1.

Čarokrásně zapadalo slunce a nad malým, u prostřed vrchů Šumavy ležícím městečkem rozprostřel se klidný předvečer. Byl to předvečer svatého Jana Křtitele. Křtitele, opakuju se zvláštním důrazem, a jsem přesvědčen, že mnohý již nyní bude míti tušení o všech těch podivných věcech, které následovati budou. Zajistě jest všeobecně známo, co se na tento večer po celém českém světě děje, a myslím tedy, že dostačí, řeknu-li zkrátka a jednoduše, že nastal tajemný večer všech čarodějů a čarodějnic.

Kdož by neznal pověst mezi lidem naším panující, že se v jistých výročních dobách, na určitých místech a nejraději o půl noci čarodějové [4] a čarodějnice se zlými duchy scházívají? Ano, tak se povídá, a dle všeobecného domnění nastává takováto jejich doba také dnešním večerem. Ba, již se blíží jejich čas a nejedna baba čarodějná zajistě již připravuje koště své na dalekou pouť, kteroužto na něm o půl noci podstoupí. I vyletí na rozohněném koštěti do povětří ze svého tajného zákoutí a pojede do sněmu, jejž druhové a družky její tam někde na křižovatkách za předsednictví samého ďábla odbývají, aby o osudu lidí rozhodovali a o budoucích věcech mezi sebou se radili.

Již se počínalo velmi šeřiti. I myslilo by se, že nyní po vší dědině musí nastati mrtvé ticho, jak v tento čas obyčejně se stává. Ale dnes je tomu právě naopak; neboť celé davy lidstva v hlučném radování hrnou se z městečka ven do polí. A pohlédněme na tu bujnou mládež, kterak se hmoždí s košťaty, pometly a podobnými [5] věcmi; nejsou-li to v rukou jejich nebezpečné zbraně? — Ano, zdá se jako by se byli vyzvali na nějakou rvačku tam za městečkem. A ten lid zvědavý! on se davem žene ven podívati se na tu prostopášnost!

A přece není to žádná prostopášnost, co mládež tato v mysli má vykonati; neboť nastává předvečer sv. Jana Křtitele, a tu, jak vůbec známo, mají se páliti čarodějové a čarodějnice, aby zlomena byla jejich moc a zničeny ouklady, kteréžto na sněmu budou strojit lidem ku zkáze.

Ano, musejí se páliti ty čarodějnice; a proto se ten lid z celého městečka hrne do polí, třeba to bylo od slavné městské rady přísně zapovězeno, drábem městským vybubnováno a veřejně provoláno, ano třeba to velikými písmenami vytištěno a na všechny rohy ulic přilepeno bylo, tak aby si toho každý okolojdoucí hned musel povšimnouti, aby to mohl slyšeti i čísti: že ten, koho [6] za dnešního večera dráb s ohněm v ruce dopadne, podlehne pokutě pěti zlatých, anebo že bude celý jeden den i s nocí uzavřen v tmavé komoře o suchém chlebě a o vodě život svůj bídně trávit a ráno že dostane spasitelnou snídani, při níž bude slyšet všecky andělíčky v nebi zpívat, aby nikdy na to nezapomněl a naučil se býti poslušen vyšších rozkazů — jak sluší a patří.

Avšak z lidu hlučně do polí se hrnoucího nikdo si nevšímá nařízení, které tištěno na všech pouličných rozích přilepeno se nalezá. Právě se žene celé hejno mládeže okolo takového návěští, ale nikdo z nich ani hlavy nepozvedne nahoru k němu, neřku-li, aby mu napadlo zastaviti se na rohu. A přece každý z nich nese náčiní, které zřejmě čelí proti přísné oné zápovědi, které patrně dosvědčuje, k čemu je určeno.

„O, smutné to svědectví o zkaženosti našeho věku!" tak vzdychl [7] kantor, jenž mudrctvím se zanášel, ale marně se byl snažil svět na jinou cestu přivésti. S ním vzdychali též starší obce, vykladači písma a jiní mravokárci. Jenom městský dráb se z toho radoval, neboť se mu tím naskytla příležitost k činnosti, a činnost nepřetržená byla jeho heslem. Náleželť již k mladšímu pokolení lidskému a neliboval sobě v mudrování ani v marných chvalořečích ani v bezprospěšných lamentacích, jako ty zbytky starých šosáků v městečku. Pomyslil si: vyčkám času, a zapáliv si uhlem z krbu ve své strážnici nově nacpanou dýmku tabáku, vyložil se z okna a dýmaje hleděl spokojeně za těmi davy podivných poutníků.

2.

U malého okénka temné, neouhledné světničky přízemního domku sedí dvě ženské, poskytujíce všem okolojdoucím vhodnou příležitost, aby se na nich mohli přiučiti znamenitému [8] umění, na první pohled rozeznati ošklivé od hezkého a hezké od krásného a vyměřiti hloubku oné propasti, která krásu od ošklivosti odděluje co nepřekročitelná hráz dvou protiv přírody.

A věru, nebylo nikoho, kdo by okolo se ubíraje neobrátil zraků svých do okénka; neboť protiva obou ženštin byla tak veliká, že každému hned musela do očí padnouti. Vedle uschlé trnky zdálo se jako by kvetla krásná růže barvy ruměncové. Ano, sedí tam vedle vysmahlé staré panny Doroty krásná, mladá panna Naninka kvetoucích tváří; obě projevujou veselou mysl, vedouce mezi sebou sice velmi živý, ale jak z pohybování jejich souditi lze, tichý, tajemností plný hovor, a jsou v něm duší i tělem tak ponořeny, že ani netuší, jak mnoho jsou od jiných pozorovány. Však hle! teď sebou obě trhly a ustavše v rozprávce pohlížejí ven na ulici. Teď se ukloňujou děkujíce; [9] zdá se, že je někdo pozdravoval. Ony udiveně na sebe pohlížejí, jako by jedna druhé nerozuměla; zdá se, že se k jejich okénku někdo přibližuje — ano, již u něho stojí, k Nanince obrácen, a panna Dorota povstavši se své židle odchází od okna, zanechávajíc Naninku s ním samotnu.

„Nepůjdete ven na ohně se podívat?" otázal se as dvacetiletý u okna se objevivší jinoch roztomilé Naninky. Na tváři jeho bylo lze čísti duševní spokojenost pocházející z důvěry, že se přání jeho uskuteční. Avšak Naninka podívala se na něho tak kysele, že, jestliže mu na ní jenom dost málo záleželo, té chvíle hrady svých nadějí v rumy obráceny viděti musel. Přece však nedal se pohledem jejím zaplašiti a ponavrhl se jí za průvodce na dnešní večerní procházce.

„Děkujeme vám!" pravila krátce Naninka, „my půjdeme teprvé později." [10] „Jestli dovolíte, já na vás počkám," nabízel se opět mladík.

„Nemusíte se pro nás zdržovat," odbyla ho zase Naninka; „my půjdeme samy."

„Samy za večera?" divil se on.

„Co škodí?"

„A nebojíte se?"

„Čeho bychom se měly báti? vždyť budeme dvě!"

„Chtěl jsem vám oběma své ochrany poskytnouti."

„Není nám jí nutná potřeba!" pravila Naninka pichlavým tónem. „Panna Dorota je dosti zkušená a rozumná osoba. Však má již také svá léta!"

„Všechna čest panně," namítl mladík, „ale ona je přece jenom ženská."

„Nu a co z toho?" tázala se Naninka uražena.

„Myslil jsem, že by také měla zapotřebí někoho k podpoře a k ochraně své osoby."

„Mýlíte se!" pravila Naninka úsečně; „my se budeme vespolek podporovati!"

„Ah! to je něco jiného! Tedy prosím za odpuštění!" dokončil mladík a ukloniv se celý zapýřen ubíral se odtud. Na jiskřících jeho zracích bylo lze pozorovati vášeň, která v jeho srdci se rozbouřila a jako zoufající vězeň pouta svá přetrhati se snažila; rázné kroky jeho prozrazovaly odhodlanost a zaťaté pěstě pevnost jeho předsevzetí; rty jeho zašeptaly strašné slovo: „pomsta!"

Naninka hleděla spokojeně za odcházejícím, až jí zmizel s očí.

„Vy to pěkně umíte!" promluvila k ní Dorota, jako by ji pokárati chtěla z jejího jednání. „Co si ten člověk o vás pomyslí?"

„Ať si myslí, co chce!" prohodila lhostejně Naninka. „Co je mně po něm? Proč se o mne stará?"

„Třeba vám po něm nic nebylo, přece jste ho neměla urážeti. Kdo je ten mladík?"

„Je vidět, že jste již celý týden u nás nebyla," pravila Naninka, „sice byste ho musela již znáti."

„Tedy je z vašeho domu?"

„Ba, z naší světnice!" odpověděla Naninka.

„Aj, aj, aj!" divila se Dorota; „snad ne pokrevný přítel — příbuzný váš —?"

„Nic takového!" vece Naninka. „Náš nový tovaryš je to, a sice od neděle."

„I hleďme, hleďme! jaký to švihák!" divila se Dorota; „a zrovna u huby! Nedivila bych se ani dost málo, kdybyste se nyní zamilovala. Známť již několik případů —"

„Hahaha!" smála se Naninka přetrhnuvši jí řeč. „To bych také nemusela míti ani kouska zdravého rozumu."

„A proč ne, Naninko? což nejste k tomu podobna a což není on člověk k světu?"

„Ano, k světu! ale je švec a na tom je již dosti."

„Jak to myslíte, Naninko?"

„Dobře. Já si do smrti žádného ševče nevezmu, poněvadž to řemeslo nemohu vystát."

„Jak?" tázala se s udivením Dorota, jako by sluchu svému nevěřila.

„To poctivé řemeslo že nemůžete vystát? Naninko, Naninko, vy se velice prohřešujete! To by nesměl ani můj bratr ani váš tatínek slyšeti."

Při této příležitosti musíme podotknouti, že ctihodná panna Dorota dělala hospodyni svému o něco mladšímu bratru, člověku žijícímu od dratve a smůly. Také panny Naninky otec byl mistr ševcovský, a tato okolnost byla hlavní příčinou, že obě ženštiny, věkem i smýšlením od sebe tak rozdílné, se spřátelily. Ševcovina bylo ono kouzlo, které je tak úzce k sobě upoutalo, že jedna bez druhé takřka ani žíti nemohla. Proto také vyčítala Naninka Dorotě, že se po celý týden u ní neokázala; proto ona ji dnes sama navštívila , jelikož se jí [14] po ní velice stýskalo. Ostatně navštěvovala Naninka pannu Dorotu vždycky, kdykoli od ní nějaké rady potřebovala, neboť sama měla ještě málo zkušenosti.

Avšak dnes měla Naninka na svou přítelkyni zvláštní prosbu za lubem. Vědouc totiž, že stará, slabá a namáhavé práce neschopná panna Dorota bratru svému vykládáním karet na počestný spůsob živiti se pomáhá, umínila si poprositi ji, aby také jí jednou z karet její osud pověděla.

Rozumí se samo sebou, že jí ten hloupý nápad ani na mysl nepřipadl přítelkyni své za to nějaký plat nabídnouti. Myslila, že Dorota jí ráda zadarmo vyloží, jakmile jí své přání projeví; ale nevěděla, jak začíti, aby řeč na to přivedla. Vhodná příležitost naskytla se jí teprvé, když ji Dorota vybídla, aby se s ní šla podívat do polí na pálení čarodějnic.

„Teď je ještě příliš brzo!" namítala Naninka. „Co bychom tam [15] nyní viděly? Až bude tma po dědině, pak se půjdeme ven podívati, pak budou ohně hezky vyhlížet. Ale — víte co? — máte-li dlouhou chvíli, můžete mi zatím také jednou karty vyložiti."

„Aha! Vy se chcete přece něčeho dověděti o tom svém novém — není-liž pravda?" mínila Dorota.

„O, nikoli!" vymlouvala se Naninka; „chci jenom, aby vám ta chvíle příjemně utekla."

„Nu, nu, jen s pravdou ven!" vybízela Dorota. „Já vám již rozumím!" A sáhnuvši do starého dubového stolu, do něhožto snad již od dětinských svých let všelijaké haraburdí střádala, vytáhla z něho rovněž tak staré ošumělé karty a bez dalšího rozmýšlení dala se do jich míchání.

„Ale, panno Dorotko!" pravila k ní po chvíli Naninka, „tyhle karty jsou již tak špinavé, že na nich obličeje králů od královen nejsou ani k rozeznání. Kterak z nich můžete ještě [16] vykládati? Mohla byste si také již koupit nové karty!"

„Mohla, mohla!" zabrumlala Dorota, povážlivě hlavou kývajíc. „Mohla! to je lehko řečeno. Avšak těchto starých karet se již do smrti nezbavím, ba nemohu se jich zbaviti."

„I ty můj milý Božínku!" zvolala udiveně Naninka, „což pak vězí v těchto kartách tak divotvorného, že se od nich odloučiti nemůžete? Já bych myslila, že je to vše stejno: karty jako karty, na každých jsou stejné malby. A pro vaše slabé oči bylo by již třeba ostřejší barvy!"

„Milá Naninko," pravila vážně Dorota, „tomu vy ještě nerozumíte a kdybych vám to dokazovala, neuvěřila byste mně. A potom — kdož mi dá nové karty zadarmo? — Vidíte, na to jste nepomyslila, a přece budete vědět, že bych za nové musela dát padesát krejcarů — a kde bych já smutná ty peníze vzala? — O, milá Naninko! časy jsou teď docela jinačí [17] nežli byly ony, z nichžto pocházejí tyto staré karty, při kterých já jsem sešedivěla. A co byste hádala, mnoho-li jsem za ně dala tenkráte, když byly nové?"

„Co jste za ně mohla tenkrát dáti?" projevila Naninka s úsměškem.

„Dala jste za ně nanejvýš šesták!"

„Ještě méně!" ujišťovala Dorota. „Dala jsem za ně jenom třináct krejcarů šajnů a šesták jich tenkráte ještě obnášel patnáct. — O, věčná škoda těch starých šajnových časů! kýž by se nám ještě jednou chtěly navrátit!"

Po těchto s pravým pocitem pronešených slovech zhluboka povzdechnuvši hodila panna Dorota karty, jež mezitím neustále byla promíchávala, na stůl před Naninku. Chvějící se rukou sáhla Naninka po nich, znajíc velikou důležitost osudného tohoto okamžiku, začknula je asi v polovici a sejmuvši položila obě hromádky vedle sebe. Dorota sáhla po nich [18] oběma rukama, obrátila je a podívavši se na oba spodní listy povážlivě zakývala hlavou; avšak ani slova nepromluvivši hromádky opět na sebe položila, načež počala karty po stole rozkládati.

S napnutou zvědavostí hleděla jí Naninka do rukou, kterak kladla list vedle listu do čtyr řádek vždy po osmi kartách a kterak potom prstem je přejíždějíc na jednotlivých se pozastavovala a na mysli něco přemítala.

„Tedy zde to máte!" přetrhla konečně trapné pro Naninku mlčení. „Avšak," pokračovala po malé přestávce, „musím vám říci, panno Naninko, že vám to všelijak stojí."

„A co mi stojí?" tázala se Naninka třesoucím se hlasem, jako by měla strach před tím, co jí bude Dorota nyní z karet o jejím osudu prorokovati.

„Jen se podívejte!" vybízela ji Dorota ukazujíc prstem na srdcovou dámu. „To jste vy a kolem vás vidím [19] jenom samé srdce. Co myslíte že to vyznamenává? Mohla byste se toho již domysliti: srdce znamená lásku, mnoho srdcí tedy mnoho lásky. Že ale jsou ta srdce okolo vás, to má znamenati, buď že jste od mnoha lidí milována anebo že mnoho lidí milujete. Obojí je hezká věc. Když já jsem byla mlada, měla jsem též všecky hochy ráda. Ale člověk nemůže srdce své rozkouskovati, nýbrž musí ho celé jenom jedné osobě věnovati. A kdo je zde ona osoba? Podívejte se na sebe! Hledíte tam na toho bubnového filka, a on také je k vám obličejem obrácen. Je to snad ten váš nový tovaryš?"

„Myslíte Filipa?" tázala se s opovržením Naninka.

„A což by to nemohlo býti?"

„Ne, ne! Nemluvte mi o něm, já ho nemohu vystát. Včera již jsem mu pověděla své mínění a on se už dnes opět ke mně dotíral. Je to člověk protivný."

„No, no, nesmíte mu na cti ubližovati," napomínala Dorota. „Ostatně jsem vás ním jenom škádlila, neboť že to není on, je viděti již z toho, že tento filek má v ruce šavli."

„Hahahaha!" smála se Naninka; „kdyby místo šavle měl v ruce knejp nebo šídlo, tedy by to musel býti on!"

„Nesmějte se!" kárala ji Dorota; „zdá se, že ten váš nastávající bude od stavu rytířského."

„Šlaku! snad nějaký jenerál?" žertovala Naninka.

„Jenerál anebo kaprál!" potvrdila se vší opravdivostí Dorota a zkoumavé zraky své na Naninku upřevši tázala se jí po tichu, jestli již někdy s nějakým vojákem anebo vůbec s někým mluvila, jenž se zbraní zachází?

Naninka se zapýřila až po uši a ústa její, jindy štěbetavá, nevěděla nyní, co odpovědíti.

„Naninko, Naninko!" pravila vážně Dorota, „mně se všecko zdá, že [21] jsem se nezmýlila ve svém výkladu. Viďte, že milujete tajně někoho s výložkama? Řekněte: ano! a nestyďte se, vždyť to není žádný hřích; naopak, Pán Bůh přikazuje, abychom se měli vespolek rádi."

„Máte pravdu, Dorotko," pravila prostosrdečně Naninka. „Proč bych to zapírala?"

„I vida, vida šelmičku!" zvolala Dorota. „A jinak by se mně se svým tajemstvím nebyla svěřila! Tedy vojáčka sobě zamilovala? — Avšak co škodí, voják je také člověk, a když se vám právě líbí — dobře. Jenže vám někdo stojí v cestě, a sice tuhle ta žaludová sedmička. A víte, co ta znamená? Je to překážka sice malinká, ale zato velmi obtížná, a musí býti odstraněna. Není snad ten váš vyvolený již vdovcem anebo vůbec tatínkem?"

Naninka se zarazila a hleděla s podivením na Dorotu, jako by se jí tázala, o čem to mluví?

„Přivedla jsem vás snad do rozpaků?" pokračovala Dorota. „Je mně líto, ale ty karty tak podivně stojí. Avšak nelekejte se příliš — karty ukazujou, že ta překážka bude šťastně přemožena. Pohlédněte sem! ta sedmička je obrácena nohama vzhůru — ta to vyznamenává. Na každý spůsob vám nějaký kluk bude překážet, ale vaše přání se přece vyplní! Nu, a co chcete ještě více věděti? nemáte dosti na tom?"

„Ba až po krk toho mám!" pravila mrzutě Naninka. „Teď už můžeme jíti."

„Půjdeme!" řekla panna Dorota. „Ale máte-li pak dovolení od svého pana otčínka, aby se neřeklo, že jsem vás zavedla?"

„Buďte bez starosti!" odpověděla Naninka týmž tónem jako prvé. „Jen se nyní rychle přistrojte!"

Dorota shrnula karty do stolu, hodila přes sebe šátek a vyšla s Naninkou ze světničky.

3.

Rozhněvaný Filip nešel už do polí podívati se na pálení čarodějnic, jak si byl dříve umínil, ale vrátil se tam, odkud byl vyšel, cestou neustále na mysli přemítaje, jak by pomstu svou nejlépe provedl. Bystré jeho oko brzo poznalo příčinu Naninčina nevlídného chování se k němu a rozohněná v srdci jeho žehravost chtěla býti ochlazena pomstou. Mimo to požadovala také uražená jeho čest zadostiučinění — pročež pomsta, pomsta stala se jeho heslem. Přišed domů zavolal k sobě učedníka Fricka a znaje přirozenou jeho schopnost u provádění rozpustilostí, zasvětil jej do svého tajemství a vešel s ním v poradu. Slíbiv mu značnou odměnu, jestliže úlohu svou dobře provede, a přijav od něho slib mlčelivosti, odebral se na lože.

Zatím se již po celém obzoru rozprostřelo večerní šero a v městečku [24] nastalo hluboké ticho. Pusty byly jeho uličky, neboť lidé dílem ku spaní se odebrali, dílem vyšli do polí na ohně se podívat. Jenom ještě dvě zakuklené osoby kráčejí dlouhou, nedlážděnou ulicí jako duchové, nešeny oblakem prachu pod nimi se zvedajícího a obklíčeny polosvětlem. Již se přibližujou ku bráně, zbytku to starodávných hradeb městských. Ubohá stará brána! i jí hrozí již zkázou nádenníkova motyka. Snad proto tak smutně vypadá. Avšak teď přijala veselejší tvář, neboť ony dvě osoby, jež jsme nedávno na ulici viděli, nyní ji oživujou. Je to stará panna Dorota a hezká Naninka. Zde u rohu se zastavily a upřely zraky své na ceduli na něm přilepenou, čtouce ohlášení městské rady. Avšak sotva že minutu postály, vrazí někdo mezi ně a pronikavým vykřiknutím oznamuje jim svoji přítomnost.

Byl to vejrostek asi patnáctiletý nesoucí na levém ramenu svazek košťat [25] , na palci téže jeho ruky houpal se hrnec kolomazí naplněný. V pravici nesl jiné pometlo, na holi natrčené, o kteréž při chůzi se podpíral.

„To je náš učedník," zašeptala Naninka panně Dorotě do ucha, ukazujíc na kluka, v němž podle zasmolených rukou a zástěry na první pohled ševče poznati lze bylo. „Prosím vás, poručte mu, aby šel domů, neboť se obávám, že nám udělá nějakou ostudu před lidmi."

„Hned se mi pakuj domů!" rozkřikla se na něho Dorota bez dlouhého rozmýšlení a ukazovala mu svou suchou pravicí cestu, kterou měl nastoupiti. Učedník se ale neměl k odchodu, nýbrž vyceniv na ni zuby dal se do náramného chechtotu, tak že Dorota zlostí zsinala a jediného slova pronésti nemohouc jako zkamenělá stála.

„To jste vy, panno Důro? — Hihi – hihi!" zachechtal se ještě jednou, [26] a zkroutiv přepodivně obličej svůj počal na ni jako kohout kokrhati.

„Budeš mlčet!" vzkřikla na něho Naninka — a hle! její slovo mělo účinek. Kluk okamžitě umlknul, maje rešpekt před dcerou svého pana mistra.

„Kam táhneš s těmi pometly?" tázala se ho dále, „a jaký to neseš hrnec?"

S učedníkem to trhlo, jako by mu byl někdo ze zadu dal štulec. „Tohle jsou fakule," pravil, odstoupiv stranou k pilíři ve bráně, „a v hrnci si nesu na ně omastek, aby mi lépe hořely, až si budu svítit na tu čarodějnici — hihihi!" Přitom ukázal pometlem, jež v pravé ruce nesl, na Dorotu blíže něho stojící.

„Však já ti posvítím, ty zlopověstný šibeničníku!" rozsápala se tato na něho, vidouc že pometlo, nímž kluk na ni byl ukázal, je vlastní její majetek, jenž jí nepochopitelným spůsobem z kuchyně byl odcizen.

„Jen se podívejte, Naninko, on mi jde spálit moje vlastní koště." [27] „Hihihihi!" šklebil se učedník, „pometlo, na kterém jste do čar jezdila?"

„Koště, kterým jsem ještě dnes ráno metla, ty nezvedený darebo!" zlobila se Dorota. „Měla bych chuť tebe ním hodně spálit."

„Hihihi! Měla byste?" smál se kluk. „Ale já ním budu palit čarodějnice."

„Nic nebudeš pálit!" zvolala Naninka; „tatínek ti to nedovolil!"

„Pan mistr mi to nedovolil, ale on mi to také nezapověděl," namítal učedník.

„Ale slavná městská rada to zapověděla!" skočila do řeči Dorota.

„Zde to stojí černé na bílém!" pokračovala ukazujíc na nárožní ohlášeni. „Koho dnes městský dráb s ohněm v ruce dopadne — "

„Co, městský dráb?" přetrhl jí učedník další řeč. „Co je mně po něm? ten není mým pánem!" A dlouho se nerozmýšleje omočil pometlo [28] do kolomaze a udělal ním přes návěští městské rady tak jemné dvě čáry křížem, až omastek proudem po zdi dolů tekl. „Tohle už nemá platnosti," pravil, „jelikož je tma a co se drába dotýče, s tím já si to vyjednám; ať si přijde ke mně pro účet!" Po těch slovech vzal nohy na ramena a upaloval odtud, co mu síly stačily rovnou cestou do polí, kdežto brzy zrakům sledujících jej ženštin zmizel.

„Milá Dorotko!" pravila tiše Naninka, „já mám velikou chuť vrátit se domů."

„Proč pak?" tázala se Dorota.

„Já se obávám nějakého škandálu!" odpověděla úzkostně Naninka; „ten uličník je s to přes všecky zákazy něco nám vyvésti."

„Nebuďte bláhová!" těšila ji Dorota. „Což by nám mohl vyvésti? Leda že by se nám přišel chlubiti, jak mu to mé koště dobře hoří, a toho se nepotřebujeme všímati. Či se bojíte [29] následků té městské zápovědi pro vašeho učedníka a snad také pro sebe? — nebojte se! Vždyť tam bude na sta jiných, kteří budou s ním páliti, a opět na sta jiných, kteří se budou s námi na to dívati. Ostatně nemusíme jíti zrovna na to místo, kde bude váš učedník; půjdeme právě v opačnou stranu a pak můžete býti docela beze strachu."

S tímto návrhem byla Naninka srozuměna a bez rozmýšlení ubíraly se na levou stranu, jelikož učedník na pravo se byl pustil.

Zatím rozprostřela černá noc široká svá křídla, i nastala taková tma, že by, jak se říká, jeden druhého byl mohl poličkovati, aniž by trpící jednajícího mohl rozeznati. To však netrvalo dlouho. Poznenáhla počínal tu i tam po návrších poblyskovati červený plamínek a za malou chvilku bylo viděti celé ohnivé sloupy vzhůru se vznášeti. Tamto zdálo se jako by blesk ze země do výšky [30] se zvednuv nebesa na kusy rozdrtiti chtěl; avšak malomocný na půl cestě se obrátil a jako strachem uchvácen rychle na zem dopadnul. Bylo to koště v smole namočené a pak zapálené, kteréžto nějaký bujný hoch do povětří byl vyhodil. Tam opět letí do oblak ohnivý věnec, snad aby ty černé mraky do plamenů uvedl a požárem strávil? — Nikoli! Je to pometlo, kterýmž nějaký veselý hoch v povětří zatočil a když mu síly ochably, skleslo k zemi. A tamto v dálce objevily se celé plamenné ostrovy jako sem tam se pohybující, onde zase ohnivá jezera bouřně se vlnící. Byl to velebný pohled po celé krajině! — Po chvíli také nebe se rozjasnilo a luna, obklopena nesčíslným množstvím hvězdiček, okázala světu plnou svoji tvář, jako by jevila radost nad tím divokým rejděním pozemských červíčků a opět jako by se smála malomocnosti lidských tvorů, kteří [31] s ohněm v rukou proti pekelným mocnostem se pozvedli v domnění, že budou slaviti vítězství.

„Přijdeme zrovna na nejlepší místo!" libovala si Dorota, když byla s Naninkou již značný kus cesty ušla. „Vidíte tam tu ohnivou hranici, Naninko?"

„Vidím!" přisvědčila tato. „Ale něco mi tajně povídá, abysme tam na to místo nechodily."

„Už zase třeštíte?" pravila uštěpačně Dorota; „co se vám opět zdá?"

„Zdá se mně, že je tam příliš mnoho lidí," odpověděla Naninka, „a to já nemám ráda. Hle, jak se to tam okolo plamenů jen kmitá; celé davy lidstva se tam hemží!"

„To nic nedělá!" namítala Dorota. „Právě že je tam hodně mnoho lidí, půjdeme tam také my. Budeme tam alespoň na veřejném místě a lidé nás nebudou moci pomlouvati, že chodíme po tajných stezkách. [32] A takových pomluv já se vždycky vystříhám. Věřte mně, Naninko, lidé mají jedovaté jazejčky!"

„Ovšem," přisvědčila jí Naninka; „člověk ani neví, jak může nevinně přijíti do řečí!"

„O, velmi snadno!" pravila hbitě Dorota. „Častokráte z nepatrné maličkosti nadělají lživé jazyky řečí, až vlasy na hlavě vstávají."

„To je svatá pravda," doložila prostosrdečná Naninka. „Vím to příliš dobře, co toho zlí jazykové již o vás naklepali, a to mi věřte, panno Doroto, kdybych vás skrz naskrz neznala, musela bych si také o vás něco jiného mysliti, než co si myslím; neboť lidé si potají o vás lecjakés věci vypravujou."

„O, ty můj milý Pane!" zvolala s bolestným povzdechem Dorota, „hned jsem si myslila, že zlomyslní lidé ani mne neušetří."

„Ba ani mne!" dodala žalostně Naninka.

„Co si ale mohou o mně zlého vyprávěti?" rozvažovala Dorota. „Ráda bych to věděla. Co jste slyšela o mně povídati, Naninko?"

„Inu — víte — " zajíkala se tato.

„Nu, jen s tím ven, Naninko!" vybízela Dorota.

„Ale nebudete mně to pokládati za zlé?"

„I za všecko dobré!" ujišťovala Dorota. „Jen povídejte; vždyť já vím, že vy takovým klevetám nevěříte."

„Ba nevěřím!" tvrdila Naninka. „Řeč se mluví a voda se pije, praví staré přísloví; a proto je bláhový, kdo bere všecko za dobrý peníz. Já alespoň hned tak lehko všemu nevěřím. A jakž bych také mohla dáti víru tomu, že vy, Dorotko, umíte čarovat a že prý jste už mnoha lidem udělala?"

„I ty můj milý Pane! to se tedy o mně povídá?" divila se Dorota.

„Ach, já přenešťastná," naříkala, „čeho jsem se ještě na svá stará [34] kolena musela dočkati! Jak ale mohly o mně takové řeči povstati?"

„Docela snadno!" mínila Naninka. „Nejspíš že jste někomu z karet něco vyložila, co se mu nelíbilo, co ale přece na něm se vyplnilo."

„Ano, tak to bude!" pravila s přesvědčením Dorota. „Mé karty jsou neomylní proroci pro toho, kdo jim rozumí tak jako já. Ještě nikdy se nestalo, abych byla jejich výkladem někoho obelhala, vždycky se vyplnilo, co komu předpověděly; a tak se lehko mohlo státi, že jsem pro ně přišla do řečí. Avšak mohu já za to, co karty povídají? Vždyť já nemluvím ze sebe, vždyť já lidem osud nedělám!" Takto rozumujíc přiblížila se s Naninkou skoro až k samé hořící hranici, na kterouž před nedávnem Naninku z daleka byla upozorňovala.

Kolem hranice četně shromážděná mládež obojího pohlaví prováděla divé rejdy své u pronikavém křiku [35] a valné davy diváků projevovaly všemožným spůsobem souhlas a libost svou nad tou rozpustilostí.

Dorota a Naninka, jsouce taktéž poněkud zvědavy, postavily se v popředí mezi diváky a s velikým zalíbením pohlížely na bujnou mládež, kterak vejskajíc o přítrž přes plamenné hranice skákala.

„Teď si dejte pozor, Naninko!" pravila Dorota k své mladé přítelkyni ukazujíc na druhou stranu. „Tam se připravujou ku skoku, teď to půjde o závod, skok na skok." A v tom již hup! a opět hup! hoši i holky jeden za druhým lítali přes vysoko šlehající plameny, načež opět do řady se stavěli. Však hle! kdo se to nyní strojí ku skoku?

„To je on!" vzkřikla Naninka poděšena, a uchopivši Dorotu za sukni trhla jí, až stará panna zavrávorala.

„Kdo? kde?" tázala se v udivení, na všecky strany se ohlížejíc. Nebylo však zapotřebí dalších výkladů [36] Naninčiných; neboť v tom okamžení letěl již učedník Fricek proti ní přes hranici dělaje před sebou kolo ohnivým pometlem, a dopadnuv na zem stál před Dorotou, máchaje jí hořícím pometlem nad hlavou, přičemž strašlivě hulákal.

Naninka, za Dorotu se ukrývajíc, strachem sotva dechu popadala. Ale Dorota nepozbyla mysli — naopak, vtom okamžení ovanul ji hrdinský duch. „Ty zlopověstný ničemo!" vzkřikla na kluka, zvednouc proti němu obě pěstě. „Tak ty nebudeš poslouchat?" A již mu chtěla po zádech bubnovati; ale kluk jako střela rychle se uhnuv odskočil od ní a počal se jí vysmívati, že pěstěma v povětří máchala.

„Počkej, ty darebáku!" vřeštěla rozsápaná Dorota, „ono tě to přece nemine. Ještě dnes se dovíš, zač je toho loket!"

„Hahaha! Babko!" posmíval se jí učedník; „snad mi nechcete učarovati?"

„Však já ti neberně učaruju!" sípěla za ním Dorota a obrátivši se chtěla se odtud odebrati. Avšak již jí byla cesta zastoupena, neboť učedník vzbouřil celé hejno čaropaličů proti ní .

„Slyšeli jste ji, tu Důru!" volal; „ona mi chce učarovati! To je čarodějnice! Do ohně s ní, do ohně!" A strašné heslo: „do ohně s ní!" zavznělo ze všech útrob přítomných paličů, kteří jako lití ďáblové se všech stran na Dorotu se hrnuli, aby si s ní strašlivý žert provedli. V tom okamžení však ozval se hlas jako blížícího se hromu. „Zpátky! zpátky, ničemové!" zavznělo to strašlivě, a ti, jenž před chvílí byli plni zmužilostí proti ubohé Dorotě, stáli nyní jako ohromeni; neboť jako by s nebe spadl, objevil se mezi nimi městský dráb, mohútná hranatá postava, a šavlí svou, k pochvě uvnitř na věčné časy rezem srostlou, kolem sebe rejpaje klestil si cestu k panně Dorotě. [38] Byltě již ode dávna všeobecně znám a co jeho objevení se znamenalo, věděli prostopášníci nejlépe. Znali jeho velikou lásku a náklonnost k samosprávě a byli přesvědčeni, že nejraději sám právo hned na místě a bez dlouhého vykládání paragrafů vykonává; a protož ze samé úcty hleděli se před obličejem jeho ukrýti a zmizeti ve tmách. Ale bystrému zraku drábovu to neušlo.

„Stůjte!" zařval zplna hrdla, postaviv se mezi ně a Dorotu. „Kdo byl původcem tohoto nepořádku? Mluvte, kdo z vás vy ničemníci, spůsobil tento nešvar?" Avšak nikdo se neozýval, ačkoli všickni věděli, kdo je k zlému skutku byl sváděl. Dráb pohlížeje kolem na každého jiskřící své zraky upřel, ale kohokoli strašlivý jeho pohled zastihl, ten již z daleka volal: „Já ne, já to nebyl!"

„Takovým spůsobem bych nikdy nepřišel ku konci," pomyslil si dráb. [39] I postavil vinníky před sebe do řady a započal s nimi vyšetřování. Avšak ani teď nechtěl se nikdo přiznati ke skutku a Doroty samé nemohl se zeptati, neboť ta, použivši dobré příležitosti, byla se zatím s Naninkou nepozorovaně odklidila. Dráb učinil tedy krátký proces. Ukazuje prstem na každého zvlášť pravil: „Když jsi to nebyl ty, ani ty, ani ty — tak jsi to musel býti ty!" A posledního popadnul za pačesy, aby ho odvlékl do zaslíbené země.

Fricek zaplesal v srdci svém, že nepadl do drápů drábových. Avšak polapený kluk počal všecky svaté za pomoc vzývati a celé sedmeré nebe bral si za svědka, že on to nebyl, zaklínaje drába slovy nebesa prorážejícími, aby si nežádal jeho nevinné krve — ale přece nechtěl pravého původce vyzraditi. Když však viděl marnost svých proseb a nářků, když poznal, že drába již s krku nezbude, tu teprvé vyzradil Fricka co původce [40] a hlavního účastníka celého škandálu.

Ihned byl na svobodě. Nyní ale přišla řada na našeho učedníka, který marně se snažil drábovu zraku ujíti.

„Tedy jsi to byl ty, holoto!" zařval dráb na Fricka. Ten však předvídaje osud, jenž ho očekával, ukázal drábovi paty a uháněl odtud.

„Držte ho!" vzkřikl dráb a hnal se za utíkajícím; již po něm natáhl ruce své, aby ho polapil, avšak Štěstěna mu tenkráte nepřála. Lehkým pohybem těla svého vyhnul se učedník jeho drápům a hup! přeskočiv plamennou hranici byl ten tam, dříve nežli Jozífek — tak totiž říkali drábovi — z leknutí svého zpamatovati se mohl.

„Chyťte ho, chyťte ho!" volal dráb z plna hrdla, když přišel k sobě, a dlouho se nerozmýšleje natáhl své dlouhanácké špády k pronásledování utíkajícího neustále volaje: „Chyťte ho! chyťte ho!"

„Cbyťte ho! chyťte ho!" ozýval se z daleka hlas učedníkův jako ozvěna drábovi se posmívající a hlučný smích kluků a diváků zprovázel oba zápasníky, až v temnu zmizeli.

„Neřekla jsem vám to?" pošeptala ustrašená Naninka Dorotě do ucha, když se byly z osudného onoho místa odstranily. „Neřekla jsem vám to napřed, že nám ten darebák něco vyvede?"

„Vy jste to předvídala!" pravila smutně Dorota. „Ale kdo může za svůj osud?"

„Žádný osud!" pravila Naninka. „To jste si sama spůsobila. Můžete děkovat Pánu Bohu, že se vám nic horšího nepřihodilo."

„Ba věru, ten dráb byl mým štěstím," libovala si Dorota. „Bůh sám ví, co by se mi ještě bylo přihodilo, kdyby on do toho nebyl zakročil."

„Velké neštěstí by vás bylo potkalo!" jistila Naninka. „ Jozífek vás vysvobodil z nebezpečenství života."

„Bůh mu to na stotisíckráte zaplať!" zvolala Dorota.

„Dejž to Pán Bůh!" dodala zbožně Naninka. „Však je to statečný muž, ten Jozífek, není-liž pravda, panno Doroto?"

„Ten nejstatečnější na světě, pravý hrdina! Kdybych byla ještě mladicí, jenom do toho bych se mohla zamilovat; on a nikdo jiný byl by mým mužem. Neboť pravá žena miluje na muži jenom jeho statečnost."

„Svatá pravda!" přisvědčila Naninka. „Vidíte, panno Dorotko, teď vás budu ještě více ctíti, neboť vy máte zrovna moje gusto."

„Aj, aj, aj!" divila se Dorota. „Tak tedy mi ty karty přece pověděly pravdu? I podívejme se, nyní jsem již doma! Tedy je to přece někdo s výložkama, koho tajně v srdci svém chováte? — No, nestyďte se za to, Naninko, a řekněte mně spravedlivě: máte vy snad Jozífka ráda?"

Naninka sklopila oči k zemi a neodpověděla ani slova.

„Bojíte se svěřiti mně své tajemství?" pokračovala Dorota. „Nebojte se, jen s tím ven! Snad vám budu moci k vašemu štěstí něčím přispěti, když mi srdce své otevřete."

„Ach má zlatá Dorotko!" vzdychla si Naninka, „já ho vášnivě miluju, já ho mám ráda více nežli všecky lidi na světě, ano více nežli sama sebe, ale — běda mně! neboť on — on mě nemůže vystát."

„Je-li možná?" tázala se s udivením Dorota. „On? on by měl tak zatvrzelé srdce? On, který mne z nebezpečenství života vysvobodil? Ne, ne, vy žertujete, Naninko."

„Snad bych vás neměla za blázna?" zašeptala tato.

„To zrovna nemyslím, ale že by to bylo pravda —?"

„Nepochybujte, Dorotko!" ujišťovala Naninka. „Já jsem o tom úplně přesvědčena."

„Nu, tedy dejme tomu, že by to mohlo býti pravda," pravila Dorota, „pak ještě není všem dnům konec a já vám přece budu moci býti prospěšná; neboť já znám tajný prostředek, jistý a přemocný, který promění největší jeho nenávist v nejhoroucnější lásku k vám."

„Co pravíte?" tázala se Naninka, nedůvěřujíc svému sluchu. „ Je-li pak možná?"

„Spolehejte na mne," ujišťovala Dorota, „a uvidíte, že nelžu."

„O, má nejsladší Dorotko!" zvolala radostně Naninka, starou přítelkyni svou objímajíc a líbajíc, „jakživa jsem vás neměla tak ráda, jako vás nyní budu míti, když mi poradíte, co mám učiniti, abych se Jozífkovi zalíbila. Do smrti vám za to ostanu dlužnicí."

„Dobře tak!" odvětila s úsměvem Dorota; „budete mou věčnou dlužnicí, neboť já od vás do smrti nebudu požadovat ani kapitálu ani interesů. [45] Poradím vám jedině z té příčiny, poněvadž vás znám co pořádnou holku, která je hodna tak správného muže, jaký je Jozífek.

Také bych se jemu ráda odměnila za to, že mne dnes z nebezpečenství života vysvobodil. — Máte doma nějaké veliké ořechy?"

„I má zlatá Dorotko, dost a dost!"

„Ale musejí to býti vánoční ořechy, a sice z koledy, která o štědrém večeru na stole se nacházela."

„Nic neškodí!" pravila Naninka. „I těch mám několik. Schovala jsem si je na svatvečer tříkrálový, ale neupotřebila jsem jich." „Totě právě dobře!" mínila Dorota. „Tedy vezměte dva z těch ořechů, hodně veliké a plné, a dnes o půl noci, až bude ponocný troubit dvanáctou hodinu, jděte na ono místo, kde ti kluci pálili ty čarodějnice. Tam vyhledejte popelniště, u něhož jsme stály, zahrabte do něho ty dva ořechy a říkejte přitom třikráte po sobě: [46]

Potom jmenujte Jozífka. — Budete si to pamatovat?"

„I budu, Dorotko, budu!" ujišťovala Naninka a opakovala dva poslední verše. „Ale až ty ořechy do popela zahrabu, co mám pak učinit?"

„Potom se obrátíte a půjdete domů se vyspat," pravila Dorota. „Ale to vám povídám, ať se na zpáteční cestě ani jednou neohlídnete, sice tím všecko pokazíte."

„Nestarejte se," pravila Naninka; „všecko vykonám tak, jak mi radíte. Ani si nelehnu, abych nezaspala tu hodinu duchů."

„Jen si jděte s Pánem Bohem zdřimnout!" vybízela Dorota; „ale to vám radím, abyste i v dřímotě na to myslila, pak jistě nezaspíte svůj čas. A když se potom navrátíte domů, tedy zase na to myslite, abyste se probudila před východem [47] slunce. Pak spěchejte opět na ono místo a hledejte v popeli ty dva ořechy. Najdete je zase oba, ale docela v jiném stavu; neboť nebudou v nich již obyčejná jádra ořechová, nýbrž učarovaná od duchů, a to sice tak, že se každé z nich promění v něco, co bude pocházeti od vašeho vám souzeného milého. Je-li vám Jozífek souzen, tedy vám ho duchové zajisté alespoň z části do ořechů uzavrou. Vy ale nesmíte být zvědava a nesmíte ty ořechy otvírat, sice byste všecko pokazila. Tak jak je naleznete v popeli, schovejte je do kapsáře a nechoďte nikam bez nich. Pak uvidíte, jak půjde Jozífek na lep. Až to ale přijde tak daleko, že se bude slaviti vaše svatba, tedy ať nenecháte doma za kamny seděti svou přítelkyni, která se o vaše blaho tak stará."

Naninka plna radosti, že se jí tak šťastná budoucnost připravuje, ubezpečovala svou přítelkyni, že, jestli [48] z toho bude svatba, ona bude prvním jejím hostem. Dorota opět dokazovala nejen toho slušnost, ale i svrchovanou potřebu, neboť svatbou nebude prý ještě budoucí její štěstí ouplně pojištěno, a co po svatbě k docílení manželské spokojenosti činiti třeba, to že ona si až na ten čas ponechává jí sděliti.

Mezi touto rozmluvou přišly až k domku, nad jehožto vraty ševcovská firma v blesku stříbrného světla měsíčního na provázku se houpala. Tu nastalo loučení. Dorota napomenula Naninku ještě jednou, aby vše dle její rady na vlas vykonala, což jí tato rukou dáním přislíbila; potom daly si vespolek po hubičce, přály si dobrou noc a rozešly se.

4.

„Dobrou noc!" Tak přála Dorota mladé přítelkyni své, když se rozcházely a přece musela věděti, že jí podivnou svou radou noc pokazila.

„Dobrou noc!" přála též Naninka Dorotě, ačkoli i ona věděla, že stará panna samou starostí o ni ani oka nezamhouří.

Avšak nastojte! jaká to podivná hříčka osudu! — „Dobrou noc!" Takto přeje v témž okamžení také městský dráb Frickovi, kteréhož na honu polapiv zavírá teď do temného, špinavého chlívka, odděleného prkennou stěnou od podobného obydlí svého krmníka.

„Dobrou noc!" řekl ještě jednou učedníkovi s úsměškem zavíraje dvířka. „Dnešní noc budeš mým hostem!"

„Pěkně děkuju!" ozval se učedník smutným hlasem ze svého nového příbytku. „Avšak ještě jsme spolu nevyjednali činži, domácí pane!"

„Tu ti odpustím!" sliboval dráb, „a ještě dostaneš ode mne zdarma snídani, až se rozední." Po těch slovech vyšel z domu svého, bouchnul vraty za sebou, až závora sama zapadla, a ubíral se ulicí dále.

Učedník, ačkoli egyptská tma kolem něho se rozprostírala, přece brzy poznal, kde se nachází. Tak sobě asi sotva představoval tmavou komoru, která provinilcům pro dnešní noc připravena byla, a že v městské šatlavě skutečně se nenachází, o tom dával mu svědectví jeho soused významným rocháním.

„Fricku, Fricku!" pravil sám k sobě, „to jsi to daleko přivedl!" Býti zavřenu ve špinavém chlívku, a k tomu ještě s tak nečistým sousedem — to by ovšem člověka slabé nátury do těžkých mdlob přivésti mohlo. Ale Fricek neztratil přítomnost ducha. Sotva že domovní vrata za drábem se zavřely a kroky jeho na ulici o kamení se odrážely, po čal přemýšleti o tom, jakým manévrem by se co nejrychleji ze zajetí svého mohl vysvobodit.

Vypáčiti dvířka od chléva — na to nebylo ani pomyšlení; neboť dvířka, jak se hmatem brzo přesvědčil, [51] byla opatřena silným železným kováním a takovoutéž závorou, na níž visací zámek z venku vždy strašně zarachotil, jakmile se dvířek jen prstem dotekl. A jiného otvoru tu nebylo, vyhlídka z chlívce žádná! Co tedy počíti? Opřel se vší silou o jednu stěnu chlíva, zkoušeje, zdali by některé z prkének nepovolilo? Avšak marné namáhání! — Když se mu ani tento pokus nepodařil, sklonil hlavu, zamyslil se a hejno hnusných obrazů stavělo se mu před oči.

Najednou, jako by mu šťastná myšlénka mozkem byla projela, zpřímil se a — drc! vrazil hlavou do stropu tak nehorázně, až z něho prkýnko odletělo. Chytil se za hlavu, ale nevzkřikl bolestí, nýbrž zavejsknul radostí. Jaká to šťastná náhoda! Světlo měsíce vnikalo do chlívka a otvor ve stropu lákal k útěku. Prchnout! prchnout! Tato myšlénka zmocnila se vší silou Fricka. Jako na drátkách vyšvihnul se otvorem stropu [52] do půdičky a potom — hup! seskočil dolů.

Byl na nádvoří, byl opět na svobodě! Hluboké vzdychnutí vyvinulo se mu z prsou a svědčilo o sladkém pocitu. Takový pocit naplňuje též srdéčko skřivánka, kterýžto ufrnknuv z klece v šírém poli se octnul.

Fricek byl ovšem značně větší skřivánek, ale zato měl také mnohem větší srdce, a čím větší srdce, tím větší musí býti jeho pocit. Z toho tedy lze souditi, jak veliká byla radost učedníkova nad znova nabytou svobodou.

Jako divoká straka vrazil letmo z nádvoří do zahrádky, prolítl ji a přeskočiv plot stál opět na půdě obecné, na veřejné cestě, na svobodné noze. A již natahoval krk svůj, aby si radostně zavejskal — v tom, nastojte! jaká postava se to k němu přibližuje?! Zaražen spozoroval učedník nedaleko plotů stín téhož drába, v jehožto [53] rukou nedávno ještě sténal, a který jako strašidlo kolem zahrádky se plížil; i zdálo se mu, že dráb skutek jeho předvídaje za plotem na něho číhal. Mráz projel mu celým tělem a třesa se na všech oudech skrčil se k zemi a ukryl se ve stínu košatých přes plot přehýbajících se stromů čekaje, brzo-li se dráb opět na něho uvrhne. Když ale viděl, že tento se sklopenou hlavou dále se ubírá a že tedy nemusel od něho býti spozorován, vylezl tiše ze svého úkrytu dívaje se, v kterou stranu dráb zamíří.

Tento obdržel téhož dne od slavné městské rady tajnou instrukci, aby dnešní noci častěji do polí se podíval, a kde by jeho bystré oko nějaký žhavý uhel spozorovalo, ihned jej udusil anebo jinak zničil, tak aby se občanům na jich majetku žádná škoda ohněm státi nemohla. Pamětliv tohoto vyššího nařízení ubíral se nyní dráb starou branou ven [54] z městečka, aby držel v polích inspekci.

To vida učedník, velice se z toho zaradoval, že podruhé nepadl dráhoví do rukou, a vesele si zavejsknuv pádil domů s pevným předsevzetím, že tu celou švandu zaspí. Avšak jinak chtěl tomu osud jeho.

Jak známo, panuje na venkově obyčej, že učedníkům i chasníkům, zvláště času letního, bývá lůžko vykázáno na půdě, kdežto na seně nebo slámě pohodlně se rozloživše rozličnými pohádkami k spánku se ukolébávají.

Takové lůžko očekávalo dnes také našeho učedníka. Přiběhnuv domů, vylezl rychle po řebříku na půdu, stáhnul si čepici přes uši a oblečen jak byl vrhnul sebou do sena.

Šramot příchodem jeho spůsobený probudil též na půdě spícího Filipa, chasníka nám již poněkud známého, z libého sna. I počal si protírati oči, a zpamatovav se zvolal: „Kdo je to zde?"

„Já jsem to!" ozval se Fricek svým tenorovým hláskem, ale tak piano, že se to Filipových uší sotva dotklo.

„Ah! to jsi ty, Fricku!" pravil tovaryš. „Jak se ti podařilo?"

„Jen tak, tak!" řekl učedník smutně.

„Tedy jsi nevykonal pomstu?"

„Jen z polovice, pane Filipe!"

„Jak to? Já ti nerozumím."

„Pomstil jsem se jenom částečně."

„Ah! již pochopuju! Tedy jenom na drábovi?"

„I to, to! Což vám napadá?"

„Tedy na té Důře?"

„Té jsem nahnal hodně strachu, to je pravda."

„To je dobře!" zvolal spokojeně Filip. Měl totiž Dorotu v podezření, že ona byla příčinou urážky, která se mu dnes večer u jejího okna od domácích Naninky byla stala. Domníval se alespoň, že se to stalo jejím návodem; neboť, ačkoli vždy [56] s nepořízenou odejíti musel, kdykoli se pokoušel o dobytí srdéčka Aninčina, přece se mu zdálo, že se nikdy ještě tak nepřívětivě k němu nebyla chovala jako dnes večer. Což divu tedy, že jej potěšila zpráva, že učedník Dorotě nahnal strachu. Bylotě to jeho přání. Avšak nemysli nikdo, že byl Filip člověk zlomyslný. Naopak! Obávaje se, aby se Dorotě nic zlého nebylo přihodilo, tázal se, jestli zůstala zdráva a neporušena.

„Zdráva jako tuřín!" ubezpečoval učedník. „O to se již postaral dráb."

„Kdože? dráb?" tázal se Filip udiven.

„Ano, dráb!" tvrdil Fricek. „Toho aby všickni čerti vzali i s tou čarodějnicí!"

„Co ti udělal, že jsi se naň tak dopálil?"

„Ještě nic — ale měl jsem již na kahánku!"

„Hahaha!" smál se Filip. „Snad si tě nevypůjčil?"

„Ba vypůjčil," řekl učedník, „ale jen na malou chvilku."

„Hahaha! — A jak jsi mu uklouzl?"

„Zázrakem! Žalář můj se mi sám otevřel a já jsem vyšel z něho docela neporušený. Kdybych byl měl také pouta na rukou, zajisté by i ta sama od sebe byla spadla."

„Totě neslýcháno!" divil se Filip. „Kdybych byl tebou, udal bych to zítra ráno na úřadě anebo na radnici."

„Toho se budu chránit! Já budu rád, když mne nikdo neudá. Potom byste ale také vy, pane Filipe, byl v té bryndě a požíval byste sladkého ovoce!"

„To bych nerad! Snad tě dráb nepoznal?"

„Dráb jistě ne!" pravil učedník. „Ale Dorota a Naninka, ty mi mohou spůsobiti výprask. Věru, mám strach před zítřejším dnem."

„Neboj se!" těšil ho Filip. „Přimluvím se za tebe u mistra. Ale tomu drábovi to nesmíme darovat."

Ještě chvíli spolu rozmlouvali, až se jim počaly oči ke spánku klížiti; tu náhle učedníkovi napadlo, že při oné retyrádě od hranice zapomněl ve škarpě u silnice hrnec s kolomazí, jejž si bez Naninčina vědomí z kuchyně byl vypůjčil a který kdyby na to samé místo zase čistý neodevzdal, musel by zaplatit nejen hotovými, ale i notným výpraskem. Jako trhlý vyskočil se sena, a sděliv svou nesnáz Filipovi, pospíchal s půdy dolů ještě rychleji, nežli nahoru byl vylezl.

„Nezapomeň na drába!" napomínal ho Filip, jako by mu chtěl dáti dobré ponaučení na cestu.

„Nemějte starost!" řekl učedník, a již zmizel s půdy, v okamžení byl na ulici a ujížděl z městečka ven.

Aby se vyhnul tomu potěšení setkati se někde se svým až do nedávná domácím pánem, pustil se polními pěšinkami, pospíchaje pro svůj hrnec s kolomazí, aby vyčistiv ho [59] postavil nepozorovaně opět na staré místo, věda, že v něm ráno bude Naninka chtít vařit snídani.

Ale ďábel nikdy nespí! — Již nebyl daleko cíle svého; ještě několik kroků' — a hrnec byl by v jeho rukou; však nastojte! ve spěchu svém nehledí na mez, po které běží, a — bác! již leží — a sice vedle samého drába.

Leží — a leknutím jako omráčen ani se nehýbá, jen pozoruje, brzo-li dráb ruku svou vztáhne, aby ho chňapnul. Ale nastojte! nový zázrak! Dráb se také ani nehýbá, ano ústy k zemi obrácen zdá se, jako by se byl do trávy zakousl. Ale přece! — teď se převalil obličejem od učedníka na druhou stranu a jako medvěd něco mrzutého zabrumlav začal tak hlasitě chrápat, že se zdálo, jako by se míly cesty odtud na píle prkna řezaly.

„On spí!" promluvil tiše učedník sám k sobě, zvolna se země vstávaje. [60] „On tvrdě spí a to je mé štěstí. Ha! teď ho mám ve své moci! Fricku, teď se musíš pomstit za utrpení, které ti byl připravil, teď se ti naskytla vhodná příležitost. Nuže k činu!" A dlouho se nerozmýšleje vytáhl tobolku, kterou vždy při sobě nosil, vyndal z ní malé nůžtičky, rozevřel je a — fík! fik! již ležely oba drábovy kníry v jeho pěsti.

Musíme totiž podotknouti, že měl Jozífek pěkné kníry, na kterých si velmi mnoho zakládal, tak že je každodenně uherským voňavým černidlem potíral a v dlouhé konce je zakrucoval, což mu k jeho kulatému obličeji velmi dobře slušelo.

„Jozífek se zítra podiví, až nenajde své kníry!" mluvil k sobě učedník, strkaje oba konce drábových vousů i s nůžtičkama do tobolky.

„A já udělám drába z hlíny, přilepím mu ty kníry pod nos a postavím mu ho za okno; ten bude na něho koukat — hihihihi!"

Potom spěchal k popelništi, aby vynašel svůj hrnec; ale jak se podivil, když při světle měsíčním někoho v popeli se hrabati spatřil. Podivení jeho bylo však tím větší, když poznal, že je to panna Naninka. I skrčil se honem až k zemi, aby ho neviděla, a dával pozor, co bude dělat.

Že něco brumlala, to slyšel, ale nemohl tomu rozuměti. Dobrumlala ponejprv, podruhé — on ještě nic nevěděl, ale viděl, kterak popel přehrabovala.

„Snad ta čejka nehledá v popeli ten hrnec s kolomazí!" pravil tiše sám k sobě, pomýšleje na možné toho následky.

Naninka začala brumlat po třetí; on opět naslouchal a tu zaslechl slova:

Nato pustila se Naninka cvalem k městečku, ani se neohlídnuvši.

„Což se ta sojka zbláznila?" pravil udiveně učedník, pohlížeje za utíkající. [62] „Co to má znamenati? Snad se již také přiučuje tomu čarodějnickému řemeslu? Chce si z ořechů vyčarovati milého? Což nemá dost na Filipovi? Počkej, Naninko, já ti udělám milého z jádra ořechového!"

I šel k popeli, vyhrábl z něho oba ořechy, vytáhl z tobolky své nožíček a rozloupnuv ním ořechy, vyndal z nich jádra a s chutí je snědl.

Potom vzal ze škarpy hrnec s kolomazí, prstem vyndal z něho lepkavý škraloup, potřel ním obruby skořepin a opět je slepil, strčiv dříve do každého ořechu jeden ustřihnutý knír drábův. Načež ořechy zahrabal opět do popele, který byl již zcela vystydlý, tak že ořechy horkem rozlepiti se nemohly a šel s hrncem odtud.

„To bude švanda!" radoval se již v duchu, „až Naninka ty ořechy otevře a místo jader najde kníry — hihihihi! Nadarmo bude si lámati hlavu, aby si to vysvětlila, a celému [63] světu zůstane to hádankou, kterak kníry s drábova obličeje dostaly se do ořechů, až já někdy při dobré příležitosti tajemství toto rozluštím." Takto u sebe přemítaje přišel na zpáteční cestě opět k chrápajícímu drábovi; zde se zastavil a chvilku přemýšleje pravil: „Nikoli, nenechám si to na svědomí, nechci býti zlodějem jeho knírů! Když jsem mu jich ubral, musím mu jich zase přidati." A zvednuv se země kus uhlu, přimaloval drábovi po obou tvářích tolik vousů, co se jich na ně vešlo. Potom sám s sebou spokojen odebral se domů, vylezl rychle opět na půdu, vrhl sebou do sena, a v malé chvíli zdálo se mu o radostech a rozkoších, jež ho na světě očekávají.

5.

Sotva že čirá noc dědinu opustila ustoupivši rannímu šeru, již stála Naninka opět u známého popelniště hledajíc vněm své očarované ořechy. [64] K nemalému potěšení svému našla je opět oba, ačkoli dobrému zraku jejímu nemohlo ujíti, že se s nimi musela státi veliká změna; neboť nejen že ležely na docela jiném místě nežli kam ona je byla položila, ale byly také jinou barvu na sebe přijaly. To ji však ani dost málo neznepokojovalo, neboť si byla takovouto jich proměnu od velemoudrých a všemocných duchů vyžádala. Ani to jí nebylo nápadné, že z ořechů prýštilo něco černého, což ovšem příliš nevonělo. Kdo může věděti, jaká je to uvnitř věc, proč je černá a ne bílá a proč nevoní? Marně by si takovýmito myšlénkami hlavu lámala. Však ona jí Dorotka poví, co se s ořechy přihodilo a jak se s nimi zacházeti má, aby to přispívalo k jejímu blahu.

Rychle pospíchala s kouzlem svým domů, potěšena, že již má divotvorné ořechy, které jí jejího nejžádanějšího Jozífka nakloniti mají a beze [65] vší pochybnosti také nakloní. Nenadále však se jí zdálo, jako by někdo za ní jméno její byl vyslovil. Rychle strčila ořechy, s nimiž si posud v rukou pohrávala, do kapsy u zástěrky a bedlivě naslouchala. Rychlé kročeje byly důkazem, že někdo za ní pospíchá. Má se ohlídnouti čili nic? — Nikoli! Dorotka jí pravila, že se na zpáteční cestě nesmí ohlídnouti, nechce-li si vše pokazit.

I sklopila hlavičku k zemi a spěchala ještě rychleji k městečku, jen aby ji nikdo nedohonil. Avšak marně! Již stojí někdo vedle ní, dává jí dobré jitro a kráčí po jejím boku.

„Kdo je to?" tázala se Naninka v duchu sama sebe. Hlas zdál se jí býti povědomý; také kus šatu, který při zemi na noze vedle ní kráčející zahlídla, ukazoval na známou osobnost: avšak pamětliva slov Dorotiných neosmělila se na svého průvodčího se podívat. „Bude to zajistě nějaký zlý duch, který mně ty ořechy [66] nepřeje, a proto volá na mne ze zadu, abych se ohlídla a vše si pokazila!" Takto v duchu myslíc, sklopila ještě více hlavu svou k zemi a ani se neozývajíc spěchala k městečku.

„Dobré jitro, panno Naninko!" opakoval neznámý průvodce podruhé, když mu Naninka na ponejprv neodpověděla.

Naninka věděla, že pozdravit je zdvořilost, děkovat ale povinnost, pročež poděkovala, nesměle sice a jen polohlasitě, ale přece poděkovala.

Tím však nabyl průvodce její více smělosti.

„Jak jste se vyspala, zlaťounká?" tázal se, pojav ji za ruku.

„Jak náleží!" odpověděla ona zkrátka a spěchala tak, že on stále o krok pozadu zůstával nemoha jí stačiti.

„Kterak to přichází, že vás tak časně z rána již domů spěchající nalézám? Byla jste snad přes pole?" tázal se po chvíli opět její průvodce.

„Na poli jsem byla," pravila Naninka poněkud rozhorlena jeho dotěrnou zvědavostí. „A záleží-li vám na tom, tedy vězte, že jsem byla podívati se na naše brambory, nestala-li se včerejšího večera na nich žádná škoda."

„Aha, chtěla jste se nepochybně přesvědčit, jestli si jich ti prostopášní kluci včera při dobré příležitosti nenapekli?" mínil neznámý. „To je velmi chvalitebné, že jste tak pečlivá o vaše brambory. Avšak proto jste si nemusela ranní spánek pokaziti; bylať to má starost, aby se vašim bramborům nic nestalo."

„Aj, aj," divila se Naninka, „víte vy, kde jsou naše brambory?"

„Jakž bych nevěděl?" pravil neznámý. „Já vím a znám všecko, co komu

v městečku náleží."

„Skutečně je to nějaký duch!" pomyslila si Naninka, domnívajíc se,

že jenom duch může všecko věděti.

„To víte nepochybně také o našem [68] tuřínu?" tázala se zkoumajíc jeho vševědoucnost.

„O, dobře vím o něm!" tvrdil on. „A v jakém pořádku jste ten nyní nalezla?"

„V docela dobrém!" odvětila Naninka nejistě, neboť kdyby se jí byl do podrobna vyptával, nebyla by mu mohla dáti důstatečnou odpověď, jelikož tuřín dnes ještě neviděla.

„Nu, to jsem si hned myslil!" prohodil neznámý samolibě. „To je mojí zásluhou! Však jsem se těch uličníků včera nahonil, aby žádnému hospodáři neuškodili, až jsem dnes od toho celý polámaný." Aby slovům svým dodal více věrohodnosti, počal se cestou napravovati, až to v něm chrupalo.

„Divná věc!" myslila si v duchu Naninka. „Jde jako člověk, mluví jako člověk, chrupá to v něm; snad to přece není duch? Z jeho řeči bych vyrozumívala, že měl na té včerejší štvanici také nějakého podílu." Aby [69] na něm něco vyzvěděla, tázala se ho nahlas: „Viděl jste včera pálení čarodějnic?"

„Jakž bych nebyl viděl? Vždyť jsem já nad ním vedl dohlídku; celou noc jsem ani oka nezamhouřil, aby se nic nestalo. Nevěříte mi, Naninko?"

„Hleďme, hleďme, jak se umí přetvařovat!" pravila pro sebe Naninka.

„Staví se, jako by on byl Jozífek, a zdá se mi, že přijal na sebe i jeho podobu. Ale není to on! Kdyby byl Jozífek tak chlubivý, nechtěla bych ho ani vidět."

„Vy nic nepovídáte — proč to?" tázal se neznámý dále.

„Nemám nic na srdci!" odvětila Naninka krátce.

„Ach, jak jste šťastna!" vzdychl on. „Já toho ale mám na svém srdci tak mnoho, že mne to až tlačí. Poraďte mi, Naninko, co mám činit?"

„Lehká pomoc!" pravila ona.

„Pusťte to ze srdce, a ulevíte si těžkosti."

„Tedy slyšte, panno Naninko!" pokračoval on, „já bych již potřeboval hospodyňku do domu."

„Ožeňte se, a budete ji míti!" odbyla ho ona.

„Avšak není hospodyně jako hospodyně," namítal neznámý dále.

„Z vás, to je jisto, bude hospodyně dobrá a takovou bych potřeboval."

„Nu, tedy si vezměte takovou!" řekla Naninka.

„Dobře, tedy si vezmu vás!" promluvil on zvýšeným hlasem. „Svolujete k tomu?"

Naninka leknutím vykřikla uslyševši tato slova. Mrzelo ji, že se s neznámým tak daleko pustila do řeči.

„Proč neodpovídáte?" tázal se on.

„Odpusťte — já vás neznám!" pravila nesměle Naninka. „Mimo to jsem nebyla připravena na takovou otázku."

„Aj, aj, dnes mne neznáte?" divil se on. „Toť jsem se musel přes noc zcela proměniti. Inu ovšem, proměnil [71] jsem se; jsemť nevyspalý a láskou celý opilý. Tedy mne neznáte a nebyla jste připravena na tuto moji otázku? — Dobře, já vám nechám na rozmyšlenou a přijdu si k vám pro odpověď. Rád uvidím, jestli mne potom poznáte."

Mezi touto rozmluvou přišli spolu až na předměstí, a první, kterého potkali, byl obecní pastucha, vyhánějící stádo vepříků na pastvu.

„To vám povídám, ať mi na ně dáte dobrý pozor!" napomínal Naninčin průvodce poručnickým tónem pasáka. Tento ale, pozvednuv k přikazateli zraků svých, otevřel na něho do kořán ústa, pak opřel ruce o kolena a spustil tak nehorázný chechtot, že se celé stádo plašiti začalo.

„Co se na mne tak šklebíš, troupe!" osopil se na něho průvodce Naninčin.

„Chceš abych tě naučil manýře?"

„Hahahaha!" smál se pastucha dále. „Jste-li pak to vy, Jozífku? Toť je k popukání! hahahaha!" [72] „Což pak mne neznáš, ty šklebile? A čemu se tak směješ? mluv!"

„Vám, hahahaha!" chechtal se pastucha ještě více, až se to po celé dědině rozléhalo. „A kdo by se vám nesmál?"

„I ty pramilionský chlape!" zlobil se průvodce Naninčin. „Což jsem já k smíchu? nejsem člověk podobný k světu?"

„I bodejž vás husa kopla!" pravil pasák, smíchy za břicho se popadaje. „Dnes nejste ani sám sobě podoben. Kdybych nevěděl podle šatu, že jste městský dráb, nepoznal bych ve vás dnes Jozífka!"

Nyní teprvé pohlédla Naninka svému průvodci do očí. I zhrozila se nemálo vidouc, jakou ostudu za sebou do města táhla. Ale on to byl, ten Jozífek, po jehožto lásce tak horoucně toužila. Nevěřila zraku svému, promnula si oči, pohlédla naň podruhé — ale on to přece byl, její žádaný Jozífek, tak jak jej učedník [73] v noci při měsíčním světle byl pomaloval.

„Můj Bože!" pravil Jozífek s podivením, „toť jsem se musel do rána celý zjinačit. Snad nejsem také očarován?"

„Ba, jste počarován!" smál se opět pastucha. „Vypadáte zrovna tak, jako byste byl v noci dělal bubáka. Což jste na dnešek spal v komíně, že jste tak ukoptěný?"

„Já ukoptěný?" divil se dráb.

„Nu a jak!" tvrdil pastucha. „Jen si sáhněte na nos! Vyhlíží, jako byste se ním byl v popeli rejpal — checheche!" A s hlučným smíchem uháněl za stádem.

„Hrom a peklo!" zazuřil dráb, když sáhnuv si na tvář shledal ruku celou učerněnou. „Musím přece býti zamazán. — A vy, panno Naninko, nemohla jste mi to říci dříve nežli pasák mne uhlídal? Teď nebude mít přede mnou žádný rešpekt. To není hezké od vás."

„I Božínku! já jsem to na vás dříve ani nepozorovala," vymlouvala se Naninka.

„Tedy toho nemusí býti tak mnoho!" těšil se dráb.

„Snad byste nechtěl býti ještě více zohyzděný?" divila se Naninka. „Ale tohle je zúmyslně děláno. Řekněte mně spravedlivě, proč jste se tak pomaloval?"

„Já -?"

„Nezapírejte! Chtěl jste v noci někoho postrašit a zamaloval jste si obličej, aby vás nepoznal. Jen se přiznejte!"

„Bůh je můj svědek!" dušoval se Jozífek, „já nevím o ničem!"

„Jak by se vám to tedy bylo stalo?"

„Možná že jsem si ve tmě lehl náhodou do nějakého popelniště v polích!"

„Pak byste to ale byl musel spozorovati, když jste se ráno probudil," namítala Naninka. „A ty vaše vousy! — Toť byste byl musel ležeti [75] na žhavém uhlí, aby se vám byly mohly tak přiškvařiti."

„Jak? moje vousy?"

„Ovšem! Věčná škoda jich!" litovala Naninka. „Ty vám tak pěkně slušely!"

„Hrom a peklo!" zavířil dráb podruhé, když sáhnuv si pod nos seznal, že již nemá zač zachytnouti.

„To je ďábelský kousek! Zajistě mi přes noc nějaká čarodějnice udělala! — Odpusťte, panno Naninko, musím zaskočiti domů, abych se přivedl do pořádku a nedělal po městě ostudu. — Ano, ještě jsem se vás chtěl zeptati, nechtěla-li byste se podívati na mého nového krmníka?" Naninka se poděkovala, vymlouvajíc se, že nemá času, jen aby ho již zbyla s krku. On ji déle nepobízel, nýbrž přislíbiv, že jí přivede krmníka toho brzy do domu ukázati — neboť se mu zdálo, jako by kluk, jejž včera večer do chlívka zavřel, byl jejich učedník — poroučel [76] se do její přízně a jako by ho šídlem bodal, utíkal domů.

Také Naninka pospíchala domů.

Bylať spokojena a zároveň i nespokojena. Těšilo ji totiž, že její ořechy tak záhy ukázaly svou moc na Jozífkovi, a mrzelo ji opět, že tento v tomtéž okamžiku jako chameleon tak strašně se proměnil. V různé myšlénky zabrána zatáčela se právě okolo staré brány, když tu nenadále Dorota vstříc jí vstoupila.

„Dobré jitro, Naninko!" pozdravila ji stará panna. „Jdu vám již naproti, protože se vás nemohu dočkat. Proč tak zamyšlena, tak smutna, ano i mrzuta? Jak se vám zdařilo?"

„Ani sama nevím, jak bych to měla nejlépe nazvati," odpověděla Naninka, načež ušpulila pystíčky, pokrčila ramenama, zvráskovatěla čelo a skrčila svůj nosejček tak významně, že se v posuňku tom pravý stav duše její dokonale zobrazoval.

„Což jste nenalezla své ořechy?" tázala se Dorota celá udivená.

„I nalezla!" pravila Naninka; „ale —"

„Co ale?" tázala se dále Dorota. „Snad jste si nemyslila, že vám ho ty ořechy hned na krk přitáhnou?"

„Ba nemyslila jsem," pravila Naninka, „ale ono se to přece stalo." „Jak? už táhl za vámi?"

„Ovšem!" dosvědčila Naninka.

„Nejenom že za mnou táhl, ale on mne na cestě dohonil, jako klíště se mne přichytil a nepustil mne dříve, až mi své srdce z rub na rub obrátil a plnou míru své lásky na mne vyklopil."

„Vidíte!?" zvolala Dorota s jakousi hrdostí. „To máte všecko jenom mně k poděkování, neboť to je účinek těch divotvorných ořechů. Hned včera večer jsem vám to předpověděla, že se Jozífek do rána celý zjinačí."

„Ach ano!" vzdychla sobě Naninka, „ten se do rána celý zjinačil; to nelžete, kdybyste předtím nikdy nebyla pravdu mluvila."

„Aj, což se vám přitom nelíbí, že si tak vzdycháte?" tázala se s podivením Dorota.

„Ach, jen si pomyslite, Dorotko!" zvolala Naninka, popouštějíc uzdu svým citům, „jeho krásné kníry jsou ty tam! a on se Bohem dokládá, že neví, jak o ně přišel. Co se to s ním přes noc stalo? Mimo to byl celý zohyzděný, tak že se mi ani dost málo nelíbí."

„Nebuďte bláhová!" těšila ji Dorota ; „však ony mu kníry zase narostou. Jenom noste ty divotvorné ořechy stále při sobě a nežli přijde k svatbě, bude všecko zase v pořádku."

„Ale vidíte, panno Dorotko," pravila Naninka, „to jsem si přece nemyslila, že ty ořechy budou tak mocně a rychle účinkovati."

„O, to je všecko ještě málo!" tvrdila Dorota; „později teprvé uhlídáte, co v těch skořepinách vězí. Aby ale jejich mocnost byla dokonalá, [79] musíte jim dáti neobmezenou důvěru, pak uvidíte, jaké zázraky se nimi budou díti."

Takto spolu rozmlouvajíce přišly k domu, na němžto visela firma otce Naninčina, veliká namalovaná bota, která křivě visíc při každém zavanuti větérku sem tam se klátila. Pod touto botou rozloučila se Naninka se svou starou přítelkyni a vejdouc do světnice shodila se sebe šátek a jala se vařiti snídani.

Ve světnici nebylo té chvíle nikoho; avšak v malé chvíli otevřely se zvolna dvéře a v nich objevil se učedník. Spatřiv Naninku u krbu stojící a hrozivýma zrakoma naň pohlížející, uvrhl se před ní na kolena a prosil ji za odpuštění, i zapřísahal ji, aby naň panu mistrovi nepověděla, jaký včera vyvedl kousek. Naninka byla na něho sice velmi rozhorlena, avšak jsouc měkkého srdce a vidouc jej litovati skutku svého, nemohla prosbu jeho oslyšeti. [80] I přislíbila mu, že to na něho nepoví, načež on skroušeně jí poděkoval a zasedl ku práci. Brzy nato přišel také mistr do dílny a nemálo se podivil vida učedníka již pilného. S ním zároveň přišel také Filip s půdy a oba zasedli hned k verpánku. Po světnici rozhostilo se opět hluboké ticho, přerušováno chvilkami volným poklepáváním na podešvy anebo jemným hvižděním nasmolené dratve.

Nenadále začal pejsek, jenž ležel pod verpánkem, vrčeti. „Budeš mlčet!" zakřikl ho mistr a pejsek shrbiv se zalezl pod postel. V tom zaklepal někdo na dvéře.

„Vstupte!" zvolal mistr, a do světnice vstoupil dráb Jozífek; obličej jeho nebyl již zohyzděný, ba i vousy byly dle možnosti spořádány.

V učedníku hrklo jako ve starých hodinách, když spatřil pana domácího — jak ho teď nazýval — do dveří vstupovati. I sklopil rychle hlavu na botu, na nížto právě ohromný příštipek [81] lepil, a pokukoval po Jozífkovi, brzo-li se bude chtít zmocniti jeho osobnosti, aby mu mohl v pravý čas vyklouznouti.

„I pěkně vítám!" volal mistr proti drábovi strčiv veliké brejle, jichžto při Šití užíval, až na konec nosu a pohlížel přes ně na vstupujícího. „Pěkně vítám!" opakoval ještě jednou, povstal od verpánku a podával drábovi obě ruce. „To jsou k nám hosté!"

„Podivní hosté, není-liž pravda?" pravil Jozífek. „Ale ještě více se podivíte, až vám povím, za jakou příčinou jsem vlastně k vám přišel."

Učedník domnívaje se, že dráb naráží na včerejší jeho kousek, vstal tiše se své stoličky a chtěl se nepozorovaně ven vykrásti. Jozífek to ale spozoroval a chytil ho za zástěru. „Počkej, ty kluku!" pravil, „já mám s tebou něco promluviti."

„Ouvej!" myslil si učedník, „teď to půjde do živého — pomoz Pán Bůh!" I počal se na celém těle třásti [82] jako osika, až mu čepice z ruky vypadla.

„Je tohle váš učedník?" tázal se dráb mistra.

„Je!" potvrdil tento. „Proč se tážete? Snad vám včera něco nevyvedl?"

„I čerta vyvedl!" pravil mrzutě dráb. „Včera večer jsem takového — ale zrovna takového kluka polapil na outěku. Napřed tropil za městem neplechu s ohněm — vy víte, pane mistře, jak přísně to bylo zakázáno?" „Ovšem!" potvrdil mistr. „Nu a co dále?"

„Potom," pokračoval dráb, „poštval lidi na pannu Dorotu, aby ji hodili do ohně. Na štěstí jsem se ale já k tomu přihodil a všemu zlému jsem zabránil. Kluk se dal do outěku, já se pustil za ním a chytiv jej zavřel jsem ho na noc do chlívka na dvě závory, abych jej ráno mohl podle paragrafů přehnout přes koleno; do rána však ho vzal čert! Jen si [83] pomyslite, chlív byl ráno ještě na dvě závory uzavřený, ale ve stropu díra a kluk u všech čertů!"

„Aj, aj, aj!" divil se mistr. „To byl jistě lucifer v lidské podobě."

„I čerta!" pravil dráb. „Myslil jsem, zdali to snad nebyl tenhle váš učedník?"

„Náš Fricek? co vám to napadá!" vece mistr. „Ten po celou noc ležel na seně jako zabitý a ráno o pěti hodinách již seděl u verpánku. Ať řekne Filip, je-li to pravda?"

„Arciže je to pravda!" přisvědčil tento. „Náš Fricek to na žádný pád nemohl býti."

Nu, tedy jsem se musel zmýliti!" pravil dráb a pustil učedníka. Tento div radostí nezavýsknul vida svého pochopa zklamaného. Již se mu nechtělo od verpánku; sedl zase na své místo a byl žádostiv zvěděti, co asi dráb o něm dále povídati bude.

Avšak řeč jeho obrátila se na docela jiný předmět.

„Tak vidíte," stýskal si Jozífek, „já jsem ode včíra jako očarován; všecko mi jde naopak, ve všem se mýlím, všecko vidím obráceně. Prosím za odpuštění, jestli jsem vás svým hloupým nápadem urazil."

„I rádo se stalo!" pravil mistr. „Ale jenom pro tak málo jste nás navštívil? Tedy si alespoň u nás sedněte, abyste nám neodnesl spaní." Přitom podstrčil Jozífkovi židličku, sám na druhé se usadiv. „A nyní povídejte, co je ve světě nového!" vybízel mistr příchozího. „My se celý čas ničeho nedovíme. Co víte nového?"

„Především vám musím sděliti, že jsem se zamiloval," prohodil dráb usmívaje se.

„I kýholi šlaka!?" divil se mistr; „také hrdinové mohou se zblázniti? A jak dlouho tomu, co vás potkalo to neštěstí?"

„Dnes ráno, pane mistře!"

„Podívejme se! A kdo vás tak pobláznil?"

„Vaše Naninka!"

„Jakže? moje dcera? A kterak se to přihodilo?"

„Když jsem šel dnes časně ráno z noční hlídky," vyprávěl dráb, „koho tu vidím před sebou? Naninku!"

„Aj, aj, aj!" divil se mistr a vyndav z pod náprsníku své zástěry notnou tabatěrku třikrát na ni prstama klepnul, načež ji otevřel a podával Jozífkovi šňupec.

Tento vezma štipec tabáku a drže ho mezi prsty pokračoval: „I spustím se za ní, dohoním ji a — to se rozumí — dám se s ní do řeči — "

„I podívejme se na pana Jozífka!" zvolal mistr. „Kdož by to ve vás hledal?"

„Jen počkejte, to není ještě všecko!" odvětil dráb. „Já jsem ji pochválil, že je tak ranná a pečliva o vaše hospodářství a řekl jsem, že bych potřeboval takovou hospodyni, jaká z ní někdy bude a že, kdyby mne chtěla, že bych ji také chtěl. [86] Ona ale se vymlouvala, že není na tu otázku připravena; proto jsem jí dal čas na rozmyšlenou, a nyní si přicházím pro odpověď."

„Tak, tak!" řekl povážlivě mistr. „Nu, tedy si to mezi sebou vyjednejte; já nemám nic proti tomu. He, Nanoušku!"

„Co poroučíte, tatínku?" ozvala se Naninka u krbu, stavíc se, jako by krom praskání ohně nic jiného nebyla slyšela.

„Promluv si tuhle s Jozífkem o tom, co jsi mu přislíbila. Řekni mu, zdali bys mu chtěla býti hospodyní anebo ne."

„Já — já?" koktala Naninka, stavíc se nevědomou. „Já nevím —"

„No, no, jen se tak nepřetvařuj; vždyť my již víme, jak to stojí," řekl mistr.

„A co tomu říkáte vy, tatínku?" tázala se Naninka nesměle.

„Což já tomu mohu říkat?" pravil mistr a zasedl opět ku svému [87] verpánku. „Ty máš již léta a rozum dosti veliký, aby si v této záležitosti rozhodnouti mohla. Co si vezmeš, to budeš mít. Je to záležitost tvého srdce; vol si tedy podle své vůle, já ti nebudu zabraňovat."

„A kdybych volila Jozífka —?" tázala se Naninka ostýchavě.

„Tedy budu také spokojen!" řekl mistr.

„Nuže tedy," pravila Naninka odhodlaně, „chci býti jeho hospodyní!" A běžíc k němu padla mu okolo krku.

„Má zlatá Naninko!" zvolal Jozífek, celý se rozplývaje a dívku v jeho náručí ležící líbaje. „Ty budeš má!"

„Ano, tvá!" pravila ona, tulíc se k jeho prsoum.

„I hleďme, hleďme!" prohodil mistr s úsměvem. „Kde se to v té šelmičce vzalo? kde se tomu přiučila?"

„Nyní půjdu rovnou cestou na faru, zamluvit naše prohlášky," řekl po chvíli Jozífek.

„Dobře tak!" pravil mistr. „Když to má být, tedy s kuráží do toho. Bez kuráže nic se nedokáže, praví staré přísloví; a čím dřív tím lip. Tedy jen chutě do toho, Jozífku, dokud jste mlád; na stará kolena by se vám již nechtělo vstoupiti do toho plačtivého stavu."

„Máte pravdu, pane otče!" potvrdil dráb. „Ranní ptáče dál doskáče. My to poženeme parou; za několik dní budeš mou, Naninko!"

„Na věky tvou!" dodala tato a nechala se od něho políbit.

„Tisíc láter!" rozkřikl se Filip, vyskočil se své třínožky a smejknul šídlem o verpánek. „Už to nemohu déle vydržeti!"

„Co se stalo?" tázali se ostatní s podivením pohlížejíce jeden na druhého.

„Pane mistře," pravil Filip v rozčilení, „vydejte mně mou pracovní knížku; já odcestuju, a sice té chvíle."

„Zbláznil jste se?" divil se mistr. „Jaká vás to napadla šibřinka?"

„Žádná šibřinka, pane mistře!" pravil Filip. „Lítost mne napadla a já nemohu u vás déle v práci zůstati."

„A proč ne?" tázal se mistr. „Což jsem vám v něčem ukřivdil?"

„Vy ne," řekl Filip se slzou v oku; „ale já jsem zamiloval vaši Naninku a na tohle bych se nemohl déle dívati." Přitom ukázal na objímající se snoubence.

„Je mi líto," pravil mistr, „že jste se rozstonal na tuto nemoc, neboť z té vás nemohu vyhojiti. Tedy pojďte se mnou, já vám vyplatím vaši mzdu." Po těch slovech šel do komory. Filip kráčel za ním a vzal s sebou také učedníka, aby mu vynesl z domu jeho tlumok.

Jozífek a Naninka zůstali samotni ve světnici a nyní teprvé, když byli beze svědků, sdělili sobě vzájemně [90] city přeplněných srdcí svých. Po chvíli vrátil se mistr do světnice, načež se všickni tři pospolu umluvili o budoucích přípravách ku sňatku a Jozífek odešel v blahé naději — na faru.

Také Naninka nezůstala doma, neboť světnice byla pro její radostí přeplněné srdce příliš těsná. Přistrojila se rychle a spěchala k panně Dorotě, aby jí sdělila potěšující novinku. Zastihla starou pannu v kuchyni, když připravovala snídaní, slévajíc právě zavařenou cichoriji do sbíraného mléka.

„Radujte se se mnou, Dorotko!" zvolá Naninka, „již jsem nevěstou!"

„I kýholi výra?" divila se stará panna. „Je-li možná? nevěstou pana Jozífka?"

„Ano," přisvědčila Naninka; „dnes od sedmi hodin ráno."

„Sedmá hodina je šťastná," pravila vážně Dorota. „Já vám předpovídám mnoho štěstí."

„Děkuju vám srdečně, Dorotko!" děkovala Naninka poskakujíc radostí. „Ale učiníte mi také, zač vás poprosím?"

„Co bude v moci mé, to ráda učiním," slibovala Dorota.

Nyní ji Naninka prosila, aby jí byla nápomocna při strojení jejího vybytí, což jí stará přítelkyně s radostí připověděla.

6.

Jako voda uplynuly krátké tři neděle, v jejichžto průběhu četně shromážděným věřícím v městském kostelíčku dostalo se potěšení slyšeti z úst pana faráře třikrát po sobě ohlašovati nastávající sňatek drába Jozífka s krásnou pannou Naninkou ševcovic — jakž jí vůbec ve městě říkali. Všecky staré panny mimo pannu Dorotu záviděly Nanince toho štěstí a mládenci z celého okolí žehrali opět na Jozífka, že dostane Naninku za svoji drahou polovici; [92] nikomu však nenapadlo vložiti nastávajícím manželům do jejich růžové cesty nějakou překážku.

Konečně přiblížil se velevítaný pondělek, na němžto zasnoubenci svatým obřadem k nerozlučitelnému manželství spojeni býti měli. Bylo sezváno mnoho hostí, mezi kterými panna Dorota první místo zaujímala, ano i učedník Fricek byl účastníkem radostné této slavnosti.

Přišli do kostela, zasnoubenci poklekli před velkým oltářem na zvláště připravené klekátko, pan farář vykonal nad nima obřad — a byli svoji. Pomodlili se ještě za boží požehnání a potom nastoupili po prvé pospolu co manželé cestu tímto slzavým oudolím — zrovna k domovu, kdežto zasedli k plným misám.

U stolu seděli vedle novomanželů po jedné straně Fricek, po druhé straně panna Dorota. Hojnost vařiva a pečiva přinášeno na stůl a všecko mizelo v útrobách hostů, až zůstaly misky prázdné.

„Teď je čas!" pošeptala Dorota Nanince do ucha. Tato porozuměvši jí odskočila do vedlejší síně a přinesla na stůl novou mísu plnou všelijakého ovoce; mezi ořechy dala také jeden z oněch svých divotvorných, i narafičila to tak, že Jozífek, jakmile do mísy sáhnul, chtěj nechtěj onen ořech do ruky dostati musel.

Dorota jí totiž před svatbou byla poradila, aby jedno jádro z oněch divotvorných ořechů při svatebním stolu nechala Jozífkovi snísti a v tutéž dobu aby sama druhé požila, čímž sjednocenost, svornost a obapolná věrnost novomanželů měla se upevniti. Proto položila Naninka druhý oněch ořechů také před sebe čekajíc, brzo-li se Jozífek dá do louskání. Vidouc, že nikdo z hostů k ovoci se nemá, vybízela Jozífka, aby dobrým příkladem předešel.

„Nu, tedy si berme!" pravil tento, a sáhnuv do mísy vyndal si jablko a ořech na talíř.

„Už ho má!" pošeptala Naninka Dorotě plesajíc v duchu nad zdařením svého zámyslu a Dorota dala jí mrknutím svou spokojenost na jevo.

„Tedy přece někdo něco vypravujte!" vyzýval Jozífek, hraje si s osudným ořechem. „Toť je věru k usnutí!"

„Já nic nevím," vymlouvala se Dorota, a vzavši ořech mezi zuby rozlouskla jej a požívajíc jádra mlaskala, jako by Jozífkovi chtěla chutě dodati.

„Ta má zuby!" divil se Fricek.

„Lepší nežli ty," libovala si Dorota, „a jsem už stará bába."

„Bába, ale bez vnoučat!" smál se učedník. „Chtěla jste říci, že jste stará panna!"

„Což je to něco nečestného?" tázala se rozhorleně Dorota. „Staré panny jsou již proto hodny úcty, poněvadž jsou stary."

„Ovšem," přisvědčil otec Naninčin; „staří lidé jsou ctihodní, protože mají velkou zkušenost."

„A následovně také velký rozum!" dodala Dorota. „Co ale takovýto floutek může ještě věděti!"

„Já — floutek?" rozdurdil se Fricek. „Za to vám ručím, jak jsem mlád, že vím více nežli vy všickni dohromady."

„Hoho! hoho!" ozvali se přítomní.

„To bys musel dříve dokázati!"

„To snadno dokážu," řekl učedník. „Tedy poslyšte! Bylo to ondy před svatým Janem Křtitelem, když jsem byl pro samé dobré chování od městského drába polapen a do jeho chlívka zavřen."

„Tedy jsi to byl přece ty?" podivil se Jozífek, „a já jsem se tenkráte přece nemýlil?"

„Nemýlil jste se, byl jsem to já!" potvrdil učedník.

„Podívejme se!" zvolal mistr, „a já jsem to až po tuto chvíli nevěděl."

„Mohl jste se zeptati mne!" prohodila Dorota.

„A kterak jsi se dostal tenkráte ze svého vězení?" tázal se opět dráb.

„Divnou náhodou!" řekl učedník. „Ještě nikdo hlavou zeď neprorazil, ale já ní prorazil strop."

„I aby tě kat spral!" zvolal Jozífek. „A já jsem pořád myslil, že jsou to čáry!"

„To ještě nebyly čáry," pravil učedník; „čáry jsem dělal teprve později, a sice uhlem po vašem obličeji."

„Jakže?" tázal se Jozífek, vyvaliv udiveně oči na učedníka, „tedy jsi to byl také ty?"

„Pravda že!" přisvědčil tento se smíchem; „a ten, jenž vás o kníry připravil, byl jsem také já."

„Je-li možná!" divil se Jozífek.

„Tedy jsem nebyl tenkráte očarován?"

„Nikoli, nebyl jste očarován, ale byl jste počarován!" smál se Fricek.

„I ty pramilióne! to ti přece nemohu darovat!" rozhorlil se dráb, a popadnuv ořech chtěl ho po učedníkovi hoditi. Ale jak jej mocí uchopil a silně mezi prsty smáčknul, [97] rozpůlil se mu tento v ruce, skořepiny se rozlítly na obě strany a navoskovaný knír zůstal mu na dlani.

S užasnutím patřil Jozífek na svou ruku nemoha pochopiti, kterak se to státi mohlo. „Co se to se mnou děje?" tázal se sám sebe. „Tohle jsou přece skutečné čáry!"

„Ano, to jsou čáry!" zvolali ostatní, „to jsou skutečné čáry!"

„Hahahaha!" smál se učedník, „to nejsou žádné čáry!" A k všeobecnému veselí počal vypravovati, jak se kníry do ořechů dostaly.

„Ale jak přichází ten ořech do mísy, ano do mé ruky?" tázal se Jozífek, pořád ještě si nedůvěřuje.

Nyní nezbývalo Nanince nic jiného, nežli pověděti, že ona mu ho podstrčila, a zjeviti, v jakém úmyslu to učinila. Potom vyhledala z mísy také druhý divotvorný ořech, a když jej otevřela, našla v něm skutečně — druhý knír Jozífkův. Dorota stala se nyní všeobecným terčem vtipů a veselost [98] a smích vzbuzený tímto vypravováním neměl ani konce.

„Nu, nyní mi věříte, že jsem věděl více nežli vy všickni dohromady?" tázal se konečně učedník.

„Věříme, věříme!" volali všickni smíchy za břicha se popadajíce.

„Ode dneška nevěřím již na žádné čáry!" zvolal Jozífek.

„Jenom na ty černé po obličeji!" dodal učedník se smíchem.

Také Naninka zahodila své kouzla a odřekla se navždy všech pověr. Též i Dorota obrátila se na víru a umínila si starým svým kartám výhost dáti, ačkoli se jí zdálo, že ji ještě nikdy, ba ani v tomto pádu neobelhaly, jelikož Naninka dostala za muže člověka s výložkama, zrovna jak jí to karty byly předpověděly; nahlížejíc ale, že tu náhoda a šibalství hlavní úlohy hrály , slíbila Nanince na její domlouvání, že ty staré karty hodí do ohně, což se také stalo.