ženského nářku.

„Neměl jsem se rozmýšlet!“ zahučel do sebe. „Už mohl býti pochován se mnou – a ostatní měli by pokoj...“

Avšak bez odporu kráčel se zbrojnoši do věže.

Sedlák byl odsouzen, ale pánův hněv se tím neutišil – naopak rozmáhal z plamenu v požár, který celou duši zachvátil a vždy výše vyšlehoval, vždy běsněji zuřil.

Opovážlivost chámova dovedla ho jaksi ohromiti, tak že teprvé po jeho odchodu se vzpamatovával, by velikost její pochopil. Nechápal, jak s ním mohl víc než jedno slovo promluvit, jak mohl po první urážce na živu ho ponechávat a ku zlořečení vždy drzejšímu dávat mu příležitost. Jak se cos takového vůbec mohlo udáti?

Ah – ten Svěch toho byl příčinou! Rytíř zaťal zuby i pěsti při tomto vzpomenutí.

„Takové símě on mezi chámy rozsévá! Příliš dlouho jsem trpěl tu prašivou ovci – už mi nakazila ovčín. Jeden svobodný sedlák – a už se to hejno celé vzpouzí poslouchati, už si dovolují – –“

Ani to domysliti nemohl. Svěch měl býti brzy roven ostatním sedlákům, to bylo jisto – Holiban měl pykati smrtí, to rovněž bylo jisto, ale málo! Skřipec, kolo, trhání údu za údem – to všecko bylo nepatrné proti zločinu jeho a tudíž hněvu pánovu – nebyloť to více než zašlápnutí protivného hmyzu.

Zrak i sluch přecházel rytířovi vztekem. Potřeboval se vyzuřit ze dna – co měl drtit a ničit? [11] Byl by dupnutím chtěl způsobit vůkol poušť sodomskou. A ten chám se ani nezachvěl, ano pohlížel s pohrdlivou zpupností! Mohl-liž jeho skutek býti něčím menším trestán nežli vzpoura ďábla proti bohu? Však rytíř mohl se zničením jeho ukájet jen krátkou chvíli!

Zalykal se vlastní žlučí. Zoufalé úpění ho poněkud vytrhlo – u jeho nohou svíjela se utrápená žena Holibanova, pro milosrdenství boží dovolávajíc se milosti rytířovy. Vykročil mimo ni, hrdě vztýčen, s plamenným zrakem, nesníživ se k ní odpovědí jinou. Potácejíc se vrhla se mu ještě jednou v cestu, omdlela – on kráčel přes ní. Zoufalost její byla mu příjemným lékem.

„Neumře!“ stanovil u sebe o sedlákovi. Chtěl dříve zlomiti vzdory jeho – pouty, tmou, smradem, žábami a ještěrkami, hladem, žízní a všelikými mučidly – chtěl mu dokázati nicotu jeho a svou velikost, chtěl slyšet i jeho zoufalé stenání – a měl k tomu všemu také moc...

Kdosi z čeledi smiloval se nad omdlelou ženou a polil ji studenou vodou, čímž opět přišla k sobě.

„Což není už žádné pomoci?“ zvolala, rozpomenuvši se, kde jest a co se s ní děje.

„Ba není, holečku,“ odpověděl jí Petr. „Rytíř Mikuláš je dojista pán dobrý –“

„Ach,“ zabědovala žena poznovu, „vždycky jsem tomu nešťastnému člověku říkala, že není horší než jiní!“

„Kdyby byl držel jazyk za zuby, pan Mikuláš byl by ho trochu slovy vyplísnil a konec. Ale tak si dovolil s jeho milostí mluvit řečí, která by dovedla i holubici rozezliti v litou saň!“

„Ó, to je hrozné! Já bídná žena, mé bídné děti! Co to bůh na nás dopouští!“

„Ano bůh! Když sami na sebe upletete bič, pak žalujete k bohu, a pán jest v očích vašich jen krvavým tyranem. Však bůh vám ničím vinen není a pán jest blahosklonný, vlídný, milostivý. Popouzíte ho a kazíte živobytí jemu i těm, kteří jsou kolem něho! Naříkej jenom na svého muže!“

Dlouhá chvíle minula, než pan Mikuláš sám k sobě v duchu pravil, že tak nízký tvor jako chám by neměl být ani s to, by jeho myslí pohnul – že hřeší sám proti své důstojnosti, když se jím tolik zabývá i tolik hněvati dá. Chtěl mermomocí vypudit jej z paměti a nabyti chladné krve opět – ale špatně se mu to dařilo; přes tu chvíli vzpěnila se na novo.

Až mu to konečně bylo nesnesitelné – i vzchopil se, aby tomu konec učinil.

„Jdi,“ zvolal k Epíkovi – „zdali paní Katruše již vzhůru. Vyřiď, že místo odpoledne hned nyní odejedu!“

Epík, panoš s rusými kadeřemi, modrýma očima, s obličejem trochu nepravidelným, ale příjemným, měl více nežli jednu příčinu, poselství tomu býti povděčen. Přede vším uvolnilo se mu velice, když místo chmurné tváře rytířovy naň zasvítila tvář jasného slunečka i blankytné oblohy. Oddechnul si volně a úsměv navrátil se mu na líce i do srdce. Neměl času, aby hověl obyčejné libosti své, zahleděti se totiž s výše hradní do šírého kraje: ale přece na okamžik se zastavil, radostným zrakem přeletěl ten velikolepý obraz, čarovně ozářený půvabem jitra – srdce se mu rozšířilo rozkoší, div že ruce nerozpřáhnul, aby k němu přivinul celý krásný svět. Tolik radoval se ze života, že by chutě byl létal i zpíval s těmi ptáčaty o závod!...

Nesměl se tu zapomenouti: také nebylo mu [13] těžko odtrhnouti se, když vyřízení jeho svědčilo paní Katruši. V tom spěchu ještě jednou náhle zadržel kroky: z chodby, kterou se právě ubíral, spatřil oknem svoji velitelku.

Na zdi, jež vystupovala ze příkré skály, byl altán prostorný, nevysokou ohradou obroubený, hojnými květy a keři utěšenému záhonu v sadě se podobající; pro toho, jenž tam meškal, byl to střed nesmírného sadu, který se oku široko daleko do všech uhlův světa otvíral a sličností svou na ráj připomínal. Tam dlela paní Katruše; mladíkovi se zdálo, že skála i zeď jsou jen podstavcem, aby nesly ten obraz co střed i vrchol celého rajského kraje. Vysoká postava její podobala se živé, královské soše – tak upjatě, bez pohnutí ponořen byl zrak její v dálku. Přebohatý vlas kypěl pod pokrývkou hlavy, vlnil se a lesknul jako zlatobarevné hedbáví. Obličej, vznešený, vážný, pleti bělostné až do bledosti, byl sluncem se strany ozářen, a světlo i stín rozděleny byly tak, že tu paní přede zrakem mladíkovým stála jako v zázračné chvíli proměnění.

S dechem utajeným, s okem plným úcty a obdivu patřil na ni, když se po jeho straně ozval libozvučný hlásek.

„Hrdino! Možno-li tě ještě zachovat, vzpamatuj se!“

Epík rychle se obrátiv uzřel dívku s temným, jiskrným zrakem, s roztomilými důlky na lících rozkvetlých jako dvě červená jablíčka, se čtveračivým úsměvem na ústech.

„Ach, dobré jitro, panno Vácslavo!“

„To je tuze nepatrné jmeno!“

„Pro mne není znamenitějšího. Ale v jakém pak vězím nebezpečenství?“

„Jak jsi tu právě stál, jižjiž jsem očekávala, [14] že samým patřením tvé tělo tíže pozbude a počneš se zdvíhat do výše – ven z okna, tam na altán, jako svatí v modlitbách – aneb alespoň tu cestu nastoupíš po zdech, střechách i srázech jako lidé náměsiční.“

„Vždycky na mne máš jen osten – posměchu neb tupení!“

„Jen se přiznej, že ti všecko vynahradí pohled příznivý a milostivé pokynutí, kteréž jiní mají pro tebe.“

„Od panny Vácslavy nejméně zasluhuji takovéto výčitky.“

„Prosím, na vlas tolik, jak od panen ostatních! Neboť nesmí se ti zdát, jako bych byla žárlivá.“

„Však i tvé srdce oddáno jest paní Katruši.“

„Ano celé, celičké!“

„A může při tom dobře náležeti muži milovanému –“

„Nemůže, panici, a nikdy nebude!“

„Ty mne zarmucuješ zas hned po ránu.“

„Chtěl ty bys mně lepším oplatit?“ řekla dívka potutelně. „Nuž, vylož mi, cos tu právě myslil a cítil v tom unešení. Nemusí to býti ve verších.“

Panoš byl pohněván.

„Mluvme o naší velitelce,“ pravil vážně.

„Ze srdce mi to slovo béřeš,“ doložila panna s rovnou vážností.

„Ona jest tak vznešená,“ dí Epík podrážděn, „tak vzácné šlechetnosti –“

„Tak krásná,“ dodávala dívka upřímně, „tak milostivá, tak zbožná, tak dobročinná, tak vzorná ve všelikých ctnostech –“

„Že není nad ni v Čechách paní dokonalejší.“

„Bohdejž také nejšťastnější byla!“

„Což jinak možno?“ ptal se Epík, jenžto mimoděk všeho hněvu pominuv zase již mluvil se srdečnou důvěrností a dívka mu rovněž odpovídala.

„Tys to ještě neznamenal?“ vece hlasem utajeným. „Hleď, jak stojí zamyšlena. Tělo tu, ale kde bloudí duch? Od nějaké doby často tak činívá. Jest zamlklá, ustraňuje se do samoty, zrak mívá podivně omžený, ve tváři jest bledá. Cosi ji tajně hněte a zarmucuje.“

Mladík zprávou touto zaražený pohlížel střídavě na dívku a ven na paní.

„Dojista, máš pravdu,“ pravil po přestávce. „Smutný jest její pohled. Ve hlase jejím pozoroval jsem jakousi změnu a několikrát slabounké pohnutí rtů tak podivně mě stisklo za srdce... Však odkud by pocházela její tesknota? Oplývá bohatstvím neméně než králová, požívá obecné úcty pro ctnosti svoje, poddaní velebí ji jako dobrou matku a pan Mikuláš vyznamenává ji láskou i vážností, právě jako panovnici srdce svého, perlu mezi ženami! – Avšak,“ vytrhnul se sám – „tu jsem se zamluvil a zameškávám svou povinnost!“ –

Paní Katruše, ubírajíc se k manželovi, vyptávala se Epíka, co se to v noci a co ráno přihodilo. Sotva pak hlavní věc vyrozuměla: žena Holibanova zastavila kroky její. Skrývala se, až by našla příležitost vzíti útočiště k manželce rytířově – dusíc násilně svůj nářek a spínajíc k ní ruce vzývala ji za přímluvu.

S přísným pohledem vyslechla ji paní; panoš k jejímu pokynutí se vzdálil.

„Nevěříš, že muž tvůj se provinil?“ řekla k selce.

„Ó, přetěžká musí být vina jeho – ale já ji neznám!“

„Vinník propadá trestu. Co mohu já učiniti?“

„Slovem milostivé přímluvy zachránit můžeš jeho život! Ach, paní vznešená, člověk se proti bohu nejtížeji proviňuje, a bůh shovívavě dopřává mu života, by se mohl polepšit. Ty jediná můžeš vykonati ten skutek bohu podobný a odvrátit od něho ruku smrtící!“

„Byť se mi to i povedlo: trest s něho vzíti nedovedu,“ vece paní. „A což, bídná ženo, bude tím poslouženo tobě i dětem tvým, když bude trestán nekonečným žalářem?“

Selka pro vzlykání nemohla hned odpovědět! – bolest lomcovala sešlým tělem jejím, že div ho nezlomila.

Pohled paní se ještě více zasmušil.

„Odkud,“ ptala se, „pocházejí tyto skvrny v tvém obličeji?“

„Upadla jsem...“

„Klameš! Tvůj muž tě zase týral.“

Žena mlčela.

„Nepochopuji, kterak bys jej mohla milovat.“

„Kterak bych neměla? Vždyť jest to můj manžel, otec dětí mojich!“

„Tvůj trýznitel, to rozumím.“

„Ó, paní vznešená – toho by nebylo, kdybychom nebyli tak nešťastní! Kdo sám šťasten, nepochopí...“

Po delším pomlčení řekla paní: „Slibuji ti svou přímluvu – ač nevím, co bude platna.“

Selka líbala lem šatu jejího, vztáhla k ní ruce, pozdvihla k ní oko, však nebyla slova mocna. Teď měla paní důkaz, že ubohá žena muže svého vskutku miluje – vždyť sama v srdci svém dotknuta byla vroucností vděčného citu jejího. Mimoděk cítila se zasáhnuta zážehem té lásky.

Pomátlo to její cit i její úsudek. Zdála se jí [17] nízkou, sprostou, zvířecí ta náklonnost, kterou se poutala žena k muži surovému, jenž neznal něžnosti, laskavosti, šetrnosti a oddanost splácel hrubým týráním – zdálo se jí, že by důstojnějším bylo, aby žena mužem takovým opovrhovala, jeho nenáviděla – jej spíše zničiti nežli zachovati hleděla. Však ona brala za vděk i týráním, omlouvala surovost jeho a ponížení svoje neštěstím – to bylo protivné! A přece, pokud se cit její paní samé týkal, byl ryzí, dojemný, blahý...

V jeden okamžik ji cosi bodlo. „Kdo sám šťasten, nepochopí! –“ Poprvé měla jakés tušení, v čem záleží ta skutečná bída...

Pan Mikuláš přemáhaje násilně rozezlení svoje, pozdravil choť s dvornou vážností ve slovech i ve tváři, přál ji dobré jitro a polibil ji na líce; ona odpovídala více s důstojností velitelky nežli s důvěrností manželky.

„Jak dlouho budeš zase meškat na cestě?“ ptala se po některé lhostejné řeči.

„Ve třech dnech bohdá se navrátím,“ odtušil rytíř a mrzutost probleskla v jeho pohledu.

„Chtěla bych tě zadržet, až bysi neodjížděl v nelibosti.“

„Děkuju ti, drahá. Pohněvali mě zas ti chámové – však nemluvme o tom.“

„Jen slovo ještě. Přišla jsem s prosbou, abys mi jednu milost ještě prokázal před svým odchodem.“

„Milá, ty prosíš, kde poroučeti můžeš. Co si koliv přeješ, stane se. Již mluv!“

Paní vděčila se za takovou šetrnost a dokládala: .„Ušetři život toho sedláka.“

„Jakže?“ vybuchnul pán, jakkoliv byl již o své újmě stanovil, odpravení Holibana zastaviti. „A víš, paní, čeho se ten padouch dopustil?“

Tato nenadálá prudkost paní Katruši nezarazila, ale spíše urazila.

„Musím to vědět, abysi dostál svému slovu?“ ptala se po delší přestávce s pohledem, kterýž pravil: „To se mnou takto mluvíš?“

„Ti výrové šeredně bujní naší dobrotou – co sobě konečně dovolí, když mají v tobě bezpečný štít proti všelikému trestu? Odkud to, že na mne se lstí přicházíš, abys lotra nejhoršího vymkla z mých rukou?“

„Můj pane,“ odvece manželka po novém pomlčení, hlas její byl tichý a celé tělo bez pohnutí, „slíbila jsem zoufalé ženě přímluvu. Beru nazpět svou žádost. Nechci, abys pro mne co trpěl, abys pro mne kdy co činil –“

Rytíř tím více rozmrzen, že se prohřešil proti ušlechtilému mravu, odvrátil se a dováděl: „Ovšem, ne pro tebe. A nač vůbec já co podnikám, proč se trudím a zlobím, pro koho všecko činím? Každý nuzař je v tom šťastnější nade mne – má pro koho žíti!“

Paní Katruše umlkla docela. Rytíř volal na panoše, aby jej obleknul na cestu. Za malou chvíli se loučil s manželkou, dělaje opět, jako by se nic bylo nepřihodilo.

2.

Vracejíc se do svých nádherných komnat, slyšela paní Katruše z daleka již veselý hovor a smích svojich společnic. To nezapudilo tíseň její, alebrž jí přimnožilo; kdyby byla vstoupila mezi ně, věděla, že by hovor jejich rázem se přitlumil a smích jako zaplašené ptáče zmizel – byly by v němé uctivosti očekávaly slovo či pokynutí její, [19] aby dle toho tiše cos odpověděly aneb jí po vůli učinily.

Tak to bývalo ode dávna – v poslední době připadala si v tom paní Katruše jako nemocná, kolem níž se jenom šeptá i chodí šetrně beze všeho hluku. Nelíbilo se jí to, ale nic nedalo se na tom změniti.

Potřebovala samoty, ale podobně jako společnicím vyhýbala se nyní také pohledu na šírý kraj; duch při něm potřebuje perutí, aby volně mohl poletovati do dálky a do výše – ona však cítila se na duchu tak stíženou, jako nikdy dříve. Komnaty pak zdály se jí vězením – umínila tedy učiniti vycházku ze hradu.

Za průvodce vybrala si Epíka i Vácslávu; chtělať býti sama i věděla, že tito mladí lidé nebudou rušit jejích myšlenek.

Den byl ještě rázu veskrz letního, jakkoliv náležel už k době podzimní – byloť to ku konci měsíce září; slunko hřálo ještě tak teple, že chlad stinného háje, k němužto paní zámecká po pěšině od cesty uhnula, byl vítaným útočištěm.

Panna vyrozuměvši, co si velitelka přeje, následovala s Epíkem opodál za ní; oba – a panoš obzvláště – považovali to za důkaz laskavé přízně.

Tichý větřík zavanul, listí nad hlavami rozšelestilo se v tajemný šepot; byla to jakás pohádka o vnitřním životě háje, pod jehož hustým, zeleným krovem obyčejný hluk lidský zdál se vzdáleným na mnoho, mnoho mil. Paprskové sluneční, kteří tu onde vnikali, byli jako zasvěcení světlonoši v čarovných chodbách. Ptáčata, neukazujíce se oku, na všech stranách hlaholila hlasy utajenými, jako by světu zevnějšímu neměl zrazen býti tento jejich utěšený dýchánek. Tu a tam [20] poustevničilo jednotlivé, mlčky a tiše jako stín poletujíc na větvích jediného stromu, jako by od ostatních nechtělo býti pozorováno.

Paní Katruše oddechla volněji; třeba tíseň její nepovolovala, přece byla tu osvěžena síla její. Ten neobyčejný svět byl tak poklidný a přece tak plný života, že každá hustina, každý keř zdály se opět světem zvláštním a každý list zvláštním tvorem. Ta zeleň, ten lesk, ten záchvěv – což to všecko bylo jiného nežli důkaz tichého blaha? Živý pramének vytékal tu pod kamenem a linul se travou tak ukrytě, že ho sluch ani neznamenal, zraku pak se jen tu a tam zaleskla některá perla jeho; ale dráha jeho vyznačena byla nejlahodnější zelení.

Ráda byla by paní zabloudila v tomto šťastném útulku – z pyšného hradu, z panského hluku, ze zlatého lesku – zabloudila na tak dlouho alespoň, co by zapomněla na svůj nynější nepokoj i mohla potom nový, utěšenější život začíti.

Odkud bral se ten její nepokoj? I paním jejího stavu vždycky se osud její zdál hodným závisti.

Sotva věku dětskému odrostši byla se provdala – manžel její patřil mezi nejbohatší pány a nejznamenitější muže v Čechách. Byl ovšem proti ní ženich letitý, ale mladistvé, krásné, ctnostné choti vážil sobě tak, že ji nazývali jeho modlou. Cítila se tím povznešenou, cítila se pro to už nad jiné šťastnou. Mimo to zahrnoval ji pan Mikuláš bohatstvím, obklopoval ji všelikým leskem, poskytoval jí příležitost ku všelikým rozkošem, jaké paním té doby žádoucny byly: ona jsouc mravů přísných, hlučným radovánkám, pokud jen bylo lze, se vyhýbala; dostačilo jí vědomí, že nad jiné jest povýšena jak bohatstvím, tak zamítáním rozkošnictví. [21] Nebylo to tak zhola křivdou, když ji chladnou a hrdou nazývali.

Mladá léta, jakkoliv jednotvárně, přece velmi rychle ubíhala. Paní Katruši jednoho dne připadlo, že jižjiž odkvétá: od té chvíle bohatství, lesk i hluk ztratily pro ni vnadu – potají obrátila svůj zřetel cele k tomu, zdali neklesla ještě u vážnosti svého manžela. Čeho se obávala, toho ponenáhlu shledávala znamení a důkazy. Ovšem nebyla již modlou jeho; nedůvěra její odkryla, že všeliká úcta i laskavost manželova v obvyklých slovech spočívá, jinak že jest lhostejný, chladný, ano nevrlý, a o vše jiné dbalejší nežli o štěstí její.

Nenadálá propast rozevřela se před ní – byl to rozdíl věku mezi ní a jejím manželem. On všeho byl již omrzelý – zevšedněla mu i ctnost a krása její; aby se udržela v jeho vážnosti, měla sestoupiti se svého oltáře – s ním vyměniti svoje místo. Tu zmizela jí všecka dosavadní půda pod nohama – povýšenost proměnila se v ponížení, posavadní hrdost objevila se pouhým klamem. Měla i ona státi už na konci života? Teď viděla, že ho vlastně ještě neokusila, že příliš dlouho kráčela jím s očima schválně zavřenýma – a když prohledla, že to nadarmo, že marno jest chtíti zdržovat hodiny a dny, aby obyčejnou kolejí nehnaly se dále, bez radosti...

Neznamenajíc toho ve své dumě byla vykročila z háje, přešla rozsáhlou lučinu, nedbala více přírody, kterou se ubírala – ze všeho mladý párek za ní kráčející poutal ještě nejvíce její pozornost. Jen jako maní a na oko nevšímavě obracela k nim na okamžik zraky svoje, ale to stačilo, aby poznávala, jak velice jsou šťastni. Přitlumený jejich hovor tekl neustále jako bublavý potůček; dívka neustávala škádliti mladíka, ale [22] na tváři její kvetlo blaho, z oka zářilo srdce oplývající rozkoší. A on – s jakým nadšením, s jakou oddaností vzhlížel ku dívce, jak byl citem svým dojemný, ušlechtilý, vznešený! Prostá kvítka, jež pro ni sbíral na věnec, byla dary dosti vzácnými ku projevení lásky.

Poletovali za ní jako dvě ptáčata, kterým vlastní společnost a volný vzduch dostačují k dokonalé blaženosti – ano zdáli se jí svou vzájemnou milostí povýšenými z lidí na bytosti duchové, andělské...

Takové lásky ona nikdy byla nezažila – proti těm milujícím připadala sobě jako zkamenělá socha. Cítila uvnitř jakousi zdrcující tíži, aniž jí uměla pojmenovati, cítila zevně děsivou prázdnotu. Stála ve světě tak odloučena, osamotněla, jako by dosavadní život její nebyl leč poutí do pustiny – měla drahnou budoucnost před sebou, ale bez slunce, bez zeleně, bez naděje...

Ba ještě hůř – dnešní jitro ukázalo jí budoucnost tu tak příšernou, jakož by se nikdy nebyla nadála. Drahně let již uplynulo jejího manželství, aniž by žehnáno bylo dítkem; výčitka, která dnes z úst manželových s takovou prudkostí a hořkostí vybuchla, jako dýka vnikla jí do prsou. Ten, jemuž dříve byla modlou, teď na ni uvaloval vinu své nespokojenosti, osopoval se na ni – mnoho-li scházelo, aby ji také surově týral!

Jaký to děsný pád s její dřívější výše! A jaká propast ještě na ni čekala? Bylo jí to nesnesitelné pomyšlení, že klesla zrovna tak nízko, jako ta selka, jejížto láska k surovému manželu se jí dnes ještě zdála tak opovržlivou! A či probouzela se v jejím vlastním srdci teď nenávist proti muži, jehož vlastně nikdy nebyla milovala? Nikoliv, [23] neboť srdce to vzbouříc se proti němu, nebylo by mělo ku komu odpadnouti.

Ona neviděla jiné cesty, které by měla vyhledávati, než aby dosáhla zase toho, čeho pozbyla – aby na manželi zase vynutila dřívější úctu. To pak nyní bylo možné jenom tím, aby jej obdařila potomkem...

Z bouřlivého zmítání myšlenek a citů svých vytržena jest náhle cizími hlasy. Zastavila kroky, zaražena, jako by někdo nahlédnul do tajemství jejích, i patřila, kde se octla ve svém zadumání.

Přicházela po lučině, jejímžto středem se vinul malý potok, po obou stranách hustě vrouben mladým olšovím. Jakmile stanula, učinili oba její průvodčí opodál tolikéž; byliť sobě od delší chvíle už povídali, že cesta paní Katruši vede ku Svěchovým, a to jim bylo novou příčinou, aby ji velebili jak o závod.

S druhé strany připojoval se k louce neveliký sad, za ním vyčnívalo spáleniště, jehož jedna část napolo byla vystavěna zase. Hlasové pak pocházeli od dvou mužův, kteří na oné straně u potoka sedíce spolu rozmlouvali; jeden z nich, kmet vysokého stáří, obvazoval bolavou pravici druhému, jenž byl statný muž nemnoho více než třiceti let.

„Bolí?“ ptal se stařec na ten účel, aby věděl, zdali snad obvazek příliš neutáhnul.

„Což jest po takové bolesti!“ zněla odpověď. „Ale hůře jest, že mne takový kus opáleniny celého činí ku práci neschopným!“

„Děkuj bohu, Adame, že jsi tou opáleninou vykoupil lidský život – a děkuj bohu, že není rána nebezpečnější. O něco více – a snadno bys byl mohl přijít o ruku!“

„Děkuji bohu, otče,“ řekl Adam o nic spokojeněji [24] nežli dřív – „ale kříže, kterými nás navštěvuje, jsou příliš těžké.“

„Nejsou ještě takové, abychom je unésti nemohli,“ odvece otec s jasnou tváří a pevným poklidem.

„Ten nešťastný požár,“ pokračoval syn, „zničil naši žeň, zrovna když jsme ji do stodoly shromáždili.“

„Ptáci nebeští nesejí, aniž shromažďují do stodol.“

„Ach, otče – snáze pod sluncem býti ptákem nebeským než člověkem!... Podzimní nepohoda jest přede dveřmi a my dveří nemáme, my sotva na zimu budeme střechu míti nad hlavou.“

Kmet kroutil hlavou.

„Budeme střechu míti,“ vece s plným přesvědčením, „a veselý oheň, kolem něhož spokojeni budeme trávit milé hodiny.“

„Dobrá choť moje vůčihledě chřadne,“ stýskal Adam, nedávaje se rovněž vírou otcovou másti, jako tento jeho žalobami. „Starosti podkopávají záhubně zdraví její beztoho vetché.“

„Jste oba tuze prudcí, nedočkaví, náruživí. Chcete všecko zlomit přes koleno, a nejde-li to, moříte se. Máte málo víry, to jest, málo zkušenosti – jinak byli byste pokojnější.“

Nemohli svědčit jeden druhému, ale snášeli svoje náhledy bez odporu.

„Nešťastná jest naše rodina,“ řekl Adam s živým posuňkem, „ani svobody své nezachováme. Rytíř Lichnický už příliš zjevně projevil své úmysly.“

„Nemá k nám práva –“

„Ale jest násilník. Čím se my proti němu ohradíme?“

„Odvoláme se ku králi, jedinému pánu našemu.“

„Ten hlasu našeho ani neuslyší. A byť uslyšel – Vladislav se vždy přidává na stranu silnějšího.“

„Však najdeme přátel, kteří se nás zastanou. Přeceť jdou práva i řád v Zemi české –“

„V Zemi české stav rytířský i panský veskrze jsou násilníci proti dědinníkům jako proti sedlákům. Otče, s námi vypadá to zoufale.“

„Synu,“ odpíral kmet, „s člověkem nikdy to nevypadá zoufale, leč nemá síly neb trpělivosti, to jest statečnosti. Kdo nás může přinutit, abychom nezemřeli svobodni?“

Adam tak málo jako dříve překonán byl tímto důvodem, ale přetrhnul tu rozmluvu.

„Hle,“ pravil, „Johana sem přichází.“

Po sadě blížila se krokem patrně nejistým žena ještě mladá, však bledá a více pouhému stínu podobná. Na ruce nesla nemluvně nejvýš půl roku staré.

Podle toho, co tu zvěděla, nemohla paní Katruše leč přisvědčiti slovům Adamovým, žeť rodina tato velmi nešťastna, žeť její stav zoufalý. Tolik pohrom a nikde pomoc, nikde naděje, alebrž jistá téměř záhuba na všech stranách: i což zbývalo lidem těmto, nežli v hořekování rukama lomit?

Toho nadála se, ale nestalo se tak. Ač slabým hlasem, pronesla Johana slova plná srdečnosti: „Anička přichází se optat, jak se tatínkovi s rukou daří.“

Adam vztáhnul zdravou levici po dítěti a celé je zulíbal. Děd div na nich oči nenechal a patrně se dočkat nemohl, až vnučku k sobě dostane. Jak byl šťastným, když ji choval v rukou svých a rodiče oba tvrdili, že u něho jest nejradši! Všichni tři nestrhli s nemluvněte očí, mluvili naň i snažili se jeden přes druhého na rtíčky jeho úsměv vylákati. [26] A když se jim to podařilo, radovali se vždycky, jako by nalezli poklad. Bledá žena přitulila se k manželovi a on zdravé rámě otočil kolem jejího těla: tak bylo skupení to nejživějším důkazem, že blaho rodinné ve strastech života pozemského jedině poskytuje útočiště, útěchu a posilu...

Paní Katruše, kteréžto se před malou chvílí osud rodiny Svěchovy zdál právě zoufalým, nyní skoro jí záviděla. Ti sužovaní manželé v lásce svojí měli místo společné, kam žádné neštěstí nemohlo vniknout; a což ve svém dítku! Mělo ve svých očkách blankytu za celé nebe a na svých malých rtech růžového blaha za celý ráj! Paní zámecké rozechvěla se duše při pohledu na ně. Přečasto byla se v prsou jejích tajně probouzela touha po vlastním dítěti – ale ona potlačovala ji jako žádost hříšnou, aspoň jako důkaz nepokojenosti s božským řízením. Teď touha ta uvolněná stala se mocným proudem, kterýžto opanoval a s sebou uchvacoval veškeru bytost její.

Až dosud stála v listnatém úkrytu svém od nikoho nezpozorována – hnutím se mohla prozraditi každý okamžik. Srdce pudilo ji k rodině – však byla to táž rodina, se kterou manžel její žil v zášti, ba v boji! Jak by to přijal dozvědě se, že ona za jeho zády se Svěchovými se přátelila?

Při pomyšlení tomto vztýčila hlavu – a po prvé postavila vlastní vůli za svůj zákon i na vzdor svému manželu. Co by sobě pomyslili Svěchovi, co její průvodčí, vidouce ji odcházeti po tajných výzvědech? Učinila dva tři kroky a oči celé rodiny se k ní obrátily.

Byli všichni velice překvapeni, ale nehrubě příjemně – Adam nezdržel se, aby nestáhnul brvy, tak že spíše přísně nežli vážně pohlížel. [27] Ostatně měli za to, že paní Lichnická tudy jen prochází jinam se ubírajíc, že po slově pozdravu nebude mezi nimi další rozmluvy – avšak ona přistoupivši k nim, nad svůj obyčej hovorně se vyptávala Johany na zdraví, pomilovala dítko a nedávajíc se zaplašiti zamlklostí obrátila řeč k důležitějším věcem.

„Stihla vás těžká pohroma,“ vece s rovnou dobrotivostí jako důstojností, „ráda bych vám dle své síly pomohla.“

Tu byl Adam ihned s odpovědí pohotově.

„Milostivá paní – dovolíš mi podotknouti, že od zámku lichnického žádáme svoje právo, žádnou milost.“

„Odbýváš mě zhurta,“ obrátila se k němu paní s důrazem šlechetného svědomí – „však urazit mě nemůžeš. Za dobrou vůli nebudeš mi vypovídat nepřátelství.“

„Ale tvůj manžel, paní – –“

„Žije s tebou v různici, sám ji tuším schválně vyhledává. Ty zase ji schválně vyhledáváš se mnou.“

Paní Katruše byla zvyklá mluviti co velitelka – v této chvíli slušelo jí to tak pěkně, že opanovala. Děd poslouchav s nelíčenou radostí vložil se nyní do toho.

„Neznamená,“ řekl ukazuje na syna, „že vítězíš nad ním šlechetností. Promiň to jeho nedůvěře, ku které má ovšem příčinu.“

„Rytíř Mikuláš,“ dí Adam, potlačuje slovo ostřejší, „chce pohromu naši na to vykořistit, aby dosáhnul, po čem se tak zabažil – aby přivedl nás ve své otroctví.“

„A ty si myslíš,“ odtušila paní, „že také já mám za lubem, svobodu vaši uvázati, jen že jiným způsobem?“

Adam pohlížeje na ni mlčel.

„Pak ovšem,“ dokládala paní, jest moje nabídnutí marné. Troufáte si svobodu svou obhájit i proti – mému manželu?“

„Na to můžem odpovědět jen tolik, že ji budeme hájit do posledního dechu.“

„Vidím jediný prostředek, kterým byste sobě dokonale pomohli: odstěhujte se jinam.“

„Nevyměníme tím leda místo,“ namítnul děd potřásaje hlavou.

„Nepravda,“ odpírala paní. „Mezi dobrými přáteli svými znám takové, kteří dědinníkům svobody jich nezávidí a nikterak neskracují. Při tomto návrhu nemůžete mne míti v podezření, že strojím léčku vaší volnosti – nabízím vám tedy pomoc, abyste sobě více půdy mohli koupiti.“

Opět neváhal Adam s odpovědí.

„Ráčíš nahlednouti, že nám nesnadno přijímati almužnu –“

„Jedno nahlížím,“ vpadla mu paní Katruše do řeči, „že výše kladeš pýchu svou nade všecko jiné, i nad svobodu!“

Přetrhnuvši tuto rozmluvu obrátila se k malé Aničce a srdečně ji polaskavši odcházela zase.

Při návratu volila jinou cestu a krok její se zbystřil. Po malé chvíli došla do malého údolí, jehož jednu stranu tvořila skála, nevysoká, křovím a stromovím porostlá. Paní Katruše stanula u skrovninké zahrádky, položené při samé skále před lidským obydlím, kteréž i chatrčí sotva bylo lze nazývati; bylať to jen síňka se stříškou, opřená o skalní balvan, v němžto se nalézala jeskyně dosti prostorná. Zůstával tu kdysi poustevník; po smrti jeho nebylo tu drahně času obyvatele, nyní bydlila tu stará Ofka.

Byla to bába známá po celém kraji; selské [29] ženy volaly jí k sobě netoliko co pomocnici při porodu, ale co jedinou rádkyni v jakýchkoli nemocech. Měly k ní velikou důvěru a velebily umění její při každé příležitosti; proto nemělo pro ni žádných nelibých následkův ani to, že u mnohých platila za čarodějnici. Divy, kteréž se vyprávěly o vědomostech a moci její, byly naskrze blahodějné; mimo to byla Ofka ženou velmi pobožnou. I ti, kteří se jí báli, nehrozili se jí.

Paní Katruše prošla skrze záhonky rozličných rostlin, na slunci rozložených k sušení, a vstoupila do síňky; Ofka držíc plné hrsti bylin, už na prahu ji vítala.

„Jaká se to děje čest mně, chudé ženě!“ volala spěchajíc políbit lem roucha rytířčina.

„Slyš, stařeno,“ přetrhla paní její výkřiky, „umíš prý v nesnadných věcech dobré rady udílet.“

„Někdy mi bůh dá dobré vnuknutí,“ odtušila hovorně bába. „Jest to milost, za kterou já co den nejvíce prosím. Avšak rady mé hledají toliko lidé v těžkých potřebách postavení: tvoje milost tak hojně jest všemi dobrými dary božími obmyšlena – –“

„Mluv se mnou upřímně,“ vpadla jí paní do řeči, „neboť k tobě přicházím s důvěrou. Přede vším žádám i spoléhám se na to, že o čem mluviti budeme, před živou duší nevyzradíš.“

„Před bohem to slibuji!“ zaříkala se stařena i očekávala otázku.

Zámecká paní vzplanula ve tváři živým ruměncem – bylo patrno, že jest jí velmi nesnadno vysloviti se.

„Víš,“ počala pak, „že dítek nemám.“

„Snad i to jest zvláštní dar od boha.“

„Zvláštní dar od boha jsou dítky,“ namítala [30] paní, „a já bych za něj mnohého jiného ochotně se odřekla. I znáš-li ty prostředek, abych té milosti dosáhla?“

„Znám jen,“ odtušila Ofka po některém váhání, „jak možno zalíbení boží vyhledávat. Jsou modlitby, jsou posty, jsou pouti, jsou oběti – obzvláště ale mocná přímluva matky nejsvětější.“

„Nechci nic toho pominouti,“ řekla paní, „ale kdyby to všechno bylo nadarmo –“

„Nechceš také boha pokoušeti.“

„Nikoliv – ale nepokouší zajisté boha lékař, když uzdravuje chorobu, ač tato nepřichází bez dopuštění božího. A jako k lékaři jsem se k tobě uchýlila...“

Bába se zamlčela.

„Nuže, neodpovídáš?“

„Vzácná paní, jsem bídná žena...“

„Vytáčíš se.“

„Snad tvoje milost ani do pravdy to nemyslí.“

„Věz, že závisí od toho pokoj mého života!“ zvolala paní s vášnivým ohněm. „Nebudeš litovati rady své.“

„Neběží o to,“ namítala stařena. „Však leccos bylo by nutno zkoušeti, čemu by tvá urozenost sotva se podvolila.“

„Uvidíš, že jsem ke všemu hotova, jen mohu-li to vykonati sama.“

„Jenom ty sama.“

„A můj manžel?“

Ofka zavrtěla hlavou.

„To víš?“

„Bezpečně,“ dí stařena se zvláštním výrazem ve tváři.

„Již tedy přímo mluv!“

„O jednom, prosím, čisté pravdy mi netaj,“ [31] jala se Ofka tázati s důrazem zpovědníka, „zdali jsi kdy muže některého milovala se vší vroucností srdce svého, jak obyčejně každá ženština jednou ve svém živobytí miluje?“

„Tuším,“ odvece paní, „že musím odpovědět – nikoliv.“

„To znamená, že na srdci ještě kůra ledová – a dokud ta neroztaje, nepřicházívá jaro...“

As půl hodiny ještě zdržela se paní Lichnická v poustevně i ubírala se pak odtud s písmem v pevných úmyslů ve tváři.

„Zachtělo se ti dobrodružství?“ mluvila u sebe Ofka pohlížejíc za ní. „Čím smělejší dáš sobě naradit, tím pevněji budu tě míti ve své moci. Zkazíš-li sama sebe – vždyť jsi paní Lichnická!“

Na její tváři objevilo se písmo nenávisti...

3.

Nazejtří paní Katruše prožila den, jakého nebylo ještě v jejím životě. Podobalo se, jako by z jarních dnův jeden zabloudil v dobu letní – při čemž ale jí samé den takový byl něčím docela novým.

Co bylo jejím jarem? Ten věk, kde poupě se růží stává, nikoliv. Byla právě příliš krátký čas žila co dospělá panna – byla také dospěla v tak přísném vychování, že nejpůvabnější, nejčarovnější věk jako jedním krokem minula bez uvědomění, bez rozhlédnutí, beze vzletu obraznosti.

A bez rozkvětu srdce. Všelijakými ohradami bylo srdce to zůstalo chladným; nikdy alespoň vnitřní teplo jeho nevyšlehlo v plamen, nikdy oko nepoznalo muku touhy, nikdy palčivost vášně. Neměla ani času zamilovati se do muže: přišel pan [32] Mikuláš, projevoval jí vážnost a úctu, což vzbudilo spíše ctižádost a pýchu nežli lásku v srdci jejím. Rodičové uzavřeli sňatek ten, ona cítila se jím poctěnou, povznešenou.

Dnes byl cit její mnohem živěji rozvlněn nežli v sám den svatební. Tehdy v mysli ještě polo dětské uvažovala, že se stává důležitou osobou, že proměňuje svůj dosavadní stav za jiný, o němž neměla, aniž nevyhledávala žádného ponětí, a že opustí dům rodinný. Poslední myšlenka nade všecky ostatní měla převahu – Katruše ve svatební den svůj tesknila i prolévala slze pro nastávající rozloučení s rodiči. Přimísil se k tomu také pocit neurčité budoucnosti, ale vše to hnutí nesáhalo do hloubky a bylo po sňatku rychle zapomenuto, když pohodlí, nádhera, důstojnost neurčitou onu obavu nahradily velepříjemnou skutečností.

Dnes byla duše její rozechvěna až do hlubin, ne sice vášní, ale onou nevýslovnou touhou, která je mladosti tak vlastní, kteréž je svět čarovnou báchorkou, rajskou říší nevyčerpatelné rozkoše... Proudění v prsou, dosud neznámé, tajemně blahé hlasy vnitřní, jindy neslýchané, tak důvěrné a tak vroucí působily, že se cítila novou osobou. Změněným zrakem pohlížela na vše vůkol i na sebe samu, i zdálo se, že si dosud byla cizí, že teprvé nyní sebe samu poznává – že teprvé nyní vchází do tajemné, kouzelné svatyně života.

Čím se to dálo? Chystala se k tomu, aby podlé rady staré Ofky vykonala věci, kterýmiž by od boha dosáhla daru tak žádoucího – dítka...

Nesnadno bylo by rozhodnouti, zdali její vlastní srdce po tomto daru více se roztoužilo na své vlastní potěšení, aneb zdali více pamatovala na manžela, jsouc tím v hloubi duše dotknuta, že jí [33] projevil svou nespokojenost. Ale jisto jest, že by samou smrtí svou bývala ochotna vykoupiti okamžik, kde by manželu svému byla mohla říci: „Zde přijmi ode mne potomka, jakého si tvoje srdce žádá.“

Byla odhodlána – měla i plnou naději, neboť naděje, která ještě oklamána nebyla, ba ani zkoušena, rovná se nepochybné víře...

Po celý den nepožila leč nějaké nepatrné sousto. Byla zamlklejší než jindy, ale tváře jasné, ano utěšené. Vícekráte prohlížela své šperky a klenoty, často nad nimi zavrtěla hlavou.

K večeru zavolavši sobě Václavu stranou pravila: „Vezmi nožíky, ustříháš mi vlasy.“

Dívka nevěřila svému sluchu.

„Jakže?“ zvolala. „Ty překrásné vlasy ustříhat? To nemyslíš do pravdy!“

„Proč nevěříš?“

„Poněvadž by takové vlasy každé ženštině byly největší chloubou, poněvadž by mnohá paní celý poklad dala za každý takový prstenec!“

Paní Katruše usmála se spokojeností, kteráž obličej její sličně ozářila.

„Myslíš tedy, že bych si právem na nich něco mohla zakládati? Zrovna proto mi je ustříháš.“

Vácslava, jindy na pokynutí poslušná, odpírala naprosto vůli velitelky své vyplniti.

„Věz, že je chci obětovat,“ vece tato. „Když ty se zdráháš, musím zavolati jinou.“

Tomu zase dívka nedopustila. Vidouc, že předsevzetí panino jest nezvratné, nechtěla, by někdo jiný na vlasy její sáhnul – nevěřilať, že by kdo tak dovedl býti při tom opatrným a co nejméně spousty v těch vzácných vlasech způsobiti.

Přes to přese všechno jak osykový list chvěla [34] se jí ruka, když měla už dílo začíti, i pokoušela se činit ještě rozmanité námitky.

„Co jeho milost řekne, až se navrátí?“

„Snad,“ zněla odpověď, „mohu přece s vlasy svými hospodařit!“

„Nebudeš si ani podobná.“

„Čepec i holou hlavu zakryje.“

Vácslava stříhla – a slze jí vyhrkly z očí. Ostatně byla toho bedlivá, by sličnou hlavu velitelky své nezohyzdila a čepec tak smutnou úlohu nemusil konati. Kadeří, jež ustříhala, bylo takové množství, že by si to byla za hřích kladla, nůžkami zasahovat ještě hlouběji.

Pocelovala ještě jednou ustříhané vlasy a vzhledla se zvýšenou uctivostí k paní své, anať ochotně přinášela oběť tak vzácnou.

„Jednu milosť mi prokaž,“ pravila, „za tuto službu, nad jiné, věř, těžší.“

„Žádej,“ odvece paní, mile dojata láskou dívčinou – vždyť bylo její srdce lásce otevřenější než kdykoli dříve.

„Dopřej mi, abych tě dnes večer provázela na tvé dobročinné cestě!“

Paní Katruši toto přání nepřišlo vhod.

„Proč si toho žádáš, Vácslavo?“ ptala se vážně.

„Nosím jméno svatého patrona, jehož památku tak bohumile ctíš, ráda bych se aspoň zúčastnila skutku dobrého.“

„Tuším, že ještě nevíš, kdo z mužských půjde se mnou.“

„Arci že nevím.“

„Nuže, milá – provodíš mě,“ rozhodla se velitelka po krátkém přemýšlení.

Byloť přede dnem svatého Vácslava. Následujíc příkladu jeho vyšla paní Lichnická dobou [35] noční ze hradu, provázena služebníky, kteřížto nesli dary chudině. Mezi nimi byl Epík, jehožto měkká mysl nad jiné uchvácena byla pobožnosti; cítil se býti nástupcem sluhy Vácslavova, blahoslaveného Podivína, i byl by rád na té cestě všelikým obtížím se podvoloval.

Noc byla jasná, tichá, posvátná. Měsíc na obloze zdál se býti nebeským žehnajícím průvodčím té pouti, aby viděl a v paměti zachoval každou návštěvu jejich u chudobných dveří, každý dar na oděvu, stravě a penězích, každé vděčné poděkování, každou radostnou slzu, která se v záři jeho proměňovala v perlu... Světlí obláčkové tu nepohnutě dívali se na zemi, tam tichounko sblížili a skupili se dohromady – jistě že to byli duchové nebeští, kteří se těšili patřením na dobré skutky a radost chudých lidí.

Což byl celý kraj jiného než velikolepý chrám, nad nímžto nebe otevřené bylo jediným krovem a v němž veškeré tvorstvo pohrouženo bylo v modlení! Proto panoval vůkol takový poklid, tak hluboké mlčení – nebylo to mrtvo ani němota, naopak živou byla každá travička, každý list, ze všeho toho vycházel onen zvuk – možno-li tak říci – jejžto ne ucho tělesné, alebrž jediná duše slyší, vidouc duši jinou, anať beze slova s bohem hovoří – zvuk to nejušlechtilejší struny srdce v nejčistším jejím naladění...

V tom blahém poklidu, v té nebeské záři a těmi tajemnými stíny kráčel nadšený mladík v patách za velitelkou, jížto se v úctě kořil, a za dívkou, jižto miloval. Byly to pro něho dvě vtělené nebešťanky. Vácslava v tak vážné době neškádlila ho, nečtveračila – neboť všickni z místa na místo se ubírali mlčky – ale častěji setkalo se oko její s jeho duší, i jevilo tolik podobného [36] citu, jevilo takovou libost a spokojenost s ním, že bylo srdce jeho opojeno rozkoší.

Drahně trvala už jejich pouť; z mužských průvodčích zbyli jen Epík a Petr. Nalézali se ve vsi s kostelíkem, když paní Katruše jim nařídila: „Jděte sami do míst, která ještě zbývají, a co nesete, rozdejte. My vykonáme zatím svoji pobožnost – zde u chrámu sejdeme se opět.“

Oni odešli. Vácslava očekávala, že vejdou do chrámu, ale paní kynula jí a jinou stranou také odebrala se ze vsi.

„Zastavíme se ještě u staré Ofky,“ ohlásila pak dívce, „a já svou pobožnost vykonám u kaple nejsvětější panny na kopci.“

Vácslava nenamítla ničeho, ale v duchu divila se velitelce, že tou dobou vydává se beze vší ochrany do šírého kraje. Ovšem bylo kolem tak utěšeně, poklidno a jasno, tak všecko na pohled vlídno a nevinno – ale dívka nemohla se ubránit bázni, kterou jí působila noc, samota i vlastní obraznost

„Jak se ti líbí tato noční procházka?“ promluvila v tom paní Katruše. „Nezdá se ti, že ve hradních zdech zaspíme nejpůvabnější, právě čarovné doby svého života?“

„Když ale nebezpečenství v noci nedovoluje zdí těch opouštět,“ namítla mladá průvodkyně.

„Co jest nebezpečenství?“ dí paní rozhlížejíc se. „Naše vlastní bázlivost. Proč tu Ofka žije bezpečně? Proč dnem i nocí, za jasna i za bouře může se toulati po skalách i po lesinách.“

„Má paní, nejstatečnější lidé ohražují se tvrzemi.“

„Poněvadž oni zrovna jiným chtějí strachu nahánět.“

Paní Katruše máchla při tom rukou jako [37] muž. Vácslava pohlížela k ní s rostoucím podivením; neboť ta neobyčejná doba i neobyčejná cesta tolik ji změnily, že ji sotva poznávala.

„Což,“ obrátila náhle řeč, „což jest i láska bázlivá? Za to mám, milá, že miluješ?“

I při bledé záři měsíčné bylo znáti, že dívka živým ruměncem vzplanula. Nebylo jí lze odpověděti.

„Učinila jsem tě dnes důvěrnicí svou,“ pokračovala paní, „a přece ještě tak ti cizí jsem, že ti přiznání za těžko přichází?“

Vácslava chopivši se ruky její sklonila se nad ni, pak pozdvihla k paní pohled plný nejvroucnějšího citu.

„Má paní!...“ zašeptala – a z hlubin duše vynořil se jí povzdech. „Laskavá, milovaná!“

„Myslíš, že bych srdci tvému nerozuměla?“ ptala se paní Katruše se zvláštním zvukem ve hlase.

Místo odpovědi přivinula se dívka opět k jejímu ramenu.

„Nuž, tedy mi vypravuj o své lásce.“

„Což mám říci?...“

„Není-liž Epík dobrý, ušlechtilý, cituplný jinoch?“

„O zajisté!“

„Tvá přízeň jest mu co slunce květině, to víš?“

„Myslím, že o ni upřímně stojí.“

„Ale ty ho ráda sužuješ – vždy místo růží mu nastrkuješ bodláky?“

Vácslava se zamlčela.

„Můžeš to zapírati?“

„Nemohu.“

„Proč to činíš?“

„Nevím.“

„Kterak bys nevěděla?“

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlela...“

„Což je ti náklonnost jeho lhostejná či dokonce protivná?“

„Uchovejž!“ rychle odvětila panna. „Aniž jí sobě lehce vážím. O tomť i on zajisté přesvědčen.“

„Však jestliže jej odpudíš ?“

„Pak musila bych věřiti, že jeho náklonnost láskou nebyla.“

„Proč by měli mužové přízně ženských vždy tak dlouho i namáhavě dobývat?“

„Proto tuším, že když jí jednou jisti jsou, mnohem větší svah mají lehce jí sobě vážit a nás sužovat nežli my dříve jich.“

Paní Katruše nekladla žádných otázek více; jednak byla by se prozradila, že o lásce rovněž málo přemýšlela a ještě mnohem méně ví nežli mladistvá společnice její – jednak se jí zdálo, kdyby ona byla milovala, že by vymíseno bylo všecko škádlení, všecky spory, všecka zmítání, jakožto věci tuze lidské, tuze všední, ale že by všechno bylo klidné, důvěrné, tajemné, něžné, čarovné jako tato noc...

Mlčky, každá svými city zaměstnána, došly k poustevně staré Ofky; tato dosavade bděla, nic nebyla překvapena – patrně příchod paní zámecké očekávala; nic se tomu také nedivila, že přišly bez průvodu mužského.

„Nad míru příznivá jest doba,“ pravila soukromí k paní líbajíc lem roucha jejího. „Měsíc hledí tváří vlídnou a nekalenou, hodina půlnoční se blíží, aby dštila rosu převzácnou. Nesmíme nic promeškati.“

Paní vkročivši do příbytku Ofčina, změnila svůj oděv; nic na ní nezůstalo nádherného, prostá popelavá říza, roucho kajicníkův, halila tělo její [39] od ramen až k patě. Jediný předmět zablesknul se, když ho ukrývala na prsou – byla to dýka.

„Zde,“ promluvila Ofka znovu přistoupivši a košík jí podávajíc, „zde jsou planá růže, planá jabloň, planá hruš a jiné plané stromoví. Kráčej modlíc se pozdravení andělské a po každém sedmém zdrávas zasaď do země jednu větvičku – a dobře vštip sobě do paměti slova, která při tom promluvíš.“

Tato slova tajemná šeptala stařena paní do ucha; ona poslouchala s celou duší a jen hlavou pokývla.

„Musíš se jim dobře vyučit z paměti –“

„Umím je už dobře.“

„Nesmí se v nich státi žádná mýlka –“

„Nestane se, buď bez starosti,“ vece paní s plnou jistotou.

„Po celou také cestu nesmíš se ohlednouti za sebe.“

„Neohlednu.“

„Snad budeš k tomu pokoušena – šeptem, voláním tvého jména, pokřikem neb lomozem: troufáš si tvoje milost podniknouti a přestáti zkoušku takovou?“

„Nic mě neodstraší.“

„Jak statečná to mysl! Všecko se pak bohdá nejlépe vydaří – neboť hrůza jest největší škůdce a překážka zdaru. Kdyby pak tě přece měla hrůza obejíti, přitiskni tento klokočový kříž na čelo... Kdykoli zasadíš větvičku, seberouc kolem rosu pokrop ji i sebe samu.“

Po té podávala jí ještě motyčku.

„Nezapomněla milost tvoje vzíti s sebou věc některou, jež tobě vzácná?“

„Nezapomněla jsem.“

„Vykonajíc tedy u kaple svou modlitbu, zakopej [40] to vlastní rukou před obrazem matky páně... Tu vespod najdeš štěpnou růži, jabloň a jiné štěpné stromoví: vracejíc se nazpět vrhej větvičky za sebe, opakuj ona slovo, dbajíc, abys se neohledla...“

Paní Katruše vystoupivši z poustevny pravila k Vácslavě: „Počkáš zde na mne – brzy se navrátím.“

„Možno-li?“ zvolala dívka trnouc. „Ty chceš odejíti samojediná?“

„Jenom na některé sto krokův,“ chlácholila ji paní.

„V noci, v těchto místech – v tuto hodinu. Já nedám se od tebe odloučiti!“

„Neumíš co průvodkyně přimnožovat srdnatosti, ale spíše bázně.“

„Svatý bože – kdyby tě něco potkalo – –“

„Upokoj se, Vácslavo – ať toho nelituji, že jsem tě vzala s sebou.“

Přísnější nežli slovo bylo její kynutí; panna jakkoli všecka vyděšena nad tím krokem jejím, neodvážila se jednat proti jejímu zákazu.

Paní Katruše rozuměla, že dívka chtěla připomenout ji na rytíře Mikuláše; ale to nezradilo, nebrž více ještě pobádalo ji.

„Zítra snad už vrátí se můj manžel!“ – Tedy jenom dnešek byl vhodný k tomu, co před se brala. Žádost, kteráž ji při tom vedla, stávala se vášní, tou činily ji uražený cit a vzdor. Chtěla míti zadostučinění stůj co stůj – chtěla stůj co stůj i co matka choti svému vážnost vynutit.

Připomenutí na manžela bylo na této cestě vždy šlehem žárného plamene v duši její. Jednak zase kouzlo sličné noci, jí tak nové, jakož i tajemná její pouť uchvacovaly mysl její jako do čarovné říše snův.

Modlila se, sázela větvičky, kropila rosou je i sebe, šeptala slova, jichž obsah vyjadřoval nejhlubší tajnost duše její – a k tomu všemu rozštípal se před ní nepřehledný obraz jasné letní noci! Lučina, jakkoliv už prosta pestré ozdoby květův, oživena byla svěžejší zeleností a leskla se při tom šperkem nesčíslných perel, jimižto každá travička byla obmyšlena. Paprsky měsíčné hrály v tomto lesku nejinak, nežli jako by se všecko hýbalo i hemžilo rozkošným životem, jehož dech byl viditelný v lehounké mlze. Olšiny a vrby jevily se v jiných temnějších skupeních nežli za dne, ba všecko zdálo se pošinuto, jako by dobou noční obživujíc opouštělo své místo, avšak okem lidským náhle postiženo, zase bez pohnutí s utajeným dechem stanulo...

Háje i lesy podobaly se táborům vojska, střehoucím noční poklid a bezpečnost lučin a niv. Tu i tam mezi nimi halilo se údolí bělostnou mlhou, jako by před jich mužnými zraky oblakovým závojem zastírala lože rusalek a vil.

Jedinýkrát událo se urozené poutnici spatřiti živého tvora: když míjejíc louku na úpatí kopce vstupovala již na jeho stráň, zazvonila jí ocel do ucha. Zachvěla se pomněvši, že snad počne zkouška, o níž Ofka mluvila; chystala se vydržeti všechno, nechť se děje cokoliv – ale v tom zpozorovala, odkud zvuk onen pocházel. Stranou jen několik krokův od ní pásl se na louce bělouš; byl osedlán a všechen k jízdě upraven, tak že náčiní při každém jeho pohybu zvonilo. I on ji zpozoroval; pozdvihnuv hlavu zafrčel nozdrami; když ale beze zvuku se brala ku předu, jal se pokojně pásti dále.

Nic nebylo divokého, nic neblahého v tomto zjevení. Kráčejíc do mírného návrší, na jehož [42] vrcholi kaplička se bělela, nemohla brzy koně déle vidět bez ohlednutí; a tak nezvěděla, že mimo něj byl tu i jezdec.

Odpočívaje na trávníku byl pozorností koně povzbuzen, aby povznesl zraku – i spatřil tu vysokou, ušlechtilou postavu poutnice. Tvář její viděl jen částečně a nemohl ji dobře rozeznati, ale zdála se mu zářiti krásou nadpozemskou.

Sledoval to vidění drahně okamžikův ledva dýchaje.

„Co se to děje?“ zmocnil se konečně slova a zároveň už vyšvihnul se vzhůru. „Přece to není šalba dřímoty! Kdo jest tato žena – lidský tvor či duch?“

Paní Katruše dosáhla kapličky; se strany svítil měsíc, obraz Marie panny s děťátkem byl zastíněn. Vrhla se před ním na kolena.

„Rodičko boží!“ modlila se z vroucího srdce. „Viz u svých nohou prosebnici, kteréž slovo tvojí mocné přímluvy zjednati může poklid i blaho na všechen ostatní život. K tobě, matko nejpožehnanější, nebude žena volati nadarmo – ty to víš, jak radosti prázdné a zármutku plné byly by dnové moji! O, ukaž mi, jak bych toho dosáhla od boha, by sňal se mne kletbu dosavadní a dopřál mi daru, jehož odepření při pohledu na každou žebračku raní moji útrobu!“

Tak modlila se dlouho, a vždy horoucnější a tklivější stávaly se prosby její – až jí pramen slov vyschnul a jen plamenný cit byl jejím tlumočníkem...

Po té povstavši chopila se motyky, vykopala před kaplí něco země, vložila tam svoje ustřižené vlasy, pokryla je prstí a urovnala půdu.

Vykonala to s velikým namáháním. Půst po celý den, dlouhá chůze a veliké rozčilení vyčerpaly [43] všecku sílu její, takže se o ni pokoušela mdloba. Usedla u kaple oči upírajíc na obraz – i zdálo se jí, že matka boží s milostným úsměvem hlavou jí kynula. Blahý cit proniknul jí duši – zavřela oči. Mdloba i spánek se u ní setkaly.

Ve snu nabyla opět sebevědomí. Obraznost zběžně vystřídala přemnohé věci – u jedné zdržela se déle. Sny jsou vždy tak neurčité i těkavé, že se nedají vypovědět slovy; jeden stíhá druhý a nezřídka jich více vystupuje na jeviště před snící duši.

Poslední, jenž Katruši déle zaměstnával, bylo jakési vtělení slov bábiných: „Zdali jsi kdy muže milovala se vší vroucností srdce svého?... Ještě na tvém srdci kůra ledová, a dokud ta neroztaje, nepřicházívá jaro.“ Tu viděla je jakožto nápis, kolem něhož se hemžili buclatí andílkové, jako kolem známého „Gloria in excelsis“ – tu prohlížela nitro svého vlastního srdce, zdali v něm přece ještě vroucnost – tu zas už bylo jaro kolem ní i v jejím srdci... Konečně cítila políbení na svých ústech. Všecky předešlé obrazy zmizely – jakés šedé postavy z domácnosti její objevily se na jich místě. Zdálo se jí zároveň, že bdí i sní dále...

Políbení bylo skutečné. Jezdec, jenžto jediný byl bezděčným svědkem pouti její, opodál ubíral se za ní krok za krokem na pahorek, dávaje sobě záležeti, aby žádným zvukem se neprozradil. Viděl ji klečeti, kopati, sedati, usínati. Přistoupiv po tom blíže s tlukoucím srdcem nachýlil se k ní.

Tu dřímala opřena o kapli, samotná v době půlnoční, a na její tváři rozstíral se netoliko poklid, ale blahá spokojenost. Roucho její bylo hrubé, ale obličej i postava jevily tolik vznešenosti.

„Kdo je tato bytost?“ ptal se nepovolaný divák opět i opět. „Tak bezstarostně tady spí. Je-li to lidská žena, kde se tady béře, co to zde dělá? A je-li to bytost vyšší, zdaž mohu se k ní přiblížit bez vlastní záhuby?“

Náhle setřásl všecko váhání.

„Jedno jest jisto,“ pravil u sebe, „je krásná!“

A pokleknuv polibil ji.

„Hle, nezkameněl jsem, žádný úd mi nezdřevěněl, blesk mně nezastihnul – a ty rty jsou tak rozkošné! Zdaž i ony se nepohnuly libostí? Na každý způsob vybízejí k novému políbení.“

I poceloval ji zase.

Ona protrhla oči, však měla v první chvíli sama za to, že toto vidění jest toliko pokračováním snu.

Nad ní skláněl se mladý muž.

Mysl její byla dosavad tak cele za prahem skutečnosti, v říši snu, že se jí nejprv namanula otázka – vlastně, že se před ní zakmitla prchavá bludička, která těžkými slovy vyjádřená toto asi znamenala: „Což mohl by to býti také jiný muž?“ – jiný totiž muž nežli manžel, jehož by bývala měla milovati, aby ledová kůra na srdci jejím roztála...

Potápěje zrak svůj do blouznivého oka jejího políbil ji mladík po třetí.

To nebyl žádný sen více – paní se prudce vztýčila. Srdce její bouřilo směsicí rozličných citův – sáhala pro klokočový kříž a dýku zároveň, chtěla prchat i nemohla od cizince očí odvrátit, nemohla nohy své pozdvihnouti ku kroku, chtěla volatí a nemohla zvuku vypraviti z hrdla, nemohla pohnouti jazykem.

I on stál před ní beze slova, bez pohnutí – [45] udiven, ale nikoli zaražen, očekávaje trest za smělost svou ale s plným odevzdáním. To přispělo k tomu nejvíce, že se paní konečně zmocnila své řeči.

„Co zde chceš?“ ptala se přísně, ale hlas její se chvěl.

„Tobě sloužit,“ zněla odpověď – dvorná i uctivá , upřímná i líbezná.

„Nevolala jsem tě.“

„Ale přivábila.“

Paní Katruše zachvěla se tajným ustrnutím. Připadlo jí, že zjevení mladíka toho jest snad kouzelný účinek její pouti, jejžto bába obmýšlela, však napřed nevyzradila...

„Kdo jsi?“ ptala se po delším pomlčení.

„Vím jen, že budu, co ze mne koliv učiníš. Čekám na tvé slovo.“

„A jsi ochoten je vyplnit?“

„Poslechnu ve všem, co mi povelíš – jen v jediném bych poslechnouti nemohl –“

„Co to jest?“

„Abych tě nemiloval – a proto mi toho nerač ukládati.“

Katruše sebou prudce pohnula.

„Jak to smíš mluviti?“

„Jak mě sama mluviti nutíš.“

„Já? Zakazuji tobě slova taková!“

„Slova umlknou, však srdce u tvých nohou položeno.“

„Nežádala jsem za ně – nezdvihnu ho!“

„Pak se ubohé musí spokojit s tím, když na ně, sličná, šlápneš nohou svou.“

Každou novou odpovědí se paní Katruše ociťovala víc a více v jakémsi závrativém víru. Toto vyznání lásky nesměla poslouchati bez odporu, neměla-li se prohřešiti proti sobě a povinnosti své – [46] ale jakoukoliv učinila námitku, vždy byla více poražena. A v porážce té bylo přec jen cosi rozkošného...

„Nevíš, s kým mluvíš,“ pravila poddávajíc se okamžitému pocitu své panské a své manželské důstojnosti.

„S bohyní,“ odpověděl on. K bohyni sáhala jeho smělost!

„Nikoliv, jen s lidskou ženou, které ale neznáš i mluvíš jí přec o – lásce...“

„Proč mi činíš výčitky?“ odpíral cizinec. „Jeden pohled dostačí, aby láska vzešla – jeden šíp raní smrtelně, jedna jiskra rozněcuje požár. Jsem tím vinen, že jsem na tě pohleděl? Nejsi ty spíše vinna, že máš takovouto nade mnou moc? Ale já blahoslavím vinu tvou!“

I postoupil blíže,

„Nepřibližuj se!“ zvolala ona.

„Trudno, když magnet jehle tak velí,“ řekl on i učinil opět krok ku předu.

„Jestliže ti život milý –!“

Pravice její s dýkou hrozebně se povznesla.

„Milejší mi jedno políbení –!“

Neposlechnul hrozby její – krátký oblouk zalesknul se vzduchem: byla to cesta dýky k jeho tělu. Sotva se to stalo, užasla Katruše nad svým vlastním činem, pustila zbraň a s temným výkřikem zastřela sobě uděšením bledou tvář.

„Dopřej mi aspoň nyní,“ ozval se mladík, „abych směl tu ruku pocelovat, nežli z ní přijmu smrt.“

Klečel před ní a pozdvihoval k ní prosebně oko své i pravici.

„Nešťastný!“ zvolala ona sklánějíc, aby ránu viděla. „K čemu jsi mě to dohnal!“

„Prvé jsi mě ranila nebezpečněji,“ odtušil on [47] s úsměvem. „Tvůj pohled umí lépe cestu k srdci najíti než ruka tvá – tato zasáhla jen rameno, a tuším velmi nepatrně.“

V pravdě byla ruka její na té krátké dráze valně ochábla, pobloudila a jen slabě místa dopadla...

„Musíš svou ránu obnoviti,“ pravil cizinec, ochotně nastavuje prsa.

„Co se to se mnou děje!“ mluvila paní chápajíc se oběma rukama za hlavu, jako by se násilně vyburcovati chtěla z těžkého snu. „I krví zbrocuji své ruce – a při této příležitosti!“

Polo odhodlaně polo úzkostlivě obrátila se k mladíkovi.

„Jsi-li člověk rytířský?“

„Nepochybuj o tom.“

„Mohu tedy žádat, abys se rozpomenul na svou přední povinnost – úctu k paním.“

„Což jí neplním? Vždyť se ti kořím v prachu a přál bych, abys byla v potřebě, ze kteréž bych ti mohl pomoci svým životem.“

„Snáze můžeš mi důkaz podati – nech mne odejíti v pokoji.“

„Ukrutná, jsem-liž v očích tvojich loupežníkem? Neboj se, že položím stéblo na tvou cestu.“

Ona rychle sáhla po svém košíku.

„A nepůjdeš za mnou?“

„Tvůj zákaz jest mi jako propast – měj slovo mé! Jedno mi slib za odměnu.“

Bála se každé žádosti, ale nesměla projevením toho napřed vysloviti odepření.

„Když se docela podle tvé vůle zachovám, nebudeš mi aspoň v upomínce křivdit, nebudeš na mne myslit s hořkostí a odporem?“

„Nikoliv – poznám, žes člověk ušlechtilý...“

„Měj za to můj dík.“

Ještě jednou zadržela paní svůj krok.

„Ublížila jsem tobě – i na zdraví...“

„Hojnou jsem za to vzal náhradu.“

„Ode mne?“

„Zajisté. Vštípila si svůj obraz do prsou mých jako na oltář – budu se mu kořit. Sloužiti tobě nesmím, milovati tebe nepřestanu.“

Sáhl ještě jednou po její pravici – ona mu nebránila, by na ní stisknul dlouhé políbení. Pak ale poznovu vyplašena zašeptala: „Buď zdráv!“ a rychlým krokem, ačkoliv třesoucí se nohou pospíchala po stráni dolů. Házela sice štěpné větvičky za sebe, ale slova předepsaná k tomu říkala s velmi roztržitou myslí...

Po delší chvíli stará Ofka stanula před kapličkou. Našla ta svoji motyku, ale nevšímala si jí hrubě; patrně hledala něco docela jiného.

„Jsem přece žádostivá,“ mluvila polo hlasitě, „co milého a vzácného ta vznešená paní obětovala!“

Nalezla místo, kde bylo kopáno – ale byl tu jen prázdný důlek.

„Ejhle, tady byl už někdo po ní – přede mnou!“ zvolala. „Není pochyby, že měla svědka. Zde mi užitek uchází. Ale mám ji ve své moci. Doufám, že i ty to pocítíš, pane Mikuláši!...“

4.

Sny velmi pestré a velmi živé zaměstnávaly ducha paní Lichnické, když skoro už na sklonku této noci na loži svém usnula. Tu viděla se v sadech i palácích báječných jako všemocná panovnice; pojednou ale pojal ji přebolestný stesk, cítila se opuštěnou, nešťastnou, zaklenou zlomyslným [49] čarodějem, který k jejímu podivení měl všecku tvářnost jejího manžela.

Přišel z daleka neznámý hrdina, tuhými boji vysvobodil ji. Jak byla blažena, když jí to na kolenou zvěstoval! Podala mu svou pravici a on ji celoval dlouhým políbením. Vyplašila se, chtěla prchati – byl to mladý muž, jehož byla poznala u kapličky. Děsila se ho.

„Jakou máš k tomu příčinu?“ ptal se on. „Hle, dosud za tebe krvácím!“

Viděla jeho ránu, jala se ji obvazovati. V tom se všechno změnilo. Držela v rukou přesličné děťátko – srdce trnulo jí v těle netušenou rozkoší. Vůkol nebylo nic leč růžová záře. Chtěla se s pýchou ukázati svému choti – i poznala, že stojí na oltáři.

„Sloužiti tobě nesmím, milovati tebe nepřestanu! – slyšela hlas mladého cizince. „A hle, jsem jediný, kterýž tebe miluje. Což tvé srdce už zledovatělo docela?...“

Nikoliv – srdce její krylo v hlubinách svých prameny citův nejvřelejších. Měl to zvěděti – klesla mu v náručí... On byl krásný jako v proměnění, ona tak nevýslovně blažená...

Probudila se, když bylo již dost pozdě na den. I nevěděla hned, či jest spíše to snem, co se jí právě bylo zdálo, aneb to, co byla v noci zažila. Ještě na loži odpočívajíc stopovala pamětí svou všecko krok za krokem.

Shledávala, že ta noční poutnice jest jinou osobou nežli teď ona. Teď sama se divila své odvážlivosti, trnula nad nebezpečenstvím, ve kterém se byla nacházela, nechápala téměř svoje rozvášnění. Teď ovšem jasné světlo sluneční valem vnikalo do komnaty jako jaré vlny venkovského života, vnikal sem i sváteční hlahol vzdálených [50] zvonů i radostný zpěv veselých ptáčat. Avšak i její nitro samo v sobě bylo jinak naladěno. Cítila se netoliko omladlou nýbrž cele znova zrozenou – cítila se dítětem i pannou i matkou... Podobalo se jí, jako by do nedávna žila v pošmourném, dusném nečistém vězení, teď ale vyšla na jasný svět a svěží vzduch i vynořila se právě z občerstvující koupele – volná i šťastná.

Kvetlo srdce její i její líce...

Z nočních upomínek zaměstnávalo mysl její nejvíce to, co jí zůstávalo hádankou. Kdo byl ten mladý muž? Odkud a jak se u ní vyskytnul? Jak mělo se vykládati jeho podivné jednání?

Když se byla protrhla ze mdloby a spánku a nad sebou jej spatřila, vtisknul se obraz jeho ve všech částech živě do mysli její; dosud byl tam, mladistvý, pěkný, smělý a tak horoucí... Dosud ze slov jeho zazníval jí v sluchu každý zvuk. On první mluvil k ní o lásce – podal i důkazy, že jest jí okouzlen. Choval se jako dvořák i jako hrdina – samu smrt z ruky její přijmouti jevil tak dojemnou ochotu.

Odkud se vzala u něho taková láska? Dostál v slovu svém i nechal ji odejíti v pokoji – kam as se poděl sám? A možno-li, aby jednal, jakož pravil, aby i dále ji – miloval, když od ní nezakusil leč příkrých slov, když mu za vroucí jeho cit oplácela dýkou?

V noci byla vedena jen žádostí, aby vyvázla ze společnosti jeho – nyní přála si, aby příznivější soud o sobě mu byla vštípila...

Z tajných těchto úvah vyrušila ji slova Vácslavina.

„Přišel hned za jitra posel od páně milosti,“ ohlašovala tato oblékajíc paní. „Tu jest psaní, které s sebou přinesl.“

Všeliké sny zmizely rázem zaplašené. Paní Katruše vztáhla po psaní ruku s pocitem neurčitým, ale nikoli blahým.

Pan Mikuláš zvěstoval, že mimo své nadání se vidí nucena zajeti bez prodlení až do Uher ke dvoru královskému, že se tudíž nepřítomnost jeho drahně prodlouží; dokládal, že o tom spěchá dáti manželce povědomost, aby neměla oň starostí, když se v určitou dobu nenavrátí.

List byl psán s velikou laskavostí; pan Mikuláš dával sobě patrně záležeti, aby výrazy nejšetrnějšími smazal všecku zpomínku na svoje prudké jednání před samým odjezdem, anať by se tím choť v nepřítomnosti jeho mohla kormoutit. Tak vykládala paní Katruše jmenovitě i to slovo v listu, aby do jeho návratu vším dle své plné vůle poroučela i vládla.

List obsahoval také zprávu, která jí byla velmi lhostejná, že totiž manžel toto psaní posílá po Vilému Šanovci, člověku rytířském, který přátelům jeho věrně sloužil, v posledních pak dnech některými příkrými skutky na se měšťáky tolik popudil, že se musí odstranit a na čas v bezpečné útočiště uchýlit; toho tedy aby mu na Lichnici bylo dopřáno.

Paní Katruše odložila list; co jediný účinek jeho cítila v prsou nelibé rozladění, jehož hlubší příčinu by nebyla dovedla udat ani sama sobě. Snad, ba beze snadu bylo by minulo zase a ustoupilo prvějším upomínkám i dumám: ale po nějaké chvíli pohledla náhodou opět na list a spatřila na něm dosti velikou červenou skvrnu.

„Pohleď pak, Vácslavo – není to zde krev?“ ptala se své společnice.

„Mám za to,“ dí ona, „už prvé mi to padlo do oka.“

Ovšem nebylo to samo sebou nic tak podivného; ale Katruši bezděky se namanula myšlenka, že snad tato krvavá skvrna zvěstuje mnohem větší, mnohem pravdivější ale i mnohem smutnější noviny než psaní samo – že snad rytíř Mikuláš na svém zdraví těžkou pohromu utrpěl, a proto se nevrací, že jízda do Uher jest jen okamžitou omluvou jeho nepřítomnosti – a tu již se neblahých domněnek celé roje hemžily.

„Chci mluviti s poslem, jenž to psaní přinesl,“ pravila tajíc svoje obavy, „proč pak nepřichází?“

„Čeká zajisté jen na tvé zavolání. Psaní chtěli jsme ti dříve dodat, než on by mohl býti připuštěn.“

„Nuže, nechať přijde.“

Za nedlouho ozvaly se bystré kroky – posel páně Mikulášův objevil se v komnatě. Katruše zočivši jej rychle odvrátila tvář i dělala, jako by přítomnosti jeho neznamenala.

Ale pod tou padělanou nevšímavostí bušilo srdce její tak hlasitě, že hrozilo ji prozradit.

„Všemocný bože!“ volala v duchu. „Toť on! Nemůže býti žádné pochyby!“

Líce její zardělo se plamenem a hned zase zbledlo jako stěna. Zápasila násilně sama s sebou, aby mohla promluviti, ježto příchozí na slovo její čekal. Byl to mladík, jenžto spíše myšlenkou nežli věkem z jara žití svého vykročil; vysoké jasné čelo zářilo vzletným duchem, jehožto perutěmi zdálo se býti obočí rovněž něžné jako smělé. Oko bylo ohnivé, ale ne vášnivé, prosté ostýchavosti, ale i nestoudnosti, plné blouznivosti a prostoty zároveň; ret jemný, silně prohnutý, živé barvy; brada i líce byly spoře pokryty kučeravými vousisky.

Stál tu na pohled bez pohnutí – uvnitř ale byl také on u veliké míře překvapen.

„Jaké to setkání – jak dobrodružná náhoda!“ pravil u sebe. „Toť má tajemná známost ze dnešní noci!“

Ostatně obličej její jenom zahlednul, s postavy její zraku nespouštěl – snad se přece jenom mýlil! Noční poutnice ve svém prostém šatě zůstavila přec jenom rozdílný obraz v jeho paměti. Očekával, až paní promluví, aby se dotvrdil ve svém přesvědčení.

„Není-li to ona,“ rozumoval, „nejsou-li toto rozpaky, alebrž nevšímavost, je mi paní Trčková tuze hrdou a budeme se co nejdříve nenáviděti.“

S Katruší, čím více hleděla se vzmužiti, tím více šla hlava kolem. Což by za to byla dala, aby k sobě posla byla neobeslala, aby jej dříve byla spatřila a na rozmluvu s ním se aspoň připravila! Avšak nebylo vyváznutí, nebylo odkladu více – musila naň promluviti. Pohledla naň, pokynula hlavou a hned opět se odvrátila, jako by kdo ví jak pilně zaměstnána byla s jakýmsi vyšíváním.

„Jsi-liž ty pan Vilém Šanovec?“ ptala se co možná prostě, ale v očích se jí tmělo a v uších hučelo: po dlouhá leta nebyla vznešená, velebená paní poznala, co to jsou rozpaky a k tomu tolik trapné!

Mladík se hluboce uklonil.

„Jsem zajisté, tvojí milosti k službám,“ řekl uctivé, v duchu pak dokládal: „Její to hlas! Také mne vůčihledě poznala!“

Pochybnější zdál se hlas jeho paní Katruši – snad proto, že více nežli on o ní, byla o něm přemýšlela. Za to zpozorovala, že levice jeho nepohnutě byla svislá.

„Psaní, které jsem obdržela, dáno jest včera,“ prohodila, pořád sobě hledíc prvějšího předmětu. „Kdy jsi opustil mého manžela?“

„Včera o polednách.“

„A již – již jsi tady?...“

„Jel jsem i v noci.“

„Zůstavil jsi chotě mého zdráva?“

„Úplně.“

„Znepokojovalo mne, že jsem na psaní zpozorovala stopy krve...“

„Račíž tvá milost odpustit – tím jsem vinen já. Na cestě jsem ho dosti nechránil.“

„Čí to tedy krev?“

„Pohříchu má vlastní.“

„Snad nepřišel jsi k ourazu?...“

„K žádnému alespoň, který by stál za řeč.“

Odpovídal s dvornou uctivostí, při tom tak prostě i poklidně, že i paní Katruše poněkud se upokojila i opanovala; všeliké pochybnosti její musily ovšem ustoupit, ale naděje vzešla jí v tom, že mladík nepoznával jí – aspoň se nic takového ani slovem, ani hlasem, ani pohledem nejmenším nejevilo.

Tudíž kladla sobě za největší úlohu, aby sama se neprozradila, a byť i v něm podezření se probudilo, aby zapřením je potlačila. Předložila mu ještě některé otázky, nabývajíc vždy více svojí chladné důstojnosti; pak se své strany skončila rozmluvu.

Ale Šanovec neodcházel. Nastalo krátké pomlčení; Katruše vidouc, že mladík zrakem utkvěl na ústech jejích, změnila opět barvu ve tváři.

„Odpusť, že ještě prodlévám,“ ozval se on. „Řekl mi pan rytíř Mikuláš, že od tvé milosti přijmu další rozkazy.“

„Ne rozkazy,“ odvece paní znova uzarděná, [55] „ovšem ale pozvání, abys pro bezpečnost svou zůstal na Lichnici. Pokládala jsem to za věc mezi vámi už vyjednanou. Užívej tu svého pohodlí.“

„S velikou vděčností,“ klonil se Šanovec. „Kéž by mně jen poskytnuta byla příležitost, abych tu nebyl zhola zbytečným!“

Odešel a paní Katruše zůstavila svou ženskou družinu, aby sobě do vůle pověděly o tom novém, mladém obyvateli na hradě, i odebrala se sama na svůj oblíbený altán. Zde ukryta mezi květinami mohla myšlenkám i citům svým dáti plnou volnost.

I rozpoutaly se v takovou směsici, že nemožno jich sledovati krok za krokem. Bylo jí, jako by na ní lpěla jakási tajná, těžká vina a jediný, kdož ji mohl prozradit, měl s ní stále býti pod jednou střechou, měl ji ustavičně znepokojovati. Cokoliv činiti, cokoliv mluviti se byla domnívala beze všech lidských svědkův, on to viděl a slyšel; zejmena modlitbou svojí u kapličky uvedla jej do nejskrytějších útrob své duše, do nejněžnějších tajemství, jimžto i cizí pohled jest už hlubokým, přebolestným poraněním. Nepochybovala, že mu povědomo také to, co ani šeptem nevyřkla, ani vlastní myšlenkou určití nevyznačila: a od nynějška měla před ním ustavičně býti jako na pranýř vystavena!

To byly velmi trapné vyhlídky do příštích dnův. A přece byla musila sama vysloviti „Zůstaň!“ Připadlo jí, aby se ona sama na čas vzdálila z Lichnice; ale brzy poznala, že by tím pranic nebylo pomoženo, že by tím bezděčnému důvěrníku svému více ještě vydala se na milost i nemilost.

Vědomí, že jest od něho tak odvislá, bylo pro ni mukou. A přece nemohla mu proto zlořečit, [56] ani ho nenávidět, poněvadž nemohla na něj svalovat vinu. Z jedné příčiny proti němu cítila dnes mnohem větší odpor nežli v noci. Jak horoucí, jak neobmezenou byl osvědčoval lásku! Tvrdil, že jeden pohled dostačí srdce milostí ranit a roznítit požár lásky, ujišťoval, že v prsou jeho bude oltář její, aby ji věčně miloval: dnes před ní stál – i kam se láska jeho poděla? Snad že ji nepoznával: čemu potom láska jeho platila, nebyla-li jen lichým slovem, prchavějším než lehký dým?

Za východ z toho bludiště stanovila konečně proti mladíku tomu ohradit se vší svou důstojností, pokud to jen možná s ním se nesetkávati a vůbec tak činiti, jako by ho pro ni nebylo. Chtěla na místě přijít na jiné myšlenky, povstala, aby pohledla do kraje.

V tom uslyšela mužské hlasy. Přicházely zdola, mluvčí stáli při samé zdi, tak že nechtěla-li se přes kraj její nahýbati, jich viděti nemohla, aniž oni jí. Poznala, že to Epík a osudný posel, porozuměla, že onen tohoto po hradě provádí.

„Onoho balvanu si všimni,“ mluvil právě, „který se nad příkrým srázem vypíná. To jest ono rozhlášené místo Milady Lichnické, kterou bez pochyby znáš.“

„Neznám, příteli, žádnou ženštinu Lichnickou, mimo paní rytířku,“ odtušil Šanovec žertovně.

„Myslím ovšem z pověsti,“ vece panoš. „Neboť slečna Milada žila kdo ví před kolika sty lety.“

„Záleží tedy na tobě, abys mě s ní seznámil, jestliže ona i já toho zasluhujeme.“

„Zajisté. Kdo sem přijde poprvé, každý dává sobě ukazovati ono osudné místo, ku kterému se pojí paměť hrůzy plných událostí. Milada byla totiž jediným dítětem pána Lichnického, který nemoha [57] se na nebi syna doprositi, dceru svou aspoň po mužsku vychoval. Uměla nejen bujného komoně říditi, ale i oštěpem i lukem dobře vládnouti. Když otec se světa odešel, byla dědičkou všeho jmění jeho. Že pak při tom i krásou nad jiné vynikala, obletovali ji nápadníci právě rojem. Ku všem byla chladná; když pak na ni čím dále tím nutkavěji doléhali, až se konečně rozhodnutí vyhnout nemohla: vymyslila sobě ukrutný prostředek, aby se jich zbavila. Ohlásilať, že nikomu srdce svého ani ruky své nezadá, leč tomu, kdo by před jejíma očima v plném brnění na koni na onen balvan vjel a na něm třikráte do kola se otočil. Jakkoli nebezpečí, ano záhuba byla očividná, přece našlo se dosti takových, kteří se života svého odvážili – a jeden za druhým řítil se ve propast, aby dopadl dna jejího co mrtvola k nepoznání zohavená. Konečně zdálo se, že po tolika odstrašujících příkladech nikdo se už nedostaví co nápadník ukrutné slečny. Přece však jednoho dne přijel rytíř, mladý a pěkný, ohlašuje, že se také o své štěstí chce pokusiti. Nade všecky předchůdce svoje osvědčil se hrdějším i k samé slečně chladnějším. Však co nechtěla náhoda neb vrtošivá její mysl – ona si ho na první pohled zamilovala. Obávala se o život jeho, ráda byla by jej od záhubné zkoušky co nejdéle zdržela. Avšak on v určitý den a v určitou hodinu vsedl na koně, vyjel ze brány i zamířil ku skále. Komoň směle vstoupil na balvan a k nejvyššímu podivení všech, k radostnému úžasu slečny Milady obrátil se na něm třikráte do kola nejinak nežli na květnaté lučině. Vzezněl radostný výkřik po celém hradě, vzezněl hlahol trub i kotlův, ku každé takové jízdě ale dosud nadarmo uchystaných. Rytíř opustiv nebezpečný sráz, pozdvihnul zraku [58] k Miladě, která jej radostně pozdravovala – leč on nehleděl laskavě i vzkřiknul hlasem hromovým: „Po celý rok cvičil jsem komoně svého k této krkolomné jízdě, diamanty okoval jsem kopyta jeho – však nikoliv z lásky alebrž z nenávisti k tobě! Mstím se za všecky oběti tvé nelidské ukrutnosti a posílám tě do pekel!“ Šíp vyletěl v témž okamžení z luku jeho a proklál jí srdce. Jedni kvapili ku klesající, druzí se řítili za cizincem; jeho však, nežli se octli ze zdí hradebních, skryla lesní houšť a nikdo ani nezvěděl, kdo ten přísný soudce byl.“

„Chceš říci: ten hanebný vrah!“ namítnul posluchač.

„Nechci, nikoliv,“ odpíral panoš, „neb musím slečnu zatracovati!“

„Já zase volám slávu její památce!“

„Věru, to jsi první, jenž se staví na stranu takového netvora!“

„A odkud víš, brachu, že byla netvorem?“ ptal se Šanovec. „Podle toho, co mi tu povídáš, musím já si alespoň myslit něco docela jiného. Milada byla patrně dívka netoliko vychování, ale i srdce mužného, před kterou bych se rád poklonil.“

„Co to mluvíš? Vždyť pak zmařila tolik životů!“

„Ona? Dals sobě něco do uší nahučet, mladý příteli. Aneb někoho nutila, aby jel srazit krk?“

„Snaď dostačí, když to položila za výminku, bez které nebylo lze dosáhnouti lásky a ruky její.“

„Nedostačí, brachu! Ti, kteří se o ni ucházeli, nebyli jí po chuti. Když se tedy, jakož sám pravíš, rozhodnutí už ani vyhnout nemohla, chtěla se jich zbaviti a položila jim tak odstrašující výminku. Ti, kteří se přes očividné nebezpečenství [59] na skálu hnali, byli buď zbrklí blázni, aneb prohnaní sobci, kterým běželo as jen o jmění bohaté dědičky; neboť že srdce ženského takovým prostředkem dobyti nelze, to i každý sprostý rozum snadno pochopí. Proč nezůstali s pánem bohem doma? Proč jeden za druhým obtěžovali vznešenou dívku divadlem, kteréž se jí dojista hnusilo?“

„Tak – hnusilo!“ namítal Epík. „Proč tomu tedy neudělala konec? V čí pak moci to bylo ne-li v její? Nevykroutíš to, že by nebyla ukrutná!“

„Není dokonce třeba vykračovat!“ řekl Šanovec horlivě. „Co jest při tom celou její vinou? Nechtěla se vdáti za prvního hlupce, ochlastu, surovce neb i padoucha, který neměl k ní jiného práva, nežli že buď krásy její, neb jejího bohatství se mu zachtělo. Takové chtěla zaplašit a počkat na toho, jenž by také jí se zalíbil. Hle, a za to jest bůh ví jakou lotryní! Za to ji zatracuje pokolení za pokolením! Jdi mi k čertu, brachu, i se všemi podobnými – vám by Milada byla vyhověla, kdyby se byla vydala za oběť kterého koliv nápadníka, k němuž by nejmenší lásky v prsou necítila, jenž by v nejlepším případě za krátký čas se jí nasytil a leckterému koni, leckterému chrtu aneb notnému džberu vína před ženou svojí dával přednost! Milada byla vzácným zjevem mezi všedními ženštinami – ten, který na záhubu její tolik času i práce vynaložil, tak málo rozuměl srdci jejímu, jako ti druzí sprosťáci. Nenáviděl jí proto, že se nechtěla zahodit, štěstí celého života svého s dobrým vědomím zničit. Toť ovšem hrozný zločin! Musil ji zavraždit! A kdyby se dnes vyskytla ženština, která by se bez odporu nedala od rodičův prodat, nechtěla kterémukoliv surovci kořistí se stát: co by se tu [60] proti ní našlo podobných hrdinův, jako byl vrah ubohé Milady!“

„Mluv si co mluv,“ ozval se Epík, mírně rozhorlenost soudruhovu přízvukem žertu, „co se mne týče, jsem velmi povděčen, že naše ženštiny nejsou jak ona zatvrzelá Milada. I tak jsou vždycky ještě svéhlavé i vrtošivé dost a dost!“

„Výborně, budoucí pane rytíři!“

„Nemysli sobě,“ ohražoval se panoš, „že nemám úcty k paním –“

„A slečnám, ne-li? Nu, koříš se jim. Je to rytíři předepsáno – ty zajisté víš, proč?“ „Poněvadž jsou okrasou i rozkoší života.“

„Také květiny a ptáci jsou okrasou i rozkoší života: my jedny trháme, druhé zavíráme do klece – ženám pak našim děje se o tolik hůře, oč jsou nad květiny i ptáky vznešenější.“

„To přece nemyslíš do pravdy?“

„Do té nejpravdivější! Na růži čekáme, až rozkvete – to jest, až svoji celou krásu před naším zrakem rozvine. Rozkvět, brachu, jest následek netoliko času, ale i vnitřního života. Se ženštinami nezacházíme tak šetrně. Hledíme pouze na rozkvět zevnější, vnitřního nedbáme. Zevnější jest pro nás, vnitřní pro ně samy. Líbí-li se nám jich tvář, co nám po jich srdci? Trháme je z půdy a z výsluní, kde by jedině i jich srdce mohlo rozkvésti, zavlekáme je do svých úzkých, tmavých, chladných zdí, kde musejí co nejdřív bídně uvadnouti, aspoň duševně.“

„Žaloby slyším, důkazů nevidím!“

„Příteli, mají-li ženy zdobiti a blažiti náš život, musejí především samy býti šťastnými. Štěstím pak – toť láska; vše ostatní jest ničím. My květinám i ptáčatům všemožné hovíme, na ženštiny nemáme leč rozkazův a násilného dohánění.

„Jsi mou – ozdobuj i oblažuj mi život!“ Naše ženy jsou netoliko vězni, ale také otrokyněmi až do smrti. Tak mnohé uvadne srdečko v těle, aniž by zvěděla, co jest to rozkvět, co blaženost jediná – láska. Že prý je ctíme! – a přece tak záhy jest jedinou jejich úlohou hejčkati surové rozmary mužovy, chlácholiti jeho nevázané vášně, ukájeti sprosté jeho chtíče. Co má býti blahem jich života? Kus zlata na tělo zavěšeného, vláda nad zástupem služebníkův neb sedlákův, hluk a lesk řídkých plesů neb her ani titěrné zdvořilůstky nemohou ušlechtilé ženě býti náhradou za umořené srdce. Větším dílem tomu zvykají, a proto jsou dnové našich žen vůbec jen trudným živořením. Čím která z nich je srdce vzácnějšího, tím více žije jako krasavice v zakletí, nucena jsouc ve skalní díře obsluhovat nějakého netvora!“

„Řekni mi, prosím, jak tomu pomůžeme, co ty tak přísně odsuzuješ?“

„My tomu nepomůžem nikterak. Jsme lidé ocele a krve, umíme také ženským chystati jen okovy a zmar. Když jdou za muže, měly by plakat slzy netoliko bolestné, ale zoufalé, neboť jdou do lidomorny, ze které není vyváznutí, okolo které chodí lidé slepí, necitelní k jich útrapám. Pohleď na nepatrný keř: každý rok prožije nové jaro, ozdobuje se novým květem, dýše novou rozkoší. Porovnej s nimi naše ženštiny. Tak mnohá ani nezví, co jest to jaro života – kde jest ta, jížto by se opakovalo? Chyba, že to snášejí tak bez odporu, bez žaloby, beze stesku. Samé aneb aspoň četné Milady na nás – to jediné by pomohlo!“

Pro panoše byly tyto řeči tak neslýchané, že patrně nevěděl, co z nich si vybrati.

„Rozumím-liž ti dobře,“ ptal se, „že pokládáš za něco zlého, aby sobě muž hleděl dobyti srdce ženského?“

„Dobyti, to jest to pravé slovo!“ zněla odpověď. „Dobyti jako nepřátelské tvrze a učinit je na vždy smutnou troskou, neblahou pustinou. To je tak zrovna ve zvyku; v nejlepším případě užívá se hrubé lsti aneb lépe řečeno klamu, aby mladá ženština o své skutečné budoucnosti ukojila se pouhou lží. Když jednou jest k tomu přivedena, že svou ruku, svoji svobodu, svůj celý život jedním slovem u oltáře zadá, že se na milost podrobí muži tyranovi: kdo se potom stará o její srdce?“

„Když ale dívku z celé duše miluji? Když bych za přízeň její dal ochotně půli svého života?“ hájil se Epík.

„Nech jen sobě svůj život celý. Ale když tě ona svou přízní oblaží, neoplácej jí tím, abys si osoboval o všecko ji připravit.“

„Přece jsem z tvých vlastních úst lásku slyšel velebit: což nesahá ona až za hrob, což není věčná?“

„Tuze zřídka, příteli, neboť to vyžaduje, aby ji muž i žena s největší pečlivostí nepřestávali pěstovat. Žena by to dovedla, ano má k tomu od přírody nejlepší vůli; o muži nelze říci ani jedno ani druhé, a přece on to ženu na vždy k sobě přikovává!“

„Ty mluvíš také proti manželství!“

„Co jest jen spřežením beze svazků srdcí, otroctvím proti vůli, společným životem bez radosti, proti tomu mluvím. Co jest manželství? Vzájemný slib, ztvrzený slavnou přísahou. Však je-li při tom s jedné strany podskok? Aneb nedodrží-li strana první? Neb je-li dokonce přísaha vynucená, může-liž potom slib míti platnosti?“

„Jak se hodláš proti takovýmto pochybnostem jednou sám ohradit, nežli se oženíš?“ ptal se Epík dychtivě.

„Nebudu se nikdy ženiti.“

„Aj! To tedy také žádné ženy nemiluješ?“

„Jsi na omylu, brachu.“

„A čím jí chceš svou lásku osvědčit?“

„Tím, že bych rád i v jejím srdci lásku zanítil.“

„Ona tě tedy ještě nemiluje, avšak máš dobrou naději?“

„Pražádnou. Nežádám také nic jiného, než aby věděla, že jí mé srdce oddáno.“

„Na mou věru, takové lásce nerozumím!“

„To, brachu, jest ta, kteráž sama sebe nevyhledává.“

„Což kdyby tvá oblíbená splácela tvoji lásku lhostejností neb dokonce nenávistí?“

„Nenávistí? To by byla nešlechetná. Lhostejností? To byla necitelná. K žádné takové by se láska v mém srdci neujala. Nenávist může vzbudit jen láska dotíravá, lhostejnost jen láska mdlá; první i druhá vlastně jméno lásky nezasluhuje.“

„Ale krásná je velitelka srdce tvého dojista, v míře neobyčejné?“

„Dostačí ti snad, povím-li, že jsem k ní lásku pojal při prvním spatření.“

„Mám-liž hádati?“ ptal se Epík.

„Nuže?“

„Tvoje krasavice jest vyššího rodu nad tebe?“

„A to snad by mělo lásce její býti na překážku?“

„Velmi snadno.“

„Pak byla by hloupá.“

„Nu, já myslím, že by to bylo zpozdilé, kdyby se některý z nás lásky domáhal od nějaké kněžny.“

„Pro její vyšší rod?“

„ Ovšem.“

„Pak ty si hlupec.“

„Příteli!“

„Každý, kdo myslí, že nade mne svým rodem vyniká, je hlupec – nikoho, kdo se z ženy rodí, nevyjímaje. Chceš-li to míti dokázané jinak?“

„My dva nemáme si ho vytýkat, a já sporu nevyhledávám,“ řekl Epík.

„Pravdu máš. Mluvme o něčem jiném.“

Panoš vedl hosta dále i jal se vypravovati o jiném předmětu. Hlasy jejich brzy zanikly.

Paní Katruše poslouchavši dosavade s utajeným dechem, nepokojně se vzchopila...

5.

Když oba mladíci od místa toho poněkud se vzdálili, Epík ohlednuv se, náhle podotknul: „Pani Katruše jest na hoře na altáně – je-li tam po delší chvíli, snadno mohla rozmluvu naši slyšeti.“

„Nu, a kdyby ji byla slyšela?“ ptal se Šanovec.

„Ty ji neznáš!“ dí panoš udiven nad tak bezstarostnou otázkou. „Ona jest smýšlení tak vznešeného, skoro bych řekl: tak svatého –“

„Já bych zase řekl: tak ledového a tak pánovitého, že se všichni třesete před bouří, když ona stáhne svoje obočí – a pan rytíř tuším s vámi!“

„Pěkně se mýlíš!“ namítal Epík horlivě.

Šanovec dělal se dost nevěřícím: a brzy věděl o všelikých poměrech na Lichnici všecko, co Epík pověděti uměl.

„Dle všeho,“ pravil po tom tajně v duchu [65] svém, „přišel jsem v dobu příznivou. Ostatně nechť by bylo jakkoli, po dobrodružství dnešní noci bych už ani couvnout nemohl. Ani nechtěl: jak býti jí na blízku a nemilovat jí? A jak ji milovat i nepokusit se o její srdce? Láska je blahem, vše ostatní jest ničím. Pěkná, hrdá, zádumčivá paní – život za jednu hodinu tvé lásky!...“

Úmysl paní Katruše činiti jako by Šanovce pro ni na hradě nebylo, sotva že vzniknul, již byl také zvrácen rozmluvou mladíků pod altánem. Od té pak chvíle nepomýšlela ona obnoviti jej; obmezila se toliko na to, že o něm sama řeči nepočínala, že lhostejně poslouchala, když se o něm v její přítomnosti mluvilo, a že ho nijakým rozkazem neobmyslila.

Potají ale nemohla jinak než věnovati mu bedlivou pozornost. Příchodem jeho život na Lichnici tak se osvěžil, jako by byla přišla celá společnost. Rozhlaholila se řeč, rozpoutal se smích, zpěv, žerty a hry se zdvojnásobily. Samy tváře čeledi vyjasnily a rozjařily se. Šanovcovo jméno záhy znělo z každých úst, bylo patrno, že co nový obyvatel nezbudil žehravost, ovšem ale důvěru a přítulnost obecnou.

I mezi ženskou družinou paní Katruše jevily se účinky podobné. Jedna přes druhou měla o Šanovcovi něco povídati – tu skutek dvornosti, tu kousek šprýmovný. I vyprávěly a poslouchaly o něm i všeliké malichernosti s obzvláštní oblibou i zábavou.

Vzduch nového života ovanul také paní Katruši...

Hned po svátku povolala k sobě Adama Svěcha i oznámila mu: jakož jí manžel byl udělil plnomocenství, aby vším vládla dle své plné vůle, že [66] právě dala rozkaz, aby dostavení příbytku jeho poskytnutím jak lidí, tak všelikých potřeb co nejvíce bylo urychleno.

Adam byl jejím nyní už nepochybným přátelstvím překonán, nedůvěra jeho ustoupila vřelé vděčnosti. Paní Katruše při rozchodu dovršila svou laskavost slibem, že se přijde brzy sama podívat, jak práce přibývá.

Když pak po některém dnu za tou příčinou opustila hrad, svedla ji náhoda na cestě s Ofkou.

„Dobře, že tě nacházím,“ pravila k ní. „Musíš mi o jedné věci dáti vysvětlení.“

„Poroučej, milostivá paní, nejmenší ze svých služebnic.“

„Ondyno napovědělas cosi o mém manželu –“

„Já?“ vskočila jí bába do slova. „Nevím, že by mezi námi bývalo zmínky o páně milosti.“

„Byla o tom řeč, on že není příčinou nedostatku, o kterém se jednalo – a ty jsi doložila, že to víš bezpečně. Musíš tedy míti dobré důkazy.“

„Velitelko a dobroditelko moje –“

„Pomiň vytáček a okolků – chci důkazy tvoje znáti!“

„To bylo pouze nepředložené slovo –“

„Bláhová, tvé zdráhání mně více jenom dráždí.“

„Co ti mám říci –“

„Pravdu! A sice pravdu pouhou a čistou, neboť by každé znetvoření její mohlo míti zlé následky – i pro tebe.“

Stařena, jsouc patrně v nemalých nesnázích, po delším rozmýšlení odhodlaně vztýčila hlavu.

„Paní moje,“ řekla určitě, „nic zlého jsem nepronesla o tvém manželu: čiň se mnou, co chceš – v tom, co nyní žádáš, nemohu tobě býti po vůli!“

Paní Katruše volila jinou cestu místo rozkazův.

„Nečiníš dobře,“ pravila dobrotivě. „Uchýlila jsem se k tobě s plnou důvěrou a ty si přede mnou ústa zamykáš sedmerým zámkem. Co mi máš sděliti, není příjemné, ale neznámost toho by mně ještě více znepokojovala.“

„Vzácná paní, donucuješ mně, abych otevřela ústa na svou vlastní záhubu!“

„Kterak by to bylo možné?“

„Řekne se, že rozsévám zlé semeno – a já jsem tak ubohý červ, že mne prostě zašlápnou.“

„Slibuji tobě před bohem,“ pravila paní, „že co mi koli svěříš, u sebe podržím co tajemství, a že na tebe nic zlého nedopustím! – Ostatně,“ dokládala, pamatujíc se, „snad ani neuslyším nic, jež by mi nové bylo...“

„Bude ti to as nové, paní moje, neboť dojista neznáš ze života staré Ofky nic víc, než tady kdokoliv –“

„Tedy příběh z tvého vlastního života!“ zvolala paní.

„Ale přesvědčíš se, že to nestálo za tvou zvědavost – neboť jest to příběh velmi obyčejný.“

„Již vypravuj!“

„Bude tomu nyní as dvacet pět roků, co jsem ovdověla,“ počala stařena. Z dítek mých zbyl jediný syn – Prokop, hoch tichý, dobrého srdce, přičinlivý a ve všem všudy mravný. „Neplač, matko,“ těšil mne v sirobě, „pokud moje ruce budou moci pracovati, nepovede se ti zle.“ Namáhali jsme se dnem i nocí a mnohý svízel jsme vytrpěli; každá kůrka chleba stála nás hojně potu a mozolů – ale dobré svědomí oslazovalo nám požitek její, při vší chudobě byli jsme spokojeně živi.

Jednoho dne, když Prokop zrovna všecek vysílen u milíře usednul, zastavil se u nás rytíř, náš pán. Ovšem, vzácná paní, nebylo to na tomto panství.

„Mladý uhlíři,“ pravil pán k mému synu, „přesvědčil jsem se, žes řádný chlapík a že zasluhuješ lepší osud, než abys se takovýmto lopocením utahal na mrzáka. Chtěl bych ti pomoci: nuže, čím pak bysi chtěl být?“

„Ach, milostivý pane,“ odtušil můj Prokop, „čím pak bych já mohl býti, když jsem od svého narození pořád jenom v lese živ?“

„Právě proto mohl bys ku příkladu býti lepším polesným než kdokoliv jiný! Chtěl bysi?“

„O bože – zdali bych chtěl!“

„Nuže, učiním tě polesným na místě nebožtíka Medka – budeš tak i se svou matkou dobře opatřen. Ale mám jednu výminku. Po Medkovi zbyla, jak víš, dcera – tu pojmeš za manželku. Doufám, že proti takové nevěstě nemáš co namítati.“

„Ale zajisté bude ona mnoho namítati proti mně!“

„Nebude tak bláhová. Víť, že by musila mladíku tak spořádanému daleko hledat rovného.“

„Však Zuzanka jest tak pěkná – není pochyby, že bude i vybíravá –“

„Smyj ty jen uhlí s tváře své a chutě ucházej se o její přízeň: vsázím se, že dobře pochodíš.“

Na kolenou děkovali jsme dobrému pánovi. Prokop ovšem uposlechnul; dost nesměle vypravil se poprvé k Zuzance, ale vrátil se s nejlepšími nadějemi – byltě nad očekávání vlídně přijat. A brzy se povýšení jeho přidružilo nové štěstí – Zuzanka byla pravá krasavice, dobrý hoch se do ní z celé duše zamiloval.

Opustili jsme svou chudou chatrč, slavili jsme svatbu. Byla bych ráda i životem svým se vděčila dobrému pánovi, když jsem viděla, jak můj Prokop jest blažen. Nějaká doba uplynula jako v ráji.

Však netrvalo to dlouho. Mladá žena počala k jeho lásce býti netoliko lhostejnou, ale nevrlou. Dlouho se soužil, než ji z toho učinil výčitku. Ona odbyla ho nejprvé smíchem, později zpupným slovem. I vyrozuměl, že ho vlastně nikdy nemilovala, že má v srdci někoho jiného. Žárlivě stíhal její kroky a brzy tomu přišel na stopu, že Zuzanka dosavad se tajně schází – s rytířem, naším pánem ...

Bylo po ráji – nastalo peklo. Hněv následoval za hněvem a bouře za bouří; ale Zuzana uměla se postavit. Můj dobrý Prokop bezpočtukrát zkoušel to i po dobrém – přimlouval, prosil, zapřísahal svou ženu, aby sobě lépe usmyslila a jemu život nekazila.

„Já ti ho kazím?“ dávala ona v odpověď. „Mně se zdá, že jsi docela už zapomněl na rozdíl mezi uhlířem a polesným. A zapomínáš, že jsem já tě z bídy vytrhla. Že srdce mé náleží jinému, z toho ani budoucně ti škoda nepojde; vádou, hrozbami a týráním dá se láska nejméně vynutit. Dej pokoj mně i sobě, při tom oba dobře obstojíme.“

Konečně počala mu při každé příležitosti vyhrožovat rytířem, svým milencem. Ubohý můj syn tedy umlknul, zanechal všech hádek – málo se doma zdržel, chodil mlčenlivý a bledý jako stín. Chřadnul tak rychle, že mi nad tím srdce pukalo.

„Matko, matko,“ říkával, když jsem ho někdy k řeči přivedla, „k čemu jste mě vychovala? Přece mi raďte, co mám učinit?“

Radila jsem mu sama, aby si to tak nebral k srdci.

„Kdybych ji opustil,“ pravil on, „prozradím sám svou hanbu před celým světem, prozradím i rytíře a uvalím na sebe i na vás všechen jeho hněv. A s ní žíti, každý den znova zakoušeti tu pekelnou muku, k tomu již teď nemám síly!“

Hleděl tak zoufale, že jsem se obávala, aby se nad bohem i sám nad svou duší nezapomněl.

Neminulo ani půl léta po svatbě a Zuzana porodila syna. Domýšleli jsme se, že ji to trochu pokoří, ale stalo se naopak. Potají poslala pro rytíře; a když přišel, žalovala na nás, že prý bůh ví jak zle s ní nakládáme, že prý s námi nechce býti pod jednou střechou, ježto jsme jí tuze sprostí.

Rytíř ovšem věřil více jí než nám; i jal se na Prokopa osopovati.

„Pane milý,“ odpověděl tento, „proč mě plísníš? Dal jsem způsobiti škodu ve tvých lesích?“

„Budeš šetrněji zacházeti s ženou svou!“

„Když se také v ty věci vkládati ráčíš, měl jsi v čas nakázati této osobě, aby šetrněji nakládala s mužem, kterémuž před oltářem věčnou věrnost i poslušnost slíbila, však přece jen od té dobý co nevěstka žije.“

„Poroučím tobě, abys matce i dítěti prokazoval uctivou pozornost, jako mně samému! Nezapomeň ani na okamžik, že jest to dítě moje!“

Viděla jsem, kterak obličej Prokopův zblednul, kterak sebou tělo jeho trhlo a oko divoce vzplanulo – i přiskočila jsem a odvedla jej pryč. Co jsme odcházeli, volala Zuzana, že se nás bojí, že ona ani nemluvně před námi nejsou jisti zdravím, ba životem.

„Matko,“ pravil ke mně Prokop, když jsme byli samotni, „přistoupila jsi v pravý okamžik. [71] Byl bych jej udeřil. Po mém životě není ovšem nic, ale chci tobě ušetřit hanbu a lítost, kdybych umřel rukou katovou. Však nemohu se na to dívati, nemohu zde zůstati déle. Já jsem jeho poddaný, soudit bych se s ním nemohl ani kdyby ta žena nebyla tak ničemná. Nemohu také déle jísti chléb, podávaný mi tak hanebně. Dávno byl bych odešel, kdyby tebe nebylo; konečně nemožno odkládati. Pojď se mnou, matko, prchneme. Cesta naše bude daleká, aby nás jeho rameno dosáhnouti nemohlo – živobytí tulákův bude zlé, ale přece ne tak pekelné jako tady. Pojď se mnou, matko – nebude-li jinak možno, opatřím ti chléb žebrotou...

Když přišla noc, opustili jsme panství rytířovo. Nastal život, ach, plný utrpení. Můj ubohý syn brzy podlehnul. Mne, bídnou žebračku, konečně bůh uvedl v tato místa, kde jsem našla netoliko přístřeší a dobrý lid, nebrž i vznešenou, milostivou dobroditelku.“

Takto končíc sklonila se Ofka, aby políbila lem oděvu paní rytířce.

„A což,“ ptala se tato po některém okamžiku hlasem přitlumeným, „o Zuzaně a jejím děcku jsi nezvěděla více?“

Stařena zavrtěla hlavou.

„A on se k němu co ku svému hlásil bez obalu?“

„Před námi nešlo to jinak,“ dí Ofka.

„ A před jinými?“

„O tom nemohu více vědět, nežli tvoje milost...“

Paní zámecká zapýřila se nejživějším ruměncem.

„Ženo,“ zvolala s prudkou nevolí, „snad se nedomníváš –“

Nemohla více přenésti přes jazyk. Domnění Ofčino, že snad ona má povědomost o nemanželských dětech svého muže, bylo pro ni nejvýš urážlivé. Mezi tím, co byla ona důstojnost, ba pýchu svou největší zakládala vždy na to tajné vědomí, že jest muži svému předmětem lásky a úcty neobmezené, že krásou, ctností svou kraluje v srdci jeho i daří je blahem: sprostý lid znal rytíře Mikuláše takovým, že i ji domněnkami tolik ponižujícími zneuctíval!

„Ničeho se nedomnívám, dobroditelko moje,“ chopila se bába rychle slova. „Bůh toho na mně nedopouštěj, abys ve zlé vyložila některé z mých slov, ježto pouze tvůj rozkaz mi vynutil. Vznešená paní, dost jsem pro ty věci očistce zakusila už – viz, že jsem bídné stvoření!“

„Nemáš se čeho obávati,“ vece paní. „Buď jista, že svízelům tvým jest konec. Přála bych si, abys už dříve byla mluvila! –“

Po této rozmluvě neměla Katruše valně chuti cestu svou do Svěchova dvorce dokonávat; ale ještě méně ji lákaly zdi hradní. Šla přece dále – pohnula ji k tomu myšlénka, že rodina dědinníkova jest manželovi jejímu trnem v oku...

Na tom místě, kdež byla rodinu tu ondyno tajně pozorovala, naskytovalo se divadlo jiné: mladá pradlena tam bílila své prádlo i rozmlouvala zároveň se švarným jonákem, jenžto každé hnutí její lásky plným okem sledoval. Příchozí paní neznamenali dříve, až něco výše lávku míjela.

„Pro milý bůh!'“ zvolalo děvče potají. „Ona šla zrovna mimo nás, slyšela naši řeč!“

„A jaké to neštěstí, Maruško?“ konejšil ji mladík. „Já chtěl bych to celému světu zvěstovat, jak tě mám rád!“

„Jdiž, Tomíku. Pěkně by tě pochválila, že [73] takto plníš svou povinnost. Jdi, ať tě aspoň najde na místě.“

Tomík poslechnul, malou oklikou odebral se k domu, jehožto stavbu řídil. Tam bylo hlučno i veselo. Pracovníků se jen hemžilo a činili se s jinou chutí, nežli na panské robotě, zvláště nežli při stavbě nějakého sklepu neb nějaké věže. Hovořili a pokřikovali jeden přes druhého jako na besedě, smáli se, zpívali a čtveračili a dílo jim pod rukama jenjen kynulo. Paní Katruše dotklo se to velmi nelibě, že spatřivše ji přicházeti rázem umlkali.

Svěchovi jinak ji přivítali než ondyno – od každého vycházelo jí vřelé srdce vstříc, ona pak cítila blahou jich teplotu. Nechtěla dopustit, aby jí děkovali, však starý děd nedal si ubránit.

„Musí to odsud ven,“ řekl, ukazuje na svá prsa. „Ty jsi nás, paní, všecky zahanbila – ale z toho mám já radost největší. Hleděli jsme na tebe s nedůvěrou, snadno mohlas tím býti pohoršena i odvrátit se od nás. Ale tys řekla: „Ejhle, mé srdce!“ Boháči a mocní nemívají ho, chladná i pyšná jest i jejich dobročinnost – mrazí a bolí toho, kdo ji musí přijímat. Proto ve zlém postaven jest svět – vždy více hyne láska. A tak místo co by člověk člověka blažil, jeden o druhého stojí – místo říši lásky země vždy více podobá se peklu. Paní, způsobila jsi, abychom tě milovali – a to jest dobrodiním největším!“

Jaká to nová nauka byla ve slovech starcových? Pobožná paní často slýchala od kazatelů slova podobná, však nyní bylo jí, jako by k ní mluvil apoštol. Odkud ten účinek? Viděla kolem sebe lidi, kteřížto ji milovali, a cítila, že to veliké – veliké bohatství! Čím ho sobě dobyla? [74] Podala se hnutí srdce svého. „Štěstí – toť láska, vše ostatní jest ničím,“ namanulo se jí na mysl...

Láskou byl šťasten tento kruh zde – ze své lásky dával i jí blahou almužnu. Ona, která se byla mněla býti na vrcholu lidského štěstí, dozvídala se nyní pouhou náhodou u těchto prostých lidí, co jediné v pravdě oblažuje.

Se starcem byla by si přála rozmlouvat celé hodiny – každé slovo z jeho úst zdálo se jí zlatem jako z úst velikého mudrce. Johaně byla by ráda nahlédla do srdce i do života, aby poznala tajemství blaha jejího. Úctu, kterou jí teď osvědčoval Adam, kladla výše nad všeliké zdvořilůstky, ježto kdy byla přijímala od pánův a rytířův.

Ano, tito lidé ji milovali. Seznala najednou, že to bylo cosi velmi vzácného v jejím životě...

Strávila zde chvíli velice příjemnou. Malou Aničku obdařila skvostným darem – zavolala Tomíka i uložila mu, aby dělníkům vyslovil její pochvalu, k čemuž připojila peníze, aby sobě za svou pilnost přilepšili. Hned potom rozlehlo hlučné velebení jména jejího, ona pak si v duchu opět i opět předkládala otázku, proč vlastně manžel její na tuto dobrou rodinu zanevřel: když v tom se před ní objevila Maruška; – kázalať také jí vděčnost a pobídnul ji k tomu sám Tomík, aby se dobrotivé paní nestranila.

Paní Katruše viděla ji dnes poprvé; onehdy za její návštěvy byla Maruška kdes v polích či na louce. Nyní dověděla se, že to jest sestra Johanina, která tu již po celé léto meškala, jsouc této ku pomoci zvláště za churavosti její. Bylo to děvče velmi příjemného zevnějšku, kvetoucí tváře kypící zdravím. Paní Katruši bezděky přišlo na mysl jméno Zuzana... Maruška se od ostatních lišila tím, že jevila před paní zámeckou velikou [75] ostýchavost, ano palčivé rozpaky; mělať za to, že ona před chvílí vyslechla milostné její tajemství. To přivedlo Katruši na zvláštní podezření.

„Neušla zraku jeho,“ pravila v duchu, myslíc na manžela, „však odmrštila jej. Proto chce on zničit celou rodinu...“

Dle toho, co se byla dozvěděla, musila se obávati, že není úhledného děvčete v okolí, jež by nevědělo o hanbě její, o které ona do dneška tušení neměla.

Nezbývalo leč na rychlo opustit rodinu Svěchovu, aby neprozradila nové pobouření své mysli.

Ku hradu však zamířila teprvé, když se slunce chýlilo k západu. Ani v háji, který se jí ondyno zdál tak poklidným útulkem, dnes neoddechla volněji. Světlo, které sem vnikalo, bylo nyní rudé i barvilo zeleň stromův a keřův jak odlesk divokého záhubného požáru. Také panino oko plálo temně...

Stranou ozval se mužský hlas, se starým nápěvem spojuje slova nová a skládaje tak píseň nehrubě lahodnou, ale velmi smělou na čest Milady Lichnické. Katruše poznala ten hlas. Touže dobou, co vystupovala z háje, umlknul, dupot prudké jízdy následoval za ním, Šanovec se zjevil jako v letu, nedbaje cesty. Kůň jeho právě jako šíp skočil přes širokou strž, když jezdec paní na málo krokův od sebe spatřil. Mžikem stanul, seskočil a v úctivém postavení čekal, až ho mine.

„Jaká to žena!“ pravil u sebe, utkvívaje na ní zrakem neodvratným. „Příroda se pyšní tímto přebohatým dílem svým – tím vzrůstem, tou šijí, tím ramenem... Jak blaho jest kořiti se této pýše!“

Paní viděla jeho zrak, kterýžto ji mnohem [76] výmluvněji velebil – však uhnula stranou, jak by ho tu nebylo.

„Hle, toť onen bělouš!“... pravila v duchu, zpomínajíc noci, kde poprvé ho byla spatřila.

Na hradě našla nové poselství od rytíře Mikuláše; udával jí zprávu o šťastném průběhu své cesty. S těží přemohla se, aby bez patrného odporu vnitřního posla vyslechla, aby o tom i onom, co se manžela týkalo, mu předložila otázku. Psaní, které přinesl, sotva přehledla – každé vlídné slovo v něm ji uráželo, jako pokrytecký šejd.

„Kdož ví,“ mluvila v duchu, „proč tak často mešká mimo dům? Věci veřejné předstírá a svoje Zuzany může navštěvovat! Zde nemá dětí – a už se udržeti neumí, už se na mne zhruba osopuje!“

Nemohla vydržeti ve zdech, i šla večer strávit na svůj altán.

Měsíčná záře a lahodný vzduch vylákal i čeleď na dvůr i na hradby. Odevšad se ozývali hlasové; hlavní skupení utvořilo se kolem rytíře Tobiáše, páně Mikulášova posla. Byl to člověk už letitý, však náležel k těm, jichžto stáří na pohled nedá se určití; hranaté jeho tělo bylo v nejlepší síle, neúhledný obličej nikdy neměl svěžesti, drsnatost jeho nepřipouštěla pokračujícím stářím hrubě žádné změny. Neměl ženy, neměl rodiny, neměl vlastní střechy, neměl leč svůj meč a rytířské jméno. Sloužil, komu se nahodilo, ale každému ze vší síly. Drsný jako zevnějšek byl i jeho mrav; rád se chvastal, často a nehorázně se bil, však povaha jeho byla přec jen dobrácká.

Vyptávali se ho, zdaž opustil pána již na uherské půdě; on odpovídaje nezapomenul podotknout, že Maďary zná jako Čechy, že býval kdo ví jak často a jak dlouho při uherském dvoře – nejčastěji ale že se s Uhry rvával. Když se nejvíce [77] rozhovořil o svém hrdinství, přistoupil k zástupu Šanovec.

„Tobiáši,“ řekl k němu, „zas už v noci pochováváš mrtvé: dej pozor, vlašťovky se ještě neodstěhovaly!“

Všecko se rozesmálo. Tobiáš odpověděl: „Kuře napomíná kohouta. Ukaž paty, zdaž ti ostruhy již narůstají.“

„Já nejsem z těch, kteří své rytířství osvědčují nejraději ukazováním pat.“

„Nu, jste vy oba kohouti,“ ozval se jiný hlas, „však pomiňte všeho klováni. Raději nám pověz, pane Tobiáši, na jaký konec se naši páni zas do Uher vybrali?“

„Žeť to bude něco důležitého.“

„Nejlépe, kdyby hned vzali krále s sebou, a víc ho nepouštěli ze země!“

„Ba tak!“ svědčili posluchači šmahem.

„Oj, oj!“ smál se Šanovec. „Slavný sněme, znamenám tak malou vzpouru proti českým pánům a rytířům: vy, pánové, odhodlali jste se dáti prajinou cestou než oni!“

„Jak to? Což by se jim to líbilo, aby král pořád byl v cizině a oni za ním musili posílat i jezdit s každou malicherností?“

„S malichernostmi – možná!“ odtušil Šanovec. „Jsou to rybáři, kteřížto pánovi po celý rok jen žalobami uši obtěžují, o své práci mluví, o nebezpečenství svém od loupežníkův, divé zvěře, štírů a podobných posla za poslem, psaní za psaním posílají. Brzy pán už nerad slyší o svém rybníce; rybáři mu po mnohém vydobývání pošlou konečně hrstku bídných drobných rybiček, ale kapry, štiky, úhoře a jiný vzorný lov mu ani neukážou, o ten podělují se mezi sebou hned u rybníka!“

„Kdyby tě za takové slovo pohnali a měl bys dokazovat, jistě bys se zapotil!“

„Nehrubě! Hle, řekl bych, ten se domáhá kancléřství, kopa jiných má namířeno na jiné úřady zemské, onen okrádá korunu o některý statek, jeho soused o peníze. Páni mezi sebou předstihují se, aby každý více ulovil druhému před ústy a před rukou, spolkem zase rádi by skřípli rytíře a rytíři s nimi společně měšťáky a všichni dohromady by se vozili po sedlácích. Chcete-li zas mít podobenství o rybách: velryby a žralokové prohánějí v českých vodách a požírají rybstvo menší, seč právě každý hrdlo a zuby má.“

„A panečku,“ stíhal jej Tobiáš, „což ty do počtu jejich nepatříš?“

„Patřím – nepatřím! Předně nechce se mi ani úřadův ani bohatství.“

„Haha! Jako se lišce těch hroznů nechtělo!“

„Dále nepachtím se po přízni žádného velmože, žádné strany a nebojím se ničí nepřízně. A kdybych všecko činil jako naši páni, pak bych zajisté říkal: „Já okrádám zemi! – Já olupuji své sousedy! – Já strojím úklady protivné straně! – Já utiskuji lid! – Já zrazuji vlast, víru a poctivost!“ – kdežto na místě toho vždycky slyšíme: „Já se lopotím pro dobro obecné – já se obětuji důležitostem zemským!“

„Škoda,“ posmíval se Tobiáš, „že nemůžeš vylézti tak vysoko, aby tě všecka šlechta viděla a podle tebe si příklad vzala!“

„Nedal bych se, brachu, kdyby mne tam hned chtěli stavěti! Musil bych tak sloužit všem, a já nade všecky statky a hodnosti miluji věc jednu – svoji svobodu!“

„Svoji svobodu! Jako bys nesloužil jednomu pánu za druhým!“

„O každém ti dokážu, že jsem svobodnější nežli on a že svoboda samého krále jest proti mé pravým otroctvím.“

„Není nad chlubné plíce!“ zvolal Tobiáš. „Ale buď tak dobrý, brachu, krále aspoň nechej stranou.“

„A proč, brachu?“ ptal se mladík rozmarně.

„Poněvadž jsi úctou povinen jeho milosti!“

„Nu, vždyť já bych před jeho milostí sklonil se na koleno! Ale při tom nemohl bych vypudit pomyšlení: Pane bože, je tento Vladislav divnou ozdobou trůnu! Nosí dvě koruny a je slaboch i pro jednu. Říkají o něm, že jako holub zobe všecko, co se předeň sype: to i ty koruny jsou mu pouhý zob. Tento člověk zastává místo Poděbradovo i Huňadovo: a kdyby mu dali zpravovat jednu ves, nestačil by na to! Vždyť jedněm dnes posvědčuje, že ta a ta věc je bílá jako sníh a zítra bude o též věci s druhými se shodovat, že je černá jako saze.“

„Je to pravda, pane Tobiáši?“ ptali se někteří.

„Kdyby to desetkrát bylo pravda, odvece on rozhorleně, „o královskou velebnost nemá si každý holobrádek brousiti svůj jazyk.“

„Kdo by tě neznal,“ řekl k němu vesele Šanovec, „musil by tě pokládat za dobrého papežence. Papeženci mají v Římě nejvyššího pána Alexandra, tuším toho jména šestého, a to je ohavník vyspělý, brodící se ve zločinech nejhnusnějších, mnohem hůř, než Sodomník: ale jakož on sám sebe nazývá náměstkem božím na zemi, tak papeženci říkají mu „nejsvětější pán – jeho svatost“ – a líbají jeho šlepěje v prachu. Vidíš, pane Tobiáši, to já nedovedu – ani u papeže, ani u krále. Nejsem s to na králi [80] pokládati za velebnost, co na kterémkoli jiném člověku sluje vůbec ničemností. A ten Vladislav, ač se narodil co polský kralevič, přece nedovedl ani poctivým způsobem se oženit. Tři nevěsty oklamal tak – ty řekneš snad královsky, já řeknu sprostě: neštítil se slibovat manželství, aby na ženě vylákal peníze!“

„Dost těch řečí nestoudných!“ vzkříknul Tobiáš.

„Nestoudná jest mi tvoje zápověď!“ odseknul Šanovec.

,,To mi dokážeš zbraní!“

„Kdy a jakou se ti koliv ráčí.“

„Meč jest po ruce – nač odkládati!“

„Na nic,“ řekl Šanovec s pohrdlivým smíchem. „Já jsem uchystán.“

Druzí jali se je okřikovati, ale nadarmo. Tobiáš byl vždy podrážděnější, mladší sok jeho vždy bujnější a pichlavější.

V tom přikvapil Epík a vyřizoval, že paní Katruše souboj ten naprosto zapovídá.

„Kdo jí už o tom pověděl?“ šeptali jedni.

„Mohla snad každé slovo slyšeti,“ odpovídali druzí.

Nechť pak bylo jakkoliv, Tobiáš i Šanovec beze slova odmluvy se podrobili zákazu.

6.

Minul bez mála měsíc od té doby, co pán Lichnický z domu byl odejel.

Paní Katruše strávila několik dní v Chotěboři, kteréžto město také pod panství páně Mikulášovo náleželo. Zamlklost, uzavřenost, samotářství [81] její trvaly posud; avšak líce její řídšeji bývalo bledé, zrak planul vždy jasným ohněm...

Poslední doba už byla právě podzimní; na obloze stálé přeháňky, mlhavé mraky až po zemi se vlekoucí, nevlídné větry, časté pršky. Ale k návratu Katrušinu vybralo se zas jako zvláštní přízní nebes; a dnes klenul se nad zemi opět čistý blankyt, bílé oblaky pluly po něm vysoko jak loďstvo nebeské, vítr kdes odpočíval a slunko mile hřálo.

Bylo již nad západem, když paní Katruše sobě vyšla na baštu. Epík, zůstávaje na blízku k jejím rozkazům byl vycházce té velmi povděčen, stanul tu nad krajem s obnovenou rozkoší, anť byl s paní po těch několik dní vzdálen; blažená jeho tvář v ruměnných paprscích bývala by sama pro malíře vítaným předmětem.

A což ten kraj? Louky a pole vystrojily se v novou zeleň, ne tak bujnou a svěží jako na jaře, ale tak lahodnou v době, kdež listí po sadech, doubravách a hájích valem žloutlo, červenalo a hnědlo i opadávalo. Lesy modraly se na blízku, čím dále pak ležely, tím více zdály se prokvětlé šedinami, jako hlava starcova, čím více blíží se nebi.

V podvečerním světle obraz ten tak velkolepě rozsáhlý nezdál se míti vůbec žádných mezí. Tolik spatřovalo v něm oko měst, hradů, vesnic, že nebylo lze spočísti: a nyní splývala země na všech stranách s oblohou tak, že tu v jemné mlze, onde v prudkém světle oko tušilo nekonečnost, na kterou síla jeho nestačila.

„Tuším,“ vytrhnul panoše hlas velitelčin, „že je nám zde přec jenom lépe býti než jinde, Epíku?“

„O milostivá paní,“ zvolal on nadšeně, „kde [82] ty koliv jsi, tam jest blaze, a byť to bylo na poušti: což teprvé v takovémto ráji!“

„Dospíváš na dvořana, Epíku,“ podotkla paní s úsměvem.

Ale mladík, jakož byl přesvědčen, že má velitelka jeho k úplnému blahu všecky příčiny, a jakož se nad tím rmoutil, že na ní bývá vidět tesknotu, jal se vzletně a vřele vykládati, jak málo jest osob v tomto království, které by jak ona vším tím obdařeny byly, nač jen možno pomyslit, zároveň pak tolikéž ušetřeny byly trampot a křížků všelikých.

Paní Katruše byla s ním ovšem začala rozmluvu docela za jiným úmyslem: po celý den, co se byla navrátila, neshledla ani okem Šanovce, ani slova o něm nezaslechla. Přece však nyní poslouchala řeč panošovu s účastenstvím; dávalať jí podnět k takovémuto rozjímání: „Ano, mám všeliké prostředky, abych sobě své štěstí vybudovala. Příliš dlouho jsem to zanedbávala, zůstávajíc jako děcko na vodítku – za to majíc, že musím jen tím vzíti za vděk, čím mě jiní obmyslí. V čas ještě jsou mé oči otevřeny, abych neprošla životem bez vědomí, bez citu, bez rozkoše...

Hle, i tento mladík sotva dětství odrostlý, rozuměl, že ona bloudí v neblahém šeru, po suchoparech. Ovšem, on mohl býti učitelem jejím: vždyť dříve nežli ona byl poznal lásku!

Co ještě mluvil, objevila se stará Ofka. Paní Katruše milostivě mu kynula, když horoucí svou řeč dokonal a on cítil se pro to nad míru šťastným. Pak dala znamení bábě, která přikvapila. Mluvily spolu soukromí.

„Velitelko a dobroditelko moje,“ pravila Ofka za řečí, „dnes měsíc počíná novou čtvrt, hvězda večerní nad jiné jest příznivá.“

„Mluv, co mám činit.“

„Z večera vezmi koupel. Do vody vložíš věci, ježto jsem ti s sebou přinesla; nesmí však jich všetečné oko spatřiti, neračiž ani ty prohlížeti je, ale kladouc se po nich do vody, mysli na osobu, jež ti je nejmilejší. Vystoupivši požiješ tohoto nápoje.“

„Učiním tak.“

„Ještě něčeho pak potřebí. Pod šírým nebem –“

Paní vpadla jí do řeči.

„Nemohu ze hradu odcházeti – nemám záminky a nikoho by to nezůstalo tajno.“

„Aniž já toho žádám,“ pravila Ofka. „Vol kterékoliv místo nekryté, do všech úhlů světa otevřené.“

„To může tedy být i altán?“

„Zajisté. Můžeš tam vstoupit, aby toho nikdo nepozoroval?“

„Spíše než kamkoliv jinam.“

„Učiň to s hlavou nepokrytou. A počínajíc na východ, pak na jih, na západ i na půlnoc říkej slova, ježto jsem ti onehdy uložila.“

Pro jistotu je potají opakovala, na konec dokládajíc: „A při tom zpomínej opět na osobu sobě nejmilejší.“

Právě tento předpis uvedl paní Katruši zase na paměť otázku, která pro bábin příchod zůstala nevyslovenou. Odjíždějíc byla Šanovce nechala na Lichnici, měla dost i jiných příčin připadnouti na domněnku, že se hrdý mladík cítil od ní uražen, a tudíž v nepřítomnosti její odešel.

Po velikých oklikách předložila o něm Epíkovi otázku takovým způsobem, že to pokládal za projevení nemilosti.

„Račiž tvá milost míti s ním shovění,“ přimlouval [84] se dobrosrdečně. „Je to prazvláštní člověk, s nikým stejně nesmýšlí, ale s každým obcuje tak, že získá jeho náklonnost.“

„Nevím,“ namítla paní, „co by na něm bylo zvláštního?...“

„Čemu se jiní klaní, tomu on se posmívá, po čem se jiní pachtí, tím on pohrdá; co jiní zatracují, on vynáší chválou. Ve všem má svou zvláštní cestu, jako by přišel z docela rozdílného pokolení. O všem mluví směle, bez obalu, ve všem jedná svévolně – ale dobře se to od něho přijímá; vše to obveseluje, nic neuráží. Kdybych uslyšel, že se někde jakýs mladý král pod zapřením vydal na cestu, hledaje raději rozkoš u veselých dobrodružstvích nežli v panování: hned bych řekl, že jistě vězí v tomto Šanovci!“

Katruše poprvé pustila se s někým o mladíku tom do řeči. Mluvnost Epíkova i náklonnost jeho k Šanovcovi přišla jí velmi vhod; činíc na oko námitky prodlužovala rozmluvu, až se dověděla všeho, co panošovi o něm známo bylo. Všecko nevztahovalo se dále než k jeho povaze – o rodu jeho i osudech nevěděl ničeho.

Touže dobou ten, o němžto mluvili, blíže hradu potkal se s Ofkou, když domů odcházela. Patrně nestalo se to náhodou; také ihned bylo viděti, že se mladík i bába už dobře znají.

„Nuže,“ ptal se on jen polohlasitě, „pořídila jsi?“

„Aj, ovšem.“

„Kam se dostaví?“

„Na altán...“

Paní zámecká řídila se bedlivě podle předpisu bábina. I po koupeli zůstávala samotna, podávajíc se kouzelným účinkům jejím. Byly v pravdě veliké; s celou její vnitřní bytostí [85] událo se přetvoření. Vysvobodila se z jakéhosi živoření, zbavila se pout, ježto byla nosila nevědomky. Volnost, jižto pociťovala, byla statkem převzácným: plodilať odhodlanost, smělost, vzlet, sílu, lásku – rozkoš. Přetvoření bylo následkem delšího boje – ale teprvé dnes volnost slavila vítězství.

Nejmilejší osobou, s nížto se paní Katruše v mysli obírala, nebyl rytíř Mikuláš; mísil se arci též on přes tu chvíli v myšlenky její, leč nikoliv na svůj prospěch. Utrpěná křivda, nevole, pýcha bouřily se proti němu v jejich prsou, dotíraly naň, porážely jej, stavěly kolem ní proti němu nepřestupné ohrady.

V hodinách, ježto probděla, nežli vše usnulo, zvrhla dosavadní pravidla svého života i stanovila nová. Byla prohledla i spatřila kolem sebe nevlídné pustiny: teď pevným krokem opouštěla je, aby vyhledala zelené nivy...

Obraz za obrazem stavěl se jí na oči ze dnův příštích a všecky byly skvělé, luzné, rozkošné, ač nikoliv hlučné. Kouzlem se pro budoucnost měnilo všecko – ty zdi kolem ní, kteréž ji nedávno už jen odstrašovaly svou pošmourností, teď pohlížely vesele a vábivě.

Sám čas v těch nových myšlenkách ubíhal tak rychle: v pozdní už hodině vytrhla se paní Katruše ze svého dumání a zahalivši se pevněji v šat opustila ložnici i přešla chodbu krokem tichým jako pouhý stín. Nic se nepohnulo, nic neozvalo leč hlas kulicha; ona si ani toho nevšímala.

Vystoupila na altán. Kraj halil se v šero, ale nebe bylo plné hvězd: stojíc tu s hlavou nepokrytou cítila pršky tajemného jich světla, anyť [86] padajíce na ni v celém těle jejím způsobují proudění dosud nepoznané...

Větřík živěji zavanul, jak by ji budil z dumy a pobádal k dokončení díla. I obcházela altán, mluvíc předepsaná slova do všech uhlův světa. Když posléze to činila ve stranu půlnoční, div že nepřestala uprostřed: doneslyť se k uchu jejímu zvuky tiše dýchajícího člověka. Chtěla rychle odejíti, ale vzmužila se, šla po zvuku – a v rohu altánu, za několika vyššími keři, nalezla příčinu. Byla překvapena, však nikoli nepříjemně. Šanovec tu seděl o zeď opřen, s hlavou na stranu skleslou, tak že čapka s ní spadla, i spal pokojně.

„Hle – opět!“ zašeptala zpomínajíc na první jich setkání při podobné příležitosti. Jen že tehdy ona dřímajíc přítomnosti jeho netušila, on pak nad ní stál utkvívaje okem na její kráse, až ji i políbil, a teď – –

Sotva že paní Katruše spícího poznala, jakési plamenné jasno rozžehlo se jí z prsou až i před očima – v následujícím okamžiku již sklonila tvář k jeho rtům...

Políbila jej? Sama to nevěděla. Neboť za vnitřním tím bleskem v tom následovala i rána, ježto všecky údy její pronikla. Srdce bušilo jí hlasitě, dech se úžil, hlava točila se v závrati.

Pak bylo jí, jako by se rozstoupila ve dvě osoby, ve dvě sporné strany.

„Co to činím?“ ptala se první, s velikou převahou vystupujíc. Byla to její osoba s tou povahou, s těmi zásadami, jimiž do nedávna řídil se všechen život její. Skutek tohoto okamžiku ještě jednou vyburcoval onu povahu, ony zásady – její minulost. Domnívala se, že všecko to již přemohla, odstranila: ale v ten okamžik bylo tu [87] všecko zase i mohlo teprv po tuhém odporu býti na vždy pochováno...

Svědomí s důrazem jí připomínalo, že by před nedávnem nynější skutek svůj byla pokládala za veliký hřích, jehož by se tak málo dopustit mohla jako vraždy – ale druhý hlas odpovídal, že to byl předsudek. Svědomí uvádělo jí otce a zvláště matku na paměť – ale druhý hlas budil hrdé vědomí, že není děckem více, nebrž dospělou, aby spravovala kroky své jen vlastní vůlí.

„Co se stane z úcty známých paní,“ namítalo svědomí, „kterou jsi jim vždycky vynucovala svou bezúhonností?“ – Bláhový ohled na soud takových, odpovídal druhý hlas, ježto zajisté lásce bez úzkostlivosti se oddávají, mé přísné zdrženlivosti dosavad se jen v duchu smály, o změně pak mojí rovněž nezvědí, jako já nezvídám o tajných milovnících jejich.

„Zůstaň ctnostnou!“ volalo svědomí. – „Staň se blaženou!“ vábil ji hlas druhý.

Také manžel připadnul jí na mysl. Chystala se přervati svazek, jenžto ji s ním dosud spojoval. – – Opravdu? Jaký to byl svazek? On sám jí nikdy nemiloval – jen tělo její ho vábilo... Láska jeho patřila jiným. Umořoval srdce její, pamatoval na ně jen potud, aby nikdo jiný je oblažit nemohl – to byl jediný duševní svazek mezi nimi. Ona byla mu málo víc než otrokyně, kterouž vyznamenával jen co roditelku očekávaných zákonitých potomkův, a když tito nepřicházeli, měla zakoušet jen hněvu, jen surovosti jeho. Na to byla přikována k němu do smrti poutem železným, na kterémžto nic nemohlo býti změněno – –

„Nečiň déle ze života svého škaredou pustinu, [88] neubíjej déle sama vlastní srdce!“ zahřímal druhý hlas a druhá osoba zvítězila.

Paní Katruše sklonila se po druhé a ohnivými rty dotkla se úst mladíkových.

„Chci milovati!“ pravila při tom v duchu.

Byl to proud rozkoše, do kterého se vrhla – mžikem zanesl ji ode břehův dosavadního života.

Byla by se vzdálila opět, kdyby se mladík v tom byl neozval.

„Neprchej, krásný sne!“ zašeptal toužebně.

A když stanula, upíraje na ni pohled svůj, pokračoval: „Ó, čím bych tě mohl prodloužiti tak, až by se duše ukojila!“

„Jakou to rozkoší,“ vece paní, „tě blažil sen, z něhož jsem tě vytrhla?...“

„Vytrhla? Což nejsi ty sama můj krásný sen? Ach řekni, že jsi!“

„Proč sobě skutečnosti nepřeješ?“

„Poněvadž jest krutá – sny moje jsou nebem proti ní.“

„Já přece musím říci, že jsem skutečnost.“

Mladík se vzchopil, přejel si rukou čelo i pravil po delší přestávce: „Má paní!... Velíš, abych se vzdálil?“

„Pověz dříve, co krutého jest tu pro tebe...“

„Co jsem vstoupil do tohoto hradu,“ mluvil on vrhaje se jí k nohoum, „musím zvídati, že ti zde působím nelibost. Když náhoda tě přinutí se mnou se potkati, vyhýbáš se, i zrak odvracíš, mrzíš se i na tu náhodu, za kterou ani já nemohu. Jsem tvůj služebník – povinen jsem snášeti tvou nepřízeň rovněž, jako by to přízeň byla. Však co mne dojímá, jest to, že jsem oku a srdci tvému odporný Jsem ti služebník nepotřebný, zbytečný: ó vznešená, jen kynutím mi projev vůli svou a já odejdu tak daleko, že zraku [89] i pamětí tvé přestanu býti urážkou – aneb se vrhnu s této zdi, abych zmizel na vždy z počtu – –“

„Ustaň!“ zvolala ona, kladouc ruku svoji na ústa jeho, a když on ji chopil a poceloval, dokládala: „Jsi příliš ochoten odejíti. Předstíráš tuto cosi, jež tě odpuzuje – co by tě zdržovalo,

nemáš...“

„Nemám!“ opakoval on. „Smělosti nemám, abych se toho slovem dotekl. Bez toho mi duši bázeň skličuje, že každý okamžik v dým se rozprchne tento sen, ač jsi nazvala jej skutečností. Síly nemám, abych odešel dříve, než mi to vůle tvoje uloží – neboť jakkoliv odpuzuje tvá nepřízeň: tvůj pohled poutá mnohem mocněji!“

„Zdá se,“ dí ona usazujíc se na místo, kde on byl dřímal, „zdá se, že dávno lituješ našeho prvního setkání...“

„Můj osud byl rozhodnut, když pán osudův lidských obrátil mou cestu na blízko k tobě. Nic by se tím bylo nezměnilo, kdybych tě byl o několik hodin spatřil později, na jiném místě – leda to, že žádné slovo z úst mých nebylo by vyzradilo, čím srdce zaníceno. Mám-li čeho litovati, jest, že bez onoho setkání bych se ti snad byl tak nezprotivil!“

„Nemáš litovati ničeho,“ zašeptala paní. „Dnes přistihla jsem já tebe spícího – a dluh náš jest vyrovnán!...“

„O vznešená, božská!“

Ona uchopila jeho hlavu, an jí klečel u nohou, do obou rukou i patřila mu dlouho neodvratně do očí.

„Vidím do tvého srdce,“ řekla uchvácena.

„Vidím do svého nebe!“ odtušil on blouznivě.

„Kdyby nás byl v oné noci osud nesvedl,“ [90] ptala se po nové přestávce, „byl bys mě pak přece miloval?“

„Kterak by jinak bylo možno? Leda by stvořitel mé srdce za jiné vyměnil!“

„A nebyl bys mi to vyznal?“

„Myslím, že bych byl spíše láskou svojí zahynul.“

„Hle, pak bych já to byla musila tobě učinit!“

„Mezi nebešťany mě povznášíš! A přece bylo by lépe, aby okamžik tento byl můj poslední, než aby následoval opět podobný čas jak po oné noci!“

„Již nehřeš pořád svými pochybami! Však i v oné noci jednal jsi tak – tak nerozumně, že se chvěju, když na to koliv zpomenu. Kterak jsi mě mohl donutit, abych se proti tobě i zbraní hájila?“

„Měl jsem k tomu jenom okamžik, abych projevil, cos učinila v srdci mém.“

„A kdyby – nastojte! – rána bývala smrtelná!“

„Byla bys mi spíše uvěřila. Na takovou výhru všecko vsaditi jest už samo rozkoší!“

Nastoupilo nové pomlčení.

„Viléme!“ přerušila je paní a jediné to slovo bylo významnější než dlouhá řeč.

„Má paní!“

„Proč mě svou paní jmenuješ?“

„Má bohyně! Což nevládneš neobmezeně mým srdcem?“

„Kdo mi tu vládu dal? Nejsem vlády chtivá, i musím vyznati, že láskou ty jsi překonal mne. Pověz mi, odkud se béře láska? Proč jsem dřív nikoho nemilovala, až tebe?“

„Myslím, žes se proti lásce příliš nepřístupně ohražovala.“

„Aneb, Viléme, jsou dvě srdce bohem sobě určena.“

„Teď nemohu věřiti jinak – před hodinou ještě bych byl odpíral, cítě se opuštěným – odpuzeným žebrákem přede dveřmi srdce tvého.“

„Budeš-li nyní upokojen,“ ptala se Katruše, „věda, že na tebe myslím v každou hodinu i na každém místě, že v srdci mém tvůj stánek a nikoho jiného?“

„Budu si opakovat, že to není pouhý sen!“

„Nevěřící, sama ti to často připomenu. Ale tajemství naše musí na vždy zůstati skryto před očima všeho světa.“

Taková byla jejich rozmluva, protkaná nevýslovnými pohledy a horoucími polibky. A když paní Katruše po dráhné chvíli Viléma opustila, zdálo se jí, že nic hrubě nevyslovila z toho, co měla na srdci. On plísnil se také, ale z jiné příčiny.

„Já bych to byl všecko málem zaspal! – Nu, krasavice moje mi velice usnadnila práci – zaslouží nad jiné býti velebena. A nad jiné výše i palčivěji plamen lásky její vyšlehne!“...

7.

Krásněji teď pro paní Lichnickou svítilo slunko, a když je zastřely chmury plouhajíce se po celém kraji, pro ni nebyly nevlídnými buditeli trudnomyslnosti; nosilať v prsou svých světlo, jaro, nebe nejutěšenější.

Oddala se lásce. A teprvé nyní nabyla přesvědčení, že jenom takto dostoupila na výši svého ženského důstojenství, a co dříve za důstojenství své pokládala, že byl krátkozraký, úzkoprsý, [92] všední předsudek. Teprvé nyní prohledla, dospěla v plnoletost, z housenky stala se motýlem, povznesla se nad všednost, chtěla býti svobodnou tvůrkyní svého vlastního blaha.

Oddala se lásce – to jest, povolila svému srdci, aby se smělo obírati milovaným předmětem i smělo plésati vědomím, že jest milováno. Že měla to sladké tajemství, v tom záležela posud hlavní podstata lásky její. Dostačilo jí na miláčka mysliti a věděti, že i on myslí na ni. Den za dnem míjel a v životě jejím zevnějším velmi málo se změnilo. Nevyhýbala se ovšem Vilémovi, když ho měla potkati – ale také příležitost k tomu velmi po řídku vyhledávala. Častěji hledala jej zrakem, jenžto byl oběma tlumočník nejvěrnější. Jeden pohled do jeho očí byl jí blahým životem na kolik hodin.

Pustila jako náhodou kvítek oknem, jejžto sama byla pěstila – po chvilce zdvihnul jej Vilém, nosil jej a někdy tajně políbil: takových nevinných nepodezřelých prostředkův k projevování milosti našlo se bez počtu. K tomu na potkání tajné slůvko, tajné dotknutí, tajné ovanutí dechem, tajné stisknutí neb pocelování ruky bylo pramenem nevýslovné rozkoše. Byloť jí vždy novým a novým důkazem, že mladík ten pěkný, smělý, horoucí, vším ve světě zhrdaje mimo jedinou lásku, cele jí náleží, ji zbožňuje, pro ni toliko žije, její přízeň i svým životem vykoupit vždy hotov jest.

Poslem milostným v pravém slova smyslu stal se znenáhla Epík, ovšem tak, že o tom neměl tušení. Vzkazy, jež od velitelky své Šanovcovi a odpovědi, jež od něho nazpět nosil, týkaly se věcí velmi obyčejných; že by ve slovech, jež mluvil, [93] skrýval se i jiný smysl, zůstávalo mu tajemstvím, ale pro milující mělo to veliký půvab.

Epík, od počátku cítiv k Vilémovi živou náklonnost, přilnul k němu celým srdcem, když znamenal, že i sám od něho nad jiné větší přízně požívá. Vážilť si toho velice: bylať mu Šanovcova osoba i povaha něčím velmi neobyčejným, ano vzácným, neboť všechno na ní bylo příjemné, vyjímaje někdy smělost, s jakou pronášel své náhledy, celému světu odporující ba celý svět na hlavu stavící.

„Poslyš,“ pravil k němu v těchto dnech Epík, „tys byl as od maličkosti příliš hejčkán všelikým štěstím.“

„Odkud se toho domýšlíš?“

„Odtud, že s ničím nejsi spokojen, jak to jest – všude vidíš chyby, všecko stíháš hanou či posměchem, všecko by si zpřevracel.“

„Zpřevracel? Nehrubě; je to tuším na rub i na líc takové, že by zpřevracením málo bylo získáno.“

„Nu vidíš,“ namítal Epík, „všecko je ti ničemné –“

„Jen láska nikoliv – to nezapomeň,“ řekl Vilém rozmarně. „Ovšem až mladá léta minou, přestane láska činit výminku – ale snad na její místo jiného cos nastoupí. Stane-li se to, nebudu se vzpírat, ale učiním, seč budu, abych zas toho dosáhnul. O tom ale, kterak mě štěstí vyhejčkalo, můžeš se velmi snadno dovědět.“

„Vyrostl jsem na zámku,“ pokračoval. „Vždycky mi bylo známo, že tam nepatřím, ale neznámo, odkud jsem tam přišel. Když jsem jiné děti slyšel říkati „Otče – matko,“ činil jsem to po nich; poučili mne, já že musím říkati: „Pane – paní.“ Nedělal jsem si z toho hrubě nic; bylo divno, proč také já nemám otce i matku. Později [94] se mi to poněkud vysvětlilo: děti domácí, s kterými jsem hrával, a jakož přirozeno, zhusta se nepohodnul, nadávaly mi panchartův. Nevěděl jsem, co to jest; ale patrně to bylo něco tuze hanebného; když se tedy spílání opakovalo, žaloval jsem rytířovi neopomina se otázati, proč mi tak říkají? Účinek žaloby se mi líbil. Rytíř, muž prchlý a surový, chytil jednoho synáčka za druhým a nelítostně jim vybil. Ale pozdější následky nebyly v můj prospěch; hoši dělali mi, co mohli nejhoršího, a že jsem jim někdy pomohl k výprasku, to jenom zjitřilo nenávist jejich proti mně. Ze všech lidí na hradě měl jsem nejradši paní rytířku; byla to také největší pro mne rána, když i ona počala mi projevovat nepřízeň jakožto původci tuhých trestův, které její děti snášely, a rušiteli domácího pokoje. Neměl jsem tedy celkem žádné nebe, zvláště proto, že povaha moje nebyla právě beránčí. – Dosti brzy porozuměl jsem, že jsem nemanželským synem muže nikoliv nepatrného; to však nebylo mi žádnou útěchou, nýbrž pramenem nových hořkostí. Nesl jsem hanbu rodu svého, za který jsem nemohl, zároveň pak i trest, jako bych už na svět byl přišel co zločinec. Otce jsem nikdy neviděl, ba byl přede mnou tak utajen, že jsem musel připadnouti na myšlenku: „Vydal mě těmto lidem, aby mě usoužili, a on se mne tak zbavil.“ Rytíř můj stával se s lety vždy nevrlejším a nehoráznějším; dával mi konečně sám panchartův při každé příležitosti, a poněvadž i já jsem v takovém živobytí přiměřeně prospíval, naskýtala se vždy mu hustší příčina, by urputnost a vzdorovitost mou všelikým důkladem ze mne vyháněl. Zvyknul jsem ustavičnému týrání, ale jednou mě to přece zhola omrzelo. Nebylo mi ještě patnácte roků, když jsem se odhodlal ku [95] vzpouře proti dosavadnímu osudu; žil jsem u vězení, a tu mysl rychleji dospívá ku smělým plánům. Uprchnul jsem od svých pěstounův. A že mi nejvíce na tom záleželo, abych se nikdy více nedostal do podobného očistce, hleděl jsem se od nich dostati co nejdále; byl jsem též tak opatrným, že jsem si složil z brusu novou historii svého života, v níž bylo pomlčeno o mém nemanželském původu, za to však obšírně položeno o mé úplné sirobě. Neváhal jsem se také překřtíti. Našel jsem přístřeší, byl jsem trpělivý, pokorný, přičinlivý, jen abych sám si zjednal výživu. Zakousnul jsem také leccos trpkého, než se mi naplnilo, po čem jsem nejvíce toužil: dospěl jsem na těle, nemusel jsem záviset od ničí milosti. Osudy moje staly se dosti pestrými. Octnul jsem se v bratrském vojsku v cizině; po několika letech a hojných dobrodružstvích navrátil jsem se do Čech. Ale o tom všem vypravovati bylo by tuze obšírné a nehrubě na tom záleží. Snad už znamenáš, jakou cestou to šlo, že jsem navyknul státi jen na svých vlastních nohou, viděti jen svýma vlastníma očima, užívati svého vlastního mozku. Mně se zdá, že mi takové hejčkání osudu sotva budeš závidět?“

Uhodnul dobře; ale v pravdě se mu Epík ještě více obdivoval než dosavade. K tomu přimísila se i jakási bázeň před člověkem, který by podle obyčejného mravu již pro svůj rod měl ne-li sklíčen býti, aspoň uskromniti se, avšak byl nad jiné hrdější a smělejší, proti celému světu se vyzývavě stavěl, všecky nehody přemáhal i myslem lidí vůkol sebe vládnul – na Lichnici Epík jedinou pani Katruši pokládal za výminku...

Tajemství této, ačkoli co nejpečlivěji ukrývané, [96] počalo přece jen prokmítati jako ukrývané světlo. Paní Katruše měla za to, že zůstává stejně opatrnou; když Vilém někdy více sobě dovolil, hned se lekala, hned jej tu pohledem tu slovem kárala, že povážlivě lidským očím otvírá jich svatyni – ale zas mu tak ráda provinění takové odpouštěla: vždyť ho k němu vedla jen přílišná láska! I její úzkostlivost ponenáhlu ustoupila větší důvěře, že lidské oči nejsou tak příliš na číhané; přes to se rozmluvy její s miláčkem obmezovaly na veřejná setkání, schůze tajné neměla s ním, co mu svou přízeň vyznala.

Láska její posud byla taková, že v sen proměňovala všechen život její. Často dost musila se přesvědčovati, zdali bdí neb sní.

Tak se též stalo za nevlidné noci, kdežto venku vichr šeredně burácel, proudy deště uchvacoval a do zdí i oken jimi šlehal. Podobalo se, jako by v té čiré tmě zlí duchové vládu obdrželi a neobmezeně řádili, poněvadž všeliký živý tvor hledal útočiště pod střechou. Paní Katruše nevšímala si bouře venkovské; ať oči přivřela, ať před sebe pohlížela, vždy viděla jen krásy a slasti plné obrazy; ve všech miláček byl hlavní osobou.

Najednou – skláněl se opět nad ní. Ten obraz příliš často se opakoval v jejích snech od té doby, co jím byla poprvé překvapena ve skutečnosti: však poznala nyní, že to není pouhý sen.

„Nastojte!“ zašeptala. „Tys to v pravdě?!“

„A ty se toho děsíš?“ odtušil miláček.

„Kudy – kudys sem vešel?“

„Oknem.“

„Aby tě někdo byl pozoroval!“

„Je to zhola nemožno za té tmy a za toho počasí – má paní, upokoj se!“

„Aby někdo tvou přítomnost tady znamenal!“ mluvila ona vždy více ulekaná.

„Všecko dávno pevně spí,“ chlácholil ji Vilém.

„Cos to učinil! Toť nerozumná odvážlivost!“

„Můj rozum podlehl mému srdci – na toto musím tobě žalovat.“

„Pro bůh, neváhej – jdi – vrať se!“

„Jak?“ řekl mladík a hlas i pohled jeho neodolatelně vnikaly až do duše. „Ty mě můžeš od sebe tak vypuzovati?“

„Nikterak jsi přicházeti neměl!“

„Nikterak odejíti nemohu,“ odpovídal on pevně.

„Co pak šílíš?“

„Nebylo by divu. Přílišný hlad vede k šílenosti a já po tak drahný čas žiju chudičkými drobty, jimiž mě odbýváš – a při tom trápíš mě více ještě ukazováním hostiny nejbohatší...“

„Milý, prosím, abys uposlechnul!“

„Nelze – nemám ani síly, abych od tebe oči odvrátil – musila bys nejprv tyto vypíchat a pak ze srdce mého krev vytočit.“

„Nuž, tedy ti poroučím – odejdi hned!“

„Tvůj jazyk poroučí, ale nesčíslné vnady tvoje porážejí mě ztrnulostí.“

Paní Katruše to pochopovala. Cítilať, že i její síla slábne každým okamžikem; ale právě toto vědomí slabosti pobodlo její naléhání.

„Chceš mě zničiti?“ zvolala.

„Ptej se cokoliv – mám jen jednu odpověď: miluji tě, bez míry a bez ohledu.“

„Ano, bez ohledu! Já však se musím ohlížeti na svou čest, nemohu se i s tebou slepě vrhati do záhuby!“

„Dokazuješ mi jen,“ namítal on, „že lásky nemáš – že se proti ní bráníš jako proti čemusi [98] zlému, ohražuješ se ledovými a k tomu smyšlenými výmluvami, jež nemají podstaty.“

„Což nejsem ženou jiného?“

„I milenkou jsi jeho. Mne užila jsi k tomu jen, abys lásku svou k němu oživila, osvěžila. Je láska tolik skoupá? Po tom se poznává, že její štědrost nemá mezí. Co bysi odepřela muži svému? Ničeho. Přijde a bude hejřit. Ten, jehož jsi nazvala miláčkem, odchází jak žebrák zhurta odbytý.“

Na místě odpovědi objala jej paní kolem krku a vášnivě k sobě přivinula.

„Cítíš, žes mi křivdil? Chceš mě odprosit?“

„Má bohyně, odpusť mé lásce!“

„Zde moje odpuštění,“ polibila jej, „teď ale pod ztrátou lásky mé odejdi bez odkladu!“

„Drahá –!“

„Beze slova!“

Ještě uměla paní Katruše poroučeti a věk i osoba její nutkaly k poslušenství.

Vilém neodešel arci beze slova, ano musila ještě přidati slib, že mu brzy dopřeje setkání bez svědkův – ale konečně byla přec opět samotna. Domnívala se, že to veliké vítězství, však zároveň chvěla se na všech údech, dobylať ho s vynaložením posledních sil; ještě nyní cítila velikost nebezpečí tak živě, že hrubě nechápala, kterak mu mohla odolati...

Za bílého dne po tom se jí v některý okamžik nebezpečí to zjevilo v podobě odstrašující – slovo „pád“ zaznělo jí do uší, propast kmitla se jí před očima, to nebezpečí bylo posledním krokem.

Ale to byly už jen lehounké stíny, anoť se bylo srdce její právě posledním bojem octlo již u víru vášně. Vlastní námitky stávaly se vždy [99] řidšími a byly snadno přehlušeny; s cizími šlo to arci tužeji.

Když se od Epíka dověděla o Vilémově nemanželském rodu, nemohlo mu to již v očích jejích ublížit. Ale brzy potom ženštiny její počaly před ní opět řeč o Šanovcovi, leč nehrubě měly už pro něj chvály. Jmenovitě Vácslava věděla nejedno co mravům jeho vytýkati.

„Obyčejná ženská nepřízeň,“ myslila paní Katruše v duchu. „Nedvoří se jim, toť celý jeho nemrav!“

Tu prohodila jedna, že panáček ten jest obyčejný motýl, který se nad jiné toliko větší dotíravostí vyznamenává, a jakožto vyspělý hrdopýšek právě v to svou největší ctnost klade. Když se toho druhé chopily, doložila: Maruška Svěchovic, která ho zná již odjinud, že by o tom mohla povídat kroniky, o ni že se také pokoušel, ale nedobře pochodil.

To byl zlý osten do prsou paní Katruše. Myšlenkou, že ona není první láskou mladíkovou, že už jiným totéž mluvil, co jí, ba že mu již bylo zvykem na ženská srdce rozstírati tenata, tou cítila se uraženu, sníženu, zneuctěnu. U ní bylo všecko naopak – teď místo bohyní měla býti ošálenou obětí jeho! Láska k němu hrozila se zvrhnouti v nenávist, jestliže nařknutí ukáže se pravdivým.

Zažila chvíle trapné jako v očistci. Nechtěla s Vilémem setkati se dříve, než se dopátrá jistoty; ale když ho spatřila jen pozdálí, když se volky nevolky potkala s okem jeho, rázem vybledly nepříznivé domněnky, srdce nedalo se ničím držeti a letělo mu vstříc.

Velmi ráda to slyšela, když se v tu dobu starý Svěch ohlásil, jako na zavolání; doufalať od [100] něho vyzvěděti vše, co se týkalo Marušky. On přicházel co prosebník.

„Milostivá paní,“ pravil, „není ku procházkám pohoda, ale jistě by z toho vzešel dobrý skutek, kdybys jednou pohleděla pod věž, v nížto sedí Holiban –“

„Holiban – onen sedlák? Tedy dosavad sedí?“

„Bohužel.“

„Když ty ho lituješ, není as jeho vina tak veliká.“

„Nesoudím o vině, o té soudí spravedlivě sám jeden bůh.“

„A co mám pod věží viděti?“

„Ženu a dítky jeho. Ona někdy sama, někdy s nimi přichází; nemohou ničeho spatřiti od vězně, leč jedině zeď jeho žaláře. Na tu hledí, před tou tíseň svou vylévají v slzách; on asi sotva kdy nepatrnou děrou v sáhotlusté zdi doslechne jich hlasu, ale pohled na ně jest srdcelomný. Vzácná paní, promiň, je-li tobě přímluva moje obtížná – ale jak znám tvé dobré srdce, mám za to, kdybys jen jednou zočila tu bídnou rodinu, že bys jim popřála, aby se s manželem i otcem ob čas na hodinu shledati, s ním promluviti mohli.“

„Lituji té ženy,“ řekla paní Katruše, „ale nerozumím jednání jejímu. Život její s tím člověkem byl zajisté pln hořkého utrpení: kterak může po něm tesknit a plakat, jako by jí byli srdce rozpůlili?“

Udiven hleděl na ni stařec.

„A rozumím-liž já tobě právě?“ tázal se. „Tobě se vidí nepochopitelným, že ta žena muži svému manželskou věrnost zachovává?“

„Na slovu nezáleží. Vím, že člověk ten ji hrubě týrá, že s ním nic dobrého nezakusila i nezakusí.“

„Měla by ho tedy v neštěstí spíše opustit? Toť by nezasloužila jméno manželky.“

„A jakéž?“

„Leda nevěstky.“

„Hleďme,“ vece paní rozhorleně, „i ty v ženách vidíš jen nevolnice mužův, i žádáš, aby žluč jejich láskou, surovost jejich něžností, zpupnost jejich pokorou zplácely? A když by tak nečinily, to už nejsou leč ohavy a vývrhele?“

„Má paní, příliš ve zlé obracíš má slova, ve kterých nic takového obsaženo nebylo. Neslyšelas mne chváliti surovost mužovu, alebrž jen ctnost jeho ženy –“

„Ctnost!“ opakovala Katruše pohrdlivě, a dokládala: „Slyšela jsem, že takovou „ctnost“ žádáš ode všech žen „ žádáš, aby celé pohlaví samou ctností sobě strojilo peklo na zemi!“

Stařec vážně vrtěl hlavou.

„Já, paní, žádám,“ řekl, „aby obě pohlaví spolu žila tak, by se všichni nebi přiblížili. Ze všech lidí, kteří od počátku světa uzavřeli manželství, nebylo jediného páru, aby žena i muž byli bez vady a bez křehkosti, neboť bez těch není žádný tvor. Dva lidé, kteří před sňatkem jeden v druhém spatřuje pouhou dokonalost, po tom ve společném životě musí jeden druhého snášeti. I jest povinností každého, aby své vlastní chyby a slabosti krotil a mírnil, chyby a slabosti druhého pak laskavě promíjel. Takovým způsobem se v manželství dostává nejbezpečnějšího útulku a nejzdárnějšího pěstování dobré vůli, kteréžto jest člověčenstvu tolik potřebí.“

„Ale manželská láska – není-liž to pak liché slovo beze vší podstaty?“

„A bože milý, kdež by jinde bylo lásky, ne-li mezi manžely? Láska mezi mládencem a pannou, [102] to bývá cit ovšem velmi krásný, ale jest přec jen vždycky vášní, která prudce vyšlehne, avšak i rychle vyhasne, kdežto láska mezi mužem a ženou jest jako hvězda: vždycky stejně svítí. Moje paní, už přátelé se poznávají teprvé v nehodách: i láska manželská dospívá, utužuje a objevuje se teprv hlavně společným utrpením. A ty s nelibostí neseš, že Holibanová muže svého miluje, pravíš, že s ním dobrého nic nezakouší, že by se od něho s hněvem odvrátit měla: toť by všecko byla zhola převrácená pravidla pro manžely. Účelem manželství není žádné rozkošnictví, už z té příčiny, že toto jest nejhrubším sobectvím – účelem jeho je ctnost, jež plyne z dokonalé lásky a rodí také dokonalé blaho. Láska svrchovaná jest bůh, a ta se jeví právě nejvíce ve shovívavosti a odpouštění. Kdo z manželův jest trpělivějším, kdo spíše než druhý dovede milovat i přes učiněnou sobě křivdu, ten jest i ctnostnějším. Když by vady a hříchy jednoho měly druhému býti příčinou k nelásce a ku hněvu: což by pak bylo jiného účelem manželství, nežli pěstování nenávisti, nežli pomsta, nežli pronásledování vzájemné?“

Vším tím nebyla paní Katruše lépe poučena nežli dřív.

„Slova tvoje,“ namítala, „pěkně by zněla s kazatelny, kam ovšem také jenom mužský vystupuje. Ty přece jen mužům nadržuješ a pohlaví ženské, třeba ve jménu ctnosti, odsuzuješ k věčnému utlačování. Nechť i všemu přisvědčím, co jsi pověděl: přece muž zůstává vždy týratelem. Je surovější, pánovitější, násilnější a k tomu považuje ženu za stvoření podřízené, určené toliko k rozkoši a službě jeho. Nedbat na její blaho, [103] umořovat její srdce, ubližovat jí všelikým způsobem, jest zvyk a mrav obecný.“

„Ne tak obecný, paní moje, pokud já znám svět! Komu by šlo o hádku, mohl by ti vypočítat na oplátku nepěkné vlastnosti ženských; já musím toliko vytknouti, že lidé jako vůbec tak ani v manželství neumějí býti tak dokonale blaženi, jak by mohli. Jsou arci výminky. Já mohu ukázat na své děti, Adama i Johanu, ty bys jich mohla ještě více jmenovat; napřed ovšem sebe samu. Aby pak se počet takových rychle množil, k tomu dle mého soudu předkem jsou ženy povolány. Ony jsou k tomu obdařeny srdcem, schopnostmi i mocí, aby vštěpovaly a pěstovaly lásku a tak tomuto slzavému údolí opět navrátily ztracený ráj.“

„Zas jen pro muže!“ doložila paní.

„I pro sebe rovněž,“ dí stařec.

„To by bylo rozkošnictví,“ stíhala jej ona.

„Ne, paní moje, rozkošnictví je docela něco jiného. Není ho mezi ženami stavu Holibanové, kteréžto vždy pracují, vždy své děti samy vychovávají, svým mužům ve všem jsou věrnými družkami a pomocnicemi, a nikdy sobě do pravdy nestýskají, že by se jich celému pohlaví nějaká křivda děla: a přece pod sluncem ony nesou nejtěžší břímě, nejvíce krvavých mozolů, nejvíce nedostatkův, ony nejvíce bolestných slzí a krvavého potu prolejí. Jsou spokojeny: kde jest jejich blaho? Ve vlastním srdci. Ony milují a obětují se: – a pro jiné pracovat, jiným prospívat, jiné blažit nezištně, ba s obětí, to je vzácné blaho, však žádné rozkošnictví. Kde sídlí toto? U takových ženštin, které se domnívají pro to býti na světě, aby tento už pro jich pohlaví se jim klaněl, pro ně se namáhal, je hejčkal, od jich očí a uší všechny nepříjemnosti odvracel, jim jen pamlsky [104] předkládal. Takovýmto rozmazleným duším nic a nikdo nevyhoví, jsouc věčně nestálé a se vším nespokojené. K lásce nedospějí, pro ně jest jen vášeň rozkoší. Proto v manželství štěstí nedocházejí, což jim nebrání, aby jednomu muži ruku podaly, lásku i věrnost na věky přísahajíce, a pak u tajných milovníkův štěstí sobě podlé své chuti vyhledávaly. Potácejí se z vášně do vášně, vystřídají snad celou řadu milovníkův, blaha přece nedojdou. Já však vyznávám, že proti takovým jest u mne selka Holibanová cti a chvály hodnou ženou, která sice od hrubého muže i týrána bývá, ale přece mu jen dobrého přeje a život by za něho dala; takéť ví, že by on při vší své hrubosti tolikéž učiniti neváhal. Je s ním v pravdě a nerozlučně spojena – nemožno bylo by jí říci u sebe: „Půjdu tam, kde kyne rozkoš...“ Kdyby všecky ženy takového rázu byly jako tato selka, toť by svět brzy mluvil o štěstí; ale takové, kteréž by na místě jejím jednaly naopak, rozmnožují jen počet motýlův mezi muži, hrozí záhubou životu rodinnému a tudíž základu lidské společnosti.“

„To nadsazuješ!“ zvolala paní Katruše, která řeč jeho s největší netrpělivostí a jen proto poslouchala, že se bála prozrazení vlastními námitkami.

„Dokonce ne!“ odpíral kmet. „Ona jest žena křesťanská, plná lásky, trpělivosti, oběti, sebezapření – ty druhé by dovedly jen zkácet šesté a deváté přikázání boží.“

Déle nemohla to paní vydržeti. Účinek řeči starcovy byl u ní docela opačný, než on si přáti mohl; jednak se jí sám dokonale zprotivil, jednak to, co odsuzoval, u ní ještě rozhodněji zvítězilo. Učinila konec celé rozmluvě tím, že dala povolení, [105] aby Holibanova i s dětmi směla muže navštíviti v žaláři.

Starý Svěch odešel – na Marušku se ho paní zámecká už ani netázala. A nikoho nechtěla se tázati, leč jediného Viléma. Snad tento nemiloval ji první, ale teď neměla žádné příčiny o lásce jeho pochybovat. Odpor proti mravnímu kazateli pobouřil vášeň její nade všecko jiné. Teď teprv byla odhodlána jednati podlé žádosti své, píti z číše rozkoše do syta – milovati bez míry a bez ohledu. Podezření proti Vilémovi ustoupilo, neboť o něm jediném ze všech lidí věděla bezpečně, že s jejím citem souhlasí a jest jí také jediným útočištěm.

Drahnou chvíli po odchodu kmetově byla v takovém vnitřním pobouření, že nebyla hrubě svých smyslův mocna. Potom poněkud se vzpamatovavši nemohla vydržeti na jednom místě a pod střechou; umínila jízdou sobě uleviti.

Šanovec pomáhal jí na koně.

„Čekám tě dnes,“ promluvila k němu tajně, „až všechno usne...“

A kvapem odejela.

„Konečně!“ zvolal mladý muž v duchu. „K omrzení dlouho musil jsem se ohřívati sněhem a živiti vůní – ale plamen, s kterým toto pozvání bylo vysloveno, jest už příjemnou náhradou!“

Hned pod hradem potkala paní Katruše selku Holibanovou, ana i s dětmi spěchala muže navštívit; byla umořenější než ondy, ubledlou, vráskovitou tvář měla porosenou slzami, ale zároveň ozářenou radostí. Vrhla se i s dětmi na kolena, vroucně děkujíc a žehnajíc milostivé paní.

Tato neodpověděla slovem ani kynutím ani pohledem, ujížděla, jako by tu nikoho nebylo.

Nenáviděla té ženy – sprosťačka, bídačka, která se před ní svíjet musila o milostivé slůvko, měla jí velebena býti co příkladný vzor, ona pak před ní státi odsouzená, opovržená, hanbou pokrytá?!

Takovéto úvahy a prudká jízda rozplamenily krev paninu ještě více. Nebylo teď také pro ni, čím by se dala poutat i obmezovat, nebylo, před čím by měla úctu aneb bázeň; co jí bývalo jindy zákonem, to cítila nyní pod svýma nohama, vším, co by jí stálo v cestě, pohrdala; vyšinula se tak vysoko, že se cítila bohyní proti dřívější úzkoprsé mdlobě, cítila v sobě vůli a sílu neodolatelnou k boji proti všemu světu: z tohoto jí arci v přední řadě tanul její manžel na mysli.

Jsouc již na cestě zpáteční, zastavila se u příbytku staré Ofky.

„Chci tě mít na blízku,“ pravila k ní – „zde jsou peníze, najmi sobě bez prodlení slušný byt v podhradí.“

Bába děkovala mnohými slovy a věděla hromadu příčin, pro které se ráda přestěhuje. Zejmena prodlela při té, že prý to její samotářské bydlení bláhové lidu přivádí vždy ještě na myšlenku, jako by divy a zázraky byly jejím řemeslem.

„A to nejsou jen sprosťáci,“ dokládala. „Ještě tu nedávno přijde ke mně ten ušlechtilý, švarný, roztomilý člověk, co je teprv nedlouho na hradě – nepřipadá mi jeho jméno – –“

„Tuším, že – Šanovec?“ podotkla paní.

„Ba právě, ten. „Stůňu láskou ku krasavici,“ stěžoval sobě – „a ona jest tak chladná, tak tvrdá, že mi to srdce umoří: polehči mi nějakým lékem!“ Ty můj milý bože, krásný panáčku, srdci zas jen srdce dovede pomoci!“

Hovor o Šanovcovi se rozpředl dále. Ofka [107] uměla jej vychvalovat nejrozmanitějším způsobem: pamatovala jeho celou podobu, jeho slova, jeho rejdy na koni a nechápala, jak by k takovému rytíři mohla krasavice býti chladnou a tvrdou.

„Nebude to tak zle, Ofko – rozumíš?“ prohodila Katruše.

„Jáť bych mu toho ze srdce přála!“ chopila se toho chutě stařena. „K tomuť každý musí srdce přiložit. A zajisté i pan rytíř Mikuláš – –“

Tu se náhle zajíkla, jakýmsi prudkým leknutím trhlo sebou celé její tělo a tvář pobledla jako při pohledu na strašidlo.

„Co se ti stalo?“ zvolala paní.

„Mně? Nic to není...“ odtušila bába násilně se vzbírajíc.

„Ženo, tys oněměla děsnou myšlenkou. Mluv, co tě zarazilo! – Mluv,“ dotírala paní, když Ofka váhala, „sice ztratím všecku víru v tebe.“

„Inu, připadlo mi – že tento mladý člověk – – nepožívá-liž on zvláštní přízně milostivého pana rytíře?“

„Tak se podobá.“

„A tys o něm dříve neráčila ani slyšeti? A neznáš jeho rod?“

„Nikoli.“

„Je to vlastně velmi podivné, co mi připadlo – ale když poroučíš, vyřknu to – – Kmitlo se mi v hlavě, že by ten mladík mohl býti – synem z levého boku –“

Výkřik úžasu vydral se z prsou paní Lichnické.

„Ženo,“ řekla po chvilce probírajíc se z ohromení, „jak přicházíš na tuto domněnku?“

„Nevím – tak maně, bez příčiny –“

„Nic přede mnou nezapírej, máš-li důvod k podezření –“

„Bůh mi svědek, že nemám! Teprvé v tuto chvíli a bezděky se mi to naskytlo...“

S pravou spoustou ve hlavě i v prsou vracela se Katruše na hrad. Domněnka, kterou bába vyslovila, ujala se v ní tak silně, že se rovnala víře. Ano paní pozastavovala se jen nad tím, proč na ni sama dávno nepřipadla.

Ofka zděsila se toho nálezu; láska Katruščina nebyla jí žádným tajemstvím, prostřednictví bylo jí vítáno, ale nad myšlenkou, že by to mohl býti syn a manželka jednoho muže, strnula jí krev v žilách. Katruše rozuměla tomu hnutí – a nyní byla duše její vržena za kořist hryzotám i šlehům toho strašidla: že se milkuje s krví svého muže!

Oč hroznější zjevila se jí nyní propast, ve které jižjiž měla se octnouti krokem jediným! Jakým to hříchem ne proti obyčejům a mravům, ale proti přírodě mohla už její duše býti nenapravitelně stížena!

A ona jej na noc k sobě pozvala! Hrůza ovládla náruživost.

Přeceť byl ještě čas!

Sestoupivši doma s koně hned obeslala k sobě Šanovce. Přišli jí s odpovědí, že se kamsi vzdálil. Poručila tedy, aby jakmile se vrátí, bez odkladu k ní se dostavil. Avšak i tu čekala nadarmo. Nastával večer, ona nedovedla ukryti svůj nepokoj – několikrát opakovala otázku: „Což ho tu ještě není?“ – a vždy slyšela odpornou odpověď.

„Není pochyby,“ řekla konečně u sebe, „on schválně se odstranil, aby se do noci nikomu již neukázal. Nebude mi lze dáti mu návěští, aby nepřicházel! On nezamešká – nedá se ničím zdržeti. Co mne to čeká!...“

Úzkost její rostla každou chvílí. Měla ještě pokdy, aby našla pomoc nějakou – ale nebyla [109] schopna klidné myšlénky. Co jí koliv připadlo, jak by ušlo děsnému dostaveníčku, to zase vedlo k vyzrazení.

Už připlížila se hodina, kde se měla s ostatními odebrati k odpočinku. Musila od společnic ještě slyšeti několikrát otázku, zdaž jí nic neschází. Z počátku tvrdila, že nikoliv, pak rozmýšlela se, nemá-li s některými noc probdíti. Ale což když on se přece dostaví? O jistě, že dostaví!

V nejtrapnějších rozpacích přišla pomoc: venku zavzněla trouba ohlašující příchod hostí. Oddechla sobě, okřála poněkud: nebe samo se nad ní smilovalo.

Brzy ozval se na dvoře živý ruch – příchozích bylo více. Na otázku paninu, kdo by to byl, opozdívala se odpověď, až konečně přišla objevením se hlavní osoby na prahu komnaty.

Výkřik překvapení z úst všech přítomných ji uvítal. Byltě to – rytíř Mikuláš...

8.

Venku první hustá chumelice šuměla vzduchem a zemi na rychlo pokrývala hustou vrstvou sněhu. Hrad tentokrát v době zvoucí ku spánku více ještě k životu se probudil; okna zaleskla se světly, ohně v síních znovu vzplanuly a vesele praskaly, dole i nahoře zazníval hovor.

Pan Mikuláš měl z toho radost, že se mu překvapení tak vydařilo; byl vůbec v nejlepším rozmaru. Mluvil a usmíval se ustavičně; o své cestě, o účelu jejím, o královském dvoře a jiných věcech měl na kolik dní co povídati, nyní vyprávěl, co se mu namanulo pro tu chvíli nejzajímavějšího; a podobně se také vyptával.

Byl k manželce vřelejší než jindy, dokazoval skutky více než slovy, že už po ní tesknil; dlouhé rozloučení učinilo jej nyní tak laskavým, něžným, přítulným, jak to v jeho věku a v jeho poměru ke Katruši jen možno bylo. Pozoroval ji utěšeným pohledem, nazýval ji hustě sladkými jmény, tisknul ji ruku, ano vyslovil i potěšení, že ji shledává netoliko zdrávu nebrž i ještě krásnější, než ji opustil.

I když byli už samotni, nemohl se pan Mikuláš jaksi hovorem ani nasytit; jakkoliv byl po klopotné cestě, nejevil žádného unavení a prodlužoval zábavu s manželkou až přes půlnoc.

„Nu, a což ten Šanovec?“ tázal se již ulehaje a od jednoho předmětu k druhému přecházeje. „Byl-li ti vhod?“

„Mně?“ řekla paní stručně, odvracejíc obličej.

„Je to chlapík plný života – myslil jsem, že tu dobře bude na svém místě, že i tebe časem obveselí.“

„Nebažím po šprýmařích,“ řekla Katruše. „Jakého rodu je ten člověk?“

Hlas její zněl docela lhostejně, ale oko její tajně utkvělo na tváři manželově s upjatou pozorností.

„Rytířského zajisté,“ dí on, aniž by se slabší hnutí prozrazovalo, nač Katruše číhala. „Však běhy života jeho jsou velice dobrodružné. Šlak ví, komu všemu již sloužil a kde všady bojoval jak v domově, tak zvláště za hranicemi.“

„To přílišné střídání mu není valným odporučením,“ namítla paní na oko.

„Co já vím, neradi ho pouštějí,“ ujišťoval rytíř a jal se obšírně vypravovat, jak Šanovec posledně měšťáky na sebe rozezlil. Manželka dělala [111] se, jako by ji mezi tím spaní přepadlo; a tak konečně i rytíř umlknul.

Paní Katruše měla zlou noc. Vnitřní bouře zmítala jí tak dlouho, že konečně vysílena otupěla i zdřímnula. Tu jali se ji opět trýzniti snové; viděla Viléma v okně se objevovat, namáhala se s trapnou úzkostí varovat jej tajným znamením – nadarmo! On vcházel bezstarostně, ona pak vyburcována ze spaní, cítila ještě bolestný zápas v prsou svých, ba zdálo se jí, že ještě zahlédla Viléma, an opět zmizel z okna. Po druhé usnula – Vilém přišel přece a již skláněl se nad ní; tu vyskočil Mikuláš, vrhnul se na něj i počal šeredný boj – opět se Katruše probudila živým utrpením.

Tak to šlo až do rána; ubohá pozdravila den co vykoupení z toho očistce.

„Co vidím?“ pravil za jitra při oblékání manžel. „Jak jsi to naložila se svými vlasy?“

„Byly mi jen na obtíž.“

„Aj, i na okrasu!“

V odpověď paní Katruše jen nedbale pohodila hlavou.

Nechtělať ona žádnému přátelství s panem Mikulášem; nevhod jí přišlo, že se navrátil jiný, než jej byla očekávala, totiž přísného, nevrlého, pánovitého, surového. Bylať uchystána ku vzdorům, byla mužovi v duchu vypovídala neusmířitelný boj: avšak on jí vymknul zbraň a připravil dokonalou porážku hned napřed; nebyloť možná vyzvati, utkati, tím méně pak poraniti jej.

S velikým odporem vnitřním musila zevně přemáhati se, nejen odpovídat bez hořkosti, ale tvářiti jakés takés účastenství, ano potěšení. Laskavost manželova bodala ji dvojnásob; i obrňovala se proti ní alespoň podezřením.

„Bez toho není to leč pokrytecká zástěra,“ pravila v duchu. „Kdo ví, u které milostnice šlapal po mé manželské důstojnosti – úlisností chce mě jen dále šáliti, jako dřív, abych nepřišla na stopu, na tušení, jaký on zrádce a hříšník!“

Jsouc zevně proti své vůli nucena k míru, uvnitř bojovala neustále. Nepřátelství její živilo a sílilo se tím, že ji teď ukazovalo starobu jeho, neúhlednou tvář, hrubé vrásky, drsnou pleť; důvěrný jeho pohled ji popuzoval, celování jeho se jí ošklivilo – manželství tlačilo ji teď co hnusné otroctví...

A přece čím dále tím více nabývala přesvědčení, že se vzpourou nejde to tak zkrátka, jak si byla v náruživosti pomyslila. Počala o tom rozvážlivěji přemítat, v čem vzpoura záležeti a kam vésti měla; a výsledek toho bylo prozatím poznání, že jedním útokem, že jedním prudkým výstupem věc nikoli nebude odbyta. Však co mělo následovati potom? Tu nedospěla ještě k rozvaze; ale přirozenost vedla ji sama na cestu přiměřenou.

Chovala se k manželovi s touže chladnou důstojností, jako vždycky dříve; ale teď byla i nedůtklivou, vrtošivou, pánovitou. Pan Mikuláš byl na chladnost její uvyklý, vše ostatní přijímal dobrotivě, ano jeho shovívavost podobala se silně pokornosti.

„Zapomněl jsem se jednou,“ pravil u sebe, maje na mysli nevčasnou svoji prudkost v den svého odjezdu. „Ukřivdil jsem jí a neučinil od té doby zadost. Durdí se ještě – durdí se vždy více, poněvadž darmo čeká na usmíření.“

I hledal způsob, jak by všecko napravil.

„Ah – pro toho sedláka strhlo se tedy všecko!“ řekl rozpomínaje se. „Ona se za něj přišla přimlouvat a já byl tak rozezlen. Chlap se [113] také choval opovážlivě, ale za takovou zlost mi přece nestál. Poseděl si od té doby a zkrotnul zajisté.“

Při jídle si rytíř jako náhodou vzpomněl na Holibana.

„Jakže dosud ve věži?“ divil se na oko. „Dej pak mu svobodu, drahá – to ještě pod tvou neobmezenou vládu přísluší.“

Paní Katruše neodpověděla slovem, jen mlčky naklonila hlavu, avšak líce její oživilo se ruměncem.

„Překonal jsem ji!“ vykládal si to Mikuláš.

V pravdě jí vehnal nelibostí krev do tváře, neboť ji vždy více odzbrojoval. Mohla sice právě této příležitosti užit k výčitkám, ale rozuměla, že by z toho pošla jen planá váda. Okamžik jí lepší radu vnuknul: užit raději povolnosti manželovy co stránky slabé, a touto cestou nejprvé ho neobmezeně opanovat...

Ostatně sváteční doba ponenáhlu se opět proměnila ve všední. Pan Mikuláš záhy se počal rozptylovati rozmanitými záležitostmi, jako dříve přestával opět věnovati manželce pozornost, když ho s ní právě denní pořádek nesvedl, odjížděl i vracel se bez opovězení, druhdy po celé dni se s ní nesetkal, zase býval mrzut a hněviv.

Srdce Katrušino tísněno bylo se dvou stran, odtrhovalo se od manžela i nemohlo se uchýliti k Vilémovi – domněnka, že by tento mohl býti synem onoho, tomu bránila. Bylo jí nutno, aby se o tom dopátrala pravdy. I sledovala tajně chování se manželovo k mladíkovi s nejbedlivější pozorností, ale při vší nedůvěře neshledávala v něm nic; co by prozrazovalo otce. Mikuláš nečinil se Šanovcem pražádných rozdílův; Katruše vždy častěji opakovala, že ta domněnka byla beze všech důvodů, a konečně sama sobě pravila, že to bylo [114] bláhové vůbec jí se obírati. Udála se také příležitost, že ji manžel sám vyvedl ze vší pochyby.

Shromážděná čeleď bavila se vypravováním hrůzy plných příběhův, a tu došlo i na pověst o dvou bratřích Lichnických, Velemilovi a Rackovi. Oba jsouce společnými dědici hradu i statkův, zamilovali se do Boženy, dcery pána Lipnického, spatřivše ji v sousedství o hodech svatebních, oba potom otce žádali za ruku její. Ten nechtěje sobě žádného rozhněvati, odkázal je na rozhodnutí dceřino. Když před ní oba stáli, podala Božena ruku Rackovi; Velemil ve hněvu ihned odejel, ku svatbě, ač pozván, se nedostavil, ovšem ale poslal novomanželům vzkázání: kdyby se opovážili na Lichnici přijití, že Racka hodí do lidomorny, ženu jeho pak pošle na oslu k otci nazpátek. Pych tento spěchali ztrestat Racek i tchán jeho; blíž Lichnice srazili se s vojem Velemilovým, a tu ze všech oba bratři nejzuřivěji na se doráželi. Velemil podlehnul, spadnuv s koně, i byl od Racka zajat. „Hrozil jsi mě umořiti hladem,“ ohlásil mu tento, „já tebe nyní umořím žízní!“ Darmo hleděla Božena přemnohými prosbami a slzami manžela obměkčiti: on uvězniv bratra pod trestem smrti zakázal podati jemu i jen krůpěj nápoje. A každodenně ptal se vězníka: „Posud je živ?“ Když to tak celý týden trvalo a bratr neumíral, poslal k němu Racek svého sluhu Beneše, za kněze převlečeného, aby zpovědí dopátral se tajemství, jakým prostředkem svůj život zachovává. Vyšlo na jevo, že vězeň klade svůj chléb do vlhké díry ve zdi, a pak vláhu z něho vyssává. Krutý Racek dal jej tedy přenésti do vězení zcela suchého. Velemil umřel proklínaje bratra; tento byl pak pronásledován podobou jeho i ve snách tak, že nemoha konečně vydržeti muka vlastního svědomí [115] s Benešem na věž vystoupil a odtud s ním do propasti se vrhnul. Boženu, která to na své oči viděla, sklátilo to do hrobu.

Posluchačům šel mráz po těle, na všech tvářích bylo viděti ustrnutí, jenom Šanovec se usmíval, ne žertovně, ale jizlivé. Ostatní brzy to zpozorovali.

„Nu,“ ozval se ihned hlas, „Šanovec má dojista zase svůj obzvláštní soud! Učiň pak svou poznámku!“

„Nevím, co by na ní obzvláštního bylo,“ řekl on. „Já jen znamenám, že na Lichnici nebývalo pro krásné ženštiny tuze lákavo.“

„To musíme jinak svoji otázku položit,“ vytasil se Tobiáš. „Pověz nám, milý, která osoba v tom příběhu nejvíce chybila?“

„Božena,“ dí Šanovec.

„Božena!“ zvolali všichni a Tobiáš dokládal: „Mohli jsme to napřed věděti! on se Milady zastává, Boženu odsuzuje!“

„Ten vtip jsi špatně volil,“ tvrdili jiní, „ta paní byla příliš nešťastná. Čím pak chybila?“

„Když viděla, že má za muže bratrovražednou šelmu, měla Racka ihned strčit k Velemilovi, aby se tam oba padouši na vzájem uškrtili; nezasluhovali ničeho jiného. Tak mohlo být o několik pekelných zločinů méně a Božena sama nemusila být žalostnou obětí.“

„Ano,“ namítal Tobiáš, „pak by ale celý svět řekl: „To byla čistá manželka, čistá žena, šelma horší nad oba bratry!“

„Z toho vidíš,“ řekl Šanovec, „že úsudek toho „celého světa“ patří ke všem čertům, když vyžaduje utrpení a smrt mladé, krásné, ctnostné paní, aby dva rozzuření vzteklivci pohodlně, bez překážky [116] mohli vésti svou až do konce. Kdo z nás dvou odsuzuje ubohou ženu?“

Z toho rozpředla se hádka, ve kteréžto Šanovec jako vždy pronášel a hájil náhledy tak neslýchané, že z hádky se stala váda a z této stávala se užuž pračka, když se k tomu právě v čas hodil pan Mikuláš. Dověděv se, jak se všecko sběhlo, spořádal přítomné, až se zdi otřásaly, a vypeskoval ze jména Šanovce, co se jen do něho vešlo.

Některou hodinu potom sešla se paní Katruše s Vilémem u staré Ofky v podhradí – po prvé od té doby, co se manžel navrátil.

„Ty chceš odejíti?“ pravila k němu.

„Nezbývá mi nic jiného,“ zněla odpověď.

„A naše láska?...“

„Myslil jsem, že si na to už zapomněla.“

„Jak – ještě pochyby po takových důkazích?“

„Na důkazy právě nedošlo – jakkoliv vím, že bys po nich tím dříve zapomněla.“

„Viléme, jaká to výčitka? Po některý čas nemohla jsem s tebou sejíti se – však beze své viny. Přece vždycky žen se ujímáš, aby se jim křivda neděla; a mně bysi chtěl tak velice křivditi?"

„Má paní, jako bohu nemohl bych tobě křivditi, leč jen urážeti tvoji vznešenost –“

„Kterak to mluvíš?“

„Jako sluha tvůj.“

„Mám snad vypiti kyselost, kterou máš proti pánu Lichnickému?“

„Když nás po prvé svedla náhoda,“ řekl mladík u nohou jejich poklekaje, „prosil jsem při rozchodu, abys na mne nemyslila s hořkostí a s odporem. Řekněme sobě, že to bylo před hodinou. [117] Musím svou prosbu opakovat, odcházeje –“

„Ty ale nesmíš odejíti!“ zvolala paní. „Co před hodinou! Tehdy mé srdce bylo prázdné, lhostejné, od té doby tys usídlil se v něm – chceš způsobit v něm poušť, temnost, mrákotu, aby zahynulo na vždy?“

„Nezahyne, má paní,“ řekl mladík s přesvědčením. „Naopak teprv se octne v plném toku života. Já jsem odvalil toliko kamen se hrobu, ve který je pochoval a držel obecný předsudek. Povstalo z mrtvých, porozumělo světu a sobě, a proto nedá se už pohřbíti po druhé. Já poskytnul jen jiskru, aby v něm vzplanul oheň, při kterém se jiní ohřívati budou.“

„Nastojte! Co chceš, abych tobě namítala? Děláš se zrovna, jako by si věřil slovům svým!“

„Já vstoupil jenom do předsíně srdce tvého,“ pokračoval Vilém s upřímnou pravdivosti, „teprv jiní po mně vstoupí až v samu svatyň. Až já zmizím a ty potřebu lásky pocítíš, budeš teprvé voliti muže –“

„Ustaň! Což mohu milovati po druhé?“

„Ach zajisté! Srdce není horší stromu, jenžto na jaře každého roku znova rozkvétá, jen když jest ve volném vzduchu božím. A ty při druhé, při třetí lásce uvolníš se dokonale. Rozumím, že manžel tvůj při vší své dobré vůli nemůže více tvé srdce ukojiti, ale ani já, kdybych zůstal déle, nedočkal bych se jiného konce, nežli že bych spíše dřív než později uslyšel poslední vlidné slovo a zvěděl o svém šťastnějším soupeři.“

Paní Katruše náhle se vzchopila a slova nepromluvivši, ba na Viléma více nepohlednuvši prudkým krokem se vzdálila.

„Hněvá se na mne,“ řekl on u sebe, „za to, [118] že pravdu mluvím. Nu však ono srdce její rychle odroste těm hračkám, které se jí po tu chvíli zdají láskou...

Ona však spěchala do samoty, uzavřela se, vypukla v bolestný pláč, cítila se nevýslovně nešťastnou.

Šanovec neodešel. A brzy potom – byloť již před samými Vánocemi, počali se na Lichnici se všech stran sjížděti četní hosté. Pan Mikuláš chtěl odbývati slavné lovy. Hrad i podhradí naplnily se lidmi, že všecko se hemžilo, všecko hlaholilo křikem, štěkotem, řehtáním a dupotem, Ta změna byla pro Katruši blahodějná; bylať nucena vykročiti z poustevny svého srdce, zase pohlížeti na svět i obcovati s ním. Mnohonásobným zaměstnáním byla ustavičně rozptylována, v jistém ohledu ohlušována i oslepována; cítila se opět netoliko ženštinou, ale paní, slyšela hojně lichotivého velebení, viděla tolik mužův závoditi o příznivý pohled její, že obraz toho, k němužto srdce její bylo se láskou rozchuravělo, i bez poslední nevůle byl by vyblednul a zanikal.

Přes to vyskytovaly se okamžiky, kde všeliký ten hluk a lesk vůkol se jí objevoval lichým a marným jako strojená sláva kolem nebožtíka, jejžto nesou do hrobu – ona cítila se na konci, cítila se bídným tvorem bez blaha i bez naděje – v zoufalství...

Tu předstoupila před ni podoba skutečného utrpení.

Vácslava pomáhajíc velitelce za jitra při strojení, v pestrý hovor vpletla poznámku: „Ti Svěchovi – kdož by se toho do nich byl nadál!“

„Čeho pak?“ ptala se paní, jež po delší dobu na rodinu dědinníkovu hrubě nevzpomněla.

„Jak? Tvoje milost by o tom dosavade nevěděla?“

„Zdá se to být hrozné tajemství,“ podotkla paní pohrdlivě. „Co pak zločinného vyšlo zase o těch lidech na jevo?“

„Že jsou – kacíři.“

„Kacíři?“ opakovala Katruše překvapena. „Jací to kacíři?“

„Z těch co se nazývají bratrstvem.“

Paní upustila ode všeho jiného.

„Kdo to praví? Není to jen zlomyslným nařknutím? Odkud ty to víš?“

„Mně povídal to jenom Epík, ale on to slyšel ze samých úst páně milosti.“

„Mého manžela!“ zvolala Katruše.

„Tak řekl – a on neselže, má paní.“

O tom arci Katruše nepochybovala. Však rozbřesklo se jí, proč Mikuláš po svém návratu o Svěchových ani slovem před ní se nezmínil, proč dalších skutkův nepřátelských proti nim nepodnikal: on vymyslil sobě jinou cestu, aby je zkazil.

Paní dala hned zavolati Epíka; ten vypravoval, že se mezi pány stala zmínka o novém mandátě královském proti sektě „bratří“, že vůbec neschvalovali jeho přílišné krutosti, haníce krvežíznivost kancléře Kolovrata; pan Mikuláš že s ostatními souhlasil, dokládaje: jeden pelech že přece vyprázdní prostředkem tohoto mandatu. K otázkám druhých že mluvil pak o dědinníkovi a tu jej všichni v úmysle jeho potvrzovali.

Katruše vyslechnuvši tyto zprávy čekala jen, až se všeckno na lov odebralo; pak vsednuvši na kůň kvapila ku Svěchovu dvorci.

Z celé rodiny zastala doma jen Adama i otce [120] jeho. Na první pohled viděla, že zlou novinu zvěděli dřív než ona.

„Je to pouhý výmysl anebo pravda?“

„Nač, paní, se tážeš?“

„Zdali vás právem počítají k sektě bludařův –“

„Sekta – bludaři!“ vpadnul jí Adam do řeči. „Paní, skutkové naši jsou zjevní. Nad svým svědomím neuznáváme na zemi nikoho za soudce. Od počátku světa nenašli se ještě dva lidé, aby věřili stejně – kdo z nich tedy byl pravověrným? A byl-li jeden jediný: pak všichni ostatní jsou bludaři. My, paní, nerozdělujeme lidi podle sekt, a proto se k žádné sektě nepřiznáváme.“

„Tedy ani ku bratrské?“

„Leda že ji nad jiné výše klademe.“

„A co jest tedy vaším náboženstvím?“ ptala se Katruše udivena.

„Láska, moje paní,“ odpověděl dobrotivě stařec a s pohledem na syna dodával: „Bůh i ctnost – toť láska; všeliká dokonalost se v lásce spatřuje; a všeliký hřích – toť nedostatek lásky. To jest naše náboženství, jenže jsme lidé křehcí a nesnadno skutkem plníme, co ústy vyznáváme. A nejtěžší jest pomsta, kterou náboženství naše nám ukládá.“

Adam rozuměl tomuto pokynutí – oddechnul násilně a přejel sobě rukou čelo.

„Pomsta?“ ptala se paní. „Avšak to, trvám, jest vaše tajemství.“

„Nehrubě, paní moje; dost často slýchá se u veřejnosti ten předpis: Milujte nepřátele své a modlete se za ty, kteří vám protivenství činí.“

„A čeho,“ ptala se Katruše po delším pomlčení, „čeho se nyní nadějete?“

„Hranice,“ odtušil stařec.

Paní ucouvla na krok i zbledla ve tváři.

„A to pravíš tak chladně?!“ zvolala potom.

„Nikoli chladně, má paní, ale bohdá pokojně.“

Teď se to Katruši vysvětlilo, proč od samého počátku mezi těmito lidmi shledávala neobyčejného ducha, jenžto mimoděk v ní budil zálibu. Měla také o tom povědomost, že stíhaným „bratřím“ zvláště od paní a slečen dostává se mocné ochrany, jakožto nejlepším mezi lidmi; ona sama byla hotova na stranu této rodiny postavit se proti muži svému, avšak musila sobě vyznati, že nemá proti němu moci, ano že jest ku všelikému zápasu na duchu skleslá neb zničená.

„Proč jste mě neposlechli,“ pravila, „proč jste se odtud nevystěhovali? Však jest i nyní času ještě dost!“

„Leda k útěku,“ řekl děd. „A ještě sotva. Pan Mikuláš na kořisť vyhlídnutou ještě nepadl, ale zajisté jí s oka nepouští. Odstranili jsme ženské –“

„A dcerušku?“

„Ta by dlouhé cesty v tak tuhé zimě nesnesla. Jistá dobrá žena vzala ji v opatrování. Bylo by ovšem dostačilo, abych tu prozatím zůstal já sám, ale Adam nechtěl –“

„Proč ty jsi nechtěl ženské doprovázet?“ namítal mu syn.

„Já jsem k smrti dospělý,“ odpovídal kmet.

Adam pozdvihnul zprudka pravici, křečovitě zaťatou, potlačil slovo na jazyku, ale výkřik jen na polo.

„Co jest ti, můj synu?“ ptal se děd.

„Otče,“ odvece on s náruživým výbuchem, „má vůle je slabá, mé usilování jest marné. Já nedospěl tak, abych s tebou umřel v jedné víře!“

„Jak – ty bys podlehnul?“

„Podlehám!“

„Milý, vždyť jde jenom o smrť!“

„Nikoliv, otče. To bohdá nebude, abych se smrti lekal nebo se jí vyhýbal: avšak budu umírati maje srdce otráveno hněvem a nenávistí, maje v duši žízeň pomsty a kletbu na rtech. Nedovedu odpustit vrahům, nás zničujícím, neřku-li abych se za ně modliti dovedl!“

„To by nepřítel nad tebou zvítězil,“ pravil kmet s dojemnou laskavostí. „Hněv, nenávist, pomsta, kletba – to jsou jeho zbraně. V těch ty ho nikdy nedostihneš.“

„My dva umřeme,“ pokračoval Adam, nedbaje otcovy námitky. „Komu tím prospějeme? Rozmnožíme jen počet obětí. Násilníci, potlačovatelé a vrahové dobra budou dále vládnouti světem – a nikde nevidím naděje, že by spravedlnost a láska kdy touto cestou vypudily násilnou zlobou a opanovaly na místě jejím!“

„Jedno ti zůstává vždycky nepochybno, synu můj. Nehleď v pravo ani v levo ani na zad ani v před: sebe samého podrž na zřeteli. Na tom tobě musí záležeti nejvíce, abys ty zůstal nenakažen, čist bez úhony, byť vůkol tebe všecko se v nepravosti brodilo – abysi z nevrlosti nad tím, že tak mnozí kráčejí po cestě špatné, sám konečně také na tu cestu se neuchýlil!“

„Kdo mi dá síly,“ volal mladý muž, „abych srdce svoje přemohl? – A jsme-li pak my, otče, přece jen na pravé cestě? Nemá nikdy dobro míti jiné zbraně leč utrpení? Nemá-liž i ono míti právo své nepřátele porážet a ničit?“

„Synu,“ odvece stařec s tváří zarmoucenou, „tys netoliko na vůli ochromen, ale i u víře své zviklán.“

„Ona jest božská – ale já jsem člověk nejen [123] křehký, ale i krutými ranami umořený, abych se k ní povznesl!“

„Každý může míti takovouto výmluvu,“ napomímal jej tklivě otec. „Každý potom smí náboženství lásky velebiti jazykem, ale skutky svými je šlapati do prachu – po tisíciletí může se celý svět nazývati křesťanským, ale v pohanství bude živ jako dříve. Takováto výmluva ubíjí všelikou ctnost na zemi. Synu můj, vzmuž se, nevymlouvej se na nikoho a jen o to usiluj, aby nikdo na tebe výmluvy mít nemohl!“

Adam vrhnul se kmetovi k nohoum a líbal ruce jeho.

„K vůli sobě nesměl bych tě opustit,“ volal v horečném rozčilení – „bez tebe byl bych neodvratně ztracen!“

Paní Katruše stanula němá i bez pohnutí. Dělo se tu cosi před ní, nad čímž i zrak i sluch jí přecházel. Byla při tom divačkou, na niž oba muži pro tu chvíli brali tak málo ohledu, jako by tu nikoho mimo ně nebylo: avšak ona cítila se živě súčastněnou v jich rozmluvě, aneb pravdivěji řečeno, v jich duševním zápase – cítila ránu za ranou, viděla se tak nedokonalou a zkrušenou jako nikdy dosud ani v nejkajicnějších pobožnostech. V pravdě bylo jí, jako by svou bezděčnou přítomností znesvěcovala chrám vyšších bytostí, dokonalých světců.

Náhle byla i s nimi ze svých citů vyburcována novou událostí. Na dvůr přijely v rychlém kvapu saně; Tomík a Maruška s nich slézali.

„Co to znamená?“ vykříkli otec i syn, kvapíce ven.

„Víte o Johaně?“ volali příchozí jim vstříc, „To vy se ptáte nás?!“ žasnul Adam. „Myslili jsme, že se vrátila.“

„Přijíždíte bez ní?!“

Otázka stíhala otázku, poděšení všech rostlo každou odpovědí. Domácí zvěděli, že v Johaně hned na cestě vzbudilo se podezření, proč ji odvážejí – byliť ji ovšem k odchodu pohnuli pod jinou záminkou. Žádala na nich, aby hned obrátili, a když se jí po vůli nestalo, chtěla sama nastoupiti cestu zpáteční, tak že jí téměř jen násilím zabránili. Když přijeli na nocleh, zdálo se jim, že ku stálému jich přimlouvání lépe sobě usmyslila. Ulehli, nic zlého netušíce: ale přede dnem vstávše poznali k svému ustrnutí, že zmizela! Kdy se to stalo, nikdo nevěděl, však ráno již po ní nebylo ani stopy. Hledali ji, chtěli jí dospíšit – nadarmo! Poslední naděje, kterou se kojili, byla ta, že ji naleznou doma.

Výkřiky úžasu i nářku střídaly se s neblahými doměnkami, co se s Johanou stalo, a s kvapnými poradami, co bez odkladu podniknouti: když v tom ona sama se objevila – nikoliv, aby stíženým srdcím polehčila, nebrž hrůzy a žalosti jim přimnožila.

Namáhala se ku kvapu, ale dech i síla její stačovaly už jen aby se vlekla. Hlavu měla nepokrytou, prostovlasou, oblek leckdes byl rozedrán, na prsou pak schválně rozhalen, aby uvolnila dechu a ulevila palčivosti v prsou. Ostatně byla jen lehce, ba nuzně přioděna, neboť všeho, co jí překáželo, byla se zbavila. Líce její rdělo se zlověstnou červeností, jakožto následkem svrchovaného namáhání; ruce byly zkrváceny od kamení a ledu, na něž byla upadala.

Srdcelomné bědování ozvalo se z úst všechněch, když ji tak zočili. Ona zastavila s rukama napřaženýma, nemohla více zvuku vypraviti s vyprahlého hrdla, dechu vyraziti z rozpálených [125] prsou — potácela se i byla by klesla, kdyby ji byl Adam v náručí své nezachytil. Srdce hrozilo mu puknouti, výkřiky jeho pronikaly duši jak ostří meče.

„Chtěli jsme ji spasiti,“ zvolal ukládaje ji na lože, „a zahubili jsme ji sami!“

Mezitím, co ji křísili k životu, jediný kmet, podržel tolik rozvahy, že poslal i pro malou Aničku.

Když se Johana probrala ze mdlob, první co učinila, bylo, že vztáhla opět ruce po Adamovi. Tento skláněje se k ní zaplakal usedavě.

„Cos nám to učinila!“

Ona ponenáhlu nabyvši opět řeči, ptala se hned po nemluvněti. Tiskla i celovala je, podávala všechněm ruce.

„Co vy jste mně to učinili?“ řekla potom zticha. „Klamem jste mě vyloučili od sebe, chtěli jste ze mne udělati tvora nejbídnějšího.“

„Chtěli jsme tě ušetřit, a tys vydala své zdraví, svůj život v největší nebezpečenství!“

„To byla šetrnost plná ukrutnosti,“ odpovídala ona. „Mohlo-liž by mě potkati co hroznějšího, nežli abych náhle o vaší záhubě se dověděla a vás jen o den, o hodinu přežila? Porozuměla jsem klamu, a oni mě chtěli dále vléci násilím! Každý okamžik měla jsem se domnívati, že vás zajímají, vězí, mučí, vraždí! Uprchla jsem jim v noci – ale zbloudila jsem. Muky vystála jsem tou myšlenkou, že vás už nezastihnu, neobejmu, nespatřím. Co se zdraví mého týče, děkuji bohu, že vydrželo tak dlouho, až jsem se octla zas mezi vámi. Nepotřebujete nic přede mnou tajiti – já přišla umřít s vámi.“

Mluvila vřele, však s poklidem. Najednou se vztýčila.

„A tento nevinný červ,“ zvolala přebolestně, „má zahynouti také?“

Hledala odpověd na všech tvářích, až se potkala s pohledem paní zámecké; slova nebyla schopna, však ve zraku jejím byla úpěnlivá prosba.

„Upokoj se,“ vypravila tato s těží z úst, „však ještě nikomu není zkřiven vlas, nikdo nemusí ještě vzíti pohromu, děťátko nejméně. Pamatuj přede vším na to, abys se zotavila.“

Chtěla ubohou rodinu ze zkázy vytrhnouti stůj co stůj; ale o způsobě, jakým by se to státi mělo, nepřipadlo jí nic jiného, než aby se odtud vzdálili. Jediný Šanovec mohl jí v té věci býti spolehlivým spojencem; ale sotva že jeho jméno pronesla, shledala v rodině obecný odpor proti němu.

„Ten?“ zvolal nejprvé Tomík s planoucím zrakem.

„Toho k nám neposílej,“ řekl Adam, vida, že oko panino hledá vysvětlení. „Od něho nemohli bychom žádných služeb přijmouti.“

„Znáte ho tedy,“ dí Katruše, a nezůstalo jí tajno, že Maruška se rdí, oči klopí a tvář odvrací. „A což proti němu máte?“

„Naše Maruška,“ odpovídal Adam, „zná trochu jeho minulost a také my zde jsme se přesvědčili, že je to dotíravec lehkých mravů, který, jak se zdá, děvčata napořád znepokojuje, jistě pak slušným způsobein odbyti se nedá.“

„Kdyby tato pohroma nebyla přišla,“ dokládal Tomík ohnivě, „už byl bych k tobě přišel se žádostí, paní milostivá, abys se laskavě sama v to vložila, k uvarování většího neštěstí – abys zamezila zpupnému člověku tomu přístup do tohoto domu, kde jej znají co svůdníka ženských ze řemesla, a po dobrém se ho zbaviti nemohou!“

V tom až do světnice vniknul hlahol lovců na blízku se prohánějících...

9.

Pokřik honcův a zvuky lesní trouby vesele rozlehaly se v boru, ozvěna nesla je od úvalu ke skále a odtud po kraji. V to mísily se hlasy psův a zvěře, dupoty koňské, praskání větví: vše dohromady tvořilo uchvacující hudbu pro ucho lovců a šlehání mrazivého větru do tváře bylo jim v tu dobu milejší, než hlazení sličnou rukou kterékoliv krasavice.

Dnes lovila společnost naposledy, na zejtří měla už jen pohodovati a pak rozejeti se. Všichni tudíž byli tím více rozjaření. Nad jiné byl dobré mysli pan Mikuláš; vše zajisté výborně se mu dařilo i co lovci, i co hostiteli; přes tu chvíli slyšel velebiti tu sebe, tu své lesy, tu své chrty, tu svou zvěř, tu své lovecké umění. On chválil ovšem zase hosti své: však co do loveckého umění z celé společnosti dával v duchu první místo Šanovcovi.

Mladík se mu teprvé zas více zalíbil; neboť na poslední vypeskování pan Mikuláš už ani nezpomínal. Šanovec opět jako by zvláště dbal rytířovy pochvaly sobě dobyti, byl mu stále na blízku a hračkou vykonával kousky mistrovské.

Tak se stalo, že v jednu chvíli stejně odtrhli se od ostatních, stíhajíce vzácný kus vysoké zvěře. Hustiny, strže, závěje, zkácené stromy působily, že častěji ten v pravo, ten v levo se rozskočili a stále měníce směr brzy jeden, brzy druhý napřed se ocitovali. Až pan Mikuláš uznav dobu příhodnou svůj oštěp vymrštil: ale v tom namanul [128] se druhý jezdec ze strany tak, že oštěp nozdry koně jeho zasáhnul.

Tento ranou a bolestí vzplašen s největší prudkostí uhnul se na stranu a jako posedlý se řítil ku předu. Šanovec napjal všecku sílu, aby jej ovládnul. Nadarmo – kůň letěl slepě a než by napočítal tři, vrazil mladík tělem do mohutné větve, která se v té výši napínala přes cestu, že kůň podběhnul, ale jezdec nijak vyhnouti se jí nemohl – a již hnal se kůň dále bez jezdce.

„Bohpomozi!“ vzkříknul Mikuláš zastavuje a slézaje o překot. „To byl pád velice zlý!“

Šanovec opravdu ležel bez pohnutí, bez dechu – a nebylo lze rozeznati, zda to smrt aneb toliko mdloba. Rytíř spěchal nejprvé povolit mu oděv, obávaje se, že prsa jeho jsou porouchána. Tu jak oděv rozhalil, padla mu kadeř vlasů do rukou.

Zahleděl se na ni ustrnulým okem i bylo mu, jako by také sám ranou do čela omráčen zrak i sluch ztrácel – dělaly se mu mžitky, hučelo mu v hlavě. Pravice s kadeří několikrát sebou křečovitě trhla.

Poznával vlasy své manželky, rozpomenul se, jak po svém návratu hned litoval jich ustříhání. Šeredná domněnka, ježto v něm vznikala, hrozila jej zbavit rozumu. Vyskočil, zasupěl, pohlednul tak divoce, že by vidoucího byla pošla hrůza. Však nebylo tu nikoho mimo Šanovce, a ten se dosud nehýbal. V tom okamžiku Mikuláš div že se naň nevrhnul, aby jím zalomcoval, aby mu předložil otázku: „Odkud máš ty vlasy? proč je nosíš jako talisman?“ – aby mu vynutil vyznání a pak ho zničil na místě.

Přece však se ještě vzpamatoval. Připadlo mu, že by podezření jeho vždy ještě mohlo mylné [129] býti. Bylať tolik obludná ta myšlenka, že by velebená ctnost manželky jeho byla jen bíleným hrobem, jen klamnou pokrývkou, pod kterou bujila neřest – také před něho v celé své obludnosti předstoupila tak mimo vše nadání, že nesnadno bylo ihned jí dáti víru.

„Nevěrná!“ opakoval si v duchu. „Ničemná žena – podlá chlípnice!“ A to by měla býti táž jeho manželka, která přísností mravů svých i na něm vynucovala dosavade úctu? A on byl by mužem podváděným, zneuctívaným tak hanebně?!

Hned se mu namanuly některé důkazy, podporující tuto žalobu, jimžto arci teprv nyní porozumíval. V prsou jeho rozburácela se divoká bouře. Musil míti jistotu a po té svoji pomstu nasytit strašlivým soudem!

Mladík se probouzel. Vnuknutím okamžiku veden schoval Mikuláš kadeř na předešlé místo. Pomáhaje Šanovcovi stanovil svůj úmysl: přetvářiti se, tajně pozorovati, přesvědčení a důkazy sobě zjednati.

Ale snáze bylo úmysl ten si oblíbit, nežli podle něho se zachovat. Nutil se mluvit na mladíka, však byl sám téměř hluchý ke zvuku vlastních úst. Zatroubil konečně, načež přikvapili také jiní lovci. Šanovec ujišťoval, že má jen trochu brnění v údech a že to porouchání nestojí za řeč; Mikuláš ulehčoval sobě zatracováním zvěře, oštěpu, koně, náhody. V pravdě vlastní jeho mysl byla nezkroceným koněm, vzpínajíc se přes tu chvíli a hledíc setřásti všelikou vazbu i řádití v slepé bezuzdnosti.

Opanoval se s nejtěžším přemáháním. Potom každou hodinou šlo to snadněji...

Ve veselém hluku, který na hradě nastal s návratem [130] lovců, vzal pan Mikuláš rytíře Tobiáše stranou.

„Toho Šanovce,“ pravil, „nepouštěj mi s oka, bys o každém jeho kroku zprávu mi dát mohl.“

Pozdě do noci ozýval se po hradě ze síně hodovní hluk pitky. Nezapomenuto s přípitky na krásné a ctnostné ženštiny, jmenovitě pak na paní Katruši a při té příležitosti vynášeno manželské štěstí domácího pána tu žertovně, tam vážně onde nadšeně. On poslouchav s patrnou netrpělivostí, konečně máchnul rukou.

„Nechme toho!...“ řekl úsečně.

„Ej,“ zvolalo několik hlasův, „lehce sobě váží toho, co má.“

„Ovšem,“ tvrdili druzí, „paní Katruše by ho měla z této lhostejnosti vyburcovat žárlivostí!“

„Jen že na to jest ona tuze ctnostná!“

„Kdo z vás, pánové,“ ptal se náhle Mikuláš, „byl by hotov mečem hájit její ctnosti?“

Všichni s velikým hřmotem se hlásili.

„Těší mě to,“ prohodil on s neblahým úšklebkem. „Doufám, že je toho žena moje hodna. Kdybych se o něčem jiném přesvědčil, také byste o tom zvěděli.“

Nebylo tu již žádného střízlivého, a jen proto nedbáno na podivný rozmar domácího pána.

On po celou noc oka nezamhouřil. Vichry, vlnobití, blesky rozpoutaných vášni působily mu zápasy a muky, jakých nezakusil v celém svém životě. Nejednou vzchopil se s tím úmyslem, že na místě půjde do ložnice manželčiny, že ji vyburcuje a strhne ji licoměrnou škrabošku; jen ohled na tolik cizích lidí v zámku přítomných zadržel kroky jeho...

Paní Katruši nevedlo se o mnoho lépe. I jí se všecko blaho, všecka naděje proměnily v ošklivý [131] klam. Byla trápena nejen podezřením ale jistotou, že ten, jemužto k vůli zničila svou celou minulost, jemužto celou duší se odevzdávala, nehodně s ní zahrával; na jeho lásku stavěla celý svůj budoucí život, a náhle základ zmizel, stavba se sřítila – paní octla se v pustých rozvalinách, oživených jen strašidly a příšerami.

Pomsta nezmítala jí, však neudržovala též a neponoukala jejich sil: proto se potíraly na vzájem a rozpadávaly v nicotu.

Nebyla paní své vůle ani svých myšlenek – všecko bylo vášeň, zmatek, mdloba, trýzeň...

Pamatovala na své předsevzetí, pomoci nešťastné rodině Svěchovic; však nedovedla učinit nic jiného, nežli že jim poslala darem, co jí od zlata i stříbra padlo do rukou.

Brzy z rána přišla stará Ofka nahoru do panských bytův. Když po krátké rozmluvě s paní Katruší se nazpět vracela, vstoupil jí na schodech zbrojnoš do cesty.

„Pojď se mnou,“ pravil.

„A kamž to, panáčku?“

„Nu, k panu Šanovcovi. Dovedu tě k němu.“

Bába následovala jej po chodbách i schodech, až vešli do jakés komory, i za dne pološeré, ve kteréž nebylo nábytku leč rozličné podivné nástroje.

Ofka měla zkušenosti dost, aby poznala, že se nachází v mučírně. Průvodčí její neřekl už ani slova i zmizel – však seděl tu sám pan Mikuláš.

„Odkud přicházíš?“ ptal se stařeny, kteréž leknutím všechna krev zmizela ze tváře.

„Od její milosti, mé velitelky a dobroditelky,“ odpovídala ona, při čemž jí strachem div zuby nedrkotaly.

„Kdo tě k ní poslal?“

„Pro almužnu sobě chodívám – jsem bídné stvoření –“

„Ohledni se,“ vpadnul jí pán do řeči, a hlas jeho zvěstoval bouři. „Jsou tu rozličné prostředky, aby jazyk tvůj byl rozvázán i pravdu mluvil. Jsou-li tobě tvé údy milé, odpovídej bez vytáček i beze lsti. Zatím pomohu tvé paměti. Cos vyřizovala manželce od pana Šanovce?“

Bába třesouc se na celém těle padla před ním na kolena.

„Věděla jsem,“ volala zoufale, že se to sveze na mne ubohou –“

„Odpovídej!“ vzkříknul pán ztráceje všecku trpělivost „A uslyším-li ještě jednou z úst tvých okolky, budeš odpovídat na mučidlech! – Co jsi vyřizovala paní Katruši?“

„Aby se po hodině dostavila –“

„Do tvého bytu – ke schůzce s ním?“

„Ano,“ dí žena s obličejem i hlasem hrobovým.

Rytíř zazvonil. Zbrojnoš objevil se opět, ale po několika tajných slovech hned zase zmizel.

„Jak často se u tebe scházeli?“ ptal se potom Mikuláš.

„Nic více, než jednou.“

„Varuj se lži – přinese ti smrt!“

„Lhala bych, kdybych jinak mluvila.“

„Nuž, jak často scházeli se jinde?“

„O tom nevím ničeho.“

„Co se tedy dělo při takových schůzkách?“

„Když byli u mne, rozmlouvali. Nepohodli se – paní náhle odešla.“

Rytíř ještě několik otázek jí předložil, však odpovědi její ho neuspokojily.

„Však přestaneš zapírati – – Na skřipec!“

Na zavolání to objevil se pochop.

„Pane,“ volala stařena, „před živým bohem přisahám, že nemohu na svědomí své vzíti víc, nežli jsem pověděla.“

„Na skřipec!“ zkřiknul Mikuláš divoce.

„Pane,“ úpěla žena, „příliš trpěla jsem už od tebe! Syna mého uvedl jsi do hrobu, mne učinil jsi bídnou žebračkou –“

„Já? Kdo pak jsi?“

„Jsem Ofka, druhdy uhlířka, a Prokop byl můj syn!“

Nedobře si posloužila tímto vysvětlením.

„Tys to, babo? Tím spíše rozumím, proč jsi je svozovala!“ zvolal rytíř a znova kynul pochopovi.

Stařena v zoufalé hrůze vyrážela děsné skřeky, bráníc se a opakujíc se všemožnými přísahami, že co by na ni koliv vynutili jiného, než dosud pověděla, bude nepravdou. Pán na to nedbal; když byla již na mučidle, předložil jí znova otázku: „Mluv, co se mezi nimi dělo?“

„Co vím, už jsi slyšel!“ zněla odpověď.

Mikuláš velel muky přitužit. Bědování Ofčino zvrhlo se v prokletí, hrůza v zuřivost. Rytíř chtěl vzdory její zlomit vždy novým přitužováním, opakuje s železnou krutostí svoje otázky, až stařena buď omdlela, neb docela duši vypustila.

Nemohl se zdržovati tak dlouho, až by zase k sobě přivedena byla – kvapilť k dostaveníčku ženy svojí se Šanovcem. O tomto byl právě zbrojnošovi nařídil, aby jej zdrželi, než dostanou znamení. Teď pan Mikuláš zvěděv, že Šanovec i paní Katruše dosud jsou na zámku, spěchal do podhradí.

Obydlí Ofčino bylo stranou od ostatních a teď úplně prázdno. Vkročiv tam rozhlížel se rytíř nejprvé po úkrytu, z něhož by nepozorován mohl všeho svědkem býti, co se tu díti mělo. Našel jej [134] bez obtíže; byltě tu vedle světnice přístěnek, jenom jednoduchými, dosti skulinatými dveřmi oddělený. Tam se umístiv zastavil pevně dvéře, aby příchozí do vnitř nahlédnouti nemohli – v pravdě ohražoval tak i sám sebe, aby snad příliš záhy žlučí stržen z úkrytu svého se nevyřítil a na manželce i milenci jejím příliš krátkou pomstu nevykonal...

Brzy za ním dostavil se Šanovec.

„Nikdo tu – a taková zima?“ mluvil hlasitě. „Aby čert babu – ani nezatopí! Avšak – právě proto paní Katruše asi nepřijde. Nebylo by divu – za přítomnosti tolika hostův jest jí to nesnadné. Ale pohříchu jest každá hodina odkladu věcí nebezpečnou.“

Přešel několikrát po světnici a zastavil se u okna.

„Buď zdráv, ty domove krásné, nešťastné Milady!“ řekl pohlížeje na zdi hradní. „Pro mne jsi tuze vážným a přísným. Můj svět je tam, kde není ohledův, přemítání, zdrženlivosti, pošmournosti – kde se číše lásky pije plným douškem a nesmíšená v každé kapce s pelynkem!“

Jal se polo hlasitě prozpěvovat bujnou písničku, ale činil to velmi roztržitě.

„Škoda!“ opakoval, opět se oknem dívaje. „Venku se tak hustě rozchumelilo, jako by paní Katruši měl schválně býti poskytnut závoj k tajné schůzi. – A hle!“

Poslední slovo vyjadřovalo milé překvapení – paní zámecká vcházela do domku. Pozvání, kteréž jí Ofka byla vyřídila, vyburcovalo rozervanou její mysl, ne proto, že bylo tak důtklivé a naléhavé, ale že jí poskytovalo příležitost, zjednati sobě poněkud zadostučinění. V tu chvíli nemohla se její síla ničím spíše vzebrati, než tím, aby nehodnému [135] milenci projevila svůj hněv. Chtěla se s ním ještě jednou sejíti, aby ho ztrestala svým opovržením.

O tom arci Šanovec neměl tušení.

„Jak rád jsem tomu, paní má,“ vítal ji, „žes přece na chvilku se uprázdnila.“

„Ta chvilka bude velmi krátká,“ dí ona v odpověď, „a potom viz, budeš-li se z ní radovat!“

„Jak? Ty mi přinášíš nemilost?“

„A na jak dlouho, nehodný, vypočetl jsi mou krátkozrakost?“ mluvila ona hněvivě. „Nadál jsi se, že budeš i před mýma očima dále prováděti svoje staré svůdnické řemeslo, a já že přes to nezvratně budu věřiti ve tvé lživé řeči?“

Šanovec naklonil hlavu jako nevinný, na nějžto padá těžká obžaloba.

„Bohu to budiž stěžováno!“ řekl, když paní na odpověď jeho čekala. „On ví, že jsem k tobě nikdy nepromluvil slova lživého!“

„Nestoudný!“ zvolala Katruše. „Nemluvils mi vždy jen o lásce? A v témže čase, cos vnikal i do mé ložnice, znepokojoval jsi dotíravostí svou i děvčata selská!“

Slyše o ložnici trhnul sebou ukrytý rytíř tak divoce, že způsobil dosti hlasitý šramot; ale ve světnici mladík i paní byli příliš rozohněni, aby si toho povšimli.

„Žárlivý Tomík něco namluvil,“ pokusil se Šanovec ještě brániti.

„Ustaň!“ vzkříkla paní náruživě. „Čas klamu na vždy minul!“

„Což jsem tě chtěl klamati? Rozpomeň pak se na poslední naši rozmluvu. Teď, po mém odchodu, teprv sobě muže svojí lásky sama budeš volit.“

Katruše náhle zakryla obličej rukama i vypukla v pláč.

„Paní má,“ pokračoval mladík, „příliš mě zarmucuješ. Vidím, že sobě nemůžeme porozuměti. Proč jsem jen dříve neodešel! – Avšak poslyš, paní má, proč jsem s tebou mluviti žádal. A mluviti musím,“ dokládal, anať nevrle se odvrátila, nechtíc poslouchati ho – „věz, že není doba k výčitkám. O sobě pomlčím, ale i tobě hrozí nebezpečenství. Tvůj manžel pojal podezření. Vím, že včera vyptával se na mne velmi nápadně.“

„Ať ví všecko!“ pravila ona vzdorovitě.

„Nastojte – což ho neznáš?“

„Ať mne zabije!“

„Pro bůh, má paní, ne tak! Tu je třeba obezřelosti. Musíme nyní všeho jiného pominout a jen se uradit, jak odvrátit hrozící nebezpečenství.“

„Čiň ty sobě, co chceš!“

„Chci činit jen, co by k tvé spáse bylo –“

„Ať mě zabije!“ opakovala paní.

„Ne, při sám bůh!“ zvolal mladík. „To já spíše jeho zabiju!“

Slovo to poděsilo paní Katruši, že na krok ucouvla.

„Co to mluvíš?“

„Nezbývá mi jiného předsevzetí, když nechceš vyslovit, co mám podniknouti na tvou ochranu!“

„Odejdi pryč – bez prodlení – na vždy!“

„Je to tvé poslední slovo?“

„Poslední...“ vece ona hlasem přidušeným, ukázala na okno a kvapem zmizela ve dveřích.

Chumelice byla zatím venku prořídla – Šanovec spatřil Tobiáše přímo k domku přicházeti. Zůstal ve světnici, až on vstoupil.

„Co hledáš, brachu?“ pokročil mu zhurta vstříc.

„Svého pána,“ dal příchozí urputně v odpověď.

„Vím, že se sem odebral – chci vědět, co se tu s ním děje.“

„Zde – v tomto domku?“ ptal se táhle Šanovec – a v tom se pan Mikuláš s hlukem zjevil ve dveřích přístěnku. V následujícím okamžiku byl mladík povalen a spoután...

Asi za hodinu potom vstupovala paní Katruše do hodovní síně. Hosté byli tam už z části shromážděni, ostatní jeden za druhým přicházeli. Všude lesklo se zlato; ze všech přítomných paní domácí nejjednodušeji byla oděna. Přes to hrnulo a točilo se všechno kolem ní, jeden druhého předstihoval v řečech a skutcích dvorných. Bledá její tvář a oči uplakané nejednomu po straně vynutily povzdech: „Škoda, že tak uvadá!...“

Nejpozději vstoupil pan Mikuláš. Na drsném jeho obličeji nebylo hrubě vidět proměnu, ale zrak jeho plál zlověstným ohněm.

„Buďte vítáni přátelé!“ promluvil kloně se na vše strany. „A zdrávi užijte daru božího. – Avšak,“ vztýčil se náhle a hlas jeho zarachotil jako temný hrom, „vidím společnost vaši zneuctěnu přítomností nectné osoby, chlipné frejířky!“

Všecko se pobouřilo slovem takovým.

„Ta jest to!“ vzkříknul rytíř ukazuje na svou manželku. „Pryč odveďte z počestné společnosti ženštinu tu bez mravů a beze studu!“

Objevil se pochop uchystaný plnit rozkaz tento; však nežli se přiblížit mohl, paní Katruše uprchla ze síně.

10.

Po některý okamžik trvali hosté jako strnulí a přimraženi. Sám domácí pán se osudným slovem [138] tak vysílil, že neměl vlády v těle a dechu v prsou.

Potom jal se druh po druhu ohlížeti. Zraky jich vyjadřovaly rozmanité pocity.

„Neblázní-liž pan Trčka?“ myslili jedni. „Ta žena – je-liž pak to možná?“ ptali se druzí. „Kdo by se toho byl nadál!“ – Někteří tajně spínali ruce, jiní pokyvovali hlavou, jiní zase ukazovali nevrlost, proč takovým způsobem mají býti častováni. Ale nikdo neměl chuti slova promluvit. První se opět ozval pan Mikuláš.

„Nu páni,“ řekl, chtěje násilně zakryti svou zuřivost i zdáti se pokojným. „Ještě včera jste ji velebili. Pravil jsem, kdybych se přesvědčil o její nehodnosti, že máte i vy o tom zvěděti. Dostál jsem slovu. Teď tu není, co by společnost vaši zneuctívalo. Prosím, zasedněte. Užijte daru božího. Nedejte si kaliti mysl – v domě třeba držeti pořádek.“

Tu sám sebe vyrušil. Připadloť mu, že by manželka i přes výslovný jeho rozkaz mohla z hradu ujíti.

„Zasedněte, páni!“ opakoval. „Všemi nelibostmi budete již ušetřeni! Maličko a vrátím se mezi vás.“

Po těch slovech odkvapil ven. Nevšímal sobě hrůzy, psané na tvářích všeho služebnictva, neptal se po manželce, ale kráčel po její stopě jako dravec za kořistí, veden toliko vnitřním pudem; nebylať se uchýlila do svých komnat, alebrž hledajíc úkrytu před celým světem zaběhla do temné chodby a vešla do dveří, které se jí namanuly.

Vácslava následovala ji v patách, za ní kvapil Epík.

„Spravedlivý bože!“ lomil tento rukama, když [139] se za paní dvéře zavřely. „Ó moje drahá dívko, jaká to rána! Co z toho pojde!“

„Víš,“ ptala se rychle dívka, „víš jak se děje s Vilémem?“

„Tobě tedy povědomo – ? Právě slyším, že jej spoutaného vrhli do temnice.“

„Nuže, nestůj!“

„Co mám učinit?“

„Všecko, aby paní Katruše na místě mohla uprchnout!“

„Uprchnout – a kam?“

„Kamkoliv – jenom bez prodlení!“

To pověděvši, kvapně vstoupila k paní, a slovy důtklivými přimlouvala jí, aby netratíc ani okamžiku opustila hrad, pokud to možno. Katruše sedíc s obličejem odvráceným nedávala odpovědi slovem ani pohnutím. Dívka vrhla se na kolena i zapřísahala ji úpěnlivě, aby se nevydávala ve zkázu, aby se vyhnula prvnímu výbuchu pánovy vášně, an by se snadno mohl dopustit věcí nejhorších, kdežto později zase rozvahy nabude.

Vše nadarmo: paní napřáhla jen ruku za sebe, tím netoliko naléhání jejímu odpírajíc, ale ji samu pryč posílajíc, Vácslava chopivši se ruky té a kropíc jí vřelými slzami nedala se odbyti; avšak tu zazněly venku prudké, těžké kroky – pan Mikuláš vstoupil a pojav bez okolkův dívku za ruku vyvedl ji násilně ven a dvéře vlastní rukou zamknul.

Po té vrátil se do síně hodovní – ale tam nebylo již hostův. Jako ptáci, když mezi ně kamenem udeří, rozprchli se, o překot opouštěli hrad Lichnický, rozjížděli se na všecky strany. Tu teprv se jim rozpoutaly jazyky. O vině Katrušině podlé všeho nemohli hrubě pochybovat, a v tom se shodovali všichni; že se jí asi zle povede [140] – ale do toho že se nemá kdo co míchat, každý svědek že by manželům i sobě byl jen na horší.

Zatím pan Mikuláš přecházel i posedal v hodovní síni, nemaje jiné společnosti než sluhu, který mu víno naléval. Krev mu vřela ve všech žilách, přece však nebyl už tak zmítán jako v noci a za jitra. Jediným citem jeho byla pomsta; ale již nehromadila se jako pobouřené vlny horského jezera, nehrozila roztrhnouti hráze jeho prsou, anať už našla odtok i rozvalila se v proudy.

V bytu Ofčině byl by manželku svoji beze snadu na místě sklátil, kdyby se milánovi svému byla vrhla do náruče. Potom zasadil jí ránu horší nežli dýkou do srdce – zničil ji způsobem pro ni tak hrozným, a přece ji zachoval své další pomstě.

Nasycoval se tímto sladkým ovocem. Zároveň pak uléval tělesnou žízeň v takové míře, že za nedlouhou chvíli podlehl dokonalé opilosti. Následkem toho i následkem probděné noci upadnul ve spaní, tuhé ovšem, ale velice neklidné.

Smrákalo se už, když se probudil. Sáhnul si na hlavu, rozpomínal se – krev jeho počala se pěnit na novo. Rozhlédnuv se divoce spatřil před sebou Vácslavu.

„Co chceš?“ rozkřiknul se na ni, prosebným pohledem jejím popuzen.

„Pane,“ dí ona spínajíc k němu ruce, „po tolik hodin jest paní Katruše uzavřena bez potravy, bez tepla!“

„Přestaň se o cokoliv zde starati!“ odbyl ji Mikuláš. „Práce tvá zde všecka pominula. Navrať se k rodičům svým. K vůli jim nechci u tebe pátrati, pokud máš účastenství ve zločinu té, jížto jsi sloužila!“

Nebylo odmluvy. – Vácslava odcházela v nejhlubším hoři. Rytíř pak zavolav Tobiáše odevzdal mu klíč, jejžto byl prvé k sobě vzal, i připojil stručný rozkaz.

Tobiáš brzy se vrátil.

„Nuže?“ ptal se ho pán.

„Pokrmu nepřijala,“ dal on v odpověď.

„Však převedl jsi ji?“

„Odepřela naprosto učinit i jen krok z místa.“

„Také dobře!“ vzkříknul Mikuláš s výhrůžkou.

Byltě se domníval, že Katruše jest na mysli všecka zdrcena i zkrušena, tato pak zpráva byla prvním odporem, jejžto mu činila, a jenžto žízeň pomsty jeho znova palčivě podráždil.

Vzav sám světlo ubíral se k manželce. Na té cestě cítil sebe soudcem strašlivým, jak diamant neobměkčitelným, poněvadž měl zatratit a potrestat zločin přeohavný – viděl napřed, jak hříšná žena u jeho nohou zoufale se svíjeti bude, cítil napřed rozkoš chvíle, až ji odstrčí od kolenou svých odpovídaje: „Ohavná, spusť se všeliké naděje – pro tebe není slitování!“

Otevřel hřmotně dvéře a vkročil dovnitř. Byla to světnička velmi skrovná, vlastně jen rozsáhlejší výstupek na ohybu dvou zdí. U jediného okna seděla opět paní Katruše, aniž hlavy povznesla, nedbajíc toho, že není sama. Teprvé když Mikuláš, pohledem jejím popuzen, hlasitě zuby zaskřípal, ohledla se a on mžikem poznal, že domněnka o její zkroušenosti byla hrubým omylem.

Co manžel v síni hodovní byl učinil, tím cítila se ovšem zničenu. Nechť by jí hned byla plná volnost zůstala, kam by se byla měla uchýliti? Za celý svět nebyla by vstoupila na oči svým příbuzným, nemohla se ukázati svým známým, mezi šlechtou rovněž jako v chudině. Paní

Lichnická byla pro svět mrtva – dýchala jen ještě na nevýslovnou muku svoji.

Nezbylo pro ni na zemi nijakého pouta, nijakého půvabu; prodloužení života o každou hodinu stalo se jí hrozným trestem – jen skutečná smrt kynula vysvobozením. Proto umínila nedotknouti se více jídla.

Byla zničena, mrtva – s jakou to hanbou! V tu dobu již po šírých vlastech letí o tom pověst, kterak ji vlastní manžel s výše a výsluní jedním rázem srazil do propasti a temnoty zločinu, opovržení, prokletí. Pověst vniká i tam, kde o ní dříve nic povědomo nebylo, pohoršením a ošklivostí naplňuje všecka srdce, na věčný pranýř staví jméno i památku její!

A to vše jí způsobil vlastní manžel – pověst jej za to bude velebit! Katruše znala se vinnou ve svědomí svém, ale takový trest byl jí přece křivdou beze vší míry – a on pocházel od člověka, jehož v téže věci znala nad sebe vinnějšího!

I byl to týž člověk, který přikovav jí k sobě nerozlučně dřív, nežli pochopila, proč je na světě, v takovém žaláři choval srdce její, aby toho vůbec nepochopila – když pak se to přece stalo, neváhal ji zničit docela i zhanobit na věky!

To vzkřísilo ducha jejího ze mdloby, síla její opět se vzpružila, avšak jen k odporu proti manželovi. On byl jí zhoubcem života, potlačovatelem, trýznitelem, vrahem i památky její, škůdcem jejím největším – a měl ji dosavade v plné moci své, ona nemohla s ním zápasiti leda svým citem.

Proto nyní, když se potkala s pohledem jeho, plál její zrak bezednou nenávistí.

Tato vyzývavost tak jej překvapila, že hrubě svým očím nevěřil. V následujícím pak okamžiku [143] pobodla zase jeho hněv; křečovitě sebou trhnuv pozdvihnul pravici a udeřil po ní. Rána byla by ji sklátila, dopadnouc dle zaměření; ale právě proto, že paní hodlajíc se jí nastavit a jí v plné váze zachytit, o krok ku předu postoupila, odvrátila ji od hlavy a oslabila valně její účinek.

Potácela se, však neklesla. Hned pak se opět vybírajíc, poznovu stavěla se před muže.

„Dokonej svůj skutek!“ zvolala. „Toť tak zrovna podle tvého řemesla!“

Pan Mikuláš se uvnitř nad tím zahanbil, že dotírá pěstí na ženštinu, která se ani nebrání.

„Udeř chutě a pohodlně!“ pobízela jej manželka s výrazem nejhlubšího opovržení.

On neuposlechnul, drže jí váhu jen svým pohledem – ale právě v tu chvíli stala se propast mezi oběma nepřestupnou.

„Bídnice!“ vzkříknul Mikuláš. „Kterak jsi vyspěla ve všeliké nestydatosti!“

„Přicházíš ty mě slušnosti vyučit?“

„Žena Putifarova proti tobě byla ctnostnou jako světice!“

„K tobě alespoň by se dobře hodila!“

„Křivopřísežná – to je tvá věrnost, kterous se mi na věky zavazovala před oltářem?“

„Tehdy jsem dojista nebyla křivopřísežnicí jako ty.“

„Jako já?!“

„Myslíš, že tě ještě neznám?“

„Ničemná, co na mne víš?“

„Věru že více, nežli na mne ty!“

„Jak? Nemám-liž to ze tvých vlastních úst, že milán tvůj býval ve tvé ložnici?“

„Z mojich úst můžeš tolik miti, že se tam jednou vetřel – avšak na můj rozkaz musil bez prodlení odejít.“

„Oj, ty vtělená cudnosti a nevino!“

„Jak jsem koliv vinná, přece jsem pro svého milána nevyhledávala manželku, aby ho pro mne pěstovala –“

Mikuláš náhle ucouvnul jako by na hada byl šlápnul.

„Přece,“ pokračovala Katruše s pohrdivostí zdrcující, přece jsem pancharty svoje nikomu nevnucovala, přece jsem na manželku svého milána hrůzu nepouštěla, kdyby mu jen nelibé slovo řekla, ani jsem žádnou manželku, žádnou rodinu nezkazila. Zdali pak ty chceš a můžeš zapírat, žes se takových hanebností dopustil?“

Rytíř pojednou ze soudce stal se obžalovancem. Neměl na odpověď leda násilnický výbuch svého vzteku.

„Nemůžeš zapírat!“ zvolala mu pani v obličej, přistupujíc. „Kdo z nás je ničemnější, nestoudnější, bídnější? Když jsem já horší nad ženu Putifarovu, jakýs pak ty sám? Když jsi dnes tak se mnou naložil, co by si zasloužil ty ode mne?!“

Mikuláš jen hlasitě supěl. Vášeň pudila jej bez dalších slov odejít, ne-li na ženu ruku vložit – avšak cítil také, že by soud jeho takto zle skončil, že by Katruše nebyla překonána leč udušena. Proto násilně se k další řeči přemáhal.

„Je to celá tvoje výmluva?“ vypravil ze sebe. „Anebo máš mi co vyčítati, čím by po celou dobu našeho manželství tvoje práva byla zkrácena, tvoje důstojnost v nejmenším ponížena vinou mojí?“

„Máš za to, že se před tebou vymlouvám? Má se oběť před svým vrahem očišťovati? Po tom, čehos se proti mně dopustil, co zbývá jiného, než abys mně dorazil? Nuže, tu jsem – proč odkládáš?“

„A to je tvá lítost?“

„Nemám pro tebe leč nenávist a opovržení!“ zvolala paní náruživě.

„Vzteklice – máš zvěděti, že mnoho ještě zbývá, co zmůže a zkrotí ďábelskou tvoji zlobu!“

„Arci – ještě mi můžeš trhati úd po údu, ještě můžeš dokazovat mistrovství katanským svojím nadáním a po několik dní požívati katanské rozkoše. Bídný zuřivče, kdybys mou krev cedil po kapkách, přece i tomu bude konec!“

Všecek zsinalý těkal Mikuláš zrakem svým v pravo i v levo. Nebyl už v pokušení ženu udeřit – hledal jen hlas i slova k výroku.

„Víš-li,“ pravil po tom sípavě, že mu sotva bylo rozuměti, „víš-li, že stojí tvůj soudce před tebou?“

„Soudce!“ opakovala ona s ošklivostí.

„Víš-li, že tě vina tvá odsuzuje k trestům nejtěžším, i kdybys osvědčovala nejupřímnější žel a vůli se polepšiti?“

„Chceš-li to slyšet a může-li to tvůj ortel urychlit, pak věz, že svou vinu zveličuji kamenou zatvrzelosti, že nemám nejmenší vůle polepšiti se!“

„Odpusť mi bůh, co jsem k tomu koliv přispěl, hejčkaje tuto obludu v ženské postavě přílišnou dobrotou!“

Tak promluviv s pravici k nebi pozdviženou, obrátil se k manželce, ana těmi slovy svrchovaně pohoršena dělala, jako by už ho tady nebylo.

„Neproleji kapky tvé krve,“ dokládal, „nedotknu se tě již ani prstem, nezkřivím tobě vlasu na hlavě, aniž kdo jiný místo mne: nic méně nebude tě více země nositi!“

Vyšel ven a dvéře za sebou uzamknul...

Bylo již pozdě na noc, když se otevřely zase. Ten, který to tenkráte učinil a je ihned docela [146] odstranil, byl Tomík. Na chodbě stál jediný Mikuláš a svítil mu sám pochodní k té práci. Přede dveřmi nalézala se hromada cihel a nádoba s maltou.

Ve světničce bylo tmavo; avšak Tomíkovi neušlo, že tam schulená sedí ženská postava. Během dne byl o Lichnici slyšel dost, aby věděl, že to jest paní Katruše. Studený pot vyskočil mu na čelo.

„Spěchej!“ pobízel ho zhurta rytíř.

Přetěžký byl Tomíkovi počátek díla, jehož účel teprv nyní pochopil: měltě zazdíti paní Lichnickou – za živa do hrobu!

Ujal kladivo do ruky, třesa se na celém těle.

„Pro bůh!“ zvolal obraceje se k pánovi. „Vždyť jest někdo tam uvnitř!“

„Co tobě po tom? Pracuj!“

„Abych zazdil jediný východ a přístup?“

„Jestliže ti život milý, pracuj!“

Nebylo odporu – Tomík počal. Němé ticho rozestřelo se kolem; jednotvárné klepání rychle umíralo ve zdech chodby. Oba mužové zdáli se býti bez dechu. Rytíř sledoval divokým okem svým každou cihlu, mladík ustavičně pohlížel do světničky – ale tam se nic nepohnulo.

Tak šlo to drahnou chvíli.

„Co má býti toto?“ ptal se náhle Mikuláš ukazuje na Tomíkovu práci.

„Malý otvor – –“

„Zeď máš stavět, žádný otvor!“

„Kudy má vcházeti teplo?“ ptal se mladík.

„To není tvoje starost!“

„Kudy má býti podáváno jídlo?“

„Zanech všetečných otázek a pracuj!“ rozkříknul se rytíř.

Tomík zazdil i místo, kde chtěl nechati otvor [147] – polovice díla jeho byla hotova. Teď i pan Mikuláš vždy hustěji šlehnul okem do vnitř – ale žádné znamení života nepřicházelo odtamtud.

„Pane,“ promluvil opět mladík, „zítra je Štědrý den –“

„Ano, jenom nelenuj.“

„Jest to den zasvěcený našim prarodičům, Adamovi a Evě –“

„Nuže?“

„Zhřešili proti bohu, také proti celému pokolení lidskému. A bůh je nezničil, jenom odňal jim ráj, dopouštěje, aby sobě v potu tváře chleba dobývali.“

„A proč mi to vykládáš?“

Mladík vrhnul se před ním na kolena.

„Pro milosrdenství boží!“ zvolal hlasem přitlumeným. „Buď, pane, i ty milosrdným!“

„Dokonej práci!“ zněla prudká odpověď.

„Chromota stěžuje mé údy!“

„Ah, rozumím. Bojíš se, že se tu děje cos tajného a že tvůj život v nebezpečenství, aby se tajnost uchovala? Ručím ti slovem svým, že jsi bezpečen – a cos tu činil, každému zvěstovati můžeš.“

Ještě jednu námitku Tomík pronesl.

„Víš také, pane, že nezazdívám – pouhou mrtvolu?“

Jako v odpověď vztýčila se postava uvnitř a jako temnou ozvěnou zaznělo odtamtud: „Dokonej práci!“

Mikuláš jen zasupěl a pokynul. Opět ozývalo se jednotvárné klepání kladiva. Ale hned po tom chodba oživovala, blížily se kroky, bylo slyšet usedavé vzlykání.

„Pod ztrátou života,“ vzkříknul rytíř, „ať sem nepřichází, kdo není povolán!“

Několik hlasův, mezi nimi Epíkův a Vácslavin, zabědovalo srdcelomně – přes pánův rozkaz blížiti se neopovážili. On dal znamení a brzy hřmotnými kroky přišel vysoký, svalovitý muž až před osudné dvéře.

„Jak brzy budeš hotov s prací svou?“ ptal se rytíř Tomíka.

„Za půl hodiny,“ odvece tento, ač mohl za čtvrtý díl téhož času hotov býti.

„Jak vyprší půl hodiny,“ nařizoval Mikuláš přichozímu hlasitě, „srazíš tomu padouchu Šanovcovi hlavu!“

Kat odcházel, Tomík byl opět důtklivě ku práci pobídnut. Po hradě ozval se hlasitý nářek žen, a byl vždy žalostnější, právě jak o pohřbu. Ženy omdlévaly; mužové trnuli a znamenali se křížem; neboť ani živá duše nespala.

Mikuláš vždy divočeji koulel očima, čím menším stával se otvor na místě dosavadních dveří, tím upjatěji obracel pozornost do světničky – ale ani vzdechu, ani hlásku neozvalo se odtamtud, jakož očekával.

Velmi zvolna nyní následovala cihla za cihlou. Ještě jednou učinil Tomík přestávku. Pohlednul na pána, kladivo zachvělo se v jeho pravici. Jeden okamžik, a mohlo roztříštit tu nádobu ukrutnosti...

Mikuláš máchnul rukou, kladivo se obrátilo zase ku zdi, – ne do čela pánova...

Tomík pojal jinou myšlenku. Otvor byl už jen na půl stopy vysoký; rytíř už neodvrátil ustrnulých zraků od té tmavé díry, anaž se každým okamžikem úžila. Se všech stran hradu ozýval se pláč; vytí psů mísilo se v něj. Mikulášova mysl napjata byla na mučidlech nedočkavosti: jeden bolestný výkřik, jedno zabědování [149] ze světničky bylo by duši jeho vysvobodilo zpod těžkého balvanu, občerstvilo, povzneslo: – nedočkal se ho.

Poslední cihla byla zasazena, posledně udeřilo kladivo. K němému pokynutí pánovu odcházel Tomík. Paní Lichnická byla za živa ve hrob zazděna...

Plno surové divokosti jest naše srdce. Náboženství, zákony, mravy nestačují, aby je udržely na úzdě – máme je nejvýš na jazyku, do vnitř nevnikají.

Jsme rovněž nestálí, jako nenasytní – vybíráme, odhazujeme, přebíháme, až se octnem tam, kde srdce musí hladem umříti. Druh druha blažiti, jiné snášeti neumíme, ovšem ale život jim ztrpčovati, žalářem je obezdívati, je ubíjeti. A ještě toho ani nelitujeme. – – –

11.

Mikuláš posavade stál u zazděných dveří, naslouchaje.

„Neprosila!“ tak to vřelo v duši jeho. „Nepohnula se k nejmenší lítosti. Jaká to pekelná zarputilost! Jaký trest byl by těžký dost na zkrušení takového netvora!“

Kdosi se blížil. Zabloudilý, poplašený kulich přihnal se před ním a vrazil do plamene pochodně, že rázem zhasla. Zmítaje sebou v čiré tmě, udeřil popáleným křídlem Trčku do tváře.

„Co tu kdo hledá?“ zvolal tento na příchozího.

„Hledám tvou milost, zněla odpověď.

„K čemu v tuto dobu?“ osopil se pán poznávaje sluhu po hlase.

„Račiž dobrotivě prominout. Byl jsem u té báby, u té Ofky – ona tak podivné věci mluvila, že se mi to zdálo bláznovstvím. Teď jsem se dověděl, že tvá milost poručila stíti toho mladého člověka. Nedalo mi to přece pokoje – jakkoliv jsi zakázati ráčil – –“

„Co baba mluvila, to povídej!“

„Vyptávala se pořád na toho Šanovce, jak se s ním děje, zvláště je-li opravdu též uvězněn aneb dokonce mučen. Řekl jsem jí pravdu. A tu ona prohodila, jako pro sebe: „Přece to tedy nebyl jeho –“

„Nuže, proč se zajíkáš?“

„Ona řekla ošklivé slovo, ale myslila nemanželské dítě.“

„Jak? A čí to – jeho?“

„Neračiž mně tvá milost nic položití za zlé –“

„Moje?!“ vzkříknul Mikuláš. „Jak přišla stařice na takovou myšlenku?“

„Sám jsem jí to předstíral. Ona odtušila: „Však jest to tak lépe...“ Teď, když se rozneslo, že má býti Šanovec bez prodlení sťat, mluvilo se mezi čeledí o jeho rodu. Jediný panoš Epík znal jeho tajemství. Z toho, co napověděl, vyrozuměl jsem, že je v skutku dítětem nemanželským, že co výrostek uprchnul od rytíře, jemuž byl dán na vychování –“

„Ten – odsouzený?“ ozval se Mikuláš ne hlasem ale chrochtem umírajícího, chápaje se po tmě sluhovy ruky. „Avšak –“ dokládal ihned pro sebe, ale přece hlasitě, „vždyť jeho jmeno...“

„On také svěřil Epíkovi, že se sám překřtil.“

„Překřtil! A jak se původně jmenoval –“

„To nepověděl.“

„Kvap do žaláře,“ volal Trčka u veliké úzkosti, „ku katovi – – Světlo, světlo sem – půjdu sám!“

Při těchto slovech již ubíhal...

Vchod do věže byl ještě otevřen – ale když Mikuláš jedny schody minul, potkal se s katem.

„Proč odcházíš?“ vzkříknul mu vstříc.

„Nemám proč se meškati déle.“

„Co pravíš?“

„Dílo své jsem vykonal.“

„Tys ho již – usmrtil?!“

„Jak uplynulo půl hodiny po tvém, pane, rozkazu.“

Rytíř podepřel se rukou o studenou, vlhkou zeď.

„Kterak umřel?“ ptal se po delší přestávce.

„Možno říci: velmi vesele,“ odpověděl kat „Mistře, pravil ke mně, pozdrav mi ten krásný svět, jehož já více neuvidím. Ustanovuji tě svým dědicem. Na to já: Sdělíš mi snad také svou poslední vůli? – Zavrtěl hlavou. Nikdo mě nepohřeší, vece, a kdyby se to na okamžik stalo, každý brzy zapomene. Avšak počkej. Pro příhodu ti přece něco povím. Můžeš to ze jména ohlásiti panu Lichnickému: snad bude potom spíše věděti než já, komu syna zabíjí.“

„Co to bylo?“ dí Mikuláš v horečném rozčilení.

„Jeho pravé jméno.“

„Dopověz!“

„Nenazývám se v pravdě ani Vilém, ani Šanovec,“ pravil, „nebrž Pankrác, příjmím Borecký.“

Temné zastenání vydralo se z hrdla Trčkova, hlava jeho klesla, tělo se potácelo, jako by mu náhle srdce probodnul. Několik okamžikův [152] zápasil nejinak nežli s násilnou smrtí; sluha i kat přispívajíce mu ku pomoci, pohlíželi na sebe u velikém podivení.

„A toho Pankráce, příjmím Boreckého, jsi odpravil?!“ ptal se Mikuláš vzbíraje se opět.

„Toho padoucha Šanovce, jakož jsi ráčil veleti,“ odvece kat.

„Kde jest jeho tělo?“

„Kde byl – v žaláři.“

„Chci je vidět...“

Sluha šel před ním se světlem, on následoval nohou nejistou. Před vězením Šanovcovým vzal pochodeň a vstoupil sám. Tu ležel trup i hlava oddělena od něho. Zlomen, jako by rázem o dvacet let sestaral, sklonil se Mikuláš nad mrtvolou.

„To jest mé jediné dítě!“ pravil zoufale. „Proto byl jsem mu od prvního spatření tak nakloněn. A já poručil jej zabíti!“

Na tváři nebožtíkově spatřoval nyní tolik známých tahův: jak mohl býti dříve i jen na okamžik nevidomým? Spatřoval na ní také trpký úšklebek, jenžto pravil: „To je hezké, otče, že se přece jednou ke mně znáš. Vrhnul jsi mě do světa, však jinak tobě nemám za mnoho děkovati – leda že jsi můj mladý život zničil rukou katovou. Teď, zdá se, jako bys toho litoval: nu, abys jen ve své laskavosti zachoval míru!“

V zadu, ve přítmí objevila se ženská postava, zůstávajíc opodál, jako by se nesměla k mrtvému hlásit, a stíhajíc živého pohledem nejostřejších výčitek. Ano, to byla Zuzana, matka nebožtíkova, dávno sama v chladné zemi pohřbena; teď přišla synu svému na pohřeb a přišla otci jeho připomenout slib: že bude o blaho dítěte jich svědomitě se starati!...

S hůry pak pohlížela na ně na všecky Katruše s tváří plnou nejjizlivějšího opovržení.

Avšak mohla-liž ona právem stíhati jej? Nebyla-liž ona toho příčinou, že svou vlastní krev zahubil? Aneb nevzrůstala vina její nesmírně ještě tím, že se milkovala se synem svého manžela?...

Pozdě vracel se rytíř od mrtvoly mladíkovy. Zima drkotala všemi údy jeho. Poprvé snad ve svém životě potřeboval podpory jiných paží, nejsa raněn mečem ani kopím, ani střelou.

Ulehnul na lože, i zdálo se, že konečně zdřímnul. Však náhle vzchopil se a spěchal na chodbu, kde před nedávnem svítil zedníkovi. Bylo mu, jako by až do ložnice slyšel úpěnlivá volání Katrušino. S horečnou dychtivostí položil ucho na novou zeď, čekal nedýchaje – čekal nadarmo. Přešel a opět naslouchal, téměř hyna žádostí, aby manželka se ozvala, prosíc za milost – až opět zimou zkřehnul. Vracel se s nevýslovnou hořkostí v duši...

Přede dnem zas už byl na nohou. Chtěl mluviti s Ofkou; byli by ji musili na nosidlech přinésti, anať byla na smrt zmučena, pro to k ní sám do vězení sešel. Ptal se jí, kterak připadla na domněnku, že Šanovec jest krví jeho.

„Věděla jsem, že syna máš,“ zněla odpověd, „i čekala jsem dávno již, že bude tobě na blízku. O tom Šanovcovi připadlo mi to maní.“

„A paní Katruše znala tvé domnění?“

„Od té chvíle, co ve mně vzniklo.“

„Kdy to bylo?“

„Ještě před tvým návratem.“

„A ona se s nim přece i potom scházela!“ zvolal Trčka. „Ona se patrně jemu rovněž o tom nezmínila, jako mně! Ona by jediným slůvkem [154] byla zachránila jeho život, ale s zapeklitou němotou vyslechla rozkaz, jejžto jsem dával katovi! V jakou příšeru zvrhla se ta žena!...

S časným jitrem dostavil se k pánu Lichnickému kněz. Nesnadno dostal se k tomu, co jej přivedlo, bezpočtukrát musil se dát okřiknout, urazit a odbýt, nežli Trčka konečně přece poslouchal jeho domluvy.

„Netrať slov!“ vpadal mu i potom do řeči. „Ona umře a ještě žádný lotr pod sluncem nebyl spravedlivěji smrtí trestán!“

„Pane,“ řekl konečně kněz, „pamatuj alespoň, že soudíš jen pro tento život. Když tvůj soud jest nezměnitelný, nepředstihuj soudu pro život věčný, nebraň, aby se paní před svou smrtí s bohem smířila.“

„Nebráním tomu. Čiň sobě vše, abys ji na lepší cestu přivedl.“

„Mohu tedy k ní vstoupiti?“

„Přistoupiti, pokud to zeď dovolí!“

„Mám-li své dílo vykonat, musí zeď býti odstraněna,“ přimlouval se tklivě kněz.

„Při spáse duše své ti přísahám,“ zkříknul pán, „že se to nestane, leč by pokorně za to prosila!“

„To učiní.“

„Dokaž to“

Kněz odebral se k zazděným dveřím. Ohlásil se, proč přichází – nedostal odpovědi. Volal opět, domlouval, zaříkal, zapřísahal: vším tím neprospěl. Hlucho i němo zůstávalo za tou novou zdí.

„Ejhle!" zvolal rytíř. „Znamenáš-li, že k ní bůh nemá přístupu, aniž, kdo bohu slouží?“

„Snad jest ve mdlobách,“ namítal kněz.

„Ve mrákotách pekelných!“

„Aneb dokonce již zahynula. Dej, pane, odstraniti zeď –“

„Dokonce zahynula na duchu! A pokud jsem já zde pánem, této zdi se nikdo nedotkne!“

Jak bylo s paní Katruší?

Když v noci kladivo posledně udeřilo na její předčasný hrob, oddechla si, jako by jí těžké břímě spadlo se srdce. Zazděné dvéře odloučily ji ode všeho světa, však to jí právě bylo polehčením. Další spojení bývalo by jen přehojným pramenem nových ran i útrap: nyní ten pramen byl na vždy ucpán.

Co se koliv krutého bylo nahrnulo na srdce její, vše pocházelo ze spolku s lidmi: dokonalé odtržení od nich, úplné osamocení bylo jí tedy v první chvíli útěšným lékem.

Byla vyvržena ze života, byla pochována. Však bylo jí to vítáno – neboť tudy vedla cesta ze všeho klamu, ze všech bouří, ze vší hanby, ze vší zoufalosti, mimo které jí v životě naposledy nezbylo nic jiného. Octnuvši se na této bezpečné cestě ku smrti, pohlížela jen za sebe s hrůzou – nejstrašnější byla jí myšlenka, že by měla s té cesty být ještě stržena i nazpátek vržena do mučírny oněch posledních dnův. Proto všemožně sama přispívala k tomu, aby byla pohřbena.

Tímto směrem bral se proud myšlenek jejích za noci. Ukládala se ku spaní, vědouc, že ložem jejím už jest jen rakev, a jsouc tím spokojena...

Přišlo jitro a přineslo valné změny. Katruše měla na sobě zakusiti, že dosavad jest ve světě. Myšlenky a city nedaly se vměstnati v úzké meze její hrobky, neboť i smyslům jejím byl svět dokořán otevřen. A tak s novým dnem myšlenky počaly rojiti a citové její střídati se v nesčíslných, v nejrychlejších a nejpestřejších proměnách.

Bezděky přistoupila k oknu. Daleký kraj rozstíral se před ní v sněhovém rouše; i obloha byla bělavě jasná, hvězdy na ní ledva potuchly, však tím sličnější byl stříbrolesklý , hluboce vykroužený, něžný a čistý srp měsíce. Vše bylo živo, ale nic se napohnulo, jako ve slavnostném očekávání. To zajisté světů pán byl na blízku; lidský zrak ho neviděl, však srdce tušilo.

Ano, měl přijití, a sice netoliko na zlatoskvoucím voze nebeského slunce. Tvorstvo bylo uchystáno na veliký svátek, neboť byl dnes Štědrý den. Proto každý strom, každá větvička oděny byly v nejbělejší, nejněžnější okrasu; samy lesy vesměs oblekly to sličné roucho nevinnosti ku přivítání spasitele. A přece nestal se tudíž šírý kraj jednotvárným, alebrž jevil se rovněž rozmanitým jako v zeleni majové.

Byl Štědrý den: – ta upomínka rázem postavila před Katruši celou knihu života jejího. Ona zahloubala se do ní, list probírajíc za listem, a na to co vůkol ní bylo zapomínajíc.

Rychle, ba nepozorovaně uběhla jí tak hodina – hlas kněze jí vyburcoval. Neozvala se, mrazila ji bázeň, že by přece hrobku její mohli ještě otevřít. Konečně venku všecko utichlo zase – ona vrhla se k oknu na kolena.

„Jen k tobě chci volat, pane nebeský,“ zašeptala, „jen tobě se vyznávat, jen tebe za milosrdenství prosit!“

Bůh byl přítomen. Kam se koliv oko obrátilo, brzy muselo se sklopití; vzduch naplnil se neskonalým leskem a země zářila tak bělostně jako v nebeském proměnění.

Paní Katruše se modlila. Zkrušena v nejhlubší pokoře odevzdávala se na soud boží se všemi nedostatky a poklesky svými. Byla uchystána [157] na výrok zdrcující. Znenáhla pocítila, že soudce nejpřísnější jest zároveň i svrchovanou láskou. K pokoře se připojila důvěra, k důvěře naděje. I pozdvihly duši její, naplnily prsa její opět blahodějnou vroucností. Roztálo zase, co bylo už ledovitě ztrnulé; jako pramen živé vody, když poslední vrstvu skalní prohlodá, vyřinul se proud slzí, přehojný a tichý.

Plakala dlouho. Slzami těmi umírnila palčivost citů svých, uhasila vášně ve svém srdci. Temná zoufalost odstoupila od ní; trpkost přestala otravovati všechen její cit, tklivost a něžnost navrátily se do jejích prsou, poklidněji mohla se obírati zase upomínkami a rozjímáním.

Okno její nalézalo se ve zdi, kteráž byla jen jako prodloužením příkré skály, v níž měla základ. Do hradu nemohla viděti, a venku velmi zřídka se objevila lidská postava; v ten den se kruh domácnosti úžeji svíral, co možná pomíjeno vyhledávati čeho mimo něj v ostatním světě. Přes pole neubírali se lidé, leč až do chrámu.

Nebylo již daleko do poledne, když se tam v dolině zrakům paniným objevilo několik postav velmi nestejné velikosti. Patrně to byl otec se svými dětmi, mezi nimiž pobíhal i klučík nejvýš osmiletý, zahalením v rozličný oděv jsa hrubě širší než delší. Muž vlekl dřevo, děti chrastí.

Katruše nemohla jich rozeznali, však měla za to, že jest to Holiban. Nejmenší chlapec pilně ostatním ukazoval na hrad; připomínal bez pochyby smutnou dobu, když tam otec u vězení seděl a oni s matkou plakávali pod věží.

Opět se paní Lichnické vnutkávala příčina, aby osud těch lidí porovnávala se svým vlastním. Teď ona ve zdech hradu hynula – kdo přijde ji oplakávat? Manžel její nikoliv!

Protivilo se jí nedávno, jak se zachovala Holibanová k muži svému. Jaký převrat stal se od té doby! Celá rodina selská stráví dnes utěšený den, kdežto ona nejsouc ani živa, ani mrtva docela nesla jen kruté břímě i nešťastného života, i hrozné smrti.

Nedávno bylo by se jí něco takového zdálo zhola nemožným. Poprvé ptala se sama sebe, kterak to všecko přišlo – poprvé podrobila poslední dobu života svého zkoušce vlastního rozumu.

Musila nyní sama sobě vyznati, že podnět byl nepatrný. V okamžiku nevrlosti řekl jí manžel nepříjemné slovo. Uchopila se ho, poněvadž už dříve byla příčinu k nespokojenosti vyhledávala. On potom učinil všecko, aby ji udobřil – ona zase učinila tolik, že musila nutně vzbuditi hněv jeho nesmířitelný. Kdyby byla jednala jako Holibanová, či by nebyla podnes žila u vážnosti všech známých, v úctě pana Mikuláše?

Volila cestu jinou. Odhodlala se směle sáhnouti po ovoci zapovězeném, a také jí sliboval svůdný hlas: „Jezte, a budete jako bůh, znajíce dobré i zlé.“ Poznání došla v skutku, ale také u ní opojenost rozkoše příliš krátko trvala, a konec byl také – ztracený ráj.

Vše, co ondy starý Svěch pravil a co ji tak velice pohoršilo, již shledávala pravdou; zkušenost tu zaplatila tím, že se octla nejprvé na duševní mizině, pak v hanbě přede vším světem, konečně i za živa ve hrobě.

Jak hluboko viděla se pod těmi, jimiž byla tolik pohrdala – pod Holibanovými! Co ji k tomu svedlo? Neměla jiné odpovědi, leč: bohatství, přepych, nečinnost. Oni ve své bídě drželi se při všem vybočování a pobluzování blíže [159] pravé cesty než ona; vždy vraceli se k ní opět, kdežto ona jednou se uchýlivši na scestí na věky byla ztracena. Ti lidé, aby se o největších svátcích ohřáli, musí sobě dnes s krušným namaháním opatřovati kus paliva; budou i dále zápasiti s bídou a trampotami všelikými, budou i vlastní surovostí sobě rozmnožovati trpké chvíle: však jich srdce zůstanou k sobě přirostlá, zhola nemožno jest, aby tak hluboko klesli jako ona.

Musila tedy Katruše blahoslavit ty, kteří nuceni jsou lopotně dobývati sobě nejnutnější potřeby života. V tom kraji zde co bylo nuzných, trpících, hynoucích nedostatkem a soužením všeho druhu, nad nimiž ona bývala co bohyně, jichžto největším přáním bylo, aby vyvázli jen z nejkrutějších svízelů – co tu bylo takových, jež oblažit bylo by stačilo jediné slovo, jediné pokynutí její: a hle, ti všickni byli nevědomky proti ní šťastnějšími!

„Kdo sám šťasten, nepochopí!“ zvolala ondy Holibanová. Teď musila jí paní zámecká to neštěstí závidět. Kdyby toho nebylo, kdyby se také nuzařům každé přání splnilo, či by rychle nedospěli na srázné cesty boháčův?

Nebylo nikde těch, kteří by dovedli se pevně držeti cesty prostřední, bídné bylo celé to lidské pokolení, otročíc ve všech vrstvách – tu nedostatku, tu násilí, tu náhodě, tu vlastní vášni. Nebylo mu pomoci, nebylo pro něj spásy – –

A přece dnes slavilo narození spasitele! Půl druhého tisíce let uplynulo, co tento byl přinesl vykoupení a za spasitelné rady člověčenstvu udělené skonal na kříži: a zdaž bylo na povrchu zemském utešeněji, zdaž za půl druhého tisíciletí lidstvo rad oněch na svůj prospěch užilo?

„Milujte se – nečiňte jiným, co nechcete, [160] aby jiní vám činili!“ v tom spočívala spása. Milionové to věděli, mluvili – avšak jednali naopak. Nebylo-liž celé pokolení ničemné, ba hnusné? Nezasluhovalo ani politování než jen opovržení!

Ze všech lidí, jež byla seznala, v této chvíli na ní vynucovala úctu jediná rodina Svěchova. Odcházela se světa se přáním: „Kéž bych byla jednou z nich!“...

Slunce chýlilo se k západu. Chmury jak olověné stavěly se mu v cestu, ono proplétajíc se jimi, zkrvavělo.

Katruše pocítila na sobě neviditelnou, mrazivou ruku smrti. Zápas poslední se ohlašoval, – hrůzy jeho v příšerných podobách počaly před ní vystupovati.

Krajem rozlehnul se hlas zvonu. Co zvěstoval v tu hodinu? Úmrtí. To zajisté Svěchova dokonala. Umřela mezi svými, nikoliv na hranici. Pan Lichnický pro události ve vlastním domě zapomněl zatím na vyhlídnuté oběti.

A jakým skutkem přivolala smrt! Jakou to cestu vykonala, když ji chtěli mocí vzdálit od manžela, určeného na upálení!

Katruše byla to viděla – po takové manželce měla ona umírati, s tou měla stanouti zároveň před stolicí věčného soudce! –

Temnost se rozložila po zemi. Ale na všech stranách prokmitávala světla tu po různu, tam hustěji z veských chatrčí. Každé z nich ohlašovalo rodinu, slavící s povznešenou, vděčnou myslí památku svrchované stědrosti božské. V tu dobu jindy paní Lichnická chudinu podílela almužnou – dnes sama na těle, a což hroznějšího bylo, i na duchu hynula mrazem i hladem!...

12.

Uplynulo kolik let.

Záhy z jara r. 1516 ubíral se ulicemi mladoboleslavskými staroch, který v zevnějšku svém žádné nádhery nejevil a toliko jedním sluhou provázen byl, přece však na sebe obecnou pozornost obracel. Lidé, jimžto se namanul, zastavovali se, upouštěli ode všeho, dívali se za ním, přiskakovali k sobě, strkali hlavy do hromady, pravíce hlasem přitlumeným: „To jest on!“

„Kdo pak?“ našel se mezi nimi hlas, jehož vlastník obecnému podivení, ba ustrnutí ostatních nerozuměl.

„Inu, rytíř Trčka Lichnický!“

„Nu, a což na něm vidíte, tak divného?“ ptal se nevědomec na novo.

„A bože milý – o tom jsi neslyšel? Toť on, který svou manželku za živa dal zazdíti.“

„Ten? Jakž bych o něm nebyl slyšel! Toť si ho musím z blízka prohlídnout!“

„Ukrutný člověk!“ ozvala se jedna z divaček. „Také jest pohled jeho škaredý a zlověstný.“

„A jak sešel!“ pravila druhá.

„Pravda, vypadá nuzně jako zbrojnoš,“ doložila třetí.

„Milé ženské,“ vmísil se do toho jich soused, „to není chudobou – on je vždy bohat jako kterékoliv kníže, ba jako sám král.“

„Avšak svědomí ho hryze! Hle, jak jest ve tváři vyhublý, zvraštělý, zažloutlý!“

„Nu, on ale už také něco zkusil,“ namítal soused, „a jakožto bez mála sedmdesátník kráčí dojista velmi pevně. Co se jeho svědomí dotýče, [162] ani to nebude tak zlé, neboť on svou manželku postihnul v nevěře.“

Mezi tím co se zde rozpředla hádka, zdali měl Trčka právo manželku svou tak krutě trestat čili nic: objevila se na druhém konci ulice jiná podívaná. Několik mladých jezdcův na krásných koních a v nádherném obleku s četným služebnictvem ovládlo leskem a hlukem zrak i sluch měšťanských divákův. Avšak náhle přitlumil se veselý hovor a hlasitý smích mladých pánův, pyšný jich pohled se umírnil, dva tři seskočili s koní a s projevováním všeliké úcty přiblížili se ku starému Trčkovi.

„Už po lázni, drahý strýče?“ tázal se jeden.

„A zase pěšky chodíš!“ podotknul druhý.

„Jsem už jízdy nabažen,“ odvece on stručně.

„Že pak nevolíš nosítka?“

„Dojde na ně tuším už brzy; ale jsem té naděje, že mne vícekrát neponesou leč jednou.“

Tuto připomínku na máry provázel pronikavým pohledem, kterýž vyjadřoval otázku: „Vy byste to viděli radši dnes nežli zítra, co?“ Panicové byli v patrných rozpacích.

„Smíme-liž té doprovodit, drahý strýčku?“ obraceli řeč.

„Moje potulky ani moje společnost nejsou pro vás.“

„O jenom nám dopřej –“

„Ne, chci býti sám,“ kynul pan Mikuláš i ubíral se dále ulicí a z města.

Přijel do Boleslavi schválně za tou příčinou, aby lázní užíval; neboť zdraví jeho bylo chatrné. Po delší dobu musil se zdržovati všelikého namáhání, což velice přispívalo k posupnosti mysli jeho.

Co se byl nasnažil a napřičiňoval ve svém [163] celém životě, co napracoval i nabojoval ve službách svého stavu: teď byl odstaven stranou, všechno se hnalo dále, jako by jeho nikdy nebývalo. Vypadnul z veřejného života jako zvětralý kámen z budovy a nic se proto nepohnulo. Stal se nejen zbytečným, ale rychleji zapomenutým; ze skutkův jeho bylo brzy vůbec povědomo jenom to, že – zazdil svou ženu...

Nahromadil znamenité bohatství – ale pro koho? Na konci života stál tak samotný, tak osiřelý, že jeho staré srdce nemělo se kam uchýliti. Ovšem mu příbuzní jeho prokazovali všemožnou úctu i osvědčovali velikou lásku: on pokládal to jen za vylhané pokrytectví, jsa přesvědčen, že láska jich týká se jen jeho jmění. Všecko jej pod sluncem bylo sklamalo: kterak měl věřit v upřímnost svých dědicův!

Tak byli poslední dnové staroby jeho veskrz otráveny hořkostí. Stranil se přátel a známých, všeliké obcování s lidmi bylo mu odporné. Jen neblahé, trpké myšlénky byly jeho stálými společnicemi. Prodloužilý život byl mu vždy větším trestem.

V té opuštěnosti uvyknul vyhledávati samotu, odcházel na místa, kde se za ním svět jaksi zavíral. V lesích a mezi skalami bylo mu volněji nežli ve zdech a mezi lidmi. Nejraději byl by zašel tak daleko, až by nebylo více návratu.

Podobně i dnes bloudil, nemaje účelu jiného, než aby se vyhýbal lidským příbytkům a umořil některou hodinu. Na místech, jež se mu naskytla nejpustější, posedával; od vlídných a přívětivých se odvracel aneb je přecházel krokem urychleným.

Jednou však přece učinil výminku. Kráčeje lesem s hlavou sklopenou, znamenal náhle, že se octnul na kraji, když se domníval ubírati dovnitř [164] a pozdvihnuv zraky, byl překvapen tak utěšeným obrazem, že se noha jeho mimoděk zastavila.

Lesem obklopeno rozstíralo se před ním lučinaté údolí, za nímžto na protější straně se výš a výše kupily hvozdnaté pahorky. Uprostřed rozstírala se neveliká dědina; domky všecky byly jako vsázeny mezi svěží zeleň a pestrý květ hojného stromoví, byly také na první pohled k neporovnání pěknější, výstavnější a čistější než v jiných vesnicích.

Nebylo přístupu k této osadě – ona zdála se být ustraněna i odloučena od všedního světa, i vštípena zde jako malý ráj. I nebe nad ní bylo blankytnější, vzduch vůkol čerstvější, lahodnější a silnější.

To vše snad by bludný, zasmušilý poutník ještě byl přehlédnul; avšak on stanul zrovna u kostelíka, tu stranou a něco výše položeného a do kola hřbitovem obklopeného. Byl nově a při své skrovnosti velmi úhledně vystavěn; na hřbitově pak nebylo vidět hrobův, i tam vítalo zrak tolik zeleně a květu, jako v umělém sadě. Cosi velmi vábivého spočívalo v tom obraze, an se zdál mluviti: „Buďte tam utěšeně živi, abyste zde libě odpočívali!“...

Bolestná touha ozvala se v prsou starcových. I on stál na pokraji hrobu a ohlížel se nazpět do svého života: utěšenosti nebylo tu ani tam. A nic nedalo se na tom změniti – vše bylo již dokonáno před jeho zraky a jemu zbylo jenom utrpení.

Přece však více lákán než odpuzován, vkročil na hřbitov. Byl ovšem i tady cizincem, takový rov jemu nepatřil, na něj čekala temná, dusivá hrobka, na niž každému živému pomysliti hrozno; nicméně cítil zde úlevu a litoval, že o [165] hřbitově tom už dříve nevěděl, i umiňoval hned zítra sem se uchýliti opět.

Pod hustým keřem usednul na rov. Prostý nápis ohlašoval, že tu odpočívá otec i manželka i dítky ve společném hrobě. Opět činil porovnání s sebou samým – a při upomínce na manželku i na dítě svoje se zachvěl. Oběma byl připravil hroznou smrt. Z počátku jen synova mu způsobila žel, poněvadž ho byl sprovodil bezděky; co do své choti utlumoval dlouho svědomí, vždy sám sobě dokazuje spravedlivost soudu a před jinými ze vzdoru dělaje se ještě necitelnějším. Ale čím více jej síla opouštěla, tím rychleji také jej opouštěla víra, že byl jednal po právu, tím slaběji bránil se proti výčitkám nelidské ukrutnosti, ozývajícím se v prsou jeho.

Tak seděl tu i nyní co štvaná kořisť vnitřních hryzot. Jakýsi šustot jej probudil, nic hlasitější, než jako by ptáče na větvi křídelkoma pohnulo. Povznesl hlavu –

Co následovalo v jednom okamžiku a jedním rázem, možno jen zdlouhavě slovy naznačiti.

Mezi rovy a keři volným krokem kráčela žena, tak že rytíř, sám ukrytý, postavu i tvář její zřetelně viděl. Postava její byla vysoká, vznešená, tvář její vážná, bledá, však nikoli zoufalá ani zasmušilá.

A což povídati: – byla to paní Katruše, jenže věkem pokročilejší a oděna v šat velmi prostý, ne po pansku, ale po vesnicku.

Mikuláš trnul jako hromovou ranou dostižen. Mrtvá, ze které nemohl už zbýti leč prach i popel, stanula před očima jeho nejinak, než jako by ji před lety násilným pohřbením nebyl život vzal. Zrak, sluch i ostatní smysly přecházely jemu, a v tom se tázal sám sebe, zdali bdí aneb sní. [166] Bděl – spatřoval svou manželku, poznával její tvář, její ústa, její oko, její čelo, její vlas – byl buď vržen o kolik let života svého nazpět, aneb viděl před sebou zjevení jiného světa – –

Zatemnilo se před ním, pozbyl vědomí. Když přišel k sobě, sluha jeho s tváří úzkostlivou skláněl se nad ním: nemoha se pána svého dočkati vešel konečně za ním na hřbitov a našel jej ve mdlobách, podobných padoucí nemoci.

Rytíř vzpamatovával se těžce jako po dlouhé chorobě. Opakoval si, že to vše bylo jen plodem roznícené mysli jeho: vždyť pak nemohl v pravdě spatřovati té, kteráž po léta byla pohřbena!

„A přec to byla ona!“ namítal sám sobě. Tak živý nemohl být nižádný obraz – každá linie, každé hnutí tanulo mu dosavad živě na mysli. Nebyl to přelud, bylo to zjevení...

„Milostivý pane,“ promluvil sluha, „nemáš se dobře –“

„To hned zas pomine,“ odtušil on, přemáhaje se.

„Příliš daleko jsme se pustili – nebude možno pěšky se vracet: já obstarám –“

„Ničeho není třeba. Pojď – toliko se opru o tvé rámě.“

Vlekl se tak nějaký kus cesty, napínaje všecku sílu svou. Cítil, že jest náhle zlomen; nohy pod ním klesaly, celé tělo přemáhala mdloba, před očima se mu dělala mlha. Na půl cestě nemohl dále; a když sluha na rychlo nějakého koně si vypůjčil, rytíř s těží na něm oseděl.

Dosáhnuv konečně domu, v němžto byl hospodou, pozdraven jest od nenadálých hostů. Statný rytíř hned ku koni přiskočil, aby mu přispěl ku slézání!

„Bůh s tebou, pane,“ řekl potom, když si ho Mikuláš hrubě nevšímal.

„Jak?“ zvolal tento, teprvé hlasem upozorněn. „Tys to, milý Epíku?“

„Já,“ dokládal host objímaje ho, „a nejsem tady sám.“

I ukazoval na paní, ježto čekala na prahu. Byla to Vácslava. Jich pažemi veden vstoupil Trčka do své komnaty.

„Náhodou,“ vyprávěl Epík, „octli jsme se na blízku návštěvou u příbuzných. A tu jsme doslechli, že ty zde meškáš na delší dobu; ihned jsme se k tobě rozběhli.“

Mikuláš usednuv pohlížel na ně s bolestnou zasmušilostí a dlouho nepromluvil.

„Vy oba,“ řekl konečně, jakož vidím, jste plni života i zdraví a jenjen kvetete.“

„Bohu díky za zdraví,“ odvece Epík a s blaženým pohledem na Vácslavu dokládal: „Co se květu dotýče, o své rozmilé choti musím to sám potvrdit.“

„Vy jste zajisté velmi štastni?“ ptal se Trčka poznovu.

Epík odpovídal nejzřetelněji zrakem svým, slova ujala se Vácslava. Prokazovala starému rytířovi všelikou šetrnost, ale vnitřní odpor proti němu nemohla na celo vyhostit; jednak sešlost jeho v ní budila upřímné politování.

„Nemáme,“ řekla, „nač bychom si stěžovali. Avšak ty o sobě povídej –“

Máchnutím ruky zastavil Trčka její řeč.

„Sobě pro výstrahu,“ dí temně, „dost na mně očima spatřujete.“

„Sám si trudíš mysl,“ namítal Epík. „Doufám, že zdejšími lázněmi zdraví tvoje dokonale okřeje.“

„Dokonale, zajisté!“ pokyvoval staroch hlavou. „Nikdy nebudu již churavět. Dobře jste přišli –“

„Nedáme ti vraštět čelo, volky nevolky musíš se obveselit.“

„Vy jste mi zachovali upřímnou náklonnost – přátelské ruce mi zatlačí oči.“

„Aj, což to mluvíš!“ zvolali oba manželé.

„Že jste mi přišli na pohřeb,“ odpověděl Trčka s úplným přesvědčením a prudkým posuňkem odmítnul jich odmlouvání. „Darmo byste slova ztratili. Jsem povolán před soudnou stolici boží a vězte, že poselství to mi přinesla – moje manželka!“

Slovo to působilo na mladé manžely tak mocně, že oba se svých sedadel vyskočili.

„Ano,“ pokračoval utajeně, ale horečně stařec, „jako nyní vás, tak jsem spatřoval ji, kterou jsem před lety násilně vnutil do hrobu. Nedomnívejte se, že to byl klam –“

„A zdaž,“ ozvala se Vácslava – „zdaž jsi na ni také promluvil?...“

Trčka vyprávěl, co se mu přihodilo. Manželé poslouchali s utajeným dechem, ale on sám rozechvěl se opět na všem těle a na konec klesl bez vlády i musil odnešen býti na lože.

Zatím byl přišel večer.

„Nuže,“ promluvila Vácslava v patrném rozčilení k svému manželovi, jakmile byli sami dva – „nuže, teď konečně snad rozvážeš jazyk?“

„Co, drahá, ode mne žádáš?“

„Slyšeti, zdali Trčka skutečně viděl paní Katruši.“

„Což já to vím?“

„Ošklivý!“ durdila se Vácslava. „Opravdu mě rozhněváš svým zapíráním!“

„Ale, duše moje, proč mi křivdíš? Odkud ta [169] nedůvěra? Nemohu leč opakovat, co jsi vždycky ode mne slyšela: kterak jsem v oné noci nejtužší přísahou se zavázal, že netoliko o vysvobození paní Katruše zachovám přede vším světem mlčení, ale že také do smrti pátrat nebudu, kam se obrátila.“

„A jsme-li jí tak na blízku?“

„Bože milý! Ani se mě neptej. Už před ubohým panem Mikulášem měl jsem se co přemáhat, musil jsem sobě svou přísahu živě připomínat.“

„Nu, tedy ji dochovej.“

„Však i ty jsi mlčela do dnešního dne –“

„Bez přísahy,“ dokládala choť v radostném rozmaru.

Nazejtří za časného rána opustila dům. Sluha, který včera Mikuláše provázel, byl jí vůdcem a účel cesty jich byla tatáž osada v lesním údolí, na kterou oni včera byli maně přišli.

Za rozkošné pohody jarního jitra dorazili ku kostelíku. Osadníci jej právě opouštěli, s utěšenými pohledy spěchajíce ku práci. Za některý okamžik po všech ostatních vycházela ze dveří chrámových tatáž ženština, kterou tu byl Mikuláš včera spatřil; dnes vedla za ruku roztomilé děvčátko.

„Ó, jak jest venku krásně!“ pravilo toto, rozhlížejíc se radostnýma očima. „Poslouchej ten zpěv – tolik jsem ho nikdy ještě neslyšela!“

Vůdkyně její vlídně kynula hlavou.

„Což se i tobě samé,“ pravila, „srdečko ku zpěvu více neotvírá?“

„Zpívala bych, odtušilo děvčátko, pozdvihujíc blankyt svých očí dojemně ku své průvodkyni, „ale vždycky se obávám, že by tě to uráželo.“

„Proč pak?“

„Ty sama nikdy nezpíváš – a při mém zpěvu usmíváš se tolik smutně!“

„Cos si to vzala do hlavy?...“

„Připadá mi vždycky, že i matinka se na mne dívá podobně – a není mi do zpěvu.“

„Tos na omylu, Aničko. Jako milý bůh chce, aby ptáčata z plného srdce plesala, tak i matinka tvoje pohlížejíc s nebes, má z tebe radost největší, když tvoje mysl nekalená, blažená. A já zajisté nejinak. Vyjasni líčko u jejího příbytku.“

Mínila tím hrob, u něhožto se zastavily. Po tiché modlitbě ozvala se Anička: „Květiny vadnou. Dovolíš mi, abych uvila čerstvý věnec?“

A obdrževši dovolení rychle vyběhla. Jen jeden okamžik zůstala vůdkyně její samotna – Vácslava se jí vrhla k nohoum.

„Pro bůh!“ zvolala ona svrchovaně překvapena.

Mladá paní vinula se k ní a líbala její ruce.

„Co počínáš?" ptala se ona nemohouc tomu zabrániti.

„Má paní!“ vypravila Vácslava z rozvlněných prsou, pohlížejíc k ní s citem nevýslovným.

„Kterak ty mne paní nazýváš?“

„O neptej se tak! Neuzavírej mi svou náruč – přede mnou se nezakrývej cizotou!“

Slova ta byla pronešena hlasem tak dojemným, že posluchačka se zachvěla.

„Musím ti odpírat –“ chtěla namítati, ale Vácslava jí vpadla do řeči.

„Přede mnou se nezapřeš!“ mluvila úchvatně. „Co pak možno mou paměť oklamati, neřku-li mé srdce? Neodpuzuj mne! Ctila jsem tvou vůli a po drahná léta jsem po tobě nepátrala. Činila jsem více, než kdybysi v pravdě mrtva byla – neboť pak bych aspoň hrob tvůj navštěvovala. [171] Ty nevíš, jak mi to bylo krušné. Náhoda nyní uvedla mě k tobě, ba co dím, náhoda: jest to zřejmý boží prst! Musila jsem tě spatřit, s tebou promluvit, k tobě se přivinout – musila jsem srdci svému, po léta strádajícímu, dáti tuto náhradu!“

Katruše – onať zajisté to byla – rukou zakryla si oči, ale pod ní objevily se na bledém líci dvě veliké slzy. Nebylo lze vzdorovati déle – obě padly sobě do náručí, vinuly se k sobě a usedavý pláč byl jedinou řečí jejich.

Když pak se citové jich poutišili, což měly toho na srdci, nač se ptáti, co vyprávěti! Vácslava nemohla se na Katruši ani dosyta nadívati; a tato dovídajíc se o jejím štěstí a vidouc ji k sobě tak srdečnou, vůčihledě okřála.

Radostnou tu chvíli zkalilo jí poněkud to, když vyptávajíc se na pana Mikuláše uslyšela, on že ji tu vlastně vynašel.

„Nedej bůh,“ pravila starostlivě, „aby se sem vrátil, aby zde pátral!“

„Což, drahá, naprosto nechceš, aby se ještě shledal se svou manželkou?“ ptala se tklivě Vácslava.

„Manželka jeho jest dávno mrtva. Zde jest pouze vdova Katruše, chudá žena, která své duši dobyla poklidu boji příliš krušnými, aby jej zase položila v oběť jediné chvíli! Jest tu Tomík, jest rodina Svěchova: kterak bych je za všelikou dobrotu měla uvrhnouti v nebezpečenství?“

„Toho alespoň není se už co báti,“ pravila mladá paní. „Pan Mikuláš o tobě vždy mlčel; ale i tak bylo znamenati, že se mysl jeho ponenáhlu valně změnila. Včera hned o tobě začal a tu se to teprv nade vši pochybu dotvrdilo, že skutku svého lituje.

„Lítost nám zbyla co společenství jediné – více nic.“

„Již tolik bylo lítosti! Ať po tak dlouhé bouřlivé, pošmourné nepohodě opět se nebe vyjasní a slunko zasvítí! Má paní, doufám, že tě budu zase vídat na Lichnici –“

S prudkostí až dosud neprojevenou ujala se Katruše slova.

„Nemluvme o tom! Jsou to holé nemožnosti Paní Lichnická nesměla z hrobu svého vyvstat už ani po dvou dnech, neřkuli po tolika letech. Přejte jí pokoje! A ty nemysli, že bych já se kdy chtěla vrátit v bohatství a nádheru. Ta, jižto před sebou spatřuješ, jest prajinou osobou než paní Lichnická! Všecko se v ní změnilo – a nehledíc ku svým vinám, ona více za tu změnu bohu děkuje, nežli za to, že ji stvořil.“

Tu přetrhla rozmluvu jejich malá Anička přinášejíc věnec z čerstvých květin lesních i lučních.

Vácslava vyslovila přání spatřiti domácnost Katrušinu; tato namítala, že by to přátele její znepokojilo, kdyby zvěděli, že jsou i s ní prozrazeni. Avšak marné byly všecky námitky. Za to mladá paní svatě slíbila, že proti vůli její živé duši nevyjeví, což o ní koli zvěděla.

Vrátila se k průvodčím svým a dala jim nařízení, aby u kostela na ni čekali. Pak se obě odebraly do osady, rozmluvou prodlužujíce radostnou hodinu svého shledání. Anička vesele pobíhala před nima.

Koho potkávali, každý Katruši, uctivě pozdravoval; v dědině dítky shlednuvše ji, kvapily ruku jí políbit. Ona vypravovala průvodkyni své, s těmi že se nejvíce zaměstnává; ze jmena dívky že vyučuje v tom, co sama umí.

„A tu jest jiná moje práce,“ pravila na konec, [173] ukazujíc na zahrádku, k nížto právě došly. Bylo tam hojně květin a vše v tak ladném pořádku, až radost pohledět.

Při ní byl dům prostorný, jednoduchý ale úhledný a vzorně čistý. Katruše uvedla průvodkyni svou do světničky, v niž nebylo žádné stopy po bohatství a pohodlí panském.

„To je moje domácnost,“ pravila s úsměvem.

Ta chudobná prostota mladé paní tak stiskla za srdce, že usednuvši zaštkála hlasitě. Zde teprv pochopovala ten ohromný rozdíl mezi paní Lichnickou a nynější veskou ženou. Jaké musily to býti boje, nežli Katruše přivykla tomuto živobytí! Nemohla lítostí na ni pohledět. Ale když to konečně přec učinila, byla poznovu překvapena jasným, nekaleným, utěšeným úsměvem, jaký poprvé na tváři její uzřela.

„Milá,“ vece ona rozumějíc citům Vácslaviným, „ty mi ovšem nebudeš záviděti, aniž jest toho třeba: však chybou bylo by, kdybys mě litovala. Já zakusila jak přepych, tak prostotu. Kdybych teď ještě několikrát voliti měla, vždy bych dala tomuto živobytí přednost. Onoť i tak jest příliš nádherné proti těm, kteří sousto chleba v krvavém potu sobě zasluhují, aneb dokonce hladem hynou!“

V tom už sbíhali se domácí: Adam byl tu nejdříve, po něm stařičký děd, vždy ještě jasné tváře a čilého hnutí, pak i Tomík s Maruškou, svojí ženou, jenžto přinesla na ruce buclatého klučinu. Ze všech tváří hledělo štěstí, jehož tu požívali pokojně, volně, nekaleně. Vácslava poznala je a oni ji, spěchala zbaviti je všelikých obav, děkovala za všecku srdečnost, kterou prokázali paní Katruši.

„A komuž máme děkovat my, že se stala [174] údem naší rodiny?“ ozval se bělovlasý kmet. „A nevím, paní, kterak bych ti vypočetl ty přehojné radosti, které nám vždy na novo z toho plynou, žeť ona sestrou naší!“

Po živé rozmluvě, která se rozpředla, plné důkazův nejušlechtilejší lásky, pojala Vácslava kmeta stranou, aby s ním promluvila o možném návratu paní Katruše. On krčil rameny.

„Mám za to,“ pravil, „že to musí úplně být ponecháno jejímu svobodnému rozhodnutí.“

„A já nemám především nic jiného na mysli,“ vece paní, „než aby se mezi ní a manželem jejím smíření stalo možným – a proti tomu ty zajisté nebudeš, i přimluvíš jí, aby se zde tak nepřístupně neukrývala.“

„Vím,“ řekl kmet, „že ona mu již dávno i z upřímného srdce odpustila, s ním se smířila.“

„Avšak on dosud za to má, že jest mrtva i že odešla se světa pronášejíc na něj kletbu.“

„Aby z toho bludu byl vyveden, žádáš, aby ona předstoupila před něj a v sázku velmi nejistou položila celý svůj ostatní život?“

„Nikoliv. Žádám jen svolení, abychom je po čase kdesi svedli, kde by rytíř Mikuláš nebyl pánem. Tam smíříce se mohli by vždycky každý svou vlastní cestou kráčeti.“

Dobře si konečně porozuměli. Netušili, jak svrchovaný byl čas k tomuto dohodnutí...

Stav Mikulášův se přes noc velice zhoršil; nejen tělo, ale i duch přepaden náhle těžkým utrpením. Zjevení na hřbitově zavdalo k tomu příčinu. Čím se koliv byl po léta ohražoval proti výčitkám svého svědomí, vše jako by se do země propadlo, a ony vyřítily se na staré srdce jeho s děsnou krutostí.

Jen na okamžik zdřímnul a vyburcován jest [175] hrůzami. Pekelné obludy dorážely na něj; bál se oko zamhouřit, aby nespatřoval jich podoby a reje, jichžto strašlivost doháněla mysl k šílenství. Ale nehrubě tím prospěl; obrazy takové počaly se mu kmitat i před otevřenýma zrakoma.

Stenal, jako by na něm skála ležela – poprvé v životě tak jej přemáhala bolest, že to před svědky prozrazoval. A stenání znenáhla se proměnilo v úpění, úpění v srdcelomný ryk. Také vytřeštěný zrak a studený pot na čele jeho ukazoval, žeť duše jeho na hrozných mučidlech.

Ti, kteří byli kolem něho, myslili, že rána nedočká. Ale s denním světlem přišla úleva; nemocný se utišil a unavením opět na chvíli usnul. V tu dobu odešla Vácslava, nevědouc o tom, co se v noci dělo; Epíkovi vzkázala, že před polednem sotva se navrátí, o účelu své cesty nechala ho v pochybách, ač on se ho bez obtíže domyslil.

Odebrav se k Mikulášovi, přišel mu právě vhod; chtěltě on jenom jeho míti u sebe. Přízraky noční byly zaplašeny, nikoli svědomí; mysl jeho se ničím jiným nezabývala než manželkou.

Žalostné bylo na něj podívání. Skálopevný jindy muž odpočíval nyní na svém loži málomocný, zkrušený, bez obrany zmítaný bolem nejkrutějším. Sama podoba rytíře Lichnického byla už jen bídnou troskou, vnitřní boj činil z něho Lazara. Vzdychal, chvěl se, lomil rukama; jen v jednotlivých okamžicích rozvazoval se i jazyk jeho.

„Hladem a zimou zároveň!“ volal hledě s ustrnutím před sebe. „Jaká to hrůza! Jaká pekelná ukrutnost, hned vedle ohřívati se a hodovati!“

A opět s uděšením a ošklivostí pohlížeje na své vyschlé ruce mluvil: „To jsou ony. Vychřadla [176] z nich katanská zpupnost. Teď umějí se chvíti před trestem, ale neujdou mu.“

A byl by drásal své vlastní tělo, kdyby tomu byl Epík nezabránil.

Tento snažil se jej všelikým přimlouváním chlácholit. Vida, jakým strašidlem mu jest včerejší zjevení, prohodil v nerozvážném okamžiku, že to as byla žena živá, paní Katruši jenom podobná. Mikuláš chopil se té myšlenky; bez prodlení chtěl se dáti donest na ono místo, vyzvěděti pravdu a na ženu onu do sytosti se vynadívat. Bránili mu ovšem a to jej znova vrhlo v děsné zmítání. Počal mluvit zmateně a jednat násilně; a když vysílen sklesnul, vnitřní muky dostoupily takové výše, že propadal zoufalství.

Sáhal po zbrani, aby vložil ruku na svůj život; a když vše uklidili, vzkříknul zběsile: „Povolala mě – a vy mě neudržíte!“ – i chtěl si hlavu o zeď roztříštit.

Přemohli jej s těží; a on zápase v hrozném namáhání vyrážel zoufalé výkřiky, až poslouchajícím vlasy vzhůru vstávaly.

Tak nalezla jej Vácslava po svém návratu.

„Ty jsi dosud mlčel?“ ptala se manžela.

„Často již bylo slovo na rtech,“ odtušil on, „ale bázeň před křivopřísežnictvím je potlačila zase.“

Paní odhodlaně přistoupila k nemocnému.

„Slyš mě, pane,“ zvolala. „Ty nemáš smrt manželky své na svědomí.“

„Kterak bych neměl?!“

„Neníť ona mrtva.“

„Chceš klamat,“ řekl Mikuláš, probíraje se jako z omráčení – „vždyť jsem byl sám jejím hrobařem!“

„Ale ona byla vysvobozena.“

„Všemohoucí bože! Zázrakem-li!“

„Lidským přičiněním!“

„Kterak by to bylo možná!“

„S podstřeší pustil se odvážný člověk k jejímu oknu a vynesl ji – ovšem snad jen zázračnou boží pomocí; a pomocí některých lidí spustil se s ní pak s bašty dolů.“

„A kdo to učinil?“ tázal se Trčka hlasem tak slabým, že ho sotva slyšeti bylo.

„Týž mladý muž, jenžto ji byl zazdíval. Zde máš jeho pomocníka,“ dí Vácslava ukazujíc na svého manžela.

„Kterému přísaha posud vázala jazyk,“ dokládal on. „Nyní mohu ti též ukázati na tu, která byla při tom činnější než já.“

„Rodina dědinníka Svěcha má zasluhu největší. Uprchli s ní, přijali ji láskyplně jako nejbližší příbuznou –“

„A já ty lidi tolik pronásledoval!“

„Oni tobě odpustili.“

Mikuláš se utišil jako pěna, sepjav ruce na prsou, v nichžto sotva dech bylo znamenat. Po nějaké chvíli počal vzlykat, až vypukl v usedavý pláč. Plakal jako dítě, plakal hořce i dlouho, nemoha se ani ustanovit.

S červenýma očima obrátil se potom k manželům.

„A to byla tedy ona, kterou jsem viděl?“

Vácslava posvědčila. On zahleděv se opět na dlouho před sebe pak s novými slzami šeptal: „Rozumím, že jsem to nesměl zvědět – že se mi neukáže – že mi nemůže odpustit!...“

Ta slova opakoval často s velikou zkroušeností. Prosebnými zraky obracel se zvláště k Vácslavě, avšak zakroutil sám vždy jen hlavou a žádost svoji ani nevyslovil.

Povolal k sobě kněze a dobrou hodinu s ním rozmlouval o samotě. Když pak tento z komnaty vyšel, vstoupila tam Vácslava, za ruku vedouc jinou ženštinu zahalenou v závoj; Epík a stařičký Svěch zůstali přede dveřmi.

Mikuláš vztýčil hlavu, závoj spadnul – Katruše klesla u lože na kolena. Zraky a ruce jejich setkaly se, hlavy obou sklonily se k sobě – i bylo slyšet jen usedavé štkaní.

Mikuláš přitisknul ruku Katrušinu na ústa, vzlyknul tak silně, až to jeho tělem trhlo – a utichnul na věky.

Plačíc povolala Vácslava Epíka i kmeta. Katruše dosud skrývala tvář na prsou zesnulého.

„Umřel náhlou blažeností,“ promluvil Epík. „Zde teprv se prozradilo, co asi v těch letech uvnitř vytrpěl! Jací jsme to divní tvorové – jak nerozumně sobě ztrpčujeme i kazíme život, jenžto nám jest dán jediný!“

„A ještě žalujeme,“ dokládal stařec, „že na zemi není radosti!...“