I.

Přední Květošov jest nevelká vesnice a slove proto Přední, že Zadní Květošov za vrchem leží, Velký pak po návrší se prostírá. Jsou to tři od sebe zcela oddělené vesnice. Přední Květošov vynikal vždy před druhými nejen tím, že leží blíže města Dražkova, do něhož odtud po lukách se chodí, anobrž hlavně tím, že má toliko chalupnické usedlosti a pozemky tak špatné, že by se nebohým rolníkům až hrůza málo obilí rodilo, kdyby se ze všech sil nepřičiňovali, kdyby nepoužívali všech prostředků, jakými se polní hospodářství zlepšuje a tím k většímu výtěžku přivádí. Navzdor tedy neúrodnosti půdy nevede se tamním hospodářům zle, a bylať by tato vesnice mnohem šťastnější, [6] kdyby se zde as před patnácti léty bylo neosadilo několik rodin, jichž dlouhoprstí údové všemožně o to se přičiňují, aby ji o její dobrou pověst připravili, dobře nahlížejíce, že darebáctví není nic tak na škodu, jako pořádné, poctivé sousedstvo.

Na zadním konci Předního Květošova, pod samým vrchem, odkudž cesta do Velkého Květošova skrze husté porostliny zhůru se zatáčí, stojí domek as tak velký, co by v něm rodina tří aneb čtyr osob pohodlně obývati mohla. Těch dob, o kterých mluvíme, bydlela v něm stará Mařena se svou dcerou Bětuškou, ježto pletením a šitím pro vůkolní vesnice se živíce, denně tolik vydělaly, že nemusely nouzi trpěti, anobrž když se rok s rokem sešel, vždy několik zlatých uložiti mohly.

Přistěhovaly se, nikdo kromě úřadu nevěděl odkud; ale tu každý brzy poznal, že jsou poctivé duše. Domek koupily od Jakuba Hvozdy, jenž pro svou nepořádnost mezi pořádnými vydržeti nemoha, do Ameriky se vystěhoval, totiž do osady as hodinu cesty vzdálené, sotva [7] několik let staré, kterou proto, že všem nehospodářům, prostopášníkům a podobným lidem z vůkolních vesnic za poslední útočiště sloužila, Amerikou nazvali, ačkoli v registrách pode jmenem Vyklanka se vede.

K domku patří zahrada, ne velká, ne malá, právě postačitelná , aby pro dvě osoby vydala dost ovoce, zeleniny a něco zemáků. Stará Mařena měla také o to vždy velikou péči, aby žádné místečko nezůstalo ladem, anobrž aby mnohé části i dvojí úrodu za rok dávaly.

Bylo to roku 183*, asi šest let po jejich osazení se v Předním Květošově. Rozkošný jarní den dokonával, bylo do západu slunce jako s hráze do rybníka, v celé krajině bylo veselo, živo, bylo sladko, blaženo. S květoucích stromů sypala se vůně, lučiny i pole, zelenější nad brčál, zdály se vydychovati hravé větérky a posílati je do blízkého lesa, aby se v jeho temném klenutí po omlazených větvích houpaly; celá krajina byla krásná, spanilá, jako první sen lásky.

Stará Mařena vyšla ze zahrady. Vysoká to [8] hrdá postava s vráskovitým obličejem, v němž nicméně pozůstatky bývalé spanilosti posud patrně se jevily. Její oděv naskrz čistý, pečlivě upravený.

Přistoupivši k Bětušce, na záhrobni šitím se zaměstnávající, pravila: „To, co zoveme krásou, možno dnes viděti. Obloha s těmi růžovými záplavami, pod nimiž slunce za hory se sklání, krajina vůkol s tou kypící živostí barev a síly... takový večer se hodí pro člověka, jenž miluje vznešenost přírody.“

„Naše jediné bohatství,“ povzdychla dcera, tvář od šití pozdvihnouc. Její oko přelétlo toužebně krajinu, i pousmála se bolestně a doložila: „Kdož by řekl, že jsou na světě slze!"

„Slze a radost musejí se střídati," přejala jí matka slova, „jinak by nebylo, co člověka povznáší, totiž citu."

„My ovšem toho nejvíce zakoušíme."

„A jsme předce šťastny.“

„O tom chlebě, jejž nám jako z milosti dávají, ačkoli zdraví naše namáháním hyne?"

„Bloudku!" usmála se matka, „myslíš, že [9] se máme jinak než ti, pro něž pracujeme? myslíš, že jsou oni v tom vzhledu šťastnější? Prošedše všecky stupně stavů přesvědčíme se, že jeden k druhému sbližuje se s domněnkou, jako by ten nižší bez něho obstáti nemohl, ačkoli sám s to není, aby bez toho, jemuž chce milost dělati, mohl býti. Jesti to vrozený hřích pokolení lidského, že jeden na druhého s pohrdáním aneb s nelidskou útrpností shlížíme; a hřích ten činí, že se k sobě denně sbližujeme a sblížiti se nemůžem."

„Nevzešel člověku ještě pravý den; až vzejde, bude všeobecné sblížení."

„Krásná naděje, marná naděje," usmála se matka trpce.

„A proč!?" zvolala dcera živě.

„Odpověd ti dá někdy vlastní tvé srdce," odpověděla ona chladně.

Touž dobou blížil se k domku cestou od Velkého Květošova kočár, z něhož veliká hlava pana Čepelského s vážnou pohrdlivostí vynikala. — Pan Pavel Čepelský byl vůbec vážná osoba, neboť vážil devět kamenů a několik [10] liber. Mimo to měl tolik jmění, že byl bohatší nežli pan Prokop Závadkovský ze Žlučan, jenž měl statek se dvěma dvory a naději, že co nevidět statek se třemi dvory a pěknými lesy koupí. Pan Pavel byl před nemnohými léty liferantem, totiž dodavatelem píce, obroku, obilí a konečně i koní, a ježto mu štěstí přálo, a on vždy všech pět smyslů míval pohromadě, nemohlo jinak než státi se, že se stal bohatým člověkem. Konečně se mu zdálo, že má dost Božího požehnání, a on se tedy dal na odpočinutí, koupiv si v Dražkově na předměstí dvorec, k němuž dva velké lány polí patřily. Sladké to živobytí, kdy člověk neodvisle, bezstarostně může z oken koukati!

Pan Pavel jezdíval také sem tam nejvíce k svým dobrým známým, jestliže v čas úroky neplatili. Za touž příčinou byl dnes u pana Daňka rytíře z Puchanova, jemuž byl před dvěma lety deset tisíc dobrých peněz půjčil, a jenž byl tak nesvědomitý, že mu posud ani haléře úroků neodvedl. Před týdnem poslav mu psaní s přátelským napomenutím, dostal [11] odpověd, že nelze přání jeho vyhověti. Toto skoro nezdvořácké odbytí zamrzelo ho v té míře, že dav dnes ráno zapřáhnouti jel panu rytíři vycinkat.

Pan Daněk stoje u okna kouřil z veliké dýmky a díval se lhostejně do zámecké zahrady, v níž zahradník právě okurky zaléval. Pana Pavla přivítal jako podruha, sotva mu nabídl stolici, což jej k velikému hněvu popudilo.

„Přijel jsem pro úroky,“ řekl pan Pavel hlasem, jakým se ovšem panu rytíři o peníze neříká.

Pan rytíř Daněk stáhl husté obočí, přešel mrzutě po pokoji a odpověděl: „Pane Čepelský, račte dovolit pověděti, že se mi vaše jednání pranic nelíbí. Kdyby bylo po žních, a já předce neplatil, musel bych vám udělati pěknou poklonu a pozvati vás k obědu; na jaře ale žádati úroky a nebrati na to ohledu, že jsou sýpky i pokladnice prázdny, jest nesvědomitost, která v šlechtici opovržení musí zbuditi.“

„A to jest krásné!“ zhrozil se v duchu pan Pavel, vyvaliv oči na pana rytíře, jenž nedbale před ním se postaviv, měřil jej očima, jako by mu chtěl říci: „Šosáku, jsi-li hoden, abych s tebou pro takový capart mluvil!“

Pan Pavel nemoha jeho bodavý pohled snésti, pozbyl větší části odhodlanosti své a mlčel. Pan rytíř hodil konečně rukama, strčil je do kapes u kalhot a pravil: „Račte dovolit připomenouti, že musím letos do lázní — k vůli své paní, která posud nezapomněla, že jest hraběnka. Takový výlet stojí mnoho, těžko uvěřiti, i vidím, že musím nový dluh udělati, jelikož se správce, dareba, v ten smysl vyjádřil, že mi na letošek už dva tisíce ze svého vyplatil. Mně můžete věřit," doložil hlasem důvěrným, a vyhrna prázdné kapsy pokračoval; „nelhu, neboť se to s rytířskou ctí nesrovnává, ale kdybyste byl tak laskav pomoci mně ve čtrnácti dnech šesti tisíci, dal bych po žních deset ze sta, a nebo bych se na osm tisíc upsal, a šest ze sta ročně platil. Mimo [13] to dovoluju z každého tisíce padesát předem vzíti. Není to poctivé, co?“

Liščí páně Pavlův duch honem počítal, obracel z vrub na vrub, porovnával tisíce a páně Daňkův statek, a šťastnou náhodou dostal se k rozhodnutí, že nemůže nic ztratiti. Nicméně zavrtěl sebou nepokojně, a pravil: „Snadno mluvit,“ dělaje při tom, jako by měl nouzi o peníze.

„No co, snadno mluvit!“ utrhl se rytíř. „Račte dovolit, máte peněz vždy tolik na hotovosti, že můžete knížata podporovati; slyšel jsem od pana Sigmunda z Olešky, který u vás viděl peněz až hrůza. — Počkejte, uděláme takhle. Zejtra přijedu do Dražkova, vy dáte napsat dlužní list, já se podepíšu, a vy mně vysázíte peníze. Bude všecko v pořádku. A abyste nemyslil, že jsem skrbec, pošlete si každý měsíc do mého pivováru pro vědro piva. Máme kapitální, a vy nejste nepřítel dobrého nápoje. No co?"

Pan Pavel si setřel s čela pot, podal panu rytíři ruku a poklonil se. Poobědvav s jejich [14] milostmi jel domů, nemoha se vynadiviti laskavosti milostpaní, která, místo po pravé ruce mu davši, neustále se s ním bavila, ano tolik pochlebných slov mu pověděla, že se div samou sladkostí neopil.

Blíže se tedy nyní pan Pavel k zpomenutému domku, rozjímal se srdcem dokořan otevřeným všecky příhody dnešního dne, které sumou tak byly příznivé, že se celé jeho rozjímání podobalo medovému proudu. „Jsem šťasten," řekl si konečně, a na dvznesl hlavu tak hrdě, jako by chtěl celým světem pohrdnouti. „Ano, jsem šťasten,“ opakoval, „a to proto, že mám peníze. Vůbec peníze jsou hlavní živel lidského života, bez peněz žádné živobytí, bez peněz jen psota a trápení.“ Z tohoto věru hlubokou moudrostí páchnoucího rozjímání vytrhlo jej prudké drknutí kočáru. Koně se zastavili. Kočár stál nad velikou troubou, kterou voda do vedlejšího potoka odtékala. „Co to, Matěji!" zvolal pan Pavel Čepelský na čeledína, jenž bič před sebou zhůru drže, se strany na stranu pohlížel, skoumaje, ký ďábel [15] mu do cesty vlezl. Konečně rázně zaklel, ohlédl se zvolna na pána a s bezpříkladnou lhostejností řekl: „Kolo je hrc!" Pan Pavel nahna se z kočáru a vida, že jest kolo opravdu „hrc,“ jal se zlořečiti vesnickým nepořádkům. Překročiv takto první stupeň svého hněvu, spustil na Matěje, že jeho jízda ani za babku nestojí, že jest nepozora, darmochleb, a že jest potřeba, po desíti letech ničemné služby se ho konečně zprostiti, slova to, která Matěj každodenně poslouchati musel, a která se ho tedy ani netkla. Po tomto druhém stupni nemilosrdného hněvu, jehož výrazy Matěj jen němým klapáním úst provázel, vzkřikl: „Matěji, co soudíš, kdo má povinnost troubu tu dávati?"

Matěj, aby svou čeledinskou opatrnost nesnížil, pohlédl nejprvé na troubu, potom na zlomené kolo a konečně na vedlejší domek, i nemohl pochopiti, kterak ti lidé tam za plotem mohou tak lhostejni býti a si jejich nehody pranic nevšímati. A pročež jda cestou své rázné logiky pomyslil, že nebude na škodu, když se těm balbousům trochu zatopí. I obrátiv se [16] tedy tak, aby se mohl pánovi pohodlně do očí dívati, přejel si rukávem pod nosem, pohodil rukou a odpověděl: „Čert hádej, kdo má povinnost! — Ale co? voda běží odtamtud — tu jsou vrátka, tam smetiště — okap musí téci přímo sem dolů; myslím, ta pazderna tu nestojí nadarmo. Kdybych byl jemnostpánem, foukl bych do toho hnízda, že by bylo Boží dopuštění.“

Pan Pavel neodpověděl, ale bylo viděti, že naň tato ostrá řeč účinkovala. Vzav hůl slezl s kočáru, zapnul si široký kabát, vtiskl si do čela velikou čepici a hřmotným krokem vstoupil na dvoreček. Spatřiv Mařenu, pozarazil se, zavrtěl nejapně hlavou a pomyslil: „Známá tvář, velmi známá... hm, nemýlím-li se...“ Přemýšlel, v hlavě mu jezdila celá minulost tak podivně, tak odvážlivě, že se toho ulekl. Odkašlal si, vyvalil oči.

„Co hledáte, pane Pavle?“ ozvala se Mařena lhostejně.

Hůl mu vypadla z ruky, i zbledl, hned ale v čelo se udeřil a zvolal: „Oho, paní [17] Mařenko! Myslím, že jste za horami a vy za humny." Podávaje jí ruku pokračoval: „Pozdrav Bůh, paní Mařenko! Jak se daří? — Hodně jste sešla — těžko vás poznati. No, dávno tomu, co jsem vás neviděl.“

„Plných deset let,“ pravila ona, oči pronikavě naň upírajíc.

„Vida, deset let!“ pravil on. „Tehdáž jste vypadala jinak."

„Co škodí; také jste neomládl.“

„Máte dobře. Já neměl nikdy mnoho úhlednosti.“

„Sobě jest každý dost úhledný.“

„Sobě nepostačujem.“

„Vy jste ovšem vždy pohlížel dále.“

„Zůstal jsem předce jen doma, vlastně musel jsem zůstati. Dobře víte, že jsem nadarmo ze svého doupěte vylézal.“

„Starala jsem se jen o sebe.“

„Až podnes se umíte vyhýbat. — To vaše dcera?“ ptal se, na Bětušku upřeným okem hledě.

„Tak chtěl Bůh,“ odpověděla Mařena.

Pan Pavel přistoupiv k Bětušce vzal ji za bradu, řka: „Přál bych si, denně vás vídati.“

„Pane, já miluju samotu,“ odpověděla ona.

On se zahleděl v její modré oči; bylo mu sladko k nevyslovení. Viděl před sebou vzor svrchované krásy, vzor, o němž se mu začínalo zdáti, že jest dražší nad jeho veliké jmění.

„Paní Mařenko, vaše dcera nesmí v Květošově zůstati,“ pravil, jako by se chtěl k přátelským úsluhám nabízeti.

„Jak Bůh bude chtíti,“ odpověděla ona s netajenou nevrlostí.

„Jak vy, paní Mařenko, budete chtíti,“ usmál se on. „Mám za to, že mají rodiče svatou povinnost, starati se o to, aby jejich děti takového zaopatření došly, jaké právo mají žádati. Či jest snad Květošov místo takové, kde svítí hvězdy štěstí? Nebuďtež pak, paní Mařenko, krátkozraká! V této obmezenosti... avšak nechme toho dnes, jindy o tom obšírně promluvíme. Vy budete potom tak laskava, slyšeti mne s moudrou rozvahou, na to neberouc ohledu, jestliže z minulosti vystupují odpory, [19] jež odůvodniti nelze, a které jen k tomu pomáhají, aby se poslední naděje kotvice utrhla.“

Pohladiv Bětušku odešel, aniž by se byl o dřevěné troubě zmínil. Matějovi nařídil jeti domů, jak nejlépe může; sám šel pěšky nejkratší stezkou, myšlénkami se bavě, ježto se špatně k jeho stáří a vůbec k vlastnostem jeho ducha a srdce hodily.

„Matinko, vy ho znáte?“ ptala se Bětuška, vidouc, že se matka chystá do síně vejíti.

„Znám,“ přisvědčila matka nevrle. „Kam jeho noha vstoupí, odtud anděl Páně odchází. Kdybych byla věděla, že se s ním zde musím sejíti, byla bych chalupu nekoupila.“

„Což je tak zlý?“ podivila se dcera.

„Tvůj nebožtík otec uměl o tom nejlépe povídati,“ odbyla matka dceru a vešla do domku.

II.

Květošovský školní provisor Antonín Strnádek přišel do Dražkova hledat přátely, kteří by mu k dekretu na květošovskou školu pomohli. Byl to hezký mladý muž, znal se obratně v hudbě, v němčině i češtině, znal všecky díly světa do podrobností, znal historii téměř všech čelnějších národů, ano znal ještě mnohé jiné věci; ale byl chudý a tak nesmělý, že se dnes třikrát ode dveří pana purkmistra vrátil, než se osmělil zaťukati a do pokoje vstoupiti.

Pan purkmistr, na nějž se ranní slunce plným oknem dívalo, ležel pohodlně na divaně a četl včerejší noviny, v nichž se mu jeden článek tak špatně líbil, že praštiv novinami o zem, vzchopil se a přes veliké okuláry na třesoucího se provisora se zahleděl. Tak setrval několik okamžení. Konečně vyňav z rukávu svého županu šátek, hřmotně se vysmrkal, a znovu na provisora se zahleděl.

„Kdo jsme, mladý pane?“ ptal se hlasem hučivým, „co žádáme?“

Antonín Strnádek neměl posud nikdy čest, s dražkovskýmm purkmistrem, panem Robertem Polenským, mluviti, i byl tedy jeho hrubým hlasem tím více polekán, jelikož až po tu dobu pevně se domníval, že hlas každého vzdělaného člověka musí být, ne-li úplně libozvučný, tedy aspoň tak hladký, aby na urážku vzdělanosti nikterak býti nemohl. Dříve než se ze svého uleknutí zpamatovati a uvážiti mohl, co odpověděti, zvolal pan purkmistr: „Co nemluvíte? Jste němý? Či jste neviděl jaktěživ purkmistra?“ Při tom hleděl naň přes brejle tak pronikavě, tak urputně, že nebohý provisor konečně všecku přítomnost ducha potratil.

Pan Robert Polenský přešel hřmotným krokem po pokoji, bruče při tom, jakoby: Dummer Kerl das — da steht er, wie — wie... Panu purkmistrovi se častěji přiházelo, že chtěje porovnání předmětů učiniti, porovnání nalezti nemohl, a tedy nesrozumitelným zabručen ím myšlénku ukončiti musíval. Otočiv se zprudka, chtěl zrovna na provisora spustiti; avšak on se byl mezi tím tak zpamatoval, [22] že se mohl ozvati: „Račte odpustit, jsem květošovský školní provisor.“

Pan Robert Polenský se zachechtal: „Jděte k šípku, mám vám odpustit, že se prozřetelnosti líbilo, udělati vás kantorem?! A však máte pravdu; od učitele vždy očekávám, aby sebou uměl hýbati, a neumí-li, neodpustím mu, že jsa trdlo stal se článkem stavu, jenž má světu svítiti. — Co chcete?“

Antonínovi bylo skoro do pláče, nebo po těch slovech, jež byl právě slyšel, jakž mohl se nadíti, že prorazí u věci, na níž celá jeho budoucnost takřka se zakládala? „Přišel jsem prosit,“ odpověděl hlasem nejistým, „ano, přišel jsem prosit pana purkmistra, aby se při osazení květošovské školy na mne vzal zřetel.“

„Jaké máte zásluhy? Počítejme. Předně?“

Antonín Strnádek šel vždy na čest, i nemohlo jej nic tak roznítiti k smělosti, jako když viděl, že by se jeho cti, jeho zásluhám ujma státi mohla. Pozdvihnuv tedy opatrně hlavu a na purkmistra s neobyčejným výrazem pohlédna [23] odpověděl: „Sloužím na panství zdejšího města již skoro deset let.“

Pan Robert Polenský k němu přistoupiv, položil mu ruku na rameno, a usmívaje se pravil: „Můj zlatý pane, u mne sloužila kuchařka patnáct let, a předce jsem ji včera vyhnal.“

Antonín Strnádek se zarděl, v očích mu zahořel divoký plamen uraženého citu, i zvolal hlasem šlechetného hněvu: „Pane purkmistře, chci se domnívati, že to pouhý žert, jenž neměl účel mé osoby neslušně se do- tknouti; nicméně přeju, aby byl nikdy z úst páně purkmistrových nevyšel, nikoli proto, že by mne mohl snížiti, anobrž proto -“

„Že mne snižuje, ne-li?“ vpadl mu purkmistr do řeči. I podíval se opět na Antonína přes brejle, odstoupil od něho několik kroků, a obrátiv se k němu, pokračoval: „Pane provisore, překvapil jste mne, ačkoli jsem člověk, jejž málo co překvapiti může. Nuž, nechť! — Dovolte dále počítati vaše zásluhy. Za druhé?“

„Šest let jsem byl pomocníkem na škole [24] Ostružinské, načež jsem dán za provisora na školu květošovskou, poněvadž učitel Jablonský, který před čtrnácti dní zemřel, úřad svůj pro stáří více zastávati nemohl. Po ten čas poctěn jsem třemi pochvalnými listy od důstojné konsistoře, poněvadž se shledalo, že nejsem učitelem jen dle jména, anobrž dle skutku.“

„To vám dělá čest,“ pousmál se purkmistr. „Za třetí?“

„Moje mravy jsou beze skvrny; nejsem opilec, mrhač, anobrž mé posavadní jednání získalo mi lásku a přízeň všeho sousedstva i mých představených.“

„To vám také dělá čest. Dále?“

„Snažil jsem se vždy dosáhnouti onoho stupně vzdělání, jakého učiteli jest potřebí, má-li platně působiti, nedotýkaje se toho, že nemalou péči na to vynakládám, bych za duchem času nezůstal v ničem pozadu.“

„To jest to nejlepší!“ zvolal purkmistr s úšklebkem, jako by mu chtěl říci: „Troubo, nevyzváněj, nemáš-li zlata na prodej!“ I přistoupiv ke stolu, vzal do ruky list a pravil: [25] „Jste dvanáctý, jenž se o květošovskou školu hlásí. Komu ji dáti, aby se nestala křivda? Každý má zásluh plný koš. Znáte Vačulíka? Slouží dvacet let, a má prý vše to, co se může zásluhami jmenovati; nic však méně sedí podnes na filialní škole, která nevynáší úplně sto dvacet zlatých. Znáte Krejčovského? Jeho otec byl na panství čtyřicet let učitelem, on sám slouží už jedenadvacet, a posud si nevysloužil ani tolik, aby si pořádný kabát koupil. Povídá se ovšem, že rád pije; ale ty můj Bože, proč vařejí sládci pivo? Ostatně prý je dobrý varhaník a houslista. — Znáte Záhončíka? Jest pomocníkem na zdejší hlavní škole, slouží tři léta; ale udělal si známost se schovankou prvního radního, a poněvadž se ví, že květošovská škola přes dvě stě stříbra na penězích vynáší a že se dá ve vesnici snadně nějaké hospodářství zříditi, má pan radní za to, že musíme o to dbáti, aby se Záhončík slušným způsobem zaopatřil. Mám dále pokračovati? Pane provisore, doufám, že nahlížíte, že by bylo žádání marné, — co chcete dát na kolky, [26] propité — aspoň to užijete. — Byl jste u pana děkana?“

„On mě poslal k panu purkmistrovi.“

„Hahaha! — vidíte, mohl bych vás zase poslati k pánům radním, návladním; ale poznávám, že jste hodný člověk, a pročež radím jíti přímou cestou domů.“

„Pan děkan,“ osmělil se namítati Strnádek, „pan děkan mi řekl, že bude o to usilovati, aby se na mou žádost přede všemi vzal ohled.“

„Pan děkan bude do toho hrozně málo mluvit," utrhl se naň purkmistr. „My máme presentační právo, a nedáme si ho zkrátiti. Povídám vám ještě jednou, budte moudrý, ušetřte kolků. Ostatně buďte jist, že vás bu- doucně nenecháme seděti. V Jedlovce jest učitelem starý Javorník, má přes sedmdesát let, a kašle už druhý rok, dlouho-li to s ním může ještě trvati? Na tu školu si počkejte, budu vám všemi čtyrmi pomáhat. — A nyní se poroučím.“ Pohna se, jakoby se chtěl ukloniti, otočil se od něho a šel do vedlejšího pokoje.

„Vždyť jsem věděl, že to tak dopadne," [27] šeptal Antonín Strnádek, octna se na náměstí. V očích se mu dělala kola, hlava jej pálila, srdce bolelo. Ničeho si nevšímaje, šel váhavým krokem do ulice, kterou se odtud chodí do Květošova. „Že nejsem krejčím aneb ševcem!" zašeptal, napřemítav se na mysli o neblahé okolnosti, že bude muset snad ještě mnoho let pomocnickou službu konati, a že snad... Nemoha myšlénku tu domysliti, přál, aby byl raději krejčím aneb ševcem, neboť by pak mohl vyhověti své touze, která silou obrovskou ve dne v noci ho napínala, aby hleděl státi samostatným.

Byl právě před domem pana Kašpara Vokounka, který vyučiv se řemeslu tkalcovskému as před osmi lety ke stavu svému takovou nechuť dostal, že pustiv jednoho dne člunek na prázdno skočil do prostřed světnice a zvolal: „Ženo, ode dneška nebudu tkalcovati! — ta šlichta mi škodí na prsa, a vůbec poznávám, že jsem nepřišel proto na svět, abych za pár krejcarů po lavičce se šoupal, niti počítal, navazoval a hřešil." [28]

Od té doby stala se s ním veliká změna. Nakoupiv si všelikých knih, a sehnav ze všech konců velikou hromadu advokátských spisů a písemností, ponořil se v hlubeň advokátských moudrostí, probíral zákony a jich paragrafy, studoval úskočnost a šibalství; a když se mu konečně zdálo, že našel nit klubka, začal se potloukati po krčmách takových, v nichž selský lid do města k úřadu přicházející se scházíval, aby buď k právní žalobě se posilnil, aneb prohranou při zapil.

Kašpar Vokounek uměl si dělati známosti, pozdravil každého, každému podal ruku, s každým se dal do řeči, a z každého vytáhl jeho tajemství. Jestliže pak začal vykládati zákon a celou právnickou proceduru líčiti tonem rétorickým, naslouchali hlupáci s otevřenou hubou, obdivujíce se moudrosti jeho a jeho důmyslu.— Během dvou let stalo se, že se lid k panu Kašparu Vokounkovi hrnul; téměř každá právní náležitost z celého vůkolí musela skrze prsty jeho proběhnouti, a on se měl při tom tak dobře, že tělo i kapsa jeho tloustly. — Aby [29] všecku památku nevděčné minulosti zahladil, rozbil tkalcovský stav na třísky, poručil jej spáliti, a popel pustiv do větru, zvolal: „Tak se mstí zklamaná naděje!“

Poněvadž pak pan Kašpar Vokounek nahlížel, že svět jen leskem lze zaslepiti, dal s nemalým nákladem svůj domek v dům prostranný přestavěti. V přízemí zřídil si po pravé straně kancelář s nádhernými svršky, po levé čeledník, skladiště, kuchyň, a v prvním patře elegantní pokoje, do nichžto pouze důvěrným přátelům a vzácným hostům přístup býval volný. Vůbec, pan Kašpar Vokounek zavedl si živobytí a domácnost na způsob vznešených pánů.

Vyšed on právě nyní z domu, pozastavil se nad smutnou postavou Antonína Strnádka. „Pane učiteli!“ ozval se tedy, zpráskna ruce, „nevypadáte-li jako pohřební plást naších nosičů, tedy se nechám zaříznout jako starý houser. Co se stalo?“

Antonín naň pohlédl bolestně a odpověděl: „Po všem veta! — Pane Vokounku, vstal [30] jsem s krásnou bohatou nadějí, ale půjdu spat se zoufalstvím.“

„Hle!" ušklíbl se on, pozdvihnuv špičatý nos, jako by jím chtěl na slupku svého rozumu zaťukati. „To bude as něco takového, jako odmrštěná žádost? Bodejž to čmelíci! — člověk lepí, sešívá a staví; ale nebe jest vysoko, král daleko, a tu nás konečně potká nehoda, že nám šos za šosem od posledního kabátu odpadá. — Byl jste u pana děkana?“

„Z míry to dobrý pán!“ povzdychl provisor.

„Ale nic neprorazí,“ doplnil pan Vokounek. „Vahavě myslí, a ještě vahavěji píše, čímž se obyčejně stává, že přichází po merendě, a že si musívá ušklébky nechat líbiti. - Byl jste u purkmistra?“

„Vyjel na mne jako na řetěze.“

„Hahaha! - což nevíte, že jen ten proráží, kdo umí hromovat? Ostatně vám musím pověděti, že jest náš purkmistr lišák, na něj musíme s obuchem od roští, chceme-li mu zasaditi ránu. Vy jste šel plnou cestou, bez pláště, bez kuráže, [31] jako se chodívá do kostela, a přišel jste o poslední podešev. — Pojďte se mnou .“

Zmámený provisor vešel za panem Kašparem Vokounkem do jeho kanceláře. Domácí pán svlékl se z kabátu, vlezl do širokého růžobarevného županu, vrhl se do pohovky, pokynul provisorovi, aby naproti němu sedl, a pravil, povznesa hlavu, jako by měl citáty hlubokých mudrců přednášeti: „Pane učiteli, velmi mnoho za nynějších dob prospívá, umíme-li svému vůkolí a vůbec světu imponovati. Vy jste dobrý, šikovný, vzdělaný muž, a však co vám to platno, jelikož nemáte ani tolik smělosti, ani tolik odvahy, abyste se svému kmotrovi do očí podíval? Smělost, odvaha povznáší; ostýchavost, neodhodlanost ponižuje. Moudrost, šikovnost bývá nám za obtíž, a hlupství dochází vyznačení, odměny, jestliže jen známe dobrý ton a onen povrchní lesk, za nímž všecky nemotornosti, za nímž naše vrozená hloupost a tupost se tratí. Smíme se tomu diviti, že tolik lidí v nouzi a bídě umírá? Medový života proud jest všem stejně přístupný, ale ne všickni býváme povolni, [32] svléci se z předsudků nejapné mysli, z přepjatých požadavků, z marné naděje. A neníť nešťastnějších lidí nad takovéto zpozdilce, jež ovšem nelze než zpozdilcemi nazvati; nebo oni se opozdili narozením, opozdili se vychováním, opozdili se poznáním života, opozdili se vším, co jest základem šťastného života, a jen tím ne, co blažený život z kořen vyvrací. Vy, pane učiteli, patříte k tomuto druhu lidí, — jen se nehněvejte! — cokoli mluvím, mluvím pro vaše dobré, a jestliže mne poslechnete, možná, že se stanete pánem osudu svého. — Máte pevnou vůli o dekret na květošovskou školu se pokusiti? — Prosím, abyste zkrátka odpověděl.“

„O vůli nejde,“ povzdychl provisor, „ale jde o možnost.“

„Jste zas ve své kalužině,“ utrhl se naň pan Vokounek. „Možnost všeho závisí nejvíce jen od vás; kdo nemožnost sám na cestu si staví, zůstane vždy v nemožnosti, a nedomůže se ani bezpečného přístřeší. — Chcete opravdu dostat květošovskou školu?“

„Kdož by nechtěl!“

„To jsem na vás chtěl. — Avšak ke každému cíli vede mnoho cest — jedna přes hory, doly, strminy a propasti, druhá semo tamo oklikami, klouzami, těsnými, volnými průchody, třetí přes moře dlouhých bouřlivých zápasů a bojů, a čtvrtá krásnou rovinou, kde hejna průvodčích na nás čekají, aby nám ukázali, kterou stezkou si lze nadraziti, na kterou příležitost se můžeme zachytiti a kterou branou konečné do zaslíbené země máme vejíti. Myslím, ta poslední jest nejlepší, jen že působí mnoho útrat, poněvadž žádný průvodčí není bez kapes a bez rukou, a každý raději jeden rýnský vezme, než by po haléři se napnul. — Máte peníze?“

„Ach, jakž míti!“ odpověděl provisor. „Jsa pomocníkem měl jsem ročně deset zlatých stříbra služného, dostav pak se za provisora, bral jsem třetinu všech příjmů, která sotva sedmdesát zlatých dostihla. — Mé celé jmění záleží v desítce banknotě.“

„Fi!“ odplivnul si pan Kašpar Vokounek vymrštiv se. „Toť lépe být čeledínem!“

„Lituju, že nejsem řemeslníkem,“ podotkl [34]

provisor. „Když však s druhé strany povážím, že, jsa učitelem, s vědami obírati se mohu a že snad předce jednou dojdu takového zaopatření, abych o kus chleba úzkostlivě starati se nemusel, tu opět mi odpadá chuť na mé povolání reptati."

„A jestliže na vzdor své veliké důvěře nedojdete cíle svého?“ ptal se pan Vokounek. „Pane učiteli, pracovati deset, dvacet, třicet i více let, a pracovati bez požehnání, pracovati jen jako nádenník, jako do větru, a blížiti se k hrobu se srdcem před časem uvadlým, s myslí nepřehlednou tmou zastřenou, s duchem vlastní důvěrou zmrzačeným... ptám se, může se potom říci, že jsme byli živi?“

Nebohý provisor vyvalil naň úzkostlivě oči, jeho tvář zbledla, jeho rty se třásly, nohy zdály se pod ním klesati. O, vždyť každý miluje lahodu života aspoň tolik, co kterákoli němá tvář! — Jeho mysl uvázla náhle ve tmách, z níž on sám pomoci sobě nemohl.

Pan Kašpar Vokounek zprudka k němu přistoupiv, vzal ho za ruku a hledě mu neodvratně [35] do očí, pravil: „Všimněte si mé dobré rady. Ohlédněte se po holce, která by měla aspoň tři sta zlatých věna; avšak nedlete, a jak medle takovou najdete, přijďte, a já vám povím, co dále činiti.“

„Ach, pane!“ zvolal on s neobyčejným rozčilením, „co se toho dotýče, mohu vás ujistit, že mám holku s hezkým domkem.“

„Opravdu?“ ptal se pan Vokounek táhlým hlasem. „Tím lépe! — Nesmím věděti...?“

„Proč byste nesměl? Domek mé milenky leží na konci Předního Květošova, tam kde se cesta do Velkého Květošova zatáčí.“

„Už vím, už vím!" zvolal on. Na to sebou několikrát zavrtěl, jakoby něco hledal, vrhnul sebou opět do lenošky, svěsil hlavu a zdál se pilně o něčem přemýšleti. Konečně hodil nohu přes nohu, a mrskaje okem stranou na provisora, řekl polohlasitě: „Co dáte, pomohu-li vám na květošovskou školu? Netřeba hned dáti, anobrž po čase, za rok, za dvě léta...“

Před provisorem se otevřelo nebe dokořán; [36] s vyjasněnou tváří odpověděl: „Sto zlatých stříbra slibuju.“

Pan Vokounek se dal do hlasitého smíchu. „Myslíte, pane, že se takové věci prodávají jako zemáky? Dáte-li dvě stě, pak uvidíme, co se dá dělati. Musíte mi dobře rozumět. Co se mne dotýče, já z toho nevezmu ani haléře; ale musíme vědět, že musím klepati zde, že musím podlézti tamto, i že musím všude zamáznouti, aby se neviděly zásluhy druhých kompetentů.“

„Tedy dám dvě stě,“ svolil provisor s odhodlaností, ježto se s jeho povahou nesrovnávala.

„To jest moudré,“ řekl pan Vokounek, sedl ke stolu, vzal kolkovaný papír, a napsav dlužní list podal jej svému nejapnému klientovi, aby se podepsal.

„Smím čísti?“ ptal se tento.

„Aj, proto vám to do rukou dávám,u odvětil pan Vokounek úšklebně, „abyste četl a se podepsal.“

„Prosím, není psáno, zač ten dluh,“ podotkl provisor, když byl spis přečetl. [37]

„Snad nechcete položit základ k šerednému škandálu!“ zvolal on poněkud popuzen. „Co se píše, musí se psát a rozvahou, aby to nikomu nemohlo být na ujmu jeho jmění, tím méně jeho vážnosti a cti.“

„Máte dobře,“ přisvědčil učitel, vzal péro, omočil je, ale ještě jednou četl. „Co to znamená: Vším, movitým i nemovitým jměním, kterékoli mám aneb míti budu?“ ptal se, péro na kalamář klada.

„Ah, saháte mi do svědomí!" pohněval se pan pokoutní písař. „Vůbec nemaje nyní žádného jmění, chcete se snad nad tím pozastavovati, že na vaše budoucí jmění chci se něčeho odvážiti? — Tedy toho nechme, mně zůstanou v kapse mé peníze, vám v srdci vaše naděje, že snad po dvaceti letech předc konečně učitelem samostatným se stanete." I sáhl po listině; avšak provisor, jehož se slova ta v hloubi duše dotkla, vzal znovu péro a podepsal se s úvzdechem, zřetelně dosvědčujícím, že přetěžký úkon vykonal. — —

Pan Pavel čepelský opustil dnes postel [38] v dobrém rozmaru. Udělav včera řádnou komocí a povečeřev pak s plnou chutí hladového žaludka, spal „jako by andělíčky polykal,“ jakž měl obyčej říkati, kdykoli spal jedním taktem od večera do rána. Snil celou noc o domku u cesty k Velkému Květošovu, o Mařeně a spanilé její dceři, a mohl se tím dnes chlubiti, že ve snách malinové rty Bětuščiny až do opojení líbal. Jesti to k smíchu, když kopuletý plesnivec o blahostech lásky bláboní; avšak příroda se ráda uchyluje k výstřednostem, protizákonním nepravidelnostem, a tuť ovšem můžeme jeviti po volnost, starého fantílka ospravedlniti, zvláště živ-li on v okolnostech, ani tělu ani duchu žádné násilí neukládajících.

Pan Pavel Čepelský se tedy se smíchem umyl, se smíchem ustrojil, se smíchem posnídal a se smíchem své čeledi dal denní rozkazy, což všem tím více zdálo se být divné, jelikož každý včera s tím nezvratným přesvědčením spat se odebral, že zlámané kolo teprv dnes hromobití přinese. Po snídani oblékl se pan [39] Pavel do kabátu, jemuž vůbec říkal „Geschäftsrock“ , poněvadž byl opatřen pěti velkými, prostrannými kapsami a jednou menší, přilepenou z venčí k levému náprsí, která u svého pána zaujímala místo hodného sekretáře, přijímajíc všecky ty věci, na něž potřebí pilně mysliti, aneb které měly nevšední cenu. Vsadiv si konečně na hlavu obyčejnou čepici s velkým stínidlem, a ozbrojiv se holí, s kterou jeho nebožtík otec blažené paměti počestnou službu městského revisora v Dražkově zastával, hrnul se z prvního patra v přízemí, kde věrný cikán radostně naň zavrčel, a paní hospodyně upejpavě z kuchyně vykouknouc se ho ptala, kam jemnostpán ráčí. Pozastaviv se, podepřel si pan Pavel Čepelský bok, odkašlal si a pravil, mžouraje laskavě okem i „Terinko, mám hrozné starosti — svět chce pořád jen peníze, ačkoli ví, že na jazyku chlupy nerostou.“ Za touto řečí, která měla věrné služce dokázati, že život jeho náramným trampotám jest podroben, přitočila se Terinka k svému veliteli tak, aby dnes znova její upřímné srdce poznal. Pan [40] Pavel jevil vždy neobyčejný důvtip, důvtip, jenž vlastně toho byl příčinou, že mu svět mnoho na dovtípenou dával; a pročež poplácav Terinku tak, že o jeho laskavosti pochybovati nemohla, vyšel na ulici, mysle, že není nic obtížnějšího nad služku, která té zpropadené domněnky neustupně se drží, že nás nic tak oblažiti nemůže, jako stará a předce denně se obnovující její náklonnost či přízeň.

Lidé se všech stran jej pozdravovali, a on křičel z celých plic: „Dobré jitro, Karle!“ — „Vychrápal jsi se, Jakube?“ — „Vypadáš po ránu, jako David v měsíci!“ atd. Tak křiče, octnul se přede dveřmi pana Kašpara Vokounka a vešel do quasi-kanceláře právě v tom okamžení, když byl provisor Antonín Strnádek na svůj podpis po onom hlubokém vzdechnutí ještě jednou kormoutlivě se podíval.

„Přítelínku, jsme hotovi,“ řekl pan Vokounek provisorovi. „Nejdéle za čtrnáct dní dovíte se, jak se záležitost naše rozhodla. Jen buďte dobré mysli, nespouštějte se víry v mou moc, sílu a vytrvalost. Nyní se musíme rozloučiti, [41] nebo tento mnohovážený host mně přináší nepochybně věci, které naše osoby zatemňují.“ Podav panu Pavlu Čepelskému ruku, poklonil se mu úslužně, a provisor květošovský vyklouzl s těžkým srdcem a nepokojnou myslí ze dveří.

Pan Pavel se vrhl nedbale na židli a pravil: „Pane Vokounku, mám něco důležitého.“

Pan Vokounek se kousl do nehtů, dělal, jako by přemýšlel, usmál se lahodně a odpověděl: „Ráčíte mít vůbec mnoho důležitostí, tak že mně to nic neobyčejného, slyšeti vás něco takového pojmenovati. Prosím, račte vypravovati.“

„Nebude nám nikdo překážet?“ ptal se on, ohlížeje se.

„Dobrá, tedy pojďme.“

Pan Vokounek zavřel kancelář, a uvedl pana Pavla v prvním patře do skvostného pokoje, jehož malba, svršky, záclony, obrazy a zrcadla patrné dávaly svědectví, že domácí pán umí skvostně živu býti.

Když se byli tak usadili, aby si vespolek do [42] očí pohodlně viděli, ozval se pan Pavel Čepelský: „Znáte ty lidi v onom domku, jenž stojí pod vrchem na konci Předního Květošova?“

Pan Kašpar povznesl hlavu, dělal, jako by si zpomínal a konečně odpověděl: „Nemýlím-li se, patří domek ten jisté Mařeně Slavíkové, která co švadlena ve vůkolí jakési pověsti dosáhla.“ „Máte dobře,“ — přisvědčil pan Pavel. „V domku bydlí skutečně Mařena Slavíková. Od čeho se živí, nevím; ale na tom mně mnoho záleží zvěděti, v jakém stavu se její jmění nachází. Rozumíme, mám zvláštní ohledy, a tuť dobře jest znáti všecky okolnosti, aby se na všech stranách vyhověti mohlo. Není vám nic zevrubnějšího povědomo?“

Pan Vokounek se zase kousl do nehtů u pravé ruky, povznesl zase hlavu, a po krátkém pomlčení odpověděl: „Nevím na jisto — skutečně nevím; nicméně zdá mi se, že byl domek se zahradou koupen buď za tři aneb tři sta padesát zlatých stříbra. Také se mi zdá, že byla trhová summa hned při koupi vyplacena, až do dvou set, tak že jen sto padesát [43] k dalšímu zaplacení vězeti zůstalo. Nemýlím-li se, tedy tento nedoplatek ještě v knihách vězí.“

„Nevíte, komu vlastně nedoplatek ten náležel aneb posud náleží?“

„To vám mohu hned pověděti. Domek ten vystavěl jistý Rál, aneb jak mu vůbec říkali, Hrál. Stavba ta strávila všecko jeho arci nepatrné jmění, tak že, když se byl do domku přistěhoval, neměl do čeho kousnouti. Ano jeho nouze tím většího stupně dosáhla, ježto on začal najednou tak churavěti, že byl naprosto ke vší práci neschopen. Nezbývalo než vystavěný domek prodati, a může se za to míti, že mu tehdáž Jakub Hvozda z bryndy pomohl, dav za domek tolik, že by byl mohl chalupnickou živnost koupiti. Rál měl jediného syna, jenž kdesi ve Vlaších sloužil u vojště; jelikož pak nahlížel, že jsou peníze kulaté, a že by se snadně státi mohlo, že by se celá stržená summa zponenáhle rozprášila, nechal na domku pro téhož syna sto padesát zlatých, s tím zřetelným podotknutím, že krom [44] syna ani on ani kdo jiný nemá mít právo peníze ty zdvihnouti, k čemuž i tu hloupou klausuli dal přivěsiti, že, kdyby syn po dvadceti letech o peníze se nehlásil, ony potom naprázdno z knih se mají smazati.“

„A jak tomu dávno?“ ptal se pan Pavel.

„Pokud jsem se domakati mohl, tedy by do dvadceti let nescházelo než devět měsíců a několik dní.“

Pan Pavel svěsil hlavu a zamyslil se, an pan Vokounek liščím okem naň pohlížel, každé jeho hnutí pilně sleduje.

„Není povědomo, zdaž ten Rál posud živ, a kde?“ ptal se onen konečně.

„Odstěhoval se do Radovan — tak jsem aspoň slyšel — kde prý do roka i s manželkou zemřel, zůstaviv něco peněz, ježto se v depositní pokladnici panství Radovan uložily.“

„Toť podivná historie,“ podotkl pan Pavel, založiv si ruce, a hlavou kývaje. Na to se náhle vymrštil, podepřel si dle svého obyčeje bok a řekl: „Co soudíte, pane Vokounku, [45] nedalo by se v čas potřeby této historie výhodně upotřebiti?“

„Račte mluvit zřetelně,“ pravil tázaný.

„Hm,“ pokračoval pan Pavel Čepelský, „ani nevím, jak do toho. Především prosím vysmáti se mně, že na stará kolena chci bláznovství tropiti.“

Pan Kašpar Vokounek přimhouřil filutářsky oči a prohodil: „Pan mládenec — pan mládenec... ráčíte ve mně buditi až k smíchu podivné myšlénky.“

„Ku příkladu?“

„Viděl jste, Bětušku, co? Mařena porodila spanilou dceru, není-li pravda?“

Pan Pavel mu stiskl ruku, oko jeho zářilo rozkolí, blaženstvím. „Přítelínku, Mařena byla také spanilá žena — žena, která neměla sobě rovných, která mohla být perlou knížecího domu.“

„Ráčíte ji znát dávno?“ ptal se Vokounek zvědavě.

„Jako své hříchy. Byly doby... No, no — bodejž čmelíci všecky ty zpozdilosti! — [46] Rozumějme, já byl pudivítr, měl jsem peněz za každým švem, a myslil, že musí být, jak já ohci.“

„A ono nebylo...?“

„Ba, nebylo!... Tloukl jsem hubou, a svět mne o mne samého otloukl tak, že jsem jednou dobou zblbnul jako starý Vydrma, jenž maje se podruhé ženiti ani své kalhoty neznal. Zkrátka, já miloval před lety Mařenu, ačkoli byla už vdaná.“

„A ona...?“ ptal se pan Kašpar Vokounek hlasem táhlým.

„Ona? Hm, ona se nechtěla nikdy pokušiteli do očí podívat, tím méně si s ním zahrávat. Ano, jednou mi vlepila takový poliček, že mne tvář plný týden pálila.“

„A kam vlastně nyní míříte?“

„Do terče, pane Vokounku!“ zasmál se pan Pavel. „Pochodím-li dobře, nabiju vám jednu kapsu samými dukáty.“

Pan Vokounek se pouklonil, potutelně se usmívaje. „Ráčíte být příliš dobrotivý. Jen [47] račte poroučet, má služba bude vždy pohotově. Tedy Bětuška...?“

„Buď ji dostanu aneb promarním celé své jmění, a blázen lehnu do hrobu."

Pan Vokounek se zachechtal pronikavě. „Jděte, jděte! — pro jedno kvítí slunce nesvítí... A hlava vaše už hodně prokvétá, — doufám, že máte už tolik let v ranci, abyste pochopil, že bláznění za zástěrkou plodí člověku nejhorší ježky. A však poněvadž jsem váš, slibuju s tělem i s duší pomáhati.“ Na potvrzení své dobré vůle podal mu ruku.

Znova se usadili, jako lidé, kteří jsou povolni strkati se s lávky.

„Dnes čekám pana Daňka z Puchanova,“ ozval se pan Pavel. „Nevím, jak s ním dopadnu; starý kapitál u něho hnije, a po novém už zase sahá. Jako děti, — dejme hraček co dejme, předc pořád málo.“

„Nesmíte zapomínat,“ usmál se pan Vokounek, „že jest pan z Puchanova kavalír, jenž čítá delší řetěz předků, než mnohý kníže. Ostatně to není na škodu, jestliže se podobní lidé o [48] půjčky hlásí. Pan z Puchanova má pěkný, výnosný statek, v deskách kromě našich peněz není žádných dluhů, jeho paní zdědí někdy panství Vlčkov , které se přes milion cení. Mimo to jsem slyšel z dobrého pramene, že má pan z Puchanova naději, po svém ujci zděditi neméně než as půlmilionu. Proč tedy nepůjčiti? Bez toho jej ráčíte odbývati po žebrácku; divím se tomu, že se posud jinam neutekl.“

„Jste liška,“ zasmál se pan Pavel, „hrozná liška... o! — o! sáhl vám pod laloch, a vy jste ještě na to nepomyslil, abyste chtěl svatý umříti.“

Pan Vokounek se ušklíbl, jako by řekl: Mne nedostaneš! „Ráčíte se příliš mnoho domnívati,“ uklonil se; „jest mi jen litovati, že jste posud mé služby neuznal. Mám počítati?“

„Nechme, nechme,“ přejal mu řeč pan Pavel. „Škoda času. Vraťme se k svému předmětu. — Pan Daněk žádá osm tisíc s obyčejnou srážkou.“

„Rozumím. Vyplatí se nepochybně šest, na rabat se nezapomene, a úroky přijdou vždy při sv. Havle, deset ze sta, ačkoli se napíše jen pět. [49] Radím půjčiti víc, dokavad má pan z Puchanova chuť a potřebu vypůjčovati se. Půjčte dvacet, třidcet tisíc i více, on je vezme, o to se netřeba starati. Čím více se půjčí, tím větší zisk; má péče bude, vylíčiti dlužní list tak, aby se vám v žádné případnosti vymknouti nemohl. Doufám, že nemáte příčiny, o mé upřímnosti pochybovati?“

„Šneku, kdybych věděl...“

„Ráčíte mít strach, jako byste visel v povětří na pavučině. — Račte dovolit - napíšu dlužní list na třidcet tisíc, pět a dvadcet vyplatíte, z každého tisíce vezmete rabatu padesát zlatých, a já mám za to, že to profit, proti němuž se nedá nic namítati."

Pavel si vjel rukou do vlasů, zavrtěl sebou nevrle a odpověděl: „To příliš mnoho... Musíme počítat...“

„Co musíme počítat?“ vyjel nevrle pan Vokounek. „Snad že by se vám dal někdo povolněji dříti? Račte odpustit, je-li řeč moje d rsná... Soudím, že máme píšťalky dělati, pokud míza. — Avšak je-li protivno půjčiti, [50] znám pro pana z Puchanova prostředek, prostředek levnější, snadnější. Žid Jakub Šabeles, který, jak vám vědomo, obchod pouze v penězích vede, prosil mě, abych k jeho straně pracoval; slíbil, že třetinu rabatu i slepého kapitálu vždy hotově mi vyplatí. Já nicméně držel posud věrně při panu Pavlu Čepelském, poněvadž nechci, aby se řeklo, že na staré přátelství a známosti snadným způsobem zapomínám. Nyní... prosím, račte voliti," doložil hlasem, jakým se imponuje a nikoli radí.

„Jste jako železo,“ řekl pan Pavel nejapně. „Považte, že bych peníze ty na jiné straně nejméně dvacetkrát za rok obrátil, že bych tedy průměrně aspoň také tolik za jeden rok vydělal, anto pan Daněk snad šest i deset let s kapitálem i s úroky odkládán bude.“

„Musím se tomu velice diviti,“ pravil pan Kašpar Vokounek hlasem povýšeným, „ano ani nemohu pochopiti, že jste se neráčil posud v životě náležitě ohlédnouti, že jste posud nepoznal okolnosti a poměry, jakéž z peněz pocházejí. Jen neračte zapomenouti, že jste obracováním [51] peněz u Josefa Vořecha, na jehož obchod tolik důvěry jste stavěl, v půlletě o tři sta přišel, že jste se s Janem Ondrášem dvě léta musel tahati, než jste místo šesti set tři sta zpátky dostal. O jiných pomlčím. Račte být konečně důvtipný, nevydávaje jmění své v šanc, an možno bezpečně je uložiti, zužitkovati. — Nechcete-li nicméně...“

„I tedy to napište, jak chcete!“ rozhodl se pan Pavel, pot s čela si stíraje.

Pan Vokounek se naň ostře stranou podíval. „Vy myslíte snad opravdu,“ pravil, „že mi na tom snad mnoho záleží, abyste panu z Puchanova půjčil. Ráčíte být na omylu; mně do něho pranic není, a to, co on mně dá, jinde dvojnásobně vyzískám. Nebudu nic psát, pokud nepřijdete s panem z Puchanova. Račte dovolit podívati se dolů. Tuším čeká se tam na mne netrpělivě; táhne desátá hodina.“

„Ten tě šikovným způsobem odbývá,“ pomyslil si pan Pavel. „Je vidět, že mu narůstají rohy.“

Skutečně čekalo v dolejší síni na pana Kašpara Vokounka mnoho netrpělivých klientů. On je všecky vlídně pozdravil, podal panu Pavlovi ruku, poručil se mu vlídně, a otevřel kancelář, do něhož čekající za ním vešli. Zamrače se, jako by ho náramné starosti tížily, prohlédl si nyní od psacího stolu všecky přítomné, vzal ruční knížku a tužku, a přistoupil s hlavou hrdě povznesenou k prvnímu.

„Vy jste Antoušek z Prádelny?“

„Jsem.“

„Co žádáte?“

„Zeť Matěj Štěrba, jenž u mne sloužil za čeledína, a jemuž jsem dal svou Mařenku za ženu, poněvadž ho nade všecko ve světě milovala, zdráhá se nyní mně dávati výminek, ačkoli jsem mu usedlost téměř zcela zdarma postoupil, ku svému přilepšení toliko šest set zlatých si vymíniv.“

„Udělal jste hroznou pošetilost. Usedlost stojí za dvanáct tisíc bratrovi; já vám radil: pamatujte na sebe; láska k dítěti vás zaslepila [53] , a teď to máte. - No, bude zase všecko dobře, napíšem žalobu... Máte peníze?“ „Šest zlatých stříbra.“

„To as tak postačí, a kdyby nepostačilo, však nejste kraj světa — doplatíte mi.“

Vzav šest zlatých, poznamenal záležitost v ruční knižce, a odbyl ho slovy: „Ode dneška za čtyry dni přijďte k podpisu.“ Na to popošel k druhému.

„Vy se jmenujete Jiřík Landa a jste z Cuckárny?“

„Ano.“

„Co chcete?“

„Servali jsme se včera v krčmě. Seděl jsem, kouřil jsem, pil jsem. Konečně přišel Petr Foukal, ten hrdopýšek, a pravil : Jiro, tvou halenu jest cítit za devátou stěnou. Já ani necekl, ale plivnul jsem. Tu on: Co pliješ, chamrado! — Mne začalo rozpalovat horko. Uplivnul jsem ale podruhé. On vzkřikl: To znectění odneseš! — On popadl plecháč, já popadl plecháč, — oba plecháče letěly — on má modřinu okolo oka, já tenhle šrám přes hubu.“ [54]

„Chcete žalovat?“

„Inu, to snad předc nemůže naholo proběhnout?!“

„Ovšem, vy jste nezačal, vina padá na něj.“

„Jinak to nemůže být!“

„On musí být trestán.“

„To mi povídá můj sprostý rozum.“

„Možná ale, že také vy do úzkých padnete.“

Sedlák začal vrtět hlavou, podíval se nedůvěřlivě na pana advokáta a řekl pln udivení: „A jak by se to mohlo stát?“

„Dle zákona, Lando! zcela dle zákona. Musím pověděti, že vzdor zákonu mnoho se dá udělati. — Máte peníze na žalobu?“

„Dnes ani haléře.“

„Proč mě tedy zdržujete? To je nestydatost! — Přineste dobrou pětku, a potom budeme dále jednati. S Bohem!“ — Když byl sedlák ze dveří vyklouzl, vysvětlil on přítomným: „Tomu člověku už jsem psal pět žalob na čekanou; nemoha dobyti zasloužené mzdy, zapřisáhl jsem se, že mu neudělám bez peněz ani čárku. Před rokem přišel zase, prosil, sliboval, [55] já byl jako hluchý. Konečně dal dlužní list, a tak snad předce jednou přijdu k penězům.“ Na to se obrátil k třetímu. „Jakube, vy příliš často chodíte.“

„Pěkně prosím, jak nechoditi, když mě svět neustále zlobí?“ řekl sedlák v plášti, jemuž nesvárlivý duch z každého švu čouhal. „Naše vesnice jest psinice — lidé jako kati, a všech těch katů mistrem jest rychtář, který má svědomí v botě, Boha v kapse, lásku na jazyku, spravedlnost pod stolem. Ptám se, jaký to život?“

„Jakube, to nechme.“

„Ano, to tedy necháme. Včera jsem myslil, že se už konečně předce zblázním. Já mám pole, Švanda má pole, — dělí náš široká mez — půl patří mně, půl jemu. Vyrostla na ní tráva jako marjanka, srdce se smálo. Řekl jsem: Švando, ty vypas svou polovici, já vypasu svou. On jen zafouněl. Je to člověk drbohlav, jemuž jest kopáč jako vidlička. V noci pěkně poslal pohůnka se čtyrmi kobylami na mez, do rána nezůstalo ani travičky. Já k rychtáři, dám základ [56] práva; sešli se konšelé, dostavil se Švanda, a soud začal. Ale jak začal? Hned jsem poznal, kam se tlačí, a když mi konečně druhý konšel řekl, že jsem nemasta, strhl jsem s mědence handru a šoustl ho jí po hubě. Mela hotova. Obklopili mě, popadli mě, porazili mě, svázali mě a serbus mě dovezl na trakaři do kabátu.“

Všickni přítomní se začali hlasitě chechtati, jen pan Kašpar Vokounek se kousal do nehtů.

Jakub se konečně také dal do smíchu. „Neměl bych se smát, ale sám poznávám, že to k popukání. — Přicházím tedy, pantatínku, aby se o to napsala žaloba. Musím pověděti: záda mám samou modřinu, hlavu samou bouli, tři žebra jsou zlámaná, a tu se podívejme, Švanda mě kousl do nosu, že nechápu, jak se stalo, že mi navzdor tomu nos můj zůstal.“

„Možná, že vyhráme, možná že prohráme,“ podotkl pan Vokounek.

„I třeba prohráli!“ zvolal Jakub. „Aspoň to nadělá ve vesnici hřmotu.“

Pan Vokounek si udělal v knížce poznamenání, [57] vzal od Jakuba tři zlatky a slíbil, že za týden se žaloba zadá.

Tím způsobem vyřídil ostatní, od každého vzal peníze a každého odkázal k několikadenní trpělivosti. Když pak myslil, že jest s dopolední prací u konce, a že bude moci zasednouti ke stolu, aby po velikém namáhání chutně poobědval, rozlítly se dvéře se hřmotem a do kanceláře se nahnula vysoká postava pana rytíře z Puchanova. Pan Vokounek honem přiskočil, prosil za odpuštění, že jest nedbale přistrojen, a chtěl vésti vzácného hosta do hořejších pokojů.

„Jen zůstaňme," pravil pan z Puchanova, „musím ihned odejíti a stavil jsem se jen na skok. — Obdržel jste mé psaní?“

„Obdržel a učinil jsem, seč síla moje,“ odpověděl pan Kašpar.

„A což Čepelský?"

„Jesti to skrz na skrz houžev; chce-li z něho kdo krejcar vymačkat, nadělá si mozolů a ochraptí na pět měsíců.“

„Tedy se to nezdařilo?“

„Aj, milosti, musel bych přestat být tím, [58] čím jsem. Po dlouhém mluvení a namáhání svolil k třidceti tisícům.“

„Jste zlatý muž!“ zvolal rytíř. „Buďte jist, že se vám náležitě odměním. Nechtěl byste Čepelskému zkázati, že se o třetí hodině zde u vás sejdeme? Buďte tak laskav. Mně na tom záleží, abych s ním v hostinci nemusel jednati, poněvadž to pak každému padá na oči, a našince snadno kompromitovat se může. Tedy na shledanou!“ Stisknuv panu Vokounkovi ruku odešel.

III.

Touž dobou přijel do hostince „U Zlatého hada“ pán, jenž s křikem žádaje pokoj, hostinského, pana Františka Jehličku, proto peskoval, že hned klíče nemoha nalezti hosta v průjezdě na průvanu státi nechal. Bylť as padesátník, prostřední, štíhlé postavy, jiskrnatých očí, a jeho tvář patrně ukazovala, že neprohýřil zdraví těla svého, o čemž také mrštné [59] pohybování dosvědčovalo. Oděv jeho nebyl skvostný, byl ale dle nejnovější mody a přiléhal k tělu tak, že na pohled bylo znáti, že nevyšel z rukou učeníkových.

Právě přiběhl pan František Jehlička s klíčem, an do průjezdu vstoupil pan Daněk z Puchanova.

„Pane Jehličko!“ křičel, „těším se na dobrý oběd. Nedostanem žádného společníka? Ach, to vaše město jest hrozně prázdné, všude jako by vymetl. Co dělá zdejší vojsko? Vím, páni důstojníci sedí v restauraci, buď jdou na hon aneb hrají v karty, aby nemuseli dlouhou chvílí zívati. Prosím, co v té restauraci? Těžko pochopiti, jak možno u toho měchatého šenkýře dni a noci proseděti. — Tedy jen hezky zčerstva, ohlédnu se, kdo by chtěl se mnou zatím na kulečníku hráti.“

„Libo-li, pane,“ ozval se cizí pán, jenž byl až posud upřeným okem naň pohlížel, „já časem také rád na kulečníku si zahraju.“

„Ah, zdáte se být velmi úslužný,“ odpověděl pan z Puchanova. „Nemyslete, že budete [60] hrát s mistrem; čemu jsem se druhdy za blaženějších let naučil, zapomněl jsem takřka úplně během těch let, co jest mi tráviti na mém statku.“

Cizí pán dal hostinskému na srozuměnou, aby jeho zavazadla do pokoje se odnesla, načež řekl panu z Puchanova: „Buď jak buď, bude to pro mne čest hráti se šlechticem."

Když vcházeli do hostinské světnice, odpověděl pan z Puchanova: „Zdá mi se, že od několika let šlechtictví úprkem vychází z mody, což připisuju té okolnosti, poněvadž každý trouba snaží se víc věděti nežli my, anto by dle přirozeného zákona třídy pod námi jen stínem toho spokojiti se měli, co my víme, čemu my rozumíme a co my známe.“

Cizí pán vzal lhostejně tago, postavil se u rohu kulečníka a na pana z Puchanova s úsměvem potutelným hledě, pravil: „Račte odpustit, jestliže k tomu několik slov podotknu.“ Pan z Puchanova se pouklonil, a on pokračoval: „Všeliké druhy tvorstva a jich odrůdy jsou přísně od sebe odděleny, hlavně [61] pak co do živočišstva, tak že pomísení buď naprosto mysliti se nedá aneb jen co meteor někdy v nepatrné jednotlivosti se kmitne. Jinak však to, co do druhů samých, kočka jako kočka, pes jako pes, kůň jako kůň, slon jako slon, lev jako lev, růže jako růže — všude ty samy vlastnosti, ty samy schopnosti, ta sama nadvláda aneb podřízenost.“

„Ach, zlatý pane!“ zvolal pan z Puchanova „vy mě chcete na tu cestu uvésti —“

„Na které jsme,“ vpadl mu on do řeči.

„Tomu nerozumím.“

„A já o podobných věcech nerad mluvím. Račte věřiti, že jsem horší než aristokrat, natrápil jsem si hlavy, namučil se zvědavostí, vyházel peněz na zbytečnosti, jen abych slynul a na nynější stupeň šlechtictva vyšvihnouti se mohl. A když všecko všude jsem dosáhl, vidím, že jsem zůstal člověkem, že musím jednou umříti a shníti.“ I zasmál se srdečně. „Ráčíte věřit, že mně toho srdečně líto, že —“

„Snad ne, že jste povýšen do stavu šlechtického?!“ zvolal pan z Puchanova, oči naň vyvaliv.

„Nikoli, toho mi není líto; avšak toho, že jsem se mučil a trápil pouze pro lesk a čest, a na člověka že jsem zhola zapomněl.“

„Zase vám nerozumím.“

„Nemohu za to. - Prosím, hrajete výborně.“

„Proti vám jsem hudlař. Pozoruju, že jste v mnohých věcech mistrem.“

„Vždy jsem dostal z každé věci za vyučenou,“ usmál se neznámý pán, „totiž jen z těch věcí, o kterých se mi uzdálo blázniti.“

„Jste podivný člověk.“

„Hrubý jako drvoštěp.“

„Považuju vás spíše za hrdinu.“

„Proto že umím jadrně koukati? Avšak ráčíte mít pravdu, nebojím se ničeho, ačkoli jsem třikrát vyzvání na souboj nepřijal.“

„Pěkně vás prosím!“ podivil se pan z Puchanova. „Vy tuším žertujete...?“

„Život lidský není žert,“ odpověděl on lhostejně, ačkoli se tvář jeho poněkud zarděla; „on není také knoflík, jejž možno od kabátu odtrhnouti a zase k němu přišiti.“

„Ale rytířská čest...“

„Ach!“ usmál se neznámý. „Ta nebohá čest! — není-liž to k zbláznění, když se dva kavalíři pro kuběnu, již proto mají, aby ji někdy odkopli co prašivinu, na souboj vyzvou? Ráčíte v tom viděti nějakou čest? A když kavalír kavalíra zabil, jako řezník zabíjí vepře aneb myslivec vlka, ráčíte snad ještě žádati, aby svět tleskal a vrahovi se poklonil? Kde tedy jaká čest? Či snad zavadění o nohu, nevyhovění ztřeštěné zpozdilosti, uražení kartou jest dosti podstatná příčina, aby se střílelo aneb meče se křižovaly, a lidský život tak se hubil, jako láhev, z nížto šampaňské vykypělo? Nejsem na světě pro svou aneb cizí libůstku, anobrž abych vyplnil řetěz lidské společnosti, a pokud věčnost na mne nezavolá, abych pomáhal ve svém oboru ku všeobecnému prospěchu pracovati.“

„Zač tedy považujete jednání těch, kteří z přirozené hrdosti meče aneb pistole na souboj se chápají?“ ptal se pan z Puchanova hlasem pozdviženým položiv tago délkou kulečníku.

„Neráčil jste mi rozuměti?“ pousmál se neznámý pán. „Prosím, hleďme si raději kulí.“

„Ne, ne! dejte odpověď na mou otázku,“ naléhal pan z Puchanova.

„Jelikož ráčíte poroučeti, musím se zřetelněji vysloviti,“ pravil neznámý nedbale. „Ty, kteří souboj vyhledávají, považuju za lidi hovadské přirozenosti, považuju —“

Pan z Puchanova přitočiv se k němu okamžikem napřáhl ruku po jeho tváři; poněvadž ale neznámý ještě mrštněji jeho ráně se uhnul, stalo se, že rozehnaná ruka udeřila tak prudce do přepažního pilíře, že vlastník její bolestí vykřikl.

Mezi tím vzal neznámý čepici, vlídně se poručil a chtěl odejíti.

„Zůstaňte!" zvolal pan z Puchanova, cestu mu zastoupiv.

On se usmál, jako by mu chtěl říci: Prosím tě, ty mne ke zpozdilostem nedonutíš. I strče si pravou ruku za vestu na prsa, pravil: „Pane, jsem prudký muž, ale jedná-li se o souboj, napadne mě vždy takové flegma, že není nic tak mocné, aby mě z něho vytrhlo."

„O tom se přesvědčím. Pane, chtěl jsem vám dát poliček...“

„Nedal jste, vaše ruka to dobře cítí.“

„Já ale pravím, že jsem dal, ačkoli jsem nedal; já vám tedy udělal největší pohanění, jaké šlechtice potkati může.“

„Jste na omylu, přivedl jste mě jen k poznání...“

„Že jsem člověk hovado?“

„Neračte duši mou a srdce mé hlouběji skoumati.“

„Dobře, nepotřebuju dalšího výkladu. — Chtěl jsem se s vámi bavit slušným způsobem.“

„Libo-li, dodělejme hru.“

„Vy jste lotr, jste šejdíř — horší než katův pytel!“ zvolal pan z Puchanova. „Slyšte! Nebudete-li se dnes se mnou střílet, dám ve všech novinách za nepoctivce vás prohlásiti.“

„No, to jest skoro trochu mnoho,“ pousmál se opět neznámý. „Skoro nahlížím, že se dnes souboji nevyhnu. Poněvadž ale už dávno jsem nestřílel, račte dovolit pistol prvé zkusiti. Doufám [66] , že to jest výminka, ku které bez ublížení své cti svoliti můžete.“

Pan z Puchanova byl ode dávna co výtečný rváč znám, jakož neméně pro nectnou svoji hubu, a jestliže dnes v mezech jakési ovšem ne příliš veliké mírnosti se držel, tedy to snad přičísti dlužno jedině té okolnosti, že měl před sebou muže, jehož celé jednání i tehdáž, když žertem něčeho se dotýkal, úctu požadovalo a jakousi kromobyčejnou vážností vynikalo. Maje tedy pan z Puchanova svou povahu vždy na zřeteli, a věda, že rytířské skutky nejlépe jest na rychlo odbývati, vozíval s sebou vždy k zápasu potřebnou zbraň, totiž dvě pistole a šavli. Nemoha proti žádosti neznámého nic namítati, dal přinésti ze svého kočáru pistole, jež na kulečník položiv, pravil: „Pane, vyberte si!“

Neznámý vzav pistol prohlídl ji a pravil: „Zdá se, že to dobrá zbraň, a nemýlím-li se, není mně neznámá.“

Na ta slova pohledl naň pan z Puchanova skoumavě, přemýšlel, zpomínal si; nemoha [67] se však upamatovati, že by byl tvář tu kde viděl, pobídl neznámého, aby ke zkoušení pistole se přistoupilo. Vyšli do zahrady. Neznámý nabil.

„Do čeho mám střeliti?“

„Poněvadž tvrdíte, že jste dávno nestřílel, střelte tamto do jabloně. Dejte pozor, abyste nestřelil od hlavní větve ani výš ani níž než na půldruhé pídi.“

Neznámý se naň ohlédl s úšklebkem, namířil, a střelil do jabloně ani výš ani níž než na půldruhé pídi od hlavní větve.

Pan z Puchanova zavrtěl hlavou. Neznámý znova nabil.

„Prosím pojmenovati jiný předmět.“

„Vidíte toho ptáka tam na makovici stáje?“

„Vidím. Nesedí pevně, hourá se — jesti to třaslák.“ Střelil, pták se svalil dolů. „Budem ještě dále zkoušeti?“

Pan z Puchanova zbledl po druhé ráně, i neodpověděl. Neznámý vzal od růže tečku, rozštípl ji, zastrčil do ní dvacetník, a vzdálil se na padesát kroků.

„Co chcete ještě dělat?“ ptal se pan z Puchanova.

„Chci vám jen ukázat kousek, jenž mi pomohl za důstojníka v hraničárském pluku.“ Namířil, spustil a dvadcetník odlétl s hůlky.

Pan z Puchanova mu podal mlče ruku. „Máte dobře, my se spolu nemůžeme střílet, jste mistr, já proti vám ani učeník. Chcete se mnou obědvat? Bude mě těšit, prokážete-li mi čest...“

„Není mně milé, že musím odepříti; předně k tomu nepřipouští moje střídmost a za druhé nejídám rád ve společnosti, anobrž sám a sám, bavě se při tom buď čtením aneb rozjímáním...“

„O zpozdilosti soubojníků třebas, ne-li?“ vpadl mu pan z Puchanova do řeči.

„Neračte mi dělati křivdu,“ odpověděl on s úsměchem. Ukloniv se odešel do svého pokoje, kamž mu přinešen oběd.

Pan z Puchanova se podíval na hodinky a vida, že druhá hodina se blíží, na kvap se naobědval a pospíšil k panu Vokounkovi, kde pan Čepelský už netrpělivě naň čekal.

Jednání nebylo dlouhé. Pan Vokounek napsal dlužní list, pan Daněk z Puchanova se podepsal, pan Pavel vysázel pět a dvadcet tisíc, shrábl z každého tisíce padesát zlatých, dal panu Vokounkovi dvě stě zlatých a dlužní list, a pravil: „Buďte tak laskav postarati se o vklad do desk. Doufám, že Milosti proti tomu neráčíte nic namítati...?“

„Nikoli! — Jen dejte list do desk vložiti,“ vece pan z Puchanova, „toť nejlepší prostředek, abychom zůstali dobrými přátely.“ Po té hodil panu Vokounkovi pět stovek. „Jest to dost za vaši práci? Mám nerad, jestliže se potom za zády šeptá, že jsme špinavci. A tu máte za kolek. — Ještě něco. V hostinci U Zlatého hada se ubytoval neznámý pán; mně na tom záleží zvěděti, kdo a odkud jest...“

„V tom Vaší Milosti posloužím,“ nabídl se pan Pavel. „Budu dnes s Jehličkou o něčem jednati, a při té příležitosti z něho co potřebí vytáhnu.“

Rozešli se. Dívaje se okem upřeným na dlužní list, stál pan Kašpar Vokounek dlouho [70] nepohnutě a myslil na květošovského provisora. Uloživ konečně s pitvorným úšklebkem vydělané peníze do zvláštní skříně, vzal dlužní list a odešel dolů do své pisárny. — —

As po půlhodině vešel pan Pavel Čepelský do hostince U Zlatého hada. Vypiv pintu piva vzal Jehličku za ruku. „Slyšel jsem náhodou,“ pravil po tichu, tak aby to ostatní hosté neslyšeli, „že máte dobré vědomosti o jistém Rálovi, jenž byl vlastníkem domku v Předním Květošově. Nechtěl byste mi něco o tom pověděti?“

„Už se skoro ani nepamatuju,“ odpověděl Jehlička. „Byl jsem tehdáž mladík, a málo si všímal věcí, do nichž mi nic nebylo. Nebožtík otec říkával, že jest mu Rála srdečně líto, protože byl skrz naskrz poctivý muž. S jeho synem jsem chodil do školy. Slyšel jsem, že jest také už mrtev. Na pohřbu starého Rála jsem byl osobně; vedl jsem tehdáž malý obchod v obilí a semenech, a právě jsem přišel do Radovan, když ho nesli na hřbitov. Přišed tam opět as po devíti měsících, slyšel jsem, že už také jeho manželku vložili do hrobu.“

„A kdo vám řekl, že mladý Rál také už mrtev?“ ptal se pan Pavel.

„To se mi řeklo tehdáž v Radovanech, ano tamní učitel mi jistil, že četl psaní, ježto zprávu o úmrtí synově přineslo.“

„Vida, vida,“ prohodil pan Pavel, vypil ještě jednu pintu piva, a zase se ptal Jehličky: „Ubytoval se u vás dnes jistý pán...“

„Mrzout — čertův mrzout!“ zvolal Jehlička. „Sotva že o dům zavadil, vypeskoval mě až hanba.“

„Aj, aj!“ podivil se pan Pavel. „A vy jste to strpěl?“

„Co dělati? Hospoda jest hospoda... zdá se, že se stáváme proto šenkýři a hostinskými, abychom dům svůj všemu hrubství otevřeli. Jediná naše náhrada jest v tom, že počty své nemusíme zasílat k revisí.“

„Jen ho natáhněte.“

„Pane Čepelský, jsou lidé, kteří se nejen natahovat nedají, anobrž i nás natahují. A jak možno natáhnout člověka, jenž s každým na setkání vádu začíná? Pan rytíř z Puchanova [72] jest muž, který nerad komu ustoupí; jemu ale ustoupiti musel, nemoha jej k tomu přiměti, aby se s ním střílel.“

„Že ne?! — Toť musí být ďábel! — A jak se jmenuje? Odkud je? Nevíte? Mně to můžete svěřiti, vždyť víte, že nerad roztřásám.“

„Posud nevím, ani jak se jmenuje, ani odkud je; jestliže vám ale na tom záleží, zejtra časně ráno vám to oznámím.“

Pan Pavel Čepelský pospíchal nyní domů, neboť měl ještě to ono na práci. Co se pana z Puchanova dotýče, pomyslil, že nemusí každého člověka jmeno znáti, a jestliže mu skutečně mnoho na tom záleží, že může zejtra někoho pro vyřízenou poslati.

Doma bylo první jeho prací, zapsati do své hlavní knihy, že sub dato 13. května pan Daněk rytíř z Puchanova třidcet tisíc zlatých stříbra se vypůjčil — s desíti ze sta a čtvrtletní výpovědí. K tomu připojil poznamenání, že list dlužní odevzdán Kašparu Vokounkovi, aby se o vklad do desk postaral. Odbyv tuto práci poznamenal v příjmu takto: „Vyděláno [73] slepou náhodou 6050 zlatých stříbra.“ Na to založiv ruce, hleděl spokojeným okem do knihy, v níž jeho jmění ku podivu kvapně zrůstalo. — Unášen láskou k svému jmění předce zpomněl si na starou Mařenu a na její dceru, a tuť se mu ovšem do duše vtíralo přesvědčení, že k dovršení jeho štěstí neschází, než takový anděl ženského pohlaví, jako Bětuška. A jelikož mimo Bětušku neznal žádného anděla, jenž by mohl mít práva, po jeho bohatém boku co vládkyně jeho pozdních dob státi; nelze se tomu diviti, jestliže s jakousi hrdinskou neústupností kráčel k předsevzetí, že musí Bětušku dostati.

Z tohoto opravdu sladkého rozjímání byl nemilým způsobem vytržen; nebo an se právě s moudrou povážlivostí chystal, vyměřiti si k cíli svému nejkratší cestu, objevil se před ním s tváří vyděšenou pan Kašpar Vokounek. V ruce držel listinu, již jako prapor svého vznešeného řemesla před sebou držel.

„Pane Čepelský!" zvolal hlasem jektavým, „stal se hrozný omyl.“

Pan Pavel povznesa zdlouhavě hlavu, jako by nemohl slovům těm věřiti, vyvalil naň oči — a mlčel.

Pan Kašpar Vokounek rozloživ na stole listinu pravil: „Račte čísti.“

„To dlužní list, na nějž jsem panu z Puchanova pětadvacet...“

„Prosím, račte jen čísti,“ vpadl mu on do řeči.

Pan Pavel sotva že byl dva řádky přečetl, mrštil dlužním listem o stůl vzkřikna: „Cože? Pětadvacet tisíc? Hrom vám do péra...“

Vokounek se ušklíbl, pokrčil ramenama a řekl: „Chyba se stala proti mé vůli...Jest to mrzutá věc... list se ani nečetl... ráčíte mít obyčej jen podepsati. Ovšem posud nebylo příčiny; nyní ale vidíme, jak dobré jest nejprvé čísti a potom teprv podepsati.“

„Jste podvodník!" vzkřikl pan Pavel vymrštiv se. „Srozuměl jste se s Daňkem, vehnal jste mě na led, a teď se stavíte nevinným!“

„Prosím pamatovati se," pravil pan Vokounek nadvznesa hrdě hlavu.

„Pamatovati se?! Teď se ještě pamatovati, an vidím, že jsem suchou hubou o pět tisíc přišel? přišel podvodem toho člověka, jemuž jsem dal tisíce vydělati, jejž jsem na nohy postavil, jejž jsem svými spekulacemi k pověsti nevšední přivedl? — Darebák jste! lupič, dráč, nestydatec, pokrytec!“

Pan Kašpar povznesl ještě hrději hlavu. „Přišel jsem pomoci vám; vidím ale, že vás to těší v bryndě zůstati, a pročež se poroučím.“

Odešel kvapným krokem. Pan Pavel se zarazil, rozmyslil se a letmo se hnal za Vokounkem. Volal, křičel, — pan Vokounek se neohlédl, anobrž pevným krokem pospíchal z domu. Na prahu se však přece pozastavil, a ohlédnuv se pravil: „Co chcete, nesmyslníče? Pohaniv mě způsobem nejnestydatějším, osmělujete se, o pomoc mě volati? Náš účet jest krátký. Pravil jste, že jste mi dal tisíce vydělati, že jste mě na nohy postavil, že jste mě k pověsti přivedl; já pak pravím, že já vám dal tisíce vydělati, že já vás na nohy postavil a na nohou vás udržuju, že já vás přivedl [76] k pověsti šlechetného věřitele, ačkoli jste dříč, lichvář, podvodník, zloděj, vůbec člověk takový, který se nehodí než na šibenici.“

„To mi ještě nikdo neřekl!“ podivil se pan Pavel. „I bolí mě, že právě vy...“

„Aj, aj, pane Čepelský!“ usmál se pan Vokounek, „když já, to bolí, a když vy, to nemá boleti?“

„Pojďte sem, vraťte se,“ pobízel pan Pavel za ruku ho vezma: „Oba jsme chybili, oba odnesli — budiž zapomenuto.“ I vtáhl jej zpátky do domu a do pokoje, kde mu s laskavou úslužností přistrčil židli. „Pravil jste, že jste mi přišel pomoci, ne-li?“

Pan Vokounek přisvědčil hlavou.

On pokračoval: „Vím, že vám vše možno; prosím vás, mluvte!“

„Napíšu nový dlužní list, a dám jej panu z Puchanova podepsati.“

„Arci, arci, to je nejkratší cesta.“

„Aby se ale vám i mně nějaké náhrady za leknutí dostalo...“

„Prosím, povídejte hezky zřetelně.“

„Tedy místo třidceti napíšu dvaatřidcet.“

„To jest odvážlivost, hrozná odvážlivost!“

Pan Vokounek se ušklíbl. „A proč odvážlivost? Přečtu aneb dám přečísti panu z Puchanova starý dlužní list, on pozná chybu, a nový bez čtení podepíše. Vy mně pak osm set vyplatíte, přestávaje sám na zisku dvanácti set.“

Pan Pavel překládal nohu na nohu, myslil na dvanáct set, myslil ale také na nebezpečenství. Dostav se však konečně k přesvědčení, že by se v žádném případu jemu nic zlého přihoditi nemohlo, odpověděl: „Zdaří-li se to, vyplatím vám potom osm set.“

„Musím nepatrnou výminku připojiti,“ ozval se na to pan Kašpar Vokounek.

„Ku příkladu?“

„Jesti to maličkost, nebude vás stát ani haléře, toliko několik kroků a několik slov. — Purkmistr jest vám dlužen?“

„Kdo vám to řekl?“

„Neračte se přetvařovati. Vím to s jistotou, i mohu pověděti, jaké peníze jste mu půjčil. — On jest vám dlužen dva tisíce zlatých stříbra, [78] zavázal se ročně po třech stech spláceti, a ačkoli od té doby už tři léta minula, nedal vám ještě ani groše.“

„Bohu žel!“ vzdychl pan Čepelský. „Přemýšlel jsem už, že budu zaplacení přísně žádati... nejde to, on by mně mohl škoditi.“

„Vám škoditi? Nevím, jakým způsobem by se to státi mohlo! Také nechci, abyste peníze žádal; on má tolik jmění, že byste ani o deset tisíc báti se nemusel.“

„Co tedy?“

„Květošovský školní provisor jest můj vzdálený příbuzný,“ vysvětloval pan Vokounek. „Jemu i mně na tom záleží, aby nyní na této škole učitelem zůstal. Město — jest vám to vědomo — má podací právo; koho magistrat představí, bude potvrzen. Můj příbuzný má mnoho zásluh, slouží na zdejším panství už deset let, jest vzdělaný člověk; avšak purkmistr chce, jak vím, podstrčiti člověka, který sotva dvě léta slouží a schovanku prvního radního si namlouvá. Víte, jak to v podobných případech chodívá; kolega kolegovi nechce odpírati, [79] aby on mu také v čas potřeby neodpíral, a tak by se nepochybně stalo, že by se tento mladík na květošovskou školu dostal, kdyby se proti tomu důrazně nevystoupilo. Pročež budete tak laskav, purkmistra požádati, aby se na květošovskou školu nynější provisor Antonín Strnádek usadil. Jsem jist, že vaší žádosti zadost učiní; kdo jest dlužen, nebývá s to, aby svého věřitele zhola odbyl, zvláště nemá-li peněz, aby dluh na požádání nahradil.“

„A jestliže předce žádosti nevyhoví?“ ptal se pan Čepelský.

„Nemějte starosti, on to neudělá. A kdyby snad udělal, tedy postačí zdaleka pohroziti.“

„K tomu se mi nedostává chuti.“

„Musí se vám jí dostati, jinak bych byl nucen opustiti vás v okamžení, kdežto mé pomoci nejvíce potřebujete. Zejtra do poledne račte mi oznámiti výsledek, potom pojedu hned k panu z Puchanova.“

IV.

Májový večer má tolik vnad a půvabů, že nestačí jedno lidské srdce je pojmouti a jedna lidská fantasie je obsáhnouti. Příroda dřímá a předce nesčíslně mnoho hlasů a výjevů života svého vydává, že to její dřímání podobá se sladkému hovění si královny za dob odpoledních na hedbávných poduškách, an panny její při lahodném zpěvu a líbezné hudbě čarovné hry před ní provozují.

Krůpěje rosy, houpající se na listech a lupení, lahodný škádlivý větřík, jenž jako skotačivé pachole přes kadeřavé obilí poskakoval, aneb v klenutí stromoví se zarývaje, tajemství světa šeptati se zdál, zpěv slavíkův, znějící jako vznešené žalmy kajícího, nic však méně posud marností světa ne úplně prostého srdce... ach, ba vše vyzývalo tak mocně k lásce, že starý blázen pan Pavel Čepelský touhou velikou se rozplývaje, vykradl se z města a nejbližší stezkou při měsíčku k Přednímu Květošovu se ubíral; V srdci měl lásku, horoucí [81] lásku, a hlavně plány, lásku snižující. Sahaje po ráji, nechtěl se pekla spustiti.

Chvílemi se pozastavoval, jako by přemýšlel, má-li ve svém předsevzetí postupovati, a hned zas poskočiv klusem běžel, podobaje se opravdu šílenci, jenž při měsíčku své nesmyslné reje provádí.

I pročež dívaje se naň, srdečně se zachechtal Honza Kubinos, jenž sedě na vrbě na hrázi, svazoval nejohebnější větve, aby se na nich pohoupal a své kratochvíle užil.

Honza Kubinos pocházel z matky poběhlice a z otce cikána; byli to tedy rodiče, kteří rozuměli tomu výborně, svého syna ku všemu tomu vésti, co z kalu pochází a v kalu se končí. Honza měl tedy hned v peřinkách příčinu blahoslaviti osudu, že ho k životu tak nadějnému povolal. On pak měl všecky vlastnosti, jichž potřebí, aby se všem cikánským požadavkům bez ujmy vyhovělo. Jsa deset let stár, byl schopen pod strakou z hnízda vejce ukrásti, aniž to straka zpozorovala. O rok později, kamkoli se vrhnul, kradl tak šikovně, že podezření [82] obyčejně na jiného padnouti muselo. Vydav se na pouť do Vambeřic, zul na prvním noclehu vůdci procesí boty, obul je nejhezčí holce, a ráno se stranou srdečně chechtal, vida, jak povážlivá rvačka mezi poutníky z toho povstala. — O rok později začal navštěvovati jarmarky a trhy. Z počátku se mu vedlo výborně, měl peněz plné kapsy; poněvadž ho ale přirozenost byla poznamenala tím, že mu dala jedno slepé a druhé šilhavé oko, a že vůbec jeho obličej uzpůsobila tak, aby jeho lotrovský duch na pohled se dával znáti, nemohla mu Fortuna dlouho sloužiti, a on musel nejednou ran snášeti, protože měl pouhý nejistý úmysl, to neb ono zboží ohmatati, aby jeho dobrotu ocenil, aneb někomu na hodinky se podívati, aby si čas nezmátl. — Nabyv konečně nezvratné přesvědčení, že jarmarečnictví a tržnictví má víc svízelů než sladkostí, odřekl se této živnosti s mužnou resignací, a nastoupil pohodlnější dráhu svého umění tím způsobem, že se jal prohlížeti komory a stáje těch venkovanů, kteří prohřešujíce se proti pravidlům [83] všeobecné opatrnosti, nedbali o dobré zámky a závory, anobrž své krvavě nahospodařené zboží pouhé náhodě pod opatrování dávali. Aby pak své dlouhoprstní umění bez úhony provozovati mohl, spojil se s nejproslulejšími hlavami téhož počestného řádu, čímž se stalo, že stupeň po stupni se povznášeje, své vrozené vlohy tou měrou vytříbil, že celé bratrstvo uznalo za dobré, mistrem ho jmenovati. Od té doby — a bylať ona nejdůležitější jeho života — proslavoval se Honza Kubinos smělostí, odvážlivostí, chytrostí, hbitostí, vůbec všemi těmi cnostmi, jež tak vznešené umění předpokládá.

Poznav tedy Honza Kubinos velectěnou osobu pana Pavla Čepelského, jal se s obvyklou důsledností uvažovati, zdaž by se něco nad míru šikovného dnes provésti nedalo. Aby pak pouhým uvažováním nemařil čas, skočiv s vrby postavil se příchozímu pánovi do cesty.

Pan Pavel poznav Honzu ochladl ku podivu ve své rozčilenosti, a to tak náhle, že mu nohy takořka zdřevěněly. Nicméně vzpamatoval [84] se ihned tak dalece, aby poznal, že by mu patrná bázlivost nejen nic prospěti, anobrž velmi mnoho uškoditi mohla. Osměliv se tedy ku kroku rozhodnému zvolal: „Honzíku, slyš! -- nepůjdeš-li s cesty, pošlu do tebe tisíc hromů, a zejtra dám vybubnovat, že už na lidi v cestě vystupuješ.“

Honza neodpověděv blížil se k panu Čepelskému, jenž třesoucí se rukou pozdvihl hůl, chystaje se k zápasu, v jehož možnost měl právo věřiti.

„Pane Čepelský, nerozumíte mi,“ ozval se Honza, podávaje mu ruku, již on ovšem odmrštiti nemohl. „Povídá se, že jsem zloděj, taškář, jehož prstům nic neuklouzne. Inu, možná, že má svět pravdu, ačkoli se to důkazy opodstatniti nedá. Jesti to ale hrozný omyl domnívati se, že bych snad na cestách pokojný lid přepadati měl úmysl, aneb to už opravdu činil; nic nepřichází najednou, a nobrž vše se musí zponenáhla vyvinovati, krokem rakovým, jakým správný tkadlec nit za nití v úhlednou tkaninu vetkává.“

„Hm,“ ozval se pan Pavel, „z tvé řeči vyrozumívám, že nejsi posud lupičem, ale že se jím nepochybně staneš.“

„Dovolte,“ přejal mu slova Honza, „bylo by to hrozně pošetilé, bych chtěl tvrditi, že to aneb ono musí přijíti. Já toliko neodpírám možnosti, a tuť mě nemůže nikdo viniti z hanebného předsevzetí. Vy jste dnes boháč, velký boháč; tuším ale nebudete se zpouzeti proti dvěma možnostem, že totiž, dříve než na vás uhodí smrt, můžete se stát buď ještě větším boháčem anebo nuzákem.“

„Honzo, máš za ušima,“ pravil pan Pavel. „Dej pozor, něco ti poradím. Chceš-li krást, kraď, abys nikoho nezarmoutil.“

„To pravidlo," řekl Honza, „snadno se vysloví, nikdy ale nesplní. Můžete někoho poličkovat, aby ho to nebolelo?“

„Jsi hlupák! Uč se rozuměti moudrosti, a poznáš, že lze krásti a nikoho tím nezarmucovati.“

„Oho!“ zachechtal se on. „Nepochybně myslíte, abych zase jen taškáře, zloděje a lupiče okrádal?“ [86]

„Ano, Honzíku, tak to dělej!“

„Musel bych začít od vás, nebo vy... vy...hahaha! — Ještě jste nenosil kabát, k němuž byste si byl bez krádeže, podvodu a darebáctví pomohl. Co se durdíte? Už dávno váš počítám k svému řemeslu, i buďte jist, že vám co nejdříve list na mistrovství svobodného řemesla, které slove vůbec zlodějství, pošlu.“

Aby pak ihned dokázal, že ho k němu pudí zvláštní zlodějská příchylnost, obejmul ho tak upřímně, že pan Pavel na jeho prsou zkřikl, zdaž radostí aneb bolestí, bylo těžko v témž okamžení rozhodnouti; avšak pan Pavel se panu Vokounkovi svěřil, že nemyslil, než jako by se v něm všecky kosti drtily.

Vykonav tento zřetelný důkaz upřímnosti, zachechtal se Honza a pravil: „Teď mi povězte, kam se tak zhurta ženete? Nelžete, to vám povídám! — mne nezůstane nic tajno, i mohlo by se státi, že bych se vám za lež šeredně odměnil.“

„Honzíku!“ odpověděl tázaný, „dobře bys udělal, kdybys to nechtěl věděti. Kamkoli jdu...“ [87]

Honzík se zase zachechtal. „Nač to okolkování? Jste hrozně sprostého ducha; myslíte, že jste čipera, a chodíte jako rak. Počkejte, přečtu vám při měsíčku planetu.“ Vzav ho za ruku díval se mu do dlaně. „Pane Čepelský, jste náramný čtverák. Hahaha! — stará Mařena má dceru, za niž bych se dal oběsiti; vy máte velké jmění, pro něž by se nikdo nedal oběsiti. Jsou to dvě věci, totiž hezká ženská a peníze, které se někdy z nouze, někdy z obyčeje a někdy z rozpustilosti aneb z jiných smrtelných příčin scházejí. Ano, chcete se oženit, ale neoženíte se, pakliže si mne nepředejdete. Já pak nežádám nic víc a nic méně, než několik set zlatých stříbra, aspoň tolik, co by stačilo koupiti chalupu, z níž by se ony vystěhovaly, aby si ve vašem velkém domě hověly. A jelikož vím, že se mi po dobrém nepoddáte, tedy vám poroučím, obrátiti se a domů jíti.“ Při těch slovech popadna ho v půli, obrátil ho tváří k městu, načež pan Pavel Čepelský nemeškal, jeho dobré rady uposlechnouti, ačkoli se srdce tomu zpouzelo. [88]

Tato jinak nemilá příhoda měla ten následek, že pan Čepelský nový plán vyštudoval, vlastně jen starý plán novým doplnil, a to s takovou opatrností, obezřelostí a důvtipností, že se ostrozrakosti svého dnešního ducha nemálo podivil. — Ačkoli tedy cíle své jinak dosti namáhavé cesty nedošel, a tedy měl podstatnou příčinu nevrlým býti, nicméně prozrazoval jakousi veselost, která ostatně nemálo k tomu přispěla, že se krom nadání v městě octnul.

Bylo právě jedenáct hodin. Pan Kašpar Vokounek pracoval ještě pilně ve své písárně, své úkony odbývaje s rychlostí, která o jeho praxi chvalné svědectví dávala. Pan Pavel zaklepal na dvéře, a s neobyčejnou lehkostí vklouzl do kanceláře, nic na to nedbaje, že se pan Kašpar škaredí.

„Vida, že posud nespíte," pravil pan Pavel, „uznal jsem za dobré, několik slov s vámi ještě dnes promluviti.“

„Prosím, račte jen mluviti z krátka,“ odpověděl on. „Právě jsem ukončil práci, a nerad na prázdno v noci sedám.“ [89]

„Nebude to na prázdno,“ podotkl on. „Jsme sami?“

„Buďte jist, že jsme.“ Proto předce ohlédl se pan Pavel po světnici a přesvědčiv se, že sami dva jsou, pravil: „Bojím se, že mně bude Honza Kubinos překážeti...“

„O čem to mluvíte?“ ptal se pan Vokounek netrpělivě.

„Mluvím o svém předsevzetí, Mařeninu dceru...“

Pan Vokounek se hlasitě rozesmál.

„Bojíte-li se Honzy co nebezpečného soka, tedy mám právo pochybovati, že byste se vůbec oženiti mohl.“

„Těžko dnes chápete,“ pokračoval on. „Má řeč se vztahuje na pouhé překážky, jež zlodějská svévole může pouze proto činiti, aby lehkým způsobem vydělala peníze.“ Po tomto připomenutí osmělil se věrnými barvami vylíčiti svou příhodu, a na konec vyslovil své mínění, že by nemohlo být na škodu, kdyby se v čas potřeby Honzovi svěřil úkon, jenž by [90] jejich snahu značně urychlil a vůbec mimo všecku pochybnost postavil. Naznačiv svůj plán do podrobností byl nemálo potěšen slovy pana Vokounka, jenž slíbil, že si to rozmyslí a potom mu poví, jak dalece se možná něčeho takového odvážiti.

V.

Ráno na to před osmou hodinou navštívil pan Pavel Čepelský dražkovského purkmistra, jenž srkaje právě kávu, zdál se být velice nespokojen. Bylť včera ve společnosti, a dovolil nejen hrát barvičku, anobrž i sám si zasedl ke kartám. Z počátku mu přálo štěstí, tak že měl mnoho peněz vyhráno; po desáté hodině ale se obrátila karta, a on za hodinu nejen výhru, anobrž i těch několik set zlatých prohrál, jež chtěl na uplacení svého dluhu vynaložiti.

Uvítav pana Pavla s trpkou tváří, chtěl se právě vymlouvati, še posud svým závazkům špatně dostál; onen ho ale předešel řka: „Pane [91] purkmistře, přišel jsem v záležitosti, která vám snad nemilé postavení způsobí, nic však méně tak nepatrná jest, že ji mohu bez ostýchání vysloviti.“

Pan Robert Polenský pozdvihl zvědavě hlavu a odpověděl: „Jsem žádostiv slyšeti; prosím, račte mluviti.“

„Mám zvláštní příčinu žádati,“ pokračoval on, „aby provisor Strnádek na květošovskou školu definitivně se dostal.“

Purkmistr naň ostře pohlédna prohodil: „To nepůjde.“

„A proč by nešlo? Nesmím prositi o jasnější vysvětlení?“

„Musíme se ohlédnout na zásluhy.“

„To bývá zbytečná věc.“

„Nesmíme se mýlit.“

„Ah, pan purkmistr zapomíná, že někdy zvláštního druhu rekomendace...“

„Snadno rekomandovat, když... Jest mi nemilé, že pan Čepelský zvolil záležitost, která tak jest choulostivá, že se jí vůbec nerad dotýkám. — Jak tomu rozuměti, že se ráčíte [92] ujímati člověka, který pražádného práva nemá, vaši pomoc žádati?“

„To jest mýlka," odpověděl on lhostejně, „Strnádek zná mne a já znám Strnádka, nikoli co člověk obyčejný, anobrž jako přítel. Přátelské naše poměry nejsou ovšem staré, jsou ale tak hluboké, že nemůže být lhostejno, kdo na květošovskou školu dosazen bude. — Pane purkmistře, vím dobře, komu se cesta urovnává...“

Pan Robert Polenský se pousmál. „Pan Čepelský chce vnikati do našeho úředního jednání; musím prositi, aby to nečinil. Nejsem člověk, jenž by sebou dal s místa na místo postrkovati, ano můj charakter nikdy toho nesnese, aby mne někdo v rozpaky uváděl.“

„To jest příliš zřetelné vyjádření,“ pravil pan Pavel, „nebudu tím déle za obtíž. Račte dovolit, o něčem jiném se zmíniti. — Pane purkmistře, doufám, že nepřišly v zapomenutí výminky dlužního listu, na který jsem vám hotovou půjčku učinil...?“

„Zavázal jsem se ročně dluh spláceti,“ [93] odpověděl on, přes brejle naň hledě. „Posud nebylo lze tomuto závazku vyhověti, z příčin, které vám jsou nepochybně známy.“

„Odpusťte, nestarám se o cizí příčiny, poněvadž mám svých vlastních nemalý počet. — Račte se dobře upamatovat... v dlužním listu také zřetelně jest psáno, kdyby se splácení jistiny ročně vždy o sv. Jiří i odvádění úroků náležitě nedělo, že potom výmínka ročního splácení tím se ruší, a mně ponecháno jest právo k čtvrtletní výpovědi celé jistiny, aneb kdyby se ani úroky pořádně neplatily, k žalobě dle patentu od 18. října 1792 §. 4.“

„Vidím, zabýváte se mnoho půjčováním na úpisy,“ podotkl purkmistr, ušklébna se. „Pane Čepelský, u mne není se obávati nějakého skrácení.“

„To já nepravím. Jestliže jen tvrdím, že miluju pořádek, tedy se to nemůže bráti tak, jako bych snad předvídal možnost ztráty. Ano, pořádek miluju, protože pořádek duší všech věcí, a právě proto musím žádati...“

„Snad ne úroky i jistinu?“ vpadl mu purkmistr do řeči, „To by bylo nesvědomité!“

„Neračte se mýliti,“ usmál se pan Pavel, „Nesvědomitostí mohlo by se zde nazvati, kdybych něco žádal, co v dlužním listu obsaženo není.“

„Pane Čepelský, vím, že jste se nedostal na dno své pokladnice,“ namítal purkmistr, chápaje konečně choulostivost svého postavení, „i nemohu vysvětliti si, kterak mě můžete trápiti.“

„Pan purkmistr chce vnikati do tajemství mého finančního stavu. Osměluju se prositi, aby to nedělal; nejsemť muž, jenž by sebou dal zahrávati jako čtveračivé děcko, ba moje povaha to naprosto nesnese, aby dlužník, nechtěje ani jistinu složiti ani úroky platiti, tím mne odbýval, že pokladnice mé nejsou prázdné,“ odbyl pan Pavel purkmistra na oplátku, oči naň při tom tak ostře upíraje, že se on nemálo zarazil.

„Rozumím, rozumím,“ pravil purkmistr po krátkém pomlčení. „Já nevyhověl vám, vy jste se nade mnou zatvrdil. Jednáte spravedlivě, nejednal [95] byste však tak přísně, kdybyste povážil, že se s prvním radním rozkmotřit nemohu, nechci-li mít hada na krku. Jen považte, že hlava bez rukou sotva chlemtati může... a jak často musíme jeden druhého potřebovati! Svět jest skrz naskrz podmínka, ano, on jest podmínkami tak sevřen, že člověk trnu chtěje se vyhnouti, desaterými trny kůži si rozedře. Zavažte, pane Čepelský, radnímu ruce, a provisor Strnádek dostane první hlas.“

Pan Pavel se outrpně usmál. „Divím se, že neráčíte věřitele pana radního znáti.“

Purkmistr se naň s podivením přes brejle podíval. „Jest vám snad také dlužen?“

„Víc než pan purkmistr. Ach, pan radní k neuvěření mnoho zpotřebuje! — Mladá panička musí mívat často nové šaty, častěji musí se dáti hostina, navštěvování bálů nesmí se zanedbávati, aby se solidně žilo, musí být služka, kuchařka a chůva a mimo to nějaká společnice, která se za schovanku vyhlásí. Pan radní vypije denně jeden i dva žejdlíky dobrého vína, k tomu musí být „Gabelfrühstück" , aby mělo [96] víno co trávit, v poledne musí být oběd, kterému se ovšem řekne „Hausmannskost“ , který ale výborné pochutnání poskytuje, a víc stojí, nežli kabát chudého řemeslníka. Po poledni se stráví as hodina v kanceláři, pak se jde s paničkou na procházku. Večer se zasedne někde k holbičce piva, vypije se šest i více, časem se zahraje v karty a prohraje se tolik, že nádenník sotva týdně tolik vydělá, ano prohraje se někdy tolik, že se musí udělat dluh, nemá-li v domácnosti nedostatek panovati.“

Purkmistr vymrštiv se, strhl si s nosu brejle, neobyčejně se zpřímil a chechtaje se zvolal: „Pan Čepelský by mohl psát články do novin! — No, no, jste hrozný mravokárce — k neuvěření...“ Nastrčiv si opět brejle vzal ho za ruku a pokračoval: „Musím na to poukázati, že se na nikoho tak vytrvale nečíhá, jako na městského úředníka. Měšťanstvo ho považuje za nádenníka, panstvo za honorací; on má v sobě spojovati domácí miserii a veřejný lesk, a když se skutečně dle toho chová, vleze předc konečně do bláta, do něhož jej měštanstvo s libostí strká, [97] a v němž ho panstvo s úšklebkem vězeti nechává. Pane Čepelský, vy neznáte vředy, ježto na srdci našem vyrážejíce, každé sousto nám ztrpčují; neznáte boje, jakýchž nám jest denně podstupovati jednak s naším přesvědčením, jednak s předsudky všedního smýšlení obecenstva. Jestliže pak lokte z kabátu nám lezou, aneb věnec dluhů a dloužků kolem nás se ovíjí, směje se tomu veřejné mínění a zove nás bud nestydatci aneb marnotratníky. Pochopujete? Ach, vám jest snadno píšťalky dělati! Své jmění nedáte za půl milionu, vaše příjmy vynášejí denně víc, než obyčejný člověk pochopiti může. Jen nekrčte rameny, já umím počítat, ačkoli se právníkům nedostatek počtářských věd vůbec vytýká.“ Tu hbitě se otočiv, mrštil rukama a zívnul. „Pane Čepelský, když věci tak se mají, tedy slibuju o to pečovati, aby květošovský provisor zůstal květošovským učitelem. Vejděte jen k radnímu a uveďte mu na pamět, že musí jeho klient zůstati ještě pomocníkem. Provisor pak nechť ihned žádost svou podá."

Pořídiv na prvním místě spěchal pan Pavel [98] Čepelský k prvnímu radnímu, jemuž se uhodilo tak urputně na svědomí, že uleknuv se kajícně zvolal: „Madlenka musí zůstati ještě schovankou... co škodí; však na vdání vždy jest dost času.“

Po tomto heroickém sebezapření dal panu Pavlovi ujištění, že nesmí nikdo jiný být květošovským učitelem, než provisor Antonín Strnádek.

Odtud musel jít pan Pavel Čepelský podle hostince U Zlatého hada. Jehlička stoje právě ve vratech zíval a protahoval se; vypadal vůbec jako člověk, jemuž slunce příliš časně vstalo.

Pan Pavel mu podal přívětivě ruku, zasmál se a pravil: „Pane Jehličko, ten neznámý mně mate rozum.“

„Nespal jste?“ zasmál se na vzájem Jehlička. „Máte dobře, málo spáti dělá člověka chytrým, to nejlépe na sobě poznávám. Oh, čím méně hostinský spí, tím více se jeho spekulace uvolňují, tím více se rodí Boží požehnání!“

Pan Čepelský jej ťukl dvěma prsty do [99] tváře a řekl: „Dnes mně tedy můžete dát důkladnou zprávu, ne-li?“

Jehlička se protáhl, zívnul a zatřepal rukama. „Předložil jsem mu pasantní list; on mně jím mrštil o zem vzkřikna: Bulíku, tak se netrápí počestný lid!“

„Zlořečený to člověk!“ podivil se pan Pavel. „Pane Jehličko, buď to příliš hodný aneb příliš darebácký člověk. A co vy...?“

„Poklonil jsem se a utekl. Hned však na to dal mě zavolati, a svěřil mi, že by rád dnes ráno pojednal s někým takovým, jenž peněžité záležitosti obstarává. Pomyslil jsem hned na vás. Jestliže vám není obtížno, teď ho naleznete pohotově.“

„A prskne-li na mne?“ ptal se pan Pavel povážlivě.

„Prskněte na něj později — nepochybně k tomu budete mít příležitost, aneb ho štípněte do živého.“

Ziskuchtivost pohnula pana Čepelského k tomu, že se odvážil neznámého pána navštíviti. Jehlička doprovodiv ho ku dveřím pokoje, [100]

dal mu ještě tu dobrou radu, aby nedělal mnoho poklon, anobrž aby chováním svým dokázal, že nemá příčinu, kohokoli si předcházeti.

Tímto napomenutím povznesl se duch pana Čepelského k neobyčejné zmužilosti. Vstoupiv tedy do pokoje, vypustil z úst neladné „Guten Morgen" a s hrdým sebevědomím upřel oči na neznámého pána, jenž v knize se přebíraje, neviděl toho potřebu poděkovati mu, anobrž bruče, jako by polohlasitě četl, hlavu hluboko ku knize schýlil.

Pan Pavel přednesl příčinu svého příchodu. Neznámý vymrštil hlavu, podíval se naň ostře, přistoupil k němu a řekl: „Vy jste Pavel Čepelský?“

„U všech všudy, což mne zná!“ pomyslil on. Protíraje si oči poklonil se. „K službám, tak se od jakživa jmenuju,“ pravil hlasem nejistým.

Neznámý začal choditi po pokoji, jeho krok se stával rychlejší a rychlejší; při tom bručel mrače se a okruží u rukávů od košile si natahoval. Najednou před panem Pavlem se zastaviv řekl: „Myslil jsem, že jste už zahrabán...“ [101]

„Na smrt dost času.“

„Ba, kopřivu mráz nespálí.“ Panem Pavlem to trhlo.

Neznámý pokračoval: „Vy jste tedy přišěl...“

„Jak jste žádal, v peněžité záležitosti.“

„Ano. — Mám cizokrajných peněz všelikého druhu, a chci je za naše vyměniti.“

„To musím kupovati pouze kov.“

„Všecky peníze jsou pouze kov, — na váhu neprodám. Povězte, mnoho-li dám návdavku na sto zlatých?“

„Nemám-li prodělati, musím dostati čtyřidcet zlatých.“

Neznámý spráskl ruce, upřel pronikavě oči na pana Pavla, zaškaredil se a konečně pravil: „Svět vás zkazil, Bůh vás zamítl, smrt vás nepolepší... tentýž šelma jako před léty... Fi, takový škvor chodí vážně jako lev! Krtkem jste měl býti! Dráhy světa nejsou vaše dráhy... V Uhrách jsem viděl tolik šibenic, a ten lotr ani na čekan nepřišel. — Pamatujete se na Slavíka? Ať mne láska Boží zavrhne! ... Počkejte, [102] něco si povíme. Zač považujete život lidský?“

„Za žida,“ ušklíbl se pan Pavel; „všude samý šachr, zisk...“

„A lup, podvod, lichva, neřest od důli až do hůry, a miliony derou se z pekla a vydrati se mu nemohouce umírají jako chrousti, jež byli uličníci v pytel dali, aby je rozpustilou nohou rozdusali. — Co jest náboženství? Prosím, jen hezky odpovídejte, — jsem přísný preceptor, a na tom, kdo úlohu svou dobře umí, žádám mrštnost jazyka. — Co tedy náboženství?“

„Metla, kterou se sami flákáme,“ odpověděl on lhostejně. „Mimo to mám náboženství za lázeň, v níž se denně koupáme a denně ve špíně zůstáváme.“

„Dobře, pane mudrci!“ zvolal neznámý.- „Avšak já pravím: Náboženství jest matka, jíž se všickni darebáci odříkají, aby nemuseli lásku láskou spláceti. Ale konečně uchvátiv osud trnovou hůl, pustí se do darebáctva, a takhle je na příklad do hrobů prokletých rozpráší.“ I popadnuv hůl hnal se za panem Pavlem, [103] jenž jako sud dolů po schodech se vale, sípal jako děravý měch, a hřmotil jako žok vlny po plechové střeše.

Dostav se před dům pan Pavel, zastavil se, aby si oddechl; přede vším si setřel s tváře pot, narovnal si na hlavě čepici, provětral si kabát, a konečně, jako by se chtěl aspoň pohledem pomstíti, povznesl oči k oknům pokoje, kde se mu tak hrozné bezpráví bylo stalo. V tom mu padl na nos list papíru, a z okna se ozval hlas: „Čti, padouchu, a čiň pokání!“

On strčil hbitě papír do kapsy a pospíšil k panu Kašparu Vokounkovi, jenž se byl mezi tím připravil na cestu k panu rytíři z Puchanova.

Okolo půl jedenácté hodiny vsedli oba pánové do kočáru a jeli cestou k Přednímu Květošovu. Pan Pavel nemluvil, v hluboké myšlénky zabrán hledal v minulosti tvář neznámého pána, tvář to, ježto se mu dnes co vtělená msta osudu byla zjevila, tvář to, ježto mu nebyla neznámá, na niž ale upamatovati se nemohl. [104]

Pan Kašpar Vokounek naň mrskal potutelně okem, ušklíbal se a myslil: „Hledá ráj a nenajde ho; on a já, my oba nejsme proto na světě, abychom anděly líbali.“ — Když byli as dvě třetiny cesty ku Květošovu ujeli, poobrátiv se k panu Pavlovi pravil: „Jest to vaše pevné, nezvratné předsevzetí, o ruku Bětuščinu se ucházeti?“

On naň upřel skoumavě oči, a po krátkém pomlčení odpověděl: „Pane Vokounku, vaše otázka jest tak podivná, že nepochopuju, kterak mohla z vašich úst vyjíti. Vždy prvé jsem myslíval, že jsou peníze, že jest bohatství vrch vezdejšího štěstí, proto jsem neúnavně pracoval, ve dne v noci o to celou silou svého ducha pečoval, abych co možná největšího bohatství dosáhl. Věřte, bylo k tomu mnoho sebezapření potřebí, zvláště jelikož jsem se dlouho nemohl zprostiti předsudků, jež vychování, náboženství a slabost lidské přirozenosti v člověku vždy v hojném počtu vzbuzují a živí. Překonav šťastně všecky obtíže, a dobyv bohatství, ježto i mého nenasytného ducha překvapuje, cítím konečně, že není ono vrch života lidského, [105] anobrž že, má-li blaženost naše dokonalá býti, k bohatství ještě něco jiného náleží — totiž láska.“

Vokounek se zasmál. „Vaše řeč mi připadá jako hejčkání dítěte.“

„Proč?“

„Začal-li jste hejčkati, budete muset co den víc hejčkati.“

„Nerozumím vám.“

„Ah, jak nerozuměti! Dosáhna spanilou ženu, nové nespokojenosti nabudete; touha vaše se rozvětví v nové prameny; vždy nové vrchy vezdejšího blaha hledaje, vždy žízní po jiných věcech mříti budete. Jesti to nemoc, tím záhubnější, čím více jí hověno. — Haha! V lásce k ženě tedy vrch života hledáte? Zbavte se pošetilosti, která posud nej větší bídu na lidské pokolení uváděla, ano, zbavte se bláznovství, od něhož jen jeden krok k šílenosti.— Žena! Poznal jste ženu v nahotě pravdy? Poznal jste ji v jejích vášních, vadách, chybách, nedokonalostech, poklescích? Poznal jste ženu v jejím pychu, její nestydatosti, její bezbožnosti? [106] Učiňte, aby se hroutila v rozkoších, v hojnosti; učiňte, aby se jí celé vůkolí kořilo: ona bude předce vždy stesky pronášeti na skoupost života, na obmezenost úcty, na mělkost lidského štěstí. A když konečně domnívati se budete, že jste jí vše do klína nahrnul, což jest cíl ženského bažení: začne z dlouhé chvíle zívati, a než se nadějete, stane se milenkou vašeho vlastního nepřítele.“

Pan Čepelský vyvaloval oči, dýchal těsně, potil se, hrozil se nevěda čeho, byl v stavu tom, jenž se zove moření nejbujnější životní síly. Při tom vytáhl z kapsy šátek, aby pot s čela si setřel, a vytáhl zároveň také list papíru, a ten zapadnul za záda panu Vokounkovi, jako by se štítil světla denního.

„Pane Vokounku!“ ozval se konečně pan Čepelský, „tuším, vy jste nikdy nemiloval?“

„Ženu? Máte dobře. Vždy jsem považoval ženu za hlízu, z níž se kmen mužů od stvoření světa léčí, a vyléčiti nemůže. Srdce mé utkvělo časně na předmětu, jenž má tolik cností, kolik žena v sobě zavírá necností. Peníze miloval [107] jsem hned co klučík, peníze hledal jsem co jinoch, peníze velebím co muž. Mé jednání není pošetilé; z peněz se všecko rodí a líhne, ano peníze jsou hnízdo celého světa, a zachce-li se někdy tělu míti zábavu, hrst dvacetníků podrobí mému chtění ženu, jakou hlupáci jmenují andělem, aneb jejíž manželská věrnost sprosťáctvem vyzdvižena za modlu.“

„Máte ukrutnou filosofii,“ prohodil pan Pavel.

„Ach, nepoznal jste ještě život v jeho kořenech a jádru,“ ušklíbl se on. „Kdybychom nebyli už u stánku vašeho ideálu, dal bych vám zřetelné vysvětlení. No, co se nestalo dnes, stane se zejtra, pozejtří — kdykoli.“

Čeledín zarazil koně. Pan Pavel slezl mlče s kočáru, a vešel do bytu staré Mařeny, ježto právě sama doma byla. Podav jí lhostejně ruku, sedl na židli mezi okny, a když se byly obyčejné zdvořilosti odbyly způsobem, jaký mohl o jeho hotovosti k úsluhám dobré svědectví dáti, pravil: „Paní Mařenko, přišel jsem zvláštního druhu záležitost pořídit; jestliže jste [108] volna mě slyšeti, možná, že se oba dostaneme k svému cíli.“

Mařena se trpce pousmála. „Můj cíl, pane Pavle!“ odpověděla, „rozplynul se přede mnou v páru a dým, právě an jsem se před lety k němu blížila. Byl to cíl vznešený, hodný zatoužení lidského, byltě to cíl šlechetného chtěni, oblažiti manžela svého duchem mužné vytrvalosti a pevnou důvěrou v Boha. Jest vám vědomo, že jsem na prahu cíle svého klesla v hroznou tmu nekonečného neštěstí, z něhož mě jen smrt vysvobodí.“

„Byla to smutná nehoda,“ ozval se on hlasem nejapným, „vy ji ale považujete za těžší, než opravdu byla. Čas hojí každou ránu, povaha lidská setřásá ráda smuteční roucho; což byste vy jen chtěla věčně bol svůj nositi?“

„A co mně zbylo kromě mé bolesti, mého zármutku, mého neštěstí? Jmění mé zmizelo s mým manželem, i sotva že jsem zachránila tolik, abych nemusela žebrati, abych mohla koupiti kouteček, kde bych bezpečně hlavu svou ukryla. Či mně aspoň zůstaly vážnost a [109] čest? Netřeba vám opakovati výjevy, jichž jste byl svědkem, a ježto se duše mé bolestněji dotkly, nežli ztráta jmění.“

„Předce ale snad nemusíte nyní nouzi trpěti?“ ptal se on.

„Máme zdravé ruce a mnoho pilnosti,“ vece ona. „Naše potřeby nejsou také veliké a tak hojné, že bychom mnoho peněz musely míti. Náš denní výdělek dostačuje k naší výživě, dostačuje, abychom v ničem nedostatek nemusely míti.“

„Doufáte, že to tak vždy půjde?“

„My doufáme. Jestliže se Bohu zalíbí jinak s náma naložiti, nebudem reptati.“

„A kdyby přišla nouze, ježto láme i sílu mužovu? Paní Mařenko, jsou okamžení, jejichž železná tíže drtí mysl, vnitřnosti naše zoufalstvím naplňuje ... Mohla byste si vzíti přede tolik práce, abyste poznala, že zdraví naše není pojištěno úpisem, že dost malá nehoda je ruší, a že potom stav nás tím smutnějším se stává, čím méně jsme o to dbali, abychom se mu před časem vyhnuli.“ [110]

„Vím, vím!“ povzdychla ona smutně. „Ale jak dbáti, jelikož k tomu není prostředků?“

„Někdy se slušnými prostředky pohrdá,“ pokračoval on hlasem vždy důvěrnějším. „Jste žena příliš hrdého ducha, žena, která na svých cnostech více si zakládá, než na přízni světa, která ovšem jest pomíjející, nic však méně hlavní podmínku našeho vezdejšího blaha činí. Přeju, abyste se poněkud po přízni té poohlédla, nikoli na způsob pokrytce, anobrž tak, jak bezúhonné srdce činiti dovoluje.“

„V mém oboru nemožná to věc,“ odpověděla ona. „O, snadnotě mluviti, když s nehledanou přízní světa na všech stranách se potkáváme!“

„Právě proto máte hledati obor jiný. Zde jste bez přítele, bez rádce, bez ochotného dobrodince, jste v okresu, kde jen hrubá vášeň nevzdělaného vesničana se ozývá, kde se za skývu chleba požaduje práce celého dne, kde za několik krejcarů se kupuje pilnost, ježto v městě zlatými se odměňuje.“

„Nedělejte těm lidem křivdu,“ pravila ona [111] skoro prosebně. „Mohu vás ujistit, že jsem nikde v městě nenašla soustrasti, outrpnosti v tak hojné míře, jako zde mně ji jest denně pozorovati. Nedostává-li se k tomu ohebnosti, měkkosti slov, za to se naproti tomu není co báti falše, lsti, podvodu, ježto svá doupata v kamenných vysokých domech mívají.“

„A mnoho-li prospěje outrpnost,“ namítal on, „nemůže-li se zároveň skutkem pomáhati? Co nám platna slza v oku cizím, která s naším odchodem osychá, abychom tím smutnější pouť přes rokliny svého neštěstí konali? Méně slza vzdechů, a více peněz na útěchu. Ba, paní Mařenko, pouhá slova útěchy a politování jsou také pouhý mok, kterým sotva na okamžení žízeň lze uhasiti, mok, jenž nezřídka pod povrchní sladkostí žluč a pelyněk v sobě chová!“

„Naše řeč,“ pravila ona s úsměvem, „otáčí se neustále okolo téhož předmětu, a kdybychom mluvili takto do unavení, neotevře se přede mnou cesta, po níž bych došla blaženosti. — Pane Pavle, nechtěla jsem se vás [112] ptáti na účel vaší návštěvy, ježto ale ... buďte tak laskav, vyslovte se.“

Pan Pavel sebou nevrle zavrtěl, přejel si dlaní čelo a pomlčev několik okamžení, jako by se na něco rozpomínal, pravil: „Paní Mařenko, dobyla jste už knihovní vlastnictví této usedlosti?“

„Hned po koupi,“ odpověděla ona.

„Slyšel jsem, že jste dobře koupila?“

„Až posud jsem koupě nelitovala. Domek jest ovšem skrovný, nicméně ve všech částech pohodlný. Zahrada poskytuje do roka hezký užitek; také mne těší, že jsme takořka v středu několika obcí, z nichž větší část práce dostáváme. Kdyby nebylo na domku dluhu...“

„Paní Mařenko, proto právě nejvíc jsem přišel,“ vskočil jí do řeči on. „Úcta k vaší osobě přiměla mě k tomu, že jsem do knih nahlédl, abych se o vlastním stavu vašeho jmění přesvědčil. Máte na hotovosti peníze, jež jste co knihovní zjištěnost k zaplacení přijala?“

„Dost jsem se starala,“ odpověděla ona; [113] „avšak mnoho-li lze uhospodařiti, když to, co se denně vydělá, denně také se zpotřebuje?“

„A je toho dosti hezká suma...“

„Když jsem koupila domek, důvěřovala jsem v budoucnost.“

„Velká důvěra přivádí v nesnáze.“

„Bůh ustanovuje budoucnost naši, i řídí kroky naše a naše vůkolí.“

On se ušklíbl, položil si ruku na bradu a pravil: „Věřím, věřím, paní Mařenko! Předce ale nebudete upírati, že se musí člověk přičiniti.“

„A což jsem se nepřičinila?“

„Bylo se přičiniti, aby dluh přišel z kněh.“

„Tomu nerozumím.“

„Měla jste se poradit, a tu by vám byl každý zkušený dal na ruku, abyste dala dědice peněz těch úředně vyzvati, by se přihlásil, jinak že po uplynutí zákonního času za mrtvého bude prohlášen.“

„Musím se vyznati, že mi z mnohých stran k tomu raděno; já se k tomu však nemohla odhodlati, neboť se domnívám, že by mohl dědic tím okraden býti.“ [114]

„Ach, okraden!“ trhl sebou pan Pavel.

„Mohloť by se snadno státi, že by se mu noviny do rukou nedostaly.“

„Věda, že má dědictví, má o to dbáti, aby se mu noviny do rukou dostávaly.“

„Není to vždy možná.“

„Neberme to tímto způsobem na váhu. Udělali-li jsme krok zákonem předepsaný, netřeba si potom jakých výčitek činiti. Stala-li se tím někomu křivda, jesti to vina zákona, za niž my odpovídati nemůžeme.“

„Jsem zcela jiného mínění. Beřeme-li útočiště své k zákonu s úmyslem, sobě o ujmě bližního prospěti, nemůže pak vina zákonu, anobrž pouze nám se přičítati.“

„A když při tomto dobrém mínění o domek přijdete, co potom?“

„Těžká odpověd!“ povzdychla ona. „Avšak potom mi zůstane vědomí mé poctivosti.“

„A ústrky rozpustilého, nemilosrdného světa, musíte doložit. Ba, paní Mařenko, dokavad sedíme v teple, býváme k té přepjaté myšlénce upoutáni, jako by nám kožich promrznouti [115] nemohl, a předce jsou nesčíslné příklady, ježto nám opak toho dokazují. — Kde je dceruška?“

„Šla do Velkého Květošova pro práci.“

„Ona jest pilná, ne-li?“

„Ach, bojím se, že je až příliš pilná! Jen aby její zdraví netrpělo!“

„Paní Mařenko!“ pravil on neobyčejně měkce, vezma ji za ruku, „měla byste aspoň pro dceru něco podniknouti.“

„Krev svou bych vycedila!“

„Musíte to skutkem dokázati. — Paní Mařenko, nemáte pro ni žádného ženicha? Mluvte se mnou jako s přítelem, se svým nejlepším přítelem.“

Ona ostře naň pohlédnouc vypnula hrdě hlavu, jako by chtěla říci: „Tvým přátelstvím pohrdám!“ Avšak ihned se vzpamatujíc, rozpomenula se na svou bídu, a sklopíc tedy hlavu odpověděla: „Mně jest každý člověk milý a drahý, jestliže o něm vím, že mně nikdy neukřivdil, ač i svým nepřátelům ze srdce odpouštím. — Nevím, jakou vám v tom [116] ohledu dát zprávu; o mou dceru se vlastně ucházejí tři ženichové.“

„Čím víc, tím líp,“ podotknul on s přízvukem nespokojenosti. „Kdo jsou? Prosím, mohu-li to věděti...“

„Proč byste nemohl? Nerada se tajím s věcmi, ježto dřív aneb později na jevo přijíti musejí. Jest to lesní adjunkt ze Zálesí.“

„Ten se chce ženit?“ přejal jí on řeč. „Víte, mnoho-li má takový služebník takového kobylkáře roční mzdy? Hanba povídat! Čtyřidcet zlatých šajnů s tou nadějí, že kdyby večer panu kobylkáři křivě kročil, ráno ze služby vyhnán bude.“

„Možná, že v tom něco pravdy,“ odpírala ona. „Znám však Zálešského pána, jest příliš dobrý a laskavý, se svými služebníky a poddanými se dělí o své příjmy, i jest jen litovati, že nemá knížecích důchodů, on by zajisté nikoho nenechal nouzi ve svém vůkolí trpěti. Také jest mi dobře známo, že na zálešském statku je takové zařízení, že každý úředník [117] a služebník po třidceti letech věrné služby dostane postačitelné výslužné.“

„Zdá se, že přejete adjunktovi..“ prohodil on pichlavě.

„Budu jen tomu přát, komu Bětuška láskou se zaslíbí,“ odbyla ho ona. „Ona mi posud neřekla, že ho miluje, a jistě by to byla učinila, kdyby ho milovala.“

„A kdo ten druhý?“ ptal se on dále. „Nevím, co o tom člověku souditi,“ vysvětlovala mu ona. „As před čtrnácti dni — ano, tak as tomu dávno, zastavil zde kočár, z něhož pán s vlídnou tváří slezl a do našeho domku vešel. Vyptával se nás na všeliké a mezi tím dosti podivné věci. Jeho oko dlelo se zalíbením na Bětušce, a také s ní nejvíce se bavil. On nám svěřil, že má znamenité jmění, že ho ale jmění to netěší, poněvadž nemá nikoho, jenž by je někdy po něm dědil. Jeho slova stávala se měkčími, a konečné jsem pozorovala, že se mu slza v oku leskne. Bylo mi podivno, i chtěla jsem se ho právě zeptati, zdaž jest nešťasten; tu on pravil, že není smutnějšího [118] stavu, jako když člověk vysokého stupně hodnosti dostoupiv, potom osaměle na něm stojí. Zeptav se nás na poměry naše, projevil přání, abychom mu dovolili zase přijíti. My mu to odepříti nemohly, vidouce, že jest jeho jednání bezúhonné, a on nás od toho dne vždy ob den navštěvuje. Kdybyste byl dnes teprv k večeru přišel, mohl jste ho zde zastihnout.“

„A nabízel on ruku dceři vaší?“ ptal se pan Pavel zvědavě.

„S ní po tu dobu nikdy o tom nemluvil,“ odpověděla ona. „Mně řekl stranou, pakli dcera moje posud nemiluje, a pakli by chtěla na jeho osobě a jeho jměni přestáti, že by byl volen, jí ruku podati. Zároveň připomenul, že nechce, aby se jí snad jaké násilí stalo, jelikož jen ta žena jeho manželkou státi se může, která svobodně bude voliti a svému srdci žádné příkoří tím neučiní.“

„Řekla jste to Bětušce?“

„Jen zdaleka jsem se něčeho dotkla, totiž, ptala jsem se jí, co by as činila, kdyby jí ten [119] pán snad ruku nabídl? No, nevím, jak si to vysvětliti: ona se zarděla, a po krátkém rozmýšlení odpověděla, že učiní, jak Bohu a mně líbiti se bude.“

„To jest,“ podotkl on, „ona jest volna přestati na tom muži, jejž vy jí navrhnete. Opravdu, veliká to dětinská láska. Paní Mařenko, použíte moudře této oddannosti, položte pevný základ k štěstí svého dítěte: dejte jí muže, jenž jí může blaženou budoucnost opatřiti.“

„Myslíte, abych ji nutila toho pána si vzíti?“ ptala se ona hlasem prodlouženým.

„Eh, což pána!“ utrhl se na ni on. „Víte, kdo a co jest? Nevíte. Znáte jeho jméno? Neznáte. Jest to nepochybně poběhlík, tváří se svatým a jest ďábel, slibuje hory doly, a nemá snad, co by za nehet vlezlo. Kterak možno takového člověka voliti?“ Načež znova Mařenu za ruku pojav, řekl hlasem důvěrným: „Paní Mařenko, znám muže, jenž by se pro vaši dceru výborně hodil; má jmění, velké jmění, tak že jest nejbohatším v celém vůkolí; ostatně jest dobrý člověk, žije bezúhonně, hospodaří, [120] co nejlépe může, nepáchne světáctvím, modlí se Bohu, dělá dobrodiní, jak jen koli může, a učiní svou ženu společnou vlastnicí všeho svého jmění.“

„Děláte mi opravdu laskominy,“ pousmála se ona. „A kdo jest ten dobrý, blažený člověk?“

Pan Pavel se pozdvihl — bylo viděti, že jest v nesnázích — přešel odměřeným krokem po světnici, zastavil se, pohlédl na paní Mařenku, opět přešel po světnici, a opět se zastaviv odpověděl chvějícím se hlasem: „Paní Mařenko, druhdy jsem toužil po vaší ruce, nyní... Bojím se vysloviti slovo, které mne má se světem smířiti... Paní Mařenko, dejte mně svou dceru!“ zvolal vášnivě a oko jeho utkvělo na ústech Mařeniných.

Ona se vážně pozdvihla, okamžikem stala se jinou ženou, z očí šlehal jí blesk divoké vášně, její bledá tvář zarděla se v zimničném nástinu. Konečně upřevši naň pohled svůj s opovržením pronesla hlasem přísným: „Odejděte v pokoji! — Posud neklesla jsem tak hluboko, bych dceru svou vrhnouti musela [121] v náručí toho, jenž byl úhlavním nepřítelem mého manžela. My spolu nikdy z jedné mísy jídat, pod jednou střechou obývat a z jedněch květů těšiti se nebudem. Minulost vryla obraz váš do duše mé plamenem, vaši skutkové jsou pouhý jed, váš celý život ohromný hřích, z něhož se i peklu oškliví... Odejděte!“

On se ušklíbl, ale promluviti nemohl; byl zničen v duši své; jediné okamžení zdrtilo jeho krásné naděje, plány jeho, květ a sílu jeho. Se vším svým bohatstvím byl chudší než hadrník, mizernější než chromec... byl nyní podoben bezhlavé soše s nečitelným nápisem, byl tvorem od nebe i od země opovrženým, byl chudým, ničemným boháčem. Ve dveřích se obrátil, odkašlal si sípavě a bezvolně se zasmál. Pohroziv holí, odkvapil. Byla to němá scéna ukrutného dramatu; scéna, která by se umělci vyplatila.

Pan Pavel Čepelský nešel k Dražkovu; ach, jak jíti, kde poklad života není! Nevěda sám octnul se v porostlině, táhnoucí se po stráni k Velkému Květošovu, a v stínu bříz, líp, vřeší [122] a boroví se mu ulehčilo. Uhodil se v čelo, a rozpomínal se na utrženou potupu. Rozepal si vestu, a pobádal srdce, oddati se mstě, udeřil o zem čepicí, a... zapomněl, proč jí udeřil, nebo na starém pařezu vlevo sedě ušklíbal se Honza Kubinos tak potutelně, tak ironicky, jako by celé jeho tajemství znal co očitý svědek.

Pan Pavel zdvihna čepici posadil si ji urputně na hlavu, udělal několik významných posuňků a usadil se vedle Honzy, s nímž dlouho šeptal tak opatrně, že to ani pěnkavka nad nima slyšeti nemohla. Opravdu rozešli se jako přátelé.

VI.

Panu Kašparu Vokounkovi se dařilo výborně, nebo „čím větší šelma, tím větší štěstí,“ praví prostonárodní filosofie, která má tolik perel, takové množství drahého kovu, že bychom vždy nejprvé k ní měli choditi do školy. Ano, panu Vokounkovi se dařilo výborně. Sotva [123] ho byl pan Pavel opustil, posunul se on na jeho místo, aby se délkou i šířkou celého kočáru rozložil; toto posunutí mělo pak ten následek, že se mu list papíru na sedadle zabělal. Pan Vokounek po něm lhostejně sáhl, rozestřel si ho před očima, a četl — četl jednou, dvakrát, četl do třetice. I dal se do tak hlasitého smíchu, že Matěj na kozlíku uznal za dobré ohlédnouti se, čemu se pan Vokounek tak srdečně směje. V témž okamžení vjela ruka s papírem do kapsy, tak že Matěj nespatřil, než smějící se tvář páně Vokounkovu.

Jeli strání vzhůru k Velikému Květošovu. Jaký to dobročinný chlad mezi bujnou porostlinou! Pan Vokounek si odfukoval, mysle: „Jen hlupák chodí pěšky. Oh, páni mají všude hladko, všude příjemno!“ Z čehož patrno, že Vokounek považoval každého za hlupáka, kdo se nevozí, a že jen ti mají jakéhos práva, míti příjemné živobytí, kdo jsou pány.

Z tohoto křesťanského rozjímání musel se konečně nakvap vytrhnouti, neboť se právě blížili k houštině, pod níž Antonín Strnádek na [124] měkkém trávníku poledního odpočinku požíval, tak vesele chrápaje, jako by měl úmysl všecko zpěvné ptactvo vyplašiti.

„Zaraz!“ vzkřikl pan Vokounek na Matěje; na to usmívaje se nahnul se z kočáru, nepochybně proto, aby viděl živý obraz spícího kochánka v kabátě školního provisora. Když pak Strnádek nedělal žádné přípravy, aby se na nohy vymrštil a svému velemocnému protektoru poslušně se poklonil, kázal Matějovi bičem prásknouti, což ihned ten mělo účinek, že nebohý Strnádek se stal strnadem a tak hbitě se vymrštil, jako by chtěl po větvích svou strnadí přirozenost zkoušeti. Což tedy divu, jestliže ho potkala nehoda, že nos jeho mezi několik racošků zajel, ježto, aby hned tak sladkou tu dobu z mysli nepustil, několik krvavých škrabů tak mistrně mu zasadily, že se bylo čemu dávit, že jeho bystré oči k žádné pohromě nepřišly.

Vydobiv se rukou hrdinskou Antonín Strnádek ze svého kritického postavení, a přiblíživ se ke kočáru tak daleko, by jeho noha slušnou prostorou od kol oddělena zůstala, udělal [125] hlubokou poklonu, tázaje se, co ráčí pán poroučeti.

„Jsme nad vodou,“ pravil pan Vokounek, shlížeje naň jako na člověka, jemuž veliké nezasloužené dobrodiní prokazujeme. „Zahřměl jsem v uši vašich nepříznivců slovem hrůzy, oni oněměli jako shnilí kapři, a teď bez prodlení podejte žádost; květošovská škola vám neujde. — Jeď, Matěji!“

Strnádek měl velikou chuť do ptaní, ale bezecitný kočár unášel pána, před nímž by on byl rád na kolena padl, aby mu za své nebe poděkoval. Když byly hrkot kočáru a frkání koňů v dáli zanikly, bylo Strnádkovou první péčí pomysliti na svatbu; a jakž nemysliti na svatbu? Lásky se nabažil už do syta od té doby, co byl Bětušku před třemi lety v Krbanově o pouti viděl. Znaje tedy nyní osud svůj, totiž že má přímou vyhlídku na květošovskou školu, zařekl se, že se nyní od cesty nehne, pokud Bětuška, z Velkého Květošova se vracejíc, sem nepřijde. Nebohý blouznílek! — Miloval Bětušku tři léta a posud s ní téměř ani nemluvil, [126] krom o lonském posvícení, když sebrav všecku svou odvahu v hospodě o taneček ji požádal. Přišed tehdáž od muziky, celou noc na loži sebou tloukl, pln nevýslovné sladkosti a takové fantasie, že se bylo o jeho rozum báti.

Zabodnuv španělku před sebou nyní do drnu, sundal si s hlavy čepici, a přesvědčiv se, že se jeho kokarda, na níž si velmi mnoho zakládal, výtečně leskne, vlepil si čepici na hlavu tak, aby po švihácku vyhlížel. Na to prohlédnuv a oprášiv si kabát i nohavice, děkoval v duchu kostelníkovi, jenž mu byl pošeptal, že Bětušku s východem slunce viděl jít do Velkého Květošova s prací a pro práci. Odbyv tuto svou povinnost jal se s mistrnou rozšafností sestavovati plán budoucího svého života, plán tak skvělý, že se ho téměř lekal. „S hodností samostatného učitele,“ myslil, „přijde všeobecná vážnost, nabyté vědomosti budou se moci volně rozkládati a rozpřádati, ze školy se udělá, svatyně všeho dobrého, zřídí se skromné hospodářství o dvou kravičkách a dvou odstávčatech, najme se několik jiter pole, louka [127] patří ke škole, bude všeho hojnost, a v té hojnosti bude vládnouti Bětuška s láskou, mírnosti a rozšafností, jsouc pravý vzor dokonalé hospodyně.“ Aby pak ho z tohoto báječného ráje budoucího štěstí nic nevytrhovalo, upřel oči před sebe na kvítek, jehož žlutá barva úplně s jeho rozčilenou fantasií se shodovala. — Tak nebohý provisor postupuje ode dne obdrženého dekretu k své svatbě, k blažené domácnosti, k množení se svého zboží a statku, k přibývání bujné veselé rodiny neslyšel lehké kráčení mrštných nožek a šustění pěkně vypraných šatů, v nichž spanilá Bětuška k němu právě v tom okamžení se blížila, an se mu zachtělo přemýšleti, zdaž pojme srdcem svým, duší svou onu rozkoš, když ona v jeho náručí spočívati a on její krásné rtíky líbati bude. Jaká to kluzká myšlénka! — Vyklouzlať mu také jako lín, jako mník, když Bětuška přímo před ním se zastavivši pravila: „Ach, pan učitel skoumá snad vzrůst té hezké květinky!“

Divná, věru nepochopitelná to věc: jindy by byla slova ta Strnádka ohromila, dnes v něm [128] rozžehla toliko sladký oheň, oheň tak blahodějný, že se mohl bez bázně své vyvolené do modrých očí podívati a pevným hlasem odpovědět: „Rád pozoruju život rozmanitých kvítků; ony jsou obraz života ideálního, jaký si v obraznosti své za blažených dob tvoříváme.“

„Ba, že býváme tak zpozdilí, ideálům hověti!“ namítla ona s povzdechem. „Ony nás odcizují skutečnosti života našeho, a tím to snad jedině bývá, že tak mnoho lidských životu buď v přepjatostech aneb v kalu podlosti se maří. A předc bývá smutno, ano časem nemožno ideálů se zprostiti, zvláště jestliže jsme je s vroucností čisté duše na obloze své vykouzlili.“

„Vy tedy, panno Bětuško, domníváte se...“

Ona mu vpadla do řeči řkouc: „Pane učiteli, neříkejte panno, anobrž jen Bětuško; jest mi to, jakoby úsměšek na mé panenství, které chci zachovati bez poskvrny, beze vší úhony. Mně slovo to dává příčinu k pochybnosti, od té doby, co vím, že v městech toho krásného jména v kuchyních neslušným způsobem se [129] nadužívá. — Odpusťte, že jsem vás z ideálů v všednost uvedla.“

„Jelikož tím mé ideály nerušíte,“ pravil on, „jak neodpustiti? O, vám bych prominul víc než pouhá slova; jste vždy tak dobrá, tak spanilá!“

„Přesvědčil jste se o mé dobrotě?“ namítla ona. „Často se nám zdává, že to neb ono jest dobré, a ono není. O, nevěřte zevnitřní barvě, která má mnoho klamů a tak málo pravdy, že by oko nestrannosti věčně plakati muselo, kdyby se srdce lidskosti neukájelo neklamnou přesvědčeností, že člověk andělem býti nemůže.“

„Slova vaše jsou nejkrasnější důkaz vaší dobroty,“ pravil on. „Nepovznášíte, neponižujete, avšak urovnáváte.“

„Povinnost není zásluhou. Příkrost osudu naučila mě záhy svět nestranně posuzovati; lesk mě neomámil, podlost mě nezaplavila, vlastní bolesti mě neodcizily ani sobě samé ani světu, anobrž zbystřily zrak duše mé tou měrou, že mohu ku všemu měřítko pravdy přiložiti bez bázně, že bych se křivdy dopustila.“ [130]

„Bětuško, padl bych před vámi na kolena!“

„Abych se vám vysmála?“ kárala ho ona, pohlížejíc naň s patrnou outrpností. „Pane učiteli, vidím, že vás ideály vaše zidealisovaly, tak že vaše noha se bojí na zem stoupiti, ačkoli zem jest naším přirozeným domovem. Chcete, abych vás s nepřirozených výšin nazpět do něho uvedla?“

„Prosím vás, učiňte to!“

„Tedy se hezky chladně na mne podívejte, podívejte se na mne jako na člověka, s nímž vám jest denně obcovati, podívejte se bez předsudků, jako se díváte na čárky, z nichž děti písmena skládati učíte. Hle, vy jste se narodil, já se narodila, péče dobrých rodičů vychovala nás, láska jich naučila nás mluviti, za jich peníze naučili jsme se věcem všelikým, abychom ze stavu zvířecího vyvázli; dospěli jsme u věk květu, který opadá, aby bylo ovoce a dospělá síla. Ach, to jest ten čas, kde naděje v budoucnost se uskutečňují, mam života pomíjí a pomalu cesta k hrobu se nastupuje. V ty doby nebude snad ani zbytečku hladkosti mé tváře, [131] svěžesti mého těla, v ty doby začne snad vlas můj šedivěti, tvář má vráskovatěti. Pomalu přijde pak se seslábnutím bolest, v srdci se uhostí cit nevyhnutelného zničení, předtuchu smrti... rok za rokem bude míjeti, a nikdo nebude věřiti, že čelo bývalo hladké, že míval tvář čerstvý ruměnec, že se značilo tělo štíhlostí; živostí, vnadami... Tak pomalu bude usychati peň života, štáva za šťávou ztuhne aneb zvodnatí, krve proud bude váznouti, stydnouti, srdce bude volněji a volněji tlouci, všeobecná ochablost, sklíčenost upoutá tělo ke kamnům, k loži, až celý stroj se zastaví a jeden list s velikého stromu života upadne. — Viděl jste mrtvolu? Ne-li, jesti to hrozná ironie na krásu života lidského! A když se byl nad obětí svou zavřel hrob, nezůstalo na povrchu země po nás nic, než pamět dobrých aneb zlých skutků, která několik let z úst do úst přechází, dokud nevymrou ti, kdož nás znali, s námi žili, z našeho jednání bud požehnání aneb škodu brali. — Nuž, není-li to také ideál?“

Se smutnou tváří stál před ní ubohý provisor; [132] myslil, že bude mluviti jen o lásce, a octnul se mezi hroby — mezi hroby smutnými, nad nimiž i květiny nevesele květou, k nimž se nepřichází leda se zármutkem, s mrtvolou.

„Pane učiteli!“ ozvala se ona zase s lehkým úsměvem, „což nemáte proti mému vylíčeni žádné námitky?“

„Bůh ví, nemám!“ zvolal on, a zdál se po její ruce sahati, jako by ho měla před pádem do hrobu zadržeti.

„Ha, což nevidíte vůkol sebe ten svět věčného tvoření?!“ rozjařila se ona. „Hvězdy zacházejí i vycházejí, květy odkvětají, aby znovu květly; žádný život, žádná krása nehyne, aby nový život, novou krásu nezrodily, ano z jednoho života, z jedné krásy vycházívá mnoho životů, kras a dokonalosti. Jak možno tedy nad hrobem s vyhaslou nadějí státi a v něm konec všeho vezdejšího spatřovati?“

„O, vy vodíte ducha mého báječnými krajinami!“ vzdechl on.

„Nikoli!“ vece ona. „Chtěla jsem vám [133] jen ukázati, že nemáme za ideály se plašiti, anobrž ve skutečnosti s pevnou vírou v lásku Boží se kochati. — Jdete-li domů, pane učiteli, jděme pospolu.“

„S vámi půjdu v kraj světa,“ svolil on, chystaje se po jejím boku jíti.

„Tak?“ podivila se ona. „Proč právě se mnou ?“

„Bětuško, nepokládejte mi to za zlé!“ prosil on hlásem skroušeným. „Jestliže nepatrná chudobinka svůj kvítek na jarním slunci volně vyhřívá: popřejte vy mně ze své jasnosti aspoň tolik světla, abych mohl mysliti, že přede někdy k břehu své touhy přistanu.“

Ona se ještě víc podivila. „Pane učiteli, nepochopuju smysl slov vašich...“

Jeho třesoucí se ruka octla se na jeho prsou, právě v tom místě, pod nímž srdce jeho bušilo. „A kdybych mluvil tak, abyste mi dokonale porozuměla, neodvrátila byste se ode mne s útrpným politováním mé pošetilosti?“ pronesl polohlasitě.

Ona naň skoumavě pohlédla. „Slyšela jsem [134] o vás mnoho dobrého, chvalitebného, slyšela jsem, že jste muž vzdělaný, útlocitný, bezúhonný, a pročež mi ani napadnout nemůže, že byste byl a to, abyste jaké pošetilosti se poddal. Jen mluvte zřejmě.“

„Bětuško!“ mluvil tedy on, „mám naději, ano mám jistotu státi se květošovským učitelem.“

„Přeju vám to z plného srdce, jestliže vám vůbec na mém přání co záleženo.“

„Prosím vás, nemluvte tak chladně!“ zvolal on, křečovitě její ruky se chopiv, čemuž ona nebránila. „Hle, Bětuško, já ve vás skládám hlavní svou naději, nebo... kdybych to jen uměl vysloviti! ... O, jsem hrozný hlupák! ... Bětuško, prosím vás, povězte mi na své dobré svědimí, nemohla byste mne milovat? Nechtěla byste být mou manželkou?“

Ona sklopila oči, zarděla se, a nikdy nebyla tak spanilá, jako právě v tom okamžení. Po krátkém pomlčení, ježto bylo pro nebohého provisora trapnou věčností, pravila: „Pane učiteli, víte, že mám matku a že jest to svatá povinnost každého dítěte, aby v podobných záležitostech [135] bez vůle rodičů nic před se nebralo, nemá-li ho požehnání nebes minouti. Nemohu vám tedy žádnou odpověď dáti, i radím promluviti s mou matkou; řekne-li ona, abych vám ruku podala, buďte jist, že to učiním s ochotou, jakéž se možná u dobrého dítěte nadíti.“

„To jest,“ povzdychl on, „vy mne nemilujete, a uděláte jen matce po vůli!“ A zavrtě hlavou doložil: „To by bylo, jako svobodného ptáka do klece vecpati.“

„Ne, ne!“ přejala mu ona řeč. „Mé srdce jest prosto vší vášně, již nazýváme láskou, i podám-li kdy komu ruku, vykonám tím jen povinnost onu velikou, která káže, aby slabá bylinka kolem mohutné se ovíjela; vykonám tím závazek, jenž s námi se rodí, a úsluhu, ježto jest nejsladší našeho života. Nedomnívejte se, pane učiteli, že si cností vážiti neumím, že neumím oceniti přednosti, jimiž nás duch nad jiné vyznačuje; komu podám ruku, otevru mu srdce své dokořán z úcty k těm [136] cnostem a přednostem, ježto matku mou přiměly, abych s ním ve sňatek vešla.“

Antonín Strnádek neměl síly odpověděti, toliko ze sebe násilně vypravil, že s její matkou promluví; a jelikož právě byli u lávky, ježto od domku přes potok vede do vesnice, udělal jakous takous poklonu, a se smutnou duší, s krvácejícím srdcem domů se ubíral.

Bětuška nebyla také veselá. Vyřídivši matce pozdravení a odevzdavši jí peníze, jež byla za odvedenou práci dostala, sedla k oknu a vloživši čelo do dlaně, odevzdala se trudným myšlénkám, z nichž ji matka vytrhla řkouc: „Bětuško, půjde-li to tak ještě dva měsíce, tedy nevím, co si s tvými ženichy počneme.“

Ona se bolestně usmála, a matka pokračovala: „Dnes se opět jeden přihlásil.“

„Je hezký? Cnostný? Bohatý? Úslužný?“ ptala se dcera, stavíc se, jako by žertovati chtěla.

„Jedno má u veliké míře, neboť jest bohatý jako kníže; ostatnímu jej svět odnaučil.“

„Myslíte snad, že by to byla dobrá partie?“

„Chceš-li mít půl ďábla a půl člověka...“ [137]

„Matko, napínáte příliš mou zvědavost...“

„Oh, vždyť není nad pana Pavla Čepelského!“

Bětuška vymrštíc se spráskla ruce. „Matičko, už vidím, že mě chce osud mermocí šťastnou učiniti; leč srdce mé jest příliš skromné a vy příliš moudrá, a pročež se nepochybně stane, že ruku zdejšímu provisorovi podám.“

„Jdi, jdi! Máš dnes velkou chuť do žertu,“ usmála se matka.

„Ne, matičko! mluvíme-li o muži, jehož cnost se stala příslovím, tuť nelze žertovati. Vy se usmíváte? Mne muž ten skromný, o jehož dokonalostech mluví celé vůkolí, už dávno zajímal; myslívala jsem, že dívka, která se odhodlá jeho manželkou býti, najde všecku tu blaženost, jakéž šťastné manželství poskytnouti může.“

„A což duch tvůj hrdý?“ podotkla matka, neodvratně na ni hledíc.

„Jest mi líto, matičko, že jste dítě své nepoznala. Či nazýváte hrdostí ono sebevědomí, jež jste sama pilným vzděláváním ducha [138] a srdce mého ve mně povzbudila? Nazýváte hrdostí onen cit šlechetnosti, jenž činí, že nemohu v blízkosti nešlechetníkově obstáti, abych naň s opovržením nepohlížela? O, šlechetná hrdost ducha nevyhýbá se slzám bližního, aniž se vzdaluje skromnosti, ježto přednosti své opatrně před světem ukrývá!“

Matka sklonila hlavu a pomyslila si: „Ona má dobře.“ Na to pravila k dceři: „Bětuško, nikdy jsi se nezmínila, že provisora Strnádka miluješ.“

Dcera se bolestně usmála. „Miluju celý svět, nikoli jako loutky, s nimiž jsem za let dětinství svého hrála, anobrž co dílo lásky Boží; jak tedy nemilovati muže, jenž všeobecné úcty jest hoden? Či snad mluvíte o té zpozdilé lásce, ježto dnes planouc zejtra v led se mění? O té lásce, ježto způsobem rozmazleného děcka chůvu svou objímá a v objímání nehty do její tváře zatíná?“

„Tedy ho nemiluješ?“ ptala se matka a úžasem. „Ptám se tě na tu lásku, ježto v předmětu svém poznává ideál svůj, ukončení [139] své vroucí nevýslovné tužby a rozpředení nového života, jenž proudem nebeských rozkoší nás má unášeti. Nemiluješ-li tím způsobem, neklamej muže svou vyfintěnou úctou, ježto by se brzy v citlivůstkářství, dráždivost, nespokojenost zvrhla a stala se peklem tomu, jejž jsi chtěla oblažiti. Nedomnívej se, že není v srdci tvém citu, jenž vášeň pravé lásky rozněcuje; nepodlehši mu teď, podlehla bys mu potom pro své zatracení."

Bětuška mlčky vstala a zamyšlena odešla do zahrady. Bylo to asi tou dobou, když Vokounek po zámeckých schodech do prvního poschodí pospíchal, aby ještě před obědem spaném rytířem z Puchanova promluvil. Blížila sé druhá hodina s poledne.

Pan z Puchanova právě rozjímal plnou duší sladké doby lázeňského života, v duchu vypočítával všecky možné i nemožné mužské i ženské známosti, viděl se u karet, v bálech, na procházkách, ano viděl se v takovém postavení, jemuž se říká non plus, viděl se v okolnostech, v jakých se jen šlechtic s plnou kapsou [140] a nenasytnou vůlí může octnouti, viděl se v blaženostech, o jakých my všední lidé ani zdání nemáme.

Myslivec, v předpokoji leskem bot se hmoždící, ohlásil pana Vokounka.

„Václave, zeptej se ho, co chce,“ pravil pan z Puchanova. „Poznáš-li, že to hloupost, řekni, že jsem churav, že s ním dnes nemohu mluvit. Ale počkej! — Zpomněl jsem si na něco — on mně nepochybně nese určité zprávy o tom neznámém. Tedy řekni, aby vešel.“

Pan Vokounek udělal panu z Puchanova nedbalou poklonu. „Osměluju se prositi o malé okamžení trpělivosti,“ pravil. „Stala se nám včera nepatrná mýlka, z níž by někdy veliké pohoršení přijíti mohlo. Milosti nebudete od toho, aby se to za dobré paměti na pravou cestu uvedlo.“

Pan z Puchanova mu přistrčil stolici s pokynutím, aby sedl.

On vyndal ze záňadří několik listin řka: „Ráčíte se pamatovati, že měl dlužní list pro pana Čepelského psán býti na třidcet tisíc..“ [141]

„No, což se napsalo víc?“ ptal se on lhostejně.

Pan Vokounek vzal svrchní listinu a podal mu ji řka: „Račte, milosti, čísti.“

Pan z Puchanova začal vrtět hlavou, podíval se na podpis, četl ještě jednou ze začátku, a pravil konečně: „Zasloužil by Čepelský, abych ho napálil; chová se ke mně vždycky, jako by nevěděl, že jsem rytíř, že jsem vlastník panského statku. Nechť to ale na jiném shledá; já svou čest neposkvrním.“

„To jsem hned povídal, když pan Čepelský začal se stropu chytati. V myšlénkách jsem měl pět a dvadcet tisíc, a také jsem je napsal. Ráčíte tedy, milosti, nový úpis podepsati?“

„Máte jej při sobě?“

„Zde.“

Pan z Puchanova sedl k psacímu stolu, omočil péro, náhle však se vymrštiv, zvolal: „Jaké to taškářství!“

Pan Vokounek přiskočiv popadl listinu,, pohlédl do ní a udeřiv se V čelo pravil: „Toť něco zcela jiného! — Račte odpustit — mé [142] nedopatření... Tu máme tu pravou listinu,“ a drže ji panu rytíři před očima, četl: „Třidcet tisíc zlatých stříbra.“

Pan rytíř zase sedl, vzal péro, a Vokounek mu podložil zas první listinu, avšak tak, aby sumu peněz viděti nebylo. Když se byl pan z Puchanova podepsal, honem ji popadl, posypal podpis a klaně se mluvil mrštným jazykem: „Ráčíte být příliš dobrotivý... Co se mne týče, musím se vysloviti, že jsem dnešní cestu považoval zá hrozně těžkou, neboť jsem věděl, že to nebude Milostem vhod, budu-li nový úpis žádati, poněvadž to vypadá jako nedůvěra. Ach, není trápenějšího stvoření nade mne! — Musím také oznámiti, že ten neznámý...“

„Dobře, že jste na to přišel,“ řekl pan z Puchanova. „No, kdo je ten člověk? Víte jeho jméno?“

„Je mi nemilé, že nemohu přisvědčiti,“ odpověděl pan Vokounek. „Jehlička se všemožně přičinil, avšak jeho chytrost...“

„Je to hloupý chlap!“ zabručel on. „Divím [143] se tomu, že v Drážkově není člověka, jenž by jakou bystrost ducha prozrazoval. — A jak to bylo?“

„Jest to učiněný hrubec.“

„Prosím, tomu musím odpírati. Shledal jsem, že to muž šlechetný, jenž rytířského ducha s rozvahou mudrce spojuje.“

„Předce však...“

„Prosím, jen nic nenamítejte; vím, kam se může práti kladivem, kam prutem a kam jen stéblem. Kdybych věděl jeho jméno a stav, dal bych za to kopu lahví šampaňského. Chcete-li, pane, pokuste se o to; jistě prokážete mi tím nemalou službu.“

„Bude to má druhá starost...“

„A proč ne první? Prosím, proč ne první?“

„Ah, ženské pohlaví má vždy jakési kouzlo, jemuž nelze odolati.“

„A — což vy snad milujete?“

„Já? Bylo by to příliš pozdě, ačkoli hřešiti tak vzácně ani nad hrobem nemohlo by se hloupostí nazvati.“

„Jak to tedy, můj zlatý?“ [144]

„Pod květošovskou strání, tam kde po lávce přes potok do Předního Květošova se chodí, stojí malý, avšak úhledný domek...“ „Vím, vím. A v tom domku?“

„Jest mrzutá matka s veselou dcerou.“

„Matka nechť jde k šípku, dcera, je-li spanilá, ať směje se na svět a s ním se rozkošně vyráží. - Jak že tedy?“

„Neviděl jsem spanilejšího stvoření; oči nad charpu, ústa nad med, líce... ach, těžko vysloviti tu jemnou, průzračnou pleť, ježto hrdé rysy celého obličeje nevýslovném kouzlem obsívá. Bůh ví, neviděl jsem dokonalejší krásy ženu!“

„Myslíte, že by tu něco bylo? Mluvte upřímně.“

„Aspoň se praví, že by nebylo potřebí její pevnost dlouho oviklávati .“

„Mlčte, rozumíte? Mlčte jako hrob — nebudete toho škoden.“ Stiskl mu ruku.

Pan Vokounek se chechtal téměř celou cestou až domů, po chvílích šeptaje: „Pětadvacet [145] a pětatřidcet dělá dohromady šedesát. Hlupáci! Náramní hlupáci! — děvčetem je omámíme k zblbnutí...“

VII.

Uplynul jeden den, dva dni, až jich uplynulo tolik, kolik se jich do týdne počítá. Byl sobotní večer, týdenní práce se odkládaly, každý se chystal sladkému odpočinku bezstarostně se oddati.

Kolem domku pod květošovskou strání bylo pěkně zameteno, v domku pak všude všechno poklizeno tak čistě, jako by se vzácní hosté čekali.

Dcera i matka seděly ve světnici, do níž pootevřeným oknem libý chládek zavíval. Seděl tu také neznámý pán, s nímž jsme se byli v Jehličkově hostinci setkali. Sedě opodál pohlížel na Bětušku a potutelně se usmíval čekaje, až buď matka aneb dcera promluví. Nemoha [146] se toho dočkati ozval se konečně: „A skutečně nevíte, je-li člověk ten posud živ?“

„My se mnoho poptávali,“ odpověděla Mařena, „zvlášť za prvních let, avšak nadarmo.“

„A pravíte, že už dochází lhůta přihlášení?“ ptal se opět on.

„Dochází, pane!“ odpověděla ona. „Nemohu však určitě pojmenovati dobu, kterou platnost odkazu vyprší.“

„Tedy můžete být upokojeny,“ podotkl on, „kdo se nepřihlásil za devatenáct let, nepřihlásí se také za dvadcet.“

„Ach, pane, mně nešlo nikdy o přihlášení, anobrž vždy jen o to, abych peníze sehnala a je, kdyby snad dnes neb zejtra přišel, dědici bez průtahu vysázeti mohla. Věřte, že z toho nikdy nebudu mít radost, jestliže dluh sám sebou pomine; možná, že ten nebožák někde nouzi trpí, že by se mu těmi penězi pomohlo, možná, že by tím dědictvím základ k lepšímu živobytí si položil.“

„Pouhé možnosti,“ pousmál se on. „Kdo ostatně po svém jmění se neohlíží, není hoden, [147] aby jaké měl. Kdož ví, není-li ochlasta aneb jiného druhu darebák? Dejme mu peníze, on se stane ještě větším ochlastou, darebákem, ba peníze ty snad se stanou příčinou hrozného zločinu.“

„Pane, to by nebyla vina moje...“

„Aj, což nevíte, že máme hříchu brániti?“

„Cností a nikoli zase hříchem.“

„A bude-liž to hřích, když se dědic o peníze, o nichž nepochybně ví, nepřihlásí, a vy jich pravou vlastnicí se stanete? Ne ze své vůle, anobrž z vůle závětníkovy a zákona? Nebuďtež tedy bláhová...“

Další jeho řeč přetrhlo lehké zaklepání na dvéře, jimiž ihned vstoupil provisor Antonín Strnádek. Byl bledý, což mohlo neklamným být svědectvím, že trapný týden ztrávil a že se přichází zprostiti břemena, ježto život jeho zvrátiti hrozilo. — Spatřiv neznámého pána zůstal u dveří nesměle státi, avšak ihned přistoupila k němu Bětuška a k stolici ho vedouc, vymlouvala se, že vidí toho potřebu, místo matky v jich skrovné společnosti místa [148] mu vykázati. Na to obrativši se k neznámému pánovi, pravila: „Zdejší školní provisor, pan Antonín Strnádek.“

Neznámý se kousl do pysků, jako by tajil smích, a když se byl pouklonil, řekl: „Vy prý se stanete zdejším učitelem?“

„Dá-li Bůh, ano,“ odpověděl on.

„Bůh pomáhá jen podnikavým,“ prohodil neznámý.

„Odpusťte, lenost nebyla nikdy moje slabá stránka.“

„Slyšel jsem, že se bojíte světa?“

„Pane, obelhali vás. Já se světa jen štítím, vida, že mě chce bráti na ústrky.“

„I to jest chyba,“ namítal neznámý. „Muž pevné povahy nedá sebou strkati, anobrž postaviv se v odpor s nezlomnou vůlí, domáhá se úcty a povolnosti světa.“

„Mluvíte nepochybně o zcela jiném oboru.“

„Pane, mluvím všeobecně. Žádný obor není tak úzko sevřený, abychom v něm vítěziti nemohli. Či snad domníváte se, že kolem vašeho knoflíku jest jen ten prostor, jejž můžete [149] kolem něho okem pojmouti? Aneb že kolem vašeho nosu jen tolik světa se krouží, co byste mohl jazykem svým oblíznouti? Svět jest odevšad volný do nekonečna, jen tulipánství hledí vždy na konec své boty, a co dále, postihati se bojí.“ Vymrštiv se podal mu ruku, řka usmívavě: „Odpusťte, pane učiteli! Nechci vás uraziti; jesti to můj způsob vždy bez obalu mluviti. Já musíval o každý šev svého kabátu se potýkati, a to mne učinilo zponenáhle nevrlým, příkrým, smělým, ano i opovážlivým.“

„Poznávám, že jste dokonalý pán,“ pravil provisor.

„Ach, dokonalý!“ usmál se on. „To slyším poprvé ve svém životě, a takéť se velmi dobře znám a vím, že bych chtěje dojíti dokonalosti ještě dlouhou pouť musel konati. Jesti ovšem dost zpozdilců, jižto, protože odvykli opilství, lehkomyslnosti, popudlivosti, aneb že se něčemu naučili, čemu jiní naučiti se neměli příležitosti, za dokonalé se považují, činíce proto u veřejnosti nároky tak nestydaté, že veřejnost jich dokonalost nikdy uznati nemůže. Ano, [150] pane učiteli, řeknete-li, že jsem muž, jenž si cnosti, učenosti a snažení po dokonalosti vážiti umí, pak vám přisvědčím.“

V tom se ozval venku hulákavý zpěv, jenž blíže se v síni v klení se změnil. Rozlítly se hlučně dvéře, i vešel veliký hřmotný muž ve vojenském kabátě. Na zádech měl plátěný vak, v ruce velikou hůl, a jeho dole roztřepené kamaše byly tak uprášeny, že nebylo lze pravou jejich barvu poznati. Zasmušilým okem prohlédl si všecky přítomné, přistoupil k Mařené a natáhnuv ruku pravil hlubokým, chraptivým hlasem: „Vidím, že jste hospodyně. Pozdrav Bůh!“

„Kdo jste, příteli?“ ptala se ona.

„Měl jsem za to, že to na mém nose poznáte,“ odpověděl on s úšklebkem. „Ted toho ještě nechme. Myslete, že mám právo nocleh na vás žádati, sousto chleba a trochu vody.“

„Vy že máte právo?“ podivila se ona.

„Ano, ano," přisvědčil on. „Hm, hlouposti! Chcete-li, mám také svůj pas, svůj křestní list; mám toho na plný vůz. Dovolte, sednu [151]

si.“ I hodil se sebe vak do kouta u kamen, vrhl se na stolici, a když si byl zakroutil kníry a opět na všecky přítomné zasmušile se podíval, pravil: „Čert vem pěšáctví! — Kráčet sto a několik mil o špatné selské stravě... Hm, pánové, vy mně snad nevěříte? Bůh ví, dobrý voják nelže!“

„O tom není žádné pochybnosti,“ ozval se neznámý pán. „Dovolte však... konávám zde časem právo domácího pána a tuším, nebude vám to proti mysli, jestliže se do vašeho průvodního listu podívám.“

„Vy se domníváte,“ pravil on poněkud v rozpacích, „že jsem špatný člověk?“ I vydul prsa, opřel se oběma rukama o kolena a zasmál se nucené: „Právo konávati a konati... snad přede znáte toho rozdíl? Dejme tomu, že bych já se vás ptal o plnomocenství k tomu konávání... hle, bylo by to jako počítání proti rukávu. Když to ale chcete vědět, já ad toho nebudu.“ Rozepav kabát vyňal svazek listin do starého šátku zaobalených. „Tu máte můj pas.“ [152]

„Karel Rál, vysloužilec,“ četl neznámý pán s podivením. „Průvodní list jest vydán ze správcovství statku Radovan.“

„V Radovanech zemřeli moji rodiče,“ vysvětloval vysloužilec. „Zde můj křestní list.“

„Výborně!" pravil neznámý polohlasitě, víc a víc se zardívaje, jako by v něm prudký hněv povstával. — „Kde máte list na propuštěnou?“

„Ten jsem zapomněl v Radovanech na kanceláři.“

„Tedy se zase navrátíte do Radovan?“

„Nepochybně; ani sám ještě nevím. Nemá-li člověk nikoho, k němuž by se s upřímností přitulil, v jehož přístřeší by nalezl pokojné hnízdečko... ba mně to lhostejno, sednu-li na vrbu anebo pod vrbu, nikdy neprodělám ani nevydělám. V Radovanech mám ovšem hrstku peněz uloženo...“

„A zde hrstku zjištěno,“ usmál se pán. „Hrstka k hrstce — bude přec do začátku.“

„Zlatý pane, u mne mají peníze malou cenu. Já sousto chleba všude vydělat si dovedu.“ [153]

„Budete peníze hned žádati?“ ptala se Mařena se smutnou tváří.

„Jakž jinak?“

„Ach, to půjde těžko!“ vzdychla ona. „Má celá hotovost dělá sotva třidcet zlatých stříbra, a vypůjčit není kde; kdo by také půjčil nebohé opuštěné vdově, která má malé jmění a výdělky nejisté.“

„Matičko!“ přejal jí slova neznámý pán, „nedělejte si přílišné starosti. Ten dobrý muž není takový urputa, jakým se zdá býti; on vám jeden, dva týdny a třebas i déle poshoví. Mezi tím se postaráme, aby se peníze sehnaly.“

„Pane!“ odpověděl vysloužilec, stavě se neoblomným, „mně není nic protivnějšího, jako musím-li na peníze dlouho čekati. Poněvadž pak nyní moje kapsy tak jsou vymeteny, že byste v nich ani drobtu nenašel, nahlédnete snadno, že se nebudu moci žádnému čekání podvoliti. Ano, musím se bez obalů vysloviti; pakli peníze ve třech dnech nedostanu, že nucen budu přísných prostředků se učhopiti.“ [154]

„Ach, toť příliš krátká lhůta!“ vzdychla Mařena.

„Matko!“ pravil vysloužilec nelítostně, „nemohu pomoci. Čekám na své peníze s otevřenou hubou. Ostatně jsem svého tátu už tisíckrát do horoucího pekla poslal, poněvadž měl ten prokletý nápad peníze bez zúročení mně zůstaviti.“

Neznámým pánem to trhlo, zatna pěst postoupil krok ku předu, a z očí plamen mu sršel; a však v tom otočiv se na podpatku zasmál se bolestně. Přistoupiv k provisorovi vzal ho za ruku řka: „Nechtěl byste mě vyprovoditi? Možná, že si něco povíme, co nám oběma bude k užitku.“

Bětuška je vyprovodila na záhrobeň, kde téměř s pláčem neznámému pravila: „Pane, my ve vás poznali muže veliké šlechetnosti, o, prosím vás, poraďte nám, co činiti!“

On položiv ruku na její rámě, neobyčejně měkce odpověděl: „Buďte bez starosti, nestane se vám nic, za to stojím... a což moje kapsa také něco nevydá? Jen mějte důvěru [155] v Boha a ve mne; spěte sladce, všecko se dobře skončí.“

„Ale kterak možná, aby ten hrubý člověk s náma pod střechou byl?“ namítala ona.

„Jste dlužni a proto si musite prozatím nechat něco líbiti. Však mám za to, že se vám sám třebas ještě dnes vystěhuje. Víte co? Dejte mu as deset dvadcetníků, aby šel do krčmy na nocleh, a řekněte mu — rozumějte — že nejste nikterak s to, abyste mu peníze před půl rokem sehnali. Jen mi neodpírejte! Mám dobrou příčinu, takto vám raditi." Načež vzav učitele pod paždí, zaměřil stezkou k městu.

Vysloužilec zpouzel se jíti do vesnice na nocleh, když mu ale bylo dvanáct dvadcetníků do ruky cvaklo, protřel si kníry, natáhl si vestu a pravil: „To vypadá skoro tak, jako byste mi dávali almužnu. Musím vám pověděti, že já žádnou almužnu nepřijímám. Ty dvadcetníky podržím na srážku sumy, a když myslíte, že nemáte pro mne místa, tedy půjdu do krčmy, aspoň tam najdu nějakou společnost [156] a as do půlnoci příjemně aneb nepříjemně budu se baviti.“

Vzav pod paždí svůj vak, odešel plnými dveřmi. Hned na to bylo ho slyšet veselou píseň zpívati, jejíž obsah byl as tento:

V krčmě seděl jen starý Franta Kudrnáč, jenž měl ve zvyku říkati: Boží požehnání z kapsy nevyhání. — Byl to starý šotek, věčně se usmíval a bez přestání kouřil z nízké dřevěnky s dlouhým krčkem na dřevěné trubce, již, poněvadž neměl zubů, na tom konci, jenž musel v ústech vězeti, nitmi tak dalece ovíjel, aby ji mohl mezi dásněmi udržeti. Na hlavě měl bílou čepičku s červeným střapcem, jenž se mu pohodlně probíhal po zádech, jež kryla režná kazajka s velikými záplatami, končící se v předu na prsou, obyčejně rozhalených, tak [157] svobodomyslně, že ani knoflíků ani dírek neměla. K ukončení tohoto obrázku nepotřebujem, než jen ještě poslušně podotknouti, že jedna část jeho skrovného těla vězela v krátkých plátěnkách, nohoum té výhody poskytujících, že jich spodní část, totiž ona od kolenou dolů, vždy zdravého povětří požívala. I považovalť to Franta Kudrnáč za nemoudrost, nohy do bot hečmati.

Měl v Květošově barák, jejž nazýval ze zvláštních příčin hradem Kudrnáčovem; sobě přezdíval dle toho „Franta urozený pán na Kudrnáčově.“

„Dostanem hosty," zašeptal, vida vysloužilce po záhrobni jíti. Na to podívav se oknem,, zdaž slunce už zapadlo, jal se po jizbě přecházeti s pathosem vysokého pána. Vysloužilce, jenž mrštiv vakem do kouta za stůl ke krčmáři se obrátil s otázkou, má-li co dobrého na zub, ani si nevšímal.

To se zdálo vysloužilce dopalovati, a pročež když se byl on právě otočil, zastoupiv mu cestu pravil: „Slyšíš, ty bosáku, budeš-li mi [158] takový hřmot dělati, dej pozor, abych tě nepověsil za dymník na tamten hák, kolem něhož rodina pavoučí svůj krkolomný stánek zbudovala.“

„Jste voják, co?“ osopil se naň Franta Kudrnáč. „Kdybyste byl o kus manirnější, řekl bych, že jste do toho kabátu zabloudil.“

„Prosím tě, dej pozor na hubu,“ zasmál se vysloužilec, rukávy u kabátu si vyhrnuv, „Jen považ, žes nejméně padesátník, an já sotva čtyry a třidcet jar viděl se pukati. Také nezapomínej, že jsem muž obrovské síly, že jsem pravý Goliáš.“

„Hm!“ usmál se Kudrnáč, ruce do zadu si hodě, „viděl jsem už mnoho Goliášů na šibenici, a přec z ní žádný neutekl.“

Vysloužilec se pozarazil, zabručel cosi, podíval se naň s opovržením a řekl: „Divím se, že jsou chrousti, kteří mají opovážlivost muší a důvěru lví. Povídám ti, nedráždi mou horoucí krev, neboť jsem Goliáš.“

„A co z toho? Vy Goliáš, já pán na Kudrnáčově. Haha, můžete se sebe víc diviti, předce [159] se dost nenadivíte! — Ano, já pán na Kudrnáčově! Otec měl příliš mnoho pýchy, aby byl mohl chtíti zůstati, kde jeho otec šlápěje dělával. Ustanovil se tedy na tom, že se musí něčím státi, nebo po tu dobu nebyl ničím, ačkoli chodil do lesa na roští a za dva české trakař do města je vozil. Dal se na vojnu, bojoval pod Laudonem jako tambor, a dostal za odměnu svého slavného tamborství dvě dřevěné paličky. Na to dostal před Bělehradem zimnici, a navzdor tomu nebyl mezi prvními, jižto hradby ztekli; za tuto pak svoji zdrželivost dostal dovolení, státi se z ničeho ničím. On uměl ze všeho moudře, s úspěchem kořistit, a pročež se o to přičinil, aby vlezl svému plukovníku pod vousy. Plukovník to oznámil generálovi, generál zase generálovi, a tak se to dostalo šťastnou náhodou a dobrým odporučením až do vousů posledního nováčka, který, poněvadž právě ještě vousy neměl, strčil to místo patrony do torby a při první příležitosti tak šťastně na nepřítele to vystřelil, že nemusel více stříleti. Toť se rozumí, to udělalo [160] náramný povyk. Můj tatík předvolán k profousovi, který mu měl pověděti o portupé, o němž nikdo nevěděl, a které tedy tím větší cenu bylo by mělo, kdyby vůbec jakou bylo mohlo míti. Tím způsobem postupoval otec, aby nám časem svým neměl co postoupiti, což mělo ten následek, že ho nikdo neprohlásil za pána, a já předce po něm pánem na Kudrnáčově — baráku mohu se psáti. Hle, kdo z nás tedy víc? Radím vám, abyste se dále Goliášem nechlubil, neboť vám ještě jednou pravím: Už mnoho Goliášů viselo na šibenici, a ještě žádný z ní neutekl.“

Vysloužilec si protřel kníry, pohlédl naň přes rameno, a prohodil: „Myslíš na Honzu Kubinosa?“

„Vy ho znáte?“ ušklíbl se Kudrnáč.

„Neznám, opravdu neznám,“ odpověděl on mrzutě, do pysků se kousna, jako by se chtěl za ta slova potrestat. „Slyšel jsem jen o něm to ono v Radovanech. Hm, kdož by chtěl znáti takového darebáka!“

„Máte dobře, nebo on vypadá o kus špatněji [161] než vy, a o kus lépe, než lidé, kteří jsou as tak, jako vy. Vlastně na tom nic nezáleží... Boží požehnání z kapsy nevyhání... poctivý člověk může si nechat ledacos líbiti, a já vždy říkám, že není většího bláznovství, jako pro kus lejna od rasovny někoho za rasa považovat. Pane, jsem u konce, a tedy vás nyní pěkně vítám v našem Květošově, jenž má jednoho ponocného, jednoho serbusa a jednoho pastuchu ve třech bytostech a v jedné osobě.“

„Tuším,“ pravil vysloužilec, „já vysloužil kapitulaci na vojně a ty jako družba na svatbách.“

„Ach, pane, byly doby, že jsem se měl dokonce také sám ženiti! — Nebožtík učitel mi poradil nechati to na lepší časy, jichž sem se však nedočkal, ačkoli učitel ulehl v poslední čepičce a poslední košili trhá. A tak konečně mám za to, že jest čas aspoň o ruku Mařeniny dcery, se ucházeti.“

„I jdi k šipku!“ zasmál se vysloužilec. „Mluvíš-li o dceři z té poslední chalupy, máš chlape gusto, za které bych tě skutečné za rytíře z Ku...eh, jak že jsi to povídal? No, ano, [162] za rytíře z Kudrnáčova pasoval. — Pojď sem, budeš se mnou pít.“

Kudrnáč si zapálil, bafal a pil. Vysloužilec se roztáhl po stole, a když byl zívnul, že mu až do chřtánu bylo viděti, pravil: „Starochu, nekoukej na můj kabát; nikdy jsem nemiloval mnoho parády, a proto jsem se také poslední čas nejvíc tlačil z vojny. A však i když nám šlo pěšky, uměl jsem vydělávat peníze, a ty bys vyvaloval oči, kdybych ti ukázal své dukáty. Mimo to mám zde několik slušných kapitálků, totiž v pokladnici Radovanské a zde na domku vaší Mařeny.“

Kudrnáč pustil z úst dýmku, pozdvihl hlavu a upřel oči na vysloužilce, jenž spokojeně se usmívaje, těšil se z toho, že nyní i zavalitý krčmář ke stolu přistoupiv, zdál se v jeho vypravování zalíbení nalezati.

„Vy že jste Rál?“ ozval se Kudrnáč. „Syn toho Rála, jemuž před léty Mařenin domek náležel?“

„Ano, ano, pane rytíři z Kudrnáčova,“ přisvědčil on, hlavou kývaje. Napil se, odříhl [163] si a pokračoval: „Právě jsem se přivelebil, abych o své jmění požádal. Hahaha! Paní Mařena dostane z toho do rána žloutenici! Když mi to hrozné slovo z úst vylítlo, zbledla, třásla se... Konečně z ní vylezlo, že je nemá, hahaha! — Mord Element! Když nemá, nemůže dát, to je stará kamizola, ale já chci k svému a neustoupím.“

„Tedy vy jste Rál?“ opakoval Kudrnáč oči s něho nespouštěje.

„Rál?“ opakoval po něm krčmář polohlasitě, otočil si na hlavě čepičku, rozkročil se, a hledě do země šeptal, že to nikdo nemohl slyšeti.

„Znal jste snad mého tátu?“ ptal se vysloužilec.

„I ba!“ pohodil Kudrnáč hlavou. „Byl to onačejší člověk než vy...“

„Darmotlachu!“ osopil naň on.

„Jeho Karla jsem také znal.“

Vysloužilec sebou trhnul, popadl plecháč a dlouho pil. „No, a proč jsi mne nepoznal?“ pravil nádobu ostře na stůl postaviv. [164]

„Těžko znáti... hm, to jsou léta... Ale... ať jsem kuliferdou, máte-li na sobě špetku onoho Karla!“

„Pěkně vás prosím!“ zvolal on, divě se té nestydatosti. „Tu je můj pas, tu můj křestní list; chcete ještě jiné důkazy?“

„Musíte mi rozumět,“ pravil Kudrnáč lhostejně. „Říká se, že se člověk každých pět let mění, a já tomu dávám za pravdu. Hle, před dvanácti léty... ach, co před dvanácti! ... zdá mi se, bude tomu osm, devět let ... tehdáž mi nebožtík učitel s rychtářem nabulíkovali, abych šel do služby k Čepelskému, že se budu mít dobře. Šel jsem. Vodil jsem s místa na místo koně, měl jsem denně dvacetník a několik ran holí, tak že mi obyčejně lopatky brněly. Byl to nekřesťanský život, nikdy bída moje tak vesele nekvětla... Krčmáři, však víte, že se od té doby nemohu zmoci na kabát a na boty. Trpěl jsem dlouho, až hrneček přede konečně překypěl. Bylo to právě také v sobotu. Šel jsem k pánovi pro týdenní mzdu; on mně tři dvacetníky strhoval, [165] poněvadž prý jsem o Chrudimském trhu svou nemotorností k tomu přispěl, že nemohl prodati ryzáka, který měl všecky necnosti zkaženého koně, a už několik čeledínů napolo byl zmrzačil. Počkej, dnes se spolu porovnáme, pomyslil jsem, ohlédl se po pokoji, a když jsem spatřil, co jsem chtěl spatřiti, řekl jsem: Tedy že strhnete? Povídám vám, dnes nestrhujte! — On se na mne obořil, mysle, že snad nohy vezmu na ramena. Já řekl podruhé: Tedy že strhnete? Nestrhujte! — Můj hlas se už třásl. On se ušklíbl jako ďábel; já po něm pásl jako lišák, a než on udělal krok, už jsem držel hůl, a bušil do jeho širokých zad tak upřímně, že to konečně už vydržeti nemohl. Křičet se styděl, zvítězit nemohl, a tedy musel do prosa. Šoustl jsem ho ještě jednou po hřbetě, a už jsem letěl jako šipka. Mezi tou honbou smetl jsem se stolu do své kapsy arch popsaného papíru, mysle ve své lehkomyslnosti, že Bůh ví co šikovného tím vyvedu, a že Bůh ví jak se tím svému trýzniteli pomstím. Nahlídl jsem brzy svou mýlku; po papíru se nikdo [166] neptal, a já neuměl co na něm napsáno přečísti.“

„Měl's to aspoň schovat,“ prohodil nyní krčmář, jejž celá ta historie zajímala.

„Však já to nezahodil,“ odpověděl Kudrnáč. „Abychom na svou řeč přišli, ano, právě dnes týden jda z města potkal jsem Čepelského, pohazoval rukama, jako by se s někým hašteřil, z čehož jsem poznal, že není jeho pánbůh doma, a pročež jsem ho ani nepozdravil. — On se zastavil, zakýval na mne a řekl: Příteli, nejste z Předního Květošova? Načež se mě vyptával na našeho provisora, na naše sedláky, a konečně i na Honzu Kubinosa, jehož vlastnosti jsem mu do podrobna tak musel popsati, že konečně i jeho kejchání musel pochopiti. Pomyslil jsem: Čert se táže na ďábla; ale musil jsem se tomu smáti, že mě nepoznal.“

Vysloužilec se protáhl, zívnul a pravil: „Vidím, tys prohnaný ferina, ale k darebáctví ti tak mnoho schází, že bych ti ani historii svého kabátu nesvěřil. Pí!“

Kudrnáč vzal plecháč, a nesa jej ke rtům [167] usmál se: „Toť abych pil za zdraví Čepelského.“

„Chlape, pí! Čepelského nech!“ zvolal vysloužilec. „Jesti to hodný pán, po němž nejsi hoden prach lízati.“

„Vy ho také znáte?“ ptal se Kudrnáč, ná stůl plecháč stavě, aniž se byl napil.

„Znám, neznám,“ zabručel on. „Co ti do toho? Lidé nejsou hory, ani nevíme, kdy se můžeme s kým sejíti.“

Až posud seděl tiše ve stínu za nalévárnou muž, jenž ze žejdlíka pivo srkaje, celý hovor s neobyčejnou pozorností se zdál poslouchati. Vkradl se do jizby za prvního soumraku, dříve než se bylo světlo rozžehlo, a odešel nyní zase tak opatrně, že sotva krčmář vrznutí dveří pozoroval. Byl to provisor Antonín Strnádek, jenž dostav se na náves, jal se uvažovati, má-li se domů odebrati, aneb ještě pod šírým nebem se procházeti, aby se oprostil poněkud myšlének, v těsném chumáči duši jeho obklopujících. Avšak dříve než se rozhodl to ono učiniti, [168] ocitnul se mimovolně za potokem u domku, v němž hluboké ticho panovalo.

„Ony už sladce spí,“ zašeptal. „O kéž jest možná aspoň sladké její rty políbiti!“

Vstoupiv za roh zahrady, přitiskl se ke plotu. Ponocný květošovský troubil dvanáct hodin. Na to nastalo hluboké, mrtvé ticho, ani list na stromě nezašuměl, a jen voda potokem přes oblásek melancholicky hrčela.

Dvířka v lomenici vrzla, objevila se v nich mužská postava, ježto na všecky strany pátrajíc, opatrně po nízkém žebříčku slezla.

„Stůj!“ vzkřikl provisor.

Veliký chlap přehoupl se přes plot a zmizel v prorostlině na stráni, dříve než provisor pomyslil ho stíhati.

„Však tě znám,“ zašeptal provisor, zmocnil se žebříčku, a domů pak odešel. [169]

VIII.

Touž dobou přecházel pan Vokounek netrpělivě po pokoji v prvním poschodí. Zabrán do hlubokých myšlének ani nepozoroval, že svíčka pro knot sotva může hořeti. Chvílemi šeptal: „Blázen — ztřeštěnec.“ Konečně oddechnuv si jakoby po velkém unavení, utřel svíčku, podíval se na hodiny a vida, že ručička už na čtvrt na jednu ukazuje, pravil: „Už nepřijde.“ I začal se chystati ke spaní.

On ale předce přišel, totiž pan Pavel Čepelský. Bylo vidět, že jest vesel, neboť se lahodně usmíval.

„Vše se daří výborně,“ pravil. „Můžeme doufati, že se to také výborně skončí; dědic se přihlásil, a byl slavně uvítán.“

„Jste už hodně starý,“ odpověděl pan Vokounek, „a předc ještě neznáte běh lidských věcí. Mně se celá ta hra nelíbí, a nemůže se potud líbiti, pokud vím, že podobná podniknutí nezřídka jedinkým okamžením zvrhnouti se [170] mohou; dosti nepatrné zvrtnutí zmate, zničí celý stroj, a podnikatel neutrží než hanbu, ponížení, ztrátu. Pročež prosím, abyste mě ušetřil.“

„Nahlížím, že máte malého ducha, navzdor všem těm pletichám, jež jste až posud s neobyčejnou mistrností provedl.“

„Jen dělejte vždy slušný rozdíl! — Mohu-li se opírati o psané slovo oo neustupný základní kámen, ano, mohu-li se opírati o listinu, veřejný, zakonnitý důkaz tvořící, mohu se také směle postaviti proti všem překážkám, ježto by mě snad potkati mohly. Kde vzíti zde jaký pevný podstavek vašeho jednání?“

„Chtěl jsem vám dáti svrchovanou odměnu,“ podotkl pan Čepelský. „Vy o ni nestojíte, a pročež budu jednat sám.“

„I když vám jednati zakážu?“ ptal se Vokounek, přísně naň pohlédna.

„Naše úmluva nesahá tak daleko," pousmál se on pohrdlivě.

„Myslíte? Budiž! — Naše úmluva jest němé srozumění ze dvou stran, ona se nemůže [171] žádným písmem, žádným důkazem vykázati, a pročež se sotva k tomu hodí, abychom se museli vlídně pozdravovati. Nic však méně mám veliké právo vaši povolnost, vaši poslušnost žádati, a jestliže o tom pochybujete, mohu vás ihned důkazem v oči udeřiti.“

„Jsem skutečně žádostiv,“ usmál se pan Pavel s patrnou pochybností.

Pan Kašpar Vokounek vyňal ze stolu list papíru, vzal svíčku a pravil: „Musím vám posvítit; račte čísti podpis.“

Pan Pavel přečetl a sklesl na stolici.

„Co tomu říkáte?“ smál se onen.

„Kdo vám to dal?“ ptal se pan Čepelský prudce vymrštiv se.

„Vaše neopatrnost. Když jsme jeli k panu...“

Pan Pavel se udeřil v čelo. „Už vím! — Pamatuju se... Ale to on není, nemůže být.“

„Kdo že není? Mně to nezapřete,“

„Pravím vám ... ten cizí pán není muž ten ..."

Vokounek se radostně ušklíbl. „Že jste tak pošetilý, domnívat se, že by také ještě někdo [172] jiný nemohl věděti, jakou pekelnou bouři za minulých let jste přestál! — Nyní ovšem jest papír v mých rukou, a mohu tedy poroučeti, an jsem posud jen sloužil. — Má vůle to není; jen mně udělejte to potěšení nepodnikati zejtra nic rozhodného, vůbec nepodnikati potud nic, pokud svědek vaší minulosti neškodným učiněn nebude. Nepověděl jsem vám ještě, že jest téměř každodenním hostem vaší královny? Tedy si to pamatujte, a odnaučte se býti pošetilým aspoň v okamžení, kdy hrom nad námi bouří a bleskem zničiti vás může.“

„Pane Vokounku!“ povzdychl si pan Pavel, jeda si rukou přes obličej, jakoby se chtěl takto zlých myšlének zbaviti, „považte, že mě ti chlapi každý den mnoho peněz stojí.“

„To bylo potřeba povážiti, než jste se dal do hry,“ odbyl ho on chladně. „Jednal jste bez mého vědomí; nebude na škodu, dostanete-li trochu za vyučenou. Jen jděte spat; zejtra budeme přemýšleti, co lze podniknouti.“

Velice nespokojen s jednáním páně Vokounkovým vůbec, hlavně pak, že se mu podařilo [173] závoj jeho minulosti proniknouti, ubíral se pan Pavel k svému domu. Smutně zněly osamělou ulicí kroky jeho, jako by se nad dutinou zděných hrobů ozývaly, a čím čerstvěji kráčel, tím více se mu chtělo zdáti, jako by ho Vokounek v osidla uměle nastrojená chytal, a hned zase, jako by duch zhouby s oblačných výšin nad jeho hlavou se vznášel. Zponenáhle probudily se fantasie i paměť jeho s celou tou silou, s kterou přicházívají hříšníka trestati za skutky, člověčenství hanobící. Tíseň sevřela prsa jeho, bázeň šlehala v srdce jeho; on nepokojně před sebe hledě, rozepínal u vesty knoflík za knoflíkem, aby palčivý dech ňader svých schladil. Avšak obrazy minulosti poletovaly v duši jeho s ukrutnou zřetelností, a čím víc se namáhal zapuditi je, tím urputněji na něj se hrnuly.

„Ďáble, toť špatná hra!“ zvolal konečně, kolem rohu do druhé ulice se zahýbaje, a slova jeho ozvala se v předu i v zadu s takovou určitostí, že bez hnutí stana, nastavoval uši, zdaž ho někdo nesleduje. — Tento případ [174] měl ten dobrý následek, že se téměř okamžikem zcela jiných myšlének zmocnil, myšlének, ježto postoupné k tomu přesvědčení ho vedly, že stůj co stůj toho neznámého odkliditi musí, nemá-li na vrchu svého štěstí veřejnému snížení v šanc dán, ba nemá-li zničen býti.

Naproti tomu ležel už pan Kašpar Vokounek s veselou myslí v posteli, smál se chvílemi nahlas, chvílemi cosi pošeptával, chvílemi hlavu k oknu obracel, zdaž dennice nevyšla. Mezi tím rozpřádal veselý, dalekosáhlý plán s důvtipem kromobyčejným, bavil se skvělou budoucností a na smrt neměl kdy pomysliti. — Konečně se na východě rozednilo. Vyskočiv z postele, otevřel pan Vokounek okno, nikoli aby se obdivoval přírodě a její velebnosti, anobrž aby se přesvědčil, bude-li zatím úplný den, než se ustrojí. Jeho znalost toho byla opravdu výtečná, neboť on obyčejně čekával na den, tak že ho slunce jen tehdáž muselo buditi, když se byl pozdě v noci podnapilý navrátil z kvasu, na němž se radost dávala zadarmo. Vida tedy, že jest čas vstávati, vlezl [175] do pohodlného županu, umyl se, uhladil si vlasy, ustrojil se, neustále cosi bruče, a odebral se do své písárny, kdež do sedmi hodin odbýval své práce, hlavně takové, při kterých nebylo třeba mnoho mysliti. Na to posnídav oblékl se do svátečního kabátu, posadil si na hlavu módní klobouk, vzal rukavičky a španělku a vstoupil na ulici s vědomím své nepřekonatelné vůle a zasloužené hodnosti.

Vešed do hostince „U Zlatého hada" zeptal se Jehličky, zda vstal už neznámý pán, načež k jeho pokoji pospíšil.

Pozdravení s obou stran bylo chladné, a však tím zajímavější.

„Co chcete, pane?“ ptal se neznámý nevrle.

„Ne mnoho,“ odpověděl on, „a předce tolik, že se bojím, abych vás neomrzel. Především dovolte zeptati se, proč se tak dlouho v našem městě zdržujete?“

Neznámý natáhl krk, podíval se naň s úsměvem a odpověděl: „Jste podivný člověk; mám právo domnívati se, že vám zdravý rozum ke mně nesvítil. — A když vám nepovím pravdu?“ [176]

„Doufám, že povíte,“ usmál se Vokounek, „ačkoli se povídá, že jste hrubec, ano učiněný...“

„Hahaha!“ smál se pán a přistoupiv k němu hezky blízko, zahleděl se mu do očí. „Můj zlatý!“ mluvil pak žertovně, „takové tatrmanství mohlo by se hoditi do věku s železnýma botama, avšak náš věk cos takového nesnese.“

„Právě naopak,“ odpíral Vokounek. „Náš věk není nic jiného než hrozný tatrman, jenž i do bídné selské chatrče své tatrmanství hází. A proč byste mně nepověděl pravdu? Vlastně vy ani nepravdu pověděti neumíte.“

„Jste příliš opovážlivý.“

„Aj, kolik let tomu, co jste řekl, že nechcete pana Pavla Čepelského více viděti?“

„Lžete! — To jsem nikdy neřekl... ani tehdáž...“

„Jen to pusťte! Nemyslete, že mně budete povídat neznámé věci.“

„Kdo jste?!“ zvolal neznámý v udivení.

„Odpusťte, není to můj zvyk napřed se zpovídati. Račte mi svěřiti své, já potom svěřím [177] své. Jesti to k smíchu, že se odbýváme jako dva pocestní, z nichž jeden druhému nechce pravou cestu pověděti, ačkoli toho oba mají potřebu. - Vy jste to tedy neřekl? Snad konečně budete také popírati pravost svého písma?“

„Jakého písma?“

„Či jste nepotěšil pana Čepelského před týdnem několika řádkami, tak vroucími, že by se z nich dobrá duše zblázniti mohla?“

„A vy je znáte?“

„Já je mám.“

„Toť divná věc! - Buď jste tedy jeho pomahač...“

„Příliš zdvořilá poklona,“ vpadl mu Vokounek do řeči. „Nic neškodí, my se tím lépe poznáme.“

„Inu, to se mi předc nezdá...“

„Jen toho nechme; mám dobrou zkušenost, zvlášt co se týče lidské povahy.“

„Aj, činíte mě zvědavým. Prosím vás, nejste jeden oněch filosofů, jižto ničema nerozumějíce, nicméně všemu chtějí rozuměti? Jižto [178] moudrost svou v roucho obratné řeči zahalujíce, nemají než jazyk a na něm žvachel frasí, jimiž pověsti učenosti si dobývají?“

„Hm,“ usmál se on, „byl byste to už poznal, máte mnoho soudnosti a pronikavosti. — Račte dovolit vyznati se, že mně nikdy nenapadlo po učenosti se sháněti, tím méně falešným leskem svět mámiti. Ach, sprostému měšťanovi, který zvykl jen za svou živností choditi, stěží může napadnouti bláznovská myšlénka, aby se za tatrmanstvím proháněl.“

„Vy že jste sprostý měšťan ...“

„Ano, pane, mohu se tím honositi. A proto jsem myslil, že se nepohoršíte, budu-li se vás ptáti, proč se zde tak dlouho bavíte? Ano, budu-li se vás ptáti na věci, jež znám, k nimž mi ale malý komentář schází? Buďte tedy, pane, upřímný, povězte mi, nač jsem se vás ptáti čest měl.“

„Oznamte dříve svou pohnutkou, pane!“

Pan Kašpar Vokounek se stavěl, jako by přemýšlel, a po krátkém pomlčení odpověděl: „Chci Pavla Čepelského zkaziti.“ [179]

„Ublížil vám?“ ptal se neznámý lhostejně.

„On ublížil člověčenstvu, ublížil muži, jenž byl srdci mému drahý, a toť dosti veliká příčina.“

„Slavík že byl srdci vašemu drahý?!“ zvolal neznámý.

Pan Vokounek se radostně ušklíbl. „Nerad se tím vynáším, hlavně z té příčiny, že Slavík odešel v okolnostech... Musím se přiznati, že je všecky neznám, ale cokoli jich znám, nejsou k tomu přimeteny, aby potěšily ducha mého a srdce mé.“

Neznámý se podíval na hodinky. „Nemohu se s vámi déle baviti,“ pravil, „přijdete-li jindy, možná, že vám povím, co chcete věděti; nyní se musím někam odebrati důležité věci vyřídit.“

„Opravdu,“ řekl pan Vokounek, „není mně milé, že musím s nepořízenou odejíti; dnešní den chtěl jsem zasvětit zvláštním způsobem. Jelikož vám ale není přihodno, se mnou déle mluviti, musím ovšem použiti vaší laskavosti a ještě jednou přijíti. Než však odejdu, musím o jedno prositi.“ [180]

„Jen se vyslovte zkrátka,“ pobídl ho neznámý skoro nevrle.

„Bude mě těšit, jestliže se nikomu nezmíníte, že jsme dnes spolu jednali o věcech, kteréžto zvláštní šetrnosti požadují.“

„Tím svědomí své neobtížím,“ usmál se neznámý. „Buďte jist, nebudu o tom mluviti.“

Na ulici setkal se pan Kašpar Vokounek s panem Pavlem, jenž křečovitě za ruku ho vezma pravil úzkostlivě: „Hledám vás od bílého rána. Příteli, jsem v nesnázi.“

„Padáte z nesnáze do nesnáze,“ hněval se přetvářeně pan Vokounek. „Vůbec počínáte si nyní hrozně nemotorně, tak hloupě, že mám chuť se vás vzdalovati.“

„Jste vždy tak ukrutný!“ vzdychl on. „Pojďte, ve vašem bytu se vám se vším svěřím.“

Cestou si ho pan Vokounek dobře povšimnul, a vida, že jest tvář jeho ubledlá, zsinalá, pomyslil, že ho asi opravdu něco neobyčejného potkalo, a že to bude tedy velmi příhodná doba, aby opět svou zbraň proti němu obrátil. Jak [181] mile se octli mezi čtyrmi zděmi jeho pokoje, pravil: „Nezdržujte mě dlouho, mám toho dnes tolik na práci, že nepochopuji, kterak s časem vystačím.“

Pan Pavel se uhostil na stolici, povzdychl zhluboka, a pohlížeje naň bázlivě řekl: „Bojím se, že mě štěstí mé opouští - štěstí, jemuž jsem vše dal v oběť, co mně bylo drahé, milé, svaté.“

„Začínáte jako kající hříšník,“ přejal mu slova pan Vokounek. „Hlupák jest, kdo nehledá štěstí; ale šílenec jest ten, kdo nalezna je, neumí ho použiti. — Co se tedy přihodilo?“

„Vy znáte Frantu Kudrnáče z Předního Květošova? Neznáte-li, musím vám pověděti, že to baráčník, který u mne před mnohými léty — jesti tomu už hezky dávno — za pacholka sloužil. Pustil jsem ho ze služby pro nekázeň, pro hrubství a jiné věci, které se na čeledína nesluší. Nedlouho potom zpozoroval jsem, že mi schází listina, na které mi velmi mnoho záleží. Prohledal jsem všecky kouty svého domu, avšak nadarmo. To mně nikdy [182] nenapadlo, že právě touž dobou, když jsem tomu nekázanci poslední mzdu ve svém pokoji vyplácel, ta listina na mém stole ležela. Dnes pak dověděl jsem se, že Franta Kudrnáč listinu ve své truhle posud chová.“

„Tedy jděte, ať vám ji vydá,“ žertoval Vokounek.

„Mně by ji nevydal,“ odpíral on, „my se naposledy pohašteřili, a on prý od té doby tajnou mstu proti mně chová.“

„Aj, což neumíte s penězi zacházet? Hoďte mu hrst dvacetníků, a msta se tak snadně zapomene, že ho nebudete muset ani přemlouvat.“

„Ne, ne! — Tak to nejde. Jesti to zarytý zločinec...“

„Měl dobré příklady... nepochybně... Pane Čepelský, povězte, mnoho-li stojí ta listina?“

„Víc než pětinu mého jmění.“

„A vaše jmění...? Odpusťte, že se tážu.“

„Což to musíte vědět?“

„Dnes mi to musíte svěřiti.“

„Co vám to prospěje?“

„Jen mi udělejte to potěšení, víte, že jsme oba lakomci, ačkoli dobře jíme i pijeme, vůbec vznešeně jsme živi. Oh, lakomec lakomci může své tajemství svěřiti!“

Pan Pavel si položil na ústa prst, zdál se počítati, a konečně odpověděl: „Prosím, co jest jeden milion proti nesčíslnému množství peněz, ježto z rukou do rukou každodenně na zemi obíhá?“

Pan Vokounek vyskočil od podlahy, chytil se za hlavu a přeběhl po pokoji. „Milion!“ zvolal. „Ha, dělejme milion čárek, a nejezme při tom! Fi! — Vám se to zdá málo? Vám, jenž byste vlastně neměl mít ani halíře? vám, jenž jste svýma rukama a svým rozumem co živ snad ani tolik nevydělal, abyste si k obědu chleba koupil?... Prosím vás, zdaž pak si kdy zpomenete na nebožtíka Slavíka?“

Tento náhlý obrat řeči pomátl pana Pavla tak velice, že na okamžení zapomněl dýchati. S vypoulenýma očima hleděl na pana Vokounka, jenž bystrým okem každé jeho hnutí stíhaje, [184] konečně v rozpustilý smích vypukl, volaje: „Hoho, pane Čepelský! Byť jste sebe víc se divil, předce byste se málo divil... můj šotek zná všecky věci pod nebem, můj šotek mně to dávno pověděl, že nosíte provaz na chřtáně.“ V témž okamžení uchopiv ho za ruku pravil hlasem měkkým: „Mne se nebojte, vím, kam nás vedou peníze ... máte-li vy vřed, mám já neštovici... nejsme od sebe daleko, a blesk může vás i mne zasáhnouti. — Abyste nemyslil, že bylo vaše tajemství snad na papíře, jejž jsem našel... tu jej máte, čtěte od začátku až ku konci.“

I podal panu Čepelskému ze stolu nám už povědomý list.

Pan Pavel Čepelský polohlasitě četl: „Pane Pavle Čepelský, v duši mé neuhasla posud upomínka na dávné události, ježto byly hroznější, nežli nejčernější barvy nezkrocené fantasie. Já přišel uzavřít s vámi účet za muže, jejž jsem miloval, a jejž jste vy zničil. Na shledanou. Karel z Unkenfeldu.“ Pustil papír na podlahu, sklopil oči, chvěl se. Setrvav takto [185] několik okamžení, vstal zprudka a zvolal namáhavě: „Neznám toho člověka!“

S úšklebkem posupným obrátil se naň pan Vokounek. „Chcete ještě pouštět příšery? — Věřím, že jste zapomněl tvář, ale jméno z Unkenfeldu vám nevyšlo z paměti; tu, tu, na vašem čele to psáno... Vypravujte ty staré historie, ať se přesvědčím, zdaž moje paměť jest dobrá.“

„Až mi odevzdáte listinu, ježto jest v rukou Kudrnáčových,“ odbyl ho on.

„Dobře, dnes bude v mých rukou... A však prvé ještě... ano, když ji dostanu do rukou, jakou mi dáte odměnu? a jak se zprostíte toho neznámého?“

„Ach, jak jste vy opatrný?“

„Nechci-li prodělat, nelze jinak.“

„Tisíc...“

„Odpusťte, ani se nehnu; dva tisíce musím dostati.“

Pan Pavel mu podal ruku.

„A ten neznámý...?“ ptal se Vokounek. [186]

„Ten? — Hm, ten... ještě nevím... o toho se nestarejte.“

Vokounek naň pronikavě pobledl, otřásl se a mlčel, neboť nechtěl myšlénky své vyzraditi. „Jak se daří s vaší láskou?“

„Dřivé jedno a potom druhé... láska nechť prozatím odpočívá.“

IX.

Ranní slunce svítilo lahodně do Světnice v domku pod květošovskou strání, ale nezdálo se, že by obyvatelé lahodu jeho cítili. Stará Mařena seděla zamyšlená se založenýma rukama, a Bětuška smutně odbývala své práce. Jindy chodívaly v neděli do kostela, matka na ranní a dcera na velké služby Boží; dnes i na modlitbu zapomněly; v hlavě jim vězela jen myšlénka, jak to bude, jestliže urputnému dědici v čas neseženou peníze.

Právě šli lidé z ranní, ubírajíce se z Předního [187] do Velkého a Zadního Květošova. Za nimi nejzáze šel provisor Antonín Strnádek s veselou tváři a a hlavou hrdé povznesenou — vůbec celá jeho bytost zdála se být oživena ohněm, jaký na něm obyčejně pozorovati nebylo. Zaměřil přímo k domku; tu byl neobyčejně vlídné uvítán, nejen od dcery, ale i od matky, která posud vždy chladně, ano skoro odrážlivě k němu se měla. Nemohlo jinak býti, než že začali především řeč o nenadálém dědici, probírajíce jeho včerejší jednání s takovou kyselostí, jako by vrozené nepřátelství k němu chovali. Učitel nicméně ani slovem se nezmínil ani o událostech v krčmě, ani o svém půlnočním dobrodružství, maje za to, že musí prvé vše někomu jinému svěřiti, než to bude moci i jim oznámiti.

Bětušce nejednou dnes napadla myšlénka, že se snad bude provisor u matky o její ruku ucházeti, avšak on se zúmyslně vyhýbal předmětu, který se ovšem pro nynější dobu nehodil.

Z proudu hovoru vytrhlo je konečné objevení se pana rytíře z Puchanova, jenž bičík [188] v rukou maje, vešel se lhostejností, jakou se obyčejně vyznačují mnozí páni našeho věku, jižto vášněmi ani nepřekypují, aniž je umrtvují, anobrž jako by z dlouhé chvíle ty ony zpozdilosti podnikají. Byl opravdu po kavalírsku oblečen; kulatý klobouk s volavčím peřím, zelený letní kabátek s krátkými šůsky, nohavice z plachtoviny, na botkách zlaté ostruhy... a slušelo mu to výborně, tak že se zdálo, jako by k jeho štíhlému, pružnému tělu, k jeho výrazné, pravidelné tváři jiný oděv ani se nehodil.

Vida, že přítomných jeho příchod nemile se dotknul, usmál se řka: „Bůh ví, čím to jest, že se mně svět vždy rád na paty dívá! — Nebuďte mrzuti, nežádám než odpočinutí v chládku; vyjel jsem dost časně, a předce mi sedlo slunce do týla tak urputně, že jsem musel s koně skočiti a k vám se utéci. — Kdo zde hospodářem?“

„Pane!“ odpověděla Mařena neodvratně naň hledíc, „domek ten náleží mně, i není mi to nemilé, že mohu pana z Puchanova uvítati.“

On se poklonil. „Vaše řeč,“ pravil, „není [189] řeč selského lidu, a skoro mi připadá, že jsem v domě zámožnosti.“

„Mýlíte se, pane!“ vece Mařena. „Před více než desíti lety měla jsem ovšem všeho hojnost, nyní pak já a dcera moje jsme tak skrovně živy, jako nádennická rodina, která to vždy za veliké štěstí pokládá, může-li se jen hladu vyhnouti.“

„Proč nepečujete, abyste měly zas všeho hojnost?“

„Ženské ruce a ženská hlava jsou příliš mdlé.“

„Ženská spanilost bývá mohutnější než tisíc rukou, než tisíc hlav.“ I upřel oči na Bětušku, ježto zapýříc se stydlivě oči sklopila. Její spanilost probouzela v něm nový život — život smyslnosti. „Věru,“ pravil, „viděl jsem už mnoho vzácných květin, tato jest nepochybně ta nejvzácnější.“

„Pane z Puchanova,“ horlila Mařena, „posud jste nezapomněl způsoby své.“

„Ach, matičko, kterak zapomenoutí, čemu se ani dost naučiti nemůžeme! — Ženská spanilost [190] se podobá cestování za vyražením; čím více cestujeme a se bavíme, tím více toužíme cestovati a se baviti. — Mně není nic mrzutějšího nad myšlénku, že musím sestárnouti, totiž onu velikou odstávku učiniti, kde tělo tělu se zoškliví a nic jiného nám nezbude, než mrzuté upamatování na minulé radosti a zponenáhlé klesání do hrobu. Matičko, potom snad začnu jiné způsoby hledati, abych nemoha takto jinak se bavil. — Vy jste zdejší učitel?“ oslovil najednou Strnádka. „Před dvěma roky jsme spolu hrávali na housle dueta; váš principal měl tehdáž doma dceru Johannu, kterou svět tak zplašil, že mně k vůli se učila na kytaru hrát a vlaské písně kokrhat. Jest to pravda, že umřela v pražské nemocnici? Ona byla příliš horké krve; přinesla z Vídně, kde prý na cviku byla, jed smrti své do vlasti. — Snad se nehodláte ženit, pane učiteli?“

Provisor se zarděl, Mařena se ohlédla do okna, Bětuška vyšla do síně.

„Milostpane!“ odpověděl Strnádek, „není to můj zvyk, záležitosti srdce svého vynášeti na veřejnost.“ [191]

„Děláte dobře,“ vpadl mu on do řeči. „Kdo umíš mlčeti, umí také jednati, a obyčejně se brzy a snadným způsobem k svému cíli dostane. Já tak dělati nemohu — musím mluvit, nechť to vypadne černě nebo bíle, a jestliže mě proto někdo plácne, utru si hubu, a mluvím zas. Ale já na vašem místě bych se neženil; domníváte se, že získáte nebe, že budete sedět věčně na posvícení; haha, místo nebe a posvícení dostanete dřevěný cop, vochli za sedadlo, mrzutost za lože, zármutkem se budete mýt, žluč budete pít a s marnou nadějí stolovat. Tak bude klusat den za dnem; vaše tělo nemá mnoho co přisazovat, a tak se mimo nadání scvrknete, že, až vás budou klást do rakve, diviti se tomu budou, kterak jste se mohl oženit a chtít lidské pokolení množit.“

„Na milostpánu neviděti toho příklad,“ usmál se Strnádek.

„Můj zlatý, mezi vámi a mnou jest mezera, již přeskočiti nedovedete. Já jsem lehkomyslný, plachý, nestálý, těkavý, lhostejný, baživý, nenasytný, vlastnosti to, které mě pudí [192] od květu ku květu, od radosti k radosti, od zábavy k zábavě, a chcete-li tomu, od hříchu k hříchu. Vůbec můj život jest vír, jenž vše strhne, ale nic nepodrží. Jste vy s to, abyste tak dělal? Vy lnete s otrockou oddaností k povolání svému, které nepřipouští ani motýlství, ani hýřivost, aniž co tomu podobného. Sednete-li, přemýšlíte, proč jste sedl, jdete-li, proč jdete, jíte—li, proč jíte — ano, jste červ, který jen vrtá a vrtá, až si konečně hlavu svou uvrtá. Kam vás takový způsob života může v stavu manželském vésti? Konečně zapomena se, budete přemýšleti, byla-li toho potřeba, oženiti se; i stojím vám za to s tělem i s duší, že negativní úsudek učiníte — pro své a své manželky neštěstí; nebo nic není záhubnějšího nad negací v manželství.“

„Naopak, slyšel jsem,“ odpíral provisor, „že podobné vlastnosti bývají hlavní podmínkou manželského štěstí.“

„Blázen vám to napískal,“ smál se on. „Pravím vám, vlastnosti k vašim podobné, se hodí as tak k stavu manželskému, jako skopové [193] rukavičky na ruku nádenníkovu, když jde dělat pařezy.“

„Příliš všední porovnání.“

„Avšak pravdivé.“ Na to obrátiv se k Mařeně, mluvil dále: „Matičko, máte-li předsevzetí, dceru svou vdáti, tedy ji dříve pošlete na studie do některé rodiny, kde dřevěná sentimentálnost pánů manželů zvrhla se v plamen obapolné nenávisti, kde se mrzutě vstává, nespokojeně chodí, škaredě jí, nemotorně zívá, hloupě kýchá, kde jsou domovem všecky necnosti a žádná shovívavost, kde se jen na oko žije, na dluh miluje, na oplátku pronásleduje, kde jest všecko jiné pravda, a jen štěstí manželské přízrakem.“

Řeč tu máte na jazyku už patnácte let,“ prohodila ona, „a přece jste se oženil.“

„Patnácte let?“ podivil se on. „A proč patnácte let? Já léta nepočítám, protože to nevděčná práce. Patnácte let? Počkejme, dnes se předce o to pokusím počítati. Roku tisíc osm set a... Hahaha! Totě k popukání! — Tehdáž jsem právě s nebožtíkem Slavíkem zajížděl [194] do Braníkova. Bůh ví, byly to krásné doby — Slavík učiněná dobrota, Slavíková jemná duše, vzor všech dobrých manželek, a slečna Leokadie... Kdykoli na ty doby zpomenu, nevím, mám-li se dát do klení aneb do pláče.“ I probrav se ze sladkých upomínek, a vida, že Mařena pláče, přistoupil k ní, a bedlivě do obličeje jí hleděl. Veselost jeho tváře zmizela v temném nástinu smutku, oko jeho zavlhlo, a on polohlasitě, neobyčejně měkce pravil: „Jest to předc pravda!“ I chopiv se jejích rukou, zvolal: „Paní Slavíková, já měl vaše neštěstí posud za pouhou pohádku, nevěřil jsem, a pravdy čisté domakati jsem se nemohl. Prosím vás, jen neplačte! Vždyť víte odedávna, že mohu všecko snésti krom slzí. A proč jste se ke mně posud nehlásila? Proč jste nepřišla do mého domu? Říkají, že jsem veselý kumpán, že jsem mrhač; ale nikdo neřekne, že jsem zlý, necitelný člověk, nikdo neřekne, že odstrkuju bídu, aneb že na staré přátelství zapomínám jako na staré sny. Hle, mé bohatství nyní za mnoho nestojí, ale nicméně mám a [195] budu mít tolik, abych vesele žíti a bezstarostně poslední dobu života svého očekávati mohl. — Jak jste se od té doby změnila! O, neštěstí jest rak, jenž ducha i tělo se stejnou neoblomností zničuje! — Bude zas dobře, věřte, že bude. Ach, nebohý Slavík! — Pamatuji, když jsme jednou náhodou s Karlem z Unkenfeldu...“ Sotva byl slovo to vyslovil, zamlčel se, sklonil hlavu, položil si dlaň na čelo, přemýšlel, rozpomínal se... Náhle sebou trhna, podal Mařeně ruku. „Dnes se ještě uvidíme,“ řekl, a v několika okamženích letěl na svém bujném višňáku k městu, an zatím pan Vokounek blížil se k Přednímu Květošovu, hledati Kudrnáče, v jehož truhle v tmavé komůrce ona vzácná listina odpočívala.

Kudrnáč stál v kuchyni, chléb do hrnku na žebráckou polívku k obědu krájeje. Při tom bručel polohlasitě píseň: „Proč bychom veselí nebyli“ atd. Měl na sobě tentýž oděv jako včera, s tím toliko rozdílem, že se mu na prsou blýskala bílá košile, již každý týden opravdu s ženskou zkušeností vypral. [196]

Když ho byl pan Vokounek vlídně pozdravil, poohlédl se naň nedbale, krájel dále a dále píseň svou notoval.

„Jste neobyčejně veselý a pilný člověk,“ pravil pan Vokounek.

„Pane, odpověděl on, „veselost a pilnost jsou dvě cnosti, jež by měl každý člověk míti; neboť kde se veselost s pilností druží, nebývá ďábel domovem, protože nemá s kým pohrávati. Chcete něco?“

„Nesu vám peníze.“

„Mně? To se nepochybně mýlíte. Víte, kdo má čest v těchto hadrech vězeti?“

„Aj, kdož nezná Frantíka Kudrnáče!“

„Mlčte — nešiďte svět. Nechodíte do naší obce, a naše obec nechodí k vám, víte proč?“

„Nechodíte pro rozum a doma ho nemáte, to jest, domníváte se, že ve vašich slaměných střechách dost vrabců se hnízdí.“

„Vaše řeč podobá se květu, který vyroste, bude-li pršet. Věřte, naši vrabci mají převýborné vlastnosti.“

„Ku příkladu?“ [197]

„Oni nezpívají.“

„To jest necnost.“

„Lépe mlčet než ostudně zpívat. Buďte jako vrabci a svět vás bude milovat.“

„Mne svět miluje až příliš.“

„Ano, dáváte mu pro zácpu, a on vám proti zácpě, z čehož pochází, že on trpí na koliku a vy na průjem, rozumíte? Ah, bodejť vás neznám! — Tehdáž když zemřel můj bratr, a jeho manželka mému shánění se po dědictví se smála, šel jsem k vám na radu, neboť i náš pan farář mi řekl, že jste chytrá hlava. Vypověděl jsem vám, co a jak, že nezůstalo děti, že není svatební smlouvy, že není žádného závazku, a že manželka bratrova do usedlosti pranic nepřinesla. Vystříkl jste péro, zaklepal nohou, zakýval hlavou a řekl: „Tatíku, buďte dobré naděje, vás to nemůže minout; za týden přijďte, budeme o tom dále jednati.“ Přišel jsem za týden, a co jste mi řekl? Že jsou to hlouposti, domáhati se dědictví, když jest svatební smlouva, v níž zřetelně ustanoveno, že strana straně bude úplným [198] dědicem. A já řku jakým proudem to šlo? Styďte se — jsem mizera chlap, mé hadry nestojejí za babku, můj barák je horší než pastouška; ale nikdy bych to neudělal, abych starým inkoustem nové listiny psal, a poctivého člověka o poslední naději ošulil. Jen se tak nemračte. Věděl jsem druhý den, že vám dala švakrová úpis na tři sta; a proč by byla nedala, když usedlost za čtyry tisíce stojí? Při dědičné pořádnosti začal jsem dělat námitky; ale konečně jsem musel podpis za pravý uznati, neboť byl tak mistrně nápodobněn, že by se ho byl ani můj bratr odříci nemohl. Já věděl, že jest falešný, neboť bratr mi několikrát řekl, že není žádné smlouvy, a ještě několik - okamžení před skonáním mi pošeptal, že budu úplným dědicem, a té opici, která mu tolik mrzutosti a zármutku způsobila, abych jen několik set z dobré vůle udělil. Brr! — Kormoutí se člověku, když vidí takové padoušství v panském kabátě!“

„Hahaha!“ smál se pan Vokounek, „přišel jste příliš nedbale stvořen na tento svět! — [199] Myslíte, že máte brejle, a koukáte skrze hliněné střepy do starých egyptských hrnců; myslíte, že jest cnost pevná zbroj nesmrtelné síly, a trpě nouzi poddáváte se dětem, aby vás naučily v dudka hráti. Zlobíte se? Uvidíme, stanete-li se tím boháčem! — Ach, buďtež pak moudrý, a když vám svět podává peníze, berte všemi čtyřmi, nepije se, kde hloupost strojí píchání.“ I rozvinul před nim dvě stovky. „Měl jste kdy takového co v kapse?“ A vezma ho úlisně za ruku, pokračoval přítulně: „Slyšel jsem, že jste sloužil před léty u Čepelského? Hrom do toho lotra! Já se naň upjal jako pijavice, jako myšlénka zatracení; zničím ho dnes aneb zejtra, ale zničím ho jistě; on umře jako dobytek, jako potvora, jako zatracenec — umře na šibenici. Abych toho ale co nejdříve dosáhl, abych šel cestou jistou, musím mít prvé všecky důkazy, proti němu svědčící. — Vy máte jistou listinu, chováte ji ve své truhle... dejte mně ji a podržte tyto peníze.“ I strčil mu do ruky dvě stovky.

Kudrnáč strčil peníze do kapsy, potutelně [200] se naň podíval a odpověděl: „Teď konečně odložím své hadry a slušné boty si koupím... Boží požehnání z kapsy nevyhání. Pojďte, ona truhla jest v komoře, do níž chodím ze záhrobně.“

Když byl pan Vokounek ven ze síně vyšel, přivřel Kudrnáč hbitě dvéře, a povystrčiv hlavu pravil lhostejně: „Ba ne! — zpomněl jsem si, že jsem dal listinu panu učiteli. Zkuste, zdaž vám ji vydá; já proti tomu nebudu nic namítati.“ Načež zavřev dvéře na závoru, pokračoval dále ve své práci, a z jeho lahodného úsměvu bylo patrno, že si mnoho na tom kousku zakládá. Po chvíli potřásl hlavou a pravil: „On se domníval, že mu nerozumím, že nevím o jejich starém kamaradství ... No, uvidíme!“

Pan Vokounek mezitím chodil od okna ke dveřím, ode dveří k oknu, volal, ťukal; vida však konečně, že vše nadarmo, ustanovil se na tom, že půjde k provisorovi a především bude hledět zvěděti, zdaž opravdu onu listinu má, aby snad zbytečně v posměch světa se nedával. [201]

Sotva že se byly velké služby Boží skončily, vstoupil do školy, kde ho Antonín Strnádek zdvořile, avšak chladně uvítal.

„Pane učiteli!“ pravil pan Vokounek, „budu mluvit zkrátka, bez okolků. Franta Kudrnáč mně svěřil, že vám dal jakousi listinu...“

„Ano, pane!“

„Jaká je to listina?“

„Je to starý úpis.“

„Komu zní?“

„Jistému Slavíkovi.“

„Nevíte nazpamět sumu peněz...?“

„Přes dvakrát sto tisíc.“

Pan Vokounek naň s velikou laskavostí upřel oči. „Mohu vám svěřiti,“ pravil, „že vás senát jednohlasně za zdějšího učitele zvolil. Stálo mě to mnohé práce, avšak já dobré skutky vážím vždy podle zásluh toho, komu jsem je prokázal. Nicméně doufám, že mohu s druhé strany za to vždy uznalost žádati. — Dejte mi tu listinu.“

Strnádek se zamračil. „Nemohu,“ odpověděl úsečně. [202]

„Můžete — Kudrnáč vám ji dal bez výminky.“

„On mě velkou výminkou zavázal... žádejte něco jiného.“

„Žádám jen listinu; vy mně ji musíte dáti.“

„Bude mě to rmoutit, budete-li na své žádosti neustupně státi.“

„Ano, pane učiteli, já od své žádosti neustoupím; buďto mně dáte listinu, anebo zůstanete školním pomocníkem. Jen to nespouštějte s mysli, že jest vůle moje mohutná, celý magistrát jest nepatrná hračka v mých rukou. Ano, nevydáte-li mi dnes listinu, zničím vás, zničím vás tak... Vy nemáte pražádné jmění, vaše umění jest planá věc, není nic, ani skývu chleba vám za to nikdo nedá... Nahlížíte, kam vaše neustupnost vede?“

Strnádek celý zmatený běhal po světnici; měl před sebou peklo i nebe, co voliti? Člověk má tělo a ducha, tělo bývá mocnější nad ducha, krev přehlučuje rozum, člověk klesá podlosti v náruč pouze proto, aby byl dobře živ. Prokletá chudoba, kdy střevami našimi rozum náš [203] otáčí, kdy ze žaludka dělá chrám života, kdy nás k tomu vede, že od masa vše se počíná a v mase vše konči... Strnádek přestál štastně urputný boj; náhle před Vokounkem se zastaviv, zvolal: „Dělejte co dělejte, listinu nevydám!“

Vokounek zbledl, zdálo se, že nedýchá, ale v jeho temném oku kmitala se jiskra pekelné zloby. Potrvav takto několik okamžení, pravil s líčenou chladností: „Jste to skála; dnešní den mě přesvědčil skvěle, že jsou lidé nevděční, že jsou svéhlavci, jižto lehkomyslně štěstí své bourají, jen aby mohli naříkati, že je svět nespravedlivý.“ Vstav šel ku dveřím; tam pak se zastaviv obrátil se řka: „Nerozmyslil jste se?“

„Pane,“ odpověděl on, „netřeba se rozmýšleti, mám-li hřích aneb cnost voliti; listinu vám nikdy nevydám.“

„I když vás přesvědčím, že jsem nepřítel toho, jemuž listinu Kudrnáč vzal?“

On se útrpně usmál. „To se vám snad nikdy nepodaří.“ [204]

„Aj, mluvíte podivně...!“

„Mluvím pravdu.“

Vokounek naň chvíli s podivením hleděl, hleděl naň s výrazem opovržení. Potom se hlasitě zasmál. „Jen se nesnižujte k červům, jižto ke koruně stromu věčně lezouce, věčně s výše na píď dolů padají, až přijda zahradník, je zašlápne.“

„Ach, pane!“ usmál se na vzájem Strnádek, „nikdy mi nenapadlo mezi hmyz se míchati, ačkoli jest mi denně vídati, že mnozí lidé neustále jen mezi jistý druh opovrženého hmyzu zalézají.“

„Mohli bychom se poškorpiti, nechme toho. Buďte tak dobrý, ukázati mi jen datum té listiny; jesti to tak nepatrná žádost, že mně ji odepříti nemůžete.“

Provisor vyňal listinu ze skříně, a přeloživ ji tak, aby jen datum bylo viděti a podpisy, i aby mu z rukou vyrvána býti nemohla ji drže, přiblížil ji k očím pana Vokounka; ten vsak v témž okamženi obě ruce do ní zatna, s netušenou silou mu ji vyškubl, a do dveří s ní [205]

letěl právě v tom okamžení, když Kudrnáč s pádnou holí na prahu se objevil. I poznav listinu, udeřil jej holí do rukou, že pan Vokounek vykřikna, kořist na zem pustil. Letem šípu uchvátil zase Strnádek listinu, avšak Vokounek neměl úmysl, od svého vítězství upustiti, i vrhnul se co dravec na provisora, zapomena, že jest mezi dvěma ohni, a že by tedy jen tehdáž zvítěziti mohl, kdyby neobyčejnou sílu vyvinouti byl vstavu. Právě když zaťal prsty do provisorovy ruky, v níž osudná listina vězela, popadl ho Kudrnáč ze zadu za nohy, tak že on na zem rukama klesna, v tom nemilém rozpoložení se spatřil, že, an ho Kudrnáč za obě nohy ven táhl, bradou prach s podlahy musel smetati — bylo to rozpoložení, jemuž Strnádek nahlas smáti se musel a jež on za nejvetší infamii svého vezdejšího života považoval. Historie dražkovská věnovala této události zvláštní kapitolu, na kterouž my se odvolávajíce, tvrdíme, že jsme nic nepřidali ani neodebrali, anobrž laskavému čtenáři nelíčenou pravdu podali. [206]

Abychom pak se příliš dlouho na jednom místě nezdržovali, račte dovolit podotknouti, že pan Pavel Čepelský v docela jiném rozpoložení se nalézal. Sedě ve veliké lenošce skoro jen v podvlekačkách a košili, vykládal svůj ostrovtip Honzovi Kubinosovi, a ještě jakémusi človíčkovi v černém fraku, jehož celý zevnějšek poskytoval figuru modního panáčka.

„Rozumíte,“ pravil, „když jste se dali do práce, musíte ji také dokonat, abyste mohli potom někde pohodlně sednouti a panský život tráviti. Dnes se tedy o to postarejte, aby ten nezvanec přestal dýchati; zvolte k tomu prostředky jakékoli, jen když budou dobré... a až bude dodělávat, tedy mu hezky nahlas pošeptejte, že mu vzkazuje Čepelský Slavíka pozdravovat.“ Při tom se srdečně zachechtal.

„Hm,“ ozval se Kubinos, „snadno mluvit, ale těžko jednat. Až posud jsem byl jen zlodějem, a štítil se jen žlutého domu; stanu-li se vrahem, musím mít úctu před šibenicí. Mimo to jest vaše podání tak skoupé, že našinci napřed odpadá chuť něco velikého podniknouti, ačkoli [207] to vždy moje přání, bych se mohl nade všecky taškáře, zloděje, lupiče, zákeřníky, zbojníky, nad celý ten sbor jedovatých zlosynů vyšvihnouti.“

„Tu to máme, mé podání skoupé!“ zvolal pan Čepelský, nechápaje, kterak může tak opovržený člověk velké pretense činiti. „Chlape, než nakradeš pět set zlatých, musíš prolézti všecky kurníky, půdy, chlévy, odtoky, a zmůžeš se tak, že musíš potom pět nocí a pět dní na vrbě se houpati, aby údy tvoje zvláčněly.“

„Do toho vám nic není,“ odbyl ho Kubinos. „Naše řemeslo se řídí podle okolností: kde málo, beřeme málo, kde jest mnoho, hledíme také mnoho odnésti. A s tím škvarkem sednout a blaženě žíti? Za několik set se vezdejší štěstí nekupuje. Když jste vy byl na desíti tisících, považoval jste se za žebráka a ani vody do sytosti jste se nenapil; my pak máme s nepatrným odpadkem vašeho jmění panský život začíti?“

„Neřekl-liž jsem," horlil pan Čepelský, „že [208] dokud živ budu, každý rok sto zlatých každému vypláceti budu?“

„A což jestliže za rok umřete?“

„Chlape, což se nechci teprva ženiti?“

„Hahaha!“ chechtal se Honza, „jen nemyslete, že by také hniloba masa neměla svého pokušitele. Znal jsem holohlavého chlapíka, který večer k zástěrce voněl, a ráno na to na prkně ležel.“

Pan Pavel si zhluboka odfoukl, mysle: „Divná to věc, že smrt posud nevyšla z módy; vlastně ona už dávno vyšla z módy, ale to jest snad ta jediná móda, jíž se svět, navzdor své nechuti, nechce spustiti. — Já že bych tedy třebas zejtra mohl umříti? Hm, je-li možná to věc, nač se namáhám štěstí své zadržeti?“ Opustiv pohovku, postavil se před zrcadlo, a k svému nemalému ustrnutí zpozoroval, že tvář jeho zbledla, že se velmi spadl. I zavrtě povážlivě hlavou myslil dále: „Věru, skoro cítím jakousi umdlenost, skoro se mi zdá, že síla moje ochabuje.“ Vtiskna se zase do pohovky po chvíli rozumoval: „Co jsem se nastaral, [209] nasoužil, natrápil, a teď bych umřel? Pouhá nemožnost!“ Duch jeho se povznesl statečně nad podobné malichernosti, krev mu radostně zavířila v prsou, blahodějný plamen olízl jeho lebku a on se spokojeně usmál. Na to učinil tento závěrek: „Dokud nepadají kalhoty s boků, a týl nevadne, potud hoří jasně svíce života, říkával doktor Theodor Sauersüss, a já se toho držím – ano, neustupně se toho držím.“ Ukončiv takto svou hlubokou moudrost, natáhl nohy, sepjal ruce na břiše a pravil: „Honzíku, chceš-li ber, nechceš-li, nech toho... chlape, za jednoho darebáka najdu jich dvadcet, sto, - svět není zaklená princezna a peníze nejsou pleva.“

„S Pánem Bohem!“ odpověděl Honza. „Já umím peníze vydělat; posud nikdy, že by moje kapsa byla prázdná. Pojďme, Jiříku!“ řekl tomu v černém fraku.

„Nepůjdu,“ odpověděl on, stranou ustoupiv.

Honza naň loupl zlostně očima. „Že nepůjdeš?“ [210]

„Nepůjdu. Vidím jistý výdělek... potřebuju peníze.“

„Já ti poroučím!“ zvolal Honza.

„Mně?“ ptal se on chladně. „Nezapomínej, že já tě učil dělat hmaty. Co bys byl, kdyby mne bylo nebylo? Jdi na žaludy, nechceš-li dělat mízu.“

Honza se zarděl. „Žluč mi kypí... Bůh ví, není prchlivějšího člověka... Pojď! Nech zpozdilosti, anebo ti roztříštím lebku!“

„Aj, zapomněls,“ usmál se Jiřík, „že jsem ti před rokem vyflákal, když jsi byl mezi souspřežníky vádu o díly způsobil? Dnes není také v mém fraku tvá mdloba, a v tvé kamizole má síla — Jdi! Já potřebuju peníze, a musím je dnes vydělati, ať vydělám jak vydělám.“

„Škrobíš špinavé prádlo,“ pravil Honza. „Kdo chytá zajíce do pytle, nechytí ani hroudu... No, no, jen nedělej z hedvábí koudel... Pojď! — Nemáš-li peněz, mám je já; dám se ti jich najísti.“

„Nechci mít hanbu v bratrstvu; jen jednou [211] se nařkne čest rytířova. Nech si své peníze! Kdyby byl jeden šos mého fraku nezasloužený, zahodil bych celý frak. Jsi-li ty přední odvážlivec, jsem já kavalír... ducha mého nikdo z brarstva nedostihne.“

„Ty mrkvičko!“ pohrozil mu Honza, „pamatuj na dnešní den! - Ten, ty — oba jste duše kramářské... ani špetku koudele za vás nedám, ale oběma se pomstím.“

Na to za sebou bouchl dveřmi, a šel pln zloby a žluče.

Jiřík přistoupil hezky blízko k panu Pavlovi. „Pane Čepelský!“ pravil, „jest vždy lépe, když jen dvě ruce veliký skutek vykonají; nikdy jsem nemiloval svědky, proto i se mně také posud nedostalo cti, seznámiti se s kumbálky kriminálů. — Pořádně vám posloužím, nemějte starosti; dnes neb zejtra zastřepe kozel nohama. Avšak sto zlatých musíte přidati; přesvědčil jste se, že nemám vysoké ceny, avšak s těch nikdy ani vídenský neslevím.“

„Poznávám, že jste řádný muž,“ odpověděl pan Pavel, „a proto vám přidám sto zlatých,“ [212]

„Děkuju, pane! - Polovici mně musíte vyplatit hned, druhou polovici, až budu s prací u konce.“

„Vyplatím, pane Jiříku, jen mně povězte, jak bychom se z toho vypletli, kdyby Honza snad tajemství naše vyzradil?“

„To je má starost; jediné nevčasné slovo bude jeho vrahem aby se pečeť věčného mlčení na tajemství přitiskla.“

„Máte přísné právo.“

„Pane, jinak nemůže býti, nemá-li naše umění buď se zvrhnout, aneb aspoň k veliké škodě přijíti.“

„Prosím vás, zdaž pak si z toho děláte hřích, když někoho okradete, oloupíte aneb zabijete?“

„Hm,“ usmál se on, „my krademe, loupíme a zabíjíme tak, jiní jinak. Jestliže ti jiní mohou tiše spáti, proč ne my? Ach, pán zapomíná, že také krade, a že dnes neb zejtra rukou mou zabije! — Odpusťte, mluvím jen v příkladě... Vlastně já nikoho nezatracuju; rodíme se všichni s masem a kostmi, [213] všickni jsme blíž pekla než nebe, a ten štipec rozumu, na který páni mudrci neustále ukazují, nebude tak dlouho ani za řeč stát, pokud nenajdem makavou lávku do věčnosti.“

„Vy tedy máte za to...“

„Pane, náš celý cech má jednu zásadu, která jest tradicionalní, nám však dobré služby koná; nebo nic není pro nás tak zahubné, jako víra, že za hrobem přijde odplata.“

Pan Pavel Čepelský podepřel si povážlivě rukou hlavu a pomyslil: „On má pravdu; vůbec kdybychom věřili v nebe a peklo... ano kdybych já byl na příklad věřil, a vždy na očích to byl měl, že budu za hrobem odměněn aneb potrestán, nebyl bych nikdy tak velkého jmění dosáhl... možná — třel bych teď nouzi, byl bych bídákem. Nic však méně nepochopuju... opravdu, jesti to k neumření, že předc nikdy hlas ten vnitřní úplně neutichne, jenž nám neustupně uvádí na pamět, že hrob není cíl vezdejšího života, že nás po spáchané nepravosti jímá bazeň, z klínu rozkoše nás mrskající, že zlé vědomí z půlnoční tmy na [214] nás vysílá obrazy tak hrozné, že tuk kostí stydne.“ I vyrazil se mu na čele studený pot, jeho srdce se třáslo, nepokoj lehl na jeho duši.

„Pane Čepelský!“ ozval se Jiřík, „přeju, abychom záležitost svou ukončili.“

On se vytrhl z myšlének, bolestně se usmál, upřel naň oči, a po chvíli pravil: Jste úhledný muž; vaše tvář jeví důmyslnost; oko statečnost, na vašem čele spočívá cosi, co bych nazval vznešeností. Kdybyste byl dostal dobré vychování, kdybyste se byl něčemu naučil, mohl jste udělat štěstí.“

Jiřík si přejel dlaní obličej: „Ano štěstí!“ pravil mrače se. „Před desíti léty říkali lidé, že jsem šťastný. Hlupáci! Oni považovali za štěstí, že mi svět mnoho věřil... Otec mě přiženil do mlýna, dal mi peněz víc než jsem potřeboval... byla ta chyba, a tím větší, čím manželka moje byla šerednější, a čím více jsem měl příležitost spanilé ženy vídati. Zamiloval jsem se po svatbě — od té doby nechtěl jsem léhati ve své posteli – doma mě nic netěšilo, zanedbal jsem mlýn, své hospodářství, [215] samého sebe, svět, Boha – všecko... Říká se: Jak nabyto, tak pozbyto. Skoro tomu věřím. Otec můj prý připravil sestru mé matky do hrobu, jen aby jmění její si přivlastnil; dal prý jí jedu, a ona pět let umírala. Pane, bylo to strašné napínání sil mých! Ve dne milovati do unavení, v noci hráti, píti, hýřiti s hovadským chtíčem... Po pěti letech odnesli mou manželku na hřbitov, a to bylo poprvé a naposledy, že jsem plakal... Pane, ona byla dobrá, že nelze pověděti, a mně toho bylo líto, že jsem ji utrápil. - Za půl léta potom odešel jsem ze mlýna, nesa pod paždí uzlíček, v němž byly dvě košile, dvoje podvlekačky, dvoje punčochy, několik šátků, hřeben na vlasy a kartáček na zuby. V kapse jsem měl dva dvacetníky, a ty jsem v první krčmě propil. Má milostnice mě neznala, přátelé se ke mně obraceli zády... Chodil jsem od mlýna k mlýnu a na všech cestách mě provázely úšklebky, posměch, pohrdání. - Pane, já měl dobré vychování, neboť jsem byl dlouho chodil do všelijakých škol, kde mě profesoři trápili učením [216] a nabádali k dobrým mravům. Mimo to jsem byl od přirozenosti hrdý, a to dvé učinilo, že se mi tento způsob života znechutil. Co počíti? ... Octnul jsem se na cestě, po níž od té doby s pyšnou resignací kráčím.“ doložil s hlubokou trpkostí, prsty pravé ruky do prsou si zatínaje. Pomlčev chvíli, povznesl hlavu. „Pane, ptám se: jest to osud, lidská pletka aneb cos jiného, co mě vede životem? Já to nevím — nerad na to myslím... má péče celkem vztahuje se na dobré bydlo... co bylo, jest smutný sen, co bude, jest náhoda... Konečně se skrčím někde za plotem — a pojdu. O věčnosti nechci vědět; takéť jí nejsem hoden, nechať by byla dobrá aneb zlá. Mé přání jest, aby s koncem mého života bylo konec vší mé bytosti.“

„Přání — přání," zašeptal pan Pavel, a bylo mu, jako by byl historii vlastního života vyprávěti slyšel. „Proč nepravíte: přesvědčení?“

„Pane, to jest ta pravá komedie života, že člověk stran smrti nikdy neví, na čem jest.“ Vymrštiv se pan Pavel, rozhalil si ňádra, [217]

dýchal z hluboka, pohlížel vůkol sebe bázlivě. Bylo v pokoji ticho, mrtvo, k udušení. V tom se zachechtal Jiřík jako zběsilý — chechot jeho se odrážel divoce o stěny a za otevřeným oknem posupně umíral, ačkoli tam stály kvetoucí jabloně a za nimi pěkně uspořádané záhonky jarních květin se rozprostíraly, až tam k řece, kde husté křoviny zahradu zacloňovaly. „Pane Čepelský, nechme těch pošetilostí,“ pravil. „Špatnýtě to voják, kdo smrti se bojí. Jeden můj spolužák zamiloval si říkati: Post mortem nulla voluptas, aneb dobře po česku: Ťulpas ten, kdo se bojí proto do postele lehnouti, že by tam blecha mohla býti. — Teď dejte peníze; jesti čas přitáčet se pomalu ku práci.“

Pan Pavel ani sám nevěda, co činí, dal mu peníze, načež osamotněv sedl zase do pohovky a smutně počítal klapot hodin.

As o hodinu později zastoupil na návsi v Předním Květošově Honza Kubinos provisorovi Strnádkovi cestu, řka: „Pane učiteli, slyšel jsem, že se budete ženit? Proč byste se také neženil? Ženění jest spasitelné, komu [218] Bůh žehná... a vy máte bezpečné hnízdečko - ostatně jako byste tomu odjakživa chtěl. Já vám přeju vždy hodně mnoho štěstí; neboť jste dobrák, jakých málo na světě. Vím, chodíte za potok; inu rovný rovného hledá. Chodí prý tam také jakýsi pán?“ Ohlédna se, zdaž není nikdo na blízku, pravil tajemně: „Učiteli, radím vám říci tomu neznámému, aby jen nikdy nechodil v noci... já vám přeju, a protože vám přeju... zvlášt dnes a zejtra buďte opatrni — rozumíte? Zvlášť dnes a zejtra.“ „To mně musíš vysvětlit,“ řekl provisor.

„Nic nebudu vysvětlovat, nechcete-li věřit, nevěřte. Já vám ale ještě jednou radím...“

„Tys lhář,“ usmál se Stmádek.

„A proč? Protože vám radím k opatrnosti? - Mně na tom nezáleží...“

„Honzíku, uvěřím ti, ale dříve mi pověz, co jsi dnes o půlnoci dělal za potokem na domku?“

„Já?“ ptal se on hlasem, jako by se divil. „Já o tom nevím. A kdyby... No, což? Starému Čepelskému pomáhám od peněz a sobě k dobrým dnům.“ [219]

„Kdybys byl, Honzíku, upřímný...“

On se usmál. „Což já vím o upřímnosti! - Přestaňte na tom, co víte; víc vám nepovím.“ Na to šel svou cestou, nevšímaje si, že za ním provisor volá.

X.

Jiřík přišel neznámému pánovi v hostinci U Zlatého hada udělat poklonu. Přítomnost rytíře z Puchanova ho poněkud zarazila, ale uměl si ihned pomoci. Oběma se pokloniv, jako by starým známým, pravil: „Páni, jestliže jsem vás z milé zábavy vytrhl, bez prodlení odejdu. Jsem negociant jistého pána, jenž v penězích obchod vede, a jelikož jsem se náhodou dozvěděl, že ráčíte míti cizozemské peníze... Pane, můžete se na mne spolehnouti, že nebudu kramařiti, jako to zdejší Čepelský dělá, jehož nepoctivost jest tak veliká, že se neostýchá sto ze sta bráti. Kdybyste mi ráčil peníze [220] ukázat, mohla by se záležitost ta hned odbyti, ač je-li vám to vhod.

„Jak se jmenuje váš principal?“ ptal se neznámý pán.

„Na tom vlastně nezáleží, jen když se věc dobře pořídí,“ odpověděl Jiřík. „Jestliže však jeho jmeno musíte věděti... ah, vždyť snad ráčíte znát pana Richarda Funkenscheidera, jehož ruce po celé zemi sahají, jehož spekulace jsou důmyslné, dalekosáhlé, jisté, jehož svědomitost všude s úctou se vyslovuje!“

„A tak dále,“ vpadl mu neznámý do řeči. „Váš pán jest perla lidské společnosti, proto s vámi musím jednati. Uvidíme hned, jste-li také vy perla.“ I vyňal ze svých zavazadel tři pytlíky, z nichž do každého as čtvrtce se vešla, postavil je na stůl, rozvázal jeden po druhém, a pravil: „Zde máte ruské, tu španělské a zde americké peníze. Já je sbíral s podivuhodnou vytrvalostí, nikoli z lakomství, anobrž proto, abych měl také nějakou zvláštnost. Nyní se mi lesk těch peněz zošklivil, a má zvláštnost naopak nyní jest se jich zprostiti.“ [221]

Jiřík začal hltavě hleděti s pytlíku na pytlík, hned však se zpamatovav usmál se a lhostejně pravil: „Krásný to kov, můj pán bude mít potěšení. Mohu věděti srážku? Račte mluviti bez přenáhlení, takť nejdříve se smluvíme.“

„Počkám na vaše podání.“

„Ráčíte mít způsob oné vdovy v domku pod květošovskou strání,“ prohodil Jiřík. „Jeda v odkrytém kočáře, byl jsem velikou žízní trápen, neboť na mne slunce svou žhavost plnými ústy vysílalo . Žádal jsem tedy v onom domku o sklenici vody, a k nemalému podivení spatřil jsem na stole tři řady krásně lesknavých dukátů. Musím se přiznati, že mám hodnou část dotíravosti, vlastně musím ji míti, nemám-li pořizovat jako Kec u Jankova; já se tedy několika slovy s babou shodl, což šlo tím snadněji, jelikož mi byla svěřila, že musí dnes ještě několik set dluhu zaplatit, a že nezná jiný pramen než zbaviti se posledního pozůstatku svého bývalého jmění.“

„Natáhnul jste ji, není-li pravda?“ ptal se neznámý, netrpělivě na pana z Puchanova pohlížeje.

„Nikoliv, pane!“ odpověděl Jiřík. „Poznal jsem z názvuku slov jejích, že jest nešťastná, a pročež jsem uzavřel koupi opravdu poctivou, strhl jsem ze sta tolika čtyry rýnské, ačkoli jsem věděl, že musím sám ještě čtyry přisadit. Můj Bože, kdybychom měli i na chudině vydělávat, nezůstalo by světu za nedlouho než kostra bezmasá, která by nás ve dne v noci strašila!“.

„Neřekl-liž jste, že musí vdova dnes ještě dluh zaplatit?“

„Opakoval jsem její slova, pane!“

„Ta zpozdilá žena mně konečně celý plán zvrhne!“ zvolal pán, „Pane, nyní mám na spěch; chcete-li dostat peníze mé; přijďte zejtra ráno. Odpusťte, že se vám poroučím.“

Jiřík se oběma slušně poklonil, slíbiv, že zejtra jistě přijde, a odešel.

„Co soudíš o tom soustrovaném člověku?“ ptal se pan z Puchanova.

„Nevím, do jaké třídy zlatoživelníků jej vřaditi.“

„Do třídy taškářů.“

„Dobře, dobře; ale nyní nemáme kdy o tom přemýšleti. Dám zapřáhnout do kočáru, a poletíme, koně za tebou přivedou.“

Byl krásný večer, jasné nebe poseto hvězdami, na zemi uspávavá tichost, nad veškerým stvořením čarovný sen... potok u domku pod květošovskou strání bublal, žbluňkal, šuměl, hovořil tak zádumčivě a nicméně tak lahodně, jako by se rozpomínal na „Máchův Máj.“ — V domku seděla společnost kolem stolu, totiž: pán z Puchanova, neznámý, stará Mařena a Bětuška. U dveří stál pověstný dědic. Opíraje se o veřeje, měl ruce na prsou založené, a právě z široka daleka vykládal, že, poněvadž mu peníze došly, nové musí dostati, nemá-li se předce jen v domku své dlužnice ubytovati, k čemuž veliké právo míti se domnívá, poněvadž domek nenepatrnou částí jemu náleží a dotud náležeti bude, pokud on své peníze na čisto neobdrží. Přítomní pánové se usmívali; když ale on ode dveří se hnul, a [224] hřmotným krokem ke stolu se blížil, vymrštiv se pan z Puchanova vzal se stolu svíci, a před něj se postaviv pravil: „Chlape, neznáš už svého setníka?“

On se zarazil, pohlédl naň zmateně, začal ustupovat; v tom však opět udělal krok ku předu a odpověděl: „Pane, vás neznám... žertujete!“

„Chlape, kdo byl tvým setníkem, když jsi běhal desetkrát mezi práčata, protože jsi jistému pánovi v hostinci zlaté hodinky ukradl?“

„Pane, nebyl jsem nikdy trestán, ačkoli jsem čtrnáct let v aktivní službě vydržel. — Hrozně se mýlíte!“

„Lotře!“ vzkřikl pan z Puchanova, „snad že se konečně také mýlím, tvrdím-li, že se jmenuješ Jakub Otava?“

„Pane, ovšem že se i v tom mýlíte, jmenuji se Karel Rál, a ne jinak... tam ten pán četl můj průvodní i křestní list.“

Pán z Puchanova sotva že byl on slova ta z úst vypustil, vyťal mu takový poliček, že až zavrávoral. Neznámý pán nyní také vstal, [225] a postaviv se k oknu zdál se k možnému zápasu se hotoviti, ačkoli mu to nebylo milé, že pan z Puchanova s takovou prudkostí vystoupil.

Dědic se mezi tím zmužil, zpřímil se hrdě a s opovržením řekl: „Sloužil jsem bez šarže, ale podobné hrubosti jsem se nikdy nedopustil. Pane, dovedu si zjednati satisfakci. Nyní nemohu nic jiného učiniti, než v pokoji odejíti.“

„Ani z místa se nehneš!“ zvolal nyní neznámý pán a v jeho ruce se zableskla pistol.

„Pánové!“ prosila Mařena, „vytrpěla jsem v těchto dvou dnech příliš mnoho; žádám vás, aby se v domě mém nestal výstup aneb skutek, z něhož byste se snad zodpovídati nedovedli. Je-li člověk ten - nyní z vaší řeči to pozoruju - ano, je-li podvodník, zabavíme jej, pošleme pro lid do vesnice, aby ho soudu odevzdal.“

„Uděláme to kratčeji,“ odpověděl neznámý. „zavřeme ho zatím do vaší komory, pan z Puchanova zůstane zde na stráži, já dojedu do města a ve dvou hodinách bude lotr sedět tam, [226] kde naň slunce svítit nebude.“ Načež natáhnuv ruku s pistolí, poručil podvodníkovi: „Jdi!“

„Počkejme, musím hradit cestu,“ pravil pan z Puchanova, otevřel dvéře, vzal šejdíře za kabát na rameně, uvedl jej do komory, a jelikož šťastnou náhodou několik provazů se tam našlo, svázali ho v kozla a nechali na studené zemi ležeti; on se přitom choval zcela lhostejně, jako člověk, jenž byl podobné procedury už několikrát přestál, a tedy za něco obyčejného dnešní událost považoval.

Když se byli páni do světnice vrátili, řekl neznámý Mařeně: „Paní, dnes není kdy náležitý výklad všeho vám podati; zejtra se všecko dovíte, i doufám, že budete s naším jednáním spokojena.“

V témž okamžení padla rána z ručnice, neznámý zavrávoral, světlo shaslo, výkřiky se ozývaly ve světnici i venku. Pan z Puchanova vyrazil a z domku ven, a za hodnou chvíli vrátil se s provisorem. Za nimi vedl Kudrnáč a květošovský pomocný Jiříka — Druhý den na to se okolo deváté hodiny [227] ráno navštívil pan Pavel Čepelský pana Kašpara Vokounka.

Bylo vidět, že má na spěch, že ho cos neobyčejného dojímá.

„Pane Vokounku!“ ozval se hlasem radostným, „nyní budu brzy u cíle, ba, jsem už u něho.“

„Činíte mě opravdu zvědavým,“ odpověděl on, otočiv se k němu na stolici. „Jestliže vám ale štěstí tak přeje jako včera mně, tedy nemáte příčinu skvělou budoucnost očekávati. Co se vlastně přihodilo?“

„Onen neznámý padl včera večer,“ vysvětloval on. „Jiřík, o němž jsem vám čeho potřeba pověděl, zastřelil ho oknem v domku pod strání. Před hodinou jela komise k vyšetření.“

„Zastřelil také onen dlužní úpis?“ ptal se pan Vokounek důrazně. „Nezastřelil, a pokud není listina zničena, nechtějte se radovati.“ „Jste podivín,“ zabručel on nevrle. „Lituju toho, že jsem včera sám s Kudrnáčem a provisorem nevyjednával, - byl bych zajisté listinu [228]

do svých rukou dostal. Ač jste vtipná hlava, býváte přece hrkavý, nevrlý, urputný, a tím se stalo, že jste špatně pochodil. A však dejme tomu, že by se nyní listiny té proti mně použilo; ptám se, může-liž ona sloužiti za nemylný důkaz? Prohlásím ji za falsifikat, odpřisáhnu a...“

„Jste příliš smělý,“ usmál se pan Vokounek. „Dejte pozor, abyste sám do tenat nevklouzl. — Víte na jisto, že jest onen neznámý zavražděn?“

„Čtěte, co mi napsal Jiřík.“ I podal mu list papíru.

On četl: „Oznamuju, že jsem včera večer okolo desáté hodiny vašeho nepřítele skrze okno ve světnici domku pod strání zastřelil, tak že měl sotva kdy naposledy zívnouti. Zevrubnější zprávu vám dám později; dnes nemohu přijíti, poněvadž mě jinde zdržuje zaměstnání, které mi bude sloužiti za návdavek k vykonané práci. Poučte mě několika řádkami, co se má dále předsevzíti, aby ony v slámě vězící věci nemusely shníti, a přiložte padesáte zlatých [229] co důkaz, že mě nechcete ošidit. Jiřík.“ - Pan Vokounek pozdvihl povážlivě oči, zase je upřel na papír a řekl: „Čtu vám to z očí, že jste učinil, oč požádáno; avšak jednal jste bez předložení. Předně: znáte vlastní písmo toho darebáka? Neznáte; list ten mohl tedy kdokoli napsati, hlavně pak lidé ti, jižto tím aneb oním způsobem vaše tajemství odkryli, ano lidé, jimž snad při páchání zločinu lotr ten padl do rukou. Za druhé: nechť list ten nyní v těch aneb oněch rukou, bude vždy dobrou zbraní proti vám; darebák pak si z vás udělá zlatodojnou krávu, a bude vám tak dlouho lichotit, bude tak dlouho mlčet, pokud budete štědře dávat. Vy takovou dotíravost dlouho nevystojíte — rok, dvě, třebas i tři léta budete povolný, pak vás přemůže lakomství, dáte odpornou odpověď, a v několika dnech na to bude celé město jen o tom mluvit, že jste vy byl vlastně vrahem onoho neznámého. Buď jak buď, jednal jste pošetile, hloupě. — Kde máte tedy cíl ten, u něhož domníváte se býti? Myslíte posud na ženění? Oh, tu jest vrch [230]

vaší nemoudrosti! — Nedomnívejte se, když se matka obviní z krádeže, že vám dcera proto vběhne do náručí; ona není tak krátkozraká, aby netušila možnost vašeho pletichářství; zamítla vaši ruku včera, zamítne ji dnes, vždy ji zamítne. Soud konečně uběhne v hrozné rozpaky; aby mohl rozsudek vynésti, musí mít jasné, neklamné důkazy. Kde jaký vzíti? Ba, může se dost brzy přihoditi, že se bude hlouběji pátrati, než očekáváte, že se objeví nenadále, náhodou stopy, ježto k tomu povedou, že jste — vy ohavník.“

Pan Pavel přešlapoval nevrle, potil se, bledl, bylo mu hrozně úzko. Ach, jakž mohlo jinak býti! Pan Vokounek s advokátskou svědomitostí, určitostí a praktikou naznačil všecky možné momenty, a ani tomu nemohl odpírati, an duch jeho vůbec k odpírání byl neschopen. Konečně pak předce řekl: „Jsem boháč, a peníze jsou všemohoucí.“

„Máte dobře,“ usmál se Vokounek, „peníze jsou všemohoucí, ale jen v rukou prohnaného chytráka aneb člověka ctnostného.“ [231] Právě se chtěli namáhati vyhledat prostředky, ježto by jim v čas potřeby dobře posloužily, an před domem se strhl hřmot a hluk. Pan Vokounek přiskočiv k oknu a na ulici nahlédna, spráskl na čele ruce a zvolal: „Strašlivý boj se blíží!“ Sklesnuv na stolici zastřel si dlaněmi oči. Pan Čepelský nebyl s to, aby k oknu se přiblížil; stálť jako přikovaný uprostřed pokoje, ač nevěděl, co venku se děje. „Můžete-li, prchněte!“ zvolal pan Vokounek. „Jen nyní prchněte! — Podáte mně tím času i příležitosti, abych to nejhorší předešel.“ Tělo nechtělo pana Čepelského poslouchati. Cítil slabost, mdlobu, musel sednouti. Nedlouho na to vešel do pokoje druhý radní; dva vojáci zůstali přede dveřmi s policejní stráží.

„Koho hledáte?“ ptal se pan Vokounek, nutě se k smělosti.

„Pánové!“ odpověděl radní, „Musím vám oznámiti, že mám nařízeno vás zatknouti.

„Musím dříve vědět příčinu.“ odpíral Vokounek. [232]

„Pane, mám jen nařízeno vás zatknouti.“

„Toť protizákonní jednání!“

„Pane, to stěží vy rozhodnete. — Bude mě těšit, nebudu-li muset násilí použiti.“

„Tedy mně aspoň proukažte laskavost... dostavíme se sami před slavným magistrátem; netřeba dělati zbytečných hluků. Víte, pane, že nejsme nepoctiví lidé, že jsme se vždy dle zákona chovali, a jestliže se nám nyní něco neobyčejného za vinu klade, doufáme, ano jsme přesvědčeni, že se naše nevinnost brzy dokáže.“

„Nelze vašemu přání vyhověti; moje instrukce odporují vašemu požadavku. Příliš mě zdržujete; musím vám oznámiti, že nařídím vojsku a policejní stráži, aby konali svou povinnost.“

„Že tak brzy zapomínáme na přátelství!“

„Pane, my spolu nikdy v podobných poměrech nežili, naopak jest vám dobře známo, že jsem vaše jednání nejen v radě, anobrž i u veřejnosti haněl.“

„Pane rado!“ ozval se nyní pan Pavel, [233] tak dalece se zpamatovav, že mohl promluviti, „vezměte pak předce ohled na mé bohatství.“

Radní se útrpně usmál. „Čest tomu, kdo jmění své moudře, poctivě vynakládá.“ I pokrčil ramenama, a obrátiv se ke stráži rozkázal: „Čiňte svou povinnost.“

Dva policejní strážníci vstoupili; bylo vidět, že mají ku pomoci okovy.

„Už jdeme!“ řekl pan Vokounek pohrdavě na radního pohlédna. „Zmužte se, pane příteli! Dnes nás může svět snižovati dle libosti, neboť se odvolává na zákon; brzy přijde ale doba, že nás budou naši hanobitelé odprošovat.“ Vzav pana Čepelského pod paždí, vedl ho do dveří. — Byla to těžká pouť k radnici; nesčíslný dav lidu naplňoval ulici i náměstí, na žádné tváři nebylo viděti slitování, útrpnost, anobrž všude jen úšklebek, a se všech stran zaznívala slova hanlivá, ponižující. [234]

V purkmistrově kanceláři byly právě následující osoby: pan z Puchanova, neznámý, provisor Antonín Strnádek, Kudrnáč, květošovský ponocný a Mařena. U postranního stolu seděl písař, připraven psáti protokol, a u dveří stál úřední sluha.

Vešel purkmistr, poklonil se přítomným, upravil si na nose brejle a pravil: „Páni, vidím, že bude mnoho práce; nebudeme tedy otálet. Pane kancelisto, začněte protokol — jen hezky zčerstva a zřetelně. - Tak... Tedy předmět. Pane,“ otočil se k neznámému, „račte nyní pověděti své jméno, stáří, povolání aneb hodnost a to ostatní.“ Neznámý pán na toto vyznání odpověděl: „Karel Rál z Unkenfeldu, plukovník u vojiště, šest a čtyřidcet let stár, svobodný, bezúhonný.“

Purkmistr se mu poklonil „Té cti se mi posud nedostalo, vyslýchati tak vznešeného pána. Račte nyní vypraviti stručně běh celé [235] události, avšak zároveň neopominouti žádné okolnosti, která celek objasňuje. - Pane kancelisto, buďte bedliv každého slova a nic nepřeskočte. Prosím tedy...“

Karel Rál vypravoval: „Před patnácti léty seznámil jsem se ve Vídni s Karlem Slavíkem, jenž rozsáhlý obchod v domácích i cizokrajných koních veda u vysoké šlechty pro svou poctivost, bezúhonnost velmi byl vážen a milován. Já se brzy v plné míře přesvědčil o jeho šlechetném charakteru, naše známost stala se přátelstvím, a obapolná láska upoutala nás k sobě tím pevněji, jelikož naše povaha měla tentýž ráz, tutéž příkrost, tutéž ohebnost, tytéž vady a nedokonalosti. V jeho bytu poznal jsem Pavla Čepelského, jenž tehdejších dob rozsáhlý obchod v obilí provozoval, a široko daleko požíval pověsti neobyčejné podnikavosti, zvláštního štěstí a velikého bohatství. Byl jsem právě tehdáž svědkem, an mu Slavík dvadcet tisíc zlatých půjčil. Mně se celý způsob Čepelského nelíbil, a pročež jsem svému příteli radil k opatrnosti. Na to jsem musel odjeti [236] z Vídně. O pět let pozdit octnul jsem se v Praze, kdež jsem se sešel se Slavíkem, jenž mi hned v prvním okamžení svěřil, že jest Praha nyní stálé jeho bydliště. Přišli jsme za řečí na Čepelského, a já hned poznal, že se mezi nimi jakési povážlivé okolnosti utvořily. Bohužel, dověděl jsem se, že zaň Slavík ve Vídni na mnohých místech se zaručil, vlastně že se proň na své jméno velké sumy peněz vypůjčil, a je snad také bude muset zaplatit. Musím připomenouti, že Čepelskému tehdáž napadlo vésti obchod v obilí z podunajských knížectví i z Rus nejen do rakouských, anobrž i do německých zemí, a poněvadž k tomu neměl dostatek vlastních peněz, vyzval Slavíka, aby s ním vstoupil ve spolek, napřed mu vypočítav skvělý výtěžek, jenž z toho podniknutí musí nevyhnutelně přijíti. Poněvadž pak Slavík z vlastního obchodu peníze vzíti nemohl, nic však méně s Čepelským v obchodu se chtěl zúčastniti, vzal útočiště k úvěrku, jenž mu tím ochotněji dán, an jeho poctivost a správnost všeobecně uznána. Vypůjčil si tedy [237] asi sto padesát tisíc, ku které sumě později z vlastních peněz přidával, tak že jeho obchodní vklad na dvakrát sto tisíc zlatých vzrostl. Uplynul celý rok, avšak Čepelský váhal složiti účet, jezdil s místa na místo, že se ho Slavík dopíditi nemohl, a konečně se pustil také do obchodu v koních. Mimo to utrpěl Slavík na mnohých stranách znamenité ztráty, tak že ee jeho jmění během pěti let v té míře ztenčilo, že úplného úpadku obávati se začal, zvlášť v tom případu, kdyby Čepelský splacení obchodního vkladu odepřel, kdyby vídenští věřitelé na zaplacení naléhali. Tak měly se tedy záležitosti Slavíkovy při našem shledání se v Praze. On mi svěřil vše bez obalu, jako přítel příteli. Z další řeči zvědě1, že Čepelský v Drážkově mezí tím dvůr koupil, že mnoho knihovně zjištěných peněz a že se vůbec jeho jmění neobyčejným způsobem tak rozmnožilo, že se mohl za velikého boháče považovati; nebylo tedy nic jiného potřebí, než ke složení účtu jej donutiti a právně žalovati. Jednoho dne náhodou četl jsem mezi příchozími [238] do Prahy také Pavla Čepelského. Vzal jsem tedy do kapsy pistol a s přítelem odebral se hostince, v němž se byl on ubytoval. Poznal jsem, že mu není návštěva vhod. Usedli jsme ke stolu, když jsem byl dvéře na závoru zavřel. Já položil na stůl před sebe pistol, a vyzval ho, aby složil účet. On se vymlouval, že to bez toho nic platno není, poněvadž nejen se nic nevydělalo, anobrž i kapitál se prodělal. Nahlížeje, že tímto způsobem k žádnému cíli nepřijdem, ptal jsem se přítele, nemá-li aspoň nějakou vědomost cen obilních, načež ze své tobolky vyndal seznam obilních cen,

hlavně na místa se vztahující, kde Čepelský kterou dobu kupoval a prodával. Z toho výkazu cen jsem poznal, že nejen žádný prodělek udáti se nemohl, anobrž se mnoho vydělati muselo. Pustili jsme se tedy do účtování, a když jsme byli všecky možné i nemožné výdaje odrazili, shledalo se, že jest Čepelský Slavíkovi dlužen nejméně dvakrát sto pět a dvadcet tisíc. Čepelský začal skákat, předstíral Slavíkovi neupřímnost, nešetrnost, konečně se ale [239] sám přiznal, že jest dlužen, že však nyní nemůže platiti, a že bude-li se naň přísně naléhati, neočekávaný prostředek v tom učiní. Z jeho řeči jsem poznal, že se s ním po dobrém mnoho nevyřídí; vstal jsem tedy, napřáhl pistol, Slavík napsal směnku a podal mu ji k podpisu. Čepelský se prohlásil, že směnku nepodpíše, chceme-li ale, že dá dlužní úpis. My konečně jeho nabídnutí přijali; dlužní úpis se hned zhotovil, on jej podepsal, já jej podepsal, načež jsme se rozešli. Téhož dne vyjeli jsme si do Bubenče, a přišlo nám právě sednouti ke stolu, u něhož Čepelský už seděl. Choval se k nám velice vlídně, já však četl v jeho očích zlobu, ježto v útrobách jeho vřela. Mému příteli vyklouzlo v proudu řeči, že se velice těší na cestu, již pospolu do jeho rodiště zejtra budeme konati, při čemž i neopominul udati místo, kde budeme na oběd a kde na noc. Vůbec byl velmi hovorný, nepochybně z té příčiny, že vznikl zhouby, ježto se mu jižjiž zdála býti nevyhnutelnou. Druhého dne jsme skutečně opustili Prahu a dojeli na noc do [240] Světína, k starým to známým mého přítele, kdež v hostinci pohodlně, vkusně zařízeném výborná byla obsluha. Večeře nám chutnala, nápoje byly dobré, staré upomínky rozehřály srdce i ducha, několik známých nám dodávalo chuti k veselosti, vůbec to byl večer radostný, bezstarostný. Podomek oznámil konečně mému příteli, že venku čeká pán, jenž by s ním rád mluvil. Slavík vyšel ven. Hrozné vzkřiknutí na nádvoří zastavilo proud naší řeči; já poznal hlas Slavíkův, první jsem byl venku, volám, hledám... Od hostince po silnici dolů ujížděl kočár, u vjezdu do nádvoří ležel přítel můj — mrtev. Mé podezření padlo na Čepelského, nemohl jsem je ale vysloviti, an jsem neměl žádných důkazů.“

„Těch nepochybně se ještě nyní nedostává?“ prohodil purkmistr.

„Naopak,“ odpověděl plukovník, „nyní jsem dopídil tak nezvratného důkazu, že bych se musel každému vysmáti, kdo by snad chtěl na jiného, než na Čepelského, vraždu tu uvaloval. Přítel můj měl tehdáž při sobě [241] v tobolce onen dlužní úpis, a tobolka s penězi a dlužním úpisem zmizela.“

„To není žádný důkaz,“ namítal měštanosta. „Prosím, úpis s tobolkou se mohl dostati do ruky lotrovi, jenž právě jen po penězích šel.“

„Zde tedy předkládám listinu,“ řekl Karel Rál; „doufám, pan purkmistr nebude déle pochybovati.“ I připojil vysvětlení, jež jsme byli už dříve z úst Kudrnáčových slyšeli, načež pak vypravoval provisor, jakým způsobem Vokounek o to se pokoušel, aby se listiny zmocnil.

Purkmistr prohlédl opatrně listinu a pravil: „Nyní nabyla věc určitého světla. Prosím, pane plukovníku, račte vypravovati dále.“

„Přesvědčivše,“ pokračoval Rál, „že žádná lidská moc v příteli mém život nový nezbudí, poslal jsem do Prahy posla k nebohé vdově. Když jsem byl marně půldruhého dne čekal, navrátil se posel s psaním, v němž mi od lékaře dáno na vědomí, že ona osudnou zprávou v těžkou nemoc upadla, abych tedy mrtvolu dal slušně pohřbíti, a opatření učinil takové, [242] jakého se stav okolností domáhá. Doprovodiv nešťastného přítele ku hrobu, a napjav vše, co mi bylo o stavu pozůstalého jmění známo, pospíšil jsem nejkratší cestou z vlasti, kde osud tak těžkou ránu v srdce mi zasadil, pospíšil jsem s přesvědčením, že zákon nebohou vdovu a sirotka bude hájiti. Od té doby neměl jsem příležitosti o osudu nešťastné rodiny něčeho se dověděti, až teprv letos přijeda zase do Vídně bezpečnou zprávu jsem dostal, že vdova o všecko jmění přišla, poněvadž Čepelský ke dluhu nechtěl se znáti, a přísahou své vyřčení potvrdil, a tedy pozůstalé rodině po zaplacení dluhu sotva několik set zbylo. Ačkoli jsem nevěděl, kde se vdova zdržuje, přece pospíšil jsem bez prodlení do Čech, ji vyhledat, a bude-li možná, jí pomoci z nezasloužené bídy. Při tom jsem chtěl také navštíviti hroby svých rodičů a všecka ta místa, k nimž mě památka z mladistvých let poutá. Také jsem chtěl se svým jměním, ježto po rodičích mně pozůstalo, dle dobrého zdání svého naložiti, totiž buď některému dobročinnému ústavu aneb komukoliv je darovati. [243]

Snadno domysliti se lze, jaké bylo překvapení mé, když do domku v Předním Květošově vstoupiv, poznal jsem vdovu po svém příteli. Ona mě nepoznala, a to mi bylo právě vhod, mohl jsem se tím snadněji o stavu jejího jmění, o jejím života způsobu přesvědčiti, a své kroky dle toho spořádati. Brzy na to stržen jsem do proudu událostí, ježto měly mě usmrtit, ježto mě ale vedly k úplnému odhalení zlosynství, jaké jen málo kdy v životě lidském se opakuje.“ Na to vylíčil celý běh událostí nám známých a doložil: „Poněvadž pak Čepelský také podstrčením ukradených věci paní Slavíkovou chtěl o její poslední majetek, totiž o čest připraviti, račiž pan purkmistr z toho posoudit, jakých zlomyslností jest člověk ten schopen a jakých přečinů se během svého života vůbec dopustil, než se metla spravedlivé msty dotkla. Já tedy na Pavla Čepelského žaluju pro zločin spáchané vraždy na Karlu Slavíkovi, pro zločin pokoušené vraždy na mé osobě, pro odcizení jmění, vlastně pro krádež na zavražděném Slavíkovi spáchanou.“ [244]

Nyní slyšeni jsou ostatní, všecka udání se shodovala; konečné pak objasnění podal provisor Antonín Strnádek tímto způsobem: „Uslyšev od Honzy Kubinosa, jenž byl od Čepelského ke službám zakoupen, že panu plukovníku nebezpečí hrozí, skryl jsem se hned za prvního soumraku s Kudrnáčem a ponocným v zahradě při domku. Nikdo nás nepozoroval. Strávivše v tajném úkrytu pod hustým bezovím as víc než půl hodiny, zaslechli jsme kroky, stranou od města se blížící, ježto váhavějšími se stávaly, čím víc se k zahradě blížily. Konečně jsem zpozoroval muže, jenž do širokého pláště jsa zaobalen, opatrně vedle plotu zahrady se táhl, až se octnul u přelízku, zřízeného k tomu, aby se z domku přímo na stezník k městu vycházeti mohlo. Zde zastíněn silným kmenem hruškovým postál muž dobré půl hodiny. Přikázav svým společníkům, aby na svém stanovišti tak dlouho setrvali, až jim dám hvízdnutím znamení, plížil jsem se po druhé straně zahrady za hustým rybízem zponenáhle k domku, kdež jsem se u samého [245] nádvoří pod nízkou hustou jabloní tak postavil, abych nejen viděn nebyl, anobrž aby také nic mé pozornosti ujíti nemohlo. Asi půl hodiny později octnul se muž na dvoře, u samého okna; jak se k němu přiblížiti, aby mě neslyšel? V největší rychlosti zul jsem boty — bylo co spěchati, nebo právě jsem viděl, an stranou k oknu se přitisknuv, vynesl z pláště flintu a do světnice začal mířiti. Letěl jsem jako vítr, kráčel jako duch... Právě jsem mu od zadu prudkým trhnutím uchvátil hlaveň, an na pánvičce se blýsklo. Rána vylítla, já se jí nelekl, neboť jsem viděl, že jsem šťastně úlohu svou vykonal. Nyní nastal zápas zoufalý, zavěsiv se lotrovi na chřtán, snažil jsem se přitisknouti ho ke zdi, aby se mi nemohl vymknouti. Jeho síla byla však větší nežli moje, srazil mě jedním škubnutím na zem; já se mu v témž okamžení upjal na nohy. On vytasil dlouhý nůž. Viděl jsem, jak kmitnul mi nad hlavou; avšak ruka jeho uvázla v rukou Kudrnáčových. Zápas nabyl hned jiné tvárnosti, tři viseli jsme v okamžení na lotrovi, on napínal [246] svou sílu a mrštnost, my se podbízeli k vytrvání. Konečně klesl na zem, právě an pan rytíř z Puchanova se blížil. Poddal se tedy, proklínaje peníze, své darebáctví, Čepelského a Kubinosa.“

Úřední služebník přivedl pana Pavla Čepelského. Bylo patrno, že poslední sílu své mohoucnosti napíná; měl hlavu hrdě vypnutou, nedbale se uklonil purkmistrovi a chladně promluvil řka: „Pane purkmistře, nikdy jsem se nemohl nadíti, že mně tímto způsobem spláceti budete.“

Zamračeně pohlédl naň purkmistr, a blíže se k němu zničujícím hlasem zvolal: „Vrahu!“

On zavrávoral, lesk jeho očí vyhasínal, zdálo se, že mžikem poslední síla těla i ducha jej opouští. Sklesl na židli; byl na smrt bledý.

„Přiznejte se!“ zvolal opět purkmistr.

„Děláte mi křivdu,“ vyneslo se polohlasitě z jeho úst, „opravdu, křivdu mi děláte.“

„Děláme vám křivdu, když tolik neklamných důkazů zlořečený váš skutek z temna [247] minulosti na den vynáší? Karla Slavíka zavraždil jste ve Světíně dne...“

„Netrapte mě upomínkami!“ vzkřikl Čepelský.

„Ukradl jste zavražděnému tobolku s penězi i dlužním úpisem.“

„Musím tomu všemu odpírati,“ ozval se zase on. „Prosím, ještě jednou, netrapte mě upomínkami.“

„Zlosyne!“

„Jen nadávejte; tím se nic nedokáže.“

„Ani tímto dlužním úpisem?“

„Neznám nic podobného – jest to podvržená věc... to není důkaz.“

Právě vešel druhý radní. „Pane purkmistře!“ pravil, „prohledání a zapečetění vykonal jsem opatrně; zde odevzdávám tobolku, jest na ní zlatem napsáno jmeno: Karel Rál; pod ním: Na památku Karlu Slavíkovi.“

„To tobolka mého manžela!“ vzkřikla Mařena.

„Ano,“ ozval se plukovník, „tobolku dal jsem Slavíkovi k jeho svátku.“ [248]

„Skvostná to práce,“ podotkl purkmistr. „Posud jest tobolka jako nová; jest vidět, že byla ve vážnosti. Ah, zde v ní přeložený popsaný list! — Čtěmež pak: „Viktoria! — Slavík přestal zpívati, oprchal — není ho více; jiný Slavík se mi nevylíhne... Viktoria! — stál mě mnoho vajíček, a konečně nestál jeho zpěv docela za nic. Ať hnije i jeho památka! — Aj, toť výtečný žalozpěv!“ Přistoupiv k Čepelskému prudce zvolal: „To není také důkaz? — Dobře, nepřiznáte-li se, užijeme tělesného trestu.“

„Toť vaše výmluvnost!“ ušklíbl se on. „An máte tolik důkazů, nač se mne ptáte? Nač mne trápíte těmi krvavými upomínkami? Nač natahujete duši mou na skřipec muk pekelných? Ano, zavraždil jsem Slavíka! ... Vy vraždíte mne... Kdybych byl mohl ještě tam toho zavraždit, byl bych se vysmál světu, a přisám! s dcerou této byl bych spával v jedné posteli! — Nyní to víte... zbavte mě přítomnosti těchto lidí.“ [249]

„Proč musel Honza ony věci v domku pani Slavíkové podvrhnouti? Jen to ještě.“

„Hm, jste krátkého rozumu!“ odpověděl on opovrženě. „Měly mi klestit cestu ke svatbě; byl bych se znectěných ujal, neboť jsem měl právo domnívati se, že byste mně byl něco k vůli učinil.“

„Ve všem nepoctivost,“ horlil purkmistr. „Divím se, že vás tak dlouho Boží slunce hřálo.“

„Chcete ještě něco?“

„Ne. — Však předce. V jakém spojení, v jakých poměrech jste s Vokounkem?“

„To vám nejlépe on sám poví,“ odbyl ho on.

„Uznal jsem za dobré, několik listin z papírů Vokounkových vzíti, jelikož se mi zdálo, že by se jimi s druhé strany mohly nepravosti jiného druhu odkryti,“ pravil radní. „Zde na příklad jsou dva dlužní úpisy, podepsané od pana rytíře z Puchanova co dlužníka.“

„Zní-li jeden na třidcet tisíc, nemohu nic namítati,“ ozval se pan z Puchanova.

„Já čtu víc, jen se račte přesvědčiti.“ [250]

„Vidím, pane rado! Byl jsem hrozně ošizen. Mám povídati, jak se to stalo?“ I povídal, při čemž purkmistr zuřivě přes brejle pohlížel.

„Tu jest jiný dlužní úpis,“ pravil zase radní; „provisor pan Antonín Strnádek vypůjčil si od Vokounka dvě stě.“

„Jest to pravda?“ ptal se purkmistr.

Provisor byl v hrozných nesnázích, zarděl se, sklopil oči a mlčel.

„Haha!“ zasmál se pan purkmistr. „Založil bych se o nevím co, není-li to šmejd. — Pane učiteli, poněvadž jsem se o to postarání, abyste se na květošovskou školu dostal, mohu žádati, abyste mi nezkalenou pravdu pověděl.“

On k němu povznesl bázlivě oči a odhalil zajíkavě událost, která mu rekomendací jednala.

„Pane rado!“ zvolal purkmistr, „už toho víc neukazujte, nemůžete-li dnešní den o jeho délku prodloužit. Nikdy bych nevěřil, že by se mohlo jedním dnem tolik nepravostí odhaliti!! - Sluho, odveďte vězně! — Vám, páni, [251] zatím děkuji za vaše vynasnažení; jen nikdo neračte domnívati se, že by se muselo pokolení lidské pro dva zločiny právě na tak nízký stupeň postaviti, že by se konání cností nemohlo jinak než za pouhý kromobyčejný úkaz považovati. Na stromě života usází se všeliký hmyz pod oprýskanou korou, ale kmen jest pořád stejně zdravý, a květ a ovoce denně se rodí.“

XII.

Nebudeme dlouhým natahováním laskavost Vaši zkoušeti; nicméně abychom svého vyspravování k žádoucímu ukončení přisedli, musíme ještě toto oddělení k předešlým připojiti.

Kdosi se mě ptal, co jest láska? Co jsem mu měl odpověděti? Definic jest veliké množství, ale právě proto těžko na otázku odpověděti. Musím se vyznati ... já považoval lásku vždy za duplikát ztraceného ráje; nyní ji ale [252] mám za knihu v bohatých krásných deskách s prázdnými listy. — S nynějším mým úsudkem se dokonale srovnával provisor Antonín Strnádek, a to bylo jeho štěstí. Na první list své lásky napsal: „Pod perutěma naděje spočívá celý svět.“ Na druhý list: „Povznesl jsem se k sladkému cítění, a piju pelyněk.“ Na třetí: „Člověk nemá mnoho rozumu, jinak by na svět pro lásku nezapomínal.“ Na čtvrtý Strnádek zapomněl konečně psáti, ačkoli denně listy převracel, a denně jen na lásku myslil. Dnes pak se náhodou octnul pérem na posledním listě... Račte poshověti.

Dnes neobyčejně voněla celá země, aspoň se to zdálo Strnádkovi, když vybrav se ráno v sedm hodin z domu, blížil se k domku pod strání, aby, děj se cokoli, ukončení svého románu urychlil. Byl vesel, na každého se usmíval, a jeho krok byl pevný jako statečného rytíře, jemuž kolbiště domovem. Sám nevěděl, proč jest tak vesel, proč v jeho duši dnes jen radostné myšlénky se rodí; on jen cítil, že má právo žádati, aby byl šťasten. — V domku ho [253] uvítali s tajeným úsměvem. On si toho nepovšiml, neboť téměř ani oka nepozdvihl, maje za to, že to nejlepší prostředek, aby se v myšlénkách svých nemátl.

„Pane učiteli!“ oslovila ho Mařena, „vy jste nám prokázal tak důležité služby, že to vůbec považuji za nemožné, se vám odsloužiti.“

„Konal jsem svou povinnost,“ odpověděl on. „Každého musí vlastní vědomí nejlépe odměniti; kdo vždy jen odměnu má na očích, dá se i k zlému potřebovati, jestliže v tom vidí svůj prospěch.“ Za touto řečí zarděla se tvář jeho, v očích jeho se zaleskla hrdost šlechetného vědomí, na jeho čele spočíval odlesk mužné síly.

„Vaše řeč mě zarmucuje; dnes po celou noc bavila jsem se myšlénkou, jakou vám dáti odměnu. Konečně mi napadlo.“

On jí nedal domluviti; vztyčiv se hrdě, vpadl jí do řeči řka: „Budete-li mluvit o odměnách, opustím dům váš, abych více práh jeho nepřekročil. Prosím vás, jen mě nepovažujte za člověka, který tehdáž jen činnost jakousi [254] chorobnou vyvinuje, kdy zlato se mu zablesklo, aneb naděje k dobrému bydlu jej oživuje. Puch takových položilců nakazil společnost občanskou jedem šeredné jednotvárnosti, z níž sobectví, lakomost, pitvornost, závist a ještě jiné ty potvory vykukují, ježto přímé charaktery do pozadí strkajíce, nedají svobodnému duchu k výši lidské vznešenosti se povznésti.“

Bětuška se naň dívala s patrnou libostí, matka byla řeči jeho překvapena; všickni mlčeli, myšlénkami svými se bavíce.

„Pane učiteli!“ přetrhla konečné matka mlčení, „jelikož každou odměnu z mých rukou zamítáte, nemohu jiného učiniti, nežli svěřit úlohu tu své dceři. Doufám, ona bude šťastnější.“ Na to odešla do strady.

„Jak tomm rozuměti?“ ptal se provisor Bětušky zmateně.

„Prosím, sedněte,“ pobídla ho ona, načež naproti němu židli svou postavila. „Mluvme zcela chladně, dojmu okamžitému se nepoddávajíce, mluvme jako přítel s přítelem, když vespolek o důležitém kroku se radějí, na němž [255] se má štěstí obou založiti. Povězte mi na své dobré svědomí, co se vám na mně líbí, co Vás pohnulo, žádati mě o ruku?“

„Předně se mi líbí vaše dobré srdce,“ odpověděl on, „váš jasný duch, vaše neúnavná pilnost, vaše bezúhonné mravy a způsoby, a za druhé vaše spanilost.“

„Vidím, že mé osobě příliš velkou cenu přikládáte. Skoumal jste, zdaž vás pouhé zdání neklame? Skoumal jste, zdaž to, co nazýváte dobrým srdcem, jasným duchem, neúnavnou pilností, bezúhonnými mravy a způsoby, není výkvět pouhé přetvářenosti? Zdaž to není ona tajemná rouška, za kterou tolik vad ženského pohlaví za dnů panenství se ukrývá? A moje spanilost? Ta spanilost, již každý v jiných barvách hledá, jíž každý jiné kouzlo podkládá, jíž každý v málo dnech se nasycuje? Žádného květu krása není tak pomíjející, jako krása ženského těla; několik trapných dnů, skrovný proud slzí, uražená marnivost, náhlé zvrtnutí štěstí setřese květ její, aby pozůstala schránka neúhledná, nemocná, plná nevrlosti a odporu, [256] schránka pošetilého chtění, svévole, jedovatých vášní, schránka celkem tak mizerná, že o její zachování pečovati bylo by bláznovství, lásku jí jeviti — šílenství.“

On se usmál, oči neodvratně na ni upíraje. „Vaše výmluvnost mohla by ještě mnohem horší obraz nakresliti; já se časně naučil dělati rozdíly mezi možnostmi a nemožnostmi, naučil se poznávati ony květy zákupnické, ve svých barvách stereotypné, pod nimiž není nic než nezdravá krev, nenasytné bažení, vředovité chtění, věčný boj pekla a věčné klesání do propasti... Vy nejste proto živa, abyste jen žila, abyste vyhledávala, budila, živila zdroje podlých vášní a rozmarů, anobrž abyste povznášela, ušlechťovala, učila býti podobenstvím Páně. O, aniž jste věděla, aniž jste mohla tušiti, sledoval jsem kroky vaše, činy vaše, a moje denní modlitba byla: Bože, dej, by ona se mnou šla životem!“

Ona pokojně vstala, přistoupila k němu a podala mu ruku řkouc: „Bůh modlitbu vaši vyslyšel, poněvadž i já se modlila. Považte ale...“ [257]

„O, jen už upusťte od svých námitek!“ zvolal on.

„Ztichá, zticha!“ napomínala ona. On však ovinul kolem ní své rámě, a ji políbil ji v čelo, nepozorujíc, že oknem celá společnost na ně se dívá.

„Pane učiteli, zvu vás na souboj!“ žertoval opravdivý Karel Rál; „ale zároveň vám přeju štěstí k tak bohaté, spanilé, cnostné nevěstě, již, jelikož musím, dobrovojně vám postupuji. — Povím vám novinku — zároveň smutnou i veselou. Pavel Čepelský se v noci oběsil. Vykonal sám na sobě, co by byl musel zákon na něm dát vykonat. Avšak nalezeno na stole ve vězení jeho poslední pořízení, v němž se předně přiznává, že najal za dost velký peníz onoho chlapa, jenž za mne se vydávaje, měl úlohu, neustupně požadovati dědictví, a tím matku přinutit, aby Bětušku k nenáviděnému sňatku přiměla. Dále popisuje celé své jednání, nynější i minulé, vyznává se ze všech svých zločinů, a projeviv konečně lítost upřímnou, ustanovuje za dědice veškerého svého velkého [258]

jmění — Bětušku Slavíkovou, prose, aby se denně zaň pomodlila.“

Pan z Puchanova dolomil: „Amen! — Stane se; Bětuška jest příliš dobrá, aby mohla mrtvého proklínati.“

„Bůh byl mstitelem jeho i naším,“ povzdychla Mařena, a učitel doložil: „Bůh ho ráčil na milost přijmouti.“

„Hahaha!“ smál se pan z Puchanova, ruku okolo pana z Unkenfeldu ovinuv, kdo by byl řekl tehdáž ve Vídni, že se takto po létech opět shledáme! — Já byl důstojník, tys byl důstojník, já miloval Slavíka, tys miloval Slavíka... třikrát jsme se u něho sešli, třikrát jsme pili na bratrství. Tys opustil Vídeň, a já zponenáhla zapomněl, že jsem několik radostných hodin s tebou strávil. Byl jsem vždy větroplach.“

Pavla Čepelského pohřbili na rozcestí — boháči se nedostalo ani místečka v nejzadnějším koutě hřbitova — pohřbili ho v neposvěcené [259] zemi, a na jeho hrob ani znamínko se nedalo. Avšak o několik let později vystavěli Antonín Strnádek a jeho manželka Bětuška na témž místě prostrannou kapli a při ní dům pro šest chudých.

A co Kašpar Vokounek? Dokázalo se naň sumou tolik podvodů, pletich, tolik taškářství, že mu vykázali na mnoho let obydlí v kriminále, kdež on neustále na zkaženost lidské povahy naříkaje, proklínal myšlénku, která z poctivého tkalce udělala advokátského šejdíře.

Konec.