1.

(Čelakovský).

Školní rok jest ukončen. S veselým i zarmouceným srdcem spěchá mládež k domovu. Pilní a mravní radují se, že budou z nich míti rodičové radosť, když pěknou zprávu a vysvědčení ukáží, že budou pochváleni a odměněni. Nemravní a leniví, jichžto rodičové přísni jsou, jdou zvolna a zkormouceně k domovu; neboť vědí, že zaslouženému trestu neujdou. I František Hanuš, syn nezámožného chalupníka v B..., kráčel z S..., kde měšťanskou školu navštěvoval, radostně k domovu do malé vesničky k rodičům svým, aby potěšil je hezkým vysvědčením a takto dokázal jim vděčnosť svou za všeliké strádání jejich, za jejich starosť a lásku. Doma ho dnes k večeru očekávali; proto, chtíce mu spůsobiti radosť, vše pořádali, [4] čistili jako ku přijetí nějakého milého hostě nebo jako před nějakým velikým svátkem. Matka připravovala dnes pro všecky lepší večeři, bratr a sestry Františkovi se myli, česali a do lepšího šatu se převlékali. Otec, jenž jindy vždycky takřka do noci na poli se lopotíval, přišel dnes brzy domů, často vycházel za chalupu na kopeček, by se podíval, jestli František již přichází.

Vše jest již připraveno, všickni netrpělivě čekají. Co dnes tak pozdě? Slunko již zapadá za hory ozlacujíc jejich vrcholy – večerní červánky zdobí báni nebeskou; všude jest ticho – nastává krásný letní večer.

„Půjdu mu vstříc,“ řekl otec, „divno mi jest jeho zpozdění se.“

Otec odešel a spěchal chodníkem, jímž synu přijíti bylo, ku tmavému lesu, jenž v pozadí pole vroubil, Františkovi vstříc.

Však sotva přišel do prostřed polí, jež k vesničce patřila, již spatřil Frantíka, an s veselou tváří statně k domovu kráčí. Zraky jejich se setkaly. Frantík pospíchá otci milému ruky polibit a vypravuje rozličné zprávy otci důležité. Živě rozmlouvajíce vkročili do chaloupky, kde Frantíka čekalo milé přijetí.

Jak bylo ukončeno přivítání, hned okazoval Frantík své vysvědčení, s nímž všickni byli spokojeni a Frantík pochválen.

Nastala večeře. Všem údům rodiny, již vespolek se milovali, zářila radosť na lících, že Frantík šťastně a dobře odbyl školu měšťanskou.

Počal hovor o tom, co nyní s Frantíkem , jestli do reálky, nebo do učitelského ústavu, nebo k řemeslu by se obrátiti měl.

Na dlouhá reální a technická studia nebylo lze pomysliti, poněvadž nebylo peněz, to nahlížel Frantík sám, ale učitelem by byl přece rád býval, proto zjevil rodičům přání, že by po prázdninách nejraději do ústavu učitelského vstoupil.

„Milý synu,“ odvětí mu otec, „milerád bych splnil přání tvé, však věz, že mám jen tuto skrovnou chaloupku a malým výdělečkem svým že sotva vyživím vás všecky a že bídně vydržel jsem tě tři léta na škole měšťanské, abys nabyl pro život nejpotřebnějšího vzdělání, bez něhož nelze se obejíti obchodníku a průmyslníku. Kdybych ještě čtyři léta na ústavu tě měl vydržovati, zadlužil bych se strašlivě a octl bych se na mizině. Co bych dal pak Vojtíškovi, mladšímu bratrovi tvému, a sestrám tvým? Tobě jest obrátiti se k řemeslu, řemeslo má zlaté dno, praví přísloví, a kdo vzdělán a pracovit jest a těla zdravého, uživí se dobře, ba i šťastným a zámožným se může státi. Velikou chybou jest, že dosud málo lidí vzdělaných [6] řemeslu se věnuje, kteří by s to byli, aby stav řemeslnický zbavili předsudkův a řemesla povznesli. Trochu vzdělaní mladíci štítí se vstoupiti do nečisté dílny za učně k nevzdělanému mistrovi a raději za mizerný groš dávají se najati za písaře, kdež se plahočí bez vyhlídky po celý život.

Ale to jest velikou chybou v našich poměrech. Poněvadž přece v městech nalezneme mistry uvědomělé, k těm by se měli učňové obraceti, dokud není odborných škol průmyslových s dostatek, aby vyučivše se řemeslu a jsouce vzdělanější provozovali je pak průmyslně. Na tobě jest, abys takovým řemeslníkem – průmyslníkem se stal. Co škola pro život řemeslnický poskytnouti může, již jsi si osvojil, nyní třeba jen zvoliti si řemeslo, kterému bys věnoval se, a vyhledati mistra dovedného, praktického, pokročilého, abys u něho se vyučil.”

Ostatních domácích kromě Frantíka nebyl tajen tento záměr otcův, neboť před příchodem Frantíkovým často byla již tato otázka uvažována v radě domácí. Frantík však nebyl příliš příjemně dojat touto řečí otcovou, neboť i on dosud myslil, že „dosti malý pán od péra jest předce mnohem větší pán“ nežli poctivý mistr řemeslnický; však řečí otcovou poučen byl o jiném.

Když Frantík viděl, že by marno bylo [7] otce přemlouvati, že nedopustí, aby na ujmu ostatních sourozenců na studie se dal, počal uvažovati, které řemeslo by bylo pro něho nejlepší. Však na žádném nemohl se ustáliti; při tom líbilo se mu to, při onom zase ono – volba vůbec byla těžká, poněvadž i matka i sestry rozličně radily.

Když semotam hádáno a bez výsledku uvažováno, řekl otec: „Zítra bude v M... výroční trh, půjdeme tam, tam spatříme rozličné řemeslníky, ani výrobky své vykládají, který z nich bude míti největší odbyt a bude na něm viděti, že jest pokročilý a spořádaný, toho požádáme, by tě do učení přijal.“

Frantík těšil i staral se na zítřek, jenž měl o něm rozhodnouti.

Nastalo jitro; otec, matka a František hotovili se na cestu k městu M... Celé okolí mělo vzhled sváteční – lidí obojího pohlaví a rozmanitých stavů valilo se množství do města. Ve městě bylo již velmi živo. Obchodníci se sjížděli, vykládali, lidí mnoho se mezi krámy procházelo, ale nikdo skoro ještě ničeho nekupoval, čekal až na odpoledne.

I Frantík se mezi krámy s rodiči procházel a pilně si jednotlivých řemeslníků všímal jako ještě nikdy před tím.

Velice se mu líbil krám jistého kloboučníka, [8] jenž rozmanité druhy klobouků na prodej měl, i kloboučník ten, jehož zevnějšek zámožnost prozrazoval a jehož dobromyslná tvář o spokojenosti svědectví dávala.

Řekl rodičům, že když tedy řemeslu se mu učiti jest, že dle toho, co dnes poznal a spatřil, by se mu kloboučnictví nejlépe líbilo a u onoho kloboučníka v tom velkém krámě že by se učiti chtěl.

Otec neřekl ničeho – ale když ještě jednou trh pozorně prošel, poznal, že se kloboučník onen nejlépe odporučuje jak zbožím, tak i vlídnou, příjemnou tváří, ze které vyčísti se dalo, že nejen pokročilým jest, nýbrž i že s učněm dobře zacházeti bude.

„Dobře máš, synu, že u tohoto kloboučníka do učení vstoupiti chceš,“ pravil otec, „i mně, když jsem všecko rozumně uvážil a prohlédl, zdá se, že tak nejlépe bude. Kloboučnictví je řemeslo dobré, kloboukův odbývá se nyní veliké množství a pěkné dobře se platí. Poněvadž kloboučník tento pěkné i špatné klobouky na prodej má, jest naděje, že se u něho řemeslu dokonale vyučíš.

Hnedle bude poledne, půjde zajisté obědvat do hostince, dáme pozor, kam půjde, odebéřeme se za ním a požádáme ho, by [9] tě do učení přijal.” Byl to mistr Vejdovský, známý daleko svými pěknými klobouky.

Odbila dvanáctá.

Za nedlouho bral se kloboučník zanechav u krámu pomocníka do hostince „U Bílého lva”, za nímž i náš František s rodiči svými brzy se ubíral. Ku stolu, za kterým kloboučník seděl, přisedli si též oni.

Počali rozmlouvati o trhu, až přišli konečně k tomu, že by se Frantík rád učil kloboučnictví. Mistr ptal se ho, zdaž již školu vychodil a ve které třídě byl posledně. Když mu Frantík ukázal pěkné vysvědčení ze 3. ročníku školy měšťanské, byl úplně spokojen a brzy a snadno bylo vše vyjednáno a Frantík za učně přijat. Za týden měl nastoupiti.

„U mne,“ dí mistr, „nebudeš chůvou a děvečkou, jako na mnoze učenník jest, u mne úplně řemeslu se budeš věnovati.“

„To jest mé přání,“ vece otec, „by jen řemeslu se věnoval,“ proto hledal jsem mistra, u kterého by tak bylo. Chlapec má patřičné vědomosti, chci, aby z něho byl řádný řemeslník. Chlapec by sice raději byl nějakým „pánem“, ale on neví, že není všecko zlato, co se třpytí.“

„Poddávám se úplně vaší vůli,“ odvětí František, „neboť vím, že dobře se o mne staráte a jen o blaho mé usilujete.“

„Při řemesle,“ dí mistr, „možno štěstí [10] dosíci, když jest člověk pilný, vytrvalý a poctivý.

Já také začal jsem s málem a domohl jsem se hezkého stupně zámožnosti. Poslyšte příhody mého života a zásady, jimiž jsem se řídil. Narodil jsem se v městysi O..., kdež byl otec můj nezámožným, skoro chudým truhlářem. Bylo nás pět, dva hoši a tři holky. Já jsem nejstarší. Otec chtěl, bych se též učil řemeslu truhlářskému, což se mi však nelíbilo. Měl jsem chuť ku kloboučnictví a štastně dostal jsem se prostřednictvím otcových přátel do Prahy k mistru V..., bych se kloboučnictví vyučil.

Mistr V. byl muž velmi pořádný a výborný řemeslník a záhy jsem poznal, že jsem dobře trefil, i řemeslo dobré zvolil, že přičiním-li se, nebude mi třeba, bych se do smrti nuzoval, jak mnozí hanlivě o řemesle říkají. Jsa starší – bylo mi již patnácte let – všeho jsem si dobře všímal, co při řemesle tomto bylo důležitého. Věci, o nichž jsem věděl, že se zřídka naskytají, poznamenával jsem si do zvláštních zápisků, bych nic nezapomněl. K mistrovi, ku paní mistrové a ku hodným tovaryšům byl jsem úslužným, uctivým a vždycky jsem rád jich poslouchal. Když viděli, že každý rozkaz jejich plním s radostí a ne s nevolí a kyselostí, [11] oblíbili si mě, tak že pak se mnou velmi vlídně zacházeli jako s dítětem svým a ne jako s cizím učenníkem, tak že nemohl jsem o sobě říci: „učenník – mučenník“. Když jsem dostal nějaký krejcar, neutratil jsem ho marně, nýbrž koupil jsem si vždy užitečné knihy, v nichž maje pokdy, čítal jsem a hleděl jsem rozmnožiti vědomosti a zkušenosti své. A dobře jsem tak pochodil. V nejednom případě bylo mi toto k užitku. Uchránil jsem se, čta pilně, zlých společností, zachoval nezkažené mravy a dočetl jsem se věcí mnohých, které mi později byly k nemalému prospěchu. Tři léta učení utekla mi velmi rychle a stal jsem se tovaryšem. Dvě léta pracoval jsem ještě jako tovaryš u mistra, u něhož jsem se vyučil. Za ten čas zdokonalil jsem se v řemesle úplně, tak že jsem každou práci dovedl vykonati rychle a velmi dobře a zašetřil jsem si několik zlatých, které se mi pak výborně hodily. Zašetřených peněz nepřechovával jsem u sebe, nýbrž co mi každý týden po zapravení nutných výloh ze mzdy zbylo, dal jsem do spořitelny. Ač počátky mé jistiny byly nepatrny a velmi poznenáhla vzrůstaly, přece vzrůstaly. Kdežto mnozí jiní tovaryši svůj týdenní výdělek v neděli promrhali ničemným, marným, bídným způsobem říkajíce: „Na koho bychom šetřili, jsme svobodni; na to je [12] dosti času, až budeme musiti, až se oženíme, teď užívejme světa, jsme jen jednou na světě“, uložil jsem si každou neděli dva zlaté do spořitelny, a než minula dvě léta, nesl jsem si odcházeje od mistra dvě stě patnácte zl. zašetřených, dosti slušný to počátek k někdejšímu blahobytu, k tomu pak ještě mysl veselou, pružnou, ve které pevné uzrálo přesvědčení, že trvalé blaho možno budovati jen na základě svépomoci a pilné vytrvalé práce.

Moji druhové stali se za ten čas omrzelými říkajíce: „Stále se jen dřeme a nic z toho nemáme, při té bídné mzdě se člověk sotva vyživí, nerci-li, aby co zašetřil.“

Odešel jsem od mistra jsa dokonalým člověkem, jsa povahou v dobrém ustálenou – jsa karakterem, abych ještě jinde věci zhlédl, svět zkusil a v řemesle se zdokonalil. Však již na věži odbila hodina; jest čas, abych odešel ku krámu svému, kde mě očekávají, ale příjďte sem, až bude po trhu o páté hodině a já vám další osudy své vypravím.“

Mistr odešel ku svému krámu.

Brzy za ním opustili hostinec i Františkovi rodiče se synem svým, aby na trhu potřebných věcí pro domácnosť nakoupili.

Vyšli ven. Na náměstí bylo již velmi živo – lid se jen hemžil mezi krámy, prodavači [13] lid k sobě lákali, kde jen mohli, smlouvalo se, kupovalo se. Z hospody na rohu náměstí ozývala se hudba vábící selskou mládež, jež z okolí na trh se byla sešla, ku skočnému tanci. Tam zavznívala nová píseň o strašných vraždách a prodavač písniček lákal ku koupi okazováním malovaných těch zjevů hrozných. Tu zase potměšilý komediant stan svůj rozbil a vyvoláváním i obrazy lidi vábil. Hřmot a křik, šumot a dusot rozléhaly se ulicemi .

Slunko svítilo jasně – na všech lících zářila radosť. Jen Frantík dnes neradoval se, nýbrž byl pln starosti, jestli dobře volí stav svůj, na němž záviselo štěstí budoucího života. Volba stavu jest velmi vážna, jež nikdy by se neměla lehkomyslně podnikat. I Frantík dobře pociťoval důležitosť okamžiku toho a se srdcem chvějícím se pozoroval jednotlivé krámy řemeslnické a mistry v nich, přemýšlel o nich a přirovnával k řemeslu, které si byl zvolil. Však vida značný odbyt nastávajícího mistra svého, utvrzen byl ve svém předsevzetí. Již měli vše nakoupeno. Pátá hodina odbila na věži radnice a oni ubírají se do hostince „Ku Bílému lvu“, aby mistrova vypravování dále poslouchali. Přisednuvše zase ke stolu, jejž nedávno byli opustili, libovali si, že se jim dle všeho zdání poštěstilo [14] hodného mistra pro Frantíka nalézti. Sotva byli dokončili, vchází mistr do dveří a rozhlíží se po nich.

Když zraky jeho s jejich se byly setkaly, rozhostila se veselosť a milá radosť na lících jejich a otec jda mu vstříc uvádí ho mezi své.

„Jaký byl trh, pane mistře,“ dí otec, „jak se vám vedlo?“

„Celkem dobře,“ odvece mistr, „nyní o žních je nejhorší čas, málo lidí kupuje věci, majíc co činiti s obstaráváním stravy, ale já přece prodával, ač méně nežli jindy.“

„Viděli jsme,“ praví otec, „že u vašeho krámu nejvíce lidí stálo, u žádného krámu v celém trhu jsem jich tolik neviděl.“

„Jsem spokojen,“ dí mistr, „vím, že jsem lépe pochodil dnes nežli mnozí jiní.“

Zatím donesl sklepník šumícího nápoje, k němuž hosté přisedli a na zdraví si připili. Na to pokračoval mistr ve svém vypravování:

„Rozloučiv se srdečně s mistrem, u něhož jsem se vyučil a jenž základ položil k někdejšímu mému blahobytu, odebral jsem se z Prahy do Vídně, bych velké dílny kloboučnické shlédl a v řemesle se zdokonalil. Práci jsem obdržel tam ve veliké dílně – plat byl dobrý, tedy jsem si mohl něco ušetřiti – a také jsem ušetřil si hezkých pár [15] zlatých. Když jsem po dvou létech z Vídně odcházel, měl jsem pět set zlatých stříbra, hezká to zajisté částka, kterou mohl jsem již i řemeslo začíti, kdybych byl nebýval ještě touhou pobádán do Paříže se odebrati. Dvě stě patnácte zlatých nesl jsem si z Prahy, ostatní zahospodařil jsem ve Vídni.“

„Dovolte, že vás vyruším,“ dí otec Frantíkův, „vy jste si zahospodařil jako tovaryš peníze, já pak vždycky slýchal od tovaryšů, již se z hlavních měst vrátili, že tam není možno ničeho si ušetřiti, že tam sice větší plat, ale drahá strava, drahý byt a jiné; nechce-li prý člověk choditi úplně rozedřen a bos, že ničeho nezachová.“

„V řeči dřívější,“ pokračoval mistr, „řekl jsem vám již, že jsem šetřil, že nikdy a nikdy marným, zbytečným, ničemným spůsobem peněz jsem nevyhazoval, nýbrž jich jen užíval k účelům dobrým, vznešeným. Abyste však nedomníval se, že se snad jen chlubím, vysvětlím vám, proč nezahospodaří jiní: Většina tovaryšů nepomýšlí na budoucnosť, „nač bychom se již nyní starali“, „mladosť radosť“, „jsme jenom jednou na světě“ jsou hesla jejich. Týdenní mzdu v neděli obdrževše vytloukají všelijaké hostince a krčmy, podnikají výlety obyčejně drahé, bouří v nocech, a zbývá-li jim ještě [16] něco ze mzdy v pondělí, nejdou do práce; světí „modrý pondělek“, vyspávají ve dne, co v noci zanedbali, a pak probijí ještě ten zbytek týhodní mzdy.

V pondělí na večer jest čirá prázdnota v jejich kapsách, ba mnohý ještě udělal dloužek v některé krčmě, kde znám jest, který pak starosť mu dělá a jistě nejednou s ním i z mísy pojídá.

V úterý ráno, když takoví příjdou do práce, jsou smutni, malomyslni, pociťují úplnou prázdnotu, mnohému nezbylo ani několik krejcarů na tabák, jiný zůstal ještě dlužen v kartech, jiný pradleně, tento krejčímu, onen obuvníkovi. Tabák a karty stojí některého mnoho do roka, zbytečná vydání na pivo, víno a jiné líhoviny zaujala by také mnoho v účtu domácím, ale na dobrou knihu, z níž možno čerpati poučení a v práci posilnění, není peněz. Knih dobrých vůbec takoví ani nečtou žádných, co čtou, jsou bídné romány, které kazí mravy, podrývají základy dobré společnosti a v duši i v srdci zanechávají úplnou prázdnotu.

V neděli se mají dobře, ale pak celý týden trou bídu a to se opakuje stále, trpká zkušenosť málo koho polepší.

Tak jednajíce nezahospodaří si ovšem ničeho a není divu, že mnozí jsou velmi dlouhá léta tovaryši, ale nemají ani krejcaru, [17] některý má alespoň pořádný šat, kterého se mnohým docela nedostává.

Nejeden však, který pořádný do Vídně přišel, zkazí se tam úplně, práce se mu zomrzí – stane se poběhlíkem – tulákem, jenž je lidem obtíží a sobě nepřítelem. Jaké konce jsou člověka takového, netřeba vám povídati, víte zajisté sám.“

„Když tomu tak jest, nedivím se,“ dí otec Frantíkův, „že vy jste zachoval, kdežto jiní domů s prázdnýma rukama byli přišli.“

„Ale ještě jsem zapomněl,“ vece mistr, „podotknouti, že i lenosť poněkud jest vinna, neb když pilno bylo a mistr žádal, bychom přes čas pracovali, málokdo byl k tomu volný, ač slušnou odměnu sliboval. Já skoro pokaždé pracoval a hezkou sumičku mi to do roka vyneslo. „Líná ruka jest neštěstí strůjkyní“ – lenivý člověk nikdy nic neměl a žádného blahobytu se nikdy nedodělal. Kdežto jiní používali prázdně k odpočinku, k hovění si, k lenošení, pracoval já pilně. Kdežto nedělní a sváteční čas mrhali jiní neužitečnou, ba škodlivou zábavou, použil jsem ho ku zotavení svému jak tělesnému, tak duševnímu, k dalšímu sebevzdělání a zdokonalení, což nemálo i ku zlepšení a zjemnění mravův mých přispělo.

Pobyv ve Vídni dvě léta, odebral jsem se do Paříže, bych ještě tam naše řemeslo [18] zhlídl, maje úmysl, že tam podle okolností dvě, tři léta pobudu, pak do Čech se vrátím a v některém větším městě se usadím.

Odejel jsem utvrzen v dobrém a maje již hezký základ k budoucímu blahobytu.

Práci jsem tam obdržel ve veliké dílně, kde se denně sta klobouků rozličných zhotovovalo a do skladů rozesílalo . Plat byl dobrý a i ostatní věci nebyly tam zlé. Přidržuje se zásad, jimž v Praze a ve Vídni jsem věren byl, zachoval jsem si za dva a půl roku, co jsem v Paříži meškal, tři sta zlatých, tak že odcházeje odtud a domů se navracuje nesl jsem s tím, co jsem dříve měl, přes osm set zlatých, hezká to úspora za půl sedma roku, co jsem byl tovaryšem.

Že jsem v Paříži jenom 2 1/2 roku pobyl, ač dobře se mi vedlo, byla ta okolnosť, že vše co řemesla našeho se tkne, dobře znám i že mám již dostatečnou jistinu základní, kterou bych řemeslo ve vlasti své, kam neodolatelná touha mě poháněla, řádně provozovati mohl.

Všickni domácí těšili se velice na příchod můj a já zase na shledání s nimi, neb dlouho jsme se již nebyli viděli.

V Praze, u mistra V... , u něhož jsem se vyučil, umínil jsem si, že se stavím, bych hodného tohoto muže, jemuž mnoho děkuji za dobré vedení a za moudrou přísnosť, zase [19] spatřil a mladšího bratra svého, jenž u něho se též právě klouboučnictví učil, navštívil.

Když totiž rodiče moji i bratr můj viděli, že dobře se mi při tom řemesle daří, měli mladšího bratra mého k tomu, aby i on kloboučnictví se věnoval. Bratr poslechl a odebral se do učení do Prahy, k hodnému mistru V...

Cestu z Paříže do vlasti nastoupil jsem z jara 1846 a konal ji přes jižní Německo většinou pěšky. Shlédl jsem mnohá pěkná a průmyslová města a požitek cesty té, ač dosti byla obtížna a unavující, nevymizí mi tak snadno z paměti. Konečně přišel jsem do Prahy a vyhledal mistra V...

Vřele byl jsem od něho přijat jako dobrý známý a přítel; pak spěchám do dílny k bratrovi, s nímž bylo shledání velmi tklivé, poněvadž dávno jsme se neviděli. Ukončiv nutné obřady a rozmluvy prvního setkání se, byl jsem od mistra jeho závodem prováděn.

Mnohé věci viděl jsem zlepšeny, lecos bylo pokročileji, důmyslněji prováděno nežli dříve, když já tam pracoval. Radoval jsem se upřímně z pokroků páně mistrových.

Když přišli jsme do skladiště, řekl mi mistr, že mi nemůže něco zamlčeti strany mého bratra, jenž se u něho učí.

„Veliký rozdíl jest,“ pravil, mezi vámi [20] a bratrem vaším. Když mě požádal otec váš, bych bratra vašeho Václava do učení přijal, učinil jsem to s radostí domnívaje se, že zase tak hodného učně obdržím, jako vy jste byl; však chyba lávky! Bratr váš není mnoho pracovit, práci nekoná svědomitě, neposlouchá s radostí; ba velmi často, poručenomu-li něco, co mu není právě po chuti, lze vzdor a vztek čísti na jeho tváři. Po vaší upřímnosti, přívětivosti v obcování a oddanosti není při něm ani památky. Šetrnosť a touha po dalším sebevzdělání jsou mu vlastnosti zcela neznámé. Zkrátka – on jest sice vaším bratrem, ale dobrých vlastností vašich nemá; za to má však mnohé chyby, jichž vystříci se, byv napomenut, nikterakž po dobrém nechce. Dostane-li někdy někde nějaký krejcar, nehledí si za něj koupiti něco potřebného, zašetřiti si ho k užitečným věcem, nýbrž utratí jej malicherně, promlsá; – ba spozoroval jsem i jeho zálibu v tabáku a lihovinách.

Všecka moje domlouvání zůstala až dosud bez výsledku, proto pokuste vy se rozumným domlouváním o nápravu jeho.“

„Tak řekl mistr, ale na mne,“ pokračoval Vševojský, „učinila řeč tato dojem nepříznivý; překvapilo mě, že by bratr můj tak pošetilým byl, že by nerozuměl svému štěstí, že maje si je budovati, zlomyslně [21] by si je ničil. Bolelo mě, že špatnou zprávu mi bude podávati otci – starému otci, jejž jsem miloval. Umínil jsem si, že bratra patřičně napomenu a rázně mu vysvětlím, jak jest se mu chovati, čeho se mu vystříci, aby dodělal se něčeho v budoucnosti. Jakmile byl jsem s bratrem o samotě, jal jsem se mu domlouvati a radu dávati, však hned při tom pozoroval jsem, že práce má nehrubě bude prospěšna; neboť bratr se vzpurným čelem a s utajenou zlostí domluv mých poslouchal a výmluvám rozličného druhu nebylo ani konce. Žádal jsem ho snažně jménem stařičkého otce; zapřísahal jsem ho jeho vlastním štěstím, aby v čas obrátil a k dobrému se měl, však on neuznal chyby dosavadní, nýbrž mi odsekl: „Starej se jen ty o své štěstí, po mém ti nic není, já se o ně postarám.“ Mlčky a se srdcem zarmouceným jsem se od něho odebral a šel k mistrovi do světnice. Druhého dne ráno hotovil jsem se k odchodu. Na rozchodnou uctil mě mistr znamenitě, a když jsme sami dva pospolu byli, ptal se mě, zdali jsem bratra napomenul a jak on se k mé domluvě zachoval. Prosil jsem ho za trpělivosť s ním, že se domnívám, že časem rozumným se stane a uzná sám, kdo s ním dobře mínil. Řekl jsem, že otci to povím, by ho písemně [22] ještě sám napomenul. Takto vyhýbavě odpověděl jsem k otázce mistrově nechtěje mu lháti a nechtěje též slabou vážnosť bratrovu u mistra ještě více seslabovati, kdybych pravdu pověděl.

„Dej Bože,“ vece mistr, „aby se již poznal a jinak jednal, by přestal býti sobě nepřítelem a hleděl, řídě se příkladem vaším, štěstí své budovati na pevných základech.“

„Dej to Bůh,“ řekl jsem; v tom vkročí do světnice bratr na cestu připraven, aby mě kousek cesty doprovodil. Mistr rozloučiv se se mnou srdečně doprovodil mě před dům, já pak se bratrem svým kráčeli jsme statně ulicemi pražskými, abychom z města ven se dostali a já do západu slunce domů došel.

Den byl krásný, cesta příjemná; všudy jevil se čilý život – lidí mnoho pracovalo na polích, stáda vesele si poskakovala, pastýři vábili příjemné zvuky z píšťal svých, ptactvo mile prozpěvovalo, vzduch jen voněl příjemností – tak bylo krásně, že se mi zdálo, že i muška a komár ve vzduchu poletující radují se: jen mně bylo tak bolno – tak úzko, že bezděky mi slza do prachu skanula.

Mysl má dojata byla jednak nadějí na brzké shledání se se drahými rodiči a sestrami, jež dlouho jsem byl neviděl, jinak též starostí o budoucnosť bratrovu ohroženou [23] nerozumným chováním, jež mi mistr vylíčil. Bratr po boku mém jdoucí lecos žertovného vypravoval a hleděl mi chytrosť svou dokázati rozličným vtipkováním, čehož duše má vážnými věcmi se obírající nehrubě se všímala. K málo čemu jsem mu odpovídal a on patrně tušil, že jeho chováním, do něhož si mistr stěžoval, jsem rozmrzen.

Tak došli jsme do Libně, kam mě bratr můj doprovoditi přislíbil a od mistra mu dovoleno bylo. Vešli jsme do hospody, abychom si odpočali a sklenicí piva žízeň uhasili. Za chvílku jsme se rozcházeli, bratr navracel se do Prahy, já pak spěchal k rodnému místu, bych potěšil se s těmi, již po Bohu jsou našimi největšími dobrodinci, a zařídil si vlastní domácnosť, začal řemeslo samostatně provozovati. Při odchodu prosil mě bratr, bych rodičům ničeho neříkal o tom, že si mistr do něho stěžoval, že se polepší a úplně dá na sebe pozor. Že by otec byl zarmoucen, že by si představoval, že vše je horší, nežli se povídá, doložil.

I řekl jsem mu, že, slíbí-li mi upřímně, že se polepší, neřeknu tentokráte nic otci, ale brzy že dopíši mistrovi, by mi pověděl, jak se chová a nebude-li zpráva přízniva, pak že vše otci řeknu.

Bratr svatě slib opakoval a objali jsme se na rozloučenou.

Bratr se vracel do Prahy s jakýmsi dobrým úmyslem, že se polepší, já též potěšen v srdci svém ubíral jsem se k domovu.

V duši mé rozličné honily se úmysly, přemýšlel a uvažoval jsem, kde bych mohl začati, jak bych si vše měl zaříditi.

Jda některým větším městem vyptával jsem se na rozličné poměry a zkoumal jsem okolnosti, nebyly-li by zřízení závodu kloboučnického příznivy .

Slunko schýlilo se za hory, příjemný jarní večer rozhosťoval se po kraji – blížil jsem se k domovu; srdce mé silněji tlouklo očekáváním, co a jak doma spatřím.

Noc prostírala svá křídla černá po krajině a zahalovala tmavým závojem mlhy okolí, když blížil jsem se k rodnému domku. Světla v oknech zřel jsem již z dálky a napínal zraky svoje, zdaž spatřil bych, co dělají drazí moji, však marně; vše se jen mihalo a kmitalo, ale jasně nemohl jsem nic rozeznati. Konečně vstoupil jsem na práh a chopil se kliky rukou třesoucí se. Představoval jsem si v mysli, jak budou překvapeni, až vstoupím, poněvadž nevěděli, který den příjdu. A nemýlil jsem se. Drahý otec, máti i sestry mé byli patrně překvapeni, tak brzkého příchodu mého se nenadáli. Dotazování, vyptávání a odpovídání ku daným otázkám nebylo ani konce.

Pozdě – velmi pozdě ulehli jsme ku spánku a přece, jak slunko prvními paprsky svými krajinu ozářilo, byli jsme již zase vzhůru a pokračovali ve včerejším vypravování. –

Když všecky důležitější události, které se za mé nepřítomnosti staly, mi vypraveny byly, když i já důkladně jsem byl vypravoval, co jsem za čas, od kterého jsem doma nebyl, zkusil, poznal, udělal a znamenitého spatřil, přišla konečně řada k tomu nejdůležitějšímu mému – k záležitosti mé, pro kterou jsem byl Paříž opustil, dalekou cestu podnikl a domů se navrátil – přišla řada na počatí řemesla a na věci s tím nutně spojené. Otec, matka i sestry radili mi podle svého rozumu, kde by dobře bylo, abych se usadil, jak to a ono bych si zřídil, ale poznával jsem, že věci všickni (kromě otce) mnoho nerozumí. Přijímal jsem radu jejich dobromyslně, jak byla míněna, ale věděl jsem, že se musím hlavně jen na svou zkušenosť spoléhati . Okolní blízká města, která mi hlavně matka a sestry radily, bych v nich se usadil, nehodila se nikterakž ku provozování živnosti kloboučnické. Při té radě měly však hlavně na zřeteli, že bych byl blízko, že by mě často mohly navštíviti i já je. Konečně přesvědčil jsem je tak dalece, že budoucí neděli na podívanou do města [26] V... M..., kde jsem příhodné místo uznával ku živnosti mé, jeti si umínili.

Jeli jsme otec, nejmladší sestra a já. Časně ráno vydali jsme se na cestu, a než slunko prvními paprsky ozářilo krajinu, byli jsme již přes hory a doly.

Když vjížděli jsme do města, bila právě desátá. Slezli jsme v hostinci, ve kterém jsem já domů jda se byl zastavil a na poměry města se vyptával. Přisedli jsme ke stolu, a když nám byl hostinský vínem posloužil, jali jsme se ho vyptávati, co by soudil, zdaž by se mohl tam mistr kloboučnický usaditi a dobře tam řemeslo provozovati.

Hostinský byl již starý muž, ve škole života patrně dostatečně vycvičený. I jal se nám vypravovati, že tam mají jediného kloboučníka, který však mnoho neumí a řemeslo své starým, nepokročilým spůsobem provozuje. Že nutná jest potřeba toho, aby jiný dovedný mistr tam se usadil, aby nemusili lidé, kteří chtějí míti lepší klobouk než každý čeledín, si je z daleka, ba až z Prahy objednávati. I tázali jsme se ho, nebyl-li by tam někde na živějším místě krám s bytem, jenž by se za dílnu kloboučnickou hodil. Tu pověděl nám, že jeho strýc má takový krám a byt prázdný a že, přejeme-li si, hocha pošle, aby nás tam dovedl, [27] bychom si to prohlídli, jestli by se nám to hodilo. I požádali jsme ho za to. Za malou chvíli brali jsme se po náměstí do široké hlavní ulice, kdež nám hoch nás provázející ukazoval, to že dům strýcův, tam bychom se odebrali. Zevnějšek domu byl slušný, ulice živá – proto činilo vše na nás dojem příznivý .

Vešli jsme. Když jsme byli udali příčinu, pro kterou přicházíme, a že nám to pan hostinský H... doporučil, sejal domácí pán svazek klíčů se hřebíku a provedl nás krámem a bytem. Viděl jsem, že vše jest hezké a že dobře se to k účelu mému zaříditi dá. Pověděv domácímu pánovi, k čemu krám a byt najímám, smlouval jsem se s ním o cenu a brzy jsme se dohodli. Najal jsem jej od prvního dne následujícího měsíce. Mínil jsem se hned o dovolení ku provozování kloboučnické živnosti tam ucházeti, a kdybych je i hned nedostal, zatím si potřebné věci k tomu tam zařizovati. Když jsem si krám a byt závdavkem byl ujistil, poroučeli jsme se nastávajícímu mému domácímu pánovi a procházeli jsme městem, abychom si je prohlédli a některých potřebných věcí nakoupili. K obědu odebrali jsme se zase do hostince, kde jsme dříve byli, a vypravovali hostinskému, že jsme krám u jeho strýce najali, jenž patrnou radosť z toho [28] jevil a pravil, že jsme dobře pochodili. Za nedlouho po obědě chystali jsme se na cestu zpáteční, abychom do tmy byli doma. Poděkovavše hostinskému za jeho dobrou radu, ujížděli jsme vesele k domovu.

Cesta příjemně nám míjela, neb rozmluva nevázla ani chvílku, mnoho – mnoho měli jsme si co povídati a těšili jsme se všickni na dobu brzkou, až krám tam otevru a začnu dělati.

Slunce bylo opustilo již báni nebeskou a stříbrný měsíc objevil se mezi tisíci hvězdiček jako vážný pastýř mezi četným stádem svým, když domů jsme se dostali. Než jsme povečeřeli a vše matce a sestrám doma zůstavším vypravovali, troubil ponocný pod našimi okny jedenáctou. Ulehli jsme ku spánku, ale u mne dlouho ještě to trvalo, než milý sen dotekl se očí mých a ku spánku je uzavřel; poněvadž mnoho rozmanitých myšlének kroužilo hlavou mojí a události právě minulého dne jasně mi ještě na mysli tanuly.

Nastalo jitro. Když jsem byl posnídal, sháněl jsem potřebné věci, abych obdržel dovolení ku provozování své živnosti ve V... M ..., což jsem brzy sehnal a zadal.

Spořádav takto záležitosti své psal jsem do Prahy mistrovi, by dopsal mi, jak se nyní bratr chová. Otec se mě již tázal, když [29] jsem přišel domů a vypravoval, že jsem v Praze u mistra se stavil , co říkal mistr o Václavovi, tu odpověděl jsem, – poněvadž jsem bratrovi slíbil, že zatím otci o tom ničeho nepovím a posečkám, jest-li se polepší, – že jsem potěšitelného mnoho neshledal, a pokud mohu z jednotlivostí, které jsem tam spatřil, souditi, že říci musím, že mnoho s ním mistr spokojen není; na mé napomenutí, že mi bratr úplné polepšení přislíbil. Nyní že mistrovi jsem psal, bych se dověděl, kterak bratr slovo dané splnil. Otce sice poznámka má, že neshledal jsem vše v pořádku, mrzela, ale přece upokojil se, když slyšel, že Václav polepšiti se přislíbil a očekával zprávu mistrovu, ode které úplného upokojení očekával.

Za nedlouho zpráva došla. Když z Prahy psaní do rukou jsem bral, chvěly se mi mocně nejistotou a očekáváním); otevru je a čtu (pamatuji ona slova dosud skoro doslovně):

Milý příteli!

K Vašemu ctěnému dotazu, jak se nyní bratr Váš chová, sděluji Vám přátelsky, že dva – tři dny po odchodu Vašem jaksi na polepšení pomýšleti se zdál, ale jak slova Vaše z hlavy vytratil, zůstal věren svému [30] starému spůsobu, ba ve mnohém pohoršil se ještě. Mnoho od něho neočekávám. Člověk jako Vy z něho nikdy nebude. Upřímná slova má ve zlé mi nevykládejte. Vám a ctěné rodině Vaší srdečný pozdrav! Vám oddaný ... Voříšek.

V Praze 23. dne měsíce června r. 1846.

Když jsem dočetl, vypadl mi list z ruky, jež třásla se prudkým vnitřním rozechvěním. Nyní nezbylo mi nic jiného, než otci všecko říci a psaní mu okázati.

Připraviv ho na to náležitě sdělil jsem mu vše, co jsem v Praze od mistra slyšel, i dopis tento mu okázal.

Zároveň jsem mu vysvětlil, proč jsem hned vše neřekl. Otec byl ze zprávy té velice zarmoucen a chtěl se do Prahy odebrati, by Václava napomenul důrazně.

Když jsme mu dlouhou, obtížnou cestu předstírali (drah železných tehdy ještě nebylo), vzdal se konečně úmyslu svého a dopsal mu toliko psaním dojemným, které by bylo kámen pohnulo, já pak dopsal zase mistrovi a žádal ho snažně za přísnosť a trpělivosť; však nedocílili jsme mnoho.

Několik dní uplynulo a já stěhoval se do V... M., bych tam se usadil. Než všecko jsem měl připraveno, obdržel jsem [31] dovolení potřebné ku provozování živnosti, zjednal jsem si jednoho tovaryše, nejstarší sestra mi vedla domácnosť a nyní šlo to o všecko pryč; pracovali jsme takřka ve dne v noci, bychom měli částečnou zásobu a mohli jezditi na výroční trhy do bližšího i dalšího okolí.

Potřebná zásoba pro krám i pro trhy konečně byla. Prodávali jsme doma i v cizině na trzích; odbyt byl znamenitý, poněvadž zboží bylo pěkné, dobré a ceny jeho dosti mírné. Nestačili jsme dělati, brzy musil jsem přijati druhého, třetího, ba i čtvrtého tovaryše – tolik práce jsme měli.

Maje nyní budoucnosť pojištěnou hleděl jsem si též vyhledati družku žití svého, kteréž nynější domácnosť má nutně vyžadovala.

Nezbývalo mi jiného, než ohlédnouti se po dívce, která stavši se manželkou mou byla by domácnosti mé zlatým sloupem. Po bohaté, která by snad svými penězi závod můj rozšířila a ještě zvelebila, jsem se nesháněl, ač také jměním nějakým nepohrdal.

Hlavně jsem patřil k tomu, aby nastávající manželka má nebyla hloupá, bych jí mohl za své nepřítomnosti svěřiti krám doma nebo ji poslati na trh, by řádně rozuměla domácnosti, znala se v domácích [32] pracích, byla šetrna, pracovita, ticha, trpěliva a mravna.

Nejezdil jsem po vzdálených městech a vesnicích, bych takovou vyhledal; nehledal jsem ji v tančírnách a v plesích, nýbrž všímal jsem si bedlivě hospodářství a prací nedalekých svých sousedův a při práci hleděl jsem ji poznati – a poznal konečně.

Měšťan L... měl malý domek nedaleko mého krámu, živil se poctivě krejčovstvím a polním hospodářstvím. Měl tři dcery, hezké, zvedené, které mu pilně při práci pomáhaly. Radosť byla se podívati na ty holky, any časně ráno vstavše rychle slušně se strojí, na pole spěchají, by tam potřebnou práci vykonaly a navrátivše se otci pilně při řemesle pomáhají. Nevytloukaly tančírny a plesy, nesháněly se po ženiších, nesloužily modě a nádheře , chodily jednoduše, ale slušně a tím velmi se líbily. Přišel-li kdo k nim, viděl všude všechen pořádek, viděl rodinu spokojenou, tichou, pracovitou.

Nikdo u nich neviděl, že by se vespolek křičeli, nikdo u nich nenatrefil nepořádek.

A jednu z těchto dcer, nejstarší Annu, zvolil jsem nastávající družkou svého života a brzy požehnal kněz před oltářem sňatku našemu. Svatbu měli jsme prostou, beze vší nádhery a okázalosti, které jsem velikým [33] nepřítelem, poněvadž jest to onen strašlivý červ, který zle sžírá a vyssává nás střední stav, to jádro společnosti lidské, podrývá kořeny blahobytu a přivádí špatné poměry národohospodářské.

Dostal jsem ženu sice nebohatou, ale hodnou, dokonalou, za niž do dnes Pánu Bohu děkuji.

Začali jsme s málem, ale Bůh požehnal nám, že za ta nemnohá léta, co spolu jsme, koupili jsme si hezký domek a mimo to máme pro každé dítě – máme čtyři – již několik set zahospodařených a řemeslo krásně zavedené. Jsme spokojeni a šťastni vespolek, pracujeme pilně, nezanášíme a neplníme srdce svá marnostmi, šetříme, abychom měli peněz k účelům vznešeným, staráme se o dobré vychování dítek a potřebné jich vycvičení, vzdělání a zvedení a Pán Bůh žehná práci naší.

Ze krátkého tohoto vylíčení života a působení mého poznal jste zajisté, že dosti daleko to přivésti může řemeslník poctivý, vytrvalý a pracovitý, když se chová podle stavu svého, nikde z mezí nevybočuje, neutrácí více, než vydělá, a nechce se vyrovnati lidem bohatším, vznešenějším, kteří větší a třeba stálý příjem mají; když vede se domácnosť nenádherná, ale slušná, nikde se neplýtvá, žádný přepych nevyvinuje v šatstvu, [34] hostinách a jeden nerozhazuje to, co druhý zašetřil. I vaše dítě, které do učení mi svěříte, může dodělati se blahobytu jakéhosi, jestli příklad můj do srdce si vštěpí, jím říditi se bude na svých cestách života, když přidrží se rady moudrých a ne rady světáků bídných, kteří jen stále chtějí užívati, ale nikdy hospodařiti, kteří lakotou nazývají moudrou šetrnosť a zbabělcem jmenují člověka pořádného, rozumného, jenž nechce se súčastňovati jejich drahých, ale škodných kratochvílí.“

„Domnívám se,“ dí otec, „že František bude následovati dobrého příkladu vašeho a že se z něho stane člověk hodný, užitečný lidstvu.“

„Zajisté, otče,“ vece František, „budu se snažiti, abych se stal užitečným členem společnosti lidské, abych potěšil rodiče, již tak dobře o mne se starají a doufám, že s Boží pomocí řídě se radou vaší dodělám se bydla spokojeného.“

„Jen se cvič v dobrém, usiluj o dobré a nenech zanésti srdce své marnostmi neužitečnými, škodlivými, pak jistě nebudeš nikdy naříkati, že jsi řemeslo si zvolil,“ doložil přívětivě mistr.

2.

II.

(Čelakovský.)

„Ale, pane mistře,“ ptal se otec Frantíkův, „jak dopadlo to s bratrem vaším, to jste nám ještě nesdělil a rádi bychom to slyšeli; prosím vás, neobtěžujte si nám to pověděti .“

„I povím vám,“ odvětí smutně mistr a zamyslí se na chvíli, „povím vám, co se z něho stalo, vylíčím vám i jeho osudy, abyste viděli, že hlavně každý sám je svého štěstí strůjcem, aby tím snáze syn váš vystřehl se zlého a přidržel se dobrého.

Bratr Václav obdržev tklivé psaní od otce, které by bylo skálu dojalo, neodložil chyb svých. Mistr potom často si písemně do něho stěžoval, otec, matka i já jsme ho důrazně napomínali, ale vše nebylo nic platno. Mistr stal se konečně s ním již tak [36] omrzelým, že ho chtěl z učení propustiti a jen na veliké prosby naše a přátel našich podržel ho až do vyučení. –

U mistra déle zůstati nemohl, šel tedy do světa, aby prácí si vyhledal a svět zkusil. Zašel do Lince, kdež práci dostal.

Obdržel místo dobré, ale nebylo mu mnoho platno, poněvadž nedovedl využitkovati výhod poskytovaných ku svému prospěchu.

Pracoval, dřel se, ale nerozumným jsa a nerozum svůj nahlédnouti nechtěje, lopotil se marně.

Co z týdenní mzdy mu po zapravení nutných výloh zbylo, to pohltila marná vydání na pivo, na tabák, do tančíren a plesů, na výlety a do karet a kůželek, tak že stále pracoval – jak se říká – z ruky do huby. Úspora jeho záležela nejvýše z několika krejcarů, které náhodou v kapse jeho uvázly.

Bez tabáku a doutníků nemohl se obejíti, raději byl bez jídla, než aby se byl kouření vzdal, tak náruživě byl kouření oddán. Pivo a lihoviny musily též často býti, dokud byl nějaký krejcar v kapse. Nastala-li neděle nebo byl den sváteční, tu nemohl nikdy odpoledne zůstati doma, aby si něco četl nebo šel na procházku, neodolatelná touha, která ze zvyku povstala, táhla ho do karbanu a ke kůželkám.

Chtěl-li někdy přece zůstati doma, hlavně proto, že žádných peněz neměl, přišli pro něho jeho kamarádi, jichž měl stále hojně, a vytáhli ho s sebou.

Nemohli ho postrádati pro jeho výborný vtip, pro jeho rozmanité žerty, kterými je bavil. Ale nemaje peněz vypůjčil si je od někoho, vzal si plat od mistra napřed nebo zůstal v hospodě, kam obyčejně chodil a kde znám byl, dlužen.

Zavrzala-li kde hudba a jenom trochu se mu to dalo dělati, hleděl se dostaviti; tančil o všecko pryč, až byl všecek mokrý, šaty na sobě prachem a potem až měl na polo zničené. Útrata jeho při takových příležitostech bývala velika, skoro vždycky se zadlužil; a poněvadž musil pak dloužky upláceti, vytloukal stále klín klínem a často i v nemalých rozpacích se nalézal, když maje platiti, peněz neměl.

Takové okamžiky jsou asi velmi trpky, když majíce platiti nemáme čím a hrozí se nám žalobou.

Když se přece někdy za čas mu podařilo, že dostal od mistra v neděli týdenní mzdu celou – že neměl nic napřed – hýřil v neděli, a zbylo-li mu co, hýřil i v pondělí, tak že když přišel v úterý ráno do práce, byl čistý jako sklo – neměl totiž ani krejcaru – a mimo to byl unaven na [38] těle a mrzutý v duši. Jest to zajisté něco zvláštního, že nezřízené takové radovánky a požitky, jimž-li člověk přes míru se oddá, neobčerstvují, nečiní veselým, ale naopak velmi zarmucují. Po krátké radosti následuje obyčejně dlouhá žalosť a jest s podivením, že přece stále na světě jest dosti lidí, kteří ničeho nedbajíce jen stůj co stůj do víru jejich se vrhají sami sobě záhubu připravujíce.

Tak uplynula tři léta, která v Linci strávil. Po třech létech zomrzelo se mu tam, vytrhl tam odtud a odebral se do Štýrského Hradce. Úsporu z Lince nenesl si žádnou, do Hradce dostal se bídně většinou po mistřích i jinde žebraje. Tam dostal práci a žil obvyklým svým spůsobem.

Pracoval tam několik let, ale nezachoval zase ničeho – tovaryšení se mu však za ten čas již velmi zomrzelo, říkal, že se dře jinému bez vlastního prospěchu, že z toho nic nemá, toužil mistrem se státi a pro sebe začíti. Však jednalo se nyní o to, kterak to chytiti, aby potřebných peněz k tomu získal. Co po otci zdědil – otec byl zatím zemřel – bylo velmi málo, to nikterakž nedostačovalo. I umínil si, že požádá sestry, aby mu do začátku své podíly půjčily, mě též o zapůjčení několika set prosil.

Však kterak jsme mu měli půjčiti, znajíce [39] ho jako člověka nepořádného, jenž krejcaru neudrží?

Věděli jsme jistě, že kdybychom mu půjčili, že to špatným hospodářstvím pozbyde a nám nezbyde nic jiného, než pěkně se s tím spokojiti.

Nepůjčili jsme mu tedy nic. On pak velice rozmrzen, zvláště na mne, odešel do Plzně, aby tam zase tovaryšil, což mu bylo sice velmi protivné, ale jiného mu nezbývalo.

Ale brzy pomýšlel jiným spůsobem se nenáviděného tovaryšení zbaviti.

Myslil, kdyby se mu podařilo najíti bohatou nevěstu, že jejími penězi může pak řemeslo začati.

I sháněl se, kde jen mohl, po bohatých holkách, na nic jiného při nich nehledě leč na bohatství; ctnosti a jiné dobré vlastnosti byly mu věcmi zcela nepodstatnými. Však kdo ho znal, nechtěl s ním nic míti, brzy ho odbyl. Poněvadž však na světě vedle lidí rozumných hojně nerozumných se nalézá, našel i Václav přece bohaté holky, kterým líbila se jeho hezká postava a k nimž uměl se připochlebiti svou dovednou řečí, jež volny byly si ho vzíti.

Brzy vybral si jednu s několika tisíci a šel s ní k oltáři.

Odstěhoval se do města P... a začal [40] tam slavně s velikým hlukem a okázalostí řemeslo.

Brzy potom, když tam se byl usadil, navštívil mě se svou manželkou – jak se domnívám hlavně proto, aby mi okázal nynější svůj blahobyt, svou zámožnosť, aby mi znáti dal, že bez mého přispění a beze mne on slavněji počal než já. On i manželka jeho byli krásně oblečeni dle nejnovějšího kroje, prstenů měli plné prsty a mluvili jen o samých zábavách a dobrých pokrmech, co který rád.

Hned jsem tušil, kolikátá uhodila, že Václav je starým vyvádivým Václavem a že ani manželský stav ho nenapravil, poněvadž dostal ženu nerozumnou, která nedovedla okolnosti posuzovati, nedovedla počítati a jen spokojena byla, když bylo všeho dost, když se veselila a užívala; na konec, jaký při takovém hospodářství bude, nepomýšlela.

Najednal si tovaryšů, dělal pána, sám skoro nic nepracoval nebo hrozně málo. Jezdil na jarmarky, žil tam pansky, dobře jedl a pil, a trefila-li se dobrá veselá společnosť, což se málo kdy nestalo, zamíchal si i kartičky; když pak domů přijel, mnoho peněz nepřivezl nikdy.

Před ženou, která moc chytra nebyla, dovedl vždycky vše ukrýti a jí vymluviti. Co on po jarmarcích jezdil a utrácel, doma [41] se též nešetřilo, poněvadž jeho žena neměla smyslu pro hospodárné, jednoduché vedení domácnosti.

O živnostenském účetnictví neměl Václav ani ponětí, poněvadž duševní práce ho nikdy netěšila. Ničeho skoro pořádně si nezaznamenávaje, neměl při průmyslu a obchodu svém žádného přehledu, nemohl nikdy předsevzati inventuru, kterou by se o stavu skutečném jmění svého přesvědčil. U něho se jenom kupovalo, prodávalo, z peněz utržených bralo, ale nic nezaznamenávalo, nepočítalo.

„Kdož by se ještě počítáním soužil, co obchod vynese ročně, co měsíčně, co se spotřebuje v domácnosti ročně, měsíčně, týhodně, kdož by se o takové tretky staral, kobyla má větší hlavu, ta ať se o to stará,“ byla hrdinská řeč Václavova.

Napomínati ho jsem nikterakž nesměl, poněvadž byl moc veliký pán, jenž si nedal nic říci, jenž dobré rady nesnesl. V hospodě frázemi rozličnými o politice jenom házel „on byl nejlepší diplomat, nejlepší politik, nejlepší vojevůdce, on by nejlépe obec dovedl spravovati,“ tak mluvil.

Všemu jinému a cizímu rozuměl dle řečí svých frázovitých lépe nežli jiní, „já bych to takhle zařídil a musilo by to jinak jíti,“ zavznívalo často hospodou, ale své věci, [42] svou domácnosť nedovedl si zaříditi, aby nebrala zkázu.

On byl nejlepším vlastencem, kde jednalo se o křik, o chloubu, ale nic to nestálo; perné však lopotivé práci, kterou mohl dle síly své vlasti prospívati, se vyhýbal.

Bezděky přichází mi zde na mysl básnička našeho Františka Ladislava Čelakovského, jejž velmi rád čítám, která tepe takovou chloubu marnou a duševní lenosť:

Takový byl náš Václav; mluviti uměl výborně, ale zvelebiti si průmysl a obchod a udržeti ho v pořádku, toho nedovedl.

Vedle tohoto nepořádku vyvinovala se [43] u nich nádhera veliká, u řemeslníka skoro nevídaná. Všedního dne chodila jeho manželka jako jiné řemeslnice o velikých svátcích Páně. Šat drahý nový se koupil a vzat byl hned pro všední den, obnošený se rozdával. Obuvi též veliké množství u nich padlo – skoro nic nedávalo se spravovati, jako u velikých pánův.

Žena Václavova měla stále jednu i dvě děvečky, ač nemajíc dětí mohla sama vše v domácnosti obstarati a udělati, ale byla pyšna, myslila, že jí není třeba pracovati, a pak i líná, neb nechtěla pracovati.

Málo starajíc se sama o domácnosť přenechávala vše děvečkám, které dbaly o sebe, ale ne o ni; sama přistrojivši se, četla nejvíce bídné románky, kterých mohla dostati. Poněvadž nikdo služkám na prsty nekoukal, nepřetrhly se v práci a majíce skoro všecko svěřené kradly vše, co se dalo.

Pak se stále dobře jedlo i pilo: jestli na to obchod vynáší čili nic, o to nikdo se nestaral.

Ale nebylo na tom dosti, že se doma dobře vařilo, pan Václav každého dne ještě zvláště večeřel v hospodě, kdež byl stálým hostem, a hrozně často vyskočil si také jako nějaký veliký pán na snídani na vidličku a na kapku vína, kdež ovšem často „rozličnou náhodou“ až do poledne se zdržel.

Uměl dobře mluviť a rozumovať, liboval si v tom, když někdo mu pochvalu a souhlas vzdal, třeba se mu pak za zády vysmál; to mu bylo milejší než starosť o jeho živnosť. Za chválu marnou zaplatil rozličným ramenářům a pochlebníkům celou útratu a jeho žena za pochlebenství také mnoho rozdala.

Tato jejich pošetilosť stala se brzy obecně známou a byla od jistých lidiček mnohonásobně využitkována.

Kdy byla jaká zábava ve městě, dostavil se tam skoro vždycky Václav se svou „paní“, aby se vidělo, že „mohou něco“, což každý nemůže. Hloupí ovšem říkali „Božíčku, těm se vede dobře, těm to jde“ – zvláště ženštiny záviděli paní Vejdovské ty dobré časy říkajíce: „Bože, ta se dobře vdala, té se vede“, ale moudří krčili rameny nad takovým hospodářstvím předvídajíce, jaký konec toto výborné hospodářství Vejdovských dříve nebo později musí míti.

Byla-li pouť, bylo-li posvícení, tu bylo u Vejdovských starostí a práce, co péci, smažiti a vařiti, jakých lahůdek opatřiti, jakých nápojů nakoupiti. Tři dny napřed se již peklo a připravovalo, – přátelé a známí z blízka a z daleka se zvali. Den, dva dni před hlavní slavností se ti nejdůvěrnější přátelé [45] a přítelkyně scházeli, aby „trochu pomohli“, aby totiž více užili.

Nastal-li konečně ten očekávaný den, tu mnoho přátel se sešlo a sjelo, že obydlím páně Vejdovských jen jen hýbali.

To bylo nějakých jídel a pití, nač jen která teta a kmotra si vzpomněla, co kdy jí chutnalo, o čem jen kdy slyšela, a paní Vejdovské o tom se zmínila, to se připravilo , aby bylo o čem povídati, čemu se diviti, co vychvalovati. Paní teta Vejdovská, ta je hodna, – přející „o jemínku, ta je vám hodna“ slulo, poněvadž dávala. Děti o pouti a o posvícení nesměly zůstati doma, poněvadž se u paní tety dobře měly.

Moje žena, ta byla jen „teta“, poněvadž nedávala plnými hrstmi, ale žena Václavova byla „paní teta“, protože při každé příležitosti se dala vidět. Pouť a posvícení trvalo u Václava vždycky několik dní, jídla a pití bylo vždy více než potřeba. Taková posvícení a pouti stály však mnoho – velmi mnoho peněz a mohlo se dva i tři měsíce slušně za to žíti, co o pouti nebo o posvícení padlo.

„Ale, to by bylo hezké, bychom již ani pouť a posvícení nestrojili, je to bez toho jen jednou za rok“, říkala paní teta. –

„A což paní teta proto neschudne,“ říkaly kmotřičky a tetičky, které rády užívaly, [46] „tetinka nemá dětí a jednou za rok to ani nepozná.“

Drahé hostiny, pouti, posvícení již nejednoho přivedly na mizinu, kdo na velmi pevných nohách nestál; u našeho Václava, byť samy úpadek jeho nezavinily, přece svou měrou k němu přispěly.

Ač tetičky a kmotřičky tvrdily, že paní teta poutěmi a posvíceními neschudne, přece za několik málo let neměla paní teta potřebných peněz na nakoupení věcí rozličných na pouť a posvícení, které strojiti slavně si byla navykla. Nestrojiti jich, když nebylo zač, nemohla se odhodlati, aby se neřeklo, „že snad již nemohou, že jsou snad v tom bídně, že musí spořiti“; za to by se byla styděla velice, to by bylo bývalo pro ni velikým ponížením. Co jen by přátelé řekli, jak si to vykládali?

Podobné liché obavy naplňovaly její hlavu nemnoho chytrou; vlastně se jí nechtělo spadnouti s domnělé výše, na niž se mrháním a hýřením dostala a na níž ji pochlebná slova tetek ku její vlastní škodě udržovala.

Nemajíc peněz potřebných nabrala věcí u obchodníků na dluh, kteří dokud viděli svůj prospěch, čekali.

Když však se pozorovalo, že firma [47] Václavova denně víc a více klesá, pak již ani čekati nechtěli.

Nejinak než s paní tetou mělo se to s Václavem. Václav také po málo létech svého panování počal k nemalému udivení svému pozorovati, že málo zboží v krámě, malé zásoby v dílně , malá hotovosť ve kase, málo pohledávek, z nichž by peněz vytěžil, ale za to dosti dluhův u šenkýře, řezníka, krupaře, kupce, obuvníka, krejčího, u modistky, že dlužen tovaryšům mzdu za kolik měsícův i děvečkám a jinde. Myslil si, vždyť nebude tak zle, peníze se zase vydělají a za čas bude vše v pořádku.

Ale, nebylo, nýbrž bylo čím dále tím hůře. Úroky množily dluh a sžíraly ubývající kapitál.

Václav jsa žalován pro dluh, hleděl jinde si peněz vypůjčiti; poněvadž však neposkytoval dostatečné jistoty, nechtěl mu nikdo solidní půjčiti. I utekl se k lichvářům, kteří mu sice půjčili, ale na úroky nekřesťanské, které mohl vlastně platiti jen ten, kdo neplatil jistinu. Tím byl osud jeho rázem rozhodnut. Tím držel se jen jako tonoucí na sítině na dobu kratičkou, aby tím hlouběji klesl, aby stržen byl do tůně, z níž nebylo vybřednutí.

Trpce pociťovali manželé Vejdovští stále větší a větší nedostatek, stále se množící [48] tíseň. Václav nemoha doma veselé mysli býti, poněvadž všude viděl před sebou množící se bídu, hledal tím více vyražení nežli dříve v hospodě, v líhovinách a karbanu, čímž tím rychlejšímu úpadku vstříc se pracovalo. Netrvalo to dlouho a bylo více směnek protestováno, Václav pro více pohledávek žalován, a poněvadž zaplatiti nemohl, byl mu veškerý jeho majetek zabaven a v exekuční dražbě prodán. Zůstal mu jen šat a zlaté ozdoby a jeho ženě též.

Když jsem dověděl se o jejich neštěstí, které ovšem sami zavinili (– v době štěstí jsem se málo s nimi stýkal, poněvadž jsem nemohl viděti takové vyvádění nerozumné, kterým se ničili –), vydal jsem se na cestu k nim, abych nyní na ně účinkoval, by Václav šel ke mně za tovaryše a jeho žena za služebnou, že jim vykážu pokojíček ku bydlení, jísti že jim dám při svém stole a k tomu ještě měsíční plat šesti zlatých stříbra, který jim na šat a jiné drobné potřeby dostačí. Vysvětloval jsem jim, teď že jim nic jiného nezbývá než cizím lidem pracovati, tedy že přece by to lépe měli u svých, kde se přece lecos přehlédne a takové sekatury není.

Ale mluvil jsem marně; štěstí jejich bylo zničeno, nikoli však stará pýcha jejich a furie.

„To neudělám, abych někomu se dřel, mám ještě tolik, abych se zmohl na samostatný život domácí,“ odsekl mi Václav. Pak rozličně zlostně narážel, že jsme se ho neujali, že jsme ho nechali padnout a o všecko skoro připravit. Když jsem řekl, že o nic mě nežádal, pak že měl skvělý začátek, lepší než já, že mu nebylo potřebí padnouti, řemeslo že mu šlo, že měl hospodařiti a „držeti za rohy“, že by bylo bývalo svědomitou povinností naší mu pomoci, aby nepadl, kdyby nezaviněným neštěstím klesal, ale v tomto případě, že sám byl vinen; tu rozzlobil se na mne, jal se hrubě mluviti a rozešli jsme se ve zlém. Od té doby nestaral jsem se o něho, poněvadž jsem poznal, že s ním není žádné rozumné jednání.

Za nedlouho dověděl jsem se od lidí, že on i ona sprodali všecky své drahé ozdoby, které jim zbyly, a odjeli do Ameriky.

I myslil jsem si: „Udělal to jako každý furiant, kterému, když se nevede zde, jak on by sám chtěl, chce se jaksi pomstiti tím, že ujede do Ameriky, neví však, že se tím jen sobě mstí.“

Václav myslil, že se za ty peníze dostane do Ameriky a několik zlatých že mu ještě zbyde, s těmi že tam bude moci dělati zázraky, všeckno hned, jak tam přijde, že se jen o něj podere a že bude míti při [50] malém namáhání plné kapsy peněz. Takové blaho představoval si v Americe, v zemi, o níž posměšně se říká, „že v ní pečení ptáci do huby létají“, ale on toto snad pojímal za pravdu.

Šťastně se dostal do Hamburku, kde sedl na loď a nyní plouti mu bylo dalekým světovým mořem, oceánem Atlantickým, ku cíli jeho cesty do New-Yorku, hlavního města Spojených států severoamerických.

Co na cestě poměl hrůzy a strachu, nemusím vám líčiti, to každý snadno si představí, co jest to na vetché lodi u prostřed rozčeřených, strašlivých vln mnoho dní se nalézati a nikde neviděti zemi hostinnou.

Oba roznemohli se za nedlouho mořskou nemocí a manželka Václavova jsouc slabší a těžko nesouc nepříznivý osud svůj a ze ztráty bývalé blahosti truchlíc, jí podlehla. Tam pohřbili ji daleko ode vlasti u prostřed strašlivého moře!

Nehoda tato zle působila na mysl Václavovu, teprve nyní pociťoval pozdraviv se děsnou opuštěnosť, že jest osamotněn jako kůl v plotě. Naříkal si, ale nikdo nářkům jeho nerozuměl a rozuměti nechtěl; plakal tiše slzy horké, ale nikoho zde nebylo, kdo by mu je osušil; dmulo se srdce jeho sžírajícím bolem, ale nikoho nebylo, kdo by je upokojil a ukonejšil.

V této opuštěnosti uprostřed děsných vírů mořských, kde neuslyšel slova potěšného, leč praskání lodi a hučení mořských vln, vzpomněl si zase jednou na Boha, na nějž dlouho byl zapomínal; tam poprve opět po čase dlouhém šeptali zmodralí rtové jeho modlitbu, jíž matka ho doma v rodné chýši naučila, již s ním se modlila, když do světa odcházel. S touto modlitbou do mysli mu přišli dávno minulí časové dětské nevinnosti jeho i ničemně, marně, bezúčelně prožitý život ostatní, lítosť veliká, opravdová naplnila jeho útroby, rád by byl líbal daleké rovy svých rodičův a plnil ochotně přikázání a přání jejich, kdyby možno bývalo.

Náramná dálka dělila ho od otčiny, od rodné chatky a hrobů starostlivých rodičův! Velké, horké slzy ronily se z očí jeho, až uzavřely se ku spánku.

Ve spánku snil o minulých blahých dobách mládí svého, těkal po lukách se druhy svými, trhal kvítí, chytal motýle; jaká roztomilá vzpomínka! Však škoda, že to byl jen sen. Krásná mladosť dávno již byla minula!

Ráno probudilo ho praskání lodi, ječení a hučení vln, viděl smutnou skutečnosť před sebou; však večerní modlitba a opravdová lítosť posilnily ho ku snášení trpké přítomnosti.

Za několik smutných dnů přistála loď ve přístavu new-yorkském. Václav vysazen byl na břeh skoro všech prostředků zbavený. Skrovná část peněz, která mu zbyla, mohla ho jen na málo dní chrániti od nouze největší, neb ve všem byla drahota nesmírná. Hledal práci, ale žádné nalézti nemohl, soužil se. Peníze docházely, ale ještě odnikud nekynula naděje výdělku a zaopatření. Nouze dotírala na něho. Nyní skoro rád byl, že manželka mu zemřela, že Bůh mu dítek nedal, že netrpí s ním – že trpí alespoň jen sám. Představoval si, jak přebolno bylo by mu pohlédnouti na nevinné dětské duše nezaviněně strašnou nouzi trpící. Nahlížel nyní jasně, že mají sice rodičové radosť, vidí-li blažené, šťastné dítky své, jak velice však rmoutí se srdce jejich, vidí-li, any nešťastny jsou a nouzi trpí.

Potloukal se několik dní městem, kloboučnickou práci nikde nemohl nalézti. Nemaje již, čím by se vyživil, musil přijati práci nádennickou, bylo mu dříví štípati, káru tahati, kanály čistiti, aby se uživil.

Za nedlouho psal mi psaní – psaní velmi dojemné, plné srdcelomných steskův a prosil, – úpěl za smilování, bych poslal mu potřebných peněz k návratu do vlasti, bych přijal ho za tovaryše. Peníze, které mu pošlu, že bude považovati za půjčené a [53] že mi je, dá-li mu Pán Bůh zdraví a ochrání-li ho na trapné, nebezpečné cestě zpáteční, oddělá.

S radostí vyhověl jsem přání jeho a poslal mu potřebných peněz, aby domů se vrátil.

Jednou na večer – bylo to na počátku podzimku, – sedíme v zahradě a rozprávíme o rozličných věcech rodinných – pohlížíme do dálky a radujeme se ze stříbrné luny, která právě takřka nad hlavami našimi se objevila; tu vidíme člověka otrhaného, sešlého, vyzáblého do zahrady vcházeti a k nám spěchati. Neznali jsme ho.

Se slzami v očích a s otevřenou náručí přiblížil se k nám volaje: „Bratře, švakrová, což neznáte bratra a švakra svého ?!“

Vstaneme, jdeme mu vstříc, obejmeme a políbíme bratra trpkou zkušeností polepšeného a uvedeme ho do světnice. Žena hned připravovala večeři, aby se najedl, chystala čisté prádlo, aby se převlekl. Když se převlekl a k jídlu jsme se posadili, poslal jsem pro pivo a tu rozveselil se poprve po drahném čase, jak sám pravil; vypravoval a líčil bídu a utrpení, jež zkusil v Americe, přiznal se, že od té doby, co Čechy opustil, pořádně se nenajedl až dnes.

Zůstal u nás, stal se mým tovaryšem, [54] byl pilným a pořádným, že žádné nám příčiny k nespokojenosti nezavdal.

Cesta do Ameriky a trpká zkušenosť ho napravila úplně. Pracoval pilně a střídmě žil a tím oblažoval dny své a byl spokojen.

V práci pilné nalézal nyní ukojení, při práci zapomínal na trpkou minulosť, jí veselil a osvěžoval mysl svou. Uvykl si dobře mezi námi a netoužil po ničem; byl spokojen s námi a my s ním.

Často říkával: Škoda, že neměl jsem o požitcích skutečných lepšího ponětí. Teprve nyní vidím jasně, že hlučné radovánky, plesy, hospoda, karty nemohou poskytnouti pravé radosti a spokojenosti, že ten, kdo doma radosti nemá, marně jí v nich hledá. Vidím, že to, co světáci „užitím“ jmenují, jest jen pestrá bublina, která rychle se rozplyne, že užití takové není s to, aby oblažilo; ono jen dráždí, ducha ochromuje a v srdci zanechává prázdnotu. Jak jinak jest to při tichém štěstí rodinném! Toto ve pravdě oblažuje, ducha zkormouceného veselí, unavenému dodává nové síly, pružnosti a svěžesti; srdce oblažuje spokojeností, již žádný světácký požitek nahraditi nemůže.“

Tak žili jsme pohromadě spokojeně několik let. –

Loni šel Václav navštivit nejstarší sestru, jež vdána byla v rodném našem městě. Rozloučil [55] se srdečně s námi a hodlal tam několik dní se zdržeti.

Odešel chudák, aby k nám více se nenavrátil. –

Druhého nebo třetího dne onemocněl tam povážlivě zánětem plic, a ač sestra všemožně se snažila, aby mu bylo spomoženo, přece nepodařilo se jí ubohému život zachovati.

Zemřel chudák po krátké nemoci, opatřen svátostmi umírajících, smířen s Bohem i se světem.

Za poklésky a chyby mládí svého hojné činil pokání. Bůh buď duši jeho milostiv! Smrť zbavila ho všech strastí pozemských a otevřela mu bránu do života lepšího. Tam v říši nadhvězdné shledal se zajisté, jsa duchem oslaveným, s manželkou svou, se drahými rodiči, již z pokání jeho se radovali. Pohřeb slavný jsme mu vystrojili. Na témže hřbitově sladce spí, kde ku spánku uloženi jsou rodičové jeho.

Srdečně jsme ho oplakali. Dlouho bylo nám po něm smutno, než na ztrátu jeho jsme si uvykli.

Menší děti naše stále se ptaly: „Tatínku, maminko, kdy přijde strejček?“ Tak ho rády měly. On si jich mnoho všímal, hračky rozmanité jim hotovil a přinášel, [56] hrál si s nimi a rozličné pěkné povídky jim povídal; proto si ho tak oblíbily.

Když jsme jim pověděli, že umřel, a ony to dovedly pochopiti, tu truchlily velice o něho; chtěly viděti jeho hrobeček.

Když jsme šli letos sestru navštívit, vzali jsme je s sebou a ony vsadily několik květinek na hrob jeho. Tak snažila se dětská nevinná vděčnosť ozdobiti hrob toho, koho milovala.

To jsou, drazí přátelé moji, osudy bratra mého,“ dokončil mistr a setřel si velikou slzu, která oči jeho byla zarosila. –

„Kéž by si váš syn k srdci vzal vypravování mé a vystříhal se zlého v jeho počátcích; nebo za zlým trest v zápětí následuje. Často, když člověk se pozná a odvrátí se s cesty zla, aby dobro volil, bývá již pozdě, již zmařena jest krásná doba života, kterou člověk obětovati mohl ku blahu a prospěchu bližních svých a posvětiti ji životu užitečnému, v němž spočívá cena člověka. Pak marně volá a úpí: „Navrať se, mládí mé, navrať se, dobo krásná!“

Tato více se nevrátí.

Uprchne mladosť a doba Tvůrcem ku činům usouzená a člověk klesne v chladný hrob. „Nesil-li ctnosti, nebude odplatu kliditi na věčnosti.“

„Rozséval-li jenom vítr neřestí, nad jeho hlavou shrne se bouře neštěstí.“

„Doufám,“ dí otec Frantíkův, „že syn můj slov našich poslušen bude a říditi se bude vždy vaším příkladem, pamětliv jsa vašeho dnešního hezkého vypravování, za něž vám velice děkujeme.

Slunce chýlí se k západu, musíme na cestu se vydati, bychom do tmy domů se dostali.“

„I já,“ vece mistr, „pojedu hnedle domů; koně jsou již připraveni.“

„A kdy mám vám přivésti Frantíka?“ ptal se otec.

„Od neděle za týden,“ odvětil mistr.

Na to rozešli se.

Za týden vezl otec Frantíka k mistrovi, aby se řádně vyučil. Odcházeje důrazně ho napomínal, aby držel se Boha a hleděl otci radosť působiti.

Frantík vše svatě přislíbil.

A plnil slovo; vyučil se výborně řemeslu, prázdného času používal ku čtení dobrých knih a ku opakování toho, čemu se byl ve škole naučil; tak že odešel od mistra jsa řádným člověkem mnohoslibným. Jeho duch i srdce bylo zušlechtěno a v dobrém utvrzeno, když do světa na zkušenou odcházel. Pracoval jako tovaryš na rozličných místech a řídil se všudy příkladem mistrovým, šetřil [58] peněz k účelům vznešeným, aby nastřádal si, by mohl samostatně začíti, ničeho neutrácel marně, kupoval si užitečné knihy, z nichž čerpal poučení živnostníku potřebné. Rodičové se z něho radovali; sestry těšily se, že jim bude podporou, a ne marně.

Utrácení peněz kouřením, vytloukáním tančíren a plesů bylo mu neznámo.

Pracoval, aby domohl se bytu spokojeného, nemrhal kratochvílemi drahý čas, jenž dobře použit jest vlastně penězi. Hru o peníze nenáviděl a nikdy se k ní nedal svésti. Když ho soudruzi sváděli, aby přišel do hry, říkával jim často básničku Čelakovského, jíž se od svého mistra naučil:

Nápojův opojných se střežil, poněvadž zvláště mladým lidem jsou velmi škodlivy, rozněcujíce mysl jejich ku činům neslušným, přispívajíce takto ku zkáze mládeže.

Čtyři léta tovaryšil a ušetřil si za ten čas tolik, že přidav k tomu skrovnou pomoc, kterou od otce obdržel, mohl letos řemeslo samostatně začíti.

Začal v městě S..., jsa řádným a poctivým požívá důvěry obecenstva, tak že firma jeho čím dále tím více zkvétá. Otec, matka i sestry se z úspěchův Frantíkových radují, dobří lidé přejí mu štěstí, poněvadž jest hodný, poctivý a tichý. –